Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin (pojem, rozdíly, trestnost) Bakalářská práce

Autor :

Martin Skopal Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce :

Praha

Mgr. Jiří Pospíchal

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její vytištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem dne 29.04.2011

Martin Skopal

2

Poděkování : Rád bych poděkoval vedoucímu této bakalářské práce, panu Mgr. Pospíchalovi, za poskytnuté konzultace i postřehy, které mi v psaní byly velmi uţitečné. Další dík patří mé rodině a zejména pak našemu měsíčnímu synovi, který mi v závěrečné části tvorby poskytl noční akustickou kulisu, díky které jsem byl schopen pracovat déle, neboť spánek byl prakticky nemoţný… V poslední řadě můj dík patří i všem školním zařízením, díky kterým jsem byl schopen se lépe orientovat v právním jazyce.

3

Anotace práce: Vlastní charakteristika trestného činu, stejně jako charakteristika jednotlivých stupňů, dle kterých je tento čin posuzován jako dokončený, nebo jako pouhé stádium směřující k jeho dokončení, je z hlediska trestního práva velmi důleţitá. V mé práci jde o rozbor jednoho ze základních pilířů, kterým dnešní společnost definuje nebezpečné a zakázané jednání ohroţující ji samou, tedy o rozbor trestného činu. Proto jsem se snaţil co nejsrozumitelněji rozebrat jednotlivá stádia trestného činu a hlavně je ukázat na konkrétních příkladech z běţného ţivota, ale i popsat vývoj základního zákona, který je definuje. Myslím si, ţe se mi podařilo splnit mnou vytýčené cíle a ţe i obsahově moje práce odpovídá zvolenému tématu. Anotation: The very character of a criminal offence just as a character of individual degrees which categorise this offence as finished or in stage to get finished, is very important from criminal law's point of view. At my work it involves analysis of one of many primary factors, by which present society defines dangerous and prohibited acts endangering society itself, therefor analysis of a criminal offence. That is why I tried to comprehensibly analyse individual stages of a criminal offence and point them out on particular examples from normal life but also to describe progress of constitutional law by which it's defined. I think that I have successfully accomplished my set-out objectives and that even content wise my essay answers the chosen subject.

4

Obsah PROHLÁŠENÍ

2

PODĚKOVÁNÍ

3

ANOTACE PRÁCE

4

OBSAH

5

ÚVOD

6

1

TRESTNÝ ČIN

7

1.1

Základní definice

7

1.2

Formální znaky trestného činu

8

1.3

Obecné znaky trestného činu

9

1.4

Typové znaky trestného činu

10

1.5

Rozdělení trestných činů

14

1.6

Vývojová stádia trestného činu

18

1.6.1

Příprava k trestnému činu

20

1.6.2

Pokus trestného činu

28

1.6.3

Dokonaný trestný čin

31

2

STRUČNÁ HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY TRESTNÉHO ČINU

32

3

PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA - ZÁKON Č. 40/2009 SB.

34

3.1

Důvody potřeby nového trestního zákoníku

35

3.2

Systematika obecné části zákoníku

36

3.3

Systematika zvláštních částí starého a nového tr. zákoníku

37

4

TRESTNOST PŘÍPRAVY, POKUSU A DOKONANÉHO TRESTNÉHO ČINU

39

4.1

Trestnost u přípravy a pokusu trestného činu

39

4.2

Trestnost dokonaného trestného činu

40

4.3

Druhy trestů

41

5 ROZDÍL MEZI STÁDII PŘÍPRAVY, POKUSU A DOKONANÉHO TR. ČINU

42

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ

44

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

46

5

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil „Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin“ – pojem, rozdíly, trestnost. Toto téma jsem si vybral, protoţe si myslím, ţe problematika protiprávního jednání všeobecně, je často opomíjenou součásti běţného ţivota. Vlivem dnešní doby, která prostřednictvím médií lidem nabízí kaţdodenní zásobu spáchaných trestných činů, jsou tyto pomalu chápány jako součást ţivota, či rutina běţného dne. Tímto stavem si lidé mohou postupně začít myslet, ţe zákon nemá ţádnou váhu a jeho dodrţování není nutné. Pokud nejsou ostatní za prokázaný trestný čin potrestáni, proč bych měl být trestán já a proč bych se měl vůbec zajímat o nějaké zákony. Stejně tak nevědomost mladých lidí, či lépe řečeno nezájem o základní pravidla státu, ve kterém ţijí, je jednou z civilizačních chorob dnešní doby. Z těchto všech důvodů si myslím, ţe je dobré připomenout a pokusit se přiblíţit jedny ze základních termínů trestního práva, jako jsou příprava trestného činu, pokus trestného činu, či trestný čin dokonaný. Cílem mé práce je: „Charakterizovat pojmy – příprava trestného činu, pokus trestného činu a dokonaný trestný čin. Určit shody a rozdíly a pokusit se je aplikovat do konkrétních příkladů z praxe.“ Na následujících stránkách se tedy pokusím tento můj cíl splnit a také se pokusím stručně shrnout vlastní vývoj trestního zákoníku od vzniku samostatného Československá v roce 1918 aţ po současnost, kterou zatím krátce reprezentuje trestní zákoník z roku 2010. Jako laik se budu snaţit problematiku podat co nejsrozumitelnějším a pokud moţno nejjednodušším způsobem.

6

1 Trestný čin 1.1

Základní definice

Zákon č. 40/2009 Sb.(dále jen tr. zákoník) dle § 13 definuje pojem trestný čin jako: „ Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti. “ 1 Odstavec č. 1 § 13 z. č. 40/2009 Sb. tak lze tedy chápat i jako definici, ţe trestný čin je čin protiprávní, tedy nedovolený a jen soudně trestný a pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, téţ příprava (§ 20 tr. zákoníku), pokus trestného činu ( § 21 tr. zákoníku), organizátorství, návod a pomoc ( § 111 tr. zákoníku ). Odstavec č. 2 § 13 z. č. 40/2009 Sb. je pak doplnění pojmu trestného činu, které je významné pro určení konstrukce základní skutkové podstaty podle zavinění a vytváří tedy moţnost dalšího konkretizování daného trestného činu, který je potom tr. zákoníkem lépe identifikovatelný a umoţní menší volnost výkladu tímto zákonem dané normy. Funkce základní definice pojmu trestného činu je tedy určitě určení všeobecných pravidel, slouţících jako pomyslné mantinely, ohraničující a určující jednání lidí, které společnost určuje za jednání zakázané a tedy protiprávní. Cílem je předejít komplikacím a dohadům o tom, zda člověk spáchal trestný čin, či jeho jednání nebylo trestným činem. S trochou nadsázky však lze říci, ţe neexistuje zatím přesná definice, která by nedala moţnost polemizovat a hledat kličky, díky kterým by bylo moţné se z případné trestní odpovědnosti vyvléci. Tr. zákoník se ve zvláštní části snaţí popsat konkrétněji a reálněji protiprávní jednání označující jako trestný čin, právě z důvodů lepšího dokazování a tím tedy rozvádí základní definici trestného činu. Jde o aplikaci trestního práva do běţného ţivota.

1

František Novotný a kol. Trestní zákoník 2010. Stav k 1. 4. 2010. Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010, s.

42

7

1.2

Formální znaky trestného činu

Z § 13 tr. zákoníku tedy vyplývá ţe znaky trestného činu jsou - protiprávnost a znaky uvedené v tr. zákoně. Dle pojetí zákona tvoří formální znaky trestného činu tedy dva druhy znaků. Tím prvním jsou znaky obecné, mezi které patří – protiprávnost, ale i věk a příčetnost pachatele. Druhým typem formálních znaků trestného činu pak jsou znaky typové, někdy téţ uváděné jako – Skutková podstata trestného činu, kterou tvoří – objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. O znacích uvedených v zákoně tedy můţeme mluvit jako o jakési formální podmínce trestného činu, coţ je fakticky zakotveno v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tento článek hovoří o tom, ţe pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, ale také jaké jiné újmy na právech a na majetku, lze za spáchání takového trestného činu uloţit. Samotné skutkové podstaty trestného činu pak dělíme na : Základní – ty obsahují jen souhrn běţných znaků dané skutkové podstaty. Jako příklad lze pouţít ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tento odstavec hovoří o uţití násilí, nebo pohrůţky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se za jeho uţití cizí věci. Jde tedy jen o jakýsi základní výklad trestného činu, který tr. zákoník nazývá – Loupeţ. Kvalifikované – kde mimo běţných znaků najdeme i navíc jeden, nebo více kvalifikujících znaků, coţ má za následek pouţití vyšší trestní sazby. Jako příklad můţeme opět pouţít ustanovení § 173, avšak odst.2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto odstavci je jiţ navíc kvalifikující znak. Tímto znakem je podmínka, ţe trestný čin dle ustanovení § 173 odst. 1. - Loupeţ, spáchá pachatel jako člen organizované skupiny. Privilegované – kde mimo běţných znaků najdeme i jeden či více privilegovaných znaků, coţ vede k pouţití niţší trestní sazby. Pro příklad je moţné srovnat ustanovení § 140 odst. 1. tr. zákoníku - Vraţda ve vztahu k § 142 tr. zákoníku – Vraţda novorozeného dítěte matkou. V tomto srovnání je zřejmé, ţe privilegovaným znakem v ustanovení § 142 tr. zákoníku, je matka v rozrušení, které způsobil porod a která během něj, či bezprostředně po něm usmrtí své novorozené dítě. Zákon v tomto případě zohledňuje více skutečností, neţ jen holý fakt o úmyslném usmrcení jiné osoby a tyto skutečnosti,či lépe řečeno privilegované znaky povaţuje za polehčující okolnosti vedoucí k mírnějšímu trestu.

8

1.3

Obecné znaky trestného činu

Obecné znaky trestného činu jsou: Protiprávnost - tedy nedovolenost je vlastně porušení norem, které popisují zákony a zejména pak trestní zákoník. Tento znak trestného činu vyplívá z článku č. 39 Listiny základních lidských práv a svobod, která hovoří o tom, ţe není ţádný trestný čin bez zákona, tedy ţe pouze zákon určuje co je trestným činem. Toto lze také chápat tvrzením, ţe co není zákonem zakázáno, je povoleno a tak pouze zákon výslovně označuje co je jednání protiprávní, tím ţe definuje trestné činy. Některé názory tvrdí, ţe protiprávnost je pouze indikována skutkovou podstatou a měla by tak patřit spíše ke znakům skutkové podstaty, tedy znakům formálním. Já se však přikláním spíše k názoru, ţe jde o znak obecný a proto jej také v této práci mezi znaky obecnými uvádím. Tuto svou myšlenku podkládám tvrzením, ţe protiprávnost je podmínkou tzv. trestní protiprávnosti, která splývá s trestností činu. Věk – chápaný z pohledu trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, kterým se zabývá ustanovení § 25 tr. zákoníku. Tento paragraf říká, dle logického výkladu, ţe trestně odpovědná můţe být jen osoba, jenţ v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok svého věku. Trestní odpovědností mladistvých se zabývá ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe. O trestní odpovědnosti pachatele, můţeme mluvit, pouze pokud spáchal čin uznaný zákonem jako trestný ( viz. také ustanovení § 111 tr. zákoníku – K pojmu trestného činu ), nejdříve v den, který následuje po jeho patnáctých narozeninách. Příčetnost – tedy schopnost rozpoznání protiprávnosti spáchaného činu a schopnost sebeovládání. Tento obecný znak trestného činu vyplývá logickým výkladem z ustanovení § 25 tr. zákoníku - Věk a § 26 tr. zákoníku - Nepříčetnost. Tyto paragrafy určují a popisují stavy nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti, které mají za následek, ţe pachatel není za svůj čin trestně odpovědný, nebo dle § 40 tr. zákoníku – Ukládaní trestu pachateli se zmenšenou příčetností, je mu uloţen trest jako pachateli se zmenšenou příčetností. Čin spáchaný pachatelem, který je uznán za nepříčetného v době jeho spáchání, není trestným činem a je o něm mluveno jako o činu „jinak trestném“ (např. §360 tr. zákoníku – Opilství ). Ať uţ jsou důvodem nepříčetnosti duševní porucha, mentální retardace, hluboká porucha vědomí, těţká asociální porucha osobnosti nebo jiná těţká duševní nebo sexuální odchylka (§123 tr. zákoníku 9

– Duševní porucha ), musí tato mít za následek nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti ovládací. Tyto schopnosti jsou posuzovány dle povahy konkrétního spáchaného činu, kdy pachatel například není schopen rozpoznat protiprávnost neposkytnutí pomoci, avšak je schopen chápat protiprávnost u vraţdy. Stav nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti si pachatel činu můţe přivodit i sám např. aplikací návykové látky či tzv. patologickým opilstvím. Otázku příčetnosti či nepříčetnosti posuzují jen orgány činné v trestním řízení na základě skutečností vyplívajících z provedených důkazů, kdy zásadním důkazem bývá psychiatrický znalecký posudek. Prokázaná nepříčetnost je důvodem k uloţení ochranného léčení za podmínek jeţ řeší ustanovení § 99 tr. zákoníku – Ochranné léčení a následující § 100 tr. zákoníku – Zabezpečovací detence. Tyto uvedené obecné znaky trestného činu, spolu s ustanovením § 22 tr. zákoníku - Pachatel, nám definují osobu pachatele jako fyzickou osobu, v době činu příčetnou, která jiţ dovršila věk 15ti let a svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu.

1.4

Typové znaky trestného činu

Typové znaky trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Objekt – Za pojmem objekt trestného činu se skrývají společenské vztahy, zájmy a hodnoty (vlastnické vztahy, ţivot a zdraví člověka, osobní svoboda, důstojnost člověka aj.), jeţ je nutné zákonem chránit a jejichţ ochrana je hlavní úlohou i trestního zákoníku. Alternativně se nabízí i celkem trefný pojem „předmět ochrany“, který můţeme pouţít pro lepší vysvětlení pojmu „objekt trestného činu“. Trestní právo rozlišuje tři druhy předmětu ochrany (objektu trestného činu) a jsou to: obecný objekt, kterým rozumíme všechny společenské zájmy chráněné tr. zákoníkem v souhrnu. Ten lze nalézt například v ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku pod označením „chráněný zájem“. druhový objekt (někdy téţ označován jako „skupinový“), kterým rozumíme objekt, jenţ je určovaný znaky společnými pro skupiny příbuzných trestných činů. Dle této skupinové podobnosti objektu je systematizována zvláštní část trestního zákoníku (např. Hlava I. tr. zákoníku – Trestné činy proti ţivotu a zdraví, kde tímto druhovým objektem je ţivot a zdraví). 10

individuální objekt, který chápe tr. zákoník jako jednotlivý zájem, vztah nebo hodnotu, k jejíţ ochraně je jednotlivé konkrétní ustanovení zvláštní části tr. zákoníku určeno(např. dle § 171 odst. 1 tr. zákoníku – Omezování osobní svobody, kde se jedná o individuální objekt trestného činu, kterým dle tohoto ustanovení je ochrana osobní svobody konkrétního člověka, který byl jednáním popsaným v tomto paragrafu postiţen). Určení individuálního objektu má, dle mého názoru, zásadní význam pro právní kvalifikaci trestného činu. Některé trestné činy mohou mít dva nebo i více objektů. Proto dle konstrukce trestného činu je dělíme na trestné činy s kumulativně vyjádřenými objekty(např. trestný čin loupeţe dle § 173 tr. zákoníku, kde zákon chrání jednak osobní svobodu a také majetek poškozeného a oba tyto objekty musí být zasaţeny součastně, abychom mohli tento čin kvalifikovat jako trestný čin loupeţe dle § 173 tr. zákoníku) a trestné činy s alternativně vyjádřenými objekty(např. § 310 tr. zákoníku – trestný čin rozvracení republiky, kde je několik objektů avšak k trestní odpovědnosti pachatele při naplnění znaků skutkové podstaty postačí zasaţení jen jednoho z nich). Objektivní stránka trestného činu - neboli způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Objektivní stránku trestného činu určují jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Někdy lze uvaţovat o místě, času, nebo účinku trestného činu jako o dalších určujících znacích objektivní stránky trestného činu. Jednání – ve smyslu trestního práva je základním kamenem objektivní stránky trestného činu. Pokud ve skutku není obsaţeno jednání ve smyslu trestního práva tj. konání nebo opomenutí, odpadají jakékoli další teoretické úvahy o tom, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele trestného činu a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění. Trestní právo chápe jednání pachatele, jako jeho projev vůle ve vnějším světě, tedy jako vědomé činnosti člověka, které směřují k určitým cílům, nebo záměrům. V tomto chování se tedy slučuje vnější sloţka chápaná jako projev vůle a vnitřní sloţka jako vůle samotná. Konkrétněji jde o sloučení psychické a fyzické stránky jednání člověka. Pokud jedna z těchto sloţek schází, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nemůţeme ani hovořit o trestní odpovědnosti (např. fyzicky vynucený čin, kde se nejedná o vůli fyzicky nuceného člověka, neboť ten koná vůli toho, kdo jej k tomu fyzicky nutí, nejde tedy o jeho svobodné rozhodnutí, pouze o vynucený projev cizí vůle). Jednat můţe i osoba nepříčetná, nebo osoba která nedovršila patnáctý rok, avšak tato osoba nebude trestně odpovědná za toto jednání (viz. § 25 11

tr. zákoníku - Věk a § 26 tr. zákoníku – Nepříčetnost ). Jednáním je jak konání jako vůlí řízený pohyb, tak opomenutí jako vůlí zdrţení se pohybu. Následek – je porušení nebo ohroţení objektu, tedy zájmu chráněného trestním zákonem. Toto porušení nebo ohroţení je způsobeno jednáním. Při porušení zájmu chráněného zákonem je třeba odlišit zda nejde o přípravu k trestnému činu ( §20 tr. zákoníku), pokus trestného činu ( § 21 tr. zákoníku), nebo o některou formu účastenství na trestném činu ( § 24 tr. zákoníku). Tr. zákoník rozlišuje různé druhy následku. Jsou jimi následek, těţší následek ( § 17/ odst. 1 písm a)tr. zákoníku – Zavinění k okolnosti zvlášť přitěţující ), zvlášť závaţný následek ( např. v § 317/ odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – Ohroţení utajované informace ), zvláště těţký a těţko napravitelný následek ( např. § 54/ odst. 3 písm. a) tr. zákona – Výjimečný trest ), škodlivý následek ( např. § 33 tr. zákoníku – Účinná lítost ), jiný menší škodlivý následek ( např. § 41 písm. i) tr. zákoníku – Polehčující okolnosti ), a jiný větší škodlivý následek ( např. § 42 písm. k) tr. zákona – Přitěţující okolnosti ). Tento stupeň způsobení následku spoluurčuje konkrétní míru společenské škodlivosti. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem – neboli podmínka kdy určitá osoba můţe být trestána jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobila. Jde tedy o bezpečné zjištění příčinného působení obviněného na společenské vztahy chráněné zákonem, neboli na objekt trestného činu, a toho, zda nese znaky zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku - Úmysl a § 16 tr. zákoníku - Nedbalost. Toto zjištění je základním předpokladem trestní odpovědnosti obviněného, protoţe zavinění musí obsahovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu. Dalšími znaky určujícími objektivní stránku u některých trestných činů jsou například doba činu u § 377 odst. 2 písm c) tr. zákona – spáchání trestného činu za „bojové situace“, nebo místo činu u § 414 odst. 1 tr. zákoníku – Plenění v prostoru válečných operací, ale také způsob provedení a pouţité prostředky jako u § 325 odst. 2 písm a) tr. zákoníku – Násilí proti úřední osobě, určené slovy – „se zbraní“. U trestných činu majících hmotný předmět útoku(osoba nebo věc na kterou osoba pachatele útočí) mluvíme i o tzv. účinku, coţ je změna nebo nebezpečí změny na předmětu útoku jako např. zlomená ruka u § 146 odst. 1 tr. zákoníku – Ublíţení na zdraví. Subjekt trestného činu – tedy osoba pachatele či spolupachatele trestného činu. Tato osoba je dána obecnými znaky, tedy znaky určujícími dle tr. zákoníku, ţe se musí jednat o fyzickou 12

osobu, příčetnou, která dovršila nejméně 15-ti let. Vedle těchto znaků existují i skutkové podstaty se speciálním subjektem, coţ je poţadavek, aby pachatel či spolupachatel měl i další zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení(např. trestné činy uvedené v hlavě XII. tr. zákona – Trestné činy vojenské ). Pokud zákon poţaduje od osoby pachatele či spolupachatele jiţ konkrétní vlastnost, mluvíme o subjektu konkrétním. Dle těchto parametrů tedy odlišujeme subjekt speciální a subjekt konkrétní. Zákon oba subjekty blíţe specifikuje v § 114 tr. zákoníku – Konkrétní a speciální subjekt, kde uvádí, ţe speciálním subjektem např. u trestného činu dle § 390 tr. zákoníku – Porušení povinnosti dozorčí nebo jiné sluţby, můţe být jen voják, který vykonává dozorčí nebo jinou sluţbu a subjektem konkrétním je pro představu dle § 397 tr. zákoníku – Vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli, jen velitel. Subjektivní stránka trestného činu – je vlastně vnitřní stránkou trestného činu, protoţe se zabývá psychikou pachatele. Tato psychika je dána zaviněním, pohnutkou a cílem činu. Pouze zavinění je však obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a proto je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Platí tedy zásada, ţe pokud není zavinění, není ani trestný čin či sankce za něj. Trestní zákon rozlišuje dvě formy zavinění – úmysl a nedbalost. Úmyslem se zabývá tr. zákoník v § 15, kde jde o vyjádřením tzv. zavinění úmyslného, které dále dělí na úmysl přímý ( dolus directus ) kdy dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pachatel chce svým činem, který naplňuje znaky trestného činu popsaného tr. zákoníkem, porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a na úmysl eventuální ( dolus eventualit ) kdy dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pachatel věděl, ţe jeho jednání můţe porušení nebo ohroţení zájmu chráněného zákonem způsobit a pro případ, ţe jej způsobí, je s tím srozuměn. Nedbalostí se pak tr. zákoník zabývá v § 16, kde jí dále rozděluje dle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na nedbalost vědomou, kdy pachatel trestného činu věděl, ţe jeho jednání můţe porušit, nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, způsobem uvedeným v tr. zákoně, avšak zcela zjevně bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe takové porušení či ohroţení nezpůsobí a dle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na nedbalost nevědomou, kdy pachatel o tom, ţe by svým jednáním, popsaným v tr. zákoníku, mohl porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, nevěděl, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

13

Formy zavinění jsou tedy vybudovány na intelektuální sloţce vědění a na vůli, která zahrnuje sloţku chtění, nebo srozumění. U nedbalosti potom ještě na povinnosti zachovávat opatrnost. Jde tedy o psychický (vnitřní ) vztah pachatele trestného činu k porušení nebo ohroţení zájmu chráněného tr. zákonem vyvolanému způsobem, jenţ je definován v tr. zákoníku v § 15 a 16. Pokud z jednotlivých ustanovení, uvedených ve zvláštní části tr. zákona, nevyplývá něco jiného, platí vykládací pravidla dle § 13 odst. 2 tr. zákoníku o trestní odpovědnosti za trestný čin a podmínce úmyslného zavinění a dle § 17 tr. zákoníku zabývajícího se zvlášť přitěţujícími okolnostmi z pohledu zavinění.

1.5

Rozdělení trestných činů

Trestné činy lze třídit dle různých hledisek, jako jsou například chráněné zájmy, typová závaţnost, nebo způsob jednání, subjektu, nebo zavinění. V této kapitole si tato hlediska rozebereme. Chráněné zájmy, nebo objekty trestného činu, téţ rozuměno jako předměty ochrany. Těmi jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty (např. ţivot, zdraví, majetek, důstojnost aj.), které trestní zákon chrání. Všechny společenské vztahy nejsou chráněny trestním právem, ale jen ty, kterým společnost přikládá zvláštní důleţitost a povaţuje je za primární. Tím, ţe trestní právo chrání společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jiţ hájí jiné odvětví platného práva, pro představu např. právo obchodní, nebo občanské, má ochrana dle trestního práva spíše charakter sekundární či podpůrný, nebo doplňující. Toto právo lze tedy chápat jako jakýsi nejkrajnější prostředek ( ultima ratio) pro zákonodárce, ale i orgány aplikující trestní právo. Typová závaţnost. Dle tohoto hlediska je soudně trestní jednání zaloţeno na bipartici – zločin a přečin. Bipartice vychází z odstupňované typové závaţnosti soudně trestných jednání, vyjádřené trestní sazbou. Pojem trestný čin je dle tohoto hlediska chápán jen jako jakýsi nadřazený pojem a jeho kategorizace pak dává nový prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pak také pro diferenciaci trestních sankcí. Přestupky zůstaly i nadále mimo oblast trestního práva. Jako přečin tr. zákoník v § 14 odst. 2 označuje trestný čin, spáchaný z nedbalosti a pak také úmyslné trestné činy, na které tr. zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Jako zločin je tr. zákoníkem v § 14 odst. 3 definován jakýkoli trestný čin, který není podle tr. zákoníku přečinem. Z hlediska trestní sazby u zločinů, je pak třeba

14

rozlišovat zvlášť závaţné zločiny, kterými jsou ty úmyslné trestné činy, na které tr. zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Způsob jednání. Dle tohoto kritéria rozlišujeme trestné činy komisivní (čistě činnostní), které lze spáchat pouze konáním, a trestné činy omisivní (nečinnostní). Omisivní trestné činy dělíme na tzv. pravé omisivní (čistě omisivní), které je moţné spáchat pouze opomenutí přikázané činnosti (například opomenutím poskytnout pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví ), a na tzv. nepravé omisivní trestné činy, které je moţné spáchat jak konáním, tak i opomenutím. Jsou-li spáchány opomenutím, nazýváme je nepravé omisivní delikty (např. vraţda spáchaná neposkytnutím stravy – oběť zemře vyhladověním). Některé trestné činy mohou být podle své povahy spáchány jedině konáním, jiné pouze opomenutím. Například jen opomenutím lze trestný čin nepřekazit (§ 367 tr. zákoníku – Nepřekaţení trestného činu ) nebo neoznámit (§ 368 tr. zákoníku – Neoznámení trestného činu ), neposkytnout pomoc (§ 150 tr. zákoníku – Neposkytnutí pomoci a § 151 tr. zákoníku – Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ). Trestné činy, které lze spáchat pouze opomenutím přikázaného konání, se označují jako tzv. čistě omisivní (pravé omisivní). Je to např. případ, kdy pachatel neplnil povinnost vyplývající pro něj z jiného právního předpisu, neţ kterým je trestní zákoník (např. povinnost poskytnout výţivu). Nepravé omisivní delikty – lze spáchat jak konáním, tak nekonáním. Tak např. vraţda můţe být spáchána jak zastřelením, otrávením, uškrcením, tak i opomenutím pečovat o osobu, která si nemůţe sama pomoci, pokud k tomu opomíjející byl povinen (zvláštní povinnost konat). Problém nepravých omisivních deliktů spočívá v tom, které opomenutí lze postavit na roveň konání. Podle § 112 tr. zákoníku – Opomenutí, se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuţ byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, nebo z důvodu jiného právního předpisu, dle kterého je k tomuto konání zavázán, či lépe řečeno povinen. Toto ustanovení klade konání i opomenutí naroveň, ale zároveň stanoví, za jakých podmínek se jednáním rozumí i opomenutí. Nikoli kaţdé opomenutí je moţné postavit na roveň konání, nikoli kaţdé opomenutí má přibliţně stejnou závaţnost jako konání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských poměrů. Předpokladem je, ţe pachatel porušil zvláštní povinnost konat, kterou měl v době činu, neboť právní poměr, zakládající tuto zvláštní povinnost, jiţ předtím vznikl. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu.

15

Zvláštní povinnosti konat, jejíţ opomenutí zakládá podle § 112 tr. zákoníku – Opomenutí, odpovědnost za následek, je třeba odlišovat od obecné povinnost konat, kterou stanoví trestní zákoník. Například § 367 tr. zákoníku – Nepřekaţení trestného činu, stanoví obecnou povinnost nepřekazit trestný čin, ustanovení § 150 tr. zákoníku – Neposkytnutí pomoci a § 151 tr. zákoníku – Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc atd. Porušení obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek (účinek) tím způsobený, i kdyby jej povinná osoba zamýšlela svým opomenutím způsobit. V těchto případech odpovídá povinná osoba pouze za porušení příslušné obecné povinnosti. Tak například, kdo neposkytl pomoc podle § 150 tr. zákoníku Neposkytnutí pomoci, nebo §151 tr. zákoníku - Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, neodpovídá za následky na ţivotě nebo zdraví, k nimţ v důsledku toho došlo. „ Nauka i praxe dělí prameny zvláštní povinnosti konat, o niţ jde u tzv. nepravých omisivních deliktů, do tří skupin: I.

Povinnost vyplývající ze zákona, resp. jiného právního předpisu vydaného na základě zákona.

Tak například ze zákona o rodině vyplývá zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě. Podle zákona o policii je povinnost policisty provést sluţební zákrok, sluţební úkon nebo učinit jiná nezbytná opatření během sluţby a podle okolností i mimo ni. Druhem zvláštní povinnosti plynoucí ze zákona nebo jiného právního předpisu vydaného na základě zákona můţe být povinnost stanovena také úředním výrokem (např. povinnost opatrovníka ustanoveného soudem nezletilci) nebo rozkazem či příkazem, které jsou konkretizací povinnosti plynoucí ze zákona. II.

Povinnosti vyplývající ze smlouvy.

Například stráţný velkoskladu s nápoji je zavázán smlouvou chránit a střeţit uskladněné zboţí. Stráţný tuto povinnost nesplnil, nekonal obchůzku ve skladu, aby umoţnil zloději nápoje ze skladu odcizit. Stráţný odpovídá za pomoc ke krádeţi (§ 205 tr. zákoníku) spáchanou omisivně. III.

Povinnosti vyplývající z předchozího nebezpečného jednání (tzv. případy ingerence).

16

Jde o povinnost odvrátit nebezpečí, které původce nebezpečí sám svým jednáním vyvolal. Například strýc dítěte, který neuzavřel s matkou dítěte dohodu, ţe bude o dítě pečovat, tomuto dítěti způsobil zranění při nebezpečné hře. Z jeho předchozího nebezpečného jednání pak vyplývá povinnost pachatele zajistit dítěti potřebnou lékařskou péči. Ponechá-li úmyslně dítě svému osudu, potom opomenutí povinnost postarat se o odstranění hrozícího trestněprávně relevantního následku by zakládalo odpovědnost za trestný čin.“

2

Subjekt. Dle subjektu trestného činu můţeme tyto dělit na trestné činy obecné a trestné činy zvláštní. Trestné činy zvláštní jsou trestné činy s omezeným okruhem pachatelů. U těchto pachatelů , skutková podstata trestného činu uvedeného ve zvláštní části tr. zákoníku vyţaduje zvláštní vlastnost, způsobilost, nebo postavení (např. §142 tr. zákoníku – Vraţda novorozeného dítěte matkou, kde je konkrétním subjektem matka novorozeného dítěte). Trestné činy obecné jsou opakem trestných činů zvláštních, protoţe u nich není vyţadováno toto tzv. specifikum subjektu. Konkrétním a speciálním subjektem trestného činu se podrobněji zabývá § 114 tr. zákoníku – Konkrétní a speciální subjekt, který také definuje blíţe moţné případy, kdy pachatel nesplňuje podmínky určené zákonem a tedy není speciálním subjektem, a dle platného zákona tak není trestně odpovědný a ani nemůţe nést odpovědnost za přípravu k takovému trestnému činu ( § 20 tr. zákoníku ) a ani za pokus o něj ( § 21 tr. zákoníku ), avšak pokud pachatel naplňuje znaky skutkové podstaty ale nemůţe být uznán vinným, protoţe mu chybí zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, jeţ charakterizují pachatele takového trestného činu, lze jej brát v úvahu jako účastníka na trestném činu osoby, která takovou vlastnost, způsobilost nebo postavení má ( § 24 tr. zákoníku ). Dále se zabývá otázkou právnické osoby a vysvětluje pojem voják, pouţívaný v tr. zákoníku. Zavinění. Dle tohoto hlediska dělíme na trestné činy dolózní a kulpózní, tedy z pohledu zavinění úmyslného ( § 15 tr. zákoníku ) a zavinění z nedbalosti ( § 16 tr. zákoníku ). Náš trestní zákoník uznává zásadu, ţe bez zavinění není trestný čin ani sankce.

2

http://www.ladislavmachac.estranky.cz/clanky/nezarazene/objekt-trestneho-cinu_-objektivni-stranka-trestneho-

cinu-

17

1.6

Vývojová stádia trestného činu

Pojmem vývojová stádia trestného činu označujeme v trestním právu jednotlivě oddělitelné fáze jednání pachatele trestného činu, kterými postupně realizuje svůj úmysl spáchat, neboli dokonat tento čin. Zájem společnosti na účinné ochraně hodnot vyţaduje, abychom toto společensky nebezpečné jednání, které vlastnímu dokonání trestného činu předchází, i kdyţ k dokonání trestného činu nedojde, jasně rozpoznali a mohli jej tak účinným způsobem potírat. Z logiky věci nám tedy vyplývá, ţe o vývojových stádiích trestného činu můţeme hovořit jedině ve formě úmyslné. Pokus nebo příprava nedbalostního trestného činu nepřichází v ţádném případě v úvahu. Mluvíme-li o stádiích trestného činu, jde souhrnně o stupně páchání trestného činu, či spíše o časově rozloţené páchání trestného činu, které zpravidla postupuje od nejméně rozvinutých forem k těm nejrozvinutějším, tedy od přípravy, přes pokus aţ k dokonání trestného činu. Hlavním významem stádií trestného činu potom bezesporu je praktická postiţitelnost i takových jednání, jichţ se pachatel dopustil v úmyslu způsobit následek uvedený v zákoně, i kdyţ třeba trestný čin nebyl dokonán. Z vývojových stádií nejsou trestněprávně relevantní: Pojetí myšlenky spáchat trestný čin. Jde o obligatorní stádium. Ze samotné myšlenky spáchat trestný čin ještě společnosti nebezpečí nehrozí a navíc není vůbec jisté, ţe se tato myšlenka bude realizovat. Proto společnost tuto myšlenku nepovaţuje za trestnou a tedy spíše příliš vzdálenou moţnému trestněprávnímu následku. Dle trestního práva jde tedy o zásadu cogitationis poenam nemo patitur ( za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá). Beztrestný je i projev ochoty tuto myšlenku spáchat ( např. lékař, který na dotaz těhotné ţeně řekne, ţe na její ţádost provede nedovolený zákrok). Projevení úmyslu spáchat trestný čin navenek. Jde o fakultativní stádium, kdy se např. pachatel chvástá před jinými tím, co má v úmyslu. Také toto vývojové stádium nemá trestněprávní relevanci. Tento projev úmyslu spáchat trestný čin je nutné odlišovat od trestných činů verbálních, při nichţ postačí samotné vyjádření hrozby ( např. § 353 tr. zákona – nebezpečné vyhroţování), aby byla 18

naplněna skutková podstata trestného činu. Je třeba průkazně zjistit, jestli v některých případech projevení úmyslu spáchat trestný čin není naplněním skutkové podstaty tohoto, či jiného trestného činu. Konkrétním příkladem ze soudní praxe, můţe být, usnesení z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2010 , sp. Zn. Tdo 249/2010. Jednalo se o případ dvou obviněných muţů, kteří byli uznáni vinnými z přípravy k trestnému činu vraţdy. Této přípravy se dopustili tím, ţe si po předchozí domluvě, v prokazatelném úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch ve výši nejméně 4.000.000,- Kč z tohoto usmrcení, u třetí osoby objednali za úplatu vraţdu konkrétního podnikatele. Jeden z pachatelů předal třetí osobě dvě střelbyschopné zbraně, které měli slouţit k provedení činu a poté oba pachatelé třetí osobu společně instruovali tak, ţe stanovili konkrétní datum, místo i způsob spáchání trestného činu vraţdy. Ke spáchání tohoto činu však jiţ nedošlo, neboť třetí osoba vše oznámila. K dovolání se vyjádřil státní zástupce, který uvedl, ţe projev úmyslu spáchat trestný čin můţe být trestným činem, samozřejmě v závislosti na způsobu a intenzitě konkrétního projevu. V tomto případě obvinění projevili svůj úmysl velmi konkrétně, včetně konkretizování doby, místa a způsobu spáchání činu, společně s předáním potřebných informací a střelbyschopných zbraní. Tato objednávka, mohla v tomto případě být realizována a obvinění její realizaci plně předpokládali. Závěr tedy je, ţe takto konkrétně projevený úmysl je jiţ trestným činem. Námitce, ţe jakákoliv myšlenka, byť jiţ vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůţe být trestným činem, nepřisvědčil ani Nejvyšší soud ČR. Jednání obou obviněných ve vztahu k najaté třetí osobě, mělo naopak podle něj charakter přípravy k trestnému činu a to právě proto, ţe objednaná třetí osoba (případný vrah) se nedopustila ani pokusu ani dokonání tohoto trestného činu.

Trestněprávní relevanci mají následující stádia trestného činu : příprava k trestnému činu, pokus trestného činu a dokonaný trestný čin. Dokonaný trestný čin v sobě konzumuje pokus i přípravu, pokus konzumuje přípravu. Z tohoto vyplývá, ţe vývojová stádia jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity vylučujícím souběh trestných činů. Není-li trestný čin dokonán, je třeba zkoumat, zda nemůţe jít o pokus, 19

nejde-li ani o pokus, je třeba se zabývat, zda nemůţe jít, za splnění všech znaků přípravy, o přípravu k trestnému činu, která je ve vztahu k pokusu subsidiární. Z hlediska činnosti spojené s trestným činem a časové posloupnosti, lze uvaţovat i o stádiu tzv. „následné činnosti“, která můţe spočívat například v zahlazování stop. Proto je velmi důleţité odlišit dokončení či ukončení samotného trestného činu od následných činností, protoţe tato následná činnost je trestná spolu se základním trestným činem, jen pokud nenaplňuje znaky jiného trestného činu. Pachateli se přičítá jen nejzávaţnější forma, forma nejbliţší dokonání, protoţe ta vystihuje dostatečně povahu celé pachatelovi trestné činnosti. Příklad: Pachatel se rozhodl usmrtit manţelku. S tímto úmyslem si opatří jed na krysy ( Příprava dle § 20 tr. zákoníku ). Tento jed přidává manţelce do jídla, ale jen v malém mnoţství a tak ke smrti manţelky nedojde ( Pokus dle § 21 tr. zákoníku ). Po pár dnech manţelce podá větší dávku tohoto jedu a ta jí usmrtí ( Dokonaný trestný čin dle § 13 tr. zákoníku ). Takovéto jednání pachatele lze posoudit jako dokonaný trestný čin vraţdy dle ustanovení § 140 tr. zákoníku.

1.6.1 Příprava k trestnému činu Příprava k trestnému činu je tedy prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, které třeba ještě nedemonstruje povahu jednání, ale jiţ charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Jen v některých případech se pachateli trestného činu podaří provést svůj náhle pojatý úmysl naráz,(např. vrah zavraţdí osobu, kterou náhodně potká), potom nelze rozlišovat stádia trestné činnosti: příprava, pokus a dokonaný trestný čin. O přípravě k trestnému činu dle § 20 tr. zákoníku , hovoříme tehdy, pokud si pachatel úmyslně vytváří podmínky k spáchání trestného činu. Příprava tedy ještě vlastně nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, ale vyvolává nebezpečí, ţe nastane následek, který znakem skutkové podstaty trestného činu jiţ je. Oproti pokusu trestného činu dle § 21 tr. zákoníku, ještě pachatel bezprostředně neohroţuje předmět svého útoku, ale směřuje svým jednáním k úmyslu trestný čin spáchat. Pro představu jde tedy o jednání pachatele , který si v rámci přípravy k trestnému činu dle § 145 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – Těţké ublíţení na zdraví (na těhotné ţeně), opatřuje nástroje(baseballovou pálku, kovového boxera apod.), kterými hodlá na tuto ţenu zaútočit a způsobit jí tím úmyslně těţkou újmu na zdraví, dále si pak obhlíţí místa pohybu své potencionální oběti a zjišťuje si podrobnosti o jejím ţivotě a zvyklostech a vyláká ji na předem vybrané a připravené místo.

20

Pojem přípravy trestného činu z hlediska historie našeho trestního práva není ničím novým. Tímto termínem, či vývojovým stádiem se tedy zatím poslední trestní zákoník nezabývá poprvé, spíše jej rozpracovává. Zajímavou novinkou je naopak ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který se zabývá tzv. vraţdou s přípravou. V tomto konkrétním případě je tato příprava lze chápána tr. zákoníkem jako jakýsi specifický, uváţený myšlenkový proces pachatele, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými, potencionálními variantami a moţnostmi spáchat trestný čin vraţdy. S jistou nadsázkou lze pouţít i termín „ chladnokrevné plánování“. Zákonodárce v § 140 odst. 2 tr. zákoníku vychází z toho, ţe míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vraţd stejná a taky dle tohoto tvrzení, tímto ustanovením přísněji sankcionuje toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uváţení a to na rozdíl od případů, kdy jedná pachatel z náhlého hnutí mysli, nebo dokonce v silném rozrušení či jiném hnutí mysli, které ovlivní jeho jednání ( dle § 141 tr. zákoníku - Zabití). U § 141 tr. zákoníku není moţné mluvit o trestnosti přípravy, i kdyţ se jedná o zvlášť závaţný zločin, neboť není naplněna jedna z nejdůleţitějších zákonných podmínek přípravy. Touto podmínkou je zároveň i podstatná změna ve smyslu přípravy, oproti znění vyplívajícího ze starého tr. zákona č. 140/ 1961 Sb. v pozdějším znění a to sice podmínka výslovného stanovení trestnosti podmínky v paragrafovém znění konkrétních trestných činů u kterých je podmínka trestná. Tato trestnost je uvedena v posledním odstavci u těch paragrafů, kde příprava trestného činu můţe být trestná a tedy zákonem postiţitelná. Tím se na rozdíl od starého tr. zákona č 140/ 1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kde byla příprava trestného činu prohlášena za obecnou formu trestné činnosti, a to podle trestní sazby na čin sám, ke kterému směřoval, dostáváme ke konkretizaci přípravy trestného činu a tedy přesnějšímu a spravedlivějšímu vymezení tohoto pojmu. Za zmínku stojí novela trestního zákona č. 140/ 1961 Sb. ( dále jen starý tr. zákon ) provedená zákonem č. 175 / 1990 Sb., kterou lze povaţovat za počátek dekriminalizace tj. omezení rozsahu trestní represe pouţívané zákonem, neboť trestnou se stala příprava pouze u zvlášť závaţných trestných činů. Tyto činy vymezoval § 41 starého tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě na trestné činy uvedené v § 62 starého tr. zákona a ty úmyslné trestné činy, na něţ tento zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Tento proces vedoucí od obecnosti ke konkretizaci tedy plně ukončil současně platný tr. zákoník, který ve své zvláštní části stanoví, ţe příprava je trestná u těchto trestných činů:

21

Hlava I. Trestné činy proti ţivotu § 140 odst. 1, 2, 3 § 145 odst. 1, 2, 3 § 149 odst. 3, 4 § 152 odst. 3, 4

Vraţda Těţké ublíţení na zdraví Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení Šíření nakaţlivé lidské nemoci

§ 156 odst. 3, 4

Ohroţování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty

§ 159 odst. 2, 3, 4

Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ţeny

§ 160 odst. 3, 4

Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ţeny

§ 164 odst. 3, 4

Neoprávněné odebrání tkání a orgánů

§ 167 odst. 4

Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem

Hlava II. Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství § 168 odst. 1, 2, 3, 4, 5

Obchodování s lidmi

§ 170 odst. 2, 3

Zbavení osobní svobody

§ 172 odst. 3, 4

Zavlečení

§ 173 odst. 1, 2, 3, 4

Loupeţ

§ 174 odst. 1, 2, 3, 4

Braní rukojmí

§ 175 odst. 3, 4

Vydírání

Hlava III. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti § 185 odst. 2, 3, 4

Znásilnění

§ 186 odst. 5, 6

Sexuální nátlak

§ 187 odst. 2, 3, 4

Pohlavní zneuţití

22

Hlava IV. Trestné činy proti rodině a dětem § 200 odst. 4

Únos dítěte a osoby stiţené duševní poruchou

Hlava V. Trestné činy proti majetku § 205 odst. 5 § 206 odst. 5 § 209 odst. 5 § 210 odst. 6 § 211 odst. 6 § 212 odst. 6

Krádeţ Zpronevěra Podvod Pojistný podvod Úvěrový podvod Dotační podvod

Hlava VI. Trestné činy hospodářské § 233 odst. 3, 4

Padělání a pozměňování peněz

§ 234 odst. 4, 5

Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku

§ 237 odst. 3

Neoprávněná výroba peněz

Hlava VII. Trestné činy obecně nebezpečné § 272 odst. 2, 3 § 280 odst. 3

Obecné ohroţení Vývoj, výroba a drţení zakázaných bojových prostředků

§ 281 odst. 2, 3

Nedovolená výroba a drţení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky

§ 282 odst. 1, 2

Nedovolená výroba a drţení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu

§ 283 odst. 2, 3, 4

Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy

§ 290 odst. 1, 2

Získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou

§ 292 odst. 1, 2, 3

Zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny

Hlava IX. Trestné činy proti české republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci § 309 odst. 1 Vlastizrada § 310 odst. 1, 2 Rozvracení republiky § 311 odst. 1, 2, 3 Teroristický útok 23

§ 312 odst. 1 § 314 odst. 1, 2, 3 § 315 odst. 1, 2, 3 § 316 odst. 3, 4 § 317 odst. 3 § 319 odst. 1 § 320 odst. 1

Teror Sabotáţ Zneuţití zastupování státu a mezinárodní organizace Vyzvědačství Ohroţení utajované informace Spolupráce s nepřítelem Válečná zrada

Hlava X. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných § 323 odst. 3, 4

Násilí proti orgánu veřejné moci

§ 325 odst. 3, 4

Násilí proti úřední osobě

§ 329 odst. 2, 3

Zneuţití pravomoci úřední osoby

§ 339 odst. 2, 3

Násilné překročení státní hranice

§ 340 odst. 4

Organizování a umoţnění nedovoleného překročení státní hranice

§ 344 odst. 2, 3

Vzpoura vězňů

Hlava XII. Trestné činy vojenské § 375 odst. 2, 3

Neuposlechnutí rozkazu

§ 377 odst. 2, 3

Zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti

§ 381 odst. 2, 3

Násilí vůči nadřízenému Porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti

§ 382 odst. 4 § 383 odst. 3, 4 § 386 odst. 2, 3 § 389 odst. 2, 3 § 391 odst. 2, 3 § 392 odst. 2 § 393 odst. 4 § 395 odst. 1, 2 § 396 odst. 1, 2 § 397 odst. 1 § 398 odst. 4

Porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s niţší hodností Zběhnutí Porušení povinnosti stráţní sluţby Porušení povinnosti sluţby při obraně vzdušného prostoru Ohroţování morálního stavu vojáků Porušení sluţební povinnosti vojáka Nesplnění bojového úkolu Opuštění vojenského materiálu Vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli Porušení sluţební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru

24

Hlava XIII. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy § 400 odst. 1,2 § 401 odst. 1 § 402 odst. 1, 2

Genocidium Útok proti lidskosti Apartheid a diskriminace skupiny lidí

§ 403 odst. 2

Zaloţení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

§ 406 § 407 odst. 2 § 409 odst. 1, 2

Příprava útočné války Podněcování útočné války Styky ohroţující mír

§ 411 odst. 1, 2, 3

Pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje

§ 412 odst. 1, 2, 3

Válečná krutost

§ 413 odst. 1, 2, 3 § 414 odst. 1 § 415 odst. 3

Perzekuce obyvatelstva Plenění v prostoru válečných operací Zneuţití mezinárodně uznávaných a státních znaků

Příprava k trestnému činu je definována v § 20 tr. zákoníku jako: „ (1) Jednání, které záleţí v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závaţného zločinu ( § 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliţe to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závaţného zločinu.

(2) Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závaţný zločin, k němuţ směřovala, jestliţe trestní zákon nestanoví něco jiného. (3) Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závaţnému zločinu zaniká, jestliţe pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závaţného zločinu a

25

a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil o přípravě k zvlášť závaţnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják můţe místo toho učinit oznámení nadřízenému. (4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za přípravu pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení. (5) Ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který jiţ jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.“3 Dle tohoto zákonného vymezení pojmu přípravy trestného činu, lze tedy určit čtyři základní podmínky či pravidla, které musí přípravné jednání splňovat. Těmi jsou : jednání

vyplívající

z úmyslného

vytváření

podmínek,

spočívající

hlavně

z organizování, opatřování, nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání , ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, činnosti směřující ke spáchání zvlášť závaţného zločinu, nedošlo k pokusu či dokonání takového zvlášť závaţného zločinu, a trestnost přípravy u takovéhoto zvlášť závaţného zločinu je v trestním zákoníku, v jeho paragrafovém znění, výslovně uvedena. Nový trestní zákoník nejprve uvádí podstatu přípravného jednání a pak teprve jednotlivé formy takového jednání. Tím dochází k lepšímu vymezení rozdílností mezi pojmy příprava trestného činu a pokus trestného činu. Zákon uvádí jako typická přípravná jednání – organizování, opatřování, spolčení, srocení, návod a pomoc.

3

František Novotný a kol. Trestní zákoník 2010. Stav k 1. 4. 2010. Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010,

s.70

26

Organizování je zosnování a řízení trestného činu formou vymýšlení plánu spáchání trestného činu, vyhledávání osob spolupachatelů a jejich instruování či usměrňování při samotné trestné činnosti, nebo vybrání předmětu útoku apod. Opatřování je činnost spočívající například k vyhledání a získání prostředků potřebných pro spáchání trestného činu. Jde o různé druhy opatřování předmětů od koupě, přizpůsobování jiţ vlastnících předmětů ale také například i krádeţ. Spolčení je dohoda nejméně dvou osob za účelem spáchat trestný čin. Nemusí se ještě jednat o detailně určený trestný čin. Tato dohoda můţe mít formu výslovnou či konkludentním právním úkonem. Spolčení je obdoba vzájemného návodu a tak na ni lze v některých případech nahlíţet i jako na přípravu ve formě návodu. Srocení je faktický shluk nejméně tří osob, slouţící k spáchání individuálně určeného trestného činu. Rozdíl mezi srocením a spolčením spočívá jak v počtu minimálně poţadovaných osob, tak ve faktu, ţe při spolčení je účelem dohoda a poté trestný čin, kdeţto u srocení jde pouze o účel bezprostředního spáchání trestného činu. Návod je úmyslné vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin. Jde například o popis poskytnutý pachateli trestného činu, dle kterého má postupovat, či jen pouhá myšlenka, ţe by měl trestný čin uskutečnit. Pomoc je úmyslné umoţnění nebo usnadnění spáchání trestného činu. Můţe jít o pomoc fyzickou či psychickou, o pomoc konáním ale i opomenutím. Mimo těchto zákonem definovaných forem přípravy, můţe jít i o jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, u něhoţ je příprava trestná, avšak příprava neurčitá, jakou můţe být opatřování si volně přístupných dat, bez úmyslu je pouţít ke spáchání určitého trestného činu, trestnou není. Příprava tedy vţdy směřuje ke spáchání trestného činu téţe osobou, jinou osobou, nebo téţe i jinými osobami. Tím je dán vztah přípravy k účastenství a spolupachatelství. Nový tr. zákoník zpřesnil definice přímého a nepřímého pachatelství a tím podstatně usnadnil odlišení nepřímého pachatelství od účastenství. Přímým pachatelem je dle znění zákona jen osoba, která svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, za předpokladu, ţe je trestná. Nepřímým pachatelem je oproti tomu osoba, která uţije ke spáchání trestného činu jinou osobu jako nadneseně řečeno „ţivý nástroj“. Tímto ţivým nástrojem je osoba, která není díky 27

věku trestně odpovědná, nepříčetná či uvedená v omyl, nebo jedná v nutné obraně, krajní nouzi, nebo za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, nebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Společným rysem tohoto tzv. ţivého nástroje je fakt, ţe není trestně odpovědný či odpovídá za své jednání jen omezeně. Nepřímý pachatel oproti tomu nese trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin, který takto nepřímo, prostřednictvím tzv. ţivého nástroje spáchal. Je třeba však tento úmysl spáchat trestný čin prostřednictvím tzv. ţivého nástroje, protoţe jinak se dá hovořit spíše o pokus návodu, který by byl trestný dle ustanovení § 20 tr. zákoníku, nebo o návod trestný dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jako jedna z forem účastenství.

1.6.2 Pokus trestného činu Nový trestní zákoník v § 21 uvádí pokus jako : „(1) Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehoţ se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliţe k dokonání trestného činu nedošlo. (2) Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. (3) Trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliţe pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják můţe místo toho učinit oznámení nadřízenému. (4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za pokus pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

28

(5) Ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který jiţ jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.“4 Podle tohoto zákonného vyjádření se tedy pokus vyznačuje třemi znaky: jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, úmyslem trestný čin spáchat, nedostatkem dokonání, vţdy ve formě nedostatku následku či spíše účinku, který je předpokládán ve skutkové podstatě trestného činu. Pokus je tedy obecnou formou trestného činu a jde o čin, který se jiţ dokonanému trestnému činu velmi blíţí. Tím je společensky škodlivější neţ stádium přípravy. Pachatel je jiţ za pokus trestně odpovědný, i kdyţ ještě nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednáním pachatele, kterým bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, rozumíme takové jednání, kterým jiţ započíná naplňovat znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu(např. nabídka padělaných peněz jako pravých – ustanovení § 233 tr. zákoníku – Padělání a pozměnění peněz ), ale i činnost, kdy pachatel ještě nejednal tak, jak popisuje skutková podstata konkrétního trestného činu, ale má bezprostřední význam pro dokonání takového trestného činu a je s ním v úzké časové souvislosti a někdy se odehrává přímo na místě, kde k takovému trestnému činu má dojít ( např. pachatel vnikne do domu ale k násilí nedojde, protoţe majitel se před ním ukryje). Bezprostřednost odlišuje po objektivní stránce pokus od přípravy. Bezprostřední význam pro dokonání trestného činu mají: odstraňování překáţek v závěrečném stádiu trestného činu ( např. pachatel rozbije skleněnou výplň vitríny obchodu, který chce vykrást), pouţití prostředků k uskutečnění svého cíle ( např. pouţití kladiva k rozbití skleněné výplně obchodu), působení pachatele na hmotný předmět jeho útoku (rozebrání vnitřních částí z výlohy, tak aby se dali po částech odnést),

4

František Novotný a kol. Trestní zákoník 2010. Stav k 1. 4. 2010. Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010, s.

74 a s. 75

29

pomocná časová a místní souvislost, tedy okolnost, ţe se pachatel jiţ nachází na místě zamýšleného trestného činu a k dokonání tohoto činu má dojít hned, nebo v nejbliţší době( např. pachatel namířil zbraň na poškozeného v úmyslu vzápětí zmáčknout spoušť a usmrtit ho). Pokud mluvíme o úmyslu trestný čin spáchat, nemusí jít vţdy jen o úmysl přímý - dolus direktus ( viz. ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ), ale v závislosti na vztahu ke skutkové podstatě konkrétního trestného činu postačí někdy i úmysl eventuální – dolus eventualit ( viz. ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Další podmínka, vymezující stádium trestného činu pojmem pokus, je podmínka, ţe nedošlo k dokonání trestného činu, ke kterému tento pokus směřoval. Čin tedy není dokonán, jestliţe schází účinek, neboli následek, který poţaduje zákonná skutková podstata u trestného činu, který pachatel zamýšlel spáchat. Pokud nastane případ, kdy pachatel čin dokoná v jeho základní skutkové podstatě, ale jeho úmysl směřoval ke způsobení těţšího následku, ( např. značné škody u loupeţe), kterého ovšem svým jednáním nedocílil, posuzuje se toto jednání jako pokus tohoto kvalifikovaného trestného činu. Podle konkrétních podrobností jednání pachatele odlišujeme pokus ukončený ( např. pachatel jiţ uloţil náloţ pod lavičku na nádraţí a tím jiţ vzniklo bezprostřední nebezpečí zájmu chráněnému zákonem) a pokus neukončený ( pachatel ještě neučinil vše co pokládá za potřebné k dokonání trestného činu a bezprostředně ještě neohroţuje zájem chráněný zákonem, zde se můţe, dle konkrétního případu, jednat ještě o přípravu dle § 20 tr. zákoníku ). Dle kritéria předmětu útoku také rozlišujeme pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ( např. pokus vraţdy na osobě, která jiţ neţije) a dle kritéria provedení pokusu na pokus nezpůsobilými prostředky ( např. pokus vraţdy střelnou zbraní ze vzdálenosti mimo dostřel této zbraně, či pokus vraţdy prokletím). Tato kritéria nevylučují trestní odpovědnost, avšak mohou být nápomocná při posouzení společenské škodlivosti konkrétních případů v praxi. Pokus trestného činu je vyloučen u trestných činů z nedbalosti (kulpózních), protoţe vyţaduje úmysl. Není ani moţný u tzv. „trestných činů předčasně dokonaných“, kdy je trestný čin dokonán jiţ ve stádiu pokusu (např. § 312 tr. zákoníku – Teror). V některých případech je příprava nebo pokus jednáním natolik nebezpečným, ţe jsou zákonodárcem povýšeny do stádia dokonaného trestného činu. Hovoříme o něm jako o tzv. předčasně dokonaném činu ( např. příprava jako předčasně dokonaný trestný čin dle

30

ustanovení § 352 odst. 3 tr. zákoníku – Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve formě spolčení nebo srocení ke spáchání takového činu ). Konkrétním příkladem pokusu trestného činu, ze soudní praxe v České republice, můţe být případ ţeny, která v místě svého bydliště, za pomoci nádob z varného skla a chemikálií (efedrin či pseudoefedrin, jód, hydroxid sodný, kyselina chlorovodíková a organického rozpouštědla), vyráběla metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka. Během této domácí výroby, však při manipulaci s chemikáliemi došlo k jejich vznícení a k poţáru. Dle rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 1 T 202/2009, byla ţena uznána vinnou z pokusu trestného činu nedovolené výroby a drţení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 187 odst. 1 starého tr. zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po odvolání obviněné, i Krajský soud v Praze a později i nejvyšší soud v Brně. Odsouzená ţena zpochybňovala úsudek soudů, ţe její jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu - nedovolené výroby a drţení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 starého tr. zákoníku. To však v této konkrétní situaci nemohlo obstát, neboť konkrétní skutková zjištění z rozsudku soudu prvního stupně zjevně naplňují zákonné znaky právě pokusu trestného činu nedovolené výroby a drţení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 tr.zák., § 187 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, ţe se dopustila pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby neoprávněně vyrobila psychotropní látku, přičemţ k dokonání trestného činu nedošlo, proto byl čin kvalifikován jen jako – Pokus trestného činu ( § 8 starého tr. zákoníku).

1.6.3 Dokonaný trestný čin Dokonaný trestný čin je nejzávaţnějším vývojovým stádiem trestného činu. Jde o situaci, kdy byly naplněny všechny trestním zákonem stanovené znaky a jedná se skutečně o trestný čin ( viz. ustanovení § 13 tr. zákoníku ). Od dokonání trestného činu je třeba odlišit dokončení či ukončení trestného činu, které však v některých případech, můţe s dokonáním trestného činu splývat v jeden časový okamţik. Jestliţe je trestný čin popsán v tr. zákoníku slovy: „kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní“5( § 205 odst. 1 tr. zákoníku – Krádeţ ), jedná se o 5

František Novotný a kol. Trestní zákoník 2010. Stav k 1. 4. 2010. Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010, s.

381

31

dokonaný trestný čin tehdy, kdyţ se pachatel zmocní cizí věci. Oproti tomu pokud pachatel zamýšlel, po zmocnění se věci, tuto prodat a za utrţené peníze si koupit například motocykl, jde o trestný čin dokonaný, avšak dokončený (ukončený) aţ po zakoupení tohoto motocyklu. Dokončení tedy chápeme jako uskutečnění pachatelovy myšlenky o cílech a představách získaných spácháním trestného činu. Dokonaný trestný čin v sobě konzumuje pokus i přípravu, to je důkazem, ţe vývojová stádia trestného činu jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity vylučujícím souběh trestných činů. Jako typický příklad konkrétního dokonaného trestného činu z praxe bych uvedl případ vycházející z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 12. 2009, vedeného pod sp. zn. 26 T 118/2009. Jde o jednání pachatele, který uvedl Policii ČR nepravdivé informace o tom, ţe mu neznámý pachatel poškodil jeho vůz zaparkovaný před domem. O tomto oznámení provedli policisté záznam, který později pachatel pouţil k vymáhání škody po pojišťovně, kde měl sjednané havarijní pojištění. Při pozdějším šetření bylo prokázáno, ţe informace které uvedl pachatel, týkající se události dopravní nehody a poškození jeho vozidla se nezakládají na pravdě. Z tohoto důvodu byl obţalovaný muţ soudem uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 starého tr. zákoníku.

2 Stručná historie právní úpravy trestného činu Chování člověka, jako tvora společenského, je vyznačeno zejména v civilizované době ohraničením společenskými normami. Lidská společnost analyzuje chování většiny a toto chování nazývá normálním. Podle normálního chování pak tvoří normy a ať uţ těmto normám říkáme zákony, pravidla, nebo třeba vyhlášky, vybočení z nich povaţuje společnost za nenormální a v některých případech špatné či škodlivé. Zástupce společnosti pak vydávají zákony, které označují zakázané chování a také určují sankce za toto chování. Tyto zákony by se měli vyvíjet spolu se společností, která se podle nich řídí a mít mimo jiné funkci preventivní, informativní a v neposlední řadě represivní. Také by, v demokratické společnosti, mělo platit rovné postavení stran před zákonem, presumpce nevinny a spravedlnost. Pro stručnou charakteristiku právní úpravy trestného činu, jsem si vybral pouze období od vzniku samostatného Československého státu po současnost, tedy období mezi lety 1918 – 2010. Pro zpracování mojí práce je plně dostačující, jelikoţ tato práce není historickou studií a téma historie právní úpravy má slouţit jen jako informace o cestě právní úpravy trestného činu, která tak začíná vznikem samostatného Československého státu a končí dosud

32

posledním přijatým trestním zákoníkem (z.č. 40/2009 Sb.). Pro charakteristiku právní úpravy, včetně její historie jsem si také vybral pouze vývoj základního trestního kodexu, nazývaného trestní zákon, či trestní zákoník. Jelikoţ se jedná jen o stručnou charakteristiku a není to hlavní téma této práce, nevěnoval jsem pozornost dalším zákonům upravujícím trestnou činnost. Jako první trestní zákon, který se zabýval problematikou trestného činu, je po vzniku samostatného Československa 28. Října 1918, zákon č. 11 ze dne 28. Října 1918. Přijat byl v podvečer dne 28. října 1918, kdy zasedalo poprvé plénum Národního výboru. Jako nejvyšší zákonodárný orgán Národní výbor schválil dle návrhu A. Rašína historický zákon o zřízení samostatného československého státu. (později č. 11/1918 Sb. tzv. recepční norma) Recepční norma proto, ţe byly převzaty a ponechány v platnosti stávající zákony a instituce. Jedním z těchto zákonů byl i zákon z dob Rakousko- Uherska, původně označený jako Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z 27. 5. 1852 – č. 117 ř. z. platný od 1. 11. 1852, lze tedy říci, ţe se jednalo o historicky první trestní zákoník Československé republiky. Dalším významným datem, pro vývoj trestního zákoníku, je rok 1920. V tento rok byla zřízena

komise

při

ministerstvu

spravedlnosti,

pověřená

vypracováním

osnovy

Československého trestního zákoníku. V květnu roku 1921 dochází k vydání osnovy obecné části s odůvodněním pod názvem „ Prozatímní návrh obecné části trestního zákona.“ V následujících letech bylo toto dílo přepracováno a doplněno a v roce 1926 je uveřejněna pod názvem „ Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového „ tzv. „Profesorská osnova“. Nicméně k jejímu přijetí nedošlo. Přijata nebyla ani v roce 1937 tzv. „Úřednická osnova“. Další kodifikační práce byly přerušeny druhou světovou válkou. Dne 15. Prosince roku 1938 národní shromáţdění schválilo zmocňovací zákon, který umoţňoval vládě nahrazovat po dobu dvou let zákony vládními nařízeními a měnit ústavu. Zákon likvidoval parlamentní demokracii v Československu. A dne 16. Března roku 1939 A. Hitler vydal v Praze výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.). Protektorátu byla odepřena státní povaha a stal se tak integrální součástí Německé říše a na našem území tak platily německé zákony. Po 2. Světové válce řešily otázku trestního práva i Dekrety prezidenta republiky. Dalším přijatým trestním zákonem byl aţ zákon č. 86 z roku 1950, který schválilo Národní shromáţdění dne 12. 7. 1950 a který přejímal ustanovení zákona na ochranu lidově 33

demokratické republiky č. 231/1948 Sb. Tento zákon byl vypracován podle sovětské doktríny a poznamenán tezí Stalina o zostřování třídního boje v období socializmu. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nahradil v roce 1961 tehdy jiţ zastaralý zákon č. 86/1950 Sb.. Trestní zákon z roku 1950 vlastně ani nestačil dozrát, byl totiţ platnou součástí práva pouze jedenáct let, coţ je na jakýkoliv kodex hmotného práva, dle názorů mnoha odborníků, neslýchaně málo. Naproti tomu trestní zákon z roku 1961, tj. zákon č. 140/1961 Sb. ,nejen, ţe stihnul dospět, ale stihnul i s elegancí zestárnout a ještě se účelně přizpůsobit i nové době. Tento zákon byl součástí českého trestního práva téměř padesát let. A to je uţ úctyhodná doba. V roce 1990 byl novelizován zákonem 175/1990 Sb. V roce 2004 Byla představena osnova nového trestního zákona, který byl však ještě zamítnut. Aţ 11. listopadu 2008 byl poslaneckou sněmovnou schválen nový trestní zákoník velkou většinou 120 hlasů. Proti bylo jen 23 poslanců. Poslanec ODS Radim Chytka navrhl sníţit hranici trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. Jeho návrh poslanci podpořili. Odmítnutý byl např. návrh na dekriminalizaci marihuany, který podporovala Strana zelených. Dne 8.ledna 2009 byl trestní zákoník beze změn schválen senátem. Pro hlasovalo 74 ze 76 přítomných senátorů, proti byla pouze senátorka za KSČM Marta Bayerová, senátor za ODS Jiří Pospíšil se hlasování zdrţel. Dne 27. ledna 2009 zákon podepsal prezident republiky Václav Klaus a tak 1. ledna 2010 vešel v platnost nový trestní zákoník jako zákon č. 40/2009 Sb.

3 Platná právní úprava – zákon č. 40/2009 Sb. Základním zákonem trestního práva je trestní zákoník, neboli zákon č. 40/2009 Sb. Tento zákon je rozdělen na část obecnou a zvláštní. Obě dvě části se však musí brát jako jeden celek a nelze je od sebe dělit. Spolu s trestním řádem tvoří trestní zákoník jakýsi základní kámen trestního práva a je dokladem o růstu a vývoji trestněprávní nauky našeho státu.

3.1 Důvody potřeby nového trestního zákoníku Za hlavní tři důvody potřeby nového trestního zákoníku povaţuji zastaralost, chaotičnost a nedostatečnou pro evropskost starého zákona, i kdyţ bychom mohli mluvit i o dalších

34

důvodech, avšak nový trestní zákoník není hlavním tématem této práce, i kdyţ s ním velice úzce souvisí. Tak jak tedy vyplývá z historie právní úpravy trestního zákoníku, bylo zjevně zcela nevyhnutelné, aby byl zákon č. 140/1961 Sb., i přes svoje mnohačetné změny (zákony č. 120/1962 Sb., č. 53/1963 Sb., č. 56/1965 Sb., č. 81/1966 Sb., č. 148/1969 Sb., č. 45/1973 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 47/1990 Sb., č. 84/1990 Sb., č. 175/1990 Sb., č. 457/1990 Sb., č. 545/1990 Sb., č. 490/1991 Sb., č. 557/1991 Sb., nálezem Ústavního soudu ČSFR v č. 93/1992 Sb., zákony č. 290/1993 Sb., č. 38/1994 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 91/1994 Sb., zákony č. 152/1995 Sb., č. 19/1997 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 103/1997 Sb., zákony č. 253/1997 Sb., č. 92/1998 Sb., č. 112/1998 Sb., č. 148/1998 Sb., č. 167/1998 Sb., č. 96/1999 Sb., č. 191/1999 Sb., č. 210/1999 Sb., č. 223/1999 Sb., č. 238/1999 Sb., č. 305/1999 Sb., č. 327/1999 Sb., č. 360/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 101/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 121/2000 Sb., č. 405/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 139/2001 Sb., č. 144/2001 Sb., č. 256/2001 Sb., č. 265/2001 Sb., č. 3/2002 Sb., č. 134/2002 Sb., č. 285/2002 Sb., č. 482/2002 Sb., č. 218/2003 Sb., č. 276/2003 Sb., č. 362/2003 Sb., č. 52/2004 Sb., č. 91/2004 Sb., č. 537/2004 Sb., č. 587/2004 Sb., č. 692/2004 Sb., č. 411/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 70/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 135/2006 Sb., č. 161/2006 Sb., č. 227/2006 Sb., č. 253/2006 Sb., č. 314/2006 Sb. č. 320/2006 Sb. a č. 343/2006 Sb.) nahrazen novým trestním zákoníkem. Četnost novel obsahového zaměření zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, provedených po roce 1989 byla vedena často se záměrem změnit koncepci tohoto zákona. To však nebylo řešení a ani nemohlo vést k úspěchu a spíše to destabilizovalo právní řád České republiky po roce 1989. V důsledku toho byla narušena celková jednota pojetí trestního zákona jako základní normy trestního práva hmotného. Došlo k tomu narušením základních principů, ze kterých by tehdy platná úprava mohla vycházet a které by i důsledně respektovala. V našem starém trestním zákoně se tak prolínají různá pojetí poznamenaná dobou vzniku určitých normativních konstrukcí. Dalším důvodem vytvoření zcela nového trestního zákoníku – z.č. 40/2009 Sb., byla potřeba reflektovat na integraci ČR do evropských hospodářských, politických, kulturních i bezpečnostních struktur. Rekodifikace českého, trestního práva hmotného tak navazuje na kodifikační snahy v evropském trestním právu. Tedy snahy sjednotit či více přiblíţit české trestní právo právu evropskému. 35

Dalším důleţitým faktorem, který poukazoval na nutnost změny základního kodexu trestního práva hmotného, je bezesporu dynamický vývoj kriminality, ke kterému došlo vlivem ekonomických, politických a sociálních změn po pádu totalitního reţimu koncem roku 1989 a na který starý zákoník, vycházející koncepčně z roku 1961, jiţ nemohl plně reagovat. To zejména proto, ţe výraznější zásahy do koncepčního pojetí našeho trestního práva byly provedeny jen okrajově a tak starý trestní zákoník jen obtíţně reagoval na měnící se společenskou realitu, nedostatečně zajišťoval ochranu svobod a práv jednotlivce a jen v omezené míře přispíval ke stabilitě společnosti. Přes četné novelizace byl ze starého zákoníku cítit duch doby před listopadem 1989 a tedy zastaralost a neaktuálnost. Novodobá historie našeho státu a zejména pak její představitelé zastávají názor, ţe v demokratickém státě není moţné povaţovat za základ práva zákon vzniklý v době hluboce totalitní, chránící tuto totalitu a nerespektující demokratické principy spolu s právy a svobodami občanů naší země. Snahou nového tr. zákonů, je zbavit se minulosti a reagovat na současnost v duchu spravedlnosti a věcnosti. K 1. lednu 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb., dosavadní trestní zákon č. 140/1961 Sb. se ale i nadále pouţije všude tam, kde trestný čin byl spáchán před rokem 2010, avšak v souladu s ustanovením § 2 a § 3 nového tr. zákoníku, jenţ se zabývají časovou působností trestního zákona. Nejsem natolik odborně právně vzdělán, ani má praxe v oboru není dostatečná k tomu, abych mohl po seznámení s novým trestním zákoníkem hodnotit, zda se jedná o dílo zdařilé či naopak ušité horkou jehlou, proto se tohoto hodnocení zdrţím a ponechám ho zasvěcenějším lidem ( a také historií, která jej jistě prověří). Ve své charakteristice se tedy nezaměřím na hodnocení zákoníku, ale poukáţu na změny a nové věci v aktuálním znění v kontrastu k starému tr. zákoníku platnému do 31. 12. 2009.

3.2 Systematika obecné části zákoníku Oba zákony mají stejný počet hlav, ale nový tr. zákoník se na první pohled snaţí o přehlednější a logičtější rozčlenění, zejména pokud jde o dělení na díly a oddíly. Trochu nešťastné je však opět umístění výkladových ustanovení, která jsou opět zařazena na závěr. Pro čtenáře je přitom jednodušší nejprve se obeznámit s pojmy, se kterými příslušný předpis pracuje a aţ po tomto seznámení, studovat úpravu samotnou. Proto se mi toto umístění zdá poněkud nešťastné a nesystémové. Pro názornost změny uvádím pojmenování jednotlivých

36

hlav obecných částí starého a nového zákona, jako demonstraci kam se posouvá nový trestní zákoník od toho starého. Systematika obecných částí starého a nového tr. zákona Hlava

Název - starý zákon

Název - Nový zákon

První

Účel zákona

Působnost trestních zákonů

Druhá

Základy trestní odpovědnosti

Trestní odpovědnost

Třetí

Působnost trestních zákonů

Okolnosti vylučující protiprávnost činu

Čtvrtá

Tresty

Zánik trestní odpovědnosti

Pátá

Zánik trestnosti a trestu

Trestní sankce

Šestá

Ochranná opatření

Zahlazení odsouzení

Sedmá

Zvláštní ustanovení o stíhání mladistvých

Zvláštní ustanovení o některých pachatelích

Osmá

Společná ustanovení

Výkladová ustanovení

3.3 Systematika zvláštních částí starého a nového tr. zákoníku Nový trestní zákoník dává jasně najevo postoj státu z hlediska důleţitosti zájmů chráněných zákonem (druhových objektů), coţ je z následující tabulky patrné. Tato systematika, dle mého názoru, správně hodnotí lidský ţivot a svobody jako důleţitější a tak je umisťuje hned v počátečních hlavách zvláštní části nového trestního zákoníku a teprve za ně řadí majetek či například vojenské trestné činy. Nové členění tr. zákoníku tak jasně poukazuje na společenský posun ve vnímání ţivota a vzájemných lidských vztahů. Pro porovnání systematiky členění a tedy hlavně rozdílu v této systematice, jsem vytvořil následující tabulku, kde jsem umístil názvy jednotlivých hlav starého a nového tr. zákoníku přehledně vedle sebe. Díky tomuto umístění by bylo jistě i bez označení obou zákoníků zcela jasné která systematika odpovídá roku 1961 a která pak roku 2009. Systematika zvláštních částí starého a nového tr. zákona

37

Hlava

Název - Starý zákon

Název - Nový zákon

I.

TČ proti republice

TČ proti ţivotu a zdraví

II.

TČ hospodářské

TČ proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství

III.

TČ proti pořádku ve věcech veřejných

TČ proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti

IV.

TČ obecně nebezpečné

TČ proti rodině a dětem

V.

TČ hrubě narušující občanské souţití

TČ proti majetku

VI.

TČ proti rodině a mládeţi

TČ hospodářské

VII.

TČ proti ţivotu a zdraví

TČ obecně nebezpečné

VIII.

TČ proti svobodě a lidské důstojnosti

TČ proti ţivotnímu prostředí

IX.

TČ proti majetku

TČ proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci

X.

TČ proti lidskosti

TČ proti pořádku ve věcech veřejných

XI.

TČ proti brannosti a proti civilní sluţbě

TČ proti branné povinnosti

XII.

TČ vojenské

TČ vojenské TČ proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy

XIII.

38

4

Trestnost

přípravy,

pokusu

a

dokonaného

trestného činu Trestnost jednotlivých stádií v následující kapitole, pro lepší orientaci, rozdělím na trestnost přípravy s pokusem a trestnost dokonaného trestného činu.

4.1 Trestnost u přípravy a pokusu trestného činu Příprava a pokus jsou trestné v zásadě dle trestní sazby toho konkrétního trestného činu, k němuţ směřují ( § 20 odst. 2 a § 21 odst. 2 tr. zákoníku). Při určení druhu a výměry trestu soud přihlíţí u přípravy k trestnému činu a pokusu trestného činu také k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblíţilo, jakoţ i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Soud můţe mimořádně sníţit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliţe mj. odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závaţnosti přípravy nebo pokusu za to, ţe by pouţití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a ţe lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání ( § 58 odst. 5 tr. zákoníku ). Trestnost přípravy a pokusu můţe také zaniknout, jestliţe pachatel kumulativně: upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání (u přípravy) či dokonání (u pokusu) trestného činu a odstranil nebezpečí, které zájmu chráněnému trestním zákonem vzniklo z podniknuté přípravy nebo pokusu, učinil oznámení o přípravě nebo pokusu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy nebo pokusu, mohlo být ještě odstraněno, a to státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják můţe oznámení učinit veliteli nebo náčelníkovi, obě tyto podmínky splnil dobrovolně, coţ znamená, ţe se pachatel, a to třeba i mylně, domnívá, ţe spáchání trestného činu je moţné. Pokud by vůle pachatele upustit od dalšího jednání či učinit oznámení byla vyvolána jeho vírou v nemoţnost dokonat trestný čin, např. pro existenci obtíţně překonatelné překáţky, pro obavu z odhalení,

39

případně v důsledku lsti, kterou oběť útoku pachatele uţije, a které pachatel uvěří, případně v případě neúspěšného pokusu, nejde o dobrovolné jednání a jako takové není způsobilé vyvolat beztrestnost pachatele. Dobrovolné upuštění od trestního jednání musí mít trvalý charakter - pokud pachatel dobrovolně upustí od dokonání trestného činu, protoţe si to rozmyslí a jeho realizaci ponechá na vhodnější dobu, nestane se tím beztrestným. Těmito podmínkami beztrestnosti přípravy a pokusu trestného činu se zákonodárce snaţí motivovat pachatele k tomu, aby si ještě dokonání svého činu rozmyslel. Přednost před potrestáním pachatele zákon dává záchraně chráněných zájmů. Jde tedy o speciální případ účinné lítosti. Dobrovolné upuštění od přípravy či pokusu není moţné pokud: pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překáţky, kterou nebyl schopen překonat, pachatel se ocitl v situaci, podle které nemá ţádnou naději uspět, pokud bude ve svém jednání pokračovat, pachatelovo upuštění od dalšího jednání bylo lstivě vylákáno nebo oběť svolila k upuštění, pachatel své jednání pouze přeruší, aby v něm pokračoval za příznivějších okolností, pachatel je přistiţen a obává se odhalení, proto od svého dalšího jednání upustí. Zcela nová je úprava zániku trestnosti přípravy (dle § 20 odst. 4 tr. zákoníku ) a pokusu (dle § 21 odst. 4 tr. zákoníku ) v případě, ţe se na činu zúčastnilo více osob a to v tom smyslu, ţe zániku trestní odpovědnosti za přípravu nebo pokus pachatele nebrání, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

4.2 Trestnost dokonaného trestného činu Oproti starému tr. zákonu, který směřoval při ukládání a výkonu trestů k dosaţení tzv. účelu trestu (ten vymezoval § 23 starého tr. zákona v němţ byla zahrnuta ochrana společnosti před pachateli trestných činů, zabránění odsouzenému v páchání trestné činnosti a výchova 40

pachatele k navrácení do řádného ţivota), nový tr. zákoník směřuje k dosaţení nápravy pachatele. Nový tr. zákoník také spojuje pojmy trest a ochranná opatření v jeden souhrnný celek, který nazývá trestní sankce. Pachateli nesmí být uloţeny trestní sankce, které jsou kruté a nepřiměřené. Proto při ukládání trestních sankcí je třeba jejich přiměřenost posuzovat s ohledem na povahu a závaţnost spáchaného trestného činu, ale je třeba brát v potaz i poměry pachatele tohoto trestného činu. Problematikou trestů se podrobně zabývá tr. zákoník v obecné části Hlava V. – Díl 1 aţ Díl 3. Soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry, dle nového tr. zákona, přihlíţí : k povaze a závaţnosti konkrétního spáchaného trestného činu, k poměrům pachatele ( rodinným, osobním, majetkovým, atd…), k dosavadnímu způsobu ţivota pachatele ( zda jde o první trestný čin, atd..), k moţnosti nápravy pachatele, k chování pachatele po spáchaném trestném činu, k účinkům a důsledkům, moţného trestu pachatele na jeho budoucí ţivot, k přitěţujícím či polehčujícím okolnostem, k době, jenţ uplynula od spáchání trestného činu a tedy moţné změně situace a také k délce vlastního trestního řízení, zejména z hlediska sloţitosti situace, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu celého tohoto trestního řízení pro pachatele a také jeho jednání při něm, zejména pak moţným průtahům tohoto jednání.

4.3

Druhy trestů

Za spáchané trestné činy můţe soud uloţit trest: odnětí svobody, domácího vězení, obecně prospěšných prací, propadnutí majetku, peněţitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,zákazu činnosti, zákazu pobytu, zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti a trest v podobě vyhoštění. Jde o taxativní výčet trestů a jiné druhy zákon nepřipouští. Podmínky pro ukládání těchto trestů blíţe rozvádí ustanovení § 55 aţ § 80 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody, nestanoví-li zákon jinak, se dále dělí na nepodmíněný, podmíněný a podmíněný 41

s dohledem. Zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest popsaný v ustanovení § 54 tr. zákoníku. Jde o výjimečný trest z hlediska délky odnětí svobody( v maximální míře trvání aţ tzv. doţivotí ), který umoţňuje zákon pouţít jen za zvlášť závaţný zločin, u něhoţ to trestní zákon dovoluje. Je to zároveň i nejpřísnější trest, protoţe v našem systému práva není obsaţen trest smrti. V ţádné z trestních sankcí uvedených ve zvláštní části tr. zákoníku není tento výjimečný trest stanoven jako jediný moţný druh trestu bez alternativy pouţití trestu odnětí svobody ve výměře maximálně 20 ti let. Vţdy však platí u výjimečného trestu, ţe se jedná o trest odnětí svobody nepodmíněně. Nový trestní zákoník také stanovuje v ustanovení § 40, ţe pokud se pachatel dopustil trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, který si však nepřivodil sám ( ani z nedbalosti) aplikací návykové látky, přihlíţí se k této okolnosti a dokonce můţe tato okolnost vést fakultativně ke sníţení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Podmínkou je současné uloţení ochranného léčení a předpoklad, ţe tímto rozhodnutím lze dosáhnout pachatelovi nápravy, tedy lépe řečeno jen za předpokladu, ţe je v konkrétním případě reálná moţnost nápravy pachatele.

5 Rozdíl mezi stádii přípravy, pokusu a dokonaného tr. činu Pokud se zabýváme rozdílem mezi stádii trestného činu, tedy konkrétně mezi přípravou, pokusem a dokonaným trestným činem, je tedy zřejmé, ţe hlavním rozdílem, z kterého jsou odvozeny ty další, je samotné stádium ve kterém se trestný čin nachází. Příprava z tohoto pohledu směřuje k úmyslu samotný čin spáchat a zákon jí ze všech tří stádií povaţuje za relativně nejméně nebezpečné stádium. Z toho vyplývá,

nadneseně řečeno i nejmírnější

ocenění trestem v porovnání s pokusem a dokonaným činem, které je celkem logické, pokud si přeneseme rozfázovaný trestný čin na pomyslnou časovou osu, protoţe tam je stádium přípravy umístěno na jejím počátku. Stádium pokusu jiţ na rozdíl od stádia přípravy, bezprostředně směřuje k úmyslu trestný čin dokončit a pachatel jiţ bezprostředně ohroţuje předmět svého útoku. Z tohoto pohledu lze obecně konstatovat, ţe je pokus nebezpečnějším stádiem, neţ příprava a tedy dle logiky věci by měl soud ukládat i přísnější tresty, neţ v případech přípravy. Mluvíme však v obecné rovině a rozdílnost jednotlivých stádií, čili fází

42

bereme u jednoho trestného činu, protoţe společenskou nebezpečnost určuje zákon dle chráněných hodnot a tak například příprava na vraţdu, bude jistě více společensky nebezpečná neţ pokus např. trestného činu dle § 283 – Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Samotný dokonaný trestný čin je závěrečným stádiem, které v sobě obsahuje většinou i přípravu a pokus, které vedou k dokonání činu. Pachatel jiţ koná a svůj čin dokončí. To je z psychologického hlediska nejhorší situace, neboť u většiny trestných činů, je si pachatel vědom, ţe svým jednáním porušuje zákon a ani to jej od pokračování v této činnosti neodradí a svůj čin dokončí. Svoji myšlenku přenese z roviny myšlení do roviny zkoušky a pak dokončeného konání, tedy od myšlenky k činu. To je pro společnost nejnebezpečnější stádium, protoţe dojde k naplnění znaků popsaných v zákoně a útok na zájem chráněný zákonem je dotaţen do konečné fáze. Za dokonaný trestný čin tedy obecně bývá ukládán nejpřísnější trest. Rozdílnost všech tří stádií je tedy ve fázi trestného činu a i v trestní sazbě za tato stádia, která vzrůstá spolu s intenzitou útoku na zákonem chráněný zájem. Dalším rozdílem je samotné definování jednotlivých stádií a i existence těchto stádií. Pokus a dokonaný trestný čin je moţný u všech trestných činů popsaných v tr. zákoníku, avšak příprava je moţná jen u některých z nich. Konkrétně zákon povaţuje přípravu moţnou či nebezpečnou pro společnost jen u činů, kde to konkrétně v příslušném paragrafovém znění uvádí a kde také zároveň uvádí, ţe tato příprava je trestná. Z toho vyplývá, ţe ne u všech trestných činů je příprava moţná, stejně tak i pokus, avšak dokonaný trestný čin je moţný u všech tr. činů uvedených v tr. zákoníku. K nalezení konkrétních rozdílů mezi jednotlivými fázemi by bylo však třeba rozebrat zvláštní část tr. zákoníku postupně paragraf po paragrafu a konkretizovat stádia přípravy, pokusu a dokonaného činu. Výše uvedené rozdíly jsou tedy obecné odlišnosti, vycházející z nauky o stádiích tr. činu a z mého laického pohledu.

43

Závěry a doporučení Závěrem je nutné zdůraznit potřebu rozdělení trestného činu na jednotlivá stádia, definici trestného činu obecně a také potřebu tr. zákoníku, jako zákonné normy. Samotná obecná definice trestného činu se kaţdou změnou trestního zákona, či trestního zákoníku snaţí efektivně popsat protiprávní jednání a ustanovit hranici, za kterou je toto jednání vnímáno a pojmenováno jako protiprávní. Tato definice je primárním nástrojem spravedlnosti v našem státě. Rozbor a aplikace trestných činů, spolu s jejich konkretizací, je tedy dalším logickým krokem, který slouţí k rozdělení trestného činu na jednotlivá stádia a rozčlenění zvláštní části tr. zákoníku na jednotlivé hlavy. Samotné stádium, či rozfázování trestného činu, je z hlediska kvalifikace a následného spravedlivého potrestání, nezbytnou součástí tr. zákoníku. Hodnotit dnes dokonalost, či nedokonalost samotného tr. zákoníku, mi připadá zatím zbrklé, protoţe jde o zákon mladý, ještě zcela neprověřený praxí, avšak dle mého názoru se tento zákoník označený jako zákon č. 40/2009 Sb. v oblasti rozčlenění a obecné definice trestného činu nemá zač stydět. Snad jen umístění výkladových ustanovení do hlavy VIII. obecné části tr. zákoníku mi připadá trochu nelogické, protoţe bych čekal jejich umístění na začátku, před úpravou zákona samotnou, která jiţ s těmito pojmy pracuje. Při tvorbě své bakalářské práce jsem se snaţil splnit cíle, které jsem si určil v úvodu této práce a myslím si, ţe jsem je dodrţel a splnil. Jen v případě volby osnovy jsem moţná udělal chybu, kdyţ jsem nezařadil kapitoly obsahující historii tr. zákona a platnou právní úpravu tr. zákoníku na samý začátek, ale já povaţoval za důleţitější a přehlednější nejdříve osvětlit čtenářům pojem trestného činu a teprve po tomto definování zařadit právní úpravu a její vývoj. Tímto členěním, jsem se snaţil podat logičtější obraz popisovaných témat. Volba hlavního tématu mojí práce vycházela také z předpokladu, ţe jako zaměstnanec Policie ČR, bych měl dané problematice rozumět a lépe se v ní orientovat. Tato myšlenka se během studia pouţité literatury ukázala jako mylná a snad jen lehká orientace v právním jazyce se projevila jako drobná výhoda. Konkrétní zkušenosti z oblasti kvalifikace trestných činů popř. konkretizace stádia trestného činu nemám a proto jsem vycházel ze zdrojů Okresních soudů v Kladně a Mladé Boleslavi a Nejvyššího soudu ČR. Rozsudky a usnesení těchto soudů pro mne byli dostatečnou inspirací k vybrání názorných příkladů mnou zpracovávané problematiky, kterou jsem mohl převést na konkrétní ţivotní situace.

44

Doporučení k úpravě zákona, nebo jiné problematice vycházející z mé práce a jejího tématu povaţuji vzhledem k mým zkušenostem za odváţné a tak na základě studia pouţité literatury doporučím jen sám sobě hlubší studium z. č. 40/2009 Sb., neboť se ukázalo, ţe mé myšlenkové pochody vychází z jeho předchůdce z roku 1961 ve znění pozdějších novel a to povaţuji i vzhledem k mé profesi za nedostačující.

45

Seznam použité literatury Knižní publikace : CHMELÍK, Jan a kol. Trestní právo hmotné : zvláštní část s aplikačními příklady. 2010. ISBN 978-80-7201-820-8. JELÍNEK, Jiří. a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 1. vyd. 2009. ISBN 978-80-87212-24-0. JELÍNEK, Jiří. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif : podle stavu k 1.1.2010. 2009. ISBN 978-80-8721222-6. NOVOTNÝ, František a kolektiv. Trestní zákoník 2010 : stav k 1.4.2010 : komentář, judikatura, důvodová zpráva. 2010. ISBN 978-80-7317-084-4. ŠÁMAL, Pavel; PÚRY, František; RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon : komentář. Díl 1, (§ 1 až § 90). 6., dopl. a přeprac. vyd. 2004. ISBN 80-7179-896-7. ŠÁMAL, Pavel; PÚRY, František; RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon : komentář. Díl 2, (§ 91 až § 301). 6., dopl. a přeprac. vyd. 2004. ISBN 80–7179–896-7.

Soudní rozhodnutí : Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 9. 2009, sp. Zn. 1 T 202/2009. Dostupné 20. 01. 2011 z WWW: < http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/A799 46951D6C7AFBC12577380035B90E?openDocument > Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 12. 2009, sp. Zn. 26 T 118/2009. Dostupný 20. 01. 2011 z WWW: < http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/AB6E 950DBA2C0F46C1257773002F8DAC?openDocument > Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2010 , sp. Zn. Tdo 249/2010. Dostupné 20. 01. 2011 z WWW: < http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/59970 1958AC18114C1257706003880D0?openDocument >

46

Elektronické prameny :

Bezplatná právní poradna : Dokonaný trestný čin - definice – vysvětlení. Dostupné 06. 01. 2011 z WWW: < http://www.bezplatnapravniporadna.cz/onlinezdarma/ruzne/pravnicky-slovnik/787-dokonany-trestny-cin-definice-vysvetleni-co-jeto-dokonany-trestny-cin.html> E Právo : Nová éra trestního práva hmotného : Starý zákon vs. Nový zákon. Dostupné 26. 12. 2010 z WWW: Historie vzniku ČR: ČAPKA, F. – Dějiny zemí koruny české v datech. Dostupné 20. 01. 2011 z WWW: < http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t84.html> Latinsko-český slovník online. Dostupný 26. 04. 2011 z WWW: Machač, Ladislav : Osobní stránky – Objekt trestného činu- objektivní stránka trestného činu. Dostupné dne 15. 01. 2011 z WWW:

Ostatní prameny : Burianová, Petra. Diplomová práce : Příprava trestného činu a její rozsah. 2009/2010. Právnická fakulta Masarykovy university.

47