Přetrvávající odkazy historie v subsaharské Africe

Přetrvávající odkazy historie v subsaharské Africe Aleš Kocourek Technická univerzita v Liberci, Hospodářská fakulta Katedra ekonomie E-mail: [email protected] Abstrakt Ekonomický vývoj subsaharské Afriky v druhé polovině 20. století nelze označit přívlastkem úspěšný. Podle ukazatele hrubého národního důchodu na obyvatele se subsaharské země propadly na poslední místo, jeho reálná hodnota jen za poslední tři dekády zaznamenala pokles o 10 %. Jedním z faktorů považovaných – často více-méně neformálně – za příčinu neuspokojivé hospodářské situace subsaharského regionu je koloniální minulost a obchod s otroky. Článek shrnuje závěry prací Robina M. Griera z roku 1999, Pierra Engleberta z roku 2000, Darona Acemogly, Simona Johnsona a Jamese A. Robinsona z let 2001 a 2002, Graziella Bertocchiho a Fabia Canovy z roku 2002 a konečně také výsledky studií a modelů Nathana Nunna z let 2004 a 2005 publikované letos v Journal of Development Economics. Uvedené práce dohromady vytvářejí zajímavou mozaiku dokládající poměrně robustní statistickou analýzou přetrvávající vlivy koloniálních a otrokářských praktik v realitě dnešních subsaharských zemí. Jen málokterý autor se však odvažuje k doporučením pro hospodářsko-politickou praxi. Klíčová slova: Otrokářství, kolonialismus, subsaharská Afrika, rozvoj, industrializace, geografická hypotéza, institucionální hypotéza. Abstract: Persisting Legacies of History in Sub-Saharan Africa Economic development of Sub-Saharan Africa in the second half of the 20th century cannot be described with an attribute successful. According to the gross national income (GNI) per Capita indicator, the Sub-Saharan countries fell in to the last position in the world chart, the real value of this indicator sank in last three decades by 10 %. One of the crucial factors considered – usually more or less informally – a cause of dissatifying economic situation of Sub-Saharan region is its colonial history. This article summarizes conclusions of papers of Robin M. Grier from the year 1999, Pierre Englebert from 2000, Daron Acemoglu, Simon Johnson and James A. Robinson from 2001 and 2002, Graziella Bertocchi and Fabio Canova from the year 2002 and finally the results of studies of Nathan Nunna published in the Journal of Development Economics in 2004 and 2005. The above mentioned papers make up an interesting mosaic of opinions and approaches and prove with quite a robust statistical analysis persisting influence of colonial practices and slavery mechanism in the reality of contemporary Sub-Saharan African countries. No matter how important this topic may seem for the developing countries in the affected region, only a few of the authors dare to offer some recommendations for the countries and politicians. Key Words: Slavery, Colonialism, Sub-Saharan Africa, Development, Industrialization, Geographic Hypothesis, Institutional Hypothesis.

97

Úvod Uspokojivou odpověď na otázku přetrvávající africké zaostalosti se snaží světoví ekonomové nalézt prakticky od dob národně-osvobozeneckých hnutí v padesátých a šedesátých letech minulého století. Od Singer-Prebischovy teorie závislosti a jejích pozdějších derivátů, které zdůrazňují nerovné zapojení subsaharských rozvojových zemí do světového tržního hospodářství1 a stály u ideového zrodu Konference Spojených národů o obchodu a rozvoji (UNCTAD), až po teorie racionální volby obviňující africké politické a byrokratické špičky z nepotismu a upřednostňování vlastních zájmů před zájmy voličů a státu,2 jejichž důsledkem byla plošná aplikace programů strukturální adaptace po celém rozvojovém světě. Strukturální úpravy však v Africe vykázaly nečekaně malý potenciál pro nastartování masivního hospodářského růstu a jejich účinnost se projevila – pokud vůbec – až s mnohaletým zpožděním a jen v omezeném rozsahu. Neúspěch strukturálních změn, zvláště v zemích subsaharské Afriky, vykrystalizoval ve dvě názorové větve rozvojových ekonomických teorií (viz schéma): První z nich, tzv. geografická hypotéza, hledá hlavní příčiny rozdílné ekonomické úspěšnosti různých zemí a regionů světa v jejich zeměpisných charakteristikách. Jednoduchá verze geografické hypotézy3 zdůrazňuje dlouhodobě neměnné efekty zeměpisných predispozic, jakými jsou klima, výskyt epidemií a chorob, nadmořská výška apod., zatímco pokročilejší verze geografické hypotézy4 poukazuje na skutečnost, že některé zeměpisné charakteristiky (např. výskyt uhlí, přístup k moři, teplé tropické podnebí) mohly určité regiony v některých historických obdobích zvýhodňovat a vést k akceleraci jejich rozvoje (naleziště uhlí v období průmyslové revoluce, přístup k moři v době rozvoje námořní dopravy a mezinárodního obchodu apod.), zatímco jindy se mohly stát jeho překážkou. Druhá větev teorií rozvoje, tzv. institucionální hypotéza, zakládá vztah mezi

1

Viz např. Rodney, W.: How Europe Underdeveloped Africa. Dar es-Salaam, Tanzania: London and Tanzanian Publishing House: 1973. Amin, S. – Pearce, B.: Accumulation on a World Scale: A Critique of the Theory of Underdevelopment. Journal of Economic Literature, Vol. 13 (1975), No. 3, pp. 900-903. Ferraro, V.: Dependency Theory: An Introduction. South Hadley, USA: Mount Holyoke College, 1996. 2 Viz např. Accelerated Development in Sub-Saharan Africa: An Agenda for Action. Washington, USA: World Bank, 1981. (tzv. Bergova zpráva) 3 K jejím zastáncům a propagátorům lze řadit např. Niccola Machiavelliho (Machiavelli, N.: Úvahy o vládnutí a vojenství - Vladař - Úvahy o umění válečném - Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha: Argo, 2007. ISBN 80-7203-391-3.), Charlese de Secondat Montesquieu (Montesquieu, Ch.: O duchu zákonů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-30-9.), Arnolda J. Toynbeeho (Toynbee, A. J.: Studium dějin. Praha: Práh, 1995. ISBN 80-85809-21-4.), Alfreda Marshalla (Marshall, A.: Principles of Economics. Abridged Edition. London, UK: Cosimo Classics, 2007), Gunnara Myrdala (Myrdal, K. G.: Asian Drama – An Inquiry into the Poverty of Nations. 3 Volumes. 1st Ed. London, UK: Periodicals Service Co., 1968. ISBN 052702-776-6.), Jareda M. Diamonda (Diamond, J. M.: Guns, Germs, and Steel: The Fate of Human Societies. New York, USA: W. W. Norton, 2005. ISBN 0-3930-613-10) nebo Jeffreyho D. Sachse (Sachs, J. D.: Tropical Underdevelopment. NBER Working Papers 8119. National Bureau of Economic Research, 2001.). 4 Propagovaná v různých nuancích např. Marcem Blochem (Bloch, M.: Feudální společnost. Praha: Argo, 2007), Arthurem W. Lewisem (Lewis, A. W.: Growth and Fluctuations, 1870-1913. London, UK: G. Allen & Unwin, 1978. ISBN 0-0430-0072-X.), Lynnem Whitem (White, L.: Medieval Technology and Social Change. Oxford, USA: Oxford University Press, 1966. ISBN 0-1950-0266-0.), Jeffreym D. Sachsem (Sachs, J. D.: Tropical Underdevelopment. NBER Working Papers 8119. National Bureau of Economic Research, 2001.), Edwardem A. Wrigleym (Wrigley, E. A.: Continuity, Chance and Change: The Character of the Industrial Revolution in England. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1990. ISBN 978-05213-9657-8.) nebo Kennethem Pomeranzem (Pomeranz, K.: The Great Divergence: China, Europe, and the Making of the Modern World Economy. Princetown, USA: Princeton University Press, 2001. ISBN: 978-1-4008-0629-4.).

98

ekonomickou výkonností dané země a úrovní organizovanosti její společnosti. Obecně: Společnosti, které poskytují příležitosti, vhodné podnikatelské prostředí a pobídky pro investice budou pravděpodobně úspěšnější a bohatší. Schéma: Diskuze o příčinách zaostalosti subsaharské Afriky

Zdroj: vlastní

K diskuzi mezi oběma větvemi rozvojových teorií přispěly zásadním způsobem na přelomu tisíciletí studie Darona Acemoglua, Simona Johnsona a Jamese A. Robinsona.5 Acemoglu a jeho spolupracovníci na základě rozsáhlých statistických analýz dokládají, že právě institucionální vyspělost hraje v problematice hospodářského rozvoje klíčovou roli, zatímco geografické predispozice nepředstavují proměnnou, která by generovala významné rozdíly v ekonomické výkonnosti různých rozvojových zemí a regionů. K podobným závěrům dospěl ostatně i Robin M. Grier,6 při statistickém šetření závislosti hospodářského růstu na národnosti bývalých kolonizátorů a jiní.7 Jeffrey D. Sachs ve své monografii „Konec chudoby: Ekonomické možnosti naší doby“8 ještě snaží o částečnou rehabilitaci geografické hypotézy, když vznáší celkem standardní argumenty o výjimečnosti subsaharské Afriky z hlediska výskytu chorob, o znevýhodněném postavení vnitrozemských států v mezinárodním obchodě apod. Pravdou zůstává, že Sachsova publikace je snad typickým příkladem jak aktivizovat veřejné mínění, ale přesvědčivých faktů

5

Acemoglu, D. – Johnson, S. – Robinson, J. A.: Reversal of Fortune: Geography and Institutions in the Making of the Modern World Income Distribution. Quarterly Journal of Economics, Vol. 117 (2001), No. 4, pp. 1231-1294. Acemoglu, D. – Johnson, S. – Robinson, J. A.: The Colonial Origins of Comparative Development: An Empirical Investigation. The American Economic Review, Vol. 91 (2001), No. 5, pp. 1369-1401. 6 Grier, R. M.: Colonial Legacies and Economic Growth. Public Choice, Vol. 98 (1999), No. 3-4, pp. 317-335. 7 Namátkou např. Keefer, P. – Knack, S.: Institutions and Economic Performance: Cross-Country Tests Using Alternative Institutional Measuers. Economics and Politics, Vol. 7 (1995), No. 3, pp. 207-227. Mauro, P.: Corruption and Growth. Quarterly Journal of Economics, Vol. 110 (1995), No. 3, pp. 681-712. Sachs, J. – Warner, A.: Fundamental Sources of Long-Run Growth. The American Economic Review, Vol. 87 (1997), No. 2, pp. 184-188. 8 Sachs, J. D.: The End of Poverty: Economic Possibilities for Our Time. 1st Ed. New York, USA: The Penguin Press, 2005. ISBN 1-59420-045-9.

99

o prokazatelných vlivech působících na hospodářský růst subsaharských ekonomik v ní zasvěcený čtenář mnoho nenajde. Vždyť geografickou hypotézu včetně vlivu pandemií malárie a žluté zimnice a včetně geografické polohy státu zamítl Acemoglův tým5 již čtyři roky před vydáním Sachsovy knihy. Acemoglu si všímá, že dlouhodobá expozice lokálních obyvatel malarické infekci vede k vytvoření určité formy imunity a podobně je tomu i v případě žluté zimnice. Vnitrozemská poloha, vzdálenost od rovníku, klima i kvalita půdy se pak pro hospodářský růst ukazují jako statisticky nevýznamné. Acemoglu svými analýzami celkem jednoznačně zavrhuje jak jednoduchou, tak i pokročilou verzi geografické hypotézy a dokládá to příkladem Střední Ameriky, jejíž podrozvinutost nelze přikládat geografickým faktorům, ale právě těm institucionálním. Na počátku třetího tisíciletí tedy dospěly rozvojové teorie k novému konsensu. Podle něj je stagnace afrického hospodářství a malá efektivnost programů strukturálních adaptací dána nedostatečným institucionálním a byrokratickým zázemím v jednotlivých ekonomikách. Jinými slovy v zemích, kde je státní moc schopná prosadit změny hospodářské politiky a dostát svým závazkům (tzv. “state capacity”) a kde disponuje kvalitním institucionálním aparátem (tzv. “institutional quality”), bude docházet k rychlejší akumulaci investic a intenzivnějšímu hospodářskému růstu. Jakkoli existuje v současné době obecná shoda o klíčovém významu efektivní veřejné, resp. státní správy pro hospodářský růst a sociální rozvoj zaostalých ekonomik, v otázce, jakými kanály kvalita a výkonnost státu a jeho orgánů ovlivňuje výkonnost ekonomickou, již tak jasno není. V zásadě lze vysledovat tři hlavní názorové proudy vycházející z různých premis: ekonomickou teorii sociálního kapitálu, teorii „kolektivní akce s etnickou smyčkou“ a skupinu teorií koloniálního dědictví. První z nich9 dává ekonomický růst do souvislosti s úrovní sociálního kapitálu, který je kompozitem důvěry občanů v rozhodnutí politických elit, rovnosti občanů před zákonem a jejich spoluúčasti na politickém rozhodování a společenském životě. Tato ekonomická teorie, k jejímž zastáncům patří od poslední čtvrtiny devadesátých let i Světová banka,10 považuje sociální kapitál za zdroj nebo přinejmenším účinný katalyzátor politického a ekonomického rozvoje. Samotná úroveň sociálního kapitálu v národních ekonomikách je nicméně chápána více-méně exogenně. Světová banka se sice snaží realizovat v afrických rozvojových zemích programy podporující rozvoj sociálního kapitálu, jedním dechem však připouští, že vazba mezi sociálním kapitálem a rozvojem není zatím příliš jasná.

9

Viz např. Keefer, P. – Knack, S.: Does Social Capital Have an Economic Payoff? A Cross-Country Investigation. Quarterly Journal of Economics, Vol. 112 (1997), No. 4, pp. 1251-1288. La Porta, R. – Lopez-de-Silanez, F. – Shleifer, A. – Vishny, R.: Trust in Large Organizations. American Economic Review, Vol. 87 (1997), No. 2, pp. 333-338. Widner, J. – Mundt, A.: Researching Social Capital in Africa. Africa, Vol. 68 (1998), No. 1, pp. 1-23. 10 Viz Social Capital Initiative Working Papers. [online] [cit. 26/07/2007] Dostupné z

100

Teorie „kolektivní akce s etnickou smyčkou“11 vycházejí z předpokladu, že etno-lingvistická roztříštěnost umožňuje některým zájmovým skupinám realizovat taková opatření hospodářské (resp. sociální) politiky, jež dále zvyšují sociální polarizaci společnosti a vedou de facto k etnické nebo jazykové diskriminaci. Některé skupiny společnosti tak mají značně ztížený přístup ke zdravotní péči a vzdělání a jsou omezeny jejich možnosti při hledání práce nebo podnikání, což vede na makroekonomické úrovni k nákladům mrtvé váhy, na mikroekonomické úrovni ke zvyšování chudoby a bídy se všemi negativními důsledky, které s sebou tyto jevy nesou.12 I do tohoto segmentu rozvojových studí ale aktivně zasahuje tým kolem Darona Acemoglua,5 který robustním statistickým šetřením prokazuje, že etnolingvistická fragmentace společnosti nemá v realitě afrických rozvojových zemí prokazatelný negativní vliv na hospodářský růst, a zamítá tedy základní hypotézu teorie „kolektivní akce s etnickou smyčkou“. Skupina teorií koloniálního dědictví představuje soubor hypotéz postavených na předpokladu, že koloniální minulost ovlivnila institucionální strukturu nově vznikajících států a ekonomik a následky kolonizace v nich díky rigidnímu systému státních institucí přetrvávají dodnes a vedou k rozdílům v hospodářské výkonnosti i v úspěšnosti těchto ekonomik při jejich začleňování do mezinárodního obchodu. Již zmíněná studie Robina M. Griera6 poukazuje ve svém úvodu na zásadní rozdíly v přístupu různých kolonizátorů (zejm. Velké Británie, Francie, Španělska, Portugalska a Belgie) k vládě nad jejich koloniálními panstvími. Grier si všímá skutečnosti, že Velká Británie ponechávala svým koloniím značnou samosprávu, zakládala v nich decentralizovaný byrokratický systém britského typu, vč. škol vyučujících v lokálních jazycích a vč. prosazování prvků tržního hospodářství na mikroekonomické (ochrana soukromého vlastnictví) i makroekonomické (do značné míry liberální zahraniční obchod) úrovni, a umožňovala – byť v omezeném rozsahu – participaci místních elit na správě kolonií. Francie a ostatní koloniální metropole naopak založily filosofii vztahu ke svým závislým územím na vysokém stupni podřízenosti vůči centrální vládě v metropoli a na omezení jejich zahraničního obchodu v podstatě výhradně na jednosměrné toky z kolonií do metropole. Francie navíc budovala místní intelektuální elity vzděláváním lokálních obyvatel výhradně na francouzských školách a ve francouzštině. Důsledkem bylo více než 90 % negramotného domorodého obyvatelstva v někdejších francouzských koloniích na počátku 60. let 20. století. Grier prokázal, že mezi někdejšími britskými a francouzskými dependencemi existuje statisticky významný rozdíl v jejich ekonomické výkonnosti, který lze částečně vysvětlit rozdíly ve vzdělanosti lokálních obyvatel, a že tato vazba hospodářského růstu a gramotnosti v době vyhlášení nezávislosti přetrvává dodnes i přes to, že v současnosti již nelze mezi bývalými britskými a francouzskými koloniemi identifikovat tak jednoznačné rozdíly v gramotnosti obyvatel. Navzdory podrobnému exkurzu do praktik vládnutí různých koloniálních velmocí v úvodu své práce se Grier ve zbytku studie věnuje pouze otázkám vzdělávacího systému a gramotnosti v rozvojových zemích.

11

“Theories of Collective Action with Ethnic Twist”. Olson, M.: The Logic of Collective Action: Public Goods and the Theory of Groups. Political Science Quarterly, Vol. 82 (1967), No. 1, pp. 145-148. Olson, M.: The Rise and Decline of Nations: Economic Growth, Stagflation, and Social Rigidities. Canadian Journal of Economics, Vol. 16 (1983), No. 3, pp. 531-533. Easterly, W. – Levine, R.: Africa’s Growth Tragedy: Policies and Ethnic Divisions. Quarterly Journal of Economics, Vol. 112 (997), No. 4, 1203-1250. 12 Viz např. Kocourek, A.: Vymýcení chudoby: Cíl rozvojové pomoci. Mezinárodní politika, roč. 29 (2005), č. 12, s. 11-13.

101

Studie Darona Acemoglua5 mají poněkud širší záběr. Jeho tým ukazuje, jak úmrtnost evropských osadníků v nově osidlovaných oblastech a hustota zalidnění lokálními obyvateli ovlivnila koloniální politiku a mechanizmy výstavby institucionálních základen, které metropole ve svých dependencích aplikovaly, a jak byrokratické a systémy přetrvávají v rozvojových zemí až dodnes. Podle Acemogluových odhadů, by dnes realizovala např. Nigérie až sedmkrát vyšší hrubý národní příjem, kdyby její instituce dosáhly stejných kvalit jako chilské. Na příkladu Nového Zélandu a Austrálie pak Acemoglu demonstruje boj většinou britských kolonií a závislých území o stejná práva a zásady volného trhu, jaké byly v té době běžné v samotné Velké Británii, a ukazuje, že přinejmenším od poloviny 19. století byl vztah britské metropole k ovládaným teritoriím veden ekonomickým profitem spíše než soupeřením s ostatními koloniálními velmocemi. Naproti tomu centralizovaný francouzský systém – bez ohledu na republikánské nálady ve Francii – aplikuje ještě na konci 19. století ve svých koloniích filozofii ne nepodobnou myšlenkám Ludvíka XIV. Španělské vývozní monopoly a regulace zahraničního obchodu zůstaly v Latinské Americe prakticky beze změny platné i po celé 19. století, přestože koloniální nadvláda tu skončila de facto rokem 1825. Institut nucených prací v regionu přetrval až do 80. let 19. století, v Mexiku dokonce až do roku 1910. Ani v zemích subsaharské Afriky není nouze o příklady přetrvávajících koloniálních mocenských praktik po vyhlášení nezávislosti. V Sieře Leone využila nová politická elita po vyhlášení suverenity mocenské principy někdejší britské nadvlády k upevnění vlastní pozice na politické scéně a neexistuje snad výmluvnější příklad, než třicetiletá diktatura Mobuta Sese Seko nad někdejším Zairem, kopírující chování belgických kolonizátorů. Také Graziella Bertocchi a Fabio Canova13 vykreslují na podkladu dlouhodobé statistické analýzy obraz důsledků rozličných koloniálních politik na současný stav rozvojových ekonomik. Bertocchi a Canova prokazují dlouhodobé negativní efekty koloniální zkušenosti na hospodářství latinskoamerických a subsaharských rozvojových ekonomik. Demonstrují, jak se rozdílné zkušenosti s metropolitní nadvládou dodnes projevují na akumulaci lidského i fyzického kapitálu, která je celkem prokazatelně považována za základní spouštěcí mechanizmus rozvoje a hospodářského růstu. Na závislých územích, kde koloniální nadvláda aplikovala spíše vykořisťovatelské praktiky spojené s maximálním realizovatelným vyvlastněním majetku a odlivem kapitálu do metropole, lze dnes sledovat podstatně dramatičtější rozvojové problémy, než v zemích, kterým byla ponechána již v koloniální éře větší volnost a samostatnost. Tyto výsledky zcela zjevně souzní s Grierovými závěry, funkční kanály, kterými se někdejší koloniální zkušenost přenáší do současnosti však zůstávají poněkud mlhavé. Zásadní příspěvek pro „koloniální frakci“ institucionální hypotézy tak představuje analýza Pierra Engleberta14 z roku 2000. Englebert si vytyčil nesnadný úkol nalézt a otestovat takovou hypotézu, která by vrhla světlo nejen na příčiny celkové stagnace subsaharské Afriky, ale která by zároveň vysvětlovala značné rozdíly mezi ekonomickou úspěšností jednotlivých zemí tohoto regionu. Jeho studie vychází z premis institucionální hypotézy a má řadu charakteristik společných s dalšími zastánci frakce koloniálního dědictví,15 její výjimečnost

13

Bertocchi, G, - Canova, F.: Did Colonization Matter for Growth? An Empirical Exploration into the Historical Cause of Africa’s Underdevelopment. European Economic Review, Vol. 46 (2002), No. 10, pp. 1851-1871. 14 Englebert, P.: Pre-Colonial Institutions, Post-Colonial States, and Economic Development in Tropical Africa. Political Research Quarterly, Vol. 53 (2000), No. 1, pp. 7-36. 15 Např. Boone, C.: States and Ruling Classes in Post-Colonial Africa: The Enduring Contradictions of Power. In State Power and Social Forces: Domination and Transformation in the Third World. Cambridge:

102

spočívá především ve snaze vysledovat, zda ekonomické a sociální problémy subsaharských zemí nesouvisí se skutečností, že hranice těchto států byly vytyčeny uměle coby hranice koloniálních panství. Englebert nahrazuje etno-lingvistickou roztříštěnost16 koncepcí legitimity státu a ukazuje, že subsaharská Afrika trpí v institucionální rovině hned ve dvou směrech: jednak tím, že zdědila byrokratický a správní aparát od svých kolonizátorů, ale obtížně získává legitimní moc pro jeho použití, jednak také tím, že arbitrárně vytyčené hranice státních celků snižují geografickou (tzn. horizontální) legitimitu jejich vlád17 a jejich akční rádius pak nepokrývá území celého státu, jež oficiálně spravují. Englebert dokládá statistickou analýzou, že čím menší je legitimita státu, tím nižší je jeho schopnost volit a realizovat optimální opatření hospodářské politiky a tím nižší jsou také jejich následné efekty. Např. z 26 zemí subsaharské Afriky, které se zapojily do programů strukturálních adaptací, jich jedenáct zaznamenalo zhoršení makroekonomické politiky a v devíti se nepodařilo implementovat ani třetinu požadovaných reforem.18 Englebert sám připouští, že jeho hypotéza prokazatelně vysvětluje odlišnosti v ekonomické a sociální úrovni afrických zemí jen částečně, ale dobře objasňuje typické případy: např. mezi Botswanou rozkládající se na území tradičních předkoloniálních kmenových královstvích Tswanů, kteří se také po vyhlášení nezávislosti chopili moci a jejichž někdejší král se stal botswanským prezidentem, a Demokratickou republikou Kongo, jejíž současné hranice vytyčily průzkumné výpravy Henryho Mortona Stanleyho a zájem belgického krále Leopolda II. o slonovinu a kaučuk.

Dlouhodobé efekty afrického obchodu s otroky Teprve dvě práce mladého kanadského ekonoma Nathana Nunna vnášejí do rozvojových dilemat subsaharské Afriky poněkud jasnější světlo. Jeho starší studie, „Dlouhodobé efekty afrického obchodu s otroky“19 je unikátní především tím, že snad jako první od sebe odděluje dva historické jevy: koloniální správu a obchod s otroky. Zatímco například v pracích týmu Darona Acemoglua5 je obchod s otroky považován za součást vykořisťovatelských praktik koloniální nadvlády stejně jako vývoz zlata, slonoviny, nerostných surovin a zemědělské produkce a nedostává se mu žádné zvláštní pozornosti, Nathan Nunn hned v úvodu své analýzy tyto dva fenomény vymezí a oddělí. Hypotéza jeho práce čerpá z převážně kvalitativní historiografické literatury: vztah mezi obchodem s otroky a současnou hospodářskou výkonností prochází přes negativní efekty otrokářství na lokální instituce

Cambridge University Press, 1994. ISBN: 0-5214-673-49. Lewis, P. M.: Economic Reform and Political Transition in Africa: The Quest for a Politics of Development. World Politics, Vol. 49 (1996), No. 1, pp. 92-129. 16 Insignifikantní závislost mezi etno-lingvistickou fragmentací a úrovní státní správy, resp. kvalitou vlády v rozvojových zemích prokázal nejen Englebert, k podobným závěrům dospěl např. i tým Darona Acemoglua (viz poznámku číslo 5). 17 Pro podrobnosti o horizontální a vertikální legitimitě afrických států viz Holsti, K. J.: The State, War, and the State of War. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-5215-711-38. 18 Adjustment in Africa: Reforms, Results, and the Road Ahead. World Bank Policy Research Report. Oxford: Oxford University Press, 1994. ISBN 01-952-0994-X. 19 Nunn, N.: The Long Term Effects of Africa's Slave Trades. Quarterly Journal of Economics, Vol. 123 (2008), v tisku. Navzdory tomu, že se jedná o Nunnovu ranější práci původně nazvanou “Slavery, Institutional Development, and Long-Run Growth in Africa, 1400-2000”, její publikace ve Quarterly Journal of Economics je plánována až na rok 2008.

103

(soudy, správní orgány apod.). Nunn si je dobře vědom několikrát prokázané institucionální hypotézy a – podobně jako Englebert – se snaží vysvětlit, proč jsou subsaharské země tak byrokraticky podrozvinuté a proč orgány jejich státní správy nedokáží svým občanům zajistit respektování základních lidských práv (kromě jiného i soukromé vlastnictví a z něj vyplývající právo ponechat si zisk z podnikání, které podporuje další akumulaci fyzického i lidského kapitálu). Nunn v druhé kapitole své studie vykresluje historické pozadí a společenské efekty, které mělo otrokářství na domorodá africká etnika. Poukazuje na skutečnost, že brzy po zahájení obchodu s otroky se po celé Africe začala měnit struktura společnosti, novými elitami se stávali válečníci, tlupy banditů a lovci otroků. Podle odhadů byla třetina až tři čtvrtiny všech otroků „uloveny“ ve vnitrozemí Afriky a dopraveny na pobřeží do center obchodu. Nunn doplňuje temný obraz tří set let fungování otrokářského systému děsivými příklady ilustrujícími, jak kmeny a jejich tradice otrokářství proměnilo v predátorská společenství, jejichž přežití stálo na lovu otroků a jejichž elity neváhaly zotročit a prodat příslušníky svého vlastního kmene. V důsledku dlouhodobých degenerativních procesů, které v afrických kmenech probíhaly celá staletí, došlo často jednak k zániku tradičních elit, jednak byl přerušen přirozený vývoj lokálních společenství, centralizovaných států, jež by byly schopné zajistit stabilní vládu a právo. Nunn jmenuje celou řadu příkladů, kdy příchod kolonizátora zcela zvrátil vývoj lokálních společenství. V 16. století po příjezdu Portugalců došlo k rozkladu Konfederace Jolloff v Severní Senegambii. Portugalci také zcela rozvrátili ekonomicky silné Konžské království, které nemělo vlastní vojsko a nebylo schopné se ubránit hromadným nájezdům a únosům místních obyvatel bez ohledu na jejich společenské postavení a rodovou příslušnost. V 19. století nájezdy lovců otroků zcela zdevastovaly federace vesnic na rozhraní současné Burkiny Faso a Mali atd.20 V dalších kapitolách Nunnovy práce následuje rozsáhlá statistická a ekonometrická analýza. Nunn věnoval sběru dat obrovskou pozornost a nespolehl se na jediný zdroj (zčásti jistě proto, že neexistuje jediný zdroj dat, který by mu pro jeho účely postačoval). Data o obchodu s otroky ze subsaharské Afriky rozdělil do čtyř skupin podle trasy, kterou se otroci ubírali, tzn. transatlantickou, indickooceánskou, transsaharskou a rudomořskou cestu. Zatímco pro první dvě cesty existují poměrně četné a věrohodné statistické údaje, u zbývajících dvou si musel Nunn vystačit s opravdu obskurními datovými zdroji. Tyto datové základny pak Nunn přepočítává na území současných afrických států a bere přitom v úvahu, že vnitrozemské státy často sloužily těm přímořským jako „revír při honech na otroky“. Navzdory tomu, že počty otroků pro jednotlivé země jsou pouhými odhady postavenými na předpokladu nejkratší trajektorie mezi etnickou domovinou otroka a obchodním centrem, jsou výsledky Nunnových analýz opravdu pozoruhodné. Nunn nejprve prokazuje silnou vazbu současné ekonomické výkonnosti na počtu zotročených obyvatel v té které subsaharské ekonomice, resp. na jejím území. Jeho odhad celkového počtu otroků vyvezených z Afriky mezi lety 1400-1913 je poměrně střídmých 18 243 361 otrok.21

20 21

Nunn, N. – Puga, D.: Ruggedness: The Blessing of Bad Geography in Africa. [online] [cit. 25/07/2007] Dostupné z Zvláště ve srovnání s jinými autory se jedná o poměrně malé číslo. Viz např. Austen, R.: African Economic History. London: James Curey, 1987, pp. 275. M’Bokolo, E.: Afrique Noire. Histoire et Civilisations. Vol.

104

Na vrcholu žebříčku největších vývozců stojí Nigérie, následovaná Demokratickou republikou Kongo, Angolou, Ghanou, Etiopií a Súdánem. Nunn konstruuje své odhady mimořádně opatrně a každý krok své analýzy pečlivě testuje celou škálou statistických metod (to platí i o poněkud diskutabilních datech týkajících se rudomořského a transsaharského obchodu s otroky, jejichž relevantnost Nunn prověří a poukáže na skutečnost, že na rudomořské a transsaharské větvi obchodu s otroky výsledky jeho analýz nezávisí). V další části pak Nunn přistupuje k hledání kauzálních závislostí mezi „exportem“ otroků v době do roku 1913 a současným hospodářským vývojem. Zabývá se především otázkou formování lokálních institucí, coby prostředníka mezi obchodem s otroky a aktuální ekonomickou situací. Nunnova analýza prokazuje statisticky významnou robustní negativní závislost institucionální úrovně subsaharských zemí a pozitivní závislost míry korupce, rentseekingu22 a četnosti ozbrojených konfliktů na počtu vyvezených otroků. Nunn postupuje systematicky dál a zkoumá další možné kanály, jimiž by mohlo otrokářství ovlivňovat ekonomiky dnešních subsaharských zemí. Zjišťuje však, že kromě institucionální kvality žádný jiný kauzální kanál mezi počtem vyvezených otroků a rozvojem afrických ekonomik prokazatelně neexistuje. Ani vzdálenost od rovníku, ani etno-lingvistická roztříštěnost, ani národnost někdejšího kolonizátora, ani převažující vyznání v dané zemi nedokáží vysvětlit rozdíly v ekonomické výkonnosti různých subsaharských zemí, je-li brán v potaz vliv někdejšího obchodu s otroky. Nunnova bezmála padesátistránková studie je psána strohým matematicko-statistickým jazykem vyprecizovaným v naprosto jednoznačných formulacích a opírajícím se o mravenčí práci s daty a bezpochyby hlubokou znalost problému i použité metodologie. Je proto trochu s podivem, že se Nunn neodvážil k zajímavějším a širším závěrům, které by měly význam nejen pro akademickou debatu o podrozvinutosti subsaharské Afriky, ale které by také implikovaly hospodářsko-politická doporučení pro samotné rozvojové země, o nichž koneckonců celá práce pojednává.

Odkazy historie: Model spojující africkou minulost s její současnou zaostalostí Pokud Nunnovy „Dlouhodobé efekty afrického obchodu s otroky“19 působí dojmem jaksi předčasně ukončené analýzy, jíž chybí těsnější vazba na současnou debatu o potřebách a nárocích ekonomického a sociálního rozvoje subsaharského regionu a která místy snad až příliš spoléhá na statistické analýzy a ekonometrické modelování, pak „Odkazy historie: Model spojující africkou minulost s její současnou zaostalostí“23 již představuje ryze

I. Paris: Haiter-Aupelf, 1995, pp. 264. Inikori, J. E. (ed.): Forced Migration. The Impact of the Export Slave Trade on African Societies. London: Hutchinson, 1982. Curtin, P. D.: The Atlantic Slave Trade. A Census. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 22 Rent-seeking představuje takovou činnost prováděnou jednotlivcem, organizací nebo firmou, která je spíše než snahou o dosažení zisku ve výrobě nebo obchodu vedena za účelem realizace příjmu manipulací s hospodářským prostředím. Pro podrobnosti o rent-seekingu viz Felkins, L.: Rent-Seeking Behavior. [online] [cit. 25/07/2007] Dostupné z . 23 Nunn, N.: Historical Legacies: A Model Linking Africa's Past to Its Current Underdevelopment. Journal of Development Economics, Vol. 83 (2007), No. 1, pp. 157-175.

105

teoretický ekonometrický koncept. Nunn jím jakoby uzavírá debatu, kterou nadnesl v „Dlouhodobých efektech“, generalizuje a syntetizuje. V „Odkazech historie“ však Nunn navazuje také na výše zmíněné práce Darona Acemoglua a jeho spolupracovníků. Acemoglu pokládá za základ negativních efektů kolonializmu v současných afrických ekonomikách existenci vykořisťovatelského systému, kdy nepočetná společenská elita mohla zcela svévolně vyvlastnit majetek většinové společnosti, což do značné míry omezilo ochotu místních obyvatel k podnikání, snížilo kapitálovou akumulaci a v dlouhodobém časovém horizontu vedlo ke stagnaci.24 Nunn vychází z behaviorálních ekonomických teorií, de facto aplikuje teorii her na prostředí subsaharské Afriky. Ukazuje, že zavedení koloniální správy a vyvlastňování majetku představuje jen jednu stranu celého problému. Obchod s otroky totiž učinil z lidí zboží a únosy se staly lukrativním businessem. Kdo si chtěl zajistit bezpečí, zapojil se do zotročování obyvatelstva, dopravy otroků z vnitrozemí k pobřeží a jejich prodeje kolonizátorům. Poptávka po otrocké práci rostla nepřetržitě prakticky dvě století (od počátku 16. do počátku 19. století) a přinejmenším stejně dlouho degenerovala africká společnost, která se stále více odkláněla od tradičních výrobních aktivit k vykořisťovatelským praktikám (tzv. neproduktivní aktivity).25 Nunnův model ilustruje skutečnost, že od určité míry vyvlastňování majetku ve společnosti a při nízkých výdajích kolonizátora na zajištění vlastnických práv obyvatelům dané dependence brzy v ekonomice zaniká někdejší předkoloniální (tzv. vysokoprodukční) rovnováha charakterizovaná velkou převahou ekonomických subjektů zabývajících se produkčními aktivitami. Vznikají nová, mnohočetná ekvilibra, která však vždy směřují k nízkému podílu produktivního obyvatelstva a vysokému podílu subjektů zabývajících se neproduktivními aktivitami. V okamžiku, kdy kolonizátor dané území opustí, se hospodářství nachází v tzv. nízkoprodukčním ekvilibru, které se ukazuje jako stabilní i v situaci, kdy vykořisťovatelské praktiky koloniálního správce již ekonomiku nemrzačí. Ve shodě s Acemogluem také Nunn dokazuje, že ekonomiky, které dnes prosperují (a nacházejí se tedy ve vysokoprodukční rovnováze) budou mít tendenci k úspěchu i nadále, zatímco vyvést zemi z nízkoprodukčního ekvilibra bude vyžadovat značné úsilí a změny. Nunn (opět podobně jako Daron Acemoglu) si všímá, že v lokalitách, kde kolonizátor setrvával déle, byly obvykle aplikovány méně drancující nástroje hospodářské politiky, včetně uznání a ochrany soukromého vlastnictví. Návrat těchto ekonomik k vysokoprodukční rovnováze s většinovým podílem produktivního obyvatelstva a garancí soukromého vlastnictví se v postkoloniální éře obvykle obešel bez dramatických zvratů. Kde však byla pozice metropolitní nadvlády nejistá, tam docházelo k největším koloniálním zvěrstvům, drancování a únosům a tato historická zkušenost dodnes udržuje lokální ekonomiky v pasti zaostalosti, neproduktivních aktivit a nejistých vlastnických práv.

24

25

Acemoglu poukazuje na skutečnost, že období průmyslové revoluce vyžadovalo poměrně značné investiční prostředky, které mohla poskytnout jen vznikající střední společenská třída podnikatelů. Pokud však v ekonomice převládal vykořisťovatelský systém, tato střední třída nevznikla (kvůli obavám elit o jejich vlastní postavení ve společnosti) a ekonomika začala technologicky zaostávat. Acemoglu, D. – Johnson, S. – Robinson, J. A.: Reversal of Fortune: Geography and Institutions in the Making of the Modern World Income Distribution. Quarterly Journal of Economics, Vol. 117 (2001), No. 4, pp. 1231-1294. Nathan Nunn ve svém modelu přejímá terminologii Bhagwatiho (Bhagwati, J. N.: Directly Unproductive, Profit-Seeking Activities. Journal of Political Economy, Vol. 90 (1982), No. 5, pp. 988-1002.) a Baumola (Baumol, W. J.: Entrepreneurship: Productive, Unproductive, and Destructive. Journal of Political Economy, Vol. 98 (1990), No. 5, pp. 893-921).

106

Také „Odkazy historie“ jsou příkladně systematickým exkurzem do ekonometrického modelování, byť poněkud odtažitým a akademickým. Představují zajímavý náhled na rozvojovou teorii, ale ani tentokrát z rozsáhlého statistického a ekonometrického instrumentária Nunn nevykřesal závěr, který by měl relevanci ať už pro rozvojové země nebo pro mezinárodní rozvojové agentury. Jen stěží si lze představit, že by na základě Nunnových studií Velká Británie nebo Spojené státy odpustily dluhy afrických rozvojových zemí nebo zvýšily částky rozvojové pomoci jako náhradu za bestiálnosti, jichž se dopustily před staletími. Oba Nunnovy články, jakkoli to v jejich závěrech autor explicitně neuvádí, přitom mají poměrně zřejmé vazby na hospodářsko-politickou realitu subsaharských rozvojových zemí. Jestliže je výsledkem Nunnových analýz skutečnost, že zaostalost rozvojových ekonomik na jih od Sahary nelze vysvětlit úzkým ekonomickým pohledem teorie bludného kruhu bídy nebo dvouschodkového Harrod-Domarova modelu, pak je zjevné, jakým směrem by se měly zaměřit hospodářské politiky lokálních vlády i snažení rozvinutých ekonomik a mezinárodních rozvojových agentur, pokud chtějí zaostalé africké země skutečně z jejich žalostné situace vyvést. Nunn ukazuje, že podrozvinutost nejchudších regionů je úzce spojena se skutečností, že její obyvatelé setrvávají v tzv. neprodukčním ekvilibru, že politické špičky nedokáží zajistit respektování soukromého vlastnictví a že státní instituce ovládá elitářství, nepotizmus, regionalizmus, úplatky a nezdravý lobbying. Podobně jako Englebert14 i Nunn (byť jaksi mlčky) vlastně kárá světovou veřejnost v čele se Spojenými národy ze snah o stabilizaci situace v Africe za každou cenu, z tlaku na udržení umělých hranic a státních celků v dobách dekolonizace, kdy situace nahrávala dramatičtějším státotvorným změnám. Zachování hranic bývalých kolonií umožnilo zakonzervování institucionálního systému, s nímž země nezřídka zdědily i byrokratické elity a úřední mechanizmy z koloniálních dob. Úsilí o rychlou stabilizaci subsaharského regionu v polovině dvacátého století se tak stala překážkou ztěžující hospodářský a sociální rozvoj i na počátku století jednadvacátého. Programy Světové banky zaměřené na demokratizaci politických systémů, na boj s korupcí, i s chudobou, na podporu vzdělávání a boj s diskriminací podle etnika, pohlaví, nebo vyznání, podpora mikrofinancování a zvyšování rozvojové pomoci, úsilí o zajištění zdravotní péče, pitné vody a sanitárního zařízení jsou sice velkorysými projekty, ale poslední studie koloniální frakce institucionální hypotézy naznačují, že pro hospodářský rozvoj jsou klíčovými především jasně daná vlastnická práva a fungující státní aparát, který dokáže prosadit pořádek a vymáhat naplňování litery zákona a který povzbudí soukromé podnikatelské aktivity v jednotlivých subsaharských zemích. Role vlády v ekonomickém růstu je na jeho nižších stupních spojena především se zajištěním respektu a věrohodnosti, ať již jsou opatření hospodářské politiky jakákoli. Teprve po nastartování růstu a rozvoje se zvyšuje komplexnost požadavků na státní aparát a byrokracie a její konkrétní složky tak získávají na důležitosti.14

107