NA ÚVOD
Nepřehlédnutelným rysem dnešního vědeckého světa je stále sílící specializace. Jednotlivé obory se uzavírají do neprostupných komunit, badatelé opomíjejí výzkum blízkých disciplín a sledují jen velmi úzkou výseč vlastního tématu. Historik Petr Čornej, který oslaví 26. března 2011 šedesátiny, je vědeckou osobností tyto hranice trvale a záměrně překračující. První velká kniha tohoto znalce českého středověku, jež vyšla pod názvem Tajemství českých kronik (1987), se původně měla jmenovat Zrození husitského mýtu. S odstupem více než dvou desítek let, které uplynuly od jejího vydání, je stále patrnější, že původně plánovaný titul měl v souvislosti s Čornejovým dílem hlubší platnost. Husitská epocha a její „mýtus“, tedy husitství a jeho role v pozdějších obdobích českých dějin spolu s proměnami jeho obrazu v historiografii a umění, tvoří trvalé jádro jeho odborného zájmu a současně mu umožňují pohybovat se napříč staletími i obory. Tento široký záběr se zřetelnou dominantou také předurčil povahu přítomné knihy. Při jejím vzniku se sešli Čornejovi kolegové, přátelé i žáci, aby vyjádřili respekt k jeho dosavadní práci i sympatie k jeho nezaměnitelné osobnosti. A jak jinak vzdát poctu kolegovi než analýzou problémů, o kterých doufáme, že by jej mohly zaujmout. Jakými cestami se ubírala Čornejova odborná dráha a na kterých zastávkách čerpal poučení, inspiraci i energii? A v čem spočívá hlavní přínos desítek jeho článků, řady odborných knih i soustavného popularizačního úsilí? Ve vzpomínce na léta dětství prožitá na pražském Žižkově hovoří Petr Čornej o chvílích strávených na úpatí Vítkova a v okolí monumentálního pomníku, které se mu vryly do paměti, a kde se snad i rodil niterný vztah k době plné rozporů, mimořádných osobností, hledání nových cest i válečné vřavy. Patos předchozích řádek však nesouzní s jeho osobností, jak ji znají přátelé z pečlivě komponovaných přednášek, bouřlivých diskusí, dlouhých výletů či setkání nad půllitrem, přejděme proto k střízlivějšímu tónu. Po studiích historie a bohemistiky na pražské filozofické fakultě, kde navštěvoval přednášky Františka Kavky, Roberta Kvačka, Eduarda Maura, Jo5 NA ÚVOD
sefa Petráně, Františka Svejkovského a mnohých dalších, měl čerstvý absolvent zamířit do muzea v Roztokách u Prahy. Situace poloviny sedmdesátých let, kdy opouštěl univerzitu, nepřála výrazným osobnostem. Hlavní instituce historického výzkumu prošly na počátku dekády politickou čistkou a otevíraly se spíše politicky konformním adeptům. Petr Čornej po zásahu Josefa Petráně, který vedl i jeho diplomovou práci, nakonec zakotvil v Kabinetu Zdeňka Nejedlého. Zde měl blízko zejména k Josefu Hanzalovi, který na tomto pracovišti nalezl útočiště po vynuceném odchodu z Ústavu pro dějiny Univerzity Karlovy. Spolu s Hanzalem a s dalšími kolegy se podílel například na vydání Korespondence Zdeňka Nejedlého s historiky Gollovy školy (1989), napsal řadu příspěvků o Nejedlého historickém díle a jeho roli v českém kulturním životě. Za těmito dílčími studiemi se zřetelně rýsují kontury souhrnného monografického pojednání o kontroverzní postavě moderních českých dějin, jež mělo kriticky pojmout jak Nejedlého ceněné práce o dějinách husitského zpěvu či jeho účast v tzv. sporu o smysl českých dějin, tak problematické politické aktivity po roce 1945. Práce v Kabinetu však Čornejovi především umožnila věnovat se tematice, která mu byla nejbližší, husitství. Trojice studií o vztahu Nejedlého k této dějinné epoše však nakonec vzbudila větší ohlas, než si autor patrně přál. Střízlivého a neadoračního hodnocení využili dva pracovníci Jihočeského muzea v Českých Budějovicích k tvrdému, ideologicky motivovanému odsudku na stránkách Jihočeského sborníku historického. Kritika adresovaná mladému badateli však mířila jinam, skutečným cílem byl regionální jihočeský konkurent představovaný Muzeem husitského revolučního hnutí v Táboře. Zde se v průběhu sedmdesátých let podařilo vytvořit svobodnou platformu (nejen) medievistického bádání, jejíž význam je teprve postupně doceňován. Na zdejších husitologických sympoziích a zejména na stránkách sborníku Husitský Tábor se setkávaly takové respektované osobnosti historiografie šedesátých let, jakými byli Jiří Kořalka, František Šmahel, Amedeo Molnár, Anežka Vidmanová či Josef Macek, s představiteli generace tehdejších třicátníků. A Petr Čornej byl mezi začínajícími badateli profilující osobností. Přestože se politicky motivovaný útok měl stát výstrahou lidem kolem táborského muzea, pro mladého historika mohl znamenat rozsudek nad jeho vědeckou kariérou. Naštěstí mu tehdy pomohl Josef Janáček, který zaslal přímluvný dopis vedení Ústavu pro českou a světovou literaturu, a tak se na několik dalších let staly Čornejovým hlavním problémem „jen“ ztížené publikační možnosti. Skutečnost, že Kabinet Zdeňka Nejedlého fungoval jako součást akademického literárního ústavu, měla pro formování Čornejových metodologických východisek větší dopad, než by se mohlo na první pohled zdát. V tomto prostředí, podle pamětníků liberálnějším než například tehdejší Ústav československých a světových dějin, se setkal s několika literárními vědci, kteří měli pro jeho další odborný růst zásadní význam. Sám opakovaně vzpomíná na to, jak právě v kontaktu s literárními historiky si znovu a znovu uvědomoval literární povahu pramenů, s nimiž jako historik pracuje. Ze starší (strukturalistické) generace to byli především Emil Pražák s Jaroslavem Kolárem, přední čeští literární historikové-medievisté, s nimiž 6 ZROZENÍ MÝTU
Petr Čornej hovoří na kolokviu Pojmy v bádání o husitství, září 2009.
mohl hovořit o historické sémiotice a setkávat se nad středověkou částí Lexikonu české literatury, na němž se od druhého svazku autorsky podílel. Mezi vrstevníky pak vyčníval Čornejův o několik let starší přítel Vladimír Macura, literární vědec-sémiotik, prozaik, neúnavný organizátor a podněcovatel akcí soukromých, jako byly společné výlety či pravidelné čtvrteční sešlosti, i projektů odborných. Ačkoli v posledních letech vyjadřuje Petr Čornej skepsi k neustálým proměnám paradigmat a k teoretizování o dějinách, jeho kandidátská disertace Rozhled, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle dějepisectví 15. století (1986) patřila k metodologicky průlomovým pracím. Prokázal v ní orientaci v soudobé zahraniční literatuře (zejména německé, polské a jejím prostřednictví i francouzské) i bezpečnou znalost středověkých pramenů, zejména však předvedl svou výjimečnou historickou intuici, bez níž zůstává veškeré teoretizování samoúčelným a vědecky neproduktivním. Jeho kvantitativní i kvalitativní analýza literárních děl doby husitské naznačila nejen nové možnosti přístupu k středověkému dějepisectví, ale poskytla i četné podněty k přehodnocení otázek spojených s vlastním výkladem husitské epochy. Zatímco disertace vyšla jen jako nepříliš kvalitní univerzitní tisk v nákladu 500 kusů a její ohlas se omezoval na odborné kruhy, bezprostředně následujícího Tajemství českých kronik se již prodalo 17 000 exemplářů. Široký čtenářský ohlas knize zajistilo i to, že se autor oproti kvalifikační práci nezaměřil jen na středověký materiál, ale pojednal neuralgické body husitské epochy v širším časovém horizontu. Zájem o proměny obrazu husitství, jehož reflexe se v průběhu následujících staletí odpoutávala od historické fakticity a sloužila jako argument v nejrůznějších politických, národnostních i sociálních sporech, vyrůstal z Čornejova bytostného přesvědčení, že smysluplná analýza „druhého života“ vybraného historického jevu by měla spojovat bezpečnou znalost původní reality s orientací v novodobých problémech a s přehledem o proměnách historiografické reflexe. O postavení Petra Čorneje v rámci vědeckého světa osmdesátých let výmluvně svědčí skutečnost, že patřil mezi pravidelné účastníky dvou aktivit, jež se postupně staly symbolem tzv. šedé zóny v humanitních vědách. Vedle již zmíněného podílu na táborských konferencích a na sborníku Husitský Tábor se účastnil i plzeňských mezioborových sympozií o české kultuře 19. století. Především na těchto vědeckých setkáních, odehrávajících se na pomezí tolerovaného a zakázaného, prezentoval své texty o proměnách husitské tradice a o dějinách historiografie. A právě zde se utvářela řada osobních pout, jež trvají dodnes. Analýza vlastní historické události a zrod s ní spojené tradice měl ještě více vyniknout v knize, kterou Čornej připravil do tisku na jaře 1989. Dva životy lipanské bitvy ovšem oddělil zásah redaktorů nakladatelství Panorama, kteří měli zájem jen o středověkou část. To ovšem nepředstavovalo jediné zauzlení osudu knihy. Listopadové události změnily nakladatelské plány, a Lipanská křižovatka (1992) tak spatřila světlo světa s velkým zpožděním (část věnovaná „druhému životu“ vyšla až roku 1995 samostatně s titulem Lipanské ozvěny). Ačkoli kniha podává i minuciózní analýzu vlastní bitvy, soustřeuje se zároveň na širší časový i geografický kontext a zejména na8 ZROZENÍ MÝTU
bízí nové pojetí převratné doby, ve kterém jsou oproti dřívější glorifikaci radikálních složek rehabilitováni umírnění husité. Historickými stereotypy opředený vojenský střet má v této koncepci symbolický význam, nebo již není chápán jako porážka husitství, ale je představen jako logický krok na cestě k prosazení realistické části jeho programu. Pád komunistického režimu sice pozdržel vydání připravené knihy, to však byl jen detail oproti možnostem, které se před Petrem Čornejem otevřely. Dar slova, který zřetelně vystupoval již z jeho studií a odborných knih, záhy uplatnil jako dovedný popularizátor, nevyhýbající se ani masovým médiím. Především se mu ale otevřely dveře Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde mohl zúročit další ze svých nesporných darů, schopnost přednášet a vyhledávat nadané adepty oboru. Jeho zdejší angažmá bylo nicméně krátké a v roce 1992 dostal možnost založit Katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK. V průběhu krátké doby přivedl na toto pracoviště několik svých vrstevníků i mladších kolegů a záhy je pozvedl na úroveň přesahující běžný ústav vychovávající učitelský dorost. Odborné aktivity se přitom doplňovaly s přátelskou atmosférou; profesně se patrně jednalo o jubilantovo nejš astnější období. V souvislosti s působením na pedagogické fakultě se Čornej nemohl vyhnout otázkám didaktiky oboru. Své představy vtělil do řady dějepisných učebnic, z nichž se paradoxně stala nejúspěšnější publikace, která původně jako učebnice zamýšlena nebyla. Kolektivní Dějiny zemí Koruny české (1992), jejichž prvního svazku se ujal redakčně, se staly bestsellerem a vytvořily základ autorského okruhu, který v následujících letech profiloval historickou produkci nakladatelství Paseka. Hlad po výkladu nezatíženém předchozím režimem byl po Listopadu tak velký, že ministerstvo školství tuto příručku dodatečně mezi učebnice zařadilo a kniha se doposud dočkala devíti vydání. Úspěch „malých dějin“ byl tak výrazný, že se záhy zrodila idea ediční řady „velkých dějin“, která by v původních monografiích nabídla zpracování české historie od prvopočátků až do současnosti. Čornej se ujal pátého svazku, zahrnujícího léta 1402—1437 (2000), a spolu s Milenou Bartlovou, která zpracovala kapitoly týkající se výtvarného umění, i svazku šestého, jenž zachytil období 1437—1526 (2007). Snadnějším úkolem bezesporu bylo vytvoření dílu zahrnujícího vlastní revoluční epochu, nebo zde Čornej mohl navázat na své předchozí analytické studie a opřít se zároveň o bohatou literaturu k tématu, z níž vyniká čtyřsvazková Husitská revoluce od Františka Šmahela (1993). Vylíčení pohusitského období vyžadovalo jít hlouběji ad fontes, nebo problematiku doby poděbradské systematicky zpracoval naposledy Rudolf Urbánek, v případě jagellonského období pak dokonce pouze František Palacký a V. V. Tomek (Jagellonský věk Josefa Macka míří jiným směrem). Zatímco pátý svazek Velkých dějin získal četná ocenění (mimo jiné Kniha roku revue Dějiny a současnost a cena Josefa Hlávky za nejlepší společenskovědní knihu roku) a dočkal se již druhého vydání, svazek šestý na svoji výraznější recepci historickou obcí teprve čeká. Klíčovou úlohu pramenů v historikově dílně Čornej ukazuje nejen jejich příkladnou analýzou, ale i jejich edičním zpřístupňováním. Zatímco výbě9 NA ÚVOD
rové klasobraní Království dvojího lidu (1989) směřovalo k širšímu čtenářskému okruhu, edice Staré letopisy české. Texty nejstarší vrstvy (2003), na níž se spolupodílel, představuje prvořadý vědecký počin. Vždy historikové jsou dodnes nuceni jako kritické vydání většiny variant tohoto jedinečného pramene využívat Palackého edici z roku 1829! Byl to přitom právě Petr Čornej, kdo v osmdesátých letech ukázal, že otec českého dějepisu si při zpřístupnění Starých letopisů počínal poměrně svévolně a prameny dle potřeb svých i národních značně upravoval. Od vydání kolektivních Dějin Prahy (1997), v nichž Čornej zpracoval husitské období, je stále více přitahován i tímto tématem. Zatímco literární prameny v čele s kronikou Vavřince z Březové mu poodhalují myšlenkový horizont aktérů převratné doby, dosud jen málo vytěžené Základy místopisu pražského umožňují nacházet stále nové a překvapující sociální vazby. Čornejova mikrohistorická metoda nese plody velmi pozvolna, nebo teprve dlouholeté seznamování se s pražskými domy a jejich majiteli zalidňuje dějiště husitského dramatu. Ukazuje se, že nevyužitých pramenů pro poznání husitské Prahy máme stále ještě dost, jejich zpracování je ale během na dlouhou tra a nenese vždy okamžité výsledky. První mezibilance se nicméně odbornému i laickému publiku dostalo v eseji 30. 7. 1419. První pražská defenestrace (vyšlo roku 2010 jako jubilejní 100. publikace nakladatelství Havran), která právě díky rekonstrukci sociálních sítí pomáhá přiblížit okolnosti této události, jíž revoluce začala. Pročítání jeho mikrohistorických sond do dějin husitské metropole chvílemi až vnucuje pocit, že Čornejovi je osobně bližší Praha 15. století než dnešní velkoměsto. Asi většina odborníků sleduje s nelibostí absurdní směřování české vědy i univerzitní výuky, v nichž nabývá vrchu byrokracie a scientometrie a kde je preferována kvantita před kvalitou. Čornej bojuje s tímto stavem s podobným zápalem, jako jeho husitští předchůdci válčili za svoji věc. Důsledkem konzistentního postoje k problémům akademického a univerzitního života však byla řada rozchodů, kterých jeho žáci, přátelé a (bývalí) kolegové z filozofické fakulty, Katedry dějin a didaktiky dějepisu, Ústavu pro českou literaturu nepochybně litují. Cena, která za ně byla zaplacena, se jim totiž zdá příliš vysoká. Petr Čornej často zdůrazňuje, že současnému světu stále méně rozumí. I na základě některých příspěvků v této knize ho můžeme ujistit, že není zdaleka prvním intelektuálem, který se s podobným problémem potýká. Husitští učenci se vyrovnávali se zrychleným tepem doby zejména pomocí jazyka, který jim umožňoval pojmenovávat nové skutečnosti a uchopovat tak, alespoň na úrovni pojmů, soudobé události. Dříve jakoby vzdálení Machometáni, Gog a Magog či Antikrist najednou nabrali na aktuálním významu, nebo se z literárních postav rázem stali aktéry převratného dění. I Petr Čornej se svými texty vyrovnává nejen s českou minulostí, ale i s naší přítomností. Nezbývá než vyslovit přání, aby tak činil i nadále. Robert Novotný a Petr Šámal
10 ZROZENÍ MÝTU
