Příspěvek č. 7 Osudový příběh Na celé chodbě nebylo slyšet nic kromě nejistého klapání mých podpatků. Každým krokem se mě zmocňovala panika a strach. Setkat se s cizím člověkem a povídat si o jeho problémech, nebylo mou oblíbenou činností, ale za každou hodinu takového povídání dostávám peníze, které nutně potřebuji. Pokračovala jsem chodbou a míjela dveře s různými čísly. Nechtělo se mi uvěřit, že do jedněch těch těžkých bílých dveří mě dneska pošlou. Může se za nimi skrývat vrah nebo zloděj, blázen či překupník nějakého nelegálního zboží. Na celém těle jsem měla husí kůži a s předstíraným sebevědomím jsme došla před dveře ředitelství společnosti Migrace. Pevně jsem stiskla kliku a otevřela oprýskané dveře. Opatrně jsem nakoukla do místosti, bylo tam šero, zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Dveře za mnou se s bouchnutím zavřely. Už nebude cesty zpět..... Uvnitř byl velmi vydýchaný vzduch a v šeru jsem rozpoznala tři stoly se židlemi . ,, Hledáte někoho?“zeptal se hluboký a nepříjemný hlas někde v místosti. ,, A-Ano, jdu za panem Alfonsem...“ vykoktala jsem potichu a snažila se najít osobu, která na mě mluvila. ,, Máte povolení?“vyzvídal ten neznámý a za mnou se ozvalo šramocení. Najednou se z pod stolu vynořil nejdříve klobouk a potom celá postava. ,, A-Ano.“odpověděla jsem a s roztřesenýma rukama jsem té osobě s kloboukem podala kus papíru. Neznámý zkoumavě přejížděl očima po papíře, potom mi ho podal a řekl :,, Dveře přímo naproti nám vás zavedou na chodbu, potom zahněte doprava a hledejte dveře 148“. Přešla jsem tedy na druhou stranu místnosti a já uslyšela slabé bouchnutí, když se obézní postava posadila. Otevřela jsem dveře a vešla na velmi světlou a na zeleno natřenou chodbu. Pomalu jsem šla vstříc dveřím pracovny pana Alfonse a prohlížela si fotografie dětí a dospělých. Pod každým z obrázků byl krátký popis života té osoby. Bylo mi jasné, že jsou to lidé, kteří požádali společnost Migraci o pomoc. Pokračovala jsem chodbou a po několika krocích zahnula doprava, jak mi řekl muž v klobouku. Hned co jsem změnila směr své chůze, praštilo mě do očí velké číslo na dveřích. Číslo 145. V matematice jsem nikdy nebyla nějak zvlášť dobrá, ale tohle jsem věděla přesně. Znamenalo to už jen dvoje dveře, které musím minout. Zhluboka jsem se nadechla a prošla jsem kolem dveří s černě napsanými čísly 146, 147. Stála jsem přímo před dveřmi 148. Chvíli trvalo než jsem sebrala veškerou odvahu a zaklepala. Po hlasitém výkřiku: „Dále“, jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Všude v místnosti byl nepořádek. Listy papíru se tam válely po zemi, otevřené knihy byly nakupené na různých stolcích a uprostřed všeho toho zmatku seděl za stolem velmi zaneprázdněný mladý muž, očima sledující papíry. ,, Ehm... Dobrý den.“pozdravila jsem nejistě. ,, Dobrý déén.“ oplatil mi pan Alfons pozdrav stále nezvedajíc oči od papírů. ,, Počkejte minutku, můžete se tu zatím posadit“ vyhrkl a rukou ukázal na křeslo. Přešla jsem tedy ke křeslu a všechny knihy, které tam ležely jsem přemístila na zem. Strach ze mne pomalu vyprchal a já s trochu větším klidem pozorovala černovlasého muže sedícího za stolem. Něco stále pročítal, podtrhoval, dopisoval a šklebil se do papíru. Nakonec něco dvakrát podtrhl, znovu se podíval na své dílo, usmál se a promluvil: ,,Tak já vás tu vítám, mám rád nové zájemce.“ Na to jsem se jen usmála.
Příspěvek č. 7 ,,Ještě než vám někoho určím, chci jen zopakovat pravidla a něco o téhle organizaci.“ nepřestával se usmívat a pokračoval, ,,Takže, lidé co prozatím žijí tady ve společnosti Migrace, museli zaplatit hodně peněz, aby mohli najít stát, kde se jim bude líbit a kde začnou nový život. Vlastně migranty převážíme z pobočky do pobočky třeba na druhý konec světa a když si nevyberou žádný stát, kde by si chtěli vybudovat nový domov, vrátí se zpět do své země. A teď, co budete dělat vy. Přijdete do pokoje, budete si s tím migrantem povídat a budete se ho pokoušet přesvědčit, aby zůstal právě tady. To víte, máme jich tu 600, potřebujeme, aby tu někdo začal nový život. No a za každou hodinu máte 100 korun. Je vám všechno jasné?“ Opět jsem přikývla a on zase začal mluvit. ,, Vypadá to, že by jste mohla zvládnout i naše těžší zákazníky.“ otevřel velké desky a obracel jednu stranu za druhou. Na to jsem nic neříkala. ,,Tak třeba pan Thomas. Je z Albánie, ale nemějte strach, česky prý trochu umí. Mimochodem všichni lidé, kteří s ním mluvili, neuspěli, ale vám se to určitě podaří.“ usmál se. Nasucho jsem polkla. Ještě nikdo neuspěl? To má být vtip? ,, Děkuji“ slabě jsem pípla a sledovala, co se bude dít dál. Pan Alfons zaklapl desky a sehnul se pro nějaký papír a pod všemi věcmi něco hledal. ,, Ehm, slečno, nemáte u sebe propisku?“ zeptal se mě. ,, Ano, mám...“ otevřela jsem kabelku a podala propisku ležící hned na vrchu. ,, Děkuji. Tak teď bych potřeboval vyplnit tento krátký dotazník. Vaše jméno prosím...“ začal hned u první otázky. ,, Nicola Hvězdná“ odpověděla jsem hbitě a čekala na další otázku. ,, Krásné jméno, tak dál. Bydliště?“ ptal se černovlasý pán. ,, Na Říčkách 945, Praha 3“ řekla jsem, kde se nachází byt, který si pronajímám a na který také potřebuji peníze. ,, Dobrá, kde studujete?“ vypálil další otázku. ,, Univerzita Karlova“ vystřelilo ze mě jako při zkouškách. ,, Obor?“ ptal se dál, aniž by se na mě díval. ,, Žurnalistika.“ vydechla jsem a opřela si záda o opěradlo. ,, Tak, to je vše, teď už poprosím jen o váš občanský průkaz“ odložil papír a podíval se mi do očí. Sáhla jsem si do kabelky a nahmatala koženou peněženku, ze které jsem vyndala občanský průkaz a podala ho pánovi sedícímu za stolem. ,,Dobrá, tak pojďte prosím za mnou.“ prohlásil, když si dokonale prohlédl mojí nedokonalou fotku v rohu mého průkazu. Tenkrát jsem sice ještě měla blonďaté vlasy, ale vypadala jsem strašně. Bylo mi hrozně trapně, když si prohlížel fotku a neušlo mi, že se nenápadně usmál. Přešli jsme tedy ke dveřím. ,,Opravdu se nemusíte bát, protože ani není čeho.“ chlácholil mě pan Alfons celou cestu k tajemnému migrantovi. Celou cestu jsem rty měla pevně přitisklé u sebe a nohy jsem měla jako ze dřeva. Čas od času na mě musel počkat, abych mu stačila. ,,Tak jsme tu.“ řekl, když se zastavil u šedých dveří. Žaludek se mi sevřel a já tam jen tak stála a ani se nepohnula, jen jsem civěla na dveře a přemýšlela, jestli mi to za ty peníze stojí. Když tam vejdu, asi ze zhroutím strachy a dostanu slušnou častku. Když tam nepůjdu, tak sice neskončím na zemi jistě zašpiněné podlahy, ale za dvě stovky budu čtyři hodiny rozdávat letáky nebo vytírat v nějaké restauraci. Nakonec jsem se rozhodla vstoupit. ,, D-Dobrá, jdu do-dovnitř“vykoktala jsem a s chvějícími se nohy jsem šla vstříc dveřím.
Příspěvek č. 7 ,,Tak je to správné“ usmál se a dodal, ,, Až budete chtít odejít, zazvoňte na zvoneček u dveří a já si pro vás přijdu. Přeji hodně úspěchů.“ Otočil se a kráčel zpět ke své kanceláři. Pozorovala jsem ho jak odchází, až zatočil do další chodby a já se ocitla sama se svou panikou na bíle natřené chodbě. Nakonec jsem se odhodlaně otočila ke dveřím a zhluboka se nadechla. Dotkla jsem se kliky a od konečků prstů, postupně do celého těla, se začala šířit nová dávka strachu. Stála jsem tam ještě hodnou chvíli a zápasila sama se sebou. Tři, dva, jedna.... Teď. Zatlačila jsem směrem dolů do studené kliky a zámek se povolil. Stačil už jediný pohyb, opřít se do dveří, ale já jsem je zase zaklapla. Bylo toho na mě moc. Sedla jsem si před dveře a hlavu si položila do dlaní, co mám dělat teď? Musím tam jít... Musím se chovat statečně a činit čest mému jménu. Vytáhla jsem si termosku s ještě horkou kávou, to mě vždycky uklidní. Po několika doušcích jsem opět vstala, znovu jsem stiskla kliku a zatlačila do dveří. V místnosti byl všude prach, stůl byl povalený a všude se tu válelo plno střepů od skla nebo keramiky. V místnosti nikdo nebyl. Pomalými, nejistými kroky jsem se vydala k otevřeným dveřím vedle kuchyňské linky. Prošla jsem do dalšího pokoje, odkud se ozýval zlý smích. Vstoupila jsem do místnosti, kde to vypadalo ještě hůř než v té první místnosti. Zdi byly oprýskané, okno rozbité, na polorozpadlých palandách leželo asi deset mužů, kteří drželi láhve s pivem. Jeden z nich dopil svůj alkoholický nápoj a lahví praštil o stěnu. Láhev se v tu ránu roztříštila na tisíc kousíčku, které dopadly na zem. Muž se opilecky zasmál a všichni ostatní se začali bláznivě chechtat. Bylo jasné, že alkohol museli někde ukrást nebo složitě koupit, protože tady by jim ho nikdo nedovolil. Ještě pořád mě ani nezahlédli, za což jsem byla velmi ráda. Není divu, že žádný zaměstnanec přede mnou neuspěl, s takovou bandou se nedá nic dělat. Měla jsem chuť zalézt pod peřinu, kdyby tu někde byla, schoulat se do klubíčka a brečet, čekat až přijde Ella, moje nejlepší kamarádka, která mě poplácá po zádech, řekne, že to zvládnu a připraví horkou čokoládu, kterou si při zábavném filmu vypijeme. Jenže nebyla tu ani peřina, ani ona a já nevěděla, co mám dělat. ,, Hej ty!“zakřičel jeden, který si mě všiml a dostal záchvat smíchu. ,, Modrovlasá!“zvolal další a smál se. ,, Co tu děláš?“ zasmál se opilecky jiný kluk. Dívala jsem se nepřítomě před sebe, zhluboka jsem se nadechla a stočila pohled k palandám. ,,Koho hledáš, snad ses neztratila...“ bláznivě se smál migrant tmavší pleti. Vlastně na tom nebylo nic vtipného, ale všichni se tomu smáli. Až na mě, samozřejmě u mě to spíš vyvolalo další vlnu strachu. ,,Jdu-jdu si p-pro pana Thomase.“zahuhlala jsem po docela dlouhé době. ,,Hej, Tome někdo si pro tebe jde...“ zahalekal štíhlý blonďák a strčil do kluka vedle sebe. Thomas očividně nebyl z mého příchodu dvakrát šťastný, sklopil pohled a radost z jeho očí vyprchala. ,,Co chcete“ utrhl se na mě s cizím přízvukem. Napřímila jsem se a pokusila se na svých roztřesených rtech vykouzlit co nejsladčí úsměv: ,,Jdu si s vámi pohovořit, za pět minut přijďte do první místnosti.“ Mluvila jsem rozhodně, abych si získala trochu autority, ale hned jak jsem jim zmizela z dohledu, svěsila jsem ramena a už s něco menším strachem jako poprvé, vstoupila do přední místnosti. Po několika vteřinách, kdy jsem stála uprostřed nepořádku, mě napadlo, že by nebylo od věci tu trochu uklidit. Nemám ráda nepořádek, možná by mě to mohlo přivést na jiné myšlenky. Začala jsem úklidem stolu, přes který jsem hodila ubrus. Nohou jsem posunula střepy na kraj místnosti a ke
Příspěvek č. 7 stolu jsem postavila fialová křesla a oprášila je. Najednou jsem od vedle uslyšela chraplavý smích. Trhla jsem s sebou a vrátila se zpět do reality. Co nejtišeji jsem přecupitala ke kuchyňské lince. Úplně na zemi ležely dva hrnky, opatrně jsem je sebrala a umyla v pokrouceném dřezu. Vytáhla jsem svoji termosku a přelévala kávu do hrnečků. Několikrát jsem teplý nápoj vylila někam na zem nebo na stůl, jak se mi třásly ruce. Hrnky jsem opatrně položila na stůl a pomalu jsem šla do ložnice té podivné bandy. ,,Pane Thomasi, už jste tam měl dávno být. Takže se okamžitě seberte a pojďte za mnou.“ řekla jsem klidně, ale ve skutečnosti mi srdce bilo jako o závod a konečky prstů se mi chvěly. ,, Já“ ukázal na sebe Thomas, ,, nikam nejdu.“ Zhluboka jsem se nadechla, zaryla nehty do dlaní a nasadila přísný pohled: ,, Pane Thomasi, vy teď půjdete za mnou nebo zavolám pana Alfonse a bude zle.“ Otočila jsem se, aby nebylo vidět, jak moc se bojím. Za sebou jsem uslyšela zafunění a potom kroky, které se ke mně přibližovaly. Hlavně, ať mi nic neudělá.... ,,Jsem tu.“ řekl znuděný hlas. Beze slova jsem šla ke stolu s kávou a poslouchala kroky za mnou. ,, Po-posaďte se.“ nařídila jsem mu koktavě. Stejně nevydržím předstírat klid a vyrovnanost celou dobu, takže je celkem jedno, když naznačím svůj strach. Byla jsem docela překvapená, když mě poslechl a posadil se. ,,Na stole je ká-káva, dejte si!“ roztřeseně jsem se posadila a zrak upírala do jeho hnědých očí. ,,Já nepít kafe“ řekl rozhodně, odstrčil šálek a ruce dal za hlavu. ,,Říká se já nepiji, ale už jste ho někdy ochutnal?“ opravila jsem ho a snažila jsem získat jeho pozornost i kdybych měla strachem protlačit do křesla díry od svých na zeleno nalakovaných nehtů. ,,Neochutnal, toho hnědejho se v žádným případě nedotknu a vy mě laskavě neoprafila. Já umím česky dobre.“ odporoval Tom, ale stále mluvil s chybami. ,, Dobrá, nemusíte kávu pít. Možná bychom měli přejít k věci.“ odvětila jsem nervózně. ,,Nemusíme přejít k věci! Já totiž být chytrý a vědět, že vy jen chtěla, abych zůstal tu! Jenže já nikam nejdu, já počkat až zpátky do Albánie pojede se!“ rozčílil se, až mu na čele vystoupla žíla, ,,Já totiš velmi chytrý a pochopit, co vy všichni chcete!“ Rozčílením vstal a stoupl si nade mě. Můj strach právě sílil, když stál a já seděla a on byl nejméně o půl metru vyšší a tvářil se jako rozzuřený býk. Pevně jsem se chytila křesla a pozorovala jeho pohyby. Tam venku před dveřmi jsem vůbec neměla nárok na to, cítit sebemenší paniku, protože kdybych teď měla měřit strach od jedné do desíti, zvolila bych nejméně 40. Čekala jsem, že možná přijdou nějaké nadávky, že něco převrhne, ale nic se nestalo. Místo toho si sedl zpět do křesla a řekl: ,, Teď já kvůli tobě muset uklidnit se.“ Celé moje tělo se klepalo a měla jsem sto chutí odejít. Jenže ještě neuběhla ani hodina. Tak jsem tam jen tak seděla, moje hnědé oči se dívaly do hnědých očí Toma. On na rozdíl ode mě vypadal úplně neohroženě, ale já jsem měla slzy na krajíčku, žaludek jsem měla strachy stažený do malé kuličky a nohy jsem tlačila do země. Nechtěla jsem přerušit oční kontakt, aby si nemyslel, že se ho bojím. Ano bála jsem se ho, ale proč mu to říkat? Proč to naznačovat? Nakonec jsem se rozhodla promluvit, vlastně bych tu neměla být kvůli penězům, ale když už mám pomáhat, tak pořádně. Kabelku jsem sevřela pevněji: ,Dobře Tome, dobře. Nebudu Vás přesvědčovat, abyste tu zůstal. Ale proč jste vlastně v Migraci? Proč hledáte nový domov, vždyť v Albánii není válka. A konec konců, navštívil jste několik zemí, nikde se Vám nelíbilo a chcete zpět.“ ,, Vy neštrachejte do mojeho soukromí, je to moje věc.“ obořil se na mě.
Příspěvek č. 7 Tak konverzaci asi nezahájím.... Začnu jinak, zhluboka se nadechnu a pomalu cítím, jak ze mě pomaloučku mizí strach: ,, Dobrá, vaše soukromí nechám stranou. Tak mi řekněte, jak se vám líbí tady v Praze!“ Vyzývám ho, protože mu nechci nijak odporovat, nesmím si ho znepřátelit. Mlčel. Najednou měl v očích smutek. Pak mi to došlo, asi si tu Prahu moc neužil. ,, Aha, p-promiň. To jsem nevěděla... Tak chceš ukázat nějaké fotky?“ snažila jsem se zachránit situaci. Jsem pitomá husa, proč mě to nenapadlo? Opravdu jsem provedla móóóc dobrou práci, šikovná Niki, moc šikovná. Tom opět mlčel. Nepovedlo se. A tak jsem vstala a odcházela ke dveřím: ,, Tak já jdu, měj se he-hezky To-Tome!“ Snažila jsem se usmát, ale místo toho jsem se spíš zamračila. Chtěla jsem co nejrychleji pryč... Sáhla jsem po klice, ale k mému zděšení tu žádná klika nebyla. Už chápu, proč jsem měla zazvonit, prohlédla jsem si tedy prostor vedle dveří. Cítila jsem, že mě Tom pozoruje, ale neotáčela jsem se. Místo toho jsem konečně našla malé tlačítko a zazvonila. Čekala jsem ale docela dlouho na Alfonse. Mezi tím jsem se otočila a topila se v Tomových čokoládových očích, ale on jen klidně seděl a zíral do těch mých. Konečně se dveře otevřely a z nich vykoukl usmívající se Alfons: ,, Tak pojď!“ ,, Ah-hoj Tome, zítra“ rozloučila jsem se a vyšla na chladou chodbu. Konečně jsem si oddechla a zamířila domů. Další den jsem šla do kanceláře svižnějším krokem, už jsem ani neměla moc strachu a v rukou jsem nesla povolení podepsané panem Alfonsem. Když jsem dorazila ke správným dveřím, otevřela jsem a nahlédla dovnitř. Málem jsem dostala šok, ten nepořádek co tu včera byl, ty střepy, které byly uprostřed místnosti, už tu nebyly, všechen nábytek byl na svém místě a oprášený. Pomalu jsem vešla dovnitř a nechala dveře nepatrně otevřené, abych se mohla dostat zpět. ,, Pa-Pane Thomasi?“pozdravila jsem a ujišťovala jsem se, že Thomas ještě neodjel na další pobočku Migrace. Nikdo se neozýval, nebyl slyšet ani smích, ani povídání. Vystrašeným krokem jsem přecupitala k ložnici a uviděla, jak všichni spí. Musela jsem se usmát. Našla jsem tmavou hlavu a zatahala ji za vlasy. Ozvalo se jen potiché mručení a kroucení hlavou, což mělo znamenat, že nikam nejde. ,, Pane Thomasi“ snažila jsem se ho co nejlépe vzbudit. Potom otevřel jedno oko, druhé a když mě spatřil, leknutím se posadil. ,,Co vy tu zas dělat?“ sykl na mě potichu. Vlasy mu legračně trčely do všech světových stran a rozespale na mě koukal vykulenýma očima. ,, Jdu si pro vás“, usmála jsem se na něj. Značně se mi ulevilo, když jsem nemusela čekat, až si laskavě vyleze z postele. Když slezl z palandy, lehce zavrávoral a znuděně mě následoval do kultivované části tohoto bytečku. Měla jsem hroznou radost ze svého překvapení a nemohla jsem se dočkat, až svůj plán sdělím Thomasovi. ,,Takže Tome, něco pro tebe mám“ začala jsem a doufala, že se mu můj výmysl bude líbit. ,,Pro vás já nebýt Tom, já Thomas“ zamumlal zle. Úplně mě to vyvedlo z míry, znovu jsem ve špičkách mých prstů ucítila ten ledový dech strachu. Mlčela jsem a neměla co říct. ,, No, co vy chtít říct?“ zeptal se nevrlým tónem a vrhl na mě pohled. ,,No, eee, pan Alf-ons, mi dal povolení, že mů-můžete se mnou ven.“ zakoktala jsem. ,, Já nechtít do Prahy zůstat, já zpět Albánie.“ bránil se a ruce si složil na prsou. ,, A-ano, já vím, bude to jen procházka.“ vysvětlila jsem mu a čekala na jeho reakci. V jeho očích se mu najedou objevily jiskřičky a usmál se. Bylo sice fajn, že se na mě usmál, ale
Příspěvek č. 7 doufám, že nemá nic za lubem. ,,Tak pojďte!“ vyzvala jsem ho a oteřela jsem pootevřené dveře. Pomalými kroky, došel ke dveřím. Překročil práh a ovál ho studený větřík. Šla jsem hned za ním. Nebylo mi dvakrát příjemné ručit za Thomase jako za mimino. Přece jen jsem ho nesměla nikde nechat a on nesměl utéct, jinak bych měla obrovský problém. Přecupitala jsem před něj a s hrůzou v očích postupovala k bráně, kde seděl milý starší pán. ,,Do-dobrý den, o-odvádím ven pana Tho-thomase Dejulia.“ skoro jsem zašeptala a přitáhla si tašku ještě více k tělu. ,, Papír?“ zeptal se muž s černými brýlemi. ,,Ta-tady je.“ podala jsem vrátnému potvrzení, které přejel pohledem, potom přikývl a popřál nám hezký výlet. ,,Tak kam nejdříve?“ pípla jsem a měla sto chutí běžet domů. Thomas mi neodpověděl, jen hladově zíral na zmrzlinový stánek. ,,Dobrá, tak si půjdeme koupit zmrzlinu.“ prohlásila jsem a šla ke stánku. Objednala jsem dvě velké zmrzliny a slunečnou Prahou jsme lízali sladkou hmotu v kornoutku. Dva měsíce po našem výletu, který jsme si výborně užili, už zbýval jen jeden den do odjezdu všech migrantů na Nový Zéland. Postupem času jsme si s Thomasem vypěstovali krásný vztah. Dokonce mi i prozradil, proč je vlastně v Migraci. ,, Moje rodina říst, že nejsem v normálu a já být, moc smutný. Zaplatili mi tedy účast v Migraci a doufali, že se něco změní. Ale já se vrátím zpět do Albánie.“ řekl mi tenkrát. Jednou také někde sehnal růži a když jsem přišla, daroval mi ji. Stali se z nás opravdu dobří kamarádi a já jsem se do něj v posledních týdnech jeho pobytu zamilovala. Vždy když jsem k němu šla, srdce mi bilo jako o závod, neustále jsem se červenala. Ale já jsem věděla, že zamilovat se do migranta není správné. Za chvíli odjede, zlomí mi srdce a já už ho nikdy neuvidím. Dnes už je poslední den, kdy se s Thomasem uvidím. Vstoupila jsem do jeho pokoje. Stál tam krásně oblečený a v očích měl veselé jiskřičky, asi se na další pobočku organizace Migrace hodně těšil. Nemohla jsem se na něj jen dívat. Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala. Objetí mi oplatil a mě se po tvářích začaly koulet slzy. ,,Ty-ty už odjíždíš..“ vykoktala jsem mezi vzlyky. Mlčel. Jen se na mě usmíval. ,,Vážení, u východu číslo 4 byl přistaven autobus. Prosíme všechny migranty, aby se tam i se zavazadly dostavili.“ ohlásil hlas z reproduktorů. Najednou se ze všech stran začaly valit davy migrantů, spěchajících k autobusu, ale my jsme stáli na místě. ,,Měj se krásně, Tome.“ vykroutila jsem se z jeho objetí. On si sebral věci, otočil se na patě a šel proti proudu lidí. Překvapeně jsem běžela za Thomasem. Zastavil se až za vchodem číslo 1. ,,Co-Co tom má znamenat?“ vykřikla jsem nic nechápajíc. ,,Niki, já-já tu zůstat.“ vylezlo z něj nakonec. Byla jsem v šoku. Stála jsem s otevřenýma očima a zírala na tmavovlasého kluka přede mnou. ,,Ty-ty, tu se mnou zůstaneš?“ vyhrkla jsem a vrhla se mu do náručí. ,,Ano“ odpověděl. V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě. On Thomas Dejulia, ano ten migrant, tu se mnou zůstane. Tady v Praze se mnou zůstane.
