Příběh šestý – Hiawatha
John Ambervil Santner Gartenberg pomalinku sjížděl v otřískanem pick-upu po stejně otřískané cestě dolů do údolí. Občas mrknul do zpětného zrcátka. Ne že by měl pocit, že za ním někdo jede. Prostě jen tak, ze zvyku. Může kontrolovat prach rozvířený mezi stromy. Nepršelo už kolik týdnů. Byl proto vyzván ke zvýšené ostražitosti. I s celým jménem. Vážený Johne Ambervile Santnere Gartenbergu .. ble, ble, ble …. nikdo ve Středisku by to nenapsal, pro všechny tam je Garty. Jen pro Peggy ne. Ví, jak ho to jméno štve. Jméno po dědečcích, po obou, aby se nehádali. Jenže Peggy není normální. Nosí v sobě křivdu. John se v duchu usmál. Není nic horšího, než odmítnutá ženská. Ne že by Peggy v posteli za nic nestála. To ne. Těch pár společných nocí bylo velmi příjemných. Peggy s vášní pro dobré jídlo a divoký sex. Ale nepřijel sem nahoru, aby uvíznul u další ženské. Už měl dole ve městě všeho plné zuby. Práce realitního makléře mu lezla poslední měsíce krkem. Všude hluk. Klaksony. Reklamy. Anonymní davy lidí. Bolela ho z toho každý večer hlava. S Janet to šlo taky z kopce. Úhledný domeček na předměstí, sekání trávy, o víkendech grilování se sousedy. Ne, už nechtěl. Už dost takového života. A jednou večer, když seděl s cigaretou na verandě, před sebou plechovku piva, došlo mu, že končí. Je mu čtyřicet. Ještě není pozdě začít někde jinde a jinak. Nakonec to šlo docela rychle. V kanceláři oznámil svůj odchod a vyklidil stůl. Když řekl Janet, že nic nechce, byla naladěna do smířliva a pohovor s právníky zvládli bez komplikací. Pár podpisů v bance ……. Za co vlastně stál život ukončený během dvou týdnů?! Sbalil si pár kousků věcí do tašky a vyrazil na sever. Měl kliku. Ve Středisku lesní stráže měli setrvalý stav nedostatku lidí. Ani se nedivil. Systém služeb dokáže udolat i hodně silné muže. I jejich manželky. Jeho samotného překvapilo, jak rychle vplul do nového života. Pár dnů zaškolení – a nocí s Peggy – klíčky od vpravdě historického auta, vysílačku, poukázky na uniformu, několikastránkové pokyny, mapy a bylo to. Za pár týdnů si na minulost v Burnswille ani nevzdechl. Žil si klidným životem v chatě pod strážní věží. Několikrát denně vystoupal na vrchol. Obhlížel dalekohledem široširý prostor kolem sebe a zapisoval údaje do deníku. Několikrát denně si poctivě odpočítával svých 80 schodů. Docenil svůj ranní běh parkem. Silná stehna a pevná lýtka, toť hlavní výzbroj lesní stráže národního parku. Mohl by to Středisku prodat k náborovému sloganu. Za pár měsíců už znal všechny lesní cesty a cestičky. Užíval si úchvatných výhledů z vrcholu věže. Neskutečná krása lesů, jezer, hor na pozadí horizontu. Každý den bylo co obdivovat. Dokonce vytáhl i fotoaparát, odložený kdysi dávno do šuplíku. Přestal se holit a stříhat vlasy. Přestal přemýšlet o začátku nového života někde jinde. Už ho začal. Po roce zjistil, jak moc tu je šťastný. Bral si služby za ostatní. Pro zásoby si jezdil sám do Bowstringu. Lidé mu nechyběli. Ani ženské. Občas se s nějakou vyspal. To ano. Na to byl příliš mladý, aby zapomněl. Dosud si nemusel platit děvky. Ochotných děvčat bylo vždycky dost. Pohyb,
čerstvý vzduch a střídmá strava mu vrátily figuru mládí. Mohl by si to nechat patentovat. Když měl volno, vyrazil do Bemidji. Jako dneska. Jedna noc ve městě mu bude zase stačit na hodně dlouho. Znovu mrknul do zpětného zrcátka. Když vrátil oči na silničku, málem to s ním škublo, skoro přehlédl postavu. Vystoupila z lesa jako duch. Leknutím prudce dupl na brzdy. Pick-up se se zakvílením skoro rozpadl. Vyskočil ven připraven vynadat tulákovi. Přímý pohled ho donutí spolknout ostré slovo. Pod kloboukem se skrývá ženská tvář. Sakra, paní, mohl jsem vás přejet. Stojí a klidně si ho prohlíží. John znejistí. Ten zkoumavý pohled mu projede celým tělem. V rozpacích přešlápne. Chcete někam vzít? Jen pokývne hlavou a jde k autu. Nenápadně si ji prohlédne. Nevysoká, štíhlá. Pod krempou klobouku mandlové oči, široké lícní kosti, pleť zralé broskve. Docela hezká. Indiánka určitě. Nebo míšenka. Už si je tu zvykl potkávat. Móda návratu ke kořenům přivedla do lesů skupinky kolem bláznivých šamanů. Přísné regule národního parku je vyháněly zpět do města. Jen pár se jich tam potuluje. Občas jsou slyšet až na věž zvuky bubnování. Jedu až do Bemidji, tak si řekněte, kde chcete vystoupit. Zas jen pokývnutí hlavy. Je snad němá? Dívá se dopředu a usmívá. Jmenuji se John a vy? Jaro. Hm, Jaro. Hezky to zní sametovým hlasem. I ona je hezká, taky sametová, jako její hlas. Stála by za pomilování. Nojo, škoda, mohli se potkat o pár kilometrů dřív. Mohl by se pokusit ji sbalit. Kus cesty ubíhá mlčky. John už se nedívá do zpětného zrcátka. Teď si začíná uvědomovat, jak dlouho byl bez ženy. Šimrání ve slabinách mu to říká jasně. Hodně dlouho. Jo, ta vedoucí Skautů byla poslední. Celá rozdivočelá sexem na vrcholu věže. Vykřikovala dost drsná slova do noční oblohy. Kyprý bílý zadek, tak měkký na dotek, svítil do dálky jak maják. John se v duchu usmívá. Líbilo se mu to. A jak. Letmé pohledy směruje na sedačku vedle sebe. Stále ten jemný úsměv. A vědoucí oči. Jako by mu četla myšlenky. Sakra, ještě se začne před ní červenat. Nechá si zastavit na křižovatce ke vsi. Škoda. John vyráží k městu. Ve zpětném zrcátku už nikoho nevidí. Jakoby se propadla do země. Ale drží se mu v hlavě. Vidí ve skle před sebou mandlové oči. Snad ho neočarovala. Ušklíbne se. Indiánská čarodějka, to určitě. Strčí auto na parkovišti až dozadu. Vehikl vzbuzující soucitné pohledy. Nebo úsměvné. Logo Střediska nápadně žádající svou omšelostí o sponzorský dar. Sedne si ke svému obvyklému stolku a jen mávne barmanovi na pozdrav. Za chvíli mu nese děvče pivo. Překvapeně vzhlédne. Temné mandle nad širokými lícními
kostmi. Vědoucí úsměv. John je tak zaskočen, že ani nepoděkuje. Kde se tu vzala? Vždyť ji vysadil a jel hned sem! Snaží se ji vypudit z hlavy, ale nejde to. Snaží se dívat po dívkách kolem baru i vedle na bowlingu. Ne, v každé tváří vidí tu zatracenou indiánskou čarodějku. Přestane mu chutnat i pivo. Dnešní den se teda moc nevyvedl. Nic. Jede domů. Při nejhorším je tu v záloze Peggy. Zastaví se před autem. Opřená o korbu stojí ta dívka. Sakra, kdy vyšla ven! Nikoho nepotkal. Co chceš?! Možná ostřeji, než by chtěl. Vezmeš mě zpátky? Konečně promluvila. Sameťák. John se na ni dívá s nedůvěrou. Nejraději by ji nechal jít pěšky. Nechce ale vypadat jako hulvát. A ten její úsměv ….. Nastup si. Mlčení během cesty. John pustí muziku. Nebude zavádět hovor. Ani ho nehne. Vyhodí ji na křižovatce a bude to. Ba ne, nevypadá, že by chtěla vystoupit. Tak nic, jedeme dál. Neprotestuje, když John stočí pick-up k cestě do rezervace. Stará rachotina neselže a doškrábe se s přehřátým motorem až k chatě pod věží. John vystoupí a několik vteřin počká, než zabouchne dveře. Co po něm vlastně chce? Jen kouká, nemluví. Ujde pár kroků Otočí se zpátky k autu a ….. nic. Zmizela. Jak pára nad hrncem. Vystoupá nahoru na věž. Lehne si na podlahu, aby mu nepřekážela střecha ve výhledu. Tisíce hvězd nad hlavou ho uklidňují. Tělem mu probíhá chvění. Jemné otřesy, které rozechvívají věž. Dum ….. dum …. dum ….. doléhá k němu jakési dunění ….. dum ….. dum ….. dum ….. těžký rytmický zvuk ….. dumdumdum …. zrychluje do rytmu tepu srdce. Bubny, někde v lese. Vítr přivál vůni kouře. John ji zhluboka vdechuje. Než mu zazní v hlavě varovný signál. Přísný zákaz otevřených ohňů v národním parku. S povzdechem se zvedne. Zas nějaký šaman. Možná i ta čarodějka. Ještě ji sem sám přivezl. Seběhne dolů rychlými skoky. Jde do lesa. Jde za duněním bubnů. Jde za kouřem, který voní těžkou vůní bylinkových směsí. Jde za indiánskou dívkou. Čarodějkou. Dunění provázené táhlým zpěvem ho přivede na palouk. Vatra obklopená balvany osvětluje nahou dívčí postavu. Natáhne ruku směrem k Johnovi.
Pojď, Johne Ambervile Santnere Gartenbergu, přidej se k tanci. Přidej se ke mně. Jméno smyslně vpletené do sametu. Usmívá se. Hvězdami rozsvícené oči. Oživlá socha dokonalých tvarů. Krouží kolem ohně. Otáčí se podupáváním kolem dokola. Plameny vytváří na jejím těle barevné obrazce. Hudba světel a stínů. John přistupuje omámeně k ohni. Ani neví, jak a kdy se svlékl do naha. Najednou tančí. Tančí s dívkou Jara. Neviditelný bubeník určuje jejich rytmus dum ….. dum ….. dum ….. táhlý kvílivý zpěv proniká do každého koutečku mozku. Strhne dívku k sobě. Něžná prsa přitisknutá k jeho tělu v něm vybičují vášeň. Uchopí Jaro za pevný zadeček a nadzvedne ji nahoru. V té samé chvíli přitiskne ona svá stehna k jeho bokům. Dvěma kroky je přirazí k velkému balvanu. Prudce pronikne do jejího těla. Jednou rukou drží zadeček a druhou chrání dívčina záda. Dunění bubnu udává rytmus pohybu těl. Mystický zpěv opájí mysl a umocňuje prožitek souznění. John přestal vnímat svět. V okamžiku vyvrcholení se vznese k nebesům. Neví, jak dlouho se tiskne ke skále. Neví, jak dlouho svírá v náručí dívčí tělo. Jaro se nebrání. Tiskne se k němu chtivou silou. Lačnost polibků. Horkost dlaní. Nová touha. Vše, co bylo před tím, zmizelo. Janet, Peggy i ty ostatní. Je tu jen ona, indiánská dívka se jménem ročního období. Indiánská čarodějka. V duši doznívá ozvěna bubnů. V duši doznívá zpěv. Těla se prolínají naplněnou slastí. Zůstanou v pevném propojení až do ranního svítání. První sluneční paprsek prorazí vrcholky stromů a dopadne na odpočívající víčka. John se usmívá do broskvové tváře. Kdo jsi? Řekla jsem ti to. Jsem Jaro. Jsi čarodějka? Jsem ……… součást stvoření světa. John tu informací přijímá, jako jakoukoliv jinou. Nediví se. Ta společná noc. Tak divoká a vášnivá. Tak výjimečná. Neuměl by nevěřit mandlovým očím. Zůstaneš se mnou? Možná. Nějaký čas. Možná bych mohla vyzkoušet milování na věži. Pod hvězdami. John se usmívá. Ty jsi nás viděla? A proč myslíš, že tu jsem? Johne Gartenbergu. Nebudu tě zlobit tvým jménem. Když mě budeš tak silně milovat. Jako ji.
Ještě víc. Neskonale víc. Slibuji. Políbí Jaro na víčka. Políbí ji na ústa. Políbí ji na vrcholky lícních kostí. Nemůže se dočkat, až zlíbá celé tělo. Nechce dívku o nic ošidit. Nechce sám sebe o nic ošidit. Ona přijímá jeho laskání a oplátkou mu dává své. Probudí se v ranním rozbřesku. Chvíli mu trvá, než srovná myšlenky. Že to nebyl jen sen vyloučila jeho nahota a ještě žhavý popel v ohništi. S hrníčkem životabudiče v podobě silné kávy vystoupá na vrchol věže. Ranní opar se roztrhává o vrcholky stromů a uvolňuje cestu východu slunce. John ten pohled miluje. Upíjí kávu a nechá volně klouzat myšlenky ….. ….. možná sem přinesu matraci, ne určitě ji přinesu….. potřebuju oholit a ostříhat ….. ale nejdřív se jí zeptám ….. třeba se jí to líbí ….. asi jo, jinak by nepřišla ….. vezmu si pár dnů volna ….. když bude chtít ….. když se jí bude se mnou líbit ….. Usmívá se, život je stejně fajn.
Konec
