590
Pierre Morhange (1901–1972)
Pierre Morhange
V HÁJI Předstíraje lidskou lásku, nějaký pták mne něžně volá hrdýlkem. Křikavec ze všech sil se směje, samoten v háji. Jazyky trávy měkké jsou, a stopy koní na močálových březích schnou. Vzdálená hrozba kvapí v dalekém štěkání psů a ve zpěvu much. Žlutý květ se kývá, jediný žlutý na setmělé mýtině, a vítr dole křičí a prchá z rejdy větru. Jenom mé dítě pojednou dalo mi pochopit, že existuje nějaká skutečná radost. Ale propadaje se z toho všeho zas v sebe sama, řekl jsem si: „Jeho život a jeho radost jsou jen jeho.“
591
592
Raymond Radiguet (1903–1923)
Raymond Radiguet
POKLÁDAJE ZA BLESKY BOHA… Pokládaje za blesky Boha pasvětlo lidí, jak by mohl anděl nedůvěřovat našemu magnéziu? Ejhle ho vyfotografovaného!
593
594
EDIČNÍ POZNÁMKA 12. svazkem Spisů Vladimíra Holana pokračuje čtyřdílný soubor básníkovy překladatelské práce. Shrnuje, po svazku věnovaném Raineru Marii Rilkemu, Holanovy překlady z francouzské poezie. Z francouzštiny začal Holan intenzivně překládat v polovině 30. let, kdy se stal hlavním redaktorem uměleckého časopisu Život, z něhož svým úsilím vytvořil prestižní kulturní časopis s širokým rozhledem po světě výtvarného umění a literatury. V čele časopisu stál až do jeho prozatímního zániku v září 1938. V prvních několika letech Holanova působení v redakci Života překlady z francouzštiny zcela dominovaly nad jinými literaturami a Holan sám byl, či snad i musel být, vůbec nejpilnějším překladatelem svého časopisu. Začal s překlady Rilkeho francouzských veršů (první vyšel v prosincovém čísle Života roku 1933); poté se po mnoho let věnoval i dalším svým francouzským oblíbencům, tedy zejména Baudelairovi, Ronsardovi a mnoha dalším… Vedle Života a Programu D39-40 (v nichž byl redaktorem) nalezly jeho překlady své čtenáře i v Rozhledech, Lidových novinách, Listech pro umění a kritiku aj. Během války připravil básník pro nakladatelství Františka Borového ze svého, v té době už úctyhodného překladatelského díla obsáhlý výbor s názvem Cestou. Ten ovšem vyšel, tedy spíše mohl vyjít, v pozměněné podobě až v roce 1962. V něm na stranách 323 - 568 najdeme dosavadní Holanovu žeň z francouzsky psané poezie i nová vydání dvou do té doby vydaných knih jeho francouzských překladů, tedy Baudelairovu Ženu (1946) a La Fontainova Adónida (1948). Místo tu našly i dvě knihy, které byly zničeny v roce 1948 brzy po svém vydání, tedy dvě bibliofilie Kruhu krásné knihy (Chennevièrovo Maličko hudby vzdálené a básnická část Fargueových Vzpomínek fantomu). Z Holanova ronsardovského snažení se z prostorových
Ediční poznámka
595
důvodů mohl ve výboru Cestou objevit jen zlomek z celkem 97 básní, které Holan z Ronsarda přeložil (ty až na výjimky vyšly krátce po sobě ve dvou vzájemně si značně podobných výborech v letech 1956 a 1957). Po zakončení práce na Ronsardovi a po publikaci knihy Cestou Holan překládal jen zcela výjimečně; z francouzštiny chtěl především přeložit celou Vildracovu Knihu lásky. Z původních 18 básní, které vyšly knižně roku 1947, však již přeložil jen pět dalších, a tak jeho milá Kniha lásky zůstala torzem i při vydání roku 1972 (vyšla v knize Tři setkání, kterou Holan vydal jako poslední ohlédnutí za svým překladatelským dílem). Nicméně je třeba připomenout, že naprostá většina jeho francouzských překladů vznikla během desetiletí 1935-1945. To, že snaha tyto překlady publikovat trvala až do roku 1972, jde jistě na vrub dobové kulturní politiky, na druhé straně to však byla i zásluha editorů, kterými byli v počátku Oldřich Králík a později Vladimír Justl. Navzdory velkému úsilí a navzdory původnímu konceptu se ale Holanovy překlady nestaly nakonec součástí jeho prvních Sebraných spisů. A tak je naše edice Holanových překladů z francouzské poezie jejich prvním souborným vydáním. Básně publikujeme podle principu, který si Holan stanovil v konceptu výboru Cestou, tedy v chronologickém pořádku podle data narození autorů a dále podle pořadí, v jakém figurují v jednotlivých sbírkách. Francouzsky uměl Holan na počátku svého překládání jen velmi málo: vystačit si musel se základy gymnaziální franštiny. Obsahové problémy, které pramenily z ne zcela uspokojivé znalosti jazyka originálu, pomáhali Holanovi na obtížných místech řešit buď jeho přátelé, mezi nimiž lze na prvním místě jmenovat básníka Josefa Palivce, nebo profesionální romanisté (Alena Hartmanová u Ronsarda například). Holanovy znalosti fran-
Ediční poznámka
596
couzské literatury však byly o několik řádů výše. Knihy francouzských autorů, ať už v překladech nebo originále, tvořily významnou část jeho knihovny. O významu a vlivu francouzské poezie na Holanovu tvorbu není nutné spekulovat. Vliv to byl obdobně magický, jakou měla tato poezie na celou meziválečnou generaci českých básníků. Sám Holan citoval mezi svými vlivy především dva: Rimbauda a Mallarmého. Velmi rád měl i Baudelaira a Vildraca. Je-li třeba spekulovat, pak by to bylo možné snad jen na téma kvality Holanových překladů v kontextu s jeho metodou – dobírat se pravého významu (obsahu) slov a veršů pohledem do útrob jejich formy. Nápadná konzervativnost a mnohdy až hyperkorektní formální preciznost Holanova překladatelství není však pro milovníky Holanova vlastního básnického díla překážkou k tomu, aby ve výběru a překladech jeho milovaných básníků nenacházeli to, co hledají především: totiž Vladimíra Holana samotného… PAVEL CHALUPA
