Německo a (versus) Německo

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOSOFICKÁ FAKULTA Ústav světových dějin Historické vědy – obecné dějiny

DISERTAČNÍ PRÁCE PhDr. Jakub Doležal

Německo a (versus) Německo Vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a NDR ve čtyřúhelníku Bonn – Východní Berlín – Praha – Moskva v závěru studené války

Germany and (versus) Germany The relationships between the Federal Republic of Germany and the GDR in the square made of Bonn – East Berlin – Prague – Moscow at the end of the Cold War

vedoucí: prof. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.

2015

s t r á n k a |2

„Prohlašuji, že jsem disertační práci napsal samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury, a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne: __________________

Podpis autora: ______________________________

s t r á n k a |3

Obsah Abstrakt/Abstract

5

Úvod: vymezení práce, osy priority, dílčí cíle

7

archivní zdroje, literatura

11

1. Vybraná specifika německo-německých vztahů

18

2. Vztahy mezi SRN a NDR uprostřed tzv. druhé studené války

26

3. Kohlovo Machtergreifung

30

4. První miliardový kredit a jeho důsledky

39

4.1. koalice rozumu

47

4.2. moskevské nět

52

5. Botschaftsfälle roku 1984

58

5.1. Ständige Vertretung ve Východním Berlíně

61

5.2. Lobkovický palác na přelomu let 1984/85

63

6. Pragmatická spolupráce (1986-87)

78

6.1. průchod přes Schönefeld

79

6.2. životní prostředí

84

6.3. kulturní dohoda

88

7. Honeckerova návštěva Spolkové republiky v roce 1987

91

8. SPD a její paralelní Deutschlandpolitik

100

9. Změna konstelací v trojúhelníku Bonn - Východní Berlín - Moskva

109

9.1. vztah Spolková republika - SSSR aneb od podezírání téměř k objetí

110

s t r á n k a |4

9.2. vztah NDR - Sovětský svaz aneb od respektu k odcizení

119

10. NDR v letech 1987 - 1988: klid před bouří

128

11. Drama východoněmeckého exodu v roce 1989

139

11.1. situace do roku 1989

140

11.2. leden - květen: ouvertura ve Východním Berlíně

142

11.3. květen - červenec: předehra v Maďarsku

144

11.4. srpen - září: intermezzo ve Východním Berlíně

146

11.5. červenec - září: první dějství - Maďarsko

150

11.6. srpen - říjen: druhé dějství - Praha

159

11.7. září - říjen: varšavská mezihra

175

11.8. říjen - listopad: berlínské a malostranské finále

178

12. Závěry

190

12.1. dílčí cíl I/1: dva miliardové úvěry

190

12.2. dílčí cíl I/2: proměna vztahů uvnitř čtverce Bonn - Východní Berlín - Praha - Moskva

193

12.3. dílčí cíl II/1: větší prostupnost německo-německých hranic

196

12.4. dílčí cíl II/2: první vlna Botschaftsfälle (1984/85)

198

12.5. dílčí cíl II/3: východoněmecký exodus v průběhu roku 1989

199

13. Přílohy

204

14. Obrazový doprovod

211

15. Seznam zdrojů a literatury

223

s t r á n k a |5

Abstrakt Obsahem disertační práce jsou vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a NDR v závěru studené války, konkrétně v sedmiletém období mezi začátkem vlády Helmuta Kohla a pádem Berlínské zdi, a to v širší dimenzi uvnitř čtverce Bonn - Východní Berlín – Praha - Moskva. Základním cílem práce je vytvoření komplexní analýzy všech důležitých vazeb a vztahových proměn nejenom mezi západním a východním Německem, ale také mezi dalšími aktéry vymezeného tetragonu. Jejich vývoj byl rekonstruován v prvé řadě díky dlouhodobé práci v archivech, přičemž zásadní důležitost mají dokumenty z archivu ministerstva zahraničních věcí ČR a z archivu bývalé státní bezpečnosti NDR. Termín německo-německé vztahy je ponejvíce omezen na oblast Deutschlandpolitik – oficiální i tajná jednání na nejvyšší úrovni – a vzhledem k rozsahu vzájemných kontaktů také obsahově, když jsou v prvé řadě sledována dvě témata – tzv. osy priority. První představuje oblast ekonomiky, jejíž klíčový význam je rámován dvěma miliardovými půjčkami poskytnutými NDR s garancí spolkové vlády na začátku sledovaného období a celkovou změnou paradigmatu ve vztazích mezi Bonnem, Východním Berlínem a Moskvou na konci osmdesátých let, kdy Spolková republika díky své hospodářské síle na místě hlavního evropského spojence Sovětského svazu vystřídala právě východoněmeckou republiku. Druhou osu priority tvoří vzrůstající pohyb osob mezi oběma německými státy za předpokladu, že větší benevolence při posuzování žádostí o cesty na Západ ze strany SED v konečném výsledku podstatnou měrou přispěla k vnitřní destabilizaci NDR. Ta se nejvýrazněji ukázala v tzv. Botschaftsfälle – případech obsazování zastupitelských úřadů SRN nespokojenými východoněmeckými obyvateli s cílem vynutit si schválení žádosti o emigraci. Práce analyzuje dvě vlny těchto pokusů, v nichž se Lobkovický palác – sídlo západoněmeckého velvyslanectví – ocitnul přímo v centru dění. První, dosud relativně opomíjená vlna, se datuje do přelomu let 1984/85. Tehdy sice nedošlo k otevření hranic, přibližně dvě stovky uprchlíků z NDR však ukázaly cestu tisícům svých krajanů, kteří o pět let později zaplavili nejenom Prahu, ale i Budapešť a Varšavu. Poslední kapitola práce je jistým vyvrcholením, kdy z dílčích, relativně známých kapitol východoněmeckého exodu v průběhu roku 1989, byla vytvořena geografická i časová syntéza klíčových událostí, bez níž by konec studené války a možná i mapa Evropy vypadaly jinak.

Klíčová slova: vztahy mezi SRN a NDR; Deutschlandpolitik; miliardová půjčka 1983 a 1984; požadavky z Gery; koalice rozumu; Honeckerova návštěva SRN; východoněmecká emigrace; pád Berlínské zdi

s t r á n k a |6

Abstract The content of this thesis are relations between the Federal Republic of Germany and the GDR at the end of the Cold War, specifically in the seven-year period between the beginning of the government of Helmut Kohl and the fall of the Berlin Wall. These relations are described in a wider dimension within a square made of Bonn – Berlin – Prague – Moscow; the basic intention of the work is to create a comprehensive analysis of all important links and transformations not only between the East and West Germany, but also among all actors in defined tetragon. Thesis-conclusions are to a large extent based on the long-term research in Czech and German archives; key documents were found in the archive of the Czech Ministry of Foreign Affairs and in the archive of the former State Security of the GDR. The term inter-German relations is reduced to the area of Deutschlandpolitik - negotiations at the highest level – and given the large scope of reciprocal contacts, they are limited also thematically, while two dimensions are primarily monitored – so called priority axis. The first is the field of economy. Its key importance is framed by two billion-loans granted with a guarantee of the Federal Government of the GDR at the beginning of analysed period, and a total paradigm shift in relations among Bonn – Berlin – Moscow at the end of the 1980s, when the Federal Republic (thanks to its economic strength) replaced the German Democratic Republic on the site of the most important European ally of the Soviet Union. The second priority axis is the growing movement of people between the two German states, assuming that a greater benevolence of East-German regime in permitting of requests for the Westtravelling was the main factor that significantly contributed to the internal destabilization of the GDR. This became particularly apparent in so-called Botschaftsfälle – episodes, when dissatisfied East German citizens occupied the embassies of the GDR in order to gain the approval for emigration. The thesis analyzes two waves of such cases, in which the Lobkowicz Palace – the seat of West German Embassy – got in the very centre of the events. The first wave, still relatively neglected, is dated back to the turn of the year 1984/85. Five years later, thousands of East German citizens flooded the cities of Budapest, Prague and Warsaw. From relatively well-known partial chapters of East German exodus during the year 1989 was created a geographical and time synthesis of those events, which significantly contributed to the fall of the Berlin Wall and to the end of the Cold War.

Key words: Inter-German Relations; Deutschlandpolitik; Billion-Loan in 1983 and 1984; Gera-Claims; Honecker’s Visit of the FRG; East-German Emigration; Fall of the Berlin Wall

s t r á n k a |7

Úvod: vymezení práce, osy priority, dílčí cíle Původním cílem této disertační práce bylo vytvořit komplexní studii vztahů mezi Spolkovou republikou a NDR vymezenou nástupem Helmuta Kohla do Úřadu spolkového kancléře 3. října 1982 a pádem Berlínské zdi o sedm let a 37 dnů později. Studium zpřístupněných archivních dokumentů v Černínském paláci a Národním archivu ČR nicméně ukázalo, že takto pojatá práce by nedávala valnou šanci na zásadní obohacení německé historiografie a z větší části by byla reinterpretací závěrů, ke kterým již na konci 90. let dospěl Karl-Rudolf Korte ve své obsáhlé monografii o Deutschlandpolitik vydané v edici Geschichte der deutschen Einheit.1 Pokoušet se konkurovat tomuto dílu nedávalo z českého prostředí přílišného smyslu a původní vymezení tak muselo být revidováno. Protože česká historiografie na obsáhlejší zhodnocení vnitroněmeckých vztahů v letech 1982-1989 čeká, bylo možné původní zadání i časové vymezení ponechat. Práce je ale podstatně rozšířena dvěma směry. První linie vede do Prahy, protože naše dokumenty z uvedeného období v mnoha případech nabízejí zajímavou reflexi vztahů mezi oběma německými státy a hlavně – Lobkovický palác se v letech 1984 a 1989 stal místem, na němž se díky uprchlíkům z NDR meziněmecké vztahy a německá historie přímo utvářely. Druhá linie pak logicky směřuje do Moskvy z toho důvodu, že NDR jako vazalský stát východního bloku v zásadě nemohla provádět nezávislou zahraniční politiku a veškerá jednání mezi východním Německem a dalšími státy musela podléhat dozoru Kremlu.2 Také vztahy mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou vykazovaly jedno výrazné specifikum vyplývající ze skutečnosti, že SSSR byl jednou z vítězných velmocí druhé světové války a od začátku tedy pro něj neplatilo pravidlo tzv. Hallsteinovy doktríny. S postupujícím

1

KORTE, Karl-Rudolf, Deutschlandpolitik in Helmut Kohls Kanzlerschaft, Regierungsstil und Entscheidungen 1982-1989, Stuttgart 1998. Korte měl navíc možnost prostudovat ty archiválie, které nejsou oficiálně přístupné, protože se na ně vztahuje ochranná třicetiletá lhůta. 2

Viz např. HERTLE, Hans-Hermann, The Fall of the Wall: The Unintended Self-Dissolution of East Germany’s Ruling Regime, in: Cold War International History Project Bulletin, Nr. 12-13, Fall/Winter 2001, s. 131, který uvádí: „Je všeobecně akceptováno, že vývoj a změny v politice a ekonomice NDR mohou být analyzovány pouze v rámci politických a ekonomických vztahů trojúhelníku spojující SSSR, SRN a NDR.“ Pro úplné zmapování multilaterálních vztahů mezi Bonnem, Východním Berlínem, Prahou a Moskvou by bylo nezbytné podniknout studijní cestu do ruských archivů, což v případě této disertační práce neplatí. Vliv Kremlu je ale v mnoha kapitolách práce tak významný, že bylo rozhodnuto Moskvu jako jeden z vrcholů výše uvedeného čtverce v názvu ponechat.

s t r á n k a |8

časem tedy stále více najevo vycházel fakt lakonicky vyjádřený v červenci 1963 Willy Brandtem, a sice že „řešení německé otázky existuje pouze se Sovětským svazem, ne proti němu.“3 Počáteční linka Bonn – Východní Berlín se tak transformovala do čtyřúhelníku Bonn – Východní Berlín – Praha – Moskva s tím, že každý bod tohoto čtyřúhelníku je propojen nejenom se dvěma svými sousedy, ale i příčně s protilehlým vrcholem. Hlavní téma práce i nadále spočívá v analýze vztahů mezi oběma německými státy v období let 1982-1989, její neoddělitelnou součástí jsou však i zbývající vztahy ve vymezeném tetragonu. Zachytit komplexitu německoněmeckých vztahů v uvedeném období s přesahy do Prahy a Moskvy představuje největší výzvu této práce, současně skrývá i reálné nebezpečí. Takto široce pojaté téma s obrovským množstvím archivních materiálů, stovkami publikací a bezpočtem článků by beze vších pochyb mohlo být předmětem dlouholetého studia početné skupiny vědců z celé řady různých oborů (historie, politologie, ekonomie, sociologie a dalších). Podstoupení této „zkoušky komplexity“ však z pohledu výsledků může být přínosnější než dobrovolné omezení se na oblast například kultury nebo vědecké spolupráce. Ve vnitroněmeckých jednáních totiž není nic snazšího než zabřednout do nekonečného počtu jednání o druho- a třetiřadých problémech – v archivu bývalé Stasi existují stovky dokumentů vztahujících se pouze k problematice Berlína. Práce by se tak bez problémů dala rozšířit o analýzu vzájemných schůzek věnovaných přípravám oslav 750. výročí založení města, výměnám pozemků mezi východní a západní částí, sondážím o možnostech odběru elektřiny z NDR pro Západní Berlín, dopravní problematice kvůli zanedbanému stavu dálničního okruhu, popřípadě nedostatečné kapacitě hraničních přechodů – hodnota takového textu by však byla přinejmenším diskutabilní a vzhledem k vymezení tématu vlastně nulová.4 V názvu práce jsou tedy uvedeny vztahy mezi Spolkovou republikou a NDR bez přívlastku – nebo lépe řečeno – bez omezení. Relativně vágní vymezení tématu je v konečném důsledku nezbytným předpokladem nejenom pro celistvé zachycení innerdeutsche Beziehungen, ale i pro zhodnocení multilaterálních vztahů ve vymezeném čtyřúhelníku v co nejúplnější podobě. Termín meziněmecké vztahy v praxi nicméně ohraničen je. V zásadě nepřekračuje význam termínu Deutschlandpolitik zahrnujícího oficiální i tajná vyjednávání mezi vládou 3

GARTON ASH, Timothy, In Europe's Name: Germany and the Divided Continent, London 1993, s. 104.

4

Na toto nebezpečí upozorňuje výše zmiňovaný GARTON ASH, s. 213.

s t r á n k a |9

Spolkové republiky a státním aparátem NDR. V analýze těchto jednání pak dvě oblasti, pracovně nazvané jako osy priority, vykazují zřetelnou preferenci. První z nich tvoří ekonomická problematika. Sledované období bylo z pohledu hospodářských vztahů více než zajímavé, protože v 80. letech se v plné nahotě projevilo zaostávání centrálně plánovaných systémů. Východní Berlín tak musel v letech 1983-1984 dvakrát požádat o miliardový úvěr, oficiálně poskytnutý konsorciem západoněmeckých bank s garancí spolkové vlády. Prvním dílčím cílem práce (I/1) je jak analýza diplomatické cesty k těmto úvěrovým dohodám, tak zodpovězení otázky, nakolik tyto aktivity NDR vyvolaly pozornost vlády v Praze i v Moskvě. Z domácího pohledu je klíčová koncentrace na možnost, že problémy východoněmecké ekonomiky vyplývající z jejího zadlužení vyvolaly reakce ČSSR v podobě konkrétních protiopatření; v této souvislosti se nabízí ověření hypotézy, podle níž československé vedení mělo o půjčky stejného typu zájem, či zda je dokonce od Spolkové republiky přijalo. Na samém konci 80. let potom vyplula na povrch také slabost SSSR, kdy ekonomické problémy podstatnou měrou přispěly k dezintegraci mnohonárodnostní sovětské říše. Náhlé osobní porozumění mezi Helmutem Kohlem a Michailem Gorbačovem je do velké míry nutno přičíst ochotě vládních, bankovních i podnikatelských kruhů ze Spolkové republiky subvencovat Gorbačovovy reformy. Tato schopnost Spolkové republiky v případě nouze vypomoci zapříčinila klíčovou proměnu v rolích, jaké Moskva oběma německým státům přisuzovala. NDR na evropské šachovnici ztratila pozici nejdůležitějšího spojence Sovětského svazu, když byla nahrazena právě západním Německem. Dílčí cíl práce s označením I/2 spočívá v souhrnném objasnění významu ekonomických faktorů při proměně vztahů uvnitř vymezeného čtyřúhelníku, především se zaměřením na finanční incentivy ve formě výhodných půjček nebo přímých transferů nabízených ze strany SRN. To, že se ekonomická agenda silně projevila jak na začátku sledovaného období (miliardové půjčky NDR), tak na jeho konci (západoněmecké úvěry podporující Gorbačovovu perestrojku), nabízí možnost, jak mnohdy rozdílné zájmy čtyř zúčastněných států pomocí ekonomických témat propojit v jeden celek. Práce by v konečném výsledku měla přispět ke komplexnějšímu pohledu na politický a ekonomický vliv Spolkové republiky na konci studené války v regionu mezi Baltem a Dunajem. Druhá osa priority vykrystalizovala v průběhu samotného studia, kdy se ukázalo, že dalším zásadním tématem vnitroněmeckých vztahů je pohyb obyvatel mezi Spolkovou

s t r á n k a | 10

republikou a NDR. Už od rozdělení Německa v roce 1949 šlo o velmi citlivou oblast s mezníky v podobě obehnání Západního Berlína zdí v roce 1961 a podepsání tzv. Základní smlouvy o jedenáct let později. Ta do té doby téměř neprostupné hranice alespoň trochu pootevřela, rok po jejím podepsání a znovu v roce 1980 ale došlo k citelnému zvýšení tzv. povinné výměny (Mindestumtausch) pro návštěvníky ze Západu, v prvé řadě pak pro ty ze Spolkové republiky nebo ze Západního Berlína. Dílčím cílem II/1 je zachytit nejdůležitější jednání vedoucí ke snížení povinné výměny nebo obecně k vyšší propustnosti vnitroněmeckých hranic za předpokladu, že právě vzrůstající počet lidí, jimž východoněmecký režim povolil vycestovat do Spolkové republiky, v konečném důsledku výrazně přispěl ke vzniku výbušné atmosféry, která na podzim 1989 přerostla v revoluci. Práce rovněž hodlá zodpovědět otázku, zda větší propustnost německoněmeckých hranic byla československým vedením reflektována a jakým způsobem se případně odrazila na vztazích s východoněmeckou republikou. Pomyslné vrcholy druhé prioritní osy se nachází v kapitolách věnovaných tzv. Botschaftsfälle – případům, kdy se východoněmečtí uprchlíci pokoušeli vynutit si emigraci přes zastupitelské úřady Spolkové republiky. Lobkovický palác v těchto událostech zastával roli klíčového místa a to hned dvakrát: poprvé na přelomu let 1984/85 a pak samozřejmě v období od srpna do listopadu roku 1989. V prvním případě šlo o dlouhodobý pobyt celkem asi dvou set lidí, který sice nevyústil v otevření hranic, představoval však zlom, po němž Praha získala nálepku místa, kde lze rozhodování východoněmecké byrokratické mašinerie o trvalém výjezdu podstatně urychlit. Protože v archivu bývalé Stasi se k první vlně Botschaftsfälle nachází několik složek dokumentů, je jako dílčí cíl práce č. II/2 stanoveno detailní zmapování událostí této zatím relativně opomíjené kapitoly východoněmecké emigrace se záměrem jejího zasazení do výše uvedeného mezinárodního rámce. O pět let později se problém opakoval, teď už ale v mnohonásobně větších počtech a na několika místech současně, když se podobné aktivity objevily i na stálém zastupitelství SRN v Berlíně a na ambasádách v Budapešti a ve Varšavě. Pod tímto obrovským tlakem se železná opona nakonec zhroutila. Hranice se pro uprchlíky z NDR otevřely nejprve z Maďarska do Rakouska (10. září 1989), posléze z Československa do Spolkové republiky (3. listopadu 1989) a nakonec i mezi oběma německými státy (9. listopadu). Tyto události jsou ve svých jednotlivostech dobře známé a v německé literatuře je téměř vždy najdeme ve výčtu faktorů,

s t r á n k a | 11

které podstatným způsobem přispěly ke konci Honeckerova režimu a o necelý měsíc později i k pádu Berlínské zdi, v naprosté většině případů jsou však zmiňovány pouze jako kulisa pro zdánlivě důležitější dění „horkého podzimu“ v samotné NDR. Chyběla tedy studie, která by se problematikou východoněmecké emigrace v devětaosmdesátém roce zabývala v celé své šíři, to znamená od lednového obsazení stálého zastupitelství ve Východním Berlíně přes červnové stříhání drátů na maďarsko-rakouské hranici a následné útěky východních Němců do Rakouska a Spolkové republiky až po několik uprchlických vln přes Prahu a Varšavu během září, října a listopadu 1989. Závěr disertační práce (zároveň dílčí cíl II/3) je tak pokusem o geograficky úplnou analýzu (kdy se přidáním Budapešti a Varšavy čtverec promění na hexagon) a zhodnocení těchto klíčových událostí, bez nichž by konec studené války i dnešní mapa Evropy pravděpodobně vypadaly jinak. Další kapitoly vzájemných vztahů mezi oběma německými státy jsou relativně upozaděny, nikoliv ale vynechány. Pozornost je soustředěna na tu problematiku s přímým i nepřímým zapojením Československa nebo Sovětského svazu. Pokud jsou v práci zařazeny pasáže o německo-německých vztazích bez většího vlivu nebo zájmu Prahy a Moskvy, je tak učiněno pro pochopení celkového klimatu panujícího mezi Bonnem a Východním Berlínem. To je případ oddílů věnovaných státní návštěvě Ericha Honeckera ve Spolkové republice v roce 1987 nebo paralelní Deutschlandpolitik prováděné SPD, díky nimž se jednotlivé kapitoly propojují a které (alespoň podle mínění autora) disertační práci povyšují z rozsáhlé studie na jistý historický příběh. Pro zachování jeho celistvosti bylo rezignováno na snahu poskytnout detailní sondu do rozhodovacích procesů na poli Deutschlandpolitik jak v Bonnu, tak ve Východním Berlíně. Nejdůležitější instituce a jejich fungování jsou proto spíše nastíněny než podrobně rozebírány. Zabředávání do snah zodpovědět, kdo, proč a jak k danému rozhodnutí dospěl, by kontinuitu práce pouze rozmělňovalo, nehledě na to, že změřit vliv šéfů jednotlivých oddělení na Úřadu spolkového kancléře, externích poradců či osobních přátel Helmuta Kohla, je často jednoduše nemožné,5 přičemž i východoněmecké archivy (navzdory svým obrovským fondům) poskytují pouze fragmentární pohled na proces rozhodování v nejvyšších centrech bývalé NDR.6 5 6

KORTE, s. 25.

Připomíná GARTON ASH, s. 197. To samé lze ovšem říci i o dokumentech z fondů Předsednictva ústředního výboru, popřípadě Sekretariátu KSČ, umístěných v Národním archivu ČR.

s t r á n k a | 12

archivní zdroje, literatura Zpracování vymezeného tématu by nebylo možné bez dlouhodobého studia v archivech. Z Černínského paláce se velmi vydatným zdrojem informací prakticky pro všechny kapitoly práce ukázaly být telegramy posílané z československých zastupitelských úřadů v cizině. Tyto telegramy nejsou rozděleny podle jednotlivých velvyslanectví nebo alespoň regionů; je tak nutné probírat se obsáhlými knihami se svázanými telegramy vždy z jednoho týdne. Jako druhý pramen posloužily dokumenty z teritoriálních odborů, což jsou vlastně obsáhlejší analýzy a hodnotící zprávy z československých ambasád. Zpřístupnění bohužel není kompletní, z československého velvyslanectví v Bonnu jsou k dispozici zatím pouze roky 1987 a 1988, u Východního Berlína je situace lepší, když lze využít zprávy pro období let 1982 - 1985 a za rok 1987. Národní archiv v Praze na Chodovci nabízí dokumenty z fondů předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ a také z fondu Gustáv Husák. Vedle hromady balastu v podobě informací o průběhu a výsledcích dnes již dávno zapomenutých pracovních návštěv (psaných navíc newspeakem vládnoucí garnitury) se ale hlavně ve fondu předsednictva ÚV KSČ skrývá několik důležitých zpráv o iniciativě vytvoření zóny bez jaderných a chemických zbraní ve střední Evropě spolu s několika dokumenty k východoněmeckému exodu z podzimu 1989. K emigračním vlnám byly dále využity denní situační zprávy z archivu bezpečnostních složek pomáhajícími při zpětné rekonstrukci vývoje v Lobkovickém paláci i v mapování situace na hranicích Československa s NDR a Maďarskem. Zcela zásadní pramennou bází se staly dokumenty z archivu bývalého ministerstva státní bezpečnosti NDR7 použité ve všech kapitolách disertační práce. Nevýhodou tohoto archivu je obrovské množství skladovaných dokumentů vylučující (alespoň prozatím) vytvoření centrální databáze. Zájemce je tak odkázán na ten materiál, který mu zaměstnanci archivu přinesou do studovny. Na tomto místě patří velký dík paní Gabriele Noack, jejíž cit pomohl téměř pokaždé vybrat informačně bohaté a k tématu se vztahující složky.8 Konečně posledním využitým 7

BStU – Die Behörde des Bundesbeauftragten für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen Demokratischen Republik; dříve podle svého ředitele – dnes spolkového prezidenta – nazývaný jako Gauckův archiv. 8

Je možné dostat obrovská akta se stovkami neroztříděných dokumentů k tématu německo-německých vztahů (MfS, Nr. 7912/072; MfS-AG-BKK, Nr. 2243 nebo MfS-AG BKK, Nr. 2245) nebo na druhou stranu složky

s t r á n k a | 13

archivem je nadační archiv stran a masových organizací SAPMO spadající pod Bundesarchiv.9 V této instituci jsou (kromě jiného) shromážděny dokumenty z politbyra SED i fondy z kanceláří jednotlivých funkcionářů a právě zprávy ze zasedání politbyra spolu s dokumenty z byra Ericha Honeckera a Egona Krenze pomohly osvětlit místa u klíčových událostí devětaosmdesátého roku; hodnotící zprávy z východoněmeckých ambasád v Moskvě a v Praze se naopak ukázaly být jako informačně chudé. Literatury k tématu je samozřejmě obrovské množství a v zásadě není v silách jednotlivce přečíst vše, následující odstavce tak upozorňují pouze na nejdůležitější publikace. Paradoxně je dobré začít edicí zásadní pramennou k německé otázce, jejíž díl pro sledované období ještě nevyšel. Jedná se o zevrubné Dokumente zur Deutschlandpolitik vydávané Spolkovým archivem. Dosud vyšlo šest řad, ta poslední zahrnuje období vlády W. Brandta a H. Schmidta, končí tedy přesně tím momentem, kde tato disertační práce začíná. V rámci zmiňované edice však již na konci 90. let byly přednostně vydány písemnosti z Úřadu spolkového kancléře mapující proces německého sjednocení a obsahující desítky dokumentů (ponejvíce přepisů telefonních rozhovorů a politických schůzek) datovaných ještě před pádem Zdi.10 Mezeru osmdesátých let pak lze docela dobře vyplnit pomocí Texte zur Deutschlandpolitik vydávaných Spolkovým ministerstvem pro vnitroněmecké vztahy. Jde o relativně obsáhlý výběr hlavních dokumentů ke vztahům mezi Spolkovou republikou a NDR, které se velmi pravděpodobně objeví i v připravovaných Dokumente zur Deutschlandpolitik.11 Samostatný odstavec náleží pamětem hlavních aktérů vymezeného tématu. Na prvním místě je nutno uvést prostřední svazek Erinnerungen Helmuta Kohla, které v rámci pramenů

s archiváliemi vztahující se k jednomu konkrétnímu tématu: uprchlickým krizím na ambasádách, situaci na německoněmeckých hranicích, akci Dialog 87 se zprávami o Honeckerově návštěvě SRN v roce 1987, nerespektování státního občanství NDR ze strany Spolkové republiky, opatřením v cestovním ruchu, ekonomickým problémům včetně rozhovorů mezi A. Schalckem a F. J. Straussem atd. 9

Stiftung Archiv der Parteien und Massenorganisationen der DDR, umístěn v berlínské čtvrti Lichterfelde. Nezanedbatelným přínosem archivu SAPMO je to, že na rozdíl od archivu bývalého ministerstva státní bezpečnosti NDR stále větší množství dokumentů zpřístupňuje elektronicky. 10

KÜSTERS, Hanns Jürgen (edit.), Deutsche Einheit: Sonderedition aus den Akten des Bundeskanzleramtes 1989/90, Frankfurt 1998. Vzhledem k fyzické velikosti tohoto svazku nelze než doporučit jeho verzi na CD-ROM; k dispozici například v pražském Goethe Institut. 11

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III, Band 1-7 (1982-1989), Bonn 1985-1990.

s t r á n k a | 14

tohoto typu nabízejí v zásadě objektivní pohled na celé období;12 to samé lze říci o memoárech spolkového ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, i když ty už jsou informačně výrazně chudší,

protože

Genscherovy

kompetence

ležely

přece

jen

jinde

než

v

oblasti

Deutschlandpolitik.13 Wolfgang Schäuble naproti tomu mezi klíčové figury vnitroněmeckých vztahů bezesporu patřil, vydání pamětí však chystá až po skončení své politické kariéry.14 K pochopení problematiky pohybu osob mezi oběma německými státy přispěl vedoucí stálého zastupitelství SRN ve Východním Berlíně Hans Otto Bräutigam,15 příjemným překvapením pak je zajímavý osobní pohled vysokého vládního úředníka SRN Clause-Jürgena Duisberga na eskalaci uprchlické krize v průběhu léta a podzimu 1989,16 stejně jako poutavá (byť sevřená) výpověď Hermanna Hubera, tehdejšího velvyslance Spolkové republiky v Lobkovickém paláci.17 Atmosféru roku 1989 pak velmi čtivým způsobem zachycuje Jonathan Greenwald, poradce na ambasádě Spojených států ve Východním Berlíně.18 Totéž platí o zajímavém pohledu bývalého politického korespondenta týdeníku Newsweek – Michaela Meyera.19 Jeho dílo přináší nové pohledy na události roku 1989, když dění v tehdejším Maďarsku, ve Spolkové republice a v NDR odvážně prezentuje jako organizovaný plán řízený maďarskými reformními komunisty podporovanými Kohlovou vládou. Meyerovy závěry jsou však bohužel ve velké míře založeny pouze na výpovědích dotyčných aktérů, nikoliv na dokumentech. V práci byly využity i memoáry z východoněmecké a sovětské strany, nicméně spíše pouze v detailech, protože míra subjektivity a ideologického zabarvení mnohdy překračuje úroveň seriózního pramenného materiálu. Co se týká vysokých funkcionářů NDR, lze doporučit

12

KOHL, Helmut, Erinnerungen 1982-1989, München 2005. Jistým problémem těchto pamětí je jejich výraznější selektivita.

13

GENSCHER, Hans-Dietrich, Erinnerungen, Berlin 1995.

14

Současný spolkový ministr financí, rok 2014 byl zároveň jeho 43. rokem ve funkci poslance Spolkového sněmu.

15

BRÄUTIGAM, Hans Otto, Ständige Vertretung: Meine Jahre in Ost-Berlin, Hamburg 2009.

16

DUISBERG, Claus-Jürgen, Das deutsche Jahr. Einblicke in die Wiedervereinigung 1989/1990, Berlin 2005.

17

HUBER, Hermann, Uprchlíci z NDR na Německém velvyslanectví v Praze v roce 1989. Vyšlo v elektronické formě, viz webové stránky velvyslanectví Spolkové republiky www.prag.diplo.de.

18

GREENWALD, Jonathan G., Witness. An American Diplomat’s Chronicle of East German Revolution, Pennsylvania State University 1993.

19

MEYER, Michael, 1989 – rok, který změnil svět. Dosud nezveřejněné okolnosti pádu Berlínské zdi, Praha 2010.

s t r á n k a | 15

paměti Alexandra Schalcka-Golodkowského, Egona Krenze a Güntera Schabowského20, zatímco Erinnerungen Kurta Hagera jsou v zásadě bezcenné. Poměrně zajímavým zdrojem jsou memoáry ostřílených sovětských diplomatů. Lze využít jak paměti sovětského velvyslance v Bonnu Julije Kvicinského (ve funkci v letech 1978-1981 a 1986-1991),21 tak jeho protějšku ve Východním Berlíně Vjačeslava Kočemasova (1983-1990).22 Širší rámec událostí vykresluje i bývalý šéf Mezinárodního informačního oddělení Valentin Falin,23 naproti tomu Michail Gorbačov ve svých memoárech německé otázce nevěnoval příliš prostoru.24 Z československé strany se tématu dotýká pouze Dušan Spáčil, který mezi roky 1983-1989 působil jako velvyslanec ČSSR v Bonnu.25 Sekundární literatury existuje nepřeberné množství (každým rokem se objeví řádově několik desítek titulů, které by bylo možné do práce zakomponovat), a jak bylo uvedeno, vždy půjde o pouhý výběr, protože jednotlivec prostě není schopen přečíst vše. Následující seznam tedy upozorňuje pouze na klíčové publikace vztahující se k tématu disertační práce. Zachycení i těch nejjemnějších nuancí Deutschlandpolitik se skutečně mistrovsky povedlo Karlu-Rudolfu Kortemu ve výše zmíněném díle, které do dnešní doby zůstává nepřekonáno. Pokud Korte určité problémy ne zcela dostatečně akcentoval, lze se rychle zorientovat v obsáhlém, ale přehledném Archiv der Gegenwart.26 Pro jiný pohled na věc lze doporučit i souhrnnou publikaci od Heinricha Potthoffa27 a hlavně epičtější zpracování od Timothy Gartona Ashe.28 Jedinečným a bohatým 20

SCHALCK-GOLODKOWSKI, Alexander, Deutsch-deutsche Erinnerungen, Reinbek bei Hamburk 2001; KRENZ, Egon, Herbst '89, Berlin 2009; SCHABOWSKI, Günter, Der Zerfall einer Leihmacht, Rostock 2009. 21

KWIZINSKI, Juli Alexandrowitch, Vor dem Sturm. Erinnerungen eines Diplomaten, Berlin 1993.

22

KOTSCHEMASSOW, Wjatscheslaw, Meine letzte Mission: Fakten. Erinnerungen. Überlegungen, Berlin 1994.

23

FALIN, Valentin, Politische Erinnerungen, München 1993.

24

GORBATSCHOW, Michail, Erinnerungen, Berlin 1995.

25

SPÁČIL, Dušan, My z Černína. Paměti československého diplomata, Praha 1995. Spáčilovy paměti neaspirují na to být zevrubnou analýzou; poslouží spíše pro dokreslení celkové atmosféry panující ve vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou během 80. let dvacátého století.

26

Archiv der Gegenwart – Deutschland 1949-1999, Band 8: Juni 1979-Dezember 1985 a Band 9: Januar 1986Juni 1994, Sankt Augustin 2000.

27 28

POTTHOFF, Heinrich, Im Schatten der Maurer: Deutschlandpolitik 1961 bis 1990, Berlin 1999.

Toto dílo zdařile propojuje Deutschlandpolitik Bonnu i Východního Berlína s percepcí německé otázky ve středoevropském prostoru během celé studené války.

s t r á n k a | 16

zdrojem informací jsou materiály vzniklé v rámci 14. vyšetřovací komise Spolkového sněmu s cílem zpracovat dějiny a následky diktatury SED.29 Obsáhlé svazky nemají žádné jednotící zaměření, soustřeďují řádově stovky příspěvků různých autorů; do těchto materiálů by měl obecně nahlédnout každý, kdo se zabývá dějinami Německa po roce 1949. Z obrovského množství dalších publikací je nutné upozornit na biografie o klíčových personách hrajících ve vnitroněmeckých vztazích prim. Způsob vládnutí Helmuta Kohla dobře zachycuje dílo Karla Huga Pruyse (bývalého tiskového mluvčího CDU),30 politického žurnalisty Klause Drehera31 a především vyčerpávající (i když ne zcela kritická) biografie historika Hanse-Petera Schwarze.32 Chybějící paměti ex-šéfa Úřadu spolkového kancléře Wolfganga Schäubla byly alespoň zčásti nahrazeny biografií od Ulricha Reitze a Hanse-Petera Schütze.33 Mezi zajímavé postavy ovlivňující z pozadí fungování východoněmecké ekonomiky a vedoucí tajná jednání se SRN patřil státní tajemník ministerstva zahraničního obchodu, Alexander Schalck-Golodkowski; k dispozici je studie Matthiase Judta o Schalckově „impériu“, prakticky nezávislému oddělení tzv. komerční koordinace.34 Vztahy mezi SSSR a Spolkovou republikou takřka beze zbytku skvěle analyzoval Rafael Biermann.35 Z periodik si alespoň zmínku zaslouží Deutschland Archiv a týdenník Der Spiegel – oba kvůli řadě studií věnovaných specifickým kapitolám dějin NDR, které nejsou v jiných publikacích tak podrobně popsány.36 V práci byly samozřejmě použity i texty z dalších periodik,

29

Enquete Kommission zur Aufarbeitung von Geschichte und Folgen der SED-Diktatur (1992-1994), 8 Bde., Baden-Baden/Frankfurt 1995 (dále pouze Enquete Kommission).

30

PRUYS, Karl Hugo, Helmut Kohl: die Biographie, Berlin 1995.

31

DREHER, Klaus, Helmut Kohl: Leben mit Macht, Stuttgart 1998.

32

SCHWARZ, Hans-Peter, Helmut Kohl: Eine politische Biographie, München 2012.

33

REITZ, Ulrich, Wolfgang Schäuble: die Biographie, Bergisch Gladbach 1998; SCHÜTZ, Hans-Peter, Wolfgang Schäuble: zwei Leben, München 2012.

34

JUDT, Matthias, Der Bereich Kommerzielle Koordinierung: das DDR-Wirtschaftsimperium des Alexander Schalck-Golodkowski; Mythos und Realität, Berlin 2013. 35

BIERMANN, Rafael, Zwischen Kreml und Kanzleramt. Wie Moskau mit der deutschen Einheit rang, Paderborn 1997.

36

Výrazným pozitivem Spiegelu je možnost nalézt starší články (včetně těch z 80. let 20. století) online http://www.spiegel.de. Deutschland Archiv od začátku roku 2013 vychází již pouze v elektronické verzi – viz http://www.bpb.de/geschichte/zeitgeschichte/deutschlandarchiv/.

s t r á n k a | 17

(například z Journal of Cold War Studies nebo časopisu Soudobé dějiny) a řada novinových článků, namátkou z Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt, Der Tagesspiegel i Neues Deutschland. V žádné kapitole disertační práce se však nejedná o primární informační pramen. Na závěr úvodní části je dobré uvést základní online zdroje. I když tato disertace je v prvé řadě založena na dokumentech z archivů doplněných publikacemi především německé provenience, využívá přirozeně také informací nalezených výlučně na webových stánkách. Příkladem je téma východoněmecké emigrace, kde je nutno vyzdvihnout jméno Wolfganga Mayera, autora studie Flucht und Ausreise, která představuje první pokus zachytit východoněmecké Botschaftsfälle v celé své šíři.37 K tématu emigrace obyvatel NDR přes zastupitelské úřady Spolkové republiky však dnes lze nalézt více příspěvků na internetovém diskusním fóru Flucht und Ausreise. To, co mělo být pouhým doplňkem ke stejnojmenné publikaci, je tak dnes informačně mnohem bohatší než původní studie.38 K výše uvedenému výčtu archivů a dokumentárních edic lze přidat stránky Open Society Archives – instituce zřízené při Středoevropské univerzitě v Budapešti,39 Cold War International History Project – sekci Wilsonova centra s digitálním archivem40 – a německou Chronik der Mauer s relativně obsáhlým popisem nejdůležitějších událostí v „období Zdi“ (1961-1989), především však s odkazy na klíčové texty (články nebo výtahy z publikací) i na vybrané dokumenty.41 Jako poslední zdroj nutno zmínit server YouTube, kde platí jednoduchá přímá úměra: čím pozdější období, tím více dostupných souborů. Není tedy překvapivé, že videa z YouTube byla využita v poslední kapitole práce o východoněmeckém exodu, v prvé řadě pak pravidelná relace západoněmecké ARD – Tagesschau – díky jejímuž zpravodajství lze dění mezi srpnem a listopadem 1989 sledovat doslova den po dni.

37

MAYER, Wolfgang, Flucht und Ausreise. Botschaftsbesetzungen als Form des Widerstands gegen die politische Verfolgung in der DDR, Berlin 2002. Mayer ve své publikaci analyzuje jednotlivé případy obsazení zastupitelských úřadů SRN, bohužel skončil tak trochu na půli cesty, protože k roku 1989 v ní najdeme pouze málo.

38

Dodejme, že opět především zásluhou Wolfganga Mayera, který je autorem většiny fundovaných příspěvků opírajících se o dokumenty z archivu BStU nebo SAPMO.

39

http://www.osaarchivum.org

40

http://digitalarchive.wilsoncenter.org

41

http://www.chronik-der-mauer.de

s t r á n k a | 18

1.

Vybraná specifika německo-německých vztahů Vztahy mezi Spolkovou republikou a NDR se v určitých aspektech odlišovaly od vztahů

mezi dvěma jinými nezávislými státy. Hlavní důvod samozřejmě spočíval v rozdělení Německa v roce 1949, respektive v tom, že spolkové vlády (a nezáleželo na tom, jestli vedené CDU nebo SPD) se dlouhodobě bránily vnímat východní Německo jako standardní zahraniční zemi. Podle Základního zákona se existence dvou německých států chápala spíše jako dočasný stav. Za vlád Konrada Adenauera, Ludwiga Erharda a Kurta Georga Kiesingera se principem ve vztahu k NDR stala ignorace zpodobněná Hallsteinovou doktrínou, byť se její zásada „uznání NDR znamená přerušení vztahů s námi“ v průběhu 60. let oportunisticky ne zcela využívala. Teprve bezmála po pětadvaceti letech od rozdělení byly mezi oběma německými státy v rámci nové Brandtovy Ostpolitik navázány diplomatické styky. Základní smlouva z roku 1973, která přinesla vzájemné uznání a přivítání Bonnu a Východního Berlína v OSN, vypadala na první pohled jako nezpochybnitelný úspěch strategie Wandel durch Annäherung zformulované na začátku 60. let.1 Teprve ona vytvořila rámec pro intenzifikaci spojení mezi Spolkovou republikou a Západním Berlínem zahrnující položení telekomunikačních linek, otevírání nových hraničních přechodů, doručování pošty mezi oběma německými státy nebo bezprecedentní nárůst vnitroněmeckého obchodu.2 Žádný dokument však nemohl vytvořit dvě německé národnosti, Deutsches Volk existoval stále jen jeden, a ani Willy Brandt ani po něm Helmut Schmidt východní Německo nevnímali jako standardního zahraničního partnera, což ve vztazích s NDR způsobovalo dlouhodobé třecí plochy. Snahou východoberlínského vedení byl totiž přesně opak –

1

Koncepce nového pojetí vztahů k NDR (byť stále nazývané jako „zóna“) přednesená Egonem Bahrem 15. července 1963 v bavorském letovisku Tutzing nedaleko Mnichova. Bahr navrhoval smířit se s existencí NDR a raději se snažit překonávat následky rozdělení Německa (třeba prostřednictvím zvyšování životní úrovně obyvatel NDR), než se zabývat obecnými úvahami o národní jednotě a v neposlední řadě také akceptovat fakt, že případné sjednocení nepůjde dohodnout pouze s Východním Berlínem, ale vždy povede přes Moskvu. Projev z Tutzingu je možno považovat za vykročení k novému pojetí Ostpolitik Willyho Brandta. Celý proslov viz POLLMANN, Bernhard (edit.), Lesebuch zur deutschen Geschichte, Band 3, Vom deutschen Reich bis zur Gegenwart, Dortmund 1984, s. 247-49. 2

HERTLE, Germany in the Last Decade of the Cold War 1979-1989, in: NJOLSTAD, Olaf (edit.), The Last Decade of the Cold War, New York 2004, s. 266.

s t r á n k a | 19

vytvořit novou socialistickou (východo)německou národnost, pročež se z nové ústavy (1974) škrtly veškeré zmínky o (jednotném) německém národě.3 Dalším specifikum Deutschlandpolitik spočívalo v rozhodovacích procesech. Jakékoliv důležité rozhodnutí týkající se NDR vznikalo na Úřadu spolkového kancléře (Bundeskanzleramt), nikoliv na spolkovém ministerstvu zahraničí. Mimo dohled kancléřova úřadu tak de facto nedocházelo k přímým německo-německým kontaktům na nejvyšší úrovni, jistou výjimku představovaly vybrané otázky vnitroněmeckého obchodu pod kompetencí Spolkového ministerstva průmyslu a humanitární problémy (například slučování německých rodin rozdělených železnou oponou) v pravomocech Spolkového ministerstva pro vnitroněmecké vztahy (Bundesministerium für innerdeutsche Beziehungen).4 Dotyčné ministerstvo se čistě podle svého názvu zdálo být tím rozhodujícím exekutivním centrem pro vztahy mezi oběma německými státy; zde se ale nenechme mýlit, protože tento úřad v oblasti Deutschlandpolitik nikdy nepředstavoval nic víc než jakousi pomocnou instituci. Hlavní příčina ležela ve snaze SED jednat přímo s ministerstvem zahraničí SRN, nikoliv s jeho náhražkou, obsahující navíc ve svém označení termín innerdeutsch považovaný v NDR za revanšistický.5 Stejným přívlastkem byly z pohledu Východního Berlína označeny i cíle tohoto ministerstva: údajná inkorporace NDR do Spolkové republiky, proklamace práva na sebeurčení všech Němců se záměrem vyvolat mezinárodní diskriminaci východního Německa jako státu, který porušuje závěrečné dohody z Helsinek, změna statutu Západního Berlína na jednu ze spolkových zemí a neustále se vytýkala i všeobecná podpora zmíněného zvláštního charakteru vnitroněmeckých vztahů. Se značným podezřením byly sledovány i konkrétní činnosti tohoto ministerstva, ať už šlo o vydávání publikací k německé otázce, organizování přednášek a seminářů, vytváření statistik pohybu mezi oběma německými státy (hlavně seznamů lidí, kteří v NDR uvažovali o případné emigraci) a trnem v oku byla v neposlední řadě i jistá (polo)špionáž spočívající ve shromažďování těžko dostupných informací z hospodářství, centrální správy nebo ústředí politických stran. Svou roli sehrála i pověst šéfa úřadu v letech 1983-1987 Heinricha Windelena, 3

Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1237.

4

Od svého založení dne 20. září 1949 do roku 1969 neslo název Bundesministerium für gesamtdeutsche Fragen.

5

KORTE, s. 53.

s t r á n k a | 20

jenž byl ve sdělovacích prostředcích v NDR ocejchován jako nejzarytější reakcionář uvnitř CDU.6 Ministerstvo pro vnitroněmecké vztahy mělo z pohledu Východního Berlína zkrátka nálepku velmi nechtěného partnera. Režim ho označil za nástroj pro rozšiřování imperialistické demagogie, jeho jméno se ve zprávách ocitalo v uvozovkách a při jakýchkoliv jednáních bylo pokud možno úplně obcházeno.7 V průběhu 80. let sice výrazně narostlo, především co se týká rozpočtu,8 nezískalo však žádné významnější pravomoci kromě zmíněné oblasti humanitárních problémů. Další degradace ministerstva se odehrála po volbách do Spolkového sněmu v roce 1987, respektive po následných politických rošádách. Ty do čela Bundesministerium für innerdeutschen Beziehungen vynesly Dorothee Wilmsovou, která ale rozhodně nepatřila mezi Kohlovy nejbližší důvěrníky a nějaké další rozšiřování jejích pravomocí nebylo na pořadu dne.9 Kohlovi odmítání vnitroněmeckého ministerstva ze strany NDR do jisté míry vyhovovalo. Podle něj měla být Deutschlandpolitik výlučnou záležitostí spolkového kancléře, proto bylo zapotřebí co možná nejvíce omezit počet institucí, které by do vnitroněmeckých vztahů mohly aktivně zasahovat.10 Nechuť spolkových vlád jednat s východním Německem jako se zahraničím se promítala i do fungování zastupitelských úřadů obou německých států, jejichž zřízení proběhlo na základě článku 8 Základní smlouvy. Spolková republika si vymohla netradiční označení těchto institucí: nejednalo se o Botschaften (velvyslanectví), ale o Ständige Vertretungen (stálá zastupitelství), i když ve skutečnosti tyto úřady (s jednou výjimkou) fungovaly jako standardní ambasády. 6

Enquete Kommission, Band 5/1, s. 750. Windelen totiž v roce 1972 patřil mezi nejhlasitější kritiky nové Ostpolitik i tzv. Základní smlouvy.

7

BStU, MfS-ZKG, Nr. 16617: Auskunftsbericht zum „Bundesministerium für innerdeutsche Beziehungen“ und dem ihm nachordneten „Gesamtdeutschen Institut – „Bundesanstalt für gesamt-deutsche Aufgaben“, Berlin, 30. Juni 1983. 8

Zatímco v roce 1982 rozpočet ministerstva pro vnitroněmecké vztahy činil 439 mil. DM, o pouhých pět let později už to bylo bezmála dvojnásobek – 876 mil. DM. Důvod spočíval v nárůstu personálu: například evidenci potenciálních emigrantů v NDR zajišťovaly téměř tři desítky lidí – každý pracovník měl na starosti skupinu obyvatel začínajících na jedno konkrétní písmeno. BStU, MfS ZAGG, Nr. 119, s. 5 a ZKG, Nr. 16619, s. 75. 9

KORTE, s. 318.

10

Za vlády Helmuta Kohla bylo směřování Deutschlandpolitik jednoznačně řízeno z Úřadu spolkového kancléře – jednalo se o skutečnou Chefsache – záležitost šéfa, nikoliv o politiku určovanou kabinetem. KOHL, s. 161. Snaha omezit vliv vlády a přesunout rozhodování na užší kruh loajálních spolupracovníků se však neprojevovala pouze v Deutschlandpolitik, šlo o typický rys Kohlova způsobu řízení. Deutsche Einheit, s. 45.

s t r á n k a | 21

Důležitější než název bylo vyřazení stálého zastupitelství ve východním Berlíně z pravomocí ministerstva zahraničí a jeho převedení pod Úřad spolkového kancléře. Hlavně proto lze stálé zastoupení považovat za jeden z hlavních zdrojů Helmuta Kohla o dění v NDR, navíc stálý zastupitel Spolkové republiky hrál až do konce 80. let roli významného koordinátora v německoněmeckých vztazích.11 NDR se po podepsání Základní smlouvy zdánlivě splnil jeden velký sen – dosažení stoprocentní suverenity. Její posílení měla podporovat i politika označovaná jako Abgrenzung, podle níž se východní Německo stalo nositelem progresivní kultury pracující třídy, zatímco západní části byly ocejchovány jako země minulosti ovládané vykořisťovatelskou třídou. Odpoutání NDR od jejího západního bratra se v praxi projevovalo například ve vynechání přívlastku německý v názvech úřadů a institucí nebo ve změně mezinárodní poznávací značky: východoněmecké dvoutakty sice nebylo možno zaměnit za kvalitní vozy z Mnichova, Ingolstadtu nebo Wolfsburgu, od roku 1974 však pro jistotu dosavadní „D“ nahradila značka „DDR“.12 Přestože vztahy se Spolkovou republikou se logicky prezentovaly jako vztahy mezi dvěma suverénními, rovnoprávnými a na sobě nezávislými státy a oficiálně tedy neexistovala žádná obdoba ministerstva pro vnitroněmecké vztahy pověřená výlučně kontakty s Bonnem, tato zásada v praxi už tak docela neplatila. V byrokratickém soukolí východoněmecké republiky lze objevit skryté výjimky, především legendami opředené oddělení na ministerstvu zahraničního obchodu označované jako Bereich der Kommerzielle Koordinierung, známé pod zkratkou KoKo. Tato instituce řízená Alexandrem Schalckem-Golodkowskim byla v rámci svého úkolu zajišťovat dostatečné zdroje valut a deviz pověřena veřejnosti utajeným jednáním o hospodářských i politických otázkách se Spolkovou republikou a se Západním Berlínem. Schalck se postupem času stal nepostradatelnou figurou zastupující NDR na všech tajných schůzkách. Další osobou s poměrně důležitou rolí byl Wolfgang Vogel – východoněmecký právník s licencí pro působení v Západním Berlíně. Ten už od roku 1963 řídil delikátní jednání při vykupování politických vězňů nebo lidí s vyplněnou žádostí o emigraci. Jednalo se o skutečný obchod, kdy režim tyto své obyvatele prodával do Spolkové republiky za co nejvyšší cenu, což 11

Nutno podotknout, že pracovníci stálého zastoupení ve Východním Berlíně měli tendenci zprávy o vnitřním vývoji v NDR lakovat na růžovo. Viz KORTE, s. 23 a 44. 12

CHILDS, David (edit.), East Germany in comparative perspective, London 1989, s. 11.

s t r á n k a | 22

zdůvodňoval svou investicí v podobě výchovy a vzdělání. Cena za „prodej“ každého člověka se lišila. U politických vězňů se pohybovala od čtyřiceti do jednoho sta tisíc západoněmeckých marek,13 u člověka z rozdělených rodin mohla být řádově nižší – okolo pěti tisíc marek.14 Z dnešního pohledu je hodnocení Wolfganga Vogela obtížné. Na jedné straně je nutno zmínit řádově více než dvě stě tisíc emigrantů, kterým Vogel pomohl vybavit nezbytné dokumenty, na straně druhé je tu jeho nezpochybnitelná loajalita vůči vládnoucímu režimu.15 Ta se však při samotných jednáních nijak neprojevovala. Na setkáních se Schalckem a s Vogelem se západoněmecká strana mohla spolehnout na věcnost a diskrétnost rozhovorů, které nebyly zatíženy ideologickým balastem jako v případě diskusí s nejvyššími představiteli NDR – Herbertem Häberem, Günterem Mittagem nebo samotným Erichem Honeckerem. Zejména generální tajemník SED jako by nemohl strávit fakt, že přes všechny pokroky ve vztazích se Spolkovou republikou se NDR de facto nacházela ve stavu jakéhosi polo-uznání, kdy sice byla respektována jako samostatný stát, ale východní Němci za obyvatele suverénního státu považováni nebyli. Tato na první pohled paradoxní situace vyplývala z postojů spolkové vlády vycházejících ze znění Základního zákona, který ve svých článcích č. 16 a 116 uváděl: „Němcem je ten, kdo vlastní německou státní příslušnost nebo jako uprchlík nebo jako vysídlenec německé národní příslušnosti nebo jako manžel nebo potomek, tuto příslušnost přijal na území Německé říše podle stavu k 31. prosinci 1937.“ Tedy žádné rozlišování mezi západo- a východoněmeckým občanstvím – obyvatelé obou německých států z pohledu Bonnu byli bez dalšího pouze Němci, což potvrdil sám Helmut Kohl hned na samém začátku svoji vlády při přednesu vládního prohlášení 4. května 1983: „Pro nás existuje pouze jedna státní příslušnost.“16

13

DETJEN, Marion, Permanente Existenzbedrohung: Abwanderung Flucht, Ausreise, in: HENKE, Klaus-Dietmar (edit.), Revolution und Wiedervereinigung 1989/90. Als die Deutschland die Realität die Phantasie überholte, München 2009, s. 73.

14

DUISBERG, s. 28.

15

Vogel svou činnost nikdy nebral jako poslání; důkazem je třeba to, že uprchlíky na ambasádách neoznačoval jako klienty, ale v duchu slovníku Stasi jako vyděrače.

16

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Aktuelle Beispiele für die Verletzung der Personalhoheit und Staatsbürgerschaft der DDR durch der BRD, s. 219. Nechuť spolkových vlád opustit tuto Dachtheorie (západo- a východoněmecké občanství zastřešené pojmem německé občanství) vycházela i z obav, že případné uznání východoněmeckého občanství by automaticky nastolilo otázku občanství obyvatel Západního Berlína, čímž by Německo učinilo jeden z rozhodujících kroků směrem k dalšímu rozdělení na tři části.

s t r á n k a | 23

Nejednalo se o pouhé slovní cvičení, ale střet dvou právních koncepcí s praktickými důsledky, protože podle tohoto výkladu obyvatelé NDR podléhali zákonům Spolkové republiky.17 Lidé z východního Německa, kteří se nacházeli na návštěvě nebo na služební cestě v SRN, mohli například před volbami do Spolkového sněmu obdržet volební lístky, protože podle volebního zákona měli právo volit (byli to Němci), k podobným případům došlo i před prvními přímými volbami do Evropského parlamentu v roce 1978. Jindy mohlo dorazit oznámení o vojenské způsobilosti, výzva k lékařské prohlídce dětí v předškolním věku nebo upozornění o povinnosti podat daňové přiznání.18 Tyto do jisté míry otravné aspekty dlouhodobějšího pobytu v západním Německu byly bohatě vyváženy právem zažádat o pas občana Spolkové republiky. Jeho tmavozelené desky představovaly symbol svobody, protože pouze v Evropě opravňovaly vycestovat do většiny států bez nutnosti obstarávat víza. Stačilo pouze zajít na ambasádu nebo vybrané konzuláty Spolkové republiky, kde pracovníky úřadů k výměně pasů nutil zákon z roku 1974; podle něj měli zájemcům poskytovat nejenom pas, ale i rady při podání žádosti o trvalý výjezd z NDR.19 Praxe dokonce zašla tak daleko, že Spolková republika se při uzavírání bilaterálních smluv s dalšími státy snažila do textu začlenit odstavec o pojetí německého státního občanství právě podle článku 116 Základního zákona.20 Na tuto situaci vedení SED muselo zareagovat. Erich Honecker proto 13. října 1980 v durynské Geře vymezil čtyři zásadní body, jejichž splnění prezentoval jako základní podmínku pro normalizaci vzájemných vztahů se Spolkovou republikou.21 Kromě plného respektování východoněmeckého občanství Honecker požadoval zrušit středisko v Salzgitteru shromažďující 17

Tento nález byl v roce 1973 potvrzen Ústavním soudem Spolkové republiky, který doslova uvedl, že „také do budoucna neexistuje právní rozdíl mezi obyvateli SRN a ostatními Němci“. Podle MAYER, s. 289.

18

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Beispiele für die Missachtung der Staatsbürgerschaft der DDR durch die BRD, s. 183-184. 19

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Anmaßung von Schutzrechten für Bürger der DDR, s. 187. Pasy nebylo oprávněno vydávat v zásadě pouze Stálé zastupitelství SRN ve Východním Berlíně.

20

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Ausübung von Druck auf dritte Staaten, um diese auf die völkerrechtswidrige Position der BRD gegenüber der DDR in Staatsbürgerschaftsfragen festzulegen, s. 195. V prvé řadě se jednalo o smlouvy se státy Afriky. 21

Nešlo o žádné nové věci – všechny čtyři body zazněly již před projevem v Geře. Uvádí POND, Elizabeth, Beyond the Wall. Germany’s Road to Reunification, New York 1993, s. 27.

s t r á n k a | 24

důkazy o zločinech na německo-německých hranicích,22 vyřešit problematický úsek společných hranic na dolním toku Labe tak, aby dělicí čára vedla středem toku (a nikoliv po pravém břehu, jak se do této doby snažila prosazovat Spolková republika)23 a konečně změnit stálá zastupitelství na velvyslanectví standardního typu.24 Takzvané požadavky z Gery (Geraer Forderungen) se prakticky po celá osmdesátá léta s železnou pravidelností objevovaly v důležitých projevech Ericha Honeckera i dalších vysokých funkcionářů SED25 a jejich vyzdvihování se stalo jakýmsi rituálem předcházejícím většinu diskusí o konkrétních problémech týkajících se obou německých států.26 Psychologicky nejdůležitější požadavek – respektování východoněmeckého občanství – však zůstával ignorován, a to i přes zvýšenou právní argumentaci Východního Berlína, podle které respektování státního občanství mělo automaticky vyplývat z principu suverénní rovnosti států definované v Chartě OSN.27 Když ani tyto argumenty nepadly na úrodnou půdu, rozhodlo se vedení

SED přejít

k ofenzivnějším krokům,

ke zvýšení tzv. povinné výměny

(Mindestumtausch). 22

Centrální a dokumentační středisko zemské justiční správy (ZESt) v Salzgitteru mělo od svého založení v roce 1961 dva hlavní cíle. Za prvé shromažďovat veškeré důkazy o zločinech spáchaných na německo-německé hranici (prioritně těch s následkem úmrtí a těžkého zranění) a za druhé pak těmto zločinům preventivně zabraňovat. Podle běžně dostupných údajů středisko za dobu své činnosti nasbíralo důkazní materiál k bezmála čtyřiceti tisícům incidentů.

23

Jednalo se o necelých 100 kilometrů hranice na dolním toku Labe mezi obcemi Schnackenburg a Lauenburg. Snahu dopracovat se ke konečné dohodě NDR projevovala od začátku 70. let, když se odvolávala na Londýnský protokol o okupačních zónách v Německu ze září 1944. Případná dohoda by však pravděpodobně vyžadovala souhlas čtyř vítězných mocností, což by beztak složitá jednání dále zkomplikovalo. Z pohledu vládních koalic SPD a FDP a následně CDU a FDP se ale v žádném případě nejednalo o prioritu. Viz například archiv ministerstva zahraničních věcí ČR, dokumenty teritoriálních odborů (dále jen MZV-DTO), Východní Berlín, kniha č. 9, dokument č. 01443/82: Hranice mezi NDR-NSR na sporném úseku Labe, 16. srpna 1982. 24

Rede von Erich Honecker in Gera, 13. Oktober 1980, k dispozici na www.chronik-der-mauer.de. Z oněch čtyř bodů byly z pohledu Východního Berlína nejdůležitější první dva.

25

Ještě například 4. července 1989 východoněmecký ministr zahraničí Oskar Fischer na schůzce s šéfem Úřadu spolkového kancléře hned na začátku obsáhle vyjmenoval všechny čtyři problémy, jenž je potřeba vyřešit. Viz BStU, MfS Rechtsstelle, Nr. 211: Bericht über den Besuch des Bundesministers für besondere Aufgaben und Chef des Bundeskanzleramtes der BRD, Rudolf Seiters, am 4. Juli 1989, s. 103.

26

NDR by ve skutečnosti za úspěch považovala splnění alespoň toho bodu, který považovala za nejdůležitější – (ne)respektování východoněmeckého občanství. Tak se vyjádřil například Hermann Axen při rozhovoru s Willy Brandtem v září 1984. Viz archiv MZV, telegramy přijaté (dále jen MZV-TP), č. 054 861, 24. září 1984.

27

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Argumentationshinweise zu in der BRD aufgeworfenen Fragen in Zusammenhang mit der Staatsbürgerschaft der DDR, s. 206-208.

s t r á n k a | 25

Každý návštěvník ze Spolkové republiky nebo ze Západního Berlína měl od roku 1964 povinnost směnit při vstupu na území NDR určité množství západoněmeckých marek podle oficiálního kurzu 1:1, to znamená velmi nevýhodných pro návštěvníky ze Západu. Taxy byly odstupňovány podle věku: od listopadu 1974 platila sazba 13 DM na dospělého a den, v případě návštěvy pouze hlavního města stačilo vyměnit 6,50 DM, na děti a mládež do 16 let a na důchodce se tato povinnost nevztahovala.28 Od října 1980 ale na Honeckerův příkaz vstoupil v platnost nový řád charakterizovaný citelným navýšením všech sazeb.29 I když povinná výměna v rámci německo-německých vztahů představovala zřetelně negativní faktor a výraznou překážku cestovního ruchu,30 pro NDR možná tím hlavním podnětem bylo vylepšení valutové bilance. Po navýšení sazeb se odhadovaný příliv západoněmeckých marek údajně pohyboval okolo 300 milionů ročně, což by znamenalo, že ve sledovaném období mezi roky 1982-1989 východní Německo tímto způsobem získalo sumu v řádu dvou miliard DM.31 Zda za úpravou tax stála snaha vyřešit (ne)respektování občanství nebo spíš motivace snížit pravidelné deficity státní kasy, zůstává ne zcela jasně zodpovězenou otázkou.32

28

Pohyby tzv. povinné výměny jsou časově dobře zachyceny v Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2275.

29

SCHWEITZER, Carl-Christoph (edit.), Politics and Government in Germany, 1944-1994. Basic Documents, Oxford 1995, s. 68. Pro lidi starší šestnácti let nyní bez výjimky platila taxa 25 DM na osobu a den, přestalo se rozlišovat mezi cestou do Východního Berlína a mimo hlavní město a do Mindestumtausch byly nyní zařazeny také děti a mládež, u nichž se účtovalo 6,50 DM na den.

30

Následkem zvýšení povinné výměny počet návštěvníků v NDR pocházejících ze Spolkové republiky a Západního Berlína klesnul (i když pouze dočasně) o plných 30 %. Podle HERTLE in NJOLSTAD, s. 268. U samotných návštěvníků ze Západního Berlína byl pokles nejvýraznější: z 3,1 mil. osob v roce 1979 na 1,73 mil. o dva roky později, tj. úbytek o 44 %. Podle BStU, MfS Hauptverwaltung Aufklärung, Nr. 26, Teil 1 von 2: Bericht der Bundesregierung über die Arbeit der Transitkommission und der Verkehrskomission in der 3. Sitzung des Ausschusses für innerdeutsche Beziehungen des Deutschen Bundestages, 8. Juni 1983. 31 32

Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2275.

Ekonomické důvody vyzdvihuje například STAADT, Jochen, Deutsch-deutsche Beziehungen vom 1949 bis 1989, in: SCHWARZ, Hans-Peter (edit.), Die Bundesrepublik Deutschland. Eine Bilanz nach 60 Jahren, Köln 2008, s. 164.

s t r á n k a | 26

2.

Vztahy mezi SRN a NDR uprostřed tzv. druhé studené války Následující kapitola je zaměřena na stručnou charakteristiku mezinárodní situace na

přelomu 70. a 80. let, poněvadž možnosti ve vztazích mezi NDR a Spolkovou republikou se přímo odvíjely od proměnlivého klimatu studené války. Nutno říci, že období konce sedmé a začátku osmé dekády 20. století rozvoji německo-německých kontaktů v žádném případě nepřálo. Prvotní důvod spočíval v ropné krizi, respektive v dlouhodobě rostoucích cenách „černého zlata“, díky nimž Sovětský svaz mohl řešit příjemné problémy, kam zainventovat miliardy rublů získaných jeho vývozem. Velkou část těchto prostředků spolkl vojenskoprůmyslový komplex, především vybudování moderního hladinového loďstva řízené admirálem Gorškovem. Nezapomínalo se samozřejmě ani na konveční výzbroj (masová produkce tanků T-72), letecké síly (supersonické bombardéry dlouhého doletu Tu-22M) a v neposlední řadě ani na progres v oblasti jaderných zbraní, kde se podařilo dokončit vývoj nové rakety středního doletu vybavených dvojitou hlavicí. Oficiální název RSD-10 Pionýr (РСД-10 Пионер) je dnes téměř zapomenut, americké označení SS-20 Saber nicméně dodnes zůstává symbolem obnovené eskalace napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, hlavně v americké historiografii nazývané jako druhá studená válka. Rozmisťování raket SS-20 v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině prakticky vymazalo dosavadní náskok Spojených států a jejich spojenců, protože rakety SS-20 díky svému doletu přesahujícím 4 tisíce kilometrů mohly v případě ozbrojeného konfliktu proměnit celou západní Evropu v post-jaderné peklo. Spojené státy tyto kroky s ohledem na zřetelnou převahu Varšavské smlouvy v konvenčních zbraních vnímaly jako zásadní porušení stávající rovnováhy. Reakce přišla 12. prosince 1979, kdy členské státy Aliance ústy svých ministrů obrany a zahraničí přijaly tzv. dvojí rozhodnutí NATO (Double-Track Decision) založené na dvou hlavních principech. Prvním byla urychlená modernizace spojeneckých raket spočívající v nahrazování již zastaralých raket Pershing I moderními typy Pershingy II a Gryphon.1 Podle dvojího rozhodnutí

1

Pershingy druhé generace měly pouze ani ne poloviční dolet ve srovnání s raketami SS-20, ten však kompenzovaly vysokou absolutní rychlostí, zatímco Gryphony (BGM-109G Gryphon) naopak vykazovaly větší akční rádius na úkor rychlosti.

s t r á n k a | 27

mělo být v zemích západní Evropy nainstalováno celkem 572 nových raket, z toho 108 Pershingů druhé generace. Je zajímavé, že všechny rakety Pershing II generalita USA naplánovala rozmístit výlučně na území Spolkové republiky; při omezeném doletu těchto raket je ovšem takové rozhodnutí pochopitelné. Milionům obyvatel SRN ale podobné dedukce přišly přinejmenším nemorální a to bez ohledu na kancléře Helmuta Schmidta, který (navzdory odmítavému postoji většiny SPD) modernizaci vyjadřoval podporu.2 Necelý rok po představení dvojího rozhodnutí západoněmečtí lídři mírového hnutí zformulovali tzv. Krefeldský apel – veřejnou výzvu s cílem aktivizovat veřejné mínění proti rozmisťování nových zbraní hromadného ničení. Největší hromadné demonstrace v historii Spolkové republiky vyvolané pocitem, že se Evropa v případě války může proměnit v jeden velký masový hrob,3 přispěly k tomu, že v následujících třech letech svůj podpis pod Krefeldský apel připojily čtyři miliony obyvatel.4 Ve Washingtonu ovšem podobné aktivity vůči Spolkové republice vzbuzovaly jistou míru nedůvěry: připomínala se německá Sonderweg, Rapallská smlouva a celkově vyvstávala otázka, zda největší ekonomika Evropy nenastavuje kurs do pásma neutrality.5 Západní Německo v systému Aliance zaujímalo skutečně klíčové místo a v případě, že by spolkový sněm dvojí rozhodnutí neschválil, dala se podobná odmítnutí očekávat i z dalších zemí s čestnou výjimkou Velké Británie. V době, kdy Helmut Kohl nastupoval do úřadu kancléře, neexistovalo ve Spolkové republice žádné důležitější vnitropolitické téma než vyzbrojení novými raketami na základě dvojího rozhodnutí Severoatlantické aliance.6

2

Bližší analýzu dvojího rozhodnutí NATO a zvláště roli Helmuta Schmidta (pro něhož znamenalo současně úspěch při vyjednávání ve strukturách Aliance a zároveň začátek konce jeho politické kariéry) nabízí READMAN-SPOHR, Kristina, Western Europe, the United States, and the Genesis of NATO’s Dual Track Decision, 1977-1979, in: Journal of Cold War Studies 13, Nr. 2/2011, s. 39-89. 3

Ronald Reagan na rozdíl od svých předchůdců na veřejnosti vytvářel dojem, že omezená jaderná válka není nějakým zásadním ohrožením pro světový mír. Jde o vyjádření pro Washington Post v únoru 1983. Podle FALIN, s. 276.

4

Enquete Kommission, Band 5/1, s. 582 a 590. Je nutné zmínit, že vlna protiválečných demonstrací kromě Spolkové republiky zasáhla podstatnou část západní Evropy (Británii, Nizozemí), Skandinávii (Norsko) a také Itálii.

5

Konkrétní obavy nad rozvolněním vazby mezi Spolkovou republikou a Západem (v první řadě USA) projevoval Henry Kissinger. GLEES, Anthony, Reinventing Germany. German political development since 1945, Oxford (Washington D.C.) 1996, s. 223. 6

Enquete Kommission, Band 5/1, s. 591.

s t r á n k a | 28

Jeho očividná nepopulárnost u obyvatel západní Evropy tedy snění Kremlu o tom, že rozmístění Pershingů nakonec půjde zabránit, mohla proměnit v realitu.7 Sovětský svaz navíc jako odpověď na kroky Američanů v tichosti přijal bezpečnostní protiopatření spočívající v instalaci dalších SS-20 raket na území NDR a Československa v případě schválení dvojího rozhodnutí s jasným cílem odradit spolkový sněm od jeho ratifikace. Vystupování Ericha Honeckera bylo přesvědčivé: v rozhovorech s politiky ze SRN prohlašoval, že východoněmecká republika nebude váhat dát své území k dispozici pro rozmístění raket k zajištění míru8 a při schůzce s Gustávem Husákem se oba generální tajemníci vzájemně ujistili o tom, že vzhledem ke geografické poloze obou států na západní hranici socialistického společenství musí jejich stanoviska zůstat jednoznačná a pevná.9 Často se však zapomíná na nedílnou součást dvojího rozhodnutí, kterou byla nabídka obnovit rozhovory o odzbrojení. Ronald Reagan se navzdory novému vyzbrojování stal prvním prezidentem USA, jehož cílem bylo jaderný arzenál úplně zlikvidovat, popřípadě z jaderných raket udělat zbraně minulosti – odkud vede logický krok k projektu strategické obranné iniciativy (mediálně známějšímu jako „hvězdné války“) vyhlášeném v roce 1983.10 Dvojí rozhodnutí tak lze považovat nejen za start dalšího kola militarizace, které sovětská ekonomika jednoduše nezvládne zaplatit, ale i za začátek cesty vedoucí přes nová mírová jednání v Ženevě až do Washingtonu, kde Gorbačov a Reagan na konci roku 1987 podepíšou smlouvu o eliminaci jaderných zbraní krátkého a středního doletu. V posledních letech vlády Leonida Iljiče Brežněva se ale toto řešení zdálo být pouhou utopií. Začátkem 80. let se klima détente předcházející dekády vytratilo a s ním zmizel i duch Harmelovy zprávy z roku 1967, která poprvé přiznala nutnost vyřešení německé otázky (nevylučujíce znovusjednocení Německa) za předpokladu, že v Evropě má být nastoleno stabilní 7

Sborník z mezinárodní konference From Helsinki to Gorbachev, 1975-1985: The Globalization of the Bipolar Confrontation konané v italském Artiminu v dubnu 2006. Ke stažení na stránkách Wilsonova centra www.wilsoncenter.org/topics/pubs/CWIHPBulletin16_researchnotes.pdf. 8

MZV-DTO, Východní Berlín: Informace o setkání Ericha Honeckera s H. J. Vogelem, 20. června 1983, č. 013.807/83, s. 45-49. 9

Národní archiv ČR, fond ÚV KSČ (dále jen ÚV KSČ), zasedání č. 86/83, bod č. 7: Zpráva o přátelském pracovním setkání gen. tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR G. Husáka s gen. tajemníkem ÚV SED a předsedou Státní rady E. Honeckerem. 10

GADDIS, John Lewis, Studená válka, Praha 2006, s. 200.

s t r á n k a | 29

uspořádání. Připomeňme známé události: dva týdny po vyhlášení dvojího rozhodnutí Sovětský svaz odstartoval svůj bezmála desetiletý pokus podmanit si Afghánistán, následoval bojkot letních olympijských her v Moskvě plánovaných jako neoficiální oslava Brežněvovy dlouholeté kariéry, krátce po jejich skončení vláda Stanisława Kanii v Polsku rozhodla legalizovat Solidaritu jako entitu nezávislou na Polské sjednocené dělnické straně, aby ji o rok později generál Wojciech Jaruzelski po vyhlášení výjimečného stavu opět postavil mimo zákon, a konečně na jaře 1983 Ronald Reagan svou ostrou rétoriku vůči komunistickému světu korunoval označením SSSR jako říše zla. Za těchto okolností vztahy mezi oběma supervelmocemi a tím pádem i vztahy mezi Spolkovou republikou a NDR ochladly na bod mrazu. Vše nasvědčovalo tomu, že rozdělené Německo na mapě Evropy je realitou, s níž budou žít celé generace.11 Právě v té době se řízení Úřadu spolkového kancléře ujal Helmut Kohl.

11

Andrej Gromyko již začátkem 70. let prohlásil, že vznikly dva německé národy, čímž se německá otázka jednou provždy vyřešila. Podle GORBATSCHOW, s. 701.

s t r á n k a | 30

3.

Kohlovo Machtergreifung V květnu roku 1982 se dovršil osmý rok vlády sociálně-liberální koalice vedené

Helmutem Schmidtem. Ve zpětném pohledu nutno říci, že duo Schmidt-Genscher (od roku 1977 spíše trio Schmidt-Genscher-Lambsdorff) Spolkovou republiku provedlo ne úplně jednoduchými roky následujícími po vypuknutí (prvního) ropného šoku se ctí, když hlavně solidní růst HDP a stabilitu západoněmecké marky tehdy mohla většina států Evropských společenství Bonnu pouze závidět.1 O to nepříjemnější probuzení znamenal příchod druhé ropné krize, kdy tempo do té doby vzorně namazaného hospodářství Spolkové republiky výrazně zpomalilo. Zatímco ve druhé polovině 70. let průměrný růst HDP dosahoval velmi dobrých 4 %, v roce 1980 zaznamenal už jen necelé 1 %, aby pak v následujících dvou letech ekonomika Spolkové republiky spadla do recese.2 Obyvatelé západního Německa se pravděpodobně nejobtížněji vyrovnávali s nezaměstnaností. Ta se na vrcholu hospodářského zázraku pohybovala v zanedbatelných číslech pod dvěma procenty, po kontinuálním růstu během sedmdesátých let se však její úroveň dostala na téměř 2 miliony osob v absolutním vyjádření, což znamenalo téměř 10 % obyvatel v produktivním věku bez práce.3 Na začátku 80. let 20. století právě nezaměstnanost (vedle urbánního terorismu RAF) figurovala na prvním místě v seznamu nejpalčivějších sociálních problémů země. Předseda FDP a současně ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher dával přibližně od léta roku 1981 najevo, že za slabé výsledky v boji s následky hospodářského zpomalení nese vinu pouze SPD. Jinými slovy, liberálové se začali připravovat na obrat. Schmidt se ještě pokusil zabojovat, když po odstoupení čtyřech ministrů z FDP v září 1982 vytvořil menšinový kabinet, ten se ale ukázal být pouhým intermezzem. Jedním z řešení vládní krize mohly být nové volby, jejich vyhlášení ale nepodporovala ani jedna ze tří největších stran: SPD by je podle průzkumů veřejného mínění prohrála, liberálové po svém opuštění dosavadní koalice získali nálepku vypočítavé strany a panovaly oprávněné obavy, zda se vůbec dostanou do sněmu a CDU se sice 1

Učebnice ekonomie obohatil nový termín – stagflace – obávaný stav, kdy stagnace HDP je (poněkud nelogicky) doprovázena vysokou inflací – ve vyspělých zemích se v 70. letech pravidelně jednalo o inflaci okolo 10 % ročně. 2

Čísla ze spolkového statistického úřadu, podle http://pdwb.de/w_biprei.htm.

3

Bundeszentrale für politische Bildung, Die Entwicklung der Arbeitslosigkeit in Deutschland, viz www.bpb.de.

s t r á n k a | 31

cítila být na koni, ale bez FDP by se dala sestavit pravděpodobně pouze menšinová vláda, proto i u křesťanských demokratů převažoval souhlas počkat s volbami až na příští rok.4 Logické vyústění celé situace přišlo 1. října 1982, kdy spolkový sněm po konstruktivním hlasování o nedůvěře zvolil novým kancléřem Helmuta Kohla. Vzhledem k jeho pověsti provinčního a ve srovnání se svým předchůdcem těžkopádného a ne úplně sečtělého politika by možná ani jeho stoupenci nedokázali uvěřit, že po patnácti letech bude tento muž stále v úřadu a u jehož jména se i kritici shodnou na tom, že v éře po Konradu Adenauerovi Spolkovou republiku ovlivnil nejvíce právě Kohl.5 Kancléř počáteční despekt vůči své osobě potvrzuje v memoárech, když mu krátce po nástupu do funkce bylo údajně řečeno, ať raději ani nevybaluje kufry, protože během tří měsíců se bude muset stěhovat pryč.6 Pro nový kabinet neexistovalo obvyklých sto dnů hájení. Výsledky musely být vidět co nejdříve – volby byly vypsány už na jaro příštího roku. Od převzetí vlády přes koaliční jednání mezi CDU/CSU a FDP až po formulaci prvního vládního prohlášení uplynula rekordně krátká doba necelých dvou týdnů. Při analýze hlavních bodů programového prohlášení vlády ze 13. října 1982 zjistíme, že na prvním místě stály úkoly související s hospodářskou recesí: vytáhnutí ekonomiky z krize, snížení nezaměstnanosti, konsolidace veřejných výdajů. Poté následovalo prosazování aktivní mírové politiky, což v překladu z diplomatického jazyka neznamená nic jiného než příprava na rozmístění Pershingů. Kohl si případné odmítnutí dvojího rozhodnutí nepřipouštěl, pevná vazba Spolkové republiky s USA a její zapojení do systému Západu tvořila podle jeho představ první z pilířů zahraniční politiky SRN. Druhý spočíval v opětovném nastartování evropského integračního procesu, který se vzhledem k hospodářským obtížím spojeným s ropnými šoky přeci jen dostal na vedlejší kolej.7

4

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 11, zpráva č. 015.427/82: Hodnocení současné situace v NSR ÚV SED, 27. září 1982, s. 287-292.

5

CLEMENS, Clay, Introduction: Assessing the Kohl Legacy, in: CLEMENS, Clay, PATERSON, William (edit.), The Kohls Chancellorship, London 1998, s. 15. V tomto smyslu je zajímavá nedůvěra předsedy CSU Franze Josefa Strausse, který kancléřství Kohla vnímal pouze jako přechodné řešení do nových voleb, po nichž by se vlády ujal on sám. MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 11, zpráva č. 015.427/82: Hodnocení ÚV SED současné situace v NSR, viz pozn. č. 4.

6

KOHL, s. 930.

7

První vládní prohlášení podrobně analyzuje KORTE, s. 89 a dále, popřípadě POTTHOFF, s. 205.

s t r á n k a | 32

Teprve na konci vládního prohlášení najdeme oblast Deutschlandpolitik. Kancléř jednoduše věděl, že s tímto tématem u voličů těžko získá potřebné politické body, důležité ale je, že vláda na oblast vnitroněmeckých vztahů nezapomněla. Kohlova stanoviska byla v zásadě jasná od jeho projevu ve spolkovém sněmu v listopadu 1980, kdy za CDU přiznal platnost východních smluv uzavřených za Brandta, přihlásil se k principu vypočitatelné politiky obou německých států a zároveň odmítnul takové jednání, které by v NDR vedlo k destabilizaci.8 Není tedy velkým překvapením, že v textu chybí jakákoliv zmínka o případném sjednocení, koneckonců termín Wiedervereinigung Kohl v aktivním smyslu slova použil až v souvislosti s tzv. desetibodovým plánem na konci listopadu 1989, téměř tři týdny po pádu Zdi. Ve vládním prohlášení ale musela být přítomna pasáž, která by pojetí Deutschlandpolitik odlišila od toho Schmidtova, jinak by logicky vyvstávala otázka, z jakého důvodu vlastně CDU při hlasování v roce 1972 Základní smlouvu odmítla a proč v 70. letech politiku vůči NDR (a Ostpolitik jako celek) tak ostře kritizovala. Z těchto důvodů se v prohlášení objevuje odkaz na preambuli Základního zákona Spolkové republiky s požadavkem po svobodném sebeurčení všech Němců; tuto formulaci budou Kohl a jeho nejbližší spolupracovníci připomínat prakticky až do pádu Berlínské zdi. Text pokračuje částí, která by se do textů sociálnědemokratických vlád Brandta a Schmidta pravděpodobně nedostala: „Zeď, ostnatý drát a střelba nemohou být tím posledním slovem na hranici mezi Západem a Východem v Německu ani v Evropě. Němci cestující z jedné části Německa do druhé nesmí podstupovat riziko zastřelení.“9 Tyto věty předznamenaly nejdůležitější úkol pro operativní Deutschlandpolitik nejenom na nejbližší období, ale i pro celou dekádu: rozšíření možností a zlepšení podmínek pohybu mezi SRN a Západním Berlínem na jedné straně a NDR na straně druhé. Slova o zdi, ostnatém drátu a střelbě na německo-německých hranicích měla ve srovnání s předchozími kabinety deklarovat větší odstup (Begrenzung) od totalitního režimu ve Východním Berlíně, což potvrdil i Rainer Barzel, tehdejší ministr pro vnitroněmecké záležitosti. 8

POTTHOFF, Heinrich, Die Deutschlandpolitik der Bundesregierung der CDU/CSU – FDP – Koalition (Kohl/Genscher), die Diskussion in den Parteien und in der Öffentlichkeit 1982-1989, in: Enquete Kommission, Band 5/III, s. 2069. Pro CDU se v žádném případě nejednalo o nějaké náhlé vhození do studeného rybníka. Její vyjednavači – Walther Leisler Kiep, Peter Lorenz, Gerhard Stoltenberg a především Ottfried Hennig – kontakty s SED navázali již v polovině 70. let. 9

KORTE, s. 94.

s t r á n k a | 33

Ten v podrobnějším nastínění politiky vůči NDR z 15. listopadu 1982 výslovně uvedl, že nový kabinet bude pevně stát za jednotou německého národa, což znamená, že plné respektování východoněmeckého občanství nepřipadalo v úvahu.10 Ještě do konce roku 1982 však vyšlo najevo, že podobná vyjádření mají spíš demonstrativní charakter a v zásadě nebrání v pokračování ve vyjetých kolejích. V listopadu u příležitosti Brežněvova pohřbu v Moskvě došlo i na krátké setkání mezi Honeckerem a spolkovým prezidentem Karlem Carstensem, který generálního tajemníka stačil ujistit, že NDR může ze strany Bonnu počítat s kontinuitou dosavadní politiky.11 Podobně se několikrát vyjádřil i sám Kohl, když například v osobním dopisu Erichu Honeckerovi potvrdil, že všechna probíhající jednání budou pokračovat i do budoucna, a generálního tajemníka dokonce pozval na návštěvu Spolkové republiky, čímž symbolicky navázal na svého předchůdce.12 První etapa Kohlovy vlády mezi říjnem 1982 a březnem 1983 do německo-německých vztahů nevnesla zásadní obrat ani novou aktivitu.13 Bylo to logické, protože k prosazení skutečných změn bylo potřeba vyhrát volby a zkušenosti velely k opatrnosti – kromě roku 1976 skončila všechna čtyři předchozí volební klání neúspěchem a vládu pokaždé sestavovala SPD. Není sporu o tom, že kdyby si vítěze voleb do spolkového sněmu v březnu 1983 mohl vybrat sám Honecker, pak by se rozhodl pro SPD, byť s těžkým srdcem – to kvůli společné minulosti, která byla spíše přítěží.14 Dva důvody ale převážily. Za prvé, část sociálních demokratů vyjadřovala ochotu bavit o plném uznání východoněmecké státní příslušnosti, tedy o zásadním požadavku z Gery15 a za druhé, byli to především poslanci z řad SPD, kteří projevovali 10

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1: Bundesminister Barzel: Zur Deutschlandpolitik der neuen Bundesregierung, s. 15 a 17.

11

KOHL, s. 83.

12

POTTHOFF, s. 212. Ericha Honeckera na návštěvu SRN poprvé pozval Helmut Schmidt při společném setkání na Werbellinsee u Berlína v prosinci roku 1981. Z návštěvy ale sešlo kvůli odporu Kremlu, který si rozvoj kontaktů mezi Spolkovou republikou a NDR v podmínkách tzv. druhé studené války v žádném případě nepřál. 13

KORTE, s. 123.

14

Příznačné bylo například to, že SED po celou dobu Schmidtovy vlády necítila potřebu navázat s SPD oficiální stranické kontakty. GARTON ASH, s. 322. Vztah SPD k NDR nekonvečním způsobem popsal dlouholetý velvyslanec SSSR ve Východním Berlíně, Pjotr Abrasimov – podle něj Helmut Schmidt prováděl politiku objímání NDR až do jejího udušení. MZV-TP, č. 046 762, 25. března 1983. 15

Kohl uvádí Johanna Raua a mladého Gerharda Schrödera, viz KOHL, s. 164; JÄGER, Wolfgang, Deutschlandpolitik der CDU/CSU Koalition 1982-1989, in: Enquete Kommission, pak bývalého ředitele Stálého

s t r á n k a | 34

nesouhlas s dvojím rozhodnutím, zatímco vítězství křesťanských demokratů by podle prognóz Východního Berlína znamenalo posílení vazeb mezi spolkovou vládou a Washingtonem včetně téměř jistého vyzbrojení novou generací Pershingů.16 V prvních dvou měsících roku 1983 tak mezi SED a CDU nastalo jisté ochlazení přerůstající dokonce v pomlouvačnou kampaň řízenou Východním Berlínem ve snaze zvrátit poměrně jednoznačná čísla průzkumů veřejného mínění.17 Díky nim mělo československé velvyslanectví ve Východním Berlíně již pár dnů před volbami jasno: o vítězi – CDU/CSU – není pochyb, zbývá zodpovědět pouze jedinou důležitou otázku – zda se liberálům po jejich (oportunistickém) manévru podaří dostat se vůbec do sněmu.18 Výsledky voleb z 6. března 1983 potvrdily předpoklady, když přinesly jednoznačné vítězství CDU/CSU. Ta podle čísel zaznamenala svůj druhý největší úspěch v historii a se ziskem bezmála 49 % hlasů nebyla daleko od absolutní většiny. O tu ji svým vstupem do sněmu de facto připravili Zelení, jimž se podařilo využít protiválečné nálady veřejnosti i větší citlivosti na otázky životního prostředí. Ze vstupu Die Grüne do Spolkového sněmu by se za standardních okolností radovali sociální demokraté, u nichž se předpokládala ochota zformovat rudozelenou koalici. SPD však na vítěze ztratila více než 10 % (necelých 40 % odevzdaných hlasů bylo pro sociální demokraty nejhorším výsledkem od roku 1961), což úvahy o případné vládě zcela vylučovalo. U liberálů po sečtení hlasů určitě nepanovala přehnaná spokojenost, nicméně vzhledem k předvolebním pochybnostem, zda se FDP vůbec podaří překonat pětiprocentní hranici, bylo 7 % slaveno jako úspěch.19 Kancléři uspokojení nad rýsující se pohodlnou většinou osmadvaceti poslanců mohl kalit pouze ten fakt, že obhájení pozic liberálů znamenalo téměř automatickou rezervaci postu ministra zahraničí pro Hanse-Dietricha Genschera. To samo o sobě nevadilo,

zastoupení ve Východním Berlíně Güntera Gause, s. 1576. Mezi obhájce respektování občanství NDR patřil i dlouholetý poslanec za SPD a jeden z klíčových tvůrců programu přijatého v Bad Godesbergu Herbert Wehner, srv. Berliner Morgenpost, Wir Bestehen auf einem Waffenmix, 31. Juli 1983. 16

Hodnocení ÚV SED současné situace v NSR, viz pozn. č. 4.

17

MZV-DTO, Východní Berlín, dokument č. 01358/83: Zpráva o vnitřní a zahraniční politice NDR v 1. pololetí 1983, 25. července 1983, s. s. 112-128.

18 19

MZV-TP, č. 043 187, 21. února 1983 a č. 043 887, 4. března 1983.

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 14, zpráva č. 01159/83: Informace ke stanovisku NDR k výsledku voleb do Spolkového sněmu v NSR, 21. března 1983.

s t r á n k a | 35

vznikal však problém, jakým způsobem využít „problémového“ předsedu CSU Franze Josefa Strausse, který se před volbami netajil úmysly vrátit se do vlády právě přes Auswärtiges Amt.20 Vedení SED z výsledků nového rozložení sil v Bundestagu určitě nebylo nijak nadšeno, protože Kohlovo vítězství definitivně potvrdilo ukončení více než desetileté spolupráce se sociální demokracií. I když jednání s SPD nebyla úplně bez problémů, přeci jen platila slova jednoho z klíčových architektů nové Ostpolitik Egona Bahra, že „po období, kdy německé státy neměly žádné vztahy, je lepší, budou-li alespoň špatné“.21 První iniciativa, respektive jistá sondáž možné budoucí spolupráce, vyšla poněkud překvapivě od Ericha Honeckera během každoroční návštěvě lipského veletrhu týden po volbách. Šéf SED se zastavil u prezentace západoněmeckého koncernu Mannesmann, kde se pozitivně vyjádřil k vývoji vztahů mezi NDR a Spolkovou republikou a projevil ochotu přijmout nabídku k návštěvě Bonnu.22 Tento vstřícný krok zůstal bez pozitivní odpovědi; šéf SED se dočkal přímo opaku – jisté Eiszeit ve vzájemných vztazích. Na tomto ochlazení však Kohl ani nikdo jiný ze spolkové vlády neměl podíl. Na začátku dubna 1983 totiž došlo k události, kterou bychom s určitou nadsázkou mohli považovat za jistý druh černé labutě.23 Šlo o úmrtí západoněmeckého občana Rudolfa Burkerta 10. dubna na hraničním přechodu Drewitz-Západní Berlín. Tam byl Burkert přivezen z nedalekého dálničního odpočívadla, kde ho východoněmečtí policisté údajně zadrželi, jak komusi z NDR předává západní zboží v hodnotě cca tří tisíc marek, což samozřejmě znamenalo porušení zákonů. Během následného vyšetřování Burkert za ne zcela jasných okolností zemřel. Východoněmecká strana nebyla schopna podat žádné podrobnější informace, teprve po dvou

20

Kdyby Strauss nebyl odpovídajícím způsobem ve vládě využit, daly se od předsedy CSU čekat obstrukce. Strauss se ještě na začátku roku, necelého čtvrt roku před volbami, s despektem vyjadřoval o údajné kontinuitě zahraniční politiky nové vlády a požadoval zásadní změnu v přístupu vůči východním sousedům, zejména NDR. Nebojoval prý proti Ostpolitik SPD, aby se k ní po třinácti letech připojil. MZV-TP, č. 041 612, 27. ledna 1983.

21

GARTON ASH, s. 73.

22

Informace ke stanovisku NDR k výsledku voleb do Spolkového sněmu v NSR (viz pozn. č. 19), s. 108. Lipský veletrh se stal tradičním místem setkání politiků i podnikatelů z obou německých států, například roku 1984 ho navštívilo 100 představitelů politického i ekonomického života SRN, západoněmecká média o lipském veletrhu psala jako o poutním místu politiků SRN, viz MZV-TP, č. 044 712, 16. března 1984 a č. 045 221, 26. března 1984. 23

Termín pocházející od amerického akademika a esejisty (ve skutečnosti muže mnoha profesí) libanonského původu Nassima Nicholase Taleba. Ten ve své knize Black Swan z roku 2007 termín černá labuť použil pro označení nepředvídatelných událostí.

s t r á n k a | 36

týdnech přišlo do Bonnu strohé prohlášení konstatující smrt v důsledku srdečního selhání a svádějící zjištěná poranění na pád Burkerta ze židle a následný úder hlavou do topení.24 Kohlova nová vláda se s jistým zpožděním dostala pod tlak veřejnosti, která na základě každodenních otázek z médií žádala detailní informace o celém případu, i pod tlak „jestřábů“, když hlavně Franz Josef Strauss označoval Burkertovu smrt za mord a volal po okamžitých reakcích vůči NDR.25 Kromě dočasně nepřátelské atmosféry26 případ Drewitz zanechal dva vážnější důsledky: stornovalo se už pevně naplánované přijetí Güntera Mittaga na Úřadu spolkového kancléře27 a co bylo podstatnější, Erich Honecker se po „konzultaci“ se sovětským velvyslancem Abrasimovem rozhodnul svou návštěvu Spolkové republiky prozatím odložit.28 V této poněkud napjaté době byla povolební jednání mezi CDU/CSU a FDP dávno u konce (trvala pouhé tři dny) a členové druhého Kohlova kabinetu už měsíc řídili svá ministerstva. V popředí stále ležely úkoly spojené s hospodářstvím (koneckonců volební slogan CDU zněl Arbeit, Frieden, Zukunft. Miteinander schaffen wir’s), pracovalo se však i na konkrétnějších obrysech Deutschlandpolitik. Druhé vládní prohlášení zveřejněné 4. května 1983 v oblasti německo-německých vztahů nepřineslo žádné zásadní změny, ve své podstatě ale formulovalo čtyři obecné zásady, jež měly být pro další směřování vnitroněmeckých vztahů určující. Za prvé – zvětšit normativní odstup od NDR. Kohl tak pokračoval v kurzu nastartovaném slovy o zdi a ostnatém drátu. Přeci jen CDU nemohla dost dobře navázat na dosud vybudované kontakty a zároveň se tvářit, jako by bezmála patnáct let mnohdy ostré kritiky sociálně 24

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 14, zpráva č. 96.943/83-2: Svodka k úmrtí občana NSR na hraničním přechodu Drewitz – stanoviska NDR, 28. dubna 1983. 25

Tamtéž, zpráva č. 01246/83: Informace o prohlášení vlády NSR ze 4.5.1983, 16. května 1983 nebo Schlicht verschlafen, Der Spiegel, Nr. 17/1983, k dispozici na www.spiegel.de.

26

O incidentu se všeobecně vědělo. Na mistrovství světa v ledním hokeji konaném v západním Německu se hráči východoněmeckého týmu před zápasem s domácím mužstvem dočkali označení vrazi nebo prasata a museli uhýbat před lahvemi létajícími z publika. MZV-TP, č. 047 428, 22. dubna 1983 a Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1, „Neues Deutschland“: Zu den Beziehungen zwischen der DDR und der BRD, 3. Mai 1983, s. 81. 27

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 15, dokument č. 01358/83: Zpráva o vnitřní a zahraniční politice NDR v 1. pololetí 1983, 25. července 1983.

28

Vyjádření tiskového mluvčího spolkové vlády k odřeknutí návštěvy ze strany Ericha Honeckera v Texte zur Deutschlandpolitik III/1, Staatssekretär Stolze: Zur Absage des Honecker-Besuches, 29. April 1983, s. 80. Informaci o přímé souvislosti mezi setkáním Honeckera s Abrasimovem a odložením návštěvy přináší MZV-TP, č. 047 616, 29. dubna 1983.

s t r á n k a | 37

demokratické Ostpolitik najednou neexistovalo. Proto se zdůrazňování nedemokratických projevů východoněmeckého režimu a zločinů na hranicích stalo (alespoň zpočátku) typickým rysem vládní Deutschlandpolitik po roce 1983. Do velké míry se však jednalo pouze o jistý druh slohového cvičení, které rozvoji vzájemné spolupráce v podstatě nebránilo. Za druhé – nerezignovat nebo dokonce zapomínat na sjednocení Německa. Tento bod neznamenal aktivní usilování o opětovné nabytí německé jednoty – tu si žádný realisticky uvažující politik ve Spolkové republice nedokázal představit až do hlubokého podzimu roku 1989. V praxi se tato zásada projevovala silnějším zdůrazňováním jednolitosti německého národa, častějšími odkazy na preambuli Základního zákona o svobodném sebeurčení všech Němců,

všeobecně

respektovaným

tabu

bavit

se

o

uznání

(plném

respektování)

východoněmeckého občanství a kosmetickou, v tomto ohledu však příznačnou změnu v názvu tzv. zprávy o stavu národa (Bericht zur Lage der Nation) na původní Bericht zur Lage der Nation im gespaltenen Deutschland.29 Za třetí – rozšiřovat oblast pragmatické kooperace v tolika oblastech, v kolika to půjde.30 Na prvním místě se jednalo o cíl zlepšovat podmínky cestování mezi Spolkovou republikou, Západním Berlínem a NDR, což odpovídalo Kohlově přesvědčení, že Deutschlandpolitik musí sloužit v první řadě samotným lidem.31 Spolupráce, nebo alespoň pokusy o ni, se brzy rozšířily do oblastí hospodářství, ochrany životního prostředí nebo kultury. Na rozdíl od dřívější praxe se nyní měl důrazněji prosazovat princip něco za něco (Leistung-Gegenleistung), ve Spolkové republice chápaný tak, že za D-marky NDR na oplátku provede ústupky v oblasti lidských práv. V tomto případě nešlo o nic nového – koncept politiky nazvaný Verflechtung (případně 29

Pravidelná výroční zpráva prezentovaná kancléřem obvykle na jaře před členy spolkového sněmu sloužila k připomenutí nejdůležitějších momentů v německo-německých vztazích za uplynulých dvanáct měsíců a také jako seznam předpokládaných událostí a úkolů na rok příští. Zatímco Kurt Georg Kiesinger ji uvedl pod názvem Bericht zur Lage der Nation im gespaltenen Deutschland, v 70. letech se slova o rozděleném Německu vytratila. Pro historika se informace ze zpráv o stavu národa nedají považovat za příliš relevantní, protože tyto texty se postupem času staly spíše reklamním bulletinem vyzdvihujícím úspěchy spolkové vlády v oblasti Deutschlandpolitik, zatímco na neúspěchy a nevyřešené otázky se diplomaticky zapomínalo. 30

Československé velvyslanectví ve Východním Berlíně informovalo o ulehčení, s jakým vedení NDR Kohlovo vládní prohlášení přijalo, právě pro „celkový obsah a tón mířící k rozvoji politických, hospodářských a kulturních styků“. MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 14, zpráva č, 01246/83: Informace o prohlášení vlády NSR, 16. května 1983.

31

KOHL, s. 163.

s t r á n k a | 38

Vernetzung) založený na maximalizaci vazeb mezi zeměmi Západu a Východu byl představen Willy Brandtem už v roce 1962.32 Za čtvrté – nevyvolávat v NDR destabilizaci nebo dokonce revoluci. Také tato myšlenka vychází z názorů objevujících se už od poloviny 60. let. Podle nich byla NDR ovládána zapřisáhlými komunisty z toho důvodu, že nad další existencí východoněmecké republiky neustále visel otazník. Pokud by tato nejistota zmizela, režim se sám od sebe liberalizuje.33 Ještě důležitější ale byla rovina celoevropská. Případná eskalace v německo-německých vztazích by měla důsledky pro celý kontinent a potažmo pro celý svět, protože oba německé státy ležely přímo na hranici mezi Západem a Východem. V praxi tak mezi oběma německými státy platilo pravidlo nevměšování se do vnitřních záležitostí toho druhého – z pohledu NDR vítané a naprosto samozřejmé, ze strany Spolkové republiky dobrovolně dodržované. Předcházející čtyři zásady lze jen těžko považovat za propracovanou koncepci, kam a jakým způsobem by se vzájemné německo-německé vztahy měly ubírat. Nejednalo se ani o novou vizi – kancléř do velké míry vycházel z dřívějších myšlenek, především u proklamace udržování jednoty národa a podpory evolučního (nikoliv revolučního) vývoje. V tomto případě ale platilo pravidlo méně je někdy více – čtyři zásady Kohlovy Deutschlandpolitik přežily bez jakékoliv revize hluboko do osmdesátých let, prakticky až do pádu Zdi. Měnila se pouze míra akcentu – zatímco na jaře 1983 Kohl politiku vůči východoněmecké republice považoval sice za integrální, nikoliv ale za významnou část vládního prohlášení, o šest a půl roku později se Deutschlandpolitik v Kohlových očích proměnila na jednu z priorit.

32

V osmé dekádě 20. století se jako zastánci této teorie profilovali spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a spolkový prezident Richard von Weizsäcker. Blíže viz GARTON ASH, s. 258-259. 33

Tamtéž, s. 177 a následující.

s t r á n k a | 39

4.

První miliardový kredit a jeho důsledky Význam vztahů k východnímu Německu se zvýšil hned v prvním roce Kohlovy vlády.

Pravděpodobně plné docenění skutečnosti, že oběma německým státům hrozí v případě války stejné nebezpečí, vyvolalo v letech 1983 a 1984 jejich intenzivní a nečekané námluvy. Ve zpětném pohledu nešlo o nic nového: do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se datuje první snaha překonat ochlazení ve vztazích Západ – Východ společnou německo-německou aktivitou vycházejí z podobného předpokladu, totiž že území Spolkové republiky i NDR by se v momentu přímé konfrontace změnilo v jedno velké bitevní pole.1 Samotný pocit společného ohrožení sám o sobě nestačil, k prolomení ledů byl potřeba nějaký počáteční impuls. Ten se zrodil z obtížné pozice východoněmecké republiky na mezinárodních kapitálových trzích. NDR se začátkem vlády Ericha Honeckera opustila nesmělé pokusy o hledání jakési třetí cesty, aby se definitivně přimkla k sovětskému modelu centrálního plánování. Do konce 70. let se východoněmecká ekonomika zdála být v relativní kondici, v souvislosti s druhou ropnou krizí ale i na ni dolehly důsledky v podobě stále rostoucího zadlužení. To bylo prohlubováno jednak štědrou sociální politikou zahrnující subvencování základních druhů potravin, po léta neměnné ceny nájmů a služeb nebo velkorysou podporu bytové výstavby2 a na druhou stranou chronickou nesoběstačností v produkci obilovin a z ní vyplývajícím importem.3 Během let 1977-1982 se tak zahraniční dluh NDR v „tvrdých měnách“ zvýšil z cca 5 miliard na více než 12 miliard dolarů, což po Sovětském svazu a Polsku představovalo nejvyšší absolutní zadlužení mezi státy RVHP. To samo o sobě neznamenalo fatální problém, pád do propasti ale přišel v souvislosti s diskriminačním postupem kapitalistických bank vůči socialistickým zemím.4 Nejednalo se o nic 1

HERTLE in NJOLSTAD, s. 266.

2

Tento program, oficiálně nazývaný jednota hospodářské a sociální politiky (Einheit von Wirtschafts- und Sozialpolitik), byl právě tím, co u Ericha Honeckera při pohledu na fungování východoněmecké republiky vzbuzovalo největší hrdost. Proto měl být zachován i navzdory změněným ekonomickým podmínkám – v překladu do jazyka ekonomiky rostoucím vstupním nákladům. Gespräch mit E. Honecker, Der Stern, Nr. 45/1983, s. 74-77.

3

Například v roce 1983 NDR sklidila do té doby rekordní množství 10 milionů tun obilí, stejně se ale muselo dalších 2,5 milionu tun dovézt. MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 15: Správa o vývoji vnútornej a zahraničnej politiky NDR za II. polrok 1983, s. 5-13. Importy se kontrahovaly se zeměmi jako Kanada nebo Austrálie, protože Sovětský svaz od dob svého vzniku vykazoval až podivuhodnou neschopnost vyprodukovat dlouhodobé potravinové přebytky. 4

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 12, zpráva č. 015.080/82: K otázkám zahraničního obchodu NDR v roce 1981 a počátkem roku 1982, 31. srpna 1982.

s t r á n k a | 40

jiného než o postupné zvyšování průměrných úrokových sazeb z 5,6 % v roce 1977 na 13,9 % o čtyři roky později5 spolu s nahrazováním dlouhodobých úvěrů (splatných obvykle do čtyřiadvaceti měsíců) střednědobými a krátkodobými (splatných během dvanácti a následně i šesti měsíců).6 Nejenom, že platby pouze na pokrytí ročních úroků z východoněmeckého dluhu vzrostly trojnásobně na částku 600 milionů dolarů ročně,7 celkové zatížení státního rozpočtu bylo mnohem vyšší kvůli půjčkám, které se teď musely splácet rychleji. Kombinace vyšších úroků a rychlejšího splácení znamenala, že povinné platby na obsluhu státního dluhu vzrostly z 869 milionů západoněmeckých marek v polovině 70. let na 5,1 miliard marek v roce 1982, popřípadě můžeme použít jiného, možná názornějšího vyjádření: tyto platby spolykaly plných 34 % valutových příjmů získaných exportem východoněmeckého zboží na západní trhy.8 Křivka zadlužení rostla i v důsledku dalších faktorů přímo souvisejících s druhou ropnou krizí. Státy RVHP ze svého členství v této organizaci profitovaly z přístupu k sovětské ropě za nižší ceny než na světovém komoditním trhu. Když ale tzv. černé zlato na začátku osmdesátých let znovu prudce zdražilo, Sovětský svaz vycítil příležitost k pohodlnému rozmnožení svých valutových rezerv. Kohouty na liniích ropovodu Družba se začaly utahovat, navíc cena ropy dodávané do východního bloku se zvedla třikrát.9 Pro NDR se situace stala zvlášť nepříjemnou, protože ruská ropa představovala klíčovou surovinu zpracovávanou ve velkých rafineriích typu Leuna Werke na jednoduché produkty, které tvořily velkou část východoněmeckého exportu – konkrétně okolo 40 % vývozu do Spolkové republiky.10 Za těchto okolností, bylo to přesně na Štědrý den roku 1981, dostali Erich Honecker a Günter Mittag, tajemník ústředního výboru SED odpovědný za otázky hospodářství, nepěkný dárek. Alexander Schalck je informoval o reakci západních věřitelů, kteří se rozhodli (oficiálně 5

Tamtéž.

6

BUTHMANN, Reinhard, Megakrise und Megakredit. Das Zürcher Model im Lichte der Stasi-Akten, in: Deutschland Archiv 38, Nr. 6/2005, s. 994.

7

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 16: Příloha ČTK – mezinárodní redakce, zahraniční aktuality, 8. července 1983. 8

JUDT, Matthias, s. 136.

9

KITTEL, Manfred, Franz Josef Strauß und der Milliardenkredit für die DDR 1983, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 4/2007, s. 647. 10

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 16, zpráva č. 1716/83: Zahraniční obchod mezi NSR a NDR v roce 1982, 30. dubna 1983.

s t r á n k a | 41

kvůli vyhlášení výjimečného stavu v Polsku) pozastavit jednání o dalších půjčkách v západních měnách se všemi státy východního bloku.11 Vedení SED vážnost problému rychle pochopilo – NDR se dostala situace, kdy její platební schopnosti mohly být vypovězeny každým dnem.12 Předseda státní plánovací komise, Gerhard Schürer, nastínil tři možnosti řešení: omezit domácí spotřebu a na místo toho masivně podpořit export směrem na západ; kontaktovat Kreml a požádat o úvěr ve výši jedné miliardy (západních) marek se zárukou v podobě zboží z nerealizovaných vývozů a konečně třetí (skutečně uvažovanou) možností bylo vyhlásit částečnou platební neschopnost spolu s žádostí o prominutí části dluhu.13 Vedení SED se rozhodlo pro kombinaci urgentního přiškrcení dovozů ze západních zemí v kombinaci s podporou exportu;14 jako u většiny ekonomických opatření i tady se ale jednalo o běh na dlouhou trať, pročež byl Alexander Schalck dodatečně pověřen sondáží o možnostech získání dalších prostředků. Západoněmecká vláda se o katastrofální situaci NDR dozvěděla v lednu 1983. Z prezentovaných čísel vyplývalo, že z odhadovaného zadlužení ve výši 10-13 miliard dolarů plných 40 % tvořily úvěry splatné do jednoho roku. Nejednalo se pouze o věc prestiže, ale o bytí a nebytí východoněmeckého hospodářství,15 i když plný význam tohoto faktu byl doceněn až po roce 1989.16 V zájmu objektivity je dobré upozornit, že první kontakty ve věci možného úvěru vedení NDR podniklo už v roce 1980. Tehdy se diskutovalo o tzv. curyšském modelu, kdy by částka ve výši čtyř až pěti miliard marek putovala přes třetí stranu, v tomto případě přes vybrané švýcarské banky. Projekt se ale kvůli vysokým schodkům západoněmeckého rozpočtu uložil k ledu a teprve po změně vlády v Bonnu NDR opět začala s nesmělými námluvami.17 Klíčovou osobou při 11

JUDT, Matthias, 137.

12

Podle KOHLA musela NDR ze svého zahraničního dluhu vůči západním bankám ve výši 12 miliard dolarů plnou polovinu splatit do jednoho roku, s. 174; KORTE uvádí 40 %, s. 163.

13

JUDT, Matthias, s. 138.

14

Roku 1983 byl zaznamenán vůbec nejvyšší růst exportu na Západ v absolutní výši 4,2 mld. DM – i to však bylo daleko od plánovaného třicetiprocentního růstu. Utahování opasků doma se naopak projevilo v nejnižším přírůstku průmyslové výroby za uplynulých dvacet let a poklesem investičních výdajů na 85 % ve srovnání s rokem 1982. Podle BUTHMANN, s. 995.

15

Slova Alexandra Schalcka, jehož cituje KORTE, s. 164.

16

KOHL, s. 174.

17

K tzv. curyšskému modelu blíže viz BUTHMANN, popřípadě KORTE, s. 166-167.

s t r á n k a | 42

vyjednávání o úvěru se ukázal být Josef März – agropodnikatel z Rosenheimu v jižním Bavorsku. Jeho firma Marox si v 70. a 80. letech vydobyla téměř monopolní postavení ve výhodném obchodu s NDR s masnými produkty. Východoněmecké maso se v rámci vnitroněmeckého obchodu převezlo do Spolkové republiky, odkud se (samozřejmě s tučnou marží) reexportovalo na trhy zemí Evropských společenství. Tento typ obchodu ze strany NDR probíhal přes tzv. podniky zahraničního obchodu (Außenhandelsbetriebe), odkud byl jen kousek k Alexandru Schalckovi, který na vzájemných schůzkách již od léta 1982 (tedy ještě za vlády Helmuta Schmidta) jménem vedení NDR projevoval zájem o úvěr. Josef März pak díky svému dřívějšímu působení v CSU ve funkci správce stranické pokladny mohl zkontaktovat Franze Josefa Strausse, od něhož se o problémech NDR dozvěděl Helmut Kohl. 18 Kancléř až do začátku následujícího roku s půjčkou váhal, rozhodla ale možnost zapojit do operativní politiky „problémového“ Strausse, který byl proto pověřen dalším jednáním. To dvakrát téměř zkrachovalo. Poprvé hned v lednu 1983, když dal Kohl Honeckerovi na srozuměnou, že případná půjčka bude podmíněna (zatím nespecifikovanými) úlevami v humanitární oblasti. Honecker se v telefonu dost ošíval, nicméně akutní potřeba valut zvítězila.19 Druhé zastavení hrozilo na jaře, kdy na stole stále chyběla jakákoliv záruka ze strany NDR, tím méně seznam jednotlivých úlev. Z tohoto důvodu se opustilo jednání přes Märze ve prospěch osobních setkání mezi Straussem a Schalckem, byť se odehrávaly na Märzově statku Gut Spöck u Chiemsee. Na třech schůzkách mezi květnem a červnem 1983 se vlastně zrodilo neoficiální komunikační spojení (o jehož existenci většina členů spolkového sněmu neměla tušení) označované jako Sonderkanal. Tato linka fungovala prakticky až do Straussovy smrti v roce 1988, protože se ukázala jako výhodná pro sdělení takového typu zpráv, které vedení SED nemělo zájem probírat na nejvyšší úrovni, což o hrozbě státního defaultu platilo dvojnásob. Na druhém setkání 25. května Schalck vystupoval jako pověřenec generálního tajemníka SED, od něhož donesl dopis, v němž se nejmocnější muž NDR zavazoval provést konkrétní protiopatření. Dopis byl nicméně pouze přečten, nikoliv předán, proto se posledního setkání 5. června zúčastnil i předseda Úřadu spolkového kancléře Philipp Jenninger. Strauss 18

Podrobněji viz Der streng vetrauliche Verbindung, in: Der Spiegel, Nr. 34/1991, k dispozici online na www.spiegel.de. 19

KOHL, s. 182.

s t r á n k a | 43

s Jenningerem pak Schalckovi důrazným způsobem prezentovali seznam očekávaných kroků ze strany NDR: odstranění nášlapných min z prostoru vnitroněmeckých hranic, zlepšení podmínek cestovního ruchu a snížení povinné výměny pro mládež a důchodce. I když ani poslední jednání nepřineslo žádnou smlouvu, přeci jen pomohlo rozptýlit Kohlovu nedůvěru.20 Schůzky probíhaly v naprostém utajení a měly až konspirativní charakter; o půjčce tak do poslední chvíle nevědělo Ministerium für innerdeutsche Beziehungen ani Auswärtiges Amt.21 Teprve na začátku června, téměř půl roku po začátku vyjednání, kancléř o chystaném úvěru pro NDR informoval Hanse-Dietricha Genschera a ministra financí Gerharda Stoltenberga, Jenninger pak šéfy frakcí tří vládních stran a předsedu SPD Hanse-Jochena Vogela. Na projednávání o státním rozpočtu dne 15. června byli informováni i zbylí členové vlády a mimořádný host, prezident Spolkové banky Karl-Otto Pöhl, jenž úvěru vyjádřil svou podporu.22 Veřejnost se s výsledky seznámila na stránkách Frankfurter Allgemeinen Zeitung 29. června 1983, pouhé dva dny před podepsáním dohody. Ta NDR potvrdila půjčku jedné miliardy západoněmeckých marek, oficiálně signovanou konsorciem spolkových bank vedeným ředitelem Bavorské zemské banky (Bayerische Landesbank) na jedné straně a jeho protějškem v Bance zahraničního obchodu NDR (Außenhandelsbank der DDR) na straně druhé.23 Podmínky půjčky, konkrétně pětiletá splatnost a úroková míra ve výši 6,375 % ročně, byly z pohledu Východního Berlína více než výhodné.24 Princip „důvěra za důvěru“ (Vertrauen gegen Vertrauen) se po podepsání smlouvy změnil na „důvěra za miliardu“; nyní byla řada na NDR. Protože dohodnuté úlevy nesměly být na výslovné přání Ericha Honeckera jakkoliv spojovány se získanými financemi, nezbývalo než 20

KOHL, s. 177-179, KORTE, s. 170-171 a POTTHOFF, s. 217.

21

Kromě Strausse a Schalcka-Golodkowského měli podrobné informace o vyjednávání už jenom Helmut Kohl, Erich Honecker a Schalckův nadřízený Günter Mittag.

22

KOHL, s. 180, KORTE, s. 175.

23

To byl další z podstatných důvodů, proč nakonec Kohl miliardovou půjčku podpořil. Převod peněz probíhal na kapitálovém trhu v Lucemburku pouze mezi zainteresovanými bankami; ze spolkové kasy tak na úvěr pro NDR nešel ani fenik. Viz KORTE, s. 172 a KOHL, s. 185. Dále je dobré zmínit záruky uvedené ve smlouvě. Pokud by NDR nebyla schopná úvěr splácet, potom by se část z každoročních plateb ze Spolkové republiky do východního Německa, tzv. transferů, jednoduše nepřevedla do NDR, ale na účty zainteresovaných bank v západním Německu. Konkrétně šlo o roční platbu 525 mil. DM za využívání silnic mezi Spolkovou republikou a Západním Berlínem. Viz MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 17, zpráva č. 113.816/83-2: K úvěrové dohodě, 12. srpna 1983, s. 168.

24

MZV-DTO, kniha č. 17, zpráva č. 014.456/83: K úvěrové dohodě mezi příslušnými bankami a NSR, 271-274.

s t r á n k a | 44

čekat, zda vedení SED skutečně splní své sliby, což v průběhu července na Úřadu kancléře vyvolávalo jistou míru napětí. Generální tajemník ale slovo dodržel. Nejprve se zlepšila atmosféra na hraničních přechodech. Východoněmečtí celníci už neprováděli hloubkové, ale pouze namátkové kontroly, z nichž až na výjimky vyloučili důchodce a nemocné. Se západoněmeckými turisty se konečně přestalo jednat jako s obyvateli nepřátelského státu, odbavování se podstatně urychlilo.25 Další ustanovení s platností od 27. září odstranilo povinnou výměnu pro všechny děti a mládež do čtrnáctého roku věku,26 následovaly změny usnadňující slučování rozdělených rodin (v překladu větší benevolence při schvalování žádostí členů těchto rodin o emigraci) a jako poslední bylo vydáno nařízení k demontáži nehumánních tříštivých min typu SM 70 na vnitroněmeckých hranicích.27 Kohl si mohl mnout ruce; zejména zrušení Mindestumtausch pro nejmladší věkovou skupinu stálo na prvním místě požadavků Spolkové republiky vůči NDR prakticky od jejího zavedení v roce 1980. Úvěr mimo to obrousil protivládní naladění Franze Josefa Strausse, odboural kritiku sociální demokracie z přílišného vymezování se vůči NDR a její obavy z přerušení úspěšné linie Ostpolitik sedmdesátých let a v neposlední řadě vysílal i signál ochoty Spolkové republiky k další spolupráci v době krátce před rozmístěním Pershingů. Miliardová půjčka východoněmecké republice může být právem považována za skutečný „majstrštyk“ Kohlovy Deutschlandpolitik. Konečné účtování pro Franze Josefa Strausse dopadlo hůře. Jeho náhlý obrat, kdy se z nelítostného kritika východoněmeckého režimu proměnil v hlavního vyjednavače pomáhajícího tento režim zachránit, nepřijali všichni s pochopením.28 Situaci na konci července vyostřil sám Strauss, když neváhal přijmout nabídku na třídenní návštěvu NDR, potřást si rukama s Honeckerem a nechat se odvézt do lovecké chaty Hubertusstock na Werbellinsee využívanou

25

BStU, MfS-ZAIG, Nr. 21460: Mitteilung der Regierung der DDR anlässlich des Besuches von Ministerpräsident Dr. Strauß in der DDR vom 24. bis 27. Juli 1983 (Auszug), nedatováno, s. 32-33. 26

MfS-MG-ZAIG, Nr. 22479: Übersicht zu einseitigen Maßnahmen der DDR, mit denen in entgegenkommender Wiese der Reise- und Besucherverkehr von Bürgern der BRD in die DDR erleichtert und verbessert wurde, nedatováno, s. 122. 27

POTTHOFF, s. 222.

28

V jistých kruzích CSU Franz Josef Strauss získal nelichotivou přezdívku Kurvenspezialist, podle KITTEL, s. 655.

s t r á n k a | 45

nejvyššími stranickými funkcionáři.29 Zvláště v CSU takové jednání mnozí brali jako zradu,30 což se potvrdilo při červencové volbě předsednictva strany. Strauss svou pozici lídra sice obhájil, dostal však nejméně hlasů od roku 1961, kdy nastoupil do čela křesťansko-sociální unie.31 Na závěr této kapitoly je miliardovou půjčku potřeba zasadit do širšího tématu disertační práce. První důležitý poznatek je ten, že Kreml byl informován až poté, co dohoda ležela na stole.32 Takové jednání bylo sice poněkud mimo zavedený zvyklostní rámec, pro vedení SED se alespoň tentokrát obešlo bez následků. Za druhé: československé velvyslanectví ve Východním Berlíně do Prahy přeposílalo téměř každou zprávu o ekonomickém vývoji NDR a projekcích do budoucna, o půjčce ale nemělo ani tušení.33 Po jejím zveřejnění se však aktivita našich diplomatů zvýšila – tři týdny po podepsání dohody z československého velvyslanectví ve Východním Berlíně do Prahy dorazila komplexní hodnotící zpráva. V jejím závěru jsou kromě řady čísel uvedeny negativní stránky – zvyšování podílu Spolkové republiky v zahraničním obchodu NDR, propuštění osmdesáti vězněných západoněmeckých občanů, zmírnění celní kontroly – i poznámka, že „nelze vyloučit úpravy v opatření k povinné výměně peněz při návštěvách občanů NSR a Západního Berlína v NDR“. Největší starosti ale ležely jinde. „Poskytnutí úvěru ze strany NSR je využíváno i k zesílenému ideologickému působení na občany NDR všemi sdělovacími prostředky. Smyslem této kampaně je prokázat přednosti kapitalistického hospodářského systému oproti socialistickému způsobu a tím i společenského způsobu vůbec. Například deník Die Welt z 1. června 1983: ‚NDR nemůže stav životní úrovně dosažený v 70. letech sama udržet, nýbrž ho

29

MZV-DTO, Východní Berlín, dokument č. 01369/83: Zpráva o soukromé návštěvě Franze Josefa Strausse v NDR, s. 104-111. Detailněji ERICES, Rainer, SCHÖNFELDER, Jan, Ein „kalter Krieger“ in Feindesland. Franz Josef Strauß vor 25 Jahren in der DDR, in: Deutschland Archiv 41, Nr. 4/2008, s. 673-683. 30

Dva poslanci, Franz Handlos a Ekkehard Voigt, se rozhodli vzdát se členství v CSU, Handlos pak založil vlastní politickou stranu Republikánů (Die Republikaner) balancující na hranici pravicového extremismu. 31

KOHL, s. 183.

32

KORTE, s. 174.

33

Československé velvyslanectví ve Východním Berlíně se ospravedlňovalo tím, že jednání o úvěru (neboli o akci západoněmeckého kapitálu) se vedlo přibližně dva roky, přičemž zasvěceno bylo pouze několik jednotlivců z obou stran. MZV-TP, č. 052 868, 3. srpna 1983. Dušan Spáčil ve svých pamětech otázku úvěrů ze SRN nezmiňuje vůbec.

s t r á n k a | 46

musí financovat západní třídní nepřítel.‘ (…) Toto zesílené ideologické působení zůstává ze strany NDR zatím bez odpovědi.“34 Po zveřejnění dohody tedy nebylo tajemstvím, že úpravy v sazbě minimální povinné výměny a režimu celních kontrol jsou vlastně výměnou za získané peníze.35 Varování před „zesíleným ideologickým tlakem ve snaze prokázat přednosti kapitalistického hospodářského systému“36 bylo také signálem do Prahy o nutnosti zachovávat pevné postoje, nepodlehnout svodům západní marky, popřípadě dolaru. Problémy NDR se totiž v jisté míře týkaly i Československa – i ono pociťovalo tlak na relokaci úvěrů s krátko- nebo střednědobou platností, který si vynutil regulaci dovozu a hledání dalších finančních zdrojů. To již v červnu 1983 vyústilo v nabídku na přijetí úvěru od Deutsche Bank. Ve srovnání s miliardou marek zde šlo o řádově nižší objem – 50 milionů dolarů – půjčku je ale možno vnímat jako symbol obnovené československé kredibility – šlo o první střednědobý úvěr získaný po dvou a půl letech.37 V této souvislosti není překvapením, že po zveřejnění miliardové půjčky pro NDR o pár dnů později se československé velvyslanectví ve Východním Berlíně prioritně zaměřilo na oblast ekonomiky – sledování kondice východoněmeckého hospodářství a především náznaky dalších možných půjček tvoří velkou část obsahu telegramů i dokumentů z teritoriálních odborů. Jednalo se však pouze o monitorování situace, nikoliv o zásadní zprávy naznačující, že by vedení KSČ bylo zvyšující se závislostí východoněmecké republiky na D-marce skutečně zneklidněno.

34

NA ČR, fond Gustáv Husák, zpráva č. 01344/83: Úvěrová dohoda mezi bankami NDR a NSR, Východní Berlín, 19. července 1983.

35

MZV-TP, č. 055 752, 29. září 1983. Lehké znepokojení projevila i Moskva. Velvyslanec SSSR ve Východním Berlíně, Pjotr Abrasimov, o vysvětlení rozhodnutí zrušit povinnou výměnu pro nejnižší věkovou skupinu požádal samotného Ericha Honeckera – i Abrasimov se totiž o protiopatřeních dozvěděl ze západního tisku, viz MZV-TP, č. 055 955, 4. října 1983. 36

Opětovně MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 17, zpráva č. 014.775/83-2: K úvěrové dohodě mezi bankami NSR a NDR o poskytnutí úvěru ze dne 1. 7. 1983, 19. července 1983, s. 266-270. 37

ÚV KSČ, zápis č. 75/83, bod č. 6: Informace o nabídce na přijetí bankovního úvěru od Deutsche Bank a. G., Frankfurt am Main, 28. června 1983. Půjčka zněla na čtyři roky s úrokem 1,125 % nad londýnskou sazbu LIBOR a dalším 1 % jako provizí za její vedení.

s t r á n k a | 47

4.1.

koalice rozumu

Od podepsání dohody o prvním miliardovém kreditu se datuje začátek krátké, ale o to intenzivnější kapitoly vzájemných německo-německých vztahů nazvané jako koalice rozumu (Koalition der Vernunft), popřípadě společenství odpovědnosti (Verantwortungsgemeinschaft).38 Navzdory vyhrocení studené války vedení v Bonnu i ve východním Berlíně nastoupilo cestu úzké spolupráce v celé řadě oblastí. To představovalo obrovský pokrok, zvláště ve srovnání se stavem krátce po volbách do spolkového sněmu na jaře 1983, kdy se ani na jedné straně s určitostí nevědělo, kam a jakým způsobem se budou vzájemné vztahy ubírat. Najednou se ukázalo, že i přes rozdílnou ideologii mohou zástupci obou německých států zasednout ke společnému stolu a poměrně rychle najít řešení dlouhodobých problémů, aniž by se jedna ze stran cítila poškozena. V průběhu několika měsíců následujících po ratifikaci dohody o prvním miliardovém kreditu bylo dosaženo shody ve věci společného financování výstavby čističky na pětadvacetikilometrové říčce Röden (Röthen) protékající Durynskem a Horními Franky,39 prodloužila se dohoda o poštovním styku poté, co Spolková republika souhlasila se zvýšením ročního paušálu za přepravu poštovních zásilek do Západního Berlína z 85 na 200 milionů DM, po osmi letech byly obnoveny schůzky směřující k tzv. kulturní dohodě a završila se jednání o západoberlínské městské dráze S-Bahn. Ta byla po dvanáct let využívána jako komfortnější a mnohdy rychlejší alternativa k U-Bahn, po stavbě Berlínské zdi se ale mezi obyvateli západního Berlína rozšířil bojkot tohoto způsobu dopravy,40 jehož následkem se počet cestujících snížil 38

V literatuře panuje shoda nad tím, že termín koalice rozumu jako první použil historik z univerzity v Göttingen Rudolf von Thadden. Například GENSCHER, s. 489 nebo Enquete Kommission, Band 5/I, s. 963.

39

Tady šlo o vyloženě regionální problém mezi dvěma menšími městy. V Sonnebergu (Durynsko) se nacházela velká jatka, která svou odpadní vodu bez jakéhokoliv čistění vypouštěla do říčky Röden. Přibližně dvacet kilometrů po proudu toku leží severobavorský Coburg, jehož obyvatelé zapáchající řeku vnímali jako akutní ekologický problém. Řešením byla stavba čističky pro celý Sonneberg, kdy z ceny projektu odhadovaného na 50-70 mil. DM západoněmecká strana uhradila 18 mil. DM. Podle Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1: Vereinbarung mit der DDR in der Grenzkommission über Maßnahmen zum Schutz der Röden im bayerisch-thüringischen Grenzgebiet, 12. Oktober 1983, s. 245-246 a také MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č, 17, zpráva č. 124.237/83-2: Vládní dohoda mezi NDR a NSR o odstranění znečištění řeky Röden, 14. října 1983, s. 139-140. 40

Na základě čtyřmocenského statusu byl řízením městské dopravy v Berlíně pověřen Sovětský svaz, který se v roce 1949 povinnosti rád zbavil, když S-Bahn jako celek předal pod správu východoněmeckých železnic (používající tradiční označení Deutsche Reichsbahn). Vlastnictví S-Bahn ve východoněmeckých rukách jako důvod k bojkotu zcela postačovalo.

s t r á n k a | 48

z půl milionu denně na pouhých dvanáct tisíc.41 Příjmy z jízdného tak ani zdaleka nepokryly náklady na provoz dráhy; podle různých odhadů se kumulovaná ztráta od roku 1961 blížila sumě jedné a půl miliardy marek.42 Roky se táhnoucí problém byl náhle uzavřen během několika setkání, na nichž se dohodlo předání té části S-Bahn na území Západního Berlína pod Westberliner Nahverkehrgesellschaft, a to s platností od 9. ledna 1984.43 Převzetí S-Bahn na druhou stranu znamenalo zmrazení rozhovorů směřujících k elektrifikaci a celkové modernizaci železniční trasy mezi Berlínem a Hannoverem, případně Hamburkem – v napjatém spolkovém rozpočtu se pro tuto investici jednoduše nenašel prostor.44 Křehká spolupráce mohla zmizet jak pára nad hrncem díky rozhodnutí spolkového sněmu, který 22. listopadu 1983 po dvoudenních debatách schválil rozmístění celkem 108 Pershingů II. generace.45 Sovětský svaz následujícího dne opustil mírová jednání v Ženevě, čímž vztahy mezi Západem a Východem v rámci tzv. druhé studené války dosáhly svého nejnižšího bodu.46 Německo-německé spojenectví však mrazivé mezinárodní klima přestálo bez následků. Mezi Úřadem spolkového kancléře a stranickým bytovým komplexem Wandlitz v Berlíně v závěru roku 1983 putovalo několik dopisů, v nichž se mezi Helmutem Kohlem a Erichem Honeckerem dala vyčíst nebývalá míra porozumění. Použité obraty jako Koalition nebo die Schaden durch den Stationierungsbeschuss in Grenzen halten (omezit škody vzniklé rozmístěním raket) napovídaly, že snahou obou státníků je dobré vztahy udržet.47 Důkazem byl i telefonát z 19. prosince, kdy

41

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 19, zpráva č. 78.412/84-2: K ukončenému jednání o předání městské rychlodráhy senátu Západního Berlína, 6. ledna 1984; s. 1-4. 42

Tamtéž, zpráva č. 016.854/83: K jednání mezi NDR a NSR v posledních měsících o vybraných ekonomických otázkách, 25. listopadu Berlín, s. 56-62.

43

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 21, zpráva č. 78.412/84-2 (viz pozn. č. 41).

44

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2243: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, Stand: 1. März 1984, s. 22. 45

KORTE, s. 189 a KOHL, s. 201. Rozmístění Pershingů v rámci dvojího rozhodnutí bylo prosazeno 286 hlasy poslanců CDU/CSU a FDP v celkovém počtu 513 poslanců spolkového sněmu.

46 47

POTTHOFF, s. 224.

Tamtéž, s. 224-225. Hodně diskusí vyvolal zejména Honeckerův dopis z 5. října 1983, jež je uzavřen slovy: „Atomwaffenfreies Europa ist letzten Endes das Ziel der europäischen Völker. Wir schließen uns im Namen des deutschen Volkes dem an.“ Použití termínu německý národ vyvolávalo spekulace, zda náhodou Honecker neopouští teze z počátku 70. let o dvou německých národnostech. Honecker sám to pak vysvětloval nesprávnou interpretací slov Volk a Nation. Podle MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 21, zpráva č. 280.932/83: Vyjádření k použití

s t r á n k a | 49

spolkový kancléř generálnímu tajemníkovi kromě přání šťastných vánoc a všeho nejlepšího v novém roce zopakoval pozvání k návštěvě Bonnu.48 Pozitivní trend německo-německé spolupráce vyvolaný miliardovým kreditem se šířil do dalších oblastí. U výčtu protislužeb za miliardovou půjčku byl zmíněn souhlas s emigrací členů rozděleným rodin. Zatímco v 70. letech se jednalo o 6-10 tisíc obyvatel ročně, v prvních čtyřech měsících roku 1984 režim povolil trvalý výjezd více než pětadvaceti tisícům lidí.49 Došlo k nárůstu individuálních cest jak ze Spolkové republiky do NDR, tak opačným směrem poté, co východoněmecké úřady benevolentněji posuzovaly žádosti o návštěvu, byť se zvýšení zatím pohybovalo v řádu jednotek procent. Začala kvést intenzivní politická turistika. Vypadalo to, jako by Straussovo přijetí u Honeckera prolomilo jistou zdráhavost západoněmeckých politiků vydat se poměry v „prvním německém státě dělníků a rolníků“ zkontrolovat osobně. Setkání na zámku Schönhausen v berlínském obvodu Pankow 15. září 1983 bylo vpravdě historické. S generálním tajemníkem SED tu k jednomu stolu vůbec poprvé zasednul úřadující starosta Západního Berlína – pro Richarda von Weizsäckera se zároveň jednalo o jednu z posledních návštěv před odchodem do nejvyšší ústavní funkce Spolkové republiky. V první polovině roku 1984 následovaly desítky německo-německých schůzek, z těch důležitějších připomeňme rozhovory mezi oběma ministry zahraničí Fischerem a Genscherem ve Stockholmu (leden 1984), návštěvu předsedy frakce FDP Mischnicka ve Východním Berlíně (únor 1984), řadu schůzek na jarních veletrzích (Honecker se Straussem, Lambsdorffem a Lafontainem v Lipsku, diskuse Mittaga s Lambsdorffem v Hannoveru)50 nebo realizaci návštěvy Mittaga na Úřadu spolkového kancléře, jež byla rok

výrazu „das deutsche Volk“ soudruhem Erichem Honeckerem, 5. října 1983. Přepis dopisu viz Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1: Generalsekretär des ZK der SED und DDR-Staatsvorsitzender, Honecker: Schreiben an Bundeskanzler Kohl, s. 242-244. 48

KORTE, s. 190-191, KOHL, s. 270.

49

Bezprecedentní nárůst se vysvětloval jako jednorázová akce pro ty obyvatele, kteří měli o trvalý výjezd zažádáno již dlouhou dobu a u nichž tak hrozilo, že si svůj odchod z NDR budou prosazovat obsazením některé z ambasád Spolkové republiky. MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 18, zpráva č. 012.839/84: Vztahy NDR-NSR, 21. května 1984, s. 174-187.

50

Tamtéž.

s t r á n k a | 50

předtím odložena kvůli zmíněnému incidentu na hranicích.51 Největší pozornost ale přitahovalo první osobní setkání Helmuta Kohla s Erichem Honeckerem. Ti dva při předvánočním loučení po telefonu nemohli tušit, že si za pár týdnů osobně potřesou rukama. Schůzka totiž spadala do tzv. pohřební diplomacie první poloviny 80. let, kdy v Kremlu v rychlém sledu proběhla trojí výměna na postu generálního tajemníka KSSS. Vzhledem k faktu, že Jurij Andropov posledních pět měsíců svého života „vládnul“ z nemocnice v Kuncevu, nelze říci, že by jeho smrt 9. února 1984 byla nečekaná. Na pohřeb v Moskvě o čtyři dny později se sjela většina špiček evropské i světové politiky, hlavní představitele obou německých států nevyjímaje. Kohl s Honeckerem (nepochybně i díky porozumění z poslední doby) si v jedné ze sovětských vládních vil našli čas na rozhovor mezi čtyřma očima. Kancléř nezabíhal do tehdejších vyhrocených vztahů mezi Západem a Východem, raději se snažil o vytvoření přirozené atmosféry. Uvolněný Honecker se myšlenkami vrátil do doby před válkou a vzpomínal na zážitky ze svého rodného Sárska; Kohl pocházel z Porýní-Falce, takže se vlastně mohli považovat za sousedy.52 I když rozhovory kromě Honeckerova nezávazného souhlasu s návštěvou Spolkové republiky nepřinesly žádnou konkrétní dohodu, navázání osobních kontaktů bylo příslibem pro udržení spolupráce do budoucna. To se velmi brzy potvrdilo, protože už čtyři dny po příletu z Moskvy dostal Kohl od Honeckera dopis, kde se generální tajemník sice vracel k tvrdšímu tónu, mezi řádky se však skrývalo přání pokračovat v omezování škod ve vzájemných vztazích, v neposlední řadě z ekonomických důvodů.53 Tím se dostáváme ke klíčovému podnětu pokračujících námluv, ke staronovému problému permanentního východoněmeckého deficitu západních valut. Již na konci roku 1983 (kdy si o potřebě nové půjčky pro východní Berlín cvrlikali vrabci na střeše)54 se ukázalo, že miliarda marek potíže NDR se zátěží v podobě vysokých splátek jejího zahraničního dluhu nevyřešila, pouze je na krátký čas odsunula. Po umlčení námitek spolkového ministra financí Stoltenberga začalo nové kolo jednání o další půjčce, na kterém se kromě Strausse a Schalcka začal aktivněji podílet i Philipp Jenninger, šéf Úřadu spolkového kancléře. 51

KORTE, s. 203-204.

52

KOHL, s. 273-275. Přes rozdílné politické postoje Erich Honecker kancléři v žádném případě nebyl nesympatický.

53

POTTHOFF, s. 234 a 277.

54

Volksblatt Berlin, 15. November 1983, podle BStU, MfS ZOS, Nr. 2580.

s t r á n k a | 51

Dohoda z 25. července 1984 se v konečném výsledku příliš nelišila od první smlouvy. Znovu se v principu jednalo o standardní bankovní půjčku poskytnutou opětovně se souhlasem spolkové vlády, téměř stejná byla i suma, tentokrát na 950 milionů marek. Drobná nuance se dala vypozorovat při prezentaci ze strany spolkové vlády. Zatímco před rokem šlo o tajnou akci, nyní se kabinet snažil získat z dohody nějaké politické body. Proto v den podepsání úvěrové smlouvy vystoupil Philipp Jenninger na ZDF, kde uvedl řadu změn v nařízeních NDR ohledně pohybu osob chystaných až od 1. srpna.55 Nemá smysl vyjmenovávat všechny, uveďme tři nejdůležitější: pokračovalo se v úpravách minimální povinné výměny, když se taxa pro důchodce snížila z 25 marek na 15, prodloužila se celková možná doba pobytu – lidé ze Spolkové republiky mohli nyní v NDR strávit celkově 45 dnů ročně (do této doby 30) a zmírnila se přísná omezení u dovozu i vývozu zboží při cestách do NDR.56 I když se změny prezentovaly jako jednostranné, souvislost s další miliardou západoněmeckých marek pro Východní Berlín byla více než zřejmá. Jistým vyvrcholením dosavadní spolupráce se měla stát (předtím již dvakrát odložená) návštěva Honeckera ve Spolkové republice. Úřad kancléře na její realizaci pracoval již od jara a v létě už byl na stole nejenom přibližný termín (druhá polovina září), ale i hrubý rozpis.57 To byl poslední kamínek v mozaice nebývalé aktivity německo-německých vztahů vyvolané první miliardovou půjčkou. Sečteno a podtrženo: po rozmístění amerických Pershingů na přelomu let 1983 a 1984 mezi Spolkovou republikou a NDR nedošlo k předpokládanému přerušení nebo alespoň ke zmírnění intenzity kontaktů, ale naopak k překvapivému posílení vzájemných vazeb. Jestliže se po deklaraci požadavků v Geře a následném zvýšení povinné výměny v říjnu 1980 vztahy mezi Bonnem a východním Berlínem dostaly na bod mrazu, o tři roky později můžeme hovořit dost možná o nejlepších poměrech mezi oběma německými státy od začátku studené války. Tato proměna nezůstala bez mezinárodní odezvy.

55

BStU, MfS ZKG, Nr. 16617: Neuer Kredit für die SED-Gespräch mit Jenninger, Abschrift „ZDF-Magazin“ vom 25. Juli 1984, s. 89-97.

56

BStU, MfS MG-ZAIG, Nr. 22479: Übersicht zu einseitigen Maßnahmen der DDR, mit denen in entgegenkommender Weise der Reise- und Besucherverkehr von Bürgern der BRD in die DDR erleichtert und verbessert wurde, s. 122-123. 57

MZV-TP, č. 052 275, 26. července 1984 a BStU, MfS-ZAIG, Nr. 21460: Vermerk über ein Gespräch zwischen dem Staatsminister im Bundeskanzleramt, Jenninger, dem Vorsitzenden der CSU und Ministerpräsident von Bayern, F. J. Strauss, und Genossen Schalck (…), 19. Juni 1984, s. 7.

s t r á n k a | 52

4.2.

moskevské nět

Odpovědnost za vývoj v Německu včetně konečného souhlasu o případném sjednocení měly vítězné velmoci druhé světové války – Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie, přičemž vliv Washingtonu a Moskvy jako supervelmocí byl naprosto zásadní. Sovětský svaz ale na rozdíl od Spojených států do německo-německých zasahoval jednání dvojí cestou, protože udržoval intenzivní kontakty s NDR i se Spolkovou republikou. Po většinu období studené války nebylo pochyb o tom, kdo je klíčovým spojencem Kremlu: NDR ze všech socialistických států v Evropě sahala nejdále na západ, na jejím území se nacházely nejvyšší stavy sovětských vojsk mimo vlastní území SSSR, s východním Německem se realizovalo plných 10 % sovětského zahraničního obchodu58 a díky ekonomické, vojenské a bezpečnostní pomoci NDR se v 70. letech podařilo dosáhnout významných úspěchů při expanzi socialistických režimů do zemí třetího světa.59 Honecker měl štěstí v tom, že úvěrová krize vrcholila zrovna v době, kdy se o kremelském vedení nedalo hovořit jako o vládě silné ruky; šéf SED si proto ze setkání s Andropovem v květnu 1983 mohl odnést ten dojem, že Sovětský svaz proti prohloubení německo-německých vztahů v zásadě nemá námitek.60 To ale nebyla pravda – v telegramech posílaných z Východního Berlína do Prahy se od jara 1984 objevují nejprve náznaky a potom i konkrétní projevy nespokojenosti sovětské strany s novým zahraničně-politickým kurzem NDR.61 Varování přišlo na konci března. Tehdy v Rudém právu (možná na objednávku Moskvy) 58

Toto číslo se od začátku 70. let snižovalo z 15 % na stabilních cca 10 % vykazovaných v 80. letech. Podle SAPMO-Barch, DY 30, Nr. 12373, s. 4. 59

GEDMIN, Jeffrey, The Hidden Hand. Gorbachev and the Collapse of East Germany, Washington 1992, s. 30.

60

OSA Archive, WRE 014/2: German Democratic Republic: Annual review for 1983, East Berlin 1983, s. 3. Jedná se o výroční zprávu britského velvyslance ve Východním Berlíně. 61

MZV-TP, č. 044 712, 16. března 1984, č. 045 221, 26. března 1984 a č. 045 371, 28. března 1984. Je nutné připomenout, že se ani zdaleka nejednalo o první zádrhele ve vztazích mezi Sovětským svazem a NDR. Už v roce 1978 se „na koberečku“ v Kremlu ocitnul východoněmecký ministr zahraničí Oskar Fischer poté, co se oba německé státy dohodly na stavbě dálnice mezi Berlínem a Hamburkem. Roli zlého muže dostal Andrej Gromyko, který na Fischera údajně křičel, že jednání NDR je pra*árna, protože nebere v potaz vojenské ohrožení. Podle SEIDEL, Karl, Die deutsch-deutschen Beziehungen nach dem Grundlagenvertrag (1972 bis 1990), in: BOCK, Siegfried, MUTH, Ingrid, SCHWIESSAU, Hermann, DDR-Aussenpolitik im Rückspiegel. Diplomaten im Gespräch, Münster 2004, s. 183-184. O dva roky později se v Moskvě setkali Jurij Andropov a šéf východoněmecké tajné služby Marcus Wolf. Podle Wolfových pamětí sovětské vedení nelibě vnímalo fakt, že nemělo téměř žádné informace o skrytých

s t r á n k a | 53

vyšel článek kritizující jisté země provádějící v rámci východního bloku nezávislou zahraniční politiku, zatímco cílem by mělo být posílení soudržnosti. Ačkoliv označení konkrétních států chybělo, dalo se usuzovat, že výtky směřují k Rumunsku, Maďarsku a NDR. Vedení SED se rozhodlo pro kontr v podobě otištění dvou interview převzatých z maďarského tisku, které ve své podstatě poukazovaly na specifické zvláštnosti jednotlivých zemí a obhajovaly užitečnost snahy menších států o dialog a spolupráci, zvláště za situace, kdy vztahy mezi supervelmocemi nejsou ideální.62 K podobné tiskové válce došlo znovu v létě 1984. Tehdy se na stránkách Pravdy rozběhla tisková kampaň zaměřená proti revanšistické a pangermanistické politice Bonnu, zatímco maďarská Népszava se postavila na obranu Honeckerovy západní politiky a Neues Deutschland texty z Pravdy vůbec neotisklo.

63

Ze strany Kremlu šlo o jasný signál, že další prohlubování

vazeb mezi oběma německými státy, k němuž v předcházejících měsících docházelo pod nejrůznějšími zástěrkami typu dialog se všemi, kdo chtějí mír, koalice rozumu nebo ohraničení škod po rozmístění amerických raket, není žádoucí.64 Poslední hřebíky do rakve s nápisem východoněmecká nezávislá zahraniční politika zatloukla výše zmíněná půjčka na 950 milionů marek z července 1984 spolu Honeckerovým plánem navštívit Spolkovou republiku. O obou akcích nebyli informováni ani velvyslanec Sovětského svazu v NDR Vjačeslav Kočemasov, ani experti na německou otázku v politbyru a dokonce ani generální tajemník KSSS.65 Následovala první důrazná výstraha a to v červenci u příležitosti setkání představitelů členských zemí RVHP. Při schůzce s Černěnkem o socialistickém hospodářství nepadlo ani slovo, místo toho se Honecker musel zúčastnit přednášky o tom, jak se „vedoucí kruhy SRN nevzdaly cíle podkopat socialismus v NDR, zlikvidovat německý stát dělníků a rolníků a rozšířit svou moc opět až za Labe“.66 Černěnkovi se nezamlouvala zejména forma druhé miliardové jednáních mezi oběma německými státy, především co se týká plánů návštěvy na nejvyšší úrovni mezi H. Schmidtem a E. Honeckerem. WOLF, Marcus, Šéf špionáže v tajné válce. Vzpomínky, Praha 2004 s. 247. 62

Podrobněji o této malé tiskové válce viz OSA Archives, RAD Background Report /75: GDR supports Hungarian Position on Bloc Relations, 9. May 1984.

63

Archiv der Gegenwart, Band 8, s. 7974 a následující a MZV-TP, č. 052 495, 1. srpna 1984.

64

MZV-TP, č. 054 049, 9. září 1984.

65

KORTE, s. 174.

66

STAADT, Jochen, Die Westarbeit der SED, in: Enquete Kommission, s. 2269-2270.

s t r á n k a | 54

půjčky, u níž bylo od začátku jasné, že jde o obchod. Po naznačení, že návštěva ve Spolkové republice je v Kremlu shledávána jako nevhodná, se Honecker v mrazivé atmosféře rozloučil.67 Pokud by šéf SED své postoje korigoval, Moskva by na tyto incidenty mohla pravděpodobně zapomenout. Nemuselo dojít k žádné „pouti do Canossy“, možná by stačila umírněná sebereflexe ve formě článku v Neues Deutschland připomínajícím rozdílnost kapitalismu a socialismu. Taková reakce však z východoněmecké strany nepřišla. Naopak: problém vygradoval záměrným opomíjením až ignorací sovětských diplomatů, kteří se o své neinformovanosti ohledně progresu meziněmeckých vztahů svěřovali československým kolegům.68 Honecker jako by nevnímal strach Sovětského svazu z možného překreslení poválečné mapy Evropy, na níž by východní Německo mělo šedou barvu neutrálního státu, závěry z červencového setkání s Černěnkem bral pouze jako doporučení. Šéf SED se dokonce pustil do obhajoby založené na předpokladu, že po rozmístění Pershingů je udržování dialogu nejenom výhodné, ale dokonce nezbytné.69 V tomto momentu si Černěnko musel „dupnout“ znovu; 17. srpna si proto nechal do Kremlu přivézt členy širšího vedení SED, kde jim bylo „tvrdě připomenuto, že vztahy s NSR nelze posuzovat izolovaně a vytrhávat je ze vztahů socialismus – imperialismus, že se nelze pod jakoukoliv záminkou vydělovat ze společného postupu států Varšavské smlouvy a RVHP. Soudruzi z NDR tyto výtky těžce nesli a opakovaně zdůrazňovali svou specifickou situaci, zvláštnosti a odlišnosti, nakonec se však nechali přesvědčit.“70 Delegace NDR tváří v tvář Konstantinu Černěnkovi (generální tajemník KSSS a předseda Prezídia nejvyššího sovětu), Dimitriji Ustinovovi (ministr obrany), Viktoru Čebrikovovi (šéf 67

WOLF, s. 326. Wolf tyto informace získal přímo od tehdejšího východoněmeckého ministra zahraničí Oskara Fischera, který se červnového setkání v Moskvě osobně účastnil. Československo se o této schůzce dozvědělo přes sovětského velvyslance SSSR v Bonnu Vladimira Semjonova, viz MZV-TP, č. 051 345, 5. července 1984. 68

MZV-TP, č. 045 221, 26. března 1984, č. 052 614, 4. srpna 1984 a č. 053 191, 22. srpna 1984.

69

Poněkud zvláštní akcí se stala ideologické přednáška pořádaná Joachimem Herrmannem. Hlavní tvůrce propagandy SED si 14. srpna sezval diplomatické zástupce Mongolska, Kuby, Vietnamu, Laosu a Kambodže, aby je informoval o významu dialogu se SRN a rozvíjení ekonomických vztahů se Západem. Viz MZV-TP, č. 052 492, 15. srpna 1984. V rámci této kampaně byly 18. a 19. srpna zveřejněny rozhovory s Honeckerem, v nichž generální tajemník doslova říká, že „vůči dialogu a koalici rozumu neexistuje alternativa.“ MZV-TP, č. 053 132, 20. srpna 1984. 70

MZV-TP, č. 054 049, 9. září 1984. Jde o výpověď Vjačeslava Kočemasova. Výtah z rozhovorů mezi východoněmeckými a sovětskými soudruhy – Niederschrift eines Gesprächs von SED- und KPdSUPolitbüromitgliedern unter Leitung von Erich Honecker und Konstantin Tschernenko in Moskau, 17. August 1984 – na www.chronik-der-mauer.de, sekce Chronik.

s t r á n k a | 55

KGB) a Michailu Gorbačovovi (tehdy vedoucí výboru pro zemědělství na ÚV) musela vyslechnout důrazné kázání o skrytých nevýhodách půjček poskytovaných západními bankami a čelit nátlaku na zrušení plánované návštěvy Spolkové republiky. Ta byla už prakticky napevno domluvená, od termínu (26-29. září 1984) až po detailní program (Honecker se po komplikovaných jednáních zřeknul slavnostního uvítání v Bonnu a souhlasil pouze s návštěvou Bavorska a Sárska).71 Šéf SED při setkání s moskevskými soudruhy nicméně pochopil, že NDR nikdy neměla právo vést skutečně nezávislou zahraniční politiku, a proto raději ustoupil.72 Obavy Kremlu z toho, že závislost východního Německa na jeho větším západním bratrovi povede k oslabení ideologické linie, přerostly v nejcitelnější ochlazení vzájemných vztahů od roku 1971, kdy Erich Honecker usednul do křesla pro generálního tajemníka. Dříve pevné vazby mezi Sovětským svazem a východoněmeckou republikou byly narušeny tak zásadním způsobem, že se až do konce studené války nepodaří obnovit jejich původní charakter. Moskva ale dosáhla svého: německo-německé spojenectví začalo rozpadat. Zbývalo najít záminku pro zrušení Honeckerovy návštěvy. Ta se objevila na začátku září, kdy předseda frakce CDU/CSU Alfred Dregger v tiskovém rozhovoru prohlásil, že budoucnost Spolkové republiky rozhodně nezávisí na tom, zda se generální tajemník SED uráčí poctít ji svou přítomností.73 Následující den stálý zastupitel NDR v Bonnu Ewald Moldt návštěvu Honeckera odvolal, což lze zároveň považovat za pomyslný konec etapy označované jako koalice rozumu.74 V tomto momentu již však NDR byla (alespoň z ekonomického pohledu) z nejhoršího venku. Dvě miliardové injekce bezpochyby sehrály svou roli, pro představu je ale dobré zasadit je do celkového množství financí plynoucích v penězovodu vedoucího ze západu Německa na východ. Ten totiž nebyl vybudován až po sjednocení, jeho vznik je třeba posunout už do doby 71

MZV-TP, č. 052 157, 24. července 1984.

72

Jednání mezi východoněmeckou delegací a sovětským vedením nejlépe popisují STAADT in Enquete Kommission, s. 2271-2275 a HERTLE in NJOLSTAD, s. 270-71. 73 74

KORTE, s. 206.

Šéf Stasi Erich Mielke pak o pár dní později na objednávku zformuloval obsáhlý seznam zástupných důvodů vedoucích k odřeknutí návštěvy. Tento výčet obsahoval neochotu kancléře jednat o požadavcích z Gery ani o vytvoření středoevropského pásma bez jaderných zbraní (přičemž Honecker neměl zájem o podružné otázky jako kultura nebo cestovní ruch), apriorní podporu Reaganových postojů ze strany spolkové vlády nebo vojenské cvičení NATO proběhnuvší u hranic s NDR. Celý příspěvek viz BStU, MfS BdL, Nr. 1219: Referat auf der zentralen Dientskonferenz am 12. September 1984, s. 13-30.

s t r á n k a | 56

navázání diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi na začátku 70. let. Vláda Helmuta Schmidta s podepsáním Základní smlouvy souhlasila se zavedením nepsané daně ve formě sazeb ze spolkového rozpočtu placených státním institucím v NDR za nejrůznější služby, na jejichž využívání se podíleli občané Spolkové republiky. Tyto převody – oficiálně nazývané jako transfery – byly z velké míry tvořeny paušálními platbami za využívání a obnovu silnic mezi Spolkovou republikou a Berlínem (mezi roky 1980-1989 šlo o roční sumu 525 mil. DM) a za doručování poštovních zásilek a udržování telefonního spojení (po roce 1983 200 mil. DM ročně). Celková suma převáděná v transferech dosahovala průměrné roční výše jedné miliardy DM a výrazně tak pomáhala při vyrovnávání deficitu státního rozpočtu NDR i jejího negativního salda v obchodu se západními zeměmi.75 Východoněmecká republika však ve svém arzenálu měla další ekonomické zbraně vycházející z její specifické situace jako části rozdělené země. Nejprve se vraťme k poznámce o změnách usnadňujících slučování rozdělených rodin po první miliardové půjčce. Šlo o jednotlivce, jejichž příbuzní (v drtivé většině případů manžel nebo manželka a děti) už se na Západ dostali. Režim si byl dobře vědom toho, že životní perspektivy a „budovatelské nadšení“ těchto lidí jsou blízké nule, proto od roku 1983 souhlasil s jejich odchodem. V praxi nešlo o nic jiného než o handl domlouvaný mezi spolkovým ministerstvem pro vnitroněmecké vztahy a Wolfgangem Vogelem. V období mezi roky 1983-1989 se částka inkasovaná za propouštění politicky nepohodlných osob, členů rozdělených rodin a potom vlastně kohokoliv, kdo měl podanou žádost o emigraci, odhaduje na 150-400 mil. DM za rok.76 Pokud bychom jako nejpravděpodobnější hodnotu vzali čistý střed, pak by NDR v posledních sedmi letech před pádem Zdi v tomto nehumánním obchodu vyinkasovala bezmála dvě miliardy západních marek. Další

pozoruhodná

výhoda

byla

skryta

pod

pojmem vnitroněmecký

obchod

(innerdeutscher Handel). V době okupace Německa čtyři vítězné mocnostmi rozhodli, že obchod mezi německými zónami není ani vnitrostátním ani čistě zahraničním obchodem, což se potvrdilo i po rozdělení Německa v Berlínské smlouvě z roku 1951 a co je nejpodstatnější, tato praxe

75

K ekonomickému a politickému zhodnocení transferů viz VOLZE, Armin, Innerdeutsche Transfers, in: Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2762-2794.

76

VOLZE uvádí vyšší rozmezí mezi 200-400 miliony DM, s. 2279, DUISBERG nižší mezi 150-300 miliony, s. 28.

s t r á n k a | 57

pronikla do dodatků Římských smluv z roku 1957.77 Východní Německo tak mohlo volně exportovat nejprve do Spolkové republiky, odkud se výrobky s označením made in GDR dostaly na trhy členských zemí ES bez nutnosti platit cla, opačným směrem pochopitelně proudilo zboží ze západní Evropy. Vnitroněmecký obchod byl z pohledu východního Berlína zajímavý i možností využít tzv. swingu, bezúročného úvěru, jehož pomocí se hradil rozdíl v případě, že saldo dosahovalo záporných hodnot.78 Zmínit můžeme i tzv. Genex (Genex Geschenkdienst) – státní podnik spadající pod oddělení komerčního obchodu založený s jediným cílem – generovat valuty. Jednalo se vlastně o mezinárodní dárkovou službu, kdy si zájemci ve Spolkové republice nebo v Západním Berlíně podle katalogu vybrali prémiové zboží (vyrobené v NDR i na Západě), zaplatili a následně nechali poslat svým příbuzným nebo známým ve východním Německu. Platby probíhaly pouze v západních markách a ceny byly pochopitelně vyšší než ve standardních obchodech.79 Na poskytování péče pouze pro lukrativní klienty byla zaměřena i některá špičková zdravotnická pracoviště zřizovaná při stávajících klinikách – opět s ceníky v západoněmecké měně.80 Východoněmecká republika zkrátka díky vazbám na Spolkovou republiku disponovala takovým množstvím ekonomických výhod (především širokou škálou možností intenzifikace valutových příjmů), jako žádná jiná země RVHP.81 Není velkým překvapením, že úvěrová krize z přelomu let 1982/83 měla pouze přechodný charakter. Od začátku roku 1985 byla důvěra západních bank z velké části obnovena, hrozba státního bankrotu pominula.82 77

K tématu vnitroněmeckého obchodu blíže viz Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1556-1571.

78

Podobné opatření je běžně využíváno v bilaterálním obchodu jiných zemí, podmínkou je ale v zásadě vyrovnané saldo, což ve vnitroněmeckém obchodu neplatilo. Export ze Spolkové republiky do NDR vývozy opačným směrem převyšoval zhruba dvojnásobně. Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1564; přílohy – tabulka č. IV.

79

. V 80. letech díky existenci Genexu do NDR přitékalo 150-200 mil. západních marek ročně. WOLLE, Steffan, Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989, Berlin 2009, s. 123. 80

MZV-TP, č. 043 953, 6. března 1984.

81

Celkové množství financí získávané ze Spolkové republiky včetně transferů, příjmů z povinné výměny, poplatků za víza a dalších, bylo v polovině 80. let vyčíslováno na 2,5 miliardy DM. Podle ASMUS, Ronald, Inter-German Relations: An Island of Détente?, OSA Archive, dokument č. 27-1-194, 21. ledna 1984, s. 4. viz www.osaarchivum.org. 82

MZV-TP, č. 041 964, 1. února 1985. Podle neověřených informací měla být NDR na začátku roku 1985 v rámci východního bloku považována za zemi s druhým nejnižším rizikem nesplácení svých závazků po SSSR. Dále MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 22, dokument č. 013661/85: Zpráva o vývoji vnitřní a zahraniční politiky NDR za 1. pololetí 1985, 15. července 1985. Druhý miliardový úvěr se měl údajně čerpat pouze z 30 %.

s t r á n k a | 58

5.

Botschaftsfälle roku 1984 Špičky SED ve Východním Berlíně si v kolonce „ekonomická záchrana NDR“ sotva

mohly odškrtnout „splněno“, když se poprvé rozhořel problém, který v roce 1989 podstatnou měrou přispěje ke zhroucení východoněmecké republiky – totiž obsazování zastupitelských úřadů SRN s cílem vynutit si povolení k emigraci. I když je tento způsob nátlaku na východoněmecké vedení spojován až se samotným koncem existence NDR, využívání západoněmeckých ambasád jako „průchodů“ v železné oponě se poprvé objevilo na podzim roku 1984 a právě odvážlivci z této doby ukázali cestu lidem, kteří svými trabanty a wartburgy o pět roků později zaplavili Budapešť, Prahu a Varšavu. Velvyslanectví Spolkové republiky v Československu, nacházející se od poloviny 70. let v reprezentativní budově barokního Lobkovického paláce ve Vlašské ulici na Malé Straně, hrálo v těchto událostech klíčovou roli. Před jeho vchodem téměř permanentně postávala hlídka veřejné bezpečnosti, její přítomnost měla ale do začátku 80. let spíše propagační charakter, protože československým úřadům záleželo na dobré mezinárodní pověsti, kterou nechtěly kazit nadmíru přísnými kontrolami návštěvníků ambasády.1 To i přesto, jak upozorňuje Hermann Huber, velvyslanec Spolkové republiky v Československu v letech 1988-1990, že „uprchlíci z NDR byli na našem pražském velvyslanectví vždy, co jsme v Lobkovickém paláci“.2 Dočasná přítomnost lidí z východního Německa na Malé Straně tedy nebyla ničím neobvyklým. Pokud k takové situaci došlo, akceptovaly oba německé státy následující postup. Spolková vláda jednáním pověřila ministerstvo pro vnitroněmecké záležitosti, NDR pak právníka Wolfganga Vogela zmíněného ve druhé kapitole. Ten se obvykle urychleně přemístil přímo na „místo činu“, kde uprchlíkům nabídnul možnost schůzky ve svojí berlínské kanceláři s příslibem kladného vyřízení žádosti o emigraci (ständige Ausreise aus der DDR), ovšem za cenu okamžitého opuštění budovy zastupitelského úřadu a návratu do východního Německa. Dokud 1

MAYER, Wolfgang, Die bundesdeutschen Botschaften in Budapest und Prag vor und während des Herbstes 1989, in: Deutschland Archiv 42, Nr. 5/2009, s. 831.

2

Vzpomínky tehdejšího velvyslance SRN v Československu Hermanna Hubera, viz úvodní kapitola, pozn. č. 17. Několik konkrétních případů z roku 1980 obsahuje složka BStU, MfS HA IX, Nr. 10256: Information über wesentliche Untersuchungsergebnisse aus Ermittlungsverfahren gegen Bürger der DDR, die versuchten bzw. beabsichtigten, die DDR ungesetzlich über das Territorium der CSSR zu veranlassen, s. 185-189.

s t r á n k a | 59

šlo o případy zahrnující jednotlivce nebo maximálně členy několika rodin, probíhalo všechno bez zádrhelů. Věci se řešily rychle, v tichosti, bez zájmu médií a nutnosti zatahovat do celé věci československou stranu. V průběhu roku 1984 se však počty uprchlíků i doba jejich pobytu vymkly zaběhlým zkušenostem. Krize začala zdánlivě nevinně v první polovině února 1984, kdy se v Lobkovickém paláci postupně nashromáždilo třináct lidí z NDR s cílem vynutit si odjezd ze země. Tito uprchlíci měli štěstí, protože východoněmecký režim v případě jejich návratu zaručil neprodlené orazítkování dokumentů nezbytných k vystěhování. Zdálo se, že problém zůstane tak jako v minulosti omezen na pár případů, které se ani nedostanou do novin. To byl ale omyl. Čtyřiadvacátého února před Lobkovickým palácem zastavilo Volvo s východoněmeckou „espézetkou“, v němž seděli Ingrid Bergová se svým manželem Hansem-Dieterem Bergem a jejich dvěma dětmi. Jednalo se o prominentní rodinu, protože strýcem Ingrid Bergové nebyl nikdo jiný než Willi Stoph, předseda vlády NDR (oficiálně Rady ministrů) a jedna z klíčových figur SED. Noví uprchlíci požadovali diplomatickou ochranu, západoněmecké pasy a přestěhování do SRN s tím, že návrat do východního Německa nepřipadá v úvahu. S Bergovými ale bylo zacházeno stejně jako s ostatními lidmi hledajícími azyl. Museli se ubytovat v podkroví ambasády, prostoru o výměře cca. 150 m2, částečně zaplněným nepotřebným materiálem z kanceláří. I když situace měla ještě hodně daleko do stavu, jaký nastane v září 1989, o nějakém komfortu se hovořit nedalo. Jestliže se pár dnů před příjezdem rodiny Ingrid Bergové na velvyslanectví nacházelo třináct uprchlíků, jejich počet během následujících dvou týdnů vzrostl na pětatřicet, takže ráno před koupelnou poprvé vznikly fronty.3 Pro vedení NDR šlo o velmi nepříjemnou a delikátní situaci, což dokládá i škrobené prohlášení Williho Stopha, v němž se svých příbuzných zřeknul a veškerou odpovědnost připsal Hansi-Dieteru Bergovi. Proti němu se pak na stránkách Neues Deutschland rozjela nenávistná kampaň, v níž se to hemžilo označeními typu keťas, asociální element nebo práce se štítící požitkář, nechyběl výčet majetku zahrnujícího čtyři automobily a zahraniční konto s více než třiceti tisíci západoněmeckých marek.4 Za oponou ideologického divadla se však pod Vogelovým 3

Viz Der Fall Ingrid Berg, geb. Stoph, příspěvek od W. MAYERA na fóru Flucht uf Ausreise a MAYER, Flucht und Ausreise, s. 323-324. 4

MAYER, Flucht und Ausreise, s. 323.

s t r á n k a | 60

vedením urychleně hledalo řešení, aniž by došlo k precedentu, který by z Lobkovického paláce vytvořil průchod na Západ. Východoněmecké orgány proto přišly s prohlášením, podle něhož byly utečencům při návratu do NDR garantovány beztrestnost i promptní schválení žádosti o vystěhování, zároveň ale nechybělo ujištění, že jde o poslední případy tohoto typu. Žádní další uprchlíci s takovou velkorysostí počítat nemohli, napříště měl být každý pokus o obsazení zastupitelského úřadu SRN s cílem dosáhnout opuštění republiky posuzován jako kriminální čin. Podobně i prohlášení z Bonnu o nevhodnosti emigrace tímto způsobem sledovala jediný cíl: přesvědčit lidi v NDR, aby se podobných akcí do budoucna vyvarovali. Oba německé státy tedy měly stejný zájem, zbývalo vyřešit otázku financí. Jak bylo uvedeno v předcházející kapitole, pokud se člověk jednou rozhodnul emigrovat, odsoudil se do skupiny politicky nepohodlných osob, za jejichž přestěhování východoněmecký režim od roku 1964 inkasoval tolik cenné valuty. Spolková vláda reagovala téměř okamžitě – již 28. února dorazila do Prahy informace, že ve fondu na vykoupení uprchlíků je k dispozici 50 milionů marek. Bergovi tak na Malé Straně zůstali pouhých pět dní a ani jejich návrat do NDR neměl dlouhého trvání, protože 20. března 1984 dostala rodina povolení k přestěhování do Spolkové republiky, které s jistým zpožděním získali i všichni další navrátilci z Prahy.5 Teprve v červenci vyšla najevo cena. Emigrace pětičlenné rodiny Bergových přišla daňové poplatníky v západním Německu na půl milionu marek, zatímco běžná cena za „neznámé“ osoby se pohybovala mezi 30-50 tisíci DM.6 Provoz v Lobkovickém paláci se poté vrátil do starých kolejí, když do začátku letních prázdnin nebylo potřeba řešit ani jeden Botschaftsfall. Obyvatelé NDR ale československou metropoli začali vnímat jako jedno z mála míst, kde lze na rozhodování byrokratické mašinérie podstatně přitlačit. Bylo pouze otázkou času, než problém znovu vypluje na povrch.

5

Fluchtburg Prag: Die Frist läuft ab, in: Der Spiegel, Nr. 1/1985 (dále pouze Fluchtburg Prag), k dispozici na www.spiegel.de/spiegel/print/d-13513184.html.

6

Archiv der Gegenwart, Band 8, s. 7953 i Der Fall Ingrid Berg, geb. Stoph.

s t r á n k a | 61

5.1.

Ständige Vertretung ve Východním Berlíně

Zvýšená míra pokusů východních Němců vynutit si odjezd ze země se však neomezovala jen na Prahu. Protože Československo mělo s NDR jako jediný stát uzavřenou dohodu o bezvízovém styku, zbývalo už jen Stálé zastupitelství Spolkové republiky nebo ambasády dalších západních zemí ve Východním Berlíně. Velkou pozornost vzbudilo šest uprchlíků na americkém velvyslanectví, kteří se dvacátého ledna zúčastnili odpoledního filmového promítání, po jehož skončení však odmítali odejít. Až na jednu výjimku se jednalo o mladé lidi ve věku okolo pětadvaceti let se záznamy o předchozích pokusech NDR opustit, ať už legálním způsobem prostřednictvím žádosti nebo nezákonnou cestou v podobě snahy o překročení maďarskorakouských hranic. Uprchlíci vyvinuli překvapivou aktivitu: informovali berlínskou kancelář ZDF, zformulovali dopis adresovaný samotnému Ronaldu Reaganovi a pohrozili hladovkou v případě, že by se věci nehýbaly. Diplomaté Spojených států se raději obrátili na zastoupení Spolkové republiky, které okamžitě zkontaktovalo povolanou osobu, koho jiného než Wolfganga Vogela. O pouhé dva dny později všech šest dotyčných podepsalo symbolické vyvázání ze státního svazku a poté již mohlo nasednout do diplomatických vozů směřujících do Západního Berlína. Američané po této události zpřísnili dozor, v jednom případě dokonce neváhali předat několik lidí do rukou východoněmecké policie.7 Zažehnutá jiskra se ale nedala tak snadno uhasit, k čemuž svým způsobem pomohla i západní média, pro něž se sledování příběhů na ambasádách stalo vítaných zpestřením zpravodajského obsahu. Pozornost se přesunula na Stálé zastoupení Spolkové republiky umístěné v centru Berlína v Hannoverské ulici. Jeho budova prakticky od začátku roku 1984 čelila občasným průnikům lidí hledajících azyl nebo dožadujících se razítka na žádostech o emigraci. Shodou okolností v lednu do Berlína krátce po sobě přiletěli kanadský premiér Pierre Trudeau a francouzský ministr zahraničí Claude Cheysson. Protože Honecker si v době státních návštěv ze všeho nejméně přál televizní záběry s východoněmeckými uprchlíky, vyplněné emigrační protokoly se vydávaly takřka obratem. To však jenom rozšiřovalo řady nespokojenců, na čemž nic nezměnilo ani veřejně prezentované varování šéfa ministerstva pro vnitroněmecké vztahy 7

Viz téma Die USA-Botschaft in Ostberlin na diskusním fóru Flucht und Ausreise nebo MAYER, Flucht und Ausreise, s. 313-314.

s t r á n k a | 62

Heinricha Windelena, že s každým dalším opakováním roste nebezpečí nenaplněných očekávání.8 Dočasné uklidnění přineslo až zavedení kontrolních hlídek před budovou úřadu, po jejich odvolání v květnu 1984 však problém vygradoval. V polovině června se na pátém poschodí stálého zastupitelství nacházelo už přes pět desítek azylantů, což znamenalo do té doby největší uprchlické drama od postavení Berlínské zdi. Když pak 26. června skupina dalších asi deseti lidí narazila na z neznámých důvodů zavřené dveře, sny o životě na vysněném Západě se najednou zhroutily. Jeden z uprchlíků situaci neunesl, z příruční tašky vytáhnul nádobu s benzínem, polil se a pokusil se zapálit. Roztřesené prsty naštěstí vypověděly službu a někdo další pak jednadvacetiletého mladíka zalehnul. Představa živé pochodně na schodech stálého zastupitelství byla pro jeho ředitele Hanse Otto Bräutigama ta poslední kapka, budova se proto s okamžitou platností pro civilní návštěvníky uzavřela. Oněch pětapadesát utečenců, kterým se do úřadu povedlo dostat v předcházejících týdnech, ale nehodlalo jen tak odejít. Stísněný prostor, dvě toalety, stejné množství sprch a fakt, že někteří z dočasných obyvatel neměli čistý trestní rejstřík, to všechno přispělo k vytvoření výbušné atmosféry provázené neustálými spory. Situaci neulehčovala ani SED, která se zpočátku tvářila, jako by jí návrat těchto lidí ani nezajímal, jako by chtěla vytvořit odstrašující příklad pro ostatní. Kdo by se napříště rozhodnul tuto provokaci zopakovat, měl být připraven na to, že uvnitř zdí zastupitelského úřadu stráví třeba i několik měsíců. Znovu se ale jednalo o nezbytnou diplomatickou hru, protože v zákulisí se prakticky ihned začalo hledat schůdné řešení, na němž mělo zájem v první řadě vedení NDR. Dlouhodobá přítomnost uprchlíků na velvyslanectví Spolkové republiky by totiž v krajním případě ohrozila finišující jednání o druhé miliardové půjčce, zkomplikovala případnou návštěvu Ericha Honeckera v Bonnu, s níž se stále ještě počítalo na září onoho roku, a celý problém všeobecně přispíval ke snižování mezinárodního renomé východoněmecké republiky. S Wolfgangem Vogelem tentokrát k jednomu stolu zasedli tajemník z vnitroněmeckého ministerstva Ludwig Rehlinger a pochopitelně i zmíněný ředitel stálého zastupitelství Bräutigam. Jednání dospěla ke stejným podmínkám jako před čtyřmi měsíci v Praze: uprchlíci se měli vrátit výměnou za garanci beztrestnosti a slibu rychlého vyřízení dokumentů potřebných k emigraci.

8

Fluchtburg Prag.

s t r á n k a | 63

Vogelova diplomacie si připsala další úspěch – 5. července se posledních šest uprchlíků vrátilo zpět do svých domovů.9 Zbývalo najít pojistku proti opakování těchto případů do budoucna. Východoněmecká strana už v polovině června nadhodila možnost stavebních úprav provedených v minulosti na americké a francouzské ambasádě spočívajících v namontování mříží do vstupní haly.10 Ke stejnému patření se během letní výluky přistoupilo i na stálém zastupitelství. Od té doby přístupovou chodbu od dalších místností oddělovaly nově nainstalované zábrany, které potenciální uprchlíky fyzicky držely mimo obyvatelné prostory úřadu, ale navíc vysílaly psychologickou zprávu – lidé hledající azyl zde nejsou vítáni.11 Změny zabraly a stálé zastoupení bylo problémů souvisejících s uprchlíky ušetřeno až do léta roku 1989.

5.2.

Lobkovický palác na přelomu let 1984/85

O co více si oddechli západoněmečtí diplomaté v Berlíně, o to více starostí přibylo na hlavu tehdejšího velvyslance Spolkové republiky Klause Meyera v Praze. Dostupné prameny v českých a německých archivech neposkytují úplný obraz o počátcích této vážné krize. Strohá sdělení zmiňují návštěvu desítek lidí z NDR v Lobkovickém paláci v průběhu července a srpna 1984, lze se ale domnívat, že dotyční si přišli jenom pro radu a zdrželi se maximálně jen několik hodin.12 Ministerstvo státní bezpečnosti v NDR i v Československu se s dočasnou přítomností východoněmeckých obyvatel v Praze zdálo být smířeno. Na začátku podzimu, přesně v úterý 2. října 1984, však ospalý klid náhle skončil. Ambasáda se během jednoho dne musela vypořádat s přílivem třiačtyřiceti lidí, kteří v Československu trávili volno spojené s výročím vzniku NDR. Ve středu už bulvární Bild a některé televizní stanice zařadily informace z Prahy do svého

9

Ke krizi na stálém zastupitelství Spolkové republiky ve východním Berlíně na přelomu června a července 1984 viz Archiv der Gegenwart, Band 8, s. 7952, MAYER, Flucht und Ausreise, s. 356-357, THIEL, Thomas, Goodbye, Honecker!, in: Spiegel Online (www.spiegel.de) a obsáhlé materiály na www.forum-ddr-grenze.de/t1034f76-VorJahren-DDR-Ausreisebewegung.html.

10

BStU, MfS ZAIG, Nr. 21460: Vermerk über ein Gespräch zwischen(…) Jenninger, mit (…) F. J. Strauss, und Genossen Schalck (viz čtvrtá kapitola, pozn. č. 57), s. 13. 11

MZV-TP, č. 052 171, 25. července 1984.

12

Archiv Úřadu bezpečnostních složek, situační zprávy FMV, složka č. 84/102, situační zpráva č. 175, 3. září 1984.

s t r á n k a | 64

hlavního zpravodajství.13 Protože s výjimkou periferních území v Sasku a v Pomořanech měl každý člověk v NDR možnost sledovat západoněmeckou televizi, zprávy se rozšířily rychlostí blesku a do velké míry podnítily další příval. Začala se psát nová kapitola malostranského dramatu. Velvyslanectví se citelně zaplnilo jen pár dní poté, kdy počet uprchlíků přesáhnul magickou hranici jednoho sta, čímž se „březnová vlna“ vyvolaná Bergovými překonala trojnásobně. Cíl azylantů spočíval v otevření přímé cesty vedoucí z Prahy rovnou do západního Německa, k jehož dosažení byli lidé ochotni zůstat na ambasádě neomezeně dlouho. Představa týdnů nebo i měsíců se stovkou dočasných obyvatel v budově vylučovala standardní fungování úřadu. Velvyslanectví se proto 4. října uzavřelo, vydávání víz pro obyvatele Spolkové republiky dočasně zajišťovala pražská centrála Čedoku. Další východní Němci, přijíždějící s malými zavazadly, ale velkými nadějemi, najednou stáli před zavřenou bránou a cítili se zrazeni. Československé hlídky veřejné bezpečnosti však nedostaly rozkaz zabránit dalšímu pronikání uprchlíků do prostor Lobkovického paláce. Fyzicky zdatnější jedinci tak přelezli dvou a půl metrový železný plot hned z Vlašské ulice, pro ty ostatní existoval schůdnější způsob v podobě překonání nižší zdi u Petřínských sadů.14 Prakticky několik dnů po začátku krize dosáhnul počet emigrantů svých maxim – ve špičce se jich v budově nacházelo okolo sto padesáti. Původní záměr zůstat v hotelu Zum Goldenen Westen – jak se teď úřadu přezdívalo – tak dlouho, dokud režim nepovolí, se pro některé ukázal být nad jejich (hlavně psychické) síly. První lidé, mezi něž patřila i jedna těhotná žena, to vzdali po necelém měsíci a raději se vrátili zpět do NDR. V následujících dnech sice občas zmizely menší skupinky odpadlíků, ty ale byly zčásti nahrazovány nově příchozími, takže na začátku listopadu se na ambasádě stále nacházela přibližně stovka uprchlíků.15 Pro velvyslanectví Spolkové republiky tato nebývale vysoká čísla dlouhodobých hostů znamenala největší zemětřesení za dobu jeho fungování ve Vlašské ulici. K ubytování už zdaleka

13

MZV-telegramy odeslané (dále jen MZV-TO), č. 4288, 8. října 1984.

14

Fluchtburg Prag.

15

BStU, MfS ZKG 10725: ADN-Information – Nach mehr als drei Monaten verließen die letzten DDR-Flüchtlinge die Prager Botschaft, 15. Januar 1985, s. 215.

s t r á n k a | 65

nestačilo jen podkroví. Zpočátku mnoho lidí muselo spát v křeslech nebo jednoduše na zemi, teprve pak se začalo s postupným vyklízením diplomatických kanceláří.16 Život na úřadu zrovna nebyl naplněn nějakou velkou mírou tvůrčích činností. O půl deváté se probudila většina osazenstva, chvíli poté vypuknul každodenní boj o koupelny. V dopoledních hodinách nastal čas pro diskuse s velvyslancem nebo s jeho podřízenými. Lidé se během doby rozčlenili do několika skupin, z nichž každá si zvolila svého mluvčího, jenž tlumočil přání o otázky za všechny. Následovalo vaření oběda, kvůli omezenému kuchyňskému prostoru rozděleného na směny. Odpoledne bylo vyhrazeno odpočinku, procházkám v zahradě nebo poslouchání rádia, které se stalo hlavním informačním zdrojem, protože do Prahy tehdy standardní vysílání žádné ze západoněmeckých televizí nedosáhlo a noviny se dovážely se zpožděním. Vnitroněmecké ministerstvo v Bonnu proto přišlo s návrhem, aby stanice Deutschlandfunk a Deutsche Welle speciálně kvůli uprchlíkům rozšířily svůj přehled tiskových zpráv.17 Den pak uzavíralo promítání oblíbeného videa s programem naplněným Hvězdnými válkami, béčkovými snímky s tematikou kung-fu a nízkorozpočtovými horory.18 Velvyslanec Meyer si uvědomoval potřebu oživení stereotypního chodu všedních dnů. Na konci října se podařilo zajistit sólové vystoupení divadelního herce z Hamburku, o týden později Lobkovickým palácem zazněly tóny jazzového kvarteta.19 Kombinace minimálního soukromí, křiku malých dětí a nemožnosti uniknout mimo pozemky ambasády nicméně vytvářela ne úplně ideální prostředí, v němž se nervy slabších povah „našponovaly“ k prasknutí. Nálada je popisována jako mizerná, převládaly nervozita, bezradnost a deprese, stále častěji zaznívaly hádky.20 Ponorková nemoc vedla k množícím se 16

Jedno z mála svědectví poskytují paměti tehdejšího kulturního referenta ambasády Wolfganga Scheuera: „Po návratu z dovolené jsem zjistil, že jsem byl vypuzen. Moje kancelář už několik týdnů sloužila deseti mladým lidem jako ložnice. Patro ‚Kultura, tisk‘ bylo útočištěm dobrého tuctu dalších lidí z NDR včetně dětí. Obdobně to vypadalo na dalších odděleních velvyslanectví.“ SCHEUR, Wolfgang, Ve službách společné věci. Wolfgang Scheur a Praha 1981-1989, Brno 2001, s. 66. 17

BStU, MfS ZKG 10725: Information A/3228/07/12/84, Berlin, 8. Dezember 1984, s. 146-147.

18

Každodenní realitu na velvyslanectví nejlépe zachycuje článek Fluchtburg Prag, naopak oficiální dokumenty z archivu MZV nebo BStU jsou v tomto ohledu poněkud skoupé; jistou výjimku představuje dokument citovaný v následující poznámce.

19

BStU, MfS ZKG 10725: Information über die Auswertung des „Tagebuches“ eines Botschaftsbesetzers in Prag, Berlin, 8. Dezember 1984, s. 59.

20

Tamtéž.

s t r á n k a | 66

podezřením o přítomnosti špiclů nasazených Stasi přímo mezi uprchlíky, kterou dnes díky dokumentům bývalé státní bezpečnosti NDR lze skutečně doložit. Zpráva blíže neurčeného neoficiálního spolupracovníka (neboli IM – Inoffizielle Mitarbeiter) z konce října je důkazem tehdejší ponuré nálady na velvyslanectví – lidé byli unaveni neustálými spekulacemi o ochotě režimu jednat, u některých z nich se projevovala rezignace a ve zprávě je dokonce zmínka o ojedinělých myšlenkách na sebevraždu.21 V této neradostné atmosféře je docela pochopitelné, že se část osazenstva pokoušela zpříjemnit si večery pomocí piva distribuovaného ochrankou ambasády; to se ale platilo v západních markách a omezené rozpočty se rychle vyčerpaly. Nelze se proto divit, že když v polovině listopadu svou vládu definitivně nastoupilo podzimní zamračené počasí nedovolující strávit alespoň pár hodin na slunci mimo budovu, své snažení vzdalo dalších asi dvacet uprchlíků, navíc „děti už se jednou musely vrátit do školy a my jsme si stále více připadali jako paraziti“.22 K odchodům přispělo i prohlášení z nejvyšších míst NDR slibující, že v případě návratu se proti žádnému z uprchlíků nebude vést trestní stíhání, a že všichni dostanou možnost podat si u příslušných orgánů žádost o vystěhování, ovšem bez záruky jejího schválení.23 Osazenstvo od té doby čítalo přibližně osmdesát členů a až do vánočních svátků se nijak zásadně nezměnilo. I tento stav ale narušoval pracovní klid zaměstnanců úřadu. Ambasador kvůli nedostatku soukromí vážně uvažoval o pronájmu privátního bytu v Malešicích a to na jeden až jeden a půl roku, než se situace na velvyslanectví trochu uklidní.24 Je potřeba doplnit, že další uprchlíci z východního Německa ve stejné době přebývali také na západoněmeckých ambasádách v Budapešti a ve Varšavě (celkem 28 lidí), jeden člověk se pak uchýlil na zastupitelský úřad v Bukurešti – ve srovnání s Prahou však tyto případy nevyvolávaly zdaleka takovou pozornost. Kulminace uprchlické vlny musela být pro politbyro ve východním Berlíně nepříjemným překvapením, protože během podzimu se spíše čekalo snižování počtu takovýchto případů. Jak bylo zmíněno v souvislosti s miliardovým kreditem - emigrační 21

BStU, MfS HA XXII, Nr. 1315, Nachricht Nr. 2993/84, Berlin, 29. Oktober 1984, s. 13.

22

Fluchtburg Prag.

23

BStU, MfS ZKG 10725, s. 58.

24

Archiv Úřadu bezpečnostních složek, situační zprávy FMV, složka č. 84/103, situační zpráva č. 234, 21. listopadu 1984.

s t r á n k a | 67

politika NDR se v porovnání s předcházejícím obdobím citelně uvolnila. V prvních měsících roku 1984 z východního Německa odcházelo více než 100 lidí denně, za celý rok pak čísla „legálních“ emigrantů překonala čtyřicet tisíc a dosáhla zdaleka nejvyšších hodnot za posledních dvacet let.25 Politbyro předpokládalo, že ti, kdo po přestěhování na Západ toužili stůj co stůj, využijí šance zmizet legální cestou. Východoněmecká republika se ale nedala srovnávat se strojem – uvolnění páry nevedlo ke zmenšení vnitřního tlaku. Řady obyvatel s cílem emigrovat dále rostly, nyní pravděpodobně o členy rozdělených rodin, kde se přestěhovala pouze její část a díky sousedům nebo známým těch šťastlivců, jimž se podařilo opustit zemi v předcházejících měsících. Když se v září a říjnu hranice začaly opět pomalu uzavírat, nastal pomyslný výbuch. Zajímavé je, že uprchlíci z podzimu 1984 mohli být v případě větší rozhodnosti zadrženi na hraničních přechodech, protože záznamy u 80 % z nich evidovaly dřívější pokusy o přechod hranic nebo alespoň podané žádosti o emigraci.26 Režim ale na uzavření všech hraničních přechodů s Československem nenašel odvahu, protože tím by se východní Německo pro své obyvatele stalo jakýmsi žalářem, což by vedlo jen k posílení antipatie obyčejných lidí vůči vedení SED. Nabízí se logická otázka, proč Československo jako stát, který měl po Sovětském svazu k NDR asi nejblíže, nepodniklo ze své iniciativy prakticky nic, co by situaci zabránilo. Stasi i ministerstvo vnitra NDR přitom od poloviny 70. let měly navázánu spolupráci s příslušnými československými orgány. Původní motiv prohloubené kooperace byl sice jiný – zabránit spektakulárním útěkům pomocí malých dopravních letadel, která bez větších problémů přistávala v západním cípu Čech a po naložení dvou, tří uprchlíků z východního Německa nerušeně odlétla zpět do SRN27 – smlouvy však při troše snahy dávaly možnost československým

25

GARTON ASH, s. 659; přílohy – tabulka č. X.

26

BStU, MfS ZKG 10726: Teilanalyse zu den Fällen/Personen, die sich seit dem 13. 9. 1984 in den Botschaften der BRD in Prag, Budapest, Warschau und Bucharest in provokatorischer Weise aufgehalten haben, Berlin, 15. Januar 1985, s. 2. 27

EISENFELD, Bernd, Kampf gegen Flucht und Ausreise – die Rolle der Zentralen Koordinierungsgruppe, in: KNABE, Hubertus (edit.), West-Arbeit der MfS. Das Zusammenspiel von „Aufklärung“ und „Abwehr“, Berlin 1999, s. 278. Několik dobře zdokumentovaných případů útěků v malých letadlech obsahuje složka BStU, MfS Abt. X, Nr. 402.

s t r á n k a | 68

silám zakročit i v blízkosti Lobkovického paláce.28 Několik příslušníků s obušky by bezpochyby dokázalo uzavřít přístupové cesty k velvyslanectví a hlavně zabránit v přelézání plotu. Lze předpokládat, že následky akce by nepřesáhly rámec formálních diplomatických námitek, poněvadž problémy se odehrávaly na půdě Spolkové republiky, která měla přirozený zájem na jejich rychlém ukončení. Vedení KSČ ale k událostem zůstávalo dlouho nevšímavé. Jediná logická odpověď zní, že českoslovenští komunisté svým východoněmeckým soudruhům pomoci zkrátka nechtěli. Tohle na první pohled absurdní tvrzení má poměrně jednoduché vysvětlení. Je jím krize ve vazbách mezi Východním Berlínem a Moskvou popsaná v předcházející kapitole. Sovětský svaz ani Československo, které v době roztržky stálo pevně na straně Moskvy, Honeckerovi situaci s uprchlíky pravděpodobně nechtěly nijak ulehčovat a projevovaly pouze minimální míru solidarity. Z jejich pohledu šlo o výchovnou lekci. Vedení SED mělo na vlastní kůži poznat, na jaké scestí ho zavedlo prohlubování vztahů se Spolkovou republikou doprovázené nebývalým uvolněním emigrační politiky. Nutno říci, že na epizodu liberalizace vnitřních poměrů v NDR kriticky nepohlíželi jen sovětští a českoslovenští komunisté. I na nižších patrech SED bychom našli hlasy upozorňující na negativa liberálního přístupu, kritizující v první řadě propuštění čtyřiceti tisíc obyvatel ze státního svazku, což v důsledku vedlo nejenom k častějším případům obsazení zastupitelských úřadů Spolkové republiky, ale i k dalšímu navýšení počtů žádostí o emigraci ve všech věkových a sociálních skupinách.29 Honecker měl to štěstí, že v době, kdy se pomocná ruka tradičních spojenců ve východním bloku stáhla, Spolková republika situace nezneužila k vyvolání vnitřní krize v NDR. Přitom Kohl mohl právě teď přitlačit na pilu a začít naplňovat cíle proklamované na začátku roku 1983 – větší prostupnost společných hranic a z dlouhodobého pohledu odstranění železné opony a Berlínské zdi. Oba německé státy však projevovaly vzácnou shodu ve snaze dostat uprchlíky z ambasády co nejrychleji zpátky domů. V Bonnu pochopili, že by bylo vysloveně proti jejich zájmu, kdyby Honecker kývnul na požadavek azylantů odjet z Prahy rovnou na Západ. Tím by se vytvořil precedens s jednoduchým návodem: pokud chcete rychle emigrovat, obsaďte jakýkoliv 28

„Obě strany budou spolupracovat, koordinovat svoje úsilí a poskytovat si vzájemnou podporu … proti nepřátelským emigrantským organizacím a jejich členům (a) v oblasti ochrany státních hranic, zejména při zamezování ilegálních přechodů hranic….“ Viz www.ustrcr.cz/cs/mezinarodni-spoluprace-ndr. 29

MZV-TP, č. 059 738, 18. prosince 1984. Jedná se o výpověď stranických funkcionářů z kraje Schwerin v rozhovoru s československým velvyslancem v NDR Pavlem Sadovským.

s t r á n k a | 69

zastupitelský úřad Spolkové republiky. Protože západoněmecká vláda rozhodně nechtěla řešit podobné krize v dalších státech střední a východní Evropy, vyjadřovaly se všechny klíčové politické osobnosti v SRN jednotně: z Prahy vede cesta jenom zpět do NDR, emigrace je možná výhradně podáním si žádosti u příslušných orgánů. V některých případech, třeba z úst ikony sociální demokracie Willyho Brandta, zazněly názory, že uprchlíci na velvyslanectví v Praze jednají vlastně sobecky, protože kvůli nim východní Berlín pravděpodobně sníží kvóty „legálních“ emigrantů.30 Přesto zde jeden podstatný rozdíl ve vnímání celé krize existoval. Z pohledu vedení SED by optimální řešení vypadalo tak, kdyby uprchlíci byli klidně i proti své vůli donuceni velvyslanectví opustit. Stanoviska NDR proto pravidelně upozorňovala na porušování Vídeňských konvencí o diplomatických stycích z roku 1961.31 Ambasádě v Praze se vytýkaly činnosti neshodující se s náplní standardní diplomatické mise, hlavně poskytování rad, pomoci a azylu cizím státním příslušníkům.32 Zaměstnanci v Lobkovickém paláci měli podle této logiky uprchlíky jednoduše vykázat s poukazem na to, že nejsou občany Spolkové republiky, čímž se oklikou dostáváme ke klíčovému požadavku z Gery, k (ne)respektování východoněmeckého občanství. To, že vedení SED vytáhlo tzv. požadavky z Gery zrovna v této době, souvisí nejspíše s tlakem Kremlu. Během zmíněné moskevské lekce v srpnu 1984 totiž Honecker musel vyslechnout napomínání, že NDR úplně rezignovala na splnění těchto bodů. Rétorika Východního Berlína vůči Bonnu tak v době trvání krize s emigranty poněkud přitvrdila, aby se Moskvě zbytečně nezavdávala příčina k dalším podezřením o přespřílišné spolupráci s kapitalistickým Západem. Helmut Kohl však diskuse o požadavcích z Gery od počátku dusil; za celé doby jeho vlády se reálně neuvažovalo o splnění ani jednoho z bodů, natož pak o plném uznání východoněmeckého občanství, které by ve svém důsledku znamenalo popření preambule 30

BStU, MfS ZKG 10725: SPD-Führungskreise über die Haltung der DDR zu den Vorgängen in der Prager Botschaft der BRD (nedatováno), s. 126.

31

Konkrétně článků č. 3 (jednat s vládou hostitelského státu, přispívat k dobrým vztahům mezi oběma zeměmi) a č. 41 (povinnost všech, kteří mají imunitu, dodržovat zákony dané země; prostory mise by neměly být používány v rozporu s úkoly mise), podle MAYER, Flucht und Ausreise, s. 283-284. 32

BStU, MfS ZKG 10725: Hinweis zur Argumentation hinsichtlich des Aufenthaltes von Bürgern der DDR in der Botschaft der BRD in der CSSR im Zusammenhang mit Versuchen der Erzwingung ihrer Übersiedlung nach der BRD und West Berlin, Berlin, 19. Dezember 1984, s. 108.

s t r á n k a | 70

Základního zákona a tudíž i rezignaci na opětovné sjednocení. Pro tehdejší západoněmecký kabinet existovala jediná německá státní příslušnost a poskytnutí azylu všem Němcům se bralo jako povinnost. I když přímá cesta z Prahy do SRN zůstávala zavřená, vláda v Bonnu a následně i západoněmecká média se pravidelně vyjadřovala v tom smyslu, že ambasádu nesmí nikdo opustit proti své vůli, případné odchody z velvyslanectví musí být za každých okolností dobrovolné.33 V prvních prosincových dnech se tak situace dostala do slepé uličky. Většina uprchlíků se s omezeným prostorem a nedostatek soukromí smířila a ti, kteří přeci jen uvažovali o návratu domů (die Schwankenden), byli přesvědčeni tvrdým jádrem (der harte Kern) odmítajícím ústupky z původních cílů.34 Psychické rozpoložení se dočasně vylepšilo. Lidé podle svých zájmů a povolání našli uplatnění například v zahradě nebo kuchyni a ti, na něž žádná každodenní práce nezbyla, se alespoň zapojili do intenzivní přípravy na vánoční svátky. Oceňovalo se dobré jídlo, kvalitní zimní oblečení poskytované zdarma a barevné televize na všech pokojích.35 U mnoha uprchlíků navíc začaly klíčit pochybnosti o tom, jestli by se život po dvou měsících strávených na ambasádě vůbec vrátil do starých kolejí. Lze se spolehnout na garantovaný slib beztrestnosti? Získali bychom zpátky svá předchozí zaměstnání? Jak by se na nás (na Pražáky) dívali naši bývalí přátelé a sousedé?

36

Po přečkání prvních hektických dnů to vypadalo, že dlouhodobý

pobyt v Praze s nadějí na přímou emigraci je přeci jen lepší variantou než potupný návrat do NDR. Relativně dobrá nálada zmizela 12. prosince 1984, kdy se na velvyslanectví objevil toužebně očekávaný Wolfgang Vogel, a to přes naději, že jakmile se do toho vloží on, je už člověk jednou nohou na Západě.37 Jeho návštěva totiž přinesla rychlé vystřízlivění. Vogel zopakoval frázovitá klišé o tom, že jediným možným řešením zůstává návrat do východního Německa a podání si žádosti o emigraci standardní cestou. Předpoklady, že režimu dojdou nervy a před vánocemi nebo maximálně s koncem roku zvítězí snaha krizi ukončit i za tu cenu, že by mělo 33

BStU, MfS ZKG 10725: rozhovor s W. Schäublem v deníku Bild z 12. prosince 1984.

34

BStU, MfS ZKG 10725: Telegramm aus Prag nach Berlin, 20. Dezember 1984, s. 160.

35

BStU, MfS ZKG 10725: Kommentar zur Situation DDR-Bürger in Prag, Berlin, 17. Dezember 1984, s. 109.

36

Fluchtburg Prag.

37

BStU, MfS ZKG 10725, s. 59.

s t r á n k a | 71

dojít k jednorázovému otevření cesty z Prahy na Západ, se ukázaly jako liché.38 Pocit beznaděje vyústil v poslední, poněkud zoufalou akci. Dva dny po odjezdu Vogela se přibližně čtyřicet uprchlíků rozhodlo vstoupit do protestu ve formě časově neomezené hladovky. Téma do té doby trochu pozapomenutých azylantů na Malé Straně opět zabralo titulní stránky, ze Spolkové republiky se do Prahy vydaly zpravodajské štáby většiny předních deníků, přímo v budově velvyslanectví natáčel i štáb televize ARD.39 Centrální místa ve východním Berlíně ale ani teď nepovolila, naopak se rozhodla pro vystupňování psychologického nátlaku. Dne 16. prosince na ambasádu dorazilo nové stanovisko: dokud se na zastupitelských úřadech Spolkové republiky po celé Evropě bude nacházet byť i jen jeden vyděrač, zastavuje se přezkoumávání a schvalování žádostí o přesídlení pro všechny.40 Tato podmínka byla poté mnohokrát opakována ve všech oficiálních vyjádřeních s cílem, aby si lidé v Lobkovickém paláci uvědomili, že jsou to oni, kdo brání v emigraci všem ostatním včetně těch, kteří se do NDR vrátili právě z Prahy. Přiostřilo se i v tajných jednáních s Bonnem. Jisté kruhy ve východním Berlíně údajně projevovaly smíření s tím, že celá krize vyústí v podobnou situaci jako v „případu Mindszenty“, tedy že azylanti na pražské ambasádě zůstanou klidně několik dlouhých let.41 Z pohledu Spolkové republiky se tato vize rovnala děsivé noční můře, proto ani Bonn utečencům neprojevoval žádnou velkou podporu. Tiskový mluvčí západoněmecké vlády Peter Boenisch sice vyjádřil pochopení vůči těm, kteří se na ambasádě zdržovali již dva měsíce, zároveň ale zdůraznil, že „podobné politováníhodné akce v žádném případě nepřispívají k řešení.“42 Do Lobkovického paláce pak osobně přijeli zástupci spolkové vlády, aby se na 38

Možnost přímé cesty z Prahy do SRN skutečně existovala. Stačil by pouze souhlas Východního Berlína, vydání zelených pasů Spolkové republiky uprchlíkům by pak bylo pouhou formalitou.

39

BStU, MfS ZKG 10725: Mitteilung an Genossen Botschafter Ziebart – durch Genossen Richter am 18. Dezember 1984, s. 3. 40

BStU, MfS ZKG 10725: ADN-Information – Bonn muss DDR-Bürger zum Verlassen der Botschaft auffordern, 22. Dezember 1984, s. 228. 41

BStU, MfS ZKG 10725: Staatliche Komitee für Rundfunk, SBF 17.30 Uhr, 14. Dezember 1984, s. 103. Ostřihomský arcibiskup, maďarský primas a odpůrce komunismu József Mindszenty (1892-1975) se po porážce revoluce z podzimu 1956 uchýlil na velvyslanectví Spojených států v Budapešti, kde strávil stěží uvěřitelných patnáct let. Kádárův režim po naléhání Vatikánu dovolil Mindszentymu Maďarsko opustit až v roce 1971. 42

RIAS-Bericht über den Hungerstreik der DDR-Flüchtlinge in der Prager Botschaft, 14. Dezember 1984, záznam si je možno poslechnout na stránkách www.chronik-der-mauer.de, sekce Chronik.

s t r á n k a | 72

vlastní oči přesvědčili o panující situaci. Státní tajemník Ludwig Rehlinger se pokusil již probíhající hladovku zastavit upozorněním na ztrátu diplomatické ochrany v případě nuceného převozu do československé nemocnice – bezvýsledně.43 V Praze se shodou okolností tehdy vyskytoval i ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, protože na 20. prosince byla již dlouho předtím domluvena státní návštěva Československa. Po skončení jejího oficiálního programu Genscher projevil zájem podmínky na ambasádě zkontrolovat osobně. Lidem slova známého a důvěryhodného politika (a de facto jejich krajana, protože Genscher pocházel z Halle) zněla přeci jen o mnoho lidštěji než Vogelovy naučené fráze, ačkoliv i Genscher vlastně jenom zopakoval doporučení vrátit se zpátky do NDR. Uprchlíci však s povděkem přijali slib, že spolková vláda učiní i po jejich návratu všechno proto, aby do žádostí o emigraci co nejdříve přibyla potřebná razítka.44 Teprve později vyšlo najevo, že hladovka nebyla všemi zúčastněnými myšlena úplně vážně. Někteří z těch, co se do protestu oficiálně zapojili, byli i poté spatřeni u snídaně s talířem hemenexu, diplomaté v jedné z místností dokonce objevili zásobu uzenin skrytou pod matrací. Dotyčný přišel originálním tvrzením: „Představoval jsem si to jako ramadán, kde je taky po západu slunce všechno dovoleno.“45 Beznadějný čin nakonec vyzněl do ztracena, oněch čtyřicet lidí se v průběhu vánočních svátků postupně vracelo k běžnému stravovacímu režimu a před koncem roku už zase všichni normálně jedli. Během hladovky však došlo k jedné podstatné změně. V pátek 21. prosince se ambasádu rozhodli opustit čtyři lidé mířící na svátky za svými nejbližšími, ten samý den se ale čtyřem jiným uprchlíkům podařilo vniknout na velvyslanectví „klasickou“ cestou přes zeď. O den později na federální ministerstvo vnitra ČSSR dorazila expresní prosba s podpisem generálmajora Gerharda Nieblinga, šéfa centrální koordinační skupiny (Zentrale Koordinierungsgruppe) spadající pod východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti.46 Stasi československé úřady

43

BStU, MfS ZKG 10725: Nachrichtmeldung, 20. Dezember 1984, s. 227.

44

BStU, MfS ZKG 10725, Telegramm aus Prag nach Berlin, 20. Dezember 1984, s. 160.

45

Fluchtburg Prag.

46

Toto oddělení založené v polovině 70. let zodpovídalo za centrální registraci všech pokusů o nelegální emigraci z NDR a rozhodovalo o případných akcích, které měly opuštění východoněmecké republiky zabránit. Více viz KNABE, s. 275 a následující.

s t r á n k a | 73

požádala o blíže nespecifikovaná opatření, která by zamezila dalšímu pronikání východních Němců do areálu velvyslanectví.47 Naše ministerstvo této prosbě vyšlo okamžitě vstříc. Během nedělního odpoledne 23. prosince se zavedla přísná kontrola všech návštěvníků Lobkovického paláce, kterou prováděly bezpečnostní hlídky doprovázené služebním psem. Pro všechny okolojdoucí nově platil zákaz mluvit s kýmkoliv z ambasády přes plot, před nímž navíc byla (hlavně z psychologických důvodů) umístěna videokamera.48 Tyto na první pohled kosmetické změny přinesly ovoce: během zimy 1984/85 nejsou v záznamech žádné další zprávy o nových uprchlících. Otázkou zůstává, proč NDR o těsnější spolupráci s Československem nepožádala dříve. Zpřístupněné dokumenty v Berlíně ani v Praze odpověď neposkytují, ta se možná skrývá v ruských archivech. I když na ambasádě přes vánoční svátky zůstávalo stále ještě asi šedesát azylantů, bylo jasné, že hra nervů je u konce. Východní Berlín přímou cestu na Západ neotevřel a krizi ze svého pohledu zvládnul bez větší újmy své mezinárodní pověsti. Pro uprchlíky nemělo smysl v Praze dále zůstávat, s novým rokem proto odstartovala vlna odjezdů zpátky domů. Navrátilci spolu s jedním pracovníkem ambasády vždy dojeli mikrobusem na pražské Hlavní nádraží, kde nastoupili na mezinárodní rychlík do Berlína.49 První velká skupina sedmnácti osob se vrátila 2. ledna, o den později ji následovalo dalších jedenáct lidí. Menší problém představovalo šest zatvrzelých, kteří se v NDR obávali zatčení kvůli svým záznamům v trestním rejstříku. Nakonec ale i těchto šest posledních uprchlíků Lobkovický palác v polovině ledna 1985 opustilo.50 Tři a půl měsíce trvající krize skončila, západoněmecké velvyslanectví však zůstalo pro jistotu zavřené až do 18. února 1985.51 I po tomto datu nicméně zůstalo v platnosti nařízení, na jehož základě všechny návštěvníky ambasády ještě před vstupem do budovy kontrolovala československá bezpečnost. 47

BStU, MfS ZKG 10725, Telegramm aus Berlin nach Prag, 22. Dezember 1984, s. 209.

48

BStU, MfS ZKG 10725: Deutscher Botschaftszaun in Prag scharf überwacht, DPA-Ring, 23. Dezember 1984, s. 210.

49

Gruppe von 17 DDR-Flüchtlingen verließ Bonner Botschaft in Prag, Der Tagesspiegel, 3. Januar 1985.

50

BStU, MfS ZKG 10725: ADN-Information: Vogel warnt vor Wiederholungsversuchen, Berlin, 15. Januar 1985, s. 216. 51

BStU, MfS ZKG 10725: Wiederöffnung der BRD-Botschaft in der CSSR, Berlin, 12. Februar 1985, s. 181.

s t r á n k a | 74

Východoněmecké soudruhy totiž s blížícím se dubnem strašily velikonoční svátky. Z různých koutů NDR přicházela varování, že mnoho nespokojenců hodlá vyšší intenzitu cestovního ruchu a tím pádem ne tak zevrubné pohraniční kontroly využít k cestě do Československa. Leccos signalizovala také slova Helmuta Kohla z březnové zprávy o stavu národa: „Spolková vláda se nebojí vynaložit úsilí ani prostředky na to, aby pomohla každému obyvateli NDR toužícímu po svobodě.“52 Další náznaky se objevily v západoněmeckých nepřátelských médiích, stanice ARD například sestavovala speciální zpravodajský tým se záměrem mapovat aktuální situaci na základě rozhovorů s lidmi přímo na velvyslanectví.53 Necelých čtvrt roku po skončení krize proto musel ambasador Klaus Meyer znovu vyhlásit stav pohotovosti. V Lobkovickém paláci proběhla rozsáhlá inspekce ubytovacích kapacit a sanitárního zařízení. Po dobu velikonoc platil pro všechny zaměstnance zákaz dovolené, protože se počítalo s uprchlickou vlnou, která by se v krajním případě mohla vyrovnat té z přecházejícího podzimu.54 Vyšší obrátky nabrala i spolupráce mezi Stasi a československým ministerstvem vnitra – společná akce s cílem zamezit dalšímu obsazení západoněmecké ambasády dostala krycí název Magnet 85. Státní bezpečnost poslala do Východního Berlína několik zpráv upozorňujících na zvýšenou aktivitu příbuzných a přátel těch uprchlíků, jimž se v předchozích měsících podařilo emigrovat právě přes Prahu.55 Centrální koordinační skupina Stasi ze svých zaměstnanců vytvořila zvláštní operativní jednotku, jejíž první skupina se připravovala na sledování uprchlíků přímo v Praze, druhá část měla za úkol koordinovat domluvu s Čechy. Opatření finišovala prakticky den před začátkem velikonoc. Východní Němci vyslyšeli československé prosby a uzavřeli hranice pro všechny své obyvatele, v jejichž záznamech se vyskytovaly pokusy o nelegální překročení železné opony nebo žádosti o přesídlení na Západ. Soudruh Hradecký z federálního ministerstva vnitra na oplátku informoval o zvýšeném nasazení policejních hlídek v okolí Lobkovického paláce. Přes den Malou Stranou procházely tři dvojice uniformovaných

52

BStU, MfS ZKG 10725: Hauptabteilug VI, Operative Information, Berlin, 22. März 1985, s. 4.

53

BStU, MfS ZKG 10725: Telegramm, Berlin, 25. März 1985, s. 188.

54

BStU, MfS ZKG 10725: Hauptabteilug VI, Operative Information, Berlin, 28. März 1985, s. 6-7.

55

BStU, MfS ZKG 10725: Information und Ersuchen der Sicherheitsorgane der CSSR, Berlin, 29. März 1985, s. 29.

s t r á n k a | 75

policistů, v noci měla službu jedna hlídka doprovázená psem a další neurčený počet příslušníků v civilu měl za úkol vytipovat podezřelé osoby a hlásit je na ústředí.56 Pečlivá koordinace se z pohledu východoněmeckých a československých komunistů vyplatila. Počet návštěvníků z NDR v Praze ve srovnání s velikonočními svátky v předchozím roce klesnul o polovinu na přibližně dva tisíce lidí. Hrozba zatčení s dalšími důsledky působila tak silně, že žádný z oněch dvou tisíc návštěvníků na velvyslanectví Spolkové republiky ani nezavítal. Obávané velikonoce skončily bez jediného Botschaftsfall a příslušné československé úřady si z východního Berlína vysloužily uznání za konstruktivní spolupráci.57 I pro západoněmeckou stranu to byla tečka za největší krizí s východoněmeckými uprchlíky od postavení Berlínské zdi. Velvyslanec Meyer na začátku května československou stranu několikrát žádal, aby upustila od diskriminačních kontrol všech návštěvníků ambasády, protože tato praxe neprobíhala před žádným jiným zastupitelským úřadem Spolkové republiky.58 Na žádost Stasi však zavedená opatření zůstala v platnosti i během následujících týdnů. Teprve v polovině června 1985 Československo přistoupilo ke kompromisu. Došlo ke stažení uniformovaných hlídek kontrolujících návštěvníky Lobkovického paláce, v jeho blízkosti se ale i nadále pohybovali špiclové pátrající po podezřele se chovajících osobách s objemnými zavazadly. Tímto se případ uzavřel i pro československé soudruhy.59 Zbývá se alespoň krátce podívat na život uprchlíků po návratu z velvyslanectví, i když dokumenty v tomto směru příliš sdílné nejsou. Soukolí východoněmecké státní bezpečnosti začalo každopádně hned v lednu 1985 řešit, jakým způsobem vůči navrátilcům z Prahy postupovat. Instrukce rozesílané na krajská oddělení Stasi zdůrazňovaly tři hlavní body. Za prvé – lidé neměli být trestáni represemi nebo ostentativním vyčleněním ze společnosti, protože tím by se z nich stali apriorní nepřátelé režimu. Většina se tak mohla vrátit na původní adresy

56

BStU, MfS ZKG 10725: Bericht über telefonische Berichterstattung des Genossen Richter (OPG Prag) zur Beratung mit dem SO der CSSR, Berlin, 4. April 1985, s. 31-33.

57

BStU, MfS ZKG 10725: Telegramm aus Berlin nach Prag, 9. April 1985, s. 195.

58

Například BStU, MfS ZKG 10725: Telegramm aus Prag nach Berlin, 7. Mai 1985, s. 199.

59

BStU, MfS ZKG 10725: Informationen des Leiters der Internationalen Abteilung des FMdI der CSSR, 14. Juni 1985, s. 81.

s t r á n k a | 76

a předchozí pracovní místa.60 Za druhé – na všechny uprchlíky byli nasazeni agenti – tzv. neoficiální spolupracovníci (inoffizielle Mitarbeitern) – s úkolem vypracovávat týdenní zprávy o rozvíjení nepřátelských kontaktů (to znamená konexí na kohokoliv ve Spolkové republice) a o celkovém smýšlení lidí po jejich návratu do NDR.61 A za třetí – zatím neměly být vydávány dokumenty potřebné k emigraci ani přísliby jejich kladného vyřízení v budoucnu. Režim chtěl do konečného vyjádření získat čas k co nejpodrobnějším informacím o motivech vedoucích k opuštění republiky a o detailním průběhu krize přímo na ambasádě. Třetí ustanovení se ale nevztahovalo paušálně na všechny, protože už na jaře 1985 existují zmínky o emigrantech žijících v okolí Bonnu a Essenu, kteří povolení k přestěhování získali až po návratu z Prahy.62 Na druhou stranu zpráva z prosince téhož roku hovoří o noch nicht ausgereiste sogenannte Botschaftsfälle, tedy o uprchlících, jimž Stasi ani rok po návratu nedovolila opustit zemi.63 Kolik z nich nakonec svého cíle dosáhlo a kolik ne a proč, zůstává otázkou. Pokud ale režim už na jaře 1985 část těchto lidí pouštěl, lze se domnívat, že většina „pražských“ uprchlíků nakonec příslušná razítka dostala, byť na ně musela čekat i déle než jeden rok. Na závěr trocha statistiky ze zprávy centrální koordinační skupiny.64 Mezi 13. zářím 1984 a 15. lednem 1985 se přes západoněmecké ambasády pokusilo emigrovat celkem 211 lidí z NDR, z toho naprostá většina zvolila cestu přes Lobkovický palác.65 Dominanci Prahy je možno připsat výše uvedené skutečnosti, že východní Němci k cestě do Československa nepotřebovali víza, svou roli jistě hrála i její relativní blízkost v porovnání s Budapeští nebo Varšavou. Téměř polovina uprchlíků pocházela z Východního Berlína, ačkoliv metropole NDR se na celkovém 60

BStU, MfS ZKG 10725: Information über die Beendigung der Aufenthalte von DDR-Bürgern in BRD-Botschaften zur Erzwingung ihrer Übersiedlung, 15. Januar 1985, s. 16-18.

61

BStU, MfS ZKG 10725: Instruktion – Zur Weiterleitung an der Leiter der BKG, 21. Januar 1985, s. 10.

62

BStU, MfS ZKG 10725: Information und Ersuchen der Sicherheitsorgane der CSSR, Berlin, 29. März 1985, s. 29.

63

BStU, MfS ZKG 10725: Telegramm aus Prag nach Berlin. Hinweise auf Organisierung neuer sogenannter Botschaftsfälle, 21. Dezember 1985, s. 196-197. Tito nespokojenci měli založit jakýsi tajný spolek s kontakty na ty, jimž se emigrovat podařilo. Obě skupiny se scházely ve vyhlášené pivnici U Fleků na Novém Městě v Praze. 64

Následující údaje pochází ze složky BStU, MfS ZKG 10726: Teilanalyse zu den Fällen/Personen, die sich seit dem 13. 9. 1984 in den Botschaften der BRD in Prag, Budapest, Warschau und Bukarest in provokatorischer Weise aufgehalten haben, Berlin, 15. Januar 1985, s. 1.

65

Přílohy – tabulka XII/a.

s t r á n k a | 77

obyvatelstvu státu podílela necelými deseti procenty. Když se podíváme na další nejpočetněji zastoupené kraje, dojdeme k jednoduché rovnici, podle níž absolutní i relativní počet lidí s úmysly emigrovat vzrůstal s velikostí východoněmeckých měst.66 Demografické statistiky přinesly dvě hlavní zjištění. Naprostá většina uprchlíků (95 %) ještě nedosáhla čtyřiceti let věku a přibližně v polovině případů se jednalo o úplné rodiny s jedním až třemi dětmi.67 Tato čísla jen potvrzovala tušený fakt, že hlavním problémem života ve východním Německu je chybějící perspektiva pro mladé lidi. Vypovídací hodnotu sám o sobě má newspeak používaný Stasi. V dokumentech nenajdeme slova jako lidé nebo jednání, mluví se o vyděračích (die Erpresser), aktivitách nepřátelských organizací (die Aktivitäten von Feindorganisationen) a provokativních způsobech (die provokatorischen Weisen). Východoněmecký režim nepochopil (nebo spíše nechtěl pochopit), že za krizí nestály síly a skupiny se záměrem poškodit prestiž NDR, ale zoufalí lidé, kteří na konci 20. století jednoduše nechtěli žít v totalitním státu nerespektujícím základní lidská práva. Ambasády západního Německa představovaly pomyslné průchody ze světa nesvobody a nedostatku do světa demokracie a blahobytu, alternativou vůči této cestě bylo riskování kulky na hranici lemované ostnatým drátem. Uprchlická vlna z přelomu roku 1984/85 ale žádné pozitivní změny uvnitř zatuchajícího prostředí východoněmecké republiky nevyvolala, naopak. Honecker se přesvědčil, že liberalizace uvnitř totalitního systému není lékem na zklidnění vnitřních poměrů. Jeho dočasně uvolněná politika způsobila vážnou roztržku s Moskvou a podnítila další pokusy převážně mladých a nadaných lidí opustit zemi. Šéf SED se proto po skončení pražské krize natrvalo vrátil k vládě pevné ruky.

66

Přílohy – tabulka XII/b.

67

Přílohy – tabulky XII/c, XII/d.

s t r á n k a | 78

6.

Pragmatická spolupráce (1986-1987) Dva roky následující po vynuceném ukončení tzv. koalice rozumu jsou nazvány jako

období pragmatické spolupráce. Stávající jednání pokračovala bez přerušení dál a byla korunována konkrétními smlouvami a dohodami, na druhou stranu poměry mezi Bonnem a Východním Berlínem měly daleko do téměř srdečných vztahů z konce roku 1983. V případě otázky, zda by k jistému ochlazení došlo i bez zásahu Kremlu, by odpověď byla spíše pozitivní. Jak je uvedeno na konci čtvrté kapitoly, Východní Berlín se po odvrácení nebezpečí státního defaultu nemusel podbízet ve snaze získat další miliardy. Honecker si pravděpodobně uvědomoval, že Černěnkovo varování před příliš intenzivními vztahy se Spolkovou republikou obsahuje část pravdy. Po pěti letech od projevu v Geře si musel šéf SED přiznat, že pozice Bonnu se nepohnula ani o píď – uznání východoněmeckého občanství, zrušení centrály v Salzgitteru, stanovení hranic na Labi středem toku i změna názvu stálých zastupitelství byly stále vzdálené realitě tak, jako při jejich proklamaci v roce 1980. Kohlovu neústupnou pozici podporoval i nový šéf Úřadu spolkového kancléře, Wolfgang Schäuble, jmenovaný do funkce poté, co se jeho předchůdce Philipp Jenninger přesunul na místo předsedy spolkového sněmu. Schäuble se ukázal být Kohlovou velmi dobrou volbou, když uspěl v dlouhodobém a nesnadném úkolu vytvořit z budovy Kanzleramt operativní centrum Deutschlandpolitik.1 Jako Kohlův důvěrník pak Schäuble přebíral všechny možné nitky v německo-německých vztazích (od roku 1985 například nahradil Franze Josefa Strausse jako hlavního vyjednavače v tajné lince vedoucí k Alexandru Schalckovi)2 a hlavně jeho zásluhou do té doby poněkud upozaděná Deutschlandpolitik získala vyšší prioritu i dočkala se i častějšího zapojení Helmuta Kohla formou přímého řízení. Schäuble se v diskusích s východoněmeckou stranou snažil o maximálně věcný přístup zaměřený na konkrétní výsledky, naopak diplomatická klišé, v nichž si tak liboval Honecker, u něj nepochodila. To byl možná důvod, proč Schäuble při

1

KOHL, s. 332, KORTE, s. 209 a následující.

2

Schäuble se Schalckem mezi roky 1984-1989 vedli celkem 21 rozhovorů. Podle KORTE, s. 213.

s t r á n k a | 79

první návštěvě NDR v rozhovorech s ministrem zahraničí Oskarem Fischerem a tajemníkem ÚV SED Herbertem Häberem vyvolal dojem, že jeho styl jednání je místy provokativní až agresivní.3 K jistému vystřízlivění ve vztazích mezi Spolkovou republikou a NDR přispěla řada dalších faktorů. Neslučitelnost postojů na obou stranách německé hranice připomněl Erich Honecker, když krátce před 25. výročím postavení Zdi srpen roku 1961 zhodnotil jako začátek cesty od konfrontace k uvolňování; v Západním Berlíně zatím probíhaly demonstrace za stržení Zdi a na Checkpoint Charlie létaly kameny.4 Své sehrály i blížící se volby do Spolkového sněmu nebo lépe řečeno podpora sociálních demokratů ze strany SED, která i po třech letech konstruktivní spolupráce s CDU stále upřednostňovala SPD jako „lepší partii“. A konečně do vzájemných vztahů opět promluvili uprchlíci, tentokrát však nikoliv z NDR.

6.1.

průchod přes Schönefeld

Od začátku roku 1985 postupně gradoval problém s běženci ze zemí třetího světa, kteří se do Spolkové republiky dostávali cestou z východoberlínského letiště Schönefeld, následně autobusem na Friedrichstraße, odkud ve vlacích S-Bahn nebo U-Bahn nerušeně překonávali hranice Západního Berlína. Jednalo se v prvé řadě o hinduistické Tamily ze Srí Lanky prchající v obavách před důsledky občanské války, na Schönefeldu ale přistávali i uprchlíci z Ghany, Pákistánu nebo Libanonu.5 Na celé věci bil do očí ten fakt, že zatímco NDR svým obyvatelům podobnou cestu do Západního Berlína samozřejmě zakazovala, teď se jí hodilo vydávat běžencům tranzitní víza a nechat je projíždět. Spolková vláda si nemohla dovolit nechat problém ležet ladem – v polovině 80. let bylo v SRN registrováno téměř tři čtvrtě milionu uprchlíků a otevření nového nekontrolovatelného 3

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 18, zpráva č. 016.597/84: Informace o rozhovorech ministra NSR W. Schäubla v NDR, s 15-18. 4 5

MZV-TP, č. 052 905, 15. srpna 1986.

Uprchlíci se na Schönefeld dostávali na křídlech mnoha leteckých společností, na prvním místě však figuroval východoněmecký Interflug s podílem 35 %. BStU, MfS AG BKK, Nr. 2245: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, 5. Mai 1986, Punkt Nr. 16: Zur Frage der Einreise von Asylanten durch die DDR in die BRD und nach Westberlin, s. 104 (dále jen Zur Frage der Einreise von Asylanten).

s t r á n k a | 80

„průchodu“ z východního Berlína přinášelo komplikace.6 Nejednalo se o apokalyptická čísla – přibližně sto až sto padesát uprchlíků denně7 – to ale stačilo na oživení strachu před sociálněekonomickými dopady další přistěhovalecké vlny u západoněmecké populace.8 Řešení přitom bylo nasnadě: nepovolit let těm, kteří nemají víza do cílové země, což NDR dobře věděla, protože už v březnu 1985 politbyro bez velkých průtahů odsouhlasilo, aby na linkách Interflugu do Kodaně a Stockholmu byly vyloučeny osoby irácké, íránské nebo libanonské národnosti, pokud neměly dánské, popřípadě švédské vízum.9 V případě Tamilů se ale NDR k podobnému kroku neměla a to ze dvou důvodů. První byl jasný: způsobit Spolkové republice potíže a v následných jednáních vytlouct co možná nejvíc. Druhý souvisel s odlišným vnímáním území Západního Berlína. Pro Spolkovou republiku se v principu jednalo o městskou část (kde je tedy nepřípustné bránit pohybu z jedné ulice do druhé), zatímco v očích NDR šlo o nezávislý stát. Ve východoněmecké argumentaci tak kromě odkazu na konvence z Barcelony o volném tranzitu osob a zboží z roku 1921 byla jasně čitelná snaha dotlačit spolkovou vládu k zavedení kontrol na stanici S-Bahn ve Friedrichstraße.10 Ta v té době fungovala de facto jako standardní hraniční přechod a umístění kontrolních hlídek by problém skutečně rychle vyřešilo; Spolková republika však v žádném případě nehodlala přistoupit na východoněmeckou hru a přiznat, že hranice mezi berlínskými sektory jsou státními hranicemi. Řešení se muselo najít jinde. Naštěstí pro Bonn bylo v roce 1985 otevřeno jednání o tzv. swingu zmíněném na konci čtvrté kapitoly. Výše tohoto bezúročného úvěru (umožňujícímu NDR vyrovnávat své záporné saldo v obchodu se Spolkovou republikou se zpožděním) se dohadovala na jednáních. V 70. letech se povolená výše deficitu nejprve vyšplhala ze 400 milionů na 850 milionů VE, aby Helmut Schmidt roku 1980 v reakci na citelné navýšení tax u minimální povinné výměny rozhodl 6

Tři čtvrtě milionu uprchlíků na konci roku 1986 uvádí KOHL, s. 435.

7

Průchod ze Schönefeldu přes Friedrichstraße se rozšiřoval postupně: v roce 1983 touto cestou do SRN přišlo 6 tisíc lidí, o rok později 15 tisíc a v průběhu roku 1985 už bezmála 45 tisíc uprchlíků. Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8274.

8

KOHL, s. 322 a 435. Prvním varováním byly výsledky voleb do zemského sněmu v Bavorsku v říjnu 1986 se třemi procenty hlasů odevzdaných pro Republikány. KORTE, s. 291.

9

Zur Frage der Einreise von Asylanten, viz pozn. č. 5, s. 101.

10

SAPMO Barch, DY 30/IV 2/2.039/302: Argumentation zu Problemen der Transitgewährung für sogenannte Asylanten und Arbeitssuchende, s. 50-54.

s t r á n k a | 81

o postupném snižování swingu až na 600 milionů VE.11 Platnost poslední smlouvy se však rychle blížila ke konci (31. prosince 1985) a pokud NDR nechtěla své saldo vyrovnávat bezprostředně, musela se dohoda o swingu obnovit. Myšlenka spojit prodloužení a zároveň navýšení swingu s vyřešením uprchlického problému v Berlíně se objevila hned v lednu 1985, což Wolfgang Schäuble takřka obratem tlumočil Alexandru Schalckovi.12 NDR ale nevyvinula ani to nejmenší, aby proud běženců zmírnila nebo aby alespoň přišla s návrhem, jak celou situaci řešit. Když po schůzce Güntera Mittaga se spolkovým ministrem hospodářství Martinem Bangemannem v březnu 1985 uplynuly další dva měsíce bez jakéhokoliv náznaku posunu,13 bylo nutno do věci zapojit Franze Josefa Strausse a zintenzivnit hovory na linkách s Východním Berlínem. Teprve necelých čtyřiadvacet hodin před podepsáním nové smlouvy o swingu (s navýšením na 850 milionů DM) Alexandr Schalck po telefonu oznámil, že NDR od 15. července 1985 zavede očekávané nařízení, podle něhož žádný cestující ze Srí Lanky nedostane východoněmecké tranzitní vízum, pokud již předtím nebude mít ve svém pasu vízum umožňující vstup do Spolkové republiky.14 Spojení mezi dohodou o swingu a ochotou NDR vyřešit uprchlický problém (podobně jako v případě prvního miliardového kreditu a snížení minimální povinné výměny) před veřejností a médii oficiálně neexistovalo. Pokud na Úřadu spolkového kancléře proběhla byť i jen decentní oslava, byla předčasná. Problém uprchlíků mířících přes Východní Berlín na Západ se na stole ocitnul znovu nejpozději na jaře příštího roku; z tradičního dubnového veletrhu v Hannoveru máme zmínku o krátkých setkáních Kohla a Strausse s Günterem Mittagem, kde si politici SRN stěžovali na neustávající proud běženců.15 Poté, co Arabský poloostrov v důsledku silné korekce cen ropy zasáhlo propouštění v petrochemickém průmyslu doprovázené zpřísněním podmínek při udělování 11

Viz tabulka č. V. v přílohách. Označení VE je zkratka pro Verrechnungseinheit – zúčtovací jednotku – která se ve vnitroněmeckém obchodu používala namísto marky, i když jedna zúčtovací jednotka byla v praxi rovna jedné marce. 12

KORTE, s. 230.

13

SAPMO Barch, DY 30/IV 2/2.039/302: Niederschrift über das Gespräch des Genossen G. Mittag, Mitglied des Politbüros und Sekretär des ZK der SED, mit dem Bundesminister für Wirtschaft der BRD, M. Bangemann, am 11. März 1985 in Berlin, s. 25-36. 14 15

KORTE, s. 241.

SAPMO Barch, DY 30/IV 2/2.039/302: Auszug aus dem Gespräch des Gen. G. Mittag mit Kohl anlässlich Besuch der Hannover-Messe-Industrie ’86, 9-10. April 1986, s. 65.

s t r á n k a | 82

uprchlického statutu ve Skandinávii, stala se Spolková republika preferovanou destinací pro široké skupiny migrantů. Už se nejednalo o Tamily ze Srí Lanky, ale o pestrou směs národností z jihovýchodní Asie, Blízkého východu a severní Afriky.16 Související problémy byly akutnější než ty před rokem – nízkonákladové ubytovací kapacity v Západním Berlíně se do léta vyčerpaly, takže na volných prostranstvích musely vyrůst nouzové stanové tábory, které se však stávaly snadným terčem útoků pravicových radikálních skupin.17 Pro spolkovou vládu muselo být určitě frustrující to, že několikaměsíční jednání z minulého roku přišla vlastně vniveč – podle výkladu ze strany SED se přestalo s vydáváním víz pouze pro obyvatele Srí Lanky, nikoliv pro cestující z Thajska, Vietnamu, Libanonu, Maroka a dalších zemí. V NDR rozhodně nepanovala vůle řešit věc „zadarmo“; v pozměněné argumentaci navíc zaznívalo, že Spolkové republice vlastně nepřísluší zabývat se problémy Západního Berlína, ty spadaly do výlučných kompetencí čtyř vítězných mocností druhé světové války, což potvrdila i čtyřstranná dohoda o Berlínu z roku 1972.18 K průlomu se snažil přispět Hans-Dietrich Genscher při své návštěvě Moskvy v červenci 1986. Prezentace uprchlické problematiky v Kremlu nepostrádala logiku – velké množství běženců na Schönefeldu přistávalo v letadlech s rudou vlajkou na zádi – v očích nového ministra zahraničí SSSR Eduarda Ševarnadzeho se však pravděpodobně nejednalo o záležitost prioritního významu a tenhle pokus vyzněl do ztracena.19 Vidina rychlého řešení se rozplývala, jako možná nejsnazší opatření se ukazovala případná úprava Základního zákona, což byla varianta, o níž se během léta 1986 reálně uvažovalo. Změna by se konkrétně týkala článku č. 16, jehož text politicky pronásledovaným osobám automaticky zaručoval právo azylu. V debatách se však pro pozměnění článku vyjadřoval pouze Kohl se Straussem, zatímco SPD, Strana Zelených a většina FDP proti, takže

16

MZV-TP, č. 052 302, 1. srpna 1986.

17

MZV-TP, č. 051 938, č. 051 953 a č. 051 954, všechny 22. července 1986.

18

Tak alespoň argumentoval Günter Mittag na zmíněném veletrhu v Hannoveru v dubnu 1986.

19

GENSCHER, s. 504-505, KORTE, s. 295. Podle odhadů se podíl běženců dopravených na Schönefeld v letadlech Aeroflotu pohyboval (alespoň v některých měsících) okolo 60-70 %, podle Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8275.

s t r á n k a | 83

případná revize by byla během na dlouhou trať, pokud by se vůbec podařila prosadit.20 Přes rostoucí bezradnost uvnitř kabinetu se ještě na konci léta otevřela cesta k dohodě. Ukázalo se, že zdráhavost ze strany SED je pouze maskou pokerového hráče. Vedení NDR mělo zájem celý problém vyřešit, pouze ne s Kohlem nebo jakýmkoliv jiným členem vlády. Honecker před blížícími se volbami vsadil na kalkul, že pokud partnerem při jednáních bude SPD, výrazně se tak zvýší její šance při volbách do spolkového sněmu přesunutých na 25. leden příštího roku. Kancléři tohle obcházení vlády určitě nevonělo, snahy blokovat jednání by ale CDU pravděpodobně snižovalo volební preference, proto Kohlovi nezbývalo než SPD dočasně propůjčit roli tvůrce Deutschlandpolitik. Úloha šedé eminence připadla Egonu Bahrovi, který se 5. září vydal do Východního Berlína. Při rozhovoru s Honeckerem se jasně ukázalo, proč SED tak vehementně upřednostňovala sociální demokraty. Bahr totiž deklaroval, že „v případě převzetí vlády SPD bude plně respektováno státní občanství NDR, čímž se toto téma pohřbí“.21 K finální shodě se tak dospělo rychle: 11. září byl z Bonnu zaslán text návrhu s klíčovou větou „Žádáme leteckou společnost Interflug, aby tak, jak je normálně zvykem, přepravovala pouze ty osoby, které mají vízum cílových zemí“, což Honecker hned následujícího dne poslal zpět s poznámkou einverstanden.22 Konečnou dohodu ohlásil kandidát SPD na funkci kancléře, Johannes Rau, 18. září, NDR pak nařízení, podle něhož žádný z žadatelů nedostane tranzitní vízum, pokud již předtím nebude mít vízum cílové země, zavedla s platností od 1. října. Prakticky ze dne na den se proud uprchlíků přes Schönefeld zastavil, k čemuž pomohlo i převedení odpovědnosti za přepravu cizinců na letecké společnosti. Ty musely nově hradit náklady na dopravu zpět a navíc dva tisíce marek pokuty v případě, kdyby jejich cestující neměli v pořádku požadované doklady.23 Gradující problém běženců pronikajících z NDR do Západního Berlína a následně i do Spolkové republiky byl bezpochyby ostrou prověrkou německo-německých vztahů. To, že cesta 20

KOHL, s. 435 a MZV-TP, č. 052 302, 1. srpna 1986.

21

Citace východoněmeckého zápisu rozhovoru, podle KORTE, s. 300.

22

Podle STAADT, Jochen, Einflussnahme der SED auf politische Parteien, in: Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2437.

23

MZV-DTO, Bonn, kniha č. 11, zpráva č. 12.271/87: Současný právně-politický vývoj azylové problematiky v NSR, 16. února 1987.

s t r á n k a | 84

k očividnému řešení (pouhému úřednímu rozhodnutí) trvala bezmála dva roky, víc než cokoliv jiného dokazuje, jakým způsobem se od nuceného ukončení koalice rozumu proměnila atmosféra mezi Bonnem a Východním Berlínem. Relativní vřelost a porozumění byly vystřídány chladnou vypočítavostí.

6.2.

životní prostředí

Do této kapitoly lze zařadit také oddíl o spolupráci v oblasti životního prostředí, která se prohlubovala i po moskevském „nět“ – z pohledu Kremlu na jednáních o ekologických problémech mohlo jen těžko dojít k ohrožení východoněmecké nezávislosti. Německo-německá kooperace v této sféře značně přesahuje časové vymezení kapitoly, na druhou stranu právě otázky životního prostředí víc než kterékoliv jiné vyžadovaly pragmatický přístup, protože zde se jednalo o lidské problémy, problémy přírody, společného prostoru a Kohlova vláda od počátku plánovala rozšířit těžiště Deutschlandpolitik právě tímto směrem.24 Při tomto posunu hrál nepochybně roli pozoruhodný úspěch Strany zelených (die Grüne). Ti se v první polovině 80. let etablovali v nedílnou součást (západo)německé politické scény a ačkoliv před rokem 1998 nevstoupili do žádné vládní koalice, Kohlův kabinet nový akcent ve veřejném mínění neponechal bez odezvy a na oblast ochrany životního prostředí začal klást přeci jen větší důraz.25 Zájem jednat projevovala i NDR, kde budování těžkého průmyslu probíhající bez jakýchkoliv ohledů na přírodu a krajinu způsobilo znečištění vzduchu, vody i půdy v takové míře, že to ohrožovalo mezinárodní renomé východoněmecké republiky.26 Z ekologických problémů dotýkajících se obou německých států bylo pravděpodobně nejnaléhavějším extrémní zasolení řeky Werry, pravostranného přítoku větší a známější Vezery. 24

BStU, MfS, ZKG, Nr. 16617: Neuer Kredit für die SED-Gespräch mit Jenninger: „ZDF-Magazin“ vom 25. Juli 1984, 20.15 Uhr, Berlin, 1. August 1984, s. 93 a Windelen erwartet mehr Spielraum, Die Welt, 14. April 1986, s. 7. 25 26

Důkazem budiž vytvoření samostatného spolkového ministerstva životního prostředí v roce 1986.

K základní představě o katastrofálních ekologických poměrech ve vybraných regionech NDR viz Schuld ist der Kapitalismus, Der Spiegel, Nr. 41/1980, s. 57-72. Na začátku 80. let aglomerace Halle a Lipska vykazovaly nejvyšší znečištění vzduchu na světě (s důsledkem nižší naděje na dožití o pět let vůči východoněmeckému průměru), Sála držela primát nejšpinavější řeky světa, množství dusičnanů ve vodě z kohoutku až pětinásobně překračovalo povolené limity díky faktu, že v té době bylo čištěno pouze 50 % odpadní vody atd.

s t r á n k a | 85

Horní rok Werry protéká tou částí Durynska, kde se od konce 19. století hlubinnými metodami těžila draselná sůl. Při jejím dalším zpracování v tamějších kombinátech vznikal draselný odpad v každoročním objemu 30 milionů m3, jenž se bez větších výčitek svědomí vypouštěl do řeky.27 Výsledek byl z dnešního pohledu stěží představitelný – salinita Werry se dostala nad úroveň salinity Severního moře, kam její vody směřují; jakýkoliv sladkovodní život byl v těchto extrémních podmínkách předem vyloučen a Werra se tak stala mrtvou řekou.28 Důsledky se ale projevovaly i po soutoku Werry s Vezerou, když díky nadměrným koncentracím solí korodovaly části říčního přístavu v Brémách.29 Snaha nalézt řešení se datuje do doby po podepsání Základní smlouvy na začátku 70. let. Dlouhé roky však nebyl vidět ani náznak výsledku, hlavně proto, že NDR odmítala uznat své primární zavinění celé situace, nicméně ani Spolková republika nebyla schopna vydat oficiální stanovisko, jakou částí se na projektu desalinizace Werry hodlá podílet, přičemž předběžně vyčíslené náklady vycházely na astronomickou sumu mezi jednou a dvěma miliardami západních marek.30 Po jedenácti letech přehazování odpovědnosti mezi spolek (Bund) a Dolní Sasko nakonec k jistému pokroku došlo, když se mezi řádky dalo vyčíst, že Spolková republika svůj příspěvek omezuje horní hranicí ve výši 200 milionů DM.31 Takováto dohoda by ale pro Východní Berlín znamenala financovat minimálně 80 % nákladů, což si NDR v závěru své existence jednoduše nemohla dovolit, a další vývoj v této věci proto zamrznul. Ke konkrétnímu výsledku se tak nedospělo ani po patnácti letech – poslední poznámka na toto téma

27

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 17, zpráva č. 75.878/84.2: K jednání o odstranění znečištění řeky Werry, 28. prosince 1982, s. 5-6. Množství solí vypouštěných do Werry se odhadovalo na 35 tisíc tun každý den (!), podle Intercity auch nach Berlin, Die Welt, 22. Juni 1983.

28

BStU, MfS ZAIG, Nr. 22824: dopis Hanse Reichelta Günteru Mittagovi, 1. prosince 1986, s. 20-25.

29

BStU, MfS ZKG, Nr. 16619: Parlamentarischer Staatssekretär Hennig: Interview zur Deutschlandpolitik, in: Informationen Nr. 17/1986, s. 146-148.

30

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 17, zpráva č. 016.854/83: K jednání mezi NDR a NSR v posledních měsících o vybraných ekonomických otázkách, 25. listopadu 1983, s. 5-6. Uvažovalo se například o stavbě potrubí z Durynska k Severnímu moři, které by však muselo být vyrobeno ze slitiny s příměsí vysoce odolného iridia, což náklady projektu posouvalo tak vysoko.

31

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2245: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, Stand: 5. Mai 1986, s. 31.

s t r á n k a | 86

před pádem Zdi se objevuje v informaci o pobytu východoněmeckého ministra životního prostředí Hanse Reichelta v Bonnu v červenci roku 1989 s tím, že jednání dále pokračují.32 Podobný problém představovalo nadměrné znečištění Labe. Chemické závody spolu s intenzivní zemědělskou výrobou tuto řeku silně kontaminovaly již na jejím horním toku v Československu, střední tok pak prochází hustě osídlenými oblastmi Saska a Saska-Anhaltska, kde leželo srdce východoněmeckého průmyslu. Když vody Labe v 80. letech dospěly do Spolkové republiky, zamoření těžkými kovy bylo takové, že nánosové bahno těžené ze dna hamburského přístavu se nemohlo (tak jako dříve) rozvážet na okolní pole, ale muselo být likvidováno jako nebezpečný odpad.33 V tomto případě řešení vázlo ani ne tak na finančních nákladech, jako spíš na neochotě NDR jednat dříve, než bude dosaženo definitivní dohody o průběhu hranic na Labi v cca stokilometrovém úseku mezi městy Schnackenburg a Lautenberg.34 Splnění jednoho z požadavků z Gery mělo pro NDR takový význam, že Východní Berlín dokonce žádal Prahu, aby ani Československo s Bonnem prozatím nepodepisovalo žádnou separátní dohodu směřující k redukci znečištění Labe na svém území dříve, než spolková vláda kývne

na

požadavek

vedení

vnitroněmecké

hranice

středem

toku.35

Zatvrzelost

východoněmeckého postoje zčásti povolila po podepsání dohody o ochraně životního prostředí při Honeckerově návštěvě Spolkové republiky v roce 1987, což deník Berliner Morgenpost komentoval titulkem Grünes Licht für saubere Elbe.36 Na konkrétní výsledky však bylo třeba počkat ještě další dva roky. Teprve v červenci 1989 Hans Reichelt v Bonnu za NDR podepsal dohodu o financování několika projektů v celkové výši 740 milionů DM, z nichž tři se přímo nebo nepřímo zaměřovaly na snížení rtuti a chlóru ve vodách Labe.37 Tato těžce zkoušená řeka se

32

MZV-TP, 050 689, 13. července 1989.

33

MZV-TP, č. 046 003, 5. dubna 1986.

34

Tvrzení východoněmeckého ministra životního prostřední H. Reichelta při setkání s jeho západoněmeckým protějškem K. Töpferem v červenci 1987 v Bonnu, BStU, MfS HA XX/AKG, Nr. 6735, s. 20. Spojení čistoty vody v Labi s vyřešením hranic ve sporném úseku potvrdil i stálý zastupitel NDR v Bonnu Horst Neubauer, viz MZV-TP, č. 043 905, 8. března 1989.

35

MZV-TO, č. 2498, 10. července 1989.

36

Podle BStU, MfS ZKG, Nr. 130, s. 155.

37

MZV-TP, 050 689, 13. července 1989.

s t r á n k a | 87

tak nakonec jistého zlepšení dočkala ještě před sjednocením Německa, i když podstatné odbourání znečištění následovalo až v průběhu devadesátých let. Druhou velkou kapitolu tvořilo zamoření vzduchu, kde se snad nejmarkantněji projevoval fakt, že ekologické problémy neznají státních hranic. Tehdy nejvíce sledovaný ukazatel kvality ovzduší – koncentrace oxidů síry – dokazuje, že NDR z pohledu téměř všech sousedních států představovala obrovského znečišťovatele, kdy hlavně „příspěvky“ posílané do Polska a Československa několikanásobně překračovaly množství oxidů síry přijímané NDR z těchto zemí. Tento fakt je do velké míry možné připsat na vrub Coriolisovy síly.38 Jejím působením bychom však mohli recipročně očekávat nápadně vyšší množství SO2 směřující ze Spolkové republiky do NDR. Data uvedená v přílohách však ukazují, že NDR navzdory působení Coriolisovy síly zůstávala aktivním znečišťovatelem i vůči Spolkové republice, když její produkce oxidů síry směřující přes hranice SRN převyšovala emise v opačném směru zhruba o 25 %.39 Výroba elektrické energie ve východoněmecké republice se totiž téměř výhradně odehrávala v tepelných elektrárnách spalujících nekvalitní hnědé uhlí s vysokým obsahem síry. Protože odsiřovací zařízení v 80. letech byla technologie relativně nová, drahá a ve východním bloku navíc nedostupná, stala se NDR jedním z největších chrličů SO2 na světě zamořujícím vzduch nejen nad svým územím, ale nad všemi okolními státy. V zájmu objektivity je nicméně potřeba uvést jeden případ, kdy naopak spolková vláda plánovala využít převahy západního proudění k alokaci nové elektrárny v bezprostřední blízkosti hranic s NDR. Projekt tepelné elektrárny Buschhaus o výkonu 350 MW s odhadovanou roční produkcí 115 000 tun oxidů síry představoval v roce 1983 jednu z mála kaněk na poli vnitroněmeckých vztahů. Dobrá atmosféra v rámci koalice rozumu a také fakt, že nemalá část emisí by směřovala do Západního Berlína, však rychle vedly k nápravě. V červnu 1983 přišel

38

Coriolisova síla vznikající jako vedlejší důsledek rotace Země kolem vlastní osy způsobuje stáčení vzduchových mas na severní polokouli západním, na jižní polokouli pak východním směrem. Ve střední Evropě tak v průběhu roku zcela zřetelně převládá vítr západního směru. 39

Přílohy, tabulka č. VIII.

s t r á n k a | 88

z Bonnu souhlas s tím, že elektrárna bude zatím spalovat pouze uhlí s nízkým obsahem síry a nejpozději do roku 1988 dojde k instalaci odsiřovacího zařízení.40 Západoněmecké firmy disponující potřebnými technologiemi měly o odsíření zastaralých a neekologických elektráren v NDR bezpochyby zájem.41 Projekty však v zásadě nepřekročily stádium slohových cvičení, což je typické pro většinu jednání v oblasti ochrany životního prostředí. Ta se ve sledovaném období sice stala trvale přítomnou součástí vnitroněmeckých vztahů,42 konkrétní výsledky ale nelze přeceňovat. Spolufinancování nevelké čističky pro Sonnenberg v Durynsku a několik projektů zacílených na snížení škodlivin ve vodách Labe jsou těmi nejdůležitějšími. To není zrovna mnoho, pokud si znovu uvědomíme, že stav životního prostředí v NDR v mnoha oblastech dosahoval stupně devastace. Pro Kohlovu vládu ani pro Honeckerovo vedení zkrátka nešlo o žádnou prioritu. Z pohledu východního Berlína měla vždy přednost ekonomická témata a požadavky z Gery, Bonn se naopak zaměřoval na větší prostupnost společných hranic.

6.3.

kulturní dohoda

Část německo-německých vztahů v letech 1985-86 nazvanou jako pragmatická spolupráce je možné zakončit odstavci o jednáních směřujících ke vzniku tzv. kulturní dohody (Kulturabkommen). Nejde o nejzajímavější ani nejdůležitější stránku ze vztahů mezi Spolkovou republikou a NDR, dohoda však představovala relativně významný krok na cestě k jejich normalizaci, protože bez ní byla blokována spolupráce nejenom na poli kultury a umění, ale také

40

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2243: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, Stand: 1. März 1984, bod č. 14.6 – Erhöhte Schadstoffbelastung der DDR durch ein vorgesehenes Kohlekraftwerk der BRD, s. 79-80. 41

Západoněmecká firma Lurgi měla zájem o dodávky odsiřovacích zařízení nejenom do východoněmeckých elektráren, ale nabízela je i Československu – konkrétně pro elektrárnu Počerady. MZV-TP, č. 044 101, 27. února 1988 42

Jenom mezi roky 1986-1989 proběhlo 19 německo-německých jednání zaměřených výlučně na tuto oblast, viz BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 2138, s. 55-59.

s t r á n k a | 89

v oblasti vědy a vzdělávání.43 Koneckonců vznik kulturní dohody předjímala Základní smlouva ve svém sedmém článku,44 takže jednání odstartovala hned v roce 1973. Do poloviny 70. let však vyšlo najevo, že vzájemná stanoviska nejsou prozatím slučitelná. Nešlo ani tak o to, že Spolková republika upozorňovala na zvláštní charakter případné smlouvy (protože východní Německo není typickým zahraničím), zatímco z pohledu Východního Berlína šlo o standardní jednání (protože vztah k Německé spolkové republice je stejný jako ke každému jinému státu),45 gordický uzel představovaly spory ohledně tzv. pruského kulturního dědictví (Stiftung Preußischer Kulturbesitz). Jednalo se o řádově tucet položek, které byly v průběhu druhé světové války přemístěny do pozdějších západních sektorů Berlína a NDR se tudíž domáhala jejich navrácení; k podobným přesunům ale během války logicky docházelo i ve druhém směru, takže Spolková republika požadovala například vydání sbírek Alexandra von Humboldta, které v roce 1945 anektovali Rusové, aby se je o patnáct let později předali východním Němcům.46 Zásadního ústupku nebyla schopná ani jedna ze stran, proto se rozhovory v říjnu 1975 na dlouhých osm let přerušily; teprve rozhodnutím politbyra SED ze září 1983 (pár týdnů po odklepnutí prvního miliardového úvěru) východní Němci opět zasedli k jednacímu stolu.47 V následujících třech letech proběhlo celkem deset kol schůzek, jejichž průběh není nutné sledovat.48 Původní idea spočívala v propojení podpisu kulturní dohody se státní návštěvou

43

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2245: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, bod č. 12 – Beziehungen auf dem Gebiet der Kultur (viz čtvrtá kapitola, pozn. č. 44), s. 82-83. 44

„NDR a SRN deklarují svou připravenost ve věci normalizace svých vztahů řešit otázky humanitárního charakteru (…) podepsat smlouvy v otázkách souvisejících s hospodářstvím, vědou a technikou, dopravou, poštovním stykem a telekomunikacemi, kulturou, sportem, životním prostředím i v dalších oblastech, kde to bude potřeba.“ 45

MZV-TP, č. 055 027, 27. září 1984. Zajímavé je také srovnání motivů pro podepsání smlouvy. Spolková republika nechtěla v zásadě nic jiného než rozšířit spolupráci na poli kultury a vzdělávání, pro NDR bylo hlavním podnětem samotné podepsání státní smlouvy, nikoliv to, jaké možnosti přinášela. Podle KORTE, s. 269. 46

Úplný seznam všech položek nárokovaných ze strany SRN viz BStU, MfS ZKG, Nr. 16619: Kulturgut, das sich in Ostberlin befindet und für eine Ruckführung nach Berlin (West) in Betracht kommt, 10. Juli 1985, s. 240-242. 47

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2244, bod č. 11: Verhandlungen zum Abschluss eines Kulturabkommens und weitere Fragen der Kulturbeziehungen, s. 91-93.

48

Nejlépe KORTE, s. 273 a následující. Je dobré upozornit na fakt, že u vyjednávání bylo od začátku do konce přítomno spolkové ministerstvo pro vnitroněmecké vztahy.

s t r á n k a | 90

Ericha Honeckera na podzim 1984,49 po zásahu Moskvy ale tato možnost padla a tempo vyjednávání poněkud zpomalilo. Přesto se podařilo dosáhnout průlomu, když oba dva státy v roce 1985 souhlasily s vyčleněním sporných položek zmíněného pruského kulturního dědictví, o nichž se jednalo zvlášť. Pak už se v zásadě v poklidném tempu dospělo k finálnímu textu smlouvy, jenž byl signován v budově východoněmeckého ministerstva zahraničí 6. května 1986. Podpis na kulturní dohodě, na rozdíl od dvou miliardových půjček a prodloužení swingu, nebyl spojen s žádnými protislužbami. Smlouva se skutečně dojednala proto, aby mezi NDR a Spolkovou republikou odstartovala běžná spolupráce probíhající mezi většinou evropských zemí. Konečně se tedy mohly realizovat společné výstavy, divadelní představení, koncerty, začala se navazovat partnerství mezi univerzitami, proběhly první výměny studentů a vědců přes DAAD (Deutsche Akademische Austauschdientst), vyšší intenzitu nabrala kooperace mezi nejrůznějšími vědeckými institucemi i mezi televizními a rádiovými stanicemi.50 Z tohoto pohledu je kulturní dohodu nutno vnímat nikoliv jako konec vyjednávání probíhajících s přestávkami od začátku 70. let, ale spíše jako začátek německo-německé kooperace v té sféře vzájemných vztahů, která byla do té doby tristně opomíjena.51

49

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 21, záznam o rozhovoru J. Rejlek, K. Siedel, W. May, 16. července 1984.

50

Konkrétní příklady pokroku v oblasti kultury a vzdělání ve složce BStU, MfS ZKG 16619: Die innerdeutsche Beziehungen 1988. Pressemitteilung, 5. Dezember 1988, s. 191. 51

KORTE, s. 283.

s t r á n k a | 91

7.

Honeckerova návštěva Spolkové republiky v roce 1987 Vyvrcholením německo-německé spolupráce po roce 1983 se stala návštěva Ericha

Honeckera ve Spolkové republice, o níž se mluvilo již od začátku 80. let. Pozvání ze strany Helmuta Kohla platilo i po odvolání vynuceném Moskvou, což kancléř několikrát potvrdil.1 Rok 1985 však proběhl bez jakýchkoliv konkrétních myšlenek na realizaci návštěvy, přeci jen od zamítnutí Kremlu neuplynulo dost času. Následujícího roku už se o příletu Honeckera do Spolkové republiky uvažovalo reálněji. Čtyřdenní pobyt předsedy Lidové sněmovny Horsta Sindermanna v SRN během února 1986 a hlavně jeho schůzky s kancléřem Kohlem a předsedou sněmu Jenningerem šlo chápat jako jistou sondáž. Rozhovory dopadly pozitivně – Sindermann se rozloučil s tím, že pokud nastanou příznivé podmínky, návštěva by se mohla uskutečnit ještě ve druhé polovině roku.2 Přes rok táhnoucí se jednání o uprchlících ze Schönefeldu provázené neochotou NDR udělat cokoliv bez protislužby ale vyvolalo ochlazení německo-německých vztahů. Také Moskva jako by stále nebyla připravena k definitivnímu souhlasu. Vztahy Gorbačov – Kohl jsou posuzovány až optikou roku 1990, v prvních dvou letech ve funkci však nový generální tajemník KSSS vůči Spolkové republice projevoval dost zdrženlivosti, když ji považoval za „služku“ Reaganovy politiky ochotnou kývnout na jakýkoliv plán Washingtonu. Dokumenty jsou v tomto ohledu skoupé, nicméně se ukazuje, že také Gorbačov Honeckerovi jeho plán cesty do Spolkové republiky nepřímo zatrhnul. Stalo se tak na XI. sjezdu SED v dubnu 1986, kam se Gorbačov vydal jako četný host. Jeho projev v berlínském Paláci republiky byl namířen právě proti SRN a její úloze při „realizaci agresivní politiky USA. O cestě Ericha Honeckera do SRN Gorbačov nemluvil, bylo však jasné, jaký má na celou věc názor“.3 Významné mlčení stačilo k tomu, aby „vedení SED dostatečně vyrozumělo, že návštěva (…) by za současné situace nebylo vhodná“.4 1

Kohl se tak vyjádřil například pro Mannheimer Morgen 17. ledna 1986. Viz MZV-TP, č. 041 642, 29. ledna 1985.

2

MZV-TP, č. 043 456, 25. února 1985. Sindermann jasně deklaroval přání Honeckera přijet do SRN, viz Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8218. 3 4

MZV-TP, č. 048 957, 22. května 1986.

MZV-TP, č. 047 973, 8. května 1986. K závěru, že Gorbačov při svém pobytu v NDR Honeckerovi jeho návštěvu SRN rozmluvil, dochází (s využitím paměti Güntera Schabowského) i WILKE, Manfred, Der Honecker-Besuch in Bonn 1987, in: Deutschland Archiv 45, Nr. 3/2012, s. 395.

s t r á n k a | 92

Ze zpětného pohledu to vypadá, jako by Gorbačovovy výhrady byly vyvolány v prvé řadě jeho nedůvěrou vůči Spolkové republice, případně osobní podezřívavostí vůči kancléři Kohlovi. Ráz sovětské zahraniční politiky totiž od 2. července 1985 určoval Eduard Ševarnadze, který se spolu s Anatolijem Dobryninem, vedoucím mezinárodního oddělení ÚV KSSS, víceméně od počátku přimlouval za větší volnost sovětských satelitů. Námitky Kremlu proti Honeckerovu výjezdu do SRN musely padnout v průběhu několika měsíců po Gorbačovově zamítnutí, určitě do konce roku 1986.5 Nabízí se tak otázka, zda hlavní důvod nespočíval spíš ve snaze domluvit návštěvu až po volbách do Spolkového sněmu s úplně jiným partnerem – se sociálními demokraty. Koneckonců tak se vyjádřil sám Honecker, podle něhož by jeho přítomnost v SRN vylepšovala obraz zahraničně-politické bilance stávající koalice, což by ke křesťanskodemokratické unii mohlo přitáhnout středové voliče.6 Volby pro SPD ale skončily neúspěchem, takže bylo jasné, že pokud se Erich Honecker chce podívat do Spolkové republiky, musí jít osobní preference stranou. Touha znovu spatřit po bezmála padesáti letech rodný kraj zvítězila. Nebylo třeba žádných dlouhých vyjednávání – po obnovené nabídce k návštěvě ze strany SRN, kterou Honeckerovi předal ministerský předseda Porýní-Falce Bernhard Vogel, se základní obrysy dohodly během března mezi Wolfgangem Schäublem a Alexandrem Schalckem, jenž představy spolkové vlády zpětně předával Honeckerovi. Když pak za Kohlem na začátku dubna přijel Günter Mittag, donesl s sebou nejenom termín návštěvy ale i předběžný katalog témat vhodných k projednání nazvaný jako otázky dalšího vývoje bilaterálních vztahů mezi NDR a SRN.7 5

Opuštění Brežněvovy doktríny a její nahrazení tzv. Sinatrovou doktrínou (ve smyslu „dělejte si zahraničí politiku po svém – by your way“) se podle důležitého člena Politbyra KSSS Jegora Ligačova odehrálo právě na přelomu let 1986 a 1987. Podle GEDMIN, s. 21. Potvrzení rostoucí, byť stále ještě omezené suverenity, Gorbačov deklaroval na sjezdu členských zemí RVHP v Moskvě v listopadu 1986. Blíže viz KÖNIG, Gerd, Die Beziehungen zur UdSSR (1985 bis 1990), in: BOCK, SCHWIESSAU, s. 147-148. Konečně posledním důkazem je zpráva východoněmeckého velvyslanectví v Moskvě z konce listopadu 1986, podle níž měl Gorbačov NDR „zvláště ocenit v souvislosti s její vytrvalou snahou o plnou normalizaci vztahů se Spolkovou republikou“. SAPMO-Barch, Berlin, DY 30, Nr. 12373: Information über die Entwicklung der Beziehungen zwischen der DDR und der UdSSR im Jahre 1986 sowie Schlussfolgerungen für ihre weitere Gestaltung, Moskau, 25. November 1986, s. 72. 6

Tuto domněnku Honecker nezakrýval - sám ji prezentoval například během pracovního setkání s Gustávem Husákem 26. listopadu 1985 ve východním Berlíně, ÚV KSČ, zasedání č. 145/85, bod č. 3: Informace o pracovním setkání generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR s. G. Husáka a generálního tajemníka ÚV SED a předsedy Státní rady s. E. Honeckera. 7

KOHL, s. 544, KORTE, s. 331, WILKE, s. 396.

s t r á n k a | 93

Navzdory faktu, že konečné rozhodnutí jet do Spolkové republiky Honecker učinil opětovně bez konzultací s Kremlem, Gorbačov neměl úmysl podnik vetovat.8 Návštěva získávala reálnější kontury, couvnout už se dalo jen těžko. Nejméně nadšení projevoval kancléř, který se dlouho nemohl smířit s představou Honeckerova uvítání zahrnujícího vojenské pocty a vyvěšení východoněmecké vlajky za zvuků melodie Auferstanden aus Ruinen.9 Kohl sám sobě musel pokládat následující otázky: Není snad SED totalitní stranou ve státě, kde jsou pošlapávána základní lidská práva? Neznamená tato návštěva s definitivní platností potvrzení německého rozdělení a zároveň popření celé dosavadní linie vládní Deutschlandpolitik založené na odmítání všech požadavků z Gery? Viděno z jakéhokoliv úhlu, oficiální přijetí Honeckera v hlavním městě Spolkové republiky symbolizovalo vzájemné uznání na nejvyšší úrovni a zcela jistě představovalo nejdůležitější moment v německo-německých vztazích od podepsání Základní smlouvy v roce 1972.10 Odpor kancléře zlomilo několik skutečností. Za prvé: delegace NDR souhlasila s Kohlovou conditio sine qua non, s přímým přenosem slavnostních přípitků obou státníků před večeří na konci prvního dne a především se zárukou, že tyto projevy uvidí i lidé v NDR.11 Za druhé: vedení SED provedlo několik ústupků – k osmatřicátému výročí vzniku východoněmecké republiky bylo ohlášeno zrušení trestu smrti následované rozsáhlou amnestií a vytvořením odvolací instance proti výrokům nejvyššího soudu.12 A konečně svou roli hrál fakt, že léto roku 1987, během něhož Kohl se svým štábem rozhodoval o programu návštěvy, bylo i klíčovou fází ve vyjednávání mezi USA a SSSR o likvidaci raket krátkého a středního doletu. V této atmosféře kancléř určitě nechtěl shodit jednání o návštěvě ze stolu a být tak za narušitele vztahů mezi Východem a Západem.13 8

WILKE, s. 396.

9

Název hymny NDR, hudbu na motivy F. Chopina zkomponoval Hanns Eisler, verše složil Johannes R. Becher. V 70. letech se text začal úplně vypouštět a hymna se až do roku 1990 hrála pouze ve své instrumentální verzi. Důvodem se stala první sloka, kde se objevuje verš Deutschland, einig Vaterland. 10

KORTE, s. 324.

11

´Tamtéž, s. 326.

12

Nutno doplnit, že NDR trest smrti zrušila jako první země východního bloku. V rámci amnestie bylo propuštěno 24 621 vězňů z výkonu trestu a 1 753 lidí z vazby. Podle CHILDS, s. 14. 13

KOHL, s. 550.

s t r á n k a | 94

Jak bylo uvedeno ve třetí kapitole, z pohledu vládní Deutschlandpolitik mělo největší význam cestování.14 Platil jednoduchý předpoklad: pokud do Spolkové republiky zavítá Honecker, bude svým lidem mnohem obtížněji vysvětlovat, proč by se tam nemohli podívat také oni.15 Ve skutečnosti postupné otevírání železné opony dávno probíhalo. Pokud nepočítáme obyvatele v důchodovém věku, pak návštěva SRN byla dlouhou dobu jakousi odměnou pro vybrané kádry; počet cest se konstantně pohyboval okolo padesáti tisíc ročně. Během roku 1986 ale nastala zásadní změna, když Spolkovou republiku mohlo navštívit víc než půl milionu východních Němců mladších šedesáti let a tempo nárůstu se udržovalo i v první polovině roku 1987.16 Zatím nebylo úplně jasné, zda se brána na Západ po Honeckerově návratu nezavře, snaha neohrozit tento pozitivní trend nicméně převážila nad váháním ohledně detailů Honeckerova přivítání v Bonnu. Po sestavení programu a doladění všech podrobností byl termín návštěvy veřejně oznámen během „okurkové sezóny“ 15. července 1987.17 Zbývalo získat formální souhlas Kremlu, což se podařilo ještě na konci července, kdy se do Moskvy vydal Hermann Axen. Už pouze fakt, že Axen nemusel jednat přímo s Gorbačovem, byl vlastně potvrzením skutečnosti, že generální tajemník KSSS proti návštěvě neměl námitek.18 Když 7. září 1987 v 10 hodin dopoledne Honecker se svou suitou19 přistál na letišti Köln-Bonn, jednalo se vskutku o historický okamžik a to nejenom proto, že se konečně podařilo dotáhnout akci odloženou v minulých letech třikrát na neurčito. Bylo to poprvé v dějinách, kdy generální tajemník SED vstoupil na půdu Spolkové republiky. Zájem médií tomu odpovídal: událost sledovalo 2 400 novinářů, z toho 1 700 ze zahraničí, především z USA, Francie 14

Vyjádření spolkové ministryně pro vnitroněmecké vztahy D. Wilmsové: „Doufám, že návštěva bude začátkem nové fáze, kdy se hranice mezi oběma německými státy stane prostupnější“. Die Welt, 13. August 1987.

15

S tímto argumentem měl jako přijít Wolfgang Schäuble, uvádí KOHL, s. 555.

16

Číslo podle GARTON ASH, s. 655. BRÄUTIGAM uvádí více než dvojnásobný počet – 573 tisíc návštěvníků mladších šedesáti let za rok 1986, s. 423. 17

KOHL, s. 544-545, KORTE, s. 328. Podle Korteho v dokumentech chybí jakákoliv indicie dokládající to, že by částečná liberalizace východoněmeckého režimu byla provedena na nátlak Spolkové republiky. 18

MZV-TP, č. 053 628, 28. srpna 1987. S Axenem v Moskvě tehdy jednal Anatolij Dobrynin. V zásadě se dalo říci, že SSSR byl i v tomto případě o Honeckerově návštěvě pouze informován, nikoliv konzultován. Oficiální souhlas Moskvy s návštěvou byl dodatečně stvrzen telegramem zaslaným ze sovětského velvyslanectví Erichu Honeckerovi. KOTSCHEMASSOW, s. 137.

19

Generálního tajemníka SED doprovázeli ministr zahraničí NDR Oskar Fischer a jeho zástupce Kurt Nier, ministr zahraničního obchodu Gerhard Beil a člen politbyra a zástupce předsedy Státní rady Günter Mittag.

s t r á n k a | 95

a Británie.20 Veřejnost měla dojem, že se před jejími zraky odehrává státní návštěva se všemi protokolárními poctami náležejícími hlavě státu. Honecker byl přijat spolkovým kancléřem, zazněla hymna NDR a došlo i na diskutované vyvěšení východoněmecké vlajky. Pozornému oku však neunikly některé detaily. Delegaci NDR při průjezdu Bonnem doprovázelo méně motocyklů, než bylo zvykem u nejvyšších představitelů jiných zemí, při uvítání Honeckera chyběl Hans-Dietrich Genscher, nekonalo se čestné přijetí na bonnské radnici spojené se zápisem do zlaté knihy města, neproběhla obvyklá výměna darů ani řádů, slavnostní večeře se neúčastnil diplomatický sbor Spolkové republiky a po skončení návštěvy přítomní novináři marně čekali na tiskovou konferenci. Všechny tyto drobnosti měly z pohledu kancléře jeden cíl – zdůraznit to, že se nejednalo o klasickou státní návštěvu, ale pouze o pracovní setkání.21 Denní plán Ericha Honeckera na jeho třídenním pobytu v Severním Porýní-Vestfálsku, v Sársku a v Mnichově nemá smysl podrobně rozebírat. Důkazem je už první den zakončený večeří v sálu Redoute v Bad Godesbergu s očekávanými projevy spolkového kancléře i generálního tajemníka přenášenými v prime time televizními kamerami do domácností v obou německých státech. Kohl se prezentoval jako někdo, kdo stále věří v jednotu národa a budoucí sjednocení Německa, komu není lhostejné potlačování lidských práv a střelba na německoněmeckých hranicích, čímž se vrátil k rétorice prvního roku svojí vlády.22 Málokdo ale věděl, že text proslovu znal Honecker slovo od slova už předem, protože konečnou verzi dostal podle dohody hned po příletu.23 Během německo-německé schůzky na nejvyšší úrovni zkrátka měly být vyloučeny všechny nečekané momenty vyžadující improvizaci. Při rozhovorech Kohla s Honeckerem mezi čtyřma očima proto nedošlo k žádným zásadním rozhodnutím; jednalo se víceméně o rituál, při němž bylo předem zapovězeno jednat o problémech s neslučitelnými stanovisky. Kohl tak po úvodním oťukávání rezignoval na další snížení povinné výměny, zrušení povinnosti východoněmeckých pohraničníků střílet po

20

KOHL, s. 559.

21

TAYLOR, Frederick, Berlínská zeď, Praha 2008, s. 377, KORTE, s. 333 a WENTKER, Hermann, Äußerer Prestigegewinn und innere Zwänge. Zum Zusammenhang von Außen- und Innenpolitik in den letzten Jahren der DDR, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 6/2007, s. 999. 22

Výňatky z projevů Kohla i Honeckera uvádí například WILKE, s. 398.

23

KOHL, s. 570. KORTE vzniku Kohlova projevu věnuje jednu celou kapitolu, viz s. 347-357.

s t r á n k a | 96

uprchlících (tzv. Schießbefehl)24 a na podepsání dohody o společném udržování Labe v čistotě,25 generální tajemník SED na druhou stranu neobtěžoval požadavky z Gery. Jistou výjimkou byl sporný úsek hranic na Labi, z něhož východoněmecká delegace chtěla učinit stěžejní bod jednání, bez ochoty k ústupkům se ale jednalo spíš o zbožné přání. Během návštěvy se tak uzavřely pouze tři ne úplně významné smlouvy: o vědecko-technické spolupráci, o výměně informací při ochraně proti radiačnímu záření a o ochraně životního prostředí.26 Pro Honeckera se nicméně i tak jednalo o vrcholný okamžik jeho politické kariéry. Splnil se mu sen o konečném uznání východoněmecké republiky jako plnohodnotného státu, existence NDR měla být s definitivní platností potvrzena. Tento dojem se jako nejsilnější jevil v Mnichově, kam se Honecker vydal na pozvání Strausse. V bavorské metropoli opět hrály obě německé hymny, počet doprovodných motocyklů se nelišil (na rozdíl od přivítání Bonnu) od jiné státní návštěvy a celková atmosféra připomínala spíše setkání dvou starých přátel.27 Návštěva tak v prvé řadě posílila dojem, že existence východoněmecké republiky je záležitostí na další generace, ne-li napořád. Neues Deutschland Honeckerův přílet komentovalo titulkem „Rozdělení Německa je dokonáno“,28 čemuž pohledly i některé západní deníky, například New York Times, podle nichž „návštěva Ericha Honeckera v Bonnu ukázala, že v poválečné Evropě existují dvě Německa, a budou tady tak dlouho, kam až jen oko dohlédne“.29 Jak mylné byly tehdejší prognózy – o pouhé dva roky později vypukly masové demonstrace v Lipsku, za další měsíc padla Berlínská zeď, zdánlivá stabilita východoněmecké republiky zmizela během pětadvaceti 24

Existenci tohoto rozkazu NDR nikdy nepřiznala, fakticky o něm ale bylo rozhodnuto už devět dnů po začátku stavby Berlínské zdi – 22. srpna 1961. Uvádí STAADT in SCHWARZ, s. 162. Více k tomuto tématu viz také KELLERHOFF, Sven Felix, BANSE, Dirk, "Zögern Sie nicht mit der Schusswaffe!", Welt online, 12. August 2007. Po dobu Honeckerovy návštěvy však byla platnost Schießbefehl neoficiálně pozastavena, což vedlo k větší míře pokusů o útěk – viz Mehr Fluchten über innerdeutsche Grenze, Berliner Morgenpost, 11. September 1987. 25

KORTE, Karl-Rudolf, The Art of Power. The Kohl System, Leadership and Deutschlandpolitik, in: CLEMENS, Clay, PATERSON, William (edit.), The Kohl Chancellorship, Portland (Oregon) 1998, s. 80.

26

KORTE, s. 364, 365 a 370.

27

TAYLOR, s. 379.

28

Na druhé straně se doslova uvádělo: „Die Teilung Deutschlands hat sich vollendet. Der Besuch des Vorsitzenden des Staatrates der DDR in Bonn ist dafür die Affirmation.“ Podle SUCKUT, Siegfried, Honeckers Besuch in der Bundesrepublik 1987. Wie die DDR-Bevölkerung darüber dachte. Erkenntnisse des MfS, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 5/2007, s. 858. 29

Uvádí GEDMIN, s. 28.

s t r á n k a | 97

měsíců. Takto rychlý vývoj nemůžeme připisovat pouze celkovému zhroucení východního bloku na konci 80. let. Při bližším pohledu zjistíme, že už v roce Honeckerovy návštěvy se v NDR vytvářelo revoluční podhoubí. Realizace cesty generálního tajemníka podstatnou měrou přispěla k proměně vnímání Spolkové republiky napříč východoněmeckou společností, když vyvolávala otázky, zda udržování obrazu nepřítele a Berlínské zdi není vlastně přežitkem.30 Ještě mnohem podstatnější je výše nastíněné otevírání dosud takřka neprodyšně uzavřených hranic probíhající na pozadí snahy o vytvoření lidštější atmosféry. Když se štáb ARD/ZDF lidí přímo ve Východním Berlíně dotazoval, co by jim návštěva Honeckera ve Spolkové republice mohla přinést, nejčastější odpověď zněla: možnost více cestovat.31 Přestože se o tomto tématu na jednáních příliš nemluvilo, trend pootevírání železné opony se potvrdil vlastně už během návštěvy, na níž generální tajemník SED přišel s informací, že v prvních osmi měsících roku 1987 hranice Západního Berlína nebo Spolkové republiky překročilo 3,2 miliónu východoněmeckých obyvatel, zatímco spolková vláda dosud počítala se třemi miliony za celý rok.32 Na tato čísla je nutno podívat se trochu podrobněji, protože mohou být považována za zrcadlo vzájemných vztahů i za jakousi indicii o stupni liberalizace uvnitř NDR. Kohl si význam pohybu mezi východním Německem, Spolkovou republikou a Západním Berlínem uvědomoval a zlepšení podmínek v oblasti cestování od počátků prezentoval jako hlavní cíl své Deutschlandpolitik.33 Režim jako první odstranil překážky důchodcům, hlavně proto, že případná emigrace lidí v důchodovém věku pro chřadnoucí ekonomiku NDR znamenala menší výdaje pro státní kasu.34 SED ale podrobila kritickému pohledu všechny ostatní od mládeže po padesátníky. 30

BStU MfS ZAIG: Information über "Hinweise zu Reaktionen der Bevölkerung“ anlässlich des Honecker-Besuches in der Bundesrepublik, 16. September 1987.

31

BStU, MfS ZKG Nr. 130: Übersicht über westliche Pressemeldungen zu Reaktionen und Vorkommnissen zum BRD-Besuch Erich Honeckers, s. 133. 32

KORTE, s. 359.

33

Kancléř Kohl ve svých pamětech uvádí: „Pro mě byl vývoj v oblasti cestování ve vztazích k NDR naprosto určující. Volný a bezproblémový pohyb osob patřil mezi elementární požadavky lidí v obou částech Německa, navíc posiloval sounáležitost a vědomí národní jednoty. V tomto pohledu svoboda cestování [Reisefreiheit] není vnímána jako termín z oblasti turistiky, ale jako něco, co udržuje soudržnost národa.“ KOHL, s. 545, cituje již WILKE, s. 396. 34

Od listopadu 1984 bylo lidem v důchodovém věku povoleno jednou ročně navštívit své příbuzné na Západě, další omezení padla v předvečer Honeckerovy návštěvy SRN. Podle STAADT in SCHWARZ, s. 164.

s t r á n k a | 98

Od roku 1972 se závory na hranicích se Spolkovou republikou částečně zvedly pro ty, jejichž příbuzní zůstali po roce 1949 (eventuálně po stavbě Zdi) ve Spolkové republice nebo v Západním Berlíně. Základní smlouva totiž zavedla kategorii tzv. naléhavých rodinných případů opravňující při významných rodinných událostech a výročích podniknout jednorázovou cestu na Západ.35 Ještě na začátku 80. let ale nešlo hovořit o otevření železné opony, spíše o vytvoření úzké škvíry, protože režim i tady pečlivě zkoumal odůvodněnost výjezdů. Počet cest zařazených do kolonky naléhavých rodinných případů dosahoval v prvních letech třiceti až čtyřiceti tisíc za rok. Od 1. dubna 1986 však v rámci této praxe došlo ke změně posuzování žádostí, když se nově povolovaly cesty i za vzdálenějšími příbuznými jako strýc/teta, bratranec/sestřenice nebo synovec/snacha.36 Byť tato změna nebyla nikde publikována, benevolentnější jednání úřadů nezůstalo tajemstvím a většina z těch, kdo měli příbuzné ve Spolkové republice, pak zkoušela využít šance vidět vysněný Západ na vlastní oči. Čísla rostla geometrickou řadou: v roce 1985 se jednalo o 139 tisíc, o rok později o 573 tisíc a za celý rok 1987 už bezmála o 1,3 milionu povolení v kategorii naléhavých rodinných případů.37 Obavy SED z nějaké masové emigrace zůstaly nenaplněny – podíl lidí, kteří cestu využili k trvalému opuštění východoněmecké republiky, se konstantně pohyboval okolo zanedbatelných dvou desetin procenta.38 Trend tak zůstal zachován a poprvé od postavení Berlínské zdi mohl větší počet mladých lidí z NDR spatřit realitu demokratického světa na vlastní oči.39 35

Od novelizace v prosinci 1982 byly do kategorie tzv. naléhavých rodinných případů zařazeny následující: přírůstek do rodiny, křest, první svaté přijímání, svatba a její pětadvacáté, padesáté, šedesáté, pětašedesáté a sedmdesáté výročí, dále šedesáté, pětašedesáté, sedmdesáté, pětasedmdesáté a další narozeniny, život ohrožující nemoci a úmrtí v rodině. Podle BStU, MfS Sekretariat des Ministers, Nr. 700: Anordnung über Regelungen zum Reiseverkehr von Bürgern der DDR vom 15. Februar 1982, s. 13. 36

BStU, MfS Sekretariat des Ministers, Nr. 700: Vorlage für das Politbüro des ZK der SED, s. 3. Otázkou je, zdali byl tento liberálnější přístup výsledkem tlaku ze strany Spolkové republiky nebo záměrným povolením šroubů řízeným východoberlínskou vládou. KORTE naznačuje, že k dohodě o odstranění překážek v cestování pro lidi mladší šedesáti let došlo na druhém osobním setkání Kohla s Honeckerem v březnu 1985 u příležitosti Černěnkova pohřbu. Takovou interpretaci podporují výpovědi Kohla i Schäubla, bohužel ji není možno potvrdit zápisem rozhovorů – ten se na zmíněné schůzce nepořizoval. Viz KORTE, s. 223-225, 316 a 356 a KOHL, s. 322.

37

BStU, MfS Sekretariat des Ministers, Nr. 700: Vorlage für das Politbüro des ZK der SED, s. 4.

38

Tamtéž, Übersicht zu ausgewählten Personenkreisen, die durch Nichtrückkehr von Reisen in dringenden Familienangelegenheiten die DDR ungesetzlich verlassen haben, nedatováno, s. 26.

39

Československé velvyslanectví na tento pozoruhodný nárůst pravidelně upozorňovalo, viz MZV-TP, č. 058 478, 27. prosince 1986, č. 060 978, 30. prosince 1987 nebo č. 042 897, 18. února 1988.

s t r á n k a | 99

Kohl návštěvy východních Němců ve Spolkové republice samozřejmě podporoval, protože mu „bylo od začátku jasné, že otevření hranic je začátkem konce NDR“.40 Příklad za všechny: Když Günter Mittag zjistil, že liberálnější politika v oblasti cestování vede k větší valutové zátěži státní kasy, muselo být od 1. července 1987 sníženo množství tvrdé měny, které si mohl obyčejný člověk vyměnit – z dosavadních sedmdesáti západoněmeckých marek na patnáct, což stačilo sotva na jeden oběd. Kancléř okamžitě zareagoval: bez předchozího projednání předložil návrh ke zvýšení tzv. příspěvku na uvítanou (Begrüßungsgeld) z šedesáti marek na rovných sto a Spolkový sněm ho bez průtahů schválil.41 I to byl jeden z důvodů, proč čísla návštěvníků z východního Německa nadále rostla. Enormní zvýšení průchodnosti hranic mezi oběma německými státy se nakonec ukázalo být jedním z klíčových faktorů vedoucích v konečném důsledku k pádu Berlínské zdi i k zániku NDR. Zbývala jedna podmínka – aby se z lidí, kteří viděli nebo chtěli vidět Západ, stali lidé, kteří emigrují nebo budou chtít emigrovat. Taková možnost se však ještě na konci roku 1987 zdála být pouhou utopií; NDR stále působila dojmem jednoho z nejstabilnějších a nejméně zranitelných režimů východního bloku.42

40

KOHL, s. 188. Kancléř to vysvětloval jednoduchým domino-efektem: „Když se do Spolkové republiky podívá milión východních Němců, každý z nich informuje další minimálně tři nebo čtyři příbuzné, ti to řeknou dalším členům rodiny nebo svým známým a nakonec v NDR nebude nikdo, kdo by věřil povídačkám o socialistickém ráji.“ 41

Na tento příspěvek měl nárok každý Němec z NDR včetně dětí. Spolu se zvýšením se změnila i stávající praxe vyplácení tohoto příspěvku. Dosud mohl každý inkasovat dvakrát ročně 30 DM, po tomto navýšení jednou ročně 100 DM. Viz KORTE, s. 337, 344 a KOHL, s. 546. GARTON ASH celkové náklady na Begrüßungsgeld (poskytovaný mezi roky 1970-1989) vyčísluje na 2 miliardy DM, s. 153, VOLZE (in Enquete Kommission) uvádí nižší sumu – 1,4 mld. DM za období 1959-1989, s. 2770. 42

JUDT, Tony, Poválečná Evropa. Historie po roce 1945, Praha 2008, s. 628.

s t r á n k a | 100

8.

SPD a její paralelní Deutschlandpolitik Před druhou polovinou disertační práce je dobré udělat jistou rekapitulaci dosavadního

vývoje německo-německých vztahů z pohledu SPD, protože Brandtova Neue Ostpolitik spolupráci mezi Spolkovou republikou a NDR na začátku předcházející dekády vlastně odstartovala. Zatímco za Brandta a do jisté míry i za Schmidta SPD platila za moderní stranu s inovativní zahraniční politikou, v 80. letech se toto vnímání z velké části vytratilo. V oblasti Deutschlandpolitik tato skutečnost platila dvojnásob. Helmut Kohl nejenom, že bez uzardění pokračoval ve vyjetých kolejích tzv. politiky malých kroků,1 dvěma miliardovými půjčkami ji dokonce posunul na vyšší úroveň a prognózy SPD o Eiszeit ve vztazích mezi Bonnem a Východním Berlínem zůstaly nenaplněny.2 Naopak – sociální demokraté museli přihlížet tomu, jak míra spolupráce mezi oběma německými státy v období tzv. koalice rozumu výrazně překonávala úroveň ze sedmdesátých let.3 Předání vlády do rukou Helmuta Kohla ale neznamenalo ukončení všech aktivit SPD na poli Außenpolitik. Podle Egona Bahra sociální demokracie při pokračování rozvoje vztahů s NDR po roce 1982 vycházela z následující premisy: návaznost Kohlovy Deutschlandpolitik na předcházející dekádu je dost možná pouze přechodným jevem. V případě prudkého ochlazení vztahů by šance SPD na roli jakéhosi prostředníka mezi západoněmeckou vládou a Východním Berlínem výrazně vzrostly, přičemž po více než deseti letech u moci SPD mohla využít řady kontaktů na jednotlivé funkcionáře SED. Tyto linky sociální demokraté v 80. letech skutečně využívali k provádění paralelní zahraniční politiky (Nebenaußenpolitik).4

1

Deutschlandpolitik der kleinen Schritten byla politika Spolkové republiky ve vztahu k NDR propagovaná a posléze i prováděná Willy Brandtem – nejdříve ve funkci starosty Západního Berlína a od roku 1966 jako ministra zahraničí – s cílem zmírnit následky rozdělení v životech německých obyvatel.

2

BStU, MfS ZKG, Nr. 16617: Neuer Kredit für die SED-Gespräch mit Jenninger: Abschrift, „ZDF-Magazin“ vom 25. Juli 1984, 1. August 1984, s. 19. 3

Státní tajemník na Spolkovém ministerstvu Ottfried Hennig se v září 1986 vyjádřil, že za první čtyři roky Kohlovy vlády bylo v německo-německých vztazích vykonáno více než za třináct let trvání sociálně-liberální koalice. Podle BStU, MfS-ZKG, Nr. 16619: Parlamentarische Staatsekretär Hennig: Interview zur Deutschlandpolitik, 5. September 1986, s. 147. 4

BAHR, Egon, Zu meiner Zeit, München 1996, s. 526.

s t r á n k a | 101

Ve sféře Deutschlandpolitik jim ale nezbývalo nic jiného, než se posouvat stále víc na levou část politického spektra se záměrem získat zpět pozici strany, která jde ve spolupráci s Východním Berlínem tradičně nejdál. SPD tak kromě kritiky chybějící koncepce vládní Deutschlandpolitik založené pouze na metodě alles für Geld kaufen zu wollen začala více akcentovat možnost dohody o některých požadavcích z Gery.5 Po druhé miliardové půjčce se vyrojila

vstřícná

prohlášení

vysokých

představitelů

SPD

ohledně

respektování

východoněmeckého občanství. Kandidát na kancléře ve volbách do Spolkového sněmu v roce 1983 – Hans-Jochen Vogel – se vyjadřoval v tom smyslu, že prostor pro vyjednávání by tu byl, Herbert Wehner a Egon Bahr navrhovali tuto otázku řešit smlouvou.6 Deklarovaná ochota bavit se o požadavcích z Gery zůstávala na programu SPD po zbytek osmdesátých let, sociálním demokratům ale v politickém soupeření s CDU jen těžko přinášela výraznější body – u západoněmeckých voličů se našla řada témat s vyšší prioritou než německo-německé vztahy. Větší potenciál nabízela raketová krize vzniklá v souvislosti s dvojím rozhodnutím NATO. Zatímco pro rozmístění amerických raket se jasně vyslovil pouze Helmut Schmidt, většina řadových členů sociální demokracie byla proti,7 což s povděkem kvitoval Erich Honecker, který prakticky do všech svých projevů vkládal rituální poznámku o tom, že z německé půdy již nikdy nesmí vzejít válka. Neoficiální spojenectví mezi SPD a SED v této oblasti bylo posíleno i nařízením Moskvy v září 1984 ukončujícím koalici rozumu. Když Erich Mielke pár dní poté ve svém kajícném referátu odkrýval pravou podstatu cílů Reaganovy a Kohlovy vlády, neopomněl zdůraznit, že NDR nerezignuje na další spolupráci se Spolkovou republikou, protože „zvláště pozice SPD se v otázce rozmístění raket do velké míry shodují s našimi postoji.“8 Další prostor pro sblížení vzniknul poté, co zástupci SSSR v listopadu 1984 demonstrativně opustili místo u jednacího stolu v Ženevě, již předtím však nevalné vyhlídky na globální dohodu

5

BStU, MfS ZOS, Nr. 2580, nedatováno (pravděpodobně 1983).

6

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 660: Zum Begriff der Respektierung der Staatsbürgerschaft der DDR unter besonderer Berücksichtigung im Verhältnis zur BRD, s. 209.

7

Willy Brandt dva měsíce před rozhodnutím o rozmístění Pershingů osobně informoval Honeckera, že 80 % členů SPD bude při hlasování proti. Národní archiv ČR, předsednictvo ÚV KSČ (dále jen předsednictvo ÚV KSČ), zasedání č. 83/86, bod č. 7: Zpráva o přátelském pracovním setkání gen. tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR G. Husáka s gen. tajemníkem ÚV SED a předsedou Státní rady E. Honeckerem, s. 10. 8

BStU, MfS BdL, Nr. 1219: Referat auf der zentralen Dienstkonferenz am 12. September 1984, s. 26.

s t r á n k a | 102

dávaly podnět ke vzniku řešení v podobě regionálních pásem bez jaderných zbraní. Nejznámějším se stal návrh tzv. Palmeho komise na vytvoření bezjaderného pásma ve střední Evropě z konce roku 1982,9 který na delší dobu zakořenil v myšlenkách Ericha Honeckera. Generální tajemník SED hned v únoru 1983 o návrhu informoval Helmuta Kohla s cílem připojit se k této iniciativě jménem obou německých států,10 což spolkový kancléř odmítnul, jednak z důvodu převahy Varšavské smlouvy v konvenčních zbraních a jednak z důvodu faktu, že u jaderných zbraní „nezáleží, kde jsou rozmístěny, ale na jaké území namířeny.“11 Po zamítnutí kancléřem Východní Berlín logicky kontaktoval SPD, už jenom proto, že v seznamu sedmnácti členů Palmeho komise figuroval Egon Bahr.12 Mezi sociálními demokraty a SED v průběhu roku 1984 vznikla myšlenka využít nápadu švédského premiéra s tím, že původní návrh vymezit pásmo bez jaderných hlavic byl modifikován na návrh pásma bez chemických zbraní. Od počátku se jednalo o projekt s mnoha otazníky. Po třech jednáních (v červenci, září a prosinci) nebylo jasné geografické vymezení pásma ani otázka případné kontroly. SED navíc o probíhajících rozhovorech s SPD neinformovala Polsko ani Maďarsko, s nimiž se v projektu alespoň zčásti počítalo. Skutečný význam projektu výstižně popsalo naše velvyslanectví ve Východním Berlíně: pro SED byl pás bez chemických zbraní podružnou záležitostí, v dané chvíli ale představoval dobrou příležitost, jak udržovat, popřípadě zintenzivnit kontakty s hlavní opoziční stranou ve Spolkové republice.13 Československo o návrhu vědělo od jara 1984 přímo od Egona Bahra.14 Do vyjednávání sice nebylo přímo zahrnuto, to však nebránilo tomu, aby se myšlenka na 9

Palmeho komise (oficiálně Independent Commission on Disarmament and Security Issues) začala pracovat v září 1980 s cílem obnovit mezinárodní dialog přerušený po začátku sovětské invaze do Afghánistánu. Návrh na vytvoření výše uvedeného pásma bez jaderných zbraní ve střední Evropě se objevil ve zprávě Common Security. A Blueprint for Survival, která vyšla i v knižní podobě. 10

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1: Generalsekretär des ZK der SED und DDR-Staatsvorsitzender, Honecker: Brief an Bundeskanzler Dr. Kohl, 4. Februar 1983, s. 58-59.

11

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III/Band 1: Bundeskanzler Dr. Kohl: Brief an den Generalsekretär des ZK der SED und DDR-Staatsvorsitzenden, Honecker, 16. Februar 1983, s. 60-61 a KOHL, s. 165.

12

GARTON ASH, s. 314.

13

MZV-TP, č. 059 946, 21. prosince 1984.

14

Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 107/84, bod č. 3(i): Informace o návštěvě člena předsednictva SPD Egona Bahra v ČSSR.

s t r á n k a | 103

vytvoření středoevropské zóny bez chemických zbraní prezentovala v květnu 1986 v Praze jako společná iniciativa SPD, SED a KSČ.15 V tu chvíli byl ale projekt de facto mrtvě narozeným dítětem, protože spolková vláda již více než rok dávala najevo, že se k zóně nepřipojí,16 čímž padly plány i na případné rozšíření pásma.17 Tento neúspěch Honeckera ani SPD neodradil od dalších návrhů; už tehdy vlastně probíhalo paralelní jednání s cílem oživit prvotní návrh Palmeho komise – středoevropské pásmo bez jaderných zbraní. V rozhovoru mezi generálním tajemníkem SED a Willy Brandtem (stále ještě předsedou západoněmecké sociální demokracie) v září 1985 bylo dohodnuto zřízení společné pracovní skupiny SED a SPD, která po šesti kolech schůzek dospěla ke společnému komuniké s propozicí vytvořit na územích NDR, Spolkové republiky a Československa cca 300 kilometrů široký pás bez jaderných hlavic.18 Praha byla do projektu přizvána v říjnu 1986 ze strany NDR, což Gustáv Husák s díky přijal.19 I když dokumenty neukazují prakticky na žádnou aktivitu ČSSR v této věci, plán se tak světu opět představil jako společná záležitost SED, SPD a KSČ. 20 Vyčištění atmosféry na mezinárodním poli, obnovení dialogu mezi supervelmocemi prostřednictvím schůzek mezi Gorbačovem a Reaganem a s tím spojený progres ve směřování ke smlouvě o likvidaci jaderných zbraní středního doletu však zapříčinily, že myšlenka na vytvoření

15

Produktion und Stationierung neuer binärer Chemiewaffen nicht zulassen, in: Neues Deutschland, Nr. 113/1986, podle BStU, MfS ZKG, Nr. 16619, s. 159-160.

16

Hans-Dietrich Genscher již v roce 1985 československému ministru zahraničí Bohuslavu Chňoupkovi jasně sdělil, že co se týká zákazu chemických zbraní, SRN prosazuje globální nebo alespoň celokontinentální řešení, nikoliv vytváření regionálních pásem. Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 138/85, bod č. 4(i): Informace o průběhu a výsledcích oficiální návštěvy ministra zahraničních věcí ČSSR s. B. Chňoupka v NSR. 17

Na zmíněné tiskové konferenci v Praze byla navrhovaná zóna mezi SRN, NDR a ČSSR plánována jako první krok – počítalo se s brzkým připojením zemí Beneluxu, Polska a Maďarska.

18

I v tomto případě se jednalo o projekt šitý horkou jehlou. Chybělo například vymezení středové čáry, podle níž mělo být pásmo vymezeno, což se odsouvalo poznámkou, že „další podrobnosti budou projednány mezi vládami“. Viz předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 16/86, bod č. 24: Informace o dopisu s. Ericha Honeckera obsahujícím návrh na vytvoření koridoru bez jaderných zbraní ve střední Evropě. 19 20

NA ČR, fond Gustáv Husák – korespondence, Gustáv Husák Erichu Honeckerovi, 17. října 1986.

Ojedinělou zmínku o zapojení Československa najdeme v pamětech Egona Bahra. Podle protokolu bylo nezbytné, aby se alespoň jednoho zasedání zúčastnil někdo z KSČ. Volba padla na škrobeného a nejistého Vasila Biľaka, vedle něhož i Hermann Axen vypadal jako politik moderní doby. BAHR, s. 531.

s t r á n k a | 104

pásma bez nukleárních hlavic v prostoru střední Evropy nepřesáhla stádium slohového cvičení.21 Je s podivem, že SPD vložila tolik iniciativy do dvou pofiderních projektů zaštiťovaných dvěma totalitními stranami. Celá aktivita jako by vycházela z protiválečné atmosféry ze začátku 80. let, kdy velkými městy Spolkové republiky proběhla vlna protiválečných demonstrací. V situaci, kdy Deutschlandpolitik díky kontinuitě ze strany CDU vylučovala obviňování vlády z eskalace poměrů,22 mohly být plány na vytvoření koridorů bez jaderných a chemických zbraní jakousi záložní variantou sociálních demokratů s cílem přiklonit na svou stranu výrazně levicové, antimilitantně naladěné voliče upřednostňující Zelené. Energie vložená do návrhů se nicméně ukázala jako zbytečná, jelikož projekty nevyvolaly téměř žádné mezinárodní reakce. Sama SPD v posledních měsících před volbami roku 1987 proto své priority raději přesunula na vnitropolitická a ekonomická témata, když u veřejnosti rezonovala hlavně otázka vysoké nezaměstnanosti, která v absolutních číslech překračovala 2 miliony osob.23 To však již bylo pozdě. SPD nevytvořila ucelený program, jenž by představoval reálnou alternativu vůči jasnému konceptu stávající vlády podpořeného solidním ekonomickým růstem. Sociální demokraté tak na konci listopadu 1986 přestali počítat s vítězstvím a spíše doufali v co nejmenší odstup od CDU.24 Rozdíl nakonec nebyl velký, přesto se volební výsledky z pohledu SPD rozhodně nedaly označit jako úspěšné. Po výrazném propadu ve volbách v roce 1983 následoval další pokles na rovných 37 %, nejnižší číslo od roku 1961. Sázka na Johannese Raua – relativně oblíbeného předsedy Severního Porýní-Vestfálska – nevyšla, možná i z toho důvodu, že již před volbami se vyrojily pochybnosti o jeho kompetencích vyžadovaných pro funkci kancléře; 21

Fakt, že „Spolková republika nemá o společnou iniciativu NDR a ČSSR zájem“, musel většině zúčastněných dojít po volbách do Spolkového sněmu 1987, zde konkrétně ministru zahraničí NDR Oskaru Fischerovi. Viz Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 35/87, bod č. 6(i): Informace o průběhu a výsledcích oficiální přátelské návštěvy ministra zahraničí ČSSR B. Chňoupka v NDR. Toto stanovisko pak zopakoval i předseda Spolkového sněmu v červenci 1987, viz Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 42/87, bod č. 17: Zpráva o oficiální návštěvě P. Jenningera, předsedy Spolkového sněmu NSR v ČSSR. 22

Na předvolebním sjezdu SPD v září 1986 vládu Helmuta Kohla za udržení kontinuity v německo-německých vztazích výslovně pochválil exkancléř Schmidt. MZV-TP, č. 054 620, 18. září 1986. 23

Arbeitslose und Arbeitslosenquote in absoluten Zahlen und in Prozent aller zivilen Erwerbspersonen, 1980 bis 2012, podle Bundeszentrale für politische Bildung, viz www.bpb.de. Téma projektu bezjaderného koridoru se navzdory Bahrovým představám, že půjde o jedno z hlavních předvolebních témat SPD, objevilo pouze na jedné tiskové konferenci spolupořádané s Hermannem Axenem 21. října 1986. MZV-TP, č. 057 968, 11. listopadu 1986.

24

MZV-TP, č. 041 365, 26. ledna 1987.

s t r á n k a | 105

část strany dokonce upřednostňovala Oskara Lafontaina, zemského předsedu Sárska, kde SPD měla vůbec nejsilnější pozici ze všech spolkových zemí. Z vítězství se znovu radovala CDU/CSU představující se jako síla, která měla Spolkovou republiku vyvést z nejtěžší poválečné krize. Hesla jako Weiter so, Deutschland nebo oprášené adenauerovské Keine Experimente přilákaly 44,3% voličů, což i zde bylo určitě méně, než se čekalo – šlo o nejhorší výsledek křesťanských demokratů s výjimkou prvních voleb v roce 1949.25 Stávající koalice nicméně bez větších problémů obhájila svou pozici, hlavně díky liberálům, kteří profitovali z popularity svého předsedy Genschera26 a obecného příklonu západoněmeckých voličů k malým stranám.27 Volební neúspěch dokumentoval vnitřní slabost západoněmecké sociální demokracie; lze říci, že od zformulování Godesberského programu (1959) SPD na politické scéně Spolkové republiky nehrála nikdy tak výrazné „druhé housle“ jako právě v polovině 80. let. Bylo definitivně jasné, že z návrhů regionálních pásem nebude nic.28 Stanovisko spolkové vlády vykazovalo neměnnou konzistenci – upřednostňování snah o globální, popřípadě celoevropské řešení s přesunem rozhovorů do Ženevy.29 SPD se tedy rozhodla vrátit ke své profilaci jediné velké strany spolkového sněmu, jenž je ochotná diskutovat o požadavcích z Gery, nově s důrazem na možnost zrušení centrálního vyšetřovacího místo v Salzgitteru shromažďujícího důkazy o zločinech na německo-německých hranicích. Již v listopadu 1984 do spolkových zemí ovládaných sociálními demokraty přišlo ze stranické centrály doporučení zastavit příspěvky

25

Vyjádření kancléře: „S takovými ztrátami jsem nepočítal“, viz KOHL, s. 474.

26

Hans-Dietrich Genscher v listopadu 1987 na návštěvě ČSSR poukazoval na dlouhodobé průzkumy veřejného mínění, podle nichž byl právě on nejpopulárnějším politikem SRN, zatímco preference Helmuta Kohla se držely na nízké úrovni. Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 51/87, bod č. 5 (i): Informácia o priebehu a výsledkoch pracovnej návštevy vicekancelára a spolkového ministra zahraničia Nemeckej spolkovej republiky H. D. Genschera v ČSSR, s. 4.

27

MZV-DTO, Bonn, kniha č. 23, zpráva č. 010595/87: Informace o volbách do spolkového sněmu NSR, 3. února 1987. Volební výsledky v přílohách – tabulka č. II. 28

Ještě v polovině roku 1988 se však ve Východním Berlíně konalo mezinárodní sympozium o případném vytvoření pásma bez jaderných zbraní. „Význam“ konference se odrážel v minimální pozornosti západních médií, které ji (v tom lepším případě) označovaly za propagandistické divadlo. MZV-TP, č. 050 925, 24. června 1988. 29

Viz vyjádření Wolfganga Schäubla na setkání s Honeckerem na konci března 1987, MZV-TP, č. 045 978, 3. dubna 1987 a znovu v polovině listopadu 1988, MZV-TP, č. 058 504, 18. listopadu 1988.

s t r á n k a | 106

určené na financování úřadu.30 Zdůvodnění spočívalo v tom, že nelze dělat rovnítko mezi zločiny nacismu a porušováním práv ze strany východoněmeckého režimu, nejistě se pak přidávala naděje, že Honecker odvolá zmiňovaný Schießbefehl, jehož existence nebyla nikdy oficiálně potvrzena.31 Do pádu Berlínské zdi své podíly na financování úřadu stihly zrušit všechny spolkové země ovládané SPD, postupně Sársko, Brémy, Hamburk, Severní Porýní-Vestfálsko, Šlesvicko-Holštýnsko a jako poslední v roce 1989 Západní Berlín.32 Existenci centrály v Salzgitteru zachránila pouze silná pozice CDU v Dolním Sasku, kde mezi roky 1976-1990 vládnul pevnou rukou Ernst Albrecht. Předání moci SPD – konkrétně do rukou pozdějšího kancléře Gerharda Schrödera – nastalo až po zemských volbách v květnu 1990. Pokud by ale Schröder do křesla zemského předsedy Dolního Saska usednul před pádem Zdi, znamenalo by to pro vyšetřovací úřad v Salzgitteru jeho uzavření.33 Zde se těžko jednalo o finanční otázku – příspěvky vzhledem k celkovému rozpočtu nepřesahujícímu čtvrt milionu marek ročně byly nízké – šlo spíše o další aspekt kontinuální proměny postojů SPD vůči totalitnímu režimu východoněmecké republiky. K jistému sebezpytování došlo až po sjednocení: někdejší předseda SPD Hans-Jochen Vogel v roce 1993 při zpětném pohledu uznal, že požadovat zrušení Salzgitteru bylo vzhledem k doloženým zločinům na německo-německých hranicích chybou.34 Posun západoněmecké sociální demokracie na levou stranu politického spektra byl završen necelé dva týdny před Honeckerovou návštěvou Spolkové republiky, kdy sociální demokraté spolu s SED uveřejnili kolektivně vypracovaný text nazvaný jako Spor ideologií a společná bezpečnost (Der Streit der Ideologien und der gemeinsame Sicherheit).35 Dokument o rozsahu sedmnácti stran vycházející z myšlenky, že lidstvo buď může společně přežít nebo zahynout 30

Osmdesát procent rozpočtu úřadu pokrývaly příspěvky posílené ze zemských rozpočtů odstupňované podle obyvatel jednotlivých zemí, zbylých 20 % šlo ze spolkové kasy. Podle STAADT in Enquete Kommission, s. 2306.

31

Enquete Kommission, Band 5/I: Anhörung von Zeitungen zu dem Thema „Die Deutschlandpolitik und ihre Rahmenbedingungen in den achtziger Jahren“, s. 949. 32

STAADT in Enquete Kommission, s. 2306.

33

Toto stanovisko potvrdil Willy Brandt při setkání s Erichem Honeckerem roku 1986. NA ČR, fond Gustáv Husák, zpráva č. 12/317: Setkání E. Honeckera s W. Brandtem, 1986 (blíže nedatováno).

34

Enquete Kommission, Band 5/I, s. 950.

35

Text vypracovala Akademie společenských věd při ÚV SED a Komise pro základní hodnoty SPD.

s t r á n k a | 107

(a nic mezi tím) byl v zásadě srovnáním politických systémů obou německých států. Hlavní rezultát zněl: oba dva jsou schopné vzájemné mírové koexistence.36 Text tak ve svém výsledku posouval vnímání německé otázky u politiků i veřejnosti a zároveň se pokoušel o nové definování kultury politického sporu mezi Východem a Západem. Smíření se s dlouhodobou existencí dvou rozdílných společenských systémů na německém území by podle autorů textu mělo být základem pro jejich další mírové soutěžení (v Chruščovově stylu ať vyhraje ten lepší) a ve finále pro zabezpečení společné obrany a míru.37 Pokud návrh na vytvoření pásma bez chemických a jaderných zbraní vyvolal reakce v podobě zdvižených obočí a následné pozastavení financování úřadu v Salzgitteru kroucení hlavou, teď z tábora křesťanských demokratů zaznívalo upřímné rozhořčení. Nevoli vzbuzovalo především principielní srovnávání systémů NDR a Spolkové republiky – to podle CDU vedlo k hodnotovému neutralismu, ke smývání rozdílů mezi totalitní společností a demokracií západního typu, k nepřípustné legitimizaci totality a v neposlední řadě i k rezignaci na opětovné sjednocení Německa.38 Nutno říci, že text vyvolal rozporuplné reakce i ve členských základnách SED a SPD. Pro staré soudruhy z NDR se de facto jednalo o ústupek ze zásadních ideových pozic, protože „západnímu imperialismu se přiznává způsobilost k míru“, diskutabilní bylo i plné otištění textu v Neues Deutschland.39 Sociální demokraté publikování dokumentu většinou vyzdvihovali s tím, že to znamená konec monopolu na pravdu; text by tím pádem měl být hodnocen jako krok k erozi ideologického panství SED, jako pokus zasadit ve východoněmecké republice zrno perestrojky.40 Opačné hlasy nicméně upozorňovaly na možnost, že přímá spolupráce s nejsilnější sociálně demokratickou partají Evropy na jednu stranu posílí mezinárodní prestiž SED a na druhou stranu oslabí již tak zdecimovanou opozici v NDR.41

36

GARTON ASH, s. 324.

37

MZV-TP, č. 053 794, 1. září 1987.

38

KOHL, s. 542. Podle kancléře byl chybný celý koncept: nejdříve se musely vyznávat stejné hodnoty (demokracie, svoboda), teprve pak mohla přijít na řadu otázka společné obrany.

39

MZV-TP, č. 054 574, 19. září 1987. Šéfideolog SED Kurt Hager autora textu ze strany SED (byl jím Rolf Reißig) v návalu hněvu označil za sociálního demokrata. Uvádí GARTON ASH, s. 326.

40

Enquete Kommission, Band 5/1, s. 951.

41

Tamtéž, s. 951 a 987.

s t r á n k a | 108

Od tohoto kontroverzního momentu začala hvězda západoněmecké sociální demokracie paradoxně stoupat. Pomyslný odraz ode dna nebyl ani tak způsoben její nově nabytou silou, jako spíš slabostí křesťanských demokratů. Ti už na jaře 1987 nedokázali zvítězit v Hamburku a přišli o absolutní většinu v „Kohlově kraji“ – Porýní-Falci, v září se pak přerušila řada bezmála čtyř desetiletí nepřetržitých volebních vítězství ve Šlesvicku-Holštýnsku, když Spiegel týden před volbami přinesl senzační zprávu o tajném sledování Björna Engholma z SPD prováděném na příkaz tehdejšího zemského předsedy a vycházející hvězdy CDU Uwe Barschela.42 Nitky tzv. Barschelovy aféry – jednoho z největších politických skandálů v dějinách Spolkové republiky – sice nevedly až do nejvyšších pater Unie, vnímání kancléře a CDU na celostátní úrovni bylo ale hluboce zasaženo. Místo toho, aby Helmut Kohl se začátkem podzimu oslavoval vcelku úspěšných pět let své dosavadní vlády, musel spíše přemýšlet o poněkud temných vyhlídkách a šeptem pronášených prognózách o konci jeho kariéry.43 V následujícím roce se obavy potvrdily – zatímco SPD se v předvolebních průzkumech blížila hranici absolutní většiny, preference CDU klesly na nevídaných 36 %.44 To, že Kohl nebyl odstraněn před volbami v roce 1990 a nestal se tak kancléřem druhého řádu, je nutné připsat událostem v roce 1989 a následnému sjednocení země.45 To by se neodehrálo bez změny paradigmatu sovětské zahraniční politiky, k němuž došlo ve druhé polovině 80. let.

42

Uwe Barschel (1944-1987) – zemský předseda Šlesvicka-Holštýnska v letech 1982-1987. Jeho politická kariéra po reportáži Spiegelu rychle skončila. Ačkoliv se obvinění nepodařilo prokázat, Barschel byl na nátlak stranické centrály donucen odstoupit, aby následně odjel na dovolenou na Kanárské ostrovy a odtud do Švýcarska. Když se 11. října 1987 za Barschelem do nejstaršího ženevského hotelu Beau-Rivage vydali novináři Sternu, našli už pouze jeho tělo bez známek života. I když švýcarské vyšetřovací orgány případ uzavřely jako sebevraždu, vyplouvají čas od času spekulace o „skutečných důvodech“ Barschelovy smrti vedoucí k izraelskému Mossadu a ilegálním obchodům s Íránem. 43

Deutsche Einheit, s. 73.

44

KOHL, s. 726.

45

GLEES, s. 219.

s t r á n k a | 109

9.

Změny konstelací v trojúhelníku Bonn-Východní Berlín-Moskva S Michailem Sergejevičem Gorbačovem, respektive s novým směřováním sovětské

zahraniční politiky jako jedné z řady změn za jeho vlády, přišla i radikální změna ve vztazích mezi Moskvou a oběma německými státy.1 Ta samozřejmě nebyla dirigována pouze generálním tajemníkem KSSS, ale celým okruhem jeho přímých i nepřímých podřízených. Na prvním místě jmenujme ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho (ve funkci od července 1985) a velvyslance na klíčových postech – konzervativního Vjačeslava Kočemasova ve Východním Berlíně a naproti tomu liberálnějšího Julije Kvicinského v Bonnu. Pro reformulování sovětských pozic vůči oběma německým státům mělo svůj význam mezinárodní oddělení při ÚV KSSS, zejména po personálních úpravách roku 1988, kdy se do jeho čela dostal Valentin Falin, fundovaný germanista a vynikající znalec německých poměrů. Ještě větší vliv ale možná měli Gorbačovovi osobní poradci bez vysoké exekutivní funkce uvnitř sovětského systému. Takovou šedou eminencí byl bezesporu Alexandr Jakovlev, jehož zásluhou Sovětský svaz na konci 80. let definitivně pohřbil možnost intervence ve stylu Brežněvovy doktríny,2 své slovo měl i nadále nestor sovětské diplomacie Anatolij Dobrynin. Postupem času vzrůstal vliv Anatolije Černajeva a Georgije Šachnazarova, které bychom v roce 1989 mohli právem označit za klíčové osoby podílející se na otáčení pomyslného kormidla sovětské (stále ještě) říše.3 Nutno zdůraznit, že s Gorbačovovým nástupem 10. března 1985 rozhodně nenastal nějaký prudký obrat – na začátku nebylo vůbec jasné, co všechno nová politika SSSR způsobí a vyvolá.4 Naopak, změny měly dlouhodobý a postupně gradující charakter vyplývající z faktu, že reformí 1

Změna postojů sovětské zahraniční politiky druhé poloviny 80. let byla patrná v řadě oblastí: od Evropy (diplomatičtější přístup k Vatikánu, zájem o návštěvu Jana Pavla II.) přes Blízký a Střední východ (snaha o navázání oficiálních vztahů s Izraelem, snížení dodávek zbraní prostřednictvím třetích zemí pro Írán), jižní a jihovýchodní Asii (ukončení válečných operací v Afghánistánu, diplomatický tlak na Vietnam s cílem stažení jeho armád z Kambodži) až po střední Ameriku a Afriku (umírněnější podpora levicových sil v občanských válkách v Angole a Nikaragui). MZV-TP, č. 051 838, 15. července 1988. 2

Za anulování platnosti Brežněvovy doktríny lze považovat za vystoupení Gorbačova na summitu členských zemí Varšavské smlouvy v Bukurešti v červenci 1989. Uvádí HERTLE in NJOLSTAD, s. 273 a BIERMANN, s. 99. 3

Takřka vyčerpávající přehled jmen podílejících se na formulování nového kursu sovětské zahraniční politiky nabízí BIERMANN, s. 54-59.

4

To navzdory pamětím Eduarda Ševarnadzeho, podle něhož již roku 1986 bylo zřejmé, že německá otázka se opět dostává na Tagesordnung. Memoáry bývalého ministra zahraničí cituje PRUYS, s. 20-22.

s t r á n k a | 110

představy nového generálního tajemníka procházely nikdy nekončícím vývojem.5 Tento progres na konci studené války vyústil v naprosto odlišné vnímání obou německých států: ze Spolkové republiky se stane klíčový spojenec Sovětského svazu podporující jeho další demokratizaci, zatímco NDR se v očích Gorbačova změní na problémový stát neschopný zavést vlastní verzi perestrojky, a podkopávají tak záchranu socialismu jako režimu představujícího jedinou reálnou alternativu vůči západním demokraciím a tržním ekonomikám.

9.1.

vztah Spolková republika - SSSR aneb od podezírání téměř k objetí

V roce 1985 ale tuto fundamentální proměnu nešlo zatím ani tušit – poměry zůstávaly při starém. Co se týká vztahů mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou, ty se v polovině 80. let dokonce nacházely na nejnižším bodě od doby rezignace Konrada Adenauera.6 Z velké části šlo o pomyslné dědictví historie vzpomínané ve třetí kapitole – Spolková republika byla díky svému pevnému postoji v otázce rozmístění Pershingů dlouhé tři roky očerňována jako líheň revanšismu, militarismu a šovinismu.7 Zátěž minulých časů představovaly i postoje CDU ze sedmdesátých let: křesťanští demokraté například hlasovali proti podpisu Moskevské smlouvy z roku 1970, někteří její členové se navíc často ukazovali na sjezdech tzv. landsmanšaftů požadujících revizi německých východních hranic.8 Za břemeno včerejška lze považovat i starou gardu na sovětském ministerstvu zahraničí, jejíž bývalý šéf – Andrej Gromyko – zůstával v nejvyšších patrech díky své nové funkci předsedy Prezidia nejvyššího sovětu.9 Když se tak v březnu 1985 poprvé setkali Kohl s Gorbačovem (další ze schůzek tzv. pohřební diplomacie u příležitosti posledního rozloučení s Černěnkem), nebylo ani divu, že 5

BIERMANN, s. 113.

6

STENT, Angela, Russia and Germany Reborn. Unification, the Soviet Collapse and the New Europe, New Jersey 1999, s. 59. 7

Zklamání z postojů Spolkové republiky bylo o to větší, že právě jí byla v sovětských plánech přisuzována klíčová úloha při rozdělení dosud jednotného imperialistického tábora na tři části: USA, Japonsko a EHS, které by vedla právě SRN. Tak si to alespoň na začátku 80. let představoval sovětský ideolog a člen Brežněvovy kanceláře Vadim Zagladin. PLOETZ, Michael, Wie die Sowjetunion den kalten Krieg verlor, Berlin, München 2001, s. 256.

8

KWIZINSKI, s. 407.

9

BIERMANN, s. 100.

s t r á n k a | 111

kancléři novopečený generální tajemník připadal poněkud chladný, jeho varování před Američany navíc jako by vypadla z éry Leonida Iljiče Brežněva.10 V očích Moskvy spolková vláda stále platila za Reaganovu prodlouženou evropskou ruku, teď však už nikoliv díky Pershingům, ale kvůli své deklarované ochotě spolupracovat na projektu Strategické obranné iniciativy.11 To, že Gorbačov na svět alespoň v začátcích pohlížel starými brýlemi, potvrdil i jeho projev u 40. výročí konce druhé světové války v Evropě, v němž Spojené státy i Spolkovou republiku už takřka klasickým slovníkem obviňoval z revanšismu.12 Přesto se relativně brzy – v červenci 1986 – podařilo dosáhnout ne snad průlomu, ale jakéhosi náznaku budoucích změn. Ten se odehrál při cestě spolkového ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera do Moskvy zmíněné v kapitole pragmatická spolupráce.13 Genscher se samozřejmě osobně setkal se Ševarnadzem a především s Gorbačovem, s nímž zapředl tříhodinový rozhovor. Přesto, že oba státníci neměli žádné koncepty, jichž by se museli držet, probíhal úvod schůzky podle očekávaného scénáře. Generální tajemník nastínil svou představu evropského společného domu, Genscher kontroval tím, že pro Spolkovou republiku je určující západní spojenectví, načež Gorbačov vyjádřil své nepochopení nad postoji západoněmecké vlády obhajující jakýkoliv krok Washingtonu, čímž se dialog zacyklil a vypadalo to, že bude ukončen.14 Genscherovi se ale podařilo rozhovor posunout dál a udělat z něj jakési rozjímání nad možnostmi budoucího vývoje zahrnujícího i německou otázku. Tady se ukázalo, že Gorbačov se nejenom neohání starými klišé typu „existence dvou německých států je výsledkem poválečného vývoje“, ale že se ani nebrání tomu, aby o německé budoucnosti rozhodli sami Němci. Budoucnost sice v tehdejších představách znamenala dobu po uplynutí celých generací, německému ministrovi

10

KOHL, s. 320.

11

Předpokládané zapojení ze strany SRN bylo malé – na odhadovaných nákladech ve výši 25 miliard dolarů se měl Siemens podílet vcelku zanedbatelnými dvěma miliony. Podle MZV-TP, č. 044 549, 11. března 1986.

12

GLEES, s. 223.

13

Gorbačov dal Kvicinskému jasné instrukce, že vzhledem k propasti mezi oběma státy v roce 1986 nešlo uvažovat o schůzce na nejvyšší úrovni. Volba proto padla na Genschera a to přes jeho „vinu“ v podobě prosazování rozmístění Pershingů v rámci sociálně-liberální koalice. KWIZINSKI, s. 408.

14

GENSCHER, s. 495-500.

s t r á n k a | 112

zahraničí to ale stačilo, aby po svém návratu hlásil: „Máme co dělat s úplně novým sovětským vedením“.15 Západoněmecká média výsledky návštěvy hodnotila jako konec izolace Spolkové republiky ze strany SSSR a zároveň jako počátek nové etapy ve vztazích mezi oběma státy.16 Tyto závěry se zatím ukázaly jako předčasné, slibně rozběhnutý vývoj se na začátku podzimu 1986 totiž vrátil o dobré tři roky zpět. Nemohl za to nikdo jiný než sám spolkový kancléř, který při své říjnové návštěvě Spojených států v rozhovoru pro Newsweek krátce za sebou zmínil jména Gorbačova a říšského ministra propagandy Goebbelse, což v samotném článku vyznívalo, jako by kancléř oba dva – lidově řečeno – házel do jednoho pytle.17 Sovětská strana si vyžádala doslovný přepis, z něhož vyšlo najevo, že se spíš než o interview jednalo o klábosení u láhve vína.18 Obě jména tam nicméně padla, takže musel následovat diplomatický protest ze strany SSSR, který na Úřad spolkového kancléře donesl ambasador Kvicinskij osobně. Kohl se k situaci nepostavil čelem – svá slova nedementoval, ani se je nepokusil zasadit do kontextu – takže Rusové na omluvu čekali marně. S plynoucím časem a nulovými reakcemi ze strany kancléře Kvicinskij zavolal na moskevské ministerstvo zahraničí pro další instrukce, kde se dozvěděl, že přáním Gorbačova je na celou situaci zapomenout.19 Kohl však díky incidentu musel na následující dva roky rezignovat na roli politika usilujícího o dialog se Sovětským svazem nehledě na to, že média dostala silný impuls pro oživení dlouhodobých pochybností o kancléřově způsobilosti v oblasti zahraniční politiky.20 Ačkoliv to nikdo otevřeně nevyjádřil, Moskvě se tento Goebbelsvergleich docela hodil. Už poněkolikáté je nutno odkázat na volby do spolkového sněmu v lednu 1987. Nepochybuje se o tom, že preferovanou stranou z pohledu Sovětského svazu byla SPD, která se ústy Johannese Raua vyjádřila pro odvolání účasti SRN na projektu tzv. hvězdných válek.21 15

Tamtéž, s. 508.

16

MZV-TP, č. 052 034, 24. července 1986

17

Kohl doslova uvedl: Nemyslím si, že by Gorbačov byl liberál. Je to moderní komunistický vůdce chápající podstatu public relations. Goebbels, odpovědný za zločiny Hitlerovy doby, byl také expert ve styku s veřejností. STENT, s. 65.

18

KWIZINSKI, s. 415.

19

Tamtéž, s. 415-416.

20

KOHL, s. 610.

21

MZV-TP, č. 053 472, 28. srpna 1986.

s t r á n k a | 113

Gorbačovovi také nevonělo lpění CDU na sjednocení Německa; jeho myšlence společného evropského domu spíš odpovídala Brandtova koncepce – existence jednoho německého národa ve dvou nezávislých státech, mezi nimiž dochází ke stále větší kooperaci.22 Naděje na jednání se sociálními demokraty však padly s koncem roku 1986, kdy bylo jasné, že SPD v nadcházejících volbách nevyhraje; případné zlepšení těžce zkoušených vztahů mezi SSSR a Spolkovou republikou muselo být dosaženo se stejnými hráči. Sovětské ministerstvo zahraničí vyslalo do Bonnu pozitivní signály hned v únoru 1987; už tehdy se počítalo s návštěvou nějakého vysokého politika Spolkové republiky v Moskvě, nejlépe ještě před koncem roku.23 Volba padla na ústavně nejvyššího představitele státu, distingovaného spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera, který ale před odjezdem Kvicinskému jasně řekl, že do Moskvy jede sám za sebe, nikoliv proto, aby se místo kancléře omluvil.24 Na schůzce s Gorbačovem v červenci 1987 se na Kohlovo faux pas dostalo jen jednou: hned na začátku, když generální tajemník KSSS incident smetl ze stolu s poznámkou, že nechce slyšet žádné překlady dalších interview, místo toho si ve vztazích se Spolkovou republikou přeje vybudování solidních základů. Nejvíc pozornosti vyvolala ta část dialogu vztahující se k německé otázce. Gorbačov vyslovil posléze mnohokrát citovaná slova, že o sjednocení Německa se není v dané chvíli potřeba bavit, dějiny budou jasnější za sto let.25 To, že z Moskvy poprvé zazněl konkrétní časový horizont, v němž by se osud obou německých států mohl zase spojit, vzbudilo obrovskou pozornost ve Spolkové republice, kde Weizsäckerova návštěva pochopitelně zabírala titulní stránky všech hlavních deníků.26 Pro nejbližší budoucnost mělo ale větší význam rozloučení. Spolkový prezident schůzku zakončil diplomatickou formulí ve smyslu, že SRN může být Sovětskému svazu nápomocná při snaze učinit Evropu bezpečnější a vyřídil pozdravy od

22

GEDMIN, s. 12.

23

MZV-TP, č. 043 597, 27. února 1987.

24

KWIZINSKI, s. 417.

25

KWIZINSKI, s. 421, GORBATSCHOW, s. 701. WEIDENFELD, Werner, Außenpolitik für die deutsche Einheit, Stuttgart 1998 správně upozorňuje na to, že oněch sto let bylo použito spíš jako rétorický obrat, s. 49. 26

MZV-TP, č. 051 645, 9. července 1987.

s t r á n k a | 114

kancléře, Gorbačov na druhou stranu svým jménem prosil o předání osobních pozdravů Kohlovi. Usmíření bylo dosaženo.27 Jednalo se o průlom i z celoevropského hlediska, protože v roce 1987 se stále s určitostí nevědělo, zda proklamace větší svobody uvnitř východního bloku nejsou spíš obecnými frázemi na zakrytí imperiální podstaty sovětského režimu. K pozitivní percepci Gorbačova i dalšímu zlepšování atmosféry mezi Spolkovou republikou a SSSR vydatně napomáhaly snahy Hanse-Dietricha Genschera. Ten jako první vysoce postavený politik Západu (bylo to v lednu 1987 na světovém ekonomickém fóru v Davosu) jasně prohlásil: „Berme Gorbačova vážně“, v další části svého projevu pak apeloval, aby západní Evropa namísto pozorování začala reformní snahy uvnitř SSSR aktivně podporovat.28 Jinými slovy, Spolková republika se jako první stát Evropských společenství výslovně postavila za perestrojku a akceptovala to, že nový generální tajemník se liší od předcházející gardy, že se s ním dá skutečně jednat, čímž předběhla opatrné Francouze nebo zatím stále ještě skeptické Američany.29 Spolková vláda však nemohla překročit jisté mantinely a začít se SSSR vyjednávat bez jakýchkoliv ohledů na celkovou situaci mezi Západem a Východem, protože takové způsoby by vzbudily podezření ze snah ubírat se tradiční německou Sonderweg. Koneckonců to je také jedna ze základních příčin, proč Gorbačovův projekt společného evropského domu byl přijímán s relativní nedůvěrou – vypadalo to, jako by SSSR toužil po odlákání Spolkové republiky ze západních struktur a jejím převedení do neutrálních vod, což mohlo být de facto pouhé oprášení známého Stalinova plánu z roku 1952.30 I z tohoto důvodu se ve vzájemném sbližování pokračovalo opatrně a ještě před návštěvou kancléře (s níž už se však v delším časovém horizontu počítalo) se do Moskvy vydaly dvě osobnosti západoněmecké vládní koalice. Tři dny před koncem roku 1987 v centru SSSR přistál

27

KWIZINSKI, s. 423.

28

WEIDENFELD, s. 45.

29

STENT, s. 60 a JÄGER, Wolfgang, Deutschlandpolitik der CDU/CSU Koalition 1982-1989, in: Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1582-1583, BIERMANN, s. 102.

30

Připomíná POND, s. 19, GLEES uvádí, že jedním z těch, kdo se obávali rozvolnění vazby mezi Spolkovou republikou a USA, byl Henry Kissinger, s. 223.

s t r á n k a | 115

Franz Josef Strauss.31 Schůzka s Gorbačovem byla pozitivně hodnocena z obou stran – na generálního tajemníka Strauss udělal dojem svou schopností realistického pohledu na svět,32 předseda CSU na oplátku potvrdil hodnocení Gorbačova jako politika moderní éry, který rozhodně neuvažuje o vývozu revoluce a rozšiřování socialismu násilím.33 Krátce po novém roce do hlavního města SSSR zavítal zemský předseda Bádenka-Würtemberska a předseda Spolkové rady Lothar Späth z CDU, jehož cesta už v podstatě byla přípravou reciproční návštěvy na nejvyšší úrovni.34 V roce 1988 tedy konečně došlo na osobní sblížení Michaila Gorbačova s Helmutem Kohlem. Jisté zpoždění je vedle kancléřova faux pas a kremelských nadějí vkládaných do SPD nutno připsat faktu, že sovětská zahraniční politika se v letech 1985-1987 jednoznačně soustředila na dialog se Spojenými státy korunovaný smlouvou o likvidaci jaderných zbraní středního doletu.35 Na začátku roku 1988 se však situace SSSR v porovnání s dobou před třemi lety v jednom podstatném aspektu lišila. Ten částečně vyplynul při lednovém setkání Eduarda Ševarnadze s Helmutem Kohlem, na němž sovětský ministr zahraničí (na rozdíl od předcházejících schůzek) stavěl do popředí možnosti oboustranné hospodářské spolupráce.36 Nejednalo se o žádnou revoluční myšlenku: už v listopadu 1981 se v Bonnu objevil Leonid Iljič Brežněv s dílčím cílem učinit z ekonomiky jeden ze základních pilířů vzájemných vztahů,37 na což po šesti letech navázal Strauss, který před svým odletem do Moskvy změnu pojetí německo-sovětských vazeb charakterizoval symbolistním vyjádřením „Mars musí odejít, jeho 31

Strauss jako náruživý pilot cestu z Mnichova do Moskvy strávil za kniplem své Cesny. Přistání v centru SSSR nepostrádalo prvek dobrodružství – během letu se totiž výrazně zhoršily podmínky a Strauss na letišti Šeremetěvo přistával v době, kdy letiště bylo kvůli přívalům sněhu již uzavřeno. Více viz dokument ZDF Franz Josef Strauß in Moskau, na YouTube. 32

GORBATSCHOW, s. 703, KWIZINSKI s. 426. Gorbačovovi pravděpodobně imponoval také Straussův výrok o znovusjednocení Německa, které předseda CSU v tehdejších podmínkách nepokládal za reálné. MZV-TP, č. 040 460, 12. ledna 1988. 33

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8466.

34

KOHL, s. 651, GARTON ASH, s. 111.

35

GARTON ASH, s. 105-106 a GORBATSCHOW, s. 703. Západní Evropa prakticky až do roku 1989 ležela ve stínu USA a východního bloku. WEIDENFELD připomíná, že Gorbačov v letech 1985-1988 podniknul pouze jednu cestu do západní Evropy, a to do Paříže, s. 43. 36

MZV-TP, č. 041 146, 22. ledna 1988 (informace čs. velvyslanectví v Bonnu od Kvicinského) a KOHL, s. 655.

37

PLOETZ, s. 257-258.

s t r á n k a | 116

místo zaujme Merkur“. Tato slova potvrdila známou pravdu, že zahraniční obchod ve vazbách mezi Spolkovou republikou a Východem mnohdy předcházel diplomacii,38 což však na konci osmdesátých let mnohem silněji platilo pro sovětskou politiku vůči SRN. Ceny ropy, jež se v první polovině dekády držely na vysokých hodnotách, totiž od roku 1985 nastoupily do dlouhodobého klesajícího pásma (tzv. medvědího trhu), čímž se sovětské státní kase podstatným způsobem krátily devizové příjmy.39 Výpadky se řešily seškrtáním výdajů (které ale nebylo dost razantní) v kombinaci s tím, k čemu přistupovalo Polsko v polovině 70. let a NDR o několik roků později – prodejem státních dluhopisů na kapitálových trzích. Během pouhých pěti let (v období mezi roky 1984-1989) tak sovětské pohledávky vůči Západu vzrostly pětinásobně – z 10 miliard na 50 miliard dolarů.40 Západní Německo se svou největší ekonomikou Evropy se přirozeně nabízelo jako lékař schopný SSSR ulevit od jeho hospodářských bolestí. Finanční výpomoc vlastně už probíhala – formou vykupování etnických Němců ze Sovětského svazu, kteří se od poloviny 80. let v rámci programu slučování rodin stěhovali do Spolkové republiky.41 Nárůst počtu takovýchto případů byl impozantní: zatímco v roce 1986 ze SSSR do západního Německa přišla tisícovka imigrantů, o dva roky poté už se jednalo o téměř padesát tisíc lidí.42 Soudruzi v Kremlu se dále mohli spolehnout na to, že sovětské dluhopisy bez větších problémů nacházely své kupce na

38

GARTON ASH, s. 248 a 253. Dávno před navázáním diplomatických vztahů s Východem existoval uvnitř SRN názor, že právě ekonomická síla Spolkové republiky bude tím faktorem, který pomůže při dosažení hlavních cílů Ostpolitik. Tato strategie dostala označení Wandel durch Handel.

39

Tato skutečnost je dobře vidět na obratu zahraničního obchodu mezi Spolkovou republikou a SSSR. Zatímco v první polovině 80. let v důsledku rostoucích cen ropy jeho obrat stoupal (kulminace v roce 1984 ve výši 25 mld. DM), ve druhé polovině dekády se situace otočila a během tří let celkový obrat poklesl na 15 mld. DM. Viz Mit Milliarden nach Sibirien, Der Spiegel, Nr. 20/1988, s. 198. Nutno poznamenat, že z pohledu absolutních čísel SSSR pro Spolkovou republiku představoval druhořadého partnera, když se jeho podíl na zahraničním obchodu SRN pohyboval okolo pouhých dvou procent. Uvádí STENT, s. 79. 40

NEWNHAM, Randall, Deutsche Mark Diplomacy. Positive Economic Sanctions in German-Russian Relations, Pennsylvania State University 2002, s. 190. Pouze obsluha sovětského dluhu (tj. finance určené na umoření úroků) si v roce 1990 vyžádala 12 miliard rublů. 41

GARTON ASH připomíná, že Spolková republika po roce 1945 za reemigraci etnických Němců platila vždy a to nejen Sovětskému svazu. Oficiální sazba za jednoho člověka přestěhovaného ze SSSR do SRN neexistovala, lze však usuzovat, že šlo o částku blízkou osmi tisícům DM. To byla suma, za níž se svých německých obyvatel (na základě dohody mezi Schmidtem a Ceauşescem z roku 1981) zbavovalo Rumunsko. Viz s. 239-240. 42

STENT, s. 68, GARTON ASH, s. 661, přílohy – tabulka č. IX.

s t r á n k a | 117

kapitálovém trhu ve Frankfurtu, kde během let 1987 a 1988 byly umístěny obligace ve výši jedné miliardy západních marek.43 Získané prostředky však v neprůhledném a silně zkorumpovaném systému Sovětského svazu nepředstavovaly víc než jen pár kapek. Hospodářská spolupráce (nebo lépe řečeno západoněmecká pomoc) proto nabírala na obrátkách ještě před Kohlovou cestou do Moskvy – k jejímu rozpohybování pomohlo setkání jednoho z ředitelů Deutsche Bank Friedricha W. Christiansena s Eduardem Ševarnadzem i návštěva spolkového ministra hospodářství Martina Bangemanna s cílem zjistit možnosti bilaterálních ekonomických projektů (především co se týká zakládání společných podniků) a eventuální zájem o poskytnutí spotřebního úvěru.44 Kooperativní přístup SSSR dokumentovalo i navázání oficiálních vztahů s EHS v červnu 1988.45 Vzhledem k těmto skutečnostem je docela příznačné, že ve čtyřech letadlech, která čtyřiadvacátého října 1988 odstartovala z Mnichova do Moskvy, sedělo kromě kancléře, jeho manželky, pěti ministrů, sto padesáti novinářů a členů mnichovské filharmonie také několik desítek bankéřů a byznysmenů ze Spolkové republiky. Druhé osobní setkání Helmuta Kohla s Michailem Gorbačovem zpočátku provázel citelný chlad (vyvolaný tím, že kancléř německou otázku začal probírat hned první den), ten se ale nakonec podařilo odvanout díky velkorysé finanční strategii, jíž se kancléř ve vztahu k SSSR držel až do roku 1990. Mezi Spolkovou republikou a Sovětským svazem bylo během návštěvy podepsáno celkem šest smluv, které se více či méně dotýkaly hospodářské spolupráce. Spojenectví bylo zpečetěno především půjčkou na 1 miliardu rublů (s garancí konsorcia západoněmeckých bank), oficiálně poskytnutou na nákup strojů pro sovětský průmysl. Nakonec se tedy ledy prolomily. Bonn a Moskva začaly psát úplně novou etapu vztahů charakterizovanou nikoliv příležitostným, ale pravidelným dialogem na nejvyšší úrovni.46

43

NEWNHAM, s. 196.

44

Mit Milliarden nach Sibirien, s. 189.

45

NEWNHAM, s. 202.

46

K návštěvě kancléře v Moskvě viz KOHL, s. 756-771, GARTON ASH, s. 112, předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 91/88, bod č. 9(i): Informace o rozhovorech kancléře NSR H. Kohla v Moskvě a především Aktennotizüber ein Gespräch des Genossen Erich Honecker, Generalsekretär des ZK der SED und Vorsitzender des Staatsrates der DDR, mit Alexander Bondarenko, Mitglied des Kollegiums und Leiter der 3. Europäischen Abteilung des MfAA der UdSSR, am 30. Oktober 1988, k dispozici buď v archivu SAPMO nebo na www.chronik-der-mauer.de.

s t r á n k a | 118

Priorita ekonomických motivů se ukázala v lednu 1989, kdy se na Úřadu spolkového kancléře náhle objevil Alexandr Jakovlev, člen politbyra a klíčová figura sovětských reforem, aby Kohla za čerstva informoval o skutečnosti, že hospodářství SSSR (slovy Kvicinského) padalo do propasti.47 Gorbačov si musel uvědomovat nebezpečí, že pokud se mu nepodaří naplnit regály zbožím, bude v sázce jeho další politický osud i budoucnost perestrojky. Zrovna v té době však většina volných peněz ze sovětské kasy směřovala na hašení dvou mimořádně nákladných katastrof: vyčíslení likvidace následků černobylského výbuchu se po dvou a půl letech zastavilo na bezmála osmi miliardách rublů a prakticky totožnou částku si vyžádala bezprostřední opatření po silném zemětřesení v Arménii z prosince 1988.48 Vratká pozice Gorbačova uvnitř svazu kontrastovala s jeho stále vřelejším přijímáním v západní Evropě, což projevilo při jeho návštěvě Spolkové republiky v červnu 1989. Generální tajemník tehdy už nebyl tou poněkud tajemnou a nevypočitatelnou figurou jako při svém nástupu do úřadu, ale člověkem, který ztělesňoval naději na překonání čtyřiceti let trvající studené války.49 V ulicích západoněmeckých měst vypukla doslova gorbymánie.50 Frenetický pokřik Gorbi, Gorbi! zazníval všude – od úvodního přijetí Gorbačova na bonnské radnici až po závěrečnou prohlídku továren Mercedesu.51 Rozhodující okamžiky se odehrály při už takřka legendární půlnoční vycházce obou státníků (doprovázených pouze tlumočníkem) po zahradě Kanzleramt. Mezi Kohlem a Gorbačovem vládla otevřená atmosféra a vůle stvrdit nové pojetí vzájemných vztahů podepsáním zásadní smlouvy. Kancléř se rozhodnul zajít ještě dále a rozhovor zavedl na německou otázku. Gorbačov se zpočátku držel názoru, že rozdělení Německa je logickým výsledkem dějinného vývoje. Kohl se v tu chvíli podíval na mohutný tok největší řeky západní Evropy a prohlásil: „Zkuste zastavit Rýn, technicky to možné je. Pak ale opustí své břehy a najde si jinou cestu k moři. A podobné je to i s německým sjednocením. Stejně, jako vody Rýna nakonec 47

KWIZINSKI, s. 443.

48

KOHL, s. 833-834.

49

Během osmi měsíců, které uplynuly od setkání s Kohlem v Moskvě, se Sovětský svaz vydal cestou zřetelné demokratizace. V tomto ohledu je dobré připomenout (částečně) svobodné volby do nově vytvořeného Sjezdu lidových pověřenců, kam byl za moskevskou oblast vyslán radikální reformista Boris Jelcin. 50

KOHL, s. 891, GARTON ASH dává přednost termínu gorbasm, s. 113.

51

ÚV KSČ, zasedání č. 122/89, bod č. 8(i): Informace ÚV KSSS o návštěvě M. S. Gorbačova v NSR.

s t r á n k a | 119

dospějí k moři, tak jistě jednou přijde německé sjednocení.“52 Generální tajemník se po chvilce mlčení pouze tiše zeptal, zda Spolková republika bude schopná pomoci, až se Sovětský svaz dostane do problémů. Jinými slovy, Gorbačov v tomto okamžiku opustil představy o neměnnosti poválečného uspořádání Evropy a kývnul na sjednocení Německa, což dokládá protokol podepsaný na závěr návštěvy.53 V tzv. bonnské deklaraci se přímo píše, že každý národ má právo určit si svobodně svůj osud, tedy právo na to vybrat si svůj vlastní politický a ekonomický systém.54 Cesta k pádu Berlínské zdi se z mezinárodního pohledu uvolnila.55

9.2.

vztah NDR - Sovětský svaz aneb od respektu k odcizení

Po roce 1990 se vyrojily spekulace o tom, zda SSSR náhodou východoněmeckou republiku neodepsal hned se začátkem Gorbačovovy vlády. Vyjádření podobného typu se objevovala především v souvislosti se jménem Eduarda Ševarnadzeho, který o nevyhnutelnosti německého sjednocení nepochyboval údajně již v roce 1986.56 Poukazovalo se i na text Vjačeslava Dašitčeva z poradního výboru sovětského ministerstva zahraničí z roku 1987 nazvaný jako Společný evropský dům a německá otázka, v němž se objevuje výzva k překonání studené války a navázání spolupráce se Západem právě i za cenu „obětování“ NDR.57 Na úvod budiž jasně řečeno, že 52

KOHL, s. 889, KORTE, s. 325.

53

Půlnoční procházku po zahradě spolkového kancléřství jako rozhodující okamžik vidí i KÖNIG, s. 157. Je poněkud zarážející, že Gorbačov tuto událost ve svých pamětech vůbec nezmiňuje.

54

Například WEIDENFELD, s. 47.

55

Předcházející odstavce hlavní motiv zrodu nového pojetí vztahů mezi Spolkovou republikou a Sovětským svazem spatřují v oblasti ekonomické spolupráce. Přerod ale samozřejmě nemůže vysvětlován čistě monokauzálně – skutečnost byla určitě složitější. V literatuře se například často upozorňuje na fakt, že Kohl i Gorbačov jsou politici jedné generace, do jejichž osudů tragicky zasáhla druhá světová válka: Helmutu Kohlovi vzala staršího bratra, Michail Gorbačov přišel o svého otce. Viz např. Enquete Kommission, Band 5/1, s. 934. Svůj význam ale mohly mít i dnes už těžko rekonstruovatelné detaily – WEIDENFELD uvádí příklad jednoho z nich, když připomíná, že před prvním rozhovorem v Bonnu Kohl Michailu Gorbačovovi předal malý dárek určený pro jeho maminku, s. 47.

56

Tak se Ševarnadze vyjádřil v rozhovoru pro Die Welt v roce 1993, podle KOTSCHEMASSOW, s. 131. GARTON ASH na Ševarnadzeho v této souvislosti poukazuje také, když uvádí, že se o Wiedervereinigung začalo uvažovat v roce 1986, aby následujícího roku sovětský ministr zahraničí i generální tajemník KSSS došli k názoru, že sjednocení Německa je nevyhnutelné, s. 108. 57

GARTON ASH, s. 109 a NEWNHAM, s. 198.

s t r á n k a | 120

podobné úvahy patří i nadále do oblasti domněnek a hypotéz.58 Prakticky až do pádu Berlínské zdi byla NDR chápána jako pevný výsledek poválečného uspořádání Evropy a existence východoněmecké republiky představovala základní kámen sovětského bezpečnostního systému. Měnil se však poměr k Erichu Honeckerovi nebo obecně k širšímu vedení ve Východním Berlíně. V přechodu od respektu k oboustrannému odcizení lze těžko určit nějaký přelomový bod; stejně jako v případě proměny vztahů mezi SSSR a Spolkovou republikou i tady se jednalo o dlouhodobý proces v závislosti na tom, jak Gorbačovova reformní politika zasahovala do stále hlubších základů sovětského systému. Většina členů SED však volbu nového a ve srovnání se svými předchůdci mladého a energického generálního tajemníka KSSS přivítala. V prvním roce a půl dokonce následovalo oživení vzájemných kontaktů na politické, hospodářské i osobní bázi – pouze mezi březnem 1985 a listopadem 1986 se Honecker s Gorbačovem sešel devětkrát.59 Kde tedy hledat kořeny osobní antipatie Honeckera vůči Gorbačovovi a naopak? V literatuře panuje konsensus nad tím, že jistý druh animozity byl zcela jistě patrný na jaře 1986 při XI. sjezdu SED zmíněném v souvislosti s nepřímým zákazem Honeckerovy cesty do Spolkové republiky. Vzhledem k problémům, jimž NDR a potažmo celý východní blok čelil, by sjezd veden v až příliš sebeuspokojivém stylu. Generální tajemník KSSS – usazený v křesle pro čestného hosta – po několika hodinách naplněných posloucháním falešných úspěchů od rekordní sklizně po výstavbu nových bytů pochopil, že s těmito soudruhy opravdové změny do NDR nikdy nepřijdou.60 Zklamání bylo o to větší, že Gorbačov na XXVII. sjezdu KSSS konaném o dva měsíce dříve poprvé detailněji představil svůj program perestrojky a ve Východním Berlíně logicky očekával alespoň minimální odezvu. Té se ale nedočkal, naopak: jedenáctý stranický sjezd SED může být ze zpětného pohledu považován za moment, kdy se východoberlínské vedení rozhodlo, že změny prováděné v SSSR přejímat nebude. Postoj špiček SED ostře kontrastoval s nadšením, s nímž byl Gorbačov přijímán u členů strany na nižších pozicích. Ti se

58

KÖNIG, s. 154.

59

Tamtéž, s. 147.

60

CHILDS, David, The SED faces the challenges of Ostpolitik and Glasnost, in: CHILDS (viz první kapitola, pozn. č. 12), s. 16, uvádí také STENT, s. 54.

s t r á n k a | 121

s novým generálním tajemníkem chtěli mimo oficiální plán sjezdu pozdravit, Honecker však setkání Gorbačova a řadových členů SED pro údajný nedostatek času zrušil.61 V té době už klíčil další dílčí konflikt vyplývající z přílišné snahy NDR o normalizaci vztahů s Čínskou lidovou republikou. Na první pohled se nejednalo o aktivitu, která by mířila proti obecným zájmům sovětské zahraniční politiky – urovnání vztahu k Číně proklamoval už Brežněv na XXVI. sjezdu KSSS v únoru 1981. Východoněmecké vedení však v tomto případě bylo možná až příliš aktivní: nevyčkalo na první kroky sovětské strany a s námluvami začalo už několik týdnů po Brežněvově projevu.62 Sovětský svaz situaci vnímal jako pokus Číny o narušení spojenectví mezi SSSR a NDR, což Východní Berlín uváděl na pravou míru tím, že se naopak jedná o snahu vrátit Čínu zpět do antiimperialistického tábora.63 Přes náznaky o nevhodnosti nadměrného rozvíjení vztahů s Pekingem NDR prakticky po celá osmdesátá léta pokračovala v budování intenzivních kontaktů s ČLR na mnoha úrovních,64 což vyvrcholilo v říjnu 1986, kdy se do hlavního města „říše středu“ vydal Erich Honecker. Ačkoliv generální tajemník SED se při setkání s Teng Siao-pchingem o Michailu Gorbačovovi vyjadřoval (tehdy ještě) velmi pozitivně,65 NDR podepsáním dohody o hospodářské a vědeckotechnické spolupráci při normalizaci vztahů s Čínskou lidovou republikou SSSR vlastně předběhla, což v Moskvě vyvolalo jistou nelibost. Skutečný důvod východoněmecko-čínského sblížení vyplouval na povrch až postupujícím časem, kdy se ukazovalo, že to byl právě Honecker, kdo projevoval tendence vydat se čínskou cestou neboli výlučným upřednostňováním ekonomických reforem. Gorbačov však čínskému modelu nedůvěřoval. Podle něj měly

61

MZV-TP, č. 048 957, 22. května 1986.

62

Na jaře roku 1981 se do ČLR vydala delegace oddělení mezinárodních vztahů ÚV SED pod vedením Bruno Mahlowa. Šlo o první oficiální schůzku členů ÚV SED a ÚV Komunistické strany Číny od poloviny 60. let. MEISSNER, Werner, Die DDR und China 1949 bis 1990, Berlin 1995, s. 348. 63

MZV-TP, č. 048 553, 16. května 1983. Horst Sindermann – prezident Lidové sněmovny NDR – to obhajoval následovně: „Politika malých kroků vůči Číně je dobrá a nutná; od Číny nelze očekávat velký krok směrem k nám, pokud neudělá několik malých – a my musíme dát Číně šanci tyto kroky udělat.“

64

Příkladem za všechny budiž vyslání stálého štábu východoněmecké televize do Pekingu. MZV-TP, č. 050 239, 12. června 1986.

65

MEISSNER, s. 350.

s t r á n k a | 122

hospodářské změny přijít až po uvolnění politického systému, na čemž nic nezměnila ani jeho návštěva Pekingu.66 Stále se nicméně nejednalo o vybudování pomyslného příkopu, který by se v případě dobré vůle nedal překročit. Erich Honecker bez jakýchkoliv výtek podporoval nový zahraniční kurz přestavby, to znamená schůzky s Reaganem v Ženevě a Reykjavíku i smlouvu o likvidaci raket středního doletu. V té samé době se navíc mohlo zdát, že Gorbačov nechce při reformách překročit kritickou mez, když se například v proslovu k 70. výročí VŘSR vyjádřil, že „cesta nastolená VŘSR je správná“.67 Podobné výroky je však nutno vnímat spíš jako Gorbačovovy slabší momenty dokládající jeho nejistotu při uvolňování ideologického šroubu, popřípadě jako snahu vyvažovat pozici mezi reformním a konzervativním křídlem KSSS. Během roku 1987 už pojmy perestrojka a glasnosť zásadním způsobem měnily smysl – přestavba začala být používána jako synonymum pro radikální verzi reformy a nakonec i pro změnu systému jako takového, význam glasnosti se posouval od informační otevřenosti režimu ke svobodě slova, s níž nakonec splynul.68 Honecker prakticky hned od poloviny 80. let vůči sovětským změnám vykazoval zřetelnou míru nedůvěry, teď se však jednalo o převrat, který jednoduše nemohl strávit.69 „Ve druhé polovině roku 1987 jsme v plné míře poznali postoj Ericha Honeckera a vedení SED k perestrojce. Honecker se sice při rozhovorech vyjadřoval kladně (…), ale (…) jeho vnitřní hodnocení bylo jiné.“70 Lze se oprávněně domnívat, že u Honeckera ještě víc obav než perestrojka vyvolávala glasnosť, protože otevřenost, zejména vůči historii, by mohla podkopat chabé ideologické základy, na nichž byla NDR postavena. Východoněmecká média postupem doby Gorbačovovy projevy vlastně cenzurovala, když z jeho vystoupení zveřejňovala pouze výňatky k zahraniční politice, zatímco vše ostatní se přecházelo mlčením.71

66

FALIN, s. 482.

67

KÖNIG, s. 149.

68

BROWN, Archie, Vzestup a pád komunismu, Brno 2011, s. 592 a 595.

69

Jak konstatovalo československé velvyslanectví ve Východním Berlíně, „již koncem roku 1985 přešly hromadné sdělovací prostředky v NDR do fáze třídění a výběru informací o SSSR“. MZV-TP, č. 042 514, 12. února 1987. 70

KOTSCHEMASSOW, s. 50.

71

MZV-TP, č. 043 493, 26. února 1987.

s t r á n k a | 123

Další hřebík do rakve kdysi bezproblémových sovětsko-východoněmeckých vztahů zatloukl hlavní ideolog SED Kurt Hager, který v dubnu 1987 v rozhovoru pro Stern postoj širšího vedení NDR k perestrojce vyjádřil dnes už notoricky známým příměrem: „Pokud si váš soused nově vytapetuje byt, jste povinni si také vytapetovat?“ V zásadě šlo o novou formulaci stanoviska vyjádřeného již dříve – že „každá země musí brát ohled na stav svého vývoje a svých specifických zkušeností, což s sebou přináší rozdíly v přístupu“.72 Odmítnutí „vylepit tapety“ v barvách perestrojky se v posledních letech existence NDR zdůvodňovalo i tím, že přestavba zde začala už na VIII. sjezdu SED v roce 1971, na němž byl právě Honecker zvolen do čela strany. Východní Německo tak před Sovětským svazem mělo mít náskok patnácti let a většina reforem, jež se Gorbačov u sebe doma teprve snažil uvést do praxe, byla v NDR podle tohoto propagandistického konstruktu již dávnou skutečností.73 Následující rok – 1988 – nepochopení mezi Východním Berlínem a Moskvou otevřeně vyplavalo na povrch. Hned na tradičním lednovém honu v okolí Werbellinsee Honecker vyhledal sovětského velvyslance Kočemasova, aby ho informoval, že se rozhodnul pro škrtnutí termínu perestrojka ze všech oficiálních dokumentů a přidal osobní prognózu, že SSSR při zachování dosavadního kurzu do dvou let zanikne.74 Konec „přátelství na věčné časy“ dokumentovalo i doporučení z nejvyšších míst SED nenést v průvodu na Prvního máje portréty Gorbačova ani představitelů dalších komunistických zemí.75 Erich Honecker dospěl k názoru, že NDR jako nejvyspělejší země východního bloku jednoduše nemusí přejímat nevyzkoušené reformní modely. Z jeho pohledu NDR s ekonomikou schopnou produkovat dvaatřicetibitové mikroprocesory měla být učitelem Sovětskému svazu sužovaným stále většími hospodářskými i sociálními problémy, nikoliv naopak.76

72

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 23, dokument č. 010881/87: Zpráva o poradě sekretariátu ÚV SED s 1. tajemníky OV SED, 13. února 1987. 73

Tak se mj. vyjadřoval Kurt Hager na přednášce Vysoké školy Karla Marxe, MZV-TP, č. 050 367, 11. června 1987.

74

KOTSCHEMASSOW, s. 72.

75

MZV-TP, č. 047 816, 3. května 1988.

76

Stálý zastupitel NDR v Bonnu, Horst Neubauer, v rozhovoru s Dušanem Spáčilem podotknul, že chozraščot je v NDR již pravidlem a do roku 1990 by všechny kombináty měly mít charakter samostatně hospodařícího podniku. MZV-TP, č. 043 905, 8. března 1989.

s t r á n k a | 124

Víra, že jedině NDR kráčí tou správnou cestou a strach před důsledky další vlny destalinizace přispěly k dobře známému opatření z podzimu 1988, kdy se do východního Německa přestal dovážet Sputnik – měsíční výběr ze sovětského tisku.77 Východoněmecké obyvatelstvo se tak ocitalo v jakémsi informačním embargu. Nejenom, že propaganda již čtyři desetiletí určovala ráz zpravodajství o Západu, nyní se přestalo informovat i o Východu, respektive byly vybírány především ty negativné zprávy – rostoucí opozice proti Gorbačovovi, demonstrace v Tbilisi, konflikt v Náhorním Karabachu.78 Pro komplexní dění ze Sovětského svazu tak bylo paradoxně nutné přepnout na ARD nebo ZDF, popřípadě zajít na ambasádu SSSR nebo do centrály tiskové agentury Novosť ve Východním Berlíně.79 I když se situace posléze částečně zlepšila – zákaz dovozu Sputniku byl odvolán a šéfredaktorem Neues Deutschland se stal Günter Schabowski považovaný za relativního liberála – tak se negativní dojem, který kauza Sputnik vyvolala, nikdy nepodařilo úplně smýt.80 Neslučitelné vidění světa Ericha Honeckera a Michaila Gorbačova se zřetelně ukázalo i v lednu 1989 ve Vídni u příležitosti zakončení téměř dvou a půl roku trvajících jednání dalšího kola KBSE. Ta byla korunována podepsáním závěrečného dokumentu konkretizujícího dohody z Helsinek o bezmála patnáct let dříve,81 Rumunsko spolu s NDR však odmítaly dokument signovat. Svůj podpis sice nakonec připojily, ale až po silném diplomatickém nátlaku ze strany Sovětského svazu.82 Ve srovnání s Honeckerovou podezřívavostí vůči perestrojce a nakonec záměrnou izolací před reformami z Moskvy jsou problémy na poli hospodářské spolupráce méně významné, nicméně určitě ne zanedbatelné. Jak bylo řečeno dříve, Sovětský svaz pro NDR představoval zdaleka nejdůležitějšího obchodního partnera, když se do zemí SSSR pravidelně vyváželo okolo 77

Zákaz následoval nedlouho po vydání studie o paktu Molotov-Ribbetrop s tvrzením, že němečtí komunisté se nedokázali v boji proti Hitlerovi sjednotit se sociálními demokraty, což bylo ze zpětného pohledu hodnoceno jako chyba. MZV-TP, č. 059 005, 25. listopadu 1988. TAYLOR připomíná, že spolu se Sputnikem se na seznam zakázaných tiskovin dostaly i Moscow News a zpravodaj britské komunistické strany Daily Worker, s. 389.

78

MZV-TP, č. 046 949, 28. dubna 1989.

79

MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 23, zpráva č. 012882/87: K súčasnej situácii v žurnalistike NDR, 22. června 1987. 80

KOTSCHEMASSOW, s. 73.

81

Závěrečný akt na ww.fas.org/nuke/control/osce/text/VIENN89E.htm.

82

WENTKER, s. 1003.

s t r á n k a | 125

40 % východoněmecké průmyslové produkce a ekonomika NDR byla doslova životně závislá na dodávkách ruské ropy. První zádrhele vyvstaly ještě před Gorbačovovým nástupem v průběhu roku 1984, kdy se poprvé objevují zprávy o neplnění dodávek ze strany NDR (u výrobků strojírenského, chemického a textilního průmyslu) zesílených nespokojeností Rusů s mnohdy nedostatečnou kvalitou východoněmeckých produktů.83 Těžko hodnotit, zda Východní Berlín měl reálné obtíže naplnit dohodnuté kvóty nebo zda se jednalo spíš o nepřiznanou odvetu za snížení celkového exportu surové ropy ze SSSR. Každopádně zrno nedůvěry bylo zaseto i zde a občasné stížnosti na neplnění dodávek z východního Německa se po zbytek dekády objevovaly pravidelně. Problém se vyostřil na samém sklonku 80. let při setkáních předsedů státních plánovacích komisí dohadujících možnosti bilaterálního obchodu. Sovětská strana dala ústy Pavla Masljukova v tvrdých jednáních najevo, že vzhledem k obtížné hospodářské situaci jsou možnosti exportu surovin ze SSSR omezené, hlavně však odmítala za realizované dodávky přijmout „cokoliv“, jak bylo do té doby zvykem. Sovětský svaz v barterových obchodech nyní požadoval valutově směnitelné zboží – tedy jinými slovy pouze to, co se dalo prodat na Západě.84 Posledním příkladem ochladnutí dříve bezproblémových hospodářských vazeb je váznoucí spolupráce na hutnickém kombinátu Krivoj Rog, jehož výstavbu kolektivními silami předjímala smlouva o zakládání společných podniků z konce roku 1986. Východní Německo na jižní Ukrajinu vyslalo téměř šest stovek specialistů z nejrůznějších oborů, jejich využití se však ukázalo jako diskutabilní. NDR tak brzy po startu uvažovala o opuštění projektu s kacířskou myšlenkou, že chybějící ocel by se dala importovat z Indie nebo Brazílie, což vycházelo levněji, než se v podmínkách sovětského systému snažit vybudovat od základů novou železárnu.85 Tím rozhodujícím hřebíkem do rakve vztahů mezi SSSR a východoněmeckou republikou však byla celková změna sovětské zahraniční politiky. Honecker prostě nemohl následovat 83

SAPMO-Barch. Berlin, DY 30, Nr. 12373: Information über die Entwicklung der Beziehungen zwischen der DDR und der UdSSR im Jahre 1985 sowie Schlussfolgerungen für ihre weitere Gestaltung, Moskau, 12. November 1985, s. 57. Jde o pravidelnou zprávu východoněmeckého velvyslanectví v Moskvě. Problémy vzájemného obchodu byly ve výše citované zprávě rozebírány opravdu důkladně (na pěti stranách), což ve srovnání s předcházejícími sděleními vyplněnými pouze úspěchy ukazovalo na to, že výpadky u dodávek z NDR byly v Moskvě vnímány jako problém. 84

MZV-TP, č. 042 710, 17. února 1989 a č. 050 665, 13. července 1989; toto téma dobře sleduje MAIER, Charles, Dissolution. The Crisis of Communism and the End of East Germany, Princeton 1997, s. 64-66.

85

MZV-TP, č. 040 319, 8. ledna 1987.

s t r á n k a | 126

Gorbačovovu koncepci tzv. společného evropského domu: proklamace hlubší kooperace a intenzivnější mezilidské komunikace by jen podporovala touhy východoněmeckých obyvatel po větší svobodě a demokratizaci systému, které se šéf SED do svých posledních dnů tak usilovně bránil.86 Ještě mnohem důležitější faktor je ale třeba hledat jinde: jakmile byl totiž koncept jednotného evropského domu vytažen na světlo, muselo se při jeho realizaci neodvratně dospět k německé otázce, což Honecker na rozdíl od Gorbačova (který ještě na začátku své návštěvy v Bonnu uváděl, že rozdělení Německa je výsledkem dějin), velmi dobře uvědomoval.87 Šance na další existenci NDR jednoduše rostly a padaly v závislosti na zachování aliance s jejím hlavním garantem – Sovětským svazem. Pro Honeckera muselo být velmi palčivé pochopení skutečnosti, že na konci osmdesátých let o žádném významném spojenectví mezi NDR a SSSR nemohlo být řeči. Důkazem budiž to, že sovětská strana Východnímu Berlínu oplácela stejnou mincí, jakou používala NDR v letech 1983 a 1984: před důležitými návštěvami Spolkové republiky neprobíhaly žádné konzultace – už se nedalo hovořit o společných zájmech.88 Nejpozději při setkání Kohl-Gorbačov v červnu 1989 se definitivně potvrdilo, že v sovětské politice vůči Německu získaly hlavní prioritu vztahy se Spolkovou republikou, partnerem číslo jedna se stal Helmut Kohl.89 Daly se osobní vztahy mezi Honeckerem a Gorbačovem vůbec zachránit? Vzhledem k tomu, že Honecker NDR nepovažoval za nic menšího než za své životní dílo, tak odpověď zní: velmi pravděpodobně ne. V očích generálního tajemníka SED se totiž Gorbačov výše popsanou revolucí uvnitř trojúhelníku Východní Berlín – Bonn – Moskva proměnil na hrobaře východoněmecké republiky, potažmo socialismu jako celku. Viděno zpětně, oboustranné odcizení bylo ve skutečnosti hlubší, než se na podzim 1989 zdálo.90 S tím však vyvstává další otázka: proč Gorbačov neučinil nic proto, aby tehdejší zkostnatělé vedení ve Východním Berlíně nahradila čerstvá krev? Minimálně od roku 1986 měl Kreml signály o nespokojenosti části SED 86

BIERMANN, s. 87.

87

WEIDENFELD, s. 44 a 48.

88

MZV-TP, č. 053 629, 25. srpna 1988. Situace se zrcadlově otočila. Zatímco roku 1984 si Honecker v zahraniční politice nepřál nic jiného než volnější ruku, aby mohl realizovat těsnější vztahy se Spolkovou republikou, o necelých pět let později bylo větší sepětí Sovětského svazu se SRN přijímáno s nedůvěrou. 89

NEWNHAM, s. 210.

90

BIERMANN, s. 107.

s t r á n k a | 127

s pokračujícím kurzem vedoucím do izolace: v případě rozhodnutí Honeckera sesadit bylo možno počítat s tichým souhlasem prvního místopředsedy Rady ministrů Wernera Krolikowského91 a předsedy vlády Willyho Stopha, změny podporovaly i frakce KGB, východoněmecké diplomacie nebo Freie Deutsche Jugend.92 Na předchozí otázku bohužel nelze odpovědět než prostým konstatováním, že ačkoliv by Gorbačov na Honeckerově místě uvítal kohokoliv jiného z SED (s čestnou výjimkou Kurta Hagera), konkrétní kroky k výměně vedení podniknuty nebyly. To není nijak překvapující – Gorbačov byl ve vztahu k možnosti ovlivňovat vnitřní vývoj v zemích východního bloku známý svou pasivitou, která koneckonců přispěla k tomu, že NDR se z pohledu Moskvy ještě před začátkem roku 1989 změnila v těžkou a nepříjemnou zátěž.93 Jiné jméno na pozici generálního tajemníka SED by však těžko změnilo běh dějin. O osudu východního Německa rozhodlo zavrhnutí Brežněvovy doktríny, jejíž opuštění Gorbačov ohlásil nejprve na 19. svazové konferenci KSSS v červnu 1988 a o necelých šest měsíců později také před Valným shromážděním OSN v New Yorku.94 Tímto rozhodnutím Východní Berlín přišel o naprosto klíčovou záruku své vnitřní stability; poté už se čekalo pouze na impuls, který konečný rozklad uvede do pohybu. Lze tak oprávněně konstatovat, že „ať s perestrojkou nebo bez, NDR by došla ke stejnému konci“.95

91

Krolikowski si při návštěvě Kočemasova roku 1986 stěžoval na tehdejší Honeckerův kurz projevující se nadměrným dogmatismem, přílišnou centralizací a chybějící diskusí. Když se Kočemasov zeptal, jak tedy situaci řešit, Krolikowski bez zaváhání odpověděl: „Musí se vyměnit vedení!“ KOTSCHEMASSOW, s. 59-60. 92

BIERMANN, s. 110. Nutno upozornit na to, že první náznaky nespojenosti s Honeckerovou politikou uvnitř SED se objevily již roku 1984 – tehdy ale opoziční skupinu tvořili konzervativní členové politbyra odsuzující přílišnou orientaci na Spolkovou republiku. Uvádí HERTLE in NJOLSTAD, s. 269. 93

BIERMANN, s. 111.

94

BROWN, s. 631-632. Pro úplný projev Gorbačova ze 7. prosince 1988 z budovy OSN viz následující odkaz: www.c-span.org/video/?5292-1/gorbachev-united-nations. 95

KÖNIG, s. 167.

s t r á n k a | 128

10.

NDR v letech 1987 - 1988: klid před bouří Před závěrečnou kapitolou věnovanou implozi NDR je nutné alespoň rámcově

charakterizovat její vnitřní poměry v posledních dvou zdánlivě klidných letech – zhroucení devětaosmdesátého roku se samozřejmě nedostavilo ze dne na den, ale bylo následkem dlouhodobého vývoje. Až do léta 1989 se však o nějaké krizi nedalo hovořit. Dojem stability potvrzovala tzv. Besuchsdiplomatie – čilá návštěvní aktivita, pomocí níž Honecker posiloval zdání nezávislosti. Hned v prvním měsíci po svém návratu ze Spolkové republiky šéf SED přivítal finského prezidenta Mauno Koivista, sám se naopak vydal do Belgie a Nizozemí.1 Pomyslný vrchol snah o uznání východoněmecké republiky přišel v lednu 1988 při Honeckerově návštěvě Francie. Pokud generální tajemník pominul fakt, že pozvání ze strany Françoise Mitterranda bylo z velké míry motivováno úsilím zajistit si podporu francouzských komunistů pro případné druhé kolo blížících se prezidentských voleb, pak oficiální přijetí v jedné z vítězných mocností druhé světové války zůstalo vedle návštěvy Bonnu nepřekonaným úspěchem jeho diplomatických aktivit.2

Nic na tom nezměnila ani cesta Hermanna Axena

(tajemníka ÚV SED pro mezinárodní vztahy) do Washingtonu na jaře 1988. Tehdy se všeobecně soudilo, že jde o jakousi přípravu před vlastní cestou generálního tajemníka, ta se však (pokud se o ní v Bílém domě reálně uvažovalo) nestihla realizovat.3 Honecker náhradou za to přijal pozvání španělského královského páru a vypravil se do Madridu.4 Zdánlivě pevná pozice východoněmecké republiky nebyla ničím jiným než pouhou iluzí. V situaci, kdy stát na západních hranicích nařizoval střílet po vlastních lidech, nemohlo být ani řeči o vnitřním míru, nutné podmínce skutečné stability.5 NDR v posledních dvou letech před pádem Zdi připomínala spíš syčící tlakový hrnec naplněný neřešenými problémy. K vygradování celkové situace v první řadě přispěla ta skutečnost, že uvolnění cestovní politiky popsané v sedmé kapitole nebylo doprovázeno razantním zvýšením kvóty legálních emigrantů – ty až do 1

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8441.

2

France criticizes East German Chief on Arms, New York Times, 9th of January 1988, www.nytimes.com.

3

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8501.

4

MZV-TP, č. 056 958, 24. října 1988.

5

Enquete Kommission, Band 5/1, s. 753.

s t r á n k a | 129

roku 1989 nepřekračovaly hranici čtyřiceti tisíc osob ročně.6 Počet nespokojených lidí požadujících hlubší reformy nebo rovnou emigraci narůstal o těžko vyčíslitelné množství těch jedinců, kteří mohli realitu demokratického světa (byť se všemi chybami) spatřit na vlastní oči. Nabízí se i dosud nezodpovězená otázka, jak se projevovala ta část obyvatel, která ve Spolkové republice žádné příbuzné neměla a cesta na Západ jí tedy i na konci 80. let zůstávala odepřena.7 Nelze reálně předpokládat, že by tito lidé zůstávali věrnými obhájci Honeckerova kurzu za situace, kdy se mnoho jejich přátel a známých do SRN alespoň jednorázově podívalo. Jestliže tedy režim rozšíření možností vycestovat zavedl s nadějí, že to přispěje ke snížení tlaku ze strany tzv. Ausreisewillige, pak tento předpoklad dokonale nevyšel.8 Výsledkem byl pravý opak – počty žádostí o trvalý výjezd konstantně narůstaly. Přesná čísla zůstávala tajemstvím9 a i dnes se můžeme opírat prakticky jen o odhady, které se mezi sebou liší téměř o řád. Ještě z doby před uskutečněním Honeckerovy návštěvy Spolkové republiky na jedné straně existují zprávy o nevyřízených žádostech v počtu půl milionu,10 jiní autoři jsou umírněnější a přiklánějí se k číslu pětkrát nižšímu.11 Suverénně nejvyšší cifru prezentoval východoněmecký velvyslanec v ČSSR Helmut Ziebart, který se Jozefu Lenártovi na konci října 1989 svěřil, že na stolech regionálních poboček ministerstva vnitra v NDR leží celkem 800 tisíc žádostí o trvalý výjezd.12 6

GARTON ASH, s. 658-659, přílohy – tabulka č. X.

7

SCHUMANN, Karl, Flucht und Ausreise aus der DDR, in: Enquete Kommission, Band 3/5, s. 2372, předpokládá, že zhruba 50 % východoněmeckých rodin mělo ve Spolkové republice nějaké příbuzné, což na druhou stranu implikuje, že druhá polovina obyvatel cestovat nemohla, protože jediným oficiálním způsobem, jak se podívat do Spolkové republiky, zůstávalo schválení žádosti v rámci tzv. naléhavých rodinných případů.

8

BRÄUTIGAM, s. 422.

9

„Veškeré údaje o počtu žadatelů o vystěhování, vystěhovaných osob, jako i osob, které vycestování zneužily k opuštění republiky, jsou přísně utajovány“, MZV-TP, č. 042 897, 18. února 1988.

10

MZV-TP, č. 056 089, 10. října 1986 (informace měly pocházet z blíže neurčených západních zdrojů) a č. 043 642, 27. února 1987 (taktéž blíže nespecifikované důvěrné zdroje). Hranici půl milionu žádostí se blížil i odhad východoněmecké evangelické církve – 450 tisíc ze začátku roku 1988. MZV-TP, č. 053 966, 27. února 1987. 11

Podle DETJEN (in HENKE), s. 75, měla být hranice sta tisíc žádostí o trvalý výjezd překonána teprve v průběhu roku 1987. HERTLE (in NJOLSTAD) je podobně umírněný: na konci října 1989 (tedy po pěti měsících uprchlické krize) celkové množství žádostí údajně dosahovalo počtu 188 180, s. 275; SCHROEDER, Klaus, Der SED-Staat. Partei, Staat und Gesellschaft, München 1998, počet žadatelů k roku 1989 vyčísluje na 125 tisíc, s. 277.

12

ÚV KSČ, zápis č. 136/89, bod č. 6(i): Záznam z přijetí velvyslance NDR v ČSSR H. Ziebarta členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ J. Lenártem, s. 1.

s t r á n k a | 130

Pro vedení existovalo reálné nebezpečí spočívající v možném nastartování jakéhosi domino-efektu. Na Stasi se vědělo, že každý případ schválené emigrace vyvolává v průměru další dva pokusy o následování z řad a příbuzných a přátel.13 Režim se tak dostal do jakéhosi bludného kruhu, kdy větší počty obyvatel „prodaných“ do Spolkové republiky znamenaly, že o to víc lidí chtělo emigrovat v následujících měsících a letech. Klíčovým předpokladem bylo, aby výhody života ve svobodě převážily nad obavami z represí nebo minimálně z velkého znepříjemňování ze strany SED. V tomto ohledu je nutno připomenout závěrečný dokument z Helsinek, ve kterém se NDR zavázala respektovat lidská práva včetně možnosti vybrat si místo k životu na základě svobodné volby. Povinnost každého státu garantovat právo na opuštění země deklaroval i závěrečný dokument vídeňského zasedání KBSE z ledna 1989 zmíněný na konci předcházející kapitoly, což zpětně vysvětluje zdráhavost východoněmeckého ministra zahraničí Oskara Fischera připojit pod text dohody svůj podpis.14 Ještě důležitější ale byla celková změna poměrů spojená s osobou Michaila Sergejeviče Gorbačova. Skutečnost, že v Kremlu už neseděl vojenskými metály okovaný soudruh, ale rozumně myslící politik těšící se velké míře popularity i na Západě dávala tušit, že v případě protestů a demonstrací sovětští vojáci zůstanou v kasárnách, že nedojde k opakování krvavých událostí z června 1953. Lidé se pak jednoduše přestali bát vyjádřit svůj názor a je jedno, pokud jím byla touha změnit poměry doma nebo emigrovat.15 Svou roli nepochybně sehrály i reformy v Polsku a Maďarsku zasazující do stále hlubších pater tamních vládních systémů, což ostře kontrastovalo s nehybností uvnitř NDR. První velké vystřízlivění z nadějí, že by snad Honeckerovo přijetí u kancléře v Bonnu mohlo znamenat začátek cesty vedoucí k demokratizaci, přišlo ještě na konci roku 1987. Režim neváhal „ukázat zuby“ v třídenní akci směřující k rozbití občanského hnutí Iniciativa za mír a lidská práva (Initiative Frieden und Menschenrechte - IFM), nejvýznamnější opoziční skupiny v pozdní NDR. Ve známost vešel především bezohledně vedený zásah v kostele Zion na berlínském Prenzlauerbergu v listopadu 1987 zacílený na likvidaci tamější knihovny vybavené kopírovací technikou používanou právě IFM při rozšiřování jejího samizdatového časopisu 13

Uvádí MAYER, s. 51.

14

DETJEN, s. 76.

15

Tamtéž, 75-77.

s t r á n k a | 131

„grenzfall“. Podobné údery Stasi provedla i v Drážďanech, Halle nebo v Rostocku se zdůvodněním, že církev ve svých obcích ztratila kontrolu nad činností jednotlivců.16 Kostely totiž díky přirozené slabosti východoněmecké opozice17 byly prakticky jediným místem, kde se dalo otevřeně diskutovat o otázkách války a míru, lidských právech, sociálních problémech nebo třeba o znečištění životního prostředí.18 Výše popsaný zásah je tak nutno vnímat jako záminku pro ukončení dosavadní shovívavosti, popřípadě jako začátek snah o zničení protirežimního podhoubí evangelické církve. Novou strategii potvrdil rok 1988, kdy režim vybraným lidem (často právě s žádostí o trvalý výjezd) záměrně bránil navštěvovat mše a snažil se narušit komunikaci uvnitř církve tím, že třetinu jejích novin podrobil cenzuře.19 Hodnocení kléru ve vztahu k vládnoucímu režimu je obtížné. Na jedné straně bychom našli spoustu příkladů pokračující nezištné pomoci nižších duchovních, na stranu druhou ve vyšších pozicích se projevoval strach o narušení křehkého modu vivendi mezi církví a Honeckerem dosaženého na koci sedmdesátých let.20 Dva měsíce po zákroku v kostele Zion, u příležitosti devětašedesátého výročí násilné smrti Rosy Ruxemburgové a Karla Liebknechta, se praktická likvidace IFM dotáhla do konce. Stasi využila toho, že na tradiční a předem schválené demonstraci s osobní účastí Ericha Honeckera jistá část lidí v dvousettisícovém průvodu evidentně vyvolávala protirežimní náladu. Terčem se stala skupina nesoucí transparent s ne úplně „vhodnou“ myšlenkou Rosy Luxemburgové „Freiheit ist immer die Freiheit des Andersdenkenden“. Policistům se ve dvou 16

MZV-TP, č. 059 549, 3. prosince 1987.

17

IFM se dá až do konce léta 1989 považovat za jedinou významnější opoziční skupinu. Stupňované vyhrožování zahrnující i nejbližší členy rodiny totiž mnoho představitelů disentu přinutilo podepsat předem schválenou žádost o trvalý výjezd do Spolkové republiky. Připomíná GARTON ASH, s. 194. 18

Tamtéž, s. 193.

19

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8572-8574. Hlavní důvod tohoto opatření se skrýval ve skutečnosti, že to byla právě periodika vydávaná církví, která prakticky jako jediná přinášela informace o perestrojce. MZV-TP, č. 055 134, 23. září 1988. 20

Příkladem budiž vyjádření východoberlínského biskupa Gottfrieda Forcka, který v dubnu 1988 na setkání se spolkovou ministryní pro vnitroněmecké vztahy emigraci z východního Německa označil za mor a prohlásil, že spolková vláda by v tomto případě měla jednat restriktivně, protože jinak NDR hrozí kolaps zdravotnictví. Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8549. Na druhou stranu určitě působilo odvážné vystupování zemského biskupa Evangelické luteránské církve v Durynsku, Wernera Leicha, žádajícího započetí přestavby v NDR, rozšíření výuky náboženství nebo větší dovoz tisku ze SRN. Podle ÚV KSČ, zasedání č. 63/88, bod č. 1: Zpráva o průběhu a výsledcích přátelské pracovní návštěvy generálního tajemníka ÚV KSČ soudruha Miloše Jakeše v NDR.

s t r á n k a | 132

vlnách podařilo zatknout 126 osob, z nichž více než padesát bylo po několik týdnů drženo ve vazbě, mezi nimi hlavní postavy IFM jako Bärber Bohleyová nebo Ralf Hirsch. Režim pak oba dva raději donutil přejít z vazby do nuceného azylu ve Velké Británii, „dobrovolně“ vycestovat ze země museli i zpěvák Stephan Krawczyk a jeho manželka, režisérka Freya Klier.21 Ačkoliv zákrok z pohledu Stasi vypadal jako úspěšný, solidární akce s demonstranty ve vazbě signalizovaly, že nálada společnosti se mění. SED byla poprvé od roku 1953 konfrontována se (zatím nezřetelně vyslovenými) požadavky po politickém pluralismu a demokracii.22 I když lednové demonstrace ještě nemůžeme chápat jako nějaký spouštěč, je pravdou, že činnosti Ausreisewillige se od té doby množily. Hned v lednu se rychlostí blesku rozšířila zpráva, že zemi opustil Jürgen Sparwasser, jeden z nejpopulárnějších fotbalistů NDR, bývalý reprezentační kapitán a střelec vítězného gólu v zápase se Spolkovou republikou na mistrovství světa 1974.23 V polovině února 1988 najdeme zprávu o blíže neurčených provokacích v Drážďanech, kterých se účastnilo tři sta lidí s cílem vynutit si emigraci.24 Krátce poté byl pod ochranou evangelické církve otevřen úřad zprostředkovávající žadatelům o trvalý výjezd duchovní podporu. Ten však byl po několika týdnech kvůli obrovskému zájmu veřejnosti uzavřen – vysoký klérus tímto krokem ve vztahu se státní bezpečností raději předešel animozitám.25 Žadatelé o emigraci se však strachu zbavili, už se nehodlali dále schovávat. Symbolem se stalo bílé písmeno A (Ausreise) nošené na aktovkách a taškách (v případě zamítnutí žádosti se „áčko“ měnilo na černé), eventuálně bílá stužka na anténách nebo zpětných zrcátkách osobních aut.26 K rozhodnutí odejít jednoznačně přispívala tragická úroveň mediální politiky zosobněná Joachimem Herrmannem. Styl většiny příspěvků v deníku Neues Deutschland, televizních pořadů s takovými „perlami“ jako Der schwarze Kanal27 nebo hlavního zpravodajství Aktuelle Kamera 21

MZV-TP, č. 041 012, 21. ledna 1988; 041 474, 27. ledna 1988 a 042 121, 5. února 1988.

22

Enquete Kommission, Reihe 1/Band 1, s. 934. K demonstraci viz blíže například KELLERHOF, Sven Felix, Die Freiheit der Andersdenken, Die Welt, 12. Januar 2008, na www.welt.de.

23

MZV-TP, č. 040 446, 12. ledna 1988. Neues Deutschland zprávu komentovalo titulkem „Zrada mužstva“.

24

MZV-TP, č. 043 112, 22. února 1988, SCHUMANN in Enquete Kommission, s. 2370.

25

BRÄUTIGAM, s. 423.

26

MZV-TP, č. 040 596, 12. ledna 1989.

27

Televizní pořad vysílaný každé pondělí. Jednalo se o politickou agitku, jejíž náplň tvořil účelově sestříhaný a patřičně okomentovaný výběr ze zpravodajství západoněmeckých televizí. Ukázky na YouTube.

s t r á n k a | 133

mnohdy připomínal padesátá léta, pochopitelnou reakcí obyvatel se stal naprostý nezájem o zprávy východoněmecké televize, respektive příklon k pořadům ARD a ZDF.28 Pro Herrmanna vytvoření mediálně vyváženého zpravodajství o dění v zemích východního bloku představovalo neřešitelný úkol, hlavně z toho důvodu, že „bacil perestrojky“ se nedal zahubit klasickou propagandou, kde se vše svalovalo na útoky třídních nepřátel.29 O dočasném zákazu distribuce Sputniku a částečné cenzuře Gorbačovových projevů již byla řeč, je však trochu s podivem, že zpravodajství východoněmeckých médií se v průběhu roku 1988 záměrně vyhýbalo i dění v tehdejším Československu. Pravděpodobným vysvětlením je rétorická vstřícnost vůči perestrojce projevovaná Rudým právem, díky níž Honecker mohl pochybovat o skutečných československých postojích.30 Spojenectví mezi východoněmeckou republikou a Československem se tak ukazuje jako nepříliš významné, ačkoliv v posledních dvou letech před pádem Zdi se při státních návštěvách projevovala totožná stanoviska vedoucí ke sbližování pozic. Velká míra souznění panovala především na setkáních v listopadu 1988. Při prvním Erich Honecker přivítal prvního předsedu KSČ Jozefem Lenárta, kterému vysvětlil, že „kdyby SSSR byl tak daleko jako NDR, nebylo by třeba v SSSR dělat přestavbu. To je také důvod, proč NDR termínu přestavba nepoužívá, nepoužívá ani termínu glasnosť, (…) jednak proto, že v NDR o jednorázovou přestavbu nejde, ale je to proces, který začal už dávno, proces, který má kontinuální charakter a z tohoto důvodu soudruzi v NDR… nepovažují za nutné o přestavbě mluvit“. Lenárt po většinu času pouze naslouchal, stačil však šéfa SED ujistit, že pokud se týká názorů na řízení ekonomiky, „československé vedení zůstává jednoznačně věrné poznatkům Vladimira Iljiče Lenina“.31 Tři týdny po Lenártovi se do Východního Berlína vypravil Vasil Biľak za Hermannem Axenem. Tajemník ÚV SED důvěrně informoval o chystaném opatření v podobě zastavení dodávek 28

Sledovanost hlavních televizních zpráv Aktuelle Kamera dosahovala asi 3 % na začátku pořadu v 19:30 a s přibývajícími minutami klesala na pouhých 0,2 %. MZV-TP, č. 047 899, 18. května 1989.

29

Enquete Kommission, Band 5/II, s. 1587.

30

Informování o Československu prakticky zmizelo na podzim 1988, tedy v době zákazu distribuce Sputniku. Jedinou výjimku představovala obsáhlá reportáž věnovaná 70. výročí založení ČSR, která se ale objevila s očekáváním, že československá televize příští rok přinese neméně bohaté zpravodajství o 40. výročí založení NDR. MZV-TP, č. 058 501, 18. listopadu 1988.

31

Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 92/88, bod č. 13: Informace o pracovní návštěvě člena předsednictva ÚV KSČ s. J. Lenárta v NDR.

s t r á n k a | 134

Sputniku (zdůvodněném šířením historických falzifikátů), Biľak na oplátku vyjádřil pochopení pro vzdalování se od SSSR, protože i KSČ „důsledně vychází ze specifických podmínek (…) Zkoumá zkušenosti bratrských stran, učí se a chce je tvořivě uplatňovat, ale nekopírovat“.32 Ani tyto schůzky se však neodrazily v mediálním pokrytí o Československu, které i nadále vykazovalo značné mezery.33 Pro zjednání nápravy se do centra NDR na začátku roku 1989 vydal hlavní ideolog KSČ Jan Fojtík, aby se setkal s Honeckerem, Hagerem i Axenem. Od šéfa SED sice zazněla zajímavá poznámka – „poslední vývoj ukazuje, že se naše země vzájemně potřebují“ – v praxi se ale tato potřeba projevila pouze v návrhu NDR na rozšíření spolupráce mezi redakcemi Neues Deutschland a Rudého práva, respektive mezi tiskovými agenturami ADN a ČTK.34 Když se Honecker v květnu na oplátku vypravil do ČSSR, zpráva o návštěvě sice zabírala 90 % času v Aktuelle Kamera,35 diskuse byly ale naplněny spíš obecnými frázemi než konkrétními návrhy.36 Anti-perestrojková koalice mezi Československem a NDR, popřípadě tzv. gang čtyř, který měly v závěru studené války tvořit ČSSR, NDR, Rumunsko a Bulharsko,37 jsou tak spíše poutavé názvy vystihující společné postoje politických lídrů v jednotlivých zemích, ovšem bez zřetelné míry koordinované spolupráce. Udržování jistého odstupu NDR od Československa a naopak částečně vyplývalo z rozdílných ekonomických zájmů. Například ke konci roku 1988 mezi oběma státy probíhala cosi jako omezená celní válka, kdy se recipročně rozšířil seznam zboží se zákazem vývozu. Zatímco však hlídky na východoněmecké straně hranic auta do velké míry pouštěla,

32

Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 95/88, bod č. 6(i): Informace z jednání člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ s. V. Biľaka se členem politického byra a tajemníkem ÚV SED s. H. Axenem.

33

V posledních dvou měsících roku 1988 se přestaly objevovat příspěvky pražského dopisovatele Neues Deutschland Franka Grubitzsche a z východoněmecké televize prakticky zmizel její pražský zpravodaj. MZV-TP, č. 060 555, 27. prosince 1988. 34

Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 104/89, bod č. 6: Informace o pracovní návštěvě člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ s. J. Fojtíka v NDR a MZV-TP, č. 041 987, 6. února 1989.

35

MZV-TP, č. 047 147, 4. května 1989.

36

Předsednictvo ÚV KSČ, zasedání č. 116/89, bod č. 1: Zpráva o průběhu a výsledcích přátelské pracovní návštěvy generálního tajemníka ÚV SED a předsedy Státní rady NDR E. Honeckera v ČSSR.

37

GEDMIN, s. 18.

s t r á n k a | 135

českoslovenští celníci prováděli pečlivou kontrolu a všechny věci na seznamu zabavovali.38 Dalším problémem se pro NDR ukazoval nedostatek československých korun a forintů poskytovaných při cestách do ČSSR a do Maďarska. Deficit vyplýval z faktu, že východní Němci ve srovnání s Čechy, Slováky a Maďary náruživě cestovali – množství lidí z NDR na návštěvě Československa a Maďarska každým rokem dvoj- až trojnásobně překračovalo počet turistů v opačném směru.39 Protože zásadní navýšení vývozu do Československa se ukazovalo jako nerealizovatelné, muselo politbyro SED rozhodnout o snížení limitu na 1 320 Kčs na osobu a rok s platností od 14. ledna 1988.40 Je zajímavé, že opatření bylo v Neues Deutschland prezentováno tak, jako by vina ležela na československém vedení, které podle této interpretace záměrně nechtělo uvolnit větší množství prostředků, ačkoliv si to vzhledem k relativně solidní finančněekonomické situaci mohlo dovolit.41 Východní Němci zareagovali nejen preventivním vykoupením povoleného množství československých korun (ve vzduchu visela obava z dalšího snížení kvóty), ale nebáli se otevřeně vyjádřit svou nespokojenost a někdy dokonce kritizovat Honeckerův styl vlády – třeba negativní odezva z oblasti Lužice byla tak silná, že naše velvyslanectví podávalo zprávu o tamní malé revoluci.42 SED měla samozřejmý zájem na co nejrychlejším uhašení podobných nepokojů, proto se u příležitosti návštěvy Jakeše v NDR dospělo k rychlé dohodě o dodatečném uvolnění potřebného množství finančních prostředků ze strany ČSSR. Lednové restrikce byly po dvou měsících odvolány, vnitřní napětí se podařilo alespoň zčásti zmírnit.43 38

MZV-TP, č. 058 547, 18. listopadu 1988 a č. 040 128, 4. ledna 1989. Někteří temperamentní turisté zboží na indexu celníkům neodevzdávali, ale raději je na místě ničili.

39

Zatímco v 80. letech do Československa každým rokem zavítalo cca 6 milionů obyvatel NDR, do východního Německa zamířilo pouze okolo dvou milionů turistů z ČSSR. ZIEBART, Helmut, Partnerschaft mit der ČSSR, in: BOCK, Siegfried, MUTH, Ingrid, SCHWIESSAU, Hermann (edit.), Alternative deutsche Außenpolitik? DDR-Außenpolitik im Rückspiegel (II), Berlin 2006, s. 33.

40

Československo bylo informováno s předstihem více než dvou týdnů. Viz MZV-TP, č. 060 920, 29. prosince 1987.

41

MZV-TP, č. 041 133, 22. ledna 1988.

42

MZV-TP, č. 041 713, 1. února 1988 a č. 045 620, 29. března 1988.

43

Na dohodu upozorňují československé telegramy: MZV-TP, č. 044 848, 17. března 1988, č. 045 140, 21. března 1988 a č. 046 913, 19. dubna 1988. Zpráva o návštěvě Jakeše v NDR v archivu SAPMO ji výslovně nezmiňuje, odkazují však na ní Jakešova poznámka, že „před učiněním jednostranných kroků v oblasti cestovního ruchu je lepší diskutovat“. SAPMO Barch DY 30/2439 – Beziehungen mit der CSSR, Niederschrift über das Gespräch (…) Honecker, mit (…) Miloš Jakeš, bei dessen Aufenthalt in Berlin am 10. März 1989, s. 108 an. Je dobré

s t r á n k a | 136

Předchozí epizoda je výmluvným důkazem senzitivity východoněmeckých obyvatel na otázky spojené s ekonomikou. Hospodářské výkony a životní úroveň NDR obstály ve srovnání se všemi zeměmi RVHP, čísla a hlavně realita však bledly při pohledu na západní Německo. Právě Spolková republika a nikoliv Polsko, Maďarsko nebo ČSSR, totiž představovala zemi, s níž se lidé v NDR přirozeně poměřovali, od jejíchž životních podmínek odvozovali míru své spokojenosti a kvalitu svého života. V této souvislosti je zapotřebí poukázat na roli západoněmeckých televizí, jejichž signál bylo možno (samozřejmě v různé kvalitě) přijímat téměř na celém území NDR – výjimku představovaly regiony severního Braniborska, východního Meklenburska a výseče okolo Drážďan.44 Atraktivní programy stanic ARD, ZDF nebo Sat. 1 se pro většinu obyvatel východoněmecké republiky staly pevnou součástí soukromých životů. Role televizního vysílání v žádném případě nebyla druhořadá – na jedné straně pomáhalo udržovat společný jazyk, kulturu a historické povědomí,45 na straně druhé přispívalo k obnažení skutečného stavu ve světě za železnou oponou, jehož hmatatelná zaostalost se nedala dále skrývat.46 Chatrná kondice ekonomiky východního Německa se v průběhu 80. let stávala jakýmsi veřejným tajemstvím – československé velvyslanectví v Berlíně například už v roce 1983 informovalo o tom, že tamní růst HDP vykazovaný ve statistických ročenkách je nadsazený.47 Od poloviny 80. let se navíc sešel faktor relativně vysoké ceny surové ropy v kombinaci s relativně nízkou cenou ropných produktů, což znamenalo menší objem prodejů na Západ a zmínit, že ve stejné době platila i silnější restrikce na nákup forintů – konkrétně 2 300 ft místo původních 2 650 ft, což v kombinaci s vysokou inflací v Maďarsku znamenalo podstatné snížení kupní síly turistů z NDR. 44

Těmto regionů se ironicky říkalo Tal der Ahnungslosen – údolí nevědomých.

45

HENNIG, Ottfried, Hörfunk und Fernsehen in den beiden Staaten Deutschlands, in: Christen drüben, Nr. 2/1985, s. 4, podle složky MfS-ZKG, Nr. 16619. 46

MZV-TP, č. 042 594, 12. února 1988. V telegramu je zmíněno zahájení vysílání první západoněmecké soukromé televizní stanice Sat. 1 ze Západního Berlína od září 1987, na jejíž bohatou nabídku hollywoodských filmů se východoněmecká televize ani nepokusila zareagovat.

47

Československé velvyslanectví proklamovaný růst HDP v pětiletce 1981-1985 komentovalo následovně: „Přihlédneme-li k některým dalším faktorům ideologického boje při každodenní ekonomické konfrontaci s NSR, lze odhadnout, že s použitím československé metodiky je předpokládán růst národního důchodu v NDR o cca. 3-3,2 % ročně.“ MZV-DTO, Východní Berlín, kniha č. 17, zpráva č. 016.617/83-2: K současnému stavu ekonomiky NDR, 10. listopadu 1983, s. 63-74. Dále MZV-DTO, dokument č. 013403/87: Zpráva o vývoji vnitřní a zahraniční politiky NDR za I. pololetí 1987, 30. července 1987: „Vytvořený národní důchod vzrostl podle oficiálních zpráv o 3 % místo plánovaných 4,5 %, ale jsou odůvodněné pochybnosti o věrohodnosti [i] tohoto údaje.“

s t r á n k a | 137

především výrazný úbytek zisku na maržích. Hospodářství se tak dostalo do bludného kruhu, kdy snížení valutových příjmů nedovolovalo provést potřebnou obnovu výrobních zařízení, kvalita výrobků označených made in GDR ve srovnání s konkurencí dále klesala, což vedlo k dalšímu poklesu východoněmeckého exportu.48 Reálný stav musel být přes všechny proklamace zřejmý i samotnému Honeckerovi, který si pro sebe záměrně vyhradil funkci mírotvůrce a odpovědnost za hospodářství se všemi problémy byla v závěru hozena na Güntera Mittaga. Žádný člověk – tím méně Mittag, jehož zdravotní stav se v důsledku těžké cukrovky každým měsícem zhoršoval – však nesvedl zázraky. Ekonomika NDR viditelně zaostávala ve všech odvětvích včetně údajně kvetoucí mikroelektroniky podporované obrovskými subvencemi. Zadlužení vůči západním zemím, které se během první poloviny 80. let podařilo snížit bezmála o 50 %, od roku 1985 opět konstantně narůstalo a to navzdory rozšiřujícímu se sponzoringu ze Spolkové republiky.49 Po bezmála čtyřiceti letech budování socialismu se na osobní automobil mnohdy čekalo 15 let, na katalogovou dovolenou v zahraničí 3-4 roky,50 nabídka zboží byla zoufale stereotypní, když i východní Němci pomeranče a banány znali hlavně z předvánočních pultů, kdy je vedení nechávalo dovézt za D-marky utržené při „prodeji“ nežádoucích osob.51 U některých autorů se objevuje názor, že právě mizerná životní úroveň projevující se nedostatečným výběrem zboží v obchodech byla tím rozhodujícím faktorem, který obyvatele NDR donutil k emigraci.52 Za tím je jistě velká část pravdy, zužovat ale motivy desítek tisíc lidí na snahu vyměnit pomalý dvoutakt za vytoužený Volkswagen, na přání sledovat nejnovější hollywoodské filmy z pohodlí domova na videu nebo na představy plných nákupních vozíků naplněných tropickým ovocem a brazilskou kávou prostě nelze. V 99 % případů se jednalo 48

STEINER, André, Die DDR-Volkswirtschaft am Ende, in: HENKE (viz první kapitola, pozn. č. 13), s. 117.

49

Celkový objem prostředků převáděných formou transferů narůstal; 14. září 1988 byla zveřejněna dohoda, podle níž se tzv. dopravní paušály pro první polovinu 90. let zvyšovaly z dosavadních 525 mil. DM na 860 mil. DM, zevrubně analyzuje KORTE, s. 425-429. 50

STEINER in HENKE, s. 117.

51

SEIDEL in BOCK, MUTH, SCHWIESSAU, s. 181.

52

DETJEN upozorňuje na to, že imigranti v NDR byli na Západě mnohem více vnímáni jako hospodářští migranti a nikoliv jako političtí uprchlíci, s. 78; SEIDEL tvrdí, že „na konci lidem nešlo o jednotu národa, ale o zlepšení životních podmínek“, s. 176; Kurt Hager ve svých pamětech východním Němcům zpětně vyčítal, že je nezajímaly ideové rozdíly, ale to, „proč jsou v samoobsluhách pouze konzervy a žádný ananas“ (HAGER, Kurt, Erinnerungen, Leipzig 1996, s. 418) a také ministr národní obrany NDR, Heinz Kessler, hlavní lákadlo Spolkové republiky viděl v plných obchodech, viz SAPMO Barch, DY 30/IV 2/2.039/77, s. 5.

s t r á n k a | 138

o celou strukturu vzájemně souvisejících příčin, což dokládá i výsledek šetření reprezentativního vzorku imigrantů z poloviny 80. let, kteří uváděli celou škálu motivů zahrnujících politický protest, rezignaci, strach o budoucnost dětí, nedostatek kreativity a osobnostního rozvoje, chybějící radost ze života i ztrátu tradic. Při sloučení motivů do skupin můžeme opatrně prohlásit, že většina lidí v NDR jako hlavní překážky ke spokojenému životu viděla chybějící svobodu názorů (71 %), politický nátlak (66 %) a nemožnost cestovat (56%).53 Pokud se přesuneme do léta roku 1989, můžeme použít výpověď sto patnácti uprchlíků, kteří se v té době nacházeli v azylu stálého zastupitelství Spolkové republiky ve Východním Berlíně. Po několika týdnech čekání se rozhodli napsat dopis adresovaný Helmutu Kohlovi, v němž se uvádí: „Je téměř nepředstavitelné, co lidé v tomto státu [NDR] musí podstupovat. Ženy nesmějí ke svým mužům, děti ke svým rodičům a ti, kteří potřebují péči, se jí nemohou dočkat od svých nejbližších. Rodinná pouta jsou zpřetrhána, rozhodování úřadů je svévolné. Mnozí z nás nemůžou vykonávat své povolání, jiní jsou právě kvůli své profesi v NDR drženi proti své vůli. Není nám přiznávána svoboda názorů. Ještě horší je čekání na povolení cesty do zahraničí, jehož vyřízení mnohdy trvá až pět let, podání nové žádosti je možné až poté, co zmizí důvody odmítnutí té původní a řetěz provinění proti lidským právům ze strany východoněmeckého státu by mohl pokračovat.“54 O konkrétní důvody v konečném účtování možná ani tak nešlo, klíčovým faktorem byla neudržitelnost celkového stavu, kdy zkostnatělost a zahnívání poměrů přerůstaly ve všeprostupující pocity bezvýchodnosti a letargie.55 V posledních letech své existence se NDR spolu s Jakešovým Československem, Ceaușescovým Rumunskem a Živkovovým Bulharskem zařadila do skupiny států, které se díky svému odmítání zavést vlastní verzi přestavby dostaly do hluboké mezinárodní izolace – jinými slovy přiznat se k východoněmecké příslušnosti rovnalo se téměř ostudě. 53

SCHUMANN in Enquete Kommission, s. 2374. Tyto závěry v zásadě potvrdilo i dotazování imigrantů v září 1989, kdy se nejvýraznějším motivem ukázala být (ne)svoboda názorů a myšlení, zatímco nedostatečná nabídka zboží figurovala s odstupem na čtvrtém místě. Podle BStU, MfS HA XXII, Nr. 17253: Infratest - Neuankömmlinge aus der DDR unten 30 Jahren, 12. September 1989, s. 71.

54

Deutsche Einheit, Nr. 25: Schreiben der Zufluchtsuchenden in der Ständigen Vertretung der Bundesrepublik Deutschland bei der DDR an Bundeskanzler Kohl, Berlin (Ost), 20. August 1989, s. 1030-1031. 55

Rezignace se na konci 80. let nevyhnula ani SED, když mladší členové strany měli pocit, že jim je bráněno přinést jakékoliv nové podněty; všeobecně se tedy v celé NDR čekalo na „dobu po Honeckerovi“. Deutsche Einheit, Nr. 11: Fernschreiben des Staatssekretärs Bertele an den Chef des Bundeskanzleramtes, Berlin (Ost), 27. Juni 1989, s. 890.

s t r á n k a | 139

11.

Drama východoněmeckého exodu v roce 1989 V dějinách dvacátého století není mnoho okamžiků, kdy by pozornost celého světa byla

upřena na Prahu. Mezi takové momenty ale rozhodně patří začátek podzimu roku 1989. V tu dobu velvyslanectvím Spolkové republiky a následně pražskými nádražími prošly desítky tisíc lidí z NDR směrem na Západ a už tehdy se s velkou mírou pravděpodobnosti tušilo, že silné krvácení východoněmeckého státu pro tamní soudruhy znamená začátek konce. Je proto poněkud s podivem, že tyto události nejsou v německé, potažmo evropské historiografii reflektovány výrazněji. Jak bylo konstatováno v úvodu – východoněmecká uprchlická vlna není brána jako prvotní příčina zhroucení východoněmecké republiky, ale spíš pouze jako kulisa pro zdánlivě důležitější dění „horkého podzimu“ v samotné NDR.1 Pokud nepočítáme následující text, tak můžeme říci, že do dnešní doby tedy chybí studie, která by se východoněmeckou uprchlickou vlnou devětaosmdesátého roku zabývala od prvních lednových případů na stálém zastupitelství ve Východním Berlíně až po začátek listopadu, kdy nová pravidla cestování prakticky komukoliv v NDR umožnila vycestovat přes Československo na Západ, čímž Berlínská zeď ztratila svůj raison d'être.2 Cílem následující kapitoly je smazání tohoto pomyslného dluhu v podobě komplexního (nikoliv vyčerpávajícího) přehledu událostí vztahujících se k východoněmeckému exodu během roku 1989 podaných v širších souvislostech středoevropských vztahů. Text má v prvé řadě přispět k pochopení vzájemné propojenosti, respektive neoddělitelnosti vývoje na všech hlavních místech, a tím pádem k celistvějšímu

1

To platí jak pro dnes už téměř klasické práce (např. HERTLE, Hans-Hermann, Der Fall der Mauer. Die unbeabsichtigte Selbstauflösung des SED-Staates, Opladen 1996), tak pro nové syntézy (z mnoha příkladů uveďme např. HENKE, Klaus-Dietmar, Revolution und Wiedervereinigung 1989/90. Als die Deutschland die Realität die Phantasie überholte, München 2009 nebo KOWALCZUK, Ilko-Sascha, Endspiel. Die Revolution von 1989 in der DDR, München 2009). Bývalý velvyslanec SRN v Československu – Hermann Huber – výslovně upozorňuje, že nový stav věcí po změně pravidel cestování umožňující s platností od 3. listopadu komukoliv vycestovat přes Československo, je v dokumentaci věnované německému sjednocení nedostatečně přítomen, je-li vůbec zmíněn. HUBER, s. 1. 2

Jistou výjimkou je publikace Wolfganga MAYERA a fórum Flucht und Ausreise vzpomínané v úvodní části. Z české historiografie je nutno ocenit fundovanou studii Oldřicha TŮMY, 9:00, Praha-Libeň, horní nádraží. Exodus východních Němců přes Prahu v září 1989, in: Soudobé dějiny VI (1999), s. 147-164 a úsilí Viléma Prečana, jehož zásluhou vzniknul ucelený sborník dokumentů vztahujících se k pražské části uprchlické vlny na podzim 1989: PREČAN, Vilém (edit.), Ke svobodě přes Prahu, Praha 2009.

s t r á n k a | 140

vnímání analyzovaného dění v procesu rozpadu Německé demokratické republiky i východního bloku jako celku.

11.1. situace do roku 1989 Pro špičky SED měla být zkušenost z Lobkovického paláce z přelomu let 1984/85 jednoznačným varováním. Bylo jasné, že uprchlíci mohou zastupitelské úřady obsadit v bezprecedentních počtech a neváhají zůstat dlouhodobě, když řada z nich skutečně vydržela týdny a někdy i celé dva měsíce. Ve srovnání s desítkami a následně stovkami tisíc emigrantů devětaosmdesátého roku může význam oněch dvou set mužů, žen a dětí v Lobkovickém paláci na první pohled zanikat. Jednalo se ale o první skutečnou krizi, kdy dosavadní přísliby od Wolfganga Vogela nezafungovaly. Co je však ještě podstatnější, západoněmecké velvyslanectví v Praze se díky mediálnímu zpravodajství dostalo do podvědomí většiny obyvatel NDR jako potenciální „díra“ v železné oponě, kde lze proces získání souhlasu s emigrací významně urychlit. V dalších měsících a letech se situace uklidnila; intenzita a počty uprchlíků na zastupitelských úřadech se vrátily do zaběhnutých kolejí, to znamená k případům krátkodobého azylu několika jednotlivců nebo maximálně dvou, tří rodin a to bez mediální odezvy. Do pozornosti uprchlíků se ale stále více dostávala i velvyslanectví Spolkové republiky v Budapešti a ve Varšavě. Během zmiňovaného roku 1984 západoněmecká ambasáda v maďarské metropoli registrovala pouhých 11 dlouhodobých azylantů, jejich celkový počet v dalších letech ale vytrvale stoupal (od sedmnácti osob v roce 1985 po bezmála dvě stě o čtyři roky později) a „perla na Dunaji“ se tak po Východním Berlínu a Praze stala třetím centrem, kde se lidé z NDR pokoušeli vynutit si razítka do žádostí o trvalý výjezd.3 I tady nicméně šlo v prvé řadě o jednotlivce, kteří nenarušovali standardní fungování úřadu, natož aby vyvolali politické změny uvnitř východoněmecké republiky.4 Ve Varšavě panovala prakticky totožná situace s tím,

3

MAYER, s. 378, 381.

4

Konkrétní případy ve složce BStU, MfS Abteilung X, Nr. 426.

s t r á n k a | 141

že počty uprchlíků byly ještě nižší; není náhoda, že tamější velvyslanectví SRN vstoupí do hry po Berlínu, Budapešti a Praze v polovině září 1989 jako poslední. Přesto v období mezi roky 1985-1988 najdeme jeden relativně dost medializovaný případ. Tím je obsazení dánské ambasády na Unter den Linden dne 9. září 1988 skupinou osmnácti lidí z durynského města Ilmenau. Jednalo se o vzájemné přátele a známé, kteří podnik naplánovali na dobu návštěvy dánského premiéra Poula Schlütera ve Východním Berlíně. Akce založená na předpokladu, že vedení SED nebude toužit po negativní reklamě a raději vydá povolení k trvalému výjezdu, ztroskotala na reakci dánského velvyslance Erika Kroga-Meyera. Ten totiž zcela nepochopitelně kontaktoval východoněmecké ministerstvo zahraničí, které neprodleně informovalo Stasi a ta po neúspěšných slibech beztrestnosti při návratu na místo vyslala komando dvaceti tajných policistů. Dánové jim 10. září ve dvě hodiny v noci otevřeli dveře a pak pouze přihlíželi, jak jsou uprchlíci zatčeni a odvedeni. Díky vlně zájmu ze strany médií a veřejnosti však nakonec nedošlo k odstrašujícímu procesu s rozsudky nepodmíněných odnětí svobody. Noviny ve Spolkové republice (především Bild) nepokrytě obviňovaly dánské diplomaty, což v samotném Dánsku vyústilo ve vyšetřování případu. Parlamentní výbor čtyř největších stran na Jutském poloostrově pak potvrdil pochybení velvyslance Krog-Meyera, který se na konci roku 1988 rozhodl dobrovolně odstoupit. Uprchlíci z Ilmenau této vlně mediálního zájmu mohli vděčit za nižší tresty: ženy byly zcela osvobozeny, muži dostali maximálně tříleté podmínky, což bylo pravděpodobně pod rámec původních představ šéfa Stasi Ericha Mielkeho.5 Zkratovité jednání dánských diplomatů kontrastuje s postupem amerického velvyslanectví ve Východním Berlíně, kam se necelých 24 hodin před obsazením dánské ambasády uchýlilo osm jiných lidí včetně dvou dětí. Velvyslanectví USA bezprostředně poté kontaktovalo stálé zastupitelství Spolkové republiky, které obratem zajistilo spojení na Wolfganga Vogela. Jeho příslib pohovoru na příslušném oddělení kompetentním pro otázky trvalého výjezdu stačil k tomu, aby se následující den všichni azylanti vrátili do svých domovů.6

5

Případ obsazení dánské ambasády nejlépe popisuje Wolfgang Mayer, člověk více než povolaný, protože právě on byl nepsaným lídrem oné osmnáctičlenné skupiny z Ilmenau. Viz MAYER, s. 391 a následující. Možno využít i Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8566. 6

MAYER, Wolfgang, Die Botschaft der USA in Ost-Berlin, fórum Flucht und Ausreise.

s t r á n k a | 142

11.2. leden - květen: ouvertura ve Východním Berlíně Samotný první leden roku 1989, alespoň co se týká Budapešti a Prahy, sám o sobě žádný přelomový okamžik nepředstavoval. Počty uprchlíků na zastupitelských úřadech Spolkové republiky zůstávaly až do léta na stejných úrovních, jako v předcházejících letech, což v jednom okamžiku znamenalo maximálně 20 lidí. Složky Stasi z té doby věnují velký prostor pečlivému hodnocení minulosti každého uprchlíka na ambasádě, zvláště těch jedinců, kteří předtím udržovali kontakty s bývalými obyvateli NDR, jimž se podařilo získat povolení k přesídlení.7 Zatímco maďarská a československá metropole se nacházely mimo pozornost, na stálém zastupitelství ve Východním Berlíně se situace s předcházejícími roky změnila. Statistiky prvního pololetí roku 1989 hovoří jasně – ve srovnání se stejným obdobím z let 1987-1988 se čísla azylantů ztrojnásobila.8 Tento fakt je vedle důvodů uvedených v předchozí kapitole možno připsat mediální smršti, která se strhla po zmiňovaném obsazení dánského velvyslanectví, protože jak známo, příklady lákají k následování. Kromě počtu azylantů rostla i ochota riskovat, což dokládá třeba událost z poloviny února, kdy čtyřčlenná rodina z Postupimi autem prorazila vstupní závory, přičemž těžce zranila hlídkujícího policistu.9 Už během prvních dvou měsíců nového roku se tak reálně uvažovalo o dočasném uzavření zastupitelství pro veřejnost. Ředitel Úřadu spolkového kancléře Wolfgang Schäuble spolu s ministryní pro vnitroněmecké vztahy Dorothee Wilmsovou však toto opatření prozatím nepodpořili.10 Trojnásobně vyšší frekvence pohybu na zastupitelství Spolkové republiky v Berlíně byla výmluvným důkazem prohlubující se deziluze východoněmeckých obyvatel. Doslova šok vyvolalo vystoupení Ericha Honeckera po skončení konference KBSE ve Vídni 19. ledna 1989. Generální tajemník SED ve známém výstupu prohlásil, že berlínská (antifašistická) zeď zůstane stát tak dlouho, dokud nezmizí důvody jejího postavení, to znamená klidně 50 nebo i 100 let.11 Následoval incident z února, kdy byl mezi berlínskými čtvrtěmi Treptow a Neukölln zastřelen 7

Složka BStU, MfS Abteilung X, Nr. 426.

8

MAYER, Wolfgang, Die Ständige Vertretung vor dem Fall der Mauer, viz fórum Flucht und Ausreise.

9

Ständige Vertretung erneut besetzt, Süddeutsche Zeitung, 4. srpna 1989.

10

DUISBERG, s. 32.

11

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III, Band 8, Bonn 1991, s. 24-25.

s t r á n k a | 143

jednadvacetiletý mladík – Chris Gueffroy – jenž je dnes uváděn jako poslední oběť Berlínské zdi.12 O měsíc později v Berlíně došlo k dalšímu pokusu dostat se do západní části města. Příběh Winfrieda Freudenberga, jemuž se hranici podařilo překonat kuriózním způsobem – v balónu sešitém ze stanových látek – ale nemá šťastný konec: Freudenberg z neznámých příčin v přibližně dvoukilometrové výšce z balónu vypadl.13 Oba případy vešly ve známost široké veřejnosti, jíž po delší době připomněly, že za pokus dostat se na Západ lze zaplatit tu nejvyšší cenu. Dalším předělem se staly komunální volby uspořádané na začátku května 1989. Když Egon Krenz v Aktuelle Kamera zfalšované výsledky (98,85 % zúčastněných údajně hlasovalo pro kandidátku Národní fronty) bez uzardění prezentoval jako potvrzení správnosti dosavadní cesty, museli snad i ti největší optimisté nadobro ztratit víru v možný obrat směrem k demokratičtějšímu uspořádání. Potvrdilo se, že komunistickou totalitu není možné reformovat. Soudruzi se nicméně díky svému neústupnému kurzu dostali do fatální pasti. Za prvé: pokračoval tlak demokratického světa zaměřený na dodržování a lepší vymahatelnost lidských práv. Za druhé: probíhající perestrojka v SSSR a změny v Polsku a Maďarsku měly za následek zaostávání při srovnání s východem, na což i část SED reagovala voláním po vlastní verzi přestavby. A za třetí: mladé generace východních Němců, které sice žily v nejzápadnější výspě socialistického bloku, ale reformy je pouze míjely, už prostě nehodlaly „držet hubu a krok“, což se projevovalo rostoucí odhodlaností ze země zmizet a vyvrcholilo revolucemi prakticky ve všech větších městech v NDR.14 Východoněmecká vládní garnitura utahující se smyčku samozřejmě vnímala a snažila se reagovat. V přehřátém kotli bylo rozhodnuto o upuštění páry prostřednictvím snížení tarifů pro výkup uprchlíků v kombinaci s dočasnou benevolencí při posuzování žádostí o trvalý výjezd. Během první poloviny roku 1989 tak můžeme zaznamenat bezprecedentní zvýšení čísel u legálních emigrantů. Úřady v období vymezeném lednem a červnem povolily trvalý výjezd bezmála čtyřiceti tisícům východních Němců, což je více, než za jakýkoliv jiný rok od postavení 12

LINKS, Christoph, The Victims at the Berlin Wall, Berlin 2011, s. 422-426.

13

Tamtéž, s. 429.

14

Tento trojí tlak zmiňuje například KORTE, s. 446, GARTON ASH píše o „smrtící kombinaci“ přímé zkušenosti východoněmeckých obyvatel na Západě, změnách v SSSR a stagnaci doma, s. 201.

s t r á n k a | 144

Berlínské zdi.15 Nabízí se paralela s první polovinou roku 1984, kdy režim podniknul stejný krok. Počty schválených žádostí o emigraci tehdy skokově narostly na cca 30 tisíc, a jak je uvedeno výše, výsledkem byla první uprchlická krize na západoněmeckém velvyslanectví v Praze. Teď se situace na zastupitelských úřadech Spolkové republiky dočasně uklidnila, o nějakém oddechu pro východoněmecké vedení se ale hovořit nedalo. Začala se totiž hroutit železná opona.

11.3. květen - červenec: předehra v Maďarsku V listopadu 1988 se zformovala poslední maďarská komunistická vláda vedená dvěma výraznými reformisty – premiérem Miklósem Némethem a ministrem zahraničí Gyulou Hornem. Maďarsko tehdy jako první stát východního bloku pochopilo, že Brežněvova doktrína už neplatí, že se nebudou opakovat sovětské intervence z let 1956 a 1968.16 Tandem Németh – Horn proto v průběhu roku 1989 inicioval klíčové reformy, které ve svých důsledcích vyvolaly masovou emigraci východních Němců. Tou hlavní bylo postupné odstraňování železné opony na hranicích s Rakouskem probíhající od začátku května (známý snímek, na němž oba ministři zahraničí – zmíněný Gyula Horn a jeho rakouský protějšek Alois Mock – stříhají dráty, pochází až z konce června). Likvidace železné opony ale nepostupovala nijak živelně – ještě v červenci zbývalo zprůchodnit více než polovinu z celkových 260 kilometrů.17 Představa (alespoň části) volně průchozích maďarsko-rakouských hranic musela být pro východní Němce neuvěřitelná. Konsekvence této radikální změny se tak projevily se zpožděním – počty uprchlíků snažících se přes Maďarsko dostat do Rakouska začaly prudce růst až na konci července. Svou roli hrály i další důvody. Především to, že Maďaři na nyní zelenou hranici podle oficiálních zpráv nasadili velké počty hlídek kontrolujících podezřelé již hluboko na svém

15

SCHUMANN in Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2401, přílohy, tabulka č. XI.

16

DETJEN, s. 67.

17

MAYER, Flucht und Ausreise, s. 382. Maďarsko plán postupné likvidace železné opony nejdříve předestřelo v Moskvě, konkrétně nový maďarský premiér Miklos Németh na setkání s Gorbačovem v březnu 1989. Generální tajemník KSSS vůči maďarským (radikálním) změnám projevoval dost zdrženlivosti, potvrdil však, že opakování sovětské intervence z roku 1956 nepřichází v úvahu, že o vývoji v Maďarsku rozhodují sami Maďaři. K podrobnostem viz MEYER, s. 79-81 a 97-98, připomíná také GADDIS, s. 211.

s t r á n k a | 145

území.18 Pokud byl dotyčný zadržen při pokusu o útěk, dostal do pasu razítko zakazující vstup do země na jeden rok, jak to vyžadovala smlouva mezi Maďarskem a NDR podepsaná v roce 1969. Zmíněný „štempl“ byl však především signálem pro Stasi, která uprchlíky stíhala za nelegální pokus o opuštění republiky.19 Mnozí z těchto zadržených a také lidé, kteří jednoduše nehodlali riskovat, se raději rozhodli zkusit štěstí na západoněmeckém velvyslanectví v Budapešti. Ambasáda samotná byla na rozdíl od Prahy rozmístěná po více adresách, kolem hlavní budovy se táhnul asi metr vysoký železný plot. Před ním hlídkovaly speciální jednotky maďarské policie určené na ochranu diplomatických misí s úkolem zabránit teroristickému útoku, naprostá většina návštěvníků ale se vstupem neměla problémy.20 Množství azylantů i po začátku prázdnin narůstalo jen velmi zvolna. Kusé statistiky zaznamenávají patnáct lidí z NDR na konci května a jednapadesát v polovině července. Pro zaměstnance úřadu od začátku platilo jedno přísně dodržované pravidlo – nehovořit s nikým zvenku, nevynášet žádné informace o počtech lidí. Informační embargo na žádost Bonnu respektovali i Rakušané, takže sami Maďaři se čísla uprchlíků na ambasádě a statistiky emigrantů přecházejících do Rakouska dovídali ze západních novin.21 V archivu Stasi je uložena zpráva z prvního prázdninového týdne o pobytu jisté Doris Thiemer s jejími třemi dětmi. Azylanti v té době bydleli ve sklepení zadní budovy, které bylo v rámci možností zařízeno jako ubytovna. Denně fungovala donáška teplého i studeného jídla, samozřejmostí byla možnost použití toalety a koupelny, odpoledne se na jednu hodinu smělo jít do zahrady na čerstvý vzduch.22 Druhá zpráva z dvacátého července poskytuje trochu pozměněný obraz. Tehdy už se bydlelo i v hlavní budově, kde byly postupně obsazeny sklep, nižší patra a nakonec i horní podlaží včetně jídelny a místností těch referentů, kteří v té době měli dovolenou. Zmiňuje se špatný stav sanitárního zařízení. Na velvyslanectví chyběla pračka, takže špinavé věci se jednou za dva týdny vozily taxíkem na vyprání mimo úřad. Jako problém se

18

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942: ADN Information, s. 60.

19

MAYER, Flucht und Ausreise, s. 383 a DONOVAN, Barbara, East Germans seek to go West via Hungary, OSA Archive, dokument č. 37-6-94, 4. srpna 1989, s. 3, viz www.osaarchivum.org.

20

MAYER, Die deutsche Botschaft in Budapest na fóru Flucht und Ausreise.

21

MAYER, Flucht und Ausreise, s. 382.

22

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942, s. 45.

s t r á n k a | 146

ukazovala depresivní nálada i chybějící lékařská péče. Tu koneckonců potřeboval i západoněmecký velvyslanec v Budapešti Alexander Arnot, který v důsledku stresu zhubnul o šest kilogramů.23 V prvních týdnech po začátku likvidace železné opony se nicméně zvýšila pouze frekvence, s jakou se měnilo osazenstvo ambasády, počet uprchlíků v jednom okamžiku nadále přesahoval třicet osob pouze výjimečně.24 Ta opravdu velká vlna měla teprve dorazit.

11.4. srpen - září: intermezzo ve Východním Berlíně Na začátku srpna, kdy se z Budapešti stávalo hlavní centrum východoněmeckých uprchlíků, zcela náhle propukly vážné komplikace na stálém zastupitelství SRN v Berlíně. Tuto epizodu není možné odbýt jedním odstavcem, protože v průběhu devětaosmdesátého roku do jisté míry představovala mezník. Jak připomíná zastupitel Spolkové republiky z let 1982-1989 Hans-Otto Bräutigam, do té doby se naprostou většinu tzv. Botschaftsfälle dařilo vyřešit ještě ten samý den – stačilo kontaktovat právníka Vogela, který se zaručil za příznivější přezkoumání žádostí o trvalý výjezd, což téměř jistě znamenalo „jízdenku“ na Západ.25 Nyní se však na úřadu shromáždili lidé požadující nikoliv neurčité přísliby razítek do budoucna, ale okamžité vycestování. Události ve Východním Berlíně nejlépe popisuje vedoucí oddělení Deutschlandpolitik na Úřadu spolkového kancléře Claus Duisberg.26 Ten se 7. srpna vrátil po dovolené zpět do práce, kde představa pokračující letní pohody vzala rychle za své. Týž den totiž z Berlína volalo stálé zastupitelství, které si nevědělo rady s prudce stoupajícím počtem lidí odmítajících budovu opustit. Během jediného dne přibylo asi padesát nových uprchlíků ze všech krajů NDR, celkový počet se vyšplhal na 131 osob, mezi nimiž se nacházely i maminky s malými dětmi.27 Naděje vkládané do Wolfganga Vogela se ukázaly jako liché: prominentní právník zaručil pouze 23

MAYER, Die deutsche Botschaft in Budapest na fóru Flucht und Ausreise.

24

BStU, MfS ZAIG, Nr. 16277: Wochenübersicht (…), s. 114.

25

BRÄUTIGAM, s. 425.

26

DUISBERG, s. 32 a následující.

27

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942: ADN Information, 8. August 1989, s. 121-122 a Aus der Sendung der Tagesthemen, Gespräch mit Claus Richter, 7. August 1989, s. 124.

s t r á n k a | 147

beztrestnost v případě dobrovolného návratu, což za této situace bylo málo. Protože shodou okolností šéf úřadu spolkového kancléře Rudolf Seiters28 i ředitel stálého zastupitelství Franz Bertele měli v té době také volno, musel krizi řešit zmíněný Duisberg. Ještě večer se na telefonních linkách mezi Východním Berlínem a Bonnem domluvilo uzavření stálého zastupitelství s platností od následujícího dne, tedy od 8. srpna – jednalo se o první takovýto krok od skončení krize v Lobkovickém paláci v lednu 1985. Za rozhodnutí nesl odpovědnost pouze Úřad spolkového kancléře, který to zdůvodnil omezenými prostorami a nemožností dále garantovat důstojné životní podmínky. Tlak NDR v tomto případě nehrál žádnou roli.29 Prakticky současně s uzavřením zastupitelství začala obvyklá diplomatická hra s cílem najít cestu ze začarovaného kruhu. Do konce srpna se mezi pověřenci obou německých států uskutečnilo celkem pět schůzek, Bonn zastupovali Franz Bertele (který svou dovolenou pochopitelně ihned přerušil), Walter Priesnitz z ministerstva pro vnitroněmecké vztahy a Rudolf Seiters s Clausem Duisbergem z úřadu kancléře. Vyjednavači z NDR, jmenovitě Kurt Nier a Werner Krolikowski, nasadili tvrdý poker face. Jejich předstíraný nezájmem o osud uprchlíků měl vyvolat pocit, že NDR ze svých pozic ani tentokrát neustoupí. Ve vyhroceném rozhovoru se Seitersem z 18. srpna Krolikowski dokonce odmítnul potvrdit i předtím deklarovanou beztrestnost při dobrovolném návratu a naznačil, že někteří lidé se už nebudou moci vrátit do svých zaměstnání. Podle Krolikowského problém způsobili pracovníci stálého zastupitelství, kteří lidem na úřadu umožnili dlouhodobý pobyt. NDR se tak vracela k dřívějšímu, již známému argumentu o nerespektování východoněmeckého občanství a vídeňských konvencích o diplomatických stycích z roku 1961 zapovídajících využívání zastupitelských misí jako azylového útočiště pro obyvatele třetích států. Situaci z tohoto pohledu tedy zavinila Spolková republika a ta by se také měla postarat o nápravu, jinými slovy o vypovězení uprchlíků z budovy. Když Seiters žádal alespoň nové přezkoumání žádostí o trvalý výjezd, Krolikowski to

28

Rudolf Seiters (* 1937) se v rámci vládních rošád na jaře 1989 dostal do čela Úřadu spolkového kancléře, kde nahradil Wolfganga Schäubla pověřeného řízením spolkového ministerstva vnitra.

29

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942, s. 124.

s t r á n k a | 148

odmítnul s tím, že není možné zvýhodňovat lidi, kteří se pobytem na úřadu vlastně dopustili protiprávního jednání.30 Spolková vláda se nacházela v nezáviděníhodné situaci. Jednak bylo potřeba vymezit se vůči Východnímu Berlínu, na druhou stranu Bonn emigraci přes zastupitelské úřady (zatím) nehodlal podporovat. Iniciativa kancléře Kohla zaměřená na přímou dohodu s Honeckerem nevyšla. Na Kohlův dopis z 11. srpna generální tajemník SED odpověděl až po třech týdnech, kdy osobní setkání ze zdravotních důvodů odmítnul a úředním tónem pohrozil zhoršením vnitroněmeckých vztahů při dalším přijímání uprchlíků na zastupitelství.31 Výtky z podpory emigrace ale nebyly na místě: sám šéf Úřadu spolkového kancléře Seiters hned 9. srpna na obyvatele NDR apeloval, aby na berlínském zastupitelství nebo jinde nehledali útočiště, protože to více problémů vytváří, než řeší.32 Tento postoj potvrdil i Claus Duisberg, který se z Kohlova pověření v polovině srpna vydal do Berlína osobně. Lidem na zastupitelství sice garantoval pomoc západoněmecké vlády, zároveň ale naznačil, že by bylo vhodné rozmyslet si další setrvávání na úřadu, protože konečné rozhodnutí o trvalém výjezdu musí vždy učinit NDR, nikoliv Spolková republika.33 Ani tento apel neměl větší efekt; po návratu pouhých šestnácti uprchlíků se jejich počet ustálil na sto patnácti.34 Vypadalo to, že se schyluje k podobné situaci jako v Praze před necelými pěti lety. Zkušenosti z Lobkovického paláce pomohly ke zvládnutí alespoň dílčích problémů berlínské kapitoly východoněmecké emigrace. Osvědčilo se co nejširší zapojení lidí do běžného života zastupitelství – došlo k vytvoření kuchařského týmu, úklidové služby nebo skupiny vytvářející hry pro děti i dospělé, jiní měli na starost organizaci pohybových cvičení. Povinnosti se pravidelně střídaly, čímž se snižovala pravděpodobnost upadnutí do letargie. Konflikty se však 30

SAPMO, BArch DY 30, Nr. 5193, Vermerk über das Gespräch des (…) Genossen Dr. Herbert Krolikowski, mit dem Bundesminister (…) Rudolf Seiters, am 18. August 1989, s. 118-123, popřípadě Deutsche Einheit, dokument č. 24. 31

KOHL, s. 913. Erich Honecker se v té době zotavoval po operaci žlučníku, tudíž ho nelze podezřívat z účelového vyhýbání se ze schůzky s Kohlem.

32

BStU, MfS HA XXII, Nr. 17253, s. 209. Další vyjádření podobného tónu se množila, například spolková ministryně pro vnitroněmecké vztahy D. Wilmsová prohlásila, že zastupitelské úřady SRN nemohou fungovat průchody na Západ. Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8643.

33

DUISBERG, s. 35-36.

34

BStU, MfS HA IX: Nr. 13942, ADN - Information, 13. August 1989, s. 119.

s t r á n k a | 149

nikdy nepodařilo úplně eliminovat, zvláště když se bydlelo na omezeném prostoru zahradního altánu normálně využívaném pro přednášky a různá společenská setkání. Díky iniciativě pracovníků úřadu (zejména jejich manželek) se rozšířila zásoba deskových her a nejrůznějších knih, pomyslnou třešničkou na dortu pak byla možnost přihlásit se do kurzu angličtiny. Pro všechny případy se na Ständige Vertretung vydal i psycholog z Bonnu s cílem pomoci těm, na které by nervové vypětí doléhalo přespříliš.35 Tato situace trvala šest týdnů, v jejichž průběhu se Berlín postupně dostal mimo hlavní zájem médií. Pozornost západoněmeckých a teď už i dalších zpravodajských týmů z celé Evropy se v polovině srpna přesunula znovu na Maďarsko a od začátku září nově na Prahu. V tomto stínu se v Berlíně snáze dospělo k řešení, které si tak jako v předchozích případech mohl osobně nárokovat Wolfgang Vogel. Ten 8. září při setkání s uprchlíky znovu garantoval, že režim v případě dobrovolného návratu nesáhne k žádným represím. Z Vogelovy nabídky rozsáhlé pomoci jeho právní kanceláře se nicméně dalo vyrozumět, že razítka v žádostech o emigraci jsou pouze otázkou krátkého času, a lidé se ještě během odpoledne ve dvou velkých skupinách vrátili zpět do svých domovů.36 Na závěr je nutné upozornit na důležitý fakt, že úřad po odchodu uprchlíků zůstal pro veřejnost i nadále uzavřen. Duisberg to zdůvodnil nejenom obavou vlády z dalších podobných případů, ale i nutností provést v budově blíže neurčené stavební zásahy.37 Otázkou je, zda se jednalo o skutečně akutní opravy, nebo jestli se Kohl tímto krokem rozhodl předejít komplikacím ve vnitroněmeckých vztazích, což by odpovídalo dosavadní linii jeho Deutschlandpolitik.

35

DUISBERG, s. 35-37.

36

Ständige Vertretung erneut Besetzt, Der Tagesspiegel, 9. September 1989 a YouTube, Tagesschau, 8. září 1989.

37

DUISBERG, s. 46.

s t r á n k a | 150

11.5. červenec - září: první dějství - Maďarsko Události z pozdního léta v Maďarsku je již bezpochyby nutno vnímat jako přelom, protože po trvalém otevření hranic s Rakouskem Berlínská zeď do značné míry ztratila svou funkci. Z tohoto důvodu je téměř ve všech publikacích o východoněmecké revoluci nebo o cestě k německému sjednocení dění v Maďarsku věnováno hodně místa, řádově více, než následující krizi v Lobkovickém paláci.38 Maďarsko na seznamu oblíbených cílů východoněmeckých turistů tradičně zaujímalo vysoké příčky – jezdilo se za vyhlášenou gastronomií, termálními lázněmi a samozřejmě na pláže Balatonu. Léto roku 1989 nebylo výjimkou: počty turistů z NDR v polovině července jsou odhadovány na 200 tisíc s tím, že další lidé se přes Maďarsko vraceli z rumunských a bulharských letovisek na pobřeží Černého moře.39 Likvidace železné opony u mnoha východních Němců jistě vyvolávala zvědavost, nakolik jsou hranice do Rakouska skutečně průchozí. I přes zvýšení počtu hlídek se maďarská ostraha hranic ve zpětném pohledu jeví jako polovičatá. Podle některých uprchlíků byl přechod do Rakouska i nadále nebezpečný a Maďaři neváhali zatýkat a vracet zpátky do NDR.40 Jiná svědectví ale hovoří o tom, že už v květnu při zadržení (alespoň někteří) maďarští pohraničníci obávané razítko do pasu nedávali.41 Mnozí z těch, kteří po neúspěšném pokusu o překročení rakouských hranic nebyli vyhoštěni, se raději uchýlili na západoněmecké velvyslanectví v Budapešti a čekali na to, jak se situace vyvine. Starší generace si tehdy musela vzpomenout na léto roku 1961. Kdo tehdy okamžiky k útěku promeškal, ten se pak přes Berlínskou zeď na Západ už jednoduše nedostal. Nenabízela se po bezmála třiceti letech jedinečná možnost útěku do světa demokracie a blahobytu? Jak dlouho tato šance vydrží a jak dlouho se podobná příležitost nebude opakovat? Snaha využít náhle pootevřených dveří v předtím neprostupných hranicích (které by se v krátké

38

Typickým příkladem je HERTLE, který ve výše uvedené a fundované publikaci Maďarsku věnuje plných deset stran, zatímco eskalace uprchlického problému v Lobkovickém paláci je omezena na dva odstavce.

39

KOHL, s. 915.

40

BStU, MfS HA XXII, Nr. 17253, s. 304: zpráva z 18. července 1989.

41

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942, DPA: DDR-Bürger in Bonns Budapester Mission – kein Kommentar aus Bonn, 23. Mai 1989, s. 124.

s t r á n k a | 151

době mohly zase zavřít) vedla k tomu, že statistiky uprchlíků na přelomu léta a podzimu roku 1989 vystřelily prudce nahoru.42 Už 9. srpna se situace na velvyslanectví Spolkové republiky v Budapešti prakticky v ničem nelišila od té na stálém zastupitelství v Berlíně, dokonce byla ještě horší, protože lidé doslova trpěli v pětatřicetistupňových vedrech, která tehdy maďarskou metropoli sužovala.43 Uzavření západoněmecké ambasády 13. srpna tedy bylo naprosto logickým krokem. Počet lidí zdržujících se přímo v prostorách úřadu ten den dosáhnul necelých dvou set a kolem této hranice se pohyboval po celou dobu krize. V celé Budapešti se však nacházelo mnohonásobně více obyvatel NDR rozhodnutých emigrovat. Situace nepřerostla v humanitární katastrofu především díky Červenému kříži a Maltézskému řádu, z jejichž iniciativy se na západním okraji města podařilo vystavět dva uprchlické tábory.44 Uvedení do provozu proběhlo během prvního srpnového týdne,45 o měsíc později osazenstvo táborů čítalo zhruba šest tisíc uprchlíků.46 Na první pohled může vypadat zvláštně, že vedení ve Východním Berlíně v průběhu celého srpna prakticky vůbec neomezilo možnost vycestovat do Maďarska. K výjezdu sice bylo potřeba vízum, to se ale vydávalo relativně benevolentně. Soudruzi pravděpodobně nechtěli pohyb dále přiškrtit, protože v už beztak napjaté situaci by reálně hrozily protesty nespokojených obyvatel.47 Nutno upozornit i na fakt, že SED se musela až do začátku září obejít bez generálního tajemníka zotavujícího se po operaci žlučníku, a všechna důležitější rozhodnutí se tudíž odkládala až na dobu po Honeckerově návratu. Zvlášť výmluvnou ukázkou bezradnosti výkonného aparátu jsou přepisy srpnových zasedání politbyra ÚV SED. Exodus vlastních obyvatel byl jednoznačně připsán aktivitě nepřítele (Spolkové republice), zvláště televizním zprávám, které měly emigraci

42

Tuto paralelu let 1961 a 1989 připomíná KOHL, s. 910.

43

HERTLE, s. 98.

44

První uprchlický tábor se nacházel v části Zugliget, druhý pak v obvodu Csillebérc. Frankfurter Allgemeine Zeitung: Die DDR-Flüchtlinge haben die Ständige Vertretung in Ost-Berlin verlassen, 9. September 1989. 45

Jetzt sind wir einmal hier, Der Tagesspiegel, 4. srpna 1989.

46

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8644.

47

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942: ADN Information, s. 121-122, Aus der Sendung der Tagesthemen, Gespräch mit Claus Richter, 7. August 1989, s. 126.

s t r á n k a | 152

záměrně podporovat.48 Po tomto konstatování se rychle přešlo na „důležité“ body jako hodnocení plnění plánu v jednotlivých odvětvích průmyslu a zemědělství nebo diskusi o účasti na stranických sjezdech v zemích třetího světa.49 Vedení NDR tak postupnému vyhrocování maďarského problému v zásadě jenom přihlíželo. Maďaři po intervencích Bonnu od 21. července definitivně přestali razítkovat pasy, takže i při ztroskotání pokusu o útěk už východním Němcům při návratů domů nehrozily represe.50 Stále větší shovívavost pohraničníků vedla k tomu, že se do Rakouska dařilo pronikat početnějším skupinám uprchlíků – například 200 lidí uspělo při přechodu v noci z 12. na 13. srpna a ten samý počet ještě o tři dny později.51 Do krize aktivně vstoupilo také velvyslanectví Spolkové republiky, které Němcům z NDR vydávalo tmavě zelené západoněmecké pasy, s nimiž se pochopitelně dalo cestovat zcela volně.52 Přelomovou událostí se stal tzv. panevropský piknik, předem ohlášená mírová demonstrace pořádaná u starobylé Šoproně ležící v bezprostřední blízkosti Rakouska. Organizátorům, maďarskému Demokratickému fóru a Panevropské unii, se díky kontaktům na státního tajemníka Imre Pozsgaye – nejpřesvědčenějšího reformátora ve vedení Maďarské socialistické dělnické strany53 – podařilo dosáhnout několikahodinového otevření hraničního

48

SAPMO, BArch DY 30/IV 2/2.039/76. Například na jednání politbyra ÚV SED z 29. srpna slovo nepřítel (Gegner) ve svých příspěvcích použili soudruzi H. Axen, W. Krolikowski, H. Tisch, J. Herrmann, W. Stoph a G. Mittag, s. 49-54. Na druhou stranu paranoia východoněmeckých komunistů nemusela být zcela bezdůvodná. Zajímavý příběh o událostech v Maďarsku (především, co se týká jarních událostí vrcholících v začátek likvidace železné opony) více než podporovaných Horstem Teltschikem, hlavním poradcem spolkového kancléře Kohla, nabízí MEYER, s. 98-100. Nový pohled na dění roku 1989, v němž by Spolková republika hrála roli aktivního napomahatele změn, se však opírá pouze o vyjádření samotného Teltschika, nikoliv o informace z archivních dokumentů. 49

SAPMO, BArch DY 30, Nr. 5193: Vertrauliche Verschlusssache, ZK 02 – Politbüro, Beschlüsse, 8. August 1989, s. 39 a následující.

50

Datum uvádí TŮMA, s. 150. Maďarsko se do té doby bránilo uznat východní Němce jako uprchlíky, když poukazovalo na nesrovnatelně horší podmínky rumunských Maďarů. Budapešť se nakonec nechala přesvědčit opakovaným připomínáním skutečnosti, že maďarská vláda v červnu 1989 podepsala úmluvu o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská úmluva) z roku 1951. 51

BStU, MfS HA XXII, Nr. 17253: ADN Information, 14. und 18. August 1989, s. 175 a 191.

52

HERTLE, s. 98.

53

BROWN, s. 638.

s t r á n k a | 153

přechodu.54 Atmosféra u Šoproně v sobotu 19. srpna 1989 už v ničem nepřipomínala studenou válku: opět se stříhal ostnatý drát (někteří z účastníků si ho odnesli jako suvenýr), strážní věže se proměnily v rozhledny, po maďarských hlídkách ani památky.55 Protože o akci se vědělo díky letákům rozšiřovaným v Budapešti, dorazilo do Šoproně také několik set lidí z východního Německa. Ti se jednoduše připojili k oficiální delegaci, a nikým nerušeni přešli do Rakouska, kde už na ně čekaly autobusy přistavené velvyslanectvím Spolkové republiky ve Vídni. I když slavnost měla končit ještě týž den, volnější režim na hranicích pokračoval v zásadě přes noc a odhaduje se, že do nedělního rána uteklo asi devět set lidí.56 Panevropský piknik se tak proměnil na největší jednorázovou emigrační vlnu od postavení Berlínské zdi.57 Sečteno a podtrženo: (polo)prostupné hranice, konec razítkování pasů ze strany maďarských pohraničníků a události jako Panevropský piknik, to všechno na konci prázdnin urychlilo příjezd dalších desítek tisíc východoněmeckých „turistů“. Vláda v Budapešti se logicky obávala násilných střetů, protože na jednu stranu vzrůstala agrese uprchlíků vůči maďarským hlídkám,58 na druhou stranu stále platily smlouvy s NDR o vracení emigrantů, žádný volný režim nebyl oficiálně zaveden. Obavy se naplnily v následujícím týdnu. Ve večerních hodinách 21. srpna se na maďarsko-rakouských hranicích odehrál incident, při němž byl za ne zcela vyjasněných okolností přímo před zraky své ženy a svého malého syna zastřelen východoněmecký občan Kurt-Werner Schultz.59 Nešťastná událost, která na Maďary vrhala nepříznivé světlo, byla jen potvrzením faktu, že „kočkopes“ mezi železnou oponou a volně průchozími hranicemi nefunguje. Maďarská vláda 54

Blíže viz rozhovor s Imre Pozsgayem, in: Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, Nr. 30-31/2004, s. 35-45, dostupné online na www.zzf-pdm.de/Portals/_Rainbow/images/publikationen/Hertle_30.pdf. 55

Zpravodajský pořad ARD Tagesschau,19. September 1989, k dispozici na YouTube.

56

BStU, MfS HA XXII, Nr. 17253, s. 165.

57

HERTLE, s. 99. Komplexní popis a hodnocení příprav a průběhu Panevropského pikniku nabízí MEYER, s. 127-134; poněkud diskutabilní zůstává jeho závěr, že jistá část maďarských reformních komunistů (především Németh a Pozsgay) Panevropský piknik od začátku vnímala jako možnost, jak vyřešit východoněmecký problém. 58

SAPMO, BArch DY 30/IV 2/2.039/304: Vermerk über das Gespräch des Ministers für Auswärtige Angelegenheiten, Genossen Oskar Fischer, mit dem Minister für Auswärtige Angelegenheiten der Ungarischen Volksrepublik, Genossen Gyula Horn, am 31. August 1989, s. 136. 59

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942: Bonn schließt auch die Botschaft in Prag, s. 95. Viz také MEYER, s. 135 a především KREMB, Jürgen, WENSIERSKI, Peter, Tage wie in Trance, in: Der Spiegel, Nr. 41/2004, k dispozici na www.spiegel.de.

s t r á n k a | 154

v situaci, kdy raději porušovala dohody s NDR, než aby přikázala střílet, dospěla k rozhodnutí hranice úplně otevřít;60 koneckonců premiér Miklos Németh tuto myšlenku předestřel kancléři Kohlovi již v polovině srpna.61 Rozuzlení přinesla tajná schůzka na zámku Gymnich nedaleko Bonnu, kde 25. srpna Németh spolu s Gyulou Hornem skutečně potvrdili záměr otevřít všechny hraniční přechody do Rakouska.62 V následné diskusi se nicméně daly vysledovat konkrétní maďarské obavy z případných důsledků, hlavně z možné hospodářské izolace. Ekonomika Maďarska se na konci 80. let nacházela ve špatné kondici, když ji podobně jako většinu zemí východního bloku dusilo vysoké zadlužení u západních bank. Kdyby Sovětský svaz přiškrtil dodávky ropy a NDR spolu s Československem a Bulharskem vůči Budapešti zavedly další sankce, hrozil by Maďarsku hospodářský kolaps. Németh s Hornem však nevznesli jakékoliv přímé finanční požadavky,63 maďarský premiér se pouze zeptal, zda by Spolková republika v případě nutnosti pomohla. Kohl bez jakýchkoliv vytáček na nutné porady s vládou odpověděl, že ano.64 Klíčovým předpokladem, bez něhož by se otevření hranic uskutečnilo jen stěží, byl souhlas Moskvy. Gorbačov už v předchozích měsících a letech do vývoje v Maďarsku nezasahoval, nyní si ale musel uvědomovat, že v sázce je samotná existenci NDR. Helmut Kohl Gorbačovovi zavolal bezprostředně po odletu maďarské delegace z Gymnichu. Když se Gorbačov dozvěděl o záměrech Németha a Horna, pronesl pouze „Maďaři jsou dobří lidé“, což kancléř chápal jako požehnání.65 Ministr zahraničí NDR Oskar Fischer se sice snažil u sovětského velvyslance v Berlíně, známého „jestřába“ Vjačeslava Kočemasova, dosáhnout 60

DUISBERG, s. 44. Rozhodnutí mělo podle Duisberga padnout 22. srpna 1989.

61

KORTE, s. 466.

62

Deutsche Einheit, dokument č. 28: Vermerk des Bundesministers Genscher über das Gespräch des Bundeskanzlers Kohl mit Ministerpräsident Németh und Außenminister Horn, 25. August 1989, s. 1047 a následující a č. 29: Gespräch des Bundeskanzlers Kohl und Bundesministers Genscher mit Ministerpräsident Németh und Außenminister Horn während des Mittagessens auf Schloss Gymnich, 25. August 1989, s. 1047 a dále.

63

GENSCHER, s. 640.

64

KOHL, s. 922. Maďarsko za tento krok bylo nakonec odměněno více, než možná samo čekalo. Ještě na podzim 1989 obdrželo dva úvěry v celkové výši 1 mld. DM, mezi Maďarskem a Spolkovou byl zrušen bezvízový styk a v neposlední řadě Kohl začal vystupovat jako rozhodný přímluvce Budapešti uvnitř Evropských společenství. Viz Deutsche Einheit, dokumenty č. 41, 124 a 125.

65

KOHL, s. 923.

s t r á n k a | 155

zvratu; cíl svolat mimořádnou schůzi ministrů zahraničí všech členských států Varšavské smlouvy, kde by Maďaři byli buď přivedeni k rozumu, nebo potrestáni, se Fischerovi ale prosadit nepodařilo. Kočemasov NDR vyjádřil podporu, vymluvil se však na mimořádně nabitý kalendář a blížící se zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku.66 Jinými slovy, Kreml změny stavu na maďarských hranicích považoval za věc, o níž rozhoduje vláda v Budapešti.67 Gyula Horn se ještě na konci srpna vydal do Východního Berlína, kde na schůzce s Oskarem Fischerem a Günterem Mittagem vysvětlil postoje maďarské vlády: východoněmecké uprchlíky na jedné straně není možné považovat za politické běžence, na straně druhé ale musí být brán ohled na mínění evropské veřejnosti, proto Maďarsko nesáhne k násilným deportacím. Horn pak vedení SED prosil o to, aby NDR všem uprchlíkům garantovala schválení žádostí o emigraci, popřípadě aby je nechala vycestovat na dokumenty vydávané Červeným křížem. Fischer s Mittagem tyto návrhy ale jednoznačně odmítli, čímž se veškeré možnosti dohody vyčerpaly.68 Németh s Hornem se definitivně rozhodli pro liberalizaci pohybu na hranicích, velvyslanci Sovětského svazu, NDR a Spolkové republiky v Budapešti byli s předstihem informováni 8. září.69 O tři dny později, o půlnoci z 10. na 11. září, se závory mezi Maďarskem a Rakouskem otevřely. Maďarská vláda se očekávané negativní důsledky ve vzájemných vztazích s Východním Berlínem snažila mírnit tím, že akci prezentovala jako dočasné pozastavení vzájemných dohod. Podle prvních vyjádření se po odchodu uprchlíků měly přechody s Rakouskem opět uzavřít, a to

66

SAPMO, BArch DY 30, Nr. 5194: Vermerk über das Gespräch des Ministers für auswärtigen Angelegenheiten der DDR, Genossen Oskar Fischer, mit dem außerordentlichen und bevollmächtigten Botschafter der UdSSR in der DDR, Genossen W. I. Kotschemassow, am 5. September 1989, s. 35-42 a dopis Kočemasova Fischerovi ze 7. září 1989, s. 39. 67

HERTLE, s. 102. To, že SSSR Budapešti při otevření hranic do Rakouska ponechá volné ruce, signalizovalo už setkání Németha s Gorbačovem v Moskvě v březnu 1989, kde Németh sdělil, že Maďarsko nehodlá dále udržovat železnou oponu. Gorbačov se údajně usmál a potvrdil, že Brežněvova doktrína je minulostí – viz pozn. č. 17. Interview s Miklosem Némethem z 10. září 2004 na stránce www.chronik-der-mauer.de, sekce Chronik, März 1989. 68

SAPMO, BArch DY 30/IV 2/2.039/304, s. 133-137 (viz pozn. č. 58) a DY 30/IV 2/2.039/342: Vermerk über das Gespräch des Mitglieds des Politbüros und Sekretärs des ZK der SED, Genossen Günter Mittag, mit dem Minister für Auswärtige Angelegenheiten der Ungarischen Volksrepublik, Genossen Gyula Horn, am 31. August 1989, s. 34-43.

69

Denní situační zpráva FMV č. 128, 11. září 1989, s. 2.

s t r á n k a | 156

nejpozději 7. října, v den 40. výročí vzniku NDR.70 O několik dní později však premiér Németh tuto informaci dementoval, když (slovy Gorbačova) prohlásil, že pokud se má vytvořit společný evropský dům, nelze jednu jeho místnost oddělit ostnatým drátem.71 Helmut Kohl v den otevření hranic ze stranického sjezdu CDU v Brémách děkoval Budapešti za projev lidskosti a evropské solidarity a ministerského předsedu Németha ujišťoval, že „nikdy nezapomeneme na to, co pro nás Maďarsko v těchto dnech vykonalo“.72 Východní Němci nacházející se tenkrát v Maďarsku nezapomněli zcela určitě. Počty uprchlíků okamžitě narostly o jeden řád. Během prvních osmačtyřiceti hodin Burgenlandskem projelo 12 tisíc uprchlíků, pak se množství logicky snížilo, ale i tak v prvním měsíci od otevření hranic průměrný počet lidí emigrujících přes Maďarsko přesahoval jeden tisíc denně.73 Tato díra v železné oponě se až do pádu zdi nezacelila a prošlo jí více uprchlíků, než všemi ostatními zastupitelskými úřady Spolkové republiky dohromady. Vlna masové emigrace ovšem nevedla k východoněmecké verzi perestrojky v podobě reformního akčního plánu. Vedení SED paradoxně upadlo do jakéhosi ospalého klidu, během něhož se nenamáhalo komentovat ani otevření maďarských hranic, ani proud tisíců emigrantů.74 Jistá změna nastala okolo 20. září, kdy se propaganda napůl probudila. Použité prostředky ale u východních Němců (tedy těch, co zatím zůstávali) vyvolaly pouze zlostný úsměv. Pomyslným 70

YouTube, Tagesschau, 13. September 1989.

71

YouTube, Tagesschau, 16. September 1989. Gorbačov s otevřením maďarsko-rakouských hranic osobně problém neměl – rozhodnutí maďarské vlády ani náznakem nekritizoval. BIERMANN, s. 171. K reakcím SSSR, NDR, Československa a Polska na otevření maďarsko-rakouských hranic viz OBRMAN, Jan, East European Reactions to Hungary's Decision on East German Refugees, OSA Archives, dokument č. 37-6-129, 15. září 1989, viz www.osaarchivum.org. 72

Kohl oznámení o otevření hranic dostal přes maďarského velvyslance 10. září v poledne, pár hodin před svým odjezdem do Brém, což se mu víc než hodilo. Kancléřova vnitrostranická pozice totiž v předcházejících měsících viditelně slábla: troje volby v průběhu roku 1989 – v Berlíně, v Hesensku a do Evropského parlamentu – pro CDU skončily výraznými ztrátami. Kohl tak musel čelit nejen silné opozici, ale i reálné možnosti, že v Brémách do čela strany nebude zvolen. Večer 10. září ale kancléř vytáhnul trumf v podobě chystaného otevření maďarsko-rakouských hranic, načež „730 delegátů v brémské městské hale zůstalo v tichém úžasu nad tím, že svět se změnil, následoval potlesk“. Přestože Kohl druhý den dostal nejméně hlasů od svého nástupu do čela CDU v roce 1973, svůj post obhájil. Viz KOHL, s. 934-936 a KORTE, s. 463-468. 73 74

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 9. Oktober 1989, s. 139.

Znovu je nutno poukázat na výše zmíněnou nepřítomnost Ericha Honeckera. Výmluvnou ukázkou apatie východoněmeckého vedení je výpověď Schabowského o výsledku zasedání ÚV SED z 12. září. V době, kdy se zřetelně rozhodovalo o bytí a nebytí NDR, šéfideolog SED Kurt Hager navrhnul: „Bude lepší, když to odložíme, až se vrátí Erich.“ „Souhlasili jsme“, vzpomíná Schabowski, podle MEYER, s. 149.

s t r á n k a | 157

majstrštykem vyfabulovaných dezinformací se stala konspirační teorie o obchodu s lidmi organizovaném zločinnými bandami ze Západního Německa. Neues Deutschland otisklo rozhovor s kuchařem Mitropy, jistým H. Ferwornem, který byl v Budapešti pomocí cigarety omámen a v bezvědomí proti své vůli převezen do Vídně – vymyšlená historka měla demonstrovat praktiky, pomocí nichž se z východních Němců stávali obyvatelé Spolkové republiky.75 Reakce typu „emigrace je řízena zlým, protřelým Západem a Springerovým tiskem“ vedla pouze k neklidu na nižších stupních strany, kde se tušila vážnost situace.76 Naprosto tragická úroveň médií a neschopnost vedení podívat se pravdě do očí byla jenom impulsem pro pokračování exodu. Gerontokracii ve Východním Berlíně jako by teprve se zpožděním docházelo, že jestli se proud emigrantů nezastaví, nebude za chvíli komu vládnout. Hned 12. září sice na seznamu bodů zasedání politbyra najdeme prověření výjezdních modalit obyvatel NDR,77 režim ale nesáhnul k předpokládanému kroku – plošnému zákazu cestování do Maďarska nebo k ještě efektivnějšímu uzavření hranic s Československem. Teprve týden po otevření maďarsko-rakouských přechodů se začaly množit zprávy o odebírání pasů a preventivním zatýkání podezřelých z útěku již na území NDR78 a také o přísnější kontrole na přechodech mezi Slovenskem a Maďarskem.79 Mezi východními Němci v tu dobu začaly kolovat fámy (živené západoněmeckou televizí) o blížícím se zavedení vízové povinnosti s Československem, což vedlo k náporu na maďarsko-slovenské hranici.80 Protože lidé nechtěli riskovat to, že je slovenští celníci pošlou zpátky do NDR s razítkem v pase, velká část z nich se rozhodla hranice jednoduše přeplavat – například přes Ipeľ se 14. září dostalo odhadem dvacet lidí.81 Československé orgány pak toto slabé místo dobře střežily a k útěku už zůstal pouze široký a nevyzpytatelný Dunaj. Východní

75

„Ich habe erlebt, wie BDR-Bürger ‚gemacht‘ werden“, in: Neues Deutschland, 21. September 1989, s. 1 a 3. Viz archiv Neues Deutschland na www.nd-archiv.de. 76

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8668.

77

SAPMO, BArch DY 30, Nr. 5194: Zum Auszug, Nr. 575-36/89, 12. September 1989, s. 29.

78

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Information, 25. September 1989, s. 1.

79

YouTube, Tagesschau, 17. - 18. September 1989.

80

Násilné průjezdy přes hraniční přechody mezi Slovenskem a Maďarskem zmiňuje TŮMA, s. 151.

81

Tamtéž.

s t r á n k a | 158

Němci se této výzvy nebáli a Dunaj v relativně velkých počtech překonávali,82 druhá nejdelší řeka Evropy si však několik obětí vzala. Strohá informativní zpráva z počátku října hovoří o osmi lidech utopených v jejích vodách, což se nepřipisovalo pouze mohutnému a zrádnému proudu, ale také alkoholu, jímž si uprchlíci před plavbou dodávali odvahy.83 Nápor kulminoval o víkendu mezi 15. - 17. zářím. V oněch dnech bylo na hranicích mezi ČSSR a socialistickými zeměmi zadrženo bezmála šest set obyvatel NDR, z toho drtivou většinu tvořili uprchlíci mířící do Budapešti.84 Tlak na slovensko-maďarské hranice ustal až 3. října se zavedením vízové povinnosti mezi NDR a Československem. Samozřejmě, že i po tomto datu se našli ti, co se nebáli riskovat přechod přes dvě střežené hraniční čáry, šlo ale v zásadě o jedince. Většina uprchlíků v průběhu října zamířila raději do Varšavy, protože zelená hranice v podobě Odry představovala menší komplikace, než pečlivě střežené Krušné hory. O Varšavě ale ještě bude řeč, nyní je čas podívat se konečně do Prahy.

82

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Zur Information, 1. Oktober 1989, s. 87. Zpráva zmiňuje 265 zaznamenaných pokusů o přeplavání Dunaje zaznamenaných do té doby. 83 84

Tamtéž.

Denní situační zpráva FMV č. 133, 18. září 1989, s. 12. TŮMA uvádí týdenní statistiky pro celé období měsíců srpna a září 1989, s. 151.

s t r á n k a | 159

11.6. srpen - říjen: druhé dějství - Praha85 Dění v Lobkovickém paláci se až do srpna 1989 nijak zásadně nelišilo od toho, na co byli diplomaté zvyklí v době skončení první velké uprchlické vlny v lednu 1985. Stejně jako v Budapešti, tak i v Praze se lehce zvýšila frekvence návštěv – lidé přicházeli častěji a zdržovali se kratší dobu. Zpráva z konce června 1989 hovoří o tom, že od začátku roku azyl na velvyslanectví využil tisíc lidí, což v průměru znamenalo necelých 6 denně.86 Stále se však jednalo řádově o několik jedinců, maximálně (a zcela výjimečně) o třicet osob, tedy o množství, které se v rozlehlých prostorách barokního paláce téměř ztrácelo. Každý uprchlík musel před svým „nastěhováním“ absolvovat osobní pohovor a vyplnit dotazník včetně důvodů stojících za rozhodnutím emigrovat. Zatím všichni azylanti (muži, ženy i děti) obývali jednu místnost ve vedlejším křídle, spalo se na palandách nebo matracích položených na zemi. Do hlavní části byl vstup zapovězen, lidé ale mohli využívat venkovní prostor ve dvoře.87 Potvrdilo se nepsané pravidlo, že jakmile množství uprchlíků na daném úřadu překročí stovku, následuje jeho dočasné uzavření. Lobkovický palác této hranice dosáhnul pravděpodobně během víkendu 19./20. srpna, od středy 23. srpna pak návštěvníky pražské ambasády SRN vítala cedule s nápisem „Die Botschaft der BRDeutschland bleibt bis auf weiteres für den Publikumsverkehr geschlossen.“88 V bezmála pětiminutovém příspěvku ARD o sílící uprchlické vlně je však uzavření Lobkovického paláce věnováno pouze dvacet vteřin na samém konci pořadu, což je důkaz, že dění na Malé Straně zatím nepřitahovalo žádnou zvláštní pozornost.89 Události na velvyslanectví ale začaly bedlivěji sledovat československé státní orgány. V situačních zprávách federálního ministerstva vnitra se první informace nadepsaná jako situace 85

Zde je nutno znovu upozornit na Tůmovu studii, která ani po patnácti letech nepotřebuje žádné zásadní revize. Následující kapitola je pokusem o její doplnění, což se týká v prvé řadě pro období od začátku srpna do poloviny září a především pro druhou uprchlickou vlnu na začátku října. Tůma naopak podrobněji sleduje diplomatickou aktivitu v závěrečných zářijových dnech korunovanou průlomovým souhlasem vedení NDR s vycestováním uprchlíků z velvyslanectví. 86

BStU, MfS HA IX, Nr. 13942: Aktenvermerk, 27. Juni 1989, s. 114.

87

Tamtéž, s. 82, 87. Informace pocházejí ze dvou zpráv datovaných 10. a 17. červencem 1989.

88

PREČAN, dokument č. 1: Ministerstvo zahraničí velvyslanectví SRN v Praze. Pokyny související s prozatímním uzavřením velvyslanectví pro veřejnost, 22. srpen 1989, s. 41-42.

89

YouTube, Tagesschau, 23. August 1989.

s t r á n k a | 160

na ZÚ NSR v Praze v souvislosti s pobytem NDR státních příslušníků objevila 24. srpna.90 Ten den také na zahradě Lobkovického paláce vyrostlo prvních šest velkokapacitních stanů – jeden z nich později sloužil jako škola.91 Když počet uprchlíků ještě na konci srpna překročil hranici dvou set, přijela na Malou Stranu blíže neurčená delegace poslanců CDU s cílem přesvědčit lidi k návratu domů.92 Výsledkem byl odjezd jedné čtyřčlenné rodiny. Pod dojmem tohoto neúspěchu tehdejší velvyslanec Spolkové republiky Hermann Huber pochopil, že se chystá přinejmenším opakování krize z přelomu let 1984/85, a kontaktoval proto posádku Bundeswehru v bavorském Weidenu, přes niž zajistil lékaře a přiobjednal další potraviny a oblečení.93 Dění v následujících dvou týdnech můžeme shrnout konstatováním, že počet azylantů se den po dni navyšoval, do katastrofického scénáře však situace měla stále daleko. První polovina září jednoznačně patřila eskalaci a následnému rozuzlení krize v Maďarsku, teprve po otevření hranic s Rakouskem se do zorného pole dostala i Praha. Když se číslo uprchlíků na Malé Straně opět zdvojnásobilo (na celkových 400), NDR povolala Wolfganga Vogela. Jeho první pražská mise mezi 12. a 13. zářím dopadla relativně úspěšně. Vogel lidem v Praze slíbil totéž, co předtím v Berlíně, tedy žádné tresty při dobrovolném návratu, získání původních pracovních pozic a přezkoumání žádostí o trvalý výjezd. Za těchto podmínek se k odchodu domů rozhodlo plných 300 lidí ze 450. Konstantní růst uprchlíků se přerušil, zdálo se, že „model Vogel“ i nadále účinkuje.94 Zlom ve vývoji nadešel někdy mezi 17. a 19. zářím. Jak bylo uvedeno, existuje přímá souvislost mezi rostoucí křivkou Ausreisewillige v Lobkovickém paláci a zostřenou kontrolou hranic mezi Československem a Maďarskem. I když je pravděpodobné, že NDR o tento krok Prahu požádala, přímá žádost v archivech zatím nalezena nebyla.95 Každopádně podle výpovědí uprchlíků hlídky na jižním Slovensku patrolovaly v intervalovém rozestupu 100 metrů, zároveň 90

Denní situační zpráva FMV č. 116, 24. srpna 1989, s. 14.

91

HUBER, s. 3.

92

Denní situační zpráva FMV č. 121, 31. srpna 1989, s. 18.

93

Tamtéž.

94

BStU, MfS HA XXII, č. 17253: informace z přepisů televizních zpravodajství ARD a ZDF, s. 65-66 a 72.

95

Velvyslanec NDR v ČSSR Helmut Ziebart však informoval o opatřeních provedených na základě „dohody odpovědných orgánů ČSSR s partnery z NDR (…) zabraňujícím pokusům o ilegální přechod občanů NDR do Maďarska“, viz PREČAN, dokument č. 14: Velvyslanec NDR Ziebart ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně (…), 20. září 1989, s. 54-55.

s t r á n k a | 161

to vypadá, že se cesta do Maďarska zavřela i pro ty, kdo měli platná víza.96 Hrozba postřelení nebo utopení velkou část východních Němců od ilegálního přechodu slovensko-maďarských hranic odradila, a protože do Československa se stále dalo cestovat jen s občankou, stala se Praha přirozenou alternativní volbou. V pondělí 25. září se počet uprchlíků pomalu blížil magické hranici jednoho tisíce, stany už zabíraly většinu volného prostoru. Téhož dne večer znovu dorazila naděje zosobněná Wolfgangem Vogelem, který přijel přímo z Bonnu z jednání se zástupci spolkové vlády. Jeho nabídka vzhledem k exponenciálně se zvyšující křivce uprchlíků byla velkorysá: Vogel poprvé garantoval trvalý výjezd všem azylantům bez výjimky, jejich žádosti měly být vyřízeny do půl roku.97 Do připravených autobusů však v úterý 26. září nastoupilo jenom 200 lidí. Renomovaný právník si proto pobyt v Praze protáhl o jeden den s cílem přesvědčit váhající jedince. Při jednání s lidmi ve středu dopoledne se ke slovu ale dostalo tvrdé jádro žádající bezodkladný odjezd na Západ a Vogel byl za výkřiků raus doslova vypískán.98 Pro uhlazeného diplomata, na něhož se lidé po desetiletí obraceli jako na svou poslední záchranu, tento výsledek znamenal takřka životní tragédii. Podle vzpomínek Clause Duisberga Vogel po tomto krachu propadl zoufalství a vážně přemýšlel o tom, že svoji zprostředkovatelskou činnost ukončí.99 Teprve po přemlouvání se ještě ve středu 27. září rozhodl odjet do Varšavy, kde se situace vyhrocovala také, byť ne takovým tempem jako na Malé Straně. Krach Vogelova snažení byl zároveň začátkem etapy živelného přílivu uprchlíků, jejichž počet v Lobkovickém paláci narůstal v průměru o 500-700 během každých čtyřiadvacet hodin. Bylo zřejmé, že množství azylantů v budově a ve stanovém táboře v zahradě je de facto za hranicemi, kdy se ještě daly garantovat důstojné podmínky. Se zhoršeným počasím se nepříjemným, leč všudypřítomným společníkem stalo bláto, které znemožňovalo udržovat v čistotě toalety a sanitární zařízení. Pokud si někdo chtěl vyprat, musel se vrátit ke starému způsobu, tedy k ruční práci s kýblem a mýdlem v ruce. Život za těchto okolností představoval 96

YouTube, Tagesschau, 17. - 19. September 1989.

97

Deutsche Einheit, Nr. 47: Schreiben des Rechtsanwalts Vogel an Staatssekretär Priesnitz, Prag, 26. September 1989, s. 1177-1178.

98

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: telegram z Prahy s nadpisem Wagner, 27. September 1989, s. 22.

99

DUISBERG, s. 59.

s t r á n k a | 162

vděčný cíl zájmu nejenom novinářů, ale postupem doby i zahraničních turistů, kteří uprchlíky fotografovali zpoza plotu.100 To, že se stále dařilo zajišťovat zásobování, lékařskou pomoc i základní úklid areálu velvyslanectví, je v první v řadě nutno připsat německému Červenému kříži, bez jehož pomoci by se situace velmi pravděpodobně vymkla kontrole.101 Během čtyř posledních zářijových dnů množství azylantů narostlo z patnácti set na neuvěřitelných tři a půl tisíce, televizní záběry s kočárky podávanými přes plot velvyslanectví obletěly celou Evropu.102 Každičké místo paláce až na pracovnu Hermanna Hubera bylo obsazeno. Děti už si nemohly kde hrát, protože zahradu s výměrou 2 000 m2 kompletně zabraly armádní stany, v nichž se spalo „na směny“, kdy se o jednu postel dělili tři až čtyři lidé. V posledních dnech ani to nestačilo, a tak někteří museli ležet na blátivé zemi. Nedostatek sprch a toalet zapříčil další zhoršení hygienických podmínek projevující se kožní vyrážkou. Vzhledem k těmto okolnostem nechalo velvyslanectví v pátek 29. září narychlo dovézt další kempinkové vybavení a dřevěné palety, z nichž se ve stanech vyrobila podlaha.103 Situace se ze dne na den mohla stát kritickou v případě vypuknutí infekčního onemocnění, čehož se nejvíce obávala spolková vláda. Bonn proto prakticky hned od uzavření Lobkovického paláce zvyšoval tlak na československé vedení tím směrem, aby se i v Praze celý problém vyřešil „maďarskou cestou“. Jakousi první sondou byl rozhovor mezi Dušanem Spáčilem, naším velvyslancem v Bonnu, a Dieterem Kastrupem ze spolkového ministerstva zahraničí. Spáčil však Kastrupa jednoznačně ujistil, že pokud by v Praze vznikla situace obdobná Budapešti, tedy že by lidé se svými stany začali obsazovat území mimo ambasádu, pak by československá policie dané jedince všemi prostředky deportovala do jejich vlasti.104 Kastrup to pak zkusil ještě jednou 7. září, kdy československému ministrovi zahraničí Jaromíru Johanesovi předestřel zajímavou nabídku. Západoněmecká strana by zajistila odvoz tehdy 348 uprchlíků v letadlech mezinárodního Červeného kříže z Ruzyně rovnou do Spolkové republiky. Československo mělo u akce pouze „zavřít oči“, za což by bylo odpovídajícím 100

YouTube, Tagesschau, 28. - 30. September 1989.

101

HUBER, s. 5.

102

YouTube, Tagesschau, 30. September 1989.

103

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 29. September 1989, s. 45-46.

104

MZV-TP, č. 052 124, 24. srpna 1989.

s t r á n k a | 163

způsobem odměněno. Johanes ale tuto variantu striktně odmítnul, spolkovou vládu obvinil z nerespektování východoněmeckého občanství a celou věc se snažil prezentovat čistě jako problém mezi oběma německými státy. Kastrup ustoupil a smířlivě dodal, že v Praze zůstane ještě pár dní, během kterých si snad československá vláda jeho návrh rozmyslí.105 Československo však své principiální postoje, kdy zachování spojenectví s NDR mělo vyšší prioritu než nabízené valuty, nezměnilo, což výslovně ocenil samotný Erich Honecker.106 Snaha Bonnu se pak soustředila na to, aby Československo souhlasilo alespoň s poskytnutím exteritoriálního ubytování pro uprchlíky ve vybraných pražských hotelích. Tento tlak vygradoval 27. září při rozhovoru Pavla Sadovského, prvního náměstka československého ministra zahraničí, s Jürgenem Sudhoffem, státním tajemníkem na spolkovém Auswärtiges Amt. Sudhoff vystupoval nezvykle útočně. Tvrdým tónem žádal ubytování mimo ambasádu a hrozil, že československá vláda na případné humanitární katastrofě ponese svůj díl odpovědnosti. Sadovský ani teď neustoupil. Jeho snahou bylo, aby Sudhoff osobně požádal o zvýšenou ochranu velvyslanectví, což mohlo zahrnovat všechno od zvýšení plotu po ostré zásahy veřejné bezpečnosti proti uprchlíkům. Akce podobného typu by ale žádná spolková vláda nedokázala obhájit před svými voliči a Sudhoff tyto kroky pochopitelně odmítnul.107 Ve stejnou dobu, to znamená na konci září 1989, se v New Yorku konalo zasedání Valného shromáždění OSN, kde po skončení oficiálního programu probíhala čilá diplomatická aktivita přímo se vztahující k situaci v Praze. Klíčovými hráči byli Hans-Dietrich Genscher (který jednání organizoval navzdory svému zdaleka ne ideálnímu zdravotnímu stavu)108 a jeho 105

BStU, MfS ZAIG, Nr. 22477: telegram velvyslance NDR v Praze, Helmuta Ziebarta, do Východního Berlína, 8. září 1989, s. 26-27. Dále viz PREČAN, dokument č. 5: Záznam o jednání s ředitelem 4. teritoriálního odboru FMZV ČSSR Kadnárem o řešení situace občanů NDR na velvyslanectví SRN v Praze, kteří chtějí odejít do Spolkové republiky, 11. září 1989, s. 45-46. 106

MZV-TP, č. 052 670, 11. září 1989, uvádí již TŮMA, s. 152.

107

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Information, 27. September 1989, s. 17-19 (informace od velvyslance NDR v Praze, H. Ziebarta), PREČAN, dokument č. 23: Záznam o rozhovoru 1. náměstka ministra zahraničí ČSSR Sadovského se státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí SRN Sudhoffem, Praha, 27. září 1989, s. 64-65 a TŮMA, s. 156. 108

Spolkového ministra zahraničí v New Yorku kromě manželky doprovázeli dva kardiologové se zachmuřenými výrazy – Genscher totiž po srdeční příhodě z konce července 1989 musel podstoupit chirurgický zákrok a za normálních okolností by se věnoval rekonvalescenci. GENSCHER, Der Tag der Freiheit, k dispozici na www.zeit.de/politik/2009-09/prager-botschaft-1989.

s t r á n k a | 164

kolegové – východoněmecký, československý a sovětským ministr zahraničí. Hned rozhovory s Oskarem Fischerem se ukázaly jako velmi zajímavé, protože Genscher poprvé nastínil konkrétní možnosti řešení uprchlického problému. Podle něj uprchlíci mohli dostat razítka na ambasádě v Praze a následně by odjeli přímo do Bavorska, druhá varianta spočívala ve vypravení zvláštních vlaků z Československa přes území NDR, kdy by se víza vyřizovala během cesty.109 Naproti tomu dvě schůzky s Jaromírem Johanesem místo byť jen minimálního posunu přinesly pouze obecné fráze. Genscher však své zklamání nedal najevo a zůstal u přátelského tónu, protože naše vláda tolerovala dovoz lékařských pomůcek a potravin a neprotestovala ani proti dlouhodobým návštěvám vysokých úředníků ze spolkového ministerstva zahraničí.110 Jako důležitější se připomíná narychlo domluvený rozhovor Genschera s Eduardem Ševarnadzem večer 28. září, kdy šéf sovětského ministerstva zahraničí údajně vyjadřoval velké odhodlání uprchlický problém v Praze řešit, hlavně kvůli několika stům malých dětí.111 Je určitě zajímavé, že Genscherovi 29. září ještě v New Yorku, prakticky pár hodin před jeho odletem zpět do Evropy, volal vedoucí kanceláře Oskara Fischera se zprávou, že Východní Berlín učinil významné (zatím blíže neurčené) rozhodnutí, o němž bude následujícího dne informovat stálý zastupitel NDR v Bonnu.112 Co soudruhy k rozhodnutí přimělo? Byla to hlavně jejich vůle nebo spíš Ševarnadzeho naléhání? Názor, že tím rozhodujícím faktorem při řešení uprchlické byl tlak Sovětského svazu, je dnes však spíš výjimečný.113 Duo Gorbačov Ševarnadze bylo o situaci v Praze určitě informováno, dokumenty ale nedokládají jejich přímou aktivitu v této věci.114

109

Tamtéž.

110

GENSCHER, Erinnerungen, s. 18-19.

111

GENSCHER, Erinnerungen, s. 19 a Der Tag der Freiheit.

112

GESCHER, Tag der Freiheit. Spolkový ministr stihnul plánovanou schůzku přesměrovat ze svého úřadu na Kanzleramt, protože i tehdy bylo dodržováno pravidlo, že NDR z pohledu Spolkové republiky není zahraničím. Genscher si byl blízkosti průlomového jednání vědom a téměř celý zpáteční let v rozrušení probděl. 113

Například RICHTER, Michael, Die friedliche Revolution. Aufbruch zur Demokratie in Sachsen 1989/90, Göttingen 2009, s. 250. 114

Absence pražské kapitoly uprchlického dramatu v Gorbačovových pamětech spíš ukazuje na to, že několik tisíc východoněmeckých obyvatel v Lobkovickém paláci z pohledu Kremlu nepředstavovalo klíčový problém, uvádí TŮMA, s. 160.

s t r á n k a | 165

Spíše než sovětský faktor je nutno vyzdvihnout důležitější proměnnou v celé hře – omezenou podporu československého vedení, které po krachu Vogelovy mise začalo projevovat citelné znepokojení. Doprava na Malé Straně kolabovala – situaci každý den komplikovaly nově odstavené trabanty ponechané na ulici svému osudu. Rovněž neustálá pozornost zahraničních médií byla vnímána jako riziková: nejen, že rostl mezinárodní tlak, aby se československá vláda zasadila o jakékoliv řešení téměř už katastrofální situace,115 permanentní zpravodajství posilovalo nervozitu pražské vlády i tím, že přinášelo záběry potyček mezi příslušníky VB vybavených obušky a uprchlíky snažících se přelézt plot.116 Ke konfliktům docházelo nejčastěji v podvečerních hodinách, kdy se dočasní obyvatelé Lobkovického paláce vydávali pro alkohol mimo velvyslanectví a narušovali veřejný pořádek.117 V důsledku neřešené otázky východoněmeckých uprchlíků se objevily i výhrůžky adresované československým úřadům v zahraničí. Z konce září pochází dvě zprávy o demonstracích před Československou vojenskou misí v Západním Berlíně s cílem donutit ČSSR k otevření svých hranic se SRN.118 Naprostý opak – ukončení propašovávání východních Němců do Spolkové republiky – chtěli dosáhnout extrémně pravicoví republikáni, kteří svůj cíl podpořili hrozbou možného bombového útoku na linkách ČSA.119 Soudruzi v Praze ve světle nečinnosti svých východoněmeckých kolegů ztratili trpělivost120 a dosud zastávané principiální stanovisko o nezasahování do německo-německého problému opustili. Uvnitř KSČ se zformovala exekutivní skupina v čele s Jozefem Lenártem, 115

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 29. September 1989, s. 45. Podle zprávy francouzský ministr zahraničí Roland Dumas jménem dvanácti členských států ES po ČSSR žádal humanitární gesto, aby části uprchlíků bylo dovoleno ubytovat se v prostorách mimo velvyslanectví. Viz také PREČAN, dokument č. 40, s. 82. 116

Přístup členů VB k uprchlíkům se měnil: zatímco v červenci a srpnu jednotky VB vykazovaly až ostentativní nezájem (překvapen byl i HUBER, s. 2), s přibývajícími počty se objevily pokusy lidem v přelézání plotu fyzicky zabránit. První zprávy o incidentech tohoto typu pochází z 26. září 1989 – viz BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Information, 26. September 1989, s. 5 a PREČAN, dokument č. 35: Záznam o rozhovoru zástupce ředitele konzulárního oddělení FMZV ČSSR Kubáně s konzulem SRN v Praze Rüngerem, Praha, 29. září 1989, s. 78.

117

Tamtéž.

118

MZV-TP, č. 053 300, 26. září 1989 a č. 053 438, 28. září 1989.

119

MZV-TP, č. 053 509, 29. září 1989.

120

Jediná konstruktivní (blíže neurčená) iniciativa z Berlína navrhovala kolem Lobkovického paláce vybudovat zeď (!), což Československo z pochopitelných důvodů odmítlo. Podle BStU, MfS HA II, Nr. 38061, Telegramm aus Prag, 29. September 1989, s. 61.

s t r á n k a | 166

která 29. září v ranních hodinách dospěla k návrhu dopravit uprchlíky přes území NDR do Spolkové republiky v autobusech.121 Tuto ideu do ÚV SED bezprostředně tlumočil východoněmecký velvyslanec v Praze Helmut Ziebart a ještě týž den v podvečer v prostorách drážďanské opery122 proběhlo mimořádné zasedání politbyra, kde Erich Honecker (který se před pouhými čtyřmi dny oficiálně vrátil z pooperační rekonvalescence) ustoupil a souhlasil s mimořádným vycestováním uprchlíků z Prahy a Varšavy přes území NDR do Spolkové republiky. Oproti československému návrhu se Honeckerovo rozhodnutí lišilo pouze v upřednostnění vlaků, tedy tak, jak v New Yorku nastínil Genscher.123 Snaha najít východisko, byť za cenu bezprecedentních ústupků, má zcela jistě souvislost s rychle se blížícím 40. výročím vzniku NDR. Problémy s azylanty v Praze nebo ve Varšavě nesměly za žádnou cenu narušovat plánované velkolepé oslavy, zvláště když svou účast potvrdil samotný Gorbačov.124 Honecker o konečném rozhodnutí bezprostředně informoval Jakeše s Jaruzelským,125 vládu SRN měl uvědomit Horst Neubauer, stálý zastupitel v Bonnu.126 Setkání Neubauera se Seitersem proběhlo dopoledne 30. září, během něhož se oba diplomaté domluvili na konkrétním harmonogramu odjezdů jednotlivých vlaků.127 Schůzky se účastnil i Genscher, který na Kanzleramt dorazil téměř bezprostředně po svém příletu z New Yorku. Spolkový ministr zahraničí prosadil, že v každé soupravě budou přítomni dva vysocí úředníci ze SRN a to proto, aby se lidé při průjezdu východoněmeckým územím nebáli možného zatčení.128 Klíčový moment v budoucím vývoji uprchlické krize přišel vzápětí. Ze strany NDR byl chystaný výjezd 121

BStU, MfS HA II, Nr. 38061, s. 60-61 nebo PREČAN, dokument č. 31: Velvyslanec NDR Ziebart ústřednímu výboru SED a ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně, Praha, 29. září 1989, s. 73-74. Ke genezi československého návrhu z 29. září blíže také TŮMA, s. 158-160, který připomíná, že netrpělivost vedení KSČ, popřípadě vlády v Praze, byla patrná už 25. září 1989.

122

Právě tam probíhaly oslavy 40. výročí vzniku ČLR, samozřejmě za přítomnosti špiček SED.

123

BIERMANN, s. 181, KOWALCZUK, s. 378, SCHULLER, Wolfgang, Die deutsche Revolution 1989, Berlin 2009, s. 79, TŮMA, s. 157-158.

124

BIERMANN, s. 182.

125

Tamtéž, s. 181.

126

PREČAN, dokument č. 36: Usnesení politbyra ÚV SED o souhlasu s transportem občanů NDR pobývajících na velvyslanectvích SRN ve Varšavě a v Praze vlaky železnice NDR do Spolkové republiky, Berlín, 29. září 1989, s. 79.

127

DUISBERG, s. 50.

128

GENSCHER, Der Tag der Freiheit.

s t r á n k a | 167

prezentován jako jednorázový ústupek, po němž se očekávalo uzavření Lobkovického paláce, respektive žádné další tolerování azylantů v jeho prostorách. Hans-Dietrich Genscher však Neubauerovi výslovně sdělil, že s NDR nemůže uzavřít žádnou dohodu týkající se zastupitelských úřadů ve třetích zemích.129 Je ovšem možné, že Neubauer i poté prostě jen doufal v dobrou vůli Spolkové republiky – při krizi na stálém zastupitelství ve Východním Berlíně k žádné dohodě také nedošlo a jeho zavření v srpnu se zdůvodnilo nutností rekonstrukce. Další události jsou dobře známé. Ještě ten den, tedy v sobotu 30. září 1989, Genscher s týmem pěti lidí odletěl do Prahy, kde ho na balkóně Lobkovického paláce čekala příjemná povinnost oznámit rozhodnutí východoněmeckého vedení. Jeho připravená věta – „Wir sind zu Ihnen gekommen, um Ihnen mitzuteilen, dass heute Ihre Ausreise möglich geworden ist" – zůstala nedokončena. Při slově Ausreise totiž tři a půl tisíce lidí pochopilo, že se pro ně po týdnech čekání otevřela cesta do vysněného (byť určitě idealizovaného) světa demokracie a blahobytu, takže zbývajícím slovům není kvůli frenetickému jásotu rozumět; Genscher sám tyto okamžiky označil jako nejsilnější moment své politické kariéry.130 Samotná přeprava více než šesti tisíc uprchlíků nejdříve autobusy na nádraží v Libni a poté vlaky Německých říšských drah (Deutsche Reichsbahn) přes území NDR do Spolkové republiky probíhala od 30. září (začátek ve 21:30) do večera (18:30) následujícího dne bez větších problémů.131 Na první pohled vyvstává otázka, proč se Honecker rozhodl pro cestu oklikou namísto jednodušší přímé cesty z Prahy směrem na Norimberk nebo Mnichov. Důvod je jednoduchý: východoněmecký režim potřeboval zjistit identitu uprchlíků a propustit je ze státního svazku, což by následně umožňovalo právně obhajitelné zabavení jejich majetku v NDR.132 Těsně před 129

DUISBERG, s. 50. Genscher ve svých pamětech uvádí, že rozhodnutí o ubytování neomezeného počtu lidí na pražském velvyslanectví SRN učinil on sám. GENSCHER, Erinnerungen, s. 644. 130

YouTube, DUISBERG, s. 41-43, GENSCHER, Erinnerungen, s. 21-23 a Der Tag der Freiheit. Spolkový ministr zahraničí nechtěl Východní Berlín dráždit přílišnou medializací, proto do velvyslanectví nepustil žádného novináře. Dochovaný záznam byl natočen někým, komu se přes sousední domy podařilo dostat se alespoň do zahrady Lobkovického paláce. 131

Horní odhady počtu uprchlíků v Lobkovickém paláci 30. září večer se pohybují kolem 4 300 osob, do večera 1. října však v soupravách vycestovalo 6 339 lidí – podle BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 1. Oktober 1989, s. 77. Znamená to, že během noci z 30. září na 1. října a ještě v průběhu dne do Prahy dorazily další dva tisíce uprchlíků. Ti už nemuseli nutně obsadit velvyslanectví SRN, na nádraží v Praze – Libni totiž stačilo pouze přesednout do „vlaků svobody“.

132

SCHULLER, s. 77.

s t r á n k a | 168

hranicí se Spolkovou republikou proto každý vlak zastavil, aby do něj nastoupili vždy dva příslušníci Stasi, kteří začali odebírat pasy a občanské průkazy. Lidem často došla trpělivost a své doklady po „tajných“ doslova házeli.133 V některých případech nálada ve vlacích přerostla v demonstrativní zbavení se všeho, co připomínalo dosavadní život. Na perónech tak skončily stranické knížky, východoněmecké marky i klíče od starých bytů.134 Jednorázový výjezd šest a půl tisíce lidí samozřejmě principielní podstatu uprchlického problému neřešil; Praha a Východní Berlín nicméně doufaly, že se jeden průchod v železné oponě podařilo zacelit. Tato iluze nevydržela ani čtyřiadvacet hodin. Už od nedělního rána 1. října se na Malé Straně srocovaly další skupiny východních Němců. Brána prozatím zůstávala zavřená, před ní a okolo ambasády navíc hlídkovali příslušníci VB. V šest hodin večer však třem stům lidí čekajícím před branou na příkaz Genschera otevřel sám velvyslanec Huber,135 což noví obyvatelé ambasády ocenili hlasitým potleskem.136 Víra v tzv. berlínské řešení (tj. skutečné uzavření zastupitelského úřadu) se rozplynula, spolková vláda jednoduše přehodnotila svou dosavadní strategii nevyvolávat v NDR nepokoje. Ačkoliv to Kohl ani Genscher otevřeně nepřiznali, z Prahy se na rozdíl od Berlína měl stát Fluchtburg – pomyslné uprchlické centrum. Neubauer sice Spolkovou republiku obvinil z nedodržování dohody a velkého zásahu vzájemné důvěry, Seiters ale potvrdil, že i do budoucna ze zastupitelských úřadů Spolkové republiky nebude žádný člověk nucen k odchodu násilím.137 Tento krok bychom navzdory Kohlovým proklamacím měli vnímat jako záměr Bonnu přispět ke

133

DUISBERG, s. 55.

134

Dokumentují to materiály k výstavě fotografií a osobních vzpomínek Blanky Lamrové Der Weg zur Freiheit: DDR-Bürger in Prag 1989, která se konala v roce 2009 v Českém centru v Drážďanech a v roce 2011 ve Vzdělávacím centru Úřadu spolkového zmocněnce pro materiály Stasi (Bildungszentrum des BStU). Materiály jsou v osobním fondu autora. 135

PREČAN, dokument č. 44: Záznam o telefonátech velvyslance SRN Hubera s představitelem FMZV ČSSR Kadnárem a s ministerstvem zahraničí v Bonnu ve věci občanů NDR dožadujících se vstupu na půdu velvyslanectví, Praha, 2. říjen 1989, s. 85 a Deutsche Einheit, Nr. 54: Vorlage des Ministerialdirigenten Duisberg an Bundesminister Klein, Bonn, 2. Oktober 1989. Podle druhého dokumentu byli uprchlíci (mezi nimiž se opět nacházelo hodně dětí) vpuštěni z toho důvodu, že hrozila násilná konfrontace s jednotkami VB, s. 1127.

136 137

YouTube, Tagesschau, 1. Oktober 1989.

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Gespräch des Bundesministers Seiters mit dem Ständigen Vertreter der DDR, Neubauer, 2. Oktober 1989, s. 92-94, popřípadě viz západoněmecký přepis v Deutsche Einheit, Nr. 53.

s t r á n k a | 169

změně režimu uvnitř NDR,138 spekulativnějšího charakteru je pak otázka, zda spolková vláda rovněž uvažovala o úmyslné destabilizaci tehdejšího vedení v Československu. Vedení SED sice s povolením výjezdů Prahu zároveň požádalo o ostrahu Lobkovického paláce, zejména u plotu,139 s otevřením hlavní brány však střežení plotu pozbývalo smyslu. Československé ministerstvo vnitra nicméně podle požadavku přátel z NDR vypracovalo dvě varianty bezpečnostních opatření. Ta druhá – důslednější – se začala realizovat v pondělí 2. října v odpoledních hodinách, kdy se na přístupových cestách vedoucích k velvyslanectví (ulice Vlašská, Šporkova a Jánský Vršek) postavily mobilní zábrany hlídané příslušníky VB.140 Komu se přeci jen podařilo dostat se přes Petřín k ambasádě, ten narazil na bezpečnostní jednotky, které kopanci a bitím bránily v přelézání plotu. Tento postup nezůstal bez reakce. Dušan Spáčil byl v Bonnu okamžitě pozván na spolkové ministerstvo zahraničí, kde Jürgen Sudhoff vznesl ostrý protest proti jednání československé policie a vyhrožoval, že extempore příslušníků VB poběží ještě ten večer v televizi.141 Mobilní železné ploty ani surové způsoby však příliv uprchlíků nezastavily. Ti totiž využívali přistavených dodávek Červeného kříže nebo dlouhých prken, pomocí nichž se dalo vyšplhat na zdi domů sousedících s velvyslanectvím a přes jejich zahrady následně proniknout do areálu Lobkovického paláce. Na některých místech jednoduché železné zábrany hlídané maximálně dvěma policisty pod tlakem desítek těl stejně povolily.142 Ještě v pondělí krátce před 138

Stejného názoru je například KÜSTERS, Hans- Jürgen, Das ringen um die deutsche Einheit, Freiburg im Breisgau 2009, s. 66. Podle něj měla spolková vláda zájem na takové destabilizaci NDR, kterou by byla schopna sama řídit. Tyto názory podporuje i výpověď Jürgena Sudhoffa, jenž měl údajně obvolávat televizní stanice z celého světa a přimět je k tomu, aby do Prahy vyslaly své štáby. Podle BIERMANN, s. 181, uvádí TŮMA, s. 154. K názoru, že Lobkovický palác se ve Fluchtburg proměnil záměrně, dospěl i velvyslanec HUBER: „Pomalu nám začalo být jasné, že už nejde o to, jak zabránit tomu, aby velvyslanectví neprasklo ve švech, nýbrž že právě tlak, který vznikal přílivem uprchlíků, mohl dát do pohybu podstatně větší kolo dějin“, s. 6. 139

PREČAN, dokument č. 42: Federální ministerstvo zahraničních věcí Stálé misi ČSSR při OSN v New Yorku. Informace 4. teritoriálního odboru pro ministra Johanese o příletu spolkového ministra Genschera do Prahy a průběhu dopravní operace týkající se občanů NDR na velvyslanectví SRN v Praze, 30. září 1989, s. 83. 140

Tamtéž, dokument č. 46: Náčelník II. správy SNB plk. Vykypěl 1. náměstkovi ministra vnitra ČSSR gen. Lorencovi. Informace o situaci na velvyslanectví SRN v Praze s návrhy k uzavření prostoru kolem velvyslanectví SRN, 2. října 1989, s. 87-90. 141 142

MZV-TP, č. 053 608, 2. října 1989.

YouTube, Tagesschau, 3. Oktober 1989, BStU, MfS ZAIG, Nr. 22609: DPA Information – Flüchtlinge stürmen die Botschaft, 3. Oktober 1989, s. 17.

s t r á n k a | 170

jednadvacátou hodinou, kdy v zadržovaném davu rostla nepřátelská nálada, bylo rozhodnuto blokádu přístupových cest k velvyslanectví definitivně ukončit.143 V ten moment se uvnitř ambasády nacházely dva tisíce lidí a v průběhu noci se jejich počet možná až zdvojnásobil; v situaci prakticky nekončícího proudu nových azylantů je ale nutno všechna čísla brát pouze jako orientační. Ráno v úterý 3. října tak v Lobkovickém paláci mohlo být pravděpodobně něco mezi třemi až čtyřmi tisíci osob, tedy stejně jako v kulminační fázi první vlny.144 Velvyslanec Huber vyhlásil stop-stav, další uprchlíci nesměli dovnitř, ale shromažďovali se venku před budovou. Československé vedení bylo vývojem šokováno: když se týdny trvající problém zdál být konečně vyřešen, dorazila o pouhých dvaasedmdesát hodin později další, ještě mohutnější vlna. Podobně jako 29. září, i 3. října se v dopoledních hodinách mimořádně sešel výbor tvořený špičkami KSČ v čele s Jozefem Lenártem. Výsledky této porady do Východního Berlína bezodkladně tlumočil opět Helmut Ziebart. Z telegramu vyplývá, že vedení v Praze mělo strach z demonstrací těch uprchlíků, kteří už se nedostali dovnitř (jejich počet se v poledne 3. října odhadoval na jeden tisíc) a především z toho, že by se k případným akcím připojila československá opozice a mládež. Lenárt proto požádal o zopakování postupu, k němuž došlo před třemi dny.145 Československý velvyslanec ve Východním Berlíně František Langer poslal takřka obratem zprávu o reakci tamních politických špiček. Ty po krátkém jednání souhlasily s druhou vlnou transportů a současně rozhodly pozastavit bezvízový styk s Československem.146 Tento krok byl z pohledu SED logický, protože začarovaný kruh hromadění uprchlíků na Malé Straně a následných „mimořádných“ výjezdů do Spolkové republiky mohl pokračovat do té doby, až by soudruzi v Berlíně vládli pouze sami sobě. Západní televizní stanice zprávu o uzavření hranic mezi NDR a Československem přinesly už v půl třetí odpoledne, ačkoliv informace o tomto

143

PREČAN, dokument č. 46: Náčelník II. správy SNB plk. Vykypěl 1. náměstkovi ministra vnitra ČSSR gen. Lorencovi, Praha, 2. říjen 1989, s. 90.

144

BStU, MfS HA II, Nr. 38061, informace z 3. října 1989, 14:00, s. 108. Československé ministerstvo vnitra podle této zprávy odhadovalo počet uprchlíků 3. října ráno na horní hranici, tedy na čtyři a půl tisíce.

145

PREČAN, dokument č. 52: Ministr zahraničních věcí NDR Fischer generálnímu tajemníkovi ÚV SED a předsedovi Státní rady NDR Honeckerovi, Berlín, 3. říjen 1989, s. 95-96. 146

MZV-TP, č. 053 666, 3. října 1989.

s t r á n k a | 171

opatření oficiálně vyšly až v 17:00, přesně se začátkem platnosti nového režimu na hranicích.147 V tu samou hodinu se na telefonních linkách mezi Prahou a Bonnem spojil premiér československé vlády Ladislav Adamec s Helmutem Kohlem. Po zprávě, že ještě ten večer nebo nejpozději během noci bude uprchlíkům dovoleno odjet, projevil kancléř velkou úlevu.148 Do Prahy ale 3. října žádné vlaky nedorazily. Východoněmecká policie i Stasi se totiž musely připravit na očekávané pokusy obyvatel NDR naskakovat na jedoucí soupravy – „vlaky svobody“ mohly být vnímány jako poslední možnost, jak zmizet na Západ. To se potvrdilo hned v průběhu večera 3. října na hlavním nádraží v Drážďanech, kde se odehrálo několik incidentů, které způsobily výrazné zdržení připravených vlaků. Dílčí zprávy hovoří o shromáždění přibližně osmi set lidí, jejichž evidentním cílem bylo z NDR emigrovat právě prostřednictvím Sonderzüge. Část z nich pak v půl jedenácté večer vnikla do prázdného vlaku (v domnění, že jde o jednu ze souprav pro uprchlíky v Praze) a k jejich vyvedení musela být přivolána dopravní policie. Další skupina se rozhodla obsadit kolejiště ve směru na Bad Schandau (a tedy i ve směru na ČSSR), čímž na více jak dvě hodiny přerušila veškerý provoz na trati.149 Třetího října v osm hodin večer, což byl původně plánovaný začátek odjezdů, tak soupravy stále čekaly na území NDR. Velvyslanec Huber musel porušit vyhlášený stop-stav a do ambasády pustil alespoň maminky s dětmi, více lidí se ale pod střechu napěchovaného Lobkovického paláce nevešlo.150 Pro přibližně tisíc uprchlíků před velvyslanectvím začala dlouhá noc, zvláště pro ty, kteří byli proti zimě vybaveni pouze vlněným svetrem či bundou. Počáteční projevy agresivity se díky působení zaměstnanců ambasády a pracovníků Červeného kříže podařilo utlumit, noc tak proběhla bez vážnějších problémů. Teplota nad ránem sice klesla těsně k bodu mrazu, po 147

Tamtéž. Během odpoledních hodin docházelo v Bad Schandau k „vytahování“ cestujících z mezinárodních rychlíků mířících do Prahy nebo Budapešti, viz také RICHTER, s. 256. Se zrušením bezvízového styku šéf Stasi Erich Mielke dále nařídil zvýšenou aktivitu tzv. neoficiálních pracovníků v pohraničních oblastech s cílem upozorňovat na lidi s úmysly dostat se do ČSSR nebo do Polska. BStU, MfS HA II, Nr. 23754: Mielkeho instrukce k dalšímu postupu, nedatováno, pravděpodobně 3. října 1989.

148

PREČAN, dokument č. 53: Záznam telefonního rozhovoru spolkového kancléře Kohla s předsedou vlády ČSSR Adamcem ve věci občanů NDR požadujících výjezd z Československa do SRN, Bonn, 3. říjen 1989, s. 96-97.

149

BStU, MfS, HA XIX, Nr. 5121: Ministerstvo dopravy NDR členovi politbyra a tajemníkovi ÚV SED, soudruhu Dr. Günteru Mittagovi, 4. října 1989 a Informace o situaci v přípravách na odvoz obyvatel NDR z velvyslanectví SRN v Praze, 4. října 1989, s. 30-31.

150

Nově příchozí museli noc strávit v kotelně, která mimo bytu velvyslance zůstávala jediným neobsazeným prostorem velvyslanectví, popisuje HUBER, s. 8.

s t r á n k a | 172

východu slunce se však rychle oteplilo a optimismus do žil vlila i snídaně s horkým čajem. Lidé byli rádi, že mají nocleh na kočičích hlavách za sebou a většina nepochybovala o tom, že v následujících hodinách konečně nastoupí do vlaků s cílovou cedulí Bavorsko.151 Na Úřadu spolkového kancléře po celou noc vládla horečná aktivita. O skutečném důvodu zdržení neměl nikdo v Bonnu dlouhou dobu tušení, protože východoněmecká strana odmítla poskytnout jakékoliv informace – podle Duisberga se mělo jednat o způsob odplaty za opětovné vpuštění uprchlíků do prostor Lobkovického paláce.152 Obrovské napětí panovalo i uvnitř československého vedení. Ladislav Adamec ještě 3. října krátce před třiadvacátou hodinou naléhavě žádal vysvětlit důvody zdržení od velvyslance NDR Ziebarta, který ale o skutečných příčinách nevěděl. Brzy ráno 4. října se u Adamce konala další porada za přítomnosti Jozefa Lenárta a ministra dopravy Františka Podleny. Z přepisu telefonátů Ziebarta do Východního Berlína jasně vyplývá, že Praha žádala o uvedení vlaků a autobusů do pohybu: „Pokud by se tak nestalo, bude ČSSR muset pomýšlet na vlastní řešení“.153 Toto ultimátum pomohlo rozpohybovat dění uvnitř SED. Jakeš byl v dopoledních hodinách 4. října jako první informován, že dohoda platí a transport začne téhož dne v 17:00.154 Československá strana v poledne podala do Bonnu zprávu o příjezdu prvního vlaku na území ČSSR.155 Východoněmecké dráhy vyslaly celkem 11 souprav, protože podle původních odhadů v Praze čekalo možná až dvanáct tisíc uprchlíků. V průběhu realizace druhé vlny transportů od večera 4. října (18:24) do začátku 5. října (1:35) se nakonec naplnilo „pouze“ osm souprav s celkem 8 270 lidmi.156 Na rozdíl od první vlny výjezdů byla ta druhá doprovázena vážnými 151

BStU, MfS ZAIG, Nr. 22609: DPA Information – Auch Mittwochmorgen noch immer kein Zug für die Ausreise der DDR-Flüchtlinge aus Prag, 5. Oktober 1989, s. 18-19. K podrobnějšímu popisu noci z 3. na 4. října viz také PREČAN, dokument č. 77: Reportáž signatáře Charty 77 Urbana o druhé vlně exodu občanů NDR z Prahy do Spolkové republiky, s. 123-125 nebo výběr z tisku ve složce BStU, MfS HA XIX, Nr. 5121.

152

DUISBERG, s. 59.

153

PREČAN, dokument č. 63: Záznam o telefonátu velvyslance Ziebarta, Berlín, 4. říjen 1989. Zmínka o československém vlastním řešení se objevuje i v dokumentech č. 64, 65 a 66. 154

PREČAN, dokument č. 67: Usnesení politbyra ÚV SED o opatřeních v souvislosti s výjezdem občanů NDR zdražujících se na velvyslanectví SRN v Praze, Berlín, 4. říjen 1989, s. 110-111. 155 156

DUISBERG, s. 60.

BStU, MfS Arbeitsbereich Neiber, Nr. 613: Informationen über den Stand der Durchsetzung der zentral angewiesenen Maßnahmen zur Beförderung von DDR-Bürgern aus der Botschaft der BRD in Prag in die Bundesrepublik, Berlin, 5. Oktober 1989, s. 5-6.

s t r á n k a | 173

komplikacemi. První tři vlaky musely neplánovaně zastavit na několik hodin v Bad Schandau, zbývajících pět souprav bylo raději odkloněno na západočeský hraniční přechod Vojtanov – Bad Brambach.157 Za výrazným narušením harmonogramu opětovně stály události v Drážďanech. Výše popsané incidenty z večera 3. října je ve zpětném pohledu nutno hodnotit jako pouhou předehru pro dění o den později. Tehdy, když z Prahy vyjížděla první souprava s uprchlíky, se na drážďanském hlavním nádraží nacházela skupina asi tří set lidí vyčkávajících na Sonderzüge. Během pouhých dvou hodin se dav rozrostl na dvacet tisíc osob,158 čekání na „vlaky svobody“ se změnilo v protirežimní demonstraci. Nástup přivolaných pořádkových jednotek byl signálem k proměně hesel. Dosud skandované Wir wollen raus se změnilo na Nazis raus!, Stasi – Schweine! nebo China ist hier!159 Vopos měla rozkazy „vyčistit“ prostor nádraží i za použití síly. Ke slovu se dostaly obušky a vodní děla, demonstranti do rukou vzali kameny a lahve. Největší vlna násilí probíhala od jednadvacáté hodiny do půlnoci: v nepřehledném a surově vedeném konfliktu bylo zraněno několik desítek lidí a pětačtyřicet členů pořádkových sil, došlo ke zničení jednoho policejního vozu, uvnitř nádraží pak k demolici Intershopu, velkých hodin a bezpočtu skleněných výplní.160 Těžkooděncům v helmách se po těžkých bojích nakonec prostor nádraží podařilo vyklidit, 5. října ve tři hodiny ráno už měl být klid.161 Jednalo o nejtvrdší zásah bezpečnostních sil od známého povstání v roce 1953,162 což jen přililo olej do ohně ve státu, který už beztak připomínal bublající kotel. Nepokoje v Drážďanech

157

Tamtéž.

158

BStU, MfS ZAIG, Nr. 3806: Information über die Realisierung von Maßnahmen zur Ausweisung der Personen, die sich widerrechtlich in den Botschaft der BRD in Prag aufhielten am 4./5. Oktober 1989, s. 4-5. Jedná se o horní hranici odhadovaného počtu demonstrantů, zpráva hovoří o tom, že velká část jich do Drážďan přijela vlastními auty téměř ze všech krajů (Bezirke) NDR – nebyly zastoupeny pouze Suhl a Rostock. 159

BStU, MfS Arbeitsbereich Neiber, Nr. 613: Telegramm, Berlin, 6. Oktober 1989, s. 32.

160

Původní zprávy o smrtelném úrazu mladého muže v kolejišti byly z Východního Berlína dementovány. YouTube, Tagesschau, 6. Oktober 1989.

161 162

BStU, MfS ZAIG, Nr. 3806, s. 5.

GEHRMANN, Manfred, Die Überwindung des „Eisernes Vorhangs“. Die Abwanderung aus der DDR in die BRD und nach West-Berlin als innerdeutsches Migranten-Netzwerk, Berlin 2009, s. 576.

s t r á n k a | 174

i na dalších nádražích v Sasku163 lze do jisté míry vnímat i jako přelom ve vztahu mezi obyvatelstvem východoněmecké republiky a jejím vedením: zatímco hlavním motivem provokací do této doby byl trvalý výjezd z NDR, po 4. říjnu začala převládat otevřená konfrontace se státními orgány s cílem vynutit si alespoň částečnou demokratizaci režimu.164 Jinými slovy, průjezd tzv. vlaků svobody přispěl k tomu, že vedle hesla Wir wollen raus začalo být stále více slyšet Wir bleiben hier. Nutno také upozornit na reakce uprchlíků po příjezdu do konečné stanice v bavorském Hofu. Zde čekalo několik desítek místních obyvatel, kteří při pohledu na „vlaky svobody“ začali spontánně volat Deutschland, Deutschland! a to samé – pouze mnohonásobně hlasitěji – jim odpovědělo tisíc hrdel z oken vagónů.165 S východoněmeckými uprchlíky se německá otázka zákonitě vracela na pořad dne, termín Wiedervereinigung snad nikdy v uplynulých čtyřiceti letech nepadal tak často, jako v prvním říjnovém týdnu roku 1989.166 Dodejme, že Lobkovický palác po realizaci druhé vlny transportů neosiřel úplně. Ještě 5. října v něm přebývalo 100 lidí, z nichž naprostá většina odešla následujícího dne.167 Do začátku listopadu se počet azylantů ve srovnání s předchozími dny udržoval na nízkých hodnotách – „mezikrizové“ maximum (87 uprchlíků) bylo zaznamenáno 18. října.168 Znamená to, že ochrana hranic mezi ČSSR a NDR (posílená navíc vojáky základní služby) byla svědomitá a z pohledu pohraničníků úspěšná.169 Největší nápor samozřejmě přišel hned po zavedení vízové povinnosti ze strany NDR. Mezi 3. a 5. říjnem bylo mezi Aší a Hrádkem nad Nisou zadrženo

163

BStU, MfS ZAIG, Nr. 3806, s. 6: Přibližně tisícovka lidí se sešla na nádraží v Saské Kamenici (tehdy Karl-Marx-Stadt), okolo pětiset lidí pak v Plavně, Reichenbachu a Freibergu, Další velké skupiny (cca 150 osob) byly zaznamenány poblíž míst s výrazně sníženou rychlostí vlaků – i na jejich rozehnání musely být nasazeny policejní síly. 164

BStU, MfS Arbeitsbereich Neiber, Nr. 613: Ministerium des Innern, Information vom 7. 10. 1989, Störungen der öffentlichen Ordnung und Sicherheit in der Stadt Dresden am 6. Oktober 1989, s. 49. TŮMA uvádí podobný závěr: události v Drážďanech přispěly k tomu, že (terminologií Alberta Otto Hirschmana) reakce obyvatel typu exit (emigrace) se transformovala v reakci typu voice (protest), s. 148.

165 166

BStU, MfS HA XIX, Nr. 5121, výpověď uprchlíka A. Zipzera, který cestoval ve třetí soupravě, s. 12-16. BStU, MfS ZAIG, Nr. 22609: ADN Information, s. 20.

167

Denní situační zpráva FMV č. 146, 5. října 1989, s. 13. Tito lidé využili tzv. Vogelovy nabídky, to znamená nejdříve návrat do NDR, potom vystěhování na Západ. 168

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Information, 18. Oktober 1989, s. 173.

169

Denní situační zpráva FMV č. 165, 1. listopadu 1989, s. 5.

s t r á n k a | 175

427 lidí, mnozí z nich ve větších skupinách čítajících až deset osob.170 Už 9. října však českoslovenští pohraničníci zaznamenali pouze 23 pokusů o ilegální přechod hranic a klesající trend vydržel až do konce měsíce.171 Jak je uvedeno výše, pozornost východních Němců se v té době zaměřila na Varšavu, protože hranice mezi NDR a Polskem, tvořená z velké části Odrou a Nisou, se dala překonat s mnohem menším rizikem než střežená hranice s Československem.

11.7. září - říjen: varšavská mezihra Západoněmecké velvyslanectví v polské metropoli bylo podobně jako v Budapešti roztroušeno po vícero adresách. Tato decentralizace nedovolovala propuknutí dramatu v takových počtech, k jakému došlo na Malé Straně, proto se Varšava z kvarteta zastupitelských úřadů Spolkové republiky do pozornosti médií dostala jako poslední. Větší zájem vzbudila až reportáž polské televize z 13. září se záběry dětí z NDR, které na ambasádě se svými rodiči přebývaly již dlouhé týdny. Vyšlo najevo, že podmínky bydlení jsou více než stísněné – pro uprchlíky platily zákazy opuštění přidělené místnosti a jakéhokoliv kontaktu s novináři.172 Přesně týden po odvysílání reportáže spolkové ministerstvo zahraničí rozhodlo uzavřít i ambasádu ve Varšavě. V ten den se v jejích prostorách nacházelo 110 východních Němců s cílem vynutit si emigraci, znovu se tak potvrdila nepsaná hranice sta uprchlíků, při jejímž překročení následovalo dočasné zavření bran úřadu.173 Ve Varšavě se v následujících dnech vytvořila zajímavá praxe ostře kontrastující s postupem tehdejší československé vlády. Vzhledem k omezeným prostorám se uprchlíci z NDR mohli ubytovat nejen v objektech spadajících pod západoněmecké velvyslanectví, ale také v bývalém kněžském semináři v Tarchominu na severním okraji města a dokonce i na

170

Denní situační zpráva FMV č. 147, 6. října 1989, s. 5.

171

Denní situační zpráva FMV č. 150, 11. října 1989, s. 3 a další zprávy z měsíce října.

172

Der Tagesspiegel, 14. September 1989, podle BStU, MfS HA IX, Nr. 13942, s. 147-148. Zařazení Varšavy do zpravodajské relace Tagesschau proběhlo 18. září 1989, viz YouTube. 173

MAYER, Die deutsche Botschaft in Warschau, fórum Flucht und Ausreise.

s t r á n k a | 176

soukromých adresách.174 Tento postup umožnila shovívavost nové polské vlády v čele s katolickým intelektuálem Tadeuszem Mazowieckým, díky jehož iniciativě se do hledání alternativ pro východní Němce zapojila Solidarita s církví. Polský kabinet projevoval porozumění i vůči snahám zvláštního vyslance spolkového ministerstva zahraničí Dietera Kastrupa, jehož vnímal nikoliv jako nepřátelského emisara, ale jako partnera při řešení složitého humanitárního problému. V týdnu po uzavření ambasády se v západoněmeckých médiích pravidelně objevovaly spekulace, že uprchlíkům bude povolen mimořádný výjezd buď trajektem do neutrálního Švédska nebo letadlem do Vídně.175 Navzdory Kastrupově snažení se však Mazowieckého nepodařilo přesvědčit o nutnosti tzv. maďarského řešení a množství azylantů tedy i ve Varšavě den za dnem narůstalo, ačkoliv evropskou veřejnost tehdy pochopitelně v první řadě zajímal vývoj na Malé Straně. Ve středu 27. září přímo z Prahy dorazil Wolfgang Vogel. Pokud jeho druhá mise v Lobkovickém paláci skončila blamáží, ta varšavská dopadla snad ještě hůře. Vogel každému ze čtyř set lidí nabídnul to samé, co v Praze, tedy garanci výjezdu do šesti měsíců. Když právník poté shromážděné vyzval, aby zůstali pouze ti, kdo jsou za stanovených podmínek ochotni uvažovat o návratu, všichni v sále jako na pokyn odešli. Vogelova slova vůči kamerám „Ich möchte nichts sagen“ jsou výmluvným projevem jeho zklamání. Nakonec se během odpoledne podařilo naplnit alespoň jeden autobus, když zhruba 50 lidí přesvědčil slib, že v případě návratu režim povolí výjezd i ostatním rodinným příslušníkům.176 Většina uprchlíků ve Varšavě si tedy počkala až na rozhodnutí politbyra SED o mimořádném výjezdu ve „vlacích svobody“. Během prvního října z polské metropole přes území NDR odcestovalo celkem 809 lidí, ve druhé vlně o čtyři dny později 633, to v porovnání s Prahou znamená řádově desetkrát méně.177 Jak bylo uvedeno v závěru předchozí podkapitoly, význam Varšavy vzrostl během října, kdy mezi NDR a Československem platil vízový režim. Zatímco v severozápadních Čechách 174

Například 26. září tak z více než tří set uprchlíků 114 lidí bydlelo přímo v objektech ambasády, 137 ve zmíněném kněžském semináři a dalších cca 80 ve varšavských bytech. Viz BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Information, 26. September 1989, s. 20.

175

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 29. September 1989, s. 46 a Berliner Morgenpost, 24. September 1989. 176

YouTube, Tagesschau, 28. September 1989.

177

YouTube, Tagesschau, 5. Oktober 1989.

s t r á n k a | 177

hlídkovaly stovky pohraničníků, Odra a Nisa se daly s akceptovatelnou mírou rizika přeplavat. Východoněmecký režim se snažil utíkání do Polska narychlo zamezit, například vystavěním plotu v prostoru Žitavy nebo preventivním vysazováním mladých lidí z rychlíků směřujících do Varšavy.178 Neprodyšné uzavření 442 kilometrů dlouhé linie však představovalo úkol nad síly východoněmecké pohraniční stráže. Během týdne od 9. do 15. října množství uprchlíků v polské metropoli stouplo ze čtyř set na dvanáct set, Varšava se tak po Budapešti a Praze stala třetím městem, kde reálně hrozilo propuknutí jen těžko zvladatelné krize.179 V tomto momentu do hry aktivně vstoupilo vedení NDR. Z Berlína do Varšavy narychlo přicestoval náměstek východoněmeckého ministra zahraničí Harry Ott, jemuž se na dvoudenních jednáních s novým polským ministrem zahraničí Krzysztofem Skubiszewským podařilo dohodnout radikální změnu dosavadní praxe. S platností od soboty 14. října měl každý zájemce o trvalý výjezd do Spolkové republiky přijít se svými doklady na velvyslanectví NDR, které dostalo pověření v co nejkratší době zařídit všechny potřebné dokumenty včetně propuštění ze státního svazku.180 NDR tato opatření zdůvodnila humanitárním hlediskem a zdůraznila jejich dočasný charakter.181 Východoněmecká ambasáda ale na úkol takového rozsahu nebyla kapacitně vybavena. Propouštění ze státního svazku trvalo dlouho, úředníci zpočátku nezvládali vyřídit ani sto žádostí denně. Noví imigranti tak převládali nad „odbavenými“ šťastlivci, jimž stačilo nasednout na charterový spoj polských aerolinek do Západního Německa vypravovaný jednou za dva dny. Prakticky až do konce října čísla uprchlíků ve Varšavě dále rostla, z dostupných zpráv se jako maximum ukazuje 27. říjen 1989 s 1 825 azylanty z NDR.182 Napjatá situace nevyhovovala ani Spolkové republice, protože se kvapem blížila mimořádně důležitá státní návštěva kancléře Kohla v Polsku, a uprchlíci ve Varšavě mohli být vnímáni jako jistý rušivý element; spolková vláda tudíž tedy měla zájem na tom, aby se dokumentů potřebných k emigraci vyřizovalo co 178

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: ADN Information, 10. Oktober 1989, s. 144.

179

Tamtéž, ADN Information, 15. Oktober, s. 157.

180

Tamtéž, dále rozhovor Ott - Skubiszewski z 15. října 1989, s. 159.

181

SAPMO BArch, DY 30/IV 2/2.039/342: rozhovor s mluvčím východoněmeckého ministerstva zahraničí Wolfgangem Meyerem, 20. října 1989, s. 105-107.

182

BStU, MfS HA II, Nr. 38061: Telegramm van Zwoll, 27. Oktober 1989, s. 184. Jürgen van Zwoll byl posledním velvyslancem NDR ve Varšavě, funkci vykonával v letech 1988-1990.

s t r á n k a | 178

nejvíce. Po urgencích a obviňování ze schválně pomalého tempa východoněmečtí úředníci zavedli pracovní soboty a zrychlili na 200 schválených žádostí denně.183

11.8. říjen - listopad: berlínské a malostranské finále Pro Prahu byl výše popsaný „varšavský model“ zaveden 26. října, takže těch několik desítek uprchlíků v Lobkovickém paláci pak jenom čekalo na to, až velvyslanectví NDR potvrdí propuštění ze státního svazku a vyhotoví prozatímní identifikační dokumenty, s nimiž se přes vybrané hraniční přechody dalo vycestovat přímo do SRN.184 Změna proběhla, aniž by byla registrována zpravodajskými štáby hlavních vydavatelství, tím méně televizních stanic. Odklon pozornosti od Lobkovického paláce byl logický – v průběhu října totiž východoněmecká republika vstoupila na začátek cesty, která skončila pádem Berlínské zdi, popřípadě až německým znovusjednocením. Leccos signalizoval už konec léta, kdy vznikla nová opoziční hnutí – v době, kdy se maďarská vláda připravovala na otevření hranic do Rakouska, bylo v Berlíně založeno Neues Forum, pár dní nato Demokratie Jetzt a o další dva týdny později Demokratischer Aufbruch.185 Mnohem důležitější ale bylo dění „na ulici“, protože změny v průběhu východoněmeckého podzimu byly jednoznačně iniciovány zdola. Není pochyb o tom, že výchozí centrum leželo v Lipsku, konkrétně v kostele sv. Mikuláše (Nikolaikirche), kde již v polovině 80. let vznikla tradice nenásilného pochodu městem vždy každý pondělní večer po skončení mše. Průvody se od začátku září 1989 proměňovaly v demonstrace se stále větší účastí, 2. října už z davu o přibližně patnácti tisícového davu zaznívala vyloženě politická hesla jako Nie wieder China nebo Gorbi, Gorbi!186

183

Tamtéž, dále viz Telegramm van Zwoll, 28. Oktober 1989, s. 187.

184

PREČAN, dokument č. 97: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 26. říjen 1989, s. 145-147. Československá vláda byla o nové praxi informována s týdenním předstihem. 185

Jal připomíná GREENWALD, východoněmecká opozice vykazovala dost výrazný „kavárenský“ charakter a postrádala kontakt s lidmi, s. 252. 186

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8666-8670, BIERMANN, s. 182-183 a RICHTER, s. 253-254.

s t r á n k a | 179

To už do Spolkové republiky směřovaly první „vlaky svobody“ a v této houstnoucí atmosféře se odehrála oslava 40. výročí vzniku NDR s účastí Gorbačova, který do Východního Berlína dorazil až po dlouhém váhání. Generální tajemník KSSS se ještě v den svého příletu (6. října) zúčastnil slavnostní přehlídky před Palácem republiky, kde si po pravici Honeckera musel uvědomit, že mezi vedením NDR a obyčejnými lidmi zeje nepřekonatelná propast. Členové průvodu (byli to příslušníci strany a FDJ) se totiž ke Gorbačovovi obraceli a volali jeho jméno. Když to slyšel první tajemník PSDS Mieczysław Rakowski, tak jen lakonicky poznamenal „to je konec“, na což Gorbačov odpověděl pouhé „ano“.187 Poslední naděje na přivedení Honeckera a jemu věrných na cestu perestrojky zhasly následujícího dne. Gorbačov nejprve vedl rozhovor v úzkém kruhu, při němž Honeckera s Mittagem vyzýval, aby se postavili do čela reforem, což šéf SED nepřímo odmítnul s absurdním vysvětlením, že tehdejší obtíže jsou důsledkem komplotu organizovaného Maďary a západními Němci. Gorbačov zareagoval od té doby tisíckrát citovanými slovy „Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“. 188 Po přesunu do velkého sálu Paláce republiky, kde sedělo širší vedení SED, následoval další Gorbačovův projev – silný, emocionální a trvající bezmála hodinu. I na ten měl ale Honecker připravenu odpověď v podobě vzpomínek na svou poslední návštěvu Sovětského svazu v červnu 1989: „Byli jsme městskou správou pozváni na exkurzi, abychom viděli, jak žijí ostatní lidé. Já jsem to sice odmítnul, soudruzi mi pak ale vyprávěli, že v obchodech nejsou zápalky ani sůl.“ Depeše zněla jasně: vy, co sami žijete v chudobě, nás nebudete poučovat. Rozloučení sovětské delegace s manžely Honeckerovými proběhlo v ledové atmosféře, na šéfovi SED byla vidět úleva, že Gorbačova nemusí vyprovázet na letiště.189 I když generální tajemník KSSS do procesu výměny vedení NDR aktivně nezasáhnul,190 jeho poselství k Honeckerově pádu bezpochyby výraznou měrou přispělo. Předzvěst změn se dostavila ještě v den odletu Gorbačova, kdy se závěr oslav 40. výročí vymknul kontrole, skončil

187

WEIDENFELD, s. 50; TAYLOR uvádí, že členové průvodu měli dokonce volat Gorby, hilf uns!, s. 395.

188

KOTSCHEMASSOW, s. 110.

189

FALIN, s. 486-487.

190

Gorbačovova politika vůči dalším státům východního bloku nebyla nikdy proaktivní, pouze reaktivní. Připomíná STENT, s. 49.

s t r á n k a | 180

rozsáhlými protesty a de facto se proměnil v rekviem staré gardy SED.191 Pro režim stále existovala jedna šance, jak se udržet u moci – použít sílu. V tomto ohledu se mezníkem ukázala být další z pondělních demonstrací v Lipsku. Když se večer 9. října dvacet tisíc lidí vyzbrojených pouze hesly Keine Gewalt a Wir sind das Volk po skončení bohoslužby vydalo z centra směrem k nádraží, v ulicích na ně čekalo přes pět tisíc ozbrojených členů VoPo, krvavý konflikt doslova visel ve vzduchu. Krajské vedení policie však nesáhlo k „čínskému řešení“ a rozhodlo se nechat lidi projít, což dodatečně schválil i Egon Krenz.192 Jakmile si lidé naplno uvědomili, že úderné oddíly Stasi spolu s armádními jednotkami zůstaly v kasárnách, pak se možnost masového nasazení ozbrojených sil stále více přesouvala do oblasti utopie.193 Manifestace lidí v ulicích myšlením starých soudruhů nepohnuly – Neues Deutschland sice obsáhle informovalo o krvavém konfliktu v Náhorním Karabachu, naproti tomu o nepokojích v Lipsku ani jinde nepřineslo ani zmínku.194 Prakticky jedinou reakcí na pád NDR v přímém přenosu byl komentář z 2. října, který mladé lidi odcházející ze země za svobodou a lepšími životními podmínkami ocejchoval následujícími slovy: „Všichni svým jednáním pošlapali morální hodnoty a sami se vyloučili z naší společnosti. Nikdo pro ně nebude ronit slzy.“195 Tato reakce byla možná tou poslední kapkou. Na zasedání ÚV SED 18. října Erich Honecker odstoupil ze všech svých funkcí: generálního tajemníka SED, předsedy Státní rady a předsedy Národní rady obrany. Honecker tento krok ve svém rozlučkovém projevu zdůvodnil špatným zdravím 191

Například YouTube: 40 Jahre DDR Oktober 1989 (unkommentiert) Zeitgeschichte live. Na záběrech je jasně vidět, že bezpečnostní síly jednaly tvrdě a protesty nekompromisně potlačily. 192

Před samotnou demonstrací nebylo vůbec jisté, zda se ten večer obejde bez násilných incidentů. Leccos vypovídal fakt, že na titulní straně Neues Deutschland z 2. října se objevila fotografie Ericha Honeckera s Teng Siao-pchingem, připomíná GEHRMANN, s. 576. Od roku 1988 se pod vedením Stasi formovaly speciální úderné oddíly (tzv. bílé přilby) připravené zasáhnout v případě nepokojů proti východoněmeckému obyvatelstvu silou. SCHELL, Manfred, KALINKA, Werner, Stasi-nekonečný příběh. Osoby a fakta, Praha 2005, s. 280. K lipské demonstraci 9. října 1989 blíže viz JANKOWSKI, Martin, Sieg ohne Helden - eine vergessene deutsche Revolution, in: Deutschland Archiv 41, č. 5/2008, s. 820-825. 193

Po zmíněné demonstraci v Lipsku se jako další mezník uvádí 13. říjen, kdy Erich Honecker jako předseda Národní rady obrany podepsal příkaz, ve kterém se výslovně zapovídalo použít v průběhu demonstrací střelné zbraně. GLASER, Günther, Denken und Handeln in der NVA in der Umbruchphase der DDR, in: Deutschland Archiv 39, č. 5/2006, s. 817. 194 195

MZV-TP, č. 053 913, 9. října 1989.

Sich selbst aus unserer Gesellschaft ausgegrenzt, Neues Deutschland, 2. Oktober 1989, podle www.chronik-der-mauer.de. Dodnes není úplně jasné, zda tyto věty formuloval sám Honecker nebo někdo jiný.

s t r á n k a | 181

a nedávnou operací, po níž mu měla chybět energie,196 ve skutečnosti se ale jednalo o jistý druh palácového převratu, kdy generace přesluhujících soudruhů (spolu s Honeckerem rezignovali i Günter Mittag a Joachim Herrmann) byla k odchodu donucena tou částí strany, která se ještě domnívala, že zahájením reforem se může zachránit nejenom NDR, ale i její socialistický systém.197 To byl základní cíl Honeckerova korunního prince Egona Krenze, který však v době svého nástupu určitě nepatřil mezi nejhlasitější stoupence změn ve stylu perestrojky. Jeho kariéra byla jednoznačně spojena s Honeckerovým jménem, s nímž až do léta zastával totožné postoje, Krenzovi se tak nedalo odpárat mnoho hříchů minulosti – namátkou systematické rozbíjení opozice (zmíněná likvidace IFM na konci roku 1987), zfalšování výsledků komunálních voleb v květnu 1989 nebo obhajoba masakru na náměstí Nebeského klidu o měsíc později.198 Po jeho zvolení tedy demonstrace v žádném případě neutichly – naopak – s každým týdnem se množství lidí v ulicích zvyšovalo a lze říci, že na přelomu října a listopadu se protestní shromáždění rozšířila jako požár po celé NDR od Rostocku po Jenu.199 Přesto nelze tvrdit, že by Krenz jenom pokračoval ve vyjetých kolejích. Nový generální tajemník hned ve svém prvním projevu slíbil urychlené vypracování návrhu zákona, který by podstatným způsobem zjednodušil možnosti cestování do zahraničí.200 Do konce října se odehrála výrazná proměna mediálního zpravodajství, kdy Aktuelle Kamera začala poměrně otevřeně informovat o dění na náměstích,201 k tomu se přidalo zrušení zákazu dovozu Sputniku a vyhlášení amnestie pro všechny ty, kteří byli v předcházejících dnech zatčeni na demonstracích, nebo komu

196

Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8661, audio záznam posledního Honeckera projevu na www.chronik-dermauer.de v sekci Chronik: Erich Honecker verliest seine Rücktrittserklärung, 18. Oktober 1989. 197

Politbyro ÚV SED mělo rozhodnutí o personálních změnách diskutovat již 11. října. MZV-TP, č. 054 403, 19. října 1989. To, že nešlo o spontánní krok, potvrzuje i zpráva Československého velvyslanectví ve Východním Berlíně poslaná do Prahy pár hodin před začátkem sjezdu, v níž se uvádí, že Honecker, Mittag a Herrmann se chystají odstoupit. MZV-TP, č. 054 312, 18. října 1989.

198

Upozornění na Krenzovu temnou minulost v podání Bärbel Bohleyové, jedné z vůdčích osobností Nového fóra, podle Archiv der Gegenwart, Band 9, s. 8685.

199

Tamtéž, s. 8690.

200

Výtažek z Krenzova projevu na www.chronik-der-mauer.de, sekce Chronik.

201

MZV-TP, č. 054 588, 24. října 1989.

s t r á n k a | 182

se podařilo dostat se za hranice.202 Symbolický rozchod s Honeckerovou etapou vyjadřovala i nová reakce vůči uprchlické vlně, kdy se v Neues Deutschland objevila následující slova: „Socialismus potřebuje každého. Má místo a perspektivu pro každého. (…) Proto se nás dotýká, když vidíme lidi, kteří zde pracují a žijí, jak se s NDR rozcházejí.“203 Na druhou stranu, Krenz nikdy nebyl ochoten vzdát se socialistické NDR. Jak vysvětlil ve svém prvním telefonním hovoru s Helmutem Kohlem, budoucí vývoj v zemi měl jít cestou změny (Wende), nikoliv převratu (Umbruch).204 Spolková vláda v této době ještě respektovala základní pravidlo Deutschlandpolitik 70. a 80. let – nevměšování se do vnitřních záležitostí toho druhého – kancléř proto nového generálního tajemníka pouze opatrně podpořil v reformním kurzu, zatímco Krenz poukázal na enormní finanční nákladnost dalších případných reforem.205 Tím se vymezil vztah mezi oběma německými státy pro následující měsíce – zatímco z Bonnu zaznívaly požadavky po hlubších zásazích do východoněmeckého systému s dlouhodobým cílem dotlačit režim ke svobodným volbám, potažmo k vytvoření pluralitní společnosti, Krenz a po něm následně i Hans Modrow po Spolkové republice žádali sumy, které s přibývajícím časem rostly do enormních výšin.206 Snaha režimu získat peníze vycházela i z hodnocení tzv. Schürerovy zprávy z konce října. Text vypracovaný skupinou vysoce postavených kádrů SED vedenou předsedou státní plánovací komise – Gerhardem Schürerem – byl prakticky prvním nepřikrášleným obrazem stavu východoněmecké ekonomiky v historii NDR. Ve zprávě se uvádí, že „pracovní produktivita ve srovnání se Spolkovou republikou je o 40 % nižší (…) Zadlužení u nesocialistických zemí mezi roky 1970 a 1989 stouplo ze 4 mld. DM na 49 mld. DM, což je výše ohrožující platební schopnost státu.“207 Závěry Schürerovy zprávy Krenz obsáhle prezentoval i na své první zahraniční cestě 202

Oktober/1989 na www.chronik-der-mauer.de.

203

SAPMO Barch, DY 30/IV 2/2.039/342, Erklärung des Politbüros des Zentralkomitees der Sozialistischen Einheitspartei Deutschlands, nedatováno, s. 73.

204

Deutsche Einheit, Nr. 68: Telefongespräch des Bundeskanzlers Kohl mit dem Staatsvorsitzenden Krenz, 26. Oktober 1989, s. 1327-1328.

205

Tamtéž.

206

Na posledním jednání mezi Hansem Modrowem (předposledním ministerským předsedou NDR) a Helmutem Kohlem v únoru 1990 Modrow Spolkovou republiku žádal o 15 miliard západoněmeckých marek. 207

Gerhard Schürer/Gerhard Beil/Alexander Schalck/Ernst Höfner/Arno Donda, Analyse der ökonomischen Lage der DDR mit Schlussfolgerungen, Vorlage für das Politbüro des Zentralkomitees der SED, 30. Oktober 1989,

s t r á n k a | 183

v nové funkci – (samozřejmě) v Moskvě na začátku listopadu – s cílem pokusit se získat finance také zde. Krenzovu poznámku, že „NDR je v jistém smyslu dítětem SSSR a otec by se měl ke svým dětem hlásit“, však Gorbačov jakoby neslyšel a z tématu se pomocí nekonkrétního doporučení lépe koordinovat vztahy uvnitř trojúhelníku SSSR-NDR-SRN raději vymluvil.208 Ačkoliv Gorbačov ve svých pamětech uvádí, že na začátku Krenzovi dával jistou naději na zvládnutí situace,209 ve skutečnosti platí spíš Kohlův postřeh, že Krenz už v době svého zvolení nepatřil mezi „Gorbačovovy koně“.210 Bonn a Moskva se v hodnocení nového lídra SED do velké míry shodovaly, stejně jako v přesvědčení, že v době uprchlické krize by se situace v NDR neměla jakýmkoliv dalším způsobem vyostřovat, o čemž Kohl Gorbačova mnohokrát ujistil.211 Pozice východoněmeckého vedení – to znamená tria ve složení Egon Krenz, Günter Schabowski a Hans Modrow – tak na začátku listopadu nebyla vůbec záviděníhodná: východoněmecká republika v době, kdy se rozhodovalo o její další existenci, zůstala osamocena bez podpory Východu i Západu a ze zpětného pohledu se prakticky jenom čekalo na rozhodující moment, který nastartuje závěrečnou fázi, po níž se NDR definitivně přesune do učebnic dějepisu. Za tento okamžik je možné považovat začátek listopadu. Jak je uvedeno výše, demonstrace v ulicích v žádném případě nepolevovaly, účast na shromážděních naopak rostla, hrozilo vypuknutí masových stávek. Z tohoto důvodu se Krenz rozhodl k odvážnému kroku dokazujícímu, že to s uvolněním pohybu na hranicích myslí vážně. Protože schvalování nového

viz www.chronik-der-mauer.de, sekce Chronik. Údaje Schürerovy zprávy je nutno uvést na pravou míru. U produktivity byl její závěr příliš milosrdný – produktivita jednoho pracovníka NDR ve skutečnosti dosahovala pouhých 30 % ve srovnání se SRN. Zpráva naopak nadsazovala celkovou výši východoněmeckých dluhů a to přibližně 2,5x; ve skutečnosti tak zadlužení NDR na konci roku 1989 činilo 15,2 mld. DM (8,2 mld. USD), neboli cca. 20 % ročního HDP, uvádí STEINER in HEINKE, s. 118. 208

SAPMO, BArch DY 30, Nr. 5196: Niederschrift des Gesprächs des Genossen Egon Krenz, der Generalsekretär des ZK der SED und Vorsitzender des Staatsrates der DDR, mit Genossen Michail Gorbatschow, Generalsekretär des ZK der KPdSU und Vorsitzender des Obersten Sowjets der UdSSR, 1. November 1989 in Moskau, s. 184-225. 209

GORBATSCHOW, s. 713.

210

KOHL, s. 953.

211

Nejdůrazněji 11. října po telefonu, kdy zároveň Gorbačovovi nabídnul možnost vytvoření „horké linky“ mezi Bonnem a Moskvou. Viz KOHL, s. 950 a Deutsche Einheit, Nr. 60: Telefongespräch des Bundeskanzlers Kohl mit Generalsekretär Gorbatschow, 11. Oktober 1989, s. 1267 a následující.

s t r á n k a | 184

cestovního zákona se mohlo protáhnout na dlouhé týdny a případně i měsíce,212 vedení SED po krátkém uvažování rozhodlo o úlitbě v podobě znovuzavedení bezvízového styku s Československem s platností právě od 1. listopadu.213 Toto opatření vyvolalo třetí a poslední vlnu východoněmecké emigrace směřující přes ČSSR do Spolkové republiky. Ukázalo se, že v NDR stále žije dost lidí, kteří v dalším setrvávání uvnitř státu nacházejícím se na hospodářském, politickém, ekologickém a morálním dně nevidí smysl.214 Během dvaasedmdesáti hodin od otevření hranic se v místnostech Lobkovického paláce znovu usídlily tisíce uprchlíků, když pouze během 3. listopadu se jejich počet více než zdvojnásobil na celkových asi 5 tisíc.215 Rozdíl oproti předchozím vlnám spočíval v tom, že zpočátku se bydlelo výhradně uvnitř ambasády, protože stany Bundeswehru byly teprve na cestě z Weidenu do Prahy. První dva listopadové dny tak muselo stačit vybavení ze skladů velvyslanectví zahrnující vždy po šesti stech kusech skládacích lůžek, matrací a spacích pytlů, s nimiž se každé volné místo přeměnilo na provizorní noclehárnu.216 Do velkokapacitních stanů se část lidí nastěhovala v průběhu 3. listopadu,217 podle zpravodajských záběrů z Lobkovického paláce tam nicméně i poté panovala neuvěřitelná tlačenice, a to i v reprezentativních prostorách a na širokém schodišti. Do očí bil hlavně vysoký podíl rodin s malými dětmi (včetně kojenců), pro něž dobrodružná cesta přes Odru nebo Nisu nebyla myslitelná.218 Tento stav beze vších pochyb znamenal akutní humanitární krizi. Spolková republika nemohla dělat nic víc, než zopakovat své prosby o poskytnutí exteritoriálního ubytování v hotelích nebo ve školách, jehož náklady by v plné výši uhradila západoněmecká vláda.219 Velvyslanec ČSSR v Bonnu Dušan Spáčil se však dále držel argumentace, že Československo na 212

V citovaném telefonním rozhovoru Kohl-Krenz z 26. října (viz pozn. č. 204) generální tajemník SED předpokládal, že proces schvalování nového cestovního zákona neskončí dříve než těsně před Vánocemi.

213

Svou roli sehrály transparenty na demonstracích v Lipsku 16. října s nápisy Visa frei in die Tschechoslowakei, SAPMO BArch, DY 30/IV 2/2.039/304: informace Horsta Dohluse Erichu Honeckerovi (nedatováno), s. 87. 214

Autentická slova jednoho z uprchlíků, YouTube, Tagesschau, 2. November 1989.

215

HUBER, s. 8.

216

PREČAN, dokument č. 98: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 1. listopadu 1989, s. 147.

217

Tamtéž, dokument č. 105: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 3. listopadu 1989, s. 156.

218

YouTube, Tagesschau, 3. November 1989.

219

PREČAN, dokument č. 99: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 2. listopadu 1989, s. 149.

s t r á n k a | 185

svém území nedovolí vytváření utečeneckých táborů a doporučil jednat s NDR, která by na své ambasádě mohla zvýšit kapacitu odbavování.220 Takové myšlenky ale pocházely z říše fantazie: východoněmečtí úředníci by své tempo museli zrychlit více než dvacetkrát, aby stihli vyřídit dokumenty pro všechny zájemce o trvalý výjezd přicházející v řádu dvou tisíc denně.221 Uvnitř vedení KSČ panovala značná nervozita pramenící z toho, že ulice Malé Strany byly znovu zablokovány odstavenými trabanty, přičemž další tisíce východních Němců do Prahy teprve mířily.222 Zdálo se, že uprchlický problém nemá konce a potvrdilo se, že v Berlíně si s jeho řešením nikdo neví rady. Miloš Jakeš proto 3. listopadu odpoledne přes velvyslance Ziebarta adresoval Egonu Krenzovi naléhavé osobní poselství, v němž NDR žádal buď urychlit proces odbavování (propuštění ze státního svazku a vydávání nových identifikačních dokumentů) nebo opětovně zavřít hranice. Pokud by NDR nepřistoupila ani na jeden z těchto bodů, Jakeš prosil alespoň o „pozastavení neveřejné části smlouvy… ukládající vracet občany, kteří se pokusí o nelegální přechod do třetí země.“223 Tato poznámka dokazuje, že československé vedení bylo v krajní nouzi připraveno nechat uprchlíky odjet přímou cestou do Spolkové republiky. Československou prosbu Krenzovi bezodkladně tlumočil východoněmecký ministr zahraničí Oskar Fischer se svým osobním doporučením odsouhlasit praxi, podle níž by východní Němci mohli vycestovat z ČSSR přímo do Spolkové republiky bez byrokratických průtahů.224 Při rozhodování hrála svou roli blížící se demonstrace na Alexandrově náměstí, ohlášená a schválená 220

MZV-TP, č. 055 146, 3. listopadu 1989, SPÁČIL, s. 355.

221

V týdnu mezi 27. říjnem a 2. listopadem úředníci východoněmeckého velvyslanectví v Praze vystavili potřebné dokumenty pro 300 lidí, to znamená cca 50 vyřízených žádostí denně; viz Situace na ZÚ NSR v Praze dne 2. 11. 1989, denní situační zpráva FMV č. 167, 3. listopadu 1989, s. 22-23. Státní tajemník a člen ÚV SED Werner Krolikowski odhadoval, že při maximálním posílení úřednického týmu na velvyslanectví NDR v Praze by stejně nebylo reálné vyřizovat víc než 400 povolení během čtyřiadvaceti hodin. Deutsche Einheit, Nr. 71: Fernschreiben des Staatssekretärs Bertele an den Chef des Bundeskanzleramtes Berlin (Ost), 3. November 1989, s. 1356. 222

Odhady z 3. listopadu hovoří o osmi tisících východních Němců, kteří měli být na cestě do Prahy. SAPMO BArch, DY 30/IV 2/2.039/342: Oskar Fischer Egonu Krenzovi, 3. listopadu 1989, s. 157.

223

MZV-TO, č. 3739, 3. listopadu 1989 a PREČAN, dokument č. 101: Federální ministerstvo zahraničí velvyslanectvím ČSSR v Berlíně a v Bonnu. Informace 1. teritoriálního odboru o poselství generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše generálnímu tajemníkovi ÚV SED Krenzovi s návrhy ke zvládnutí vystěhovalecké vlny občanů NDR do Spolkové republiky přes Československo a pokyn velvyslanci Spáčilovi intervenovat v bonnském ministerstvu zahraničí v zájmu urychlení odbavovací procedury, Praha, 3. listopadu 1989, s. 152. 224

PREČAN, dokument č. 102: Ministr zahraničí NDR Fischer generálnímu tajemníkovi ÚV SED Krenzovi (…), Berlín, 3. listopadu 1989, s. 153-154.

s t r á n k a | 186

na 4. listopadu. Vedení NDR pravděpodobně nechtělo řešit tisíce uprchlíků za hranicemi země a zároveň čelit dosud největšímu shromáždění s očekávanou účastí přesahující půl milionu lidí.225 Klíčové rozhodnutí proto padlo překvapivě brzy. Ještě týž den (3. listopadu) v podvečer politbyro ÚV SED s Fischerovým návrhem vyslovilo souhlas.226 Lidé na Malé Straně se radostnou novinu dozvěděli ještě v pátek krátce před půlnocí od velvyslancova zástupce Armina Hillera, ambasador Huber měl v té době dovolenou.227 Během několika minut začali odjíždět lidé s vlastními auty, pro ty ostatní pak byla následujícího dne zorganizována třetí vlna transportů.228 Tímto okamžikem Berlínská zeď v zásadě ztrácela svůj smysl – kdokoliv z NDR chtěl emigrovat, mohl. Stačilo pouze dojet na Hlavní nádraží v Praze a tam nasednout do vlaku ve směru Plzeň – Cheb – Marktredwitz. Československá nádraží u hranic s NDR o přibližných počtech uprchlíků nejdříve informovala Prahu, odkud hlavní dispečer železniční dopravy podal zprávu operačnímu středisku Německých spolkových drah. To pak objednalo buď celý mimořádný vlak, nebo pouze několik vagónů, které se připojily za pravidelné spoje.229 Ještě jednodušší způsob spočíval v individuálním přejezdu dvacetikilometrového úseku mezi hraničními přechody Vojtanov-Schönberg a Pomezí-Schirnding v západních Čechách. V této oblasti se od 4. do 9. listopadu tvořily nekonečné fronty trabantů plných emigrantů a těch východních Němců, kteří liberalizace pohybu využívali pouze k návštěvě, výletu nebo k nákupům.230 Nová pravidla cestování z pohledu Československa vytvářely absurdní situaci. Obyvatelé NDR mohli emigrovat přes ČSSR, hranice mezi oběma německými státy včetně rozděleného 225

O skutečných počtech se dodnes diskutuje, i podle nejnižších odhadů (půl milionu demonstrantů) se nicméně jednalo o zdaleka největší shromáždění v průběhu východoněmeckého „horkého podzimu“.

226

PREČAN, dokument č. 104: Usnesení politbyra ÚV SED o souhlasu s přímým výjezdem občanů NDR z Československa do Spolkové republiky Německo, 3. listopadu 1989, s. 155. 227

HUBER, s. 8.

228

PREČAN, dokument č. 106: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 4. listopadu 1989, s. 157-158. 229

Tamtéž, dokument č. 118: Velvyslanectví SRN ministerstvu zahraničí v Bonnu, Praha, 9. listopadu 1989, s. 174-176.

230

YouTube, Tagesschau, 5. November 1989. Denní situační zpráva FMV č. 170, 8. listopadu 1989, zmiňuje, že situace mezi Vojtanovem a Pomezím byla monitorována zahraničními zpravodaji – uvedeny jsou ZDF, Washington Post a New York Times.

s t r á n k a | 187

Berlína ale zůstávaly zavřené. Československo v následujících dnech muselo řešit nemalé komplikace: na komunikacích před hranicí se SRN panoval chaos, doprava byla blokována opuštěnými automobily i motocykly, emigranti čekající v dlouhých frontách vykupovali potraviny, které pak chyběly místním.231 Postižena byla i doprava na železnici (pochopitelně ta ve směru na Spolkovou republiku); Hlavním nádražím v centru Prahy za běžného provozu denně procházelo minimálně dva tisíce uprchlíků.232 Otázkou je, proč vedení ve Východním Berlíně neprosadilo elegantnější způsob – propouštění ze státního svazku klidně mohlo vyřizovat ministerstvo vnitra přímo v NDR. Hlavním důvodem bylo pravděpodobně několik set tisíc nevyřízených žádostí o trvalý výjezd, respektive obava, že s umožněním emigrace přímo z východního Německa tito lidé zmizí. Potvrdilo se však, že pokud byli dotyční pevně rozhodnuti, tak při nejbližší možné příležitosti prostě odešli a nezáleželo na tom, jestli přes zastupitelství v Berlíně, Budapešti nebo v Praze. Během pouhých sedmi dnů mezi 4. a 10. listopadem 1989 přes naše území do Spolkové republiky natrvalo odešlo 62 500 obyvatel NDR, tj. téměř deset tisíc lidí denně.233 Tuto situaci českoslovenští komunisté vydrželi tolerovat jen pár dnů. Tradiční posel špatných zpráv – velvyslanec NDR Ziebart – do Východního Berlína již 5. listopadu adresoval dotaz československých soudruhů, „kdy bude občanům NDR umožněno vycestovat přes hraniční přechody mezi NDR a SRN za stejných podmínek jako v současné době přes území ČSSR“.234 O tři dny později se prakticky totožná prosba opakovala – tentokrát ji z pověření vlády adresoval první náměstek federálního ministerstva zahraničí Sadovský.235 Shodou okolností vedení SED

231

MZV-TO, č. 3770, 8. listopadu 1989. Nutno zdůraznit i to, že podnikaví Češi v pohraničním kiosku na Pomezí vydělávali na tu dobu obrovské peníze, protože emigrující východní Němci (toužící cestu na Západ patřičně oslavit) za alkohol platili prakticky jakékoliv částky v československých korunách. Vzpomínky jednoho z členů pohraničních hlídek na http://pohranicnik.bloguje.cz/815198-praha-zelezna-opona-prager-botschaft.php.

232

V období mezi 4. a 9. listopadem se změnila funkce velvyslanectví SRN v Praze – už primárně nesloužilo jako uprchlický tábor, ale spíše jako koordinační centrum zajišťující to, aby proud uprchlíků z NDR na Západ přes Prahu probíhal co možná nejplynuleji. Z tohoto důvodu byl na Hlavním nádraží v Praze zřízen informační kiosek určený pro emigranty z NDR. 233

PREČAN, s. 30.

234

PREČAN, dokument č. 101: Velvyslanec NDR Ziebart ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně (…), Praha, 5. listopadu 1989, s. 162-163.

235

PREČAN, dokument č. 116: Velvyslanec NDR Ziebart ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně, 8. listopadu 1989, s. 171. Hertle v této souvislosti píše o ultimátu ČSSR – viz HERTLE, Hans-Hermann, Chronik des

s t r á n k a | 188

v tu dobu čelilo faktu, že stálé zastupitelství Spolkové republiky se po třech měsících renovačních prací mělo v nejbližší době znovu otevřít veřejnosti.236 NDR proto československé žádosti vyšla vstříc, když politbyro vypracovalo návrh, podle něhož žádosti o cestu do zahraničí nebo o trvalý výjezd měly bezodkladně schvalovat úřady přímo v NDR, pro emigraci by se pak mohly použít všechny hraniční přechody se Spolkovou republikou, respektive se Západním Berlínem.237 Když Egon Krenz 9. listopadu odpoledne s těmito změnami seznamoval ústřední výbor, netušil, že návrh je vlastně mrtvě narozeným dítětem díky dnes již dobře popsaným událostem. Koncept se totiž v pozdním odpoledni dostal ke Günteru Schabowskému, na něhož z titulu tiskového mluvčího připadla povinnost o plánovaných změnách informovat. Schabowski se ale neúčastnil předchozího projednávání, s materiály se seznámil velice zběžně doslova pár minut před konferencí přenášenou východoněmeckou televizí a nevěděl tedy, že tiskové prohlášení vlády k návrhu včetně upřesnění platnosti mělo vyjít až následující den. Když se jeden z novinářů logicky zeptal, od jaké doby vlastně nové směrnice platí, oči Schabowského zabloudily na slova sofort, unverzüglich napsaná kdesi v jeho papírech.238 Jeden z rozhodujících momentů evropských dějin 20. století se tak odehrál vlastně náhodou. Západní média vystoupení na konferenci okamžitě přejala, například ARD ho stihla zařadit do zpravodajského pořadu Tagesschau vysílaného v 19:00.239 Podle televizních zpráv měly být hraniční přechody včetně území Berlína volně průchozí, ve skutečnosti však k žádnému

Mauerfalls. Die dramatischen Ereignisse um den 9. November 1989, Berlin 1999, klíčová pasáž na www.chronik-der-mauer.de. 236

Deutsche Einheit, Nr. 71 (viz pozn. č. 219), s. 1354. Franz Bertele 3. listopadu počítal se znovuotevřením úřadu v týdnu mezi šestým a dvanáctým listopadem. 237

PREČAN, dokument č. 119: Z přepisu magnetofonového záznamu o jednání 10. zasedání ÚV SED. Informace generálního tajemníka ÚV SED Krenze o zásadách pro cesty občanů NDR do zahraničí, schválených politbyrem ústředního výboru, 9. listopadu 1989, s. 176-177, popřípadě SAPMO BArch: Vertrauliche Verschlussache, ZK 02 Politbüro, Nr. 50/89, 8. November 1989 - Zeitwillige Übergangsregelung für Reisen und ständige Ausreise aus der DDR, s. 336-337. 238

Vývoj 9. listopadu přehledně sleduje HERTLE, s. 275-277 nebo TŮMA, Oldřich, Pád Berlínské zdi. Spontaneita versus režim, in: Soudobé dějiny 9, č. II/2002, s. 230-240. Schabowského vystoupení viz YouTube.

239

YouTube.

s t r á n k a | 189

otevření hranic nedošlo.240 To si vynutil až tlak stovek tisíc obyvatel Východního Berlína, kteří si informace z médií přišli ověřit na vlastní oči. Závory se jako první zvedly na Bornholmer Straße okolo desáté hodiny večer a před půlnocí na jiných místech v Berlíně i na dalších přechodech po celé německo-německé hranici. Pokud trochu pozměníme slova Timothy Gartona Ashe, můžeme prohlásit, že Deutschlandpolitik, která začala postavením Berlínské zdi, pádem Zdi také skončila.241 Po devátém listopadu roku 1989 se začala psát úplně nová kapitola německoněmeckých vztahů, v níž během 329 dnů srostlo to, co k sobě patří.

240

Blíže k tématu role médií ve východoněmecké revoluci viz OBERREUTER, Heinrich, Wendezeiten. Zeitgeschichte als Prägerkraft politischer Kultur, München 2010, s. 287-291, konkrétně k večeru 9. listopadu pak HERTLE, Chronik des Mauerfalls, podle www.chronik-der-mauer.de. 241

GARTON ASH, s. 343. V originále místo Deutschlandpolitik uvedena Ostpolitik.

s t r á n k a | 190

12.

Závěry Závěrečná část práce je sumárním připomenutím nejdůležitějších momentů v německo-

německých vztazích zasazených do čtverce vymezeném Bonnem, Východním Berlínem, Moskvou a Prahou v letech 1982-1989, zároveň doplněním jistých detailů, které se do předcházejících kapitol nevešly a především pokusem o zhodnocení, zda se podařilo dosáhnout pěti dílčích cílů stanovených v úvodní kapitole. Na rozdíl od kmenového textu se závěr práce v jistých momentech posouvá od čistě vědeckého textu založeného na analýze dokumentů a primární literatury k tzv. alternativní historii, respektive k tzv. retrospektivní futurologii.

12.1. dílčí cíl I/1: dva miliardové úvěry Na podzim roku 1982, případně na jaře 1983, kdy Kohl vítězstvím ve volbách potvrdil převzetí vlády, Deutschlandpolitik rozhodně nefigurovala na předních místech v seznamu priorit nového kabinetu. Vzhledem k proklamovanému normativnímu odstupu od SED ani Moskva, ani Východní Berlín neočekávaly, že německo-německé vztahy budou v politice Bonnu zastávat tak důležitou roli, jakou nakonec hrály.1 Fakt, že spolupráce mezi Spolkovou republikou a NDR v letech 1983 a 1984 nabrala netušenou intenzitu, je nutno připsat ekonomickým potížím celého východního bloku; jinými slovy skutečnosti, že „linie Jalty se v osmdesátých letech se stala hranicí mezi státy s tvrdou a slabou měnou a státy se slabou měnou se téměř bez výjimky staly dlužníky těch s tvrdou měnou.“2 Protože Honeckerův ekonomický program nazvaný jako jednota hospodářské a sociální politiky navýšil výdaje, aniž by odpovídajícím způsobem vzrostly státní příjmy, nejpozději na přelomu 70. a 80. let růst státního dluhu vyplul na povrch i v NDR. Poté, co se v Bonnu objevily signály o potížích východoněmecké republiky s likviditou, rozhodl se Kohl přes počáteční váhání NDR vypomoci. Dvě miliardové půjčky poskytnuté během jednoho roku jsou bezesporu jedním z klíčových momentů německo-německých vztahů ve sledovaném období a do velké míry předobrazem dalších jednání na poli Deutschlandpolitik určovaných povětšinou modelem 1

STENT, s. 35.

2

GARTON ASH, s. 362.

s t r á n k a | 191

Leistung-Gegenleistung („něco za něco“). Všechna důležitá rozhodnutí vznikala mimo spolkový sněm i mimo kabinet – exekutivním centrem Deutschlandpolitik byl zcela jednoznačně Úřad spolkového kancléře. I když osobní zapojení Kohla do miliardových půjček se odehrávalo pouze v nepřímé rovině, kancléř o každém kroku v této věci věděl. Operativní část kreditů dostal na starosti (překvapivě) Franz Josef Strauss, který ve spojení s Alexandrem SchalckemGolodkowskim vytvořil linku nazývanou jako Sonderkanal. Na jaře roku 1983 právě na této linii vznikla tajná dohoda, na jejímž základě spolková vláda poskytla úvěr na jednu miliardu západoněmeckých marek výměnou za humanitární úlevy, z nichž nejdůležitější bylo zrušení minimální povinné výměny pro nejnižší věkovou skupinu do 14 let. Druhý úvěr přišel o rok později s opětovnými protiopatřeními v oblasti cestování. Obě půjčky byly vyjednány za zády Moskvy. Kreml první úvěrovou dohodu v zásadě v tichosti přešel – Moskva si uvědomovala, že „vztahy mezi oběma německými státy vykazují svá specifika a NDR má při splácení svých úvěrů těžkosti“3, navíc Andropov na konci roku 1983 určitě nevládl tak pevnou rukou jako Brežněv o deset let dříve. I z toho důvodu intenzita německo-německých návštěv a jednání v roce následujících po podepsání prvního kreditu dosáhla té míry, že tato etapa Deutschlandpolitik dostala název koalice rozumu. Její vznik byl paradoxně zapříčiněn novou eskalací studené války, respektive uvědoměním si společných německo-německých bezpečnostních zájmů – v prvé řadě zabránit propuknutí byť jen omezené jaderné konfrontace – i ta by totiž území Spolkové republiky a NDR proměnila ve spáleniště.4 Honecker však uprostřed tzv. druhé studené války rozsahem spolupráce s Bonnem překročil meze, které byl Kreml ochoten snášet, dopouštěl se ideologicky podivných vyjádření typu „budeme vyjednávat i s čertem, pokud to přispěje k udržení míru“5 a na stránkách Neues Deutschland v zájmu zachování nezávislé zahraniční politiky dokonce s Moskvou vedl tiskovou válku. Výsledkem bylo první Černěnkovo „doporučení“ ke korekci východoněmeckých postojů v červenci 1984. V té době ale šéf SED nemohl vyjednávání s Bonnem náhle přerušit – do finiše se totiž blížila jednání o druhé miliardové půjčce, bez níž by se NDR opětovně dostala nebezpečně blízko vypovězení své platební schopnosti. Utajení druhé miliardy a další 3

MZV-TP, č. 044 712, 16. března 1984. Telegram z Bonnu – informace od Semjonova.

4

Výstižný komentář přinesl Stern, č. 40/1984: „Za německo-německým sblížením neleží ani tak láska, jako strach“, uvádí WEIDENFELD, s. 37. 5

MZV-TP, č. 045 221, 26. března 1984.

s t r á n k a | 192

prohlubování německo-německého porozumění, které mělo být korunováno Honeckerovou návštěvou Spolkové republiky, přinutilo Černěnka k pádnější reakci. V polovině srpna si proto nechal nastoupit členy užšího vedení SED, jimž bylo natvrdo řečeno, že Kreml nebude NDR tolerovat rozvoj spolupráce s Bonnem za situace, kdy „v rámci Varšavské smlouvy byla přijata linie zdrželivosti v politických kontaktech s vysokými vládními představiteli USA, NSR a dalších členských států NATO, které daly souhlas k rozmístění nových amerických raket na svém území“.6 Honeckerova návštěva proto byla následně odvolána, období tzv. koalice rozumu na nátlak Moskvy skončilo. Podpisy pod dvěma miliardovými půjčkami už nicméně zůstaly. V historiografii se objevuje otázka, zda tyto kredity nebyly z pohledu Bonnu vlastně kontraproduktivní, když ve svém výsledku přispěly k zakonzervování Honeckerova režimu. Jakékoliv striktní závěry budou vždy poměrně diskutabilní. Především není vůbec jisté, zda by NDR bez oněch dvou miliard marek ze Spolkové republiky musela vyhlásit finanční neschopnost, tedy bankrot,7 a v případě, že ano, tak ani tento krok by neznamenal konec východoněmecké republiky. Existuje i druhý pohled na věc, kdy „sponzoring“ ve formě západoněmeckých marek ze SRN lze vnímat jako faktor, který v konečném účtování k pádu Ericha Honeckera (byť neplánovaně) přispěl. Miliardy marek (mnohem důležitější význam než dva analyzované kredity měly pravidelné platby ze spolkového rozpočtu – tzv. transfery) totiž pomáhaly vytvářet zdání, že NDR je na tom v porovnání s dalšími státy východního bloku lépe, jinými slovy – růžový lak na fasádě východoněmecké ekonomiky byl tím silnější. Vedení SED se proto nesnažilo ani předstírat vlastní verzi perestrojky, místo toho upadlo do zahnívajícího klidu, což v roce 1989 vyústilo nejen v masovou emigraci, ale i v demonstrace na náměstích. Tomuto masivnímu tlaku Honecker nakonec nedokázal vzdorovat. Co se týká Československa a miliardových půjček, velvyslanectví ČSSR v Bonnu a především ve Východním Berlíně začala po uzavření prvního kreditu monitorovat vše ohledně hospodářských vztahů mezi oběma německými státy. Jak telegramy, tak obsáhlejší zprávy z fondu dokumenty z teritoriálních odborů na MZV se v období mezi létem 1983 a zimou 1984/85 pečlivě věnovaly kondici východoněmecké ekonomiky a zaznamenávaly všechny signály o dalším možném kreditu. Sledování ekonomické agendy mělo dva cíle. Za prvé: 6 7

ÚV KSČ, jednání č. 110/84, bod č. 15: Oficiální návštěva ministra zahraničních věcí ČSSR, s. B. Chňoupka v NSR.

GARTON ASH, s. 154. Samozřejmě najdeme i opačné názory – viz Enquete Kommission, Band 5/1: „Miliardové půjčky NDR zachránily do té doby, než SSSR nechal východní Německo padnout.“, s. 501.

s t r á n k a | 193

dokumentovat prohlubující se závislost východoněmecké republiky – hlavního československého spojence i obchodního partnera – na financích poskytovaných kapitalistickou Spolkovou republikou. Z tónu zpráv je evidentní, že Československo v omezené diplomatické válce mezi NDR a SSSR během roku 1984 stálo pevně na straně Moskvy. Druhý cíl monitoringu mohl spočívat ve snaze dostat se k podobně výhodným úvěrům, protože i ČSSR pociťovala tlak na převedení dlouhodobých půjček na krátkodobé s vyšším úrokem. Náznak, že možnosti SRN jsou v tomto směru velké, přišel již v červnu 1983 s nabídkou půjčky od Deutsche Bank na 50 milionů dolarů. Předpoklad, že československé vedení se o podobné kredity zajímalo dále, nelze ze zpřístupněných dokumentů plně potvrdit. Pokračující zainteresovanost Prahy vyjadřuje pouze jedna depeše: podle ní měl Helmut Kohl v červnu 1984 přes československé velvyslanectví v Bonnu tlumočit ochotu SRN vyjít ČSSR finančně vstříc, což o šest měsíců později Horstu Teltschikovi připomněl vedoucí západoněmeckého odboru na MZV Milan Kadnár s tím, že ČSSR „nemá zájem o dary, ale o výhodnou půjčku nebo kooperaci“.8 Zprávy o dalších aktivitách v této věci ale chybí, takže lze odůvodněně předpokládat, že zůstalo pouze u náznaků.

12.2. cíl I/2: proměna vztahů uvnitř čtverce Bonn-Východní Berlín-Praha-Moskva Ve zdrženlivosti ČSSR při snaze získat případné další půjčky hrál určitě svou roli zmíněný zásah Černěnka – členové vedení KSČ v Praze se nechtěli dostat se do situace, v jaké se ocitli jejich východoněmečtí kolegové v srpnu 1984. Předvolání Honeckera do Moskvy a důrazný proslov se z pohledu Kremlu ukázaly jako účinné – NDR z jednání se Spolkovou republikou vymazala přátelský tón a na základě Černěnkova doporučení se koncentrovala na prosazení tzv. požadavků z Gery – v prvé řadě na otázku (ne)respektování východoněmeckého občanství. Jeho plné uznání Spolkovou republikou bylo relativně blízko v letech 1985-1986 v souvislosti s problémem uprchlíků ze zemí třetího světa, které NDR nechala záměrně procházet při cestě z letiště na Schönefeldu do Západního Berlína. Honecker s jakýmikoliv vstřícnými kroky záměrně otálel a k výsledku – úřednímu nařízení, podle něhož do letadel mířících do Východního 8

MZV-TP, č. 059 521, 13. prosince 1984.

s t r á n k a | 194

Berlína mohl nasednout pouze ten, kdo měl vízum cílové země – dospěl nikoliv po jednání se spolkovou vládou, ale se zástupci SPD, kteří projevovali velkou ochotu vyřešit jak otázku východoněmeckého občanství, tak zrušit centrálu v Salzgitteru shromažďující důkazy o zločinech na německo-německých hranicích. Z tohoto pohledu se jako důležitý moment vzájemných vztahů v trojúhelníku Bonn-Východní Berlín-Moskva dají vnímat volby do spolkového sněmu v lednu 1987, respektive prohra sociální demokracie, po níž se naděje na radikální zvrat ve směřování Deutschlandpolitik rozplynula. V německo-německých vztazích v následujících bezmála třech letech nedošlo k žádnému neočekávanému tahu, jakým bylo poskytnutí dvou miliardových úvěrů. Nic na tom nezměnila ani návštěva Ericha Honeckera ve Spolkové republice v roce 1987 – tu je nutno vnímat pouze jako pečlivě naplánovanou událost, na níž se předem vylučovalo projednávat otázky s neslučitelnými stanovisky. Vztah Bonnu k Východnímu Berlínu v posledních dvou letech vykazoval až překvapivě nízkou míru aktivity bez výrazných událostí. Kohlova Deutschlandpolitik až do pádu Zdi (a ještě týden poté) vyznávala Východním Berlínem přirozeně akceptovanou zásadu nevměšování se do záležitostí toho druhého. Pnutí uvnitř NDR tak ve Spolkové republice zůstávalo bez větší odezvy; o nějaké systematické podpoře opozičního hnutí (především IFM) ze strany Bonnu nemůže být ani řeči. Kohlova vláda svou pozornost namířila jiným směrem. Podle zásady, že klíč ke sjednocení drží Moskva, byly Außenpolitik i Deutschlandpolitik druhé poloviny 80. let zacíleny na zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Nástup Gorbačova do křesla generálního tajemníka na jaře 1985 ale tím začátkem nové dimenze vztahů mezi Bonnem a Moskvou nebyl – ta se rodila postupně a nikoliv bez komplikací, když kancléř na podzim 1986 Gorbačova nepřímo přirovnal k ministru říšské propagandy Josephu Goebbelsovi. Nové sovětské vedení však mělo na postavení vztahů se Spolkovou republikou na novou úroveň eminentní zájem. Direktivy Gorbačova zaslané sovětskému velvyslanci v Bonnu Kvicinskému na začátku roku 1987 obsahují klíčový příkaz – rozvíjet hospodářské vztahy9 – které se staly motivem Kremlu pro pomalé sbližování.

9

Direktive Gorbatschows vom 2. Februar 1987 zur sowjetischen Deutschland- und Europapolitik, podle WILKE, s. 390.

s t r á n k a | 195

V průběhu let 1987 a 1988 Gorbačov opatrně naznačoval, že německé rozdělení nemusí být konečnou fází poválečného vývoje, Spolková republika (hlavně přispěním Hanse-Dietricha Genschera) se na oplátku stala pomyslným přímluvcem stále ještě tak trochu neznámého generálního tajemníka KSSS v rámci Evropských společenství. Skutečného průlomu bylo dosaženo během reciproční návštěvy na nejvyšší úrovni. Kancléře Kohla v Moskvě na podzim 1988 symbolicky doprovázela celá řada byznysmenů ze SRN, podepsané smlouvy totiž byly prioritně zaměřeny na rozvoj ekonomické spolupráce podpořené půjčkou pro SSSR na jednu miliardu rublů. Změnu paradigmatu ve vztazích SSSR-NDR-SRN dovršila Gorbačovova návštěva Spolkové republiky o sedm měsíců později. Po podepsání bonnské deklarace v červnu 1989 se německým státem číslo jedna z pohledu Moskvy definitivně stala Spolková republika. Ruku v ruce s tím docházelo k oddalování Kremlu a Východního Berlína; pro ně se „postupem času stávalo stále obtížnějším oddělit své vzájemné vztahy od vztahů s Bonnem – čím více Spolková republika pronikala do vztahů těchto dvou států, tím více se NDR a Sovětský svaz vzájemně odcizovaly.“10 Oslabování dříve pevného spojenectví se v plné míře projevilo během roku 1988, kdy Erich Honecker přestal skrývat svou nedůvěru vůči sovětským reformám. Východoněmecká propaganda vytvořila konstrukt, podle něhož přestavba v NDR probíhala již od začátku sedmdesátých let, čili východoněmecká republika měla mít přes SSSR vlastně patnáctiletý náskok. Glasnosť byla Východním Berlínem rovnou zavržena – zrušení dovozu Sputniku v kombinaci s cenzurou zpravodajství o SSSR (včetně účelového zkracování Gorbačovových projevů) vedly k paradoxní situaci, kdy pro zprávy o dění v Sovětském svazu bylo potřeba naladit západoněmecké televizní stanice. Zatímco v proměně vztahů mezi Moskvou a Bonnem oblast ekonomiky zastávala klíčovou pozici, u ochlazování linky Moskva-Východní Berlín hrály hospodářské potíže méně významnou roli, přesto se dřívější porozumění vytratilo i zde. Disertační práce přináší základní přehled ekonomických rozmíšek mezi SSSR a NDR, z nichž nejvýznamnější bylo ostré jednání předsedů státních plánovacích komisí dohadujících možnosti vzájemného obchodu na barterové bázi – Sovětský svaz se na jedné straně snažil v rámci RVHP omezovat vývoz surovin, na druhé straně za ně požadoval co nejkvalitnější zboží prodejné na západních trzích. Podobné spory lze ale vnímat spíš jako důsledek celkové situace, kdy Sovětský svaz už NDR nevnímal jako 10

STENT, s. 56.

s t r á n k a | 196

hlavního evropského spojence zasluhujícího apriorní ekonomickou a vojenskou podporu, ale spíš jako problematický prvek na reformní cestě vytýčené Gorbačovem. S těmito posuny vznikal prostor pro potenciální sblížení mezi Prahou a Východním Berlínem. Prostudování dokumentů z Národního archivu a archivu MZV ČR však ukázalo, že vztah mezi Československem a NDR na konci studené války nelze klasifikovat jako pevné spojenectví – důkazem budiž například záměrně tlumené zpravodajství východoněmecké televize o dění v ČSSR. Disertační práce dokládá, že spíš než o koalici je nutno hovořit pouze o souznění vzájemných stanovisek vyplývající z rezervovanosti vůči perestrojce projevující se při státních návštěvách verbálním ujišťováním o specifických podmínkách každé země a nevhodnosti kopírovat sovětské vzory. Dalšímu prohloubení této nepsané koalice do jisté míry bránily rozdílné ekonomické zájmy – mezi ČSSR a NDR v posledních dvou letech před pádem Zdi došlo k omezené celní válce, problém vzniknul i při snížení horní sazby československých korun, které bylo lidem v NDR povoleno si vyměnit. Vzhledem k izolaci východoněmecké republiky však lze říci, že i přes výše uvedené neshody Československo z pohledu NDR představovalo prakticky jejího jediného spojence.

12.3. dílčí cíl II/1: větší prostupnost německo-německých hranic Dosažení větší prostupnosti německo-německých hranic, respektive zvýšení počtu východoněmeckých obyvatel, kterým režim dovolil podívat se (byť jednorázově) do Spolkové republiky, bylo avizovaným cílem Kohlovy Deutschlandpolitik od samého převzetí vlády. Vzhledem k výsledkům lze říci, že v tomto případě nešlo o pouhou proklamaci, jakých je ve vládním prohlášení obvykle povícero, ale o skutečnou prioritu naplňovanou po celé sledované období. Výsledky se dostavily už během prvních dvou let v souvislosti s dvěma miliardovými půjčkami – NDR v rámci dohodnutých opatření ukončila do jisté míry šikanující kontroly vůči turistům ze SRN přijíždějícím do Západního Berlína a provedla dvě opatření u minimální povinné výměny, když ji zrušila pro děti do 14 let včetně a upravila směrem dolů pro obyvatele v důchodovém věku. V polovině osmdesátých let však byl nastartován mnohem významnější trend – rostoucí benevolence východoněmeckého režimu při povolování návštěv Spolkové republiky u lidí

s t r á n k a | 197

mladších šedesáti let. Jejich výjezdy umožnila již Základní smlouva tím, že stanovila kategorii tzv. naléhavých rodinných případů, které definovaly možnost zažádat si o jednorázový výjezd u těch, jejichž příbuzní bydleli v SRN. S tímto typem povolení se ale do začátku osmdesátých let víc než šetřilo; režim jako nepsanou horní hranici stanovil padesát tisíc osob ročně. Od jara roku 1986 však platila nová praxe, kdy se rozšiřoval okruh rodinných příbuzných opravňujících k zažádání o výjezd, a požadavky se vyřizovaly s větší benevolencí. Rozhodnutí NDR o radikálním navýšení počtu cest v rámci tzv. naléhavých rodinných případů je i nadále zahaleno tajemstvím – můžeme se opírat pouze o výpovědi Helmuta Kohla a Wolfganga Schäubla, podle nichž se průlom odehrál na jednání s Honeckerem u příležitosti Černěnkova pohřbu, východoněmecké dokumenty ale pozadí tohoto klíčového Honeckerova příslibu neosvětlují. Telegramy z archivu MZV ČR dokládají pouze to, že československému velvyslanectví ve Východním Berlíně změna trendu nezůstala utajena a několikrát na ni upozorňovalo,11 tato problematika se však ve vztazích mezi NDR a Československem nijak neodrážela. Absolutní i relativní nárůst byl však skutečně impozantní: jestliže v roce 1985 mohlo do SRN nebo do západní části Berlína vycestovat 140 tisíc obyvatel NDR mladších šedesáti let, pak o rok později bezmála 600 tisíc a roku 1987 už více než milion lidí. Pokud platí předpoklad, že vyšší počty návštěvníků z NDR ve Spolkové republice a v Západním Berlíně znamenaly definitivní ztrátu víry v růžovou budoucnost socialismu, pak by právě větší prostupnost železné opony měla být vnímána jako klíčový faktor, který přispěl ke konci existence východoněmecké republiky. Třetí podkapitolou v tomto tématu jsou počty schválených žádostí o trvalý výjezd (tzn. o emigraci). Zde ve srovnání s čísly návštěv sice nedošlo k nastolení trendu charakterizovaného exponenciální růstovou křivkou, navýšení bylo ale výrazné – přibližně sedmdesátiprocentní – když počet emigrantů přesídlených se souhlasem režimu v letech 1980-1988 dosahoval průměrně cca 17 tisíc, zatímco v předcházející dekádě necelých deseti tisíc; jednotlivé roky však mezi sebou vykazují značné výkyvy. V této souvislosti nutno zvláště upozornit na data z roku 1984, kdy se vedení SED rozhodlo k bezprecedentnímu propouštění obyvatel ze státního svazku. Během dvanácti měsíců bylo povoleno natrvalo vycestovat pětatřiceti tisícům obyvatel – více než kdy jindy od postavení Berlínské zdi – a pravděpodobně

11

MZV-TP, č. 060 978, 30. prosince 1987, č. 042 897, 18. února 1988 nebo č. 053 966, 2. září 1988.

s t r á n k a | 198

není náhoda, že NDR toho roku poprvé čelila první větší vlně obsazování zastupitelských úřadů Spolkové republiky těmi, jejichž Antrag auf ständige Ausreise nebyl schválen.

12.4. dílčí cíl II/2: první vlna Botschaftsfälle (1984/85) První výraznější stopa v historii obsazování zastupitelských úřadů patří ambasádě Spojených států ve Východním Berlíně, kde si v lednu 1984 šest uprchlíků po pouhých dvou dnech vynutilo převezení do Západního Berlína. Tento čin byl z pohledu vedení SED taktickou chybou – medializace případu vytvářela dojem, že vymoci si povolení ke stálému výjezdu je snadné – kdyby vedení bývalo zůstalo neoblomné, kdoví, zda by uprchlický problém vygradoval do té míry, jak se nakonec na podzim devětaosmdesátého roku stalo. Povědomí o možnosti dosáhnout emigrace tímto způsobem se tedy rozšiřovalo a ještě v lednu se větší počty uprchlíků objevily i na stálém zastupitelství Spolkové republiky. Tam situace vygradovala na začátku léta, kdy v budově úřadu po jeden měsíc přebývalo celkem asi padesát lidí. Řešení dohodl Wolfgang Vogel, který podobně jako v předcházejících případech uprchlíkům garantoval získání potřebných razítek v krátké době. Lidé se následně vrátili do svých domovů, na zastupitelství pak proběhla montáž zábrany, která návštěvníky dovolovala kontrolovat ještě před vstupem do hlavní části budovy. V Praze se situace v první polovině roku 1984 na první pohled nevyvíjela tak dramaticky – Lobkovický palác byl rozlehlejší, proto by třináct uprchlíků, kteří se v jeho prostorách nacházeli v únoru, za normálních okolností nevyvolalo velkou pozornost. Mezi oněmi třinácti lidmi však byla Ingrid Bergová – neteř Williho Stopha – se svým manželem a dětmi. I když pětičlenná rodina na Malé Straně nezůstala ani týden, západní média jméno Berg zaregistrovala, díky čemuž se do hledáčku osob uvažujících o emigraci do Spolkové republiky ve větší míře dostala i Praha. Vyvrcholení přišlo s pětatřicátým výročím vzniku NDR na začátku října 1984. Následující tříměsíční drama zachycené v páté kapitole disertační práce je v určitých ohledech možno považovat za přelomové – především z pohledu počtu uprchlíků a také díky odhodlanosti lidí zůstat na ambasádě dlouhodobě a vymoci si odjezd na Západ bez jakýchkoliv odkladů. V období mezi říjnem 1984 a začátkem ledna 1985 se v Lobkovickém paláci konstantně

s t r á n k a | 199

nacházela přibližně stovka uprchlíků; bylo to poprvé, co sliby Wolfganga Vogela neúčinkovaly. Honecker nicméně nepovolil a přímou cestu do Spolkové republiky neotevřel, čímž svou vládu pravděpodobně o pět let prodloužil. Navzdory dalším obavám z opakování podobných případů se situace v Praze uklidnila a počty uprchlíků se vrátily k předcházejícím rokům, což znamenalo v jednom okamžiku ne více než deset lidí. Pro rekonstrukci událostí v Lobkovickém paláci na přelomu let 1984/85 měla zásadní význam složka z archivu bývalé státní bezpečnosti NDR s označením ZKG 10725 obsahující řadu dokumentů věnovaných výlučně této krizi. Události sledované v páté kapitole dosud nebyly takto zevrubně popsány, jejich detailní rozbor a geografické propojení Prahy s ostatními třemi vrcholy vymezeného čtverce je z pohledu autora tou nejobjevnější částí práce.12

12.5. dílčí cíl II/3: východoněmecký exodus v průběhu roku 1989 Ve srovnání s rokem 1984 jsou jednotlivé kapitoly východoněmeckého exodu v průběhu devětaosmdesátého roku relativně známé a bývají často připomínané, přesto však chyběl text, který by sílící uprchlickou vlnu zachytil v komplexním časovém úseku od ledna 1989 až do pádu Berlínské zdi. Závěrečná část disertační práce se pokouší tento pomyslný dluh smazat. Záměr provést syntézu událostí ve čtyřech městech, kterých se exodus dotýkal především – Východního Berlína, Budapešti, Prahy a Varšavy – se podařilo naplnit: poslední kapitola práce je ve své podstatě základní přehledovou studií východoněmecké uprchlické vlny od ledna do začátku listopadu roku 1989. Termín krize lze poprvé použít pro události na stálém zastupitelství SRN ve Východním Berlíně, kam se na začátku srpna uchýlilo 130 azylantů, z nichž většina zde vydržela celý jeden měsíc. Každodenní problémy v omezených prostorách dočasně uzavřeného úřadu předznamenaly to, čím si později prošly ambasády Spolkové republiky ve třech zmíněných metropolích. Eskalace exilové vlny v Maďarsku v průběhu léta umožnila dojít v Berlíně dojít k řešení, jež se nelišilo od předchozích případů: uprchlíci se počátkem září vrátili do svých domovů po garanci výjezdu od Wolfganga Vogela. Výsledkem jednání byla zároveň tichá dohoda mezi spolkovou 12

Tato část textu byla publikována. Viz DOLEŽAL, Jakub, 1984 – počátek konce NDR, in: Historický obzor 23, č. 5-6/2012, s. 126-135.

s t r á n k a | 200

vládou a vedením NDR o tom, že zastupitelství zůstane i poté uzavřeno – Kohl tehdy ještě nebyl připraven k aktivní destabilizaci východoněmeckého režimu, svou roli mohla hrát i nechuť rozdmýchávat uprchlický problém na německé půdě. Ještě než se podařilo vyřešit problémy na stálém zastupitelství ve Východním Berlíně, vyhrotila se situace v Maďarsku. Tam se v průběhu léta 1989 počet uprchlíků kontinuálně zvyšoval, když se východní Němci pokoušeli ověřit, zda jsou po demontáži železné opony hranice s Rakouskem volně průchozí. Tak tomu ovšem nebylo, maďarské pohraniční hlídky měly nadále povinnost vracet každého obyvatele NDR bez platného víza, což vytvářelo tlak na západoněmeckou ambasádu v Budapešti. Ve srovnání s Východním Berlínem už šlo o počty lidí v řádu tisíců, v maďarské metropoli musely vyrůst uprchlické tábory. Nepolevující proud východoněmeckých obyvatel donutil vládu Miklose Németha ke klíčovému rozhodnutí západní maďarské hranice úplně otevřít, čímž Berlínská zeď v podstatě ztrácela svou funkci. Pro kancléře Kohla otevření maďarsko-rakouských hranic představovalo klíčový okamžik politické kariéry, když mu s největší pravděpodobností zajistilo oslabení vnitrostranické opozice a v první řadě znovuzvolení do čela CDU; Maďarsko bylo za svou rozhodnost posléze „odměněno“ výhodnou půjčkou znějící na jednu miliardu DM. Vedení SED po 11. září zamezilo pohybu svých obyvatel do Maďarska a pravděpodobně požádalo ČSSR o navýšení ostrahy slovensko-maďarských hranic, což ale proud uprchlíků nasměrovalo na západoněmecké ambasády v Československu a Polsku. Situace se vymknula kontrola zejména v Praze, kde lze bez nadsázky hovořit o humanitární krizi. Československé vedení totiž na rozdíl od Maďarů nepovolilo vytváření azylantských táborů, jak tomu bylo v Budapešti, ani exteritoriální ubytovávání mimo velvyslanectví, což v zásadě tolerovala polská vláda; „pražští“ uprchlíci se koncentrovali výlučně v areálu Lobkovického paláce. Situace vygradovala během posledního zářijového týdne, kdy se množství utečenců skokově zvýšilo na tři a půl tisíce. Apatii východoněmeckého vedení ukončil návrh vedení KSČ z 30. září, z Východního Berlína přišel ještě týž den večer souhlas s výjezdem uprchlíků, přičemž jako způsob dopravy byly zvoleny vlaky; zajížďka přes NDR pak měla vysloveně úřední důvod zjistit totožnost azylantů. V literatuře se dosud neupozorňuje na proměnu strategie Deutschlandpolitik spolkové vlády. Ačkoliv Kohl (především Gorbačova) vehementně ujišťoval o tom, že na destabilizaci NDR nemá zájem, na začátku října už platil opak. Disertační práce nastiňuje odůvodněnou

s t r á n k a | 201

hypotézu, že v Bonnu tehdy pravděpodobně padlo rozhodnutí nechat Lobkovický palác východoněmeckým uprchlíkům i nadále otevřený, ačkoliv pro verifikaci tohoto soudu je nutné přímé potvrzení z nejvyšších politických pater tehdejší SRN. Je více než pravděpodobné, že na případném rozhodnutí – za něž jako spolkový ministr zahraničí zodpovídal Genscher – se spolupodílel Úřad spolkového kancléře. Ve výsledku se Lobkovický palác proměnil na Fluchtburg se záměrem nechat NDR dále „krvácet“. Honecker se situaci pokusil zachránit druhou vlnou transportů odsouhlasenou (po opětovné urgenci z Prahy) 3. října v kombinaci s vypovězením dohody o bezvízovém styku s ČSSR. Toto dvojí rozhodnutí mělo neplánované vedlejší důsledky. Za prvé – čekání na tzv. vlaky svobody se v Drážďanech změnilo na masovou protirežimní demonstraci a za druhé – uzavření hranic s Československem proud uprchlíků přesměrovalo na Varšavu. Generální tajemník SED prohlubující se krizi neustál a v polovině října po nátlaku nuceně rezignoval. Jeho nástupce Egon Krenz mezi NDR a ČSSR 1. listopadu opět schválil bezvízový styk. Osmačtyřicet hodin po otevření hranic se však v Lobkovickém paláci nashromáždilo nových pět tisíc azylantů, což překonávalo dvě předcházející vlny. Dočasné řešení východoněmeckého vedení spočívalo v opatření dovolující komukoliv z NDR vycestovat přes Československo na Západ pouze na občanský průkaz s platností od 3. listopadu 1989, v jehož důsledku se Berlínská zeď s konečnou platností proměnila na nefunkční relikt již končící studené války. Jedním z hlavních závěrů disertační práce je vyzdvižení tzv. československých ultimát posílaných přes východoněmeckého velvyslance do Berlína a to při vygradování všech tří uprchlických vln. Aktivita vedení KSČ se může zdát překvapivá, zvláště ve srovnání s téměř nulovou invencí ve vztazích s oběma německými státy ve sledovaném období, ve zmíněných událostech je však československý apel nutno vnímat jako klíčový faktor, který špičky SED dotlačil k průlomovým rozhodnutím. V samotném roce 1989 už naopak nelze hovořit o usměrňování vnitřního vývoje NDR z Moskvy. Pasivita Kremlu je z dokumentů naprosto očividná, i když pro její definitivní potvrzení by bylo potřeba podívat se na archiválie ruské provenience. Prvořadý zájem KSČ na řešení situace není překvapivý – drama exodu se odehrávalo na území Prahy a československé vedení se logicky obávalo vedlejších důsledků uprchlické vlny, z nichž neprůjezdné malostranské ulice byly v zásadě banalitou. Zpoždění realizace druhé fáze transportů (3. října) o pouhých čtyřiadvacet hodin oproti dohodnutému termínu uvnitř KSČ

s t r á n k a | 202

vyvolalo doslova paniku.13 Telegramy poslané do Berlína nevyjadřovaly nic jiného, než že Československo by v případě, že by vlaky do Prahy nedorazily, pravděpodobně přistoupilo k realizaci výjezdů soupravami ČSD bez zajížďky přes východní Německo. O pět týdnů později se důrazný nátlak z KSČ projevil znovu. Rozhodnutí SED z 3. listopadu sice ulevilo Lobkovickému paláci, zároveň ale způsobilo příval východoněmeckých obyvatel odjíždějících do Spolkové republiky ve vlacích z Prahy nebo v osobních autech přes Pomezí. První náměstek FMZV Pavel Sadovský proto z pověření vlády velvyslance NDR Helmuta Ziebarta požádal, aby se tyto cesty odbývaly přímo. Vedení SED této prosbě vyšlo vstříc, když již druhého dne na stole ležel návrh, podle něhož se žádosti o trvalý výjezd měly schvalovat prakticky okamžitě, a k vycestování se zamýšlelo použít všech hraničních přechodů se Spolkovou republikou. Zmatečná prezentace tohoto usnesení Günterem Schabowským na tiskové konferenci pak prakticky způsobila pád Zdi, čímž se devátý listopad do moderních německých dějin výrazným způsobem zapsal počtvrté.14 Exodus východních Němců lze vnímat jako zásadní katalyzátor událostí, jako klíčový faktor, který rok 1989 přetvořil na rok zázraků. Vynucené otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem na začátku září, odstoupení Honeckera v polovině října, ten samý krok Egona Krenze o šest týdnů později, mezi tím otevření hranic mezi oběma německými státy, s tím logicky spojené úvahy o další formě jejich soužití včetně (zatím velmi opatrných) myšlenek o případném znovusjednocení – to vše východoněmecká emigrace přímo vyvolala nebo alespoň podstatně urychlila. Popsané události bezesporu ovlivnily i vývoj v Československu, ačkoliv zde žádné přímé dopady na podstatu režimu neměly. Jejich význam leží v jiné rovině: zatímco pro obyvatele Československa (respektive Prahy) byl do té doby rozklad východního bloku spíše nejasně tušený, s uprchlíky z NDR se stal doslova hmatatelný.15 Teprve s nimi vyvstal reálný obraz krize sovětské říše, z níž lidé narychlo mizí, dostanou-li příležitost. Kdo byl tuto skutečnost 13

PREČAN, s. 30.

14

Poprvé roku 1919, kdy Philipp Scheidemann z okna Říšského sněmu vyhlásil republiku, podruhé o čtyři roky později, kdy ztroskotal Hitlerův „pivní puč“ v Mnichově, potřetí roku 1939 díky Kristallnacht.

15

Lépe vystihuje TŮMA: „Historie obsazení pražské ambasády SRN (…) významným způsobem přispěla i k pádu komunistického režimu v Československu, nebo – přesněji řečeno – k vytvoření psychologické atmosféry ve společnosti, která byla předpokladem tohoto pádu“, s. 158 a dále: „Řady opuštěných aut s poznávající značkami NDR (…) byly svědectvím něčeho živelného (…) Posilovaly tušení, že se něco významného mění a něco velkého neodvratně zaniká“, s. 163.

s t r á n k a | 203

již tehdy schopen plně docenit, ten si musel jasně uvědomovat, že komunistický experiment v Evropě je minulostí. Kohlova Deutschlandpolitik tedy nakonec dosáhla svého cíle – znovusjednocení Německa – ačkoliv v době převzetí vlády na podzim roku 1982 šlo o cíl zcela jistě víc formální než reálně uvažovaný.16 Potvrdil se fakt, že vývoj německo-německých vztahů nesmí být oddělován od celkového kontextu globálního klimatu mezi Východem a Západem. V tomto ohledu je pád Berlínské zdi nutno vnímat pouze jako parciální důsledek Deutschlandpolitik spolkové vlády prováděné mezi říjnem 1982 a listopadem 198917 a to především díky rozhodnutím neuzavřít po 30. září Lobkovický palác, respektive znovuotevřít stálé zastupitelství ve Východním Berlíně.18 Pád Zdi a následné znovusjednocení se uskutečnily především v důsledku vnějších okolností, z nichž rozhodující význam měly dvě. Za prvé – Gorbačovova gradující reformní politika, která nakonec vedla k opuštění principu Brežněvovy doktríny a za druhé (s předcházejícím související) – vůle tisíců východoněmeckých obyvatel vzít osud do vlastních rukou a zmizet ze země, jejíž politické vedení dospělo do stádia pouhého přežívání. Souhra těchto dvou faktorů v krizi, která z pohledu SED měla pouze špatné nebo ještě horší řešení,19 již na podzim devětaosmdesátého roku zřetelně napovídala, že budoucnost východoněmecké republiky bude krátká.20

16

STENT: „O znovusjednocení se hodně mluvilo, ale nikdy se o něm reálně neuvažovalo“, s. 73.

17

GARTON ASH píše dokonce o dějinném paradoxu, kdy sjednocení Německa mělo být dosaženo proto, že Deutschlandpolitik byla prováděna špatně, s. 204. 18

Kohlova Deutschlandpolitik ve vztahu k NDR zůstávala až do pádu Zdi přinejmenším neaktivní. Schürerova zpráva z konce října – vypracovaná vysokými stranickými funkcionáři SED – šla v myšlenkách ohledně budoucího německo-německého soužití dál, než jakýkoliv tehdejší politik Spolkové republiky, když v zájmu získat půjčky v neupřesněné výši několika miliard navrhovala rozšířit hospodářskou a vědeckou spolupráci do té míry, že by se stávající hranice mezi SRN a NDR staly zbytečnými. Prakticky se jednalo o návrh na vytvoření německo-německé konfederace, tedy něco, s čím až o tři týdny později v podobě tzv. desetibodového plánu přišel Helmut Kohl. 19

Slova Egona Krenze na zasedání ÚV SED 9. listopadu: „Ať uděláme v této situaci cokoli, bude to špatný krok“. Podle PREČAN, dokument č. 119: Z přepisu magnetofonového záznamu o jednání 10. zasedání ústředního výboru SED. Informace generálního tajemníka ÚV SED Krenze o zásadách pro cesty občanů NDR do zahraničí, schválených politbyrem ústředního výboru, 9. listopadu 1989, s. 196-177. 20

O osudu NDR v prvé řadě rozhodli lidé – to když na konci listopadu dřívější heslo Wir sind das Volk! (Jsme lidé) pozměnili na Wir sind ein Volk! (Jsme jeden národ). Genezi tohoto nejznámějšího hesla v Lipsku 20. listopadu 1989 zachytil GARTON ASH, Timothy, Rok zázraků, Praha 1991, s. 55-57.

s t r á n k a | 204

13.

Přílohy I. výsledky voleb do Spolkového sněmu v roce 1983

politická strana

počet získaných hlasů

počet křesel ve sněmu

CDU/CSU

48,8 %

255

SPD

38,2 %

202

FDP

7,0 %

35

Zelení

5,6 %

28

II. výsledky voleb do Spolkového sněmu v roce 1987

politická strana

počet získaných hlasů

počet křesel ve sněmu

CDU/CSU

44,3 %

244

SPD

37,0 %

193

FDP

9,1 %

48

Zelení

8,3 %

44

III. výsledky zemských voleb ve Šlesvicku-Holštýnsku v roce 1987

politická strana

počet získaných hlasů

SPD

45,2 %

CDU/CSU

42,6 %

FDP

5,2 %

Zelení

3,9 %

s t r á n k a | 205

IV. vývoj obchodu mezi Spolkovou republikou a NDR (v mld. DM/VM)21 rok

vývoz SRN → NDR

vývoz NDR → SRN

deficit NDR

1980

10,87

5,29

5,58

1981

11,63

5,58

6,05

1982

13,02

6,38

6,64

1983

13,83

6,95

6,88

1984

14,15

6,41

7,74

1985

15,54

7,90

7,64

1986

14,29

7,45

6,84

1987

14,05

7,40

6,65

1988

14,02

7,23

6,79

1989

15,30

8,10

7,20

V. význam tzv. swingu ve vnitroněmeckém obchodu22 rok

dohodnutá výše swingu (mil. VM/DM)

průměrné využití swingu ze strany NDR (%)

podíl swingu na celk. obratu vnitroněmeckého obchodu (%)

1970

380/440

95

30

1975

790

90

30

1980

850

88

19

1981

850

80

19

1982

850

68

15

1983

770

71

13

1984

690

31

7

1985

600

29

5

1986

850

22

5

1987

850

47

9

1988

850

31

7

21

Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1564.

22

Enquete Kommission, Band 5/2, s. 1565.

s t r á n k a | 206

VI. vývoj zadlužení vybraných zemí východního bloku vůči západním bankám (v mld. USD)23 1975

1980

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Bulharsko Československo

2,3 0,8

2,7 5,6

1,4 3,7

1,2 3,6

3,3 4,4

5,1 5,1

6,4 5,6

8,0 5,7

Maďarsko

2,0

7,7

9,4

11,7

14,8

18,1

18,2

19,4

NDR

3,5

11,8

7,2

6,9

8,2

9,7

10,3

11,1

Polsko

7,7

23,5

24,9

27,7

31,8

36,2

35,6

36,9

Rumunsko

2,4

9,3

6,6

6,2

5,8

4,4

2,1

-1,2

SSSR

7,5

14,9

10,1

12,1

15,6

26,1

31,4

37,7

VII.

průměrná výše vybraných valutových zdrojů NDR (v mil. DM)24 příjmy ze spolkového rozpočtu (tzv. transfery)

příjmy z tzv. minimální povinné výměny

dohromady

1971 – 1975 1976 – 1980

234,9 658,8

138,2 160,7

373,1 819,5

1981 – 1985

807,3

300,0

1107,3

1986 – 1989

624,8

317,1

941,9

VIII.

bilance množství oxidů síry zemí sousedících s NDR (v tunách/rok)25 stát

emise posílané do NDR

emise přijímané z NDR

Polsko Československo

44 000 142 000

720 000 646 000

SRN

312 000

392 000

Dánsko

20 000

24 000

Nizozemsko

16 000

18 000

Belgie a Lucembursko

24 000

14 000

23

Data Vienna Institute for Comparative Economic Studies, podle GARTON ASH, s. 654.

24

VOLZE in Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2792.

25

Schadstoffströme von Schwefeloxid, in: BStU, MfS AG, BKK, Nr. 2243: Übersicht zu politischen und ökonomischen Komplexen der Entwicklung der Beziehungen der DDR gegenüber der BDR sowie Westberlin, Stand: 1. März 1984.

s t r á n k a | 207

IX. reemigrace etnických Němců ze SSSR v osmdesátých letech26 rok počet (tis)

1980 6 953

1981 3 773

1982 2 071

1983 1 447

1984 913

1985 460

1986 753

1987 14 488

1988 47 572

1989 98 134

X. počty tzv. legálních emigrantů NDR přesídlených se souhlasem režimu27 rok

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

počet (tis)

8 775

11 093

9 113

7 729

34 982

18 752

19 982

11 459

29 033

XI. statistiky východoněmecké uprchlické vlny v roce 198928

měsíc

počet emigrantů celkově

počet emigrantů s úředním povolením

počet emigrantů bez povolení

počet osob

(%)

počet osob

(%)

leden

4 627

3 741

80,9

886

19,1

únor

5 008

4 087

81,6

921

18,4

březen

5 671

4 487

79,1

1 184

20,9

duben

5 887

4 996

84,9

891

15,1

květen

10 642

9 115

85,7

1 527

14,3

červen

12 428

10 645

85,7

1 527

14,3

červenec

11 707

9 563

81,7

2 144

18,3

srpen

20 955

12 812

61,6

8 143

38,9

září

33 255

11 903

35,8

21 352

64,2

říjen

57 024

30 598

53,7

26 426

46,3

listopad

133 429

-

-

-

-

prosinec

43 221

-

-

-

-

26

GARTON ASH, s. 661.

27

GARTON ASH, s. 658-659.

28

SCHUMANN in Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2401.

s t r á n k a | 208

XII.

statistiky východoněmecké uprchlické vlny z přelomu let 1984/198529

tabulka č. XII/a – rozdělení uprchlíků podle místa jejich útěku velvyslanectví SRN v Praze v Budapešti ve Varšavě v Bukurešti celkem

počet lidí (%) 182 (86,25 %) 17 (8,10 %) 11 (5,20 %) 1 (0,50 %) 211

tabulka č. XII/b – rozdělení uprchlíků podle místa jejich původu původ uprchlíků Berlín Drážďany Halle Magdeburg

počet lidí (%) 91 (43 %) 21 (10 %) 21 (10 %) 15 (7 %)

tabulka č. XII/c – rozdělení uprchlíků podle věku věková skupina 0-18 let 18-24 let 25-40 let > 40 let

počet lidí (%) 52 (24,60 %) 49 (23,20 %) 100 (47,40 %) 10 (4,75 %)

tabulka č. XII/d – rozdělení uprchlíků do sociálních kategorií kategorie rodiny s 1 – 3 dětmi jednotlivci bezdětné páry jednotlivci s dítětem

29

počet lidí v % 53 % 31,80 % 12,30 % 2,90 %

BStU, MfS ZKG 10726: Teilanalyse zu den Fällen/Personen, die sich seit dem 13. 9. 1984 in den Botschaften der BRD in Prag, Budapest, Warschau und Bukarest in provokatorischer Weise aufgehalten haben, 15. Januar 1985.

s t r á n k a | 209

XIII.

graf vývoje počtu návštěvníků z NDR v SRN a v Západním Berlíně (v milionech)30

XIV.

motivy pro opuštění NDR v letech 1983-198631 kategorie motivů

počet respondentů

počet respondentů v %

1. spojení rodiny přestěhování se k partnerovi/svatba spojení rozdělené rodiny příchod s rodinou/mužem

282 102 167 13

32 11 19 2

2. represe/konflikty poškození/diskriminace nepřátelský systém žádná perspektiva v zaměstnání jiné důvody

230 60 34 30 6

26 18 4 3 1

3. politické/ekonomické motivy samotné politické motivy kombinace těchto motivů

232 89 143

26 10 16

4. touha žít svůj vlastní život omezování individuality a kreativity osobní důvody

144 73 43 28

16 8 5 3

uchránit vlastní děti před poměry v NDR

30

Graf autora, vypracováno s využitím čísel, která uvádí GARTON ASH, s. 655. U roku 1989 se jedná o data pouze z období mezi lednem a říjnem. 31

SCHUMANN in Enquete Kommission, Band 5/3, s. 2400. Jde o reprezentativní průzkum celkem 888 uprchlíků usazených v Brémách.

s t r á n k a | 210

XV.

vývoj počtu uprchlíků na velvyslanectví SRN v Praze v průběhu roku 1989

datum

počet lidí

poznámky

3. ledna

14

15. června

30

15. července

cca 30

4. srpna

20

10. srpna

30

17. srpna

40

23. srpna

153

28. srpna

210

5. září

300

12. září

450

13. září

150

20. září

520

22. září

600

23. září

670

24. září

780

25. září

900

Vogel večer podruhé v krátké době v Praze.

26. září

1 200

Vogel garantuje výjezd pro všechny uprchlíky do šesti měsíců od návratu.

27. září

1 300 – 1 500

Krach Vogelovy druhé pražské mise.

28. září

2 100 – 2 500

Množství nově příchozích uprchlíků se prakticky nedá kontrolovat.

29. září

2 600 – 2 700

Soudruhům v Praze dochází trpělivost, návrh řešení do Východního Berlína.

30. září

3 500

Stav v 19:00, krátce nato začíná první vlna transportů.

1. října

cca 300

Stav v 18:00, kdy velvyslanec Huber uprchlíkům sám otevírá hlavní vchod.

2. října

400 – 2 000

Neúspěšný pokus VB zatarasit přístupové cesty k ambasádě.

3. října

3 000 – 4 500

S platností od 17:00 je dočasně pozastaven bezvízový styk mezi NDR a ČSSR.

4. října

100

S jednodenním zpožděním zorganizována druhá vlna transportů, stav večer.

18. října

87

1. listopadu

383

2. listopadu

800 – 1 500

3. listopadu

4 000 – 5 000

Následný růst je zčásti připisován uzavření ambasády SRN v Budapešti 13. srpna.

Uzavření velvyslanectví.

Stav z ranních hodin, příjezd W. Vogela v průběhu dne.

Uzavřeno velvyslanectví SRN ve Varšavě.

Obnoven bezvízový styk mezi ČSSR a NDR; stav v 18:00.

Oznámeno povolení vycestovat na občanský průkaz, začíná třetí vlna transportů. Prakticky od tohoto okamžiku až do pádu Berlínské zdi Československo vedle Maďarska pro obyvatele NDR sloužilo jako průchod do Spolkové republiky.

s t r á n k a | 211

Obrazový doprovod gratulace Helmuta Schmidta H. Kohlovi po výsledku hlasování o nedůvěře, 1. října 1982

slavnostní uvedení nového kancléře Helmuta Kohla do úřadu, 1. října 1982

plakát CDU k volbám do Spolkového sněmu (1983)

Kohl se svou manželkou Hannelore po oznámení výsledků (6. března 1983)

setkání Franze Josefa Strausse s Erichem Honeckerem na Werbellinsee, 24. července 1983

jeden z mála snímků, na němž je Strauss (vpravo) zachycen s Alexandrem Schalckem-Golodkowskim

s t r á n k a | 212

návštěva Ericha Honeckera ve Spolkové republice v září 1987- přijetí u kancléře

proslov obou státníků u slavnostní večeře prvního dne návštěvy

Honecker se svou sestrou v Sársku

s Franzem Josefem Straussem v Mnichově

s t r á n k a | 213

1988 – obsazení dánského velvyslanectví ve Východním Berlíně skupinou z Ilmenau

knihovna IFM (Umweltbibliothek) v Zionskirche v Berlíně

1988 – lednové demonstrace při výročí zavraždění Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta a následné protesty

s t r á n k a | 214

A. Mock a G. Horn v červnu 89 stříhají železnou oponu

upoutávka na panevropský piknik

otevření hranic na Panevropském pikniku (19. srpna 1989)

přechod hranic z Maďarska do Rakouska

shledání

uprchlíci s novými pasy obyvatel Spolkové republiky

s t r á n k a | 215

život uprchlíků z NDR ve stanovém táboře…

10. září 1989 – příprava před cestou do Rakouska

…a v autě na jedné z ulic v Budapešti

vítěz neoficiálního závodu z Maďarska do Bavorska – G. Meyer z Východního Berlína

k rakouským hranicím v maďarském taxi

shledání v Rakousku, 11. září 1989

opuštěná východoněmecká auta v Budapešti

s t r á n k a | 216

areál Lobkovického paláce v září 1989

s t r á n k a | 217

dva způsoby, jak se dostat do areálu velvyslanectví – přes plot a přes zeď

příslušníci VB zabraňují v přelézání plotu (nedatováno)

s t r á n k a | 218

Genscher krátce po příjezdu do Prahy, 29. září

oznámení o výjezdu z balkónu ambasády

průjezd autobusu z Malé Strany k nádraží Libeň

konečně s „jízdenkou“ na Západ

odjezd jednoho „vlaku svobody“ z Prahy-Libně (nedatováno)

s t r á n k a | 219

realita druhé uprchlické vlny v Praze – 3. a 4. října 1989

s t r á n k a | 220

děti za plotem velvyslanectví Spolkové republiky ve Varšavě - (26. září 1989)

Drážďany – Hauptbahnhof, 4. října 1989

odjezd uprchlíků autobusy na nádraží (1. října 1989)

5. listopadu 1989 v bavorském Marktredwitz

kolony v úseky mezi Vojtanovem a Pomezím v západních Čechách, začátek listopadu 1989 (foto A. Nový)

s t r á n k a | 221

Gorbačov na návštěvě Spolkové republiky, podpis tzv. bonnské deklarace, 16. července 1989

Gorbačov na XI. sjezdu Ú SED, 1986

poslední „Bruderkuss“, 4. října 1989

„Wer zu spät kommt, den bestraft das Leben“

demonstrace v NDR, nedatováno

s t r á n k a | 222

Lipsko, Nikolaikirche, 9. října 1989

Honeckerův Kronprinz – Egon Krenz Krenzem

Berlín, Alexanderplatz, 4. listopadu 1989

smýšlení většiny obyvatel NDR o reformách proklamovaných

Schabowski (druhý zprava) na tiskové konferenci 9. listopadu později

Checkpoint Bornholmer Straße o pár hodin

s t r á n k a | 223

15.

Seznam zdrojů a literatury

archivy -

-

-

BStU (Die Behörde des Bundesbeauftragten für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen Demokratischen Republik) o

BStU, MfS ZAIG, Nr. 3806; Nr. 16277; Nr. 21460; Nr. 22477; Nr. 22479; Nr. 22609; Nr. 22824

o

BStU, MfS ZKG, Nr. 130; Nr. 10725; Nr. 10726; Nr. 16617; Nr. 16619

o

BStU, MfS AG BKK, Nr. 2243; Nr. 2244; Nr. 2245

o

BStU, MfS Rechtstelle, Nr. 211; Nr. 660; Nr. 2138

o

BStU, MfS HA II, Nr. 23754; Nr. 38061

o

BStU, MfS HA IX, Nr. 10256 ; Nr. 13942

o

BStU, MfS, HA XIX, Nr. 5121

o

BStU, MfS HA XX/AKG, Nr. 6735

o

BStU, MfS HA XXII, Nr. 1315; Nr. 17253

o

BStU, MfS Abt. X, Nr. 402

o

BStU, MfS ZOS, Nr. 2580

o

BStU, MfS BdL, Nr. 1219

o

BStU, MfS SdM, Nr. 700

o

BStU, MfS Sekretariat des Ministers, Nr. 700

o

BStU, MfS Hauptverwaltung Aufklärung, Nr. 26

o

BStU, MfS Arbeitsbereich Neiber, Nr. 613

SAPMO (Stiftung Archiv der Parteien und Massenorganisationen der DDR im Bundesarchiv) o

Beschlussauszüge von Sitzungen des Politbüros

o

Büro Egon Krenz

o

Büro Erich Honecker

Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky o

fond dokumenty teritoriálních odborů

o

fond telegramy přijaté a telegramy odeslané

s t r á n k a | 224

-

-

Národní archiv o

fond předsednictva ÚV KSČ

o

fond sekretariát ÚV KSČ

o

fond Gustáv Husák

Archiv bezpečnostních složek o

fond denní situační zprávy federálního ministerstva vnitra

primární literatura (dokumenty, paměti) -

BAHR, Egon, Zu meiner Zeit, München 1996

-

BRÄUTIGAM, Hans Otto, Ständige Vertretung: Meine Jahre in Ost-Berlin, Hamburg 2009

-

DUISBERG, Claus-Jürgen, Das deutsche Jahr. Einblicke in die Wiedervereinigung 1989/1990, Berlin 2005

-

FALIN, Valentin, Politische Erinnerungen, München 1993

-

GENSCHER, Hans-Dietrich, Erinnerungen, Berlin 1995

-

GORBATSCHOW, Michail, Erinnerungen, Berlin 1995

-

GREENWALD, Jonathan, Witness. An American Diplomat’s Chronicle of East German Revolution, Pennsylvania State University 1993.

-

HAGER, Kurt, Erinnerungen, Leipzig 1996

-

KOHL, Helmut, Erinnerungen 1982-1989, München 2005

-

KOTSCHEMASSOW, Wjatscheslaw, Meine letzte Mission: Fakten. Erinnerungen. Überlegungen, Berlin 1994

-

KRENZ, Egon, Herbst '89, Berlin 2009

-

KÜSTERS, Hanns Jürgen (edit.), Deutsche Einheit: Sonderedition aus den Akten des Bundeskanzleramtes 1989/90, Frankfurt 1998 (stránkování v citacích v tomto případě odkazuje k verzi na CD-ROM)

-

KWIZINSKI, Juli Alexandrowitch, Vor dem Sturm. Erinnerungen eines Diplomaten, Berlin 1993

s t r á n k a | 225

-

PREČAN, Vilém (edit.), Ke svobodě přes Prahu, Praha 2009

-

SCHABOWSKI, Günter, Der Zerfall einer Leihmacht, Rostock 2009

-

SCHALCK-GOLODKOWSKI, Alexander, Deutsch-deutsche Erinnerungen, Reinbek bei Hamburk 2001

-

SCHWEITZER, Carl-Christoph (edit.), Politics and Government in Germany, 1944-1994. Basic Documents, Oxford 1995

-

SCHEUR, Wolfgang, Ve službách společné věci. Wolfgang Scheur a Praha 1981-1989, Brno 2001

-

SPÁČIL, Dušan, My z Černína. Paměti československého diplomata, Praha 1995

-

Texte zur Deutschlandpolitik, Reihe III, Band 1-7 (1982-1989), Bonn 1985-1990

-

WOLF, Marcus, Šéf špionáže v tajné válce. Vzpomínky, Praha 2004

sekundární literatura -

Archiv der Gegenwart – Deutschland 1949-1999, Band 8: Juni 1979-Dezember 1985, Sankt Augustin 2000

-

BIERMANN, Rafael, Zwischen Kreml und Kanzleramt. Wie Moskau mit der deutschen Einheit rang, Paderborn 1997

-

BOCK, Siegfried, MUTH, Ingrid, SCHWIESSAU, Hermann, DDR-Außenpolitik im Rückspiegel. Diplomaten im Gespräch, Münster 2004

-

BOCK, Siegfried, MUTH, Ingrid, SCHWIESSAU, Hermann (edit.), Alternative deutsche Außenpolitik? DDR-Außenpolitik im Rückspiegel (II), Berlin 2006

-

BROWN, Archie, Vzestup a pád komunismu, Brno 2011

-

CLEMENS, Clay, PATERSON, William (edit.), The Kohls Chancellorship, London 1998

-

DREHER, Klaus, Helmut Kohl: Leben mit Macht, Stuttgart 1998

-

Enquete Kommission zur Aufarbeitung von Geschichte und Folgen der SED-Diktatur (1992-1994), 8 Bde., Baden-Baden/Frankfurt 1995

s t r á n k a | 226

-

GADDIS, John Lewis, Studená válka, Praha 2006

-

GARTON ASH, Timothy, In Europe's Name: Germany and the Divided Continent, London 1993

-

GARTON ASH, Timothy, Rok zázraků, Praha 1991

-

GEHRMANN, Manfred, Die Überwindung des „Eisernes Vorhangs“. Die Abwanderung aus der DDR in die BRD und nach West-Berlin als innerdeutsches Migranten-Netzwerk, Berlin 2009

-

GEDMIN, Jeffrey, The Hidden Hand. Gorbachev and the Collapse of East Germany, Washington 1992

-

GLEES, Anthony, Reinventing Germany. German political development since 1945, Oxford (Washington D.C.) 1996

-

HENKE, Klaus-Dietmar (edit), Revolution und Wiedervereinigung 1989/90. Als die Deutschland die Realität die Phantasie überholte, München 2009

-

HERTLE, Hans-Hermann, Der Fall der Mauer. Die unbeabsichtigte Selbstauflösung des SED-Staates, Opladen 1996

-

HERTLE, Hans-Hermann, Chronik des Mauerfalls. Die dramatischen Ereignisse um den 9. November 1989, Berlin 1999

-

CHILDS, David (edit.), East Germany in comparative perspective, London 1989

-

JUDT, Matthias, Der Bereich Kommerzielle Koordinierung: das DDR-Wirtschaftsimperium des Alexander Schalck-Golodkowski; Mythos und Realität, Berlin 2013

-

JUDT, Tony, Poválečná Evropa. Historie po roce 1945, Praha 2008

-

KNABE, Hubertus (edit.), West-Arbeit der MfS. Das Zusammenspiel von „Aufklärung“ und „Abwehr“, Berlin 1999

-

KORTE, Karl-Rudolf, Deutschlandpolitik in Helmut Kohls Kanzlerschaft, Regierungsstil und Entscheidungen 1982-1989, Stuttgart 1998

-

KOWALCZUK, Ilko-Sascha, Endspiel. Die Revolution von 1989 in der DDR, München 2009 KÜSTERS, Hans-Jürgen, Das ringen um die deutsche Einheit, Freiburg im Breisgau 2009

-

LINKS, Christoph, The Victims at the Berlin Wall, Berlin 2011

s t r á n k a | 227

-

MAIER, Charles, Dissolution. The Crisis of Communism and the End of East Germany, Princeton 1997

-

MAYER, Wolfgang, Flucht und Ausreise. Botschaftsbesetzungen als Form des Widerstands gegen die politische Verfolgung in der DDR, Berlin 2002

-

MEISSNER, Werner, Die DDR und China 1949 bis 1990, Berlin 1995

-

MEYER, Michael, 1989 – rok, který změnil svět. Dosud nezveřejněné okolnosti pádu Berlínské zdi, Praha 2010

-

NEWNHAM, Randall, Deutsche Mark Diplomacy. Positive Economic Sanctions in GermanRussian Relations, Pensylvania State University 2002

-

NJOLSTAD, Olaf (edit.), The Last Decade of the Cold War, New York 2004

-

OBERREUTER, Heinrich, Wendezeiten. Zeitgeschichte als Prägerkraft politischer Kultur, München 2010

-

PADGET, Stephen (edit.), Adenauer to Kohl. The development of the German Chancellorship, London 1994

-

PLOETZ, Michael, Wie die Sowjetunion den kalten Krieg verlor, Berlin, München 2001

-

POLLMANN, Bernhard (edit.), Lesebuch zur deutschen Geschichte, Band 3, Vom deutschen Reich bis zur Gegenwart, Dortmund 1984

-

POND, Elizabeth, Beyond the Wall. Germany’s Road to Reunification, New York 1993

-

POTTHOFF, Heinrich, Im Schatten der Maurer: Deutschlandpolitik 1961 bis 1990, Berlin 1999

-

PRUYS, Karl Hugo, Helmut Kohl: die Biographie, Berlin 1995

-

REITZ, Ulrich, Wolfgang Schäuble: die Biographie, Bergisch Gladbach 1998

-

RICHTER, Michael, Die friedliche Revolution. Aufbruch zur Demokratie in Sachsen 1989/90, Göttingen 2009

-

SCHELL, Manfred, KALINKA, Werner, Stasi-nekonečný příběh. Osoby a fakta, Praha 2005

-

SCHROEDER, Klaus, Der SED-Staat. Partei, Staat und Gesellschaft, München 1998

-

SCHULLER, Wolfgang, Die deutsche Revolution 1989, Berlin 2009

s t r á n k a | 228

-

SCHÜTZ, Hans-Peter, Wolfgang Schäuble: zwei Leben, München 2012

-

SCHWARZ, Hans-Peter, Helmut Kohl: Eine politische Biographie, München 2012

-

STENT, Angela, Russia and Germany Reborn. Unification, the Soviet Collapse and the New Europe, New Jersey 1999

-

SCHWARZ, Hans-Peter (edit.), Die Bundesrepublik Deutschland. Eine Bilanz nach 60 Jahren, Köln 2008

-

TAYLOR, Frederick, Berlínská zeď, Praha 2008

-

WEIDENFELD, Werner, KORTE, Karl-Rudolf, Handbuch zur deutschen Einheit 1949-1989-1999, Frankfurt am Main 1999

-

WEIDENFELD, Werner, Außenpolitik für die deutsche Einheit, Stuttgart 1998

-

WOLLE, Steffan, Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989, Berlin 2009

výběr z periodik -

BUTHMANN, Reinhard, Megakrise und Megakredit. Das Zürcher Model im Lichte der Stasi-Akten, in: Deutschland Archiv 38, Nr. 6/2005, s. 991-1000

-

ERICES, Rainer, SCHÖNFELDER, Jan, Ein „kalter Krieger“ in Feindesland. Franz Josef Strauß vor 25 Jahren in der DDR, in: Deutschland Archiv 41, Nr. 4/2008, s. 673-683

-

GLASER, Günther, Denken und Handeln in der NVA in der Umbruchphase der DDR, in: Deutschland Archiv 39, Nr. 5/2006, s. 814-823

-

HENNIG, Ottfried, Hörfunk und Fernsehen in den beiden Staaten Deutschlands, in: Christen drüben, Nr. 2/1985

-

JANKOWSKI, Martin, Sieg ohne Helden – eine vergessene deutsche Revolution, in: Deutschland Archiv 41, Nr. 5/2008, s. 820-825

-

KELLERHOF, Sven Felix, Die Freiheit der Andersdenken, Die Welt, 12. Januar 2008, (www.welt.de)

-

KITTEL, Manfred, Franz Josef Strauß und der Milliardenkredit für die DDR 1983, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 4/2007, s. 647-656

s t r á n k a | 229

-

KÖHLER, Anne, HILMER, Richard, Ein Jahr danach. Wie sehen die Bundesdeutschen die Übersiedlungsfrage heute? in: Deutschland Archiv 19, Nr. 1/1986, s. 41-46

-

MAYER, Wolfgang, Die bundesdeutschen Botschaften in Budapest und Prag vor und während des Herbstes 1989, in: Deutschland Archiv 42, Nr. 5/2009, s. 831-841

-

READMAN-SPOHR, Kristina, Western Europe, the United States, and the Genesis of NATO’s Dual Track Decision, 1977-1979, in: Journal of Cold War Studies 13, Nr. 2/2011, s. 39-89

-

SUCKUT, Siegfried, Honeckers Besuch in der Bundesrepublik 1987. Wie die DDR-Bevölkerung darüber dachte. Erkenntnisse des MfS, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 5/2007, s. 855-858

-

THIEL, Thomas, Goodbye, Honecker! (www.spiegel.de)

-

TŮMA, Oldřich, 9:00, Praha-Libeň, horní nádraží. Exodus východních Němců přes Prahu v září 1989, in: Soudobé dějiny VI, č. 2-3/1999, s. 147-164

-

TŮMA, Oldřich, Pád Berlínské zdi. Spontaneita versus režim, in: Soudobé dějiny IX, č. 2/2002, s. 230-240

-

WENTKER, Hermann, Äußerer Prestigegewinn und innere Zwänge. Zum Zusammenhang von Außen- und Innenpolitik in den letzten Jahren der DDR, in: Deutschland Archiv 40, Nr. 6/2007, s. 999-1006

-

WENTKER, Hermann, Die DDR in den Augen des BND (1985-1990), in: Vierteljahreshefte für Zeitgeschichte 57, Nr. 2/2008, s. 323-358

-

WILKE, Manfred, Der Honecker-Besuch in Bonn 1987, in: Deutschland Archiv 45, Nr. 3/2012, s. 389-401

-

France criticizes East German Chief on Arms, New York Times, 9th January 1988 (www.nytimes.com)

-

Fluchtburg Prag: Die Frist läuft ab, in: Der Spiegel, Nr. 1/1985 (www.spiegel.de)

-

Mit Milliarden nach Sibirien, in: Der Spiegel, Nr. 20/1988 (www.spiegel.de)

-

Schuld ist der Kapitalismus, in: Der Spiegel, Nr. 41/1980, s. 57-72 ((www.spiegel.de)

-

Streng vertrauliche Verbindung, Der Spiegel, Nr. 34/1991 (www.spiegel.de)

s t r á n k a | 230

www zdroje -

GENSCHER, Der Tag der Freiheit (www.zeit.de/politik/2009-09/prager-botschaft-1989)

-

HUBER, Hermann, Uprchlíci z NDR na Německém velvyslanectví v Praze v roce 1989; (www.prag.diplo.de)

-

www.bpb.de (Bundeszentrale für politische Bildung)

-

www.bpb.de/geschichte/zeitgeschichte/deutschlandarchiv (Deutschland Archiv)

-

www.dradio.de (Mauersplitter - Dokumente einer Revolution)

-

www.forum-ddr-grenze.de

-

http://f3.webmart.de/f.cfm?id=2165073 (diskusní fórum Flucht und Ausreise)

-

www.chronik-der-mauer.de (sekce Chronik a Material/Dokumente)

-

www.nd-archiv.de (archiv Neues Deutschland)

-

www.osaarchivum.org (Open Society Archives)

-

www.spiegel.de

-

www.ustrcr.cz (Ústav pro studium totalitních režimů)

-

www.welt.de

-

Cold War International History Project Bulletin, Nr. 12-13, Fall/Winter 2001 (http://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/CWIHPBulletin12-13_p1_0.pdf)

-

From Helsinki to Gorbachev, 1975-1985: The Globalization of the Bipolar Confrontation (www.wilsoncenter.org/topics/pubs/CWIHPBulletin16_researchnotes.pdf)

-

Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, Nr. 30-31/2004, s. 35-45 (www.zzf-pdm.de/Portals/_Rainbow/images/publikationen/Hertle_30.pdf)

-

YouTube: (www.youtube.com) o 40 Jahre DDR Oktober 1989 (unkommentiert) Zeitgeschichte live o Franz Josef Strauß in Moskau o Mauerfall Berlin 9.11.1989 (unkommentiert) Zeitgeschichte live o Tagesschau