Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová

The Medieval Town Moat in Plzeň (Pilsen) Archaeological and Environmental Research in the Area of the Prague Gate Geography and religious function made Plzeň (Pilsen, West Bohemia) an important military fortress in the late Middle Ages and early modern times. Current research indicates that the masonry walls surrounding the town, founded in 1295, were constructed in the second quarter of the 14th century. The fortification, consisting of inner and outer masonry walls with a moat outside, was accessed through gates in its four sides. In their original 14th-century form, the town walls underwent their first important military employment during the Hussite wars. War damage suffered in the 15th century was made good by a late Gothic reconstruction. By 1618, when Plzeň (Pilsen) was besieged and captured by Count Ernest Mansfeld, the town walls were already obsolete. This military failure gave rise to an extensive new baroque fortification during the Thirty Years’ War. However, due to the dynamic development of the town in the 19th century, most of the town walls were soon engulfed in modern architecture. The Prague gate on the east side of the town was the most important town entrance, accessed through the Špitálské suburb, strategically located between the Radbuza and Mlýnská strouha streams. The gate’s appearance in the early post-medieval period is recorded in detail in the 1703 town plan (Fig. 1). It follows from this that the Prague gate complex probably adjoined directly a wooden bridge over the Mlýnská strouha stream, and it consisted of a corridor that crossed the whole fortification zone and ended in a square building within the inner defensive line. The corridor was lined with sidewalls, through which communications passed to the space outside, towards Masné krámy (“Meat Shops”) on one side and the “lord’s mill” on the other. The plan shows that the water-filled town moat was interrupted at the opening of Dřevěná Street and only proceeded onwards beyond the Prague gate. At the edge of this moat, somewhat further away from the gate, was a water tower within the outer fortification line, built before 1532. Considerable attention has recently been paid to the Prague gate, now non-existent, and the adjacent historic water tower. In 2001–2006, archaeological, building-historical and archival investigations yielded much insight into the building development of this area. This paper focuses on only the appearance, development and subsequent disappearance of the town moat, investigated in the area of the Prague gate. Detailed processing of finds, including both artefacts and ecofacts, has enabled a precise interpretation of the particular development phases involved in the town moat of medieval Plzeň (Pilsen). This result was achieved through the full integration of environmental methods into the process of the archaeological excavations, both in field research and in the post-excavation phase. The final interpretation is composed of evidence derived from historical and field data, as well from information contained in particular components of the collection of finds. The taphonomic evidence of artefacts and the ecofacts surrounding the finds, as well as the deposition and post-deposition processes involved, are all thereby given appropriate emphasis. 1. Úvod 1) K výstavbě a původní podobě městského opevnění viz Nováček – Široký 2004, 17–20. 2) O pozdně gotické přestavbě opevnění nemáme zatím k dispozici mnoho informací (srov. Nováček – Široký 2004, 19; Razím 1995, 197–198). 3) K dispozici jsou výzkumné zprávy: Anderle et alii 2001; Kodera 2001; Široký 2001; Široký – Kaiser et alii 2001; Kočár et alii 2002; Široký 2002; Kočár et alii 2003; Postránecká – Široký 2006; Wasková 2006. O souhrnnou interpretaci poznatků se již po první etapě archeologického výzkumu pokusil J. Anderle (Anderle a kol. 2001), řada jeho závěrů byla ale dalším postupem výzkumných prací eliminována a bude třeba je přehodnotit. Stručné závěry výzkumu zveřejnili Široký – Kočár 2004, 105–111.

Díky své poloze a konfesijní vyhraněnosti byla Plzeň v pozdním středověku a raném novověku významnou vojenskou pevností. Zděné hradby města založeného kolem roku 1295 byly podle dosavadních poznatků vybudovány ve druhé čtvrtině 14. století. Opevnění tvořené vnitřní a vnější zděnou hradbou s příkopem bylo na čtyřech stranách prolomeno branami. 1) V původní stavební podobě ze 14. století prodělalo městské opevnění své první významné vojenské nasazení v průběhu husitských válek. Opotřebení válečnými událostmi 15. století vyřešila pozdně gotická rekonstrukce. 2) V době obležení a dobytí Plzně hrabětem Arnoštem Mansfeldem v roce 1618 bylo městské opevnění již zastaralé. Tato vojenská porážka Plzně byla důvodem k rozsáhlé výstavbě nového barokního opevnění v průběhu třicetileté války (Kodera 2004). Díky dynamickému vývoji města v 19. století pohltila velmi záhy drtivou většinu prostoru městského opevnění novodobá zástavba. Pražská brána na východní straně městského jádra byla nejdůležitějším přístupem do města, cesta k ní vedla přes Špitálské předměstí strategicky položené mezi tokem řeky Radbuzy a Mlýnskou strouhou. Její podobu v raném novověku zachytil nejpodrobněji plán města z roku 1703 (obr. 1). Vyplývá z něj, že komplex Pražské brány pravděpodobně bezprostředně navazoval na dřevěný most přes Mlýnskou strouhu a byl tvořen koridorem, který procházel celým pásem opevnění a byl zakončen v linii vnitřní hradby stavbou čtvercového půdorysu. Koridor byl po obou stranách lemován zdmi, v nichž byly prolomeny komunikace do předhradebního prostoru, na jedné straně k Masným krámům a na druhé k tzv. panskému mlýnu. Z plánu je patrné, že příkop městského opevnění zaplněný vodou byl v této době na východní straně města přerušen při ústí Dřevěné ulice a pokračoval opět až za Pražskou branou. Na okraji tohoto příkopu se poněkud stranou od brány nacházela v linii vnější hradby vodárenská věž vybudovaná před rokem 1532. Zaniklé Pražské bráně a přilehlé historické vodárně byla v poslední době věnována intenzivní pozornost. V letech 2001–2006 shromáždily archeologické, stavebně historické i archivní výzkumy celou řadu dílčích poznatků o vývoji zástavby tohoto prostoru. 3) Předmětem předložené práce je pouze jeden aspekt této problematiky, a to podoba, vývoj a posléze zánik příkopu městského opevnění, který byl v prostoru Pražské brány prozkoumán.

272

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Obr. 1 Plzeň. Pražská brána na plánu města z roku 1703 (výřez).

273




2. Archeologický výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány

Archeologický výzkum Pražské brány byl vyvolán potřebou zajištění havarijního poklesu povrchu Pražské ulice v prostoru mezi Masnými krámy (čp. 353) a bývalou vodárenskou věží (čp. 309 – obr. 2). V roce 2001 započal záchranný archeologický výzkum předpokládané neznámé podzemní prostory v místě určeném na základě geofyzikálního měření (Levý 2001). Tato podzemní prostora byla archeologicky prozkoumána pouze částečně, a to v jihozápadní části, zásyp prostoru pod zachovanými oblouky klenební konstrukce byl vybrán až na úroveň povrchu historické stratigrafie zásypu příkopu. 4)

4) Tato část výzkumu byla označena jako sonda 1/01. Nálezová zpráva: Široký – Kaiser et alii 2001.

Další etapa výzkumu v roce 2002 měla za cíl zjistit stratigrafii historických vrstev včetně výplně příkopu pod druhým obloukem klenební konstrukce v její severovýchodní části. 5) Odkrytá podzemní prostora byla podrobně polohopisně i výškopisně zaměřena v měřítku 1:20. Soubor historických zděných konstrukcí byl zkoumán metodou podrobného stratigrafického rozboru nadzemních částí architektury (srov. Široký – Kočár 2004). Konstrukce byly rozděleny na jednotlivé stratigrafické jednotky, které byly prostorově lokalizovány a podrobně charakterizovány strukturovaným popisem zachyceným na formulářích, kde byly zaznamenávány rovněž jejich vzájemné vztahy. Důkladně sledovány byly vztahy mezi zděnými konstrukcemi a souvrstvími uloženin. Na závěr byla provedena podrobná fotodokumentace odkryté podzemní prostory. Celkové schéma stratigrafického vývoje bylo zpracováno do podoby Harrisovy matice stratigrafických vztahů 6) s propojením s maticí stratigrafických vztahů z předchozí etapy výzkumu (obr. 3).

5) Tato část výzkumu byla označena jako sonda 2/02. Nálezová zpráva: Kočár et alii 2002. 6) Zpracována v SW ArchEd 1.0. 7) Odběr environmentálních vzorků v ideálním případě vyžaduje vzorkování ze začištěného profilu přístupného najednou v celé ploše.

Sonda 2/02 byla pro výzkum výplně příkopu rozdělena do čtyř sektorů A, B, C a D (obr. 4; obr. 5:1–4). Vlastní exkavace nestabilního (zvodnělého) souvrství probíhala z bezpečnostních důvodů ve dvou etapách. V první etapě byla rozebrána statigrafie vrstev ve všech sektorech na bázi vrstvy 0259 (niveleta přibližně 303,00 m n. m.), tedy na horní úroveň limnických sedimentů výplně příkopu. Ve druhé etapě výzkumu byly rozebírány sektory A a C, a to až na úroveň podloží. Následovala exkavace sektoru D. Tím byl odhalen jediný profil příkopu přístupný výzkumu najednou v celé ploše (sektory A a C, jižní profil). Tento profil nadále sloužil jako referenční pro detailní popis sedimentů a odběr environmentálních vzorků. 7) Při archeologickém výzkumu bylo využito plavicí linky se sítem o průměru ok 4 mm pro zachycení drobných artefaktů a ekofaktů nezachycených při klasickém rozebírání sedimentů škrabkou. Svrchní partie souvrství (1. etapa exkavace) byly z časových důvodů plaveny z 50 % (jen sektory A, D), ve zbývajících sektorech B, C byl veškerý archeologický materiál vybírán standardním způsobem bez použití plavicí linky. Spodní partie (2. etapa exkavace) byly proplavovány celé (sektory A–D). Veškeré odkryté úrovně byly kresebně dokumentovány v měřítku 1:20, dokumentovány byly také veškeré přístupné profily souvrstvím.

Obr. 2 Plzeň, Pražská ul. Celkový plán výsledků výzkumu zaniklé Pražské brány.

274

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Obr. 3 Plzeň, Pražská ul., zaniklá Pražská brána. Harrisova matice stratigrafických vztahů rozčleněná do vývojových fází. Vyznačeny prvky nezávislého datování vztahující se k jednotlivým stratigrafickým jednotkám (dendrodata, mince).

275


Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Obr. 4 Plzeň, Pražská ul., zaniklá Pražská brána. 1: Lokalizace sond 1/01 a 2/02. 2: Půdorys podzemních prostor zkoumaných sondami 1/01 a 2/02. 3: Sonda 2/02. Pohled na líc mostního oblouku D – D', doplněno o řez souvrstvím H – H'.

Obr. 5 Plzeň, Pražská ul. 1: Lokalizace sektorů a profilů v rámci výzkumu. 2: Půdorys částí příkopu (0284) zkoumaných v sondách 1/01 a 2/02. 3: Sonda 2/02. Úroveň vrstev 0265=0266=0269 (fáze 3). 4: Sonda 2/02. Úroveň vrstvy 0254 se zahloubeným základovým vkopem 0286.

276




2.1 Metodika rozboru artefaktů Použitá metoda exkavace založená na proplavení zkoumaných uloženin přinesla nebývale rozsáhlý soubor artefaktů (celkem 34 269 ks). V jeho složení (obr. 6) dominují fragmenty kuchyňské a stolní keramiky (36 %) a fragmenty dřeva (35 %). Další skupiny artefaktů podléhající v nepříznivých podmínkách poměrně rychlému rozkladu, nálezy ze skla a kůže, jsou však v souboru zastoupeny jen málo. Překvapí rovněž poměrně malé zastoupení fragmentů stavební keramiky, mezi níž dominují zlomky prejzů (5 %). Obr. 6 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení jednotlivých druhů artefaktů v nálezovém fondu.

Zastoupení jednotliv ch slo ek v nálezovém fondu (N=34269) Ke

Ka

12209

247

Ko

Fe

4281

315

St 280

Bk

Sk

69

264

Mz 267

C

P 261 1859

Dl

O/M 5

D

46 11949

K e 1,8 %

Uhl 1598

K

e 619

Ke

Uhl 4,7 %

Ka Ko Fe

Ke 35,6 %

St Bk Sk

D 34,9 %

Mz C P Ka 0,7 %

Dl 0,0 %

O/M 0,1 %

Ko 12,5 % P 5,4 %

C Mz 0,8 % 0,8 %

Bk Sk 0,2 % 0,8 %

St 0,8 %

Fe 0,9 %

Dl O/M D Uhl K

e

8) Úplné výsledky zpracování jednotlivých skupin artefaktů včetně katalogů a kresebné dokumentace jsou součástí nálezové zprávy (Kočár et alii 2003).

V rámci výzkumu jsme se snažili věnovat patřičnou pozornost všem skupinám artefaktů tak, aby mohly být náležitě zhodnoceny jejich vypovídací schopnosti. Použitá metoda rozboru se u jednotlivých skupin artefaktů lišila v závislosti na našich znalostech a zkušenostech. Cílem komplexního rozboru nálezového souboru artefaktů bylo kromě stanovení chronologické osnovy výzkumu především důkladné testování možností, které přináší exkavace s využitím velkoobjemového proplavování uloženin. Zcela záměrně se proto na tomto místě nezabýváme standardním morfologicko-chronologickým rozborem artefaktů. 8) Jednotlivé skupiny archeologizovaných předmětů analyzujeme především z hlediska jejich vztahu k nálezové situaci a soustředíme se na hledání a rozpoznání těch informací o nálezové situaci, které tyto artefakty a jejich skupiny nesou.

9) K databázi Klasiker viz Nováček – Tetour 2003; Tetour 2005a. Typáře keramických tříd a morfologie plzeňské středověké a raně novověké keramiky viz Tetour 2005b.

Keramické artefakty, s jejichž zpracováním jsme měli největší zkušenosti, byly vyhodnoceny v databázi Klasiker s využitím systému keramických tříd plzeňské středověké a raně novověké keramiky. 9) S pomocí databáze byl zpracován rovněž soubor dřevěných předmětů, do nějž byly zahrnuty veškeré fragmenty s viditelnými stopami intencionálního opracování. Skleněné a železné nálezy, jakož i další drobné artefakty byly zevrubným způsobem popsány a následně hodnoceny. Artefakty z kůže byly popsány pouze výběrově, neboť převládaly útržky kůže bez známek intencionálního opracování. V případě stavební keramiky bylo provedeno základní metrické vyhodnocení. 2.2 Metodika environmentálních analýz Trvale zvodnělé archeologické sedimenty kromě klasických informací uložených v podobě artefaktů z keramiky, kovu či kamene přinášejí možnost studia ekofaktů (přírodnin) nesoucích informace o životním prostředí v době sedimentace. Proto již při přípravě projektu byl kladen důraz na zapojení přírodovědných metod do archeologického výzkumu. Odběr vzorků pro environmentální analýzy probíhal na několika úrovních:

277



– Velké ekofakty (zlomky dřev, ulity a lastury makroskopicky zachytitelných měkkýšů, fragmenty uhlíků, kosti, zuby nebo šupiny obratlovců a velká semena a plody rostlin) byly získávány již v terénu při probíhající exkavaci lokality plavením na plavicí lince (velikost ok 4 mm). – Vzorky sedimentu pro archeobotanickou a malakologickou analýzu byly odebírány do igelitových pytlů ze začištěného profilu. Objem vzorků činil asi 10 l. – Vzorky pro mikroskopické analýzy (palynologie, diatomární, cladocerová) byly odebírány do plastikových krabiček od filmů zaražených do začištěného profilu. Pro provedení analýz tohoto typu postačuje obvykle 100 ml sedimentu. Vzorky byly urychleně baleny do igelitových sáčků se zipem. Tyto vzorky byly přechovávány v lednici. – Kromě vzorků sedimentu byly odebrány specifické vzorky určené pro dendrochronologickou analýzu. Šlo o veškeré fragmenty dřeva získané při exkavaci s více jak třiceti letokruhy. Zpracování jednotlivých environmentálních vzorků (příprava vzorku, separace a determinace ekofaktů) probíhalo specificky pro jednotlivé druhy analýz. Pro separaci rostlinných makrozbytků a zbytků schránek měkkýšů popř. vajíček (ephyphyí) korýšů byla použita metoda standardního proplavení přes soustavu sít o velikosti ok 5 mm, 1 mm a 350 μm. (Jones 1991; Veen 1984). Takto proplavený vzorek byl vysušen při pokojové teplotě. Separace a determinace rostlinných (a živočišných) zbytků probíhala pod binokulární lupou tak, aby z každé vzorkované vrstvy byl získán statisticky významný soubor determinovatelných subfosilií (asi 300–500 ks). Některé vrstvy se ukázaly jako chudé na rostlinné zbytky a z jejich sedimentu se toto požadované množství získat nepodařilo. Preparáty pro pylovou analýzu byly připraveny standardní metodikou (Faegri – Iversen 1989). Vzorky byly desintegrovány vařením v 10 % KOH a organická složka odstraněna acetolýzou. Protože všechny vzorky obsahovaly určité množství silikátů, byly preparovány v koncentrované HF po dobu 24–36 hodin. Barvení preparátů bylo provedeno safraninem. Zjištěné pylové spektrum bylo počítáno u obou vzorků na pěti preparátech s krycím sklem o velikosti 22×22 mm. Celkový počet determinovaných pylových zrn pozitivních vzorků se pohyboval v intervalu 800 až 1200. Pro diatomární analýzu bylo odebráno 50 ml sedimentu. Vzorek byl následně v laboratoři umístěn do vysoké kádinky a bylo přidáno malé množství destilované vody na zvlhčení vzorku. Ke vzorku byl postupně přidáván 30% H2O2 v malém množství. Dochází k oxidaci organické části vzorku. H2O2 se přidává do té doby, dokud se nepřestanou uvolňovat bubliny. Pak byl vzorek ponechán přes noc odstát. Druhý den byl vzorek zahříván ve vodní lázni při 50 °C a pokračovalo se v přidávání H2O2 opět do doby, kdy se přestaly tvořit bubliny. Pak byla přidána 10% HCl v malém množství, aby se odstranily zbytky karbonátů. Byla zvýšena teplota ve vodní lázni na 70–80 °C a přidána HCl. Vzorek byl vyňat z vodní lázně, byla přidána destilovaná voda (80 ml) a byl ponechán přes noc sedimentovat. Druhý den byl odstraněn vodní sloupec, aniž by došlo ke zvíření sedimentu, a opět byla přidána destilovaná voda. Tento krok byl opakován 2–3× tak, aby výsledné pH roztoku nad sedimentem bylo 7. Písek a větší minerální částice byly odděleny dekantací a sedimentací vzorku. Takto připravený vzorek obsahuje v sedimentu jednotlivé frakce, ze kterých byly vybrány mikroskopickým pozorováním frakce nejbohatší na rozsivky. Z frakce s největším zastoupením rozsivek bylo odebráno 100 mikroskopických preparátů, které byly vyhodnoceny na světelném mikroskopu při zvětšení 10×40 a 10×100. Malakologická analýza byla provedena na základě standardních malakologických metod (Ložek 1981; 1998). Vedle ručního sběru pozůstatků měkkýšů během terénního výzkumu byly odebírány vzorky matrix, které byly následně zpracovány v laboratorních podmínkách. Po důkladném usušení odebraných vzorků následovalo jejich plavení na sítech o světlosti 0,5 mm. Konchologický materiál byl posléze determinován s využitím stereomikroskopu. 3. Příkop středověkého městského opevnění a jeho výplň

Podloží bylo tvořeno ve spodní části souvrstvím grafitických břidlic a ve svrchní části arkózou (0135=0289). Nejstarší stratigrafickou jednotkou byl do podloží vytesaný příkop (0284). Výzkum zachytil šikmou západní stěnu příkopu přecházející v úrovni asi 301,70 m n. m. v ploché dno. Na západní straně šikmá stěna příkopu přecházela ve vodorovnou lavici. Na tuto lavici přímo nasedala zeď probíhající zhruba ve směru sever–jih (0217), v sondě 2/02 byl bohužel zkoumán jen její východní líc. Ten se ve spodní partii výrazně odkláněl od svislice, byl zděn z jen velmi hrubě přitesaných arkózových kvádrů, které byly kladeny pravidelně do řádků na vápennou maltu. Ve spodní části byla zeď reparována mladší přizdívkou z velkých sekundárně použitých (?) kamenných kvádrů (0218 – obr. 4:2–3, 5, 7). Stratigrafie výplně příkopu (obr. 4:3, 8–11) byla ve spodní části tvořena tenkou vrstvou hrubého šedohnědého písku (0280) překrytého výraznou tenkou, ostře ohraničenou vrstvou tmavě šedého jílu (0279). Následovala až 50 cm mocná vrstva organogenní tmavé hnědé jílovité hlíny (0278) rozdělené tenkým nevýrazným proplástkem hrubého šedého písku (0281) na svrchní a spodní část (0278–I a 0278–II). Tuto mohutnou vrstvu překrývala tenká vrstvička šedého hrubého písku (0277) překrytá mocnou vrstvou tmavé hnědé organogenní hlíny (0275).

278


Obr. 7 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Pohled na zeď 0217, 0218 od východu.

Obr. 8 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Řez F – F'.

Obr. 9 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Řez G – G'.

279



Obr. 10 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Sektor D, pohled na jižní profil.


Obr. 11 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Sektor C, pohled na jižní profil.

Dále sedimentovala vrstva hnědošedého jílu (0276). Na ten nasedala tenká vrstvička hrubého šedého písku (0273=0274). Následovala až 40 cm mocná vrstva tmavé šedé jílovité hlíny (0267) rozdělená na tři části (I, II a III) dvojicí vrstviček jemného písku (0283, 0282). Dále sedimentace pokračovala vrstvou žlutookrového hrubého písku (0266) a vrstvou hrubého šedého písku (0265), ve svrchní partii s výraznou příměsí balvanů z arkózy (0269). Vrstvy 0266 a 0265 byly tvořeny shodným materiálem, jejich výrazně odlišné zbarvení bylo důsledkem zatékání barevného roztoku z nadložních vrstev. Celé souvrství až po úroveň vrstvy 0269 vykazovalo známky limnické sedimentace (materiál sedimentoval pod vodou), nápadná byla zejména přítomnost schránek vodních plžů, vodorovné ukládání většiny zkoumaných vrstev a proplástky říčního písku. Z této úrovně byly do souvrství zaraženy zahrocené dřevěné kůly (0287), které překryla kompaktní vrstva tmavého hnědošedého jílu (0260) plynule přecházející východním směrem v tmavou šedohnědou jílovitou hlínu (0271). V úrovni dřevěných kůlů bylo možné sledovat ledabyle rozprostřená druhotně (?) použitá prkna a velké fragmenty prejzů či kameny sloužící patrně jako primitivní komunikační úprava (obr. 5:3). Následovalo souvrství tvořené vrstvami charakteru stavební sutě s příměsí domácího odpadu bez známek limnické sedimentace, ovšem vykazující známky trvalého zvlhnutí – místy se v něm uchovaly rostlinné makrozbytky a fragmenty dřeva v nezuhelnatělém stavu. Nejstarší byla vrstva okrovohnědé písčité hlíny s četnými fragmenty cihel (0270) a vrstva šedého jílu s četnými zlomky prejzů (0268). Obě vrstvy překrývala tmavá šedohnědá jílovitá hlína s četnými zlomky cihel a prejzů (0259). Následovala vrstva světlé písčité hlíny (0257) a hnědé organogenní hlíny (0261) ostře přecházející ve světlou šedou jílovitou hlínu (0254). Souvrství bylo uzavřeno tenkou vrstvičkou světlé šedé jílovité hlíny (0252).

280

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová 10) Úplný popis nálezové situace obsahuje nálezová zpráva (Kočár et alii 2002).


Do této vrstvy byl vyhlouben širší nepravidelný základový vkop (0286), ve kterém byl vyzděn velmi hrubě lícovaný základ západního pilíře klenební konstrukce (0219 – obr. 5:4, 7). Posléze byl základový vkop vyplněn hnědošedou písčitou hlínou (0256). Následovala tenká vrstvička tmavé šedohnědé písčité hlíny (0251). Z této úrovně byl vyhlouben výkop základového vkopu středového pilíře klenební konstrukce (0285). Jeho hloubka činila asi 110 cm, nedosahovala tudíž pevného dna příkopu, které se nalézalo o dalších 90 cm níže. Základový vkop byl zcela vyplněn litým základovým zdivem středového pilíře (0220). Takto připravené základy, jejichž půdorys byl velmi nepravidelný, nesly dvě pečlivě lícované zdi z lomového zdiva vymezující prostoru o šířce 340 cm sklenutou obloukem valené klenby (0211). Zdivo klenby obsahovalo druhotně použitý architektonický článek, fragment špalety okna profilovaný pravoúhlým ústupkem a jednoduchým okosením. Zaklenutý oblouk byl na severní straně ukončen rovným lícem, který nesl vápennou omítku s rovným povrchem hlazeným dřevem (0212). Klenutá zděná struktura 0211 se v západní části sondy opírala výraznou spárou o zeď 0217 i o její mladší přizdívku 0218. V úrovni 307,80 m n. m. byla ukončena poměrně rovnou korunou beze stop odbourání (obr. 4:3, 7). 10) Úplný přehled o vývoji stratigrafie zkoumané v sondách 1/01 a 2/02 v prostoru zaniklé Pražské brány poskytuje Harrisova matice stratigrafických vztahů. Na základě rozboru terénní situace vypracovaná stratigrafická sekvence byla s ohledem na stratigrafické i tafonomické poznatky rozdělena do vývojových fází (obr. 3). Do fáze 1 náleží příkop (0284) a s ním související zděné konstrukce opevnění (0217). Jako fázi 2 označujeme souvrství výplně příkopu vzniklé sedimentací pod vodou, jílové a jílovité vrstvy jsou proloženy pískovými úrovněmi. K fázi 3 řadíme stratigrafické jednotky související s uzavřením výplně příkopu, respektive s ukončením vodní sedimentace. Depozičním areálem svrchních, méně mocných vrstev výplně (například 0265, 0266, 0269) již podle všeho není celý příkop, jejich uložení následují struktury fixující povrch (především konstrukce s kůly 0287). Do fáze 4 spadá souvrství charakteru stavební sutě a sídlištního odpadu, jehož uložení vytváří terén pro založení základů klenební konstrukce (0219, 0258), jejíž výstavba zcela změnila charakter prostoru.

11) K metodice postexkavačního vyhodnocení terénní situace srov. stále aktuální Harris 1979, 89–91.

Takto definované vývojové fáze byly posléze využity pro zpracování chronologické osnovy výzkumu, především pro rozbor keramiky. Teprve zpracování těch složek nálezového fondu, které byly relevantní pro chronologickou osnovu výzkumu, umožnilo absolutní datování vývojových fází. 11)

4. Chronologická osnova výzkumu

Absolutní datování stratigrafické sekvence lze opřít o poměrně hustou síť dat. Nejpočetnější soubor studovaných artefaktů tvořila keramika. Poznání keramických artefaktů je limitováno stavem bádání a vypovídací hodnotou „novověkých“ keramických souborů. Nálezový soubor keramiky je cenný zejména možností propojení s absolutními chronologickými daty, která byla získána numismatickým rozborem a pomocí přírodovědných datovacích metod. Nálezy mincí a dendrochronologická data posloužily jako jedna z nejvýznamnějších opor tohoto datování a umožnily následnou korelaci výsledků archeologického výzkumu s písemnými prameny.

10 33

166

2

1

24

24

1

8

30

27

76

2

66

13

52

67

1500 1000

281

Fáze 4

PM406

PM405

PM403

PM402

PM401

PM324

PM323

PM322

PM321

PM320

PM318

PM317

PM316

PM315

PM314

PM313

PM312

PM311

PM310

PM309

PM308

PM307

PM306

PM305

PM304

PM302

PM301

PM221

PM220

PM219

PM217

PM216

PM214

PM213

PM212

PM211

PM209

PM208

PM207

PM206

PM205

PM204

PM203

PM202

PM201

PM110

PM109

PM108

PM107

500

Fáze 3

PM406

PM405

5 1

1348

2000

Fáze 2

1

9 23

2500

0

PM403

2

PM402

12

3

PM401

1

PM322

19

PM321

8

PM320

3

PM318

PM313

PM312

PM311

PM310

PM309

PM308

7

107 100 454 85 14 26 424 2275

PM324

2

PM323

22 142

872 157 73

PM307

1

3

PM306

10

3

PM305

9 8

5

PM304

5

PM302

1

7

PM317

112 245

PM301

2 2

267

20 39

PM216

PM212

PM211 27

2 59

PM316

3

2

PM315

1

PM209

PM207 11 14

PM314

52 16 25

PM221

38 14

PM206

PM205

17 49

PM220

83

PM219

246

217 222 152 167 171

PM217

87

PM204

PM203

PM202

267 693 186 6

PM214

5 8

PM201

PM110

13 1 2

PM213

6

PM109

PM108

2

3

PM106

2

PM107

PM106

2 4

Fáze

Horizont

Obr. 12 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Početní zastoupení keramických tříd ve fázích 2, 3, 4.

PM208

4.1 Keramika Graf na obr. 12 ukazuje početní zastoupení keramických tříd v jednotlivých vývojových fázích. V druhé fázi se rýsuje výrazná převaha třídy PM202, slabší zastoupení mají třídy středověkého redukčního zboží PM201, PM203, PM212 a novověká redukčně-oxidační keramika PM307. Třídy s oxidační keramikou PM313 a PM321 jsou v této fázi zastoupeny minimálně. Jejich přítomnost může odrážet pozvolný nástup oxidačního zboží hlavních novověkých tříd. V následující třetí fázi keramické třídy druhého horizontu zaznamenávají pokles, přesto třída PM202 stále dosahuje oproti ostatním převažující hodnoty. Výrazněji se začíná projevovat třída PM204, zřetelný je nástup tříd s novověkou oxidační keramikou (PM308, PM301, PM313, PM321), které se dostávají v následující fázi do jasné převahy a prudce zatlačují předtím dominantní PM202 a ostatní třídy výrazně zastoupené ve druhé fázi. Hlavní novověké třídy PM313 a PM321 dosahují ve čtvrté fázi až polovičního zastoupení.

28

44

7

6

12



Ve druhé fázi naprosto dominuje redukční neglazované zboží. Redukční keramika nese o něco vyšší technologickou úroveň výroby, kdy se vytáčením na rychle rotujícím kruhu dosáhlo i tenké síly střepu, k tomu přistupuje zvonivý výpal u nejkvalitnějšího středověkého zboží zejména v keramických třídách PM202, PM201. Výzdoba nádob chudne, přetrvává pouze na podhrdlí. Ve druhé fázi se v malé míře zastoupení objevuje též novověká oxidační keramika s vnitřní glazurou. Její množství je zanedbatelné, může souviset s určitou mírou promísení sousedních vrstev mezi druhým a třetím horizontem, respektive s kontaminací starších vrstev. Spíše se přikláníme k názoru, že tradice výroby redukční keramiky směřuje v této fázi ke svému zenitu a v produkci se začíná pozvolna objevovat glazované zboží. Přesto redukční keramika zůstává stále dominující a tradice její výroby a užívání přetrvává do následujícího horizontu. Ve třetí fázi nastupuje oxidační zboží novověkého charakteru s vůdčí keramickou třídou PM307 (tzv. přechodného charakteru), stále dominantní však zůstává výskyt redukční keramiky. Výrazný předěl v hrnčířských technologiích je patrný až v další fázi, kdy je staré redukční zboží zatlačeno do pozadí glazovanou keramikou. Prudce nastupuje produkce zboží nových výrobních tradic, v Plzni nesených třídou PM313 a PM321. Vlastní přechod třetí a čtvrté fáze je do značné míry problematický, neboť jejich hranice nebyla při rozboru terénní situace ostře vymezena, nálezy ze dvou posledních vrstev třetího horizontu (tj. 0260 a 0271) jsou si složením a charakterem artefaktů velmi blízké s vrstvami následujícími. Tradiční technologie výroby redukční keramiky ve čtvrtém horizontu mizí, nové redukční zboží (PM302, PM304) je již zcela jiného technologického zpracování a materiálu. 12) K podobnému závěru dospěli Dohnal – Fröhlich 2000, 166.

Masivní nástup keramického zboží novověké tradice obohatil tvarové spektrum nádob. Vedoucí keramické třídy PM313 a PM321 reprezentují běžné kuchyňské hrnce s vnitřní olovnatou glazurou, 12) nejčastěji s přehnutým a zavinutým okrajem, o něco méně s jednoduchým a kyjovitým okrajem. Výzdoba hrnců je minimální, objevuje se až na výjimky na podhrdlí, které bývá zdobené několika vodorovně rytými rýhami, malovanou červenou vlnovkou nebo linkou. Ojediněle se vyskytují plastické promačkávané lišty na podhrdlí nádob. Pásová ucha hrnců jsou nasazená vždy na okraj nádoby. Vedle hrnců se v tvarovém sortimentu hojně vyskytují mísy, zejména v keramické třídě PM313. Podle tvaru je lze rozdělit na dvě základní kategorie, na hluboké a talířovité mísy. Hluboké mísy nebývají ve větší míře, na rozdíl od talířovitých, vnitřně zdobené. Hluboké mísy jsou zastoupené rovněž v redukčním zboží. Kromě zdobených mís se vyskytují i nezdobené talířovité mísy. Výzdoba talířovitých mís je složena z efektu kombinování transparentní glazury s malbou na bílém nástřepí nebo jen s malbou na červeném (PM313) a světlém (PM321) střepu. Na zdobených mísách jsou časté ornamenty vodorovných rýh na okraji a rostlinné motivy. Malba na nástřepí bývá žluté nebo červené barvy a může být na celé vnitřní ploše nebo jen na okraji. Džbány a drobnější misky nebo hrnky častěji přísluší ke třídě PM321 a PM301. Mezi dalšími tvary se vyskytují trojnožky s téměř uzavřenou rukojetí, pekáče s ovaleným nebo rovným okrajem a láhve s úzkým hrdlem. Cedník snad zastupoval ojedinělý malý zlomek provrtaného dna. Mezi drobné keramické nálezy patří fragmenty dýmek. Celkem se jich nalezlo dvanáct, deset z nich přísluší čtvrté fázi, zbylé dvě třetí fázi. Z hlediska materiálu je lze zařadit do dvou keramických tříd. Po šesti fragmentech jsou zastoupené třídy PM209 a PM301. Většina nalezených fragmentů byla zdobená plastickým nebo radélkovým dekorem s rostlinnou a geometrickou tematikou. 4.2 Kamnové kachle Nálezy kachlů ve druhé a čtvrté fázi dosahují po 1 %, ve třetím horizontu je jejich výskyt zanedbatelný. Nejvíce nálezů zlomků kachlů se řadí ke keramické třídě PM401 (42 ks) a PM402 (48 ks), méně početné jsou keramické třídy PM403 (21 ks), PM406 (17 ks) a PM405 (5 ks). Určitelné tvary kachlů náleží základním řádkovým kachlům. Zlomky kachlů s rostlinnou ornamentikou a kompaktní zelenou glazurou je možné zařadit do období přechodu renesance a časného baroka (Dohnal – Fröhlich 2000, 164). Za pozornost stojí pět fragmentů z vrstvy 0278 náležící jednomu exempláři zdobené čelní stěny komorového kachle. Je z něj zachována spodní levá čtvrtina (výjev spodní části postavy s ocasem stojící v ohrádce před pulpitem, pod nímž je berla) a horní pravý roh čelní vyhřívací stěny (tři letící ptáci). Okraj kachle je olemován nezdobenou plastickou lištou. Podle zachovaných částí výjevu se jedná o motiv „vlka kazatele“. Známé obdobné exempláře z pražského prostředí jsou datovány do doby kolem roku 1500 (Smetánka 1983; Richterová 1982, tab. 67:2–3), kachle malého formátu s tímto motivem z Jihlavy jsou však již předhusitské a v německém prostředí se tento ikonografický motiv objevuje již od konce 13. století (Měřínský 1997).

13) S určitou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že většina mincí mohla být ztracena nejpozději několik desetiletí od doby jejich ražby, v konkrétních případech je to však obtížné prokázat.

4.3 Mince Díky použité metodice výzkumu (plavení vrstev) byly nálezy mincí relativně početné. Celkem bylo zachyceno deset mincí a jejich fragmentů. Nálezy mincí posloužily jako jedna z nejvýznamnějších opor absolutního datování. Z tohoto pohledu je důležité, že jde o kolekci jednotlivých, tzv. ztrátových ražeb, z nichž každá nese samostatnou chronologickou informaci. 13) Ke ztrátě haléře Václava IV. (č. 1) do vrstvy 0278 nemohlo dojít před rokem 1384. Nálezy tří stříbrných mincí z vrstvy 0275 nebyly chronologicky jednotným souborem. Dvě zhořelecké ražby (č. 3–4) postrádají konkrétnější datování, a lze je tedy pouze rámcově datovat do druhé poloviny 15. století nebo ještě i do počátku 16. století. Ze stejné vrstvy pochází také parvus Václava II. (č. 2) ražený na počátku 14. století. Ve vztahu k nálezovému prostředí představuje tato ražba nepochybně starší intruzi. Vrstva 0254 obsahovala dvě mince ze 17. století (č. 5–6), vznik vrstvy do poslední třetiny 17. století datuje lehnický grošík z roku 1673 (č. 6). Uložení nejmladší mincemi datované vrstvy 0213 (=0250) lze na základě nejmladší z nalezených mincí, krejcaru Františka II. (č. 8), předpokládat až po roce 1800.

282



Vrstva 0278: ČECHY, Václav IV. (1378–1419) mincovna: Kutná Hora, AR haléř se čtyřrázem z let 1384–1419 Av.: v hladkém kruhu špatně zřetelná koruna Rv.: hladký Lit.: Castelin 1953, 130, jako č. 38a–40 1. 0,089 g; 11,0/10,5 mm Vrstva 0275: ČECHY, Václav II. (1278–1305) mincovna: Kutná Hora, AR parvus z let 1300–1305 Av.: koruna, +W[:I:I:R]:BOEM Rv.: korunovaný český lev doleva, opis nečitelný Lit.: Castelin 1953, 34, jako č. 1–3 2. 0,1 26 g; –/– mm; olámaný Horní Lužice, ZHOŘELEC, město AR peníz (2. polovina 15. století) Av.: v provazcovém kruhu na plošném čtverci velkými písmeny minuskulní GOR Rv.: velká koruna Lit.: Radoměrský 1967, 128, č. V:8 3. 0,1 87 g; 12,4/13,3 mm; 4,5 h Horní Lužice, ZHOŘELEC, město AR peníz (2. polovina 15. století) Av.: v provazcovém kruhu na plošném čtverci středně velkými písmeny minuskulní GOR Rv.: velká koruna Lit.: Radoměrský 1967, 128, jako č. V:5 4. 0,206 g; 13,0/13,8 mm; 1,5 h Vrstva 0254: MORAVA, Ferdinand II. (1619–1637) mincovna: Brno, mm. K. Wonsidler (1624–1627), AR krejcar 1626 Av.: poprsí Ferdinanda II. doprava, koruna, FERDI.II.D.G. CW R.I.S.A.G.H.B.R. Rv.: dvouhlavý korunovaný orel s 1 v oválném prsním štítku, ARCH[.........]M 1626 Lit.: Halačka 1988a, 456–457, jako č. 892 5. 0,483 g; 16,3/16,1 mm; 7 h Slezsko, LEHNICE-BŘEH, knížectví, Luisa z Anhaltu (1673, +1680) mincovna: Břeh, mm. K. Brettschneider (1665–1673), AR grošík 1673 Av.: slezská orlice, [C-B] Rv.: dva korunované oválné znaky v kartuši, nahoře 16–[73] Lit.: Kopicki 1982, 166, jako č. 329 6. 0,209 g; –/15,1 mm; 3 h, 50 % odlomeno Vrstva 0213: DOLNÍ RAKOUSY, Marie Terezie (1740–1780) mincovna: Vídeň (bzn), AE fenik 1765 Lit.: Novotný 2001, 29, č. 7 7. 1,449 g, 20,9/19,7 mm, 11,5 h, plošná koroze ČECHY, František II. (1792–1835) mincovna: Praha (C), AE krejcar 1800 Lit.: Halačka 1988b, 971, č. 2052 8. 4,060 g, 23,1/23,0 mm, 11,5 h, plošná koroze Josef II.? (1780–1790) mincovna: ?, AE krejcar 17?? Lit.: – 9. 6,448 g, 24,6/24,2 mm Zcela neurčitelná zkorodovaná mince Lit.: – 10. 1,639 g

283


14) b939 vůči standardu dub-cr6: n=110, a=68,2%**, tB=6,52**, tH=7,32**, b941 vůči standardu jedle-ce: n=48, a=78,1%**, tB=3,64**, tH=4,60**, b942 vůči standardu smrk-ce: n=49, a=65,3%*, tB=5,15**, tH=5,67**. Symboly: a – procento souběžností, tB, tH – hodnoty t-testu při použití Baillie-Pilcherovy resp. Hollsteinovy transformace. 15) Průměrný počet letokruhů běli dubu v ČR činí 15 letokruhů, s rozptylem odpovídajícím mírně asymetrickému rozdělení četnosti této hodnoty charakterizovaným hodnotami horního decilu +6 a dolního decilu –5.


4.4 Dendrochronologie Při datování byla použita běžně užívaná metoda (Kyncl 2005; Cook – Kairiukstis 1990), a to s následujícím výsledkem: Č. vz. Předmět Dřevina

b939 b940 b941 b942

kůl B0287 kůl C0287 prkno D0287 prkno B0275

dub dub jedle smrk

Počet letokr.

Z toho běl

110 1 30 0 48 49

Poslední letokruh

Rok smýcení

1591 1587 1479 1407

1606+5 -6 1587+ 1479+ 1407+

Datování vykázalo vesměs dobré parametry spolehlivosti. 14) Všechny předměty měly značně ohnilé okraje a pro všechny byla společná absence podkorního letokruhu, který datuje rok smýcení zdrojového stromu. Ten se podařilo upřesnit pouze u dubového kůlu b939, u kterého byl zachycen jeden letokruh běli, a to do intervalu 1600 až 1611. 15) Z vysoké shody letokruhových řad obou dubových kůlů (obr. 13) lze usoudit, že pocházejí z téhož stromu. Jistě přísluší témuž časovému horizontu. Prkna z jehličnatého dřeva vykazují dataci podstatně starší a také vzájemně značně odlišnou (obr. 14). Nutno však u nich počítat se značnou ztrátou okrajových letokruhů, proto se neodvažujeme datování mýcení zdrojových stromů blíže odhadnout.

10000

1000

-- [1587]

100

b940

b939

[1591]

10

1480

1490

1500

Obr. 13 Letokruhové řady dubových kůlů v synchronní poloze se standardní chronologií dubu.

284

1510

1520

1530

1540

1550

1560

1570

1580

1590

1600



10000

b941

[1479]

1000

100

b942 [1407] 10

1360

1370

1380

1390

1400

1410

1420

1430

1440

1450

1460

1470

1480

1490

1500

Obr. 14 Letokruhové řady prken z jehličnatého dřeva v synchronní poloze s příslušnou standardní chronologií. Nahoře: jedlové prkno b941 a standard jedle pro Čechy, dole smrkové prkno b942 a standard smrku pro Čechy.

5. Výpověď archeobotanických analýz

16) Některé z těchto úrovní však byly odděleny nesouvislými proplástky říčního písku a lze tedy mluvit o vrstvách přirozených. Při exkavaci však nebylo možné tyto jemné hranice vrstev vždy přesně sledovat.

5.1 Makrozbytková analýza Pro makrozbytkovou analýzu byly vzorkovány vrstvy 50, 51, 56, 54, 59, 60, 71, 65, 66, 67, 74, 76, 75, 78. Vrstvy 67 a 78 byly dále členěny na mechanické úrovně I až III přibližně po 10 cm. 16) Objem vzorku byl zvolen tak, aby z každé vrstvy byl získán reprezentativní soubor makrozbytků. Objem vzorků, z nichž byly makrozbytky separovány, kolísal od 500 ml do 5 000 ml. Jako negativní (neobsahující zbytky rostlin) se ukázaly vrstvy 50, 51, 71, 74. Celkem bylo separováno asi 6 442 ks rostlinných zbytků odpovídajících zhruba 140 taxonům vyšších rostlin (obr. 15, 16). Soubor je dostatečně velký a reprezentativní. Podle recentních ekologických nároků (a ekonomického využívání člověkem) byly zjištěné druhy rozděleny do skupin – pěstované/sbírané rostliny, plevele, ruderální rostliny, rostliny pastvin/luk, mokřadní taxony. Spektrum získaných rostlinných makrozbytků je tvořeno druhy přímo rostoucími v okolí studované archeologické situace – lokální vegetace (autochtonní složka spektra). Nemalou měrou jsou ale zastoupeny i makrozbytky druhů, které se do studované archeologické situace dostaly činností člověka (alochtonní složka). Alochtonní složka spektra Užitkové druhy Obilniny reprezentovaly nálezy žita (Secale cereale), ječmene (Hordeum vulgare s.l.), prosa (Panicum miliaceum) i pšenice seté (Triticum aestivum). Proso (Panicum miliaceum) bylo zjištěno v nezuhelnatělém i zuhelnatělém stavu. V nepatrném množství byly zjištěny celé zuhelnatělé obilky a vtroušené nezuhelnatělé pluchy. Nálezy prosa byly vázány na nejstarší horizont výplně příkopu (fáze 2). Nepočetné nálezy výhradně zuhelnatělých obilek žita, pšenice a ječmene jsou rovnoměrně rozloženy v celém období ukládání sedimentů příkopu (fáze 2 až 4). Vzájemné poměry obilnin však pro poměrně nízké zastoupení nelze stanovit. Nejpočetnější byly nálezy žita, u kterého na základě analogií s jinými zkoumanými lokalitami v Plzni a okolí můžeme uvažovat o dominantní úloze. Z olejnin byla zjištěna konopě setá (Canabis sativa) a mák setý (Papaver somniferum). Nažky konopě byly zjištěny ve dvou stratigrafických fázích zazemňování příkopu. První období, ve kterém byly zjištěny zejména drobné fragmenty nažek, spadá do období vodní sedimentace příkopu – fáze 2. Konopě byla dále zjištěna v sedimentech spadajících do období přestavby brány (fáze 4). Mák setý byl striktně vázán jen na fázi 4. Oba druhy byly doloženy v nevelkém počtu makrozbytků.

285

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Vrstva Abies alba Acetosella vulgaris Agrostemma githago Alchemilla sp. Amaranthus sp. Anagallis arvensis Anthemis arvensis Anthriscus silvestris Apium graveolens Aphanes arvensis Arctium cf. minus Arenaria serpyllifolia agg. Artemisia sp. Atriplex sp. Avena sp. Barbarea vulgaris Brasicaceae (malá) Buglosoides arvensis Cannabis sativa Capsella bursa-pastoris Carex caryophylea Carex echinata Carex flava/flacca Carex leporina Carex muricata Carex nigra TYP Carex pallescens TYP Carex vesicaria Carex ssp. Carum carvi Centaurea cyanus Cerastium sp. (excl. C. arvense) Cerastium arvense Cerasus avium/vulgaris Cerasus vulgaris Cerealia Cichorium intybus Cirsium arvense Cirsium vulgare Coriandrum sativum Corylus avellana Cucumis sativus/melo Cyperus fuscus Daucaceae Daucus carota Dianthus deltoides Eleocharis sp. Eleocharis ovata Euphorbia helioscopia Fagopyrum convolvulus Gross Ficus carica Filipendula ulmaria Fragaria vesca/viridis Galeopsis ladanum Geranium dissectum Graminae TYP I Graminae TYP II Hordeum vulgare s.l. Humulus lupulus Hyoscyamus niger Hypericum perforatum cf. Elatine sp. Chelidonium majus Chenopodium album Chenopodium ficifolium

50

51 56 54 59 60 71 65 66 11 1zl 1 2 1 1 3 1 1/2 1+11/2+5zl 1/2 1 1+1zl 2 3 8 1 1 1 4+2zl 1 7 1zl 1zlst 9zl 1/2 2zl 1zl 1?? 2 2 5 7+2zl 1zl 1 1+4zl 2 1 1 1 1 125+73zl 31+1zl 119+61zl 22+4zl 21 34+14zl 10 106 18+5/2+9zl 12+3/2+3zl 2+2/2 1

286

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová 67I 1zl 2 9 1 2 1 7 1 2 36+11zl 5+1zl

67II 1+1/2 1 1 1 5 2 2zlob 1 11 8 1 57+3zl 15+6zl

67III 74 76 75 78I 78II 78III 1+2zl 1 3 4+1zl 6+2zl 6 8 1zl 6+13zl 2+2/2+7zl 1 1 4+2/2cf. 1cf. 2 5 1 2 4+1/2 1 1 1 2 2 1+1/2 25 10+8zl 1 2 3 4+1cf. 5 1cf. 3 1 2 2 1 1 1 4 2 1/2 1zl 6/2+11zl 4/2+24zl 1 2 1 2 1 2 1 5 3 1 1 4+1/2 3 4 11 20 14 23 1 1 4 1 2 1 1 5 9 7 33 4 14 1 3 21 2 1 3 3zl 7+5zl 10zl 1cf. 3+1zl 1 1 8 1 1 2 2 1/2+6zl 8zl 1 3zlob+1zlst 1+1zl 1 2 2 3 2 1 1zl 3zl 31zl 10zl 2+7zl 1+2/2+3zl 1 1 1 1 1 1 1zl 1zl 2+13zl 6zl 5+1cf. 2 3 5 2 1 18 18 20 14 6 61 1 1zl 2 2 5 1 3 1+1zl 2/2+2zl 8+19zl 2+2/2+22zl 2 9 1 1 1 1 3 1 32+9zl 6+5zl 99+16zl 8+2/2 2 9 8 19+6zl 1 125+4zl 69+10zl 52 89 102 1 1 5

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Vrstva Chenopodium hybridum Chenopodium polyspermum Chenopodium rubrum/glaucum Chenopodium sp. Juglans regia Juniperus communis Lamium album Lamium amplexicaule Lamiaceae Lapsana communis Leontodon autumnalis Lepidium cf. ruderale Leucanthemum vulgare Linum catharticum Lotus corniculatus Luzula campestris/multiflora Lycopus europaeus Lychnis flos-cuculi Malus/Pirus Malva sp. Myosotis sp. Neslia paniculata Oenanthe aquatica Panicum miliaceum Papaver argemone Papaver somniferum Picea abies Pinus silvestris Pisum sativum Polycnemum arvense Polygonum arenastrum Polygonum aviculare Polygonum calcatum Polygonum lapathifolium Potamogeton sp. Potentilla anserina Potentilla erecta Potentilla cf. supina Potentilla sp. Prunella vulgaris Ranunculus acris Ranunculus auricomus/falax Ranunculus flammula Ranunculus repens Ranunculus sceleratus Raphanus raphanistrum Rorippa palustris Rosa sp. Rubus caesius Rubus idaeus Rumex crispus Rumex obtusifolius Rumex sece Rumex Rumex sanquineus Sambucus nigra Scirpus silvaticus Scleranthus annuus Schoenoplectus tabernaemontanii Secale cereale Setaria glauca Setaria viridis/verticillata Silene vulgaris Sinapis arvensis Solanum nigrum Solanum dulcamara

50 51

56

54

59

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány 60

2 7 2 1zl 2 1 1 3 1 1 1 2 1 1 3zl 1 1 75 5zl 3 1 1 5 2 1 1 2/2+3zl 1 1+2/2 1+1zl 3+1/2 3 3 3+1zl 1zl 6+4zl 7+24zl 9+2/2+10zl 2+3/2 4 1 2 2 1 1+1zl 1 1 3 2

287

71 65

66

67I

67II 67III 74

76

75 78I

62+49zl 71+39zl 247+3/2+58zl 53+32zl 47+14zl 17+24zl 9+5zl 1 1 1 1 23 1 2 1 9 7 5 12 2 1 1 1 1 4 2 2 10 17 7 1 1 1 4 1 1 3 1/2 1 5 12 8 18 1 23 4 1 1zl 1 5 6+1/2 5 1 49 1 3 1 2 1 1+1zl 2 21 6 7 1 1 4+1cf. 1 2 5 12 23 31 3 3 3 8 1 2 19 18 38+3/2 3 14+3/2 12 1 8 3 83 185 106 60 4 337 4 1 3+3/2 7 3+1/2 4+3/2 1+2/2 1 1 20 43 12+5zl 5 2 2 2+4zl 4+1zl 3 3 1zl 1 1 12 4 11 32 25 1 1 1 8 9+3zl 16 12+2/2 46 1zl 1 1 1 1+1zl 1 4 1 1

78II

78III

1+1/2 1 3 22zl 4zl 1 1 2 4 1 2 1 2 8+2zl 4 1 8 22 1 5 3 1 1 1/2 6 11 1pl 1pl 1 2 1zl cf. 3 17 2zl 1 1+2/2 2+1zl 1 6 1 10 42 5 13 48+3zl 45+17zl 1cf. 1 1+1/2 1+2/2 7 4 3+1/2 8 1 1 1zl 4n+5k 6+3zl 2 3 6 27 2+1cf. 1 4zl 1zl 1 1 2cf. 1 1

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Vrstva Sonchus asper Sonchus oleraceus Sorbus aucuparia Stachys sp. Stellaria graminea Stellaria media Thlaspi arvense Trifolium pratense Trifolium repens Triticum aestivum Urtica dioica Urtica urens Vaccinium myrtillus Valeriana officinalis agg. Valerianella dentata Valerianella olitoria Verbena officinalis Vicia sp. Viola sp. Viola arvensis/tricolor Vitis vinifera ssp. vinifera Indeterminata Daphnia magna

50 51


56

54

59

60

1

1 1 3 2 1 2 2 1cf. 3zl 4

12

12 1

71 65

2

66

67I

67II 67III 74

76

75 78I

78II

78III

6 1

14 1/2 2

1 142 1

2 2 73 1zl

1

8 5 3 1zl 130 6

1 14 7 4 2 1+2zl 1 232 46 1 1

22 6 1 1 2 1 3 1cf. 2+1/2 4

1 1

B 71

B 75

B B 78 78I

25+3zl 10+4zl 4+5zl

10 2 2

1+2zl 4 2

Obr. 15 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky archeobotanické makrozbytkové analýzy.

Sektor Vrstva 54 76 78I

A 67

B 59

B 59

B 65

Avena sativa Avena sp. Betula pubescens Cannabis sativa Carpinus betulus Cerasus avium Cerasus avium avium Cerasus sp. Cerasus vulgare Corylus avellana Cucumis sativus/melo Fagus silvatica Hordeum vulgare Juglans regia Persica vulgaris Pinus silvatica 1 Pisum sativum Prunus domestica oeconomica pruneauliana Prunus insititia bisacuminata Prunus insititia juliana Prunus insititia juliana I Prunus insititia Prunus insititia italica ovoidea Prunus spinosa Prunus spinosa virgata Prunus domestica s.l. Secale cereale Triticum aestivum Vitis vinifera

1zl

6zl

10zl 1zl

1

1zl 1zl

1 2zl

1

1

288

B B B B 67I 67I 67II 67II 4 3 1+2/2+1zl 1/2 4 2/2+13zl 6zl 2zl 1

2

2 1 2zl

1

B 78I

B B 78II 79

C 54

1zl 1 43 3 19 18/2+46zl 1zl 4+10/2+25zl 1 2 1 28 1 9 1/2+7zl 3+7/2+166zl 7zl 2+33/2+120zl 1zl 1/2+2zl 1+3zl 1/2+16zl 1/2 1 2+4/2+5zl 1/2 1zl 1 1 4

2 2+1/2cf. 2 4 3+1/2

4 1 1 3 2+1/2

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Sektor Vrstva

C C 59 67

D 54

D D 54 60

Avena sativa Avena sp. Betula pubescens Cannabis sativa 1/2 Carpinus betulus Cerasus avium 40 Cerasus avium avium 1 Cerasus sp. 22/2+25zl Cerasus vulgare 30 Corylus avellana 3+36/2+577zl Cucumis sativus/melo 9 Fagus silvatica 1zl Hordeum vulgare Juglans regia 67zl Persica vulgaris 1/2 6/2+6zl Pinus silvatica 1 5 Pisum sativum 1/2 1 Prunus domestica oeconomica pruneauliana 15+9zl Prunus insititia bisacuminata 1 Prunus insititia juliana 5 Prunus insititia juliana I 1 Prunus insititia Prunus insititia italica ovoidea 4 Prunus spinosa 11+1/2 Prunus spinosa virgata Prunus domestica s.l. 15zl Secale cereale Triticum aestivum 1 Vitis vinifera 4


D 67

D 67II

D D D 70 73 74

1zl 6 1/2+8zl 2 4 1 1+3zl 4zl 1/2+4zl 1/2 2/2+1zl 1/2

1zl

3 1 3

1

D 75

D 76

D 78

D 78I

D 78II

D D 79 80

1 1 7 2 6 4 8 1/2 9+18/2+40zl 2/2+1zl 1+2/2 1+2/2+49zl 1+3/2+7zl 1 6 1 3 2 3 1 7/2+178zl 2/2+4zl 3/2+50zl 1+2/2+60zl 4zl 11 5 6 13zl 1zl 10zl 16zl 2zl 6/2+5zl 1+1/2+4zl 1 1 1

1 1

2 1 1 2 4 8zl

1zl 33 2 1

1 1

1 1 1

2zl 1zl

1 1zl 8zl

1

Obr. 16 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Tabulka makrozbytků rostlin získaných hrubým plavením v terénu.

17) Vyskytovaly se drobnoplodé slívy Prunus domestica subsp. insititia var. bisacuminata a P. domestica subsp. insititia var. juliana (opět v několika odlišitelných morfologických typech) a kvalitnější oválná slíva P. domestica subsp. italica var. ovoidea.

Hojnější byly doklady pěstovaného a sbíraného ovoce, k jejichž častějšímu zastoupení přispěla i skutečnost že „velké“ makrozbytky byly plaveny přímo v terénu (obr. 16). Početně byly zastoupeny pecky třešní a višní (Cerasus avium et Cerasus vulgare). Zatímco ve starší fázi 2 je poměr obou druhů přibližně 1:2 ve prospěch třešní, ve fázi 4 je zhruba 1:1. Některé pecky třešní a višní byly nalezeny záměrně (?) fragmentarizované. Snad lze uvažovat o užití jader jako léčivé drogy či chuťové přísady do potravin. Pecky broskvoně (Persica vulgaris) byly zjištěny poměrně hojně v celém období sedimentace příkopu. Soubor pecek byl získán při plavení přímo v terénu, naopak při vlastním zpracování archeobotanického vzorku již další makrozbytky zjištěny nebyly. Roztlučené pecky broskvoně byly doloženy méně často než pecky celé. Velikostně se nalezené pecky blíží recentním semenáčům broskvoní. Lze snad předpokládat pěstování broskvoní přímým výsevem jader. Pecky trnky (Prunus spinosa) byly přítomny pouze v nejstarším horizontu. Zajímavý je sortiment slív a švestek (Prunus domestica). Kromě slív doložených v několika morfologických typech 17) byla zjištěna také pravá švestka (Prunus domestica subsp. oeconomica var. Pruneauliana). Zatímco slívy se ukázaly jako typy víceméně průběžně se vyskytující, nálezy pravé švestky jsou významnou měrou vázané na fázi 4 (obr. 17–18). Velmi početný byl soubor zlomků skořápek lísky (Corylus avellana). Morfologicky byly zastoupeny drobnější plody náležející patrně planým jedincům. Vyloučit však nelze ani pěstování nešlechtěných typů v zahradách. Také ořešák královský (Juglans regia) byl doložen početným souborem zlomků skořápek. Podobně jako u lísky nebyla průkazná vazba na konkrétní vývojovou fázi a zbytky těchto plodin se v archeologických sedimentech vyskytovaly průběžně po celou dobu sedimentace. Drobné ovoce bylo zastoupené jahodníkem (Fragaria vesca), maliníkem a ostružiníkem ježiníkem (Rubus idaeus et Rubus caesius). Nálezy jahodníku jsou vázány na fázi 2. Maliník se vyskytuje víceméně průběžně. Z ostatních pěstovaných druhů lze jmenovat ještě poměrně chudý sortiment koření. Nálezy nažek chmele otáčivého (Humulus lupulus) byly zjištěny v nevelkém množství. Významněji se uplatňují v sedimentu z nejstarší stratigrafické fáze 2. Pouze jednotlivými nálezy byly doloženy nažky celeru (Apium graveolens) a koriandru (Coriandrum sativum), opět jen v nejstarší fázi sedimentace (fáze 2). Z nastíněných výsledků vyplývá, že nejbohatší na nálezy užitkových druhů byla nejstarší stratigrafická fáze 2 představující vodní sedimentaci příkopu. Právě v tomto období lze předpokládat ukládání domácího odpadu a fekálií do příkopu, ovšem nikterak

289



intenzivně, jak naznačuje nízké zastoupení typických druhů provázejících domácí odpad a lidské fekálie (jahodník, maliník apod.). Naproti tomu se průběžně vyskytovaly zejména pecky domestikovaných jádrovin (třešeň, višeň, slivoně) a skořápky ořechů (ořešák královský, líska). Archeologizace zbytků těchto druhů má patrně odlišné zákonitosti lišící se od ostatních užitkových druhů. Obecně lze konstatovat, že byl zjištěn běžný sortiment druhů užitkových plodin 15.–17. století. Za nejvýznamnější zjištění lze označit pravděpodobně první případ ucelenějšího podchycení změn v sortimentu jádrovin v průběhu raného novověku. Sortiment slivoní pěstovaných na Plzeňsku se právě v tomto období (17. století) dynamicky mění a přibližuje se stavu známému koncem 19. a v první polovině 20. století. 25

Obr. 17 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení makrozbytků rodu Prunus sp. (n=52) ve fázích 2+3.

19

20 15 11 9

10 5

5

5 2

1

0 P. domestica P. insititia oeconomica bisacuminata pruneauliana

25

Obr. 18 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení makrozbytků rodu Prunus sp. (n=48) ve fázi 4.

P. insititia juliana

P. insititia juliana Typ I

P. insititia

P. insititia italica ovoidea

P. spinosa spinosa

P. spinosa virgata

24

20 15

12

10 5

5 1

5 1

0 P. domestica oeconomica pruneauliana

18) Zde je třeba podotknout, že spektrum těchto druhů se velkou měrou překrývá s druhy okopanin a rumišť a jejich rozlišení je velice obtížné. Za víceméně typické představitele jaří je přesto možno považovat druhy Noeslia paniculata, Setaria glauca, Setaria viridis/verticillata.

P. insititia juliana

P. insititia

P. spinosa spinosa

Plevele Část nalezených diaspor planých druhů náleží rostlinám, které recentně preferují kultury polních plodin. Přestože jich bylo zjištěno poměrně velké množství, jejich podíl ve studovaném spektru rostlinných zbytků je nízký – nepřesahuje 5 % z celkového množství nalezených rostlinných zbytků. Těžištěm výskytu těchto druhů jsou opět sedimenty fáze 2. V mladších uloženinách byly významnější měrou nalezeny ve vrstvě 0254. Výraznými představiteli obilných plevelů jsou např. koukol (Agrostemma githago), drchnička rolní (Anagallis arvensis), rmen rolní (Anthemis arvensis), kamejka rolní (Buglosoides arvensis), chrpa modrák (Centaurea cyanos), pcháč oset (Cirsium arvense), kakost dvousečný (Geranium dissectum), řepinka latnatá (Noeslia paniculata), mák polní (Papaver argemone), chmerek roční (Scleranthus annuus), bér sivý (Setaria glauca), bér zelený nebo přeslenitý (Setaria viridis/verticillata), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), violka rolní (Viola arvense/trikolor) apod. Jde o poměrně nesourodou skupinu druhů pocházející z pestré škály polních kultur. Převládají druhy neutrálních a kyselých půd (Acetosella vulgaris, Scleranthus annuus). Poměrně dobrými indikátory ozimů jsou např. druhy: koukol polní (Agrostemma githago) a chrpa modrák (Centaurea cyanos). Zastoupeny jsou ovšem i indikátory jaří. 18) Plevele nalézané ve výplni příkopu poukazují na ukládání odpadu charakteru zbytků po čištění obilí do tělesa příkopu. Množství tohoto odpadu však bylo velice nízké.

19) Tedy ty druhy, které nemohly růst v těsném sousedství studované lokality a do souboru se dostaly činností člověka.

Pokud sledujeme alochtonní složku spektra nalezených druhů rostlin 19) v jednotlivých vrstvách, můžeme poměrně dobře sledovat intenzitu ukládání organického odpadu typu fekálií, obilných odpadů, hnoje a domácího odpadu do příkopu. Příkop sloužil k ukládání organického odpadu zejména na počátku procesu zazemňování (fáze 2). Intenzita tohoto procesu však nebyla nijak značná. V následujícím období (fáze 3 a 4) se skladba do příkopu deponovaného materiálu výraznou měrou mění ve prospěch anorganického materiálu typu stavebních destrukcí a sutí, které obsahují jen malé množství zbytků alochtonní složky spektra makrozbytků. 20)

290

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová 20) Jak naznačují poměrně dobře dochované zbytky rostlin z mladších období sedimentace (fáze 4), tento stav není pravděpodobně způsoben selektivním dochováním ekofaktů. 21) Respektive ostatní složky lokální vegetace nelze bezpečně odlišit od alochtonní složky. Například druhy luk a pastvin mohly být lokálně přítomny v okolí příkopu, zároveň však mohly být zaneseny do tělesa příkopu s hnojem a krmivem pro dobytek. 22) Nálezy pocházejí z fáze 2. 23) Lepší výpovědní možnosti, co se týče kvality vody protékající v příkopu, má diatomární analýza (viz níže).

24) Výsledky pylové analýzy však tuto interpretaci příliš nepotvrzují. Snad jde pouze o lokální šum v datech.


Autochtonní složka spektra Lokální vegetace Lokální vegetace byla tvořena zejména druhy rumišť a mokřadů. 21) Vodní druhy nebyly s výjimkou jediné diaspory taxonu Potamogeton sp. (vrstva 78III) a jediné diaspory determinované jako cf. Elatine sp. (vrstva 75) nalezeny. 22) Taxony mokřadní vegetace ale tvoří jednu z dominantních složek spektra zjištěných taxonů báze příkopu (ostřice Carex ssp., skřípina lesní Scirpus silvaticus, rukev bahenní Rorippa palustris, tužebník jilmový Filipendula ulmaria, lilek potměchuť Solanum dulcamara, bahnička Eleocharis ovata, halucha vodní Oenanthe aquatica, karbinec evropský Lycopus europaeus, pryskyřník Ranunculus flammula, R. sceleratus a skřípinec Schoenoplectus tabernaemontanii). Na přechodu mokřadů do okolní rumištní vegetace lze uvažovat o existenci vlhkých rumišť, výraznou měrou zásobovaných živinami. Lze tak soudit na základě nálezu druhů: rdesno červivec (Polygonum lapathyfolium), mochna poléhavá (Potentilla cf. Supina), merlík červený/sivý (Chenopodium rubrum/glaucum) apod. Druhy tvořící výraznou dominantu ve spektru získaných rostlinných makrozbytků lze řadit k terestrické složce lokální vegetace. Dominantami téměř po celou dobu sedimentace (přibližně 2. polovina 15. až 17. století) jsou zejména merlíky (Chenopodium album a Ch. hybridum), dále zejména vlaštovičník větší (Chelidonium maius). Nápadnou koncentraci diaspor po celou dobu sedimentace nalézáme také u druhu kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Přítomnost druhů indikujících komunikačně zatížené plochy je naproti tomu poměrně nízká (např. rdesna Polygonum arenastrum, Plygonum calcatum). K výjimečným nálezům patří chruplavník (Polycnemum arvense), v současnosti mizející taxon indikující iniciální stadia sukcese rumištní vegetace. Pokud se tedy pokusíme interpretovat charakter příkopu a jeho bezprostředního okolí na základě výsledků makrozbytkové analýzy, můžeme dospět k následujícím závěrům: Ve vlastním tělese příkopu existovaly bohaté mokřadní formace, které se poměrně dynamicky mění v čase. Na bázi sedimentů příkopu (vrstvy 78II, 78III) můžeme pozorovat dominanci mokřadních druhů (Carex nigra, C. echinata) s výraznou příměsí konkurenčně slabých druhů iniciálních stadií sukcese mokřadní, respektive vlhkomilné rumištní vegetace (Eleocharis ovata, Carex leporina, Potentilla cf. supina, Chenopodium ficifolium). Lemová pobřežní společenstva v tomto období indikuje např. významná přítomnost kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) a snad i chmele otáčivého (Humulus lupulus). V následujícím období (vrstva 76, 75, 78I) se poměr nalezených druhů mění ve prospěch druhů stabilizovaných pobřežních porostů, rákosin a vysokých ostřic (Carex vesicaria, Lycopus europaeus, Ranunculus flammula, Solanum dulcamara). Přítomnost fakultativně halofytního druhu Schoenoplectus tabernaemontanii je snad důsledek postupného zhoršení kvality vody v příkopu. 23) V tomto období podobně jako v předcházejícím pozorujeme hojný výskyt vysokobylinných formací mělkých, mírně eutrofních vod s kolísající hladinou (Oenanthe aquatica) či obnažených břehů (Chenopodium polyspermum). Lemová společenstva břehů vod v tomto období reprezentuje nález druhů šťovík krvavý (Rumex sanguineus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a barborka obecná (Barbarea vulgaris). Poslední období vodní sedimentace je ve znamení druhů obnažených, periodicky zaplavovaných (ruderalizovaných) břehů vod (Ranunculus sceleratus, Rorippa palustris) a vývoj vegetace pokračuje sukcesí terestrických rumištních formací obnažených, kypřených půd s dominujícím merlíkem zvrhlým (Chenopodium hybridum). Zde se již dostáváme k otázce ploch v bezprostředním okolí vlastního příkopu. Zejména otázka komunikačního zatížení těchto ploch a jen obtížně klasickými archeologickými metodami zjistitelné možnosti jejich dalšího využití přímo vybízí ke sledování struktury okolní rumištní vegetace, která dobře indikuje stav v bezprostředním okolí studovaného profilu. Dominance druhů kypřených ploch v nejstarších vrstvách (78III, 78II, 78I, 75, 76) – merlík bílý (Chenopodium album), lopuch (Arctium cf. minus), ptačinec žabinec (Stelaria media) – naznačuje existenci nezpevněných živinami dotovaných ploch v okolí příkopu. Také fáze 4 (zejména vrstva 54) obsahuje lokální maximum merlíku bílého (Chenopodium album) snad v souvislosti se stavební aktivitou a úpravami terénu v prostoru městského opevnění navážkami (druh je velice variabilní a některé typy nelze považovat za přímo závislé na vyšších dávkách živin). Druhý z hojně doložených merlíků Chenopodium hybridum je druhem, jehož lokální maximum nalézáme na závěr vývojové fáze 2 a v období těsně následujícím (vrstva 65, 66, 67I, 67II, 67III a 75). Hojný výskyt vlaštovičníku většího (Chelidonium maius) můžeme pozorovat až s určitým odstupem od počátku paleoekologického záznamu (přibližně od vrstvy 76 výše). Jelikož jde o druh stinných pat, štěrbin zdí (mirmekochorie) a sutí, vzniklých jejich destrukcí, nabízí se možnost, že tento druh indikuje období zhoršeného stavu městského opevnění (zanedbání údržby). Jeho výraznější zastoupení pozorujeme v druhé polovině fáze 2 a ve fázi 4. Hojný výskyt kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) pak indikuje plochy dotované živinami, ovšem ponechané delší dobu svému osudu bez rušivých zásahů člověka do sukcese rumištní vegetace. Z výsledků makrozbytkové analýzy vyplývá, že druh má lokální optimum ve vrstvách 67II, 75, 76, což snad indikuje určité období klidu v okolí studované lokality (omezení zásahů do lokální vegetace ze strany člověka). Bez černý (Sambucus nigra), zjištěný v menší míře zejména ve fázi 4, osidluje delší dobu ponechané plochy rumišť a zbořenišť. Nárůst tohoto druhu ve fázi 4 snad můžeme dát do souvislosti s poklesem významu středověkého městského opevnění po třicetileté válce a jeho postupném zarůstání tímto keřem. 24) Diaspory druhů komunikačně zatížených ploch patrně pocházejí především z větších vzdáleností od tělesa příkopu a do vlastního příkopu se dostaly až důsledkem transportu z okolí (splach). Lokální maxima těchto druhů můžeme snad sledovat na počátku existence příkopu – vrstva 78III, 76 (fáze 2) a vrstva 54 (fáze 4). Makrozbytková analýza poskytla poměrně dobrý základ pro sledování časových změn ve struktuře lokální vegetace a tím nepřímo i lidských aktivit na lokální úrovni. Pokud sledujeme tyto změny, můžeme poměrně dobře vysledovat postupný úbytek vlhkomilných druhů jako důsledek poklesu intenzity údržby příkopu. Tento proces však není přímočarý a zdá se, že byl několikrát přerušen neznámou událostí mající za následek určité rozkolísání procesu jeho zazemňování a zarůstání. Změny terestrické složky lokální vegetace odrážejí poměrně složité a chaotické lidské aktivity v okolí studovaného příkopu. Výsledný obraz okolí příkopu na základě studia rostlinných makrozbytků lze charakterizovat jako mozaiku člověkem intenzivněji narušovaných ploch a ploch ponechaných svému osudu, jejichž vzájemný poměr se mění v čase.

291

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Obr. 19 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky pylové analýzy.

Vrstva

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová 54

59

60 67 III 76

75

77

78 I 78 II 79

81

AP Abies alba 4 8 2 21 14 16 23 18 17 16 12 Acer 1 2 1 Alnus 3 12 2 8 7 3 6 1 7 5 1 Betula 14 20 11 9 17 22 23 19 37 42 12 Carpinus betulus 1 Corylus avellana 2 6 5 3 11 14 16 7 6 9 24 Fagus 2 1 1 1 Fraxinus excelsior 1 2 1 5 1 1 1 Juglans 2 1 1 Picea abies 23 48 14 20 15 16 23 11 9 10 14 Pinus 510 483 326 252 324 247 211 236 105 139 217 Quercus 2 3 1 5 1 4 1 1 2 Tilia 3 1 4 2 6 14 5 2 1 4 Ulmus 2 1 1 2 1 1 Euonymus 1 1 1 2 Hedera helix 2 1 1 2 Juniperus 1 3 1 1 1 2 1 2 Rubus 1 Salix 1 2 1 1 4 1 1 6 2 Sambucus ebulus 2 1 1 2 3 2 Sambucus nigra 1 5 2 7 14 3 Viburnum opulus 1 3 1 1 2 Vitis 2 1 Calluna vulgaris 2 1 1 3 4 6 1 4 5 Ericaceae undif. 2 NAP Alchemilla-type 1 7 Aconitum 1 1 3 Agrostemma githago 1 1 2 1 Allium-type 1 2 Anethum graveolens 1 Angelica sylvestris 4 1 1 Anthemis-type 5 4 6 11 7 3 14 10 17 22 11 Artemisia 14 29 20 32 45 28 47 62 48 56 63 Avena-type 18 22 67 91 64 105 121 118 253 240 216 Boraginaceae 1 Campanula 3 1 6 3 2 1 3 5 1 Cannabis/Humulus 4 2 6 3 8 11 5 4 3 2 12 Cannabis sativa 1 1 2 2 1 3 4 7 5 Carduus 1 2 1 Caryophyllaceae Subfam. Silenoideae-type 1 1 4 2 1 4 3 5 6 Centaurea cyanus 2 2 1 4 6 7 14 5 Centaurea jacea-type 3 2 4 3 1 1 1 1 3 6 Centaurea scabiosa 1 2 1 Cerastium 2 1 1 3 1 Cirsium 2 1 2 2 2 3 1 Cicuta virosa 2 Compositae Subfam. Cichorioideae 24 16 52 79 36 56 67 81 78 92 84 Convolvulus 2 1 4 1 2 2 1 1 Convolvulus arvensis 1 1 2 1 2 Cruciferae 8 12 9 18 16 7 5 14 21 19 28 Cuscuta 2 1 1 1 3 5 1 2 Cyperaceae 3 26 18 21 5 37 23 16 7 11 22 Dianthus-type 2 3 1 2 1 1 Epilobium 2 1 Falcaria vulgaris 1 Fagopyrum 1 1 2 Filipendula 2 1 3 Genista-type 1 1 Gentianella campestris-type 1 Geranium 1 2 2 Geum-type 1 Gramineae 58 150 123 186 154 92 116 192 211 238 203 Helianthemum 1

292

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Vrstva

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány 54

59

60 67 III 76

75

77

78 I 78 II 79

81

Heracleum 1 2 1 1 Hypericum 1 Chenopodiaceae 5 7 11 36 24 9 12 27 22 16 14 Chrysosplenium 1 Labiatae 2 4 6 12 10 5 8 11 32 17 17 Linum usitatissimum-type 1 1 Lychnis flos-cuculi 2 1 1 1 1 1 Lysimachia 2 1 Melampyrum 1 4 1 2 Monolete spores 3 2 6 19 14 7 13 6 11 5 2 Myrtaceae 1 1 Onobrychis 1 Papaver rhoeas-type 1 Pimpinella anisum 1 Pimpinella major-type 1 1 2 Pisum sativum 2 Pinguicula 1 Plantago lanceolata 6 20 14 13 7 5 42 21 22 24 17 Plantago major 1 1 1 2 Plantago media 3 7 11 6 12 8 6 3 18 18 16 Polygonum aviculare 4 6 13 21 23 16 25 23 29 38 19 Polygonum persicaria-type 2 1 1 3 2 Potentilla-type 1 1 4 11 6 12 5 1 3 1 1 Primulaceae 1 Pteridium aquilinum 3 1 4 Ranunculus acris-type 2 4 2 6 4 3 7 4 8 6 Ranunculus arvensis 1 Reseda 1 Rosaceae 1 2 1 1 3 Rubiaceae 11 6 2 14 3 4 12 16 1 1 5 Rumex acetosa-type 1 2 1 3 1 1 12 9 13 15 Rumex acetosella 2 2 2 1 2 1 1 Sanguisorba officinalis 2 1 1 Scleranthus annuus 1 3 Secale cereale 22 43 36 44 52 61 64 77 84 102 69 Thalictrum 1 2 4 1 3 2 1 1 1 Trifolium-type 1 3 5 8 6 11 7 14 12 11 16 Umbelliferae 2 1 1 3 1 1 4 6 1 4 2 Urtica 1 2 1 1 Valeriana dioica-type 2 1 1 Valeriana officinalis-type 1 Varia 18 33 32 36 35 52 41 55 54 17 47 Veronica 1 2 1 Vicia-type 2 1 4 2 6 5 6 11 18 16 14 Mokřadní a vodní vegetace Alisma 1 3 1 Butomus umbellatus 1 3 Elatine 2 1 Hydrocharis morsus-ranae 2 2 Iris 1 2 Lythrum 1 1 3 2 1 Solanum dulcamara 1 2 Sparganium/Typha angustifolia 1 1 2 1 2 Sphagnum 1 1 Typha latifolia-type 2 1 1 2 3 4 2 1 Ostatní Ascaris 1 1 1 2 Suma 822 1025 870 1056 976 909 1006 1140 1200 1286 1251

293



5.2 Pylová analýza Z dvaceti pěti chemicky zpracovaných vzorků (vrstvy 50, 51, 52, 54, 56, 59, 60, 65, 66, 67I, 67II, 67III, 69, 70, 71, 73, 74, 75, 76, 77, 78I, 78II, 79, 80, 81) obsahovalo dostatečné množství pylových zrn jedenáct vzorků (54, 59, 60, 67III, 76, 75, 77, 78I, 78II, 79, 81 – viz obr. 19). Ostatní materiál byl zcela negativní, nebo obsahoval natolik malé množství pylových zrn, že by se analýza stala přespříliš problematickou a nákladnou. Všechny pozitivní vzorky obsahovaly kvantitativně velmi bohatá pylová spektra bez známek selektivního zachování. Některé vzorky (zvláště negativní vzorky č. 51 a 71) byly mimořádně bohaté na mikroskopické uhlíkové částice.

Obr. 20 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky PCA analýzy pylových vzorků.

Z vývojového hlediska je profil relativně homogenní a většina změn se odehrává plynule. Výrazněji odlišné jsou vrstvy 59 a 54 (viz výsledky PCA analýzy – obr. 20). Nejnápadnějším rysem studovaného profilu jsou změny v poměru dřevin a bylin a změny v relativním zastoupení antropogenních indikátorů. Mladší vrstvy (zejména vrstva 54, 59) se vyznačují vyšším podílem dřevin (resp. hlavně jedné z nich – borovice), zatímco množství antropogenních indikátorů (především primárních) víceméně pravidelně klesá. Z tafonomického hlediska je možné tento trend interpretovat jako snižování obsahu organického odpadu (domácí odpad, fekální materiál – viz nálezy obalů vajíček škrkavky – Ascaris sp.) směrem k mladším vrstvám. Nárůst procentuálního zastoupení borovice (a v menší míře i smrku) můžeme interpretovat opět tafonomicky (v mladších vrstvách 54 a 59 nalézáme vysoké procento technologického odpadu z těchto dřevin, a naopak zde chybí nebo je jen menší měrou přítomen organický odpad jiného charakteru, takže zdánlivě roste podíl dřevin). Ekologická interpretace – zarůstání zdrojové oblasti (širšího okolí strouhy) těmito dřevinami je nepravděpodobná. Nalezený pyl Myrtaceae (po jednom kuse ve vrstvách 79, 81 – 2. fáze) je s největší pravděpodobností hřebíčkovec Eugenia aromatica (Jankovská 1995a; Brink 1989), jde tedy o jediný druh importovaného koření zjištěný v námi studovaném sedimentu. Pylová zrna, která je možné připsat hřebíčkovci, byla v českých zemích nalezena v Praze (Jankovská 1987; Jankovská nepubl.), v Jihlavě, v Hrdlovce na Mostecku (Jankovská 1995b), v Nymburce a nově též v sedimentu středověkého vodovodního díla v Prachaticích (Jankovská 1996). V Evropě byl pyl Myrtaceae nalézán poměrně zřídka – Utrecht (odpadní jímky ze 14., 15. a 16. století; Brink 1985). Stejný autor publikoval další nálezy z Postelstraatu v Belgii (16. století – Brink 1988) a holandského Maaseiku ze 17. století (Brink 1989). Nálezy pylu Myrtaceae publikoval hned ze dvou lokalit J. Greig, a to z anglického Tautonu ze 16. století a Oxfordu z přelomu 17. a 18. století (Greig 1994). Hřebíček se užívá ve formě sušených poupat, z nichž se pylová zrna mohla dostat do příkopu přes potravu. Podle našeho pozorování na jedno poupě (recentní materiál) připadá průměrně 112 000 pylových zrn, i když některá jsou imaturní a poškozená.

25) Tafonomická interpretace tohoto procesu je však také možná.

V případě poklesu některých významných taxonů směrem k mladším vrstvám je (zatím předběžně) možné spekulovat o vyznívání jejich pěstování a výskytu směrem do novověku. 25) Jedná se konkrétně o konopi setou (Cannabis sativa) a pohanku (Fagopyrum). Podobný trend pozorujeme i u plevelného druhu chrpy modráku (Centaurea cyanos) a rumištního bezu černého (Sambucus nigra).

294

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová 26) Z de je třeba upozornit na odlišné měřítko sledování lokálních podmínek stanoviště makrozbytkové a pylové analýzy. Zatímco makrozbytková analýza odráží lokální obraz podmínek stanovišť na úrovni několika metrů od studovaného místa, u pylové analýzy lokální obraz stanovištních podmínek odráží řádově větší plochu (desítky až stovky metrů) od odběrového místa. Pylová analýza tak odráží lépe průměrné trendy ve vývoji lokální vegetace. 27) Přítomnost tučnice ve studovaném materiálu (vrstva 67III závěr fáze 2) snad může souviset s dovozem drnů na stavbu městského opevnění, jak dokládají novověké písemné prameny (Kodera 2004). Zdrojem drnů pro stavby totiž byly v novověku často tzv. draha, tedy pastviny na neplodné (často zamokřené) půdě.

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Lokální podmínky stanoviště 26) můžeme rekonstruovat z nálezů některých sekundárních antropogenních indikátorů. Po celou dobu silně ruderalizované okolí se projevuje výskytem pylových zrn odpovídající vegetace (Artemisia, Chenopodiaceae, Polygonum aviculare, Compositae Subfam. Cichorioideae). Pravidelné jsou nálezy pylových zrn vodních a bažinných rostlin. Pylová analýza rozšiřuje spektrum vodních a mokřadních druhů o celou řadu taxonů nezjištěných v podobě makrozbytků – žabník (Alisma sp.), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), šáchorovité (Cyperaceae), voděnka žabí (Hydrocharis morsus-ranae), kosatec (Iris sp., Lythrum sp., Sparganium/Typha angustifolia), rašeliník (Sphagnum sp., Typha latifolia-type). Tyto taxony ukazují na prostředí stagnující či mírně tekoucí vody v korytě (Hydrocharis morsus-ranae) s mokřadními porosty vysokých bylin podél břehů (Typha sp., Cyperaceae, Alisma, Iris, Butomus umbellatus). Za nejzajímavější lze považovat nález pylu rodu Elatine. Tento rod zahrnuje gracilní vodní a mokřadní byliny často indikující periodicky obnažované břehy vod. Zajímavý je také nález pylu tučnice (Pinguicula), taxonu indikujícího narušované plochy vlhkých stanovišť, např. lokálně narušované vlhké louky, čerstvě stržené vlhké příkopy a zraňované plochy vlhkých pastvin. 27)

5.3 Diatomární analýza Diatomární analýza (analýza schránek mikroskopických hnědých řas rozsivek) se v archeologii používá ke studiu vodních sedimentů. Výsledky vypovídají o kvalitě vody v době jejich sedimentace. 28) Saprobní index je hodnota (empiricky získané číslo) přiřazená každému vodnímu organismu, která udává jeho „čistomilnost“ – slovo saprobita označuje organické znečištění. Ono číslo prakticky nabývá hodnot od nuly do pěti. Se stoupajícím znečištěním číslo – saprobní index – roste. Celkový saprobní index celého biotopu se vypočítá jako vážený průměr saprobních indexů jednotlivých nalezených organismů.

Ze získaného druhového složení a četnosti jednotlivých druhů byl stanoven saprobní index společenstva 28) (Pantle – Buck 1955; Sládeček 1986; Sládeček – Sládečková 1996). K určení jednotlivých druhů byly použity určovací klíče Siemińska (1964), Krammer – Lange-Bertalot (1986; 1988; 1991a; 1991b). V analyzovaném profilu bylo zpracováno šest vzorků (0280, 0279, 0278II, 0278I, 0276, 0267I). Vzorek 0280 byl negativní. V dalších pěti vzorcích bylo nalezeno 50 druhů z 19 rodů rozsivek (obr. 21). Saprobní index se pohyboval v rozpětí 1,14 až 1,77. Podle stupnice saprobity pro sladkovodní biotopy se jednalo o vody oligosaprobní – beta mesosaprobní, s obsahem kyslíku 4–6 mg/l, s nízkým obsahem bakterií a H2O (Sládeček 1986; Sládeček – Sládečková 1996). Příkop byl naplněn pomalu nebo velmi mírně tekoucí vodou, občas se ale vyskytla období s intenzivnějším průtokem, jak napovídá výskyt schránek rozsivek žijících v rychle tekoucích velmi čistých vodách – Meridion circulare, Pinnularia gibba (Hindák 1978). Tomuto zjištění odpovídá stratigrafická situace zjištěná na lokalitě s nápadnými proplástky říčního písku v profilu příkopem odpovídající vrstvám 81, 77, 73=74. Přestože v analyzovaných vzorcích je saprobní index velmi nízký, s největší pravděpodobností byl příkop používán k občasnému ukládání domácího odpadu. Tomu by nasvědčovala přítomnost rozsivky Nitzschia, která se hojně vyskytovala ve vzorcích. Všechny druhy rodu Nitzschia vyžadují vyšší obsah iontů ve vodě nebo organické znečištění dusíkem (Dam et alii 1994). Proč nedošlo k výraznému zvýšení saprobity, a tedy k znečištění příkopu během doby jeho existence, jsou jen domněnky: – Příkop mohl mít vysokou pufrační kapacitu a samočisticí schopnost. – Občasné záplavy a zvýšení rychlosti toku vyčistily příkop od organických sedimentů. Ve zpracovávaném profilu můžeme pozorovat postupný rozvoj rozsivkových společenstev. Ve vrstvě 0280 nebyly pozorovány žádné schránky rozsivek. Ve vrstvě 0279 už bylo rozvinuté společenstvo rozsivek, které se skládalo z 28 rodů. Nejhojnější byla Cymbella affinis, Gomphonema angustatum a Navicula cf. seminulum. Jsou to druhy rostoucí v pH okolo 7, ve stojatých nebo velmi mírně tekoucích vodách, salinita nesmí přesáhnout 0,9 ‰. Cymbella i Gomphonema tvoří slizové stopky a rostou přichycené k podkladu (dřevo, ponořené stonky rostlin, ale i stěny příkopu – viz obr. 22). Rozvoj společenstva pokračoval ve vrstvách 78II a 78I, kde již nacházíme velmi bohaté společenstvo s 37 druhy. Během sedimentace těchto vrstev došlo k mírnému zvýšení saprobity, ale stále je to voda velmi čistá. Podle hojného výskytu Nitzschia můžeme soudit, že pH vody stouplo nad 7, a také, že se zvýšil obsah organického dusíku a iontů (obr. 22). V obou vrstvách bylo nalezeno největší množství schránek a podmínky byly velmi dobré pro růst rozsivek. Vzorek 0276 obsahoval méně druhů i méně schránek. Došlo zde ke snížení pH na 7 a také ke snížení obsahu organických látek. Svědčí o tom mnohem nižší četnost schránek rodu Nitzschia. Zvýšený výskyt Hantzschia amphyoxis a Navicula capitata var. capitata vypovídá o tom, že v příkopu občas docházelo ke kolísání hladiny a občasnému vysychání. Oba druhy jsou tolerantní k vysychání a jsou schopné přežívat jen na vlhkých místech. Poslední analyzovaná vrstva 0267I obsahovala pouze malé množství schránek, a tudíž není možné diskutovat o kvalitě vody v příkopě. Pouze můžeme říci, že v té době příkop vodu ještě obsahoval. Ve zkoumaném sedimentu se našlo poměrně velké množství schránek ze širokého spektra druhů. Rozsivkové společenstvo bylo dobře rozvinuto zejména ve vzorcích 78I a 78II. Kvalita vody byla velmi dobrá oligosaprobní – beta mesosaprobní se zvýšeným obsahem organického dusíku a iontů. Po většinu času příkop obsahoval vodu stojatou nebo pomalu tekoucí, občas docházelo ke zvýšení rychlosti toku, zřejmě během povodní nebo přívalových dešťů.

295

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Obr. 21 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky diatomární analýzy.


Sonda 80 79 78II 78I 76 Druh

67I

Achnanthes lanceolata (BRÉB.) GRUN. 2 4 16 6 Achnanthes linearis (W. SMITH) GRUN. 25 22 3 Achnanthes minutissima KUTZ. 5 76 26 9 Amphora cf. normanii 6 3 4 2 Caloneis amphisbaena (BORY) CLEVE 1 Calonies sp. CLEVE 7 Cocconeis placentula EHRENB. 2 9 1 3 Cymbella affinis KUTZ. 33 2 2 Cymbella minuta HILXE ex RABENHORST 8 1 1 Cymbella naviculiformis AUERSWALD 1 1 Cymbella sp. AGR. 1 Cyclotella sp. (KUTZ.) BRÉB. 1 Denticula sp. KUTZ. 5 Fragilaria ulna (NITZSCH) LANGE-BERTALOT 7 6 1 13 Frustulia rhomboides (EGENB.) DE TONI 1 1 2 Gomphonema angustatum (KUTZ.) RABENHORST 15 197 76 8 Gomphonema olivaceum (HORNEMANN) BRÉB. 3 7 Gomphonema truncatum EHRENB. Hantzschia amphioxys (EHRENB.) GRUNOW 6 43 33 Luticola mutica (KUTZ.) 9 4 Melosira varians AGD. 1 Meridion circulare AGD. 1 2 Navicula capitata var. capitata EHRNB. 1 1 Navicula cf. cincta 39 21 Navicula cryptocephala KUTZ. 1 54 41 4 Navicula gastrum (EHRENB.) KUTZ. 2 Navicula cf. gracilis 6 Navicula placentula (EHRENB.) GRUNOW 8 22 28 21 Navicula pupula KUTZ. 3 3 1 Navicula rhynchocephala KUTZ. 21 75 Navicula cf. seminulum 12 12 Navicula sp. BORY 5 18 1 Neidium iridis (EHRENB.) CLEVE 14 Neidium productum (W. SMITH) CLEVE 32 7 Neidium sp. PFITZER Nitzschia cf. angustata 1 27 65 3 Nitzschia capitellata HUSTEDT 15 32 1 Nitzschia dissipata (KUTZ.) GRUN. 3 19 Nitzschia linearis (AGD.) W. SMITH 7 61 26 1 Nitzschia recta HANTZSCH 4 171 11 Nitzschia sp. HASSALL 1 5 8 Pinnularia appendiculata (AGARDH) CLEVE 9 3 Pinnularia borealis EHRENB. 1 5 Pinnularia gibba EHRENB. 1 Pinnularia microstauron (EHRENB.) CLEVE 1 73 100 6 Pinnularia viridis (NITZSCH.) EHRENB. 6 40 15 Pinnularia sp. EHRENB. 2 5 Stauronies cf. phoenicentron 1 Stauronies cf. smithii 14 Surirella cf. tenera 2 8 Surirella sp. TURPIN 10 Bacillariophyceae 3 Saprobní index 0 1,14 1,4 1,77 1,67

1 1 1 10

296

1

7 2 1 8 4 1 3

3 2

1

3 4 2 1

1,2

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Druh

Saprobní index Typ saprobity

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány pH

O2 mg/l

Salinita ‰

Achnanthes lanceolata (BRÉB.) GRUN. 0,7 o >7a >8 <0.9 Achnanthes linearis (W. SMITH) GRUN. 0,4 x 7 >8 Achnanthes minutissima KUTZ. 1 o 7 >8 <0.9 Amphora cf. normanii 0,1 x 7 >8 <0.2 Caloneis amphisbaena (BORY) CLEVE 2,3 b >7a 6-8 0.9-1.8 Calonies sp. CLEVE Cocconeis placentula EHRENB. 4 a >7a 2-4 <0.9 Cymbella affinis KUTZ. 1,1 o >7a >8 <0.9 Cymbella minuta HILXE ex RABENHORST 0,2 x 7 >8 <0.9 Cymbella naviculiformis AUERSWALD 0,8 o 7 >8 <0.9 Cymbella sp. AGR. Cyclotella sp. (KUTZ.) BRÉB. Denticula sp. KUTZ. Fragilaria ulna (NITZSCH) LANGE-BERTALOT 1 o >7a >8 <0.9 Frustulia rhomboides (EGENB.) DE TONI 1,4 o <7 >8 <0.2 Gomphonema angustatum (KUTZ.) RABENHORST 0,8 o >7a >8 <0.9 Gomphonema olivaceum (HORNEMANN) BRÉB. 2 b >7b 6-8 <0.9 Gomphonema truncatum EHRENB. 1,9 b >7a 6-8 <0.9 Hantzschia amphioxys (EHRENB.) GRUNOW 2,1 b 7 6-8 <0.9 Luticola mutica (KUTZ.) 1,2 o 7 >8 0.9-1.8 Melosira varians AGD. 1,6 b >7a 6-8 <0.9 Meridion circulare AGD. 0,8 o >7a >8 <0.9 Navicula capitata var. capitata EHRNB. 2,4 b >7a 4-6 <0.9 Navicula cf. cincta 2,6 a >7a 4-6 <0.9 Navicula cryptocephala KUTZ. 2,4 b 7 <0.9 Navicula gastrum (EHRENB.) KUTZ. 1,5 o >7a 6-8 <0.9 Navicula cf. gracilis 1,7 b 6-8 Navicula placentula (EHRENB.) GRUNOW 1,8 b >7a 6-8 <0.9 Navicula pupula KUTZ. 1,9 b 7 6-8 <0.9 Navicula rhynchocephala KUTZ. 2,7 a >7a 4-6 <0.9 Navicula cf. seminulum 1,2 o 7 >8 <0.9 Navicula sp. BORY Neidium iridis (EHRENB.) CLEVE 1,2 o 7 >8 <0.9 Neidium productum (W. SMITH) CLEVE 1,5 o 6-8 <0.2 Neidium sp. PFITZER Nitzschia cf. angustata 2,9 a 7 4-6 <0.9 Nitzschia capitellata HUSTEDT Nitzschia dissipata (KUTZ.) GRUN. 1,2 o >7a >8 <0.9 Nitzschia linearis (AGD.) W. SMITH 1,3 o >7a >8 <0.9 Nitzschia recta HANTZSCH 1,5 o >7a 6-8 <0.9 Nitzschia sp. HASSALL Pinnularia appendiculata (AGARDH) CLEVE 0,5 x <7 >8 <0.2 Pinnularia borealis EHRENB. 0,4 x 7 >8 <0.9 Pinnularia gibba EHRENB. 0,3 x 7 >8 <0.2 Pinnularia microstauron (EHRENB.) CLEVE 0,7 o 7 >8 <0.9 Pinnularia viridis (NITZSCH.) EHRENB. 1,3 o 7 >8 <0.9 Pinnularia sp. EHRENB. Stauronies cf. phoenicentron 1,3 o 7 >8 <0.9 Stauronies cf. smithii 1,7 b >7a 6-8 <0.9 Surirella cf. tenera 1,9 b >7a 6-8 <0.9 Surirella sp. TURPIN

Poznámka 3,8 3,8 3 14 9 převážně 11

7,8

2 2 13 6 12

10

1 1 1 6 2 6

4 5

Vysvětlivky: Poznámky: x – xenosaprobní, saprobní index do 0,5 1 s vyšším množstvím iontů, hlavně Cl - 8 roste jen na vlhkých místech o – oligtosaprobní, saprobní index 0,5–1,5 2 schopna růstu ve vlhké půdě 9 epifyt b – beta mesosaprobní, saprobní index 1,6–2,5 3 tolerantní ke zvýšení org. N 10 bentos stojatých vod a – alfa mesosaprobní, saprobní index 2,6–3,5 4 eutrofnější vody 11 rychle tekoucí vody 5 čistší, stojaté vody 12 tekoucí vody 6 čisté, rychle tekoucí vody 13 stojaté vody Druhy bez poznámek nemají zcela vyhraněný ekologický 7 kyselejší a čisté vody 14 v čistších vodách, málo org. N charakter a jsou schopné růst v tekoucích i stojatých vodách nebo jsou jejich ekologické nároky málo známé. Obr. 22 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Charakteristika zjištěných druhů rozsivek.

297

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Vrstva


Alinda Discus Fruticicola Agrilimacidae/ Succinea Planorbis Unio Unio biplicata rotundatus fruticum /limacidae putris planorbis crassus tumidus pictorum

Unio

Unio sp. Unionidae

Eko skupina 2 2 2 7 9 10 10 10 10 10 10 6 4 2 13=50 1 39 1 1 54 1 1 1 4 59 2 67 11 67I 2 1 2 73=74 1 76 20 2 3 67II 2 2 2 67III 3 2 1 75 2 2 7 3 78 1 51 78I 2 1 125 78II 1 12 1 78III 1 2 79 6 6 3 1 1 1 231 4 2 3 20 17

recent fáze 5 fáze 5 fáze 4 fáze 4 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2 fáze 2

Obr. 23 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Výsledky malakologické analýzy.

5.4 Malakologická analýza K malakologické analýze bylo předloženo dvacet pět vzorků pocházejících z archeologických vrstev 6, 13, 54, 59, 67, 67I, 67II, 67III, 74, 75, 76, 78I, 78II, 78III a 79. V předložených vzorcích bylo celkem determinováno 289 jedinců náležejících 8 měkkýším druhům. Vedle těchto byly determinovány zlomky lastur, jejichž zařazení do druhu nebylo na základě dochovaných pozůstatků možné, a jsou z tohoto důvodu ponechány determinace do rodu, popř. do čeledi. Výsledky analýzy jsou uvedeny na obr. 23. Mezi determinovanými druhy výrazně převažovali sladkovodní měkkýši; plž Planorbis planorbis a velcí mlži Unio crassus, U. tumidus a U. pictorum spolu s četnými fragmenty jejich lastur, které bylo možné zařadit do rodu Unio a do čeledi Unionidae. Zde se nabízí alternativa, že tyto zlomky patří výše determinovaným zástupcům velevrubů (Unio crassus, U. tumidus, U. pictorum), nicméně z hlediska korektnosti je nutné uvádět determinaci v souvislostech, jak to nabízejí možnosti při konzervaci, popř. fragmentaci lastur. V žádném případě nelze vyloučit, že některé fragmenty mohly patřit mlžům rodu Anodonta (škeble), které patří do stejné čeledi jako velevrubi. Nejhojněji zastoupeným měkkýšem byl vodní plž Planorbis planorbis v celkovém zastoupení 231 jedinců. Vedle něj byli zjištěni další tři zástupci sladkovodního prostředí, velevrubi Unio crassus (4 jedinci), U. tumidus (2 jedinci) a U. pictorum (3 jedinci). Vodní složka výrazně převažovala nad složkou terestrickou, kterou zastupují jednak lesní plži Alinda biplicata (6 jedinců), Discus rotundatus (3 jedinci) a Fruticicola fruticum (1 jedinec), jednak hygrofilní plž jantarka Succinea putris (1 jedinec). Z hlediska ekologických nároků byly zjištěny druhy dvou hlavních ekologických skupin ve smyslu Ložka (Ložek 1964) – lesní druhy (Alinda biplicata, Discus rotundatus, Fruticicola fruticum) a druhy mokřadní a vodní (Succinea putris, Planorbis planorbis, Unio crassus, U. tumidus, U. pictorum). Na základě jejich poměrného zastoupení je zřejmé, že sedimentace vrstev 67, 73=74, 76, 75, 78, 79 probíhala striktně ve vodním prostředí, kam byly druhy terestrické pravděpodobně druhotně spláchnuty, jak vyplývá z jejich sporadického výskytu. I přesto terestrické druhy lze využít pro ekologický a paleoenvironmentální rozbor, nicméně prvořadými výsledky jsou v našem případě stanovištní podmínky vodního biotopu. Na základě výrazné dominance sladkovodních měkkýšů je zřejmé, že studovaný objekt byl v době sedimentace vrstev 67, 73=74, 76, 75, 78, 79 součástí vodní sítě na území města Plzně (fáze 2). S největší pravděpodobností se jednalo o drobnou vodoteč či odstavené rameno se stojatou nebo jen pomalu tekoucí vodou, což potvrzuje silný výskyt plže Planorbis planorbis. Jedná se o druh citlivý ke znečištění. Rameno bylo patrně při březích zarostlé bohatou mokřadní vegetací, na dně s jemným sapropelem. Výskyt okružáka Planorbis planorbis zcela vylučuje úplné periodické vysychání příkopu, a naopak dokládá trvalou přítomnost vodního sloupce. Zajímavým zjištěním je naprostá absence dalších doprovodných druhů vodní měkkýší složky ve vzorcích (např. chybějí zástupci plovatek a dalších druhů okružáků či drobných plžů rodu Pisidium). Bohužel se nelze s jistotou dobrat vysvětlení, proč tomu tak je. V současných vodních malakocenózách v rámci města Plzně i v přilehlém okolí jsou vodní malakocenózy mnohem bohatší a poměrně stabilní.

298



Výskyt velevrubů ve vrstvách nelze jednoznačně interpretovat. Na základě zjištěné situace je zřejmé, že velevrubi (Unio crassus, U. tumidus, U. pictorum) byli nalezeni jak v polohách, které jsou charakterizovány sedimentací vlastní výplně příkopu v čistě akvatickém prostředí, tak v polohách, které již dokumentují sedimentaci v prostředí terestrickém (stavební sutě apod.). Ve srovnání s výskytem vodního plže Planorbis planorbis spolu dobře korespondují polohy 67, 73=74, 76, 75, 78, 79 (vše fáze 2), které zjevně pocházejí z akvatického prostředí. Výskyt lastur velevrubů ve vrstvách odpovídajících fázi 4 ukazuje na druhotné zavlečení. Pravděpodobně se jednalo o pozůstatky potravy (postní jídlo?), popřípadě o druhotně přemístěné vodní sedimenty. Co se týče kvalitativního zastoupení, byly ojediněle zaznamenány také druhy terestrické (Alinda biplicata, Discus rotundatus, Fruticicola fruticum, Succinea putris, Agriolimacidae/Limacidae). S výjimkou nálezů druhů Discus rotundatus (vrstva 54, 1 jedinec) a Fruticicola fruticans (vrstva 54, 1 jedinec), které pocházejí z vrstev sedimentujících v terestrickém prostředí (fáze 4), se ostatní nálezy terestrických druhů plžů podařilo zachytit pouze v polohách, které se vyznačovaly sedimentací v ryze akvatickém prostředí. Jejich výskyt v těchto vrstvách (vrstva 75 a 78) je tedy druhotný. Mohlo k němu dojít např. splachem z příbřežních porostů při povodňové události nebo silnějších deštích. Nicméně i tyto druhy vykazují určité paleoenvironmentální charakteristiky, které mohou být využity k indikaci prostředí okolí příkopu. Výskyt lesních druhů Alinda biplicata a Discus rotundatus ukazuje na zapojené plášťové formace, které lemovaly vodní příkop s občasným výskytem keřových formací, jak to dokládá Fruticicola fruticum. Že se v každém případě jednalo o pobřežní porosty, tedy porosty v těsném sousedství vodního stanoviště, ukazuje i výskyt hygrofilní Succinea putris, jež je často vázána na úzký pruh vlhkých a podmáčených stanovišť podél toků, a dále od takovýchto stanovišť do krajiny neproniká. Mezi terestrickými druhy se nevyskytoval žádný vzácný nebo jinak ekologicky výrazně odlišný druh. Všechny terestrické druhy, které byly v objektech zjištěny, jsou běžnou složkou příbřežních lemů toků, odstavených ramen, tůní i vodních nádrží v rámci celé České republiky a v okolí Plzně se lze s takovými malakocenózami setkat i recentně, např. při řekách Úslavě a Úhlavě. Cílem provedené malakologické analýzy byla rekonstrukce přírodního prostředí pomocí struktury fosilní malakocenózy zjištěné v podzemních prostorách před budovou čp. 309 v Plzni, Pražské ulici. Z dvaceti osmi odebraných vzorků bylo determinováno 277 jedinců patřících 8 druhům měkkýšů. Z nich byly zaznamenány 4 druhy vodní (1 druh plže, 3 druhy mlžů) a 4 druhy terestrické. S výjimkou hygrofilní Succinea putris se ostatní terestrické druhy ekologicky liší jen málo, indikujíce zapojené plášťové formace s občasnými keřovými porosty na březích studovaného vodního příkopu. Mezi fosilními měkkýši byl dominantním druhem plž Planorbis planorbis. Na základě jeho masového výskytu lze tvrdit, že sedimentace fosiliferních vrstev probíhala ve vodním prostředí, jak to dokládají i výskyty dalších tří vodních druhů měkkýšů. 6. Tafonomická výpověď artefaktů

6.1 Keramika Souhrn výsledků rozboru keramických artefaktů přináší následující obraz o této složce odpadu. Na základě pozorování velikosti střepů se ve druhé fázi vyskytovaly poměrně lépe zachované a rekonstruovatelné tvary nádob či jejich fragmenty (například výdutě, okraje). Vrstvy třetí a čtvrté fáze obsahují ve velké míře malé keramické zlomky, zasažené do značné míry postdepozičními procesy, které se odehrály po archeologizaci předmětů. Tvarové zastoupení odpovídá kuchyňskému keramickému sortimentu.

29) Velmi hrubě lze stanovit poměr objemů zkoumaných sedimentů ve fázích 2–3–4 na 4:1:2. Tím bychom dostali hypotetický podíl hmotností prejzů v jednotlivých fázích (přepočtený na objem fáze 3) 2382,5:19580:34685 (fáze 2–3–4).

6.2 Stavební keramika Poměrně nepočetný soubor zlomků cihel neposkytuje podklad pro statistické hodnocení morfologických (velikostních) změn tohoto materiálu. Získán byl také poměrně početný soubor zlomků prejzů. Vyskytly se prejzy menších průměrů prostého poloválcovitého tvaru zužující se pozvolna k jednomu konci. Méně často i prejzy větších průměrů (hřebenáče?) s trojúhelníkovým výčnělkem na okraji. Početnost a hmotnost prejzů získaných z vrstev jednotlivých vývojových fází znázorňuje obr. 24.

30) Tafonomie vrstev měla bezpochyby velký vliv, směrem k mladším sedimentům se mění charakter archeologických sedimentů ve prospěch stavebních sutí obsahujících větší podíl prejzů.

Početní zastoupení prejzů v jednotlivých vývojových fázích Fáze 2 Fáze 3 Fáze 4

Sektor A Sektor B Sektor C Sektor D Celkem 10 ks 4 ks 158 ks

66 ks 991 ks 416 ks

1 ks 15 ks 112 ks

131 ks 70 ks 289 ks

211 ks 1 081 ks 999 ks

Hmotnostní zastoupení prejzů v jednotlivých vývojových fázích Obr. 24 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení prejzů v jednotlivých vývojových fázích.

Sektor A Sektor B Sektor C Sektor D Celkem

Fáze 2 Fáze 3 Fáze 4

440 g 250 g 20 320 g

299

2 460 g 13 160 g 34 440 g

80 g 1 210 g 7 470 g

6 530 g 9 530 g 4 620 g 19 280 g 1 5 020 g 69 370 g

Pokud vezmeme v potaz odlišný objem sedimentů jednotlivých horizontů, je zřejmé, že podíl prejzů se v čase zvyšuje. 29) Zda jde pouze o důsledek odlišné tafonomie vrstev 30) nebo zda jde o odraz obecnějšího trendu zvyšujícího se podílu nespalných krytin, bohužel nelze stanovit. Obě interpretace patrně vysvětlují část zjištěného stavu. 1

ejvyšší procento prejzů je N ve vrstvách 60 a 71, které tvoří jakýsi provizorní komunikační horizont při novověkých úpravách městského opevnění (viz tabulka).



6.3 Železné předměty Při zpracování souboru a následném porovnání jednotlivých vývojových fází se ukázal výrazně odlišný stav dochování železných artefaktů v jednotlivých horizontech. Zatímco železa z nejstaršího horizontu obsahujícího tento typ artefaktů (fáze 2) byla poměrně dokonale dochována bez výraznějšího zasažení korozí, nálezy z vývojové fáze 4 a zejména z fáze 3 nebylo možné z větší části vůbec identifikovat pro silné zkorodování (obr. 25). Stav dochování artefaktů dobře odráží podmínky archeologizace, ve fázi 2 anaerobní prostředí bránící přístupu kyslíku k artefaktům 31) (téměř ideální archeologizační podmínky), ve fázi 4 a zejména ve fázi 3 byly artefakty vystaveny přístupu vzduchu.

31) S edimenty této fáze byly zbarveny do černošedomodra a měly charakteristický sirný zápach, což je důsledek redukčních podmínek panujících v těchto sedimentech.

Fáze 2

Fáze 3

hřebíky/skoby 24 14 prut 1 1 plech 2 1 drát 1 kroužek pásek 3 1 klíč 1 přezka 1 železné neidentifikovatelné artefakty 3 30 ploché sklo (okenní terčíky) duté sklo neidentifikovatelné fragmenty atypické útržky kůže 241 odřezky kůže 273 odřezky kůže s prošitím 76 kožené uzlíky 3

147 3 5 3 1 2 18 101 118 2

300 273

250

241

200

fáze 2 fáze 3 fáze 4

147

150

118 101

100 76

50 30

24 14

plech

13

1

312

1

1

3

elezné neidentifikovatelné artefakty

21

p ezka

113

prut

18 5

3

2

300

ko ené uzlíky

e s pro itím

e od ezky k

od ezky k

e atypické útr ky k

neidentifikovatelné fragmenty

duté sklo

ploché sklo (okenní ter íky)

klí

pásek

krou ek

drát

0 h ebíky/skoby

Obr. 25 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení železných artefaktů ve fázi 2, 3 a 4; složení souboru skleněných artefaktů z fáze 4; složení souboru kožených artefaktů z fáze 2.

Nálezový celek z fáze 2 obsahoval 24 kusů hřebíků a skob či jejich fragmentů, což je 70 % z celkového množství získaných artefaktů. Neidentifikovatelné zlomky tvořily pouze 9 % z celkového počtu artefaktů (3 ks). Ve fázi 3 se vyskytovaly zejména neidentifikovatelné, většinou silně zkorodované artefakty a jejich fragmenty (61 %, 30 ks). Z předmětů identifikovatelných opět převládaly hřebíky a skoby (14 ks, 29 %). Ve fázi 4 opět výrazně dominovaly stavební železné artefakty – hřebíky a skoby (147 ks, 81 %). Pouze asi 10 % nalezených artefaktů se nepodařilo identifikovat.

Fáze 4

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová ploché sklo (okenní terčíky) duté sklo neidentifikovatelné fragmenty

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány 101 118 2 221

Atypické útržky Odřezky Odřezky s prošitím Uzlíky

67 23 34 10 75 59 51 22 2 76 29 25 7 1 77 2 78 125 158 36 79 4 80 1 3 1 241 273 76 3 Ko ené artefakty (fáze 2) N=593

Sklen né artefakty (fáze 4) N=221 140 100

118

300

101

250 po et (ks)

120 80 60 40 20

2

0 ploché sklo (okenní ter íky)

duté sklo

neidentifikovatelné fragmenty

ploché sklo (okenní ter íky?) 41 %

duté sklo 53 %

273

241

200 150 76

100 50

3

0 atypické útr ky

od ezky

od ezky s pro itím

uzlíky

Ko ené artefakty (fáze 2) N=593

Sklen né artefakty (fáze 4) N=221

neidentifikovatelné fragmenty 1%

67 134 62 2 319 4 5 593

od ezky s pro itím 13 %

uzlíky 1% atypické útr ky 41 %

od ezky 45 %

6.4 Dřevo Příhodné půdní podmínky umožnily dochování většího počtu nálezů z organických materiálů. Nejpočetnější skupinu zde tvoří dřevěné nálezy, které byly získány převážně pomocí plavicí linky. Většina fragmentů získaných v sondě 2/02 náleží mezi neopracované úlomky odpadového charakteru. Největší množství dřev pochází ze spodní úrovně – fáze 2 (obr. 26). Mezi neopracovanými nálezy ve všech horizontech převažují malé drobné úlomky. Menšího počtu dosahuje kůra, ojediněle jsou zastoupeny velké úlomky a kousky větví. Zastoupení jednotlivých složek souboru je stanoveno pouze relativně (obr. 27). Na základě makroskopického posouzení byla v případě nálezů kůry identifikována borovice, smrk a bříza. Bez mikroskopické analýzy, pouze na základě textury letokruhů, lze většinu nálezů zařadit do skupiny jehličnatého dřeva.

Obr. 26 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení dřevěných nálezů v jednotlivých vývojových fázích. fáze 6 0% 34 ks

fáze 2 56 % 7 476 ks

fáze 4 25 % 3 304 ks

fáze 3 19 % 2 524 ks

301

Do kategorie opracovaného dřeva patří vedle vlastních artefaktů také zlomky nebo celé kusy, na kterých jsou patrny jakékoliv stopy opracování. Vybraný soubor čítající 297 kusů obsahoval poměrně sporé spektrum identifikovaných druhů předmětů (obr. 28). Soubor dřevěných nálezů pocházejících z výplně příkopu městské fortifikace má charakter výrobního a domácího odpadu. Převážně je tvořen drobnými úlomky dřev a kůry (obr. 27). Jejich zastoupení ve fázích 2–4 je přibližně stejné. Převaha krátkých předmětů v souboru je dána plošně omezenou sondou a také metodou získávání nálezů pomocí plavicí linky (obr. 29). Do jisté míry svým složením podobný je publikovaný soubor opracovaného dřeva ze středověkého sídliště u Mýšlovic na Příbramsku, který pochází z pozdního středověku (Nováček – Hlaváček 1994, 86–87). Odpad vzniklý pravděpodobně při tesařské výrobě by mohl souviset s opravou a rekonstrukcí Pražské brány. Nelze vyloučit také možnou spojitost s domácím odpadem vyprodukovaným v blízkých městských domech nebo s činností na veřejných prostranstvích. Velké množství kůry dokládá nepřímo transport neodkorněné kulatiny a kmenů přímo do těsné blízkosti městské fortifikace, kde byla tato surovina dále zpracovávána. Nekvalitní a špatně hořlavý materiál byl poté deponován v tělese příkopu.


Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Neopracované dřevo

Obr. 27 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Zastoupení neopracovaných dřevěných nálezů v jednotlivých vývojových fázích.

4%

4%

100 %

90 %

24 %

80 %

47 % 48 %

70 %

60 %

Větve Kůra

50 %

Malé úlomky Velké úlomky

65 %

40 %

43 % 41 %

30 %

20 %

10 %

10 %

7%

7%

0% 4

3

2

Fáze

Soubor vybraných předmětů ze dřeva se stopami opracování

Obr. 28 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Složení souboru dřevěných artefaktů.

152

160

140

120

100

Poãet ks

80 60 60 38 40

20

11

11

8

8

3

2

2

1

1

m

is

ka

la È d˘

ho

vá

ná sa da

ín kl

l kÛ

ty ãk a

el nd ‰i

ko lík

ûp ‰t od

li‰ ta

ek

k ze fie od

bb

u

0

Druh předmětu

Maximální délky pfiedmûtÛ

Obr. 29 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Maximální délky dřevěných předmětů v jednotlivých vývojových fázích.

4 160 140 120 100

mm

401–620 150

80

20–200

60

1 4

3

40 48 31

20

0 4

3 Fáze

302

201–400

2



6.5 Sklo Ze zkoumané výplně příkopu bylo celkem získáno asi dvě stě sedmdesát většinou velice drobných fragmentů skleněných artefaktů. V naprosté většině případů šlo o zlomkovitý materiál, který nebylo možno kompletovat. Pouze jedno torzo číše českého typu (fáze 3) bylo možné částečně slepit a tvarově rekonstruovat. Ve fázi 2 byl výskyt skleněných artefaktů pouze sporadický (4 ks). Tři zlomky pocházely z okenních terčíků, jeden zlomek se nepodařilo bezpečně identifikovat. Fáze 3 také neobsahovala reprezentativní soubor fragmentů (celkem 25 ks). Jedná se však převážně pouze o zlomky jediného artefaktu, uvedené číše českého typu (vrstva 60, 24 fragmentů). Dále byl zaznamenán jediný zlomek okenního terčíku. Skleněné artefakty se obecně významněji uplatňovaly pouze ve vývojové fázi 4 (obr. 25). Nálezy fragmentů dutých nádob nelze bohužel v naprosté většině případů blíže hodnotit pro jejich zlomkovitost. Pro zevrubné porovnání byly získané skleněné artefakty rozděleny do tří skupin: ploché sklo, duté sklo a neidentifikovatelné fragmenty. Duté sklo tvořilo 53 % z celkového počtu zlomků (110 ks), ploché sklo (okenní terčíky) 41 % (101 ks). Fragmenty okenních terčíků bohužel ve většině případů náležely drobným atypickým zlomkům, takže se nepodařilo rekonstruovat velikost ani morfologický typ. Identifikován byl pouze typ s dutou obvodovou lištou nebo s prostým zaobleným okrajem. Typ s dutou obvodovou lištou pravděpodobně převládal. Ve dvou případech se podařilo rekonstruovat původní velikost – průměr činil 65 mm. 6.6 Kůže Celkem bylo při exkavaci získáno pět set devadesát pět fragmentů kožených artefaktů, naprostá většina jich pocházela z uloženin druhé vývojové fáze. Fond kožených artefaktů byl rozdělen do čtyř kategorií: – útržky (jedná se o atypické drobné kůže bez znatelného intencionálního opracování), – odřezky (na této kůži je čitelné intencionální odříznutí, alespoň na jedné straně artefaktu), – odřezky se stopami prošití (na kůži jsou patrné vpichy), – ostatní. 32) Č asový rámec výskytu tohoto typu artefaktů je mezolit až mladší doba bronzová. Z historického jádra Plzně známe sporé doklady osídlení z pozdního eneolitu (Široký 1998) a z mladší až pozdní doby bronzové (Nováček 2000, 5).

Zastoupení jednotlivých typů je uvedeno na obr. 25. Soubor kožených artefaktů je tvořen výrobním odpadem, jedná se ponejvíce o drobné odřezky. Z tohoto souboru se vymykají ojedinělé nálezy identifikovatelných artefaktů: fragment podrážky a odřezků se složitější strukturou opracování a odřezek zdobený pravidelným vtlačovaným vzorem v podobě drobných kroužků, řemínky a řemínky s ozdobným(?) uzlíkem. Nálezový fond kožených artefaktů obsahoval v naprosté většině případů útržky a odřezky, které mohou být interpretovány jako řemeslný odpad. Některé fragmenty kůže s prošíváním lze interpretovat jako doklad druhotného užití kůže. Z kůže byl pravděpodobně odříznut prošitý okraj a zbytek kůže byl opět použit. 6.7 Další drobné nálezy Do této kategorie řadíme nálezy artefaktů z barevných kovů, kostí, textilu, kamene a ostatních minoritně zastoupených materiálů. Celý soubor vykazuje chronologickou homogenitu bez intruzí staršího materiálu s výjimkou nálezu jediného zlomku pravěké štípané industrie, který ovšem nelze blíže chronologicky zařadit (vrstva 65). 32)

Obr. 30 Plzeň, Pražská ul. Sonda 2/02. Přehled drobných artefaktů.

Vrstva Neidentifikovatelný Štípaná Neidentifikovatelný Pant/kování Šperk/Součást Klíček Náprstek Militarie – kulka Amorfní Korálek Hrací kostka Textil Dehet Nůž Břitva artefakt (ka) industrie (ka) artefakt (bk) (Fe+bk) oděvu (Fe+bk) (Cu) (Pb) slitek (Pb) (ko) (ko) 7 13 50 51 54 56 59 60 65 67 67II 71 75 78 78II

1 1 1

1

7 1 1 1

303

2 1 2 2

1 2 1 1 1 1

1

1

2

11 8 1

2 1 1

2

1

4

1

1



Soubor drobných nálezů můžeme rozdělit na militária (olověné kulky), zlomky šperků (korálky, kovové součásti), předměty denní potřeby (nůž, klíček, náprstek, zlomky kování a pantů), hygienické potřeby (břitva), hrací kostky a odpad řemeslné výroby (slitky olova, odřezky měděného plechu, hrubě opracované kamenné artefakty se stopami používání, kompaktní fragmenty dehtu, útržky textilu). Přehled drobných nálezů v jednotlivých vrstvách podává obr. 30. 7. Výsledky výzkumu

33) Archeologický výzkum v prostoru domů čp. 196 a čp. 318 (předběžná publikace výsledků Anderle a kol. 2001; nálezová zpráva: Široký et alii 2001). První písemný doklad existence městských hradeb je již z roku 1322 (Strnad ed. 1891, č. 17). Tato zmínka však nemusí náležet tomuto důkladně zděnému opevnění, ale jeho starší (provizorní?) fázi, ke které již mohl náležet i zkoumaný příkop.

Fáze 1: Nejstarší stavební struktury odkryté výzkumem souvisí s počátky městského opevnění budovaného po založení vrcholně středověkého města kolem roku 1295. Výzkumem byl zjištěn příkop zahloubený do pískovcového podloží (0284). Příkop byl podle všeho vyhlouben přímo pod přirozenou hranou říční terasy, na které bylo vrcholně středověké město založeno. Příkop hluboký 160 cm měl šikmé stěny a ploché dno, jeho šířka činila přibližně 750 cm (obr. 5:2). Ve stejné fázi byla s největší pravděpodobností vybudována také zeď 0217 zjištěná na západním okraji sondy 2/02, která se díky své poloze na hraně říční terasy dochovala do výšky okolo 4 m. Zeď byla založena přímo na okraji příkopu, se kterým prostorově a funkčně korespondovala, jedná se tedy nepochybně o vnější (parkánovou) hradební zeď městského opevnění. Na základě konstrukčních znaků, především typické skladby řádkového zdiva z hrubě otesaných kvádrů soudíme, že zkoumaná zeď byla vybudována jako součást nejstaršího zděného opevnění města, jehož výstavbu je podle výzkumu na západní straně města třeba datovat až do druhé čtvrtiny 14. století. 33) Příkop mohl být vybudován již dříve. Poměrně malou hloubku příkopu je tedy třeba vnímat v kontextu s celkovým převýšením opevnění na hraně říční terasy, které ode dna příkopu k dochované koruně parkánové zdi činilo zhruba 640 cm. Fáze 2: Výzkum dokumentoval postupné zanášení příkopu městského opevnění. Tento proces nebyl patrně z počátku nijak intenzivní. V prvním období své existence byl příkop pravidelně čištěn nebo intenzivně protékán vodou. Nejstarší zkoumané vrstvy (0279, 0280) bohužel neobsahují datovatelný archeologický materiál. Zanášení příkopu během doby nabývalo na intenzitě, docházelo k ukládání odpadu z domácností. Tento odpad obsahoval několik různých složek charakteru fekálií, hnoje domácích zvířat, kuchyňského a domácího odpadu v úzkém slova smyslu (0131, 0278, 0275). V následujícím období však docházelo k postupné změně charakteru ukládaného odpadu a tedy i charakteru sedimentů v příkopu. Nápadný je zejména pokles podílu organické složky odpadu ve vrstvách 0124, 0278 a 0267. Sedimentace byla několikrát přerušena událostmi, při kterých sedimentoval hrubý říční písek v tenkých vrstvičkách. Tyto události můžeme rozlišit nejméně čtyři (odpovídají vrstvám 0281, 0277, 0273=0274 a 0265). Můžeme je snad ztotožnit s povodněmi či jinými obdobími intenzivnějšího průtoku. Sedimentace ve zbývající době však probíhala pod hladinou nepříliš intenzivně proudící vody, jak dokládá přítomnost ulit vodních měkkýšů vázaných spíše na stojaté či mírně tekoucí vody.

34) Srovnej Smetánka 1983. Výskyt tohoto kachle v uvedeném kontextu v katolické Plzni je velmi zajímavý a bude vyžadovat další pozornost.

Keramická sekvence druhé fáze je datována zejména souborem mincí z vrstvy 75, který klade uložení této vrstvy do 2. poloviny 15. století. Také dendrochronologie je v dobré shodě s touto datací (1407+?). Získané datum pochází ze šindele (bez drážky) či prkna nesoucího stopy opotřebení a s největší pravděpodobností jde tedy o stavební dřevo, které již nějakou dobu sloužilo svému účelu než se dostalo do archeologické situace. Toto datování se zdá být v dobré shodě rovněž s nálezem komorového kachle s motivem vlka kazatele, jehož symbolika se vztahuje k pohusitskému období. 34) Dominantní redukčně pálená keramická produkce zachycená v této fázi nese znaky vysoce kvalitních řemeslných technologií pozdního středověku a nástupu novověku (např. tenký střep, použití rychle rotujícího kruhu, vyspělost morfologických znaků, ústup radýlkové výzdoby). Souvrství druhé vývojové fáze je možno na základě výsledků environmentálních analýz členit na jemnější subhorizonty. Nejstarší vrstva obsahující pozitivní paleoenvironmentální záznam (0279) obsahuje doklady čisté, poměrně rychle proudící vody (saprobní index 1,14), kterou indikují například rozsivky Pinnularia appendiculata, P. gibba, Meridion circulare, Cymbella minuta. Jak dlouho tyto podmínky přetrvávaly, nejsme bohužel schopni říci, postrádáme jakoukoli oporu datování této tenké bazální vrstvičky. Tato nenápadná vrstvička mohla teoreticky sedimentovat poměrně dlouhé časové období. Také svědectví archeologických artefaktů je minimální vzhledem k jejich malé početnosti a vypovídací schopnosti. Následující lépe dokumentované období vývojové fáze 2 (vrstvy 0278I–III) se vyznačuje poměrně málo intenzivním, ale přesto pozvolna se zvyšujícím ukládáním odpadu z domácností, pravděpodobně spojeným se zpomalením průtoku. Tomu by nasvědčovala například přítomnost rozsivky Nitzschia, bohaté zastoupení ulit okružáka Planorbis planorbis a zbytků korýše Daphnia magna v sedimentu či výraznější zastoupení rostlinných makrozbytků alochtonní složky spektra. Pro toto období jsou typické artefakty z organického materiálu (dřevo, kůže), kvantita dalšího deponovaného archeologického materiálu je však poměrně nízká (keramika, stavební keramika apod.). Ukládání fekálií a splašků sice dokládají ekofakty typické pro fekální jímky (makrozbytky fíkovníku Ficus carica, pyl Myrtaceae), jejich četnost je však velice nízká. Splaškové znečištění v tomto období tedy nedosahovalo výraznějších hodnot (saprobní index 1,14–1,4). Příkop neměl charakter otevřené stoky sloužící k odvodu domácího odpadu fekálií a splašků. V této a následující subfázi máme k dispozici občasné doklady přechodného zvýšení rychlosti průtoku (vrstvy 0281, 0277, 0273=0274) zřejmě během povodní nebo přívalových dešťů. Následující období již můžeme charakterizovat jako období zániku příkopu s protékající vodou. Úměrně procesu zazemňování dochází k rozvoji indikátorů periodicky vysychavých vod a obnažených břehů (např. pryskyřník Ranunculus sceleratus, halucha vodní Oenanthe aquatica). Výskyt okružáka Planorbis planorbis v tomto období (0275, 0273=0274, 0276, 0267) však vylučuje úplné periodické vysychání příkopu, a naopak dokládá trvalou přítomnost vodního sloupce alespoň v části jeho tělesa. Vodní sedimentace pak postupně končí (závěr fáze 2). Terestrické prostředí v okolí příkopu nevykazuje takto přímočarý vývoj. Rumištní vegetace indikuje spíše v čase neprediktabilní až chaotické lidské činnosti v blízkosti tohoto objektu. Změny rumištní vegetace nám však snad umožňují vysledovat určité období intenzivnějších aktivit v okolí příkopu na počátku vývojové fáze 2 (poslední čištění příkopu?).

304



Fáze 3: Ve vrstvách 0265, 0266 a 0269 organická složka zcela chyběla. Zaplňování příkopu bylo definitivně ukončeno provizorní „komunikační úpravou“ povrchu souvrství, pokud vůbec můžeme tak nazvat rozhození několika plochých kusů dřev (šindele, krajinky prken) a větších kamenů na povrch souvrství (niveleta 302,80–302,98 m n. m.). Do povrchu vrstvy 0265 jsou v této době zaraženy dřevěné kůly neznámé lehčí dřevěné konstrukce, snad lávky přes příkop či dřevěného lešení (0287). Definitivně skončilo období limnické sedimentace, následovalo jen uložení vrstev přechodného charakteru (0260, 0271). Datování horizontu 3 umožnil soubor dendrochronologických dat z dubových kůlů zaražených do vrstvy 72=65=66=69. Bohužel nebyl dochován poslední letokruh těchto štípaných půlkuláčů, takže datace je možná pouze do intervalu asi 1606 až 1611. Pokud připustíme možnost použití delší dobu skladovaného nebo druhotně použitého stavebního dřeva, dostáváme se do dobré shody s první historickou zmínkou o opravě opevnění v oblasti Pražské brány těsně po dobytí města generálem Mansfeldem, tedy v prosinci 1618 či v roce 1619 (Kodera 2004, 87). Nelze však ani vyloučit možnost, že námi studované dřevěné konstrukce souvisejí s nějakou písemnými prameny nedoloženou opravou předcházející této válečné události. Souvislost s obléháním města potvrzuje nález souboru militárií a dýmek (také zhusta vázaných na vojenské prostředí) ve vrstvách ze závěru fáze 3. Keramické nálezy třetího horizontu se vyznačují nástupem oxidační glazované keramické produkce, která nepřevyšuje dosud dominantní kvalitně redukčně pálené zboží. Nelze však s jistotou říci, zda jde o odraz trendů v soudobé keramické produkci nebo o důsledek tafonomických pochodů tohoto „styčného“ horizontu (zejména kontaminace mladším materiálem). V terénu zjištěné stopy komunikačních úprav, postdepozičních změn železných artefaktů a svědectví ekofaktů poukazují na uzavření vodní sedimentace příkopu a stabilizaci vrchní části jeho výplně. Následuje hiát v sedimentaci dalších vrstev. Fáze 4: Ukládání vrstev vykazuje známky jednorázového navezení mohutného souvrství charakteru stavební suti (0259, 0254, 0257) již do nepříliš zvodnělé, pouze vlhké situace. Zdá se, že tato událost souvisela s bezprostředně následující výraznou stavební aktivitou. Výrazným přelomem ve stavebních dějinách Pražské brány bylo překlenutí příkopu dvěma oblouky se středovým pilířem (0111=0211, 0133=0220, 0219). Středový pilíř byl zahlouben do sedimentů vyplňujících příkop. Je pozoruhodné, že tato konstrukce neměla konstantní šířku ani souběžný severní a jižní líc, jak by se dalo předpokládat. Směrem do města se rozšiřovala, její minimální šířka na východním konci činila přibližně 450 cm, maximální na západní straně pak asi 750 cm. Souvrství stavebního odpadu, které ji předcházelo, dokládá rozsáhlejší likvidaci starších stavebních konstrukcí. Charakter zkoumaného půdorysu naznačuje, že klenuté přemostění příkopu bylo součástí rozsáhlejšího architektonického konceptu.

35) Rozbor písemných pramenů ke stavební aktivitě v průběhu třicetileté války viz Kodera 2004.

Nově zjištěné archivní prameny dokládají, že poškození východní strany opevnění města včetně Pražské brány Mansfeldovým obléháním v listopadu 1618 bylo značné. V průběhu třicetileté války však byla převážná pozornost soustředěna na výstavbu nového bastionového opevnění vně starších středověkých hradeb, jejichž obnova se, jak se zdá, značně vlekla. Pokles významu starších hradeb nejlépe vyplývá z doloženého rozdělení nákladů na rekonstrukci opevnění mezi státní a městskou pokladnu. Výstavba strategicky významného vnějšího bastionového opevnění byla hrazena státem, obnova vnitřních starších hradeb byla financována městem, jehož možnosti byly vzhledem ke značnému hospodářskému úpadku velmi malé. Konkrétní doklady o stavební aktivitě týkající se Pražské brány jsou z roku 1648. Jednalo se však spíše o opravy menšího rozsahu, opravu základů mostu a pravděpodobně i přilehlé hradby a tesařské práce související podle všeho s padacím mostem. Tyto zprávy je zřejmě možné spojovat se zjištěnou opravou parkánové hradby. Jak dosvědčuje dopis císaři Ferdinandovi III. z roku 1653 nebo 1654, neměly zmíněné práce na celkový stav Pražské brány větší vliv. Intenzivní opevňovací práce v letech 1658–1659 je podle jejich charakteru třeba lokalizovat k nějaké vodoteči. 35) Z topografie bastionového opevnění Plzně vyplývá, že se muselo jednat o výstavbu nové vnější hradby a bastionů na břehu Mlýnské strouhy. Zdá se tedy, že vlastního objektu Pražské brány se příliš nedotkly ani práce v 70. letech 17. století. Zásadní přestavbu doloženou archeologickým výzkumem je tedy třeba dávat do souvislosti s poslední rekonstrukcí městského opevnění po roce 1703. Tomuto datování odpovídá i charakter stavby, především omítané zdivo z druhotně použitých prvků.

36) N ebylo možné vysledovat změny v charakteru nálezových celků stratigraficky starších vrstev tohoto horizontu v porovnání s mladšími vrstvami ani jiné známky postupné sedimentace. Zdá se tedy, že vrstvy celého horizontu vznikly během krátkého časového období.

Ve vývojové fázi 4 můžeme pozorovat výraznou proměnu charakteru nálezového fondu, která je dobře patrná na keramickém souboru z tohoto období. Nápadné je zejména masivní užití glazovaného oxidačního zboží a tvarové rozšíření keramické produkce (např. vzrůstající podíl talířovitých mis, pekáčů, trojnožek atd.). Výrazný soubor militárií a dýmek typologicky shodný se souborem z třetího horizontu nám umožňuje nahlédnout do tafonomických procesů geneze tohoto horizontu. Zdá se, že artefakty tohoto poměrně homogenního horizontu, 36) datovaného nálezem mince z vrstvy 54 do období po roce 1673, pocházejí z velké části z druhotně přemístěné sutě, kterou lze chronologicky vztáhnout k událostem třicetileté války. Jak naznačuje výše nastíněný mincovní nález, musíme však vznik této části souvrství klást až do souvislosti s přestavbou městského opevnění doloženou písemnými prameny k roku 1703. Nálezový soubor z tohoto horizontu můžeme tedy datovat do období 1618–1703, vznik této části souvrství ale až k roku 1703. Z výsledků environmentálních analýz je třeba vyzdvihnout zejména výsledky pylové a makrozbytkové analýzy. Změny ve složení spektra zbytků vegetace indikují období intenzivnějších aktivit v okolí příkopu bezpochyby souvisejících se stavebními aktivitami při přestavbě brány (například nárůst indikátorů kypřených půd ve výsledcích makrozbytkové analýzy a pylu rodu borovice Pinus, snad přímý důsledek manipulace se stavebním dřevem).

8. Závěr

Důkladné zpracování obou složek nálezového fondu, artefaktů i ekofaktů, umožnilo v případě výzkumu příkopu opevnění středověké Plzně přesnou interpretaci jednotlivých vývojových fází. Tohoto výsledku bylo dosaženo plnou integrací environmentálních metod do procesu archeologického výzkumu, a to jak do jeho terénní, tak i postexkavační fáze. Konečná interpretace je skládána z výpovědi dat historických a terénních, stejně jako z informací nesených jednotlivými složkami nálezového fondu. Akcentována je přitom tafonomická výpověď artefaktů i ekofaktů o svém nálezovém prostředí, o depozičních a postdepozičních procesech, které je utvářely. 37)

37) Tato studie byla zpracována s podporou výzkumného záměru MSM 49 77 75 13 14.

305

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Nepublikované zprávy

ANDERLE, J. – KODERA, P. – ŠIROKÝ, R. 2001 Plzeň. Vodárenská věž a bývalý vodární dům čp. 309, Pražská 19. Stavebně historický průzkum (č. j. 188/01). Plzeň: ZIP o. p. s. KOČÁR, P. – KODERA, P. – ŠIROKÝ, R. 2002 Plzeň, Pražská ul., zaniklá Pražská brána. Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu při odstranění havárie historických podzemních prostor. 3. etapa. I. – Terénní výzkum (č. j. 251/02). Plzeň: ZIP o. p. s.

Literatura

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová KODERA, P. 2001 Plzeň, zaniklá Pražská brána. Dějiny objektu (č. j. 190/01). Plzeň: ZIP o. p. s. LEVÝ, O. 2001 Plzeň, ul. Pražská. Posouzení zemního prostředí z hlediska výskytu podzemních prostor a rozvolněných zón. Geofyzikální průzkum. Plzeň: archiv Správy budov města Plzně POSTRÁNECKÁ, K. – ŠIROKÝ, R. 2006 Plzeň, čp. 86, Pražská 16. Stavebně historický průzkum druhých sklepů (č. j. 420/06). Plzeň: ZIP o. p. s.

KOČÁR, P. – SCHNEIDERWINKLOVÁ, P. – KOSTROUCH, F. – KAŠTOVSKÁ, K. – HLAVÁČ, J. – POSTRÁNECKÁ, K. – JANÍČEK, L. – POKORNÝ, P. – HAUER, M. – KYNCL, J. – MILITKÝ, J. – MIKOLÁŠOVÁ, K. 2003 Plzeň, Pražská ulice, zaniklá Pražská brána. Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu při odstranění havárie historických podzemních prostor. 3. etapa. II. – Nálezový fond (č. j. 173/03). Plzeň: ZIP o. p. s.

ŠIROKÝ, R. 2001 Plzeň, zaniklá Pražská brána. Ikonografie objektu (č. j. P55/01). Plzeň: ZIP o. p. s.

ANDERLE, J. A KOL. 2001 Opevnění Plzně v nálezech z poslední doby, Dějiny staveb 2001, 9–20

COOK, E. R. – KAIRIUKSTIS, L. A. 1990 (EDD.) Methods of Dendrochronology. Applications in the Environmental Sciences. London

BRINK, W. VAN DEN 1985 Pollen and Seeds from Medieval Utrecht, Stuifmail 3, 27–30 BRINK, W. VAN DEN 1988 Zaden en pollen uit de 16e beerup uit de Postelstraat. In: Boekwijt, H. – Jansen, H. L. (edd.), Kroniek van bouwhistorisch en archeologisch onderzoek's-Hertogenbosh. 1. Kring “Vrienden van s-Hertogenbosh”, 113–124 BRINK, W. VAN DEN 1989 Zaden en stuifmeel uit een beerput. In: Heymans H. (ed.), Van put naar kluis. Historish, bouwhistorish en archeologish onderzoek van “Den Prince van Luyck” en “De Stadt Amsterdam” te Maas, Maaseik, 266–276 CASTELIN, K. 1953 Česká drobná mince doby předhusitské a husitské (1300–1471). Praha

306

ŠIROKÝ, R. – KAISER, L. – KOČÁR, P. – MILITKÝ, J. 2001 Plzeň, Pražská ulice, zaniklá Pražská brána. Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu při odstranění havárie historických podzemních prostor. 1.–2. etapa (č. j. 117/01). Plzeň: ZIP o. p. s. ŠIROKÝ, R. – URBAN, J. – ANDERLE, J. – KAISER, L. – KOČÁR, P. 2001 Plzeň, „Bílé nároží“ (čp. 196 a 318/319, Prešovská 18 a 20). Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu (č. j. P85/01). Plzeň: ZIP o. p. s. WASKOVÁ, M. 2006 Analýza vývoje hydrologických poměrů v prostoru sadů 5. května. Rozšíření archivní rešerše k objektu historické vodárny (č. j. 124/06). Plzeň: ZIP o. p. s.

ŠIROKÝ, R. 2002 Plzeň, čp. 311, Pražská 23. Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu ve sklepě (č. j. 164/02). Plzeň: ZIP o. p. s.

DAM, H. VAN – MERTENS, A. – SINKELDAM J. 1994 A Coded Checklist and Ecological Indicator Values of Freshwater Diatoms from Netherlands, Netherlands Journal of Aquatic Ecology 28, 117–133 DOHNAL, M. – FRÖHLICH, J. 2000 Výzkum parkánu u kasáren v Písku, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 13, 155–184 FAEGRI, K. – IVERSEN, J. 1989 Textbook of Pollen Analysis. 4th Edition. Chicester: JohnWiley & Sons GREIG, J. 1994 Pollen Analyses of Latrine Fills from Archaeological Sites in Britain: Results and Future Fotential. In: Davis, O. K. (ed.), Aspects of Archaeological Palynology: Methodology and Applications, AASP Contributions Series Number 29. American Association of Stratigraphic Palynologists Foundation, 101–114

HALAČKA, I. 1988A Mince zemí Koruny české (1526–1856) II. díl. Kroměříž HALAČKA, I. 1988B Mince zemí Koruny české (1526–1856) III. díl. Kroměříž HARRIS, E. C. 1979 Principles of Archaeological Stratigraphy, 1st Edition. London: Academic Press HINDÁK, F. A KOL. 1978 Sladkovodné riasy. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo Bratislava JANKOVSKÁ, V. 1987 Netradiční interpretace pylových spekter ze středověké Prahy, Archeologické rozhledy XXXIX, 475–480 JANKOVSKÁ, V. 1995A Gewürznelke oder Myrte? Pollenanalytische Befunde eines Gewürzes aus dem Mittelalter, Archeologické rozhledy XLVII, 481–485

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová JANKOVSKÁ, V. 1995B Pollenanalysen der mittelalterlichen Ablagerungen in dem Moster – Gebiet, Památky archeologické LXXXVI, 132–154 JANKOVSKÁ, V. 1996 Pylová analýza uloženin pozdně středověkého vodovodu z Prachatic, Zlatá stezka 3, 182–188 JONES, M. K. 1991 Sampling in Palaeoethnobotany. In: Zeist, W. van – Wasylikowa, K. – Behre, K.-E. (edd.), Progress in Old World Palaeoethnobotany, Rotterdam: Balkema, 53–63 KODERA, P. 2004 Plzeňské opevnění v písemných pramenech ze 17. století. „Nynější pak ruina velmi škodlivá městu jest“, Dějiny staveb 2003, 87–95 KOPICKI, E. 1982 Katalog podstawowych typów monet i banknotów Polski oraz ziem historyczne z Polska zwiazanych, t. VIII. Czesc 1. Monety śląskie okresu nowozytnego. Warszawa KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1986 Bacillariophyceae. 1. Teil: Naviculaceae. In: Ettl, H. – Gerloff, J. – Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.), Süsswasserflora von Mitteleuropa, Band 2/1, Stuttgart–New York: Gustav Fischer Verlag KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1988 Bacillariophyceae. 2. Teil: Bacillariophyceae, Epithemiaceae, Surirellaceae. Süsswasserflora von Mitteleuropa. In: Ettl, H. – Gerloff, J. – Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.), Süsswasserflora von Mitteleuropa, Band 2/2, Jena: Gustav Fischer Verlag KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1991A Bacillariophyceae 3. Teil: Centralesw, Fragilariaceae, Eunotiaceae. In: Ettl, H. – Gerloff, J. – Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.), Süsswasserflora von Mitteleuropa, Band 2/3, Stuttgart–Jena: Gustav Fischer Verlag

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány KRAMMER, K. – LANGE-BERTALOT, H. 1991B Bacillariophyceae 4. Teil: Achnanthaceae, Kritische Ergänzungen zu Navicula (Lineolata) und Gomphonema, Gesamtliteraturverzeichnis Teil 1–4. In: Ettl, H. – Gerloff, J. – Heynig, H. – Mollenhauer, D. (edd.), Süsswasserflora von Mitteleuropa, Band 2/4, Stuttgart–Jena: Gustav Fischer Verlag KYNCL, J. 2005 Dendrochronologické datování krovů. In: Vinař, J. (ed.), Historické krovy II, Praha: Grada, 156–157 LOŽEK, V. 1964 Quartärmollusken der Tschechoslowakei. Rozpravy Ústředního ústavu geologického 31. Praha LOŽEK, V. 1981 Měkkýši v archeologii, Archeologické rozhledy XXXIII, 166–175 LOŽEK, V. 1998 Pozůstatky fauny v archeologických výkopech a jejich výpověď. Část I – Základní údaje a měkkýši, Archeologické rozhledy L, 436–451 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1997 Iterum „Ad lupum predicantem“. In: Kubková, J. – Klápště, J. – Ježek, M. – Meduna, P. et al. (edd.), Život v archeologii středověku. Sborník příspěvků věnovaných Miroslavu Richterovi a Zdeňku Smetánkovi, Praha, 459–466 NOVÁČEK, K. 2000 Středověký dům v Plzni. Archeologický výzkum parcely v Sedláčkově ul. 1 (čp. 187), Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 15, 5–66 NOVÁČEK, K. – HLAVÁČEK, R. 1994 Středověké osídlení u Mýšlovic, k. ú. Těchařovice, okr. Příbram, Archeologické rozhledy XLVI, 81–96 NOVÁČEK, K. – ŠIROKÝ, R. 2004 Prvních sto let. Počátky Nové Plzně z pohledu archeologie, Minulostí Západočeského kraje XXXIX, 7–51 NOVOTNÝ, V. 2001 Mince Marie Terezie 1740–1780, II. doplněné vydání. Hodonín PANTLE, R. – BUCK, H. 1955 Die biologische Überwachung der Gewässer und die Darstellung der Ergebnisse, Gas und Wasserfach 96, 1–604

307

RADOMĚRSKÝ, P. 1967 Nález mincí z 15. století v Králově Dvoře u Berouna, Sborník Národního muzea v Praze, řada A – Historie XXI, 109–191 RAZÍM, V. 1995 Městské opevnění. In: Gotika v západních Čechách I (1230–1530). K 700. výročí založení města Plzně, Praha, 173–221 RICHTEROVÁ, J. 1982 Středověké kachle. Praha SIEMIŃSKA, J. 1964 Bacillariophyceae. Okrzemki. In: Starmach, K. (ed.): Flora Słodkowodna Polski, Warszawa, tom. 6, 609nn SLÁDEČEK, V. 1986 Diatoms as Indicators of Organic Pollution, Acta Hydrochimica et Hydrobiologica 14, 555–566 SLÁDEČEK,V. – SLÁDEČKOVÁ, A. 1996 Atlas vodních organismů se zřetelem na vodárenství, povrchové vody a čistírny odpadních vod. 1. díl. Destruenti a producenti. Praha: Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost SMETÁNKA, Z. 1983 Ad lupum predicantem. Reliéf pozdně gotického kachle jako historický pramen, Archeologické rozhledy XXXV, 316–326 STRNAD, J. (ED.) 1891 Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část I. Od r. 1300–1450. Plzeň ŠIROKÝ, R. 1998 556 Plzeň, o. Plzeň 3, okr. Plzeň-město, Výzkumy v Čechách 1996–7, 134 ŠIROKÝ, R. – KOČÁR, P. 2004 Analýza stratigrafických vztahů jako metoda výzkumu architektury, Dějiny staveb 2003, 100–116 VEEN, M. M. VAN DER 1984 Sampling for Seeds. In: Zeist, W. van – Caspaire, W. A. (edd.), Plants and Ancient Man, Rotterdam: Balkema, 193–199

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány Elektronické zdroje


NOVÁČEK, K. – TETOUR, M. 2003 Možnosti využití databázových systémů pro zpracování keramického materiálu. Formalizovaná deskriptivní databáze Klasiker, http://www.kar.zcu.cz/texty/klasiker.doc

TETOUR, M. 2005B KERAMIKA ON-LINE, http://www.zip-ops.cz/keramikaonline

TETOUR, M. 2005A Formalizovaná deskriptivní databáze Klasiker – dva roky poté, http://www.zip-ops.cz/keramikaonline Graben der mittelalterlichen Stadtbefestigung von Pilsen Archäologische Erkundung und Umweltuntersuchung im Raum des nicht mehr vorhandenen Prager Tors 1) Zum Aufbau und der ursprünglichen Form der Stadtbefestigung siehe Nováček – Široký 2004, 17–20. 2) Ü ber den spätgotischen Umbau der Befestigung sind bisher nicht viele Informationen vorhanden (Vgl. Nováček – Široký 2004, 19; Razím 1995, 197–198).

Dank ihrer Lage und ihrer konfessionellen Ausprägung war die Stadt Pilsen im Spätmittelalter und in der Frühen Neuzeit eine bedeutende Militärfestung. Die gemauerte Befestigung der um das Jahr 1295 gegründeten Stadt wurde nach bisherigen Erkenntnissen im zweiten Viertel des 14. Jahrhunderts erbaut. Sie bestand aus einer inneren und äußeren Mauer mit einem äußeren Graben und war an vier Stellen durch Tore durchbrochen. 1) In der Form, in der sie im 14. Jahrhundert ursprünglich errichtet worden war, war sie erstmals während der Hussitenkriege einer nennenswerten militärischen Bewährungsprobe ausgesetzt. Ihre durch Kriegsereignisse im 15. Jahrhundert bedingte Abnutzung wurde durch die spätgotische Renovierung beseitigt. 2) Zur Zeit der Belagerung und Eroberung von Pilsen durch den Grafen Arnošt Mansfeld im Jahre 1618 war die Stadtbefestigung schon veraltet. Diese militärische Niederlage von Pilsen wurde zum Anlass genommen, im Laufe des 30-jährigen Krieges groß angelegte, barocke Befestigung zu errichten (Kodera 2004). Im Zuge der dynamischen Entwicklung der Stadt im 19. Jahrhundert wurde der absolute Großteil des Raums der Stadtbefestigung bald durch neuzeitliche Bebauung eingenommen. Das östlich des Stadtkerns gelegene Prager Tor stellte den wichtigsten Zugang zur Stadt dar. Der Weg dorthin führte über die zwischen dem Fluss Radbuza und dem Mühlgraben strategisch gelegene Spital-Vorstadt. Ein Stadtplan aus dem Jahre 1703 zeigt ausführlich, wie es dort in der frühen Neuzeit (Abb. 1) ausgesehen hat. Demnach schloss sich der Komplex des Prager Tors wahrscheinlich unmittelbar an die den Mühlgraben überquerende Holzbrücke an und bestand aus einem Korridor, der durch den ganzen Befestigungsgürtel führte und in der Flucht der Innenmauer mit einem Gebäude von einem viereckigen Grundriss endete. Der Korridor war beiderseits von Mauern gesäumt. Die Mauern waren an mehreren Stellen unterbrochen. Diese Aussparungen boten Platz für Verkehrsflächen zur Vorstadt: Von der einen Seite aus führten Wege in Richtung Fleischläden, von der anderen zur sog. Herrenmühle. Wie aus dem Plan ersichtlich, war der mit Wasser gefüllte Graben der Stadtbefestigung in jener Zeit im Osten der Stadt an der Einmündung der Dřevěná-Straße unterbrochen setzte sich erst hinter dem Prager Tor fort. Am Rande dieses Grabens befand sich leicht abseits des Tors in der Flucht der Außenmauer ein Wasserturm, der vor dem Jahre 1532 erbaut worden war. Das nicht mehr vorhandene Prager Tor und das anliegende historische Wasserwerk standen in letzter Zeit im Mittelpunkt des Interesses. In den Jahren 2001–2006 brachten archäologische, bauhistorische und archivalische Forschungen zahlreiche Teilerkenntnisse über die Entwicklung der Bebauung in diesen Raum. Die vorliegende Arbeit befasst sich nur mit einem Aspekt dieser Problematik, nämlich mit der Form, Entwicklung und mit dem anschließenden Verfall des im Raum des Prager Tors erforschten Grabens der Stadtbefestigung. Die archäologische Untersuchung des Prager Tors wurde durch die Notwendigkeit veranlasst, einen Notstand zu beheben, der darin bestand, dass die Pražská-Straße im Raum zwischen den Fleischläden (Konskr. Nr. 353) und dem ehemaligen Wasserturm (Konskr. Nr. 309 – Abb. 2) einsackte. Im Jahre 2001 wurde mit einer archäologischen Rettungsgrabung begonnen, die in einem vermuteten, unbekannten interirdischen Raum erfolgte. Die Lage der Grabungen wurde durch geophysikalische Messungen bestimmt. Dieser unterirdische Raum wurde nur teilweise archäologisch untersucht, und zwar im Südwesten. Dabei wurde die Verfüllung des Raums unter den erhalten gebliebenen Bögen der Gewölbekonstruktion bis zum Niveau der Oberfläche der historischen Stratigraphie der Grabenverfüllung ausgehoben. Die nächste Grabungsphase im J. 2002 stellte sich das Ziel, die Stratigraphie historischer Schichten zu untersuchen. Diese Untersuchung schloss die Verfüllung des Grabens unter dem zweiten Bogen der Gewölbekonstruktion im Nordosten mit ein. Grabungsergebnisse Phase 1: Die ältesten bei der Grabung freigelegten Baustrukturen hängen mit den Anfängen der Stadtbefestigung zusammen, die nach der Gründung der hochmittelalterlichen Stadt um das Jahr 1295 errichtet wurde. Die Grabung hielt einen Graben fest, der in das sandige Ausgangsgestein eingetieft war (0284). Der Graben war allem Anschein nach direkt unter der natürlichen Kante der Flussterrasse ausgehoben, auf der sich die hochmittelalterliche Stadt befand. Er war 160 cm tief, hatte schräge Wände und flachen Boden, seine Breite betrug ca. 750 cm (Abb. 5:2). In derselben Phase war höchstwahrscheinlich auch die Mauer 0217 erbaut worden, die am Westrand des Suchschnitts 2/02 festgestellt wurde und die dank ihrer Lage an der Kante der Flussterrasse bis zu einer Höhe von ca. 4 m erhalten blieb. Die Mauer war direkt am Rand des Grabens angelegt, dem sie räumlich und funktionell entsprach. Es handelt sich somit ohne Zweifel um die äußere Zwingermauer der Stadtbefestigung. Ausgehend von Konstruktionsmerkmalen, vor allem von der typischen Zusammensetzung des Schichtmauerwerks aus grob gemeißelten Quadern wird angenommen, dass die untersuchte Mauer zu den Wehranlagen der ältesten gemauerten Stadtbefestigung gehörte, deren Errichtung der im Westen der Stadt durchgeführten Grabung zufolge in das 2. Viertel des 14. Jahrhunderts zu datieren ist. Der Graben kann schon früher errichtet worden sein. Die relativ kleine Tiefe des Grabens ist also im Kontext des gesamten Höhenunterschieds zwischen der Befestigung und der Kante der Flussterrasse wahrzunehmen. Diese Differenz betrug zwischen dem Grabenboden und der erhalten gebliebenen Krone der Zwingermauer ca. 640 cm.

308



Phase 2: Die Grabung dokumentierte die allmähliche Verfüllung des Grabens der Stadtbefestigung. Dieser Prozess war anfangs keineswegs intensiv. In der ersten Phase seiner Existenz wurde der Graben regelmäßig gereinigt oder intensiv mit Wasser durchspült. Die ältesten untersuchten Schichten (0279, 0280) enthalten leider kein datierbares archäologisches Material. Die Grabenverfüllung gewann im Laufe der Zeit an Intensität. Es wurde darin ein aus Haushalten stammender Abfall abgelagert. Der Müll setzte sich aus mehreren Komponenten zusammen. Vom Charakter her waren es Fäkalien, Mist von Haustieren, Küchenabfall und Hausmüll im engeren Sinne (0131, 0278, 0275). In der nachfolgenden Periode änderten sich allmählich der Charakter des abgelagerten Abfalls und damit auch der Charakter der Grabensedimente. Auffallend ist besonders der Rückgang des Anteils organischer Abfallkomponenten in Schichten 0124, 0278 und 0267. Die Ablagerung wurde mehrmals durch Ereignisse unterbrochen, bei welchen sich grober Flusssand in dünnen Schichten absetzte. Es lassen sich mindestens vier solche (den Schichten 0281, 0277, 0273=0274 und 0265 entsprechende) Vorfälle unterscheiden. Sie sind wohl mit Überschwemmungen oder anderen Zeiträumen gleichzusetzen, in denen der Durchfluss intensiver war. Ansonsten verlief die Sedimentation unter der Oberfläche eines nicht allzu intensiv fließenden Wassers, wie es Gehäuse von Wassermollusken belegen. Diese Weichtiere leben eher im stehenden oder langsam fließenden Wasser. Die Keramikabfolge der zweiten Phase wird vor allem durch die Münzkollektion aus der Schicht 75 datiert, die die Ablagerung dieser Schicht der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts zuordnet. Auch das dendrochronologische Datum (1407+?) stimmt mit dieser Datierung gut überein. Das dendrochronologische Datum wurde aus einer (nutlosen) Schindel oder einem Brett mit Abnutzungsspuren ermittelt und es handelt sich somit höchstwahrscheinlich um Bauholz, das schon länger seinem Zweck gedient hatte, bevor es in die archäologische Schicht gelangte. Diese Datierung scheint mit dem Fund einer Rumpfkachel mit dem Motiv eines Wolfhirten zu übereinstimmen, deren Symbolik sich auf nachhussitische Epoche bezieht. Die zu dieser Phase vorgefundene, überwiegend reduzierend gebrannte Keramik weist Merkmale hochwertiger handwerklicher Technologie des Spätmittelalters und der beginnenden Neuzeit auf. (Gemeint sind etwa der dünne Scherben, die Verwendung einer schnell rotierenden Scheibe, fortgeschrittene morphologische Merkmale, der Rückgang der Rollrädchenverzierung). Die Schichtenfolge der zweiten Entwicklungsphase zerfällt aufgrund der Ergebnisse der Umweltanalysen in zwei feinere Subhorizonte. Die älteste Schicht mit positiven Zeugnissen der Paläoumwelt (0279) enthält Belege für reines, relativ schnell fließendes Wasser (Saprobieindex: 1,14), das etwa durch Kieselalgen Pinnularia appendiculata, P. gibba, Meridion circulare, Cymbella minuta indiziert wird. Leider können wir nicht feststellen, wie lange diese Bedingungen bestanden haben. Wir vermissen jegliche Stütze für die Datierung dieser dünnen Basalschicht. Diese unauffällige Schicht kann sich theoretisch relativ lange abgesetzt haben. Auch archäologische Artefakte geben kaum ein Zeugnis, weil sie in geringer Zahl gefunden wurden und wenig aussagen können. Es folgt die besser dokumentierte Periode der Entwicklungsphase 2 (Schichten 0278I-III.) Dieser Zeitabschnitt zeichnet sich durch eine wenig intensive, aber trotzdem steigende Ablagerung des Hausmülls aus, die wahrscheinlich damit zusammenhing, dass das Wasser langsamer zu fließen begann. Dafür spricht etwa folgender Sachverhalt: Im Sediment kam die Kieselalge Nitzschia vor. Es wurden viele Gehäuse der Tellerschnecke Planorbis planorbis vorgefunden. Überreste des Krustentiers Daphnia magna waren stark vertreten. Schließlich konnten deutlich pflanzliche Makroreste der verfrachteten Komponente des Spektrums nachgewiesen werden. Typisch für diese Periode sind Artefakte aus organischen Materialien (Holz, Leder). Ansonsten hat sich allerdings relativ wenig archäologisches Material (Keramik, Baukeramik u. ä.) abgelegt. Die Ablagerung von Fäkalien und Abwässern wird zwar durch Ökofakte belegt, die für Senkgruben typisch sind (Makroreste des Feigenbaums Ficus carica, Pollen Myrhaceae). Sie kommen aber sehr selten vor. Damals dürfte die Verschmutzung von Abwässern nur unerhebliche Werte erreicht haben (Saprobieindex 1,14–1,4). Der Graben trug somit nicht den Charakter eines offenen Abzugskanals zur Ableitung von Hausmüll, Fäkalien und Abwässern. Es ist belegt, dass sich in jener und in der nachfolgenden Subphase die Durchflussgeschwindigkeit, wohl während der Überschwemmungen oder Sturzregen vorübergehend erhöht hatte (Schicht 0281, 0277, 0273=0274.) Die nachfolgende Periode lässt sich bereits als die Zeit des Verfalls des Fließwasserkanals charakterisieren. Entsprechend dem Prozess seiner Verlandung vermehren sich die Indikatoren (z.B. Gifthahnenfuß Ranunculus sceleratus, Wasserfenchel Oenanthe aquatica), die darauf hindeuten, dass das Wasser periodisch austrocknete und die Ufer zeitweise bloßgelegt waren. Dass in jener Periode die Tellerschnecke Planorbis planorbis (0275, 0273=0274, 0276, 0267) vorkam, schließt jedoch aus, dass der Graben periodisch vollkommen austrocknete, und zeugt hingegen davon, dass wenigstens in einem Teil des Grabenkörpers ständig Wasser vorhanden war. Die Wassersedimentation geht dann allmählich zu Ende (Abschluss der Phase 2). Das terrestrische Milieu in der Umgebung des Grabens weist keine so geradlinige Entwicklung auf. Die Schutthaldenvegetation deutet eher darauf hin, dass sich in der Umgebung dieses Objekts chronologisch unvorhersehbare, manchmal sogar chaotische menschliche Aktivitäten abspielten. Anhand der festgestellten Veränderungen der Schutthaldenvegetation können jedoch hoffentlich bestimmte Zeiträume verfolgt werden, in denen die Aktivitäten nahe des Grabens zu Beginn der Entwicklungsphase 2 (zur Zeit der letzten Reinigung des Grabens?) intensiver waren als sonst. Phase 3: In den Schichten 0265, 0266 und 0269 kam die organische Komponente überhaupt nicht vor. Die Verfüllung des Grabens endete endgültig damit, dass die Oberfläche der Schichtenfolge zu einer „provisorischen Verkehrsfläche“ gemacht wurde. Allerdings ist es fraglich, ob eine solche Bezeichnung zutreffend ist, weil nur mehrere flache Holzstücke (Schindeln, Schwarten) und größere Steine über die gesamte Oberfläche der Schichtenfolge verstreut wurden (Gradiente, bzw. Nivellette 302,80–302,98 m Seehöhe). In die Oberfläche der Schicht 0265 wurden damals Holzpfosten eingeschlagen, die von einem unbekannten leichten Bauwerk übrig geblieben sind. Möglicherweise war es ein Steg über den Graben oder ein Holzgerüst (0287). Die Periode der limnischen Sedimentation ging definitiv zu Ende. Es folgte nur noch die Ablagerung der Schichten vom Übergangscharakter (0260, 0271).

309



Die Datierung des Horizonts 3 gelang dank einer Sammlung von dendrochronologischen Daten aus den in die Schicht 72=65=66=69 eingeschlagenen Eichenpfosten. Leider blieb der letzte Jahresring dieser gespaltenen Halbrundhölzer nicht erhalten, sodass der Horizont nur in den Zeitraum von ca. 1606–1611 datierbar ist. Lässt man die Möglichkeit zu, dass ein länger gelagertes oder sekundär benutztes Bauholz verwendet wurde, dann stimmt die Datierung mit der ersten historischen Erwähnung der Instandsetzung der Wehranlagen im Raum des Prager Tors überein, die kurz nach der Eroberung der Stadt durch den General Mansfeld im Dezember 1618 oder im Jahre 1619 erfolgte (Kodera 2004). Es ist jedoch nicht auszuschließen, dass die von uns untersuchten Holzkonstruktionen mit einer Instandsetzung zusammenhängen, die in den schriftlichen Quellen nicht erwähnt ist und sich noch vor diesem Kriegsvorfall ereignet hat. Dass der Befund mit der Stadtbelagerung zusammenhängt, wird dadurch belegt, dass Militaria und Pfeifen gefunden wurden (die häufig an das Militärmilieu gebunden sind, und) die aus Schichten stammen, die dem Ende der Phase 3 zugeordnet werden. Die Keramikfunde des dritten Horizonts sind durch den Beginn der oxidierend gebrannten glasierten Keramikproduktion gekennzeichnet, die aber zahlenmäßig die bisher vorherrschenden, hochwertigen reduzierend gebrannten Waren nicht übertrifft. Man kann jedoch nicht mit Sicherheit sagen, ob es sich um einen Spiegelbild der Trends in der damaligen Keramikproduktion oder um die Folge taphonomischer Prozesse dieses „Berührungshorizonts“ handelt. (Gemeint ist insbesondere die Vermischung mit jüngerem Material.) Wie zuvor ausgeführt, wurden im Gelände Spuren festgestellt, die darauf zurückzuführen sind, dass Verkehrsflächen umgestaltet worden waren, und dass sich eiserne Artefakte nach ihrer Ablagerung nachträglich verändert hatten. Diese Spuren und das Zeugnis von Ökofakten weisen darauf hin, dass die Wassersedimentation abgeschlossen war, und dass sich daraufhin der obere Teil der Grabensverfüllung stabilisiert hat. In der Ablagerung weiterer Schichten trat ein Hiatus, d.h. eine Lücke in der Erdschichtenfolge ein. Phase 4: Die Schichtenablagerung im Graben weist in der nachfolgenden Periode die Merkmale einer einmaligen Aufschüttung einer mächtigen Schichtenfolge mit dem Charakter eines Bauschutts (0259, 0254, 0257) auf. Diese Aufschüttung erfolgte bereits auf einen nicht allzu nassen, lediglich feuchten Platz und hing anscheinend damit zusammen, dass unmittelbar darauf bauliche Aktivität folgte. Ein deutlicher Meilenstein in der Baugeschichte des Prager Tors wurde dadurch gesetzt, dass der Graben mit zwei, von einem Mittelpfeiler getragenen Bogen überwölbt wurde (0111=0211, 0133=0220, 0219). Der Pfeiler war in die den Graben ausfüllenden Sedimente eingesetzt. Bemerkenswerterweise hatte diese Konstruktion, wie man annehmen möchte, weder eine konstante Breite noch eine parallele nördliche und südliche Außenseite. Gegen die Stadt hin wurde sie breiter. Am östlichen Ende war sie mindestens ca. 450 cm breit. Im Westen waren es höchstens ca. 750 cm. Die ihr vorausgegangene Schichtenfolge von Bauschutt belegt einen umfangreichen Abbruch älterer Baukonstruktionen. Der Charakter des untersuchten Grundrisses deutet an, dass die gewölbte Überbrückung des Grabens in den Rahmen eines umfassenden architektonischen Konzepts fällt. Der durch die archäologische Grabung belegte grundsätzliche Umbau ist mit der letzten Instandsetzung der Stadtbefestigung in Beziehung zu bringen, die nach dem Jahre 1703 erfolgte. Dieser Datierung entspricht auch der Charakter des Baus, der vor allem durch das verputzte Mauerwerk der sekundär verwendeten Elemente gekennzeichnet ist. In der Entwicklungsphase 4 ist eine Wandlung des Charakters des Fundbestandes zu beobachten, die im Keramikmaterial aus jener Periode zum Ausdruck kommt. Es fällt vor allem auf, dass glasierte, oxidierend gebrannte Waren massiv verwendet wurden, und dass sich das Formenspektrum erweiterte. (Es stieg beispielsweise der Anteil tellerartiger Schüsseln, Bratpfannen, Dreifüße usw.) Die ausgeprägte Kollektion von Militaria und Pfeifen, die typologisch mit jener aus dem dritten Horizont übereinstimmt, gewährt uns einen Einblick in taphonomische Prozesse der Entstehung dieses Horizonts. Anscheinend stammen die Artefakte dieses relativ homogenen Horizonts, der durch den Münzfund aus der Schicht 54 in die Zeit nach 1673 datiert wird, größtenteils aus einem sekundär abgelagerten Schutt, der chronologisch den Ereignissen des 30-jährigen Krieges zuzuschreiben ist. Wie der oben genannte Münzfund andeutet, ist die Entstehung dieses Teils der Schichtenfolge erst mit dem Umbau der Stadtbefestigung in Beziehung zu bringen, der durch schriftliche Quellen im Jahre 1703 belegt ist. Der Fundkomplex aus diesem Horizont ist somit in die Zeitspanne 1618–1703 zu datieren, die Entstehung dieses Teils der Schichtenfolge jedoch erst auf das Jahr 1703. Unter den Ergebnissen der Untersuchungen zu Vegetation, Klima und Siedlungsgeschehen sind besonders die Ergebnisse der Pollen- und Makrorestanalysen hervorzuheben. Veränderungen in der Zusammensetzung des Spektrums der Vegetationsreste weisen auf eine Periode intensiverer Tätigkeit in der Umgebung des Grabens hin, die ohne Zweifel mit baulichen Aktivitäten beim Umbau des Tors zusammenhingen. (Beispiele: Die Makrorestanalyse ergab eine Zunahme von Indikatoren für gelockerte Böden, die Pollenanalyse wies auf die Kiefer Pinus hin. Ihre Ergebnisse lassen sich dadurch erklären, dass möglicherweise mit Bauholz hantiert wurde.) Eine gründliche Bearbeitung der beiden Komponenten des Fundbestandes, der Artefakte und der Ökofakte ermöglichte es, die jeweiligen Entwicklungsphasen bei der Untersuchtung des Befestigungsgrabens des mittelalterlichen Pilsen genau zu interpretieren. Dieses Ergebnis wurde dadurch erzielt, dass die Umweltmethoden in den Prozess der archäologischen Grabung voll integriert wurden. Das betraf sowohl die Feldarbeit als auch die anschließende Bearbeitung. Die Schlussinterpretation setzt sich sowohl aus Aussagen, die aus Geschichts- und Geländedaten folgen, als auch aus Informationen zusammen, die von den einzelnen Komponenten des Fundbestandes ausgehen. Im Vordergrund steht die taphonomische Aussage der Artefakte und Ökofakte über die Fundstelle sowie über die sie formierenden, bei der Ablagerung und danach stattfindenden Prozesse.

310

Radek Široký – Petr Kočár – Jaroslav Hlaváč – Klára Kaštovská – František Kostrouch – Josef Kyncl – Jiří Militký – Petr Pokorný – Kateřina Postránecká – Pavlína Schneiderwinklová Bildbeschreibungen


Abb. 1 Pilsen. Prager Tor auf einem Stadtplan aus dem Jahre 1703 (Ausschnitt).

Abb. 9 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Schnitt G–G´.

Abb. 2 Pilsen, Pražská-Str. Gesamtplan der Forschungsergebnisse am verschwundenen Prager Tor.

Abb. 10 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Sektor D, Ansicht des südlichen Profils.

Abb. 21 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Ergebnisse der Diatomeenanalyse.

Abb. 3 Pilsen, Pražská-Str., verschwundenes Prager Tor. Harris-Matrix der stratigraphischen Verhältnisse, nach Entwicklungsphasen gegliedert. Gekennzeichnet sind Elemente unabhängiger Datierung, die sich auf die einzelnen stratigraphischen Einheiten beziehen (Dendrodaten, Münzen).

Abb. 11 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Sektor C, Ansicht des südlichen Profils.

Abb. 22 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Charakteristik der festgestellter Kieselalgenarten.

Abb. 12 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Zahlenmäßiges Vorkommen der Keramikklassen in den Phasen 2, 3, 4.

Abb. 23 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Ergebnisse der malakologischen Analyse.

Abb. 13 Jahrringreihen der Eichenpfosten in synchroner Lage zur Standardchronologie der Eiche.

Abb. 24 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen von Mönch- und Nonnenziegeln in den einzelnen Entwicklungsphasen.

Abb. 4 Pilsen, Pražská-Str., verschwundenes Prager Tor. 1: Lokalisierung der Suchschnitte 1/01 und 2/02. 2: Grundriss unterirdischer Räume, die mittels der Suchschnitte 1/01 und 2/02 untersucht wurden. 3: Suchschnitt 2/02. Blick auf die Außenseite des Brückenbogens D–D´, ergänzt um einen Schnitt durch die Schichtenfolge H–H´. Abb. 5 Pilsen, Pražská-Str. 1: Lage der Sektoren und Profile im Rahmen der Erforschung. 2: Grundriss von Grabenteilen (0284), die mittels der Suchschnitte 1/01 und 2/02 untersucht wurden. 3: Suchschnitt 2/02. Schichtenniveau 0265=0266=0269 (Phase 3). 4: Suchschnitt 2/02. Schichtenniveau 0254 mit vertiefter Fundamentrinne 0286. Abb. 6 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Auftreten einzelner Arten von Artefakten im Fundmaterial. Abb. 7 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Blick auf die Mauern 0217, 0218 von Osten. Abb. 8 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Schnitt F–F´.

311

Abb. 14 Jahrringreihen der Bretter aus Nadelholz in synchroner Lage zur betreffenden Standardchronologie. Oben: Tannenbrett b941 und Tannenstandard für Böhmen; unten: Fichtenbrett b942 und Fichtenstandard für Böhmen. Abb. 15 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Ergebnisse der archäobotanischen Makrorestanalyse. Abb. 16 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Tabelle der Makroreste von Pflanzen, die durch grobes Schwemmen vor Ort gewonnen wurden. Abb. 17 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen von Makroresten der Gattung Prunus sp. (n=52) in den Phasen 2+3.

Abb. 20 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Ergebnisse der PCA-Analyse der Pollenproben.

Abb. 25 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen eiserner Artefakte in Phase 2, 3 und 4; Zusammensetzung der Funde von Glasartefakten aus Phase 4; Zusammensetzung der Funde von Lederartefakten aus Phase 2. Abb. 26 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen von Holzfunden in den einzelnen Entwicklungsphasen. Abb. 27 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen unbearbeiteter Holzfunde in den einzelnen Entwicklungsphasen. Abb. 28 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Zusammensetzung der Funde von Holzartefakten.

Abb. 18 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Vorkommen von Makroresten der Gattung Prunus sp. (n=48) in Phase 4.

Abb. 29 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Maximallängen hölzerner Gegenstände in den einzelnen Entwicklunghsphasen.

Abb. 19 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Ergebnisse der Pollenanalyse.

Abb. 30 Pilsen, Pražská-Str. Suchschnitt 2/02. Übersicht der Kleinartefakte.

Příkop středověkého opevnění města Plzně Archeologický a environmentální výzkum v prostoru zaniklé Pražské brány

Recommend Documents