PŘÍBĚHY O ERIKOVI ZAČALO TO V ASCALONĚ. Westernové příběhy o podivuhodném muži, které podle vyprávění očitých svědků sepsal MAJOR SLIK

1

PŘÍBĚHY O ERIKOVI – ZAČALO TO V ASCALONĚ Westernové příběhy o podivuhodném muži, které podle vyprávění očitých svědků sepsal MAJOR SLIK

(Pro čtenáře od patnácti let)

2

Copyright Autor: Major Slik Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014

ISBN: 978-80-87976-32-6 (epub) 978-80-87976-33-3 (mobi) 978-80-87976-34-0 (pdf)

3

PŘEDMLUVA O tom muži, o jeho mimořádné střelecké zručnosti a téměř neuvěřitelných skutcích, jsem slyšel poprvé vyprávět Wyatta Earpa, nejznámějšího šerifa Spojených států a legendu Divokého Západu. Bylo to na konci léta roku 1902, kdy senátor Benjamin Harris v rámci své kampaně za znovuzvolení objížděl v soukromém vlaku všechna města v Arizoně a vedoucí jeho kampaně měl ten geniální nápad přemluvit Wyatta Earpa, aby senátora na jeho cestě doprovázel a vystupoval na jeho předvolebních shromážděních, což tam vždy přivedlo davy lidí a zcela určitě pak přispělo i k jeho pozdějšímu volebnímu vítězství. Já byl tenkrát čerstvý absolvent důstojnické školy, který byl jako poručík převelen do posádky ve Fort S., kde měl senátorův vlak rovněž jednu ze svých zastávek. Byla to samozřejmě událost, o které se mluvilo týden předem, a náš velitel, plukovník Collins, uspořádal na senátorovu počest slavnostní večeři za účasti celého důstojnického sboru. Už jako kluk jsem měl nejraději historky o mužích, kteří se při osídlování Západu proslavili svým střeleckým uměním. Znal jsem jména těch nejslavnějších nejen z vyprávění, ale i z novinových článků, jejichž výstřižky jsem si pečlivě uschovával, a z paperbackových sešitů o jejich životě a skvělých kouscích, které druhořadí pisálkové chrlili ve velkém množství. Sice s nevalným obsahem a vesměs nepravdivými příhodami, za které jsem ale ochotně utrácel veškeré svoje kapesné. A teď jsem měl konečně příležitost poznat jednoho z hrdinů svého dětství na vlastní oči! Posádková jídelna byla ten večer slavnostně osvětlena, vyzdobena senátorovými fotografiemi, které dodal jeho volební tým, a stoly byly uspořádané do písmene U. V čele seděli senátor a jeho paní, vedle ní náš velitel se svojí manželkou, po pravici senátora pak Wyatt Earp a vedoucí senátorovy kampaně, asi čtyřicetiletý chlapík s brýlemi a nazrzlými vlasy. Vzhledem ke svému postavení, jako jeden ze služebně nejmladších důstojníků, jsem seděl až na konci stolu a svého hrdinu jsem tak viděl jenom z dálky. Přesto jsem vzrušením nemohl ani jíst a chtěl jsem si zapamatovat každý jeho pohyb, výraz tváře a větu, kterou pronesl. V té době to byl pán okolo padesátky, neměl již svůj typický knír a vůbec se nepodobal tomu muži, jak byl zobrazován v knížkách i novinách. Měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek s vestou a z počátku působil dojmem, že se v naší společnosti necítí zrovna nejlépe. Rozpačitě

4

se usmíval, když senátor s uznáním a kupodivu vtipně hovořil o jeho zásluhách při prosazování zákona, na první otázky našeho velitele a některých z přítomných dam odpovídal tichým hlasem a dost neobratně. Jak ale večer pokračoval a na přípitcích se již vypilo několik sklenek šampaňského, počáteční tréma z něj spadla a najednou bylo vidět, že je to stále pozoruhodný muž a výborný společník. Moje kolegy samozřejmě nejvíce zajímaly příhody z jeho pestrého života strážce zákona, a tak musel – zřejmě již po sté – vyprávět o slavné přestřelce u OK Corralu v Tombstonu, které se zúčastnil spolu se svými bratry, o rozprášení bandy Kučeravého Billa a o svých dalších, méně známých dobrodružstvích. Odpovídal na otázky ochotně a s humornou nadsázkou líčil tyto příběhy jako něco zcela všedního, vůbec ne nebezpečného, a svůj podíl na těchto událostech jako celkem bezvýznamný. Bylo to zábavné a večer tak příjemně ubíhal. V jednu chvíli jsem si proto i já dodal odvahy, vstal jsem, a když se na mne Wyatt Earp podíval, oslovil jsem ho: „Pane Earpe, jak jsme tady slyšeli, vy jste osobně poznal hodně mužů, kteří se proslavili jako pistolníci Západu – Doca Hollidaye, Bata Mastersona, Billa Hickoka, Jacka Sladeho i Johna Wasleye Hardina. Povězte mi, prosím, kdo z nich byl nejlepší střelec? Který byl podle vás nejnebezpečnější?“ Mezi důstojníky to zašumělo a ozvaly se nesouhlasné poznámky typu ‚to je ale hloupá otázka‘, ‚vždyť je to přece jasné, kdo byl nejlepší‘ a podobně. Wyatt Earp odpověděl až po chvíli, a tentokrát kupodivu zcela vážně: „Myslím, že na vaši otázku nelze odpovědět jednoduše a jedním jménem, poručíku. Všichni ti muži, které jste jmenoval, byli vynikající střelci – jejich výjimečnost byla ale u každého z nich v něčem jiném. Kupříkladu Bat Masterson byl zřejmě nejrychlejší střelec, jakého jsem kdy poznal, jeho výstřely ale nebyly přesné a první ránou obvykle nic nezasáhl. Jack Slade zase střílel přesně – viděl jsem jednou, jak revolverem trefil letící křepelku na dobrých dvacet yardů, při tasení byl ale pomalejší než já. Doc Holliday se proslavil zejména tím, jak sám vyhledával souboje a okázale přitom dával najevo, že mu na životě vůbec nezáleží. Divoký Bill Hickok vzbuzoval respekt svojí chladnokrevností a souboje vyhrával díky předvídavostí, se kterou uměl předem odhadnout chování protivníka. A John Wesley Hardin? To byl paranoidní psychopat, jehož pověst se zakládala pouze na tom, že údajně zabil nejvíce mužů. Takže já opravdu nevím…“ Na chvíli se odmlčel. „I když – přeci jen – setkal jsem se s jedním mužem, tehdy vlastně ještě mladíkem, který uměl vytáhnout revolver ďábelsky rychle, střílel s obdivuhodnou jistotou, pistolí i puškou, byl mrazivě chladnokrevný, neskutečně odvážný a s předvídavostí téměř věšteckou. A pokud je pravdou, co jsem o něm později slyšel, tak zabil více mužů než Hardin. Ano – myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že on byl nejnebezpečnější ze všech mužů, které jsem kdy poznal. Vlastně stále je, protože ještě žije, pokud vím.“ „Kdo je to, řekněte nám jeho jméno!“ volali důstojníci.

5

„Vlastně ani nevím, jak se jmenuje,“ pokrčil Earp rameny. „Představuje se pouze jako Erik a má proto spoustu přezdívek: Projíždějící Erik, Šaman Erik a jiné. Někde je známý též pod jménem Dangerous (Nebezpečný) a dole v Mexiku mu vesničané, kteří rádi používají vzletná pojmenování, dokonce říkají Santa Enrico, Svatý.“ „Vzpomínám si, že jsem v nějakých novinách četl o muži přezdívaném Dangerous,“ ozval se jeden z důstojníků. „Byl to ale tak neuvěřitelný příběh, že jsem ho považoval za výmysl novinářů.“ „Můžete vzít jed na to, že byl pravdivý,“ řekl Earp. A pak nám vyprávěl příhodu, kterou s Erikem sám zažil, tak pozoruhodnou a zvláštní, že mi nešla z hlavy ještě několik dalších týdnů. A když jsem po pár letech ukončil vojenskou službu a odešel do civilu s hodností majora, rozhodl jsem se zasvětit svůj volný čas tomu, že budu vyhledávat lidi, kteří se s Erikem osobně setkali, nebo byli alespoň přímými svědky jeho činů, a sepisovat jejich vyprávění a vzpomínky. Nebylo to mnohdy jednoduché a stálo mě to hodně úsilí i peněz, protože jsem musel procestovat několik států USA i Mexiko, kde všude se Erik vyskytoval; postupně jsem však shromáždil sbírku příběhů o tomto pozoruhodném muži, příběhů někdy až neskutečných, ze kterých vám teď první předkládám.

Váš Major Slik

6

ZAČALO TO V ASCALONĚ Podle vzpomínek Bena Evanse Odpoledne se u mne zastavil Major, jak tady na ranči všichni říkáme manželovi naší šéfové, paní Kate – teda kromě jí samotné a jejich dvou capartů, samozřejmě. Opravoval jsem zrovna vrata od ohrady pro domácí koně a hned mi bylo jasné, že ho něco žere. Obvykle chodíval na pokec až večer, po práci, a to většinou jen po návratu ze svých cest, na kterých sbíral příběhy o Erikovi. Já byl také vždy jeho prvním posluchačem, když to pak měl sepsané. Ale teď už přece několik týdnů nikde nebyl! „Hezké odpoledne, Majore,“ povídám – „stalo se něco? Vypadáte jako svého času Číňan Li-Wong, když mu jednou v cirkuse při jeho parádním výstupu s ochočenými holuby doga jednoho zakousla, místo aby jej povozila na zádech.“ Nezdálo se ale, že by ho dnes moje cirkusácká historka pobavila. „Mám špatné zprávy, Bene, a chci ti to říct jako první, než se ti to donese odjinud.“ „Týká se to Erika, viďte?“ Pokýval hlavou, ale díval se přitom někam přes moje rameno. „Byl jsem dopoledne v městečku a je tam toho plno. MacBonett, ten co má na hlavní ulici železářství, se vrátil ze Santa Moniky, kde byl navštívit svoji dceru, která se tam provdala, a v místním plátku prý tam napsali, že Erik už je po smrti. Stavil jsem se u něho a on se dušuje, že to čet na vlastní oči. Stalo se to údajně již před časem a měla ho dostat nějaká banda v Novém Mexiku.“ Kladivo mi málem vypadlo z ruky. „Chci tě ale ujistit, že tomu stejně nevěřím,“ dodal rychle, když uviděl výraz mého obličeje. „A viděl někdo jeho mrtvolu?“ Sám jsem svůj hlas nepoznával. „To ne – psali tam, že se tím chlubil šéf té bandy, když ho zatkli.“ „Tak to určitě není pravda, Majore. Víte přece, jaké kraviny píšou tihle zatracení novináři, jen aby jejich plátky lidé kupovali.“ „Myslím si to samé, Bene, ale říct jsem ti to musel.“ „A ví to už paní Kate?“

7

„Ještě ne, ale u večeře jí to také řeknu. Oba přece víme, že si byli s Erikem blízcí.“ Chvíli se ještě snažil odvést řeč na něco jiného, když ale viděl, že jsem myšlenkami jinde, vzdal to a odešel. To odpoledne jsem už toho moc neudělal a ani u večeře mi nebylo do řečí s ostatníma chlapama. Sebral jsem hrnek s kávou a šel se posadit do houpacího křesla na verandu svojí chatičky, kterou pro mne nechala postavit Kate vedle ubikací mužstva, když ze mne udělala po smrti svého táty správce ranče K+K. Pokuřoval jsem z fajfky a poslouchal, jak vedle zase Goméz vybrnkává na kytaře ty nádherné a táhlé mexické písně o lásce a smrti pod azurovou oblohou jeho rodiště. Láska a smrt. Obojí jsem zažil i tady, na ranči K+K. Henry Morton, otec Kate, zemřel po infarktu před pěti lety, a to mu bylo teprve něco přes šedesát. Byl to tvrdý a poctivý chlap a umřel v posteli jako správný rančer nové generace, která již nemusela bojovat s bandity a zloději dobytka. Zůstal po něm největší ranč v tomhle pohraničním okrese Texasu, který zdědila jeho dcera Kate. Byl vdovec a jiné dědice už neměl. Kate bylo tehdy jednadvacet let a byla rok vdaná. Všichni si mysleli, že ranč prodá a odstěhují se s Majorem někam do města, zvláště když se vědělo, že Major je sice fajn chlap a dobrý manžel, ale chov dobytka ho nebaví a pro vedení takového ranče je zcela nepoužitelný. Ukázalo se však, že Kate kromě ranče zdědila i povahu svého otce a děda George Mortona, který sem po občanské válce přijel ze Severu hospodařit. Najala si nového předáka kovbojů a pustila se do řízení ranče s elánem a rozhodností, kterou by u ní předtím nikdo nečekal. S chlapy to báječně uměla; všichni naši honáci ji zbožňovali a většina z nich – kteří ji znali odmalička – by za ni dala duši. Pod jejím velením tak ranč K+K dále vzkvétal, a to ještě přitom stihla porodit Majorovi dva roztomilé klučiny a starat se s láskou a příkladnou péči o jejich otce a svého manžela. Poznali se v texaském Dalasu, kam Henry Morton poslal Kate na nějakou soukromou školu pro dívky z lepších rodin a kde Major bydlel u strýce po svém vyřazení z vojenské služby. A byla prý to oboustranná láska na první pohled. Musím se ale přiznat, že jsem nějaký čas Majora podezříval, že se seznámil s Kate pouze z toho důvodu, že se před ním zmínila o Erikovi. A o tom, že u nich v Ascaloně je spousta lidí, kteří Erika osobně znají, nejenom ona, a že tam žije dokonce i Erikův adoptivní otec. Major byl totiž Erikem přímo posedlý, i když se s ním ještě nikdy sám nesetkal. Pamatuji se, že když Kate poprvé pozvala Majora na ranč, aby ho představila svému otci, hned první den po svém příjezdu si mě nechal zavolat a celé odpoledne jsem mu musel o Erikovi vyprávět. O Erikovi, o tom svém milovaném chlapci, o kterém teď nějaký senzacechtivý pisálek napsal, že je mrtvý! Samozřejmě, že to nemůže být pravda, vím to. Jednou mi totiž Erik slíbil, že dříve než já neumře a na jeho slovo bylo spolehnutí,

8

vychoval jsem ho tak. A za ta léta, kdy jsme byli spolu, jsem se naučil mu věřit i pro tu jeho úžasnou schopnost zděděnou po předcích a… ale o tom až později. Dnešní rozhovor s Majorem tak ve mně znovu vyvolal vzpomínky na události, o kterých jsem mu tehdy vyprávěl. Na události, které se staly v posledním roce devatenáctého století, kdy jsme s Erikem přijeli do Ascalony a které nám oběma úplně změnily život.

S úctou Ben Evans

9

[1] „Ascalona, konečná stanice,“ oznámil průvodčí a vlak začal brzdit. „Vítejte v poslední osadě státu Texas před hranicí s Mexikem, do kterýho je vodsaď asi třicet mil na jih,“ dodal. Erik sundal z police naše dvě cestovní tašky a oba jsme vystoupili z jediného vozu pro cestující, připojeného hned za lokomotivou. Ostatních šest bylo přepravních pro dobytek. Kromě nás dvou přijela v ten den do Ascalony pouze mladá žena v hezkých modrošedých cestovních šatech, kterou na peróně čekal a políbil starší muž, podle bílého límečku zřejmě pastor. Ta žena s námi cestovala několik posledních zastávek, seděla ve voze na lavici hned u dveří, a celou tu dobu po Erikovi kradmo pokukovala. Nebylo to poprvé, kdy jsem všiml, že Erik se ženám líbí a kdy mu to více či méně otevřeně dávaly najevo. A nebylo se čemu divit – vysoký, štíhlý, s vypracovanou, pružnou postavou a obličejem, jehož lehce vystouplé lícní kosti, širší nos a snědší pleť lemovaly husté, černé a kadeřavé vlasy až na ramena – takový mladý muž musel rozbušit srdce každé ženě, která nebyla slepá, zvláště když na svých devatenáct let vypadal o pár let starší. Muž odvedl tu ženu k lehké dvoukolové bryčce se zapřaženým koníkem, která stála za rohem nádražní boudy. Když jí pomáhal nastoupit, žena věnovala Erikovi poslední obdivný pohled. Oba pak odjeli po úzké vyjeté cestě do městečka, vzdáleného od železnice přes půl míle. Bylo před polednem a venku již bylo pěkné vedro. Šli jsme kolem corralů, v tuto roční dobu ještě prázdných, a po čtvrthodině jsme dorazili do městečka. Ascalona měla tenkrát několik desítek domů rozložených kolem široké hlavní ulice a dvou vedlejších, z nichž bylo dokonce několik s kamenným nebo cihlovým zdivem. Většina domů a obchodů byla kupodivu v dobrém stavu, opatřena novým nátěrem a se záclonkami a květinami v oknech. Po obou stranách hlavní ulice se táhl široký dřevěný chodník a v místě, kde se ulice ještě rozšířila do náměstíčka s kostelem, rostlo uprostřed několik platanů. A byla zde dokonce zavedena elektřina, jelikož po jedné straně ulice byly na sloupech nataženy dráty elektrického vedení. Na to, že to byla pohraniční osada tak říkajíc ‚na konci světa,‘ na mě zapůsobila dobrým dojmem a nikoliv chudě. Měli jsme za sebou dosti únavnou dvoudenní cestu za San Francisca, oba jsme se potřebovali najíst, napít a okoupat, takže jsme nejdříve zamířili do hotelu na

10

hlavní ulici, se slibným názvem Kráska Texasu. Uvnitř byl příjemný chládek a chlapík s ulízanými vlasy a dlouhými licousy, který u jednoho z několika stolků jídelny četl noviny. Měl na sobě domácí úbor a nohy položené na vedlejší židli. Když jsem mu řekl, co bychom si přáli, vzal ze stolu plácačku na mouchy, několikrát s ní hlučně práskl do stolu, a když ze dveří kuchyně vykoukla tlustá Mexičanka s modrým šátkem na hlavě omotaným do uzlu, nařídil jí, co má připravit k jídlu a pití – „a taky horkou koupel pro pány na dvojku!“ Když Erik odnesl nahoru do pokoje naše věci, sdělil mi, že se jmenuje Nikolas Buchanan, že je majitelem Krásky Texasu, a hned si řekl o dva dolary. Když jsem mu dal čtyři s tím, že zůstaneme i přes noc, viditelně pookřál a celkem ochotně mi ukázal, kde najdeme lidi, které jsem chtěl v Ascaloně navštívit. Po chutném obědě a koupeli jsme si oba na hodinku zdřímli, protože nemělo smysl v tom horku courat po ulici. Pak, již odpočatí a v čistých košilích, jsme opustili hotel. Dům soudce Doyla stál na druhé straně ulice, jen pár kroků od hotelu, a měl dvoje dveře. Zaklepal jsem na ty, na kterých visela cedule s jeho jménem a postavením a otevřel je. Uvnitř místnosti seděli dva muži, jeden za stolem z leštěného javoru, druhý v lenošce u malého stolku vedle. Oba měli před sebou sklenice s pitím a v ruce doutníky. Muž za stolem byl jen v košili s rozepnutým límcem, ten druhý měl na sobě oblek s vestou. „Co si přejete?“ ozval se muž v košili rozmrzele. Ani jeden z nich se neobtěžoval odpovědět na náš pozdrav. „Vy jste soudce Doyle?“ „Ano, já jsem soudce Doyle – a kdo jste vy? A co chcete!“ „Jmenuji se Ben Evans, pane soudce, a tohle je můj syn Erik. Přijeli jsme dnes z Friska ohledně dědictví po mém bratru Bertovi.“ „Žádný Bert Evans tady nikdy nebydlel, ani nezemřel!“ „Žil tady pod jménem Johanson – takové bylo dívčí jméno naší matky. Měl za městem pilu a umřel asi před měsícem.“ Soudce se úkosem podíval na druhého muže, který si nás nezúčastněně prohlížel. „Můžete nějak prokázat své nároky na dědictví po Bertu Johansonovi?“ řekl již přívětivějším tónem. „Jistě, pane soudce, ale raději bych to probral jen s vámi osobně.“ „Tohle je pan Brooks,“ kývnul soudce hlavou směrem k druhému muži. „Je ředitelem zdejší banky a hned uvidíte, že záležitosti kolem pily Berta Johansona se jeho banky úzce dotýkají. Takže účast pana Brookse je zde přímo nezbytná.“ Pozorněji jsem si toho Brookse prohlédl. Tuctový, nevýrazný obličej muže po čtyřicítce, jaký si normálně nezapamatujete, nebýt arogantního pohledu jeho očí. Měl drahý, perfektně ušitý oblek, pěstěné ruce, čerstvě upravený účes a

11

ležérní pohyby muže, opájejícího se vědomím vlastní důležitosti. Poznal jsem již hodně takových týpků a vždy s nimi byly jenom potíže. Vytáhl jsem z kapsy kabátu svazek listin a jednu soudci podal. „Tohle je Bertova závěť, ve které mi odkazuje veškerý svůj majetek, což má být pila se zařízením, nějaké pozemky, peněžní hotovost a zůstatek na účtu v bance v době jeho smrti. A také osobní věci v domě.“ Soudce odložil doutník a začetl se do závěti. Pak ji podal Brooksovi, který ji zběžně přeletěl očima a vrátil mu ji. „Zdá se být v pořádku,“ řekl soudce. „Jak jste k ní přišel, pane Evansi? Když Bert Johanson zemřel, nic se v jeho domě nenašlo. Žádné písemnosti ohledně jeho rodiny, o poslední vůli ani nemluvě, žádné dopisy, nic co by nasvědčovalo, že není Johanson, ale Evans…“ „Myslím, že pan Brooks jeho pravé jméno znal,“ přerušil soudce Erik. Jeho poznámka očividně Brookse překvapila. Ostatně soudce Doyla také. Na soudcův tázavý pohled Brooks procedil: „To je samozřejmě nesmysl, Jime. Nebyli jsme s Bertem Johansonem ani přátelé, znal jsem ho pouze jako klienta naší banky. Ale je pravda, že při svém povolání přicházím do styku se spoustou lidí a nemohu si pamatovat všechna jejich jména – možná jsem se někdy setkal i s nějakým Evansem, není to ostatně zas tak nezvyklé jméno.“ Podíval se po těch slovech na Erika a já jsem v jeho očích zahlédl, kupodivu, něco jako letmý záchvěv strachu. Nebo to bylo něco jiného? Raději jsem rychle odvedl řeč jiným směrem. Třeba by soudce požadoval po Erikovi vysvětlení a já jsem nechtěl opět i tady těm mužům vysvětlovat, že Erik má již od dětství schopnosti, zřejmě vrozené, které já ani on nedovedeme pochopit. „Ta závěť mi přišla do San Franciska v dopise na moje jméno, pane soudce. Před dvěma týdny, bez jakéhokoliv vysvětlení, pouze u ní byl přiložený útržek ze zdejších novin, že Bert měl minulý měsíc pohřeb.“ Takticky jsem soudci zamlčel těch tři sta dolarů, které též byly v dopise, což bylo ode mne prozíravé, jak se zakrátko ukázalo. „Víte, neviděli jsme se s bratrem od konce té hrozné války, kde jsme oba bojovali u stejného pluku. Bert u vojska zůstal i po válce, zatímco já se vrátil do civilu. Celá ta léta jsme o sobě nic nevěděli, až najednou, budou tomu už dva roky, jsem od něho dostal dopis. Psal v něm, že se mu náhodou dostal do ruky leták cirkusu Bordini a dočetl se v něm, že tam pracuji. Tak ten dopis poslal na adresu cirkusu a já ho dostal. Bert v tom dopise ještě napsal, že žije v Ascaloně, kde má pilu, a to pod jménem Johanson. Proč si zde změnil jméno, o tom se ale v dopise nezmínil. Odepsal jsem mu, vylíčil svoje životní osudy od doby našeho rozloučení a tím naše korespondence zase skončila. Tady je ten Bertův dopis, pane soudce, i s obálkou na moje jméno.“ Chvíli to trvalo, než soudce dopis opět prostudoval. Tentokrát ho ale Brooksovi přečíst nedal a konečně nám alespoň dovolil posadit se na židle u stěny místnosti.

12

„Vidím, že jste se na tohle sezení velmi dobře připravil, pane Evansi,“ konstatoval soudce. „Není pochyb o tom, že jste zákonný dědic po Bertu Evansovi alias Johansonovi, a to jediný, jelikož zemřelý nebyl ženatý, neměl žádného potomka a nikdo jiný se o dědictví nepřihlásil. Má to ovšem jeden háček,“ podíval se zase úkosem na Brookse. „Nic jste totiž nezdědil. Nenašly se u něho žádné peníze ani cennosti, a co se týče pily a zůstatku na účtu v bance – tak k tomu vám řekne více tady pan Brooks.“ Ten mezitím opět nasadil svůj nezúčastněný a přezíravý výraz obličeje. Díval se někam přes naše hlavy, když spustil: „Pan Johanson si před rokem vzal u naší banky úvěr na zakoupení nových strojů pro svoji pilu. Byl na částku zhruba tří a půl tisíc dolarů i s úrokem, která byla splatná před třemi týdny. Nutno říci, že půjčku pravidelně uhrazoval, přesto ale v den její splatnosti měl ještě zaplatit něco přes tisíc dolarů. To neudělal, takže pila s veškerým vybavením připadla bance, jako zástava poskytnutého úvěru, což jsou obvyklé podmínky banky v takových případech. A pan Johanson s tím souhlasil v řádně sepsané smlouvě.“ „Kolik přesně ten dluh dělá?“ zeptal jsem se. Brooks si mě změřil pohledem, jakým zkušený bankéř odhaduje obsah peněženky zákazníka. Zřejmě jsem neobstál, protože v jeho odpovědi zazněl posměšný tón. „Po započtení třiceti dvou dolarů, což byl zůstatek na účtu pana Johansona v době jeho skonu, činil dluh celkem tisíc sto pět dolarů. A přesně v této výši byl také uhrazen.“ „Jeho dluh již byl uhrazen?“ „Jistě. Banka tady není od toho, aby provozovala pilu, takže jsem ji nabídnul zájemcům ke koupi a koupil ji pan Monk, majitel dolu na stříbro ve zdejších horách.“ „Cože? Prodal jste Bertovu pilu nějakému panu Monkovi za tisíc sto pět dolarů, i když měla zřejmě mnohonásobně vyšší hodnotu?“ „Samozřejmě. Solidní banka – a tou ta moje nepochybně je – nevyužívá přece úmrtí svých klientů k vlastnímu obohacení, pane Evansi.“ Vysmíval se mi již zcela nepokrytě. „Mojí povinností bylo zajistit, aby banka dostala pouze to, co jí patřilo, nic více!“ Obrátil jsem se k soudci. „Tahle zlodějna je podle zákonů státu Texas, pane soudce?“ „Obávám se, že ano, pane Evansi, ovšem takhle bych to nenazýval. Uvědomte si, prosím, že váš bratr nedostál svým závazkům vůči bance a ta se proto podle úvěrové smlouvy stala novým majitelem pily. Pan Brooks měl plné právo ji prodat komukoliv a za jakoukoliv cenu.“ „Takže jsme sem jeli dva dny úplně zbytečně?“ Soudce pokrčil rameny a Brooks se ozval: „Můžete přece na zdejším hřbitově vzdát bratrovi poslední vzpomínku!“

13

Měl jsem chuť si odplivnout, ale Erik mi stiskl rameno: „Rádi bychom viděli tu úvěrovou smlouvu, pane Brooksi, a také doklady o konečné výši dluhu Berta Evanse vůči vaší bance.“ Tentokrát byl Brooksův pohled již jasně nepřátelský. „Nevidím sebemenší důvod, aby někdo…“ „Pan Evans má na to právo, Tede,“ přerušil ho soudce. „Je to Johansonův zákonný dědic.“ „Dobrá, ať se tedy za mnou staví zítra dopoledne do banky.“ Při těch slovech se už na nás ani nepodíval. Zvedl jsem se k odchodu. „Nebudu vás už déle zdržovat, pane soudce. A jsem vám vděčný, že jste si pro nás našel čas.“ „Dostanu devět dolarů,“ řekl soudce. „Za vyřízení dědictví. Moje usnesení v téhle věci si tady můžete zítra též vyzvednout.“ Podal jsem mu peníze. „Ode dneška nedám na zákonodárství státu Texas dopustit. Univerzální dědic tady nic nezdědí a na poplatcích zaplatí jen mizerných devět dolarů. Ascalona je holt skvělé místo pro smrt!“ Nikdo z nich neodpověděl. Ani na náš pozdrav, když jsme s Erikem odcházeli.

14

[2] „Ten Brooks ti lhal, Bene, vím to! A určitě znal tvého bratra ještě jako Evanse.“ Stáli jsme na chodníku před soudcovou kanceláří a já pomalu vydýchával zlost, která mnou lomcovala. „Já ti věřím, Eriku, ale bude těžké mu to prokázat. Je to úhoř, který v tom umí chodit a já ani ty se v těchto věcech a právních kličkách nevyznáme. A najmout si advokáta – to stojí fůru peněz a u místního stejně není záruka, že nepůjde těm supům na ruku. Je mi líto, ale opravdu to vypadá, že jsem tě sem tahal zbytečně.“ „O mne tu vůbec nejde, Bene, ale pro tebe to byla příležitost, jak se konečně udělat sám pro sebe a zajistit si klidnější život ve stáří. A vůbec – já jsem rád, že jsme sem přijeli, líbí se mi tu.“ Podíval jsem se na něho a v někde v hlavě mi zablikalo výstražné znamení. Stál tam na kraji chodníku, díval se přes střechy domů někam do dálky, kde se ve slunci tetelily vrcholky hor a ve tváři měl výraz, jaký jsem u něho ještě neviděl – takovou zvláštní směsici napětí a dychtivého očekávání. „Víš, Bene, od prvního okamžiku, kdy jsme vystoupili z vlaku, se se mnou něco děje. Nedokážu ti to vysvětlit, je to jen takový nový pocit – jako bych sem patřil…a někdo tu na mě čeká…tam, za těmi horami…“ „Ale to se dá snadno pochopit, Eriku. Vždyť je tam tvoje rodiště, narodil ses přece v Mexiku, říkal jsem ti to. Zřejmě zapracovalo tvoje podvědomí a začínají se ti vybavovat dosud zasunuté vzpomínky z dětství – na krajinu, kterou jsi se mnou opustil před patnácti lety.“ „Je to tu jiné, než v San Francisku.“ Erik se teď díval na ulici. „Všechno. Jiné slunce, vzduch a jeho vůně, jiní lidé – všiml sis, Bene, že tady skoro všichni muži chodí ozbrojeni?“ „To je Pohraničí, Eriku. Ještě donedávna se tu potulovaly bandy lupičů a zlodějů dobytka, před nimi se zdejší osadníci museli bránit nájezdům indiánů, pořád tady není takové bezpečí, jako ve velkých městech. Je to drsný kraj, kde civilizace je ještě mladá a žijí zde drsní lidé, kteří mají odlišný, leckdy primitivní názor na právo a spravedlnost, kdy pravdu má obvykle ten, který je silnější nebo umí líp střílet. Proto buď opatrný a raději se tady těm mužům vyhýbej.“ „Nebojím se jich a umím se prát!“

15

„Ale já přece vím, že se nebojíš ničeho, Eriku, ani divokých zvířat, na které jsi zvyklý. A že tě Číňan Li-Wong naučil svému bojovému umění. Nikdo tě ale ještě nenaučil zacházet se zbraněmi a střílet z nich tak, jako to umí zdejší muži. Jsi chlapec z města a nejsi na zdejší život připravený.“ „Možná, že by se mi právě takový život mohl i líbit,“ řekl Erik zamyšleně. Zase to varovné znamení, tentokrát někde v osrdí! Asi byla ode mne chyba, že jsem nenechal Erika v San Francisku. Raději jsem odvedl řeč jiným směrem… „Pořád mi vrtá hlavou ten rozhovor u soudce. Něco mi tady nesedí. Bert byl přece můj bratr a byli jsme si oba dost blízcí, i když on byl starší. Vyrůstali jsme spolu, bojovali téměř bok po boku v té pitomé válce, kde nám ještě nikdy předtím nebyla smrt tak blízko, ošetřovali si vzájemně svá zranění. Proč by mi, sakra, posílal tu závěť, kde mi odkazuje celý svůj majetek, když by věděl, že je zadlužený a že všechno schlamstne banka. Takhle podle by se Bert vůči mně nikdy nezachoval!“ „Vždyť ti povídám, že je Brooks lhář.“ „Pojď, Eriku, navštívíme teď Pata O´Briena, to je muž, který mi zřejmě poslal Bertovu závěť po jeho smrti. Napsal své jméno na ten útržek novin, který byl v obálce. Třeba se od něho dozvíme více.“ Přešli jsme na druhou stranu ulice a vydali se směrem ke kostelu. Z náhlého popudu jsem se ještě otočil a podíval se zpátky na soudcův dům. Odhrnutá záclona v jeho okně, zpoza které se tam zřejmě někdo díval, kam jdeme, rychle klesla zpátky.

16

[3] O´Brien bydlel téměř na konci vedlejší ulice, vedoucí příčně z náměstí. Domy zde byly mnohem nuznější a ten jeho jakbysmet. Musel jsem zaklepat dvakrát, než se dveře konečně otevřely a objevil se v nich menší, podsaditý chlapík s rozcuchanými vlasy a zježeným plnovousem. Měl na sobě plandavé kalhoty neurčité barvy, byl bez košile, přes klenutý hrudník měl natažené pouze široké šle, za které měl zaklesnuté prsty svalnatých rukou. Mohlo mu být něco přes čtyřicet a díval se na nás kalným pohledem pijana. „Jste Pat O´Brien, příteli?“ Kývnul, že ano. „Já jsem Ben Evans, Bertův bratr.“ „Myslel sem si, že se tu časem ukážeš,“ řekl, jako by ho to ani nepřekvapilo. „Poď dovnitř!“ Obrátil se a šel napřed. Erik za námi zavřel dveře. Vešli jsme do jediné místnosti v té jeho chajdě. Všude byl hrozný nepořádek – poházené kusy oblečení a domácího nářadí, na stole talíře se zaschlými zbytky jídla, u stěny rozestlaná a zválená postel. Páchlo to tady přepáleným tukem a kořalkou. O´Brien tou svojí svalnatou rukou smetl jedním pohybem všechny talíře ze stolu na zem a ukázal na židle. „Posaďte se voba a moc se tu nerozhlížejte. Vod Bertovy smrti sem bez práce a jenom piju. Podle toho to tu vypadá…“ Posadili jsme se s ním ke stolu. „To vy jste mi poslal tu Bertovu závěť, pane O´Briene?“ Natáhl ke mně svoji tlapu. „Říkej mi Pate, Bene, na pána moc neslyším.“ Měl jsem co dělat, abych stisk té jeho ruky přežil bez úhony. „Tohle je můj kluk Erik,“ kývnul jsem hlavou vedle. „Bert mi říkal, že sis přivez z Mexika indyjánskýho kluka a vychoval ho.“ „A ta závěť?“ „Jo, poslal sem ji já. Byl sem jeho jedinej zaměstnanec a staral sem se vo něho i v tý nemoci. Asi týden před smrti mi dal tu vobálku a povídal: ‚Hele Pate, vypadá to se mnou bledě a už tu dlouho nebudu. Až to budu mít za sebou, tak tuhle vobálku pošleš mýmu bráchovi Benovi, adresu tam máš napsanou. A budeš vo tom držet jazyk za zuby, rozumíš!‘ Tak sem to udělal přesně, jak

17

chtěl. Skoval sem tu obálku u sebe doma, po pohřbu sem do ní akorát přidal to voznámení a zanes na poštu. Bert to měl asi dobře vykoumaný, protože hned jak se rozkřiklo, že umřel, přišel na pilu šerif Bancroft, všecko tam prolez a vodnes všecky papíry, kerý našel. A že prej tam už nesmim chodit, říkal. Akorát mi dovolil vzít si sebou támlety kukačkový hodiny, abych měl na Berta aspoň nějakou památku. A to se i do těch hodin podíval, jestli v nich něco nevodnášim…“ Z ničeho nic mu z očí vyhrkly slzy a jako hrachy mu stékaly po zarostlé tváří. Vstal, vyhrabal odněkud láhev se zbytkem kořalky a dvě skleničky, postavil obojí na stůl, nalil do sklenic až po okraj a jednu přisunul ke mně. Sklenice byla špinavá, ale nemohl jsem odmítnout. Pochopil jsem, že bych O´Briena těžce urazil, kdybych si s ním nepřipil na Bertovu památku. Utřel si hřbetem levé ruky slzy a pravou obrátil sklenici do sebe. Já z té svojí upil sotva polovinu. Byla to laciná, pochybná pálenka a měl jsem co dělat, abych se neotřásl. „Víš, Bene, tvůj brácha nebyl jenom můj šéf. Byli sme kámoši, velcí kámoši. A já tu vlastně jinýho neměl. Válčili sme tu spolu vod počátku, i tu pilu sem mu pomáhal stavět. Zažili sme tu voba spoustu legrace i nějaký ty krušný chvilky, ale dycinky sme je zvládli. Akorát tu jeho nemoc ne. Moc mi chybí vod tý doby, co sem mu v posteli zatlačil voči.“ Zase zaslzel a já jsem pocítil dojetí nad tím prostým mužem se zlatým srdcem, který zřejmě přišel o jedinou náplň svého života. „Na co vlastně zemřel?“ „Měl raka, Bene. Doktor Gordon řikal, že to moh bejt i následek nějakýho vážnýho zranění z dřívějška. Myslim, že se v posledních tejdnech dost trápil, ale nedal to na sobě znát. Doktor mu dával i morfium.“ „Ve válce schytal do břicha pár střepin ze šrapnelu a asi mu tam nějaká zůstala.“ „To bude vono, Bene.“ „A to jste spolu na pile hospodařili vždycky jen vy dva?“ „Ze začátku tam s ním žila vdova Fultonová a její kluk. Pěknej spratek to byl, a křivák už vod puberty. Jeho máma na něho nestačila, tak ho musel řezat Bert. Ale staral se vo oba jaksepatří, to zas jo, na tydle věci měl Bert srdce na správným místě. Ten kluk nám taky vod svých šestnácti pomáhal na pile, ale ne dlouho, protože jeho máma před pěti rokama umřela a Bert ho vyhnal. Měl na práci vobě ruce levý a sem tam něco i šlohnul, tak proto. Moc se mu to nelíbilo, asi si myslel, že si ho Bert veme za vlastního a celej jeho majetek mu jednou spadne do klína, nebylo mu to ale nic platný. Vypad vocaď a dělá vod tý doby kovboje na ranči K+K.“

18

O´Brien se vysmrkal do podivného hadru, který vyndal z kapsy a pak položil svoji tlapu na moji ruku. „Hele, Bene, viď že si můžu nechat ty Bertovy kukačky. Bert sice říkal, že všecko bude po jeho smrti tvoje, ale já…“ „Samozřejmě že ano, Pate. A abys věděl, nic jsem po Bertovi nezdědil. Jeho pila s veškerým zařízením připadla bance jako zástava půjčky, kterou Bert včas nezaplatil. A Brooks ji nedávno prodal nějakému chlapovi, co se jmenuje Monk. Tobě zůstaly alespoň ty hodiny, já nemám nic.“ „Ale to je nějaká blbost, ne?“ „Bohužel. Brooks mi to takhle před chvíli řekl před soudcem. Bert si údajně před rokem půjčil od banky peníze na nové stroje a do své smrti je nestačil všechny vrátit. Nevíš o tom něco?“ „Tak to tě asi zklamu – byli sme sice s Bertem kámoši, ale vo svejch financích se se mnou nikdy nebavil. Že si před rokem pořídil nový mašinky, to je pravda – byly tři, a ty nejmodernější. Byla radost na nich makat. Ale jak je zaplatil, to fakt nevim. Vim jenom, že mu pila dobře vynášela, hlavně vod tý doby, co Monk v horách rozjel ten důl na stříbro – a to už je pěkná řádka let. A taky, že před svou smrtí poctivě zaplatil všechny účty obchodníkům, mně dal mzdu na tři měsíce dopředu, kerou sem už stihnul z žalu prochlastat, a nějaký prachy dal i kostelu. Copak by to udělal, kdyby dlužil bance a moh přijít vo všecko? Pár dní před smrti si k sobě zavolal i Brookse, vím to, protože sem mu vyřizoval, že má přijít. Takže nevim, ale cejtim v tom nějakou levárnu.“ „Myslíš od Brookse?“ „Nejenom vod něho. I vod Monka. Řeknu ti něco, co vim jenom já, Bene. Ti dva měli s Bertem něco společnýho už z dřívějška, ještě než sem přišli. Před lidmi si sice všichni tři vykali a stýkali se jenom vobchodně, ale já jednou náhodou zaslech, když tady Monk zase vobjednával dřevo pro důl, jak mu Bert říká Franku a tyká mu, i když se menuje Fritz. A smáli se přitom jak malí kluci. A při jiný příležitosti zase Bertovi ujelo, když sme se bavili vo Brooksovi a Bert byl trochu pod parou, že von prej byl vod mládí zatíženej na černošky a že měl i černošku za chůvu. Honem to pak zamluvil, ale já dělal, že sem to neslyšel. A taky vo něm řek, že je děsně na prachy, kvůli kerejm by vokrad i vlastní mámu. Všichni tři tu vlastně do Askalony přišli tenkrát společně, jenom pár tejdnů po sobě, Bert jako první, a každej s hromadou prachů. Bert si hned koupil pěknejch pár akrů půdy tady u řeky a postavil si pilu – platil všecko hotovejma. Monk koupil vod jednoho starýho prospektora jeho štolu v horách, též za hotový, a vybudoval tam velkej důl na stříbro. Brooks zase založil v Askaloně banku – copak to de bez peněz? Ale nic mi do toho není, s nikým sem se vo tomhle takhle ještě nebavil a tobě to řikam jenom proto, že seš Bertův brácha a pila měla bejt tvoje. Třeba ti to pomůže.“ Poslouchal jsem O´Briena s rostoucím údivem a trochu jsem se zastyděl. Zpočátku jsem ho považoval za prosťáčka, a on měl přitom zdravý rozum, postřeh a úsudek jako málokdo. Dopil jsem tu jeho hnusnou kořalku a rychle jsem vstal, aby mi znovu nenalil.

19

„Díky za pití a informace, Pate, rád jsem tě poznal.“ Vzal jsem z peněženky deset dolarů a podal mu je. „Určitě se ti hodí.“ „Nemusíš mi dávat žádný prachy, Bene, dostal sem dost od Berta.“ „Zasloužil sis je, a dal bych ti víc, kdybych mohl, za to, jak jsi se o Berta postaral v jeho nemoci a byl u něho, když vypustil duši. Jen si je vem, před hodinou mě soudce obral o devět dolarů za nic.“ Váhavě si ty peníze vzal a položil je na stůl. „Klidně můžete ještě posedět, já nikam nespěchám.“ „Ben si chce prohlédnout tu pilu,“ řekl Erik. „Ukážeš nám, jak se tam dostaneme?“ Ještě jsem vám neřek, že ten můj kluk dovede číst lidem myšlenky? Že tomu nevěříte? Moje teda určitě a skoro vždy! Vyšli jsme ven. Ulička byla pořád bez života, pouze opodál se poflakoval nějaký chlapík s holí, kterou znuděně ryl do prachu cesty. „Co ten se tu motá?“ podivil se O´Brien. „Dyk v týhle ulici nebydlí. Je to příručí z banky,“ vysvětloval. „Poslal ho Brooks,“ řekl Erik. „Chce vědět, za kým jsme sem šli. Buď na sebe opatrný, Pate, nelíbí se mi to.“ „Ten mi může tak akorát políbit šos,“ řekl O´Brien nevzrušeně. „Klídek, hochu, Brooks je dost chytrej na to, aby se nedostal do nějakýho maléru.“ Obrátil se a ukázal rukou na konec ulice. „Pudete furt tímdle směrem až k řece. Nemůžete pilu minout, vede k ní z města cesta. Je to necelá míle. Vod Bertovy smrti se tam eště nikdo neukázal, akorát někdo dal na vrata řetěz, takže dovnitř se stejně nedostanete.“ Pak nám oběma potřásl rukou. Dal jsem si pozor, aby tu moji nerozdrtil. „Škoda, že se tě strejda nedožil,“ řekl Erikovi. „Určitě by ses mu líbil, stejně jako mně. Máš přímej, poctivej pohled a asi nejseš žádnej sralbotka. A ty, Bene, estli se ti podaří dostat pilu zpátky, tak víš, kde mě najdeš.“ Brooksův příručí mezitím zmizel a my se svižným krokem vydali směrem, který nám O´Brien ukázal. Po čtvrthodině jsme na ni narazili. Celé to místo bylo obehnáno vysokým plotem z fošen, který se ze strany příchozích táhnul po délce dobrých čtyři sta yardů. Mezi fošnami byly mezery na dlaň, přes které byla vidět zděná, přízemní budova a několik dlouhých přístřešků. Cesta končila u vysokých vrat, jejichž dvě křídla byla zajištěna několikrát omotaným řetězem s kladkou. Vrata byla fortelná a bez mezer. Rozhlédl jsem se na všechny strany. Z městečka sem nebylo vidět a nikde ani živáčka. Vyndal jsem z kapsy takový ten chytrý skládací nůž s několika praktickými nástroji, který pořád nosím sebou, a za chvíli se mi podařilo kladku odemknout. Odmotal jsem řetěz a vešli jsme dovnitř. Vrata jsme za sebou zavřeli a zajistili zevnitř závorou.

20

Všude byly hromady dřeva, většinou úhledně poskládané, některé z již nařezaných prken různé tloušťky, jiné zase z trámků. Byly tu také hromady pilin a odřezané kůry a kolem plotu uložené celé kmeny stromů. Uprostřed byla položena kolejová dráha s velkou železnou kozou, nad kterou se táhlo po sloupech několik systémů kladkostrojů. Kolejiště končilo pod širokým přístřeškem, kde jsem zahlédl několik parních strojů na zpracování dřeva. Jenom to, co jsem viděl, mělo hodnotu nejméně deset tisíc dolarů! Ohlédl jsem se po Erikovi. Stál na kolejišti, zachmuřeně se rozhlížel kolem sebe a v očích měl zase ten pohled, který jsem znal tak dobře… „Co se stalo, Eriku?“ „Myslím, že tady není všechno v pořádku, cítím to! Ano, něco se tu stalo, Bene, a bylo to ošklivé! Týká se to něčí smrti.“ „Tady v tom domě nedávno zemřel můj bratr, Eriku, není divu, že to místo na tebe působí depresivně.“ „Ne, tam je to v pořádku – jde to z téhle strany…ten pocit. Nech mě tady chvíli, Bene, musím na to přijít.“ Bylo zbytečné mu to vymlouvat, znal jsem ho. Tak jsem ho tam nechal, otevřel dveře od domu, které nebyly zamčené, a vešel dovnitř. Dům byl zařízen prostě, ale vším potřebným k pohodlnému bydlení. Kromě prostorné kuchyně, sloužící současně i jako návštěvní místnost, zde byly další tři pokoje, z nichž jeden byl používán, soudě podle nábytku, jako pracovna. Všude byly známky toho, že někdo dům prohledával – dvířka všech skříněk byla otevřena, zásuvky povytažené, obsah velké truhly byl vyházený vedle ní. Procházel jsem jednotlivými pokoji a snažil se najít něco osobního, co by připomínalo pouze Bertovu přítomnost v tomto domě. Kromě jeho oblečení to ale byly všechno jen věci, jaké se najdou v každém domě, kde někdo řadu let bydlel. Nenašel jsem nic, co bych si mohl odnést jako vzpomínku na Berta Evanse, mého bratra. Tak jsem zase vyšel z domu ven. Erik teď stál až na konci dvora, téměř u zadního plotu, a když mě spatřil, zamával na mě, abych tam přišel. Díval se na hromadu prken, která jako jedna z mála nebyla uložena. „Tady to musí být, Bene, pojď mi pomoct odházet ty fošny.“ Lopotili jsme se s tím nejmíň čtvrt hodiny, než jsme je odházeli stranou. Zem tady na jednom místě měla jinou barvu a byla kypřejší. Erik odběhl k domu, po chvíli donesl lopatu a začal na tom místě kopat. Mrtvola nebyla hluboko a brzy jsem ucítil její zápach. Když Erik narazil na tělo, opatrně odhrabal místo, kde byla hlava. Bylo to odporné! Tělo se ještě nestačilo zcela rozložit, ale brouci a jiná půdní havěť již vykonali své zhoubné dílo. Některé části obličeje byly pryč, zejména ústa a část nosu, prázdný byl i levý oční důlek. K tomu ten mrtvolný puch! Udělalo se mi

21

špatně, a když Erik poklekl a sklonil se nad mrtvolou, které z nosní dírky vylezla stonožka, nevydržel jsem to. Rychle jsem se odvrátil stranou a vyzvracel se. Utřel jsem si kapesníkem ústa a obrátil se zpátky. Erik už zase stál na nohou a natáhl ke mně dlaň, kde se něco zatřpytilo. „Byl to muž a měl jedno oko skleněné. Byl zavražděný – střelili ho zezadu do hlavy, Bene.“ „Proboha, Eriku, ty máš ale náturu!“ „Co s tím uděláme?“ „Co asi…? Rychle to tady zase dáme do původního stavu a vypadneme odsud. Vždyť jsme tu nelegálně, na cizím pozemku! Vlastně jsme se sem vloupali a mohli bychom z toho mít pěkný průšvih. Ať si tu mrtvolu najde ten, komu bude chybět!“ Erik sevřel v dlani to skleněné oko a díval se tak nějak skrze mne. „Ale já vím, kdo toho muže zabil… Viděl jsem, jak se to stalo.“ „Tak si to nech pro sebe, chlapče! Dokud nebude vhodná chvíle.“ Podíval se na mne s pochopením. „Bert to neudělal, Bene. Stalo se to až po jeho smrti, můžeš být klidný. On i O´Brien jsou z toho venku.“ Vzal lopatu, naházel hlínu zpět a hrob udusal. Pak jsme oba na to místo zase navršili hromadu prken. Opatrně jsem pootevřel vrata. Nikde nikdo. Dal jsem zpátky řetěz, zamkl kladku, a vypadli jsme z toho hrozného místa.

22

[4] Bylo už po šesté hodině, slunce pomalu zapadalo, od hor sem zavanul chladnější větřík a hlavní ulice teď byla plná lidí z městečka, kteří vyrazili za nákupy nebo jen tak poklábosit se známými. Někteří si nás zvědavě prohlíželi, když jsme se míjeli. Na malém městě zná každý každého, takže nebylo divu, že cizinec tam hned vzbudí pozornost. Zejména, když ještě k tomu vypadá jako Erik. Ten zřejmě zaujal i osazenstvo čtyřmístné bryčky, která stála ve stínu platanů před kostelem. Na zadním sedadle seděla hezká tmavovlasá dívenka v klobouku, kožené vestě i kalhotách a vedle ní rozkošné děvčátko v bílých šatičkách, které si nad hlavou přidržovalo malý růžový slunečník. Na kozlíku seděl kníratý Mexičan v bílém sombréru s černým lemováním a bílé haleně s širokými rukávy, kterou měl opásanou opaskem s revolverem. V rukou přidržoval opratě dvou hnědáků zapřažených v bryčce. Když se naše pohledy střetly, Mexičan na nás civěl dál, ale dívka sklopila oči a děvčátko nám volnou rukou zamávalo. Tak jsme jí oba zamávali také. Před hotelem Kráska Texasu postávalo nebo posedávalo na dřevěném chodníku asi deset mužů. Také Nikolas Buchanan se tam pod přístřeškem rozvaloval v houpacím křesle, vedle něho v druhém pokuřoval vrásčitý stařík z fajfky. „Děje se něco, pane Nikolasi?“ povídám, když jsme k němu došli. „Na co tady všichni čekají?“ „Přijede dostavník, každou chvíli. Jezdí jednou týdně, tak je to vždycky pro zdejší lidi událost. Jsou zvědaví na novinky ze všech osad podél hranice, kterými projíždí. Jede až od řeky Pecos.“ Když si všiml, že Erik se ohlíží na bryčku před kostelem, dodal: „To jsou děvčata z ranče K+K, mladý muži. Dostavníkem se vrací z obchodní cesty jejich otec, Henry Morton, kterému ranč patří. Ta starší se jmenuje Kate a je jí patnáct, té malé je šest. Susan je hrozně milá a její táta ji zbožňuje. Asi mu to pomáhá zapomenout na to neštěstí při jejím narození.“ Obrátil se ke mně: „Paní Mortonová ten porod nepřežila,“ vysvětloval. „Přišla do jiného stavu již v letech, kdy oba s dalším dítětem ani nepočítali, byly tam nějaké komplikace, měla těžký porod a do týdne po něm zemřela.“ Chtěl jsem vyjádřit lítost nad tou smutnou událostí, ale už jsem se k tomu nedostal. Z druhé strany ulice, ze saloonu kousek od nás, se ozval křik, po chvíli se obě poloviny jeho dveří rozletěly, nějaký hromotluk odtud vynesl

23

jiného muže, kterého držel vzadu za límec košile a opasek kalhot, a hodil ho do prachu cesty před saloonem. Ten muž se tam rozplácl obličejem dolů a chvíli ležel bez hnutí s roztaženýma rukama. Opodál se válel revolver, který měl zřejmě původně zastrčený za opaskem a vypadl mu. Po půlminutě zvedl hlavu a přestože měl obličej od prachu a celý zakrvácený, poznal jsem ho. Byl to Pat O´Brien! Pomalu se snažil zmátořit, ale moc mu to nešlo. Podle skelného, nepřítomného pohledu jsem viděl, stejně jako ostatní přihlížející, že je úplně opilý. Klekl si na kolena, opřený o ruce, a chvíli se přitom kolébal ze strany na stranu. Pak těma rukama začal šmátrat kolem sebe, až se otočil směrem k saloonu. Hromotluk, který ho odtamtud vyhodil, stál u schůdků a zlověstně ho pozoroval. Byl to úplný obr a nebylo divu, že si poradil i s takovým pořízkem, jakým byl O´Brien. Měl na sobě džínsové oblečení, v jakém chodí dělníci, a byl prostovlasý. Jeho obličej jsem na tu vzdálenost neviděl dost zřetelně, že to není žádný krasavec, to se ale poznat dalo. U opasku se mu houpalo pouzdro s velkým koltem. Za jeho zády se vyhrnulo ze saloonu několik dalších mužů. „Kdo je ten chlap támhle naproti?“ zeptal jsem se hoteliéra, zatímco moje oči stále sledovaly dění na ulici. „Myslíte tu gorilu? To je Ed Kingsburry, předák z dolu v horách a pravá ruka jeho majitele Monka. Odporný chlap. Primitivní sadista, kterého se všichni bojí, protože má sílu jako bejk. Pořád jsou s ním nějaké problémy – mlátí lidi až do bezvědomí nebo po nich hned střílí. Postřelil už pár chlapů, ale Monk to u šerifa vždycky vyžehlil.“ O´Brien konečně dosáhl na svůj revolver a na tu chvíli zřejmě Kingsbury čekal. Vytáhl svůj kolt a dvakrát do O´Briena střelil. Ten se zase svalil na zem, několikrát sebou zacukal a pak už se nehýbal. Pár mužů z ulice přiběhlo k O´Brienovi a sklonilo se k němu. „Je mrtvej,“ řekl jeden z nich nahlas – „zavolejte někdo šerifa!“ „Všichni ste viděli, že sem ho střelil v sebevobraně,“ pronesl Kingsburry důrazně, stále s koltem v ruce. „Měl v ruce svoji bouchačku a chtěl mě zabít.“ Nikdo mu neodpověděl, muži na ulici se na něho ani nepodívali a jeden po druhém se postupně odklidili z jeho dosahu. Na ulici zavládlo nezvyklé ticho. „Byla to sprostá a promyšlená vražda!“ řekl Erik nahlas. Proboha, už je to tady! Úzkost mi sevřela srdce. „Kdo to tam řek?“ Kingsburry otočil hlavu naším směrem. Erik přešel ulici a zastavil se pár kroků od něho: „O´Brien byl tak opilý, že vůbec nebyl schopen na vás vystřelit. Tu pistoli hledal jenom proto, aby si ji dal zpátky za opasek. Viděl jste to stejně dobře jako já a přesto jste ho zabil. A já také vím proč.“

24

„Safra, ten kluk má kuráž,“ pronesl stařík vedle hoteliéra nevzrušeně, ale já už jsem byl na cestě za Erikem. Postavil jsem se vedle něho a vzal ho za paži. „Si nějakej chytrej, smrade,“ procedil Kingsbury a sjel Erika pohledem. Zjevně ho znechutilo, že není ozbrojený. „Asi ti budu muset nakopat prdel.“ Měl hranatý, neholený obličej, plochý nos a odstávající uši. Z jeho očí pod hustým obočím, sevřených do úzkých štěrbin, sálalo nepřátelství a zloba. „Pojď, Eriku,“ jemně jsem se pokusil ho odtáhnou – „nechci, aby ses do toho míchal.“ „Řekne mi někdo, co se tu stalo?“ ozvalo se za našimi zády. Otočil jsem se. Zprava sem rychlým krokem přicházel vysoký, hubený muž v tmavém obleku s vestou a s buřinkou na hlavě. Sáčko měl rozepnuté a na levé straně vesty se mu blýskala šerifská hvězda. V ruce držel brokovnici. Oddechl jsem si. „Tak začni třeba ty, Ede,“ řekl šerif, když k nám došel. „Jenom to šerife, že Pat O´Brien se mě pokusil odprásknout, tak sem ho sejmul. Byla to jasná sebevobrana.“ „Může ti to někdo dosvědčit?“ Mačkal jsem Erikovi paži, aby byl zticha. Muži okolo se beze slov odvraceli a odcházeli, ani na chodnících se nikdo z diváků neozval. Kingsburry se ušklíbl, obrátil se, jednoho z mužů za svými zády chytil pod krkem a smýknul s ním směrem k šerifovi. „Tys to přeci viděl, Tříprstý, pověz tady šerifovi popravdě, jak to bylo!“ „Jasně, šerife, bylo to tak, jak vám Ed říkal. Viděl sem to.“ „Já to taky viděl, šerife. Vod počátku,“ přidal se další muž před saloonem. „O´Brien se tam uvnitř zase zlinkoval a když přišel tady Ed, začal se do něho navážet. Tak se servali a Ed ho vyhodil na ulici. Venku O´Brien popad svůj revolver a Ed to do něho napálil dřív, než moh vystřelit. Bylo to tak, jako že se Dougart menuju!“ „Dobrá, půjdete zítra před soudce, všichni tři. Vy dva,“ šerif ukázal na Tříprstého a Dougarta – „jako svědci. A nikdo z vás do zítřka neopustí město!“ „A co vy dva,“ obrátil se šerif na mě a Erika – „máte v tom představení též nějakou roli?“ Než stačil někdo z nás odpovědět, ozvalo se pojednou z Mortonovy bryčky úzkostlivé volání o pomoc. Všichni jsme se tím směrem obrátili a viděli, že Kate Mortonová tam drží v náručí zmítající se malou Susan. „Běžte někdo pro doktora Gordona, prosím,“ volala dívka. „Ať hned přijde k Susan! A řekněte mu, že má zase záchvat.“ K bryčce se hned začali sbíhat lidé a také Erik se tam rozběhl. Já samozřejmě za ním.

25

Malá Susan měla zavřené oči, u pusy pěnu a škubala sebou tak, že ji Kate nemohla na svém klíně udržet. Když náhle zvedla své ručičky se zakřivenými prsty, lidé z přední řady hloučku zděšeně ucouvli. Erik se prodral k bryčce, stoupnul si na její schůdek, naklonil se k Susan a položil svoji ruku shora na její hlavu. V hloučku to zašumělo úžasem. Trvalo to jenom tři vteřiny, možná čtyři a Susan sebou přestala házet a začala zase, sice zhluboka, ale pravidelně dýchat. Oči měla pořád zavřené, ale její tvářička, předtím ztrhaná křečí, byla už uvolněná a klidná. Erik ještě chvíli držel dlaň na její hlavě, pak ji sundal, vytáhl kapesník, něžně Susan utřel pěnu u pusy a usmál se na dívku, která byla ve tváři bledá strachem a překvapeně se na Erika dívala svýma velkýma, černýma očima. „Myslím, že teď už bude Susan v pořádku,“ řekl jí a sestoupil z bryčky. „Ustupte, lidičky,“ ozvalo se z hloučku. „Pusťte mě k chudáčkovi Susan.“ Lidé se rozestoupili a objevil se starší, brýlatý pán s lékařskou brašnou. Překvapeně se díval na děvčátko. „Ale ona už…“ „To ten mladík vedle vás, doktore,“ zvolal někdo z hloučku. „Položil Susan ruku na hlavu a záchvat byl pryč!“ „Vážně?“ Doktor byl skloněný nad svou brašnou, odkud vyndal lahvičku s nějakou tekutinou, opatrně ji nalil na lžičku, otevřel děvčátku pusu a vlil tam lék. „Opravdu, doktore,“ ozvala se nějaká paní s čepcem – „všichni jsme to viděli. Susan na tom byla moc zle, ale ten mladík ji vyléčil pouhým dotekem ruky. Je to možné, doktore?“ „Možné to je.“ Doktor teď držel Susaninu ruku a měřil jí tep. „Četl jsem o tom v nějakém lékařském časopise. Údajně jsou lidé, kteří mají takovou schopnost. Říká se jím senzibilové.“ Obrátil se a konečně se podíval na Erika. „To ty jsi ten zázračný léčitel, hochu? Jak to děláš?“ Erik pokrčil rameny: „Nevím. Párkrát se mi už něco takového podařilo. Asi to mám po matce, ta léčila lidi.“ „No, tady u Susan ti to vyšlo. Je na tom už dobře.“ Jako na potvrzení jeho slov Susan, kterou její starší sestra měla stále na klíně, otevřela oči a řekla: „Ahoj, Senzi Bille!“ „Jmenuji se Erik, princezno,“ usmál se na ni – „pan doktor mluvil o někom jiném, trošku sis to popletla, ale to nevadí. Každopádně jsem tvůj kamarád.“ „Mně říkají Susan a taky se chci s tebou kamarádit.“ Erik ji pohladil po tvářičce.

26

Ozvalo se práskaní biče, pak rachot kol, ržání koní a kolem nás projel v oblaku prachu dostavník tažený trojspřežím. Zastavil před hotelem Kráska Texasu, kde se k němu hned začali sbíhat lidé. Odešli i ti, kteří stáli kolem nás. Erik ještě jednou zamával Susan, znovu se usmál na Kate a šli jsme tam také.

27

[5] Když jsme došli k hotelu, vozka již sundával ze střechy dostavníku zavazadla, která dole přebíral muž doprovázející dostavník jako jeho ochránce a ukládal je na chodník před hotelem. Z vozu jeden za druhým vystupovali cestující. Bylo jich pět. Nejdříve vystoupili manželé středního věku, kteří se moc nerozhlíželi a hned vešli do hotelu. Podle šatů nebyli zdejší a když za nimi úslužně cupital hoteliér s jejich dvěma velkými cestovními taškami, usoudil jsem, že v hotelu jenom přespí a ranním vlakem budou pokračovat někam dál. Po nich vystoupil asi padesátiletý muž v kvalitním šedém stetsonu a vysokých holínkách. Měl krátký pěstěný knír a v obličeji tvrdý výraz člověka zvyklého poroučet. Pro několik jeho zavazadel přispěchal Mexičan z bryčky a odnesl je tam. Tak tohle musí být Henry Morton, majitel ranče K+K a otec Kate a Susan, pomyslil jsem si. Další cestující byl mnohem starší než Morton, ale vzhledem k svému věku vystoupil z dostavníku poměrně křepce. Byl oblečený v oděvu z kůže s třásněmi, jaký nosívali trapeři, i čepku měl koženou a přes rameno tašku ze stejného materiálu. V ruce držel dvouhlavňovou kulovnici s ozdobným kováním, jaká se už dnes najde jen u sběratelů. V opálené, vráskami rozbrázděné tváři mu rejdily dobrácké oči po lidech okolo, až spočinuly na staříkovi, který stále ještě pokuřoval ze své fajfky u vchodu do hotelu. „Ať mě veme sám rohatej,“ zahlaholil na celé kolo – „jestli támhleta stoletá mumie není Jim Doolin, kerýmu indiáni neřekli jináč, než Postrach squaw. Copak, starý brachu, dostal’s na krchově vycházku?“ Stařík se zachechtal. „Ještě si zubatá na mě netroufla, Dicku, asi má strach, abych ji předtím nevojel. Hej, lidi, dobře si prohlídněte tady toho starýho paznehta, co navštívil naše město. Říkají mu Holanďan Dick a díky takovým chlapům jako je von, kteří z Pohraničí vyháněli indiány a budovali první osady, se tu teď rodí vaše děcka.“ Erika zřejmě způsob jejich rozmluvy pobavil a tak s úsměvem pozoroval ty dva, jak si srdečně potřásají rukama. Moji pozornost ale zaujal poslední cestující, který vystoupil teprve teď a protahoval si po cestě strnulé údy. Už svým zjevem působil impozantně – byl vyšší postavy, vlasy měl úplně bílé a vzadu mu splývaly přes límec, bílý plnovous mu zakrýval téměř celou tvář. Vypadal na padesátníka, ale ty bílé vlasy a plnovous ho mohly dělat starším. Oblečený byl jako obchodník, ale tím určitě nebyl – neměl žádné zavazadlo, zato pod kabátem měl opasek s revolverem pažbou dopředu a na nohách jezdecké boty s ostruhami. Měl

28

úsporné, téměř ladné pohyby rukou v tenkých rukavicích a pohled, kterým když se podíval, tak vás zamrazilo. Teď se ale rozhlížel po ulici, jako by ho zde měl někdo čekat. Jelikož se k němu nikdo nehrnul, tak pomalu vykročil do hotelu. Měl trochu zvláštní, jakoby trhavou chůzi. Něčím zřejmě zaujal i starého Jima Doolina, který přerušil rozmluvu s Holanďanem Dickem a zavolal na něho: „Haló, chlapče, neznám tě vodněkud? Seš mi nějakej povědomej.“ „Jedině z minulýho života, dědku,“ řekl cizinec lhostejně. „V těhle končinách jsem poprvé.“ „To je divné,“ svěřoval se stařík připomíná…někoho, koho jsem znal.“

svému

známému.

„Někoho

mi

Cizinec si ho již nevšímal a chtěl vejít do hotelu, ale cestu mu zastoupil šerif Bancroft, který před hotelem postával kousek ode mne. Zato Kingsburryho nebylo na ulici nikde vidět. „Můžu znát vaše ctěné jméno, pane?“ Cizinec k němu zvedl bezvýrazný pohled šedých očí. „Proč?“ „Jako městský šerif chci vědět o každém cizinci, který přijede do našeho města. Mám na to právo!“ „Jmenuji se Logan.“ „Logan? Slyšel jsem o muži, který si v Texasu říká Logan. A nebylo to nic, o co bychom tady stáli.“ „Máte na mě zatykač, šerife?“ V Loganově hlasu bylo cítit výsměch. „Jestli ne, tak mi laskavě uhněte z cesty.“ „A proč jste přijel do Ascalony, Logane?“ „Za prací, šerife, pouze za prací. A jestli se mě teď zeptáte, jaká je to práce, tak vám to stejně neřeknu, protože je vám do toho houby, a za druhé mi můj budoucí šéf řek, abych se o tom předem nevykecával. Ale za pár dní už to bude každýmu jasné, i vám.“ Šerif něco zabručel, ustoupil stranou a díval se, jak Logan vstupuje do hotelu. Pak, když si všiml úsměšků některých z přihlížejících, otočil se a odešel beze slova do své úřadovny. „Zvláštní muž, viď Bene,“ řekl Erik zamyšleně. „Něčím mě přitahuje…“ „Zřejmě je to pistolník, Eriku. Tihle lidé využívají toho, že to velmi dobře umí s revolvery a že je neváhají použít, a obvykle se nechávají najímat na nějakou špinavou práci. Raději se mu obloukem vyhýbej.“ „Od něho mi nebezpečí určitě nehrozí, Bene, cítím to. Spíše naopak…“ Než mohl Erik upřesnit, co tím mínil, objevil se před námi Henry Morton a díval se na něho. „Chci ti poděkovat za to, jak jsi pomohl mojí Susan, mládenče.

29

Kate a doktor mi právě řekli, co se stalo. Já jsem Henry Morton, otec Susan a Kate.“ „Tohle je Erik, pane Mortone, můj syn. A já se jmenuji Ben Evans.“ Morton přistoupil blíže a podal nám oběma ruku. Měl pevný stisk a poctivé oči. „Jsem vašemu synovi velmi zavázán, Evansi a rád bych vás oba pozval na svůj ranč, pokud je to možné.“ Podívali jsme se s Erikem na sebe. „Vlastně to pozvání navrhly moje dcery.“ Morton se pousmál. „A já s tím samozřejmě rád souhlasil.“ „Když je to přání vašich dcer, pane Mortone, tak ho nemůžeme odmítnout.“ „Výborně. Pošlu pro vás zítra Goméze s bryčkou, tady k hotelu. V deset hodin, vyhovuje vám to?“ Když jsem ho ujistil, že ano, podal nám zase ruku a vrátil se ke svým. Všichni pak odjeli směrem, odkud přijel dostavník.

30

[6] Vešli jsme do jídelny, kde již pár stolů bylo obsazeno místními lidmi, kteří tu popíjeli a probírali poslední události v prostředí, které bylo pro ně zřejmě přijatelnější, než v některém z místních saloonů. U jednoho ze stolů seděli také manželé, kteří přijeli dostavníkem a teď večeřeli, ještě na účet dostavníkové společnosti. U krátkého barového pultu leštil Nikolas Buchanan sklenice a vypadal ustaraně. „Za chvíli tu bude plno,“ svěřil se mi. „Vždycky to tak je, když přijede dostavník. A můj pomocník pro takové případy leží doma se zlomenou nohou. Sám tolik hostů obsloužit nezvládnu.“ Tak jsme mu nabídli svou pomoc – Erik bude roznášet jídlo a pití a já pomůžu jeho Mexičance v kuchyni. Když jsem ho ujistil, že s tím máme oba dost zkušeností z našeho působení ve Frisku, s radostí naši nabídku přijal. Stejně jinou možnost neměl a navíc si rychle uvědomil, že stálá Erikova přítomnost v jeho podniku sem přiláká další zvědavce vzhledem k tomu, jak se dnes v městě uvedl, což jeho hotelu může jen prospět. „Budete mít oba večeři a pití zdarma,“ uzavřel naši dohodu. Erik tam hned zůstal, ale já se zatím přesunul nahoru do našeho pokoje. Moje výpomoc v kuchyni ještě teď nebyla nutná a cítil jsem, že se potřebuji po dnešním odpoledni na chvíli natáhnout a v klidu si v hlavě srovnat všechny události, jichž jsem zde byl svědkem. Pohodlně jsem se, jen tak oblečený, rozložil na posteli, zavřel oči, ale žádoucí klid na rozjímání nepřicházel. Rušily mě zvuky z vedlejšího pokoje, teď již zřejmě obsazeného dalším hostem hotelu. Bylo mi divné, že jsou tak dobře slyšet, tak jsem se posadil a prohlížel si dělící stěnu mezi našimi pokoji. Vypadala solidně, ale když jsem potichu vstal a odsunul velký barvotiskový obraz, který na ni visel, byla příčina jasná – obraz tu byl proto (a pravděpodobně visel stejný i v druhém pokoji), aby zakryl otvory po několika kulkách, které prošly skrz dřevěnou stěnu, a těmi otvory teď bylo odvedle všechno slyšet. Doufám, že nebude v noci chrápat, pomyslil jsem si a chtěl jsem vrátit obraz zpátky. Ale neudělal jsem to – na dveře sousedního pokoje totiž zrovna někdo zaklepal, a když soused řekl „Vstupte!“ poznal jsem Loganův hlas. A když jsem uslyšel promluvit jeho návštěvníka, tak jsem obraz opatrně sundal ze stěny a na jednu z děr naopak zvědavě přitiskl ucho. „Jsem Monk, Logane – to já pro vás nechal poslat.“

31

„Jo, to souhlasí. Tohle jméno mi řek váš člověk, který mě v Pecosu vyhledal. Že prý pro mě máte dobře placenou práci, neřek ale, o co přesně se jedná. Tak to vysypte!“ „Chci si vás najmout jako svého ochránce, Logane. Vás a vaši pistoli. Tuhle práci jste už v minulosti párkrát dělal, jak jsem se informoval, a vždy k velké spokojenosti svých šéfů.“ „Někdo vás chce sejmout?“ „Takhle bych to neřek. Jde o to, že jsem si moc pustil k tělu svého předáka, jistého Eda Kingsburryho. Jasně, že jsem mu zavázán za to, jak plnil moje příkazy – a nebyly to vždy jen čisté věci – ale nějak mu stouplo do hlavy, že byl celou dobu moje pravá ruka a teď by chtěl mávat i se mnou. Problém je v tom, že je to zákeřný a mstivý primitiv a já se doteď bál dát mu padáka, aby mě za to neodkrouhnul.“ „Tak tohle určitě zvládnu.“ „A ještě je tu pár lidí… kdyby se jim stalo nějaké neštěstí, víte jak to myslím, tak jsem ochotný vám vyplatit zvláštní prémii.“ Chvíli bylo ticho, pak Logan řekl: „Aby bylo mezi námi jasno, Monku, já nezabíjím lidi jen tak, anebo že mi někdo zaplatí. Můžete se spolehnout, že ode mne schytá kulku každý, kdo na vás vytáhne zbraň a já budu u toho, ale nic víc po mně nechtějte.“ „To jsou zvláštní zásady u chlapa, který kdysi jezdil s bandou Billyho Groundse! Pokud je mi známo, tak ta se, kromě jiného, proslavila vypleněním celého města Matamores v Mexiku a povražděním jeho obyvatel. Tehdy jste si ovšem ještě neříkal Logan, mám pravdu?“ Zase chvíli trvalo, než Logan odpověděl: „Dejme tomu, že máte po čertech dobré informace, Monku. Kde na ně, sakra, chodíte?“ Monk se zasmál. „Tak v tomhle případě jde spíše o náhodu, Logane. Svět je někdy malý a zřejmě si už nepamatujete, že jsme kdysi dávno spolu chlastali v nějaké mexické díře, už si ani nepamatuju její jméno. Já se tam octnul, jelikož mi byla jistou dobu půda ve Státech horká, stejně jako vám a celé té bandě. Byl jste mi už tenkrát sympatický a pěkně jsme se spolu namazali.“ „Byl jsem mladý a v té době se zabití Mexičana považovalo spíše za záslužný čin. Ale my se tenkrát většinou mstili jenom Seveřanům, kteří se po válce začali tady na Jihu roztahovat. Všichni v bandě jsme byli jižanští hoši a u každého z nás měli Seveřané nějaký ten vroubek.“ „A ten váš vroubek se jmenoval Martinézův ranč! No, nekoukejte tak na mne, Logane, tenkrát při tequille jste mi toho o sobě dost vykecal. Něco mi na vás také vyzvonili vaši kumpáni a já si umím dát dvě a dvě dohromady. A vychází mi z toho, že máte dobrý důvod pomstít se tady jedné rodině za to, že vás připravila o rodinný majetek a udělala z vás psance.“

32

„A shodou okolností zrovna tahle rodina nepatří k vaším oblíbeným a moc by vám bodlo, kdybych je postřílel, že ano?“ „Tak nějak to bude, Logane, ale výhodné by to bylo hlavně pro vás – vyřídit si tady staré resty, které vás musí pronásledovat již nejmíň třicet let, a ještě za to dostat zaplaceno. Ale abych uklidnil vaše svědomí – ten kšeft není o tom, že bych si chtěl vydržovat nájemního zabijáka. Prostě jen budete pořád po mém boku, a když mě bude někdo ohrožovat na životě, tak mě ochráníte. Jak, to je vaše starost. A pokud mě přitom zároveň zbavíte i někoho, kdo má u mě vroubek, tak moje vděčná ruka zacinká dolary.“ „Dobrá, a kolik to bude dělat bez té vděčnosti, abychom přešli k praktickým otázkám.“ „Nabízím sto dolarů týdně, plus stravu a ubytování zdarma.“ „Brával jsem za takovou práci i více.“ „Ještě neznám vaše schopnosti, Logane. Až mi ukážete, co dovedete, můžeme se pobavit o vyšší částce.“ Oba pak začali probírat věci, které už nebyly tak zajímavé. Bylo zřejmé, že jejich rozmluva za chvíli skončí. Tak jsem opatrně pověsil obraz zpátky, potichu se vykradl z pokoje a seběhl dolů, abych si Monka prohlédl, až se bude vracet. Samozřejmě, že mě zajímal člověk, který se stal majitelem Bertovy pily a který si právě najal pistolníka. Byl zhruba v mém věku a s hladce vyholenou tváří a tvořícím se bříškem vypadal spíše na úředníka, než na majitele dolu. Nebyl ozbrojený. U paty schodiště se na chvíli zastavil a rozhlížel se po jídelně. Pár sedících mužů mu kývlo na pozdrav a on jim stejně odpověděl. Trochu mě znepokojilo, když si začal pozorně prohlížet Erika, který poletoval mezi stoly a roznášel pití. Jeho tvář přitom byla bez výrazu a stejná byla, i když se střetly naše pohledy. Pár vteřin jsme na sebe hleděli, pak si nasadil klobouk a odešel z hotelu. Došlo mi, že Monk již zná obsah našeho rozhovoru se soudcem. Z nějakého důvodu se mi to nelíbilo. Venku se mezitím setmělo a v jídelně se již svítilo. Hlavním zdrojem světla zde byl osmiramenný lustr se silnými žárovkami a na stěnách, kam světlo z lustru již nedosáhlo, byly ještě zavěšené žárovky ve tvaru svíček a s cylindry, vždy po jedné nad každým stolem u zdi a v takové výšce, aby o ně nezavadil ani vysoký muž s kloboukem. Zapadl jsem do kuchyně, kde jsem si vypůjčil od Mexičanky zástěru a začal jí pomáhat s přípravou jídla – krájel jsem zeleninu, loupal brambory, porcoval maso na bifteky a musím přiznat, že jsme se oba měli co ohánět, jelikož hoteliér každou chvíli oznamoval další objednávku. Zřejmě již byla jídelna plná hostů, kteří se sem přišli najíst. Asi po hodině mi přišel hoteliér ustaraně oznámit, že tam sedí i Ed Kingsburry, pije kořalku a kouká po Erikovi jako čert. „Je u mě poprvé,“ řekl – „obvykle

33

chlastá jen v těch pajzlech venku. Nevypadá to dobře, pane Evansi, asi byste měl syna uklidit nahoru, na tu dobu než odejde. Nechci tady žádné maléry.“ Sundal jsem zástěru a vyšel z kuchyně. Ed Kingsburry seděl sám u jednoho ze stolků při stěně, před sebou měl láhev s kořalkou a sklenku, do které si naléval, a sledoval přitom každý Erikův pohyb pohledem, ve kterém nebylo nic dobrého. Všechny ostatní stoly již byly obsazené a já tam u stolku blízko dveří zahlédl i Monka, který tam seděl ještě se dvěma muži, a všichni tři večeřeli. Pokusil jsem se k sobě přivolat Erika, který právě nesl několik sklenic s pivem, ale už bylo pozdě. Když procházel kolem Kingsburryho, tak ten mu z ničeho nic nastavil nohu, Erik zavrávoral a trochu piva vylil na předákovy kalhoty. Věděl jsem, že je zle. Hovor od ostatních stolů ustal, jako když utne, a všechny tváře se obrátily k těm dvěma. „Udělal‘s to schválně, ty šmejde,“ pronesl do ticha Kingsburry zlověstným tónem. „Už vodpoledne si měl na ulici divný kecy vohledně O´Briena a když se potom ukázalo, že sem byl v právu, tak si místo vomluvy radši zdrhnul. A teďka mě ještě naschvál poliješ pivem. Ale já se vod tebe beztrestně urážet nenechám, ty hajzle, tentokrát už ne.“ Pomalu se zvedl od stolu a všichni jsme viděli, že kromě svého koltu v pouzdře má ještě za opaskem zastrčený další revolver. Vytáhl ho a hodil na podlahu volného prostoru před schodištěm. „Teď mazej k tý bouchačce, zvedni ji a zachovej se jako chlap.“ „Ale to přece nemůžete, pane Kingsburry!“ zvolal jsem zoufale. „Ten chlapec neumí střílet. Nemá nejmenší šanci přežít takový souboj. A jestli vás něčím nechtěně urazil, tak se vám za něj omlouvám a pokud to nestačí, tak pro tu pistoli půjdu já.“ „Klidně můžeš, jestli tě omrzel život. Ale až potom, jako druhej. A nech si ty kecy vokolo. Dyk na tom není nic těžkýho – prostě jenom zvedne bouchačku a zmáčkne to. Je voproti mě jasně ve výhodě.“ „Proboha lidi,“ obrátil jsem se k ostatním stolům – „udělejte něco…vždyť to bude vražda!“ Všude jsem narazil jen na sklopené oči nebo odvrácené tváře. „Pane Monku,“ přešel jsem k jeho stolu. „Zastavte to, prosím! Je to váš člověk, tak mu poručte, aby toho nechal!“ Utřel si ubrouskem ústa a pomalu ke mně zvedl oči, ve kterých opět neměl žádný výraz. „Lituji, ale Ed teď není v práci a já mu proto nemám co přikazovat. Může si ve svém volnu dělat, co chce. Nechci a nemohu se míchat do jeho osobních sporů, pane.“

34

„To bude v pořádku, Bene,“ ozval se Erik, který pořád ještě stál několik kroků od Kingsburryho a díval se mu do očí. „Neboj se o mne, nic se mi nestane.“ „Akorát bude mít díru v břiše,“ uchechtl se Kingsburry. Erik položil sklenice na nejbližší stolek a přešel k místu, kde ležela pistole. Chvíli se na ni díval a pak se k ní pomalu sklonil. Všem nám bylo jasné, že když se jí dotkne, začne Kingsburry střílet. „To už stačilo, hňupe,“ ozval se za námi hlas, který jsem znal. „Přestaň se vytahovat na zelenáče a zalez radši mezi děvky, které tě možná ještě žerou.“ Podíval jsem se dozadu, kde se o barový pult nedbale opíral Logan. Zřejmě tam byl již delší dobu, ale já si ho předtím nevšiml. Za barovým pultem stál u pípy Nikolas Buchanan a jeho obličej byl bílý strachem. Kingsburry se překvapeně podíval k baru. „To si mluvil se mnou?“ Nemohl uvěřit, že si někdo dovolil takhle ho veřejně urazit, tohle se mu už dlouho nestalo! „Jasně že s tebou, blbečku.“ Překvapení v Kingsburryho očích vystřídal zuřivý vztek. Jeho ruka sjela k pouzdru s koltem. To už ale Loganova ruka s revolverem pálila ránu za ránou. Revolver přitom držel jinak, než ostatní střelci – vodorovně, takže dlaní objímal pažbu shora. První výstřel roztříštil světlo nad Kingsburrym a střepiny skla z cylindru se snesly na jeho hlavu, takže si instinktivně zakryl rukou obličej a přikrčil se. Pod dalšími Loganovými výstřely se na stolku rozprskla láhev s kořalkou a sklenice vedle ní. Čtvrtým a pátým výstřelem mu pak prolétly kulky oběma šosy jeho rozepnuté bundy. Všechno to trvalo ani ne dvě vteřiny, pak nastalo ticho. Kingsburry pomalu sundal ruku z obličeje, narovnal se, rychle si ohmatal prsa a pak se nevěřícně zahleděl na Logana. Ten už měl revolver zase zpátky v pouzdře a se svěšenýma rukama se na něho díval. „Jeden náboj jsem si ještě nechal,“ řekl – „tak klidně znovu sáhni po pistoli.“ Všichni jsme to viděli – ten strach v Kingsburryho tváři a jeho ruce zvednuté až pod bradu. „Pokud už nechceš pokračovat, tak se seber a vypadni odsaď,“ dodal Logan a Kingsburry se svěšenou hlavou poslušně zamířil ke dveřím. „Máš padáka, Ede,“ řekl Monk. „Hned teď. Zítra si zajdi do dolu pro svých pár švestek a už se tam neukazuj. Tady Logan je teď můj nový předák a ochránce, tak se ode mne drž co nejdál. Příště bys moh dojít k větší újmě.“ Vstal a přešel k Loganovi. „Jste zatraceně rychlý, Logane, a střílí vám to přesně. Myslím, že jsem ještě neviděl nikoho takhle zacházet s revolverem. Udělal jsem dobře, že jsem si vás najal.“

35

„Kdo mi ale zaplatí škodu po tom střílení?“ ozval se hoteliér, kterému zřejmě otrnulo. „Odhaduji to nejmíň na dvacet dolarů.“ „Já to zaplatím!“ Monk hodil na barovou desku několik bankovek. „Za tu podívanou mi to stálo.“ A vrátil se ke svému stolu. K Loganovi, který se zase opíral o barový pult a upíjel svoje pivo, přistoupil Erik. „Díky, pane Logane. Jsem rád, že jste mu zachránil život.“ „Komu jako?“ „Kingsburrymu.“ Erik vytáhl z levého rukávu čepel kuchyňského nože a nůž položil na bar. „Stačila už jen vteřina a měl by ho v prsou. Na těch pár kroků bych ho nemohl minout. Vůbec jsem tu pistoli nechtěl zvednout.“ Logan si ho pobaveně prohlížel. „Vypadá to, že jsem tě špatně odhadl, mladíku. Považoval jsem tě za městskýho moulu, který se tady nedovede o sebe postarat, a ty jsi zatím nebezpečný vrhač nožů. Musím si to pamatovat.“ „Myslím, že si teď ze mě děláte legraci, pane Logane.“ Loganova tvář zvážněla a v jeho očích se objevil záblesk sympatie. „Ne tak docela – vlastně jsem rád, že jsem se v tobě splet. Líbí se mi tvoje chladnokrevnost a fakticky máš v sobě něco nebezpečného.“ „Jednou ze mě budete úplně na větvi!“ „Vážně?“ „Jasně, vím to.“ „A víš taky, že támhle u toho stolu na tebe chlapi už hezkou chvíli mávají, že jim došlo pití?“ Erik se zašklebil: „Dokud na mne nevytahují pistole, tak jim nic nehrozí.“ A odešel za svou prací. Udělal jsem to samé, ale pro jistotu jsem každou chvíli nakoukl do jídelny, jestli se tam zase něco neděje. Ale chlapi tam jen v klidu popíjeli a rozebírali, co před chvíli viděli. Zítra toho bude určitě plné město! Postupně se také rozcházeli domů. V jednu chvíli odešel i Monk se svými společníky – zahlédl jsem zrovna, jak dává před odchodem Loganovi znamení, že může jít spát, že jemu stačí doprovod těch dvou. Tak se Logan sebral a odešel nahoru do svého pokoje. Nikdo si teď už jídlo nedával a v kuchyni po chvíli nebylo do čeho píchnout. Pomohl jsem Mexičance s nádobím, sundal si zase zástěru, vyšel po schodech nahoru a zaklepal na dveře Loganova pokoje. „Kdo je to,“ ozvalo se zevnitř. „Ben Evans, věnujte mi, prosím, pár minut.“ Dveře se pootevřely a vyhlédl Logan vysvlečený do půl těla a s ručníkem kolem krku. „Á, to jste vy!“ Otevřel dokořán a pustil mě dovnitř. Když zavíral

36

dveře, viděl jsem, že v ruce drží revolver, který ale hned položil na stolek vedle umyvadla. „O co jde, pane Evansi?“ „Omlouvám se za to vyrušení, pane Logane, ale chci vám poděkovat, jak jste se tam dole zastal mého kluka. On vám sice tvrdil, že vaši pomoc nepotřeboval, ale já vím moc dobře…“ „Neudělal jsem to kvůli němu, tak mi neděkujte – já si tam vlastně hrál svoji hru a jenom jsem využil situace.“ Postavil se před zrcadlo a nůžkami si opatrně přistřihoval vousy. „Majitel hotelu říkal, že ten váš chlapec odpoledne na ulici vyléčil malé dítě jenom tím, že na ně sáhl rukou. Je to pravda?“ Přestal se stříhat a podíval se v zrcadle na mne. „Ano. A nebylo to poprvé. Má tu schopnost zřejmě po své indiánské matce, o které říkali, že byla výborná léčitelka. Nebo šamanka, či tak něco.“ „Copak vy jste ji neznal?“ „Víte, Logane, já vlastně nejsem Erikův otec.“ „Všiml jsem si, že vás oslovuje Bene.“ „Ujal jsem se ho, když mu byly čtyři roky, adoptoval a dal mu svoje jméno. To už jeho matka nežila a já… Ale nezdržuji vás?“ „Klidně povídejte, na spaní je ještě brzy.“ „Už dvacet let pracuji jako pomocný dělník v cirkusu Bordini. Dnes je to známý a prosperující cirkus, který se natrvalo usadil v San Francisku, ale v osmdesátých létech to byl ještě malý, kočovný cirkus, kde jsme si těžce vydělávali na chleba. V roce 1885 jsme objížděli vesnice a městečka severozápadního Mexika a já si tam na jedné štaci všiml malého kluka, který nevynechal jediné představení, když se vždy nějakým záhadným způsobem dostal do stanu načerno a zpoza jednoho ze sloupů hltal s rozzářenýma očima vystoupení jednotlivých artistů. Nejvíce ho vždy zajímalo číslo kouzelníka, jehož triky prožíval se zvlášť velkým rozechvěním, bez ohledu na to, že je viděl denně stále znovu a znovu. Z nějakého neznámého důvodu mě ten chlapec zaujal natolik, že jsem se na něho začal vyptávat vesničanů. Dozvěděl jsem se, že má čtyři roky a je to sirotek, kterého proto musí živit starosta vesnice, jak tam bylo zvykem. Jeho matka, indiánka, přišla do té vesnice již těhotná, odněkud zdaleka a sama, bez muže. Její rodná vesnice ji odvrhla, jelikož dítě počala s bělochem ze Severu, který se tam náhodou objevil se střelným zraněním a po svém uzdravení zase odešel, netuše, že tam zanechal potomka. V novém místě vesničané brzy tu těhotnou ženu přijali mezi sebe, protože to byla výborná léčitelka. Bydlela stranou od ostatních stavení a když se jí po čase narodil syn, dala mu jméno Enrico. Vychovávala ho sama, bohužel ale rok před naším příjezdem zemřela při opilecké střelbě nějakých bezvýznamných gringos, do které se náhodou a nešťastně připletla na ulici.

37

Neměl jsem vlastní rodinu, chtěl jsem se časem usadit a ten chlapec se mi líbil. A tak, když po týdnu cirkus z vesnice odjížděl na další štaci, vzal jsem chlapce sebou a adoptoval ho. Starostův souhlas jsem získal za pár pesos a chlapec též přijal svého nového opatrovníka jako něco zcela přirozeného. V naší cirkusácké rodině si hned všichni Erika, jak jsme mu říkali, zamilovali a tak vyrůstal v novém prostředí obklopen péčí nejenom mojí, ale všech těch mužů a žen, kteří zde spolu žili, a kde každý považoval za samozřejmé, že ho také naučí svoji profesi. A tak Erik brzy brilantně jezdil na koni, metal přemety, šplhal a chodil po laně, později žongloval a létal s ostatními na hrazdě. Číňan Li-Wong ho zasvětil do tajů bojových umění, Němec Schneider ho naučil krotit zvířata a sourozenci Romanovi svému kouzelnickému řemeslu.“ „Takže s tím nožem nekecal?“ „Házet nožem skutečně umí velmi dobře. Díky Mexičanu Sanchézovi, který s cirkusem Bordini také jeden čas jezdil.“ „A já si myslel, že se jen tak vytahuje.“ „Tak tuhle vlastnost Erik nemá. Ale je pravda, že jeho poloviční indiánský původ ho odmalička v lecčems odlišoval od ostatních chlapců. Měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a už při dětských hrách nestrpěl, když se někomu ubližovalo – v takových případech se dovedl zastat postiženého až se zarážející krutostí. Uměl také ihned rozpoznat přetvářku, lež nebo charakter člověka a často věděl předem, že se někomu stane nehoda. Sám si to nedovede vysvětlit, stejně jako tu svoji schopnost, že někdy jeho pouhá přítomnost nebo dotek přinese nemocnému úlevu od bolesti. Raději jsme proto před ostatními tajili tyhle zvláštnosti Erikova chování, které mohly u bělošské většiny vzbuzovat nedůvěru, nesouhlas nebo i posměch.“ „Tak já se tomu určitě smát nebudu – mám s léčitelskými úspěchy indiánů vlastní zkušenost,“ obrátil se Logan ke mně a ukázal prstem na velkou, paprskovitou jizvu na svém levém boku. „Schytal jsem to z brokovnice a měl jsem fakt namále. A nebýt jedné mexické indiánky, která si mě vzala do svý péče, tak bych zemřel mlád, jak praví básníci.“ „Moc bělochů ovšem takové štěstí nemělo, pane Logane, takže většina jich má v těchto věcech předsudky.“ Neodpověděl a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Tak jsem se raději obrátil k odchodu. „Poslyšte, Evansi,“ uslyšel jsem za sebou. „Jak je vlastně Erik starý?“ „V srpnu mu bude devatenáct.“ Díval se do zrcadla, ale ruku s nůžkami měl jen tak ve vzduchu. Ani nepostřehl, že jsem mu popřál dobrou noc.

38

[7] Ráno jsme si oba trochu přispali a tak bylo už po deváté, když jsme sešli do jídelny. Nikdo tam nebyl. Jak nám řekl hoteliér, manželé z dostavníku odešli hned po sedmé na nádraží a chvíli po nich si zde Monk vyzvedl Logana a oba spolu odjeli do hor. Mexičanka nám udělala vajíčka se slaninou, k tomu lívance se zavařeninou a spoustu dobré kávy, kterou nám doléval hoteliér, který se posadil k našemu stolu a jídlo nám zpestřoval místními drby. Do desáté hodiny scházela ještě dobrá čtvrthodina, když jsem přes okna uviděl, že přijel Goméz s bryčkou a zastavil před hotelem. Rozloučili jsme se s Nikolasem Buchananem, který nás ujistil, že budeme v jeho hotelu vždy vítáni, vzali svoje cestovní tašky a vyšli před hotel. Když Goméz uviděl Erika, smekl před ním uctivě svoje sombréro a držel ho na prsou, dokud jsme nenastoupili. Pozdravil nás s úsměvem španělsky a zjevně ho potěšilo, když jsme stejně odpověděli. Cesta na Mortonův ranč trvala asi hodinu, ale v bryčce ubíhala celkem příjemně. Moc jsme spolu nemluvili, jen zhruba v půli cesty mi akorát Erik připomenul, že jsme se měli stavit v bance a nahlédnout do listin o tom Bertově úvěru, jak bylo včera domluveno. „Nezapomněl jsem na to, Eriku,“ odpověděl jsem. „Nešel jsem tam schválně. Nějak jsem ztratil chuť se k té věci znovu vracet. Možná tam půjdu jindy, možná že to nechám plavat. Mám pocit, jako bych usiloval o něco, co mi nepatří.“ Podíval se na mne zkoumavě, ale nic na to neřekl, jenom se neznatelně pousmál. Většinou vedla cesta podél řeky, přitékající z hor v dáli a tekoucí až k městečku (a Bertově pile). I když v ní moc vody nebylo, několikrát jsme minuli velká stáda krav, která vždy trojice kovbojů naháněla do řeky se napít. „Sí, seňor,“ odpověděl Goméz na moji otázku, zda je to dobytek z ranče K+K. „A všechno tady okolo,“ opsal rukou kruh nad svojí hlavou – „jsou pozemky ranče K+K. Od města až k horám a od řeky daleko na západ. Za dva dny byste je na koni možná ani neobjel,“ dodal s širokým úsměvem. Jelikož si nás kovbojové zvědavě prohlíželi, usoudil jsem, že Goméz nelenil a všem již povyprávěl o včerejší příhodě, která se stala dcerce jejich šéfa. Já s Erikem jsme zase obdivovali zručnost, s jakou oni ovládali svoje stáda. Od řeky jsme nakonec odbočili na jinou cestu, lemovanou po obou stranách alejí vzrostlých platanů, a po chvíli, když jsme vyjeli na nízký pahorek, se

39

našim očím otevřel pohled na planinu osázenou do půlkruhu stromy, v jejichž středu stála nádherná, sněhobílá hacienda, postavená na patro v jižanském stylu, s mohutným sloupovím v průčelí, balkónem a širokým schodištěm. „Casa de la familia Morton,“ obrátil se k nám Goméz. „Už na vás čekají!“ Strhl své sombréro, zamával s ním několikrát nad hlavou a pobídl koně do cvalu. Po chvilce jsme dorazili před dům, který zblízka vypadal skutečně velkolepě. Ze schodiště nám přicházeli vstříc Henry Morton a Kate, která držela za ruku Susan. Ta se na posledním schodu pustila Kate a rozběhla se k Erikovi, který před bryčkou poklekl, sevřel Susan v náručí a několikrát se spolu zatočili. Pak ji opatrně položil na zem. „Od rána se vás nemohla dočkat,“ řekl Morton s úsměvem a podal mi ruku. „Vítejte v mém domě a buďte tu tak dlouho, jak budete chtít.“ Také Kate nás pozdravila a udělala přitom pukrle. „Ahoj Kate,“ řekl Erik a usmál se na ni. „Moc ti to sluší, když nejsi smutná.“ Začervenala se. „Omlouvám se, ale já ti včera ani nestačila poděkovat… Eriku.“ „To je v pořádku, Kate.“ Morton nás pak pozval dovnitř, ale následoval jsem ho jenom já a Goméz, který nesl naše věci. Susan si totiž vymínila, že musí hned Erikovi ukázat svého poníka, vzala ho za ruku a odvedla dozadu za dům. Kate tam šla s nimi. Větší část přízemí domu tvořila rozlehlá vstupní hala, táhnoucí se napříč celým přízemím až k dvoukřídlým francouzským oknům na protilehlé stěně, kterými se dalo vyjít na prostornou terasu na druhé straně domu. Uprostřed haly podpíralo několik silných sloupů obytné patro, ke kterému vedlo zprava široké schodiště a kde přístup k jednotlivým pokojům byl od haly oddělen mezaninem se sloupkovitým zábradlím. Ve volném prostoru vpředu visel od stropu obrovský lustr s několika desítkami svíček s křišťálovými cylindry, který bylo možné přes kladku sundat, svíčky zapálit nebo zahasit a lustr zase vytáhnout. Všechny stěny i sloupy v hale, zábradlí u schodiště i nahoře před pokoji byly natřeny lesklou béžovou barvou, všechno zde bylo řemeslně dokonalé a vkusné a já na to zíral málem s otevřenou pusou. „Bývaly tu i večírky s hudbou a tancem, dokud žila žena,“ řekl Morton, když si všiml, jak se tam rozhlížím. „Někdy se nás tady sešlo až padesát.“ Z jedněch dveří vedle nás vyšla černoška středního věku se zástěrou a čepcem a úsměvem od ucha k uchu. „To je naše hospodyně Molly. Postará se, aby vám u mne nic nechybělo, a můžete se na ni kdykoliv obracet, když budete něco potřebovat. Ale my teď půjdeme do mé pracovny,“ ukázal na dveře na druhé straně haly – „a dáme si před obědem trochu dobrého pití.“ Pracovna byla vybavena leštěným mahagonovým nábytkem, celou její jednu stěnu až ke stropu tvořila knihovna, na těch dalších byly rozvěšené lovecké

40

pušky a dvě preparované bizoní hlavy. Byla tam také velká olejomalba, znázorňující velmi realisticky přechod dlouhé řady krav přes řeku. Kovboj v popředí toho obrazu se podobal Mortonovi v mladších letech. „Máte nádherný dům, pane Mortone, ještě jsem hezčí neviděl,“ řekl jsem obdivně, když jsme se usadili v pohodlných křeslech, každý se sklenkou koňaku, on se zapáleným doutníkem a já se svojí fajfkou. „Postavit v pustině něco takového, to je opravdu malý zázrak.“ „Není to jen zásluha naší rodiny. Dům postavili jeho původní obyvatelé, můj otec a já jsme pouze postupně měnili jeho vnitřní zařízení a přistavěli nové hospodářské budovy, vzhledem k jiným účelům, pro které měly sloužit. Hacienda byla totiž před válkou sídlem rodiny největšího latifundisty v tomto kraji, na jehož tabákových a bavlníkových plantážích, v ovocných sadech a na zeleninových polích pracovala dobrá stovka otroků. Ovšem v průběhu války se jim černoši rozutekli k seveřanské armádě, polnosti, které neměl kdo obdělávat zpustly a step je pohltila. A můj otec, který po válce toto místo získal, když jsme sem přijeli z Montany, nechtěl farmařit – chtěl si zde splnit svůj sen a ve velkém chovat a prodávat dobytek. A tak zde založil ranč K+K.“ „Ta rodina, která zde předtím žila, se odstěhovala jinam?“ Morton chvíli mlčel. „Musím se přiznat, Evansi, že tahle část historie naší rodiny není zrovna tím, čím bychom se mohli chlubit, i když mně bylo tenkrát teprve osmnáct let a neměl jsem s tím nic společného. Martinéz – tak se jmenoval majitel haciendy, jehož rod sahal až někam k španělským předkům – byl totiž fanatický Jižan, který se ve válce značně politicky angažoval. Na vlastní náklady také naverboval a vyzbrojil četu dobrovolníků, která se zapojila do bojů na straně Jihu. Takže, když po válce ovládli správu Texasu i zdejšího okresu noví lidé ze Severu, je jasné, že to hned Martinézovi spočítali – zejména když ten je vůbec neuznával a vystupoval vůči nim nepřátelsky. A tak to s Martinézem nakonec dopadlo stejně jako s řadou jiných bohatých Jižanů, kteří se hned nepřizpůsobili novým poměrům – guvernér rozhodl o zabavení celého jeho majetku a nařídil mu se s rodinou vystěhovat. A otec, díky kontaktům, které měl na správné lidi, a zřejmě i s pomocí úplatků, celý jeho majetek odkoupil, dokonce snad velmi lacino.“ Martinézův ranč! Vzpomněl jsem si na včerejší Monkův rozhovor s Loganem, který jsem zaslechl v hotelovém pokoji, a tak jsem se zeptal: „A ten Martinéz, jak to s ním dopadlo?“ „Bohužel špatně, i s celou jeho rodinou. Odmítli se totiž odstěhovat a stříleli na úředníky. Tak sem guvernér poslal vojáky a po krátké přestřelce byli Martinéz i jeho manželka mrtvi. Přežil to pouze jejich patnáctiletý syn, který ale brzy poté zmizel neznámo kam. Ale já s matkou jsme sem přijeli, až bylo po všem, takže jsem nikoho z té rodiny neznal.“ „A co Jim Doolin, ten je znal?“

41

„Ten dědek? Určitě ano, protože on byl jedním z prvních osadníků Ascalony a žije tu už nejmíň padesát let, pokud vím. Proč se ptáte zrovna na něho?“ Nemívám ve zvyku hned každému vyzvonit všechno co vím, zvláště, když to ještě sám nemám v hlavě srovnané. Tak jsem Mortonovi řekl jen tolik, že jsem byl včera při příjezdu dostavníku svědkem rozmluvy Doolina s Holanďanem Dickem, ze které vyplynulo, že Doolin je starousedlík. „Ano, ten traper jel kus cesty s námi. Roztomilý chlapík – celou dobu nás bavil historkami z osídlování Pohraničí. Byl tam ještě jeden muž, co jel také do Ascalony, ten se ale s nikým nebavil a vypadal na pistolníka.“ „Říká si Logan a Monk si ho najal jako svého ochránce. A jeho povolání jste odhadl přesně, večer předvedl v hotelu parádní střelecký kousek a úplně tam znemožnil Eda Kingsburryho. Dejte si na něho pozor, pane Mortone, pokud máte s Monkem nějaké nevyřízené účty.“ „No, po pravdě řečeno, příliš spolu nevycházíme. Musí mi platit za to, že vytěžené stříbro z jeho dolu vozí dělníci v těžkých vozech přes moje pozemky k železnici. Ustavičně proto na mne tlačí, abych mu prodal dlouhý pruh půdy kolem řeky, že si tam postaví vlečku až k dolu. To bych ovšem musel být blázen, kdybych to udělal – jak potom budeme napájet dobytek v řece? Přes jeho koleje, aby si tam krávy polámaly hnáty? A co, když nám pak zakáže přístup k řece úplně? Kromě toho se mi nelíbí, že si tam nahoře v horách postavil na řece menší přehradu a v jejím korytu teď teče méně vody a často je špinavá. Kvůli tomu jsme se před časem i porafali a já mu řekl, že si budu stěžovat u guvernéra. A on ví moc dobře, že moje slovo tady hodně znamená. Ale nechci vás zatěžovat svými problémy, Evansi, teď mi na oplátku povězte zase vy něco o sobě a o vašem zajímavém synovi.“ Tak jsem mu pověděl to samé, co včera Loganovi. A také proč jsme přijeli do Ascalony a jak jsem tady přišel o dědictví po bratrovi. „Znal jsem vašeho bratra, samozřejmě. To já mu prodal dvacet akrů 1 půdy na tu jeho pilu. A jezdil jsem pak za ním domlouvat dřevo pro ranč. Vycházel jsem s ním dobře a považoval ho za rovného chlapa, na rozdíl od toho Brookse z banky, kterého rád nemám, i když spravuje moje peníze. Ta záležitost s vaším dědictvím je opravdu podezřelá a proto, jestli dovolíte, napíšu svému právníkovi v El Pasu, aby hned přijel a prověřil to.“ „Nevím jak vám poděkovat, pane Mortone…“ „To nestojí za řeč, stejně s ním musím probrat některé své obchodní záležitosti. A já jsem vašemu Erikovi velmi zavázán za záchranu Susan, která by bez jeho zásahu nemusela přežít ten včerejší epileptický záchvat bez následků, jak mi řekl doktor Gordon. Víte, její záchvaty se čas od času opakují a

1

akr = 4047 m2, tj. cca 64 x 64 m

42

my jsme na ně většinou připraveni. Máme totiž od doktora léky, které když se podají včas, tak záchvat hned ustoupí – včera ale Kate zapomněla vzít lék sebou a navíc záchvat přišel náhle, bez prvotních příznaků. Doktor Gordon to přičítá Susanině velkému rozrušení, když byl před jejíma očima zabit Pat O´Brien. Mimochodem, doktor Gordon také za chvíli přijede – zajímá ho z lékařského hlediska Erikova schopnost léčit pouhým dotykem a chce si s ním o tom ještě promluvit… Á, jak vidím, tak naši mladí jsou již tady a támhle přijíždí i doktor Gordon! Takže teď je ten správný čas se naobědvat.“

43

[8] Příští dny na ranči byly docela příjemné. Morton byl dobrým hostitelem a snažil se nám zpříjemnit pobyt, jak se jen dalo. Musím ale říct, že jsme jeho pohostinství nijak nezneužívali a snažili se být také užiteční. Erik se celé dny věnoval malé Susan a všichni jsme byli překvapeni, jak ti dva k sobě přilnuli. Byli pořád spolu – v domě i venku byl každou chvíli slyšet Susanin zvonivý smích, jak tam spolu skotačili, u jídla musel Erik sedět vedle ní a když byla Susan unavená, odpočívala schoulena u něho na klíně. Večer, když ji Kate ukládala k spánku, tak Erik musel sedět u její postýlky a držet ji za ruku dokud neusnula. Nedalo se také přehlédnout, že Susan šla Erikova přítomnost k duhu – její tvářička dostala zdravou barvu a po její nemoci nebylo zatím ani památky. Kate těm dvěma někdy při jejich hrách dělala společnost, měla ale v domě řadu jiných povinností. Na svůj věk to byla již vyzrálá a samostatná mladá dáma, která pomáhala Molly v kuchyni, starala se o chod domácnosti, učila každé ráno Susan číst a psát a dohlížela, aby o Susan i otce bylo dobře postaráno. Její zpočátku rozpačitý vztah k Erikovi byl každým dnem vřelejší, když zjistila, že je to inteligentní a zábavný mladík, se kterým mohla otevřeně mluvit o čemkoliv a který, přes věkový rozdíl mezi nimi, se k ní chová přirozeně. A v jehož společnosti je jí dobře. „Myslím, že je Kate do Erika zamilovaná,“ řekl Morton jednou odpoledne, když jsme spolu seděli vzadu na terase a on se díval na ty dva, kteří se zrovna vraceli z projížďky na koních. V jeho hlase jsem vycítil znepokojení. Určitě si nepředstavoval budoucnost svojí dcery spojenou s cirkusákem a navíc polovičním indiánem. „To nic neznamená, pane Mortone,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Všechny dívky v jejím věku se platonicky zamilovávají. A jiného vhodného mladíka jsem tady zatím neviděl, vlastně žádného. Ujišťuji vás, že Erikův vztah ke Kate je čistě kamarádský – možná se k ní chová jako k mladší sestře, a tak to z jeho strany i zůstane. A až odjedeme, Kate na něho zapomene a určitě se za pár let šťastně vdá za někoho jiného.“ Mohl jsem si dovolit mluvit s Mortonem poměrně otevřeně. Neumím totiž jen tak nečinně zahálet, a tak hned druhý den jsem ho požádal o nářadí a pustil se do drobných oprav v domě, které jsou vždy u takové stavby potřebné, a také v přilehlých hospodářských budovách. A když jsem mu navrhl pár menších úprav na vodní pumpě a rozvodu vody a pak je udělal k jeho naprosté spokojenosti, uvědomil si zřejmě, že nejsem žádný trouba, a přestože jsem jen prostý člověk bez vzdělání, moje názory respektoval.

44

Díky této mojí řemeslné zručnosti jsem brzy dobře vycházel i s jeho kovboji, kterých na ranči pracovaly asi dvě desítky pod vedením předáka, kterému říkali Missouri Jack. A Erik si zase jejich uznání vysloužil svým jezdeckým uměním. Samozřejmě, že na něm hned vyzkoušeli ten obvyklý a drsný kovbojský žertík, takže když se chtěl poprvé projet, přivedli mu toho nejdivočejšího koně a těšili se, jak ho shodí. Nemohli tušit, že Erik jezdí na koních již od svých čtyř let a krotil i šelmy. A tak jen zírali, jak ten kůň za chvíli chodil za Erikem jako pejsek a když se vyšvihl do sedla, kůň s ním poslušně klusal kolem ohrady. Erik jim pak na jiném koni bez sedla ještě předvedl pár divokých kousků v plném trysku, a tím je dostal na svoji stranu úplně. Od toho dne se k němu chovali, jako by byl jedním z nich. Tedy – s jedinou výjimkou. Ten dlouhonohý mládenec s úzkou tváří a vyhýbavým pohledem ani nezakrýval, že mu Erik ani já nejsme příliš sympatičtí. Byl to Dag Fulton, který vyrůstal na Bertově pile a kterého nakonec Bert vyhodil, jak nám řekl Pat O´Brien. Jeho úplným opakem byl Goméz – věčně usměvavý a úslužný, který pokaždé, když se Erik objevil v jeho blízkosti, hned smekl svoje sombréro a div se mu neklaněl. Erikovi to nebylo nadvakrát příjemné a tak, když jsem byl jednou zrovna u toho, zeptal jsem se ho, proč to dělá. „Seňor Erik je svatý muž,“ odpověděl. „Má v rukách zázračnou sílu, kterou uzdravuje lidi. A tu dostali od Pána Boha jenom svatí. Gomézovi to řekl Yagua, jiný svatý muž, který Goméze vyléčil z il tartamudeo ještě předtím, než přijel sem, na ranč K+K.“ „A kdo je ten Yagua?“ „Jeden starý indián, který žije na mexické straně hor asi tři dny cesty odsud, seňor Evans. Jezdí tam za ním vesničané z širokého okolí, a nejen kvůli nemocem. On je totiž velmi moudrý muž a lidé za ním chodí pro radu, co mají dělat, když se jim přihodí něco špatného. Říká se o něm, že ví dopředu, co se komu stane.“ Několik kovbojů, kteří byli svědky naší rozmluvy, si hned začalo z Goméze utahovat, ale on si stál za svým: „A také mluví se zvířaty,“ prohlásil na jejich adresu, a když se začali smát, obrátil se k nám: „Já u toho sice nebyl, ale můj bratranec Pedro to viděl na vlastní oči.“ „Já ti to věřím, Gomézi,“ zastal se ho Erik a odvedl mě stranou. „Musím s tím Yaguou mluvit, Bene,“ řekl vzrušeně. „Jsem si jistý, že on mi může vysvětlit, proč dokážu věci, které jiní lidé neumí.“ Souhlasil jsem s ním a řekl mu, že o tom promluvím s Mortonem. Tu cestu za Yaguou jsme ale museli odložit, protože příští den přijel na ranč Harry Clark, Mortonův právník, a události nabraly trochu jiný obrat.



koktání

45

[9] Harry Clark byl vysoký, hubený chlapík s nazrzlými vlasy a vychytralým pohledem za většinou přimhouřenými víčky. Zřejmě byl již Mortonem vyrozuměn o podstatě mého problému s dědictvím, přesto jsem mu musel znovu podrobně vylíčit rozhovor se soudcem Doylem a bankéřem Brooksem a ukázat Bertovu závěť i jeho dřívější dopis (obojí si ponechal). Poslouchal mě velmi pozorně a měl i několik doplňujících otázek. Tak jsem mu řekl i o tom, jak Bert před svou smrtí zaplatil všechny svoje účty a dal i nějaké peníze kostelu a že o něčem jednal i s Brooksem – jak mi to vyprávěl Pat O´Brien. A také o tom, že hned po Bertově smrti šerif Bancroft odnesl z jeho domu všechny papíry a O´Brien byl zabit jen pár hodin po rozmluvě se mnou. Clark si udělal několik poznámek do notesu, dal mi podepsat plnou moc k právnímu zastoupení a řekl, že se hned odpoledne rozjede do městečka. Nabídl jsem se, že pojedu s ním, i když moje přítomnost nebyla při jeho jednáních nutná, ale potřeboval jsem koupit v městečku pár drobností a nechtěl jsem tím obtěžovat Mortona. Odpoledne nám Morton nechal připravit dvoukolák s jedním koníkem, já ho kočíroval, a po třetí hodině jsme přijeli do Ascalony. Clark mě požádal, abych na něj počkal v hotelu Kráska Texasu a vydal se nejdříve do šerifovy úřadovny. V hotelu mě Nikolas Buchanan nadšeně přivítal jako svého starého známého, nechal mi uvařit dobrou kávu a já mu musel vyprávět o našem pobytu na ranči K+K. „Takhle se mít aspoň týden před svou smrtí,“ povzdechl si, když jsem nešetřil chválou na pohostinnost Mortonovy rodiny. „Tady je to pořád stejná bída.“ Rozhlédl jsem se po prázdné jídelně. „V tomto týdnu tu mám akorát jednoho hosta,“ řekl, když si všiml mého pohledu. „Od předvčerejška. Že prý hledá po celém Texasu nějakého chlápka, který mu dluží velké peníze a jeho poslední stopa vedla sem do Ascalony. Tak se tu motá po městě i okolí a všude se na něho vyptává. Jasně, že se na toho chlapa pamatuji, taky jsem mu to řek. Je to pár týdnů, co byl ubytovaný v mém hotelu, ale po několika dnech se zčista jasna vypařil, ani svoje věci si neodnesl a zůstaly v jeho pokoji. Ještě že mi zaplatil dopředu! Říkal, že se jmenuje Dick Taylor a byl to strašně ukecaný a zvědavý chlapík. Zajímal se zejména o významné občany našeho města – taky o vašeho bratra Berta, ale i o Monka a Brookse. Od kdy tady žijou, jak přišli ke svým majetkům – tyhle drby ho

46

zajímaly nejvíc a myslím si, že kolem nich též šmíroval… Teda vašeho bratra ne, ten byl v té době už po smrti. Takže se ani nedivím, že byl najednou pryč,“ ztišil hlas a zasvěceně zamrkal. „Měl jste jeho zmizení oznámit šerifovi.“ „To jsem taky hned udělal. Šerif to dva dny vyšetřoval a přišel s tím, že ho údajně někdo viděl, jak míří k mexické hranici a že ho tam zřejmě odkrouhli bandité. A tím to pro něho skončilo. Ale já tomu nevěřím. Ten chlapík nebyl žádný moula a dovedl se o sebe postarat. A s bouchačkou to uměl náramně, i když byl mrzák.“ „Co mu bylo?“ „Dick Taylor byl na jedno oko slepý. Měl ho skleněné, ale už vám neřeknu, jestli to bylo levé nebo pravé.“ Vzpomněl jsem si na kus skla v Erikové ruce, když si prohlédl mrtvolu na pile, a z rozrušení jsem málem převrhnul hrnek s kávou. Hoteliér si toho naštěstí nevšiml, protože vyšel vstříc muži, který právě sestupoval po schodech vedoucích k pokojům. „Co si dáte, pane Langu? Kávu nebo whisky?“ Muž odpověděl, že obojí a když Buchanan zmizel v kuchyni, přistoupil k mému stolku. „Můžu si k vám přisednout, příteli?“ zeptal se s úsměvem. „Hrozně nerad piju v lokále sám. Jsem vlastně společenský člověk, jak mi to vždy kladla na srdce moje nebohá máti.“ Měl řídnoucí, ulíznuté vlasy s pěšinkou uprostřed, blankytně modré oči, kulatý obličej s mrožím knírem a pod kabátem opasek s revolverem. Když jsem přikývnul na souhlas, posadil se a natáhl ke mně ruku. „Já jsem nějaký Rollin Lang.“ „A já Evans.“ Zdálo se mi, že se mu v očích mihlo překvapení. Jako by to jméno znal. „Ben Evans. Přijel jsem ze San Franciska kvůli dědictví po svém bratrovi, který tu před pár týdny zemřel.“ Pokýval hlavou. „Teď si vzpomínám, že mi o tom říkal hoteliér. Ale tady snad žil pod jiným jménem…nevíte proč?“ Vysvětlil jsem mu, že jsem s bratrem nebyl v žádném styku od konce války, kdy Bert zůstal u armády, ale já šel jinam. „To si tam váš bratr musel našetřit z žoldu pěkné peníze, když tady mohl investovat do velké pily!“ Ty jeho otázky mi už začaly vadit, tak jsem jen zamručel, že o Bertově finanční situaci vím houby. Asi mu došlo, že o těchto věcech se bavit nechci a když

47

Buchanan přinesl ještě jednu kávu a láhev whisky, požádal ho o druhou skleničku a vyjádřil přání si se mnou připít. Nikdy neodmítnu pití, za které nemusím platit, tak jsme si dali pár skleniček a vedli přitom takové ty řeči o ničem, jaké spolu vedou lidi, kteří se vidí poprvé. Po chvíli se vrátil Harry Clark, tak jsem se rozloučil a odjeli jsme zpátky na ranč.

48

[10] „Udělal jsem tam pěkný vítr,“ sdělil mi Clark, sotva jsme vyjeli z městečka. „Šerif se totiž podřekl, že všechny papíry z domu vašeho bratra, které tam našel po jeho smrti, musel nejdříve donést Brooksovi, a ten se v nich ve své kanceláři nejmíň hodinu přehraboval. Teprve potom je šerif předal soudci Doylemu a samozřejmě že nevěděl, jestli je Brooks vrátil všechny. Tak jsem si u soudce stěžoval na protiprávní postup při vyřizování pozůstalosti a donutil ho, aby nařídil pozastavit nakládání s majetkem vašeho bratra do té doby, než bude v novém dědickém řízení, ve kterém vás budu zastupovat, zcela objasněné plnění té úvěrové smlouvy. A k tomu jsem si vyžádal týdenní lhůtu pro moje šetření, takže teď hrajeme o čas.“ „A je naděje, že bych pilu mohl dostat zpátky?“ „Skoro žádná,“ přiznal Clark. „Pokud existovaly důkazy, že váš bratr zbytek úvěru bance uhradil, tak Brooks je zcela jistě zničil. Ale když mi ukazoval tu smlouvu, tak mě tam zaujala jedna věc, kterou si musím ještě ověřit na pozemkovém úřadě v San Antoniu. Vypadá to, že se Broks při sepisování úvěrové smlouvy dopustil nevědomky jisté nepřesnosti, která ovšem teď může Monkovi pěkně zkomplikovat provoz pily a vám přinést nějaké peníze.“ Když jsme přijeli na ranč, tak Clark a Morton se hned spolu zavřeli do pracovny a já vyhledal Erika, abych mu řekl o výsledku Clarkových jednání. A také o tom, že v městečku jistý Rollin Lang hledá chlapa se skleněným okem. S takovým, jaké má Erik v kapse. Erik mě zase informoval, že Morton odpoledne propustil z práce Daga Fultona a že tomu se to vůbec nelíbilo. Když mu Missouri Jack vyplácel mzdu do konce měsíce, tak sprostě klel a vykřikoval, že Morton toho bude brzy litovat.

49

[11]

Brzy ráno odvezl Goméz Clarka k vlaku a my jsme zrovna snídali, když Molly oznámila Mortonovi, že přijel Monk a chce s pánem mluvit. Morton vstal od stolu, řekl, že to s ním vyřídí sám, ať klidně pokračujeme v jídle a odešel před dům. Vrhli jsme se s Erikem k oknu jídelny, které bylo pootevřené, takže jsme slyšeli každé slovo z venku a přes záclonu jsme sledovali, co se bude dít. Všiml jsem si, že i Kate vyklouzla z jídelny někam dozadu. Na prostranství před hlavním vchodem seděli na koních Monk a Logan. Zatímco Monk vypadal rozčíleně, Logan se nedbale opíral o hrušku sedla a byl klidný. Jeho kůň stál po Monkově levici, asi půl koňské délky před ním. Neušlo mi, že Logan si pozorně prohlíží haciendu, každičký její detail, a pouze ve chvíli, kdy na vrchní schodiště vyšel Morton, Logan jej rychle sjel pohledem a když viděl, že není ozbrojený, věnoval se dál prohlídce domu a jeho okolí. „Co si přejete, Monku?“ zeptal se Morton. „Přišel jsem si stěžovat, Mortone.“ Monkův hlas se chvěl zlostí. „Včera dva ozbrojení a maskovaní chlapi přepadli můj vůz se stříbrem, svázali jeho posádku a vůz odvezli neznámo kam.“ „A co já s tím mám společného?“ „Stalo se to na vašich pozemcích, takže…“ „Tak dost!“ Znělo to jako prásknutí biče. „Jestli si myslíte, že tu loupež provedli moji kovbojové, tak jste blázen, Monku. Co by s tím stříbrem asi tak dělali? Každý tu přece ví, že surové stříbro se nedá široko daleko prodat. A k tomu v takovém množství.“ V tom se zpoza rohu haciendy objevil Missouri Jack s několika kovboji. Všichni měli pušky a pomalu došli v rozestupu k těm dvěma. Určitě je tam poslala Kate. Logan se narovnal v sedle a nespouštěl z nich oči. Jeho ruka teď byla kousek od pažby revolveru. „Žádné hlouposti, chlapi!“ ozval se Monk. „Tohle je Logan a zřejmě jste už slyšeli, jak to s revolverem umí. Stačí jeden nepředložený pohyb někoho z vás a pár vás to odnese.“ Obrátil se zpátky k Mortonovi. „Nepřišel jsem vyvolávat

50

rozbroje, Mortone. A vidíte, že já ozbrojený nejsem. Chci vás jenom upozornit, že se na vašich pozemcích najednou dějí divné věci, kriminální, a že byste si měl proto lidi okolo vás více ohlídat. A nemyslel jsem zrovna vaše kovboje.“ „A koho tedy?“ Morton dal svým kovbojům rukou znamení, aby se stáhli více dozadu. „No, máte přece na ranči i lidi, o kterých nikdo neví, co jsou vlastně zač ani odkud jsou, a kteří se mi klidně mohou mstít za to, že jsem poctivě koupil něco, o čem si oni myslí, že jim patří.“ „Poslechněte, Monku, jestli si myslíte, že si sem můžete přijet a urážet moje hosty, tak to jste se přepočítal. Vypadněte, a to hned!“ Monk pokrčil rameny.„Chtěl jsem jen předejít potížím, Mortone. A taky varovat každého, kdo bude ohrožovat moje zájmy a majetek, že na to škaredě doplatí. Vaše chyba, že tomu nechcete rozumět.“ „Nevyhrožujte tady, Monku, a dobře si zapamatujte, vy i ten váš pistolník, že oba Evansové jsou pod mojí ochranou a nesmí jim nikdo zkřivit ani vlas na hlavě. Jinak bude zle. A zle bude i s vámi, když hned nevypadnete z mého pozemku.“ Monk se křivě usmál, obrátil koně a beze slova odklusal pryč. Logan po dvou vteřinách udělal to samé. Morton se vrátil do jídelny a se zakaboněnou tváří se posadil. „Úplně mi zkazil chuť k jídlu, prevít jeden! Můj otec by ho za takové řeči nechal spráskat bičem.“ „A byl by už mrtvý,“ povídám. „Přesně tohle zřejmě Monk chtěl – vyprovokovat vás k nějakému násilnému činu. Jiný smysl té jeho návštěvy nevidím.“ „Myslím, že to přepadení svého vozu si vymyslel nebo sám zinscenoval,“ řekl Erik. Susan se mu posadila na klín. „Co to znamená zinscenovat, Eriku?“ „Sehrát takové divadlo, drahoušku.“ „Každopádně to vypadá, Evansi, že jste s Harry Clarkem píchli do vosího hnízda,“ uzavřel rozmluvu Morton a všichni jsme šli po svých. Já jsem vyhledal Goméze a požádal ho, aby mi vysvětlil, jak najdeme Yaguu, o kterém s námi mluvil. „Nevím, jestli ještě žije, seňor,“ řekl. „Už tenkrát to byl velmi starý muž.“ Vzal hůlku a do prachu nakreslil orientační body, kterými bychom se měli po cestě řídit, a k tomu mi řekl podrobnosti o směru, vzdálenostech a dalších důležitých věcech. Poctivě jsem si všechno zaznamenal na kus papíru a nakonec se ho zeptal: „A je ta cesta bezpečná, Gomézi? Slyšel jsem, že nedávno tady za mexickou hranicí bandité zabili nějakého gringa?“

51

„To je sprostá pomluva, seňor Evans,“ ohradil se. „Možná více na západě ano, ale v téhle části Mexika žádní banditi nejsou. Tady žijí pouze chudí vesničané a od těch vám žádné nebezpečí nehrozí.“ Když jsem se obracel k odchodu, zeptal se: „Dag Fulton jede s vámi, seňor Evans?“ Když viděl můj nechápavý pohled, dodal: „On se mě totiž také ptal na cestu za Yaguou, hned tenkrát.“ Vzpomněl jsem si, že i Dag Fulton byl u toho, když nám Goméz o tom starém indiánovi vyprávěl. „Ne, jedeme jen my dva s Erikem. A za co vlastně šéf toho Fultona vyhodil?“ „On nepracoval moc dobře, seňor. A byly s ním pořád nějaké potíže na ubytovně. Ostatní chlapi ho neměli rádi a nikdo s ním nechtěl dělat. Tak Missouri Jackovi došla trpělivost a zašel za šéfem, že chce jinýho kovboje. A šéf dal teda Dagovi padáka. Už za něho máme náhradu – támhle ten mučačo je to, s tou velkou hlavou.“ Když jsem při obědě řekl Mortonovi o našem záměru vydat se do Mexika za Yaguou, tak ten z toho vůbec nebyl nadšený. Pokusil se nám to rozmluvit, ale Erik mu vysvětlil, proč je pro něho důležité se s tím indiánem setkat, takže nakonec ustoupil a nařídil Molly, aby nám připravila zásoby jídla, pití a všeho potřebného na cestu a Missouri Jackovi vybavit nás dobrými koňmi. A trval na tom, abych si alespoň já, jako bývalý voják, vzal sebou winchestrovku s opaskem nábojů. Nejsmutnější byla z našeho odjezdu Susan. Kvůli jejímu žadonění jsme nakonec odložili odjezd na příští den a Erik jí musel slíbit, že určitě za týden bude zase zpátky.

52

[12] Opustili jsme ranč K+K hned za úsvitu a před polednem jsme už byli daleko za hranicí Mexika. Krajina tady byla celkem příjemná – nízké pahorky s listnatým porostem sem tam střídaly roviny se šťavnatou trávou pro naše koně a sítí potůčků, kde jsme si mohli doplňovat čerstvou vodu. Jednou se mi dokonce podařilo střelit krocana, který vyplašeně vyběhl na stezku před nás, a my tak měli k večeři pečínku. Celé dva dny jsme nepotkali živáčka, pouze párkrát jsme v dálce zahlédli nějaké ženy na polích, které nám nevěnovaly pozornost. Třetí den se ráz krajiny změnil. Travnatou step vystřídaly kamenité terénní vlny, které pojednou přešly v písečnou poušť. Na jihu té pustiny se v dálce tetelily v horkém vzduchu obrysy pásma hor, cíle naší cesty. Dorazili jsme tam pozdě odpoledne a chvíli jsme se proplétali soutěskami mezi skalisky, až jsme narazili na potok, který hrál v Gomézově plánku významnou roli. Věděli jsme, že jedeme správně a vydali jsme se proti jeho proudu až k místu, kde se prudce zatáčel směrem k úzké průrvě ve skále, ze které vytékal. Vjeli jsme za sebou do té průrvy, široké akorát pro jednoho jezdce na koni, a asi čtvrt hodiny se téměř potmě brodili potokem v sevření skalních stěn, kde vysoko nad námi probleskoval úzký proužek oblohy. Pak se skaliska rozestoupila a našim očím se naskytl pohled na nádherné údolí s jednou stěnou ozářenou posledními paprsky zapadajícího slunce, s jezírkem uprostřed, které zřejmě napájelo potok, který nás sem dovedl, a obklopeným zakrslými sosnami, táhnoucími se až někam ke konci údolí. „Koukni se támhle, Bene,“ ukázal Erik rukou vpravo, kde na jednom místě, nějakých sto yardů od nás, skalní stěna vybíhala do ostrohu s plošinou nahoře, za kterou se černala silueta velké jeskyně. Na plošině ozářené sluncem seděl zády k nám muž oblečený do indiánského ponča, s čelenkou kolem dlouhých, rovných vlasů. Před ním ležela na břiše černá puma. „Vidíš to co já?“ řekl Erik vzrušeně. „On…s ní mluví!“ Opravdu to tak vypadalo. Puma se dívala muži do obličeje, otvírala tlamu a chrčivé zvuky a vřeštění, které přerušovaně vydávala, bylo slyšet až k nám. Náhle se puma postavila na všechny čtyři, zadívala se směrem k nám a mrskala při tom ocasem. Po chvíli se otočila a ladně seskočila dolů, kde už byl stín. Muž také vstal a obrátil se k nám, s pažemi zkříženými na prsou. Pobídli jsme

53

koně a za chvíli jsme stáli pod plošinou. Díval se na nás nehnutě z výšky asi čtyř yardů a neřekl ani slovo. „Hledáme muže, kterému říkají Yagua,“ ozval jsem se španělsky a smekl klobouk. „Pokud jste to vy, tak můj syn potřebuje vaši pomoc.“ Neodpověděl, ale shýbnul se, hodil nám dolů provazový žebřík a naznačil, že máme za ním vylézt nahoru. „A co naše koně?“ „Kousek dál je výklenek s přístřeškem,“ odpověděl dobrou španělštinou. „Je tam pro ně seno i voda a Hatar je v noci pohlídá.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Kdo je Hatar, dobrý muži?“ „Ta puma, kterou jste už viděli.“ Proboha, ta velká šelma bude hlídat naše koně! V duchu jsem se už s něma rozloučil a zároveň litoval Erika, že si od setkání s tímto mužem, který zřejmě není při smyslech, tolik sliboval. Přístřešek tam byl, seno a vědro s vodou také. Hatara vidět nebylo. Ustájili jsme koně, sedlové tašky si přehodili přes ramena a vrátili se k žebříku. Já lezl nahoru první a Erik mi dole přidržoval volný konec žebříku. Když jsem byl nahoře, rychle vylezl za mnou. Muž tam pořád stál v tom důstojném postoji s pažemi na prsou a slunce svítilo do jeho tváře zbrázděné vráskami. Určitě mu bylo již přes osmdesát. Na mne se nedíval, ale nespouštěl oči z Erika a já v jeho pohledu viděl radostné překvapení. Přistoupil k němu, položil mu obě ruce na ramena, chvíli se mu díval do očí a já si všiml, že je má stejné jako Erik, nazelenalé. Pak s uspokojením pokýval hlavou. „Doslechl jsem se o vašich zvláštních schopnostech, starče,“ promluvil Erik první - „a já…“ „Vím, proč jsi za mnou přijel, synu.“ Pokynul nám, abychom ho následovali do jeskyně. Byla vysoká, prostorná, na stěnách visely těžké, ručně tkané závěsy s indiánskými vzory a obdobné byly i na barevných kobercích, položených téměř po celé podlaze. Tam kde nebyly, hořel ve velké kamenné míse oheň, nad kterým byl zavěšený kotlík. Yagua nás posadil na kožešiny u ohně, z kotlíku nabral do vypálených hliněných misek nějaký nápoj a podal nám jej. Sám si vzal také a se zkříženýma nohama se usadil naproti nám. Nápoj měl zvláštní vůni i chuť a už po několika doušcích jsem cítil, jak mi z těla ustupuje únava po dlouhé cestě. „Přišel jsi pro odpovědi na otázky, které zaměstnávají tvoji mysl. Tvoje duše je zmatená, protože jsi jiný než ostatní muži a nevíš, proč tomu tak je. Ve světě bílých ti nikdo neumí vysvětlit, proč někdy vidíš, co se stane nebo stalo, proč poznáš zlý úmysl a chceš zlo potrestat. A proč musíš pomáhat těm, kterým někdo ubližuje.

54

„A umím také odstranit něčí bolest nebo příčinu nemoci pouhým dotekem ruky.“ „Protože máš od svých předků dijik, Sílu, a s ní spojené výjimečné schopnosti, aniž bys o ni žádal. Proto vidíš to, co jiní nevidí – modrou a zelenou barvu postiženého místa, která se změní v oranžovou, když tam přiložíš svou ruku. “ „Někdy se mi to ale nepodaří.“ „Nejsi vycvičený. Tyhle schopnosti jsi zdědil po dávných předcích, ale nikdo je už v tobě dále nerozvíjel. Je to stejné jako u plané jabloně – její jablka nejsou moc k jídlu, ale vyrostou na stromě každý rok. A teprve roubováním je z nich ten pravý užitek.“ „Takže moji předkové byli šamani?“ „Ne, tvoji předkové byli Mušajítové,“ prohlásil stařec slavnostně. „Nikdy jsem o takovém kmeni neslyšel,“ ozval jsem se. „Vymřeli?“ Yagua chvíli mlčel a hleděl do plamenů ohniště, pak zavřel oči a začal vyprávět. O tom, jak kdysi dávno byla na území dnešní Guatemaly velká říše indiánů jedné krve, kteří tam žili v desítkách vesnic. Říši vládl z hlavního města král a příslušníci jeho rodiny, a nad chodem říše dohlíželi kněží a úředníci. Ta říše by ovšem nemohla dlouho existovat, kdyby tam nebyli také Mušajítové, Strážci kmene. Byl to rod mužů a žen obdařených pradávnými, zvláštními schopnostmi, předávanými z generace na generaci, kteří byli pod dohledem kněží cvičeni používat svoje smysly způsobem, ostatními lidmi již dávno zapomenutým, přežít v divočině za všech okolností, ovládat zvířata i chování lidí svojí vůli. A také k boji. Proto byli mužští potomci Strážců kmene obávanými válečníky a jejich dcery nejlepšími léčitelkami. Strážci kmene tak vzbuzovali u svých nepřátel hrůzu a strach a u svých soukmenovců obdiv i respekt. Otevřel oči, přiložil do ohně pár polen a my chvíli sledovali roj jisker, stoupající ke stopu. „V každé, i té nejmenší vesnici byl alespoň jeden Strážce, protože jejich obyvatelé nebyli bojovníci. Byli to zemědělci, příležitostní lovci a obchodníci. A za územím té říše žily i jiné kmeny, výbojné, které by si rády její obyvatele podrobily. Úkolem Strážců bylo tomu zabránit – to bylo jejich poslání. Chránili též vesničany před přírodními katastrofami, které uměli předvídat, udržovali ve vesnicích pořádek a zákony kmene, trestali provinilce. A také léčili. V hlavním městě, kde jich bylo více, chránili krále a šlechtu a tvořili vojsko, které se při přepadeních, která vesničtí Strážci sami nezvládli, rychle přesunulo tam, kde to bylo třeba.“ Yagua pokýval hlavou a s uspokojením se zahleděl na Erika: „Takové máš předky, synu, ty nejlepší z nejlepších.“ „Když byli Mušajítové tak neobyčejní, proč tedy ta říše nakonec zanikla?“

55

„Objevili se Aztékové, kteří tam pronikli ze severu. Krutí a bezohlední válečníci, kteří zotročovali jeden kmen za druhým. Brzy poznali, že hlavní překážkou jejich výbojů jsou zde Mušajítové, a tak se zaměřili na jejich likvidaci. Aztéků bylo jako kobylek a Mušajítové nemohli takové přesile vzdorovat. Aztékové většinu z nich povraždili, zbytek se rozutekl jinam, kde se stěhovali z místa na místo. Jednotlivci postupně vymírali, někteří se přidružili k jiným kmenům, měli ženy a děti, ale jejich potomci začali z generace na generaci schopnosti Strážců ztrácet. To je i tvůj případ, synu, přesto moje oči poznaly, že jsi potomek Strážců kmene a možná už dokonce jeden z posledních.“ „Myslím, že jste také Mušajít!“ řekl Erik. „Ještě dvě zimy. Potom odejdu ke svým předkům.“ „Ale co bude se mnou?“ V Erikové otázce zaznělo zoufalství. „Co si mám já počít se svým původem?“ „Můžeš žít jako dosud životem bílých. Krev Mušajítů, která v tvých žilách koluje, ti pomůže lépe čelit nástrahám jejich způsobu života, zůstaneš ale obyčejným.“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Nebo můžeš zůstat se mnou a naučíš se všemu, co umím já. Staneš se Strážcem a budeš pomáhat lidem, chránit ty, kterým se ubližuje a trestat zlo, ať je kdekoliv. A o tvých skutcích se bude vyprávět u ohnišť bílých i rudých bratří.“ „Nemohu tady zůstat, musím se postarat o Bena.“ Yagua na mne krátce pohlédl: „Jednou ho stejně budeš muset opustit, synu. A nebude to dlouho trvat.“ Mezitím slunce zapadlo za hřeben skal, do údolí se vplížilo šero a já udiveně sledoval, jak se na stropě jeskyně začínají objevovat nazelenalá světýlka, jako vycházející hvězdy. Nejvíce jich bylo u vchodu do jeskyně a čím dál dozadu jich ubývalo. Stařec si všiml mého pohledu: „To jsou duše mých zemřelých bratrů a sester,“ řekl s vážnou tváří. Pak se usmál a dodal: „Bílí muži tomu ale říkají fosforečná ruda.“ V duchu jsem se mu omluvil, že jsem ho považoval za blázna. Yagua vstal a rozsvítil lucerny zavěšené na hácích u stěn. Odešel dozadu a po chvíli donesl na dřevěném tácu kukuřičné placky, uzenou rybu, zeleninu a ještě nějaké jídlo, které jsem neznal a řekl, abychom se posilnili. Doplnil jsem tác z našich zásob a všichni tři jsme se pustili do jídla. Stařec se při jídle vyptával na Erikové rodiče (hned poznal, že já nejsem jeho otec) a chtěl vědět, jak se Erik dostal ke mně. Když jsem mu to řekl, podíval se na mne s uznáním. „Zachránil jsi mu život a patří ti za to můj dík. V mexických vesnicích se jen málo dětí dožije deseti let.“ Po jídle prohlásil Erik, že je unavený a stařec ho zavedl k lůžku vystlanému kožešinami, kde se uložil k spánku. Pak jsme si s Yaguou ještě chvíli sami dva povídali. Tedy, abych byl přesný, mluvil jsem vlastně jenom já a on se na mne

56

jen tak díval. Vyprávěl jsem mu různé epizody z Erikova dětství a dospívání a pak – ani vlastně nevím proč – o našem příjezdu do Ascalony, o Susan a jejím vyléčení, o ranči K+K i o své patálii s dědictvím po Bertovi. „Kniha bílých mužů řekne, že jsi v právu,“ poznamenal. „Ale majetek svého bratra nezískáš. Jsi dobrý člověk,“ položil ruku na moje koleno – „a za své skutky budeš odměněn. Zůstaneš na ranči a bude tam o tebe postaráno i ve stáří.“ Dodal jsem si odvahy a zeptal se ho, co znamenala jeho slova o tom, že mě Erik brzy opustí. „Viděl jsem to,“ řekl stroze. Jinou odpověď jsem vlastně ani nečekal. Stejnou jsem přece slýchával i od Erika. Zvedl se a zezadu přinesl malou keramickou dózu s víčkem převázaným koženým provázkem a podal mi ji. „Vezmi si to a dobře opatruj. Je to léčivá mast na rány, jakou vy bílí neznáte. Uzdravuje rychle a jeden z vás dvou ji bude brzy potřebovat.“ Zabalil jsem tu věc do kousku plátna a uložil do tašky. Pak jsem mu poděkoval za pohostinnost, natáhl se vedle Erika a zachumlal do kožešin. Zavřel jsem oči, ale spánek nepřicházel – dojmy z dnešního dne byly příliš silné, a tak jsem si to v hlavě znovu všechno přebíral, poslouchal klidné Erikovo oddechování a chvilkami jsem pozoroval přes přimhouřená víčka, jak On tam pořád nehnutě sedí, hledí do ohně a pokuřuje z dýmky. Usnul jsem, ani nevím jak. Probudila mě vůně pečeného masa. Otevřel jsem oči. Duše Yaguových předků ze stropu zmizely, venku se již sluneční paprsky opíraly do skalní stěny, tentokrát na protější straně, a u ohniště Erik s Yaguou připravovali snídani. Opláchl jsem si obličej ve vědru s vodou, které mi ukázali, a s chutí se pustil do pečinky, na jejíž původ jsem se pro jistotu neptal. Tipoval jsem to na Hatarovu pozornost návštěvníkům. Jídlo jsme zapíjeli stejným čajem, jakým nás Yagua pohostil včera. Po snídani jsme se s ním rozloučili, on objal Erika i mne a po provazovém žebříku jsme se spustili z jeskyně dolů. Naše koně byli kupodivu v pořádku a přivítali nás spokojeným zařehtáním. Zřejmě se v noci s Hatarem dobře pobavili. Před vjezdem do skalní průrvy jsme se oba naposled ohlédli. Stál tam na plošině jako socha a díval se za námi.

57

[13] Zpáteční cesta nám ubíhala rychleji, jelikož jsme ji už znali a já jsem navíc nasadil ostřejší tempo. Erik mi totiž dělal starosti. Od chvíle, kdy jsme Yaguu opustili, byl nezvykle zamlklý a pohroužený do sebe. Proto jsem chtěl být co nejrychleji zpátky na ranči, kde u Susan a Kate určitě zase přijde na lepší myšlenky. Nikdo mi nevymluví, že nebýt toho, že Erik byl myšlenkami jinde a nesoustředil se na cestu před námi, nikdy by se nemohlo stát to, co se přihodilo třetího dne dopoledne, kdy k hranici byly už jen nějaké dvě hodiny jízdy. Stezka tady vedla po úpatí nízkého svahu s řídkým porostem keřů a s akáty nahoře. Nejdříve jsem uslyšel tupé plesknutí kulky, výstřel o zlomek vteřiny později. Další výstřel hned nato. To už ale kůň pode mnou klesl jako podťatý a když jsem se zpod něho vyprošťoval, hvízdla mi kolem hlavy další kulka. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rychle jsem vytáhl z pouzdra pušku a dlouhými skoky jsem upaloval schovat se za jeden z balvanů po pravé straně stezky, za zvuku dalších výstřelů, které mě naštěstí míjely. Ze svého provizorního úkrytu jsem se konečně mohl ohlédnout po Erikovi. Jeho kůň stál opodál, stříhal ušima při každém výstřelu, a Erik ležel u jeho nohou a nehýbal se. V duchu jsem děkoval Mortonovi za jeho prozíravost, že mi tu pušku dal, a opatrně jsem vykoukl zpoza balvanu. Ihned následovalo zabzučení kulky o kámen a pak ještě jedno. Podle obláčku kouře po výstřelu jsem ale zjistil, že se střílí z vršku svahu vpředu, od akátů vzdálených asi sto yardů. Naše situace byla značně neutěšená. Erik zřejmě potřeboval pomoc, ale já jsem nemohl vystrčit ani nos, aby se hned neozvaly výstřely našeho protivníka, který nás tam měl jako na dlani. Popadla mě zuřivost. Natáhl jsem opakovačku a nehledě na vlastní bezpečnost, posílal jsem ránu za ránou do místa, kde jsem zahlédl kouř od výstřelů, dokud puška necvakla naprázdno. Svalil jsem se zpátky na záda a začal pušku znovu nabíjet, když tu najednou práskl výstřel z našeho směru. Zvedl jsem oči a uviděl, jak po vršku svahu pádí jezdec směrem k místu, odkud se na nás střílelo a z pušky u ramene tam střílí také. Rychle jsem dobil svoji pušku a přidal další sérií ran. Pak jsem se pomalu zvedl. Vypadalo to, že je po boji, nikdo už po mně nestřelil, i ten jezdec, náš zachránce, někam zmizel. Pro jistotu jsem znovu nabil pušku a opatrně, s puškou připravenou ke střelbě, jsem spěchal za Erikem.

58

Ležel na zádech, hlavu otočenou doleva, měl zavřené oči a byl bledý jako stěna. Rychle jsem mu rozepnul blůzu a košili, ale na těle neměl žádné viditelné zranění. Tak jsem mu zvedl hlavu a uviděl, že má vlasy a levé ucho zalité krví, která vytékala z rány nad uchem vzadu. Opatrně jsem na tom místě odhrnul vlasy a oddechl si. Bylo to jen povrchové zranění – kulka lebku neprorazila, pouze po ní v tom místě sklouzla, kousek kosti odštípla a Erika omráčila. Hodně to ale krvácelo. Vyndal jsem ze sedlové brašny láhev pálenky, ránu vyčistil a přiložil na ni kus cupaniny. Když jsem mu hlavu obvázal, Erik otevřel oči a slabě se usmál, když viděl můj ustaraný pohled. „Nemusíš se o mne bát, Bene, dostanu se z toho,“ zamumlal. „Neumřu dřív než ty, slibuji ti to.“ Na stezce před námi se ozval dusot kopyt. Sáhl jsem po pušce, ale objevil se náš zachránce. Když přijel blíž, poznal jsem, že je to Rollin Lang. „Utekli dřív, než jsem k nim dojel,“ řekl. „Viděl jsem jenom, že byli dva a že ujížděli směrem k hranici. To je ten váš syn, Evansi, o kterém mluví celá Ascalona? Dostal to do hlavy?“ „Naštěstí to asi nebude nic vážného. Měl kliku – stačilo málo a měl by kulku v mozku. Eriku, tohle je pan Lang, o kterém jsem ti říkal. Jak hledá muže se skleněným okem.“ „Myslím, že teď je ta správná chvíle, Bene,“ řekl Erik a sáhl do náprsní kapsy. „Dej mu ho a řekni mu, kde toho chlapa najde.“ Lang seskočil z koně a já mu dal to skleněné oko. „Tohle mu patřilo a zbytek z toho muže najdete na pile, zakopaný pod nesrovnanou hromadou fošen.“ A řekl jsem mu, jak jsme po svém příjezdu tajně šmejdili na pile a jak Erik našel mrtvolu. „Ale pochybuji, že se k ní dostanete, Langu, pila je teď Monkovým majetkem a ten tam zatím nikoho nepouští.“ Lang hleděl na ten kousek skla na své dlani: „Znamená to, že toho muže zabil Monk?“ „Ne, zákeřně ho zavraždil Ed Kingsburry,“ ozval se Erik. „Možná někde jinde a na pile ho jenom zakopal, ale udělal to určitě on. Viděl jsem to.“ „Asi už mluví z cesty,“ naklonil se ke mně Lang. „Stalo se to před vaším příjezdem, takže nemohl nic vidět.“ Raději jsem mu dal za pravdu. Po chvíli se Erik pokusil s naší pomocí vstát, ale nohy mu podklesly a hned by zase upadl, kdybychom ho nepodpírali. Při té příležitosti jsme zjistili, že má také vymknutý kotník na pravé noze, zřejmě po pádu z koně. „Určitě má otřes mozku,“ řekl Lang. „Je vyloučené, aby jel na koni. Neudrží se v sedle, ani když ho budete zezadu držet.“ Mlčel jsem a přemýšlel, jak se z té situace dostat.

59

„Kam jste měli namířeno? Na ranč K+K? Tak to jsou ještě dobré tři hodiny jízdy. Spíše čtyři, když máte jen jednoho koně a na něm to stejně nemůžete zvládnout.“ „Můžu udělat z větví a houní smykové sáně, které kůň potáhne za sebou, a Erika tam uložit.“ „Tak to vám bude cesta trvat ještě déle. A v tomhle terénu z něho vytřepete duši. Pokud vím, tak člověk s otřesem mozku by měl být v klidu, alespoň zpočátku.“ Měl úplnou pravdu. „Takže to uděláme takhle,“ dodal. „Oba se tady hezky uvelebíte, dáte si třeba šlofíka a já zatím zajedu na ranč, aby pro vás poslali vůz. Rychlou jízdou tam budu za dvě hodiny, možná i dřív, takže odpoledne jsem zpátky i s vozem. A těch dvou lotrů se bát nemusíte – určitě se sem nevrátí, když teď ví, že jsou tu dva střelci s puškami.“ Začal jsem mu děkovat, ale on jenom mávl rukou. „Také jste mi pomohli. Konečně jsem našel svého muže.“ Vyhoupl se do sedla a odklusal. Nalámal jsem z okolních keřů větve, udělal z nich provizorní lůžko, rozprostřel na něm jednu z dek, které jsme měli sebou a uložil Erika co nejpohodlněji. Přitom jsem mu také zabandážoval ten kotník. Erik po chvíli upadl do horečnatého spánku, ze kterého se probouzel, jen když jsem mu dával napít. Z dalších větví a druhé deky jsem ještě nad ním udělal stříšku, protože slunce začalo pěkně připalovat. V poledne jsem se přinutil něco sníst z našich zásob, i když jsem vůbec neměl chuť k jídlu. Lang zřejmě uháněl jako ďábel, protože neuplynulo ani pět hodin od jeho odjezdu, když na stezce zahrčela kola a z prachu cesty se vynořila skupinka jezdců. Vedl ji Lang na čerstvém koni, kterého mu dali na ranči, za ním jeli dva kovbojové s puškami a uzavíral to vůz s dvouspřežím, na jehož kozlíku neseděl nikdo jiný než Goméz. Když povoz dorazil k nám, k mému překvapení z něho vyskočila Kate, klekla si hned k Erikovi, ale když viděla, že má zavřené oči, vstala a ukazovala kovbojům, jak mají správně a opatrně uložit Erika do vozu, který byl uzpůsobený pro přepravu raněných. Pak mi ještě rychle řekla, že otec již poslal pro doktora Gordona, který bude na ranči, až přijedeme, posadila se do vozu k Erikovi a dala Gomézovi povel k odjezdu. Tak tak jsem stačil hodit k němu na kozlík sedlo z mého zastřeleného koně, které jsem tam měl připravené, když zapráskal bičem a vyrazil s vozem zpátky, oba kovbojové před nimi. „Řek bych, že jste na ranči něco jako členové rodiny,“ ozval se Lang. „Vypuklo tam úplné zděšení, když se dozvěděli, co se vám stalo. A ta mladá nedala jinak, než že pojede s námi.“ Balil jsem deky a ostatní věci k odjezdu na Erikovém koni, tak jsem se ho zeptal, jaká šťastná náhoda ho přivedla zrovna do těchto končin, což nám zřejmě zachránilo život.

60

„Žádná náhoda to nebyla,“ odpověděl. „Jezdím tady křížem krážem už pár dní. Šerif v Ascaloně mi řek, že mého muže pravděpodobně odkrouhli místní bandité, tak jsem hledal buď jeho tělo, nebo ty bandity. A když jsem uslyšel střelbu, myslel jsem si, že jsem na ně konečně káp. Ale nebyli to žádní Mexikáni. Někomu v Ascaloně jste asi šlápli na kuří oko a ten dotyčný vám poslal uvítací výbor. Máte na někoho podezření?“ Jasně, že jsem měl, ale nebudu to přece vytrubovat člověku, o kterém vlastně nic nevím. I když jsem mu byl zavázán vděčností. Tak jsem řekl, že ne a u toho jsme zůstali. Oba jsme pak nasedli na koně a vyrazili za skupinkou před námi. Za hranicí se od nás Lang odpojil. Kate ho sice pozvala na ranč, ale řekl, že tam přijede zítra vrátit koně a zamířil do Ascalony. Na ranč jsme dorazili pozdě odpoledne. Nikdy nezapomenu na zděšení v Susaniných očích, když jsme za asistence doktora Gordona vynášeli Erika z vozu, bledého, bezvládného a se zakrváceným obvazem na hlavě, a ukládali ho do postele, kde se doktor hned pustil do práce. Sundal můj obvaz i cupaninu, opatrně vyholil okolí rány, kterou znovu vyčistil nějakou svojí vodičkou, a jelikož začala opět krvácet, přiložil na ni tampóny a nový obvaz. Na vymknutý kotník mu dal octan hlinitý a pevný obvaz. Změřil mu také teplotu i puls, podíval se na jeho zřítelnice a teprve pak se obrátil k nám, kteří jsme stáli okolo a čekali na jeho verdikt. „Rána na hlavě není nebezpečná, zahojí se do týdne. Stejně tak kotník. Má ale horečku a slabý otřes mozku, a s tím bude muset zůstat v posteli kdovíjak dlouho. Hlavně ta horečka se musí hlídat, mohla by způsobit další komplikace. Kdo se bude o něho starat?“ Přihlásili jsme se s Kate téměř současně. Doktor nám dal pro Erika léky proti horečce a vysvětlil, jak se mají podávat. Jednu tabletku mu hned sám vložil do úst a přinutil ho, aby ji spolkl a zapil vodou. Pak oznámil, že se za tři dny přijede na Erika podívat, rozloučil se a Goméz ho odvezl domů. Kate u Erika zůstala a my ostatní jsme odešli povečeřet. V jídelně nás již očekával Harry Clark, který přijel před dvěma dny a oznámil mi, že přivezl dobré zprávy. Když ale viděl v jakém jsem stavu, blahosklonně připustil, že to může počkat do zítřka. Tak jsem jen Mortonovi povyprávěl o tom přepadení a že jsem neviděl, kdo byli ti útočníci, přičemž se oba s Clarkem na sebe významně podívali. Hned potom jsem se odešel umýt a únavou padl na postel jako zabitý. Ještě jsem stačil Kate přikázat, aby mě o půlnoci vzbudila, a okamžitě jsem usnul. Probudil jsem se, když už svítalo. Kate spala schoulená v lenošce u dveří, tak jsem ji přikryl dekou, dal Erikovi napít a další tabletku, vyměnil mu studený obklad na čele, změřil teplotu (která naštěstí nestoupala) a znovu vklouzl ještě na hodinku do postele. Nebyla to hodinka, ale nejmíň tři. A to mě ještě probudily hlasy. Erik seděl v posteli podepřený polštářem, před sebou měl tác se snídaní a klábosil s Kate, která seděla na židli vedle jeho postele a dolévala mu kávu. Vypadal už

61

mnohem líp, i do tváří se mu vracela barva. A Kate mi oznámila, že horečka začala klesat. Nechal jsem je tam spolu, šel se umýt a do jídelny. Byl jsem tam sám, protože bylo pozdě a ostatní už byli po snídani. Potom jsem zaklepal na dveře Mortonovy pracovny, kde jsem slyšel jeho a Clarkův hlas.

62

[14] „Pojďte dál, Evansi,“ přivítal mě Morton radostně – „a posaďte se, ať to s vámi nesekne. Já už to sice slyšel, ale rád si to poslechnu ještě jednou. Spusťte, Clarku!“ „Víte, Evansi, soudce Doyle měl pravdu, když vám řekl, že jste po Bertu Johansonovi nic nezdědil. Jeho majetek vám ukradl Brooks a s tím se nedá nic dělat, protože důkazy proti němu jsou zničeny.“ Clark udělal dramatickou pauzu. „Zdědil jste ale pozemky, které váš bratr koupil od Mortona hned po svém příjezdu do Ascalony a na pozemkovém úřadě v San Antoniu si je nechal zaknihovat pod jménem Bert Evans. Pod svým pravým jménem, což bylo od něj velmi prozíravé, jak se teď ukázalo. Jedná se o dvacet akrů půdy, na jejíž části váš bratr postavil pilu a zbytek jsou pozemky okolo pily.“ „Chápete to, Evansi?“ zasmál se Morton. „Monk koupil pilu, která leží na pozemcích patřících teď vám, a navíc přístup k ní je zase jen přes váš pozemek. Takže vám bude muset platit, pokud chce pilu provozovat, stejně jako platí mně za převoz stříbra po mých pozemcích. A být vámi, tak bych ho pěkně přitlačil ke zdi a řekl si nejmíň o tisíc dolarů ročně za tu zlodějnu, kterou s Brooksem spaktovali.“ Vzpomněl jsem si na Yaguova slova ‚Kniha bílých mužů řekne, že jsi v právu.‘ Věděl, jak se věci mají? „Odvedl jste skvělou práci, Clarku,“ řekl jsem uznale. „Jak jste na to přišel?“ „Pamatoval jsem si, že v Bertově závěti se mluví i o pozemcích, kdežto v úvěrové smlouvě pouze o majetku pana Johansona‚ představujícím pilu s veškerým jejím vybavením a materiálem a peníze v hotovosti i na účtu v bance. Přitom pozemky musely existovat, jak mi potvrdil tady Morton. A ještě něco se mi zdálo důležité – závěť podepsal Bert jako Evans, zatímco úvěrovou smlouvu pochopitelně jako Johanson. Potom už jen stačilo si to ověřit na pozemkovém úřadě.“ „Myslíte si, že Monk s Brooksem o těch pozemcích ví?“ „Určitě, minimálně od té doby, kdy Brooks prohlížel dokumenty odnesené z pily a musel tam najít i potvrzení o zápisu do pozemkových knih. Tehdy se mu to zřejmě nezdálo být důležité – o dědictví po Bertovi se nikdo nehlásil, tak to potvrzení stopil a byli oba s Monkem v klidu. Najednou jste se ale objevil vy s Bertovou závětí. Tak nechali odstranit Pata O´ Briena – pro jistotu, aby vám o

63

těch pozemcích náhodou neřekl – ale potom jsem se v tom začal vrtat i já. To už si oba uvědomili, že jim teče do bot, tak přitvrdili.“ „A poslali na vás zabijáky,“ dodal Morton. „Museli vás zlikvidovat oba, nestačilo jim zabít pouze vás, Evansi, protože po vaší smrti by ty pozemky zdědil zase Erik.“ „Ti dva, Monk a Brooks, se zřejmě neštítí žádné špatnosti,“ řekl Clark. „Moc rád bych znal jejich minulost. Asi to nikdy nebyli žádní andílkové.“ Obrátil se ke mně: „Musíme jednat rychle, Evansi – já teď zajedu za soudcem Doylem, aby mi dal pro vás nové usnesení o vašem dědictví těch pozemků na základě příslušných potvrzení pozemkového úřadu, která jsem si pořídil. A zítra pojedeme za Monkem. Potěšit ho, že vám musí platit.“ Řekl jsem, že pojedu do města s ním, vrátit Rollinu Langovi jeho koně a přivést koně z ranče, kterého mu včera dali. A také mu ještě jednou poděkovat, co pro nás s Erikem udělal. Před odjezdem jsem si odskočil do pokoje k Erikovi, abych mu řekl tu novinu. Také jsem si vzpomněl na dárek od Yaguy a požádal Kate, která mu i se Susan zase dělala společnost, aby Erikovi vyměnila obvaz na hlavě a na ránu, když už nebude krvácet, aby mu dala tu mast. Vypadali šťastně, všichni tři, tak jsem je tam nechal, ať si to užijí.

64

[15] Uvázal jsem Langova koně u zábradlí hotelu Kráska Texasu, Clark zamířil naproti k soudci a já vešel do hotelu. Lang tam klábosil s Nikolasem Buchananem, u okna seděl Logan, pokuřoval a pil kafe. Ti dva mě hned srdečně přivítali, Logan si mě nevšímal. Řekl jsem Langovi, že má před hotelem svého koně, což ho potěšilo a hned odešel do městské stáje pro koně z ranče, kde ho měl ustájeného. Když hoteliér odešel do kuchyně uvařit mi kávu, využil jsem toho, že jsme tam zůstali s Loganem sami a zamířil jsem k jeho stolu. Zvedl ke mně ty svoje šedé oči. „Nevím, jestli se můžu s vámi vybavovat, Evansi.“ Trochu mu v očích zajiskřilo. „Víte přece, že můj šéf vás nemá rád a já bych s ním měl být solidární. Vlastně bych vás měl hned odbouchnout, abych mu udělal radost.“ „Už se mu to včera málem podařilo, udělat ze mě mrtvolu,“ já na to. „Odnesl to jenom chudák Erik.“ Vypadal překvapeně a nehrál to. „O čem to, sakra, mluvíte?“ „O tom, jak nás včera po ránu, když jsme se s Erikem vraceli z Mexika, přepadli dva muži s puškami a ze zálohy do nás pálili o sto šest. Naštěstí se tam náhodou objevil Lang a zahnal je. Erik to schytal do hlavy a málem bylo po něm. Teď se kurýruje na ranči.“ Byl zaražený, ale zavrtěl hlavou. „Monk s tím nemá nic společného – to bych o tom musel něco vědět. Ani nemá na tyhle věci lidi, ti jeho horníci to umí akorát s krompáčem a lopatou. A on sám už pár dnů nevytáh z dolu paty – posílá do města jenom mne, vyřizovat pro něho všelijaké drobnosti.“ Odmlčel se a pak dodal váhavě: „Akorát ho navštívil z kraje týdne nějaký Dag Fulton a chvíli si špitali v jeho pracovně. Nevím o čem, nebyl jsem u toho.“ „Dag Fulton znal cestu, po které se budeme vracet,“ řekl jsem a čekal, než mu to dojde. Došlo mu to hned. „A proč mi to vlastně všechno vykládáte, Evansi?“ „Abyste se postaral, že se Erikovi už nikdy nic nestane.“ „Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč bych to měl udělat?“

65

„Protože…odpovězte mi, prosím…pamatujete si ještě jméno té indiánky, která vás kdysi vyléčila z těžkého zranění?“ „Samozřejmě, že ano. Navíc byla hrozně milá. Jmenovala se Manuela.“ Pokýval jsem hlavou. „To souhlasí. A bylo to před dvaceti lety?“ Tentokrát přikývl zase on. „Takže jste Erikův otec, Logane, jeho pravý otec. A to je, myslím, moc dobrý důvod pro to, abyste ho chránil, jak nejlíp umíte.“ Byl z toho úplně vedle. „Už mě to napadlo,“ řekl po chvíli. „Hned ten první večer, kdy jste mi o něm vyprávěl. Pak jsem si řek, že je to jenom shoda náhod, jakých je spousta a pustil jsem to z hlavy.“ „Něco k vám cítil hned, když vás uviděl poprvé.“ „To já o sobě říct nemůžu. Ale byl mi sympatický, to teda jo.“ Chvíli o tom uvažoval a pak se zeptal: „A on o tom ví?“ „Erik? Zatím ne. Nebyl jsem si tím doteď jistý a také jsem nevěděl, jak se k tomu postavíte.“ Opatrně se zeptal: „A jak na tom je…po tom přepadení?“ „Bude v pořádku. Tentokrát.“ „Teda Evansi, vy ale dovedete mužského rozhodit! U mne se to takhle nepodařilo nikomu už pěkně dlouho.“ Chápal jsem ho. Dozvědět se po dvaceti letech, z ničeho nic, že mám velkého syna, o kterém jsem neměl ani potuchy – to by snad uzemnilo každého! V tom přinesl Buchanan moji kávu (přidal k ní koláč, ze staré známosti), a tak jsme zmlkli. Hoteliér se zeptal na Erikovo zdraví a chtěl to vědět i Lang, který se zrovna vrátil. Řekl jsem jim, že podle doktora se Erik ze zranění vylíže za pár dní a přidal jsem (pro třetího posluchače) barvité vylíčení, kolik ztratil krve, jak to málem nepřežil a jak tam teď, chudák, leží v posteli jako lazar. Mělo to úspěch – Logan nevydržel poslouchat, zvedl se a zamířil ke dveřím. Tam se ale zastavil a kývnul na mě, abych přišel za ním. „Poslyšte, Evansi,“ řekl tiše – „zdá se, že jste chlap, co má za ušima. Kdo byl podle vás ten druhý střelec?“ „Já si myslím, že to byl Ed Kingsburry. Ten má na Erika pifku hned od prvního dne, co jsme tady. Sám jste to přece viděl, tenkrát v hotelu. Asi se tím chtěl znovu vetřít do Monkovy přízně.“ Přikývl. „To by mohlo být. Párkrát jsem je tady viděl spolu, jeho a Fultona. V tom případě to má sečtené.“

66

„O toho se postará někdo jiný, Logane. Už mu padla špatná karta.“ Zatvářil se nechápavě a já mu to nevysvětlil. Bylo ale vidět, že ho pořád něco žere, tak jsem se zeptal: „Ještě něco, Logane?“ „Jo. Ocením, když zatím neřeknete Erikovi…o mně. Musím si to nejdřív srovnat v hlavě.“ Ujistil jsem ho, že jsem to ani neměl v úmyslu. Tak mi kývnul na pozdrav a odešel. Vrátil jsem se k těm dvěma, kteří zrovna rozebírali, jak je možné, že se Erik nedokáže vyléčit sám, když má přece ty schopnosti, aby nakonec došli k moudrému závěru, že mu to zřejmě u sebe nefunguje. Pak se objevil Clark, tak jsem rychle dopil kafe, nasedli jsme do dvoukoláku, za který už Lang přivázal koně z ranče, a odjeli z města.

67

[16] Cesta k Monkovu dolu nám na koních trvala asi dvě hodiny. Vedla proti proudu řeky a od značky oznamující konec pozemků ranče K+K stoupala stále vzhůru. Pak jsme projeli dlouhým a širokým údolím s borovicemi na jeho svazích a dorazili k vysokým skalám, mezi kterými si řeka razila cestu poměrně úzkým kaňonem, průjezdným pouze z naší strany řeky, tekoucí několik yardů pod námi. Na druhém břehu byla pouze strmá skála. Jak jsme postupovali kaňonem, čím dál zřetelněji jsme slyšeli hukot vody. Asi po dvou mílích se k řece obloukem přiblížila i stěna kaňonu na naší straně a koryto řeky zde bylo široké mezi oběma skalními stěnami pouze nějakých deset yardů. A to nejužší místo bylo kousek výše přehrazené hrází ze dvou řad kůlů a pytlů s pískem mezi nimi, vysokou asi tak čtyři yardy, přes kterou se valila voda jako vodopádem a zpěněná odtékala pod námi dolů do roviny. Cesta zde vlastně končila. Vlevo byl kus skály vylámaný a bylo zde postavené násypné zařízení, vysoké až po hřeben skály. Nahoře byla výklopná plošina, ke které líně putovaly v rozestupech vozíky lanovky. Vždy, když vozík dorazil na plošinu, ozval se rachot padajících kamenů, zaprášilo se tam, ale na naší stranu nic nespadlo. „Tady tu sýpu mají asi pouze na odvoz stříbra,“ řekl Clark a ukázal na ohradu opodál, kde stálo několik těžkých nákladních vozů a popásala se tam asi desítka koní, většinou tažných. „A na druhou stranu svahu vyvážejí hlušinu z dolu.“ Z přístřešku vedle ohrady vyšel nějaký muž a zamířil k nám. „Koně tu musíte nechat a dál jít pěšky,“ řekl a ukázal na vchod do štoly, vylámané ve skále hned naproti. Na nic se nás neptal a hned odvedl naše koně do ohrady k ostatním. Štola byla špatně osvětlená, strmá a dlouhá. Bylo tam mokro, ale když jsme z ní vyšli, ocitli jsme se jakoby v jiném světě. Obě skalní stěny se zde rozestoupily a vytvořily kotlinu zatopenou vodou z hráze, jejíž čelní stěna byla kousek za námi. Stáli jsme na terase, ze které vedl dřevěný most, zde zkraje ještě nijak dlouhý, na druhý břeh. Na druhém břehu se na několika úrovních terénu rozkládal ten důl. Moje představa byla, že je to jen nějaká díra ve skále, pár kolejnic, kůlen a chatrčí pro horníky. Šeredně jsem se spletl, protože to, co jsem tady viděl, byla spíše továrna, s budovami propojenými různými přepravními zařízeními, s lanovou dráhou na železných sloupech a řadou dalších staveb, jejichž pravý účel neznal ani Clark, a to je studovaný člověk. Že se jedná o důl, se dalo poznat

68

jen podle několika štol, vyražených v různých výškách do skalní stěny vzadu, ke kterým vedly dlouhé žebříky a které byly zřejmě propojené chodbami, jelikož z té nejspodnější vedl přepravní pás do jedné z budov, podle Clarka úpravny vytěžené horniny. Přešli jsme po lávce na druhý břeh k boudě sloužící jako vrátnice a obejdu s páskou přes oko, který tam seděl s brokovnicí na klíně, jsme informovali, že jdeme za Monkem. Ukázal na nejhezčí kamennou budovu kousek odsud a více se o nás nezajímal. Monkovo sídlo stálo na vyvýšenině a vedly k němu tři desítky schodů vytesaných do skály. Za jeho domem se táhl strmý svah, na jehož hřebenu stál dřevěný srub, ke kterému vedl úzký a velmi klikatý chodník od schodiště k Monkovu domu. Usoudil jsem, že je to původní srub toho prospektora, od kterého Monk důl koupil. Ještě jsem z těch schodů lapal po dechu, když jsme vešli na dřevěnou verandu před vstupem do Monkova domu, kde se zkraje v houpacím křesle rozvaloval Logan, s nohama opřenýma o zábradlí. „Jestli jdete na odpolední čajový dýchánek, tak jste ho prošvihli,“ řekl a prohlížel si přitom nehty na levé ruce. „Jdeme za panem Monkem,“ řekl Clark. „Neseme mu samé dobré zprávy.“ Logan se svižně zvedl z křesla, přistoupil k nám a zkušeně nás prošacoval. Pak zaklepal na první dveře, otevřel je a zavolal dovnitř: „Je tady Ben Evans s nějakým chlapem…“ tázavě se podíval na Clarka. „Jmenuji se Clark a jsem právním zástupcem pana Evanse.“ „…s advokátem, který si říká Clark. A chtějí s vámi mluvit. Přijmete je nebo je mám shodit ze schodů?“ „Ať jdou dále,“ ozval se zevnitř Monk. „Musím být u toho, šéfe? Jsou čistí, oba.“ „Tak si jděte po svých, Logane.“ Logan poodstoupil od dveří a naznačil, že máme vejít. Pak za námi ty dveře zavřel. Monkova kancelář se s Mortonovou pracovnou nedala srovnat. Žádná knihovna, pouze několik skříní a registratura na svazky spisů, místo obrazů visely na stěně důlní mapy. Na konci dlouhého stolu, z větší části pokrytého samými lejstry, seděl Monk a díval se na nás, jako bychom byli nějaký obtížný hmyz. „To jsou k nám hosti,“ pronesl jízlivě – „čemu vděčím za tak milou návštěvu?“ Nenabídl nám sice místo, ale Clark se klidně posadil hned zkraje stolu a já, po malém zaváhání, vedle něho.

69

„Máme pro vás dobrou zprávu, pane Monku,“ začal Clark. „Tady pan Evans, kterého zastupuji ve všech právních záležitostech, uznává, že pila po jeho bratrovi je váš majetek a nebude již na ni uplatňovat žádné nároky.“ Trochu ho to zaskočilo, ale ostražitě čekal, co bude dál. „A druhá zpráva je ta, že pan Evans bez jakýchkoliv pochybností zdědil dvacet akrů pozemků, které jeho bratr koupil od pana Mortona. Mám to tady potvrzeno soudcem Doylem, pokud byste měl v téhle věci nějaké pochybnosti,“ vytáhl z náprsní kapsy listinu a ukázal mu ji na dálku. „A možná mi nebudete věřit, pane Monku, ale právě na těchto pozemcích, které teď patří panu Evansovi, je ta vaše pila.“ Jasně, že tomu věřil. Bylo na něm vidět, že to pro něho není žádné překvapení. „Nechte si tyhle advokátské kecy a řekněte, o co vám jde.“ „O obchod, pane Monku, pouze o poctivý obchod. Podle zákonů státu Texas má pan Evans plné právo požadovat finanční náhradu za to, že hospodaříte na jeho pozemcích.“ „Tak? A jakou částku si představuje?“ „Vzhledem k tomu, kolik ta pila vynáší, požaduje pan Evans tisíc dolarů za rok.“ „Zbláznili jste se? To si myslíte, že jsem nějaký dobrodinec? Dám mu dvě stovky a může být rád.“ „Pan Evans na té částce trvá. Připomínám, že mu patří i půda kolem pily, takže přístup k ní máte jen po řece. A to se asi nebude vám ani vaším zákazníkům líbit.“ Monk nad tím chvíli uvažoval. „Prodám mu ji,“ ozval se v něm obchodník. „Za stejnou cenu, za jakou jsem ji od banky koupil.“ „To je ovšem pro pana Evanse zcela nepřijatelné. Proč by měl platit za něco, co je vlastně jeho? Víme přece oba moc dobře, pane Monku, jak to s tím nesplaceným úvěrem vlastně bylo. A pokud s vámi není rozumná řeč, tak po tom půjdu tak dlouho, až…“ „Čert vás vem, Evansi, a toho podrazáka Berta,“ vyjelo vztekle z Monka. „I tu zasranou pilu. Vemte si ji teda zpátky zadarmo. Nebudu vám přece do smrti cpát do chřtánu tolik peněz, nejsem padlý na hlavu. To radši oželím těch jedenáct set dolarů.“ Překvapilo to i Clarka. „Chcete tím říct, že tu pilu panu Evansovi darujete?“ „Jo.“

70

„I s tou zakopanou mrtvolou?“ vypadlo ze mne ani nevím proč. Hned jsem si uvědomil, že to byla chyba. Upřel na mne ten svůj bezvýrazný, hadí pohled a po chvilce sklopil oči. „Nevím, o čem mluvíte,“ řekl. A najednou ze zásuvky stolu vytáhl pět set dolarů a hodil mi je. „Rozmyslel jsem si to. Tady máte nájem na zbytek roku a vždy k prvnímu lednu vám budu posílat tisíc dolarů. Ten váš advokát ať mi pošle nájemní smlouvu. A teď mi zmizte z očí. Oba.“

71

[17] Clark na mne promluvil, až když jsme z ohrady vyvedli svoje koně a ujeli pár desítek yardů. Bylo vidět, že je pěkně naštvaný. „Úplně jste to posral, Evansi!“ Poprvé jsem ho slyšel mluvit sprostě. „Co vás to, proboha, napadlo, vykládat před ním o mrtvole na pile! Vždyť už byl úplně na kolenou! Stačilo, abych s ním hned sepsal darovací smlouvu a pila mohla být vaše. Mimochodem, o jaké mrtvole jste to mluvil?“ Řekl jsem mu, co jsme s Erikem našli pod hromadou dřeva a kdo byl ten mrtvý. Poslouchal, ale jen tak na půl ucha. „Je vám jasné, Evansi, že od této chvíle bych nedal za váš život ani zlámaný krejcar? A za Erikův jakbysmet. Viděl jste přece ten jeho pohled!“ Bylo mi to jasné. A tak, když jsme dojeli na rozcestí k ranči, řekl jsem mu, že musím ve městě ještě něco zařídit a k večeři přijedu později. „Dělejte, co umíte, Evansi, já jsem tady skončil a zítra se vracím do El Pasa.“ Pokračoval jsem v ostrém tempu a do hotelu Kráska Texasu jsem dorazil ještě za světla. Rollin Lang, Nikolas Buchanan a nějaký cizí chlapík tam hráli karty, jinak byla jídelna prázdná. Požádal jsem hoteliéra, aby nás nechal chvíli o samotě. „Musím s vámi mluvit, Langu, je to důležité,“ podíval jsem se významně na třetího muže. „Klidně mluvte, Evansi, tohle je… přítel. Nemám před ním žádné tajnosti.“ „Pokročil jste nějak s Kingsburrym?“ Lang zavrtěl hlavou a jeho přítel položil karty a zvědavě se na mne zadíval. „Tak teď máte možnost načapat ho přímo u mrtvoly a při té příležitosti si s ním ledacos vyjasnit. Jsem si totiž jistý, že brzy půjde na pilu vykopat mrtvé tělo vašeho známého, aby ho schoval někde jinde. Možná už dnes v noci.“ „Dva nebo tři dny to určitě neudělá. Zdržuje se teď jenom poblíž latríny – něco vadnýho prý sněd a má v jednom kuse průjem. Přesto si ho tady s kámošem ohlídáme,“ oba se na sebe podívali. „Díky za tu informaci, Evansi, kde jste k ní přišel?“ „Podřekl jsem se odpoledne před Monkem, že o té mrtvole vím. Takže je jasné, že hned někoho pošle za Kingsburrym, aby se jí zbavil.“

72

„Ale to pro vás nevypadá dobře, Evansi.“ „To si pište, ale na ranči jsem v bezpečí.“ „To je fakt.“ Rozloučil jsem se s nimi a uháněl zpátky na ranč. Všichni tam již byli po večeři, ale Molly mi dala kus paštiky a nějaké pečivo, tak jsem se pustil do jídla. Morton vyšel z pracovny, ale jen se na mne vyčítavě podíval a zase se tam vrátil. Clarka nebylo vidět vůbec. Nahoře v pokoji se Erik učil chodit s berlemi a docela mu to šlo. Sdělil mi, že horečku ani závratě již nemá, že se cítí dobře, a hned jsem mu musel vyprávět, jak to probíhalo u Monka. Poslouchal pozorně a chtěl vědět každou podrobnost o dole a jeho vybavení. Shodli jsme se, že podle toho co jsem tam viděl, je to vlastně nedobytná pevnost. „Nemusíš si nic vyčítat, Bene,“ řekl, když jsem se zmínil o svojí hloupé poznámce před Monkem a jak on hned změnil názor ohledně vydání pily. „Jenom jsi tím věci uspíšil a donutil Monka, aby vyložil karty.“ A pak ještě řekl, že to byl dobrý nápad, říct o tom Langovi. Trochu mě tím uklidnil. Asi tak na půl hodiny.

73

[18] Příští den proběhl celkem v poklidu. Ráno Kate vyměnila Erikovi obvaz na hlavě a ránu mu znovu potřela Yaguovou mastí. Byl jsem u toho, tak jsem si všiml, jak rychle se ta rána hojí. I s kotníkem byl na tom Erik lépe, tak odložil berle a pouze o holí již dopoledne poskakovali se Susan za domem. Clarka odvezl Goméz brzy z rána na vlak a po snídani odjel do městečka také Morton. Tak jsem se na ranči jen tak poflakoval, chvíli jsem zkoušel opravit pár rozviklaných židlí na ubytovně, ale práce mi nějak nešla od ruky a brzy jsem toho nechal. Nebyl jsem ve své kůži. Zejména pro ten vtíravý pocit, že se musí něco stát, nějaký nový podraz ze strany Monka. Stalo se to ale až následující den. Ráno přijel doktor Gordon prohlédnout Erikovo zranění, jak slíbil. Když mu sundal obvaz z hlavy, jeho obočí vylétlo překvapením vzhůru. „To není možné,“ řekl vzrušeně. „Vidíte to co já, Evansi? Nejen že se rána po třech dnech úplně zacelila, dokonce ta vyštiplá kost znovu dorůstá! S tak rychlým zhojením střelného zranění jsem se ještě nesetkal. To je zase tvoje dílo, Eriku?“ Musel jsem s pravdou ven a ukázat doktorovi mast, kterou jsme dávali na ránu. A prozradit mu, od koho ji máme. Doktor k ní přičichl, párkrát nedůvěřivě zakroutil hlavou a pak mě požádal, zda by si trochu té masti nemohl vzít sebou na její rozbor. Samozřejmě jsem mu vyhověl. Na moje naléhání doktor znovu vetřel trochu masti Erikovi na ránu a ovázal ji, teď již pouze lehkým obvazem. Změřil mu teplotu, prohmatal kotník a prohlásil, že Erik je již vlastně v pořádku, aby si pouze ještě pár dnů dával pozor na poraněnou část hlavy. Potom Erika poprosil – když už je na tom tak dobře – zda by s ním nezajel za jednou ženou v městečku, která trpí velkými bolestmi hlavy, proti kterým doktorovy léky nezabírají, a nepokusil se jí pomoct. Erik tím vůbec nebyl nadšený – vysvětloval doktorovi, že jeho léčení je účinné obvykle jen tehdy, má-li k nemocnému nějaký citový vztah, ale když doktor stále naléhal, tak nakonec souhlasil a oba spolu odjeli. Možná, že kdyby Erik to dopoledne neodjel, nemuselo k tomu dojít! Možná také, že mu to zachránilo život. K tomu, co se pak stalo, je nutných pár vět na vysvětlenou. Stranou od haciendy, ne více než dvě stě yardů vzdálený, byl nádherný háj ze vzrostlých

74

tújí a kvetoucích oleandrů, které tam nechal Morton vysadit jako místo posledního odpočinku členů jeho rodiny. Byli tam pohřbeni jeho rodiče i žena, a Kate se Susan tam každé dopoledne nosily na jejich hroby čerstvé květiny. Od doby našeho příjezdu tam s nimi obvykle chodíval i Erik, někdy k večeru tam zašel posedět i Morton. Z domu tam přes ty túje nebylo vidět. Toho dne tam Kate a Susan zase odešly, tentokrát samy. Nebyl důvod se znepokojovat, jelikož blízko toho místa byly ohrady a hospodářské budovy, kde se pořád pohybovali nějací lidé. Dnes v ohradě dokonce kovbojové značkovali telata, takže jich tam bylo víc než obvykle a bylo tam pěkně rušno. I já se tam snažil přiložit ruku k dílu. Asi po hodině přišla za Mortonem Molly, že se děvčata ještě nevrátila. Ten poslal Goméze, aby se po nich poohlédl a dál dohlížel na značkování. Když se ale i Goméz po půlhodině vrátil s tím, že prohledal celé okolí háje a děvčata nenašel, vypukl poprask. Morton hned přerušil značkování a vyslal kovboje na všechny strany je hledat. Já s Molly a Mortonem jsme zase důkladně prohledali celý dům a přilehlé budovy, ale po těch dvou jakoby se slehla zem. Morton byl čím dál zoufalejší, zvláště, když se i kovbojové postupně vraceli s nepořízenou. Jeden z nich mu oznámil, že viděl akorát Kingsburryho, jak uháněl od hor směrem k městečku. A pak se objevil Logan. Stáli jsme všichni před domem, kovbojové v sedlech, když přiklusal na vysokém hnědákovi a zastavil se před Mortonem. „Mám vám vyřídit od svýho šéfa, že ty vaše holky jsou u něho v dole a můžete si pro ně přijet. Ale jen vy osobně a tady Evans, pouze vy dva. Pokud byste to chtěl jinak, tak ty dvě mají smůlu a už je neuvidíte.“ Morton se na něho díval, jako by nevěřil vlastním uším. „Ten váš šéf se musel úplně zbláznit! Copak mu nedošlo, že za únos bude viset a já sám mu podkopnu stoličku? A že to spolu s ním odskáčou všichni, co v tom mají prsty?“ Logan lhostejně pokrčil rameny. „Jenom vyřizuju vzkaz, Mortone, jak mi bylo nařízeno. Tak si oba vemte koně a pojedete hned se mnou.“ „A co moje dcery?“ zeptal se Morton. „Jsou v pořádku?“ „Jasně, že jsou.“ Morton požádal jednoho z kovbojů, aby osedlal jeho koně, jednoho pro mne a koně od Kate. Pak kývnul na Missouri Jacka a oba na chvíli zmizeli v domě. Když zase vyšli, Morton již v cestovním plášti, Logan prohodil: „Měl byste také vědět, Mortone, že Monk se samozřejmě posichroval proti tomu, aby se tam objevili vaši hoši a o něco se pokusili. Posíláte je do pěkného maléru. A zbytečně, protože když půjde všechno tak, jak si to Monk představuje, jste všichni i s holkama do večera zase doma.“ „Tomu hajzlovi bych nevěřil ani to, co říká při zpovědi.“

75

Logan znovu pokrčil rameny: „Klidně jsem si ty řeči o těch jeho opatřeních moh nechat pro sebe.“ Morton nad tím chvíli uvažoval. Pak se obrátil k svému předákovi: „Zapomeň na to, co jsem ti řekl, Jacku, a dokončete raději s hochy práci v ohradě. Já už si nějak poradím.“ V tom už přivedli koně a my, s Loganem v čele, vyrazili k dolu.

76

[19] Během cesty nikdo z nás nepromluvil. Nevím, jak na tom byl Morton, ale já věděl, že nás nahoře nečeká nic dobrého. Když jsme pod hrází dávali koně do ohrady, všiml jsem si, že ten chlap, co byl předtím v boudě, tam teď není. Logan opatrně nakoukl do vstupní štoly a zahvízdal nějaký signál. Když dostal stejnou odpověď, obrátil se ke mně: „Vysvětlete mu,“ kývnul hlavou směrem k Mortonovi – „že je to jediný přístup do dolu. A že ti dva chlapi s flintami tam nahoře by odpráskli každého jeho kovboje, který by sem strčil svoji kebuli. To aby věděl, že jsem neblafoval.“ Prošli jsme štolou, Logan opět jako první, a u jejího východu jsme opravdu narazili na muže od ohrady a toho z vrátnice, s páskou přes oko. Seděli tam každý na jedné straně, s opakovačkami na klíně, a věnovali nám lhostejné pohledy. Zřejmě měli akorát za úkol střelit každého, kdo se pokusí projít štolou a nedá domluvené znamení. Poznal jsem, že Morton je v dole poprvé, protože se rozhlížel stejně překvapeně, jako předevčírem my s Clarkem. Já tam od minula žádnou změnu nezaznamenal, pouze u břehu před vrátnici byla teď uvázaná loďka, přikrytá nepromokavou plachtou. Vystoupali jsme po schodech k Monkovu domu, vešli na terasu a Logan zase zaklepal na první dveře. Jelikož se nikdo neozval, podíval se do Monkovy kanceláře a kývnul na nás, abychom šli dovnitř. „Monk si asi někam odskočil, musíme na něho počkat,“ řekl a postavil se mezi zárubně dveří tak, že jsme se museli o něho otřít, když jsme vstoupili do Monkovy pracovny. První šel dovnitř Morton. Když byl uvnitř, Logan k němu zezadu přiskočil, bleskurychle mu odhrnul plášť, vytáhl kolt, který měl Morton zastrčený vzadu za opaskem kalhot a zasunul si ho za svůj opasek. Morton se otočil, ale Logan se mu jen klidně díval do očí. „Jsem za to placený,“ řekl a Morton k tomu neměl co dodat. Právě asi Mortonovi zachránil život, pomyslil jsem si a málem jsem se urazil, že mne se Logan ani neobtěžoval prošacovat. Posadili jsme se oba ke stolu a Logan se opřel zády o stěnu vedle dveří. Čekali jsme nejmíň půl hodiny, než se dveře rozletěly a vešel Monk. Prošel kolem nás a posadil se na své místo. Vypadal náramně spokojeně.

77

„Ta vaše starší je pěkná dračice, Mortone, málem se jí podařilo utéct. Už je ale zase všechno, jak má být.“ „Poslyšte, Monku,“ zvedl se Morton ze židle – „zřejmě jste zešílel, protože si nedovedu představit, proč byste jinak unášel moje děti. Tohle je váš konec a vy víte, že nemluvím do větru.“ „Ale já je neunesl,“ Monk mu pokynul, aby se posadil. „Ani jsem k tomu nedal příkaz. Přivezli mi je sem Dag Fulton a Ed Kingsburry. Zřejmě máte u Daga nějaký vroubek a Ed si zase ve svém slepičím mozečku usmyslel, že ho za tohle vezmu zpátky na milost. A tak pouze využívám příležitosti, která se mi díky těm dvěma naskytla, abych s vámi a Evansem udělal obchod.“ „Jaký obchod, ksakru.“ Monk zvedl ruce. V každé z nich držel nějaké papíry. „Vy mi teď prodáte vaši půdu kolem řeky, abych tam mohl postavit vlečku k dolu. A Evans zase těch dvacet akrů pozemků, na kterých stojí pila.“ „Víte přece, že takovou smlouvu vám nikdy nepodepíšu. Už jsme o tom mluvili několikrát.“ „V tom případě neručím za bezpečí vašich dcer. Musely by tady zůstat a přitom v dole číhá na každém kroku nebezpečí úrazu. Tak to zbytečně nekomplikujte, Mortone, nabízím vám za ten kus cesty tisíc dolarů, které vám hned vyplatím na dřevo. Pak si seberete ta svoje děvčata, Logan vás doprovodí ke koňům a všechno bude jako dřív.“ Pak dodal: „Samozřejmě za předpokladu, že i Evans teď podepíše prodej svých pozemků.“ „A jakou cenu nabízíte mně, Monku,“ zeptal jsem se. „Pět set dolarů, Evansi,“ podíval se na mne posměšně. „A ty jsem vám už dal předem.“ Obrátil jsem k Mortonovi: „Já tu svoji smlouvu podepíšu. Chci, abyste to věděl, pane Mortone. Nestojím o žádné peníze, když je v sázce zdraví vašich děvčat.“ „Krucinál, Monku,“ snažil se Morton mluvit klidně – „tohle vám přece nemůže projít. I kdybych vám nakrásně tu zatracenou smlouvu podepsal, tak si můžete být jistý, že pro mého právníka bude hračka prokázat její neplatnost. A když nepodepíšu a vy uvězníte moje dcery, tak jste úplně vyřízený. Se svými dvaceti kovboji budeme tam dole čekat klidně i měsíce, až z té díry vystrčíte nos, a pak je s vámi amen. A pokud by se mým dcerám mělo něco stát, osobně vás pověsím na prvním sloupu té vaší lanovky, i kdybych za to měl jít do vězení.“ Nezdálo se, že by Mortonova slova na Monka zapůsobila. „Risknu to,“ řekl klidně. „Třeba to nebude takové drama, jaké jste vylíčil. Třeba se to odehraje jinak.“ Došlo mi to.

78

„Vůbec nepočítá s tím, že bychom odsud odešli živí,“ řekl jsem Mortonovi. „Ať už podepíšeme nebo ne, určitě má nějaký plán, jak nás tady vyřídí.“ „Neposlouchejte ho!“ poprvé Monk trochu znervózněl. „Je to blbost. Dávám své slovo, že se vám nic nestane. Tak to nezdržujte a podepište, Mortone, ať už je to za námi.“ Přisunul k nám papíry. „Vemte si příklad tady z Evanse, ten s tím nedělá žádné cavyky.“ „Dobrá, podepíšu, ale až sem přivedete obě moje dcery.“ Monk nad tím chvíli uvažoval. „Předám vám je hned jak podepíšete. Teď vám jenom ukážu, že jsou v pořádku. Pojďte!“ Vyšli jsme před dům. Monk postoupil dopředu a párkrát zamával oběma rukama nahoru směrem ke srubu, ze kterého po chvíli vyšel Dag Fulton. Monk na něho zavolal, aby vyvedl děvčata před srub. Fulton zakýval hlavou, že rozumí, a vrátil se do srubu. Nevím proč, ale z náhlého popudu jsem se podíval stranou, na vozíky lanové dráhy, které rozvážně putovaly nad hladinou. Zdálo se mi, jako by se v jednom z těch, co se vracely prázdné, něco zabělelo. Sledoval jsem ten vozík až na rampu koncové stanice, ozářené teď odpoledním sluncem jako jeviště, a nevěřil jsem vlastních očím. Z vozíku tam vyskočila postava v bílé čepici a po točitých schůdcích rychle seběhla dolů na nábřeží. Bože, vždyť je to Erik! To bílé na hlavě nebyla čepice, ale jeho obvaz, protože byl bez klobouku. Vedle mne stojící Logan, který se též otočil, aby zjistil, kam že se to dívám, Erika také poznal a překvapeně sledoval, jak běží směrem k nám, napadajíc na nohu s vymknutým kotníkem. Neřekl ale ani slovo. Pak jsem uslyšel, jak Morton kleje a tak jsem se zase podíval dopředu. Před srubem stál Fulton, po levém boku měl Suzan, kterou držel za ruku, a po pravém Kate, kterou svíral za paži, jelikož měla ruce svázané za zády. Fulton měl za opaskem kalhot zastrčený revolver. Kate když uviděla otce, tak se Fultonovi vyškubla a kolenem ho nakopla do břicha. Ten pustil Susan a oběma rukama se bránil před jejími dalšími kopanci a nakonec ji praštil pěstí, až upadla před dveře srubu. Mezitím se ale Susan, která teď byla volná, rozběhla po pěšině dolů. Když se Fulton otočil a viděl, že mu Susan uniká, rozběhl se za ní. Dostihl ji v prvním ohybu pěšiny a zezadu ji chytil za volánek šatiček. Ona se v běhu ohnala a podařilo se jí vyprostit. Ztratila ale přitom rovnováhu, upadla, setrvačností pohybu udělala kotrmelec a zřítila se ze svahu dolů. Ozval se zoufalý výkřik Kate a my viděli, jak se Susanino tělíčko na tom prudkém svahu převrací, naráží do balvanů a dopadá na skalnaté nábřeží, kde zůstalo ležet podivně pokroucené.

79

Z Mortonova hrdla vyšel nepopsatelný zvuk a vrhl se ke schodům. Nikdo mu v tom nebránil. Bral schody po několika najednou, až se v jednu chvíli zdálo, že si na nich srazí vaz. Doběhl k Susan, klesl na kolena a sevřel ji v náručí. Podíval jsem se na Monka. Podle výrazu jeho tváře se zdálo, že i na něho ta hrozná událost zapůsobila. A vtom tam přiběhl Erik. Musel vidět, co se stalo. Sklonil se k Susan a chvíli zjišťoval, jestli dýchá. Pak se pomalu narovnal a podíval se nahoru na Fultona, který pořád ještě stál na tom místě, kde Susan upadla. Potom se rozběhl po pěšině ke srubu. Vůbec se nedíval kam šlape, oči měl upřené jen na Fultona a ten, čím více se Erik blížil a viděl jeho pohled, začal v panice ustupovat zpátky ke srubu. Měl tak nahnáno, že dokonce zapomněl na svůj revolver za opaskem. Vzpomněl si na něho, když byl Erik jen pár yardů od něho, chtěl ho vytáhnout, ale to už po něm Erik skočil jako nějaká šelma. Srazil Fultona k zemi, chvíli se tam oba váleli u nohou Kate, ale zanedlouho se Erik zvedl, odtáhl Fultonovo bezvládné tělo ke srazu a shodil ho dolů. Potom rozvázal Kate pouta, pomohl jí vstát a obrátil se směrem k nám. Když uviděl Monka, vydal se zase po pěšině zpátky. „Teď si jde ještě pro vás, Monku,“ potěšil jsem ho. Ten s takovým vývojem situace zřejmě nepočítal a vůbec se mu to nelíbilo. Erik už sešel dolů a zamířil si to ke schodišti Monkova domu. Nikdy už nezapomenu na jeho tvář a na jeho oči, jak tam stál na úpatí schodiště. Tohle nebyl Erik, kterého jsem znal. S tou kamennou tváří a pohledem, ve kterém byla jen touha zabíjet – tohle byl Mušajit! „Na co čekáte, Logane!“ zaječel Monk a ustoupil dozadu. „Zastřelte ho, sakra! Vždyť mě chce zabít!“ „Na příbuzné nestřílím.“ Monk k němu překvapeně otočil hlavu, ale Logan se díval dolů na Erika a v očích měl něco jako pochopení. Vtom se ozval výstřel a kousek od Erika odletěla sprška hlíny. Pak druhý a kulka zabzučela o některý schod. Erik se skrčil a rukama si zakryl hlavu. Od vrátnice sem přibíhali ti dva muži, co hlídali vstupní štolu, s puškami v rukou a zrovna se chystali zblízka Erika dorazit. Jeho situace byla beznadějná. Logan se vrhl dopředu a v ruce se mu najednou objevil revolver. Pro pistoli to bylo daleko a musel vystřílet celý zásobník, než jeden z mužů padnul. Tomu druhému, byl to ten s páskou přes oko, se dokonce podařilo na Logana vystřelit, ten ale hned vytáhl z opasku Mortonův revolver a po několika dalších ranách se svalil na zem i druhý muž. Když utichly výstřely, Erik se narovnal, rozhlédl se kolem sebe, ale hned zase jeho oči hledaly Monka. Ten ale zmizel. Využil toho, že mu při tom střílení

80

nikdo nevěnoval pozornost, vytratil se přes verandu dozadu a já viděl, jak klouže po svahu dolů na nábřeží a pak upaluje směrem k úpravně. „Utíká támhle, Eriku,“ zavolal jsem na něho, protože z místa, kde stál, nemohl prchajícího Monka vidět. Erik hned vyrazil za ním, ale Monk mezitím doběhl k úpravně, na chvíli se mi ztratil z očí a pak jsem viděl, jak na lodičce vesluje jako o život přes jezero a dál proti proudu řeky, tam, kde se na konci kotliny skalní hřebeny zase sbíhaly k sobě. Jinou cestu k útěku vlastně neměl. Erik chvíli pobíhal sem a tam po břehu a hledal nějakou možnost, jak se mu dostat na kůži. Musel potrestat i druhého muže, který zavinil smrt Susan! Pak si všiml loďky s plachtou, uvázané před vrátnicí. Přiběhl k ní, skočil do ní a nadzvedl plachtu. Potom dal plachtu zpátky, odhadl, jak je Monk daleko a udělal něco nečekaného. Místo aby se pokusil Monka dohnat – což by se mu, vzhledem k Monkovu náskoku, již nemuselo podařit – vylezl z loďky, odvázal ji a bidlem, které leželo na břehu, ji dotlačil po lávce až k hrázi. V tu dobu jsme již na břehu byli všichni. Kate klečela u otce a objímala jeho i mrtvou Susan. Já sledoval Erikovo počínání a Logan si nabíjel oba revolvery. Erik se po lávce vrátil na břeh a zvedl pušku jednoho z mrtvých mužů. „Lehněte si všichni na zem, hned! Ta pramice je naložená dynamitem a já ho teď odpálím.“ Uposlechli jsme. Erik postoupil blíž k lávce, zalícil, zmáčkl spoušť, odhodil pušku a vrhl se k zemi. Ozvala se mohutná rána a kousek ode mne dopadl kus prkna z lávky. Když jsem po několika vteřinách zvedl hlavu, byla lávka pryč, hráz také, a do uvolněné průrvy se s děsivým hukotem valila voda z jezera. Tlaková vlna po výbuchu rozhoupala vozíky lanovky tak, že jedno z lan to nevydrželo, prasklo a i s upevněnými vozíky pomalu padalo do jezera, naštěstí na opačnou stranu od nás. Po chvíli se do vody zřítily i vozíky z druhého lana. Zvedl jsem se ze země, oprášil si šaty a rozhlédl se. Erik už byl zase na nohou, Logan také a Kate právě pomáhala vstát svému otci. Přistoupil jsem k Erikovi, který stál na břehu a pozoroval Monka pohledem, jakým had hypnotizuje svoji kořist. A bylo se na co dívat! Voda v jezeře rychle ubývala a proud začal strhávat to toho řvoucího jícnu vše, co bylo ve vodě – nejdříve trosky lávky i hráze, potom tam zmizely vozíky lanovky a nakonec došlo i na Monka. Jeho loďka se zastavila a pak, i když vesloval jako zběsilý, ji ten proud začal unášet zpátky. Nejdříve pomalu, pak čím dál rychleji, až kolem nás prolétla jako šíp a zmizela v průrvě. Monkův zděšený výkřik zanikl v hukotu vody. Erik se obrátil ke mně. Ve tváří měl podivný, mně zatím neznámý úsměv. „Ahoj, Bene – vidíš, oba dostali, co si zasloužili. Pomstil jsem chudáčka Susan.“ „Kde ses tu tak najednou objevil, Eriku, a jak jsi se sem dostal?“ „Když jsem se vrátil na ranč a tam mi řekli, co se stalo, tak jsem sedl na koně a jel za vámi. Došlo mi, že vstup do dolu je asi hlídaný, tak jsem vylezl po té sýpě

81

až nahoru a skočil do prvního prázdného vozíku, který přijel na rampu. Nebylo to nic těžkého, Bene.“ V té době se již v dole samozřejmě přestalo pracovat. První se k nám začali trousit dělníci z třídírny, úpravny a dalších obslužných provozů, pak se k nim přidali horníci, kteří vylezli ze štol a po žebřících slezli dolů. Všichni si prohlíželi tu spoušť a navzájem si sdělovali, co se stalo. Brzy se jich tu shromáždilo asi čtyřicet. Všechno to byli zarostlí muži v roztodivných pracovních oděvech, špinaví, s upracovanýma rukama a dřinou vepsanou do tváří. Jen tak stáli a dívali se na nás. Viděli tři mrtvé muže, které znali, a rodinu s mrtvým dítětem, nikdo z nich se ale na nic nezeptal. Ocitli se najednou v situaci, které nerozuměli a nevěděli, co si počít. Pak se mezi nimi prodral dopředu muž v šedém obleku, zřejmě tam zastával nějaké vedoucí postavení. „Vysvětlí mi někdo, co se tu stalo a kdo vlastně jste?“ obrátil se na mne, jelikož jsem stál nejblíže. Odpověděl Logan. „Máte dovolenou, hoši. Šéf vám právě uplaval do neznáma a pochybuju, že se někdy vrátí. Zkoušel nějaké svoje podrazy tady na tyhle lidi a ti se naštvali, když to odnesla ta malá holka. Tak mu to dali vypít. Celé jezero.“ „A ještě připravoval zavraždit pět lidí,“ dodal jsem. „Ten dynamit měl bouchnout pod našima nohama, až bychom odcházeli.“ V davu to překvapeně zahučelo. „To jsou věci,“ řekl ten jejich mluvčí. „Pojďte, mládenci, musíme teď zjistit všechny škody a domluvit se jak dál. Nejdříve asi budeme muset postavit nový most, v tomhle sajrajtu já chodit nebudu.“ Ukázal dolů, kde místo vody byla teď jen vrstva naneseného bahna, ze kterého vyčuhovaly balvany, přinesené sem shora řekou při jarních táních a zadržené hrází. Pouze uprostřed již proud řeky vyčistil světlejší pruh. Monkovi zaměstnanci, teď již bývalí, se pomalu vraceli zpátky. „Kdo měl být ten pátý zavražděný, Evansi?“ zeptal se Logan. „Tři Mortonovi a vy – to jsou jenom čtyři!“ „Přece vy, Logane. Slyšel jste Monka, jak povídal, že nás doprovodíte ke koním! Chtěl se vás také zbavit…vlastně ne, už mi došlo, jak to měl vymyšlené! Až by se naše smrt vyšetřovala, tak by to hodil na vás. Tvrdil by, že to vy jste se chtěl pomstít celé Mortonovic rodině a že jste u toho nešťastnou náhodou zahynul také.“ „Proč bych se měl Mortonům mstít?“ „Za Martinézův ranč přece. On věděl, kdo jste.“ „Zatraceně, Evansi, už zase jste mě vytočil! To jste vědma nebo co?“

82

„Náhodou jsem vyslechl v hotelovém pokoji váš rozhovor s Monkem, když jste tenkrát přijel do Ascalony. Ale můžete být klidný, neřekl jsem to nikomu, ani Erikovi.“ „Když už je o něm řeč…poslyšte, Evansi, klidně odstřelím chlapa, který na mě vytáhne bouchačku, ale neumím se před Erika postavit, podívat se mu do očí a říct mu: Hele synku, já jsem tvůj táta, co ty nato?“ „A chtěl byste, aby byl s vámi?“ „To bych teda chtěl. Je to skvělý kluk!“ „Tak to nechte na mně, Logane.“ Teprve teď jsem si všiml, že má rukáv levé paže celý od krve. „Ale vy jste zraněný!“ „To nic není, jenom škrábnutí. Od posledního výstřelu toho jednookýho hajzla. Mám v sedlové tašce nějaké obvazy, potom si to ovážu. Vlastně mi právě skončila služba u Monka, tak to tady zabalím a půjdu jinam.“ Přistoupil k Mortonovi a podal mu jeho revolver. „Je mi vaší dcerky líto, Mortone, takhle to nemělo skončit.“ Morton si zastrčil pistoli za opasek a podal mu ruku. „Ukázal jste se jako čestný chlap, Logane. Dveře mého domu budou pro vás vždycky otevřené.“ Logan jakoby jeho podanou ruku neviděl. „Hlavně se o ten dům dobře starejte,“ zamumlal a potom kývnul na pozdrav Kate, podíval se rozpačitě na Erika, slezl do toho bahna a opatrně se začal brodit směrem k místu, kde předtím byla hráz. Došel jsem k Mortonovi, který stále tisknul v náruči mrtvou Suzan a tvář měl staženou žalem. „Musíme už jít, pane Mortone, tady to i pro nás skončilo.“ „Nepodal mi ruku,“ řekl tiše. „Nevíte proč, Evansi?“ „Nemohl vám podat ruku. Je to mladý Martinéz. Ten, který to tenkrát jediný přežil.“ „Cože?“ „Monk to věděl a přitáhl ho sem. Doufal, že se vám bude chtít pomstít.“ Přišoural se k nám i Erik. „Zachránil mi život,“ řekl a díval se za Loganem. Po chvíli se zeptal: „Nevíš, co tím myslel, Bene, když řekl Monkovi, že nestřílí na příbuzné?“ „Je to tvůj otec, Eriku. To on tě zplodil s tvojí matkou.“ Erik se na mne překvapeně podíval. „Co to povídáš, Bene?“ I ti dva vedle nebyli schopni slova.

83

„Musíš jít za ním,“ řekl jsem. „Osud ti určil jinou cestu životem a on ti pomůže se na ní neztratit.“ Zmateně se díval postupně na každého z nás. Přistoupil jsem k němu a objal ho. „Vím, že i ty si to přeješ, Eriku. A on rovněž.“ „A co bude s tebou, Bene?“ „Zůstane u nás,“ ozval se Morton. „Potřebuju na ranči jeho šikovné ruce. Postaráme se o něho a bude se mít dobře.“ Podal jsem Erikovi těch pět set dolarů od Monka. „Vezmi si je – ať mě tvůj otec nepomluví, že jsem tě k němu poslal s holým zadkem. A taky tu Yaguovu mast, kterou vyléčí svoje zranění.“ Erik se naposledy zadíval do našich tváří, jako by si je chtěl vrýt do paměti. „Budete mi chybět, všichni čtyři. Moc mi budete chybět.“ Objal Kate, natáhl ruce k Suzan, a když mu do nich Morton opatrně její tělíčko vložil, něžně si přitiskl její hlavu k svému obličeji a chvíli se na špičkách pohupoval, jako by chtěl Suzan uspat. Pak ji Mortonovi vrátil, otočil se a sjel do řeky. Dostihl Logana ještě před zúžením řečiště. Viděli jsme, jak se oba zastavili, něco si řekli a pak společně pokračovali přes balvany, podpíraje jeden druhého, až nám nakonec zmizeli z očí. Podíval jsem se na Kate. Měla v očích slzy a jsem si jistý, že tentokrát nebyly kvůli Susan.

84

[20] Stejnou cestou jsme nakonec opustili důl i my – Morton opatrně nesl tělíčko mrtvé Suzan a já jsem pomáhal přes kameny Kate. Když jsme došli ke koním, špinaví a zmáčení, zjistili jsme, že jejich ohrady se voda z protržené hráz kupodivu příliš nedotkla. Vzali jsme si ty své a vydali se k ranči. Po cestě jsme viděli škody, které obrovská masa vody napáchala. Řečiště zanesené vyvrácenými stromy, stržené břehy řeky, nánosy bahna a kamenů. V jednom místě, zaklíněný mezi balvany, ležel mrtvý Monk. Když jsme ho míjeli, tak Kate na něho plivla. Morton se na něho ani nepodíval. Teprve tam, kde se údolí rozestoupilo do stran, nebyly již následky povodně tak hrozivé. Bylo tady mokro, samozřejmě, slehlá tráva i plno bláta, ale tím, že se zde mohla voda rozlít do větší šířky, ztratila svou sílu. Tady jsme potkali ty dva jezdce mířící nahoru k dolu. Byli to Rollin Lang a ten jeho přítel. „Jedete z dolu?“ volal Lang již z dálky. „Co se tam, ksakru, stalo? Dole je učiněné boží dopuštění. I nás dva velká voda málem smetla, taktak jsme před ní ujeli stranou.“ Když přijeli blíž a viděli, jak vypadáme, a všimli si mrtvé Suzan, zůstali oba stát s němou otázkou v očích. Morton a Kate je beze slova minuli a pokračovali v cestě domů, já ale zastavil, protože jsem viděl, jak jsou na zprávy celí žhaví. „Ano, byli jsme v dole,“ řekl jsem. „Bouchl tam dynamit a roztrhlo to hráz. Voda z jezera se pak postarala o tohle divadlo.“ „Támhle ti dva, to je rančer Morton a jeho starší dcera, mám pravdu? Ta malá ten výbuch zřejmě odskákala.“ „Zabila se, když spadla ze skály. Zavinil to Dag Fulton, ale je už též po smrti.“ Podívali se po sobě. „Heleďte, Evansi, nějak se v tom nemůžem vyznat. Co takhle se tu na chvíli posadit, dát si hlt whisky, a vy nám to všechno řeknete pěkně popořádku. Hlavně, proč byl Morton s celou svojí rodinou u Monka v dole, když spolu nadvakrát nevycházejí.“ „A proč tam máte namířeno vy dva?“ „Jedeme Monka zatknout.“ Lang vytáhl z kapsy odznak federálního šerifa a ukázal mi ho. „Tady Charlie má úplně stejný.“

85

„Tak to jdete pozdě,“ povídám – „Monk leží kousek odsud dočista mrtvý. Utopil se.“ Posadili jsme se na kmen stromu, Lang vytáhl z kapsy placatou láhev s kořalkou a nechal ji kolovat. Musel jsem svoji historku trochu upravit a vynechat z ní Erika i Logana. Nebudu přece věšet na nos mužům zákona, že každý z nich zabil dva chlapy. Tak jsem jim řekl, že Monk nařídil Kingsburrymu a Fultonovi unést obě Mortonovic děvčata, aby Mortona a mě donutil vzdát se pozemků v jeho prospěch. Aby se vyhnul odpovědnosti, tak tam měl připravený dynamit, kterým nás chtěl všechny poslat do kytiček, jako že to byla nešťastná náhoda. Ale Fulton, který měl ten dynamit odpálit, zpanikařil, když mu Susan utekla a zlámala si vaz. Odpálil nálož dříve než měl a ještě to zpackal, jelikož to zabilo jeho a dva další chlapy z dolu a navíc protrhlo hráz. Právě v době, kdy byl Monk s loďkou na jezeře, když utíkal, aby měl alibi, a ten se tam utopil. Vyslechli mě oba pozorně, i když jsem měl dojem, že Lang má o některých bodech mého vyprávění jisté pochybnosti. Bodejť by ne, i mně se to zdálo celé přitažené za vlasy. „A teď zase vy, Langu,“ chtěl jsem to zamluvit. „Povězte mi, proč je z vás najednou federální šerif a jdete Monka zatknout. A hezky na rovinu – už žádné povídačky o tom, jak vám Dick Taylor dluží velké prachy.“ Charlie se zasmál a Lang dal zase do oběhu svoji láhev. „Je to vlastně vaše zásluha, Evansi,“ začal. „Díky vaší hlášce jsme před polednem načapali Kingsburryho, jak na pile skutečně vykopával Dicka Taylora. Byl z toho úplně vyřízený – není nic průkaznějšího, než když někoho nachytáte, jak se chce zbavit mrtvoly – a hned začal zpívat. To Monk že mu nařídil Dicka zastřelit a zakopat na pile. A dnes ráno mu řek, že prý víte, kde je jeho mrtvola, tak ať ho raději hodí do řeky. Tvrdil nám, že on za nic nemůže, musel poslouchat Monka a Brookse, který to všechno vymýšlí. Teď už sedí v base a čeká na soud. Pravděpodobně ho v neděli na náměstí pověsí za dvě vraždy – Dicka Taylora a Pata O´ Briena. Přiznal se také, že to on a Fulton byli ti dva, kteří na vás a Erika stříleli v Mexiku. Tohle prý zase spískal Fulton, stejně jako únos Mortonových děvčat.“ „Brooks pochopitelně popřel svoji účast na vraždě Dicka Taylora,“ pokračoval Charlie. „Je chytrý a raději se přiznal k jinému zločinu, za který mu provaz nehrozí. I k tomu podvodu, kterým si s Monkem přivlastnili pilu vašeho bratra. Jasně, že mu bratr celý zbytek dluhu před smrtí uhradil a on zfalšoval důkazy. Sedí v lochu vedle Kingsburryho, ale jeho si zítra odvezeme do…“ „Moment, vy dva, něco mi tu nesedí. Dobrá, Monk je spoluviník na smrti Dicka Taylora a Pata O´Briena…za tohle ho ale přece nemůžou zatýkat federální šerifové, to měl udělat šerif Bancroft z Ascalony. A to samé platí i u Brookse.“ Lang se obrátil k Charliemu: „Říkal jsem ti, že má za ušima. Dobrá, Evansi, tak vám řeknu i to ostatní. Vlastně se to týká i vás. Je to příběh starý devět let a

86

stalo se to v Arkansasu. Za nejpřísnějšího utajení se tenkrát převáželo po dráze půldruhého milionu dolarů ve zlatě pro výstavbu vojenské pevnosti u indiánského teritoria. Věděli o tom pouze dva muži. Učetní Mc Bingler, který dostal převoz peněz na starost a poručík Bert Evans, který zodpovídal za jejich ochranu a měl k dispozici oddíl vojáků. Večer vlak zastavil v místě zvaném Ovčí lejno, což byla díra, kde nebylo nic, jen železniční stanice a možná nějací kojoti. Přednostou tam byl chlápek jménem Frank Averill. Pro nějakou poruchu na trati mohl vlak pokračovat až ráno, což byla zřejmě ta nepředvídatelná okolnost, která zavinila, že se pak stalo, co se nikdy nemělo stát. Poručík postupoval podle předpisu a nařídil svým vojákům přenést bednu s penězi z vlaku na stanici, do místnosti, která sloužila jako úschovna zavazadel – měla kamenné stěny a mříže ve všech oknech. Sám přednosta mu tuto místnost doporučil jako nejvhodnější. Poručík postavil ke dveřím dva muže na stráž, ostatní vojáci měli hlídat dům a střídat se na stráži. Sám pak zasedl s účetním a přednostou k večeři, jelikož ten se ukázal jako výborný hostitel. Co se pak mezi těmi třemi muži odehrálo, to se už nikdo nedoví. Osobně si myslím, že to byl účetní Mc Bingler, který ostatní dva ukecal, aby ty peníze ukradli, když jim k tomu náhoda přihrála takovou příležitost. A půl milionu pro každého je tolik peněz, že to dokáže nalomit i charakter ostříleného vojáka, který má za sebou třicet let služby u vojska, na krku padesátku a žádnou skvělou budoucnost před sebou.“ Úkosem se na mne podíval a když jsem nic neříkal, pokračoval: „Prostě ráno našli ostatní tu stráž u dveří spící a omámenou, Mc Bingler, Averill a Evans byli fuč a s nimi i ta bedna s penězi. Nikdo nemohl pochopit, jak se jim podařilo odejít z domu hlídaného vojáky, a k tomu s bednou, kterou stěží unesli čtyři muži. Byl z toho pořádný poprask a vojáci celé týdny pročesávali okolí, ale nenašli ani ty tři ani peníze. Byl na ně vydaný zatykač a vypsána vysoká odměna za jejich dopadení, ale marně. Ani lovci lidí nebyli celá ta léta úspěšní. Teprve náhoda přivedla nedávno zákon na jejich stopu. Dick Taylor, náš kolega od federálů, se kvůli jiné záležitosti hrabal v pozemkových knihách v San Antoniu a narazil tam na zápis, podle kterého nějakému Bertu Evansovi patří pozemky v Ascaloně. Nedalo mu to a přijel si to sem ověřit. A ejhle, na co přišel! Že sice ten Evans, kterého tu všichni znali jako Johansona, je už po smrti, ale že přijel do Ascalony společně s nějakým Brooksem a Monkem a všichni tři tu rozhazovali plnými hrstmi velké prachy. Začal kolem nich čmuchat a poslal do ústředí telegram, ať mu sem pošlou posilu, že kápnul na pachatele té loupeže v Ovčím lejnu a že je to tutovka. Zřejmě si počínal neopatrně a vzbudil jejich podezření, protože než se ústředí rozhoupalo a poslalo sem mne, ležel už mrtvý v zemi pod hromadou prken. A já tady musel začít od začátku a hledat důkazy, abych mohl ty dva poslat před soud.“ „Takže Brooks je vlastně…“

87

„…McBingler a Monk je Frank Averill. Mozek té party byl McBingler a ten mi také prozradil, jak tu loupež provedli. Pod tou místností, kde byla bedna s penězi, byla totiž dobře zamaskovaná skrýš, kterou tam vyhloubili první obyvatelé jako úkryt při útocích indiánů a Averill o ní samozřejmě věděl. Ze sklípku vedl úzký tunel až do strže kus od domu. Tak v noci šoupli tu bednu do té skrýše a sami jen tak nalehko, s kapsami nacpanými prachama, vylezli tunelem ven a rozešli se na všechny strany. Domluvili se, že se tam sejdou až za půl roku a ty peníze si potom rozdělí. Kupodivu se navzájem nepodrazili a tak to taky udělali. Potom se objevili v Ascaloně, která se jim zdála bezpečná, vzhledem k blízkosti hranice, přes kterou mohli utéct do Mexika, kdyby bylo nejhůř. A nebýt toho, že jste si sem přijeli s Erikem pro dědictví, mohli si tady ti dva spokojeně užívat až do smrti.“ „Znamená to, že teď dostanu pilu zpátky?“ „Lituji, Evansi, ale majetek všech tří pochází z krádeže a proto propadá státu. Mimochodem, z té pily toho po té velké vodě stejně moc nezbylo. A důl dostane nového správce a banka nového ředitele.“ Lang vstal a protáhl se. „Hezky jsme si pokecali a flaška je vypitá, tak se rozloučíme. My si teď s Charlíem zajedeme pro Monka, teda Franka Averilla a shrábneme za jeho tělo odměnu, taky za McBinglera, který jediný stráví nějaká ta léta v base. Koukneme se i do dolu, jak to tam vypadá po tom neštěstí, abychom o tom mohli referovat svým šéfům.“ Podal mi ruku. „Teď už vám nic nehrozí, Evansi, tak se mějte fajn. A pozdravujte ode mne Erika a Logana, až je někdy potkáte.“ Vyhoupli se do sedel a odjeli. Je zatraceně chytrý, pomyslel jsem si. Tu povídačku mi nespolkl. A zřejmě viděli Erika a Logana, jak spolu ujíždějí na východ. Až je někdy potkáte, řekl. Nesetkal jsem se s žádným z nich už nikdy.

KONEC

88

Následuje příběh „Naše oči se obracejí k tobě,“ ve kterém se Erik a jeho otec Logan ocitnou v jedné části severozápadního Mexika zrovna v době, kdy tam muži bandity zvaného El Hermanito (Bratříček) terorizují vesničany. Akční děj s překvapením, živé dialogy, někoho (některé) i polechtá u osrdí.

89