Přínosy a rizika společné evropské měny

Bankovní institut vysoká škola Praha Financí a ekonomie

Přínosy a rizika společné evropské měny Diplomová práce

Autor:

Bc. Lukáš Hartman, DiS. Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

Duben 2014

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Litoměřicích dne 30. 4. 2014

Lukáš Hartman

Poděkování V úvodu této práce bych rád poděkoval Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D. za jeho odborné konzultace, připomínky a náměty k mé diplomové práci, zejména za poskytnuté materiály a podklady.

V Litoměřicích dne 30. 4. 2014

Anotace Diplomová práce je zaměřena na téma „Přínosy a rizika společné evropské měny“ a pro lepší přehlednost je rozdělena do pěti základních kapitol. První kapitola se věnuje počátkům vzniku hospodářské a měnové unie aţ do doby zavedení společné měny, tedy eura. Druhá kapitola pojednává o zemích, které ačkoliv nejsou členy eurozóny, tak i přesto pouţívají měnu eura jako svou platební jednotku. Třetí a také nejobsáhlejší kapitola se zaměřuje na ony přínosy a rizika společné měny, které se doposud vyskytly. Tyto první tři kapitoly jsou také graficky doprovázeny grafy, tabulkami a obrázky. Čtvrtá a téţ předposlední kapitola pojednává o novodobé a doposud probíhající krizi eurozóny a tedy i s ní spojené měny eura. Závěrečná pátá kapitola se zaměřuje na perspektivy rozšiřování Evropské měnové unie, které by ji měly dopomoci ke zdárnému fungování.

Klíčová slova: EU, euro, krize, EMU, eurozóna, měna, přínosy

Annotation The diploma thesis is focused on the topic "Benefits and risks of the common European currency" and for better clarity is divided into five chapters. The first chapter discusses the origins of the economic and monetary union until the introduction of the common currency so the Euro. The second chapter deals with countries which, although not members of the euro area and yet use the euro as their currency payment unit. The third and most extensive chapter focuses on those risks and benefits of the common currency, which has so far occurred. These first three chapters are accompanied by graphical charts, tables, and images. The fourth and penultimate chapter also discusses the recent and still ongoing eurozone crisis and hence the associated currency. The fifth and final chapter focuses on the prospects for enlargement of the European Monetary Union that they should be helped to a successful operation.

Keywords: EU, euro, crisis, EMU, euro area, currency, benefits

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 8 1

VZNIK EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNIE. ........................................................................ 10 1.1

Počátky vzniku evropské měnové unie ...................................................................... 10

1.1.1

Wernerův výbor (Wernerova zpráva) ................................................................. 11

1.1.1.1 Ekonomistický směr ....................................................................................... 11 1.1.1.2 Monetaristický směr ....................................................................................... 12 1.1.1.3 Had v tunelu (měnový had)............................................................................. 13 1.1.2

Krize Brettonwoodského systému ...................................................................... 14

1.1.3

Basilejská dohoda ............................................................................................... 14

1.1.4

Evropský měnový systém (EMS) ....................................................................... 16

1.1.4.1 Evropská měnová jednotka (ECU) ................................................................. 17 1.1.4.2 Oficiální ECU ................................................................................................. 18 1.1.4.3 Privátní ECU ................................................................................................... 18 1.1.4.4 Mechanismus směnných kurzů (ERM)........................................................... 19 1.1.4.5 Úvěrové nástroje ............................................................................................. 20 1.1.4.6 Krize EMS ...................................................................................................... 21 1.1.5

Znovuotevření debaty o EMU ............................................................................ 22

1.1.6

Delorsova zpráva ................................................................................................ 23

1.1.7

Evropské zasedání a Maastrichtský Summit ...................................................... 26

1.1.7.1 Maastrichtská smlouva.................................................................................... 27 1.1.7.2 Maastrichtská kritéria...................................................................................... 28 1.1.7.3 Dosaţení vysokého stupně cenové stability .................................................... 29 1.1.7.4 Udrţitelnost vládní fiskální pozice ................................................................. 30 1.1.7.5 Dodrţování normálního fluktuačního rozpětí ................................................. 31 1.1.7.6 Trvalost konvergence odraţená v úrokových sazbách.................................... 32 1.1.7.7 Nezávislé postavení centrální banky............................................................... 34 1.1.8

Závěrečná část příprav spějící ke společné měně ............................................... 35

1.1.8.1 Zakládající členové EMU ............................................................................... 36 1.1.8.2 Zavedení bezhotovostního eura ...................................................................... 37 1.1.8.3 Scénář zavedení eura....................................................................................... 38 1.1.8.4 Finální výměna oběţiva .................................................................................. 39

2 ROZŠIŘOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE – ZEMĚ, KTERÉ POUŢÍVAJÍ EURO A NEJSOU V EUROZÓNĚ....................................................................................................... 40

3

2.1

Rozšiřování evropské měnové unie ........................................................................... 40

2.2

Země, které pouţívají euro a nejsou členy eurozóny ................................................. 41

2.2.1

Země pouţívající euro – smlouva s EU .............................................................. 41

2.2.2

Země pouţívající euro – bez smlouvy s EU ....................................................... 42

VÝHODY A NEVÝHODY SPOLEČNÉ EVROPSKÉ MĚNY. ................................. 44 3.1

Nevýhody (náklady) spojené se členstvím v měnové unii. ....................................... 44

3.1.1

Tradiční teorie optimálních měnových oblastí ................................................... 44

3.1.2 Rozdíly v preferencích národních autorit: krátkodobá Philipsova křivka – inflace nebo nezaměstnanost? ....................................................................................................... 46 3.1.3 Institucionální rozdíly na trzích práce (odborové vyjednávání o mzdových podmínkách) ...................................................................................................................... 48 3.1.4

Rozdíly v právních a finančních systémech ....................................................... 50

3.1.5

Různá tempa ekonomického růstu...................................................................... 51

3.1.6

Institucionální rozdíly na trzích práce (stupeň centralizace odborů) .................. 52

3.1.7

Rozdíly v právních a finančních systémech ....................................................... 53

3.1.8

Jak významné jsou rozdíly v dynamice ekonomického růstu? .......................... 55

3.1.9 Nominální a reálné znehodnocení měny jakoţto nástroje konkurenceschopnosti a vyrovnanosti platební bilance. ........................................................................................ 56 3.1.10

Znehodnocení měny jako nástroj úpravy rozdílných preferencí národních autorit 58

3.1.11

Produktivita a inflace – Balassa-Samuelsonův efekt.......................................... 61

3.1.12

Věrohodnost národních autorit a efektivnost makroekonomických politik ....... 62

3.1.13

Náklady členství v měnové unii a otevřenost ekonomik .................................... 65

3.2

4

Výhody (přínosy) spojené se členstvím v měnové unii. ............................................ 67

3.2.1

Eliminace transakčních nákladů ......................................................................... 67

3.2.2

Transparentnost cen ............................................................................................ 69

3.2.3

Přínosy spojené s eliminací kurzového rizika .................................................... 70

3.2.4

Měnová unie a ekonomický růst......................................................................... 72

3.2.5

Měnová unie, růst vzájemného obchodu a ekonomický růst ............................. 74

3.2.6

Přínosy spojené s členstvím v měnové unii a otevřenost ekonomiky. ............... 76

3.2.7

Další nepřímé přínosy související s členstvím v hospodářské a měnové unii .... 77

KRIZE EURA.................................................................................................................. 80 4.1

Americká hypoteční krize (bublina) .......................................................................... 80

5

4.2

Hospodářská krize v roce 2009 .................................................................................. 82

4.3

Dluhová krize Řecka .................................................................................................. 83

4.4

Rozšíření krize do Irska a Portugalska....................................................................... 84

4.5

Zápolení s krizí v Itálii a ve Španělsku ...................................................................... 85

4.6

Pád Kypru .................................................................................................................. 86

PERSPEKTIVY ROZŠIŘOVÁNÍ EMU ...................................................................... 88

ZÁVĚR .................................................................................................................................... 90 Seznam pouţité literatury a zdrojů ....................................................................................... 92 Seznam pouţitých obrázků, grafů, tabulek a příloh ........................................................... 96 Příloha č. 1 ................................................................................................................................. 1 Příloha č. 2 ................................................................................................................................. 1 Příloha č. 3 ................................................................................................................................. 1 Příloha č. 4 ................................................................................................................................. 1

ÚVOD Tématem mé diplomové práce jsou „Přínosy a rizika společné evropské měny“. Jedná o velmi důleţitou část v rozhodování, kterou by si kaţdá země mající zájem na zavedení jednotné evropské měny měla zhodnotit před učiněním tohoto zásadního kroku, který ji začlení bok po boku mezi ostatní současné členy eurozóny. Právě zhodnocení těchto přínosů a rizik pro ni můţe znamenat jak výhodu v případě, ţe pro ni přínosy mají větší význam a mohou ji přinést nějakou přidanou hodnotu nebo naopak nevýhodu, pokud převyšují rizika a znamenalo by to spíše pro ni ztrátu v podobě doposud dosaţených výhod. Zavedení společné měny provázelo jiţ od prvních návrhů z minulosti aţ do současné doby mnoho překáţek a potaţmo i nezdarů, které se ale především týkaly zejména prvních pokusů o jednotnou měnu. S tímto krokem také souvisí hospodářská a měnová unie neboť právě jednotná měna je posledním milníkem společné měnové unie. I zde se státy setkávaly s překáţkami, které jim byly pod nohy kladeny ať uţ jedné či druhé strany, neboť zde docházelo ke střetu dvou nesvářených směrů (Ekonomistů a Monetaristů), jeţ měly různé pohledy na vznikající uskupení. V průběhu těchto let také došlo k několika krizím, které právě zapříčinily konec počátečních pokusů o jednotnou měnu jak z Wernerovy zprávy tak Basilejské dohody. Současně to také byla léta, která pomohla ke vzniku pravidel, jeţ musí být splněny, aby nedošlo k ohroţení společné měny zemí s neadekvátní ekonomickou politikou, coţ mělo přispět k jejímu zocelení. Teprve aţ Maastrichtský summit v roce 1992 dal vzniknout společné smlouvě, která tato pravidla upravovala a dále uváděla směr, kterým by se země měly vydat za úspěšným zavedením společné evropské měny a dokončit tak předposlední etapu společné evropské integrace. Cesta eura ke svému zdárnému zavedení a tedy i k jeho konečnému cíli v roce 1999 tak byla mnohdy velmi trnitá a ne vţdy zcela snadná. Pokud se totiţ podíváme na první zmínky o zavedení společné měnové spolupráce z roku 1957, je zcela zřejmé, ţe jeho cesta od této doby aţ po závěrečné zavedení měny trvala velmi dlouhých 42 let. Spolu se zavedením jednotné měny tak došlo k prohloubení evropského integračního procesu. Pro členské země má být společná měna přínosem, neboť má ulehčit obchodování mezi jednotlivými státy, má pomoci s ekonomickým růstem atp. Bohuţel sebou také vzhledem k ekonomické divergenci 8

jednotlivých členských států přináší i řadu rizik, které doposud převaţují právě nad přínosy. Však teprve aţ čas má ukázat, zdali tomu tak doopravdy je a karta se neobrátí a nebude situace naopak, kdy přínosy budou převaţovat nad riziky, z čehoţ by členské státy mohly mít jenom uţitek. Cílem mé diplomové práce je zhodnocení přínosů a rizik společné evropské měny a její perspektivy při rozšiřování Evropské měnové unie. Téma jsem si vybral z toho důvodu, neboť se jedná o jeden z nejdůleţitějších kroků před přijetím eura jako své jediné měny. K naplnění cíle jsem aplikoval základní metodologie, jeţ se vzájemně doplňují. V práci jsou pouţity metody deskripce, predikce budoucnosti, komparace, výzkumy, na základě kterých vznikají určité pouţité teorie. Práce je rozdělena do pěti samostatných kapitol. První kapitola se detailně věnuje vzniku Hospodářské a měnové unie spolu se vznikem její oficiální měny eura a to od prvních náznaků z minulosti aţ do doby oficiálního zavedení eurobankovek a euromincí. Druhá kapitola popisuje země, které ačkoliv nejsou oficiálními členy eurozóny tak i přesto pouţívají měnu eura jako svou platební a zúčtovací jednotku a to jak s uzavřenou smlouvou o jejím pouţívání tak bez ní. Třetí kapitola je zaměřena na tu nejdůleţitější část práce a tou jsou přínosy a rizika společné evropské měny, kterých je nepřeberné mnoţství a jeţ ovlivňují všechny členské země, jenţ přijaly euro jako svou hlavní měnu. Čtvrtá a předposlední kapitola se věnuje krizi eura, kterou byl zachvácen v době svého rozpuku a jeţ ho provází aţ do dnešní doby, neboť boj s krizí je pro něj ne úplně zcela snadný. Poslední pátá kapitola se zabývá perspektivami rozšiřování Evropské měnové unie a výhledy jejího fungování do budoucna.

9

1 VZNIK EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNIE. 1.1 Počátky vzniku evropské měnové unie První zmínky o měnové spolupráci lze najít zhruba uţ v průběhu roku 1957 ve smlouvě o Evropském hospodářském společenství (EHS), které bylo zaloţeno šesti zakládajícími zeměmi (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Vzhledem k tomu, ţe v této době stále funguje poválečný tzv. Bretton-woodský měnový systém (Bretten-Wood Monetary System)1 nevěnuje se měnové politice příliš pozornosti a stává se tak pouze jakousi oblastí měnové koordinace, jeţ měla pomoci vytvořit zakládajícím zemím společný trh. Vzhledem k této skutečnosti byl vytvořen Měnový výbor skládající se vţdy ze dvou osob za členský stát (ministr financí a představitel centrální banky) a dvou osob z Komise. Hlavním Úkolem výboru bylo sledovat finanční a měnovou situaci členských států a informovat pomocí pravidelných zpráv Radu ministrů a Komisi. Během let 1960-1968 vzniklo hned několik institucí (1960 – Výbor pro krátkodobou hospodářskou politiku, 1964 – Výbor pro střednědobou hospodářskou politiku, 1964 – Výbor guvernérů centrálních bank, 1965 – výbor pro rozpočtovou politiku, 1968 – vytvoření celní unie) a také díky politické krizi v polovině 60. let, jiţ nezbylo institucím EHS čas zabývat se dalšími kroky měnové integrace. Další uvaţování o vzniku měnové integrace v rámci diskusí přišlo na řadu na začátku roku 1969, kdy Komise Evropského společenství předloţila tzv. Barreho plán, který se zabýval hlavně zahajovacím stádiem měnové integrace společnou jednotnou měnou pomocí fixních kurzů.2 Hlavními impulsy, které daly popud k tomu, aby se začalo uvaţovat o vzniku Evropské měnové unie, byly neustále narůstající problémy Bretton-woodského měnového systému zhruba na konci 60. let minulého století.3 Jako dva hlavní impulsy byly označeny začínající nestabilita mezinárodního měnového systému a také potřeba chránit jednotlivé evropské měny před častými výkyvy amerického dolaru (USD).

1

Bretton-woodský měnový systém – vzniknul zhruba v polovině roku 1944 jako reakce na fungování zlatého standardu během druhé světové války. Byly stanoveny pevné kurzy členských zemí s rozpětím fluktuace ±1 % od stanovené parity vůči dolaru. Dolar byl směnitelný za zlato v pevné částce 35 USD za troyskou unci. 2 Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 46-47 3 Václav Kubišta, Mezinárodní měnové vztahy, VŠE-FMV Praha 2003, str. 50

10

Poté na konci roku 1969 v Haagu proběhl summit představitelů hlav států a šéfů vlád pod vedením tehdejšího lucemburského premiéra a ministra financí Pierra Wernera známý téţ jako Wernerův výbor. Na konaném summitu poprvé zazněly návrhy spějící k vytvoření hospodářské a měnové unie (HMU), jeţ jsou předposledním ekonomickým integračním stupněm.

1.1.1 Wernerův výbor (Wernerova zpráva) Wernerův výbor měl za úkol připravit plán díky, kterému by došlo k vytvoření hospodářské a měnové unii, jeţ měl vycházet z tzv. Barreho memoranda4. V roce 1970 došlo k předloţení daného plánu, jeţ byl nazván téţ jako stupňovitý kvůli svým jednotlivým stádiím zavádění, a ještě během tohoto roku došlo k jeho přezkoumání a vytvoření konečného textu. Konečný text téţ označovaný jako Wernerova zpráva5 byl vydaný na konci roku 1970 a stal se tak prvním návrhem Evropského společenství na zavedení hospodářské a měnové unie, jenţ měla být vytvořena v průběhu následujících deseti let. Tato zpráva se snaţila najít kompromis mezi dvěma názorovými směry, jak postupovat při budovaní HMU. Tyto dva názorové směry nazýváme „ekonomisté a monetaristé“.

1.1.1.1 Ekonomistický směr „Ekonomisté“ – k tomu názorovému směru se přiklánělo Německo a Nizozemsko a do roku 1970 také Itálie. Snaţili se argumentovat tím, ţe ekonomiky jednotlivých států jsou natolik rozdílné, ţe je nejprve třeba je harmonizovat. Jejich snahou bylo vytvoření vysokého stupně koordinace a zároveň konvergence6 národních politik. Teprve následně mohlo dojít k fixaci směnných kurzů a zavedení společné měny. Z tohoto důvodu je téţ Ekonomistický přístup označován jako „korunovační teorie“ nebo „vrcholová teorie“, jelikoţ zavedení společné 4

Barreho memorandum – jednalo se o zprávu francouzského komisaře pro hospodářské a finanční otázky Raymonda Barreho, jeţ nesl oficiální název Memorandum Radě o koordinaci hospodářské politiky a měnové spolupráci ve Společenství. 5 Wernerova zpráva – oficiálně nazvaná jako Zpráva radě a komisi o realizaci stadií hospodářské a měnové unie ve Společenství (A Report to the Council and the Commission on the Realisation by Stages of Economic and Monetary Union in the Community). 6 Konvergence – je proces postupného sbliţování, v tomto případě proces sbliţování rozdílných národních ekonomik.

11

měny je aţ poslední instancí daného procesu. Pro tento směr téţ bylo nepřijatelné, aby v důsledku zavedení nové společné měny došlo ke zvyšování inflace.

1.1.1.2 Monetaristický směr „Monetaristé“ – jeţ byli zastoupeni Francií, Belgií, Lucemburskem, Velkou Británií do roku 1980 a naopak Itálií od roku 1970. Jejich snahou naopak bylo okamţité zafixování směných kurzů a zavedení nové společné měny, které poté bude mít za následek pozitivní efekt v koordinačním a konvergenčním stupni národních politik. Domnívali se, ţe silná měnová struktura s pevně zafixovanými kurzy bude hnacím motorem pří sbliţování jednotlivých hospodářských politik. Tento směr je téţ označovaný jako „institucionální“ nebo „teorie lokomotivy“ vzhledem k tomu, ţe země, které ho prosazovaly, vykazovaly větší náchylnost svých měn ke kurzové nestabilitě.7 Naopak monetaristický směr přijal ta rizika, ţe v případě stability směných kurzů se mu zvýší inflace.

Wernerová zpráva tedy byla vytvořena na základě jednotlivých ústupků těchto dvou názorových směrů. Jak „ekonomisté“ tak „monetaristé vznesli několik poţadavků, které byly vzájemně akceptovány. Ekonomisté si stanovili desetileté období jednotlivých změn, které mělo vést k prohloubení koordinace a konvergence, s tím téţ souhlasili i monetaristé, jelikoţ tak byla stanovena maximální časová hranice pro přípravnou etapu. Se souhlasem druhého směru téţ došlo k prosazení zpevnění kurzů, čímţ by došlo k odstranění zbylých fluktuací a tím zafixování společných kurzů jednotlivých měn. Základní znaky měnové unie: Vytvoření pevného devizového kurzu bez fluktuačního pásma. Společnou měnovou politiku bude řídit nově vzniklá centrální banka. Země budou společně rozhodovat o hospodářské a rozpočtové politice. Odpovědnost za jednotlivá rozhodnutí bude mít Evropský parlament.8

7 8

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 18 Václav Kubišta, Mezinárodní měnové vztahy, VŠE-FMV Praha 2003, str. 51

12

Wernerova zpráva téţ předpokládala rozdělení budování měnové unie do tří etap s tím, ţe vţdy neţ bude přijata další etapa, dojde ke zhodnocení zkušeností s fungováním etapy předchozí. První etapa měla započít na začátku roku 1971 a měla trvat zhruba 3 roky, měla se věnovat zejména sladění fiskální a měnové politiky. Snahou bylo omezit kolísání jednotlivých měn společenství vzhledem k dolaru a následně v oblasti koordinace a konvergence jednotlivých politik krok za krokem zuţovat fluktuační pásma jednotlivých měn aţ do jejího úplného zrušení. Podporou toho kroku mělo být zaloţení Evropského fondu pro měnovou spolupráci (European Monetary Cooperation Fund, EMCF), který se měl později stát předchůdcem kolektivního systému centrálních bank. První etapa měla být dokončena koncem roku 1973 k její realizaci, však nedošlo vzhledem k problémům s implementací a neochotou jednotlivých politik zemí přenést práva spojená se zaváděním společné měnové unie na jednu nadnárodní instituci.9 Kvůli této neochotě došlo k odloţení Wernerova plánu na dobu neurčitou. Součástí Wernerovy zprávy byla také zmínka (dodatek) o tzv. Hadu v tunelu (snake in the tunnel).

1.1.1.3 Had v tunelu (měnový had) Jednalo se o způsob, jakým bylo moţné zmenšit fluktuace kurzů jednotlivých členských měn, aniţ by došlo k restrikci povolené kolísavosti evropských měn vzhledem k americkému dolaru. Had v tunelu fungoval na dvou různých fluktuačních pásmech. První pásmo mělo stálou šířku s pevnými body nazývané jako tunel a druhé pásmo, které také mělo stálou šířku, ale naopak pohyblivé body nazývaný jako had. Docházelo tedy k tomu, ţe druhé pásmo (had) se pohybovalo v rámci prvého pásma (tunel), ale nepřesahovalo jeho vytyčené hranice, tuto kolísavost v rámci pásma označujeme jako had v tunelu. Had v tunelu ve Wernerově zprávě upravoval variantu tunelu z původně schváleného rozpětí ±1% z Brettonwoodského měnového systému na nově vzniklých ±0,75%. A rozpětí hada bylo stanoveno na ±0,6%. Naopak největší výkyv jednotlivých kurzů členských měn, jeţ byl umoţněn nezávislým pohybem v tunelu, který byl původně ve výši 3% nyní vzhledem k zúţení poklesl na 1,2%.10

9

Antonín Brůţek, Evropská Měnová Integrace, VŠE-FMV Praha 2001, druhé vydání, str. 51 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 20

10

13

Obrázek č. 1 - Had v tunelu Zdroj: vlastní grafické zpracování

1.1.2 Krize Brettonwoodského systému Zhruba na začátku roku 1973 došlo k postupnému znehodnocení amerického dolaru, coţ mělo za následek nestabilitu v mezinárodním měnovém systému a tím také došlo k pádu Brettonwoodkého systému. Pád Brettonwoodského systému měl za následek, ţe jednotlivé země světa, které předtím byly omezeny pevným kurzem (Had v tunelu), nyní vystupují z tohoto systému a navazují na tzv. plovoucí kurzy. Dalším důsledkem pádu systému bylo vypuknutí surovinové krize a prvního ropného šoku. Díky těmto problémům vzrostl zájem evropských zemí na vytvoření společného měnového řádu.11

1.1.3 Basilejská dohoda Zhruba v polovině roku 1972 proto došlo k zasedání guvernérů centrálních bank jednotlivých členských zemí a také zemí kandidátských (Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko) v Basileji. Byla zde podepsána smlouva, která vešla ve známost jako „Basilejská dohoda“ jeţ měla rozvinout teorii Hada v tunelu z Wernerovy zprávy. Tato dohoda měla za cíl upravit velikost tunelu na trojnásobek původní hodnoty a to z ±0,75% na nových ±2,25% v rámci

11

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 54

14

kurzu vzájemných měn. Tím také došlo k vymezení pevně daného fluktuačního pásma společných měn vůči americkému dolaru do výše ±4,5%.12

Obrázek č. 2 - Had v tunelu Basilejské dohody Zdroj: Lubor Lacina a kol., Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii, C. H. Beck 2007, str. 198

Jak jiţ bylo napsáno výše (podkapitola 1.1.1 Wernerův výbor (Wernerova zpráva)) ve snaze omezit kolísání jednotlivých měn a pomoci tak jednotlivým zemím přesunout se postupně do druhé fáze byl na začátku roku 1973 zaloţen Evropský fond pro měnovou spolupráci, který měl v tomto ohledu pomoci v realizaci toho úkolu. Dále v rámci EMCF došlo k zavedení společné evropské účetní jednotky (ECU), která vznikla za účelem záznamu jednotlivých peněţních operací mezi centrálními peněţními ústavy. V následujícím období však díky nestabilitě kurzu dolaru a s tím spojenými ztrátami v mezinárodním obchodě dochází k postupnému opouštění tzv. hada a s ním spojeného tunelu a přechod na plovoucí kurzy jednotlivými členskými státy. Krátce po vstupu opouští hada Velká Británie, Irsko a Itálie, chvíli na to je následuje Dánsko, které se však v zápětí zase vrací. V březnu 1973 dochází k přechodu dolaru k plovoucím kurzům a tím tak zaniká tzv. tunel (viz. podkapitola 1.1.2 Krize Brettonwoodského systému)13. V polovině sedmdesátých let pověřila Evropská komise skupinu nezávislých expertů v čele s bývalým místopředsedou Robertem Marlojinem14, aby zanalyzovali stav vytváření

12

Václav Kubišta, Mezinárodní měnové vztahy, VŠE-FMV Praha 2003, str. 51 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 34 14 Robert Marlojin (27. července 1911 – 15. dubna 1986) jednalo se o francouzského ekonoma a politika podílejícího se na vzniku Evropského hospodářského společenství. 13

15

hospodářského a měnového systému.15 Hodnocení komise vypadalo takto: „Společenství nemá v roce 1975 k HMU blíže než v roce 1969. A pokud k nějakému pohybu došlo, tak jedině k pohybu vzad. Rozbita byla harmonizovaná oblast kurzové stability, hospodářské politiky nebyly nikdy tak disharmonické jako v současnosti. Příčiny je nutné hledat nejen v nepříznivém vývoji globální ekonomiky, ale i v nedostatku politické vůle čelit obtížné situaci a v nevytvoření evropských institucí zajišťujících projektu HMU potřebnou autoritou. Je nutné odmítnout představu, že ke společné měně lze dospět téměř nepozorovaně, v malých krocích.“16 Nakonec se v hadovi udrţeli pouze dvě ekonomicky silné země a to Německo a Dánsko (Dánko jen díky silným obchodním vztahům s Německem). Ačkoliv se v podstatě jednalo o neúspěch hada v tunelu a tím i Wernerova plánu bylo, snahou Společenství poučit se z provedených chyb a nechat tak na ţivu myšlenku následující integrace.17

1.1.4 Evropský měnový systém (EMS)

V době před zavedením EMS postihuje Společenství tzv. období eurosklerózy. Jedná se o období, kdy společenství neprovádí ţádné zásadní kroky k dalšímu posunu v integraci a pouze na poli myšlenek se snaţí nějak dostat dál. V té době také přichází na řadu jev označovaný jako stagflace, tedy dochází ke stagnaci hospodářského růstu a zvyšující se inflaci jednotlivých zemí. U některých zemí dokonce aţ k zneklidňujícímu nárůstu inflace. Teprve aţ v roce 1978 přichází Prezident Evropské komise Roy Jenkins spolu s německým kancléřem Helmutem Schmidtem a francouzským prezidentem Valérem Giscardem d‘Estaignem s návrhem na vybudování Evropského měnového systému (European Monetary System). Během toho roku dochází k různým úpravám předloţeného plánu a teprve v prosinci 1978 na shromáţdění Evropské rady v Bruselu dochází k předloţení finální verze, která je také poté úspěšně schválena. A následující rok (1979) v březnu tedy začíná Evropský měnový systém fungovat. „Nejdůležitějším úkolem systému bylo stát se hlavním článkem strategie trvalého růstu a stability, jejíž součástí bylo vytvořit v Evropě zónu měnové stability“.18 Soustava EMS se skládala ze tří základních elementů:

15

Lubor Lacina a kol., Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii, C. H. Beck 2007, str. 200 Gros D. Thygesen, N. European Monetary Integration, 2nd edition, Longman 1998, str. 20 17 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 43 18 Alison M. S. Watson, Aspects of European Monetary Integration: The Politics of Convergence, USA, St. Martin's Press, 1997, str. 41 16

16

 Evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit)  Mechanismus udrţování stanovených směnných kursů (Exchange Rate Mechanism – ERM)  Úvěrové nástroje19

1.1.4.1 Evropská měnová jednotka (ECU) Její vznik souvisí spolu se schválením EMS (viz. podkapitola 1.1.4 Evropský měnový systém) v roce 1979. ECU nebyla brána jako klasická měna (nebylo s ní moţné platit např. v obchodě za potraviny), ale vznikla jako měna související s bezhotovostním stykem. Reprezentovala koš všech zainteresovaných měn jednotlivých států a měla neměnnou hodnotu sloţenou z jejich podílů. Jednotlivé měny měly v ECU zastoupení, jeţ odpovídalo ekonomické síle státu a ke změně podílů docházelo vţdy kaţdých pět let. Sloţení koše si ukáţeme v následující tabulce. Tabulka č. 1 - Sloţení měnového koše ECU Měna Německá marka Francouzský frank Nizozemský gulden Belgický a lucemburský frank Italská lira Dánská koruna Irská libra Britská libra Řecká drachma Španělská peseta Portugalské escudo

Počet jednotek národní měny v 1 ECU 13.3.1979 17.9.1984 21.9.1989 0,828 0,719 0,6242 1,15 1,31 1,332 0,286 0,256 0,2198 3,8 109 0,217 0,00759 0,0885 -

3,85 3,301 140 151,8 0,219 0,1976 0,008781 0,008552 0,0878 0,08784 1,15 1,44 6,885 1,393

Podíl národní měny v 1 ECU v % 13.3.1979 17.9.1984 21.9.1989 33 32 30,53 19,8 19 20,79 10,5 10,1 10,21 9,5 9,5 3 1,1 13,6

8,5 10,2 2,7 1,2 15 1,3

8,91 7,21 2,71 1,08 11,17 0,49 4,24 0,71

Zdroj: vlastní graf. zpracování, data: Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, MUNI Press Brno 2009, str. 59

Nejvýznamnějším úkolem ECU bylo vykonávat funkci náhradní měny vně celého Společenství (jednotlivé transakce mezi centrálními bankami, platby zemědělcům, k sestavování rozpočtů a jiné.) jako nástroje operací v celém EMS. V době zavedení ECU 19

Zdeněk Šrein, Mechanismy hospodářské politiky evropské unie, Ústí n. L., UJEP-FSE 2008, str. 277

17

vzrostl nebývalý zájem o tuto zúčtovací jednotku také na soukromích trzích. Proto se v tomto ohledu začalo mluvit o dvou různých ECU, a to „oficiální ECU“ a „privátní ECU“.20

1.1.4.2 Oficiální ECU Jednalo se o zúčtovací jednotku pouze v rámci EMS. To znamená, ţe drţitelem této jednotky byly výhradně centrální banky společenství, tím pádem nebylo moţné obchodovat s touto jednotkou s ostatními centrálními bankami nečlenských států natoţ pak se subjekty privátního (soukromého) sektoru. Centrální banky jednotlivých členských zemí měly v ECU uloţeno 20% svých dolarových a zlatých rezerv, tato konverze byla sice dobrovolná, ale zájem na ni měly všechny centrální banky.21

1.1.4.3 Privátní ECU Názvu ECU se vzápětí po jeho zavedení chytil také soukromý sektor, který ho v rámci bezhotovostních plateb přijal za své. Byla zde však jedna drobná změna oproti oficiálnímu ECU a to, ţe v rámci soukromého sektoru, ačkoliv byla tato jednotka pojmenována stejně, název „ecu“ byl psán pomocí malých písmen tedy totoţně, jako byly označovány ostatní mezinárodní měny. V rámci ecu v privátním sektoru bylo moţné emitovat obligace veřejnými i soukromými subjekty, dále brát si půjčky a ukládat vklady, vydávat obchodní cenné papíry a jiné. Zásadním rozdílem ve formování ceny privátního ecu od toho oficiálního bylo, ţe probíhalo pomocí kurzu poptávky a nabídky po této měně, ačkoliv stejně jako její oficiální zastoupení vycházela z koše jednotlivých měn. Úspěch privátní ecu byl také dán tím, ţe pokud došlo k odmítnutí transakce např. v měně franku, bylo jí moţné pomocí této měny následně zúčtovat.22

20

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 57 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 58 22 Zdeněk Šrein, Mechanismy hospodářské politiky evropské unie, Ústí n. L., UJEP-FSE 2008, str. 279 21

18

1.1.4.4 Mechanismus směnných kurzů (ERM) Při sestavování kurzové politiky došlo na poli vyjednávání ke střetu dvou názoru, jak by mechanismus měl fungovat. Na jedné straně stála Francie, která poţadovala umístění ECU jako centrálního bodu intervenčního mechanismu a na druhé straně Německo, které chtělo ponechat v centru intervenčních postupů „hada“, jeţ měl být postaven z principů paritní mříţky. Jednalo se o navázání na kdysi pouţívaný Brettonwoodský měnový systém pevných, ale přizpůsobitelných kurzů a zároveň hada, který stále v některých zemích fungoval. Vzhledem k předchozím problémům těchto systémů, nebylo proto v zájmu některých zemí se okamţitě tohoto mechanismu směnných kurzů účastnit. Mezi takové země patřila například Velká Británie, která se do systému zapojila aţ koncem roku 1990, bohuţel zde však dlouho nesetrvala a záhy ani ne po 2 letech spolu s Itálií systém opouští. Jako další země, která si poměrně dlouho drţela odstup od ERM, bylo Řecko, které do systému vstupuje aţ v roce 1998, ačkoliv řady společenství rozšířilo jiţ v roce 1981. S odstupem kratší doby vstupuje do ERM v polovině roku 1989 Španělsko a na začátku roku 1992 Portugalsko, tyto země přistoupily do společenství společně v roce 1986. V rámci systému ERM došlo k převzetí primární šířky pásma z hada ve výši ±2,25% po obou stranách jednotlivých centrálních parit. Země potaţmo měny, které nebyly součástí hada a měly zájem na tom vstoupit do ERM, dostaly výjimku, jeţ jim umoţňovala pouţít fluktuační pásmo aţ do výše ±6%, ale byla však dočasná. Mezi tyto měny patřila britská libra, portugalské escudo, španělská peseta a italská lira (jediná země, jejíţ výjimka trvala více jak deset let). Jak bylo zmíněno výše, mechanismus fungoval na bázi paritní mříţky tedy tak, ţe měny zemí byly k sobě pěvně svázány ve vzájemném vztahu (směnném kurzu) a tím došlo k vytvoření tzv. mříţky, více v tabulce č. 2 na následující stránce.

23

Následná tabulka je

pouze příkladovou ukázkou fungovaní paritní mříţky, její oficiální vydání totiţ ve skutečnosti obsahovalo 13 členských měn.

23

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 60

19

Tabulka č. 2 - Paritní mříţka čtyř měn Měna BEF DEM FRF ITL

1 BEF = 1 0,06378 0,14796 0,2926

1 DEM = 15,68 1 2,32 4,588

1 FRF = 6,75855 0,43103 1 1,97757

100 ITL = 3,41761 0,21796 0,50567 1

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 74

Měny leţící ve sloupcích měly bazický statut a byly tedy neměnnou základnou a měny leţící v řádcích měly status variabilní. Znamená to tedy, ţe v případě směny jedné měny na druhou např. jedné německé marky (1 DEM) na belgické franky připadalo 15,68 BEF, označení kurzu tedy vypadalo takto DEM/BEF. Pokud by však došlo k protnutí dolní nebo horní hranice stanoveného pásma jednou z těchto vybraných měn, byla centrální banka země, u které došlo k protnutí, nucena devizově intervenovat. Vhledem k tomu, ţe jde vţdy o srovnání dvou měn, bylo téţ nutné, aby devizové intervence provedla i centrální banka druhé měny a tím tak stabilizovala daný kurz.24

1.1.4.5 Úvěrové nástroje Centrální banky slabých měny, které v rámci devizových intervencí se pohybovaly na spodní hranici fluktuačního pásma a neměly dostatek vlastních finančních prostředků ke krytí prováděných intervencí, měly moţnost si v rámci EMS tyto prostředky vypůjčit. V případě úvěrových nástrojů se rozlišovala tři různě dlouhá období: velmi krátké (bylo nejvíce pouţívané), krátkodobé a střednědobé, na které bylo moţné si cizí zdroje zapůjčit. Kaţdé období se také lišilo částkou, kterou bylo moţné poskytnout. V následující tabulce na druhé stránce je názorná ukázka jednotlivých úvěrových nástrojů seřazených dle délky zápůjčky a jejich vlastností, které obsahovaly.25

24

Iva Mládenková, Měnová a finanční politika EU Distanční studijní opora, Masarykova univerzita v BrněEkonomicko-správní fakulta, 2005, str. 55-56 25 Zdeněk Šrein, Mechanismy hospodářské politiky evropské unie, Ústí n. L., UJEP-FSE 2008, str. 277-278

20

Tabulka č. 3 - Přehled úvěrových nástrojů EMS Název facility

Vlastnosti Velikost: neomezená. Splatnost: 45 dní, B-N dohodou prodlouţeno na 75 dní od konce měsíce intervencí. Ultrakrátké financování Moţnost prolongace dvakrát o 3 měsíce. Podmínky: ţádné Very Short-Term Financing Krátkodobá peněţní výpomoc Velikost: 7,9 mld. ECU celková dluţnická kvóta, 15,8 mld. ECU celková věřitelská kvóta. Splatnost: 3 měsíce s Short-Term Monetary moţností dvojí prolongace o 3 měsíce. Podmínky: ţádné Support Střednědobá finanční pomoc Velikost: Postupné navýšení na 16 mld. ECU. Splatnost 2 (podpora) Medium-Term aţ 5 let. Podmínky: stanoveny a monitorovány Radou Financial Assistance Ecofin (Support) Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 81

1.1.4.6 Krize EMS Během let 1992-1993 proběhlo EMS hned několik vln kurzových spekulací, které mělo za následek krizi Evropského měnového systému. První takovou to zásadní vlnou, která EMS postihla, byla ta v polovině roku 1992. Tato spekulativní vlna měla za následek přiblíţení britské libry a italské liry ke spodní hraně fluktuačního pásma. I kdyţ zde byla velká snaha zamezit oslabení těchto dvou měn pomocí mohutných intervencí, nakonec po několika měsících usilovné práce dochází k proraţení této spodní hranice a obě měny se tak dostávají mimo pásmo ERM. To bylo také důsledkem jiţ zmiňovaného vystoupení Itálie a Velké Británie z mechanismu směnných kurzů. Destabilizovaný ERM systém však díky těmto problémům začátkem roku 1993 čekala druhá vlna spekulací, která postupně zesilovala aţ do léta toho to roku. Druhá vlna měla za následek nejdříve devalvaci měn Francie, Belgie a Dánska a jejich následného protnutí spodní hranice a tím se tak i tyto měny dostaly mimo pásmo ERM. Vzhledem k této nově vzniklé situaci došlo 2. srpna roku 1993 ke schválení upravených pravidel, které rozšiřovaly fluktuační pásmo z předtím schválených ±2,25% na nových ±15% v rámci členských měn. V tomto ohledu tedy nově vzniklé pásmo téměř navazovalo na plovoucí kurzy.26 Následující tabulka znázorňuje časový harmonogram jednotlivých výkyvů v rámci EMS.

26

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 113 Antonín Brůţek, Evropská Měnová Integrace, VŠE-FMV Praha 2001, druhé vydání, str. 71

21

Tabulka č. 4 - Harmonogram výkyvů EMS 20. 8. 1992 28. 8. 1992 16. 9. 1992 17. 9. 1992 19. 9. 1992 12. 7. 1993 30. 7. 1993 2. 8. 1993

Libra se dostává ke spodní hraně fluktuačního pásma. Lira proráţí spodní hranici pásma. Libra proráţí spodní hranici pásma. Itálie vystupuje z ERM, dánská koruna se dostává ke spodní hraně. Velká Británie vystupuje z ERM. Francouzský frank se dostává ke spodní hraně. Belgický i francouzský frank a dánská koruna proráţí spodní hranici pásma. Fluktuační pásmo se rozšiřuje z ±2,25% na ±15%.

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 113-115

K ustálení vzniklé krize došlo na počátku let 1994-1995, kdy do ERM vstoupil rakouský šilink. Systém tak získal zpátky svou důvěru a oboustranné kurzy jednotlivých měn se pomalu vracely zpět do úzkého pásma. Bohuţel v první polovině roku 1995, došlo ještě k jedné kurzové spekulaci, která měla na svědomí devalvaci španělské pesety a portugalského escuda. To byla však poslední vlna spekulací a teprve poté došlo k úplnému uklidnění na trhu kurzových směn a tím tak konec krize EMS.27

1.1.5 Znovuotevření debaty o EMU Ačkoliv probíhaly na téma EMS bouřlivé debaty ohledně výhrad k tomu, jak společenství fungovalo, byl zde stále zájem posunout se dál. Výhrady vůči fungování systému měla především Francie a Itálie. V rámci memoranda28, které obě země vypracovaly, došlo k vytknutí fungování společného kurzového mechanismu. Jelikoţ prý náklady, které vzniknout v rámci kurzové intervence, nesou měny centrálních bank slabších zemí, ačkoliv restrikci v rámci kurzu provedla centrální banka silně země. Z memoranda nebylo zřetelně jasné, koho se tato kritika týká, ale dalo se vytušit, ţe naráţelo na měnovou politiku Německa. To vzápětí vydalo své stanovisko, které všechny země velmi překvapilo, jelikoţ uznalo kritiku, která vůči němu byla vznesena, a přijalo stanovisko, jimţ by došlo k posunu ve společné evropské měnové unii. Toto se stalo zásadním krokem kupředu, jelikoţ to bylo 27

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 63 28 Memorandum - je neformální záznam nějaké skutečnosti, jednání nebo stanoviska. Uţívá se v právním, diplomatickém, obchodním i vědeckém provozu a můţe mít velmi rozmanité formy.

22

poprvé, kdy Německo ustoupilo ze svých odmítavých postojů. Bylo ochotno vzdát se své silné měny ve prospěch jedné společné měny, ale za předpokladu, ţe centrální měnová autorita bude mít nezávislé postavení. Proti tomuto kroku neměly ţádné námitky ani ostatní země Společenství. Především ty ekonomicky slabší mohly na ústupu Německa v rámci zdrojů pro financování soudrţnosti jenom vydělat. Jedinou zemí, která zůstala s nesouhlasným názorem na obnovenou měnovou integraci stranou, byla Velká Británie.29

1.1.6 Delorsova zpráva Reakce na znovuotevřenou debatu o EMU na sebe dlouho nenechala čekat a v polovině roku 1988 došlo k shromáţdění Evropské rady v Hannoveru, kde došlo k sestavení skupiny nazývané „Výbor pro studium hospodářské a měnové unie v Evropském společenství“30. Tuto skupinu tvořily v čele s tehdejším předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem31, také guvernéři centrálních bank členských zemí spolu se čtveřicí expertů. Zhruba po deseti měsících vydal výbor oznámení nesoucí název Zpráva o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství (Reporst on Economic and Monetary Union in the European Community), téţ nazývaný jako Delorsova zpráva. Spolu s Wernerovou zprávou se tak stala jiţ druhým dokumentem, který měl udat směr vzniku společné měnové unie. Obě zprávy se shodly na tomtéţ a tedy, ţe pro správné fungování měnové unie je důleţité, aby došlo také ke konvergenci hospodářských politik. Byl kladen důraz na efektivnost a konkurence schopnost vnitřního trhu Společenství, a také aby došlo k odstranění posledních překáţek měnové integrace. Jak jíţ bylo zmíněno, dopady v rámci směnného systému byly různé v závislosti na ekonomické síle zemí, tento problém měl být řešen pomocí štědrých nadnárodních programů regionální a strukturální pomoci. Zpráva také obsahovala část tykající se rozpočtů jednotlivých zemí, vytýkala zvyšující se deficity, které byly samozřejmě velkým rizikem v dalším formování měnové unie. Zprvu nebyly nadměrné deficity nijak sankcionovány, pouze docházelo k jejich koordinaci, ale později k zavedení sankcí při porušení nadměrného deficitu došlo. Stejně také jako Wernerova zpráva dělila i tato postup 29

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 67 30 http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication6730_cs.pdf, 23. 11. 2013 31 Jacques Delors (* 20. července 1925 Paříţ) je francouzský ekonom a politik, který byl v letech 1985–1995 předsedou Evropské komise. Během svého předsednictví vedl důleţité reformy rozpočtu a poloţil tím důleţité základy k uvedení společné jednotné měny.

23

vytváření EMU do tří po sobě následujících etap, avšak s jednou výjimkou oproti předchozí zprávě a to, ţe nedošlo k časovému ohraničení vytyčeného postupu.32 Počáteční etapa vytváření EMU začala v první polovině roku 1990. Byla to tzv. přípravná fáze, která měla za cíl posílit koordinaci měnových strategii EMS v rámci Společenství. Tato etapa měla dobudovat společný vnitřní trh nejpozději do konce roku 1992. Teprve nástupem druhé etapy, která byla schválena v říjnu 1990 v Římě na zasedání Evropské rady, mělo dojít k nevyhnutelnému schválení nové legislativy. Následný start druhé etapy byl naplánován na začátek roku 1994. Jednou z jejích priorit bylo vytvoření Evropského systému centrálních bank (ESCB, European Systém of Central Banks), který měl být tvořen centrálními bankami jednotlivých zemí a téţ vytvoření nadřazené Evropské centrální banky (ECB, European Central Bank). Nově vzniklá instituce převzala otěţe nad monetární politikou v rámci společné národní koordinace. „ESCB měla též formulovat obecnou monetární orientaci Společenství, kterou by národní centrální banky promítaly do svých měnových politik. Doporučováno bylo sdružit určitou část devizových rezerv, které by byly využívány při intervencích prováděných v souladu s obecnými vodítky ESCB. Vytvořeny měly být operativní nástroje pro realizaci společné měnové politiky, které by také byly experimentálně ověřovány. V neposlední řadě ESCB měl být vybaven kompetencemi pro harmonizaci povinných minimálních rezerv a standardizaci platebních systémů.“33 Přenesení kompetencí ve druhé etapě za národní monetární politiku na ESCB, se však neshledalo s pozitivním ohlasem německé centrální banky, její námitkou bylo, ţe by tak nebylo zcela jasné, kdo je za co zodpovědný a mohlo by to vyvolat punc nejistoty na finančních trzích. Tato námitka o roli ESCB se tak stala neutuchajícím sporem druhé etapy v Delorsově zprávě. Nebylo tedy tak moţné jasně stanovit časové hledisko druhé etapy. Díky těmto problémům se znovu rozhořela debata dvou názorově odlišných směrů a to „ekonomického“ a „monetaristického“. Na jedné straně ekonomisté v zastoupení Německa a Nizozemska namítaly, ţe délka druhé etapy by měla být z časového hlediska neurčitá a to po dobu, kdy probíhá společný konvergenční proces. Naproti tomu monetaristé v zastoupení Francie a Itálie si stáli za svým názorem, ţe délka druhé etapy by měla být co nejkratší. Tyto neshody proto neumoţňovaly přechod z druhé etapy do té třetí. Ekonomisté také namítali, ţe by měla být přesně daná pravidla, která by zemím s nízkou konvergencí hospodářské politiky

32

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 144 Peter B. Kenen, Economic and Monetary Union in Europe: Moving Beyond Maastricht, Cambridge University Press, 1995, str. 17 33

24

nedovolovala vstup do EMU. Naopak monetaristé měli na toto jiný pohled a oponovali s tím, ţe by měla být pravidla volnější a země s nízkým stupněm konvergence by vstoupit mohly a ve své konvergenci by pokračovaly uţ jako členové EMU. Také Delorsova zpráva se zabývala fluktuačním pásmem a téţ se přikláněla k Wernerově zprávě, která popisovala postupné zúţení pásma aţ do jeho úplného odstranění a tím by tak došlo k postupnému přechodu na pevný kurz. K tomuto kroku mělo dojít současně s přechodem z druhé do třetí etapy.34 Poslední třetí etapa měla uzavírat celou společnou měnovou unii. Spolu s přechodem do třetí etapy mělo dojít k fixaci kurzů jednotlivých členských měn a ESCB měla získat kompletní kontrolu nad monetární politikou celého společenství. ESCB se také měla stát svrchovanou institucí, aniţ by jí bylo moţné jakkoliv na úrovni společenství nějak ovlivnit ať uţ politiky nebo jinak. Měla být institucí dohlíţející na měnovou stabilitu společenství. Zpráva také uznala za moţné fungování měnové unie bez společné měny, fixací stávajících měn ve vzájemném pevném směnném kurzu. Spíše se, ale přikláněla na stranu zavedení společné měny, ta by významně sníţila vzájemné transakční náklady spojené se směnou a také by byla finálním završením společné měnové unie. Vyvstala také otázka, zdali je jednotka ECU vhodným kandidátem jak by měla vypadat příští společná měna. Ačkoliv totiţ byla měna ECU hojně vyuţívána na některých finančních trzích, byla například „privátní“ ecu v některých zemích administrativně omezována. „Administrativní diskriminace privátního ecu, zjevná při srovnání s národními měnami, spočívala např. v tom, že v některých zemích (Německo, Portugalsko a Španělsko) peněžní jednotce ecu nebylo přiznáno postavení zahraniční měny, což bránilo soudům uznávat ji jako regulérní prostředek platebního vypořádání. V jiných zemích (Francie a Nizozemsko) platil zákaz uvádění cen v zahraničních měnách, jenž se vztahoval též na ecu, což komplikovalo používání této jednotky pro cenové kotace na devizových burzách. Největší problém byl však spatřován v absenci právní kontinuity kontraktů denominovaných v ecu po ustavení měnové unie. Odstranění veškerých restrikcí vůči ecu proto náleželo k hlavním úkolům první etapy.“35 Byla zde snaha posunout jednotku ECU na místo budoucí společné měny, proti tomu kroku se však znovu projevilo Německo. Namítlo, ţe se jedná o měnu, která není pevně spojena s určitým národním hospodářstvím a tím dochází ke špatné přehlednosti měnové politiky a můţe být inflačním rizikem, které zatím není vidět. Nakonec byl tedy tento krok zamítnut. Návrhy, které v rámci 34

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 69 35 Emmanuel Apel, European Monetary Integration 1958-2002, London, Routledge, 1998, str. 159

25

Delorsovy zprávy vznikly, bylo moţné hodnotit velmi pozitivně, jelikoţ většina z nich poté našla uplatnění v rámci Maastrischtské smlouvy. Nakonec tento dokument byl tedy velmi pozitivním přínosem pro další posun při budování společné měnové unie.36

1.1.7 Evropské zasedání a Maastrichtský Summit Zatěţkávací zkouškou Delorsovy zprávy bylo shromáţdění Evropské rady, které proběhlo polovině roku 1989 v Madridu. Rada se usnesla, ţe při budování společné měnové unie by se mělo postupovat, přesně tak jak nastínila Delorsova zpráva. Mělo tedy dojít k započetí první etapy, jak bylo plánováno a to tedy na první polovinu roku 1990. Bylo také potřeba, aby došlo k sestavení legislativního rámce, který byl nezbytnou součástí dalšího vývoje. Následně také mělo dojít k vyřešení sporných otázek, aby bylo vůbec moţné postoupit do druhé etapy budování. Ta měla být původně podle plánu zahájena v roce 1993, nakonec došlo na ţádost Španělska o roční odklad do roku 1994. Jak bylo jiţ uvedeno výše, ke schválení započetí druhého stadia došlo v roce 1990 v Římě. Jediný země, která s tímto krokem nesouhlasila, byla Velká Británie. Stále zde také byl spor dvou názorově odlišných směrů, který bylo třeba před dalším postupem vyřešit. Jak uţ bylo řečeno, Německo spolu s Nizozemskem se zasazovaly o vysoký stupeň konvergence zemí v měnové unii. Proto došlo k vypracování tzv. hodnotících kriterií, ty byly v průběhu dvou etap sledovány, a pokud nedošlo k jejich naplnění země, která tyto kritéria nesplňovala, nebyla dále vpuštěna do závěrečné třetí etapy měnové unie. Kritéria hodnocení byla rozdělena na čtyři části: I. II. III.

Prokázat vysoký stupeň cenové stability. Demonstrovat udržitelnost vládní fiskální pozice. Alespoň po dva roky udržovat kurz bez devalvace centrální parity v normálním fluktuačním rozpětí EMS.

IV.

Doložit trvalost konvergence chováním dlouhodobých úrokových sazeb.37

K zahájení poslední etapy měnové unie by tedy nemělo dojít v určitém předem stanoveném časovém úseku, ale aţ poté co většina zemí splní tyto kritéria. Teprve poté by mohlo dojít ke 36 37

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 146 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 148

26

stanovení data jejího započetí. Kdyby ke splnění kritérii naopak nedošlo, byla by třetí etapa odsunuta na později. Velká Británie se v tomto směru téţ zasadila o to, aby země, které kritéria pro vstup do třetí etapy splnila, se mohla sama dobrovolně rozhodnout, zdali do měnové unie vstoupí či nikoliv. Tomuto kroku se naopak bránil druhý směr v zastoupení Francie a Itálie, jelikoţ v něm částečně viděl moţnost Německa případně z měnové unie vystoupit. Domnívaly se, ţe proces konvergence by v rámci EMU probíhal rychleji neţ mimo něj. Proto se zasazovaly o to, aby došlo k vytvoření časového harmonogramu budování společné měnové unie. Ten by totiţ měl za následek domnělou změnu v chování zemí a ty by o to více byly tlačeny konvergovat své ekonomiky. Kdyby k tomu kroku naopak nedošlo, mohlo by se stát, ţe dojde k zastavení v dalším vývoji. Tento spor se vlekl dlouhou dobu a teprve aţ ke konci Maastrichtského summitu došlo k dohodě. Německo nakonec ustoupilo nárokům Francie a shledalo je jako oprávněné. Téţ se vzdalo moţnosti dobrovolně se rozhodnout, zdali do měnové unie vstoupí nebo ne. V tomto směru nakonec došlo i k rozhodnutí, ţe země by neměly mít právo, zdali se budou či nebudou účastnit měnové unie, a proto tento poţadavek měla moţnost uplatnit pouze Velké Británie. Podmínka ústupku Německa však byla v tom, ţe na konci roku 1996 dojde ke zhodnocení zemí dle stanovených kritérií a pokud budou vyhodnocena kladně v rámci společenství, přijde na řadu následně stanovení pevného data, kdy započne budování třetí a tím poslední etapy. Pokud však bude hodnocení negativní v rámci společenství, poté bude závěrečná třetí etapa samovolně spuštěna jenom v rámci těch zemí, které hodnotící kriteria splňují.38

1.1.7.1 Maastrichtská smlouva V závěru konání Maastrichtského summitu po mnoha a mnoha všelijakých dohodách a oboustranných ústupcích nakonec došlo k dohodě, jak by měl vypadat závěrečný text, podle kterého by se mělo společenství řídit v rámci budování společné hospodářské a měnové unie. Tato smlouva nesla název Smlouva o Evropské unii (TEU, Treaty on European Union). Představení závěrečného textu této smlouvy předcházely tří významné události. První z nich je konec roku 1991, kdy v Maastrichtu zasedala Evropská rada a kdy došlo ke schválení závěrečného textu. Druhou je začátek roku 1992, kdy došlo k opětovnému zasedání Evropské rady a podpisu schválené smlouvy. A poslední třetí událostí je konec roku 1993, kdy po 38

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 149

27

ratifikaci (schválení) smlouvy vchází její text v platnost. Budování společné evropské měnové unie v rámci tzv. Maastrichtské smlouvy bylo rozvrţeno do několika zásadních bodů. Vytvoření společné měnové unie mělo být rozvrţeno ve třech etapách, s tím, ţe kaţdá etapa měla jasné časové ohraničení a pevně vytyčené cíle, kterých mělo být dosaţeno. 1. ledna 1999 bylo stanoveno jako nejpozdější datum zahájení třetí a tím poslední etapy vzniku evropské měnové unie. Z hodnotících kritérii byla vypracována tzv. konvergenční kritéria, která musela být splněna kaţdou zemí, jeţ měla zájem účastnit se společné měnové unie. Členství ve společné měnové unii bylo v rámci Společenství povinné, jedinou výjimku se měnové unie neúčastnit si opatřila Velká Británie a Dánsko. Jako hlavní institucí společné měnové unie měla být Evropská centrální banka, jeţ se měla starat o cenovou stabilitu. Teprve čas měl však ukázat, jak si na tom Maastrichtská smlouva v rámci budování měnové unie stojí. Prvním zádrhelem například byla ratifikace v členských zemích, která se neobešla bez potíţí, ne všude totiţ došlo k jejímu schválení hned na poprvé, v některých zemích dokonce byla napadena stíţností u ústavního soudu. Dalšímu problému čelila v jiţ zmíněné krizi v roce 1992-1995. Měnovou unii tedy čekalo dlouhé období plné nepředvídatelných nástrah.39

1.1.7.2 Maastrichtská kritéria Součástí Maastrichtské smlouvy byla jiţ zmíněná tzv. hodnotící kritéria, která v této smlouvě byla nazvána jako maastrichtská kritéria nebo také konvergenční kritéria. Jednalo se o kritéria, která byla souhlasně schválena oběma názorovými směry a měla za cíl úspěšně posoudit zdali země, která chce být součásti měnové unie, vykazuje vysokou úroveň konvergence a téţ makroekonomické vyrovnanosti. Pokud by země tato kritéria úspěšně splnila, měla by cestu do měnové unie otevřenou, pokud by však kritéria nesplnila, cesta do měnové unie by se jí tím zavřela. Konvergenční kritéria měla 5 bodů, která měla být pro úspěšný vstup do EMU zásadní.40

39 40

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 152 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 159

28

1.1.7.3 Dosaţení vysokého stupně cenové stability Prvním konvergenčním kritériem bylo dosaţení vysokého stupně cenové stability. Mělo se jednat o míru inflace, která nepřevyšuje během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu do měnové unie o více neţ 1,5% míru inflace tří členských zemí, jejichţ cenová stabilita patří mezi nejniţší ve společenství. Inflace se v tomto případě měří prostřednictvím indexu spotřebitelských cen. Toto konvergenční kritérium tedy bylo pevně spjato s tím vykazovat co nejmenší inflaci. V té době však nikdo nepředpokládal s tím, co kdyţ země mající zájem účastnit se měnové unie nevykazuje inflaci, ale deflaci. Tato skutečnost váţně nastala, a proto bylo třeba jasně určit, ţe v tomto ohledu se v kritériu nepochybně mluví pouze o inflaci a tedy růstu cen nikoliv deflaci, která má na opak za následek sníţení cen. Bylo také třeba určit, jak se bude posuzovat nejniţší inflace tří členských zemí. V tomto ohledu by totiţ mohlo dojít k tomu, ţe při posouzení se vybere pouze jedna země ze tří zvolených a to ta s nejniţší mírou inflace. Aby se tomuto spornému bodu předešlo, byla inflace těchto třech vybraných zemí zprůměrována pomocí váţeného aritmetického průměru a tím tak vyšlo číslo, na kterém se podílely všechny země a ne pouze jedna. K tomu číslu se pak přičetla povolena odchylka ve výši 1,5%. Tato odchylka byla stanovena na základě průzkumu jako doznívající odchylka inflace v případě provedené změny v měnové politice. Aby bylo moţné posoudit inflaci v jednotlivých zemích bylo třeba vytvořit jednotný systém, podle kterého se budou posuzovat spotřebitelské ceny. Proto v tomto směru došlo v roce 1995 Eurostatem41 k vytvoření tzv. harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP, Harmonised Index of Consumer Prices). Nevycházelo se však z meziročních přírůstků indexu jak bylo zvykem, ale z jeho průměrné hodnoty za dvanáct po sobě jdoucích měsíců.42

41

Eurostat - je statistickým úřadem Evropské unie. Je organizační sloţkou Evropské komise na úrovni generálního ředitelství. Úkolem Eurostatu je předkládat harmonizovaná statistická data na úrovni celé EU a zároveň poskytovat statistické srovnání regionů a členských států. 42 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 162

29

1.1.7.4 Udrţitelnost vládní fiskální pozice Druhým zásadním konvergenčním kritériem byla udrţitelnost vládní fiskální pozice. Pokud by tomu tak nebylo, důsledek nedodrţení koordinace fiskální pozice jednotlivých států se můţe odrazit např. v inflaci. Je to dáno tím, ţe vláda tvoří poměrnou část celkové poptávky a pokud vláda zvyšuje své výdaje na spotřebu, zesilují se tak tlaky, které následně ovlivňují i inflaci. V reakci na tuto situaci musí ECB zasáhnout zvýšením úrokových sazeb v celém společenství a tím tak dochází k ovlivnění všech a ne pouze státu, který svou neopatrností tuto situaci způsobil. Dalším problémem můţe být financování vzniklého deficitu pomocí dluhových instrumentů, v tomto důsledku dochází k přílivu zahraničních investorů a tím tak dojde k posílení společné měny. Přesunutí finančních prostředků do dluhových nástrojů jednoho státu má také za důsledek pokles investic domácností v ostatních státech. Pokud by tedy došlo aţ k té situaci, ţe vláda, která se nadměrně zadluţuje, nemá na splacení svých závazků, v rámci společné měnové unie by to mělo za následek, ţe krize zasáhne celou unii a ne pouze člena, který je za toto zodpovědný. Jediným kloudným řešením by v tomto ohledu tedy byly finanční výpomoci, které by alespoň z části zmírnily dopad fiskální expanze neukázněného člena společenství.43 V důsledku vzniku těchto moţných rizik byla součástí tohoto konvergenčního kritéria tzv. procedura při nadměrném schodku (Excessive Deficit Procedure) více příloha č. 1. Pokud by tak země společenství vykazovala schodek, tím pádem by tedy porušovala své závazky vůči unii podepsané v Maastrichtské smlouvě, měly instituce Společenství moţnost poţadovat její nápravu. Rozpočtový deficit měl stanovený limit a ten činil 3% z veřejného sektoru na HDP, zatímco limit veřejného (vládního) dluhu na HDP činil 60%. V případě, ţe by došlo k překročení stanovených limitů výjimečně nebo jen na přechodnou dobu či by došlo ke kolísavému přibliţování ke stanovené hranici 3% nebo 60%, nebylo to povaţováno za porušení daného kritéria. Ačkoliv byla jasně daná pravidla, která stanovovala hranici deficitů rozpočtu v dané výši 3% a 60%, stále hlavní slovo v případě rozhodování zda-li bude země, která si svojí neopatrností přivodila deficitní stav, potrestána a jakým způsobem tak bude učiněno měla Evropská komise. Udrţitelnost vládní fiskální pozice nebyla tak jako ostatní maastrichtská kritéria pouze jednoúčelová, tedy neměla slouţit pouze v případě vstupu do měnové unie, ale měla se stát dlouhodobým podpůrným programem. Měla tedy za úkol do

43

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 162

30

budoucna zakázat nejenom očekávaným členům, ale i všem dosavadním členským státům nadměrné deficity.44

1.1.7.5 Dodrţování normálního fluktuačního rozpětí Třetím konvergenčním kritériem bylo dodrţování normálního fluktuačního rozpětí. V Maastrichtské smlouvě bylo toto kritérium specifikováno takto: země, která má zájem ucházet se o účast v měnové unii, má povinnost udrţovat povolené fluktuační pásmo mechanismu směnných kurzů (ERM) po dobu dvou let před rozhodnutím o vstupu a zároveň nesmí v tomto období devalvovat svůj měnový kurz vůči měnám ostatních členských států. K omezení devalvace své měny vůči měnám ostatním bylo přistoupeno z toho důvodu, ţe země, která je členem měnové unie, nemá moţnost cenově zvýhodnit své vývozce. Nemohlo by tak dojít k situaci, ţe země, která chce být potencionálním členem měnové unie, těsně před vstupem záměrně znehodnotí svou měnu vůči měnám ostatním a tím tak před vstupem do unie poskytne konkurenční výhodu pro své vývozce oproti ostatním. Toto kritérium tedy kladlo důraz na to, aby země, která chce být budoucím členem měnové unie, se stala součástí kolektivního kurzového mechanismu, který má stanovený normální fluktuační pásmo ve výši ±2,25%. Jedinou výjimku v tomto ohledu měly měny, které dočasně vyuţívaly fluktuační pásmo ve výši ±6%, ty však musely počítat s tím, ţe budou později nuceni přejít k fluktuačnímu pásmu ve výši ±2,25%. A také nesmělo během dvou let, kdy byla země sledována, dojít k devalvaci měny. Během let 1992-1995 však ERM zasáhla krize (viz. podkapitola 1.1.4.6 Krize EMS), v tomto ohledu bylo tedy třeba vytvořit nový všestrannější systém kurzových mechanismů a tak vznikl kurzový mechanismus označovaný téţ ERM II.45 Systém kurzových mechanismů ERM II měl být téţ pomocí zemím, které měly zájem do budoucna se účastnit měnové unie, a byly přitom v prvotním stádiu procesu konvergence, jelikoţ starý systém kladl příliš vysoké intervenční poţadavky. Evropský měnový institut46

44

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 168 Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna, Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav Brno 2009, str. 90 45 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 176 46 Evropský měnový institut (EMI) - zaloţen 1. ledna 1994 byl vytvořen s cílem posilování měnové spolupráce mezi státy EU, byl předchůdcem ECB.

31

měl tedy za úkol vypracovat podklady fungování ERM II. Ty byly následně představeny na konferenci Evropské rady v polovině roku 1997 v Amsterodamu. Bylo stanoveno, ţe systém ERM II nahradí doposud pouţívaný a jiţ ne plně vyhovující systém ERM počátkem zahájení 3. etapy budování měnové unie s těmito hlavními znaky: „Účast v ERM II bude dobrovolná a nárokovatelná každou členskou zemí Společenství, která nepoužívá společnou měnu. Mnohostranný charakter ERM fungující na bázi paritní mřížky bude převeden na hvězdicovitou strukturu (hub-and-spoke), tj. na soustavu bilaterálních kurzových ujednání mezi ECB na jedné straně a národními centrálními bankami na straně druhé. Jako jednotný standard budou uplatněna široká fluktuační pásma ±15% s paritami vymezenými pomocí kurzů národních měn vůči společné měně. Země s dobrými výsledky konvergence, posuzované případ od případu, si budou moci individuálně sjednat s ECB užší než standardní oscilační rozpětí s intervenční podporou na okrajích pásma. Zachovány budou v principu neomezené intervence na okrajích pásma, každá ze stran dohody však bude moci účast na intervencích odmítnout, pokud by se domnívala, že by těmito finančními operacemi ohrožovala cenovou stabilitu. Při obraně pevného kurzu měl být důraz položen na aktivní politiku úrokových sazeb a na včasné přestavování parit, přičemž ECB obdržela mandát iniciovat příslušnou proceduru, jež měla zůstat přísně důvěrná. Potvrzen byl minimálně dvouletý pobyt v ERM II jako nutný předpoklad ke vstupu do EMU, a to včetně diskvalifikujícího účinku devalvace během dvouleté zkušební lhůty.“47

1.1.7.6 Trvalost konvergence odraţená v úrokových sazbách Předposledním konvergenčním kritériem byla trvalost konvergence odraţená v úrokových sazbách. Pro posouzení tohoto konvergenčního kritéria měl být pouţit teoretický model, který měl být odrazem skutečných výnosů dlouhodobých dluhopisů na předpokládanou výši inflace, velikost devalvace a v neposlední řádě moţnost dluţníka splatit své závazky. Země, 47

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 178

32

která se tak ucházela o měnovou unii, musela prokázat svoji dlouhodobou cenovou a kurzovou stabilitu na poli sbliţování dlouhodobých výnosů. Tím, ţe by ke konvergenci bylo přistoupeno včas, by téţ došlo k zamezení obrovského promíchání portfolií, které jinak mohlo vzniknout v případě, ţe ke konvergenci dojde aţ v samotném závěru, před vznikem měnové unie. Bylo totiţ snadno spočitatelné a finanční trhy by byly první, které by toho vyuţily, ţe v měnové unii nevznikalo kurzové riziko, nebylo by jiţ tedy třeba drţet méně úročené dluhopisy na úkor těch lépe úročených. To mohlo zapříčinit výkyvy na měnovém trhu a tím i moţný vznik další krize, coţ při zahájení měnové unie by nebylo bráno jako příliš dobrý signál. Znění v případě tohoto maastrichtského kritéria vypadalo takto: úroveň dlouhodobých úrokových sazeb nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu o více neţ dva procentní body průměr ve třech cenově nejstabilnějších členských zemích společenství. Jako podklad úrokových sazeb měly být vzaty dlouhodobé vládní obligace se splatností do deseti let, jelikoţ se jedná o velice likvidní cenné papíry, které nejsou přespříliš ovlivněny opatřeními vlád. Největší smysl však úrokové kritérium dostalo, aţ v době kdy došlo ke zvýšení fluktuačního pásma z původní hodnoty ±2,25% na nových ±15%. Jelikoţ při původní hodnotě ±2,25% byla povolená hodnota dvou procent značně omezující. Pokud by však země těsně před vstupem do měnové unie znehodnotila svou měnu vůči měnám ostatním a finanční trhy by na to zareagovaly a přesunuly své prostředky do úrokových diferenciálů48 se zvýšenou sazbou, došlo by tak k překročení povolené hranice dvou procent. Toto kritérium však bylo přijato velmi kriticky, jelikoţ ho mnozí označovali jako duplicitní. Domnívali se, ţe pro úrokovou konvergenci stačí pouhá zaručenost toho, ţe se daná země bude účastnit měnové unie, čímţ nebylo potřeba brát ohled na vývoj v plnění dalších konvergenčních kriteriích. Protoţe ve společné měnové unii existuje jenom jedna míra úrokových sazeb pro zvolenou kategorii rizika. Maastrichtská smlouva však jasně stanovovala, ţe pro vstup do měnové unie je třeba splnit inflační, fiskální, kurzové a také úrokové kritérium.49

48

Úrokový diferenciál - rozdíl mezi úrokovou mírou v tuzemsku a zahraniční. Pokud je tato míra vyšší v tuzemsku, jedná se o kladný diferenciál. V opačném případě mluvíme o záporném úrokovém diferenciálu. 49 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 180

33

1.1.7.7 Nezávislé postavení centrální banky Posledním konvergenčním kritériem je nezávislé postavení centrální banky. Spíše neţ za ekonomické kritérium lze ho označit jako kritérium legislativní. Jelikoţ kaţdá uchazečská země, která chce být členem měnové unie, musí upravit svoji legislativu tak, aby obsahovala část o nezávislém postavení centrální banky. Jak jiţ bylo zvykem, došlo i zde ke střetu dvou názorových skupin. Několik zemí včetně Velké Británie a Francie mělo výhrady vůči vytvoření pomyslné bariéry mezi centrální bankou a vládou daných zemí uţ jen proto, ţe se jednalo o něco nového v demokraticky zaloţené společnosti s institucionálním základem. Z pohledu politik zaloţených především na tradici a téţ demokraticky vyhlíţejících bylo nemyslitelné vzdát se své odpovědnosti za hospodářskou politiku, jejíţ součástí je i téţ měnová politika. Přenechat tedy rozhodování o úrokových sazbách, které je nedílnou součástí hospodářské politiky vlády, na nezávislé centrální instituci, bylo bráno jako součást ztráty demokratického projevu. Naopak druhá názorová skupina v čele s politickou tradicí Německa, jeţ byla na začátku dvacátých let minulého století ovlivněna hyperinflací a následně fašistickou vládou, přenechávala všechna svrchovaná rozhodnutí na německé centrální bance. Centrální banka Německa tedy měla ustanovení v zákoně, které ji opravňovalo rozhodovat o cenové stabilitě a tím tak udrţovat stabilní hospodářský růst. Centrální banka měla být téţ politicky nezávislá, coţ jí dodávalo punc hodnověrnosti. Tento názor měl i svůj historický předpoklad, jelikoţ marka byla pevnou a velmi důvěryhodnou měnou a Německo bylo z tohoto pohledu označováno jako tahounem evropského rozvoje. Proto také při vyjednávání o tom jak má vypadat budoucí institucionální základ měnové unie společenství jasně dávalo najevo, ţe příkladem by mělo být právě ono a nikdo jiný.50 Najít v těchto dvou názorových skupinách schodu nakonec nebyl tak velký problém, jak se původně předpokládalo, neboť se stalo celosvětovým trendem přenechávat nezávislost centrální bance a tím tak podporovat cílování inflace.51 Oběma názorovým skupinám, které se podílely na vyjednávání, bylo téţ jasné, ţe nezávislost společné evropské centrální banky od 50

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 184 Cílování inflace - jedná se o aktivní a přímé formování inflačních očekávání, centrální banka s jistým předstihem veřejně vyhlásí inflační cíl, o jehoţ dosaţení bude usilovat. Tento reţim zahrnuje do svého rozhodovacího schématu podstatně větší mnoţství informací neţ jen měnový kurz nebo peněţní agregáty, např. také trh práce, dovozní ceny, ceny výrobců, mezeru výstupu, nominální a reálné úrokové sazby, nominální a reálný měnový kurz, hospodaření veřejných rozpočtů apod. 51

34

evropských a vládních institucí nemůţe v budoucnu vést k různým střetům názorů jednotlivých národních uskupení a můţe tak bez okolků vykonávat svou měnovou politiku. Evropská centrální banka se tak stala plně nezávislou institucí. Evropská centrální banka však potřebovala pro svou plnou funkčnost, aby měly svou nezávislost téţ ostatní národní centrální banky, společně totiţ vytvářely Evropský systém centrálních bank. Maastrichtská smlouva proto stanovila povinnost kaţdé členské zemi, ve druhé etapě ač se později stane či nestane součástí společné měnové unie úpravu legislativy podle Evropského systému centrálních bank. Jedinou výjimku v tomto ohledu měla Velká Británie. Od hodnocení ostatních ekonomických konvergenčních kritérii se toto lišilo především tím, ţe pro jeho přezkoumání bylo třeba provést podrobnou kontrolu legislativního rámce, který měl nezávislost centrální banky na starosti.52

1.1.8 Závěrečná část příprav spějící ke společné měně Stejně jako jiţ dříve na Wernerův výbor tak i nyní čekalo na Maastrichtskou smlouvu, která měla být cestou ke společné měnové unii a tím společné měně, hned několik počátečních problémů. Tím prvním bylo referendum v Dánsku, které se neshledalo s příliš pozitivním ohlasem na vznik společné měny, a občané se k němu vyjádřili zamítavým postojem. Druhý problém zasáhl celé společenství, které čelilo tlaku sílící kurzové spekulace přeskakující z jedné měny na druhou. To mělo za následek úpadek systému ERM. Téţ zde byly rozdíly v tom jak se vyrovnat s recesí. Německo se tento problém snaţilo řešit pomocí vysokých úrokových sazeb a naopak ostatní země v čele s Francii tento problém řešily pomocí nízkých úrokových sazeb. Ačkoliv začátky byly pro všechny velmi těţké, snahou bylo stále i přes tyto nezdary pokračovat a nepolevovat ve svém odhodlání vytvořit měnovou unii uţ jen proto, ţe v případě neúspěchu by to byla zásadní rána pro budování společného vnitřního trhu.53

52 53

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 185 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 204

35

1.1.8.1 Zakládající členové EMU Před zahájením závěrečné třetí etapy budování EMU bylo třeba zhodnotit, jak země plní odsouhlasená maastrichtská kritéria a zdali přechodu do dalšího stadia v tomto ohledu nic nebrání. Proto 1. května roku 1998 došlo k zasedání rady Ecofin54, která měla posoudit zdali všechny země splnily druhé konvergenční kritérium udrţitelné vládní fiskální pozice. Kromě Řecka toto kritérium splnily všechny země. Rada tedy dala zelenou všem zemím kromě jiţ zmíněného Řecka a Švédska, které neměly splněny všechny předpoklady. Jediné dvě země Velká Británie a Dánsko si vyjednaly z tohoto ustanovení výjimku. Následně 2. května se sešli všichni političtí představitelé jednotlivých členských států a dohodli se na zahájení třetí etapy se všemi zeměmi, které splnily potřebné podmínky. Díky této pozitivní zprávě mohl o měsíc později tedy 1. června začít fungovat Evropský systém centrálních bank vedený Evropskou centrální bankou, který měl převzít otěţe společné měnové politiky.55 Následující tabulka názorně ukazuje členské země, které se budou podílet na zakládání evropské měnové unie včetně plnění jejich konvergenčních kritérií. Tabulka č. 5 - Kvalifikace pro ustavení EMU Země Limitní hodnota Belgie Dánsko Finsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Španělsko Švédsko Velká Británie

Inflace 2,7 1,4 1,9 1,3 1,2 1,2 1,8 1,4 1,4 1,8 1,8 1,1 5,2 1,8 1,9 1,8

Maastrichtská kritéria Sazby Deficit Dluh 7,8 -3,0 60 5,7 -2,1 122,2 6,2 0,7 65,1 5,9 -0,9 55,8 5,5 -3,0 58,0 6,2 0,9 66,3 6,7 -2,7 121,6 5,6 1,7 6,7 5,6 -2,7 61,3 5,5 -1,4 72,1 6,2 -2,5 62,0 5,6 -2,5 66,1 9,8 -4,0 108,7 6,3 -2,6 68,8 6,5 -0,8 76,6 7,0 -1,9 53,4

ERM ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ne ano ne ne

Zakladatel ano ne ano ano ano ano ano ano ano ano ano ne ano ne ne

Zdroj: vlastní graf. zpracování, data: O. Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, s. 214 54

Ecofin - Rada pro hospodářské a finanční věci (The Economic and Financial Affairs Council – ECOFIN ) je jednou z deseti formací Rady Evropské unie. Účastní se jí ministři financí a hospodářství členských států EU, Evropská komise, Evropská centrální banka a dle potřeby Evropská investiční banka. 55 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 216

36

1.1.8.2 Zavedení bezhotovostního eura Tento krok nemohl obyčejný člověk postřehnout, ač zavedení eura bylo naplánováno na 1. ledna roku 1999, pro obyvatele společenství nebylo moţné v tento den pocítit nějakou změnu. Vše nadále fungovalo jako doposud, lidé tedy mohli platit i nadále svými dosavadními mincemi a bankovkami. Došlo pouze k právní přeměně dosavadních národních měn na společnou měnu euro v určitém přepočítacím kurzu v písemné podobě.56 V následující tabulce si ukáţeme, jak přepočítací kurzy vypadaly. Tabulka č. 6 - Přepočítací kurzy mezi eurem a národními měnami Měna Belgický frank Finská marka Francouzský frank Irská libra Italská lira Kyperská libra Lucemburský frank Maltská lira Německá marka Nizozemský gulden Portugalské escudo Rakouský šilink Řecká drachma Slovenská koruna Slovinský tolar Španělská peseta

Kód měny 1 EUR = BEF 40,3399 FIM 5,94573 FRF 6,55957 IEP 0,78756 ITL 1936,27 CYP 0,585274 LUF 40,3399 MTL 0,4293 DEM 1,95583 NLG 2,20371 PTE 200,482 ATS 13,7603 GRD 340,75 SKK 30,126 SIT 239,64 ESP 166,386

Zavedení eura 1.1.1999 1.1.1999 1.1.1999 1.1.1999 1.1.1999 1.1.2008 1.1.1999 1.1.2008 1.1.1999 1.1.1999 1.1.1999 1.1.1999 1.1.2001 1.1.2009 1.1.2007 1.1.1999

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 214

Změna, kterou obyčejný člověk nepocítil, však proběhla na rovině zakládajících členských zemích, ty se tímto krokem vzdaly vlastní měnové politiky za účelem vytvoření společné eurozóny téţ nazývané oblastí eura. O nově vzniklou oblast se záhy začala starat zaloţená instituce a tou byla Evropská centrální banka. Ačkoliv byly mezi eurem a národními měnami přepočítací kurzy, měly všechny země společnou jednotnou pevně zafixovanou úrokovou sazbu. Eurozóna tak byla posledním krůčkem před nahrazením národních měn eurem.57

56 57

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 221 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 222

37

1.1.8.3 Scénář zavedení eura Konečné zavedení eura mělo proběhnout ve třech fázích. K zahájení první fáze A mělo dojít ještě před vstupem do třetí etapy měnové unie. Tedy v době kdy budou známi její členové. Bylo třeba totiţ nejdřív vystavět základnu měnové politiky, zahájit výrobu euro bankovek a mincí atd. Fáze A měla trvat zhruba 8 měsíců. Druhá fáze B, jeţ měla odstartovat stejně jako třetí etapa, byla předzvěstí zavedení hotovostního eura. Měla za úkol implementovat euro v bezhotovostním styku s tím, ţe jednotlivé národní měny budou nadále obíhat tak jak je zvykem v hotovostním i bezhotovostním styku společně. Tato fáze měla trvat po dobu následujících tří let. Závěrečná třetí fáze C měla odstartovat výměnou euro bankovek a mincí za bankovky a mince národních měn. Tato poslední etapa měla trvat zhruba dva měsíce a byla označována jako duální cirkulace, jelikoţ by národní měny měly být v tomto časovém úseku postupně nahrazeny eurem. Po dokončení třetí závěrečné fáze by jiţ všechny země eurozóny pouţívaly výhradně ve všech platebních stycích společně zvolenou měnu euro.58 V následujícím obrázku si ukáţeme, jak jednotlivé fáze probíhaly.

Obrázek č. 3 - Stádia a fáze budování EMU Zdroj: Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 225 58

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 225

38

1.1.8.4 Finální výměna oběţiva Závěrečná a téţ finální část směny národních měn za euro bankovky a mince byla největší výměnou finančních prostředků v historických dějinách, kterou svět doposavad nepoznal. K jejímu odstartování došlo 1. ledna roku 2002. Pro tuto operaci bylo třeba vyprodukovat čtrnáct a půl miliardy euro bankovek a padesát šest miliard euro mincí. Z pohledu takto kolosální operace nebylo náročné pouze vyhotovit tento obrovský objem prostředků, ale také je následně rozdistribuovat do všech členských zemí měnové unie. Další obrovskou transakcí bylo téţ staţení jednotlivých doposud platných národních bankovek a mincí a zajistit jejich následnou likvidaci. V členských zemích společenství totiţ obíhalo kolem čtyřiceti miliard bankovek a mincí jednotlivých národních měn. Nedílnou součástí výměny oběţiva bylo také třeba důsledně informovat své občany, jelikoţ taková to směna během krátkého období nesla určitá bezpečnostní rizika. Padělatelé byly schopni totiţ vyuţít neznalosti obyvatel z nově distribuovaného společného platidla a mohli tak snadno zneuţít jejich nevědomosti. Uţ 3. ledna 2002 Evropská komise uvedla, ţe téměř všechny bankomaty v Evropské unii vydávají pouze euro bankovky a více jak polovina všech hotovostních operací probíhá v nově vzniklé měně. Následně téhoţ roku v srpnu komise uvedla, ţe nyní ve všech zemích jediným zákonem uznávaným platidlem se stalo pouze euro. Zavedení nové společné měny eura tedy bylo posledním krokem k dokončení dříve započatého budování jednotné evropské měnové unie.59

59

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace, Praha: C. H. Beck 2008, str. 227

39

2 ROZŠIŘOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE – ZEMĚ, KTERÉ POUŢÍVAJÍ EURO A NEJSOU V EUROZÓNĚ. 2.1 Rozšiřování Evropské měnové unie Jak jiţ bylo zmíněno v podkapitole 1.1.8.1 (Zakládající členové EMU), Evropskou měnovou unii zaloţilo jedenáct členů, jenţ splnili všechna maastrichtská kritéria potřebná pro vstup do nově zaloţené instance. Během několika následujících let došlo ke splnění vytýčených kritérií dalšími členskými zeměmi Evropské unie. V současné době má tak Evropská unie dvacet osm oficiálních členů, z nich však pouze osmnáct převzalo jako svou jedinou platební jednotku k uskutečňování hotovostních a bezhotovostních transakcí měnu eura. Mezi jedenáct zakládajících členů z roku 1999 tak nově přibylo sedm „nováčků“, kteří měli zájem taktéţ pouţívat euro jako svou platební jednotku. První zemí, která přijala nově euro jako platební nástroj, se stalo Řecko, kterému se podařilo po prvním nezdaru v roce 1999 naplnit všechny maastrichtské poţadavky teprve aţ v roce 2001. Druhou zemí, jeţ rozšířilo řady eurozóny bylo v roce 2007 Slovinsko. Třetí a čtvrtou zemí přistupující do eurozóny byly v roce 2008 Kypr a Malta. Pátou zemí v roce 2009 bylo Slovensko. Předposlední šestou zemí doposud rozšiřující řadu eurozóny bylo v roce 2011 Estonsko. K poslednímu rozšíření řad eurozóny došlo sedmou zemí teď čerstvě v roce 2014 a jedná se o Lotyšsko.60 Tyto všechny státy jak zakládající tak nově příchozí spojuje to, ţe se nalézají na jednom kontinentě a tím je Evropa. Existují zde však i výjimky a těmi jsou území, která sice neleţí v Evropě nýbrţ různě po světě, ale i tak je lze zařadit mezi členská území Evropské unie a tím potaţmo i Evropské měnové unie čili eurozóny. Jedná se totiţ o území některých členských států, kteří uţ členy eurozóny dávno jsou. Pro zajímavost v těchto oblastech přebývá zhruba 4 500 000 obyvatel, coţ z mého pohledu není zrovna nezanedbatelné číslo.

60

http://europa.eu/about-eu/basic-information/money/euro/index_cs.htm, 18. 1. 2014

40

Mezi tyto oblasti patří: Francouzská zámořská území – Saint-Martin, Saint-Barthélemy, Réunion, Martinik, Guadeloupe a Francouzská Guyana. Španělská území na africkém kontinentu – Kanárské ostrovy a autonomní města Ceuta a Melilla. Portugalské souostroví v Atlantském oceánu – Azory a Madeira Obrázek č. 4 - Členská území eurozóny leţící mimo Evropu

Zdroj: http://ec.europa.eu/economy_finance/images/image10528.jpg, 19. 1. 2014

2.2 Země, které pouţívají euro a nejsou členy eurozóny Kromě v předcházející kapitole popsaných zemí na světě však také existují země, které nejsou členy Evropské unie a potaţmo tedy ani Evropské měnové unie a přesto pouţívají jako svou platební jednotku měnu eura. Tyto země či území lze rozdělit na dva typy a to ty, které s Evropskou unií uzavřely oficiální smlouvu (dohodu), která jim umoţňuje pouţívat jednotku eura jako platební prostředek a naopak ty, který s Evropskou unií ţádnou smlouvu (dohodu) uzavřenou nemají a tedy oficiálně nemohou euro pouţívat jako prostředek plateb v této měně, zavedení eura se tedy pro ně stalo pouze jejich jakýmsi jednostranným aktem.

2.2.1 Země pouţívající euro – smlouva s EU Mezi země, které pouţívají měnu euro na základě smlouvy s Evropskou unií, patří především Monako, San Marino a Vatikán. Tyto země nelze přímo označit jako plnohodnotné členy Evropské měnové unie, jelikoţ k zavedení měny eura došlo na jejich území převáţně 41

v souvislosti se vstupem států, na jejichţ území se tyto země nacházejí. V případě Monaka se jedná o vstup do EMU Francie a v případě San Marina a také Vatikánu se jedná o vstup do EMU Itálie. Monako pouţívá euro od roku 2002, kdy nahradilo stávající měny francouzského franku a monackého franku. San Marino pouţívá euro také od roku 2002, kdy nahradilo do té doby obíhající italskou liru a sanmarinskou liru. Ve Vatikánu se euro pouţívá jiţ od roku 1999, kdy nahradilo měny italské liry a vatikánské liry. Na základě smlouvy s Evropskou unií o pouţívání eura mají tyto tři země také povolení k moţnosti vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou s národním vyobrazením, ale pouze v předem omezeném mnoţství.61 Dalšími zeměmi, které mají uzavřenou smlouvu s Evropskou unií o pouţívání měny eura, patří tři francouzská zámořská společenství – Mayotte, Saint-Pierre a také Miquelon. Tyto země ačkoliv se jedná o francouzská území, nejsou členy Evropské unie potaţmo ani Evropské měnové unie, mohou vyuţívat měnu eura jako svou platební jednotku pouze na základě smlouvy. Vzhledem k tomu, ţe se země nenachází ani na území Evropy nebylo jim Evropskou unií dovoleno vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou.

2.2.2 Země pouţívající euro – bez smlouvy s EU Bez smlouvy s Evropskou unií o vyuţití měny eura začaly tuto jednotku pouţívat země jako je Andorra, Černá Hora a Kosovo. Andora nahradila měnou eura do té doby pouţívané měny francouzského franku a španělské pesety, zatímco Černá Hora a Kosovo nahradili německou marku. Andora má však jako jediná z těchto zemí zájem stejně jako země pouţívající euro na základě smlouvy dojít k dohodě s Evropskou unií o moţnosti oficiálně pouţívat měnu eura a téţ vydávat své vlastní euromince. Vyjednávání o této dohodě s EU jsou však v plném proudu a dá se očekávat, ţe první andorské euromince by mohli světlo světa spatřit v průběhu roku 2014. Další země, které pouţívají euro jako platební prostředek bez smlouvy s EU, jsou rovněţ dvě obydlená francouzská zámořská území v zámořském teritoriu Francouzská jiţní a Antarktická území a také na Clippertonově ostrově, jeţ je výhradně v soukromém vlastnictví Francie. Jednotka eura se téţ pouţívá na britských základnách v Akrotiri a Dhekelia, která leţí na Kypru, jeţ je součásti eurozóny od roku 2008. Poslední zemí, která pouţívá euro jako svou 61

https://www.euroskop.cz/331/sekce/casto-kladene-dotazy/#proc_euro_plati_vzemich_mimo_EU, 18. 1. 2014 http://www.i15.cz/euro/, 18. 1. 2014

42

měnu, je od roku 2009 Zimbabwe, které omezilo pouţívání své domácí měny a místo ní uţívá jiné zahraniční měny a mimo toho i euro. V následujícím obrázku si ukáţeme jednotlivé členy Evropské unie a eurozóny, jak ty oficiální tak také ty, které pouţívají euro s povolením a bez povolení EU.62

Obrázek č. 5 - Země pouţívající měnu EURO Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7f/European_union_emu_map_en.png, 19. 1. 2014

Na tomto obrázku modrá barva vyobrazuje státy, které jsou oficiálními členy EU potaţmo Evropské měnové unie a tedy i eurozóny. Vínová barva vyobrazuje státy, které v budoucnu do eurozóny vstoupí, mezi ně patří i Česká republika, očekává se dle tvrzení vstup mezi lety 2018-2020. Červená barva označuje země, které pouţívají euro na základě smlouvy s EU. Fialová barva naopak označuje státy, které pouţívají euro bez smlouvy s EU.

62

http://www.i15.cz/euro/, 19. 1. 2014

43

3 VÝHODY A NEVÝHODY EVROPSKÉ MĚNY.

SPOLEČNÉ

Stejně jako i jinde ve světě zavedení něčeho nového (v tomto případě platební zúčtovací jednotky eura) sebou nese určitá rizika i příleţitosti tak i zde zavedení společné evropské měny na jedné straně přináší určité výhody (přínosy) ale na straně druhé přináší s tím spojené také nevýhody (náklady). V následující části se tedy detailně podíváme na nevýhody (náklady) a zároveň výhody (přínosy) spojené s členstvím v měnové unii.

3.1 Nevýhody (náklady) spojené se členstvím v měnové unii. 3.1.1 Tradiční teorie optimálních měnových oblastí Na modelu ekonomik Francie a Německa si ukáţeme, co se stane v důsledku přenesení spotřebitelských preferencí v případě, ţe tyto dvě země tvoří měnovou unii se společnou měnou a centrální bankou. Dojde tak k vytvoření tzv. asymetrického poptávkového šoku. Následující grafu č. 1 ukazuje model AD - AD otevřené ekonomiky s negativním sklonem agregátní poptávky, kde při zvýšení ceny dojde k poklesu poptávky, zatímco agregátní nabídka při růstu cen ovlivní růst nabídky a tím tak dojde k realizaci zisku podniků.

Graf č. 1 - Asymetrický poptávkový šok model AD - AD Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 6

44

Tento šok se projeví ve Francii jako pokles agregátní poptávky a naopak v Německu se projeví růstem agregátní poptávky. Tyto změny mohou být téţ dvojího typu a to jak krátkodobé tak dlouhodobé. K tomu, aby země mohly zpět obnovit rovnováhu, lze vyuţít dvou automatických faktorů, a to flexibility mezd a mobility pracovní síly. Pokud jsou mzdy flexibilní, dojde ve Francii k růstu nezaměstnanosti a tím k poklesu nároků na mzdy. Naopak v Německu díky růstu poptávky po pracovní síle dojde k nárůstu mzdových nároků a tím dojde ke zvýšení nominálních mezd. Zatímco ve Francii dojde k poklesu cen, jeţ stimulují poptávku. Díky volnému pohybu zboţí a společné měně, působení niţších cen ve Francii způsobuje větší atraktivitu oproti Německé produkci. To má posléze ve Francii za následek zvýšení exportu a nepřímo také agregátní nabídky, načeţ v Německu dojde k poklesu zpátky k předešlé úrovni před šokem. Druhým automatickým faktorem ovlivňujícím rovnováhu je mobilita pracovní síly. Ten má za následek, ţe v případě tohoto asymetrického šoku dojde k přesunu nezaměstnaných z Francie za prací do Německa. Ve Francii tak dojde k poklesu nákladů ve formě transferů, které by bylo třeba vynaloţit na podporu nezaměstnanosti či sociálních dávek. Německo naopak v důsledku přílivu pracovní síly z Francie pokryje zčásti svůj nedostatek a tím dojde k poklesu nároků na růst nominálních mezd a nepřímo i inflace. Pokud, ale za prací do Německa vycestuje např. pouze jeden člen rodiny a zbytek členů zůstane doma ve Francii, je moţné předpokládat, ţe poměrnou část svých příjmů z Německa bude posílat zpět do Francie zbylým členům své rodiny, aby pokryly své náklady. Tím tak dojde k nepřímému ovlivnění růstu agregátní poptávky ve Francii. Jak tyto dva automatické faktory ovlivňující rovnováhu působí, si ukáţeme na následujícím grafu č. 2.

Graf č. 2 - Automatické faktory ovlivňující rovnováhu model AS - AD Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 7

45

Lze tedy říci, ţe díky správnému fungování automatických faktorů (mobilita pracovní síly a flexibilita mezd), které vyrovnávají změny způsobené poptávkovým šokem na původní úroveň, není potřeba pouţít monetární nebo fiskální nástroje. Pokud by tyto faktory totiţ nefungovaly správně (mzdy ve Francii by nereagovaly na růst nezaměstnanosti nebo nezaměstnaní by si nehledali práci v zahraničí), došlo by k obnovení rovnováhy aţ v delším časovém horizontu, coţ by se odrazilo ve vyšších nákladech pro obě země. Je to dáno tím, ţe země zavedením společné měny a vznikem společné centrální banky ztratily autonomii v monetární a kurzové oblasti. O to více je tak třeba dbát na funkčnost těchto dvou automatických faktorů. Jinak by vstup do měnové unie byl na straně Francie spojen s vysokými náklady na nezaměstnanost a na straně Německa s náklady spojenými s inflací.63

3.1.2 Rozdíly v preferencích národních autorit: krátkodobá Philipsova křivka64 – inflace nebo nezaměstnanost? Asymetrické šoky65 jsou vyvolávány určitými zdroji. V teorii měnových oblastí první zdroj vyvolávající asymetrický šok představuje rozdílnost preferencí zemí na cenové stabilitě a úrovni nezaměstnanosti. Je to dáno tím, ţe některé země se primárně zaměřují na cílování cenové stability a některé naopak se vzdávají své cenové stability na úkor zvýšení úrovně zaměstnanosti. Vzniká zde tak substituční efekt mezi inflací a nezaměstnaností. Zde si tuto rozdílnost ukáţeme na modelu dvou zemí například Německa a Itálie. Německo zde zastupuje zemi, která se svojí tradiční centrální bankou zaměřuje svůj cíl na cenovou stabilitu. Kdeţto Itálie zastupuje zemi, jejímţ cílem je naopak stabilita ve sféře zaměstnanosti. Na další stránce najdeme graf č. 3, který názorně popisuje rozdílnost v preferencích těchto dvou zemí v této oblasti. Phillipsova křivka je na obrázku vyobrazena v pravé části a je odvozena pro obě země. Změna nominálních mezd je na svislé ose označena písmenem w a míra nezaměstnanosti na vodorovné ose označena písmenem u.

63

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 7 Phillipsova křivka popisuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací. 65 Asymetrický šok (asymmetric shock) - asymetrický šok je ekonomický termín, kterým se všeobecně označuje taková událost, která postihuje jen určitou národní ekonomiku nebo která vyvolává v jednotlivých ekonomikách diferencované dopady, a to zvlášť na hospodářský růst a zaměstnanost. Asymetrické šoky představují závaţnou komplikaci pro společnou měnovou politiku. Pokud je určitou poruchou postihnutý jen určitý článek měnové unie, zasáhnutá ekonomika uţ nemůţe řešit svoje problémy pomocí kurzu či samostatné měnové politiky a naopak se stává příjemcem jednotné měnové politiky, která se řídí poměry v celé měnové unii. 64

46

Graf č. 3 - Rozdílnost preferencí dvou ekonomik mezi inflací a nezaměstnaností Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 14

Bodem A je na Phillipsově křivce vyznačena nízká nezaměstnanost, kterou Itálie upřednostnila za cenu vyšší inflace, naopak bod B na Phillipsově křivce vyznačuje preferenci Německa, coţ je stabilita cenové hladiny. Jak je z obrázku jasně vidět, vzhledem k různým preferencím obou zemí dochází téţ k výraznému inflačnímu diferenciálu, který bude doprovázen potřebou jej vyrovnat, v zemi jejíţ inflace roste rychleji pomocí znehodnocení měny. Jelikoţ se, ale obě tyto země nacházejí v oblasti měnové unie se společnou měnou, není zde moţnost provést znehodnocení či zhodnocení měny. Obě země jsou tak přinuceny vzdát se svých vlastních preferencí a společně se domluvit na co nejvhodnější kombinaci inflace a nezaměstnanosti. Na obrázku jsme si tedy zvolily bod C a C´, který v obou zemích reprezentuje společný bod vyrovnání inflace. Pro Itálii tento bod představuje přijetí vyšší nezaměstnanosti, zatímco pro Německo tento bod představuje přijetí větší míry inflace. Zde pro obě země tedy vyvstávají spíše náklady spojené s přístupem k měnové unii.66

66

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 22

47

3.1.3 Institucionální rozdíly na trzích práce (odborové67 vyjednávání o mzdových podmínkách) Dalším zdrojem moţného asymetrického šoku můţe být rozdílnost v členských zemích při odborovém vyjednávání o mzdových podmínkách. V Německu totiţ funguje centralizovaný model68 odborového vyjednávání o mzdových podmínkách, zatímco ve Velké Británii potaţmo Irsku funguje model decentralizovaný.69 Rozdílnost v přístupu obou modelů můţe tedy v případě společné měnové unie způsobit nadměrný růst nákladů. Rozdílné přístupy vyjednávání mohou mít také mít za následek rozdílnost ve vývoji cen a mezd, pokud ekonomiky zasáhne identický šok např. růst cen ropy. Země pouţívající centralizovaný systém odborového vyjednávání o růstu mezd budou na tom lépe, neboť model v tomto případě funguje na racionální úrovni. Odborový představitelé tak berou na zřetel inflační efekt, který by v případě vysokých nároků na mzdové ohodnocení způsobil moţný nárůst inflace, coţ by ve výsledku vedlo k podstatnému ovlivnění hodnoty reálné mzdy. Proto s tím pří vyjednávání počítají a vědí, ţe v případě dojde-li k šoku a dostaví se pokles reálných mezd, nebude následovně plně nahrazen zvyšováním mezd nominálních. Naopak země s decentralizovaným systémem na toto neberou zřetel a domnívají se, ţe mzdové podmínky vyjednané na úrovni firem nemohou ovlivnit růst agregátní cenové hladiny. Dochází tak k nespolupráci jednotlivých odborů, které se primárně soustředí na zvyšování nominálních mezd jenom svých zaměstnanců a nedbají na ostatní odbory v jiných firmách. Coţ má za následek, ţe nominální mzdy tak v decentralizovaném systému vzrostou rychleji neţ naopak v systému centralizovaném. V decentralizovaném systému je tedy velmi obtíţné zachovat růst mezd pod kontrolou, aby nedocházelo k nárůstu inflace. Navíc kdyby v decentralizovaném systému se tedy odbory jednotlivých firem rozhodly vyjednat sníţení mzdových nároků v závislosti na cenové stabilitě, vyvstala by u nich obava, ţe v tomto jednání zůstanou samy a nakonec by reálné mzdy jejich zaměstnanců klesly ještě více neţ doposud.

67

Odbory - jsou sdruţení zaměstnanců, zaloţené s cílem prosazovat jejich pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy. Jednají jménem pracovníků, které zastupují, pokud jednají se zaměstnavatelem nebo státem, například ohledně výše mezd nebo pracovních podmínek. 68 Centralizovaný model – model, při kterém vyjednávání zaštiťuje jedna velká odborová centrála zastupující při vyjednávání o mzdových podmínkách většinu pracujících. 69 Decentralizovaný model – model, při kterém vyjednávání probíhá na úrovni jednotlivých firem a není centrálně řízen.

48

Ve světě však existují i země, které pouţívají kombinaci jak centralizovaného vyjednávacího systému, tak systému decentralizovaného. Tyto země jsou na tom v případě nabídkového šoku jiţ zmíněného růstu cen ropy mnohem lépe neţ země pouţívající pouze plně centralizovaný nebo decentralizovaný vyjednávací systém. Dokáţou se totiţ s nabídkovým šokem v rámci změn inflace a nezaměstnanosti mnohem lépe vypořádat. Na následujícím grafu č. 4 si ukáţeme rozdílnost v pouţití jednotlivých vyjednávacích systémů v případě ropného šoku v letech 1973-1979 a následně v letech 1980-1988.

Graf č. 4 - Změny hodnoty v indexu útrap a indexu centralizace/decentralizace odborů v letech 1973-1979 a 1980-1988 Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 17

Index útrap vyjadřuje součet míry inflace a míry nezaměstnanosti. Index centralizace naopak vyjadřuje stupeň centralizace odborů v dané zemi – čím niţší číslo tím větší stupeň centralizace. Jak ukazuje tento graf, nejhorších výsledků indexu útrap a tedy změn v inflaci a nezaměstnanosti při ropném šoku dosáhly země, které pouţívají především smíšený systém mzdového vyjednávání. Lze tedy s jistotou říci, ţe země, které vstoupily do měnové unie, musí očekávat moţný nárůst nákladů, jeţ souvisí s různými vyjednávacími mzdovými systémy. Navíc v systému, kde nelze znehodnotit svou měnu, budou mít země problém se

49

ztrátou své konkurenceschopnosti vzhledem k akcelerovanému růstu jejich inflace, který je doprovází.70

3.1.4 Rozdíly v právních a finančních systémech Jednou ze součásti vstupu do Evropské unie potaţmo eurozóny je i odstraňování kdysi pouţívaných bariér v rámci volného pohybu zboţí, sluţeb a také osob. I přesto lze najít mezi členskými státy odchylky, které správné fungování trţních mechanismů do jisté míry ovlivňují. Nejvýznamnějším rozdílem v tomto směru je existence tzv. nezávislých (autonomních) členských států, jejichţ právní systémy se plně neshodují s těmi ostatními, nejsou tedy plně harmonizované. Jako příklad této rozdílnosti si lze uvést např. fungování hypotečních úvěrů třeba ve formě zajištění, neboť některé banky mají lepší zajištění neţ banky zemí ostatních. Vznikají zde pak hypoteční produkty s různou mírou rizika, jeţ jsou v konečném důsledku odvislé od legislativního rámce. Některé země mají totiţ nařízeno zajištění v hodnotě 100%, zatímco jiné mají naopak niţší. Rozdíly můţeme téţ najít v úrokové sazbě, ať se jedná o plovoucí nebo fixní, eventuálně její pozdější změny neţ dojde ke splacení. Taková to rozdílnost můţe ve své podstatě mít odlišné dopady na trzích jednotlivých členských zemí, pokud by došlo ke zvýšení úrokové sazby Evropskou centrální bankou a tedy vytvoření tzv. symetrického šoku. Rozdíly můţeme také najít v legislativní rámci zaloţeným na historickém původu, který se zaobírá formou financování podniků. Existují zde dva typy právních systémů a to kontinentální a anglosaský. V kontinentálním právním systému získávají podniky své finanční prostředky za pomoci bank, zatímco v anglosaském právním systému si podniky své finanční prostředky zaopatřují na kapitálových trzích, které jsou zde hojně rozvinuté a poskytují potřebnou likviditu, čímţ trhy s kontinentálním právem neoplývají vzhledem ke své malé rozvinutosti. Pokud by tak došlo k symetrickému šoku a tím tedy k růstu úrokové sazby, došlo by na trhu s anglosaským právním systémem k charakteristickým dopadům na majetek spotřebitelů, jelikoţ zvýšení úrokové sazby při neměnných podmínkách přináší sníţení cen akcií a obligací a tedy i majetku vlastníků těchto cenných papírů. Naopak účinnost tohoto

70

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 25

50

šoku bude v případě kontinentálního právního systému na majetek vlastníků mnohem menší, neboť na spotřebitele růst úrokových sazeb působí pouze zprostředkovaně a ne přímo. Tyto dva příklady jsou důkazem toho, ţe ačkoliv je zde snaha postupovat dále ve vývoji ekonomické a politické integrace jednotlivých států, jeţ jsou členy Evropské unie, vyskytují se zde typické odlišnosti pouţívaných národních právních systémů. Rozdílnosti jsou v konečném důsledku počátkem vzniku asymetrického šoku, který přes svou původní symetrii vyvolává odlišné dopady v jednotlivých národních ekonomikách.71

3.1.5 Různá tempa ekonomického růstu Pokud se podíváme na data ekonomického růstu jednotlivých členských zemí Evropské unie, snadno rozpoznáme, ţe růst některých států je oproti jiným výrazně rychlejší. V následující tabulce č. 7 si srovnáme průměrný růst jednotlivých zemí za období let 1981 aţ 2003. Z tabulky lze vyvodit, ţe průměrně nejrychleji rostoucí ekonomikou je Irsko s 5,3%, zatímco průměrný růst ekonomiky Německa byl pouze 1,87%. Z toho vyplývá jediné a to, ţe vstup do společné měnové unie bude s určitostí pro obě země doprovázen dodatečnými náklady. Tabulka č. 7 - Průměrné hodnoty ekonomického růstu členských zemí Evropské unie v letech 1981 aţ 2003

Země Rakousko Belgie Dánsko Finsko Francie Německo Řecko Irsko

Růst v % 2,20 1,92 1,80 2,36 2,04 1,87 1,83 5,30

Země Itálie Lucembursko Nizozemí Portugalsko Španělsko Švédsko Velká Británie

Růst v % 1,78 4,73 2,26 2,65 2,75 2,02 2,45

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 20

71

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 26

51

Faktor, který tuto rozdílnost způsobuje, závisí na udrţení vyrovnanosti platební bilance, ale pouze ta část kde se jedná o mezinárodní obchod. V případě dvou zemí kde existuje stejná elasticita poptávky po exportu, země jejíţ ekonomický růst je větší bude mít značné problémy se schodkem obchodní bilance oproti zemi s niţším ekonomickým růstem, neboť její vývoz poroste pomaleji neţ dovoz. Jediný moţný způsob jak se země s rychlejším tempem růstu můţe vyhnout schodku obchodní bilance je, ţe sníţí cenu vlastních vývozů a tím tak podpoří poptávku dovozců po vlastním zboţí. Existují dvě moţné metody jak toho dosáhnout, za prvé nominálním znehodnocením měny (k tomuto kroku přistoupila i Česká národní banka v listopadu roku 2013 za pomoci intervencí) nebo za druhé sníţením domácích cen. Nominální znehodnocení měny však v měnové unii není jiţ moţné provést a proto jediným způsobem zůstává realizování deflační monetární politiky, která však bude mít za následek zpomalení ekonomického růstu. Pro zemi, která vstoupí do měnové unie se svým rychlejším tempem ekonomického růstu, dojde k ovlivnění dodatečnými náklady, které se následně projeví zpomalením ekonomického růstu.72

3.1.6 Institucionální rozdíly na trzích práce (stupeň centralizace odborů) Zdrojem asymetrického šoku můţe být i rozdílnost ve stupni centralizace odborů. Jedná se zde o poměr mezi dosaţenou hladinou skutečných mezd, zaměstnaností a odezvou národních autorit jako je např. vláda a centrální banka na chování odborů. Jedná se zde o změny v zajištění makroekonomické politiky, ale pouze za podmínky, při které národní autority udělují značný význam dosahující vytýčené míře zaměstnanosti neţ je tomu u odborů. Platí to však pouze pokud odbory mají snahu stanovit mzdové podmínky v takové výší, která téţ ovlivňuje celkovou poptávku po pracovní síle a zároveň nepřímo také ovlivňuje míru nezaměstnanosti. Vzhledem ke svému postavení mohou pomocí expanzivní fiskální a monetární politiky poskytnout vhodné podmínky pro vznik nových pracovních míst jak ve veřejném tak i v soukromém sektoru. Pokud by tedy došlo v rámci privátního sektoru k úbytku pracovních míst, mohou se odbory plně spolehnout na to, ţe se stát takto zachová a tento úbytek pracovních míst bude zčásti substituovat vytvořením pracovních míst ve veřejném sektoru. V modelu dvou ekonomik, kde dochází k rozdílnému jednání kaţdé 72

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 31

52

národní autority, můţe tato odlišnost vyvolat různé změny v mzdových hladinách a tedy i jednotlivých ekonomikách a téţ se stát nepřímým zdrojem budoucího moţného asymetrického šoku. Změna však přichází v momentě vytvoření společné měnové unie, kdy zaniká monetární politika na úrovni jednotlivých států. Centrální banka, která tím vznikne a je společná pro všechny účastnické země, bude totiţ uskutečňovat monetární politiku na úrovni všech států, bez toho aniţ by brala zřetel na zájmy jednotlivých národních autorit. Nedojde zde také k odstranění veškerých rozdílností, přestoţe bude zavedena měnová politika na společné úrovni. Je to dáno významnými výdajovými programy na politiku zaměstnanosti, kterými jednotlivé vlády členských států oplývají a které i nadále setrvávají v národní působnosti. Vznikem společné měnové unie budou však tyto institucionální odlišnosti na trzích práce parciálně odstraněny vzhledem k silným národním vládám, ale tak nadobro nezmizí. Coţ v konečném důsledku můţe vést k rozdílnosti ve vývoji mezd i zaměstnanosti a vznikem společné měny, kde jiţ nebude moţné ovlivnit měnové kurzy, k moţným rizikům spojeným s pozdějším obnovením ekonomické rovnováhy.73

3.1.7 Rozdíly v právních a finančních systémech Jak jsme si jiţ charakterizovaly v podkapitole 3.1.4, zdrojem moţného budoucího asymetrického šoku v oblasti sjednocování finančních trhů můţe být rozdílnost v právních systémech, které jednotlivé členské země pouţívají. Ty však nemusejí být pouze jediným zdrojem veškerých diferencí. Rozdílnost můţe být způsobena také tím, co země upřednostňují v rámci své monetární politiky. Příkladem můţe být třeba Německo, jehoţ centrální banka se svým poměrně konzervativním přístupem si za cíl stanovila cenovou stabilitu, naopak Itálie se svým tradičním přístupem se více vzhlíţí v poměrně vysoké inflaci. Tyto odlišnosti ve finančních systémech mají moţnost výrazně ovlivňovat finanční trhy a následně jejich chování. Bude to mít také vliv na chování investorů, ti si zde v případě zemí s vysokou mírou inflace budou dávat velký pozor při koupi dlouhodobých obligací. Je to dáno tím, ţe cena dlouhodobých obligací je poměrně citlivá na nepředvídatelné změny inflace, neboť pokud by došlo jen k slabému nárůstu inflace, povede to v konečném důsledku k poměrně výraznému 73

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 32

53

sníţení ceny obligace. Coţ pro investora, který obligaci vlastní je z jeho pohledu celkem velké riziko, které nemá zájem samozřejmě akceptovat. Naopak v případě krátkodobých obligací, kde cena není tak hodně závislá na inflaci, riziko klesá. V následující tabulce č. 8 si ukáţeme závislost mezi inflací a poměrem nákupu krátkodobých a dlouhodobých obligací z roku 1998 podle doby splatnosti. Tabulka č. 8 - Podíl krátkodobých a dlouhodobých obligací na celkovém objemu v roce 1998 v %

Země

Krátkodobé obligace (splatnost > 1 rok)

Středně a Obligace se dlouhodobé splatností více jak obligace 5 let (splatnost < 1 rok)

Itálie

49,4

50,6

24,8

Německo

18,5

81,5

-

Nizozemí

6,7

93,3

63,0

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 32

Z tabulky nám jasně vyplývá, ţe země, které mají vysokou míru inflace, mají téţ vysoký podíl krátkodobých obligací oproti zemím s ekonomicky vyrovnanou cenovou stabilitou. To se téţ odvíjí od toho, jakou členské země zaujímají pozici v případě změny úrokových sazeb, pokud zde přetrvávají takovéto rozdíly. Itálie a potaţmo i její vláda, by tedy v případě nárůstu úrokových sazeb v důsledku svých krátkodobých obligací byla zasaţena zvyšováním dluhové sazby, čímţ by mohlo nejspíše dojít i k prohloubení schodku státního rozpočtu. Naopak Nizozemsko, kde jak je vidět je větší podíl středně a dlouhodobých obligací, bude v případě nárůstu úrokových sazeb konfrontováno mnohem pozvolněji, neţ je tomu u Itálie. Otázky ohledně rozdílnosti úrokových sazeb a potaţmo inflačních úrovní u obligací by měla být vyřešena zavedením společné měnové politiky. Tím by se tak vyřešilo a harmonizovalo rozdílné sloţení krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých obligací a téţ omezil vliv růstu či poklesu úrokových sazeb ovlivňující stranu výdajů u národních rozpočtů. Jedinou stránku, kterou zavedení společné měnové unie neovlivní, bude ta, kde se země odlišují v právních systémech, neboť zde i nadále zůstane moţné riziko budoucího vzniku asymetrického šoku.74

74

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 33

54

3.1.8 Jak významné jsou rozdíly v dynamice ekonomického růstu? V podkapitole 3.1.5 jsme si specifikovaly, ţe ekonomikám, jejichţ ekonomický růst je rychlejší, vyvstává problém s růstem dovozů, který má za následek výskyt schodku obchodní bilance a tím i poklesu konkurenceschopnosti, jenţ je následně vykoupen znehodnocením domácí měny. Nyní se však podíváme na to, zdali je tomu tak i doopravdy. V následujícím grafu č. 5 kde se na svislé ose nachází hodnoty ekonomického růstu členských zemí Evropské unie v letech 1981 aţ 1998 a na vodorovné ose hodnoty zhodnocení a znehodnocení jejich měn.

Graf č. 5 - Vztah mezi ekonomickým růstem a zhodnocením/znehodnocením měn v letech 1981 aţ 1998 Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 33

Vodorovná osa mezi čísly 2-3 průměrného růstu označuje země, které se nacházejí pod ní jako země s pomalým tempem růstu a naopak nad ní označuje země s rychlým tempem růstu. Jak ukazuje graf, nelze zde najít přímý vztah mezi ekonomickým růstem a zhodnocením či znehodnocením měny. Je zde vidět, ţe země s rychlejším tempem růstu, u kterých by mělo docházet ke znehodnocování měny, naopak dochází spíše ke zhodnocování a u zemí s pomalejším tempem růstu dochází jak ke zhodnocování tak znehodnocování měny. Je to dáno tím, ţe dochází k přílivu zahraničního kapitálu. Protoţe země se schodkem obchodní bilance vyuţívá k financování dovozu zahraniční kapitál, který do země přitéká. Ekonomiky s rychlým tempem růstu jsou pro investory zajímavé, neboť zde mohou své finanční 55

prostředky zhodnotit více neţ v ekonomikách pomalu rostoucích. Tento zahraniční kapitál má tendenci vyrovnat vzniklý schodek obchodní bilance. Vzhledem k přílivu zahraničního kapitálu kdy dojde k vyrovnání obchodní bilance, jeţ je způsobena rozdílnou rychlostí ekonomického růstu jednotlivých zemí, nelze jednoznačně očekávat případný moţný nárůst dodatečných nákladů spojených se vstupem do společné měnové unie. Jedinou nevýhodu lze tedy především spatřit v monetární politice Evropské centrální banky, kterou provádí na úrovni všech zúčastněných zemí a se kterou nemusí být všechny země ztotoţněny.75

3.1.9 Nominální a reálné znehodnocení měny jakoţto konkurenceschopnosti a vyrovnanosti platební bilance.

nástroje

V předchozích podkapitolách jsme si konkretizovaly, ţe nákladem vstupu do společné měnové unie je ztráta moţnosti rozhodovat o vlastní monetární a kurzové politice. Nejdříve je zde potřeba také uvést, ţe asymetrické šoky můţeme rozdělovat na dvě stadia a to dlouhodobé a krátkodobé. Nyní si ukáţeme působení devalvace měny na asymetrický šok dlouhodobý. Uvaţujme dvě země Francie a Německo z podkapitoly 3.1.1, kdy došlo k přesunu preferencí spotřebitelů z francouzských výrobků na ty německé, coţ mělo za následek způsobení poptávkového šoku. Aby Francie tento šok mohla vyrovnat, musí sníţit své mzdové a výrobní náklady. Díky tomuto kroku klesnou ceny zboţí a následně dojde k vyrovnání konkurenceschopnosti a téţ nepřímo povzbuzení agregátní poptávky. Další moţností je také znehodnocení francouzského franku, čímţ dojde k částečnému obnovení makroekonomické rovnováhy a růstu agregátní poptávky ve zvoleném modelu AS-AD. Znehodnocení měny má tedy za následek popud obnovení kýţené rovnováhy, poklesu ceny výrobků oproti těm německým a zvýšení francouzské konkurenceschopnosti. Tato zvolená akce však vyvolává i reakci a tou je zvýšení ceny dováţených výrobků z Německa, která následně nepřímo navýší náklady spojené s francouzskými výrobky dále se zvýšením cen substitučních výrobků a také poklesu reálné mzdy. To na sebe nenechá dlouho čekat reakci odborů, které budou poţadovat navýšení svých nominálních mezd z důvodu očekávaného pravděpodobného poklesu kupní síly příjmů. V důsledku takových to změn dojde k posunu agregátní nabídky a její křivky 75

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 35

56

doleva. V modelu nám tak vznikne nový rovnováţný bod, který je v důsledku definovaný nárůstem cen tedy inflací a sníţením produktu. Díky inflačnímu tlaku poté znovu dojde k navýšení nominálních mezd, coţ vyvolá pohyb agregátní nabídky více do levé strany, kde se nachází E´ a tedy rovnováţný bod. Znehodnocení měny má v ekonomice za následek nárůst inflace (v jejímţ důsledku je cenový účinek vyčerpán), ale jak graf ukazuje, dospívá k němu aţ s nepochybným zpoţděním. Tyto pohyby vyvolané znehodnocením měny si ukáţeme na následujícím grafu č. 6.

Graf č. 6 - Dopad znehodnocení měny na cenovou hladinu a velikost produktu Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 35

K vyčerpání cenového účinku dojde v závislosti na míře otevřenosti ekonomiky a téţ na navýšení nominálních mezd, o které se zasazují odbory. Nominální znehodnocení měny má tedy charakter pouze krátkodobého působení na reálný měnový kurz. V dlouhém období tak nedochází k jeho ovlivnění. Jak jsme si jiţ uvedly v úvodu této podkapitoly, na trhu existují poptávkové šoky dlouhodobé a krátkodobé. V ekonomice se však poptávkové šoky vyskytují spíše v té krátkodobé podobě např. v důsledku rozdílných hospodářských cyklů států. Tuto nesourodost hospodářských cyklu jsme si jiţ názorně ukázali v podkapitole 3.1.1 na modelu Francie a Německa. Kde v případě hospodářského poklesu Francie naopak dochází k hospodářskému růstu Německa, později však dojde k opačnému jevu a země si své role vymění. V případě, ţe tyto země vstoupí do společné měnové unie, budou mít vzhledem ke své hospodářské rozdílnosti značné problémy, jelikoţ centrální banka nemůţe v tomto případě 57

zaujmout to správné stanovisko. Kdyby totiţ měla snahu pomoci Francii zvýšit ekonomický růst sníţením úrokových sazeb, znamenalo by to pro Německo nárůst inflace. Opačný problém by nastal v případě zvýšení úrokových sazeb, kdy by to pro Francii znamenalo hospodářský pokles a naopak pro Německo udrţení rovnováhy na trhu cen. Pokud by tedy docházelo k pravidelným poptávkovým šokům krátkodobého charakteru, bylo pro obě země příhodnější zachovat si samostatnost v rozhodování o monetární a kurzové politice. Jinak by pro obě země tedy vstup do společné měnové unie byl nákladem spojeným se ztrátou moţnosti samostatně rozhodovat o své monetární a kurzové politice.76

3.1.10

Znehodnocení měny jako nástroj úpravy rozdílných preferencí národních autorit

V podkapitole 3.1.2 jsme si jiţ o rozdílnosti preferencí národních autorit ohledně inflace a nezaměstnanosti způsobující moţný asymetrický šok psali. Daný problém zde byl popsán z pohledu krátkodobé Phillipsovy křivky, nyní se však podíváme na tuto samou situaci i z monetaristického úhlu. Itálie tedy v tomto případě svou vysokou míru inflace vyrovná pomocí

znehodnocení

měny,

čímţ

si

však

zkomplikuje

upřednostňovanou

míru

nezaměstnanosti. Dojde tak k pohybu krátkodobé Phillipsovy křivky směrem nahoru a nakonec v dlouhém stádiu bude vykazovat svislou tendenci. Zakreslení obou těchto křivek si ukáţeme na následujícím grafu č. 7.

76

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 40

58

Graf č. 7 - Phillipsova křivka v krátkém a dlouhém období Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 50

Bod UN na grafu ukazuje přirozenou nezaměstnanost, která je průsečíkem vodorovné křivky x a zároveň dlouhodobé Phillipsovy křivky. Pokud by se národní autorita rozhodla sníţit nezaměstnanost pod úroveň, která je pro ni přirozená, došlo by k nárůstu inflace. Znamená to pro ni, ţe nemůţe zvolit nejvhodnější míru inflace a zároveň nezaměstnanosti. Jelikoţ přirozená míra nezaměstnanosti není závislá na inflaci. Monetaristické pojetí tedy ukazuje, ţe Itálii zvýšená míra inflace nepřináší niţší nezaměstnanost. Vstup do měnové unie je však pro země odvislý od jejich dohody na nejvhodnější míře inflace. Pokud je totiţ dohodnutá míra inflace menší, neţ se kterou hospodaří Itálie, bude její vstup do měnové unie vykoupen nárůstem nezaměstnanosti, ale pouze krátkodobě. Není to však podmínkou, jelikoţ jak dokazuje graf č. 8, můţe jít i o dlouhodobou záleţitost. Graf zobrazuje vývoj nezaměstnanosti a inflace v Itálii od 80. let (dezinflační období po ropných šocích) do roku 2003.

59

Graf č. 8 - Vývoj inflace a nezaměstnanosti v Itálii v letech 1970-2003 Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 43

Asymetrické šoky mohou být také vyvolány rozdílným růstem produktivity práce. Pokud totiţ nominální mzdy rostou rychleji, neţ roste produktivita práce, dochází ke vzniku inflace. V případě dvou zemí Německa a Itálie, kde produktivita práce v Německu označena q je větší neţ v Itálii tak vstupem těchto zemí do měnové unie a zafixováním měnových kurzů bude třeba, aby se v Itálii nominální mzdy zvyšovaly pomalejším tempem, neţ je tomu v Německu. Kdyby tomu tak nebylo, Itálie by nesla následek v podobě ztráty konkurenceschopnosti vzhledem k rozdílnosti inflací. Tuto situaci nám znázorňuje graf č. 9.

Graf č. 9 - Rozdíly v produktivitě práce a svislá Phillipsova křivka Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 40

60

Společná měnová unie včetně centrálního mzdového vyjednávání v případě totoţného zvýšení nominálních mezd způsobí vznik asymetrického šoku, který zasáhne obě země. Kdy v Itálii dojde k zvyšování cen rychleji, neţ tomu bude v Německu, aţ nakonec přijde o svou konkurenceschopnost, aby k tomu však nedošlo je zde zapotřebí působení mzdového vyjednávání na decentralizované úrovni. Dočasné šoky v krátkém období mohou být v důsledku devalvace měny za určitých pravidel efektivním instrumentem podporujícím zpětné nastolení rovnováhy ekonomiky. Naopak v případě svislé Phillipsovy křivky v dlouhém období není moţné upřednostnit inflaci nad nezaměstnaností a naopak.77

3.1.11

Produktivita a inflace – Balassa-Samuelsonův efekt

Nestejnorodá míra inflace zůstala i nadále po vzniku společné měnové unie mezi jednotlivými členskými státy, coţ v konečném důsledku můţe stát za vznikem asymetrického šoku a zároveň tak být jeho potencionálním zdrojem. Následující graf č. 10 prezentuje rozdílnou míru inflace v letech 1999-2005 mezi členskými státy. Kde je jasně viditelný rozdíl např. mezi inflací Německa nebo celé eurozóny a Irska o necelé 3 procentní body v případě Německa potaţmo o více jak 2 procentní body v případě eurozóny.

Legenda: D – Německo A – Rakousko F – Francie B – Belgie FIN – Finsko Euro – Eurozóna L – Lucembursko I – Itálie NL– Nizozemsko E – Španělsko EL – Řecko P – Portugalsko IRL – Irsko

Graf č. 10 - Průměrná inflace zemí eurozóny v období 1999-2005 Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, http://www.agriculturejournals.cz/publicFiles/01231.pdf 15. 2. 2014 77

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 47

61

Vznik rozdílného růstu inflace je totiţ v zemích měnové unie ovlivněn především odlišným zvyšováním produktivity práce. Tento jev závislosti produktivity práce a inflace se téţ nazývá Balassa-Samuelsonův efekt. Proto tedy míra inflace v Irsku je vyšší neţ v Německu, jelikoţ je zde také vyšší nárůst produktivity práce. Pokud tedy dochází k nárůstu inflace ve spojení s odlišnostmi v růstu produktivitě práce, nelze tento jev brát jako moţný potencionální problém. Je to dáno tím, ţe země, které nejsou po ekonomické stránce tak rozvinuté, mají zpravidla vyšší nárůst produktivity práce oproti zemím se značnou ekonomickou vyspělostí a tím zároveň u nich dochází také k rychlejšímu vzrůstu inflace. Míra inflace však nemusí být plně závislá pouze na míře produktivity práce. Jelikoţ je moţné najít i země se stejnou produktivitou, ačkoliv jejích míra inflace je rozdílná. A zde vyvstává problém, jelikoţ v měnové unii není moţné inflaci korigovat pomocí znehodnocení měny a tím tak vzniká pravděpodobnost ztráty dlouhodobé konkurenceschopnosti potaţmo schodku obchodní bilance v důsledku vysoké inflace. To nakonec můţe mít za následek vznik nerovnováhy ve společné měnové unii.78

3.1.12

Věrohodnost národních autorit a efektivnost makroekonomických politik

Na trhu je moţné pozorovat vztah mezi národními autoritami a ekonomickými subjekty (firmy atd.). Tento vztah se právě odráţí na věrohodnosti národní autority, se kterou mohou ostatní subjekty trhu počítat. Národní autority totiţ disponují makroekonomickými strategiemi, jejichţ souvislost je nepřímo spojena s navazující strategií subjektů ekonomických. Pokud totiţ dojde k pouţití makroekonomického opatření a soukromý sektor na něj zareaguje jinak, neţ očekává národní autorita, můţe se toto opatření minout účinkem. Je to však spojeno především s národní autoritou, u které lze očekávat moţné nedodrţení svých závazků, kde soukromý sektor s tímto krokem počítá a nepřímo tak ovlivní zvolený makroekonomický instrument. V předchozích kapitolách jsme se jiţ bavili o různých preferencích národních autorit v míře inflace a nezaměstnanosti. I zde je tento případ stejný. Indiferenční křivky je moţné pouţít pro znázornění těchto odlišností, jak ukazuje graf č. 11 na následující stránce. 78

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 49

62

Graf č. 11 - Odlišné preference národních autorit Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 49

Konkávní tvar indiferenčních křivek vystihuje vazbu mezi inflací na svislé ose a nezaměstnaností na ose vodorovné. Dispozice křivek znázorňuje váhu upřednostňovanou národní autoritou v zápolení s inflací či nezaměstnaností. Pokud inflace dosahuje sniţující se tendence, má národní autorita větší zájem na dosaţení nezaměstnanosti v určité míře. Upřednostňovány jsou tak především indiferenční křivky blíţe ke středu, které značí niţší újmu na bohatství. Abychom mohli pokračovat dále, je třeba se vrátit zpět k podkapitole 3.1.10, kde se nachází graf č. 7 a to Phillipsova křivka v dlouhém období, se kterým budeme nyní pracovat. Bod A na tomto grafu označuje inflační cíl národní autority ve výši 0. Níţe poloţena indiferenční křivka však napovídá, ţe národní autorita můţe nepatrným zvýšením inflace pomocí monetární expanze dosáhnout niţší míry nezaměstnanosti, jak ukazuje bod B, ale za cenu nedodrţení závazku nulové inflace. Tento krok lze očekávat např. před volbami. Soukromý sektor však v reakci na toto učiněné opatření zvýší své inflační očekávání. Coţ bude mít za následek posun krátkodobé Phillipsovi křivky do bodu C, poté bude dále docházet k posunu, aţ k dlouhodobé Phillipsově křivce kde se nachází bod E a také přirozená míra nezaměstnanosti. Tím dojde k zastavení růstu inflace, jelikoţ jsou inflační očekávání soukromého sektoru naplněna. Tímto krokem tedy v konečném důsledku místo zdárného sníţení míry nezaměstnanosti došlo k obrovskému nárůstu inflace, čímţ národní autorita

63

přišla o svou důvěryhodnost. Ve světě však nelze z dlouhodobého hlediska nulovou inflaci zcela očekávat. Nyní si tento graf ještě rozšíříme o stabilizační politiku při vzniku dočasných šoků a také o otevřenost ekonomiky a jejího působení na znehodnocení měny, pomáhající při obnovení rovnováhy na ekonomickém trhu. Fungování těchto dvou faktorů jsme si jiţ popisovaly dříve, nyní se tedy podíváme, jak centrální banka reaguje na posuny krátkodobé Phillipsovi křivky. Tuto situaci nám popisuje následující graf č. 12.

Graf č. 12 - Cenová stabilita v zemi preferující stabilní nezaměstnanost Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 56

V rámci poptávkových šoků dochází k posunu krátkodobé Phillipsovi křivky, které jsou v grafu znázorněny jako UL a UU. Přerušovanou čarou jsou naopak znázorněny preference národních autorit, které spojují body, kde krátkodobá Phillipsova křivka formuje tečnu indiferenčních křivek a vytváří tak nejvhodnější stabilizační politiku. Posun z bodu U do bodu UU představuje dočasný šok, kdy bod B představuje odezvu národní autority, v tomto případě se jedná o stabilizaci nezaměstnanosti. Kdy národní autorita na krátké zvýšení nezaměstnaností zareaguje pomocí expanzivní monetární politiky, coţ bude mít za následek růst inflace aţ do bodu π1. Tím také došlo ke zmírnění účinku krátkodobého šoku na nezaměstnanost, v případě, ţe by národní autorita k takovému kroku nepřistoupila, došlo by k růstu nezaměstnanosti aţ do bodu U2. Tento graf tedy ukazuje ekonomiku, kde národní autorita dává větší přednost niţší nezaměstnanosti ale za cenu vyšší inflace. Nyní se však

64

podíváme na druhý graf, kde naopak národní autorita dává větší přednost niţší inflaci ale za cenu vyšší nezaměstnanosti. Tuto situaci nám ukazuje graf č. 13.

Graf č. 13 - Cenová stabilita v zemi preferující stabilní míru inflace Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 56

Tato ekonomika se oproti té předchozí, která se potýkala s vysokou mírou inflace v případě krátkodobých šoků, naopak bude potýkat s vysokou mírou nezaměstnanosti. Je to ale daň, kterou přijala národní autorita za cenu niţší inflace. Pokud se podíváme na stabilizační křivku, její dispozice představuje zvolenou preferenci v rámci míry inflace a nezaměstnanosti. Pokud národní autorita totiţ preferuje niţší nezaměstnanost za cenu vyšší inflace, bude její naklonění příkřejší, v případě opačné preference bude její naklonění pozvolné. Pokud tedy země vstoupí do společné měnové unie, přijde tak o svou moţnost svévolně rozhodovat o monetární politice, kterou lze pouţít jakoţto prostředku k udrţení rovnováhy v případě krátkodobých asymetrických šoků.79

3.1.13

Náklady členství v měnové unii a otevřenost ekonomik

Náklady členství v měnové unii a otevřenosti ekonomik jednotlivých členských států skýtá dva

různé

problémy.

Jedním

z nich

je

79

právě

míra

otevřenosti

ekonomiky

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 57

65

s potencionálním moţným vznikem asymetrických šoků. Zde je moţné se domnívat, ţe čím více je národní ekonomika otevřenější, čímţ dochází k harmonizaci hospodářských cyklů, tím menší je moţné riziko zrodu asymetrických šoků. Míru otevřenosti ekonomiky můţeme měřit pomocí několika ukazatelů, patří mezi ně: vývoz+dovoz/HDP, vývoz/HDP, dovoz/HDP nebo obrat mezinárodního obchodu/HDP. Otevřenost ekonomiky ovlivňují také určité faktory jak na straně dovozů tak i vývozů, jak ukazuje následující tabulka č. 9. Tabulka č. 9 - Faktory ovlivňující míru otevřenosti ekonomiky Malá ekonomika Nedostatečná poptávka v domácí ekonomice

Velká ekonomika Velký potenciál domácího trhu na straně agregátní poptávky

Závislost na dovozu surovin Malá zásoba výrobních faktorů

Vlastní surovinová základna

Specializace pouze v oborech, v nichţ země dosahuje komparativní výhody

Dostatečná zásoba výrobních faktorů Vysoký stupeň vědeckotechnologického rozvoje (dostatek vlastních technologii)

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Lubor Lacina, Makroekonomie otevřené ekonomiky, Brno: MZLU 2001, str. 2-4

Z tabulky je vidět, ţe otevřenost ekonomiky je v případě faktorů malé ekonomiky větší oproti ekonomice velké. Kde podíl vývozů a dovozů má moţnost přesahovat i 60% na HDP. Druhým problémem vzniká mezi otevřeností ekonomiky a efektivitou kurzové politiky vyrovnávající asymetrický šok. Tuto situaci si můţeme ukázat na následujícím grafu č. 14, kde na levé straně máme velmi otevřenou ekonomiku a naopak na pravé straně velmi uzavřenou ekonomiku v modelu AS-AD. Na obě ekonomiky působí znehodnocení měny rozdílným způsobem. V případě velmi otevřené ekonomiky dochází k daleko horším dopadům jak na agregátní poptávku tak agregátní nabídku, kde dochází k jejímu zřejmému sníţení.

66

Graf č. 14 - Efektivita kurzové politiky vs. otevřenost ekonomiky Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 59

Otevřená ekonomika má také při pouţití kurzové politiky větší sklony k růstu inflace neţ ekonomika uzavřená. Neplatí to pouze jen v případě kurzové politiky ale i při pouţití monetární politiky, kdy se centrální banka snaţí stabilizovat nezaměstnanost, zde také ve velmi otevřené ekonomice dochází oproti ekonomice uzavřené k růstu inflace. Ve velmi otevřených ekonomikách

tedy dochází

při

pouţití jak monetární

(ustálení

nezaměstnanosti) tak kurzové politiky (obnova konkurenceschopnosti) k nárůstu nákladů spojených s růstem inflace. Z toho lze vyvodit, ţe členství v měnové unii a tedy i náklady s ní spojené mají tendenci klesat zároveň s nárůstem otevřenosti ekonomiky.80

3.2 Výhody (přínosy) spojené se členstvím v měnové unii. 3.2.1 Eliminace transakčních nákladů Jednou z nejzásadnějších výhod, kterou zavedení společné měny má, je odstranění transakčních nákladů. Jedná se o eliminování výdajů spojených se směnou jedné měny za jinou v případě cesty po zemích Evropské unie. Pokud bychom se rozhodli cestovat po těchto zemích a v kaţdé z nich bychom si směnili své peněţní prostředky a přitom ţádné neutráceli, 80

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 61

67

na konci našeho putování bychom zjistili, ţe ačkoliv jsme ţádné peníze neutratili tak i přesto činí naše náklady spojené se směnou jednotlivých měn téměř 50 % z původní částky. V případě zavedení společné měny však tyto náklady zcela odpadají. To však nelze zcela unifikovat, jelikoţ kaţdá země bude mít se zavedením společné měny jinou míru úspory nákladů. Nejmenší míru úspor totiţ budou mít převáţné velké a uzavřené ekonomiky např. Německo a Francie. Naopak největší míru úspor budou mít země, jejichţ ekonomiky jsou malé a otevřené např. země Beneluxu (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), Dánsko a Irsko. Jsou zde i také země, které nemají dostatečně rozvinuté své finanční trhy, např. Španělsko, Portugalsko a také Řecko. Rozdíly úspor v těchto dvou případech jsou u velkých ekonomik zhruba do 0,2 % HDP a u malých ekonomik dokonce aţ 0,9 % HDP. Jak uvádí studie Evropské komise Jeden trh, jedna měna z roku 1990 je výše úspor občanů a firem jednotlivých členských zemí na směnných transakcích okolo 13-19 miliard jednotek ECU. Naopak bankovní sektor tímto krokem přišel o jeden ze svých příjmů, který dle odhadů činil ve výši aţ 5 % z celkových výnosů jednotlivých bank. Další úsporou, kterou zavedení společné měny mělo, bylo odstranění výdajů u nefinančních institucí, kde odpadla nutnost v případě, ţe firma působila ve více zemích unie náročnost vést i účetnictví ve více měnách. Čímţ byla také zkrácena doba převodů firmy mezi jednotlivými pobočkami v ostatních zemích, která předtím byla nepochybně delší. Studie Evropské komise předpokládala, ţe výše těchto nákladů nefinančních institucí dosahuje výše 0,1 % HDP. Následující tabulka č. 10 ukazuje míru úspor, které souvisí s transakčními náklady spojenými se směnou, úsporami nefinančních institucí a eliminací poplatků spojenými s přeshraničními platbami po zavedení společné měny.81 Tabulka č. 10 - Úspory související s eliminací transakčních poplatků v mil. ECU, 1990 Odhadovaný přínos min. max. Eliminace transakčních nákladů

8,2

13,1

Bankovní transfery

6,4

10,6

Směnárenské poplatky

1,8

2,5

Vnitrofiremní úspory nefinančního sektoru

3,6

4,8

Eliminace poplatků za přeshraniční platby Celkem

1,3 13,1

1,3 19,2

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Evropská komise, One Market, One Money 1990, http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication7454_en.pdf, str. 68, 21. 2. 2014 81

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 78

68

3.2.2 Transparentnost cen Přínosem zavedení společné měny je zvýšení transparentnosti cen, kdy jiţ není třeba při nákupu zboţí v členských zemích eurozóny potřeba vědět, jaký je přepočítací kurz ke zjištění ceny daného výrobku, čímţ je tak porovnání jednotlivých výrobků z pohledu ceny jednodušší. Zavedení společné měny má také přinést sníţení rozdílných cen jednotlivých výrobků, které se prodávají v členských zemích. Pokud si totiţ srovnáme ceny zboţí například uvnitř jednoho státu a ceny zboţí napříč členskými státy snadno zjistíme, ţe rozdíly zboţí prodávaného uvnitř jednoho státu dosahují aţ patnácti násobně niţší ceny. Zatímco ceny, které lze pozorovat mezi jednotlivými členskými státy, dosahují rozdílu kolem 30%. Na následujícím grafu č. 15 si ukáţeme na vzorku 100 shodných výrobků, zdali opravdu zavedení společné měny přispělo ke sblíţení cen a tím tak ke sníţení cenových rozdílů v jednotlivých zemích eurozóny.

Graf č. 15 - Vývoj cenových rozdílů u 100 vybraných produktů v zemích eurozóny v letech 1990-2003 Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Ch. Engel, J. H. Rogers, European Product Market Integration after the Euro, Economic Policy, CEPR and CESifo 2004, str. 347-384

Jak lze z grafu vypozorovat ke sniţování cenových rozdílů mezi zeměmi docházelo obzvláště před rokem 1999, tedy v době před zavedením společné měny. Po roce 1999 jiţ nelze pozorovat nějaké bliţší tendence k dalšímu sbliţování, ačkoliv se tato doba vyznačuje zavedením očekávané společné bezhotovostní a hotovostní měny. Je to dáno tím, ţe zde i nadále existují rozdíly v jednotlivých členských státech jak po stránce kupní síly obyvatel tak jejich návyků, jazykových bariér a jiných rozdílů, k jejichţ odstranění pravděpodobně 69

nikdy nedojde. Navíc zde pro spotřebitele vzniká náklad v podobě cestování za výhodnějším produktem, který se v konečném důsledku můţe spíše prodraţit. Ačkoliv se sniţuje cena letenek, bylo pro občana České republiky ţijícího třeba v Ústí nad Labem velice nákladné zaletět si pro levnější nákup zboţí na sobotní oběd např. do Anglie, jelikoţ je třeba k ceně připočítat i tzv. transakční náklady, coţ v konečném důsledku cenu zboţí naopak spíše prodraţí. Tato cenová disproporce existuje téţ na straně prodejce. Kde restauratér v Česku má sice levnější obědové menu oproti tomu německému, ale pokud by svou ţivnost přestěhoval také do Německa, kde ceny za nájem apod. jsou vyšší tak by téţ musel zvýšit cenu svého nabízeného produktu. Vzhledem k existenci rozdílů v jednotlivých národních trzích však nelze ani dlouhodobě očekávat v důsledku zavedení společné měny moţné sníţení cen na stejnou úroveň ve všech členských státech. Výhodou tak zůstává, ţe společná měna má tedy vliv na transparentnost cen z toho hlediska, ţe jiţ není potřeba zdlouhavě přepočítávat, kolik daný výrobek stojí v jednom či druhém státě eurozóny.82

3.2.3 Přínosy spojené s eliminací kurzového rizika Spolu se zaloţením měnové unie také přichází výhoda v podobě odstranění kurzového rizika. Čímţ odpadá nutnost snahy předpovídat pravděpodobnost moţné budoucí změny měnové kurzu, který doposud nebylo moţno s jistotou přesně odhadnout. Tím také odpadá případná ztráta konkurenceschopnosti, pokud by došlo k nepředvídatelným změnám měnového kurzu. Coţ má také pomoci vzájemnému obchodu a nepřímo by to mělo téţ ovlivnit ekonomický růst. Společná měnová unie však ovlivňuje pouze nominální měnový kurz, zatímco reálný měnový kurz je ovlivněn pouze zčásti. V následující tabulce č. 11 na další stránce si ukáţeme rozmanitost měnových kurzů mezi členskými státy Evropského společenství před zavedením společné měny a následně po jejím zavedení. U jediných dvou zemí a to Dánska a Velké Británie však údaje nelze uvést, neboť se budování závěrečné etapy HMU neúčastnily a ponechaly si své vlastní měny. Variabilita je měřena jako váţený součet odchylek měsíčních procentuálních změn měnových kurzů.

82

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 84

70

Tabulka č. 11 - Změny v rozmanitosti bilaterálních nominálních kurzů oproti 12 měnám členských států Evropského společenství před a po vytvoření HMU Země / Období 1974-1978 1979-1989 1979-1983 1979-1986 1987-1989 Belgie a 1,3 1,0 1,3 0,7 0,5 Lucembursko Dánsko 1,5 1,1 1,3 0,8 0,7 Německo 1,7 1,1 1,3 0,9 0,7 Řecko 1,8 2,2 2,4 2,6 0,7 Španělsko 2,9 1,7 2,0 1,1 1,2 Francie 2,0 1,1 1,3 1,0 0,7 Irsko 1,5 1,3 1,3 1,4 0,8 Itálie 2,2 1,1 1,2 1,1 0,8 Nizozemsko 1,3 0,9 1,0 0,7 0,5 Portugalsko 2,8 1,7 2,2 1,1 0,8 Velká Británie 2,0 2,2 2,4 2,2 1,6 Švýcarsko 2,2 1,5 1,7 1,3 1,1 AV 1 1,7 1,1 1,3 0,9 0,7 AV 2 1,9 1,3 1,4 1,1 0,8 AV 3 2,2 2,0 2,3 1,9 1,9 AV 4 2,2 2,0 2,1 1,9 1,5

HMU 0 X 0 0 0 0 0 0 0 0 X X 0 0 0 1,4

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Evropská komise, One Market, One Money 1990, http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication7454_en.pdf, str. 71, 22. 2. 2014

Poznámka: AV 1 – váţený průměr měn zapojených do ERM, váhy v ECU. AV 2 – váţený průměr měn všech členských států Evropského společenství, váhy v ECU. AV 3 – váţený průměr měn členských zemí Evropského společenství, které nejsou v ERM, váhy v ECU. AV 4 – neváţený průměr měn, které nejsou v ERM. Z tabulky je jasně vidět, ţe zemím, které se účastní měnové unie, klesla průměrná variabilita měn na hodnotu rovné nule. Pro tyto země je tedy společná měna přínosem, neboť došlo k odstranění rozmanitosti měnových kurzů a tedy i eliminaci kurzového rizika (pouze však uvnitř měnové unie). Jelikoţ nemůţe dojít ke zhodnocení či znehodnocení eura ve Španělsku oproti euru v Portugalsku. Pokud ale země obchodují s ostatními zeměmi, které se měnové unie neúčastní například USA, tak zde stále kurzové riziko existuje. Je to dáno tím, ţe ve světě se stále ke kotaci pouţívají ceny vyjádřené v USD a tím tedy k plné eliminaci kurzového rizika při transakcích se zeměmi mimo měnovou unii nemůţe dojít. V případě, ţe tedy euro vůči dolaru posiluje, znamená to pro vývozce z unie ztrátu konkurenceschopnosti, pokud obchodují na americkém kontinentě. Naopak pokud euro vůči dolaru oslabuje,

71

znamená to zvýšení cen dováţeného zboţí pro obchodníky ze zemí účastnících se měnové unie a potaţmo i jejich nákladů.83

3.2.4 Měnová unie a ekonomický růst Odstranění kurzového rizika, které je přínosem společné měnové unie, má také vliv na ekonomický růst země. Pro objasnění pouţijeme neoklasický model růstu, jak ukazuje graf č. 16. Svislá osa y označuje produkci na zaměstnance, zatímco vodorovná osa k, představuje kapitálovou rezervu a její vývoj pro jednoho zaměstnance. Konkávní křivka f (k) nám označuje produkční funkci, jejíţ mezní produktivita má klesající podobu. Bod A označuje střet křivky úrokové sazby spotřebitele své diskontované84 budoucí spotřeby v grafu vyznačena jako r a jiţ zmíněné mezní produktivity kapitálu a tedy i bod kde dochází k rovnováze. Sklon křivky r je dán diskontní sazbou. Pokud dochází k růstu populace potaţmo růstu technologické změny z vnějších příčin, je tento krok také doprovázen v neoklasickém modelu růstem produktu.

Graf č. 16 - Neoklasický model růstu Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 76 83

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 90 84 Diskontování je postup, kdy jsou přepočteny (diskontovány) budoucí výnosy v jednotlivých obdobích na současnou hodnotu a sečteny s pouţitím diskontní míry (obvyklá výnosová míra).

72

Odstranění kurzového rizika by mělo mít téţ vliv na sníţení rizika systematického85 a nepřímo také ovlivňuje sníţení reálné úrokové sazby. Tím tedy dojde ke změně původního sklonu křivky r do nově vzniklé křivky r´, čímţ se nám posune rovnováha z předcházejícího bodu A do nového bodu B. Vznik nového bodu B přinese přírůstek v podobě nového kapitálu a dojde také k ekonomickému růstu. Nová rovnováha také přináší růst kapitálové zásoby na zaměstnance a tedy i velikost výstupu na zaměstnance. Bohuţel po nějaké době působením technologických změn ovlivněných vnějšími příčinami a růstem míry populace se dostaví poklesnutí ekonomického růstu zpátky na svou původní úroveň. Vznikem měnové unie čímţ se dostaví pokles úrokové míry v tomto modelu, dojde k ekonomickému růstu jenom na určitou dobu, neţ se zase vrátí zpět. Následující graf č. 17 tuto situaci názorně popisuje.

Graf č. 17 - Ovlivnění ekonomické růstu vnitřní příčinou - nový model růstu Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 80

Zvolený model však můţeme ještě obohatit o existenci zvyšujících se výnosů z rozsahu a poté bude růst kapitálu doprovázen nárůstem jeho produktivity, coţ sebou přinese i nové znalosti, které následně zvýši pracovní produktivitu. Tím dojde k ovlivnění původních předpokladů a citlivý ekonomický růst je tak ovlivněn novou příčinou. Pokud tedy ekonomika vykazuje vysokou rezervu v podobě kapitálu na jednoho pracovníka, dojde k ekonomickému růstu, jak ukazuje nově vzniklá produkční křivka f‘ (k). A střet této křivky spolu s křivkou úrokové míry

85

Systematické riziko – je nediverzifikovatelné riziko spojené s rizikem celého trhu, jako je například riziko politické, ekonomické, pohybu úrokových měr, inflace, nelikvidity či neočekávaných událostí.

73

dává vzniknout novému bodu C, který se stane trvalým bodem ekonomického růstu na nové úrovni.86

3.2.5 Měnová unie, růst vzájemného obchodu a ekonomický růst Jak jiţ bylo zmíněno výše, společná měnová unie sebou přináší dva zásadní přínosy a to odstranění kurzového rizika a sníţení transakčních nákladů, které v konečném důsledku působí na růst vzájemného obchodu. Nejenom tyto dva faktory působí na nárůst vzájemného obchodu, patří sem také velikost HDP, obchodní omezení či vzdálenost a jiné. Několika studiemi byl potvrzen aţ 100 % nárůst vzájemného obchodu pro členské země uvnitř společenství. V současné době lze však pozorovat nárůst v řádu 5 - 10 %, coţ je oproti předchozím studiím poměrné omezení. Je to dáno tím, ţe měnová unie je teprve na svém počátku a tento nárůst se bude postupem času dále rozrůstat. Předpokládaná doba pro zvýšení efektu růstu vzájemného obchodu ze zaloţení hospodářské a měnové unie je něco kolem 30 let od jejího vzniku. Současně s růstem vzájemného obchodu uvnitř společenství lze pozorovat i nárůst na straně obchodu se zeměmi mimo eurozónu. Tento jev je ovlivňován faktory z vnějšího prostředí, které mají dočasný charakter. Jedná se například o rychlejší ekonomický růst asijských ekonomik a potaţmo i USA a také nově příchozích zemí do Evropské unie. Jak se projevuje působení Evropské měnové unie na vzájemný obchod uvnitř společenství, si ukáţeme v příloze č. 2, kde najdeme tabulku popisující vzájemný obchod v období let 1994 aţ 2004. Nyní se podíváme na vztah měnová unie a ekonomický růst. Této podkapitole jsme se jiţ věnovali výše, nyní nám k tomu ale přibyl i vzájemný obchod, který téţ ekonomický růst podporuje. Růst vzájemného obchodu totiţ ovlivňuje potencionální produkt a potaţmo i jeho následný růst. Dalším faktorem, který ovlivňuje ekonomický růst, je sníţení pochybností okolo budoucího vývoje měnového kurzu, coţ sniţuje riziko a nepřímo také ovlivňuje reálnou úrokovou sazbu, čímţ následně dochází k ovlivnění ekonomického růstu. Bohuţel vliv tohoto faktoru prozatím nebyl potvrzen (odstranění kurzového rizika sebou přináší také ztráty v podobě poklesu očekávaných výnosů z investic) a proto jako jediným hlavním ovlivňujícím faktorem ekonomického růstu zůstává zvyšování vzájemného obchodu. Kde zvýšení 86

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 92

74

vzájemného obchodu o jeden procentní bod zvyšuje produkt o 0,3 procenta. Jak vypadal vývoj ekonomického růstu a nezaměstnanosti v zemích společenství a mimo něj po vzniku měnové unie nám ukazuje tabulka č. 12, stejně jako u předchozí tabulky v příloze č. 1 i zde se jedná o data z období let 1994 – 2004. Tabulka č. 12 - Vývoj ekonomického růstu a míry nezaměstnanosti před a po zavedení společně měny v % Růst HDP Míra nezaměstnanosti 1994-1996 1999-2004 1994-1996 1999-2004 Belgie 2,26 2,06 13,91 11,68 Finsko 3,76 2,90 17,85 11,48 Francie 1,61 2,18 12,03 10,01 Irsko 7,90 7,18 13,67 4,48 Itálie 2,07 1,38 11,46 9,56 Německo 1,61 1,24 10,83 11,16 Nizozemí 2,98 1,57 7,07 3,32 Portugalsko 2,93 1,51 7,08 5,06 Rakousko 2,08 1,86 5,70 6,60 Řecko 2,15 4,04 9,97 10,53 Španělsko 2,53 3,14 23,11 12,24 Průměr eurozóny 2,90 2,64 12,15 8,74 Země

Dánsko Norsko Velká Británie Švédsko Švýcarsko Průměr zemí mimo eurozónu

3,58 4,96 3,32 3,17 0,66

1,81 1,12 2,61 2,85 1,24

10,43 5,04 7,96 7,90 4,53

5,38 3,45 3,33 4,76 2,90

3,14

1,93

7,17

3,96

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Willett T. D., Permpoon O., Wihlborg C., Endogenous OCA Analysis and the Early Euro Experience, Kelly School of Business 2006, str. 3

Z tabulky je zřetelně vidět, ţe ačkoliv došlo k zavedení společné měny, přínosy v ekonomickém růstu se prozatím z ní plně neprojevují, coţ je dáno jiţ zmíněným zpoţděním, které zde působí. Jediné viditelné přínosy lze pozorovat pouze na straně sníţení míry nezaměstnanosti. I přesto předpokládané přínosy ze zavedení společného trhu však lze do budoucna odhadnout na zhruba 2,5 aţ 6,5 % HDP v celém společenství a přínos v podobě odstranění kurzového rizika by se měl pohybovat okolo 0,5 % HDP. Pokud k tomuto přínosu ještě přičteme účinek hnací síly, dostaneme se na hodnoty okolo 3,6 aţ 16,3 % HDP v celém společenství. Coţ představuje kaţdoroční nárůst zhruba o 0,25 %. Na tyto čísla se však nyní

75

nelze plně spoléhat, jelikoţ se jedná pouze o předpokládaný vývoj. S určitostí bude moţné toto tvrdit aţ po uplynutí nějaké doby.87

3.2.6 Přínosy spojené s členstvím v měnové unii a otevřenost ekonomiky. Stejně jako má zavedení měnové unie a otevřenost ekonomiky své náklady (nevýhody), tak má také samozřejmě i své přínosy (výhody). Největší přínosy totiţ ze zavedení měnové unie kde dojde k odstranění transakčních nákladů, zvýšení transparentnosti cen a podobně bude mít právě země, jejíţ ekonomika je otevřenější. Tento vztah mezi velikostí přínosů a otevřeností ekonomiky nám ukazuje následující graf č. 18.

Graf č. 18 - Vztah mezi přínosy spojenými s členstvím v měnové unii a otevřeností ekonomiky vzhledem k ostatním členům měnové unie Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: De Grauwe P., The Economics of Monetary Union, 6th Edition, Oxford, Oxford University Press 2005, str. 83

Svislá osa představuje přínosy vyjádřené v procentech hrubého domácího produktu a vodorovná osa představuje vzájemný obchod členských zemí měnové unie a tedy i otevřenost ekonomiky k jiţ zmíněnému HDP. Z grafu je tedy zřetelně vidět, jak s otevřeností ekonomiky země a tedy i vzájemného obchodu rostou přínosy spojené se zavedením společné měnové unie. Je to dáno tím, ţe země s velmi otevřenou ekonomikou má velký příliv

87

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 96

76

transakcí z okolních zemí, které nesdílí stejnou měnu jako ona a vznikají zde tak transakční náklady právě s tímto obchodem spojené potaţmo i kurzové riziko. Pokud však dojde k zavedení společné měny i v zemích, se kterými právě tato země obchoduje, bude v tomto případě uskutečňovat úspory z předešlých transakčních nákladů a jiţ se nebude muset nadále zabezpečovat proti případným kurzovým výkyvům, které předtím pro ni mohli znamenat další nemalý náklad. Pokud se vrátí zpět k příloze č. 1 z předcházející podkapitoly, kde máme tabulku vývoje vzájemného obchodu, snadno zjistíme, ţe země jako Belgie případně Nizozemsko, jeţ mají malé, ale zároveň otevřené ekonomiky, dosahují díky společné měnové unii další nárůst otevřenosti jejich ekonomiky. Naopak země jako je Itálie s poměrně uzavřenou ekonomikou tohoto dalšího nárůstu nedosahují a pohybují se vesměs ve stejné úrovni. Pokud tedy dochází k růstu vzájemného obchodu v měnové unii, představuje to pro země úspory v podobě transakčních nákladů a odpadá potřeba případného kurzového zajištění při těchto transakcích. To má také za následek následující zvýšení obchodů uvnitř eurozóny, čímţ dojde k poklesu investičních rizik s tím spojených, přinese to následný příliv zahraničních přímých investic, dostaví se zefektivnění alokace zdrojů a nepřímo v konečném důsledku dojde ke zvýšenému rozpohybování ekonomického růstu.88

3.2.7 Další nepřímé přínosy související s členstvím v hospodářské a měnové unii Další moţný přínos můţeme najít například v podobě dostatečně jasné (transparentní) měnové politiky, kterou provádí Evropská centrální banka. Pokud centrální banka vykonává velmi věrohodnou měnovou politiku, která má za cíl stanovení vytyčeného inflačního cíle a jeho následného dosaţení s co moţná nejmenšími náklady pro celé společenství, má moţnost v očích veřejnosti a potaţmo i jiných ekonomických subjektů pomocí zvoleného postupu dosáhnout účinného upevnění inflačních očekávání. Je to dáno tím, ţe v inflačních očekáváních se promítají investiční rozhodování, obchodní kontrakty a na jejich základě se také dojednávají dlouhodobé mzdy, coţ v konečném důsledku působí i na národní ekonomiky a jejich případnou efektivitu. 88

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 97

77

Některé přínosy lze také pozorovat ještě před startem poslední etapy budování hospodářské a měnové unie, coţ lze přiřadit k tzv. konvergenčním kritériím, které je třeba nejdříve splnit a teprve poté je aţ umoţněn vstup do měnové unie. Prvním takovým to přínosem bylo sblíţení inflačních měr členských států majících zájem účastnit se nově vznikající měnové unie. Tímto krokem došlo také k odbourání nutnosti znehodnocovat svou měnu v případě ztráty konkurenceschopnost způsobené inflačními diferenciály, k jejichţ odstranění právě tímto jednáním došlo. Následující graf č. 19 představuje vývoj inflace pro země mající zájem na účasti v měnové unii. Legenda: Rakousko Belgie Francie Německo Itálie Lucembursko Nizozemsko Finsko Řecko Irsko Portugalsko Španělsko

Graf č. 19 - Vývoj míry inflace v zemích usilujících o vstup do eurozóny v letech 1990 aţ 1999 - meziroční změny CPI89 v % Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: OECD - Boris Cournède, House Prices and Inflation in the Euro Area Economics Department Working Paper No. 450, 2005, str. 11, 25. 2. 2014

Sníţením míry inflace také došlo k poklesu jak krátkodobých tak také dlouhodobých úrokových sazeb nejenom v nominálním ale i v reálném znázornění. Nyní se nacházejí tyto dvě hlediska úrokových sazeb na své doposud nejniţší hladině za minimálně posledních

89

CPI (Consumer price index) - Index spotřebitelských cen vyjadřuje cenovou hladinu jako průměrnou úroveň cen souboru (spotřebního koše) výrobků a sluţeb, spotřebovávaných průměrnou domácností. Srovnává tedy náklady na nákup určitého neměnného souboru statků. Soubor statků je tvořen několika sty poloţek, které vystupují jako reprezentanti. Kaţdý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu. Váha je určena podílem výdajů na daný statek na celkových výdajích domácnosti. Tyto váhy jsou po určitou dobu fixní (cca 5 let), protoţe jejich statistické zjišťování je velice náročné.

78

nejméně 50 let. Vývoj dlouhodobé úrokové sazby z let 1992-2003 u desetiletých vládních dluhopisů ukazuje následující tabulka č. 13. Tabulka č. 13 - Dlouhodobá úroková sazba EU-15 – 10leté vládní dluhopisy v období 1992-2003, sekundární trh, roční průměr v % Země/období Eurozóna EU-15 Belgie Lucembursko Německo Řecko Španělsko Francie Irsko Itálie Nizozemsko Rakousko Portugalsko Finsko Dánsko Švédsko Velká B.

1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 9,79 8,08 8,18 8,73 7,23 5,99 4,71 4,66 5,44 5,03 4,92 4,16 9,75 8,27 8,44 8,85 7,50 6,27 4,94 4,74 5,43 5,00 4,92 4,23 8,65 7,85 X 11,70 8,59 9,32 13,27 8,10 8,27 11,68 11,97 8,91 9,98 9,08

7,23 6,51 23,29 10,22 6,78 7,69 11,18 6,36 6,71 11,19 8,83 7,30 8,53 7,55

7,75 6,78 20,72 9,99 7,22 7,92 10,52 6,86 7,03 10,48 9,04 7,83 9,70 8,15

7,48 6,85 17,02 11,27 7,54 8,25 12,21 6,90 7,14 11,47 8,79 8,27 10,24 8,32

6,49 6,22 14,46 8,74 6,31 7,29 9,40 6,15 6,32 8,56 7,08 7,19 8,03 7,94

5,75 5,64 9,92 6,40 5,58 6,29 6,86 5,58 5,68 6,36 5,96 6,26 6,62 7,13

4,75 4,57 8,48 4,83 4,64 4,80 4,88 4,63 4,71 4,88 4,79 4,94 4,99 5,60

4,75 4,49 6,30 4,73 4,61 4,71 4,73 4,63 4,68 4,78 4,72 4,91 4,98 5,01

5,59 5,26 6,10 5,53 5,39 5,51 5,58 5,40 5,56 5,60 5,48 5,64 5,37 5,33

5,13 4,80 5,30 5,12 4,94 5,01 5,19 4,96 5,07 5,16 5,04 5,08 5,11 5,01

4,99 4,78 5,12 4,96 4,86 5,01 5,03 4,89 4,97 5,01 4,98 5,06 5,30 4,91

4,18 4,07 4,27 4,12 4,13 4,13 4,25 4,12 4,15 4,18 4,13 4,31 4,64 4,58

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Petr König, Lubor Lacina, Jan Přenosil, Učebnice evropské integrace, Barrister & Principal 2006, str.

Jak je vidět z této tabulky, sníţení úrokových sazeb není přímo ovlivněno pouze zavedením společné měny ale také jinými faktory, které na sníţení působí, jelikoţ k poklesu úrokových sazeb ve vybraném období nedochází pouze u zemí, které přijaly euro jako svou měnu ale i u zemí, které euro doposud jako svou platební jednotku nepřijaly. Nelze tedy říci, ţe vstup do měnové unie je pouze jediným faktorem ovlivňující úrokové sazby. Prozatím tedy není moţné se stoprocentní jistotou říci, ţe zavedení měnové unie vede ke zvýšenému rozpohybování ekonomického růstu, jelikoţ je zde dlouhé období (aţ 30 let), po kterém se teprve tento přínos projeví, budeme si muset tedy na konečné výsledky ještě nějakou dobu počkat.90

90

Lubor Lacina a kol., Měnová Integrace náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha: C.H.Beck 2007, str. 101

79

4 KRIZE EURA Stejně jako na úplném počátku budování Evropské měnové unie, kdy došlo k několika krizím (zvratům) ovlivňujících následný předem vytýčený vývoj, který musel být později na tento popud několikrát změněn, tak i nyní se Evropská unie a potaţmo i eurozóna potýká se vzniklou světovou finanční krizí, která ji zachvátila se zesilujícím nástupem zhruba od poloviny roku 2007 a trvá aţ do dnes. Vzhledem ke vzniklé krizi, vyšlo velmi záhy najevo, s jakými se eurozóna potýká problémy se svojí různorodostí (heterogenitou) jednotlivých ekonomik členských zemí, která jí postihuje jiţ od svého počátku. Bohuţel aţ krize přispěla k přehodnocení prvoplánovaného optimistického výhledu, který nepočítal s pouţitím krizových opatření a různých záchranných balíčků. Čímţ tak muselo dojít i k novému zhodnocení jejich pravidel dosavadního fungování. Proto také eurozóna upustila od dvou zásadních pravidel, kdy první pravidlo říká, ţe kaţdá země eurozóny si ručí za své dluhy sama a jiné země tak nebudou platit dluhy za ostatní členy a druhé pravidlo, ţe Evropská centrální banka nebude nakupovat státní dluhopisy členských zemí a nebude tak podporovat jejich zadluţování. Upuštění od těchto dvou pravidel bylo pro Evropskou unii před krizí jen těţko představitelné.

4.1 Americká hypoteční krize (bublina) Novodobá finanční krize, která zasáhla celý svět, měla svůj počátek v jedné z největších ekonomik světa a to ve Spojených státech amerických (USA). Problémem se v USA stala tzv. hypoteční bublina, která právě v roce 2007 Spojené státy zachvátila, došlo k jejímu následnému prasknutí, které poté v roce 2008 přerostlo aţ ve světovou finanční krizi. Jedním z nejzásadnějších faktorů, díky němuţ vznikla tato krize, byla americká vláda se svou politikou hypotéka pro kaţdého. Ačkoliv se původně zdálo, ţe se jedná o politiku s vesměs dobrým úmyslem pomoci získat hypotéku lidem s nízkými příjmy, šlo spíše o nabourání se regulátora (státu) do bankovního sektoru. Tento trend záhy následoval i privátní sektor, který v tomto programu viděl příleţitosti v podobě zisků. Začaly tak vznikat uţ od počátku pochybné hypotéky pro méně bonitní občany, coţ nemalou měrou také přispělo ke vzniku této bubliny.

80

O to větší překvapení bylo, ţe taková to hypoteční bublina se objevila právě v ekonomice USA. Jelikoţ tato země patří ve finanční sféře mezi naprosté špičky. Dokázala totiţ na finančním trhu přitáhnout svými produkty široké spektrum investorů. Svět se v té době potýkal s nízkými úrokovými sazbami, coţ u investorů vyvolalo velký zájem na méně rizikových ale přitom výnosových akciích právě v USA. Ta jako jediná dokázala nabídnout širokou škálu finančních produktů (sekuritizace91), o které byl obrovský zájem. Největšímu zájmu sekuritizace se těšily především cenné papíry MBS, neboli cenné papíry jištěné hypotékami, které ratingovými agenturami byly označeny nejvyšší známkou úvěruhodnosti. Soubory rizikových hypoték se tak přeměnily v takřka bezrizikové cenné papíry, o které byl v bankách, pojišťovnách a také penzijních fondech na celém světě nebývalý zájem. Tím došlo k přesunu původního rizika z amerických dluţníků a jejich schopnosti hypotéky splácet do celého světa, bez toho aniţ by investoři vědomě věděli, jak velké riziko si ve skutečnosti pořídili. Jejich nákup byl tak ovlivněn pouze hodnocením ratingových agentur (ty byly povětšinou placeny emitenty cenných papírů, kteří měli zájem na jejich dobré prodejnosti). To by samo o sobě ještě nebyl tak velký problém, jelikoţ podíl těchto hypoték byl zhruba asi 3%, ale svoji měrou se o to zasadila také nejedna investiční banka díky svému hospodaření (vysoký pákový efekt)92. Vzhledem k těmto souhrnným vlivům a následnému nesplácení amerických hypoték došlo k prudkému poklesu cen MBS. Banky, které drţely tyto cenné papíry, se tak dostaly do problémů s likviditou a byly nuceny tak prodávat své MBS za minimální ceny k jejímu obstarání. Došlo tak k roztočení spirály, kdy instituce nově nakoupené MBS v důsledku jejich neutuchajícímu poklesu ceny musely prodat za ještě niţší cenu, coţ jejich cenu sráţelo stále níţ a níţ aţ se z nich nakonec stala tzv. toxická aktiva93. Klesající hodnotu aktiv však lze za pomoci vytvořených rezerv případně vlastního kapitálu vstřebat. Bohuţel v případě působení vysokého pákového efektu dochází k tomuto vstřebání mnohem rychleji a tak se banky dostávají od problému s likviditou k problému insolvence. Coţ se také v polovině roku 2007 91

Sekuritizace - je proces, ve kterém je ze souboru objemově menších a zpravidla i méně likvidních aktiv produkujících známé nebo alespoň dostatečné přesně odhadnutelné cash flow (hypotéky, leasing, dluh na kreditních kartách, studentské pujčky, spotřebitelské půjčky, atp.) vytvořen obchodovatelný cenný papír. Proces sekuritizace spočívá v shromáţdění aktiv s podobnou charakteristikou a emisi dluhového cenného papíru (emitovaného jen pro tento účel vytvořenou společností tzv. SPV – special purpose vehicle), jehoţ cash flow kopíruje cash flow podkladových aktiv a jehoţ výnos je zajištěn hodnotou či hotovostními toky podkladových aktiv. V podstatě se tedy jedná o souhrn (pool) budoucích očekávaných peněţní toků. Oproti těmto očekávaným příjmům se pak vydávají dluhové cenné papíry různé kvality. 92 Vysoký pákový efekt – dluhový poměr či pákový efekt (leverage) poměřuje velikost cizích zdrojů banky, zejména krátkodobých dluhových závazků, s vlastním kapitálem. Hodnoty tohoto ukazatele v rozsahu dvaceti aţ třicetinásobku nebyly u některých velkých investičních bank nijak výjimečné. 93 Toxická aktiva - tedy s aktivy, jejichţ hodnota je výrazně niţší, neţ v době, kdy je banka pořídila.

81

v mnohých bankách v Americe stalo. Následně v záři roku 2008 došlo k pádu ikony amerického finančního trhu a to investiční banky Lehman Brothers. Americká vláda se snaţila pomocí injekce 700 mld. USD zastavit vzniklou krizi, to se však nepovedlo a americká ekonomika spolu s tou evropskou se tak ponořily do největší novodobé recese.94

4.2 Hospodářská krize v roce 2009 Po úplném propuknutí finanční krize v USA se začala postupně rozšiřovat také do celého světa a jako první na řadě bylo právě finanční odvětví v Evropě. To byl také zlomový bod, kdy se původně finanční krize suţující pouze finanční sektor přeskupila do krize hospodářské, která zasáhla i ostatní odvětví. Po propuknutí krize vyvstaly na povrch obavy, aby se neopakovala Velká deprese z minulého století (1929-1933). Díky různým studiím a nashromáţděným podkladům z předchozí velké krize, bylo ve světě hned zřejmé co je potřeba udělat, aby se tento milník historie jiţ neopakoval. Evropská unie a potaţmo i USA začaly okamţitě provádět protikrizová opatření, aby nedošlo k systémovému kolapsu bankovního sektoru, který je jedním z nejdůleţitějších pilířů ekonomiky. Jedním z protikrizových opatření fiskálních autorit EU bylo vyčlenění enormního mnoţství finančních prostředků pro finanční instituce ve výši jen těţko představitelných 3,5 trilionů EUR v říjnu roku 2008. Tyto prostředky tak tvořily téměř jednu třetinu HDP Evropské unie. Vyčleněnými prostředky měl být vytvořen tzv. ochranný deštník, který měl následky krize co nejvíce zmírnit. Bohuţel ani přes veškerou snahu pomocí finančních injekcí se nepodařilo krizi odvrátit, coţ mělo za následek, ţe se v roce 2009 dostavila světová hospodářská recese. Tento stav byl samozřejmě doprovázen poklesem růstu HDP, jak deklaruje příloha č. 3. Recese se tak nevyhnula jak členům a nečlenům eurozóny tak členům či nečlenům Evropské unie. Naštěstí intenzita krize nepřišla s tak očekávanou silou jako v případě velké deprese z minulého století. A jak ukazuje příloha č. 4, ani nezaměstnanost nebyla tak hodně ovlivněna jako při předešlé krizi i kdyţ nárůst zde lze jasně pozorovat. Pomocí zvoleného protikrizového fiskálního programu se tak podařilo v Evropské unii včas zpomalit vzniklou krizi, která by jinak mohla dosahovat mnohem větších rozměrů. Bohuţel tento krok sebou přinesl i neţádoucí účinky a to v podobě nárůstu vládního dluhu, čímţ došlo k prohloubení

94

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 209

82

toho dosavadního a vzniká tak i celková vládní zadluţenost. Je to bod, kdy jiţ není moţné vytloukat dluh dluhem a dochází k roztříštění národního hospodářství, coţ se také následně v eurozóně stalo a z krize finanční se rozvinula krize dluhová.95

4.3 Dluhová krize Řecka První země, která pocítila sílu krize, díky svému dluhovému hospodaření bylo Řecko. To jiţ dlouhou dobu předtím hojně hospodařilo na dluh, ale aţ teprve vstup do eurozóny (ztráta vlastní měny) a později vzniklá krize ho dostaly na kolena. Nebyly to však jediné faktory, dalším činitelem bylo téţ ovlivňování statistických dat právě v jeho vlastní prospěch. Kdy si Řecko své statistické údaje o velikosti veřejného deficitu a veřejného dluhu přibarvovalo o několik procentních bodů oproti skutečnosti. Coţ mělo za následek další a další nabalování vládního dluhu. Pro Řecko to znamenalo jediné a to, ţe pokud se nechce dostat do situace, kdy bude nuceno vyhlásit bankrot, musí provést taková opatření, která ji pomohou získat finanční prostředky. Pro investory taková země znamená vysoké riziko, a proto také poţaduje řádný vysoký výnos z vládních dluhopisů. Bohuţel situace degradovala aţ do té výše, kdy se řecké vládní dluhopisy dostaly v roce 2010 do tzv. spekulativního stupně a byly označeny jako podřadné obligace. Tomuto kroku uţ nepomohly ani rozpočtové škrty, které vláda provedla a ani půjčka od Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve výši 80 mld. EUR. Pro eurozónu to byl obrovský problém, neboť se jednalo o jejího člena a zároveň zde bylo riziko, ţe tento efekt započatý v Řecku, se bude šířit i do dalších zemí. Problémy s vládními financemi totiţ měly i jiné země, ale prozatím ne tak velké. Krokem eurozóny se tak stala finanční půjčka ve výši 80 mld. EUR a dalších 30 mld. EUR v rámci záloţního úvěru poskytl ještě MMF. Bohuţel ani přes tuto finanční výpomoc se nepodařilo revitalizovat řeckou krizi. Bylo tedy třeba přistoupit v roce 2012 k další finanční výpomoci, která s přispěním MMF činila 165 mld. EUR a zároveň odpuštění části řeckého dluhu ve výši 100 mld. EUR. Finanční injekce však byly samozřejmě doprovázeny různými nařízeními od EU, které měly být splněny, aby správně také zafungovaly, coţ se ale nelíbilo řecké vládě, jeţ ţádala referendum. Otálení na sebe nenechalo dlouho čekat a začaly se objevovat problémy i v dalších zemích eurozóny jak v Irsku tak Portugalsku. Z referenda nakonec sešlo neboť vláda, která jej

95

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 228

83

poţadovala, se v důsledku doposud přijatých krizových opatření rozpadla. Nově vzniklá proevropská vláda, kterou se sice podařilo sestavit aţ na druhý pokus, dala jasně najevo, ţe má i nadále zájem o finanční podporu ze strany EU, která by ji měla pomoci se vymanit ze spárů krize. Toto zaváhání však mělo za vinu, ţe došlo ke zpoţdění nápravných opatření, která byla stanovena, a proto teprve aţ čas ukáţe jak účinná tato pomoc je neboť krize v Řecku i nadále přebývá.96

4.4 Rozšíření krize do Irska a Portugalska Mezi další země, do kterých se rozšířila dluhová krize a citelně je zasáhla, bylo Irsko a Portugalsko. Krize v obou zemích ale vyvstala z jiných problémů neţ v případě Řecka. Problém Irska spočíval především v rozmachu stavebnictví, kde podobně jako v USA vznikala tzv. realitní bublina. Nárůst byl tak obrovský, ţe v roce 2007 dosahovala aktiva bank ze stavebního sektoru závratné výše podílu 800% na HDP. Zatímco pasiva obstarávající krátkodobou likviditu byla plně závislá na zahraničních peněţních trzích. Irská vláda se tento stav snaţila přehlíţet, i kdyţ byla mnohokrát na tento problém upozorněna Evropskou komisí. Teprve aţ rok 2007 se pro ni stal kritickým, neboť právě tehdy došlo ke splasknutí této realitní bubliny současně se světovou finanční krizí. Irská vláda musela přispěchat s finanční pomocí, aby alespoň trochu zmírnila dopady této bubliny, vzhledem k minulému přehlíţení této situace to však znamenalo pro ni zhoršení jejího stavu. Zatímco před prasknutím bubliny dosahoval vládní dluh 25% HDP a míra nezaměstnanosti 4,5%, po prasknutí došlo k navýšení vládního dluhu na 95% HDP a míry nezaměstnanosti na 14%. Irsko se nějakou dobu snaţilo tento stav pomocí vládních obligací nějak zmírnit, ale bohuţel se dostalo do takového bodu, kdy v roce 2010 nakonec muselo poţádat o pomoc EU a MMF. Ty tak poskytly Irsku finanční výpomoc ve výši 67,5 mld. EUR výměnou za spuštění nápravného programu, který měl za cíl stabilizovat růstu. O poznání jinak na tom bylo Portugalsko, kterému vzhledem ke své vazbě na zahraniční peněţní trhy a zprostředkování bank zahraničních úvěrů domácím subjektům narůstal zahraniční dluh. Dalším problémem Portugalska byla také dlouhodobá ekonomická stagnace růstu, kdy docházelo k nárůstu HDP o pouhé 1% za rok. To spolu s dlouhodobě 96

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 246

84

vysokým deficitem běţného účtu nebyla příliš dobrá kombinace. Finanční a hospodářská krize tak zde měla pro svoje působení velmi dobrou půdu. Coţ uvedlo portugalskou ekonomiku do recese a deficit veřejných financí dál směle narůstal. Portugalské banky byly odříznuty od zahraničních financí a výnosy z vládních dluhopisů v důsledku tlaku neustále narůstaly. Vláda tak vzhledem k této situaci byla donucena poţádat EU o finanční výpomoc. Ta spolu s MMF v roce 2011 vyčlenila na pomoc Portugalsku finanční injekci ve výši 78 mld. EUR, která byla stejně jako v případě Irska podmíněna započetím nápravného programu. Portugalsko čekala trnitá cesta, neboť jedním z jejich největších odběratelů bylo právě Španělsko, které bylo spolu s Itálií krizí také zmítáno.97

4.5 Zápolení s krizí v Itálii a ve Španělsku Itálie spolu se Španělskem patřila mezi největší země, které by v případě zasaţení dluhovou krizí mohly zapříčinit případný pád eurozóny. Vládní dluh totiţ v případě Itálie dosahoval astronomické výše 1 842 mld. EUR a v případě Španělska to bylo 643 mld. EUR. Takto vysoký vládní dluh, který dosahoval v případě Itálie 120% HDP, by nebylo moţné dlouhodobě udrţet. Bylo proto třeba přijmout řadu opatření, které po pádu předchozí vlády udělala v podobě sniţování výdajů, zvyšování daní, boje s daňovými úniky atp. teprve aţ vláda nově zvolená. K tomu přispěla svým krokem také i Evropská centrální banka, která ač to bylo pro ni velmi nezvyklé, začala odkupovat vládní dluhopisy nejen ty italské ale i ostatních zemí. Tato jednání se ukázala být jako dobrá opatření, jeţ pomohly uklidnit situaci na finančním trhu a zároveň odvrátit rozpad italského dluhopisového trhu. Nově přijatá a u občanů dosti nepopulární opatření i přes jejich pozitivní dopad však pro vládu znamenala jediné a to její následný pád v předčasných volbách. Naopak Španělsko na tom bylo podobně jako Irsko, kde došlo k velkému rozmachu stavebního sektoru na úkor sektoru exportního převáţně financovaného ze zahraničního kapitálu, coţ se také odrazilo v deficitu platební bilance. Mezi zahraničním zadluţováním a příjmy z uvadajícího exportu tak vznikala deficitní propast. Následné prasknutí bubliny a pokles stavebního sektoru mělo za příčinu nárůst nezaměstnanosti aţ do výše 25%, neboť se na trh dostala málo kvalifikovaná pracovní síla právě z tohoto sektoru. V tomto důsledku také 97

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 250

85

docházelo k nesplácení úvěrů v bankovním sektoru, coţ deficit i nadále prohlubovalo. Španělská vláda tak byla nucena učinit krok a poţádat EU o finanční injekci. V roce 2012 ji tak byla schválena pomoc ve výši 100 mld. EUR, ta však v předchozích případech byla podmíněna nápravným programem, ale v případě Španělska tomu tak nebylo. Z přislíbené částky vláda nakonec vyuţila pouze necelých 40 mld. EUR.98

4.6 Pád Kypru Podobně jako předchozí země tak i Kypr se ocitl ve spárech krize. K jejímu vyvrcholení však došlo aţ začátkem roku 2013, ačkoliv jeho problémy dostaly spád jiţ v roce 2011, kdy ztratil moţnost vypůjčovat si prostředky na kapitálových trzích. S ţádostí o finanční pomoc však otálel nejméně další rok, neţ o ni teprve poţádal. Problémy, které ho dovedly aţ do spárů krize, si však stejně jako ostatní zapříčinil sám. A to především díky své strategii postavené převáţně na finančním odvětví a téţ země prezentované jako daňový ráj, kde jsou daně na těch nejniţších úrovních a některé se dokonce ani neplatí. To samozřejmě přilákalo spoustu firem ze zahraničí a také tím vzrostl příliv zahraničního kapitálu. Coţ pro kyperský bankovní systém znamenalo nárůst konsolidovaných aktiv aţ do výše 750% HDP v roce 2011. Nakonec se tak Kypr dostal do stejného problému jako před ním jiţ Irsko, neboť bankovní sektor přerostl jeho národní ekonomiku. Další ránu mu zasadila téţ řecká krize, neboť jeho angaţovanost investic v řeckých vládních dluhopisech byla poměrně vysoká. Pokles jejich hodnoty tak pro něj nakonec znamenal obrovskou ztrátu. Svou měrou se na tom také podílel i soukromý sektor, kde výše půjček podobně jako v Irsku se vyšplhala do úrovně 185% HDP. Dluh vlády také začal narůstat a to z původních 50% v roce 2008 na více jak 70% HDP v roce 2011. EU přislíbila Kypru finanční injekci ve výši 10 mld. EUR ale pouze za předpokladu, ţe on sám přispěje částkou 5,8 mld. EUR, kterou získá z jednorázového zdanění vkladů v jeho bankách ať těch nepojištěných (sazbou 9,9%) tak také těch pojištěných (sazbou 6,75%). Jelikoţ by tento krok mohl vyvolat run na banky99, čímţ by došlo k obrovskému přesunu prostředků do zahraničí nebo výběrů vkladů, muselo být 98

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 256 99 Run na banku [ran na banku] - je situace, kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku, protoţe si myslí, ţe je nebo se brzy stane insolventní, a začnou hromadně vybírat svoje vklady. Run vyvolaný nesprávnými informacemi můţe vést k bankrotu i do té doby bezproblémové banky, protoţe banka s částečnými rezervami nikdy nemůţe vyplatit všechny vklady. Jedná se o druh sebenaplňující předpovědi.

86

přistoupeno k uzavření bank. S tímto krokem však nesouhlasil kyperský parlament a smetl tento návrh ze stolu. Rozhodnutí parlamentu se nelíbilo ECB a byla připravena zastavit financování kyperských bank, pokud by vláda nepřišla s novým plánem, coţ by pro ni znamenalo ztrátu měny eura a tím také ukončení účasti v eurozóně. Do hry se tak zpátky vrátil původní plán, který byl však notně přepracován a jiţ nebylo potřeba posvěcení od parlamentu. Tento nový plán naznačoval uzavření nejvíce ztrátové banky, jejíţ ztráta bude uhrazena z majetku akcionářů, drţitelů dluhopisů a majitelů nepojištěných vkladů. Tedy vkladů nad 100 000 EUR, které budou následně převedeny do největší banky Kypru. Ta měla také projít restrukturalizací a velká část majetku akcionářů, drţitelů dluhopisů a majitelů nepojištěných vkladů byla přeměněna na pokrytí ztráty. Tímto nápravným programem za období 2013-2016 tak byla podmíněna finanční výpomoc v předem stanovené výši 10 mld. EUR. Poprvé se tak na nápravném programu podílely svým dílem v bankovním sektoru i vklady. Teprve aţ na konci roku 2016 se však ukáţe, zdali se podařilo za zahraniční výpomoci a téţ vlastní svépomoci plně odvrátit hrozící bankrot země.100

100

Oldřich Dědek, Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny, Praha: Linde Praha a. s. 2014, str. 260

87

5 PERSPEKTIVY ROZŠIŘOVÁNÍ EMU Spíše neţ na bezhlavé rozšiřování EMU by se měla Evropská unie zamyslet nad svým konáním v případě kontroly dodrţování maastrichtských pravidel. Pokud se totiţ podíváme blíţe například na maastrichtské kritérium udrţitelnost vládní fiskální pozice zjistíme, ţe řada zemí toto pravidlo od počátku ne zcela dodrţovala a pokud ano tak pouze v době kdy byla sledována před vstupem do EMU. Ačkoliv má EU na dodrţování všech pravidel dohlíţet, v tomto případě se dost často stávalo a i nadále stává, ţe dodrţování tohoto pravidla je velmi často opomíjeno. V roce 2013 toto pravidlo nedodrţovalo hned 18 zemí, jako je Řecko, Itálie, Portugalsko, Irsko, Belgie, Španělsko, Velká Británie, Francie, Kypr, Německo, Maďarsko, Rakousko, Nizozemsko, Malta, Slovensko, Slovinsko, Polsko a také Česká republika. Tento prohřešek také dost pravděpodobně stojí za tak silným otřesem, kterému byla eurozóna a její měna euro po zásahu krize vystavena, a jeţ ji mohl stát právě její rozpad, coţ by nebylo bráno jako příliš dobrý odraz správného fungovaní unie. Neboť společná měna euro je páteří probíhajícího integračního procesu a je třeba ji za kaţdou cenu bránit vůči vnějším a vnitřním vlivům, jeţ by ji mohli jenom uškodit. Tento problém by mohl být vyřešen právě pomocí nových prvků v institucionální architektuře EU a téţ eurozóny. Nejenom, ţe krize sebou přinesla problémy a situace, které doposud nemusely být řešeny, ale přinesla sebou také vznik řady nových institucí a reforem, které nyní bojují právě proti jejímu současnému působení a zároveň mohou být téţ dobrými pomocníky do budoucna. Vznikla tak nová opatření zaměřená na posílení prevence před vznikem neţádoucích situací (inovace Paktu stability a růstu), dále opatření zaměřená na vynucení nápravy jiţ vzniklých neţádoucích situací (EFSM ((European Financial Stabilisation Mechanism) – Evropský mechanismus finanční stabilizace), EFSF ((European Financial Stability Facility) - Evropský nástroj finanční stability), ESM ((European Stability Mechanism) - Evropský stabilizační mechanismus)) a téţ nástroje krizového řízení. Kaţdé nové opatření sebou také přináší určité institucionální zázemí, které právě na daný úsek dohlíţí. Jedině tak lze i nadále pohlíţet na eurozónu jako ţivotaschopnou neboť trhlinky, které doposud měla, se tímto krokem podaří zacelit a tím zabezpečit její současné a i budoucí souvislé fungování. Samozřejmě je také moţné očekávat, ţe doposud přijatá opatření a nově vzniklé instituce jsou pouze začátkem nového vykročení eurozóny do dalšího období a lze s jistotou říci, ţe se i nadále bude nejenom institucionálně vyvíjet, neboť novinek a 88

dlouhodobých vizí v jejím podání neustále přibývá. Neboť její zájem na hlubší integraci jak finančního sektoru, tak rozpočtového hospodaření a hospodářských politik ji ţene vstříc let budoucích. Další perspektivu lze spatřit v divergenci národních politik. Neboť doposud se eurozóna a i Evropská unie potýká s velkou roztříštěností členských států a to nejenom z ekonomického pohledu ale téţ i jiných. Ačkoliv se doposud snaţí pomáhat méně vyspělým státům pomocí finančních pobídek formou případných dotací ze strukturálních fondů, bohuţel ani to zdaleka prozatím nedostačuje. Neboť i nadále zde existují velké rozdíly v rozvinutosti členských zemí EMU. Tyto divergence také stojí za tak silným úderem, jakým byla eurozóna zasaţena v počátcích krize. Pokud bychom předpokládali, ţe eurozónu by tvořily pouze země s dostatečnou ekonomickou silou a vyspělostí lze předpokládat, ţe by tyto země krize nezasáhla tak silnou měrou jako se tomu stalo tentokrát. Pokud má tak EU zájem o širší integraci a tím těsnější unijní propojení je třeba, aby se zabývala téţ touto problematikou. Nelze totiţ do budoucna vyloučit, ţe další krize by jí touto roztříštěností mohla uštědřit mnohem větší ránu neţ tomu tak bylo v tomto případě. To také platí v případě zemí, které mají zájem na vstupu do měnové unie v budoucnu. Mezi tyto kandidátské země patří například Turecko, Makedonie, Island, Černá Hora a Srbsko a případné potencionální kandidátské země jako jsou Albánie, Bosna a Hercegovina a téţ Kosovo. Pokud se totiţ na tyto země podíváme blíţe, můţeme je povětšinou s jistotou zařadit jako mezi země s méně vyspělou ekonomickou základnou. Uţ takhle je na bedrech nejvyspělejších členských zemí poměrné velké břemeno v podobě dosavadních méně ekonomicky vyspělých členských zemí. EU by se tak také do budoucna měla více soustředit na to, jaké země mají zájem se měnové unie účastnit. Ukusovaní sousta v podobě přijímání stále nových a nových členů by se ji totiţ v budoucnu mohla nevyplatit, neboť vyspělé země nemohou do nekonečna podporovat ty méně vyspělé. Můţe se totiţ stát, ţe případná budoucí krize tlačená téţ zeměmi se slabší ekonomickou vyspělosti by mohla srazit na kolena i tyto velké hráče, coţ by mohlo v konečném důsledku zapříčinit také pád celé měnové unie. Jelikoţ Evropskou unii čeká do budoucna ještě poslední stádium budování a tou je úplná ekonomická a politická integrace, lze předpokládat, ţe se bude snaţit i s touto problematikou nějak vyrovnat zatím se jí to, ale ne zcela daří. A proto teprve aţ čas ukáţe jaké rozhodnutí je pro ni to správné a jaké naopak ne. Čeká ji totiţ ještě velmi dlouhá a moţná i trnitá cesta vpřed.

89

ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo zhodnocení přínosů a rizik společné evropské měny a její perspektivy při rozšiřování Evropské měnové unie. Jedná se totiţ o jeden z nejdůleţitějších kroků, které musí učinit kaţdá členská země mající zájem na přijetí jako své jediné platební a zúčtovací jednotky měnu eura. Neboť právě toto zhodnocení můţe rozhodnout, zdali pro ni tato měna představuje spíše výhody, pokud jsou přínosy převaţující nad náklady anebo nevýhody v případě, ţe je tomu naopak. Vypracování této práce pro mne bylo přínosem, neboť se jedná o velmi důleţitou a stále aktuální tématiku. K vypracování jsem pouţil řadu odborné literatury spolu s dokumenty vydané EU a také s informacemi získanými z hodnověrných internetových zdrojů. Pokud se podíváme na přínosy a rizika společné měnové unie uvedené v této práci snadno zjistíme, ţe se v dnešní době eurozóna pohybuje v konstelaci, kdy rizika poměrně převyšují nad přínosy. Tento jev je způsoben tím, ţe se eurozóna nedá zcela jasně označit za optimální měnovou oblast. A to ačkoliv se měnovou oblastí skutečně označuje, neboť se jedná o skupinu zemí pouţívající společnou měnu. Problém však nastává právě ale ve chvíli, kdy se začne mluvit o oblasti optimální. Podmínek optimální měnové oblasti je hned několik. Za prvé musí existovat volný pohyb pracovní síly mezi jednotlivými členy měnové unie. Za druhé je třeba vysokého stupně integrace finančního trhu, aby v případě změn relativních cen a nákladů bylo moţné je vyrovnat prostřednictvím případného volného pohybu kapitálu. Dalšími podmínkami jsou pruţnost mezd a cen spolu s diverzifikací komodit a vhodnější je téţ, pokud země mají podobnou strukturu sektoru sluţeb i co se týká zaměstnanosti a rovněţ výroby. Nesmíme opomenout také zajištění harmonizace v oblasti fiskální politiky. Toto jsou tedy základní podmínky optimální měnové oblasti, které však bohuţel v mnoha případech ne zcela správně a podle představ EMU fungují. Tento neduh se také začal nedlouho po zavedení měny eura dostávat na povrch a to převáţně za přispění světové finanční krize z roku 2007, která ji pomalu začala uštědřovat ránu za ránou. A ačkoliv finanční krize nezapříčinila pád měnové unie, tak ji svým způsoben citelně zasáhla a pošramotila její dosavadní fungování. Však v době, kdy bylo nejvíce krizí zasaţeno Řecko, jeho vláda poměrně váţně uvaţovala o kroku opuštění měnové unie a vrácení se zpět ke své původní měně. Za přislíbení finanční pomoci a také na popud Evropské unie však k tomuto nakonec nedošlo. Podobně o tomto způsobu jak se vymanit ze spárů krize uvaţovaly, ne sice 90

tak nahlas jako to bylo v případě Řecka i ostatní země, které byly krizí zasaţeny. Je těţké nyní uvaţovat nad tím, jak by to vše dopadlo, kdyby na počátku krize došlo k odchodu Řecka a po něm i ostatních zemí krizí zasaţených. Je moţné se pouze domnívat, ţe by to mohlo zapříčinit pád novodobé evropské měnové unie podobně, jako jsme tomu byly svědky jiţ mnohokrát v minulosti při podobných pokusech o vytvoření měnové oblasti. V té době totiţ podobně jako je tomu i teď u měnové unie, nebyly tyto skupiny právě optimálními měnovými oblastmi. Proč tomu tak je? Odpovědí můţe být hned několik. Jednou z moţných příčin je, ţe přijetí eura jako společné měny bylo převáţně krokem politiků a ne ekonomů jak by tomu mělo být. Jeho osud je tak plně závislý na politických rozhodnutích Evropské unie. Zaloţení jednotné měny převáţně z politické vůle je sice jedním z důleţitých faktorů, ale ne tím úplně hlavním. Je potřeba brát zřetel také na faktory ekonomické a potaţmo i jiné. A to se ne zcela v tomto případě stalo. Neboť evropská měnová unie je zaloţena převáţně na politické vůli vlastnit jednotnou společnou měnu. Druhou příčinou mohou být divergence v ekonomikách účastnických zemí a v případě zemí mající do budoucna zájem stát se právoplatnými členy eurozóny. I přes to, ţe se Evropská unie snaţí vstup do eurozóny podmínit maastrichtskými kritérii, je jejich správné fungování málo efektivní. V mnoha případech totiţ dochází dokonce i k jejich nedodrţování a to jak před vstupem tak také především po vstupu do měnové unie. Coţ není zrovna lichotivý předobraz toho, jak by měla správně společná měnová unie fungovat. I přes tyto všechny problémy souvisejícími například s tím, ţe se nejedná o ideální měnovou oblast nebo, ţe se eurozóna nachází v nelichotící situaci způsobené finanční krizí, tak i přesto dochází i nadále k rozšiřování jejich řad. Kaţdá země by si měla velmi dobře zváţit, zdali je pro ni Evropská měnová unie to správné východisko, neţ se zaváţe pouţívat měnu eura. Můţeme se tak pouze domnívat, co vedlo posledního přistupujícího člena eurozóny Lotyšsko k tomu, aby přijal měnu eura jako svou platební a zúčtovací jednotku, kdyţ si lze snadno srovnat pro a proti a jasně nám vyplyne, ţe doposud stále převládají rizika nad přínosy. Pouze čas tak ukáţe, jak silné jsou základy Evropské měnové unie a zdali dokáţe překonat ten zub času, který byl ostatním dnes uţ zapovězeným měnovým uniím osudným a zdali nastane doba, kdy přínosy začnou převládat nad riziky.

91

Seznam pouţité literatury a zdrojů Literatura 1. APEL, Emmanuel. European Monetary Integration 1958-2002. London: Routledge, 1998. ISBN 978-04-1511-432-5. 2. BAGUS, Philipp. Tragédie Eura. Bratislava: JAGA GROUP, s.r.o., 2011. ISBN 978-808076-093-9. 3. BRŮŢEK, Antonín. Evropská Měnová Integrace. Praha: VŠE - Fakulta mezinárodních vztahů, 2001. druhé vydání. ISBN 80-245-0158-9. 4. BRŮŢEK, Antonín. Realizace Evropské měnové unie a společné měny euro – první rok existence. Praha: VŠE – Katedra světové ekonomiky, 2000. ISBN 80-245-0042-6. 5. COURNÈDE, Boris. House Prices and Inflation in the Euro Area OECD Economics Department Working Paper No. 450. OECD Publishing, 2005. Dostupné také z: http://www.oecd.org/eco/surveys/housepricesandinflationintheeuroarea.htm 6. DĚDEK, Oldřich. Doba Eura: Úspěchy i nezdary společné evropské měny. Praha: Linde Praha a. s., 2014. ISBN 978-80-7201-933-5. 7. DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace: Od národních měn k euru. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-076-8. 8. ENGEL, C. a ROGERS, H. John. European Product Market Integration after the Euro, Economic

Policy.

CEPR

and

CESifo,

july

2004.

DOI:

10.1111/j.1468-

0327.2004.00126.x. Dostupné také z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.14680327.2004.00126.x/ abstract 9. GRAUWE, De P. The Economics of Monetary Union, 6th Edition. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN 978-01-9927-700-1. 10. GROS, D. and THYGESEN, N. European Monetary Integration, 2nd edition. New York: Addison Wesley Longman, 1998. ISBN 978-05-8232-014-7.

92

11. HECZKO, Stanislav. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: UJEP – Fakulta sociálně ekonomická, 2007. ISBN 978-80-7044-922-6. 12. JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. ISBN 978-80-86547-95-4. 13. KENEN, B. Peter. Economic and Monetary Union in Europe: Moving Beyond Maastricht. Cembridge: Cambridge University Press, 1995. ISBN 978-05-2155-883-9. 14. KÖNIG, P., LACINA, L. a PŘENOSIL, J. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2006. ISBN 978-80-7364-044-6. 15. KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. Praha: VŠE - Fakulta mezinárodních vztahů, 2003. ISBN 80-245-0616-5. 16. LACINA, Lubor. Makroekonomie otevřené ekonomiky. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2001, ISBN 978-80-7157-488-0. 17. LACINA, Lubor a kol. Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-560-5. 18. LACINA, L., ROZMAHEL, P. a kolektiv. Euro: ano/ne?. Praha: Alfa Nakladatelství, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-87197-26-4. 19. LACINA, L., RUSEK A. a kolektiv. Evropská Unie: trendy, přiložetosti, rizika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-077-2 20. MLÁDENKOVÁ, Iva. Měnová a finanční politika EU Distanční studijní opora. Brno: Masarykova univerzita v Brně-Ekonomicko-správní fakulta, 2005. ISBN 80-210-3641-9. 21. SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: Realizace hospodářské a měnové unie v EU. Brno: Masarykova univerzita-Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN 978-80210-5082-2. 22. ŠREIN, Zdeněk. Mechanismy hospodářské politiky evropské unie. Ústí nad Labem: UJEP-Fakulta sociálně ekonomická, 2008. ISBN 978-80-7414-077-8.

93

23. TOWNSEND, Malcolm. The euro and Economic and Monetary Union: An historical, institution and economic description. London: John Harper publishing, 2007. ISBN 9780-9551144-5-8 24. WATSON, Alison M.S. Aspects of European Monetary Integration: The Politics of Convergence. New York: St. Martin's Press, 1997. ISBN 978-03-1217-479-8. 25. WILLET T. D., PERMPOON O., WIHLBORG C. Endogenous OCA Analysis and the Early Euro Experience. Paper prepared for the conference on

Perspectives on

Monetary, Financial, and Economic Integration. Bloomington, Indiana: Kelly School of Business, 2006. Dostupné také z: http://www.researchgate.net/publication/227514161_ Endogenous_OCA_Analysis_and_the_Early_Euro_Experience/file/3deec521e6ca9be6c6. pdf

Elektronické zdroje 1. AGRICULTUREJOURNALS.CZ. Euro: the engine of integration or the seed of dissolution?.

[online].

©

2011

[cit.

2014-01-15].

Dostupný

z

WWW:

http://www.agriculturejournals.cz/publicFiles/01231.pdf 2. COMMONS.WIKIMEDIA.ORG. European union emu map. [online]. © 2001 - 2014 [cit. 2014-01-19]. Dostupný z WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/ 7/7f/European_union_emu_map_en.png 3. EC.EUROPA.EU. EUROPEAN ECONOMY COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES DIRECTORATE-GENERAL FOR ECONOMIC AND FINANCIAL AFFAIRS One market, one money. An evaluation of the potential benefits and costs of forming an economic and monetary union. [online]. © 1995 - 2014 [cit. 2014-02-21]. Dostupný

z WWW:

http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/

publication7454_en.pdf 4. EC.EUROPA.EU. Jedna měna pro jednu Evropu – cesta k euru. [online]. © 1995 - 2014 [cit. 2013-11-23]. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/ publication6730_cs.pdf

94

5. EC.EUROPA.EU. Vaše země a euro. [online]. © 1995 - 2014 [cit. 2014-01-19]. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/countries/index_cs.htm 6. EUROPA.EU. Euro. [online]. © 1995 - 2014 [cit. 2014-01-18]. Dostupný z WWW: http://europa.eu/about-eu/basic-information/money/euro/index_cs.htm 7. EUROSKOP.CZ. Často kladené dotazy. [online]. © 2005 - 2014 [cit. 2014-01-18]. Dostupný

z

WWW:

https://www.euroskop.cz/331/sekce/casto-kladene-dotazy/

#proc_euro_plati_vzemich_mimo_EU 8. EUROSTAT.EU. Real GDP growth rate - volume (Percentage change on previousyear). [online].

©

1993

-

2014

[cit.

2014-03-10].

Dostupný

z

WWW:

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode =tec00115 9. EUROSTAT.EU. Unemployment statistics. [online]. © 1993 - 2014 [cit. 2014-03-07]. Dostupný

z

WWW:

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/

Unemployment_statistics 10. i15.CZ. Euro. [online]. © 2011 - 2014 [cit. 2014-01-18]. Dostupný z WWW: http://www.i15.cz/ euro/

95

Seznam pouţitých obrázků, grafů, tabulek a příloh Seznam obrázků Obrázek č. 1 - Had v tunelu ...................................................................................................... 14 Obrázek č. 2 - Had v tunelu Basilejské dohody ....................................................................... 15 Obrázek č. 3 - Stádia a fáze budování EMU ............................................................................ 38 Obrázek č. 4 - Členská území eurozóny leţící mimo Evropu .................................................. 41 Obrázek č. 5 - Země pouţívající měnu EURO ......................................................................... 43 Seznam grafů Graf č. 1 - Asymetrický poptávkový šok model AD - AD ....................................................... 44 Graf č. 2 - Automatické faktory ovlivňující rovnováhu model AS - AD ................................. 45 Graf č. 3 - Rozdílnost preferencí dvou ekonomik mezi inflací a nezaměstnaností .................. 47 Graf č. 4 - Změny hodnoty v indexu útrap a indexu centralizace/decentralizace odborů v letech 1973-1979 a 1980-1988 ................................................................................................. 49 Graf č. 5 - Vztah mezi ekonomickým růstem a zhodnocením/znehodnocením měn v letech 1981 aţ 1998............................................................................................................................. 55 Graf č. 6 - Dopad znehodnocení měny na cenovou hladinu a velikost produktu ..................... 57 Graf č. 7 - Phillipsova křivka v krátkém a dlouhém období..................................................... 59 Graf č. 8 - Vývoj inflace a nezaměstnanosti v Itálii v letech 1970-2003 ................................. 60 Graf č. 9 - Rozdíly v produktivitě práce a svislá Phillipsova křivka ........................................ 60 Graf č. 10 - Průměrná inflace zemí eurozóny v období 1999-2005 ......................................... 61 Graf č. 11 - Odlišné preference národních autorit .................................................................... 63 Graf č. 12 - Cenová stabilita v zemi preferující stabilní nezaměstnanost ................................ 64 Graf č. 13 - Cenová stabilita v zemi preferující stabilní míru inflace ...................................... 65 Graf č. 14 - Efektivita kurzové politiky vs. otevřenost ekonomiky ......................................... 67 Graf č. 15 - Vývoj cenových rozdílů u 100 vybraných produktů v zemích eurozóny v letech 1990-2003 ................................................................................................................................. 69 Graf č. 16 - Neoklasický model růstu ....................................................................................... 72 Graf č. 17 - Ovlivnění ekonomické růstu vnitřní příčinou - nový model růstu ........................ 73 Graf č. 18 - Vztah mezi přínosy spojenými s členstvím v měnové unii a otevřeností ekonomiky vzhledem k ostatním členům měnové unie............................................................ 76

96

Graf č. 19 - Vývoj míry inflace v zemích usilujících o vstup do eurozóny v letech 1990 aţ 1999 - meziroční změny CPI v % ............................................................................................. 78

Seznam tabulek Tabulka č. 1 - Sloţení měnového koše ECU ............................................................................ 17 Tabulka č. 2 - Paritní mříţka čtyř měn ..................................................................................... 20 Tabulka č. 3 - Přehled úvěrových nástrojů EMS ...................................................................... 21 Tabulka č. 4 - Harmonogram výkyvů EMS ............................................................................. 22 Tabulka č. 5 - Kvalifikace pro ustavení EMU .......................................................................... 36 Tabulka č. 6 - Přepočítací kurzy mezi eurem a národními měnami ......................................... 37 Tabulka č. 7 - Průměrné hodnoty ekonomického růstu členských zemí Evropské unie v letech 1981 aţ 2003............................................................................................................................. 51 Tabulka č. 8 - Podíl krátkodobých a dlouhodobých obligací na celkovém objemu v roce 1998 v % ............................................................................................................................................ 54 Tabulka č. 9 - Faktory ovlivňující míru otevřenosti ekonomiky .............................................. 66 Tabulka č. 10 - Úspory související s eliminací transakčních poplatků v mil. ECU, 1990 ....... 68 Tabulka č. 11 - Změny v rozmanitosti bilaterálních nominálních kurzů oproti 12 měnám členských států Evropského společenství před a po vytvoření HMU ...................................... 71 Tabulka č. 12 - Vývoj ekonomického růstu a míry nezaměstnanosti před a po zavedení společně měny v % ................................................................................................................... 75 Tabulka č. 13 - Dlouhodobá úroková sazba EU-15 – 10leté vládní dluhopisy v období 19922003, sekundární trh, roční průměr v % ................................................................................... 79

Seznam příloh Příloha č. 1 - Procedura při nadměrném schodku ....................................................................... 1 Příloha č. 2 - Vývoj vzájemného obchodu mezi zeměmi eurozóny v období 1994-2004 (% HDP) ........................................................................................................................................... 1 Příloha č. 3 - Tempa růstu HDP v období světové hospodářské krize ....................................... 1 Příloha č. 4 - Míry nezaměstnanosti v období světové hospodářské krize ................................. 1

97

Příloha č. 1 Příloha č. 1 - Procedura při nadměrném schodku

1. 2. 3. 4. 5.

1. 2.

3.

4.

1.

2.

Rozhodnutí o existenci nadměrného schodku Komise monitoruje fiskální disciplínu členské země, a to je zejména z pohledu rozpočtového a dluhového kritéria EDP. Pokud členská země neplní poţadavky některého z kritérií, Komise vyhotoví zprávu, ve které přihlédne ke všem relevatním faktorům. Tuto zprávu Komise můţe vyhotovit i v případě, domnívá-li se, ţe existuje riziko vzniku nadměrného schodku. Hospodářský a finanční výbor (EFC) zaujme stanovisko ke zprávě Komise. Pokud se Komise domnívá, ţe nadměrný schodek v členské zemi jiţ existuje nebo můţe vzniknout, adresuje své stanovisko Radě. Rada na základě doporučení Komise a podkladů, které dotčená členská země povaţuje za relevantní, kvalifikovanou většinou váţených hlasů rozhodne, zda nadměrný schodek existuje. Vynucování nápravy Pokud Rada rozhodne, ţe nadměrný schodek existuje, adresuje dotčené členské zemi neveřejné doporučení, aby dosáhla nápravy během stanovené časové lhůty. Pokud Rada zjistí, ţe členská země nereagovala na její doporučení přijetím efektivních opatření, můţe toto doporučení zveřejnit. Pokud i nadále členská země nepřistupuje k realizaci doporučení Rady, ta můţe rozhodnout, ţe bude poţadovat po členské zemi, aby během stanovené časové lhůty přijala opatření, jeţ by vedla k odstranění neţadoucího stavu. Rada můţe poţádat členskou zemi o předloţení zprávy dokumentující její úsilí při nápravě situace. Pokud i poté členská země nepodniká kroky k nápravě, Rada se můţe rozhodnout pouţít či vystupňovat jedno nebo více následujících opatření: - poţadovat, aby členská země před vydáním obligací a cenných papírů poskytla Radě dodatečné informace, - vyzvat Evropskou investiční banku k přehodnocení úvěrové politiky vůči dotčené členské zemi, - poţadovat po dotčené členské zemi sloţená neúročeného depozita v odpovídající výši do doby, neţ nadměrný deficit bude odstraněn, - udělit pokutu přiměřené velikosti. O přijatých rozhodnutí Rady bude informován Evropský parlament. Ukončení procedury Rada zruší některá nebo všechna svá předchozí rozhodnutí v návaznosti na své mínění, ţe nadměrný schodek byl v členské zemi odstraněn. Pokud její dřivější rozhodnutí byla zveřejněna, Rada bezprostředně po zrušení svých rozhodnutí učiní veřejné prohlášení, ţe nadměrný schodek v dotčené členské zemi jiţ neexistuje. Rada rozhoduje na doporučení Komise, a to dvoutřetinovou většinou váţených hlasů s vyloučením zástupce dotčené členské země.

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Malcolm Townsend, The euro and Economic and Monetary Union: An historical, institution and economic description, London: John Harper 2007, str. 110-113

1

1994 X 17,75 16,19 34,63 17,57 X 17,08 45,97 32,02 30,90 15,93 18,76 24,68 22,57 19,97 20,03 23,3 31,23 23,42

Belgie Finsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Španělsko Průměr eurozóny

Dánsko Norsko Velká Británie Švédsko Švýcarsko Průměr zemí mimo eurozónu

Země

1

24,23 20,36 21,61 26,00 31,54 24,75

1995 X 17,67 17,35 37,64 20,37 X 17,28 46,24 34,59 33,59 18,36 20,75 26,38 22,57 21,18 21,68 24,32 31,23 24,4

1996 X 16,91 16,83 36,09 18,29 X 17,83 46,34 34,31 33,68 17,28 21,32 25,89 24,58 21,23 18,19 23,35 32,36 23,94

1997 81,84 16,46 16,54 31,31 17,17 74,34 16,72 37,74 33,84 34,38 15,61 23,09 33,25 24,60 20,78 17,28 34,60 33,97 24,25

1998 84,20 18,18 17,56 35,27 17,69 75,71 17,80 35,26 34,49 36,22 16,39 23,82 34,47 26,10 19,80 20,97 25,36 36,75 25,80

1999 80,68 20,89 23,28 39,61 19,67 74,96 20,78 57,22 38,53 40,82 17,04 23,55 38,09 28,10 21,53 21,29 29,68 38,46 27,81

2000 95,05 22,86 26,00 41,21 20,85 77,25 24,04 62,46 38,21 43,93 16,06 25,61 41,13 27,84 22,35 19,59 28,09 39,65 27,5

28,33 20,93 19,30 27,20 37,66 26,68

26,97 19,85 19,01 27,11 37,87 26,16

26,97 21,49 17,66 28,42 39,15 26,74

2001 2002 2003 2004 98,94 102,42 97,99 106,82 20,55 19,50 20,66 20,32 25,71 24,21 23,88 24,51 39,21 36,26 32,63 31,84 20,56 19,65 18,90 19,85 84,17 81,60 81,31 86,03 24,39 23,47 23,55 25,36 60,47 58,53 58,63 61,70 37,82 35,91 37,02 36,67 45,53 44,88 45,38 49,14 13,99 13,15 14,89 15,58 24,50 23,95 25,70 24,78 41,32 40,29 40,04 41,88

Příloha č. 2

Příloha č. 2 - Vývoj vzájemného obchodu mezi zeměmi eurozóny v období 1994-2004 (% HDP)

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: T.D. Willlett, I. Permpoon, C. Wihlborg, Endogenous OCA Analysis and the Early Euro Experience, Paper prepared for the conference on Perspectives on Monetary, Financial, and Economic Integration, Bloomington, Indiana: Kelly School of Business 2006

Příloha č. 3 Příloha č. 3 - Tempa růstu HDP v období světové hospodářské krize

Evropská unie Eurozóna

2006 3,4 3,3

Belgie Estonsko Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko

2,7 10,1 4,4 2,5 5,5 2,2 4,1 4,9 2,6 3,7 3,4 1,4 3,7 5,5 8,3 5,8 4,1

Bulharsko Česká republika Dánsko Litva Lotyšsko Maďarsko Polsko Rumunsko Švédsko Velká Británie

6,5 7,0 3,4 7,8 11,0 3,9 6,2 7,9 4,3 2,8

Island Japonsko Norsko USA Švýcarsko Turecko

4,7 1,7 2,3 2,7 3,8 6,9

2007 2008 2009 3,2 0,4 -4,5 3,0 0,4 -4,4 Členské země eurozóny 2,9 1,0 -2,8 7,5 -4,2 -14,1 5,3 0,3 -8,5 2,3 -0,1 -3,1 5,0 -2,2 -6,4 1,7 -1,2 -5,5 5,1 3,6 -1,9 6,6 -0,7 -5,6 4,1 3,9 -2,8 3,3 1,1 -5,1 3,9 1,8 -3,7 2,4 0,0 -2,9 3,7 1,4 -3,8 3,5 -0,2 -3,1 10,5 5,8 -4,9 7,0 3,4 -7,9 3,5 0,9 -3,8 Ostatní členské země 6,4 6,2 -5,5 5,7 3,1 -4,5 1,6 -0,8 -5,7 9,8 2,9 -14,8 10,0 -2,8 -17,7 0,1 0,9 -6,8 6,8 5,1 1,6 6,3 7,3 -6,6 3,3 -0,6 -5,0 3,4 -0,8 -5,2 Nečlenské země EU 6,0 1,2 -6,6 2,2 -1,0 -5,5 2,7 0,1 -1,6 1,8 -0,3 -2,8 3,8 2,2 -1,9 4,7 0,7 -4,8

2010 2,0 2,0

2011 1,7 1,6

2012 -0,4 -0,7

2,3 2,6 3,4 1,7 -1,1 1,7 1,3 3,1 3,3 4,0 1,5 1,9 1,8 -4,9 4,4 1,3 -0,2

1,8 9,6 2,8 2,0 2,2 0,5 0,4 1,9 1,7 3,3 0,9 -1,3 2,8 -7,1 3,0 0,7 0,1

-0,1 3,9 -1,0 0,0 0,2 -2,5 -2,4 -0,2 0,9 0,7 -1,2 -3,2 0,9 -6,4 1,8 -2,5 -1,6

0,4 2,5 1,4 1,6 -1,3 1,1 3,9 -1,1 6,6 1,7

1,8 1,8 1,1 6,0 5,3 1,6 4,5 2,2 2,9 1,1

0,0 -1,0 -0,4 3,7 5,2 -1,7 1,9 0,7 0,9 0,3

-4,1 4,7 0,5 2,5 3,0 9,0

2,7 -0,5 1,3 1,8 1,8 8,5

1,5 1,4 2,9 2,8 1,0 3,0

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Eurostat, Real GDP growth rate - volume (Percentage change on previousyear), http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tec00115, 10. 3. 2014

1

Příloha č. 4 Příloha č. 4 - Míry nezaměstnanosti v období světové hospodářské krize

Evropská unie Eurozóna

2006 8,3 8,5

Belgie Estonsko Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko

8,3 5,9 7,7 9,2 4,5 6,8 4,6 4,6 6,9 10,3 4,4 8,6 4,8 8,9 13,5 6,0 8,5

Bulharsko Česká republika Dánsko Litva Lotyšsko Maďarsko Polsko Rumunsko Švédsko Velká Británie

9,0 7,1 3,9 5,2 7,3 7,5 13,9 7,3 7,1 5,4

Island Japonsko Norsko USA Turecko

2,8 4,1 3,4 4,6 8,7

2007 2008 2009 7,2 7,1 9,0 7,6 7,6 9,6 Členské země eurozóny 7,5 7,0 7,9 4,6 5,5 13,8 6,9 6,5 8,2 8,4 7,8 9,5 4,7 6,4 12,0 6,1 6,7 7,8 3,9 3,7 5,4 4,2 4,9 5,1 6,5 6,0 6,9 8,7 7,5 7,8 3,6 3,1 3,7 8,9 8,5 10,6 4,4 3,8 4,8 8,3 7,7 9,5 11,2 9,6 12,1 4,9 4,4 5,9 8,3 11,3 18,0 Ostatní členské země 6,9 5,6 6,8 5,3 4,4 6,7 3,8 3,4 6,0 3,8 5,3 13,6 6,5 8,0 18,2 7,4 7,8 10,0 9,6 7,1 8,1 6,4 5,8 6,9 6,1 6,2 8,3 5,3 5,6 7,6 Nečlenské země EU 2,4 3,2 7,0 3,9 4,0 5,1 2,5 2,5 3,2 4,6 5,8 9,3 8,8 9,7 12,5

2010 9,7 10,1

2011 9,7 10,2

2012 10,5 11,4

8,3 16,9 8,4 9,7 13,9 8,4 6,3 4,6 6,9 7,1 4,5 12,0 4,4 12,6 14,5 7,3 20,1

7,2 12,5 7,8 9,6 14,7 8,4 7,9 4,8 6,5 5,9 4,4 12,9 4,2 17,7 13,6 8,2 21,7

7,6 10,2 7,7 10,2 14,7 10,7 11,9 5,1 6,4 5,5 5,3 15,9 4,3 24,3 14,0 8,9 25,0

10,3 7,3 7,5 18,0 19,8 11,2 9,7 7,3 8,6 7,8

11,3 6,7 7,6 15,3 16,2 10,9 9,7 7,4 7,8 8,0

12,3 7,0 7,5 13,3 14,9 10,9 10,1 7,0 8,0 7,9

7,6 5,1 3,6 9,6 10,7

7,0 4,6 3,3 8,9 8,8

6,0 4,3 3,2 8,1 8,1

Zdroj: vlastní grafické zpracování, data: Eurostat, Unemployment statistics, http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Unemployment_statistics, 7. 3. 2014

1