duben–květen 2015 / ročník 16
Výrobní náklady nejsou vše
Čeho se bojí Putin?
Tomáš Mlčoch
Otakar Vychodil
P
etr, vášnivý horolezec, se před svou první velkou misí do Himalájí rozhodl koupit nové a kvalitní pohorky. Při návštěvě specializovaného obchodu byl ale velmi překvapen, že tyto boty stojí 10 tisíc korun. Gabriela, lékařka, se rozhodla, že nasadí pacientovi novou biologickou léčbu na rakovinu kůže, ale má strach, zda již nevyčerpala rozpočet svého centra, tato léčba totiž stojí 2,5 milionu korun. Klára naopak ve svém volném čase ráda vybavuje svůj byt, nadchla jí skříň z limitované edice od známého a velmi slavného designéra a bytového architekta. Skříň ale stojí 70 tisíc korun. Co mají všechny tři příklady společného? Příklady poukazují na fakt, že výsledná cena různého zboží a služeb se nesestává pouze z výrobních nákladů, ale také z nákladů na výzkum a vývoj (research and development, dále R&D). My však často „vidíme“ jen konečnou cenu a máme tendenci ji srovnávat pouze s výrobní cenou a nebereme v potaz, že obsahuje i neméně důležitý prvek, a to právě náklady na R&D. Existují samozřejmě výrobky, kde je R&D nulové či téměř nulové (např. pekárenské výrobky), naopak u některých výrobků je to většina z finální ceny – například u léků či jiného vysoce specializovaného zboží. Pokud bychom zůstali u příkladu léků, konkrétně těch originálních, které jsou pod dosud platnou 20letou patentovou ochranou, tak se dá říci, že většina z ceny (odhadem více než 90%) bude vynaložena na výzkum a vývoj. Proč? Prvně se musí investovat do výzkumu samotné molekuly, která se následně stane lékem, což je samo o sobě dlouhá a nákladná cesta. Následně musí lék projít prvně pre-klinickým testováním na živých buňkách a zvířatech, a poté třemi fázemi klinického testování před získáním registrace a možnosti prodávat lék.1 Po registraci se navíc vyžadují dlouhodobé a rozsáhlé klinické studie na léčených pacientech z reálné klinické praxe, tzv. klinické studie čtvrté fáze. Tyto rozsáhlé studie jsou jakousi „daní za bezpečnost“ léků v naší době. Všechny tyto náklady R&D a provedených studií platí výrobce, a to samozřejmě i u neúspěšného výzkumu, který je velmi častý – obecně se udává, že pouze 1 z 2000 až 5000 patentovaných molekul se stane lékem, který bude následně prodáván. Všechny studie běžně trvají 12 let, což znamená, že originální lék musí za pouhých 8 let na všechny tyto výdaje vydělat. Je zřejmé, že za těchto 8 let bude cena enormně vysoká a nebude se patrně odvíjet od samotných nákladů výroby léků. Nicméně, od čeho se bude odvíjet? Primárně se bude odvíjet od počtu prodaných balení. Je zřejmé, že čím více daného léku či zboží obecně prodáme, tím se náklady R&D více rozprostřou a cena nebude tak vysoká. Vysoce specializované zboží (např. horolezecký materiál, motory do formule 1) nebo léky na vzácná onemocnění postihující jen málo pacientů budou mít nutně z těchto důvodů vyšší cenu. Naopak ceny zboží pro širokou veřejnost (mobilní telefony, televize, běžné oblečení) nebo léky na velmi častá onemocnění (diabetes, vysoký cholesterol) budou velmi nízké, protože se náklady na R&D rozdělí mezi mnoho prodaných výrobků. V tomto ohledu je velmi pozitivní i globalizace světové ekonomiky, kdy se nutně zvětšují trhy a tím pádem se o tyto vysoké náklady R&D může podělit více lidí. Je rovněž zřejmé, že globalizace pomáhá a zvyšuje motivaci investovat do velmi nákladných R&D projektů.
Putinovo Rusko naprosto bezohledně demonstruje tradiční ruskou imperiální expanzi, což může vést k vcelku logickému závěru, že se tato bývalá světová velmoc první hvězdné velikosti hodlá vrátit zpět do tohoto elitního mocenského klubu, víceméně za všech okolností. K tomuto závěru dospěl nedávno například bývalý ministr zahraničí České republiky Schwarzenberg, který dokonce považuje za neoddiskutovatelný fakt, že Putin hodlá anektovat po „anšlusu“ Krymu Ukrajinu celou. Jak bylo řečeno, jedná se o závěr logický. Je to však závěr jediný možný? Neexistují i jiná vysvětlení náhlé ruské expanze a v podstatě návratu k sovětským metodám imperiální politiky? Co když je tato expanze pouhou zástěrkou problému jiného druhu? Některé americké analytické skupiny přicházejí s názorem, který vysvětluje chování Putina daleko střízlivěji, a to s odkazem na současné vnitřní problémy Ruska. Psal se rok 1998. Rusko, rozvrácené společensky a ekonomicky, dospělo k platební neschopnosti, tedy k státnímu bankrotu. 17. srpen 1998, kdy ruská vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a vyhlásila devadesátidenní moratorium na splátky zahraničního soukromého dluhu, je považován za počátek měnové
(pokračování na straně 2 )
(pokračování na straně 4 )
(pokračování na straně 2)
EU has too much money: The Proof Petr Bartoň How do you know that any institution has too much money? When it does not manage, in spite of best intentions, to spend them all. Then there is room for scaling down the budget. The money will not disappear - it will be spent by the original “donors” instead. We show that the EU is, at least to some extent, such institution. Subsidies are called “Growth”, in Eurospeak
The European Union has a budget. It spends most of it on two things. Subsidies to agriculture, and subsidies to poorer regions. A rough idea of their relative sizes (in the 2014 budget) can be gained from this official EU Commission’s decomposition. Agricultural subsidies are euphemis-
/1
Výrobní náklady nejsou vše (pokračování ze strany 1)
Krásným příkladem mohou být nové chytré telefony, jejichž cena je při pohledu z minulosti až směšně nízká, což je dáno především velikostí trhu a počtem prodaných telefonů. Z tohoto můžeme usuzovat, že právě globalizace zrychlila technologický rozvoj a pod-
nítila další inovace a ochotu investovat do R&D. Závěrem, je dobré nahlížet na cenu zboží a služeb optikou nejen výrobních, ale celkových nákladů (včetně R&D). Pouze tak totiž uvidíme skutečnou hodnotu daného výrobku,
protože ta neznamená pouze výrobu, ale také její výzkum a vývoj. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) pracuje jako analytik zdravotní ekonomiky ve Value Outcomes a iHETA
Zjednodušeně se dá říci, že první fáze klinických studií je provedena na zdravých lidech a zjišťují se možné nežádoucí účinky a mechanismus účinku. Druhá fáze je provedena na vybrané a menší skupině s daným onemocněním, aby se zjistilo a upřesnilo dávkování a vliv na dané onemocnění. Třetí fáze je poté největší studie, dvojitězaslepená (lékař ani pacient neví, jaký lék dostane) čítající většinou 200 až 1000 pacientů, která má za cíl přesně zjistit účinnost daného léku oproti současnému standardu léčby (placebu). 1
Čeho se bojí Putin? (pokračování ze strany 1)
krize. Ruský stát se ocitl v platební neschopnosti, došlo k masivní devalvaci rublu (propad kurzu z 6 RUB za 1 USD na 20 RUB za USD), kolapsu významné části ruských komerčních bank, nárůstu inflace až na 40 % a poklesu HDP o 4 % za rok 1998 (ve třetím čtvrtletí 1998 o 7 %). Politickým důsledkem krize byl pád vlády premiéra Sergeje Kirilenka a 31. prosince 1999 ruský prezident Boris Jelcin v přímém přenosu novoročního přání oznámil svoji rezignaci. Ze své funkce se úřadujícím prezidentem Ruské federace stává Vladimír Putin, který předtím vystřídal ve funkci rezignujícího premiéra Kirilenka (16.8.1998). Už od samého počátku Putinovy vlády bylo zřejmé, že jeho základním cílem je navrátit Rusko k tradičnímu systému založenému na silném a lidem milovaném panovníkovi – ochránci, jemuž problémy dělají pouze „zlí“ bojaři. Tento poněkud pohádkový příměr není až tak nadsazený, a může v dnešní situaci hrát daleko větší roli, než to na první pohled vypadá. Je, totiž, historickou pravdou, že krizové situace ekonomického typu, které měly na Rusko fatální dopad (1905, 1998), byly charakterizovány jakousi vzpourou regionálních autorit, které měly tendence ze všech problémů strádajícího obyvatelstva vinit centrum moci. Na centrální moc měly tyto svým způsobem dezintegrační tendence zásadní vliv. Vždy došlo k výměně nejen „panovníka“, ale především k změně celého systému vládnutí. Toto Putin a jeho lidé samozřejmě velmi dobře vědí, a proto se snaží moc těchto regionálních autorit minimalizovat a to od samého počátku. Tuto „revoltu gubernií“ proti centrální moci v roce 1998 reprezentovali hlavně oligarchové, proto jeden z prvních úderů vedl proti nim. Chodorkovskij se stal názorným příkladem toho, že nový vládce nebude nic podobného tolerovat s tím, že ostatní budou tolerování, pokud „splní určité podmínky“. Tento tah byl úspěšný přes konflikt se Západem, kterýžto konflikt však nebyl zásadní povahy. Dalším významným krokem Putinova
vládnutí byl počátek druhé Čečenské války (srpen 1999). Při zpravodajském pohledu na celou tuto akci, odstartovanou na základě dodnes nejasných bombových útoků na obytné domy v ruských městech a invaze čečenských islamistů do Dagestánu, se jako důvod nabízí především přenesení obrovských vnitřních problémů země na její okraj, prakticky mimo její civilizační hranice. To, že se jedná o muslimskou Čečnu, tedy „jinověrce“, je naprosto signifikantní. Putinovi je velmi dobře známa síla pravoslaví a jeho představitelů v duších obyvatel Ruska. Toto náboženství je např. v angličtině nazýváno případně „orthodox religion“. Jedná se skutečně o ortodoxní přístup k víře se vším všudy, i k tradiční struktuře ruské společnosti, panovníkovi, a podobně, což Putinovi v jeho plánech velmi vyhovuje. Pravoslavná církev se tak stává jednou z nejvýznamnějších opor Putinova vládnutí. I když přenos vnitřních problémů do okrajových oblastí říše nemůže být časově neomezený, přesto stačil na to, aby Putin odstartoval to, čemu se na Západě začalo velmi nadneseně říkat „ruský zázrak“. Je pravda, že se během několika let podařilo meziroční růst HDP přivést ze záporných hodnot na desítky procent, nicméně, je tu jedno velké „ale“. Putin a jeho okolí jistě nejsou nevzdělaní prosťáčci a tak museli volit mezi dvěma přístupy k zdevastované ekonomice. První přístup byl strategicky správný a dlouhodobě velmi stabilní. Jednalo se o skutečnou reformu ruské ekonomiky, především její diversifikaci a přiblížení se modelům západních vyspělých zemí. Jeho nevýhodou je, že je dlouhodobý a určitě by se neobešel bez investic ze Západu a spolupráce se západními společnostmi se vším, co to s sebou nese (demokracie, svoboda jak občanská, tak projevu, tedy médií, a podobně). Druhý přístup byl rychlejší a velmi efektivní (přesněji „efektní“), navíc bez onoho „importu“ západních hodnot. Byla to sázka na masivní vývoz nerostného bohatství Ruska v téměř primární formě, hlavně pak energetických surovin. Při vysokých cenách zemního plynu a ropných produktů na světových trzích se tak
Rusko během poměrně krátké doby dostalo mezi, soudě podle HDP, vyspělé země, což bezesporu bylo součástí Putinovy strategie. Samozřejmě, že to vše vedlo k uklidnění situace v Rusku a k upevnění centrální moci. Bylo rovněž možné věnovat značné prostředky na zbrojení, protože jedním z hlavních cílů Ruska, což dnes Putin dává nepokrytě najevo, je stát se opět jednou z hlavních světových velmocí. Že sázka na export energetických surovin byla pouze krátko až střednědobě efektivním činem, to se ukazuje v podstatě od počátku světové hospodářské krize v roce 2008. Zasazeno do mezinárodně politického kontextu to vypadá, že si Rusko tuto skutečnost neuvědomilo zavčasu, podobně jako Západ jakoby dlouho odmítal vzít na vědomí rostoucí imperiální ambice Ruska. V jakési setrvačnosti fungování světa z přelomu tisíciletí probíhalo jednání o rozšíření NATO o Gruzii a další země, aniž by se bralo v úvahu to, že speciálně s tímto rozšiřováním se Rusko nikdy nesmířilo. Až konflikt v Abcházii (2008) pravděpodobně „probudil“ ze spánku západní stratégy a začaly být brány v úvahu skeptické hlasy, které varovaly před nevypočitatelností Ruska. O oprávněnosti těchto hlasů velmi razantně přesvědčily Západ až události na Ukrajině, které přes veškerá varování ze strany bezpečnostních a vojenských expertů i některých politiků západní země zaskočily. Reakce prostřednictvím ekonomických sankcí, které byly na Rusko uvaleny ze strany zemí EU a USA, se ukázaly být velmi účinnou zbraní a spolu s razantním snížením cen ropy na komoditních burzách dostaly Rusko na pokraj státního bankrotu. Přesto však k zásadnímu uklidnění situace na Ukrajině nevedly. Co tedy nutí Putina k prodlužování konfliktu a k dalším provokacím hlavně vzhledem k zemím NATO a nejen k nim? Proč ruská propaganda líčí s goebbelsovskou bravurou občanům Ruska Západ jako hlavního nepřítele, jehož jediným cílem je jejich zemi zničit? Ruským lidem se žije opravdu velmi těžko. Vysoká inflace spolu se zákazem dovozu potravin z „nepřá/2
POKRAČOVÁNÍ - ČEHO SE BOJÍ PUTIN?
telských“ zemí EU vedly k značnému růstu cen potravin, výrazně se zhoršuje dostupnost zdravotnických zařízení, dochází k prudkému růstu nezaměstnanosti, zpožďují se platy státních zaměstnanců (až o několik měsíců), atd. Při struktuře ruské ekonomiky, která je orientována na velké podniky s vysokým počtem zaměstnanců, vede rušení pracovních míst k regionálně nebezpečnému napětí, což je pro Kreml velmi varující. Něco podobného se dělo v roce 1998 a výsledkem byl pád prezidenta Jelcina. Putin, který Jelcina ve funkci vystřídal, je si nebezpečí této regionální nestability dobře vědom. Regionální autority sehrály v událostech 1998 podstatnou roli v tom, že vinily z tehdejších problémů jednoznačně federální vládu a prezidenta. Při struktuře výběru daní a hlavně přerozdělování rozpočtu, kdy gubernie odvádějí 63% výběru centru a nazpět získávají cca 20% formou podpor, je rebelie poukazem na tento nepoměr poměrně snadnou. Protože se nedostává prostředků na to, co mají ze zákona gubernie zajišťovat, dochází k jejich masivnímu zadlužování, v podstatě se dostávají do dluhové spirály, podobně jako v roce 1998. Je s podivem, že v Rusku nedochází k žádným masovějším protestům. Občanské vědomí Rusů je jiné než na Západě – ruský fatalismus je pověstný. Aby s masami někdo dokázal pohnout, musí to být charismatický vůdce. To Putin velmi dobře ví a vše si pečlivě
hlídá, systematicky omezuje moc gubernátorů a ty z potenciálně „nebezpečných“ regionů na „pracovní“ pohovory, kde jim zdůrazňuje limity této jejich moci s tím, k čemu dojde, pokud tyto limity překročí – prostě upevňuje centrální moc. Za zmínku stojí to, že si nechává kvartálně dělat „žebříček“ oblíbenosti gubernátorů a k odstavení nejnebezpečnějších používá různých metod, včetně mediální dehonestace. Velmi významný je zákon, který zavazuje všechny gubernie k jednotnému (tvrdému) postupu proti nepokojům. Mimochodem, právě tento zákon byl v krizových letech porušován. Vezmeme-li v úvahu, že z 83 gubernií je jich 63 problémových, je schopnost je zvládat velmi náročnou činností i v období nekrizovém. Fragmentace je to nejhorší, co může ruského vládce potkat, protože jedině tento vnitřní problém vedl v postkomunistickém Rusku k odstranění hlavy státu. I tím, že šíří mezi lidem strach ze Západu a zároveň obratně zvyšuje národní hrdost Rusů a svou popularitu, Putin podstatným způsobem přispívá k upevňování centrální moci (gubernie nemají svou armádu a nejsou tedy schopny ochránit své obyvatele před silným nepřítelem, na rozdíl od mocného „cara“). To je také jedním z důvodů proč „vyváží“ tento zásadní vnitřní problém za hranice Ruska a na Ukrajině se „hrdinně“ bije se zlým Západem. Je velmi pravděpodobné, že tento strach z „fragmentace“ Ruska je natolik silný, že
převyšuje nesnáze s vedením hybridních bojů za hranicemi Ruska. Zdá se, že i v USA dospěli k tomuto závěru, viz nedávná návštěva ministra zahraničí Kerryho v Rusku a na Ukrajině. Byť je Putin osobou velmi kontroverzní, je osobou víceméně známou. Kdo by ho mohl vystřídat (kromě ústavou definovaného premiéra, jímž je Medveděv), to je velmi složitá otázka s celou řadou neznámých a s těžko předvídatelným výsledkem. Možné jsou i poněkud děsivé scénáře – od tvrdé diktatury stalinského typu po rozpad Ruska. Pro svět není ani jedna z těchto možností bezpečnějším řešením než je status quo. Vše nejspíše povede k nějaké jasnější definici vztahů mezi Ruskem a Západem, především USA a EU. Problém Ukrajiny se vyřeší nějakým druhem kompromisu, do nějž ovšem Ukrajina nebude příliš zasahovat. Pro další vývoj mezinárodní bezpečnosti však bude směrodatné, jestli se vnitřní situace v Rusku uklidní natolik, aby Putin nepovažoval za nutné dále eskalovat externí konflikty. Je to poněkud paradoxní, ale vnitřní stabilita Ruska je to, co Západ potřebuje nejvíc. Mimo jiné by Rusko mohlo být i zajímavým partnerem v boji proti rozpínajícím se islamistům. Nejbližší měsíce ukážou. Otakar Vychodil (
[email protected]) pracuje jako analytik a je externím dopisovatelem Terra Libera
Čistá duše vyhasla v při autonehodě v taxíku. Zemřel známý ekonom John Nash. Aleš Rod Sociální sítě po celém světě včera opět zaplavily vzkazy „R.I.P.“ – Rest In Peace (Odpočívej v pokoji), a to i od akademiků, tedy lidí, kteří obvykle podobné příspěvky po úmrtí celebrit masivně nesdílejí. Ve věku 86 let totiž zemřela „jejich“ celebrita – John Forbes Nash, světoznámý ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a popularizátor ekonomické vědy. Ano, popularizátor. Žádná ekonomická vědecká práce totiž nezasáhla tak široké publikum jako film Čistá duše (Beautiful Mind). Hollywoodský snímek s Russellem Crowem v hlavní roli pojednává o schizofrenním matematickém géniovi Johnu Nashovi, který se – spolu se svou nemocí a zároveň své nemoci navzdory – dostane na prestižní univerzitu a učiní přelomový objev ve vysvětlování výsledků nekooperativních her (teorie her). Nash se totiž mj. zabýval výzkumem jednání lidí, kteří své chování upravují podle předpokladů chování jiných lidí. Příklad? Vezměme ten nejznámější – vězňovo dilema. Policie zatkne dva pachatele trestného činu, Jirku a Petra, a jednoho po druhém je vyslýchá. Oba zatčení mají dvě možnosti – zapírat, nebo se přiznat. Jejich situaci naznačuje tabulka níže:
Jiří zapírá
Jiří „bonzuje“
Petr zapírá
Petr 0.5 roku / Jiří 0.5 roku
Petr 10 let / Jiří volný
Petr „bonzuje“
Petr volný / Jiří 10 let
Petr 6 let / Jiří 6 let
Pokud budou oba vězni zapírat, policie je bude muset po čase propustit. Jenže Nash řekl: To se s vysokou pravděpodobností nestane. Když bude Petr zapírat a Jirka pomůže polici a usvědčí jej, dostane Jiří milost a Petr bude bručet na 10 let. Jirkovi se vyplatí zradit. A co když Petr zapírat nebude? I pak se Jirkovi vyplatí zradit – namísto 10 let dostane při spolupráci s policií „jen“ 6 let. A protože stejně bude uvažovat Petr, oba dva skončí v tzv. Nashově rovnováze. Budou „bonzovat“ a skončí ve vězení na 6 let. Z Nashovy rovnováhy totiž vede potenciální cesta ven jen tak, že oba dva najednou začnou zapírat. Jenže to nikdy neudělají, protože se nemohou domluvit na společném postupu (nemohou kooperovat) a bez kooperace se ani jeden z nich nevystaví riziku desetiletého trestu. Život Johna Nashe nebyl jednoduchý. Jak to u géniů bývá, Nash byl svérázná osobnost. Trpěl paranoidní schizofrenií, která se u něj
naplno rozvinula ve 30 letech a až po další tři desítky let jej velmi významně limitovala při styku s veřejností – Nash střídal nemocnice, léčebny a sanatoria, přitom se však věnoval výzkumu, vývoji a publikaci matematických prací. Na Princetonu dostal přezdívku „fantom Fine Hall“, jelikož se v tamních učebnách a na chodbách matematického centra objevovaly záhadné matematické hádanky a rovnice, které tam po nocích zapisoval. Nash, narozený roku 1928, dostal svou nemoc pod kontrolu až v 90. letech minulého století, kdy získal mezinárodní uznání a v roce 1994 i Nobelovu cenu. Na přelomu tisíciletí, ve svých 73 letech, si Nash podruhé vzal svou první ženu Alicii, životní lásku, která – navzdory odloučení po rozvodu mezi roky 1963 až 1970 – mu byla celý život oporou a s níž v neděli tragicky zahynul při autonehodě v New Jersey. Tak tedy R.I.P. I když... V Nashově případě by se slušelo říci spíše REST IN EQULIBRIUM = Odpočívej v rovnováze. Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE. /3
CRAB – jak stát draze a neúčelně eviduje administrativní budovy Aleš Rod Ke stovkám státních projektů, u kterých se na poutavé myšlence nakonec podařilo vystavět černou díru na peníze, můžeme směle přidat ten z názvem CRAB. Nebojte se, nejde o žádného korýše. CRAB je zkratkou pro Centrální registr administrativních budov. A tak jako téměř všechny registry provozované státem nás stojí hodně peněz a nefunguje optimálně. Dle Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), zřizovatele registru, by Centrální registr administrativních budov (CRAB) měl vyřešit absenci „aktuálního celostátního přehledu o administrativních objektech v majetku státu, o jejich obsazenosti a dislokaci státních zaměstnanců“. Jinými slovy, každá z téměř sedmi stovek státních institucí spravujících administrativní nemovitosti by měla veškerý nevyužitý nemovitý majetek evidovat v registru tak, aby nedocházelo ke zbytečným nákupům nebo pronájmům dalšího nemovitého majetku. Jelikož neexistovala jednotná legislativa ani evidence pro hospodaření s nemovitým majetkem státu pro různé druhy státních institucí, zdálo se být zřízení této platformy velmi dobrým nápadem. Každý úředník bude mít přehled o volných nemovitostech ve vlastnictví státu (možnost využívat je zdarma), a nebude tak „muset“ uzavírat nevýhodné smlouvy s různými „podnikateli“. Jenže... Dobrých nápadů, které nefungují, je v naší zemi více, než bychom si přáli.
Dle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu z minulého roku totiž CRAB stále neplní funkce, pro které byl zřízen. Kontrola z let 2011 až 2013 se zaměřila na ministerstva financí, obrany, vnitra, práce a sociálních věcí, místního rozvoje a školství. Za zřízení CRAB stát zaplatil přes čtvrt miliardy Kč (254 milionů Kč), přičemž jej však vybudoval na již existující platformě Informačního systému majetku státu (ISMS) a tím úředníci ze zakázky o provoz systému vyřadili možnost konkurence. Zakázka tak proběhla bez uveřejnění (bez soutěže) s předem známým dodavatelem. Závislost zakázek na jednom dodavateli je snad české prokletí! Plnění účelu CRAB je přitom dle NKÚ velmi sporné. Ačkoliv měly všechny státní instituce vyplnit údaje o vlastněných administrativních nemovitostech do 1.7.2013, dle zjištění NKÚ bylo na konci roku 2013 v systému jen 1918 budov. Kolik kancelářských budov státní instituce vlastní celkem? Nikdo neví. Paradoxně ani sám Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který tak jako zřizovatel nemůže vyhodnocovat úspěšnost projektu. V roce 2007 však bylo provedeno šetření na vzorku zhruba 60 % státních institucí, které reportovaly provoz více než 4800 kancelářských budov s drtivou většinou ve vlastnictví státu. Je tedy zřejmé, že v CRAB chybí údaje o tisícovkách nemovitostí. Vyjma toho bylo zjištěno, že jednotlivé in-
stituce mnohdy ne zcela výhodně pronajímají vlastní nemovitý majetek, zatímco samy fungují v pronajatých kancelářích. Ministerstvo školství například v roce 2013 pronajímalo lukrativní prostory v Karmelitské ulici na Malé Straně za ceny od 276 Kč/m2/rok, přičemž si samo pro vlastní účely najímalo budovy v Karlíně za ceny kolem 6600 Kč/m2/rok, tedy více než 23krát dráž! Na tom, že se v případě CRAB jedná o další ekonomickou past na daňové poplatníky, nemůže nic změnit ani „argument“ o použitých prostředcích ze strukturálních fondů Evropské unie (85 % nákladů). Jedná se pořád o veřejné peníze, které mohly být použity mnohem účelněji, ale hlavně – časy, kdy budeme do unijního rozpočtu více přispívat, než z něj odebírat, se nenávratně blíží. A pak třeba budeme s gustem hradit i podobné projety v jiných členských zemích. Při každé zahájené debatě o fiskálních škrtech politici okamžitě používají hesla o tom, že přeci není možné snižovat starobní důchody, sociální dávky nebo výdaje na zajištění veřejného pořádku. To po nich nikdo nechce. Pro začátek bude stačit, když se zaměří na podobné plýtvání... Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
EU has too much money: The Proof (pokračování ze strany 1)
tically called “Sustainable growth” (green) and poor region subsidies are called “Smart and inclusive growth” (light + dark blue). Each of the two subsidies comprises over 40% of the budget. This amounts to about 120 Euros for each subsidy, every year, for every EU citizen, including infants. Researchers are forever trying to calculate whether the money is spent “wisely” or efficiently. Their results, naturally, depend on what they consider as wise spending. Much less frequently is the total level of spending in each programme questioned. And yet it should be. A government programme which does not even manage to spend all its money is surely bigger than it needs to be. And that is precisely what is happening, year after year, in one of the two main EU programmes. This text traces this “unspent money” which can be safely returned to the EU citizens. They will do a better job of spending it.
sometimes qualify for some small amounts, the vast bulk goes to Central and Eastern Europe (CEE). There are three main programmes: • European Regional Development Fund (for “sustainable” jobs and infrastructure) • Cohesion Fund (big infrastructure and environment) • European Social Fund (investment in people). Given that they are supposed to equalise the differences, one would expect that the poorer a region or country is, the proportionally more money will be spent because there is a bigger “gap” to fill. The funds are allocated to member states in 7-year plans. Allocation of the total of 174 billion EUR over the last period (2007-13) looked like this:
The chart reveals that the poorest countries of Bulgaria and Romania are receiving the smallest amount per capita. Overall there does not seem to be a clear relationship. Rich countries are both among the low receivers (Slovenia) as well as among the high receivers (Czechia). The main reason why Poland gets a sub-par payment is probably the very large size of its population: at-par payment would be really large in total, and thus politically less acceptable. We can answer the question whether countries with a larger wealth gap actually do receive greater support with the following chart of the fund’s generosity relative to the country’s wealth.
How EU allocates the money to countries Subsidies to poorer regions are generally called “Structural and Cohesion Funds”. Although some small regions in “Western” Europe /4
POKRAČOVÁNÍ - EU HAS TOO MUCH MONEY: THE PROOF
There does not seem to be an overall relationship between the level of support and how rich the country is. Only if we declare Bulgaria and Romania, the two leftmost dots, to be special cases, the remainder of countries does start to follow the rule of decreasing support for those who have less of a gap to bridge. In terms of intent, therefore, the centrally designed EU allocation of structural and cohesion funds does roughly follow the programme’s objectives (with Bulgaria and Romania as a separate category). That, at least, is the intent of central EU authorities. Final spending picture can be quite different, since countries do not end up exhausting the whole allocated budget. Worse still, some did not even plan to. How countries allocate the EU money The way that countries spend this money is by accepting (or denying) applications by people (and/or companies and institutions) who want a specific sum for a specific project. As it can be reasonably expected that not all granted projects will actually materialise, it is quite acceptable if countries actually promise more money than is available: not everything will be actually claimed. And so Hungary and Bulgaria did approve projects totalling more than 100% of the sum allocated for them in the EU budget.
All countries, however, failed to even exhaust the budget even at the approval stage. Czech Republic was the worst, leaving 8% (over 2 billion Euros!) of its money unassigned to any project. There could be many reasons for this, but given that there were altogether 7 years over which to “find” eligible projects, clearly too much money was allocated to the Czech Republic and others, relative to what the country (and/or its administrators) were planning to use. Not planning to spend its whole budget may be odd, but at least the shortfall is relatively small, less than 5% for most countries. This is nothing compared to the sums which, although approved, do not end up being actually spent. How much of the money was actually used Some projects approved for funding fail to materialise. Subsidised companies can go bankrupt, people originally interested in the project change their mind, co-payment funds fail to materialise. That is not surprising. What is surprising, however, is just how many of the projects in the structural and cohesion funds must have gone awry.
The following chart shows the actually used proportion of funds given by the EU to the countries.
The numbers are staggering. Only one country (Estonia) managed to spend at least ¾ of EU funds over the 7 years. Romania managed just a little more than a third. In Poland alone, for example, almost 25 billion Euros ended up being unused. Over the whole CEE region, almost 70 billion Eurosbudgeted for in the EU budget ended up not being spent. Clearly, the EU budget is actually much bigger than it needs to be. Consequences of “underspending” The “failure to spend” (itself a paradoxical term but much used) has created problems for EU administrators. They are now creating various committees and reports on how to increase the “absorption capacity” of member states. The language may be significant. When we talk about “absorbing”, we usually mean soaking up something bad, like wet dirt into a sponge. Is that the right language to use for talking about spending tax-collected money? Do we really have to seek which country should do more soaking up and absorbing this money? Would it not be easier just not try to
spend the money in the first place, if countries have such trouble doing so?. There are essentially two ways of increasing “absorption capacity”: one sensible, and one terrible. If countries increase the proportion of money actually spent by making sure that more projects are successful because they are properly prepared (and do not exist only because there is some money going), all will be well. Unsuccessful projects only mean waste of time (and money) of everyone involved. A more sinister – though perhaps more realistic – way of increasing the “success rate” is by bending the rules: Granting the money even to projects which clearly demonstrate some problems. Such option sounds sweet to national administrators since it “gets rid of the money” and thus avoids the scorn of central EU administrators for failing to use up the budget. There is increasing evidence that national authorities are more and more lenient. If true, it would mean that the EU budget is not only much bigger than it needs to be, as we have shown earlier, but that it is also increasingly badly spent. Petr Bartoň (
[email protected]) je student doktorského studia na University of Chicago a spolupracovník IREF Europe (Text původně vyšel na stránkách IREF Europe (Institute for Research in Economic and Fiscal Issues)
Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko On-line archiv
TERRA LIBERA z let 2000–2013 dostupný na stránkách
www.mises.cz/terralibera/
TERRA LIBERA
je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: Ludwig von Mises Institut, o.s. Kapraďová 2651/10, Praha 10, 106 00 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/5
