Příloha č. 1: Scénář k inscenaci Černý mnich (Pochop, Neduha, 2014) Anton Pavlovič Čechov
29. ledna 1860 Taganrog, Rusko – 15. července 1904, Badenweiler, Německo) – ruský dramatik a prozaik.
Čechov navštěvoval v letech 1868 až 1879 gymnázium v Taganrogu. Poté šel na univerzitu do Moskvy, kde vystudoval medicínu. Čechov pracoval jako lékař a přispíval do humoristických časopisů. Od roku 1882 psal pro petrohradské noviny. Na svém statku u Moskvy ošetřoval rolníky zdarma; od jednoho ze svých pacientů se nakazil tuberkulózou. Už nemocný v roce 1890 podnikl cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši.
Roku 1901 se Čechov oženil s herečkou Olgou Knipperovou. Kvůli zhoršující se plicní tuberkulóze se přestěhoval do Jalty na Krymu. V létě 1904 odjel do německých lázní Badenweiler, kde 15. července zemřel. Je pohřben v Moskvě.
Další vrstevníci Čechovovi:
Ibsen, Strindberg, Gorkij
Další zpracování: Čierny mních (TV film) Psychologický / Drama Slovensko, 1994, 77 min Režie: Laco Halama Hrají: Vladimír Jedľovský, Július Pántik, Soňa Valentová, Barbora Bobuľová, Marián Slovák Černý mnich – 1894
V textu se mluví o serenádě Gaetana Braga – Angels´serenade Gaetano Braga (June 9, 1829 – November 21, 1907) was an Italian composer and cellist. Princip: některé myšlenky Kovrinovi, můžou přebírat loutkovodiči černého mnich, černý mnich je součástí Kovrinovi duše
1) Expozice – Mnicha – Všichni vypráví legendu – situace konec přednášky-
první plán, v druhém plánu proletí-projde-proběhne černý mnich.
____________________________________________________________________ _______ I. 2) Expozice Kovrina – S přítelem lékařem v pracovně (V županu mnicha) Kovrin: Ohromný dům se sloupy, se lvy, s lokajem ve fraku. Starý park, ponurý a přesný, upravený na anglický způsob táhne se téměř celou verstu od domu. Hlinitý břeh řeky, borovice s obnaženými kořeny , podobnými chlupatým tlapám. Takové podivuhodné růže, lilie, kamelie, takové tulipány všech možných barev, od jasně bílé až počernou jak saze. .. Lékař: Andreji, musíš si odpočinout. Kovrin:
Takové květy můžeš vidět jen u Pesockých.
Příjezd k Pesockým – venkov-večeře domem, hledí do nebe.)Hvězdy. (střihem, stojí na prahu místnosti, kde čeká celý dům s nachystanou večeří, místo vřelého přivítání jen nervozita.) Jegor Semjonyč:
Ráno budou mrazy. Vítej Andreji.
Táňa: nic dobrého.
Andreji, vítej. Ráno budou mrazy, hvězdnatá obloha nevěští
Jegor Semjonyč:
Najíme se.
Táňa:
Jakou jste měl....Vstanu hodinu po půlnoci a vy tatín...
Jegor Semjonyč:
Já ve tři, ne ve dvě, ve dvě vstanu a ...
Táňa:
a budeme hlídat sad, vše bude dobré tatínku..
____________________________________________________________________ ________ V sadu po půlnoci, Kovrin ,Táňa , Sad Kovrin: nepochopil, jak
Už jako dítě jsem tu kýchával kouřem, ale dodnes jsem
může kouř chránit před mrazem. Táňa. Kovrin:
Kouř nahrazuje mraky, když nejsou. A k čemu jsou mraky?
Táňa:
Když je zamračeno, nebývá k ránu mráz.
Kovrin:
Ach tak! Pane bože, ona už je dospělá! Když jsem odtud posledně odjížděl před pěti lety, byla jste ještě úplně dítě. Byla jste taková vytáhlá, dlouhonohá, nosila jste krátké šatičky a já vás zlobil a říkal jsem vám volavka. Co dělá čas.
Táňa:
Ano, pět let. Hodně vody uteklo. Řekněte Andrjušo, upřímně, vy jste nám odvykl? (Vlastně- proč se ptám? Jste muž, žijete si už svým vlastní, zajímavým životem, jste někdo....) Odcizení je tak přirozené. Ale ať je to jak chchce Andrjušo, já bych ráda, abyste nás považoval za své. Máme na to právo.
Kovrin:
Já také považuji, Táňo.
Táňa:
Čestné slovo?
Kovrin:
Ano, čestné slovo.
Jegor Semjonyč:
Jděte spát Andreji! Táňo! (Objeví se, prochází sad, Táňa zamává otci přes celý sad a vzápětí zatáhne Andreje za strom schová se před otcem,ten odpoví ustaraným pozdravem rozkuřuje ohniště, prochází, kontroluje sad.)
Táňa:
Můj otec vás zbožňuje. Někdy se mi zdá, že vás má radši, než mě. Je na vás pyšný. Jste učený, neobyčejný člověk, udělal jste skvělou kariéru, a on je přesvědčen, že jste takový proto, že on vás vychoval. Já mu to nevyvracím. Aťsi. Děkuju, Andrjušo, že jste přijel. Máme nezajímavé známé a i těch je málo. Máme jen sad, sad, sad, - nic víc. Vysokokmen, polokmen, reneta, aport, borovinka, očkování, roubování. Celý náš život se točí kolem zahrady, mně se dokonce nezdá o ničem jiném, než o jabloních a hrušních. Když jste k nám přijel, všechno se rozesvětlilo, cítila jsem to už jako malé děvče.
Kovrin:
Svítá. Ve vzduchu se rýsují kotouče dýmu v korunách stromů.
Táňa:
Ale je čas jít spát. A také je zima. Děkuju Andrjušo, že jste přijel.(Odchází)
Nad ránem v sadu: Kovrin a Jegor Semjonyč
Kovrin:
(Zpívá si) Já Oněgine nechci lhát, Taťánu mám až k smrti rád. (dojde k otci.)
Jegor Semjonyč:
Při povrchu země je – jak vidíš, mráz, ale když zvedneš teploměr dva sáhy nad zem, je tam teplo...Čím to je?
Kovrin:
To opravdu nevím.
Jegor Semjonyč:
Hm...všechno člověk vědět nemůže, samozřejmě. Všechno se tam nevejde.Ty se přece zabýváš nejvíc filozofií?!
Kovrin:
Ano přednáším psychologii a zabývám se vůbec filozofií.
Jegor Semjonyč:
A neomrzí tě to?
Kovrin:
Naopak, žiji jen tím.
Jegor Semjonyč:
Inu dej bůh. Dej bůh... mám z tebe velkou radost....Moc velkou, brachu.. Kdo přivázal koně k jabloni? Kdo se ksakru opovážil přivázat koně k jabloni? Bože můj, bože můj. Jen všechno zkazit, zničit, zbřídit, zpustošit. Sad je zničený. Je po sadu. Bože můj! Copak něco svedeš s těmi prokletými lidmi. Štěpka vozil celou noc hnůj, a přivázal koně k jabloni. Omotal opratě tak ztuha, že na třech místech odřel kůru. To je co? Říkat neříkat. Pověsit ho je málo.
Kovrin:
Oteplilo se. Vyšlo slunce. Bude jasný dlouhý den. Nu dej bůh. Dej bůh. Jsem rád, že jsi přijel... Děkuju Ti.
II. U Pesockých po nějaké době: (Kovrin spí dvě h denně, učí se italsky, hodně čte, na statku se sjíždějí sousedky a provozují s Táňou hudební čísla. Důležité je, že se Kovrin nešetří a žije stejně hekticky, jako ve městě.) Bylo by dobré vytvořit kolovrátek jednoduchých obrazů, ve dvou plánech: první plán - Kovrin pracuje, čte – v mírně zpomaleném pohybu druhý plán - Táňa a ostatní prožívají zrychleně den po dni. Vstávají, snídají, přichází návštěva, hrají na nástroje, obědvají, procházejí se pijí čaj, odjíždějí, usínají....
Kovrin vytrhne Táňu z tohoto kolotoče, ostatní se promění v sad. Kovrin
Mně dnes od samého rána nedá pokoj jedna legenda. Nepamatuji se jestli jsem ji někde četl, nebo slyšel. Ale je to jakási podivná legenda, kterou nelze s ničím srovnat. Už proto, že není úplně srozumitelná. Před tisíci lety, šel jakýsi černě oděný mnich pouští kdesi v Sýrii nebo v Arábii. Několik mil od místa kudy šel, viděli rybáři na hladině jiného černého mnicha, který zvolna kráčel po hladině jezera. Tento druhý mnich byl fatamorgana. Teď zapomeňte na všechny zákony optiky, které legenda, jak se zdá, neuznává a poslouchejte dál. Z faty morgány vznikla druhá fata morgana, z té pak třetí. Takže obraz černého mnicha se začal přenášet z jedné atmosférické vrstvy do druhé. Viděli ho hned v Africe, hned ve Španělsku, hned v Indii, hned na dalekém severu...nakonec přestoupil hranice zemské atmosféry a teď bloudí po celém vesmíru a pořád se nemůže octnout v podmínkách, v nichž by se ztratil. Možná, že ho teď vidí na Marsu, nebo na některé hvězdě Jižního kříže. Jenže tisíc let poté, co šel mnich pouští, padne fata morgana znovu do zemské atmosféry a ukáže se lidem. A těchto tisíc let je prý už u konce...Podle legendy musíme černého mnicha čekat, ne-li dnes, tedy zítra.
Táňa:
Divná fata morgana.
Kovrin:
Ale nejpodivnější je, že si ne a nemohu vzpomenout, odkud mi ta legenda vlezla do hlavy. Četl jsem jí někde? Nebo slyšel? Nebo se mi snad o černém mnichovi zdálo? Dnes o ní přemýšlím celý den. Vezmu to cestou, dolů po pěšině. Jaký prostor, svoboda a ticho. Zdá se, že se celý svět na mě dívá. Zatajil se a čeká, že ho pochopím.
Setkání s mnichem Kovrin:
(Na obzoru se jako smršť zdvíhá vysoký černý sloup. Jeho bosé nohy se nedotýkají země.) Hledím Ti přímo do tváře. No tak vidíte, legenda má tedy pravdu. (šťasten běží do sadu, radostí křepčí..(Sad se změní v bál, Kovrin volá na Táňu, na Jegora Semjonyče, skrze víření bálu se k nim nemůže dostat. Pak se zastaví...) O tomhle budu raději mlčet.
____________________________________________________________________ ______________ III. Táňa:
Andrjušo, přečtěte si tyhle otcovy, články. Jsou to krásné články. Píše znamenitě.
Jegor Semjonyč:
Toť se ví, že znamenitě. (stydí se) Neposlouchej ji prosím Tě. Nečti to! Ale jestli chceš usnout, tak si to přečti: báječný uspávací prostředek.
Táňa:
Podle mne jsou to skvostné články. Přečtěte si to, Andrjušo a domluvte tatínkovi, aby psal častěji. Mohl by sepsat úplnou příručku sadařství.
Jegor Semjonyč:
No (stydí se ještě víc, ale pak se rozjede) , v tom případě si přečti nejdřív článek Gauchův a tyhle Ruské článečky, jinak bys tomu nerozuměl. Než budeš číst moje námitky, musíš vědět, nač reaguji. Ostatně je to hloupost, hrozná nuda.
Táňa:
Je čas jít spát. (odejde)
Jegor Semjonyč.
Tak, tak můj milý magistře. Tak píšu články, výstav se účastním, medaile dostávám, jablka jak hlava. Bohatý slavný Kočubej. Ale k čemu to všechno? Co stím ?
Kovrin:
Dílo mluví samo za sebe.
Jegor Semjonyč:
(Tak já to nemyslím. Já se ptám: co bude se sadem, až zavřu oči? Tak jak sad vidíš teď, se beze mne neuchová ani měsíc. Celé tajemství úspěchu nespočívá v tom, že sad je veliký a pracuje tam spousta dělníků, nýbrž v tom, že mám svou věc rád - rozumíš? - rádmožná radši, než sám sebe. Podívej se na mne: všechno dělám sám, Procuji od rána do noci. Všechno očkování dělám sám, pořízku sám, výsadbu sám, všechno – sám. Když mi někdo pomáhá žárlím a jsem podrážděný, že jsem až hrubý.) Až umřu, kdo se bude starat? Kdo bude pracovat? Sadař? Dělníci? Co? Největším nepřítelem nejsou škůdci, ani zajíc, nebo chroust. Největším nepřítelem je cizí člověk.
Kovrin:
A co Táňa? Ta přece nemůže být škodlivější, než zajíc? Má sad ráda.
Jegor Semjonyč.
Ano. Nic lepšího bych si po smrti nemohl přát, ale co když se nedej bůh vdá a přijdou děti? Na sad nebude mít ani pomyšlení. Muž se ulakotí k smrti, sad pronajme hohynářkám a všechno půjde k čertu. Ženské v našem oboru to je bič boží. Snad je to i egoismus, ale upřímně řečeno, nechci, aby se Táňa vdala! Jak k nám jezdí ten hejsek s houslemi, já vím, že si ho Táňa nikdy nevezme, to vím dobře, ale nemůžo ho ani vidět. Bojím se toho. Vůbec kamaráde, jsem pěkný podivín. Co bych to zapíral. Já tě mám upřímně rád a budu s Tebou mluvit otevřeně. Na některé choulostivé otázky se dívám prostě a přímo a říkám to, co si myslím a nesnesu takzvané tajné myšlenky. Řeknu Ti to přímo: Ty jsi jediný člověk, kterému bych se nebál dát dceru. Máš srdce na pravém místě a nenechal bys mé dílo zahynout. Ale hlavní důvod –mám Tě rád, jako syna a jsem na tebe hrdý. Kdyby se mezi tebou a Táňou zapředl nějaký román, tak co? Já bych byl moc rád a dokonce šťastný. Říkám to přímo a bez okolků, jako čestný člověk.
Kovrin:
(se směje)
Jegor Semjonyč:
Kdyby se vám s Táňou narodil syn, udělal bych z něho sadaře. Jenže to je to jen marné snění. Dobrou noc.
Kovrin:
(Sám) Čte přebaly článků: „O očkování spícím očkem“, „ O mezikultuře“ , „O nárustu jablečného masíčka“, „O...na je milé postavy, bledá, oči má široce otevřené, tmavé, chytré, neustále cosi hledají..Líbí se jí tyhle články uf... (Začne hrát hudba, vzpomene si na mnicha) Viděl jsem ho jenom já? Znamená to, že jsem nemocný, mám halucinace. Ale vždyť je mi dobře, a nikomu nedělám nic zlého. To znamená, že v mých halucinacích není nic špatného. ( Kovrin mechanicky ulehá do postele, pak vstane vypije hltajíc sklenice šampaňského, ulehne a spí. Po chvilce jej probudí řev Jegora Semjonyče, jenž lze jen těžko identifikovat, rozumíme jen posledním větě...)
IV .
V sadu Pesockých, Kovrin a Táňa Jegor Semjonyč:
.....jdi z očí, víc se s Tebou o tom nebudu bavit.
Kovrin:
Táňo? Táňo!?
Táňa:
Nechte mě prosím vás.
Kovrin:
(Žertuje) Jejej, to je hanba...Copak je to tak vážné?
Táňa:
Kdybyste věděl, jak mne týrá. On se do mě pustil, a přitom já mu neřekla nic, nic. Já mu jen povídala, že není zapotřebí..., trvale držet zbytečné dělníky, když, ....když mužeme kdykoliv dostat nádeníky. Vždyť... vždyť dělníci už celý týden nic nedělají....já mu povídala jen tohle a on na mě začal hned křičet. A tak mě urazil...Proč? Proč?
Kovrin:
Dost, dost...Pohádali jste se, poplakali jste si, a to stačí. Nemáte se dlouho hněvat. To není hezké...Tím spíš, že on vás nekonečně miluje.
Táňa:
On mi zkazil celý život.
Kovrin:
Ale, ale, ale..co budete plakat..
Táňa:
Jsem pro něho naprosto zbytečná. Hned zítra odjedu a nastoupím jako telegrafistka.
Kovrin:
Není proč má milá...oba jste prchliví a popudliví a oba jste vinni. Poj´dme já vás smířím...( Začnou se líbat, ona dětsky naivně objevuje skrytou touhu, jež v ní dříme, on láskyplně, s pocitem milence ochranitele, je to ovšem velmi živočišné a toužící, ona se náhle odtrhne a běží šťastná za otcem do sadu a volá...)
Táňa:
Jsem to ale husa hloupá....
¨ V. Kovrin a černý mnich – mnich přichází jiným způsobem, než minule, jde poťouchle, skoro nezúčastněně, nepozorovaně. Kovrin:
Ale vždyť jsi fata morgana. Proč tu nesedíš na jednom místě? To se neshoduje s legendou.
Černý mnich:
To je jedno. Legenda, fata morgána, i já – to všechno je výplod tvé podrážděné fantazie. Já jsem přízrak.
Kovrin:
To znamená, že neexistuješ?
Černý mnich:
Mysli si co chceš. Já existuji ve tvé fantazii, ale tvá fantazie je částí přírody, to znamená, že existuji také v přírodě.
Kovrin:
Máš velmi starou, chytrou a nanejvýš výraznou tvář, jakobys skutečně žil, přes tisíc let. Nevěděl jsem, že moje fantazie dokáže vytvářet takové vzácné jevy. Ale proč se na mne díváš s takovým nadšením? Líbím se Ti?
Černý mnich:
Ano. Ty jsi jeden z těch nemnohých, kteří se právem nazývají božími vyvolenci. Sloužíš věčné pravdě. Tvé myšlenky, tvé záměry, tvá podivuhodná věda a celý tvůj život nese na sobě božskou, nebeskou pečeť, poněvadž jsou zasvěceny věcem moudrým a krásným, to jest tomu, co je věčné.
Kovrin:
Řekl jsi: věčné pravdě...Ale copak je lidem dostupná a potřebná věčná pravda, není-li věčný život?
Černý mnich:
Věčný život jest.
Kovrin:
Ty věříš v lidskou nesmrtelnost?
Černý mnich:
Ano ovšem.
Kovrin:
Jaký je cíl věčného života?
Černý mnich:
Jako každého života – rozkoš. Pravá rozkoš je v poznání., a v tomto smyslu se praví: v domě Otce mého, jsou příbytkové mnozí.
Kovrin:
Kdybys věděl, jak příjemné je tě poslouchat.
Černý mnich:
To mě těší.
Kovrin:
Ty jsi přízrak, halucinace. Jsem tedy duševně nemocný, nenormální?
Černý mnich:
A i kdyby to tak bylo! Proč se znepokojovat? Jsi nemocný, protože jsi pracoval nad své síly a vyčerpal ses, ale to znamená, že jsi své zdraví přinesl za oběť idejím, a už je blízko chvíle, kdyjim odevzdáš i samotný život. Co lepšího je možné si přát? Jde o to, k čemu směřují shůry nadané šlechetné povahy.
Kovrin:
Jestliže vím, že jsem chorý, jak si můžu věřit?
Černý mnich:
A jak víš, zda geniální lidé, kterým věří celý svět, také neviděli přízraky? Učenci teď tvrdí, že genialita je příbuzná šílenství.Můj drahý, zdraví a normální jsou jen všední, stádní lidé. Chceš- li být zdráv, jdi do stáda. (nepozorovaně zmizí.)
Kovrin:
To je zvláštní, ty opakuješ to, co mě samotného často napadá. Jako bys vyslídil a odposlouchával mé nejtajnější myšlenky.
Táňa:
Vy jste tady? A my vás hledáme a hledáme. Ale co je vám? Vy jste nějaký divný Andrjušo.
Kovrin:
Jsem spokojený. Táňo. Jsem šťastný. Táňo, milá Táňo, vy jste neobyčejně sympatické stvoření. Já jsem tak rád. Právě jsem prožil...., to vám nemohu vyprávět, měla by jste mě za šílence. Ale pohovořme o vás. Nevím jak se bez vás obejdu, až odjedu domů.
Táňa:
Zapomenete na nás za dva dny.
Kovrin:
Já si vás vezmu s sebou Táňo, ano? Vezmete si mne?
Táňa:
Já jsem nemyslela na to... nemyslela..(jako ze zoufalství zatínala pěsti.)
Kovrin:
Toužím po lásce, která by mne zachvátila celého, a takovou lásku mi můžete Táňo, dát jen vy. Jsem šťastný.
VI. Táňa, bál-přijíždějící svatebčané, sad, housenky rozmačkané vlastní rukou svatba
V druhém plánu se sad pomalu mění v přijíždějící oslavence, Ti tančí, a pomalu se dostávají do varu. V prvním plánu Jegor Semjonyč a Táňa v různých pokojích přes sebe. Kovrin ve vstudovně, každý ve svém tempu. Kovrin nejpomaleší. Na konci se všechny obrazy spojí. Jegor Semjonyč:
Rozmačkávejte Ty housenky pořádně. Mezi prsty vám musí protéct potvora zelená.
Táňa:
Jsem celá nesvá, chci vyletět pod oblaky a modlit se.
Jegor Semjonyč:
Balte ty broskve po jedné a opatrně, ať se nepotlučou.
Karlyč:
Říkej si co chceš. Krev je mnoho. Jeho matka byla podivuhodná, nesmírně ušlechtilá a inteligentní žena.
Jegor Semjonyč:
Vždyť já vím. Krásně kreslila, psala verše a mluvila pěti jazyky. Chudinka, umřela na Souchotiny, dej jí Pán Bůh nebe.
Táňa:
Od čtrnácti si na něho myslím. Andrej.
Bál se rozjede v plném proudu. Chystá se svatba....
Scéna u jídla, kdy Kovrin hovoří s mnichem, ostatní si myslí, že odpovídá jim...Případně domyslet...Čechov se jen zmiňuje v popisu tohoto jevu...:-)
VII. ____________________________________________________________________ ______________ Táňa – evidentně nemocná – (Prisnitz), mnich, Kovrin Černý mnich:
Buď zdráv! O čem teď přemýšlíš?
Kovrin:
O slávě. Ve francouzském románě je vylíčen člověk, vědec, který dělá hlouposti a chřadne touhou po slávě. Mně je tento stesk nepochopitelný.
Černý mnich:
Protože jsi rozumný. Jsi ke slávě lhostejný jako k hračce, která tě nezajímá.
Kovrin:
Ano, to je pravda.
Černý mnich:
Pohovořme si o něčem jiném. Třeba o štěstí.
Kovrin:
Co je to štěstí?
Černý mnich:
V dávných dobách se jeden šťastný člověk se nakonec zhrozil svého štěstí – tak bylo veliké – a aby si usmířil bohy, přinesl jim za oběť svůj nejmilejší ....
Kovrin:
nejmilejší prsten, znáš to? ( Černý mnich se pomalu začíná vytrácet, lidé co anymují župan se vytrácejí, župan zůstává. A mne jako Polykrata, začíná mé štěstí poněkud znepokojovat. Od rána do večera být šťastný. Žádný stesk, smutek, nuda.. já třeba nespím. Trpím nespavostí, ale nenudím se. Říkám to vážně, začínám mít pochybnosti. Ale proč? Copak radost je nadpřirozený pocit? Čím výše je člověk v pocitovém a mravním vývoji, tím je svobodnější, tím více spokojenosti mu poskytuje život.
Sokrates, Diogenes a Markus Aurelius prožívali radost a ne žal. Ale co když se najednou bohové rozhněvají? Jestli mi odejmou pohodlí a přinutí mě mrznout a hladovět, bude mi to asi sotva po chuti. Táňa:
Andrjuško s kým to hovoříš?
Kovrin:
Co? S kým? No tady s tím...tady sedí...
Táňa.
Nikdo tu není. Andrjuško, ty jsi nemocný. (Rozplakala se) jsi nemocný. Odpusť mi miláčku, já už delší dobu pozoruju, že máš nějakou rozbitou duši.
Kovrin:
To nic, to nic Táňo, opravdu jsem trochu nemocný. Je na čase, abych to přiznal.
Táňa:
Já jsem si už dávno...Tatínek si všimnul. Mluvíš sám se sebou, divně se usmíváš, nespíš. Bože zachraň nás.
Kovrin:
Gratulujte mi tatínku, asi jsem zešílel.
Jegor Semjonyč:
Ráno moudřejší večera. Odvezeme tě ráno Andrjušo.
Scéna léčení Kovrina, tu Čechov přeskočil, a v příběhu pokračuje po léčení, kdy je Kovrin zcela jiný. Uvažujeme, že výjevy z léčení zinscenujeme. Brutální skotské střiky atp.
VIII. V sadu u Pesockých, Kovrin, Táňa, Jegor Semjonyč – za sebou jdoucí smyčka, nejprve beze slov, Konec snídaně, začátek oběda, konec večeře- Kovrin pije mléko, plyne čas, první protočení do hudby beze slov. Druhé protočení: Táňa:
Myslím, že už bys měl jít pít mléko.
Kovrin:
(beze slov se napije)
Třetí protočení: Táňa: Kovrin:
Myslím, že už bys měl jít pít mléko. Ne, ještě ne. (napije se)
Čtvrté protočení: Táňa: Kovrin:
Myslím, že už bys měl jít pít mléko. Ne, ještě ne. Pij sama. Já nechci.
Táňa:
Sám pozoruješ, že Ti mléko prospívá.
Kovrin:
Jistě prospívá .Gratuluji vám, od pátku jsem přibral libru na váze. Proč, proč jste mě léčili? Bromové přípravky, teplé koupele, nečinnost, dohled, malomyslný strach z každého doušku, z každého kroku – tohle mě nakonec přivede k idiotství. Šílel jsem, měl jsem megalomanii, za to jsem byl ale veselý, čilý a šťastný. Byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem jen průměr, nechce se mi žít. Měl jsem halucinace, ale komu to překáželo, řekněte, komu?
Jegor Semjonyč:
Bůh ví co to mluvíš? Ani poslouchat se to nechce. (odchází)
Kovrin:
Tak to neposlouchejte!
Táňa:
Otec tě zbožňuje Andrjušo.
Kovrin:
Myslíš, že bych si Tě kdy vzal, kdyby mě nepřemlouval?!! Podívejte se na sebe. Tenhle váš býčí optimismus.Co tady vůbec dělám. Stejně je to všechno vaše vina.
IX. Černý mnich, Kovrin, cizí žena - Varvara?
Černý mnich:
Kovrin dostal na universitě vlastní katedru, ale nedostavil se ani na uvodní přednášku, chrlil doma krev. Dvakrát do měsíce tak silně, že upadal v ospalost. S Táňou už nežil, žil s o dva roky starší ženou. (Ženy se pouze vymění v bytě- posteli?)
Varvara:
Vezmu Tě na Krym.(Vezme kufr) Za okamžik budeme v hotelu. Dobrou noc.
Kovrin:
(pomalu rozbalí a čte dopis) Právě zemřel můj otec. Za to vděčím Tobě, protože tys ho zabil. Náš sad hyne, už v něm hospodaří cizí lidé, děje se tedy to čeho se otec bál. Za to vděčím také tobě. Nenávidím Tě z celé duše a přeji Ti abys co nejdříve zašel. Tolik trpím, mou duši svírá nevýslovná bolest Buď proklet. Považovala jsem Tě za neobyčejného člověka, za génia, milovala jsem Tě, ale ukázalo se, že jsi šílenec... (Kovrin pomalu rozrtrhal dopis a počal trhat veškerou práci, kterou kdy napsal, ostatní vezmou jeho papíry a budou je trhat na kusy, scéna by měla sněžit tisíci kousíčky papíru..Bílé zasněžení... Jsem obyčejný profesor, budu vykládat nudným a mdlým jazykem cizí obyčejné myšlenky (Kovrin dojde ke smíření a v tom k němu promluví )
Černý mnich:
Proč jsi mi tenkrát nevěřil, že jsi genius? Nemusil jsi poslední dva roky prožít tak smutně a teskně.
Kovrin:
(V posledním záchvatu chrlení.) Táňo! Táňo!
Hudba zesiluje, Varvara vstává, hladí Kovrina po vlasech, ten je už mrtvý, konec.)
