Pierre Louÿs
Pybrac
Pybrac
Pierre Louÿs
Artes Liberales
Preface & Commentary © Radim Kopáč, 2011 Editions © Artes Liberales, 2011 ISBN 978-80-904745-2-9
Kdo je Pybrac? Louÿsův Pybrac, klasické dílo světové literární erotiky, vyšel poprvé v pařížském nakladatelství Cythère v roce 1927, dva roky po autorově smrti. Český překlad se objevil krátce nato, v květnu 1932, jako druhý svazek subskribentské edice Lotos, kterou vydával v Praze Václav Lácha. Jako překladatel je uveden „K. S.“, což jsou iniciály Svatopluka Kadlece, který pro tutéž edici převedl báseň Charlesa Baudelaira Kurtizáně; na místě ilustrátora stojí iniciála „T.“, přičemž uvolněný kresebný styl jasně prozrazuje Toyen. „Pybrac se stal jednou z mála knih,“ píší Lenka Bydžovská a Karel Srp v publikaci Knihy s Toyen (2003), „ve které Toyen přímo neilustrovala text, ale k významově rozverným čtyřverším dodala autonomní kresby. Vyjádřila chlapeckou touhu po ženském klínu, zabývala se onanií, nevyhnula se ani oblíbeným exotickým látkám, když na jedné kresbě zachytila masturbující černošku […].“ Ve světě skladbu ilustrovali mj. Tsuguharu Fujita (cca konec 20. let) a Berthommé Saint-André (cca 40. léta); ukázky jejich prací jsou dostupné na adrese: http://www.erotomane.org/erotomane/search.asp?all=Pybrac. Na rozdíl od četných jiných prvorepublikových počinů na poli erotického písemnictví, od Obrátilových Kryptadií po Štyrského Erotickou revui nebo Edici 69, nebyl Pybrac po roce 1989 knižně reeditován. Jediná ukázka se objevila v „čítance francouzské erotické literatury 18.–20. století“, kterou vydalo
7
nakladatelství Protis v roce 2008 pod názvem Slastná to noc (s. 170–177). Přitom se Pierre Louÿs (vl. jménem Pierre Louis; 1870–1925) těšil za první republiky, respektive hned od roku 1900, v české kultuře značné oblibě, jak naznačuje soupis překladů jeho děl (datace v závorkách jsou někdy jen kvalifikovanými odhady, v původních vydáních je nenajdeme): Lukianovy hovory prodajných (1900), Afrodite: mravy antické (1900, 2. vydání 1926), Příhody krále Pausola (mezi 1901–25), Antické povídky (1908), Písně Bilitiny (1910, 2. vydání 1911, 3. vydání 1932), Nachový muž (mezi 1911–40), Leda; Byblis (1912), Žena a tahací panák (1912, 2. vydání 1922, 3. vydání pod názvem Žena a loutka 1997), Nepravá Estera (1914), Únos po plese v opeře (1924), Soumrak nymf (1925), Antické povídky (1928), Psyché (1930) a Tři dcery své matky (1930, 2. vydání pod názvem Tři dcery a jejich matka 1931). Ne vždycky jde samozřejmě o erotickou literaturu; mírou tematické a výrazové explicitnosti si s Pybrakem zadá snad jen próza Tři dcery a jejich matka (kterou zařadilo v roce 2007 do své bezejmenné řady erotické literatury nakladatelství Dybbuk, a sice pod názvem Tři dcery a matka). Veronika Košnarová o románu napsala: „Tři dcery a matka je [ve srovnání s prózou Žena a loutka] text mnohem explicitnější a krutější; vypravěč v něm líčí několik málo dnů, které strávil v roli aktéra i diváka s matkou-prostitutkou a jejími třemi dcerami. Jako nejoblíbenější se tu ukazují praktiky anální, skatologické a zoofilní. Mezi matkou a dcerami panuje zvláštní, zvenčí
8
neprohlédnutelný a nepochopitelný incestní vztah, založený z velké části na vzájemném osočování a fyzickém i verbálním ponižování. Tereza (matka) své dcery učí pouze tomu, k čemu byla sama od dětství vedena. Dívky žijí pohlavním životem od raného věku, neznají nic jiného než ponižování a sexuální týrání, a proto je také samy vyžadují (z oběti se stává další tyran). Terezino prohlášení, že je ,přísná katolička, téměř pobožnůstkářka‘, vyznívá v těchto souvislostech jako drsná antiklerikální ironie“ (sborník Pohlavní sklony v pořádku?, 2011). Kdo je Pybrac? Zřejmě Guy du Faur, pán z Pibrac, francouzský básník a diplomat, který žil v letech 1529–84 a jehož šlechtický přídomek se někdy psal v podobě, jakou zvolil Louÿs. Jenže souvislosti mezi domnělým předobrazem a Louÿsovou skladbou jsou matné; podobně jako vztah mezi středověkým Smilem z Lichtenburku, případně Smilem Flaškou z Pardubic, a eposem Rytíř Smil, který bývá tradičně připisován Jaroslavu Vrchlickému. Odkud tedy básník ve svém psaní vycházel, na koho navazoval? Na markýze de Sade, na Apollinaira, na Wilda, s nímž jej pojilo přátelství? Louÿsův styl, formovaný v generaci parnasismu a symbolismu, je ale jiný. Liší se i povaha humoru, který používá: oproti bujarému, karnevalovému veselí Lady Fuckingham nebo obludné hyperbole 11 tisíc prutů volí básník decentní, delikátnější tón („Já nerad vídávám, když dáma udělá se, / sotvaže zašimrám jí chlupy u řiti. / Tu díru širokou by bralo jenom prase.
9
/ A pak mám chotě rád. Nechci ho šiditi“). Louÿs je snad nejblíž poetice dekadence; možná nejvíc Verlainovým pozdním pornografiím Ženy & Muži. Ostatně značný rozsah textu plus jeho repetitivní charakter jako by měly za skrytý cíl probudit ve čtenáři nejen jistý druh společensky a morálně podvratné obraznosti, ale také – s přibývajícími slokami – pocity únavy a přesycenosti slastmi života, čili motivy, které skloňovali ve svých dílech právě spisovatelé dekadence konce 19. století. (Asi není náhodou, že Antické povídky převedl do češtiny Arnošt Procházka.) Pybrac čítá 313 čtyřverší. Úvodem každého se autorský subjekt vymezí z moralistických pozic („Já nerad vídávám…“) proti následující scéně, postavené častokrát za využití přímé řeči některé z aktérek (méně častěji aktérů), jejímž těžištěm je to, co jiní vídávají rádi, respektive na čem rádi participují či by rádi participovali: na všemožných pokleslých, vlastně pornografických demonstracích pohlavního obcování. Máme před sebou pestrý rejstřík „situací“, v nichž vystupuje v hlavní úloze osvobozené libido, bedekr všemožných perverzností, málem encyklopedický heslář sexuálních styků (nejen) mezi mužem a ženou. Souloží se tu v metru, pod mostem, ve křoví, na osamělé louce, při lekci klavíru, na hnojišti, na zahradě, v tmavé šatně, v salonu i v posteli; kulisy jsou přitom francouzsko-belgické (Louÿs se narodil v belgickém Ghentu, žil a zemřel v Paříži), účastní se paničky i prostitutky, holky i dámy, zoufalí chuďasové
10
i zhýralí boháči – a škála jejich kohabitačních praktik zahrnuje zoofilii, pedofilii i gerontofilii, flagelaci, incest, sapfismus, orální i anální sex, pissing nebo masturbaci; není nouze ani o sexuální pomůcky („godmišé“). Vagině je ve skladbě přezdíváno nejen obvyklými výrazy jako pička, díra, kunda či kundička, ale také ajbiška, chlácholka, chcapka, chlupatice, mandolína, pumpa, skulina, stružka, prcna, kasa, případně buchta, tepluška, frndička; penis je synonymicky označován jako prut, kláda i klarinet, had i hadice, čuran, žihadlo, žíla, píst, ocas, bořivoj aj. Sex je tu prostě všudypřítomný a slastně závratný ve své pestrosti i perverznosti. Svět, který autor v Pybrakovi stvořil, je ryze pansexualistický. V českém kontextu má k Pybrakovi blízko jednak album Jedenadvacet, které nakreslila Toyen v roce 1938 jako svatební dar pro Jaroslava Brouka, jednak Halasova sbírka Thyrsos, vydaná ve Štyrského Edici 69 na podzim dvaatřicátého roku. Také v těchto případech se jedná o „sexuálně osvětovou“ práci realizovanou na poli poezie, o slovesnou a obraznou přehlídku intimit nejrůznějšího druhu. Oba tituly jsou sice nevelké rozsahem, ale svým uměním se Louÿsově čtyřverším minimálně rovnají: „Ó svůdná labuti miluji tě tak / však odpusť zeptat bych se chtěla / proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla / kde chlípnosti tvé trčící je znak“ (F. Halas: Smutek Ledy). Radim Kopáč
11
Já nerad vídávám, když panna bez vší hany si před svým bratránkem na dírce češe vlas, jej čechrá ve vějíř, pak na dvě stejné strany, říkajíc šelmovsky: „Ty nemáš peněz as!“ Já nerad vídávám, když v tichém chrámu Páně se vřelá dívčina s mdlým okem zpovídá, a pod svou sukničkou si pičku honíc maně, dí: „Otče, odpusťte… Jsem právě odbyta!“ Já nerad vídávám, když bratra lízající sestřičku v komoru rodiče zavíraj’, a když se objeví pak s nafouknutou lící a plivá v saloně rozbředlé sperma v čaj. Já nerad vídávám, když snědá Andaluska jak čubka roztáhne své půlky zadnice, kde v černých chocholech jí roste tráva kluzká, jež jako vlčí mák u řiti barví se. Já nerad vídávám, když maličké tři žabky, jež nesmí veřejně spát v jedné posteli, po koutech proháněj’ si roztomilé chcapky a do úst čurají si s díky: „Anděli!“ Já nerad vídávám, když prófa za matiky je tuctu školaček jen pro šprým, žert a špás, a když je přistihne, že řeknou na ty zvyky: „My honíme si je jen pro vás – nechte nás!“
13
Já nerad vídávám, když vyjevená žačka, již kmotra zaučuje v díře Sapfině, neumí odborně podumlat poštěváčka a laple kouše jí až příliš nevinně. Já nerad dívám se na vyžle smutných očí, jež příliš rudý chlup a slanou šťávu má. Vždyť nemá přítelkyň, a ta, jež v ní se smočí, hned mořskou nemocí se těžce rozstoná! Já nerad vídávám, když krásná labužnice vycucá vejmrdu a řekne milenci: „Máš ještě kapičku? Já chtěla bych jí více!“ – Ach, ta čtvrt hodiny teď nejmíň počká si! Já nerad vídávám, když malá rozkošnice odejde z hostiny v přilehlou zahradu a kundu honí si biskupem od slepice, zatímco milovník ji bere odzadu. Já nerad vídávám, že mladá dívka dáví a slintá oleje, když má být hotova, když řekne, přirážejíc a vyluzujíc šťávy: „Ach, za to byla jsem dnes, kanče, zdarma tvá!“ Já nerad vídávám, když s malou Agnes spává ctná vychovatelka, hubená slepice, jež jazyk do dírky jí jako ocas cpává a o nos otírá jí chlupy zadnice.
14
