Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA. Poslední portrét Adolfa Švece. Bobr evropský na Přibyslavsku

čtvrtletník

1 O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny Poslední portrét Adolfa Švece Bobr evropský na Přibyslavsku

Přibyslavský KULTURA

HISTORIE

PŘÍRODA

1

ISSN 1803-7909

2012

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

1

ročník 11 číslo 1 2012 Přibyslav

1

PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Machynková Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz

KULTURA HISTORIE PŘÍRODA

Obsah číslo 1/2012

O klášteru pohledském

6

O masopustních radovánkách, maškarách a jiných radostech

7

Pohádka o tom proč veverky dělají veliké zásoby

8

J. Cenek

R. Ročková

P. Bezděčka

Velikonoce a povinnosti s tím spojené

10

O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny

11

O kostelu sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách

13

Tvrz v Českém Šicendorfu

16

Básník Ladislav Fikar

18

Poslední portrét Adolfa Švece

22

Karel Starý – zapomenutý přírodovědec a spisovatel z Vepřové

24

Hrobaříci

26

Mineralogická rarita ze Stříbrných Hor a Přibyslavi

29

Evropský pavouk roku na Přibyslavsku

30

Mravenci Přibyslavi a okolí 13 – Bodaví mravenci rodu Myrmica

32

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody

34

Bobr evropský na Přibyslavsku

38

Sedmikvítek evropský – překvapení po letech

42

J. Pokorná

P. Bezděčka

M. Bořilová J. Havlíček

Josef Ledvinka Josef Čejka

P. Bezděčka K. Starý K. Malý

P. Bezděčka

P. Bezděčka & K. Bezděčková J. Maštera

K. Bezděčková

Blahoslav Hašek

Ilustrace k pohádce: Anežka Kunstárová Foto na první straně obálky: „Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské u Stříbrných Hor“, Pavel Bezděčka

Obsah čísla 1/2012

5

Jiří Cenek

O klášteru pohledském (Z výletu na místo, popisované v minulých dvou číslech Přibyslavského čtvrtletníku.) Jak poznaly, že nejsem zdejší stromy, jimž sníh zdobí hlavy? Zde však mé oko sotva těší ten sešlý zámek u Sázavy To místo znám jen z pohlednic, býval dřív klášter řeholnic

Pár vzácných dam tu bylo hosty a šlechtic, z Lichtenburka Smil, dům ten povznes do hojnosti Že lid zde Svatou Pannu ctil, což královským stvrzeno listem, poutním stal se klášter místem

leč těžkých časů pad sem stín Vrátka u nichž chybí klika jen prázdná okna bez květin… Tak vítá dnes návštěvníka co prošel mnohý zámek, hrad, zeď bez sgrafit, dvůr bez arkád

I zázraků zvěst běží krajem a země kol je stříbrem tkána Žel, v místě, co zdá se rájem je marnost proseb u hejtmana, byť kámen otcem staveb změn byl klášter válkou vypleněn Pak dále kronikáři píší jak rozkvětu čas přetrh pád a hříchy těch dvou abatyší Ač příběh rozvinul bych rád zřím jen dům, co zůstal chromý Nejsem zdejší, dí pravdu stromy

6

KULTURA

O klášteru pohledském

Růžena Ročková

O masopustních radovánkách, maškarách a jiných radostech Moc ráda vzpomínám na ty dny masopustního veselí, kdy ve vsích ožívaly maškary, chystaly se karnevaly a celá Vysočina jakoby se převlékla do starých obyčejů. Léta jsme jezdívali na Veselý kopec (a to nejen o masopustu, ale v létě v zimě, kdykoli nám padl za oběť někdo z rodiny či přátel, kdož projevili touhu shlédnout tenhle opravdový klenot), protože jsme to tam opravdu milovali. A právě v den masopustního reje tam bývalo přímo báječně. Maškary vás chvíli nenechaly na pokoji a jen málokdo se ubránil začerněné tváři. Před každou chalupou na stole hrnec vařených brambor a sůl, někde měkoučký krajíc chleba se sádlem (domácím, samozřejmě) hustě posypaný cibulí a v hospůdce Na vejminku těch dobrůtek – oko i bříško mlsounovo jen plesalo. No a v tom čase se dole ve vsi schylovalo k sobotnímu karnevalu. Byla to „fuška“ vymyslet něco, co ještě nikdo nikdy… Ale stálo to za to, ještě dlouho jsme vždycky vzpomínali na skopičinky, jež jsme, zapomenuvše na svůj důstojný věk, celou tu čaromocnou noc vyváděli. Proto mě upřímně rozjařilo, když mi kamarádička prozradila slaďoučké tajemství, že se v jejich spolku chystá maškarní rej. Tedy, ne, že bych toužila prokřepčit noc coby stoletá bosorka, ale vzpomněla jsem si, že někde na půdě odpočívají „šilhací“ brýle, rozcuchaná ježibabí paruka a další nezbytné rekvizity. A tak honem k telefonu, a „holka moje přikluš ke mně, máš o róbu postaráno. Ale přesně ve dvě, pak něco mám.

Přesně, na minutu přesně, se ozval zvonek. „Už letím, pusinko!“, zařvu z okna a honem do koupelny, narazit paruku, a brýle, trochu úšklebku – a počkej, holka, ty budeš zírat. Jenže jsem zírala já. A to do vylekané tváře seriózního pana majitele obchodu, s nímž jsem kvůli čemusi měla též dohodnutou schůzku, ale rozhodně ne na tento den a tuto dobu. Teprve jeho zděšené vyjeknutí mě vrátilo do reálu. Rychle vše nepatřičné dolů – a pak už jsme se jen chechtali a chechtali. Pak jsem ještě vyděsila kámošku – to za to, že nepřišla přesně, čímž způsobila tu situaci. Ale karneval se vydařil prý neobvykle hezky. A to, že obchod zmíněného pána měl celý další týden zavřeno, v tom jsem já prsty na mou duši neměla. Cedule, že se příští týden neprodává, ta už na dveřích krámu zaplať pámbu visela tři dny před naším osudovým setkáním.

O masopustních radovánkách, maškarách a jiných radostech

KULTURA 7

Pavel Bezděčka

Pohádka o tom, proč veverky dělají veliké zásoby Veverky jsou pověstné tím, že si na zimu dělají veliké zásoby všelijakých pochutin. Každý to o nich ví, jenže jen málokdo ví proč či spíše odkdy to dělají. To bylo tak: V hlubokých lesích, co se táhnou mezi Havlíčkovou Borovou a Dářkem, žila kdysi spousta rezavých veverek. Všechny ty veverky byly ohromně hravé a hašteřivé. Nepřipouštěly si žádné starosti a celé dny trávily neskonalým skotačením a vymýšlením nejrůznějších pitominek. Kdo zná alespoň trošku dnešní veverky mohl by říct, že takové jsou veverky dodnes. Ale neměl by pravdu. Dnešní veverky si také rády hrají a všelijak dovádějí. Krom toho však spoustu dnů tvrdě pracují, zejména na podzim. Kromě svých velice důmyslně vybudovaných pelíšků totiž připravují spoustu všelijakých úkrytů a rafinovaných skrýší. Do nich potom celý podzim snášejí veliké zásoby nejrůznějších dobrůtek, to aby dobře přečkaly dlouhou a ošklivou zimu. Jak jsem řekl, veverky kdysi dávno, to byla jiná čeládka. Žily si lehkomyslně, protože je nikdy nic zlého nepotkalo. Zimy byly kratinké a teplé, nu a jestřába či kunu potkaly jen málokdy. A tak si pořád hrály. Nejraději na honěnou nebo na schovávanou. Ale milovaly i házení šiškami dolů na cíl, běh po kmeni stromu ve spirále, přeskoky na dálku a skoky do hloubky (to byla obzvláště dobrodružná disciplína). V těch dávných dobách bylo prostě všem veverkám hej. Jednou se však přihnala ohromná bouře. Těžké olověné mraky zakryly nejprve sluníčko a potom celou oblohu. Z pravé-

8

KULTURA

ho poledne tu byla hluboká noc. Potom přišel hrozivý nápor větru a za ním už jen blesky a hromy a ukrutná průtrž mračen. Jeden z těch blesků udeřil do starého buku, co převyšoval okolní les. Buk se rozštípl od vršku koruny až dolů k zemi a potom se za strašného rachotu zřítil. Když bouřka přešla a opět vysvitlo sluníčko, běžely se zvědavé veverky podívat, cože se to vlastně s bukem stalo. A hlavně, co se stalo s rodinou veverky Terezy, která žila v dutině po datlovi uprostřed bukového kmene. Když přiběhly, uviděly hotovou katastrofu. Starý buk tu ležel silou blesku rozštípán doslova na kousky. Po Terezině hnízdě nebylo nikde ani památky. V tom veverky zaslechly tiché kňourání a k překvapení všech se z pod trosek stromu vyhrabala maličká veveřička s kožíškem docela černým. Snad to bylo tím bleskem, snad prožitým leknutím, nikdo nevěděl proč, ale ta veveřička měla srst černou jako uhel. Byla jediná, kdo z Tereziny rodiny přežil. Proto dostala jméno Terezka a jedna z jejích tet si ji vzala na výchovu k sobě. Veverky brzy zapomněly na bouřku i na škodu, kterou napáchala, a dál se věnovaly svému bezstarostnému životu. Malá Terezka však byla dočista jiná. Bujaré hry ji nezajímaly a raději posedávala vysoko nahoře v korunách stromů a koukala do dálky. Marně ji teta posílala za ostatními veverkami. Tak uběhl celý rok a Terezka dospěla. Našla si vlastní pelíšek, opustila tetu a žila úplně sama. Terezka ale nebyla smutná a zasmušilá veverka, jak si možná představujete. Na-

Pohádka o tom, proč veverky dělají veliké zásoby

opak, život ji teď nesmírně bavil a ostatní veverky i jejich bláznivé hry jí vůbec nescházely. Den co den podnikala výzvědné výpravy do širokého okolí. Přitom například zjistila, že v lese a hlavně na jeho okrajích roste spousta nejrůznějších stromů a keřů. Že každý má úplně jiné listy, květy i plody a dokonce i jinou kůru a pupeny. Zrovna tak zjistila, že žaludy z jednoho stromu jsou úplně jiné, než žaludy ze stromu sousedního a zrovna tak to bylo s bukvicemi, lískovými oříšky, peckami lesních třešní, jadérky lesních jabloní, kuličkami lip, semeny javorů a jasanů, a prostě s kdejakým stromem či keřem, který objevila. A protože Terezka, už jako malé veverčátko poznala, jak je vše pomíjivé, začala všechna ta semínka, plody, lístečky a pupeny schovávat. Brzy schraňovala a ukrývala úplně vše, co našla a objevila, nejraději ze všeho nejrůznější ořechy a oříšky. Těžko říct, kam by Terezku její záliba přivedla, kdyby nepřišla ukrutná zima. Byla to opravdu nejhorší zima, jakou kdy zvířátka na Vysočině pamatovala. Napadla spousta sněhu a silný mráz nepolevoval mnoho týdnů. Velké množství ptáčků a zvířátek tenkrát pomrzlo. Špatně se vedlo i veverkám. Vyhladovělé a promrzlé veverky se již loučily se životem, když v tom se u nich objevila černá Terezka. Všechny je shromáždila a odvedla je daleko do lesních hlubin ke skalnatému hřebínku. Pod nejvyšší skalkou byla hluboká prostorná jeskyňka, plná suchého listí. Jeskyňka byla překvapivě teplá a navíc plná všelijakých dobrot. Však to byla jedna z největších Terezčiných skrýší. Trvalo několik dnů, než veverky spořádaly nashromážděné zásoby nejrůznějších semínek, bukvic, žaludů a hub. Za tu dobu se velice spravily a dostaly znovu chuť do života. Pod vedením Terezky se potom vydávaly každý den na výpravu k nějaké

další skrýši. Těch měla Terezka spoustu, a tak zásob bylo pro všechny dost až do příchodu jara. Když konečně sešel i poslední sníh a lesy zašuměly novým listím, život se vrátil do starých kolejí. Ptáci zpívali své písničky, motýli létali z květu na květ a žáby kvákaly od Ranských jezírek. Vše bylo jako dřív. Jen veverky, ty se velice změnily. To tam bylo jejich bezstarostné řádění. Místo toho pilně a pečlivě prohledávaly celý les. Hledaly dutiny ve stromech, ve starých pařezech, mezi skalami i pod kořeny velkých stromů. To si velice pečlivě vybíraly své budoucí pelíšky a hlavně zásobárny. Mnohé se dokonce naučily splétat jedinečné skrýše z olistěných větviček vysoko v korunách stromů. Za jedinou zimu totiž poznaly, že bezstarostný život není vším a pochopily, že nebýt pracovité Terezky, tohoto jara by se nedočkaly. Terezka se jim stala vzorem a ideálem. A tak je tomu dodnes. Veverky jsou hravé i pracovité a na podzim shromažďují ohromné zásoby dobrůtek ve spoustě skrýší. Často je ani nespotřebují nebo dokonce zapomenou, kde kterou skrýš mají. A Terezka? Ta již tu dávno není, ale veverky, prý aby na Terezku nikdy nezapomněly, rodí občas krom rezavých i černá veverčata.

Pohádka o tom, proč veverky dělají veliké zásoby

KULTURA 9

Z pera mladých autorů: Jitka Pokorná

Velikonoce a povinnosti s nimi spojené Kolikrát se člověk probudí a žasne nad tím, co se děje okolo něj. Místo naklizeného, čistotou se lesknoucího bytu pozoruje bandu lidí, kteří se snaží tuto iluzi vyvolat neustálým pobíháním po bytě držíce v rukou mop, kýbl s vodou a nejlépe ještě prachovku. Tito tvorové se vás snaží vytáhnout z pelechu a zapojit do všeobecného blázince vznešeně nazývaného Velikonoční úklid. Proč velikonoční s velkým V? Protože tento úklid je generálním a největším úklidem v roce, tedy pokud pominu jarní, letní, pouťový, posvícenský úklid a vánoční. Velikonoční úklid je svým způsobem pouhé vyprázdnění útrob skříní všeho druhu a velikostí, šatníky, botníky, kredence… A opětovné navrácení všeho na svá původní místa. Odmalička mám podezření, že velikonoční úklid si vymysleli dospělí, aby ostatní trápili a mučili s neobvyklými, nudnými a nanejvýš nepotřebnými pracemi, jakou je například utírání a umývání vystavených postaviček v zasklené vitríně, dominantě obýváku. Když už je vše naleštěno a blýská se čistotou, říká si člověk, že kdyby bydlel v holém bytě pouze s postelí, stolem, židlí, vanou, umývadlem, talířem a hrnkem, udělal by nejlépe. Nemusel by se totiž stresovat s tím, jestli stihne nebo nestihne všechno vyleštit, vyčistit a vycídit a k tomu ještě napéci perníčky, jidáše, mazance a namalovat vajíčka. Je pravda, že někdy se to udělat musí, ale proč se stresovat? Styl „postupného úklidu“ zní docela přijatelně i pro ty nejzatvrzelejší, ale pod

10 KULTURA

lákavou slupkou se skrývá holý fakt, že když člověk konečně po měsíci práce vše uklidí, může začít znovu. Protože to, co uklidil, jako první už zase potřebuje uklidit. Z úklidu, toho neporazitelného nepřítele poklidných lidí životně nelpících na každém smítku, se tak stává věčný koloběh a nikdy žádný zasloužený odpočinek. Tak jaký má smysl stále lpět na odrazu podlahy, lesknoucí se tak, že nemusíte používat zrcadlo? Co takhle hodit se do pohody a z nelítostného boje a nenáviděné povinnosti udělat chvíli, kdy si mohu popovídat se svým spoluuklízečem nebo chvíli kdy si mohu zapět se svým oblíbeným zpěvákem? Myslím, že se mnou budete souhlasit, když napíši, že úklid a psaní fejetonů jsou ty nejzáludnější věci v našem životě, s kterými je třeba neustále svádět lítý a většinou předem prohraný boj, protože dokonale uklidit tak, aby to prošlo pod přísným drobnohledem návštěv je absolutně nemožné, stejně jako napsat ucházející a minimálně průměrný fejeton ke spokojenosti náročných čtenářů. Velikonoce a povinnosti s nimi spojené

Pavel Bezděčka

O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny O stříbrnohorském kostele svaté Kate­ř iny se povídá, že prý měl kdysi dávno bohatý oltář vyrobený z ry­zího stříbra a zlata. Když se však jednoho dne přiblížila vřava válečná, horníci prý oltář ukryli do jedné z okolních štol, kde je uschován dodnes. Nic proti bohatému oltáři, ale já ten příběh slyšel vyprávět jinak. Vše to začalo nesmírně dávno, kdy ještě v místech, co dnes stojí obec Stříbrné hory rostl les, a naopak na protějším kopečku stávala hornická osada Herlivinovy hory, tenkrát zvaná Monte Herlivini. Uprostřed osady si havíři postavili kostelík a zasvětili jej svaté Kateřině Alexandrijské, asi pro její mimořádné zázraky, neboť vykutat stříbrnou rudu z nitra hory je také nemalý zázrak. Kateřina se prostě pro místní havíře stala modlou. Kdykoli se některý z nich zachránil po neštěstí ve štole či uzdravil po nemoci, přinesl stříbro na výzdobu oltáře jako poděkování. Narození potomka opět doprovodili stříbrným darem pro oltář a stejně pak platili za křesťanský pohřeb, zemřel-li někdo z nich. Kateřinský oltář tak pozvolna rostl a mohutněl. Čím byl bohatší, tím větší slávu získával i v širém okolí. Z daleka tak přicházeli věřící neboť doufali, že jejich modlitba před tak vybaveným oltářem bude spíše vyslyšena. A každý z těch poutníků vždy něco k vylepšení oltáře přinesl, byť by jen drobnou minci. Nejvíce oltář zkrásněl počátkem 15. století, po příchodu otce Hieronyma. Jednoho dne přišel, prokázal se pověřovacími listinami z pohledského kláštera, pod jehož správu kostel patřil a zůstal natrO zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny

valo. Kdo vlastně otec Hieronymus byl, dodnes nikdo netuší. Mluvil prý italsky, latinsky, německy a dokonce i česky. Velice dobře pečoval o kostel, o lidi – pravda – již poněkud méně. Nikdy však o sobě ničeho neprozradil a s nikým z místních se nespřátelil. Žil sám, ale dvakrát do roka míval návštěvu. Nějaký jezdec vždy navečer přijel a následujícího rána, hned za svítání, opět odjel. Byl to divný patron, ten otec Hieronymus. Ale havíři měli svých starostí dost a ani neměli důvod po něčem pátrat. Však kostel byl řádně zaobstarán a oltář, díky vzorné péči se rozrůstal a vzkvétal. Kdo ví, jakých rozměrů by kateřinský stříbrný oltář dospěl, kdyby jednou nezasáhla Vyšší moc. Vyšší moc? Ale ne, pouze lidská nespokojenost, zloba a chamtivost. Jednoho dne přišla z Německého Brodu zpráva, že od západu se blíží vojsko husitů, kteří na svém tažení Čechami již nejedno město vyplenili a mnoho věřících pobili. Havíře ta zpráva nijak nevyděsila, protože co jim husité mohli udělat? Jediné, co krom chatrčí, žen a dětí měli, byla práce. A práci – tu jim nikdo nevyplení ani nesebere. Však ať husité vlezou do jejich štol, hned by je přešla bojovná nálada! Jediný, kdo se vyděsil byl otec Hieronymus. „Potáhnou-li husité od Brodu na Přibyslav, a to se dá očekávat, půjdou při Sázavě. Potom nás neminou a my pro ně budeme snadná kořist.“ Na otázky havířů co se komu může stát, pak odsekl: „Vám nic, jste stejná lůza jako oni. Ale kostel vyplení a pobo-

KULTURA 11

ří. Mne budou týrat a potom na hranici upálí, vy zabedněnci.“ Týž večer otec Hieronymus zmizel. Havíři, když jej druhý den hledali, našli za oltářem skrytý vstup do rozlehlé podzemní kobky a v ní objevili téměř slepého starce. Mluvil pro ně neznámou řečí a německy, italsky ani česky nerozuměl. Kobka samotná pak spíše kovárnu a truhlářskou dílnu, v jedno spojené, připomínala. Havíři ničeho nechápali a neuměli si tu záhadu vysvětlit. Až za týden vše pochopili. To z Německého Brodu přišla zpráva, že husité již leží před městem. Všichni lidé z osady i z několika okolních, co tu postupně vznikly, se proto navečer sešli v kostele a rokovali o tom, jak nejlépe se na příchod vojsk připravit. Jak zabezpečit ženy, děti a zvířectvo, a také, jak ochránit kostel a především jejich slavný oltář. I dohodli se na tom, že ženy a děti s veškerým zvířectvem odejdou k Uttendorfu čili Utínu. Oltář, ten že havíři rozeberou, odnesou do některé ze štol a zde zasypou.

Jak však byli překvapeni, když se do rozebírání oltáře pustili. Namísto těžkých odlitků ze stříbra našli jen ozdoby ze dřeva pokryté stříbrnou folií. Nic nebylo z kovu, celý ten úchvatný oltář byl dřevěný. Teprve nyní havíři pochopili, k čemuže v podzemí kostela sloužila truhlářská dílna a kovárna. Až teď si dali do souvislosti pravidelné noční návštěvy osamělého jezdce a zmizení samotného otce Hieronyma. Dvojí hru s nimi celá ta léta hrál a původně stříbrný a nesmírně cenný oltář postupně dřevem nahradil. K tomu mu ten poloslepý stařec sloužil i tajemný jezdec, co stříbro odvážel. Nebylo co před husity zachraňovat, leda kostel, ale ten beztak do štoly neukryjete. Tolik o stříbrném oltáři, co jsem slyšel. Kdopak ví, co je na tom pravdy? Snad si to vyprávění kdosi vymyslel jen proto, aby případné hledače pokladů odradil. Třebas je oltář dodneška opravdu kdesi ve štole skryt. Možná v některé z těch zasutých, jako je Královská či Boží pomoci. Anebo chytře v té, jež Žebrácká sluje.

Kostel sv. Kateřiny (foto: P. Bezděčka)

12 KULTURA

O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny

Martina Bořilová

O kostelu sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách Založení kostela sv. Kateřiny Alexandrijské souvisí s těžbou stříbra v hornické osadě, zvané Monte Herlivini (Herlivinovy Hory), která tento kostelík přímo obklopovala. Poprvé je kostel zasvěcený Kateřině Alexandrijské zmiňován na listině z roku 1265, avšak je původu mnohem staršího. Herlivinovy Hory i kostel samotný existovaly až do vpádu husitů v roce 1424. Tehdy svatostánek lehl popelem, stejně jako celá hornická osada, která takto měla (na rozdíl od kostela) zcela zaniknout.1 Další zmínky již hovoří o osadě založené v místě dnešních Stříbrných Hor s názvem Villa Sagittarii (Střelcova ves), poprvé zmiňované také roku 1265. Právě z tohoto názvu se vyvinulo pojmenování, které obec nesla až do druhé světové války Český Šicendorf (původně psáno jako Schüczendorf, Schützendorf, Ssicendorffie či Ssyczendorff). V té době již kostelík svaté Kateřiny stával stranou středověké vsi. A aby toho nebylo málo, v těsném sousedství Šicendorfu, na svahu směrem k Borovskému potoku, později vznikla další osada Hory Stržibrny, zmiňovaná v roce 1654, později zvaná Silberberg (a také Stříbrné Horky či Hory). K sjednocení sousedících osad došlo až v letech 1946–1947 a ves dostala český název Stříbrné Hory. Je zcela evidentní, že osady byly spjaty s hornickou činností, v oblasti Vysočiny zahájenou za podpory významného místního šlechtice Smila z Lichtenburka (1220–1269). To byl „těžební magnát“ poloviny 13. století, vlastník města Brod,

osady Pohled, také majitel a správce čtyř těžebních revírů na stříbro v okolí Šlapanova, České Bělé, Chotěboře a Brodu. Okolí dnešního Havlíčkova Brodu se v té době stalo po Jihlavě druhým nejvýznamnějším těžebním regionem, významnými hornickými obcemi pak byly např. Buková, Samotín, Macourov, Cibotín, Dlouhá Ves či Bartoušov2. Tyto obce vznikaly při druhé kolonizační vlně za v krále Přemysla Otakara II. (cca 1233–1278) a zakládali je němečtí osadníci, kteří do Čech přicházeli s vidinou rychlého zbohatnutí. Některé z jimi založených obcí si zachovaly německý ráz až do nedávné minulosti. Až do objevení stříbrných nalezišť v oblasti Kutné Hory náležely lokality na Vysočině k nejbohatším v českém státě a byly nejdůležitějším zdrojem příjmů Přemysla Otakara II. Nejnápadnější stopy po středověké těžbě můžeme najít právě v okolí Stříbrných Hor, Utína a Macourova. U kostelíka sv. Kateřiny se pak nacházely nejznámější štoly – Bezejmenná, Boží pomoci a Růženina u staré trati, dále štola Hlavní, Královská a Pekelná, činné především v druhé polovině 13. století. Šicendorf pak zaznamenal útlum těžby v průběhu 14. a 15. století a krátkou obnovu a rozmach v 16. století a déle, kdy vznikla další hornická osada Silberberg. Ale vraťme se přímo ke kostelu svaté Kateřiny. Farní kronika obce Pohled zmiňuje, že o původu kostela v Schützendorfu je toliko známo, že vznikl z vděčnosti Bohu, z vlastních prostředků osadníků roku 1680 jako nový kostel, věnovaný ku

O kostelu sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách

HISTORIE 13

cti Kateřiny3. V jiných zdrojích je však uváděn jako rok znovuobnovení kostela (a dokonce předchozí demolice starého kostela) rok 1728.4 Dále je v kronice poznamenáno, že kostel se nyní (čili v roce zápisu do kroniky, tj. cca v roce 1850) nachází v zchudlém stavu a podle tradice jsou zde slouženy mše svaté devětkrát ročně, v českém jazyce. Dále se objevuje popis kostela i jeho vybavení. Kostel byl vystavěný z kamene, pokrytý šindelem, měl troje vstupní dveře a šest obloukových oken. Za hlavním oltářem se vcházelo do sakristie. Hlavní oltář zdobilo vyobrazení sv. Kateřiny v dřevěném rámu, vpravo byl situován boční oltář s obrazem Krista a vlevo postranní oltář s vyobrazením Matky Boží. Na malém chóru se nacházely varhany, v prostorách lodi pak zpovědnice, jedna čestná lavice a 18 dalších. Na kostelní věži byly do roku 1844 dva zvony, které však byly 28. listopadu tohoto roku ukradeny. I přes snahu polenského panstva se zloděje nepodařilo dopadnout. Roku 1847 došlo k dalším krádežím vybavení svatostánku, roku 1864 se kostel naopak dočkal částečného zvelebení – proběhla oprava varhan. V roce 1908 byl kostel vybílen a do zdí bylo umístěno 10 ventilátorů k odvětrávání vlhkosti.5 Kostel patřil po dobu své existence téměř výhradně pod farní úřad v Pohledu (po založení kláštera v roce 1265), existují však zmínky o tom, že se na přelomu

14 HISTORIE

18. a 19. století obyvatelé snažili o přifaření k městu Přibyslav. V polovině 19. století, již po zániku pohledského kláštera, pak tento filiální kostel územně spadl pod polenské panství. O tom, že dějiny kostela tvořily především skutky chvályhodné a naopak zavrženíhodné, dokazuje následující zápis z farní kroniky: „V roce 1912 asi 2. května vloupali se neznámí pachatelé do kostelíčka sv. Kateřiny a uloupili tam 2 rochety a 1 albu. Pátrali po monstranci a kalichu, ale nenalezli tam ničeho.

Kostel sv. Kateřiny (foto: P. Bezděčka)

O kostelu sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách

Poněvadž kaple sv. Kateřiny byla již velice uvnitř sešlá a nebylo zde ani potřebného prádla, obrátil se místní kooperátor Emilián Kašpar na paní hraběnku, kteráž ochotně nařídila školským sestrám, by potřebné prádlo kostelní zakoupily. Tak byly pořízeny nové mapy na oltář (dvojí) a 1 rocheta. Na to byl ušit také u ctih. sester 1 ornát barvy černé a po posvěcení odevzdán témuž kostelu. Zároveň uspořádal místní kooperátor sbírku na opravu dvou postranních oltářů a byly zakoupeny 2 obrazy, a to obraz Srdce Páně a Panny Marie a dány na místo starých zpráchnivělých a bezbarvých již obrazů. Potom byly zakoupeny také umělé květiny a teppich k hlavnímu oltáři. Zároveň daroval pan Preclík křížovou cestu a velký obraz Pána Ježíše.“6 Jmenovanou křížovou cestu posvětil v září 1912 pohledský farář František Branč. V lednu 1922 je pak v kronice zaznamenána drzá krádež oltářního a kostelního prádla. Farář Augustin Krpálek nato uspořádal v roce 1928 v obcích Český Šicendorf a Stříbrné Hory sbírku, ve které vybral 1500 Kč. Za tyto peníze a další, vybrané v kostele, pak nechal zhotovit u Antonína Sokala, truhláře v Dlouhé Vsi, 10 ks nových lavic. V roce 1931 pak opět sbírkou a za přispění majitelky polenského panství hraběnky Festeticsové proběhla oprava kostela.7

Z novějších dějin kostela najdeme ve farní kronice další zajímavý zápis: „Na svátek sv. Jana Nepomuckého 1969 udeřil kulový blesk v blízkosti kostela sv. Kateřiny do vedení a přenesl se na kostel. Před dvěma roky byla na kostel dána plechová střecha, a tak bylo obtížné hasit. Střecha byla zničena, strop v kněžišti spadl, zkáza byla taková, že administrátor P. Václav Černý pomýšlel na zbourání a postavení větší kaple v obci. Od toho bylo pro starobylost tohoto hornického kostelíka a odpor věřících upuštěno a byla provedena rekonstrukce kostela, hrazená z větší části státní pojišťovnou.“8 Nutno poznamenat, že opravy byly dokončeny roku 1972. Poslední zápis z farní kroniky opět není příliš povzbuzující, v květnu 1983 vnikli do kostela zloději, kteří „vyřezali z rámů obraz sv. Kateřiny nad hlavním oltářem, P. Marie na bočním oltáři a sv. Václava (menší) pod kruchtou a odcizili zároveň 6 cínových svícnů na hlavním oltáři“.9 Interiér tak zcela zásadně utrpěl a byl značnou měrou znehodnocen. Ano, na případě stříbrnohorského kostelíka se můžeme po celé generace přesvědčovat, že mnohaletá snaha a úsilí farníků může jen stěží konkurovat bezohlednosti a chamtivosti několika jedinců a že svatá Kateřina ne vždy má tu moc ochránit lidské dílo a hodnoty.

1 Podle http://stribrnehory.sweb.cz/kostel.html. 2 Čerpáno z: Jaroslava Stránská-Málková a Václav Šidlák Rodný kraj v proměnách času. Cibotín, Macourov, Železné Horky. 3 Farní kronika obce Pohled, s. 134. 4 http://stribrnehory.sweb.cz/kostel.html, dle údajů z: Z. Wirt - Soupis památek uměleckých a historických v politickém okrese chotěboř-

ském 1906; Mudr. F. Půža - Kronika přibyslavská 1914; B. Dočekal - Podklady ke kronice Stříbrných Hor. Farní kronika, s. 135-136. Tamtéž, s. 137. Tamtéž, s. 138. Tamtéž, s. 138. Tamtéž, s. 138.

O kostelu sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách

5 6 7 8 9

HISTORIE 15

Jaroslav Havlíček

Tvrz v Českém Šicendorfu První písemná zpráva dokládající existenci tvrze v obci Český Šicendorf (dnes Stříbrné Hory) je ze smlouvy o dědictví z roku 1463. V této smlouvě je kromě tvrze uveden ještě dvůr a ves Šicendorf a ves Otendorf. Zmíněnou závěť nechal sepsat Matěj z Lípy, tehdejší majitel zmíněných pozemků, ve prospěch svojí ženy Doroty. Je však více než pravděpodobné, že tato tvrz byla vystavěna již mnohem dříve, neboť kde jinde by mohli žít předchozí majitelé okolních statků. V období, z něhož pochází první písemná zmínka o tvrzi, vládl Českému království král Jiří z Poděbrad. Hlavním a i za hranicemi Českého království uznávaným platidlem byl tehdy pražský groš, ražený od roku 1305 v Kutné Hoře. Tam bylo ze zákona prodáváno a odváděno veškeré stříbro, tedy i to vytěžené v téměř opuštěných stříbrných dolech v okolí Stříbrných Hor a Utína.

16 HISTORIE

Podle dochovaných historických zpráv stávala tvrz napravo u staré cesty vedoucí do Pohledu. Prohlédneme-li si mapu stabilního katastru z roku 1838, je v tomto prostoru patrná výstavba do půlkruhu. Tedy na pozemku bývalého tvrziště, které bylo ve své době obehnáno obranným příkopem a valem. Obě tyto uměle vytvořené překážky byly částečně znatelné ještě počátkem 20. století. Mnozí pamětníci ze Stříbrných Hor si jistě vzpomenou, že se tu také lidově říkávalo „U Tvrzků“. Tvrz, k níž patřil dvůr a ves Šicendorf, jak je ve smlouvě o dědictví uvedeno, plnila zřejmě vícero funkcí. Nejen, že byla sídlem a domovem majitele okolních po-

Tvrz v Českém Šicendorfu

zemků, ale mohla také střežit zdejší křižovatku cest na Chotěboř a Polnou, tedy dvou odboček ze slavné a důležité kupecké Haberské stezky. Protože stála téměř na vrcholu kopce, jehož jižní část nese pomístní název „Štahýbl“ (což v překladu znamená „Stanovištní kopec“), docházelo

zde pravděpodobně i k přepřahání koní u povozů před nebo po zdolání hlubokého údolí Borovského potoka a řeky Sázavy. Nepochybně bylo třeba přípřeže, a tak nezbytná přestávka mohla být vyplněna občerstvením v kupeckém hostinci či zájezdní krčmě. Poslední známá písemná zpráva, dotýkající se přímo zdejší tvrze, je z roku 1499. Jde o smlouvu o prodeji tvrze, dvora a příslušných vsí. Prodávajícím byl Matěj Lipský z Lípy, syn Matěje z Lípy zmíněného v úvodu a kupujícím Jan Boček z Kunštátu a na Polné. V této smlouvě je již tvrz označována jako „pustá“, tedy neobývaná a opuštěná. K tomuto prodeji došlo již za vlády krále Vladislava II. Jagellonského. Ze zaznamenaných archeologických nálezů v prostoru tvrziště je k dispozici pouze jakýsi kovový nástroj (na obrázku). Na jeho boku byly při restaurování objeveny dvě vyražené značky. První, blíže ke špici má tvar kolečka, a druhá, umístěná na stejné straně a přibližně uprostřed nástroje, má tvar jetelového čtyřlístku. Tento nástroj byl nalezen p. Šimkem při výkopu sklepa. Keramika, datovaná do středověku, tedy do doby života tvrze, byla prozatím nalezena pouze v několika drobných střípcích při terénní úpravě pod zaniklou tvrzí, dnes na dvoře u pana Fiedlera na jaře roku 2011. Použitá literatura: F. Horák E. Chramosta Cesta liběcká 1923 F. Čapka Dějiny zemí koruny České v datech 1999 Se souhlasem redakce převzato z Horáčku ­– informačního zpravodaje Stříbrných Hor

Tvrz v Českém Šicendorfu

HISTORIE 17

Josef Ledvinka

Básník Ladislav Fikar Věnováno mému strýci1 Naprosto se ztotožňuji s Mgr. Pavlem Rousem2 s tím, že s Přibyslaví se historie příliš nemazlila. Zmizela kamenná hradba, 4 městské brány, hrad, románský i gotický kostel. A musíme konstatovat, že se ztratily téměř všechny doklady o životě našich slavných rodáků3. Lepší to není ani se vzpomínkami na zajímavé lidi, kteří se sice v Přibyslavi nenarodili, ale prožili zde určitou část svého života. Stalo se koloritem tehdejší doby, že ani v hodinách českého jazyka na místní základní škole se o těchto lidech nemluvilo. Mezi tyto v Přibyslavi zapomenuté osobnosti náleží taktéž autor jednoho z nejvýznamnějších lyrických debutů v moderní české poezii Ladislav Fikar. Ladislav Fikar se narodil 29. 6. 1920 v Samotíně (u Německého, dnes Havlíčkova Brodu4)   v rodině malorolníka Jindřicha Fikara v č. p. 745. Jeho maminka se jmenovala Marie Fikarová (rozená Janáčková). Do obecné školy chodil od 1. září 1926 do 28. 6. 1931, do školy měšťanské od 1. září 1931 do 28. 6. 1934. Můžeme říct, že učení malému Ladislavovi šlo výborně. Na školní zprávě z 2. třídy6 dvoutřídní obecné školy v Žižkově poli, kterou navštěvoval v letech 1929-31, vidíme téměř samé výborné. Vysvědčení mu kazí pouze jediná dvojka ze zpěvu. Ve svém vzdělání Ladislav pokračuje od 1. září 1931 na měšťanské škole v Přibyslavi. Např. na vysvědčení ve 2. třídě jeho třídní učitel Karel Smejkal napsal

18 HISTORIE

jen dvě dvojky. Ke dvojce ze zpěvu přibyla dvojka z tělocviku. Ostatní známky byly samozřejmě jedničky. Pamětníci vzpomínají, že malý Ladislav byl častým hostem u Kasalů „na rynku“. Kamarádil se totiž se sourozenci Vlastou a Miloslavem Kasalovými. A jak vypadalo jeho dojíždění do našeho městečka? Dvakrát denně7 musel chodit cca 3 km na vlak do Stříbrných Hor a zase zpět. Dvakrát denně míjel dorůstající žita a z podzimu zase ostrá strniště, zdravil čekanky u cesty a u velkého kříže pod lipou už byl skoro doma. Po přibyslavské škole Fikar absolvoval opět s vyznamenáním ještě jednoroční učební kurs v Havlíčkově Brodě (1934/35). Poté pokračoval s vynikajícím prospěchem na reálném gymnáziu tamtéž, kde maturoval v r. 1941. Na vysvědčení dospělosti se dočteme, že dotyčný L. Fikar vynikal nad obvyklý průměr školních výkonů, jeho práce (veršem Básník Ladislav Fikar

i prózou) byly po několik let tištěny v různých časopisech. Po maturitě byl pracovně nasazen v Praze, od roku 1945 byl posluchačem filozofie a srovnávací literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a přitom už vedl divadelní rubriku Mladé fronty. Roku 1947 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Fr. Borový, které se po roce 1948 přeměnilo na nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1952 se stal Fikar jeho šéfredaktorem a v roce 1956 po smrti Václava Řezáče byl s nemalou podporou a k nemalé spokojenosti Vítězslava Nezvala výborem Svazu čs. spisovatelů dosazen na ředitelské místo. Právě Fikarovou zásluhou8 se v nakladatelství podařilou soustředit výrazné redakční spolupracovníky, mimo jiných A. Branalda, J. Janů, V. Kocourka, A. Píšu a F. Pilaře9, vydávala se původní současná próza a poezie. Láďa Fikar si postupně sám na sebe upletl bič10. Ze své ředitelské pravomoci přijal do nakladatelství Jana Grossmana. A ten ukázal zuby hned třetí den. Odmítl do své edice zařadit a redigovat sbírku Jiřího Taufera, jedna z básní tam totiž byla věnována Stalinovi. Hřebíček do pomyslné rakve mu přineslo vydání Škvoreckého románu Zbabělci, který byl okamžitě zabaven a označen za protisocialistický. Roku 1959 byl v rámci rozsáhlé kádrové výměny, která měla zabrzdit svobodnější vydavatelskou činnost, odvolán. V roce 1960 se Fikar stal vedoucím dramaturgem jedné z tvůrčích skupin Československého státního filmu a v průběhu 60. let se zasloužil o vznik řady významných filmových děl, zejména o tvorbu tzv. nové vlny. Mnohé filmy tvůrčí skupiny Fikar-Šmída se setkaly s oceněním odborné kritiky i oblibou diváků. V letech Básník Ladislav Fikar

1968–1970 opět působil jako ředitel Československého spisovatele, ale v r. 1970 se musel opět poroučet11. Krátce pracoval v Albatrosu jako provozní tajemník a v roce 1973 odešel do invalidního důchodu. Normalizaci ještě zažil naplno: byl odposlouchán, šikanován a nucen k emigraci. L. Fikar patřil paradoxně mezi dynamoarchisty (z řec. dynamis – síla, archein – vládnout)12 Poezii začal publikovat v roce 1936 ve Studentském časopise a brzy v celé řadě dalších časopisů a deníků (např. Kultura, Generace, časopis My, Mladá fronta, Lidové noviny, Impuls atd.). Používal šifry lf a H.Č. a pseudonym Prokop Bělan. Ačkoliv se již po prvních časopisecky tištěných básních jevil jako jeden z výrazných talentů mladé válečné generace, věnoval se Fikar takřka výhradně uměleckému překladu (sám překládal z ruštiny, němčiny a francouzštiny, s jazykovou pomocí i z čínštiny, angličtiny či norštiny) a práci nakladatele a dramaturga. Jeho vlastní básnická tvorba se tak soustředila do dvou časově vzdálených sbírek. V roce 1945 vydal sbírku Samotín.13 (další vydání v r. 196614 ,1992, 2003) Je to jedna z nejkrásnějších knih české poezie, zjevení nejmladší české lyriky. Dobová kritika ji přijímá jako akt velké zralosti a především – širokého sjednocení vlivů (Wolkra, Sovy, Rilka). Jde o poezii velice jemného postižení nálady chvilek chvějivého rozjitření. Ve sbírce Samotín se lyrický subjekt vrátil do času dětství, prvních lásek, k blízkým mrtvým. S velkou smyslovou intenzitou i myšlenkovou hloubkou vyslovil Fikar zejména téma opuštěnosti, okouzlení i žal z bytí. Poetický svět a hodnotový řád Fikarových básní ustaluje zvláště okruh vracejících se očistných motivů i užívání slov–zaklínadel. Básník

HISTORIE 19

uvěřil v lyrické v jeho těžké hodině a ono se mu odměnilo. Fikar svou prvotinou okouzlil, ale současně sám sebe básnicky zablokoval15. Na ukázku byl vybrán úryvek z ústřední básně Samotín.16 Samotín A to je Samotín? Co nikdo nerozžíná. Co slepý holoubek už léta obletuje. A ptá se holoubek a ptá se v sadě túje: Umřel snad? Odešel? Hoch z mého Samotína. Či básně skládá nám a hořce listy spíná jak mladý smutný jilm? Viď, lampu rozsvěcuje a pláče u lampy a lampě vypravuje. Na něčí měkký alt se zimou rozpomíná. Jeho druhá sbírka17 Kámen na hrob (1979, 1988) vyšla v samizdatu; navázal zde na jeden z nejpozoruhodnějších debutů v moderní české poezii, jímž byla právě jeho sbírka Samotín. Autor se snažil i ve druhé sbírce vytvořit dramatickou kompozici, v níž se v básnickém dialogu střetají různé hlasy. V závěrečných básních se objevují obrazy zničené země a zdevastovaných hodnot (reakce na srpen 1968). Na Fikara18 s vděčností vzpomínají ve svých pamětech mnozí naši spisovatelé starší generace. Např. spisovatel Jan Zábrana píše19 , že v r. 1955 ve Všenorech gratuloval Holanovi k padesátinám. „Jen pijte a jezte kluci“, říká Holan. „To je dar od Českosloven. spisovatele. Ty na to maj.“ Ve skutečnosti to byl dar zařízený Láďou Fikarem, ta instituce totiž takhle štědrá nebyla.

20 HISTORIE

Dům, v němž L. Fikar bydlel

Ladislav Fikar obdržel několik ocenění, např. Vyznamenání za vynikající práci 1955, čestné uznání ze světové výstavy v Bruselu 1958, Řád práce 1968. Básník, překladatel a divadelní kritik Ladislav Fikar zemřel v sobotu 12. 7. 1975 v Praze po dlouhé a těžké nemoci ve věku 55 let. Pohřeb se konal 17. 7. 1975 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Na parte20 čtyřverší z Rilka, kterého v posledních letech v bolestech překládal. Zanechal po sobě manželku Sabinu a syny Marka a Petra. O úmrtí nesmělo být v žádných novinách ani slovo. Jeho poslední místo odpočinku najdeme na hřbitově v Žižkově Poli.21,22 Básník Ladislav Fikar

Použitá literatura Brabec J. a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980. Praha 1991. Fikar L.: Pod čarou. Praha 2005. Fikar L.: Samotín. Praha 2003. Hiršal J., Grögerová B.: Let let. Praha 2007. Janoušek P. a kol.: Dějiny české literatury 1945-1989, II. díl. Praha 2007. Janoušek P. a kol.: Slovník českých spisovatelů od r. 1945, díl 1, A-L. Praha 1999. Jurman H.: Čítanka vysočiny. Štěpánov nad Svratkou 2009. Kol.: Havlíčkobrodsko 22, vlastivědný sborník. HB 2008. Kol.: Panorama české literatury, Olomouc 1994. Kol.: Slovník českých spisovatelů. Praha 1964. Kol.: Slovník českých spisovatelů, Praha 2005. Kovářík V.: Literární toulky po Čechách. Praha 1984. Kožmín Z., Trávníček J.: Česká poezie od 40. let do současnosti. Brno 1994. Kunc J.: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956. Praha 1957. Maršíček V.: Nezval, Seifert a ti druzí. Brno 1999. Zábrana J.: Celý život (1). Praha 1992. Cesta Vysočiny, 4.7.1995, číslo 27, ročník 36, str.3. Literární archiv PNP v Praze, č. fondu 355 - Ladislav Fikar. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1006 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Fikar http://libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=6&name=FIKAR+LADISLAV http://is.muni.cz/th/145461/pedf_b/BP_doprovodny_text_martina.doc?lang=en

1. VLDP. Jan Ledvinka (1930-1986) se vyučil tiskařem. Jako voják sloužil u Pomocných technických praporů PTP; se salesiány pracoval na přehradách v pohraničí. Dálkově vystudoval gymnázium a poté teologii; v roce 1974 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Působil ve Veselí nad Moravou, v Kostelci a v Kyjově. Tajně tisknul zakázanou literaturu. Na svém posledním působišti v Kněždubu byl zavražděn příslušníky tehdejší politické policie STB. 2. Upravená citace z Přibyslavského čtvrtletníku 1/2006. 3. Před několika lety se konala dražba pozůstalosti po spisovateli Františku Pilařovi. Určitě je škoda, že se alespoň některé věci nedostaly do našeho muzea. 4. V některé literatuře, např. Slovník českých spisovatelů, Slovník českých spisovatelů od r. 1945 je nesprávně uvedeno u Žďáru nad Sázavou. 5. Čerpáno z křestního listu uloženého v Památníku národního písemnictví v Praze. 6. Čerpáno z vysvědčení, která jsou uložena v Památníku národního písemnictví v Praze. 7. H. Jurman: Čítanka Vysočiny. 8. Citace z P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury 1945-1989, II. díl.

Básník Ladislav Fikar

9. Spisovatel František Pilař se narodil v Přibyslavi, více v Přibys. čtvrtletníku 2/2004. 10. J. Hiršal, B. Grögerová: Let, let. 11. L. Fikar podepsal manifest Dva tisíce slov. 12. Šlo o sdružení autorů kolem Mladé fronty. Vydali sborník Aktiv 1946; snažili se o lidovost a zároveň o překonání idealistického romantismu. 13. Jde o jedinou sbírku vydanou za jeho života; po svém vydání v roce 1945 označena za nejlepší dílo roku. 14. Doslov F. Hrubín, ilustroval J. Zrzavý. 15. Citace z Z. Kožmín, J. Trávníček: Česká poezie od 40. let do současnosti. 16. L. Fikar: Samotín. 17. Tato sbírka zůstala nedokončena, vydána po jeho smrti. 18. Na téma Ladislav Fikar se píšou bakalářské a diplomové práce. 19. Citace z J. Zábrana: Celý život (1). 20. Čerpáno z úmrtního listu uloženého v Památníku národního písemnictví v Praze. 21. Na druhé straně tohoto hřbitova odpočívá další „Přibyslavák“ básník Jindřich Hošek Přibyslavský. 22. V. Kovářík: Literární toulky po Čechách uvádí nesprávně, že je pohřben v Samotíně.

HISTORIE 21

Josef Čejka

Poslední portrét Adolfa Švece Lidové noviny přinesly 8. října 2011 pozoruhodnou esej našeho předního polonisty Jaroslava Müllera „Sokolové v Osvětimi.“ Esej vyšla k tragickému 70. výročí úderu proti organizaci Sokol. V noci ze 7. na 8. října 1941 totiž gestapo na území Protektorátu Čechy a Morava pozatýkalo a uvěznilo 135 vedoucích funkcionářů žup a ústředí Sokola. Pouze 9 uvězněných se vrátilo, ostatní zahynuli v koncentračním táboře. Ale již v dubnu došlo k prvnímu úderu, vedenému proti jednotám. Německé okupační úřady tehdy zakázaly činnost sokolských jednot, zabavily jejich majetek a nařídily jednoty rozpustit. Organizační struktura Sokola i jeho vedení tak byly zlikvidovány. Sokolové – bratři a sestry – však zůstali. Zapojovali se do domácího odboje, vítězili, prohrávali, byli i nadále zatýkáni a vězněni a mnozí končili v koncentračních táborech a na nacistických popravištích. Když po osvobození v roce 1945 Československá obec sokolská zjišťovala za okupace utrpěné ztráty, uvedla, že jen: „Z 830 bratří a sester, kteří prošli branou osvětimského koncentračního tábora, se jich vrátilo pouze 68.“ (Podle památníku Osmdesát let tělocvičné jednoty Sokol v Havlíčkově Brodě, Havlíčkův Brod 1948, s. 58.) Současné webové stránky ČOS sumarizují lidské ztráty Sokola za nacistické okupace následovně: „Celkem bylo uvězněno 12 tisíc sokolů, v koncentračních táborech jich zahynulo 2139 a popraveno bylo 1162.“ V Přibyslavi je známo, že jednou z obětí koncentračního tábora v Osvětim je i Adolf Švec, významná osobnost Přiby-

22 HISTORIE

Adolf Švec (foto: archiv Městského muzea Přibyslav)

slavska. Ale nevědělo se, že nedlouho před 15. červnem 1942, kdy Adolf Švec v Osvětimi umírá, tajně nakreslil jeho portrét, a ještě i šestnácti jiných sokolů, polský spoluvězeň akademický malíř Stanislav Gutkiewitz. Jen zázrakem se portréty uchovaly a jsou dnes deponovány ve Státním muzeu Auschwitz – Birkenau v Osvětimi. Tyto cenné dokumenty, pro sokoly doslova relikvie, objevil a zveřejnil odborník na polskou historii a kulturu Jaroslav Müller. Díky němu a Lidovým novinám může nyní Švecův portrét doputovat na stránkách Čtvrtletníku do Přibyslavi, kam měl být na přání portrétovaného doručen, jestliže on se nevrátí. Proto je v pravém dolním rohu signován (pravděpodobně vlastnoručně) Ing. Adolf Švec, Přibyslav/ Čechy. Tajně pořízené a před vězniteli ukrývané portréty se podařilo z tábora vyPoslední portrét Adolfa Švece

S. Gutkiewitz: Adolf Švec, Osvětim 1942

nést a zachránit v konspirační spolupráci s polským odbojem. Mohly být nakresleny jen díky velké osobní statečnosti Stanislava Gutkiewitze, ale i portrétovaných vězňů. Podmínky, za jakých vznikly, výstižně líčí polská historička umění a malířka Jolanta Kupiec. Léta v osvětimském muzeu pracovala. Její citát přebíráme z Müllerovy práce. „Portréty byly nakresleny v místě vlády teroru, týrání tisíců vězňů na každém kroku, jejich ničení perf idními šikanami, hladem, bitím, nelidskou prací. Vznikly v místě totální smrti a záhuby. Jen těžko lze pochopit jak vězeň štvaný od prvního úsvitu do noci, tváří v tvář neustálé vidině smrti na každém místě a v každém okamžiku, měl ještě sílu a vůbec nějakou chuť být portrétován, za což mohl být potrestán a dokonce přijít o život.“ Člověku se až nechce věřit. Ale takové byly nacistické koncentrační Poslední portrét Adolfa Švece

tábory Auschwitz – Birkenau. A jak něžně ta dvě jména zní v češtině. Osvětim – Březinka. Posledními dny sokolů a Stanislava Gutkiewitze v Osvětimi Müller svou esej uzavírá a uvádí: „V březnu byl Gutkiewitz přeložen do nově vybudovaného tábora Birkenau. Ve stejném termínu byla do Birkenau přeložena skupina českých sokolů, což byl pro ně vražedný úder. Byli už ve stadiu „musulmanů,“ jak znělo označení pro ty, kdo byli už na konci svých sil. Katastrofální podmínky zde vládnoucí – nedostatek vody, žádná zdravotní péče, nemožnost dostávat potravinové balíčky z domova, hlad a zima – vedly k tomu, že vězňové umírali jeden za druhým. Gutkiewitz se v této situaci rozhodl ještě s několika spoluvězni pro útěk. Útěk se nezdařil. Gutkiewitz byl 12. června 1942 zastřelen s 60 dalšími vězni v odvetě za činnost ilegálních organizací na Slezsku.“ Ve skupině sokolů, přemístěných do tábora Březinka, byl pravděpodobně též Adolf Švec. Mezi datem jeho úmrtí 15. června a datem zastřelení Gutkiewitze 12. června jsou jen dva dny. Existuje snad nějaká souvislost mezi Švecem a útěkem Gutkiewitze z tábora? Pravděpodobně neexistuje. Lze to vyčíst i ze Švecova portrétu. Gutkiewitz ho zachycuje již jako zlomeného muže, v jehož očích je prožité utrpení a bolest, v pohublé tváři smutek. Jaký to rozdíl mezi známým a pohodovým fotoportrétem Adolfa Švece v sokolském kroji! Ten snímek z archivu přibyslavského muzea byl často reprodukován. Také ve Čtvrtletníku. Oba portréty jsou pořízeny přibližně pod stejným úhlem, v rozmezí asi osmi let. A oba zobrazují Adolfa Švece, starostu Sokola Přibyslav a místostarostu Havlíčkovy župy. Zahynul v Osvětimi ve 49 letech.

HISTORIE 23

Pavel Bezděčka

Karel Starý – zapomenutý přírodovědec a spisovatel z Vepřové O Karlu Starém, rodákovi z Vepřové, se mi doposud podařilo shromáždit jen velmi málo informací. Narodil se 24. října 1831 ve Vepřové a zemřel v Praze dne 9. prosince 1898. Po studiích působil řadu let jako středoškolský profesor přírodopisu Vyšší dívčí školy v Praze. Ve výroční zprávě své školy z roku 1879 publikoval příspěvek „O vyučování přírodním vědám na vyšší dívčí škole“. Rozvedl zde své poznatky a zkušenosti z výuky středoškolské přírodovědy ve druhé polovině 19. století a navrhl některá zlepšení. Své pedagogické zkušenosti a přírodovědné vzdělání využil i pro zpracování učebnic Fysika pro vyšší dívčí a jiné střední školy (Vydavatel I. L. Kober, Praha, 1869) a Fysika pro občanské a vyšší dívčí školy (Vydavatel I. L. Kober, Praha, 1875). Fyzika mu byla jistě blízkým oborem, jak svědčí publikace O světle: několik pojednání přírodozpytných (Vydavatel J. S. Čáda, New York [Sic!], 1886) a O světle: několik pojednání přírodozpytných – dokončení (Vydavatel M. Reisová, Praha, 1886). Karel Starý byl horlivým populizátorem přírodních věd, zejména pak zoologie a botaniky. Psal do časopisu Kytice ve stejné době, kdy sem přispívali třeba František Ladislav Rieger, Jan Palacký nebo Karel Jaromír Erben. Dílka Karla Starého se objevovala také v čítankách, hned vedle textů Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské, Jana Nerudy, Josefa Jungmanna či Jaroslava Vrchlického. Mimo to překládal a publikoval německy psané přírodovědné knih, z nichž

24 HISTORIE

některé se dočkaly opakovaných vydání. To se týká především ve své době velmi populární Schödlerovy Knihy přírody, jak svědčí tyto citace: Botanika, čili Rostlinosloví a rostlinopis (napsal Friedrich Karl Ludwig Schödler; dle 12. značně rozmnoženého a opraveného vydání Schödlerovy Knihy přírody pro čtenářstvo českoslovanské vzdělal Karel Starý), vydal I. L. Kober, v Praze 1864, nebo Nerostopis, geognosie a geologie (dle 12. značně rozmnoženého a opraveného vydání Schödlerovy Knihy přírody pro čtenářstvo českoslovanské vzdělal Karel Starý), vydal I. L. Kober, v Praze 1864. V roce 1865 vyšla další verze prezentovaná takto:

Karel Starý – zapomenutý přírodovědec a spisovatel z Vepřové

Schödlerova Kniha přírody – obsahuje veškeré nauky přírodní, zejména fysiku, astronomii, chemii, mineralogii, geologii, ... Je věnována všem přátelům přírodozpytu. Autoři: Friedrich Karl Ludwig Schödler a Karel Starý. Vydavatel I. L. Kober, 1865, počet stran: 547. Nu a další záznam z roku 1868 dokládá, že dílo vycházelo opakovaně a rozšířeně každý rok: Botanika, čili Přírodopis rostlin (dle 15. značně rozmnoženého a opraveného vydání Schödlerovy Knihy přírody pro vyšší dívčí jakož i jiné školy střední vzdělal Karel Starý), vydal I. L. Kober, v Praze 1868. Nejvýznamnější z jeho překladů byl Život zvířat (Vydala Matice lidu, Praha, nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1873) – výborně zpracovaný výtah ze slavného díla německého zoologa a spisovatele A. E. Brehma. Karel Starý již od svých studií psal popularizační články o hmyzu, například o broucích prskavcích, o mouše domácí či o štíru krtonohém. První z nich publikoval v Purkyňově Živě již v roce 1853. Jako kantor znal dobře nedostatky a potřeby školní výuky přírodopisu, a tak pro tento účel zpracoval „Obrazy z přírody I., II. a III.“, v nichž podal výklad k mnoha druhům či skupinám hmyzu (například lumkové, hrobaříci, mravkolev, vosy, kutilky), ale i obratlovců (hmyzožravci, netopýři, šelmy kočkovité a další). První vydání z roku

1862 vyšlo u F. Libiše v Praze, druhé a třetí vydání vyšlo u I. L. Kobera v následujících letech. Karel Starý se každopádně zasloužil o šíření na tehdejší dobu moderních poznatků o životě zvířat v široké laické veřejnosti. Toto úsilí korunoval svojí snad nejpopulárnější knihou, která opakovaně vyšla až po jeho smrti: Veselé prázdniny. Přírodovědecké obrázky z českých luhů a hájů (vydaném v Nakladatelství Slavík a Borový, Praha (nedatováno – vyšlo někdy počátkem 20. století, 240 stran se 190 původními vyobrazeními a čtyřmi přílohami K. Maixnera) a další vydání v Nakladatelství J. Otto, Praha (asi v roce 1905). Více informací o Karlu Starém, zapomenutém přírodovědci, pedagogu, spisovateli a popularizátorovi přírodních věd z Vepřové, se mi dosud nepodařilo vypátrat. Do letošního ročníku Přibyslavského čtvrtletníku jsem připravil několik ukázek z jeho textů – první z nich následuje za tímto příspěvkem. Snad se mi podaří v průběhu tohoto roku vypátrat o Karlu Starém další informace. Pokud ano, rád se o ně s vámi podělím. Pokud však některý z vás, laskavých čtenářů, nějaké další informace má, případně odhalil v mých předchozích řádcích nějaké nesrovnalosti, prosím ozvěte se mi (bezdecka@muzeum. ji.cz nebo 724 285 355) a nebo mi napište na adresu redakce).

Karel Starý – zapomenutý přírodovědec a spisovatel z Vepřové

HISTORIE 25

Karel Starý

Hrobaříci Jak je to podivno na tom Božím světě! Každá věc sebe nepatrnější, každé sebe menší zvířátko má své místo a svůj úkol, který je často důležitější, nežli se člověku na první pohled zdá. To platí předkem o hmyze. My arci, vedeni jsouce záměry sobeckými, ve všem hledáme užitku, povrhajíce tím, co nevyhovuje přímo potřebám našim. Proto také skoro všecka čeleď hmyzu na sebe vždy uvalovala záští, ačkoliv upříti nelze, že je k zachování rovnováhy ve přírodě veledůležitým činitelem. Lidé mají své hrobaře a zvířata také; vždyť i zvířata umírají, a kdyby se o pohrobení jich nikdo nestaral, byla by z toho zlá pohroma pro nás, pro ně, nobrž pro všechen živoucí svět. U větších zvířat vzali ten úkol na sebe hyeny a supové, u menších chrobáci mršníci, larvy much a předkem brouci hrobaříci. V horkých krajinách, na afrických pouštích a na planinách amerických prohánějí se v neobmezené svobodě četná stáda slonů, sajek, opic, tapírů, bizonův a jiných a jiných zvířat. Pustiny tyto byly a jsou z větší části až podnes člověku nepřístupny, a proto ta zvířata od věků sama sobě ponechána jsou. Zhyne-li slon anebo tapír v hlubinách lesních anebo na planině pusté, nikdo se o to nestará, by jej odklidil. Druhové slonovi zastaví se u mrtvého bratra, pobízejí jej k další pouti, očenichají jej svými choboty, lichotí mu; ale vidouce, že přičinění jejich jest marno, brzo opouštějí zdechlé tělo a berou se dále. Horké podnebí urychluje hnilobu, a prchající plyny za krátko by vzduch krajiny pokazily, kdyby nebyla příroda sama učinila veledůleži-

26 HISTORIE

té opatření. Dvě zvířata jsou to zvláště, jedno čtvernožec a druhé pták, jichž úkol nyní nastává. Čtvernožec jest větší nežli pes, barvy je šedé, ježaté srsti a ohrnutého hřbetu, mrzutého vzhledu a zakaleného zraku. Nazýváme jej hyenou. Když se vše tvorstvo od hnijícího těla odvrací, ošklivíc si je, hyena naopak ráda se dostavuje; neboť jí nastávají tučné hody. Z daleka cítíce svou kořisť, zvířata ta sbíhají se se všech končin afrických k povržené mrše, aby ji za několik okamžení pohltila. Silný chrup jejich rozdrcuje sebe pevnější kosti, a ze zvířete zdechlého nezbývá než holý hnát a dutá leb, zavlečená daleko s místa hladovými šelmami. Druhý hrobař pustin, zvlášť amerických, je sup, pták zvící našeho krocana. Nahá hlava i krk ušpiněný a krví pokálený činí pohled na dravce toho nepříjemným, ošklivým. V nesmírných výšinách krouží supové stále nad krajinou, přehlížejíce bystrým zrakem své hájemství. Spatří-li sup se svého povětrného stanoviska zvíře vetché, slabé nebo poraněné, pronásleduje je potud, až chorobou přemoženo jsouc upadne. Ihned vrhají se na ně supové se všech stran a dělí se o kořisť, sami spolu krutě zápasíce. U nás jinak věci se mají: o větší zvířata starají se lidé a jejich žaludky, menší pokládají za své vlastnictví brouci hrobaříci. Sotva vzala za své útlá myška nebo krHrobaříci

tek zavalitý nebo žabka křehotinka, dostaví se jako na zavolanou malý hrobař. 13 až 17,5 mm dlouhý je tento malý nádenník, a černý jeho háv jest obřadu, jejž vykonává, docela přiměřen. Dva žluté pruhy běžící přes krovky pozrazují jej z daleka oku pozornému; jemné chloupky lesknouce se jako hedbáví, pokrývají tělo jeho; dlouhá tykadla pohybují se sem tam, aby větřícím ve vzduchu neušel ani nejjemnější zápach vítané mrchy. Ostatně je hrobařík parádník dosti veliký; neboť zavání pižmem již na několik krokův. Hle, již jej zvětřil, hnědošedého rýska, který dokonal včera nešťastnou náhodou život svůj. Hrobaříkovo srdce poskočí radostí, a aby ho nikdo nepředešel, usedne hned blíže mrtvoly, složí opatrné pokrývky svých jemných křídel, pošine několikráte střídavě hlavu i zadek, jakoby si napravoval rozviklané údy, a již se hrne do práce. Jakožto rozumný pracovník obejde si nejprve předmět svého namáhání, prohledne si okolí a zkouší příznivosti místa, sem i tam pohrabávaje. Půda je tvrdá, rýsek leží takořka na kameni. Zlá to nehoda. Co činiti? Hrobařík neví si rady, ni pomoci. Ale když je bída největší, bývá

Hrobaříci

pomoc nejbližší. „Zum, zum,“ zavznělo v tom okamžení na blízku, a jiní dva hrobaříci, také mrtvolu vyčenichavše, objevili se. „Jedeme ti na pomoc, bratříčku!“ volají k osamotnělému hrobaříku; „jedeme ti na pomoc;“ a jakoby nic, přidruží se k němu. Vespolek ohledávají nyní půdu. Je tvrdá a na rýče malých nádenníků příliš pevná. Hrobaříci sestoupí se v krátkou poradu. Třeba mrchu na jiné, příznivější místo dopraviti. Ano, tak jest, s chutí tedy do práce! Hrobaříci lezou nyní druh za druhem pod mrtvolu rýskovu, tak že mizejí s očí pozorovatelových. Rýsek počíná se pohybovati, jakoby oživoval. Živější nastává pod ním hemžení, víc a více pozdvihuje se tělo jeho, až se konečně počne s místa pohybovati. Zvolna i smutně, jako při slavném pohřbu pohybuje se průvod s tvrdé půdy na měkčí pole. Hrobaříci odnesli si mrtvolu na svých bedrách. Pomalounku to šlo, celé tři hodiny trval pohřební průvod; ale malí nosiči dostali se přece na ustanovené místo. Nyní složili břímě s beder svých. Nastává nová práce. Jeden z nich zaryl se hluboko do země, aby vyšetřil její kyprosť; když ostatním oznámil,

HISTORIE 27

že je kyprá dosti, jmou se všichni kopati hrob. Vlezou totiž opět se všech stran pod mrtvolu, vyzdvihnou ji silnými zády do výše a odhrabují nohami čerstvou hlínu, za sebe ji metajíce. Tak to jde dál a dále; vytrvalosť hrobaříků jest úžasná; jakoby z ocele byly, pracují silné nožky; o odpočinku neb unavení ani řeči. Až ku podivu obezřele je práce řízena. Napřed klesá zadek rýskův, potom hlava a zase zadní čásť až konečné zapadlo celé tělo. Hrobaříci ve své činnosti neustávají; brzo nebude o mrtvole na povrchu zemském ani známky. Dál a dále kopají hrobaříci dnem i nocí, až je mrtvola čtvrť, často i půl lokte pod zemí. Potom je práce skončena, hrob dosti hluboký. Hrobaříci objeví se nyní zase na povrchu zemském, ale jenom na krátko, aby se takořka se světem na vždy rozloučili, posledníkráte jím se potěšíce. Brzo potom ponoří se zase do země k zahrabané mrtvole, aby vykonali poslední úkol svého života. Pět až sedm dní trvá toto podzemní živobytí, po kteroužto dobu brouci sluneční záře nespatří. Konečně opustí přece své tmavé obydlí, ale vylezou jen proto, aby mohli volné zemříti. Kam poděla se svižnosť a síla jejich!

28 HISTORIE

Těžce pohybují se nožky jejich, a mdloba porazila křídla tak, že se již povznésti nemohou ku vzletu. Tělo jejich, dříve zdravé a čisté, stalo se nyní rejdištěm jiných zvířat. Četné, červenožluté roztoče hemží se po umírajících hrobařících, kladouce vajíčka svá do záhybu těl jejich, aby červíčkové, až se vyvinou z vajíček těch, nalezli v těle mrtvých hrobaříků bezpečnou skrýši a potravu. Tak smrtí jednoho tvora vzniká život druhému. Hrobaříci zhynuli, ale v těle jejich koluje veselý život, jako v těle pohrobeného rýska; neboť i hrobaříci postarali se náležitě o své potomstvo. Hluboko v zemi nanesli do těla rýskova bílých vajíček, z nichžto se vyvinují po několika dnech opět bílí červíci velmi žraví. Bez odkladu dávají se do mrchy, na které se zrodili, a ztrávivše ji, zavinují se v šedé kožichy, kuklami čili pupami zvané. Za tři neděle rozpuknou se kukly, a vyběhnou z nich mladí svižní hrobaříci, kteří proderouce se na venek, ihned si počínají, jakoby se byli dávno již poháněli po tom Božím světě. Zkusivše pružnosti svých křídel, protahují se, přihlazují zadní krovky a „zum, zum“ odletí, aby znovu konali úkol, který jim vykázala příroda.

Hrobaříci

Karel Malý

Mineralogická rarita ze Stříbrných Hor a Přibyslavi Některé nerosty naši pozornost přitahují svou užitečností (jsou nerostnou surovinou), jiné svou krásou ( jsou například drahými kameny) a jiné svou vzácností. U Stříbrných Hor můžeme najít nerost, který je krásný, zajímavý a dosud málo nalézaný. I řadě mineralogů bude jeho název patrně neznámý – nerost je pojmenován po německém profesoru Schwertmannovi – schwertmannit. Ale cesta nerostu ke jménu nebyla tak jednoduchá, jak to obvykle bývá. Již v první polovině 19. století si řada badatelů všimla, že ve starých dolech vzniká často zvláštní rezavě hnědá hmota, která obsahuje železo a síranové ionty. V roce 1853 se nerostu podrobně věnoval E. F. Glocker na lokalitách v Jeseníkách a po něm byl také nerost později pojmenován jako glockerit. Od počátku 20. století však někteří mineralogové existenci glockeritu jako samostatného minerálu zpochybňovali a hmotu považovali za limonit („hnědel“) se sorbovanými síranovými ionty. Až na konci 20. století bylo s využitím nejmodernějších strukturně-krystalografických metod bezpečně zjištěno, že skutečně jde o samostatný nerost (komplikovaný síran železa) a ten byl definitivně pojmenován jako schwertmannit. Schwertmannit vzniká za vhodných podmínek všude tam, kde zvětrávají sulfidy železa (pyrit, pyrhotin a další). Typickým prostředím jeho vzniku jsou proto staré doly a haldy, kde ho doprovází i jiné druhotné nerosty železa (například limonit – hnědel). Sráží se ze silně kyselých

důlních vod s vysokým obsahem železa a síranových iontů. Má rezavě hnědou nebo hnědočernou barvu, je měkký, často i zemitý a po vyschnutí se i původně soudržné kusy rozpadají. V přírodě je to nerost pravděpodobně velmi běžný; protože se ale jen velmi obtížně bez použití přístrojů odlišuje od limonitu, uniká pozornosti amatérských sběratelů i profesionálních geologů. V nepřístupné Pekelské štole u Stříbrných Hor se schwertmannit (a další druhotné nerosty železa) vyskytuje velmi hojně. Pozoruhodné jsou však formy jeho výskytu. To, co známe jako bílé nebo světle zbarvené kalcitové krápníky a podobné útvary z vápencových jeskyní, nacházíme v Pekelské štole vytvořené z hnědého nebo černohnědého schwertmannitu. K vidění jsou zde různě utvářené stalaktity, stalagmity, povlaky nebo záclony. Zřejmě nejefektnější jsou tenká brčka: jsou dutá, mají průměr kolem půl centimetru ale délku i přes jeden metr. Kdo chce schwertmannit vidět na vlastní oči, musí ale do jiné štoly – v občas zpřístupňované přibyslavké štole Pod farou vznikl schwertmannit také a díky své výrazně rezavé barvě je i v tajuplném prostředí tmavých chodeb nepřehlédnutelný.

Mineralogická rarita ze Stříbrných Hor a Přibyslavi

PŘÍRODA 29

Pavel Bezděčka

Evropský pavouk roku na Přibyslavsku Evropská arachnologická společnost (European Society of Arachnology) je mezinárodní vědecké sdružení, které má za cíl podporovat studium arachnologie a rozvoj této vědy, a také usnadnit výměnu informací mezi výzkumnými pracovníky nebo institucemi. Společnost byla založena v roce 1980 ve Francii a sídlo má ve městě Nancy. Vedle široké řady aktivit vyhlašuje společnost každoročně „Evropského pavouka roku“. Tato tradice začala v roce 2000, kdy skupina expertů z Německa, Rakouska a Švýcarska vybrala pro každý rok druh pavouka, na kterého pak byla zaměřena pozornost. V roce 2005 se k této iniciativě přidaly Belgie a Nizozemí a v roce 2006 byl poprvé zorganizován celoevropský projekt. Cílem tohoto projektu je přiblížit širší evropské veřejnosti fascinující svět nejen krásných a zajímavých, ale také užitečných pavouků. Ve všech zemích vycházejí popularizační články o pavoukovi roku, jsou o něm vydávány informační materiály a probíhá celoevropská mapovací akce. K té se vrátím v závěru tohoto povídání. Pro letošní rok byl vybrán velký a výrazný druh pavouka – meta temnostní (Meta menardi). Ve starší české literatuře byl tento druh označován jako křižák temnostní. To však nebylo správné, protože i přes svoji podobnost s křižáky náleží tento druh do jiné čeledi a sice mezi čelistnatkovité. To je ohromná čeleď s téměř tisícovkou popsaných druhů žijících v různých koutech světa. V Evropě však známe jen 29 druhů a v České republice dokonce jen 15 druhů čelistnatek.

30 PŘÍRODA

Nejvýraznější z našich čelistnatek – meta temnostní – nežije jen na našem území, ale má poměrně velký areál rozšíření. Vyskytuje se prakticky od západní Evropy až po Kamčatku, tedy v celé Palearktické oblasti, kromě Japonska. Jsou to velcí pavouci (tělo samců měří 11–13 mm, samic 14–17 mm), ale jen málo lidí může říct, že je vidělo. Ne, že by byli tito pavouci až tak extrémně vzácní, ale pro jejich způsob života. Jejich biotopem jsou totiž jeskyně, hluboké sklepy (zejména ty, co jsou vytesané ve skalách), štoly a hlubší vrstvy kamenných sutí. Viděl jsem je dokonce i pod hlubším skalním převisem, přes který tekl vodopád, tedy v prostředí kde nebyla úplná tma. Rozhodující podmínky pro život těchto pavouků jsou vysoká vlhkost a stálá nízká teplota, která však neklesá pod sedm stupňů Celsia. V tomto prostředí budují mety své kruhové sítě, které mají až třicet centimetrů v průměru. V porovnání s křižáky však tkají sítě redukované, bez zapředeného centrálního políčka. Snad i proto mety nesedí uprostřed sítě (jak to dělají křižáci), ale vysedávají nedaleko své sítě na stropě či na stěně. Má to i jiný důvod. V temných prostorách, které mety obývají, je nedostatek létajícího hmyzu, a proto by je úlovky ze sítí neuživily. Mety tedy na stěnách v okolí sítí aktivně loví cokoli se zde pohybuje. Zejména stonožky, mnohonožky, stínky, brouky, přezimující dvoukřídlé, motýly a další malé členovce, někdy dokonce i plže. Lovecky úspěšné a pohlavně dospělé mety temnostní se páří na začátku léta. Evropský pavouk roku

Brzy na to samice zapředou kulovité pavučinové kokony o průměru 2–3 cm, které zavěšují za vlákno na strop nebo do skalních výklenků a několik měsíců je hlídají. Bělostný kokon, který připomíná malý lampiónek, totiž chrání 200 až 300 jejich vajíček. Koncem léta lze pozorovat přes stěny bortícího se lampiónku malé černé tečky, což jsou již vylíhnutí malí pavoučci. Ti však nikam nespěchají a kokon opouštějí až na jaře příštího roku, kdy se vydají ke vchodům svých podzemních úkrytů. Někteří z pavoučků své rodiště opouštějí a vydávají se do světa hledat jiné podzemní prostory. Ostatní se zde živí drobnou kořistí a později se vracejí do temných hlubin. Všichni ti prckové, budou-li úspěšní, mají před sebou na pavoučí poměry dlouhý život. Mety temnostní totiž na rozdíl od většiny jiných našich pavouků (žijících jen jeden rok) žijí dva až tři roky. Jsem naprosto přesvědčen, že Pekelská štola u Stříbrných hor není jediným místem výskytu tohoto jedinečného pavouka na Přibyslavsku. Určitě našel i jiná stanoviště v hlubokých sklepech, skalních puklinách a štolách v našem regionu. Bylo by úžasné tato místa objevit a zaznamenat. O nic jiného tu nejde.

Evropský pavouk roku

Poznat metu temnostní je naprosto snadné, však se podívejte na přiložené fotografie. Její hlavohruď je zpravidla celá červenohnědá. Zadeček může být světlehnědý nebo tmavohnědý, vždy však s černými skvrnami (které se v zadní části zadečku mění ve tmavé příčné pruhy). Nejnápadnější jsou její pruhované nohy, které jsou hnědé či spíše červenohnědé s výraznými černými prstenci. Jiným nápadným znakem přítomnosti mety temnostní mohou být kokony s vajíčky, o nichž jsem referoval výše. Máte-li zájem, zapojte se do celoevropského mapování výskytu tohoto jedinečného pavouka. Najdete-li jej nebo jeho kokony, napište mi na adresu Muzea Vysočiny Jihlava (Masarykovo náměstí 55) nebo pošlete e-mail na adresu [email protected] a nebo mi zavolejte na telefonní číslo 724 285 355. Máte-li digitální fotoaparát, pavouka či kokon vyfotografujte a fotku přiložte. Jistě vás oslovím, navštívím a potvrdí-li se vaše pozorování, bude (s vaším jménem) zaznamenáno nejen v české, ale i v celoevropské databázi nálezů Meta menardi, evropského pavouka roku 2012.

PŘÍRODA 31

Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková

Mravenci Přibyslavi a okolí 13

Bodaví mravenci rodu Myrmica

Konečně začalo jaro a svěží travička prorůstající stařinou na loukách a v okrajích lesů nás láká k odpočinku. Alespoň na chvíli se posadit a kochat se jarní přírodou. Lehnout si na záda, poslouchat skřivánka a pozorovat sunoucí se bílá oblaka. Báječně si tak odpočinout. Jenže ten báječný odpočinek nám mohou velice znepříjemnit malí rezaví mravenci. Ty mršky bodavé nám tiše a nenápadně vlezou do nohavic, pod sukni nebo do rukávů, a potom se do nás pustí. Za pár sekund startujeme z trávy a hledáme viníka. Než se mravenců zbavíme, bodanců přibývá až půlka těla pálí. Dobře to umí, ti malí čertíci, jejichž jediným a nad jiné spravedlivým důvodem takového ataku je naše neomalenost, neboť ničeho netušíce sedli jsme si na jejich hnízdečko. Jak to, že to tak pálí? Vždyť ještě večer cítíme v postiženém místě ostré svědění či brnění. To proto, že jed z jejich jedové žlázy je velmi účinný a mravenci ho vpraví pod naši kůži opakovanými vpichy svých dlouhých a ostrých žihadel. Máme vlastně štěstí, že mravenci rodu Myrmica – neboť o ty se tu jedná – jsou se svými třemi až pěti milimetry délky těla poměrně malí tvorové. K typickým znakům těchto mravenců patří (krom rezavého zbarvení) dva výrazné ostré trny na zadohrudi a zřetelně dvoučlánková uzlinovitá stopka spojující zadeček s hrudí. Ta zajišťuje vysokou pohyblivost zadečku, což mravencům umožňuje účinné

32 PŘÍRODA

Interiér hnízda Myrmica rubra (foto: P. Bezděčka)

užívání žihadla a usnadňuje rozptylování komunikačních feromonů do ovzduší. Více než stovka známých druhů mravenců rodu Myrmica je rozšířena v Palearktické oblasti a v horách jihovýchodní Asie. Tři Evropské druhy byly navíc zavlečeny i do USA a Kanady, uchytily se zde a jako klasické invazní druhy se zde dokonce šíří a mění zdejší myrmekofaunu. Na území naší republiky je potvrzen výskyt šestnácti druhů tohoto rodu, ale předpokládáme, že ještě dva či tři druhy by zde mohly být objeveny. Mravenci rodu Myrmica u nás obývají nejrůznější stanoviště, od lužních lesů v nížinách velkých řek až po horské louky na hřebenech našich pohraničních hor. Většina našich druhů žije na otevřených travnatých stanovištích a je schopna se přizpůsobit chladnějším podmínkám. Jen několik druhů je výrazně teplomilných, a ty obývají výhradně suché trávníky stepní povahy. Teplomilné druhy na území Přibyslavska bohužel nenajdeme, ale přesto je zde rod Myrmica dobře zastoupen. Dosud jsme zde zjistili výskyt šesti druhů, z nichž nejhojnějšími jsou druhy Myrmica rubra, Myrmica ruginodis a Myrmica scabrinodis. Tyto druhy jsou na celém Přibyslavsku naprosto běžné a nalézt Mravenci Přibyslavi a okolí 13

je můžeme i v zastavěném území Přibyslavi a všech obcí mikroregionu. Druhy M. rubra a M. scabrinodis obývají otevřené trávníky, louky, pastviny a světlé okraje lesů, kde hnízdí v zemi a v trsech trav. To jsou právě ti malí rezaví ďáblíci, co někdy ruší naši luční relaxaci. Druh M. ruginodis žije spíše v zastíněných a vlhkých místech, hnízdí v zemi, ve shnilém dřevě a pod kameny. K vzácnějším zástupcům rodu Myrmica patří v našem okolí M. lobicornis, M. rugulosa a M. sabuleti. Tento výčet však není úplný, protože na Přibyslavsku je možný ještě výskyt druhů M. schencki, M. gallieni a snad i vzácného chladnomilného druhu M. sulcinodis. Všechny naše druhy mravenců rodu Myrmica mají podobnou biologii. Hnízda budují především v zemi, pod kameny nebo v trsech trav. V hnízdě bývá jedna až několik samiček a zpravidla několik set dělnic. Jen výjimečně silná hnízda mívají jeden až dva tisíce jedinců. Jsou to převážně predátoři jiných drobných členovců a jejich vývojových stadií. Někdy

dokonce loupí larvy a kukly v hnízdech jiných druhů mravenců. Často se živí i těly mrtvých obratlovců a opakovaně byl u řady druhů Myrmica pozorován kanibalismus. Doplňkovým zdrojem výživy jsou jim cukernaté látky živočišného nebo rostlinného původu, tedy medovice mšic a nektar rostlin. Za mšicemi a nektarem lezou dělnice na byliny, keře i do korun stromů. Většinou se však pohybují na povrchu země, kde se s nimi často setkáváme. Mravenci rodu Myrmica patří k nejčastějším mravencům, s nimiž se na loukách, pastvinách a jiných trávnících setkáme. Jsou to lovci a uklízeči živočišných zbytků. Proto jsou v přírodě tvory důležitými a nenahraditelnými. Mohli bychom o nich napsat ještě mnoho zajímavostí. Třeba o tom, že dva z našich druhů jsou sociálně parazitické a žijí tedy na úkor jiných druhů téhož rodu. Nebo o tom, že u mravenců rodu Myrmica se vyvíjejí housenky některých krásných motýlů – modrásků. Ale o tom až někdy jindy.

Mravenec Myrmica rubra (foto: P. Krásenský)

Mravenci Přibyslavi a okolí 13

PŘÍRODA 33

Jaromír Maštera

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody Začátek jarního období je spojen se za- podobných druhů, skokana krátkonohéčátkem rozmnožování obojživelníků. Na ho, zeleného a skřehotavého. Českomoravské vrchovině se v současnosti Rozmnožování žab provází rozmanitý vyskytuje 14 druhů obojživelníků, z nichž zvukový doprovod. Každý druh má svůj na Přibyslavsku jich žije devět. Období speciální hlasový projev, který u některých jejich rozmnožování v podmínkách Vy- druhů může připomínat i hlasy ptáků či sočiny obvykle začíná na přelomu března hmyzu. Mezi žáby s nejsilnějších hlasem a dubna, většinou až po roztání sněhu a patří paradoxně rosnička zelená, jedna rozmrznutí vodních ploch, když noční z nejmenších našich žab a zároveň jediná teploty jsou již delší dobu nad bodem naše žába se schopností pohybovat se v komrazu. Jako první se vydávají k vodě – runách stromů. U čolků je páření tiché, místu rozmnožování – skokani štíhlí, sko- provází ho ale zajímavé svatební tance. kani hnědí, ropuchy obecné, skokani ostronosí a část blatnic skvrnitých. Všechny Kde žijí? tyto druhy se hned začínají ve vodě pářit a Jak už z názvu této skupiny živočichů klást vajíčka. Celkem brzo zjara se ve vodě vyplývá, téměř všichni naši obojživelníci objevují také čolci (obecní, horští a velcí), ale ti se rozmnožovat začnou později. Již brzy zjara se probouzejí i další druhy, třeba skokani zelení či krátkonozí, vyhřívají se na březích vodních ploch, ale období jejich rozmnožování je ještě poměrně daleko. Od třetí dekády dubna se rozmnožuje většina druhů obojživelníků Vysočiny. Páří se rosničky, blatnice, čolci, ropuchy zelené a kuňky obecné. Samice velmi vzácného mloka skvrnitého kladou larvy do potůčků. Až v průběhu května dochází k rozmnožování tzv. zelených skokanů. Jde Rosnička zelená, naše jediná stromová žába (foto: J. Maštera) o komplex tří příbuzných a

34 PŘÍRODA

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody

žijí ve dvou typech prostředí (živlů). Jde o vodu, kde dochází přednostně k páření a kladení vajíček, a pak o souš, kde jedinci žijí mimo období rozmnožování. Nejde většinou o souš v pravém slova smyslu, obojživelníci vesměs potřebují k životu vlhčí biotopy – např. louky, různé mokřady, lesy s bylinným podrostem, ale i zahrady, parky a jiná místa v lidských sídlech.

Neoblíbení tvorové?

Na obojživelníky veřejnost často nahlíží jako na živočichy, kteří nemají v přírodě a životním prostředí lidí žádný význam, jsou oškliví a nezajímaví. Není to však pravda. O kráse některých našich obojživelníků nelze pochybovat – rosnička, čolek horský aj., u jiných lze krásu spatřit v detailech – oči ropuch a kuněk. Užitečnost obojživelníků je zřejmá a nezpochybnitelná. Většina obojživelníků obývá v období mimo své rozmnožování rozmanité biotopy v lidských sídlech

a množství různého škodlivého hmyzu, co v zahrádkách (zejména žáby) za většinu roku spořádají, je velké. Obojživelníci jsou velmi významným indikátorem kvality životního prostředí. Platí přibližně to, že čím více druhů obojživelníků se v určité oblasti vyskytuje, tím lepší příroda tam je.

Jsou zajímaví?

V životě některých druhů našich obojživelníků se vyskytují i některé neobvyklé jevy. Například samci skokanů ostronosých se každé jaro při páření zbarvují buď celí nebo jen zčásti do tyrkysově modré barvy, která ale vytrvává velmi krátkou dobu, maximálně několik dní. Do modra se zbarvují i samci skokanů hnědých, ale ti mají většinou takto zbarveno jen hrdlo. Někteří jedinci blatnic skvrnitých jsou více či méně výrazně cítit po česneku. Ropuchy krátkonohé, které na Vysočině nežijí, mají tak krátké nohy, že neskáčou,

Samci skokana ostronosého, který se vzácně vyskytuje i na Přibyslavsku, jsou na jaře modří (foto: J. Maštera)

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody

PŘÍRODA 35

ale běhají stejně jako myši. Kuňky, na první pohled nenápadné žabky vzhledu ropuchy, se po otočení na záda mění ve zcela jiného tvora, mají totiž výrazný oranžově-černý nebo žluto-černý vzor na břiše. A to není vše, zajímavostí je více. Pečlivým pozorováním může každý sám objevit další.

za oběť nejméně stovky, spíše však tisíce obojživelníků při jejich jarních tazích na místa rozmnožování. V některých případech, většinou nechtěně, také dochází ke zničení míst, která obojživelníci využívají k zimování. Mohou to být na pohled hezká místa jako např. remízky v polích a loukách, ale i nevzhledné hromady všeho možného (klestí, Jejich ohrožení je velké… tráva, kompost, kameny, suť apod.). ProObojživelníci jsou v naší současné kraji- tože většina druhů zimuje na souši, je pro ně velmi ohroženi. Není to jen zavážením ně dostatečná nabídka míst pro zimování vodních ploch, znečištěním vod a vyso- velmi důležitá. kou intenzitou zemědělství, tak jak to bylo v dobách nedávno minulých. V dnešní Můžeme jim pomoci? době jsou největším nebezpečím zejméPřejděme od toho všeho špatného co na vysoké rybí obsádky, které konkurují se kolem nás děje k důležitým otázkám, obojživelníkům v potravě, přímo žerou zda mohou všechny druhy obojživelníků vajíčka a larvy obojživelníků a vlivem tr- dlouhodobě v této krajině přežít a zda jim valého zákalu v rybníce znemožňují růst můžeme pomoci. Odpověď na první otázvodních rostlin, na které obojživelníci ku není jednoduchá, ale pokud se začne kladou svá vajíčka. V řadě případů do- ochrana obojživelníků řešit komplexněji chází k zanedbání pravidelné péče o růz- než tomu bylo v minulosti, je velmi pravné vodní plochy, a to vede často k tomu, děpodobné, že je můžeme zachránit. Věže břehy tůní a rybníčků zcela zarostou decké poznatky o této skupině živočichů dřevinami. Takové typy vodních biotopů se v posledních letech výrazně rozšířily a nevyhovují skoro žádným druhům žab ochrana přírody už by pravděpodobně ani čolků. Ohrožení se netýká jen vodní- v současné době měla vědět, jak v ochraho prostředí, ale také tzv. suchozemských ně obojživelníků efektivně postupovat. biotopů obojživelníků. Stále vysoká in- Spoustu negativních věcí uvedených výše tenzita zemědělství, odvodňování mok- lze změnit k lepšímu, nebo alespoň posturých luk, mokřadů i lesů, to jsou hlavní povat tak, aby negativní dopad na obojžiproblémy pro obojživelníky. Obojživel- velníky byl co nejmenší. níci mizí z krajiny také vlivem zanedbání Každý jednotlivec může k ochraně a pravidelné péče o mokřadní louky, které podpoře populací žab a čolků přispět. pak zcela zarostou lesem, nebo i cíleným A to různými způsoby. Každý, kdo má zalesňováním mokřadů. V lesích Vysočiny k dispozici nějaký pozemek či pozemky, převládají smrkové monokultury téměř které jsou k tomu vhodné, může na nich bez bylinného podrostu, což obojživelní- vyhloubit tůň. Pro obojživelníky není kům nevyhovuje. Postupující zástavba ve podstatné, jakou velikost tůň má, ale zda městech a vesnicích má často za následek v ní jsou výrazněji zastoupeny mělčiny do vysoušení či úplné zničení mokřadních 40 cm hloubky, které mohou postupně biotopů. V neposlední řadě je nutné zmí- zarůstat vodní vegetací. Důležité je, aby nit zvyšující se hustotu silničního provo- do tůní nebyly vysazovány ryby a nechozu, kterému padnou na Vysočině ročně valy se na nich kachny. Budování tůní je

36 PŘÍRODA

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody

dobré vždy předem zkonzultovat s pracovníky ochrany přírody. Namísto tůní mohou dobře posloužit i zahradní jezírka. Pokud mají alespoň trochu vhodné parametry a nebudou v nich trvale ryby, mohou se v nich obojživelníci rozmnožovat. Z hlediska obojživelníků by měl být v krajině dostatek tůní a rybníků vhodných pro rozmnožování, a dále mozaika různých biotopů – pravidelně kosené louky, občas kosené louky, nekosené louky s občasnou probírkou dřevin, pole s různými plodinami, listnaté a smíšené lesy apod. Při péči o tzv. suchozemské biotopy obojživelníků je třeba na obojživelníky brát ohled, čili nekosit všechny louky příliš často a celé naráz, ponechávat hromádky dřeva z kácení k zetlení apod. Častým problémem současnosti je výstavba rybníků na všech zbytcích mokrých luk. Je třeba plánovat rybníky vždycky tak,

aby nejméně polovina stávajících luk či mokřadů zůstala zachována. A co může dělat pro obojživelníky běžný občan, který nemá možnost hloubit tůně ani ovlivňovat stavbu rybníků či hospodaření v krajině? Stačí, když si bude všímat věcí kolem sebe a upozorňovat na problémy. Pokud zjistíte větší úhyn žab na nějaké silnici, zavážení tůně či odvodnění mokřadů, je vždy potřebné se obrátit na pracovníky ochrany přírody, kteří by se měli pokusit o nápravu či řešení problému. Informování spoluobčanů o významu obojživelníků, jejich kráse, ohrožení a možnostech jak jim pomoci, to může mít významný přínos pro ochranu obojživelníků. Tito doposud přehlížení tvorové si totiž naši zvýšenou pozornost zaslouží. Doporučené internetové odkazy www.mokrady.wbs.cz www.amphibia.webzdarma.cz

Malou mělkou tůň zvládne vyhloubit téměř každý a obojživelníkům tím může velmi prospět (foto: J. Maštera)

Obojživelníci – symboly jara i ochrany přírody

PŘÍRODA 37

Klára Bezděčková

Bobr evropský na Přibyslavsku Na světě je jen málo živočichů, kteří dokážou tak rychle a s takovou vervou přetvářet své prostředí jako člověk. Jedním z nich je bobr. V současné době žijí na Zemi dva druhy bobrů – bobr evropský (Castor fiber) a bobr kanadský (Castor canadensis). V minulosti však obývalo naši planetu mnohem více bobrovitých savců. Nejstarší známí předkové dnešních bobrů se vyvinuli v třetihorách na severní polokouli. Původně byli hrabaví, později se však přizpůsobili životu ve vodě. Vytvořili několik linií, lišících se od sebe zejména

tvarem řezáků. Ve čtvrtohorách se objevili i bobři mimořádných rozměrů, např. severoamerický velebobr rodu Castoroides, dorůstající délky menšího medvěda, nebo eurasijský rod Trogontherium, dosahující velikosti vlka. Dnešní bobři jsou tradičně řazeni k tzv. „drobným savcům“, nicméně po jihoamerické kapybaře jsou stále druhými největšími hlodavci na světě. Bobr evropský je statný živočich s hnědou hustou srstí. Dospělý jedinec dosahuje hmotnosti až 30 kg a délky těla až 102 cm. Charakteristický je přes 30 cm dlouhý zploštělý ocas, sloužící jako kormidlo, k termoregulaci a zároveň k vysílání varovných signálů v podobě hlasitého plácnutí do vody. K životu ve vodě má bobr mnohá další uzpůsobení, např. uzavíratelné uši a nozdry, srst impregnovanou výměškem řitních žláz nebo plovací

Bobr evropský (foto: J. Šafář)

38 PŘÍRODA

Bobr evropský na Přibyslavsku

blány mezi prsty zadních nohou. Díky těmto adaptacím je bobr nejen vynikající plavec, ale také zdatný potápěč – na jedno nadechnutí vydrží pod hladinou až 15 minut. Bobři žijí v trvalých rodinách tvořených pěti až šesti jedinci. Ve věku kolem tří let opouštějí mladí bobři rodné kolonie, obsazují nová území a zakládají si své vlastní rodiny. Jednou ročně, po 103–108denní březosti, rodí samice dvě až pět (někdy i více) osrstěných a vidoucích mláďat. Bobři žijí obvykle sedm až osm let, v zajetí se však mohou dožít i 35 roků. Bobří rodiny obývají břehy stojatých i tekoucích vod, v nichž si budují nory. Na menších tocích stavějí bobři známé hráze. Zvýšení vodní hladiny jim zajistí bezpečný přístup do doupěte a v zimě též zabrání promrzání vodního sloupce až do dna. Tam, kde není vhodný podklad pro hrabání nor, budují bobři až dva metry vysoké hrady z větví. Bobr je typický býložravec, živí se bylinami, a také listím a kůrou stromů. V našich podmínkách vyhledává s oblibou mladší vrby a topoly, dokáže však zdolat i strom s průměrem kmene spřes 80 cm. Zimu přečkávají ve svých doupatech, a protože neupadají do zimního spánku, hromadí na podzim velké zásoby tenčích větví listnatých dřevin. Od nepaměti je bobr obdivován i zatracován, polidšťován, opřádán mýty a fantaskními historkami. Slyšeli jste například o tom, že až třísethlavé skupiny bobrů společně budují svá vodní díla s obydlími a na plochých ocasech vozí maltu na stavbu? A podobně prý přepravují i sklizenou potravu. Neméně kuriózní než tyto zkazky je však i způsob, jakým podle latinského bestiáře ze 13. století přišel bobr ke svému latinskému pojmenování. V té době byl totiž bobr často pronásledován, poněvadž se věřilo, Bobr evropský na Přibyslavsku

že jeho varlata mají vynikající léčebné účinky. Proto, když podle uvedeného bestiáře bobr zjistí, že se k němu blíží lovci, varlata si ukousne a hodí je svým pronásledovatelům k nohám. Když se takový bobr později opět octne v ohrožení, stoupne si prý na zadní a ukazuje lovci, že nemá co získat. V minulosti byl bobr evropský rozšířen v lesním pásmu téměř celé Eurasie. Někteří ekologové se dokonce domnívají, že právě „zabobřenost“ krajiny významně pomáhala při udržování její pestrosti a prostupnosti a obnově lužního lesa. To však bobrům nebylo nic platné. V 19. století byli ve většině Evropy vyhubeni a později opět v některých oblastech vysazeni. Z našeho území vymizeli divoce žijící bobři začátkem 18. století, do 19. století však u nás ještě přežívali jedinci v umělých cho-

Detail bobřího ohryzu (foto: P. Bezděčka)

PŘÍRODA 39

vech, tzv. bobrovnách, odkud byli příležitostně vypouštěni i do volné přírody. Na konci 19. století však byl uloven poslední volně žijící kus (1876) a zanedlouho zanikl i umělý chov (1882). Pronásledování bobrů mělo hned několik důvodů. Bobr doplácel na svou krásnou kožešinu, stavitelské umění i zálibu v okusování stromků. Loven byl i pro výměšek anální žlázy, tzv. castoreum, využívaný ve voňavkářství a farmacii, a také proto, že jeho ocas a zadní nohy byly oblíbeným postním jídlem. Nepřímo, ale významně, se podepsaly na stavech bobra také změny krajiny, zejména přeměna lužních lesů, mokřadů a bažin na pole a další hospodářské plochy. Již v první polovině dvacátého století byla v mnoha evropských státech zavedena přísná ochrana bobřích populací, doprovázená v 60. letech silnou reintrodukční vlnou.

Na návrat bobra do naší přírody jsme si museli počkat celé jedno století. Zpočátku se u nás objevovali jednotliví migranti ze sousedních zemí. Podle záznamů uložených v Muzeu Vysočiny Jihlava byl bobr opakovaně pozorován v roce 1982 na Dalešické přehradě a o rok později byla nedaleko dačického nádraží usmrcena vlakem velká bobří samice. S největší pravděpodobností se jednalo o jedince zatoulané z Rakouska. Od 90. let se u nás bobří populace rozrůstají. Tuto zimu se bobr objevil i na Přibyslavsku. Jeho okusy byly nalezeny v prosinci 2011 ve Stříbrných Horách, v blízkosti řeky Sázavy. Pravděpodobně se však nejedná o trvalý výskyt, ale jen o migrujícího jedince. V únoru 2012 byly zaznamenány stopy procházejícího bobra také kousek od hranic našeho mikroregionu, na řece Šlapance v Havlíčkově Brodu. Sem podle

Plovoucí bobr (foto: J. Šafář)

40 PŘÍRODA

Bobr evropský na Přibyslavsku

zoologů mohl nějaký exemplář doputovat po řece Šlapance, z lokality stálého výskytu nedaleko Měřína. V médiích se často doslechneme o škodách, které mohou bobři napáchat. Bobr

však patří mezi zvířata, na něž se vztahuje zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Ti, kdo utrpěli újmu, tak mají možnost žádat o finanční kompenzaci.

Použité prameny: Anděra M., Horáček I. 2005: Poznáváme naše savce. – Sobotáles, Praha. Janáček , Blažek. L. 2012: Po dlouhých letech se na Brodsku opět objevil bobr. Havlíčobrodský deník 16.2.2012. Kostkan V. 1998: Bobr se vrací. – Vesmír 77: 403. Pokorný P. 2011: Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí. – Dokořán, Praha. Špinar Z. V., Burian Z. 1984: Paleontologie obratlovců. Academia, Praha. Vlasák P. 1986: Ekologie savců. Academia, Praha. Vopršal O. 2011: Myslivost. – Horáček Informační zpravodaj Stříbrných Hor 35.

Ohryzy u Sázavy pod Stříbrnými Horami (foto: P. Bezděčka)

Bobr evropský na Přibyslavsku

PŘÍRODA 41

Blahoslav Hašek

Sedmikvítek evropský – překvapení po letech Domníval jsem se, že znám okolí Přibyslavi poměrně dobře, ale zřejmě tomu tak úplně není. V loňském roce, v druhé polovině května, mne překvapil kvetoucí sedmikvítek evropský (Trientalis europea). S touto drobnou, jemnou, vytrvalou rostlinkou jsem se zatím setkával v lesích na Račíně. Tam roste většinou roztroušeně v řídkých smrkových porostech, většinou na kyselých vlhkých půdách s rašelinou. Snáší často i větší zastínění. Název dostal sedmikvítek od toho, že má jeden bílý sedmičetný květ. A kde jej lze u nás vidět? Stačí jít lesem k Žabce a za elektrovodem a za křížkem asi po sto metrech je třeba se pozorně dí-

42 PŘÍRODA

vat vlevo do asi patnáctiletého smrkového porostu. Není to velká lokalita, ale v době jeho kvetení tady lze sedmikvítek nalézt. Možná roste i jinde, ale já o něm nevím. A jeho hledání se může stát i cílem vaší jarní procházky.

Sedmikvítek evropský – překvapení po letech

Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada.

43

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

„Blatouchy u Jabloňáku“ foto: P. Bezděčka