Příběh o řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem

Čtení na léto: Etgar Keret

Příběh o řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem

Toto je příběh o řidiči autobusu, který za žádnou cenu nemínil otevřít dveře autobusu opozdilcům. Neotevíral dveře nikomu. Ani gymnazistům, kteří se někde zdrželi, utíkali vedle něj a upírali na něj zkormoucené pohledy, natož nerudným pánům ve starých vojenských kabátech, kteří mu zuřivě bušili na dveře, jako by sami přece přišli včas a jen on to měl v hlavě nějak pomotané, a dokonce ani stařenkám s hnědými pytlíky napěchovanými nákupem, které za ním mávaly roztřesenou rukou. Ne snad, že by jim řidič neotevíral ze zlomyslnosti, neboť nebyl ani za mák zlomyslný, nýbrž činil tak z důvodů filozofických.

Řidičova filozofie hlásala, že pokud se nastoupením opozdilce zdrží autobus dejme tomu o slabou půlminutu, kdežto ten, kterému autobus ujede, ztratí čtvrt hodiny svého života, je stále ještě vzhledem ke kolektivu více žádoucí dveře neotvírat, poněvadž tuto půlminutu ztratí jeden každý cestující v autobuse. A pokud se v autobuse nachází dejme tomu šedesát lidí, kteří nikomu nic neprovedli a přišli na zastávku včas, ztratí všichni dohromady půl hodiny, což je dvakrát tolik co čtvrthodina. Toto byl jediný důvod, proč řidič opozdilcům nikdy neotvíral. Věděl, že cestující nemají o tomto důvodu ani potuchy, zrovna tak jako ti, kteří za ním běželi a ukazovali mu, aby otevřel. Také mu bylo jasné, že většina ho považuje za nelidu a že by pro něj bylo osobně daleko jednodušší nechat je nastoupit a přijímat díky a úsměvy. Jenomže pokud si měl řidič zvolit mezi díky a úsměvy na jedné straně a blahem kolektivu na straně druhé, dával bez zaváhání přednost blahu kolektivu.

Člověk, jemuž bylo dáno do vínku trpět řidičovou filozofií nejvíce, se jmenoval Edi, ovšem ten se na rozdíl od ostatních osob v příběhu ani nesnažil autobus dohonit, jelikož to byl beznadějný lenoch. Náš Edi pracoval jako pomocná síla v kuchyni bufetu nazvaného Obžerstvení, což byla

1/6


nejvtipnější slovní hříčka, jakou se jeho přitroublému majiteli povedlo vymyslet. Vařili tam dost nevalně, ale Edi sám byl hodný kluk, dokonce tak hodný, že když se mu některé dílo nějak zvlášť nevydařilo, donesl ho ke stolu osobně a omluvil se. A právě při jedné takové příležitosti potkalo Ediho štěstí nebo přinejmenším vyhlídka na štěstí, a to v podobě dívky, která se ze soucitu snažila sníst celý rostbíf od Ediho, jen aby se necítil trapně. Nu a tato dívka mu sice nechtěla říct, jak se jmenuje, ani napsat na sebe telefon, ale byla té lásky, že se uvolila dát si s ním na druhý den schůzku o páté na domluveném místě, v delfináriu, máme-li být přesnější.

Edi měl jednu nemoc, kvůli níž už v životě spoustu věcí promeškal. Nebyla to nemoc toho druhu, při které se vám rozbují polypy nebo něco podobného, nicméně i tak natropila Edimu dost škody. Tahle nemoc působila, že Edi pokaždé zaspal o deset minut, a žádný budík s tím nic nezmohl. Její vinou také pravidelně přicházel pozdě do práce v Obžerstvení, vinou jí a našeho řidiče, toho, který dával pokaždé přednost blahu kolektivu před blahoslavením své vlastní osoby. Jenomže tentokrát bylo v sázce jeho štěstí, a tak se Edi rozhodl, že nad nemocí zvítězí a že místo toho, aby šel odpoledne spát, zůstane vzhůru a bude se dívat na televizi. Pro jistotu si dokonce na sebe nastražil past, nařídil si ne jednoho, ale tři budíky, a navíc si objednal buzení telefonem. Na tuhle nemoc však nebylo léku, Edi usnul jako mimino u televizního kanálu pro děti a probudil se zalitý potem do ohlušujícího řevu miliard budíků, jak jinak než o deset minut později. Vyřítil se na ulici oblečený tak, jak spal, a rozběhl se k autobusové zastávce. Už zapomněl, jak se běhá, a nohy se mu zašmodrchávaly, sotva se odlepily od chodníku. Neběhal od doby, kdy přišel na to, že se může ulejvat z hodiny tělocviku, tedy naposled asi v šesté třídě, jenomže nyní na rozdíl od hodin tělocviku utíkal ze všech sil, protože tentokrát měl co ztratit, a bolest na prsou ani hvízdání laciných cigaret noblesek v plicích ho nemohly zastavit v honbě za štěstím. Vlastně nic by ho bývalo v honbě za štěstím nezastavilo, nebýt našeho řidiče, který právě zavřel dveře a začal vyjíždět ze zastávky. Řidič viděl Ediho v zrcátku, ale jak už jsme řekli, měl svoji filozofii, filozofii navýsost logickou, zakládající se především na honbě za spravedlností a na kupeckých počtech. Jenomže Edimu mohly být v tuto chvíli všechny počty ukradené, bylo to poprvé v životě, kdy opravdu chtěl přijít včas, a proto autobus doháněl dál i přesto, že už neměl žádnou šanci. Najednou se však na Ediho usmálo štěstí, byť jenom částečně, protože sto metrů od zastávky byl semafor a vteřinku před tím, než k němu autobus dojel, na něm naskočila červená. Edimu se podařilo autobus doběhnout a dosupět až ke dveřím řidiče. Ani mu nezaklepal na sklo, protože už na to neměl sílu, jen se vlhkýma očima zahleděl na řidiče a padl na kolena, sotva dechu popadaje. Řidičovi to cosi připomnělo, cosi dávného, ještě z dob, kdy se nechtěl stát řidičem autobusu, kdy se ještě chtěl stát Bohem. Byla to tak trochu smutná vzpomínka, protože se nakonec Bohem nestal, ale zároveň i veselá, protože se stal řidičem autobusu, což byla věc, kterou si přál hned na druhém místě. A najednou si řidič vzpomněl, jak si kdysi svatosvatě slíbil, že pokud se nakonec přece jen Bohem stane, bude milosrdný a slitovný a vyslyší každé své stvoření, a když se z výšin svého řidičského sedadla podíval na Ediho, jak tam na kolenou klečí na asfaltu, už se prostě neudržel a filozofie nefilozofie, počty nepočty, otevřel mu dveře. A Edi si nastoupil a ani mu neřekl dík, protože nemohl nabrat dech.

2/6


Na tomto místě by bylo nejlepší přestat číst, neboť přestože Edi dorazil do delfinaria včas, štěstí se nakonec nedostavilo, protože ona už beztak měla přítele. Na druhou stranu byla tak hodná, že neměla to srdce o tom Edimu říct, a tak mu nazdařbůh slíbila schůzku a pustila to z hlavy. Edi čekal na smluvené lavičce skoro dvě hodiny. Jak tam tak seděl, hlavou se mu honily trudné myšlenky o životě, a když už tam byl, podíval se také na západ slunce, který byl tentokrát docela zdařilý, a pak si vzpomněl na namožené svaly, které ho začnou každou chvíli trápit. Cestou zpátky, když už měl sto chutí být zase doma, spatřil v dálce svůj autobus, jak stojí na zastávce a nechává vystoupit cestující, a věděl, že i kdyby měl dost sil a náladu běžet, stejně by ho za nic na světě nechytil. A tak šel dál pomalou chůzí, při každém kroku cítil milión unavených svalů, a když se konečně doplížil na zastávku, viděl, že autobus je ještě tam a čeká na něj. A řidič, nedbaje rozhořčeného brblání a halasných pobídek cestujících, v klidu počkal, až Edi nastoupí, a nešlápl na plyn, dokud Edi nenašel místo k sezení. A když se rozjeli, posmutněle na Ediho v zrcátku mrkl, čímž dosáhl toho, že se celá věc stala bezmála snesitelnou. ---------------------------------------------------------------------------------------Díra ve zdi

Na Bernadottově třídě poblíž autobusového nádraží je díra ve zdi. Kdysi tam býval bankomat, ale snad se rozbil nebo ho nikdo neužíval, zkrátka, dali ho pryč a už ho tam víckrát nevrátili.

Udimu někdo řekl, že když se do té díry zakřičí přání, tak se dotyčnému splní, ale Udi tomu dvakrát moc nevěřil. Faktem je, že když se jednou vracel z kina, zakřičel dovnitř, že chce, aby se do něj zamilovala Dafna Rimeltová, a ono nic. Jindy, když se cítil strašně sám, zařval do ní, že chce mít kamaráda anděla, a anděl pak sice přišel, ale byl to houby kamarád a zmizel pokaždé, když ho Udi skutečně potřeboval. Tenhle anděl byl vyzáblý a shrbený a pořád chodil v plášti do deště, aby mu nebyla vidět křídla. Lidé na ulici byli přesvědčení, že je hrbatý. Občas, když byli sami, plášť si sundal, a jednou dokonce nechal Udiho sáhnout si na pírka křídel, ale když byl v místnosti někdo další, vždycky si nechával plášť na sobě. Kleinovy děti se ho jednou zeptaly, co pod tím pláštěm má, a on řekl, že batoh s knížkami, které jsou vypůjčené, a má strach, aby se nezmáčely. Vůbec v jednom kuse lhal. Vyprávěl Udimu věci, že byste z toho padli: o různých místech v nebi, o lidech, kteří jdou spát a nechávají klíčky od auta v zapalování, o kočkách, které se ničeho nebojí a v životě neslyšely slovo kšá.

Takových báchorek si navymýšlel stovky, a pak se ještě zapřísahal, že je to pravda pravdoucí.

3/6


Udi ho měl hrozně rád a vždycky se snažil mu uvěřit, dokonce mu párkrát půjčil peníze, když byl v tísni. Zato anděl nepomohl Udimu nikdy a v ničem, jen pořád mluvil a mluvil a mluvil a vykládal svoje potrhlé historky. Za těch šest let, co ho Udi znal, ho neviděl ani opláchnout skleničku.

Když byl Udi na vojně a opravdu potřeboval někoho, s kým by si promluvil, po andělovi se najednou slehla zem a vrátil se pak s neoholenou tváří a s výrazem, který říkal „nechtěj vědět, co se mi stalo". A tak Udi raději nic vědět nechtěl. V sobotu spolu seděli v trenýrkách na střeše, každý se svým smutkem, a vyhřívali se na sluníčku. Udi hleděl na střechy s připojenými kabely a s nádržemi na ohřívání vody a na nebe nad nimi. Najednou si uvědomil, že za ta léta, co jsou spolu, neviděl anděla jednou jedinkrát létat.

„Co kdyby ses trošku proletěl na čerstvém vzduchu?" zeptal se anděla. „To by ti zvedlo náladu."

A anděl odsekl: „Dej s tím pokoj, ještě mě někdo uvidí."

„Buď tak moc hodný," zaprosil Udi, „jen se maličko proleť, udělej to pro mě." Ale anděl jen vypustil z úst odporný zvuk a vyflusl na dehtovanou střechu slinu smíšenou s bílým hlenem.

„Nenamáhej se," provokoval ho Udi, „beztak určitě neumíš létat."

„To si piš, že umím," urazil se anděl. „Jenom nechci, aby mě někdo viděl."

Na protější střeše uviděli děti, jak hází na ulici pytlíky naplněné vodou. „Víš," usmál se Udi, „kdysi, když jsem byl malý, ještě než jsem tě poznal, často jsem chodíval sem nahoru a házel jsem pytlíky s vodou na lidi, co chodili dole po ulici. Trefoval jsem se do nich přesně v té mezeře mezi těmihle dvěma stříškami," Udi se teď naklonil a ukázal na mezeru mezi markýzou hokynářství a obchodu s obuví. „Lidi zvedali hlavy a viděli jen stříšku, netušili, odkud se to bere."

4/6


Anděl také vstal a podíval se na ulici, otevřel pusu a chystal se něco říct. Znenadání do něj Udi trošku strčil a anděl ztratil rovnováhu. Měl to být jen fór, nechtěl mu nějak ublížit, jen ho přimět, aby se trošku proletěl, jenom tak, aby řeč nestála. Ale anděl zahučel přes pět pater dolů jako pytel brambor. Udi hleděl jako omráčený na anděla dole na chodníku. Celé jeho tělo leželo bez pohnutí, jen křídla se mu maličko třepotala v posledním předsmrtném záchvěvu. A tu konečně Udi pochopil, že nic z toho, co mu anděl nakukal, nebyla pravda, že to dokonce nebyl ani anděl, jenom lhář, kterému narostla křídla.

Povídky jsou vybrány ze sbírky Létající Santini (vydalo G+G, 2005)

Roury Etgara Kereta

Zvykli jsme si, že židovští autoři pravidelně oživují téma holocaustu, ale Etgar Keret nabízí zcela nový pohled na současnou izraelskou prózu. Jeho hořkoveselé povídky plné sarkasmu, vtipu a vyšperkované nečekanými zápletkami byly přeloženy už do desítek jazyků, včetně například i čínštiny nebo korejštiny, více než 40 jeho povídek bylo zfilmováno a v roce 1998 si kreslený film podle Keretova námětu odnesl i cenu MTV. V roce 2001 byl Etgar Keret hostem Festivalu spisovatelů Praha.

Narodil se v roce 1967, v době tzv. šestidenní války, a ani jeho příchod na svět nebyl nijak jednoduchý. Lékaři jeho matce v šestém měsíci těhotenství doporučili potrat, ale ona se rozhodla, že se dítě narodí. Po složité operaci císařským řezem se to nakonec povedlo a chlapec dostal jméno Etgar. „V hebrejštině to znamená ,Výzva´," vysvětluje spisovatel. „Když k tomu přidáte Keret, což je v překladu ,Město´, vyjde vám ,Městská výzva´. To je spíš název pro

5/6


nějaké kecky od Nike než pro normálního člověka."

Oba jeho rodiče přežili holocaust, v němž přišli o celé své rodiny, a tak svým třem dětem vždy připomínali, že nevědí, jak je „normálně" vychovávat. „U nás doma proto nikdy nebyla žádná disciplina. Jediné, co po nás rodiče vždy chtěli, bylo, abychom si šli za svým, dělali jen to, co nám dává smysl, věřili si a byli čestní." A tak se stalo, že Etgarova starší sestra je ultraortodoxní židovka a má jedenáct dětí, zatímco jeho starší bratr je přesvědčený anarchista, stojí v čele hnutí za legalizaci marihuany, pořádá mejdany pro transvestity a bojuje za zbourání zdi, která má židovský stát oddělit od Palestinců. „Jsem si jistý, že naši jsou na nás tři hrdí, neboť jsme každý po svém - splnili jejich poněkud abstraktní očekávání. Jsme vcelku harmonická rodinka." Matka chtěla mít z Etgara blonďatého pianistu, ale jeho osud se naplnil na povinné vojenské službě. Při jeho přesvědčení, že člověk má dělat jen to, co dává smysl, narazila nutně kosa na kámen. „Snažil jsem se být racionální v prostředí, které je z principu iracionální," vysvětloval Keret v rozhovoru pro britský Observer. „Armáda vás učí dvě věci -- zabíjet, nebo být zabit. Když se nad tím ale zamyslíte, pak nechcete dělat ani jedno, ani druhé." A tak se Keret dostal do role permanentního vzbouřence. „V armádě si o nezabíjení nebo neumírání s někým promluvíte jen těžko. Abych unikl z té deprese, začal jsem psát."

Svou první povídku sepsal na počítači, u kterého v podzemí starého protijaderného krytu držel osmačtyřicetihodinové služby. Jmenuje se Roury a vypráví o osamělém mladíkovi, který pracuje v továrně na potrubí a nedokáže komunikovat s okolním světem. Jednoho dne ale sestrojí vlastní potrubní systém, v němž se neznámo kam ztrácejí kuličky. Aby tomu přišel na kloub, sestrojil obří verzi stejného potrubí, vlezl do něj a dostal se do nebe, představujícího jakýsi azyl pro všechny zoufalce, kteří se nedokázali zařadit. Každý z nich si přitom našel vlastní únikovou cestu: ženy v domácnosti prolezly zadní stěnou kredence, piloti smyčkou v Bermudském trojúhelníku a matematici zase našli v prostoru topologická zakřivení. „Tenkrát jsem si uvědomil, že psaní je pro mě jakousi rourou. Jeho prostřednictvím se dostávám sám k sobě." Povídky mu vynesly nálepku nejbohémštějšího izraelského spisovatele a mluvčího mladé izraelské generace. Pravicoví politici mu ale nadávají do antisemity a učitelky blednou zděšením, když si jejich studenti vybírají k rozborům právě Keretova dílka. Tato aureola se s ním potáhne nejspíš až do stáří, ale sám Keret, který v poslední době také dělá politické rozhovory pro izraelský deník Haarec, ji odmítá. „Izraelská společnost je příliš roztříštěná. Lidé stejného věku mohou být vojáky, ultraortodoxními věřícími, izraelskými Araby nebo čerstvými přistěhovalci. Jsme země, která je tak ortodoxní, že o šábesu zakazuje městskou hromadnou dopravu, a na druhé straně tak otevřená, že do pěvecké soutěže Eurovize vysílá transvestity. Tady nemůže být mluvčím celé jedné generace nikdo."

6/6

Příběh o řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem

Recommend Documents