Petr Olmer
NÁVRAT
První část
Kapitola 1
A jen tak rovně stojí a mlčí. Nedívá se na nikoho konkrétního, ale cítí, jak se každý dívá na něj. Jak ho nenávidí, jak ho nesnášejí, jak si o něm myslí, že je hovádko. Dělá mu to dobře. Ticho prolomí až učitelka. "Děkuju, Jakube," řekne unaveně a pošle ho sednout. Sleze ze stupínku a pomalu jde ke své lavici. Kluk ve druhé řadě mu nastaví nohu, ale Jakub si všimne toho pohybu, zastaví se v půli kroku a nohu překročí. "Smůla," zasyčí. "Debílku," ozve se na oplátku. Široce se usměje a poleví v ostražitosti. Další nastavené nohy si nevšimne a zakopne. Tadeáš, jak mohl zapomenout na Tadeáše. Vztekle se na zemi otočí, očekává jeho rozšklebenou tvář, ale Tadeáš se pořád dívá na tabuli, jako by se nic nestalo. Vzadu se někdo hihňá.
Jakub si opráší kolena a tváří se, že bude pokračovat v chůzi. Místo toho se ale otočí, položí Tadeášovi ruku zezadu na hlavu a prudce mu ji přirazí k lavici, až to křupne. "A dost!" vykřikne učitelka. "Ven! Ven!" Zavře za sebou. Hlasy ve třídě nejsou přes dveře tolik slyšet. Vztek ho ale neopouští. To musí všude narážet na takovéhle Tadeáše? Nemůžou ho chvíli nechat na pokoji? Dveře se otevřou. Ve dveřích stojí učitelka, ruku na klice. "Ticho tady bude!" křikne do třídy, vyjde na chodbu a zavře za sebou. Chvíli na sebe s Jakubem mlčky koukají. "Pojď," kývne nakonec učitelka, "pojď se mnou." Jdou dlouhou vydlaždičkovanou chodbou. Jak to tady Jakub nesnáší. A jak nemá rád tyhle tiché dlouhé procházky s učitelkou. Vždyť ty máš rád ticho, namítla jednou Lenka, když jí nedávno vyprávěl o podobném případu. Jo, přitakal, ale svoje ticho. Už jsi někdy mlčela se Součkovou? To je peklo. A pak se na konci chodby zastaví a dívá se tak na tebe, tak divně, tak jako – Jako opovržlivě, navrhovala se Lenka. No, to není ono, kroutil se. Ale možná jo. Jako táta, když něco provedeš a on nechce nic říct, ale všechny ty otázky mu vidíš na očích. Co jsem to vychoval, jak se to chováš, co s tebou mám dělat, a ty se cejtíš jak malá, strašně blbě. A přesně takový je to se Součkovou, víš? Jako kdyby byla na jiným
levelu, jako by se s tebou zahazovala, ale přitom ti nic neřekne. Jenom se vždycky zeptá: Proč? "Proč?" zeptá se učitelka. Jakub se dívá do země. "Podrazil mi nohu," zamumlá. Učitelka mlčí. To bylo to ticho, které neměl rád. Ticho, které nebylo jeho. Přenese váhu na druhou nohu. "Já vím, že si myslíte, že jsem reagoval prudce –" "Já si nic nemyslím," namítne. Vždycky jí na to skočím, já to nechápu. Ona prostě mlčí tak dlouho, až to začnu vysvětlovat, a pak vždycky řeknu, že jako chápu, že si myslí, že to nemám dělat, a ona řekne to svoje. Já si nic nemyslím, paroduje Lenka Součkovou. Tuhle větu už slyšela od Jakuba stokrát. Jakub se plácá do stehen. Ty to umíš líp než ona, řekni to ještě jednou! Já si nic nemyslím, já si nic nemyslím, vykřikuje Lenka a poskakuje kolem soustruhu. "Ok," zabručí Jakub a dušuje se, že už nic neřekne. Ať začne Součková mluvit sama. Po chvíli zvedne oči. Pořád se na něj dívá. "Tak co jsem měl dělat?" vykřikne nakonec a zní to jako obvinění. "Jakube, já ti nerozumím." "Nic si nemyslíte a ničemu nerozumíte, to je výborný," "Prosím?" "Já to prostě nechci ani řešit, budu tu už jenom dva týdny, tak to tady nějak všichni přežijeme, ne, a pak už
zmizím." "Jakube, Jakube, podívej se na mě. Nehraj si na drsňáka. Chápeš, co jsi udělal?" "Půček má tvrdou lebku, to přežije." "Ale tady přece nejde o Tadeáše! Cos to tam vykládal u tabule?" Jakubovi se vrátí ta scéna, jak mu slunce nešikovně svítí do očí, takže je musí mhouřit, ale přesto se cítí stabilní a silný, s váhou dobře rozloženou, hlasem dobře posazeným. Jak mu ostatní závidí, že dokáže, co oni ne. Že mluví spatra, srozumitelně, nekoktá, intonuje. Že argumentuje, že má myšlenku, za kterou jde. Kvůli tomu ho nenávidí, že je lepší než oni. Ale ten pocit převahy se najednou zase přeleje do vzteku. "Záviděj mi! Všichni to akorát tak čtou z papíru, zasekávaj se, jsou směšný!" Zarazí se. Situace se nevyvíjí, jak si představoval. Součková nepřikyvuje, jenom se zase tak divně dívá. Ale Jakub tohle ticho nechce. "Já vim, že si nic nemyslíte!" zakřičí, ale ničemu to nepomáhá. "Jakube," začne konečně učitelka a zní strašně staře a unaveně, "teď si výjimečně něco myslím. Já oceňuju, že umíš mluvit, ale to snad neznamená, že musíš tou svou krásnou řečí všechny urážet. Dobře, nemáš to tady rád, nemáš nás rád, nemáš rád tohle město, ale sám jsi to řekl: Za dva
týdny jsi pryč. Tak si to nech pro sebe!" Jakub udiveně zvedne hlavu. Křičet Součkovou ještě neslyšel. "Ano, jsi jiný, vyrůstal jsi jinde, a my jsme tu všichni stejní a průměrní a šediví. Ale možná, možná taky máme city a možná se nás dotkne, když nám všem říkáš, že jsme pitomci!" "Já jsem to nemyslel na vás," špitne potichu Jakub. "Cože, tys to nemyslel na mě? No tak to asi s tím tvým rétorickým uměním nebude tak slavný!" Jakub nevěřícně kouká na zadýchanou učitelku. Že by to tentokrát přehnal? Ještě před pár minutami stál před celou třídou a měl je na kolenou, totální vítězství. A teď má kyselo v žaludku a chce se mu zvracet. Učitelka si tiskne dlaně do tváří a vypadá u toho trochu komicky a trochu nešťastně. Pak je dá dolů a upraví si blůzu. "Víš co? Běž domů. Běž, dneska už tě tady nechci vidět."
Kapitola 2
U Lípy už sedí Urbi a dva další, které nezná jménem. Jakub se zarazí, když si u druhého stolu všimne samotného Kašperského. Toho tu vidí sedět poprvé. Chce zmizet, než ho někdo zaregistruje, ale už je pozdě. "Jakubé, sem!" volá Urbi. Všichni mají piva, ale Jakub si objednává tonik. To pivo nechápe; že to pijou, že jim nalejou. To neřeš, vysvětloval mu Urbi, to tak prostě je. To k tomu prostě všechno patří. Ty se pořád něčemu divíš. Že je hospoda u školy. No někde být musí. Že tu není lípa. No asi tu dřív třeba byla, ne? Se nediv a pij. "Protože Macháček je, ty krávo, původně silnoproudař, chápeš. On ti mě tam zkouší z diody, a prej kolik je tam napětí, tak řikám nula šest, a on to svoje, Urbánku, jaký nula šest, vyjadřuj se na úrovni, tohle není pomocná škola,
zaprvý nula celá šest desetin, a pak hlavně čeho, ne, no voltu, povídám, a on, jo, to jo, ale to není žádný napětí!" Jakub se rozhlédne a zachytí pohled Kašperského. "Co tu děláš," zabručí Kašperský, ale nezní to ani jako otázka. Jakub jenom mávne rukou. Darmo mluvit. "A šáhne pod stůl a vytáhne takovouhle krávu a volá, to je něco, to jste ještě neviděli, vy elektronici, pět set voltů, vy diodkáři, pět kiloampér, na to jste si ještě nešáhli!" "Co to bylo?" "Co já vim," rozhazuje rukama Urbi, "prej bleskojistka nebo co." A otočí se ke Kašperskému. Asi ho tu znají všichni. "Pane Kašperský, znáte tady Jakuba?" Kašperský mlčí. "Tady Jakub je původně ze San Franciska a je tady na návštěvě. Tak co, Jakube, koho jsi dneska přizabil? Se nesmějte, pánové, on má sice sotva metr šedesát, ale koukněte se, jak je udělanej. Onehdá prohodil někoho zdí, nekecám, pane Kašperský! Takhle ho vzal a šup s ním do zdi. Chtěl ho jenom přimáčknout, ale on jak se nasere, to mu nechcete přijít pod ruku, prostě to neodhad a normálně si ho tam zasadil do zdi. Koho jsi to zasadil do tý zdi?" Jakub je otrávený, začíná litovat, že se tady stavil. "Půčka." "Půčka? Tadeáše? Proč zrovna jeho?"
Naštěstí Jakubovi zazvoní mobil, takže nemusí vysvětlovat, proč je Půček vůl největší. Položí skleničku, koukne na displej, zvedne se od stolu a vyjde ven. "Čau." "Čau, co se děje?" "Nic, jenom Půček má trochu bebí." "Seš vůl. Budeš večer v dílně?" "Budu tam už teď." "Jakto?" "Součková mě poslala domů." "To trochu bebí?" "Jo." "To mi pak schválně musíš vysvětlit. Jinak dobrý?" "Dobrý, uvidíme se v dílně, čus." Típne hovor. Lenka mu vždycky volá, když se něco děje. On jí nikdy. I když ví, že je to zlý, stejně nezavolá. Kolikrát to už řešili. Vždyť to přece cítíš, tlačí vždycky Lenka, máš takový to trnutí, ne? Jo, má, má takový trnutí, že je mu z toho až blbě, že by někomu dal pěstí, ale stejně nezavolá. Protože telefonát nic neřeší. Nezavolal, když si roztrhla lýtko, nezavolal, když nezvládla ty zkoušky. Trnutí mají oba, ale aktivní je jenom ona. Chvíli zůstane stát před hospodou a přemýšlí, co dál. Kouká na budovu školy naproti, na parkoviště vedle. Otočí se k hospodě a před ní stojí Kašperský, jako by tam byl odjakživa.
"Ty jsi vážně někoho prohodil zdí?" "To byl jenom nějakej papundekl, pane Kašperský, žádná cihla." Ale stydí se před ním strašně. Kašperský jenom pokýve hlavou. "Škoda papundeklu, nemyslíš?" Jakub sklopí hlavu a pozoruje skvrny na asfaltu. Pak se konečně na Kašperského podívá. "Já bych teď zašel do dílny, jo?" Kašperský pokrčí rameny. Jako by schválení takového požadavku bylo nad jeho síly. Možná mimo jeho chápání. Jakub si jeho mlčení vyloží jako souhlas, otočí se a jde. Ve skutečnosti se mu do dílny ještě nechce. Ale zůstávat tady taky ne. Potřebuje prostor a vzduch. Kašperský se za ním dlouho dívá a když Jakub na rohu zmizí z dohledu, nepatrně zavrtí hlavou.
Kapitola 3
Konečně stojí na mostě. Všechno je tu na hovno, akorát ty mosty jsou dobrý. Jenom tady je vidět daleko, tady je nejvíc světla. Tady může dýchat. Ale taky je tady největší zima, takže i ty mosty jsou na hovno. Zachumlaný v kabátu, špičkou boty kope do kamenného obrubníku, tváří k slunci; kdyby byl vyšší a krásnější, kdyby nebyla taková vlezlá zima a neměl šálu a kabát a svetr, mohl by být ikonou rozervaného mládí, jenomže on vlastně ani není rozervaný, on je jenom trochu prchlivý, vzteklý, ale ten vztek není žádná generační záležitost, není to nic spravedlivého, je to prostě jenom jeho osobní vztek. Vztek, který s ním a v něm tak nějak žije a bydlí. Dál stojí a kouká do slunce. Nechápe, jak přesně se to stalo, že sem přijeli a všechno bylo fajn. Proč teď není? Proč je mu tohle město najednou malé? Proč nejdřív
obdivoval ty uličky odnikud nikam, a dneska se do nich bojí? Proč si hladil každý opracovaný kámen, a dneska ho kamenné budovy děsí? Jenomže tehdy ještě nebyla taková zima, a kamenný kostel byl prostě zajímavý. Když jsou kamenné všechny, novota pomine a zůstane průvan a vlezlý chlad. Když přiletěli, bylo všechno nové. Je tu potřetí, údajně. Z druhé návštěvy si nepamatuje skoro nic, o té první ani neví, že byla. Strašně málo si toho pamatuje z dětství. Ale rád si o něm nechává vyprávět. Tati, vyprávěj, jak jsme měli rádi dýňový vafle! Už zase? To vám byl asi rok a půl, dýňový vafle jsme koupili na Halloween, byly zmražený a připravovaly se v toustovači. Jedli jste večeři, a pořád jste měli hlad, nebo možná chuť, protože jste už nechtěli, co jste měli na talíři, ale koukali jste všude kolem, co ulovit. A tak jsem se rozhodl, že vám udělám ty vafle. Jak jste uviděli toustovač, tak jste začali vřískat a nedali jste pokoj, dokud z něj ty vafle nevyskočily, pěkně teplý a voňavý. Každýmu jsem vám dal čtvrtku a vy jste si zalezli do kouta a tam jste si to žužlali a žužlali. Tyhle příhody by mohl slyšet vyprávět stokrát. Když přiletěli, byl strašně unavený, ale všechno hltal. Každý nápis, každou ceduli. Lidi kolem, češtinu. A pak město z auta. Tramvaje, semafory, budovy. Tehdy se mu to ještě líbilo, že je něco veliké, z cihel, z kamene. Jak
zvedal hlavu, aby dohlédl až na střechy, za krkem ho bolelo, hlava se mu motala. Dneska v těch ulicích zase zvedá hlavu, ale z nervozity, zvedá ji za světlem, za tím úzkým pruhem nebe. Takže tady je, takhle definuje svoje bytí v tomhle městě. Tady se žije bez nebe, v potupné, sprosté zástavbě. Nemáte tu nebe, řekl dneska ve škole, protože nebe není to, co si myslíte. Nebe není ten ubohý výsek mraků nad střechami, nebe je všeobjímající, vede odevšad kamkoli, ve všech směrech stejně veliké, nekonečně krásné. Nebe je něco, k čemu můžete jít, a k čemu dojdete. Vltava se mu v hlavě vylila z břehů, stojí na břehu Tichého oceánu a ta plocha je všude, moře splývá s oblohou. Není to plynulý přechod, žádný přechod tam není, nikdo neví, kde končí oceán, kde končí nebe. Protože nebe nekončí. Studeně fouká, ale stejně si namočí nohy, je to rituál, cachtá se v nebi. Na břehu Tichého oceánu, na západě San Francisca, šest mil od své redakce, sedí Jack London a upřeně kouká do vody. Přijde k němu malý kluk, zaujatý tím člověkem, my bychom řekli mladíkem, ale pro kluka jsou všichni staří. Kam koukáš? osmělí se po chvíli kluk. London se k němu neotočí. Když se budeš dívat tímhle směrem, když se budeš dívat hodně pozorně, možná uvidíš Čínu. Tenhle příběh dneska u tabule vykládal. Jak tam ti dva upínají zraky do neznáma, jak se snaží, jak sledují vodu a
valí se na ně nebe. To nemáte, říkal jim a koukal po třídě, po svých dočasných spolužácích. Nemáte to v městě a nemáte to v hlavách. Chybí vám Jack London a chybí vám ten kluk. A vlastně je to jedno. Zhluboka se nadechne, s tímhle městem se míjí, je mu cizí, ale nemusí se kvůli tomu rozčilovat. Za čtrnáct dní se rozloučí a budou na sebe vzpomínat v dobrém. Na koho nebude vzpomínat v dobrém, je Půček. Frisko, jo, houknul na něj tehdy o první přestávce. Kde máš kytky ve vlasech, vole? Koukal na něj jak u vytržení. Ne že by čekal, že první den v české škole bude nějaký senzační, ale doufal aspoň v trochu klidu. Pomalu se zvednul v lavici, nechal chvíli působit svou váhu, a pak se řezavě zeptal: Tím se navážíš do mě, nebo do San Franciska? Nebo tak si to aspoň představoval, že to mělo správně proběhnout. Ve skutečnosti vstal tak prudce, až se židle s rámusem překotila, a Půčkovi prostě bez řečí jednu natáhl. Co blbneš, debile, řval Půček a držel si nos, ti hráblo? Nebyl to úplně nejlepší první den školy, ale snad byl lepší pro něj než pro Půčka. Jakub se otřese, jak mu tělem projede zima od nohou. "Půčku, Půčku," říká si nahlas a je mu najednou trochu
veseleji, "pěkně jsi tenkrát dostal. A ještě dostaneš."
Kapitola 4
"Magoříš," zasměje se. "Pche," vezme si papír zpátky, "tomu nerozumíš. Mám to vyargumentovaný, s tím nehneš." "Nehnu? Každý se o tom s tebou akorát pohádá a skončíte vždycky tím, že to jsou jenom osobní názory, který si nenecháte vzít. Tam ani není nic objektivního." "Kecáš. V libovolným žebříčku bude pátá výš než čtvrtá." "No dobře, a dál?" "A dál, když jdou objektivně srovnat dvě, tak jdou všechny." Zase se rozesměje. Tady, v dílně, je mu dobře. Tady se nemusí tvářit, tady může mluvit a myslet jasně, přímo. Natáhne se k ní: "Hoď mi to ještě."
Zadívá se na papír a odkašle si. "Vážená slečno *-ová, buďte tak laskava a vysvětlete zde přítomné odborné komisi, proč považujete sedmou lepší osmé. Ba co více, vysvětlete nám, prosím, proč bychom ji za lepší měli považovat i my." Lenka vstane a krátce si opráší kalhoty. "Vážená komise, zaprvé, nejsem žádná ová." Jakub zvedne ruce do výšky ve smířlivém gestu: "Komise se omlouvá!" "A nyní přistupme k meritu věci. Mnozí by řekli, že srovnáváme díla nesrovnatelná. Že obě jsou krásná, leč každé jinak. Já však tvrdím, že je srovnat lze. Že dokážeme říct, co je důležitější, co je závažnější, a konečně i co je krásnější. Nahlédneme-li na obě symfonie z pohledu závažnosti, je až ohlušujícně zřejmé -" Jakub už to nevydrží, vyprskne smíchy a málem se svalí z fošen, na kterých leží. "Ohlušujícně! To sis teď vymyslela? Ty máš ohlušujícně komediální talent!" "Nepřerušuj mě!" naoko zuří Lenka a taky se u toho zubí, "bojíš se, že bych tě přesvědčila." "Ty mě přece vždycky přesvědčíš, protože máš superargument." "Mám ho použít?" "Ne! Ale vážně, ty to stavíš na tom, že vážnost je
důležitejší než veselost? Jak pak překleneš to, že důležitější je i krásnější?" "Tak to se nechápeme. Já to přece nestavím od důležitějšího ke krásnějšímu, ale od důležitějšího k objektivně lepšímu." "A každá tragédie je důležitější, a tedy objektivně lepší, než komedie?" "Nikoli, pane, jde mi o poselství," odrazí útok Lenka. Nálada v dílně se během chvíle proměnila. Kočkování a vzájemné špičkování je zapomenuto, najednou jako by se řešila podstata světa. Každý z nich by to křehké soustředění mohl jednoduše roztříštit: Co to tu řešíme za blbosti? Ale oni dva ne. Lenka formuluje věty, jako když opatrně našlapuje; Jakub ji soustředěně poslouchá. "Proto se o to seřazení nikdo nepokouší, všichni zkrachují ještě dřív, než začnou, protože nechápou podstatu multikriteriálního výběru. Zatímco já volím kritérium jedno – a výsledkem je tento seznam, s jehož obsahem, vážená komise," uklání se Jakubovi, "se jistě ztotožníte." "Čili vy tvrdíte," posadí se Jakub a předstírá, že přemýšlí, přestože už má protiútok připravený, "vy tvrdíte, že podstatné je poselství, a protože humanitní poselství sedmé je, jak jste to říkala? Zdrcujícostně –" "Ohlušujícně." "Pardon. Protože její humanitní poselství je ohlušujícně větší než poselství symfonie osmé, stojí i
sedmá po zásluze na vašem žebříčku výše." "Ano." "Přestože poselstvím osmé je oslava života. "Tancuj, tancuj, vykrúcaj." "Prosím?" "Poselstvím osmé je tancuj, tancuj, vykrúcaj." "Ne taneční apoteóza života?" "Jednak je to apoteóza tance a hlavně se to říká o sedmé. Máš mezery, Jakube." "Se říká, nebo Wagner říká?" "Aspoň něco víš. Ale jestli nemáš závažný protiargument, navrhuju ukončit diskusi tím, že se naprosto podvoluješ mým názorům, a pak bych si ráda poslechla něco o Půčkovi." "Půček počká, navíc ani není moc co vyprávět. Závažný protiargument samozřejmě mám, suším si ho tady už dlouho. Pokud totiž přistoupíme na tvou argumentaci, logicky očekávám devátou na místě prvním a ne třetím." "Forma," nadechne se Lenka. "Jednokriteriální rozhodování?" opáčí Jakub. "Struktura je taky poselství!" "Strukturální tutti v es dur jsou ti milejší než alle Menschen werden Brüder?" "Jo!" "Protože proč?" Lenka udělá krok k Jakubovi a ten pochopí, že nastal
čas superargumentu. "Protože jsem –" A pak spolu odrecitují oba: "– o osm minut starší a o hlavu větší!" Hurónsky zařvou a Lenka pádí úprkem pryč. Jakub jí dá chvilku náskok a pak se rozeběhne za ní, až podlaha duní. Lenka se Kašperskému ještě vyhne, Jakub už ne.
Kapitola 5
Kašperský si nejdřív dlouho vybírá ten správný kus dřeva a pak ještě déle to správné dláto. Když je konečně spokojen, jeho pozornost upoutá list papíru. Zvedne ho, krátce se začte a pak zavrtí hlavou. Otočí se k Lence. "To je tvoje?" Lenka jenom kývne a papír si vezme. Má Kašperského ráda, ale připadá jí hloupé se s ním o tom bavit. Ještě jednou se na papír koukne. Je nadepsaný Top 10
Beethovenových symfonií. 1. Třetí 2. Pátá 3. Devátá 4. Sedmá 5. Šestá 6. První 7. Osmá 8. Čtvrtá 9. Druhá 10. Desátá A strčí si ho do kapsy. "Něco do školy?" ptá se Kašperský, ale nevyzvídá, je mu to jedno. Lence se nechce vysvětlovat, že si to píše sama pro sebe, a tak jen něco zamumlá. Oba to považují za uzavřené. "Já už půjdu domů," říká Lenka. "Jo, pozdravuj," odvětí Kašperský a nepřítomně hladí rukou dřevo. Jakub zvedne ruku na pozdrav: "Přijdu za chvíli." A když se Lenčiny kroky ztratí v dáli, Jakub si představuje, jak je vně sebe, jak se kamera vznáší a zabírá ten obrovský světlý prostor, holisticky vnímá, jak muž a kluk existují každý zvlášť a spolu se dřevem, s tím množstvím dřeva, které tu je, tady je nejvíc dřeva v celé Praze, a celý je to fajn. Minuty plynou.
"Kam že jeli?" "Někam do Beskyd, pane Kašperský. Na chalupu." Kašperský se dál neptá, prudce foukne na kus dřeva, který má upnutý na ponku, skrčí se, očima jde na úroveň jedné hrany, kouká na to z deseti čísel a prsty pravé ruky si hrají s dlátem. "Proč se ptáte?" "Tak. To je jedno." "Zítra se vrátí. Oni nás tam nechtěli, protože abysme nezameškali školu. A navíc je to tam asi nuda." "Jo. Podej mi stopadesátku." Jakub se přitočí se šmirglpapírem. "My tam máme babičku, ale já ji vůbec neznám." Kašperský se poškrábe na hlavě: "Víš, co je na týhle práci nejlepší? To ticho. Myslel jsem, že to víš." Jakub se zastydí. Vlastně ani neví, proč to vykládá. Ani neví, proč si vymýšlí, protože jet mohli, dokonce měli, ale jemu se nechtělo. To Jakub trval na tom, že nikam nepojede, že musí do školy, že by to bylo blbý. A přitom mohl na pár dní zmizet z města, do přírody. Včera jsi nám tu líčil, jak se v Praze dusíš, upozorňoval ho otec. Já se totiž dusím všude, odpověděl, aby nemusel vysvětlovat, že už tu nechce poznávat žádné další nové lidi, zejména ne příbuzné, ale hlavně ne babičku. # Seděli pak u Lenky v pokoji dlouho do noci.
"Emoční vlny," pronesla Lenka bezbarvým hlasem a lehce se u toho kymácela, s očima zavřenýma, prsty na obou rukách roztažené. "Seš zase médium, jo?" "Jsem médium a cítím tvůj skrytý hněv. Vystup, ó mocný!" "A tebe to nerozčiluje?" "Promluv!" "Nedělej fórky! Tebe to nerozčiluje? Že máš najednou někde v Beskydech babičku? Já jsem teda žádnou babičku neměl! Natož v Beskydech! Já ani nevím, kde jsou Beskydy!" "Tam na severu, kde černoocí bačové –" "Haha. Takže tobě je to vážně jedno?" Lenka otevřela oči a přestala se kymácet. "Není mi to jedno, Jakube. Ale nemusím kvůli tomu dělat scény, víš?" "Scény! Matka tvého otce! Krev tvé krve!" "Já ti rozumím, Akélo. Ale akceptuju, že je to komplikovaný. A nepřipadám si kvůli tomu zneužitá. Když tě teda tolik zajímá krevní linie, proč nechceš jet?" "Ty to nevíš?" "Vím. Jenom jsem si myslela, že když to dokážeš formulovat, když to řekneš nahlas, že ti dojde, jak je to pitomý." "V tomto hovádkovském věku," zakončil rozhovor Jakub, "mám právo být pitomý. Ale děkuju ti, že držíš basu a
zůstáváš se mnou." # "Pane Kašperský, mě to tu dneska nějak nebaví, já asi půjdu domů." Kašperský si posune brýle na nose. "No běž." "Tak já jdu." Loudá se ke dveřím a čeká, že ho Kašperský zase zavolá, ať mu ještě pomůže. Určitě potřebuje přitáhnout nějakou fošnu. Nebo že aspoň půjde s ním ven a zapálí si. Budou stát na mrazu a mlčet, Kašperský vyfoukne kouř a něco řekne. Jakub si vždycky přeje, aby si to zapamatoval, protože mu to v tu chvíli přijde strašně závažný. "Jakube." Jakub se otočí prudčeji, než by chtěl, a vrazí ramenem do police. "Zavři za sebou."
Kapitola 6
"Jak dlouho už jsi vzhůru?" Lenka se zamyslí. "Asi od šesti." "To jsem snad ani nechtěl vědět." "Ses neměl ptát." "Řečnická, ne." "Hele," otočí se konečně Lenka od knížky, "pojď se na tohle podívat." Jakub jde blíž a čte si text, na který Lenka ukazuje. "Hm, seš z toho u vytržení, koukám." Lenka zaklapne knížku. "Zuby," kývne směrem ke koupelně. Když se Jakub vrátí, začne zase mluvit o knížkách. "Koukni na to. Knihovna odshora dolů. Moře knížek. Všechno jejich. Naše. Proč jsme to doma neměli?"
"Kam bys to dala?" "Mně to tu úplně otevírá nový svět. Rodiče knihomolové. Já si snad nevybavuju mámu s knížkou." "Má kindle, ne?" "No ale stejně. To všechno přečetli? Kde na to brali čas?" "Třeba je jenom kupovali." "Jako společenskej status?" "Do důchodu. Cos mi to vlastně ukazovala?" "Holana." "Dobrej?" "Vynikající." "Něco těžkého, co drtí?" "Jinak. To je další záhada." "Co?" "Si to představ. Jedeš přes oceán do Ameriky a máš jenom jeden kufr, padesát liber. Co si vezmeš?" "Třeba měli dva." "Ty máš jeden. Co si vezmeš?" "Hoblík." "Sám jsi hoblík. Prostě něco nejnutnějšího si sbalíš, ale knížky ne, knížky jsou moc těžký. Jenomže nakonec ti to nedá a jednu knížku tam přece jenom dáš. Jednu malou." "No tak to není záhada, to jsi popsala celkem rozumně." "Ale proč zrovna Básně noci? Malých knížek jsou
milióny, evidentně," máchá kolem sebe Lenka rukama, "a z těch všech si vybere zrovna Básně noci. Proč?" "Protože je to dobrodružství jak na moři," ozve se nečekaně ode dveří. "Tati! Už jste zpátky! My vás vůbec neslyšeli přicházet!" A dům najednou ožije běžným ruchem. Všude někdo je, všude se něco děje, hraje rádio. "Už jste jedli?" "Proč to nejde otevřít?" "Jaký to bylo?" "Přivezli jste něco?" "Co ve škole?" "Jaký bylo počasí?" Změť rozhovorů a výkřiků, povětšinou nezodpovězených otázek, protože nikdo nemá čas odpovídat, nikdo nemá čas ani poslouchat, protože všichni musí mluvit. "Ta silnice byla zoufalá." "To je dnešní chleba?" "Vidělas to náměstí?" "Já jsem chtěla jít ještě plavat." "Neviděl někdo ten můj dopis?" Jakub si strašně užívá, jak je součástí těch fragmentů, v podstatě izolovaných, nesouvisejících, ale jak zároveň i vidí, že to všechno sedí dohromady, jeden organismus, jedna rodina. Má rád tenhle zdánlivý chaos, za
kterým je perfektně vyvážený komplikovaný stroj. V jednu chvíli sáhne po talíři – a střetne se s Lenčinou rukou. Podívá se na ni a vidí, že žije tímtéž, právě teď. Oba se usmívají a oba se natáhli pro tentýž talíř, protože za desetinu vteřiny řekne máma – "Podejte mi někdo talíř." A Lenka se rozesměje. Spíš vyprskne a přitom náhodou trochu chrochtne. To rozesměje Jakuba. Smích je nakažlivý, ale infekce funguje poněkud záhadně, z celé rodiny zasahuje jenom děti, které se teď svíjejí v křečích, potácejí se kolem kuchyňské linky, lámou se v pase, rudnou, nemůžou dýchat, a když se konečně zklidní, na chvilku, zase jeden z nich škytne a jede to nanovo, oči jim slzí, dostávají křeče do lícních svalů, ale nedokážou přestat, což si potvrzují tím, že na sebe volají už dost, už dost, máchají rukama, masírují si tváře, ale nic nepomáhá. Rodiče se mezitím snaží tvářit, že se jich to divadlo netýká. "To jsme mívali taky, takový záchvaty?" Krčí rameny. Kdo si má pamatovat, co bylo. "Já si fakt nevybavuju, že bych se někdy takhle to... jak se to říká?" "Chlámal." "Jo, chlámal." Utichající smích to probudí k novým výbuchům. "Chlámal, pan Chlámal! Nechť se dostaví na recepci!"
Nakonec ale přece jen zábava utichá, jen občas někdo škytne. Lenka si vzpomene, že vlastně původně něco řešili. "Tati, proč máme v San Francisku tak málo českých knížek? "Tak si to představ. Letíš přes oceán a můžeš si vzít jenom dva kufry – "Dva kufry!" vykřikne Jakub a poctivě budované zdání klidu a vážnosti se opět boří pod hýkáním a salvami smíchu. Lenka s Jakubem sedí na zemi a drží se za břicha. "Vždyť je to musí bolet," říká otec a hledá podporu u matky, která se otáčí k lince, protože jí cukají koutky.
Kapitola 7
Bylo jim sotva jedenáct, těsně před tím, než měli podruhé v životě odletět do Prahy. Už hodinu předtím, než měli jít spát, měl trnutí, ale Lenka se tvářila, že nic. Šťouchnul do ní loktem.
"Nech mě," řekla, ale Jakub pochopil, že ve skutečnosti to bylo: "Vydrž!" Když pak konečně zalezli každý do své postele a zhaslo se, ležel celý napjatý. Lenka si dávala načas a Jakub věděl, že nemá cenu naléhat. Snažil se zklidňovat dech a pak se bál, že by usnul, tak raději zkoušel nedýchat a představoval si, jaké to je, zastavit dýchaní silou vůle, a dával si závazek, že se už nikdy nenadechne – "Spíš?" "Nespím! Co máš?" "Něco mám, ale musí být noc." "Vždyť je noc! Co máš?" Jakub to napětí nemohl vydržet a slezl z palandy. "Ukaž!" "Baterku!" Jakub měl baterku vždycky při ruce. Byla kouzelná, měl ji snad už víc než rok a pořád ještě svítila, nikdy nemusel vyměňovat baterie. Svítil si na zeď, pod dekou, ale úplně nejčastěji do pusy. Jejich maličký pokoj teď ozářilo mdlé světlo. Dvě postavičky ve flanelových pyžamech a nov za oknem. "Knížku!" "Ale jakou! Koukej!" "Básně noci! To se může číst jenom v noci?" "Bude to naše tajemství!" A pak tu knížku po nocích hltali, většině sice vůbec
nerozuměli, ale o to to bylo tajemnější, byly to přece básně noci. Jednou se Jakub málem prozradil. Při nějaké hře vběhnul do pokoje a řval, jsem piják alkoholů! Co že jsi, divila se máma. Co to zase říkáš? Odkud to máš? Jsem vládce všech moří, zachránil tehdy situaci Jakub a odběhl. A když hráli s Lenkou karty, vždycky ten, kdo vyhrál, mohl na toho druhého volat, ne, vy nejste hráč! A strašně se tomu smáli. Bylo to zvláštní tajemství, jedna malá knížka, pár prvních stran. Měli ji proti celému světu. Nikdy to spolu nedočetli. Každý večer začínali od začátku, každou noc se utápěli nad monstrancemi barů, každou noc se mu o tom zdálo, všude byla monstra a monstrance. Nikdy to nedočetli, ale Jakub tušil, že Lenka pak sama čte dál, že to má mnohokrát dočtené. Že ví, jak to dopadne. Lenka vždycky ví, jak všechno dopadne. A vždycky mu to řekne. A proto ji má rád. Proto jsou dvojka. Proto na ně nikdo nemá. Jak myslíš, že to dopadne, ptal se Jakub. Lenka jenom krčila rameny a zaklapla knížku. Palcem pak ukázala nahoru, ať si Jakub vyleze zpátky k sobě na palandu. Už? Proč, žadonil. Pro slepičí kvoč. O osm minut starší. Osm minut, které nikdy nezmizí. Dobrou noc, sladký sen, řekla pak vždycky.
# "Víš, co dělají naše milované děti? Sedí na posteli, svítí si baterkou a čtou si Nezvala." "Proč Nezvala?" "To nevím. Ale nenápadně u toho šeptaj, takže je to slyšet až do kuchyně." "Nezkazí si u toho oči?" "Spíš z toho budou mít noční můry. Smutek, stesk, úzkost a tak." "A zbytek života stráví s psychoanalytikem?" "Který až po mnoha sezeních odhalí, že to vše začalo jedné dubnové noci s malou knížkou v černém přebalu." "Takže co?" "Patří jim to." "Ty jsi přísnej," přitulí se k němu. "Já tomu stejně pořád nemůžu uvěřit." "Čemu?" "Že máme tak úžasný děti." Lesknou se jí oči. Za těch jedenáct let to řekla tisíckrát, ale on ji stejně rád poslouchá. "Čtou si v noci básničky. Čtou dneska vůbec děti? Obecně?" "Vím já... Já jsem četl." "Básničky?" "Těžko." "Tak co?"
"V jedenácti? Asi Vinnetoua, ne?" "Toho tu nemáme." Posunul se na gauči. "My tady vůbec spoustu věci nemáme." "Protože jsme tu jenom dočasně, pamatuješ? Přijeli jsme jenom na pár let." Pokýval hlavou. Stará známá hra. "Jo, jo. A vrátíme se, protože přece nechceme vychovávat z dětí Američany." "Kdo by chtěl doma drzé rozmazlené spratky, co chodí v žabkách." Zvednul se a šel na záchod. Pokračovali v diskusi přes dveře. "Přesně tak, my tady vyžadujeme hochkultur." "Nezvala." "Nedeprivujeme je?" "Cože?" "Jestli je nedeprivujeme." "Čím?" "Že nemají Vinnetoua. Hatátitlá a tak. Nikdy jim nebudou v hlavě zvonit zvony ze Santa Fé." "To je fakt. Takže se vrátíme?" "Začni balit." "Nevím, kde máme kufry." "Sakra, tak to nemůžeme odjet." "Jsme tu uvězněni."
"Ve své laboratoři." "Co?" Spláchnul. "To je z toho Nezvala. To je dobrodružství jak na moři, uzamykati se v laboratoři." "Moři-laboratoři? On fakt zrýmoval všechno." "Je to posel světla!" "Nezval?" "Edison! Kouzelník z Menlo Parku! Ale Nezval taky, oba jsou poslové světla. A naše děti taky!"
Kapitola 8
"Co máš? "Banán s nutellou." "Dej mi taky." Jakub si vezme a pomalu žvýká. "Dík," řekne s plnou pusou.
Lenka ho pobaveně pozoruje, ale pak se jí úsměv vytrácí. Čekala, že se Jakub bude kroutit, ale ten se tváří, jako že nic. Vezme si další kousek. "Nepřijde ti nic divný?" "Co jako?" "Jak co?" Lenka zuřivě gestikuluje směrem k talíři. "Jako že to není nutella?" dovtípí se Jakub. "No právě. Není to nutella! Ty se nedivíš?" "Co? Čemu se mám divit?" Lenka nechápe. "Že ti nabídnu něco a ono je to něco jinýho. Ty se nedivíš?" "Ne." "Aha," říká zaraženě Lenka a pořád neví, jestli si z ní jenom nestřílí. "Tak co to je?" zeptá se konečně Jakub. "Čokoládovej fudge! Protože nutella je hnus." Jakub se evidentně nechce pouštět do diskuse o nutelle, ale fudge ho zaujme. "Kde jsi sebrala fudge?" "Tajemství!" "Hm." "Ty nevyzvídáš!" Lenka je dotčená. Tak hezky to měla připravené a on jí to takhle zkazí. "Mám vyzvídat?"
"Nutit tě nebudu." "Fajn," a olízl si prsty, "nepůjdem ven?" "Kam?" "Tak." "Zase na most?" "Nemusíme chodit na most, jestli nechceš," krčí Jakub rameny. "Ale jo, půjdu s tebou. Jirásek nebo Mánes?" "Jirásek." "Co ti udělal Mánes?" "Nic, co by. City se časem přelévají," zatváří se Jakub vznešeně. Lenka se postaví do divadelní pózy, s rukou nataženou odvrátí hlavu a deklamuje. "Ach, moste, již vás nemiluji více. Ne, nedotírejte! Nevrátím se, nepište, nebudu odpovídat na vaše dopisy. Je konec! Konec! Miluji jiného!" Jakuba hra okamžitě zaujme a začne lomit rukama. "To mi nemůžete udělat," skřehotá, "jsem jenom ubohý starý most. Nikoho jiného na tom světě nemám. Nemůžete mne opustit. Já, já se zabiju! Skočím do řeky!" "Nemohu jinak, Mánesi! Mé srdce patří Jiráskovi!" Jako by byli domluveni, najednou svěsí ruce a tváří se civilně, jako by se nic nestalo. "Tak jdem?" "Jdem."
# Venku je trochu tepleji než včera, ale ne o moc. "Já už si tu připadám strašně dlouho," říká Lenka. "V Praze?" ujistí se Jakub. "Jo." "Je to tu nekonečný." "Tak to nemyslím," strčí do něj Lenka. "A nedělej, že se ti tu nelíbí." "Na prázdniny dobrý, ale už je to fakt dlouhý. Navíc zrovna nejsou prázdniny, jestli sis nevšimla." "Pořád problémy ve škole?" "To ani nejsou problémy. Já to tam jenom prostě nechápu. A nemám žádnou motivaci. Prostě to jenom přetrpím." "A co se teda dělo v pátek?" Jakub se rozchechtá. Dneska mu ten včerejšek připadá strašně vtipnej. Všechno, co mu řekla Součková. Jak jim to nandal. Půček. "Měl jsem takovej menší proslov. Předčítaly se slohovky, tak jsem si taky jednu dal." Lenka se zarazí: "Počkej, ty jsi psal slohovku? No to bych chtěla vidět!" "Nic jsem nepsal. Nenechám ze sebe dělat debila kvůli tomu, že neumím pořádně psát česky. Řekl jsem, že jsem ji zapomněl doma, ale že ji umím zpaměti." "A tys to uměl zpaměti?"
Jakub se na Lenku vyčítavě podívá. "Promiň," zatváří se Lenka, a pak si pro sebe dodá, "rétore." "Já tě!" zlehka do ní Jakub strčí. "A co jsi teda říkal? Ne, počkej, já vím." Jakubovi se po tváří rozlije ten jeho široký úsměv. Lenka začne povykovat. "Ne, tos tam neudělal! Tos neřekl! Ty vago! To si děláš srandu! Točil to někdo? Co jsi řekl? O tom nebi?" "Kdyby jenom o nebi!" směje se Jakub. "Co ještě?" Jakub se tváří tajuplně, ale neudrží vážnou tvář. "Tys mluvil o Twainovi! O Hadleyburgu! Tys jim řekl, aby se polepšili!" Jsou už kousek od mostu. Jakub se zastaví, aby svým slovům dodal aspoň trochu oné včerejší váhy. "Mark Twain popisuje velice přesně tuto situaci ve svém Muži, který zkorumpoval Hadleyburg. Nejde o to, že se lidé po ránu kysele tváří v hromadné dopravě. Takové je to všude na světě. Tady jde o víc. Když onen Twainův cizinec odejde, všichni jsou na nohou, ale nikdo si nedovede vzpomenout, že by někdy někomu prokázal nějaké dobrodiní, natož že by někomu pomohl a obrátil ho na cestu dobra. Nikdo si nedovede vzpomenout, protože jsou všichni stejní. Jsou si podobní, jsou až identičtí. Diverzita se necení, diverzita se trestá. Individuální akce je vysmívána.
Připomíná vám to něco? Mark Twain mluví o vás. Nejste zlí lidé. Jděte a polepšete se." Lenka vydechne. "Já nevím, jestli tě mám obdivovat nebo považovat za blázna." "Obdivuj mě." "Kořím se ti. Ale stejně, není to poněkud drsné?" "Možná. Koukni na ten most." "Koukám." "Je boží. Pojď." Dojdou do půlky mostu, bloumají. Jakub se pořád z mnoha stran vrací ke své primární myšlence." "Vždyť to musíš sledovat sama. Oni by nejradši měli jenom jeden televizní kanál, aby se mohli všichni dívat na totéž. A ten étos tady úplně chybí, na všech úrovních! Oni ani nepředstírají, že o něco jde! Už se ani nesnaží o přetvářku. Nikdo nehledá řešení. Neuveď nás v pokušení! V tom to přece je!" "Ale to samozřejmě nemůže pochopit nikdo, kdo ten Hadleyburg nečetl," namítá Lenka. Jakub se zamračí: "A to je snad můj problém?" "Samozřejmě. Když nechápou, co jim říkáš?" "Tak jsou blbí." "Oni jsou blbí, ale tvoje myšlenka k nim nedorazí. Pochopí, že je urážíš. Ale proč, to už jim nedojde. Takže místo aby někdo vykřikl, pozor, tento mladý rozhněvaný muž
má pravdu, tak si akorát budou myslet, že se povyšuješ." "Ať si políběj," vyplázne na ni jazyk. "Neškleb se na zrcadlo." "Pusu ti za to dávat nebudu. Ale jo, uznávám. Nechal jsem se unést." Oba mlčí a oba přemýšlejí, jak moc se toho druhého dotkli. A oba zvažují, jestli je to dobré nebo špatné ticho. Za zády jim projede neslyšně tramvaj. Neslyšně, protože vnímají jen vítr ve vlasech a dálku obzoru.
Kapitola 9
Cesta zpátky utíká rychleji. Moc toho nenamluví. Když zahnou do ulice, kde bydlí, narazí na Kašperského. Stojí na chodníku před dílnou, nemá kabát, od úst mu jde pára. "Dobrý den, pane Kašperský!" "Dobrej," pokýve hlavou. "Kde jste byli?" "Tak, projít se. Není vám zima?"
"Ale ne," mávne rukou. Jako by mu bylo všechno jedno. "Co je dneska za den?" "Sobota, pane Kašperský." "Jo. Co je, Jakube, ty nemluvíš?" "Mluvím," ozve se konečně i Jakub. "Já jsem jenom přemejšlel." "Dobře děláš. Lidi dneska málo přemejšlej." "Nepůjdem do dílny? Něco udělat?" "Jakube, už je pozdě, musíme na večeři." Kašperský krčí rameny. "Co bys chtěl dělat?" "Doděláme ty police." "To bysme asi mohli." "Jakube!" "Co je?" "Jdeme domů na večeři." "No jo. Já bych přišel po večeři, pane Kašperský. Budete tu? "Ale jo," kývne, "já tu budu pořád." "Tak já se stavím! Asi v půl osmý." Kašperský kýve a Lenka táhne Jakuba pryč. "Ty seš úplnej magor," syčí na něj, "pořád jenom do dílny." "No a co, mě to baví. Ty taky pořád chodíš na koncerty." "Pořád ne."
"Kdy jsi byla naposledy? "Ve čtvrtek." "Aha!" "Ale příští týden nejdu!" "No dobře. Ale je to stejný, teda vlastně ne, je to lepší. Když mi vykládáš, jak se ti v Rudolfinu klepe podlaha pod nohama a jak ti to jde až do srdce, nebo jak se ti zastaví dech, když se ozve ó réšen rot, tak přesně to zažívám v dílně, když držím v ruce hoblík, akorát si to způsobuju sám, rozumíš." "Rozumím," Lenka poodeběhne, aby na ni Jakub nedosáhl, "taková jako onanie. Sám se hobluješ." "Ty jsi tak vulgární," pronese Jakub temně, ale oči se mu smějí. "Já jenom že jsi před příletem sem ani nevěděl, že něco jako hoblík existuje." Jakub se zarazí. Nechce jí vykládat, o co jde. Co se to ale děje? Vždyť je to Lenka, jeho Lenka! Lence přece říká všechno, vždycky si všechno říkají. Jestli mají tajemství, tak ne mezi sebou, ale spolu proti všem. A teď se mu najednou příčí vysvětlit jí takovouhle jednoduchou, přirozenou věc? "Jakube, je ti něco?" "Ne, jenom jsem si na něco vzpomněl." "Pojď domů, vždyť jsi úplně bílej. Jsi v pořádku? Co je ti?"
"To je dobrý. Zůstaneme ještě chvíli tady." Stojí skoro před domem. Stará, šedivá vila. V přízemí se svítí, za oknem se mihne stín. "Proč jsi mi v pátek volala? Měla jsi trnutí?" Lenka široce otevře oči. "Ne asi. Ty vykládáš o nebi a Hadleyburgu, Součková tě vyrazí ze třídy, ale moje sanice se ani nezachvěje. Volám ti úplně náhodou, samo se to vytočilo." "Tak promiň. Mě to jenom zajímalo. Jak silný to bylo. Ještě jsi zapomněla na Půčka." Teď ovšem nečekaně zatrnulo Jakubovi. "Jo, to bebí. Já to nechápu. Co proti němu máš?" "Sere mě." "Mně připadá normální." "Taky s ním nemusíš sedět ve třídě. Nemůžu ho ani vystát." "Ani vystát, ani vysedět?" "Ha ha ha. Pojďme se bavit o něčem jiném." "Je pozdě. Jdem, večeře čeká. Budou řeči." "Kde jste zase byli," zapiští Jakub. "Mlč," zasměje se Lenka a šťouchne do něj. Odemkne a ze dveří se vyvalí příjemné teplo a vůně. Sotva za nimi zaklapnou dveře, ozve se z kuchyně hlas. "Kde jste zase byli?" "Co? Nikde, mami." Jakubův hlas se promění, ztratí plastičnost a nabyde
plytkou unylost a otupělost. "Neměli jste už být dávno zpátky?" "Jsme mysleli, že do půl," zahuhlá. "A kolik je?" "Jsme se zdrželi s Kašperským." Matka se objeví ve dveřích k předsíně do kuchyně. "Já to nechápu. Co s ním pořád máte?" "Já nic." "Ty nic, ale Jakub všechno." "Co? To jako za ním nesmím chodit?" opáčí Jakub vzdorovitě. "Ale jo," mávne matka rukou, ve které má utěrku. "Choď si, kam chceš. Mě to jenom překvapuje, že tě najednou fascinuje truhlařina." "No tak to už jste dvě." "Jakto?" "Ale nic. Jdem se najíst?" "Ruce." "Co?" "Ježiš než už toho co co a běž si umejt ruce!" Jakub zmizí do koupelny. Zůstanou stát naproti sobě, matka a dcera. Dívají se vzájemně do očí, Lenka mělce a nesoustředěně, ale matka vážně, klidně, přítomná a zároveň nepřítomná. Vypadá smutně, plná soucitu a vzpomínek. "Děje se něco?"
"Ne, nic, co by se mělo dít. Pojď sem, holčičko." Lenka zůstává stát, ale matka přijde až těsně k ní, přivine si ji k sobě a pohladí ji po hlavě. "Mami." "No jo, já vím." "Už nejsem malá," chce se vyprostit Lenka. "No právě," vzdychne matka a než povolí objetí, políbí ji do vlasů.
Kapitola 10
Koupelnu hodnotí Jakub jako nejošklivější místnost v celém domě. Přesně mu na ni sedělo to divné slovo sanitární, byla tak odcizující, čistá, páchla po dezinfekci. Sedne si na kraj vany a zadívá se ke stropu. Cítí divný tlak na hrudníku, takové pohnutí. Nedokáže to přesně vyjádřit. Ví, že je výjimečný, že má světu co říct, že dělá
věci správně. Ví, co je přetvářka a faleš, a ví, že je potřeba je odhalovat a trestat. Tak proč to nevidí ostatní? Proč jsou tak omezení? Vůbec by se s nima neměl zahazovat. Je to pod jeho úroveň. On má na víc. Vždyť si tady s nikým nerozumí. Možná s Urbim, ale to je taky jinej případ. # "Čau, já jsem Urbi," představil se mu tehdy, když Jakub vycházel ze školy. Urbi tam na něj čekal. "Jakub." "Já jsem teda Jirka, ale každej mi říká Urbi. Ty jsi ten ze San Franciska, že jo?" A tak začalo poměrně zvláštní přátelství. Urbi chodil na nedalekou průmyslovku, většinu času trávil v hospodě před Jakubovou školou a na nic si nehrál. "Chodím radši sem," vysvětlil mu Urbi, "je to jenom o dvě minuty dál a nechodí sem nikdo vyhmatávat." Urbi Jakubovi vysvětloval, jak to v Praze chodí, a na oplátku vyzvídal, jak to vypadá za oceánem. Podobně jako Kašperský byl Urbi docela flegmatik – až na to, že měl touhu zmizet. "Chci vodsud vypadnout. Ty krávo, přece tu nezkejsnu celej život. Školu k životu nepotřebuješ. Šel bych do Holandska nebo do Dánska. Jazyk se člověk naučí hned, když je tam. Nebo do Ameriky."
Jakub s úžasem zjistil, že pivnímu srandistovi a vysedávači to docela pálí. "Si myslíš, že sedím v hospodě do noci a vychlastávám si mozek, co? By ses divil, co já dělám po nocích." Urbi zřejmě skoro vůbec nespal. Když měl být ve škole, odbíhal do hospody, ale po škole se zavřel doma ve sklepě, obklopený počítači a elektronikou, bušil do klávesnic a žhavil pájku. Ale hlavně s ním byla legrace. "Pánové, včera jsme měli dílny. Stojíme tam jak debilové v těch montérkách a fáračkách, kdyby nám náhodou spadl tišťák na nohu, a ten kretén Šolík tam vykládá o fréze. Než se stačím vzpamatovat, už mě chytá za vlasy a huláká, Urbánek, teď se ukáže, jak dáváš pozor! Dostrká mě před tu frézu a všichni čekaj, co bude. Na ovládacím panelu je jenom pár čudlíků, tak si říkám, že bych to mohl zvládnout." Všichni visí Urbimu na rtech. "Zapnu to, vrták se roztočí, koukám na to, na jednom tlačítku je šipka doleva, tak to zmáčknu. To jste měli vidět. Ta hlava s vrtákem najede do toho kusu upnutýho železa nebo co to tam bylo, vrták se ulomí, takhle proletí kolem Šolíkova ksichtu, nekecám, deset centimetrů, víc ne, a odletí o patnáct metrů dál, kde se zasekne do zdi. A ten vůl Šolík, posranej strachy, místo aby byl rád, že není mrtvej, tam začne řvát, že přece třikrát říkal, že do
materiálu se najíždí jenom mikroposuvem!" "Jo, pánové," lokne si ještě Urbi piva, "a do konce školního roku už na frézu nesáhnu." # "Jakube! Tak kde jsi!" Jakub vůbec nemá ponětí, jak dlouho už je v koupelně. Jo, Urbi. To by asi rodiče nebyli rádi, že se kamarádí zrovna s ním. Ale on tu nikdo jiný není. A navíc je vlastně nekamarádí Jakub s ním, ale Urbi s Jakubem. Prostě si ho našel, protože chce odjet. Jasně že je lepší si zjistit předem, co ho čeká.
Kapitola 11
Špagety kloužou po vidličce. Jakub je plně zaujat svým jídlem. Pořád se mu zdá, že se mu toho namotává na vidličku moc nebo málo. Teď zase, jenom jedna špageta. Cinkání příborů o talíře máloco přeruší. Večeře je
nezvykle tichá, každý si přemýšlí o svém, jen občas někdo vykopne konverzaci, která se nikdy nestačí rozhořet. "Já jsem nějaká přejetá." "Jo, já taky." A za chvíli: "Stačí ti to?" "Jo." Až když už skoro všichni dojí (jenom Jakub pořád ještě namotavá, ale Jakub jí vždycky pomalu), protáhne si otec ruce a naruší to klidné, intimní ticho, které má Jakub tak rád. "Ty Beskydy jsou ale stejně nádherný. Škoda, že jste s námi nejeli." Jakub doufá, že se o Beskydech nebude mluvit dlouho. "Babička se po vás ptala." "Jak se má?" zeptá se Lenka a Jakub po ní loupne očima. "Tak moc dobře ne." "Už je stará," vloží se do debaty matka. "Ten barák už nezvládá, padá jí to tam na hlavu. Tam by se mělo něco udělat. Jak jsme se dívali na tu zeď, to se musí vysušit." "Ale to počasí! Nám přálo!" "A ten přístavek bych zboural, úplně to ten domeček ničí, víš, nechal bych jenom čistý linie." "A ten vzduch tam."
"Samozřejmě střecha, ta možná bude potřeba úplně nová. I když možná ne, třeba bychom někoho našli, kdo by to opravil, aby to bylo původní." Jakub nikdy nepochopil, jak můžou rodiče vést dva nezávislé monology a snad si toho ani nevšimnout. Vlastně vypadali jako kdyby byli zabráni v družném hovoru, jenom si každý povídal to svoje. Jakub konečně dojí, vstane od stolu a odnese svůj talíř do dřezu. Je to pomalý večer, čas se vleče, nejradši by si už šel lehnout, ale ono ještě není ani osm. "Líbí se vám tu vlastně?" překvapí Jakuba a Lenku otec nečekanou otázkou, a přitom ani nevypadá, že by ho zajímala odpověď. Lenka se podívá na Jakuba: "Dobrý to tu je." Ale chce říct, že je to tu skvělý. "Jo," zabručí Jakub. Ale chce říct, že je to naprd. Nerad by se zase vracel k hádce o tom, kdo se kde dusí. "Mohli bychom si to tady prodloužit. O pár týdnů." Ticho. "Ne?" "Ty se nemusíš vrátit do práce?" ptá se Lenka. "O to teď nejde. Jestli se nám tu všem líbí..." "Na Havaji se nám taky líbilo." "Jakube!" "No ne, že jsme mohli o pár týdnů dýl zůstat na Havaji, když se nám tam líbilo."
"Mluvím vážně. Mohli bychom tu zůstat," navrhne otec. Tentokrát se zdá, že mu na reakcích záleží. "Zůstat?" nechápe Lenka. "Jasně. Že bysme se sem odstěhovali," kýve Jakub, "do Prahy. No, to by bylo bezvadný." "Viď." Otec se tváří, že nezachytil ironii v Jakubově intonaci. "Přece jenom je to náš domov." Jakub nevěří vlastním uším. "Ty to snad opravdu myslíš vážně, tati. Tohleto přece není můj domov. Ani Lenky. Já jsem se tady nenarodil, já jsem tu nevyrůstal, nikdy jsem tu nebydlel, jsem tu potřetí v životě na návštěvě, a už se těším, až za dva týdny zase vypadnu. Domů, víš. Protože já bydlím jinde." "Tati, ty se nemusíš vrátit do práce?" vrací se ke své otázce Lenka. Jakub se skoro nemůže pohnout. Má trnutí v celém těle, všechno ho brní, ve stehnech mu divně mravenčí, nohy jako by mu odumřely. Před očima se mu zatmívá, musí si sednout, ale tělo ho neposlouchá. "Tohle je náš dům, Jakube. Tady my bydlíme. Sem se vracíme." "Kam se vracíme? Já se nikam sem nevracím!" "Snad chápeš, jak to myslím!" "Ne, já to vůbec nechápu! Proč bychom měli být tady? Já mám všechny kamarády doma! Já nebudu bydlet v tomhle pitomým kamenným studeným městě!"
"Tati, jak to máš s prací? Tati, tati! Jak dlouho tohle plánujete?" "Lenko, babička je vážně nemocná. Nemůžeme ji tam nechat." "Jaká babička, zase!" vybuchne Jakub. "Jaká babička! Žádná babička neexistuje, nikdy nebyla! Je to cizí ženská!" "No promiň, je to moje máma." "Je to cizí ženská! Ty žádnou mámu nemáš, o žádný máme jsi nikdy nemluvil, vždycky jsme byli jenom čtyři, žádná babička není, a nějaká stará nemocná cizí ženská mě nezajímá!" Stojí proti sobě, dívají se sebe a ani jeden nechápe. Otec se cítí dotčený, zle osočený, hrdlo má stažené, nedaří se mu polknout. Jakub se tím výbuchem uvolnil, všechno se odplavuje, všechno je zamlžené, ale teď si nebude protírat oči. "Jakube, ovládej se." "Co bych se ovládal? Vždyť my se tady dozvídáme, že celej život bydlíme jinde, že jsme vlastně nikdy nebyli doma, vlastně jsme jenom přežívali někde v cizím bytě, asi u nějakejch známejch, ne? "Nic takovýho jsem neřekl." "Jak neřekl? A o čem se tu teda bavíme? My neřešíme, kde je doma? Co teda děláme? Vyprávíme si o počasí v Beskydech? No tak bezva! Kolik bylo stupňů?" "Až se trochu zklidníš, tak si o tom můžeme normálně
promluvit." "Já jsem klidnej! Jenom chci vědět, kolik tam bylo stupňů! Ve stínu! Může mi někdo říct, kolik bylo v Beskydech stupňů?" Jakub se rozhlédne kolem. Všichni jsou zaražení, nikdo s ním nechce jít do přímého střetu. "Tak fajn, tak si to promyslete, a pak mi to přijďte říct, jo? Já zatím budu u sebe v pokoji. Abych si na něj zvyknul, když tady teď budu bydlet!" V kuchyni stojí tři tiché postavy. Jakub nemá po ruce žádné dveře, kterými by mohl třísknout, nic, čím by ukončil hádku. Prostě odejde.
Kapitola 12
"Teď mlčíš?" ptá se matka. "Já fakt nemám náladu," odsekne otec. Matka sevře rty a chápavě kývne.
"Nemáš náladu. Já prostě zbožňuju, jak dovedeš řešit konflikty." "Posmíváš se mi?" Matka se zatváří dotčeně. "Prosím tě." "Tak co jsem měl podle tebe dělat?" "Se ptáš teď? Lenko, běž prosím do svého pokoje." "Já bych tady ráda zůstala." "Ať tady zůstane! Já se omlouvám, že mám nemocnou matku. Já se omlouvám, že o ní mám strach. Že bych se o ni chtěl postarat. Pardon, už se to víckrát nestane. Necháme ji prostě chcípnout, ne? Jako u vás, ne, tam se to přece tak dělá." Matka mezitím sklopí hlavu a opře si čelo o zaťatou pěst, ale při poslední výtce hlavu nevěřícně zvedne. Lenka cítí, že měla už dávno zmizet, ale stojí jako přibitá. Tady a teď se může dozvědět něco o rodinné historii. Něco, co nikdy neřešili, o čem se nikdy nemluvilo, na co se nikdy neptali. Bylo to vždycky tak zvláštní a přitom normální. Jakub to řekl dobře, vždycky byli jenom čtyři, nikdy nikoho dalšího nepotřebovali. Ostatní děti kolem měly dědečky a babičky a strýčky a tetičky, ale zase neměly Jakuba. Byli jiní než ostatní, ale nebyli sami, kdo zůstával na svátky sám. Kolik rodin kolem bylo rozhádaných. Cindy byla vždycky sama, i na Díkuvzdání, protože se zbytkem rodiny její
rodiče nemluvili. Jimova babička zase bydlela někde v New Yorku a jenom si skajpovali, protože nikdo neměl peníze na letenky. Lenka si snažila vybavit, jestli kdy rodiče mluvili o svých rodičích, ale nemohla si na nic vzpomenout. Tak nějak automaticky předpokládala, že nejsou, že umřeli, že nikdy neexistovali. I ji překvapilo, když se ukázalo, že vlastně někde v Beskydech někdo je, a pořád ještě úplně nestrávila, že její táta má vlastně mámu, a asi i tátu. A že to jsou cizí lidé, které možná ani nechce potkat. Co by si povídali? Jakub samozřejmě hysterčí, jako obvykle, ale ta základní fakta má srovnaná. Odkud se babička vzala? Zatímco se jí to všechno v hlavě točí, ani si nevšimne, že hádka, to vzájemné obviňování, nepokračuje. Že se táta i máma dívají na ni a že asi chtěji, aby odešla. "Tati, ty máš i tátu?" "Lenko, tohle nemá cenu. Běž do svého pokoje." "Mě to zajímá!" "Lenko!" "Nech jí," přeruší je otec. "Posaď se." Sedí naproti sobě, Lenka se mu soustředěně, pevně dívá do očí. Teď se dozví něco důležitého. Když táta začne mluvit." Ale on jenom dlouze vzdychne. Uhne pohledem. Stiskne si spánek. Hlava mu to nebere. "Tebe zajímá babička a děda víc než to, že bychom tu
zůstali?" "Nesouvisí to spolu?" Otec zase mlčí. "Už jsem dost velká." "Jo, jo," mumlá otec nepřítomně, "já vím." Jedno se Lence nedá upřít, nálada se ztišila, dýchání se zklidnilo. Kuchyně, to místo, kde se v jejich rodině vždycky všechno odehrávalo, je zase příjemná. Lenka se vlastně najednou cítí jako doma, klidná, připravená, ať přijde, co přijde. Otec polknul. "Já nevím, jestli mám tátu." Aha, tak nebyla připravená na všechno. Zase v prázdnotě nevědění. "Teda, samozřejmě mám tátu, ale... já, já nevím, kde žije. Ani jestli je naživu." Lence se nahrnou slzy do očí. Je toho najednou moc. Možná má dědečka. "Jaktože to nevíš?" "Máma se s ním rozešla, když jsem byl malej. Odstěhovali jsme se, už jsem ho nikdy neviděl." "A nikdy jsi ho nehledal?" "Nehledal. Já jsem nějak, nebyl čas." "Nebyl čas? Na vlastního tátu?" "To je těžký vysvětlovat, Lenko. Byla jiná doba." "Já tomu nerozumím."
"To je jedno." "Tak mi to vysvětli! Mami!" "Mně do toho netahejte. Já tohle nebudu poslouchat. Dobrou noc." Otec a Lenka zůstanou sami. Lenka přemýšlí o všem, co se teď událo. Myslí si, že se tváří neutrálně, ale asi se jí to nedaří, protože ticho utne otcovo řezavé: "No tak mě suď! Posluž si!" Tentokrát už se slzy nedají zastavit, Lenka se rozbrečí. "Ono je to jednoduchý! Ale co, já jsem byl v šestnácti taky plný ideálů. Jak budu čestný a spravedlivý. Jak budu léčit nepravosti světa. Morálně nadřazený! A pak si poseru vlastní rodinu!" Lenka zvedne rudé oči Takhle tátu nezná, takhle on nemluví. Není sama, i on vypadá překvapeně. "Promiň, to jsem vůbec neměl říkat. Ale to už je jedno. Už s tím nic nenadělám. No! Nebreč! Holka moje! Dobrý?" Lenka si protře oči. Není na to vhodná doba, ale musí se zeptat ještě na něco. "Jak si to myslel s tím chcípnutím v mámině rodině?" Otci se nažene krev do obličeje, ale pak se zatváří, že otázku neslyšel. Plácne dlaněmi o sebe. "Běž. Tady už nic nebude."
Kapitola 13
"Můžu?" "Pojď." Lenka za sebou zase zavře dveře. Čeká Jakuba otřeseného, naštvaného, bezbranného, v koutě. Ale ne, Jakub je plný energie, přechází po pokoji, hlava mu šrotuje. "To nám prostě nemůžou udělat. Na to nemají právo." Lenka nerozumí: "Co chceš jako dělat?" "Vrátíme se. Ať si tu zůstanou." "Nemůžeme se vrátit sami." "Ale můžeme. Máme občanství." "To je blbost, jak budeme platit nájem?" "To se vymyslí, to teď neřeš. Lenko, tohle přece nejde. Nemůžou nás přece držet v cizí zemi proti naší vůli." "Rodiče?"
"Nejsme jejich otroci. Máme nějaký práva." "Jakube, to je všechno blbost." "Žádná blbost, už se mi to v hlavě rýsuje. Zpáteční letenky snad máme, ne?" Jakub se zarazí. To trnutí se vrací. Jak se Lenka ptala na tu práci! "To snad není možný!" "Co?" "Oni to dopředu naplánovali! Žádná najednou nemocná babička, tohle je plán od začátku, že tu zůstaneme. Žádná zpáteční letenka neexistuje!" Lenka se s ním chvíli pře, ale Jakub si nedá nic vymluvit. "I kdyby, tak jednosměrná stojí víc než zpáteční." "Jo, akorát s výjimkou toho, že si ji koupíš za body. Nebo možná máme zpáteční, ale už je propadlá. Musíme se dostat k těm letenkám!" Trnutí roste. Něco se děje. Jakub se na chvíli zastaví. Kouká z okna dolů, do temnoty, na chodník. I když je tma, je vidět, jak se chodník leskne. "Peníze si půjčíme." "Jaký peníze?" "Na letenky." "Bav se se mnou normálně." Jakub se otočí zpátky do pokoje. "Ty mi nevěříš?"
"Co?" "Že to dokážu zařídit? Odjedeme úplně v pohodě., to ti garantuju." "Jakube –" "Si to představ, sami doma! Můžeš si vzít jejich ložnici, abys měla konečně svůj pokoj, když po něm tak toužíš." "Ha ha." "Můžeš si chodit domů, kdy chceš." "Jakube." "S kým chceš." "Ty seš blbej!" Jakub se zubí. Jo, dá se to vymyslet, tohle se povede. Když jsou na to dva, všechno se zvládne. On a Lenka. Vždycky to byli oni dva, vždycky spolu. Teď to zase cítí, to trnutí, které je spojuje, spolu, proti ostatním, proti celému světu. Vždycky všechno vydrží. Lehne si na postel, roztáhne ruce. "Co bys dělala, kdybys byla sama na celým světě?" "Co to je za otázku?" "Tak sama ve městě. Mohla by sis dělat, co bys chtěla." "Hm." "Pamatuješ si, jak jsme chodili na plavání kolem tý obrovský prázdný budovy?" "Toho zavřenýho kampusu?"
"Jo. Jak jsme si plánovali, co bysme tam podnikali." Lenka je strnulá, nedokáže se naladit, ale Jakub se do toho plně ponoří. Jak bude mít každý tisíc pokojů, a v jednom budou jenom knížky a v druhém jenom vláčky, jeden pokoj na autodráhu a další na jeřáb. A taky tělocvična, velká šatna, koupelna, hlavně koupelna bez záchodu, na tom tehdy Lenka trvala, když šli kolem, záchod bude zvlášť, Jakub si to všechno pamatuje, i když už je to deset let, byla by tam trampolína a houpačka a taky zvířata, mohli by tam mít celou zoo. "Jakube? Co se ti vlastně nelíbí na Praze?" Jakub procitne ze svého dětského snu a posadí se. Nechápavě se na Lenku podívá. Copak to neví? Neřešili to už tisíckrát? "Mám ti to vyjmenovat všechno?" "Je toho tolik?" "Nevím, kde začít! Jogurtama?" "Proč jogurtama?" "Protože jsou hnusný!" Jakub vyskočí z postele. "Ale celkově je to nesmysl, vždyť je tu zima, já chodím venku ve svetru a kabátu, to ti přijde normální? Vypadám v tom jak magor. Nutili mi boty s kožíškem! To radši chcípnu. A ještě všichni říkaj, že tahle zima nic není. Mně teda ta břečka minulý týden stačila." Jakub se otřese a přešlápne, jako by ho ještě teď
studily mokré nohy. "Lenko, vždyť je to směšný! To tu mám opravdu chodit do školy? S Půčkem? Že bysme třeba mohli bejt kamarádi, ne? Chodit spolu na pivo, to je důležitý, tady se musí chodit na pivo, to všechny baví. A co moje škola, moje doopravdická škola? To mi uznají moje dosavadní známky a já to tu doklepu do závěrečných zkoušek? A pak tu budu pracovat? Mám tady nastoupit v obleku do nějaký banky a někoho si najít a mít děti a vykládat jim, že sice já jsem Američan, ale oni ne, a proto tady budou sedět jako nuly a nikdy neudělaj nic pořádnýho? Hlavně ale že budou mít boty s kožíškem!" Lenka nevěřícně sleduje Jakuba, jak zuří. Vážně mluví o tom, že bude mít děti? "To se po nás chce? Co jako od nás čekaj? Já ti něco řeknu. I kdyby nás tu udrželi, jako že ne, tak nejpozději za dva roky jsme plnoletý a naprosto legálně se můžeme vrátit. Svoje jogurty ať si nechaj. Ničeho se neboj." Jakub chytne Lenku za ruce a to trnutí tak zesílí, že mu úplně zatuhne krk. "Ty mi nevěříš? Ty se bojíš?" "Jakube, ty jsi blázen." "Ne, já ne. Skuteční blázni sedí tamhle v kuchyni a myslí si, že nás tu udrží. Ale to se přepočítali." Lenka se mu vysmekne, ustoupí a s odcizujícím gestu couvne. Zády se opře o dveře a obejme se pažemi.
"Jakube, ty to nechápeš. Já tady chci zůstat."
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
