Příhody černé čarodějnice také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz
Napsala Milena Durková Ilustrovala Veronika Miklasová Příhody černé čarodějnice – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Pro Péťu
ŽRALOBOTY Kapitolka první
To pravé Černá čarodějnice chodila bosa celé léto. Bylo to moc příjemné a pohodlné. Jenom umývat si každý večer před spaním nohy ji vůbec nebavilo. Proto nechávala špinavé šlapky čouhat zpod peřiny, aby si ji neušmudlala. Přišel podzim, ve vzduchu bylo čisto, listí žloutlo do zlata a přidala se oranžová, červená a hnědá barva. A když na tu podzimně vyšňořenou zahradu zapršelo, všechno se rozzářilo jako vymydlené. Na jedněch nemytých nohou vůbec nezáleželo. Jednoho říjnového rána vyšla čarodějnice z domku s košíkem, že si zaběhne pro čerstvé rohlíky. A najednou auvajs! Něco ji kouslo do paty. A ještě do druhé. Jauvajs, ale no tak! Čarodějnice se koukla, kampak to šlape. Vidí, že celý trávník se blyští jako postříbřený. Ležela na něm první jinovatka a hrozně kousala. „Rohlíky počkají,“ rozhodla čarodějnice, „stejně byly posledně moc špičaté a píchaly mě v břiše. Dám si kulaté koláčky, co mi zbyly od neděle.“ Snědla si k snídani kulaté koláčky a potom sedla na koště a vypravila se do obchodu s obuví. Když tam přiletěla, právě otvírali. Čarodějnice vešla do obchodu, pozdravila a rozhlédla se. Hm, lodičky, řekla si. Copak se chystám teď na podzim někam plout? To jsou mi vtipy. Žabky? Ještě legračnější, kvák. Tenis nehraju ani naboso, tak k čemu by mi byly tenisky? Sněhule tak na Vánoce. Polobotky? Já potřebuju pořádné obutí, a ne jen půlku boty! A čarodějnice se docela vážně zeptala paní prodavačky, jestli by neměla nějaké škrpály. Takové jí totiž úplně stačí. Paní prodavačka se zatvářila, jako by černá čarodějnice řekla nějaké nepěkné slovo. Podívala se na podlahu a tam uviděla čarodějničiny bosé nohy. Pak jela pohledem vzhůru, jako by se chtěla ujistit, že tyhle nohy opravdu patří k osobě, se kterou mluví. Patřily. Jejda, ty byly černé. Jako by je čarodějnice zrovna vytáhla z komína. Pravé kominické. A paní prodavačka řekla, že lituje, ale s takovýma nohama si paní čarodějnice žádnou obuv zkoušet nesmí. A prstem jí ukázala na vyhlášku vedle pokladny. Stálo v ní zřejmě něco o čistých nohou. „Jak, prosím?“ zeptala se černá čarodějnice, jako by ničemu nerozuměla. Paní prodavačka ukázala prstem ještě jednou, tentokrát na její hrozně špinavé nohy. Podívala se a musela se kouknout znovu. Nohy teď byly úplně čisté! Byly jako vymydlené. Trochu černé zbývalo jenom na nehtech. Stálo na nich tiskacími písmeny: NO TAK VIDÍŠ. Nebylo to úplně zdvořilé, ale na každý nehtík vycházelo pěkně jedno písmenko. Paní prodavačka zavrtěla hlavou a mávla si dlaní před očima, jako by rozháněla vlčí mhu. A zdvořile řekla, že škrpály bohužel nevedou. „Křusky?“ zkoušela to dál čarodějnice. „Nějaké křápy? Nebo bagančata?“ „Bohužel,“ trvala na svém paní prodavačka. „Nic takového.“ Černá čarodějnice se usmála a hlasitě si oddechla. Poděkovala, popadla koště a bosky vycouvala z obchodu.
Byla vlastně ráda, že pro ni nic neměli. Co kdyby si přinesla nějakou obuv domů a třeba zjistila, že má špatné návyky? Například že se toulá po nocích jako kočka, běhá po stěnách jako pavouk nebo něco takového nepříjemného. Čarodějnice si koupila pěkně vypečený rohlík, jedla ho cestou domů a bylo jí fuk, že ji trká do žaludku. Boty neboty, teď mohla šlapat i bez nich. Sluníčko už jinovatku spolykalo. Jenže druhý den ráno ležela na zemi jinovatka znovu a byla ještě stříbrnější a tlustší. Čarodějnice si navlékla na každou nohu červenou mikulášskou punčochu a šla na zahradu shrabovat listí. Šlo to docela dobře. Jenomže když vykouklo sluníčko a jinovatku rozpustilo, punčochy se jí promočily a pak studily. A bylo to stejné jako včera.
Po obědě seděla čarodějnice v kuchyni celá mrzutá. Nohy měla ve škopíku s teplou vodou a kýchala, protože venku naboso nastydla. Když dokýchala první kýchací kolo a z nosu jí kapalo jako ze špatně utaženého vodovodního kohoutku, vzala si čarodějné noviny. Když nemůže ven, alespoň se pocvičí ve čtení. Nejprve si přečetla o vzpouře dešťovek. Jedna tlustá a silná dešťovka majzla mladého kosa přes zobák, až se z toho převrátil a zapíchl se do trávníku tak hluboko, že nemohl zobák vytáhnout. Sezobnutí se tudíž nekonalo. Ostatním dešťovkám to dodalo kuráž a dávaly kosákům zabrat. To jsou mi věci, řekla si čarodějnice, ale v duchu dešťovkám držela palce. Ve společenské rubrice se dočetla o svatbě své spolužačky z čarodějné školy. Byla to krásná svatba a konala se na obláčku z růžových balonků. Čarodějnici připadalo, že o růžových baloncích už někde něco četla. Pak si vzpomněla, že na tuhle svatbu byla pozvaná! A dokonce písemně! Honem se běžela prohrábnout starou poštou, jestli to pozvání najde. Také že ano! Čarodějnice posmutněla. Pak si ale vzpomněla, že nemá žádnou obuv, a tak by musela jít bosa jako kos. A zastrčila pozvánku zpátky mezi staré papíry. Zalistovala v novinách o pár stránek dopředu a slabikovala si inzeráty. Vtom našla to pravé.
Kapitolka druhá
Uf, obuf! Předposlední slovo v inzerátu čarodějnice slabikovala s velkou námahou. Har-mo-nic-kých. Nevěděla, co to znamená. Že musí mít doma harmoniku? Jednu starou by tu měla. Hrát na ni moc neumí, ale harmoniku vlastní. Čarodějnice si vzala list dopisního papíru, naslinila starou inkoustovou tužku a psala. Její písmo sice vypadalo, jako by po papíře lezl slimák, ale jakžtakž se přečíst dalo. MYLÁ POLEPŠOVNO! MNĚLA BYSEM ZÁJEM O NĚJAKOU HODNĚ NEVICHOVANOU OBUF. BARVA ČERNÁ, VELIKOST VELYKÁ. STÁŘÍ A MÍSTO VÍROBY NEROZHODUJE. HARMONIKU MÁM. TĚŠÍM SE NA ODPOVĚĎ. S POZDRAVEM ČERNÁ ČARODĚJNICE, V ZAHRADNÍM DOMKU 13 Honem dopis zalepila do obálky, napsala adresu, nalepila známku a letěla k poštovní schránce, aby psaní cestovalo do polepšovny co nejdřív. Říkala si, že doručení čarodějných bot může trvat tak týden. Nanejvýš dva. Po celý ten čas si může příjemně hovět doma a vrtět si bosými palci. Čarodějnice sundala ze skříně futrál s harmonikou, ometla zaprášené pavučiny a podívala se dovnitř. Harmonika byla stará a odřená, ale nebyla prokousaná od myší, a to bylo důležité. Čarodějnice si navlékla harmoniku na ramena, sedla si v kuchyni na židli a dala se do hraní. Dařila se jí pěkná kočičí muzika. Za chvíli se k ní přidal jezevčík od sousedů. Sedl si k plotu a krásně vyl. Čarodějnice procítěně hrála a tvořili pěkné hudební duo. Škoda, že za chvíli vyběhl na zahradu jezevčíkův pán a rozkřikl se, že má už toho rámusu dost. „Některé bytosti jsou tak neharmonické,“ povzdechla si čarodějnice a uklidila harmoniku zpátky do futrálu. V noci podzimně fučelo, vítr štrachal po zahradě a proháněl se v korunách stromů. Bylo také slyšet nějaké bouchání a bubnování. Čarodějnice si říkala, že asi padají kaštany. Když se ráno podívala z okna, vítr se už utišil, ale bušení nepřestalo. Ozývala se jedna rána za druhou. Tolik kaštanů snad letos ani nevyrostlo, řekla si čarodějnice a šla to zjistit. Jakmile otevřela dveře a vyšla na zápraží, skoro zakopla o velkou hnědou krabici. V té krabici to rámusilo, div se z toho nerozsypala. Čarodějnice krabici opatrně zvedla, donesla ji do kuchyně a postavila na stůl. Vevnitř se cosi divoce mlelo a krabice hopsala sem a tam. Čarodějnice se na ni zamyšleně koukala a občas ji kousek postrčila, aby krabice nespadla ze stolu. Přemýšlela, jestli má krabici otevřít. A jak by to měla udělat. Nějakým kouzlem? Jenže kterým? Než najde to správné otevírací, krabice se uskáče.
Vzala honem nůžky a přešmikla provázek. Krabice v tom okamžiku praskla a rozlétla se. A na stole stála bota. Jediná. Černá. Kotníčková. Šněrovací. S vyplazeným jazykem. Bota funěla a rozkoukávala se, kde vlastně je. Jakmile se trochu rozhlédla, spustila tanec. Nejdřív se bota přihnala na poličku s hrníčky. Hrníčky se ochotně rozestoupily a udělaly botě na poličce místo. Ale botě to nestačilo. Udělala patou ryc a hned dva růžičkované šálky spadly na podlahu a rozkřáply se na střepinky. Bota se po nich ani neohlédla a zamířila přímou čarou k příborníku. Břink! Sklo dotčeně zařinčelo, ale naštěstí nepovolilo. Bota couvla, že to vezme ještě jednou, s větším rozběhem.
Vtom si všimla knížek na poličce. A všá, vletěla tam na ně. Knížky padaly, narážely si rohy a praskaly ve hřbetech a z některých vylétaly listy, protože už byly v salátovém vydání. Čarodějnice spráskla ruce. S touhle nadílkou je potřeba něco udělat, než z ní bude pěkné nadělení. Honem stáhla ze stolu ubrus a nastavila ho botě. Sice nebyl červený, ale bota také nebyla rozzuřený býk, tak na ni stačil růžový ubrus s kytičkami. Bota vletěla do ubrusu prudce jako vykopnutý míč, ale čarodějnice s tím počítala a chytila ji jako zkušená brankářka. Hbitě botu do ubrusu zamotala, otevřela okno a vyklepala ji na zahradu.
