Petr Olmer NÁVRAT. Druhá část

Petr Olmer

NÁVRAT

Druhá část

KAPITOLA 14

A za vámi taky vaši neděli, tupou neděli, šedou neděli, tu zlou neděli, pustou, nudnou, šedou, bludnou, prázdnou, pitomou, pitomou, pitomou, rozumíte? Pokojem řve Hana Hegerová a Jakub si chvatně balí. Po včerejším výstupu už tu nemá co dělat. Je mu zle, ale cítí, že dělá správnou věc. Po včerejšku je ho jenom půlka. Já tady chci zůstat, řekla mu. Jakub čekal, že jej zaleje hněv, jaký ještě nezažil. Ale ne, jen teď cítí místo srdce prázdnotu. Je zrazen, navěky. Jakub ví, že tohle se už nikdy nespraví, už není cesty zpátky. Musí jít kupředu, jen on sám. A nemůže zůstat v tomhle domě s cizími lidmi, kteří byli dřív jeho rodinou. Nebere si toho moc, jenom jeden bágl. Přežije i v divočině, nic nepotřebuje. Někam zmizí. Zůstane u Kašperského a až se situace uklidní, vrátí se zpátky domů do San Franciska. Ať si tady klidně chcípnou, jemu je to jedno.

Špatně se mu polyká, je nateklý, oči má zarudlé. Konečně sbaleno, čas vyrazit. Sedne si na postel a začne bulet. Proč to muselo takhle dopadnout? Proč ho do toho nutí? Nedávají mu jinou možnost, musí jít. Zlá neděle už dohrála. Jakub má na každý všední den jiný hudební budíček. V pondělí mu The Mamas & The Papas hrají Monday, Monday, pak Ruby Tuesday od The Rolling Stones a tak dál až do pátečních The Cure a jejich Friday I'm In Love. A dneska je zlá neděle, dneska je dies irae. Jakub popadne batoh, hluboce se nadechne a jde. Nesnaží se proplížit ven, jde hrdě, hlučně, bojovně. Nikdo ho nedokáže zastavit a nikdo ho ani nezastavuje. Projde bytem, aniž by si toho někdo všiml. Na ulici dlouho neotálí a zamíří ke Kašperskému. Pořád ještě neví, jak přesně mu to vysvětlí. A bojí se, že se mu Kašperský vysměje, že ho pošle zpátky, že se ho nezastane. Přece už je to jiná generace. Může být jeden z nich. I když ne, Kašperský ne. Ten by nezradil. Ale Kašperský to Jakubovi usnadní – dílna je prázdná. Jakub nasaje tu vůni. Tady by mohl zůstat. Chodí po dílně a dotýká se dřeva. Zkouší ho bříškem prstu, celou dlaní, tváří. Rozhlédne se, jestli tu opravdu nikdo není, a pak do jedné fošny trochu hryzne. Prohlíží si nástroje a nakonec skončí na zemi. Tam ho taky najde po dvou hodinách Lenka. Jakub vyčerpáním usnul, ale vrznutí dveří ho vzbudilo. Zůstává ležet.

"Jakube," ozve se Lenka opatrně. Je to cizí osoba, opakuje si pro sebe Jakub. Zradila. "Jakube, proč tu ležíš v těch pilinách?" zašeptá. Podívá se na ni co nejvíc zle a nenávistně a studeně odpoví. "To jsou hobliny." I Lenka má zarudlé oči. Plakala, když včera odcházela z jeho pokoje, a přes noc to nebylo lepší. "Tak promiň." "Já ti nemám co promíjet." "Jak to?" "Nezajímáš mě. Neznám tě." "To neříkej, Jakube!" Jakub se zvedne na loktech. "Copak ty to nechápeš? Byli jsme dva a už nejsme. Je to pryč. Celej můj život, šestnáct let to bylo to jediný, co mám. A teď je to pryč. Už to nikdy nebude." "Ty už se se mnou nebudeš bavit?" "Budu, samozřejmě. Potkáme se na ulici, zeptáš se, kolik je hodin, já ti odpovím. Jako každýmu jinýmu cizímu člověku. Akorát že my se ani na tý ulici nepotkáme, protože já se vracím a ty –" Jakub zadrhne hlas, nemůže pokračovat, krk má napnutý, snaží se polknout. Až konečně dokončí myšlenku. "– a vůbec, ty si dělej, co chceš." Lenka na něj jenom kouká, nic neříká. Po tváři jí tečou slzy. Pak se konečně odhodlá.

"Jakube, co se to děje? Mluv se mnou! Já ti nerozumím, ty nechceš být se mnou, s rodičema? Tebe nezajímá tvoje rodina? Že máš babičku, o který jsme doteď nevěděli?" Jakub se vymrští a začne křičet. "No právě, to je ten problém! Že mi nerozumíš! Ty, která mi vždycky rozumíš! Ty, který nemusím nikdy nic vysvětlovat! A najednou přijedeme do Prahy a je konec!" Lenka mlčí. "Ty to opravdu nechápeš? Vždycky jsme byli spolu. Když se bavím s kamarádama o rodičích, tak je naprosto zřetelný, že oni měli vztah se svými rodiči vždycky lepší, než my s našima. My jsme měli sami sebe. Nepotřebovali jsme je tolik jako ostatní. Nemusíme se jim svěřovat, nemusíme s nima nic řešit, protože se svěřujeme sobě. Navzájem! Spolu vždycky všechno vyřešíme. A tohle ty najednou úplně popíráš. Ty to zahazuješ! Jako bych byl náhodná moucha; oženeš se, a je pryč! Ale co, tak ať! Já se o sebe umím postarat i sám." V Jakubovi se konečně rozlévá to známé teplo, ten pocit, na který dlouho čekal: vztek. Praští dlaní do ponku, ale ta rána ho neuspokojí, potřebuje bolest. Uhodí ještě jednou, silněji. "Ale jedno nechápu, víš. Že se to rozsekne zrovna tady. V pitomým městě, který odmítá pracovat s dřevem. Víš, proč sem chodím, do dílny? Zajímá tě to ještě? Ptala ses na to, ne? Kvůli dřevu! Tak! A netvař se na mě, jako že jsem blbej. Já prostě chci dřevěnej dům. Ale tady se akorát všechno betonuje. Běž se podívat do koupelny! Dlaždičky!

Všude zatracený dlaždičky, pět stop na výšku! Ti kdyby mohli, tak to tady všechno zabetonujou a zadlaždičkujou." Jakub je zadýchaný, ale nechce přestat, chce to říct všechno, teď hned. Ale docházejí mu slova. Neví, jak dál. Ve slovech ani v životě. "Já tady prostě nechci bydlet," zakončí to. Lenka kývne, jako že rozumí, ale nerozumí. Neví, jak má tuhle situaci řešit. Dlaždičky? Zbláznil se už úplně? Je toho hodně, co chce říct, ale nedokáže to, teď ne. Nakonec se rozhodne, že vycouvá. Způsob řešení konfliktu, o kterém se ve škole učili, že je ve všech ohledech nejméně prospěšný. Ale ona teď na víc nemá. Otočí se a pomalu jde pryč. Mezi dveřmi se ještě na chvíli zastaví a očima najde Jakuba. "Mrzí mě, že to vidíš takhle." Tak ono jí to mrzí! To tak. Na to jí skočí, to určitě. Jakub bloumá po dílně a všechno si prohlíží, každý kus dřeva, nářadí. Stejně je to zvláštní, jak se sem do dílny dostal. Všechno to vlastně začalo těmi tanečními.

KAPITOLA 15

"Mami, já bych tam ale fakt chtěla chodit. Strašně moc." Matka se ošívá. "A není to hloupý, takhle od půlky. Vždyť to neumíš."

"Se naučím. Všichni tam choděj." Matka hledá očima podporu u otce. "No," řekne otec s plnou pusou, "já v tom problém nevidím." "A neměl by tam teda chodit taky Jakub?" "Já nikam nechodím," protestuje Jakub, "mě do toho netahejte." "Tak to ne, buď oba nebo nikdo." "Mami! Nemusíme chodit všude spolu." "Já tomu nerozumím," vloží se do diskuse zase otec. "Co ti na tom vadí?" Matka se na otce zadívá a snaží se mu naznačit, že teď není vhodná chvíle na vysvětlování, co ji na tom vadí. Otec si ale víc všímá rizota a časopisu před sebou než jejích mimoslovních signálů. "Mami, prosím!" Matka vzdychne. "Kdy to je?" "Ve čtvrtek." "Já tam teď ve čtvrtek s tebou jít nemůžu, mám ten sraz. Do kolika to je?" "Do desíti." "Takže v půl jedenáctý budeš doma?" "V jedenáct nejpozději." "Proč až v jedenáct?" "Může se to protáhnout." Lenka se tváří, že je to přece úplně normální a že to

každý ví, že taneční se prostě můžou protáhnout. "Samotnou tě tam nepustím." Mezi dětmi mimoslovní signály fungují. Krátce se na sebe podívají, Jakub nejdřív neznatelně zavrtí hlavou, ale nakonec pomalu mrkne na znamení souhlasu. "Jakub mě tam doprovodí." "Jakube?" "Ale jo." "To už tam rovnou můžeš tancovat, ne?" "Ani náhodou." "Takže můžu?" "Opravdu tě tam pustí takhle v půlce?" "Pustí, já už se ptala. Mami, já mám takovou radost!" A Lenka se zvedne od stolu, obejme matku a utíká nahoru do svého pokoje. "A ty si nečti u jídla," hudruje dál matka. "Promiň." Otec zavře časopis. "Vážně by mě zajímalo, proč jsi tolik proti tomu." Matka chvíli mlčí. Přemýšlí, jestli může mluvit před Jakubem. Ale vlastně ano. Jestli ji bude doprovázet, tak ji musí chránit. "Bude jí šestnáct," řekne a tváří se, jako by tím řekla vše důležité. Otci to ale nedochází. "No, ve třiceti tam asi chodit nebude." "Nechci, aby tam pochytila nějakýho to, móresy. Jakube, spoléhám na tebe. Z tanečních rovnou zpátky. Žádný

kamarádíčkování s někým, poflakování se po ulicích. Rozumíš?" "Jo," kývne Jakub. "Poflakování se?" diví se otec. "Vždyť tam někdy běž a podívej se na ty floutky, co tam stojej na ulici! Co tam dělaj! Chlastaj! Kouřej! Kdo ví, co tam dělaj. Sprostý jsou, vulgární." Matka je spravedlivě rozhořčená a zuřivě gestikuluje, aby dodala váhu svým slovům. "A ještě si dávají límec od košile přes sako, jak Rusové. Vulgární." "Jakube, máš tady sako?" zeptá se otec. "Ne. Ani košili." "Tak aspoň téhle vulgárnosti zůstaneme ušetřeni." Matka strne. "To se mi snad zdá. Takže ty to budeš všechno zlehčovat." "Promiň, ale dávat do jedné věty kouření a límec od košile, to mi přijde přehnané." "To nebyla jedna věta." "No dobře, tak to byly dvě věty, no." Matka vstane od stolu. "Že já se tady vůbec o něco snažím. Vždyť ty si zase čteš!" "Promiň. Jsem myslel, že už jsme skončili." "Ano, to jsme teda skončili." A odejde z kuchyně.

U stolu zůstanou jen otec s Jakubem. Jakub se na otce upřeně dívá, ten se ale soustředí na článek v časopise. Už to vypadá, že si Jakuba vůbec nevšimne, ale nakonec se otec zeptá, aniž by zvednul oči. "Potřebuješ něco?" "Můžu se na něco zeptat?" "Jistě," čte si stále otec. "Jak dlouho se takhle s mámou hádáte?" Otec dočte odstavec a časopis odstrčí. "Tobě se zdá, že se hádáme?" Jakub jenom nakrabatí čelo. A tohle bylo jako co? "To nebyla hádka, to jsme si jenom vyměňovali názory." "Aha. A děláte to už dlouho, tohle vyměňování názorů?" "Jak to myslíš?" "Nepamatuju se, že byste na sebe bývali takoví. Až teď v Praze." "Ty taky nejsi zrovna dvakrát příjemnej. Je to tady těžký pro všechny." "Tady v Praze? Tak proč tu jsme?" "My jsme se tu narodili, Jakube. Pro nás je to pořád domov. Rádi se sem vracíme." "Rádi se sem vracíte hádat?" "Pravda je, že vždycky, když sem přijedeme, tak se něco stane." "Jako třeba jak jsme se ztratili, když jsme tu byli minule?" "Ty si to pamatuješ? Už je to pět let."

"Většinu znám z vyprávění, ale pamatuju si, jak jsme šli podél řeky. My jsme se vlastně neztratili." "Ne. Akorát jste divadlo omylem přešli a došli až málem do Podolí." Jakub na to má hezké vzpomínky. Bylo teplo, šli a povídali si. Lenka měla vypsané všechny pamětihodnosti a chtěla je Jakubovi ukázat. Našli je tehdy jen díky tomu, že nechala doma nákres mapy, podle které šli. "A co se stalo, když jsme tu byli poprvé?" "Co?" "Říkal jsi, že když sem přijedem, tak se něco stane." "Jo, no jo. To je jedno. Pamatuješ si, jak jsme vás zavedli do Národního muzea?" "Ne." "To bylo asi dva dny před tím, než jste se ztratili. Šli jsme všichni do muzea a pak se ukázalo, že si musíme jít na úřad něco zařídit a že to musí být ještě ten den. Tak jsme vás tam nechali, že si projdete expozici kamenů a že jsme za dvě hodiny zpátky. Celý se to protáhlo a zkomplikovalo, honili nás od čerta k ďáblu, takže jsme se nakonec vrátili asi až hodinu před zavíračkou. Předpokládáme, že tam někde spíte v koutě, znudění nebo utahaní, ale ne, vy si tam poctivě chodíte od kamene ke kameni a louskáte všechny ty popisky. A když vám řekneme, že už musíme jít, tak oba dva předvedete hysterickej záchvat, že ještě ne, že to ještě nemáte doprohlídnutý!" Otec se směje a Jakub s ním.

"A jak to dopadlo?" "No, museli jsme tam s váma druhý den znova!" Do smíchem zaplněné kuchyně se vrátí matka a pošle Jakuba spát. "Děkuju, žes mi pomohl." "Ale no tak. Holka, která v jedenácti sama chodí po pamětihodnostech a v šestnácti čte poezii, u tý bych se asi nebál, že bude kouřit a pít, ne?" Matka jenom unaveně zavrtí hlavou. "Jak můžeš být tak naivní? Jakou poezii si asi myslíš, že čte? Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku?"

KAPITOLA 16

Jakub se při cestě do svého pokoje ještě staví za Lenkou. Překvapeně se na ní podívá. Lenka má na sobě tmavě modré koktejlky se širokou sukní a černé boty. "Jsem myslel, že jdeme až ve čtvrtek." "Haha. Zavři. Je to dobrý, ne? Takhle můžu jít." Jakubovi je to spíš jedno. "Ty jsi předpokládala, že tu budeš chodit do tanečních? Že sis s sebou vzala šaty a boty." "Ne, vzala jsem si je spíš náhodou. Byly lehký, měla jsem místo v kufru, tak jsem je sbalila, pro případ, že se budou hodit. Chodím v nich na koncerty." "Stejně je to tady legrace, ta jejich organizovaná zábava."

"Jako co?" "Tak nejdřív ten lyžák a teď taneční. Celý první ročník se sebere a jede společně lyžovat. To je ta výchova ke stádnosti." "Mohl ses hodit marod, když je ti to tak proti srsti." "Kdybych věděl, že mě Půček nechá dole na slalom, tak bych se marod hodil. Ale ne, není mi to proti srsti, prostě je to vtipný. A ty taneční taky. To tam fakt všichni chodí? Zase všichni prváci?" "Tak prváci zrovna moc ne." "Počkej, říkala jsi dole, že všichni –" "Všichni starší. Ale některý holky od nás ze třídy taky. Já nemůžu čekat, ne? Příští rok už tu nebudem." "OK." "Tak se připrav." Jakub zpozorní. "Na co?" "Počítat do čtyř umíš?" "Co chceš?" "Takhle mě chytni. Na lopatce." "Hele, já netancuju, ani náhodou." Lenka mu pustí levou ruku a svou pravou mu zašermuje před nosem. "Chceš snad, abych tam vypadala jako nějakej lempl? Nikdo tě nenutí tam tancovat. Ale doma mi pomáhat budeš." A zase mu zvedne ruku. Je to směšný pár, on opravdu o hlavu menší, s otráveným výrazem, ona natěšená.

"Nohu musíš mít – moment," a odběhne na chvíli k počítači. "Jo, pravou mezi mýma. Pravou. Ty nevíš, která je pravá? Jakube, soustřeď se. Začínáš levou dopředu, já půjdu pravou dozadu, a pak jenom střídáš nohy, jasný? Raz. No ale pojď! Tak znova. Raz. Nemůžeš mít váhu na levý noze, když tou levou jdeš dopředu, ne?" "Říkala jsi pravou." "Pravou já. Ty levou. Šup. Á, raz, dva, tři, čtyři." Jakub udělá čtyři toporné kroky dopředu. Lenka uvolní držení a podívá se na něj. "Já asi budu cvičit sama." "Zrovna mě to začalo bavit." Lenka se na něj podezíravě zadívá. "Tak dobře, nezačalo mě to bavit. Je to kravina." Lenka si sedne na postel. "Ale seš hodnej, že tam se mnou budeš chodit. Můžeš si tam něco číst, než to skončí." "Kdepak číst, já se budu koukat, jak ti to jde. Kdyby se náhodou máma ptala. Navíc tě musím hlídat, že neprovádíš alotria. A co to ještě říkala? Jo, abys nechytila nějaký móresy." "Jo tak." "Chodí tam i někdo z mý třídy?" "Nevím. Možná jo. Ale spíš fakt druháci." Jakub si vzpomene, co říkal otec u stolu. "Hele, ještě něco. Taková zajímavá věc. Prej vždycky,

když sem přijedeme, tak se něco semele." "Jako do Prahy?" "Jo. Říkal táta." "A co se jako semele?" "Tak minule jsme se ztratili." "Jo, tohle. To snad nebylo nic vážnýho." Jakub se zasměje. "Nic vážnýho? Bylo nám jedenáct. Víš, jakej museli mít strach?" "Navíc jsme ani nebyli ztracení." "Jo, to jsme věděli my." "No, dobře. A co se semlelo, když jsme tu byli poprvý?" "No, právě." "No, právě, co? Nemluv v hádankách. Normálně mi to řekni, ne?" "Vedu konverzaci, ne? Já něco řeknu, ty něco řekneš, já zase odpovím, normálka. Jestli chceš úplnou informaci hned na začátku, můžu ti poslat email." "To není konverzace, páčím z tebe každý slovo. Jak by řekl táta, leze to z tebe jak z chlupatý deky." "Co?" "Co, co, no co se semlelo!" "No, právě!" "Né," úpí Lenka a válí se po posteli, "nemuč mě!" "Já nevím!" "Co nevíš?"

"Co se semlelo. Nevím!" "Takže něco se stalo, ale ty nevíš, co to bylo? To je to, co mi říkáš? Se možná ani nic nestalo, ne?" "Říkám, že se něco stalo, a táta nechce říct, co to je." "Sláva." "Sláva co?" "Že jsem to z tebe dostala!" "Jsem to říkal už od začátku, přece." "Nech už toho. Proč to nechce říct?" "Asi to není tak zábavný, jako že jsme se ztratili." "Sám si říkal, že za zábavný to rodiče těžko můžou považovat." "Dneska už třeba jo." "Takže se během první návštěvy Prahy stalo něco, co ještě dneska, po letech, zábavný není?" "Asi." "Blbý je, že já si z toho výletu nepamatuju vůbec nic. "Já taky ne." Lenka chvíli přemýšlí. "Bude to nějaký trauma. Pak jsme ho vytěsnili, a proto si nic nepamatujeme." "Hotový melodrama." "Máš lepší vysvětlení?" "Jo. Je to tak dávno, že jsme to prostě zapomněli. Stejně jako dneska nevíš, co se dělo před tím prvním výletem a po něm."

"Nebo se to nestalo nám, ale jim. A neřekli nám o tom." "Nebo. Takže?" "Takže," posadí se zase Lenka, "založíme detektivní tým, který to vypátrá." "Můžu se do něj přihlásit?" "Ne." "Proč ne?" "Protože v něm už jsi." "A jo. Jak se budeme jmenovat? "David a Maddie." "Z čeho to je?" "To bude tvůj první úkol, to zjistit." "A co budeš dělat ty?" Lenka vstane a uhladí si šaty. "Já tady trénuju kroky, jestli sis nevšiml."

KAPITOLA 17

"Davide." "Maddie." Oba dva se zakření, ale zároveň se snaží tvářit vážně. "Už víš, z čeho to je?" "Jo, ani jsem nevěděl, že Bruce Willis měl někdy vlasy." "Vidíš, málo koukáš na televizi." "Co teda podnikneme?"

Sednou si na zem. Lenka odněkud vytáhne velký papír a fixy. "Je nám jasný cíl?" "Zjistit, co se stalo během naší první návštěvy Prahy." "Přesně." "Jaká jsou fakta?" zeptá se Lenkou a napíše na papír: FAKTA. "Táta o tom nechce mluvit, takže se to zřejmě stalo rodičům a ne nám." "Jakube! To nejsou fakta. Ty už něco dovozuješ. Musíš od začátku. Kdy to bylo?" "Bylo nám pět. Nebo šest. Kolikátý to byl rok?" "Kolik bylo našim rodičům?" Lenka všechno zapisuje. "Kde jsme bydleli?" "Asi tady." "Asi?" "Tenhle dům byl přece vždycky náš, ne? Předpokládal bych, že jsme byli tady." "Předpokládal," vzdychne Lenka, "na předpoklady pozor. Ale jo, asi tady. Tak faktů moc nemáme." "Někdo by si mohl něco pamatovat." "Povídej. Svědkové?" "Jestli to bylo něco, co nepřekročilo hranice tohodle domu, tak to stejně neodhalíme. Ale jestli to bylo něco většího, minimálně jako to naše ztracení, tak by o tom

mohli vědět sousedé." "Aha. Kolik je tu domů v ulici?" "Osm." "A kdo by si mohl něco pamatovat? To budou naši svědkové, musíme je vyslechnout. Obejdeme všechny domy a budeme se ptát." "Na co se budeme ptát?" "Hm, tak nejdřív jestli tu bydleli. Pak jestli si nás pamatujou. A pak jestli se tehdy nestalo něco divnýho." "Nebude to podezřelý?" "Musíš to kamuflovat." "Půjdeme v převlečení." "Jakube, ber to trochu vážně. Normálně řekneme, že jde o školní projekt. Historie naší ulice nebo tak něco." "To není moc historie, když se to stalo před jedenácti lety." "Co se stalo před sto lety ti asi nikdo neřekne." "OK. Rozdělíme se nebo se půjdeme ptát společně?" Lenka se zamyslí. "Pospícháme. Musíme se rozdělit." "Každý si vezme jednu stranu ulice?" "Jo." "Kdo si vezme tu delší?" "Ty." "Proč já?" "Protože jsem starší a řekla jsem to." "Jenom osm minut!"

"Osm minut, ale navždy. Jdeme." Jakub dojde na jeden konec ulice, chce to brát postupně. Na rohu je obří strom, dům se schovává za ním, levou část skoro není vidět. Zahrada je zarostlá. Dům je to velký a trochu divný, asi několikrát přestavovaný. Okna vypadají slepě, něco se v nich leskne. Překvapivě v nich chybí záclony, ale stejně není vidět dovnitř. Jakub sse snaží si to všechno zapamatovat, je přece detektiv. Na zvonku je napsáno Kašperský. Jakub zazvoní, ale nikdo neotvírá. Zazvoní ještě jednou. Nejsou doma. To bude rychle hotový. Druhý dům vypadá vůči té první obludě male a úhledně. Záclony, květiny v oknech, upravený trávník. Není divu, na zvonku je propiskou napsáno Trávníčkovi. Zazvoní. Záclona se pohne, někdo vykoukne. Pak se otevřou dveře. Paní Trávníčková jde k brance. "Děje se něco?" Může jí být třicet, možná víc. Má na sobě květované šaty a přes ně narychlo přehozený kabát, působí to velmi nezvykle. Máma málokdy nosí šaty. Diskuse určitě nebude nadlouho, v těch šatech musí být zima, kabát nekabát. "Dobrý den, já jsem Jakub Weber, tamhle odnaproti," máchá Jakub neurčitě rukou. My máme do školy takový projekt." Paní Trávníčková otevře branku a postaví se vedle Jakuba. "Aha. Já jsem Trávníčková. Co je to za projekt?"

"Je to takový, prostě historie naší ulice. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli něco nevíte o téhle ulici. Když tu jako bydlíte." "Jo tak. No já nevím. Co bych měla vědět?" Jakub zuřivě přemýšlí. Lenka přece měla ty otázky vymyšlený. No tak, ukaž, že jsi detektiv! "Jak dlouho tu bydlíte?" vybafne. "Jak dlouho," paní Trávníčková si založí ruce, "no, dost dlouho, asi šest let." "Šest je málo." "Prosím." "Já jsem to tak, prostě asi, že toho třeba moc nevíte. Třeba kdo tu bydlel dřív." Paní Trávníčková zavrtí hlavou. "Tak to opravdu nevím." Vchodové dveře se otevřou, stojí v nich malé dítě. "Mami!" Paní Trávníčková se otočí. "Už jdu! Tak je mi líto, že jsem asi moc nepomohla." "Ne, ne, dobrý. Děkuju!" urychleně se rozloučí Jakub. Paní Trávníčková pospíchá zpátky domů. Takže půlku má za sebou a neví nic. Otočí se do ulice, vidí v dálce Lenku, která to bere z protilehlé strany. Už je taky u druhého domu. Zamávají na sebe. Tak dál. Ve třetím domě mu otevře mladý kluk, asi stejně starý jako Jakub, jenom víc znuděný. Na hlavě sluchátka, nikam nezapojená, ale stejně je nesundá. Houknul na Jakuba ode

dveří, přece nebude chodit až k brance, když může Jakub přijít k němu. "Hele, mě to je dost jedno, nějaká ulice. Jsme se sem nastěhovali předloni, rodiče to maj po tetičce. Pěkná barabizna, vytopit to pořádně nejde, furt je tu zima. Akorát ti můžu říct, že ten rozkopanej chodník je tu celý dva roky, to tam klidně napiš." Takže další rodina, která nic neví. "A nevíš, kdo by tu mohl něco vědět? Kdo tu bydlí dlouho?" Kluk vypadá, že ho Jakub už fakt obtěžuje, ale ještě než zabouchne dveře, ukáže na dům vedle. "Tamhle ti důchodci tady asi bydlej věčnost, ne? A taky Kašperský, tam na rohu. Čau." Jakub se vrátí po cestičce zpátky na ulici. Poslední dům. Lenka už není vidět. Měla jenom tři domy, asi už je zpátky. Nebo se dostala k někomu domů a tam vyšetřuje, Maddie. Tak honem. Jakub dojde k poslednímu domu v ulici, ale ještě než se stačí podívat, jaké jméno je na zvonku, všimne si cedulky na vrátkách. Pozor, pes. Tak to ani náhodou. Psy teda nemusí. Sem ať si jde Lenka sama. A otočí se a utíká domů.

KAPITOLA 18

"Co máš?"

"Nic." "Jak nic?" Jakub začne vypočítávat. První dům Kašperský, není doma. Druhý dům Trávníčkovi, mladá rodina, mluvil jsem s matkou, jsou tu šest let, nic nevědí. Třetí dům Neužilovi, doma je jejich kluk, jsou tu dva roky." Lenka všechno zapisuje a pak čeká s fixou nad papírem. "A čtvrtý dům?" "Nějací důchodci." "A?" "Jsem tam nešel." "Jak nešel?" "Maj psa." "Ježiš Jakube, by tě asi nesežral, ne? Zvonil jsi? Jsou doma?" "Nezvonil." "Ale jsou to důchodci! Třeba tu bydlí dlouho a všechno si pamatujou!" Jakub kouká do země. Lenka protočí oči. "Protentokrát," pohrozí mu prstem a vyběhne z pokoje. Jakubovi je to hloupé, ale zároveň je rád, že tam jde místo něho. Než se vrátí, pročte si aspoň, co objevila. Na papíře je načrtnutá jejich ulice s osmi domy. U jejich domu je napsáno my, a pak většími písmeny tajemství a velký otazník. Lenčina strana ulice začíná domem, u kterého je napsáno pouze jedno slovo: opuštěný. Druhý dům: paní Šebíková, upovídaná, bydlí tu dvacet

let, trochu si je pamatuje, ale nic mimořádného se nestalo. Třetí dům je jejich, a konečně u čtvrtého je napsáno: Trouchalovi, osm let. Takže Lenka tady nic nemá. To se moc nevytáhli, jako detektivní kancelář. Žádní svědci? Možná se opravdu nic nestalo. Lenka se vrátí do pokoje, nevypadá moc nadšeně. "Nemá to s nima cenu." "Jak to?" "Už jsou moc starý. Nic si nepamatujou. Teda jo, pamatujou, že tu kdysi bydlel náš dědeček. Akorát že si myslí, že tu ještě bydlí." "Náš dědeček?" "Jo." "Ten, co umřel, než jsme se narodili?" "Jo. Vůbec nevědí, že dům je většinou prázdný a že jsme tu jenom jednou za čas." "Aha. Mě ani nenapadlo, že tady dřív vlastně musel někdo bydlet." "To je jedno," sedne si zase Lenka k papíru a zapíše k poslednímu domu slovo senilní. Pak ukáže na svoji část ulice. "Tak hele, do prvního domu jsem se nedostala, sousedka paní Šebíková mi řekla, že odjeli na dlouhou dovolenou, ale že se to nesmí říkat, to mi samozřejmě vyslepičila jako první. Chodí tam zalévat kytky, zatímco sousedi jsou někde u moře, v teple, ona by taky jela, ale nemá peníze, a taky

kdy by jí zaléval kytky, a tak dál a tak dál." "Spíš mě zajímá, co ví o nás." "Tak narozdíl od těch důchodců tuší, že je to tu převážně prázdný, taky ví, že jsme tu už několikrát byli, ale jinak nic." "Od tý bych zrovna očekával, že bude vědět všechno." "Jo. Určitě ví, co měl kdo včera k obědu, ale na nic zvláštního si nepamatuje. Nebo možná nechce říct." "A Trouchalovi tu nejsou dost dlouho." "Tak. Paní Trouchalová si nás oba pamatuje, líčila mi, jak jsme byli nádherný děti, a jak teď jsme taky báječní a už skoro dospělí, ale nic z toho. Osm let. Ale zase jsem si vyslechla, jak to bylo strašlivé, když jsme se ztratili. Takže kdyby tu byli jenom o pár let dýl, měli bychom případ vyřešený. Ta by určitě věděla." "Ale neví." "Neví." Závěr porady detektivní kanceláře je ten, že nemají vůbec nic a není jasné, jak pokračovat. Sedí oba nad papírem a přemýšlejí. "Počkáme, až se vrátí z dovolené." "To bude kdovíkdy. Ztrácíme čas. Co ten Kašperský? Jak nebyl doma." "To bude zase někdo senilní, to ani nemá cenu." "Takže co?" Podívají se na sebe. "Nic," řekne nakonec Lenka, "dáme si tu sraz zase

zítra a každý přijdeme s nějakým nápadem." Jakub se zašlebí. "Není to trochu chabý?" "Takhle se to normálně v detektivních seriálech dělá." "My jsme seriál?" "Jo, a první díl nedopadl moc dobře, takže se zítra víc snaž." "Tak teda díky." "Trpělivost, Jakube. Přece jsi nečekal, že to vyřešíme za dopoledne." Jakub pokrčí rameny. Možná čekal. "Myslel jsem, že se aspoň trochu posunem." "Posunem. Uvidíš. Neboj!" A dá mu pusu na čelo.

KAPITOLA 19

Odpoledne jde Jakub ven. Chce se vydat svou obvyklou trasou, ale po pár metrech se obrátí a jde na druhý konec ulice, ke Kašperskému. Nikdy se vlastně nesnažil projít tudy někam dál. Zastaví se u Kašperského domu, vypadá pořád tak pustě a nepřátelsky jako dopoledne. Zahne za roh. Další malá ulice, další vymleté díry v asfaltu. Udělá několik kroků podél dřevěného plotu, když ten ale náhle končí. Stojí tam nízká budova-krabice, nečekaně rovnou u chodníku, bez předzahrádky. Jakub se rozhlídne a dojde mu, že ta rozlehlá krabice musí být pořád

ještě součástí stejného pozemku. Sousedí s tou vilou, možná je k ní dokonce přilepená. Jde dál a vidí, že do krabice vedou posunovací dveře. Jsou pootevřené, uvnitř se svítí. Jakub chvíli stojí, nakoukne dovnitř, pak se osmělí a zaklepe. Nikdo neodpovídá, ale někdo je uvnitř. Jakub slyší zvuky, vžžm, vžžm, je to rytmické, příjemné, ale příliš pravidelné, musí to být nějaký stroj. Odtáhne dveře ještě trochu a proleze škvírou. Kolem něj je všude dřevo. Ta vůně je úplně omamná. Jsou tam prkýnka, fošny, odřezky, různé barvy, různé stromy, to Jakub nedokáže rozeznat, ale ta vůně je mu blízká. Co to je? Vůně domova? Kašperský stojí v zadní části dílny, rozkročený, v ruce hoblík. Vžžm, vžžm, to on je ten stroj. Jakub se zamiluje na první pohled. Do dílny, do dřeva, do hoblíku, do Kašperského. Ten najednou přestane hoblovat, skloní se nad dřevem, kouká se zblízka na ohoblovaný povrch, pohladí si ho. Pak se otočí a houpavým krokem se vydá k Jakubovi. Překvapeně si ho prohlíží. "Dobrý den! Já jsem Jakub, Jakub Weber, my bydlíme tady –" "Já vím." Jakub se zarazí. On ví? Kašperský se zasměje.

"Tak se posaď! Já jsem Kašperský." A podá mu ruku. Má ji velkou, větší než Jakub, teplou a suchou. "Nezlobte se, že jsem sem tak vtrhnul." "Nic se nestalo," mávne rukou Kašperský, "zajímá tě dřevo?" Jakub neví, co říct. "Zajímá!" "Tak pojď." A zvednou se z fošen a jdou zpátky k místu, kde Kašperský před chvílí hobloval. "Umíš s hoblíkem?" Jakubovi se líbí to slovo, hoblík. Teď nemůže přiznat, že něco takovýho vidí poprvé v životě." "Jasně." "Tak na." Jakub se opatrně přiblíží k hoblíku a dotkne se ho. Pak se pokusí chytnout hoblík tak, jak to viděl před chvílí. Takhle? A teď co? Jak Jakub chytne hoblík, Kašperský pochopí. Ale nesměje se mu. "Ještě ti chybí švih. Ukaž, dej mi to. Tady si vem šmirglpapír. Vyhladíme to." Jakub vezme do ruky, co mu Kašperský podává. Je to divně hrubé. Šmirglpapír? Vyhladíme? Jakub položí šmirglpapír na dřevo a představuje si, že je to hadr, kterým utírá podlahu. Ruka mu sklouzne, šmirglpapír

přirostl ke dřevu a nechce se hnout. "Tady máš," podá mu Kašperský malý špalíček dřeva a ukáže mu, co a jak. "Takhle to obalíš, tady chytneš. Teď už ti to nesklouzne. A pěkně kruhy." Jakub šmirgluje dřevo, vytváří to takové jemnoučké piliny. Moc se mu to líbí. "Ukaž. No, dobrý. Bych tě docela využil, nechceš mi pomáhat?" Jakub kouká s pusou otevřenou. Pomáhat! Se vším tím voňavým dřevem! "Jo," kývne nakonec a nahlas polkne. "Tak jo. Já už dneska končím, ale zase se můžeš stavit, jestli budeš chtít. Třeba hned zítra." "Určitě! Jo! My tu bydlíme v ulici," snaží se vysvětlit Jakub. "Jo, vím. Weberovi. Ale moc často tu nejste." "Nejsme. Vy si nás pamatujete?" "Aby ne." "A jak dlouho už tu bydlíte?" "Já? Já tu bydlím furt." A postupně vyprovází Jakuba ven z dílny. "My už jsme tu potřetí." "No jo, to je možný. Poprvý jste byli docela malí, že jo, ani do školy jste ještě nechodili." "To si taky pamatujete?" "No jo. A co Lenka, pořád je větší než ty?"

"O hlavu, pane Kašperský." "O hlavu? To nebývalo." "Já jsem strašně malej, vůbec nerostu." "Jo tak. No, dobře. Tak se zítra stav." "V kolik mám přijít?" "Jak se ti to bude hodit. Já bych tu měl být." A Kašperský si vezme kabát pověšený na hřebíku, zhasne a zatáhne dveře. Nic nezamyká a vydá se dolů ulicí. Jakub tam stojí a dívá se za ním. Kašperský je boží! Nechal ho šmirglovat! Ale hlavně tu byl a určitě něco ví. To bude Lenka koukat!

KAPITOLA 20

"Já byl ještě horší." "Kdy?" "Když jsem byl stejně starej jako ty." "Jak to?" Kašperský nastavuje hoblík a na chvíli se zasní. "Mně když řekli, že ryba smrdí od hlavy, tak jsem trval na tom, že nějakou rybu chytnu a počkám si, až začne smrdět. Nevěřil jsem nikomu. A ničemu." Jakub sedí vedle na ponku a kýve nohama ve vzduchu. Vzpomínky na první setkání s Kašperským jsou pořád živé, a

přitom je to tak dávno. Dneska tu je jako vždycky a přece je to jiné. Dneska utekl z domova. "Na to já neskočím, pane Kašperský," řekne otráveně, "takový jak je člověk mladej a bojovnej a pak přijde skutečnej život a kompromisy, to si nechte pro svoje děti, tyhle pohádky." Kašperský se nezarazí, není ho možné překvapit. Odloží hoblík, sundá si brýle a chvíli kouká naslepo do dálky. "To jsem nechtěl říct, Jakube. Jo, člověk se otluče, to jo, i na ty kompromisy dojde, ale to ještě neznamená, že je to správný." Jakub ožije. "Takže mám pravdu! Souhlasíte se mnou! Musí se dělat, co je správný! Nemá se nikomu věřit!" "Blbý ovšem je, když nevíš, co je správný." "Ale to já přece vím, to každý ví! Stačí to pojmenovat. Můj táta je přesně ten kompromisní šedivka, ani tak, ani tak, počkej, až vyrosteš, ono to není tak jednoduchý, svět není jenom černobílý. Ale právě o to jde! Je to jednoduchý! Jeden pravdu má a druhý ne! Černá a bílá existují." "Hlavně, aby ti to vydrželo." Jakuba to zarazí. Posmívá se mu? Vždyť ještě před chvíli říkal, že kompromisy nejsou správný. "Vy mi stejně nevěříte! Že to udělám, že se dokážu vrátit. Myslíte ale, že se mám vrátit, že jo? Jste na mý straně?"

Kašperský už má zase hoblík v ruce a tváří se, že je plně zaujat prací. "Pane Kašperský!" Přestane hoblovat a podívá se na Jakuba. "Ale jo, fandím ti. A závidím, že to vidíš. Co je správný a co ne. Já už to někdy nedokážu tak úplně rozeznat. Pojď na chvíli ven." Chvíli podupávají v mrazu. Stmívá se rychle. "Vidíš tamhleten dům? Ty stříšky tam? Ten patřil mýmu dědovi. Jak my jsme se o něj hádali! Horší než psi jsme byli. Prodat, neprodat, kdo koho vyplatí, kdo bude mít kterej byt. Všechny nás to rozhádalo, léta trvalo, než se aspoň něco urovnalo." "A kdo ho teda nakonec dostal?" "To tě zajímá? To ti na tom přijde to nejdůležitější? Ne ty zničený lidský osudy? Ne to, že se příbuzní vzájemně uráželi, podráželi, udávali? A to nebyli nějací oni, to jsme byli my, já taky! Vždyť to šlo až za hrob. Martin ani nepřišel Evě na pohřeb, vlastní sestře!" Kašperský se rozkašle suchým ostrým kašlem. "Hergot! No, a já myslel, že to máš srovnaný. Že víš, co je správný." Jakuba to překvapí, rozhovor se stočil pro něj nečekaným směrem. Myslel, že se budou bavit o něm, o jeho osudové situaci. Neschopen reakce, zůstává mlčky stát. Kašperský si to špatně vyloží. "Komunisti ho dostali, sebrali nám ho, no. Když tě to

tak zajímá." A zamíří zpátky do dílny. Jakub se bojí jít za ním. Kašperský je přece jeho jediný spojenec. Na celým světě! Kašperský ho nemůže odvrhnout, musí mu pomoct! Jde také do dílny, ale už si nesedne, zůstane zkroušeně stát. "Co mám teda dělat?" zeptá se, ale vůbec to zkroušeně nezní, spíš útočně, přidrzle. Jakub to sám slyší a opraví se na prosebné: "Co mám dělat?" "Já ti nemůžu radit, Jakube. Já už jsem starej na to, abych bojoval za správnou věc. Mně už jde jenom o jedno. Abych nikomu neublížil. Někdy to může vypadat, že podporuju špatnou věc, že dělám kompromisy. Ale já už nechci nikomu ubližovat. To si obhájím. To snad ještě poznám." Jakub přemýšlí, jak to má on. Ubližuje tím Lence? Rodičům? A hned ví, že ne. Oni ho k tomu přece dotlačili, postavili ho před hotovou věc. Má právo se bránit. Nejedná z vlastní vůle, jsou to vynucené tahy. To oni ubližují, on se ještě brání. Kašperský by to měl pochopit. Ale nechápe. Diskuse nikam nevede. Jakub to vysvětluje ze všech směrů, ale Kašperský se na něj vždycky jenom tak divně na chvíli podívá a zase se skloní ke dřevu. "Jsi v právu?" zeptá se Kašperský nakonec a začne sklízet nářadí. "Jsem!" "Tak teda bojuj. Ale je to tvoje bitva." "Však taky bojuju."

"Ne, ty utíkáš." "To oni utíkají!" "A ty teda děláš co?" "Já se vracím domů." Kašperský se rozpačitě rozhlédne kolem. Jakuba to naštve. "No dobře, letiště to tady zrovna není." "A proč jsi teda tady, a ne na letišti, když se vracíš domů." Jakub neví, co má říct. "Asi máš ještě o čem přemýšlet," uzavře debatu Kašperský. "Nebudu ti bránit, abys tady zůstal. Teplo tu je, něco k jídlu si snad taky seženeš. A zatím můžeš přemýšlet. Ahoj." A je to tady. Zaklapnou dveře a Jakub tu je sám, sám proti celému světu. Ale on se nevzdá. Co je jeho další krok? Jak převezme iniciativu, aby si naopak vynutil tahy od ostatních? Jak je donutí, aby litovali toho, co mu provedli? Co by v téhle situaci udělala Lenka? To přece ví, pomohla by si nějakou knížkou, řekla by, že to je přesně jako ta situace v nějaké knížce a jela by bez zaváhání podle toho. A on už ví, která je to knížka.

KAPITOLA 21

Jakub se snaží otevřít dveře co nejtiššeji. Nepřekvapí ho tady někdo? Má jít pomalu nebo to vzít úprkem? Celý dnešní den je nejhorší v jeho životě a kdyby ho teď někdo chytnul, nedejbože Lenka, bylo by to snad ještě horší. Rozhodne se pro pomalou variantu. V šeru jde po špičkách nahoru po schodech a už ví, že je za chvíli v bezpečí. Najednou se otevřou dveře a chodbu zalije ostré světlo z koupelny. Jakub okamžitě zrudne. Ve dveřích totiž stojí Lenka. Čeho se Jakub nejvíc bojí, se ale nenaplní. Lenka se mu neposmívá, že se vrátil domů. Jenom vykulí oči. "Co je," zašeptá. Jakub zareaguje neurčitým gestem a chce zmizet do svého pokoje. "Můžu jít s tebou?" zeptá se Lenka zase šeptem. Nechce nikoho vzbudit. Jakub ví, že potřebuje být sám. Nemůže jí vykládat nic z toho, co mu řekl Kašperský. Ale hlavně jí nemůže říct, že se vrátil, protože neví, jak dál. Že zjistil, že je malý Mikuláš, který také nadšeně uteče z domova, aby všichni litovali, a pěkně si plánuje, jak všichni pláčou a jak se trápí, a jak se on pak jednou vrátí a bude strašně bohatý a slavný a svým rodičům odpustí. Jenomže se mezitím setmí, a tak se Mikuláš vrátí domů, aniž by někdo věděl, že vlastně utekl. Ale hned zítra určitě uteče z domova doopravdy! To nemůže Lence říct, že je idiot. Že se chová jako malý kluk. Že celý jeho plán spočíval v Kašperském! Jak

mohl doufat, že mu Kašperský pomůže? Co čekal? Že ho poplácá po zádech a odveze ho na letiště? Dojde mu, že na Kašperského svalil všechno, co by normálně očekával od Lenky. A že ho o tom nějak zapomněl informovat. Pane Kašperský, buďte moje dvojče, protože Lenka už nechce být. Ale on by asi taky nechtěl. To ale neznamená, že to vzdává. Jenom potřebuje víc času. Uteče zítra jako malý Mi- Ne, vyřeší to jako někdo dospělejší. Ale vyřeší to. Nakonec Lence kývne. V pokoji hodí bágl do rohu a cítí, že dluží Lence vysvětlení. Jak rád by jí to všechno vylíčil! Ale musí se ovládat; je to cizí osoba. Ale stejně. "Já jsem si –" "Nemusíš nic říkat." Aha, tváří se jako milius. Snaží se mě získat na svoji stranu. Ale aspoň by od ní mohl získat nějaké informace. "Co se tu dneska dělo?" "Atmosféra byla poněkud zjitřená." "Všimli si, že jsem odešel?" "Řekla bych, že ani ne. Celej den akorát řešili, kdo za co může a kdo má horší rodinu a kdo co komu provedl." "A?" "Není to jenom babička. Taky se ukázalo –" "Babička mě nezajímá. Zůstáváme?" "Jo." "Takže hádky nejsou o tom, jestli zůstáváme nebo se vracíme?"

"Hele, mně připadá, že ti podávám raport jak nějakýmu generálovi ve válce." Vždyť my jsme ve válce, chce vykřiknout Jakub. "Já jsem unavenej." Lenka se koukne na hodinky. "Taky máte zítra písemku z literatury?" Jakuba fascinuje, jak se Lenka dokáže tvářit, že se nic neděje. Ještě se ho zeptá na školu! Kde bere tu jistotu, že on zítra vůbec půjde do školy? Ale přitom sám ví, že tam půjde. I tu písemku si napíše. Mohl by se na ni vykašlat, známky z české školy jsou jen pro legraci, ale on do toho stejně dá všechno. "Máme." Tím se podařilo utnout veškerou konverzaci. Neví, jak pokračovat, a Lenka buď také neví, nebo nechce. Ale pořád ještě je tu jedna věc, která ho pálí. Na něco se ještě zeptat musí, i když už je tak unavený. "Lenko," začne opatrně, "proč tady chceš zůstat?" A vidí na ní, že mu to nechce říct. Proč? Bojí se něčeho? Lenka mlčí. "Mě by to zajímalo," naléhá Jakub. A stane se, co naprosto nečeká: Ten mezimozkový přenos, který nastává tak málokdy, a když, tak většinou jenom od něj k ní. Teď je to tady, najednou je v její hlavě a může se tam rozhlédnout a zjistit, co potřebuje. Ani se nemusí rozhlížet, jde mu to naproti, přibližuje se to, praští ho to vší silou do jeho

vlastní hlavy, úplně ho to omráčí. Jakub už ví, proč tu chce Lenka zůstat, ale nemůže tomu uvěřit. Vždyť ona už mu to dokonce řekla! Včera večer, tady v pokoji. Jak se nepřirozeně zasmála, když jí sliboval, že se vrátí sami a že bude mít pokoj pro sebe! Ne, to nemůže být pravda. "Kvůli pokoji? Ty tu chceš zůstat kvůli pokoji? Že tady máš samostatný pokoj, že se nemusíš mačkat se mnou? To ti přijde normální? Takhle naprosto materialisticky, takhle sebestředně se rozhodnout? Ať ti to ego pukne! Čtvereční metry? Ty snad žertuješ! To tě tady drží?" Lenka se naštve. "A co ty, proč se ty chceš vrátit? Kvůli ideálům? Ne, kvůli dřevu! Najednou zbožňuješ dřevo! Celej život si v San Francisku na něco stěžuješ a teď najednou strašně oceňuješ, jak je dřevěný! A nemůžeš tady dejchat! Prej ti chybí nebe. Tak si vyjeď na Letnou! Běž támhle do Riegráku! Že by ses taky někdy podíval nad sebe, trochu vejš, než jsi sám!" Jakub ani nedýchá, jenom se klepe. Tohle určitě muselo vzbudit rodiče. Co má dělat? Aha, už ví. Řekne jí něco, čím ji usadí. Jednou provždy. Pak se ale zarazí. Vzpomene si na Kašperského. Vztek v něm pumpuje, ale musí se zachovat správně. Tohle je stupňované ubližování, to nechce dělat. Musí couvnout. "Se s tebou nebavim," řekne nakonec. "Jo, promiň. Já zapomněla," odměřeně odpoví Lenka a ironicky se mu ukloní.

A sebere se a odejde z pokoje. Jakub se bojí, že třískne dveřmi, ale Lenka udělá něco jiného, tiššího. Kopne vztekle do futer. Jakub tam stojí v ohromení. Lenka a kopla do futer!

KAPITOLA 22

Chce sejít dolů na snídani, ale neudělá to. Nechce přerušovat hádku, kterou slyší z kuchyně, a taky se chce vyhnout Jakubovi. "Mně ale nezajímá, co sis myslel. Budeš tu. Každý den, každý večer, budeš sedět tady na zadku a večeřet." "To už tady nemám ani právo –" "Jaký právo? Máš právo s náma večeřet!" Aha, Jakub dostává za to, že včera nepřišel včas domů. "Já mám ale taky vlastní život!" "A kdo ti vaří? Kdo ti vaří v tom tvým životě? Vždyť i ten chleba na snídani ti musím namazat!" Tuhle bitvu Jakub nemůže vyhrát, a tak za chvíli kapituluje, což v jeho podání znamená, že zarytě mlčí a užírá se vzteky. Rychle se sbalí a snaží se vypadnout. "Jakube! Dneska na večeři, je to jasný?" "Hm." "Co jsi říkal? Pojď sem. Rozumíme si? Víš, v kolik tu máš být? Tak aspoň zabuč!" "Bů." "Nerozčiluj mě."

"Bučim, ne." "Přijdeš na večeři?" Jakub lituje, že včera vůbec přišel domů. "Mám snad na výběr? Já už fakt musím." A utíká pryč. Lenka sleze ze schodů moc brzo; situace se ještě neuklidnila. "No a ty! Trochu pozdě, ne?" "Školu stihnu." "Jakub už musel jít." "Jakub chodí pěšky. Já jezdím tramvají." "A proč mu teda kupujeme lítačku, když –", ani nedokončí větu. "Já už nevím," posadí se matka, "já už fakt nemůžu." "Co nemůžeš, mami?" Dlaní si podepírá bradu a kouká na svoje dítě. "Já už vám asi nerozumím. Já jsem si to celý představovala nějak, no, to je jedno. To poznáš, až budeš mít vlastní děti." Lenka v duchu protočila oči. Tyhle řeči o tom, co všechno jednou pozná, dneska opravdu nemusí. "Já už musím jít." "Teď jsi říkala, že ještě nemusíš." "Nemám vyčištěný zuby." A zmizí z kuchyně. Matka sevře rty a pokrčí rameny. "No tak jo. Kdo by poslouchal starou mámu, když si

stěžuje." A sedí tam a dívá se na tu kuchyni, kterou před dvaceti lety opustili a do které se teď vrátili. Jak je příjemně domácky zašlá. Jak byla tehdy nová. Neměli snad spokojený život? Neměli, jistě. Pořád je to tu tlačilo, bylo jim to malé. Ale jinde to nebylo lepší. Švédsko, Španělsko, vždycky se vrátili. Možná musíme do třetice zkusit další zemi od Š? Švýcarsko, navrhla ona. Špojené štáty, navrhl on. Jenomže ani po dvaceti letech tam nebyla doma. Nezvykla si na nic, na small talk, na ježdění autem, na neexistující roční období. Jenom bylo tak snadné a pohodlné tam zůstat. A tady přitom nechala rodinu, kamarády, knížky. Kamarády, kteří se během dvaceti let rozprchli a změnili, rodinu, která umřela – a on jí ještě bude předhazovat, že sem nejela! A co měla jako dělat? Měla se sem vrátit, jasně. Nebo se dokonce tehdy měli vrátit všichni. Nebo ještě líp, měla si mámu dovézt k sobě do San Franciska a tam by se o ni všichni starali. Se dvěma malýma dětma, to by se z toho vůbec nezcvokla. A tu nohu by jí určitě zachránili. Vždyť jí vůbec nikdo neřekl, co se děje! Tohle taky nemůže dětem říct. Nerozumí tomu, jsou ještě moc malí. Tak snad jde o to, dělat, co je správné, a ne, co je pohodlné, řekl jí jednou Jakub a tvářil se u toho tak smrtelně vážně, že se až zakuckala. Vstala od stolu, dolila si kafe a vykročila k oknu. Rodina není, kamarádi nejsou, jenom ty knížky jí zůstaly.

Ani nemá čas je číst. Ani chuť. Chce tady snad zůstat kvůli knížkám? Co si to namlouvá, vždyť je to hloupost, že si tam nezvykla. Není to pravda. Tam je její domov, tam má kamarády, i kdyby to byli spíš známí. Tam ví, kam má jít, co má dělat. Tady neví nic. Tady umí akorát tak koukat z okna a vzpomínat, jak to tu bylo před dvaceti lety báječné. Ne, Jakube, není to tak jednoduché. Třeba teď, já stojím u okna a tvářím se, že jsem si nevšimla, že kolem dveří zrovna proběhla Lenka a vyšla bez rozloučení ven. A ona se tváří, že si mě tady u okna nevšimla. Protože se bojí, že bych třeba ještě něco řekla. A proč to děláme? Protože je to takhle pro obě dvě pohodlnější. Pohodlnost vítězí víc, než si myslíte, děti.

KAPITOLA 23

"O tom se nebudeme bavit tady. Pojď ven." Urbi s Jakubem vyjdou před hospodu U Lípy. Urbi se na Jakuba zadívá. "Tys nikdy předtím z domova neutíkal, co?" "Ne." "Totální nepřipravenost." "Dyť já vim." "No nic. Ale vysvětli mi tohle. Chceš utéct zpátky do San Franciska. "Jo." "Měli jste se za dva týdny vrátit a teď se nevracíte."

Jakub se nervózně zavrtí a otráveně přešlápne. "Myslel jsem, že tohle už všechno víš." "Já jenom jestli mi něco neuniklo. Protože jestli ne, tak mi není jasný, proč utíkáš." "Protože oni tady zůstávájí!" "Ale proč utíkáš teď?" "Protože mě zradili!" "Počkej, počkej. Kam utíkáš? Proč prostě ty dva týdny nepočkáš? Pak se úplně normálně sebereš, s kufrem se dostaneš na letiště, začekuješ se a letíš. Pas snad máš, ne?" Jakub se na něj nevěřícně dívá. "Já –" Ale nemá co říct. Ano, vydrží dva týdny a prostě odletí. Žádný stres. "Urbi, ty seš génius!" "Jo. Nebo ty jsi pako." "No ale vážně! Teda samozřejmě jestli ta letenka existuje." "Proč by neexistovala?" "Třeba jsme sem jeli s tím, že už tu zůstaneme." "Jo tak. No to se snad dá zjistit, ne?" "Jo?" "Hele, ty jsi dneska fakt nějakej natvrdlej. Zavoláš na Lufthansu a normálně se zeptáš, přece." "No jo!" Urbi zavrtí nevěřícně hlavou.

"A ty mě budeš poučovat, jak vy Američani jste komunikativní a asertivní a vůbec. A ani tě nenapadne zavolat na letiště." Ale to už Jakub drží telefon u ucha. Po chvíli se otočí na Urbiho a šťastně se usměje. "Jsem v pořadí!" "To můžeš být ještě dlouho," zabručí Urbi a strčí si ruce do kapes. Má pravdu, Jakub to po dvou minutách čekání vzdává. "Ale stejně je to skvělý," je nadšený, "já už byl vyřízenej, já už nevěděl, co dál!" Urbi zase zavrtí hlavou. "Hele, a fakt se chceš vrátit do Ameriky?" "Proč?" Urbi se zadívá do dálky. "Myslím, že je čas." "Čas? Jako že... Ty už chceš?" "Je čas. Dokud je to tu hnusný. Než začne jaro. Pak už by se mi zase nechtělo. Amstr volá." "A už to máš naplánovaný?" "Už mám sbaleno." "Kdy chceš vyrazit?" "Ve čtvrtek." "Stopem?" Urbi pokýve hlavou. Jasná věc. "Můžeš jet se mnou." "Asi ne, hele. Mě to táhne jinam."

"Jo, já to chápu. Jaktože sem vlastně chodíš sám? Neměl bys být s Lenkou, když jste dvojčata?" "To, že jsme z jednoho vrhu, ještě neznamená, že máme i společné zájmy. Lenka je víc subtilní a kulturní, furt leží v knížkách, něco poslouchá, studuje." "Zatímco ty chodíš místo do školy do hospody a piješ tonik?" "Jo, a to je ten zásadní rozdíl mezi náma dvěma. A pak se taky peru." "Proč?" "No, já se vlastně ani prát nechci, jen sem tam někoho praštím, typicky když usoudím, že si to zaslouží. Ale prát se nechci." "Takže chodíš světem jako spravedlivý soudce, a kdo se ti nelíbí, toho praštíš do nosu?" Jakub se krátce zasměje. Když se to takhle řekne nahlas, připadá si jako blbec. "Kdyby spravedlivý, spíš vzteklý." "Jó, emoce." "Emocím neporučíš." "Jak kdo. Teď jsem četl nějakou knížku o tom, že kdo neovládá své emoce, je slaboch." "Kdo to napsal?" "Nepamatuju si." "Tak já ti to řeknu. Napsal to nějaký vůl, a kdyby tu seděl, tak ho do toho nosu praštím." "Najdu ti to a můžeš ho vystopovat."

"Nemám čas, stopuju jiný věci." "Jako co?" "To je jedno, nějaký rodinný historie." "U vás se děje něco zajímavýho?" "Historie, ne historky. Jsme na stopě velkýmu tajemství." "Jsem jednom ucho." "Fakt tě to zajímá?" "Jasně." "Já nejsem v Praze porvý, ale už potřetí. A údajně se tu něco stalo, když jsem tu byl poprvý." "Co?" "Co co?" "No, co se stalo?" "No po tom právě pátrám." "A jak po tom pátráš?" "To kdybych věděl." "Hele, s tebou je řeč jak rozprávka." "Co to znamená?" "To ani nechceš vědět." "Já jim ještě jednou zavolám," vytáhne zase telefon Jakub. "Sakra, už ne, musím zpátky do školy! Píšeme písemku!" A utíká přes ulici. # Do třídy vběhne těsně po zazvonění, Součková tam ještě není. Nikdo si ho nevšimne, akorát Půček se na něj otočí.

"Co čumíš," oboří se na něj Jakub a začne si připravovat věci na lavici. Hlavou se mu honí myšlenky na útěk, takže když přijde učitelka do třídy a nadiktuje zadání písemky, má najednou úplně prázdno. "A u každého autora uveďte dvě díla a ke každému z nich nějaký krátký popis, o čem pojednávají, třeba sexuální život křečků a podobně," odříkává Součková a třída se tomu hihňá. Jakub se nezvládá smát, naopak je mu zle, protože si nemůže vzpomenout na žádného autora, mají uvést tři a on neví ani jednoho, přitom to věděl, ještě minulý týden to věděl, co to bylo, aha, Sofokles! Teď už jenom dvě Sofoklova díla, to půjde, a pak dá dohromady dalšího autora. Pěkně jednoho po druhém. "Doufám, že oceňujete, že už nezkouším u tabule a řešíme to všechno písemně. Ve třeťáku jsem onehdá měla jednoho chlapce nebohého, který mi u zkoušení tvrdil, že Joseph Heller napsal Hlavu Iks Iks Í Í. Když jsem toho zhýralce upozornila, že se jedná o číslo dvacet dva zapsané římskými číslicemi, snažil se mě obměkčit tím, že na mé hodině zrovna chyběl a učil se to z učebnice, ve které výslovnost nebyla uvedena. Takže já už ústně nezkouším." Třída se směje a Jakub se nemůže soustředit. Jak si má na něco vzpomenout, když je tady takový hluk? Když se papíry sbírají, na tom Jakubově je kromě jeho jména jenom jediné slovo: Sofokles. # Celou přestávku je pak na telefonu, vyčkává a mlčí, až

se konečně dovolá. Ani nijak extra neověřují totožnost, jenom se zeptají, kdy že to vlastně letí a v kolik má být na letišti. Písemka se nepovedla, ale to je teď už jedno. Už jen necelé dva týdny. Příští pátek se letí domů! "Jakube!" Volá si ho k sobě ode dveří Součková. Vyjde za ní na chodbu. Drží v ruce jeho písemku. "Máš k tomu nějaké vysvětlení?" "Já jsem si fakt nemohl vzpomenout." "Tak se mi aspoň nesměj do očí!" Jakub nedokáže potlačit radost z toho, že má letenku. Zatváří se na chvíli smutně, ale vyjde z toho jakási karikatura. Součková po pochopí jako zesměšňování. "Podívej se, já bych možná ještě pochopila ten pátek. Chtěl jsi provokovat, schovejme to pod to, že jsi říkal svůj názor, byť radikální a nesmyslný. Moc dobře vím, že jsi chtěl urážet. To si popasuj sám se sebou, se svým svědomím. Ale tohle je bojkot! To já nestrpím!" Mává mu před očima jeho Sofoklem. "Ano, jsi tu jenom dva měsíce. Ale to nejsou dva měsíce prázdnin! Pokud sem chodíš, tak já prostě vyžaduju, abys pracoval. A jestli se ti to nelíbí, tak tě můžeme poslat na základku, kde ti snad vysvětlí, jak se píše ef!" A vmáčkne mu do dlaní jeho písemku, otočí se na podpatku a odkráčí pryč. Jakub nevěřícně uhladí list papíru. Opravdu je tam napsáno Sophocles.

KAPITOLA 24

Večeře probíhá nezvykle tiše. Jestli Jakub Lenku dobře pochopil, rodinné historie se vytahovaly včera a dneska raději všichni zarytě mlčí, aby nedošlo k nějakému nechtěnému konfliktu. Jenom Lenka se nebojí do toho říznout. "Jak je babičce?" Rodiče ji podezíravě sledují a mlčí. Pak se ozve matka. "Babičce?" "Babičce v Beskydech. Jak je nemocná." "Jo, babičce." Lenka čeká, že někdo zodpoví její otázku, ale všichni se zase tváří, že konverzace je u konce. "Co?" "No jak jí je?" "Ale jo, dobrý." "Dobrý?" "No, ne dobrý, pořád stejný. Stejně špatný." "A co jí teda je?" Otec třískne talířem. "Nechte ji na pokoji!" "No tak promiň, že se zajímám o zdraví svojí babičky." "Já to pořád nechápu," vloží se do debaty Jakub. "Nepamatuju si, že bychom kdy měli nějakou babičku."

"Říkalo se, že babička umřela," doplní Lenka. "Ne, to byla pelhřimovská babička, ta umřela." "Obě umřely. Říkali jste to." Rodiče se na sebe vyděšeně podívají. "To ne, jenom jsme o ní prostě nemluvili." "Já si to pamatuju." "To si pamatuješ špatně." "Proč jsme o ní nemluvili?" "To je dlouhá historie." "Aby jsme jí nemuseli kupovat dárky na Vánoce?" "Cože?" "To jsi, mami, jednou říkala. Že je strašně těžký kupovat dárky a že čím míň lidí, tím líp." "To jsem určitě neříkala." "Říkala, já si to pamatuju." "Tak to si pamatuješ špatně." Teď třískne talířem Jakubem. "To je zajímavý, jak si všechno pamatujeme špatně! Ještě že vy si to pamatujete dobře." "Co tím chceš říct?" "Co jsem chtěl říct, jsem řekl." "Nebuď drzej." "Jak jsem drzej? Že mluvím pravdu? To se tady nesmí?" Otec zvážní. "Jakube, nech toho. Ty si ani nepamatuješ, co jsi měl včera k večeři." "O včerejší večeři mi ani nemluv!" ozve se matka. "Co

se to tady vůbec děje? Co řešíte? Jedna babička umřela, druhá neumřela, žije v Beskydech, byla daleko, nemluvilo se o ní často. Teď jsme v Praze, tak jsme se za ní jeli podívat, no. Nedělejte z toho vědu." "Mami, to není pravda. Nemluvilo se o ní vůbec. A když se někom vůbec nemluví, když neexistuje," trvá na svém Lenka, "když si my děti myslíme, že umřela, a nikdo nám to nevyvrací, tak není normální se za ní jet najednou podívat. To se na mě nezlob." Matka se dívá Lence do očí, pak se otočí k otci, ale ten jenom sklopí hlavu a dívá se jinam. "No, tak to není normální. Jsme asi nenormální rodina!" A vstane a začne sklízet ze stolu. "A dědeček?" zeptá se po chvíli Lenka. "Taky umřel, ale příští týden ho půjdeme navštívit." "Jakube!" Jakuba baví provokovat. "Možná si to špatně pamatuju, já už ani nevím, co jsem měl včera k večeři." "Já ti ale fakt jednu natáhnu, že chytneš druhou o futro!" "Takže neumřel?" "No, pelhřimovskej jo." "V tom Pelhřimově to snad berou kosou. Zůstal tam vůbec někdo naživu?" "Jakube, ale už vážně! Seber se a běž od stolu. Běž!

Vypadni!" "Jsem myslel, že společný večeře jsou –" "Už jsi dojedl, pokud dobře vidím!" Jakub se zvedne ze židle. "A běž vyhodit koš." "Jsem myslel, že mám vypadnout." "Říkala jsem ti už před večeří, abys ho šel vyhodit." "Si nevybavuju." "A proč tam asi stojí, u těch dveří? Ty, nedělej si ze mě srandu!" Otec se na Jakuba zatvaří, ať matku zbytečně neprudí. "Co je," brání se Jakub. "Tak já si ten koš snad půjdu vyhodit sama!" "Jakube," ozve se otec tiše, "neblbni a běž vyhodit ten koš, než bude průšvih." "Já? Vždyť teď říkala, že ho půjde vyhodit sama." Otec vzdychne, vstane a jde vyhodit koš. Jakub chvíli okouní a pak jde k sobě nahoru. Lenka se dívá na matku, která se dívá nepřítomně z okna. Asi je opravdu vhodný čas zmizet. Když se otec vrátí do kuchyně s prázdným košem, je tam už jenom matka. Otec položí koš, přijde k ní a zezadu ji obejme. Matka tiše pláče, ale teď se nahlas rozvzlyká a není k utišení. "No tak," hladí ji otec, "nebyli jsme lepší, v jejich věku." "Víš, co je nejhorší?" otočí se matka k němu a utírá

si slzy dlaní. "Co?" "Všechno si člověk hlídá. Vychovává je, aby z nich byli lepší lidi. A pak se mu to vrátí úplně jinak, než čekal." "Já ti nerozumím." "Víš, z čeho mám teď největší strach? Že se k nám budou chovat tak, jako jsme se my chovali ke svým rodičům."

KAPITOLA 25

"Jakube!" Otočí se. Běží k němu Slávka. "Ahoj, jak je Lence? Už je jí líp? Nemám se stavit? Se sešitama? Že by si je opsala?" Jakub na Slávku kouká jako na zjevení. Ještě že chrlí ty otázky tak rychle. "Ne, dobrý. Já nevím. Je jí líp. Ona si pak asi řekne, až bude potřebovat. Díky, ahoj." Pak sedí na hodině a nevnímá. Takže on si dává záležet, aby se Lence ve škole vyhnul, gratuluje si, že ji tady od pondělí nepotkal, a ona tady vůbec není? Kde teda je? Ráno se nepotkají, přes den taky ne. Vídají se jenom doma na večeři a tam na sebe nemluví. Jaktože nepoznal, že není ve škole? Už třetí den! Zkoumá si čelist, jestli má trnutí nebo ne. Že by to

už necítíl? Ale jo, slabé trnutí tam je. Takže Lence nic není, jenom chodí za školu. A chudák Slávka si myslí, že je Lenka nemocná. Jak myslí na Lenku, trnutí zesiluje. Jakub se ho snaží potlačit, myslet na něco jiného, ale po poledni už se to nedá vydržet. Něco se děje. Jakub váhá, jestli se nezdejchnout z poslední hodiny. Musí jí zavolat. Ne, to by vypadalo, že dolejzá. Tu hodinu ještě vydrží. Ale pak se žene domů co nejrychleji. Musí tramvají, není čas na procházky. Takhle silné to snad nikdy nebylo. Co když je Lenka doopravdy nemocná? Čím víc se blíží domovu, tím je mu jasnější, že jde o něco horšího. Lenka určitě není doma. Vtrhne dovnitř do domu a vpadne do kuchyně. Tam sedí matka, hlavu v dlaních. Podřimuje, přemýšlí, kdo ví. "Mami, kde je Lenka!" Matka zvedne zarudlé oči a nechápavě se na Jakuba podívá. "Ty už ani nezdravíš?" řekne nakonec tiše. "Ahoj. Kde je Lenka, se ptám. Co je s ní?" Matka si protře oči. "Nic s ní není. Mají nějaký projekt." "Co, jaký projekt? Je v pořádku? Byla tady dneska?" "Co to do tebe vjelo? Nikomu se nic nestalo. Lenka má nějakej projekt do školy, to je celý." "Byla tady?"

"Prosím tě, uklidni se. Normálně přišla ze školy a šla kvůli tomu projektu. Do konce týdne bude spát u spolužačky, aby to zvládly." "U jaký spolužačky?" "U Jany." "U Věry," řekne otec, který právě vešel do kuchyně. "Jo, u Věry," opraví se matka. "Už je ti dobře? Co jsi šílel? Vypadal jsi jak šílenec." "U Věry," zopakuje nevěřícně Jakub a vyběhne nahoru po schodech. "Co mu je?" "Zbláznil se, co by mu bylo." Otec si poklepe na čelo.

KAPITOLA 26

Nahoře vejde do Lenčina pokoje. Zastaví se ve dveřích a rozhlédne se, ale pokoj je pro něj nečitelný. Nic tu není rozházené, nikdo odsud neodcházel ve spěchu. Sedne si na postel a snaží se to dát dohromady. Rodičům řekne, že je u Jany nebo Věry. Ví, že je jim to jedno. Ví, že neznají její spolužačky jménem. Mohla klidně použít skutečné jméno. Ale kdyby to udělala, kdyby řekla, že je u Slávky – Jakub prudce vstane. Je to vzkaz! Je to vzkaz pro něj, protože jen on ví, že žádná taková spolužačka neexistuje. Ale co to znamená? Otevře skříň a kouká na její

oblečení. Šest věcí na ramínkách, víc si toho do Prahy nevzala. Skříň je tak velká, že by se do ní Jakub vešel, že by se v ní mohl zavřít. Na chvíli si to představí a cítí, jak se začíná potit. Až teď mu dojde, že to není vzkaz. Lenka prostě nechce, aby ji našel. Kdyby byla u Slávky, prostě by si zjistil, kde Slávka bydlí. Ale teď ani neví, kde má začít. Stopovat všechny spolužačky? Vždyť možná ani u žádné spolužačky není. Možná je s nějakým klukem. Ale to je u Lenky málo pravděpodobné. Jakub se rozhodne, že je potřeba pokoj prohledat. Začne tím, co je na stole, projde všechny šuplíky, podívá se pod postel. Stůl je skoro prázdný. Kalíšek na tužky, dva srovnané sešity. Jakub je zběžně prolistuje. V jednom jsou Lenčiny bláznivé poznámky z koncertů, druhý je prázdný. Vrátí se k tomu prvnímu, otevře jej někde v první půlce. Pak hlas zmlkne, ozve se hoboj ve vzestupných sériích a já se začnu vznášet, čte si. To si pamatuje, to mu vykládala. Byl to nějaký Mahler. Otočí pár stránek a čte dál. Lenka popisuje, jak ji něco dojme. Sedím tam, tečou mi slzy a já si je ani nedokážu utřít, píše. Ale Jakub neví, o jaké skladbě je řeč, v tom jsou Lenčiny poznámky kusé. Zaklapne sešit a hledá dál. Šuplíky. Prohmatá všechno oblečení, nikde nic. Pod postelí prázdno.

Nástěnka! Lenka přece má nástěnku. Rozhlédne se po zdech, ale nic nevidí. Pak se strašně zastydí. Já jsem ale vůl, zamumlá a jde zavřít dveře, které zůstaly celou dobu otevřené. Nástěnka visí za nimi. Kouká na ni jak na zjevení. Je to to nejpřirozenější místo pro vzkaz. Zalije ho teplo, radost. Lenka chce, aby ji našel! Nástěnka je úplně prázdná, jenom uprostřed je připíchnutý papír vytržený ze sešitu. Tak přece jen to byl vzkaz pro něj! Na papíře je Lenčinou rukou naškrábána jedna věta v angličtině a adresa. Koukne na hodinky. Jestli je ta adresa v Praze, tak to stihne. Sundá papír z nástěnky a zahvízdá si melodii z ranního budíčku. Na chodbu vytancuje v tříčtvrtečním rytmu. Dokáže vůbec Lenka mluvit a přemýšlet normálně, bez kulturních narážek? Asi ne. Jakub dotančí ke svému pokoji. Má dobrou náladu, tiše si zpívá ranní písničku, aniž by mu došlo, co si zpívá. Zarazí se až s rukou na klice, když dojde k refrénu. She's leaving home – Lenka utekla z domova! To, co Jakub v neděli nedokázal, ona udělala! Svalí se na postel, veškerá radost je pryč. Neví, co cítí. Všechno se mu svírá. Neví, že je to strach. Znovu se podívá na papír, který si zmuchlal v dlani. Přetočí se na břicho a papír zpátky vyhladí. Wednesday morning at five o'clock, tak začínají jeho středy, a přesně to je na papíru napsané. Jenom morning je lehce přeškrtnuté a nad tím je

napsáno: afternoon. Jsou čtyři hodiny. Je čas vyrazit.

KAPITOLA 27

Adresa ho potěší. Je dostatečně blízko, aby se tam stihnul do pěti dostat pěšky, a ještě je to přes řeku. Dokonce přes Jiráskův. Zachumlaný v těžkém kabátu, svižně jde městem. Obloha je olověná sněhem, ale ještě nesněží. Brzy bude. Tajná schůzka. Proč na téhle adrese? Lenka tam teď bydlí? Co je to taky za nápad? Co kdyby ten papír nenašel? Nemohla přece předpokládat, že se zeptá rodičů, že půjde do jejího pokoje, že se podívá na nástěnku... Jakub se uchechtne. Samozřejmě že mohla. Pořád ještě jsou dvojčata, pořád ještě ho má přečteného. Lenka si tyhle věci může plánovat, jak se jí zlíbí, protože přesně ví, jak se Jakub zachová. Má ho přečtenýho. Škoda, že nedokáže on nakouknout do její hlavy a zjistit, kde vlastně je. Zadívá se na Palackého sochu. Udělejte ji třikrát větší a máte to jak v Americe, zamumlá si a jde dál, přes most. Chce se tu krátce zastavit, času má dost, ale je mu tu nějak nepříjemně. Není tu klid, chodí tu lidi, všichni pospíchají a tváří se nepřítomně. Nic, dneska žádné rozjímání, žádné výhledy. Jde přece na tajnou schůzku. A tak si vyhrne límec od kabátu. Od mostu už je to jenom kousek. Ještě jednou

zkontroluje číslo domu na vzkazu od Lenky. Ví, že musí koukat po modrých číslech. Další český vynález, značit domy dvěma čísly. Mají tady těch předpisů a formulářů málo, ne asi. A pak už stojí před tím pětipatrovým činžákem. Okolí je docela upravené, trávníčky, keře. Dům samotný je olezlý, jak už to tady bývá. Šedivá omítka, žádná výrazná dominanta. Prostě tady sedí jak pecka uprostřed dalších pecek. Koukne na hodinky, je tu o deset minut dřív. Chvíli se jenom tak rozhlíží. Lavička tu není, musí stát. Zevnitř domu zaslechne štěkot, otevřou se dveře a pes vyrazí ven. Jakub automaticky couvne, ale pes si ho nevšímá, okamžitě běží na trávník. Čtyřicátník ve dveřích sjede pohledem Jakuba a zamíří za psem. Jakub čeká, ruce v kapsách. Skrz podrážky na něj doráží zima. Udělá krok sem, krok tam. Z nudy se kouká po ostatních domech, počítá okna. Pak se jde podívat na jména na zvoncích. To je taky skvělý vynález. Naprostá ztráta soukromí! Jakub vůbec nechápe, že si může zvenku přečíst, kdo v domě bydlí. Že na tohle nemají nějaký předpis! Ne, jinak, oni určitě předpis mají, že zvonek musí být krasopisně popsán, nebo tak něco. Asi třetina zvonků je popsána ručně, vykrouženým písmem, vybledlý inkoust na zašlém papíře. Zbytek je novější, většinou vytištěný, některé zvonky přelepené, čtyři stržené a slepé. Čte si ta příjmení a představuje si, co je to za lidi.

Kratochvíl, že by to byl ten člověk se psem? Ne, to jistě bude Bílek nebo Šebesta. Kvasničková, proč bez Kvasničky? Křepelkovi, Rosický, Kraus. "To je, co!" ozve se za ním vítězoslavně Lenka. Jakub ztuhne. "Fuj, tys mě vyděsila!" "Promiň, brácho. Tak co tomu říkáš?" "Co tomu říkám? Že nechápu, co se děje. Ty jsi vážně utekla z domova? Ty, se svojí přednáškou o tom, jak jsme jedna rodina?" "O tom se vůbec bavit nechci. Teda naopak, o rodině se bavit chci." Jakub se tváří nevěřícně. Lenka pochopí, že Jakubovi ještě nedocvaklo to hlavní. "Tys to ještě nedočetl!" "Co?" "Ty zvonky." Zmateně se otočí zpátky ke zvonkům. "To si to mám číst celý?" "To bych řekla." Jakub automaticky poslechne a zaostří zpátky na jména. Prolítne rychle ta tištěná, co se dobře čtou, ale nic zvláštního nevidí. Pak to vezme ještě jednou od začátku a soustředí se na ta vybledlá. Aha. "Co to má znamenat?" "To je, co," vrací se Lenka ke svému původnímu výkřiku.

"Úžasný. Kvůli tomu mě sem taháš?" Lenka se culí. "Tak jsme se zasmáli a jdeme domů?" "Než půjdeme domů, tak ještě zazvoníme na ten zvonek." "Jo aha. A řekneme jé, my se jmenujeme stejně jako vy, tak nás pozvěte na kafe." "Ty jsi truhlík, Jakube." "Něco mi nedochází?" "Všechno. Ale hlavně to, že tady bydlí tvůj děda." Zůstane stát s pootevřenou pusou. V hlavě má prázdno, nic mu tam nešrotuje, žádná myšlenka se nerozbíhá. Tohle je situace, na kterou není připraven. Lenka se na něj dívá s nadějí. Vysílá mu do mozku povely: Neutíkej! Zůstaň! Prosím! Nechce začít mluvit jako první. Čeká, co bude. Řekni něco! Řekni! Konečně Jakub polkne a skloní hlavu. "Tak jo," řekne a Lence to zní strašně cize, "tak zase napiš, až budeš utíkat. Čau." "Jakube, počkej! Stůj!" Předběhne ho a zastoupí mu cestu. "Ty se s ním nechceš vidět? Tebe to nezajímá? Ani jak jsem ho našla?" Jakub vzdychne. "Víš, co? Fakt ne. Nezajímá mě to. Doteď jsem žádný prarodiče neměl a nikdy mi nechyběli. Jestli nám je táta s mámou zatajovali, tak asi pro to měli nějaký důvod, ne? Já se s nikým vidět nechci."

"Jakube, prosím! Tohle je opravdu důležitý! Co když o nás ani neví! Že existujeme! Může nám něco říct!" "Čí je to táta?" povolí trochu Jakub. "Tátův. To ti mohlo dojít, když má stejný příjmení." "Hm." "Prosím, prosím. Jenom zazvoníme, představíme se. Nemusíš mluvit. Ale já s ním mluvit chci a nechci u toho být sama." Jakub chvíli váhá. "Nahoru nejdu." "Nepůjdeš. Jenom zazvoníme. Pojď." Vracejí se ke vchodu, když jim cestu zahradí ten pes. S vyplazeným jazykem je sleduje a ani se nehne. "Árone, Áronku!" volá jeho majitel. Když k nim dojde, zase po Jakubovi loupne očima. "On je hodnej, nic nedělá. Árone!" A oba zmizí v domě. Lenka se podívá na pobledlého Jakuba. "Ty máš v hlavě pořád tu Kikinu, co?" "Ha ha. Tebe nekousla," odsekne Jakub. Lenka se před zvonky narovná, nadechne, najde ten správný a odhodlaně ho zmáčkne. Chvíli čekají. "V pět bejvá doma," řekne Lenka a zmáčkne zvonek ještě jednou. "Jak bejvá? Ty sem chodíš pravidelně? Ty ho znáš?" "Už jsem ho viděla, ale ještě jsem s ním nemluvila.

Včera i předevčírem byl v pět doma." "Dokážeš mi to vysvětlit? Jak jsi ho teda našla? Jak víš, že to je on, když jsi s ním nemluvila? Ty jsi teď soukromý očko?" Lenka na to nic neřekne, jenom potřetí zmáčkne zvonek. Nic. Jakub pookřeje. "Není tu. Spokojená? Že bychom šli, ne?" A otočí se k odchodu. Udělá pár kroků, když na chodníček vedoucí k domu zahne menší rozložitá šedivá postava. Jakubovi se rozbuší srdce. Dívá se do tváře o šedesát let staršímu Jakubovi.

KAPITOLA 28

Jakubovi se před oči vrací, jak se poprvé dozvěděl o dědovi. Bylo to samozřejmě u Kašperského, ještě snad první týden, co chodil do dílny. Detektivní kancelář David a Maddie konečně přinesla nějaké ovoce. "Pane Kašperský," začal tehdy Jakub pomalu. Na chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak přesně to formulovat, ale nic moc nevymyslel. "Můžu se na něco zeptat?" "Dláto," řekl Kašperský a natáhl ruku. Jakub mu podal dláto a čekal, jestli se ještě ozve. Ale Kašperský se tvářil, že otázku neslyšel. Jako obvykle jenom fouknul na

dřevo, rukou ho pohladil a zblízka prozkoumal, a pak teprve začal dlátem něco vyrývat. Jakub byl u vytržení. Pořád je, když Kašperský něco tvoří. Fascinovaně se kouká na to, co vzniká z dřeva. Přijde mu to jako neskutečně fantastický proces stvoření. Jak je možné s dřevem dělat všechno a cokoli, a vždycky to začíná tak obyčejně a končí něčím úchvatným, co ani nedokáže popsat. A někdy je to třeba jenom police, ale i v té polici je tolik krásy! Jakub by chtěl mít dřevo všude. "Můžu se na něco zeptat?" zkusil to tehdy podruhé, víc nahlas a rozhodněji. Kašperský skutečně přestal pracovat a podíval se vyčítavě na Jakuba. "Tohle je dílna. Tady se pracuje." A zase se otočil ke své práci. Jakub už se neodvážil nic říct a následující dvě hodiny proběhly v naprosté tichosti. Jen občas Kašperský pronesl jedno dvě slova, když chtěl něco podat nebo s něčím pomoct. Jakub to oceňuje. Kdyby nepotřeboval vědět, jestli Kašperský něco ví, mlčel by naprosto spořádaně a poslouchal zvuky dřeva. Jak úpí, když je s ním manipulováno, řezáno na kousky a zase skládáno dohromady. Jakub dokáže ocenit, když lidé dokážou mlčet. Je to nekonečná souhra, která nepotřebuje dalšího upřesnění. Proč žvatlat do zblbnutí? Vlastně nemá rád ticho. Má jen rád, když se nemluví.

Kolem ať se zvuky dějí, ať oceán burácí, ať auta řvou, ať všechno kolem šumí a klokotá, jenom lidi by nemuseli tolik mluvit. Když byl konečně Kašperský se svojí prací spokojený, kývl hlavou k východu. Jakub odtáhl závěsné dveře a oba vyšli ven. Kašperský vtáhl řezavý vzduch do plic. Nebudou venku dlouho, zima je brzy zažene zpátky. A i když Kašperský nevypadal, že by chtěl na Jakubovy pokusy o konverzaci navázat, přesto to udělá. "Tak cos chtěl vědět?" Jakub cítí, že je to jeho šance. "Vy si pamatujete, že tu nejsme poprvé, že jo. Myslím na návštěvě v Praze, že už tu jsme poněkolikátý." "No jo," podrbal se ve vlasech Kašperský, poprvé vás tu rozhodně nevidím. Ale většinu času je ten dům prázdný." "To je pravda," kývl Jakub, "my jsme tu teď potřetí. Byli jsme tu, když mi bylo pět, a pak když mi bylo jedenáct. A pak teď." "A teď je ti kolik?" "Šestnáct. Mi bude. Brzo." "Tak jo," přitakal Kašperský. "A pamatujete si to teda?" "No jo, asi pamatuju. Proč?" "Mě by zajímalo," a Jakub se zarazil. No tak, je detektiv! Udeř na něj! To je tak trapný! Co má jako přesně říct? Pane Kašperský, rodiče nám něco tají, nevíte náhodou,

co to je? Třeba vám to před jedenácti lety náhodou řekli a vy si to pamatujete? Nebo jste to tehdy sám vypátral a teď mi to konečně už můžete říct? Mysli, detektive! "Mě by zajímalo," začal zase opatrně Jakub, "jestli to jako bylo něčím zajímavý, že jsme tu byli." "Aha. Zajímavý," zabručel si Kašperský spíš pro sebe. "No, to asi nebylo. co by na tom mělo být zajímavého?" To já právě nevím, křičelo to uvnitř jakuba, protože si to nepamatuju! Ale něco se tu stalo, něco se muselo stát! "Nestalo se," zajíkl se, "něco zajímavýho?" Kašperský se zamračil a rychle zašustil suchými dlaněmi o sebe, aby se zahřál. "Spíš ne, zajímavýho určitě ne." A otočil se a šel dovnitř. Jakub zavřel dveře. Uvnitř to hřeje, je tu vždycky spousta světla, víc než venku. V dílně je pořád krásně. Jenomže v dílně se nemluví a Jakub nic nezjistil, hovor to byl úplně jalový. A tehdy se zlomilo. Kašperský se opíral o dřevo naskládané a vyrovnané po jedné straně dílny. Zadíval se na Jakuba a viděl, že ten kluk má ještě něco na srdci. "Co?" "Myslel jsem," ošíval se Jakub, "jestli jsme jako tehdy něco nevyvedli. S Lenkou. Nebo táta s mámou." "Když vám bylo pět?" "Jo."

"To jste asi vyváděli pořád něco, ne? Ale ty asi myslíš něco, o čem by mluvila celá ulice, co." Už jsou tam, už to mají! Jakubovi tehdy úplně zahořely uši, srdce se mu rozbušilo. Kašperský si všechno pamatuje! "Jo! Jo, přesně to myslím!" "No," a Kašperský se odmlčel, jako by vzpomínal. Jakub má dneska pocit, že to všechno hrál, že to dělal schválně. "Když si to tak přehrávám, tak si opravdu nic nevybavuju, že by se něco stalo. Že byste něco provedli, vy děti nebo vaši rodiče." Jakub se tehdy málem rozplakal. Všechno bylo ztraceno, byli opět v bodě nula. Za tohle ho Maddie nepochválí. Jenomže Kašperský neskončil. "Jo to kdyby tu ještě byl starý Weber, to by asi byl bugr. Ale ten už byl dávno odstěhovanej. Prostě to byla zcela spořádáná návštěva," ukončil své rozjímaní Kašperský. Kdepak uši. Jakubovi žhnula celá hlava. Obličej se mu postupně prokrvoval a zase odkrvoval, na rukou měl různé červené fleky, a to mravenčení! Zapomněl dýchat a když si konečně vzpomněl, jenom tak krátce zalapal po dechu, nemohl víc, protože mu nedošlo, že musí nejdřív vydechnout, aby se mohl ještě víc nadechnout. Ale Kašperský nic z toho neviděl, už byl dávno otočený zády a zase vybíral nejlepší kus dřeva k další práci. Starý Weber! Nejenom že má dědu, o kterém nikdy nevěděl, on tady dokonce bydlel. Oni teď bydlí v jeho domě! Bylo mu pět a nic si nepamatuje!

Jakub měl tehdy najednou neodbytný pocit, že v jeho životě vystupovala nějaká starší mužská postava, někdo tam byl, když byl hodně malý, někdo s bílými vlasy. Děda je to tajemství! Musí honem za Lenkou! Jakub tehdy od Kašperského vyletěl, málem ani nestačil pořádně odtáhnout dveře. Má klíč k tomu všemu a Kašperský mu ho dal tak mimoděk! Málem k tomu ani nedošlo, protože Jakub sice umí mluvit, ale nedokáže se ptát, když mu o něco jde. Nedokáže dostat lidi do situací, ve kterých je chce mít. Ale Kašperský mu to řekl a teď honem pryč!

KAPITOLA 29

Pořád ještě tomu nemůže uvěřit. Takhle bude vypadat, až bude starý. Takhle směšně. Mohutná tělesná konstituce, která seschne. Ruce pokryté vráskami a skvrnami, vystouplé žíly. Obří prázdné oči. Místo obočí dlouhé štětiny. Legračně velké uši. Všechno, co u sebe Jakub cítí v náznacích, je tady zveličeno. Stojí před ním jeho vlastní karikatura. Tohle je jeho děda. Je to někdo neznámý? Co s ním má dělat? Jakub se chce někde schoulit. Schovat se, utéct. A zároveň chce zůstat. Jak se předtím bránil, teď by se rád dozvěděl víc. Podívá se do těch očí. Jsou hrozivé. Velké, studené,

nepřátelské. Ale hlavně prázdné, jakoby slepé, nepřítomné. "Co chceš?" vypálí stařec a klepne vzpurně holí do chodníku. V druhé ruce drží igelitku. Jakub nedokáže promluvit, a tak jenom sleduje, jak se Lenka ujala představování. "Chcete peníze," zavrčí, "nic vám nedám!" "Nechceme peníze," uklidňuje ho Lenka, "přišli jsme se seznámit, popovídat si." "Já si s nikým povídat nebudu!" A hůl zase bouchne o zem. "Věděl jste, že se váš syn oženil a že má dvojčata? Věděl jste, že existujeme?" Jakubovi chvíli trvá, než mu dojde, že Lenka dědovi vyká, ale pořád ještě není schopen slova. Nedokáže ji na to upozornit. "Kdo jste? Kdo vás poslal?" "Jsme vaše vnoučata." Stařec konečně zaostří z daleké prázdnoty na Lenku s Jakubem. Zvedne hůl a zašermuje s ní. "Z cesty!" Lenka se nechce vzdát. Ne teď, když už ho vystopovala, když tady má Jakuba. "Já jsem vaše vnučka a tohle je váš vnuk. Podívej se na něj. Vidíte, jak jste si podobní? Váš syn se oženil, odstěhoval do Ameriky a tam jsme se narodili." "Tak se tam zase vraťte!" Lenka začíná chápat, po kom to Jakub má. Slzy se jí

začnou kutálet po tváři. Takhle si to nepředstavovala, měl mít radost, že je vidí, poprvé v životě vidí svoje vnoučata, to přece každý chce. A teď tu stojí a křičí, ať mu uhnou, možná vůbec nechápe, co se mu snaží říct. A Jakub jí vůbec nepomáhá, jenom tu stojí a kouká na svýho dědu, jako by se nemohl nabažit, ale vůbec nic neříká! Lenka nechápe, že Jakub je naprosto fascinován tím pohledem do své budoucnosti. Slyší všechno z velké dálky, ale pořád ještě zřetelně. Tohle bude on. Takhle vzteklý. Nerudný dědek o holi. Celou tu dobu se snaží nebýt jako táta. O všem vždycky takhle přemýšlel a rozebíral to, hlavně aby byl svůj, hlavně aby se nechoval jako táta. Tuhle větu nesmí nikdy říct, tohle gesto nesmí nikdy udělat. Snažil se dělat pravý opak, hlavně aby nebyl jako táta, a vůbec mu nedošlo, že jeho táta možná před lety dělal totéž. A místo táty se teď podobá tomuhle pánovi. A aniž by ho znal, cítí se jím přitahován. Chce s ním mluvit, znát jeho příběh, všechno se to dozvědět. Ne, dost, už nemůže. "Jdeme, Lenko," zavelí a projde kolem starce, který ani nepohne hlavou. Hluboce se při tom nadechne, chce ještě nasát tu vůni stáří. Je to zvláštní směs, štiplavý alkohol a zatuchlost starých knížek a plíseň mokré deky. Je to smrad. Takhle budu jednou smrdět. Otočí se a podívá se na Lenku. Ta pochopí, že tady už nic nezmůže, sklesle se rozloučí se svým dědečkem a dojde k Jakubovi.

Stařec k nim zůstane zády a vydá se pomalu ke svému domovu. Na půl cesty ještě zvedne ruku s holí do vzduchu. "Chuligáni!"

KAPITOLA 30

"Takže nechodíš do školy, ale po matrikách." "Jo." "Jenomže doma jsi teď řekla, že tam do konce týdne nebudeš. To budeš na matrice i v noci?" "Ne, to jsem opravdu utekla z domova." "Aha. A až nepřijdeš v pondělí, tak si teprve rodiče začnou dělat starosti, ale ty už budeš někde v čudu?" "Jsem pořád v Praze, nikam neutíkám." "Teď jsi říkala, že jsi utekla z domova." "No, to jo, ale neutíkám někam. V pondělí se možná vrátím, nevím. Potřebuju teď prostě být pryč." "Potřebuješ být sama." "Tak nějak." Jakub se na ni otočí. Nešli na most, zatím stojí na břehu a oba se koukají do temné vody. Už je tma. "Haló, to jsem já," připomene Jakub, že může tušit víc, než mu říká. "Ach jo. No tak dobře, ne tak úplně sama." Když se takhle potvrdí, co Jakub tušil, uvede ho to ve zmatek. "Počkej, takže to, že tady chceš zůstat, nesouvisí tak

úplně s tím, že tu bydlíš ve vlastním pokoji, ale že tu někoho máš?" Lenka neurčitě pokrčí rameny. Jakub roztáhne ústa do úsměvu. "To ovšem úplně mění situaci!" "Jak to?" "Extra pokoj ti v San Francisku nezařídím. Ale můžu donutit tvýho kluka, aby tě odkopl, takže se budeš chtít vrátit se mnou. Cha!" "Ty seš blbej!" Jakub se směje svému vtipu, ale pomalu mu dochází, že to ve skutečnosti může myslet vážně. To je páka! "Si to představ! Co by tě tu ještě drželo? Babička v Beskydech je daleko, děda se k tobě nechce znát, kluk tě odkopne, nebylo by lepší se vrátit?" "Tobě ještě něco řeknu! To tak!" Smíchem Jakub maskuje, že neví, jak se v takové situaci zachovat. Má blahopřát? Vyzvídat? Řekne mu vůbec něco? Může to zkusit. "A jakej teda je? Ten tvůj?" "Nic ti neřeknu," čertí se Lenka, "ani náhodou." "Znám ho? Dělej, řekni. Přivedla bys ho domů?" To zase rozesměje Lenku. "Dovedeš si představit, co by se stalo? Jak by ho mučili? Táta by předstíral, že si nemůže zapamatovat jeho jméno a furt by ho nějak komolil. Máma by pořád vyzvídala, kolik mu je a co dělá a co chce dělat a co dělaji jeho

rodiče a proč nedělají něco jiného a jestli by on nechtěl dělat něco jiného." "A táta by mu dával ty svoje hádanky." "A máma by mu vnucovala moje fotky, když jsem byla malá." "A chtěla by mu vařit kafe." "A táta by se tvářil jak kakabus." "A pak by se omluvil, že musí jít něco dělat." "Ne, ani by se neomluvil. Prostě by odešel." Už se oba lámou smíchy. Opravdu, domů si nikoho přivést nemůže. Ta chvilka pomlouvání někoho jiného je sblíží. Vydají se zpátky přes most. Jakub chce pak odbočit doleva, jako vždycky, ale Lenka jde jinam. Úplně zapomněl, že nechce být doma. "Ty seš teda fakt s ním? Ty bydlíš přímo u něj? On má byt? Kolik mu je? Jak se jmenuje?" "Pořád ještě hraješ, že jsi máma?" připomene mu Lenka jejich přechozí diskusi. "Tak promiň. Ale vážně, ty sis namluvila někoho třicetiletýho, ne? S bytem a tak." "Ne, tak to není." "Jak to teda je?" "Do toho ti nic není." "Ale jméno bys mi říct mohla." "Ne." "Budu mu říkat pan Šulínek."

"Dělej si, co chceš, blbečku." "Se hned nerozčiluj." Zastaví se na rohu. "Už běž domů, zbytek zvládnu sama." Jakub rozevře náruč. Vzpomene si, jak Lenku dneska hledal, jak objevoval její vzkaz, jak potkali svýho dědu. Je toho moc. Na něj i na ní. Ale přes všechny ústrky jsou pořád dva. Strčí svou hlavu pod její bradu. "Promiň, zahučí jí do ramene. Lenka ho poplácá po zádech. Stojí tak dlouho a je jim dobře. Možná bude zase všechno v pořádku. Pak Lenka ztuhne. Jakub se vymaní z jejího objetí, otočí se a zaostří na postavu za sebou. Je to Tadeáš a šklebí se. Jakub k němu vykročí, ale pak si uvědomí, že dneska už žádný konflikt nechce. Dneska už chce klid. Nemá sílu pouštět se s ním do křížku. Ale svůj klasický pozdrav si neodpustí. "Co čumíš." Tadeáš se dál šklebí a vypadá trochu nesvůj. Stojí a nic neříká. Ani Jakub v konverzaci nepokračuje, stojí se založenýma rukama a čeká, co Půček udělá. Dlouho jistě nevydrží, za chvíli znervózní a vypadne. Lenka udělá krok k Jakubovi, aby bylo jasné, že jsou tu oni dva spolu a Půček je ten třetí, co tu nemá co dělat. Jak tak dementně nakřivo stojí, ubožák. Lenka se zhluboka nadechne, jako by se k nečemu velkému odhodlávala. Jakub cítí to napětí. To snad není

možné, ona pošle Půčka do hajzlu! Jak proti němu nikdy nic neměla, teď ho poníží, Půčka půčkatýho! Jakubovi tak zatrne, že si musí sáhnout za čelist, ale samozřejmě si nesáhne, protože by před Půčkem vypadal jako magor. Ale ta bolest je nesnesitelná. "Běž domů," řekne Lenka Jakubovi potichu a něžně a pohladí ho po zádech. Klepe se jí hlas a klepou se jí nohy, když udělá malý krok dopředu, a pak ještě jeden a ještě a pomalu dojde až k Tadeášovi. Otočí se čelem k Jakubovi. Stojí tam jak dvě sochy. Lenka strašně vážná, Tadeáš s napůl podezíravým úsměvem. Když se chytnou za ruce, Jakub uteče.

KAPITOLA 31

Zradila! Zradila! V Jakubově hlavě to zní jako sbor. Skládá se mu to do kantáty. Nejdřív ženy: Zradila! Zradila! A pak to potvrzují mužské hlasy: Zradila! Zradila! Praha se mu míhá před očima. Nedokáže postát, nedokáže jít, musí běžet. Nesnáší běhání! Trhá mu to plíce, sípe. Ale nedokáže se zastavit.

A už ví, co musí udělat. Nemůže tu zůstat, musí zmizet. V tomhle městě už na něj nečeká nic pěkného. Tohle debilní město on už nechce. Neběží domů, běží rovnou tam, ke své spáse. Ještě je čas! Zahne do ulice s vilkama a konečně se zastaví. Svůj tep cítí úplně všude, buší mu do spánků, nedokáže se uklidnit. Tady to někde je. Určitě tahle ulice. Ale který dům? Chvíli váhá. Jména na zvoncích, jasně. A zase se pokouší běžet, od domu k domu. Tady! Opře se o zvonek se vší naléhavostí. Ještě není pozdě! Od vrátek je to k hlavním dveřím sotva tři metry. Dveře se otevřou nečekaně brzy. Stojí v nich starší pán. "Dobrý den," řekne a zní to jako otázka. Jakub nedokáže mluvit. Otevře naprázdno ústa, zalapá po dechu a sesune se na zem. "Ježiši," zamumlá pán a utíká k brance. "Co se děje? Je vám něco? Zavolám sanitku!" "Jakub vrtí hlavou a máchá před sebou odmítavě rukou. Sanitku ne, to bude dobrý. Cítí, jak se strašlivě zpocený. "Urbi," vyleze z něj nakonec, "je doma Urbi?" "Co?" diví se pan Urbánek. Jakub si nedokáže vzpomenout na Urbiho křestní jméno, slyšel ho jen jednou. "Syn," hlesne. "Jo, aha. Vy jste jeho kamarád?" zeptá se podezřívavě pan Urbánek. "Je tu? Já, já se omlouvám, já jsem jenom rychle

běžel." Panu Urbánkovi se to moc nepozdává, ale nakonec syna zavolá. "Jirko! Jirko, vylez z toho sklepa! Máš návštěvu!" Po delší době vyleze ven Urbi. Ve světle lamp má voskový obličej. Vypadá značně přezíravě, ale když uvidí Jakuba, vytřeští oči a skloní se k němu. "Jakube, co se děje?" "Ty ho znáš?" zeptá se odměřeně pan Urbánek. "Znám, tati, znám. To je dobrý, můžeš jít domů." Překvapivě poslechne. "Co je? Jakube!" Dívají se do očí a Jakub se začne usmívat, až se rozesměje nahlas. Urbi je tu! Plácá se do stehen. "Urbi! Jedu s tebou! Rozumíš? Jedu s tebou!" "Neřvi!" ozve se Urbi a rozhlédne se. "Co tady blázníš? Proč sem vůbec chodíš?" "Musel jsem tě najít. Bál jsem se, že už je pozdě. Že už jsi pryč." "Proč si nezavolal? Moje číslo přece máš." "Nechtěl jsem volat. Potřeboval jsem tě vidět. Říct ti, že jedu s tebou. Abys neodjel sám." "Je středa večer. Odjíždím zítra." "Já vím, já vím. Vyrazíme hned teď, nezůstanu tady už ani minutu." Urbi nechápe. "Takhle? Kde máš věci?"

"Nepotřebuju, jedu takhle. Nic nemám." "Jakube, zklidni se. Dneska se nikam nejede. Máš s sebou doklady? Pas?" "Na co pas," mumlá Jakub, je k uzoufání unavený, "do Holandska stačí občanka." "Kterou taky nemáš." "Nikdo mě nebude kontrolovat." Urbi si povzdychne. "Podívej, odjezd je zítra ráno. Běž domů, sbal si. Vezmi si pas. Peníze. Láhev s vodou. Čistý spodky. Takový věci. Rozumíš? Máš spacák?" Jakub nemá, ale kývne. "Tak spacák taky. Něco teplýho. Taky chleba. Vnimáš mě vůbec?" Jakub brečí. "Já už tu nemůžu bejt!" Urbi se zvedne. "Nikomu ani slovo, rozumíš! Běž domů a vzpamatuj se." Zlehka kopne špičkou do Jakubovy boty. "Zítra v osm na Střížkově." A jde zpátky domů. Jakub po něm kouká a neví, co si má myslet. Ještě ve dveřích se Urbi otočí. "V osm. Nečekám." A zavře dveře. # Jakub zůstává ještě chvíli sedět na chodníku. Mohl by

utéct ještě teď, sám. Ale ne, sám už neutíká. Urbi to má vymyšlené, pojede s Urbim. Konečně se zvedne a jde pomalu zpátky. Koukne se na hodinky. Překvapivě ještě není úplně pozdě. Na rodinnou večeři teda už samozřejmě pozdě je, ale to přežije. Nemá náladu na další rodinné hádky. Už nemá rodinu. Lenka a Půček! Jak mu to mohla udělat? Naschvál? Jak dlouho už s ním chodí? Jakub si v duchu přehrává všechny ty scény, kdy zmínil před Lenkou Půčka, a teď to všechno vidí. Jak byla odtažitá, jak to přecházela, nikdy nebyla na jeho straně. Táhnou to spolu už od začátku. Jak je oba nenávidí! Lenka, jeho Lenka! A ten slizounek Půček, co si myslí, že když má černý vlnitý vlasy, že uloví každou. Půček mu to dělá naschvál! Chudák Lenka, takhle mu naletět. Si myslí, že když si vezme tričko s velkým výstřihem do véčka, aby mu byly vidět chlupy na hrudi, tak tím někoho ohromí. Hajzlík jeden malej. Ale Lenka ho prokoukne. Není včerejší. Musí jí to dojít! Jak to může trvat dlouho? Možná už teď je s ním rozhádaná a hledá Jakuba! Co si to namlouvá? Jsou spolu a někde se cumlaj! U něj v bytě! Jsou nechutný, celý je to nechutný. Nesmí na to myslet. Nezná je. Děje se toho najednou strašně moc, nestíhá o tom ani přemýšlet. Nejdřív se Lenka ztratí. Pak ten starý pán, co je jeho děda. Půček půčkatej. A než se naděje, jede do

Amsterdamu. Je doma. Otevře dveře a zuje se. V kuchyni sedí jenom otec. Významně se podívá na hodinky. Jakub se tváří, že se nic neděje. "Nic neřekneš?" zeptá se otec. "Jakub se najednou naštve. Všechny křivdy dnešního dne se slijou do jednoho bodu. Kdyby tu měl špalek, snad ho holou rukou rozštípne. Ale ovládne se, počká, až ten největší nápor odpluje kdovíkam. Už není dítě. Už sebou nenechá manipulovat. "My máme dědečka?" "Prosím?" "Jsem myslel, že jediný překvapení je babička. Ale my máme i dědečka?" "Já ti nerozumím. A nesnaž se odvádět diskusi někam jinam. Měl jsi tu být na večeři." "Už jsem večeřel. U dědy." A Jakub odejde středem.

KAPITOLA 32

Ráno za deset minut osm je Jakub na Střížkově. Má zase svůj bágl. Má pas, oblečení, ale ne moc. Chleba si koupí. I všechno ostatní. Vydělá si. Nikdo si v podstatě nevšiml. Otec se na něj díval podezřívavě, ale neřekl nic. Matka jenom třískala nádobím, ale také nic neřekla. Až někde v půlce snídaně řekla

jednoho slovo do prázdna. "Nevařím." Nikdo ji neodpověděl. Za mě dobrý, pomyslel si Jakub. Nevař už nikdy. Ještě si povíme, kdo mi v mým životě vaří. Chtěl na rozloučenou něco říct. Něco duchaplnýho, aby měli o čem přemýšlet. To by se mu hodila Lenka, ta má vždycky něco připravenýho. # "Víš třeba," řekla mu jednou, "jak táta občas říká, že v tom asi bude nějaký háček?" "Jasně. Když třeba něco přestane fungovat a on neví, jak to spravit." "Jo. Tak to nemá ze sebe. To je název nějaký písničky. Sám mi to řekl." "A co? Takže si nastuduješ všechny písničky a knížky a filmy a budeš mluvit v citacích? Nechceš radši vlastní život, než si půjčovat cizí?" Byl na to tehdy pyšný, jak to brilantně zformuloval. Půjčovat si cizí život, cha. "Můj život je obyčejnej. Stejnej žijou miliony Lenek všude možně. Každej tvůj životní příběh, každej den, už byl pětkrát zfilmovanej. Když budu mluvit v popkulturních narážkách, tak budu vypadat chytře." "Se mi nezdá, že by byl táta chytrej." "Protože Spálenýho tady nikdo nezná." "Jakýho Spálenýho?" "Tak vidíš."

"Nic nevidím. To už jako uzavíráš diskusi." "Jo. Jsem o osm minut starší." "Kdybys nebyla o hlavu větší, nepomohlo by ti ani dvacet minut." # Ne, Lenka už ho nezajímá. Řekne na rozloučenou něco svýho. Třeba – "Čau." Prosté a účinné. Jak na to budou vzpomínat. On nám jenom řekl čau a my mu ani neodpověděli! Kdybychom věděli, že to bylo jeho poslední slovo, tak bychom mu něco řekli! Nic neřekli. "Čau." To už je Urbi. Má mnohem větší batoh než Jakub. "Nalehko," hodnotí to Urbi, "no, jak myslíš." Jak se Jakub včera nemohl dočkat, až vyrazí, dneska je z toho trochu nesvůj. Ale nechce dát nic najevo. "Čau. Tak co, kde začneme?" Vylezou z metra a Urbi se otočí zády k poliklinice ukáže před sebe. "Jdeme na benzínku. Ústí, Drážďany, a ještě dneska večer jsme v Amsterdamu." Jakub se nemůže dočkat. Mravenčí mu v rukou. Ještě dneska večer budou v Amsterdamu! Na benzínku dojdou za dvacet minut. Je prázdná. Urbi ale vypadá klidně. Hodí svůj batoh na zem a sedne si. "Co děláme?"

"Čekáme na vhodný auto. Řekni mi o něco o San Francisku." "Co jako?" "Prostě něco vyprávěj." "Nějaký příběh?" "No, jak to tam chodí." Jakub si taky sedne na svůj batoh. "Aha, tak jo, co třeba, no třeba tohle. V sobotu ráno se takhle rozhodneš, že si zajdeš do nějaké kavárny. Před kavárnou jsou stojany na kola, ale všechny jsou obsazený, protože tam prostě všichni jezdí na kole. Stolečky venku jsou samozřejmě taky všechny obsazený, takže musíš zkoušet štěstí uvnitř." Jakub se zavrtí, snaží se uvelebit. "Když vejdeš, nemůžeš si sednout, kam chceš. Musíš počkat, až tě usaděj, takže čekáš, až se objeví servírka, a ani si nemusíte nic říkat, domluvíte se pohledem. Ona zvedne obočí, to se ptá, kolik vás je, a ty jenom zvedneš jeden prst, budu sám, ona kývne a odvede tě k takovému malému kulatému stolečku, který je vyveden jako taková starobylá reklama na cinzano." "Proč na cinzano?" "To já nevím, prostě to tak je. Příběh, ne. A hned se objeví další servírka a v ruce nese takový ten velký mlýnek na pepř. Zase zvedne obočí a přistrčí ti ten mlýnek blíž, a ty teda kývneš, ona se k tobě takhle jako postaví, ty vyplázneš jazyk a ona ti tam trochu, ale jenom strašně

maličko toho pepře namele." "Hele, co to vykládáš, co to je za blbost," šklebí se Urbi. Jakub se tváří dotčeně. "Chceš, abych něco vykládal, nebo ne? Tak mě nepřerušuj. To tak prostě je, takhle to tam funguje, to bys musel zažít." A když teda Urbi kývne, pokračuje. "Víš, ten pepř tě tak krátce zasvědí a úplně tě naladí na jídlo, to by se prostě mělo praktikovat i tady. No a ty se rozhlížíš, co se děje kolem. Vlevo od tebe sedí ona a on a vidíš na první pohled, jak on je strašně nervozní a napjatý a strnulý, a ona zase uvolněná, jako by si ani neuvědomovala, jak moc o ní on usiluje. Vpravo sedí pán a čeká na účet, ale to už se k tobě žene další servírka a ptá se, jestli chceš kávu nebo čaj, a ty určitě nechceš kávu a jsi připravený říct, že kávu nechceš, ale to je právě to. Ona se nezeptala jenom na kávu, takže tě úplně vyhodila z konceptu, ona se zeptala na kávu nebo čaj, a ty, místo abys řekl, že nechceš ani jedno, tak prostě podlehneš tomu tlaku a řekneš, že káva zní jako skvělý nápad, takže ti holt na stole přistane káva a vedle konvička s mlékem, a ty protože už nevíš, co bys, si tam to mléko vmícháš, i když kávu s mlékem vlastně vůbec nepiješ, protože co je to za nápoj, že se nedá pít samotný, to to nemusíš pít vůbec. A zároveň si objednáš eggs benedicte, jako kdybys nevěděl, že je tady dělají s tou hnusně kyselou omáčkou, o které se ti snaží namluvit, že je holandská. Ale

ty jak vidíš na jídelním lístku tahle vajíčka, tak tě prostě strašně lákají a musíš si je dát, i když víš, že ti nebudou chutnat. A tak si je teda objednáš a upíjíš to kafe a sleduješ ten pár vlevo, jak si on podupává nohou, úplně má třes, a toho pána vpravo, jak mu přinesli účet k podpisu a jak mu zazvoní mobil a on začne něco vyřizovat a musí si dělat poznámky. Tak si je začne psát na ten účet. V mezičase ale musíš být velmi, velmi pozorný a sledovat tu dívku s konvicí kávy, která se neslyšně pohybuje kavárnou. Jak vidí hrnek, do kterého by se dalo aspoň něco dolít, tak to okamžitě udělá. Ty se snažíš zabránit, aby ti dolévala, protože to kafe vlastně vůbec nechceš. Ale samozřejmě jí nemůžeš říct, už ke mně nikdy nechoďte a nedolévejte mi, to by nebylo slušné, takže vždycky jenom tak trochu zavrtíš hlavou, když se nad tebou s tou konvicí objeví a řekneš ne, děkuji. A tak nějak doufáš, že ji to omrzí, ale to doufáš samozřejmě mylně, protože jí to nemůže omrzet, ona je za to placená a evidentně si to užívá. Pak ti přinesou ta vajíčka a je to přesně tak, jak jsi doufal, že to nebude, jsou politá tou omáčkou, co je prostě kyselá, a celé to není dobré, ale ty se do toho stejně pustíš, protože kvůli tomu jsi přece tady." Urbi se směje a plácá se do kolen. "To je kravina, pokračuj." Jakub se pořád tváří vážně a dál líčí svůj zásadní

příběh. "S jídlem na stole je těžší uhlídat svůj šálek, protože jsi ho kvůli talíři musel odsunout trochu dál, a navíc máš často plnou pusu, takže se ti špatně říká to ne, děkuji. Ale daří se. Vlevo zrovna on horečnatě vysvětluje, že šel na ten pohovor do Disney, ale že to bylo podivné, protože jim ani nedokázal vysvětlit, co zrovna dělá, na čem pracuje, a že si až při tom pohovoru uvědomil, že se vlastně nikde o práci ucházet nemůže, protože on je prostě unikátní, on jako osobnost a všechny jeho talenty, dolehlo to na něj a řekl jim, že pro ně pracovat prostě nemůže a vrátil se domů a rozhodl se, že založí startup a bude strašně slavný. Ještě teda neví, co to přesně bude, ale důležité je, že cítí tady někde uvnitř, že na to má. Zní to celé tak nějak upoceně, hlavně když po ní chce, aby si sáhla na to jeho uvnitř, jak mu to tam tepe, ale ona se jenom směje a sáhnout si nechce. Vpravo se pán dohaduje s personálem, že by vlastně potřeboval ten účet, protože na něm má svoje poznámky, ale kavárna zase potřebuje účet s jeho podpisem, takže to vypadá jako neřešitelná situace, což ti není vůbec jasné, protože si ten pán vpravo přece může ten účet normálně vyfotit a jít pryč. A to je přesně ten moment, ke kterému nemělo dojít, protože jsi začal přemýšlet o cizích problémech a pustil jsi ze zřetele svoje vlastní, takže se stane to

nejstrašnější, co se mohlo stát." "Co?" "Dolijou ti kávu." "Ty jsi vůl!" "No, počkej. To ještě není celý. Tím pádem už nevíš, kolik jsi toho vypil, a to jsi chtěl vypít právě jeden šálek, a oni to takhle zkazí, ale hlavně ti úplně nesmyslně změnili ten poměr kávy a mléka, a ty už nemáš tolik mléka v konvičce, abys to vyvážil zpátky, nemluvě o tom, že by to bylo velice obtížné udělat, byly by to jenom odhady a ty nemáš odhady rád, všechno by mělo být precizní, jako když soustružíš nebo co to děláš, ale prostě není, a teď ti zkazili tvou výbornou snídani, vajíčka benedikt, s tou vynikající omáčkou, která je sice hnusně kyselá, ale aspoň tu byla legrace, on a ona vlevo se loučí, on trochu mečivě říká, že doufá, že se ještě někdy potkají, a ona kýve, že určitě jo, ale asi to nemyslí vážně, to je tady na tom městě krásný, že nikdo nemyslí nic vážně. V San Francisku tě pořád někdo někam zve a nemyslí to vážně. Někdo tě pozve na barbeque, ale jenom jako, a ty máš jako radost, vlastně máš radost doopravdy, protože víš, že je to pozvání jenom jako, takže ve skutečnosti se nemusíš nikam tahat, což je super, a zároveň to tomu dotyčnému stálo za to předstírat, že tě zve, takže mu na tobě určitě záleží a při nejbližší příležitosti bys ho měl taky někam pozvat, zase samozřejmě jenom jako, třeba na pivo, to se tak dělá.

Ale zpátky k našemu páru v kavárně. On ji chce obejmout, ale ona mu jenom podá ruku, takže i to loučení je trochu toporné, ale bylo to tak vzrušující, že sis ani nevšiml, že pán vpravo už zmizel. Čili už se ani nedozvíš, jak to dopadlo s účtem, San Francisco je město nedopovězených příběhů, takže ti nezbývá než se vrátit ke svým vajíčkům a ať děláš, co děláš, už se nic dalšího zajímavýho nestane, prostě je dojíš, kávy necháš půl hrnku, to je tak nejlepší, co se s tím dá dělat, zaplatíš a odejdeš." "Skvělý." "Ještě jsem neskončil." Jakub je úplně rozehřátý, mluvit o San Francisku ho strašně baví. "Tolik seš těšil, že ti někdo při placení zavolá a ty si napíšeš na svůj účet nějaký vzkaz, a tím se dozvíš, jak se to před chvíli vyřešilo. Protože tady se všechno řeší přes precedenty, a když už jednou někdo něco vyřešil, není důvod to příště řešit nějak jinak, leda by za tím byly velký peníze. Ale nikdo ti nezavolá, tak teda vylezeš ven a ještě je pořád ráno, sluníčko nízko, svítí ti ostře do očí a ty přemýšlíš, co dělat dál, a víš, že vlastně už nic dělat nechceš, takže se procházkovým krokem přesuneš do Dolores parku a tam se prostě vyvalíš a koukáš se, jak jsou tam vyvalení další lidi. Je jich tam dneska strašně moc, a tak tě napadne, že

bys mohl zažít něco vzrušujícího, a jdeš si stoupnout do fronty na zmrzlinu, protože když je tady v parku tolik lidí, tak bude určitě hodně lidí i v té frontě, a to je dobře, protože čím větší fronta, tím je to, na co čekáš, lepší, a taky je to potvrzení toho, že děláš něco, na čem i ostatním záleží, že víš, o co tu jde, že jsi in, že stejně jako ostatní rozumíš tomu, co se kde děje a co je dobré, prostě že máte společnou kauzu, a ta kauza je teď zmrzlina, a máš samozřejmě pravdu, táhne se až za roh, ta fronta, takže se do ní postavíš a je ti dobře." Jakub dlouze vydechne. "Tak to je San Francisco v kostce," dodá a odmlčí se. Urbi na něj zírá s otevřenou pusou. "Ty seš fakt magor." Jakub se zasměje. "Ne, vážně, vyprávěčskej talent asi máš, to jo, ale místama jsem dost nestíhal. Tos myslel celý vážně?" "Já přece vždycky myslím všechno vážně," řekne jakub a zatváří se přísně. "No, to mě právě mate. To ti ani nevyschlo v puse?" "Co blázníš, my se učíme už od dětství, jak mluvit" "Co se učíte?" "Že nezáleží na tom, co říkáš, hlavně když to říkáš přesvědčivě a když se to lidem líbí." "Kecáš." "Ale dokázat mi to nemůžeš." "Co kdybych se zeptal tvojí ségry, jestli je to

pravda?" "Lenky? vždyť je to moje dvojče. Potvrdí všechno, co řeknu, ještě dřív, než to řeknu." "Hm, taky bych někoho takovýho potřeboval." "Nemáš?" "Nemám ani sourozence, natož dvojče." "To musí být krása," zasní se Jakub. "Krása?" "Nemuset se s nikým dělit." "Ani nevíš, jak bych se podělil rád." "No jistě, protože se nemusíš dělit celý život. Kdybys musel, tak bys věděl, že se nikdo rád nedělí, nikdo, a hlavně ne o věci, o kterých si myslíš, že sis je zasloužil výlučně jen ty sám. Každý chce, co nemá." "A co chceš teda ty?" "Jo, já ti to řeknu, a ty to budeš chtít taky." "Aha. Hele, už se tu vykecáváme docela dlouho. Jdu sehnat auto." Urbi začne obhlížet a pak obcházet auta benzínce. Všichni vrtí hlavou a odjíždějí, ale Urbi se nevzdává. Přijíždějí nová auta. Když se konečně objeví nějaké auto, jehož řidič je ochotný se s Urbim bavit, je Jakubovi najednou zle. "Pojď, nasedej. Je ti něco?" Jakub jenom zaúpí, otočí se od auta a začne zvracet. Auto odjede pryč. "S tebou to bude těžký, co," tváří se Urbi kysele, "je

ti něco?" "Ne, dobrý, já jenom, já nevim. Najednou se mi navalilo." "Asi ty vajíčka s kyselou omáčkou, ne?" směje se Urbi a sedne si zpátky na batoh. Kouká dál po autech. "Už jsi v pořádku? Jdu se zeptat tamhle," řekne a podívá se na Jakuba. Chce se ujistit, že tentokrát nebude vyvádět. "Já mám asi průjem. Já strašně musím!" Jakub uteče k záchodům za benzinkou a Urbi vztekle kopne do batohu. Když se Jakub vrátí, Urbi se tváří zle. "Hele, já nejsem žádná mateřská škola. Nechci tu strávit celej den." "Promiň, Urbi. Já za to nemůžu. Najednou to na mě přišlo. Jedeme, už se to nebude opakovat, fakt." "Poslední šance," odsekne Urbi, "klidně tě tu nechám." Jakub zhluboka dýchá. Teď už je to v pořádku. Nasednou do auta a tradá. Nic je nemůže zastavit. Na benzínce zastavuje tmavě modrý renault. Řidička je drobná, asi pětadvacetiletá a pořád se zubí. Urbi jí něco vykládá a ona přikyvuje. Urbi se podívá směrem k Jakubovi a ten zbledne. Couvne jeden krok. Zase mu zapracují střeva, musí znovu na záchod. Uteče. "Ten tvůj kamarád nejede?" "Ne," řekne odhodlaně Urbi a hodí si batoh na zadní

sedadlo, "jedu sám." Když se Jakub vrátí ze záchoda, najde na asfaltu jenom svůj bágl. On opravdu odjel. Jediný člověk, se kterým se dalo mluvit, je teď na cestě do Amsterdamu, zatímco Jakub tady na benzínce bleje a sere. Celej život v hajzlu. Nic nedokáže dotáhnout do konce, ani stopovat neumí. Popadne svůj bágl a jde zpátky na metro. Už neví, co dělat. Nemá žádné další možnosti. Rodiny se zřekl, Kašperský peče s nima, Urbi je v Amsterdamu. Bezvýchodná situace. A kdo za to může? Začíná mít pochybnosti. Když se i Urbi postavil proti němu, není to něco v něm, v Jakubovi? Nezpůsobuje si to sám? Těžko, prostě je mu zle od žaludku, to se občas stává. Loudá se zpátky, zachází si. Má se vrátit do školy? Domů? Než dojde na metro, je už skoro poledne. Pás na zemi se rozbliká. Aspoň že to metro tady jezdí tak často, když už nic jinýho. Když před ním vůz zastaví a otevřou se dveře, vejde do něj jak na porážku. Ostatní vozy jsou skoro prázdné a zrovna ten Jakubův je prázdný úplně. Rozhlédne se kolem sebe, zadívá se na oranžové tyče. Je mu smutno. Opravdu nemá kam jít. Vrátit se do toho všeho a tvářit se, že se nic nestalo? Prostě přežívat a čekat, co bude dál? Odkroutit si poslední dny tady a pak zdrhnout na letiště a domů? A co pak doma, bude tam bydlet sám? Vždyť je to blbost, to nemůže udělat. Ale jedna možnost tu pořád ještě je.

Na poslední chvíli zase vyskočí ven. Zavírající se dveře mu zachytí batoh, ale Jakub se jedním trhnutím osvobodí. Když je jediný rozumný člověk v Amsterdamu, tak prostě musí za ním. Jak to říkal? Ústí, Drážďany. To zvládne.

KAPITOLA 33

a sedí v autě. v cizí autě. opatrně dýchá, aby to nepokazil, ale podařilo se. je tam. nechápe jak, prostě se vrátil zpátky na benzínku, chvíli se tam potloukal, a pak udělal to, co viděl dělat urbiho, zeptal se nějakého řidiče, jestli by ho nesvezl ne že by se jakub bál oslovovat cizí lidi, ale ještě nidky nestopoval. přišlo mu to úplně fascinující, že tady na benzínce může jen tak z ničeho dojít k dohodě a on nastoupí do cizího auta, aniž by věděl, kdo je řidič a jaké má skutečně úmysly. bez aplikace, bez předchozích ověření, bez hodnocení, prostě si vybere člověka, ktrý mu nějak sedne, zeptá se, ten dotyčný si ho prohlédne a řekne do ústí? jo, jedu, no, klidně, tak si nasedni. a jakub ostýchavě otevře dveře od auta, batoh cpe před sebou a když si chce sednout, ozve se ještě dozadu si dej jenom batoh, sedni si dopředu jakub je jak omráčený. batoh nechá vzadu a pomalu se přesune na přední sedadlo

ja jsem tomas jakub a rozjedou se jakub se křečovitě drží rukama sedačky a jenom pomalu se uvolňuje. snad opravdu jedou do ústí. co v ústí? tam bydlíš? jakub ani neví, co má říkat, není připravený si povídat, nemá připravený příběh já, já tam mám s někým sraz jo? něco se tam děje? ani ne tomáš se rozesměje no já se divil, v ústí se totiž nikdy nic neděje tomáš je starší než jakub a vypadá dobrosrdečně a sympaticky. nakrátko ostříhané tmavé vlasy, v očích jiskřičky. jakub cítí, že by mu mohl říct víc. ústí je jenom první zastávka, řekne nakonec zastávka? a kam pak pokračuješ? do drážďan. a pak amsterdam. jo až takhle, no to je skvělý! a s někým teda? s kamarádem jenom ve dvou? to je skvělý, takhle si cestovat. taky jsem to dělával. člověk může projet celou evropu. no, teď teda moc ne, akorát tak do ústí na stavbu a pak zase někam jinam. jakub se do teď vyhnul přímému oslovování. ani když se ptal, jestli ho tomáš vezme k sobě do auta, tak to

nepokládal jako otázku, ve které by se musel rozhodnout pro vykání nebo tykání. že se učitelům a cizím starým lidem vyká, to už pochopil, ale jak je to tady, když se představili jménem? možná to znamená automatickou nabídku tykání. ty už jsi v amsterdamu byl? no jasně, a kolikrát. vždycky jenom tak na skok a pak zase dál, ale jednou jsem tam byl i dýl, potkal jsem tam holku, jo, to bylo fajn. tomáš se zasní a začne si pohvizdovat kde vlastně máte ten sraz v ústí? a jakubovi dojde, že neví. že žádný sraz v ústí nemají. a že urbi už je hodně napřed, vždyť se jakub vracel až k metru a zase zpátky, to má urbi možná hodinu náskok, to už je možná dávno za ústím! sáhne do kapsy pro mobil. teď se hodí mít urbiho číslo. zavolá a čeká, až to urbi zvedne. ale urbi to nezvedá. po pár zvoněních mobil utichá a urbi nemá ani hlasovou schránku. jakub volá znovu, teď už to zvoní dýl, urbi asi přemýšlí, jestli to vzít. ale nezvedá. jakub aspoň napíše zprávu. Promiň, bylo mi špatně. Jsem v autě směr ústí. můžeš tam na mě někde počkat? a pak minuty zírá na displej děje se něco, vyzvídá tomáš ale ne, jenom se snažím zjistit, kde se v ústí máme sejít. jakub cítí, že se mu chvěje hlas, mluví z něj strach,

že urbi neodpoví, že ztratil jediného člověka, kterého v téhle zemi má, svou spojku do Amsterdamu. to se mi líbí, poklepe tomáš na volant, žádný plány, brát, to, jak to přichází, domlouvat se na poslední chvíli, to je prostě super jakub se na tomáše zadívá. on z toho má opravdu nefalšovanou radost! [tomáš nejede na stavbu, ale za rodinou, to je první z těch zvratů, které jakuba donutí přemýšlet o svém životě] mobil pípne. zpráva od urbiho. jakub ji přečte nahlas. náměstí svobody svobody? no jasně, tam tě můžu rovnou hodit, to je v podstatě při cestě. já tam jedu do vodňanský, jestli to tam znáš. znáš ústí? neznám no to ale o nic nepřicházíš, ústí lepší neznat! diky, píše jakub urbimu zpátky. nechce psát víc a neví, co to znamená, že se scházejí na náměstí. ne na benzínce, někde na výpadovce? pojedou vůbec dál? ale stejně se jakub těší. netuší ještě, že se jejich cesty zase rozdělí, urbi že pojede dál směrem amsterdam a jakub se vrátí do prahy. vracet se do prahy teď zní jako ten nejpitomější z nápadů. sestra tam bydlí v takovým domečku, s rodičema, vykládá tomáš. asi už vykládá delší dobu, ale jakub ten tok řeči zachytil až teď snažíms e tam jezdit co nejvíc, ale ne vždycky to

vyjde. ale dvakrát do měsíce určitě. a teď jsem si vzal i dva dny dovolenou, takže tam mám takový prodloužený víkend za sestrou? ptá se jakub. přijde mu zvláštní, že by někdo jezdil za sestrou, ještě na prodloužený víkend já jedu od sestry. ty máš taky sestru? není to skvělý? co tě mohlo potkat v životě lepšího, že jo? no. my se teď spolu moc nebavíme nebavíte? něco jste si udělali jo, chodí s půčkem, to jsme si udělali, myslí si jakub, ale nahlas nechce říct nic takový různý věci, řekne jenom to není dobrý, rozhádat se s rodinou, začne zase tomáš, rodina je často to jediný, co máš. to nikdy není dobrý, bejt s nima rozhádanej. já jsem to nidky nechápal, když mi kamarádi vykládali, jak se oni se svejma rodičema nemusí, nebo dokonce se sourozencema. že si nezavolaj, jak je rok dlouhej, že si nemaj co říct. chápeš to, tonda mi jednou říká, že teda byl u svýho bráchy, tonda je skvělej, ale jeho bráchu vůbec neznám, a ani teda nevím, jestlih o pořádně zná tonda, protože on, prostě takhle, přijde k němu, nevidí ho já nevim, třeba půl roku, přijde k němu domů na návštěvu a tam si sedne a dřepí. televize je puštěná, tak se koukaj nevím na co, asi na reklamy, ne, a pak ten jeho brácha řekne akorát, tak co, a tonda, jo, nic, dobrý, a mlčej dál, a za pět minut se ten brácha zeptá, tak dáme pivo, ne, a tonda kývne, tak se ten brácha zvedne a

dojde do lednice pro dva lahváče, a to pivo spolu u tý televize vypijou, no a pak se tonda sebere a jde domů. rozumíš, oni si spolu ani nemaj co říct, já to fakt nechápu jakub přemýšlí o své rodině. má si co říct s lenkou? s tátou, s mámou? a dochází mu, že s lenkou možná, ještě něco, málo, ale to je asi tak všechno. vzpomíná si, jak ho překvapili spolužáci ve škole, když mluvili o svých rodičích jako o kamarádech. jakub nikdy rodiče za své kamarády nepovažoval, nebyli to kamarádi, byli to rodiče, a vždycky si myslel, že to bylo kvůli tomu, že má lenku. jako dvojče k ní má silnější vztah než by měl k jinému sourozenci, a proto nepotřebuje mít rodiče jako kamarády. jenomže teď se mu zdá, že ten vztah k lence není tak silný, tak si myslel. protože jestli dokáže odjet pryč, utéct, kvůli tomu, že si lenka najde kluka, tak asi ten vztah za moc nestál. nebo je to naopak, ten vztah byl silný, a proto by ho každý kluk navíc narušil, i kdyby to nebyl půček? jakub neví a z toho přemýšlení mu třeští hlava, o tomhle vůbec uvažovat nechce. jede do holandska a tečka. to si měli rozmyslet všichni dřív. a co si teda říkáte, zeptá se nakonec jakub co si říkáme? jako se ségrou? prostě se bavíme. ona vykládá, co má na srdci, a já zase to svoje. a oba nás to zajímá. já si to ani neumím představit, že by se zeptala tak co, a já na to, že nic. ona by se ani tak nezeptala. říkám jí, na čem jsem byl v kině, ale hlavně taky co si

myslím mají s lenkou takové debaty o ničem? říkají si, co se dělo ve škole? co jsou v Praze, tak se jakubovi zdá, že pořád něco důležitého řeší, ale moc si nepovídají a než se stačí vzpamatovat, jsou v ústí, byla to vlastně chvilička tomáš zatočí na jedno parkovací místo na náměstí a zastaví. tak jsme tady! jakub nemá nacvičenou žádnou proceduru na ukončování autostopu. podávají se ruce? jak moc se má loučit? nakonec poděkuje a vyškrábe se z auta ven, už je daleko klidnější, než na začátku. vlastně to bylo docela příjemné. už se na to cítí, dokáže stopovat až do amsterdamu. pozdravuj ségru budu! čau! jakub si hodi bágl na záda a rozhlédne se po náměstí. jsou dvě odpoledne, sluníčko sice žádné, ale den vlastně docela pěkný. a ta postava u morového sloupu vypadá jako urbi.

KAPITOLA 34

[Je třeba to jinak zaonačit: Útěk sám proběhne až v pátek nebo v sobotu, aby vyšlo načasování s Lenkou. Asi není nutné hnát Jakuba dál než do ústí. Případně ještě promyslet. Scéna s kouřením bude až v třetí části, kdy se

Jakub snaží dát rodinu dohromady. Matka je hysterická, protože se bojí, že si lenka zničí život, její táta, silný kuřák, umřel poměrně mladý právě na rakovinu plic. a ona už nechce další takové smrti v rodině.] já fakt nevím, co to se mnou bylo. ještě nikdy jsem nestopoval. bylo mi strašně zle, fyzicky. většinou je mi trochu zle, když cestuju, ale tohle bylo jiný, mnohem silnější. myslel jsem, že prostě nechceš jet. že si hledáš výmluvu. spousta lidí cukne, teď, v jiných situacích. ale já už jsem se nemohl ohlížet na ostatní, to bych se nikdy nikam nedostal. mně je to fakt blbý. ne, to je dobrý. já se omlouvám, že jsem tě tam nechal. urbi se omlouvá. nikdy ho neslyšel se omlouvat, vždycky to byl největší frajer, co má všechno na háku. ne, to se neomlouvej, byla to moje chyba. sedí v hospodě, s klasickou objednávkou pivo a tonik. možná ještě dneska vyrazí znovu na cestu, možná tu zůstanou přes noc. jakub neví a nechce se na to moc ptát. má na srdci něco jinýho. urbi, hele, když ty takhle mizíš... jak to máš se svýma rodičema? nebudou ti jako to, prostě, chybět? urbi se na něj zvláštně podívá, ale nic neřekne. poškrábe se na tváři, napije se piva, rozmaže palcem kapku vody na stole.

já to mám trochu komplikovanější, zabručí nakonec. jakub mlčí, nepospíchá. potřebuje si tohle ujasnit. urbi si zase lokne pive a utře si ústa hřbetem ruky. stáhne obočí do zamračeného šklebu. já nemám rodiče. ale, ale já jsem viděl tvýho tátu. jak jsem byl u vás. jo. to je děda. jakubovi to dochází pomalu a musí se ještě přeptat. takže tvoji rodiče, jako – umřeli. když jsem byl malej. autonehoda. nešťastná náhoda. vraceli se, hele, to je jedno. na tom už nesejde. já jsem nechtěl – ne, dobrý. prostě mě vychovává děda. jakubovi se v hlavě převrací, jak jsou s urbim obrácené připady: jeden má jenom rodiče a dědečka nezná, druhý zase zná jenom jeho. a jaký to je? když tě vychovává děda? urbi zvedne udiveně hlavu, jako by nerozuměl otázce. já jsem totiž svýho dědu viděl tenhle týden poprvý. cože? lenka ho vystopovala. vůbec jsme nevěděli, že existuje. si děláš prdel. nedělám, fakt. tak mě zajímá, jaký to je, mít dědu. no počkej, co jste mu řekli? že jsme děti jeho syna. a von?

poslal nás do hajzlu. urbi se rozesměje. jakube, ty seš plnej neuvěřitelných příběhů. kam se na tebe všichni hrabou. ty jdeš a dějou se ti věci. najdeš svýho dědu a on tě pošle do hajzlu? to je prostě skvělý! teď se zase tváří překvapeně jakub mi to teda moc skvělý nepřijde. hele, toje dobrý, to se srovná časem. navštívíš ho podruhý, potřetí, to bude dobrý. jak to probíhalo? zavolal na vás policajty, ne? no, chtěl, připustí jakub a vylíčí celé to setkání. geniální, pochvaluje si urbi. takže já nevím, jaký to je, mít dědu, snaží se konverzaci otočit jakub, proto mě to zajímá. když tě přímo vychovává, jestli je to jako jiný. hele, já si tátu moc nepamatuju, takže srovnání ti tady nedám. ale když slyším vyprávění kluků, co si zažívaj doma, tak bych řekl, že to je výchova, taková jako zvětšená, ve všech směrech. víc kontroly, ale taky víc svobody v těch uzších mantinelech. víc strachu z jeho strany. a taky, a tady urbi na chvilku zaváhá, víc lásky. jakub to chvíli vstřebává. vida, jaká slova má urbi ve svém slovníku. víc lásky. ale proč teda – proč teda chceš vypadnout? to bys měl spíš chtít zůstat, ne? to je moje věc. já jsem jenom myslel, že to nedává smysl, ne?

urbi se na jakuba podívá tak, že ten radši zmlkne. nemusí ti všechno dávat smysl. nemusí. jako kdyby někdy dávalo. jakub je rozmrzelý, že nepatří do urbiho nejužšího kruhu, že mu nechce všechno říct. a tak tam jenom sedí a točí si skleničkou

a čeká, že

se něco stane. stalo se něco? protože ono se něco skutečně stalo. jakub najednou pustil skleničku a oběma rukama se chytnul za čelist jakube, stalo se něco? jakub má zavřené oči a neodpovídá. ta bolest! nemusí taky urbimu dávat všechno smysl. pak bolest povolí a jakub otevře oči. je mu hloupý nic neříct. mám takový trnutí. trnutí? jaký trnutí? když si sáhneš takhle za čelist, na obou stranách, a jdeš trochu vejš, až skoro k uchu, tak tam jsou takový měkčí místa, chrupavky nebo co. a v tom mě bolí a když je to velký, tak mi z toho úplně zatuhne celá čelist. a to máš často? ne, jenom když se něco děje. říkáme tomu trnutí. kdo? já a lenka. ona to má taky. když se jednomu z nás něco děje, tak ten druhej má trnutí. takže lence se teď něco děje? asi jo.

asi jo? tak jí zavolej, ne? jakub jenom zavrtí hlavou. tak děje se jí něco? no, asi jo. ale volat jí nebudu. jak nebudeš? vždyť se jí něco děje. jednak jí nikdy nevolám, a jednak spolu nemluvíme. teď zavrtí hlavou urbi, nechápavě. někdy mě fakt překvapuješ. a zase se oba ponoří do ticha. jakub má pořád ještě trnutí, ale už ne tak silné. ještě jednou, otevře znovu diskusi urbi, vy máte nějakou nadpřirozenou dvojčecí schopnost, kterou se dokážete vzájemně upozornit, když se něco děje. jo. jako třeba co? když je ten druhej v průšvihu, nebo naštvanej, nebo se mu něco stane, ublíží si. jo. takže lenka je teď v průšvihu, nebo si ublížila, ty o tom víš, ale nezavoláš jí. ne. leží někde se zlomenou nohou – neleží. a co jí teda je? nevim. takže může mít zlomenou nohu. jo. ale nemá. jakube, držíš se tady minutu za čelist, jsi úplně v

křeči, něco se děje tvojí sestře – a ty nic. jsi v klidu, jo. nikdy nevolám. tak proč to asi máte? co? tu schopnost! proč jí nevyužíváš? kdyby se dělo něco vážnýho, tak mi zavolá sama. jasně. najednou se rozezní telefon a lenka ti řekne, čau, jakube, právě mě tady někdo znásilňuje, jenom jsem ti chtěla dát vědět. kdyby jí někdo znásilňoval, tak mi to stejně nezvedne. s tebou je ale vážně těžká diskuse. říkal kdo? říkal Tadeáš. takže ty se taky bavíš s Půčkem? taky k němu chodíš domu? co? jako lenka? zve si vás tam všechny? já ti nerozumím. půček totiž sbalil lenku! takže pro mě je vyřízená. ať si třeba zlomí obě nohy. to neříkej. jakub jenom pokrčí rameny. když ne, tak ne. od toho prvního zatrnutí uplyne už dvacet minut, a přesně jak to urbi předpovídal, zazvoní telefon. jakub se podívá na displej a típne to. lenka?

jo. takže? ptá se urbi. takže znásilněná není. nebo už akt proběhl. ha ha. telefon znovu zazvoní a jakub ho znovu típne. nezavoláš ani nezvedneš. ne. trucuješ, jako by ti bylo osm. co je ti do toho. a můžu to zvednout já? telefon už potřetí zvoní. jak je libo, řekne mrazivě jakub, nechá telefon ležet na stole a odejde na chvíli na vzduch. urbi telefon zvedne. Halo. A-ahoj, ozve se. Není to Lenka. Kdo je to? vyzvídá urbi? Jakube, tady Tadeáš. Ale, podiví se urbi a přehodí si telefon do druhé ruky, tady urbi. Urbi? Ty jsi s Jakubem? Jo, ale on tu teď zrovna není. Proč voláš z Lenčina telefonu, něco se jí stalo? Hele, průšvih, nějak jsme se porafali a odešla. A? Nemůžu ji najít. Myslel jsem, že šla jenom do kavárny

přes ulici, ale není tam. Urbi se snaží být racionální. Nešla jenom domů? Všechno tady nechala. Mobil, klíče, kabelku. Urbi, já o ní mám strach. Že si něco udělá? Že se strašně opije. Proč? Než odešla, tak vykřikovala něco o barech. Potřebuju pomoct, musim ji najít. Myslel jsem, že by Jakub mohl vědět, kam obvykle chodí. Nejsem si jistej, že s tebou chce Jakub mluvit. To je mi jasný. Hele, hledej zatím sám a já ho zkusím urychleně expedovat zpátky do Prahy. Ale dřív než za dvě hodiny tam nebude. Zpátky do Prahy? Jsme v ústí. Co děláte v ústí? To by bylo na delší povídání. Bež hledat. Jakub se ti ozve. Urbi má nutkavý pocit, že pořád řeší cizí problémy, jenom ne ty svoje. Ale co už. Jsou mladí, rozumu ještě nepobrali. Jakub už je zase uvnitř, stojí u dveří, nechtěl jít ke stolu, dokud Urbi nepoloží telefon. Teď se přiloudá ke stolu a sedne si. Snaží se tvářit, že nic, ale samozřejmě je zvědavý, co Lenka chtěla.

To nebyla Lenka, začne Urbi a odvykládá mu průběh telefonátu s Tadeášem. Jakube, musíš se vrátit do Prahy a najít Lenku. já se tam nevracím, ani náhodou, stojí si na svým jakub. urbi k němu mluví naléhavě, ale nekřičí. copak nechápeš, že tě lenka potřebuje? teď, teď zrovna tě potřebuje ze všeho nejvíc. kdyby mě potřebovala, tak se netahá s půčkem. to s tím nesouvisí. musíš se vrátit zpátky. ty mi nebudeš říkat, jestli se mám vrátit. snad jsme v tom spolu, ne? proto jsi na mě tady čekal. jedeme spolu. my jsme teď ta dvojka, ty a já, ne já a Lenka. nebo se jako amsterdam ruší. amsterdam se neruší, řekne urbi pomalu, ale pojedu tam sám. takže mě chceš odkopnout? jako mě odkopnuti všichni, no prosím, jen si posluž. dostal jsem se sám do ústí, dostanu se i dál. klidně můžeme cestovat každý zvlášť, jestli se bojíš, že se zase někde pozvracím. jakube, jakube, poslouchej chvíli. lenka a ty jste ta dvojka! jste sourozenci, rodina! ty se musíš vrátit. lenka tě teď potřebuje ze všeho nejvíc. co ty máš co říkat o rodině? copak sám neutíkáš? tvůj děda tě náhodou nepotřebuje? tomu nerozumíš tak mi to vysvětli, pouč mě, dělej, já si to rád

nechám vysvětlit. na to teď není vhodná chvíle a kdy bude? kdy bude? teď naopak je ta vhodná chvíle, protože jsem tu já a jsi tu ty a máme čas, vypočítává na prstech jakub. urbi sevře rty. docházej ti argumenty, že jo. asi to s tou rodinou nebude tak horký. jakuba chytne za rameno něčí silná ruka. je to hospodský. hádat se můžete venku. jakub zkrotne, najednou, nečekaně se podřídí autoritě a omluví se. dívají se pak na sebe s urbim a mlčí. čas utíká. děda je nemocnej, řekne nakonec urbi. hodně nemocnej. brzo umře. do měsíce, možná dřív. a já už jsem to zažil s babičkou. to nechceš vidět, jak se člověk hroutí. děda to ví, on mě zná. a nechce, abych to viděl a zažil ještě jednou. chce umřít sám. děda ví, že jedu pryč. vlastně mě poslal pryč. nechce, abych tu byl. abych viděl, jak umírá. a nechce ani vědět, co by se mnou udělali, když už pak nebudu mít nikoho a plnoletej budu až za půl roku. útěk je nejlepší řešení. jakub nahlas a těžce polkne. chce něco říct, ale urbi ho přeruší. vrať se do prahy, jakube. lenka tě potřebuje. a ty potřebuješ jí. Neboj se. Všechno to dobře dopadne. a já ti

pošlu z Amstru pohled, jo?

KAPITOLA 35

cesta zpátky ubíhá pomalu. urbi mu zařídil odvoz nečekaně rychle. nějaká malá toyota a v ní starší světlovlasá paní. vlastně asi starší ne, mladší než máma. občas se na něj podívá, usměje se. jakub mlčí. stejně jako rozhovor s tomášem začal docela obyčejně a normálně plynul, teď nemá nikdo z nich potřebu cokoli říct jakub si skládá dohromady, co se mu děje a proč. jak se s ním všichni rozhádali, jak ho drží proti jeho vůli v Praze, jak ho nutí chodit do školy, jak mu podstrkávají dědu a babičku, aby se s nima stýkal. a pochyby z minulé noci se mu vrací zpátky, jenom silněji. že to možná není spiknutí. že se proti němu neotočil celý svět. že si za to může sám. že se sám pohádal, že chce sám utéct. že je jediným viníkem všech svých trápení. že dokonce i za toho půčka si může sám. ale to nemůže být pravda. co se tady bude utápět v sebelítosti. a zase si vzpomene na lenku a všechno ho zabolí. lenka si to přece nezaslouží, lenka nemusí utíkat z domu. lenka mu pomáhá a on pomůže jí. takže za to teda může on sám. kolik je vám vlastně let? zeptá se řidička a jakuba to zarazí, protože je to první člověk po dlouhé době, který mu vyká.

podívá se na ni, na její žluté brýle a drobné prsty na volantu, a najednou pocítí nutkání říct něco důležitého. já jsem si asi zkazil život. ale, podiví se ona. očekávala trochu jinou odpověď. já jsem takovej vůl, zaskučí jakub. tak snad nebude tak zle co vy o tom můžete vědět, vyjede na ji jakub, a dojde mu, co udělal, co dělá vždycky. promiňte, já jsem nechtěl, já, to je takhle pořád, já se prostě nedokážu ovládat a pak jakub pozná, jak snadné je svěřovat se cizímu člověku. jak dokáže najednou říct, co by jindy neřekl. a řekne to všechno, jak nikoho nesnese, jak má pocit, že mu všichni ubližují, a přitom ubližuje on jim, jak si ze všech udělá nepřátele, protože mu dělá dobře se s lidma hádat a dokazovat, že má pravdu. a na to to stavím, že jsem spravedlivej, že vyžaduju, aby se dělalo, co je správný. že odhaluju pokrytce, protože všichni lžou a nikomu na nikom nezáleží, tak jim to jenom ukazuju, jaký jsou sami! a děje se divná věc, jakub cítí, že se mu nedostane odsouzení, ne v tomhle autě, tahle stará paní prostě vypadá chápavě a poslouchá ho, neskáče mu do řeči se svými problémy, neoponuje mu, jenom občas pokýve hlavou a nechá ho mluvit. ale co když nemám pravdu? co když ji nedokážu najít? to na ní mám patent, protože mi je šestnáct?

věděla, že se odpovědi na svou otázku dočká. já pořád bojuju proti tomu, že všichni mají odstíny. ale to není pravda! život je černobílý, něco prostě je správné a něco špatné, výmluvy na okolnosti a že byla jiná doba a že zrovna v týhle situaci, to mě nezajímá, tyhle jejich výjimky. buď to je správné, nebo to není správné! jenomže při tom dělení na bílé a černé se mi nějak stalo, že všichni byli černí a já jedinej bílej. a já už nemůžu, to nejde. já už nevydržím být sám. jenomže už mě nikdo nechce. lenka mě nechce, urbi mě nechce, děda mě nechce. já se jim nedivím. ani já sám se nechci. zkazil jsem si život. teď čeká, že ona něco řekne. něco moudrého, něco, čím ho uklidní, utěší. ale ona jen dál sleduje silnici před sebou. je ticho a jakub cítí, že to je dobré ticho. řekl, co potřeboval. nepotřebuje utěšit. musí nést svoji vinu. ticho je dobré. jedou takhle několik minut. všichni na světě, řekne najednou ona potichu. odkašle si a začne ještě jednou. všichni na světě to myslí dobře a nedělají nic se špatnými úmysly to není pravda, vybafne na ni jakub překvapeně o to nejde, jestli je to pravda. jakub o tom přemýšlí, ale nedává mu to smysl. jde o to, jestli tomu věříš. když to není pravda, tak tomu nemůžu věřit. paní se poprvé usměje, ale nic neřekne. nechá to

všechno vyznít do prázdna. ale hlavně jde o tohle. jak by se změnilo vaše chování, kdybyste tomu věřil? co byste dělal? jak byste jednal? kdybych věřil tomu, že nikdo nemá špatné úmysly? ano. to přece nejde a paní se znova usměje. no právě, řekne jenom a odbočí na benzínku. zastaví a podívá se jakubovi do očí. je to těžké, je to hodně těžké. ale není to těžší než hledat pravdu. jsou v praze. je noc.

KAPITOLA 36

zavolá lence a dopředu se připravuje na to, že uslyší půčkův hlas. nebude mu to vadit, dneska jsou na jedný lodi, dneska hledají lenku. ahoj ahoj už jsi v praze jo. kam mám přijít oba se snaží znít věcně, neutrálně. jejich otázky zní jako oznámení. nic se neděje, žádný stres. sejdou se, najdou lenku. všechno bude v pořádku. jsou dospělí. nikdo z nich nemá špatné úmysly.

jakub vleze do metra, tentokrát je plnější než dneska v poledne, a pak do ještě plnější tramvaje jakub se rozhlíží kolem. dívá se lidem do tváří, něco, co by v sam francisku nikdy neudělal. snaží se vypozorovat jejich příběhy. pozoruje oči, vrásky, úsměvy. za kým kdo jede? koho co trápí? nechápe to, ale je mu trochu líp. jak to říkal urbi? všechno to dobře dopadne. nebojí se. když ale vystoupí a uvidí tadeáše, zatváří se trochu podezřívavě. ruce si nepodají, oba je mají zabořené v kapsách. jenom se pozdraví. kde začneme? zeptá se tadeáš a jakub si najednou připadá dospělejší. u nás doma jsi byl? byl. není tam. máte nějaký oblíbený místa? nenaznačila, kam jde? říkala, že se potkáme v baru. v jakým baru? to neříkala. chodili jste do nějakých barů? jo tak tím asi začneme. jak to uděláme? prostě se do nich půjdeme podívat, jestli tam nesedí. kolik jich je, těch barů? dost. nevim, deset, patnáct. tady v okolí. jak je chceš projít? jeden po druhým, odtuší jakub, jeden po druhým.

KAPITOLA 37

Všechna ta místa se mu slévají. Sobotní noc je živější, než tušil. Všude je narváno. Tadeáš ho vodí z baru do baru. To přece není možné! Jaktože jich tolik existuje? Jak dlouho Lence a Tadeášovi trvalo, než je obrazili? Zase se tlačí. Hudba hraje příliš nahlas, je tu příliš mnoho lidí. Jakub využívá své tělesné konstituce a rozhrnuje dav před sebou. Dostává se k baru, v příšeří se snaží rozeznat obličeje. Musí se strašně snažit, soustředí se na každý obličej zvlášť. To není ona, to není ona, to není ona, to není ona. U baru nesedí. Dál si klestí cestu lidmi, hledá malé stolečky s osamělými postavami. Zírá na taneční parket. Někdo do něj vrazí, je to Tadeáš. Zařve mu do ucha, Jakub nerozumí. Neslyším, gestikuje. Tadeáš ho strká ke dveřím. Venku chvíli stojí. Jakub kouká na zářící město. Shodnou se, že ani tady Lenka není. "Já už fakt nevím, tohle je poslední bar," bručí Tadeáš. "Půčku, já tě zabiju." Překvapivě to od Jakuba nezní jako výhružka. "Nemohlo by to počkat, až ji najdeme?" "Jak jako poslední bar," vybuchne Jakub, "to jste za ten týden, co se spolu taháte, nebyli ve víc než těch patnácti podnicích?"

Láme se mu hlas, a vlastně ani nechápe, proč křičí. "Spíš měsíc," zahuhlá Tadeáš a Jakub se po něm ožene. "Já tě!" Ale zůstane jenom u náznaku, přešlápne a rozevře pěst. "Mysli! Byli jsme všude? Nemohli jsme ji minout?" "Všude... tohle je celý okolí, tady už toho víc není. Ne, vlastně ne, všude ne, ještě jeden!" "Kde?" "Musíme taxíkem, je to dál." "Kde to je?" "V Konviktský." Jakub se podvoluje. Tak daleko nepoběží. Sedne si na bobek a obejme si kolena. Kouká na Tadeáše, jak hvízdá na taxi. Něco strašnýho se stalo, Jakub to ví. Je toho plný, tohle není jen tak nějaký trnutí. Tohle je vážný. "Dělej, nasedej!" Jakub není schopen se sám zvednout. Tadeáš ho nasouká do auta. Kdyby byl Jakub vyšší, praštil by se hlavou o rám. Takhle vklouzne na sedadlo bez úrazu. Jedou mlčky. Jakubovi se zdá, že bude zvracet, ale drží se. Upíná se k poslednímu baru. Jízda probíhá mlčky. Jakub zhluboka dýchá a pak náhle na zkoušku zastaví dech. Hluboké dýchání pokračuje. Jakub se otočí, je to Tadeáš. Kouká na jeho bílý obličej. I Tadeáš má strach. Jakub si uvědomí, co předtím nevnímal. Teď už nevidí Tadeášův hezoučký obličej jako ideální místo, kam může přistát jeho pěst. On je to vlastně docela pěknej kluk. Ne že by si snad

Lenka vybrala dobře, toho zoufalce teda ani náhodou, ale asi se dá pochopit, že se zakoukala. Jsou na místě. Tadeáš platí, Jakubovi mravenčí v rukou. Výlohou vidí, že je to ono. Podnik vypadá zvenku trochu luxusnější, uvnitř je pusto. Jediný zákazník. U baru, zády k nim, sedí dívčí postava. Je to Lenka. Tadeáš si bere od taxikáře zpátky drobné. "Jdem!" Vtrhnou do baru, zvoneček na dveřma zacinká, silněji a důrazněji, než by si takové klidné místo zasloužilo. "Lenko!" Lenka se překvapeně otočí na vysoké židli a Jakub s Tadeášem zaskučí. Není to ona.

KAPITOLA 38

Barman odmítá Tadeášovi nalít, takže oba cucají kofolu. Už není kam jít, není kam spěchat. Je konec. "Ještě jednou, potřebuju to slyšet ještě jednou." Jakub trvá na tom, aby Tadeáš detailně převyprávěl, co se ten večer mezi ním a Lenkou událo. "Chci slyšet každou její větu." "Já už nemůžu," kňourá Tadeáš, "už si to nepamatuju." "Mluvila o těch barech." "Jo, jak se balila, tak jsem se zeptal, jestli se ještě někdy uvidíme, a ona řekla, že někde v baru."

"Půčku! Řekla někdy? Někdy se uvidíme? Neřekla dneska, v noci, teď? Ty mě tady taháš po všech čertech a ona řekla někdy?" "Já nevím, jestli řekla někdy!" "Já chci přesně vědět, co řekla!" Tadeáš usilovně vzpomíná. Jak se obouvala, jak koukal po těch nohách, jak si vzala kabát a shodila přitom kabelku, jak se po ní natáhla. Cítil její vůni a cítil vůni té hádky. "Uvidíme se," řekne Tadeáš pomalu, "uvidíme se nad monstrancemi barů. Takhle to řekla." Jakub ztuhne. Něco mu to připomíná. "Uvidíme se nad monstrancemi barů," opakuje, "ne někdy? Říkala kdy?" "Ne. Pak už jenom popadla kabelku a šla. Jo a zavolala něco, že... " Tadeáš zavře oči. Má tu scénu před sebou. Neodcházej, zavolal na ni na poslední chvíli. Otočila se ve dveřích a řekla to tónem, který do té hádky vůbec nepatřil. Řekla jednu divnou větu a zmizela. "Ne, já nejsem hráč," řekne Tadeáš nahlas. "Ne, já nejsem hráč," opakuje Jakub. Ušklíbne se. "Jo, to jsme si říkali, když jsme hráli karty. Jako malí. Ne, já nejsem hráč." A bum! Jakubovi se to vrátí, ty noci nad knížkou! Dvě postavičky ve flanelových pyžamech sedí na posteli, on svítí baterkou do Básní noci a Lenka recituje. Do hlavy se

mu vypaluje to dvojverší. Ne, vy nejste hráč. "Stín, jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach! Půčku, já tě zaškrtím!" vykřikne Jakub, vyskočí od stolu a pádí pryč. Tadeáš nechápe. "Co je? Počkej, musíme zaplatit!" Ale Jakub už je u dveří. Jedním škubnutím je otevře, podlomí se mu nohy a spadne na kolena. "Ne, vy nejste hráč!" Otevřenou dlaní uhodí do chodníku. "Ne, vy jste sebevrah!" A zvoneček se může přetrhnout.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI