Příběh sedmý - Hyperion Tiché příšeří. Blikání barevných světélek. Šumění přístrojů. Stažené žaluzie. Nic neruší let kosmického plavidla Hyperion. Jen vzdálený hukot a jemné, takřka neznatelné otřesy, dávají tušit sílu motorů, které ženou Hyperion vpřed. Hyperion, naděje lidstva. Vyslán na cestu ze Země do nekonečných hlubin vesmíru, ze Země sužované hladem miliard lidí, zahlcené špínou a zmarem válek o vodu a energie. Výkřik zoufalství a naděje vtělený do schrány pro osm statečných. Čtyři muži a čtyři ženy, pečlivě vybráni sítem z milionu přihlášených dobrovolníků. Dobrovolníků na jednostrannou cestu. Najít nový domov. Zesílené světlo vyloupne z šera kabiny čtyři schrány. Stejné, jako ve druhé kabině. Osm sarkofágů postupně ožívá. Blikání stupňuje svou činnost. Monitory zaplňují desítky údajů. Stav probuzení zahájen. Dlouhá cesta si vyžádala nezbytná opatření. Hibernace střídána se životem. V pravidelných intervalech je skupina výzkumníků probrána k životu. Zhodnotí informace ze sond vyslaných do pustého prostoru a zkontroluje jejich pravidelný tok na Zemi, procvičí těla, aby nezapomněla pohyb, promluví si o svých snech, které se nevyhýbají ani duším uzavřeným do uměle uspaných těl. Během pár dnů nejen pracují, ale mohou si dopřát všeho, co jim zpříjemní čas bdění. Co jim přinese libé a zklidňující sny. I sexu. Ten je obzvlášť doporučován. Ten je i přikázán. Legrační pohyby ve stavu beztíže. Škoda energie na umělou gravitaci. Jsou mladí, poradí si. Marion pomalu otvírá oči. Pomaličku jim nechává přivyknout na světlo. Nechce se jí ani vstávat. Rukou se přesvědčí, že má na krku zlatý křížek. Spojení s rodinou. Dárek od prababičky. Vzpomínka na ni vyvolá úsměv. Vyprávěla malé holčičce staré příběhy. Panenka Maria Guadelupská, ochránkyně žen a matek. Otec to nerad slyšel. Zastaralé pověry, prý. Ale Marion se líbily. Líbilo se jí, že tu je někdo, kdo přichází na pomoc. Nakonec s povzdechem vstane a pomaličku se šourá ke sprše. Ať je první. Ať se může co nejdříve zašít v oddělení hydroponie. Zkontrolovat, zda počítače dělají dobře svou práci. Zapínají světla, dávkují vodu a hnojivo. Ach jo, zase všechno v pořádku. Zase nemá důvod tu zůstat co nejdéle. Zase nemá výmluvu, až se ozve Roby. Nikdy nepochopila, podle čeho počítače na Zemi usoudily, že Roby je ideální partner právě pro ni. Tak bylo rozhodnuto. Zamezit vyvolání rozmíšek. Nic nesmělo ohrozit poslání mise. Čtyři muži a čtyři ženy byli dopředu spárováni na základě otázek a odpovědí, testů psychologů, lékařů, výpovědí rodičů, spolužáků, učitelů. Vše přetaveno do algoritmů a kódů a zadáno ke zpracování výkonným procesorům. Výsledky byly jasné a závazné. Bioložka Marion a technik Roby patří k sobě. Svým podpisem stvrdili souhlas a poslušnost. Nesnášela ho. Nesnášela jeho doteky. Nesnášela jeho dech páchnoucí cigaretami. Snažil se dohnat hibernaci a přes zákaz kouření zapaloval jednu od druhé. Věčně na štíru s požárním hlásičem. Nikdo netuší, jak dostal do Hyperionu tak neskutečné množství cigaretových zásob. Co s ním mohli dělat. Nic. Vysadit na neexistující zastávce. Kdyby to jen šlo. Marion by se nezlobila. Zbavila by se té ošklivosti při každém bdění. Zbavila by se špatných snů. Připadala si pokaždé znásilněná a zneuctěná. Už ani nepředstírala, že se jí to líbí. Robymu bylo stejně jedno, co ona cítí. Chtěl si jen užít, nic víc.
Sláva kondomům. Vynutily si je omezené možnosti hygieny ve hvězdoletu. Při představě jeho spermatu ve svém těle se skoro pozvracela. Marion! Kde jsi? Čekám tě. Ach jo. Intercom se ozývá po chodbách. Zní to jak rozkaz. Odpípne spojovatelem. Jsem ve skleníku. Hned přijdu. Nespěchá. Pomalu přechází mezi sekvencemi. Potká Thea. Mrkne na ni. Rozesmátý obličej. Zdravím, Marion, nemůže se tě dočkat, že jo! Jen pokývne. Doufá, že to nadšení na ní není moc vidět. Theo je fajn. Ráda si s ním povídá při vzácných chvilkách. Třeba u jídla. Bohužel, těch příležitostí není mnoho. Většinu bdění zabere práce a chtivý Roby. Theodor má své sondy a Simonu. Podle očí také pořádně nadrženou. Ach, Panenko Maria, kdybys jen věděla. Kdybys jen mohla pomoci. Kdybys jen mohla udělat zázrak. Kdybych už ho nemusela snášet. Dotkne se křížku na krku. Prababička byla na ni tak pyšná. Dočkala se startu Hyperionu. Jsi naděje pro všechny. Takhle to řekla a podávala Marion křížek děděný z generace na generaci. Kdyby jen věděla, že je zatím jen naděje pro nenasytný Robyho penis. Kdykoliv a kdekoliv. Jeho heslo. Zlatá beztíže. Kdykoliv zůstalo, ale kdekoliv se omezilo na kabinu s připravenými pružnými postrojky, které přidržovaly těla. Kde zůstalo svádění? Kde zůstalo dobývání? Kde zůstala něha? Vášeň a touha. Vše se smrsklo do hygienického aktu v postroji jak pro psí spřežení. Roby už podupával před jejich kajutou. Jedna ze čtyř. Žádné soukromí. Žádná možnost úkrytu. Vezme Marion za ruku a hladově se hrne průchodem. Zdá se jí to, nebo zapomněl i na zdání slušnosti aby naznačil aspoň pozdrav? Marion se dotkne křížku na svém hrdle. Možná je chyba v ní. Možná mu křivdí. Možná se neumí patřičně uvolnit. Vyjít mu vstříc. Možná byla chyba hlásit se na Hyperion. Už je pozdě litovat. Roby se protáhl průvlakem. Ani nečekal na plné otevření. Drží pevně Marion za ruku, jako by se bál, že mu uteče. Jako by na milování záležel jeho další život. Rychle, rychle. Jeho chtivost je až děsivá. Rozepíná Marionin overal. Tahá ho z ní dolů s nadrženým chrochtáním. Chytne ji za ramena a přistrkuje k postroji. Chytni se. Sakra, drž se, drž se pořádně. Ani nepřitáhne úvazek kolem stehen. Vrhne se na ni. Sevře její boky a prudce do ní pronikne. Snad ani nevnímá výkřik bolesti. Nemohl jsem se dočkat. Tak moc jsem po tobě toužil. Marion se snaží uvolnit. Snaží se překonat bolest. Nejde to. Pocit odporu a nechuti vítězí. Drží se lanka a marně polyká slzy. Ne. Tohle už víc ne. Není žádná chodící vagína. Jestli se jí ještě dotkne, zabije ho. Uškrtí ho tím lanovím, do kterého ji poutá při každém styku. Marion nemůže ani pomyslet
na ten akt jiným výrazem. To není ani sex, ani milování ….. je to …..jen ….. styk. Naštěstí stačí málo a Roby končí. Zachraptí a opře se čelem o Marionino rameno. Snad zahlédne slzu na tváři. Promiň, tak moc jsem to chtěl. Za chvíli si dáme repete. To se ti bude líbit víc. Jsem připraven na celou noc. Směje se. Hlučný a dravý smích. Pustí se lanoví a nechá Marion být. Přitáhne si vlastní overal přes boky a odstrčí se na let k průlezu. Jen si zakouřím a jsem u tebe, zlato, čekej mě nedočkavě. Cha, cha, cha. A zas ten smích. Marion zprudka dýchá. Drží si pevně křížek ve dlani. Má strach, že přestává být normální. Proč je jen na toho Robyho tak alergická. Proč jen Roby neumí být aspoň trochu laskavý, trochu něžný, proč jen se nesnaží Marion získat jako ženu?! Proč jen si nemohou vybrat sami partnery na čas bdění?! Proč se jen nemůže milovat třeba….. třeba s Theodorem?! V tu chvíli si Marion uvědomí tu hrozivou pravdu. To Theo je ten důvod její nespokojenosti. To on ji přitahuje. Už od výcviku. Theodor s očima modrýma jak horské jezero v ranním slunci. Ano. To je ten důvod, proč je jí Roby tak odporný. Vlastně ne. On není odporný. Jen to s ní neumí. Je to jen špatný muž na jejím těle. Špatný muž v jejím těle. Kolikrát ještě! Marion drží křížek ve dlani. Jemné zacvakání signalizuje otevírající průlez. Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr !!!!!!!!!!!!!!!!!! Oba sebou škubnou. Poplach. Alarm řve naplno. Roby se protáhne zpátky na chodbu. Marion se vymotá z nohavic overalu a v rychlosti se snaží trochu upravit. Zatracená beztíže. Plují chodbou k velínu. Z vedlejší kajuty se souká Theodor s polonahou Simonou. Ta se ještě stihne otřít o Robyho. Janet a Fredy se odráží před nimi. Ve velínu už je Leo s Rondou. Konečně něčí ruka vypne křik alarmu. Leo a Fredy tančí rukama na klávesnicích počítačů. Co se děje! Po několika mučivých minutách je jasno. Drobný roj meteoritů poškodil potrubí k chladícím článkům. Drobná oprava tisíckrát při nácviku letu vyzkoušená. Roby je nadšen. Konečně se něco děje. Výstup do volného prostoru. Konečně něco jiného, než jen spaní, dlabanec a šukání. Ne že by si stěžoval. Jen kdyby Marion nebyla taková ledová ženská. Jen kdyby ji dokázal někdy rozparádit. Jen kdyby se netvářila tak ukřivděné. Pokaždé má pocit, že znásilňuje pannu. Sakra, Theo má kliku. Simona, to je jinší kafe. Proč jen si nemůžou vybrat sami partnery na čas bdění. Simona dohlíží na oblékání skafandru. Kontroluje několikrát každý spoj. Helma. Kyslík. Intercom. Líbí se jí Roby. Ta jeho drsná přímočarost. Hlučný smích. Neskrývaný sexuální apetýt. Theo se miluje jak za trest. Plnění povinností. Ještě že si propašovala vibrátor. Simona se culí, když si vzpomene, kde byl vibrátor ukryt při nástupu do Hyperionu. Napětí startu rozprostřené do příjemných pocitů. Věrný pomocník a utěšitel touhy. Tak. Můžeš.
Plácne Robyho symbolicky přes zadek a ustoupí od vstupu do přechodové komory. Palec nahoru k očnici helmy. Teď už ho bude sledovat přes monitory. Marion se rozhlíží po skleníku. Dokonalost techniky snižuje její práci na minimum. Dotýká se rukou zeleně a vzpomíná na domov. Tolik cyklů bdění prošlo. Čas plynoucí na Zemi proměnil její blízké v prach. Zasní se vzpomínkou na prababičku. Stačí se dotknout křížku na hrdle ….. Nevnímá ani zacvakání průchodu za svými zády. Ehm ……. Jemné zakašlání ji vrátí zpátky do skleníku. Theo. Průzračný křišťál v očích se usmívá. V ruce drží hrneček s kávou. A ve vteřině, jako když se dohodnou, natáhnou po sobě ruce. Hrníček s kávou pluje mezi keříky. Theo si Marion přitáhne blíž k sobě. A ona se nebrání. Proč taky. Líbí se jí to. Chce to. Chce, aby ji Theo pomiloval. Miluj mě. Nemusí ho pobízet. Nemusí si o to říkat. Chce ji také, chce se s ní milovat. Hrozně moc. Sám neví, kde sebral tu odvahu. Odvahu porušit zákon. Pomaličku rozepíná Marionin overal. Líbá ji na útlá ramena. Usměje se při pohledu na křížek. Dotkne se ho rty při polibku na hrdlo. Na důlek s tepem srdce. Pomalu sklouzne k prsům. Jak bábovičky na dětském pískovišti. Drobné tak akorát. Jaká úleva proti Simoniným mohutným. Vždycky si říkal, že ho s nimi jednou udusí. Ale teď nechce myslet na Simonu. Teď objímá Marion. Ta se usmívá. Tiše a jemně. Jak Madona na starých obrázcích. Pomalinku rozepíná jeho overal a rukama mu přejíždí po hrudníku. Tisknou se k sobě a pomaličku plují prostorem. Theo se rozhlíží kolem. Ano. Police v rohu, bytelně přišroubovaná ke zdi. Přichytí se rukou a druhou se zbavuje overalu. Marion dělá to samé. Beze studu. Trochu nešikovné objetí, smějí se tomu. Theo se drží police a Marion jeho. Pevný stisk, který umožní spojení. Vniknutí do hlubin. Pomalý pohyb sem a tam. Pomalé a něžné stoupání k vrcholu. Žádný výkřik. Jen slastné vydechnutí. Zavřené oči. Úsměv na rtech. Bušení srdce. Marion je šťastná. Poprvé za celý let. Otevře oči a pohlédne do horského křišťálu. I Theo se usmívá. Poznal, že ji uspokojil. Lehce slíbá krůpěje potu zachycené na horním rtu. Jak kapky rosy na lístečku květiny. Milování bez kondomu. Tak důvěrné. Tak sladké. Ve své touze si ani nevzpomněl. Ani Marion ne. Ještě stále objímá nohama jeho tělo. Stále se k němu tiskne. Drobná a útlá postava připomíná spíš chlapce, než dospělou ženu. S jakou rozkoší ji drží Theo v náručí. Ještě mu doznívá v uchu její vzdech. Nechce, ale do mysli mu pronikne Simona. Chtivá a lačná. Děsil ho ten její věčný chtíč. Neustále nespokojená. Poznal ji tolikrát na očích, že má málo. Že jí nestačí. Štvala ho jak hřebce na cílové rovince. Když zahlédl při odchodu z kabiny vibrátor, svým způsobem se mu ulevilo. Uměla si poradit. S Marion to bylo úplně jiné. Něžné a krásné. Pomalu plují skleníkem v objetí. Jemné cinknutí signalizuje chod programu. Ani jeden z nich to nevnímá. Vnímají jen sami sebe. Marion pozná, že ji Theo znovu chce. Nemusí se mu dívat do tváře. Jejich těla jsou stále spojená a narůstající tlak a síla v ní je víc než výřečné. Pomalými pohyby, polibky, stisky si vycházejí navzájem vstříc. Marion se nestydí říci nahlas – ano, tohle se mi líbí, tohle mi dělej – nikdy dřív by to nevyslovila. Ale teď ví, že může, ví, že teď je to správné. Ví, že se konečně miluje s tím pravým.
Theo se zachytí konstrukce držící jakýsi stromek. Marion se přestává ovládat. Její výkřiky stimulují rychlost úderů do jejího těla. I Theo slyší svůj hlas. I on už neovládá výkřiky rozkoše. Jejich hlasy se proplétají do sebe stejně jako jejich těla. Přestávají vnímat čas a prostor kolem sebe ….. Probere je až cvakání průchodu. Do skleníku vstoupí Roby se Simonou v závěsu. Roby chtěl oslavit úspěšný návrat z volného prostoru a zvládnutí opravy. Jak jinak odplavit adrenalin z nebezpečí, než sexem! Marion nikde. Cestou mezi segmenty narazil na Simonu. Hledala Theodora. Okamžik prohlédnutí. Jako na povel se oba vydali ke skleníku. Pohled na dvě propletená těla je zaskočil. Ani jeden z nich nikdy neviděl svého partnera tak šťastného, tak ukojeného, tak rozsvíceného štěstím. Robymu zazní v uších cizí hlásek. Už ti nepatří. Už není tvoje. Už se jí nikdy nedotkneš. Je to jeho myšlenka? Kdo mu mluví v hlavě? Prudce s ní zatřese. Marion šuká s jiným a on snad začne magořit. Otočí hlavu k Simoně. Co ona na to. Dívá se stejně udiveně jako on. I tak stihl Roby ohodnotit její tělo. Impozantní kozy. Že si toho nevšiml dřív?! Prdelka v overalu taky vypadá slibně. Ne jako neslaná nemastná Marion. Oči jí svítí při pohledu na dvě nahá těla. Že by? Simona pootočí hlavu k Robymu. Je to jasné. Oboustranné zapálení signalizuje, že se konečně potkali ti praví. Simona se otočí k průzoru a chytne Robyho za ruku. Nechce čekat ani o minutu déle, než je nutné. Roby se nevzpouzí. Ba naopak. Poprvé nemá chuť na cigaretu. Kašlou na cestu ke kabině. Skládek materiálu je dostačující pro první drsnou rychlovku. Však se ještě užijí. Však si ještě pořádně zasouloží. Čas bdění nekončí. Marion si sbalí věci v kajutě. Stejně tak sbalí Simoniny a přenese je k Robymu. Při pohledu na vibrátor ji napadne, zda-li ho bude ještě potřeba. Večer oznámí ostatním změnu situace. Ronda s Janet se usmějí a Leo jen pokývne hlavou. Velitel Fredy mrkne na Thea. Konečně ztratil ten věčně zasmušilý výraz. Světe div se. Roby nekouří! Má takový zamžený výraz. Legrační. Po večeři probere s ostatními i některé další Zákony. Proč by je nemohli zrušit! Nejsou malé děti. Jsou přeci astronauté. Naděje pro lidstvo. Snad mají dost svého rozumu. Třeba prodloužit čas bdění. Nebo otočit Hyperion zpátky k zemi. Tak dlouho jsou na cestě a nenašli žádnou planetu schopnou pojmout život. Třeba dostalo lidstvo konečně rozum. Třeba je život na Zemi už zase snesitelný. Má docela chuť to zjistit. A věří, že ostatní nebudou protestovat. Za pár dnů se posádka Hyperionu ukládá k hibernaci. Dohodli se rychle, bez dohadování. Nový směr nastaven. Směr Země. Směr domů. Marion se usmívá. Poprvé se nebojí těžkých snů. Políbí křížek a sevře ho pevně v dlani. Mrkne na Thea a ten se uculí a zamává se svého sarkofágu. Tak zase při dalším probuzení. Víka se pomalu zaklapnou. Jehly vpíchnou roztok. Čtyři muži a čtyři ženy usínají. Neslyší řev motoru, který dokončil změnu pohybu. Konec
