Pří běhy
Bílé Masajky Corinne Hofmannová
Příjezd do Keni
Hned po příletu nás na letišti v Mombase ovanul nádherný tropický vzduch a já už teď začínám tušit, že tohle je moje země, tady se budu cítit dobře. Ale jak se zdá, tu nádhernou auru, která nás obklopuje, vnímám jenom já, protože můj přítel Marco suše poznamenal: „Tady to ale smrdí!“ Po vyřízení celních formalit pokračujeme safari autobusem do hotelu. Cestou k němu se musíme přívozní férou přeplavit přes řeku, která odděluje jižní pobřeží od Mombasy. Je horko, sedíme v autobusu a pozorujeme okolí. V této chvíli ještě netuším, že právě tahle féra o tři dny později změní můj život, ba že ho dokonce úplně převrátí naruby. Na druhé straně řeky jedeme asi hodinu po venkovských silnicích a projíždíme přitom malými osadami. Většina žen před jednoduchými chýšemi jsou asi muslimky, protože jsou zahalené do černých šátků. Konečně jsme dorazili do hotelu Africa-Sea-Lodge. Je to moderní, ale v africkém stylu vystavěný komplex malých kruhových domků, které jsou hezky a pohodlně zařízené. Do jednoho z nich jsme se nastěhovali. První návštěva pláže ještě umocnila ten nádherný strhující pocit: tohle je nejkrásnější země, jakou jsem kdy navštívila, tady bych chtěla žít. Po dvou dnech jsme se už docela dobře zabydleli a rozhodli se dojet na vlastní pěst veřejným autobusem a likoni férou do Mombasy a prohlédnout si ji. Najednou kolem nás nenápadně prošel rastaman a my zaslechli: „Hašiš, marihuana.“ Marco 3
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
souhlasně kýve hlavou: „Yes, yes, kde to máš?“ Po krátkém rozhovoru nám muž naznačuje, že máme jít za ním. „Nech toho, Marco, je to příliš nebezpečné!“ varuju ho, ale on mě vůbec neposlouchá. Když jsme se dostali do zchátralé, opuštěné čtvrti, chtěla jsem už všeho nechat, ale překupník nám naznačil, abychom na něj počkali, a zmizel. Měla jsem nepříjemný pocit a nakonec i Marco uznal, že bychom měli odejít. Vytratili jsme se právě včas, ještě než se rastaman znovu objevil, tentokrát ale v policejním doprovodu. Byla jsem pěkně naštvaná a vyjela na něj: „Vidíš, co se mohlo stát!?“ Mezitím je už pozdní odpoledne a tím pádem načase, abychom se vydali zpátky do hotelu. Ale jakým směrem? Nemohu najít místo, kde naše féra přiráží ke břehu, a také Marco na celé čáře selhal. A už tu je první pořádná hádka. Teprve po dlouhém hledání jsme féru konečně našli. Stovky lidí s plně naloženými kartony, kárami a slepicemi stojí mezi čekajícími auty. Každý se chce na dvouposchoďovou loď dostat. Konečně jsme se dostali na palubu i my a vtom se stalo něco nepochopitelného. Marco do mě šťouchnul: „Corinno, podívej se tamhle, to je Masaj!“ – „Kde?“ ptám se a dívám se směrem, kam mi ukázal. Vtom jako by mě zasáhl blesk. Na zábradlí ležérně sedí vysoký, temně hnědý, velice hezký exotický muž a dívá se tmavýma očima přímo na nás, jediné bělochy v tomhle mumraji. Panebože, myslím si, to je ale krasavec, něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Je zahalený jenom do krátké červené bederní roušky, ale zato je bohatě ozdobený. Čelo mu zdobí velký, na barevných korálcích připevněný lesklý perleťový knoflík. Dlouhé červené vlasy má spletené do jemných copánků a obličej pomalovaný znaky, které sahají až na hruď, přes niž má do kříže zavěšené dva dlouhé barevné korálkové řetězy. Na zápěstích mu visí několik náramků. Jeho obličej je tak souměrný, že by si ho člověk mohl splést se ženou. Ale jeho postoj, hrdý pohled a šlachovitá stavba těla prozrazují, že jde o muže. Nemohu od 4
BÍLÁ MASAJKA
něho odtrhnout oči. Jak tam tak sedí v zapadajícím slunci, vypadá jako mladý bůh. Za pět minut se ten člověk ztratí a už ho nikdy neuvidíš, přemítám sklesle, protože pak féra přirazí ke břehu a všichni se rozběhnou k autobusům, aby zmizeli do všech koutů země. Sevřelo se mi srdce smutkem a zároveň jsem zalapala po dechu. Vedle mě právě dokončoval Marco větu „... na toho Masaje si musíme dát pozor, okrádají turisty.“ To je mi v té chvíli úplně jedno a usilovně přemýšlím, jak bych s tím mužem, který je tak hezký, až to bere dech, navázala kontakt. Anglicky neumím a jen tak na něj zírat je naprosto k ničemu. Přirazili jsme ke břehu, rampa je spuštěná a všichni se tlačí mezi vyjíždějícími auty na pevninu. Z Masaje zahlédnu již jen lesknoucí se záda, když mrštně mizí mezi ostatními, ztěžka se pohybujícími lidmi. To je konec, říkám si a je mi do breku. Nemám zdání, proč mě to tak vzalo. Máme zase pevnou půdu pod nohama a tlačíme se k autobusům. Mezitím se setmělo, v Keni nastává tma během půlhodiny. Všechny autobusy se rychle plní lidmi a zavazadly. My dva stojíme bezradně venku. Víme sice, jak se náš hotel jmenuje, ale nevíme, na které pláži leží. Netrpělivě strkám do Marka: „Zeptej se přece někoho!“ Prý je to moje věc, namítá, přitom jsem nikdy předtím v Keni nebyla a vůbec neumím anglicky. Jet do Mombasy na výlet byl jeho nápad. Jsem smutná a myslím na Masaje, který se mi mezitím usadil v hlavě. Stojíme v úplné tmě a hádáme se. Všechny autobusy už odjely, když tu za zády zaslechneme zastřený hlas: „Hello!“ Oba jsme se otočili zároveň a mně se málem zastavilo srdce. „Můj“ Masaj! Je o hlavu větší než já, i když měřím 1,80 m. Dívá se na nás a mluví řečí, které ani jeden z nás nerozumí. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z krku, a klepou se mi kolena. Zmocnil se mě zmatek. Mezitím se Marco snaží vysvětlit, kam se potřebujeme dostat. „No problem,“ odpovídá Masaj, máme prý ještě čekat. Uplynula asi půlhodina a já si toho krásného 5
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
člověka celou dobu prohlížím. On si mě moc nevšímá, zato Marco reaguje dost podrážděně. „Co to s tebou je?“ ptá se nechápavě. „Díváš se na toho chlapa jako uhranutá, musím se za tebe stydět. Ovládej se trochu, takovou tě vůbec neznám!“ Masaj stojí těsně vedle nás a neřekne ani slovo. To, že tady ještě je, prozrazují jen obrysy jeho těla a vůně, která z něj sálá, na mě působí eroticky. Na okraji autobusového nádraží stojí malé obchůdky, které spíš vypadají jako kůlny a všechny nabízejí stejné zboží: čaj, sladkosti, zeleninu, ovoce a na hácích zavěšené maso. Před boudami, spoře osvětlenými petrolejovými lampami, postávají lidé v potrhaných šatech. Jako běloši jsme tu až příliš nápadní. „Vrátíme se do Mombasy a najdeme si taxi. Ten Masaj stejně nerozumí tomu, co chceme, nevěřím mu. Kromě toho mám dojem, že tě snad uhranul,“ zlobí se Marco. Mně to ale spíš připadá jako řízení osudu, že nás mezi těmi všemi černochy oslovil právě on. Když krátce nato u nás zastaví autobus, Masaj volá: „Come, come!“, vyšvihne se dovnitř a rezervuje nám dvě místa. Vystoupí, anebo pojede s námi? ptám se v duchu. K mé úlevě usedá na druhou stranu uličky přímo za Marka. Autobus jede po silnici, která leží v naprosté tmě. Občas mezi palmami a keři prosvitne světlo ohně a dá tušit přítomnost lidí. Noc všechno proměnila, úplně jsme ztratili orientaci. Markovi se zdá cesta příliš dlouhá, a tak se několikrát pokouší vystoupit. Zůstal jenom díky tomu, že mu domlouvám, a navíc po pár Masajových slovech sám uznal, že tomu cizímu muži můžeme důvěřovat. Já žádný strach necítím, naopak, klidně bych takhle cestovala celou věčnost. Přítomnost mého přítele mi začíná vadit. Všechno vidí negativně a ještě mi překáží ve výhledu! Usilovně přemýšlím, co se asi stane, až dojedeme k hotelu. Asi tak po hodině nadešel obávaný okamžik. Autobus zastavil a Marco poté, co poděkoval, s pocitem úlevy vystupuje. Já se ještě jednou podívám na Masaje a beze slova vyletím 6
BÍLÁ MASAJKA
z autobusu. Jede dál, někam jinam, možná že až do Tanzánie. Od této chvíle mě přešla nálada na dovolenou. Začala jsem intenzivně uvažovat o sobě, o Markovi a o mém obchodu. Před pěti lety jsem si otevřela v Bielu exkluzivní second hand butik s oddělením pro svatební šaty. Po počátečních potížích se obchod výborně zavedl a v současné době zaměstnávám tři švadleny. Ve svých sedmadvaceti letech jsem to dotáhla dost daleko a žila si na slušné úrovni. S Markem jsem se seznámila, když jsem při zařizování butiku potřebovala truhláře. Byl slušný a veselý, a protože jsem se právě do Bielu přistěhovala a nikoho tam neznala, přijala jsem jednoho dne jeho pozvání na večeři. Naše přátelství se postupně rozrůstalo a po půl roce jsme spolu začali žít. V Bielu jsme představovali „ideální pár“, měli jsme hodně přátel a všichni čekali jenom na to, kdy se vezmeme. Ale mě má práce úplně pohltila a začala jsem hledat vhodné prostory pro otevření druhého obchodu v Bernu. Na úvahy o svatbě nebo dětech jsem neměla čas. Marco nebyl mými plány zrovna nadšený, určitě také proto, že jsem už nyní vydělávala mnohem víc než on. Těžko se s tím vyrovnával a v poslední době jsme se kvůli tomu často hádali. A teď tahle, pro mě úplně nová zkušenost! Snažím se stále ještě pochopit, co se to se mnou děje. V duchu jsem Markovi na hony vzdálená, sotva ho vnímám. Tenhle Masaj se mi pevně zadřel pod kůži. Nemohu jíst. V hotelu nám nabízí jen to nejlepší, ale nedokážu nic polknout. Jako by se mi zamotaly vnitřnosti. Celý den pozoruji pláž a procházím se po ní v naději, že ho znovu potkám. Občas i nějaké Masaje zahlédnu, ale všichni jsou menší a mají daleko do jeho krásy. Marco mě nechal, stejně mu nic jiného nezbylo. Těší se na návrat domů, protože si je jistý, že se všechno zase vrátí do starých kolejí. Ale tahle země obrátila můj život naruby a nic už nebude tak jako dřív. Marco se rozhodl, že se zúčastníme safari do Massai-Mara. Mně se ten nápad moc nelíbil, protože takhle nebudu mít mož7
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
nost Masaje znovu najít. Ale nakonec jsem souhlasila s dvoudenní cestou. Cesta byla namáhavá, museli jsme jet autobusy daleko do vnitrozemí. Po pár hodinách jízdy se už Markovi zdálo, že to jde moc pomalu. „Kvůli těm pár slonům a lvům jsme se opravdu nemuseli pachtit tak daleko, mohli jsme si je prohlédnout i u nás v zoo.“ Mně se ale cesta líbila. Po nějaké době jsme konečně dorazili k prvním masajským vesnicím. Autobus zastavil a řidič se nás zeptal, jestli máme zájem si prohlédnout chýše a jejich obyvatele. „Jasně,“ prohlásila jsem okamžitě a ostatní účastníci safari se po mně zpytavě ohlédli. Řidič vyjednal cenu. V bílých teniskách se brodíme bahnitým marastem a dáváme pozor, abychom nešlápli do kravského lejna, kterých tu kolem leží nepočítaně. Sotva jsme dorazili k chýším, maňatám, vrhly se na nás ženy s houfem dětí kolem sebe, tahaly nás za šaty a chtěly prakticky všechno, co jsme měli na sobě, vyměnit za oštěpy, látky nebo ozdoby. Mezitím muže nalákali do chýší. Nedokážu se přinutit, abych v té špíně udělala ještě jeden jediný krok. Podařilo se mi těch dotěrných ženských zbavit a spěchám zpátky do autobusu, pronásledovaná obrovským hejnem much. I ostatní turisté se rychle vrací a volají: „Jeďte dál!“ Řidič se směje: „Teď už jste doufám dostatečně varovaní před kmenem těch posledních necivilizovaných lidí v Keni, se kterými má vláda tolik potíží.“ V autobusu to příšerně páchne, otravují nás mouchy a Marco se mi pošklebuje: „Tak, teď alespoň víš, odkud ten tvůj krasavec je a jak to u nich doma vypadá.“ Je to zvláštní, ale na mého Masaje jsem přitom vůbec nepomyslela. Mlčky jsme jeli dál a minuli velké sloní stádo. Odpoledne jsme dorazili do turistického hotelu. Je až neskutečné, že v téhle pustině můžeme přenocovat v takovém luxusu. Ze všeho nejdřív jsme se rozešli do pokojů a vlezli okamžitě 8
BÍLÁ MASAJKA
pod sprchu. Obličej, vlasy, všechno se na nás lepilo. Pak jsme si dali pořádnou večeři, a dokonce i já pocítila po skoro pěti dnech hladovění něco jako chuť k jídlu. Další ráno jsme vstali časně a vydali se hledat lvy, a skutečně jsme objevili tři ještě spící zvířata. Nato jsme se obráliti na dlouhou zpáteční cestu. Čím více jsme se ale blížili k Mombase, tím víc se mě zmocňovalo zvláštní radostné napětí. Pevně jsem se rozhodla: Máme před sebou skoro ještě týden a já musím svého Masaje najít. Večer se v hotelu koná představení tance Masajů s následným prodejem ozdob a já jsem plná naděje, že ho opět uvidím. Sedíme v první řadě, válečníci vstupují na taneční plochu. Je jich asi dvacet, malí, velcí, hezcí, oškliví, ale můj Masaj mezi nimi není. Jsem zklamaná. Přesto se mi ale jejich vystoupení líbí a znovu cítím tu zvláštní vůni, která je od ostatních Afričanů zřetelně odlišuje. V blízkosti hotelu je prý tančírna pod širým nebem, Bush-Baby-Disco, kam mají přístup i domorodci. A tak navrhuju: „Marco, pojď se tam podívat.“ Moc se mu nechce, protože vedení hotelu nás samozřejmě upozornilo na možná nebezpečí takové návštěvy, ale nakonec jsem prosadila svou. Po krátké chůzi setmělou ulicí zahlédneme světlo a zaslechneme první tóny rocku. Jdeme dál a mně se tu na první pohled zalíbilo. Konečně jsme unikli těm holým klimatizovaným hotelovým diskotékám a ocitli se na taneční ploše pod širým nebem s několika bary mezi palmami. Všude u barových pultů sedí turisté společně s domorodci. Panuje tu nenucená zábava. Usazujeme se ke stolku, Marco si objednává pivo a já kolu. Pak tančím sama, protože Marco netancuje rád. Kolem půlnoci přišlo několik Masajů. Pozorně si je prohlížím, ale poznala jsem jen těch pár z nich, kteří vystupovali v hotelu. Zklamaně se vracím ke stolku. Rozhodla jsem se, že tu strávím všechny zbývající večery, protože si myslím, že je to jediná možnost jak svého Masaje znovu najít. Marco sice 9
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
protestuje, ale sám v hotelu zůstat nechce. A tak se každý večer po jídle vydáváme na cestu do Bush-Baby-Disco. Po několika večerech, je už 21. prosince, toho už má můj přítel plné zuby. Slibuju mu, že dnes jdeme naposled. Usadili jsme se jako vždycky k našemu oblíbenému stolku pod palmou a já se po chvíli rozhodla pro sólový tanec mezi tančícími černochy a bělochy. On prostě musí přijít! Krátce po jedenácté, když už jsem byla úplně propocená, se otevřely dveře. Můj Masaj! Odložil u hlídače hůl, došel pomalu k jednomu stolku a posadil se k němu zády ke mně. Rozklepala se mi kolena, sotva jsem stála. Teď teprve ze mě začaly lít potoky potu. Musela jsem se zachytit za sloupek na okraji taneční plochy, abych neupadla. Usilovně přemýšlím, co mám dělat. Na tenhle okamžik jsem čekala několik dní. Snažím se co nejklidněji dojít zpátky k našemu stolku a říkám Markovi: „Podívej se, to je ten Masaj, co nám tenkrát pomohl. Nechceš ho za to pozvat na pivo?“ Marco se otočil a ve stejném okamžiku nás zahlédl i Masaj. Zamával na nás, vstal a přišel k nám. „Hello, friends!“ A už nám s úsměvem podával ruku. Byla chladivá a jemná. Posadil se vedle Marka přímo proti mně. Proč jenom neumím anglicky! Marco se snaží o rozhovor a zároveň vyšlo najevo, že ani Masaj moc anglicky neumí. Pokoušíme se domluvit posunky a mimikou obličeje. Nejdříve se podíval na Marka, potom na mne a ptá se: „Tvá žena?“ Na Markovo „Yes, yes“ pobouřeně reaguju: „No, jenom přítel, ne vdaná!“ Masaj nerozumí. Ptá se po dětech. Opět říkám: „No, no! Ne vdaná!“ Tak blízko jsme si ještě nebyli. Mezi námi byl jen stolek a já se na něj mohla konečně dosyta vynadívat. Jak je okouzlující s jeho ozdobami, dlouhými vlasy a hrdým pohledem! Kéž by se teď zastavil čas. Zeptal se Marka: „Proč ty netančit se svou ženou?“ Když Marco, otočený k Masajovi, odpověděl, že pije raději pivo, chopím se příležitosti a naznačuju mu, 10
BÍLÁ MASAJKA
že bych si s ním ráda zatančila. Podíval se na Marka, a když se nedočkal reakce, souhlasil. Tancujeme, on spíše poskoky, jak je zvykem v lidovém tanci, já evropsky. V obličeji ale nepohnul ani brvou. Vůbec netuším, jestli se mu také líbím. Tenhle muž, jakkoliv je mi neznámý, mě přitahuje jako magnet. Po dvou písničkách přišel ploužák a já bych se k němu nejraději přitiskla. Místo toho jsem se ale ovládla a odešla z parketu, jinak bych asi nad sebou úplně ztratila kontrolu. U stolu Marco okamžitě reaguje: „Corinno, jdeme do hotelu, jsem unavený.“ Ale mně se nechce. Masaj opět s Markem gestikuluje. Chtěl by nás pozvat a ukázat nám zítra svůj příbytek a představit nám svou známou. Rychle přitakávám, dřív než se Marco začne nějak vymlouvat. Domluvili jsme se, že se sejdeme před hotelem. V noci se beze spánku převaluju na posteli a k ránu je mi jasné, že s Markem nemohu dál žít. Tázavě se na mě ráno podíval a najednou ze mě všechno vypadlo: „Marco, už nemůžu dál. Nevím, co se mi to s tím cizím mužem stalo. Vím jenom, že to, co k němu cítím, je silnější než zdravý rozum.“ Marco mě utěšuje a dobrácky míní, že až se vrátíme do Švýcarska, bude všechno zase jako dřív. Žalostně odpovídám: „Ale já se už nechci vrátit. Chtěla bych zůstat tady, v téhle nádherné zemi s milými lidmi, a především s tím fascinujícím Masajem.“ Marco to nedokáže pochopit. Na druhý den v příšerném horku čekáme, jak bylo domluveno, před hotelem. Vynořil se najednou na druhé straně ulice a přešel k nám. Po krátkém pozdravu říká: „Vy jít se mnou!“ a my ho následujeme. Šli jsme asi dvacet minut lesem a houštím. Občas před námi proskočila opice, některé z nich nám sahaly až po pás. A znovu mám příležitost obdivovat Masajovu chůzi. Zdá se, že se sotva dotýká země. Skoro jako by se vznášel, i když má na nohou těžké sandály ze starých pneumatik. Marco a já proti němu dupeme jako sloni. 11
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
Po chvíli spatříme pět kruhových domků postavených dokola, podobně jako v hotelu. Jsou ale mnohem menší a místo z betonu jsou z kamenů naskládaných na sebe a ohozené červeným jílem. Střecha je ze slámy. Před jedním z domků stojí silná žena s mohutným poprsím. Masaj nám ji představil jako svou známou Priscillu, a teprve teď jsme se dozvěděli i jeho jméno: Lketinga. Priscilla nás přátelsky pozdravila a k našemu překvapení mluvila dobře anglicky. „Dáte si čaj?“ ptá se. S povděkem přijímám. Marco namítl, že je strašné horko a že by si dal raději pivo, což v těchto podmínkách zůstává pouze jeho zbožným přáním. Priscilla došla pro lihový vařič, postavila nám ho k nohám, a zatímco čekáme, až se začne vařit voda, vyprávíme o Švýcarsku, o naší práci a ptáme se, jak dlouho už zde oba bydlí. Priscilla žije na pobřeží deset let. Naproti tomu Lketinga je tu nový, přišel sem teprve před měsícem, a proto ještě neumí tak dobře anglicky. Fotíme se a pokaždé, když se dostanu do Lketingovy blízkosti, zcela jasně cítím, jak mě tělesně přitahuje. Musím se ovládat, abych se ho nezačala dotýkat. Pijeme čaj, který je sice výborný, ale příšerně horký. Málem jsme si o smaltované hrníčky popálili prsty. Začalo se rychle stmívat, a tak Marco vstal se slovy: „Už musíme pomalu zpátky.“ Rozloučili jsme se s Priscillou a vyměnili si adresy s příslibem, že napíšeme. S těžkým srdcem klušu za Markem a Lketingou zpátky k hotelu. Před hotelem se ale Lketinga zeptal: „Zítra Vánoce, vy přijít zase do Bush-Baby?“ Rozzářeně se na Lketingu podívám, a dříve než Marco stačí něco namítnout, odpovím: „Yes!“ Od zítřka máme před sebou ještě tři dny a já si umínila, že mému Masaji oznámím, že se s Markem po dovolené rozejdu. Vedle toho, co k Lketingovi cítím, mi všechno, co bylo dřív, připadá směšné. Chtěla bych mu zítra nějak naznačit, že se brzy vrátím, a to sama. Jen na chvilku mě na12
BÍLÁ MASAJKA
padlo, co ke mně asi cítí on, ale okamžitě si sama odpovídám. Určitě to co já! Dnes začínají Vánoce. Při čtyřiceti stupních ve stínu ale po vánoční atmosféře není ani stopy. Dnešní večer chci být co nejkrásnější, a proto jsem si oblékla ty nejhezčí šaty, které jsem si vzala s sebou. Na oslavu jsme si ke stolku objednali šampaňské, které sice bylo drahé, zato ale ne moc dobré, a navíc ho podávali příliš teplé. Bylo už deset hodin a Lketinga a jeho přátelé se ještě neukázali. Co když nepřijde? Co pak? Zůstaneme tu už jen zítra a den nato odjíždíme brzy ráno na letiště. Plná očekávání pozoruji dveře a z celé duše si přeji, aby se objevil. Vtom vešel nějaký Masaj. Rozhlíží se kolem sebe a váhavě přistupuje k nám. „Hello,“ pozdravil a ptá se, jestli jsme ti běloši, se kterými byl Lketinga domluvený. Souhlasně přikyvujeme a já cítím, jak mi v krku roste knedlík, a začínám se strašně potit. Masaj začal vyprávět, že Lketinga byl odpoledne na pláži, což je domorodcům zakázáno. Tam se mu začali ostatní černoši posmívat kvůli jeho vlasům a oblečení. Jako hrdý válečník bránil svou čest a zaútočil na protivníky svou rungu, bojovou holí. Plážová policie ho bez okolků sebrala, protože mu nerozuměla. Teď sedí v nějakém vězení mezi jižním a severním pobřežím. On prý přišel, aby nám to oznámil a popřál jménem Lketingy šťastnou cestu domů. Marco překládá a v okamžiku, kdy pochopím, co se stalo, zhroutí se mi svět. Jenom s největší námahou zadržuju slzy zklamání. Snažně prosím Marka: „Zeptej se ho, co pro něj můžeme udělat, zůstaneme tu už jenom do zítřka!“ Marco chladně odseknul: „Tady to tak prostě chodí, nemůžeme dělat vůbec nic a já budu rád, až budeme konečně doma.“ Ale já nepovolím: „Edy,“ tak se Masaj jmenuje, „mohli bychom ho najít?“ Prý ano, dnes večer dá s ostatními Masaji dohromady nějaké peníze a zítra v deset hodin vyjede a pokusí se ho najít. Bude to těžké, protože nikdo neví, do kterého z pěti vězení ho odvezli. Prosím Marka, abychom jeli s ním, vždyť on nám tenkrát 13
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
přeci také pomohl. Po dlouhém dohadování nakonec souhlasí a domlouváme se s Edym na desátou před hotelem. Celou noc nezamnouřím oka. Nechápu, co se se mnou děje. Vím jenom, že než odletím do Švýcarska, chci Lketingu ještě jednou vidět, vlastně že ho musím ještě jednou vidět.
Hledání Marco si to nakonec rozmyslel a zůstal v hotelu. Pokusil se mi všechno ještě rozmluvit, ale všechny jeho dobře míněné rady nezmohly nic proti síle, která mě nutí odejít. A tak ho nechám samotného v hotelu a slibuji, že se kolem druhé vrátím. Edy a já chytíme matatu a jedeme směrem na Mombasu. Tenhle druh taxíku jsem použila poprvé. Je to malý autobus s asi osmi místy k sezení. Když zastavil, zjistila jsem, že je v něm už třináct cestujících, namačkaných mezi svými početnými zavazadly. Průvodčí visel zvenčí na stupátku. Bezradně se na ten nával dívám. „Go, go in!“ pobízí mě Edy a já lezu přes tašky a nohy a přikrčená se pevně držím, abych v zatáčkách nepadala na ostatní. Díkybohu asi po patnácti kilometrech vystupujeme. Jsme v Ukundě, první větší vesnici, ve které je také vězení. Jdeme společně k němu. Ještě než vůbec překročíme práh, zastavuje nás nějaký hromotluk. Tázavě se otáčím po Edym. Ten začal vyjednávat a po nekonečně dlouhé době mi nakonec přikázali zůstat stát na místě a hlídač otevřel dveře. Moc toho nevidím, protože uvnitř je tma a já stojím venku na slunci. Zato ale ucítím tak strašný puch, až se mi zdvihl žaludek. Tlusťoch zařval něco do černé díry a po chvilce vyšel ven příšerně zanedbaný člověk. Podle všeho je to Masaj, ale bez ozdob. Vyděšeně kroutím hlavou a ptám se Edyho: „Je to jediný Masaj, kterého tu mají?“ Zřejmě ano, protože vězně strčili zase zpátky k ostatním, kteří dřepí na podlaze. Odcházíme a Edy navrhuje: 14
