1
Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie
Katedra Archeologie
Podkovy z hradu Rokštejna Morfologická analýza podkov 10. - 15. stol. ve vztahu k druhu koně Bakalářská diplomová práce
Adam Kuba
Vedoucí práce: Mgr. Jana Mazáčková, Ph.D.
Brno, 2016
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 28. 6. 2016
….........………………………..
2
Na tomto místě bych rád poděkoval zejména Mgr. Janě Mazáčkové Ph.D. za pro mě zajímavé téma, za vedení práce a cenné rady. Rovněž bych rád poděkoval podkováři Vítu Krejčímu za konzultace. A samozřejmě děkuji rodině za podporu a trpělivost.
3
Obsah 1. Úvod ......................................................................................................................................6 2. Vývoj využití koňské síly ......................................................................................................6 2.1 Domestikace koně (kůň divoký a kůň domácí) ..............................................................6 2.2. Doklady využití koňské síly do počátku středověku .....................................................8 2.3. Počátky chovu koní .......................................................................................................9 2.4 Kobylí pole ....................................................................................................................12 2.5 Druhy středověkých koní ..............................................................................................12 2.5.1 Kůň tažný a orný ........................................................................................................12 2.5.2 Kůň jezdecký ..............................................................................................................13 2.5.3 Kůň válečný ................................................................................................................14 3. Podkování ............................................................................................................................16 3.1 Účel podkování ..............................................................................................................16 3.2 Popis podkovy ...............................................................................................................17 4. Typologicko-chronologické systémy ...................................................................................19 4.1 Dějiny bádání ................................................................................................................19 4.2 Peter Baxa, Slovensko (1981 a 1982) ...........................................................................20 4.3 Vladimír Nekuda, Mstěnice (1985) ...............................................................................21 4.4 Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí (2003) ............................................................................21 4.5 Jósef Kaźmierczyk, Slezsko (1978) ..............................................................................22 5. Morfologie podkovy ............................................................................................................25 5.1 Otázka ozubů .................................................................................................................25 5.2 Tvar plochy ....................................................................................................................27 5.3 Konstrukční prvky podkovy ..........................................................................................28 5.3.1 Prvky zabraňující prokluzování ..................................................................................28 5.3.2 Rýha ............................................................................................................................28 5.3.3 Podkováky ..................................................................................................................29 5.3.4 Hmatec ........................................................................................................................29 5.4 Úpravy podkov pro nepravidelná kopyta a chůzi ..........................................................29 5.5 Ortopedické podkovy ....................................................................................................30 5.6 Opotřebení .....................................................................................................................31 6. Metrika .................................................................................................................................32 6.1 Faktory ovlivňující velikost kopyta ...............................................................................32 6.2 Šířka a délka podkovy ...................................................................................................34 6.3 Šířka přední části ...........................................................................................................35 4
7. Podkovy v archeologických nálezech do 13. století ............................................................36 8. Podkovy v archeologických nálezech od 13. do 15. století .................................................39 8.1 Sezimovo Ústí, okres Tábor, předměstí (13. stol. - 1420) .............................................39 8.2 Mstěnice, okres Třebíč, zaniklá tvrz (2. pol. 13. - 1468) ..............................................45 8.3 Semonice, okres Náchod, zaniklá tvrz (2. pol. 13. - počátek 14. stol.) .........................49 8.4 Malé soubory: Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec ....................................................51 9. Hrad Rokštejn ......................................................................................................................53 9.1 Lokalizace, geomorfologie a klima ...............................................................................53 9.2 Vývoj osídlení ...............................................................................................................53 9.3 Dějiny bádání ................................................................................................................54 9.4 Dějiny hradu ..................................................................................................................56 9.4.1 Hrutovci-Střížovci ......................................................................................................56 9.4.2 Lucemburkové ............................................................................................................56 9.4.3 Valdštejnové ...............................................................................................................57 9.5 Doklady využití koňské síly ..........................................................................................59 9.6 Soubor podkov z hradu Rokštejna ................................................................................60 10. Analýza podkov ve vztahu k druhu koně ...........................................................................71 10.1 Metodika ......................................................................................................................71 10.2 Popis databáze .............................................................................................................73 10.3 Analýza morfologie .....................................................................................................76 10.3.1 Analýza typologie .....................................................................................................76 10.3.1.1 Formy ozubů ..........................................................................................................76 10.3.1.2 Typy podkov ..........................................................................................................78 10.3.2 Analýza metriky .......................................................................................................81 10.3.2.1 Šířka podkovy .......................................................................................................81 10.3.2.2 Poměr délky a šířky podkovy ................................................................................83 10.3.2.3 Šířka přední části ...................................................................................................84 11. Vyhodnocení ......................................................................................................................86 11.1 Typologie .....................................................................................................................86 11.2 Metrika .........................................................................................................................88 12. Závěr ..................................................................................................................................89 13. Zkratky ...............................................................................................................................90 14. Prameny .............................................................................................................................91 14.1 Literatura .....................................................................................................................91 14.2 Internetové zdroje .......................................................................................................95 15. Tabulková příloha...............................................................................................................96 5
1. Úvod Práce se zabývá morfologií podkov z hradu Rokštejna ve vztahu k druhu koně. Pro analýzu je vytvořena srovnávací databáze podkov ze Sezimova Ústí, Mstěnic, Semonic, Pfaffenschlagu, Lelekovic a Tepence. Kůň byl a je člověkem vnímán jako ušlechtilý a atraktivní a současně užitečný. Jeho exkluzivní postavení je odrazem jeho výjimečné role v dějinách lidstva, především v ekonomice a ve vojenství. Koňská síla poskytla lidstvu bezprecedentní mobilitu, což lze pokládat za počátek globalizace. Nezbytným předpokladem pro plné využití koňské síly je ochrana kopyt podkovou. V archeologických nálezech se na našem území podkovy vyskytují od doby laténské. Utilitární morfologie podkovy ztěžuje vyčlenění výrobních okruhů, jak je tomu například u keramiky. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč podkova stála poměrně dlouho na okraji badatelského zájmu, i když tvoří poměrně početnou skupinu v archeologických nálezech. V práci využívám zkušenosti z chovu koní a jezdectví a možnost konzultovat otázky podkování se zkušeným podkovářem.
2. Vývoj využití koňské síly 2.1 Domestikace koně (kůň divoký a kůň domácí) Znalosti o vývoji koně jako druhu nejsou dosud ucelené. V posledních desetiletích se ustálil názor, že v areálu Eurasie se v posledním glaciálu pohybovali dva druhy divokého koně: Equus ferus1 neboli tarpan (Obrázek 1 : 1) a pískově hnědý Equus przewalski neboli kertag. Po ukončení posledního glaciálu je dobře zdokumentovaný výrazný pokles velkých savců v prostoru Eurasie (13-10 tisíciletí př. n l.). Otevřenou otázkou je, zda byl způsobený dramatickou změnou přírodního prostředí (zalesnění) nebo nadměrným lovem, protože v období
1
V pojmenování koní přetrvává nejednoznačnost, která má kořeny v roce 1912, kdy byl na základě písemných pramenů vyčleněn nový druh divokého euroasijského koně: tarpan. Došlo k překlasifikování koně divokého a domácího, pro kterého již existovalo vědecké jméno Equus caballus. Pro domácího koně byl proto zaveden taxon Equus caballus caballus a pro divoké eurasijské koně pak Equus caballus ferus a Equus caballus przewalskii. V roce 2003 Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu rozhodla, že vědecká jména volně žijících taxonů mají přednost před vědeckými jmény domestikovaných forem. V souladu s tímto konceptem je pro divokého eurasijského koně závazné vědecké jméno Equus ferus (tarpan) a Eguus przewalski (kertag); pro koně domácího Equus caballus.
6
mladého paleolitu byl divoký kůň jedním z nejčastěji lovených druhů. V 6.-5. tisíciletí př. n. l. dochází ke zvratu, protože v areálu Evropy - od Iberského poloostrova na západě, přes oblast severně od Alp po Baltské moře až po Ukrajinu na východě-je doloženo značné množství nálezů kostí koní. Na mezolitických a neolitických lokalitách činí zastoupení koně v osteologickém souboru 0-10%, v euroasijských stepích až 40%. Jde pravděpodobně o důsledek rozvoje neolitického zemědělství, které v osídlených oblastech otevřelo krajinu (Dostál 2014, 35). Archeologické a genetické výzkumy, publikované v roce 2011 V. Warmuthem (Warmuth 2011), ukazují, že centrem domestikace koně byla v polovině 4. tisíciletí př. n. l. širší oblast kolem Kaspického moře. Odtud se chov koní šířil směrem na západ, takže již v době bronzové byli koně chovaní v celé Evropě a objevují se již doklady využití koňské síly (Dostál 2014, 36-37). Domestikací se rozumí složitý proces, kdy celá populace žila po mnoho generací pod vlivem člověka, který nahrazuje přirozený výběr výběrem chovatele. Domestikace koně zásadně ovlivnila dějiny, protože lidstvo získalo bezprecedentní mobilitu. Doklady divokých koní na našem území pochází vesměs z neolitu a jsou známé ze tří lokalit: Bylany okr. Kutná Hora a Černý Vůl okr. Praha-západ, které jsou součástí studie R. Kyselého z roku 2005 (Kyselý 2005, 55-101), a Těšetice-Kyjovice okr. Znojmo, které zpracovala G. Dreslerová v roce 2006. První domestikovaní koně jsou v archeologickém materiálu velmi těžko rozpoznatelní, R. Kyselý upozorňuje, že od eneolitu se kosterní nálezy koní automatický klasifikují jako kůň domácí Equus caballus (Dreslerová 2006, 3-32). Na Iberském poloostrově a v západní a střední Evropě se vymizení divokých koní předpokládá již v době bronzové. Zmínky o divokých koních, které obsahuje řada mladších historických pramenů, se zřejmě týkají ferální populace, které vznikaly únikem domácích koní (koně mají silný stádní pud). Na východoevropských stepích se divocí koně vyskytovali až do přelomu 18. a 19. století..Kůň zůstával lovným zvířetem ještě dlouhé období, což dokládá například listina z 1. pol. 8. století, ve které papež Řehoř III. vyjadřuje obavy o ohrožení populace koní, a nařizuje bavorskému a saskému legátovi Bonifáci (Dreslerová 2006, 3-32): „Ty jsi dovolil některým jíst maso divokých i domácích koní. Nyní svatý bratře, nedovol toho.“
7
2.2. Doklady využití koňské síly do počátku středověku Z oblasti botajské kultury (3700-3100 př. n. l.) v severní části Kazachstánu pochází nejstarší doklady domestikace koně. Jde o kosterní pozůstatky se stopami typickými pro domestikanty, například užší metakarpy a stopy uzdění na zubech (Dostál 2014, 53). Nejstaršími dochovanými součástmi výstroje koně jsou nálezy kostěných nebo parohových udidel a postranic. Ve střední Evropě se běžně vyskytují v nálezech z počátku doby bronzové, ale setkáváme se s nimi již na konci neolitu. Lze předpokládat, že prvním prostředkem pro ovládnutí koně byla ohlávka z organického materiálu bez udidla nebo s dřevěným udidlem. Otázka zda byl kůň poprvé člověkem využitý v tahu nebo zápřahu zůstává otevřená, protože udidlo je součástí jezdeckého uzdění i zápřahového postroje. Třmeny se staly součástí jezdecké výstroje až později pod vlivem Avarů (Měchurová 1984, 263-292). V době bronzové význam koně roste, což v archeologických nálezech dokládá větší zastoupení kostí koní a nálezy stihlových udidel, postranic a součástí koňského postroje v kultuře platěnické. V bylanské kultuře jsou doložené tzv. knížecími pohřby na vozech na lokaliách Lhotka u Lovosic, Praha-Letňany, Hradenín u Kolína, Praha-Bubeneč nebo Poláky u Kadaně (Venclová 2008, 46-66). V osteologických nálezech ze sídlištního komplexu Bohnice-Podhoří jsou doloženy kosti koní (Peške 1987, 233). Dobu halštatskou charakterizují kočovné kmeny Kimmerijců, k nimž se přidávají z východní části Balkánu pocházející Thrákové, které pronikají do Karpatské kotliny. Druhou vlnu představuje thráko-skytské etnikum v 6. stol. př. n. l. (Měchurová 1979, 24). Na počátku doby laténské se středoevropský prostor stává průchozí oblastí různých už historických etnik, pro které je tažný a jezdecký kůň běžný prostředek mobility. Doklady využití koňské síly se na našem území od tohoto období vyskytují stále. V době římské byl kůň využíván ve válečných taženích germánských kmenů. Kůň byl základním vojenským prostředkem rovněž v době stěhování národů, jejíž charakter určovaly východní nomádské jízdní kmeny. Nomádská lehká jízda, především Hunů a Avarů, ovlivnila vývoj evropského chovu koní, který se začal orientovat na jeho vojenské využití. Kůň se stal symbolem postavení a moci elit rozpadající se rodové společnosti. Dokladem jsou bohaté hroby významných osobností, které byly pohřbeny společně se svým koněm. Na jižní Moravě jsou doloženy na lokalitách Břeclav-Pohansko (Vignatiová 1992), Břeclav-Stará Břeclav 2 (Lutovský 2001, 41), Mikulčice-Klášteřisko okr. Hodonín (Klanica 1985, 474-539), Dolní Věstonice-Na Pískách, okr. Břeclav (Poulík 1949, 130-131). Ve větším měřítku se vyskytují na Slovensku, například Holiare, okr. Komárno (Zábojník 2004, 33-37). Byla to předzvěst mimořádného významu koně, který dosáhl vrcholu ve středověku (Měchurová 1979, 25). 8
2.3. Počátky chovu koní Plemena koní tvoří čtyři základní skupiny podle fylogenetického původu: plemena stepní (mongolská), východní (orientální), západní (okcidentální) a severská (nordická). Nejobecnější dělení koní je podle temperamentu na těžké a klidné chladnokrevníky (například norický kůň, fjordský kůň) a lehčí a živější teplokrevníky; plnokrevník je označení pro stará plemena bez příměsi jiné krve (například achaltekinský kůň, arabský kůň). Recentní genetické studie dokládají, že bezpostředně po domestikaci se projevily první výsledky plemenitby - došlo k vymizení původní černé a hnědé barvy tarpanů, které bylo nahrazeno pestrým zbarvením (Dostál 2014, 36). Již zmiňované genetické výzkumy V. Warmutha z roku 2011 přesvědčivě dokládají, že na Iberském poloostrově a v kaspické oblasti vznikla refugia divokých koní, a ve zbývající částech Evropy byla plemena divokých koní ovlivněna koňmi importovanými z jiných oblastí (Dostál 2014, 35). Východní a střední Evropa byla po staletí vystavena působení vnějších vlivů, kdy na její území pronikali z východu v několika vlnách mongolští koně s Huny, Avary, ugrofinskými kmeny a Tatary; na Iberský poloostrov a do Itálie pronikali arabští koně s berberskými, posléze muslimskými nájezdníky a do jihovýchodní Evropy arabští koně s Turky. Předpokládá se křížení místních tarpánních typů koní s nomádskými koňmi lehkého mongolského typu, kteří jsou pokládáni za potomky kertaka. J. Dušek uvádí, že na našem území se vliv konstitučně tvrdých mongolských koní projevil zejména na jižní Moravě (Dušek 2011, 66-67). Západní kůň typu chladnokrevníka se na naše území dostává už od 7. století prostřednictvím obchodních kontaktů, zejména se Sámovou říší a později v rámci středověké kolonizace. B. Macalík v práci z roku 1931 o dějinách chovu koní na Hané předpokládá ovlivnění chovů německými chladnokrevníky, kteří se k nám dostávali prostřednictvím středověké kolonizace (Macalík 1931, 297). Západní kůň, chladnokrevník, předznamenává typ budoucích rytířských koní. Jiný typ chladnokrevníka se na naše území dostával z Franské říše, která v 9. a 10. století rozvíjela chov koně importovaného Normany ze severní části Francie. V alpských oblastech se vyvíjel chov norického koně, těžkého chladnokrevníka vhodného do tahu v náročného terénu (obrázek 1 : 3). Chov založili Římané v provincii Noricum. K nám se dostával zejména obchodními karavanami po “zlaté stezce”.
9
Velmi ceněný byl východní kůň - arabský plnokrevník (obrázek 1 : 2). Vzácné plemeno pochází z oblasti náhorních stepí na Arabském poloostrově. Byl vyšlechtěn kolem 1. pol. 1. tisíciletí arabskými nomády metodou mimořádně důsledné plemenitby. Do Evropy se dostával několika cestami: arabskou expanzí na Pyrenejský poloostrov, jako kořist křižáckých tažení nebo obchodními kontakty. Arabští koně se stali základem evropských čistokrevných chovů (Dušek 2011, 86-87). Sílí typová stabilizace koní a kůň se stává nezbytným v osobní a obchodní dopravě, ve vojenství a je odznakem společenského postavení. Kůň byl významným obchodním artiklem, export koní z velkomoravských chovů dokládá Raffelstettenský celní řád (903-906), který stanovil cla na zboží z Velké Moravy včetně koní. Další nepřímý doklad chovu koní na našem území poskytují Fuldské anály (871) popisující neobvyklé množství koní (644 koní), kteří byli ukořistěni moravské jízdní družině. Kůň byl častou válečnou kořistí, proto se v období válek chovy evakuovaly do klášterů; častá byla embarga na export koní (Dušek 2011, 72). Středověké profesionální chovy byly zakládány při šlechtických sídlech a klášterech. Ostatní chov, tzv. zemský, byl roztříštěný a zaostával. Na význam klášterních chovů, které se vedle hospodářství věnovaly odchovu ušlechtilých koní, upozorňuje B. Macalík (Macalík 1931, 297). Protože chov byl řízený především potřebami vojenství, bylo hlavním cílem zmohutňování, což je možné pozorovat na vývoji kohoutkové výšky koní. Ceněný byl rovněž atraktivní exteriér (oblíbené bylo zajímavé zbarvení), výkonnost, charakter a oblíbený byl mimochod2. Koně byli kříženi cíleně, ale kritéria chovné selekce nejsou známá. Informace neposkytují ani ikonografické prameny, protože středověké umění podléhalo dobové akcentaci určitých tělesných forem. Středověcí koně byli diferencováni podle lokality chovu a funkčního využití. Chov čistokrevných koní s doloženými hipologickými informacemi je na našem území spojen až s nástupem renesance. Organizaci vyspělých španělských chovů přenesl na naše území především Ferdinanda I. (1526-1564) (Dušek 2011, 174-178).
2
Mimochod je čtyřdobý pohyb končetin, kdy kůň současně vykročí stejnostrannou přední a zadní končetinou. Tento chod, typický například pro osla, je velmi pohodlný pro jezdce. U koní vzniká spontánně nebo výcvikem.
10
Obrázek 1: 1: Vyhynulý euroasijský divoký kůň, tarpan, Equus ferus, obrazová rekonstrukce; 2: plnokrevník, syrský arabský kůň, 1893; 3: Chladnokrevník, norický kůň, 1913.
11
2.4 Kobylí pole Ke středověkému chovu koní patří zvláštní institut pozemkové služebnosti, který je v dobových písemných pramenech uváděn jako kobylí pole, cobyle pole, campis cabellarum a podobně. Šlo o prostor vyhrazený pro chovné polodivoké klisny, tzv. „sveřepice“, které se v zimním období3 mohly volně pohybovat po sousedních pozemcích. Pravděpodobně nejstarší doklad obsahuje pamětní zápis z roku 1057 o založení litoměřické kapituly. Vznik práva měl zřejmě kořeny v organizaci chovu Slovanů, kteří koně chovali na volných pozemcích. Když tyto pozemky začaly přecházet do držení šlechty, zvyk volného chovu koní se udržel a institucionalizoval. Od 2. poloviny 14. století tato služebnost postupně zaniká. Roli patrně hrál i pokles poptávky po válečných koních, protože sílí význam pěchoty. Rožmberská kniha, nejstarší česky psaný právní text z 1. poloviny 14. století, upřesňuje právo “kobylího pole” tak, že se vztahuje jen na klisny označené a nepodkované, jinak jsou pokládány za orné (Vaněček 1959, 4-14).
2.5 Druhy středověkých koní Středověké koně lze rozdělit na tři základní druhy podle funkčního využití: kůň jezdecký, tažný a nosný. Běžné byly kombinace, například válečný pochodový kůň byl využívaný současně jako nosný, tažný a jezdecký.
2.5.1 Kůň tažný a orný Od neolitu se v tahu a orbě využíval hovězí dobytek. Volský zápřah v tahu a orbě dominoval do 12. století, přestože tažná a nosná síla koně je mnohem větší, například v severních německých zemích se srovnávala tažná síla jednoho koně s tažnou silou dvou volů (Dušek 1995, 216). Důvodem byla vysoká pořizovací cena koně a nároky na jeho krmení (produkce krmiv byla v raném středověku nízká a nebyl dostatek pastvin (Dušek 2011, 196). Problematický byl rovněž v té době používaný typ zápřahu do tzv. šle, protože koni ztěžoval dýchání, což neumožňovalo plně využít jeho tažnou sílu (vůl byl zapřahován za rohy (Měchurová, 1979, 40). Právě zavedení novodobého typu zápřahu do chomoutu považuje většina badatelů za zlom ve využití koňské síly. Zavedení chomoutu, který zvýšil tažnou sílu koně až trojnásobně, se klade do 12. století. Původ chomoutu je zatím nejasný, v našich písemných pramenech pochází první zmínky z 11. stol. Ve 13. stol. dochází k jeho masovému využívání a ve 14.
3
Ve 13.-14. stol. to bylo období od 16. října do 23. dubna, tedy od sv. Havla do sv. Jiří.
12
století prakticky mizí starý typ zápřahu. Ve 13.-14. století na šlechtických a farních dvorech již v zápřahu dominuje kůň (Beranová 2006, 44). Pracovní využití koně umožnilo hlubokou orbu, což ovlivnilo celou středověkou ekonomiku, protože dokonalejší technologie orby zásadně zvýšila zemědělskou produkci. V archeologických pramenech je tato změna doložena nálezy asymetrických radlic od konce 13. stol. Byly součástí těžkého pluhu, jehož použití už vyžadovalo koňskou sílu (Nekuda 1975, 162). Asymetrické radlice byly doloženy v Semonicích okr. Náchod, Bratronicích okr. Kladno, Sezimova Ústí okr. Tábor nebo Pfaffenschlagu okr. Jindřichův Hradec. Se zavedením novodobého zápřahu a větším zapojením koně je spojován častějšími nálezy podkov (Šaurová 1979, 295). P. Baxa upozorňuje na ojedinělý výskyt volských podkov do 13. stol., přestože se hovězí dobytek běžně používal na těžké práce, a zpochybňuje význam chomoutu. Rozšíření podkování koní spojuje s rozvojem vojenství a potřebami těžké jízdy (Baxa 1981, 434).
2.5.2 Kůň jezdecký Do raného středověku bylo vlastnictví koně především výsadou elit. Pro panovníky a vyšší šlechtu bylo ovládání jízdy na koni nutností. Na panovnických hradech musel být ustájen větší počet koní pro cestování s ozbrojeným doprovodem, pro kurýrní službu, zásobování, ceremoniální účely a rovněž lov, štvanice a turnaje. Koně museli být samozřejmě dokonale přiježděni. K ceremoniálním účelům byli vybírání lehčí koně s působivým exteriérem a se vznosnými chody. Často šlo o importy ušlechtilých koní ze španělských, lotrinských, limusinských chovů (Dušek 1995, 92).
Obrázek 2: Jezdec-sokolník, plaketa,Staré Město-Špitálky, 9. století.
13
Prestižní záležitostí byla znalost lovectví a sokolnictví4, která patřila ke vzdělanosti šlechty a jejímž vzorem byla karolínská lovecká kultura. Velkými lovci byli Břetislav II, Václav I. a Přemysl Otakar II (Dušek 1995, 128-133. Sokolnictví je na našem území doloženo již z období Velké Moravy nálezem stříbrné plakety z lokality Staré Město-Špitálky okr. Uherské Hradiště (obrázek 2). Unikátní toreutika poměrně realisticky zobrazuje koně typu chladnokrevníka (včetně typických rousů) a zvýrazňuje vysokou akci přední končetiny, což ukazuje na vyspělost výcviku koní (Dušek 1995, 68).
2.5.3 Kůň válečný Centrem pozornosti středověkého chovu byl válečný kůň (dextarius, equus ad pugnandum). Požadovala se mohutnost, přiměřená rychlost, tvrdá konstituce, vysoký stupeň přiježděnosti a dokonalý pracovní charakter. Předpokládají se lehčí typy chladnokrevníků nebo křížence chladnokrevných a teplokrevných koní, častý byl kříženec chladnokrevné klisny s orientálními hřebci (Dušek 1995, 91). Výrazným exteriérovým znakem v ikonografických pramenech jsou rousy. U rytíře (nobiles, comites) se předpokládala hipologická zdatnost a to jak jezdecké umění, tak chovatelská odbornost. Rytíř si měl koně sám podkovat nebo alespoň koni držet nohy při podkování (Dušek 1995, 87). Nejstarší doklady obrněného jezdce na našem území pochází z 8. stol., v 10. stol. je starší typ obrněného jezdce již jistý. Mladší vývojová fáze těžkého jezdectva (obrněný jezdec na neobrněném koni) spadá do 13. stol. (Choc 1967, 1983-1984). Kultura rytířství je u nás spojena především s Přemyslovci, zejména s Přemyslem Otakarem II (Dušek 1995, 90). Válečný kůň nesl břemeno přibližně 100 kg (jezdec 75 kg, výzbroj a výstroj 25-30 kg), což předpokládalo koně mohutné, tedy drahé. Ripuarský zákon z 8. stol. uvádí cenu válečného koně 7-12 solidů, což odpovídalo ceně těžké zbroje. Vysoká cena válečného koně je doložena i v pozdějších obdobích, z roku 1237 pochází záznam o 30 hřivnách stříbra za vypůjčení dvou válečných koní Přemyslem I. Ve východní Evropě a zčásti i v Polsku se používalo koní drobnějších. Válečný kůň byl co nejvíce šetřen pro bitvu, proto měl těžkooděnný jezdec obvykle dva koně: válečného a cestovního (palafridus, equus palefridum), případně soumara, kteří jsou často zachyceni v ikonografických pramenech. Počet koní se lišil podle postavení rytíře, nejvyšší veli4
Sokolnictví středoevropští Slované převzali pravděpodobně od Hunů. Hodnota sokola byla vyšší než hodnota koně.
14
telé mívali koní více: templářský velmistr měl právo na čtyři koně, řádoví hodnostáři na tři, drobnější feudálové měli pravděpodobně pouze jednoho koně případně k němu soumara, jízdní zbrojnoši měli pouze jezdeckého koně. Velkou potřebu válečných koní pokrývaly šlechtické a církevní chovy, které nabývaly politický význam. Ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057 máme informaci, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule velké množství hospodářských zvířat, mezi kterými dominuje stádo 100 klisen; v chovu žďárského kláštera bylo 58 klisen. Rytířské řády měly centrální chovy, z nichž byla zvířata přidělována jednotlivým rytířům podle potřeby (Choc 1967, 199-200).
Obrázek 3: Válečný kůň osedlaný rytířem v kroužkové zbroji, latinská Apokalypsa, pol. 13. stol., (podle Klučina 2004, 184).
15
3. Podkování 3.1 Účel podkování Hlavní funkcí podkovy je ochránit kopyto koně před nadměrným opotřebováním. Volně žijící kůň přizpůsobuje svůj pohyb v terénu tak, aby opotřebení a narůstání kopytní rohoviny bylo v rovnováze. Při pravidelné práci, zejména na tvrdém nebo hrubém podkladu, je nutné chránit kopyta koně podkovou, která zabrání opotřebení rohoviny až na citlivé tkáně. Podkova zastaví přirozené opotřebování rohoviny, která stále dorůstá (přibližně 1 cm za měsíc). Proto je nutná pravidelná obnova podkování, kdy se podkova sejme, upraví se rohovina a znovu se připevní buď původní nebo nová podkova (podle stavu opotřebení). Interval by neměl být kratší než 4 měsíce, aby se kopytní stěna stihla zregenerovat a ne delší než 8 týdnů, protože prodlužováním kopyta se mění funkce vazů a kloubů, což může koně poškodit (Dušek 2011, 365-366). Vedle ochrany kopyt je druhým účelem podkování náprava nebo léčba ortopedických vad. Proto podkovář před zahájením práce musí zkontrolovat postoj, chůzi, kopyta a opotřebení podkovy. Cílem podkování je, aby podkova byla rovnoměrně opotřebená. Podkování je zodpovědná profese, protože chyby se poměrně rychle projeví na výkonu koně a může vést až k nemocem kopyt, což je pro majitele vždy značná ztráta. Podkování má i negativa. Připevněním podkovy se končetina zvedne nad podklad o sílu podkovy, čímž se kopyto dostává do nepřirozené polohy a dochází ke zvýšenému namáhání šlach a kloubů. Rohovina, která se neopotřebovává, dorůstá totiž nerovnoměrně (v přední části více), takže situace se do obnovení podkování zhoršuje. Dalším negativním důsledkem je, že od podkladu se zvedne i rohový a vazivový střel kopyta, který postupně atrofuje a přestává plnit svou funkci odpružení končetiny. Podkova rovněž končetiny zatěžuje, což je negativní především pro pohyb ve rychlejším tempu (Hanslian 1931, 142-144). Pro koně s plným pracovním vytížením je ochrana kopyt nutností. Kompromisem je kování pouze předních končetin, které jsou více zatížené. V archeologických pramenech se v našem prostředí s podkovami setkáváme od doby laténské. Mezi nejstarší písemné doklady použití podkov na našem území patří Kosmova kronika, kde jsou zmíněny podkovy koní svatebního průvodu Bonifáce Toskánského (Baxa 1981, 435). Vedle koňských podkov se v archeologickém materiálu setkáváme s podkovami pro hovězí
16
dobytek5, muly a osly. Jsou ale publikovány pouze sporadicky. Dnešní podkovářská praxe je orientovaná především na sportovní a rekreační ježdění a pracuje se sériově vyráběnými podkovami. V této souvislosti upozorňuje P. Baxa na opatrnost při používání kritérií novodobé podkovářské praxe (Baxa 1981, 438). Pro problematiku středověkého podkování mohou být poznatky novodobé praxe užitečné. Kvalitním zdrojem informací je učebnice podkovářství uznávaného onychologa A. Hansliana (Hanslian 1931) z roku 1931, která vznikla ještě v době pracovního využití koní a před nástupem sériově vyráběných podkov a zahrnuje i problematiku podkování dobytka, oslů a mul.
3.2 Popis podkovy „Podkova je speciálně upravený pás oceli, který se připevňuje na kopyto pomocí hřebíků-podkováků. Kopyto se opatřuje podkovou za účelem ochrany před nadměrným pracovním opotřebením, pro práci v různém terénu a z léčebných důvodů u nepravidelných nebo nemocných kopyt“ (Dušek 2011, 363). R. Krajíc zavedl v rámci analýzy materiálu ze Sezimova Ústí terminologii terminologii, která vychází z názvosloví podkovářské praxe. Vytvořil systém měřitelných hodnot doplněný nákresem (obrázek 4).
Obrázek 4: Schema podkovy, (podle R. Krajíc, 2003, obr. 94). 5
Podkování hovězího dobytka je komplikované, protože není ochotné zvednout končetiny. Proto součástí kováren bývaly dřevěné konstrukce zvané „lisice“, které umožnily podkování hovězího dobytka nebo vzpurných koní.
17
Podkovu lze rozdělit na pět částí: přední, dvě postranní a dvě patní. Postranní a patní část tvoří pravé a levé rameno. Plocha, která přiléhá ke kopytu, je horní plocha podkovy; plocha, která je v kontaktu s podkladem, je spodní plocha podkovy6. Šířka podkovy je maximální vzdálenost vnějšího okraje pravého a levého ramene (r). Šířka ramene je vzdálenost vnitřního a vnějšího okraje. Šířka přední části (š) je vzdálenost vnitřního a vnějšího okraje v přední části. Délka podkovy (l) je maximální vzdálenost přední a zadní části ramene. Velikost podkovy určuje rozvinutá délka vnějšího okraje. Na spodní ploše podkovy můžou být ramena v patní části opatřeny ozuby a v přední části může být hmatec. Čapka je jeden nebo více výběžků na horní ploše podkovy přední nebo postranní části. Síla podkovy (s) je maximální vzdálenost horní a spodní plochy bez ozubů a hmatců. Podkova má v pravém a levém rameni otvory pro podkovářské hřeby-podkováky, které mohou být na spodní ploše doplněny rýhou. U podkováků rozlišujeme hlavu tělo a hrot7. V práci používám terminologii R. Krajíce, kterou rozšiřuji o patku, což je důležitý morfologický prvek (obrázek 5):
Obrázek 5: Schema podkovy s vyznačením patky (n), (podle Kaźmierczyk 1978, Ryc. 2).
6 7
Pro horní plochu se někdy používá termín kopytní nebo příkopytní a pro spodní plochu půdní plocha. Pro Francii a Itálii jsou typické „důlčíkové“ podkovy, které nemají rýhy prohlubně pro hlavy podkováků.
18
4. Typologicko-chronologické systémy 4.1 Dějiny bádání Počátky diskuze k otázce zavedení podkování, chronologie a typologie podkov spadají do 2. pol. 19. století. Poměrně dlouho byla zatížená nacionálními pohledy-francouzští badatelé připisovali první podkovy Keltům, němečtí Germánům a podobně. Názvy jako keltská, španělská, švédská nebo germánská podkova se poměrně dobře ujaly. Otázka zavedení podkov je stále otevřená. V Římské říši ani v jejich provinciích se používání podkov nepotvrdilo. Jsou zde doloženy pouze předchůdci podkov hipposandály soleae ferreae (obrázek 6).
Obrázek 6: Hipposandála, Římská říše.
Po druhé světové válce se evropská archeologie profesionalizuje a jsou zahajovány systematické výzkumy, které od 60. a 70. let 20. století poskytují spolehlivě datovaný materiál, na jehož základě už mohou vzniknout typologicko-chronologické systémy (Baxa 1981, 425-428). Česká archeologie se od počátku 60. letech 20. století podílela na výzkumu v oblasti společenských věd, který byl
zaměřených na dějiny venkova. Realizovala se celá řada
velkoplošných výzkumů: ZSV Pfaffenschlag (V. Nekuda, 1960 až 1971), Mstěnice (V. Nekuda, 1960 až 2009), ZSV Konůvky (D. Šaurová, 1960 až 1978), ZSV Svídna (Z. Smetánka, 1967 až 1973) a Bystřec u Hrotovic (Z. Smetánka a L. Belcredi, 1975 až 2006) (Kozák 2015, 24). Tyto dlouhodobé výzkumy poskytly větší soubory podkov, jejichž analýza umožnila typologicko-chronologické třídění. První typologii podkov publikovala D. Šaurová v článku z roku 1978. Autorka analyzovala ozuby 80 podkov ze systematického výzkumu ZSV Konůvky, na jejichž základě vytvořila řadu 18 typů ozubů. Rámcové datování souboru je podle existence vsi do 13.-15. století. Ná19
lezová situace umožnila přesnější dataci pouze u podkovy s ozubem, vytvořeným jednoduše přehnutím konců patní části ramen (typ 7), do 1. pol. 15. století, původně byla pokládána za mladší (Šaurová 1979, 295-300).
4.2 Peter Baxa, Slovensko (1981 a 1982) V roce 1981 publikoval P. Baxa typologicko-chronologický vývoj podkov pro 11. až 13. století. Podkovy rozděluje na typy I až IV, které dokládá sedmi nálezy z lokalit: Bratislava, Nitra a Smolenice. Typ I (9. až 13. stol.) popisuje P. Baxa jako malé lehké podkovy s malou šířkou ramen a se zvlněným okrajem, často bez ozubů. Zvlněný okraj je důsledkem výrobní technologie, kterou byly vytvářeny hluboké zápustky pro hlavy podkováků. Variantou je typ s menší tloušťkou a se širšími rameny. Typ II, který nastupuje od 9. století, představují jednoduché podkovy s rovným okrajem, malými hranatými otvory pro podkováky a ozubem, který je vytvořený jednoduchým ohnutím konců ramen; existují i varianty bez ozubu. Od 13. století se u typu II zvětšuje šířka přední části a podkov bez ozubů výrazně ubývá. Nástup inovativního typu III ve 2. pol. 13. stol. autor spojuje s ústupem typu I. Projevuje se v 1. pol. 13. stol. přechodným typem I-III, který má ještě zvlněný okraj, ale podkova již nese znaky vrcholněstředověkého typu III. Pro typ III je charakteristický modelovaný tvar se zvednutím patní částí ramen, na které navazují výrazně šikmo odsazené ozuby; přední část je proti typu I širší. Typ IV představují orientální typy podkov vyřezaných z plechu, s výrazně širokými rameny a bez ozubů. Nálezy typu IV na jižním Slovensku jsou spojované s přítomností Turků (Baxa 1982, 425-439). U každého typu P. Baxa uvádí pojmenování odvozené od národností, což je užitečná informace při studiu starší literatury: podkova „keltská“ (typ I), „germánská“ nebo „švédská“ (typ II) a „španělská“ (typ III) (Baxa 1981, 427). V roce 1982 P. Baxa pokračuje typologicko-chronologickým vývojem pro 13. až 16. století, který navazuje na typy I až IV. Podkladem je soubor 31 podkov z hradu Šariš, který je rámcově datovaný trváním lokality od 2. poloviny 13. století do konce 17. století. Typy I (dva nálezy) a II (jeden nález) potvrzují ústup. Nejpočetnější zastoupení má typ III, který se v souboru vyskytuje ve dvou variantách: se šikmo odsazeným ozubem a kolmo osazeným ozubem. Druhé nejpočetnější zastoupení má v souboru podkova typologicky blízká staršímu orientálnímu typu-derivát typu IV, někdy nazývaný „panónský typ“. Hlavním znakem derivátu typu IV je velká šířka přední části a široká ramena, která se výrazně zužují ke konci ramen; v některých případech má ozuby. Výskyt podkovy typu IV je ve střední Evropě spojovaný s tureckou
20
okupací, na severu Karpatské kotliny je typická pro 2. pol. 16. až 17. století (Baxa 1982, 495497).
4.3 Vladimír Nekuda, Mstěnice (1985) V roce 1985 publikoval V. Nekuda výsledky systematického výzkumu ZSV Mstěnice, v jehož rámci byl zpracován soubor 52 podkov, datovaných od 2. pol. 13. stol. do 1. pol. 15. století. Přibližně polovina podkov pochází z tvrze. Podkovy jsou rozděleny do tří typů, první typ zahrnuje podkovy bez ozubů, které jsou v souboru zastoupeny 5 kusy. Typ 2 představují podkovy s kolmo osazenými ozuby a typ 3 se šikmo odsazenými ozuby; 14 podkov patří k typu 2 a 27 podkov k typu 3. Existence ZSV s tvrzí, dvorem a předsunutým opevněním je datovaná od 2. pol. 13 až 1. pol. 15. století. V. Nekuda porovnává mstěnický soubor podkov se starším souborem z hradiska Vysoká Zahrada, datovaným do 11. až 12. století, a opravuje názor, že podkovy se širší přední částí jsou starší typy. U vrcholněstředověkých podkov ze Mstěnic je šířka přední části 30-45 mm, u raněstředověkých podkov z Vysoké Zahrady 18-22 mm. Dále V. Nekuda určuje jako starší podkovy bez ozubů nebo s jedním ozubem. Typologii synchronizuje s J. Kaźmierczykem: typ 2 odpovídá typu IV/1 a typ 3 typu VI/4. Podkovy se širší přední částí datuje V. Nekuda od 13. století a podkovy s lehčí přední částí a bez ozubů nebo s jedním ozubem označuje jako starší typy-čímž oponuje názorům, které podkovy se širší přední částí považovaly naopak za starší (Nekuda 1985, 129-135).
4.4 Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí (2003) Nejnovější typologii publikoval v roce 2003 R. Krajíc jako součást analýzy výrobků ze železa ze systematického výzkumu předměstí Sezimova Ústí, jehož existence je datovaná od 13. až 1. pol. 15. stol. Rozsáhlý soubor obsahuje 335 datovaných podkov. R. Krajíc rozděluje podkovy do dvou základních skupin: skupina I obsahuje dva typy a skupina II šestnáct typů podkov. Skupina I je vyhrazena pro malé podkovy s malou šířkou přední části (do 20 mm), obsahuje pouze dva typy: první typ (1a) představuje podkovy s rovným okrajem a bez ozubu, druhý typ (1b) je vyhrazený pro podkovy se zvlněným okrajem. 333 podkov souboru patří do skupiny II. Jedná se o malé a střední podkovy se širší přední částí (30 až 40 mm), která se zužuje směrem ke konci ramen (10 až 20 mm), s jedním nebo dvěma ozuby, podkovy bez ozubů zastupuje první typ 2 (v Sezimově Ústí nedoložen), podkovy s ozubem vytvořeným jednoduchým zahnutím patří k typu 3. Další typy 4a-d, 5a-d, 6a-d jsou dané šířkou (a) a délkou (b) spodní plochy ozubu (vodorovně podélný, kvadratický a příčně podélný) a jeho napojení na patní část (kolmo osazená nebo šikmo odsazený). Podkovy s klínovitými 21
„zimními“ ozuby patří do typu 7a a 7b. Tvar rýhy, počet otvorů a hmatec jsou u jednotlivých typů uvedeny jako varianty (Krajíc 2003, 99-109). Sezimovoústecký soubor je cenný tím, že soubor je datovaný do tří horizontů: do 13. století, do 1. pol. 14. století a do zánikového horizontu roku 1420; podkovy ze starých fondů jsou datované rámcově před rok 1420. Nejsilněji je zastoupený zánikový horizont (78 %). R. Karjíc typologii synchronizoval s typologií pro Mstěnice, Konůvky a Šariš (Krajíc 2003, 108).
4.5 Jósef Kaźmierczyk, Slezsko (1978) Dosud nepřekonaným chronologicko-typologickým systémem je práce J. Kaźmierczyka z roku 1978, která analyzuje podkovy z výzkumů na 135 lokalitách od konce 19. století. Jedná se o polskou část Slezska, což je oblast, která přiléhá k česko-polským hranicím od Frýdlanstkého výběžku po Český Těšín. Analyzovaný soubor obsahuje 375 koňských podkov (10.-15. stol.), 7 volských podkov (8.-14. stol.), 4 podkovy pro muly (10.-15. stol.) a 2 oslí podkovy (10.-15. stol.). Každý typ podkov je dokumentovaný skupinou podkov a v závěru publikace je přehledná tabulka chronologicko-typologického systému (obrázek 8). Typologii tvoří 7 typů (I až VII), které tvoří 18 variant s datací. Systém sleduje tvar okraje, tvar plochy, tvar okraje, obrys (oválný pro přední končetinu nebo lomený pro zadní končetinu), hloubku zápustků, počet ozubů, přítomnost rýhy a patky. Každý typ má přiřazený aspoň jednu z 12 forem ozubů A až F (obrázek 7). Podkovy z 11. až 13. století zahrnuje skupina prvních osmi typů. Jde o podkovy se zvlněným okrajem, tvarem plochy rovným (I/1 a II/1) nebo modelovaným (od II/2). Zápustky kryjí nejvýš polovinu výšky hlavice podkováků nebo jsou zapuštěné (II/2). Podkovy mohou být bez ozubů (I/1), s jedním (II/1 a II/2) nebo dvěma ozuby (od III/1). Jde o jednoduché ozuby, vytvořené jedním kolmým ohnutím konce ramen (A1 a A2) nebo vícenásobným ohnutím (B1, B2 nebo B3, který může být vykovaný do estetické formy „koňské hlavy“). S typem III/2 může být použitý ozub E3, který použivá i mladší typ VI/2. Horní hranice datace je u typu I/1, II/1 a III/3 do 12. století, u ostatních typů první skupiny se zvlněným okrajem do 13. století (Kaźmierczyk 1978, 19-68).
22
Obrázek 7: Formy ozubů podkov v polském Slezsku, (podle J. Kaźmierczyk 1978, Ryc. 41).
Podkovy z 13. až 15. stol. jsou zahrnuty do druhé skupiny typů. Podkovy mají rovný okraj, modelovanou plochu a dva ozuby. U typu IV/1 se objevují podkovy širší přední část, která se zužuje ke konci ramen, od typu IV/2 mají všechny podkovy přední část více nebo méně širší. S vyjímkou typu IV/3 mají podkovy mělké zápustky. V obou skupinách jsou vyhrazené samostatné typy pro varianty podkov s rýhou (II/2, III/3, IV/1, V/1 a VI/4) a hmatcem (III/4, III/5 a VII/1). Pro typ VI je charakteristická přítomnost „patky“, kterou vytváří šikmé odsazení ozubů D, E (méně výrazná patka) a F. Tento typ podkov J. Kaźmierczyk pokládá za vhodné do těžkého tahu nebo jako jezdecký kůň rytířů v plné zbroji. Horní hranice datace je u typu IV/1, IV/3, VI/1 a VI/2 do 14. století, u ostatních typů druhé skupiny s rovným okrajem do konce sledovaného období - 15. století (Kaźmierczyk 1978, 68-105). Jednoduché formy ozubů (A1, A2, B1 a B3) patří k prvním třem typům druhé skupiny (IV/1, IV/2 a IV/3). K podkovám se „lžícovitě“ tvarovanou plochou, které byly pravděpodobně určené pro koně pracující v těžkém tahu, patří plochý ozub (C1). U lehkých plochých podkov s technologicky propracovaným trapézovým ozubem (D) předpokládá J. Kaźmierczyk využití pro výcvik tažných koní a turnajové koně (trapézová forma ozubu bránila zaboření, takže 23
zvednutá patní část umožnila vyvinutí větší horizontální síly). J. Kaźmierczyk v klasifikaci sleduje vývoj technologie formování ozubů a naznačuje jejich funkční využití, což je podle
14. - 15. stol.
2/2 13. (?) - 15. stol.
●
●
●
●
plochá
okraj
modelovaná
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
rovný ●
●
parabolický (zadní kon.) hluboké
●
●
žádný jeden
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
● ●
A1
●
●
A2
●
●
●
●
●
●
●
●
● ●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
B1
●
●
●
B2
●
●
●
B3
●
●
●
C1
●
● ●
● ●
● ●
D E1
●
E2
● ●
● ●
F hmatec
●
●
dva
E3
●
● ●
●
rýha
●
●
●
mělké / žádné
13.- 15. stol.
2/2 13. - 14. stol.
2/2 13. - 14. stol.
13. - 15. stol.
13. - 15. stol.
12. (?) - 14. stol.
13. - 15. stol.
13. - 14. stol.
12. - 13. stol.
12. - 13. stol.
11. - 12. stol.
11. - ½ 13. stol.
11. - 12.stol.
II/1 II/2 III/1 III/2 III/3 III/4 III/5 IV/1 IV/2 IV/3 V/1 V/2 VI/1 VI/2 VI/3 VI/4 VII/1
oválný (přední konč.)
forma ozubu
11. - ½ 13. stol.
11. - 12.stol. I/1
zvlněný
ozub
22 10. - ¼ 13. stol.
datace typ
zápustky obrys
plocha
mého názoru velmi důležité8.
●
patka
●
● ●
●
●
●
Obrázek 8: Shrnutí chronologie a morfologie podkov v polském Slezsku, překlad autor, (podle J. Kaźmierczyk 1978, 150 - 151).
8
Nákresy podkov by měly zachycovat technologii výroby (fasety přikování, překládání pásoviny apod.), což usnadní určení formy ozubu. Zobrazení jenom liniemi je přehlednější.
24
5. Morfologie podkovy 5.1 Otázka ozubů Podle dnešních kritérií by podkova pro jezdeckého koně měla být co nejlehčí a bez ozubů. Podkovy pro tažného koně mají delší ramena a zvednutou patní část, což se dociluje plynulým zvětšováním síly ramen nebo pro těžší tah ozubem. Novodobé dělení podkov na jezdecké podkovy bez ozubů („pantoflice“) a podkovy pro tažné koně s ozuby („ozubky“) se přeneslo i na dělení podkov v archeologickém materiálu. Základní rozdělení koní podle funkčního využití je na koně pracují ve rychlém tempu (klus, cval, trysk) a koně pracují v pomalém tempu (krok), což jsou koně pracující v těžkém tahu včetně orby. Použití nebo nepoužití ozubů je zdůvodněno mechanikou pohybu a anatomií kopyt. Kůň, který pracuje v rychlém tempu (a v případě jezdeckého koně je zatížený jezdcem) klade končetiny vysoko před sebe, takže při došlápnutí silně „prostupuje ve spěnce“, což přetěžuje šlachy povrchového ohýbače. Zvednutí patní části by namáhání šlach zvýšilo.
Obrázek 9: Nahoře: kladení a zvedání končetiny u koně pracujícího v rychlém tempu - "prostupování ve spěnce" (podle Hanslian 1931, obr. 244); dole: pohyb a kladení nohy koně pracujícího v pomalém tempu - bez "prostupování ve spěnce", (podle Hanslian 1931, obr. 261). 25
Naopak tažný kůň, který se pohybuje v kroku, klade končetiny kolmo pod sebe nebo šikmo do zadu, protože se opírá do postrojů a snaží se vyvinout horizontální sílu. Spěnka je „kolmo“, což namáhá šlachu hlubokého ohýbače a zvýšení patní části podkovy namáhání těchto šlach sníží (Hanslian 1931, 163-186). Schema rychlého a pomalého tempa je znázorněno v obrázku 9. Od 13. století, kdy došlo k vzestupu pracovního nasazení koní, se v morfologii podkov odehrála výrazná změna: hmota podkovy se přesouvá do přední části a současně se vytrácí podkovy bez ozubů (Baxa 1981, 439). Například v souboru ze Sezimova Ústí, což je největší soubor podkov v české archeologii, nejsou podkovy bez ozubů zastoupené vůbec, takže v Krajícově typologii nejsou ani datované (Krajíc 2003, 102). Ve Mstěnicích uvádí V. Nekuda 4 podkovy bez ozubů (Nekuda 1985, 131), počet ale bude nižší, protože v nákresech jsou zachyceny dvě podkovy bez ozubů, přičemž u inv. č. 29494 nelze určit typ a u inv. č 29495 jde o typ IV/1 s nízkým plynulým ozubem A2. V Konůvkách uvádí D. Šaurová 2 podkovy bez ozubů a pokládá je za starý typ, jehož nižší výskyt vysvětluje recyklací (Šaurová 1979, 29). J. Kaźmierczyk datuje podkovy bez ozubů do 11.-12. století (typ I/1). Skutečnost, že prakticky vymizely podkovy bez ozubů, vede k otázkám o podkování jezdeckých koní: zda byli jezdečtí koně podkovaní a pokud ano, jakou podkovou. P. Baxa upozorňuje na problematičnost používání novodobých kritérií pro hodnocení středověkého podkování (Baxa 1981, 438), což potvrzují ikonografické prameny, které zobrazují používání podkov s ozubem i pro jezdecké koně, například Velislavova bible z poloviny 14. stol. (Klučina 1985, 154 a 156) nebo Mandevillův cestopis z 1. pol. 15. stol. (obrázek 10).
Obrázek 10: Lovecký kůň podkovaný podkovami s ozuby, cestopis Johna Mandevilla, Čechy, 1410 - 1420, výřez loveckého výjevu. 26
5.2 Tvar plochy Modelovaná plocha podkovy se objevuje podle J. Kaźmierczyka již od 2. pol. 10. stol. a podkovy s výraznou modelací, především typy VI/3 a VI/4, datuje od 2. pol. 13. stol. P. Baxa spojuje prohnutí ramen s typem III, jehož nástup klade do 13. stol. Tyto vrcholněstředověké podkovy mají prohnutou patní číst ramen a u některých se současně vyskytuje prohnutí přední části, takže podkova má konvexní tvar (obrázek 11 : 1).
Obrázek 11: Konvexní podkova, 1: Lelekovice (podle Unger 1999, obr. 136 : 3); 2: současné podkovy, běžná plochá (vlevo) a konvexní "rocking horse shoes" (podle Nanric). V novodobém podkování, které používá především průmyslově vyráběné ploché podkovy (obrázek 11 : 2, before), se doporučuje dodatečné „sáňkovité“ prohnutí přední části podkovy pro usnadnění překlopení kopyta, ale není to ale běžná úprava, protože řada podkovářů kove pouze „za studena“ a úprava kopyta pro modelovanou plochu je náročnější. V současnosti se konvexní podkovy objevují pod označením „rocking horse shoes“ nebo „banana horse shoes“ (obrázek 11 : 2, after), pokud mají prohnutou pouze patní část. Jde o málo známý typ podkování, které vyžaduje zkušeného podkováře. Onychologové je doporučují pro nápravu ortopedických onemocnění jako je „špalkovité“ kopyto nebo laminitida neboli „zchvácení kopyt“ (Švehlová). Laminitida je obávané a dnes poměrně časté onemocnění, kdy se kopytní kost odpojí od lístkové spojovací vrstvy, přes kterou je zavěšena ke kopytní stěně.
27
5.3 Konstrukční prvky podkovy 5.3.1 Prvky zabraňující prokluzování Podkova mění trakci (klouzavost nebo neklouzavost) kopyta na podkladu. Na hladkém povrchu podkova prokluzuje víc než „bosé“ kopyto. Především na ledu, udusaném sněhu nebo na trávě. Prokluzování snižuje přenos motorických sil přenášených nohou koně, což zvyšuje namáhání svalů, kloubů a šlach končetin a kůň se rychle unaví. Přibližně do 14. století (typ I až III a IV/3 v Kaźmierczykově typologii, obrázek 8) tuto funkci plnily hlavy podkováků, ktery vyčnívaly do spodní plochy a tvořily mnohočetné ozuby (Baxa 1981, 436), což je zachyceno v řadě ikonografických pramenů (obrázek 3). Pro tento typ podkováků měly podkovy větší sílu, aby otvory mohly mít hluboké zápustky. Namáhání hlav podkováků se ale přenášelo na slabá dna zápustek, což způsobovalo jejich promáčknutí a uvolňování podkováků (Kaźmierczyk 1978, 42). Od 2. pol. 13. stol. se používaly pouze ozuby (Kaźmierczyk 1978, 71). Ozub se vytvořil ohnutím konců ramen, případně se vykoval nebo zpěchoval do požadovaného tvaru, jejich forma hraje významnou roli v chronologicko-typologických systémech. Za přechod mezi podkováky a ozuby lze považovat boční ozub, vytvořený podkovákem s hlavící velikosti ozubu, jeden exemplář je doložen v Konůvkách (Šaurová 1979, 298). V archeologickém materiálu se setkáváme s ostrým „zimním“ ozubem. V novodobé praxi se ostrý ozub umísťuje na vnější rameno podkovy, aby nedocházelo ke zranění párové končetiny. Toto pravidlo potvrzuje D. Šaurová na nálezech z Konůvek (Šaurová 1979, 299) a
zmiňuje ho i J. Kaźmierczyk (Kaźmierczyk 1978, 42).
5.3.2 Rýha Rýha je umístěná a její boční plochy jsou sešikmené tak, aby podkováky směřovaly na „bílou čáru“, což je linie na vnitřní ploše kopytní stěny, která ohraničuje zavěšení kopytní kosti prostřednictvím lístkové rohoviny. Na vnitřní straně kopyta je kopytní strana slabší, proto mohou být podkováky blíž k přední části a může jich být menší počet než na vnější straně. Rýha může být průběžná nebo úseková, hluboká nebo jenom naznačená, může mít různý průběh v přední a patkové části. Přítomnost a charakter rýhy je součástí chronologickotypologického systému J. Kaźmierczyka a R. Krajíce.
28
5.3.3 Podkováky P. Baxa pro 11.-13. století rozlišuje dva druhy podkováků. Podkováky s mohutnou vysokou hlavou lichoběžníkového tvaru (mnohočetné ozuby) a podkováky tvaru písmene „T“. První druh spojuje s typem I podle své typologie, vyskytuje se do konce 13. stol. až počátku 14. stol. Podkováky „T“ se vyskytují současně, ale jejich plné uplatnění patří do 14.-19. stol. (Baxa 1981, 436).
5.3.4 Hmatec Má bránit opotřebení přední části podkovy, která je nejvíc namáhaná. Hmatec na končetiny (především na přední) působí velmi negativně. J. Kaźmierczyk datuje podkovy s hmatcem již od 12. století. R. Krajíc uvádí v Sezimově Ústí 3 podkovy s hmatcem; v nákresech je dokumentovaná podkova s hmatcem inv. č. K136/2864, která je rámcově datovaná před rok 1420.
5.4 Úpravy podkov pro nepravidelná kopyta a chůzi Pokud má podkova vnitřní a vnější rameno různé široké, silné nebo sešikmené okraje, může jít o úpravu pro nepravidelná kopyta nebo nepravidelnou chůzi, kterých je celá řada. Pro „sbíhavá“ kopyta se zvětšuje síla patní části vnitřního ramene, pro „rozbíhavá“ kopyta je naopak silnější vnější rameno. Pro kopyto, které „strouhá“ (při chůzi zasáhne vnitřním okrajem sousední končetinu) je patní část vnitřního ramene rovněž silnější a navíc je vnější hrana vnitřního ramene sešikmená dovnitř (Hanslian 1931, 149-203).
Obrázek 12: nejčastější forma stíhání a úprava přední a zadní podkovy při stíhání (podle Král 1971, obr. 88 a 89).
Při „stíhání“, kdy kůň ve rychlém tempu zasáhne kopytem zadní končetiny stejnostrannou přední končetinu, má různou úpravu přední a zadní podkova. U zadní podkovy se zkosí přední okraj směrem do zadu. Přední podkova by neměla přesahovat patkovou hranu dozadu a zadní okraj ramene se zkosí dopředu. Pokud jsou na přední podkově ozuby, tak se odsadí směrem do předu (obrázek 12). 29
Pro vrcholněstředověké podkovy je odsazení ozubů typické, např. ozuby na obrázku 27 : 1, 2, 3 a 5. P. Baxa označuje podkovy se šikmo odsazenými ozuby jako inovativní typ III a jejich nástup datuje od 2. pol. 13. století (Baxa 1981, 427). V. Nekuda označuje tyto ozuby jako klíncové a řadí do typu 3 Nekuda 1985, 131). V typologii R. Krajíce jsou to podkovy se šikmo odsazeným ozubem typy: 4c, 4d, 5c, 5d, 6b a 6d (Krajíc 2003, 104) . U J. Kaźmierczyka jsou to ozuby typu D, E a F, které datuje od 2. pol. 13. století (obrázek 7). Nepravidelná kopyta jsou vrozená (nerovnoměrný růst rohoviny) nebo získaná (často špatným podkováním). Nepravidelnost chůze většinou způsobuje únava koně, což bylo ve středověku zřejmě časté.
5.5 Ortopedické podkovy P. Baxa uvádí doklady ortopedických podkov na řadě evropských lokalit, předpokládá jejich používání od počátku podkování. Částečné podkovy (srpové, tříčtvrteční) a podkovy s jedním ozubem vyrovnávaly vrozené nebo získané ortopedické vady. Podkovy s krytým středem nebo zadní částí měly pravděpodobně umožnit léčbu poranění nebo chorob kopyta (Baxa 1981, 436-438). Několik ortopedických podkov z našeho území publikoval roku 1940 veterinář K. Jiřina. Dvě pochází ze sbírek Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci: krycí podkova, pravdě
Obrázek 13: Ortopedické podkovy, krycí a roztahovací podkova „těsnivka“, (podle Jiřina 1940, obr. 1 a 2).
podobně pro léčbu poraněného střelu (Olšany okr. Olomouc), a „těsnivka“ datovaná do 15. stol. (Dřevohostice okr. Olomouc), což je podkova ze dvou nýtem spojených částí se šikmo odsazenými ozuby (obrázek 13).
30
5.6 Opotřebení Při správném podkování dochází k opotřebování pouze v přední části kopyta, protože cílem podkování je, aby váha koně byla rovnoměrně rozloženo na kopyto (Hanslian 1931, 30). Silně opotřebovaná přední část může být důsledek „ploužení“, což je vada chůze kdy kůň nezvedne kopyto dostatečně nad zem. Většinou se vyskytuje na zadních končetinách a příčinou bývá únava (Hanslian 1931, 207-208). Silné opotřebení zmiňuje B. Šaurová u souboru z Konůvek a pokládá to za doklad podkování zadních končetin (Šaurová 1979, 297). Jednostranné opotřebení podkovy může mít několik příčin. Většinou jde o ortopedickou vadu (nepravidelností kopyt nebo chůze). Rovněž kůň v tahu má přirozenou tendenci klást končetiny sbíhavě, takže vnější strana podkovy se opotřebuje rychleji (Hanslian 1931, 218). Opotřebení může pomáhat rozpoznat pravo-levé určení podkov, pro určení druhu koně nemá orientace podkov význam. Ukázka opotřebeného ozubu je na obrázku 23 : 6.
31
6. Metrika 6.1 Faktory ovlivňující velikost kopyta Velikost kopyta je daná zejména vzrůstem koně (kohoutkovou výškou) a jeho temperamentem (chladnokrevník nebo teplokrevník). Studii vzrůstu domestikovaných koní na území Čech a Moravy publikoval v roce 1994 L. Peške. V době bronzové se průměrná kohoutková výška pohybuje nad 130 cm. Nejmenší průměrné výšky dosahoval domestikovaný kůň v době laténské a době římské, pro které je typická přítomnost tzv. keltského nebo germánského pony (obrázku 14). Od konce doby stěhování národů se průměrná kohoutková výška zvětšuje, ve středověku se pohybovala mezi 135-140 cm (Peške 1994, 259-260).
Obrázek 14: Vývoj kohoutkové výšky dobytka a domestikovaného koně od neolitu do středověku, průměrné hodnoty z lokalit v Čechách a na Moravě, (podle Peške 1994, graf 1).
32
Jako základní charakteristiku podkovy uvádí R. Krajíc vnější obvod, podle kterého dělí podkovy na: malé (do 330 mm), střední (větší než 420 mm) a velké (větší než 420 mm). Stejné třídění podle velikosti uvádí ve své učebnici A. Hanslian (Hanslian 1931, 90). Jde o novodobé kritérium, ale umožňuje porovnat velikost středověkých podkov. Například D. Šaurová (Šaurová 1979, 296): uvádí, že v souboru podkov z Konůvek mají největší zastoupení malé podkovy plus několik středních. Pokud jde o vliv temperamentu na velikost kopyta, potom obecně platí, že chladnokrevníci mají kopyta širší, protože pochází z oblastí s chladnějším a vlhčím klimatem. Rozdíly jsou patrné z obrázku 15. Teplokrevný kůň, pocházející z horkých a suchých oblastí, má kopyta užší. Kopyto se může přizpůsobovat i podkladu během života koně: na měkkém podkladu bude mít tendenci se rozšiřovat naopak na tvrdém zužovat9.
Obrázek 15: Kopytní kosti koní, 11. - 12. století, Wroclaw (a - c), Niemcza (d, f), Legnica (e, g, h), (podle Kaźmierczyk 1978, Ryc. 48).
9
Podkované kopyto má tendenci se zužovat, protože podkova je vlastně tvrdý podklad.
33
6.2 Šířka a délka podkovy Podkova by měla podepírat nosnou stěnu kopyta, na níž spočívá váha koně, až po patkovou hranu (obrázek 16). V novodobém podkovářství platí, že podkova by v přední část podkovy neměla přesahovat okraj kopyta do místa, kde je kopyto nejširší (směrem k patkám okraj může přesahovat vně kopyto). Lze předpokládat, že toto pravidlo platilo i pro středověké podkování. To znamená, že šířka podkovy reprezentuje šířku kopyta koně a tím i jeho velikost nebo temperament. Tvar vnitřního okraje by měl být v přední části podkovy minimálně dvojnásobek tloušťky nosné stěny kopyta; tloušťka nosné stěny se dnes uvádí okolo 1 cm.
Obrázek 16: Vlevo kopyto arabského koně, vpravo těžkého chladnokrevníka s popisem částí kopyta, (podle Strasser 2007).
Délka podkovy není závislá pouze na velikost kopyta, může být prodloužená za patkovou hranu (obrázek 17). V novodobé praxi se doporučuje prodloužení ramen u podkov pro těžký tah. Pro délku podkovy uvádí A. Hanslian (Hanslian 1931, 132-133): „Všeobecně má býti podkova tak dlouhá, že leží za každých okolností ještě plně na hraně patkové. Avšak to by nestačilo, neboť kopyto stává se v době do příštího podkování šikmo dopředu delším, takže původně dosti dlouhá podkova, je po čase pro delší a šikmo dopředu narostlé kopyto krátkou. Proto má podkova přesahovati hranu patkovou dozadu, a to různě daleko dle tvaru kopyt, služby koně, jeho chůze atd.“
34
Prodloužení ramen je nápadné zejména u vrcholně středověkých podkov, bežně jsou prodloužené o 10 % šířky, ale jsou i exempláře prodloužené o víc než 25%. Dnešní běžné jezdecké podkovy mají obrys téměř kruhový a mají skoro stejnou délku a šířku. Podkovy pro tažné koně10 jsou mírně delší, nejvíc o 5% šířky.
Obrázek 17: Délka podkovy: srpová (1), přední "stihavka" (2), pro kočárového koně (3), pro tažného koně (4), pro kopyto ostroúhlé, ploché, plné a "medvědí" (5). (Podle Hanslian 1941, obr. 195).
Šířka kopyta rovněž souvisí s určením pro přední nebo zadní končetinu. protože kopyta zadních končetin jsou užší, protože přední končetiny nesou 1,16 až 1,52 krát větší váhu11. Kopyto předních končetin má přední část okrouhlou, zadní má mírně lomený oblouk a je celkově mírně užší.
6.3 Šířka přední části R. Krajíc uvádí na prvním místě v posuzování podkovy: “celkový tvar výrobku s důrazem na formování ramen (šířka, okraj), případně i přední části“. Podkovy s malou šířkou přední části rameny řadí do skupiny I (Krajíc 2003, 102). P. Baxa klade počátek podkov s úzkou přední částí do počátku podkování, kdy se souběžně vyskytovaly podkovy se zvlněným okrajem (typ I) a podkovy s rovným okrajem (typ II), u kterých se od 13. století přesouvá hmota do přední části (Baxa 1981, 431). J. Kaźmierczyk šířku přední části nesleduje.
10 11
horseshoes. Werkman. [online]. 19.6.2016 [cit. 2016-06-19]. Dostupné z: http://www.werkmanhorseshoes.com/en/horseshoes/ Pro ilustraci výsledek přeměření šířky kopyt u klisny Českého teplokrevníka s kohoutkovou výškou 165 cm: přední 130 mm, zadní 122 mm.
35
7. Podkovy v archeologických nálezech do 13. století Na našem území se v archeologických nálezech objevují první podkovy v mladší době železné a potom až v hradištním období (Beranová 1980, 242-244). Z doby římské a doby stěhování národů nálezy podkov chybí. Do 11. století se ale podkovy v archeologickém materiálu vyskytují výjimečně. D. Šaurová (Šaurová 1979, 296) upozorňuje, že nižší výskyt podkov může souviset s recyklací železa ve středověku. Na roli recyklace upozorňuje rovněž R. Pleiner, který pro 9. století uvádí, že kapacita hutí nepokrývala poptávku po železe a opotřebované předměty kováři překovali nebo použili do svářkového paketu. Důslednou recyklaci vidí jako důvod proč nerovnoměrného množství železných artefaktů na archeologických lokalitách - železné předměty nebyly vyzvednuty, pokud se staly nepřístupnými, například pod nově vybudovanými konstrukcemi nebo když se pro ně neměl kdo vrátit, což jsou zejména zánikové horizonty (Pleiner 1962, 139-140). Podobně R. Krajíc upozorňuje, že zánikový horizont nejlépe ilustruje používané kovové předměty daného období (Krajíc 2003, 15). Mezi nejstarší podkovy patří nález celé podkovy z pozdní doby laténské ze systematického výzkumu oppida Hrazany okr. Písek. Podkova má náznak zvlněného okraje, menší šířku přední části a ramen, 6 kruhových otvorů pro podkovák a je bez rýhy a ozubů (obrázek 18 : 1). Dále zde byl nalezen fragment postroje a udidlo (Jansová 1973, 73). Ze starší doby hradištní je známý nález téměř celé podkovy z hradiště Libětice okr. Strakonice, okres Strakonice. Podkova s mírně zvlněným okrajem má menší šířku přední části a ramen, s nevýraznou rýhou, 6 obdélnými otvory pro podkováky (prostřední pár je umístěný neobvykle v přední části). konce ramen jsou ze stran zkované do ozubu. Dalším dokladem využití koňské síly je zde nález udidla (Beranová 1970, tab. 1 : 3). Do poloviny 10. století je datovaná malá téměř celá podkova bez ozubu z hradiska Stará Kouřim okr. Kolín. Podkova s rovným okrajem, menší šířkou přední části a ramen, bez rýhy a se 4 kruhovými otvory pro podkováky (střední pár je opět neobvykle umístěný v přední části) nemá ozuby (obrázek 18 : 2). Jezdecké využití koní zde dokládá nález třmenu (Šolle 1969, obr. 58 : 3). Z mladší doby hradištní pochází poměrně početný soubor podkov z nížinného hradiště Dolní Věstonice-Vysoká Zaharada okr. Břeclav, který v roce 1979 publikoval B. Novotný. Hradiště, které mělo funkci správního a vojenského centra, je datované do 11. až 12. století. Soubor obsahuje celkem 44 podkov, z toho 7 celých nebo částečně celých. Mají mírně zvlněný okraj, většinou mají rýhu, a síla podkovy se pohybuje od 6 do 9 mm. Výrazná je malá šířka přední 36
části a ramen, B. Novotný uvádí 18-22 mm. 6 podkov mělo naopak větší šířku přední části 33 mm, která se ke konci ramen výrazně zmenšovala (autor popisuje jako „lunicový“ tvar). Otvorů pro podkováky jsou obdélné a jsou 3 na jedno rameno. Podkovy nesou jeden ozub formy A1 nebo A2 (výška až 33 mm), v jednom případě je podkova bez ozubů. Uvedené znaky řadí podkovy v Kaźmierczykově typologii k typu II/1 nebo II/2 (s rýhou) a podkovu bez ozubů k typu I/1. Datace podle typologie je 11.-12. stol., u podkov s rýhou 2. pol. 10.-1. čtvrtina 13. století, což se kryje s datací lokality. Kromě podkov bylo nalezeno 7 ostruh, udidla a zlomek třmene (Novotný 1979, 287-294).
Obrázek 18: Podkovy do 13. století. 1: oppidum Hrazany,podkova bez ozubů, (podle Jansová 1965, obr. 9); 2: Stará Kouřim, podkova bez ozubů, 10. stol. (podle Šolle 1969, obr. 42 : 13); 3: Věstonice-Vysoká Zahrada, podkova bez ozubů s lomeným obloukem - pravděpdobně pro zadní končetinu, 11. - 12. stol. (podle Novotný 1979, tab. 2); 4: Mstěnice-hrádek, podkova se zvlněným okrajem a jednoduchým ozubem, konec 12. - pol. 13. stol., (podle Nekuda 1985, obr. 34 : i).
37
Z nákresů (Novotný 1979, tab. 1 a 2) lze odvodit šířku a délku u 4 podkov. Dvě podkovy mají oválný obrys, výrazně velká má šířku 122 mm a délku 109 mm, menší 106 mm a 99 mm. Podkovy s lomeným obrysem (obrázek 18) : 3, jsou určené zřejmě pro zadní končetiny, mají šířku 110 mm a délku 108 mm, menší 100 mm a 106 mm. Z hrádku u ZSV Mstěnice okr. Třebíč, jenž byl v držení nižší šlechty od konce 12. do poloviny 13. století, pochází zlomek tyčinkového udidla, hřeblo a dva fragmenty podkov. Pravé rameno podkovy s výrazně zvlněným okrajem, rýhou a ozubem A2 (obrázek 18 : 4). Jde o typ III/3 nebo II/2, pokud podkova měla jeden ozub, který J. Kaźmierczyk datuje do 11.-12. stol. (2. pol. 10.-1. čtvrtiny 13. stol.). Uvedené nálezy do počátku 13. století potvrzují, že podkovy typu I až III charakterizuje zvlněný okraj, menší šířka přední části; vykytují se podkovy bez ozubů (nebo s jedním ozubem) a hlavy podkováků mohly plnit funkci mnohočetných ozubů.
38
8. Podkovy v archeologických nálezech od 13. do 15. století Od 13. století roste zastoupení podkov v archeologickém materiálu. Rozvoj podkování je u tažných koní pravděpodobně spojený se zavedením novodobého zápřahu do chomoutu a u jezdeckých s potřebami těžké jízdy ve vojenství (Krajíc 2003, 101). V následujících odstavcích budou popsané velké nálezové soubory podkov ze Mstěnic a Sezimova Ústí, které už byly zmíněny v kapitole věnované chronologicko-typologickým systémům. Tyto soubory jsou dále využity pro srovnání se souborem podkov z Rokštejna. Databáze je doplněna o menší publikované soubory podkov ze Semonic, Pfaffenschlagu a hradů Lelekovice a Tepenec.
8.1 Sezimovo Ústí, okres Tábor, předměstí, 13. stol. - 1420 Systematický výzkum začal v roce 1963 (poč. Miroslav Richter) a pokračoval do roku 1988, kdy byla prozkoumána většina plochy zaniklého předměstí Sezimova Ústí. V roce 2003 publikovali R. Krajíc a R. Pleiner analýzu výrobků ze železa, která obsahuje 416 předmětů dokládajících využití koňské síly: 335 podkov (z toho 316 podkov pochází z levobřežního předměstí), 21 udidel, 1 hřeblo, 6 třmenů a 45 ostruh. Sezimovoústecký soubor je výjimečný tím, že podkovy jsou datované do horizontů: 13. století (11 podkov), 1. pol. 14. stol. (43 podkov) a do zánikového horizontu roku 1420 (262 podkov). Do souboru bylo zahrnuto 19 podkov ze starých sbírkových fondů, které jsou rámcově datované před rok 1420. U 87 podkov, které mají publikovaný nákres, bylo možné určit typ podle J. Kaźmierczyka (Krajíc 2003, tab. 94-100). V souboru je 8 celých podkov bez nákresu (inv. č. 1338/50740, 15299, 1550, 17393/50443, 17394/50444, 17395/50445, 17738, 17719), které R. Krajíc zařadil k typu 4c. Tento typ lze synchronizovat s Kaźmierczykovým typem VI/3 nebo VI/4 (s rýhou). Přítomnost rýhy nelze zjistit, proto byl těmto podkovám přiřazen typ VI/?. Podkovu inv. č. 5956 se nepodařilo určit typ ani ozub, u 9 podkov byl určen pouze ozub. Informace z tabulek, jako metrika, datace a Krajícův typ (Krajíc 2003, tab. 13), byly přeneseny do databáze. Celkem je v databázi typově určených 95 podkov, z toho 28 celých. Zastoupení typů, forem ozubů a rýh podle J. Kaźmierczyka je zobrazeno v grafech (graf 1, 2 a 3). Pro zachycení vývoje typů je využito datování podkov: soubor je rozdělený na podkovy datované před zánikovým horizontem a podkovy ze zánikového horizontu.
39
do zánikového horizontu
zánikový horizont
25
22 20
20 15
13 8
33
VI/?
VI/4
VI/3
VI/2
?
2
1 VI/1
1 V/2
1 V/1
IV/2
IV/1
III/5
III/4
III/3
III/2
III/1
II/2
II/1
I/1
00
2
IV/?
3 1
IV/3
5 0
8
7
VII/1
10
Graf 1: Sezimovo Ústí, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk.
60
53
50 40 30 20 10 0
16 10 1 2
4
A1
A2
1 B1
2 3
1 B2
B3
C1
D
E1
1 E2
E3
1 F
Graf 2: Sezimovo Ústí, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk.
100%
2
16
80% 60%
22
25
8
22
do zánikového horizontu
zánikový horizont
40% 20% 0%
? bez rýhy s rýhou
Graf 3: Sezimovo Ústí, procentuální zastoupení rýh.
40
?
Z grafů je zřejmé, že před zánikovým horizontem tvoří největší skupinu typy VI (17 kusů) a IV (11 ks). V zánikovém horizontu už typ VI dominuje (53 ks) a typ IV téměř nemá zastoupení (2 ks). Raněstředověké podkovy jsou zastoupené jednou podkovou typu II/2 s typicky zvlněným okrajem a jednoduchým ozubem A2 (inv. č. K87/2866). Jedním exemplářem je zastoupený typ V/2 s ozubem C1 (inv. č. 2442), datovaný do 1. pol. 14. stol. Zastoupení typů a ozubů v horizontech je v tabulce 1 a 2.
typ / datace J. Kaźmierczyk
před 1420
II/2 IV/1
2. pol. 10. - 1. čtvrtina 13. stol. 13. - 14. stol.
IV/2 IV/3
13. - 15. stol. 12. (?) - 14. stol.
V/2 VI/2 VI/3
13. - 15. stol. 2. pol. 13. - 14. stol. 13. - 15. stol.
VI/4 VI/?
2. pol. 13. (?) - 15. stol. 2. pol. 13. (?) - 15. stol.
?
13. stol.
1. pol. 14. stol.
ZH
součet
1
1 7
7 1
2 1
2
1 1 13
2 1
součet
8
4
18
5 1
3 20
1 6 33
22 8
23 8
10
10
65
95
Tabulka 1: Sezimovo Ústí, početní zastoupení typů v horizontech. typ / datace J. Kaźmierczyk
před 1420
13. stol.
A1 A2 B1 C1 E1 E3 F ? součet
7
2
1
1. pol. 14. stol.
ZH
součet
1
2
3
1 1 1 1
4
3
14 1 1 5
53 1 63
1 69 1 95
1 1 8
15 4
20
Tabulka 2: Sezimovo Ústí, početní zastoupení ozubů v horizontech. Pokud jde o ozuby, pak před zánikovým horizontem má největší zastoupení vyspělý ozub F (16 kusů) a následují jednoduché ozuby A a B (12 ks). V zánikovém horizontu jasně dominuje vyspělý typ F (53 ks), jednoduché ozuby A jsou zastoupené pouze 6 podkovami. Do nejstaršího horizontu (13. stol.) v databázi patří 4 podkovy. Vedle starého typu II/2 jsou to: typ IV/2 s ozubem A2 (inv. č. 8353) a dvě podkovy VI/2 s ozubem E1 (inv.č. 8000) a s ozubem E3 (inv. č. 1547). 41
Typ IV je zastoupený variantami IV/1, IV/2 a IV/3. Podkovy typu IV/1 (7 ks) nesou všechny ozub A2 a jsou datované před rok 1420. Dvě podkovy mají výjimečné zpracování. Podkova typ IV/1 inv. č. K85/2862 má v přední části značku, která je shodná se značkou na podkově typ VI/4 v souboru z Rokštejna inv. č. 1028 (obrázek 19 : 1). Podkova z Rokštejna má již vyspělejší ozub F s patkou. Druhá podkova typ IV/1 má ozub ve tvaru laloku a v přední části má hmatec. Podobná podkova s hmatcem je doložena v Nedakonicích okr. Uherské Hradiště (obrázek 19 : 2).
Obrázek 19: 1: Značky v přední části podkovy, Sezimovo Ústí typ IV/1 s ozubem A2, inv. č. K85/2862 (vlevo), Rokštejn, typ VI/4 s ozubem F, inv. č. 1028; 2: Podkovy s lalokovými ozuby, Sezimovo Ústí, typ IV/1 s ozubem A2 a nevýrazným hmatcem inv. č. K136/2864 (podle Krajíc 2003, tab. 97), Nedakonice (podle Žákovský 2011, obr. 7 : b).
42
Podkovy IV/2 (5 ks) s ozuby A jsou zastoupeny ve všech horizontech, ve dvou případech mají vysoký ozub A1 (inv. č. 6761, 15800). Typ IV/3 s ozubem B1 je zastoupený jedním exemplářem (inv. č. 10306/50815), datovaný do 1. pol. 14. stol. Ozuby B jsou v celé databázi zastoupeny pouze formou B1 pouze v Sezimově Ústí a dvěma podkovami na Rokštejně (inv. č. . U dvou celých podkov typu IV je v přední části značka: inv. č. K85/2862 a 1028. Varianty typu VI mají v Sezimově Ústí největší zastoupení, zejména v zánikovém horizontu, kde tvoří 84%. Typ VI/2 s ozubem E, který má podobnou konstrukci jako ozub F - je mohutnější, ale nemá ostrou patku. V databázi se vyskytují ještě na Rokštejně (4 ks) a na Tepenci (2 ks). V Sezimově Ústí je zastoupený 6 podkovami: 5 podkov nese ozub E1 (inv. č. 7654, 10919, 1531, 507/50537, 8000) a v jednom případě E3 (inv. č. 1547), který je už pouze na Rokštejně (1 ks). Typ VI má nejpočetnější zastoupení ve variantách VI/3 ( 33 ks) a VI/4 (23 ks) s ozuby F. Před zánikovým horizontem se prakticky vyskytuje pouze varianta bez rýhy VI/3, v zánikovém horizontu posiluje varianta s rýhou VI/4 (22 ks). Obvyklou formu ozubu F (Kaźmirczykův schematický nákres je na obrázku 27 : 1) lze bezpečně synchronizovat s Krajícovým typem 4c; R. Krajíc uvádí, že v souboru je zastoupený 101 podkovami (Krajíc 2003, 105). Zajímavou variantou ozubu F je ozub vyhnutý směrem ven (inv. č. 1776, K86/2863), možná jde o úpravu podkovy pro strmé stoupání12. Druhá, početnější skupina (inv. č. 7797, 457/50835, celá podkova 1318/50768, 1127/50877, 6118, 687/50567, 6006, 11621) má ozub přehnutý naopak směrem k přední části. Tato úprava měla pravděpodobně zvětšit spodní plocha ozubu, aby se nezabořoval a patní část zůstala zvednutá, což by mohlo vyhovovat práci v těžkém tahu (obrázek 20). Analogie se vyskytují v souboru z Rokštejna (obrázek 27 : 5).
Obrázek 20: Sezimovo Ústí, varianty ozubu F, (podle Krajíc 2003, tab. 99). 12
Koně se v terénu přirozeně pohybují po spádnici, nikoliv po vrtsevnici.
43
Jedna celá podkova typu VI má značku: inv. č. 17392/50442. V nákresech jsou dvě podkovy se značkami, ale v celém souboru se jich vyskytuje víc (Krajíc 2003, obr. 96). Datace R. Krajíce se kryje s datací typů J. Kaźmierczyka (obrázek 8). Pokud jde o dataci ozubů, tak formu F nese 15 podkov, které R. Krajíc datuje do 1. pol. 14. století, a 45 podkov ze ZH a jedna datovaná rámcově před rok 1420. To znamená, že ozub F v Sezimově Ústí nastupuje od 1. pol. 14. století. Jednoduchou formu ozubu A nesou všechny staré podkovy do 13. století, dvě podkovy z 1. pol. 14. stol., 7 podkov datovaných před rok 1420 a 6 podkov ze ZH. Soubor je cenný tím, že podkovy jsou datované a poskytují informace o vývoji typů na lokalitě: • typ IV/1 s ozubem A a s rýhou se vyskytuje pouze před zánikovým horizontem, • typ IV/2 s ozubem A a bez rýhy se vyskytuje od 13. stol. do zánikového horizontu. • typ V/2 s ozubem C se vyskytuje pouze před zánikovým horizontem, • typ VI/3 s ozubem F a bez rýhy nastupuje od 1. pol. 14. století, • typ VI/4 s ozubem F a rýhou se vyskytuje až v zánikovém horizontu, • typ VI/2 s ozubem E1 se vyskytuje od 13. stol. do zánikového horizontu, což přesahuje dataci J. Kaźmierczyka, která končí v 14. stol.
44
8.2 Mstěnice, okres Třebíč, zaniklá tvrz, dvůr a předsunuté opevnění, 2. pol. 13. - 1468 Systematický průzkum lokality zahájilo Moravské museum v roce 1960 pod vedením V. Nekudy, který v roce 1985 publikoval první výsledky výzkumu, jehož součástí je vyhodnocení 52 podkov (Nekuda 1985, 129-135). 21 podkov (z toho 1 oslí inv. č. 25453) pochází z tvrze, dalších 6 z příkopu; ze dvora pochází 26 podkov a 6 podkováků a z předsunutého opevnění 3 podkovy. K dalším dokladům využití koňské síly patří 13 udidel, 4 třmeny, 7 ostruh z tvrze a 9 ostruh ze dvora. V souboru je jedna oslí podkova (Nekuda 1985, obr. 188 : j). Osídlení lokality je doloženo od neolitu. Na konci 8. století zde vzniká slovanská osada. Intenzivní bylo osídlení i v době mladohradištní. Na lokalitě lze sledovat proces feudalizace prostřednictvím nižší šlechty a přeměnu osady ve středověké osídlení od 2. pol. 13. století. V období vrcholného středověku jsou Mstěnice typickým příkladem zemanského sídla s hospodářským základem v jedné vsi. Mstěnický statek nebyl trvalým sídlem jednoho rodu, v průběhu jednoho století se zde vystřídalo několik rodů. Roku 1409 se ve Mstěnicích usadil Jíra ze Mstěnic, který sám nebo v rámci bojové družiny Jana Sokola z Lamberka podnikal lapkovské akce. Následujícím držitelem byl Jan Dítě ze Mstěnic, který měl přední postavení mezi nižší šlechtou na jihozápadní Moravě. Mstěnická šlechta během 150 let hospodářsky prosperovala, ale do politického dění výrazně nezasáhla (Nekuda 1985, 184-186). Zajímavou informaci poskytuje druhý svazek výsledků archeologického výzkumu v z roku 1997, který obsahuje rozbor osteologických nálezů z usedlostí IV, V, VI a VII. Rozbor je zaměřený na kosti koně domácího13, jehož vysoké zastoupení ve mstěnickém materiálu (41,6%) nemá na analogických lokalitách obdobu. Přitom na kostech koní nebyly nalezeny známky jatečného zpracování. U jednoho jedince byl zjištěn patologický stav hrudních obratlů, který lze pokládat za důsledek jezdeckého využití koně. Z kostí dospělých koní, které vykazovaly značnou míru velikostní variability, byla stanovena průměrná výška koně ze Mstěnic 132 cm, což je podprůměrná kohoutková výška (obrázek 14), s tělesným rámcem, který odpovídá poměrně primitivním menším koním huculského typu (Lukáš 1997, 99-106). Do databáze bylo zavedeno 24 podkov (z toho 7 celých), u kterých byl dostupný nákres nebo fotografie, ze které bylo možné určit typ; metrika byla čerpaná z tabulky podkov, která uvádí
13
Kůň domácí je zde specifikovaný jako Equus przewalski f. caballus.
45
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0
9 8
2
2
Graf 4: Mstěnice, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk.
12
11
10
8
8 6 4
3
2
1
1
0 A1 A2 B1 B2 B3 C1 D E1 E2 E3
F
?
Graf 5: Mstěnice, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk. . 4
2
s rýhou bez rýhy ?
18
Graf 6: Mstěnice, početní zastoupení rýhy podle J. Kaźmierczyk.
46
?
VII/1
VI/?
1 VI/4
VI/3
VI/2
VI/1
1 V/2
V/1
IV/?
IV/3
IV/2
III/5
IV/1
III/4
III/3
III/2
II/2
III/1
II/1
I/1
1
délku a šířku podkovy, přítomnost rýhy, počet otvorů a zachovalost (Nekuda 1985, tab. 188190, obr. 110)14. Zastoupení typů, forem ozubů a rýh je v grafech 4, 5 a 6. Jednu podkovu se nepodařilo typově zařadit (inv. č. 29494). Podkova inv. č. 29495, kterou V. Nekuda zařadil mezi čtyři podkovy bez ozubu, je určena jako typ IV/1 s nízkým ozubem A2 (obdoba „těžké pantoflice“). V souboru jsou nejsilněji zastoupeny typy IV/1 (8 ks) a typ VI/4 8 ks) - oba typy jsou opatřeny rýhou. U dvou fragmentů s ozubem A2 (inv. č. 28062 a 62215) a dvou fragmentů s ozubem F (inv. č. 15609 a 29496) nebylo možné určit přítomnost rýhy. Typ V/1 (1 ks) s ozubem C1 s výrazně okrouhlým obrysem, pochází z předsunutého opevnění. Další exemplář tohoto typu je zastoupený už jen v Pfaffenschalgu. Typ VI/3 (1 ks) představuje jedinou podkovu prokazatelně bez rýhy-Mstěnický soubor má v databázi nejvýznamněji zastoupené rýhy. U typu IV/1 je početně zastoupený kónický typ ozubu A - varianta A1 (inv. č. 35012, 35140 a 35350). Ozuby typu F mají obvyklé formy. Zajímavá je podkova inv. č. 35128, která má z vnitřní strany ozubu F přikovaný klín. Pravděpodobně jde o pokus vytvořit trapézový ozub, který by se nezabořil a zvedal patní část podkovy, což je vhodné například pro těžký tah (obrázek 21).
Obrázek 21: Mstěnice, podkova s výrazně okrouhlým obrysem, inv. č. 62209, podkova s ozubem doplněným klínem, inv. č. 35128, (podle Nekuda 1985, obr. 189 : f, a).
14
V. Nekuda v tabulce podkov uvádí hodnotu „šířka ramen“, což je vzdálenost vnějších okrajů patní části.
47
Graf 7 využívá informace o objektu, kde byla podkova nalezena. Na dvoře a tvrzi je vyrovnané zastoupení typů IV a VI, což je pro mstěnický soubor charakteristické. Z předsunutého opevnění pochází právě dvě již zmíněné podkovy, které se vymykají: podkova s okrouhlým obrysem (inv. č. 62209) a jediná podkova bez rýhy (inv. č. 62208) plus podkova se značkou (Nekuda 1985, obr. 110). Podkova s klínem (inv. č. 35128) pochází z příkopu.
12 10 8
1 1
6
4
4
1
2
3
3
r dvů
tvrz
1 3
1 1 2
0
uté un s d pře
í1 ěn n v e op
1 1 p ko pří
? VI/? VI/4 VI/3 IV/? IV/1
Graf 7: Mstěnice, početní zastoupení podkov na objektech.
Kaźmierczykovy datace typů IV/1 (13.-14. stol.), V/1 (13. - 15. stol.), VI/3 (13. - 15. stol.) a VI/4 (2. pol. 13. (?) - 15. stol.) odpovídají rámcové dataci trvání lokality od 2. pol. 13. do 1. pol. 15. století.
48
8.3 Semonice, okres Náchod, zaniklá tvrz, 2. pol. 13. - poč. 14. stol. Významný soubor 300 předmětů byl nalezený na konci 19. století v prostoru základové konstrukce v mocné vrstvě přepálené mazanice. Semonický soubor byl poprvé odborně publikovaný v roce 1967 V. Humlem, který na základě militárií a pražského groše Václava II. datoval zánik tvrze na počátek 14. století. V nálezech převládají kovové artefakty (keramika je zastoupena pouze 6 kusy), mezi nimiž je významný soubor zemědělského nářadí (73 ks), který obsahuje dvě asymetrické radlice. Asymetrické radlice již vyžadují využití koňské síly; na lokalitách sledovaných databází je asymetrická radlice doložena jedním nálezem v Sezimově Ústí a jedním v Pfaffenschlagu. Využití koňské síly je dále doloženo 7 podkovami, udidlem, třmenem, dvěma ostruhami a hřeblem (Drnovský 2013, 45). Pro vložení semonických podkov do databáze byla využita tabulka a textový popis podkov (Huml 1967, 14-15, tab. IV). Jde o 7 celých podkov, fragmenty byly pravděpodobně vyřazeny. Určení typů a ozubů je v grafu 8 a 9. Typy IV a VI jsou zastoupeny vyrovnaně. Typ IV/2 je zastoupený 4 podkovami. Podkova inv. č. 8857 má ozub A2, vytvořený jednoduše ohnutím (ozub na pravém rameni je ostrý, pravděpodobně vnější). Tato podkova má v databázi neobvyklé kruhové otvory pro podkováky. Další 2 podkovy mají vysoké jehlanové ozuby typu A1 (inv. č. 8855 a 8859, pravděpodobně „ledové“ ozuby). Typ VI s ozuby F je zastoupený třemi kusy (inv. č. 8853, 8854 a 8856). Všechny mají jen ozub vykovaný tak, že vnitřní plocha ozubu je kolmá k půdní ploše. Staré podkovy do 13. století jsou zastoupeny jedním exemplářem inv. č. 8858 typu III/1. Podkova má mírně zvlněný okraj a hranolovité ozuby A2, ve středu přední části je oválná prohlubeň, snad značka. Vysoký ozub A1 je v Semonicích zastoupený nejsilněji v databázi, vyskytuje se už pouze ve velkých souborech ze Sezimova Ústí (3 podkovy, z toho 2 ze zánikového horizontu) a Mstěnic (2 podkovy). Rýhu pro podkováky má v souboru pouze jedna podkova (inv. č. 8853), v přední části je přerušená. Zastoupení typů, ozubů a rýh je zobrazeno v grafech (graf 8, 9 a 10). Datace typů IV/2 (13.-15. stol.), VI/3 (13.-15. stol.) a VI/4 (2. pol. 13. (?)-15. stol.) odpovídá rámcové dataci trvání lokality od 2. pol. 13. do počátku 14. století. Kaźmierczykova datace typu III/1 je ze staršího období (11.-1. pol. 13. stol.).
49
4
3
3
2
2 1
1
0 I/1 II/1 II/2 III/1 III/2 III/3 III/4 III/5 IV/1 IV/2 IV/3 IV/? V/1 V/2 VI/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/? VII/1 ?
0
1
Graf 8: Semonice, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk.
4 3 2 1
3
3 1
0 A1 A2 B1 B2 B3 C1 D E1 E2 E3 F ?
Graf 9: Semonice, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk.
1 s rýhou bez rýhy
6
Graf 10: Semonice, početní zastoupení rýhy.
50
8.4. Malé soubory: Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec V letech 1960 až 1971 proběhl na ZSV Pfaffenschlag okr. Jindřichův Hradec systematický výzkum vedený V. Nekudou, který výsledky výzkumu publikoval v roce 1975. Osídlení vsi má starší mladohradištní fázi a mladší středověkou fázi datovanou od konce 13. do ¼ 15. stol., kdy pravděpodobně zanikla v průběhu husitských válek. Doklady využití koňské síly představuje: 25 podkov, 2 ostruhy, hřeblo, třmen a asymetrická radlice. Do databáze bylo zařazeno 9 podkov (z toho 3 celé) dokumentované nákresem (Nekuda 1975, obr. 136). V souboru dominuje typ IV (7 ks) s jednoduchým ozubem A2, který je zastoupený variantou IV/1 s rýhou (3 ks) a IV/2 (4 ks). Jedním exemplářem je zastoupený typ V/1 s ozubem C1 a typ VI/4 s ozubem F a rýhou. Podkova inv. č. 36655 typu IV/2 (Nekuda 1975, obr. 136 : 1) má kruhové otvory pro podkováky. Podobný typ se v databázi již nevyskytuje, není ani v typologii J. Kazmierczyka. Může jít o podkovu z mladohradištní fáze nebo podkovu z počátků německé kolonizace. V letech 1984 až 1990 proběhl na hradě Lelekovice okr. Brno-venkov systematický výzkum vedený J. Ungerem, který výsledky výzkumů publikoval v roce 1999. Hrad prošel třemi stavebními fázemi. Osídlení hradu, které charakterizují tři stavební fáze, je datované pouze do 14. stol. Doklady využití koňské síly představuje: 32 podkov, 8 ostruh a 4 hřebla. Do databáze bylo zařazeno 6 podkov (z toho 2 celé), které byly publikované s nákresem (Unger 1999, obr. 136). V souboru dominuje typ VI/4 (5 ks) s ozubem F a rýhou. Jedním exemplářem je zastoupený typ IV/2 s ozubem A2 (136: 1). Podkova (Unger 1999, obr. 136 : 1) má ozub blížící se typu F, ale protože je výrazně plochá, byla zařazena k typu IV/2. Od přelomu 60. a 70. let probíhal na hradě Tepenci okr. Olomouc záchranný průzkum, vedený V. Burianem, který výsledky publikoval v roce 1984. Další záchranný výzkum proběhl v letech 1997-1999 a 2007-2008 (Vránová-Vrána 2012). Osídlení hradu mělo krátké trvání s rámcovou datací 1340-1400. Doklady využití koňské síly představuje: 50 podkov, hřeblo, 4 ostruhy a 4 třmeny. Do databáze bylo zařazeno 15 podkov (z toho 3 celé) na základě podkov dokumentovaných nákresem (Burian 1984, 14-15 a Vránová-Vrána 2012, obr. 3-4). V souboru dominuje typ VI (12 ks), který je zastoupený variantami VI/4 (7 ks) a VI/3 (5 ks) s ozubem F a typ VI/2 (2 ks) s ozubem E1. Jedním exemplářem je zastoupený typ IV/1 s ozubem A2. Podkova IV/1 inv. č. 29/99-423/123 má plynule zvýšené konce ramen, takže by ji bylo možné pokládat za podkovu bez ozubů, protože má šířku přední části 32 mm, nelze ji zařadit ke starému typu I.
51
Obrázek 22: ZSV Pfaffenchlag, podkova s neobvyklými kruhovými otvory a jednoduchým ozubem typ IV/2 s jednoduchým ozubem A2 (vlevo), podkova typ V/1 s ozubem C1 (Nekuda 1975, 136 ; 1 a 8); 2: hrad Tepenec, podkova typ VI/2 s méně obvyklým ozubem E1 (Vránová-Vrána 2012, obr. 4); 3: ZSV Semonice, podkova typ IV/2 s jednoduchým ozubem A2 (Huml 1967, tab IV : 7); 4: hrad Lelekovice podkova typ VI/4 s inovativním ozubem F a s typicky zvednutou patní částí (vlevo), podkova téhož typu se současně zvednutou přední částí - konvexní podkova (podle Unger 1999, 136 : 1). 52
9. Hrad Rokštejn 9.1 Lokalizace, geomorfologie a klima Hrad Rokštejn se nachází na východě okresu Jihlava, v katastru města Brtnice. Rokštejn se nachází na pravém břehu řeky Brtnice, přibližně 1,2 km na východ od jejího ústí do řeky Jihlavy. Hrad využívá strategické polohy ostrožny převyšující Brtnici o 16 m (455 m n. m.). Brtnicko je součástí přirozeně uzavřeného území, které tvoří geomorfologická jednotka Brtnická vrchovina. Nejvyšším bodem ploché vrchoviny je vrchol kopce Špičák (734 m n. m.). Podloží se skládá z moldanubika (pararula, svor, ortorula, migmatit, amfibolit), moldanubického plutonu (žula) a třebíčského plutonu (žula a syenit). K moldanubické oblasti patří rovněž jihlavský rudní obvod s drahými kovy. Především těžba stříbra hrála důležitou roli v osídlování oblasti. Půdy vzniklé na uvedených horninách jsou středně hluboké, písčitohlinité až kamenité, většinou typu středních až glejových podzolů a místy se vyskytují i půdy rašelinné. Flóra je součástí středoevropské květeny, řada má vývojové vztahy k alpinské oblasti. Od 13. století nastává středověké klimatické optimum, charakterizované vyššími průměrnými teplotami a současně s nižšími úhrny srážek. Nové zdroje půdy jsou vyhledávány i ve vyšších polohách, což vede k rychlému odlesňování. Na Brtnicku se snížil podíl lesů na 30%. Ve 14. století se klimatické podmínky zhoršují, dochází k demografickému poklesu, který souvisí rovněž s morovými epidemiemi (před polovinou 14. stol) a válečnými událostmi v 15. století. Dochází k masovému zániku středověkého osídlení a přesunu obyvatelstva do nižších, z hlediska zemědělské výroby výhodnějších poloh (Měřínský-Vosáhlo 2009, 28-32).
9.2 Vývoj osídlení Osídlení Brtnicka, jehož vrchol spadá do 1. pol. 14. století, souvisí s hospodářskými změnami ve 12. až 13 století, které jsou charakteristické pro nástup vrcholného středověku. Prosazuje se emfyteutický15 právní systém, který zvyšoval iniciativu poddaných. Vzniká nová ekonomická struktura, která umožňuje masový rozvoj řemeslné a zemědělské výroby a obchodu. Výsledkem byl hospodářský a demografický růst, který spustil kolonizaci dosud neosídlených okrajových územích (Janák 1988, 53). Vývoj osídlení lze rekonstruovat na základě archeologických, písemných a toponomastických 15
Na Brtnicku je dokladem emfyteuze existence „lhot“, jako Panská Lhota a zaniklá Lhotka, což byly vsi, které byly po určitou dobu osvobozené od povinností.
53
pramenů a rovněž studiem středověkých památek, především architektury. Českomoravská vrchovina patří k mladému sídelnímu území. S doklady trvalého osídlení se zde setkáváme až od 12. století; ojedinělé starší kultury jsou doložené většinou v okrajových oblastech a v blízkosti dálkových tras. Souhrn nálezů zpracoval v roce 1941 J. Skutil. Dálková trasa která spojovala Podunají s Polabím se předpokládá nejpozději v mladší době železné a době římské. V raném středověku směřovala od Moravských Budějovic k Brtnici a dál k brodu přes Jihlavu, který byl koncem 12. a 1. třetiny 13. stol. přeložený z Luk na Jihlavu, Význam Haberské stezky vzrostl ve druhé polovině 12. století, pravděpodobně v souvislosti se vzestupem znojemské přemyslovské sekundogenitury Konrádovců (Měřínský 2009, 3337). Důležitý pramen pro časové určení počátků osídlení představují archeologické nálezy. Z. Měřínský zmiňuje nálezy silnostěnné keramiky z tuhové hmoty zdobené radélkem z Kněžic, Hofeřic u Okříšek, Zhořce a Panské Lhoty a datuje jej rámcově do 2. třetiny 13. století (Měřínský 1988, 31-33); ve Střenčí byla nalezena v průběhu prospekcí v květnu 2015 (Kozák 2015, 11). Založení vsí na Brtnicku je zatím nejasné. Můžeme počítat se třemi hypotézami: šlechtické, církevní nebo zeměpanské založení. Šlechtické rody dostávají některá území Brtnicka do držby jako výsluhu již koncem 12. stol. nebo v 1. třetině 13. stol. Hrutovci-Střížovci získávají Kněžice s okolím a oblast mezi Střížovem a Lukami nad Jihlavou a ve druhé pol. 12. stol. budují hrad Rokštejn. Ranožírovci získávají výsluhou území v údolí Jihlávky mezi Stonařovem a Jihlavou (Kozák 2015, 38). Brtnici (spolu se Smrčným, Lhotou, Jestřebím, Ostejkovicemi, Uhřínovicemi, Přísekou, Doubkovem a Malým) daroval markrabě Přemysl roku 1234 nově založenému klášteru cisterciaček v Předklášteří u Tišnova, což je nejstarší písemný pramen týkající se Brtnice. Již roku 1240 Václav I. navrací Brtnici (a Jihlavu) a okolní vsi zpět do zeměpanského zboží. Důvodem je pravděpodobně objev bohatých ložisek stříbra v okolí Jihlavy (Kozák 2015, 51).
9.3 Dějiny bádání Počátek výzkumů je spojený s amatérskými výzkumy B. Coufala v 60. a 70. letech 20. století; později se připojil Z. Měřínský (tehdy student). V roce 1981 až 1988 (Archeologický ústav ČSAV v Brně) byl zahájen záchranný archeologický výzkum v souvislosti s plánovanou výstavbou vodního díla Střížov. Z realizace sešlo a výzkum od roku 1989 pokračoval již jako systematický. Do roku 1991 pod MZM Brno a dále přešel výzkum pod FF MU, prvních 6 let 54
pod HÚ a od roku 1996 pod ÚAM. Výzkum je spjat s osobou prof. PhDr. Z.Měřínského, Csc., který jej vede od roku 1981. V současnosti je v plánu dokončení průzkumu vnitřních a vnějších částí hradu. Nedořešené zůstává komunikační schema, průzkum obléhatelského stanoviště na jihozápad od hradu a zaměření na hospodářské zázemí, tedy zaniklým vsím a sídlům nižší šlechty (Měřínský 2011, 45). V rámci seminárních a závěrečných prací FF MU bylo zpracováno množství dílčích studií. Pro keramický materiál vydělil Z. Měřínský tři časové horizonty (Měřínský 2011, 88-92). Do prvního horizontu patří keramika ze zahloubených objektů horního hradu, datovaná do 3. třetiny 13. až počátku 14. století. Keramika 14. století, která je detailněji roztříděna na základě situací (příkop, vstupní brána horního hradu, smetišť a vyrovnávek v blízkosti východní věže). Poslední horizont představuje keramika, shodná s keramickou produkcí města Jihlavy, z období konce 14. a první třetiny 15. století. J. Mazáčková v disertační práci vyčlenila pro militária a výstroj jezdce a koně šest časových horizontů s mikrofázemi podle stavebních a provozních vrstev, které představují základní kostru vývoje antropogenních aktivit v areálu hradu. Horizont I (a-b) zahrnuje vrstvy a objekty z výstavby hradu a jeho užívání do tzv. markraběcí přestavby se dvěma mikrofázemi oddělenými požárovou vrstvou. Horizont II (a-d) zahrnuje velkolepou přestavbu hradu (není shodný s horizontem II Z. Měřínského). Mikrofáze jsou rozděleny na přestavbu horního hradu (IIa), výstavbu budovy C (IÍb), srovnání příkopu (IIc) a výstavbu hospodářských komor (IId). Horizont III(a-b) je zánikový horizont s nášlapnou provozní vrstvou (IIIa), překrytou požárovou vrstvou (IIIb). Horizont IV představují vrstvy vzniklé od zániku hradu. Horizont V jsou subrecentní zásahy v areálu hradu převážně z 19. století, horizont VI (a-b) je recentní amatérský výzkum (VIa) a dostavby (VIb) B. Coufala. Poslední horizont VII (a-b) představuje výzkum od roku 1981 (VIIa) a restaurátorské a rekonstruční práce od roku 2004 VIIb) (Mazáčková 2012, 198-200).
55
9.4 Dějiny hradu 9.4.1 Hrutovci-Střížovci Z roku 1289 pochází pravděpodobně první písemná zmínka o Rokštejnu. Listinu, kterou Dětřich z Kněžic daroval patronát nad kostely v Opatově a Moravanech kněžickému proboštovi a želivskému klášteru. Mezi svědky potvrzují Rutho „de Rutensteyn“ a „Bernardo de Ruthensteyne“. Původ Rutenštejnovců je spojován s rodem kněžovických Hrutovců. Druhá hypotéza odvozuje původ podle rodového znaku (leknínový list) od rakouské ministeriální šlechty (páni z Trnavy-Unterthurnau, z Myslibořic nebo z Miroslavi). Další písemné zmínky pochází z roku 1317, kdy jistý komorník Rutho přivěšuje pečeť na listinu týkající se kolonizace a správy majetku Oty staršího z Porce. Roku 1325 povoluje Jan Lucemburský Hrutovi z Rutensteina prodej vsi Chlupice. Ješek z Rutonštajna, pravděpodobně syn Rutha, a Ota Martinic vytváří v roce 1339 „pravý spolek“ majetku v Martinicích a na Rutonštajně (Mazáčková 2012, 144-146).
9.4.2 Lucemburkové Nástup Lucemburků na Rokštejn může nepřímo dokládat listina o zastavení dvora v Ozřetíně z roku 1359. Ješek ze Střížova se v ní odvolává na Ješka, pravděpodobně svého otce, a přivěšuje pečeť s leknínovým listem a s predikátem, který je částečně poškozený. Z. Měřínský čte predikát jako „Rutenstein“. Dvojí predikát vysvětluje tak, že Ješek v roce 1359 již používal predikát vztahující se ke Střížovu, ale pečetil ještě původní pečetí z Rokštejna, odkud byl vytlačen markrabětem Janem Jindřichem. Rokštejn (a Brtnice) vystupuje ve druhém a třetím testamentu Jana Jindřicha z roku 1366 a 1371. Z. Měřínský časový úsek 1359 až 1366 označuje jako tzv. markraběcí stavební fázi, kdy proběhla rozsáhlá přestavba hradu (Měřínský 2007, 19). J. Mazáčková nevylučuje získání Rokštejna již za vlády Karla Lucemburského (Mazáčková 2012, 148). Hrad se stal centrem zdejšího zeměpanského území, přičemž hospodářským centrem byla Brtnice. Po smrti Jana Jindřicha (1375) a Karla IV. (1378) se rozpoutaly vzájemné zápasy uvnitř Lucemburského rodu. Pokles bezpečnosti a rozpad právního řádu mělo negativní dopad na dálkový obchod a tím i ekonomiku měst. Do vývoje se promítla i církevní krize vyvolaná papežským schizmatem. Spory mezi syny Jana Jindřicha-Joštem, Janem Soběslavem a Prokopem-vyústily v první (1381) a druhou (1393) markraběcí válku. Jošta podporovala velká města, mezi kterými byla 56
Jihlava, část vyšší a nižší šlechty a vyšší církevní představitelé. Na straně Prokopa stála především nižší šlechta, chudší složky panstva, nižší duchovenstvo a slezská knížata. V roce 1394 byl v Udine zavražděn Jan Soběslav, což pravděpodobně ukončilo moravský konflikt. Byl dohodnut obecný landfrýd, po němž následovaly soudní spory (1397-1398). Po majetkovém narovnání mezi Joštem a Prokopem, připadlo rokštejnské zboží (bez Brtnice) Prokopovi. Prokop se zapojuje do nákladných vnitřních válek, které se rozpoutaly po zajetí Václava IV. opoziční šlechtou v roce 1394. Tíživou finanční situaci Prokopa dokládá listina, kterou v roce 1396 vyznává, že Hynkovi z Valdštejna dluží 1.000 kop pražských grošů. Z. Měřínský to pokládá za pravděpodobný důvod převodu hradu a panství do majetku Valdštejnů (Měřínský 2007, 26).
9.4.3 Valdštejnové Získání Rokštejna je doloženo až zápisem z roku 1437, ve kterém Albrecht I. Rakouský potvrzuje Zdeňkovi z Valdštejna listinu markrabího Prokopa, kterou převádí rokštejnské zboží na Hynka z Valdštejna a jeho potomky (Měřínský 2007, 25-27). Valdštejnové vlastnili rovněž hrad Sádek s vesnicemi, který získali roku 1399. Hynek z Valdštejna tak na konci 14. století vytváří rozsáhlé, územně oddělené, panství (Mazáčková 2012, 159). V roce 1399 začala další fáze války mezi moravskými markrabaty, kterou vyhrocuje spor mezi Václavem IV. a Zikmundem Lucemburským. Do akci jsou najímány bojové družiny, které se rekrutují z hradních posádek. Mezi hlavními středisky figuruje hrad Brtnice a Rokštejn, který je napojený na družiny z valdštejnských hradů Valdštejn, Kolštejn a lichtenburský Ronov. Prostředky na vedení akcí získávají loupežnou činností. Z Rokštejna byly vedeny akce proti jihočeským Rožmberkům, což dokládá zápis v rožmberské popravčí knize z roku 1401, která jako podněcovatel uvádí Prokopa. Dalším podněcovatelem je jmenován
Zikmund
z Křižanova, manžel Hynkovy dcery Markéty (někdy zvané Machna), který dočasně sídlil na Rokštejně (Mazáčková 2012, 159). Aktivity rokštejnské bojové družiny vedené Zikmundem z Křižanova spadají především do prvního desetiletí 15. století. Roku 1402 v kooperaci s Janem Sokolem z Lamberka podnikl Zikmund z Křižanova neúspěšný noční útok na Jihlavu. Jako motiv uváděli mstu za zajetí Heřmana z Bukové. Jihlava čelila několika útokům šlechty, ještě několikrát. Po smrti markraběte Prokopa v roce 1405 akce bojových družin ztratily oficiální krytí a situace se mírně zklidnila, přesto Zikmund z Křižanova podnikal další akce, například úspěšný 57
přepad Jevíčka v roce 1406 (Mazáčková 2012, 163-166). Z. Měřínský popisuje aktivity šlechty takto: „V neklidné době Václavovy vlády se totiž velká část šlechty věnovala výnosnému řemeslu, k němuž měla všechny předpoklady, poskytovala své služby a vojenské oddíly jednotlivým soupeřícím stranám za platy a zástavy zboží a sledovala často i své úzce osobní kořistnické cíle, obyčejnou loupež, lapkovství, ke kterému se za určitý podíl na lupu a ochranu najímala a i inspirovala činnost lapkovských rot. Těžko lze někdy postihnout, kde končila drobná válka, odpovědnictví a záští v rámci středověkých právních zvyklostí a kde začínala obyčejná loupež“ (Měřínský 2007, 31-32). Situace v zemi se dočasně uklidňuje uzavřením pětiletého landfrýdu, který s moravskými stavy uzavírá Václava IV. Po smrti Hynka I. z Valdštena se stal vůdčí osobou nejstarší syn Jindřich. Již v roce 1410 byl poháněn za otcovy dluhy (dluh za půjčené pancíře od Jana řečeného Hruška z Újezda). Finanční situaci řeší půjčkou u jihlavských měšťanů Jindřich v roce 1413 (o pět let později i mladší bratr Zdeněk). Jindřich pokračuje v loupeživé činnosti, vůdcem rokštejnské družiny je služebník pana Jindřicha Bohuš. Půhon z roku 1417 dokládá akci proti kupcům ze Zhořelce, kdy kromě peněz byli uloupeni koně. Jindřich se v půhonných zápisech objevuje ještě v roce 1419 a 1420, jeho dluh činí 180 kop grošů a ručitelem je bratr Milota z Křižanova. Po úspěšném vojenském tažení na Moravu svolává Zikmund Lucemburský brněnský sněm, na kterém moravská šlechta kapitulovala. Vynucený landfrýd v roce 1421 podepisuje rokštejnský Jindřich a pravděpodobně jeho syn Heník. Poslední zmínka o žijícím Jindřichovi pochází z následujícího roku, kdy mu král Zikmund potvrzuje výběr berně třebíčského kláštera. Bojové akce rokštejnských pokračují, což dokládá kumulace zápisů o akcích družiny Zdeňka z Valdštejna ve 30. letech. V roce 1432 v kooperaci s Janem z Lichtenburkem zaútočili na Jihlavu (Mazáčková 2012, 168-174). Z období 1422 až 1433 chybí jednoznačné informace o vývoji držby rokštejnského hradu. Množství nezodpovězených otázek vyvolává řadu hypotéz o příčinách vojenského útoku na Rokštejn. Jedna pokládá zánik Rokštejna za důsledek opozice Zdeňka z Valdštejna vůči katolické Jihlavě (Mazáčková 2012, 176). Přesné datum zániku hradu se zatím nepodařilo stanovit. Dosavadní archeologické výzkumy a analýza písemných pramenů předpokládá poboření Rokštejna mezi roky 1423 až 1436. Počátek přestavby Brtnického hradu, kam se během husitských válek přesunulo centrum rokštejnského panství, je kladen před rok 1436 (Měřínský 2007, 159-179). V tomto roce Jihlavští posílají markraběti Albrechtovi stížný list, ve kterém se snaží zabránit přestavbě hradu z důvodu možnosti porušení zemského landfrýdu. Stížnost byla neúspěšná, protože 58
z roku 1444 pochází rozhodčí výpověď o dělení statků mezi Jindřichem z Valdštejna ze Sádku a Zdeňkem z Valdštejna a Brtnice, který mimo jiné získává hrad v Brtnici (Měřínský 2007, 55). Z majetkového narovnání dvou generací Valdštejnů plyne, že hrad Brtnice s městečkem a okolními vesnicemi “a k tomu zbožie Vrchní i Dolni Rukštein” držel Zdeněk z Valdštejna držel. Listiny z let 1448-1450 dokládají majetkovou držbu stále funkčního hradu - Zdeněk Sádecký z Rokštejna na hradě potvrzuje přistoupení k vildštejnské mírové dohodě mezi Jiřím z Poděbrad a Oldřichem z Rožmberka. Poslední písemnou zmínkou o hradu je spor u zemského soudu z roku 1466, kdy Hynek z Valdštejna pohání Mikuláše z Petrovic ohledně vojenské služby se dvěma koňmi na Rokštejně (Mazáčková 2012, 180-186).
9.5 Doklady využití koňské síly V souboru kovových artefaktů z hradu Rokštejna jsou doklady využití koňské síly zastoupeny 66 podkov (aktuální stav podle předaných nálezů a databáze), 8 udidel, 3 hřebla, 2 třmeny a 29 ostruh (Mazáčková 2012, tab. 47). Analýza ostruh (včetně garnitury), třmenů, udidel a hřebel je obsažena v dizertační práci J. Mazáčkové (Mazáčková 2012, 290-422). Podkovy zpracovala v roce 1999 v rámci seminární práce L. Hladíková Hladíková 1999) s použitím typologie J. Kaźmierczyka. G. Dreslerová v roce 2003-2004 analyzovala zvířecí kosti z horního hradu. V souboru 5501 fragmentů bylo druhově určeno 2915 kusů, hmotnost určených fragmentů kostí je 30,3 kg, neurčených 6,8 kg. Kůň „Equus ferus f. caballus“ byl zastoupen jenom 3 kusy o hmotnosti 91 g (Dreslerová 2004, 245-252).
59
9.6 Soubor podkov z Rokštejna Soubor podkov z Rokštejna zpracovala podle typologie J. Kaźmierczyka v roce 1999 L. Hladíková jako seminární práci pod vedením Z. Měřínského. Práce, která je uložena v knihovně ÚAM FF MU Brno, obsahuje podrobnou dokumentaci 42 podkov (Hladíková 1999)16. Soubor předaný k analýze obsahuje 66 podkov s databází (57 podkov), která obsahovala metriku, popis, informace o poloze nálezu (část lokality, objekt, hloubka, popis vrstvy) a zařazení podle typologie R. Krajíce. U 10 fragmentů (inv. č. 2382B, 2382C, 3373, 5171, 5386, 8364, 8552, 9013, 9014B a 10233B) nebylo možné určit typ, jde o fragmenty deformované nebo bez ozubů (přední část). U jednoho fragmentu s ozubem (5452B) se nepodařilo určit určit typ ozubu. 7 podkov (inv. č. 3957, 3981, 4135, 4916, 5382, 6401 a 10170) nejsou součástí analyzované skupiny podkov, ale jsou dokumentované v práci L. Hladíkové (Hladíková 1999). V rokštejnském souboru je zastoupeno 9 typů, což je nejvíc v celé databázi (Sezimovo Ústí má 8). Zastoupení typů, ozubů a rýh je zobrazeno v grafu 11, 13 a 12. Celé podkovy, kterých je 9, jsou zobrazené na obrázku 23. Přehled typů, ozubů a zastoupení rýh je v grafech 11, 12 a 13. Raněstředověké podkovy jsou zastoupené jedním exemplářem inv. č. 7387 s mírně zvlněným okrajem, který je podle J. Kaźmierczyka zařazený k typu III/2 s ozubem B1 (obrázek 24 : 1). Typy IV, spojené s jednoduchými ozuby A a B, jsou na Rokštejně zastoupené ve všech variantách. Varianta IV/1 s ozubem A2 a s rýhou je v souboru je zastoupená jedním fragmentem inv. č. 75 (obrázek 24 : 4). Typ IV/2 představují v souboru dva fragmenty inv. č. 3981 (obrázek 24 : 5) a 10170 (obrázek 24 : 3) a typ IV/3 jeden fragment inv. č. 4916 (obrázek 24 : 2). Typ V/2 s ozubem C1, který je už datovaný od 13. stol., představují dva fragmenty inv. č. 490 (obrázek 24 : 7) a nezakonzervovaný inv. č. B15 (obrázek 24 : 6), který pochází z výrazně větší podkovy a má mírně modelovanou plochu.
16
L. Hladíková používá systém nákresů J. Kaźmierczyka bez stínování a s naznačením nedochovaných částí a s úplným bočním pohledem. Takové nákresy usnadňují určení typu, něření a sledování modelované plochy. L. Hladíková rovněž využila otevřeného typologického systému J. Kaźmierczyka a rozšířila ho o typy a varianty ozubů, které jsou typické pro Rokštejn. Protože databáze obsahuje i podkovy ze srovnávacích lokalit, byly použity pouze základní varianty ozubů Kaźmierczykovy typologie.
60
Obrázek 23: Rokštejn, celé podkovy. 1: typ VI/3, inv. č. 884; 2: typ VI/4, inv. č. 1028; 3: typ VI/4, inv. č. 1001; 4: typ VI/3, inv. č. 6076; 5: typ VI/3, inv. č. 5293; 6: typ VI/3, inv. č. 8120; 7: typ VI/?, inv. č. 4564; 8: typ VI/4, inv. č. 2313A; 9: typ VI/2 inv. č. 5382 (podle Hladíková 1999).
61
Technologicky propracované podkovy typu VI/1 s trapézovým ozubem D, což je první ozub s patkou, jsou v celé databázi zastoupené pouze na Rokštejně a to poměrně významně 7 fragmenty: inv. č. 799, 1992, 3291, 5452A, 5003A a 5003B (pravděpodobně z jedné podkovy) a 9478 (obrázek 25); nápadné jsou rozdíly ve velikosti (obrázek 25 : 1). Podkovy s trapézovým ozubem působí jako lehké, zřejmě jezdecké podkovy, pouze podkova inv. č. 1992 má masivní ozub, což může být i tím, že pocházela z velké podkovy. Tento ozub se již blíží ozubu E3 (obrázek 26 : 1). Typy VI jsou na Rokštejně rovněž zastoupené ve všech variantách. Typ VI/2 s ozuby E, které mají ještě nevýraznou patku, je na Rokštejně zastoupený 5 podkovami inv. č. 3124, 5463 a 9993 (obrázek 26 : 2). Inv. č. 3597 a 5382 jsou dokumentované L. Hladíkovou. Výrazný ozub E3 nese podkova inv. č. 5463 (obrázek 26 : 2, první zhora). Rovněž podkovy s ozubem E působí jako lehké. Typy VI/3 (bez rýhy) a VI/4 (s rýhou) jsou spojené s typickým vrcholněstředověkým ozubem F, pro který je charakteristické výrazné šikmé odsazení s typickou ostrou patkou. Ozub F může mít různé varianty. Obvyklá forma, která se vyskytuje běžně, je schematicky zobrazena v Kaźmierczykově typologii (obrázek 27 : 1). V souboru z Rokštejna je u 8 z 9 celých podkov (obrázek 23). V Krajícově typologii jde o typ 4c. U ozubu F lze vedle obvyklé formy vyčlenit 4 varianty: hranolový (obrázek 27 : 2), vyhnutý (obrázek 27 : 3), kolmý (obrázek 27 : 4) a přeložený (obrázek 27 : 5). Hranolová varianta se v Krajícově typologii vyskytuje mezi typy 5a, 5c, 5d a 6d. V Sezimově Ústí je početně zastoupená analogie k přeloženému ozubu, vyskytuje se u 8 podkov (inv. č. 7797, 457/50835, 1318/50768, 1127/50877, 6118, 687/50567, 6006, 11621); jsou zde rovněž analogie k vyhnuté (inv. č. 1776 a K86/2863) (obrázek 20) a kolmé variantě (inv. č. 17396 a 6682). Kolmou variantu je snadné zaměnit s jednoduchým ozubem A, u kterého ovšem chybý patka a prohnutí patní části; analogie ke kolmé variantě je rovněž v Kaźmierczykově typologii (Kaźmierczyk 1978, Ryc. 28 : b, d). Typ VI/3 v souboru zastupuje 6 fragmentů a 3 celé podkovy. Obvyklou formu mají fragmenty inv. č. 8120 a 9778. Hranolovou variantu ozubu má fragment inv. č. 5294. Vyhnutou má fragment inv. č. 7753, 7558 a celá podkova inv. č. 6076 a 7558. Kolmá varianta je u inv. č. 7285 a přeložená u inv. č. 7752, 6172A a 3212A. Typ VI/4 představuje 16 fragmentů a 4 celé podkovy. Obvyklý tvar ozubu mají fragmenty inv. č. 513A, 2313A. 2705A, 4834, 4835, 3163, 8413 a 8421. Hranolová varianta je u inv. č. 9014A a celá podkova inv. č. 884 (masivní neopotřebovaná podkova), kolmá u inv. č. 3582,
62
přeložená u inv. č. 6971 (s výrazně prodlouženou patkou) a 513A. Podkova inv. č. 884 (obrázek 23 : 1), která je masivní, bez konvexního prohnutí a byla určená na malé kopyto šířky 85 mm. Má nápadnou analogii v Lelekovicích, šířka 89 mm (obrázek 22 : 4 vlevo). Typy s nerozpoznatelnou přítomností rýhy jsou označené jako VI/? Obvyklá varianta ozubu F je u inv. č. 7753 a 2382, přeložená u inv. č. 7402. V souboru lze obecně rozpoznat lehčí varianty podkov s menší silou a drobnějšími ozuby (obrázek 28). Například podkova inv. č. 1028 se značkou je vyloženě lehká jezdecká podkova, naopak podkova 884 nebo 6076 jsou výrazně masivnější s mohutnějšími ozuby, kterými mohli být podkovaní koně pro tah. Konvexní prohnutí, kdy je současně prohnutá patní a přední část podkovy (obrázek 29 : 1 a 2), bylo rozpoznané u podkov inv. č. 1001, 2313A, 6971 a 8413 (typy VI/4) a 8120 (typ VI/3). Analogické konvexní podkovy jsou v souboru z hradu Lelekovice (obrázek 29 : 3). Ukázkou silně opotřebeného ozubu je fragment inv. č. 10233A a 2874B; u celé podkovy inv. č. 8120 je opotřebovaný pouze ozub na pravém rameni. Kaźmierczykova datace typů odpovídá rámcové dataci trvání lokality 2. pol. 13. - poč. 14. stol. Jenom nejstarší podkova III/2 (11. stol. - 1. pol. 13. stol.) je datovaná těsně před rámcové datování.
63
1
2
3
5 4
7 6 Obrázek 24: Rokštejn, podkovy s jednoduchými ozuby bez patky A, B a C. 1: levé rameno, typ III/2 s ozubem B1 (inv. č. 7387); 2: pravé rameno typ IV/3 s ozubem B1 (inv. č. 4916); 3: levé rameno typ IV/2 s ozubem A2 (inv. č. 10170); 4: rameno typ IV/1 s ozubem A2 (inv. č. 75); 5: levé rameno typ IV/2 s ozubem A1 (inv. č. 3981); 6: pravé rameno typ V/2 s ozubem C1 (inv. č. B15); 7: levé rameno typ V/2 s ozubem C1 (inv. č. 490), (2, 3 a 5 podle Hladíková 1999). 64
Obrázek 25: Rokštejn, podkovy s trapézovým ozubem D, 1: zleva inv. č. 5003A, 5003B, 9478, 1992, 3291, 799, 5452A; 2: zhora zleva inv. č. 5003A, 799, 9478.
65
1
2 Obrázek 26: Rokštejn, podkovy, 1: masivní trapézový ozub D, který se blíží ozubu E (inv. č. 1992); 2: ozuby E, zhora E3 (inv. č. 5463) a E1 (inv. č. 3124 a 9993).
66
Obrázek 27: Rokštejn, varianty ozubu F, 1: obvyklý ozub F (inv. č. 513A), vpravo podle typologie J. Kaźmierczyka; 2: hranolový ozub G (inv. č. 5294); 3: vyhnutý ozub F (inv. č. 7753); 4: kolmý (inv. č. 3582); 5: přeložený ozub F (inv. č. 9014A).
67
Obrázek 28: Lehké a těžké podkovy - rozdíly v síle a mohutnosti ozubu, 1: Rokštejn inv. č. 1028 (vlevo) a 884 a ; 2: inv. č.7285 a 3213; 3: inv. č. 2313B a 4835; 4: inv. č. 6172 a 3163; 5: Sezimovo Ústí inv. č. 4642/50845 (nahoře) a 4557/51102.
68
Obrázek 29: Plocha podkovy, 1: Rokštejn, konvexní podkova inv. č. 2313A; 2: Rokštejn, konvexní podkova inv. č. 8413; 3: Lelekovice, plochá (vlevo) a konvexní podkova (podle Unger 1999, obr 136 : 1 a 2).
69
25 20 15 10 5
Graf 11: Rokštejn, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk.
40
36
35 30 25 20 15 10 5
7 1
2
2
A1
A2
B1
2
4
1
1
0 B2
B3
C1
D
E1
E2
E3
F
Graf 12: Rokštejn, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk.
8 21
s rýhou bez rýhy ?
27
Graf 13: Rokštejn, početní zastoupení rýhy.
70
?
?
VII/1
VI/?
VI/4
VI/3
VI/2
VI/1
V/2
V/1
IV/?
IV/3
IV/2
IV/1
III/5
III/4
III/3
III/2
III/1
II/2
II/1
I/1
0
10. Analýza podkov ve vztahu k druhu koně 10.1 Metodika Předmětem práce je určení druhu koně na základě analýzy morfologie podkov. Druhem koně se míní rozdělení koní podle funkčního využití. Základní rozdělení je na koně pracující v rychlém tempu (klus, cval, trysk) a koně pracující v pomalém tempu (těžký tah, orba). Databázi tvoří podkovy z hradu Rokštejna a podkovy ze srovnávacích lokalit: Sezimovo Ústí, Mstěnice, Semonice, Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec (obrázek 30). U souboru ze Sezimova Ústí je využito datování podkov. Databáze sleduje typologie a u celých podkov dostupnou metriku.
Obrázek 30: Mapa - hrad Rokštejn a srovnávací lokality.
Východiskem je využití již popsaných novodobých předpokladů, u kterých lze předpokládat, že platily i ve středověku. Pro rychlé tempo (klus, cval, trysk) je vhodná podkova lehčí, aby se nezatěžovaly končetiny koně. Naopak pro pomalé tempo (krok - těžký tah, orba) je vhodnější podkova celkově mohutnější, odolná vůči opotřebení, s delšími rameny (obrázek 17) a mohutnějšími ozuby, které zvedají patní část (obrázek 9).
71
Dalším předpokladem je rozdělení koní podle temperamentu na lehčí teplokrevníky, kteří mají menší a užší kopyta a jsou vhodní pro práci v rychlém tempu, a těžší chladnokrevníky, kteří mají větší a širší kopyta, a jsou vhodní pro práci v pomalém tempu. Tyto předpoklady by se měly projevit v metrice, protože šířka podkovy reprezentuje šířku kopyta koně a šířka přední části a délka podkovy reprezentuje mohutnost podkovy. Pro analýzu typologie podkov v databázi byly zkušebně použity typologie P. Baxy, R. Krajíce a J. Kaźmierczyka. Baxova typologie je vhodná pro hrubší třídění, protože se nezabývá formou ozubů. Typologie R. Krajíce je zaměřená na šířku a tvar spodní plochy ozubu a úhel odsazení u podkov ze Sezimova Ústí. Přítomnost patky typologie nesleduje, takže například k typu 5a17 jsou řazeny podkovy odlišné morfologie (obrázek 31). Typologie J. Kaźmierczyka je podle mého názoru pro zadání vhodnější, protože dělí ozuby na jednoduché (A-C) a vyspělé formy s patkou (D-F), což umožňuje srovnat podkovy z různých lokalit18.
Obrázek 31: Typ 5a, (podle Krajíc 2003, tab. 97).
17 18
Typ 5 v Krajícově typologii zahrnuje kvadratické ozuby (a = b), které jsou buď kolmo nasazené (5a, zúžený 5b) nebo šikmo odsazené (5c, zúžený 5d) (Krajíc 2003, 104). Na obrázku 31 jsou podkovy typ 5a Krajícovy typologie. Podle Kaźmierczyka lze tyto podkovy zařadit k typu IV/1 s ozubem A2 (inv. č. K135/2867 a K136/2864), VI/2 s ozubem E1 (inv. č. 1547 a 507/50537) a VI/3 s ozubem F (inv. č. 7799 a 15630).
72
10.2 Popis databáze Databáze obsahuje 212 podkov, z toho 151 podkov jsou fragmenty patní části s ozubem . Celých podkov, které mají zachovanou přední část a aspoň jedno rameno, je 61. Největší vypovídací schopnost mají velké soubory: Sezimovo Ústí (95 kusů, z toho 28 celých), Mstěnice a z hradu Rokštejn (56 kusů, z toho 9 celých podkov). Menší soubory představují publikované podkovy z lokalit: Semonice, Pfaffenschlag a z hradu Lelekovice (6 podkov, z toho 4 celé), hradu Tepenec (15 podkov, z toho 3 celé). U každé podkovy v databázi byl určený typ nebo forma ozubu podle typologie J. Kaźmierczyka. U celých podkov je uvedena metrika: délka (dl), šířka (r), poměr délky a šířky podkovy (dl/r), výška patní části (vp)19, šířka přední části (š), síla (s), rozměry ozubu (a, b , v), počet otvorů (p) a hmotnost (g). Při měření souboru z Rokštejna a podkov z nákresů byl u částečně dochovaných nebo opotřebovaných podkov rekonstruovaný původní tvar. Zastoupení rýhy a šikmého odsazení ozubu lze zjistit z varianty typu a formy ozubu: rýhu mají typy II/2, III/3, IV/1, V/1 a VI/4, šikmé odsazení mají ozuby D, E a F. Tabulka 3 uvádí popis lokality, její dataci a doklady využití koňské síly: třmen, ostruha (jízda), asymetrická radlice (tah), udidlo, hřeblo (ustájení). Dále jsou zde uvedeny průměrné hodnoty metriky, zastoupení rýhy a šikmo odsazených ozubů. Tabulka 4 shrnuje zastoupení typů a forem ozubů v databázi na lokalitách. Jednotlivé podkovy podle lokalit v databázi jsou v tabulkové příloze 1. Pro hrad Rokštejn, Lelekovice a Tepenec jsou informace o počtu nálezů dokladů využití koňské síly čerpány z dizertační práce J. Mazáčkové (J. Mazáčková, 2012, tab. 1 a 47), počet podkov u hradu Rokštejna je aktualizovaný podle předaných podkov. Informace pro Sezimovo Ústí čerpají z publikací R. Krajíce (Krajíc 2003), pro Mstěnice (Nekuda 1985), a Pfaffenschlag (Nekuda 1975) z publikací V. Nekudy a pro Semonice od V. Humla (Huml 1967).
19
V databázi je uvedena hodnota výšky patní části, což je vzdálenost mezi horní plochou podkovy a spodní plochou ozubu. U podkov ze srovnávacích lokalit byl měřený z nákresu. Tento morfologický jev měl být využitý pro sledování výšky patní části podkov v závislosti na morfologii. Hodnoty tohoto parametru nebyly ve vyhodnocení využité, protože posouzení ovlivňuje opotřebení ozubu. Stejná situace je s hmotností, kterou dochování podkov rovněž zásadně zkresluje.
73
ustájení jízda tah
podkov morfov logie databázi
metrika – průměrné hodnoty
doklady využití koňské síly
popis lokality
lokalita typ rozloha [ha] / usedlosti [ks] kovárna
Rokštejn
Sezimovo Ústí
Mstěnice
Semonice
Pfaffenschlag
Lelekovice
Tepenec
hrad
levobřežní předměstí
tvrz, dvůr
tvrz
ZSV
hrad
hrad
0,6 ha
20
ano
ano
počátek osídlení
2/2 13. stol.
13. stol.
konec osídlení
1/2 15. stol.
ZH
podkova [ks]
66
73
udidlo [ks]
8
7
hřeblo [ks]
3
třmen [ks]
2
ostruha [ks]
29
asymetrická radlice [ks]
16 ano
ano
13. stol.
2/2 13. stol.
2/2 13. stol.
kon. 13. stol.
1420
1/2 15. stol.
poč. 14. stol.
1/4 15. stol.
262
335
56
7?
14
21
9
1
1
1
5
6
25
20
45
ZH
1
14. stol.
14. stol.
25
32
50
1?
2
8
1
1
4
4
1
1
17
2
2
2
1
1
1 4
8
4
délka podkovy dl [mm)
106
114
114
114
117
120
118
109
122
šířka podkovy r [mm]
97
103
102
102
108
103
105
97
105
poměr délka/šířka dl/r
1,10
1,11
1,12
1,11
1,10
1,17
1,12
1,12
1,19
dl/r pouze pro typ VI
-
1,16
1,23
-
-
-
1,13
šířka přední části š [mm]
28
34
31
32
38
33
32
29
34
výška patní části [mm]
15
14
14
14
15
?
14
17
?
hmotnost [g]
119
163
123
143
?
?
?
?
?
odsazení ozubu [ks]
49 (56)
19 (32)
56 (63)
75 (95)
11 (24)
3 (7)
1 (9)
5 (6)
14 (15)
rýha [ks]
21 (56)
8 (32)
22 (63)
30 (95)
17 (24)
1 (7)
5 (9)
5 (6)
8 (15)
fragmenty a celé [ks]
56
32
63
95
24
7
9
6
15
celé [ks]
9
11
17
28
7
7
3
4
3
Tabulka 3: Přehled lokalit v databázi
typ - datace / ozub Kaźmierczyk 1978 I/1 11. - 12.stol. II/1 11. - 12.stol. II/2 2/2 10. - ¼ 13. stol. III/1 11. - ½ 13. stol. III/2 11. - ½ 13. stol. III/3 11. - 12. stol. III/4 12. - 13. stol. III/5 12. - 13. stol. IV/1 13. - 14. stol. IV/2 13. - 15. stol. IV/3 12. (?) - 14. stol. IV/? V/1 13. - 15. stol. V/2 13. - 15. stol. VI/1 2/2 13. - 14. stol. VI/2 2/2 13. - 14. stol. VI/3 13.- 15. stol. VI/4 2/2 13. (?) - 15. stol. VI/? VII/1 14. - 15. stol. ? A1 A2 B1 B2 B3 C1 D E1 E2 E3 F ? Celkem podkov
Rokštejn
do ZH
Sezimovo Ústí ZH souhrn
1
Mstěnice
Semonice
Pfaffenschlag Lelekovice
Tepenec
1
1 1 1
1 1
1 3 1 1
7 3 1
2
7 5 1
9 3 2 1
1 3 13 1
3 20 22 8
6 33 23 8
1 1 2 2
2 1 10 1
8 2 4
10 3 14 1
1 3 8
2 7 4
1
1
1
1 36 1 56
1 16
2
32
3 4
1 1
3
5
53 1 63
1 69 1 95
1 8 2
2 1
3 1
1
7
5
1
2 5 7
1
1 2
11 1 24
21 16 2 3
1
1
7 5 9 20 7
Celkem v databázi
3
1
5
12
7
9
6
15
Tabulka 4: Přehled podkov v databázi.
1 7 13 50 65 17 12 10 34 3
5 7 11 0 2 137 3 212
10.3 Analýza morfologie 10.3.1 Analýza typologie Pro analýzu typologie byly využity všechny podkovy v databázi (fragmenty a celé podkovy). Analýza používá procentuální zastoupení, početní zastoupení je uvedené v souhrnné tabulce 4 a všechny podkovy v databázi jsou v tabulkové příloze 1.
10.3.1.1 Formy ozubů Jednoduché formy kolmo osazených ozubů A a B jsou svázané s podkovami datovanými J. v Kaźmierczykově typologii před 13. stol. (typy I, II a III) i podkovami mladšími (typ IV). Ozub C1 patří typu V. Ozuby s patkou D, E a F jsou svázané pouze s vrcholněstředověkými typy VI. Zastoupení forem ozubů v databázi uvádí tabulka 5 a graf 14. Jednoduché ozuby A a B tvoří v celé databázi 22%, což je druhé nejvyšší zastoupení. Na lokalitách dominují v Pfaffenschlagu (78%), v Semonicích (57%) a ve Mstěnicích (46%). V Sezimově Ústí mají výrazně vyšší zastoupení před zánikovým horizontem (37%) než v zánikovém horizontu (9%) - časový vývoj ozubů v Sezimově Ústí je uvedený v tabulce 5. Na Rokštejně se zastoupení jednoduchého ozubu (10 %), což se blíží zánikovémuhorizontu Sezimova. V malých hradních souborech má výrazně větší zastoupení v Lelekovicích (17 %), na Tepenci je zastoupení nejnižší (7%). Forma A je zastoupená především variantou A2, vyšší jehlanová varianta A1 převažuje pouze v Semonicích. Ozub B je zastoupený pouze jednoduchou variantou B1 (B2 a B3 v databázi chybí). Ozub C1 má v databázi malé zastoupení, vyskytuje se na Rokštejně (2 ks), v Sezimově Ústí (1 ks), ve Mstěnicích (1 ks) a Pfaffenschlagu (1 ks). ozub
Rokštejn Sezimovo Sezimovo Sezimovo Mstěnice Semonice Pfaffensch Lelekovice Tepenec v celé Ústí do Ústí ZH Ústí celé lag databázi ZH období
A1
2%
3%
3%
3%
13%
43%
A2
4%
31%
6%
15%
33%
14%
B1
4%
3%
1%
C1
4%
3%
1%
D
13%
E1
7%
6%
E3
2%
3%
F
64%
50%
?
2%
5% 78%
17%
7%
16% 1%
4%
11%
2% 3%
5%
5%
13%
1%
5% 1%
84%
73%
46%
2%
1%
4%
43%
Tabulka 5: Procentuální zastoupení ozubů v databázi. 76
11%
83%
80%
65% 2%
Ozuby D, E a F představují inovativní šikmo odsazené ozuby s patkou. Nejvyšší zastoupení těchto vrcholněstředověkých ozubů je na Rokštejně (86%) a v Sezimově Ústí (79%), kde naprosto převažuje v zánikovém horizontu (89%); před zánikovým horizontem tvoří mírnou většinu (59%). 100%
1
1
1
1 1
90% ?
1 80%
F
3 16
E3
11
70% E1
36 69 60%
5
53 50%
12
C1
1
1
1
B1
2 40%
A2
1 1
7
A1
1 30%
20%
10%
8
4
7
3
2 0%
2 1
1 5 1 1
10
2
2
3
2 14
4 1
D
3
1 1
3
e e e g H H jn bí ec vic do nic nic hla tí Z en šte í do Z o b ě o c s k t p k o s m Ú t le Te Ro lé en Ms Se Le Ús ovo ce faff o í v t P m i o z Ús Se z im vo o Se zim Se
Graf 14: Procentuální zastoupení ozubů v databázi.
77
Technologicky pokročilý trapézový ozub D, který je už šikmo odsazený a má patku, se vyskytuje pouze na Rokštejně, kde tvoří poměrně výraznou složku (13 %). Ozub formy E představuje v databázi 6%. Je zastoupený na Rokštejně (9 %) a v Sezimově Ústí (5%) a nejvýrazněji na Tepenci (13%). U formy E jednoznačně dominuje varianta E1 nad E3, E2 není v databázi vůbec. Ozub E se těžko odlišuje od ozubu F. Pravděpodobně jde o mezistupeň mezi trapézovým ozubem D a ozubem F (obrázek 26). Nejsilnější zastoupení v databázi má ozub F, který zde tvoří 65%. Dominuje především v Sezimově Ústí (70%), kde před zánikovým horizontem tvoří přibližně polovinu. Většinu tvoří i na Rokštejně (64%). V malých souborech dominuje v Lelekovicích (83 %), na Tepenci má mírně nadpoloviční zastoupení (80%). Necelou polovinu souboru tvoří ve Mstěnicích (46%) a Semonicích (43%). V Pfaffenschlagu má nejnižší zastoupení v databazí, tvoří zde pouze desetinu (11%).
10.3.1.2 Typy podkov Typ charakterizuje podkovy podrobněji, protože z něho lze vyvodit tvar okraje, přítomnost rýhy, patky nebo hmatce. Procentuální zastoupení typů v databázi je uvedené v tabulce 6 a zobrazené v grafu 15. Ve velkých souborech z Rokštejna (9 typů) a Sezimova Ústí (8 typů) je zastoupena větší škála typů podle J. Kaźmierczyka než v souboru ze Mstěnic (5 typů). V malých souborech jsou zastoupeny nejvýš 4 typy podkov. typ
II/2
Rokštejn Sezimovo Sezimovo Sezimovo Mstěnice Semonice Ústí do Ústí ZH Ústí celé ZH období 3% 1%
III/1
Pfaffen schlag
Lelekovice Tepenec
0,5%
14%
III/2
2%
IV/1
2%
22%
IV/2
4%
9%
IV/3
2%
3%
v celé databázi
0,5% 0,5%
7% 3%
38%
5%
33% 43%
44%
7% 17%
7%
1%
1%
IV/?
8%
V/1
4% 3%
10%
1% 11%
1%
V/2
4%
VI/1
13%
1%
1%
VI/2
9%
9%
5%
6%
VI/3
16%
41%
32%
35%
4%
29%
VI/4
36%
3%
35%
24%
33%
14%
VI/?
13%
13%
8%
8%
8%
?
2%
13%
11%
4%
6%
3%
6%
Tabulka 6: Procentuální zastoupení typů v databázi. 78
11%
83%
13%
6%
33%
24%
47%
31%
Ze zastoupení typů je zřejmé, že databázi lze rozdělit podle zastoupení typů IV a VI na lokalitách: • převažuje typ VI: Sezimovo Ústí (74%), Rokštejn (73%), u malých souborů Lelekovice (83%), Tepenec (93%), • převažuje typ IV: Pfaffenschlag 78%), • vyrovnané zastoupení typu IV a VI: Mstěnice (46%) a Semonice (43%).
100%
90%
1 7
2 1
?
1 8
10 2
1
VI/? VI/4
8
1
8
80%
1
VI/3 7
70%
20
13
23
8
VI/2
2
VI/1
60%
V/2
5
22
4
V/1
1
50%
1
IV/?
2
IV/3
3 40%
30%
9
33
1 1 5
5
3
IV/2
3
IV/1 20
20%
6
7 2 1 2 1 1
3
1 1 5
7 10%
III/2
9
3
2 1
7
1
1 1 0% e e g e H H bí jn ec vic do nic nic hla tí Z oZ en š te o b o ě c s d k p t k o s m Ú tí le Te Ro lé en Ms Se Le Ús ce ovo faff o í t v m P i o z Ús Se zim vo o Se zim Se 1
2
Graf 15: Procentuální zastoupení typů v databázi 79
III/1 II/2
Rozdíly v databázi lze sledovat u typů IV a VI, které se liší výskytem variant s rýhou. U typu IV je varianta s rýhou pouze typ IV/1. V Kaźmierczykově typologii výskyt obou variant typu IV začíná ve 13. stol., ale u varianty IV/1 končí už ve 14. stol. (spolu s variantou IV/3 s ozuby B). Varianta IV/2 bez rýhy pokračuje až do 15. stol., paralelně s typy VI. V Sezimově Ústí před zánikovým horizontem převažuje varianta s rýhou (22%), ale v zánikovém horizontu se už nevyskytuje. Ve Mstěnicích se vyskytuje pouze varianta s rýhou. Na Rokštejně je varianta s rýhou zastoupená pouze jednou podkovou a bez rýhy dvěma podkovami. V Pfaffenschlagu jsou 3 podkovy s rýhou a dvě bez rýhy. U typu VI je varianta s rýhou pouze typ IV/4. V Kaźmierczykově typologii je mladší než varianta bez rýhy IV/3, která nastupuje už ve 13. stol.; varianta s rýhou nastupuje od 2. pol. 13. stol. a obě pokračují do 15. stol.20 V Sezimově Ústí je před zánikovým horizontem zastoupena prakticky pouze varianta bez rýhy, v zánikovém horizontu už nastupuje varianta s rýhou (35%) a zastoupení tak, že mírně převažuje nad variantou bez rýhy (32%). V celém období Sezimova Ústí převažuje varianta bez rýhy (35%) nad variantou s rýhou (24%). Na Rokštejně je naopak silněji zastoupená varianta s rýhou (36%) nad variantou bez rýhy (16%). Pro Mstěnice je charakterická podkova s rýhou (33%), varianta bez rýhy má velmi malé zastoupení (4%). V Semonicích jsou dvě varianty s rýhou a jedna bez rýhy, v Pfaffenschlagu pouze jeden exemplář s rýhou. V malých hradních souborech je v Lelekovicích pouze varianta s rýhou a v Tepenci jsou zastoupeny obě varianty, přičemž převažuje varianta s rýhou.
20
Ve 2. pol. 13. stol. nastupují i varianty VI/1 s ozubem D a VI/2 s ozubem E, obě v Kaźmierczykově typologii končí ve 14. stol. a obě jsou bez rýhy.
80
10.3.2 Analýza metriky Pro vyhodnocení metriky (šířka podkovy, délka podkovy, šířka přední části a hmotnost) byla v databázi použita skupina celých podkov, která má celkem 61 kusů, zastoupení typů u celých podkov podle lokalit je v tabulce 721, kompletní přehled celých podkov je v tabulkové příloze 1.8, tabulky k metrice jsou v příloze 2. typ II/2
Rokštejn
Sezimovo Ústí 1
Mstěnice
IV/1
7
4
IV/2
1
Semonice
III/1
Pfaffenschlag
Lelekovice
Tepenec
1
V/1
celkem 1 1 11
3 1
1
5
1
2
VI/?
1
8
VI/2
1
9
VI/3
3
5
VI/4
4
6
2
1
1
4
2
20
celkem
9
28
7
7
3
4
3
61
1 2
2 10
Tabulka 7: Početní zastoupení celých podkov podle typů a lokalit v databázi.
10.3.2.1 Šířka podkovy Nejmenší šířka v databázi je 85 mm (Rokštejn inv. č. 884, typ VI/4) a největší 130 mm (Sezimovo Ústí, K86/2863, typ VI/4, datovaná před rok 1420). Pro vyhodnocení šířky byly podkovy rozděleny do 5 skupin po 10 mm. V celé databázi jsou nejpočetněji zastoupeny šířky 91-110 mm: 47 ks (77% celých podkov v databázi). Nejmenší šířky do 90 mm představuje 6 ks, šířky 111-120 mm 5 ks a největší šířky nad 121 mm 3 ks. Graf 16 uvádí zastoupení šířek podle lokalit. V Sezimově Ústí, který v celých podkovách představuje 49%, převažují šířky 91-110 mm (20 ks, z toho 10 má šířky 91-100 mm), 4 kusy mají nejmenší šířky do 90 mm a 4 nad 111 mm, jedna má největší šířky nad 121 mm. Nejmenší šířky vykazuje soubor z Rokštejna; má nejvyšší podíl šířek 91-100 mm a nemá zastoupené největší šířky nad 121 mm. Největší šířky jsou ve Mstěnicích, kde mají nejvyšší zastoupení mají šířky 101-110 mm a nejmenší šířky do 90 mm nejsou zastoupeny vůbec. Menší soubory z Pfaffenschlagu a Tepence mají šířky pouze 101-110 mm. Zastoupení šířek v Lelekovicích je podobné jako na Rokštejnu.
21
8 podkov ze Sezimova Ústí u kterých je uveden typ VI/? jsou varianty VI/3 nebo VI/4. Jde o celé podkovy bez nákresu, které patří ke Krajícově typu 4c, který lze synchronizovat s Kaźmierczykovým typem VI/3 nebo VI/4.
81
Lze shrnout, že nejmenší šířky do 90 mm se vedle Sezimova Ústí vyskytují na Rokštejně a v Lelekovicích; u obou lokalit jde o podkovy typu VI se shodnou průměrnou šířkou 97 mm. Největší šířky jsou ve Mstěnicích, kde je průměrná šířka 108 mm, přičemž větší šířky jsou u typu IV (91-130 mm) než u typu VI (91-110 mm). Graf 17 uvádí zastoupení šířek podle typů. Typ IV má šířky nejčastěji v intervalu 91-100 mm a nejmenší šířky do 90 mm chybí. Typ VI/3 má šířky nejčastěji 91-100 mm, ale naopak chybí větší šířky nad 111 mm. Typ VI/4 (s rýhou) má nejpočetnější zastoupení ve větších šířkách 101-110 mm a zastoupeny jsou nejmenší i největší šířky. Lze shrnout, že typ IV není spojený s kopyty do 90 mm a typ VI/3 s kopyty nad 111 mm. 100%
1 3
1 1
80%
1 1
10
60%
10
2 2
2
4
1
3
3
4
20% 0%
1
3
6
40%
1
1
jn ec stí nice nice hlag vice šte vo Ú en o o ě c k p t k s m e o s e n o l T R M Se faffe Le z im P Se
121 – 130 mm 111 – 120 mm 101 – 110 mm 91 – 100 mm do 90 mm
Graf 16: Zastoupení šířek (r) celých podkov podle lokalit.
100%
1
80%
3
60% 40% 20%
1
1
1
9 2
3
1 2
1
1
3 4
2
5
7 1 1
0%
5
3
3
1
121 – 130 mm 111 – 120 mm 101 – 110 mm 91 – 100 mm do 90 mm
II/2 III/1 IV/1 IV/2 V/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/?
Graf 17: Zastoupení šířek (r) celých podkov podle typů.
82
10.3.2.2 Poměr délky a šířky podkovy Hodnoty dl/r se pohybují od 0,98 do 1,29, což jsou značné rozdíly. Byly vytvořeny 4 skupiny hodnot s odstupem 0,10. Relativně nejkratší podkova je v souboru ze Mstěnic (inv. č. 62209, typ V/1), téměř stejnou hodnotu má podkova z Rokštejna (inv. č. 4564, typ VI/?). Podkova s největší hodnotou 1,29 je v souboru ze Semonic (inv. č. 8856, typ VI/3). V celé databázi je nejpočetněji zastoupená hodnota 1,11-1,20 (51% celých podkov v databázi), následují hodnoty 1,01-1,10 (30%).
100% 80%
3
60% 40%
2
1
14
5 4
2
4
9
20% 0%
1
3
1
1
1,21 – 1,30 1,11 – 1,20 1,01 – 1,10 do 1,00
2
2
1
3
3
jn s tí ce nice hlag vice nec šte vo Ú těni o k ko Tepe sc Ro imo Ms Sem affen Lele z Pf Se
Graf 18: Zastoupení hodnot poměru délky a šířky (dl/r) celých podkov podle lokalit.
100% 80% 60% 40%
1
1 1
7 1
5
1 8
1
10 4
4
20%
3
0%
1
1
1 1
5
3
1,21 – 1,30 1,11 – 1,20 1,01 – 1,10 do 1,00
2
II/2 III/1 IV/1 IV/2 V/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/?
Graf 19: Zastoupení poměru délky a šířky celých podkov podle typů.
Zatímco šířka podkovy je jasně daná šířkou kopyta, délka podkovy nesouvisí pouze s velikostí kopyta (obrázek 17). Roli hraje i typ podkovy - u podkov typu VI je patrné, že jsou delší než typy ostatní typy. U typu VI jsou ramena prodloužená za patkovou hranu (obrázek 16) a vyhnutá směrem nahoru (patka). Větší délka podkov je vidět i z porovnání rozměrů P. Baxy (Baxa 1981, tab. 1), jejíž upravená verze je v tabulkové příloze 2.5. 83
Graf 18 zobrazuje hodnoty poměru délky a šířky podle lokalit. Nejčastěji je zastoupená hodnota je 1,11-1,20. Podprůměrné hodnoty (kratší podkovy) se vyskytují jen na Rokštejně, a v Sezimově Ústí, v Semonicích jsou naopak hodnoty nadprůměrné (delší podkovy). Mstěnické hodnoty ovlivňuje podkova s nejnižší hodnotou dl/r v databázi, která nemusí být pro lokalitu typická (vymyká se tvarem a pochází z předsunutého opevnění; obrázek 21 : f). Graf 19 zobrazuje hodnoty poměru délky a šířky podle typů. U podkov typu VI se nevyskytují nejmenší hodnoty do 1,00 a jsou častěji zastoupeny hodnoty nad 1,21, což potvrzuje informace plynoucí z tabulky P. Baxy; u typů IV se naopak hodnoty nad 1,21 nevyskytují.
10.3.2.3 Šířka přední části Šířky přední části jsou 18-45 mm. Byly vytvořeny 4 skupiny hodnot s odstupem 10 mm. Nejmenší hodnotu 18 mm má podkova typu II/2 ze Sezimova Ústí (K87/2866). U podkov datovaných J. Kaźmierczykem od 13. stol. je nejnižší hodnota 24 mm u podkovy z Rokštejna typ VI/? (inv. č. 4564). Nejvyšší hodnotu 45 mm mají dvě podkovy ze Sezimova Ústí typ IV/1 (K136/2864) a VI/4 (K86/2863).
100%
1
2
1
7
80%
2
3
60% 40%
1
3
8
4 18
4
20%
41 – 50 mm 31 – 40 mm 21 – 30 mm do 20 mm
1
3
1 1 1 0% e e g e c jn stí nic nic hla kovic pene šte vo Ú ě o c k t s m le Te Ro imo Ms Se faffen Le z e P S
Graf 20: Zastoupení šířek přední části (š) celých podkov podle lokalit.
100% 4
80% 60% 40% 20% 0%
1
2 1
1 1
1
5
2 3
1
6 8
1
2
8 12
41 – 50 mm 31 – 40 mm 21 – 30 mm do 20 mm
2 II/2 III/1 IV/1 IV/2 V/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/?
Graf 21: Zastoupení šířek přední části (š) celých podkov podle typů. 84
Šířky přední části podle lokalit zobrazuje graf 20. V Sezimově Ústí jsou zastoupené všechny hodnoty, nejpočetněji 21-30 mm; nejmenší hodnota do 20 mm jsou pouze tady. Rovněž na Rokštejně je nejpočetnější šířka přední části 21-30 mm (8 podkov z 9), šířky nad 41 mm nejsou zastoupeny. Podobná situace je opět v Lelekovicích. V Semonicích je šířka přední části 21-40 mm, jedna podkova nad 41 mm. V Pfaffenschlagu jsou 2 podkovy 31-40 mm, jedna 2130 mm. Podkovy ze Mstěnic mají šířky přední části jednoznačně největší, začínají až od 31 mm, přičemž 4 podkovy jsou 31-40 mm a 3 podkovy mají nejvyšší hodnoty nad 40 mm. Šířky přední části podle typů jsou v grafu 21. Podkovy typu IV mají nejčastěji šířky přední části 31-50 mm. Typy VI mají hodnoty nejčastěji 21-30 mm, nad 41 mm ojediněle. Lze shrnout, že podkovy typu IV mají širší přední část než podkovy typu VI.
85
11. Vyhodnocení 11.1 Typologie Analýza typologie podle J. Kaźmierczyka přinesla informace zejména o chronologii typů v Sezimově Ústí. Dále se ukázalo, že lokality v databázi lze rozdělit podle poměru zastoupení typu IV a typu VI. Nejcennější informace poskytl datovaný sezimovoústecký soubor, který umožnil sledovat vývoj typů a jejich zastoupení v zánikovém horizontu (tabulka 1 a 2). Od 1. pol. 14. stol. nastupují v Sezimově Ústí inovativní ozuby F (typ VI/3 a VI/4) tak výrazně, že v zánikovém horizontu již tvoří naprostou většinu a podkovy typu IV se skoro vytrácí. Silné zastoupení typu VI s ozubem F a naopak slabé zastoupení typu IV je i na hradu Rokštejn22. Z uvedených informací plyne, že v zánikovém horizontu Sezimova Ústí byly v podstatě pužívány podkovy jednoho typu (typ VI/3 a VI/4). Lze předpokládat, že kůň byl zde využíván jak v rychlém tempu (klus, cval, trysk - jezdecký kůň, válečný kůň a pod.), tak v pomalém tempu (krok - těžký tah, orba a pod.). To znamená, že funkční využití nesouvisí s typem podkovy a známky k určení druhu koně je nutné hledat jinde než v typologii. Rovněž novodobý předpoklad, že podkovy s ozuby jsou určeny pouze pro tažné koně neplatí, protože v databázi se podkova bez ozubu nevyskytuje. Ve otázce ozubu zřejmě hraje roli skutečnost, že ve středověku v podstatě nebyly tvrdé a rovné povrchy, a tudíž ozub fungoval jinak než v novodobé praxi. Výjimku v určení druhu koně podle typu, pravděpodobně představují podkovy s trapézovým ozubem D (typ VI/1), které se v celé databázi vyskytují pouze na Rokštejně (obrázek 25). Jde o technologicky propracovanou podkovu, kterou J. Kaźmierczyk předpokládá buď pro výcvik tažných koní nebo pro turnajové koně, což sedí do hradního prostředí. Trapézová forma ozubu bránila zaboření, takže zvednutá patní část umožnila vyvinutí větší horizontální síly, což je dobré pro tah i turnaj. Šlo zřejmě o důležitý funkční prvek, protože v databázi jsou doklady napodobování trapézových ozubů , např. ve Mstěnicích je doložena podkova (obrázek 21 : a), která má v patní části přikovaný klín. Výskyt typu VI datuje J. Kaźmierczyk od 13. a P. Baxa od 2. pol. 13. stol. Jde o období rozšíření využití koňské síly, které je většinou spojované se zavedením novodobého zápřahu. Právě v tomto období nastupuje inovativní typ VI, a dál se vyskytuje současně s podkovou typu IV, 22
Sezimovo Ústí a Rokštejn spojuje rovněž shodná značka na podkovách (obrázek 19).
86
který navazuje na starší typy s jednoduchými ozuby. V databázi má typ IV významné zastoupení ve vesnickém prostředí: v ZSV Mstěnice a ZSV Semonice tvoří téměř polovinu souboru a v ZSV Pfaffenschlag dominuje. Pro orné koně nebo těžký tah neměly inovace typu VI pravděpodobně význam, protože šikmé odsazení ozubu mohlo být opatření při „stíhání“ (obrázek 12), což se netýká koní pracujících v pomalém tempu, a modelovaná plocha vyžaduje složitější úpravu kopyta. Lze ale předpokládat, že i podkovy typu IV byly pravděpodobně používány i v rychlém tempu, a znaky funkčního využití je rovněž nutné hledat v jiných znacích. Typologie nesleduje konvexní prohnutí podkovy, které se vyskytuje především u některých podkov typu VI23, což může být právě znakem podkovy pro rychlé tempo, tedy jezdecké podkovy. Konvexní prohnutí usnadňuje překlopení kopyta, a protože jde o náročnější podkovářskou práci, musel být důvod k použití takové podkovy. Mohla být ale určená stejně jako dnes pro léčbu kopyt. Sledování konvexních podkov v databázi je komplikované fragmentací podkov a rovněž neúplným nákresem. Ukázky konvexních podkov z Rokštejna a Lelekovic jsou na obrázku 29. V databázi lze vyčlenit specifické typy ozubů, ke kterým se vyskytují analogie na jiných lokalitách. U jednoduchého ozubu to je laloková varianta, zobrazená na obrázku 19 : 2. U nejpočetněji zastoupeného ozubu F jsou to varianty: hranolová, vyhnutá, kolmá a přeložená (obrázek 27 : 2-5).
23
Výskyt konvexních podkov bylo možné sledovat pouze u Rokštejna, protože dokumentace ke srovnávacím lokalitám až na výjímky u malých souborů (Lelekovice a Tepenec) zobrazují v bočním náhledu pouze výřez s ozubem.
87
11.2 Metrika Metrika poskytuje informace jednak o šířce kopyta, která reprezentuje šířku kopyta, a tím vzrůst nebo temperament koně. Poskytuje rovněž informaci o mohutnosti podkovy, kterou reprezentuje šířka přední části a délka, vyjádřená poměrem délky a šířky podkovy. Temperament koně a mohutnost podkovy můžou být znakem toho, jestli jde o podkovu pro koně pracujícího v rychlém nebo pomalém tempu. Pokud jde o šířku podkov, pak výrazně nejmenší hodnoty jsou na Rokštejně, kde mají podkovy rovněž nižší hodnoty poměru délky a šířky přední části. Podobné znaky má menší soubor z Lelekovic. V Sezimově Ústí jsou šířky podkov o něco vyšší než na Rokštejně, ale poměr délky a šířky a šířka přední části je zastoupená podobně. Menší šířky kopyt mohou ukazovat buď na koně malé, což by mohli být například původní tarpanovití koně, nebo na vzácnější teplokrevné koně, kteří jsou vhodnější pro využití v rychlém tempu. Větší šířky podkov jsou nejvýrazněji zastoupené ve Mstěnicích. U mstěnických podkov byly zjištěny i větší šířky přední části a rovněž vyšší hodnoty poměru délky a šířky, tedy masivnější podkovy, vhodné pro pomalé tempo. Přitom výzkum ve Mstěnicích přinesl osteologickou analýzu, která ukázala unikátní vysoké zastoupení kostí koní (Lukáš 1997, 99105), ze kterých byla zjištěna průměrná kohoutková výška 132 cm, což je pro středověkého koně podprůměrná hodnota (obrázek 14). Pokud jde o typy podkov, pak jako mohutnější se jeví podkovy typu IV/1, které jsou nejsilněji zastoupené právě ve Mstěnicích a dále v menším souboru z Pfaffenschlagu. To znamená, že u typu IV mohl být podkovou pro pomalé tempo typ IV/1 a typ IV/2 podkovou pro rychlé tempo, protože má menší hodnoty šířky přední části a poměru délky a šířky než typ IV/1. U typu VI se takové rozdíly neprojevily. Mohutnost podkovy reprezentuje rovněž síla podkovy, velikost ozubu a hmotnost. Databáze dostupné hodnoty obsahuje, ale jsou zkreslené opotřebením a korozí, což komplikuje měření a vážení. Proto nebyly předmětem analýzy. Příklady lehkých a těžkých podkov jsou na obrázku 28, ze kterého jsou patrné velké rozdíly v síle podkovy a mohutnosti ozubu.
88
12. Závěr Výsledky analýzy nemají takovou váhu, protože jediný ucelený soubor v databázi jsou podkovy z Rokštejna. Ostatní srovnávací lokality jsou založené na publikovaných výběrech. V původním zadání práce byly zahrnuty podkovy ze ZSV Stančice a Střenčí, což jsou zaniklé středověké vesnice v okruhu hradu Rokštejn, na které se rozšířil výzkum ÚAM FF MU a které poskytují rovněž ucelené soubory. Podkovy se nepodařilo získat z probíhajících výstav, ale srovnání ucelených souborů z jednoho regionu, by mohlo poskytnout další odpovědi na otázky, kterými se zabývala tato práce. Pokud by vznikla obsáhlejší databáze, která by pokrývala větší území, bylo možné vytvořit chronologicko-typologický systém, který by nebyl vázaný na konkrétní lokality. Přínosná by mohla být metalografie, která by ozřejmila technologii vytváření ozubů. Rovněž osteologická analýza kostí by mohla přinést informace o typech koní.
89
13. Zkratky AV ČR: Akademie věd České republiky ČSAV: Československá akademie věd FF MU: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity HÚ: Historický ústav MZM: Moravské zemské muzeum ÚAM: Ústav archeologie a muzeologie ZH: zánikový horizont ZSV: zaniklá středověká vesnice
90
14. Prameny 14.1 Literatura BAXA, P. Podkúvanie na Slovensku v 11.-13. storocí̌. Slovenská archeológia, Nitra, 1981, roč. 29, č. 2, s. 425-443. BAXA, P. K vývoju podkúvania na Slovensku v 16.-17. storocí̌. Archaeologia historica, Brno, 1982, roč. 7, č. 1, s. 495-498. BELCREDI, L. Uzití ̌ kovu ve stredoveké ̌ ̌ osade.̌ Archaeologia historica, Brno, 1988, roč. 13, č. 1, s. 459-482. BELCREDI, L. Bystřec: o založení, životě a zániku středověké vsi : archeologický výzkum zaniklé středověké vsi na Drahanské vrchovině 1975-2005. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Moravským zemským muzeem, 2006. BERANOVÁ, M. Nejstarsí̌ slovanské podkovy a pocá̌ tek novodobého záprahu ̌ koní. Sborník národního muzea v Praze = Acta musei nationalis Pragae, Řada A, Praha, 1970, roč. 24, s. 15-19. BERANOVÁ, M. Zemědělská výroba v 11./14. století na území Československa. Praha : Academia, 1975, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně, roč. 3, sv. 1. BERANOVÁ, M. Zemědělství starých slovanů. 1. vyd. Praha, 1980. BERANOVÁ, M. Zpusob ̊ obdelá ̌ vání polí od praveku ̌ do stredoveku. ̌ ̌ Archeologie ve středních Čechách, Praha, 2006, roč. 10, s. 11-110. BURIAN, V. Nálezy z husitského opevnení ̌ Kartouzky v Dolanech u Olomouce. Archeologické rozhledy, Praha, 1960, roč. 12, č. 2, s. 204-212. BURIAN, V. Rozbor nálezůpodkov z hradu Tepence a husitského opevnení ̌ Kartouzka (13401425). Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, Olomouc, 1984, s. 11-17. DOSTÁL, D. a kol. Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Česká krajina: společně pro přírodu.[online]. 2014 [cit. 2016-0619]. Dostupné z: http://www.ceska-krajina.cz/wp-content/uploads/2015/01/Dostal-etal_2014_Divoky_kun_a_pratur_Studie_Equus_Ferus_Bos_primigenius.pdf. DRESLEROVÁ, G. Zvířecí kosti z nádvoří Horního hradu Rokštejn. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno, 2003-2004, roč. 52, s. 245-252.
91
DRESLEROVÁ, G. Vyhodnocení zvířecích kostí z neolitického sídliště Těšetice-Kyjovice (okr. Znojmo, Česká republika). Archeologické rozhledy, Praha, 2006, roč. 58, č. 1, s. 332. DRNOVSKÝ, P. Nástin vývoje hmotné kultury na sídlech nižší šlechty na příkladu vybraných lokalit východních Čech. Živá archeologie, 15, 2013, 45-52. DUŠEK, J. Chov koní. vyd. 3. Praha : Brázda, 2011. DUŠEK, J. Kůň ve službách člověka. (Středověk). Dušek, Jaromír. Praha : Nakladatelství APROS, 1995. HANSLIAN, A. Podkování a ošetřování kopyt a paznehtů domácích zvířat. 4. nově zpracované vyd. Slavkov u Brna: typ. J. Šimek, 1931. HANSLIAN, A. Sto základních otázek z podkovářství. 9. vydání, Brno : A. Hanslian, 1937. HLADÍKOVÁ, L. Soubor stredovekých ̌ ̌ podkov z hradu Rokštejn. nepublikovaná seminární práce, Brno : Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 1999. Vedoucí dizertační práce Zdeněk Měřínský. HUML, V. Zaniklá tvrz Semonice. Hradec Králové : Krajské muzeum, Fontes musei Reginaehradecensis, 1967. CHOC, P. S mečem i štítem : české raně feudální vojenství. Praha : Naše vojsko, 1967. JANÁK, J. Dějiny Brtnice a připojených obcí. 1. vyd. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 1988. JANSOVÁ, L. Hrazany : keltské oppidum na Sedlčansku. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. JIŘINA, K. Příspěvek k dějinám podkovářství na Moravě. Holešov na Moravě, 1939. KOZÁK, V. Zaniklá středověká ves Střenčí : Vyhodnocení souboru kovových artefaktů, diplomová práce, Brno : Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2015. Vedoucí diplomové práce Jana Mazáčková. KAŹMIERCZYK, J. Podkowy na Ślasku w X-XIV wieku. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk : Zakład Narodowy imenia Ossolińskich Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 1978. KRAJÍC, R. Sezimovo Ústí - archeologie středověkého poddanského města 3, 2. díl. Praha : Archeologický ústav AV ČR v Praze, 2003. KRÁL, E. Podkúvačstvo: učebný text pre učebný odbor 1322 - kováč a podkúvač a ako príručka pre uchádzačov na vykonanie podkúvačskej skúšky. Bratislava : Príroda, 1971. KLUČINA, P., R. Marsina a A. Romaňák. Vojenské dějiny Československa. Díl 1., Do roku 1526. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1985. 92
KYSELÝ, R. 2005: Archeologické doklady divokých savců na území ČR v období od neolitu po novověk. Archaeological evidence of wild mammals in the Czech Republic from the Neolithic to Modern times. Lynx 36, 55-101. LOCHMANN, Z. Kovový inventář hradu Vízmburku. Krkonoše-Podkrkonoší. Sv. 7. Trutnov : Muzeum Podkrkonoší, 1983. LUKÁŠ, J. Rozbor osteologických nálezů z usedlostí IV, V, VI a VII. In: Nekuda, R. a Nekuda, V. Mstěnice: zaniklá středověká ves u Hrotovic. Brno : Moravské zemské muzeum, Prameny k dějinám a kultuře Moravy č. 5. 1997. MACALÍK, B. Dějiny chovu skotu na Hané. V Praze: Československá akademie zemědělská, 1931. MAZÁČKOVÁ, J. Militária z hradu Rokštejna v širším středoevropském kontextu : dizertační práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2012. Vedoucí dizertační práce Zdeněk Měřínský. MAZÁČKOVÁ, J., K. Doležalová. Stančice : povrchová prospekce a systematické zaměřování zaniklé vsi. Časopis moravského muzea = Acta musei Moraviae, Brno, 2012, roč. 97, č. 2, s. 259-281. MAZÁČKOVÁ, J. Rokštejn: příklad zmapování vojenské kampaně proti hradu. Arma diaboli: o kuši a střelcích = about crossbow and crossbowmen. 1. vyd. Praha, 2012. MĚCHUROVÁ, Z. Soucá̌ sti konský ̌ ch postrojů9.-10. stol. na území CSSR ̌ : dizertační práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 1979. Vedoucí dizertační práce Bořivoj Dostál. MĚCHUROVÁ, Z. Podrobná terminologie konské ̌ ho postroje a jeho cá̌ sti ve stredohradistní ̌ ̌ m období. Vlastivědný věstník moravský. 1980, roč. 32, s. 187-193. MĚCHUROVÁ, Z. Kůň tažný a jezdecký. Časopis moravského muzea, Brno, 1981, roč. 66, č. 1, s. 75-89. MĚCHUROVÁ, Z. Soucá̌ sti uzdení ̌ koněve velkomoravskék období. Archaeologia historica, Brno, 1984, roč. 9, s. 263-292. MĚŘÍNSKÝ, Z. Průzkum zaniklých středověkých osad na moravské straně Českomoravské vrchoviny. Archeologické rozhledy, Praha, 1967, roč. 19, č. 2, s. 405-417. MĚŘÍNSKÝ, Z. Hrad Rokštejn : Dějiny, stavební vývoj a výsledky čtvrtstoletí archeologického výzkumu 1981-2006. vyd. 1. Brtnice : Městský úřad v Brtnici, 2007. MĚŘÍNSKÝ, Z. a VOSÁHLO, J. Přírodní poměry. In: PÍSKOVÁ, R. a kol. Jihlava. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 27-32.
93
MĚŘÍNSKÝ, Z. Vývoj osídlení Jihlavska. In: PÍSKOVÁ, R. a kol. Jihlava. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 33-37. MĚŘÍNSKÝ, Z. Hrad Rokstejn ̌ (k.ú. Panská Lhota, mesto ̌ Brtnice, Morava) : výsledky archeologického výzkumu 1981-2010 a jeho dalsí̌ perspektivy. Archaeologia historica, Brno, 2011, roč. 36, č. 1, s. 37-49. NEKUDA, V. Pfaffenschlag : zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno, 1975. NEKUDA, V. Mstěnice : zaniklá středověká ves u Hrotovic. 1. vyd. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 1985. NOVOTNÝ, B. Význam podkov, ostruh a udidel z hradiska Vysoká Zahrada-castrum Strachotín u Dolních Vestonic. ̌ Archaeologia historica, Brno, 1979, roč. 4. s. 287-294. PEŠKE, L. The History of Natural Scientific Methods in the Archaeological Institute and Their Present Objectives. In: Památky archeologické 85, Suppl. 1, 1994, s. 259-278. PLEINER, R. Staré evropské kovářství: stav metalografického výzkumu. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1962. RICHTER, M. a KRAJÍC, R. Sezimovo Ústí : archeologie středověkého poddanského města. Písek : Prácheňské nakladatelství, 2001. SMETÁNKA, Z. Život středověké vesnice : zaniklá Svídna. Praha : Academia, 1988. SAUROVÁ ̌ , D. Stredoveké ̌ ̌ podkovy ze zaniklé osady Konuvky. ̊ Archeologia historica, Brno, 1979, roč. 4, s. 295-301. ŠOLLE, M. Stará Kouřim. 1. vyd. Praha : Academia Nakladatelství Československé akademie věd, 1969. UNGER, J. Život na lelekovickém hradě ve 14. století: antropologická sociokulturní studie. 1. vyd. Brno : Nadace Universitas Masarykiana, 1999. VANĚČEK, V. České "kobylí pole" jako právní instituce : ("Ius et libertas campi iumentorum" a D. 1281). Praha : Československé akademie věd, 1959. VRÁNOVÁ, V. a VRÁNA, J. Nálezy podkov z hradu Tepence. Archeologia historica. Brno, 2012, roč. 37, s. 733 - 746.
94
14.2 Internetové zdroje ŠVEHLOVÁ, D. Bez kopyt není koně 15: Schvácené kopyto. MVDr. Dominika Švehlová : vše o zdraví koní. [online]. 18.6.2016 [cit. 2016-06-18]. Dostupné z: http://www.dominika-svehlova.cz/kopyta15.php. Obrázek 1 : 1: Illustration from Brockhaus and Efron Encyclopedic Dictionary (1890—1907). Tarpan. Wikipedie : Otevřená encyklopedie. [online]. 6.1.2016 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tarpan. Obrázek 1 : 2: Exhibitor from Syria holding an Arabian horse at the Hamidie Society exhibition, World’s Columbian Exposition, 1893. Arabian horse. Wikipedie : Otevřená encyklopedie. [online]. 13.6.2016 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Arabian_horse. Obrázek 1 : 3: 14 years old black mare Framilda Spieg, born 1913. Sire: Pirno Vulkan III, dam: Spieg d. Gen. II. Norik – The Noriker Horse. Stablemade : Equine articles and information. [onlne]. © 2009 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: http://www.stablemade.com/horsecare/horsebreeds/noriker.htm. Obrázek 2: Multimediální průvodce výstavou Cyril a Matoděj / doba, život, dílo. Moravské zemské muzeum. [online]. © 2013 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: http://cyrilametodej.mzm.cz/exponat-8.html. Obrázek 6: David Darling. History of technology. The Worlds of David Darling : Encyclopedia of Science. [online]. [neuvedeno] [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: http://www.daviddarling.info/encyclopedia/T/technology_history.html. Obrázek 10: Krása a tajemství středověkých rukopisů. Scéna.cz : 1. kulturní portál. [online]. 31.1.2010 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: http://casopis.scena.cz/index.php? o=4&r=22&c=11158. Obrázek 11: Banana Shoe. Nanric : Products Your Source for Equine Podiatry Products & Knowledge. [online]. © 2016 [cit. 2016-06-24]. Dostupné z: http://www.stablemade.com/horsecare/horsebreeds/noriker.htm.
95
