Příloha č. 1: Laurent Gaudé – Onysos zuřivec Předmluva překladatele Při mém překladu je brán zřetel právě na věrný převod autorovy stylistiky do jazykového systému češtiny. Je zde dominantní snaha o vyhnutí se použití jazykových přejímek (pochopitelně s výjimkou vlastních jmen či Onysově/Dionýsově insignie thyrsu atp.). Jako příklad uvedu ve hře často zmiňovaný stav Onysových následovnic, označovaný slovem „démence“ 1 a jeho zvláštní schopnost autorem pojmenovaná jako „magnétisme“. 2 V případě slova „démence“ by ani nešlo použít českou přejímku „demence“, jelikož ta je nositelem jak klinického, tak i pejorativního významu. A přitom ji lze do češtiny přeložit jako „šílenství“. Pro šílenství existuje i francouzské slovo „folie“, to však v sobě nese zabarvenost pouhou ztřeštěností či obecněji bláznovstvím. Autor cíleně volí slovo silnějšího významu, jehož etymologie se vrací k latinským kořenům, k jeho předloze ve slově „dementia“.3 Prefix „de-“ mívá význam pohybu od něčeho či zbavení se něčeho. Kořenem je substantivum „mens“, jež znamená „duch“ či „mysl“. Zbavení smyslů či nepříčetnost je tedy v překladu v češtině vyjádřena silnějším výrazem šílenství, které, zdá se, významově i stylisticky odpovídá. Pokud jde o slovo „magnétisme“, má v textu znamenat nějakou neodolatelnou sílu či přitažlivost. Avšak přitažlivost má v češtině značně sexuální konotaci, která by v určitých souvislostem textu souhlasila, nicméně by byla do jisté míry zploštěna v souvislosti například se silou zvuku bubnů a rytmického tance, o nichž Onysos vypráví. Z tohoto důvodu je „magnétisme“ přeloženo jako „uhrančivost“, ježto v sobě zahrnuje představu nějaké magické síly. Ta právě zpětně vytváří soulad s Onysovou nadpozemskou podstatou, ačkoli dochází k drobnému sémantickému obohacení. 1 2 3
česky „nepříčetnost, šílenství“ česky „magnetismus“ více viz Národní centrum textových a lexikálních zdrojů. (orig.: Centre national de ressources textuelles et lexicales). [online]. [cit. 15. srpna 2014]. dostupné na www:
. Le Nouveau Petit Robert de la langue française, s. 666.
1
Co se týče zmíněného větného dělení inklinujícího k versifikaci, je zřejmé, že v tomto ohledu je pro převod do češtiny potřeba přijmout určitou míru volnosti. To je ovšem logické a v zásadě jde o stejný princip používaný při každém překladu mezi jazykovými systémy jiných morfosyntaktických pravidel. Hlavním zřetelem má být neporušit plynulost a orální charakter vyprávění autorem vytvořené postavy. Za překlad hry Laurenta Gaudého Onysos zuřivec bylo jeho autoru uděleno třetí místo v soutěži Ceny Evalda Schorma roku 2014 pořádané každoročně agenturou Dilia.
2
Onysos zuřivec Laurent Gaudé (z fr. orig. Onysos le furieux přel. Jan Krupa, 2014)
Alexandře, Hubertu Gignouxovi
Onysos zuřivec Laurenta Gaudého byl uveden 13. června 2000 v Národním divadle Štrasburk. Režie: Yannis Kokkos Scénografie: Muriel Trembleau Světla: Patrice Trottier Zvuk: Pablo Bergel obsazení: Jean-Yves Dubois (člen Comédie-Française) produkce: Národní divadlo Štrasburk
3
Nepotřebuješ žádnou záminku, aby sis ke mně přisedl, ty lavice jsou veřejné a nikdo si nemůže dělat nárok na to, aby si zamluvil místo, které chceš. Tak si nelámej hlavu s vymýšlením předstírané otázky a nechtěj po mně vědět, kolik je hodin nebo jestli nemám cigaretu, pokud vážně nepotřebuješ znát čas nebo kouřit. Posaď se. Asi si říkáš, co tady dělám, na nástupišti v metru. Vlaky míjejí a já do žádného nenastupuji. Každých pár minut vystupují z vagonů stovky lidí a já žádného z nich nevolám, nehledám nikoho očima, Ale to ty víš, protože mě už dlouho pozoruješ. Moje tvář je zčernalá, Jsem špinavý a vrásčitý. Rty mám suché, tak suché, že kdybych se rozesmál, rozpraskaly by a pravděpodobně by z nich začala téct krev. Říkáš si, na co čekám, co jsem zač. Dej mi čas, ať se zblízka podívám, jaká může být tvář dnešního člověka. Neměj strach, Jsem jenom stařec. Mám citlivé oči, jak už dlouho zkoumám temnotu a jak mi to zvláštní modře neonové mihotavé světlo propaluje duhovku. Nech mě si tě prohlédnout, ať vidím, jestli se člověk nějak změnil. Už není od bláta. Jsi bledý, Tak bledý, až bych řekl, že bych ti mohl do tváře zatlačit prst a protrhnout pokožku. Jestlipak to elektrické světlo dokáže vyčinit kůži tak jako slunce? Teď jsi asi zneklidněl a říkáš si, o co tomu starci jde... já vím... vím... nedívej se tak na mě. Chtěl bys mi položit otázku nebo možná víc, ale nemůžeš. Děsí tě má tvář a můj hlas? Hnusí se ti stáří mé kůže? Nedělej si starosti, já omládnu. 4
Nech všechny ty lidi, ať projdou, Nech je. Nikdo z nich si nás nevšímá. Říkáš si, co jsem zač a proč můj hlas, který už pár minut posloucháš a který byl na první poslech drsný a pronikavý, proč tě teď okouzluje jemností, kterou si neumíš vysvětlit. Jen klid, příteli, všechno ti povím. Konečně jsem našel město, jímž jsem. Už je to dávno, co jsem se narodil, bloudil jsem a hledal si místo a našel jsem je až teď, po velmi dlouhé době, těsně před smrtí. Teď už vím a klidně mohu říct, že jsem zrozen pro New York. Všechno ti povyprávím, příteli. A dobře poslouchej, protože to, co pod paprsky tohoto modravého světla uslyšíš, je příběh Onysa zuřivce. Zapomeň na davy mužů a žen, které zaplavují nástupiště, tyto proudící hordy nás nebudou rušit. Onysos bude vyprávět. Copak nevidíš už teď, jak jsem omládl a že mám na tváři méně vrásek. Cítím, jak se mi zahřívá tělo, svaly jsou pevnější, Mohl bych se svléknout a viděl bys, že mé tělo už není tělo starce. V zápase bych tě už třeba i povalil na zem. Ale nech mě nejdřív mluvit a nepřerušuj mě, i kdyby slova přicházela pomalu, jelikož už je to dlouho, co jsem naposledy mluvil, a mé rty jsou za tisíce let mlčení ztuhlé.
5
ZPĚV I Jen obtížně si vzpomínám na zemi, kde jsem se narodil. To protože tady jsme ve městě světel, kde jsou asfaltové chodníky pokryté odpadky, plechovkami od piva a špinavými papíry, Kde se lidé tlačí po tisícovkách, kde od rána do večera, nárazník na nárazníku, hučí auta za kvílení bezmocných pneumatik, Zatímco tam byla jen hrstka mužů a žen. Těžko si vzpomínám na tu vesnici, protože uplynulo hodně času. Spal jsem mnoho staletí, pak sotva zamžourání očí a New York je na světě. Všechny ty veliké skleněné slunečnice vyrostly ze země a zanořily mou vesnici na samé dno dějin. Narodil jsem se v Tepe Sarab. Tepe Sarab, příteli, kde lidé žijí v chatrčích ze sušené zeminy ne vyšších než kůň. Narodil jsem se za hluboké noci a lidé z vesnice museli zapálit pochodně, aby se podívali na ten malý červený kousek masa, který ze sebe se supěním vytlačila Ino. Vzpomínám si na tu vazkost smíchanou s potem. Vzpomínám si. Má paměť sahá tak daleko, že ještě mohu mluvit o malých domcích v Tepe Sarab roztroušených po kopcích pohoří Zagros. Jsem ten, kdo se nenarodil z ženy. Zajisté, Ino mě nosila v břiše a Ino tlačila, abych vyšel z jejího klína, Ale můj otec je pán bohů a nebylo ani potřeba ženy, abych byl ochráněn před prachem pohoří Zagros. Z těch prvních hodin si nosím vzpomínku na tvář Iny, vyčerpané a sinalé. Tepe Sarab, Malá vesnice obklopená mulami a krkavci. Několik koz přeskakuje ze skály na skálu a vylézá na lidem nepřístupné srázy. Tu a tam si některá zvrtne nohu a sjede do rokle, 6
Orlí svist za kozího zděšení. O několik týdnů později ji najdeme roztrhanou o skaliska, je cítit smrt a krkavci krouží. Občas vypukne válka. Čtyři pět mužů se vyzbrojí kameny a vidlemi a vydají se zničit chatrče do nejbližší vesnice. Tomu říkáme válka. Ino mě vytlačila v poslední horečnaté kontrakci pod hvězdami pohoří Zagros. Byla velká oslava. Za hluboké noci, v Tepe Sarab, jsme zapálili hranici. Muži hrají hudbu a ženy tančí. Ino a Athamas jsou opilí. Mladá matka se zotavila. Pot od kontrakcí rychle oschl. Jsou to sotva dvě hodiny, ale už na to nemyslí. Chce se radovat a tančit a Athamas, tělesný otec, chce pít a vyřvávat. Velký oheň uprostřed vesnice osvětluje tváře přísvitem šílenství. Rytmus bubnů se míchá s křikem žen. Vidím těla, jak se vzpínají a míhají, Vidím ženy, jak vykřikují rozkoší, a muže, jak se válejí v prachu a ten se jim lepí na kůži, tak jsou zpocení. Je zde skupina mužů, kteří netančí. Nikdo neví, odkud přišli. Nikdo je tady nezná. Ale ti z Tepe Sarab jsou příliš opilí, než aby se znepokojovali jejich nepatřičnou přítomností, za úplné noci, hluboko v pohoří Zagros. Netančí ani nepijí. S nikým nemluví a nikdo z nich se ani nepodíval na touhou se kroutící ženská těla. Třeba to vůbec nejsou muži a tyto půvaby s nimi nehnou? Dívají se na novorozeně. Vidím je pár kroků ode mě. 7
Jeden z nich se zvedne, přijde ke mně a natáhne přede mě dřevěné chrastítko. I v plenách se musím smát. Nikdo nevidí, že se jeden muž zvedl a mluví na novorozeně. Všichni tančí. Uhrančivost bubnů. Teď se kolem mě seskupili, je jich asi pět nebo šest, nevím. Seskupili se kolem mě a i přes svou nekonečnou nepatrnost chápu, že nejsou z Tepe Sarab, že zde nejsou, aby tančili a pili, a že to možná dokonce nejsou lidé. Jeden z nich vytáhl pastýřský nůž. Vidím ho, jak se nade mnou sklání, a cítím, jak mi čepel otevírá hrdlo. Ale to není vše. Teď se smějí, zabili mě. Na plenách, které Ino tak něžně rozmístila kolem mého tělíčka, kreslí skvrny od krve násilnické mapy světa. Nekřičel jsem, ale udělali dobře, že mě nejprve podřízli, protože kdybych byl mohl následně vydat výkřiky bolesti, přehlušil bych dunění bubnů a ženám by páteřemi projely táhlé záchvěvy děsu. Ještě cítím jejich ruce, jak chytají mé končetiny. Nejsem ani větší než zajíc, a neumím běhat. Chytají mě a táhnou za všechny končetiny. Svaly se trhají, kosti lámou. Noha, ruka, noha, ruka. Je ze mě krvavé klubko roztrhaného masa. Mé končetiny kojence leží pár metrů od mého trupu v suché trávě pohoří Zagros. Ale to není konec. Muži, kteří nebyli z Tepe Sarab, netančili ani nejedli a nepili. Také oni chtěli slavit, když dodělali svou práci. Tak posbírali kusy masa a uvařili je v měděném kotli. Nechali je dusit a pak se smíchem hltali to ragú z novorozeněte. Podřezaný, roztrhaný a rozčtvrcený, narodil se malý Onysos.
8
Ale ti pošetilci ve svém běsnění zapomněli na srdce. A právě díky srdci mě můj otec, protože je pánem bohů a protože slyšel můj křik, který jsem však nevydal, Nechal mě svýma rukama znovu narodit z hlíny. V noci nespím. Když zavřu oči, znovu vyvstanou hvězdy noci v Tepe Sarab a synkopové bubny. A mé ruce, nohy, klouby a svaly začnou škubat a znovu se rozervou. V noci nespím, protože jsem se lidem ještě nepomstil. Navždy jsem opustil Tepe Sarab. Jsem nahý a žiji jako šelma daleko od lidí, kterých se bojím, ve stísňujícím stínu pohoří Zagros. Toulám se od Behistunu po Hamadán, bloudím až k Tepe Giyan s nenávistí k těm vesnicím, kde se tančí. Noc je má zuřivost. Nikdo se ještě nechvěje při vyslovení mého jména, ale to jen proto, že mi ještě nikdo jméno nedal. Jsem vlk, lev, medvěd a šakal. Zkouším každý řev. Na prstech mi rostou drápy, vlasy mám jak po bitvě. Učím se běhat, aby už mě nikdy nikdo nechytil. Učím se běhat nocí od Hamadánu po Tepe Giyan a nikdy se mi ani kotník nezvrtne, v žádné skalní prohlubni. Chodím dál než ta nejurputnější koza. Proháním se po skalnatých svazích za nejtemnějších nocí, aniž bych kdy upadl, aniž bych klopýtl. Jsem nahý. Kapradiny, které ve smršti překračuji, mi dráždí kůži tisíci drobných zářezů, Ale tyto škrábance mi neberou sílu, ani nezpomalí můj běh. Učím se být zuřivý a nepolapitelný. Od teď se jmenuji Onysos a to je jméno, které lidem vnutím. Jsem vlasatý lev pohoří Zagros. 9
Jsem narozen, mrtev a narozen. Sám uprostřed kapradí a kamení sbírám síly na své nadcházející souboje. Sám v mezopotámské noci vydávám své první jaguáří výkřiky, před kterými zvířata prchají a ženám se z nich chvějí rty.
10
ZPĚV II Dlouho jsem myslel na pomstu. A na ty muže, kteří nebyli z Tepe Sarab a kteří přišli ten slavnostní večer, aby novorozenci oddělili končetiny. Dlouho jsem myslel, že v kopcích nastražím oka, abych zjistil, jestli se některý dá chytit, Ale je pravděpodobné, že se nikdo z nich už do Tepe Sarab ani do pohoří Zagros nevrátil. A já nechci ztrácet čas. Dlouho jsem běhal po horách a nechal v sobě růst uhrančivost šelem, až jsem se cítil silný a démonický. A věděl jsem, tedy spíše instinktivně, že můj hlas je uhrančivý hlavně pro ženy a že znají mou vyšinutou zuřivost. Když jsem se cítil připraven, začal jsem se potloukat kolem vesnic, jako to dělají šakalové. V noci jsem navštěvoval jejich okraje A vesničané byli nuceni si zvyknout na mou přítomnost. Začínali o mě mluvit, někteří mě tu a tam večer kradmo zahlédli. Začaly vznikat fámy. Říkali si, kdo je ten muž, napůl nahý, který je chodí v noci dráždit na hranici vesnice, a jestlipak je to člověk nebo něco jiného. Zvíře nebo duch. Nikdo ani nepomyslel na rozčtvrceného kojence. Když jsem cítil, že jsou nuceni mou přítomnost přijmout, i když nechtějí, ještě jsem se maličko přiblížil. Dokonce až tak, že jsem probíhal uličkami a zlehka přejížděl rukou přes okna jejich příbytků A vydal jsem své první pokřiky, Dlouhé a bolestivé, Jako žena, která rodí, nebo jako hladové zvíře. A z těch pokřiků se chvěli. Matky volaly na své rozklepané děti, aby si je přitiskly k břichu. Muži zamykali dveře a byli by se dívali oknem, kdyby jim v tom jejich ženy 11
v záchvatu strachu nezabránily. Vydával jsem své pokřiky. Vracel jsem se každou noc. Každou noc jsem se vydával ze svého útočiště divokého zvířete, vpadal do uliček jejich nuzné vesnice a vyl k smrti. Stačilo mi pár nocí. Ženy začaly cítit v hloubce břicha, v útrobách těl, rodit se horoucí teplo. Podobalo se to teplu jejich lůna, ale toto nové pálení se nechtělo utišit. A tak držím ženy vzhůru celou noc. Už nespí a už k sobě ani nevolají své ustrašené děti. Jakýkoli dotek s živou bytostí je pro ně nesnesitelný. Klepou se a koulejí ohnivýma očima. Pokračuji. Teď vycházejí ven, protože volání je příliš silné. V noci vstávají bez vědomí své rodiny a odemykají dveře. Vycházejí. Odvádím je. Stoupáme po malých kamenitých pěšinách zahalených kapradím a hory se zalidňují naší divokou přítomností. Po celou dobu výstupu si strhávají oblečení, jelikož jim látky spalují kůži. Horda fúrií tančí kolem mě. Skládám svou armádu. Jsou nahé a oběma rukama se chytají za vlasy. Celé rozcuchané a rozevláté slastí tančí a pod nimi se třesou skály pohoří Zagros. Je to zvláštní hudba, ano, a tance jsou divoké. Muži mají strach, říkají, že bestie z hor má moc vyvolat v jejich ženách šílenství, A nemýlí se. Když bylo potřeba jíst, stovky nocí jsem lovil. Zvířata, která jsem zardousil, jsem rozdělil a podával jsem je, ty kusy rudého masa, k ústům svých žen. Jejich zuby se koupaly v krvi a ony se smály šílenstvím. Ženy masa, 12
Všivé ženy. Tančí celým tělem, Jejich trhané kolébání končí až s úsvitem. Celou noc, posedlé démonem a zbrocené potem, se točí dokola a z rozkoše si drápou kůži. Muži tam dole v hliněných boudách mluví o orgiích A nemýlí se. Pokouším se uspokojit všechny ženy, ale i bujné síly se někdy vyčerpají a já je musím, než dostanou hlad, nechat se hladit svými prsty a jedna druhou mazat a pak odcházet rudé od krve trhaných zvířat. Muži se zpočátku bouřili. Ale nezmohli nic. Trápili se. Nechal jsem trápení, ať si muže zcela podmaní, ať je drží vzhůru, zatěžká je na celý den, až nebudou mít sílu jít pracovat, až nebudou lovit, ani jíst. Držel jsem je skrze jejich ženy a nepustil. Postupem dní vesnice zchudly a ze všech těch dobrých pastevců se stali chudáci. Držel jsem svou armádu. Kohortu bosých vyhladovělců schopných všeho. Tak také přišli, zanechali všechno, zvířata, postele, pole. Šli se mnou do hor a Onysos měl svou armádu. Jednoho dne přišel nějaký muž. Byl oblečen v kožešinách a měl s sebou zbraně, jaké jsme neznali. Řekl, že ho poslal jeho král a že se mnou chce mluvit. Tvář měl zrzavou a nos placatý. Špatně mluvil, často mu z úst vyšlo jen několik hrdelních zvuků, kterým nikdo nerozuměl, Ale poslouchali jsme ho A pochopili jsme, že nám přišel říct, že Kassité povstali. Jejich král se rozhodl, že je čas, vydat se na pochod na východ, aby jejich království zářilo tisícem vítězství. Nechal svolat všechny své muže, přivést všechny koně. 13
Nechal vykovat tisíce oštěpů a vyřezat luk pro každého svého válečníka. V království Kassitů zřejmě zmizely celé lesy na výrobu všech těch luků. Povstali a blíží se ve velkém kakofonickém zástupu, v němž se mísí dech mužů s řehtáním koní. Král Kassitů o mně slyšel mluvit a prostřednictvím tohoto posla se ptá, jestli jsem pro připojit svou armádu nuzáků k té jeho. Možná mu ještě nějací muži chybí nebo si možná myslí, že je výhodnější udělat ze mě spojence. Nevím. Chce dobýt Babylon. Chce nosit Nabukadnezarovu zlatou tuniku. Říkám tomu muži v kožešinách, že půjdeme do boje, a říkám svým druhům, že sestoupíme z pohoří Zagros a přeženeme se plání Země dvou řek jako proud žhavé lávy. Říkám jim, že Kassité nejsou nic a že můžeme tuto válku vyhrát sami, když bude třeba, a říkám jim, že zdi Babylonu se budou otřásat. Všichni jsme sestoupili z hor, muži, ženy a děti, všichni, s nouzovými zbraněmi, zato se zuřivostí, která pálí dásně, a vydali jsme se na Tepe Mussian, první město Země dvou řek. Sestoupili jsme za noci, bez pochodní nebo zbroje, jen ve svém žebráckém oblečení, a za zvířecích zvuků. Dobyli jsme Tepe Mussian. Na tu příležitost jsem se převlékl, Aby mě nepovažovali za jednoho z těch velkých pyšných dobyvatel. Učesal jsem si vlasy jako žena a namaloval si obličej, jak to dělají, aby okouzlily muže. Mám jemnou tvář, ženské rysy, tak jsem vypadal jako opravdová děvka. Na oslu vedu svou bosou armádu, hrdý jako kněžka v době páření. Jsem jediný v sedle, ostatní jdou pěšky. Jsem krásná, ale zabíjím bez mrknutí. Rozkázal jsem vypálit Tepe Mussian, vím, že král Kassitů nebude rád, ale nic si z něj nedělám. Chci, aby každý v noci viděl tuto pochodeň, chci, aby babylonská hlídka 14
vzbudila svého směšného krále a sdělila mu třesoucím hlasem, že Tepe Mussian hoří. Chci, aby Nabukadnezar věděl, že Onysos sestoupil z hor a jde ho pozřít. Pochodujeme na Babylon. Každou noc o kousek postoupíme. Země dvou řek se zapaluje. Dali mi nové jméno. V každé vesnici, kterou zapálíme, ho slyším s děsem šeptat – Zagreus, Zagreus... Zlatý Babylon, Velká vyčerpaná děvka. Visuté zahrady, V nichž sloni, ochočení poslušnými otroky, hladí ženám prsy dlouhými naparfémovanými choboty. Babylon znásilněný bandou šílenců v hadrech. Bitva trvala pět dní a pět nocí. První noc jsme vyhodili do povětří vnější okruh hradeb. Druhou noc jsme se vrhli na Mardukovu a Nirurtovu bránu a jelikož jsme neměli beranidlo, vráželi jsme plnou silou vlastními čely do pobitého dřeva tvrdošíjných vrat. Mnoho hlav bylo rozbito, ale dřevo se nakonec rozštíplo a brány povolily. Třetí noc jsme vstoupili do města. Babylonští vojáci dostali rozkaz, aby se opevnili v královském paláci. Přenechali nám své město s jeho obchody, ženami, dětmi, fontánami a ovocnými stromy, vydali se nám na milost, Ale my žádnou milost neznáme. Zapálil jsem každý dům. Všechno hořelo, všechno praskalo. Babylonské ženy se smísily s našimi, také si rozcuchaly vlasy a vykasaly tuniky. Muže, ty jsme zardousili. Čtvrtou noc jsme zaútočili na Nabukadnezarův palác a na visuté zahrady 15
Na břehu Eufratu. Posílal jsem do boje všechny své ženy a žebráky a bodal jsem osla do slabin, aby jel rychleji než blesk. Čekali na nás nahoře na stěnách z mramoru, všichni babylonští vojáci opevnění. Byl to úplný cyklon šípů. Nebyli jsme vyzbrojeni, ale bylo nás bezpočet. Zabili stovky a stovky našich, Ale nepodařilo se jim zadržet příval. Pátou noc jsem se procházel po chodbách Nabukadnezarova paláce, Sám, A věděl jsem, že jsem vyhrál. Bylo tolik mrtvol, tolik těl, že nešlo říct, kdo je Babyloňan, kdo Kassit a kdo nic. Obsadil jsem Babylon. Milion malých výhní prohřálo tuto líbeznou noc a ohně perly Eufratu musely být vidět až z Řecka a nebo ještě dál. Má armáda prořídla. Král Kassitů si vždy dával záležet na tom, abychom zaujímali přední linii. Myslel si, že vyhrál, že je nepokořitelný a hrozivý, ale spletl se, protože prokleté jméno, jméno, u kterého se mezopotámské ženy klepou, když je vyslovují, je Zagreus a je mé. Už nemám armádu, ale vyhrál jsem první bitvu. Onysos se procvičil ve válce s armádou žen a darebáků a Onysos nechal padnout Babylon, Klenot Eufratu. Krvavý kousek, Mistrovský kousek, Zkušební kousek, Prorocký kousek.
16
ZPĚV III Dlouho jsem nesnášel města, Babylon byl první. Dnes se dívám na New York a uvědomuji si, nakolik se mi toto město podobá a nakolik je mi zde dobře. V čínské čtvrti vychází z kuchyní jako příkrov dusivý zápach. Čtyři pět koček se hádá o hlavu mrtvé ryby. Opodál přímo na ulici kouří muži hnědé pleti drobné cigarety. Vytáhli dřevěné židle a naparují se v nátělnících. Z auta stojícího ve dvojité řadě vychází hudba. Nahlas se mluví, lidé na sebe dělají gesta a pokřikují výhrůžky. Arméni, Židé, Korejci, Kubánci, celý svět je zde, svět natěsnaný v New Yorku, Jako kdysi v Babylonu. Stejný shon. Je to bohatství i bída, tělo na tělo, z úst do úst. Boháč a chudák. Zlaté řetězy a bez přístřeší. Je to moje město, teď už to vím. Tady můžu všechno. A jak tak pozoruji tuto zabahněnou stanici metra, ten hemžící se tingl tangl a velké asfaltové třídy, chápu že Babylon byl tomuto městu podobný a že jsem měl mít Babylon rád. Měl jsem vrhnout své vojsko proti Kassitům, uříznout králi hlavu a naraženou na kopí ji postavit do trávy na nejvyšší visutou zahradu. Stal bych se hrdinou Babylonu. Ale byl jsem moc mladý a potřeboval jsem vypálit nějaké město. Obrátil jsem Babylon v prach a horkým popelem posypal Zemi dvou řek. Neudělám dvakrát tutéž chybu a New York nezničím. Dám o sobě vědět a brzy v tom dosáhnu mistrovství, protože toto město je mi šité na míru, Hemží se jako já.
17
Posloucháš mé vyprávění, nic neříkáš a čas od času usrkneš z toho piva, které jsem ti dal, Posloucháš a musíš si asi říkat, že nenávidím lidi. Ale dovol mi říct, že v tom se pleteš a že připisovat mi takovou nenávist je nespravedlivé. Babylon padl a setrvávat v blízkosti Kassitského krále, o to jsem nestál. Nechtěl jsem se už na něj dívat, jak se roztahuje štěstím spokojený vítězstvím, o které se, a to zdůrazňuji, zrovna moc nezasloužil. Chvíli jsem se ještě procházel po visutých zahradách a po ohromných chodbách královského paláce. Prohlížel jsem si těla všech těch žen, které zemřely v běsnění, jež jsem způsobil. Nesnažil jsem se je spočítat. Ale ty hodiny, kdy jsem v tichosti procházel mezi svými, byly určitým druhem poslední pocty, kterou jsem jim vzdával. Potom jsem se vydal na jih, a když jsem odcházel, zdálo se mi, že jsem zaslechl ohromné oddechnutí úlevy. Nedokázal bych říct, zda to bylo oddechnutí Kassitů, velmi šťastných vidět mě opouštět to místo, nebo zda samo město dávalo najevo posmrtnou radost, když zmizel jeho kat. Vzal jsem osla a cestoval po čtyři dny a čtyři noci směrem na Ur. Svírala mě nesmírná vina, kterou jsem sice přesně nechápal, ale tížila mě. Myslel jsem na Inu. Drahá matko, Neznal jsem tě sice víc než několik hodin A stěží si vybavím rysy tvé tváře, Ale zrnko tvého hlasu navždy zní v mém srdci. Ino, Dnes večer, aniž bych věděl, odkud se to bere, mě vědomí tvé smrti nutí ronit slzy jako oceán. Vždy jsem věděl, že se už nevrátím do Tepe Sarab a že nikdy nepřijdu zaklepat na dveře hliněného domu, ale navzdory všemu mi zůstávala představa, že žiješ a že někdy, za nocí jako byla ta, kdy jsi mě ze sebe 18
vytlačila, pláčeš pro své dítě. Na cestě do Uru mi svíravý smutek ohlásil, že jsi mrtvá. Jel jsem čtyři dny a čtyři noci. Až jsem na okraji Uru potkal Proskumna. Procházel jsem ulice smrdící bahnem, které se hemžily zloději a žebráky, všemi těmi, které ze sebe město vyvrhuje jako černou rakovinu. Procházel jsem pomalu ty ulice hniloby a horečky, protože mám rád taková předměstí bez zákona, Cítím se v nich doma A spíše se mi hnusí mramorová čistota dlážděných ulic centra, vyvolává ve mně zuřivé paličské touhy. Vtom mi horečnatý shluk lidí zastoupil cestu. Odevšad křik. Dav se svíral. Hluk bitky a lynčování. Sadistické jásání lidí proti lidem. Proklestím si cestu bahnem a zloději, Je tam muž, křičí a gestikuluje. Vztekle máchá rukama a k tomu jako doprovod chrlí zlé nadávky. Obstoupí jej tři venkovani, kteří ho chtějí bít do krve. Je zpitý do němoty. Jako odpověď na jejich výhrůžky si rozepíná poklopec a chce na útočníky močit. Venkovani využívají okamžiku, chytají ho a zasypávají ranami. Vytahuji nůž ještě celý od krve z mých babylonských bojů a křičím, ať nechají toho ubohého chlapa na pokoji. Ti tři polekaně zaváhají, nedůvěřivě si mě prohlížejí, ale nakonec se skloní. Naposledy na opilce plivnou a odcházejí. Takto jsem potkal Proskumna, prvotřídního opilce, zuřivého zloděje a hanebného chlapíka. Spojilo nás přátelství. Býval otrokem a jednoho večera plného pití a nenávisti zavraždil svého 19
pána. Nazítří po našem seznámení jsme opustili Ur. Na cestě, když viděl ten hluboký zármutek, který mě stále ještě držel, se mě vyptával na mou bolest. Vyprávěl jsem mu o Ině. A tehdy jsme uzavřeli dohodu. Proskumnos znal cestu do říše mrtvých. Ujistil mě, že ví, kde je vstup a jak se potom v labyrintu neztratit. Uzavřeli jsme dohodu. Svěří mi to tajemství a já, až se vrátím, mu budu po vůli. Takový obchod mi nabídl Proskumnos, sodomita, a já přijal. Opustili jsme Ur západní branou a vydali jsme se k Arábii, přes aramejské království, přes velkou neúnavnou písečnou poušť. Už si nepamatuji, jak dlouho cesta trvala. Byly z nás dvě malé umanuté tečky ztracené v poušti. Jednoho dne zastavil Proskumnos svou mulu a řekl, že dál nejde, že jsme na místě. Řekl, že se na tom místě utáboří, že nemám čekat, až padne noc, a mám pokračovat až za dunu, která na nás vrhala příjemný stín, že za ní leží vstup. Popsal mi, jak proniknout do Hádovy říše a jakými cestami bylo třeba se dát, abych se v ní neztratil. Řekl ještě, že zůstane na místě, že na mě počká a že nesmím zapomenout na přísahu. Nechal jsem mulu v Proskumnově táboře a vydal se k velké duně. Nepovím nic o tom, co jsem tam viděl. Jeskyně a podzemí Plné stínů a čelistí. Ohromné sály plné mrtvol nahromaděných za uplynulá staletí A ohromné prázdné sály pro budoucí mrtvé. Našel jsem své ženy ještě teplé od ztracené krve u Babylonu, Našel jsem Nabukadnezara, ale nemohl jsem zkřížit jeho pohled, jelikož 20
byl zabit úderem velkého kamene do tváře a z jeho rysů nešlo nic poznat, ani nos, ani oči, nic jen díru masa a krve. Našel jsem Inu, ale nemohla mluvit a mé oči plakaly tolik, že jsem nerozeznával její tvář. Viděl jsem říši mrtvých a miliony místnůstek určených pro urny. To všechno jsem viděl a mé oči budou navždy nosit závoj té země stínů a rubášů. Vrátil jsem se na zem a slunce právě vycházelo. Utrmácený tou pekelnou nocí jsem se plahočil k táboru. Ale našel jsem jen Proskumna na lůžku, úplně studeného. Byl mrtvý. Z nemoci, Z horečky Nebo z osamění, Byl mrtvý. Studený jako socha z mramoru. Chudák Proskumnos, můj přítel, kamarád. Nezapomněl jsem na naši dohodu a chtěl splnit svou část. A tak jsem uprostřed pouště plné písku a kamení nechal vyrůst fíkovník, jelikož to je jedna z věcí, které mi byly dány dělat. A když byl fíkovník vysoký a silný, Ulomil jsem jednu z větví, tu nejdelší a nejpevnější, A s ní, Proskumne, jsem splnil svou část slibu. A ten sodomitský fíkovník se bude na arabské poušti tyčit ještě dlouho jako důkaz toho, že dohoda mezi Onysem a Proskumnem nebyla porušena. Jenže jsem byl zase sám. Nechal jsem mrtvolu přítele pomalu pokrývat pískem a na zblázněném oslu jsem vyrazil Směrem k západu. Až k moři, které tu poušť uzavírá. A že mi bylo horko z tolika cestování, a že mi bylo horko z toho, že jsem za dny uplynulé ve slunečním žáru nic nepil, zanechal jsem osla jeho 21
vlastní únavě a ponořil jsem se do Rudého moře. Voda mi smyla z těla zaschlé skvrny od krve a potůčky potu, voda na mé kůži utišila žízeň svalů, pil jsem všemi póry kůže. Měl jsem na sobě tolik krve z tolika bitev, že jsem za sebou musel nechávat dlouhý temný pás. Plaval jsem až ke břehům Egypta. Plaval jsem z radosti, že už nejsem potřísněný takovou špínou. Poté jsem dorazil do Napaty na březích Nilu, kde lidé ještě neznali mé jméno a neměli důvod se mě bát. Byl jsem až v Napatě a poprvé za život se mi zdálo, že jsem daleko od Tepe Sarab a od oné noci čtvrcení a křiku.
22
ZPĚV IV Na březích Nilu, myslím, jsem byl šťastný. Dnes vzpomínám na ten život na útěku a v prachu, Na ten život štvance, jejž jsem vedl, aniž bych se kdy mohl někde usadit, jelikož všude, kam jsem přišel, se muži chápali zbraní, aby mě přemohli a vyhnali. Opět myslím na ten život, jenž se podobá dlouhému útoku býka A mohu říct, že až na březích Nilu jsem poznal klidné a světlé chvíle, které dělávají ze života muže vyhranou sázku. Muži v Napatě ani v žádné z vesnic, kterou jsem potom prošel, se na mě nedívali se záští havrana. Už se neshlukovali do uřvaných milicí křičících, že je třeba vyhnat škodnou a nepřestat, dokud nebude pryč z jejich země a neopustí jejich ženy. Vzpomínám na tu zemi písku a klidu. Plavil jsem se po Nilu, sledoval každý jeho ohyb, každou zákrutu a za každý katarakt jsem si na holi udělal zářez. Vzpomínám si na bahnité vody toho mocného toku se žlutou rašelinou. Znáš Egypt, příteli? Znáš Soleb, Kalabchu, Kom Ombo a Edfu? V tomto městě, kde jsme dnes, ty a já, nic nepřipomíná barvy tamté země, Nic, na co bych mohl ukázat prstem a říct, že je to stejné. Auta duní v ulicích, budovy se tyčí jako nekonečné stély modernity, tvář mužů je bledá a utahaná, celé město je ponořené do pachu kouře a smažení, zatímco tam vše zní svrchovaným klidem, který nenarušuje nic než šustění listů, jak se dotýkají palmy ve večerním vánku. I tam muži pracují celé dny za úmorného slunce, Ryjí a převracejí půdu, ale vše s nádechem pomalosti a klidu. Přál jsem si, aby má cesta po Egyptě nikdy neskončila A aby byl Nil nekonečnou řekou, která protéká zemí tisící a jednou křivkou. Aby žádný z lidských životů nebyl s to vyčerpat tuto procházku. Přál jsem si, aby Nil byl Lethe Orientu a já abych se mohl rozpustit v jeho mělkých vodách a zapomenout na své rány a nenávist, zapomenout 23
na své jméno a na Babylon. Přál jsem si celý se ponořit do řeky, od hlavy k patě, a vylézt na druhém břehu nevinnější než dítě, bez vzpomínek a bez zářezu. Kalabcha, Kom Ombo, Edfu, Tell el-Amarna, kráčím po březích Nilu, kráčím a nohy se mi boří do sluncem zalitého písku. Minul jsem všech pět kataraktů, obratník Raka a nekropole Luxoru. Byl jsem sám a přísahám, že jsem nedělal nic, než chodil, snad jsem tu a tam skromným gestem hlavou pozdravil lidi, které jsem potkával, když podél cesty obdělávali podmáčená pole. Avšak nic jsem nedělal, ale i tak jsem si za Abydem všiml, že mě sleduje nějaký oblak prachu. Otočil jsem se a čekal, jestli uvidím, zda je to družina nějakého faraona. Ale to, co jsem viděl se blížit, byla horda mlčenlivých zaprášených žen, které se zastavily tak daleko, jak mě byly schopné rozeznat, a neodvažovaly se víc přiblížit ke svému bohu z masa. Miloval jsem je, jako jsem miloval mrtvé ženy v Babyloně. Byly to mé věrné, nohy rozdrásané od pochodu, hrdla vyschlá a oči zarudlé sluncem. Byly to mé ubohé ženy. Opustily své vesnice, aby následovaly vlasatou siluetu, která se vydala na cestu. Jejich muži určitě křičeli, ale ony neodpověděly. Jejich děti určitě plakaly, ale ony neodpověděly. Toho dne na březích Nilu jsem pochopil, že jsem Onysos a že to se nedá smazat. Všechny ty ženy mi to připomínají. A tak jsem se v Abydu zastavil. Založil jsem ohromný oheň na břehu faraonské řeky a vybídl jsem svou armádu princezen v hadrech, abychom šli tancovat a smát se. Bubny duněly a dupání nohou rozechvívalo Nil tisícem drobných pleskání. Každý z nás mával větví fíkovníku, Každý z nás byl v jednom ohni. Písek egyptské pouště praskal pod desítkami tisíc jisker a naše hrdelní a zvířecí skřeky byly slyšet až na březích Středozemního moře. 24
Onysův požár opět propukl. Ta dlouhá cesta po březích Nilu, ty hodiny strávené procházením Egypta od Napaty po Abydos, to byly jediné okamžiky mého života, kdy jsem mohl uniknout požáru, jediné okamžiky, kdy jsem byl jenom člověkem. V Achetatonu tehdy vládl Pentheus. Sotva po otci převzal trůn prožraný červotočem. Byl mladý a pyšný A samotný sluneční kotouč by nestačil jako pohár na jeho královské pitky. Byl mladý a krásný, jelikož se mu ještě do masa nevryla žádná bitva. Jinošské tělo posvátného holobrádka. Jeho dlouhé světlé vlasy byly několikrát za den splétány africkými otrokyněmi, které je potíraly medem a mlékem. Zaslechl mluvit o našich slavnostech a orgiích, jelikož celým Achetatonem už znělo mé jméno. Zvědavost jej zapálila. Nemyslel na nic jiného. Líbezný Penthee s jemnými rty, Krásný hošíku, Jestli se mi budeš smát, poteče ti ze rtů krev. Rozhodl se zúčastnit jedné z našich slavností. Předvolal si své služebné a chtěl po nich, aby jej převlékly za ženu. Chudáku Penthee, chtěl jsi být krásnou děvkou, ze světlých vlasů sis upletl cop a namaloval rty, líčidlem sis zvýraznil oči a kolem krku dal náhrdelník, na ruce náramek a na kotníky taky. Kdyby ses mě byl zeptal, Penthee, samozřejmě s uctivostí, která náleží mému postavení, kdybys mi věnoval úlitbu a požádal mě, jestli se můžeš zúčastnit našich divokých rejů, třeba bych to přijal. Ale ty ses chtěl převléct, a to je způsob, jak se mi vysmát. Vím, co je žena, Penthee. Jeden večer jsi přišel k nám, Na místo, kde jsme měli oheň, Do kopců, které čnějí nad Nilem. 25
Nic nerušilo tu klidnou noc, Jen pomalý tok řeky, Pár průletů netopýrů A dunění našich bubnů. Přišel jsi a vmíchal ses mezi hordu mých žen. Jako v mátohách jsi zíral na ženy, jak křepčí, vykřikují a v teple pochodní se hladí pohoršlivými doteky. A hned jsem si všiml, Penthee, že je tam jedna žena, která netančí ani nekřičí, žena, jejíž vlasy nejsou rozcuchané a oči vyvrácené. Tak jsem tě bedlivě pozoroval. Při setkání s ostatními jsi neměl žádnou touhu po objetí. Tvé tělo bylo hladké a bez poskvrny. Poznal jsem, že jsi převlečený, Věděl jsem, že jsi Pentheus, ale nic jsem neřekl. Vstal jsem, šel jsem s tebou tančit, čímž jsi byl nucen tančit taky. Vylil jsem ti na ramena džbán vína a dělal jsem, že jsem si nevšiml, že nemáš ani boky ani prsa, nýbrž velké mužské ruce. V tom okamžiku nás všechny ty fúrie obklopí, tebe a mě, Penthee, a cítím, jak mi tvář zalívá žár hranice. Dělám, že nic nevidím, a ty nic neříkáš, ale zmocňuje se tě strach a třeseš se. Africký strach, Nebe plné hvězd, Jak z ohniště ve větru vylétají jiskry A kreslí ve vzduchu obrys mrtvých. Zmocnil jsem se tě, Penthee. Jako divoch. Vnikl jsem do tvého sevřeného těla A cítil jsem, jak tě jímá hrůza A že se ještě pořád neodvažuješ nic říct, abys neprozradil svůj převlek. Jak jsem si užíval tvou předstíranou zadnici děvky, Drobným gestem ruky Jsem dal znamení fúriím, že tě mohou zabít. Všechny se na tebe zuřivě vrhly jako hejno včel. 26
I ony už delší dobu cítily muže a čekaly na můj pokyn. Vrhly se na tebe Napřaženými drápy. Drásaly ti kůži, Vyškrábaly oči A utrhly pohlaví, které jsi ukrýval, ty čuně, pod záhyby sukně. Rozdrásané tělo, Roztrhané tělo, Láska k masu a krvi, Rozčtvrtily tě, Penthee, tisíci ostrých nehtů A bosé tančily na tvých útrobách. Ve vzduchu se ještě pevně držela fádní příchuť tvého potu, ale tvé tělo bylo na části. Některé kusy skončily v plamenech za dusivého prskání. Jiné tam stále ještě leží zamazané prachem a vínem, k nepoznání od krve. Tu noc jsem si užil více než dvacetkrát, S více než dvaceti ženami. Abych zpečetil tu nepřekonatelnou noc, nechal jsem na tom nočním vršku vyrůst hlavy divokého vína. V tu chvíli vyrostly a jejich kmeny musí být tlustší než mužská paže. Říká se, že víno, které dávají, je kyselé. Neudivuje mě to, ty rostliny se živí tvou krví a tvým potem. V těch hroznech od Nilu Je cosi masožravého. Další vražda, další útěk. Po zavraždění Penthea se země ocitla na pokraji převratu. Obviňovali mě ze všeho zlého. Nil se vylil z břehů a zaplavil pole a vesnice, říká se, že to bylo Onysovo prokletí. Kobylky sežraly, co zbylo z úrody, všichni křičeli, že je potřeba mě za každou cenu vyhnat. Lid se sjednocoval. 27
Bylo vysláno více než deset improvizovaných armád, Aby mě pronásledovaly. Tak běžím bez dechu, neotáčím se, nemyslím na ty hordy ozbrojenců za sebou, Běžím, jak nejrychleji můžu za plného slunce. Opustil jsem Egypt. Prošel jsem zemí Moabů východně od Mrtvého moře. Jak jsem prchal, viděl jsem po levé straně Masadu uprostřed kamenité pouště a pomyslel si, že kdybych měl čas, přitáhl bych se svými fúriemi a nikdo by nás z toho nuzného, ale pevného místa nedostal. Běžel jsem až k hoře Nebo. Nechal jsem za sebou silnou stopu prachu, která ujišťovala mé pronásledovatele, že prchám. Kolem hory Nebo jsem běžel až do Jericha. Ale ještě nebyl čas se zastavit. Běžel jsem až k pohoří Gilboa a pak k hoře Tábor. Ale až zde v Galileji, až na svěžím ovzduší hory Tábor jsem se zastavil, nabral dech a otočil se, abych odhadl uraženou vzdálenost. Břehy Nilu byly ty tam, Už jsem neviděl stěny Achetatonu ani ty v Masadě. Utekl jsem, A dnes vím, že mé nejšťastnější chvíle zůstaly tam, zabředlé jako uschlý kmen stromu v rašelině mocné bahnité žluté řeky.
28
ZPĚV V Vidím, že se tvá pozornost zostřuje a že si mě teď měříš drobnýma orlíma očima. Je to tím, že sis právě uvědomil, nakolik se změnila má tvář a nakolik je pevnější a mladistvější, než když jsme si začali povídat? Říkal jsem ti – a už v tu chvíli jsem viděl, že mi nevěříš – že mě vyprávění omlazuje a že jestli mě necháš dokončit toto dlouhé vyprávění, bude na jeho konci mé tělo silnější než tvé, a až vstaneme, abychom šli každý po svém, ty budeš stařec – jelikož zatímco vyprávím, čas na tobě odvádí svou mravenčí práci – a já naopak budu nezničitelný. Nezůstal jsem dlouho na svěžím vršku Táboru. Sotva několik nocí. Lovil jsem, jelikož jsem nejedl od té noci, kdy jsme rozčtvrtili Penthea. Ale chyběla mi lidská společnost. Tak jsem se vydal do Akkonu. Uvoluji se vyprávět o návštěvě Akkonu. Uvoluji, protože až doteď jsem pověděl všechno a zamlčet tuto část by byla lež. Ale dávej pozor, ať s uctivostí posloucháš každé slovo, Jinak tě zabiji jako jsem zabil Penthea. Akko bylo bohaté a rozlehlé. Obchodu s Féničany se dařilo a přístav byl vlastně pořád plný lodí naložených látkami, obilím či dobytkem. Král Akkonu se jmenoval Marador a měl dceru Selenu. Nikdy předtím jsem si nepomyslel, že na vlastní kůži pocítím uchvácení ženou, Že ta síla, která svírá mé fúrie, by se jednoho dne mohla obrátit proti mně a že já sám budu sténat jako muž raněný do břicha v bahně na předměstí. Musím být hodně špatným bohem, když jako lidé krvácím a skučím. Musím být hodně špatným bohem, když si jako lidé zavazuji rány a směji se. Udělal jsem vše, aby byla mou ženou. 29
Pustošil jsem předměstí a ve spleti uliček jsem dělal takové výtržnosti, že královští vojáci museli přijít udělat pořádek, Čímž mi pomohli dostat se do paláce. Nechal jsem vyrůst psí víno, které pokrylo zdi Seleniných komnat a umožnilo mi vlézt oknem do jejího pokoje. Muže, kteří mi bránili, jsem zabil. Způsobil jsem, že akkonské ženy poznaly Onysovu horečku a že se všechny uprostřed noci sešly na náměstích a na ulicích a masturbovaly s větvemi myrty. Obrátil jsem město vzhůru nohama, aby mě nikdo nerušil. A tak každou noc, kdy jsem chtěl vklouznout do Seleniny komnaty a mít celou noc pro sebe, abych jí připravil rozkoš z tisícera mdlob, zakládal jsem požár v některém křídle paláce, v kuchyni nebo v Maradorových pokojích, aby nikoho nenapadlo nás přijít vyrušovat. Selena neříkala nic. Bděla nad mým tělem jako kojná nad novorozencem, který jí saje z prsu. Tak jsme se milovali, zatímco všude kolem nás muži bojovali s praskáním nového neočekávaného požáru. A křik poplašených otroků vzbuzených uprostřed noci podezřelou září překrýval naše vzdechy podpořené silou našich svalů. Tvůj hlas, Seleno, přijímám za jedinou hudbu, která mě přiměje tančit. Tvé dva prsy přijímám jako jediné vlny, na kterých mohu ztroskotat. Ještě dnes, kdy jsem jen stařec ztracený na nástupišti newyorského metra, Ještě dnes, když zavřu oči, vyvstane tvé jantarové tělo z temnoty. Vzpomínám si na každé naše prohnutí, Na každý ševel tvého těla A dal bych jak svou révu, tak i thyrsos, dal bych i svou uhrančivost a vzpomínky na Egypt za to, Abych ještě zakusil Vlhké mrákoty Společného vyvrcholení. Strávil jsem příliš málo nocí V propasti tvých stehen, 30
V košaté nemírnosti tvého ženství. Propotil jsem příliš málo záškubů A příliš málo viděl tvé rty se chvět. Marador, vyděšený otřesy, které zažívalo jeho město, navštívil věštce. Ten mu řekl, že každou noc nějaké nečisté zvíře, Napůl muž a napůl kozel, Rohaté zvíře, které smrdí vínem a neřestí, Leze na jeho dceru A že z jejich spojení proti přírodě vzejde lepkavý chrobák, obrovský šváb, který zničí jeho zemi. Nastražili na nás past. Marador a její tři bratři se postavili do zálohy a vpadli do našeho nočního splynutí. Snažil jsem se zmítat, Ale byl jsem nahý. Snažil jsem se škrábat a kousat, ale oni byli ozbrojení, krytí koženými pláty, a tak jsem se jim nemohl dostat na tělo. Seleno, viděl jsem, jak tě otec bere za vlasy A jak strohým řízným pohybem Otevřel tvé hrdlo mně před očima. Raději tě podřízl, Seleno, než aby tě slyšet volat mé jméno. A temná krev pomalu plnila záhyby na posteli. Vztek muže a vztek kozla. S posledním vypětím sil jsem utrhl paži, která mě držela na zemi, a vyskočil jsem oknem. Tuto zlou noc hnaný tisíci pochodní, které král přikázal zapálit všude ve městě, Opět prchám jako pes, Seleno. Kulhavý pes, jenž slintá vzteky na rozbité cestě z Akkonu. Utíkám do kopců jako velký lezoucí hmyz. Proklínám ty muže a jejich zabijácké paže, Proklínám to město a udělám z něj své Kartágo.
31
Marador vyhrál, ale jeho márnice ještě nebyla uzavřena. Uspořádal Seleně pohřeb. Syn prasete, Shnilý plod děvky a parchantského psa. Celému městu nařídil dva dny smutku, aby oplakali ztrátu milované dcery. Věděl jsem, že se mi nabídla příležitost k pomstě, a tak jsem se vrátil převlečený za starou ženu. Vrátil jsem se a vmíchal se do davu povalečů, kteří se tísnili podél pohřebního průvodu. Byli tam všichni, panovník s rukama od krve i její tři bratři, všichni, v doprovodu akkonských mužů ve svátečních šatech. Soustředil jsem se, abych shromáždil všechny síly muže i boha A ze všech těchto sil jsem nechal v ženách narůst zuřivou sílu. V jediném okamžiku všechny ženy, které byly v průvodu, vystoupily z řady a ty, které byly v davu, se vrhly na pomalý zástup úcty. Vydal jsem dlouhý výkřik raněného, aby Marador věděl, že tam jsem. Tisíce a tisíce nehtů začaly drásat boky mužů z průvodu. Dav fúrií zaplavil procesí jako přílivová vlna. Rakev, Muži, Koně A strážní, Všichni zmizeli v neovladatelném přílivu. Žena rdousila svého chotě, Milenka drásala milého. Na překvapený křik krále a jeho mužů odpověděl ohromující vzteklý řev vydaný mou naježenou armádou. Není vyloučeno, že sama Selena na ten pokyn vstala, aby se vrhla na svého otce, uchvátila jej nohama a rukama jako hmyz a roztrhala mu nos a tvář ústy nenasytné mrtvoly. Nezůstal jsem. Viděl jsem Maradora a jeho tři syny pojít v tom zuřícím davu a to mi stačilo. Došel jsem do přístavu a nechal za sebou přidušené výkřiky té řežby. 32
Selenina rakev se překlopila a já naposledy viděl její sinalou tvář, jak se na mě za tu krvavou odplatu usmívá. Akko se nejspíš probudilo o několik hodin později a mé ženy musely přijít k sobě celé udivené, že mají ústa plná krve. Cesta ke hřbitovu se stala jednou hromadou nerozpoznatelných těl. Nevím, jestli se někdo zachránil, ale museli strávit několik týdnů pohřbíváním svých mrtvých. Pokud se ovšem nerozhodli jednoduše opustit to prokleté město, Nezapálili jeho hradby, a neudělali tak z toho bohatého města největší hranici ve Středomoří. Došel jsem do přístavu. Nastoupil jsem na loď A opustil Seleninu zemi. A pokaždé, když se vesla ponořila do vody, zdálo se mi, že rozrývají a převracejí mou duši.
33
ZPĚV VI Podívej na toho muže na protějším nástupišti. Podívej, je tam už celé hodiny A má skelné oči. Potí se, ačkoli není teplo. Cvaká zuby, i když má bundu, do které se celý zachumlal. Je zcela připoutaný ke své neřesti, Úplně celý a čeká jen na to, co jej zbaví horečky. Podívej se na něj teď. Minul ho nějaký muž, kterému zaplatil, prostě nějaký muž, nepozdravil ho, tak to asi nebyl ani přítel. Jenom mu zaplatil a ten druhý mu vtiskl do dlaně to, na co čekal celý den. Teď je mu dobře. Oči mu ožily a hloupě se usmívá. Píchá si přímo do paže a vůbec se nestará o procházející lidi. Píchá si do žíly a vstřikuje do sebe tekutinu, po které se tváří radostně A protáčejí se mu oči. Umělé mdloby. Hřejivá míza naplňuje jeho stařecky seschlé tělo, Míza, která ho vysává a požírá. Je z něj jen lačný stín, Zmítaný křečemi a třasem, Je mrtev, ale užívá si ještě. Podívej na toho muže. Kdybych býval měl tu možnost koupit, co on kupuje, Kdybych si býval mohl jako on vypálit mozek skrze žíly, Taky bych vzal tu tekutinu a vbodl si ji do jamky v předloktí. Ale byl jsem sám na lodi. Pálený ohněm zármutku. Tehdy na lodi jsem začal stárnout. Tehdy na lodi poznala má tvář poprvé únavu. A jestliže postupně mládnu, jak vyprávím, jestliže se mi opravdu nebudou třást ruce, až dovyprávím tento příběh, 34
Jestliže mi skutečně už teď přestala hlava padat na stranu, Pak jsem si jist, že ty první vrásky, Které se mi udělaly, když hořelo Akko, Ty nezmizí nikdy. Musím být hodně špatným bohem, který ztroskotal a má vrásky. Už si nevzpomínám, jestli jsem vesloval nebo se nechal unášet proudem. Už si nevzpomínám, jestli mé tělo mělo ještě sílu zápasit s mořem. Viděl jsem, jak se proti mně zvedá ostrov Kypr, Ale nechtěl jsem na něm přistát, ze všech sil jsem se snažil, jelikož by to bylo jako ponořit muže v jednom ohni do moře benzínu. Takže je docela možné, že jsem vesloval, abych se vyhnul Kypru a jeho rozkošné hudbě. Dlouho jsem byl unášen proudem, Dlouho, až do toho dne, kdy jsem dorazil k oku hurikánu, Velkému otřesu Středomořím, Do města Ilionu. Dorazil jsem k trojským břehům uprostřed noci. Už dřív jsem slyšel mluvit o té válce vzteku a zuřivosti, Protože o tom věděl každý – od Babylonu po Napatu, od Jericha po Akko – každý věděl, že u Troji už deset let umírají muži. Přirazil jsem v noci a opustil svou loďku. Dlouze jsem potmě pozoroval trojské hradby a stále jsem nevěděl, jestli je půjdu bránit nebo se je snažit strhnout. Ale někde uvnitř mě uzrálo rozhodnutí zúčastnit se toho boje, Vybrat si stranu A té se držet, Sdílet osud těch, které si vyberu za druhy. Zvolil jsem Ilion. Možná proto, že mám odjakživa radši pokořeného před rozpínavým, Možná jednoduše proto, že jsem si přál umřít a nebylo k tomu vhodnějšího místa než Ilionu. Proklouzl jsem mezi stany achajského tábora. Bylo to úplné město z plachet, byl tam dobytek, dívky k potěšení, ulice, 35
malá náměstí a tu a tam dokonce pole. Více než devítileté tábořiště. Proklouzl jsem kolem těch baráků, až jsem se ocitl na úpatí hradby. A abych se dostal přes ni, nechal jsem opět vyrašit psí víno, které mi vždy sloužilo jako noční žebřík. Jakmile jsem byl v trojském táboře, prozradil jsem se. Neměl jsem důvod zůstávat ve stínu. Odvedli mě před Priama. Viděl jsem toho posvátného starce zkřivenějšího než olivovník rostoucí na skále A viděl jsem i jeho ženu. Hekabe vrásčitou, Hekabe, vdovu jednoho lidu. A nikdy nezapomenu na svrchovaný smutek této ženy, Neustrojená a bez šperků, Avšak oslňující. Dlouze se na mě podívala, sestoupila z trůnu a stiskla mě v náručí stařeny. Tiše plakala. Řekla mi, že pláče nad mou bolestí, protože, dodala, muž, který si takto vybere tábor poražených, musí mít kdesi hluboko v sobě nezměrnou bolest. Hekabe vyčerpaná, ale hrdá. Viděl jsem Hektora a jeho bratry. Viděl jsem Kasandru a Andromache. Dlouze jsem se na ně všechny díval aniž bych něco řekl a věděl jsem, že všichni zemřou, dokonce jakou smrtí kdo skoná. Stařec Priamos mi oznámil, že nazítří přijde útok Achajců. Několik hlásných je pár hodin před mým příchodem varovalo, že v nepřátelském táboře dochází k velkým přípravám. Dokonce spočítali muže a obléhací stroje a byli si jisti, že tentokrát už nebudou moci čelit. Tento útok bude tím posledním. Krve by se v nich nedořezal. 36
Ale žádný se nechtěl boji vyhnout. Devět roků války A porážka na dosah. Priamos dodal, že zítřek bude dnem umírání a že je třeba užít si poslední noc. Nařídil, ať vzdají hold hostu, jímž jsem byl. Přichystali v Priamově paláci oslavu. Hekabe a její dcery zpívaly A pili jsme sladký alkohol zapomnění. Avšak chtěl jsem těm obdivuhodným lidem podat důkaz své úcty. Uprostřed hodování jsem vstal a pohybem ruky jsem naznačil, aby se utišila hudba a zpěv. Přešel jsem doprostřed místnosti, aby mě každý dobře viděl a slyšel, A začal jsem hrát. Nikdy dřív jsem to nedělal. Nemám ani ponětí, kde se ten nápad ve mně vzal. Myslím, že jak jsem pozoroval stařeckou tvář Hekabe, pochopil jsem, co je divadlo. Uprostřed Trojanů jsem postupně hrál Hekabe zasaženou matku, Hektora vláčeného prachem, Spoutanou Kasandru, Hrál jsem pro ně všechny role. A všichni se tak mohli dozvědět, jaká bude jejich nadcházející smrt. Nikdo z nich nepochyboval, že to, co hraji, se nazítří stane. Trojané objevili divadlo. V předvečer jejich skonu jsem předehrával pád Troji a žhářskou řež Achajců. Všichni plakali. Ale slzy měly tuto noc sladkou příchuť odlehčení. A ten, kdo plakal, plakal pro svou ženu, otce nebo bratra. Každý, jehož utrpení jsem představoval, říkal ostatním, ať nepláčou. Zatímco se Achajci tam venku rozehřívali, Trojané proplakali poslední společnou chvíli, 37
Tu poslední noc před ranami těla a vzlyky na písku. Bylo to jako zkrotit smrt a sdílet naposledy duševní klid bytí pohromadě. A pak přišlo ráno. Každý byl připraven. I já jsem pokryl své tělo koženou zbrojí a vzal si zbraně. Barbarský pokřik Achajců se zvedal z jejich tábora a zaplavil nebe ještě červené po noci. Byli nesčetní. Nezměrná vlna kopí a mečů. Nekonečné vojsko žíznivých bojovníků. Střet trval, dokud byl naživu jediný Trojan. Ohně ozařovaly odevšad lidské tváře šíleným světlem A nebylo znát, kdo je spojenec a kdo nepřítel. Do křiku bojujících se přidávalo bědování našich žen, které oplakávaly padlé bojovníky. Avšak křik bojujících byl čím dál tím slabší, čím dál tím méně živen, protože muži padali a nikdo nenastupoval na jejich místa, Zatímco bědování žen se zvětšovalo a sílilo, protože s každou minutou přibylo další tělo k oplakávání. Také jsem bojoval. Těla probodnutá kopími, Rozsekaná meči, Propíchaná šípy, Spálená od ohně, Rozdrcená pod zhroucenými hradbami. Také jsem bojoval, ale pro mé rány bylo příliš mnoho nepřátel. Achajci bez přestání postupovali A Ilion padal. Nikdo z našich necítil strach. Jen bolest, že není jediný, kdo umírá. A já jsem také plakal, jak jsem bojoval, plakal jsem, když jsem viděl kolem sebe zemi pokrytou těly těch, které jsem miloval. Ale Achajci bez přestání postupovali 38
A my zemřeli.
39
Rozednívá se a lidé, kteří tudy střídavě ve vlnách proudili, se zase přiženou. Celý New York se rozezní tisíci drobných protáhnutí. Tisíce a tisíce budíků – na hodinách, na rádiu, školní zvonění nebo telefonická buzení – budou zvonit jako na poplach A ty také, příteli, vstaneš, opustíš toto špinavé nástupiště a vmísíš se do denního davu. Je přeci potřeba dobře jíst, ne? První zápach smažení naplňuje restaurace. V kavárnách za barem vydávají stroje, jako draci z oceli, oblaka horké páry. Káva, čaj, snídaně, New York si protírá oči a protahuje kosti jako asfaltový, skleněný vorvaň, který se šplouchá před tím, než se ponoří. Vyprávěli jsme si celou noc, příteli. Brzy bude sedm, A i kdybychom si ty a já chtěli dál povídat, nemohli bychom, protože hluk souprav a tisíců kroků, které každé čtyři nebo pět minut zaplaví nástupiště rámusem jako jedním ze svých projevů, by přehlušil naše hlasy a znemožnil by nám se bavit. Také se budu zvedat. Nohy už se pod mou vahou nechvějí. Tisíc drobných vrásek, které pokrývali mou kůži, zmizelo. Zůstaly jen velké vrásky z Akkonu, Rokliny zármutku, Které rozdělují mou tvář na několik kontinentů. Brzy ztichnu, Jelikož před ně už omládnout nechci. Naopak si chci navždy uchovat Na tváři Vyrytou vzpomínku na Selenu. Pohlédni na New York, na všechny ty tváře. Přistěhovalci mají hlad, třesou se zimou a zklamáním. 40
Rozpustím se v tomto městě, které miluji, Protože New York byl postaven pro mě. Vmísím se mezi černochy a černošky, mezi párie, které se město snaží utajit, ale nedaří se mu to, Protože nesnáším ty malé bělochy, kteří se k sobě tulí ve svých čtvrtích, kde jsou ulice čisté a chráněné. I já mám ebenovou pleť. V černošských čtvrtích jsem viděl krásu štíhlých žen A hned jsem věděl, že jsou to ty moje ženy. Jestli nějakou někdy potkáš, příteli, a jestli ti navrhne, ať jdeš a miluješ se s ní, přijmi její horečku a ucti ji, Budeš jí šeptat do vlasů mé jméno, vaše těla se spojí A ona ti ukáže, co je ambra života. Mohu ti říct, že jsem nikdy nebyl tak silný jako dnes, že moji druhové nebyli nikdy tak početní. Stačí, aby se mi zachtělo a naše divoké reje opět propuknou a gheta vzplanou, jako kdysi vzplanuly ulice Babylonu. Mohu ti říct, že jsem dnes nejmocnějším z bohů, opravdu, protože mých lidí jsou miliony. Mohu ti říct, že jsem Onysos a že mám moc znovu všechny ty ženy uhranout, Aby noc nebyla tím, čím je: Mrtvým okem, Vyhaslými ústy umírajícího. Aby to v noci třaskalo a hemžilo se, Aby nešlo projít ulicí a neslyšet z každého okna, z každé ložnice, vyrážené výkřiky slasti. Pohlaví žen se může znovu zalít. Oceán spermatu, slz a vína. Mohl bych, Ale svět na mě zapomněl. Ale jen ať si nemyslí, že mě porazil, protože nedošlo k žádné bitvě. Svět na mě zapomněl, co mám z toho. 41
Vyberu si den, kdy se mu připomenu. Bude to můj triumf a ohromné věže New Yorku se budou vzpínat pod silou mého smíchu. Zatímco budu čekat na ten den, budu svědkem těm mužům a ženám, kteří nemají nic a nejsou nic. Onysos je tím, kdo je miluje. Nemohu jim nabídnout ani zlato ani oddych, mohu jen sdílet pohled přistěhovalce. Objímám tento dav páriů a brzy budu znát tvář každého z nich. A když některý z nich zemře – jako umírají už tisíce let – aniž by měli někoho, kdo jim zavře ústa, s posledním pachem v oblečení a na kůži, s hutným zápachem ulice – Nakloním se k němu, ještě než zemře, a potichu vyslovím jeho jméno a řeknu mu, že Onysos je zde, že ho zná a vidí jej zmírat.
42
