Příloha č. 1, mapka s trasou z Lednice od informačního centra k Janovu hradu

Příloha č. 1, mapka s trasou z Lednice od informačního centra k Janovu hradu.

Příloha č.2, práce dětí 3. ročníku (průvodce Lednicko-valtickým areálem).








Co si pamatujete z vlastivědné exkurze do Lednicko-valtického areálu?

1. Jaké živočichy jsme viděli ve skleníku?

2. Rostly ve skleníku palmy nebo jehličnaté stromy?

3. K Janovu hradu jsme šli okolo Rybničního zámečku nebo Loveckého zámečku?

4. Janův hrad byl postaven jako zřícenina nebo se zřítil stářím?

5. Jak se jmenuje řeka, po které jsme pluli na lodích?

6. Které zvíře ničí stromy okolo břehů této řeky? My jsme ho neviděli, protože ve dne spí.

7. Po plavbě jsme šli na rozhlednu, jak se jmenuje?

8. Kolik schodů má tato rozhledna?

9. Jak se jmenoval rod, který se zasloužil o výstavbu Lednicko-valtického areálu?

10. Jaké jsme měli v pátek počasí?

11. Na zadní stranu nakresli, co tě nejvíc upoutalo na školním výletě.

Příloha č. 10, test, vypracovala Synčáková Dana.

Co si pamatujete z vlastivědné exkurze do Lednicko-valtického areálu?

1. Jaké živočichy jsme viděli ve skleníku? Ve skleníku jsme viděli ryby.

2. Rostly ve skleníku palmy nebo jehličnaté stromy? Ve skleníku rostly palmy.

3. K Janovu hradu jsme šli okolo Rybničního zámečku nebo Loveckého zámečku? Šli jsme okolo Loveckého zámečku.

4. Janův hrad byl postaven jako zřícenina nebo se zřítil stářím? Janův hrad byl postaven jako zřícenina.

5. Jak se jmenuje řeka, po které jsme pluli na lodích? Pluli jsme po řece Dyji.

6. Které zvíře ničí stromy okolo břehů této řeky? My jsme ho neviděli, protože ve dne spí. Stromy u řeky ničí bobři.

7. Po plavbě jsme šli na rozhlednu, jak se jmenuje? Rozhledna se jmenuje Minaret.

8. Kolik schodů má tato rozhledna? Rozhledna má 302 schodů.

9. Jak se jmenoval rod, který se zasloužil o výstavbu Lednicko-valtického areálu? O výstavbu Lednicko-valtického areálu se zasloužil rod Lichtenštejnů.

10. Jaké jsme měli v pátek počasí? Měli jsme pěkné počasí.

11. Na zadní stranu nakresli, co tě nejvíc upoutalo na školním výletě.

Příloha č. 11, vyplněný test, vypracovala Synčáková Dana.

POVĚSTI

JAK PŘIŠLI LICHTENŠTEJNOVÉ KE SVÉMU JMÉNU

Několik století vlastnili Lichtenštejnové

Mikulov a přilehlé panství. Když je prodali,

zůstala jim až do nedávné doby Lednice, Valtice a některá další panství na Moravě. O jejich životě a osudech koluje mnoho pověstí a příběhů. Vypravuje se, že prapředek mocného rodu Lichtenštejnů nebyl vůbec bohatý. Byl to chudý horník a na skývu chleba si vydělával kopáním rudy v podzemních štolách. Ale nenaříkal si, pracoval, byl poctivý a doufal, že snad přece jen v budoucnu bude o něco lépe. Když jednou vyčerpaný odpočíval ve štole a pojídal skývu chleba a zapíjel vodou, objevila se před ním víla. Vzala ho za ruku, zavedla dlouhou štolou opuštěnému odlehlému ,,ortu“, usmála se na něho a řekla: ,,Již dlouho se svými družkami sleduji tvou práci. Myslíme si, že by sis zasloužil získat něco peněz. Zde kopej!“ Horník chtěl něco říci, ale víla se před jeho kahanem rozplynula jako pára. Uposlechl tedy její výzvy. Sotva se několikrát rozpřáhl krumpáčem, objevil se mu u nohou krásný kámen a zasvítil v pološeru kahanu jako krásná hvězda. Byl to vzácný drahokam. Co s ním? Usoudil, že bude nejlépe, odevzdá-li jej svému knížeti. Ten se velmi podivil horníkově poctivosti a když se dověděl, v jak bídných poměrech žije, ponechal mu kámen na památku a ještě ho navíc obdaroval kusem země, aby na ní hospodařil jako svobodný pán. Zbaven bídy a starostí žil potom bývalý horník se svou početnou rodinou šťastně a spokojeně na svém statku. Když byl po nějaké době povýšen po nějaké době do šlechtického stavu, přidal jméno Lichtenštejn (Licht = světlo, Stein = kámen), aby i jeho potomci měli stále na paměti, že jejich praotec byl chudý člověk, který se živil poctivou prací. Škoda přeškoda

pro celý kraj, že na to jeho potomci tak často zapomínali. (Bartošíková, Kropáč, Richter, 1998, s. 60)

POHANSKÉ POHANSKO

Odedávna se části krajiny plné lesů a mýtin kousek od Břeclavi říká Pohansko. Bývalo tam všude plno zvěře a vodního ptactva, a tak sem velmi často jezdil lovit kníže Lichtenštejn. Zde v království zvěře zapomínal na všechny útrapy života. Jídlo a pití za ním vozili myslivci, zpět odváželi zabytou zvěř a nikdy nejeli s prázdnou. Jen Lichtenštejnova paní sem nechtěla přijet, neboť si stěžovala na nepohodlí v sedle. Kníže se tedy rozhodl postavit zde lovecký zámeček. Poddaní ho od tohoto úmyslu zrazovali: ,,Pane, o Pohansku se říká, že tu straší. Ani lidé sem proto moc nechodí. Prý tady bylo kdysi pohanské město, jeho obyvatelé nechtěli přestoupit na křesťanství, a tak se na ně Pánbůh rozhněval a všichni se propadli do země. Ještě teď, když spadne strom, se pod kořeny nějaká ta lidská kost najde.“ ,,Jsou to babské povídačky, tomu nevěřím. Pracujte dál!“ Netrvalo dlouho a při kopání základů se našli lidské kosti. Nebylo jich málo. Aby poddaní neodešli, zdvojnásobil jim mzdu a zapřísahal je, aby o svých nálezech mlčeli. Stavba rychle rostla, a než přišel podzim, byla hotová. Kníže sem dal potají převézt nábytek, nádobí, lovecké rytiny a trofeje, sklep byl plný vín, komory naplněné potravinami. Nakonec byla vybudována široká příjezdová cesta a vysázeny doubky na stromořadí. Jednoho ze svých přátel kníže jmenoval správcem. Nastal slavný den otevření zámečku. Od rána znělo radostné halali a ze všech stran přijížděli kočáry, všude stáli vyšňoření hajní a myslivci. Na všechno se pamatovalo. Na občerstvení i na ubytování. ,,Kníže můj, to je nádhera. Nikdy jsem si nemyslela, že něco tak pěkného dokážete postavit, abych o tom neměla ani tušení,“ rozplývala se kněžna.

Celá společnost se dívala na dostihy a další kratochvíle. Koně běželi kolem celé mýtiny a druhou stranou se vraceli k zámečku. Pak v lesích zatáhli honci kruh a naháněli černou zvěř. Když se sem s velkým chrochtáním a kvikotem přihnali divočáci, nastala obrovská podívaná. Kňouři pobíhali z místa na místo, bachyně rozrývaly zem a kolem nich se míhala malá selata. Nikdo z nich nepřežil, všechnu zvěř lovci pobili a byli svými dámami odměněni šerpami. Jen kněžna velmi litovala, že se honu nemohla zúčastnit. Rozhodla se alespoň, že se projede po louce. Ostatní jí to sice měli za zlé, ale nedala jinak, než že jim bude potom povídat, jaké to bylo. Nejvíc zbledl kníže, který věděl, co se stane. Skutečně se brzy ozval výkřik odvážné dámy, všichni viděli, jak padá z koně a že se nehýbe. ,,Knížecí milosti, je zle. Paní kněžna našla jistě lidské kosti a lebky vyryté kanci. Jsou vidět z tohoto ochozu i na dálku.“ Bylo tomu tak. Brzy i další hosté, kteří k ní doběhli, uviděli skládku kostí. Co si o tom myslet? Bylo po slávě. Společnost se rozprchla, nasedala do kočárů a odjela. Mezi prvními i Lichtenštejnova manželka, která z prvotního opojení vystřízlivěla a slibovala manželovi pomstu za to, že celý rod zostudil – jistě se o tom bude povídat v širokém okolí. Zůstala jenom hrstka skalních přátel knížete, která likvidovala zásoby a popíjela dobré víno. Jedlo se, pilo, ale zábava přesto vázla. ,,Páni jsou jako pohani,“uslyšeli otevřeným oknem poznámku jednoho z honců. ,,Dají si mýtinu nahnat zvěř a bez milosti ji pobijí. Na co? Takový hon jsem nikdy neviděl.“ Hned druhého dne ráno poručil Lichtenštejn lidské kosti posbírat a znovu pohřbít. Správce dostal za úkol všechno zkontrolovat a nedopustit, aby se ještě někde nějaké objevili. Knížeti trvalo hezky dlouho, než si kněžnu opět udobřil. Zámeček téměř osiřel, návštěvy sem přijížděly jen zřídka. Lidé sem nechodili a krajina zpustla, protože se říkalo, že tu straší vykopaní kostlivci a že v okolí je vůbec plno jiných strašidel. Jen ptáci létali nad opuštěnou krajinou. Pohansko ožilo až po mnoha desetiletích, kdy sem přišli kopat archeologové a založili v loveckém zámečku

muzeum. Pohansko se stalo jedním z nejznámějších archeologických nalezišť z doby Velké Moravy. (Čech, 2005, s. 72)

POMNÍK ZVANÝ ,,FACKA“

Stranou známých turistických cest – asi čtyři kilometry od Lednice směrem k Podivínu – stojí poblíž Dyje dvacet tři metrů vysoký obelisk z pískovcových kvádrů. Byl postaven v roce 1798 na památku ,,věčného míru“ mezi Rakouskem a Francií po bitvě u Campo Formio v severní Itálii v roce 1797. Tehdy úspěšně velel Rakušanům jeden z majitelů panství – Jan I. Josef z Lichtenštejna. V širokém okolí je tento obelisk známý jako ,,facka“. Podle jednoho vyprávění právě zde zpolíčkovala svého manžela kněžna Lichtenštejnová proto, že předchozí noci prohrál velkou částku v kartách. Podle dalšího podání prý přistihl kníže manželku s milencem a situaci řešil tím, že uštědřil políček své paní, zatímco její druh zbaběle utekl. Ostatně ani sám kníže věrností k dámě svého srdce zrovna nevynikal. Zlé jazyky navíc tvrdí, že mu kněžna políček obratem vrátila a on sám musel věnovat hodně času, energie a hlavně peněz na usmíření s energickou paní. Kromě toho se prý Lichtenštejn obelisku pečlivě vyhýbal až do konce svého života, manželka si poblíž dala postavit altánek. Zprávy o památníku jsou tak různorodé a ,,dramatické“, že jejich věrohodnost lze jen stěží zaručit. Pomník však stojí dodnes. (Bartošíková, Kropáč, Richter, 1998, s. 69)

DUCH HAJNÉHO

Dnes už ani nejstarší pamětníci nevzpomínají na dobu, kdy mezi Podivínem a Lednicí byly rozsáhlé lesy, které hlídal hajný – nějaký Pavelský. Ve stínu staletých dubů lichtenštejnského panství pobíhala celá stáda vysoké a zajíců a pernaté zvěře zde bylo nepočítaně. Samozřejmě že ne pro chudáky, pochutnávalo si na nich jen lednické panstvo a jeho hosté. Pavelský byl vysoký statný muž, který snad ani nespal, protože ho bylo vidět pobíhat po lese mezi jezírky ve dne v noci. Nikdo ho neměl rád, protože to byl tyran a pronásledoval každého, koho jen v lese zahlédl. V té době bylo v Lednici i v Podivíně pytláků jako much. V okolí se říkalo, že kdo tam nebyl pytlákem, byl aspoň překupníkem nebo už byl za pytláctví trestán a bál se Pavelského. Hajný dostal nejednoho do vězení, nejednomu zabavil pušku a ještě poručil zaplatit vysokou pokutu. Kdyby se přistižený snažil utéci, Pavelský by ho bez milosti zastřelil. Pytláci byli ve styku nejen s hostinskými v blízkém Mikulově, Břeclavi a Valticích, ale zabitou zvěř s kamarády ,,od fochu“ odváželi na vozech až v dalekém Krumvíři. Jednou před samými Vánocemi zastřelil Pavelský dva pytláky na útěku. Druhého dne měl na dveřích své hájovny přitlučený list, že smrt zabitých bude pomstěna jeho smrtí. Dostal strach. Ven chodil jen se smečkou psů a střílel po všem, co se mu mihlo před očima. Pak už raději zůstával doma. A jednou, skoro rok po výstraze, za tmavé noci, kdy vichr střásal z větví první sníh, se už nevrátil. Do běsnění živlů třeskly dvě rány. Mnozí pytláci si oddechli a zase začali chodit do lesa bez obav. Ale ne dlouho. Záhy se vraceli a se strachem vyprávěli, že v lese potkali ducha starého Pavelského. Přišel nový mladý myslivec. Povídačkám o tom, že jeho předchůdce straší, se jen smál, ale jednou se mu to málem vymstilo. Na pochůzce přímo proti němu vystoupil Pavelský.

Myslivec se tak polekal, že stěží z mýtiny utekl. Podruhé na záhadný přelud vystřelil. Ale stal se div. Kulka duchovi neublížila a ten mlčky kráčel dál. Myslivec již v hájovně dál zůstat nechtěl. Hned druhého dne žádal o přeložení a za několik týdnů odjel kamsi do Čech. Nikdo tady už nechtěl sloužit, i když duch se od té doby neukázal. Hájovna zpustla, a když byla část lesa kolem ní vykácena, rozebrali si ji ledničtí občané. (Bartošíková, Kropáč, Richter, 1998, s. 79)

Příloha č. 1, mapka s trasou z Lednice od informačního centra k Janovu hradu

Recommend Documents