písně dne a noci Tristan Marquardt Přeložila Michaela Otterová
v noci, kypí tma, černá oslepuje. reflektory na políčkách trávníku ne. honí mě otázky, zač bereš plat. ve kterém gestu máš násilí čekat. že by snad vrtulník, kolmý start, vrtal díru do noci, blbnu, do zdi. nezvedá se. jako by sex byl dávno už passé. vítr jde ulicí počítat stromy, zpátky se nevrací. klid, jako by náhodou k uším se doneslo, že skutečnost prý slaví zítra derniéru. na chvíli jak širokou, tak dlouhou zadrží všichni, kdo dýchají, dech. pak přijde ráno, vzduch, nocí znovu vynalezený, jen tak si tu stojí. na nebi světlo už vpouští, při vstupu trhání, mraky, a já vím bez ptaní: tohle je moje obytná zóna, támhle jiná a vzadu ty další další. nade vším visí jedno ale, potkal jsem lidi, co vědí, že pohled se protiví výhledu. Kdyby se řeky vydaly k moři, vydám se taky, říkají. pohyby znají: pistoli nenosí, hrábnou však do prázdna, kde visí u pasu. roky škrábali jména do prosklených zastávek autobusů. pečlivě psali si, že hlaveň se liší od imbusu. padne několik výstřelů, pak přijde noc, nebe se přepne do režimu spánku. pak dlouho nic. já, taková dřímota, plný obličej. oči drží, hýbají se. pohledem jak perem psát na výhled, skicovat místa, kde nabral bych spánek, jako by spánek šel nabírat.
ve dne, viděl tu horu, neviděl jedinou, jeho fantazie. intenzivnější rovinou, neprodyšnější krajinou být, než je kámen. nic takového. viděl hřbet člověka po velkém pádu. proslýchá se, že prý stromy, když přišel najednou les. nikdy už nemuset žít znovu v bublině, ještě tak v páře, z kuchyně. viděl, z čeho to plyne. profík v oboru šuškanda, šikana, jako dřív. falco, j.lo, pur atd. p!nk, doggy dogg apod. pokaždé, když došlo na politiku, někdo to nahlásil. otáčet se kolem osy, ven z času. nikdy nepochopit, že každé mrknutí přehodí výhybku mezi fikcí a realitou. zakopávání na onom světě a o něj. hovno. náhodné setkání hory s mým obrazem hory nebo tím jeho. crash a cosiness, vítr, co ztratil zvuk při přepravě. později viděl ty sněhové koule z něj. nebyla vesnice, v níž by se nestřílelo, možná přece jen otázka, jestli bůh, kterého člověk v noci se dovolává, je ještě ten samý. třást se, zatímco koule je v klidu. stát, dokud nenapad vnitřní sníh. pak jít, běžet na tamtu horu. uvidět onoho člověka, oblečeného, jak se jen obléct dalo. obklopen vrcholky lekat se modliteb k tomu, co nenastalo. viděl, jak všichni kamzíci zježili se, drama dobré, poněvadž vysvětlitelné. viděl náladu, k čertu, si vyšlapat cestu do přesvědčení: že zasažen mohl být každý, znamenalo, že ne každý zasažen byl. spánek z flašek, volno po bolu. večer byl stínem dne. očista lásky, z ruky do kýble.
v noci, odpočívám napůl bdělý v pokoji, venku spočívá můj názor na věcech. přísvit ze stavební parcely dělá z masy sněhu sníh z masivních vloček. okna z řezaného skla vkládají vrstvu křehkosti mezi mě a moje nejbližší. kdosi říká, na ulici padá internet. já říkám: no to je blbý: jeden chlápek mi kolo vzal a pak mi ho odprodal. školy vláčnosti. setkání v přístavu, poslední metry, pak moře. aťsi na střeše trylkují psi, v klidu si dělat to svý čluny se houpou, batalion přikrčených. sotva mi nitro rozvíří otázka, už dostaví se mezi dvěma poryvy větru odpověď a že jich člověk umí rozvířit. nic nehádat, prý má se vědět, pravda se stala národním sportem a dělí se mezi hodně hlav. a v těch hlavách líhne se kýho výra a sedá si na dráty napnuté od spánku k spánku. já a mí nejbližší jdeme od obzoru, chceme tu zůstat. prý nevadí, že má všechno dvě stránky, jen je musí někdo spolu seznámit. jak světla za šera, převést je na špínu. zastávky ústupu, ve směru ven. zavřu oči, oblepím svou vnitřní stranu lebky plakátem, který se namane. na něj okno se zrcadlovým sklem. pověsím ho a vykouknu ven.
ve dne, co sebral jsem ke čtení: dvě strany údolí, rozevřené a odložené, jak byly. potoky, kterými na třicetkrát smýkly slapové síly. a skaliska spíš jako skupenství skály. zatvrdily se kdysi, že počkají si, než přijde něco, co pohne jimi. už na to zapomněly. co by kamenem dohodil, byla jsem já, neústupnost bříza. křivé větve, smočené v náladě. a kůra, kůra, tapeta. iks výhonků k slunci, zatmívač, co chyběl tu, když každá forma pohybu byl růst a milenec člověk si to nechtěl připustit. kde byl ten orgán, který zbylo ještě určit? kde listí, hobliny? když chyběly šaty, usadila se na jejich místo móda. volání břízy, nit času, jedno jak druhé. svou nesmělost jsem přenesl v rukavičkách na protější ekologický břeh. pak přilétli komáři, první i poslední zvířata, drnknout mi o lalůček, krátce, jak tráva. to se mi líbilo. vylil jsem se do hloubky pole. uviděl obilí, viděl, že obilí nemá téma. znal jsem ale tiché místečko v lese, tam byly břízy mezi sebou, oko jejich společný jmenovatel. zornice před bouří rozšířené. stály, nic už neměly v cestě. Jakmile začaly přemýšlet v mracích, aglomerace byly pomíjivé. Já zeslábl jsem a usnul. Můj první sen skončil počasím pro nejbližší.
v noci, běžím domů do ulic, země má uši na dráze mých podrážek. poslouchat, jak jsem na tom, slyšet i nejtišší škyt. veliké jo, klávesou do vzduchu natištěné, tím říkám, že tady venku žije mé nitro. a noční jezdci v protisměru, pijící kafe, svůj jediný smutný citát. tím říkám, že viděl jsem silnice, alpy z vlasů. audiny, houštiny, vzrostlou trávu. jejich nechození a nevidění. mé oči na nich jak výhled na šesté roční období. byla tam dálka, měřítko dálky. byl tu žák, učitel. tím říkám, že nemocný se nevyléčí smyslem života. jemně mu položit prohlubeň ruky na čelo, tenhle gratis pocit, obehraný a vřelý. přistihnout se při kontemplaci, co to jen bylo, že komáři na chvilku strnuli v letu, ve dne, kdy třídit znamení nebylo na mě. že odešel jsem a odcházím. tím říkám, miláčku, dnešní noc udělá velký krok, komáři mají party u jezera. a pokaždé zrychlený tep, když jeden z nich zavadí a ruce mi vystřelí do výšky, jako by měly podepřít tíhu krásy, co váží se po stovkách (let). snad jistota, že by už nestály domy. a zůstaly stát. anebo pochybnost, že ne každé okno jsou budoucí střepy. pak prohlásit: jo, nevím, jaká hra se tu hraje. vím jenom, že stav je 1:0.
ve dne, co bylo, když slunce rozmotalo ulice, každá věc vklouzla do barev, zatímco já spal a nechal spát. jezdil tam, kde jsem si čet, uprostřed silnic, věty z pomlček. zatímco, jak to jen tráva umí, já travou se stal a mapoval oblast x, utopii, to tramtadadá, když stébla semkla se v trsy, poněvadž čas to splet. nastalo léto, sklonilo se. jen co cibule vzklíčila v košíku, cítilo se jídlo být přírodou. škatulka, která v puzení k pučení nebyla, se teď otevřela, krok do větru, překročit mez. bloumat lesem tabulek, jež možnosti zničí a značí pak, jak z toho ven. rýpat se v lidském rodě, který se vzepře a pak zas ohne. tenhle bod ztrátový dnešek, sny nabraly tempo tak šílené, že se krajina nestíhala už načítat. flirt s flekanci měsíce, pod mosty anebo v křoví, názorně předváděl genezi. že dělo se toho dost, ale jen máloco konkrétního, na zbytku planety a potom spustila hudba. za hradbou zahrady blikla barevná světýlka. lila svíčky klidnily strach z alergické reakce. přišli známí, dali se rozdělit barem. s patřičnou opatrností, že to, co se večer chystalo nastat, je průhledné, stoupal kouř, z grilu. Jen házené stíny skládaly básně. a já už nevěděl, pokud jsem vůbec bděl, je-li to pořád ta samá noc, nebo už další.
ORIGINÁL: Marquardt, Tristan. „tag- und nachtlieder“. Edit 08/2014: 19–25.
