1
Přírodní vědy a historie kriminalistiky Kriminalita v Praze doby jagellonské (1471-1526) ve světle soukromožalobních sporů projednávaných městským soudem Starého Města pražského a spojených pražských měst
Petr KREUZ
Ve svém refererátu o kriminalitě v Praze v jagellonské době vycházím z výzkumu a následné analýzy soudních sporů, které proběhly před městským soudem Starého Města pražského a spojených pražských měst v letech 1471 (resp. 1475) až 1526. V tomto období let lzeu uvedených soudů zaznamkenat celkem více než 1000 soudních případů. Jedná se o případy, které byly uvedenými soudy projednávány v akuzačním řízení, na základě soukromých žalob fyzických, popř. právnických osob. Tyto případy jsou zachyceny v nejstarší specializované knize nálezů(liber sententiarum) Starého Města pražského (1479-1531 ─ Archiv hlavního města Prahy /AMP/, kniha číslo 1128), v knize nálezů spojených pražských měst (1518-1527 ─ AMP, kn. č. 1129) a v jedné starší staroměstské smíšené knize (AMP, kn. č. 2141). Staré Město pražské bylo nejstarším ze čtyř měst, které tvořily pozdně středověkou a raně novověkou Prahu (Staré Město pražské a Nové Město pražské na pravém břehu Vltavy, Malá Strana/Menší Město pražské a Hradčany/Vrchní město pražské na levém břehu Vltavy). Zároveň bylo Staré Město pražské nejlidnatějším městem v Českém království a v zemích Koruny české; jeho populace činila jagellonském období něco přes 10 tisíc obyvatel. Na sklonku středověku bylo Staré Město pražské politicky nejvýznamnějším městem v Českém království a (spolu s Litoměřicemi) jedním ze středisek českého městského práva a soudnictví. V roce 1518 se Staré Město pražské dočasně spojilo s Novým Městem pražským v tzv. spojená pražská města, čítající bezmála 20 tisíc obyvatel. Jednotu pražských měst zrušil roku 1528, nedlouho po svém nástupu na český trůn, král Ferdinand I. Trestněprávní případy projednávané před městským soudem v akuzačním řízení skýtají obraz jen určité části trestné činnosti v jagellonské Praze. Ze žádného z pražských měst se z pozdního
2 středověku ani z raného novověku nedochovalytzv. černé (smolné, krevní) knihy, což jsou protokoly hrdelního soudnictví, obsahující mj. výpovědi na mučidlech (Folteraussagen). V černých knihách jsou přitom zachyceny případy projednávané v inkvizičním řízení, a tedy zpravidla závažnější kriminalita. Černou knihu vedla prokazatelně nejpozději od roku 1518 spojená pražská města, avšak tato kniha se nedochovala.Hrdelní, resp. kriminální soudnictví pražských měst (jakož i dalších specializovaných soudů působících v pražských městech, zejména soudu pražské univerzity) je tak možné soustavněji studovat teprve od poslední třetiny 17. století, a to na základě knih pražského apelačního soudu, konkrétně české řady ortelních manuálů, jakož i německé řady tzv. knih protokolů.
Mezi případy projednávanými v akuzačním řízení u městského soudu Starého Města pražského, resp. městského soudu spojených pražských měst v době jagellonské tvořily necelé tři čtvrtiny spory (z hmotněprávního hlediska) civilněprávní a čtvrtinu spory trestněprávní. Zatímco trestněprávní agenda městských soudů, zejména pak případy projednávané v inkvizičním řízení v českých zemích v pozdních středověku a v raném novověku, byla v české historiografii počínaje 70. lety 20. století předmětem intenzivního bádání, civilněprávní agenda uvedených soudů se dosud stala objektem soustavnější badatelské pozornosti jen v malém rozsahu. Ve shora uvedených pražských knihách obsahujících nálezy(tj. AMP, kn. č. 1128, 1129 a 2141) jsem pro období od roku 1471 (resp. 1475) do roku 1526 zaznamenal celkem 1004 soudních sporů. Stranou jsem přitom zcela ponechal skupinu celkem 26 případů, které nebylystricto sensu soudními přemi. Tyto případy nebyl uzavřeny rozsudkem soudu (soudním nálezem), nýbrž arbitrážním či smírčím výrokem (tzv. ubrmanskou výpovědí); v těchto případech navíc nebylo řízení zpravidla zahajováno soukromou žalobou. Z uvedených 1004 sporů tvoří poněkud větší část 533 případů, které byly projednány městským soudem městským soudem Starého Města pražského, tedy případy z doby od nástupu Jagellonců do sjednocení pražských měst, jmenovitě z období od ledna 1475 do srpna 1518. Zbývajících 471 sporů pochází doby po sjednocení pražských měst, jmenovitě z období od října 1518 do konce roku 1526. Tyto spory byly projednány městským soudem spojených pražských měst. Z výše zmiňovaných 1004 sporů bylo celkem 257 (25,6 %) sporů trestněprávních. V činnosti městského soudu Starého Města pražského před rokem 1518 a městského soudu spojených pražských měst po roce 1518 lze zaznamenat mnohé shody, ale také četné viditelné rozdíly, a to jak ryze kvantitativního, tak i proporcionálního charakteru. Působnost druhého jmenovaného soudu se vztahovala na bezmála dvakrát tak lidnatou městskou aglomeraci, což vedlo ke zřetelnému zintenzivnění činnosti městského soudu. Zatímco např. městský soud Starého Města pražského projednal v letech 1510-1517 241 sporů, tj. přibližně 30 sporů ročně, rozhodl městský soud spojených pražských měst v letech 1519-1526 ve 459 sporech, tj. průměrně v57 sporech ročně. (Nelze, žel, zodpovědět nabízející se otázku, zda se jednalo o přibližný součet sporů projednaných do té dobyročně
3 městskými soudy Starého Města pražského a Nového Města pražského, neboť novoměstské knihy nálezů z jagellonského obdobínedochovaly.) Z hlediska sledovaného tématu stojí jistě za zmínku výrazně nižší podíl trestněprávních sporů mezi případy projednávanými do roku 1518 městským soudem Starého Města pražského (97 sporů z 533, tj. pouhých 18,2 %). Naproti tomu podíl trestněprávních sporů projednávaných po roce 1518 městským soudem spojených pražských měst činil 33,3 % (157 ze 471). Přibližně stejný podíl (30-35 %) trestněprávních sporů pak zaznamenáváme v případech projednaných v akuzačních řízeních před městským soudem Starého Města pražského od 30. nejméně do 70. let 16. století.
Jak již bylo zmíněno, skýtají trestněprávní případy projednávané před městským soudem v akuzačním řízení obraz jen určité části trestné činnosti v jagellonské Praze. Přitom však nelze jednoznačně konstatovat, že by se ve všech případech jednalo výhradně jen o méně závažnou kriminalitu. V uvedených 257 případech jsem zaznamenal celkem 385 trestných činů. Ty jsem rozčlenil podle klasifikačního schématu, užívaného standardně v českém bádání o dějinách trestního práva a kriminality již od konce 70. let, do celkem 5 skupin, a to: 1. delikty proti státu, veřejné moci a jejím představitelům; 2. delikty proti právnímu řádu, bezpečnosti a veřejnémupořádku; 3. delikty proti vlastnictví; 4. delikty proti životu a zdraví; 5. delikty proti osobním právům s podskupinami 5a) delikty proti osobní svobodě, 5b) delikty proti cti, 5c) delikty proti manželství a sexuální delikty. Relativně nejnižší byl podíl žalovanýchdeliktů proti státu, veřejné moci a jejím představitelům. Těch bylo zachyceno pouze 20 (tj. 5,2 %). Z jednotlivých deliktů byla relativně nejčastější urážka městského soudu, člena městské rady či nějakého městského úředníka (9 případů). Početnější bylo také zneužití úřední či soudcovské pravomoci (4) a rouhání (3). Vedle toho lze v uvedené skupině zaznamenat už jen dvakrát úklady proti králi, městu či jeho představitelům, jednou fyzický útok na městského úředníka a jednou křivé svědectví. Z důvodů, které by si zasloužily v případě jagellonské Prahy obšírnější výklad, se zde naopak vůbec nesetkáváme s delikty kacířství a čarodějnictví, resp. kouzelnictví. Četnější
byly
v podaných
žalobáchdelikty
proti
právnímu
řádu,
bezpečnosti
a veřejnémupořádku, jichž se objevuje celkem 53 (tj. 13,8 %). Obecně lze říci, že přinejmenším některé trestné činy z této skupiny deliktů byly násilnými jednáními (zvláště výtržnost a výboj /tzv. kvalt/) typickými právě pro městské prostředí pozdního středověku a v raného novověku. Nejčastějšími zjištěnými trestnými činy v uvedené skupině deliktů byly jednak již zmíněný výboj (kvalt), jednak pohrůžka (nebezpečné vyhrožování); oba uvedené delikty se vyskytly v 11 případech. Dalšími relativně častějšími delikty v uvedené skupině byly výtržnost (včetně souboje) (v 9 případech), neuposlechnutí soudního rozsudku (7) a podpora (tzv. fedrování) zločinnce (7). Ve čtyřech
4 případech byla vznesena žaloba pro pych. Tento delikt byl převzat z českého zemského práva, kde se jako pych označovaly různé formy protiprávního násilného (popř. svévolného) jednání, které však nedosahovaly intenzity deliktu moci (veřejného násilí, zpravidla ozbrojeného). Teprve od 18. století se v českém jazyce ustálil výraz pych jako označení pro krádež polních plodin či dříví. Již zmíněný delikt moci se objevuje ve dvou případech. V jednom případě byl žalován další, typicky zemskoprávní delikt, a to opověď (odpověď). Delikt opovědi se vyvinul již v českém vrcholně středověkém zemském právu a spočíval ve veřejném vyhlášení nepřátelství a v provádění nepřátelských záškodnických akcí proti tomu, jemuž byla opověď vyhlášena. V některých případech (dokonce ještě i v první třetině 16. století v českých zemích) vedla opověď dokonce i k dlouholeté soukromé válce. Opověď vykazuje některé společné rysy se středověkou Fehde, s níž se setkáváme v mnohých oblastech Římskoněmecké říše. Skupina deliktů proti vlastnictvíbyla v žalobáchrelativně málo početná, spadá do ní pouze 55 (14,0 %) žalovaných deliktů. Na druhé straně je ale dosti rozrůzněná, neboť je v ní možné rozlišit celkem 9druhů deliktů. Právě relativně malá četnost deliktů proti vlastnictví na straně jedné, a jejich značná druhová rozrůzněnost jsou charakteristické pro trestní případy projednávanév akuzačním řízení oproti případům, které byly souzeny v inkvizičním řízení. V případech, které byly před českými městskými soudy projednávány v 16. a na počátku 17. století v inkvizičním řízení, tvořily delikty proti vlastnictví (převážně ovšem krádeže) zpravidla většinu veškeré souzené trestné činnosti. Mezi zjištěnými 55 delikty má největší, nikoli však většinový podíl delikt krádeže (21 případů). V relativně vyšším počtu (8) zaznamenáváme také (s krádeží úzce související) delikt přechovávání (Hehlerei) a prodávání kradených věcí. Loupež se objevuje v 5 případech a neoprávněné přivlastnění cizí movité věci či cizího dobytka pak v 7 případech. Závažný delikt žhářství figuruje ve třech případech. Podvod, včetně falšování prodávaného zboží se vyskytuje ve 4 případech. Třikrát se objevuje delikt poškozování cizí věci. Jednání, které jsem označil jako „neoprávněné násilné či podvodné získání cizího nemovitého majetku“, bylo zaznamenáno ve dvou žalobách. V jednom případě se stala předmětem žaloby zpronevěra. Mnohem početnější byly žaloby pro deliktyproti životu a zdraví.Těchto deliktů bylo zaregistrováno celkem 122 (31,7 %).Žaloby se týkaly především deliktů, k nimž mělo dojít během násilných konfliktů a střetů v ulicích či veřejných prostorách města. V 36 případech se stala předmětem žaloby vražda (mord) a v 18 případech pokus o vraždu. Nejpočetnější byly však žaloby pro zranění/ublížení na zdraví (38). S nimi úzce souvisely žaloby pro zbití (26). Jen v minimu případů lze naproti tomu předmět žaloby charakterizovat jako zabití, tj. ublížení na zdraví s následkem smrti (2). To ukazuje, že většina usmrcení v násilném konfliktu, byla u městského soudu poškozenými žalována jako vražda (mord). Do shora uvedené skupiny deliktů spadá také jeden případ travičství a jedna žaloba pro neoprávněné podrobení tortuře.
5 Nejpočetnější skupinu žalovaných deliktů nicméně tvoří delikty proti osobním právům, jichž bylo zjištěno celkem 136 (35,3 %). Je tomu tak zejména díky podskupinědeliktů proti cti, kterých bylo zaznamenáno celkem 121 (31,4 %), zatímco žaloby jak prodelikty proti osobní svobodě (7, tj. 1,8 %), tak i prodelikty proti manželství a sexuální delikty (8, tj. 2,1 %) jsou mnohem méně početné. Žaloby ve skupině deliktů proti osobní svobodě se konkrétně týkaly neoprávněného uvěznění (4 případy), vynucení závazku/slibu (2) a omezování osobní svobody (1). Nejfrekventovanějším žalovaným deliktem proti cti a zároveň vůbec nejčastějším deliktem projednávaným zkoumanými soudy v jagellonském období byla urážka na cti (95 případů). S velkým početním odstupem následovaly žaloby pro tzv. zhanění (24 případů), jež představovalo (stručně a poněkud zjednodušeně řečeno) urážku menší intenzity, která neznamenala přímé zpochybnění žalobcovy cti. Mezi delikty proti cti jsem kromě toho zařadil 6 případy žalob pro nedodržení závazku, přijatého pod přísahou na čest a víru, 4 žaloby pro křivé (nepravdivé) obvinění a dvě žaloby pro jiná zneuctění. V podskupině manželských a sexuálních deliktů nacházíme dvě žaloby pro tzv. ulouzenívdané ženy či ženatého muže, jenž mohlo mít i podobu únosu manželky, a rovněž dvě žaloby pro konkubinát. Ve dvou případech byly podána žaloba pro špatné nakládání s manželkou, které mělo konkrétně podobu domácího násilí, resp. vyhnání manželky z domu. Smilstvo se stalo předmětem žaloby pouze v jednom případě, stejně jako znásilnění.
Nejčastěji žalovaný delikt projednávaný před městským soudem Starého Města pražského, resp. městským soudem spojených pražských měst v době jagellonské představovala urážka na cti (85). S velkým odstupem následují tři delikty proti životu a zdraví, a to zranění (38), vražda (36) a zbití (26). Pětici nejčastěji žalovaných deliktů uzavírá zhanění (24). Ze zbývajících skupin deliktů byla nejčastěji žalována krádež, a to v 21 případech. Pokud připočteme s krádeží úzce související delikt přechovávačství, resp. překupnictví, dospějeme k číslu 29. Z dalších deliktů dosáhly dvouciferného zastoupení už pouze pokus o vraždu (18) a dva trestné činy ze skupiny deliktů proti právnímu řádu, bezpečnosti a veřejnému pořádku, a to pohrůžka (11) a výboj/kvalt (11). Z uvedeného vyplývá, že třebaže u zkoumaných soudů bylo zaznamenáno na 40 druhů žalovaných trestných činů činů, relativně frekventovanějších jich bylo pouze 9. Ty tvořily přibližně čtyři pětiny projednávaných deliktů. Z uvedeného stručného přehledu je zřejmé, že mezi trestněprávními případy projednávanými na základě soukromé žaloby před zkoumanými soudy v jagellonské Praze tvořily výraznou, bezmála dvoutřetinovou většinudelikty proti cti a delikty proti životua zdraví. K tomu lze dodat, žedelikty proti životu a zdraví se často vyskytovaly ve spojení s některými delikty proti veřejnému pořádku (výtržnost, výboj/kvalt). Relativně častějším předmětem podávaných žalob byly také některé trestné
6 činyz oblasti majetkových deliktů, které je možné považovat za důkazně složitější (falšování zboží, podvod, krádež). Obtížně prokazatelné byly ale mnohdy také žaloby pro delikty proti životu (zejm. vražda), což se nepochybně též odrazilo v poměrně častém zastoupení tohoto případu v soukromých žalobách podávaných v jagellonské Praze. Výraznou a z metodického hlediska nepominutelnou specifiku případů projednávaných v akuzačních řízeních z hlediska jejich zpracování a vyhodnocení pro studium dějin kriminality, kterou bych rád v závěru svého referátu zmínil, představuje okolnost, že zdaleka nikoli u všech (nebotřeba i jen u signifikantní většiny) žalob podaných pro rozličné trestné činy dospívá příslušný soud ve svém rozsudku k závěru, že žalovaná osoba je vinna. Často soud naopak výslovně konstatuje nevinu žalované osoby, popř. vynese jiné rozhodnutí, neobsahující výrok o vině. Podíl soudních výroků o vině se u jednotlivých druhů žalovaných tresných činů navzájem značně liší a kolísá.Např. u urážky městské rady (8:1), výtržnosti (7:2) a kvaltu (8:3) konstatoval soud ve výrazné většině případů vinu žalované osoby (resp. žalovaných osob). Značnou převahu výroků o vině lze zaznamenat u některých častěji žalovaných deliktů proti životu a zdraví, jmenovitě u pokusu o vraždu (12:6), zranění (30:8) a zbití (19:7). U případů krádeže naopak výrazně převažují výroky o nevině (15:9). To samé platí i pro některé další majetkové delikty (přechovávačství, neoprávněné přivlastnění si cizí movité věci). Za signifikantní pokládám převahu soudních výroků o nevině u žalob pro vraždu (22:14). V případě deliktů proti cti rovněž mírně převažují soudní výroky, které nekonstatují vinu žalované strany. Je diskutabilní, zda je možné použít v případech projednávaných v akuzačních řízeních jako podklad pro poznání a vyhodnocení kriminality (resp. té její části, kterou případy projednávané v akuzačních řízeních ve větším rozsahu dokumentují) všechny trestné činy obsažené v podaných žalobách.To se týká zejména těch případů, v nichž soud vynesl výrok o nevině žalované strany. Osobně
pokládám
takový
postup
vysoce
zkreslující,
a
tedy
nesprávný
a
metodicky
nepřijatelný.Teprvevýrok soudu, který konstatuje vinu žalovanéhosubjektu, skýtá totiž badateli jistý záchytný bod, a tedy alespoň určitou jistotu, že žaloba bylaopostatněná a že se žalovaný trestněprávní delikt stal. Pokud by bydatel nezohlednil výrok soudu, nemohl by nijak věrohodně doložit, žečin, jednání či událost, jež se staly předmětem žaloby, neproběhly zcela jinak, nebo dokonce že nebyly pouhou fabulací žalující strany. V souvislosti s naznačenou otázkou si na tomto místě dovoluji poukázat na výstižné konstatování Gerda Schwerhoffa, že „… der rechtliche Rahmen auch ein wichtiger Korrektiv für die Ermittlung des Wahrheitsgehalts darstellen“ kann (G. Schwerhoff, Aktenkundig und gerichtsnotorisch. Einführung in die historische Kriminalitätsforschung, Tübingen 1999, s. 65). Na druhé straně je nesporné, že výzkum případů projednávaných v akuzačních řízeních před městskými soudy v českých zemích (zejména před soudy královských a dalších větších měst s rozsáhlejší soudní agendou) v pozdním středověku a v raném novověku (zejména v období od druhé
7 poloviny 15. do poslední třetiny 17. století) je nezbytný pro poznání některých typů trestné činnosti v pozdně středověkých a raně novověných městech, v první řadětrestných činů proti cti, různých forem násilné a pořádkové kriminality (Ordnungskriminalität) a některých druhů kriminality majetkové.
