Příběh naplněného života

Příběh naplněného života aneb Počátky Apoštolské církve v Praze

Petr Pavel Kocur

Příběh naplněného života Petr Pavel Kocur © 2005 Petr Pavel Kocur © 2005 Nakladatelství Křesťanský život

Redakce: Korektury: Grafická úprava: Nakladatelství Křesťanský život

2

3

4

Předmluva

V

ážený čtenáři, knížka, kterou držíš v ruce je pamětmi autora, začínajícími popisem raného dětství, silně poznamenaného druhou světovou válkou a chudobou, která po ní následovala. Právě z důvodu chudoby jsem musel velmi záhy, ještě než jsem dosáhl dospělosti, odjet za prací. A to až do velmi vzdáleného velkoměsta Prahy, kde jsem se naučil „žít“ a stal se dost rychle konzumentem nabídek velkoměsta. Díky Bohu, že zde v Praze mne dostihla Boží milost. Bylo to tak, že jsem se seznámil se skupinkou věřících křesťanů nejdříve na východním Slovensku a pak i zde v Praze. Lidé z této skupinky byli pozůstatkem oné letniční církve, jež velmi obětavě pracovala za 1. republiky pod názvem „Letniční spolek Tábor“. Tato církev byla zakázána za Hitlerovy okupace stejně tak i později za komunistického režimu. Důvodem bylo to, že neměla statut církve. Byla totiž oficiálně jen společenstvím. Její členové byli v průběhu let velmi pronásledováni. Přesto nepřestala ilegálně pracovat. Díky její obětavé práci jsem se i já mohl setkat s živým a mocným Spasitelem v Duchu svatém a Jemu svěřit svůj život. Tuto knihu bych chtěl věnovat především mé drahé manželce, mým synům Petrovi a Pavlovi a jeho rodině. Dále také mým sourozencům a jejich rodinám, širší rodině v církvi vůbec a z ní hlavně bratřím a sestrám Apoštolské církve 1. sboru v Praze. Je však určena každému čtenáři, který ji vezme do ruky a přečte si ji. Mým přáním je, aby se vám dobře četla a byla pro vás povzbuzením a požehnáním. Veškerá jména, v knize uváděná, jsou pravdivá, přestože jsem z různých důvodů neuváděl všechna. Na některá důležitá jména a možná i fakta jsem zapomněl nebo je z jiných důvodů neuvedl. Právě osobám, na které jsem neúmyslně zapomněl se upřímně omlouvám. Všichni jsme jen lidé. Musím ještě zmínit, že v knize najdete tři velmi důležité momenty, jež ovlivnily další můj život. Seznámení se s mou manželkou, jakožto upřímně věřící dívkou a svatba, které předcházel slib. Já jsem si v té době dostatečně neuvědomoval, jak závažný a významný slib jsem učinil a jaké měl důsledky pro mne, protože byl vyslovený před Všemohoucím Bohem. První setkání se s živým a mocným Spasitelem, jež se uskutečnilo v mé rodné obci. On se mne dotkl a dal své zaslíbení.

5

Druhý mocný dotek Boží, při křtu v Duchu svatém, jež mne zároveň pomazal pro budoucí službu pastora. Toto moje povolání bylo později vyplněno. S tím byla spojena služba založení 1. pražského sboru Apoštolské církve. Nyní bych chtěl vyjádřit poděkování všem těm, kteří se podíleli na vzniku této knihy, bez jejich pomoci by kniha nemohla nikdy vyjít. Jmenovitě mé obrovské díky patří bratru Helmutu Murmanovi, který přislíbil vyhlásit sbírku v misijním středisku v Německu, který je vedoucím misie pro východní země. Je to velmi obětavý bratr a mnohokrát se podílel na pomoci dovozem literatury a šatstva v dobách totalitního režimu. Spolupracujeme s ním vlastně stále, jejich pomoc se však v současnosti víceméně zaměřuje na zajišťování hmotných potřeb pro uprchlíky z bývalého východního bloku a na pomoc lidem v nouzi. Ještě jednou, mnohé díky. Také děkuji svému synovi Petrovi, který přepisoval mé rukopisy do čitelné tištěné podoby. Není vždy lehké přečíst rukopis druhého člověka a proto jsem mu za tu práci vděčný. Pavlovi, druhému synovi, jenž celý text knihy slohově a gramaticky upravoval také děkuji. Byla to jistě mravenčí práce. Bylo více těch, kteří se v různých fázích vzniku díla podíleli na rozličných dílčích úpravách a přepisech textu knihy, protože do 8. kapitoly tyto paměti vycházely pravidelně v měsíčníku 1. sboru Apoštolské církve zvaném „Sborové listy“. I jim paří můj vřelý dík.

6

ČÁST I.

7

8

1. KAPITOLA

Rané dětství. (období 2.světové války)

N

arodil jsem se 30.1. 1939, tedy necelé dva měsíce před obsazením Československé republiky nacistickým Německem. Velice krátce před vypuknutím 2. světové války. Roky války se kryjí s prvními roky mého života, s mým raným dětstvím, proto měla válka největší vliv na toto období mého života. Válka se člověku vryje do paměti, ovlivňuje ho už celý život tak, že na ni nezapomene do smrti. Už samotné slovo „válka“, nebo jen pomyšlení na ni, vám oživuje, připomíná hrůzy, které přinesla. Vy, kteří jste válku nezažili, ale i vy starší, kteří jste v té době možná byli ještě starší, než já, ale byli jste v té době mnohem více stranou, daleko od hlavní frontové linie, těžko pochopíte, co znamená být přímo uprostřed fronty, nedaleko od míst, kde fronty obou vojsk na sebe útočí, hlavně dělostřelecky a letecky. Vesnička, ve které jsem se narodil (čítala asi 35 domků) se jmenovala Bodružal a byla vzdálena asi 7 km od polských hranic. Je zde hraniční přechod, který se jmenuje Dukelský průsmyk. Právě ono místo, tento průsmyk, byl dějištěm jedné z nejkrutějších bitev 2. světové války. Průsmyk dobývala naše čsl. armáda spolu s armádou sovětskou. Tehdy, při tomto dobývání hranic, došlo mezi těmito dvěma vojsky k jakémusi nedorozumění. Němci, kteří ustupovali, měli projet naší vesnicí a ustupovat dál do vnitrozemí. Využili dané situace a právě v naší a okolní vesnici se dobře zakopali a zaujali pevné bojové postavení. Samozřejmě, po těchto událostech a když bylo jasné, že zde dojde ke střetu a budou zde kruté boje, přišel rozkaz k evakuaci. Při volbě mezi hrůzou a zlem bylo zřejmé, co zvolit. Raději ztráta domova a malého majetku, ale možnost zachránit si holé životy. I toto zlo bylo doprovázeno hrůzou. Byly to velmi těžké chvíle, na které se nedá nikdy zapomenout. Odehrálo se to v chladných podzimních měsících roku 1944. Bylo mi pět a půl roku. Naše rodina měla 8 členů. Nejstarší sestře bylo 21 roků, druhé sestře (mamince bratří Libových) bylo 19 let. Staršímu bratru 15 roků, další sestře bylo 12 let a nejmladší (manželce bratra Pavla Gabánka) bylo 2 a půl roků. Dostali jsme příkaz vyevakuovat se na místo přibližně asi 80 km severozápadně od naší vesnice

9

(asi 30 km od Prešova). Každý se musel přesunout po své vlastní ose. Někteří se neměli na čem dopravovat a tak neměli jinou volbu než zůstat doma. My jsme měli vozík a jednu krávu, kterou tatínek zapřáhl a naložil jen to, co bylo nezbytné. Pro tak početnou rodinu jsme mohli vzít opravdu jen to nejnutnější. Vézt se na voze jsme mohli jen já se sestrou Helenkou. Ostatní šli za vozem, popřípadě tlačili, kde kráva nestačila. Vzpomínám na jednu příhodu, která mi velmi utkvěla ve vzpomínkách. Bylo to, když náš vůz uvázl v bažinách. Měli jsme spolu s krávou už zapřaženého i poníka, kterého někde u lesa volně pobíhajícího, našel můj o 10 let starší bratr. Ani tažná síla dvou zvířat nestačila a vůz nešlo z bažin vyprostit. Za námi přijíždělo několik německých tanků, ustupujících do vnitrozemí. Pamatuji si živě jak začal tatínek, a samozřejmě i ostatní členové rodiny plakat a modlit se, neboť to vypadalo, že nás ty tanky přejedou a srovnají se zemí. Nyní vím určitě, že Bůh naše životy již tenkrát chránil. Stávalo se, že prchající Němci všechno, co jim přišlo do cesty, srovnali se zemí. Když se tanky blížily k nám, najednou zastavily, vyskákalo z nich několik vojáků, kteří přišli a náš vůz vytlačili na suché pevné místo, abychom jim nepřekáželi. Pak odjeli svojí cestou. My jsme dorazili na určené místo asi během 14 dní. Vesnice Kukov, která ležela dá se říci, ne-li stranou, aspoň na kraji fronty byla i tak v dosahu některých dalekonosných střel. Přestože se tato vesnice nacházela poněkud stranou fronty, byli sem sváženi těžce ranění němečtí vojáci. Dostali jsme se díky Bohu k rodině s dobrým srdcem a ta nám zde umožnila přebýt až do konce války. Jídlo jsme měli z toho, co jsme si v sousedních vesnících vyžebrali. Musím se přiznat, že jsem chodil velmi rád se staršími sestrami (jak jsme tomu říkali) „po žebrání“. Tak jsme chodili po vesnících, po domech. Lide k nám byli velmi milí. Zřejmě proto jsem rád chodil. Zde jsme přečkali konec války, asi tak do konce dubna.

10

2. KAPITOLA

Konec evakuace, návrat domů, začátek školy.

V

esnice a městečka pod Dukelským průsmykem byly osvobozeny jako první v celé Čs. republice. Jenže důsledky a stopy války v místech, kudy procházela hlavní fronta obou nepřátelských armád byly hrozné. Až dodnes jsou některá místa označená jako „Údolí smrti.“ Přibližně někdy v únoru 1945 (nevím to přesně) už přešly hlavní fronty naší vesnicí a směřovaly dále na západní Slovensko a pak do Čech. Asi koncem dubna jsme se vraceli domů, jinou kratší cestou, než kterou jsme odjížděli. Tehdy jsme museli jít velkými objížďkami po trase, kterou nám němečtí vojáci vytyčili. Samozřejmě dopravní prostředek a potah jsme měli stejný, náš vozík táhla kráva s malým poníkem. Radost z návratu kazila zpustošená krajina všude kolem kam se dalo pohlédnout. Největším šokem pro nás byl pohled na okolí asi posledních 10 km před naší vesnici. Naše vesnička leží asi 2km od hlavní, nyní mezinárodní silnice Prešov – Svidník - Dukelský průsmyk - Dukla (Polsko). A právě tento poslední úsek cesty mi nejvíc utkvěl v paměti. Pohled na onu hrůzu mi nevymizel ze vzpomínek ani přes desetiletí. Když jsme se blížili k naší vesnici, cesta po níž jsme jeli, byla černá a snad na každých pár metrech zničený, či ohořelý tank, nákladní auta či jiná bojová technika. Hlavně však všude bylo plno mrtvých těl. Němci nestačili pohřbívat mrtvé když ustupovali. Bylo tam také dost padlých ruských i československých vojáků. Jak jsem již psal v předešlé části, právě tam se odehrály urputné boje. Náš domek, ač malý, celý dřevěný, byl jen 13 let starý. Sestával jen z jednoho většího pokoje, malé kuchyně, předsíně a komory. Když jsme se tehdy vrátili domů, a uviděli, v jakém se nacházel stavu, všichni jsme se dali do pláče. Ze zadní části baráčku bylo rozebráno skoro všechno dřevo, z kterého byl domek postaven, jen část vpředu okolo jednoho pokoje zůstala zachována. Zadní část střechy byla podepřena dvěma sloupy. Dřevo bylo použito na topení pro německou polní kuchyň v sousedním domě, kterým byla školní budova.

11

Několik domků v naší vesničce bylo zničeno úplně do základů - lehly popelem. Pro majitele těchto domků, takto postižené lidi, byl pohled na místo, kde kdysi bydleli samozřejmě hrozný. Nyní z jejich domů zůstal jen popel jako stopy - důsledky hrozné války. Nakonec však na tom byli lépe než my, stát jim totiž během několika prvních let postavil nové domky. My, společně s ostatními, jsme měli sice domy hodně poškozené, až skoro totálně zničené, ale měli jsme alespoň jednu obyvatelnou místnost, kde se dalo jakž takž existovat. Proto jsme museli počkat. Například nás 8 lidí, se muselo takto uskromnit po dobu několika let. Do stavění nového domu jsme se nemohli pustit, neboť nebylo za co. Státní zmocněnci sice stále slibovali válečnou pomoc, ale trvalo to dlouho. Až konečně po osmi letech, v roce 1953, nám byla přiznána jakási státní pomoc. Byla to pomoc, určená pro rodiny, jejichž obydlí byla válkou zničená. Také k tomu dvakrát přidali půjčky, které byly později prominuty. A tak se moji rodiče pustili bez peněz, jen s těmito příspěvky, do stavby, která nesla název akce „Z“. Později se ještě k této události vrátím, jelikož stavba našeho rodinného domku dosti ovlivnila mou budoucnost. Škola Nyní se zmíním o prvních dnech mé školní docházky, která začala v září 1945. Tenkrát se Základní škola nazývala Národní školou (1.-5. třída) a Střední - Měšťankou (od 6.-9. třídy). Když jsem nastupoval do první třídy, nejvíce mi utkvělo v paměti, že jsme kromě tašky – torby, museli s sebou každý přinést nějakou stoličku. Škola byla rozbitá, takže vyučování probíhalo na faře, konkrétně ve farní stodole. Když přišla zima, vyučování se přemístilo do domku ve vesnici, jehož obyvatelé odjeli do bývalého SSSR. (Tehdy se dělal nábor pro zájemce, kteří chtěli odjet žít do SSSR neboť jim zde byly slibovány dobré životní podmínky a volná místa. Netušili, co je čeká a po nějaké době se zklamaní vraceli zpět). Později, asi za dva roky, byla opravená škola, do které jsem pak chodil až do 5. ročníku. Mojí první učitelkou byla manželka řecko-katolického faráře (tato církev v roce 1948 musela po vzoru SSSR přijmout pravoslavnou víru). Protože můj tatínek byl kostelníkem, již jako malý chlapec jsem ho zastupoval. Na velké bohoslužbě kostelník podával farářovi (popovi) uhlí do kadidelnice, na ruce mu lil vodu a prováděl jiné úkony. Pan farář si také pro mne, aspoň 2x týdně, přicházel do školy a bral si mne na takzvané tiché bohoslužby, které konal bez přítomnosti lidí. Pravidla liturgie nařizovala, že k tomu, aby kněz mohl konat obřad, potřeboval, aby mu někdo určené pasáže odříkával. Přestože jsem již odmala sloužil u oltáře, Boha jsem dosud neznal.

12

Obr. 01 – dřevěný kostelík ze 17.stol. v mé rodné vesnici, původně řeckokatolický, později pravoslavný, dnes opět řeckokatolický.

Obr. 02 – interiér kostelíka. V poředí jsou vidět ikony, před kterými jsem odříkával liturgii.

13

14

3. KAPITOLA

Konec školní docházky, stavba rodinného domku.

Š

kolní docházku jsem ukončil s průměrným prospěchem, i když jsem se toho moc nenaučil, zvlášť z gramatiky. Bylo to z toho důvodu, že v mém rodišti bylo takzvané rusínské nářečí, které bylo směsí snad všech slovanských jazyků, dokonce se v něm vyskytovala i některá slova německého původu. Jelikož jsme měli nejblíže (politicky) k bývalému SSSR, bylo nám v tomto „vyhověno“ i jazykovými podmínkami výuky - ruštinou. Co se týče geografické vzdálenosti, k polským hranicím bylo stejně daleko jako k ukrajinským. Museli jsme tedy navštěvovat ruskou školu. Paradoxem bylo, že učitelé se ruštinu museli narychlo naučit (jako i jiným, ruským jazykem ovlivněným předmětům) v kurzech. Dost často se stávalo, že učitel na Národní (základní) škole byl absolventem třetí, či čtvrté měšťanky, tedy osmé, či deváté třídy. Po válce byl prostě nedostatek učitelů. Já jsem měl to štěstí, že mne učila farářova manželka, která měla vzdělání na úrovni dnešní střední školy. Dost často ji zastupoval její manžel, který měl také vzdělání na dobré úrovni. Od šestého ročníku, kdy jsem nastoupil do tzv. Měšťanky se pro mne zhoršila situace. Musel jsem docházet do vedlejší vesnice, která byla vzdálená asi 3 km. Tehdy žádná veřejná doprava mezi těmito vesnicemi ještě nefungovala. Za těchto podmínek a také proto, že jsme měli slovenštinu pouze asi 2 hodiny týdně, jsem se slovensky také nemohl dobře naučit. I samotní učitelé měli nedostatky v ovládání slovenštiny. Nicméně, jak jsem se již zmiňoval, základní docházku jsem dokončil s průměrným prospěchem v roce 1953. Samozřejmě, že nám byla nabízena další studia. Já osobně jsem měl možnost pokračovat ve studiu na strojní průmyslovce, nebo jít do učení, na soustružníka. Oba obory se mi líbily, neboť byly technického rázu. Moji rodiče se však proti tomu postavili a nedovolili mi jít do další školy. A to z důvodu již uvedeném v druhé kapitole. Byla jím stavba rodinného domku. Možná se dnešní čtenář nad takovýmto důvodem pousměje a snad ho napadne, že bych měl mít důvod k hněvu vůči svým rodičům. Nic takového. Pokusím se vám tento důvod vysvětlit podrobněji.

15

Co se týče mých rodičů, budou mít v této knize ještě více prostoru. Nyní chci jen velmi stručně říci, že přestože mi po hmotné stránce nemohli dát skoro nic, po té morální, a chcete-li po duchovní, mi dali mnoho. Budu jim za to vděčný dokud budu zde na zemi. Dokud na ně budu moci vzpomenout, tak vždy jen v dobrém. Ano, promarnil jsem možnost studia, možná i dobrého postavení, možná si mnozí pomyslí, že přece rodiče nesmějí takhle jednat vůči svým dětem. Já jsem však Bohu velice vděčný za to, že jsem je v té době uposlechl. Nikdy jsem neměl v životě nedostatek, nouzi o práci. Dělal jsem to, co mne bavilo až do doby, kdy si mne Bůh povolal do své služby. Tato práce mne baví ještě víc, protože je to práce na Božím díle, a já ji díky Bohu vykonávám ještě i nyní, v době psaní těchto řádků. O tom napíšu podrobněji snad až později. Nyní zmíním důvod, proč jsem zůstal doma ještě dva roky po ukončení školní docházky. Peníze, které si naši od války šetřili na stavbu válkou zničeného domku, byly najednou pryč. Právě v roce, kdy mí rodiče plánovali začít se stavbou, přišla ta nešťastná měnová reforma. Nebyla to reforma obyčejná, přinesla mnoho neštěstí zvlášť chudé vrstvě. Hodnota peněz se změnila na 5:1. To by nebylo tak špatné, neboť i ceny zboží klesly, tedy přibližně na poměr 5:1. Jenže zlo bylo v tom, že byla určena částka na osobu – 2000 starých korun, kterou bylo možno proměnit ve již zmíněném poměru . Zbytek měnili už jen v poměru 50:1. To znamená, že veškeré úspory padly. Snad jen ti, kteří měli miliony, dostali za to opět dobrou sumu. Takže my jsme se pouštěli do stavby s pár korunami. Jak již jsem zmínil v druhé kapitole, těm, kteří měli nejvíce zničené domy, přidělil stát určitou hodnotu peněz, kterou pak ještě doplnil nenávratnou půjčkou. Tak bylo, díky Bohu, z té největší nouze pomoženo. Jenže problém byl v tom, že tyto stavby - v naší vesnici celkem tři - byly prováděny v tzv. akci „Z“. To v praxi znamenalo, že byl stanoven stavební dozor, který to teoretický řídil. Například objednal auto Tatru 111 a v cihelně na ni nechal naložit 2000 cihel. Poslal ji na naši adresu a Tatra přijela třeba o půlnoci a musela se co nejdříve vyložit. Nebo nám například byl poslán onen velký náklaďák a my jsme s ním museli po celý den dovážet štěrk a písek. Byla to velká dřina. Jen já s maminkou jsme s vozem, taženým dvěma kravami, po potůčkách nasbírali a navozili přes 50 kubíků kamení na stavbu. Kdybych chtěl napsat podrobněji, kolik sil a námahy mne stála tato stavba, zabralo by to mnoho prostoru. Ještě jednu perličku napíšu, na kterou nemůžu nikdy zapomenout. Jednou v noci nám a dalším dvěma rodinám, které stavěli stejně jako my, přivezli plnou Tatru volně naloženého vápna k hašení, (byly to jednotlivé kusy samozřejmě společně s prachem). Jistě si dovedete představit jak těžká práce byla tento materiál v noci dělit na tři díly. Nejhorší byla představa, co by se stalo, kdyby přišel déšť. Věřím, že už jistě chápete, proč mne rodiče nechali ty dva roky doma. Potřebovali mou pomoc při stavbě, do které by se jinak nemohli pustit. Přestože pocházím z početné rodiny a na tu práci jsem nebyl sám, byl jsem doma nezbytně potřebný. Můj bratr, který byl o 10 let starší, zůstal na vojně jako voják z povolání.

16

Obr. 02a – Můj bratr Andrej byl o 10 let starší. Byl vojákem z povolání

Mé tři sestry už byly vdané. Jedna bydlela s manželem ve vesnici. Oni nám nejvíce pomáhali, také si přistavěli menší byt i pro sebe v této stavbě. Jenže i oni, stejně jako můj tatínek, chodili v době výstavby domu do zaměstnaní. Takže já jsem byl na tuto práci nejvíce volný. Sestra Helenka byla o tři roky mladší, takže se nejvíce věnovala ženské kuchařské práci, jíž bylo také dost potřeba. Dva týdny po tom, kdy jsme se přestěhovali do nového baráčku, jsem odcházel do učení.

Obr. 03– Dnešní pohled na dům, který jsem pomáhal stavět po válce (naproti stojí dřevěný kostelík).

17

Obr. 04– Opačný pohled na kostelík od našeho domu. V popředí stojí můj otec a mladší sestra Helena.

18

4. KAPITOLA

Nastup do učení.

P

o dvou letech nucené přestávky, jsem se chtěl dostat alespoň do nějakého učení. Bylo to dost těžké vzhledem k tomu, že jsem byl dva roky doma, bylo mi už skoro sedmnáct let a také na východním Slovensku bylo tehdy málo příležitostí se do nějakého učení dostat. Nakonec jsem byl přijat a 1. září 1955 jsem nastoupil do učiliště tzv. Státních pracovních záloh, do podniku Papíren a celulózky zvané Techno-cel-pap v Ružomberku. Zde bych se zmínil ještě o jednom dobrém kamarádovi, se kterým jsem seděl v jedné lavici od začátku až do konce školní docházky. Byl to můj jmenovec, trochu vzdálený příbuzný, starší jen o 12 dní a jmenoval se Vasil Kocur. Také on zůstal 2 roky doma po ukončení základní školní docházky. Nevím vlastně ani, jaký byl jeho důvod. Ve škole měl snad ještě lepší prospěch, než já. Dost na tom, že společně s ním jsem nastoupil do učení v Ružomberku. Poprvé jsme byli oba vzdáleni od domova. Protože jsme byli dobří kamarádi, zvykli jsme si, ale jen trochu. I přesto dlouho jsme tam nevydrželi. Po nějakém čase jsme oba zjistili, že učení a práce v této, jak jsme jí nazývali, “smradlavé fabrice“, nebude pro nás. Neviděli jsme v tom svoji budoucnost. Samozřejmě jsme o tom informovali své rodiče a příbuzné. Zjistili jsme totiž, že je to hodně škodlivé zdraví, zvláště když jsme se museli dívat do otevřeného ohně a přidávat chemikálie. Byl to nesnesitelně smradlavý a pálivý pocit. Takto se například vyráběla nějaká kyselina, ve které se pak vařilo na kusy nasekané dřevo. Takto se dřevo rozvařilo na vlákna, z nichž se pak chemikálie vyráběla. Z varny, kde se prováděl onen proces, vycházely nesnesitelné zápachy a šířily se široko daleko. Pravdou bylo, že mi to skutečně škodilo a tak když jsem psal domů rodičům a příbuzným, nikdo mne nepřemlouval, abych tam zůstal. Jeden z mých švagrů, který pracoval jako vedoucí autoelektrikářů v podniku ČSAD v Humenném mi napsal, že se informoval u vedení podniku, zda by mne nepřijali do učení jako autoelektrikáře. Řekl jim, že by mne učil on osobně. V podniku souhlasili. Já se tedy velmi rychle rozhodl a začátkem prosince jsem si sbalil věci do kufru a byl připraven odejít potají v noci. Můj kamarád mi při útěku pomáhal. On sám předpokládal, že na vánoční svátky, kdy nás měli poprvé pustit na návštěvu domů, také již doma zůstane. Když mi kolem půl jedenácté večer spouštěl provazem kufr dolů z 2. pat-

19

ra, provaz se utrhl a kufr, asi z poloviční vzdálenosti, spadl na zem. Díky Bohu, že se moc nepoškodil. Asi kolem půl dvanácté jsem dorazil na nádraží a tam, přímo proti mně, se najednou objevil můj vychovatel. Ani jsem mu nemusel vysvětlovat, co tam dělám. Jen mne dost mile přemlouval, abych se vrátil. Říkal, že pokud chci odejít, bylo by lepší zůstat doma, až nás pustí na vánoční svátky. I přes tento rozhovor jsem již před půlnocí seděl v rychlíku na cestě domů. Můj zmíněný kamarád a jmenovec se do učení po vánočních svátcích již také nevrátil. On pak v dalším ročníku nastoupil na pravoslavnou teologickou fakultu v Prešově. Stal se z něho pravoslavný kněz, ale ne na dlouho. Později přešel k železnici a tam pracoval až do svého důchodu. Já jsem, hned od 2. ledna, nastoupil jako učeň do podniku ČSAD v Humenném. Toto učení mne bavilo, zvlášť když mi mistrem byl můj švagr. Elektrotechnika mě vždy dost zajímala jako taková. Práce s elektrikou mne moc bavila a mohu říci, že i když jsem ani toto učení nedokončil, do „elektrikařiny“ rád fušuji dodnes. Znovu přišla překážka a tentokrát jsem byl z toho velmi zklamán, dostavil se až pocit hořkosti. Nemohl jsem pokračovat v tom, co mne bavilo. Podnik ČSAD (zřejmě se to někomu nelíbilo), dostal příkaz z vyšší instance, že nemůže mít učně. Proto mne, asi koncem července, propustili. V zoufalství jsem pak zanevřel jak na učení, tak na školu a řekl si, že si raději už budu hledat zaměstnání. Dostal jsem touhu pracovat u dráhy, na železnici. Přestože vzdálenost k nejbližší železnici do Prešova byla asi 80 km, obrátil jsem se rovnou na tehdejší Košickou správu dráhy, sídlící v Košicích, což bylo asi 110 km od mého bydliště. Tam měli ovšem plný stav a nepřijímali nové zaměstnance. Odkázali mne ovšem na Pražskou dráhu, která měla celostátní nábor pracovních sil. Vystavili mi dokonce volnou jízdenku do Prahy a já jsem asi koncem září roku 1956, odjížděl do Prahy.

20

5. KAPITOLA

Moje první cesta do Prahy.

K

dyž jsem se připravoval na cestu, moje maminka hodně plakala a říkala: „Synku, vždyť se tam ztratíš, v té velké Praze. Vždyť se ani nebudeš umět domluvit a v těch velkých městech je tolik nebezpečí“. Už tenkrát bylo slyšet o různých zločinech, které se děly hlavně ve velkých městech. Já ji však ujišťoval, že se o mne nemusí bát, koneckonců mi mělo být už za tři měsíce osmnáct let. Ve skutečnosti však jsem i já měl v podvědomí obavy, zdali najdu práci, kde budu bydlet, zkrátka jsem si ani nedovedl představit život ve velkoměstě. Jak jsem se již zmínil, pocházel jsem z jedné z nejmenších vesniček, a nyní jsem se měl pohybovat ve velkoměstě. Neměl jsem žádnou, byť zevrubnou představu, jak to tam bude vypadat. Na hlavní nádraží do Prahy jsem přijel 5. 10. 1956, v půl osmé ráno. Už před vjezdem na nádraží, kdy jsme projížděli rušnou částí Prahy - na jedné straně žižkovské budovy, na druhé frekventovaná oblast Žižkova, které se říká Bulhar, začal jsem pociťovat tep velkoměsta na vlastní kůži a zblízka. Velký hluk, se kterým jsem se zde poprvé v životě setkal tváří v tvář, mi naháněl strach. Když jsem vystoupil z vlaku, na jednu stranu jsem si oddechl, že jsem se vydal do světa a šťastně dorazil, ale na druhou stranu jsem začal pociťovat také strach. Co teď, kam se obrátit? Vůbec nikoho jsem v tom městě neznal.

Obr 05 – Moje první foto krátce po mém příjezdu do Prahy

21

Hned jsem začal jednat. Zašel jsem na osobní oddělení hlavního nádraží ale tam mne odbyli. Řekli mi však, abych se obrátil na jiná pražská nádraží. Když mi je jmenovali, hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě: libeňské, vysočanské, smíchovské, vršovické osobní a nákladní (seřaďovací) nádraží. Dalo mi dost námahy si je vůbec zapamatovat a pak, v Praze jsem se vůbec nevyznal a nevěděl jsem, jak se na daná místa dostanu. Další problém byl jazyk. Domluvit se v Čechách slovensky není problém, já však hovořil rusínštinou a s tou měli problémy i praví Slováci. Takže jsem se hned od prvého dne snažil pochytit česká slova a tak si vylepšit komunikaci. Chtěl bych při této příležitosti zmínit, že se mi, díky Bohu, nikdy nestalo, aby se mi někdo posmíval, naopak skoro vždy jsem narazil na ochotné lidi, kteří mi poradili, jak se tam či onam dostanu. A tak jsem začínal hledat a ptát se v Libni, pak na Smíchově, ale nepochodil jsem. Ještě ten den jsem stihnul dorazit na vršovické seřaďovací (nákladní) nádraží. I když jsem tam doputoval až večer, potkal jsem zde několik mladých krajanů, kteří hovořili jako já a pocházeli z blízkosti mého rodiště. Řekli mi, že tu pracují jako posunovači, někteří jako průvodci v nákladních vlacích. Vzali mne hned s sebou na ubytovnu, kde jsem pak u nich přespal asi tři noci, než jsem si vyřídil zaměstnání i ubytování. Příští den mne jeden ze zmíněných chlapců zavedl na kádrové oddělení seřaďovacího nádraží ve Vršovicích a tam mi řekli, že bych mohl okamžitě nastoupit do zácviku na posunovače nebo průvodčího nákladního vlaku. Byl zde však jeden háček. Tuto práci jsem mohl vykonávat až po dovršení 18 let. Do 30. 1. 1957, tedy do dne, kdy mi mělo být 18 let, chyběly ještě tři měsíce. Krajánek, u kterého jsem tehdy přespával, mne povzbudil a řekl: „Neboj se, hned kousek odtud je lokomotivní depo Vršovice a tam tě určitě přijmou.“ Měl pravdu, tamní kádrovák se mnou jednal velmi příjemně a dohodli jsme se. Řekl, že mne vezmou jako pomocníka strojvedoucího - strojního topiče. Musel jsem ale absolvovat alespoň půlroční kurz na pomocníka strojvedoucího - topiče, pak dopravní kurz a za další dva roky zkoušky na vysokotlaké kotle. On mi tedy řekl, že mohu ihned nastoupit do dílen, kde nebylo podmínkou dovršení 18 let. Ubytování mi nabídl takové, jaké mělo depo k dispozici - malý montovaný domeček, buňku. Ještě se v některé z pozdějších kapitol vrátím ke zmínce o této buňce. Hned druhý den jsem tedy nastoupil do dílen v lokomotivním depu. Své zaměstnání tam jsem tedy začal 11. 10. 1956 a skončil 30. 4.1990, kdy jsem nastoupil na plný úvazek jako pastor pražského sboru Apoštolské církve. Práce na lokomotivě mne bavila a od dubna 1957 jsem již nastoupil do zácviku jako druhý strojní topič parní lokomotivy. Asi po třech měsících, po vykonání dopravních zkoušek, jsem již mohl jezdit samostatně jako strojní lokomotivní topič. Později byla tato funkce přejmenována na pomocníka strojvedoucího. Odpovědnost za kotel měl, namísto mě, ještě stále hlavní strojvedoucí, a to až do doby, než

22

jsem vykonal státní zkoušku na vysokotlaké kotle. To bylo asi koncem roku 1960, po ukončení základní vojenské služby.

Obr. 06 - Práce na lokomotivě mě opravdu bavila

Ve velkoměstě jsem se dost rychle zorientoval a začal žít životem, jaký jsem viděl u svých spolubydlících kamarádů a kolegů v zaměstnání. Ze začátku jsem dost často jezdil domů za rodiči, přestože to bylo dost daleko. Cesta mě skoro nic nestála, protože jsem vlakem mohl jezdit zadarmo. Za krátkou dobu jsem se v Praze „otrkal“ a pomalu zapomínal na svou malou rodnou vesnici. Jenže zanedlouho jsem musel na dva roky Prahu opustit, bylo to 28. 10. 1958, kdy jsem nastoupil základní vojenskou službu.

23

24

6. KAPITOLA

Vojenská základní služba a návrat zpět do Prahy.

P

řestože jsem měl trvalé bydliště na východním Slovensku a v Praze jen přechodné, na vojnu jsem byl odveden z Prahy. V té době bylo nepsaným pravidlem, že chlapci, odvedení na vojnu z východního Slovenska, šli skoro všichni až na české západní hranice. Do Aše, Boru u Tachova, Nových Hradů a ostatních velmi vzdálených pohraničních měst. Já jsem byl rád, že jsem rukoval z Prahy, byl jsem odvelen jen do Brna, opět do velkoměsta. Jenže tam jsem byl jen chvíli, v tzv. přijímači, který trval měsíc a pak jsem si musel sbalit věci. Byl jsem odvelen k samostatné bojové jednotce, k rotě v Moravské Nové Vsi. Je to vesnice mezi městy Břeclav a Hodonín. Tato ves měla několik zvláštních uliček s vinnými sklípky. Musím zde vyznat, že jsem v těchto sklípcích i v okolních hospodách, proseděl s kamarády hodně času.

Obr. 07 – Na vojně

Psal jsem, že jsem byl převelen k samostatné bojové jednotce. Chtěl bych aspoň laicky a stručně vysvětlit, co v době míru znamenal pojem „bojová jednotka“. Když to ale vysvětluji, vyzrazuji podle tehdejších norem něco z vojenského tajemství. Samozřejmě dnes už to neplatí. Dnes už to tajemstvím není. Nyní už nejsem ani vojákem v záloze.

25

Moje tehdejší velitelství bylo v Brně. Byl to tzv. radiotechnický pluk, (jeden ze čtyř na bývalém území ČSSR), který měl podobných jednotek, jako byla ta moje v Moravské Nové Vsi, asi šest. Každá jednotka byla bojová tím, že plnila své úkoly stejně tak, jako by je plnila i v případě války. Jednotky byly totiž rozmístěny na místech, kde se nacházely letecké koridory, tedy vzdušné cesty pro dopravní i jiná letadla. Ony jednotky měly za úkol sledovat na radiolokátorech každé letadlo a podávat o něm hlášení. Když bylo letadlo velmi nízko, sledovalo se na tzv. lidových hláskách. Pak se tyto informace na velitelství vyhodnocovaly a zjišťovalo se, o jaké letadlo se jednalo. Samozřejmě, každé mělo svůj název či pořadové číslo. Pokud se nezjistil název letadla, bralo se to jako narušení a v takovém případě byly připraveny v Brně na vojenském letišti vojenské stíhačky, které okamžitě startovaly. To bylo krátké zasvěcení do tehdejšího vojenského tajemství a uvedení do míst, kde jsem strávil ve vojenské uniformě 25 měsíců. Nyní bych nechal nahlédnout do svého osobního života a chtěl bych poodkrýt, prozradit, jak jsem žil. Je to spíše takové vyznání z období života, na které nejsem moc hrdý a stydím se za něj. Už jsem nebyl oním vesnickým klukem, dvouletý pobyt v Praze a posléze i pobyt na vojně mi jakoby daly „dobrou školu a zocelily mne“, měl jsem i větší pocit sebejistoty. Někteří chlapci, vojáci prvního ročníku, vojnu dost těžko snášeli. Zvlášť ti, kteří byli jedináčky a byli poprvé vzdáleni od svých rodičů. Samozřejmě jsme také bývali od „mazáků“ šikanováni. V prvním ročníku pro nás větším postrachem než důstojníci, byli poddůstojníci a „mazáci“. Mně to však problém nedělalo, byl jsem na ledacos zvyklý, takže první rok mi utekl docela dobře. Problémy mi nastaly až ve druhém ročníku a vyvrcholilo to tím, že jsem o celý jeden měsíc musel přesluhovat základní vojenskou službu. Důvodem bylo to, že jsem musel nahradit dny strávené v base. Jak jsem již psal v minulých kapitolách, na velkoměsto jsem si brzy zvykl a hlavně, já si ho dokonce oblíbil. Tudíž mě to do města táhlo i po dobu vojenské služby. Ve druhém ročníku jsme dostávali častěji vycházky a tak jsme z vesnice ujížděli do města, hlavně za zábavou. Z Moravské Nové Vsi to bylo vlakem do Hodonína 12 km a do Břeclavi 14 km. Ve městech vojáci vyhledávali pobavení v hospodách, ale hlavně na tanečních zábavách a jinde. Již v Praze jsem se naučil chodit do nočních podniků a na vojně, jakmile se trochu naskytla příležitost, využíval jsem toho. Problém byl, že vycházky většinou končily v 1 hod po půlnoci, ale poslední vlaky z obou měst přijížděly už v půl dvanácté. Tak brzo se nám nikomu nechtělo vracet. Zůstávali jsme na zábavě déle a pak jeli prvním ranním vlakem, který přijížděl kolem 4 hodiny. Většinou nám to procházelo, na bráně byli skoro vždy kamarádi a na rotě sloužil v noci jediný důstojník. Ten měl na starosti radiolokátory, a kromě toho se nemohl vzdálit od přístrojů, takže se nám neměl čas věnovat. Málokdy se stalo, snad jednou za půl roku, že přišla v noci nečekaná kontrola.

26

Mně se ovšem stalo dvakrát, že jsem byl přistižen, jak se říká, při činu. Když jsem vystupoval ráno z prvního vlaku, právě do stejného vlaku nastupoval velitel čety a jednou dokonce velitel roty, a vždy za to bylo 21 dní ostré basy. Něco mi odpustili, ale 30 dní jsem musel dosloužit. Nebylo příjemné, když všichni odcházeli a já musel zůstat. Ty dny jsem jen proležel a doslova prozahálel. Nebylo však zbytí. Moje vojenská základní služba tedy skončila 28.listopadu 1960.

Obr.07a – Těsně po vojně

Samozřejmě můj návrat byl radostný a vracel jsem se opět do Prahy. Zde jsem nastoupil do zaměstnání, které jsem před vojnou nerad opouštěl. Má radost byla proto nyní o to větší. Mohl jsem opět nastoupit na své „mašinky“, tenkrát samozřejmě ještě parní. Později, asi v roce 1975, jsme byli přeškoleni na trakci tzv. dieselelektrickou. Na těchto takzvaných lokotraktorech,

27

Obr. 08 – Dieselelektrická lokomotiva „Sergej“. Na těchto mašinkách jsem jezdil později až do roku 1990.

jak se jim říkalo, jsem jezdil až do 30.4.1990, kdy jsem, jak už jsem se zmínil, ukončil jednu svou životní etapu. Nicméně, po parních mašinkách se mi stýská dodnes. Od 1.5.1990 jsem nastoupil na plný úvazek do služby, kterou jsem předtím již 15 let vykonával při zaměstnání. Byla to služba pastora. Od té doby z Boží milosti sloužím, jako duchovní - pastor 1. pražského sboru Apoštolské církve.

28

7. KAPITOLA

Bůh ke mně mluvil ještě v době,kdy já jsem před ním utíkal.

P

o mém návratu z vojenské služby jsem samozřejmě zmužněl, nabyl určité sebejistoty a odvahy. Nastoupil jsem do práce, kterou jsem měl rád, na parní lokomotivy, a jezdil skoro po všech částech Česka. Velmi rád jsem se díval z okna mašinky po krásné okolní krajině. Také jsem měl rád kolektiv kolegů. Pokud zde hovořím o kolektivu, ten se v pravém slova smyslu utvářel hlavně při našem společném setkávání se u piva v hospodě. Na pracovišti, přesně řečeno na lokomotivě, jsme byli jen dva, ale i přesto mezi námi vládlo velké kamarádství. To se po pracovní době utužovalo opět v hospodě. Při nástupu do služby bylo zvykem se domlouvat a nechávat vzkazy kolegům, kde a v které hospodě se ráno či večer sejdeme. Také v ubytovně, v oné dřevěné buňce, kam jsem se po vojně vrátil, tvořili převážnou část osazenstva kolegové, kteří pracovali na stejném místě jako já. Společně jsme zde různými způsoby trávili volný čas. Nejvíce však u karet, piva a také u jiného alkoholu. Jak tedy ke mně mluvil Bůh v té době? Jak již jsem se v úvodu zmiňoval, po vojně jsem si myslel, že toho o světě už vím dost a byl jsem si vždy sebejistý. Na Boha jsem prostě zapomněl a myslel si, že asi žádný není. Jenže On na mě nezapomněl a dost často ke mně mluvil. Začal jsem prostě využívat vymožeností velkoměsta. Protože při svých návštěvách nočních podniků mi často dodával odvahu alkohol, občas jsem se dostával do konfliktů, které končívaly i rvačkou. Stávalo se, že jsem se ocitl sám proti partě opilých a tvrdých chlapů. Jednou jsem se vracel na ubytovnu s úplně rozřezaným sakem. Do podobných situací jsem se často dostával vlastní vinou, protože jsem se rád sám procházel po Praze a to i v nočních hodinách. Už tehdy se stávaly případy loupežných přepadení a nebylo neobvyklé, že se člověk dostal do nesnází. V některých situacích jsem si myslel, že je to můj konec.

29

A pravě tehdy, ve chvílích, kdy jsem byl úplně na dně a má pýcha byla tatam, jsem uslyšel vnitřní hlas: „Moje maminka se za mne modlí“. Já se toho „chytal“ a hledal v tom pomoc. Ona pomoc vždy skutečně přišla. Ano vždy. Dnes vím jistě, že už tenkrát mne Bůh miloval a chránil, abych mu v budoucnu mohl sloužit. Zde bych udělal malou odbočku a napsal něco o mých rodičích. Moje maminka byla opravdová modlitebnice, obdarovaná zvláštním darem, darem modliteb. Přestože chodila do řeckokatolického kostela a modlila se u jeho ikon (po roce 1948 musela tato církev přijmout věrouku a název „Pravoslavná církev“), modlila se opravdově a k živému Bohu a já věřím, že její modlitby Bůh vyslýchal a naplňoval. Na vesnici bylo zvykem, že před obřadem bohoslužby i po něm, lidé stáli a vysedávali před kostelem a vedli různé debaty. Moji rodiče se toho nikdy nezúčastňovali. Jak už jsem se zmiňoval, tatínek byl 35 let kostelníkem, takže on přicházel na bohoslužby vždy o něco dříve. Připravoval žhavé uhlí pro kadění, poté připravoval věci pro kněze oblékal jej, rozsvěcoval svíce atd. Po jeho znovuzrození, které prožil až ve svých 60 letech (pak ještě kázal evangelium až do svých 95 roků), často vyprávěl svědectví: „Byl jsem pyšný, že jsem posluhoval faráři, že jsem mohl být blízko oltáře. Jenže až nyní jsem poznal, že ač jsem byl blízko kněze a oltáře, od Boha jsem byl hodně vzdálen.“ Moje maminka přicházela rovněž ještě před začátkem obřadu, aby se tam modlila a i když bohoslužba skončila, ona zůstávala ještě dlouho poté modlila se dále. Když se modlila, zapomněla prostě na všechno. Stávalo se dost často, že nás tatínek posílal pro ni se vzkazem, že pokud ihned nepřijde, zamkne ji do kostela. Věřím tedy, že její modlitby byly opravdové, Bůh je slyšel a na ně odpovídal, protože její srdce bylo spojeno s Bohem. Věřím, že dokonce i dnes jsou její modlitby před Božím trůnem a On na některé ještě dnes odpovídá. Když poznala Boží pravdu cele, tak jak je to psáno v Božím slově, nesla na svých modlitbách nejen celou rodinu, ale i celý malý sboreček, který se nacházel v naší vesnici a také sbory v okolních vesnicích. Když ji Bůh v roce 1976, v jejích 76 letech, povolal k sobě, všichni pocítili, jak nám její modlitby chybí.

30

Obr. 09 – Jediná společná fotka obou mých rodičů.

Obr. 9a – Můj tatínek, jedna z jeho posledních fotek.

31

32

ČÁST II.

33

34

8. KAPITOLA

Seznámení se s mou manželkou.

U

ž jsem se dříve zmiňoval, že jsem za svobodna dost často jezdíval domů, za rodiči. Při jedné takové návštěvě v době vánočních svátků, byla u nás věřící dívka, Helenka. Trochu se kamarádila s mou, o tři roky mladší sestrou, také Helenkou (moje sestra se později, ve svých 39 letech, provdala za Pavla Gabánka, dnes misijního pracovníka). Zmiňovaná dívka mi byla velmi sympatická a líbila se mi. Když jsem odjížděl zpět do Prahy, jeli jsme stejným autobusem. Nevzpomínám si už, jestli do Prešova nebo jen do půl cesty, kde vystupovala a šla ke svým rodičům. Nebylo moc času, ale přesto jsme si velmi příjemně popovídali a stačili si vyměnit adresy. Prostě jsme si na první pohled padli do oka.

Obr. 10 – Má manželka Helenka za svobodna

Obr. 11 – Moje fotka krátce před svatbou

Hned po návratu do Prahy jsem jí samozřejmě napsal a s velkou zvědavostí a netrpělivostí čekal na její odpověď. Byl jsem úplně světsky žijící člověk, ale protože má láska k ní stále sílila, byl jsem ochoten podřídit se jejím požadavkům. Takže po několika dopisech jsem se otevřel, vyznal jí upřímně lásku, přičemž jsem ji dosti neohrabaně požádal o ruku. Ona si samozřejmě nechala čas na rozmyšlenou

35

a pak mi napsala: „Ano, mám však jedinou, ale stěžejní a důležitou podmínku - že se obrátíš k Bohu a přijmeš Pána Ježíše do svého srdce“. Samozřejmě ani na chvíli jsem nezaváhal dát tento slib. Jenže neuvědomil jsem si: 1) Že jsem dal dost závažný slib. 2) Že jsem tento slib dal před Velikým a Mocným Bohem, kterého jsem zatím ještě neznal, pouze o Něm slyšel, zatímco On o mně věděl všechno. Pak jsme se více seznamovali, ať už korespondenčně, či osobně, takže moje návštěvy do mého rodiště byly samozřejmě čím dál častější. Při jedné mé návštěvě, mne moje budoucí manželka pozvala v neděli do shromáždění, které se konalo v Prešově. Bylo to shromáždění, které pravidelně navštěvovala. Byla členkou Církve bratrské již od svých 14 let. Protože tenkrát byl tento sbor snad jediným na východním Slovensku a měl hodně menších i větších stanic po vesnicích, měli takové dobré pravidlo, že se jednou měsíčně všichni sešli v onom městě – Prešově, na tzv. slavnost. Slavnost probíhala po celý den, počínaje dopoledním shromážděním, pak dvouhodinovou přestávkou na oběd a končila shromážděním v odpoledních hodinách. Naše vesnice, vzdálená asi 80 km od Prešova, byla také jednou ze stanic onoho sboru. Mé první dojmy z návštěvy shromáždění, samozřejmě v přítomnosti mé snoubenky, byly docela dobré. Kázání bylo velmi zajímavé, ale na modlitbách jsem moc stání neměl. Po skončení shromáždění, jsem vyšel z budovy a hned si zapálil cigaretu. Tenkrát jsem na tom neviděl nic špatného, až později jsem si uvědomil, co asi prožívala moje manželka, která byla ve sboru velmi aktivní. Účastnila se pravidelně setkání mládeže a zpěvokolu. Dávala rady, že není dobré, aby si věřící dívka brala nevěřícího chlapce a já jí najednou udělal takovou ostudu. Kdyby mi o tom řekla, určitě bych se tehdy kouření zdržel. Pak jsme šli spolu na oběd, kde bylo také dost jejích známých a přátel. Vůbec ničím mi nenaznačila, ani trochu to na sobě nedala znát, že jí moje kouření trápí. Když jsem ještě ten večer odjel z Prešova do Prahy, a ona osaměla, pustila se do pláče a začala se modlit. Položila si před Boha rouno: „Bože, jestli chceš, abych si ho vzala, učiň to nějak, aby přestal kouřit. Žádám si znamení, jestliže přestane kouřit, aniž bych mu to řekla, přijímám, že si ho mám vzít. Jestli ne, pak poznám že si ho nemám brát a rozejdu se sním.“ Bůh jednal velmi rychle. Ještě po cestě vlakem jsem dostal velký záchvat kašle od cigaret. Kouřil jsem tehdy 40 cigaret denně a při noční službě dalších 40. Řekl jsem si: „Kašleš jako starý dědek a budeš se ženit, jak budeš vypadat?“ Ještě ve vlaku jsem se rozhodl, že s tím skoncuji. Věděl jsem, že cestou postupného omezování to nedokážu. A tak jsem zbytek cigaret zahodil a koupil si tvrdé bonbony. Celý následující týden jsem jedl ony bonbóny, necucal je, ale kousal. Ihned jsem napsal své snoubence, že jsem přestal kouřit. Po týdnu odvykání pomocí bonbónů, jsem byl úplně vysvobozen.

36

Už jsem více nepotřeboval ani bonbony, ale hlavně ani cigarety. Po jediném týdnu se mi úplně zprotivily. Opět jsem napsal své snoubence, mé nynější manželce, že jsem úplně vysvobozen z kouření. Jistě měla velikou radost, že Bůh její modlitby vyslyšel. Já jsem ovšem vůbec nevěděl o tom, jak ona zápasila s Bohem na modlitbách, abych přestal kouřit. To jsem se dověděl až dávno potom, v době, kdy už jsme byli svoji.

37

38

9. KAPITOLA

Svatba a sedm let pouště.

V

době, kdy píši tyto řádky, se píše rok 2003 a já si uvědomuji, jak ten čas rychle běží. V tomto roce, tj. 5. října, si připomínáme výročí 40 let trvání našeho manželství. Svatba je radostnou událostí a Božím požehnáním, pokud: 1) Bůh toto manželství opravdu spojí, tudíž je založeno na Boží vůli. 2) Pokud v manželství, které Bůh ustanovil (Gen. 2,24), správně fungují Boží principy Jeho Slova. Naše svatba proběhla samozřejmě velmi dobře, odehrála se v rodné obci mé manželky. Přítomno bylo celkem asi 120 hostů, převážně duchovní sourozenci mé manželky, ovšem také poměrně dost příbuzných z obou stran. Požehnáním nám sloužil bratr kazatel prešovského sboru, do kterého má manželka tehdy patřila. Pro mne samotného bylo velkým překvapující, že snad každý z obce přišel alespoň na zákusek a všichni tito lidé nám přinesli různé dárky. Osobně jsem byl velmi sympatické, že se poměrně veliký počet lidí dokáže bavit bez přípitků a alkoholu vůbec. Do té doby jsem si to nedovedl představit, nikdy předtím jsem na takové svatbě nebyl. Myslím si, že jsem nebyl sám, kdo byl mile překvapen tím, jak dobře a důstojně se dá bavit i bez alkoholu. Byli tam i jiní lidé, zvlášť obyvatelé vesnice, pro něž to bylo dobrým svědectvím. Do té doby totiž lidé opovrhovali onou hrstkou znovuzrozených věřících lidí, poté si jich však začali vážit.

39

Obr. 12 - Svatba

V našem manželství se brzy vyskytly i problémy. V minulé kapitole svého svědectví jsem psal, že dříve, než mi moje manželka dala své ano, podmínila ho tím, že svůj život odevzdám Ježíši Kristu. Samozřejmě jsem jí to slíbil, dokonce před Radou starších sboru Církve Bratrské, kteří mne před svatbou zavolali na pohovor. Moje manželka se opírala o rouno, jež si položila před Bohem ohledně mého kouření, jak bylo zmíněno v předešlé kapitole. Já jsem věděl, že věřící dívka má být jiná, než světsky smýšlející dívka. Že se však k tomu musím přispět i já jsem nevěděl nebo jsem to ani vědět nechtěl. Nikdo mne o tom ani nepoučoval. Myslel jsem, že naše zamilování nám vystačí (byl jsem možná i trošku vypočítavý). Přestože jsem ji miloval, nedělal jsem nic proto, abych svůj život svěřil Bohu, jak jsem jí slíbil. Byl jsem silně svázaný s kamarády-kolegy, často jsem s nimi vysedával u piva v hospodě. Do zaměstnání jsme zpravidla nastupovali ve dvou lidech, v šest hodin ráno anebo večer, v závislosti na denní nebo noční směně. Odtud jsme se pak přesouvali na pracoviště – lokomotivu. Měli jsme tam takové jedno nepsané pravidlo, při nástupu do služby ať ráno, či večer, jsme se vždy s ostatními kolegy domlouvali, ve které hospodě se ráno, respektive večer sejdeme (o tom jsem se již zmiňoval v jedné z předcházejících kapitol). V hospodě u piva s kamarády jsem takto vydržel vysedávat dosti dlouho, někdy i 10 - 12 hodin.

40

Moje manželka prožívala 7 let pouště, jak ona sama později řekla. Tento stav totiž trval sedm dlouhých let. Později dodala: „Nebyla jsem na tu poušť připravena ani vybavena.“ V Prešově, ve sboru Církve bratrské, kam dříve chodila a jehož velmi aktivní členkou byla než se odstěhovala za mnou do Prahy, byla velmi závislá na lidech a kazateli. O Bohu dost věděla, ale osobně Ho znala málo. Nebyla pokřtěna, ba ani neslyšela, že je možné pokřtěna být v Duchu svatém nebo jím být naplněna. A tak se málem stalo, že bych ji obrátil do světa já. Díky Bohu, modlilo se za nás mnoho lidí. Její duchovní i moji tělesní sourozenci. V té době už moje čtyři sestry i moji rodiče byli znovuzrozenými křesťany. I zde v Praze manželka samozřejmě navštěvovala jeden sbor Církve bratrské, avšak já jsem s ní do shromáždění šel jen málokdy. Pracoval jsem ve směnném provozu a vyšlo-li mi na neděli volno, raději jsem zůstával doma s našimi dvěma chlapci, kteří se nám v té době narodili dosti krátce po sobě.

Obr. 13 – Společná fotka s našimi syny

Chtěl bych ještě zmínit, že v tomto sboru v Praze o nás poměrně dost dobře pečovali. Navštěvovala nás jedna rodina, občas bratr kazatel, ale já jsem ještě stále před Bohem utíkal. Kázání jsem si rád vyslechl, ovšem na modlitbách jsem neměl stání. Cítím se stále ještě dlužníkem vůči těmto lidem, věřím ale, že Bůh jim v Pánu Ježíši mé dluhy vyrovnal.

41

Oním sborem byl sbor Církve bratrské v Praze, v Soukenické ulici č. 15. Tam také naše děti přijaly požehnaní. Jestli se tato kniha dostane k někomu z lidí zmíněného sboru, chci jim tímto vyslovit svůj dík.

42

10. KAPITOLA

Problémy s bydlením a další cesta pouští.

J

ak jsem již v předešlé kapitole psal, naše svatba se konala 5. 10. 1963 a hned v květnu 1964 se za mnou do Prahy manželka přestěhovala. Zde ji čekalo velké překvapení a zklamání. Práci žádnou nesehnala, neboť byla v pátém měsíci těhotenství s prvním synem Petrem. Bydlení jsme sehnali jen nakrátko, od přítelkyně mého kolegy z práce. Pronajala nám jeden pokoj bez příslušenství. Společný záchod a voda byly k dispozici jen v její chodbě. Koupili jsme si na novomanželskou půjčku nábytek, nakolik se vešel do pokoje 3,5 x 5 m. Byl to pokoj velmi studený, postavený na severní stranu. Bydleli jsme tam v době narození našeho prvního syna Petra, který se narodil dne 4. 9. 1964. Pobývali jsme tam i celou následující zimu a poté až do léta roku 1965. Jenže naše paní domácí nám po krátkém čase začala dělat problémy. Ze začátku vše probíhalo bez potíží, vždyť ona sama nám podnájem nabídla. Pak ale nastaly problémy, o kterých se nechci podrobně zmiňovat. Snažila se nás prostě za každou cenu vyštvat ze svého bytu. Byli jsme z toho zoufalí, já sám jsem se nemohl ani pořádně vyspat. Jak jsem již dříve psal, pracoval jsem ve směnném provozu, takže někdy jsem musel do služby vstávat i ve 3 hodiny ráno a také jsem se občas ve stejnou dobu ze služby vracíval. Snažili jsme se sehnat byt u mého zaměstnavatele, ČSD - Lokomotivní depo Praha Vršovice, ale nebylo možné jej získat, přestože se za mne přimlouvali lidé z odborů tehdejšího závodního výboru ROH. Problém byl v tom, že jsme s manželkou měli trvalý pobyt na Slovensku a v Praze jsme oba měli pobyt jen přechodný. Situace byla ještě horší o to, že za půl roku jsme čekali narození druhého dítěte - Pavla, zatímco Petrovi byl teprve necelý rok. Díky Bohu se našlo nouzové řešení. Naše depo tehdy vlastnilo nocležny v montované dřevěné buňce. Uprostřed byla chodba, na jedné straně 5 pokojů, na druhé 3 pokoje a umývárna (několik umývadel a tři sprchy) a místo dalšího pokoje záchody. Za svobodna jsem tam bydlel více, než 2 roky. Odhodlal jsem se tedy jít za náčelníkem depa, vyložit mu svou těžkou situaci a požádat ho, zda by nám neposkytl pomoc. Chtěl jsem se ho zeptat na to, zda bychom se mohli přechodně

43

nastěhovat alespoň do jednoho pokoje nocležny. Společně se mnou tam šel jeden z mých zkušenějších spolupracovníků, který měl patřičný respekt, aby mne podpořil. Vzpomínám si, jak ten statný pán - onen náčelník, kterého se každý bál, nasadil přísný pohled. Když mne vyslechl, řekl, že se pokusí, společně se závodním výborem ROH, pro to něco udělat. Pak se přísně vyhlížející náčelník podíval na mého kolegu, jež přišel se mnou, aby mne podpořil a zeptal se ho: „Jaké přání máte vy?“ On odvětil: „Já jsem se přišel přimluvit za svého spolupracovníka, neboť vidím, jak ho tato věc trápí. Je úplně zoufalý, proto se za něj přimlouvám.“ Po těchto slovech, najednou náčelník začal jednat. Řekl nám hlasem, který se spíše podobal řevu: „Jděte za Břízou! Řekněte mu, ať vás z mého příkazu ještě dnes přiveze podnikovým autem na ubytovnu a vyberte si, který pokoj chcete, ale jen jeden.“ Bříza byl hospodář, který měl navíc na starosti nákladní auto. Sotva jsme se zmohli na slova poděkování, měli jsme co dělat, abychom ho uprosili, zda by nám auto poslal až na druhý den. Potřebovali jsme si sbalit věci. Přestože v pokoji, kde jsme dosud bydleli, jsme moc věcí neměli, na tak rychlé balení toho bylo až dost. Téměř celou následující noc jsme s manželkou balili všechny věci pěkně do balíků. Druhý den přijelo podnikové auto, s ním asi 4 chlapi a netrvalo ani hodinu a už jsme odjížděli. Byli jsme tak rádi, že máme konečně klid a pokoj. Ač na ubytovně bydleli skoro samí muži, bydlelo se nám tam dobře. Jedinou ženou tam byla paní, konající službu, jež měla na starosti i úklid. Velmi jsme si oddechli po všem tom napětí. Chlapi, kteří zde bydleli, byli většinou mí spolupracovníci, tedy muži zvyklí vysedávat v hospodách, přesto se k nám chovali velice mile. Dokonce nám rádi brávali staršího Petra na procházky s kočárkem. Přestože jsme měli na nějakou dobu klid, věděli jsme, že potřebujeme získat byt. Zjistili jsme, že jediný způsob je cestou tzv. družstevní výstavby. To však bylo pro nás dost těžké. V té době se na družstevní byt čekalo asi 5 - 10 let. Dalším problémem byly finance. Byl jsem jediný z rodiny, kdo byl zaměstnán a přestože jsem si přivydělával poměrně mnoha přesčasy, měl jsem v průměru až 100 hod měsíčně navíc, stačilo to pouze na živobytí. Žádost o družstevní byt musela zároveň obsahovat potvrzení banky o zaplacení takzvané vinkulace, prvotní částky, složené na svůj účet. Na třípokojový byt bylo například třeba složit částku 3 800 Kčs, na dvoupokojový 2 800 Kčs. My však neměli ani tolik peněz. Půjčili jsme si tedy od mé sestry Helenky a podali si přihlášku na dvoupokojový družstevní byt. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v nouzových podmínkách, a navíc bylo v plánu onu buňku zbourat (měla zde totiž stát nová budova Železničního stavitelství), byli jsme jedni z prvních, komu byl družstvem byt přidělen. Problém byl, že v právě dokončeném panelovém domě, v němž nám státní družstvo byt přidělilo, byly jen byty třípokojové a dvougarsonky. A jelikož jsme měli podanou žádost na dvoupokojový byt, museli jsme vzít nabízenou dvougarsonku. Druhé naše stěhování se tedy uskutečnilo 29.12.1966, dva dny před Silvestrem.

44

Tentokrát jsme byli opravdu šťastni, protože toto naše druhé stěhování již bylo do „svého“. Nechtělo se nám ani věřit, že po tom všem, co jsme museli vydržet, máme skutečně svou vlastní střechu nad hlavou, svůj vlastní byt. Na onen radostný okamžik se nedá nikdy zapomenout. Od té doby jsme již samozřejmě získali trvalý pobyt v Praze, ve svém novém družstevním bytě. Na zaplacení členského podílu nám zapůjčil můj zaměstnavatel, tedy ČSD - Lokomotivní depo Praha - Vršovice.

45

46

11. KAPITOLA

Druhé a třetí stěhování.

J

eště bych se chtěl krátce zmínit o našem druhém stěhování. Přestože nový byt byl poměrně malý, měli jsme samozřejmě nesmírnou radost, když jsme se do něj konečně přestěhovali. Bylo to dva dny před Silvestrem v roce 1966, pro nás opravdu velmi šťastným Silvestrem, protože jsme jej poprvé mohli strávit ve vlastním, ač nevelikém bytě. Nám se však zdál v té době velký až dost a hlavně, byl náš. V době tohoto stěhování byly Petrovi 2 roky a tři měsíce a Pavlovi 10 měsíců, narodil se nám 20 .2. 1966. Bydleli jsme v pěkném prostředí na sídlišti Pankrác 1, které bylo v té době jedním z nejhezčích v Praze. Nacházelo se blízko centra, a i přesto zde tehdy bylo dosti zeleně. Ta dnes již dávno musela ustoupit novým budovám. Cítili jsme se zde dobře a byli jsme s bydlením spokojeni. V roce 1967 s námi začala bydlet maminka mé ženy. Její manžel hodně pil a veškerý majetek proměnil v alkohol. Když tchán v roce 1969 zemřel, manželčina maminka se na chvíli vrátila opět na Slovensko. Bydlela zde několik let u své dcery, starší sestry mé ženy. Bylo to ve městě Sabinov v prešovském okrese. V roce 1973 jsme si ji opět přivezli do svého bytu v Praze, kde s námi žila až do roku 1993, kdy si ji Bůh k sobě povolal.

47

Obr. 14 – Maminka mé ženy s námi bydlela od roku 1973

Nové poznání. Mezitím jsme se seznámili se skupinkou věřících, znovuzrozených křesťanů, kteří se nepravidelně scházívali po bytech. Byla to skupina, která byla pozůstatkem letniční církve. Přesněji řečeno, tento spolek byl už jen troskou, která zbyla z předválečné církve. Ona církev, pod názvem Spolek Tábor, působila velmi požehnaně v letech 1920 až do roku 1939, kdy začala okupace (podrobněji se o tomto spolku zmíním až v dalších kapitolách, kdy budu psát o vzniku pražského sboru Apoštolské církve, dnešního 1. sboru Praha). Vše začalo tím, že na jedno takové malé shromáždění pozvala mou manželku sestra, členka sboru Baptistické církve. Byla přítelkyní mé manželky a také krajankou z vedlejší vesnice. Když se manželka vrátila ze shromáždění domů, byla velice nadšená a řekla: „To je to, po čem už léta toužím.“ Měli mezi sebou milé rodinné vztahy, jeden měl starost o druhého, sdíleli se navzájem apod. Také tam poznala něco, o čem dříve neslyšela a nerozuměla tomu. Tito lidé byli totiž pokřtěni Duchem svatým a modlili se v cizích jazycích. Moje žena dostala touhu přijmout totéž. Ona totiž uvěřila ještě na východním Slovensku a prožila znovuzrození v Církvi bratrské. Přesto, nebo právě proto, že byli pronásledováni státní mocí, hlavně však Pravoslavnou církví, měli tam opravdu velmi blízké vztahy. Takže ti, kteří své životy odevzdali Ježíši, byli spjati jako jedna rodina (dokonce krátce před naší svatbou jeden bratr,

48

zakladatel biblického učení v naší vesnici, učinil vyznání, že se člověk potřebuje pro spasení znovuzrodit. On sám zemřel násilnou smrtí za přinejmenším podivuhodných okolností ve svých 50 letech. Jeho smrt nebyla nikdy vyšetřena, nebyla vůbec ani vyšetřována). Když se manželka otevřela před bratry a sestrami, jistě si vylila srdce i o mém stavu. Za nějaký čas se sešli také u nás, v našem malém bytě. Byli velice milí i ke mně, takže mi vůbec nevadilo, když se u nás občas scházeli. Bratr, který skupinku vedl, měl ke mně velmi milý přístup a já jsem si jej, jako i ostatní bratry a sestry, velmi oblíbil. Díky těmto novým skutečnostem jsme si vlastně uvědomili, že náš byt není veliký, a že bychom potřebovali začít shánět byt větší a to formou výměny. Také jsme počítali s tím, že za krátkou dobu budeme muset vzít k sobě opět manželčinu maminku. Její baráček na vesnici totiž chátral a neměl ho kdo opravit. Začali jsme se tedy poohlížet po větším bytě a vlastně po krátké době jsme narazili na ten, ve kterém bydlíme dosud. Když jsme se přišli poprvé na něj podívat, manželka řekla: „Ten by byl dobrý pro shromáždění.“ Ač se byt nachází v rušném a špinavém prostředí - kluci stále říkali „smradlavý Smíchov“, věřím, že vše bylo podle Božího plánu. Po našem přestěhování na Smíchov, se zde začala scházet ona skupinka Božího lidu. Nejdříve nepravidelně, později už pravidelně. Vyměnili jsme tedy náš malý, ale nový byt, za větší avšak starý v činžovním domě na Smíchově. Bylo to v listopadu roku 1972. Protože byt byl v dosti znečištěném stavu, čekala nás hned po přestěhování spousta práce. Museli jsme drhnout nejen podlahy, ale i stěny. Každý koutek byl zažloutlý od kouře. Manželé, se kterými jsme byt měnili, byli silní kuřáci a také, jak jsem již psal, okolní prostředí bytu bylo rušné a špinavé. Dalo nám tedy hodně práce než jsme dali byt do pořádku. Také nám trvalo dosti dlouho, než jsme si na smíchovské prostředí zvykli. Hlavně pro děti to byl zpočátku problém. Přesto však jsme byli Bohu za tento byt vděční, sloužil nám také jako modlitebna až do 25. 1. 1989, kdy naše církev byla statutárně zaregistrována Ministerstvem kultury mezi povolené církve.

49

Obr. 15 – Jedno ze shromáždění, konané v našem bytě v době totality.

Bylo to ještě za totalitního komunistického režimu. (Samozřejmě, že jsme se občas také scházívali jinde, v bytech lidí, kteří byli tehdy členy našeho sborečku). Tedy až po naší registraci, od 3. února 1989, jsme přešli do pronajaté modlitebny, která patřila Ekumenické církvi Metodistické v Praze 10, Vršovicích, v ulici 28. Pluku č. p. 15. O tom však budu pokračovat v některé z dalších kapitol, jakož i o mém povolání do služby a vzniku 1. pražského sboru Apoštolské církve.

50

ČÁST III.

51

52

12. KAPITOLA

Moje první setkání s Ježíšem.

P

o našem seznámení se skupinkou křesťanů, kteří byli naplněni Duchem svatým, se v naší rodině pomalu začaly dít změny. Přestože jsem byl ještě stále dost svázán kamarádstvím u sklenic piva, začala se u mne projevovat nejdříve skrytá touha se něco dovědět od bratří, kteří k nám chodili. Dokonce jsem si je oblíbil. Když jsem se na jaře roku 1971 přihlásil do autoškoly a pak se asi za dva měsíce připravoval na řidičskou zkoušku, poprosil jsem je, aby se za mne modlili. Zkouška dopadla nad mé očekávání dobře. Manželka byla stále členkou Církve bratrské a nepřerušila s ní kontakty. Chtěl bych zde říct, že přestože se o nás dost starali, navštěvovaly nás některé rodiny i sám bratr kazatel, nerad jsem k nim chodil do shromáždění. Když jsem v neděli měl volno a žena se mne ptala, zda půjdu do shromáždění, řekl jsem: „Do sboru ne, ale k ‘Tefrovým‘ ano“ (Tefr bylo jméno bratra, který vedl onu skupinku a který se později stal mým duchovním otcem).

Obr. 16 – Bratr Tefr

53

A tak to pokračovalo. Když jsme přijeli na východní Slovensko k mým rodičům, samozřejmě jsem vždy navštívil shromáždění a všichni mě měli za věřícího. Přizpůsobil jsem se i svým chováním, jako bych patřil mezi ně. Maminka se mne vždy ptala: „Už jsi byl pokřtěn ve vodě?“ Po mé záporné odpovědi mi domlouvala, že už je na čase, abych šel do vodního křtu. Já jsem se stále vymlouval, že ještě nejsem připraven, že ještě nejsem k tomu hotov a formality nechci dělat. Byl to sice dobrý argument, jenže já nic nedělal pro to, abych svůj život změnil. Je tak dobře, že Pán je k nám milostivý a dobrotivý, dlouho shovívavý, trpělivý a dlouho čekající. On věděl, jak se mi má dát poznat, tento čas se přibližoval, až se jednoho dne naplnil bez mého přičinění. Díky Ti Bože za Tvoji milost. I po úspěšném složení zkoušky na řidičské oprávnění jsem dost často jezdil k rodičům nadále vlakem. Vždy jsem si brával s sebou alespoň jednoho z chlapců, někdy i oba. Později, když Petr začal chodit do školy, jezdíval se mnou většinou jen Pavel. Moje sestra Helenka bydlela u rodičů až do svých 39 let, kdy se pak provdala za Gabánka.

Obr. 17 – Svatba mé sestry Helenky s Pavlem Gabánkem

54

Obr. 17a – Manželé Galánkovi na jedné ze svých cest v USA.

V roce 1971 si koupila auto, právě v době, kdy jsem si já udělal řidičák. Ona sama ještě řidičský průkaz neměla, získala ho asi až rok nato. Takže když jsem přijel k rodičům, naložil jsem celou rodinu do auta a jezdil navštěvovat věřící rodiny. Nejčastěji jsme jezdívali do Tater, navštívit jednu milou rodinu, která bydlela v malé vesničce, Mengusovce. Scházívalo se u nich vždy několik rodin na shromáždění. Dokonce nám moje sestra dvakrát půjčila auto asi na dva měsíce i do Prahy. To nás pak inspirovalo a začali jsme šetřit na svůj vlastní vůz. Předtím jsme si ani nepomyslili, že bychom si mohli někdy dovolit koupit vlastní auto. Jednoho večera, poté co jsem trávil skoro celý den s kamarády u piva, odjížděli jsme společně s Petrem k rodičům na Slovensko. Vždy jsme cestovali přes noc, většinou lehátkovým vozem. Tehdy byl pátek a ještě jsem nevěděl, že ten den to bylo naposledy, kdy jsem seděl s kamarády v hospodě u piva. Samozřejmě, že manželka z mých sezení u piva radost neměla, a tehdy, před naším odjezdem, jsme se nerozešli v dobrém.

55

Onen večer mělo u nás probíhat shromáždění skupinky. Tehdy jsme ještě bydleli na Pankráci. Očekávali příjezd manželů ze Slezska, kteří je takto občas navštěvovali. Tito manželé k nám dorazili a pak v sobotu jeli z Prahy rovnou na východní Slovensko. Bratr tam pak v neděli sloužil na shromáždění v mé rodné obci. Dnes také vím, že v pátek večer, kdy my jeli vlakem, skupina bratří a sester, kteří se u nás sešli, se za mne hodně modlila. Cítil jsem to už po cestě. V sobotu kolem poledne jsme přijeli do mé rodné vesnice na Slovensku. Samozřejmě, že v neděli jsme navštívili tamní shromáždění. Na nedělním shromáždění již manželé ze Slezska byli přítomní. Představili se mi však až na konci a také mi řekli, že v pátek večer byli u nás v Praze. Vždy bylo zvykem, že bohoslužba začínala modlitbami, ovšem na této bohoslužbě jsem slyšel jiné modlitby, než jaké jsem znal ze shromáždění, na kterých jsem neměl stání. Byly pro mne tak neobvyklé a zvláštní. Tenkrát mne napadla otázka: „Co to je?“ Modlitby byly hlučné, ale ne chaotické. Slyšel jsem modlitby v cizích jazycích, podobně jako čteme v Bibli o tom, co se odehrálo o Letnicích (Sk. 2:37). Cítil jsem Boží přítomnost, najednou na mne padla Boží bázeň a já byl Duchem svatým pokořen. Uvědomil jsem si, jak malý jsem před Bohem. Slyšel jsem vnitřní hlas: „Tito lidé skutečně rozmlouvají s Bohem.“ Duch svatý se mne silně dotýkal a já, ač mi nikdo nic neřekl, věděl jsem, že to není dílo lidské. Takto probíhaly úvodní modlitby. Poté sloužil bratr, který byl v pátek u nás v Praze. Mnoho si už z kázání nepamatuji, ale vzpomínám si, že má mysl byla zaujata tím, co se to tam děje. Po službě slovem následovaly opět modlitby v cizích jazycích. Bratr ze Slezska měl dar výkladu jazyků, takže některým vykládal. Když se takto modlila moje sestra Helenka, přišel výklad a v něm bylo prorocké slovo pro náš dům. Věděl jsem, že se týká mimo jiné i mne, přestože jsem mu moc nerozuměl. Jedno jsem věděl určitě, že ke mně osobně mluví živý Bůh. Toto proroctví se už dávno naplnilo. Prorocké slovo se týkalo mého povolání do služby a já se zřejmě v průběhu svého psaní k němu konkrétněji vrátím. Znovu slyším vnitřní hlas a velkou Boží bázeň. Mé nitro hovoří a vyznává: „Ty jsi skutečně Bůh živý a přítomný na tomto místě.“ Ve stejný moment jsem cítil Boží dotek, který se mnou zatřásl podobně, jako když se dotknete elektrického proudu o napětí 220 voltů. Potom jsem pocítil příjemný pocit na srdci. Byl to Boží pokoj a láska k lidem. To vše jsem cítil v takové míře, jako nikdy předtím. Hlavně jsem pocítil lásku ke své manželce, tu lásku, pro kterou má řečtina výraz „agapé“. Řekl jsem si, že až se vrátím domů do Prahy, manželku překvapím nabídkou ke společným modlitbám. Při jejích častých rozhovorech s věřícími lidmi jsem ji slyšel říkat: „Je tak dobře, když se manželé spolu modlí.“ V počátcích našeho manželství, jsme vždy večer poklekli, a ona se pomodlila. Později jsme však, mou vinou, i od tohoto upustili. Chtěl jsem ji tedy tímto překvapit a nabídnout společnou modlitbu.

56

13. KAPITOLA

U pramene živé vody.

A

čkoli jsem se v předešlé kapitole zmiňoval, že se někdy později vrátím k událostem onoho nedělního dne na shromáždění v mé rodné obci, cítím že bych se měl o tom přeci jen zmínit už nyní. Chtěl bych podrobněji vysvětlit a podat svědectví o tom, co se zde odehrálo a proč Boží přítomnost a vanutí Ducha svatého byly tak mocné, jako nikdy předtím v mém životě. Ač já osobně, jsem viděl onoho bratra ze Slezska poprvé, on zde sloužil již poněkolikáté. Přesto úžasné vanutí Ducha svatého a Boží přítomnost, kterou jsem cítil tehdy v neděli, kdy jsem byl právě přítomen, byla mimořádná. Dnes již vím, že Bůh to měl takto v plánu. Druhou věcí, kterou bych také rád nyní vysvětlil konkrétně, je proroctví, jež bylo tehdy vyřčeno. Týkalo se povolání a vyzbrojení čtyř služebníků z našeho domu. Bylo to, jako bychom pili vodu z pramene živé vody. Vyprodukovala ji opravdová žízeň přítomných po Duchu svatém, který je zdrojem této vody života. Neznali jsme jej tehdy ještě moc, protože jsme jím nebyli naplněni - pokřtěni. Nedlouho před zmíněnou událostí, byli v naší vesnici na návštěvě bratři z ciziny. Byli to jednak bratři z Polska a hned poté z Ukrajiny. Položili jim podobnou otázku, jakou položil apoštol Pavel se Silasem učedníkům, které našli v Efezu: Zeptal se jich: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Odpověděli mu: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Skutky apoštolské 19:2 Skupinka znovuzrozených křesťanů z naší vesnice a vesnice sousední, vzdálené 6 km, čítala v době, kdy přijala ono správné biblické učení, asi 20 lidí. Totiž, že je možné, ba přímo potřebné, být také pokřtěn Duchem svatým, že Bůh - Otec dává Ducha svatého těm, kteří prosí: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ Lukáš 11:13 Tehdy celá tato skupinka dostala velkou touhu po křtu v Duchu svatém a nejen to, oni pro to začali něco dělat. Denně se scházeli na modlitbách s postem. Nevadila jim vzdálenost 6 km. Denně se scházívali v jednomyslnosti s prosbou a velkou žádostí po naplnění Duchem svatým. Netrvalo dlouho a asi po dvou či třech týdnech byli všichni pokřtěni v Duchu svatém. Začali mluvit jinými jazyky jako tomu bylo u Kornélia:

57

Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní. Skutky apoštolské 10:44-48 Jak jsem již psal, toto vše se odehrálo krátce předtím, než jsem já, z Boží milosti, mohl být přítomen v onu neděli na tom požehnaném shromáždění. Prorocké slovo, které jsem zmínil na začátku, bylo vysloveno formou modliteb mé sestry Helenky v cizích jazycích a s jejich výkladem. Znělo konkrétně takto: „Vylil jsem své pomazání na tento dům, čtyři služebníky si oddělím a oni mi budou zvláštním způsobem a cele sloužit.“ Bylo to opravdu zvláštní slovo. Jedna z mých dalších sester, starší sestra Maria, bydlela se svou rodinou ve stejném domě, ve kterém v té době žili ještě moji rodiče a již zmíněná sestra Helenka. Bydleli samozřejmě odděleně, přesto ve stejném domě. Z lidského hlediska se vyplnění proroctví zdálo samozřejmě nemožné. Já se v té době právě poprvé setkal s Ježíšem. Nejstarší syn sestry Marie, Milan,

Obr. 18 – Milan Liba se svou manželkou Katkou (svatební foto)

58

Obr. 18a – Milan Liba s manželkou (současnost)

už byl na vojně, ale odpadl do světa. Jako mladý chlapec byl velmi horlivý a zapálený pro Pána, ale postupem doby přišly zkoušky a na chvíli ho zlákal svět. Vrátil se však k Pánu v Praze, ve stejném sboru, kde jsem začínal i já. Jeho dva mladší bratři (dvojčata) tehdy zrovna končili učení v košických železárnách. Byli tehdy ještě mladí a myslím, že své životy odevzdali Ježíši Kristu až po ukončení školy. Je však pravdou, že po nějakém čase, jsme skutečně všichni čtyři začali sloužit jako pastoři. Díky Bohu a jeho milosti, stále sloužíme i v době, kdy píši tyto řádky. Tolik tedy k onomu prorockému poselství. Mnohému jsem tehdy nerozuměl, ale věděl jsem určitě, že proroctví se mimo jiných týkalo i mne. Proto jsem pocítil velkou Boží bázeň. Tam jsem poznal svojí nemohoucnost a uznal velikost, moc a vládu živého Boha v Ježíši Kristu. O tom, co se událo poté se více zmíním až v následující kapitole.

59

60

14. KAPITOLA

Můj návrat do Prahy.

S

etkání s Boží mocí na onom nedělním shromáždění v rodné obci, bylo pro mne silným zážitkem, který ve mně zanechal velký a trvalý pocit Boží přítomnosti. Na druhou stranu jsem také poznal, jaká může být lidská tvrdost a pýcha, jež v člověku je a že zde nestačí jen Boží dotek. Je třeba si to uvědomit, učinit pevné rozhodnutí a jít za oním cílem. Samozřejmě, že Bůh je tím, kdo nám dá sílu potřebné kroky udělat, my Mu však musíme dát prostor, musíme se Mu dobrovolně a cele odevzdat. Já jsem si toto tehdy příliš neuvědomoval a ani mne k tomu nikdo nevedl. Musím se zde přiznat, že mé radostné předsevzetí, týkající se návrhu na společnou modlitbu, kterým jsem chtěl překvapit manželku po návratu domů do Prahy, jsem nedodržel. Neměl jsem prostě zatím ještě dost odvahy a síly jí to říci. Ona sama však zřejmě poznala, že se se mnou něco stalo. Přestože jsem byl stále dost málomluvný, onu změnu v mém chování museli, kromě manželky, zpozorovat i lidé z mého okolí. Něco velmi důležitého se však opravdu stalo. Od mého návratu ze Slovenska, jsem už ani jednou nešel s kamarády do hospody na pivo, vlastně jsem se tomu vyhýbal. Když jsme potom později šli s manželkou někdy okolo zakouřené hospody, obloukem jsem se jí vyhnul a ona si tehdy neodpustila poznámku: „Jak jsi tam mohl vydržet sedět třeba 10 hodin?“ Sám jsem se tomu divil a divím až dodnes. Díky Bohu za Jeho pravdivá slova: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ Jan 8,36. Kamarádi se mne ovšem nechtěli jen tak rychle vzdát a trvalo to dost dlouho, než pochopili, že své rozhodnutí myslím vážně. Totiž, nejen to, že s nimi nebudu chodit do hospody na pivo, ale viděli u mne samozřejmě změnu i v tom, že jsem začal žít jiným životem. A tak se začali posmívat: „Děláš ze sebe svatouška a vysedával jsi s námi po hospodách.“ „Ano máte pravdu,“ odvětil jsem, „vysedával. Nyní jsem však poznal něco vzácného, poznal jsem jiný smysl života. Proto chci svůj čas věnovat, něčemu důležitějšímu, jiným hodnotám.“ Ano, Bůh mne vysvobodil nejen ze závislosti na kamarádství, alkoholu, nikotinu, začal mne vysvobozovat i z dalších věcí, kterými jsem byl svázán. Dal mi do srdce skrytou touhu po obecenství s Božím lidem a po Duchu svatém. Má man-

61

želka svou touhu po Duchu svatém vyslovovala veřejně mezi věřícími lidmi a také prosila bratry a sestry o modlitby za křest v Duchu svatém. Přibližně ve stejnou dobu jako my, se ještě další dvě mladé rodiny z Prahy připojily k dříve zmíněné skupince pozůstatku letniční církve. Oni prožili křest v Duchu svatém již dříve. Já s manželkou jsme však byli pokřtěni ve stejnou dobu a prožili hluboký, mocný a zvláštní dotek Boží moci. Znovu můžeme říci, že jsme se ani nestačili divit, co Bůh s námi dělal. Krátce před mým znovuzrozením i křtem v Duchu svatém, měl bratr Tefr vidění a řekl: „Pavle již brzy to bude. Viděl jsem tě ve vidění a pochopil jsem, že starý člověk už brzy umře…“ Po třech dnech se to stalo. Bůh i tento den přesně naplánoval a připravil. Díky Jemu za to Halleluja. Bůh si nás společně s manželkou připravoval na onen vzácný den, kdy jsme oba přijali křest v Duchu svatém, ale o tom až v další kapitole.

62

15. KAPITOLA

Pili jsme společně živou vodu z jednoho pramene.

P

řišel čas, kdy jsem se po doteku Boží moci a Jeho mocné přítomnosti dostal i se svou ženou k pramenům živé vody, té vody, o které hovořil Ježíš:

Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Jan 4 :14 - 15 Tak jsme mohli oba s manželkou z Boží milosti říct: „Pane dej mi píti“ a pak jsme opravdu pili. Jednou v pátek jsme byli společně na shromáždění v Braníku u bratra Tefra, který v té době vedl naši pražskou skupinku. Bylo nás tam tehdy asi patnáct. Shromáždění probíhalo normálně a po ukončujících modlitbách se už někteří lidé rozcházeli. Nutno říct jednu důležitou skutečnost, a to, že tam bylo přineseno prorocké slovo, nevím přesně, zda při modlitbách nebo při službě slovem. Znělo takto: „Připravil jsem vám plný prostřený stůl, přijďte a berte. Nechci, abyste odešli prázdni, chci vás naplnit.“ Když už pár lidí odešlo a modlitby byly ukončeny, manželka s takovou touhou vykřikla: „Pane tys řekl, žes nám dal plný stůl a já mám odejít prázdná? Neodejdu, dokud mne nenaplníš!“ Vtom si klekla ke stolu, kde seděla jedna sestra, která byla velkou modlitebnicí. Ona sestra byla asi 40 let úplně slepá, ale Bůh jí za to dal duchovní oči (myslím, že proroctví o prostřeném stolu Bůh přinesl skrze ni). Společně s dalšími dvěma bratry, staršími sboru, se začali za manželku modlit. Já stál trochu stranou u okna a cítil jsem, že sestoupila Boží přítomnost. Ale tentokrát jsem na to ani moc nereagoval. Radost naplnila moje srdce, neboť jsem po krátké modlitbě slyšel, jak se manželka plynule modlí v cizích jazycích. Věděl jsem, jak velkou touhu měla přijmout křest v Duchu svatém a dostat také to vnější znamení - mluvení v cizích jazycích. Proto, když jsem ji slyšel, měl jsem velkou radost. Samozřejmě i já jsem měl skrytou touhu po křtu v Duchu svatém, ale myslel jsem si: „Já na to ještě nemám právo, nezasloužím si to!“ Vždyť jsem tomu ještě skoro vůbec nerozuměl. Bibli jsem sice četl, ale jen málo. Jenže když my nejdeme k Bohu, On

63

pak použije různé způsoby, aby se přiblížil k nám. Když jsem tak stál u okna a radoval se, ani jsem nepostřehl, že Helenka vstala a přišla ke mně, vzala mě jemně za ruku a řekla: „Já chci, abys teď i ty přijal totéž. Na tom stole je dost i pro tebe“. Já jsem uposlechl, klekl si společně s ní a modlil se také. Po krátké modlitbě jsem prožil na srdci příjemný pokoj a radost, jinak se nic zvláštního nestalo. Manželka se mocně modlila v jazycích a já nic. Ti, kteří se za mě modlili, mě ale ujistili, že Duch svatý sestoupil i na mne, tedy že jsem byl rovněž pokřtěn v Duchu svatém. Já jsem to tedy přijal s vírou. Všichni jsme odcházeli z tohoto požehnaného shromáždění radostni a plni prožitků. Naše cesta domů byla pokojná, nadšená a plná radosti. Oba jsme se radovali a v mém srdci přebýval Boží pokoj. Doma jsme se ještě, dříve než jsme šli spát, modlili.

64

16. KAPITOLA

Pochybnosti po požehnání.

J

ak jsem právě napsal, byl onen večer po návratu ze shromáždění naplněn velkou radostí a pokojem. Avšak, na straně druhé, než jsme šli spát, začal satan hrozně působit na mé myšlenky. Chtěl mne připravit o všechno požehnání, které jsem na shromáždění onoho večera prožil. Začal útočit na mou mysl a já počal cítit velkou tíseň. Snažil se mi ukrást pokoj. Přicházely pochybné myšlenky vůči bratřím a sestrám v celém sborečku: „Jak můžou tvrdit, že jsem přijal Ducha svatého, když jsem nepromluvil žádným cizím jazykem?“. On na mne útočil s logikou - u všech, kteří byli pokřtěni Duchem svatým, byl tento akt provázen vnějším znamením - mluvením v cizích jazycích. U mě však ne. Celý víkend, až do poloviny nedělního shromáždění, jsem z toho byl zmatený a hlavně velmi smutný. Mou myslí probíhaly různé pochybné myšlenky. Manželka se mne snažila povzbudit: „Neboj se, jazyky přijdou. Bratři se za tebe budou modlit a uvidíš, že vše bude v pořádku.“ V této naději jsme tedy šli i na nedělní shromáždění. Probíhalo opět na jiném místě než tehdy v pátek. Chtěl bych tady poznamenat, že tyto věci se odehrály v době, kdy oba naši synové byli na šest týdnů v ozdravovně a my jsme tedy měli víc času, věnovat se duchovní záležitostem. Když jsme se onu neděli sešli na shromáždění, byl jsem velmi smutný a v tváři až pobledlý. Nacházel jsem se v místě, kde jsem stál naproti sloužícím bratřím. V úplně opačném rohu místnosti seděla slepá sestra, o které jsem dříve psal. Jmenovala se Angela. Jedna mladá sestra přišla k ní a prosila o modlitbu za nějaký problém. Přišlo mi v tu chvíli na mysl: „Měl bys požádat bratry, nebo jít přímo za tou sestrou, aby se za tebe modlili.“ Tehdy jsem však v sobě ještě tolik odvahy nenašel. Když má žena viděla, jak jsem byl bledý, modlila se v duchu: „Pane, polož bratřím na srdce, aby se za něj modlili.“ Nechtěla je o to prosit, aby si snad někdo nemyslel, že jen ona mne do všeho táhne. Takže se modlila, aby bratří, kteří viděli jak vypadám, sami se mne na to zeptali. Jak už to však někdy bývá, ti co mají oči nevidí a ta, jež fyzickýma očima vidět nemohla, viděla očima duchovníma. Najednou nastalo ticho a slepá sestra Angela, která seděla v opačném rohu, řekla: „Pavlíčku, ty máš něco na srdci a nemáš odvahu to říct, viď? Pojď, budeme se za tebe modlit.“ Nebylo třeba čekat na mou odpověď. Hned jsem byl na kolenou

65

a řekl, co se v mém v mém srdci odehrávalo. Veškerý ostych byl najednou pryč. Nebylo třeba vysvětlování, věděl jsem, že to způsobil živý mocný Bůh, který byl přítomen v Duchu svatém. Věděl jsem, že nikdo jiný nemohl oné sestře, která mne nikdy neviděla, říct jak vypadám a co prožívám. Ihned jsem padl na kolena a když se za mne modlili, přišlo mi první slovo v cizím jazyce od Boha. Já jej přijal s takovou radostí, až jsem poskakoval. Tu noc jsem měl noční službu na lokomotivě a já si toto slovo po celou tu dobu radostně opakoval a tak se modlil. Ráno, když jsem přišel ze služby, už jsem se modlil plynule v cizích jazycích. Díky Bohu, že mi daroval hojnost cizích slov. Z nedělního shromáždění jsem obvykle sestru Angelu odvážel domů, do Braníka, v Praze 4. Bylo tomu tak i tehdy. Blízko ní bydlel bratr Tefr a tak jsem je vezl oba. Po cestě řekla sestra Angela bratru Tefrovi: „Bratře Viléme, Bůh už připravil za tebe náhradu“, a ukázala na mne. Když jsem to slyšel, zasmál jsem se tomu a řekl: „Snad nemyslíte mne?“. Ona však s vážností řekla „Ano, týká se to tebe, Pavlíku.“ Já jen zakroutil hlavou a pomyslel si: „Takového nemluvu jako jsem já, že by Bůh použil za kazatele? To by se mnou měl hodně práce.“ Do doby, než mne Bůh znovuzrodil a naplnil svým Duchem, jsem nerad mluvil. Když se mne někdo na něco dotázal, snažil jsem se co možná nejrychleji a nejstručněji odpovědět tak, abych přitom nemusel dlouho mluvit. Po mém obrácení, jež bylo opravdové, tedy o 180 stupňů a se vším všudy, byl i můj problém s mluvením vyřešen. Ještě se vrátím k jedné myšlence. Jak jsem již zmiňoval dříve, po svém prvním setkání s Ježíšem jsem se rozhodl, že se budu společně s manželkou modlit. Ovšem uskutečnění tohoto předsevzetí již bylo mnohem těžší. Nyní však bylo vše jiné. Síla Ducha svatého byla jako hnací motor a sama nás vedla k modlitbám a společnému čtení Božího Slova. Dost často se stávalo, že když mi vyšla služba v práci na neděli, byl jsem z toho smutný. Tak jsme spolu s Helenkou předtím četli a rozebírali Slovo Boží. Několikrát se mi stalo, že po mém návratu z práce domů, Helenka řekla: „Nemusíš být smutný, žes musel jít do práce, přesně to slovo, které jsme rozjímali společně, jsme rozebírali i ve shromáždění.“

66

17. KAPITOLA

Ještě o křtu v Duchu svatém.

M

usím se (a myslím, že je to i moje povinnost) ještě zastavit u toho, co se vlastně stalo, když jsem po přijetí křtu v Duchu svatém, nezačal okamžitě hovořit v cizích jazycích a proč tomu tak bylo. Mluvení v cizích jazycích, jakožto vnější znamení křtu v Duchu svatém, se u mne projevilo až po dvou dnech. Dnes, kdy píši tyto řádky, už od té doby uplynulo přes 30 let. Z Boží milosti jsem více, než 25 let pastorem právě toho sboru, který mi posloužil k tomu, abych se setkal s Pánem. Posloužil mi dobře. Nejlépe, jak to v té dost těžké době šlo. V průběhu oněch let, kdy jsem sloužil Pánu, jsem se dost často setkával s podobnými případy přijetí křtu v Duchu svatém. Když jsem se zmínil, že jsem přes 25 let pastorem tohoto sboru, chci poznamenat, že pastorem s malým „p“, protože Pastorem s velkým „P“ je pouze Pán Ježíš Kristus. On je dobrým Pastýřem. Naproti tomu já dělám mnohé chyby a mám také mnohé nedostatky. A to i přesto, že jsem za tu dobu prošel mnohými zkušenostmi a mnohému mne Pán naučil. Mnohému rozumím už více, než v začátcích. Vyznávám přesto, že mnohým věcem ještě stále nerozumím. Věřím ale, že bude-li potřebné, Bůh mi je Svým časem zjeví a odkryje. Teď tedy konkrétně k tomu, co jsem prožil při křtu v Duchu svatém. Proč jsem já, po naplnění Duchem svatým čelil takovým pochybnostem? 1) Je možné, že i Boží služebníci (mne nevyjímaje), se někdy dopustí chyby a nejdou za věcí dost důsledně. a) Je třeba se snažit to člověku vysvětlit. Například mnozí lidé čekají, až jim Duch svatý otevře ústa, zatímco Slovo Boží říká, že když na nás Duch svatý sestoupí, my máme otevřít ústa: „I naplněni jsou všickni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati.“ Skutky apoštolské 2:4 Mnozí jsou naplněni Duchem svatým a čekají, že On bude mluvit za ně. Duch naplňuje naše ústa a my mluvíme. Lidé jsou těmi, kteří mají otevřít ústa ve víře a vyslovit slova, která jim na ústa právě jdou. b) Největší problém mívají intelektuálové. Zvláště lidé, kteří ovládají cizí jazyky mívají někdy velkou obavu, aby nepoužili nějaké slovo ze svého rozumu. Moc se

67

poslouchají a kontrolují slova ještě než je vysloví čímž nedají Duchu svatému volnost. c) Někteří lidé se příliš poslouchají, takže když jim přijde na jazyk nějaké slovo, zabrání mu jít ven. Totiž, neotevřou ústa a nevysloví jej. To by měl Boží služebník rozpoznat a pak s oním jednotlivcem osobně promluvit a vysvětlit. Na druhou stranu je potřeba, aby u dotyčného byla velká touha po promlouvání v cizích jazycích, aby se nespokojil s tím, že je pokřtěn v Duchu svatém. Když na nás Duch svatý sestoupí, je třeba našeho vyjádření: „Přijímám“ a poděkování. Přestože Bůh je tím, kdo dává, stane se někdy, že my to nevezmeme - nepřijmeme. Toto je třeba vyučovat a vysvětlovat. Bohužel, já jsem právě v tomto směru konkrétní poučení i vyučování, postrádal. 2) Bůh dává Ducha svatého svým dětem. Je třeba, aby člověk žádající o křest v Duchu svatém, byl nejdříve Božím dítětem. „Poněvadž tedy vy, zlí jsouce, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí?“ Lukáš 11:13 Bůh to někdy dělá i jinak - viz příběh Kornélia. V podstatě však platí vztah Otec a dítě . 3) Je možné, že předtím, než dotyčná osoba přijala znovuzrození, zapletla se nějakým způsobem s duchem okultismu, léčitelství, kartářství, čarování a s mnohými podobnými věcmi. To se vztahuje i na dědictví z rodičů a prarodičů. Příčinou může být někdy i to, že jsme dříve něco s posměchem řekli o mluvení v cizích jazycích. Když jsem se jednou modlil za křest v Duchu svatém pro jednu mladou sestru, Duch svatý se nás velmi mocně dotýkal, ale já jsem při vzkládání rukou pocítil, jako by se mé ruce od ní odrážely. Podobně, jako když se magnety odpuzují opačným polem. Řekl jsem, aniž bych přemýšlel: „Sestro, ty máš něco vyznat viď?“ Ona okamžitě reagovala: „Pane Ježíši, odpusť mi, že jsem kdysi řekla, že bych ráda přijala Ducha svatého, ale abych nemluvila v jazycích.“ V tu chvíli jako by se spustil silný průvan, začala jásat a přitom mluvit hodně v cizích jazycích. To byl duch poznání. Mohl bych psát jedno svědectví za druhým o tom, jak Bůh jednal s jednotlivci. Je pravdou, že u každého tomu bylo jiným způsobem. Jsem rád a vděčný Bohu, že můžu být v církvi, která hlásá plné evangelium, včetně křtu v Duchu svatém a že i dnes přijímá duchovní charismata - duchovní dary a služebnosti, tak jak tomu bylo v první církvi. Jsem Bohu vděčný, že doba tzv. apoštolská, stále trvá a to i přesto, že někteří kazatelé tvrdí, že již pominula. Tato doba bude trvat, dokud si Pán nepřijde pro svoji snoubenku – církev. Až pak bude Duch svatý vzat, společně s nevěstou Beránkovou, to jest Jeho církví. A právě nyní je svěřen tento úkol Duchu svatému, aby připravil církev na příchod Páně.

68

18. KAPITOLA

Jak se Bůh staral i o naše každodenní potřeby. Náš každodenní život. ak jsem již psal, posledních 15 let před registrací naší církve se u nás v bytě scházeli lidé na pravidelných shromážděních. Posledních 7 let tomu tak bylo dokonce i každou středu. V té době u nás uvěřilo několik mladých lidí, kteří k nám začali chodit do sboru. Byli to vesměs studenti a lidé, kteří byli závislí na drogách a alkoholu (skoro všichni zůstali věrni Bohu až dodnes). Jednou ke mně Bůh jemně promluvil: „Vy si zůstáváte s rodinami i po shromáždění doma a jste chráněni od přímých útoků satana. Tyto mé děti musí do hospody na oběd, neboť někteří nemají kam jinam jít.“ Promluvil jsem si o tom s manželkou a rozhodli jsme se, že budeme i po shromáždění nechávat u nás na oběd ty mladé lidi, kteří nemají v Praze rodiče. Takže od té doby u nás vždy zůstávalo po shromáždění 1520 lidí na oběd. To obnášelo ovšem také každou neděli stěhování nábytku. V naší dlouhé a vysoké chodbě jsme udělali druhý strop s úložným prostorem, kde bylo uloženo celkem 6 dřevěných lavic a ještě nějaká prkna. Stoly, stolky a vše co se dalo, se muselo ráno, před shromážděním rozebrat a uklidit. Pak jsme lavice museli uklidit, protože bylo potřeba připravit dva stoly na oběd. Po obědě uklidit jeden stůl, druhý složit tak, aby zabral méně místa. Tuto práci spolu se mnou většinou dělali mí synové Petr a Pavel. Někdy jim v tom pomáhali někteří bratři, kteří zůstávali na oběd. Mým synům patří za toto poděkování a také omluva, neboť často přicházeli o své soukromí kvůli naší otevřenosti a možná až nerozumnosti. Častokrát se stávalo, že manželka řekla v neděli večer: „A teď nevím, z čeho budeme žít následující týden až do výplaty.“ Pak jsme v pondělí otevřeli poštovní schránku a tam našli čistou obálku, která obsahovala třeba 600 Kčs, někdy tisícikorunu. Vždy tolik, abychom měli z čeho žít a nemuseli si půjčovat. Bůh je věrný! Tady musím ještě připomenout, jak jsem se již v předešlé kapitole zmínil, občas jsme se scházeli také na jiných místech. Bylo to například v bytě u rodiny Machových, Šplíchalových, Lamrových a jinde. Jim patří za to také veliký dík. Věřím, že jim Bůh za to žehnal a žehná.

J

69

Nyní chci zvlášť poděkovat své milé manželce. Samozřejmě, že jí se to týkalo nejvíce, protože ona vařila, uklízela a ještě měla na starosti mnohé jiné věci. Přitom byla rovněž zaměstnána. Jednou v neděli jsem napočítal v chodbě 110 párů bot, což byl asi rekord v počtu lidí shromážděných u nás v bytě. V tu dobu se v Praze konala konference baptistů a mnoho našich přátel, kteří se účastnili této konference, se pak v neděli také zúčastnilo našeho shromáždění. Bylo to v zimě, venku napadal sníh a tak to u nás podle toho vypadalo. Slavili jsme tehdy zrovna večeři Páně a najednou silně zazvonil zvonek. Byla to rozzlobená sousedka, která bydlela o patro výš a měla na starost úklid v našem domě. Řekla: „V pátek jsem umyla barák a podívejte se, jak vypadá. Udělali jste si z bytu kostel.“ Nato jí manželka odpověděla: „Ano máte pravdu, chápu to, že jste uklidila a taky hned vezmu kýbl a hadr a uklidím to. Ovšem, že ve svém bytě máme kostel, to vám vadit nemůže.“ Takže manželka zbytek shromáždění strávila tím, že důkladně umývala chodbu (naštěstí bydlíme v 1.patře). Ona ovšem nejen umyla chodbu, ale pak vzala do kbelíku čistou vodu a všechny ty boty, tedy všech 110 párů bot očistila, aby až lidé půjdou zpátky, opět nezašpinili chodbu. Ano, jsem opravdu Bohu vděčný za svou manželku. Nepoznal jsem ještě člověka tak štědrého. Já jsem jí někdy domlouval: „Ty bys všechno rozdala“ a ona mě na to říkala: „Ty zapomínáš, že vše, co děláme, je Boží milost. Takže i to, že máme z čeho dávat.“ Přiznávám, že jsem tím často byl až zahanben. Nyní, když píši tyto řádky, se má žena necítí nejlépe, ale Bůh je stalé věrný.

Obr. 19 – Helenka, má manželka, byla mi vždy oporou.

Proto bych ji chtěl povzbudit a hlavně jí a také svým synům, darovat toto slovo z Písma: Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce. Epištola sv. Pavla k Židům 6:10

70

19. KAPITOLA

O našem požehnání v autech.

D

říve, než jsme poznali Boží milost, nikdo z naší rodiny ani nepomyslel na to, že bychom někdy mohli mít svoje auto. Ani nevím proč jsem se vlastně v roce 1971 přihlásil do autoškoly. Možná jen proto, že mí známí a kolegové vlastnili řidičské průkazy. Právě v době, kdy jsem úspěšně složil řidičské zkoušky, si má sestra Helenka kupila auto a já jsem s ním tehdy dost často a rád jezdil (ona v té době byla ještě svobodná a žila u rodičů). Jak jsem se již dříve zmiňoval, když jsem přijel k rodičům na Slovensko, navštěvovali jsme často věřící rodiny, společně s mými rodiči a sestrou. Samozřejmě to na mne působilo velmi pozitivně. Bylo dobré, že jsem mohl trávit čas mezi věřícími lidmi - v Boží přítomnosti. Také jsem už psal, že mi sestra půjčila auto dvakrát na dobu dvou měsíců do Prahy. Celou naši rodinu to pak inspirovalo k tomu, že jsme zatoužili po vlastním autě a začali na něj šetřit. Klukům se to také zalíbilo a byli šťastni, když jsme v době mého pracovního volna mohli alespoň na chvíli opustit „ten smradlavý Smíchov“, jak tomu říkali. O autech píšu hlavně proto, že již při kupování prvního auta jsme prožili viditelně zázrak Božího požehnaní. Musím zde krátce zmínit politicko-ekonomickou situaci té doby. Když začali vyrábět nové modely škodovek, základní cena standardního modelu Škody 100 byla 45 000 korun. Pak se, asi v roce 1970, cena základního modelu zvýšila na 56 700 korun. Za tuto cenu ho kupovala i má sestra Helenka. Proto jsme i my počítali s touto cenou ve svých kalkulacích. V říjnu 1973 jsme měli našetřeno již asi 47 tisíc korun. Byli jsme v situaci, kdy potřeba vlastního auta byla již opravdu veliká. Měli jsme obavu, aby znovu nezdražili. Napsali jsme proto mé sestře (tentokrát té nejstarší), zda by nám půjčila 10 000 korun. Ona nám obnos poslala obratem. Peníze od ní přišly tehdy ve čtvrtek a já si říkal: „Hned zítra, v pátek, si ho půjdeme koupit.“ Manželka nějak zvážněla a řekla: „Proč tak pospíchat, nechme to až na pondělí.“ Já s tím souhlasil. Tehdy v pátek jsem se vrátil z města, z nákupu. Když jsem přišel domů, kluci radostí křičeli: „Tati, tati, máme pro tebe velké překvapení.“ Manželka se smála a já jen netrpělivě čekal, jaké že to je překvapení.“ Pak mi oznámili, že v hlavních večerních zprávách hlásili, že od pondělí škodovky zlevnili na 45 000 korun, tedy na jejich původní cenu. Následující pondělí jsme si šli tedy koupit nové auto. Oněch 10 tisíc korun jsme mohli hned

71

vrátit sestře. Bůh nám opravdu požehnal a naše auto pak sloužilo také celému sborečku. Bůh prostě nechtěl, abychom si na auto museli půjčovat.

Obr. 20 – Naše první auto

Jak jsem se již zmiňoval, pravidelně jsem převážel nevidomou sestru Angelu, ale nejen ji. Bylo více lidí, kteří potřebovali pomoc při převozu na shromáždění. Jsem Bohu vděčen, že už od začátku jsem mohl i tímto způsobem Jemu sloužit. V létě jsme dost často dojížděli do malé vesničky, zvané Teplýšovice u Vlašimi. Jedni starší manželé tam totiž měli baráček s pěknou zahrádkou. Bratři starší i sestra Angela tam u nich trávili většinu času v létě a my jsme tam občas za nimi jezdili. Hned vedle jejich zahrádky byl rybníček a tam jsme konali vodní křty. I já jsem tam byl pokřtěn. Tyto starší a velmi milé manžele jsem pravidelně v září odvážel na zimu do města Sušice na Šumavě. Měli tam v paneláku dvoupokojový byt. My jsme je tam pravidelně navštěvovali po celou zimu a pak na jaře jsme je znovu přestěhovali do Teplýšovic.

72

Obr. 21 – S bratrem, kterého jsem vozil z teplýšovic do Sušice a zpět. Jmenoval se Tichý.

Naše zimní návštěvy u oněch milých manželů velmi prospěly mému duchovnímu růstu. Když jsme tam poprvé jeli, říkal jsem si: „Co my můžeme těm lidem přinést?“ Sám jsem potřeboval vyučování. Bylo mi jich ale trochu líto, v létě měli totiž plno hostů a v zimě byli sami. Proto jsme tam začali jezdit. Žena mi řekla: „Nestarej se, co jim přineseme, možná, že Bůh nám dá něco skrze ně.“ Skutečně tomu tak bylo. Když chcete někoho povzbudit, přijímáte povzbuzení sami. Mně i celé mé rodině naše vzájemná služba velmi prospěla. Ještě musím zmínit jedno svědectví v souvislosti s našim novým autem. Když jsme auto měli prvním rokem a jezdili do zmíněných Teplýšovic (měli tam pěknou a nevyužitou garáž), jednou jsem jen tak prohodil před manželkou: „Co kdybychom na zimu naše auto odvezli do té garáže?“ Manželka mi málem ani nedovolila dopovědět a odvětila: „Tu myšlenku ani nevyslovuj, jak by se ty staré sestry dostaly do shromáždění? Vždyť víš, že na auto nám přidal Pán.“ Takže auto a stejně tak všechny další, které jsme měli, sloužily Bohu a Božímu lidu. Když bylo auto již opotřebované a staré, Bůh se vždy postaral o nové. Díky Bohu, On je opravdu věrný, nikdy nás nezklame. Patří Mu opravdu dík, za Jeho věrnost.

73

Felicia, kterou máme nyní, je již naším sedmým autem a máme ho už šestým rokem. Žádné z našich aut nebylo přepychové, byly to vždy jen škodovky, ale díky Bohu za ně, posloužily nám i Božímu lidu. Jsem Bohu vděčný hlavně za Jeho ochranu a bezpečí. Jeho ochranná ruka byla vždy nad námi. I o tom by se dalo napsat mnoho. Stále vzpomínám, jak moje manželka zpívala jednu píseň při našich cestách, zvlášť v začátcích. Ta píseň se jmenovala „Sprievodcu v nebi mám, ktorý nás bezpečně vedie“. Zvláštním způsobem nám vždy Bůh žehnal ve všech věcech, přestože satan velmi bojoval a útočil. Můžu jen s vděčností vyznat: Bůh je dobrý a věrný. Vyplatí se Jemu sloužit a s Ním žít.

74

ČÁST IV.

75

76

20. KAPITOLA

Mé povolání do Boží služby.

A

ť přemýšlím jakkoli, uvažuji hlavně o tom, jak je možné, že právě mne, člověka nevzdělaného, neschopného mluvit, si Bůh povolal a pomazal za svého služebníka. Nespletl si to náhodou? Myslím, že takové otázky si kromě mne kladlo více lidí. Přestože ke mně Bůh promluvil již úplně na začátku, kdy se mne hmatatelně dotkl (viz předešlé kapitoly), musím se přiznat a vyznat, že to trvalo velmi dlouho, než jsem řekl Bohu své ano. Myslím si, že jsem s Bohem dost smlouval a odporoval mu daleko víc a většími argumenty, než sám Mojžíš. Stále jsem se jeho povolání vyhýbal a dokonce jsem se tomu i trošku vysmíval. Nakonec jsem však byl do služby až dotlačen. Mimo jiné i díky okolnostem, které se vyskytly. Náš malý sboreček nejdříve prožil radostná Boží požehnání. Po dlouhé době mu totiž Bůh přidal tři mladé rodiny, včetně nás. Jenže za krátký čas přišlo pokušení a sboreček se málem celý rozpadl. Přestali jsme se pravidelně scházet a nebylo člověka, který by jej vedl a také sloužil slovem. Bůh mne proto velmi rychle připravoval a kladl mi na srdce, že toto je práce pro mne. Jednou z hlavních příčin toho, že jsme se přestali pravidelně scházet, byl strach, že jsme sledováni policií. Onen strach a obavy se prvně projevily po jedné návštěvě bratra z Kanady. Tento bratr, po službě slovem na našem shromáždění, odjížděl do bývalého Sovětského svazu (byl původem Rus) a na hranicích ho velmi prohlíželi. Vezl tehdy s sebou křesťanskou literaturu vydanou v cizině a v pasu měl zapsáno, že pracuje jako misionář. S takovými lidmi bylo za komunistického režimu zacházeno zde, za železnou oponou, velmi hrubě. Než ho pustili, byl také několik dnů na hranicích zadržován. Později, po pádu železné opony, jsem díky Bohu, s tímto bratrem mohl osobně hovořit. Bylo to konkrétně při jeho návštěvě naši kazatelské stanice v Poděbradech. Velmi dobře nám tehdy posloužil. Poté, co se naši bratři o události dozvěděli (zřejmě ze strachu a také kvůli údajnému proroctví), rozhodli se, že se přestaneme pravidelně scházet. Bratři starší tehdy tvrdili: „Jak duch koho povede, tak se sejdeme.“ Byla to chyba a stala se nám téměř osudovou. My mladší jsme mívali často návštěvy, neboť nás bratři starší poměrně dost navštěvovali. Bylo nám však líto starších členů našeho sborečku, protože ti se málokdy dostali do obecenství. Díky tomu vzniklo mezi námi napětí. My

77

mladí jsme důrazně žádali o pravidelná shromáždění, přestože jsme rozhodnutí bratří starších respektovali. Oni často jezdívali na Moravu, konkrétně na Třinecko, kde tehdy začínalo velké probuzení. Na něm se, skrze svou službu, do značné míry podílel i bratr Gabánek z Bratislavy. Vyčítali jsme bratřím, že se chodí ohřívat na jiném ohýnku a nás zanedbávají. Bratr Tefr řekl: „Pokud chcete mít velké a pravidelné shromáždění, pak ale bez nás.“ Při takovýchto rozhovorech několikrát řekl: „To už je na tobě, ty to máš vést“. Já však jako bych neslyšel, stále jsem nemohl uvěřit, že bych já měl být tím, kdo bude vést sbor. Na druhou stranu jsem se bratrů často zastával. Oni například zastávali názor, že nezáleží na tom v jaké jsme církvi. Tvrdili, že hlavní je to, že jsme zapsáni v nebesích, v Knize života (v tehdejší době to u nás ani jinak nešlo). Každé léto jsme s rodinou jezdili na Slovensko a navštěvovali mnoho sborů probuzených církví. Na dotaz, do kterého sboru či církve v Praze patříme, jsem vždy reagoval: „Patříme do té Boží církve v nebi“. Byla to pro mne nepříjemná otázka a později jsem poznal, že i přes důležitost těchto slov jsem se mýlil. Po nějaké době jsem pochopil, že každé Boží dítě má mít svůj sbor. Říkáme tomu duchovní domov. My mladí jsem velmi toužili mít pravidelná shromáždění. Ne však jinde, ale právě v našem sborečku. Protože zde jsme poznali celé biblické učení, včetně učení o křtu v Duchu svatém, o duchovních darech – charismatech, tak jako tomu bylo v první církvi. Pravě v tu dobu k nám přijel na návštěvu jeden bratr z bývalého Sovětského svazu. Dostal na nás adresu od lidí z košického sboru, kde byl kdysi na návštěvě. Byl přibližně v mých letech. Říkali jsme mu Andrej, přestože jeho křestní jméno znělo Renjus. Byl rodákem z Minsku, ale již od mládí žil v Litvě, ve Vilnjusu. Píši o něm podrobně, protože Bůh si tohoto bratra použil tak, že náš sboreček se za poměrně krátkou dobu stal opravdovým sborem.

Obr. 22 – Bratr Andrej z Litvy

78

Spojili jsme se v té době s existujícími sbory ve Slezsku, konkrétně v Českém Těšíně. Ten vedl bratr Rudolf Bubik. Dalším sborem, se kterým jsme se spojili, byl sbor v Brně, vedený bratrem Tetivou. Když k nám bratr Andrej poprvé přijel, ptal se: „Kdy máte shromáždění?“ Tento bratr k nám pak jezdil každý rok po dobu osmi let (pak byl u nás ještě dvakrát po revoluci a to v letech 1994 a 1995), a vždy se ptal: „Kdy máte shromáždění?“ My jsme vždy odpověděli, že se nescházíme pravidelně, nýbrž jen tak, jak koho Duch svatý povede, na základě údajného proroctví. Já jsem samozřejmě obhajoval tvrzení našich bratří starších. Myslel jsem, že je to tak správné. Bratr Andrej ale stále vysvětloval, že proroctví nemůže být v rozporu s Božím Slovem, které říká: „Neopouštějíce společného shromáždění našeho…“ Žid. 10:25 (Kralický překlad). Stále chtěl hovořit s člověkem, který přinesl ono proroctví. Sestra Angela, která proroctví přinesla, byla tehdy u jedné ze svých dcer v Brandýse nad Labem. Jeli jsme tedy za ní. Samozřejmě bez jakýchkoli slov hněvu, ale v pokoji a Boží lásce jsme si se setrou Angelou vysvětlili jak to doopravdy s oním proroctvím bylo. Ona nám řekla, že proroctví znělo, abychom byli na jistý čas opatrní. Vysvětlilo se, že došlo k nedorozumění. Kdyby bylo proroctví rozsuzováno, jak je o tom psáno v 1. Korintským 14:19, nemuselo k nedorozumění dojít. Poznali jsme tedy a pochopili, že Bůh poslal svého služebníka z veliké dálky, aby nám v naší situaci pomohl, protože mu na nás záleželo. Přesto jsem stále měl vůči jeho slovům různé argumenty. My jsme přestali navštěvovat církve, které v té době byly registrované, neboť některé z nich vedly kampaně proti letničnímu hnutí. Tvrdili totiž, že hnutí je od toho zlého. Když byl jednou v neděli bratr Andrej společně s mým tatínkem na návštěvě v jedné z těchto církví, řekl, že se nám nediví, proč tam nechodíme. Já mu rád odpovídal: „Tak vidíš, pro nás je to jakožto duchovní pokrm nedostačující.“ On však odpovídal: „O to víc máte usilovat o svou vlastní církev.“ Řekl ještě: „My jsme mimo jiné povoláni k tomu, abychom šířili evangelium, abychom také přiváděli lidi k Ježíši. Když někdo uvěří, kam ho pak přivedeš?“ A ještě dodal: „Tam, kam sám nechodíš?“ Nad těmito slovy jsem se hodně zamyslel, ale opět mým argumentem byl citát z Bible, z Epištoly Efezským 4:11, že církev potřebuje služebnosti jako pastýře a ostatní. On odvětil: „Toto není tvoje starost. Je psáno, že toto je Boží záležitostí. Ty a vy se starejte o to, abyste se pravidelně scházeli. To je to, oč vás Bůh žádá.“ Byl jsem u konce s argumenty. Už jsem se nesnažil polemizovat. Naopak, všichni jsme přijali službu bratra Andreje jako službu Božího posla, který nám posloužil. Musím k tomu ještě dodat, že v době, kdy jsme konečně pochopili a přijali, že se budeme pravidelně scházet, nikdo z nás ještě netušil, kdo by měl náš sboreček vést. Ti dva bratři, kteří předtím vedli sboreček a mně tak dobře posloužili, řekli, že oni se pravidelně scházet nebudou. Zůstal s námi jeden starší bratr, říkali jsme mu Josífek. Zmínění dva bratři se již nechtěli pravidelně scházet, ale nakonec, než je Bůh k sobě odvolal, s námi opět navázali kontakt. Občas mezi nás přišli a jsem Bohu velmi vděčný za to, že přestože mezi námi došlo k nedorozumění, odešli

79

k Pánu jako naši milí bratři. Dodnes jsem Bohu za ně velmi vděčný. Velmi vděčím Bohu i za bratra Andreje, který v době, kdy píšu tyto řádky, je ještě mezi námi a já bych byl velmi rád, kdybych se s ním mohl setkat. Musím ještě také dodat, že ani bratr Andrej v té době netušil, kdo by měl náš sbor vést. Myslím, že trochu počítal s jedním vzdělaným bratrem, který k nám občas přišel. Andrej věřil, že Bůh si časem někoho najde, pomaže ke své službě a postaví ho v našem sboru. Věřím, že mu na tom velmi záleželo a hodně se za nás modlil. Pomáhal nám i prakticky svým vyučováním. Věřím, že mu náš dobrý nebeský Otec tuto službu mocně vynahradí.

80

21. KAPITOLA

Mé první nesmělé kroky ve službě.

V

elice rádi jsme přijímali návštěvy a dlužno říci, že v té době o návštěvy nebyla nouze. Jezdili k nám lidé z celého tehdejšího Československa a v poměrně hojné míře i lidé z ciziny. Byly to návštěvy jednak z východního bloku, z bývalého SSSR, ale také návštěvy ze západu. Protože shromáždění se postupně více soustřeďovala na náš byt, vyplývaly z toho další starosti pro mne, jakožto domácího. Byly to starosti a povinnosti praktického charakteru. Například jak usadit lidi a také se postarat o to, kdo má třeba otevřít Slovo, kdo má určitou stať Slova přečíst apod. Snažil jsem se udržet pořádek, jak jen jsem to uměl. Mezitím k nám přicházela různá proroctví, zvláště skrze návštěvy, které ani netušily, v jaké se nacházíme situaci. Přesto však téměř vždy proroctví přesně zapadla do naší situace a konkrétně mne to posouvalo o kus dál v práci na Božím díle. Tehdy přijali Pána Ježíše a křest v Duchu svatém také i oba naši synové. Petrovi bylo tehdy 14 let a Pavlovi 12 a půl roku.

Obr. 23 – Petr a Pavel

81

V tu dobu se do Prahy též přistěhoval jeden z mých synovců Milan Liba, který se zde u nás oženil. Krátce na to oba s manželkou přijali Pána Ježíše i křest v Duchu svatém. On byl jedním z nás čtyř, na které se vztahovalo proroctví o pomazání k službě Bohu, jak jsem psal ve 12. kapitole, nazvané „Moje první setkání s Ježíšem“. Na základě zmíněných skutečností bylo potřeba uskutečnit vodní křest ponořením pro naše syny a také pro manželé Libovi. Říkal jsem o tom bratru Tefrovi, ale on to nějak zamluvil s tím, že to už je má práce. Již o něco dříve jsem se seznámil s bratrem Tetivou, který vedl sbor v Brně. Přesně si nevzpomínám kdy a při jaké příležitosti jsme se seznámili. Řekl jsem mu o naší situaci, o tom, že potřebujeme někoho, kdo by posloužil křtem. Bratr Tetiva k tomu opravdu velmi zodpovědně přistoupil, neboť za nějaký čas se sám přihlásil s tím, že přijede do Prahy kvůli zmíněnému křtu. Byl jsem velmi rád a Bohu vděčný, že bratr přijel a pokřtil naše syny, Milana a také Katku, jeho manželku. Protože jsem bratru Tetivovi při křtu asistoval, naučil jsem se některé biblické praktiky, potřebné pro službu křtem. Zmíněný křest se uskutečnil v Lidickém rybníku, neboť tenkrát manželé Libovi bydleli v blízké vesnici, zvané Makotřasy. Bratr Tefr mi trochu vyčítal, že jsem měl křtít já, řekl jsem mu však, že jsem k tomu ještě nebyl zmocněn Božím pomazáním a také mne bratři do této služby neuvedli. Právě díky spolupráci s bratrem Tetivou jsem se již služby křtu nebál a byl na ni připraven. Jak jsem již psal, Bůh mne skrze návštěvy povzbuzoval a pomalu připravoval na službu. Jednou jsme měli návštěvu z Norska a bratr, který sloužil slovem, mluvil o povolání do služby. Řekl, že když se někdo příliš tlačí za kazatelnu, je mu třeba dát také hadr s koštětem, jak si s tím poradí. Teprve pak se pozná, jaký bude služebník. Já jsem měl možnost onu fyzickou práci vyzkoušet jinak, a bylo to každopádně těžké. Bratři ze západního bloku k nám přiváželi velké množství křesťanské letniční literatury i v jiném jazyce, než českém. Bratři z východních zemí si pak literaturu odváželi. Jenže s tím byla velmi těžká práce. Chtěl bych těmto bratrům poděkovat, protože kromě toho, že k nám vozili literaturu a riskovali, také nám přitom sloužili. Hrozilo jim velké nebezpečí, mnohdy je sledovala STB. Dokonce jednoho bratra sledovali celou cestu na Moravu helikoptérou. Jel tehdy od nás do Slezska, navštívit bratra Bubika, který vedl tamní sbor. Zmíněný bratr ze zahraničí nás hodně zásoboval literaturou a také nás vyučoval na seminářích. Vše probíhalo samozřejmě ilegálně. Tento bratr se jmenoval Hans Olesz. Bylo však opravdu hodně lidí, kteří k nám vozili literaturu a sami tím podstupovali velké nebezpečí za doby komunistické éry. Mnohé jsem ani neznal, v té době platilo pravidlo, čím méně jmen si pamatuješ, tím lépe pro tebe. Toto platilo zvláště o cizincích. Na jednoho bratra nikdy nezapomenu, znám dobře nejen jeho jméno, ale dokonce i jeho rodinu. Tím bratrem je Helmut Murman, velice vzácný člověk. Pracuje pro východní misii Bitingen – Bisingen. Až dodnes k nám dováží potřebný materiál. Literaturu už díky Bohu nepotřebujeme, ale v současnosti, kdy zde máme hod-

82

ně emigrantů z bývalého východního bloku, bratr Helmut k nám přiváží ošacení a jinou humanitární pomoc, kterou jim pak můžeme nabídnout. Jsme mu také velmi vděční za duchovní pomoc, protože jednou ročně nás navštěvuje a vždy nás povzbudí Božím Slovem. Také jsme velmi vděčni za finanční pomoc, kterou nám nabídl k vydání této knihy. Budu se ještě v dalších kapitolách zmiňovat o bratrech, kteří nám zboží přiváželi, ale i o těch, kteří literaturu pak odváželi do východních zemí. Myslím, že je dost důležité seznámit čtenáře s těmito věcmi, aby věděli, jakým způsobem jsme pracovali i v této oblasti. Zmíněná práce byla opravdu velikým požehnáním od Hospodina a dovážená literatura nám velmi pomohla. Bůh si skrze ní vykonal velké dílo v naší zemi, ale tak v zemích bývalého východního bloku. Musím teď zmínit, jak se náš sbor seznámil a posléze spojil v práci na Boží vinici s bratrem Rudolfem Bubikem a tehdejším těšínským sborem, který on v té době vedl. Jsem Bohu velmi vděčný, za tohoto bratra a celý tehdejší těšínský sbor, který nám v té době hodně pomáhal v rozjezdu a to nejen dobrými radami, ale i finančně. Pán Ježíš vám to jistě vynahradil a vynahradí.

83

84

22. KAPITOLA

Jak jsem se seznámil s nynějším bratrem biskupem.

M

é první setkání s bratrem Bubikem, nynějším biskupem Apoštolské církve, se uskutečnilo na Slovensku, konkrétně v Košicích. Jak jsem již dříve zmiňoval, často a rádi jsme jezdívali na Slovensko. Tam jsem byl také poprvé vyzván sloužit Slovem, ještě jako duchovní dítě. Tam mne ale Bůh také začínal formovat. Bylo paradoxem, že na Slovensku Apoštolská církev jako taková existovala již asi od roku 1948, přestože statut církve obdržela až asi kolem roku 1979, tedy 10 let před tím, než k tomu došlo v Čechách. Přitom jsme měli totožnou věrouku jako oni, ale o tom se budu zmiňovat až později, v kapitole nazvané: „O vzniku našeho sboru.“ Oni se proto mohli scházet ve veřejných prostorech, tedy ve svých modlitebnách. Pro nás bylo něčím neobvyklým, mít možnost kázat v modlitebně. Tato skutečnosti hrála také významnou roli ve formování mé služby Bohu. Později, když jsme už existovali jako sbor a měli svou mládež, hodně jsme navštěvovali téměř všechny slovenské sbory a společně s mládeží jim sloužili na evangelizacích. Všichni jsme se těšili, že budeme moci sloužit ve veřejných modlitebnách. Když jsme byli na návštěvě u rodičů, kteří v té době již všichni chodili do Apoštolské církve v Košicích, jeli jsme s nimi tedy samozřejmě na bohoslužbu do Košic, vzdálených asi 100 km od naší obce. Jel jsem tam rád, sedl jsem si s rodinou někde uprostřed shromáždění a čekal, jak bude shromáždění probíhat. Bylo pro mne překvapením, když nás bratr Brenkus, který byl v té době pastorem košického sboru, přivítal jako hosty z Prahy. On ovšem dodal: „Máme zde hosta z Čech, bratra Bubika, ale bratr Kocur nám poslouží jako první a po něm bratr Bubik.“ Nevěděl jsem, kdo bratr Bubik je, ale trochu mne vylekalo, že jsem se měl poprvé postavit před větší shromážděním. Čím jim mám já posloužit, ptal jsem se sám sebe. Vždyť mne ani nenapadlo, že by mne vyzvali k službě a tak jsem se samozřejmě na to ani předem nepřipravoval. První věc, která mne napadla bylo to, že jim řeknu své svědectví, o tom, jak jsem uvěřil a kde jsem se dříve nacházel. Přečetl jsem tedy text o Marnotratném synu z evangelia Lukáše, 15. kapitoly. Řekl jsem, že tím marnotratným synem jsem byl i já a děkoval jsem Bohu, že jsem se mohl vrátit

85

do Jeho otevřené náruče a že On mne, v Pánu Ježíši, přijal. Asi v tomto duchu se neslo moje krátké kázání. Pak přišel za kazatelnu bratr Bubik, kterého již jistě skoro všichni znali a tak očekávali, že hlavní kázání bude patřit jemu. Rudkův úvod byl asi takový: „S tímto bratrem z Prahy se vidím poprvé, tedy aby si někdo nemyslel, že jsme se spolu domluvili. Měl jsem totiž připraveno sloužit přesně stejným slovem, kterým sloužil bratr přede mnou.“ Pro mne a mou první službu na veřejnosti byl tento zážitek velkým povzbuzením.

Obr. 24 – S bratrem Rudkem Bubikem.

Takto jsme se tedy seznámili s bratrem Rudolfem Bubikem. Při našem osobním seznámení a rozhovoru po shromáždění, jsem jej pozval na návštěvu k nám do Prahy. Po krátkém čase nás bratr Bubik, společně s dalším bratrem, opravdu přijel navštívit do Prahy. V té době se u nás už u konala pravidelná shromáždění. Samozřejmě nám oba bratři posloužili Božím Slovem. Na tomto shromáždění byli přítomni i všichni naši starší bratři. Byli to Tefr, Řehák i Josef Saska.

86

Obr. 25 – Bratr Rudolf Řehák

Byli nadšeni z bohoslužby, a bratr Tefr dokonce naši návštěvu pozval k sobě na nocleh. Dlouho do noci pak spolu hovořili o duchovních věcech. Zjistili, že jsou jednotní ve věrouce. Bratr Tefr nám po několika dnech řekl: „Velmi dobře jsme si pohovořili a poznali, že nás ve věrouce nic nerozděluje.“ Jenže později, když se bratr Tefr dověděl o tom, že tito těšínští bratři usilují o sjednocení všech letničních sborů v Čechách a žádají o registraci na úřadu Federální vlády, opět omezil svou účast na shromážděních, místo toho více jezdil po návštěvách. Mezi nás přišel jen občas. Naproti tomu se naše kontakty s těšínským i brněnským sborem více a více prohlubovaly.

87

88

23. KAPITOLA

Náročná práce s literaturou.

D

íky Bohu, že bratři ze západního bloku, včetně USA, nás dobře zásobovali, zvláště literaturou. Vedle křesťanské literatury, kterou nebylo možno nikde nakoupit, to byly nejvíce Bible. Tito bratři měli několik misijních středisek v tehdejším Západním Německu, dále vím o dvou ve Švýcarsku. Poměrně často nás odtud zásobovali. Ale bylo mnoho dalších míst v bývalých západních zemích, která nám takto pomáhala. Jsem jim i Bohu velmi vděčen za tuto, tolik užitečnou práci, kterou pro nás, duchovní sourozence z ciziny, podnikali. Bylo to pro ně hodně nebezpečné, přesto to pro nás udělali. Věřím, že jim za to Bůh mocně požehnal a požehná. Zmíněná literatura byla převážně od křesťanských autorů z ciziny. Byla většinou v cizině i překládána do češtiny. U nás v Čechách bylo také dost lidí, kteří literaturu překládali a pak rukopisy předávali bratřím z ciziny. Oni se pak postarali o vytištění a dovezení sem. Já osobně jsem se několikrát zúčastnil předávání takovýchto rukopisů. Bylo to velmi nebezpečné, ale díky Bohu, že nás chránil a všechno přikrýval. Literatura byla převážně letničně-charismatického zaměření, proto byla velmi žádána křesťany skoro všech denominací. Samozřejmě a hlavně jsme vždy také měli dostatek Biblí. Dříve, než budu popisovat jak jsme prakticky pracovali s literaturou, zmíním jeden výrok příslušníka policie, který jednou vyslýchal bratra Bubika. Výrok policisty zněl: „Vy jste nám vaší letniční literaturou zamořili všechny církve, šíří se to rychle jako mor.“ A vlastně měl pravdu, protože o literaturu byl veliký zájem mezi všemi církvemi. Díky Bohu, že v důsledku toho vzniklo u nás poměrně silné letniční a charismatické hnutí v mnoha denominacích. U bratra Bubika byl tehdy hlavní sklad pro Slezsko a téměř celou Moravu. Sklad literatury pro Čechy byl hlavně u nás. Do těchto skladů se literatura dovážela ve velkém. Tehdy se bratři z misijních stanic v cizině několikrát zmínili, že chtěli předat zásilku i do některé povolené církve, avšak většinou se tam lidé báli ji přijmout a odkazovali je v Praze na nás. Nejdříve k nám tedy zboží vozili ve větších autech typu transit. Po překročení státní hranice potřebovali zboží někde na bezpečném, odlehlém místě vybalit a roztřídit třeba do dvaceti pytlů. Měli ho totiž všelijak rozházené a poschovávané na tajných místech v autě. Aby nebyli příliš

89

nápadní, museli to stihnout přibližně do tří hodin. Poté jsme dorazili na smluvené místo my, alespoň ve třech osobních autech a literaturu urychleně odvezli na různá místa. Jedním z takových míst byl i náš byt. Nám v Praze však tento způsob nevyhovoval. Proto jsme jim poslali avízo, aby nám do Prahy zboží posílali jedině v zavazadlech nebo ve velkých kufrech. Bratří z ciziny tento náš požadavek akceptovali a předávání probíhalo podle následujícího schématu: 1) Jejich auto zaparkovalo někde blízko našeho bydliště. Bylo to buď u nedalekého hotelu nebo ve vzdálené ulici. Oni nám pak přinesli 4 až 6 kusů zavazadel a rychle odjeli. 2) Jejich auto, které bylo na cestě do Slezska, mělo připravená zavazadla pro nás. Po cestě od hranic si zboží pro nás připravili a roztřídili do zavazadel. Jeden z nich u nás zazvonil a informoval o tom, že stojí poblíž s literaturou pro nás. My jsme si pak kufry a zavazadla odnesli domů sami. Jenže v bytě jsem to samozřejmě nechat nemohl. Bylo třeba literaturu roztřídit. Mí synové pak zboží nosili do sklepa. Díky Bohu jsme tehdy měli až tři sklepy. Někdy práce s tříděním zabrala celou noc a já ráno v 5 hodin musel odejít do práce. Ani jsem tedy neměl čas se vyspat před dlouhou, někdy i patnáctihodinovou směnou. Další fází bylo sehnat zájemce a rozdat nebo rozvést literaturu k různým křesťanům, kterým jsme důvěřovali. Byla to nejen velmi namáhavá, ale i nebezpečná práce. Byl jsem šťastný, když si pro literaturu někdo přijel. Jednou jsme naším autem vezli asi 30 balíků zboží na místo vzdálené 60 km. Jedna rodina tam měla chalupu. Tato rodina také dostávala zásilky s literaturou, a aby se v balících vyznali, na každou krabici, kterou dostali od nás, napsali jméno „Kocurovi“ Při jednom zásahu dělala STB u této rodiny domovní prohlídku na chalupě. Samozřejmě jsem měl dost velké nepříjemnosti, ale díky Bohu, který nás ochránil ode všeho zlého. Vždy nám dával moudrost správně jednat v podobných situacích. Opravdu, Bohu patří náš dík za Jeho péči i ochranu. Takže dříve, než jsem se dostal ke kázání Slova Božího, Bůh si mě dostatečně prověřil i při této fyzicky náročné práci.

90

24. KAPITOLA

Konečně přijímám Boží povolání do služby.

S

tále jsem ještě odolával vzít na sebe odpovědnost za vedení sboru, na druhou stranu mne Bůh čím dál více, svým jemným způsobem, do této služby dotlačoval. Po našem spojení se sborem v Českém Těšíně a v Brně jsme se začali pravidelně scházet na úrovni Rady církve, tehdejší ÚRS (Ústřední rada starších). Když se tato rada sešla poprvé u nás v Praze, dočasně ustanovili jednoho bratra ze starších bratří, který zůstal a začal se s námi scházet při pravidelných shromážděních. Jmenoval se Josef Saska, my jsme mu říkali Jozífek, jak jsem se již dříve zmiňoval. Se vzkládáním rukou jej ustanovili jakožto vedoucího pražského sboru, mne jako jeho zástupce. Bratr Josef však souhlasil jen za podmínky, že se veškerých jednání budu zúčastňovat já. Přestože bratr Josef byl ve vedení sboru jen krátkou chvíli (bylo mu totiž přes 70 roků), byl jsem mu a jsem za to velmi vděčný. Takže ve službě vedení sboru jsem vedle staršího duchovního bratra byl jen velmi krátkou chvíli. Oba jsme se vlastně teprve učili a poznávali, jak má správně fungovat církev, sbor a jejich struktura. Jsem Bohu vděčný i za ostatní bratry, také za ty, kteří nesouhlasili s novou strukturu církve, nechtěli ji přijmout. I přesto totiž mě a mé rodině hodně duchovně posloužili. Můj dík patří však i všem sestrám, které patřily do naší skupinky. Všichni mi velmi pomohli a posloužili tak, že jsem nakonec mohl vyznat svému nebeskému Otci: „Ano Otče. Použij si mne do své služby, je-li to Tvá vůle.“

91

Obr. 26 – Bratr Josef Saska.

Vzpomínám si na jedno proroctví, které mé rozhodnutí ovlivnilo zvláště a po němž jsem se rychle rozhodl o přijetí svého povolání. Bylo to jednou, když začínalo větší shromáždění. Odehrálo se to v našem obývacím pokoji. Já jsem se nacházel někde uprostřed pokoje. Byl tam přítomen zmíněný bratr Josef a myslím, že tehdy také i ti ostatní starší bratří, kteří přestali pravidelně navštěvovat naše shromáždění. Proroctví tehdy přišlo jako blesk skrz sestru z Ukrajiny, která byla tehdy u nás na návštěvě. Ukázala rukou na shromáždění a já věděl, že to bylo řečeno ke mně: „Kdo povede toto mé stádo? Neutíkej před ním, tobě jej svěřuji a dávám ti kněžské roucho. Budeš-li poslušný, budu Ti žehnat, nebudeš-li poslušný mého vedení a mého slova, budu tě bít.“ Zachvátila mne velká Boží bázeň a já ve svém srdci řekl: „Ano Pane, s Tvou pomocí to přijímám.“ Chci nyní vyznat, že mi Bůh hodně žehnal, ale také mne i dost bil. Pak přišlo další proroctví, tentokrát vůči mému synovci Milanu Libovi. Nacházel se tehdy v zadní místnosti (při shromážděních byly totiž u nás zaplněny oba pokoje lidmi). Jemu bylo řečeno: „Ty nebuď vzadu, ale tvé místo je vepředu. Máš sloužit a podepírat starší.“ Myslím, že bylo ukázáno na mne. Konečně jsem se tedy z Boží milosti ujal vedení tohoto sboru. Neměl jsem to však lehké, protože: a) Nevyrůstal jsem ve sboru, takže jsem neměl od koho si vzít příklad. b) Neměl jsem zkušenosti, ani vzdělaní, byl jsem pouze mizerně vyučen. Bůh mne však velmi rychle vyučoval ve svém Slově i na modlitbách. Vždycky jsem říkával, že jsem nestudoval žádnou teologii, studoval jsem pouze kolenologii.

92

Je sice pravdou, že i v době totalitního režimu k nám dost často jezdili bratři z ciziny a sloužili tajně na různých seminářích, ale to byla jen „kapička do nádrže“. Přesto jsme velmi vděční oněm bratrům z ciziny, že nám i tímto způsobem v našich začátcích pomáhali. Samozřejmě, že jsem se také dopouštěl mnoha chyb. Jednou se rozpadlo staršovstvo, dvakrát došlo k rozdělení sboru. Díky Bohu za ty věrné, kteří zůstali. Bůh své dílo přesto zachoval. Když k nám do sboru přišel někdo duchovně zkušený, často jsem se neuváženě zasazoval o jeho přijetí do staršovstva a to byla chyba. Pak se to obrátilo proti mně. Podobně neuváženě jsem se choval také u bratrů, kteří duchovně v našem sboru vyrostli. Někdy jsem měl tendenci je rychle prosazovat do staršovstva, dříve než na to byli sami připraveni. Díky však Bohu, když na ně přišla těžká zkouška, nezklamali mne a neodešli, zůstali věrni. Takto mne tedy musel Bůh vyučovat. Staršovstvo, které máme nyní, po dobu již asi 10 let, je jediné kompletně složené z bratří, kteří vyrostli v našem sboru a prošli dobrou školou poslušnosti, byli diákony a dnes jsou pro mne drahocennou perlou. V mých starostech mě nesou a podepírají mé, často zemdlené ruce.

Obr. 27 – Staršovstvo

Při této příležitosti musím také zmínit, že Bůh nám dal kvalitní hudební skupinu, která nese název „Oáza“. V současné době se ve sboru, z Boží milosti, rýsuje další hudební skupina.

93

Tento závěr navazuje již na další část mého svědectví: „O vzniku 1. Sboru AC Praha.“ Přestože tady končím část svého svědectví o mém povolání do služby, v dalších částech a kapitolách, které budou hlavně o vzniku a práci ve sboru, se k tématu mého povolání do služby ještě budu vracet.

94

ČÁST V.

95

96

25. KAPITOLA

Vznik prvního pražského sboru AC.

J

iž dávno bylo mým přáním napsat paměti o vzniku pražského sboru Apoštolské církve, které jsou dost propojené s mým znovuzrozením, hlavně však také s mým povoláním do Boží služby. Také o vzniku letničního hnutí a o tom, jak k nám ono „probuzenecké“ hnutí (jak bych ho nazval), přišlo. V předešlých částech jsem se už o některých důležitých aspektech vzniku našeho sboru zmiňoval. Nyní, kdy píšu tyto řádky, se píše konec roku 2004 a mě je 65 let. Protože čas rychle utíká, já se modlím, aby mi Bůh dal milost tyto paměti sepsat co nejlépe a nejvýstižněji. Je možné, že v průběhu oněch roků mi některé detaily z paměti unikly a něco už budu z paměti asi jen těžce lovit, přesto bych chtěl zachytit co nejvíce těch důležitých momentů a událostí, které se odehrály. Nejdříve se zmíním o tom, jak se vyvíjela situace v Praze ještě předtím, než jsem se já seznámil s naší zmiňovanou letniční skupinou. Také bych rád napsal o tom, jaká byla u nás situace v době totalitního komunistického režimu, v době, kdy jsem já navázal kontakt se zbytky členů této skupinky a pak v této nelehké době pokračoval ve vedení sboru až dodnes, kdy píši tyto řádky. Také se krátce zmíním i o době a režimu za okupace Hitlerem. 1. Pražský sbor je nyní jedním z dalších čtyř sborů Apoštolské církve v Praze. V Česku je jedním z 37 sborů, které díky Bohu za ta léta vznikly. Počátky vzniku onoho sboru se shodují s počátky vzniku letničního hnutí v Praze a v přibližně stejnou dobu se také rodilo letniční hnutí na Těšínsku (tam to bylo dokonce ještě o několik let dříve). Psát budu ale o letničním hnutí u nás, v Praze. Jeho vznik se datuje k počátku 20. století, někdy kolem vzniku tzv. „Československé republiky“ a byl nádherný a spontánní. Jenže pak, po dlouhá desetiletí, musela být letniční církev v ilegalitě a byla pronásledována. Důvodem byly totalitní režimy za nimiž stála moc temna. Byl to hitlerovský a později komunistický režim. Oba zmíněné režimy se tvrdě podepsaly na křesťanech našeho společenství. Důvod byl vždy stejný: tvrdý zákaz existence jakéhokoli společenství. Byla to těžká období pro letniční církev, ale díky Bohu, že světlo Ježíše Krista i v temnostech svítí (Jan 1,5). Bůh si i v těžkých podmínkách své věrné zachoval a posiloval, aby se nevzdali vzácného Božího pomazaní, které přijali. Jsem Bohu vděčen, že i mne přivedl do společenství Duchem Svatým naplněných křesťanů. Ač doba, ve které jsme žili nebyla lehká, byla

97

nepříjemná. I přes veškerá protivenství a pronásledování byla Boží milost a Jeho moc mocnější a vítězná. Halleluja. Přestože se zachovalo jen málo písemných podkladů k pamětem a historii vzniku letničního hnutí a také vzniku našeho pražského sboru Apoštolské církve, budu se snažit co nejvěrněji vystihnout vše a také se opřít o to málo, co se přeci jen dochovalo písemně. Je zde přeci jen několik dosti přesných písemností, které se zachovaly. Jsou to dochované svazky časopisů, které v té době vydával Spolek Tábor (církev se tehdy takto jmenovala), pod názvem „Svědectví“. Darovala mi je jedna starší sestra z obecenství, do kterého jsme s mojí rodinou koncem 60. let přišli. Jsou to svázané časopisy, které vycházely od roku 1920 až do roku 1940. Některé detaily, které zde použiji, budu čerpat právě z tohoto zdroje. Tyto časopisy byly svým duchovním obsahem velmi kvalitním materiálem, protože obsahovaly mnoho požehnaných textů z kázání.

98

26. KAPITOLA

Počátky letničního hnutí v Praze, (kde později vznikl dnešní 1. sbor AC.)

Z

ačátkem 20. století se vlna letničního probuzení, zvaná letniční hnutí, která přišla ze Spojených států, rychlým tempem šířila po celé Evropě. Díky Bohu, toto mocné vanutí Ducha Svatého zaválo i do českých zemí. Hned počátkem roku 1908 pronikají zprávy o zmíněném probuzení i do sboru v Soukenické ulici, která nesla v té době název „Svobodná reformovaná církev“ (dále jen SRC). Skupina duchovně zralých bratří a sester, jejichž jádro tvořili rodní bratří Sokolové, se vědomě tomuto podnětu, vzešlému z působení Ducha svatého, otevírá a přijímá principy učení o mocném působení Ducha svatého. Skrze svoji církev je působení Ducha svatého doprovázeno biblickými znameními. Duch svatý začal probouzet v naší vlasti další věřící k novému, posvěcenému životu, dle slov apoštola Pavla: „Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána „ Židům 12:14. Každé nové duchovní probuzení přináší s sebou i nové učení, které ve skutečnosti není nové, nýbrž jen obnovením toho, co upadlo v zapomenutí. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy Duch svatý dostával prostor a začal pracovat a obnovovat letniční duchovní hodnoty stejně tak, jak tomu bylo na počátku u prvních křesťanů, viz Skutky apoštolské 2:37. V tomto sboru se viditelně začaly dít Boží zásahy. Ti, kteří se otevírali působení Ducha svatého, byli naplněni takovou radostí, že propukli v plesání a mluvení v cizích jazycích. Na mnohé přišla Boží bázeň. Jak už to bývá, každá duchovní obnova, čili reformace, přináší s sebou i rozdělení. I v soukenickém sboru vznikly dva tábory. Jedna skupina lidí s vděčností toto požehnání přijímala a více a více se mu otevírala. Naproti tomu v druhém táboře, který byl opozicí, vznikala všelijaká nepravdivá obvinění z kacířství, jak ústně, tak v křesťanském tisku. Největší odpor vzešel z vedoucích tohoto sboru (tedy těch, kteří byli proti reformaci), kteří toto kategoricky odmítali. Krátce nato, 15. května 1908, první zmíněná skupina odchází ze soukenického sboru. Na základě povolení úřadů ustanovuje tato skupina (ve snaze nevytvářet novou denominaci), náboženskou společnost pod názvem „Záchranný spolek Tábor“ (dále jen ZST). Její členové se začali scházet po bytech, kde využívali volnosti k vanutí Ducha svatého. Mnoho

99

času trávili na modlitbách a u společného rozjímaní Božího slova. Duch svatý jim zjevoval nové pravdy Slova Božího, kterým dříve nerozuměli. Kazatelem tohoto nového sboru byl zvolen nejdříve bratr Novák, který za krátkou dobu odcestoval do Austrálie. Kazatelem se poté stal bratr František Sokol. V roce 1920 některé evangelické církve mění své názvy, aby demonstrovaly svou návaznost na odkaz Jednoty bratrské. SRC přijímá název Jednota Českobratrská (dále jen JČ). Při této příležitosti je na vlastní žádost přijat ZST (Záchranný spolek Tábor) do JČ jako samostatný sbor. Bratři rozšiřují letniční pravdy i po jiných sborech JČ v Čechách. Tím je zahájeno nové kolo boje o duchovní orientaci církve JČ. Ve vedení JČ převládá skupina, která odmítá orientaci letničního směru a je silně ovlivněna protiletniční tzv. „berlínskou deklarací“ z roku 1909, která byla později mnoha jinými signatáři odvolána. V usnesení berlínské deklarace znělo, že „Duch letniční je duchem zdola“ (tedy od ďábla). Zmíněná protiletniční skupina prosazuje v roce 1923 na žižkovské konferenci vyloučení sboru ZST. To se jí podařilo na základě nepravdivých obvinění. A tak po této konferenci byl ZST, který se tehdy scházel v Myslíkově ulici č. 16, definitivně vyloučen z JČ. Hned od počátku své samostatné existence je tento sbor ve spojení s věroučně jednomyslnými věřícími na Těšínsku, kteří byli tehdy sdruženi ve spolku „Rozhodní křesťané letniční“(dále RKL), pod vedením bratra Wojnara . Po vyloučení jsou věřící ZST v duchovní oblasti ještě více zapáleni, společně s Těšínskými sbory pokračují se zvýšenou horlivostí v reformační práci. Vedle misijní práce se zúčastňuje ZST pod vedením bratra Františka Sokola i sociální činnosti. Zřizuje útulnu pro sirotky v Úvalech a v roce 1927, v rámci Kostnické jednoty, pomáhá bulharským bratřím postiženým zemětřesením. ZST vydává od roku 1920 do roku 1941 misijní časopis „Svědectví“ (část těchto vzácných časopisů je u mne zachována ve svazcích až dodnes). V roce 1940 bratr František Sokol umírá. Vedení sboru se ujímá jeho bratr Rudolf společně s bratrem Michalikem. Pod jejich vedením je tento sbor přestěhován do Ječné ulice č. 3, kde pokračuje v duchovní práci, posiluje své členy i jiné občany českého národa v těžkých dobách nacistické okupace. Kromě Ječné ulice se sbor ZST scházel ještě v Úvalech a v Černošicích. Samozřejmě, že letniční skupiny vznikaly a pracovaly i v jiných městech na území Čech. Po osvobození vyhlížejí svobodu v obnovené vlasti, ale nový církevní zákon z roku 1951 ruší náboženské spolky a tak ZST, spolu s RKL na Těšínsku jsou zrušeny. Po výzvě státních orgánů jsou bratři ZST ochotni zařadit se do některé církve, ale nesouhlasí se zrušením svého sboru přechodem po jednotlivcích za cenu odvolání letničních pravd. Tomuto rozkladovému procesu se podvoluje úvalský sbor ZST a jako stanice přechází do žižkovského sboru JČ v roce 1952. Pražský letniční ZST je nucen přejít do ilegality a scházet se po bytech za velmi těžkých podmínek. Vedoucí bratři byli v roce 1958 vyslýcháni a vystavováni nátlaku ze strany úřadů. V těchto těžkých podmínkách se sborový život nezastavuje, ale

100

jeho činnost se zaměřuje na povzbuzující službu svým členům. Misijní práce ustává a je znemožňována, stejně jako i jiné potřeby sborového života. Paradoxem je, že se toto odehrávalo v letech, kdy byla letniční církev přijímána do „Světové rady církví“ a její přínos začínal být ve světě pozitivně hodnocen. Koncem roku 1969 jsem tedy i já se svou rodinou navázal kontakt s touto skupinou, tehdy se již samozřejmě scházející v ilegalitě. Jsem Bohu velice vděčný za toto malé obecenství a také že jsem zde mohl nalézt Boží milost. Velmi na mne zapůsobila jednoduchá služba a přitom citelná Boží přítomnost v Duchu svatém mezi těmito lidmi. Skupinku vedl v té době bratr Tefr, kterého jsem si velmi oblíbil a za krátkou dobu, společně s mojí manželkou, jsme přijali křest v Duchu svatém. Ve stejném okamžiku jsem prožil obrácení, znovuzrození i křest v Duchu svatém. Spolu s námi do tohoto sborečku tehdy přibyly ještě dvě mladé rodiny a později dvě další rodiny. Přestože se náš letniční sborek v letech 1970-1973 rozšířil ještě o několik mladých rodin a tím byl oživen a povzbuzen, krátce na to (v roce 1974) prochází sbor nejhlubší krizí. Někteří členové sboru (zvlášť starší bratři) podlehli obavám před pronásledováním. Obavy navíc vznikly na základě nerozsouzeného proroctví. Sborový život sice neustal, ale přestala fungovat pravidelná shromáždění. Členové sboru, hlavně pak my z mladších rodin, cítíme potřebu sborového života. Velmi usilujeme o pravidelná shromáždění a vůbec o sborový život, přestože byl možný pouze v ilegalitě a za stálého pronásledování. Starší bratři se tomu dost brání a vyhýbají, jak jen mohou (později jsme se dověděli, že snad byli bratři vázáni podpisem, ke kterému byli přibližně v roce 1958 donuceni StB. Podpisem se měli údajně zavázat k tomu, že se nebudou pravidelně shromažďovat. Tato informace ovšem není podložena pokud to není pravda, omlouvám se.) Naše usilování bylo podpořeno bratrem, který k nám přijel z bývalého Sovětského svazu, a to až z Litvy. Byl to zmíněný bratr Andrej. Skrze něj nás Bůh povzbudil, abychom se opravdu pravidelně shromažďovali. Neměli jsem však tehdy bratry starší, ani pastýře, či kazatele. Bratr Tefr prohlásil, že pokud chceme pravidelná shromáždění, tak bez něho. Bratr Andrej nám opravdu velice dobře posloužil. Přijali jsme, že ho Bůh k nám poslal, aby nás usměrnil a také povzbudil. Řekl nám, že se nemáme starat o to, že nemáme pastýře, neboť to je Boží starost. Naší starostí je pravidelně se shromažďovat a Bůh nám dá časem svým pastýře i starší. Pochopili jsme, že to byla opravdu Boží slova, která k nám on přinesl. Bratr Andrej nás pak navštěvoval po dobu sedmi let, každý rok, vždy asi na dobu jednoho měsíce. Skrze něj nás Bůh vyučoval a formoval náš sbor. Také já osobně jsem díky jeho službě hodně přijal. Mezitím si mne Bůh formoval a připravoval k budoucímu povolání. Přestože jsem se hodně bránil, Bůh ke mně mluvil stále víc a víc, abych já vedl náš sbor. Když jsem jasně prožíval, že bych se vedení sboru měl konečně ujmout, shromáždění už běžela pravidelně a to převážně v našem bytě.

101

Nikdy nezapomenu na jedno shromáždění, které se konalo také u nás v bytě. Sešlo se tam asi čtyřicet lidí a měli jsme tehdy také návštěvu z Ukrajiny. Najednou mezi nás sestoupila úžasná Boží moc, která byla doprovázena prorockým poselstvím. Osoba, skrze kterou bylo proroctví vysloveno, nevěděla nic o naší situaci, ale Bůh mluvil skrze její ústa naprosto přesně a pravdivě. Mimo jiné přišlo proroctví i ke mně. Přestože jsem o této události již psal v předešlé části „O mém povolání do Boží služby“, budu to zde ještě jednou opakovat. Prorocké slovo znělo takto: „Proč se vyhýbáš tomu, co ti dávám? Kdo povede moje stádo? Já jsem tě k tomu pomazal a ustanovil. Dávám ti k tomu kněžské roucho. Budeš-li poslušný, budu ti žehnat. Nebudeš-li poslušný budu tě bít.“ Pocítil jsem velkou Boží bázeň a konečně pochopil, že Bůh to se mnou myslí doopravdy a že se nevyplatí mu bránit. Pak přišlo proroctví také pro mého synovce Milana Libu, který stál v místnosti úplně vzadu. Jemu bylo řečeno: „Proč stojíš vzadu? Já jsem tě povolal, abys byl vpředu a pomáhal vést mé stádo“. Takových povzbuzujících proroctví nám Bůh samozřejmě poslal víc. Tady bych chtěl poděkovat i své manželce za její obětavou podporu při mém povolání. Vždy pevně stála po mém boku.

102

27. KAPITOLA

Pronásledování Pronásledování a můj strach z možného vězení. d samotného počátku našeho sjednocení, tedy spojení se s ostatními dvěma moravskými sbory, jsme společně usilovali o legalizaci naší církve. Napsali jsme společně mnoho žádostí (celkem jich bylo asi 110), než naši církev v roce 1989 stát konečně legalizoval. Také jsme společně, osobně každý za svůj sbor, pravidelně vykonávali návštěvy úřadů. Cílem našich návštěv byl především „Úřad předsednictva federální vlády pro věcí církevní“. Se svými žádostmi jsme ovšem také museli dost často navštěvovat Českou vládu, konkrétně Ministerstvo kultury. Ještě před povolením vznikl ve Slezsku další sbor v Třinci, jehož vedoucím byl Stanislav Cichý. Z pražského sboru později vznikl také sbor Kutná Hora, jehož vedoucím se stal Jan Vrzalík. Brněnský sbor se rozrostl o sbor Nejdek u Břeclavi. A tak všichni zástupci každého zmíněného sboru navštěvovali jmenovaná místa. Většinou jsme se nejdříve sešli u nás v Praze a pak jsme se společně vydali navštívit nejvyšší úřady s žádostí o registraci naší církve. Jak jsem se dříve zmiňoval, mocipáni tehdejší garnitury nás nejdříve chtěli proti sobě poštvat, rozdělit, když však nepořídili, chtěli nás alespoň zastrašit. Také jsme se se zástupci jednotlivých sborů ilegálně scházívali a to pravidelně, avšak na různých místech jakožto Rada církve, tehdejší Ústřední rada starších – ÚRS. Dost často se stávalo, že v průběhu shromáždění stála pod našimi okny dvě i více policejních aut. Policisté se občas demonstrativně procházeli před naším domem. Také nebylo vzácností, když si mne, ale i jiné lidi z našeho společenství, zvala policie a hlavně StB na výslech. Já osobně jsem se musel jednou měsíčně absolvovat výslech s jejich nasazeným agentem. Když zjistili, že vyhrožování nezabírá, že se nebojíme, změnili taktiku a byli zas hodní jak beránci, prostě chtěli z nás za každou cenu něco dostat. V době letních prázdnin jsme trávili jeden celý týden společně dovolenou na Moravě u rodiny Bubikových. Bylo to konkrétně v Albrechticích u Českého Těšína. Akce probíhala na jejich soukromém pozemku a my byli ubytováni různě. Na půdě, ve stanech, ale i u nich v domě. Přicházeli tam lidé jak z východního Slovenska, z Košic, tak z celé republiky. Byli tu lidé ze západních Čech, z Aše. Společně jsme tam trávili chvíle na modlitbách a při službě Slovem. Jednou se stalo, že přijela policie, ozbrojena samopaly a obušky a rozehnali nás.

O

103

Nepříjemné bylo, že tam našli sešit, kde byli zapsáni jednotliví vedoucí modlitebních skupinek a služebníci. Nás, kteří jsme tam byli uvedeni, si odvezli na výslech. Pamatuji si, že jsem seděl na chodbě a čekal až na mě přijde řada. Čekal jsem do desáté hodiny večerní. Hned po této události uvěznili bratra Rudka Bubika, kterého jsme od počátku všichni respektovali a také vždy uváděli jako předsedu naší církve. S ním byli do vězení vzati ještě dva starší bratři z jeho sboru, bratr Jan Kotajný a bratr Josef Wojnar. Je důležité připomenout, že ve Slezsku se vůbec sborový život nezastavil a to ani v této době, kdy uvěznili zmíněné bratry. Naopak, sbor začal duchovně žít ještě horlivěji. Po dvou měsících, kdy propustili těšínské bratry, začaly akce proti brněnskému sboru. Pak, asi po půl roce, byli uvězněni tři bratři z brněnského sboru. I tam se sbor normálně scházíval a tím vlastně ukazoval, že plně stojí za svými pronásledovanými bratry. Dalo se samozřejmě předpokládat, že teď je řada na nás v Praze. Přiznám se, že jsem v té době měl velký strach, že mne zavřou do vězení. Velmi jsem se bál. Stávalo se, že když jsem spal po noční službě a někdo u nás zazvonil, myslel jsem, že už si jdou pro mne. Věděl jsem, že není správné se bát. Mezitím již byli ostatní bratři propuštěni a vydávali svědectví, jak jim tam Bůh pomáhal, jak právě ve vězení prožívali Boží přítomnost. Zapůsobilo na mne zvláště svědectví bratra Bubika. Když jsem s ním po jeho návratu z vězení osobně hovořil, vyprávěl, jak se Bůh i ve vězení oslavil a jak mu tam viditelně pomáhal. Pomyslel jsem si: „A já se mám bát?“ Prostě jsem s tím začal bojovat. Nejdříve jsem činil pokání, říkal jsem si: „Pane, kde je má víra? Prosím odpusť mi a posilni mou víru.“ Zápasil jsem proti strachu a žádal Pána o vítězství a Bůh mi vítězství opravdu dal. Vítězství nad strachem. A tak se i stalo. Vítězství přišlo a moje víra byla posilněna. Jednou, když jsem byl v práci na noční směně, přímo za jízdy na lokomotivě, jsem v duchu zápasil na modlitbě a hovořil s Pánem. Najednou na mne sestoupila Boží moc a já se začal radovat a říkat si sám pro sebe: „Díky Bože za vítězství. Teď kdyby pro mne přišli a zavřeli, budu se z toho radovat.“ Radoval jsem se z vítězství nad strachem. Hned nato jsem ale slyšel hlas: „Ty nepůjdeš do vězení, tebe budu tříbit jinak – zevnitř…“ To se také vyplnilo. Do vězení jsem nešel, ale ono tříbení zevnitř bylo daleko těžší. O tom, co se dělo ve sboru jsem už psal, ale daleko těžší bylo to, co jsem prožíval vnitřně, boj v rodině. Když jsem prožíval nejtěžší chvíle, pří dospívání jednoho ze svých dvou synů, v tu chvíli jsem záviděl bratřím, kteří trpěli fyzicky ve vězení. Moje vnitřní vězení bylo těžší, ale děkuji Bohu, že mne a nás ze všech nesnází vyvedl. Vždy byl s námi a právě při těch nejtěžších chvílích, jsme cítili Jeho přítomnost nejvíce. Nikdy nás ani na okamžik neopustil

104

Pronásledování a výslechy, kterým jsem nevyhnul ani já. Samozřejmě, že pronásledovány byly všechny církve, ale protože my jsme byli církví, jež žádala o povolení, zažívali jsme patrně pronásledování v největší míře. V době největší komunistické totality jsme režimu opravdu byli trnem v oku. Proto jsem onoho pronásledování, někdy až násilí, nebyl ušetřen ani já, přestože jsem ve vězení nebyl. Již jsem zmiňoval, že častokrát nás zastrašovali tím, že v průběhu shromáždění u nás pod okny stávala někdy dvě i tři policejní auta. Nejhorší bylo, když si nás příslušníci StB zvali do tzv. „Kachličkárny“, ale také na kriminálku do Bartolomějské ulice. Později, když jsem odmítal chodit na tyto výslechy s odůvodněním, že na to nemají právo, přišli s návrhem, abychom se občas sešli kdekoli jinde. Tam, kde mi to bude vyhovovat. A tak jsme se občas sešli v nějaké restauraci, někdy v parku a na různých místech. Chtěli se prý něco dovědět o letniční církvi. Později jsem poznal, že toho o letniční církvi věděli opravdu velmi málo. Věděli jen to, co se dověděli od některých jiných církví, které nám nepřály a šířily o nás víceméně pomluvy, že jsme sektou, že duch letniční je duch satanův apod. Skutečně jsem poznal, že slovo „letnice“ bylo pro ně slovem, jež u nich vyvolávalo postrach. Také chtěli vědět něco o letniční literatuře. Věděl jsem, že podle tehdejších zákonů nebylo trestné vlastnit, ani číst literaturu tištěnou v cizině, trestné bylo ji někomu nabízet a šířit ji. Klidně jsem jim tedy řekl o čem pojednává ta či ona brožura. Když si ji chtěli půjčit, řekl jsem jim, aby se nezlobili, ale právě z důvodu, aby mi nemohli vytknout, že literaturu šířím, nemohu jim žádnou půjčit. Vzpomínám si, jak si mne poprvé pozvali do hlavní budovy Cizinecké policie v Praze na Žižkově na oddělení pasů a víz. Vím určitě, že si mne tenkrát nahrávali na magnetofonovou pásku. První jejich otázkou bylo, proč žádáme o novou církev – letniční a abych jim řekl něco o Letnicích. Odpověděl jsem: „To bych vám musel přečíst určitý úsek z Bible.“ Oni souhlasili. Přečetl jsem jim tedy z 1. kapitoly Skutků apoštolských a část druhé kapitoly a pak jsem jim vysvětlil co znamenají Letnice z hlediska historického a co pro nás znamenají nyní. Nevím, co si z toho vzali, ale od té doby se chtěli se mnou setkávat častěji. Dost často se vyptávali na téma Letnic. Přesto vždy, když jsem se s nimi sešel, snažil jsem se být velmi opatrný a vždy jsem prosil sbor o modlitby. Nejhorší bylo, když mne občas pozvali na kriminálku, protože tam si vždy dělali zápisy. Příklad jednoho z výslechů na kriminálce v Bartolomějské ulici. Za tento výslech se modlil opět celý sbor, někteří se zároveň postili. Pro mne to bylo velké ponaučením, moc jsem byl Bohu za tuto zkušenost vděčný, protože po výslechu jsem zlomený nebyl já, ale oba vyslýchající policisté. Mnohému jsem se po onom výslechu naučil. Hlavně jsem byl posílen a povzbuzen. Nejdříve mi sdělili, že mne pozvali protože se v našem bytě schází pravidelně skupina lidí. Já jsem řekl: „Pánové prosím, dříve než se mne na něco budete ptát

105

přineste mi ústavu ČSSR a přečtěte její 14. článek.“ Za totalitního režimu zněl takto: „Každý občan ČSSR má právo vyznávat víru jakéhokoliv náboženství a vykonávat jeho úkony.“ Dovětek: „…pokud to není v rozporu s vnitřními předpisy.“ Konstatoval jsem, že my se scházíme k tomu, abychom vykonávali úkony na základě Bible. Popíšu zde tedy trošku podrobněji, jak vypadal jeden takový výslech na kriminálce v Bartolomějské ulici. Bylo to krátce po zmíněné rodinné dovolené u rodiny Bubikových v Albrechticích na Těšínsku, ze které nás rozehnala policie. Již jsem zmiňoval, že nás, kteří jsme tam byli vedeni jako služebníci, odvezli ihned na výslech. Každého z ostatních přítomných si pečlivě zapsali. Všechny studenty si postupně zvali v místech trvalého bydliště na pohovory. Můj syn Petr, přestože studium na střední škole ze zdravotních důvodů několikrát přerušil, byl také studentem. Dostal pozvánku na výslech do Bartolomějské ulice. V té době jeho zdravotní stav nebyl příliš dobrý. Proto jsme dotázali jeho osobní lékařku, zda by mu výslech psychicky neublížil. Ta řekla, aby tam nešel a že mu napíše omluvenku. Ihned jsem volal na kriminálku, abych ho omluvil a dodal jsem: „Jestli chcete, přijdu já místo něj.“ Myslím, že byli potěšeni, že přijdu já na výslech. Když jsem jim tedy citoval onen 14. článek Ústavy ČSSR, oni poukázali na zmíněný dovětek. Položil jsem jim otázku: „Je u nás možné si pozvat přátele do bytu a oslavovat třeba narozeniny? Při konzumaci alkoholu jistě dojde i k hluku, někdy dokonce k násilí. My si zveme přátele, abychom se modlili a společně si četli Boží Slovo. Zazpíváme si a pak se v tichosti rozejdeme. Myslím, že když je možné se scházet v tom prvním případě, pak by to mělo být stejné i v případě druhém.“ Pak po mně chtěli vědět jména lidí, kteří k nám chodili. Řekl jsem jim: „Nezlobte se, ale nemohu vám je dát, my nevedeme žádnou evidenci. Už dlouho žádáme o registraci, pak samozřejmě evidenci mít budeme.“ Pak přešli na téma rodinné dovolené v Albrechticích a řekli: „Bylo vás tam přes 110 lidí z celé republiky, počínaje z Humenným a z Košicemi, konče Aší a Chebem. To se všichni znáte?“ Řekl jsem: „S některými ano, na tom ale ani tolik nezáleží, všichni znovuzrození křesťané jsou duchovními sourozenci. Duch Boží je tím, který nás spojuje a sbližuje.“ Snažili se chytit mých slov a odpověděli: „Tak nám řekněte aspoň jména, která znáte.“ Řekl jsem: „Pánové, nezlobte se, mohu vám říct jen jména své mé manželky a jména svých dvou synů. Kdybych vám sděloval jména jiných lidí, bylo by to udávání a to v žádném případě činit nebudu.“ Nato oni odvětili: „My ale musíme něco napsat do protokolu.“ Neměli však stále nic, co by tam mohli uvést. Chtěli se chytnout čehokoliv, Bůh mi však dával stále takovou moudrost a hlavně odvahu, že nebylo nic, čeho by se mohli chytit. Další jejich otázkou bylo: „Jak šíříte tu svoji víru?“ Odpověděl jsem: „My nikomu svoji víru nevnucujeme. Spíše řekneme svá svědectví o tom, jak jsme uvěřili a že Bůh především chce, aby samotný náš život byl svědectvím.“ V té době probíhala zrovna v lokomotivním depu, kde jsem pracoval, čerstvá aféra. Mých 5 kolegů, kteří jezdili na lokomotivě, tehdy zavřeli za vykrádání vagó-

106

nů. Byli to mí nejbližší kolegové, s jedním z nich jsem jezdil v páru, v tzv. lokomotivní četě. Všichni v práci se divili, že mne jediného nezavřeli. Já jsem na začátku řekl svým kolegům, že jsem uvěřil v Ježíše, kterému chci sloužit a plnit Jeho slovo, jež mimo jiné říká: „Nepokradeš.“ Na této aféře jsem těm, kteří mne vyslýchali ilustroval, jak může být život svědectvím. Pak jsem jim řekl, že někteří svědectví opravdu přijmou a můžeme jim sloužit dál. Tito moji kolegové jej ale nepřijali, šli dál po své cestě a pak všichni skončili v kriminálu. Měl jsem v kabelce Bibli, sáhl jsem po ní a pokračoval: „Tato Bible už přežila několik tisíciletí a přežila až dodnes, přestože podobných horlivců jako jste vy, kteří ji chtěli zničit, již bylo mnoho. Přežila a je nejčtenější knihou na světě. Víte proč přežila? Protože za ní stojí Bůh. On ví i o této mé návštěvě u vás a stojí za mnou.“ Jeden z vyslýchajících na to hned rychle reagoval a řekl: „Vy zde máte Bibli?“ „Ano“, odvětil jsem „vždy ji mám u sebe.“ On pokračoval: „Mohl byste nám ji na chvíli půjčit?“ Po chvíli váhání jsem řekl: „Nezlobte se, to je moje osobní Bible, mám tam různé osobní poznámky a výpisky a proto vám ji nepůjčím.“ Nato jsem zatáhl zip u kabelky, kde jsem měl svou Bibli uloženou. Stále chtěli něco napsat do protokolu a stále neměli co. Vždy jsem jim odpovídal stejným způsobem. Řekl jsem jim také: „Vždyť o nás už víte vše. Jednak posíláme na Federální vládu naše žádosti a pak vaši kolegové „estébáci“ o nás všechno vědí, vždyť si mne pravidelně předvolávají.“ Nato se nejdřív rozčílili: „To není možné, kdo by nám ,lezl do zelí’?!“ Pak po mně chtěli vědět jméno pána z StB, se kterým jsem byl v kontaktu, a já jim ho dal. Jeden z vyšetřujících na chvíli odskočil vedle k telefonu a když se vrátil, byl jak vyměněný. „My už se na nic ptát nebudeme, ani nic nebudeme psát, jen několik krátkých otázek,“ řekli, „a ukončíme to.“ Nakonec pravili: „Pane Kocur, poznali jsme, že jste chytrý člověk a vidíme, že na vás „bububu“ neplatí. Tak, jak jste nám to vysvětlil. Můžete se dále scházet.“ Já se odvolal, že jsem jen prostý člověk a má moudrost pochází od Boha. On je Tím, který naplňuje má ústa. Tehdy jsem pochopil jejich taktiku. Nejdřív zastrašují a když zjistí, že takto neuspějí, taktiku mění. Náš Bůh je však stále silný a neměnný. Toto svědectví jsem nenapsal pro svou pýchu, nýbrž pro Boží slávu, jako svědectví toho, jak Bůh jedná, když se Jeho církev modlí.

107

28. KAPITOLA

Rozšíření pražského sboru téměř po celých Čechách. (s tím související rozsah mé služby)

V

této poslední části bych se jen velmi stručně zmínil, kam až sahala má služba, když jsem pro ni přijal zmocnění od našeho Pána a byl jsem ustanoven vedoucím pražského sboru (tak jsme v té době říkali kazatelům sborů). Dnes už bych si těžko vzpomínal, jakými způsoby jsem se seznámil s tak mnoha lidmi, žijícími v různých vzdálených městech. Spíše možná oni vyhledávali nás. Bylo to vše spontánní. Především se na nás lide obraceli s žádostí o křest v Duchu svatém a naší službu. Také se dnes divím, jak jsem na to všechno stačil. Měl jsem velmi náročné zaměstnání, takže tolik ježdění po různých okolních oblastech nebylo jednoduchou záležitostí. Paradoxně, na druhou stranu, díky mému zaměstnání jsem to mohl takto zvládat. Měl jsem dlouhé, někdy i 15ti hodinové směny a pak tři nebo čtyři dny volna. Ne všichni z míst a měst, jež jsem navštěvoval, byli členy našeho sboru, navíc evidenci členství jsme zavedli až po naší registraci státem. Nejvíce kontaktů jsme fakticky získávali na společných rodinných dovolených, podobných té, ze které nás rozehnali u Bubiků. Našlo se tedy jiné místo, kde jsme společně trávili celý týden dovolené. Bylo to v Severních Čechách, konkrétně u jedné milé rodiny v Kunraticích u Cvikova. Tam jsme se každý rok po dobu 12 let scházívali, až do naší registrace. A ještě i nějaký čas poté. Kam až sahala má služba První větev byly Jižní Čechy. Tam jme zpravidla jezdívali na dva dny. Začínali jsme v Táboře, pokračovali do Veselí nad Lužnicí. Někdy jsme měli setkání jen v Táboře, protože tam bydlely dvě rodiny a ve Veselí jen jedni manželé. Ti se s námi setkali také v Táboře. Někdy to bylo obráceně, rodiny z Tábora přijely do Veselí a tam jsme se setkali na shromáždění. To bývalo zpravidla v odpoledních hodinách. Dalším cílem naší cesty byla Třeboň. Tam jsme navštívili jednu rodinu a další tři rodiny žily ve dvou okolních vesnicích. I zde jsme podobným způsobem střídali místa

108

shromáždění. Přenocovali jsme buď v Třeboni, nebo v některé ze dvou zmíněných vesnic. Druhý den kolem poledne jsme vyrazili do Českých Budějovic. Tam jsme mívali shromáždění většinou až večer. V průběhu dne, podle potřeby, využívali naši službu víceméně pastoračně. V Českých Budějovicích pak vznikla misijní stanice našeho pražského sboru. Později se do Českých Budějovic přestěhoval Michal Beran se svou rodinou. On tam byl nejdříve vedoucím stanice, později pastorem samostatného sboru. Také jsme jezdívali do Písku, kde bylo několik rodin. Členové těchto rodin byli zpočátku naší stanicí, později byli připojeni k nově vzniknuvšímu sboru v Českých Budějovicích. Druhou větví byl Kolín - Kutná Hora. Později v obou městech vznikly samostatné sbory. Další vedla na sever Čech. Nejdříve to byly Kunratice u Cvikova, také Cvikov. Později přibyl Varnsdorf, kde vznikla rovněž misijní stanice našeho sboru, později samostatný sbor pod vedením Martina Moldana. V Kladně byl vlastně od začátku můj synovec Milan Liba se svou rodinou, později tam přibyly další rodiny. To oni byli zpočátku kazatelskou stanicí našeho pražského sboru a později se stali samostatným sborem. Zde musím připomenout, že vedle dalších bratří a sester a především mé manželky, mi právě Milan Liba hodně pomáhal a jezdil se mnou po stanicích a sborech. S Milanem jsme cestovali skoro pravidelně (jednou za měsíc) do Západních Čech. Jezdili jsme přes Kladno, do Klášterce nad Ohří a na chvíli se zastavili u jedné sestry v Ostrově nad Ohří (později jsme do Ostrova nad Ohří jezdili také sloužit do věznice a to po dobu asi 5 let. Ale o tom více až v dalších kapitolách). Večer jsme pak mívali shromáždění v Nejdku u Karlových Varů. Tam jsme skoro pravidelně nocovali. Následujícího dne jsme se ještě zastavili v Podbořanech, kde jsme mívali večer shromáždění. Pak, podle časové situace, jsme hned po shromáždění jeli buď domů opět přes Kladno, nebo jsme zůstali v Podbořanech přes noc. Byl bych neupřímný, kdybych také nepoděkoval Milanově manželce Katce. Ona v nepřítomnosti Milana musela často nést tíhu celé rodiny. Pravidelně v zimním období jsme také jezdívali do Sušice, k manželům Tichým, které jsme pak na jaře převáželi do Teplýšovic u Benešova a na podzim zpět do Sušice. Na tomto místě musím zdůraznit, že to vše píší hlavně proto, abych vydal svědectví o tom, že přestože všechna má služba, ať ve městech, či vesnicích, byla velmi náročná (snažil jsem se všechna místa objíždět jednou za měsíc až za dva), nebyla jen mou službou druhým, ale z Boží milosti bylo slouženo tím i mně. Bůh mne na těchto cestách velmi vyučoval a hodně ke mně mluvil. Jsem Bohu velmi vděčný, že skrze mnoho bratrů a sester mi dával moudrost a dobré rady. Takže nemožné se stalo možným a Bůh si mne, člověka s minimálním vzděláním, použil skrze své pomazání k službě druhým, toužícím

109

110

ČÁST VI.

111

112

29. KAPITOLA

Duchovně pastorační práce ve věznici.

V

poslední části svých pamětí bych chtěl alespoň stručně napsat něco o své práci ve věznicích, jež byla nedílnou součástí mé služby v pražském sboru a s prací ve sboru souvisela. Sbor mne v této práci podporoval jak modlitebně, tak po finanční stránce. Patří mu za to mé díky. Jak jsem již v jedné z předešlých kapitol napsal, Bůh mne v těžkých chvílích pozdvihl a ukázal, že do vězení nepůjdu, přesto jsem nakonec do věznic chodil, přesněji řečeno jezdil. Nakonec jsem navštěvoval hodně věznic v Čechách. Začnu ale od začátku. Když padla tzv. „železná opona“, Bůh nám otevřel mimo jiné i dveře do věznic. Při této příležitosti mi dovolte vsunout jednu důležitou poznámku. Když jsem použil slovo: „Bůh nám otevřel dveře“, musím vysvětlit, co pro nás tato věta znamenala… „Bůh nám otevřel dveře“… V těžkých dobách totalitního režimu jsme se hodně modlili a často i s modlitebním řetězem (podobně, jak to míváme dodnes, jenže tehdy častěji) za některé velmi důležité věci. První bod našich modliteb vždy byl: „Bože otevři dveře v našem národě k zvěstování evangelia“. Ano, všichni jsme se modlili a věřili, že nás Bůh vyslyší, ale asi málokdo z nás si dovedl představit, že Bůh nám dveře otevře až tak dokořán. Díky Jemu, jen On dokáže proměnit nemožné věci tak, aby se staly skutečností. Když tedy v devadesátém roce, po takzvané sametové revoluci, věznice otevřely dveře pro duchovní pracovníky, byl jsem jedním z prvních, kteří projevili zájem o tuto službu. Bratrem Rudolfem Bubikem, který byl v té době biskupem celé Apoštolské církve, jsem byl pověřen zastupovat naší církev a také vydávat oprávnění všem zájemcům o tuto službu z řad naší církve po celé České republice. Byl jsem i u toho, když se začalo formovat dnes již dobře fungující občanské sdružení „Vězeňská duchovenská péče“ (dále jen VDP) a po několik let jsem byl členem jejího výboru. Dnes jsem ještě jejím členem, ovšem již ne ve výboru. Zúčastnil jsem se také dvakrát týdenního semináře, který probíhal počátkem roku 1990. Přednášeli nám tam hlavně vězeňští psychologové a jiní zodpovědní pracovníci. Tam jsem se seznamoval s duchovními z jiných denominací a zjišťoval,

113

jak to vlastně ve věznicích vypadá. Když jsme při této příležitosti měli možnost podívat se poprvé do věznic, mohl jsem vězňům po celách rozdávat traktáty. Měl jsem s sebou několik svých traktátů: “Znáš cestu do Božího domova.“ K mému potěšení přišla odezva ihned. Dostával jsem dopisy, kde vězňové kladli různé otázky, například: „Mám na svědomí vraždu, je možné aby mi Bůh odpustil“ a podobně. Mnozí žádali o návštěvu. Některé jsem osobně navštívil, jiným jsem psal dopisy a posílal křesťanskou literaturu. Nejvíce všichni žádali Bibli. Zjistil jsem, že křesťanskou literaturu včetně Bible, dost žádostivě četli. Tady uvedu jeden příklad, který to potvrzuje. Po nějakém čase jsem navštívil zmíněného vězně, který mi položil otázku, zda může Bůh odpustit člověku, jenž se dopustil vraždy. Hovořili jsme spolu o různých biblických příbězích. Když jsme se dostali na téma odpuštění, on sám řekl: „Už vím, že mi Bůh může odpustit i to, že jsem spáchal vraždu.“ Pak dodal: „Četl jsem v Bibli, že Mojžíš také zabil egyptského a Bůh mu to odpustil…“ Takovýmto způsobem jsem se seznamoval s vězni a sám se učil, jak s nimi pracovat a jak se k nim přiblížit. Za krátkou dobu jsem si tyto lidi i práci ve věznicích oblíbil. Musím přiznat, že jsem byl někdy až naivní, když jsem víc věřil vězňům, než vězeňským pracovníkům. Důvodem asi bylo i to, že zpočátku byl vězeňský personál zvyklý na jiný režim a dlouholetý ateistický vliv měl na svědomí, že jim naše přítomnost nebyla příjemná. Když nás museli odvést na určitá oddělení, byla to pro ně práce navíc. Když už nám naši službu nemohli překazit, dělali všechno možné pro to, aby nám práci alespoň znechutili. Dávali nám jednoduše najevo, že nás tam neradi vidí. Ovšem taková byla situace jen v počátcích, když duchovní začínali navštěvovat věznice. Dnes už je situace jiná a většina vězeňských pracovníků s námi bez problémů spolupracuje, díky Bohu.

114

30. KAPITOLA

Má konkrétní služba vězňům

S

vou první návštěvu jsem vykonal na žádost dvou vězňů z pankrácké věznice. Jeden se nacházel ve vazbě a ten druhý na oddělení odsouzených. Pamatuji si, jak jsem se vracel radostný, protože tehdy oba dva otevřeli svá srdce a přijali Pána Ježíše, jako svého Spasitele a zachránce. Další moje návštěva směřovala do ruzyňské věznice. Tam jsem sloužil několika lidem na oddělení odsouzených. Byla tam také vazba pro ženy. Později jsem tedy s sebou bral i sestry, které pak navštěvovaly ono oddělení a sloužily i samostatně. Jak jsem se zmínil v předešlé kapitole, přicházely dopisy a v nich žádosti o návštěvu a také o literaturu. Samozřejmě, že já jsem byl pouze jedním z mnoha duchovních různých církví, kteří se zaměřili na tuto dosti namáhavou, avšak potřebnou práci. Také mnoho dalších sborů naší církve navštěvovalo věznice, které se nacházely v jejich okolí. Přinášeli poselství evangelia za vězeňské brány, díky Bohu. Jsem Bohu velmi vděčný, že skoro celý náš pražský sbor se aktivně zapojoval a pomáhal mi v této službě. Byla to i finanční zátěž pro náš sbor. Tady musím zmínit všechny, kteří se do služby návštěv věznic zapojili. Pokud ovšem na někoho zapomenu, prosím odpusťte mi to. Byli to všichni členové staršovstva, Pavel Knob, Petr Sikora, Miloš Machát. S bratrem Milošem Slabihoudem jsme jezdili do Rýnovic u Jablonce nad Nisou, pravidelně až do roku 2003. Pak to byly sestry Galina Borovičková, Halka Kolářová, Blanka Andrštová, a můj syn Pavel, který mi pomáhal s tlumočením, když jsme někdy do věznic vzali s sebou zahraniční návštěvu. Také musím s vděčností v srdci zmínit hudebníky, kteří se mnou navštěvovali věznice. Pokud se mnou šli hudebníci, vždy to bylo spojeno s evangelizací. Nevím, kým bych měl začít jmenovitě, neboť jich bylo opravdu hodně a dokonce více hudebních skupin se podílelo na zmíněné službě. Když začínala zpívat nynější vedoucí skupiny „Oáza“ Helenka Sikorová, bylo to tehdy ještě s dnešní kladenskou hudební skupinou, jejíž hlavní součástí je rodina Tesárků. Tehdy ještě Kladno bylo stanicí našeho sboru. Kromě rodiny Tesárků byli jejími členy i někteří členové dnešní skupiny „Oáza“. S Tesárkovými jsem byl asi dvakrát ve věznici na Pankráci a asi jednou v Ruzyni. Dále jsme byli asi dvakrát v Plzni na Borech. Zde bych chtěl ještě uvést hudební skupinu naší bývalé misijní stanice Podbořany. V době, kdy v Podbořa-

115

nech ještě bydlela rodina Františka Koriťáka (později se odstěhovali na jižní Moravu), jsme s touto hudební skupinou měli dvakrát evangelizaci ve věznici v Ostrově nad Ohří a také dvakrát v Oráčově. Jednou se mnou byla ve věznici v Rýnovicích hudební skupina z biblické školy v Kolíně. Přibližně dvakrát se mnou byli ve věznici studenti z biblické školy z dánského Koldingu. Několik zahraničních misionářů, bratři Oh („Óčko“) z Koree, Vladimír Chechelev z Kazachstánu, Tom Lofton z USA, Pavel Kováč z Kanady a další. Ti všichni se mnou několikrát navštívili věznice. Nyní tedy děkuji Oáze za spolupráci. Tys´ se mnou jezdila asi nejvíce. Vím, že alespoň dvakrát jsme byli společně v Rýnovicích, jednou nebo dvakrát v Stráži pod Ralskem. Minimálně jednou ve Valdicích. Také nesmím zapomenout na studenty z naší biblické školy v Kolíně, kteří se mnou byli asi dvakrát v Rýnovicích. Kromě zmíněných věznic jsem ještě navštěvoval věznici Mírov a další. Všem, které jsem vyjmenoval a kteří se mnou sloužili, patří mé díky a pokud jsem třeba na někoho zapomněl, omlouvám se vám. Nikdy jsem si nedělal žádné poznámky ani nevedl deník. Všechny události, které jsem zde zmínil, vycházejí pouze z mých vzpomínek. Také chci ještě jednou srdečně poděkovat celému našemu sboru, tedy 1. sboru AC Praha, neboť všichni jste mi v mé práci ve věznicích udatně pomáhali a všestranně mě podporovali.

Obr. 28 – Z jedné návštěvy ve věznici.

116

31. KAPITOLA

Co služba ve věznicích přinesla.

O

d samého začátku služby a i v jejím průběhu jsem si ji velmi oblíbil. Užitečné byly i evangelizace, které přinesly požehnání. Na výzvu se vždy přihlásilo poměrně dost lidí, se kterými jsme se poté modlili, aby přijali Pána Ježíše za svého Spasitele. Přestože jsem si nevedl žádnou statistiku, odhaduji, že celkově v průběhu mé služby ve věznicích se ke Kristu přihlásilo asi 200 až 250 lidí. Následně jsme jim sloužili osobními návštěvami nebo také častou korespondencí, v čemž mi pomáhalo mnoho dalších lidí, které jsem už zmiňoval. Nyní je na místě, abych si položil otázku: „Kde jsou tito lidé?“ Přibližně jen asi tři procenta z nich se po opuštění věznice řádně začlenila do společnosti, pokračovala dál následováním Pána Ježíše a jsou členy některého sboru. Kladu-li si otázku, kde jsou tito lidé, netvrdím, že bych z toho byl zoufalý. Myslím, že práce ve věznicích nebyla marná. V Božím Slově najdeme příběh podobenství o rozsévači, kde Ježíš vypráví o čtvrtině zasetých zrnek, která padla do úrodné půdy. Přesto i ta byla napadena plevelem, o kterém Pán Ježíš přikázal, aby rostl společně (Mat 13:3-30). Podmínky, do kterých se po opuštění věznice tito lidé dostanou, jsou tak drsné, že je skoro nemožné odolat svodům tohoto světa. Po propuštění vězni znovu padají do starého způsobu života, pokud se jich neujme nějaký sbor, nadace, či dobročinný spolek. Když se mi některý z nich čas od času ozve, mám z toho vždy radost. Také mne vždy potěší a je pro mne povzbuzením, když některý z nich zakotví v jakémkoliv sboru, či církvi a pak mi přes někoho pošle pozdrav. S radostí v srdci si pak vybavuji, kdy a kde jsem dotyčnému sloužil. Myslím, že u mnohých je ono zrno zpočátku zavaleno balvanem. Když jej Bůh pořádně zavlaží, balvan praskne a zrno vypustí své kořeny. Jsem tedy Bohu velmi vděčný, že mi byla dána milost tuto dobrou zvěst přinést i za brány věznic, společně s mnoha dalšími bratry a sestrami. Kromě služby vězňům jsme svědectví o živém Spasiteli mohli podat i vězeňskému personálu. Také někteří ředitelé věznic byli evangeliu velmi přístupni a dokonce jeden z nich uvěřil v Pána Ježíše. Díky tomu jsme také několika z nich mohli darovat Bibli. Jako ilustraci zde uvedu jedno svědectví. Přibližně před osmi lety jsem daroval vedoucímu vychovateli v jedné věznici Bibli. Protože byl velmi přístupný, měli jsme poměrně často možnost hovořit spolu o Bohu. Po čase jsem do oné věznice

117

přestal chodit, jelikož byla dosti vzdálená od Prahy. Asi po pěti letech jsme v církvi měli návštěvu Božího služebníka z Kolumbie. V jedné věznici jsem znal člověka, který byl původem ze stejné země. Požádal jsem proto o povolení navštívit tohoto vězně společně se zmíněným Božím služebníkem. Po příjezdu do věznice si nás nechal zavolat zástupce ředitele. Byl jsem velmi mile překvapen, když nás přivítal stejný pán, kterému jsem kdysi daroval Bibli. Řekl: „Pane Kocur, podívejte se na Bibli, kterou jste mi daroval a sám se můžete přesvědčit, že z ní čtu.“ A opravdu, bylo vidět, že byla často používána. V této souvislosti při pohledu zpět si uvědomuji, jak se za několik let mé služby mezi vězni pozitivně změnil přístup vězeňského personálu vůči nám, duchovním. Tato změna se projevila zvláště na špičkových místech a u ředitelů věznic. Tady zmíním jeden příklad. Jak jsem v předchozí kapitole napsal, moje služba společně s hudebníky probíhala nejčastěji ve věznici Rýnovice u Jablonce nad Nisou. Tuto věznici jsem také nejčastěji navštěvoval. Na jedné evangelizaci jsme zde promítali film „Dýka a kříž“ od Davida Wilkersona. Na úvod jsem sloužil krátkým slovem o zmíněném filmu a po ukončení také, s výzvou: „Kdo by chtěl otevřít své srdce Pánu Ježíši?“ Nepamatuji si přesně, kolik lidí přišlo dopředu a uposlechlo výzvu, ale vím, že jich bylo poměrně hodně. Byl to dosti velký počet v poměru se všemi shromážděnými (celkem asi 150) vězni. Na zmíněné evangelizaci, stejně jako na dalších ostatních, byl přítomen i sám ředitel věznice pan Baudyš. Když jsme se po nějakém čase znovu sešli, požádal mne, zda bych mu mohl sehnat videokazetu „Dýka a kříž“. Po mé kladné odpovědi pokračoval otázkou, zda bych mu mohl k filmu nahrát úvodní i závěrečné slovo s výzvou. Řekl jsem mu, že na to nemám potřebné technické vybavení. On mi navrhl, že by přijel ke mně domů s kamerou a natočil to. Tak se také i stalo a nahrávku s mým úvodním i závěrečným slovem a výzvou přiřadil k filmu na videokazetě. Je pravdou, že slovo nahrané na videokazetě není stejné jako fyzická osobní přítomnost, pan ředitel byl však spokojen a film promítal centrálně po celé věznici. Jednu kopii mám dodnes i já. Tento ředitel je nakloněn duchovní službě ve věznicích a velmi ji podporuje. Spolupráci s ním si nemohou vynachválit nejen duchovní, i z řad samotných vězňů slyším kladný ohlas na jeho postoj. Díky Bohu za Jeho milost, která se nezastaví nikde a všude tam, kde ji otevírají dveře, se v plné míře projevuje. Mým přáním je, aby tato knížečka povzbudila vás, kteří jste se rovněž na své cestě životem setkali s Pánem Ježíšem. Všem ostatním čtenářům přeji, aby jim tato kniha pomohla osobně poznat Ježíše, který je dárcem věčného života a všeho dobrého a aby mu osobně vydali svůj život, stojí to za to.

118

Stručné shrnutí Vážený čtenáři, tyto paměti jsou pravdivé a mou snahou bylo podat je co nejjednodušším jazykem a tak, aby byly srozumitelné každému. Také jsem se snažil zvěstovat živé evangelium Ježíše Krista, jež je ke spasení každému. „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.“ Řím. 1, 16. Je proto mým přáním, aby se čtenář rovněž mohl osobně setkat s živým a mocným Ježíšem Kristem. Mou touhou rovněž bylo, doplnit texty v knížce co největším počtem fotografií. Bohužel, jak jsem již v úvodu psal, pocházím s chudých poměrů a z oblasti, které se civilizace dotkla nejpozději v naší zemi. Mé dětství bylo postiženo druhou světovou válkou, a proto je fotografických snímků z oné doby skutečně poskrovnu. První fotografie, na níž jsem zachycen, je až z doby, kdy jsem se dostal do Prahy. Dokonce nemám ani fotografie mých rodičů z dřívější doby, než jsem začal fotit sám. Později jsem si již konečně mohl pořizovat fotky vlastním levným fotoaparátem, coby začínající amatér. Proto se omlouvám za kvalitu zmiňovaných snímků. Věřím však, že nezkazí celkový dojem ze čtení této knížky.

119

120

Doslov Byl jsem požádán, abych napsal pár slov závěrem této knihy. Činím tak velmi rád a to z několika důvodů: Za prvé, mnoho věcí, o nichž se autor knihy zmiňuje, je mi osobně velmi blízkých. Narodil jsem se ve stejné vesničce, ve stejném domě, ovšem o několik let později. Za druhé, autor je mým příbuzným, je bratrem mé maminky, je tedy můj strýc. Za třetí, v jedné z kapitol se autor zmiňuje o proroctví, jež bylo přineseno na shromáždění a tak hluboce zasáhlo do jeho života. Bylo to požehnané shromáždění a Boží přítomnost nás mocně zasáhla. Událo se to v mé rodné vsi před mnoha lety a já jsem byl jedním ze čtyř jmenovaných, které si Bůh povolal do své služby. Za čtvrté, jsem členem pražského sboru, kde autor knihy začínal sloužit, kde předtím společně se svoji manželkou uvěřil a byl pokřtěn. Později jsem autorovi – svému strýci, pomáhal při zakládání pražského sboru (nyní 1. sboru Praha). Byly to velmi těžké podmínky. V době totalitního režimu jsem sám byl též několikrát vyslýchán příslušníky tehdejší Státní bezpečnosti. Někdy dokonce pomocí tvrdých fyzických prostředků. Opravdu máme mnoho společných prožitků, často jsme stáli po boku na Boží vinici a proto jsem vděčný za tuto knihu, která dost přesně opisuje paměti autora a zároveň věrně popisuje historii 1. pražského sboru Apoštolské církve, o čemž napovídá už samotný název knihy. Chtěl bych osobně dodat, že autor knihy je skromný a upřímný člověk, který celý svůj život věnoval službě Bohu. Ano, vždy mi byl příkladem, vždy mi byl jakoby starším bratrem, vždy mi byl nablízku, když jsem potřeboval pomoc zkušeného bratra při své službě v Kristu. Tato slova chvály nepíšu v žádném případě jen proto, že by autor byl mým příbuzným. Mohu s klidným svědomím vyznat, že jsem ve svém životě snad nepoznal člověka, který by takto celý svůj život zasvětil Bohu a jeho službě. Činil to bez touhy po odměně od lidí. Veškerý svůj čas, finanční prostředky a své pohodlí obětoval na oltář Bohu. Vše, co jsem zde uvedl, je jen velmi stručným shrnutím jeho služby a jeho životního postoje. A Bůh jeho službu žehnal. Abych doplnil a upřesnil informace o službě, kterou autor zastával, nemohu nezmínit ještě jeden její aspekt. Asi osm let pracoval jako oblastní senior pro zá-

121

padočeskou oblast. Do oblasti jeho kompetencí, v rámci této služby, jsem spadal i já, jakožto pastor kladenského sboru. Opět musím zmínit, že to nezmiňuji pro slávu člověka, ale pro slávu Boží. Nevím z jakého důvodu se o tomto autor nezmínil. Možná zapomněl. Vím však, že mu vůbec nešlo o zastávání jakési funkce, či získání prestiže. Činil to vše pro slávu Boží a z křesťanské lásky ke svým sourozencům v Kristu. Vzpomínám si, jak jednou přišel za mnou a řekl mi, že čím dál víc cítí, že by tuto službu měl předat někomu mladšímu. V té době mu bylo teprve asi 55 roků. Když se uvažovalo, kdo by mohl službu oblastního seniora po mém strýci převzít, bylo to nabídnuto mně. Já o tom ovšem nechtěl ani slyšet. Můj strýc řekl tato slova: „Už vím, kdo bude člověkem, který tuto službu po mně převezme. Bůh mi to zřetelně ukázal. Je to bratr Martin Moldan…“. Ten byl tehdy pastorem rychle rostoucího sboru ve Varnsdorfu. Hned na příštím setkání mu tuto nabídku můj strýc sdělil. Bratr Martin požádal o čas na rozmyšlenou. A hlavně o čas na modlitby za tu věc. Po uplynutí vyžádaného času, bratr Martin přijel s kladným rozhodnutím a pak už to šlo docela rychle. Během půl roku se opravdu stal seniorem západočeské oblasti. Podle ústavy Apoštolské církve se senior oblasti automaticky stává členem Rady církve (RC). Nově jmenovaný bratr se ve své službě velmi osvědčil, jako upřímný, skromný a moudrý muž, jehož vlastnosti jsou velmi perspektivní pro takovou službu. Zanedlouho byl Martin Moldan zvolen zástupcem biskupa pro věci pastorační a vzdělávací. Jeho místo seniora oblasti bylo opět neobsazené a tuto službu po něm přijal syn biskupa, bratr Stanislav Bubik. Nyní je bratr Moldan navržen za kandidáta na místo biskupa Apoštolské církve. To tedy pro okamžik, až současný biskup, bratr Rudolf Bubik, bude předávat tento úřad svému nástupci. Proč toto vše zmiňuji? Chci tím totiž poukázat na jeden velmi důležitý fakt. Kdyby totiž autor této knihy nebyl citlivý na Ducha svatého, který ho upozornil a ukázal mu, že je zde jiný upřímný Boží služebník a že s ním má Bůh svůj plán, bylo by vše možná jinak. Na závěr chci jen ještě jednou zdůraznit a podtrhnout, že jsem velmi vděčný za svého strýce, za jeho službu která byla jistě požehnáním a přínosem pro všechny, kteří jej znali. Milan Liba

122

Obsah Předmluva ČÁST I. 1. KAPITOLA 2. KAPITOLA 3. KAPITOLA 4. KAPITOLA 5. KAPITOLA 6. KAPITOLA 7. KAPITOLA

5

Rané dětství. Konec evakuace, návrat domů, začátek školy. Konec školní docházky, stavba rodinného domku. Nastup do učení. Moje první cesta do Prahy. Vojenská základní služba a návrat zpět do Prahy. Bůh ke mně mluvil ještě v době, kdy já jsem před ním utíkal.

7 9 11 15 19 21 25 29

ČÁST II. 8. KAPITOLA 9. KAPITOLA 10. KAPITOLA 11. KAPITOLA

Seznámení se s mou manželkou. Svatba a sedm let pouště. Problémy s bydlením a další cesta pouští. Druhé a třetí stěhování.

33 35 39 43 47

ČÁST III. 12. KAPITOLA 13. KAPITOLA 14. KAPITOLA 15. KAPITOLA 16. KAPITOLA 17. KAPITOLA 18. KAPITOLA 19. KAPITOLA

Moje první setkání s Ježíšem. U pramene živé vody. Můj návrat do Prahy. Pili jsme společně živou vodu z jednoho pramene. Pochybnosti po požehnání. Ještě o křtu v Duchu svatém. Jak se Bůh staral i o naše každodenní potřeby. O našem požehnání v autech.

51 53 57 61 63 65 67 69 71

123

ČÁST IV. 20. KAPITOLA 21. KAPITOLA 22. KAPITOLA 23. KAPITOLA 24. KAPITOLA

Mé povolání do Boží služby. Mé první nesmělé kroky ve službě. Jak jsem se seznámil s nynějším bratrem biskupem. Náročná práce s literaturou. Konečně přijímám Boží povolání do služby.

75 77 81 85 89 91

ČÁST V. 25. KAPITOLA Vznik prvního pražského sboru AC. 26. KAPITOLA Počátky letničního hnutí v Praze, 27. KAPITOLA Pronásledování 28. KAPITOLA Rozšíření pražského sboru téměř po celých Čechách.

95 97 99 103 108

ČÁST VI. 29. KAPITOLA Duchovně pastorační práce ve věznici. 30. KAPITOLA Má konkrétní služba vězňům 31. KAPITOLA Co služba ve věznicích přinesla.

111 113 115 117

Stručné shrnutí Doslov

119 121

124