ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE FAKULTA STAVEBNÍ
OBOR GEODÉZIE A KARTOGRAFIE KATEDRA MAPOVÁNÍ A KARTOGRAFIE
Písmo – přehled, historie, vývoj. semestrální práce
Jana Křížová Tomáš Prosr
V Praze dne 25. 5. 2009
Kartografická polygrafie a reprografie
Úvod Písmo je jedním z epochálních vynálezů, díky němuž lidstvo vstoupilo do historické éry vývoje. Od tohoto mezníku jsou lidé schopni zaznamenávat myšlenky, zprávy o událostech, psát svou historii. Pomocí písma se dá komunikovat nejen v prostoru, ale i v čase a jedině díky písemným záznamům můžeme dnes studovat životní příběhy svých předků. Podmínkou vzniku řeči a později písma byla praktická činnost lidí a společenský charakter práce, který vyžadoval vyjadřování a zaznamenávání myšlenek a skutečností. V dlouhých etapách vývoje lidstva nadešel čas, kdy ústní předávání zpráv a myšlenek nedostačovalo. Člověk vzal do ruky nástroj, aby zanechal zprávu pro další generace. I přes rozmanité zástupy lidských civilizací se během věků vyskytl jen zlomek těch, které dokázaly vynalézt původní písmo. Jeho kolébkou byla patrně čtyři místa na světě: Egypt, Mezopotámie, Čína a mayský Yukatán. Bylo by dobré objasnit, co vlastně písmo a slovo psáti znamená. Slovem písmo se obyčejně chápe soustava grafických znaků, které zaznamenávají myšlenky a slova. Slovo psáti pochází ze staroslověnského pisatb, tj. podobné latinskému pingere. Po etymologickém rozboru zjistíme, že obojí původně znamenalo malovat. Též latinské scribere znamenalo původně vrýti. To nás zavádí do historie písma. . .
1
Rozdělení písem - ve vývojovém procesu existují 4 základní druhy písma 1. obrázkové písmo (piktografické) 2. písmo slovní (ideografické - hieroglyfy) - označuje morfémy 3. písmo slabičné (např. japonské) - označuje slabiky 4. písmo hláskové (latinka, azbuka) - označuje jednotlivé hlásky 1. Obrázkové písmo(piktografické)
∙ nebylo ještě v pravém slova smyslu písmem, neboť se nutně nemuselo vázat k žádnému jazyku ∙ stylizované obrázky předmětů, jimiž se mohli dorozumívat příslušníci různých kmenů, kteří si nijak nerozuměli 2. Slovní písmo
∙ častým užíváním písma obrázkového se přešlo k písmu slovnímu ∙ častým užíváním obrázku pro označení určitého předmětu se obrázek začal spojovat s konkrétním slovem, nikoli s předmětem ∙ k této změně došlo nezávisle na sobě ve starém Egyptě, v říši Mayů ve Střední Americe a v Mezopotámii ∙ jakmile stylizovaný obrázek označoval skupinu hlásek, bylo už možné použít tohoto obrázku u všech slov, která tuto skupinu hlásek označovala ∙ byl to rébusový způsob psaní - nejstarší egyptské hieroglyfy 1
∙ znaky se samozřejmě zjednodušují - čínské písmo, klínové písmo v Mezopotámii, hieratické a démotické písmo ∙ později znaky označovaly celé morfémy a začaly se spojovat pouze se slabikami 3. Slabičné písmo
∙ v Číně - každý znak má dvě části - část se vztahuje k významu a část k výslovnosti ∙ zjednodušením vzniklo slabičné písmo japonské ∙ znaky označující slabiky začaly označovat souhlásky, samohlásky se přestaly označovat ∙ arabské písmo - samohláska se vyrozumí z kontextu 4. Hláskové písmo
∙ dnes ho používá většina jazyků ke zmíněným skupinám můžeme přidat ještě jednu, a tou je skupina : 5. Speciální písma
∙ Braillovo písmo (taktilní) (viz Obr. 1), Morseův kód, a další...
Obrázek 1: Braillovo písmo.
2
Historie
Asi před dvaceti tisíci lety se objevily první kresby. Ale asi až o patnáct tisíc let později začíná kapitola písma. To svědčí o tom, že vznik a vývoj písma je nesmírně dlouhý a složitý proces. Při sledování vývoje písma a tisku rozeznáváme dvě hlavní období, která jsou od sebe neoddělitelná a navzájem se doplňují. Každé z nich mělo podíl na současném stupni vývoje lidské společnosti: předhistorické období - vznik předchůdců písma,kresby - piktogramy, ideogramy.
2
historické období - vznik ručně psaných, kreslených nebo jinak utvářených písem, vznik kovových tiskových písem a tisku, vznik nových tiskových technik v 19. a 20.století a moderní písmová tvorba. 2.1
Předhistorické období
O písmu můžeme mluvit až tehdy, když vznikly jednoznačné obrázky, kterými lidé sdělovali své myšlenky. Zde hovoříme o tzv. piktogramech. Ne každý obraz však byl i písmem. Někdy lze jen těžko určit, zda se jedná o obraz či písmo, sdělení. Pro všechny piktogramy je společné, že jeden obrázek označuje zároveň jedno slovo či častěji i jednu celou větu, myšlenku, jednotlivý moment, zážitek(př. obraz označoval mír, vpád nepřítele. . . ). Byly tak srozumitelné téměř všem, a to bez ohledu na jejich jazyk, kterým hovořili. Piktogramy se často malovaly na hroby vzácných a významných osob či v jeskyních (př. jeskyně Altamira ve Španělsku). Plnily však i jiné účely. Často označovaly milostná a lovecká sdělení (známe již u předhistorických národů), čarovné a zaklínací formule, válečná sdělení (o bojích, taženích. . . ) a politická (smlouvy, výstrahy, sčítání lidu. . . ). Existovaly i básnické a zpěvné piktogramy, které se snadno interpretovaly pro svou stálou formu. Mnoho lidí si to ani neuvědomuje, ale piktogramy používáme dodnes. Jsou to zejména dopravní značky, dále např. označení WC obrázky muže a ženy, označení jedovatých látek pomocí lebky se zkříženými kostmi atd. Z piktogramů se postupně vyvíjelo písmo pojmové (ideogramy). Toto písmo již označovalo pojmy myšlenkově bohatší. Písmo se tak stalo složitějším na čtení i psaní, ale bylo důmyslnější. Např. znak pro nohu znamenal nejen "jít", ale i "stát"a "přepravovat". Piktogram tak přestal představovat jen jeden předmět a smysl znaku začal nabývat až s kontextem. Podobně se u jiných národů začaly používat uzlové značky (Inkové, Aztékové). Místní označení (navršené kameny), značící hranice pravěkých lovišť, vruby do stromů, barevné značky i tetování jsou symboly, atd. Vývoj se však nezastavil. Z piktogramů a ideogramů se v příhodných podmínkách začalo tvořit písmo. Nejprve slovní, které se dále vyvíjelo, přes slabikové až k hláskovému. 2.2
Historické období
Kolem 4.tis. př. Kr. se v bažinatých krajinách, kde rostl rákos a vyskytovalo se hodně hlíny, začalo psát na hliněné tabulky pomocí rákosového pisátka seříznutého do špičky. Sumerové začali toto pisátko seřezávat šikmo a vrývat jím "klíny"a čáry. Vzniklo tak klínové písmo (viz Obr. 2), z cuneus, což znamená latinsky klín. Původně se psalo zleva doprava. Popsané destičky se vždy usušily na slunci, vzácnější se vypalovaly. To pak zjednodušili Asyřané. Znalost písma klesala po pádu Babylonu (539 př. Kr.) a kolem roku 100 klínové písmo zaniklo. Sumerský jazyk měl několik znaků, které označovaly slabiky a několik znaků podobných samohláskám. Vznikaly tak fonogramy, kdy jeden znak odpovídal jedné vyslovené slabice. Zde je třeba zmínit, že za rozluštěním klínového písma stojí významný český jazykovědec a orientalista Prof. PhDr. Bedřich Hrozný (1879-1952). Přibližně ve stejné době vzniklo písmo egyptské, hieroglyfy (viz Obr. 3). Nejdříve zobrazovaly slovo, později slabiky (slabikové písmo). Vznikla tak staroegyptská abeceda. Pro zjednodušení vytvořili písaři písmo hieratické (kněžské), z kterého se vyvinulo písmo démotické (lidové). Rozhodující u egyptského a klínového písma bylo, že se jednotlivé značky začaly vztahovat ke zvukům slov, začaly získávat fonetické hodnoty (př. sumerský piktogram pro šíp "ti"znázorňoval též i život, který se též vyslovoval "ti"). Musely se tak začít užívat determinativy , které určovaly, zda znak označuje zvuk či předmět. Pro zajímavost lze uvést, 3
Obrázek 2: Klínové písmo.
Obrázek 3: Egyptské hieroglyfy.
že do nynější doby stále není rozluštěno a vědci se stále dohadují, zda je starší písmo egyptské nebo sumerské. I když podle posledních nálezů bylo dokázáno, že hieroglyfy jsou až o několik set let starší. Opět je nutné poznamenat, že hieroglyfy rozluštil geniální francouzský jazykovědec Jean-Francois Champollion (1790-1832), kdy nejdůležitější pomůckou pro rozluštění byla Rossetská deska, která byla nalezena během Napoleonova tažení v Egyptě, a na které se nacházel stejný text ve střech jazycích – v řečtině a dále pak v hieroglyfech a hieratickém písmu. Díky se řečtině, která byla známa, se nakonec podařilo hieroglyfy rozlušit. Mimo tato písma existovala i písma další, jako např. chetitské, krétské, čínské, japonské, indické, hebrejské a další. Lidé však nemohli vystačit jen s takovou formou písma, a proto byla neustálá snaha zlepšovat a zjednodušovat písmo, a tak pomalu docházelo k fonetizaci. Kultura se stále zlepšovala, což vedlo k potřebě se přesně vyjadřovat. Ze slabikového písma se vyvinulo písmo hláskové. Nejen v Egyptě si lidé ke každému obrázku přiřadili jedno písmeno, a to písmeno počáteční z názvu předmětu, který obrázek představoval(př.obraz ruky znamenal "d", neboť se ruka četla d-r-t). Znaky se tak začaly užívat bez ohledu na jejich původní význam. Revolučním se stalo písmo fénické (viz Obr. 4). Není zcela jasné, odkud písmo pochází, odhaduje se však, že se vyvinulo z klínového či démotického egyptského písma. Fénická abeceda neobsahuje vokály, jen konsonanty (souhlásky), tedy fonémy, které se při výslovnosti pojí s vokály. Toto písmo se velmi rychle rozšířilo a to díky tomu, že Féničané byli výbornými obchodníky a zejména mořeplavci. Jejich cílem tedy bylo také používat písmo jednoduché, aby mu rozumělo co nejvíce cizinců.
Obrázek 4: Fénické písmo.
Obrázek 5: Řecká abeceda v 4. stol.
Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10.století př. n. l. S písmem však nemohli přijmout metodu použití. Semitská souhlásková abeceda řečtině nevyhovovala. Některé znaky přetvořili na samohlásky, jiné, pro řečtinu neupotřebitelné, vypustili. Tomuto písmu se říká řecké písmo archaické (viz. Obr 5). Protože v té době ještě neměli 4
jednotný jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny: východní a západní řeckou abecedu. Z východních písem, která se stala základem národního písma všech Řeků, později vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak latinka. Původní levosměrné písmo Řekům nevyhovovalo, začali psát tzv. bustrofédou obousměrně, tj. první řádku zprava doleva, druhou zleva doprava, třetí zprava doleva atd. Avšak ani tento způsob psaní nebyl vhodný. Proto nakonec určili směr písma a čtení textu zleva doprava. Tím vzniklo pravosměrné písmo, kterým píšeme a čteme dodnes. Od Řeků přijala písmo celá Evropa. Po prohlédnutí následujícího obrázku vidíme, že latinka i azbuka se vyvíjely ze stejného základu. 2.3
Východní větev
Tvůrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) (viz Obr. 6) byl soluňský učenec Konstantin (později přijal jméno Kyrillos – Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 855 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. O jejich příchod požádal kníže Rastislav byzantského císaře Michala III. z politických důvodů, neboť našim národům hrozila od franckých kněží germanizace.
Obrázek 6: Hlaholice. Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Hlaholice měla dvě formy: okrouhlou a hranatou. Bylo to písmo velmi složité, mělo 43 znaků a jeho čitelnost byla obtížná. Hlaholice se v Čechách udržela asi do 11.století. Nejprve paralelně s latinkou, později se od jejího užívání upustilo. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější kyrilice. Svůj název dostalo toto písmo na počest Cyrila, který byl prohlášen za svatého. Odtud se kyrilice šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z kyrilice, která se na Ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. Sloužila hlavně k psaní náboženských knih a textů. Říkalo se jí ustav. V roce 1708 nechal car Petr Veliký písmo zjednodušit podle latinkových vzorů v novou občanskou abecedu a nazval ji graždanka. Ta se používá v podstatě dodnes. 2.4
Západní větev
V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let před naším letopočtem, se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové. Začal bohatý vývoj latinky. Starší Latinové znali pouze velká pís-
Obrázek 7: Capitalis munumentalis. mena. Latinská abeceda měla 24 písmen a postrádá znaky pro J, K, U, Y, W. Toto písmo se v dalším vývoji rozdělilo do několika forem. Nejprve to byla latinka archaická, která vycházela z řeckého písma a má do jisté míry orientální ráz. Dalším vývojem vznikaly 5
národní písmové formy. Nejprve vznikala římská písma nápisová – capitalis monumentalis – písmo tesané do tvrdých materiálů (viz Obr. 7). Je známá i jeho ornamentální forma – capitalis rustica – písmo psané nebo malované, kterým byly do různých odolných i méně odolných materiálů publikovány veřejné i soukromé dokumenty. Další nápisová písma, scriptura curseva a scriptura uncialis vznikla později, asi ve 3. století našeho letopočtu, a jsou pravděpodobně modifikacemi římských "knižních"písem. Capitalis quadrata – jinak zvané též capitalis elegans – má význam v celém dalším vývoji latinky od počátku středověku. Vzniklo asi ve 3. století našeho letopočtu. Je výrazně stínované, serifové, čtvercového vzhledu. Vyspělá řecká kultura i politická moc Římanů (porážka Řeků u Korintu r. 146 př.n.l.) vedla k vytváření dalších písem, potřebných pro diplomacii, armádu, obchod i umění. Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4.–5. století brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek. Pro zdobení zvláště drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato. Tato písma se nazývají římská písma knižní. Ve svém vývoji vycházela z nápisových písem, ale zpětně měla na tato písma vliv. Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzívní (italiky) se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r.476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat tzv. písma národní. 2.5
Národní písma
Vývoj národních písem je velmi složitý. Většinou vycházejí z římských vzorů, jejich grafické formy a upotřebení jsou však značně rozdílné. Dávají svědectví o vývoji jednotlivých národů a odrážejí mocenské a kulturní proudy Evropy od 5. do 11.století. Písma raného středověku se dělí podle svého původu do několika podskupin: středověké modifikace římských písem, písma irsko-anglická, španělská, písmo papežských a císařských listin a písma francká. Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vládl francké říši v letech 768-814. Vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písem. Podle svého původu se nazývá karolínská minuskule (viz Obr. 8).
Obrázek 8: Karolínská minuskule.
Obrázek 9: Textura.
V 11.století se po románském slohu objevuje druhý univerzální sloh evropského středověku, gotika. Její vliv se projevil i v tvorbě písma. Vznikala lomená písma gotická, která lze rozdělit do tří skupin:
Majuskulová písma nápisová - ke kterým patří gotická majuskule 11.století, románsko-
gotická majuskule 12.století a její pozdější ornamentální a kaligrafické formy. Tato písma vznikala v celé západoevropské kulturní oblasti.
Formální písma knižní – ve 12.století se v severofrancouzských rukopisech začala objevovat gotická knižní minuskule, ve 14.století na sever od Alp textura, tzv. písmo misálové (viz Obr. 9). Byla velmi rozšířená a po vzniku evropského knihtisku se stala prvním tiskovým písmem. Běžná písma kurzivní – gotická kurzíva italského typu 13.století, francouzského typu 15.století. Bastardy, česká ve 14.století, francouzská a anglická v 15.století. Také bastarda 6
se stala knižním lomeným písmem. Měla dvě formy, okrouhlou a hrotitovou. Po vynálezu knihtisku se vedle tiskové textury, rotundy a bastardy vyvinuly jako tisková písma v 16. století ještě švabach a fraktura. Všechna lomená písma mají společný slohový ráz, dekorativnost a dynamičnost duktu, lomení oblouků a ostrost kresby písem. Vývoj latinky navázal v období renesance v 15.století na předgotické klasické vzory. Vznikla tzv. humanistická písma. Odtud i název antikva a litera romana. Antikva zvítězila zásluhou humanistů, kteří dokazovali, že jedině toto písmo je vhodné pro vydávání klasických textů. Pro latinské texty se antikva používala i tam, kde pro národní jazyky zvítězila písma gotická, tedy zvláště v Německu a u nás. V období baroka a klasicismu již nedošlo k podstatným změnám základních schémat písma. Písmo se pouze přizpůsobilo novému vkusu a používání nových psacích technik (ocelového pera). Písma indická, arabská a hebrejská vycházejí také z písma fénického, ale jejich následný vývoj probíhal samostatně. Zcela nezávisle se pak vytvářely ideogramy čínské, korejské a japonské. Pokud se v této době zaměříme na vývoj písma u nás, tak začneme v 10.stol., kdy se v českém státě prosazovalo latinské písmo. Jediným druhem latinského písma do 13.století byla Karolínská minuskula. Také od 1.poloviny 13.století zasahuje i do českého prostředí gotizace písma, projevující se v lámání dosud zaoblených tvarů. Potřeba používání písma ve všech oblastech kulturních, hospodářských a politických si vynutila vznik písma psaného - písmo kursivní. Bylo nakloněné ve směru psaní a písmena spolu plynule splývala. Velký rozkvět typů písem nastal ve 14.stol. Byl podmíněn vznikem univerzity v Praze a pronikáním písma mezi širší vrstvy společnosti, zejména městské. V této době se psalo gotickou minuskulou, gotickou kurzívou a písmem bastardním. Na počátku 15.století dochází na podkladě Husovy práce "De Orthographia Bohemica"k reformě psané češtiny. Spřežky (rz= ř, cz= č) byly nahrazeny tečkou a čárkou nad písmeny. Později bylo přejímáno písmo humanistické a českou novogotickou kurzívu zatlačil německý kurent. Od konce 18.století se v rámci národního obrození projevila snaha zavést český typ písma - antikvu. Velkou zásluhu měl František Jan Tomsa, který se od r.1794 snažil o upravení antikvového písmo pro češtinu. Českých tiskáren bylo však málo a byly většinou odkázány na nákup písma v cizině, které však neměly vždy zájem vytvářet zvláštní znaky pro češtinu. Teprve až od r.1840 se začaly vydávat soubory antikvových písem s českými literami a v r.1848 bylo úředně zavedeno užívání antikvových písem při sazbě češtiny v učebnicích místo dosud užívaných písem lomených. Přesto však po většinu času bylo naše písmařství závislé na zahraniční produkci. První snahy o tvorbu původních českých písem začaly až v první třetině 20.stol., ale druhá světová válka však tyto snahy zastavila. Až komunistický převrat a znárodnění polygrafického průmyslu vytvořily předpoklady pro úspěšnou výrobu českých tiskových písem, neboť došlo k izolaci českých tiskáren od zahraničních dodavatelů a nedostatek široké škály písem tak musel být řešen českými tvůrci. Po r.1989 došlo v České republice k rozvoji DTP technologií. Tato zásadní změna způsobila, že písma byla znovu dovážena z ciziny a často počešťována nevhodným způsobem. Dnes je již situace o poznání lepší, jelikož písma jsou počešťována odborníky u specializovaných firem. Přístupnost programů pro vytváření písem umožnila českým tvůrcům zpracování některých českých historických písem, zpracování vlastních návrhů a následně vznik první české písmolijny. V dnešní době nám poskytují velké množství typů písma počítače.
3
Přehled písem používaných v dnešní době
Podle odborníků vzniklo 80% známých abeced z fénické abecedy. Její rozšíření na východ ovlivnilo vznik aramejského písma v 9.stol. př.n.l. a z něj pak vzniklo písmo arabské a 7
hebrejské. Celkově existuje na 40 druhů písem, z nichž nejrozšířenější je latinka. Latinkou se píše angličtina, evropské jazyky (26 písmen), dokonce se jí píší i jazyky jako vietnamština a indonézština. Při psaní se kromě písmen používají i interpunkční znaménka (.,!). Některé jazyky, jako např. francouzština nebo čeština mají navíc diakritická znaménka, jenž ukazují výslovnost. Arabské písmo je pojmenované podle města Kufa na Eufratu - kufické. Je jím psán i Korán, posvátná kniha Islámu. Dnešní písmo má 28 písmen a je ornamentální. Používá se v oblasti Sýrie, Saúdské Arábie, Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka, Egypta. V Indii, zemi mnoha jazyků, se používá řada písem. Základem těchto moderních písem se stalo písmo bráhmí (šíření budhismu), které se ve 13.stol. vyvinulo v devanágarí. Je nejrozšířenější a obsahuje 50 slabičných znaků. V Číně je nejpoužívanějším jazykem mandarínská a kantonská čínština. Všechny jazyky jsou psány znaky představujícími slovo nebo myšlenku. V denním tisku se dnes používá 2 - 3 tisíce znaků. Významná je tradice kaligrafie - psaní krásného písma. Japonci používají písmo kana - slabičné. Africká písma. Rozsáhlý kontinent ovládá 13 jazykových skupin. Na severu je to arabština a berberské jazyky, ve středu kontinentu mande, kwa a další, podle různorodosti národů. Kolonizátoři zde zanechali své jazyky jako francouzštinu a angličtinu. Izraelci používají kvadrátní hebrejské písmo psané zprava doleva. Azbuka vznikla reformou staroslovanské církevní garaždanky v roce 1918 a to vypuštěním archaických písmen. Ruská abeceda má 30 písmen. Zvláštní písmo mají Tibeťané, Arméni, Mongolci, Korejci. Jsou to tzv. národní písma. Používá se i písmo cyrilské, řecké a gruzínské.
8
Literatura [1] Česká a světová typografie na internetu. (Červen 2009). http://www.typo.cz/_typo/typo-pravidla-historie.html [2] Genealogické stránky. (Červen 2009). http://www.genea.cz/informace/rady-do-zacatku/pismo/ [3] Historie písma. (Červen 2009). http://www.volny.cz/solc-tisk/historie_pisma.htm
9
