Písek pod kůží... 4 Helmut Schulze. Think Big! 12 Tomáš Greksák. I nebezpečné věci se dají dělat bezpečně 18 Martin Krejsa

Písek pod kůží... Leo Houlding Petrohradské padání Hans Pfann Lopattyho memoriál Fotosoutěž Bouldering v USA a Itálii Adam Deep water climbing ve Vietnamu Manínska tiesňava

3

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2011

3,29 €/ 99 Sk

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

1

CONTENTS Editorial

Co-mix

Sand under the skin… forever.

OBSAH Úvodník Dušan Janák

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Písek pod kůží... Helmut Schulze

4

Think Big! Tomáš Greksák

12

I nebezpečné věci se dají dělat bezpečně Martin Krejsa

18

Hans Pfann – obyčejný horolezec Pavel Roháček

26

Místo, kde drak přistává do moře... Jirka Horský

28

Fotosoutěž Příroda a lezení – výsledky Jan Kreisinger

30

One of the biggest boulder competitions in Europe had the expected winner – Adam.

Petrohradské Padání 2011 Petr Resch

32

The area around Barbara’s hut is ideal for bouldering in hot sunny days.

Rifugio Barbara Christian Core

34

Rodisko lezcov Manínska tiesňava Bibiána Janíková

38

Ze života druholezce [4] Josef Novotný

40

Maybe somewhere in Moab an even bigger contest of slackliners was organized.

Sandstone Highclass Session Kwjetoň

45

Boulder competition as perceived by the organizator.

Lopattyho memoriál 2011 – Tábor – Harrachovka Slabouch

A climbing trip across the States. Part II.

Even the dangerous climbing can be practised safely.

Hans Pfann – an ordinary climber.

Vietnam – the country where dragon lands to the sea.

Photo contest – results.

Manín as seen by local climbers.

Climbing commencements.

Where are his limits? A brief report of the latest Adam’s successes.

46

Adam Tomáš Roubal

50

In our shops

Na pultech

52

High Tatras walls – Veľký Mengušovský štít (2.424 m).

Tatry Jozef Gurník

54

Zajímavé knihy

55

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

56

Závody Radim Bzura, Igor Haša, Jan Kašpar, Miroslav Kurka, Tomáš Miřejovský, Petr Machálek, V. Jandíková

58

Hovory z Montany Martin Krejsa

64

Interesting Books

Go for it!

Competitions

Epilogue

Frieder Große, Adršpach, Amor, Údolní, VIIa foto: Olivier Broussouloux Leo Houldig ve stěně Mount Asgardu, srpen 2009 foto: archiv firmy Berghaus

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Dušan Janák

O horo/lezeckých životech se často píše, vypráví a uvažuje jako o životech na laně. Například báječná kniha exšéfredaktora tohoto časopisu Jury Růžičky vypráví o báječných létech na laně. Lano jako tenká nit či vlas, na které často visíme v „nekonečnu“ převeliké stěny, je dobrou metaforou křehkosti našeho pobytu ve světě obecně a v tom vertikálním zvlášť. Občas se vlas, na kterém visí život, přetrhne i při lezení, někdy zároveň s lanem. Jeden velmi starý filozofický argument říká, že smrti se netřeba bát, protože když jsme tady my, není tady smrt, a pokud je zde smrt, tak zde

nejsme zase my. Naše vlastní smrt není součástí, ale spíše horizontem našeho života. Se smrtí druhých je tomu jinak. Zmiňovaná Jurova kniha to možná explicitně neříká, ale jasně ukazuje, že i odchod druhého ovlivňuje naše jednání a další pobyt na světě. Nedávno jsme slaňovali ze stěny. Kámen nám přetnul vlásek. Naštěstí jenom ten nylonový, který vedl od nás dolů. Mám teď alespoň čtyřicítku do Rudic, kde skály nemají víc než patnáct metrů. O pár dní později naši kamarádi takové štěstí neměli. Na druhé straně téhož kopce jiný kámen přerušil ten důležitější z obou vlásků, na kterých jsme zavěšeni. Z perspektivy výše uvedené filozofické úvahy k tomu došlo v tom nejlepším možném bodě individuální životní cesty. Po sérii skvělých úspěchů jak lezeckých, tak osobních. O moc výš se asi jít ani nedalo. Královský odchod za horizont. Tím nechci zlehčovat vážnost situace. Pro blízké je to vždy velmi těžké. Ale i  pro ostatní má tato událost určitý význam. Zaostřuje nám pohled na jednu rovinu horolezeckého živo/bytí. Nazval bych ji proměna perspektivy. Perspektiva, ze které se díváme na život z impozantní horské vertikály, je jiná, než úhel pohledu naší každodennosti. Ukazuje všední den (nakupování, složenky, oprava auta, rodina, bydlení, trochu té kariéry atd.) z perspektivy daleko hlubší vrstvy starosti. Z vrstvy starosti o život v jeho nahotě

sestávající z rytmů dechu, tlukotu srdce a z potřebné blízkosti druhého. Odhaluje tak každodenní starání jako nános navrstvený na daleko důležitějším, původnějším jádru starosti, jejímž jsme vtělením. Horolezci často po návratu z horské túry popisují každodenní obstarávání pocity nesmyslného kalupu či úporné honby za něčím, co za to možná ani nestojí. Perspektiva, kterou nám umožňují horské výstupy, při nichž je třeba se pečlivě starat o sebe v té nejzákladnější podobě, nám dává pohled na život z pozice konečnosti naší individuální existence a tím zároveň i nekonečnosti toho, co ji přesahuje. Uvědomit si cenu života lze nejlépe tehdy, když o něj lze přijít. Myslím, že sebeuvědomění hodnoty může tuto hodnotu zároveň zvýšit. A to není nikterak zbytečné nebo nesmyslné. Až vám někdo bude zkoušet namluvit, že je to činnost beze smyslu, protože to stojí peníze a  riskuje se při ní občas život, vězte, že nemá pravdu. A pokud se z horské ptačí perspektivy na ten život nepodívá, je možná zbytečné mu to vysvětlovat. Často pro samotné starání se o „důležité“ a „podstatné“ záležitosti totiž nemusí mít čas nebo ochotu naslouchat.

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

4

P ÍSE K POD KŮŽÍ...

Tino Kohbach, Adršpach, Zvonice, Z Myší díry VIIIb

Ten komín je úzký. Zatraceně úzký. Vězím v něm docela roztažený, rukama ani nohama nemůžu vyvinout dostatečný tlak, abych se posunul alespoň o malý kousek výš. Lano visí dvacet metrů dolů až k zemi. Žádná možnost někam založit smyčku. Na konci lana není žádný jistič. Jenom jsem si chtěl rychle prohlédnout místo, ze kterého se mi bude dobře fotografovat. Snažím se uklidnit nervy a zhluboka dýchat. Jak mi řekl před čtvrtstoletím jeden starý horolezec, který byl u mých lezeckých začátků: „Z komína se nedá vypadnout!“ Přeříkávám si tato slova pořád dokola. Čertík v mém mozku k tomu dodává: „No doufám, že to ví i ten komín!“ Ještě pár opatrných metrů k vrcholu. Ten „můj“ vrchol vlastně ani žádný vrchol není. Je to jen vršek pilíře stojícího pod velkou věží. Tady v Adršpachu jsou stěny tak hladké, že z vršku pilíře nevedla dál žádná cesta a prý ani nikdy nepovede! Hlava pilíře je úzká, příliš úzká, než aby se na ní dalo alespoň sedět. Uprostřed vršku je připíchnutá malá rezatá tyčka, ke které je připevněna vrcholová knížka. Slaňovací oko trčí o dobré dva metry níž. Nedosažitelně. Alespoň pro mě. Bez jištění si na těch několik kroků pouze na tření netroufám. A tak kloužu opatrně komínem zpátky a pokouším se do oka cvaknout karabinu na dlouhé smyčce. Vidět slaňovací oko nemůžu. Poslepu proto šátrám za roh. Po několika pokusech karabina cvakla a už mi je hej. Za chvíli jsem dole. Při cestě na zem si všimnu, že zase tak super perspektiva na focení tu není. Bez nějaké zvláštní námahy se mi nakonec podaří udělat slušné fotky z lehce dosažitelného vršku. Do Adršpachu jsem poprvé přijel před pětadvaceti lety vlakem z Drážďan. Malá cesta do velkého světa. Přes Zittau do Liberce a dále autobusem a vlaky. V posledních minutách jízdy se objevily první skály. Další dva dny jsem běhal s otevřenou pusou spletí nespočetných jehel a věží. Ale nepřijeli jsme jen kvůli lezení. Koncem srpna byl v Teplicích filmový festival. Pro nás jedna z mála možností prožít filmy z druhé strany železné opony a vůbec získat nějaké informace o lezení. Nejsem si ve vzpomínkách úplně jistý, ale myslím, že se filmy promítaly v blocích. Abys mohl vidět jeden dobrý (rozuměj: západní) film, musel jsi vydržet také sovětský propagační film o proslaveném boji Rudé armády v horách. No, alespoň příležitost pro krátký spánek na židli. Před promítacím sálem se daly koupit opravdové lezecké plakáty. Barevné! V té době měl snad každý ambiciózní lezec podobný plakát někde v bytě. Ješ-

Robert Hahn, Adršpach, Démon, Spára VIIa

5

Peter Kohbach, Teplice, Věž Jardy Berana, Bič VIIb

Gilbert Mohyla, Teplice, Opat, Vyhánění ďábla VIIIb

Valentin Hölker, Křižový vrch, Pahorek, Hodinová mzda, III

6

tě stále leží, dnes už ale dobře zabalený, na mé skříni. Kvůli tomuto článku jsem ho rozbalil. Lezec stojící v dnes už velmi historicky působících červenobílých kalhotách v příkrém rajbasu. Když jsme si to před pár měsíci znovu prohlíželi v reálu, byla cesta „Zázrak“ mnohem méně působivá, než jak to na plakátu vypadá. Tehdy si dal fotograf práci a fotil chytře. Tenkrát ale taky nepůsobil plakát vůbec antikvariátně. Naopak! Působil jako svěží kontrast k černobílým postavám v kalhotách ke kolenům „z Däweritze“. Ta kniha byla jedinou obrázkovou publikací saského lezení. V osmdesátých letech jsme pořád byli na lovu lezecké výstroje. Lana jsme v NDR koupit mohli. I když, o kvalitě netřeba mluvit, každopádně na slanění stačila. Karabiny Ruppberg jsme také mohli občas koupit, ale ne vždy. A když už byly k mání, tak v jednom specializova-

ném sportovním obchodě v Drážďanech a v omezeném počtu tři kusy na osobu. To ale nebyl problém, protože jako občan socialistického státu jsem tíhnul k neustálému udržování zásob. A tak jsem před několika lety našel v šuflíku schovaný svazek těchto karabin. Byly ještě originálně zabalené. Stanislav Šilhán pobýval v polovině osmdesátých let často i v saské části Labských pískovců. Se svým výrazným smyslem pro obchod tento čile pěstoval a prodával za opravdu lidové ceny sedáky a péřové spacáky. V pražských sportovních obchodech jsme nacházeli slaňovací osmy a velké karabiny značky Walter, které šly dobře do slaňovacích ok. Jednou, a to bylo, jako by se mi sešly Vánoce a narozeniny v jeden den, jsem objevil skalní kladivo Stubai. Nepředstavitelně drahé, ale každopádně vyrobené na Západě! Žádané byly také dětské kopačky. Uřízli jsme jim špunty a nechali si od ševce na-

Tobias Wolf, Labské údolí, Strážce dolního žlebu, Matrix Xb

7

lepit jemnou podrážku. Přiznávám, někdy jsem lezl i v hnědožlutě kostkovaných bačkorách. Jejich podrážky měly malou životnost, zato výborné třecí vlastnosti. Doslova se lepily ke skále. Jenže, ty boty měly podpatky! Tak jsem je ustřihl a nalepil do prolezených špiček. S rokem 1989 se díky nově otevřeným možnostem naše cestovní cíle změnily. V následujících deseti letech jsme už českou část Labáku nenavštívili. Odrazovaly nás i stánky stojící podél hraničního přechodu. Naplněné zahradními trpaslíky, plastovými volavkami, ručníky s křiklavými vzory, kolem kterých se procházely málo oděné slečny s velmi dobře vybavenými hrudníky, upíjející sladkou lepkavou limonádu. Služby pro převážně německé zákazníky. V roce 2000 se na mě obrátilo jedno drážďanské vydavatelství s prosbou, abych nafotil lezecký kalendář. Jedinečná příležitost a motivace v jednom. Možnost intenzivně se s Labákem vypořádat nejen lezecky, ale i fotograficky. Na saské straně jsem znal každou skálu, a tak jsem musel začít čím dál častěji podnikat výlety i na českou stranu. K tomu ještě přišel na svět můj syn Valentin, který se stal už jako pětiletý nadše-

Gilbert Mohyla, Křižový vrch, Očko, Strakova varianta, VIIIa

ným lezcem. Lezl rád, ale byl líný chodit. A nikde jinde se ke skalám nedostanete tak rychle jako v Rájci, Tisé nebo Ostrově. A navíc je tam skalní struktura se svými malými lištami vhodná i pro dětské ruce. Další úlevou bylo odpadnutí hraničních kontrol. O dálnici do Prahy si každý může myslet své, ale skály v Rájci, 8

Tisé a Ostrově jsou pro lezce z Drážďan nejrychlejší možností, jak se dostat k pískovci. Jednou až dvakrát ročně jezdívám také na „expedici“ k nejzápadnějším vrcholkům hluboko v českých lesích. Jednou jsme takhle byli v listopadu v Kamenici. Samozřejmě, při těchto výpravách nejde na prvním místě o lezení, ale o prožitek z těch krásných míst, kam člověk skoro nevkročí. S dvacetiletým odstupem jsem se jednoho srpnového dne vydal opět na cestu směr Adršpach. Navíc to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem se vydal z nejbližšího příhraničí do českého vnitrozemí.

Nejdřív mi to připomnělo cestu Jižní Amerikou. Obrovské a křiklavě barevné billboardy rozestavěné divoce podél cest. A nezanedbatelný počet řidičů ženoucích se po silnicích jako jihoameričtí machos – zejména pro riskantní předjíždění na nepřehledných místech, proti silničním pravidlům a proti zdravému rozumu. Adršpach se velmi změnil, ale jen na první pohled: obrovská parkoviště, stánky s občerstvením a suvenýry, zákazové cedule – parkování zakázáno, koupání zakázáno, vstup bez vstupenky zakázán. Mimo turistické magistrály bylo ale vše při starém. Už už jsem ho mohl popadnout za límec. Nasoukán do úzkého, pro tuto oblast tak typického, komína, visí Tino kousek

ode mne. Asi dvanáct metrů nad zemí. Kdesi v půlce výstupu založil smyčku do hodin. Právě že v půlce. Jestli teď spadne, pravděpodobně to bude až na zem. Ještě dva kroky ke kruhu. Prvnímu v této cestě. Očividně se teď Tino necítí dobře. Hluboko ve spáře mohl dát ruku „na žábu“. Jenže těsně pod kruhem se komín zúžil a on musel tělem ven, což se neobešlo bez tichého nadávání. Nebo je to přece jen sténání? Neodvážím se rušit jeho koncentraci mačkáním spouště fotoaparátu. Mám to zapotřebí? Kdybych sám nevisel uvázán na lano, nejradši bych utekl za roh a počkal, až ta válka nervů skončí.

nějaký kus oděvu bez děr. S kůží to není lepší. Po čtyřech až pěti lezeckých dnech potřebuje tělo regenerační pauzu, aby se mohly zahojit všechny ty oděrky a odřeniny na rukou, loktech a kolenou. Kdo byl jednou v Adršpachu, už se sem nikdy nevrátí. Anebo se bude vracet stále! Pískovec je vysoce návykový. Lezce od nás ze Saska (ale troufám si říci, že je tomu tak všude) tak můžeme dělit na dvě skupiny. Pro tradicionalisty ve východočeských pískovcích existují jen spáry. A tak třeba Křížový vrch je absolutně tabu. Se svou mentalitou nevidí žádnou stěnu a hranu a tísní a svírají se v komínech, dokud nepřijde nějaký „lékař“.

si svou touhu po pohybu kompenzuje lezením. Nebylo dne, abychom se nevraceli k autu za svitu čelovek! Vyzbrojen kamerou a foťákem, trávil jsem celé dny vysoko ve stěně, vsedě a u jištění. Ale určitě se to vyplatilo – ukořistil jsem spoustu pěkných fotek. Obzvláště jedna fotka mi utkvěla v paměti: Tobias je na hraně v cestě „Perla“ a přesně v ten okamžik prosvitlo slunce skrz mraky a osvětlilo úzký proužek skály, ve kterém Tobi právě lezl. Samozřejmě se v Adršpachu najdou i docela normální lezci. Jako můj syn Valentin. Ten se raduje z toho, že vylezl

Uwe Albrecht, Adršpach, Hrad, Polička, VIIa

Je to ale umíněný lezecký národ, který zcela opačně k duchu doby navštěvuje pískovce v Adršpachu! Moderně oděné lezce v oblečení Prana nebo E9 zde hledáte zbytečně, hrdinové spár a komínů vypadají spíš, jako by utekli z kontejneru se starými hadry. Díky povrchu horniny, která zde připomíná smirkový papír, sotva najdete

Druhou kategorií jsou těžcí lezci. Jejich nejoblíbenějším hřištěm jsou hrany a stěny v Teplických skalách. Minulý podzim jsem tam takhle byl s Tobiasem Wolfem. Tobias leze všechno, hlavně ale ať je to těžší než 9. Kdyby se narodil o deset let později, dostával by jako hyperaktivní dítě léky na zklidnění. Takto

starou cestu na Polední, že se proškrábal komínem na Vévodu, nebo že vylezl v tátových rukavicích k prvnímu kruhu „Tréninkové spáry“… text foto překlad

Helmut Schulze autor Zajda

9

Felix Maul, Teplice, Chrámové Stěny, Luftwaffe (s variantou nástupu), VIIIc

10

Axel Richert, Labské udolí, Jeptiška, Zapadní cesta, VIIa

+N=G6?IAJB>ŘEū9J EGD+>6:GG6INÅ o$@DA>@H:EGD9ADJ|Ŋ IAJB>ŘEDEū9Jó

Nová služba na www.montana.cz

Každý pracovní den, nejpozději v devět ráno vám přinášíme přehled novinek z vybraných webů.

Helmut Schulze

OTEVŘENO

PO - SO 8,30 - 12,00 13,00 - 17,00

se narodil roku 1966 v Drážďanech. Leze už více než 30 let, nejčastěji na písku. Ve dvac eti letech si koupil svůj první profesionální fotoaparát, od r. 1990 pracuje jako fotograf a nakladatel. Pro drážďanské vydavatelství fotografuje už dvanáctým rokem lezecké kalendáře z Labáku. V posledních letech zavítá čím dál častěji i do Adršpachu. Jeho fotografie jsou publikovány v knihách a časopisech, kromě německých jsou to například Alpinist, Climax, Geo. Helmut hodně cestoval. S  horským kolem projel Pamírem, na lyžích přešel grónský kontinentální ledovec. Lezl na skalách v  saúdské poušti a na Sahaře. Několikrát byl v Jižní Americe. Doufáme, že vás zaujal i  jeho pohled na „naše“ lezení.

NE - ZAVŘENO

Jeho další fotografie přineseme v příštím čísle. Helmut Schulze, Ostrov, Obelisk, Stará cesta, III

11 kalend_07 1

8.1.2007 16:01:11

Think USA – časť druhá

Big! Tomaso Greksák, Buttermilks (CA, USA), Pope’s Prow V5(7A)

Možno aj táto fascinácia ma na chvíľu zaviala na fakultu športu, neskôr k manažérom a neskôr demotivovaného (či už pomermi, vlastným odporom k pustej teórii, či mne vlastnej lenivosti pozrieť sa aj na tie zložky štúdia, čo ma nie zrovna bavia) medzi pracujúcu populáciu. Záujem o motiváciu ma však neprešiel. V tomto smere sme si zjavne sadli aj s Braňom, ktorý sa do tohto momentu prelúskal knižkou Motivačný princíp. V poslednom čase tiež rád siahnem po knihe (hlavne preto, že v poslednom čase to po mne nikto vyslovene nechce), ale zatiaľ preferujem ľahšiu literatúru pred teóriami a pravdami očami iných. Ja si rád hľadám vlastnú pravdu, vlastný pohľad na svet a tvorím si vlastné teórie o tom, ako niektoré veci fungujú. Napríklad taká lezecká motivácia. Boli chvíle, keď som si myslel, že bez toho aby sme stáli desiati okolo bouldru a navzájom sa hecovali, tak sa z matracu neodlepím. Boli časy, keď som si myslel, že pravidelne strečovať sa nikdy neprinútim. Boli časy keď som si myslel, že sa nedá liezť cez bolesť. Postupne však zisťujem, že vonkajšie motivátory sú naozaj len povrchné a že tie, ktoré rozhodujú o konečnom úspechu a dosiahnutí cieľa sú tie vnútorné. Či už sú to sebecké motivátory ako túžba po obdive, uznaní, glorifikácii, alebo menej sebecké, sebauspokojujúce motivátory ako túžba po dosiahnutí cieľa, po úspechu alebo dobrý pocit z dobre vykonanej práce (v tomto prípade odpotenie si a odkrvácanie 12

Vždy ma fascinovala ľudská motivácia. Či už je to motivácia žiť, pracovať, športovať, vždy sa niekde zoberie a je tam, alebo sa ju človek snaží všemožne navodiť a márne.

Panoráma Buttermilks, Buttermilks (CA, USA) Tomaso Greksák, Buttermilks (CA, USA), Mandala V12(8A+)

si nejakej V11), stále je to palivo, ktoré, keď je správne dávkované a podporované zvonku, môže horieť dlho a bez ujmy (psychickej či fyzickej). Ako prvá výzva bola motivovať sa k skúšaniu ťažkých bouldrov viac či menej sám. Jedna vec je, že za tebou niekto je, kto ťa spottuje a občas ťa povzbudí, úplne iná vec je, keď ste do problému zakusnutý viacerí, kde je prelezová atmosféra priam nákazlivá, kde chce byť každý ten, čo vyrieši daný problém prvý, ok, tak keď nie prvý, tak aspoň hneď po Humpim (ako to bývalo minulý rok. Tento rok je treba k motivácii pristúpiť trošku opatrnejšie. Prvé úspechy boli ľahké, nakoľko som už nejaké V10 a V11 bouldre poliezol, viem, že na to mám, tak je len otázka času, či prídem na riešenie, alebo nie a väčšinou ako finálne polienko do pece stačilo zapnúť kameru (kto tvrdí, že nie som narcis ako každý iný lev). Kráčajúc ale pod Mandalu, o ktorej sa nielen hovorí ako o legende a míľniku, keď pod ňou človek stojí, tak sa zdá, že samotná skala na neho pozerá a pýta sa: „Máš na to, človeče?“, nemám motiváciu ešte jasne vyriešenú. Miešajú sa vo mne strachy (z neúspechu, úspechu, zlyhania...) s rešpektom a nádejou. Treba rýchlo vytriezvieť, pozrieť sa na fakty. Chyty? – sú. Dobré? – občas. Nohy? – sústreď sa radšej na tie dobré chyty. Kroky? – ďaleké, ale budiž. Dopad? – zatiaľ nerieš, skús najprv nastúpiť. Skúsil som nastúpiť. Hold ťažké, čo ti poviem (sľúbil som že nebudem nudiť opismi neopísateľného, preto len takéto stručné zhodnotenie). Skúšam, kým to má zmysel. Zmysel odišiel spolu s citom v ukazováku, na dnes bolo dosť Mandaly. Čo bolo ďalej na hit liste? Ááá, už viem, Fight Club. Po tom, ako sme s Kubom minulý rok netrafili ani správnu stranu kameňa, nie to ešte línliu, poctivo študujem opis. Vyzerá to pekne, tri jasné 13

14

Tomaso Greksák, Buttermilks (CA, USA), Saigon Direct V9 (7C)

Tomaso Greksák, Buttermilks (CA, USA), Junior’s Achievement V8 (7B+)

Tomaso Greksák, Buttermilks (CA, USA), Little Forgotten V10 (7C+)

oblé, ale zubaté chyty, mantel a potom veľa práce pre ritný zvierač pri vysokom a neistom rajbase. Pár pokusov a stojím pred vážnym rozhodnutím. Buď dám dole tričko a riskujem skalpovanie bradaviek, alebo si privstaneme (no možno privstávať by ani nebolo treba, aj tak stále vstávame za tmy, skôr vyraziť z kempu pred desiatou) a skúsim to keď nebude 30 °C na prérijnom slnku, ktorému zjavne niekto prevrátil strany kalendára o dobré 4 mesiace. Dosť bolo trápenia. Krvopotne nazbieraná motivácia počas rest dayu v horúcich prameňoch sa vyčerpala, treba si spraviť radosť niečím ľahším. Pod mohutnou líniou Saigonu, na druhej strane kameňa od Fight Clubu začnem trošku sociálne pôsobiť (opaľovať sa ma už nebaví a Braňo ešte zúrivo čistí sektor od ľahších bouldrov). Prihovorím sa dvojici, z ktorej vzíde švajčiarsky párik na 2 a pol mesačnej lezeckej púti po USA. Pokecáme trošku o bouldrovaní v Švajčiarsku, povymieňame pár cestovateľských skúseností a potom sa Pascal púšťa do vysokej V6, „Saigon“. Prsty bolia, ale stupeň motivácie sa sociálnou interak-

ciou vrátil do zelených čísiel. Kľúčový problém v „Saigone“ je skok z oblej lišty na ľavačku, obliny na pravačku a založenej ľavej päty do veľkej patiny. Ja som prebil prvým pokusom, Pascal, aj keď približne rovnakého vzrastu, žiaľ nedisponuje mojím opičím indexom a potrebuje na prelez viacero pokusov. Za ten čas sa k nám pridáva aj Braňo, ktorému ale onen dynamický krok tiež moc nesedí. „Saigon“ má ešte dve varianty, jednu highballovejšiu ako tú druhú. Zatiaľ čo originál „Saigon“ odbočuje po prvých dvoch krokoch po obrovských vločkách doprava, „Saigon Direct“, V9, si to mastí o niekoľko nepríjemných krokov po

hrane vyššie a až potom odbočí doprava a „Saigon Superdirect“, V10, sa s tým vôbec neserie a nikam neodbočuje, proste to zoberie oblým výlezom. Kým chalani saigonujú, skúsim Direct. Zasratý až za ušami (ako by Kubo povedal), s močom na krajíčku (ako som sa naozaj cítil), som to prekampusoval. Výška vie človeka naozaj poriadne motivovať alebo demotivovať a ja som rád, že patrím do tej prvej kategórie a ešte radšej, že o tom aj viem. Pascal nakoniec obliehanie Saigonu vybojoval, Braňo zavetril V6kovú príležitosť o balvan nižšie, a bližšie pri zemi. Balvan nižšie skrýval kopu ťažkých aj ľahkých bouldríkov a tak sa tam vybláz-

KAISER Novinka! Spor portovn to í le lehké hké ké é kalh kalhoty ka oty o ty tech te ech chni nick ni nic iick cké    ; ;9 9 9 9 "               ) )( ) ) (  ( (       '9 '9 9# #     ) ) )    

    

#     9) ) )* * * 9

 9   $ $ $               

ROCK        "  "#$   %   &# '( )*

%#  + # ', & ( #-)- # . / &0123 4" 50&126 7 8 +9 3*:    8 +9 %' ;#

< &

#   =8;

15

Pascal Siegrist, Buttermilks (CA, USA), Bubba Gump V10 (7C+)

nil nie len Braňo, ale aj ja. „Bubba Gump“ za V10 síce odolal ale jeho „Coctail Sauce“, rovnakej obtiažnosti, ale s polovicou krokov, po niekoľkých šľachy naťahujúcich pokusoch cez plytkú dvojprstovku podľahol (možno sa len zľutoval nad mojou celodňovou bezmocnosťou vyliezť v Buttermilks niečo ťažšie). Ja som mal svoju „desítku“, Braňo svoju šestku „Smooth Shrimp“, a obe sme vyhlásili ako hodné niekoľkých večerných „desítok“, 16

s čím sme mohli pokojne uzavrieť lezecké snaženie. Ďalší deň začal opäť ešte za tmy. O to väčšiu paniku som zažíval, keď som zacítil ako mi nejaký ohavný netvor bodá 1.000 žeravými ihlami do zodratých brušiek prstov. Na chvíľu som si vydýchol, keď sa trošku rozjasnilo a vysvitlo, že žiadny ohavný netvor, okrem nás dvoch s Braňom, s nami v karavane nie je. Bolo to ale naozaj len na chvíľu, lebo ony pál-

čivé muky v bruškách neprestávali, či už som raňajkoval, utieral si zadok po ranných „siedmych Tibeťanoch“, alebo jemne krútil volantom. Tu nepomôže nič iné ako zozbierať dosť motivácie na trošku masochizmu. Dnes žiadne jemné rozliezanie po veľkých chytoch, žiadna príprava, proste keď na mňa prsty bolesťou, ja na ne ešte väčšou (obe bolesti síce idú cez jednu hlavu, ale to som si aktuálne nepripúšťal). Našli sme preto najkolmejšiu stienku v okolí s najmenšími a najkrvilačnejšími lištami, ktoré sa na nás škerili ako zhúlené pirane a poď ho do mučiarne. Lajna za V8, „Junior’s Achievement“, ktorá sa stala nástrojom mojej pomsty prstom, bola presne čo som potreboval. Úplne mimo môj štýl. Kolmá stienka s malými priostrými alebo prioblými lištami, s nohami v polohách, ktoré na prvý pohľad indikovali, že sú určené pre voľnejšie panvy ako tá moja a vôbec, výzva ako má byť. Po pol hodine skúšania, to už prestalo prsty baviť a vykašlali sa na bolesť (alebo ako sa neskôr ukázalo, začali bolesťou šetriť, aby, ma ňou mohli zahrnúť neskôr v plnej sile) a v absencii utrpenia sa aj prelez zadaril. Mučiareň ale pokračovala. Najprv neúspešné pokusy v „Little Forgotten“, kde som si ja, ťažký mamut, urval prvými pokusmi kľúčovú časť stupu a kde to so mnou išlo od zlého pokusu k horšiemu. Zachránil ma až chalanisko zo San Francisca, čo si prišiel odkrútiť svoje štandardné víkendové pokusy do Buttermilkera, V13, kúsok vedľa. Pridám sa, veď skúsiť treba aj také... Kroky by aj išli, spojenie je zatiaľ ale len vízia utópie. Možno poskúšam ešte neskôr. Braňa som po mojom zúrivom mučení v „Junior’s Achievement“ motivoval natoľko, že tomu venoval ešte viac času a o hodne viac kože ako ja, aj keď bohužiaľ s neúspešným koncom. Úspešne ale prebil „Cave Route“ za V6, kde väčšinu dňa neúspešne mrzol (úspešne mrzol, ale bol neúspešný v preleze) nejaký mladý americký párik. Okrem toho vyčistil ďalší sektor od ľahších bouldrov a keď sme po pohľade na prsty odhadli koľko asi môže byť hodín, vydali sme sa na nákupy, varenie obligátnych cestovín a večernú pivnú sprchu (dáš si dosť piva, aby si sa necítil, keď si dáš ruku pod hlavu a nos blízko k pazuche). Pokračovanie nabudúce… text foto

Tomáš Greksák Braňo Goga

Sponzoři: Scarpa, Chimpanzee, Karma, Worknet s.r.o., Desert rose s.r.o.

pádů s vysokým počtem no la hé uc od dn - špičkové je g na metr - hmotnost jen 61 díky SBS opletu práce v jistítkách vá do ho po a st no - vyšší odol lehčí pády - nízká rázovka od mplet Shield vách Standard, Co - dostupné v úpra a Protect Shield

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná. 17

PORTRÉT

I nebezpečné věci se dají dělat bezpečně Rozhovor s jedním z nejvýznamnějších lezců současnosti Leem Houldingem S Leem Houldingem, věčně usměvavým britským lezcem, soustavně bourajícím lezecké pomníky, jste se mohli seznámit na stránkách Montany již v čísle 1/2006. Po pěti letech jsme se opět potkali, tentokráte v Praze, kde Leo přebíral hlavní cenu na Festivalu outdoorových filmů za dokument Asgard Project o jeho výstupu na polární štít na Baffinově ostrově. Zbylo i trochu času, a tak mohl vzniknout následující rozhovor… 18

Naposledy jsme se viděli v létě 2005 na festivalu v Teplicích nad Metují. Můžeme v našem tehdejším rozhovoru pokračovat? Jasně. Od té doby se událo docela dost věcí… Pamatuji si, že jsi tehdy z Teplic cestoval rovnou do Yosemitů, kde jsi volně přelezl cestu „Freerider“ na El Capitana. Zkoušel jsi cestu dát na OS, ale v jedné z délek jsi měl pád… Spadl jsem a bylo po on-sightu. Dodnes není na El Capitana vylezena jediná cesta stylem OS. „Freeridera“ jsem přelezl za dva dny, přitom spousta lidí v cestě stráví i pět dní. Každou délku jsem lezl na prvním konci lana a spadl jsem jen jednou, až nad nejtěžším místem. Poté jsem hned stáhl lano a dal další pokus. Napodruhé už jsem tento úsek přelezl s přehledem. Sice jsem byl dost vyčerpaný, na vrchol jsem už ale dole-

zl bez dalšího pádu. Přepadl mne tam zvláštní pocit. Zpočátku jsem byl smutný, pak se mi ale v hlavě vše rozleželo. Uvědomil jsem si, že bych neměl truchlit, ale být na svůj výkon hrdý. „Freerider“ patří k největším cestám na světě. Úžasné lezení! Alexander Huber může být na své mistrovské dílo vskutku hrdý. Jasně, na on-sight jsem „Freeridera“ sice nedal, byl to ale jeden z nejrychlejších přelezů, navíc celý zdolaný volně, aniž bych jedinou délku znal z dřívějška. Bylo to strašně poučné. Lezení na OS přece není ta nejdůležitější věc na světě. No uznej, měl bych být naštvaný, že jsem dal třicet jedna délek on-sight a v dvaatřicáté spadl? Jak ses na „Freeridera“ připravoval? Rozlezl jsem se na Half Dome, kde jsem za jeden den přelezl stylem OS cestu „Regular Nor-

thwest Face“. Cesta byla o dost snazší, než je lezení na El Capitana. Předpokládám, že vzhledem k  množství výstupů, které jsi zde podnikl, patří Yosemity k tvým nejoblíbenějším oblastem… Možná ano, může to tak být. V roce 2008 jsem skutečně Yosemity navštívil znovu. V údolí jsme s mými parťáky strávili jeden měsíc a snažili se přelézt co nejvíce cest. Třeba jsme zdolali desetidélkový výstup, slanili z vrcholu dolů a udělali dalších deset délek. Takto jsme v různých cestách trénovali celý měsíc, neboť naším cílem byl výstup na El Capitana a Half Dome v jednom dni, což se nám nakonec se Seanem Learym – Stanleym, podařilo. Cesty „Freerider“ na El Capitana a „Regular Northwest Face“ na Half Dome jsme přelezli stylem team free, takže všechny délky jsme oba zdolali volně. Žádné jümarování! Z obou vrcholů jsme pak skočili base jump. Bylo to poprvé, kdo něco takového uskutečnil. Jedná se o 1.650 metrů, celkem 58 délek těžkého lezení. Byl to skutečně vyčerpávající den, který začal v osm hodin ráno a skončil po více než 22 hodinách.

Yosemitské údolí se vůbec stalo vyhlášenou oblastí pro rychlostní přelezy… Ano, rychlostní lezení je skvělé. Nedávno třeba vylepšili rychlostní přelezení cesty „The Nose“ na El Capitana Dean Potter a právě Sean Leary1, kteří se svým časem 2:36.45 vylepšili ten dosavadní Hanse Florina a Yuji Hirayamy o 20 vteřin2. Dvě místa ale zafixovali. Třeba ve Velké střeše, což znamená deset minut práce. Jejich výkon je touto skutečností trochu ovlivněný. Je to trošku prasárna, protože když záměrně zafixuješ dvě místa v klíčových úsecích, ušetříš tím spousty času…

Třeba ta Velká střecha je při lezení po fixech o dost rychlejší. Jediný styl, který může být porovnáván i v souvislosti s dosaženým časem, je volné lezení. Na styl speed free si ale musíme ještě chvilku počkat. Předpokládám, že právě„Freerider“ by se dal udělat s časem okolo sedmi hodin… V  červnu 2009 ses pokoušel o  rychlostní výstup cesty „Salathé Wall“, je to pravda? Ne tak docela. Přijeli jsme opět na „Freeridera“, ale nepodařilo se nám to3. Zkoušel jsem ale volné přelezení svého projektu „Prophet“, o kte-

Přechod highline na Lost Arrow v Yosemitech v červenci 2006

Jak jste se přesunuli zpod El Capitana pod Half Dome? Normálně – autobusem po silnici, jsou to asi tři míle. Jenže si musíš uvědomit, že base jump je v Yosemitech zakázaný. Když jsme seskočili z El Capitana, hrozilo nám zatčení. Naštěstí jsme se se strážci parku minuli jen o  vlásek. Čekal nás pak nástup pod Half Dome, což je nějakých tisíc výškových metrů. Byl to dlouhý pochod… Z vrcholu jsme pak skákali nad ránem. Byla to tedy fyzicky hodně tvrdá záležitost… To samozřejmě ano, ale stěžejním problémem bylo samotné lezení. Už jenom přelézt „Freeridera“ volně za jeden den je na hranici lidských možností. Však také cesta moc jednodenních přelezů nemá. Bratři Huberové to v  roce 1998 zvládli za šestnáct nebo sedmnáct hodin. Po nich podobný výkon zopakovalo jen několik dalších lezců, kterým výstup zabral při nejrychlejších přelezech deset nebo dvanáct hodin, což je velký výkon. A teď si představ vylézt na El Capa volně za deset hodin a pokračovat v lezení další velkou stěnou… Bylo to hodně náročné na psychiku – najít další motivaci a přelézt následující výstup za dvě a půl hodiny. Byl to velký den! Stanley mi tehdy ukázal, že je skvělý parťák pro podobné šílenosti. Leze třeba deset délek bez zastavení – tři sta, čtyři sta metrů těžkého lezení. Fakt dobrý borec, se kterým dnes podnikám tak sedmdesát procent svých výstupů. Jsi známý jako dost velký vtipálek. Měl jsi chuť na vtípky i na vrcholku Half Dome? To máš pravdu. Legrace musí být pořád. A budeš se divit, nepřešlo mne to ani po těch dvou cestách… (a ukazuje krátké video, pořízené na vrcholu Half Dome, na kterém se oba protagonisté za bujarého veselí vrhají střemhlav do údolí). Na Half Dome je moje vůbec nejoblíbenější místo na světě pro base jumpové seskoky. Úžasná skála! Byl to zatím můj nejlepší lezecký výkon. Za jeden den jsem toho stihl vylézt tolik, co jindy za celý rok.

19

PORTRÉT

Leo v nejtěžším místě cesty „Prophet“ na El Capitanu v Yosemitech

rý jsem se neúspěšně pokoušel po čtyři sezóny v průběhu devíti let. Můžeš své snažení trochu přiblížit? V roce 2009 jsem nejprve celou stěnu slanil dolů, abych se na ní opět po letech podíval. O rok později jsem se pak v červnu vrátil dokončit celý projekt. Nepodařilo se mi však jednu délku přelézt stylem RP. Proto jsem musel v říjnu 2010 do Yosemitského údolí přijet ještě jednou a v cestě už byl konečně úspěšný. Jak klíčová délka vypadá? Délku s názvem A1 Beauty tvoří tenká trhlina. Není to ale prstová spára, spíše bych použil označení nehtová. Když se ti podaří do spáry vměstnat dva články prstů, můžeš být spokojený. Je to opravdu tenká trhlinka a nejtěžší místo je až na jejím konci. Jinak je v cestě celkem 13 délek, z nichž 7 je obtížnosti 5.13, a každá z nich je jiná. Je zde například velice morálová délka se šesti nýty na 45 metrech. V délce s názvem The Devils Dyno je 2,5 metru dlouhý skok v traverzu za 5.13c, na kterém je nejtěžší samotné odhodlání pustit se do něčeho tak šíleného. Kolik času jsi v cestě celkem strávil? Opravdu hodně. Na žádné cestě jsem nestrávil tolik času. Když sečtu všechny své pokusy od roku 2001, vychází mi asi šedesát dní ve stěně. Jedná se o velmi divoké a odvážné lezení v převislé skále. Často je i dosti nebezpečné,

20

protože si nemůžeš dovolit spadnout. Tak je to možná u  poloviny cesty. El Capitan je na pravé straně o dost nižší, než je v místech „Nosu“. Jsou zde ale velmi těžké technické cesty s obtížností A4 nebo A5. Ve středu stěny není skála příliš pevná a často je doslova hrůzostrašná. Pravá žula, typická pro El Capitan, je pouze na začátku cesty a v závěrečném úseku, prostřední část linie je tvořena směsí dioritu. A nejtěžší délka je skutečně ta nejnáročnější, jakou jsem kdy udělal. Na El Capitanu jsou všechny cesty s  vyšším stupněm obtížnosti, ale tato linie je opravdu tvrdý oříšek. Jak jsi tuto linii vůbec našel? V  roce 2001 jsme se s  kamarády rozhlíželi, kudy bychom se na El Capu odlepili od země. Tehdy jsme se touto linií dostali zhruba do poloviny stěny. Pokračovali jsme pak v roce 2004, ale tehdy nás z El Capa spláchl déšť. Cestu nakonec dokončili Belgičané Nico Favresse a  Sean Villanueva. Za tři dny ji přelezli technicky, tedy úplně jiným stylem, než je ten můj. Usoudil jsem: „Nedá se nic dělat, ale dříve nebo později ji musím přelézt volně.“ Zprvu jsem se šel do stěny jen tak podívat. Je to opravdu velmi obtížné. Klíčové místo na začátku, další na konci. Nejtěžší délka má 35 metrů, a je celá dosti obtížná s nejtěžším místem až na konci. Není v ní lehké lezení, přitom jen jedno odpočinkové místo. Obávám se, že vylézt v kuse celou cestu volně nebo dokonce on-sight se hned tak někomu nepodaří. Ale

je to pohádkově krásná linie, srovnatelná například se „Salathé Headwall“. Perfektní, překrásná skalní architektura. Když jsem cestu dolezl, byl jsem opravdu šťastný. Co na cestu říká jeden z  nejlepších místních lezců Tommy Caldwell? S Tommym i  jeho současným parťákem na laně Kevinem Jorgesonem se samozřejmě dobře známe, několikrát jsme se potkali a jsme kamarádi. Mou cestou byl nadšený. „Jedna z nejkrásnějších spár na El Capovi,“ říkal. A zkoušel ji? Ne, věnoval se jednomu ze svých rozdělaných projektů na El Capitanovi s názvem „Mescalito“, který stále nemá dokončený. Má v plánu vrátit se do něj i na jaře. Bude to velká cesta! V Yosemitech je velmi družná a  přátelská atmosféra... Ano, moc se mi líbí. Stejně jako v Teplicích a  Adršpachu o  víkendech… U  vás to ale není tak mezinárodní jako v Yosemitském údolí. Mimochodem, Adršpach je opravdu hodně vážná lezecká oblast. Odbočme od yosemitského lezení. Rád bych se tě zeptal na tvou účast v  expedici na Everest v  roce 2007. Vedoucím tohoto projektu byl známý americký horolezec Conrad Anker, který na severní straně nej-

vyšší hory světa nalezl v  roce 1999 pozůstatky těla legendárního George Malloryho, který zde zahynul v  roce 1924. Vím, že jsi během této výpravy zdolal Everest v dobové výstroji… S  historickým vybavením jsme lezli pouze do výšky 7.600 metrů. Výše už bylo poměrně chladno a mráz prostupoval přes naše dobové oblečení. Jednalo se vlastně o filmovou rekonstrukci výstupu Malloryho a  Irvina na Everest v roce 1924 a já hrál právě Andrewa „Sandy“ Irvina. Conrad ve filmu naopak představoval postavu George Malloryho. S  Conradem se známe docela dlouho z Yosemitů. Dříve pracoval pro jednu britskou produkční společnost, která projevila zájem o práci na tomto dokumentu. Jednalo se o  velmi ambiciózní a nákladný projekt, během něhož měl vzniknout IMAX film4. Tvorba filmu touto technikou je náročná už na úrovni moře, natož ve velké nadmořské výšce. Pro vznik tohoto snímku se nejprve zřídil fond, později se začala připravovat realizace. Conrad potřeboval najít i svého filmového lezeckého partnera. Potřeboval k sobě někoho mladšího, bez jakýchkoliv zkušeností z nejvyšších hor. Pokud už jsi v podobných výškách někdy byl, spousta věcí je pro tebe daleko snazší. V opačném případě v tobě neznámé prostředí vzbuzuje strach a obavy, přesně jak tomu bylo u Irvina, který byl bez jakýchkoliv zkušeností. Filmový štáb si taky přál někoho britského, a tak nakonec Conrad oslovil mne. Možná si říkáš, proč jsem se nechal přemluvit, když na Everestu mnoho skalního lezení

zectví. Tisíce metrů na mačkách… Na kopci se přitom pohybuje několik stovek lidí, kteří by na něm za normálních okolností vůbec neměli co dělat. Během našeho pobytu tam taky zahynulo pět lidí, přitom ale nebyl žádný důvod k tomu, aby tam lidé umírali. Velmi smutné! Možná že úplně všichni neměli k dispozici spolehlivé informace o počasí, podle mne bylo ale hlavním důvodem tolika úmrtí, že někteří na této hoře příliš „tlačili na pilu“. Po pravdě řečeno jsem si své zážitky moc neužil. Všichni lidé na kopci byli zvláštní, stále někam spěchali. My počkali až na konec sezóny v polovině června, kdy už většina výprav odešla. Poslední dva týdny jsme už měli kopec jen sami pro sebe. Bylo to úžasné! Používali jsme sice umělý kyslík, takže se nejednalo o čistý výstup. Pro mne to ale nebyla lezecká záležitost, ale hlavně práce, při níž se natáčel film. Můžeš jej čtenářům Montany trošičku přiblížit? Jedná se napůl o dokument, napůl o drama. V první části lezeme na Everest já a Conrad, ve zbytku filmu se ale odehrává drama, založené na korespondenci Malloryho s jeho manželkou Ruth. Svým způsobem je to milostný příběh, který namluvily hollywoodské hvězdy jako například Liam Neeson. Je to opravdu dobrý a působivý film. Pro mne jsou George Mallory s  Andrewem Irvinem velcí hrdinové. Také Edward Felix Norton, který se je snažil bezúspěšně najít…

Conrad Anker a Leo Houlding testují své repliky vybavení z roku 1924 při rekonstrukci historického výstupu na Everest

zrovna není. Uznej ale sám – kdyby se tě někdo naprosto otevřeně zeptal: „Chceš si vylézt na Everest? Zadarmo?“ Co bys odpověděl? Já reagoval hned: „Ano!!!“ Na nejvyšší hoře světa mne tedy nějaké lezení nečekalo, ale spíše velmi zvláštní horole-

To máš naprostou pravdu. Norton vystoupil úplně sám bez kyslíku do osmi a půl tisíce metrů, kde strávil dva dny. I díky silným historickým událostem, které se na nejvyšší hoře udály téměř před 90 lety, byly filmování i výstup na Everest opravdu silnými zážitky.

Četl jsem, že jsi první, kdo přelezl legendární skalní práh s názvem Second Step5 volně… Myslím si, že to je pravda. Volné přelezení tohoto úseku je dnes téměř nemožné, protože ve stěně překáží žebřík. Je přímo v místech, kudy vede nejlogičtější směr výstupu. Takže i  když úsek přelezeš čistě bez použití žebříku, nedá se o opravdovém RP výstupu hovořit. Během naší výpravy byl kvůli autentickým filmovým záběrům žebřík demontován, takže jsem to měl oproti jiným horolezcům o něco snazší. Ve skutečnosti se ale nejedná o lezecky příliš hodnotný výkon. Je to asi jen pět metrů těžkého lezení. Nejedná se tedy o nějaký náročný výstup, jako je například „Jugoslávská cesta“ západním hřebenem s  naprosto vyrovnanými obtížemi po celé jeho délce. Second Step je oproti tomu jen malá skalka. Náročné lezení ve velké skalní stěně sis ale vynahradil v roce 2009, kdy jsi vycestoval na Baffinův ostrov za polárním kruhem. Výpravě ale předcházely tvé zdravotní problémy s kolenem… Pátral jsi opravdu dobře. Na konci roku 2008 jsem měl během plavby na moři těžký úraz, ze kterého jsem se dostával čtyři dlouhé měsíce. Musel jsem podstoupit operaci kolene, protože jsem si při nehodě mimo jiné utrhl meniskus. Nebylo to pro mne moc šťastné období. Operace proběhla v polovině dubna, přitom na srpen byla v plánu výprava na Baffinův ostrov, kde je vše hlavně o chození. Takže na začátku května, tři měsíce před expedicí, jsem ještě vůbec nemohl chodit. Bylo to velmi stresující… Aby toho nebylo málo, měl jsem navíc také závazky vůči televizi. V roce 2005 jsem natáčel pořad Top Gear, v UK vůbec nejoblíbenější program, co BBS dělá. Na světě jej sleduje zhruba 500 miliónů lidí, což je nějakých 7 procent světové populace, takže je to jeden z  nejpopulárnějších zábavných pořadů na světě. Později jsem měl dokonce svůj samostatný pořad s názvem „Take Me To The Edge“, který byl natáčen a vysílán po čtyři měsíce na přelomu let 2007 a 2008. Byl pak odvysílán na kanálu Virgin 1. O  tvém pořadu vím jen z  doslechu. Zaujalo mne ale téma – účinkující se pod tvým dohledem v  různých částech světa zúčastňovali všelijakých místních obřadů a  rituálů, jako je například běh přes oheň, pití krve přímo z kravského krku nebo přelezení roje včel… Jo, tu krev jsem musel vypít zrovna já. Byla to docela zajímavá práce a dost jsem si to užíval. Jednalo se o  šestidílný pořad, ve kterém jsme vždy týden až dva žili mezi domorodci a dělali vše přesně podle nich, jako bychom byli součástí jejich společenství. Hezky jsme se přitom vymanili z našeho zažitého obyčejného života. Vše, co bylo pro domorodce normální, nám připadalo naprosto šílené. Pití kravské krve, která ještě pulzovala, bylo jen jednou epizodou z mnoha… Zabít krávu tak, že ji nechají vykrvácet, to nedělají Masajové6 příliš často, když tak ale činí, je to pro ně něco naprosto normálního. Bylo legrační, jak se při pohledu na nás bavili, protože pro ně to není vůbec nic. Žádný problém. My se na jejich území věnovali zase skalnímu lezení, kterého se museli zúčastnit i oni. Pro mne je lezení zábava. Ale pro ně? Žádný z Masajů si ani nedovedl představit, že někdy poleze na skalní jehlu nad jejich

21

PORTRÉT území v Keni, kterou dobře znají jen pohledem. Představ si masajské bojovníky, jak byli při lezení ve svých tradičních oděvech vyděšeni. Lanu moc nevěřili. Byla to opravdu zajímavá zkušenost. Procestovali jsme téměř celý svět… Tehdy jsem se skutečně věnoval více práci pro televizi než lezení a dobrodružství. V roce 2007 jsem vlastně vůbec nelezl na skalách. Vylezl jsem na Everest, dělal televizní seriál… V  roce 2008 jsem začal cítit, že jestli se ještě rok budu věnovat televizní kariéře, mé profesionální lezení na skále bude ohroženo, protože dva roky bez nějaké těžké cesty jsou opravdu dlouhá doba. V televizi si můžeš vydělat spoustu peněz, ale můžeš spadnout na hubu stejně rychle, jako ses dostal nahoru. Sice bych měl na dva roky postaráno o skvělou kariéru v televizi, ta však mohla velice rychle skončit. A co pak? Navíc televizní průmysl není zrovna moc hezké prostředí. Nedá se tam věřit skoro nikomu. Není to jako v lezení nebo na horách, kde existuje přátelství a důvěra. U filmu se lidé tak přetvařují… Ze všeho toho filmaření jsem byl už poněkud unavený. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu pokračovat u dobře placeného televizního seriálu, ale odjel jsem za tužbou svého srdce do Yosemitů vylézt něco těžkého. Chtěl jsem ale uskutečnit něco jiného než jen vylézt nějakou skutečně extrémně těžkou délku za 8c. Něco vizionářského, co může ukázat směr do budoucna, třeba vylézt El Capitan a Half Dome za jeden den se seskokem na padáku do údolí z obou skal. Před deseti lety by to bylo nemožné. Vylézt volně El Cap a Half

Leo při výstupu severozápadní stěnou Mount Asgardu na Baffinově ostrově

Stěnový portrét, Mount Asgard 2009

Dome za jeden den bylo opravdu nemyslitelné. My to ale dokázali! Přitom jsme ale neudělali žádný profesionální film nebo fotografie, ani jsme nic nenapsali pro lezecké časopisy. Vše, co jsme tehdy dokázali, bylo pouze mé a Stanleyho. V roce 2009 jsem už ale vše viděl jinak. Chtěl jsem skloubit dvě věci dohromady – výpravu na

22

něco opravdu obtížného a udělat o tom dobrý film. Spousta lidí nikdy nepozná lezení ve velkých stěnách nebo pocity při seskoku padákem. A najednou jsme měli možnost zachytit tyto věci, co nejlépe to půjde. Aby všichni, co se na náš film budou dívat, cítili chlad a poznali krásu tohoto způsobu existence. Spousta lidí nikdy nepozná Yosemity a neuvidí Adršpach. Mnoho z nich žije v Praze nebo Londýně, ale nemají vůbec žádný volný čas, protože jsou pořád v  práci. O  víkendech se dívají na televizi nebo jdou na fotbalový zápas. Myslím si, že je úžasné mít možnost ukázat těmto lidem naše dobrodružství v kvalitě, kterou máme nyní k dispozici. V televizi se často věci prezentují jinak, než jaké jsou ve skutečnosti. Televizní štáby schvál-

ně vše nafukují, o spoustě příběhů tvrdí: „To je ta nejnebezpečnější věc na světě!“ Což je bohužel pěkná zhovadilost. Spousta expedic se snaží udělat ze své výpravy nějaký podělaný film. Udělat ale dobrý dokument je strašně těžké, zvlášť když se jedná o extrémně obtížný výstup. Co jsme chtěli svým projektem Asgard Project dokázat, bylo udělat opravdový film s kvalitní produkcí pro televizi bez všech těch nesmyslných postojů a zkreslení. Prostě nejlepší lezecký expediční film všech dob. Měl jsem tedy velké ambice. V roce 2009 jsme se tedy rozhodli dát dohromady našeho expedičního ducha a zkušenosti s televizí a kvalitní produkcí. Myslím si, že se nám to nakonec celkem i podařilo.

Film Asgard Project pojednává o výstupu severozápadní stěnou Mount Asgardu, na kterou svítí slunce jen jednu hodinu denně. Je to velmi chladná stěna. Nechce se mi věřit, že v ní byli i filmaři… Jediným filmařem v našem týmu byl Alastair Lee. Trochu leze, není to ale lezec velkých stěn. Ve stěně jsou skutečně velmi špatné podmínky k přežití, bylo to velmi náročné. Každý člen našeho týmu přitom vylezl stěnu Mount Asgardu alespoň po fixním lanu. Alastair doposud neměl vůbec žádné zkušenosti z podobně extrémních situací, nelezl ani na nic vyššího, než co mělo maximálně sto metrů. V březnu během příprav lezl pouze v Riglos a na Brentě, kde jsme skákali s padákem. Tam se učil, jak používat jümar, tam získával dovednosti z lezení velkých stěn. Na Mount Asgardu jsme společně se Seanem Learym a Carlosem Suarezem udělali vše – od fixování cesty, zajištění cesty, osazení jisticích bodů na štandech, vyvádění jednotlivých délek, volných přelezů, prostě vše. Jason Pickles a Chris Reyburn nám nejprve pomáhali například s účetnictvím, později, když jsme dosáhli vrcholu a seskočili dolů padákem, pak také ze stěny stahovali veškerý materiál. A Alastair měl na starosti zhotovit film. Udělal nádhernou práci. Přitom nafilmovat Asgard Project nebylo rozhodně snadné. Alastair musel být u všeho – při plánování výstupu, při volných přelezech, při seskoku… Aby se lezecké scény mohly vzít z několika úhlů dvěma kamerami, jednotlivé délky jsme museli přelézt několikrát. Přitom se stále snažil uvažovat pozitivně i v tak nebezpečných poměrech, jaké jsme měli ve stěně. Myslel jsem, že Alastair byl i vůdčí osobností celého projektu? Omyl, vedoucím celého projektu jsem byl já. Bylo hodně zvláštní dělat expedičního vedoucího, kterého jsme doposud nikdy nepotřebovali. Při lezení v Patagonii vedoucí výpravy postrádá smysl, výprava na Baffinův ostrov je ale něco jiného. Bylo potřeba přepravit veškeré vybavení a  jídlo pod stěnu, neexistuje tam možnost doplňovat zásoby z místních zdrojů. Už jen dát dohromady 700 kilogramů bagáže nebylo snadné. Vše jsem přitom organizoval sám. Byla to pro mne

Leo během prvovýstupu na Mount Huashan v Číně, červenec 2009

úplně nová zkušenost i výzva. Třeba když se mě ostatní ptali: „Co budeme dělat?“ a čekali přitom na mé rozhodnutí… Nebylo mnohdy jednoduché odpovědět. Uvědomoval jsem si totiž tíhu zodpovědnosti, protože kdybych rozhodl špatně, mí společníci mohou i umřít. Měli jsme ale skvělý tým. Cokoliv jsem řekl, všichni udělali podle mých představ. Parta, na kterou se dalo spolehnout. Na filmu se mi opravdu líbilo, že se v něm vše ukázalo bez příkras – třeba jak jste byli na vr-

cholku vyčerpaní. Měli jste toho plné zuby a z filmového plátna bylo opravdu poznat, že to nebyla žádná legrace. Rozuměj, v červenci na Mount Asgard bývají povětrnostní podmínky velmi dobré, skoro jako v Yosemitech. Slunce tam ale opravdu svítí jen velmi krátkou dobu. V  polovině srpna pak obvykle přicházejí silné větry. My ale měli větrno po celou dobu. Ani ve snu by mne nenapadlo, že bude foukat tak silný vítr, teplota minus patnáct, sníh, led, permanentně zmrzlá lana… Celou

23

PORTRÉT dobu jsme si říkali:„Proboha, vždyť je půlka srpna a taková zima! Jsme snad na severní polokouli a má být přece tepleji a slunečno!“ Na konci dokumentu jsme pak z vrcholu seskočili jako v nějakém americkém filmu. Přitom kamarádi museli slanit celou stěnou po lanech dolů, což jim trvalo ještě dalších 36 hodin. A pak jsme ještě museli šlapat šest dnů s 35 kilogramy na zádech. Ale jak už jsem říkal, byli jsme skvělá parta. Život je v podstatě při velkém dobrodružství strašně jednoduchý. Řešíš jen jak se dostat přes divokou řeku, že je ti zima nebo že shora padají kameny. Vše je strašně jednoduché a ty se jen rozhoduješ, jestli to uděláš správně nebo nikoliv. Složitost moderního života se úplně vytratí. Není čas na přemýšlení o tom, co budeš dělat po zbytek života, ale řešíš jen, že ti mrznou prsty, musíš si vyměnit mokré ponožky, máš hlad a musíš se najíst… Problémy jsou tam velice prosté. Taky mne zaujal tvůj prvovýstup na svatý kopec v Číně, který jsi podnikl těsně před odletem za polární kruh… Trochu jsem pohledal na internetu a  našel zajímavé místo v Číně, kde jsem doposud nikdy nebyl. Štít s názvem Huashan má dva tisíce let starou historii a je v Číně velmi známý. Huashan je jedna z pěti posvátných taoistických hor v Číně a je uctívána podobně jako francouzské poutní místo Lurdy. Každý člověk v  Číně zná Mt. Huashan, protože je to taky kolébka bojového umění Kung Fu. Přitom v zahraničí tento kopec nezná téměř nikdo. Na vrcholku je klášter, ke kterému se každoročně vydává na 4 milióny lidí. Zajímavé na všem byla skutečnost, že v šest set metrů vysoké západní stěně ještě nevedla žádná cesta. Obrátil jsem se tedy na jednoho svého čínského přítele, že bychom se chtěli vydat na misi udělat zde prvovýstup. Pomohl nám získat povolení. Samotný výstup byl velmi dobrodružný, protože skála byla velmi zarostlá. Rostlo na ní mnoho stromků, přitom obtížnost lezení dosahovala stupně 7b a 7c. Za třináct hodin lezení jsme bez použití jediného nýtu nebo skoby dosáhli vrcholu, kde nás filmovalo několik desítek lidí. Bylo to velmi bláznivé a zvláštní. Hodně intenzivní lezení při 37 stupních a v dost vlhkém podnebí. Náš prvovýstup vzbudil v Číně docela velký ohlas. V Číně jsou úplně jiná měřítka. Žije tam téměř jedna a půl miliardy lidí, takže o nás v novinách četlo několik stovek miliónů lidí. Správu celé památky náš výstup zaujal natolik, že nechali naše jména vytesat do skály vedle jmen čínských císařů a legend umění Kung Fu. Byl to velmi bláznivý zážitek. Poslední otázka je trochu osobní. Oženil ses a mne by zajímalo, jestli tento důležitý životní krok nějak výrazně ovlivnil tvé lezení? Moc ne. Jessica je s mými výpravami smířená. Je mi jasné, že spousta věcí, které jsem podnikl, možná vypadá bláznivě. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak. Nikdy se zbytečně neženu do nebezpečných situací. Nechci zemřít, protože miluji život. Když mám teď svou ženu, cítím to o něco více. Vždycky jsem tvrdil, že i nebezpečné věci se dají dělat bezpečným způsobem. Je to otázka myšlení a poctivého tréninku a přípravy. Skočit ze skály s padákem může každý idiot. Poprvé to možná dopadne dobře, ale kdyby měl skočit sto-

24

Leo v nejtěžší délce s názvem Hooks‘ pitch klas. 8a v cestě „Oceans of Fear“ nedaleko Kapského Města v Jižní Africe

krát, bude stoprocentně mrtvý. Já u base jumpu nikdy neměl žádnou nehodu, protože to pokaždé dělám pořádně a nenechávám nic náhodě. Nikdy bych například neskočil dolů za špatných povětrnostních podmínek. Můžeš přitom udělat všechno perfektně, cítíš se skvěle, ale stále tam přetrvává jisté riziko, které nechci podstoupit. U  base jumpu je spousta faktorů podobných jako u extrémního a nebezpečného lezení. Taky tam třeba platí: „Nezkoušej nebezpečné a těžké lezení, když nezvládneš lehčí výstupy.“ Takže moje manželka můj přístup k  lezení a  ostatnímu sportování příliš neovlivnila. Možná je to s námi úplně naopak. Jessica totiž pracuje jako lékařka v Port-au-Prince na klinice, kde umírá hodně lidí, protože Haiti je velmi nestabilní země. A teď si vezmi, že já jsem doma, dělám přednáškové turné s Mickem Fowlerem po Anglii, což je vcelku bezpečná činnost, a ona je pryč v  jednom z  nejhorších míst na světě, ve velmi nebezpečné situaci. Docela zvláštní, nemyslíš?

1 Rychlostní přelez se uskutečnil 6. listopadu 2010. 2 Jeden z předchozích rekordů drželi i bratři Huberové časem 2:45.45, dosaženém v roce 2007. K zajímavým výkonům patří i sólové výstupy Alexe Honnolda, který 22. června 2010 přelezl „Nos“ za 5 hodin a 49 minut a „Regular Route“ na Half Dome za 2 hodiny a 9 minut. 3 Koncem června přelezli „Salathé Wall“ na El Capitana Alex Honnold a Sean Leary za 4 hodiny a 55 minut. Oba pak pokračovali cestou „The Nose“, kterou přelezli za 7 hodin, čímž přelezli dvě obtížné cesty na El Capitana za 1 den. 4 IMAX (z anglického Image MAXimum – maximum obrazu) je označení formátu velkorozměrového kinematografického systému vyvinutého společností IMAX Corporation se značně lepším rozlišením a větším obrazem. Standardní plátno pro IMAX systém má rozměry 22×16 m a udávané rozlišení je 10.000×7.000 obrazových bodů. 5 Tři skalní prahy, označované jako First, Second a Third Step, leží na severovýchodním hřebenu Everestu v nadmořské výšce 8.564 m, 8.610 m a 8.710 m. První z nich je tvořen velkými balvany. Z historického a lezeckého hlediska je z nich nejvýznamnější ten druhý, s výškou 40 metrů. Poslední úsek, vysoký 5 metrů, je téměř svislý. Od roku 1975 zde byl čínskými horolezci umístěn kovový žebřík, který je od té doby používán většinou výprav. Poslední třetí práh s výškou deset metrů je z nich nejsnazší. Nad ním se již rozprostírá vrcholové sněhové pole.

text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv firmy Berghaus

6 Masajové jsou africká černošská etnická skupina, žijící mezi Kilimandžárem a horou Mount Keňa. Dodnes si zachovali původní způsob života. Jedním ze zvyků je nařezání krční tepny u krav a „pouštění žilou“.

Leo Houlding

„The Prophet“ (E9 7a, 5.13d, 600 m, 13 délek), El Capitan, Yosemity, říjen, spolulezec: Jason Pickles

narozen 28. července 1980 Významný britský extrémní lezec a dobrodruh Přehled významných výstupů od roku 2005 2005 „Regular Northwest Face“ (E5 6b, 5.12, 7b, 24 délek, 600 m), Half Dome, Yosemity, styl přelezu OS „FreeRider“ (E6 6c, 5.12d, 7c+, 34 délek, 1.000 m), El Capitan, Yosemity, od přelezu na OS jej dělil pouze jediný pád v nejtěžší délce, kterou přelezl hned dalším pokusem, spolulezec: Chris Van Leuven. 2006 „Southern Belle“, Half Dome (5.12d, 14 délek), říjen, spolulezec: Dean Potter 2007 Mount Everest (8.848 m), výstup s kyslíkem Severním hřebenem, spolulezec: Conrad Anker (první volné přelezení tzv. Second Stepu po odstranění žebříku, klas. 5.9) 2008 „South Face“, Mt. Watkins (5.13, 19 délek), květen, spolulezec: Dean Potter „Salathé Wall“, El Capitan, (5.13b, 35 délek), červen, spolulezec: Sean Leary „Freerider“, El Capitan, „Regular Northwest Face“, Half Dome, Yosemity, první týmový volný přelez za jeden den, 8. – 9. června, 58 délek, 1.600 m, 22,5 hodiny, spolulezec: Sean Leary 2009 „Northern Celestial Masters“ (E6 6b, 600 m), Mount Huashan, Čína, červenec, spolulez-

ci: Carlos Suarez (Španělsko) a Wang Zhi Ming (Čína) Mount Asgard (2.015 m), SZ stěna, Baffinův ostrov, Kanada, srpen, spolulezci: Sean Leary a Carlos Suarez 2010 „Oceans of Fear“ (5.12+, 8a, 300 m), Klein Winterhoek, Jižní Afrika, třetí volné přelezení za 2 dny, březen, spolulezec: Joe Mahole

Filmografie 2005 Top Gear, pořad BBC, Leo soutěží v údolí Gorge du Verdon ve francouzské Provence se závodním automobilem Audi RS4, kdo dosáhne vrcholu 400metrového útesu dříve. Automobil samozřejmě skálu objíždí po 100 km dlouhé trase. 2008 Take Me to the Edge, šestidílná reality show z různých částí světa, vysílána na kanálu Virgin 1 2009 Asgard Project, produkce a  účast v  dokumentárním filmu o výstupu na Mount Asgard na Baffinově ostrově, režie: Alastair Lee 2010 Wildest Dream, režie: Anthony Geffen, role Andrewa „Sandy“ Irvina v polohraném dokumentu o legendami opředeném výstupu George Malloryho Severním hřebenem Mount Everestu v roce 1924 The Prophet, režie: Alastair Lee, dokument z prvního volného přelezení 13 délek dlouhé cesty na El Capitan v Yosemitech, DVD Psyche II.

Minulý rozhovor s Leem Houldingem naleznete v Montaně 1/2006.

THE

ALPINE FIT 100 %

Firetail GTX www.salewa.com

BLISTERFREE

25

Hans Pfann – obyčejný horolezec

Hansův otec, vážený řemeslník zámečnického cechu, ale také příležitostný hodinář a dobrovolný hasič, udělal pro své dítě, které přišlo na svět 4. srpna 1873, všechno. Dokonce i kolébku. A patřičně ji vyzdobil vyřezanými horskými motivy. Pravda, o horách toho mnoho nevěděl a v hospůdce se nechával rád slyšet, že

Hans Pfann

Walliserské Alpy

založí novou politickou stranu „Za ploché Německo“. Nemyslel to však vážně a k horám vzhlížel vždy s patřičnou úctou. Jeho manželka pomáhala snad u všech porodů v Norimberku, a proto nebylo divu, že se sešly všechny známé a neznámé, pozvané i nepozvané porodní báby a jak bylo zvykem, zahrály si na sudičky. Snad z úcty k rodičce a pyšnému otci přisoudily od všech vlastností hodně dobrého a málo zlého. Jen jedna se však trefila přesně. Přisoudila dlouhý věk. A snad vzala inspiraci z horských motivů vyřezaných na kolébce, přisoudila totiž také, že bude na zemi vzhlížet z nadoblačných výšin. Malý Hans se měl k světu. Neustále stál za zády otci v zámečnické dílně. U kamarádů stoupal patřičně v ceně, když dovedl opravit pochroumanou koloběžku nebo kolo. Jeho sebevědomí v této oblasti dosáhlo takové úrovně, že se odvážil rozdělat v otcově dílně věžní hodiny. Jen se složením už to bylo horší. Vždy nějaké kolečko zbylo. Pro tuto „šetrnost“ však neměl otec žádné pochopení a provětral Hansovi pořádně zadek. Od té chvíle však bral Hanse na všechny opravy a Hans se činil dobře. Zdálo se, že brzy převezme 26

otcovo řemeslo, ale protože se klučík učil velice dobře, učitelé navrhli rodičům, aby studoval na střední škole. Otec souhlasil a po ukončení základní školy si Hans sbalil kufry, aby je posléze vybalil na proslulé mnichovské strojní průmyslovce. Zde už měl ke kopcům blízko. Být v Mnichově a nechodit po horách je hloupost a Hans hloupý nebyl. Ve volných chvílích organizoval výpravy, které nazýval honosně expedicemi do neznáma. Měl organizační talent a nejednou se jeho nadšením nechali strhnout i samotní kantoři. Jejich manželky napekly koláče, takže se někdy zdálo, že expedice do neznáma se koná právě kvůli této prebendě. I na střední škole se Hansovi dařilo a zkoušky na vysokou školu strojnickou udělal o pár mnichovských ulic dál. O jeho mimoškolních horských aktivitách se dočetl Hansův otec ze školních novin, které si nechal posílat z Mnichova. Přehodnotil svůj vlažný vztah k horám a jednoho dne zaklepal na dveře Hansova pronajatého bytu. Na cestu do hor se vyzbrojil opravdu impozantně. Vysoké gumové holínky, teplý norský svetr a přes ramena krátký beránčí kožíšek. V této výzbroji ho uvítala hora Wendelstein, kde se pyšně rozhlížel z vrcholu (1.838 m). Později se nechal Hansem zlákat na Zugspitze (2.982 m), a to byl už úctyhodný výkon. Tento památný rok 1893 si vyrýval na všemožné dřevěné předměty a ozdoby. Hans s partou neúnavně mapoval hory od Berchtesgadenu po Bolzano. Jako sedmdesátý pátý člen vstoupil do horolezeckého spolku. Za dva roky nato založil Akademický Mnichovský Svaz, který už

mohl vydávat licence horským vůdcům a smluvně zavazoval horské školitele. K Dolomitům jeho členové chovali zatím patřičnou úctu, ale na cvičných skalách pořádali výcvikové kurzy a cílevědomě si střádali peníze na vysněnou expedici. Pilně trénovali na Fleischbank, přezdívaném „Rakouská stěna smrti“ a Totenkirchl ve Wilden Kaiseru. Jako zručný zámečník si Hans vyrobil dokonce sám sněžnice a speciální okované boty s hřeby. Po získání inženýrského diplomu dostal umístěnku do Brém jako strojník na vodní elektrárně. Naštěstí zanechal na mnichovské vysoké škole velice dobrý dojem a bylo mu nabídnuto externí místo asistenta, tudíž mohl využívat všech výhod plynoucích z tohoto postavení. Celé prázdniny trávil s přáteli v roce 1901 už poněkolikáté na Totenkirchlu. Na této vápencové skále se cítil jako doma a po jednom prvovýstupu a po brilantním výkonu ve stěně byla část výstupu nazvaná jako „Pfannův komín“. Dodnes je to uznávaná klasická cesta na vrchol. V roce 1902 vystoupil s přítelem, Vídeňanem Franzem Kostnerem, přes velkou nepřízeň počasí na Monte Rosu ve Waliských Alpách (4.634 m). Zde se mezi partnery zrodila myšlenka založit „Svaz horských vůdců“ a vylepšit si rozpočet na Pohled na Matterhorn od penzionu Vieux Moulin

Severní stěna malého Mangartsu

rem poměrně snadno ve dvou dnech, ale při sestupu došlo k tragédii. Lavina všechny tři smetla nekompromisně do hloubky. Jeho žena pád nepřežila, stejně jako přítel Tier, jehož tělo se nikdy nenašlo. Pfanna převezli do nemocnice s vážně poškozenou páteří. Na hory však Hans nezanevřel. Byl sice mlčenlivý a nikdo ho od té doby neslyšel od srdce se zasmát, ale o to víc se intenzivně věnoval mládeži. V jejich paměti zůstanou navždy překrásné chvíle na vrcholcích Pico del Norte, Illampa a Calzata. Když odcházel v šedesáti letech do penze, potěšil ho doktor zprávou, že jeho srdce má životnost ještě na jeden život. S tímto razítkem dostal jeho život znovu křídla. Znovu zlezl s přáteli Fleischbank a Totenkirchl a v sedmdesáti si na setkání horských vůdců střihl se šarmem a elegancí Matterhorn. Jako by pro něj přestala existovat věková hranice, ve svých 82 letech se rozhlížel z vrcholu Piz Palu (3.882 m). Hans Pfann vždycky zdůrazňoval, že je jen obyčejný horolezec a dalo by se říct, že tomu sám věřil. Byl vždy mužem činu a vždy oslňoval své příznivce srdcem, ne hollywoodským úsměvem. Unyle Finsch, anglický „Everest Man“, o něm prohlásil, že to byl nejlepší německý horolezec.

Matterhorn

Julské Alpy

nějakou nákladnější expedici. Jejich sny se dotýkaly až Himálaje. Podniku se ujal zkušený Willi Rickmers, a tak si zanedlouho mohli vychutnat první sedmitisícovku Khan Tengri (7.010 m). Ne všichni se však mohli těšit z výhledu z vrcholu hory. Expedice byla poznamenaná pádem laviny, při němž se část výpravy zřítila svahem asi 200 m. Naštěstí vyvázli jen s odřeninami. Po Khan Tengri následovala kavkazská Ushba (4.694 m), prvovýstup jižní stěnou. Z jeho deníku můžeme přečíst: „Největším nepřítelem nebyly hory nebo zima, ale hlad. V okolí se nedalo mnoho koupit, a to, co se dalo, se muselo hned konzumovat, jinak vše podléhalo zkáze, ale hory jsou zde nádherné.“ Další úspěšné aktivity s prvovýstupy provedl tento Svaz horských vůdců v oblasti Mont Blancu, ale také na Matterhorn (4.478 m). Pfanna nikdy lyžování příliš neoslovilo. Ale brzy poznal, že s lyžemi dostanou jeho

výpravy nový rozměr a rychlost. Podnikal neskutečně dlouhé výpady do hor. Na jednom výletě se seznámil s půvabnou (a v té době nejlepší německou alpinistkou) Noll-Hansencleverovou. Její otec byl umělecký kovář a Hans býval v kovářské dílně častým a pilným učedníkem. Tu skoba, tu vadný hřeb, ale zřejmě i nějaký polibek od půvabné alpinistky, protože zanedlouho byla svatba. Bohužel jeden ze dvou jejich synů zahynul později ve II. světové válce. Krátce před I. světovou válkou získala skupina kolem Pfanna, Rickmerse a Williho Walzenbachera poměrně snadno peníze na expedici do Himálaje. Bohužel, armáda měla jiné plány. Museli narukovat a z výpravy sešlo. Jako vynikající technik přežil válku v továrně na výrobu zbraní. Po válce se však netěšil dlouho rodinnému štěstí. Už delší dobu ho lákala čtyřtisícovka Bishorn (4.159 m). Vrchol šťastně zdolal s manželkou a přítelem Hermannem Tie-

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

Osmdesátiletý Pfann na Fuscherkarkopf

Pfann zemřel tak, jak žil. V tichosti, bez rozloučení s rodinou nebo přáteli, sám ve svém domě v městě Reichenhall. Ze 4. na 5. ledna 1958 byla dlouhá a těžká noc, po níž už nebylo žádné ráno. Zůstalo po něm 128 zlezených vrcholů nad 4.000 m a místo v mnoha srdcích příznivců hor. Mezi tvrdou skálou a Hansem nebyl příliš velký rozdíl. text foto

Pavel Roháček archiv autora

27

Než se vydáte za lezením do zátoky Ha Long, zjistěte si, zda v ní je dostatek vody

Místo, kde drak

...je překlad jména zátoky Ha Long ve Vietnamu. Název odkazuje k legendami opředenému vzniku zálivu, který na jihozápadě uzavírá ostrov Cat Ba. Na západ od něho se táhne pobřeží v délce 120 km. Toto území měří kolem 1.553 km čtverečních a nachází se na něm 1.969 ostrovů různých velikostí, z nichž „jen“ 989 bylo pojmenováno. Ostrovy v zátoce Ha Long jsou převážně tvořeny vápencem a břidlicí. Množství skalnatých ostrovů se může pochlubit fantastickými vyhlídkovými místy a světoznámými jeskyněmi.

DEEP WATER CLIMBING ve VIETNAMU Území kolem zátoky Ha Long je domovem tisíců nejrůznějších živočišných a rostlinných druhů. Žijí ve zdejších mangrovových porostech, korálových koloniích a tropických lesích. Některé druhy jsou mimořádně vzácné a jinde než zde se nevyskytují. Zátoka Ha Long leží asi 150 km východně od Hanoje. Z Hanoje až do města 28

Ha Long jezdí denně autobusy. Dále musíte přestoupit na express loď, která má odjezdy čtyřikrát denně. Nebo lze využít cestovních kanceláří v centru, které nabízejí dopravu automobily pro dvanáct cestujících až na ostrov, s plavbou a přenocováním na palubě tradiční džunky. Cestovek tu jsou desítky. Vyplatí se obejít více z nich, ceny se dost liší. Na ostrově Cat Ba ve stejnojmenném městečku najdete na nábřeží cestovku „Slo Ponny Adventures“, která vám zajistí skalní lezení (oblasti Butterfly Halley, Lien Minh, The Ghetto) na ostrově, kde jsou cesty zajištěné nýty a borháky. Veškerý materiál (sedák, lano, expresky, atd.) mají v půjčovně. Nejpopulárnější je tu lezení po útesech nad mořem – Deep Water Soloing. K dispozici je tu asi 16 oblastí. Tištěný průvodce stojí v přepočtu 380 korun. Důležité je předem si zjistit, zda je v moři dostatek vody. Nás to zarazilo. Přijeli jsme na ostrov, abychom v cestovce zjistili, že je málo vody a nedostaneme se ke skále. Ani nedosáhneme na první chyty z loďky. Nejlepší termín dle námořní předpovědi vychází na Štědrý den. A tak nám nezbývá, než několik dní čekat. Na ostrově se aspoň dají vypůjčit motorky, poplatek je okolo 3 US/den.

Cena za výlet za deep water soloing je různá, podle druhu lodi, podle toho, zda chcete full servis včetně jídla, a pobyt jednodenní nebo vícedenní. Máte k dispozici loď s kapitánem, díky níž se dostanete k ostrůvkům, průvodce a kajak pro přiblížení k útesům. Někde musíte vyšplhat po laně k prvním chytům v převislých stropech, jinde se vystoupí přímo na skálu. Záleží na obtížnosti. Jestli se vám více potí ruce, je důležité mít dostatek mága. Po pádu do moře je samozřejmě již nepoužitelné. Lezačky mají dobré tření i mokré, vápenec je tu dostatečně hrubý a ostrý. Oblastí je mnoho, cesty jsou klasifikovány francouzskou stupnicí UIAA. Obtížnost začíná na 4a, končí 7c, zatím. Stále vznikají nové linie. V budoucnu budou určitě mnohem těžší cesty. Překážku pro objevování nových oblastí však představuje vietnamská vláda. Oblast je totiž přírodní rezervací zapsanou v organizaci UNESCO. Lezení je tu přitom fantastické, v pevném vápenci, a moře má i v prosinci příjemnou teplotu. text foto

Jirka Horský archiv autora

Když vody dost je, zažijete opravdový „deep water soloing“

HO Union Plzeň/UltraAnt climbing club Praha

Ferrata 4 Set Kompletní set pro bezpečné a dokonalé zážitky v zajištěných cestách. Eight Vario lehký prsní úvazek univerzální velikost 280 g. Speedy QB úvazek pro via ferrata a indoor univerzální velikost 545 g. Inhibitor Tech tlumič pádů, bezpečnostní karabiny, elastické smyčky 528 g. Smyčka PA pevnostní popruh pro bezpečné navázání 150 cm

v pro de jní síti K-LOCK system

Dlouho očekávané výsledky prvního ročníku fotosoutěže Příroda a lezení jsou tady. Z 245 fotek, které jste do soutěže zaslali, nebylo jednoduché vybrat ty nejlepší. Určit, zda je fotka dobrá, je totiž věcí subjektivní. Každý člověk ji vidí jinak, jinak vnímá atmosféru okamžiku, kterou zachycuje. Je proto dobré, když fotky posuzuje co nejvíce lidí, kteří mají blízko k foceným tématům a z jejichž názorů se pak poskládá ten výsledný.

FOTOSOUTĚŽ PŘÍRODA A LEZENÍ – VÝSLEDKY

V porotě fotosoutěže Příroda a lezení byli letos čtyři lidé: Petr „Pepe“ Piechowicz – dlouholetý český fotograf a lezec, předseda poroty, který vnesl do hodnocení fotek pohled fotografa profesionála. Alena Čepelková – významná česká horolezkyně, bývalá předsedkyně ČHS. Jan Kreisinger – editor a tvůrce webu Lezecká Revue, lezec. Spolutvůrce této fotosoutěže.

Hory a příroda, 3. místo

Hory a příroda, 1. místo

Lezení, 2. místo

Lezení, 1. místo

30

Fotosoutěž je společným projektem Montany a webu Lezecká Revue.

Tomáš Roubal – šéfredaktor časopisu Montana, lezec. Spolutvůrce této fotosoutěže. A teď k fotkám, v každé ze tří vyhlášených kategorií byly vybrány tři nejzdařilejší.

Autorům těchto fotografií budou zaslány ceny od sponzorů soutěže. Na podzim letošního roku chceme vyhlásit další ročník fotosoutěže Příroda a Lezení, který se pokusíme posunout zase o kousek dál. text

Jan Kreisinger

Hory a příroda (krajiny, panoráma):

1. místo: Zrcadlo mrtvých – Jiří Štaffa 2. místo: Zimní opojení – Michal Martínek 3. místo: Zima – Ján Smoleň Lezení (člověk a hory, skály, bouldery…):

1. Fascination – Radomír Klimša 2. El Gafla – Aleš Podivínský 3. Tomajda – Cala Luna Sarde – Šárka Živná

SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKY TO

P-L

ITE

SPACÍ PYTLE

SA N FO RD

Experimentální fotografie, 1. místo

PO

1. Experiment – Ján Smoleň 2. Walk the highline – Marek Smolka 3. Škrovádský písky – Ondřej Janek

spoLEHNOUT

TO

Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže, reklamní fotografie…):

Asi je i na mně, abych se připojil s pár řádky. Fotosoutěží s outdoorovou tematikou bylo, je a bude celkem dost. Takže žádný originální nápad. Většinou pár ročníků či občasníků a přijde nějaká jiná, podobná akce. S příchodem digitálu je fotografem doslova každý. Samozřejmě, lidé jako třeba Pepe vědí dříve, než zmáčknou spoušť, jak snímek nakonec dopadne. My ostatní v tom jedeme více způsobem pokus-omyl, ale kdo chce, snadno se posune dál. Vídám hezké fotografie, které se do Montany prostě už nevešly, někdy mne zaskočí pěkné fotky, které odkudsi vyplynou víceméně „náhodně“. Má základní úvaha je, že lidé mají dostat možnost a prostor a jen na nich je, zda danou věc, rubriku či nápad uvedou v život. Tak je tomu i s touto fotosoutěží. My můžeme dodat prostor pro vítěze a pokusit se sehnat nějaké zajímavé ceny. Letos kromě předplatného Montany všem vyhlášeným vítězům přináší firma Tendon žhavou lezeckou novinku. Lano, z něhož možná konkurence nebude spát! Však se všechno brzy dozvíte. A dál? Nápadů je více než lidí, kteří by je realizovali! Porota by se měla profesionalizovat čistě na fotografy, případně by měl být členem absolutní vítěz minulého ročníku. Zároveň by měla mít možnost vybrat svého vítěze celá lezecká obec. Vítěz by měl dostat celostránku (titulku?) v Montaně a jestli to za pár let dopadne, jak má, tak například i cestu a ubytování třeba na RockMaster. Jak jinak motivovat možné budoucí profíky, no ne? Tomáš Roubal

můžete se

PE

AK

POZOR! VÝHODN ZAVÁDĚC É Í SLEVY NA VÝROBKY AVEN! Výhradní dodavatel

Experimentální fotografie, 2. místo

Absolutní vítěz získá lano Tendon Master 8.9 mm, certifikované jako jednoduché, půlka i dvojče.

www.yate.cz

PETROHRADSKE

PADANI 201 1

Rákosníček

rovině, spousta krásných lehkých boulderů, často v technických plotnách. Možná i proto sem každoročně jezdí německá mládežnická reprezentace, vždyť kde jinde je možné se naučit tolik potřebnou techniku pohybu na skále než tam, kde většinu stupů tvoří droboulinké krystaly či pouze hrubé plochy na tření. Je to neustálá hra s gravitací, s polohou těžiště, s důvěrou v lepičku. Jak praví jeden klasik české lezecké scény: „Síla má své limity… Silák je nakonec převálcován – ne zrovna technikem, ale stejným silákem s kvalitní technikou.“ (R. Teffelner, Lezec.cz). A k získání techniky je zapotřebí Strážce Brány 6B, Martin Čížek

Stále si, stejně jako na úvodní stránce našich webovek, musím klást otázku, co je to vlastně Petrohradské padání. Závod, setkání, festival, happening? Nutno říci, že jak tak po akci sleduji reakce z různých serverů různých koutů Evropy, je tímhle vším. Od každého kousek – jeden raději víc závodí, druhý si zase užívá nálady čišící z lidí. Petrohradské padání tak dokáže k mé velké radosti oslovit i lidičky, kteří rozhodně boulderingu neholdují a kteří v životě nebyli na žádném závodě, ale i ty, kteří za normálních okolností ani ten Petrohrad samotný zrovna moc nemusí. Když už jsem u toho Petrohradu – oblast oslovuje v podstatě dva druhy lidí: výkonnostní lezci sem nepáchnou, není-li méně než deset stupňů Celsia (a já se jim nedivím), zatímco rodinky a rekreační lezci (snad se nikdo neurazí, já rekreaci miluju) se tu zastaví kdykoli. Vlastně i to poslední Petrohradské padání bylo asi nejvíc pro rodiny s dětmi – kameny na 32

„naběhat“ něco boulderů, nikoli zkoušet stále týž pohyb. Letošní Padání bylo směsicí barev. Převládala žlutá pampelišková a zelená z jarních stromů. Nepříliš oblíbená je v tuzemsku od jisté doby barva rudá. Rudo před očima měl však jeden majitel pozemku. Vlastní totiž pár hektarů lesa, které vizuálně podle katastrálních map těsně sousedí s pozemky, kde probíhalo Padání a kde měli akci pořadatelé s majiteli domluvenou. Však chyba lávky, organizátoři přehlédli jakési kolíky s červenými puntíky zatlučené v lesním porostu a pustili lezce na kámen deset metrů za touto

„jasnou hranicí pozemku“. Vše vyřešila barva bílá, když smír respektovali pořadatelé i všichni účastníci a drahocennou půdu pana „rudého“ nadále nesešlapávali. Večeru vládla zrzavá, tedy nikoli barva vlasů či raději nedomyslet čeho ještě, ale ta s bílou čepicí nahoře. A když „na báru houstl dým“, kdekdo sáhl po barvě fialové, aby pak po smíchání nejrůznějších barviček skončil v totálním black outu. Vše se však uzavřelo zase tou žlutou pampeliškovou na louce pod lesem. Až tam totiž byla registrace, stánek s občerstvením, až tam mohli zaparkovat účastníci svoje plechové miláčky, jejichž objemy kufrů neměly by býti udávány v litrech, ale v počtu naskládaných bouldermatek. Výslovný nedostatek na trhu s automobily tak někteří řešili třeba přívěsným vozíkem napěchovaným právě těmito společníky ortodoxních i občasných boulderistů. Z louky, na jejíchž vnadách si teď už zase v klidu mohou pochutnávat petrohradské kravky, mizeli letos lidé do lesa tak rychle, že si ten pětisethlavý dav vlastně ani nebylo možné představit. Les

po tomto „blátišti“ pojmenovat celou oblast. Nad „Rybníčkem“ nemůže chybět kámen „Rákosníček“, zvědavý jako opička už nedočkavě vyhlíží, kdy se na cestě objeví první matrace a z ní čouhající nožička (raději dvě, ruce a i hlava může být, ale to by se nerýmovalo). A sotva ho (Rybníček) přikryje prach z čištění kamenů, začnou se tu dít po-di-vu-hod-né věci. Nejdříve si autor tohoto článku kámen očistí, pak se přezuje do lezeček, stoupne si pod boulder a v tom si všimne, že na nástupu překáží kámen velikosti dvou pěstí. Zaviklá s ním a vyndá jej. Otočí se a tu uslyší prapodivný zvuk. Že by traktor, bouřka, nebo dokonce zemětřesení? Nikoli, to se na něj řítí celý balvan velikosti tak třech kubíků, po němž chtěl lézt. Uskočí, balvan kydne těsně vedle něj do Rybníčku a vzedme hladinu o několik stovek mikrometrů. Vše živé stihlo utéct a díky tomu živým zůstalo. A tak to zase, milé děti, skončilo dobře. Zbývá dodat: natočeno podle skutečné události zhruba půl roku před Petrohradským padáním 2011. Vymetač pavučin 8A, Andrej Chrastina

tě neznamená, že sousední 5B dám taky. Tím spíše, když vzniklo v den, kdy autoři měli den „pětkový“. A v den „pětkový“ se prostě lezou jenom pětky. Vynikající úroveň měla letos soutěž žen. Polka Agnieska Ostrzalek urvala mimo jiné jedno 7C+ a dvě 7C a vytvořila bodový rekord Padání ve své kategorii, úsměvné je druhé místo zástupkyň klanu Majzlíků, kde matka s dcerou nalezly absolutně identické bouldery. Jsem zvědav, zda se dočkáme něčeho podobného, až nejmladší z rodu, Ondra, poněkud doroste a bude dýchat na záda taťkovi Lubošovi. V dětech zaujala zejména mladší kategorie, jejíž vítěz, Marek Jeliga, nasbíral pěknou řádku boulderů až do 6B+. Za rok nás čeká již desáté vydání Petrohradského padání. Tak to by chtělo něco důstojného, co vy na to? Dobrá, tak my se zkusíme „pochlapit“, něco už se rýsuje! Jo a ještě díky, díky, díky. Že jste přijeli, že jste se smáli, že jste to Padání vytvořili, bez vás by nebylo ničím. A jestli mám někoho jmenovat, nemůžu nevzpomenout skvělou podporu firem Ocún, Hudy, Rock Pillars, AIX, PAD, Luna Rosa a Fabrika. A samozřejmě také téhle krásné Montaně a neméně parádnímu webovému Lezci. text foto

Petr Resch Karel Hegr

Faces are fiction

byl tak velký, že parádně pohltil tuzemce, Slováky, Němce, Rakušany, Poláky, Italy, Belgičany, Američany, Brita, Francouze aj toho Španěláka. V lese čekaly letos povětšinou nové sektory, často s dopady možnými i bez matrace, rozseté na kilometru čtverečním. Dav se tak pěkně rozptýlil a i klid bylo možné najít. Poněkud hůře jej bylo možné hledat na nejoblíbenějších sektorech – parádních „Zubech“ s bouldery všech obtížností, velmi trefně pojmenované „Rodince“, či „Rybníčku“. Tam, nad louží v díře po mini lomu, jistě nejeden návštěvník kroutil hlavou, jak je možné

A co že se dělo na stupních nejvyšších? To, že vyhrál Adam Ondra, asi nikoho nepřekvapilo. Důležité je, že se má za čím na Petrohrad vracet. Už vloni měl na spadnutí parádní projekt za jistých 8C na „Mlýňáku“, pokračování chystá na podzim. Letošní Padání ukázalo další věc, která by této obtížnostní mety mohla dosáhnout – čtyřmetrový silový strop s parádním skokem na hranu. Nepřelezena zůstala také famózní osmimetrová stěna, jejíž klasifikaci jsme „nastřelili“ na 8A, ale asi to fakt bude víc. Ony vůbec ty klasifikace… Je to prostě nějaké číslo a za ním nějaké písmenko, takže vylezení 7C ješ-

Výsledky: Muži: 1.

Adam Ondra

2.

Rostislav Štefánek

7550 bodů 4670

3.

Martin Spilka

3740

Ženy: 1.

Agnieszka Ostrzalek

1740 bodů

2.-3.

Monika Kuhn-Gaberová

1110

2.-3.

Jitka Mázlová

1110

Jakub Švub

111 bodů

Marek Jeliga

175 bodů

Dorost: 1. Děti: 1.

Více informací na www.padani.eu.

Pokrok pocházející z Tyrolských Alp

www.Global-Climbing.cz

Rifugio

Barbara

Pokud patříte mezi vášnivé vyznavače boulderingu a těšíte se, že vyrazíte za sluncem a kameny do teplých krajin, máme pro vás jeden tip. Italský lezec Christian Core na následujících řádcích popisuje místo, které by se v určitém ohledu dalo přirovnat k našemu Petrohradu. Budete-li mít při svých toulkách za lezením cestu kolem Turína, stavte se omrknout oblast u rifugia Barbary.

Čuník u rifugia Barbary

Letní měsíce lezci často nemají kvůli vysokým teplotám v oblibě. V té době bývá někdy obtížné najít k lezení vhodné podmínky. My máme to štěstí, že máme od Turína pár hodin autem hory, které nejsou příliš vysoké, a tak jsou pro nás ideálním cílem. Můj přítel Roberto Bocchi tentokrát vybral údolí Val Pellice „Piemonte“, oblast, která je pro boulderisty velkou výzvou, a tak tiše souhlasím. Po téměř dvou hodinách jízdy se dostáváme k Bobbio Pellice a odtud doleva po cestě k Rifugio Barbara. Nemůžu jsem se dočkat, až tam budeme. Označená cesta začne na konci silnice, vede podél řeky a stoupá prudce nahoru. Začínají se ukazovat stovky balvanů roztroušených všude kolem. Jedu a vidím, že většina těchto bloků je strmých, někdy jsou to dokonce střechy. Robertovo auto je už daleko před námi, zná to tu a narozdíl od nás není překvapen skalami, které se neustále odněkud vynořují.

Dojedeme k dolní části parkoviště, přičemž naše auto málem uvaříme. Parkuji poblíž rifugia a hned vypínám motor, aby nedošlo k výbuchu. Abych se vzpamatoval z právě prožitého stresu, jdu se podívat na údolí. A teprve v tu chvíli si uvědomuji, jaká nádhera se kolem mě rozprostírá. Přede mnou je údolí rozdělené řekou, s volně se pasoucími zvířaty, lemované z obou stran horami. Mezitím, co hltám sendvič, Roby vysvětluje provozovateli chaty naši vášeň pro bouldering a záměr vytvořit průvodce, aby si atmosféru tohoto krásného místa plného klidu a míru mohli vychutnat i jiní lezci. Naše nadšení je pravděpodobně nakažlivé, a tak se vracím se Stellou pro materiál a s Robym vyrážíme středem údolí, abychom získali lepší přehled. Balvany vidíme okamžitě, jsou snadno dosažitelné a často ploché. Kolem nás se pasou krávy, bez jakéhokoli plotu, a nejen ony – po údolí je vůbec Christian Core, projekt

34

Christian Core, Mr.Real, 8b

roztroušeno vícero volně se pasoucích zvířat. Stejně tak jsou tu k vidění kempující rodiny s dětmi. Styl skal je mi okamžitě sympatický. Jsou tu rýhované kameny všech velikostí a sklonů. Perfektní dětské hřiště. Adrenalin v krvi stoupá, připadám si jako dítě v hračkářství – nevím, kam dřív skočit. Děkuju Robymu za dar v podobě návštěvy téhle oblasti. Některé chyty jsou tu ostré a bolestivé, ale naštěstí je tu od každého trochu, kroků je mnoho, skáčeme z bloku na blok, aniž bychom si uvědomili jejich skutečný potenciál. Ale to první den ani není potřeba, chceme hlavně lézt za každou cenu. Šplháme na kámen a prozkoumáváme linie „Fat bastard 7c+“, dále přes břicho „Big mother 8a“, vedle vidím do budoucna linie jako „Glum“ za 8b nebo „Smeagol 8a+“. A pak, ve skrytu zátoky mezi dvěma kameny vidím šikmé hrany, které volají po nádherném letu – „Kimera 8c“. Balvany jsou tu tak velké, že na nich lze vždy vymyslet linie různé škály obtížnosti. Večer hledáme útočiště na rifugiu Barbara, kde se dá pohodlně vyspat, umýt a výtečně povečeřet. Později ležím Stella Marchisio, Big Mother 8a

35

Christian Core, Totem, 8a

Christian Core, Smeagol 8a+

36

Christian Core, Black Mamba, 8b

potmě na posteli a stále mám před očima všechny ty kameny. Je těžké spát, když víte, že jste na prahu úžasných objevů. Následující dny byly velice zajímavé. Neustále jsme lezli nové linie a chodili od kamene ke kameni. Mohli jsme vidět tak 60 až 70 % potenciálu této oblasti. Později jsme se sem často vraceli, protože se tu nelze nudit, k objevení tu stále čeká množství kamenů a oblast je vhodná také k relaxaci s přáteli nebo rodinou. Každé léto se o tom přesvědčilo několik našich kamarádů, včetně japonského lezce Daia Koyamady. Ten vloni přijel do údolí, rozběhl se na kameny, a po důkladné obhlídce oblasti nám řekl, že je to jedno z nejkrásnějších míst, která kdy viděl. Asi 30 nebo 40 minut chůze od rifugia jsou na vrcholu hory skály, které slibují velký potenciál. Poslední oblastí, o níž bych se chtěl zmínit, je však „La nave“. Je o něco vyšší než ostatní a pojmenovaná podle obří skály ve tvaru lodi, s kompletní přídí i zádí a s obrovskou střechou, s velmi jemnými liniemi jako „La bestia nera“ za 8b. Dlouhé praskliny tu půlí skálu. V létě je ideální lézt tu večer, nebo se držet ve stínu, ale oblast se nachází ve výšce 1.800 metrů nad mořem, takže se sluncem tu zase až tak velké problémy nejsou. Je potřeba ale myslet na to, že v této nadmořské výšce se může rychle měnit počasí, sami jsme mnohokrát byli překvapeni náhlým deštěm. Naštěstí se dá lehce schovat pod kameny a samotná skála také rychle schne. Průvodce je k dispozici na chatě Barbara, kde je pravidelně aktualizován, nebo

si ho můžete zdarma stáhnout na webových stránkách www.coreclimbs.eu nebo www.infoboulder.com text foto

Christian Core C. Core, S. Marchisio

Rád bych dodal, že oblast kolem rifugia Barbary jsem neobjevil já, ale můj přítel Alex Parodi, který spolu s Marcem Demarchi a Robym Boulardem na tyto kameny lezli už v osmdesátých letech. Tehdy jsme neměli k dispozici žádné bouldermatky nebo superlezečky, tak jsme se soustředili spíše na popraskané pasáže a jiné linie, které jsou pro dnešní bouldristy snadné. Červené tečky, které jsou vidět na některých kamenech, jsou připomínkou těchto let. Nikdy nezapomenu na objevení a následné pročištění linie „Big mother“. Zbytek práce – objevování méně zřejmých bloků a jejich čištění – je už zásluhou Christiana a Stelly, kteří této oblasti věnovali hodně času a udělali tu velký kus práce. Roberto Bocchi

Informace: Přístup: region Piemont, provincie Turín, po dálnici Savona – Torino, sjet exitem MareneCherasco. Podle značek dále na Savigliano-Saluzzo, poté do Saluzza, směrem na Cavour-Pinerolo až do Cavour. Tam na křižovatce rovnou na Val-Pellice Campiglione a poté Torre Pellice. Od Turína: po dálnici Torino-Pinerolo, na konci sjet na Val Pelice a pokračovat na Sestriere. Za Luserna San Giovanni pokračovat rovnou na Villar Pellice a pak těsně před Bobbio Pellice oklikou doleva na Rifugio Barbara. Je tu mezi loukami autobusová zastávka. Jet se dá až do údolí k chatě, kde končí silnice. Období: Od dubna či května až do prvního listopadového sněžení. Ubytování: Rifugio Barbara, možnost občerstvení a noclehu, tel. 0121 930077 (ptejte se po Robertovi). Na chatě je možné půjčit si bouldermatky. Průvodce seženete buď na chalupě, nebo na stránkách www.coreclimbs.eu a www.infoboulder.com.

37

Rodisko lezcov

MANÍNSKA TIESŇAVA Prvýkrát vôbec som pod metodickým dozorom liezla v Maníne. Vápencová skala, krásne línie ciest. Okúsila som, čo je to lezenie, a mala som chuť naučiť sa úplne všetko. 1. Štand – Kozia kôpka

Manín – Stena Černokňažníkov

38

Pred 5 rokmi som sa rozhodla trošku zmeniť svoj život. Zmenila som bydlisko, robotu, muža (ktorého som však našla až na kurze) a už chýbalo zmeniť len to celodenné nič nerobenie. Vždy ma lákali hory, vidieť svet z vtáčej perspektívy, ale nikdy som nemala tu možnosť dostať sa tam. Na internete som pozerala fotky cudzích ľudí, ktorí chodili liezť, na turistiku a tíško som im závidela. Preto som sa rozhodla osloviť niekoho, kto mi poradí ako liezť, ako chodiť do hôr a vedome neohroziť svoje zdravie. Okrem pozerania fotiek som hľadala horolezecké školy v mojom okolí a najviac ma zaujala horoškola Rockstar pod vedením Dušana Zajaca a prihlásila som sa na základný lezecký kurz. Mala som pocit, že je to výhodnejšie a hlavne bezpečnejšie, keď mi to vysvetlí skúsený človek ako kamarát

na miestnej stienke, ktorý to vie od iného kamaráta. Rozprávky sa síce zachovávali z pokolenia na pokolenie, v tejto veci mi to ako správne neprišlo. Chyby, ktoré sa človek naučí v začiatkoch sa len veľmi zle odnaúčajú, alebo sa ich už nikdy nezbaví a podáva ich ďalej. O niekoľko mesiacov som si kúpila moje prvé „lezečky“ na, ktoré mi prispela moja mamina so slovami „ak sa budeš tomu venovať, ďalšie si kúpiš sama“. Pobalila som si veľký batoh a s malou dušičkou sa vydala na týždňovú cestu do oblasti Manínov. Skalu som si automaticky zamilovala, užívala som si každý jeden deň achcela som vedieť všetko. Teória bola pre mňa ako laika“ náročnejšia, ale keď som si to vyskúšala v praxi, zrazu bolo všetko jasnejšie. Okrem techniky lezenia, ktorá sa zdokonaľovala každým dňom, som sa naučila ako sa správne zaistiť, zakladať vklínence, robiť štandy, cvakať expresy, istiť, zlaňovať a zachrániť si spolulezca. Naučili sme sa nosiť hrudné uväzy a prilby, ktoré nie sú až tak veľmi preferované u lezcov. Sama som to zistila, keď som začala po kurze chodiť na skalku a miestami som mala pocit, že sa ostatní lezci na mňa divné pozerajú. Po vtedy šiestich dňoch driny som z Manína odchádzala ako iný človek. Nie nadarmo som Manínsku tiesňavu pomenovala za rodisko lezcov. Na spomínanom kurze som stretla jedného perfektného človeka, ktorý je už mojim manželom. Spolu sme sa začali lezeniu venovať trochu aktívnejšie. V tej dobe sme žili v Bratislave a chodili sme trénovať na umelú stenu. Tam som sa bližšie zoznámila s lezením na prvom konci. Prvý krát som „ťahala“ cestu už na kurze, kde som si zakladala aj vlastné istenia. Víkendy sme trávili väčšinou v okolí Martina, odkiaľ pochádzam a užívali si lezenie na skale. Vždy sme sa pre lezenie radi vracali do Manína, kde sme to už poznali, ale obľúbili sme si aj iné oblasti na Slovensku ako napríklad Kalamárka, Hrádok, Porúbka. Lezenie nás doslova dostalo a vedeli sme, že sa neuspokojíme len s lezením na skalke a tak sme si v spomínanej horoškole urobili akreditačný kurz v Tatrách – leto. Lezenie na prvom konci v Tatrách bolo s úplne inou dávkou adrenalínu ako na skalke. Vyzakladať si celú líniu cesty, postupové istenie, štandy a potom ten krásny výhľad z vrcholu. Je to neopisateľný pocit, ktorý musí človek len zažiť. Veľakrát som sa v ceste vynervačila a keď som došla na vrchol, tak to všetko čarovne opadlo. Ten kľud, pokoj, pohľad pohladí srdce aj dušu. Ale ako som písala, nie je to také jednoduché ako na skalke.

a tak som začala liezť. Celý tento príbeh skončil bezpečne a myslím, že obom nám dal veľmi veľa. Zažiť búrku v stene nie je veru nič príjemné. Tento rok sa mi tiež podarilo nechať jednu skobu v ceste na Tupu – Galfyho rebro. Bola to naša prvá spoločná zimná cesta, keď nerátam cesty na kurze. Tentokrát to ale našťastie nebola búrka, ale samotný čas. V zime sú dni kratšie a človek počíta s každou minútkou. Vybíjanie skôb s cepínom je trošku náročnejšie ako s kladivom. Bojovala som s ňou dlhší čas, ale keď som doobíjala celu skalu dookola, rozhodla som sa ju tam nechať. Napriek tomu som si lezenie zamilovala a každý voľný čas trávime lezením, alebo turistikou a v zime skialpom. Najradšej sa však vraciam do Manína a vždy ma pichne pri srdci keď tam ideme. Je to oblasť, kde som prvý krát okúsila lezenie a koniec koncov som si tam našla aj manžela. Manín je moja srdcová záležitosť. Vždy ku koncu letnej sezóny sa vraciame aj do horoškoly na tradičnú stretávku. Stretneme tam fajn ľudí, lezcov, vymeníme si kontakty, pozrieme fotky.

V lezení som našla nový život, ktorý sa Tupa – Galfyho rebro (pohľad do prvého štandu)

Tam keď sa niečo stane, napríklad len začne pršať, tak sa zbalíte, sadnete do auta a situácia je vyriešená. V Tatrách to tak nefunguje, sama som to zažila na vlastnej koži. V jeden krásny júnový deň sme sa vybrali vyliezť si cestu na Koziu kôpku. Prvé dĺžky boli krásne, plné lezenia, užívali sme si slniečko, keď sme zrazu začuli hrom. Otočili sme svoje pohľady na pravú stranu, kde sme uvideli šedú oblačnosť, popretkávanú bleskami. Zvukový efekt hromu nepridával na bezpečí. Boli sme v predposlednej dĺžke, ja som

stála na štande a Maťo liezol. Oblačnosť sa približovala neuveriteľnou rýchlosťou a vedela som, že to nestihneme ani doliezť, nie to ešte zostúpiť pod nástup, kde sme nechali batoh a potom zájsť ešte na chatu. Maťo rýchlo vyrobil štand a zahlásil mi do vysielačky aby som začala liezť. Štand sme mali zo skôb. Jednu sa mi podarilo vybiť, ale druhú som nechala tam pre iných hostí. Krupy mi klepotali na prilbe, blesky lietali nad nami a strach sídlil v celej hlave. Nemala som ani najmenšiu chuť pustiť sa do vybíjania skoby

mi otočil o 180 stupňov. Našla som krásu v pohybe, v športe, kde si človek vyvetrá hlavu a zabudne na každodenné stresové situácie. Kamaráti z môjho „prvého“ života sa často na mňa pozerajú ako na blázna: Za 5 rokov si toľko toho zvládla, naučila sa... Kto by to bol na teba povedal.“ Sama by som si pred piatimi rokmi nemyslela, že dnes budem tam, kde som, a som za to vďačná v prvom rade sama sebe a potom môjmu manželovi, ktorý ma tlačí dopredu. text foto

Bibiána Janíková Martin Janík, Bibiána Janíková

39

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE 4 Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 3. října 1981 Na stráních Labáku začíná žloutnout listí, nebe mezi vrškama buků prosvítá sytější modří, na tvářích lechtaj pavučiny natahaný přes pěšinu. Začíná babí léto a nám s Karlem v Praze škola. Za celej tejden sme se v tom mumraji, ani v Dejvicích, ani na Strahově, nepotkali. Teď, na první akci turisťáku po prázdninách, si můžem sdělit dojmy. - Na který seš koleji? - Na dvojce. - Já na sedmičce v přízemí. - To je fajn, budem chodit večer běhat na Petřín! Sáhib nás doved ke vstupu do Stelzigovky. Je to taková tradiční pruba, kdy zájemci o členství v turisťáku ukážou, co v nich je. Jeskyně začíná poměrně prostornou síní a nic netušící mlaďasové následují důvěřivě svýho profesora. Ten se ale ve tmě změní ze solidního středoškolskýho pedagoga ve škodolibýho trolla. Přeleze šikmou rampu spadlýho balvanu a zmizí za ním v úzký klikatý chodbě. Všichni se snaží mu stačit, ale nedostatek světla je nutí k pohybu po hmatu. Nakonec Sáhib sleze šachtou k plechový Pannonia Expres

Cestou na Fagaraš

40

schránce. Mihotavý světlo jedný baterky a několika svíček navozuje tajuplnou atmosféru, kterou umocňujou starý německý zápisy v knize. - Letos v létě, přerušuje ticho Sáhib, bych chtěl s turisťákem znovu přejít Fagaraš. Jsou to největší hory v Rumunsku a kdo bude chtít jet, bude muset prodělat přípravu. Podřídíme tomu činnost kroužku v týhle zimě. - My s Karlem jedem! - Čajdy jedou taky! - Tak ruku na to, kdo všecko jede. Na dně Stelzigovy jeskyně si slibujeme letní túru. Na Rolling Stonu sme natáhli lano a zkoušeli novice lízt rajbasy a slaňovat. Další zastávkou turisťáku totiž byla Loupežnická jeskyně se slaňovací šachtou. Turisťák odešel po magistrále a jak tak balíme matroš, Karel povídá: - Hezký počasí, co říkáš? - Skoro škoda zalízt pod zem. - Dáme Vojtěcha? - Dáme! Na lavici pod „Starou cestou“ sme už okouněli několikrát, ale dneska se rozhodně kurtuju k borovici a Karel vyráží vzhůru položenou rajbasovou stěnou. Víme, že smyček netřeba, cestou potkáme jen dva kruhy. Karlova rychlost se zpomaluje na konci otevřenýho žebra. Lanovice, kterou založil, aby si dodal morálu, mě švihla přes ruce. Traverzuje rajbasem doleva na tupej náznak hrany a stoupá na polici a jde doprava ke kruhu. Ani mně není do smíchu při odlejzání z konce žebra, na pendl pod Karla radši nemyslet. Nabíráme slušnou vejšku. Zadokolesovej remorkér táhne proti proudu tři čluny s čilským ledkem a když pod přívozem zahouká, tak z borovic padaj šišky. V tu chvíli bych taky ňákou vytrousil. Vysápal sem se na lávku v půli stěny a připadá mi jak chodník na Václaváku. Od kruhu jde znovu první Karel. Musí doprava k hraně a podél ní vzhůru. Cestou cvaká druhej kruh a nad ním bere na sokola hranu a na tření stoupá k vrcholu. - Zruš! Tuhle hlášku nemám rád, copak je mi na štandu špatně? Za chvíli mi zaškube špagát za prsák… - To sem já! - Pojď! Vyrážím po lávce na hranu. Ohlížím se přes špičky stromů za poslední vlečnou lodí, z kormidelní budky nám mává

Karel a já

Márty

matros. První krok do rajbasu je ošemetnej, pak už nezbejvá, než jen vyvažovat a stoupat. Beru karabinu z kruhu a čapnu ostrou hranu oběma rukama a pro nohy hledám ošlapaný obliny. Skelným zrakem jsem projel po hraně až dolů k báglům u nástupu, pak sem se kouk do náhorky a zpotil se mezi půlkama. Po dvou tempech sem tomu přišel na chuť a získal zpátky jistotu, ale díval sem se už jen nahoru, tam, kde se kejvaly Karlovy nohy. - Pohodička, coó? - Teda, Karle, dík! Podáme si ruce a sedám si vedle, klátíme nohama a čučíme pod sebe na Špičák a s respektem na mohutnej hranol Skříně. V ohybu Labe u Čertovy Vody už jen lesk vln v protisvětle připomíná zmizelý šífy. Po kolejích poskakuje motorák do Žlebu.

19. března 1982 Někdy sou průmyslovka a zkušenost ze stavby na překážku studia. Stavební hmoty sou ztráta času. S báglem plným špinavejch hadrů zdrhám z přednášky. Z Kulaťáku jedu na Můstek a kousek pod kinem Jalta se proderu frontou u řezníka a po úz-

kejch schodech vlezu do klenutýho sklepa, kde je výborná jídelna. Tady se každej pátek na stojáka naperu za pár korun ovarem nebo gulášem, zapiju to desítkou a razím na sever. Cestou na Masaryčku ještě Na Příkopech zkouknu vývěsku HO Banka, mívaj tam krásný černobílý fotky a na stroji napsaný články. Do Děčína k Jindře přijíždím po čtvrtý odpoledne, akorát stihneme nakoupit chleba, konzervy mám dvojáky z menzy, a zabalit krosny. Navečer v šest máme

Bilea Lac

sraz u průmky a jdeme první zvykačku na Fagaraš. Kdo má na hrbu míň než pětadvacet kilo, dostane od Sáhiba v igelitce cihlu ze školní stavby. Na Folknářích se už smráká a než projdem lesem po silničce k Sokolímu vrchu nad Dobrnou, je tma. Do táhlýho kopce nás přešel humor, ale přes Huntířov na Olešku je to z kopce, tak to potmě docela odsejpalo. U rybníka za hospodou sme postavili stany. - Disco s tebou, matko! - I s tebou, synu! Ze tmy vystupuje Márty Poupa a hlásí se jako jediný zástupce nejstarší generace turisťáku na přechod Fagaraše. Přes noc napadlo dvacet čísel sněhu. Dokonale to prověřilo naše vybavení. S Jindrou je nám jasný, že s tímhle plátěným áčkem daleko nedojdem, rozhodujem se ušít bábovku s laminátovejma tyčkama. Naopak nadšený sme z dederónskejch karimatek, sníh pod stanem neroztál a nejsou nasákavý. Štrapáce pokračovala přes Srbskou Kamenici výstupem na Růžák zahalenej v mlze z tajícího sněhu. Šoural sem se s nacucaným stanem na zádech za ostatníma v prošláplý stopě, jenže na úpatí kopce všichni pokračovali ve stopách ňákýho myslivce a sešli ze stezky. Rázem sem se dostal na čelbu a prošlapával cestu serpentýnama až na vršek. Dolu to po mokrým čediči pěkně klouzalo. Přes Kamenickou Stráň a Dolák sme dorazili do Vysoký Lípy a na Mezní Louku sme už doťapali setrvačností. V hospodě sme čekali na autobus a hltali Sáhibovo vyprávění o předchozí výpravě.

ku, protože jako doktorská dcerka byla jmenována zdravotnicí výpravy.

19. července 1982 Ráno eště s Jindrou sháníme kolínka a pytlikový polívky. V drogérii sem objevil konzumní 90% líh, kterej šlo pít i na něm vařit na Juwelu. Odpoledne balíme a vyhazujem nepotřebný věci. Na vodu sem sehnal dvoulitrovej kanystřík od vývojky Agfa. V 18:10 nám Míra Pořádek zamává a jedem do Rumunska. Jindra zapomněla větrovku.

Na hřebeni Fagaraše

22. května 1982

Nedělní korzo na Bilea Lac

Sáhib, pes a prase

Máme nastřiženej stan. Když dostali v Hedvě na druhý straně zboží, nakoupili sme pogumovanou Uniku na tropiko a nepogumovanou na vnitřní stan. V železářství jsme za poslední stovku pořídili novinku pro zahrádkáře, čtverečkovanou fólii na pařeniště. Márty nám dones’ dvanáct laminátovejch tyček, na který ve Feroxu někdo známej nalisoval duralový trubičky od jinýho známýho z Kovohutí a pučil katalog z mnichovskýho Schustera, kde byly fotky stanů i s rozměrama. Babiččina singrovka se silnejma jehlama šila silon jako prd. Šev mezi podlážkou a vnitřním stanem se musel podkládat papírem, aby mašina neprosekávala křehkou fólii. Šňůry jsme odřezali ze starýho padáku a kolíky, na ty sem hrdej, sme udělali z osmi plastovejch ramínek, který sme nařezali pilkou tak, že měly i zahnutý konce. Večer přišla omrknout kvalitu díla Olina, která s náma měla bejt pod jednou střechou. Přinesla ukázat lékárnič-

Na cestě v Rumunsku

20. července 1982 Celej den jedeme vlakem. V Bratislavě čubrníme, že už je ráno. V Maďarsku čubrníme, jaká je to placka, je pomalu vidět od hranic k hranicím. A konečně v Rumunsku čubrníme na lidi. Jak se odevšad cpou k vlaku pro všechno, s čím jde kšeftovat. Jak se vlak zastaví, na nádraží nebo v polích, začne rojení, lidi se sbíhají ze všech stran. Na hranicích probíhá tvrdá kontrola, pohraničníci maj sapíky proklatě nízko, než se doplní voda do parního topení, musí průvodčí z jídelňáku uplatit 41

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E velitele nádraží basama s Prazdrojem, jinak tu budem stát do soudnýho dne.

21. července 1982 Ve dvě ráno přijíždíme do Brašova. Sme vyjukaný z cesty, dáváme si bacha na bágly. Ve čtyři deme s Mártym, Olinou a Jindrou do Brašova. Už se stojí fronty před potravinama. V 6:28 jedeme courákem do

Valea Simbatei

Na řetězech Strungy Dracului

Sebes Oltu. Asfaltkou přes Sebes de Sus se blížíme ke kopcům. Za vsí si dáváme voraz na mostě, pod kterým hučí vodopád. Vidíme místní děti se pod ním koupat. Na osvěžení ve vodopádu pak ještě mnohokrát vzpomeneme. Poučeni prvními kilometry překládáme bagáž a dětem rozdáváme nadbytečná kila v podobě zavařenin, kompotů, brambor a podobných pozdravů od hodných maminek. Opouštíme silnici, která pokračuje údolím jako šotolinová lesní cesta, vstupujeme do lesa a stoupáme po nekonečném hřebeni do hor. První kótou je 805 m vysoká Scaunea. Hřeben nemá konce, bukový les střídají smrky, ale za každým překonaným kopcem je kopec další, a ještě vyšší. Krosny, ty těžký mrchy, nám dávají zabrat. V pozdním odpoledni rozbíjíme tábor na travnatým hřebínku nad chatou Surul ve výšce 1.450 m. Odtud už je vidět hlavní hřeben.

22. července 1982 Na ranním slunci sušíme zvlhlý oblečení a dojídáme, co se může zkazit nebo co je příliš těžký. Při balení na další cestu sme přišli na to, proč Radek Báča tak funí na chvostu a musíme na něho čekat. Při kalkulaci denní dávky stravy počítal na jeden den jednu kilovou konzervu jako hlavní jídlo. Na spodku krosny měl baterii 16 konzerv ve dvou vrstvách. Vrhli jsme se na něho, krosnu mu vysypali a exoti jako tekovský párok s šošovicou a sekaná se svíčkovou omáčkou letěli obloukem do údolí. Ostatní pochutiny byly znárodněny a rozděleny mezi ostatní nosiče. Od té chvíle podával Radek standardní výkon a po čase dokonce přestoupil na vegetariánskou stravu. 42

Po travnatejch kopcích, jaký známe z Malý Fatry, stoupáme přes 2.034 m vysokou Poasu do sedla Surul ve vejšce 2.133 m. Zde se napojujeme na hlavní hřeben Fagaraše. První vrchol, 2.283 m vysokej Surul, traverzujem do sedla Budislavului jižní stěnou, v který musíme projít nepříjemným sněhovým polem. V sedle se pase stádo polodivokejch koní. Při stoupání do výše 2.371 m na Budislavul už melem z posledního. Scházíme do sedla Avrig a pod námi se otevírá kotlina plesa Avrig. Dosud kulatý kopce začínají mít ráz Roháčů. Vodu nabíráme vysoko, z pramínků pod skalnatými srázy, kde je jistota, že se nepasou ovce. Přesto si radši vaříme čaje.

dá se vítr a v dáli hřmí. Zrychlujeme a sestupujeme Drákulovou strží po řetězech na severní stranu hory Caltun (2.522 m). Spěcháme, někdo uvolnil kámen, zezdola je slyšet volání, že Suchdy spad. Je to dobrý, trochu se potlouk, ale jde sám a po svejch. Zdravotnice Olina mu vatou s ajatinem přejela koleno a jde se dál. Přes sedlo opouštíme členitej skalnatej terén a sme opět na jižních svazích u plesa Caltun. Vlečeme se jednotvárnejma stráněma kopců Laitelul (2.403 m) a Laita (2.395 m), naštěstí se mraky zvedaj a přestává pršet. U krásný věže Turnul Paltinei čekáme se Sáhibem na dobitýho Suchdyho, doprovázenýho Radkem a Robertem. Přechod hory Paltinului (2.401 m) už byl jen apatickej ústup k letovisku Bilea Lac, který už už bylo vidět pod námi, ale stále se nepřibližovalo.

25. července 1982 Ráno dosušujeme hadry a doléčujeme šrámy na těle i výstroji. Protahujeme se procházkou bizarním místem. Stavba socialismu se tu po sovětským vzoru zakousla do hor, ale brzy si vylámala zuby. Velkorysé serpentiny končí v díře tunelu, z kteArpasu Mare

23. července 1982 U jezera Avrig trávíme den odpočinku. Vyhříváme se na sluníčku, jezdíme na karimatkách po firnu do plesa a nakonec se v plese koupem. Ale s teplou vodou vodopádu pod horama se to nedá srovnávat. Odpoledne jdeme nalehko ze strže mezi Girbovou a Ciorteou hřebenovej přechod přes Ciorteu (2.426 m) zpět do sedla Avrig a dolů k plesu. Je to asi to nejlepší, co sme na Fagaraši zažili, dvojkový popolejzání po skalkách, sluníčko, odlehlost doliny – zkrátka působivá samota bez všudypřítomnejch psů, ovcí a prasat. Muntii Fagarašului

24. července 1982 Na tenhle den sme naplánovali nejdelší etapu, musíme přejít hřeben až k plesu Bilea Lac. Ještě svěží obcházíme jihovýchodním úbočím Girbovu (2.187 m) a přes vrchol Scary (2.313 m) a sedla Sava Scaril a Sava Serbotei jdeme na horu Serbota (2.332 m). Horší se počasí, z nížin stoupají mraky. Jdeme v drobným mrholení s malou viditelností. Obtíže na hřebeni se stupňujou, mokrá hlína se lepí na podrážky a po kamenech klouže, výstup na druhou nejvyšší horu Fagaraše Negoiu (2.536 m) je těžkej, místy se musí lézt. Déšť houstne, zve-

rýho se nese ven ozvěna vody padající ze stropu. Z diktátorský chaty na sypaným ostrůvku v plese je ošuntělá hospoda, zakončující alej stánků se suvenýrama, sejrama a košíkama – ekonomickej zázrak se nekonal. Přesto sem stoupají dacie s rodinkama na vejlet. Po obědě velí Márty: Do řemenů! Začínajícím deštěm stoupáme zpět na hřeben do sedla mezi Ezerulem (2.314 m) a Vaiugou (2.443 m) a záhy, ještě v jižních svazích, se dostavuje včerejší únava. Skalní bránou v sedle Arpasurul procházíme zpět na severní stranu do závěru doliny Arpasu Mare. Ploužíme se každej svým tempem mezi stádama ovcí, překonáváme boční hřebínky a s blížícím se večerem vyhlížíme chatu Podragul u stejnojmennýho plesa. Za deště a tmy ji nacházíme a hřejeme si studený ruce o misku s čorbou, hustou polívkou s kouskama skopovýho. Zažíváme deštivou a větrnou noc, do stanů zmítanejch větrem zatýká.

26. července 1982 Sedíme na kabáně, srkáme čaj a občas kouknem oknem na travnatou pláň, jestli tam máme ještě svý promočený stany. Pozoruju lidi v kvelbu, kromě chataře je tu pár místních dřevařů a ovčáků, který počasí vyhnalo od práce. Tady nahoře sou si lidi blíž, jako by všechny starosti o živobytí nechali dole v rovinách.

27. července 1982 Už třetí den prší, v dešti balíme, v dešti šlapeme. Na hřebeni je strašná zima. Na naší nejtěžší túře ještě před polednem vystupujeme na nejvyšší horu pohoří, 2.543 m vysoký Moldoveanul. Vrchol je zahalenej v mracích, viditelnost je mizerná a následná vrcholová fotka tak šedá, že nám ji při zpracování barevnýho filmu ani neúčtovali. Pokračujeme nekonečným hřebenem východním směrem neustále ve vejšce nad 2.200 m nad mořem. Vidina vápencovejch bradel Pietra Cralui se vzdaluje. Chlad a déšť získávají navrch. Zdraví je jen jedno, musíme ustoupit z hřebene do doliny ke kabáně Valea Simbatei. Někteří kluci nevydržej a hltavě pijou dešťovou vodu stékající ze strání drobnejma stružkama.

V dolině je příjemně. Celou cestu nás dnes doprovází dva toulaví psi.

28. července 1982 Táboříme naproti chatě, na druhým břehu potoka. Sušíme mokrý věci. Přes den je celkem solidně, dokonce se opalujeme. Kluci staví na potoce přehradu, opravujeme ohniště a chodíme pro dřevo dolů do lesa. Večer ale začíná zase pršet. Už nám to ani nevadí a sesedáme se k ohni. Bída nás nutí k stravovacímu kolchozu a různejm kolovačkám.

Sušení u ohně

29. července 1982 Ráno zase prší a přeháňky sou celej den. Začínáme mít potíže. Co sme usušili, je zase mokrý. Stan není tak dokonalej, jak je krásnej, až přijedem domů, budem muset přidat šňůry, aby se nelepil vnitřní stan na mokrý tropiko. Mirek má srajdu a ani Sáhib na tom není dobře. Olina vytáhla z lékárny pytlík s nápisem „Na průjem“, co dostala od táty, a rozdává endiaron. Je na čase odejít, hory sou k nám nepřívětivý a zásob ubejvá. Už máme jen vločky a k nim pár platíček medu. Jeden z těch dvou hafanů je pořád s náma. Odhání od nás jiný cizí hladový psy.

Moldoveanu 2.546 m

30. července 1982 Po rozednění vstáváme, balíme tábor a jdeme dolinou podél potoka do civilizace. Jindře se jde z kopce špatně, kulhá, bolí ji koleno. Beru si část jejích věcí k sobě. Táboříme na rozhraní lesa a pastvin hrbatých jak prérie. Hned vedle stojí monastýr Brincoveanu. Protože jsme v trenclích, vykážou nás pravoslavní mniši z brány. Už voblečený si prohlížíme kostel. Jakmile službu konající pop Popič zjistil, že sme Češi, pošeptal něco svíčkový bábě, co tam drhla podlahu, a ta nás odvedla k patriarchovi, či jak se tomu pravoslavnýmu opatovi říká, a představila nám ho jako otce Teofila. Ten nás přivítal velmi vřele jakousi staroslověnštinou nebo biblickou ruštinou a zaved nás do svý cely. Oproti řádovejm bratrům tam měl knihovnu, umejvadlo, psací stůl, telefon a nastojte, gramorádio Tesla. A to nehrálo, protože mělo dobitou

Na hřebeni Fagaraše

přenosku, která není k sehnání v celým Rumunsku a okolí. - Teofil, daj adres, u nas možno takych igel pakupať krupnyj pakět! - Ej, maľčiky, ja radujus, padaždítě! Poslal bábu do spižírny a předplatil si nový jehly pěti flaškama rybízáku a do-

43 4 3

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E zíme Simbata De Sus a v Simbata De Jos si v hospodě dáváme čorbu. Dál jdeme po frekventovaný silnici spojující Brašov se Sibiu. Je tu lautr rovina jak u Kolína, za pangejtem kukuřičný pole. Pás kolem silnice je už posekanej. Petra už to honí tak často, že ani nesundavá krosnu a kálí na strništi. Došli sme až k Voile, kde u říčky táboříme. Je vedro, sme unavený a všecky nás skolila srajda. Večer vyrážíme na polní pych. Vaříme eintopf z poslední Radkovy hovězí konzervy a krmnejch kedluben a je nám fajn.

Manastirea Briacoveanu

4. srpna 1982 Jak vlak zastavil v Komárně, vyběhli sme na perón a koupili první Hurbanovo, na který sme narazili. Prášky s pivem zabraly a než sme dojeli do Děčína, bylo po epidemii. Z nádraží sme šli s Jindrou rovnou do Supraphonu koupit jehly do gramorádia otce Teofila. Nakonec sme mu koupili

2. srpna 1982 Vstáváme v pět hodin a podél kolejí mažeme na vlak na zastávku Voila, jedeme do Brašova. Celej den chodíme po městě, okukujeme památky, zevlujeme na lavičkách a odbíháme do podzemních prostor označených pánskou či dámskou botou. Prášky z pytlíku „Na průjem“ došly. Viděli sme velký rozdíly, žebráky chromý i zdravý, cikány prodávat svatý vobrázky a zlatý hodinky. Ale taky sem sehnal rýsovací pera Staedler za poloviční cenu a novější verzi než u nás. Na tržnici sme nakoupili žvanec na cestu. Utrmácení se vracíme večer na nádraží, lehčí o pár lei a tady potkáváme známý tváře bezdomovců propíjet poslední bani.

Muntii Fagarašului

Cabana Podragul

3. srpna 1982 mácí marmeládou, protože prachy sme od něj nevzali. Ačkoli byl slepej, pohyboval se úplně sám. Šněroval si to chodníčkama po klášteře neomylně, jen se mu za sandálema prášilo. Uměl německy, francouzsky, anglicky i esperanto, v knihovně měl knihy v Braillovým písmu, psal v něm na stroji a překládal cizí knížky do rumunštiny. Večer sme se na jeho zdraví zpili jak indiáni.

31. července 1982 V deset čekáme před kostelem. Otec Teofil nás proved’ po klášteře, potom se opalujeme, cpeme špendlíkama, pijeme rumunský pivo a rozdíl mezi zdravejma a marodama mizí. Večer děláme smaženici a rajčatovej salát z místních zdrojů. Dokola se sjíždějí Rumuni a trumfují se kempovýma potřebama. Je sobota a připomíná mi to slapský rituály ze začátku šedesátejch let, včetně mytí aut v potocích. Jen místo spartaků tu mají dacie. Srajdu už má většina výpravy. Stojíme ve frontě a Olina rozdává lentilky z pytlíku „Na průjem“. Čas od času někdo zrychleným krokem mizí v lesejčku. Po setmění si chladíme zadky v bystřině.

1. srpna 1982 Od kláštera jdeme v hrozným horku k železnici, je to pernejch 17 kiláků. Prochá44

Ve dvě v noci sme se namáčkli do vagonů se známou zkratkou ČSD a jedeme domů. Chvíli trvalo, než sme se dostali ucpanejma chodbičkama do správnýho vagonu a usadili se v kupéčkách. Když sem rovnal krosny do výklenku nad chodbičku, vypadla na mě Olinina lékárnička. - Ty, Olušo, tady máš ještě jednu skleničku a na ní je napsáno „Proti průjmu“. - A jakej je rozdíl mezi „Na průjem“ a „Proti průjmu“? ptá se druhá Čajda Jindra. - Aha, mně to bylo divný, že to nezabírá, ukaž! Sebrala mi skleničku a běhala od jednoho k druhýmu a ládovala nás léky. - Vidělas to, Jindro? Vona nás snad cpala projímadlem!

Cestou domů

i Dvořákovu Novosvětskou a Braniborský koncerty od Johanna Sebastiana Bacha. Jestli mu balík došel, sme se nikdy nedozvěděli.

text foto

Josef Novotný archiv autora

S A N D S TO N E H I G H C L A S S S E S S I O N Kdo někdy zkoušel přejít hajlajnu, ten ví, že je to pěkný psycho. Přemluvit sám sebe, aby se člověk vydal na dost nejistou pouť napříč prostorem, se dost podobá psychickýmu masochismu a na první pohled to může udělat jenom člověk s nějakým traumatem z  dětství. Ale samozřejmě opak je pravdou, většina hajlajnerů je cháska vyrovnaná a osvícená a touhle procedůrou si jenom upevňují svoje psychický zdraví. Pár takových lidí se sjelo v půlce dubna do severočeskýho Ostrova, aby tu ve skalách pocvičili svoje umění odhodlanosti a koncentrace. S  Ančou jsme celou akci naplánovali už v půlce zimy a pozvali jsme dost kamarádů z celý Evropy. Nakonec dorazila slušná smetánka, takže nadcházející víkend byl skutečně „highclass“. Od pátku do soboty jsem měl za úkol v  Himmelreichu, kde bylo centrum tohodle fesťáku, napnout co nejvíc hajlajn. Už jen donýst tu kupu matroše do skal nebyla žádná sranda, železo něco váží a spansetů je při tradičním stylu kotvení potřeba v průměru 5 kilo na lajnu. Pěkně jsme si mákli, ale během dvou dní

vzniklo mezi vršky skal celkem 8 vzdušných linií, který jenom čekaly na první kontakt se špinavou nohou hajlajnera. Od dvanáctimetrovýho směru pro nováčky až po 56metrovou bestii, která se ve větříku vlnila na masivu přímo před hospodou Pod Císařem. Každý měl možnost na pohodu pochodit, nebo zkusit posunout vlastní limity zas o kousek dopředu. Každý den potom uzavíral večerní táborák, při němž celá hajlajnová osada čile debatovala o svých pocitech, výkonech, ale taky nových způsobech kotvení a napínání lajn. Počasí nás přes nepříznivou předpověď nakonec nezradilo a my tak mohli z víkendu vytěžit maximum. Já jsem si v  neděli po dvou dnech napínání zahrál na sběrače a  v  jeden den přešel všech 8 hajlajn. V trochu hektickým nasazení se mi podařilo všechny, kromě jediný, přejít stylem onsight fullman (na první pokus tam a zpět), takže jsem si ze seznamu 52 hajlajn, který mám letos v  plánu, mohl odškrtnout další balík. Nakonec už to zbývalo všechno „jenom“ postahovat, odnýst matroš zpátky do kempu, roztřídit, zaplatit účty a poma-

lu se začít loučit. S hrstkou flákačů, který nemuseli v pondělí do práce, jsme pak ještě napnuli další parádní směr, ale o tom třeba zase jindy. Chci poděkovat všem, který dorazili na fest a pomohli s napínáním hajlajn, myslím, že jsme společně spískali akci, která zatím nemá (snad až na festival GGBY v  Moabu) ve světě obdoby a její úroveň

pěkně odrážela současný vývoj hajlajningu. Před pár lety by jedna padesátimetrová hajlajnička byla velkou výzvou pro borce na celý víkend a my jsme měli najednou hned tři. Doufejme, že i pro ostatní byl víkend stejně přínosný jako pro mě a že se zase brzy uvidíme on line. Hajlajn hajl, Kwjetoň

S L A C K L I N E

S O U T Ě Ž

Slackshop.cz ve spolupráci s Equilibrium Slacklines a Montanou vyhlašuje soutěž o slackline set. Stačí, když nám napíšeš na adresu soutez@ slackshop.cz, v jakém měsíci a roce firma slackshop.cz prodala svůj vůbec první set. Informace najdeš na stránkách slackshop.cz nebo na facebook.com/slackshop. U správných odpovědí nerozhoduje pořadí, takže šanci má každý! Jméno šťastného výherce vylosujeme a zveřejníme v příštím čísle. Poštovné hradíme pouze na území ČR.

+ODYQtSDUWQHőL

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡

~GUæEDVNDODMLäWĚQt RFKUDQDSőtURG\ PHWRGLND DOSLQLVPXV OH]HFNp]iYRG\ VSRUWRYQtOH]HQt VNLDOSLQLVPXV«

+ODYQtPHGLiOQtSDUWQHU

Å.G\æVHQDYäHGtYiP]RGVWXSX OHW XYĚGRPXML VL æH OH]HQt QH E\OR WR MHGLQp ýtP QiV VNiO\ SőL WDKRYDO\ 'DOHNR VLOQĚML QD QiV SţVRELOD SőiWHOVNi SRXWD NWHUi

ZZZOH]HFF]

0HGLiOQtSDUWQHőL

VH XWYiőHOD SőL VSROHýQëFK YëVWX SHFK D ]HMPpQD ]D NRX]HOQëFK YHýHUţ SRG SőHYLVORX VWĚQRX´

ZZZKRU\LQIRF]

5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ 45

ZZZYHOHKRU\F]

Nedávno jsme se s Montanou domlouvali, že pošlu reportáž z našeho malého šutraření pod Táborem, a jelikož je Montana srdeční záležitost stejně jako šutry okolo Harrachovky, tak jsem to spojil v jedno.

Lopattyho memoriál 2011 – Tábor – Harrachovka Malé intro: Moc se to neví, ale Tábor je kromě husitské minulosti výjimečný ještě jednou věcí, kterou ostatní města nemají – bouldry v okolí Harrachovky. Ty jsou rozesety po obou březích Lužnice a z historického centra města se k nim dá dojít během dvaceti minut pěšky. Protože jsou kameny často ve stráni, je u nich klid a ticho a nikdo o vás nemá ani tuchu. A to i v případě, že pod vámi na silnici proudí davy poživačných turistů. Je pravda, že se musí občas do kopce, ale i já jako zarputilý odpůrce chůze většinou

46

dojdu. Navíc, kdo někdy držel naši žuličku v pazourách, připadal si jak hulič v Amsterodamu – matroš excelentní, výška od jednokrokovek po HB = Husté Békoviny.

Zatím se tu dá vybírat z pěti sektorů, v nichž je očištěno přes 70 šutrů s více než dvěma sty směry od 3 do 7C+ (8A je v procesu a ještě těžší projekt chystáme hned pod tím). A to spousta šutrů čeká teprve na očištění a prostoupení, zatímco parta starších zapomenutých směrů zase

na své znovuodhalení. Dokonce se mi stalo, že jsem očistil celý sektor, zakreslil ho do průvodce, a při výlezu z jednoho bouldru jsem našel jednu staronovou záležitost. Tak jsem na ni zase rychle zapomněl, abych to nemusel předělávat :-). Směry tady začaly vznikat někdy v devadesátých letech, kdy tu řádili místní. Hlavně Doudlebák a Zdena Kyncl, Honzík Nováků, Pazi, Baky, Henry, Mára a další, po kterých zbylo v údolí spousta skvostů, leckdy za 7A a výš a odvážných tak, že by si i Chuck Norris zahnědil slipáče.

Pak se chvilku nic nedělo, šutry zezelenaly a buksus se rozpínal. Asi před pěti lety jsme se pustili do znovuoživování údolí. Že to byla prasečina, to nemusím vyprávět. Od té doby mám mech na plicích, jizvu na předloktí (chytat padesátikilovej šutr rozjetej strání zasypanou sněhem, když se pod váma prochází maminky s kočárkama, je jeden z nejadrenalinovějších zážitků, co jsem kdy prožil) a jeden čas jsem se budil propocenej, svíraje imaginární krumpáč. Nicméně údolí začalo znovu žít. A pak jednoho dne přišel Milda od vodáků, že jako pořádají u Harrachovky závody ve slalomu a jestli se nechceme připojit. A protože alkohol je mocný spojenec při domlouvání kokotin, tak jako že jo. A bylo to.

První ročník se jmenoval 1.OHHOŠ, neboli První Officiální Harraška Happening Opening Šuttering a akce to byla vpravdě punková. Naštěstí materiální záštitu nad tím

47

převzali kluci z Direct Apine, RockEmpire, Hudy a Bealu, a tak už se něco konat muselo. Pět měsíců předem jsme se scházeli v údolí a kopali a čistili a rovnali a stavěli, po večerech jsem plácal průvodce. Akce nakonec byla. Rodila se v bolestech, asi tak jako když koala rodí vorvaně, ale novorozeně bylo parádní a hlavně – začalo žít samo. Lidi se začali trousit podrostem, mech se přestěhoval do Humpolce a kopřivy vyrostly jenom do 4 metrů výšky.

No a najednou tu byl znovu Milda, něco piv a hloupá otázka: „Co letos?“ A tak se zrodil Lopattyho memoriál na počest mojí oblíbené lopatky, kterou se nám podařilo zahrabat někam do dopadu a už jsme ji nikdy nenašli. Jelikož se to letos časově svezlo s vyběháváním stavebního povolení, které jsme zařizovali na náš snad-jednou-budoucí dům, byla příprava podobně zajímavá jako vloni. Čištění, ať už tašek na střechu či šutrů, kopání kořenů anebo dopadů a papírování okolo domu i průvodce pohltilo kompletního jednoho člověka (bohužel mě) na 5 měsíců. A tak jsem 7. května v 1 h v noci vypadal jako adept na duševní chorobu. Naštěstí jsem byl celou dobu v láskyplné péči mojí ženy, a tak se mi to podařilo přestát bez větší újmy a já mohl 7. 5. v 10:00 vypustit džina z lahve. Všichni, kteří se zaregistrovali, dostali průvodce, dobrou radu a požehnání a vyrazili ochutnávat místní granit. Lidi pobíhali lesem, polehávali, popolézali, popíjeli, pojídali klobás a znovu popolézali. Podařilo se prostoupit i nové linky a prolomit hranici 7C (a to hned o plusko) a vytyčit nové směry možná za 8A a víc. Dokonce se nikdo nenechal zmást mým mlžením okolo času sběru startovek, a tak jsme lehce po sedmé začali vyhlašovat. Letos nás opět zaštítili RockEmpire, DirectAlpine, Beal, Hudy a PAD, takže se při vyhlašování dostalo s dárkem na každého. A jak to dopadlo? Sergejem Lopattovičem Chvatovjefem se pro letošní rok stává Martin Spilka a Sergejevnou Lopattovičevnou Chvatovjevnou je Momo KGB. Další v pořadí jsou Lukáš Hamamina, Štěpán Stráník a Cyril DingoStar, u žen je to Katarína Planková a Káťa Jozová a pak další a další, celkem 31 přihlášených a další třicítka těch, co doprovázeli a popolézali. A pak už jen duní kapelka, teče pivo, vedou se moudrý řeči, teče pivo, vedou se ještě moudřejší řeči, teče pivo, pivo a dál to zná asi každý. Ráno mě kupodivu nevítá kocovina, a tak ještě dojde i na trochu chvatů. Bohužel jediné, co se nám ten den podaří, je ušlápnout dva důležité stupy ve „Slippery“, tak to radši balíme a jedeme dom. 48

Tím se uzavřela životní etapa „Lopattyho memoriál 2011“ a pro případ, že by za mnou zase přišel Milda s pivem, tak už jsem vymyslel název pro příští rok – „Mallé Bloccky 2012“.

Ješteˇ drobné informace k šutrarˇení okolo Lužnice: Celá oblast se nachází v údolí Lužnice, od betonového mostu na Bechyni až za restauraci Harrachovka, a orientovat se dá podle mapičky v průvodci nebo na www. sutrozrout.unas.cz. Na tomhle webu dá nejen stáhnout průvodce, ale budou se tam objevovat i různé novinky ze života v údolí. Většina dopadů by měla být srovnaná a šutry očištěné. Upozornění – vezměte si s sebou repelent, protože občas je to, jak píše Laco na Lezci, „pomocí repelentu vzhůru skrz mračna komárů na vrchol“. Taky se nezapomeňte stavit na Harrachovce na výbornou baštu a stejně vynikající Svijany ve 3 voltážích a 2 barvách.

K jednotlivým sektoru˚m: Pod Tankáčem – asi nejhezčí sektor. Největší koncentrace těžších věcí a zároveň spousta pleasure záležitostí. Výška do 4 metrů. Skvostem sektoru jsou linie „Kýble mozků“, „Číman“, „ÓóóNááStěěnKáá Dííréékt“, „Chorobně velká představivost“, „Přisátá mysl“, „Němá výčitka“ a spousta dalších. Skutečně je to jeden ze dvou TOP sektorů. Za Mostem – druhý TOP sektor, ten je naproti Harrachovce na levém břehu řeky. Je tu spousta „HájBólů“, kolem kterých se dá už slušně čeřit vzduch, ale i silovky v převisu a spousta lehkých věcí. Super záležitosti jsou „Slippery wen wet“ (Šli ven vet), „Špektakulárium“, „Podzimní den“, „Mája“ anebo „ZaTrSaKrHerŠífSafrLoď“. NadeMlejnem je třetí sektor, kde se teď rodí nejtěžší věci oblasti („LopaŤák 7C+“), ale stojí za to taky zkusit vzdušnou hranu „ŠiškyBátí“, dál linii „Otvírač kompotů“ nebo super skok „Lvíček Hopi“.

KinderGarten Platz je část se spoustou opravdu lehkých a nízkých směrů, jako stvořených pro začátečníky. A prozatím poslední sektor je PánPrstění se skvosty jako „GlumX“, „Via Prd“, „Obříci“ a čekajícím projektem „Silmámilion“. Myslím, že dost bylo čtení a je čas spakovat svoje obrovský p............ostele a vyrazit k Táboru.

Tak snad se tam někde potkáme. Pic jak sviňa text foto

Slabouch archiv autora

P.S.: Jo a protože máme to stavební povolení, tak další moje příspěvky můžete v brzké době očekávat... v časopise Dům, byt a zahrada :-)

49

ADAM

9b OS, je to vůbec v lidských silách? Vůbec není možné odhadovat, jak se poleze za takových 30 let, ale zavrhnout to jako nemožné by bylo určitě unáhlené. Nevěřím, že bych to někdy dokázal já, ale někdo v hodně vzdálené budoucnosti? Vylézt to jde už teď, tak proč by to s obrovskou dávkou štěstí na správný výběr stupů a chytů nešlo na onsight?

(… jestli stále nevíte o kom je řeč, držíte v rukou špatný časopis)

Kolik podobně blbých otázek už jsi slyšel? Hodně, momentálně se mi nejvíc líbí otázka: „Jaký je rozdíl mezi 9a a 9b?“

Co v poslední době vylezl/vyhrál, se vše-

O kolik menší lezečky používáš? O pět čísel, ale u lezeček záleží hodně na firmě, u jedné může sedět velikost 38 a u druhé 41.

obecně ví. (Více i v sekci A jdi v tomto čísle.) Co plánuje, ze zásady neříká. Kdybychom dělali Montanu podle výkonnosti, zasloužil by si půlku každého čísla a nezbylo by na jiné. O nás, pěšácích lezeckého světa, ani nemluvě. Naprosto rozumíme tomu, že za sebe raději nechává mluvit své výkony. Na druhou stranu, tohle už jen tak nechat nemůžeme. Být hvězdou asi tak trochu znamená sem tam se o pocity podělit s fanoušky. Takže, i když to není zrovna jeho oblíbená činnost, přinášíme vám pár odpovědí...

Co bys poradil (pod)průměrnému lezci, který chce lézt příští léto o stupeň lépe? Záleží, co si představuješ pod tím pojmem (pod)průměrný lezec, ale většině bude stačit lézt spoustu cest, pokud možno na onsight, a ta úroveň se zvedne sama. Co tě při lezení dokáže pořádně naštvat? Zbytečně vysekané chyty, zvláště ty, které zvětšují chyty přírodní. To je něco, co se nedá vrátit zpět. Na oficiální zprávě z Mella jsi na rozesílané fotografii. Marná sláva, „děláš headlines“. Všichni už dnes očekávají, že vyhraješ. Svazuje tě to?

Neřekl bych, největší tlak si dělám já sám, když nesplním nějaký důležitý cíl, štve to především mě. Občas se mně pod tlakem leze i dobře. Ale musel jsem si na ty lidi kolem sebe zvyknout, jinak to prostě nejde. A na druhou stranu je pak hodně příjemné si někde zalézt sám. Nejoblíbenější literární postava? Obelix, chtěl bych mít jeho sílu... Kdy ses naposledy pořádně zasmál, a čemu? Ála Rozsypal je neutuchajícím zdrojem zábavy, velmi často nepublikovatelné. A hodně jsem se zasmál u videa The greatest flasher od Carla Traversiho. Největší neřesti? Prosím, neomezuj se a potěš nás. Nadávám jak dlaždič, když spadnu, ale prostě se to nedá zastavit. Neustálý nedostatek kapesníků na utírání kapky u nosu. Ta mi tam sedí pořád. Kdysi jsme se v  Arcu neshodli na oblíbené zmrzlinárně. Jevil ses mi tehdy jako „fajnšmekr“. Kolik kopečků naráz by sis troufl sníst? Nikdy jsem víc než dva kopečky nesnědl, ale myslím si, že čtyři by nebyly problém. Na co bys chtěl, abych se tě příští rok zeptal? Na to, jaký je rozdíl mezi 9b a 9c. ptal se foto

Tomáš Roubal Emanuel del Castillo

La Planta de Shiva 9b Villanueva del Rosario

50

Black Diamond HoodWire spojení výhod drátu a key locku Nová karabina od firmy Black Diamond v sobě zahrnuje výhody systému KeyLock, to znamená snadné vyndávání z nýtu, smyček a poutek sedáků, snadnou manipulaci s tenčími lany a zároveň si zachovává všechny přednosti drátových zámků a drátových karabin – nízkou váhu, snadnou manipulaci a takřka nulová možnost zamrzání v ledu a mixech. Váží pouhých 37 g. Pevnostní parametry: 24/8/8 kN a světlost 25 mm. Dostupná též jako expreskový set s  10mm Dyneemou v  délce 12 cm v  kombinaci s  klasickou drátěnou karabinou o celkové hmotnosti 81 g.

Black Diamond Distance ultralehké hole Novinka v sortimentu holí, která znamená převrat v technologiích. Hůl vhodná jak pro turisty, pro horolezce na nástupy a sestupy, tak pro trail runningové běžce, kteří šetří každý gram. Robustní, ze třech hliníkových částí, které mají náběhový kužel pro rychlejší složení hole s pojistkou. Tyto po plném napnutí, tak jako u lavinových sond, zajišťují dostatečnou tuhost hole. Měkká rukojeť z pěny Eva s popruhem okolo zápěstí pro snadnější oporu zabezpečuje maximální pohodlí při držení jak ve stoupání, tak v prudkých sestupech. Na hrotech je plastový kryt, který po povolení kleštěmi umožňuje vyměnit za karbidové hroty, které jsou součástí každého páru holí. Tento je dodáván ve speciálním obalu a karbidové hroty najdete v malém sáčku v kapsičce v horní části obalu.

Hole se vyrábí v délkách od 100 cm (hmotnost pár: 330 g, složená délka: 33.5cm) do 130 cm (hmotnost pár: 360 g, složená délka 43.5 cm).

Black Diamond Speed 30 útočný batoh Moderní lehký batoh pro alpské túry, VHT, lezení nebo na viaferratu. Systém ReActiv poskytuje maximální volnost pohybu díky pohyblivým ramenům a bedernímu pásu. Možnost odepnutí horního víka a stažení batohu systémem roll-top a zavěšení pomocí tříbodového systému z něj dělají uzavřený batoh na tahání. Na čelní straně batohu jsou 4 oka pro upnutí maček a  propracovaný systém uchycení cepínů hliníkovým klipem na repce se samosvorkou. Na zádové části nad rameními popruhy je uložený popruh pro uchycení lana pod víkem tak, aby „necestovalo“ do stran. Vývod na hydratační systém a odnímatelný bederní popruh je samozřejmostí. Batoh se vyrábí ve třech velikostech S, M, L (od 28 do 32 litrů a hmotnosti od 1,35 do 1,39 kg).

Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na: [email protected]

placená inzerce

www.outdoor-show.com

EXPLORE THE GLOBAL SHOW The annual summit of the outdoor industry. With innovative side events for the business community.

July 14 – 17, 2011 Friedrichshafen, Germany For trade visitors only

N A P U LT E C H

KALHOTY DIRECTALPINE KAISER Inovovaná verze oblíbených kalhot! Ideální pro všechny outdoorové aktivity – od lezení, přes ferraty a těžší trekking nebo turistiku. Propracovaný střih, elastický materiál – tyhle pohodlné kalhoty máš na sobě celý den a ani o nich nevíš. Jedeš do Alp na prodloužený víkend, v KAISERECH celou cestu a pak v nich rovnou nastoupíš do stěny nebo na túru. Technický vzhled podtrhují panely z oděruodolné látky na kolenou a kotnících. Barva: černá, antracit. Doporučená MOC: 1.990 Kč. www.directalpine.cz

KATANA LA SPORTIVA® Víceúčelové lezečky na suchý zip vhodné pro lezení na skalách, v horách i bouldering. Špička s mezistélkou umožňuje oporu i na malých stupech. Kategorie výkonnostní, 2 nazouvací poutka, protisměrné Velcro zapínání, středně asymetrická a prohnutá.

GRIDLOCK SCREWGATE BLACK DIAMOND™ Ideální karabina pro spojení úvazku s jistítkem. Eliminuje nevhodné zatížení karabiny. Skvělá pro navázání na ledovci.

Svršek: jemná kůže, Lorica® Podšívka: Dentex, Pacific Mezipodešev: Laspoflex 1,1 mm Podešev: Vibram® XS Edge 4 mm Hmotnost: 450 g (pár vel. 42) Rozsah velikostí: 37,5-46 v EU Cena: 2.390 Kč www.hudy.cz

Hmotnost: 76 g Nosnost podélná: 22 kN Nosnost příčná: 7 kN Nosnost s otevř. zámkem: 8 kN

Velikosti: XS, S, M, L Hmotnost (velikost M): 380 g (+/- 15 g) CE 1019, EN 12277, UIAA Doporučená MOC: 1.220 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

Světlost: 21 mm Cena v síti HUDYsport: 460 Kč Více na: www.hudy.cz

TENDON MASTER 8.9

SPACÍ PYTEL NORD

Novinka v naší nabídce! Univerzální lano s průměrem 8,9 mm, které je certifikováno jako jednoduché, poloviční i dvojité, vás nadchne nejen svou výjimečně nízkou váhou (pouhých 52g/m), ale hlavně perfektním výkonem a zpracováním, kdy společně s úpravou complete shield bude správným partnerem pro ty nejnáročnější.

Kvalitní zpracování spacáku značky Alexika, zaměřující se na detaily. Anatomická kapuce s kapsou pro vložení polštářku a lem opatřený měkkou vycpávkou pro větší pohodlí. Fosforeskující bužírka na zipu pro lepší nalezení ve tmě. Uvnitř síťová kapsa pro uschování důležitých věcí a polstrovaný límec 360° pro dokonalou izolaci.

MOC: 3.725 Kč / 50 m včetně DPH Více na www.mytendon.com

AVAX Novinka, která je již v prodeji. Nový tvar kopyta, torzní špice, speciální úprava prstové části, zúžený patní hák, nadsazená klenba, patentované šněrování. AVAX používá nový konstrukční systém jak v předepnutí gumy, tak v kombinaci materiálů. Super stabilita na malých stupech, lištách, dírkách, ale i na tření. Materiál: Microfieber Podšívka: netkaná textilie Mezipodešev: Evolsa RC Podešev: EXTASY 3,5 mm nebo Vibram XS Patent: šněrovací systém Velikost: 2-11 UK Váha: 360 g /pár/ Cena: 1.530 Kč Více na: www.saltic.cz

52

NARA dámský úvazek pro lezení na skalách a v horách T super pohodlný díky anatomickému designu respektujícímu specifika ženské postavy T vyztužené navazovací body T inovovaná konstrukce nohaviček T polstrovaný pas a nohavičky T velmi prodyšný T delší, barevně odlišené jisticí oko pro bezpečné navázání T nastavitelné, vzadu odepínatelné nohavičky T 3 inovované rock&lock spony T 2x úchyt pro plastové karabiny PORTER – nosiče materiálu T revoluční BMI systém nastavení pasu T počet materiálových poutek: 4

Náplň z dutého vlákna APF Isoterm 3D 2 x 220 g/m2 Teploty: comfort -5 °C, comfort limit -10 °C a extrém -24 °C. Doporučená MOC: 1.690 Kč Více na: www.alexika.cz

MAMMUT VERTEX 1 Jednoduché lano Mammut Vertex 10mm Barva: Modrá, červená Hmotnost: 67 g/m Délka: 40, 50, 60, 70, 80 m Typ: jednoduché Počet pádů: 7-8 Rázová síla: 9,4 kN Posuv opletu: 0 mm Prodloužení: 30 % Průměr: 10 mm Cena: 50m 2.090 Kč 60m 2.490 Kč 70m 2.890 Kč 80m 3.290 Kč Více na: www.mammut.cz

NEVIS Ocelové desetihroté mačky vhodné na ledovcovou turistiku a skialpinismus. Univerzální„řemínkové“ upínání na všechny druhy obuvi. Mačky jsou dodávány včetně vložek proti nabalování sněhu a dvou párů spojovacích třmenů (krátký a střední). Mačky lze jednoduše upnout na obuv ve velikostech EU 32 – 46. Certifikace CE, UIAA, EN. Vyrobeno v Itálii pod značkou Climbing Technology. Hmotnost: 820 g Doporučená MOC 1.758 Kč Více info na: www.rcoutdoor.cz

SPIRIT 3D FLEX Vynikající spací pytel určený pro tři roční období, vhodný do většiny povětrnostních podmínek. Ideální do přírody, na krátké putování po městech nebo na noc s přáteli na horské chatě. K dostání i v prodloužené variantě. Tento spacák můžete vyhrát v soutěži vyhlášené v této Montaně. Barva: polarní modř Hmotnost: 1.100 g Hmotnost náplně: 500 g Teplotní komfort: 3 st.C (ženy) -2 st.C (muži) Doporučená MOC: 4.790 Kč Více na: www.salewa.cz

BIVAKOVACÍ PYTEL AVEN Lehký a skladný bivakovací pytel, který zároveň poskytuje dostatek vnitřního prostoru pro spací pytel, boty a oblečení. Vhodné i pro vyšší postavy. Zipy z obou stran kryté légou pro pohodlné otevření. Včetně odnímatelné moskytiéry a vnitřní kapsy na doklady. Lepené švy. Rozměr: 220 x 100 x 70 cm Rozměr po sbalení: 30 x13 cm Hmotnost: 0,69 kg Materiál: Vrchní: Nylon taslon 70D/160T – 3.000 mm H2O + 3.000 g/m2/24H Spodní: Polyester 2.100 – 4.000 mm H2O Barva: Zelená khaki / černá Cena: 1.190 Kč Více na: www.yate.cz

SKYLOTEC CLIPZSC Karabina se šroubovacím zámkem, vhodná všude tam, kde je potřeba nízká váha a bezpečnost. Pevnost 25/9/9kN, hmotnost 51g, ukazatel otevřeného zámku a oku lahodící design potěší každého lezce. Firma Skylotec je už 60 let výrobcem pracovního vybavení a v současné době se zaměřuje i na sportovní sektor. Doporučená MOC: 220 Kč Více na: www.summitride.cz

GRIDLOCK

53

T AT R Y

VEĽKÝ MENGUSOVSKÝ ŠTÍT 2. 424 m J – STENA Veľký Mengusovský štít je najvyšší z troch Mengusovských štítov, ktorý sa vypína nad Veľkým Hincovým plesom. Od Prostredného Mengusovského štítu ho oddeľuje Vyšné Mengusovské sedlo a  od Čubriny Hincovo sedlo. Má dva vrcholy, východný – nižší a západný – hlavný. Oddeľuje ich Veľká Mengusovská štrbina. V jeho západnom hrebeni od Hincovho sedla sa nachádza výrazná Mengusovská vežička. Južná stena Veľkého Mengusovského štítu je vysoká okolo 300 m a  spadá do Hincovej kotlinky k Veľkému Hincovmu plesu. Priečne stenou sa tiahne Veľká Mengusovská lávka. Z  horolezeckého pohľadu je zaujímavá akurát južná stena Mengusovskej vežičky, kde výstupy sú pomerne krátke, ale v pevnej skale. Prístup: turistickým chodníkom z Popradského plesa ( modrá značka) k Veľkému Hincovmu plesu, ktoré obídeme zľava a suťoviskom k južnej stene Mengusovskej vežičky – cca 2 ½ hod. Zostup: z Hincovho sedla nadol suťovo trávnatým terénom až k Veľkému Hincovmu plesu.

8. „Ľavým pilierom steny“ kl. VI., 4,5 hod., AP/VII/62 F. Kutta, P. Mareš, O. Bialak, V. Kanyar, 19. VII. 1963 9. „Prostriedkom steny“ kl. V, 2 hod., AP/VII/59 V. Kovárová, A. Puškáš, 12.IX.1947 1. zima: Dušek, V. Posejpalová, J. Valter, O. Zibrínová, Z. Zibrín, 26. III. 1959 10. „Komarnického komín“ kl. III., 2,5 hod., AP/VII/ 58 G. Komarnicki, J. R. Cybulska, 5. VIII. 1910 – na Veľkú Mengusovskú lávku G. Komarnicki, D. Reichart ml., 23.  IX. 1920 – z Veľkej Mengusovskej lávky 11. „Veľkou Mengusovskou lávkou“ kl. I., 2 hod., AP/VII/55 L. Chalubinski, vodca W. Roj, vodca M. Sieczka, 28. VI. 1877 1. zima: E. Dubke, A. Martin, vodca J. Breuer ml., vodca J. Franz st., 13. II. 1906 12. I. Król, L. Pregowski, 4. VIII. 1904, kl. I., 1,5 hod., AP/VII/28, 1. zima: J. Mitk iewicz, R. W. Schramm, 2–3. IV. 1949 text foto

Jozef Gurník autor

M O N T A N A

J E

Prehľad výstupov: 1. „Mladým dušiam nad nami“ kl. VI-, 2 ½ hod. D. Šak, M. Volf, 7.X.2006 2. „Okolo očí zľava“ kl. V, 1 ½ hod. A.Belica, V.Kinčeš, 25. VI. 1977. 3. „Ľavým okom“ kl. V, 3 hod., 10 skôb, 3 hex. A. Belica, J. Porvazník, 31. VIII. 1976 4. „Medzi oči“ kl. V, j.m. A1, 3 ½ hod. A. Belica, V. Kinčeš, 25. VI. 1977 5. „Okolo oči z pravá“ kl. V+, 2,5 hod A. Belica, J. Porvazník, 31. VIII. 1976 6. „J – pilier“ kl. V+, 2,5 hod., AP/ VII/6 A. Smolski, J. Wolf, 21. VI. 1975, 2,5 hod. AP/VII/63 7. „Ľavou časťou steny“ kl. V., 3–4 hod., AP/VII/60 M. Legutky, F. Staš, Ľ. Vestenický, 5. VIII. 1962

54

N A

F A C E B O O K U

Z A J Í M AV É K N I H Y NEZVESTNÍ Z EVERESTU Milan Vranka Príbeh o naplnení jedného obrovského himálajskeho sna a ešte väčšej tragédii. Kniha je spomienkou

na margo výstupu (Ch. Bonington, D. Scott, R. Messner, K. Wielicki, E. Loretan, ale aj I. Gálfy, J. Novák, M. Šmíd a ďalší). Na záver predstavuje každého z nezvestných horolezcov očami rodinných príslušníkov, priateľov a spolulezcov. Formát 13x18 cm, tvrdá obálka, šitá väzba, 160 strán, autentické farebné fotografie z poslednej expedície a ďalšie z archívov rodín a spolulezcov. Vydal Vranka Press ([email protected]) v marci 2011, cena knihy v  slovenských predajniach 12,90 euro. Cena na wwww.horokupectvi.cz 340 Kč.

na štyroch špičkových československých horolezcov Dušana Becíka, Petra Božíka, Jaroslava Jaška a Jozefa Justa, ktorí alpským štýlom preliezli ťažkú „Boningtonovu cestu“ v juhozápadnej stene Everestu až na Južný vrchol (8.760 m) a Just potom sám aj na hlavný (8.848 m), no dole už nezostúpili... Autor viacerých horolezeckých kníh zachytávajúcich slovenskú i českú himálajsku históriu sa s odstupom vyše dvadsať rokov od úspešnej a zároveň tragickej expedície na Mount Everest v roku 1988 zahĺbil do starých novinových článkov, listov z expedície, expedičných denníkov horolezcov či prepisov vysielačkových relácií a  pútavou formou prerozprával tento strhujúci príbeh. V druhej časti knihy zachytáva dianie po návrate zvyšku expedície, nechýbajú ani vyjadrenia popredných svetových horolezcov

JIZERSKÉ HORY – HOROLEZECKÝ PRŮVODCE Pavel Fajgl, Otokar Simm, Milan Vrkoslav Pečlivě zpracovaná publikace popisuje jednu z  oblastí, která byla dlouho doménou místních lezců. Nikdo jiný také neměl nárok se překrásnými masívy a věžemi probrat. Jsou totiž rozesety téměř po celých Jizerských horách. I z toho

důvodu v průvodci nenajdete obvyklou mapu celé oblasti. Jenom větší skupiny skal jsou zakresleny do výřezů turistické mapy. Ovšem místopisně jsou všechny lezecké terény popsány tak dokonale, že se k nim dostane každý. Až na malé výjimky jsou všechny skály nakresleny v  půdorysu s  vyznačenými nástupy jednotlivých cest. Porovnání klasifikací obtížnosti, postup při nehodě, pravidla lezení a abecední seznam skal jsou zde samozřejmostí. Že se jedná o  oblast skutečně ojedinělou, dokazuje úvodních čtyřicet stran poutavého textu nejen o historii lezení v Jizerských horách. Málokdy totiž autorům podobných průvodců zbude dost sil i na miniportréty horolezců a  lezců, kteří tu historii tvořili. V  tomto případě se to podařilo a  z  pouhého průvodce tak vznikla poutavá knížka o lezení v Jizerských horách. Formát 21 x 14,5 cm, 320 stran, černobílý tisk, měkká laminovaná vazba. Vydalo NH SAVANA v r. 2010. Cena na www.horokupectvi.cz 340 Kč.

V Ý B E R TAT R A N S K ÝC H S T I E N – V Y S O K É TAT R Y, Z Á PA D N Á ČASŤ Marián Bobovčák, Marián Jacina Výborně zpracovaný horolezecký průvodce západní části Vysokých Tater ve svém 1. dílu (2. díl je připraven k  tisku) popisuje výstupy na vrcholy v  dolinách: Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Zlomiska, Batizovská, Velická a Bielovodská. Popsaných je 20 vrcholů, 29

stěn a 228 výstupů, které jsou zakresleny v barevných fotografiích. Velká většina cest je znázorněna schématy, u těch zbývajících, zpravidla dlouhých klasik, vystačíte se slovním popisem. U každé oblasti najdete barevnou mapku s vyznačenými nástupy pod stěny. Výstupy jsou zakresleny v  kvalitních barevných fotografiích, ke každé stěně je popsán přístup, z  vrcholu pak i sestup. Příjemné je, že zde naleznete jak klasické horolezecké výstupy velkými stěnami, tak i  spíše skalkařské cesty, např. na Galerii Ostrvy. Vysoké Tatry se tak dočkaly skutečně moderního průvodce. Jako dárek dostanete ke knize turistickou mapu Vysokých Tater 1 : 25.000. Formát 21,5 x 15 cm, 206 stran, celobarevný tisk, měkká laminovaná obálka. Vydal LITVOR v r. 2010 Cena na wwww.horokupectvi.cz 380 Kč. Při platbě na účet je na www.horokupectvi.cz poštovné v ceně.

55

A JDI ... Rok se sešel s rokem a už zase tady máme vyhlášení toho nejlepšího, co se v roce 2010 vylezlo v horách a ve velkých stěnách. V polovině dubna se ve francouzském Chamonix a v italském Courmayeuru sešla veškerá horolezecká smetánka z celého světa, aby se dozvěděla, kdo že byl v tom roce 2010 nejlepší, a předala mu Zlatý cepín. Šestičlenné porotě složené ze tří horolezců (Simon Anthamatten, Yannick Graziani, Enrico Rosso) a dvou novinářů (Hiroshi Hagiwara, Michael Pause) předsedal Greg Child, rozený Australan, žijící už mnoho let v Americe. Ten se do povědomí dostal nejen svými extrémně těžkými bigwally ve stěně El Capitana, ale hlavně výstupy ve vysokých horách, kde má na svědomí třeba prvovýstup severozápadním hřebenem Gasherbrumu IV nebo východním hřebenem Shivlingu v  roce 1981, spolu s Doughem Scottem. A právě zmíněný Dough Scott získal v letošním roce ocenění Piolets d’Or za celoživotní přínos. Pro ty, kdo netuší, o koho jde, tak jen ve zkratce připomínám: Dough Scott, právě čerstvý sedmdesátník, narozený v Nottinghamu v Anglii, doslova zasvětil celý svůj život lezení ve velkých horách a stěnách. Osobně realizoval čtyřicet pět expedic do hor celého světa, stál na čtyřiceti vrcholcích od Hindu Kushe po Baffinův ostrov, přelezl neskutečné množství cest jak v Alpách, tak v Yosemitech a doslova ztělesňuje ducha moderního alpinismu. Do historie se zapsal například v roce 1977 prvovýstupem na Ogre (Baintha Brakk) spolu s Boningtonem, kdy na sestupu spadl a do základního tábora se doslova plazil čtyři dny s přeraženými oběma kotníky. Dalším nesmazatelným výstupem v historii dobývání nejvyšších hor světa byla Kangchenjunga v roce 1979, kdy spolu s Boardmanem a Bettembourgem vylezli novou cestu severním hřebenem, a to alpským stylem. A takhle bychom mohli pokračovat. Pojďme tedy radši na ty Zlaté pikle za rok 2011. Z  padesáti tří přihlášených výstupů postoupilo do nominace šest nejlepších a ocenění nakonec získaly dvě expedice. První je japonský prvovýstup na Mount Logan (5.959 m) v  Kanadě, Yasushi Okada a  Katsutaka Yokoyama vylezli novou, 2.500 metrů dlouhou cestu v  jihovýchodní stěně se čtyřmi bivaky. Druhý Zlatý cepín si odneslo veselé kvarteto Nicolas a Olivier Favressse, Sean Villanueva a Ben Ditto za objevitelskou expedici kolem západního pobřeží Grónska. Gratulace! A už teď se můžeme těšit, co přinese jubilejní, dvacáté udílení tohoto prestižního horolezeckého ocenění.

56

Největší událost od minule máme za sebou a  jdeme na ten zbytek. Nejdříve se podíváme do Himálaje. Tady máme hned jednu českou osmu: 29. dubna stáli na vrcholu Manaslu v  rámci expedice Manaslu 2011 Honza „Tráva“ Trávníček a Kuba Vaněk. A jen o tři dny dřív vztyčil na Annapurně italskou vlajku šestapadesátiletý horský vůdce z Valle d‘Aosta Guido Abele Blanc. A  co je na tom zajímavého? Po dvacetiletém dobrodružství završil Korunu Himálaje a stal se třetím Italem, který stál na všech osmách bez kyslíku. No a Apa Sherpa, vůdce Eco Everest Expedition 2011, jejímž cílem je propagovat boj proti globálnímu oteplování země a mimo jiné provádí úklid odpadu v oblasti Everestu po ostatních expedicích, stál letos na jaře na vrcholu světa už po jednadvacáté. Od roku 1990 se mu to podařilo každý rok, až na šestadevadesátý, ale hned o  rok později skóre vyrovnal, když na vrchol vyběhl dvakrát. No a když jsme u toho běhání, švýcarská mašina Ueli Steck (34) si zajel zaběhat do údolí Khumbu. Běhal tam měsíc a pak si řekl, že už je dobře zahřátý a rozdýchaný, a tak si za 10 a půl hodiny vyběhl 2.000 metrů vysokou jihozápadní stěnou Šiša Pangmy na vrchol. Jeden by řekl, že stačí, a jede se domů, ale ne tak Ueli. S parťákem Donem Bowiem se přesunuli pod Cho Oyu, připravili si cestu do výšky 6.800 metrů a pak spolu velice rychle a lehce ve chvíli pěkného počasí vylezli i na tento osmitisícový vrchol. Uvidíme, čím nás tento nezničitelný Švýcar ještě překvapí. A švýcarské rekordy neopustíme. Pravděpodobně Uelimu roste, když ne protivník nebo nástupce, tak přinejmenším rovnocenný partner. Jaký to byl boom, když Steck přeběhl severku Eigeru za hodinu a  čtyřicet sedm minut? A teď tu máme nový rekord. Dani Arnold (27) využil příznivých podmínek ve stěně na konci dubna a Heckmairovou cestou se prošel za hodinu a dvacet osm minut. Je sice pravda, že v Hinterstoisserově traverzu na rozdíl od Stecka použil fix, ale i tak dobrý výkon, ne? A odkud že to jméno Dani Arnold můžeme znát? Tak třeba v  loňském roce s  dalším nepřehlédnutelným Švýcarem Stephanem Siegristem provedli vůbec první zimní výstup na Torre Egger v Patagonii. Holt Švýcarsko je symbolem dokonalosti ve všem, nejen v hodinkách.

A  ještě na chvilku zůstaneme v zemi helvetského kříže. Loni uskutečnili Marco a  Hervé Barmasse (otec a syn) zimní prvovýstup v jižní stěně Matterhornu. Touto 1.220 metrů dlouhou linií vyřešili jeden z velkých problémů této stěny. Téměř přesně rok po tomto úspěchu se Hervé pod stěnu vrátil a vybral si logickou linii na jeden z předvrcholů symbolu Švýcarska. Během pěti dnů sólo lezení se mu podařilo vystoupit novou, 1.200 metrů dlouhou, linií na vrchol Picco Muzio (4.235 m). O obtížnosti se vyjadřuje velice skromně, protože s ohledem na to, že lezl sám, nemůže prý být zcela objektivní. Ale vidí to na 6c/ A2. A  k  samotnému lezení a  jištění dodává, že je to klasický, rozbitý Matterhorn, kdy v  zájmu bezpečnosti byl přinucen každý štand osadit nýtem. Ale jinak v cestě nic jiného než rozbitou skálu čekat nemáte. Teď si ještě zavzpomínáme na konec zimy. V  minulém „A  jdi“ jsem psal o tom, jak Simon Gietl z Itálie a  Roger Schäli ze Švýcarska přeběhli jako tým „Heckmairovu cestu“ v Eigeru za čtyři hodiny a dvacet pět minut. V druhé půlce března si tohle naspeedované duo vyhlédlo další zajímavý cíl. V  severní stěně Cimy Ovest, loni v létě, udělali novou cestu Kurt Astner a Christoph Hainz. Pojmenovali ji „Pressknödel“ a  obtížnost udali 7c. A  tuhle 400 metrů dlouhou linku Gietl a Schäli zopakovali v  zimních podmínkách stylem OS-team s  tím, že za sedm hodin od nástupu stáli zpět na úpatí stěny. Že prý se připravují na něco těžkého v Himálaji. Že by jedni z adeptů na Piolets d’Or 2012? A teď se koukneme do světa vícedélkových vertikál. Malý francouzský tým ve složení Petit, Aymeric Clouet a Enzo Oddo vylezl v Taglia Gorge v  Maroku stopadesátimetrovou cestu „Walou Bass“. Cesta, vytvořená odspodu, má obligátní obtížnost 7b+, ovšem klíčovým místem je boulder za Fb8a v třetí délce za 8c, která teprve čeká na volný přelez. Ale Enzo prohlásil, že to půjde. Tento teprve šestnáctiletý, talentovaný Francouz mimo jiné v půlce května přelezl už svoje druhé 9a+, a to „Aubade Directe“ v Sainte Victore ve Francii. Trochu větší exotikou než Maroko je určitě ostrov Tioman v  Malajsii s  úchvatnými plážemi a  dvěma žulovými věžemi, tyčícími se z džungle, které místní pojmenovali Bukit Nanek Simukut, ale ve světě jsou známější pod názvem Dra-

gon’s Horns. Tady se po roce vrátil pár Eliza Kubarska a  David Kaszlikowski z Polska, aby ke své cestě Sam Sam (7b max., 300 m) přidali další. Jejich nová, 270 metrů dlouhá linie „Polish Princess“ je v lidové obtížnosti 7b+ max. a je převážně celá lezená na vlastním. Místy jsou osazeny nýty a místy jsou taky solidní odlezy, jak píše David. Jinak Dragon’s  Horns jsou de facto dvě věže, severní (bez výstupu) a  jižní, s tím, že na jižní věž vede zatím pouze pět výstupů (jeden má na svědomí i naše Dolní Žleb Company). A  jak píšou Poláci, je tam ještě obrovský potenciál pro tvorbu nových prvovýstupů s tím, že Dragon’s Horns by se mohly v budoucnu stát úžasnou atrakcí, protože se jedná o jediný bigwall na planetě, který je tak blízko úchvatnému korálovému útesu. Jeden den si vylezete 300 metrů kvalitní žuly a druhý už se potápíte mezi žraloky. No, není většího adrenalinu. Ne všichni se věnují tvorbě nových cest, ale přelézají taky ty starší kousky. Taková Ines Papert si už loni vyhlédla cestu „Super Cirill“ ve stěně Sonlerto ve Val Bavone ve Švýcarsku. Devítidélková cesta v obtížnosti 8a/a+ (7a povině) byla vylezena už v roce 1985 a na svědomí ji měli Claudio a Paola Cameroni a Marco Ferrari. Později byly z cesty odstraněny nýty a stala se typickou tradicionalistickou cestou, kde nejtěžší je šestá délka se svou prstovou spárou. Prvního RP přelezu se cesta dočkala až v roce 2006 a postarali se o něj švýcarští lezci Giovanni Quirici  a  Francesco Pellanda. Ines cestu zkoušela loni v květnu s Liv Sansoz, ale kvůli dešti a následným vysokým teplotám neuspěla. Letos odjela její parťačka lézt do Ameriky, tak se Ines domluvila s Charlym Fritzerem a na začátku května oba cestu přelezli RP. Ines prohlásila, že to byla nejlepší cesta, kterou kdy v životě lezla. Tak a  největší velmocí na tradicionalistické cesty je přece Anglie. Konečně opustíme to Švýcarsko (mám pocit, že tentokrát je to takové monotematicky fialově flekaté a bučící), přebrodíme se přes La Manche a podíváme se do Pembroke ve Walesu za sporťákem. James Person se totiž rozhodl, že po určité odmlce, kdy se věnoval čistě sportovnímu lezení, by se rád vrátil i  k  těžkým, tradicionalistickým cestám. Jako cíl si vytknul FLASH přelez (tedy bez předchozího nacvičování TR jak je to u těchto nejen fyzicky, ale také hlavně psychicky náročných cest

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

zvykem) neskutečné cesty „Muy Caliente!“ (E10 6c), kterou loni v létě vytvořil a jako první přelezl Tim Emmet. Velice rychle po něm ji tehdy zopakoval Kanaďan Steve Townshend a pak se ještě jako třetí přidal kdo jiný než Dave MacLeod. Přípravu na přelez pojal James poctivě. V  Pembroke v  rychlém sledu přelezl cesty „Point Blank“ (E8) na onsight, „Daddy Cool“ (E8) dal FLASH, „From Dusk Till Dawn“ (E8) na třetí pokus a aby se neřeklo, že jen opakuje, tak přidal i jednu novou cestu „Do you know where your children are?“ (E9). Následovalo okukování vysněné cesty shora, zdola, rady od přátel apod. Po takové přípravě se cítil dostatečně ready na FLASH obtížnosti E10. Bohužel, v jednom z nejtěžších kroků nezvládl dlouhý přešah a  šel dolů. Cíl se mu tedy splnit nepodařilo, ale hned druhý den cestu vylezl RP! V  Anglii koukneme ještě na jednoho šílence. Jmenuje se Martin Cathrow. Že se to v  Anglii na skalách s  jištěním moc nepřehání, je asi obecně známo. Nýt tam skoro neuvidíte, řetěz na slanění je cizí pojem, ale přece jen sem tam nějaká skobka v  cestách bývá. Cestu „Wolf at the Door“ (E6) v oblasti Pendower Cove vylezl v roce 1990 Mark Edwards a  kromě vlastního jištění v podobě vklíněnců v cestě zatloukl taky 6 skob. No a Cathrow si tuhle cestu vyhlédl, nastoupil do ní v  elegantních tygrovaných elasťácích, skoby ignoroval a nové E8/9 je na světě. I takhle se dá posouvat obtížnost cest. Vždyť na El Capovi se taky uvádí dvě obtížnosti. S kladivem a skobami lehčí a bez nich těžší. No a  u  sporťáků už zůstaneme. Takovým typickým sporťákem je a  celý život byl Maurizio „Manolo“ Zanolla. Jednapadesátiletý Manolo už zase dokončil jeden ze svých projektů. Tentokrát je to „jen“ třicetimetrové 8c, s názvem „Eroi Fragili“ v Pale di San Martino v Dolomitech. Ale v případě Manoly mi přijde úplně jedno, jestli to je 8c nebo 9b. Pořád to je prostě kolmá nebo neznatelně převislá, kompaktní stěna, kde snad jen takový technický génius jako Manolo dokáže rozpoznat, že by se tam dala udělat nová cesta, de facto po ničem. To úplně jinak je na tom další, tentokrát silový génius. Všichni deníčkáři a  tabulkáři už to určitě ví a všechno je probráno v diskuzích, ale proč i tady nezmínit, že nejen náš Adam Ondra, ale i třeba tako-

vý Chris Sharma dokáže vylézt víc, než jednu těžkou cestu za den. Po úspěchu v  Margalefu, kde přelezl „First Round First Minute“ (9b), se přesunul zpět do Oliany, kde zkoušel přímou variantu cesty „Chaxi Raxi“ (cesta „Chaxi Raxi“ byl Chrisův dlouholetý projekt, který jako první přelezl Adam Ondra za 9b). Padal až v  posledním kroku, a  to ho namotivovalo vyzkoušet jeden svůj starý projekt v  obtížnosti 9b. A cesta „Fight or flight“ se zadařila. Na konci dne, dalo by se říct na dolezení, dal ještě jeden pokus v cestě Chaxi a přímá varianta za 9a+ padla. Prostě neskutečné, co víc dodat. A  bohužel, tentokrát zase jednou skončíme smutně. Kdo trochu sleduje slovenské horolezecké dění, tak mu určitě neunikl projekt zimní alpské trilogie Jano Čecha a Miša Sabovčíka. Nejprve ve dnech 17. – 18. dubna přelezli cestu bratří Schmidtů v  severní stěně Matterhornu, pak za dva dny 22. – 23. dubna Heckmaira v  severce Eigeru a samozřejmě poslední stěnou měly být Grandes Jorrases. Zde je však zastavilo počasí a  museli na chatě Leschaux čekat na zlepšení. Do stěny znovu nastoupili na začátku května, přelezli ji, ale při sestupu se s Janom odtrhnul blok se štandem a Jano spadl asi 100 metrů. Mišo k němu slezl, zavolal horskou, ale než se ve špatném počasí záchranáři ke dvojici dostali, podlehl Jano ve svých 40 letech, v noci z 3. na 4. května zraněním. Ráno svezl vrtulník Janovo tělo a  Miša do Courmayeuru. Druhá tragická nehoda se udála při sestupu z Grünhornu v Bernských Alpách. Tady se z hřebene i s klientem zřítil horský vůdce Erhart Loretan. Zemřel na místě a přesně v den svých padesátých druhých narozenin. Erhart Loretan mezi lety 1982 a 1995 dosáhl vrcholů všech osmitisícovek, a to ve věku pouhých 36 let, čímž se stal druhým nejmladším člověkem, kterému se to podařilo bez použití umělého kyslíku. V roce 1983 dosáhl během 15 dnů vrcholů Broad Peaku, Gasherbrumu I a Gasherbrumu II a v roce 1986 „otočil“ vrchol Everestu za 40 hodin. Byl to Pan horolezec a jak je vidět, i ti nejlepší z nás nejsou nesmrtelní. text

Stavidlo výkonů na českém rybníčku spustíme tentokráte v horách nejvyšších. Za místy děsivých podmínek si buldočím stylem vystoupal pro svůj dvanáctý osmitisícový skalp Radek Jaroš, když 19.05. stanul na vrcholu Lhotse (8.516 m). Radkovi už chybí „pouze“ dvě „osmy“ do kompletu, K2 a Annapurna. A teď spadněme dolů až na kamenné bloky Děčínského Sněžníku, kde se konal tanec v podání děvčat z „Majzlíkova“ – Moniky Kuhn-Gaberové a Jitky Mázlové. Obě v průběhu května „protančily“ kolmým traverzem„Dry Country“ od Rosti Štefánka za 8A Fb. Jinak se vlastně neděje nic až tak překvapivého. Adam Ondra dál brázdí Evropou a seká jeden těžký prásk za druhým. Naposled zazářil na začátku května na legendárním Mellobloccu. Na akci, které se zúčastnilo rekordních 2.600 registrovaných lezců z 22 zemí světa a téměř 10.000 návštěvníků, ukázal, že se umí vypořádat i s takovou konkurencí, jakou je Chris Sharma. Všech 5 finálových bouldrů vylezl flash. Na podrobný report s fotkami se můžete těšit v příštím čísle Montany. Mezitím bratři Stráníkové projíždějí republiku a obohacují ji o nové těžké bouldery (a že se tu dá posílit, dokázal Martin sedmým místem na SP ve Vídni), Petr Bláha užívá skal slunné Francie (nově tři 8b+ za týden) a dvojice Resch a Hegr už chystá další ročník Petrohradského padání. Bude desátý a bude hodně jiný. Tak hezky lezte, choďte, skákejte a hlavně se ve zdraví zase vraťte domů, ať se tu nemusí psát o věcech nepříjemných.

SOUTĚŽ

o spacáky Salewa Spirit! SPIRIT 3D FLEX - 2 SB je vynikající spací pytel určený pro tři roční období, vhodný do většiny povětrnostních podmínek. Ideální do přírody, na krátké putování po městech nebo na noc s přáteli na horské chatě. Barva: modrá Hmotnost: 1.100 g Hmotnost náplně: 500 g Teplotní komfort: 3 st.C (ženy), -2 st.C (muži) Společně se švýcarskou společností Schoeller technologies – proslulou svými inovacemi – vyvinula Salewa celosvětově první antibakteriální úpravu peří na bázi stříbra. Takto upravené peří má výrazně redukovaný (až o 98,5 %)počet bakterií a tím i zápach. Díky ušetření dvou chemických úprav během zpracování peří je výrobek navíc šetrnější k přírodnímu prostředí. A navíc, spací pytle jsou po této úpravě vhodné i pro osoby alergické na prach, které se doposud mohly spolehnout pouze na syntetické výplně. Jaká je základní výhoda péřových spacáků ve srovnání se spacáky syntetickými? Při stejných teplotních komfortech jsou péřové spacáky: A) těžší a nepromokavější B) lehčí a sbalitelnější C) objemnější Své odpovědi posílejte do 20. 7. na adresu: [email protected]

Tomáš Mrázek doporučuje oblečení

www.Global-Climbing.cz

Martin Stolárik

Zdroje: www.planetmountain.com, www.up-climbing.com www.ukclimbing.com, www.bergsteigen.at www.klettern.de, www.james.sk, www.lezec.cz www.lezeckarevue.cz, www.horyinfo.cz cs.wikipedia.org/wiki

57

P o d r o b n ý n á v o d n a ú h r a d u p ř e d p l a t n é h o n a j d e t e n a : w w w. m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

Z ÁV O DY

ÚSTECKÉ ZÁVODY HOSPUL CUP PO 11 LETECH Závody na umělé stěně na obtížnost i  rychlost HOSPUL CUP, probíhající s  roční periodou od roku 2000, jsou vedle závodů univerzitního klubu USK Slavie v  podstatě největším indoorovým podnikem s  lanem v  Ústeckém kraji. Naše poměřování sil je nejen sportovní akcí, ale úplně stejně společenskou událostí. I z těchto důvodů po léta ignorujeme zažitá pravidla, kategorie a izolace. Naším hlavním cílem je zejména poměřit síly, potkat se s  přáteli, zalézt i  mimo hlavní závod, zkouknout outdoorové filmy a  užít letos netypicky (dříve byly závody na podzim) ještě předjarní chladný den.

Edita Vopatová – první ve všem

Honzík Vopat – vítěz 7 až 10 let

Tím, že závodí v jeden den děti, dospělí, muži, ženy, náhodně příchozí na obtížnost i  rychlost, je velmi těžké odhadnout tu správnou míru předzávodní propagace, aby závodníků nebylo málo, ale ani moc... Závodníků je potřeba tak

58

akorát, aby se stihlo vše v jednom dni. Letos jsme jejich počet, spoléhajíce se zejména na facebook a elektronické kanály, vyladili... Počet diváků by velká hala snesla větší, ale je to vždy alchymie. HOSPUL CUP 2011 se uskutečnil 20. 3. a lezlo se v kategoriích: děti 0-6, 7-10, 11–14 let, dospělí muži/ ženy 15-44 let a veteráni 45 a více let. Závodilo se nejprve ve všech kategoriích na obtížnost a následně na rychlost. Naše – z  hlediska sportovního lezení v  ČR – nevýznamné závody vždy navštívili velmi dobří lezci ze severu. Dříve to byla například Lucka Hrozová, Libor Hroza, Ondra Johanovský a  další, letos třeba Edita Vopatová nebo Ondra Beneš. Nikdy jsme nebyli součástí oficiální série ČHS, ale přesto nám jsou sponzoři a  dlouholetí partneři tradičně nakloněni – věnovali ceny pro vítěze v řádech desítek tisíc korun. Poděkovat musíme letos zejména: městu Ústí nad Labem, HUDY Ústí, společnosti Yate, vydavatelství Montana, kavárně a  outdoorshopu Refugio Tisá a  společnosti Lezecká škola.cz. Letos stavěl cesty Patrik Černý z USK Slavie. Na těchto cestách nejvíce uspěli: V kategorii nejmenších do 6 let na rychlost i obtížnost Jonáš Bzura (5 let). V kategorii 6–10 let na rychlost i  obtížnost zvítězil sedmiletý Honzík Vopat, který si to rozdal následně i s muži… Mládeži do 14 let kraloval Tomáš Dvořák. V kategorii starších pánů a dam nad 45 let (veteráni) nakonec uspěl Jindřich Beneš z  Refugio týmu. Konkurence mezi veterány však byla veliká! Co jméno, to saské desítky – Olda Jetmar, Jindra Beneš... Ženám kralovala na obtížnost i  rychlost Edita Vopatová, která jako jediná topovala. Mezi muži topoval pouze Ondra Beneš a Martin Tomášek. Na obtížnost vyhrál Ondra a  na rychlost pro změnu Martin z USK Slavie, Ondra Beny skončil v rychlolezení 3. Takže na podzim se budeme těšit znovu. A všem, kteří pomáhali s organizací a naše závody podpořili, děkas! text foto

Radim Bzura archiv autora

VALAŠSKÝ PAVŮK 2011 ZÁVODY VE SPORTOVNÍM LEZENÍ NA OBTÍŽNOST DOSPĚLÝCH 26. 3. 2011, LEZECKÁ STĚNA ROŽNOV První jarní sobota tohoto roku podle předpovědi počasí nelákala k  výletu, a  tak svedla necelou čtyřicítku závodníků do Rožnova pod Radhoštěm na tradiční závody v lezení na obtížnost. Název soutěže VALAŠSKÝ PAVŮK 2011 vystihuje zvláštní živočišný druh, který je ochotný celý den soupeřit s  gravitací, přičemž se tváří radostně, jako by povznášel nejen tělo, ale i ducha. Několik desítek pavouků na lanech rozplétalo hlavolamy pěti kvalifikačních cest, které jejich opěvovaný stavitel Pavel Solanský hodnotí každoročně slovy: David Holiš

„Je to lehčí jako loni.“ A všichni mu to věříme. Nevím, proč se tedy divím, když se držím chytu pravou rukou pod levým stehnem a  přemýšlím, kde mám levou ruku, a  už vůbec nechápu, jak mám pohnout pravou nohou. Problém bude v hlavě, řekl by Soli. Každá cesta má svůj půvab. Hledáme řešení a radujeme se, když se pohneme z místa. To nejcennější je síla a každý si ji šetří. V kvalifikaci se ukazuje, že modrá cesta bude prubířským kamenem. Každý, kdo se jí zalekl, si ji ponechal na závěr. Boulder pod převisem, rozporem

Míša Solánská

z kouta a do sokola, tomu ještě dnes nerozumím. Když to nepůjde technicky, půjde to silou. A rvu chyt za chytem, co čert nechtěl, ono mi natéká. Zoufalý skok na teč k „mému“ poslednímu chytu. Nejsem sám, komu v  této cestě „došlo“. Nutno přiznat, že celá desítka lezců se statečně dostala až pod strop, kde se ukázalo, kdo z této desítky bude bojovat ve finále o příčky nejvyšší. Finále začalo. Jako první se představily ženy a dívky. Když postoupí do finále Míša Solánská, jako by se jednalo pouze o souboj o druhé a třetí místo. Přesto letos šance vycítily i  Jitka Slezáková a  Magda Sieklíková. V kvalifikaci se všechny tři téměř rovnocenně popasovaly o finále, a tak šance na překvapení tu byla. Finálová cesta vycházela z technicky vyvedené koutovky do stropu. Prvním velkým problémem bylo oblezení krápníku, který se jedna ze závodnic pokusila hlavou urazit. S  napětím jsme pozorovali kroky všech dívek a  byla to nakonec Míša Solánská, která ze stropu ukousla největší porci a  spravedlivě zvítězila. Nástup chlapů pozorovala plná tělocvična a za hutných zvuků hudby všichni upínali zrak na nejlepší desítku lezců tohoto dne. Na začátku je čekal několikametrový traverz a pak vzhůru, ukloněnou stěnou po její levé hraně. Obdivujeme techniku lezců při prvním klíčovém kroku z otevřené svislé kapsy, kde se musí

poskládat co nejvíce prstů, přebrat a natáhnout se do obliny. Už pod stropem skončilo několik lezců. Jako první udělal průvan mezi pavučinami stropu Jakub Lyčka. Jeho technické lezení a atletická postava dávaly tušit, že je před námi mladý sportovní talent. Jakubův pokus však pozastavila chybička při necvaknutí expresky a při kroku zpět si zajistil pěkné třetí místo. Závěr finále sliboval podívanou na dva nejlepší lezce z  kvalifikace, kteří jako jediní dolezli všechny cesty do Topu! První z dvojice nastoupil právem favorizovaný Standa Pekárek z Vizovic. Jeho jméno se pravidelně objevuje ve výsledkových listinách mnoha závodů Českého poháru – nejvyšší soutěže v České republice (loni pátý nejlepší v ČR!). Výborně technicky i  silově vybavený lezec předvedl, že i  ve stropě našel rezervu, když pobídl diváky k živější atmosféře. Dolezl do Topu, ve visu jednoruč zapnul poslední expresku a mohl si radostí zařvat. Následně se do zápolení o kovového pavouka zapojil i David Holiš. Technickou pasáž přelezl bravurně a všichni jsme jen zaklonili hlavy, abychom viděli druhý nejlepší výkon ve stropě, chyběl mu jen jediný chyt od Topu! Po slavnostním vyhlášení výsledků a  děkovačce partnerům soutěže (Pemi Outdoor, Reallstudi.com, Singing Rock, Lanex, Luki sport, Holba, Ferata sport…) to zdaleka ještě nebylo vše! Následo-

valo zápolení o Valašského siláka – lezení převislého pilíře se zátěží! Ze skupiny dvaceti odvážných se záhy oddělilo silné trio finalistů, kteří zvyšovali zátěž a  v  posledním kole dokázali s  úctyhodnými 38 kg nastoupat převisem poctivý kus pilíře! Nejlepší formu potvrdil Staňa Pekárek a právem získal tradiční flašku Pavůkovice. Druhý dolezl David Holiš, o chyt před třetím Jakubem Lyčkou. Letošní ročník splnil svou kvalitní a hojnou účastí očekávání, která s  sebou závody v  lezení na umělé stěně přináší. Díky patří Davidu Holišovi za přípravu a  organizaci jedinečného závodu na Valašsku. Chvála Pavlu Solanskému za čas, který věnuje stavbě cest. Jen ten, kdo přišel, závodil, ochutnal pivo gratis, využil malé bufeťáky a smál

se Kukyho komentářům ví, že ten den na VALAŠSKÉM PAVŮKOVI 2011 stál za účast! text foto

Igor Haša archiv autora

Kategorie chlapi 1

Staňa Pekárek, Vizovice

2

David Meďa Holiš, Rožnov p. R.

3 Jakub Lyčka, Ostrava Kategorie baby 1

Míša Solánská, Ostrava

2

Jitka Slezáková, Rožnov p. R.

3 Magda Maggie Sieklíková, Kelč Valašský silák 2011 - o flašku pavůkovice Lezení převislého pilíře se zátěží 1

Staňa Pekárek, Vizovice

2

Jakub Lyčka, Ostrava

3

David Meďa Holiš, Rožnov p. R.

59

Z ÁV O DY – D Ě T I ( Č E C H Y )

TENDONCUP 2011 – HEJNICE V  pořadí první závod české sekce TendonCupu 2011 (pro nezasvěcené: závodů určených pro začínající a pokročilé lezce v dětských a mládežnických kategoriích) se lezl na umělé stěnce v  Hejnicích. Pro celkem 116 účastníků připravili pořadatelé v různých profilech stěny celkem 7 cest, ty finálové díky zdejšímu specifiku – trámu ve stropu – v  délce až 20 m. Každá kategorie (a bylo jich celkem 8) lezla dvě kvalifikační cesty, finále čekalo jen na ty opravdu nejlepší. O  výsledcích rozhodovaly leckdy opravdu centimetry, v jedné kategorii došlo až na superfinále. Vedle známých tváří z loňského ročníku se na stupních vítězů ukázaly i  některé nové, naopak pro řadu borců byl přechod do starších kategorií poznamenán i (doufejme, že přechodným) ústupem z pozic. O hodnotné ceny pro všechna místa na bedně, stejně jako o  materiální zabezpečení zá-

vodu se postarala firma Lanex Bolatice, sponzor celého seriálu. A  jak to v  Hejnicích dopadlo? Zde je přehled vítězů v jednotlivých kategoriích: Kategorie D (ročník 2001 a mladší) 1. L. Doleček (HK Lanškroun) 1. K. Matúšová (HK Skoba Stříbro) Kategorie C (ročník 1999–2000) 1. J. Kendík (Komorní výtah Liberec) 1. M. Matúšová (HK Skoba Stříbro) Kategorie B (ročník 1997–98) 1. V. Sedláček (Komorní výtah Liberec,VAR) 1. A. Pokorná (HK Lanškroun) Kategorie A (ročník 1995–96) 1. M. Burda (HudySport Hřensko) 1. J. Nováková (Ultra Ant Team) Kompletní výsledky najdete na webu ČHS. text foto

Jan Kašpar archiv autora

A JE TO ZA NÁMI... Tak to je věta, kterou určitě rád slyší každý, kdo někdy něco organizoval. A mohli jsme si ji říci po 19. dubnu i my v Újezdě nad Lesy. Skončilo totiž druhé kolo české větve Tendon Cupu, soutěže v lezení na obtížnost pro mladší a mladé lezce a lezkyně. Jak už u nás bývá zvykem, vyhlašujeme totiž i kategorii pro nejmenší adepty tohoto sportu, hanlivě řečeno – pro prcky (MŠ) – i když jen

60

mimo vlastní soutěž Tendon Cup. A i díky nim (zapojilo se jich celkem 6) nakonec závodilo přes 150 děcek a pubescentů. No uznejte, docela slušný nářez. A bylo se na co koukat. Nejenže dal jeden z „prcků“ TOP i na cestě pro řádné„déčkaře“, ale téměř v každé kategorii bylo vždy několik jednotlivců, kteří lezli po stěně jako rodilí gekoni, či pavoučci a jiná havěť, která se

objevuje v názvech (horo)lezeckých oddílů. O to to bylo zajímavější, ale také časově náročnější. Superfinále a super-superfinále nebrala konce, až nebylo skoro po čem lézt. Ale přece jen se našel způsob, jak rozřadit i ty nejlepší. A tak se mohly rozdat ceny věnované hlavním sponzorem – výrobcem lan z Bolatic, a dalšími partnery. Krásné skleněné plakety, diplomy a medaile, lana Tendon, ponožky, trička, Studentské pečetě, plyšáci a jiné drobnosti, které dokáží potěšit dětskou duši. „A vo to přece dé“. Tak dovolte na závěr poblahopřát nejen všem vítězům a dalším na bedně, ale především poděkovat té partě nadšenců, která obětovala několik dní svého volna, případně dovolené, aby mohla dopřát pro změnu té velké partě mladých nadšenců radosti ze závodů a lezení. A jestli se objevily (jako že se objevily) nějaké ty organizační nedostatky a zmatky, tak jim je odpusťte, stejně jako oni určitě odpustí těm jedincům z  řad doprovodu, kteří mají ke všemu jen „hemzy“ a „kecy“, protože oni by to určitě udělali lépe.

Tak sláva nazdar závodu, nespadli jsme, zas tam jdu – těšíme se na další setkání pod stěnou v Újezdě nad Lesy. A vzdejme hold nejen těm nejlepším, ale všem, kteří si přijeli zalézt na umělé stěně a podali výkon na hraně svých možností. Zaslouží si to! Vždyť ten Tendon Cup je přece pro začínající a méně zkušené lezce. Níže jsou ti nejlepší, kompletní výsledky jsou na webu ČHS. text foto

Za Gekony z Újezdu nad Lesy – Miroslav Kurka Marek Matúš – ze Stříbra (ale je zlatej, že nám to nafotil)

Kategorie

1. místo

2. místo

P – Prcci (MŠ)

Šplíchal Martin a ostatní

Super výkon Pavoučka z Liberce

3. místo

D – chlapci Vopat Jan Hospul

Jeliga Marek Guru Praha

Doleček Lukáš HK Lanškroun

D – dívky

Týfová Klára Gekon Újezd n.L.

Kubátová Tereza HO Plzeň

Vlk Vojtěch HO Javořice

Kendík Jan HO Komorní výtah Liberec

Matúšová Kateřina HK Skoba Stříbro

C – chlapci Šenkýř Jakub H-Team Pardubice C – dívky

Šachová Michaela Matúšová Michaela Spin Climbing Modřany HK Skoba Stříbro

Kepková Lucie HK Skoba Stříbro

B – chlapci Sedláček Vojtěch HO Komorní výtah Liberec

Doseděl Miroslav HK Lanškroun

Plšičík Matěj H Climbing, Hudy Pardubice

B – dívky

Pokorná Andrea HK Lanškroun

Šimková Veronika, Bělková Kateřina, Vlčková Eliška

A – chlapci Pilař Jan Yetti Club Trutnov

Vyskočil Vojtěch HO Alpin IV

Krutský Janek SmíchOFF

A – dívky

Hvězdová Šárka Nováková Johana HO Komorní výtah Liberec UltraANT

Scheuerová Veronika HK Lanškroun

Vojířová Petra SCH Nový Bor

TENDON CUP 2011 PARDUBICE V sobotu 14. května se po necelém roce vrátil na pardubickou horolezeckou stěnu (H-centrum) TENDON CUP. Byli jsme moc rádi, že jsme mohli tento závod uspořádat o měsíc dříve než v loňském roce, což se odrazilo na počtu zúčastněných závodníků. Celkem se tedy vrhlo do bojů o body do celkového poháru 52 lezců a 53 lezkyň, což je o rovných třicet více než minulý rok. Musím opravdu poděkovat hlavně nejpočetněji zastoupeným týmům Yetti Trutnov a HO Pavoučci Liberec, kteří by si klidně mohli otevřít samostatné závody (co se počtu závodníků týká). Takže klobouk dolů před Mácou a Lenkou za to, co pro děti dělají. No a teď k samotným závodům. Krátce po deváté hodině začalo předlezení všech sedmi kvalifikačních cest. Myslím si, že se nám podařily postavit celkem dobře, ale hodnocení nechám na ostatních. Důležité je, že se nám závodníci krásně rozřadili. Izolace se uzavřela chviličku po půl druhé a samotné finálové klání odstartovalo zhruba ve čtvrt na tři. Letošní finále jsme se pokusili pro diváky zatraktivnit tím, že lezli souběžně závodníci z jen dvou kategorií (v loňském roce lezly najednou kategorie čtyři, což bylo celkem nepřehledné). Nevím, jestli se náš úmysl u diváků ujal, ale podle mne to bylo mnohem lepší (i  na úkor lehkého prodloužení doby závodu). Samotné finálové cesty prověřily schopnosti většiny lezců. Ti, kteří si myslí, že některé kroky byly příliš dlouhé, by se měli zaměřit více na techniku, protože mohli vidět, že všechny cesty přelezli i ti nejmenší lezci, kteří mají náš obdiv. Pouze ve dvou kategoriích (C-kluci a B-dívky) muselo o vítězi rozhodnout superfinále. Ostatní fi-

nálové cesty krásně určily konečné pořadí všech lezců. Poslední finalista dolezl před pátou hodinou odpolední, a tak mohlo začít očekávané dekorování vítězů. I tady jsme se snažili o to, aby byla oceněna snaha lezců, a tak jsme mohli díky sponzorům (stejně jako před rokem) vyhlásit a obdarovat všechny finalisty. Je pravda, že samotné vyhlášení vítězů se trochu protáhlo a někomu se to mohlo zdát nudné, ale proč ty děti závodí? Každé dítě přece touží po nějaké ceně, nebo ne? Nechci to srovnávat s Českým pohárem, ono se to ani srovnat nedá. Ale z Českého poháru si kolikrát děti neodvezou za tu dřinu ani diplom, a to je ubohé. Nad tím by se měl už někdo zamyslet a začít něco dělat. Nakonec bych chtěl moc poděkovat všem, kteří si udělali čas a se svými dětmi nebo oddílovými svěřenci vyrazili do Pardubic. Dále musím poděkovat H-Centru, které nám umožnilo na pěkné komerční stěně a v krásném termínu uspořádat tyto závody. Dík patří i sponzorům a všem, kteří se podíleli na přípravách a organizaci vlastních závodů. A  jakže to dopadlo v  jednotlivých kategoriích? V kategorii A mezi dívkami zvítězila Šárka Hvězdová (HO Komorní výtah Liberec), druhá dolezla Petra Poličová (HO Pavoučci Liberec) a  třetí Jana Václavíková (HO Skaláci Česká Lípa). Mezi kluky zvítězil Jan Krutský (Adrenalin Pit Praha), druhý byl Matěj Burda (Hudy Hřensko) a  třetí Jan Pilař (Yetti club Trutnov). V kategorii B mezi dívkami zvítězila Kateřina Bělková (HO SK Nový Bor), na druhé místo vystoupala Andrea Pokorná (HK Lanškroun) a  na třetí Kristýna Obročníková (LK Prachov). Nejdále z kluků dolezl Vojtěch Sedláček (HO Komorní

výtah Liberec), druhý skončil Pavel Krůtil (HK Pálavský Věšák Břeclav) a třetí domácí Matěj Plšičík. V kategorii C zvítězila Michaela Šachová (Spin climbing Modřany), druhá byla Michaela Matúšová (HK Skoba Stříbro) a  třetí Tereza Kostelecká (HK DDM Lanškroun). Mezi kluky rozhodl v superfinálové cestě pouze čas, a ten měl nejlepší domácí Jakub Šenkýř, následovaný druhým Janem Kendíkem (HO Komorní výtah Liberec) a  třetím Vojtěchem Vlkem z Jihlavy. Mezi nejmladšími dívkami zaslouženě zvítězila Klára Týfová (HO Gekon Újezd nad Lesy), pro druhé místo si dolezla Kateřina Matúšová (HK Skoba Stříbro) a pro třetí Tereza Kubátová z  Plzně. Mezi nejmladšími kluky si zaslouží obdiv všech přítomných absolutně nejmenší Marek Jeliga (Guru Pra-

MAMMUT • vybavení pro horolezectví • turistiku a volný čas

Smart

Zboží je k dostání:

699,- Kč

Mammut Base Camp Příšovice Mammut Sport Praha Holešovice Mammut outdoor shop Brno a v síti prodejen Rock Point

www.mammut.cz SWISS TECHNOLOGY

ha), který zvítězil nad druhým Lukášem Dolečkem (HK Lanškroun) a  třetím domácím Petrem Danielkou. Na úplný konec musím pogratulovat všem závodníkům za předvedené výkony a ještě jednou poděkovat všem divákům za podporu lezců a vstřícnost k organizátorům. Věřím, že se závody v Pardubicích líbily a většina účastníků odjížděla spokojená. Odpusťte nám, prosím, případné chybičky v  organizaci, a pokud máte přece jen nějaké výtky, nenechávejte si je pro sebe, ale dejte nám vědět, abychom se jich příště vyvarovali. Věřím, že vás příští rok budeme moci opět pozvat na závody do Pardubic. text foto

Tomáš Miřejovský archiv autora

Nové víceúčelové jistítko vhodné pro jednoduchá lana průměru 8,9 – 10,5mm a všechny běžné karabiny HMS, váha 82g

Jednoduché lano Mammut Vertex 10mm. Ophir, Ophira 3 Slide

Universální sedák, speciální konstrukce zajišťuje vysoký komfort, ideální pro lezení na skalách i v ledu, váha 450g

1490,- Kč

Barva: modrá, červená, hmotnost: 67 g/m, délka: 40, 50, 60, 70, 80 m, počet pádu: 7-8, rázová síla: 9,4 kN, posuv opletu: 0 mm prodloužení: 30 %

2090,- Kč

(50m)

61

Z ÁV O DY – D Ě T I ( M O R AVA )

TENDON CUP 2011 – VYŠKOV MEMORIÁL ZDEŇKA POLIŠENSKÉHO Dne 26. 3. 2011 proběhl ve Vyškově ve sportovní hale závod v lezení na obtížnost na umělé stěně, TENDON CUP 2011, Memoriál Zdeňka Polišenského, a to v dětských a mládežnických kategoriích. Závodu se zúčastnilo 107 mladých lezců, přičemž mimo soutěž startovalo 10 účastníků. Hlavním rozhodčím byl Jaroslav Jordán z Jeseníku, kterému za všechny členy HO REBEL moc děkujeme. Pro každou

Pro pořadatele, kteří byli bez jakýchkoli zkušeností postaveni před velký a odpovědný úkol, bylo velkým zadostiučiněním, že závody proběhly po organizační stránce bez větších problémů. Že se závody líbily, bylo vidět i z reakcí samotných lezců. Je to dobře, protože tak nepřišla vniveč práce, kterou měli s  přípravou stěny na závody (ať už jde o sundávání všech chytů a struktur, jejich čistění a následné stavění cest, což odpovědně organizoval a prováděl Pavel Polišenský a  ku pomoci mu byl zejména Jarda, Tom, Martin, Prak, Katka) přes zajištění dostatečného množství pomocníků, vyřízení všech úřednických náležitostí a  na závěr konečně také provedení velkého úklidu (s  fotbalovým intermezzem smíšených družstev pořadatelů, rozhodčích, jističů, dětských závodníků, fotografa, zvukaře, hostů...). Po loňských závodech, které ještě zcela organizoval Zdeněk Polišenský (a všichni ostatní se jen „vezli“ a plnili jeho pokyny), bylo příjemným zjištěním, že to můžeme společně zvládnout a  těšit se i  na další ročník TENDON CUPU ve Vyškově. Dík patří také našim sponzorům, kteří zajistili hodnotné ceny pro vítěze – společnosti Lanex Bolatice, Městu Vyškov a dalším. Takže co říct na závěr: doufám, že jsme Zdeňkovi udělali radost, svému jménu HO REBEL čest a  … Více napíšeme příště. Výsledky v jednotlivých kategoriích jsou následující: Kategorie D (ročník 2001 a mladší): 1.

Eliška Adamovská (HK Orlová – HO TJ Baník Karviná)

2. Lukáš Doleček (HK Lanškroun) Kategorie C (ročník 2000 – 1999) 1.

Tereza Sadílková (HO SK Železárny Prostějov)

2. Vojtěch Vlk (Jihlava) Kategorie B (ročník 1998 – 1997) kategorii byly připraveny dvě kvalifikační cesty, které rozřadily jednotlivé závodníky tak, aby do finále postoupili jen ti opravdu nejlepší. O náročnosti závodu svědčí například to, že v kategorii D dívky se soutěže zúčastnilo 22 závodnic, z nichž do finále postoupilo pouze 8. Základní část byla ukončena kolem půl druhé a po druhé hodině již započaly finálové souboje v jednotlivých kategoriích (A, B, C, D, dívky a chlapci), přičemž v jednom případě muselo o výsledku rozhodnout super finále.

62

1.

Veronika Scheuerová (HK Lanškroun, SALTIC, KOFOLA, AKUNA, CAMURRA, sport)

2.

Adam Smiga (HK Orlová –HO TJ Baník Karviná) Kategorie A (ročník 1996 – 1995) 1.

Gabriela Večeřová (Rocki Monkeys, Sokol Brno)

2.

Marek Škorpil (HO Opice)

Kompletní výsledky najdete na webu ČHS. text foto

Petr Machálek archiv autora

Pozvánka na Doldy Mistrovství České a Slovenské republiky 2011 11.-12. 6. proběhne v pražském Lezeckém centru SmíchOFF spojené Mistrovství České a  Slovenské republiky v  lezení na obtížnost. Diváci mají tak jedinečnou možnost podpořit na jednom závodě českou i slovenskou lezeckou špičku. Svoji účast již přislíbili Adam Ondra, či Ondra Švub ze Slovenska. Sobotní kvalifikace mužů a semifinále žen vypukne v sobotu v 9:30 hod. Obě cesty se polezou stylem flash. Pro každou kategorii jsme pro kvalifikaci připravili 2 cesty v obtížnosti od 8 až 9+ UIAA. Muži i ženy lezou současně. Nedělní semifinále mužů začíná v 9:30, finále v 17:30, finále žen je plánováno na 14:00. Přijďte podpořit své favority z obou zemí a zavzpomínat na společné časy před 18 lety. Vstup na oba dny je ZCELA ZDARMA. Aktuální informace včetně on-line registrace naleznete na: www.cupoff.cz

Z ÁV O DY

SOUROZENECKÝ TRIUMF NA MČR VE SKIALPINISMU V sobotu 19. března se ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších konal poslední závod sezóny v  soutěžním skialpinismu pod názvem Memoriál Jana Zapletala, který byl zároveň Ski Trab Mistrovstvím České republiky, finálem SCARPA Českého poháru a  finálem Středoevropského poháru pro rok 2011. Pořadatelem závodu, který je současně nejstarším skialpinistickým kláním v Čechách, byl Ski Alp Club Špindlerův Mlýn. Mistrovství ČR se mělo původně konat v  Beskydech na Javorovém vrchu, ale pro špatné sněhové podmínky muselo být přesunuto do Krkonoš. Ty však ani tady nebyly zcela uspokojivé, a tak pořadatelé museli přizpůsobit trať i dobu startu. Startovalo se proto v odpoledních hodinách. Trať A pro hlavní kategorie a veterány měřila 20 km s převýšením 1.840 m. Trať B pro kategorie OPEN, juniory a kadety byla dlouhá 11 km s převýšením 1.140 m. Startovalo celkem 90 závodníků v  devíti kategoriích a  zúčastnila se špička českého, slovenského i polského soutěžního skialpinismu. Po startu následoval krátký výběh s lyžemi v rukou. Poté, už na lyžích, se pokračovalo spodní částí sjezdovky zvané „Vodovod“ a  následně lesními průseky na vrchol Medvědína. Po sundání pásů následoval krátký sjezd do Labského dolu a lesní svážnicí na Černou sjezdovku, a  dále sjezd ke spodní stanici lanové dráhy Medvědín. Zde následovalo nasazování pásů a výstup sjezdovkou pod tzv. „Hank“, přes který byl povinný výstup na mač-

kách. Horní část sjezdovky závodníci absolvovali opět na pásech. Po výstupu do horní části Černé sjezdovky následoval sjezd zpět pod„Hank“ a dále po svážnici směrem k  hale. Tento okruh absolvovali závodníci na trati A dvakrát. Trať B byla vytyčena stejně jako trať A, avšak byla zkrácena o výstup Černou sjezdovkou. V kategorii mužů zvítězil po vyrovnaném souboji Radek Groh před Michalem Štantejským. Ženám vévodila stylem start – cíl Polka Klaudia Tasz. Na druhém místě dojela sestra vítěze mužské kategorie, Karolina Grohová. Veterány vyhrál Roman Kuczynski. Mezi kadety zvítězil Dominik Sádlo a  mezi kadetkami Pavla Kinclová. V  kategorii juniorů se na první příčku dostali Slováci Marek Litvaj a Barbora Volajová. Mistry České republiky se tak stali sourozenci Radek a  Karolína Grohovi, za veterány Roman Kuczynski, mezi juniory Petr Adámek a Petra Volfová, mezi kadety Dominik Sádlo a Pavla Kinclová. Oba poháry tvořilo několik závodů, které se konaly v různých skialpinistických disciplínách. Byly to tratě typu start – cíl, vertical a rallye. Start – cíl je normální typ závodu, kde je stoupání i klesání, což je případ také posledního závodu letošní sezóny. V soutěži typu vertical se na rozdíl od klasických skialpinistických klání závodí hlavně do  kopce. Poslední typ závodu je rallye, kdy závodníci musí absolvovat určitou etapu v předem vyhlášeném limitu a v rámci této etapy je povinně zařazena časovka a slalom. Součástí eta-

Vítěz celého závodu Radoslav Groh z AKLVK

py mohou být i nepovinné disciplíny jako slanění nebo bodovací vrchol. SCARPA Český pohár se stal kořistí Radka Groha a Jany Nekvindové, mezi veterány Josefa Hepnara. V  juniorech byli nejlepší Petr Adámek a  Petra Volfová, mezi kadety Dominik Sádlo a Lenka Hanyšová. Středoevropský pohár vyhráli Radek Groh a Klaudia Tasz, veterán Marius Wargocki, junioři Marek Litvaj a Petra Volfová a kadeti Dominik Sádlo a Agata Cikowska. text foto

V. Jandíková, ČHS Irena Ehrenbergerová a Valerián Spusta

Z nové podzimní kolekce 2011 značky HIGH POINT od Sport Schwarzkopf s.r.o. představujeme

www.highpoint.cz tel.: +420 376 528 895 Vyrobeno v ČR

Trango jacket (6.290,-)

Zároveň oznamujeme otevření naší nové outdoorové prodejny v Sušici, kde nabízíme zboží od předních outdoorových výrobců. T.G. Masaryka 154, Sušice Tel: 376 524 079

Solution jacket (8.490,-)

Lively lady jacket (5.990,-)

H O V O RY Z   M O N TA N Y

P Ř E D P L A T N É 365 Kč za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www.montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).

Teď nad tím tak přemýšlím, že by se tato pravidelná rubrika mohla jmenovat klidně i Horory z Montany, neboť to občas docela slušný horor je. Alespoň pro mne, ale věřím, že big boss Tom by mi určitě dal

3/11

taky za pravdu… Zpracovávat portréty horolezeckých legend bývá skutečně občas velice dobrodružné. S Pepem jsme jich za tu dobu stihli na půl čtvrté desítky a už jen historky spojené s jejich tvorbou by vydaly na slušnou knihu. Nejinak tomu bylo i minule, to bylo taky zážitků! Rozkaz zněl jasně: „V dubnu má Jura 70. narozeniny, musíme mu udělat portrét!“ Rozumí se samo sebou na tajno, že jo. Ale jak? S diktafonem problém nevidím – ten se dá lehce schovat. Jak bude ale Pepe

PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV

fotit? S jeho dělem by to nenápadně nezvládl ani

Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank

„007“. Big boss našel řešení: „Uděláme u nás doma vi-

V  prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz

nobraní! Nakoupím u nás ve večerce kvalitní burčák, pozvu na něj Juru, a vy jako že pojedete náhodou okolo… No a Pepe mi při té příležitosti může jako vyfotit děcka a Juru jen tak do počtu…“

LANEX a.s. provedl akvizici české společnosti RAVELTIK, s.r.o., při níž dnem 31. 3. 2011 získal 100% podíl v této společnosti. Strategickým záměrem provedené akvizice je rozšíření nabídkového sortimentu divize a značky SINGING ROCK, do níž bude koncem roku 2011 RAVELTIK začleněn a využití synergií v oblasti výroby, vývoje a obchodu horolezeckého vybavení a prostředků osobního zabezpečení pro práci ve výškách. RAVELTIK, s.r.o. (www.raveltik.cz) byl založen v roce 1998 a je především na českém a slovenském trhu známý jako respektovaný výrobce prostředků osobního zabezpečení, zejména vybavení pro lezení v ledu (cepíny, mačky, šrouby do ledu), ale i  dalších jisticích prostředků. Zakladatel společnosti a bývalý majitel RAVELTIKU – pan Josef Straka – bude ve společnosti nadále působit a bude zodpovědný především za oblast produktového vývoje a řízení výrobních procesů, paralelně tak vhodně doplňuje vývojový tým SINGING ROCKU. (komerční sdělení)

64

(č. 133) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected]

Na setkání s  Jurou jsem se těšil, ostatně jako vždy. Juru mám rád, je to kámoš, kterého si fakt vážím. Chlapík, který opravdu něco dokázal, a jak to už bývá, není to na něm moc vidět. Respekt, který dokáže při psaní pěkně svázat ruce… Nakonec vše klaplo podle plánu. Vše, kromě autorizace, protože překvapení je překvapení, no ni? Chybky se, bohužel, vloudily. Dvě! Za prvé - kanadským knězem není Ivan Hýsků, ale jeho bratr Radek. Jura mne pak sice uklidňoval, že to až tak nevadí, protože Radek je fakt daleko a  článek se k němu určitě nedostane. Jenže pak se Jurovi smá-

Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected]

li kamarádi v hospodě, že už je oba ani nerozezná, © autoři článků

a to by mi teda taky vadilo. Druhé nedopatření souvisí s Lanšem a jeho vy-

Změny v Raveltiku

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

myšlenými fakturami, které posílal Lanšmít a nikoliv Jura. Občas prý nějaký velký podnik i zaplatil. A věřte

Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme.

nebo ne, jednou prý taková faktura od Lanše přišla i do Montany (a jak jsem si domyslel už sám, asi nebyla zaplacena, i když Montana je taky velká – aspoň počtem stran, no ni?). Tak se na mě, Juro, nezlob. Máš u  mě panáka u Kaštovských… Marťas

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 8. 8. 2011

Textová uzávěrka č. 4/11 je 8. 7. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Rozcestník. Kranní kávě či čaji každý pracovní den nejpozději v9.00 přehled vybraných lezeckých webů.

www.montana.cz