Ran u Zlomené podkovy Kapky dešt zu iv bubnovaly do plát ných st ech stan a vítr se prohán l roklí s nezten ující se zu ivostí. V noci,jako byla tato p icházely na Averlandské hranice ty nejstrašn jší stv ry. Hlídka to v d la a vojáci naho e na pozorovateln upírali o i do mokré inkoustové tmy. Pod pozorovatelnou bylo rozestaveno n kolik desítek stan jejichž bílé plátno splývalo s ernou tmou. Jasn rozeznat byl jen jeden stan uprost ed tábora, kde stále ješt ho elo sv tlo a z pozorovatelny bylo možné uhodnout podle stínu na plát né st n , že osoba vevnit n co píše. „Zatracený po así,“ ulevil si Hermann Haufer. „Ješt , že tu dneska kon íme.“ „Pokud ovšem p ijdou,“ opá il mladší voják. „ íkal Klaus Eintard, že se také st ídání zdrželo až o rok, prý tenkrát sn dli i vlastní boty a když kone n noví vojáci dorazili, museli jít až do Averheimu bosi.“ „Nesmíš v it všemu, co ti mazáci napovídají, Willi,“ kroutil hlavou Hermann. „Takové historky se vykládají každému nová kovi, co je armáda armádou. To bu rád, že t nedonutili ješt takovou botu sníst, abys v d l, co t eká.“ Pak pohlédl na mladíka, jehož obli ej zcela jasn prozrazoval, že starší voják trefil do erného. „Ty by ses m l vrátit ke koním, Konipasi,“ dodal. „Tohle není nic pro tebe.“ „Po ítal jsem, že se p ipojím ke kapitánovi.“ „To je jedin rozumné. Práce na ran i m že být od tohohle vítaná zm na. A co se týká vyst ídání, mohu t uklidnit. P l íci je vid li vcházet do Leidhovenu, zítra tu budou p esn podle rozkaz .“ Oba muži pak zmlkli a pokra ovali v hlídce. …………. Na cvi išti na kraji m sta se konala velká slavnost. Vojáci, kte í dva roky odsloužili v pr smyku erného Ohn byli propoušt ni ze služby. V tšina z nich okamžit podepsala kontrakt na další období, nás však zajímá skupinka kde nacházíme i naše dva známé. Skupinka stojí kolem muže s kapitánskou hodností a naslouchá tomu, co jejich v dce íká: „Dohodli jsme se, že se spole n pustíme do podnikání a spole n jsme složili peníze. Jenže ceny pozemk a všeho šly za posledních pár let nahoru. Informoval jsem se a i kdybychom cht li za ít jen chud a pomalu, po ád nemáme dost. Tím ovšem nechci navrhovat, abychom vstoupili znovu do vojska. Myslím, že bychom se mohli ud lat tak n jak pro sebe. Získal jsem ze spolehlivých zdroj pár plán a popis a myslím, že snadno najdeme dostatek pen z, abychom si mohli náš ran dovolit. Vybavení máme ješt ze služby, takže nám zbývá jen dojít si pro poklady a donést je sem.“ „Takže prost dorazíme na místo, sebereme poklady a vrátíme se, jasný?“ dodal jiný z muž . „Dob e, seržante,“ opá il jeden ze dvou muž v zeleném opírající se o dlouhý luk. „Takže to s kapitánem máte promyšlené, jenže my bychom rádi v d li, kam nás chcete vlá et.“ „Mám mapy znázor ující pár d ležitých míst plných poklad v Ostlandu,“ dal odpov kapitán. „Takže dává rozum vypravit se tam.“ „Já na výprav do Ostlandu nic rozumného nevidím,“ prohlásil Hermann. „Je to daleko a to ani nemluvím o tom, že jsem nikdy neslyšel, že by v Ostlandu bylo n jak moc poklad . Abych pravdu ekl, neslyšel jsem ješt o žádném.“ „Kdybys poslouchal, co se íká, tak bys v d l, že poklady se dají najít všude. A my máme mapy.“ „Bulíky si v š na nos tady Konipasovi,“ ukázal Hermann na mladíka. „Takových map mi prodá každý šejdí tucet. Pokud umí schopn kreslit, tak i kopu.“ „Tyhle jsem nekupoval od žádného šejdí e,“ odpov d l kapitán Hans-Ulrich Hufeisen, „a pokud jsem se informoval, tak vše, co se dá ov it sedí.“
„Koneckonc ,“ pokra oval seržant Walter Krampe, „je to jen vaše v c, peníze jste investovali a pokud chcete z podniku vycouvat, musíte doufat, že vaši investici ádn zhodnotíme.“ „A kdybych cht l z dohody vycouvat a dostat peníze zp t?“ optal se jiný z muž . „To bohužel již nejde,“ odpov d l seržant. „Dobrá,“ odpov d l muž s dlouhým lukem – Karl Bätig, „tedy do Ostlandu.“ „Vyrazíme co nejd íve,“ dodal kapitán. „Hermanna bych požádal, aby tu po kal a nakoupil zásoby a najal p ípadn další lidi a my vyrážíme.“
S Shallyiným požehnáním Šest lidí a t i p l íci se opatrn prodírali lesem. P l íci krá eli zcela neslyšn , dva z muž se jim tém vyrovnali, ale zbylá tve ice nebyla na plížení zjevn navyklá. Cílem jejich cesty byl nezalesn ný pahorek s n kolika ruinami. „Opakuji, že musíme postupovat opatrn ,“ zd raz oval kapitán. „Než dorazí Hermann s posilami, je nás málo.“ „Jsi si jistý, že jdeme správn ?“ otázal se seržant Walter. „Tady to na Shallyin chrám nevypadá.“ „Nemá to být chrám, jen svatyn . A musí to být n kde tady. Shallyin kn z Berthold Guiser odešel p ed t iceti lety z Averheimu do Ostlandu. Jeho stopu bylo možné sledovat až sem. Tady n kde musí být místo, kde zahynul. Jeho amulet nebyl nikdy znovu spat en a jsem si jist, že by se s ním n kdo pochlubil, kdyby ho opravdu získal.“ „Jenže ho mohl získat n který ze zplozenc chaosu,“ namítl Hans. „T m by byla Shallyina moc k ni emu.“ „Když už chvíli stojíme, není as na sva inku?“ vstoupil do hovoru nejstarší z p l ík . Všichni se na n j podívali a p l ík nevinn pokr il rameny. „Já myslel, že husí stehýnko s chlebí kem by p išlo k chuti, ne?“ Kapitán mávl rukou a p l íci se dali do rozbalování sva iny. Muži se zatím dále radili nad mapou. Když zazn l pokyn k pochodu, p l íci jen neochotn zabalili jídlo do tlumok a všichni vyrazili sm rem, kam podle mapy ur ili. Zbo ené vísky si první povšiml Karl Bätig, ale jen co vstoupili mezi rozpadlé domy, byl to nejstarší p l ík Dorgo Vomá ka, který si všiml, že v lese nejsou sami. „To jsou zplozenci chaosu, bestie.“ Prohlásil. „Dob e, takže jako v pr smyku,“ zavelel kapitán Hufeisen. „Myslivci a p l íci nahoru a kryjte nás st elbou, my se pokusíme proniknout támhle k bývalé Shallyin svatyni.“ „Dávejte si bacha,“ dodal Bruno Schiess, druhý myslivec, „Nemáme s sebou jednotku jako dole v pr smyku. V tomhle po tu se s nimi st etnout by byla sebevražda.“ „Já vím, ale nenechám t m zplozenc m chaosu znesv tit tohle místo. A Shallyin amulet by se hodil.“ Oba myslivci a p l ík Dorgo se vypravili k v tší z ícenin odkud byl dobrý výhled na kopec s pobo enou svatyní, oba Dorgovi brat i se rozhodli vyšplhat na nevelkou budku na druhé stran . Prost ední p l ík Fanko vylezl snadno, ale Gondo, který se dosud v žádné bitce neocitl, byl natolik rozrušen, že se nedokázal nahoru vyšplhat ani po n kolika pokusech. Kapitán Hans-Ulrich, Willi a seržant Walter spolu s chlapíkem jménem Urs Dickerhof, který držel v ruce p edm t p ipomínající krátkou pušku se širokou hlavní, takzvaný trombón, dob hli ke z ícené svatyni t sn p ed zplozenci chaosu. „Je jich jen šest,“ spo etl nep átele Walter. „Jenže je s nimi minotaur,“ opá il nevesele kapitán. Ohromného tvora si povšimli i ostatní averlandští vále níci a spustili salvu šíp . Karl dokázal prorazit tlustou k ži tvora jako první.
Mezitím se tve ice muž vyšplhala na z íceniny chrámu a p ipravili se elit útoku bestií. Jedna bestie s holí ov šenou lebkami si stoupla p ímo pod ze , na které stáli, a za ala cosi nez etelným hlasem mumlat. „To zví e volá své ne isté bohy,“ zašeptal Hans-Ulrich zd šen . „To je jeden z jejich šaman , Shallyo, ochra nás.“ Zatím šípy Dorga a Fanka Vomá kových ukon ily život nejv tší bestie. Byla-li to smrt nejsiln jšího vále níka, co šamana vyrušilo, nebo doopravdy pomohla Shallyina moc nikdo nev d l, ale netvor za al najednou podivn bublat a nadávat a mrazení v zádech, které prozrazovalo p ítomnost magie chaosu, zmizelo. Urs Dickerhof namí il do bestiího houfu trombon a stisk spouš , proud sekaného olova zasáhl netvory naplno a poslal jejich velitele k zemi. Šípy obou bratr pokra ovaly v páchání spoušt . Z davu bestií vyb hl tvor vypadající jako k íženec bestie a kon . M l t lo kon ale místo krku mu na krku vyr stal trup bestie. Tvor se neustále nehezky chechtal a naléval do sebe n co z objemného m chu, který m l p ehozený p es h bet. Až k averlan an m dolehla v n silné ko alky. Tvor nab hl na ubohého Gonda a srazil ho k zemi. Potom však bestiím došla síla a zdolány p ívalem šíp prchly zp t do hlubin lesa. „Shallyia budiž pochválena“ prohlásil kapitán a zvedl ze zem amulet se znakem bohyn . „Tohle nem že být nic jiného než ten ztracený Guiser v p ív šek.“ „Je to úsp ch, ale te si ješt najít trvalejší bydlení,“ opá il Urs, „Vlhne mi prach.“
Tábor na kopci Po špatné cest rachotil v z. Muž na kozlíku bedliv sledoval cestu. Byl to náš známý Hermann, který kone n rovn ž dorazil do Ostlandu. Zpozoroval postavu na kraji cesty, která na n j divoce mávala a zastavil kon . „Ahoj, Konipásku,“ optal se. „Jak dlouho tu ekáš.“ „Já asi dv hodiny. Za hodinu m m l vyst ídat Gondo.“ „Tak to mám št stí, že jsem potkal zrovna tebe. Rád t vidím.“ „Tábor máme tady nedaleko, ale vozem se to musí objet. A není to nic moc, kapitán Hufeisen chce najít nové místo.“ „Má n jakou p edstavu kde?“ „Nevím, ale myslím, že pan Schiess n co našel. V era se s kapitánem a seržantem dlouho radili.“ „Tak to je nesmíme nechat ekat. Nasko si ke mn a ukazuj mi cestu.“ Hermann a hlavn jeho náklad byl p ivítán bou livým jásotem. Navíc p inesl zprávu, že n kolik dalších bývalých voják hodlá rovn ž p ijet hledat poklady kapitána Hufeisena. „Jakmile se rozk ikne,“ dodával Hermann. „že jsi podle svých map našel ztracený Guiser v Shallyin amulet, požene se jich sem, že je nebudeme sta it odmítat.“ „Každopádn , když už jsi tady, m žeme se p est hovat. N kam, kde bude mí mokro a mén komár . Bruno našel opušt nou hlídkovou stanici tady nedaleko, je tam studna a budovy se budou dát opravit.“ „T eba je opušt ná z dobrého d vodu!“ opá il Urs Dickerhof. „Chceš z stat tady?“ optal se na rovinu Walter. „No, to ne.“ „Tak poslouchej kapitána!“ Bylo dohodnuto, že na vybrané místo vyrazí hned, co dokážou naložit provizorní tábo išt na Hermann v v z. Stany byly složeny, v z naložen a všech deset averlandských voják zamí ilo pod vedením Brunovým k z ícené hlídkové stanici.
Stanice se skládala z trosek jakési hlídkové v že na kopci a n kolika menších budov pod ní. Na první pohled bylo jasné, že poloha pro tábor byla zvolena ideáln . Jakmile však výprava došla mezi první budovy, uslyšeli zpoza v že zp v sboru ženských hlas . Bruno a Karl zaujali vyvýšenou pozici a snažili se zahlédnou blížící se osoby. Dorgo zkušen zaujal místo odkud mohl p ípadn st ílet z jiného úhlu. A kapitán Hans-Ulrich se zbytkem týmu sp chal k troskám hlídkové v že. Záhy spat ili, kdo se to k nim blíží. Mezi stromy se objevily bílomodré róby Sester Sigmarových, fanatického ádu bojových jeptišek, p vodem z Mordheimu zni eného kometou, které se po zni ení m sta rozší ily po celé íši. P esto, že se považovaly za sou ást Sigmarovy církve, v tšina kn ží na n shlížela jako na kací ky, což však jeptišky v jejich innosti nezastavilo. Rozhodn veškeré zprávy, které o sesterstvu averlan ané m li, hovo ily jednozna n , že sestry p esv d iv a vytrvale bojují proti Chaosu ze zápalem v tším než mnohý lovec arod jnic. Hans-Ulrich tedy p edpokládal, že bude možné se se sestrami snadno dohodnout. „Ctihodná matko,“ zavolal na jejich p edstavenou. „Tuto stanici jsme se rozhodli obnovit my, už jsme sem dopravili materiál, proto, prosím, odeberte se na jiné místo, konat svou bohulibou innost, rádi vám pozd ji pom žeme vybudovat váš chrám.“ „To není nikterak možno,“ prohlásila nejstarší jeptiška. „Již jsme zabrali tyto z íceniny ve jménu Sigmarov a zde vybudujeme náš chrám k jeho v tší sláv . Kdo nám se protiví, jako by se bohu protivil. Jako takový jest kací em a jako kací bude Sigmarovou mocí naším prost ednictvím ztrestán.“ „Slyšeli jste slova Sigmarova. Alejujá!“ zap ly sborem ostatní sestry. Hans-Ulrich koutkem oka zahlédl, že trojice st elc je p ipravena ve vhodných pozicích, mezi ruinami pod vrškem se skrývá Urs s trombónem a i ostatní jeho druhové mají zbran pohotov . Proto se rozhodl odporovat fanatickým jeptiškám a odhodlan prohlásil. „Toto je strážní stanice chránící zdejší obyvatelstvo proti zplozenc m Chaosu. Jako taková je vojenským objektem a práv my na ni máme právo a m žeme ji využít k jejímu pravému ú elu.“ „Odporujete v li Sigmarov a Sigmar vás ztrestá!“ prohlásila matka p edstavená. „Tím napomáháte chaosu a sami jste jeho stvo eními. Budete zni eni.“ N kolik jeptišek se na pokyn své v dkyn vrhlo kup edu a Hermann, Willi a seržant Walter se jim postavili do cesty. Hans-Ulrich, Fanko a Gondo se zatím vrhli ke zdi bývalé v že a vyšplhali nahoru. Matka p edstavená pronesla mocným hlasem: „Sigmare, ohn m svého hn vu sežehni duši t chto bezbožník !“ Hans-Ulrich zaslechl, jak se jeptiška modlí a pro sebe se dle svého zvyku pomodlil tak, jak to vždy d lával ješt dole na jihu v pr smyku erného ohn . „Sigmare, st j p i mn a ochra m v této t žké chvíli.“ Ihned si uv domil, že žádat pomoc Sigmara proti jeho vyznava kám je možná zpozdilé, nicmén p inejmenším Sigmar matku p edstavenou nevyslyšel. Podruhé se již matka k modlitb nedostala nebo ji úto ící Hermann srazil k zemi. Sestry však v rychlém sledu zdolaly Waltera i Hermanna a najednou tam stanul proti šesti jeptiškám mladý Willi sám. Na pomoc p isko il Urs Dickerhof a do hlou ku sester vypálil z trombónu. Úlomky kovu zasvišt ly kolem Williho, minuly ho, ale t i ze sester srazily zemi. Bohužel další útok sester ukon il boj i pro Williho. Ostatní zasypávali jeptišky hromadami šíp a když ješt jedna padla, daly se hromadn na út k. Averlan ané se seb hli kolem svých zran ných a zjistili, že krom n kolika pohmožd nin se nikomu nic nestalo. Radost jim ud lalo, když se dozv d li, že i jeptišky neutrp ly v boji žádnou ztrátu. P ece jen proti ženám nebyl nebojovali rádi. P i prohledávání trosek v že objevil Karl Bätig mistrovsky tvarovaný luk. Okamžit jej zabavil. Sv j luk pak daroval nov p íchozímu Johannu Bergerovi, který p icestoval z Averlandu zlákán Hermannovým vypráv ním, ale vlastní zbra musel prodat, aby uhradil náklady na cestu.
Lepší než elfové „Což o to, reiklandští jsou dob í st elci,“ souhlasil Johann Berger s tvrzením, které p ed chvílí vy kl myslivec Bruno. Jedenáct muž sed lo kolem ohn ho ícího na prostranství p ed nov opravenými budovami hlídkové stanice. Benjamínek výpravy Willi pe liv p ikládal d íví z p ipravení hromady a trojice sporých postav kmitala kolem t í králík , kte í se otá eli na rožni. „To sice jsou,“ opá il Hermann, „ale onehdy jsem vid l st ílet chlapy ze Stirlandské í ní hlídky a ti se jim naprosto vyrovnají.“ „Vyrovnají nebo ne,“ prohlásil od pe ínky p l ík Dorgo, „nem žete pop ít, že mezi našimi lidmi je st eleckých talent více než u vás velikán .“ „Pokud se vám do luku nezamotá b icho,“ zasmál se seržant. „No, nic ve zlém, st ílet jsem vás vid l a uznávám, že to by svedl jen málokterý lov k.“ „To jo,“ potvrdil Bruno. Vytáhlý šedovousý chlapík sed l u ohn a opékal si na klacku proužek slaniny. „Ovšem jiná rasa pot ebuje jiná m ítka. To pak nezbývá než prohlásit, že nejlíp st ílejí elfové.“ „O tom není sporu,“ potvrdil Karl Bätig, „nicmén mezi jednotkami íšského vojska stejn kralují reiklan ané. Stirských strážných je jen pár a kde je um ní stejné, rozhodují po ty. Koneckonc nezapomínejte na nás, Averlandské myslivce.“ „Když už mluvíte o elfech,“ vstoupil do hovoru kapitán, „tuhle Fanko v era na pr zkumu našel stopy elfích bot. Nedokázal spo ítat, kolik elf tam bylo, ale každopádn se zdá, že tu n kde obchází elfí banda.“ „Elfové jsou nebezpe ní?“ optal se Konipásek. „N kte í íkají, že ano, jiní, že jen, když je n ím rozzlobíš,“ odpov d l Hermann. „A jiní zase tvrdí, že jsou r zné druhy elf , nebo r zné strany od krutých vrah a otroká až po elfy, kte í se s tebou mohou i spojit a své slovo dodrží estn ji než mnozí lidé.“ „Ve skute nosti bude pravda n kde mezi,“ zauvažoval Johann Berger, „jako v každým národ se i mezi elfy najdou mizerové i správní chlapíci.“ „Podle mých zkušeností nejsou elfové jako jiné národy,“ odporoval kapitán Hufeisen. „S n kterými se dá jednat, jiní t beze slova umu í, ale neporozumíš po ádn žádnému.“ Hovor se pak sto il k jiným témat m a jen málokdo myslel na elfí oddíl ve chvíli, kdy ráno vyrazili na výpravu. Nicmén Fanko Vomá ka op t nalezl podez elé stopy a všichni, kdo se ve stopování vyznali se shodli, že tudy elfové prošli vysloven nedávno. „Támhle jsou,“ zavolal najednou Gondebras e ený Gondo, nejmladší z p l ík . Všichni se obrátili sm rem, kam ukazoval a ti nejrychlejší opravdu zahlédli mihnout se lesem n kolik postav. „Opatrn se p iblížíme, a si je nap ed prohlédneme,“ rozhodl kapitán Hufeisen. „Pak se s nimi pokusíme dohodnout. St elci to vezmou zleva kolem támhlet ch k ovin a my ostatní p es tamten z ícený domek.“ Ovšem pokoušet se k elf m p iplížit bylo pon kud zpozdilé. Elfi bystré smysly blížící se lidi okamžit zaregistrovaly. tve ice bojovník nablízko dob hla do domku a kapitán s p ekvapením zjistil, že ve st n , kterou z p vodního místa nevid l, zeje otvor po n kdejších dve ích. Ba co h e, že on stojí tak nešikovn , že jej skrze tento otvor nejmén p t elf pohodln vidí. Okamžit kolem n j zabubnoval déš elfích šíp , nicmén elfové byli natolik p ekvapení, že se ani oni trefit nedokázali. V té chvíli z stávali st elci ukrytí v lesíku a elfové na n vyst elit nemohli. Povšimli si však Urse Dickerhofa s jeho zbraní a považovali jej za jediné nebezpe í, které jim hrozí. Rozestavili se na volném prostranství p ed lesíkem tak, aby jich žádným zp sobem nemohl zasáhnout více než dva. Dickerhof nezaváhal, vybral si místo, vb hl na n a vypálil z trombónu p ipravené sekané olovo. Dva elfové padli. Okamžit se na kraji lesa objevil celý zbytek st eleckého týmu a
z elf jich na nohách zbylo jen n kolik. Všichni se ihned vrhli na nebohého Urse a ostatní bojovníky nechali být. Urs p esile sice neodolal, ale ostatní si stihli znovu nabít luky a vyst elit podruhé. To sta ilo, aby se elfové dali na út k. Averlan ané se seb hli kolem ran ného Urse Dickerhofa, nicmén jeho zran ní nebylo vážné. „Myslel jsem, že jsme cht li vyjednávat?“ podivil se Willi. „Oni vypálili první,“ vysv tlil mu Hermann, „a tím dohodu znemožnili.“ „Stejn by se s nimi nejspíš dohodnout nedalo,“ zamru el Walter, „kdo m že rozum t, co se jim honí mezi t ma špi atýma ušima. Nedá se jim v it.“ „Stejn jsme zvít zili. Aspo si uv domí, že tento kraj hlídají naše luky,“ dodal Bruno Schiess. „To je vždycky e í o elfích šípech, ale myslím, že jsme je slušn p est íleli. Zdá se, že na st elbu jsme byli lepší než elfové.“ „A co je tohle vlastn za místo?“ zajímal se Johann Berger a rozhlížel se po z ícených budovách. „Ty domy vypadají zni ené celkem nedávno.“ Pak zaslechli vytí psa. Opatrn se vydali tím sm rem a nalezli mrtvého muže s šípem v zádech, u kterého sed l velký pes. „Ten asi lépe než elfové nest ílel,“ poznamenal pochmurn Bruno a pokusil se sebrat muž v luk. Pes výhr žn zavr el. „Po kej, se psy musíš opatrn ,“ zastavil ho Hans-Ulrich a donutil Dorga, a mu vydá kus pe en , kterou m l p l ík v batohu. Maso hodil psovi a pak se k n mu pomalu p ibližoval a nespoušt l z n j o i. Pes maso p ijal a za chvíli se nechal od Hanse-Ulricha i pohladit. „No, vidíš, hodnej pejsek, oškliví elfové ti zabili pání ka, vi , tak poj s námi, pejsku, p jdeš, že ano, budu ti íkat Rvá “ chlácholil psa a zatím mu protáhl obojkem provaz. Pes se nechal ochotn odvést. Pak prohledali mrtvého v ned ji, že zjistí, kdo to byl. Nenašli však nic, co by muže blíže ur ilo. Usoudili tedy, že se nejspíš jedná o jednoho ze samotá ských hrani á st ežících toto území, který se p ipletl neš astn do cesty elfí band . Také to vysv tlovalo, pro elfové hned st íleli a nepokoušeli se o dohodu. Z ejm si mysleli, že Averlan ané pat í k mužovým druh m a jdou jej pomstít. Jednotka se stáhla zpátky ke stanici a všichni se znovu pustili do její opravy. Zbývalo dostav t v ž a palisádu a stanice bude schopná op t plnit svou strážní roli. Pak ji hodlal kapitán Hufeisen oficiáln p edat posádce nejbližšího m sta, ímž celkem správn p edpokládal, že si jeho tým zajistí vd nost i podporu místních ú ad . Druhého dne dorazily z Averlandu další posily, byli to dva vysloužilí lenové horské stráže Gotthard Berg a Adelmar Hügel.
Kolá e nejsou na prodej Pravidelný rytmus kladiv a seker se ozýval od rozestavené v že na vyvýšenin nad táborem. Trosky p vodní pozorovatelny byly dílem zbourány a dílem zapracovány do nové stavby a roubené zdi v že za aly pomalu stoupat k místu druhého poschodí. Tam kapitán plánoval vybudovat zast ešený ochoz a na samém vrcholu místo pro signální svítilnu. Jak stavba pokra ovala, zárove se pomalu odles ovalo okolí stanice, aby ji nebylo možné p epadnout pod krytem strom a zárove stromy poskytovaly materiál na stavbu. Blížilo se poledne, když se ozval rachot p ijížd jícího vozu a záhy se v tábo e objevil ko ár tažený poníky a z n j vystoupil bohat oble ený p l ík. Všichni s velikou rychlostí zanechali práce a shromáždili se kolem p l íka. Ten se rozhlédl kolem s neomylnou jistotou ukázal na Johanna Bergera. „Vy jste jist velitel, to se hned pozná! Mám pro vás takovou obchodní nabídku.“ „Velitel je tady,“ pošeptal p l íkovi Dorgo. „Aha, no to je jedno, tak teda vy. Mám obchodní nabídku.“ „A o co se jedná?“ zeptal se kapitán Hufeisen.
„Jsem Brambagor Pe erád,“ prohlásil p l ík s takovým d razem, jako by p edpokládal, že všichni musí p i zvuku toho jména padnout nejmén na kolena. Nikdo se však k padání nem l, ba co víc, to jméno z ejm nikomu nic ne íkalo. P l ík mávl pohrdliv rukou a pokra oval. „Jsem majitelem desítky mlýn , šesti pekáren a n kolika dalších mén d ležitých podnik . Nyní mám jistý obchodní problém a myslím, že byste mi mohli pomoci ho vy ešit.“ „Tím chcete íct, že jsme nájemní zabijáci, nebo co?“ „Ale pánové, informoval jsem se na vás a vím, že vaše finan ní situace vás p im je moji nabídku p ijmout. Pozemky v Averlandu jsou dneska tolik drahé.“ „Zdá se, že toho víte dost,“ p ipustil kapitán. „Jako k Averlan an m k vám mám d v ru, kterou jsem hotov vyjád it finan n . Ale nyní k mým požadavk m. Klanimír Podhorák, jeden z malých peka jisté sm šn ned ležité vesni ky sestavil speciální recept na nadívané kolá e. Tyto kolá e jsou natolik chu ov vyvážené, že se rázem velice dob e prodávají. Okamžit jsem jej kontaktoval a nabídl mu finan ní vyrovnání, za ten recept, nicmén on si dovolil odmítnout.“ „To je tedy drzost,“ poznamenal seržant Krampe. „Pak si navíc dovolil íct, že na ten recept nikdy nep ijdu, zapochyboval o mých peka ských schopnostech a o schopnostech mých zam stnanc a navíc prohlásil, že si prodejem kolá k vyd lá tolik, že za chvíli bude moci skoupit celý m j podnik prý i se mnou.“ „To bych rád v d l, co by s ním d lal,“ poznamenal kdosi vzadu. P l ík p ešel narážku bez povšimnutí a pokra oval. „Taková drzost si žádá za vyu enou. Peka Podhorák bude projížd t tímto krajem dnes odpoledne. Hodlá prý kolá ky prodávat i do Ostlandu. P ijede s vozem plným kolá a tady by m la nastat naše chvíle. Vy ítíte se na n j, seberete kolá ky a Podhoráka a to všechno odevzdáte m . Já z n j ten recept už dostanu. A za každý kolá ek vám zaplatím. Pokud by ten mizera p ece jen nepovolil, t eba se nám kone n poda í p ijít, jak to vlastn d lá.“ Kapitán Hufeisen nakonec souhlasil, že p l íkovu práci p ijmou. Brambagor Pe erád je hned za al pohán t, aby si co nejrychleji pospíšili a tak Averlandští sebrali zbran a vyrazili za p l íkem.Opatrn se plížili podél cesty a najednou zahlédli na cest stát v z tažený dv ma ko mi. Vozu však chyb lo jedno kolo a kolem vozu se hemžilo asi šest p l ík a pokoušeli se kolo nasadit. „To se nám zrovna hodí,“ prohlásil Pe erád. „Tak, rychle na n j a dostane za vyu enou.“ Jenže p l íci blížící se lidi okamžit zahlédli, postavili se za v z a namí ili na n luky, v krytu za hradbou luk se vyno il p l ík v kucha ské epici a zavolal. „To jsem si mohl myslet, Buchtoslave Hromádko, že si na m najmeš lupi e. Tak si poj te pro šípy, m j recept tak snadno nedostanete!“ „Cože?“ divil se Brambagor Pe erád. „On si m plete s tím mizerou Hromádkou. To m že znamenat jediné, další z mých konkurent , chlap, který se neštítí žádné levoty, chce získat recept, který ve skute nosti pat í m . Musíme jednat rychle.“ St elci se vyšplhali po skalách na okrají mýtiny a lenové stráže se zatím chystali k p ímém útoku. Podle dohody dal signál k útoku Urs Dickerhof, který vypálil po p l ících z trombónu. ást jich padla k zemi a zbytek strážc trefily šípy tak, že se nikdo nezmohl k odvetnému výst elu. S Rvá em v ele vyrazili do boje specialisté na boj nablízko. Nicmén z prot jšího lesa se v té chvíli vyno ila skupina muž v podivném brn ní doprovázená ogrem a trpaslíkem. „To jsou uprchlíci z arény, o t ch jsem slyšel,“ prohlásil kapitán Hufeisen. „Ale netušil jsem, že se pohybují tady.“ „To je sem p ivedl ur it ten špína Hromádka,“ prohlásil Pe erád. „Doufám, že se s nimi vypo ádáte!“
Okolo vozíku vypukla mela. Ogra nejprve trefily dva šípy a pak se pustil do rabování vozu. Stejn tak i další osoby z obou stran. Ogr s kolá em v ruce napadl Hermanna, který zápasil s posledním p l íkem. P l ík zru n uhýbal a zkušený vále ník ho nebyl schopen zasáhnout. Hermannovi dob hl na pomoc Adelmar Hügel, p l ík stále odolával, ale ogra ješt s pomocí Williho nakonec zdolali. Do bitky dob hl i Johann Berger, který necht l do davu st ílet a radši se rozhodl pomoci p ímo v chumlu. Když boj opustilo po t ech bojovnících každé strany, rozhodli se západníci, že je p esila p íliš velká a náhle utekli. Averlandští byli s vít zstvím spokojeni, kolá ky i ran ného Klanimíra Podhoráka p edali Brambagoru Pe erádovi. Z lesa, kde zmizeli zápasníci k nim zatím tiše doléhalo láte ení Buchtoslava Hromádky. Pe erád a Podhorák se kupodivu dohodli, protože zjistili, že a koliv se navzájem nemají rádi, Buchtoslav Hromádka jim ob ma ležel v krku mnohem více. Oba p l íci spolu s p l ickými strážemi, kte í se mezitím rovn ž zmáto ili, i s pomocí Averlan an opravili Podhorák v v z a spole n odjeli do nejbližšího m sta. Brambagor Pe erád p edtím vyplatil Hansi-Ulrichovi slíbenou odm nu. Averlandští se vrátili k rozestav né stanici a pustili se znova do práce. O den pozd ji p išel do stanice další vysloužilec horské stráže, Jörgen Stein a p ipojil se k týmu. O dva dny pozd ji se ve vchodu objevil p l ík s lukem. „Co chceš?“ zeptal se ho Johann Berger, který práv držel hlídku. „Jsem Viktorín Vidli ka a hledám práci,“ odpov d l p l ík. „O vás vím, protože jsem byl ve službách pana Podhoráka, když jste nás p epadli. Mluvil jsem tehdy s bratry Vomá kovými a ti íkali, že m vezmete.“ „To m li pravdu,“ souhlasil Berger, „ale promluvím ješt s kapitánem.“ Hans-Ulrich dle o ekávání souhlasil a Viktorín se stal lenem týmu.
Vojsko z Tiley Johann Berger hrál karty s Ursem Dickerhofem, oba st elci se na sebe samým soust ed ním mra ili a karty pleskaly o stolek v tichu nep erušovaném ani e mi kibic . Šlo o sázku a Ursovi Dickerhofovi št stí p íliš nep álo. Nakonec musel hru vzdát a s nechutí p edal Johannu Bergerovi sv j trombón. „Tady to máš, ale p íšt si zahrajeme znova.“ „Tak se nezlob, Ursíku. Do p íští bitvy prost ponesu tv j kanón já a pak se uvidí. A navíc v tom nevidím žádnou výhodu. Kdo má n co takového v ruce tak se jednak stává cílem a za druhé nem že sledovat cvrkot p kn ze st elecké pozice, ale musí dol do samotné mely.“ Urs Dickerhoff jen mávnul rukou a nespokojen opustil budovu. Další den v poledne dorazil Bruno Schiess s dívkou v plášti a oble ení z k že do kterého se jí jen obtížn vešly nápadn bujné vnady. „Koho jsi nám to p ived, Bruno?“ optal se jako první Karl Bätig, ale otázka se zra ila v o ích všem. Místo myslivce však odpov d la sama dívka. „Jmenuju se Nad žda Ivánovna Medved va, ja stopá a pruzk mnik a hledáju rabótu. Izvinít , ale ja ješ o neum ju vašej e ej úpln gavori .“ „Já jsem kapitán tohoto oddílu,“ vystoupil do pop edí Hans-Ulrich. „Stopa e máme sice vlastní, ale jeden navíc se vždycky hodí. Johann Berger!“ „Zde!“ „Johann ti ukáže místo, kde budeš ubytovaná. A aby ses nedivila, já tykám všem a mezi sebou si tu tykáme všichni.“ S p íchodem Nad ždy ucítil kapitán Hufeisen, že je pot eba povýšit ješt jednoho z muž alespo na desátníka a volba padla na Johanna Bergera. Za úkol dostal starost o nájemné vojáky, což zatím p edstavovalo Viktorína a Nad ždu, ale Hans-Ulrich po ítal, že s tím to neskon í.
Stavba v že se pomalu chýlila ke konci a obnovení hlídkové stanice se rozk iklo po okolí. Z nedalekých vesnic p icházeli lidé s žádostí o práci a zdálo se, že nepotrvá dlouho a v okolí stanice vyroste osada. Pokud by lidé byli ochotni uposlechnout jeho rad a stav t jen v ur eném míst , aby neoslabili obranu stanice, nem l Hans-Ulrich nic proti tomu. V té dob p inesl Karl Bätig zprávu, že n kolik kilometr od stanice je utábo eno n kolik oddíl nájemných voják z Tiley. Tileánští kušiníci a pikený i byli vždy žádaným artiklem po Impériu a tito zde se z ejm shromaž ovali, aby se posléze nechali najmout od ostlandského kurfi ta nebo od n koho jiného z bohatých imperiálních šlechtic . Mít takový tábor v sousedství p ipadalo kapitánu Hufeisenovi výhodné a rozhodl se navázat s tileány spolupráci. Averlandský oddíl se neprodlen vypravil sm rem k Tileánskému táboru. Netrvalo dlouho a ocitli se táboru na dohled. Už se chystali zabo it k brán hlídané dv ma kušiníky, když zahlédli v nedalekém lesa pohyb jakéhosi oddílu. Okamžit se p ipravili do bojové pozice. St elci vesm s vylezli na vyvýšené místo a bojovníci zaujali pozici p ed polohou st elc . Gondo Vomá ka s Ursem Dickerhofem nestihli vylézt a tak se postavili do pozice vpravo od p ších bojovník . Z lesa vyb hl chlapík s trombónem a vyst elil p ímo do nejhust ího Averlandského houfu, všude se vyno ili lu išníci a mezi týmem na blízko zabubnovaly šípy, které si vyžádaly první ob ti. „To je ostlandské vojsko,“ zak i el kapitán Hufeisen, ale tato informace byla již nepodstatná, te se jednalo o nep ítele. Johann Berger vyb hl a vypálil trombón po Ostlan anech. St elecký tým vypálil po nep átelích šípy, zatímco lenové horské stráže se pracn dávali dohromady po prvotním útoku nep ítele. A k dovršení všeho se mezi soupe i objevil ogr. Nad žda zaklekla, natáhla luk a vyst elila proti ogrovi, nicmén minula. Hans-Ulrich vypálil z obou pistolí, ale zastavit útok nestihl. Averlan ané se semkli kolem svého kapitána, ten si ješt stihl povšimnout, jak špinaví jeho soupe i jsou, ale než se dokázal dostat k útoku, padl seržant Walter a na kapitána Hufeisena se vrhli t i ostlandští bojovníci. Willi zatím state n , ale marn elil ogrovi. Jediný, komu št stí opravdu p álo byl Johann Berger, který p estože byl napaden jedním st elcem a jednou dívkou oble enou podobn jako Nad žda, state n p esile odolával. Na pomoc vyrazili i Gondo a Urs , Ursovi se poda ilo dostat se na kobylku osob s odznaky Taalova kn žského ú adu, ale to kapitánovi nepomohlo a útoku nep átel podlehl, Shallyin amulet na jeho hrudi zá il mocí bohyn . Bruno Schiess byl nucen ujmout se velení a rozhodl, že ješt chvíli dokážou nep átel m odolávat. Ostlandští takový odpor ne ekali a obrátili se na út k. Averlande i se nejprve v novali vlastním ran ným, když ale zjistili, že všichni jejich vále níci p ežili, vydali se Bruno a Johann k brán Tileánského tábora. Hermann s Nad ždou zatím ovazovali vážn poran nou kapitánovu nohu a posekanou hlavu seržanta Krampeho. Velitel tábora je ochotn p ijal a okamžit jim p edložil podmínky za jakých by byl ochoten uvažovat o jistém spojenectví. Johann rychle p epo etl peníze a dohodu okamžit uzav el. Tileánský tábor m l Averlandu poskytnout jednoho kušiníka na dopln ní obrany stanice a navíc za jistý obnos byli ochotni cvi it vybrané Averlan any v boji s kuší. Když sd lili dohodu kapitánovi, byl Hans-Ulrich spokojen. Averlandská skupina se vydala dom a spolu s nimi slíbený Tileánský kušiník. Podle sd lení velitele tábora se jmenoval Giacomo di Estrenzo a byl synem nižšího tileánského šlechtice. A to bylo jakkoliv, kuši držel v rukách zkušen a vypadal, že s ní umí zacházet a to bylo hlavní.
Lovit vlky je vážná práce Hans-Ulrich Hufeisen ležel na pry n v jedné z budov strážní stanice na Ostlandské hranici a naslouchal ukání kladiv, které se ozývalo zvenku. V d l, že jeho muži pomalu dokon ují st echu strážní v že a p itloukají na místo šindele, které dva dny p edtím štípali. Zran ná noha
ho ješt dost bolela, ale v domí, že je práce na stanici pomalu hotová, ho napl ovalo dostate ným uspokojením. Zbývá ješt palisáda s ochozem kolem stanice, ale tu už za ali budovat muži z vísky, která pod stanicí vyrostla. Zvuk kopyt se nedal splést s ni ím jiným. Hans-Ulrich se natáhl pro berlu, kterou m l op enou o pry nu a pomalu se belhal z budovy. U brány stanice stál jezdec na koni v barvách hrab te Falzenhocha a mluvil s Brunem Schiessem, který kapitána v dob jeho zran ní zastupoval, když uvid li belhajícího se Hanse-Ulricha, odml eli se a po kali, až k nim dojde. Jezdec pak zopakoval sv j vzkaz: „V okolí ov ích farem u Falzendorfu, které pat í našemu hrab ti, se rozmohli vlci a zp sobují velké škody na ov ích stádech. Proto by si rád najal vašich služeb. Pokud dáte t m potvorám za vyu enou, zaplatí vám za každý vl í ocas deset zlatek.“ „Poradím se se svými muži, jsem v sou asnosti pon kud indisponován,“ odpov d l kapitán a posel souhlasil, sesedl z kon a p ijal džbán piva, který mu hbit p inesl Willi. Hans-Ulrich zatím svolal poradu mužstva. Hlasování dopadlo jednozna n . Všichni považovali lov na vlky za dobrou zábavu a nabízené peníze za snadný výd lek. Bruno Schiess sd lil rozhodnutí ekajícímu poslovi, ten se mírn poklonil, vyšvihl se na kon a jen dodal, že vl í ocasy mají dodat p edákovi Falzendorfu, který jim peníze vyplatí. Patnáct muž , jedna žena a pes se ráno rozlou ili se zran ným kapitánem Hufeisenem a vyrazili do les v okolí Falzendorfu. Na místo dorazili až pozd odpoledne, stopa i nalezli na okraji pastviny vl í stopy a podle nich bez potíží dorazili na místo, kde se nacházelo vl í doup . Nad žda se p iplížila na dohled k doup ti a zvedla t i prsty na znamení, že vidí t i vlky. Bruno a Karl si rozd lili st elce a Walter si vzal na starost bojovníky nablízko, nicmén vlci se najednou rozb hli p ímo od Averlan an . „Prchají,“ zasmál se Willi. „Ml ,“ sykl Walter, který byl o krok vep edu a vid l více, z lesa se vyno il bestií kentaur a vlci po n m sko ili, jenže kentaur jejich útok m hladce odolal a snadno všechny t i zmohl. Bestie si už Averlandských všimly a opatrn vyrazily k nim. „Nesmíme je nechat vystopovat náš tábor,“ rozhodl Bruno, „necháme je ochutnat naše šípy.“ Bruno s Nad ždou a dv mi p l íky postupovali opatrn lesem, Karlova skupina zaujala pozici okolo hromady balvan na návrší, kde bylo vl í doup a Walter s Willim a vojáky horské stráže obcházel návrší zleva. Karl Bätig dob e v d l, že bestie jsou zcela st elecky neschopné a tak vylezl na vrcholek štíhlého balvanu a ost ížím zrakem sledoval, kde se co šustn . V té chvíli se z lesa vyno ila kentau í bestie a vyzývav se postavila p ed Averlandské bojovníky. Na kraji lesa bylo tušit další bestie, zejména ohromného minotaura. Najednou se ze vzdálen jšího cípu lesa vyno il sk et s lukem a vyst elil p esn mí enou st elu po Karlu Bätigovi. St ela dolet la a Karl se podivným zp sobem rozplácl na vrcholku balvanu. Averlandští zatajili dech a bestie jásaly. Ale nebylo nad ím váhat, Johann Berger vyst elil z trombónu tak, aby trefil co nejvíce bestií a pokud možno i sk eta, nikoho nep ekvapilo, že sk et byl jediný, komu sekané olovo ublížilo. Ostatní vyst elili šípy, ale tvrdé k ži bestií nic neublížilo, vtom se k p ekvapení všech zvedl na kamenném sloupu do pokleku Karl Bätig a rychle za sebou vyslal dva šípy, oba nalezly sv j cíl v minotaurovi. Willi, Hermann, Jörgen a Gotthard napadli kentau í bestii, nejprve se zdálo, že je to marná snaha, ale nakonec Hermann v me nalezl cíl a kentaur se svalil k zemi. O kousek vedle Rvá napadl jednoho z bestiích velitel , neúsp šn . Bestie se vrhly na Averlan any poran ný Minotaur napadl Giacomma di Estrenza a dva hobity, nebohý tileán schytal v tšinu ran a šel k zemi. Minotaura napadl Walter a silnými údery p íšeru vy adil z boje. Skupina osob kolem padlého kentaura byla napadena ze všech
stran a marn se bránili. Karl Bätig necht l st ílet do davu a tak radši vyst elil po sk etovi, který se za al zvedal. Sk et se odplazil do houští a už nevylezl. Jörgen Stein se marn pokusil ukon it kentaur v život. Bestie se zvedla a zatloukla nebohého strážce do zem . Musíme vydržet, volal Bruno a vypoušt l jeden šíp za druhým, bohužel marn . V dce bestií se objevil na scén a snadno se vypo ádal s Adelmarem Hügelem, kentaur se zatím vrhnul po zbytku Averlandu a za al je systematicky pobíjet. Walter Krampe sko il po v dci bestií a dostal ho k zemi, jenže na nohách už stál jen on, Karl a Bruno, který p ed b snícím kentaurem uprchl do hloubi lesa. Ani pád v dce tlupy bestie nezlomil a tak Bruno za al volat k ústupu, bestie však m ly natolik podlomenou morálku po pádu svého velitele, že se po chvíli vít zného vytí stáhly. Bruno, Karl a Walter se opatrn p iplížili k padlým t l m svých druh , našt stí zjistili, že v tšina z nich stále ješt dýchá. Willi m l sice vyražené oko a ot esené sebev domí, ale dal se rychle dohromady. lenové horské stráže rovn ž prokázali svou nezdolnost a všichni ty i se dokázali záhy zvednou na nohy. Z lesa vykulhala Nad žda a zpod balvanu se vyplížil tileán Giacomo. Bohužel oba st elci, Urs Dickerhoff i Johann Berger boj zaplatili životem, navíc trombón byl zni ený k nepot eb . Nejt žší da si boj vyžádal mezi p l íky, Viktorín Vidli ka sice p ežil, ale z brat í Vomá kových se na nohy postavil pouze nejstarší Dorinard. Fanko i Gondo byli mrtvi. Averlandská výprava se na stanici vrátila dosti nevesele. Kapitán Hans-Ulrich se zachmu enou tvá í vyslechl Brunovo hlášení, nicmén musel uznat, že se myslivec rozhodoval správn . „No, hlavn , že jste se aspo n kdo vrátil,“ ekl nakonec, „jsme vojáci a padnout v boji proti stvo ením chaosu není hanbou.“ Pak p ipadla Averlandským smutná povinnost a poh bili padlé druhy na h bit vku založeném pod velikým dubem na kraji vísky. Nejsmutn jší byl Dorgo Vomá ka, který p išel o dva své bratry v jediném dni. Nicmén již po dalších dvou dnech se vypravil za Hansem-Ulrichem s novým dotazem, jestli by nep ijal do oddílu jeho dalšího sourozence. Hans-Ulrich se Dorgovi podivil, že hodlá riskovat dalšího lena rodiny, ale p l ík odpov d l, že jejich rodiny jsou po etné a že zem ít na dobrodružství se považuje u Vomá k za estnou smrt. Kapitán pokr il rameny a prohlásil, a tedy Dorinard toho svého dalšího sourozence p ivede.
Zlatý d l Hans-Ulrich Hufeisen se probíral oblíbenou sbírkou map, když se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupil Dorinard Vomá ka. „Rád bych vám n koho p edstavil, kapitáne,“ prohlásil a dal pokyn ven a do místnosti vstoupila štíhlá p l ická dívka. „To je Viola, moje sestra, a ráda by vstoupila do našeho oddílu.“ „Holka?“ divil se Hans-Ulrich. „Odkdypak asi bereme do vojska d v ata. Ženské se pro boj nehodí!“ Jenže Hans-Ulrich zesílil hlas trochu moc a do místnosti nahlédla Nad žda. „ to vy skazál?“ otázala se s jasnou výzvou. „Vaše vójsko n t dlja žen? A kto jsem já? Ja tedy p jdu, charašo?“ „Ale ne, Nad ždo,“ bránil se kapitán. „Já nemyslel vás.“ „Myslel ili n t. Ravnó. Ty, d vo ka, pojdi se mnou. Pakažu ti co i jak.“ Hans-Ulrich mávl rukou a Dorgo se cht l vypoklonkovat ze dve í, ale kapitán ho zastavil. „Co si myslíš o tomhle?“ zeptal se. Dorinard se naklonil nad mapu. „Je tu psáno, zlatý d l.“ Odv til. „A je tady nedaleko? Vy ho chcete p epadnout??“ „Ani nápad, ale dostal jsem zprávu, že jsou v té oblasti n jaké nepokoje, myslím, že bychom m li dolu poskytnout ochranu.“ „Což o to, horník m se bude naše patrola ur it hodit,“ pokr il rameny Dorgo. „Mám svolat oddíl?“
„Jist ,“ odpov d l kapitán, „za chvíli vyrážíme.“ Netrvalo dlouho a už se p ed nimi rýsovala chatrná chatr ozna ující vstup do dolu. HansUlrich se už chystal vyjít na prostranství p ed chatr í a nabídnout horník m své služby, když zahlédl pohyb na prot jší stran pahorku s chatr í. „To jsou ty fanati ky!“ rozpoznal úto nice Bruno Schiess. „Sigmar nám pomoz,“ odpov d l kapitán. „Ty jejich bi e se mi ani trochu nelíbí.“ „Stáhneme se?“ ozval se s ned v rou v hlase Karl Bätig. „Nesmysl,“ odporoval mu Walter Krampe. „myslím si, že je m žeme zvládnout docela snadno.“ „Snadné to nebude,“ oponoval kapitán, „ale zvládnout se to dá. Bruno s p lkou st elc vyrazí k támhletý budov nalevo a vezmou si na mušku vchod, Karl s druhou p lkou to vezmou zprava. A Walter se mnou, horaly a Willim vyrazíme p ímo nahoru, snad to stihneme v as.“ Jenomže to v as nestihli, jestli m ly jeptišky lepší organizaci a nebo jestli žádné plány ned laly bylo lhostejné ve chvíli, kdy k budov dorazily jako první. „Ve jménu Sigmara zabíráme toto doup mamonu pro svatou v c,“ prohlásila p edstavená jeptiška. „Sigmarova budiž v le,“ zadeklamovaly jednohlasn její družky. „Jako již jednou vás vyzývám k opušt ní tohoto objektu,“ prohlásil pevn Hans-Ulrich. „Toto je operace íšské armády s cílem poskytnout vojenskou ochranu tomuto významnému strategickému objektu.“ „Toto je majetkem Sesterstva,“ prohlásila neochv jn matka p edstavená. „A s vámi kací i skoncujeme!“ Na ta slova se jedna ze sester vrhla na Williho, který stihl nenápadn uhnout a okamžit na ni zaúto il, nicmén ji netrefil a na n j samého se snesla smrš ran. Hans-Ulrich vyšplhal na st echu budovy odkud doufal, že dokáže využít dvojici soubojových pistolí, které nosil za pasem, a zbytek horské stráže se vrhl do boje. Walter a Hermann napadli matku p edstavenou a úsp šn ji dostali z boje, nicmén tím úsp chy Averlandských skon ily. Walter a Hermann se okamžit ocitli na zemi a ostatní bojovníci byli rovn ž snadno p emoženi. Šípy st eleckých skupin se míjely ú inkem a ke kapitánovi na st echu se mrštn jako ko ka vyhoupla spo e od ná ženština ost e kontrastující se st ídm oble enými setrami, v ruce držela lesklou zbra podobnou pistoli ze které se zablesklo a zá ící paprsek zasáhl Hanse-Ulricha do prsou a srazil ze st echy, vzduch se naplnil v ní podobnou v ni vzduchu po bou ce. Omámený kapitán se probral a s oporou o ze se zt žka postavil, když vid l triumfující jeptišky všude kolem, zavelel rychle k ústupu. Ke cti sester nutno poznamenat, že Averlandské vojáky nepronásledovaly, pouze se sešly na vrcholku pahorku u vchodu do dolu a zap ly chvalozp v Sigmarovi. Nejt žší zran ní dnes utrp l mladý Willi. Jeho tvá byla zasažena kladivem náboženské fanati ky a p es veškeré lé itelské um ní Nad ždy Ivanovny mu obli ej z stal ohavn deformovaný. „Nic si z toho ned lej,“ t šil neš astného chlapce Hermann. „Když se takhle na n koho vy ítíš, jen se t poleká a to ti dá pár cenných vte in k dobru. A v boji je cenná každá vte ina.“ Cestou ze zlatého dolu p išel Averlandský tým na místo, kde byla z ejm p epadena kupecká karavana. Bylo zde n kolik p evrácených voz a ležela tu neživá t la osob v kupeckém oble ení, ale bez bot. Hans-Ulrich na ídil prohlídku místa, nicmén stopy po pachatelích se mu nalézt nepoda ilo. Mnohem úsp šn jší však byl Dorgo Vomá ka. Zpod jednoho vozu zaslechl sténání a když p im l Gottharda a Jörgena, aby v z odvalili, našel v dolíku pod ním ležet p l íka s lukem v ruce. „To je m j strýc Francin,“ prohlásil p ekvapen . „Co ty tu d láš?“
P l ík se obrátil na bok a pohlédl na Dorinarda. „Á, synovec Dorgo, to je mi p ekvapení. Co myslíš, že tu asi d lám? Válím se rozkoší, nebo lovím krtky?“ P i t ch slovech se Francin namáhav zvedal a za chvíli tam stál ve své plné polovi ní výšce. „Tahle karavana si n najala jako st elce do ochranky, jenže když nás ta banda lupi p epadla, padl na m ten v z, sice m nijak moc nema kal, ale zase jsem ho nemohl nadzvednout a tak jsem tu byl pon kud v pasti.“ „Jestli chceš, m žeš se te p idat k nám,“ nabídl svému strých Dorgo, „sloužím v Averlandském vojsku.“ „Slyšel jsem.“ „A Fanko s Gondem nedávno zahynuli, p idala se k nám sice Viola, ale každého, kdo s lukem zachází jako ty, rádi p ivítáme.“ „Kdo vás vlastn p epadl?“ Vložil se do rodinného rozhovoru Hermann Haufer. „Ani nevím p esn ,“ odpov d l p l ík. „Silni ní banda, ekl bych. M li šátky p es obli ej, erné plášt a každý aspo dv pistole.“ „Zdá se, že nám tu ádí lupi i,“ zamyslel se kapitán. „Jenže zatím nemáme dost sil na to, abychom je n kde honili. Ale tebe každopádn rád beru.“ Hans-Ulrich Francina p ivítal s otev enou náru í a starší p l ík se rychle za lenil do týmu.
Rituál Pevn stka, která byla sídlem Hufeisenova oddílu za ala nabývat na známosti. Postarali se o to lidé z víky, která pod stanicí vyrostla, n co ud lali soupe i, kte í se s muži Hanse-Ulricha již st etli a sv j vliv na tom m li i všichni, komu Averlandští za dobu pobytu v Ostlandu pomohli. Zkrátka a již tomu bylo jakkoliv, stala se ze stanice k ižovatka informací a zpráv, které putovaly krajem. Nedá se ur it odkud se v pevn stce objevila zpráva o rituálu stoupenc chaosu, který se údajn chystá v z íceninách bývalé vsi v lesích na severovýchod od stanice. Nicmén zpráva se ke kapitánovi donesla hned dvakrát a Hans-Ulrich rozhodl, že zpráva je dost závažná a opodstatn ná, aby se tím oddíl zabýval. Svolal tedy poradu celé jednotky a p edložil jim sv j návrh na akci. „Chaos nádo zni i ,“ souhlasila okamžit Nad žda. „P edevším je t eba zachránit zajatce!“ poznamenal seržant Walter Krampe. „Éto ravnó,“ prohlásila Nad žda. „Když my cháos zní ime, zájatca spasíme.“ „Nad žda má pravdu,“ zasáhl do hovoru kapitán. „Pokud nedokážeme zachránit zajatce, tak ani nedokážeme zabránit rituálu. A rituál nesmí být dokon en. Kdo ví, co by tím vyvolali.“ Pak Hans-Ulrich rozložil po stole mapu oblasti, kde se m l rituál odehrávat. Mapa byla až žalostn nep esná a nakonec se stejn rozhodli postupovat spole n a sv it sv j osud stopa m. Karl Bätig první spat il kruh kamen a hned jej ukázal svým druh m. Nebylo t žké mezi kameny zahlédnout z ernalý d ev ný k l v jejich samém st edu u kterého byl p ivázán zajatec. P ed zajatcem stál muž v erném od ní s rudou kápí a podivnou zak ivenou epelí se chystal zajatci pod íznout hrdlo. Na t ech stranách od zajatce byly rozestavené rohaté bestie se zubatými me i odhodlané zabránit komukoliv p erušit rituál. Kapitán Hufeisen s Willim, Walterem a vojáky z horské stráže se rozhodli obejít kruh kamen zleva, napravo zaujali pozici Bruno a Karl, aby kryli pravé k ídlo st elbou a zep edu postupovali Vomá kové na jednu z íceninu s vhodnou palebnou pozicí a Viktorín, Giacomo a Nad žda na druhou. Na druhé stran od kruhu rovn ž zpozorovali pohyb. Když se Hansi-Ulrichovi poda ilo na p íchozí lépe zaost it zrak, zjistil, že se odtamtud blíží ke kruhu skupinka elf . Po chvíli si uv domil, že zajatec je také elf. Na chvíli zauvažoval, nemá-li nechat elfy záležitost vy ídit, ale pak se rozhodl neriskovat, že p ívrženci chaosu rituál stihnout dokon it a dal povel
k útoku. Zahvízdaly šípy a zranily lov ka, který rituál organizoval. Nicmén se stále snažil vzývání dokon it a mumlal podivná kouzla v neznámém jazyce. Elfové napadli dv z bestií a vzáp tí se k nim p ipojili i Walter a Hermann. Wilimu se zda ilo napadnout arod je a ukon il jeho život. Jedna z bestií zdolala Jörgena, ale elfové její život ukon ili. Willi a Walter zatím vzali zajatce a jak byl svázaný ho vynesli z kruhu a Hans-Ulrich zatím vynesl truhli ku, kde byly, jak pozd ji zjistil, uloženy elfovy zbran . Elfové na Averlan any nezaúto ili, ale zato p išli a žádali je, zda by jim nemohli propustit zajatého kapitána. Hans-Ulrich nabídl nevelkou ástku a elfové s povd kem p ijali. „To bylo velkorysé,“ poznamenal Willi. „Až budeš starší, t eba pochopíš, že získávat si spojence je vždycky na prosp ch. Te jsme si získali vd k elf a kdybychom n kdy n co pot ebovali, m žeme dost dob e po ítat s jejich velkorysostí,“ vysv tloval Hermann. Druhý den je v tábo e ekalo n kolik p ekvapení. Dorazil mladý p l ík Tomáš Vomá ka, syn Francin v a požádal o za azení do oddílu. Kolem poledního pak na stanici p išel vousatý kn z se sigmarovým znamením na hrudi, pod koval kapitánovi za likvidaci nebezpe ných spojenc chaosu a dokonce vyplatil jistou odm nu. V pr b hu týdne pak p ibyl Ludwig Weisstein, další odborník na práci s trombónem, pro kterého Hans-Ulrich posílal hned po smrti Johanna Bergera. Averlandský oddíl rostl a sílil.
Sv tice Bruno Schiess a Karl Bätig obcházeli kolem stanice po ochozu, který lemoval vrchol palisády. Ochoz ješt nebyl zcela dokon en, takže p ibližn t etinu cesty museli stále ujít po zemi. Nicmén stanice se velice p esv d iv stávala pevn stkou schopnou ú inn zadržet útok zelenokožc nebo bestií, kte í byli v t chto lesích nejv tší hrozbou. Zadržet alespo na dobu než jeden posel dorazí do hlavního m sta provincie a podá zprávu o napadení. A s trochou št stí i do doby než opravdu dorazí pomoc. Bruno ukusoval z krajíce chleba s dob e prouzenou slaninou, svou nejoblíben jší pochoutkou, zatímco Karl v noval as sledování okolí. Není tedy divu, že to byl práv Karl, kdo zahlédl postavu vstupující do vísky pod stanicí. Bruna na ni však upozornil až když za ala vystupovat po cest k brán . „Zdá se, že máme návšt vu,“ poznamenal a ukázal na blížící se osobu. Bruno se pe liv podíval. Osoba na sob m la roucho obdobného st ihu, jako nosily fanatické jeptišky, které se s Hans-Ulrichovými muži již dvakrát st etli, ale bylo kupodivu v Averlandských barvách. „Co po nás chce?“ podivil se a už oba muži slezli z hradby a ydali se k brán . U brány v té chvíli drželi hlídku Gotthard Berg a Adelmar Hügel. Když k nim oba horští myslivci dorazili, Gotthard špehýrkou již rozmlouval s p íchozí ženou a Adelmar sp chal pro kapitána. „M žeš ji pustit dovnit ,“ rozhodl Bruno ješt d íve než dorazil kapitán v pokyn. „Jedna žena nebude nebezpe ná oddílu muž .“ Gotthard odsunul závoru a žena vstoupila dovnit . M la podivn zasn ný výraz v o ích a když promluvila, zdálo se, že mluví áste n i sama pro sebe. „Jsem matka Hildegarda Josefína a cestuji ve jménu Sigmarov do kláštera v Thorndorfu. Nicmén cesta je, jak mi Sigmar sd lil, st ežena vyznava i chaosu a pomýlenci, kte í mi hodlají zabránit v mé svaté misi. Proto jsem p išla požádat slavného kapitána Hufeisena o ochranu a pomoc.“ „Pomoc vám, ctihodná matko, rádi poskytneme,“ odpov d l Bruno. „Odpo i te si v naší stanici a zítra z rána m žeme vyrazit.“ V té chvíli dorazil Hans-Ulrich a když byl seznámen se situací, pln rozhodnutí svého zástupce schválil.
Druhého rána celý Averlandský oddíl vyrazil spolu s matkou Hildegardou sm rem na Thorndorf, jen poodešli n kolik mil od stanice, zjistili, že jim cestu zahrazuje jakási skupina osob. „Držte se p i mn a Sigmar vás ochrání,“ prohlásila matka Hildegarda Josefína. „To jsou jist oni.“ Na druhé stran se vyno il z k oví vousatý chlapík. „Máte mezi sebou usv d enou bu i ku a kací ku, žádám vás, abyste nám ji neprodlen p edali, bude na ní vykonána spravedlnost.“ Hans-Ulrich v muži potkal velitele Ostlan an , kte í se s nimi st etli u Tileánského tábora. „Mýlíte se vy, toto je Averlandská sv tice a my jsme jí slíbili poskytnout ochranu a sv j slib dodržíme.“ Averlan ané se shlukli kolem matky Hildegardy a opatrn postupovali k Ostlandským, jen pes Rvá vyrazil samostatn dále od skupiny. Averlandští vystoupili na kopec a v té chvíli ostlandský kapitán zahlédl Rvá e a jednou dob e mí enou ranou jej p išpendlil k zemi. Snad Averlan any doh álo, co jejich soupe i ud lali milá kovi celého oddílu, snad byli opravdu pod vlivem požehnání Sigmarova, ale déš šíp , který nastal, zcela rozdrtil p ipravovaný Ostlandský útok a vousatý kapitán své muže ihned odvolal. Averlan ané p išli k ran nému Rvá ovi, který o ividn kon il svou pozemskou pou , ale matka Hildegarda Josefína p iklekla k psímu t lu a vložila na n ruce, všichni kolemstojící pocítili p íval duchovní síly a p ed jejich o ima se rána zav el a Rvá váhav vstal a olízl matce tvá . Hans-Ulrich set el z tvá e slzu a pokynul k odchodu, psa cht l vzít na cestu do náru e, ale Rvá byl zjevn zcela uzdraven a dal p ednost cest po vlastních nohách. Do Thorndorfu dorazili bez dalších p íhod. Obyvatelky kláštera vyplatili Hansi-Ulrichovi a jeho muž m slíbenou odm nu. Jako zvláštní pozornost pak matka Hildegarda darovala voják m dalšího psa. Vypadal podobn jako Rvá , ale jeho kožich byl zdoben velkými tmavými skvrnami a pes okamžit získal jméno Pun a. Když se s matkou lou ili, osm lil se Willi a zeptal se jí, zda by um la vylé it jeho zran né oko, Hildegarda Josefína se jen usmála a p iložila na oko svou dla , Willi sebou škubl, ale matka nepovolila a zcela zjevn se soust edila na lé ení. A když ruku stáhla, díval se Willi na sv t vylé eným okem. „Mohu ti vylé it i ty jizvy na tvá i,“ zmínila se pak. „Jizvy d lají z chlapce muže,“ odv til hrd Willi, Hildegarda pokr ila rameny a vrátila se do kláštera. HansUlrich p istoupil k mladší jeptišce stojící u brány a vsypal jí do dlan hrst mincí. „Dar pro klášter,“ ekl, „a za to vylé ené oko.“ Pak se Averlan ané zvedli a odešli zp t ke své pevn stce. Druhého dne zrána se ozvalo bušení na bránu stanice a hlídka nalezla p ed branou muže v uniform Averlandské horské stráže. Hermann jej okamžit poznal jako Bertholda Gebirgera a uvítal jej do oddílu. I kapitán Hufeisen nov p íchozího rád uvítal a tak se Averlandská skupina rozrostla o dalšího muže. Viktorín Vidli ka se p i té p íležitosti vytáhl a daroval kapitánovi nejnov jší vydání knihy recept p ímo dovezené ze zem p l ík .
arod j Stanici Hufeisenova oddílu navšt vovali r zní lidé, ale nejpodivn jším návšt vníkem nejspíše byl drobný plešatý mužík s tlumokem, který zaklepal na bránu stanice jednoho pozdního odpoledne. „Jsem Hans Maisser, mistr vysokého um ní,“ prohlásil, „a p išel jsem si vás najmout na jednu záležitost.“ „To musí rozhodnout kapitán,“ prohlásil Jörgen Stein, který držel stráž u brány.
Hans-Ulrich brzo p išel k brán , ale když uslyšel o Maisserov žádosti, zachmu il se. Pak muže vyzval, aby šel dál a svolal poradu mužstva. „Slyšeli jste o co jde. Tady mistr Maisser je arod j a pronásleduje ho ta skupina gladiátor , co jsme se s ní už onehdy st etli. Podle všeho se p idali k lovc m arod jnic. Já tyhle fanatiky nemám rád, ale na druhé stran je napomáhání arod j m podle církevních zákon trestné.“ „Církev se ovšem kardináln mýlí,“ vložil se do hovoru Hans Maisser. „P estože moc dovolující nám používat magii je totožná s mocí živící chaos, není sama chaosem a záleží na náplni, kterou jí každý uživatel magie dá. I elfové využívají tento zdroj, míním tím takzvané vznešené elfy, které my odborníci odlišujeme od temných elf a divokých neboli lesních elf , a o t ch nikdo nem že tvrdit, že by byli spojeni s chaosem.“ „Dobrá,“ odv til kapitán Hufeisen, „jak byste si to p edstavoval?“ „Mám obavu, že ti fanatici vystopovali mé sídlo ve z ícené v ži tady kousek na jih od vás. Nejlepší by bylo, kdyby tam se mnou odešli tak ty i z vás. Lovci si budou myslet, že je nás málo a vrhnou se po nás. My je zadržíme pokud možno st elbou a v pravou chvíli se jim vy vrhnete do zad.“ „To vypadá jako dobrý plán,“ usoudil Hans-Ulrich. „S vámi pošlu Karla, Bruna, Giacoma a Waltera. Tak byste se m li snadno udržet než dorazíme.“ Hans Maisser a jeho skupina vyrazili hned z rána a kapitán Hufeisen s ostatními krátce za nimi. Jakmile arod j a jeho pr vodci zaujali pozice v pat e z ícené v že, zahlédli pohyb mezi stromy severn od v že. Nap ed si pomysleli, že to je kapitán Hufeisen a jeho muži, ale pak zahlédli nezam nitelnou polovi ní zbroj. Gladiáto i dorazili. Walter Krampe se pokusil vyst elit, ale bylo poznat, že je to jeho první bojový výst el. Zato Karl zasáhl a složil k zemi jednoho z úto ník . Zápasníci se p ibližovali, ale Karlova druhá st ela skosila velitele gladiátor . Ti zaváhali, nicmén p edevším kone n za ali využívat možností úkryt a p estali poskytovat Averlandským snadné cíle. Nicmén v té chvíli se jako duchové vyno ily Averlandské posily, zah m l trombón Ludwiga Weissteina a zahvízdaly p l ické šípy a bylo po boji. Hans Maisser voják m d koval, ale Hans-Ulrich Hufeisen se m l rychle k odchodu. Váhav p ijal arod jovu odm nu a co nejd íve se vydal ke stanici. Nem l v úmyslu se ve ejn chlubit práv tímto bojem.
Zakázaný rituál Hans-Ulrich Hufeisen se probíral zprávami, které mu p išly v poslední dob na st l a nepokryt láte il. „Tohle je ale zatracenej kraj, na každým rohu tu n kdo koná n jaké ob ady, rituály, ob ti, snaží se vyvolat n jakého temného boha Chaosu a ti ostatní prost jen intrikují mezi sebou a po ádek v zemi se nestarají. A nebude to lepší, dokud tahle zem nedostane po ádného císa e.“ „Co se zase d je?“ Zeptal se Bruno Schiess, který vykonával funkci Hufeisenova zástupce. „Tak se podívej,“ hodil kapitán Brunovi list papíru popsaný špatn itelným rukopisem. „A v tý vopušt ný v ži,“ etl horský myslivec, „sem vid l že sou voživlý mrtvoly, vohnilý a hnusný a taky sem vid l, ákýho chlápka, nebo dva, co t m mrtvolám jako porou ijou. A teda sem myslel, že byste se, pane kapitán, na to po val, anžto já mám nedaleko sv j pivovár a takovýhle sousedi ácky kazej kšeft. S nejv t í úctou Klaus Wilhelm Bursteller.“ „Kdo ví, co to znamená,“ pokusil se kapitána uklidnit Bruno. „Ten chlap mohl vid t kdo ví co.“ „Mám to potvrzené i z jiných zdroj ,“ zavrt l hlavou Hans Ulrich. „M na tom spíš štve jiná v c,“ vložil se do hovoru Walter Krampe, seržant. „Jsme v Ostlandu, ale po ostlandském vojsku jsme nezahlédli ani stopy. Když nepo ítáme ten sm šn malej oddíl otrhanc . Mám pocit, že kurfi t by se m l starat o takovýhle záležitosti spíš než my, cizinci.“
„Ano, já vím,“ ekl kapitán Hufeisen, „je to jeho povinnost v i Sigmarovi. Jenže i my jsme p ísahali bojovat proti Sigmarovým nep átel m a takové p ísahu nás nikdo nezprostí. Nemusíme to brát nijak fanaticky, ale už p ed nedávnem jsme p evzali zodpov dnost za tuhle stanici a její okolí a je p irozené, že se na nás lidé obrací.“ „Já jen, že jsme se vydali hledat poklady podle t ch tvých map,“ opá il Walter. „Ale pro samé divné kulty se na tvoje mapy jen práší a my taháme ostlan an m trny z jejich pat a nasazujeme za to sv j krk.“ „Já nechápu, kde je problém,“ prohlásil dosud ml ící Karl Bätig. „Ten pivovarník nám jist nez stane dlužnej a zeptejte se chlap , ti ur it p jdou pivovaru na pomoc rádi.“ „A je to jak chce,“ uzav el kapitán, „p ekazit ten rituál je naší povinností.“ Averlandský oddíl vyrazil k opušt né v ži v nálad , která pro nekromanta, pokud tam opravdu n jaký byl, nev stila nic dobrého. Když dorazili na místo, p inesl k nim vítr závan hniloby. Rvá zašt kal a Pun a zavyl. „Pst,“ tišil psy Hans-Ulrich. „Tam jsou, svolo !“ ukázala Nad žda k v ži p ed kterou stálo šest odporných postav vedených lov kem v erném rouchu. Sta ilo pár pokyn a mužstvo se rozeb hlo do pozic. Karl a Bruno zaujali pozici na z ícenin p ímo proti v ži, Nad žda s Tomášem a Dorgem Vomá kovými pozici napravo a Zbylí p l íci s Giacomem nalevo. Ostatní postupovali opatrn proti oživlým mrtvým. Odporné kreatury se trhavými pohyby vydaly k Averlan an m. Pouhý pohled na n nahán l takový strach, že z útoku Averlandského oddílu z stala pouze hrstka osamocených bojovník , ostatní tvá í v tvá hr ze zaváhali. N kolik netvor zkosily šípy, jenže zombie se op t zvedly a pokra ovaly v pomalé a urputné cest naproti živým. Hermannovi se pdoa ilo jednu zombii srazit tak, že už nevstávala, ale její t lo se za alo rozpadat, sta ilo však jediné slovo ernood nce a p íšera znovu za ala jevit známky podivného života. Najednou zjistil Bruno z vyvýšené pozice, že nemrtví pro n nep edstavují tu nejv tší hrozbu. Na druhé stran v že se s druhou skupinkou zombií potýkala banda rohatých bestií a dlužno íci, že m li více úsp chu. „Jsou tady krávohlavové,“ zavolal Bruno na zbytek Averlan an a vyst elil po jedné bestii šíp. Mí il dob e. „Cože, ukaž?“ zvolal Hufeisen a vylezl za Brunem a Karlem. Karl Bätig zatím úsp šn zasáhl a zast elil lov ka, který zombie vedl. Mrtví však p esto postupovali dále. Našt stí jich za alo pomalu ubývat. Jedna zombie postupovala na pozici hájenou Giacomem a Viktorínem, kte í dosud stáli na zemi u zdi z íceniny zatímco Viola a její strýc Franirong e ený Francin se nažili najít vhodná st elecký úhel z patra. Giacomo a Viktorín state n pálili do oživlé mrtoly, ale ta se nevzrušen pohybovala dál. Ob as sice pod náporem šíp zakolísala, ale vždy se znovu zvedla. Z houfu bestií se vyno il známý kentaur a vpadl dovnit v že. Po chvíli se vyno il a ze zbraním mu kapala krev. Kentaur hrd zary el. „Zdá se, že to za nás bestie vy ešily,“ poznamenal Bruno, „je po rituálu.“ „Jenže te jdou na nás“,opá il Karl Bätig a posla šíp p ímo do ohromného minotaura. Minotaur práv zni il všechny zombie v okolí a o i se mu podlily krvežíznivostí. ítil se do Averlandských ad. Mimo dohled se pohyboval mezi ruinami a stromy nesmírnou rychlostí kentaur a o n co pomaleji ostatní bestie. Na nohách zbývala jen poslední zombie, Giagoma a Viktorína u zdi z íceniny obklopilo n kolik bestií v ele s kentaurem. Zezadu napadl zombii pes Pun a a ve získaném ase se Viktorínovi i Giacomovi poda ilo vylézt nahoru, kde už ekali Francin s Violou. Situace byla vážná. Hans-Ulrich s t žkým srdcem poslal Rvá e na dosah od Minotaura a ohromná tupá bestie se na psa vy ítila a rozmlátila jej na cáry. Tím se však dostala na dosah šíp a ty ukon ily její bídný život.
Skupina vedená Willim a Walterem zaúto ila na skupinu zdánliv slabších bestií, t m však p ib hl na pomoc strašlivý kentaur. Z Averlandské strany vylet lo mra no šíp a n kolik bestií padlo. Velitel netvor nem l dnes chu z stávat v bitce a zary el na ústup. Bestie zmizely z okolí bojišt . Hufeisenovi muži je nepronásledovali. Nad žda prohlížela s Violinou pomocí ran né. Ob ženy zjistily, že v tšina padlých má nep íliš t žká zran ní, state ný Rvá však setkání s Minotaurem nep ežil a na h bitov u v že p ibude i rov se jménem Gottharda Steina. První cesta Averlan an vedla k Burstellerovu pivovaru. Majitel byl pot šen a vyplatil HansiUlrichovi hrst zlatých odm ny. Kapitán se už chystal odejít, když se z vrat pivovaru vypotácela podivná kreatura. Byl to nepochybn ogr, ale byl zlitý pod obraz. Mali ká prase í o ka up el na Hufeisen v oddíl a zafun : „Vy bojovat. Já vále ník také. Já dobrý.“ Na ta slova se uhodil do prsou takovou silou, že si samou ránou sedl. Nejist se postavil a dodal. „Vy m vzít!“ V té chvíli se k udivenému Hufeisenovi p ito il Klaus Wilhelm Bursteller: „D lá trochu potíže, ale síly má. Když ho vezmete, dám vám pro n j dost chlastu, abyste ho udrželi pod parou.“ Hans-Ulrich mávl rukou a ogr se p idal k výprav . V tábo e na n ješt ekal jeden len horské stráže, který se rovn ž vydal p idat k Hufeisenovu oddílu. Norbert Höheberg byl p ijat na místo zesnulého Gottharda Steina Druhý den po návratu, navštívila kapitána Hufeisena Nad žda. Hans-Ulrich se rázné Kislevanky tém obával, protože a koliv m l pocit, že všichni jeho muži ho poslouchají, když je pot eba u Nad ždy se mu zdálo, že ho poslouchá, jen když se jí to hodí. „Kapitáne,“ za ala stopa ka, „kdysi pán Berger na starosti m l nas namézdna sily, da? Jenže te nikdo, což odporuje vašim reguljam vojny, net?“ Hans-Ulrich p isv d il. „Ja dumaju, chatela by skaza , toby vy to dal malej Viole?“ „Vy myslíte, Nad ždo, Violu Vomá kovou pov it správou námezdných voják ?“ „Da, to myslím.“ „Mohu se vás zeptat pro .“ „Chybi vam ve veleni ženska citlivost. Co tržeba to budižkni emu ožrate, co vy najali. To by žena nikdy nesd lala.“ „Uznávám, že Pivorád Vypildžber je pon kud komplikovaná osobnost, ale na druhé stran pro nás pracuje zdarma.“¨ „Jo, ale jen dokud pívo b d t. A ja n d maju, to éto dólgo.“ „A necht la byste se radši tomu úkolu v novat sama, sle na Vomá ková je taková mladá a k ehká dívka.“ „Eto n charašo. Ja cizinka a tak by to n bylo charašo. Viola vaša, z Averlanda. A kagda nado, ja pom žu.“ „Dobrá,“ vzdal se kapitán Hufeisen, „a je po vašem. Dojd te pro sle nu Vomá kovou a povímejí, co bude pot eba.“ „Podlja rozkazu!“ odpov d la Nad žda a odešla a Hans-Ulrich jen dumal, kdo že to jeho oddílu vlastn rozkazuje.
Zase n jaký rituál „Zase n jaký rituál?“ divil se Karl Bätig, když kapitán Hufeisen na porad velení, tady se s pochybnými kulty vážn dve e netrhnou. „M li jsme to ob tišt tehdy zbourat,“ uvažoval Walter, „jakmile jsme odtud vytáhli toho elfa.“ „Vid l jsi ty kameny?“ otázal se jej Bruno. „S tím bychom nepohnuli. Rozhodn ne nijak výrazn .“
„Jenže takhle tam musíme jít znovu,“ nedal se Walter. „To musíme,“ p isv d il kapitán Hufeisen. Dostali jsme list od naší známé, matky Hildegardy Josefíny. Prý jednu z jejich v dky zajali stoupenci chaosu a chystají se ji ob tovat na stejném míst , jako tehdy toho elfa.“ Jméno matky Hildegardy povolilo ledy a oddíl vyrazil k známému kamennému kruhu. Už z dálky spat ili, jak u nove postaveného k lu vprost ed ob tišt stojí p ivázaná jeptiška a u ní ern od ný muž s rudou kápí provádí ob k temným boh m. Na celý rituál dohlížely t i bestie s dobyt ími hlavami. Naproti na druhé stran kruhu zárove Averladští spat ili skupinu jeptišek, které p ikva ily na pomoc své p edstavené. „Ty já znám,“ prohlásil Willi, „všichni je známe. To jsou ty, co mi rozbily tvá !“ „Kapitáne, nenecháme to na nich?“ zeptal se Hermann. „To tak, ješt by to zvoraly a kdo ví, co by ten rituál vyvolal. Vy chcete bojovat s velkým démonem?“ „No to nechceme,“ p isv d ili vojáci. „Takže je to jasný, tu ženskou vytáhneme z kruhu a pak jim ji za pat i ný obolus vydám, nejsme žádní nelidové.“ „My ne,“ opá il Walter, „u tamt ch si tím nejsem jist.“ Plán byl jasný, st elci se rozmístí kolem a budou mezerami mezi kameny st ílet, bojovníci nablízko napadnou bestie vevnit kruhu a vyvle ou svázanou jeptišku ven. Opatrný postup byl nemožný, protože ogr Pivorád hlasit prozp voval a dožadoval se dalšího piva. „Pivo mají ti v kruhu,“ snažil se ho uml et Walter, na ta slova se ogr vy ítil dop edu a napadl nejbližší bestii. V opilosti minul a bestie do n j za ala me . Ogr heknul, ale v té chvíli se k bestii p idala další a spole n ogra složily. Na druhé stran vstoupily do kruhu jeptišky, ale místo aby šly pomoci jeptišce u k lu, spokojily se s krupobitím kamen . A bylo jasné, že nerozlišují mezi Averlandskými a stoupenci chaosu. Willi a Pun a se vrhli do kruhu a pomohli jeptiškám na které zle dotírala jedna bestie. Willi navíc dorazil ke kamenem zasaženému v dci ob adu a dorazil ho. lenové horské stráže pobili zbývající bestie a pak pomáhali Willimu odvést zajatkyni. Willi se zajatkyní ustoupil a p ed ním se vytvo ila ada bojovník . Do st ílejících jeptišek vypálil Ludwik Weisstein z trombónu. „Opatrn ,“ volal Hans Ulrich. „A jim moc neublížíte. Jsou to p ece jen ženy.“ N kolik jeptišek se vyšplhalo na vrchol jednoho z kamen na okraji kruhu a za aly st ílet do Averlandských ad. Ustupující Averlan ané se kryli navzájem. Hans-Ulrich nerad vydal p íkaz ke st elb . „Sejm te ty na st eše!“ Karl, Nad žda a Viola uposlechli a i ostatní p l ící, kte í pomáhali s dopravou zajatkyn z kruhu, vyslali n kolik šíp . Kámen za chvíli zel prázdnotou. Jeptišky ješt zaúto ily na Averlandské ady a pak zjistily, že svou p edstavenou nespasí a uchýlily se k jednání. Bohužel vybraly k jednání osobu duševn pon kud nevyrovnanou. Dorazila k Hufeisenovu mužstvu ve chvíli, kdy Averlandští po ítali svá zran ní a ztráty. Zjistili, že na zran ní zem el ogr Pivorád, kterého nikdo moc neželel, ale také nedostate n zkušený Norbert Höhenberg. Jeptiška spat ila mrtvé a za ala se Averlan an m vysmívat, jak jim to nandaly a kolik jich pobily a jak je dob e, že bude o jednoho Averlan ana mén . Všichni p ítomní nev ili vlastním uším. „Omluvte sestru,“ zasáhla do hovoru zajatkyn , „a ty se sestro uklidni. Nebo ti bude v klášte e uloženo p ísné pokání.“ Její hlas nenechal nikoho na pochybách, že pokání jeptišku eká tak jako tak. Hans-Ulrich pohlédl na ob ženy a prohlásil: Za námahu spojeno se záchranou vaší p edstavené p ed zplozenci chaosu jsem si p vodn necht l nic ú tovat, nicmén po vašem chování jsem nucen zvolit cenu sta zlatých za vaši velitelku v etn jejích v cí. „Tolik nemáme,“ ekla jeptiška tiše, „ale dáme vám šedesát a necháme vám v ci.“
Averlandský kapitán souhlasil. V d l, že dostal více než by si normáln mohl p át, protože zahanbená jeptiška byla nápadn p ístupná dohod . Když Hufeisen v oddíl dorazil zpátky ke stanici. Nalezli tam dalšího z veterán horské stráže, Roberta Gipfela. Robert s sebou navíc p ivedl psa Reka, kterého daroval kapitánovi jako dík za p ijetí do jednotky. Hans-Ulrich m l sice p ed o ima osud Norbert v a nebyl si jist, jestli je vd nost na míst , ale psa s díky p ijal.
Neprojdou Ten dopis doru il otrhaný posel, který se kolem sebe neustále rozhlížel jako v obavách a když mu Hans-Ulrich vložil do dlan st íbr ák, dla okamžit sev el a rychle odešel. Kapitán Hufeisen tedy svolal poradu mužstva. „Píše nám matka Hildegarda Josefína,“ zrekapituloval obsah dopisu, „prý fanati tí lovci arod jnic zrekrutovaní z bývalých zápasník cht jí vypálit jejich klášter v Thorndorfu.“ „Musíme jim pomoci,“ rozhorlil se Willi, kterému svatá žena vylé ila poni ené oko. „Souhlasím,“ odpov d l Hans-Ulrich. „Ale musíme si vybrat, kde se jim postavit.“ „Odkuda oni pajd ?“ otázala se Nad žda. „Mají sídlo na sever od kláštera,“ odpov d l Karl Bätig a ukázal na jednu mapu. „Ano, to souhlasí,“ potvrdil jeho údaj Bruno. „Ja znaju sjuda jednu ves, co zni ená,“ ozvala se Nad žda. „Tuda nejkratší dorog... cesta ke klášteru.“ „To se zdá být jako dobré místo,“ souhlasil Hans-Ulrich, po íháme si tam. Averlan ané v p íslušný den zaujali co nejlepší st elecké pozice na poloz ícených domech, zatímco Hans-Ulrich Walter a další veteráni horské stráže zaujali pozici za ruinami a zanedlouho se opravdu na za átku trosek objevili zápasníci. Ti si ovšem Averlandské pozice povšimli a k postupu využili p edevším levou ást ruin, ímž hrozili vy adit ást rozestavených st elc ze hry. Nad žda se první odhodlala ke zm n pozice, ale když slézala z ruin podklouzla jí noha a state ná hrani á ka se rozplácla na zemi. Ostatní zatajili dech, pak spat ili, že Nad žda otevírá o i, ale bylo jasné, že dnes si již nezast ílí. Druhdy tak p esná st elba Averlandských p sobila jen malou újmu blížícím se nep átel m. Ani trombón Ludwiga Weissteina nijak zvlášt neusp l a zápasníci postupovali dále. Jako první se z lesa vyno il ogr a zaúto il na Williho, ten se vyhnul ogrov rán , ale sám zranit nedokázal. Averlandští se jej pokusili napadnout, ale odvaha je neo ekávan zradila a na ogra dob hl jen Walter. Ze vzdáleného konce bojišt se pokusila dostat do lepší pozice Viola Vomá ková, ale dopadla stejn jako Nad žda, našt stí její bratr a bratranci m li více št stí. Boj s ogrem nabýval na síle. I sám kapitán Hufeisen se do boje zapojil, ale Og í zu ivost si v Averlandských adách vybírala strašlivou da . Po padlém kapitánovi p evzal velení Bruno, který state n posílal do ogra šíp za šípem, ale nakonec bylo vše marno, pokud necht li podlehnout naprostému zni ení, museli se Averlandští nakonec vzdát a nechat zápasníky projít. Ú et krutého boje byl vysoký. Boji s ogrem podlehli Adelmar, Jörgen i state ný Hermann, který byl jedním z p vodních podílník na ran i. Willi m l op t vyražené oko a zápasníci uloupili Hansi-Ulrichovi Shallyin amulet, který jednotku provázel od chvíle, co vstoupili do Ostlandu. Hans-Ulrich se rozhodl, že je t eba poskytnout mužstvu co nejodborn jší lé by a pokusil se zkontaktovat matku Hildegardu Josefínu, nepoda ilo se mu ji však nalézt. Bylo pravd podobné, že klášter v Thorndorfu byl zni en, když Averlandští nedokázali zastavit úto ící fanatické zápasníky.
Tady n kde to má být Aby spravil morálku pošramocenému týmu, rozhodl kapitán Hufeisen, že vytáhne jednu ze sbírky svých map a okusí se odhalit, kde je uložen. Dlouho se p ebíral ve poznámkách, které se mu poda ilo shromáždit a nakonec p estoupil p ed družinu s následujícím návrhem: „Pokud jsem správn vyrozum l, m ly by se tu nacházet slavné me e smrti, jasný? Jsou to tileánské šermí ské epele používané známým duelantem Camillem Reggionem. Pokud je známo, tyto me e obdržely cosi jako pam . Prý byly p vodn Reggionemu darovány s cílem práv tohoto šermí e zni it, m ly být v ur ené chvíli p edány Reggioneho soupe i a ten získá šermí ské schopnosti Camilla Reggioneho a snadno duelanta p em že. Nicmén ten vytušil, co se chystá a i s me i opustil Tileu a žil pak na p d íše. Me e se nikdy neodhodlal zni it, ale ukryl je pod kamenem, který je tady nakreslen.“ „Takže tam dojdeme, zvedneme kámen, najdeme me e a zmizíme,“ shrnul Walter. „To jsem zv dav, co nám do toho zase p ijde,“ ned v iv se tvá il Karl Bätig. Druhého dne se výprava vydala na ozna ené místo, tam však zjistili, že nejmén šest výrazných kamen odpovídá ná rtku. Nevíc se za obzorem vyno ila známé elfí skupina. „Willi, jsi nejhbit jší, vyraž vpravo, Karl to vezme k tomu levému kameni a pokusíme se n co najít, pokud to tam nebude, p ijdeme t podpo it. Willi se n kolika skoky dostal k ozna enému kameni a ostatní se zatím vydali opa ným sm rem. Elfové z ejm rovn ž hledali vzácné me e a obstoupili n kolik dalších kamen . Willi se vydýchal a jal se odhrabávat hlínu kolem kamene, pak zapá il a balvan se p evalil. Pod kamene v podlouhlé bedn ležely dv epele z tmavého kovu. Když je uchopil, ucítil, že jsou schopné jeho ruku vést p esn ji, než to dovedl sám. „Mám je,“ zavolal a vyb hl ze z íceniny. Ostatní se rozb hli za ním s d íve než mohli elfové cokoliv podniknout, zmizeli. „To bylo až p íliš jednoduché,“ nechal se slyšet Karl. „Tohle si št st na nenechá jen tak líbit, dejte na m .“ Ostatní pokr ili rameny a byli vesm s rádi, že se st etnutí tentokrát odehrálo bez boje. V tábo e na n už ekali dva noví rekruti. Zejména další syn Francina Vomá ky Pablo a také veterán horské stráže Luitpold Berghoch. Hans-Ulrich byl rád, že se mu tým op t celkem ut šen pln a oba s radostí p ijal.
P íliš bohaté nalezišt „Nesmíme zapomínat, pro jsme se sem vypravili,“ doložil toho dne Hans-Ulrich. „Naším cílem je vyd lat si dost pen z, aby to sta ilo na zakoupení ran e a ne ochrana n jaké osady na pomezí Ostlandu. Posílal jsem dopis samotnému kurfi tovi nebo spíše jeho kancelá i, kde jsem mu oznamoval, že tato stanice je k dispozici p ípadné Ostlandské posádce.“ „A co ti odepsali?“ zajímal se Bruno. „Prý to vítají, ale žádají nás, abychom zde vytrvali, než seženou vhodnou posádku. Zdá se, že v dnešní dob je i dvacet muž náro né sehnat. Každopádn slibují za odprodej stanice jistý finan ní obnos, který bude s velkou pravd podobností dostate ný na zakoupení námi vybraného ran e.“ Averlan ané zajásali. „Nicmén zatím bychom se m li sami snažit tuto ástku ješt rozmnožit.“ „A jak to navrhuješ ud lat?“ zeptal se Karl. Zdá se, že tady nedaleko je zvlášt bohaté nalezišt drahokam . Myslím, že bychom je m li navštívit, prý se tam válejí jen tak po zemi.“ „To je dost divné místo,“ poznamenal Walter. „A ekl bych, že o n bude zájem.“ „Nasbíráme, co se dá a vypadneme,“ prohlásil Karl.“ Na ta slova se ozval všeobecný souhlas a tak Averlandské mužstvo rychle vyrazilo. Na míst se ukázalo, že kapitánovy informace nebyly úpln p esné. Nejednalo se o nalezišt zlata, ale o
rozsáhlé vypálené z íceniny jakéhosi bohatého sídla, kde se mezi ruinami válely i roztroušené šperky, které lupi i z n jakého d vodu nechali nedot ené. Hans-Ulrich vyty il trasy, kterými se m lo jeho mužstvo vydat, aby posbíralo maximum poklad v co nejkratším ase. A opravdu bylo pro pospíchat. Z íceninu si vybraly ke vzájemnému st etnutí i další dv skupiny. Bývalí zápasníci se kterými se nedávno st etli a tlupa bestií. Averlan ané hned poznali,že tentokrát boji neuniknou. Navíc ob nep átelské skupiny se z ejm rozhodly nejprve zni it Avelan any a pak teprve sebe navzájem. Hans-Ulrich a jeho skupina byli natla eni k jedné vyšší z ícenin , Karl Bätig se hbit vyšplhal na vršek trosek, Nad žda, Bruno a Hans-Ulrich se vyhoupli do nižšího patra z íceniny. Sm rem k blížícím se zápasník m pak rozvinuli st eleckou rojnici hobiti a rovn ž pocuchané zbytky horské stráže. Giacomo se chystat také zaujmout pozici v pat e, nicmén to nestihl a tak svou kuši používal stoje na zemi. Averlandská st elba, druhdy tak ú inná, nedokázala zápasník m p íliš uškodit a tak než jen mohli pomýšlet, že by fanatické vále níky obrátili na út k, museli se oto it a podstatnou ást pozornosti v novat bestiím. Nejhorší bestií byl, jak známo, strašlivý kentaur. Zaúto ili na n j ty i nejstate n jší bojovnící v ele s Willim a Walterem, nicmén odporná obluda je všechny zmohla a nezran na kralovala bojišti. I šípy se tém míjely ú inkem a když jedna bestie napadla Hanse Ulricha, rány ze soubojových pistolí prolétly neškodn jejím kožichem a bestie triumfovala. Ostatní Averlan ané kladli zu ivý odpor, ale marn . Z jedné strany zápasnící decimovali Dorga a jeho p íbuzné, z druhé bestie pobíjely každého, koho našly na zemi. Nicmén zárove se st etly první bestie s p edvojem zápasník . A bestie za aly hynout. Giagomo dob e mí enou st elou složil bestiího velitele, kterého následn dorazil jeden ze zápasník . Bestie v zoufalství prchly. Bruno, který jako obvykle p evzal velení, rozhodl, že je as rovn ž zavelet k ústupu. Bohužel Hans-Ulrich byl odvle en zápasníky a prodán kamsi do zápasnické arény a jeho v rný pes Rek jej následoval. Bruno se se zbytkem mužstva pochmurn vrátil do pevn stky a na h bitov p ibily ty i nové hroby. Zem el trombónista Ludwig Weisstein, bývalí lenové horské stráže Berthold Gebirger i Luitpold Berghoch a jako nejt žší ztrátu poci ovali všichni smrt Williho, oblíbence všech. Zdálo se, že poté, co je opustil jeho mentor Hermann, mladíka št stí opustilo definitivn . Hans-Ulrich byl v bezv domí odvle en do nedalekého m sta, kde stály známé a populární zápasnické kotce. V dce zápasník mu nejprve nadával a pak mu sd lil, že musí bojovat o život po jejich. Averlandský kapitán souhlasil a vstoupil i se svým v rným psem do arény. Proti n mu nastoupil sebev dom místní zápasník, nicmén Hans-Ulrich Hufeisen se tentokrát nenechal zasko it, okamžit zaúto il a dva výst ely z jeho pistolí poslaly zápasníka k zemi a Rek dokon il zbytek. Znechucený majitel arény vyplatil kapitánovi slíbený obnos a Hans-Ulrich vyrazil zpátky k pevn stce. Dorazil zrovna, když se Karl, Bruno a Walter dohadovali, mají-li mu na h bitov vzty it symbolický hrob nebo zda je to p ed asné. Uvítání bylo bou livé a všichni doufali, že návrat kapitána Hufeisena p edznamená návrat lepších as . Bylo však t eba doplnit mužstvo. Našt stí dorazili dva vysloužilí Averlandští vojáci, len horské stráže Huppert Spitzer a bývalý p íslušník jednotky st elc Manfréd Travertin. O poslední posilu se postaral Karl Bätig. Na jedné z obhlídek vísky, které pravideln podnikal, si všiml, že ho n kdo sleduje. Horský myslivec schoval luk a za nejbližším rohem si na špeha po íhal. Sko il mu na záda, srazil ho k zemi a p itiskl mu dýku na hrdlo. Pak mu dovolil pomalu se oto it. Ke Karlovu p ekvapení to byl mladík asi osmnáctiletý oble ený v roztrhaných kalhotách a špinavé bl ze.
„Pro m sleduješ?“ „Já? Vás?“ „Nelži, sloužil jsem na hranicích dost dlouho, abych poznal, když m n kdo sleduje.“ „No, víte, já,“ íkal mladík v rozpacích. „No, co ty! D lej, nebo ti mám pomoct?“ „No já vás sledoval, abych se nau il, jak vy bojujete a st ílíte a já bych se cht l dát taky k voják m, pane.“ Karl Bätig se zasmál a mládence pustil. „Tak ty chceš být vojákem?“ „Ano, prosím. Já jsem sirotek a nic neumím a tak bych se cht l p idat k voják m.“ Karl se zamyslel, v d l, jak to s takovými chlapci chodí. P ivedou je k vojsku, dají jim zbran a trochu základního výcviku a ženou je z bitvy do bitvy a až ze stovky voják zbudou tak dva, považují se za zkušené a vycvi ené a pak je spojí do jednotek veterán , kte í jsou považováni za vzácné a tak k nim mají i páni d stojníci trochu úcty, jenže problém byl v tom, že na dva zkušené vojáky p ipadá osmadevadesát padlých rekrut . Karlovi se mladíky zželelo a tak mu p edložil nabídku. „My nepat íme p ímo k vojsku, u nás sice musíš bojovat, ale máš menší nebezpe í, že padneš. A hlavn ti poskytneme trochu toho zvláštního výcviku, který t bude d lit od smrti, kdyby n kdy v budoucnu na tebe opravdu p išla touha dát se k pravidelnému vojsku. Takže jestli chceš, p idej se k nám.“ Mladíkovi se rozzá ily o i. „D kuju vám, pane vojáku.“ „Jen po kej, pokud to kapitán Hufeisen schválí, a já v ím, že schválí, budeš mít na díky asu dost. Jak se jmenuješ.“ „Ivo Dörfler, pane.“ „Tak poj Ivo a já se jmenuju, Karl Bätig, ostatní z nás poznáš v pevn stce.“ Hans-Ulrich podle o ekávání nového rekruta p ijal a mladík se ihned ubytoval v dom pro mužstvo. Te jen zbývalo doufat, že se op t vrátí dobré asy.
Nekromant a fanati ky Zpráva o zni ení Thorndorfského kláštera se z ejm roznesla po kraji a jednou rozprášené temné kulty za aly op t zvedat hlavu. Majitel pivovaru Klaus Wilhelm Bursteller se tentokrát dostavil osobn se t emi sudy piva na voze z nichž jeden daroval Hufeisenovým muž m a druhé dva prodal ve vsi chlapíkovi, který si otev el místní kr mu. Te stál p ed kapitánem Hufeisenem a jeho pod ízenými, ma kal v rukách epici a vykládal. „Já nevim, pane kapitán, jak se to jako mohlo p ihodit, jenže v tej v ži, jak jste tam jako už jednou byli, prej jsou ty chodivý mrtvoly zase. A kdo ví co se tam chystá. A jestli se to rozk ikne, tak to nebude dobrý pro kšeft. A v bec, jakpa to p ijde, aby mrtvoly chodily po sv t , to je v tom ur it n jaká ne istá mágije.“ „Dob e, pane Burstellere, d kujeme vám za zprávu, postaráme se tu záležitost,“ slíbil HansUlrich. „A te , prosím, již je te,“ dodal Bruno. „Musíme se na celou akci p ipravit.“ „Jen si, pánové, posp šte,“ dodal pivovarník a odešel. Za krátko bylo slyšet zvuk jeho vozu, jak se vzdaluje po cest . „Svolo ne istaja,“ ulevila si Nad žda. „Tak nádo jít, ja by ekla, že on tam bude za n jakej rituál s éla .“ „Magii nerozumím,“ pokr il rameny Bruno, „ale zdá se, že to místo je pro nkromanty n jaké atraktivní.“ „Kdo ví,“ odpov d l Walter, „každopádn bych se bál celou záležitost odkládat.“ „Oživlý mrtvoly,“ hvízdl p ekvapením Ivo. „To je hnusný.“ „Jen se nám tu neslož,“ opá il Walter, „a b ž se p ichystat, vyrážíme.“
Averlandský oddíl se blížil k v ži. Vid li, že u v že stojí na stráži skupina ohnilých mrtvol vedená mužem v ob adním rouchu. A z v že se ozývalo p erušované mumlání napovídající, že se práv tam koná jakýsi záhadný rituál, který bude nejlepší zarazit d íve, než bude možné zjistit, o vlastn jde. Hans-Ulrich obhlédl situaci a ur il základní strategii. Karl s Violou a Viktorínem m li zaujmout pozice napravo, zbytek p l ík s Nad ždou nalevo, Bruno a HansUlrich zamí it k jedné z ícenin veprost ed a zbytek týmu m l z stat na zemi a podle situace st ílet nebo bojovat. Když se na druhé stran v že objevily známé hábity fanatických jeptišek, za al kapitán Hufeisen považovat celý boj za snadnou záležitost. Narychlo se s p edstavenou sester ujistil o vzájemném spole ném cíli a pak, protože v d l, že pro boj s takovýmto zlem jsou sestry lépe vybavené než jeho muži, ochotn souhlasil s tím, že o rituál ve v ži se jeptišky postarají. Averlan ané zaujali p edepsanou pozici, pouze Viktorín m l potíže s lezením do patra, a zahájili st elbu na oživlé mrtvoly a zejména na muže, který je vedl. Averlandské šípy dnes nenacházeli cíle snadno, nicmén po n jaké dob se poda ilo arod je zahubit. V té chvíli získal Hans-Ulrich trochu asu a rozhlédl se po bojišti. Zjistil, že se ve spoléhání se na pomoc jeptišek pon kud p epo ítal. naprostá v tšina modrobíle od ných postav ov šených Sigmarem požehnanými kladivy se zastavila a místo aby rozdávaly Sigmarovo požehnání pomocí kladiv, vytáhly za záhyb roucha praky a zasypaly zombie sprškou kamen . N kolik oživlých mrtvol se zapotácelo a rozpadlo, nicmén na druhé stran v že stál další muž a ten pohrdlivým gestem zombii vdech nové zdání života. Hans-Ulrich zjistil, že do v že vyslaly jeptišky jen jednu osobu, spo e od nou ženu, s lukem, které k sesterstvu zjevn ani nepat ila. Ta se usídlila mezi z íceninami a opatrn pozorovala boj. Hans-Ulrich zjistil, že je nutné vyslat do v že posily a poslal tím sm rem oba psy. Jedné zombii se poda ilo vyšplhat se na místo, kde stáli Karl a Viola, ale šípy obou mistrných st elc mrtvolu smetly dol . Jakmile šípy ukon ily existenci posledních oživlých mrtvých, vydala se skupina bojovník nablízko k v ži. Sesterstvo se zatím z neznámého d vodu pokoušelo oživle mrtvé zdolat pomocí prak . Ovšem arod j zni ené zombie op t oživoval. Jedin žena, kterou poslaly dop edu, se nakonec pokusila o pr nik k v ži, ale byla napadena a zahubena oživlou mrtvolou. Oba psi se dostali až na práh v že, když se ozval zvuk podobný zah m ní hromu a v ž se náhle naplnila ohyzdnými gh ly. Psi na pokyn kapitána Hufeisena couvli a p i adili se k úto ící skupin . Našt stí se v téže dob jeptišky kone n p estaly zabývat jednotlivými zombiemi, ale poda ilo se jim zahubit muže, který je neustále kolem dokola vytvá el. Zbývající oživlé mrtvoly zdolaly snadno a postoupily kone n blíže k v ži. Nekromant vyšel z v že a roucho mu pulzovalo ne istou energií magické brány, která za sebe chrlila gh ly. Sám arod j byl obklopen po etnou skupinou gh l . Hans-Ulrich dal rozkaz a všechny šípy zamí ily k nekromantovi. Již se zdálo, že arod j z stane nezran n, když kone n šíp Pabla Vomá ky ukon il ernokn žník v život. Zbývalo však vypo ádat se s gh ly. Bojovníci postoupili dop edu a vrhli se na zmatené netvory, Hans-Ulrich poslal Reka na pomoc sestrám, která byly jedním gh lem nep íjemn tísn ny a ve zmatku se snažily pouze st ílet kameny ze svých prak . Jedna ze sester se šíleným výrazem v o ích zu iv pobíjela gh ly krupobitím ran a na druhé stran se probíjeli Walter, Ivo, Robert a Huppert s dopomocí Giacomma a Manfréda Travertina. Manfréd však nebyl v boji dostate n zkušený a gh lovi podlehl. Našt stí nakonec vyvázl jen s lehkým zran ním. Když padl poslední gh l, chystala se šílená sestra vrhnout na Averlan any a i matka p edstavená se rozhodla, že mužstvo Hanse-Ulricha jsou kací i, kte í pot ebují o istnou smrt. Nicmén Walter se svou skupinou nezaváhali a napadli nebohou šílenou jeptišku, zatímco
st elci kryli jejich postup n kolika dob e mí enými ranami. Jeptišky se rozhodly, že o Averlandském kací ství pro jistotu rozhodnou jindy a zmizely mezi ruinami. Averlan ané prohledali v ž, aby se pokusili zjistit, pro tolik láká adepty erného um ní, ale nedokázali p ijít na nic ur itého. Cestou zp t se ješt stavili v Burstellerov pivovaru a vyinkasovali od pivovarníka slíbenou odm nu. Spokojený Klaus Wilhelm je dokonce pozval na ob d a tak se návrat do strážní stanice protáhl. Druhého dne si Karl všiml, že Ivo si na pravidelné hlídce vytáhl z batohu nevelkou kníže ku a sed na hlídkovém post si v ní listuje. Zabývat se na denní hlídce n ím jiným nebylo považováno za proh ešek, ale p esto si horský myslivec neodpustil aby se šel zeptat Iva, co d lá. „To jsem koupil u pana Burstellera, te si to studuji.“ „Ty umíš íst?“ podivil se Karl Bätig.. „Umím, je na tom n co divného?“ „Moc vesni an tení neovládá. Co to vlastn studuješ?“ „Jmenuje se to „Využití síly p i boji muže proti muži,“ prý je to užite né pro každého vojáka.“ „Já sám, tomu moc nerozumím,“ p iznal horský myslivec. „Ale jestli chceš v d t, je-li to co k emu, zeptej se našeho seržanta.“ Waltera zmínka o knížce zaujala a sta ilo mu jen pár pohled , aby se p esv d il, že rady, které obsahuje, nejsou žádné bláboly, které by lov k v podobné knížce spíše o ekával. „To je vážn užite ný,“ prohodil k Ivovi, „pokud podle toho budeš cvi it, m žeš to u vojska dotáhnout dost vysoko.“ Ivo seržantovi pod koval a s novou energií se pustil do tení.
Konec nekromant v Ostlandu P ed branou pevn stky stála dvojice muž a bušili na bránu. Bruno Schiess se jako první z velitel dostal skrze st nu dešt k brán a v áste ném suchu ochozu se optal p íchozích, co cht jí. Odpov jej pot šila nebo se jednalo o další dva veterány horské stráže, Aloise Sscheitela a Fritze Kuppeho, kte í se výte n hodili k dopln ní stavu oddílu. Okamžit spolu s Robertem Gipfelem otev el bránu a vpustili oba muže dovnit . K ve eru téhož dne dostala stanice ješt jednu návšt vu. Krátce poté, co p estalo pršet, zazn l na rozmoklé silnici zvuk kopyt a p ed branou sed l v ko ském sedle op t majitel Burstellerova pivovaru v celé své ší i. Pivovarský k nesl svou zát ž klidn a nesmírn silné zví e obvykle používané k tahu, k , který vypadal, jako by dokázal jedním kopnutím p erazit dubové trámy brány, se dal Ivem snadno odvést do p íst ešku, kde mu mladík poskytl náru sena. Klaus Wilhelm Bursteller se zatím usadil za st l v hlavní budov a kolem n j se shromáždila v tšina Averlan an . Pivovarník se obracel na kapitána s novou prosbou: „Je to všivá doba, pane kapitán, to vám teda povím. P edv írem, na den p esn , jste vyhnali z tý v že ty vodporný chodivý mrtvoly a vony jsou tam zas, navíc se mi kolem potuluje banda krávohlavejch bestií a já se bojim, kdy mi vypálej pivovar jen proto,že je to pro n príma zábava. Pane kapitáne, pomozte mi prosím.“ „Já už toho mám dost,“ praštil Hans-Ulrich do stolu p stí. „Pane Burstellere, o ekávejte nás zítra, to doup temných kult vy istíme a zni íme. A snad si poradíme i s t mi bestiemi.“ Druhého dne zaujal Averlandský tým pozici u nekromantovy v že. Oživlé mrtvoly se daly potáciv na pochod sm rem k Averlandským adám, nicmén zkušení harcovníci se beze zbyte né zbrklosti p esunuli do pozic a šípy si hned zpo átku vybraly mezi zombiemi svou da .
Oživlé mrtvoly se rozd lily a obcházely z íceninu, kde se opevnili Averlan ané, Zatímco šípy Averlandských st elc pomalu, ale p ece zasáhly a zlikvidovaly muže, který zombie ídil. Walter dal p íkaz horským strážím a ti se pokusili napadnout dv z oživlých mrtvo, bohužel všechny jejich nervy zradily a do útoku se nepustil ani jediný. „Vy baby,“ val na n Walter, „co to s váma je. A sám se snažil dostat k útoku, nicmén záda jeho druh mu bránila v postupu. Zatím se na druhé stran objevila další oživlá mrtvola a Walter v doprovodu dvou ps se k ní pustil.A srazil ji na zem. Nicmén oživlá mrtvola op t vstala a bylo pot eba dalších útok Waltera a jednoho ze ps . Mezitím se na druhé stran v že odehrával lítý boj mezi bestiemi a oživlými mrtvolami. Jedin strašlivý kentaur se rozb hl p ímo ke v ži a pronikl dovnit , Averlandské šípy se od n j neškodn odrazily a z v že se rozlehlo chropt ní vražd ného nekromanta. Bestie se shromáždily a vyhrnuly se proti Averlan an m s kentaurem v ele. Averlandské vojsko jim vyrazilo vst íc. Kentaur sko il do cesty Robertu Gipfelovi. State ný muž nezaváhal a poda ilo se mu ob zbran zarazit do Kentaurova t la. Zato ostatní bojovníci nem li št stí, t i muži a pes napadli jednoho z v dc bestií, ale bestie stála a útoky muž se jí nijak nedotkly. Podobn na druhé stran , kde jinou bestii napadl Ivo spolu s jedním ze ps a jedním z dalších muž byly ztráty jen na Averlandské stran , také kentau í bestie ihned zadupala do prachu state ného Roberta a vrhla se na další muže. Do bestií mezitím bubnovaly šípy, bohužel Averlandská st elba nebyla p íliš ú inná a bestie se zatím zbavily všech Averlandských bojovník s vyjímkou seržanta Waltera, který nejprve bojoval se zombií na druhé stran a pak dal p ednost st elb z kuše. Bruno Schiess si vzal na mušku zu ícího kentaura a dv ma dokonale mí enými šípy ukon il jeho boj. Bestie se zarazily a když Averlandské šípy zasáhly další z t chto nep irozených tvor , zbylé bestie se oto ily a s hlasitým vytím prchly. Nad žda s Violou se pustily do ošet ování ran ných a k neoby ejné úlev zjistily, že tentokrát na h bitov nep ibude žádný hrob. U padlého kentaura se navíc poda ilo objevit nedávno ztracený Guiser v Shallyin amulet. Navíc u sebe kentaur m l jakousi zvláštní ostrou dýku z tmavé oceli, která vypadala, že rovn ž jeví jisté magické schopnosti. Každopádn ji pro sebe zabavil seržant Walter. Hans-Ulrich zatím poru il v ž obložit d evem a zapálit a když se kone n stavba z ítila a zbyly z ní jen doutnající trosky, odebrali se všichni k Burstellerovu pivovaru, aby spolu s pivovarníkem oslavili vít zství. Hans-Ulrich se na chvíli dostal k mladému Ivovi a hned se ho zeptal na jeho nedávno zakoupenou knihu. „No tu jsem tady koupil od pana Burstellera.“ „A odkdypak pivovarník prodává knihy?“ „No já se ho také ptal, pane kapitáne, a on íkal, že mu ob as n kdo nechá n jakou knihu, když dojdou peníze a nedojde chu na pivo.“ „Tak to se na ty jeho knihy podívám,“ usmál se kapitán Hufeisen a odešel promluvit se s pivovarníkem. O tématu už dále nepadlo slovo, jen bystrým pozorovatel m se zdálo, že se p íliš usmívá, ale to p ipisovali nesnadno získanému vít zství.
Ran „U zlomené podkovy“ Druhého dne svolal Hans-Ulrich Hufeisen všechny obyvatele stanice a s potutelným úsm vem hodil na st l dv v ci, obálku a útlou kníže ku. „Je dobojováno,“ prohlásil. „Jak to?“ zeptal se Bruno
„Tahle obálka je od samotného kurfi ta ostlandského, posílá sem posádku ostlandského vojska a nám za výstavbu a správu stanice pom rn zna nou odm nu.“ „A bude to sta it na ran ?“ zeptal se Dorgo Vomá ka. „Jakej ran ?“ zeptal se p ekvapen Alois. „Aha,“ zamyslel se kapitán, „takže pro vás, kte í p išli k nám nov . Když skon ila naše služba v Averlandském vojsku, rozhodli jsme se spole n zakoupit p du v Averlandu, nicmén náš ušet ený žold na koupi ran e nesta il a tak jsme se vypravili sem, vyd lat si zbylé peníze. P vodn nás bylo deset spole ník , p t z nás zem elo, ale zase jste se k nám p idali vy a na podíl na ran i máte rovn ž právo a nárok. Pokud máte zájem.“ „A ty tedy íkáš,“ ozval se Walter. „Že už máme dost pen z na splacení zbytku ran e?“ „Nejen to,“ usmál se Hans-Ulrich. „Peníze od kurfi ta nám dovolí zakoupit zbytek ran e, ale tohle,“ a ukázal na kníže ku, „tohle nás zajistí napo ád.“ „A co to je?“ „Poklad nad poklady, podrobný návod podle kterého je možné ú inn ji a lépe vyráb t st elný prach. Tahle kníže ka nám m že vyd lat více, než bude pro zahájení provozu ran e pot eba.“ V tšina p ítomných propadla v jásot, pouze Nad žda nejásala: „Je n pajdu. Nem žu. to by ja d lala v Averlandu. Ja z stanu zd s. Ostatn noví obyvatelé dómu budut moje sl žby též polzova .“ „Poj s námi,“ p emlouvala Nad ždu Viola. „Lesy v Averlandu jsou také hluboké a nebezpe í tam možná není tolik jako tady, ale i tam se najde dost nestv r a nep átel proti kterým bude t eba se bránit.“ „N pajdu,“ odv tila Nad žda, „Tady n daleko do Kisleva a ja adtudá.“ Ostatní p ítomní však s cestou do Averlandu souhlasili, Giacomo sice nepo ítal, že z stane na ran i, ale rozhodl se vrátit zp t do Tiley a ostatní z Averlandu nebo blízké zem p l ík pocházeli. Druhého dne tedy dorazilo patnáct ostlandských myslivc pod velením kapitána Gejzy a p evzali od Hanse-Ulricha obnovenou stanici. Když se Ostlandský kapitán dozv d l, že zkušená stopa ka s nimi z stane, ani neskrýval své pot šení. Averlan ané se tedy rozlou ili a neprodlen opustili stanici a vyrazili sborem k jihu, kde je ekal vytoužený ran . A když jsem ve svém vypráv ní dorazil až sem, zjistil jsem, že požadavky tená jsou, aby každý po ádný p íb h v sob obsahoval aspo jednu svatbu a to pokud možno na konci. I v tomto sm ru vás mohu pot šit, protože krátce poté, co se výprava usadila na nov zakoupeném ran i si Viola Vomá ková vzala Viktorína Vidli ku.
