Petra Alexová organizátorka Jednoho světa v Olomouci

„Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami“ Milí příznivci Jednoho světa, jsem ráda, že vás i tento rok můžu přivítat na filmovém festivalu Jeden svět v Olomouci. Letošní festival se ponese v duchu Gándhího slavné výzvy: „Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.“ Hlavní myšlenkou, kterou se tento rok festival snaží sdělit, je zaujmout aktivní postoj – nenechávat za sebe vše dělat druhé a nad problémy, jak v celosvětovém měřítku, tak i nad těmi, co se dějí u nás, nezavírat oči. Organizace Člověk v tísni přináší Jeden svět do Olomouce již dvanáctým rokem. Můžete navštívit zajímavé, šokující, ale i úsměvné do-

kumenty z celého světa mapující to, co nám obvykle bývá skryto. Mezi témata dokumentů letošního festivalu patří například ožehavé téma korupce, přírodní katastrofy, ekologické výzvy, ale také stáří. Naše doprovodné akce vám dají příležitost nahlédnout do zemí, jako je Keňa, Írán či Palestina, a také budete moct diskutovat se zajímavými hosty, jmenujme například senátora Štětinu, reportážního fotografa Jana Šibíka a mnoho dalších. Letošní Jeden svět s sebou přináší i mnoho novinek. Již v průběhu února jste mohli, v rámci programu Promítej i ty!, zadarmo zhlédnout

nejúspěšnější snímky z loňských let. Projekce probíhaly v olomouckých klubech a hospůdkách, jako jsou Jazz Tibet Club, Vertigo či Betreka. Ve snaze zpřístupnit dokumenty široké veřejnosti proběhne letos promítání i v domovech důchodců a klubech seniorů v Olomouci a okolí. Také jsme pro vás připravili maraton divácky úspěšných sociálních spotů, na který se můžete těšit v Galerii U Mloka. Věříme, že vás naše bohatá festivalová nabídka osloví a společně s námi zaujmete aktivní postoj! Petra Alexová organizátorka Jednoho světa v Olomouci

Palestina mýma očima

Organizační tým Jednoho světa 2011 v Olomouci

„Dobré filmy prověří jen čas“ Dokumentarista Ondřej Provazník tvoří polovinu autorské dvojice, která se podílela na vizuálu 13. ročníku festivalu Jeden svět. Spolu s kolegou Martinem Duškem jsou zároveň tvůrci dokumentu Ženy SHR, který vyhrál na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě cenu pro nejlepší dokument roku 2010. Adéla Beranová Na letošním ročníku se podílíte nejen jako autor jednoho z promítaných dokumentů, ale také jako autor znělky festivalu. Jak jste se k tomu dostal? Festival vyhlásil na podzim konkurz na vizuál ročníku 2011 a my jsme se s kolegou Duškem rozhodli přihlásit. Spolupracujeme s Jedním světem už delší dobu a podílet se na tom, jak bude vypadat plakát a znělka, nám přišlo jako zajímavá výzva. Dali jsme se dohromady s naší známou, výbornou grafičkou Pauline Kerleroux, a začali vymýšlet koncept. Bylo to celkem na dlouhé lokte, ale po několika kolech jsme tender s naším nápadem vyhráli.

Martin HolIk Rozespale vyskakuju z přeplněného taxíku, který mě z Jeruzaléma dovezl k pomyslným hranicím mezi Izraelem a West Bank, tedy „Palestinou“. Mířím k betlémskému checkpointu. Cesta taxíkem byla šílená, v Jeruzalémě jsme čekali asi hodinu, než se dodávka naplnila, během té hodiny se tak trochu i přeplnila. Řidiči se snaží svá auta nacpat lidmi do posledního místa, a tak mi cestou do Betléma do levého ucha spokojeně funěl stařičký beduín a do pravého mi znělo broukání mladého araba s mp3 přehrávačem v uchu. Do toho všeho

ještě hučela taxíkem nějaká místní hitovka z rádia. Do Betléma se z Jeruzaléma dostanete snadno. Buď arabským taxíkem za pár dolarů s pravou a nefalšovanou arabskou muzikou a řidičem, který se nezalekne žádné překážky a prudké zatáčky jsou pro něj jen další výzvou k pokoření rychlostního rekordu a rekordu v počtu zvracejících západních turistů, anebo méně dobrodružně – izraelským autobusem s klimatizací a ozbrojenou ochrankou, která vás bedlivě hlídá a dává pozor na to, co z okna busu sledujete a fotíte. Jsou čtyři hodiny ráno, nebo taky v noci, podle toho, jak je kdo zvyklý vstávat. Pro místní

je to rozhodně ráno, protože tady se vstává dost brzy. Proč? Abyste se totiž dostali z palestinské strany na izraelskou, ať už za prací nebo za příbuznými, musíte si přivstat. Blížím se k checkpointu a už z dálky vidím dlouhou frontu arabů táhnoucí se snad půl kilometru podél zdi. Vládne tu šílený chaos, lidé křičí, přehazují si nad hlavami tašky plné různých věcí, od oblečení až po nádobí. Někteří se snaží přelézt plot a předběhnout tak ostatní. Ti si to samozřejmě nechtějí nechat líbit, a tak mezi nimi vznikají malé i velké šarvátky a bitky. Tady (pokračování na straně 2)

Jak vy sám chápete letošní motto „Vaše energie je potřeba jinde“? To motto je mnohoznačné a v tom je jeho kouzlo. Každý někdy utrácí svůj čas a energii na zbytečné věci a mohl by být světu nebo svým blízkým užitečnější. Jako abstrakt nanicovatosti nám ve znělce a na plakátu posloužily hospodské legrácky, které každý Čech aspoň někdy v životě zkusil. Ale to je sa-

který vypráví o osudu dvou žen z Horního Jiřetína ohroženého těžbou hnědého uhlí. Tento film získal ocenění za nejlepší český dokument roku 2010 na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Proč Vás oslovila právě tato tematika a jak vnímáte ocenění z Jihlavy? Hledáme s kolegou Duškem pro naše filmy postavy, které zažívají nějaký vnitřní konflikt a které se vědomě nebo nevědomě pohybují na pozadí nějakého zásadního společenského fenoménu. Obě hrdinky našeho filmu tenhle předpoklad dokonale splňovaly, pak už šlo jen o to, jestli se nám to podaří dobře ukázat. Cenu z Jihlavy vnímám jako každou cenu – člověka to nemůže nepotěšit. Obecně vzato je každé ocenění relativní a nedává tvůrci žádné záruky. Dobré filmy prověří jen čas. Váš film je o dvou ženách, z nichž každá stojí na jiné straně břehu problematiky těžby uhlí. Jaký byl postoj obou žen k natáčení, bylo těžké je k němu přesvědčit? Myslím, že obě dvě přistupovaly k filmu s tím, že budou moci sdělit světu svou pravdu. A obě dvě v průběhu natáčení pochopily, že nám jde o víc než o nějaký ideologický spor, že se o ně zajímáme jako o lidské bytosti, že nás provokuje jejich příběh, jejich vnitřní rozpory. V tu chvíli obě logicky couvly. Ale nakonec jsme natáčení, jakkoliv to bylo složité, dokončili. Snad k jejich i k naší spokojenosti.

mozřejmě jen výrazný příklad, po Dokument Ženy SHR můžete zhlédnout kterém náš slogan dobře vyzní. 3. dubna v 18 hodin v Divadle hudby. Po filmu bude následovat debata s řediV rámci festivalu Jeden svět se telem Hnutí Duha Petrem Machálkem bude promítat snímek Ženy SHR, o situaci v Horním Jiřetíně.

kino metropol | Sokolská 25, Olomouc | tel.: 585 224 120 | www.olomouckakina.cz vstupné: 50 Kč / permanentka (5 projekcí v kině Metropol): 200 Kč

Divadlo hudby | Denisova 47, Olomouc | tel.: 585 223 565 | www.divadlohudby.cz vstupné: 40/60/70 Kč / nelze využít permanentky z kina Metropol

Strana 2.................................................................................................................................................................................................................................................................................................... Jeden svět 2011

Haiti – pohled zpět Letošní festival přináší plno zajímavých sekcí, z nichž každá se věnuje jinému problému. Jedním z témat je i Haiti. Tato rozvojová země se vžila do povědomí nás všech loni v lednu, kdy byla zasažena ničivým zemětřesením.

ve stanech nebo pod plátěnými přístřešky, většina škol či nemocnic nebyla dosud opravena. Oficiálně zůstává na místě až 90 % sutin a odklízecí práce probíhají pomalu. Společnost Člověk v tísni vyhlásila v lednu 2010 veřejnou sbírku

„ Jeden svět přináší témata, jež nás vytrhují ze stereotypů každodenního života.“ Josef Kvapil a. s. – společnost, jejíž finanční dar umožní hladký průběh festivalu Jeden svět v Olomouci i letos. Co vede jejího majitele Josefa Kvapila ke každoroční podpoře a co si o festivalu myslí, se dozvíte v následujícím rozhovoru. Pavla Skýpalová Již pátým rokem štědře sponzorujete festival Jeden svět. Z toho by se dalo usuzovat, že jste jeho velkým fanouškem. Co Vám festival za těch pět let přinesl? Jeden svět je skvělý počin, festivalu skutečně fandím. Organizační tým odvádí profesionální práci, což se pozitivně odráží i na stále rostoucí návštěvnosti. Myslím, že témata, kterým se festival věnuje, nás vytrhují z běžných stereotypů každodenního života. Pomáhají nám vycházet ze sebe a kromě svých vlastních problé-

mů vnímat též okolní svět s těžkostmi druhých, které jsou mnohdy mnohem větší než naše vlastní starosti. Snadněji si pak klademe správné otázky… Festival je letos opět nabitý zajímavými sekcemi, zmiňme například dnes velmi diskutované téma korupce, nové ekologické výzvy či téma stáří. Která ze sekcí vás letos oslovila nejvíce? Všechna témata jsou důležitá a aktuální. Nejvíce se letos těším na téma nové ekologické výzvy. Mám obavu, že se v současné době dopouštíme genocidy na přírodě nebo jí alespoň přihlížíme. Stále jsme plně nepochopili, že právo na svobodný život nemají jen lidé, ale též živá i neživá příroda, respektive celá planeta. Nevím, kolik máme ještě času k tomu, abychom dozráli a uvědomili si to, ale určitě je ho stále méně. Velmi

vítám každou příležitost, která nám to připomíná. Letošní motto festivalu zní „Vaše energie je potřeba jinde!“ Chceme jím upozornit na to, kolik času věnujeme nepodstatným činnostem. Přitom se stačí zajímat o to, co se děje kolem nás, a svou energii využít k tomu, aby se věci „rozhýbaly“ k lepšímu. Vy máte velkou firmu a dlouhodobě podporujete několik významných charitativních projektů. Kde energii pro smysluplné aktivity berete? Energii mi dává zejména má milovaná žena, naše děti a jejich rodiny. Velmi rád se toulám v přírodě. Zmizet na pár hodin někde v lese, učit se tam vidět, slyšet a vnímat jak ži vot pulsuje v nekonečné pestrosti variant, to je prostě nádhera. Občas skrze ni zahlédnu i stopy Tvůrce vší té krásy. A ten je pro mne vůbec největším zdrojem obnovy sil, radosti a povzbuzení.

Palestina mýma očima (pokračování ze strany 1)

A. Beranová, P. Skýpalová Je tomu sice už přes rok, ale tato malá a chudá země se dosud nevzpamatovala z následků, které jí zemětřesení způsobilo. Zdejší obyvatelstvo se stále nevrátilo k životu, který žilo před katastrofou, a potrvá ještě dlouho, než se situace uklidní. Zemětřesení, které se řadí mezi jedno z nejničivějších v historii ostrova, zasáhlo Haiti 12. ledna 2010. Podle oficiálních zdrojů si katastrofa vyžádala více než dvě stě tisíc životů, další desítky tisíc lidí byly zraněny. Tato čísla však ve skutečnosti mohou být mnohem vyšší. Zhruba třem milionům obyvatel v zasažené oblasti chyběl přísun pitné vody a potravin, provizorní přístřešky i přístup k lékařské péči. Po více než roce však zůstávají potřeby místních obrovské. Přes milion lidí stále žije

na pomoc obětem zemětřesení na Haiti. Peníze, které se v České republice vybraly, pomohly více než deseti tisícům žáků v návratu do škol, dvěma a půl tisícům dětem zajistily na rok psychosociální podporu v dětských centrech a pro sto osm tisíc obyvatel regionů Petit Goave a Grand Goave. Společnost Člověk v tísni koordinuje preventivní programy proti choleře, která Haiti zasáhla bezprostředně po zemětřesení a způsobila již tak zhroucené zemi další problémy. Bezprostřední pohled na následky katastrofy ukazuje snímek Haiti – Zemětřesení z blízka, jež se bude promítat v Divadle hudby 5. dubna v 18 hodin. Následovat bude debata s hosty, kterými budou fotoreportér Jan Šibík, novinářka Markéta Kutilová a Jaromír Dolanský z organizace Help for Haiti.

Slavnostní zahájení: vernisáž i koncert pavla skýpalová Slavnostní zahájení letošního festivalu Jeden svět v Olomouci, které proběhne 28. března v 18 hodin v Galerii U Mloka, odstartuje vernisáž výstavy fotografií Severní Korea uvádí, jejímiž autory jsou otec a syn Zátorští. Jan Zátorský starší získal za tento soubor třetí cenu v prestižní soutěži Czech Press Photo 2006 v kategorii Každodenní život. Tato výstava potrvá až do 8. dubna. Zahájení pak bude plynule pokračovat v Jazz Tibet Clubu, kde od 20 hodin zazní koncert dvou vymykajících se osobností české alternativní hudební scény. Písničkářka Karolína Kamberská, polovina již nefungujícího proslulého sourozeneckého dua Sestry Steinovy, je často označovaná spíše za básnířku s kytarou. Ve svých

písních s punkovou upřímností zobrazuje emoce, pochybnosti i radosti, se kterými se potýkáme všichni, a proto její poetika oslovuje posluchače bez žánrových omezení. Svůj sólový projekt, který si získal nadšené reakce napříč hudební kritikou, bude v Olomouci prezentovat vůbec poprvé. Publicista Antonín Kocábek k tomu ve své recenzi pro časopis Týden napsal: „Restart a nový začátek. Ta síla, které je k něčemu podobnému potřeba, na posluchače bafne přímo vyzývavě.“ Stefan Osciatka je český výtvarník, básník a hudebník a ve své hudební tvorbě navazuje s osobitou naléhavostí na své vzory, kterými jsou písničkáři Josh Ritter či spřátelený Glen Hansard. Těšíme se, že společně s vámi příjemně vykročíme do intenzivního festivalového dění. Vstupné na vernisáž i koncert je zdarma.

skutečně vládne právo silnějšího. Čím víc se blížím k řadě, tím více očí mě pozoruje a více rukou na mě ukazuje. Zápaďáky tu takhle brzo není zvykem vídat. Proběhne kolem mě skupinka mladíků, málem mě shodí na zem. Kousek ode mě probíhá ostrá výměna názorů, která se mění ve žďuchanici. Jeden mladík se pokusil předběhnout skupinku starších mužů. Okamžitě je doslova vyhozen a putuje na konec řady. Ve vzduchu zavoní hašiš a já celkem rychle zjišťuji zdroj té vůně. Opodál, kousek od plotu z ostnatého drátu, dřepí u kovové konvice s čajem usmívající se muž. Prodává tu kávu, čaj nebo sladký sahlep. V ruce svírá skleněnou trubičku, ze které se do okolí nese kouř známé vůně. Volá na mě, ať jdu

za ním. Jdu k němu. Hned se mě ptá, co si dám. „Káva? Čaj?“ Vzhledem k tomu, že kávy jsem měl dnes už dost a čaj mám taky denně, tak chci zkusit místní sahlep. Začne se hlasitě smát. „Sahlep? Na co ty potřebuješ sahlep? Seš přece mladej, ne?“ Sahlep je totiž údajně afrodisiakum, nicméně je to sladká pochoutka, a tak si nechávám nalít trochu do kelímku. Na rozdíl od našeho sahlepu ochucovaného banány, čokoládou a jinými dobrotami, se zde ochucuje kari. Je dobrý, a tak jej chválím. To prodavače ještě víc rozesměje, nechce po mně ani zaplatit, prý je to dárek. Je to skutečný podnikavec. Během pár minut prodává lidem snad desítky kelímků s čajem a kávou. „Proč je tu vlastně tak brzy tolik lidí?“ ptám se prodavače. Ten mi vysvětluje, že je to proto, že hodně

místních dojíždí za prací do Jeruzaléma. Musejí ale projít checkpointem, kde jsou podrobeni důkladným prohlídkám a výslechům. Navíc Izraelci dělají prý Palestincům naschvály, zavřou checkpoint na hodinu či dvě nebo lidi schválně vracejí a nepouštějí dál. Proto se tu táhne tak dlouhá fronta, která se skutečně sune jen pomalu kupředu. A táhne se tak i izraelsko-palestinský konflikt. Znesvářené strany spílají jedna druhé, navzájem se obviňují a provokují. Pokud se chcete dozvědět více o tomto problému, o tom, jak dnes po Izraeli cestovat a jaká zajímavá místa stojí rozhodně za návštěvu, pak přijďte na přednášku Martina Holika, která se v rámci festivalu Jeden svět bude konat v Olomouci 31. března v kavárně Betreka v 16 hodin.

Je něco shnilého v Čínské lidové republice Čínská vláda možná poručí větru i dešti, na místní samosprávu je ale krátká. Boj za lepší zítřky, tedy za možnost dýchat nezamořený vzduch či mít k dispozici pitnou vodu, tak zůstává na bedrech obyčejných lidí. Tři ženy a jeden muž ve snímku holandského dokumentaristy Floris-Jan van Luyna vysvětlují, proč se navzdory zastrašování a postihům postavili proti místním autoritám a nechávají diváky nahlédnout i do svého soukromí. Barbora Šlapáková Rybářka Wei Dongying už roky sbírá vzorky jedovaté vody, která stojí za nemocností obyvatel její vesnice, a sepisuje petice pro úřady, které ji vytrvale odmítají. A tak ryby vylovené z řeky dál chutnají po krému na obličej nebo po barvách. Mladá žena Zhao Lei zase vyhlásila válku pekingskému vzduchu, který vytrvale znečišťují spalovny odpadů. Bloguje, nahrává parodie písní, natáčí videa z demonstrací a na internetu má velký ohlas. V realitě ovšem bojuje sama a kolotoč soudů a odvolání přežívá jen díky občasným únikům do světa tan-

ce. Rolnice Chen Lifang z centrální Číny burcuje sousedy a snaží se nechat zavřít chemickou továrnu, kvůli které se v okolí téměř nedá dýchat. Mongolský pastevec Nasen se zase snaží zastavit postupující poušť, kvůli které už několikrát stěhoval dům. Film nezobrazuje pouze problémy životního prostředí a rizka, která denně ovlivňují život místních lidí. Chce především nahlédnout do života aktivistů, kteří se rozhodli bojovat nikoliv pro slávu a peníze, ale pro naději na normální a zdravé podmínky k životu. Ústřední postavy by raději nebojovaly, ale nechtějí se smířit s nepříjemnou realitou. A tak válčí na dvou frontách: proti odmítavým úřadům i s apatickým okolím a s vlastním, mnohdy osamoceným životem. Diváci tak mají ojedinělou možnost vidět civilnější stránku ekologického aktivismu. Autorka je součástí Mediálního a propagačního týmu Hnutí DUHA Snímek Poručíme větru dešti můžete zhlédnout ve čtvrtek 31. března od 18 hodin v kině Metropol.

Jeden svět 2011.................................................................................................................................................................................................................................................................................................... Strana 3

Ohlednutí za projekcemi v olomouckých klubech Letos poprvé jsme vyzkoušeli promítání divácky nejúspěšnějších filmů z loňského ročníku. Uskutečnila se v rámci akce „Promítej i Ty!“. PAVLA Skýpalová Vybrali jsme šest klubů, hospůdek a kaváren oblíbených studenty, kde posléze v průběhu celého měsíce února probíhaly projekce jednotlivých snímků. Cílem celé této akce bylo promítat filmy v neformálních prostorách, což umožnilo prezentovat je i lidem, kteří by si na festival sami cestu nenašli, a podnítit veřejnost k zájmu o lidsko-právní problematiku. V neposlední řadě pak také samozřejmě navnadit diváky na nadcházející ročník.

situace je strašná! A ještě horší je, že se o tom nemluví, takže lidé u nás nemají žádné informace!“, řekl nám rozhořčeně jeden z návštěvníků. A přesně o to festival také usiluje: vzbuzovat emoce. Abychom svou mysl zaměstnali problémy, které se třeba nemusí dotýkat přímo nás, ale které se dějí, a pokud s tím nesouhlasíme, abychom to dali najevo. Podobně šokované obličeje a smíšené pocity měli i diváci, kteří se přišli podívat na film Zemřít ukamenováním do kavárny Betreka. Tento film totiž ukázal, jak otřesné, bolestné a nelidské praktiky stále ještě aplikuje íránská vláda vůči těm, kteří se prohřešili – například ženám obviněným z cizoložství. Ať už se však člověk proviní jakkoliv, nic

ňuje sama mladá autorka snímku vtipně vstupující do děje ve chvíli, kdy se ji rodina snaží provdat, ale ona nechce. Projekce tohoto filmu proběhla v oblíbené hospodě Ponorka. Dalším snímkem uvedeným v rámci předprojekcí byl film Anna v přední linii, který bylo možné zhlédnout v Galerii U Mloka. Dokument o ruské novinářce, jež se jako jedna z mála nebála otevřeně kritizovat ruskou vládu za její počínání ve válce v Čečensku a za další politická rozhodnutí. Tato žena byla za své otevřené jednání a svou odvážnost zavražděna v říjnu roku 2007. Posledním filmem byl pak dokument Hlad, promítaný v klubu Vertigo, který divákům předložil třeba tolik aktuální a znepokojivou otázku: proč je v USA

Ruské podsvětí Nikdy normálně nepracovali, přesto jsou milionáři. Podle bývalého pracovníka ruského Interpolu mají dnes tito lidé zásadní vliv na ekonomická a politická rozhodování své země, neboť dobře vědí, že kromě po zuby ozbrojených bodyguardů musí disponovat i „svým“ politikem.

pokojivého dokumentu Alexandra Genteleva, kterému se podařilo získat důvěru několika čelních představitelů ruského podsvětí. Jejich nebývale otevřené výpovědi společně s archivními záběry z ruských věznic či ukázkami „mafiánských radovánek“ podávají velmi ucelený pohled na rozvoj organizovaného

Pavla Skýpalová

zločinu v Rusku od „perestrojky“ až do dnešní doby.

O životě se neučili ve školách, ale v kriminále. Tam si také vybírali své budoucí spolupracovníky. Tetování jim neslouží na ozdobu, ale jako projev pohrdání autoritami a jako znak příslušnosti k určité vězeňské kastě a její hierarchii. Řeč je o hlavních postavách zne-

Zločinci podle zákona je realistickým snímkem o praktikách a manipulacích vlivných a nebezpečných lidí z ruského podsvětí, který máte možnost zhlédnout v úterý 29. března od 20 hodin v kině Metropol.

„Rusko je na dlouhé cestě k debolševizaci.“

Předprojekce odstartovala Kimčongílie, snímek o severní Koreji, dnes zcela určitě nejizolovanější zemi světa. Promítalo se v Jazz Tibet Clubu, kde se sešlo ohromné množství lidí, což nás velmi mile překvapilo a zároveň povzbudilo k dalšímu promítání. To proběhlo v Bar&Boulder 9A a promítaným snímkem byl Barmský VJ. Návštěvnost byla opět vysoká a netvořili ji pouze fanoušci festivalu, ale i mnoho náhodných diváků. Mnozí byli po zhlédnutí filmu šokováni situací v Barmě, která je tvrdě hlídána vojenskou juntou a kde se lidé bojí cokoliv říci či udělat, protože každé „šlápnutí vedle“ se tvrdě trestá. Silné znepokojení vzbuzuje i to, jak málo informací se o téhle jihovýchodní asijské zemi dostane do novin, protože tamní režim bedlivě střeží jakékoliv zprávy, které by měly vyjít ven ze země. „Tahle

nedává nikomu právo, odsoudit ho k tak strašlivé smrti, jakou je ukamenování. A tento snímek se s diváky opravdu nemazlí. Předkládá surové a autentické, tajně natočené záběry odsouzených, kteří jsou od pasu dolů zahrabáni do hluboké jámy a pomalu utlučeni kameny k smrti. „Ani středověk snad nebyl tak krutý, jako tyhle praktiky íránské vlády!“ říká studentka oboru čeština-dějepis. Aby se však nezdálo, že jsme chtěli diváky pouze šokovat a předložili jim to nejkrutější, co loňský ročník nabídl, dalším promítaným snímkem byl debutový film mladé romské režisérky Já, moje romská rodina a Woody Allen. Tento úsměvný film, který navíc podtrhuje výborná hudba, nabídl pohled na romskou komunitu z netradičního úhlu – ze samotného středu. Vše ještě zdůraz-

největším problémem společnosti obezita, zatímco o pár tisíc kilometrů na jih, na Haiti, jsou lidé tak chudí, že své děti musejí prodávat do otroctví? Ukázal šokující pohled na osudy komunit a konkrétních lidí, kteří se na třech kontinentech ocitli v pasti současných mezinárodních poměrů. Předprojekce vnímáme úspěšně a věříme, že měly smysl. Jsme velmi rádi, že díky vstřícnému přístupu majitelů všech projekčních míst se promítání mohla uskutečnit. Za to jim touto cestou ještě jednou velmi děkujeme. Doufáme, že jsme nalákali třeba i ty z vás, kteří jste toho dosud o samotném festivalu moc nevěděli. Těšíme se na viděnou s vámi v kině Metropol, Divadle hudby Olomouc nebo na některé z doprovodných akcí.

Komponované večery v Divadle hudby zahájí v pondělí 4. dubna dokument Spravedlnost pro Sergeje. Nizozemští tvůrci v něm sledují osud ruského právníka, který upozornil na korupci ve státní správě. Poté byl zatčen a v roce 2009 zemřel na následky mučení v nápravném zařízení. Viníka ruské úřady nenalezli. Po filmu budou o současném Rusku s diváky diskutovat senátor Jaromír Štětina a Jaroslav Spurný, zástupce šéfredaktora časopisu Respekt. V rozhovoru oba novináři poodhalují svůj názor na tuto zemi. Jana Karasová

Kdybyste v Rusku měl žít, kým a čím byste chtěl být? J. Š.: Žil jsem od roku 1990 v Rusku s přestávkami asi deset let jako novinář. Kdybych dnes žil v Rusku, chtěl bych být opět novinářem. Už proto jen, že si vysoce cením svých kolegů ruských novinářů, disidentů dnešní doby. Řada mých ruských přátel při vykonávání novinářské profese zahynula. J. S.: Samozřejmě novinářem nebo spisovatelem... Může nátlak ze zahraničí pomoci osvobodit nespravedlivě odsouzené v Rusku? Jakou podobu by takový účinný nátlak měl mít? J. Š.: Ano. Neustále požadovat po státních orgánech osvobození politických vězňů, včetně Chodorkovského. J. S.: Každý rozumný nátlak může pomoci politickým vězňům, i když ruští politikové jsou na nátlak alergičtí – jejich sovětští předchůdci vymysleli jako obranu před tlakem termín „vměšování do vnitřních záležitostí“ – takže nátlak může někdy věci komplikovat. Ale neustálé připomínání situace politických odpůrců režimu, včetně politických vězňů, je vždy potřebné. I kdyby nebylo výsledkem propouštění vězňů, případně omezení politických procesů, znamená to pro samotné vězně obrovskou satisfakci a ve vězení toho už moc víc dostat nemohou.

Jak byste popsal současnou politickou situaci v Rusku? J. Š.: Rusko se nyní nachází na začátku dlouhé cesty ke konečné debolševizaci. V jistém slova smyslu je situace u nás zrcadlením situace v Rusku – z největších komunistických funkcionářů se stali mávnutím proutku největší kapitalisté se všemi projevy korupce, jen míra absurdnosti je zde větší: bolševismus tu postihl o dvě generace více. J. S.: Dnešní Rusko je autoritářský systém bez valné šance na změnu na demokracii euroatlantického typu. Doba Vladimíra Putina bude pokračovat ještě aspoň sedm až deset let a při očekávaném růstu cen ropy a dalších surovin, které dají Rusku jistou ekonomickou stabilitu, nebude změna systému možná. Když se na to podívám očima obyvatele středoevropského dvorku, máme tu pořád Máte osobní zkušenost se zkorumRusko jako bezpečnostní riziko. povaností ruských soudů? J. Š.: Osobní zkušenost nemám. Je Rusko demokratickou zemí? J. S.: Osobní ne. Z médií mnoJ. Š.: Rusko není demokratická ho, stačí připomenout Chodorzemě, je to země autokratická; v de- kovského. Teď pracuji na jednom mokratické zemi nemůže armáda článku, který se týká ruských invesstátu beztrestně povraždit sto tisíc torů v Česku, a když se při práci vlastních občanů. na tom článku potkám s nějakým J. S.: Rusko je demokratickou verdiktem ruského soudu, je to zemí východního typu. Pro Evropa- vždy – s největší pravděpodobností na to ale demokracie není. – o korupci justice.


Doprovodné výstavy Jana Karasová Festival Jeden svět je sice festivalem filmovým, ale není jen o filmech. Mimo projekce dokumentů je v rámci doprovodného programu připravená řada výstav. V pondělí 28. března proběhne v Galerii U Mloka vernisáž výstavy fotografií „Severní Korea uvádí“. Dvojí pohled na nejizolovanější zemi světa podává autorská dvojice Janů Zátorských, mladšího a staršího. O den později festival otevře téma další nedemokratické země, tentokrát

Íránu. V čajovně Kratochvíle bude o tomto blízkovýchodním státu vyprávět Václav Arnoš. Na stejném místě proběhne i vernisáž fotografií pořízených v Indii jeho kolegou Jaroslavem Petrášem. Povídání nad fotkami proběhne také v kavárně Betreka. Ve čtvrtek 31. března zde Martin Holik představí Palestinu. Doprovodný program festivalu uzavře v úterý 4. dubna Markéta Lančová fotkami z Keni, kde strávila tři měsíce a v rámci dobrovolnického programu pracovala s dětmi ze slumů v Nairobi.

Divadlo K3 se rozvlní v rytmu čardáše Během aprílového večera můžou návštěvníci doprovodného programu k festivalu Jeden svět očekávat ohnivý tanec i tuhý boj o vítězství.

společnost). Jak se píše na oficiálních stránkách Improligy, „improliga je malinko o sportu, ale především o divadle. Dva týmy se navzájem

zváni i k samotné improvizaci. Svou kolébku má Improliga v Kanadě. Vznikla na konci 70. let a inspiračním zdrojem jí byl hokej. Do České

Adéla Beranová

utkávají v improvizacích na divácká témata. Cílem není navzájem se vyřadit, ale společně vytvářet kvalitní improvizaci“. Na každý zápas dohlíží hlavní rozhodčí a jeho dva pomocníci, kteří kontrolují, zda jsou dodržována etická a improvizační pravidla stanovená právě Improligou. Pokud diváci s verdiktem rozhodčího nesouhlasí, dají svůj názor jasně najevo – hodí po něm papučí, kterou dostanou při vstupu. Za každý „tým“ vystoupí čtyři hráči – dva muži a dvě ženy. Kromě nich a rozhodčích nesmí na podiu chybět muzikanti. Ti vytvářejí atmosféru celého představení – vítají publikum a hráče, hudbou vyplňují hluchá místa a občas mohou být vy-

republiky se dostala asi před deseti lety. Martina Pavlunová, trenérka uskupení O.Li.V.Y., o zápasech říká: „Láká mě na tom ta energie, která při tom vzniká, jedinečnost okamžiku. Je to všechno improvizace a člověk nikdy neví, co se může přihodit, a když se potom něco podaří, je to úžasné. Zázrak! A protože je to improvizace, nic z toho, co se odehraje, už se nebude opakovat, je to jedinečné. Každopádně je to adrenalinová záležitost a krásné potkávání s podobně naladěnými lidmi.“ Soupeřem pro O.Li.V.Y. v rámci vystoupení na festivalu Jeden svět bude skupina JA.HO.D.I. z Veselí nad Moravou.

Sociální reklamy poběží v Galerii U Mloka Jana Karasová Jeden svět se po třech letech vrací k divácky oblíbené sekci sociálních spotů NonComm, ve které představí téměř sedmdesát krátkých videí, jež vznikly v letech 2007–2010 jako součást osvětových kampaní v desítkách zemí celého světa. Spoty často vtipnou, jindy šokující formou upozorňují na témata, jako jsou devastace životního prostředí, domácí násilí či rasismus. Jiné mají za cíl kultivovat způsoby našeho jednání, například v oblasti bezpečnosti na silnicích, a v mnoha zemích reálně zvyšují míru občan-

ské angažovanosti lidí v boji proti sociální diskriminaci či ochraně práv zvířat. A reklamy jsou opravdu nápadité. Basketbalisté a tančící medvěd upozorňují na pozornost v dopravě. Lidští tučňáci nabádají k šetření s teplem. Nechybí spoty upozorňující na nebezpečí alkoholu, problémy rozvojových zemí či předsudky. Dvacet pět z nich je možné zhlédnout na webovém speciálu České televize, který je věnovaný právě festivalu Jeden svět. V Olomouci se všechny pohromadě představí v neděli 3. dubna od 20 hodin na promítacím maratónu v Galerii U Mloka.

Promítání pro školy a projekce pro seniory Součástí 12. ročníku festivalu Jeden svět v Olomouci budou letos opět projekce pro školy a nově také promítání v olomouckých klubech pro seniory.

města Olomouce, který celý projekt podporuje. Filmy pro školy jsou uzpůsobeny věku a tematicky se dotýkají každodenních starostí. „Rozděleny jsou

Dětský romský taneční soubor vedený pod taktovkou Evy Gáborové se schází v nízkoprahovém centru Khamoro. Jejich vášní je tanec a se svým čardášem vystupují i mimo Olomouc. Tento divoký lidový tanec má svůj původ v dnešním Maďarsku. Skládá se ze dvou částí – pomalé a rychlé, která je pro diváka často zajímavější podívanou. Velmi důležitý je v čardáši muž, který má svým tancem vyjádřit svou vášeň, kterou cítí ke své partnerce. O.Li.V.Y., původně olomoucká odnož ostravské skupiny OSTR.UŽ.I.N.Y. založená v roce 2007, patří do tvz. Improligy (Česká improvizační

Ozvěny festivalu v Prostějově a Přerově Již třetím rokem se Jeden svět koná i v Prostějově a Přerově. „Rozsah festivalu není tak velký jako v Olomouci, ale zajišťujeme promítání filmů pro veřejnost i pro školy,“ říká Jana Světlíková, koordinátorka festivalu v Prostějově. V obou městech tak mohou diváci zhlédnout letošní nabídku filmů nebo přijít na některou z doprovodných akcí. Termín festivalu v Prostějově je 28.–31. března 2011 a bude se odehrávat v prostorách Kinokavárny Duha. V Přerově se pak festival uskuteční od 4. do 5. dubna v klubu Base camp. Adéla Beranová

Adéla Beranová Letošní ročník festivalu Jeden svět v Olomouci bude mít na svém programu již tradičně projekce pro základní a střední školy, které budou probíhat od 28. března vždy ve třech promítacích časech, v 8, 10.30 a 13 hodin v Divadle hudby. Kromě těchto projekcí čeká festival i jedna z letošních novinek: promítání pro seniory. Projekce se uskuteční v olomouckých seniorských klubech. „Věřím, že seniory nová nabídka osloví. V případě této cílové skupiny není potřeba zajišťovat pouze tolik požadovanou péči, ale také podporu nabídnutím i jiných aktivit, které potěší ‚duši‘,“ říká Eva Machová z magistrátu

do dvou kategorií, přizpůsobených věku studentů,“ říká koordinátora pro školní projekce Hana Vacková a dodává: „Pro první stupeň základních škol jsou filmy dabované a věnují se lehčím tématům, například dospívání. Vždy následuje debata s odborníkem na dané téma.“ Zájem škol v Olomouckém kraji je velmi vysoký. I pro seniory jsme vybrali film, jehož téma mnozí budou znát z vlastního života. Snímek Po dlouhé noci den Tomáše Kudrny vypráví o nuceně nasazených pracovnících, kteří se během II. světové války starali o zásobování fronty a udržení života v Německu, a hledá odpověď na otázku, jak byl natrvalo formován a ovlivněn jejich život.

V rámci prostějovského Jednoho světa můžete zhlédnout dokumenty Můj únosce, Salam Rugby, Krev v mobilech a Thembi Jo Menell, vždy od 19.00. Dopoledne a odpoledne budou probíhat projekce s debatami pro školy. Jednou z prostějovských doprovodných akcí bude „Promítej i ty!“, které se bude konat ve dnech 16. a 20. března v Baru 12 opic vždy v 19 hodin. O tom, jaké filmy se zde budou promítat, si rozhodli sami návštěvníci. Mimo to se můžete těšit i na výstavu fotografií a debatu o putování Himálajemi a seznámení s rozvojovými a humanitárními projekty pomoci Tibeťanům v indickém exilu s Karin Majerovou z Občanského sdružení M.O.S.T., jejíž vernisáž proběhne 13. března v 18 hodin. V rámci vernisáže budete mít možnost zakoupit si výrobky od Tibeťanů z exilových

vesniček. Od 19 hodin se budou promítat dokumenty Přechod přes Himaláj a Semínka Tibetu v Happy Valley. Další doprovodné akce budou probíhat v Kavárně ve Špalíčku. V pondělí 21. března se uskuteční předprojekce filmu Já, moje romská rodina a Woody Allen, 23. března proběhne přednáška „Nevšední zkušenosti a zážitky aneb jak využít energii jinde“. Mluvit se bude o rozmanitých inspirativních pohledech na dobrovolnictví – o svých zážitcích a zkušenostech z této oblasti bude vyprávět studentka Martina Vávrová, která v rámci studia strávila tři měsíce v Indii, pracuje jako dobrovolnice pro Amnesty International a ARPOK a své znalosti o rozvojových zemích nyní předává dále v projektu Arcidiecézní charity Olomouc „Pomáhejte s námi“. Pohled na dobrovolnictví v Prostějově představí PhDr. Věra Palacká z dobrovolnického centra ADRA Prostějov. Proběhne také krátké představení možností dobrovolnického uplatnění u společnosti Člověk v tísni. V neděli 27. března v 18 hodin se v Baru 12 opic uskuteční maraton sociálních reklam. V době konání festivalu se můžete těšit i na představení studentského divadla Point.

v České republice s realitou života a práce u nás. Ve stejný den v 19 hodin proběhne projekce snímku Krev v mobilech (viz. anotace na straně 5). V úterý 5. dubna v 16.30 se uskuteční projekce filmu Zachraňte Edwardse. Marcel a Šárka Sladkowští ze Zlína čekali dlouho na své první dítě. Když po dvou letech snažení bylo konečně potvrzeno, že se blíží radostná událost, vyřkli lékaři osudový verdikt: Vaše dítě zemře! V přesných počtech chromozomů, které jsou zapotřebí, aby se narodil zdravý člověk, přibyl ve vývoji embrya jeden navíc. V 19 hodin pak můžete zhlédnout snímek Ve jménu rodiny, který se zabývá tématem vražd ze cti. Převážná část těchto zločinů se odehraje na Blízkém východě a v jihovýchodní Asii, nevyhýbají se však ani západnímu světu. V tomto filmu se setkáváme s dívkami z imigrantských rodin, které jsou nuceny žít dvojí život – rodinný, řídící se konzervativními pravidly islámu, a ten vlastní, nesešněrovaný představami autoritativních a násilných příbuzných. Režisérka zkoumá okolnosti stupňujícího se napětí, které vyvrcholily zločiny v rodinném kruhu. Kromě hlavních projekcí proběhnou rovněž ve dnech 4. a 5. dubna i projekce pro školy, vždy v 8 a 10.30 V Přerově se všechny hlavní pro- hodin v klubu Base Camp. jekce uskuteční v klubu Base Camp. V pondělí 4. dubna v 16.30 se Více informací o projekcích a můžete těšit na film Skvělá příležitost doprovodném programu v Přerově Víta Janečka, který na několika růz- a Prostějově najdete na webových norodých příkladech ukazuje vyrov- stránkách www.jedensvet.cz/2011/ návání se mongolské menšiny žijící olomouc-spratelene-festivaly.

Jeden svět 2011.................................................................................................................................................................................................................................................................................................... Strana 5

Výběr filmů z letošního ročníku Krev v mobilech Zbožňujete svůj mobilní telefon? Toužíte po každém novém modelu na trhu? Avšak produkce těchto nepostradatelných věciček má také svou stinnou a krvavou stránku – naše mobilní telefony totiž pomáhají financovat válku v Demokratické republice Kongo!

V citlivě poskládaných, formálně vytříbených a místy úsměvných portrétech pěti atletů, připravujících se ve skromných podmínkách na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti, nám tvůrci snímku výmluvně ukazují, kolik zdravého ducha, svěží mysli a obdivuhodné kondice je možné uchovat ve starém těle. Ať už jde o stoletého Vídeňáka Alfreda

Proksche, který ve volném čase maluje ženské akty, 94letou italskou diskařku Gabre Gabric, 93letého sveřepého sprintera ze Stockholmu Herberta Liedtkeho či 82letého skokana do výšky Jirku Soukupa z Hradce Králové. Příprava na mistrovství i samotné závody, při nichž nechybí nervozita i pravá sportovní rivalita, pro ně představují především závod proti času a osobní degeneraci. Svižně sestříhaný snímek disponující výbornou hudbou a nápaditou kamerou nahlíží také zajímavým způsobem do soukromí seniorských atletů, pro něž není největší výzvou pokoření světového rekordu, ale jejich věk. Přijďte se podívat na tento pozitivně laděný, úsměvný snímek do kina Metropol v úterý 29. března v 18 hodin.

Akvabely trochu jinak „Bylo mi čtyřicet, můj život postrádal jakýkoli nádech rock’n’rollu a netušil jsem, kam vlastně směřuji,“ těmito slovy popisuje své pocity na prahu středního věku režisér a hlavní postava snímku Plavou v tom Dylan Williams. Adéla Beranová dívek, smrt zavalením a přestřelky mezi členy místních gangů jsou zde každodenní realitou. Stejně jako všudypřítomná korupce v celé Demokratické republice Kongo.

Neobvyklý dokument Krev v mobilech, který nám připravil závažné otázky k zamyšlení, můžete zhlédnout ve středu 30. března od 20 hodin v kině Metropol.

Mezi nebem a peklem je spousta prostoru pro rozkoš Nový český dokument Nebe, peklo z cyklu „Bez cenzury“, vzešlý ze soutěže pořádané společností HBO Česká republika a realizovaný v její vlastní produkci, nahlíží do komunity lidí s neobvyklými koníčky označované zkratkou BDSM (Bondage, Dominance, Sadismus, Masochismus).

ve štábu Strany zelených a libuje si v kuriózních erotických praktikách. Film si všímá její proměny v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte. Důležitou vedlejší postavou je domina Aradia, která kdysi odhalila svou identitu v pořadu Tabu a byla za to vyhozena z práce. Režisér David Čálek ukazuje hrdiny své mozaiky bez skandálního Pavla Skýpalová přídechu i falešného moralizováTento kontroverzní dokument ní. Všichni aktéři se představují portrétuje několik mužů a žen, kteří i v civilních podobách a o svých se vyžívají v extrémně bolestivých či zálibách podrobně hovoří. Vysvětnavenek nestandardních formách lují jejich zrod, vývoj i vliv na sourozkoše. Jednou z nich je dívka zvaná žití s bližními. „Ve filmu jsem se Fronéma, jež se během pekelnické- pokusil přistoupit k těmto lidem ho rituálu nechá zavěsit na háky za nebulvárním způsobem, i když, jak kůži na zádech. Dalším protagonis- napovídá název cyklu ‚Bez cenzury‘, tou je softwarový architekt, který si způsobem otevřeným tak, jak byli říká Altair a rád se obléká do koň- protagonisté otevření ke mně. Ze ských masek a postrojů. Třetí sledo- začátku mi běhal mráz po zádech, ale vanou osobou je Terezie, jež pracuje postupně jsem pro jejich fascinaci

našel pochopení,“ podotýká David Čálek. Dokument upozorňuje také na historické kontexty sledovaných jevů. Zkoumá posttotalitní společnost, jejímž průvodním znakem by měla být tolerance vůči různorodým minoritám. Vypráví o exotech, kteří působí navenek abnormálně, nikomu však neubližují a jsou zajímaví svou jinakostí. Dokument Nebe, peklo je vůči lidem, kteří v něm vystupují, všímavý a empatický. Jeho podtext tvoří úvaha o hraničních formách svobody. Ačkoliv se snažíme o moderní, otevřenou společnost, některé věci stále zůstávají tabu a jsou odsuzovány. Tento dokument je v České republice něčím ojedinělým, novým, porušujícím hranice tabuizovaných témat. Pokud byste ho chtěli zhlédnout a udělat si na něj vlastní názor, máte možnost ve středu 30. března od 22 hodin v kině Metropol.

Buddhismus v srdci Intimní portrét složitého vztahu syna k otci na pozadí buddhistické víry, točený v průběhu dvaceti let, nabízí jedinečný pohled na přímou konfrontaci východní filosofie a západního stylu života a připomíná nelehký osud Tibeťanů nucených žít v emigraci.

Myslíte si, že něčeho dosáhnout a ukázat svou sílu a vitalitu ostatním náleží pouze mladým lidem? Film Na stupních vítězů nám ukazuje, jak lze s věkem bojovat a jemu navzdory podávat ohromující sportovní výsledky. Pavla Skýpalová

Pavla Skýpalová Napadlo vás někdy, že se ve vašem mobilu mohou skrývat vzácné minerály potřísněné krví obětí války v Demokratické republice Kongo? A že každým zavoláním nepřímo podporujete největší válečný konflikt od doby druhé světové války, kterému za posledních patnáct let padlo za oběť pět milionů lidí a bylo znásilněno na 300 tisíc žen? Bez vzácných minerálů, jejichž drtivá většina pochází z ilegálních dolů v Kongu, by se totiž váš mobil neobešel. Dánský režisér Frank Piasecki Poulen své pátrání začíná na Světovém mobilním kongresu v Barceloně. Ke svému zděšení zjišťuje, že mu žádný z výrobců nemůže zaručit, že právě jeho mobily nemají s nelítostnou válkou o naleziště minerálů v Kongu nic společného. Vypraví se proto na místo činu a po náročné cestě se dostává do jednoho z největších dolů v regionu Bisie. Dětská práce, prostituce nezletilých

I já na to ještě mám!

Fox je Yeshi, syn vysokého tibetského duchovního. Ten po čínské okupaci utekl z Tibetu a usadil se v Itálii, kde založil rodinu. Film začíná v roce 1989, kdy je Yeshimu 18 let a více než buddhistické učení ho zajímá kariéra fotografa a touha vést úplně normální život. Hlavně ho ale trápí komplikovaný vztah s otcem, který v něm vidí namísto syna pouze reAdéla Beranová inkarnaci mnicha Khyentse a tím Hlavní postavou časosběrného i pokračovatele mizející odnože snímku Moje reinkarnace oceňované tibetského buddhistického učení americké dokumentaristky Jennifer Džogchen. O tom ale nechce mladý

Yeshi ani slyšet a v záběrech o třináct let později už ho vidíme jako spokojeného pracovníka firmy IBM a otce malého dítěte. S přibývajícími lety však dospívá ke zjištění, že mu buddhistická filosofie není zdaleka tak cizí, jak se mu původně zdálo, a že přání jeho otce, aby jel do Tibetu požehnat věřícím, kteří jsou přesvědčeni o jeho reinkarnaci, není až tak pošetilé. Dokument můžete zhlédnout v sobotu 2. dubna ve 20 hodin v kině Metropol.

Dylan Williams se přestěhoval z rodné Británie do Švédska a v novém prostředí si jen těžko hledá novou práci i přátele. Šeď všedního dne nabourávají pouze pravidelné čtvrteční večery, kdy navštěvuje stockholmský klub mužského synchronizovaného plavání. Pro partu

sympatických čtyřicátníků nesportovních postav je jejich koníček především únikovou cestou z rutiny a pracovních starostí a také místem, kde se srovnávají s faktem, že se jejich život přehoupl do druhé poloviny. Spolek hledající smysl života na hladině bazénu přitom nespojuje jen přátelství, ale také společný cíl, když zjistí, že v Itálii se chystá neoficiální světový pohár v mužském synchronizovaném plavání. Jeden svět uvede snímek na téma krize středního věku zpracovaný s typicky suchým britským humorem a všudypřítomnou nadsázkou v pátek 1. dubna v 18 hodin v kině Metropol.

Setkání s únoscem V roce 2003 proběhla světovými médii zpráva o únosu skupiny turistů v kolumbijských horách. Jedním z nich byl i Brit Mark Henderson, který v zajetí nakonec strávil více než tři měsíce. Necelý rok po propuštění mu k jeho velkému překvapení přišel email od jednoho z únosců jménem Antonio, člena marxistické guerillové skupiny, který se mu snažil vysvětlit důvody jejich únosu. Adéla Beranová Po pěti letech vzájemné korespondence se rozhodl Mark Henderson společně se třemi dalšími oběťmi únosu vrátit na místo činu a s Antoniem se osobně setkat.

V lůně nádherné přírody kolumbijské džungle, která se ale pro unesené stala noční můrou. S využitím televizních zpravodajských šotů informujících o únosu, deníkových záznamů a vzpomínek všech zúčastněných, včetně Antonia, tvůrci brilantním způsobem oživují veškeré peripetie dramatické události a docházejí ke zjištění, že skutečnou motivací jejich únosu byla snaha upozornit svět na zvěrstva, která zde na vesničanech páchají kolumbijské paramilitární oddíly. Dokument Můj únosce, napínavou rekonstrukci události umocněnou znepokojivou hudební kulisou v duchu úvodní skladby od Radiohead, uvidíte v kině Metropol ve čtvrtek 31. března ve 20 hodin.


„Není snad nelhostejnost k osudům těch, kteří se dnes nemohou dovolat spravedlnosti či se dosud netěší ze svobodných poměrů, oceněním toho, jak pomáhal svobodný svět kdysi nám? Raduji se, že součástí této širší reflexe a jejích souvislostí je již po řadu let i filmový festival Jeden svět.“ Václav Havel

„Bez zbytečných frází se dá říci, že festival „Bez nadsázky považuji festival Jeden dokumentárních filmů o lidských právech svět za nejzajímavější přehlídku dokuJeden svět je pozoruhodný úspěch. Do mentárních filmů v České republice.“ Olga Sommerová kinosálů se podařilo proniknout s nelehkýčeská dokumentaristka mi tématy a hlavně pro ně získat publikum.“ Jiří Peňás, Týden

„Točím filmy více jak 40 let a už si nedělám žádné iluze, že by film mohl něco změnit. Film je fikce a to platí i pro dokumenty. Má ale určitě moc otevřít lidem oči a přinutit je zamyslet se nad věcmi, o jejichž existenci ví, ale nejsou si jich zdaleka vědomi.“ Agnes Vard (Francie) vítězka Ceny za nejlepší film Jeden svět 2001

„Abych se přiznal, ještě nikdy jsem nenavštívil filmový festival natolik propojený s realitou, jako je Jeden svět. Filmy o lidech, kteří potřebují pomoc nás ostatních, mě hluboce zasáhly.“ Robert Drew americký dokumentarista, předseda hlavní poroty Jeden svět 2004

Osobnosti, které se účastní letošního ročníku festivalu Jaromír Dolanský Duchovní otec a zakladatel liberecké humanitární organizace Hand for Help Europe, o. s., jež byla založena v roce 2009 a do povědomí veřejnosti vstoupila především svou pomocí pro Haiti po loňském ničivém zemětřesení. Jedním z jejich úspěšných projektů byla stavba nemocnice, jež se začala budovat ihned po katastrofě. Do letošního roku působil Jaromír Dolanský jako ředitel této organizace, nyní působí jako nezávislý konzultant. Martin Holik Přerovský rodák se dostal do širšího povědomí veřejnosti v loňském roce, kdy vyhrál prestižní fotografickou cenu Czech Press Photo za sérii fotek z Palestiny. Holik si libuje v extrémním focení, často jezdí například na východní Slovensko do romských osad. Josef Fojt Nadaný kreslíř a režisér, který má za sebou několik krátkých filmů a výtvarnou spolupráci na filmu O sexu. Je také členem o. s. Inventura.

mouci. Specializuje se na stranický systém a politické kampaně. Je autorem několika publikací, jedna z posledních se zabývá krajskými a evropskými volbami. Jan Šibík Český fotoreportér známý svými fotografiemi z válečných konfliktů. Je držitelem třetího místa v kategorii Sportovní příběhy v soutěži World Press Photo, dvakrát byl hodnocen hlavní cenou v soutěži Czech Press Photo, je laureátem hlavní ceny Golden Prisma Award. Mimo jiné fotografoval pád Berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauşescova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone, hladomoru v Súdánu, zažil exodus iráckých Kurdů do Íránu, války v Afghánistánu, Chorvatsku atd. V posledních letech se Jan Šibík zaměřuje na konflikt v Palestině. Jaromír Štětina Stál u zrodu společnosti Člověk v tísni a od roku 2004 působí jako senátor. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. V roce 1968 vstoupil do KSČ, ale kvůli odmítnutí srpnové okupace byl vyloučen a poté pracoval v dělnických profesích. V 70., 80. a 90. letech uspořádal mnoho přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí. Od roku 1990 pracoval jako redaktor Lidových novin v Moskvě, později se stal jejich šéfredaktorem. V letech 1994 a 1995 byl zpravodajem České televize. Jako reportér se specializoval na válečné konflikty v Evropě, Asii a Africe.

Markéta Kutilová Pohybuje se mezi rozvojovou pomocí ve třetím světě a novinami. V letech 2000–2002 pracovala jako reportérka Lidových novin, poté se věnovala humanitárním projektům Člověka v tísni po přírodních pohromách v Íránu a na Srí Lance. Svoje reportáže, mimo jiné z Konga a indonéského Acehu, publikovala v Reflexu, Lidových novinách či MF Dnes. V roce 2009 spoluzakládala misi Člověka v tísni v Kongu, která pomáhá obětem Lenka Vochodcová sexuálního násilí. Zakladatelka občanského sdružení Inventura, jehož cílem je pozměňovat představy veřejnosti o životech Jaroslav Spurný Zástupce šéfredaktora časopisu Respekt. Věnuje se lidí s mentálním handicapem zviditelňováním jejich především české politické scéně a dlouhodobě sleduje umělecké činnosti. Organizuje pro ně tvůrčí dílny a významné kauzy (např. Unipetrol) a nebezpečné vazby představuje zajímavé projekty české veřejnosti. české policie na organizovaný zločin. Jeho příspěvky Jan Zátorský najdete především v rubrikách Politika a Téma. Současný český reportážní fotograf. Od roku 2001 pracoval jako šéffotograf časopisů Týden a Instinkt, Pavel Šaradín Politolog, docent na katedře politologie a evropských nyní pracuje pro Lidové noviny. V soutěži Czech Press studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olo- Photo každoročně získává řadu ocenění.

Jeden svět 2011 Olomouc

Redakce: Adéla Beranová, Pavla Skýpalová. Ilustrace: Dominika Hádělová, Radek Obšívač (str. 6). Korektury: Lenka Koplíková, Kateřina Štěpničková. Grafická úprava: OriGami – Vladimír Foret. Uveøejnìné èlánky nemusí vyjadøovat stanoviska redakce. Uzávìrka vydání 14. 3. 2011. Výtisk zdarma.

Petra Alexová organizátorka Jednoho světa v Olomouci

Recommend Documents