Perspektiva mezinárodní intervence v Sýrii z pohledu teorie spravedlivé války

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor mezinárodní vztahy

Perspektiva mezinárodní intervence v Sýrii z pohledu teorie spravedlivé války Bakalářská práce

Robert Ach-Hübner

Vedoucí práce: JUDr. et Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D. UČO: 385953 Obor: MV-BSS Imatrikulační ročník: 2010

Brno, 2013

Prohlašuji, že jsem práci „Perspektiva mezinárodní intervence v Sýrii z pohledu teorie spravedlivé války“ zpracoval samostatně a uvedl jsem veškeré použité prameny.

V Brně dne 20. dubna 2013

…………………………… Robert Ach-Hübner 2

Poděkování Rád bych poděkoval JUDr. et Mgr. Ivo Pospíšilovi, Ph.D. za vstřícnost, projevenou ochotu a užitečné připomínky, které mi poskytl v průběhu tvorby této bakalářské práce. 3

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................ 5

2

Teoretická část ................................................................................................................................ 7

3

2.1

Etika v mezinárodních vztazích a koncept spravedlivé války .................................................. 7

2.2

Stručný přehled vývoje teorie spravedlivé války ..................................................................... 8

2.3

Výklad Michaela Walzera ...................................................................................................... 11

2.3.1

Spravedlivá příčina ........................................................................................................ 11

2.3.2

Legitimní autorita .......................................................................................................... 14

2.3.3

Správný úmysl................................................................................................................ 14

2.3.4

Pravděpodobnost úspěchu ............................................................................................ 15

2.3.5

Proporcionalita .............................................................................................................. 15

2.3.6

Poslední možnost (nevyhnutelnost) .............................................................................. 16

Praktická část ................................................................................................................................. 17 3.1

Obecná charakteristika Sýrie a historicko-kulturní pozadí současného konfliktu ................ 17

3.2

Občanská válka a její dosavadní průběh ............................................................................... 19

3.3

Analýza konfliktu a jeho příčin .............................................................................................. 20

3.4

Aplikace principů teorie spravedlivé války na konflikt v Sýrii................................................ 22

3.4.1

Spravedlivá příčina ........................................................................................................ 22

3.4.2

Legitimní autorita .......................................................................................................... 25

3.4.3

Správný úmysl................................................................................................................ 26

3.4.4

Pravděpodobnost úspěchu ............................................................................................ 26

3.4.5

Proporcionalita .............................................................................................................. 28

3.4.6

Poslední možnost .......................................................................................................... 30

3.5

Scénáře budoucího vývoje a konfliktu a perspektivy jeho řešení ......................................... 32

4

Závěr .............................................................................................................................................. 34

5

Seznam použitých zdrojů............................................................................................................... 36

6

5.1

Tištěné zdroje ........................................................................................................................ 36

5.2

Internetové zdroje ................................................................................................................. 38

Přílohy............................................................................................................................................ 42

4

1 Úvod V posledních letech se přes arabský svět přehnala překvapivě silná vlna revolucí, která smetla tři dlouholeté autoritativní režimy a dalšími výrazně otřásla. Po stovkách let, kdy tyto národy žily pod vládou tvrdé ruky, nově nabytá svoboda rychle zhořkla. Můžeme to vidět na pokračujících nepokojích v Egyptě či chaosu v Libyi, která se po čtyřech dekádách zbavila vizionáře a tyrana Muammara Kaddáfího. Avšak zdaleka největší pachuť zůstává po demokratizačních snahách v Sýrii. Prezident Bašár al-Asad, zřejmě spoléhající na podporu svých zahraničních spojenců, nehodlá opustit svou funkci ani poté, co se počet obětí občanské války vyšplhal na desítky tisíc. Přestože je situace v Sýrii mnohem kritičtější, než byla v době spojeneckého zásahu v Libyi, mezinárodní společenství zatím jen nesouhlasně přihlíží. Prostředky nevojenského řešení konfliktu se zdají být vyčerpány, žádný významný aktér mezinárodní bezpečnosti se však k vojenské intervenci neodhodlal. Důvody tohoto postupu kontrastujícího s akcí v Libyi jistě obsahují motivy národních zájmů, geopolitické a strategické úvahy a reflektují též ekonomickou situaci. Na problematiku (nejen) intervence v Sýrii však lze nahlížet i jinak. Měřítkem nemusí být pouze dobro národa, který zvažuje své možnosti, tak jako je tomu v případě realistického pojetí mezinárodních vztahů. Měřítkem může být dobro všech národů, respektive všech obyvatel planety. Právě z tohoto hlediska hodnotí možnou válku teorie spravedlivé války1. Slouží tak jako analytický nástroj usnadňující státníkům a dalším pověřeným osobám rozhodování o etických dilematech spojených s ozbrojenými konflikty. Předložený text se bude zabývat aplikací teorie spravedlivé války na občanskou válku v Sýrii2. Teoretická část práce rozebere koncept spravedlivé války. Pokusí se nastínit, jak jej chápat, a zasadí jej do kontextu dalších proudů etiky v mezinárodních vztazích. Z důvodu rozsahu a nutnosti koherence se práce dále zaměří pouze na jeden z možných výkladů teorie spravedlivé války. Konkrétně půjde o perspektivu Michaela Walzera, jejíž optikou budou 1

Just War Theory/Tradition Vzhledem k tomu, že jde o konflikt, který v době dokončení práce stále probíhá, je třeba upozornit, že případné relevantní události, které vejdou ve známost po 10. 4. 2013 již nebudou moci být v textu reflektovány. 2

5

vyloženy jednotlivé principy teorie. Důvody výběru této verze teorie budou popsány v kapitole 2.3. Občanské válce v Sýrii bude věnována praktická část. V ní bude obsažen popis historickokulturního pozadí konfliktu, stručný pokus o analýzu jeho konkrétních příčin a nástin vývoje a průběhu. Stěžejní část práce bude tvořit aplikace principů teorie spravedlivé války dle výkladu Michaela Walzera na situaci v Sýrii. Na jejím základě bude vystavěn pokus o zhodnocení, zda by případná intervence mezinárodních sil byla z etického hlediska Walzerovy perspektivy správným krokem. Z této formulace výzkumné otázky vyplývá, že práce se bude soustředit spíše na filozofickoetické pojetí nežli na perspektivu mezinárodně právní3. To s sebou nutně nese relativní a mnohoznačně interpretovatelné výsledky. Částečně to bude korigováno ukotvením v konkrétním výkladu teorie spravedlivé války. Je ovšem třeba předem upozornit na normativní charakter obsahu této práce. Ten je vlastní celé teorii, z níž text vychází. Tento faktor znemožňuje univerzální uplatnitelnost výsledků analýzy jakékoliv práce s touto perspektivou4. Na druhou stranu však přináší možnost „humánnějšího zkoumání“ fenoménů týkajících se ozbrojených konfliktů. Soustředí se přitom na jevy, které se natolik hluboce dotýkají morálních hodnot a existenčních otázek člověka, že jejich hodnocení pouze optikou tradiční pozitivistické vědy by vedlo k ignoraci významné dimenze sociální reality v této oblasti. Z metodologického hlediska bude práce pojata formou disciplinované interpretativní studie. Konkrétní fenomén, vybraný ke studiu pro svůj význam a jedinečnost, tak bude zkoumán perspektivou již existující teorie (Drulák 2008). Cílem nebude vytvořit závěr určený k zevšeobecnění, ale co nejlépe ukotvená analýza konkrétního případu.

3

Byť, jak podotýká Orend (2000a: 87), „mnohé principy teorie spravedlivé války byly vtěleny do mezinárodního práva a teorie tak dominuje etickému i mezinárodněprávnímu diskursu“. 4 Byť Coppieters tvrdí, že „teorie spravedlivé války je tak univerzální, jak jen etická teorie může být.“ (Coppieters a Fotion et al. (2008: 315)

6

2 Teoretická část 2.1 Etika v mezinárodních vztazích a koncept spravedlivé války Válka je fenoménem, který hýbe konkrétními lidskými osudy neskutečnou silou. Výrazně se však podílela na utváření historie celého lidstva. Proto není divu, že se jí zabývali mnozí myslitelé z perspektiv nejrůznějších oborů. Vzhledem k obrovskému morálnímu dopadu válek se velmi významnou součástí zkoumání tohoto fenoménu stal i jeho etický rozměr. Coppieters a Fotion et al. (2008) vyčleňují čtyři základní přístupy, které se v oblasti etiky války postupně vyvinuly. Prvním z nich je realismus. Jeho zastánci s oblibou říkají, že válka je peklo, a proto je třeba se v ní jako v pekle chovat. Pro kontakt mezi národy (například právě v podobě války) platí podle realistů jiná pravidla než pro běžný mezilidský kontakt. Na válku nelze uplatňovat morální zásady, které pomáhají koordinovat normální běh lidské společnosti. Válka a etika jsou tedy kategorie, které spolu souvisí jen velmi málo (Walzer 2006, srov. Coppieters a Fotion et al. 2008). Druhým přístupem je militarismus. Stejně jako realismus se ani tento směr nestaví k válce kriticky. Vyznačuje se však mnohem větší měrou této permisivity. Oproti realismu také vnímá vztah morálky a války jako velmi relevantní. Militaristé válku nahlíží z etického hlediska podobně jako níže popsaný pacifismus. Na rozdíl od něj však v militaristickém myšlení panuje přesvědčení, že válka přináší více morálních pozitiv než negativ (Coppieters a Fotion et al. 2008). Třetí myšlenkový směr v otázce etiky války reprezentuje pacifismus. Jeho základní premisou je, že válka je z morálního hlediska špatná a je ji třeba definitivně odstranit. Tato touha byla ztělesněna založením Společností národů a později Organizací spojených národů (Ibidem). Pacifismus není zcela ideově jednotný. Pravděpodobně nejvýznamnější pacifistický myšlenkový proud vychází z prostředí křesťanských myslitelů (Charles 2005). Posledním přístupem je teorie spravedlivé války. Ta je charakteristická hledáním jakési střední cesty mezi absolutním zavrhováním války jakožto legitimního prostředku

7

mezinárodní politiky a její tolerancí či dokonce adorací5. Teoretikové konceptu spravedlivé války tvrdí, že některé války jsou morální/správné, zatímco jiné nikoliv. K rozlišení mezi spravedlivou a nespravedlivou válkou slouží určitá více či méně konkrétní kritéria/principy (Guthrie a Quilan 2010).

2.2 Stručný přehled vývoje teorie spravedlivé války Teorie spravedlivé války má skutečně multikulturní, globální kořeny. Ve starověké Číně psali myslitelé Mo Tzu či Mencius o nespravedlnostech, kterým lidé čelí a k jejichž napravení je občas třeba vzít do rukou zbraně. V Indii jsou diskutovány otázky etiky války mimo jiné v díle Bhagavadgíta6 (Coppieters a Fotion et al. 2008). V západním civilizačním okruhu sáhá její tradice až ke starověkému Řecku, kde o těchto tématech pojednával Thukydides7 a v menší míře Platón a Aristoteles. V antickém Římě se jim věnoval Cicero (Charles 2005). Skutečně rozsáhlou myšlenkovou práci však problematice etiky a války věnoval až sv. Augustin. Ten formuloval některé principy spravedlivé války, tak jak je známe dnes. V jeho práci v rámci myšlenkového paradigmatu římskokatolické církve pokračoval sv. Tomáš Akvinský (Ibidem). Později, především zásluhou Huga Grocia, byla myšlenková tradice spravedlivé války sekularizována (Coppieters a Fotion et al. 2008). Díky jeho dlouhému vývoji, který probíhal v prostředí různých kultur, a díky nejednotnosti ve výkladech jednotlivých teoretiků bývá některými autory koncept spravedlivé války označován jako tradice, nikoliv teorie (např. Bellamy, Charles či Guthrie). Je pravdou, že koncept nesplňuje náležitosti, jež jsou obvykle vyžadovány od vědecké teorie. Díky jeho normativnímu charakteru ani nemůže. Má sloužit spíše jako vodítko pro státníky a další příslušné činitele při rozhodování o uplatnění vojenského řešení v různých situacích. Jejich

5

Militarismu i pacifismu, jinak zcela protichůdným směrům, se vyčítá společná vada: příliš úzký úhel pohledu a zjednodušování (Charles 2005). 6 Posvátná epická báseň hinduismu, která pravděpodobně vznikla v 3-2. století př.n.l. Do češtiny se její název překládá jako Píseň vznešeného (Malá československá encyklopedie 1984). 7 Thukydidovo dílo Dějiny peloponéské války a v něm obsažený dialog Athén a Melosu mělo značný vliv na novodobé teoretiky mezinárodních vtahů (Bellamy 2006). Odráží se však především v realistickém přístupu.

8

rozhodování má přitom být vedeno snahou zvolit řešení s největším všeobecným morálním přínosem8. Ten samozřejmě není možné přesně analyzovat ani interpretovat9. Přesto se, jak uvádějí Coppieters a Fotion et al. (2008: 11), „většina dnešních následovníků teorie rámcově shodne na struktuře teorie a na podstatě jejich jednotlivých principů.“ Obvykle se tedy teorie dělí na ius ad bellum a ius in bello. První pojem obsahuje principy, které má stát uplatnit při rozhodování, zda vstoupit do války. Druhý pojem se pak vztahuje k samotnému průběhu války a jeho principy řídí rozhodování o tom, jakým způsobem válku vést, když už jednou byla rozpoutána (Ibidem). Do ius ad bellum se obvykle řadí šest principů či kritérií. Aby mohlo být uchýlení se k užití vojenské síly považováno za ospravedlnitelné, musí být v souladu se všemi z nich. Podle prvního principu je třeba k rozpoutání války existence tzv. spravedlivé příčiny (just cause)10. Do ní se obvykle zahrnuje sebeobrana (včetně obrany spojence) či rozsáhlá agrese jiného státu vůči jeho vlastním obyvatelům (Coppieters a Fotion et al. 2008, srov. Duřpektová 2012). Druhý princip bývá nazýván legitimní autorita (legitimate authority) a stanovuje, že pouze určité autority jsou oprávněny rozhodnout o vstupu země do války. Kromě příslušných orgánů suverénních států se za legitimní autoritu považuje Rada bezpečnosti OSN (za okolností vymezených Chartou OSN) a někdy také národněosvobozenecká hnutí bojující proti koloniálním režimům. O dalších potenciálních legitimních autoritách nepanuje všeobecná shoda (Coppieters a Fotion et al. 2008). Někteří autoři (např. Bellamy 2006, Orend 2000a) považují za součást této podmínky také veřejné vyhlášení války touto legitimní autoritou.

8

Právě všeobecné zaměření morálního přínosu tvoří významný rozdíl mezi realismem a teorií spravedlivé války. Realisté neberou morálku v potaz; jejich cíl je národní zájem. Pokud ten interpretujeme jako dobro určitého národa, vyplyne nám zřetelný rozdíl oproti teorii spravedlivé války. Zatímco realismus bere při hodnocení správnosti války dobro národa, který o válce uvažuje, a tedy pouze jedné strany konfliktu, kritéria spravedlivé války berou v potaz všeobecné dobro, tedy dobro všech stran konfliktu (Coppieters a Fotion et al. 2008). Nutno však podotknout, že ne všichni autoři se shodnou na moralistickém zaměření teorie spravedlivé války. Například Patterson (2005: 116) tvrdí, že „proponenti tradiční teorie spravedlivé války neregistrují fakt, že mnoho jejích principů má spíše pragmatický než morální charakter“. 9 Proto se také, jak uvádějí Corey a Charles (2012), stalo, že v rámci debat o správnosti vojenských akcí v Afghánistánu, Iráku či Libyi opíraly svá tvrzení o principy spravedlivé války obě strany sporů. 10 Jak české, tak anglické názvosloví se u různých autorů liší, avšak nikoliv způsobem, který by znemožnil identifikaci principů, které známe pod názvem jiného autora.

9

Další komponentou teorie spravedlivé války je princip správného úmyslu (right intention). Ten říká, že stát musí vstupovat do války s úmyslem, který je v souladu se spravedlivou příčinou (Orend 2000a). Pokud tedy stát odpovídá na agresi, jeho úmyslem má být zastavit danou agresi, případně potrestat viníky. Neměl by však zneužívat situace například pro zisk území (Coppieters a Fotion et al. 2008). Čtvrtým kritériem je pravděpodobnost úspěchu (likelyhood of success). Coppieters a Fotion et al. (2008: 12) uvádějí, že „stát nemá vstupovat do války, jestliže neexistuje opodstatněný předpoklad, že by tento krok vedl k prevenci či nápravě závažných nespravedlností.“ Cílem je zabránit zbytečnému masovému násilí (Orend 2000a). Pátá součást konceptu se nazývá proporcionalita (proporcionality). Tento princip, jehož aplikace v praxi skýtá mnoho problémů, znamená, že očekávané zlo či morální ztráty, které z případné války vzejdou, by neměly převažovat očekávané dobro či morální zisky (Duřpektová 2012, srov. Coppieters a Fotion et al. 2008). Posledním kritériem ius ad bellum je princip poslední možnosti (last resort). Podle něj se má válka stát řešením určitého problému, až když selhají všechna rozumná mírová řešení (Duřpektová 2012, srov. Bellamy 2006). Ius in bello zpravidla obsahuje dva principy. Kritérium diskriminace (discrimination) stanovuje, kdo může být ve válce legitimním cílem útoku. Do této kategorie bývají řazení uniformovaní (bez kaplanů a vojenských lékařů). Polemizuje se také nad statutem neuniformovaných bojovníků guerilly, ale též pracovníků zbrojařských závodů a dalších (Coppieters a Fotion et al. 2008, srov. Orend 2000a). Druhým kriteriem ius in bello je opět proporcionalita. Princip je stejný, ale tentokrát se vztahuje k průběhu bojů. Znamená, že jestliže může být dosaženo vítězství v určité fázi války rychleji a přímo, avšak za cenu neúměrných ztrát, má být zvoleno jiné řešení (pokud existuje) (Ibidem).

10

2.3 Výklad Michaela Walzera Jak již bylo avizováno v úvodu, nadále bude text pracovat již pouze s výkladem spravedlivé války v podání Michaela Walzera. Klíčovým dílem tohoto filozofa je kniha Just and Unjust Wars z roku 1977, která se v roce 2006 dočkala čtvrtého vydání. Jde o publikaci, jež se, jak uvádí Seybolt (2007), stala základním kamenem moderní diskuse teorie spravedlivé války. Důvodem výběru Walzerovy perspektivy v tomto textu je také fakt, že se jeho dílo rozsáhle věnuje otázce humanitární intervence, tedy konceptu relevantního pro téma této práce. Walzer své úvahy explicitně nekategorizuje podle obvyklých principů teorie spravedlivé války, avšak podobně jako Orend (2000a, b) se domnívám, že pro systematickou interpretaci je vhodné Walzerovy myšlenky přiřadit principům, k nimž se vztahují. Bude tak vyloženo šest klasických principů ius ad bellum. Principům ius in bello se již tato práce nebude věnovat. Smysluplná analýza způsobu hypotetického boje, který by v podmínkách syrské občanské války co nejlépe naplňoval kritéria diskriminace a proporcionality ius in bello, by se totiž velmi odvíjela od zvoleného typu intervence a vyžadovala by tak značný prostor. 2.3.1 Spravedlivá příčina Za jedinou spravedlivou příčinu vstupu země do války považuje Walzer odpor vůči agresi. Tu definuje jako „každé porušení teritoriální integrity a politické suverenity nezávislého státu“. (Walzer 2006: 52) Walzer k této definici přidává dvě poznámky. Zaprvé, porušení teritoriální integrity chápe ve smyslu masivního fyzického útoku (převážně invaze). Zadruhé, uvědomuje si, že současné státní hranice byly mnohdy vytvořeny svévolně vnější silou. Přesto však podle něj tyto hranice vytváří obyvatelný svět. V něm lidé mohou žit v bezpečí právě do té doby, než se vyskytne snaha tyto hranice měnit (Ibidem). Kritici toto Walzerovo pojetí spravedlivé příčiny nazývají jako „romanci národního státu“ a vyčítají mu, že hodnoty suverenity a teritoriální integrity automaticky bere jako přirozeně nejdůležitější a správné (Orend 2000a). Walzer reaguje argumentem, že „tato práva státu jsou pouze kolektivní formou práv jednotlivce“ (Walzer 2006: 53). Lidským právům skutečně Walzer věnuje značnou pozornost. Výchozí bod jeho úvah o spravedlivé příčině je právo 11

jedince na život a na svobodu. (Ibidem) Podle Orenda (2000a) věnuje však ospravedlnění axiomu v podobě těchto práv pouze nepříliš přesvědčivou úvahu. Rozsah tohoto textu nedovoluje rozvést polemiku na takovéto filozofické téma. Z důvodu koherence a udržitelného rozsahu tedy přejme tato práce Walzerovu pozici bez řádné diskuse.

2.3.1.1 Walzerovy inovace a koncept humanitární intervence

Mimo své vlastní interpretace principu teorie spravedlivé války Walzer nabízí tři zásadní inovace, které mají přizpůsobit teorii dnešní situaci charakteristickou úbytkem mezistátních válek a nárůstem vnitrostátních konfliktů. Všechny tři se vztahují především k principu spravedlivé příčiny. Jde o nové kategorie případů, které dle Walzera konstituují spravedlivou příčinu pro vstup do války. První inovací je preemptivní útok. Walzer uznává preemptivní právo na sebeobranu. To je možné využít v situaci, kdy potenciální agresor 1) má zjevný úmysl zaútočit, 2) vykazuje aktivní přípravu, která z jeho úmyslu činí skutečné nebezpečí a 3) jeho oběť je v situaci, v níž čekání nebo cokoliv jiného než boj významně zvyšuje riziko, které na sebe bere. Walzer však zdůrazňuje, že nesmí být zaměňováno preemptivní a preventivní užití síly. Druhý termín odkazuje k realistickému pohledu na mezinárodní vztahy, v němž je útok na stát, který svým mocenským rozmachem narušuje rovnováhu moci, považován za legitimní (Coppieters a Fotion et al. 2008). Takovou ideu však Walzer odmítá. Jak k jeho postoji dodává Duřpektová (2012: 56), „spekulativní, abstraktní a vzdálená hrozba totiž neospravedlňuje současné reálné oběti války.“ Druhou inovací je ospravedlnění tzv. counter-intervence. Jde o případy, kdy velmoc zasáhne poté, co v daném státě (např. v případě občanské války) nespravedlivě zasáhla jiná velmoc. Cílem přitom nemá být vyhrát válku, ale zajistit obyvatelům intervenovaného státu právo na sebeurčení. V ideálním případě tak counter-intervence zneutralizuje vliv předcházejícího zásahu a poté je osud země ponechán v rukou místních sil (Orend 2000b).

12

Třetí, pro tuto práci nejdůležitější, inovace, je přijetí humanitární intervence. Tento fenomén bývá definován mnoha způsoby. Zde použijeme definici Paula Christophera, podle nějž intervenující aktér „užívá své ozbrojené síly donucovacím způsobem za účelem změny vnitřních poměrů jiného státu, a stahuje své ozbrojené síly, jestliže byl splněn humanitární cíl“ (Christopher 1999: 193). Zmíněný humanitární cíl může mít různé podoby. Seybolt (2007) je rozděluje do čtyř základních skupin, které se mohou v konkrétních situacích prolínat. Jde o asistenci při dodávání humanitární pomoci, ochranu probíhajících humanitárních operací, ochranu obětí násilí a porážku viníků násilí. Mezi teoretiky spravedlivé války není jednoznačná shoda na tom, zda cíle humanitární intervence jsou v souladu s teorií. Podle Walzera právo na užití síly k obraně druhých, pokud byla porušena jejich teritoriální integrita či suverenita, není ani tak projevem dobročinnosti jako spíše nezbytnosti. Walzer tvrdí, že jestliže práva států (odvozená od práv jednotlivců) nebudou těmito státy prosazována, „mezinárodní společenství se propadne do stavu války nebo se transformuje ve všeobecnou tyranii“ (Walzer 2006: 59). Je však třeba zdůraznit, že Walzer humanitární intervenci ospravedlňuje pouze v případech provázených rozsáhlým porušováním lidských práv (Ibidem). Navíc, jejím cílem nesmí být sama o sobě změna režimu (Basic Books Inc. 2006). Tento konkrétní požadavek může být v rozporu se Seyboltovou kategorií humanitární intervence s cílem porážky viníků násilí. Je tedy třeba toto mít na paměti při aplikaci Walzerovy teorie. Je vhodné též zmínit, že koncept humanitární intervence nemá mezinárodně-právní ukotvení v Chartě OSN, jelikož narušuje tradiční pojetí suverenity států (Duřpektová 2012). V roce 2001 však Mezinárodní komise pro intervenci a státní suverenitu vydala zprávu s názvem Responsibility to protect (R2P), podle níž má mezinárodní společenství odpovědnost za ochranu základních lidských práv. Doktrína, která v krajním případě povoluje užití vojenské síly vůči státu, který porušuje práva svých obyvatel11, byla přijata Valným shromážděním OSN

11

R2P, stejně jako Walzer, předpokládá, že suverenita státu se odvíjí od suverenity jeho obyvatel. Pokud tudíž stát nedodržuje práva svých občanů, porušuje tím jejich suverenitu a sám tak ztrácí právo ji zprostředkovávat (Seyblot 2007). Jde tak vlastně o pokus zohlednit v mezinárodním právu rostoucí význam lidských práv, aniž by přímo odporoval ideji suverenity státu.

13

v roce 2005. De facto tak právně ukotvila koncept humanitární intervence, byť její uplatnění zůstává předmětem debat (RIIA 2012b, srov. Seybolt 2007). 2.3.2 Legitimní autorita Za legitimní autoritu považuje Michael Walzer, jak je v teorii spravedlivé války i mezinárodním právu standardem, suverénní stát (reprezentovaný především jeho civilním a vojenským vedením) v oblasti sebeobrany. Walzer patří do skupiny teoretiků, kteří jsou přesvědčeni, že navzdory existenci OSN, suverénním státům patří také právo užít sílu pro účely humanitární intervence. Tvrdí, že OSN zklamala v roli organizace, která chce a může zasáhnout ve vážných humanitárních krizích (Coppieters a Fotion et al. 2008). Pro unilaterální zásah zodpovědného státu či států v humanitární krizi je sice podpora OSN z hlediska morální legitimity nanejvýš vhodná, avšak není nezbytná. Iniciativa musí vycházet z konkrétních států, které mají, na rozdíl od OSN skutečnou moc a legitimitu. Je to věc morální volby států, nikoli mezinárodního práva (Walzer 2004). Je na místě zmínit, že Orend (2000b) Walzerovi vytýká, že ve svém pojetí principu legitimní autority zcela opomíjí veřejné vyhlášení války. To považují někteří teoretici za součást principu legitimní autority. Jeden z uváděných důvodů je, že občané, jejichž práva stát zastupuje, musejí vědět o rozhodnutí svých státníků vstoupit do války. Domnívám se, že tato Orendova výtka dává smysl spíše v kontextu klasických mezistátních válek. Její úmyslné nenaplnění by navíc zřejmě bylo v současné éře zkomplikováno všudypřítomnými médii a globální informační sítí. Pro účely aplikace Walzerovy teorie na situaci v Sýrii tedy nepovažuji jeho postoj v této záležitosti za nikterak problematický. 2.3.3 Správný úmysl Interpretace principu správného úmyslu je spojena se zásadním dilematem, na nějž Walzer upozorňuje. Musí, pro splnění podmínky, vykazovat státy pouze čistý morální úmysl korespondující se spravedlivou příčinou nebo stačí, když je morální úmysl jedním z několika? Walzer se přiklání k druhé variantě, jelikož je přesvědčen, že „čistá dobrá vůle je politickou iluzí“ (Walzer 2006: xix).

14

Jak ovšem podotýká Orend (2000a), Walzer nezodpovídá druhou zásadní otázku, která se k tomuto problému vztahuje. Musí být morální pohnutka ve výčtu úmyslu pouze přítomna nebo musí mezi nimi dominovat? Zjistit, jaký úmysl je v rámci směsky motivů, které stát vedou do války, dominantní, je jistě nelehké, ne-li nemožné. Walzer však věří, že úplný skepticismus ohledně zkoumání motivů států je přehnaný. S Orendem se shoduje na tom, že úmysly je možné, byť nepřímo, odhalit (Ibidem). Tím spíše je zarážející, že Walzer nestanovil odpověď na otázku dominance morálního motivu. 2.3.4 Pravděpodobnost úspěchu Aplikace principu pravděpodobnosti úspěchu je spojena s mnoha úskalími. Na ty upozorňuje i Walzer, který připomíná známý příklad první světové války, do níž evropské národy vstupovaly v září 1914 s ideou, že na Vánoce téhož roku budou doma slavit vítězství (Walzer 2006). Walzer princip považuje za nutnou součást teorie spravedlivé války, která má bránit zbytečnému násilí. Dodává však, že jeho naplnění či nenaplnění lze určit pouze na obecné úrovni. Navrhuje též, aby obětem agrese byl dovolen (pokud se pro něj rozhodnou) alespoň určitý stupeň odporu i za předpokladu chabých šancí na úspěch. Tento odpor má sloužit jako jasný výraz nesouhlasu s agresí a potvrzení práv obětí (Orend 2000a). Walzer je totiž přesvědčen, že za práva vlastního národa stojí umírat12. Jiní autoři, jako například Koniar (2011) zaujímají pragmatičtější postoj a zdůrazňují, že válka je takovým zlem, že v případech nejistých šancí na úspěch, by příslušná autorita rozhodně neměla k použití síly svolit. 2.3.5 Proporcionalita Princip proporcionality považuje Michael Walzer za zřejmě nejproblematičtější komponentu ius ad bellum.13 Podmínka je podle něj splněna, pokud morální přínos války (z hlediska spravedlivé příčiny) je stejný nebo lépe větší než morální ztráta válkou způsobená. Avšak jak něco takového změřit? „Kolik lidských životů stojí za nezávislost země?“ ptá se Walzer (2006: xxi). To je jen jedna z otázek, kterou pokládá, aby demonstroval komplexitu proporcionality a 12

„Zlo, které agresor spáchá, má přimět muže i ženy riskovat své životy pro svá práva“ (Walzer 2006: 51). Někteří autoři, jako například Seybolt (2007) tento princip ani v kontextu ius ad bellum nezmiňují. Větší význam pro ně má z hlediska ius in bello, kde podmiňuje spravedlivý boj použitím minimální nutné síly. 13

15

nemožnost její aplikace. Princip však Walzer zcela nezavrhuje. Dle jeho názoru působí jako jakási kontrolní otázka, díky níž se příslušní aktéři zamyslí nad rovnováhou přínosů a ztrát, které válka může v konečném důsledku přinést. Svou roli mohla sehrát například, když v roce 1956 podnikl SSSR invazi do Maďarska a v roce 1968 do Československa. „Přestože spravedlnost by zřejmě vyžadovala jiný postup, na základě principu proporcionality lze považovat rozhodnutí USA nejít do války se Sovětským svazem v důsledku těchto událostí za správné“ (Walzer via Orend 2000a: 537). 2.3.6 Poslední možnost (nevyhnutelnost) I k poslednímu kritériu ius ad bellum je Walzer skeptický. Stejně jako Duřpektová (2012), Seybolt (2007), Coppieters a Fotion et al. (2008) a další podotýká, že výčet možností, které je možné zkusit před vstupem do války, je prakticky nekonečný. Walzer navíc dodává, že jednání, pohrůžky a ekonomické sankce jsou dnes často považovány za efektivnější řešení problémů na mezinárodní úrovni než válka, takže podmínka poslední možnosti je svým způsobem automatická (Walzer 2006). V souvislosti s problematikou humanitárních krizí přispívá ke kritice principu poslední možnosti Seybolt (2007) argumentem, že než se mírové možnosti vyzkouší, mohou zatím zemřít tisíce lidí. Orend (2000a) dodává, že toto platí i pro mezistátní války. Když je napaden stát, snaha vyčerpat všechny mírové možnosti by též mohla vést k neúnosným ztrátám. Zároveň však Orend upozorňuje, že ekonomické sankce, které jsou často předposlední instancí v řešení různých typů konfliktů, dopadají nejvíce na civilisty a porušují tím tak další princip spravedlivé války – diskriminaci (Ibidem). Každopádně, stejně jako Walzer, všichni zmínění autoři v tom či onom kontextu přidávají ke spojení poslední možnost přívlastek rozumná, hovoří o potřebě zvážit kontext konkrétní situace a zdůrazňují, slovy Briana Orenda (2000a: 535), že „státy by do války neměly spěchat.“

16

3 Praktická část Jak již bylo předesláno v úvodu, praktická část této práce se bude věnovat občanské válce v Sýrii. Cílem bude posoudit, zda by případná humanitární intervence v Sýrii splňovala kritéria spravedlivé války ve výkladu Michaela Walzera. Prvním krokem tohoto úsilí bude skromná analýza konfliktu, jeho příčin a průběhu.

3.1 Obecná charakteristika Sýrie a historicko-kulturní pozadí současného konfliktu Současná Sýrie má rozlohou 185 180 km2 a sousedí s Irákem, Izraelem, Jordánskem, Libanonem a Tureckem. Severozápadní okraj země tvoří 193 kilometrovou část břehů Středozemního moře. Obyvatelstvo země je tvořeno zhruba z 90 % arabskou populací a zhruba 10 % menšinami, hlavně kurdskou a arménskou. Nábožensky je země rozdělena mezi majoritní sunnity (74 %), muslimské menšiny (šíité, alávité, drúzové; 16 %), křesťany (10 %) a judaisty (malé komunity v Damašku, Allepu a Al Qamishli) (CIA 2013a). Z historického hlediska je Sýrie zemí, jež má za sebou složitý politický i kulturní vývoj. Za začátek její novodobé historie lze považovat první světovou válku, po níž se, jakožto součást zaniklé Osmanské říše, stala francouzským mandátním územím (CIA 2013a). Francouzská správa převzala do rukou veškeré významné rozhodovací pravomoci a své postavení upevnila velkým vojenským kontingentem v zemi. Výsledkem byla nespokojenost Syřanů s tímto uspořádáním, která tuto éru poznamenala výrazným úsilím o samostatnost (Cleveland 2009). Země získala nezávislost v roce 1946. Postrádala však politickou stabilitu a během prvních dekád své existence zde proběhlo mnoho vojenských pučů (CIA 2013a). V roce 1958 vytvořila Sýrie společně s Egyptem Sjednocenou arabskou republiku, která se měla, v souladu s vizí panarabismu, stát základem pro velkou arabskou republiku. Větší a silnější Egypt si však v rámci této unie nárokoval natolik dominantní postavení, že se Sýrie rozhodla v roce 1961 tuto formu spolupráce ukončit a byla obnovena Syrská arabská republika (Cleveland 2009). 17

Země osamostatněná po tisíciletích vlády cizích mocností nezvládla stále intenzivnější nacionalistický boj a třídní konflikt a otevřela cestu autoritářskému režimu strany Baas14, která se chopila moci po převratu v roce 1963. Během vnitrostranického puče o tři roky později se do vedoucích pozic strany dostal Háfiz al-Asad, který se posléze, v roce 1970, stal prezidentem. Al-Asadovi se podařilo vytvořit stát ovládaný klientelistickou sítí, do značné míry tvořenou jeho vlastní rodinou a koncentrovat tak moc do svých rukou a rukou svých nejvěrnějších. Stabilita režimu se opírala o rozsáhlý represivní aparát a o populistickou propagandu (Hinnebusch 2001). Prezident Hafíz al-Asad zůstal ve funkci až do své smrti v roce 2000. Stát, jehož mocenskou elitu tvořili především příslušníci alávitské minority, k níž náležel i rod Asadů, převzal Hafízův syn Bašár. Sýrie v té době byla poměrně stabilní zemí s relativně silným zahraničněpolitickým postavením. Této pozice však předchozí prezident dosáhl na úkor výkonu ekonomiky a politických svobod (Ziadeh 2011). Díky tomu stály před Bašárem al-Asadem, jak podotýká Hinnebusch (2001), velké výzvy v podobě oživení strnulé socialistické ekonomiky země a uspokojení mladších generací toužících po svobodnějším a mírumilovnějším životě v lepších materiálních podmínkách. Naděje na splnění těchto tužeb vzkvetla v době takzvaného „damašského jara“. To nastalo právě po nástupu nového vládce, který projevil snahu zemi částečně liberalizovat, a kdy skupina reformistů vycítila šanci změnit poměry v zemi. Bylo to období intenzivní společenské debaty na politická, ekonomická a sociální témata (Ziadeh 2011). Záhy se však prezident, postrádající jasnou legitimitu, začal cítit ohrožen vzrůstající opozicí a během podzimu 2001 režim opět přitvrdil a nechal potlačit většinu aktivit nově vzniklého politického života (Ibidem). Syrská politika po damašském jaru znovu pokračovala ve starých kolejích. Avšak není od věci Riphenburgova domněnka (2011), že toto „semínko“ občanské společnosti dost možná

14

Arabská politická strana usilující o vznik jednotného arabského státu, založeného na ideje socialismu. Má mnoho větví v jednotlivých blízkovýchodních zemích. Od roku 1963 vládne v Sýrii a mezi lety 1968 a 2003 vládla v Iráku. Filosofie strany je značně protizápadní (Encyclopedia Britanicca 2013).

18

přispělo k současné snaze mladé generace Syřanů změnit politické a ekonomické podmínky v zemi.

3.2 Občanská válka a její dosavadní průběh V prosinci roku 2010 začala událostmi v Tunisku vlna revolucí nazývaná „Arabským jarem“. Brzy po tamním autokratickém prezidentovi Benu Alím (23 let u moci) padl režim Husního Mubaraka (29 let u moci) v Egyptě a následně, po bojích, do nichž se zapojily i země NATO, byl svržen a zabit libyjský diktátor Muammar Kaddáfí (42 let u moci) (Kopřiva 2011). Úspěch revolucí, při nichž byli odstraněni tři zdánlivě doživotní vládci, podnítil nespokojené vrstvy společnosti i v dalších arabských zemích. Režimy v Jemenu, Jordánsku, Bahrajnu i dalších státech otřásly vlny nepokojů. Avšak nejvážnější situace nastala v Sýrii (RIIA 2012a). V březnu 2011 začaly v provincii Dará na jihu země protivládní protesty. Demonstrující volali mimo jiné po zrušení 48 let trvajícího výjimečného stavu umožňujícího zatčení a věznění bez udání důvodu, po legalizaci jiných politických stran či po odstranění zkorumpovaných lokálních úředníků. Protesty se postupně rozšířily do téměř všech větších syrských měst. Vláda odpověděla směsí ústupků (např. zrušení výjimečného stavu, schválení zákonů povolujících nové politické strany) na jedné straně a tvrdými zásahy bezpečnostních složek proti demonstrantům na druhé straně. Odmítla však hlavní požadavek protestujících, a to alAsadovo odstoupení (CIA 2013a). Snaha režimu potlačit protesty silou vedla ke zformování silové odpovědi a nastaly rozsáhlé násilné střety vládních a opozičních ozbrojených složek. Opoziční skupiny bojovníků se zorganizovaly a staly se jasně identifikovatelnými a bojeschopnými, přestože nevybudovaly jednotné vedení ani jasnou strukturu (Holliday 2012). Tento stupeň organizovanosti rebelů se nicméně společně s délkou trvání konfliktu a především jeho intenzitou stal důvodem, proč Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise pro Sýrii (zřízená Radou OSN pro lidská práva) oficiálně deklarovala syrské povstání jako vnitrostátní ozbrojený konflikt. Tímto se povstání stalo předmětem mezinárodního humanitárního práva, především Ženevských 19

konvencí a požadavky mezinárodního společenství na syrskou vládu ohledně dodržování válečných konvencí tak získaly právní oporu (Geneva Academy of IHL and HRs 2012). Navzdory prohlášení těchto mezinárodněprávních autorit však prezident al-Asad i nadále tvrdí, že jeho armáda bojuje proti „militantům z Al-Káidy a dalším extremistům“ (McDonnell 2013). V důsledku pokračujícího násilí páchaného na civilistech a nezdaru v implementaci mírového plánu tedy vyloučila Sýrii v listopadu 2011 Liga arabských států a uvalila na zemi sankce (BBC 2013a). Sankce vůči syrskému režimu zpřísnily také Evropská unie, Turecko a USA (CIA 2013a). V říjnu 2012 začal Lachdar Brahímí, zvláštní zmocněnec OSN a Ligy arabských států, jednat s hlavami států zemí regionu o zprostředkování dohody o zastavení palby, avšak bez velkého úspěchu. V listopadu vznikla v Doha Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil, která byla během následujícího měsíce uznána více než 130 státy jako jediný legitimní zástupce syrského lidu (Ibidem). Konflikt, jemuž do začátku dubna 2013 padlo za oběť již více než 70 000 lidí a jehož konec je v nedohledu, přivodil rozsáhlou humanitární krizi. Kancelář OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA) odhadla, že v lednu 2013 počet vnitřních uprchlíků v Sýrii dosáhl dvou milionů. Celkem čtyři miliony obyvatel země potřebuje podle UNOCHA humanitární pomoc, přičemž ta se dostává pouze části z nich (BBC 2013b). Dalších milion Syřanů uteklo do okolních zemí, kde při hranicích vznikají obrovské uprchlické tábory. Především v Jordánsku tento příliv obyvatel způsobuje čím dál větší nestabilitu (NY Times 2013).

3.3 Analýza konfliktu a jeho příčin Prvním krokem snah o analýzu syrského konfliktu by mělo být jeho teoretické zařazení na základě zjištěných informací. Jak již bylo řečeno v předchozí podkapitole, Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise pro Sýrii oficiálně deklarovala syrské povstání jako vnitrostátní ozbrojený konflikt. Stejně tak učinil Mezinárodní výbor červeného kříže.

20

Představitelé sekretariátu OSN použili termín občanská válka (Geneva Academy of IHL and HRs 2012). Pro nezávislou analýzu učiníme v této práci též vlastní pokus o teoretickou klasifikaci konfliktu. Můžeme použít například typologii Davida Singera a Mela Smalla, zakladatelů projektu Correlates of War. Ti se snaží v prvé řadě rozlišit války a konflikty jiného typu. Válku definují jako „udržovaný boj organizovaných ozbrojených sil mající za následek minimálně 1000 obětí boje v průběhu období 12 měsíců“ (Sarkees via Suchý 2012). Syrský konflikt si již za prvních 12 měsíců (3/2011 – 3/2012) vyžádal zhruba 6 tisíc až 12 tisíc obětí (BBC 2012). A jak bylo uvedeno výše v této práci, (přestože nemají jednotné vedení ani jasnou strukturu), „opoziční skupiny bojovníků se zorganizovaly a staly se jasně identifikovatelnými a bojeschopnými.“ Je tedy zřejmé, že povstání již dlouhodobě a jasně splňuje tato kritéria války. Singer a Small války dále typologizují a to na základě charakteru válčících stran. Situace v Sýrii zřetelně spadá do kategorie války vnitrostátní. Jak vyplývá z informací v podkapitole 3.2, jde totiž v současnosti o konflikt „mezi státem a nějakou skupinou operující na jeho území, vymezeném jeho hranicemi“ (Sarkees via Suchý 2012). Se stále častějšími zprávami o nestabilitě, kterou syrský konflikt způsobuje v okolních státech, je třeba uvažovat do budoucna o možné transnacionalizaci konfliktu. Tato práce se však bude soustředit na dosavadní podobu konfliktu, kterou lze dle uvedených kritérií označit za vnitrostátní válku (dříve stejnými autory označovanou pojmem občanská válka). Dalším klíčovým bodem analýzy syrského konfliktu je zkoumání jeho příčin. Účastníci odborné diskuse v RIIA (Royal Institute of International Affairs) (2012a) došli k následujícím závěrům. Jednou z dlouhodobých příčin je fakt, že během poslední dekády syrský režim ztratil velkou část podpory rurálních oblastí. Stalo se tak v důsledku ekonomické politiky státu upřednostňující rozvoj měst a v důsledku sucha, které v posledních několika letech postihlo Sýrii a jehož následky vláda nedokázala patřičně zmírnit. To potvrzuje i Landis (2012), který mluví o sociální nestabilitě v důsledku sucha, které zdevastovalo syrské zemědělství a zhruba milion lidí vyhnalo z venkova (převážně) do městských slumů.

21

Obzvláště v posledních pěti letech byl navíc velmi zjevný zkorumpovaný charakter ekonomické politiky (RIIA 2012a). Z částečné privatizace a dalších projevů mírné ekonomické liberalizace, kterou přinesla vláda nového prezidenta, těžili především lidé navázaní na režim (tedy hlavně alávitská minorita) (Matar 2012). Právě nerovnoměrnou distribuci moci a privilegií, jejímž stěžejním rysem je zvýhodnění alávitské minority, je i podle RIIA (2012a) jednou z příčin povstání. Alávité, jejichž privilegované postavení je pozůstatkem koloniální éry, jsou dnes důležitou oporou režimu15. Landis (2011) nicméně podotýká, že tento problém byl po dekády úspěšně tlumen a že tedy jde spíše o faktor, který prohloubí vzniklý konflikt, není však jeho zcela přímou příčinou. Vedle rostoucí ekonomické nerovnosti a dalších problémů socioekonomického rázu hraje významnou roli i politická dimenze konfliktu. Z rétoriky demonstrantů, jejichž protesty odstartovaly povstání, byla zjevná touha po politických právech a svobodách (Coutts 2011). Celkově je možné říci, že v době, kdy nebyly naplněny sliby a očekávání veřejnosti v oblasti ekonomiky, ztratil autoritativní režim zbytky legitimity a vytvořila se tak směs konfliktních faktorů. K vypuknutí násilí v takových situacích většinou dojde skrze nějakou bezprostřední příčinu, kterou v případě Sýrie vidí RIIA (2012a) i další odborníci v úspěšných povstáních v jiných arabských zemích.

3.4 Aplikace principů teorie spravedlivé války na konflikt v Sýrii 3.4.1 Spravedlivá příčina Jedinou spravedlivou příčinou pro vstup do války je podle Walzera (2006) odpor vůči agresi. V kontextu syrského povstání může tedy tuto podmínku konstituovat agrese, kterou přináší probíhající občanská válka. Snaha o demokratizaci a či jakékoliv další úmysly musí být ponechány při rozvahách o spravedlivé příčině stranou.

15

Podle autorů RIIA (2012a) je to právě podpora alávitů, díky které režim stále odolává; na rozdíl od bývalých vlád v Tunisku, Egyptě a Libyi.

22

Jelikož se práva státu odvíjí od práv jeho obyvatel, agresi státního aparátu vůči svým obyvatelům považuje Walzer de facto za agresi proti státu. Režim takového státu ztrácí legitimitu a tím pádem i právo na obranu a právo na nevměšování se do jeho vnitřních záležitostí jinými státy. Obyvatelé, kteří čelí agresi svého vlastního státu, mají právo bránit se. Toto oprávnění se vztahuje nejen na akty fyzické agrese, ale i na politickou nesvobodu, jelikož i ta vychází ze dvou základních a univerzálních práv, práva na život a práva na svobodu16 (Orend 2000a). Z předchozího odstavce tedy vyplívá, že současný syrský režim není dle Walzerova výkladu legitimní. Al-Asadova vláda již nemá nárok na svou obranu ani právo na nevměšování se do svých záležitostí jinými státy. Snahy jiných států podpořit povstalce (v boji proti režimu, nikoliv proti jiným Syřanům) jsou tedy legitimní. Může přitom jít o morální, materiální i o přímou vojenskou podporu, pokud bude splňovat další kritéria spravedlivé války. Jako ideovou platformu pro takovéto vojenské zásahy Walzer přijímá do své teorie koncept humanitární intervence. Jeho uplatnění však chápe jako ospravedlnitelné pouze v případech rozsáhlého porušování lidských práv. Konkrétně uvádí, že daná situace musí „šokovat morální svědomí lidstva“ (Walzer 2006: 106). Toto Walzerovo měřítko bývá předmětem kritiky pro svou vágnost (např. Pattison 2011). Walzer sám nicméně považuje své kritérium za „přesné“ a specifikuje jej pouze pomocí příkladů. Dle jeho názorů v minulosti oprávněně intervenovala Indie ve Východním Pákistánu, Tanzanie v Ugandě či Vietnam v Kambodži (Walzer 2004: 69). Oprávněné by také bývaly byly intervence ve Rwandě a Dárfúru. Ty však neproběhly (alespoň ne v adekvátní podobě) (Walzer 2011). Ve všech těchto případech vznikly v důsledku masakru či hladomorů a epidemií způsobených politickými podmínkami neúnosné škody (Walzer 2004: 92). Z uvedených příkladů je patrné, že Walzer svou formulí o šoku pro morální svědomí lidstva označuje především genocidy17 a další formy masového vraždění. Pokud je tento typ násilí primárním motivem konfliktu, bezprostředním cílem je likvidace určité skupiny lidí. Z událostí

16

Obranu těchto privilegií chápe Walzer spíše jako nezbytnost než právo. Dle jeho názoru je totiž agrese, která agresorovi prochází bez odporu, z morálního hlediska „větší zlo“ než válka (Walzer 2006). 17 Genocidou jsou činy spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou (Ternon 1997).

23

syrského povstání vyplývá, že hlavním úmyslem válčících stran je zachování, respektive změna režimu. Masové vraždění tedy není zjevně primárním cílem povstání. To však ještě neznamená, že takový konflikt nedoprovází. Může být přítomno jako sekundární cíl (identitární pohnutka je totiž v Sýrii přítomna minimálně v podobě štěpící linie) či jako prostý neúmyslný produkt konfliktu. Obecně se autoři pracující s Walzerovým výkladem ospravedlnění humanitární intervence shodují, že laťka je nastavena dosti vysoko (např. Duřpektová 2012 či Pattison 2011). Je pravdou, že má-li nějaké porušení lidských práv „šokovat morální svědomí lidstva,“ nemohou to být události, které se stávají dnes a denně. Humanitární krize, které Walzer kvalifikoval pro intervenci, byly skutečně velmi závažné. Zjistit, zda by Walzer ospravedlnil intervenci v Sýrii, bychom tedy mohli alespoň hrubým porovnáním škod napáchaných v jím zmíněných případech se škodami, které v současnosti vznikají v Sýrii. Je sice zřejmé, že měření vážnosti situace pomocí počtu obětí a jiných kvantifikátorů má své nedostatky, avšak situace Walzerovo kritérium vskutku velmi subjektivní a je tedy třeba jej nějak zkonkretizovat. Genocida ve Rwandě si během několika měsíců vyžádala zhruba 500 000 mrtvých (odhady se liší) a vyhnala ze země přes milion lidí (UCDP 2013a). Konflikt v Dárfúru stál životy přibližně 400 000 lidí a přivodil více jak dva milion (převážně vnitřních) uprchlíků (opět se odhady liší) (UCDP 2013b). Režim Rudých Khmerů v Kambodži připravil o život asi jeden a půl milionu vlastních obyvatel (CIA 2013b) a dalších několik set tisíc vyhnal z domovů, než jej svrhla Vietnamská armáda (UNHCR 2000). Obdobně až invaze vojsk Tanzanie zastavila řádění diktátora Idiho Amina v Ugandě, který během své vlády nechal zlikvidovat na 300 000 svých odpůrců (CIA 2013c). Dalších několik desítek tisíc opozičníků z Ugandy uprchlo (UNHCR 2003). Údaje o počtu obětí Pákistánské armády a kolaborantů ve Východním Pákistánu (resp. Bengálsku) před indickou intervencí v roce 1971 se výrazně liší. Některé zdroje uvádějí 300 000 (CIA 2013d), jiné udávají jeden až tři miliony. Několik milionů lidí též uprchlo do indické části Bengálska (Rummel 1997). Prakticky všechny tyto události se navíc vyznačovaly mnoha dalšími krutostmi. Uvedené zdroje zmiňují vysoké počty obětí znásilnění, mučení a dalších zločinů. Katastrofy, jež Walzer považuje za správné řešit vnější intervencí, vykazovaly počty obětí v řádech statisíců. Syrská občanská válka stála doposud život zhruba 70 000 lidí a z tohoto 24

pohledu tedy neodpovídá Walzerově představě události šokující morální svědomí lidstva. Pokud bychom tedy chápali počet obětí jako hlavní kritérium vážnosti situace, syrská občanská válka ve Walzerově pojetí není spravedlivou příčinou humanitární intervence. Z hlediska počtu uprchlíků, dalšího možného indikátoru závažnosti humanitární krize, je syrská revoluce, která přivodila zhruba 2 miliony vnitřních a přes milion vnějších uprchlíků, obdobně tragická jako ty nejhorší z Walzerem uvedených případů. Avšak, vzhledem k faktu, že Walzer kvalifikoval pro humanitární intervenci události s velmi rozlišnými počty uprchlíků (od několika desítek tisíc po miliony), je patrné, že tomuto ukazateli nepřikládá takový význam

jako

počtům

obětí,

které

ve

všech

případech

dosahovaly

minimálně

několikasettisícových hodnot. Přes utrpení, které Sýrie zažívá, lze tedy usoudit, že při aplikaci Walzerova přístupu k teorii spravedlivé války, nesplňuje v současnosti tamní situace podmínku spravedlivé příčiny humanitární intervence. 3.4.2 Legitimní autorita Jak bylo uvedeno v kapitole 2.3.2, Walzer považuje za legitimní autoritu suverénní stát, a to i v oblasti rozhodování o humanitární intervenci. Je totiž přesvědčen, že OSN zklamala v roli organizace, která chce a může zasáhnout ve vážných humanitárních krizích (Coppieters a Fotion et al. 2008). Za ideální považuje kombinaci iniciativy jednotlivých států podpořenou multilaterálním souhlasem. Ten však není naprosto nezbytný (Walzer 2004). Případná intervence v Sýrii by v současnosti tuto mezinárodně právní oporu neměla. Rusko a Čína totiž opakovaně vetovaly na půdě Rady bezpečnosti OSN rezoluce odsuzující al-Asadův režim (NY Times 2012) a je zřejmé, že svůj postoj neplánují změnit (BBC 2013c). Šlo by tedy, na rozdíl od zásahu v Libyi18, o de facto ilegální intervenci. Walzer nicméně na legalitě akce dle mezinárodního práva netrvá, byť ji považuje za vhodnou. Legitimní autoritou může být vláda kteréhokoliv suverénního státu, která se rozhodne pokusit se s využitím svých ozbrojených sil zmírnit utrpení v Sýrii. 18

Akce na ochranu libyjských civilistů měla legální oporu v rezolucích 1970 a 1973 Rady bezpečnosti OSN. Bývá však kritizován rozsah mise, který podle mnohých (např. Pattison 2011, Walzer 2011) překročil udělený mandát.

25

3.4.3 Správný úmysl Walzer patří mezi teoretiky, kteří pro splnění kritéria správného úmyslu nevyžadují neexistenci postranních motivů. Pokud stát či skupina států provede humanitární intervenci, musí být v jejich úvahách obsažen „správný“ úmysl, avšak nemusí být jediný (Walzer 2006). V případě intervence západních mocností v Sýrii by vedlejším úmyslem mohla být změna režimu s cílem dosadit prozápadní vládu. Stejně tak oslabení Iránu, dlouhodobého syrského spojence, by mohlo být jedním z motivů intervence. Obě země jsou totiž významnými odpůrci Izraele i vlivu USA v regionu (Lidové noviny 2013a). Pod záminkou humanitární intervence by také mohly západní státy pomýšlet na oslabení vlivu dalšího významného spojence syrského režimu, Ruska (Lidové noviny 2013b). V každém případě Walzer nestanovil, zda musí být správný úmysl hlavním motivem pro intervenci či zda může být pouze vedlejším úmyslem. Zřejmě neexistuje důvod, proč by humanitární úmysl nemohl být alespoň jedním z motivů případné intervence. Kritérium správného úmyslu ve Walzerově pojetí tak lze považovat za splněné. Zpětným testem skutečných úmyslů intervenujících států by do velké míry mohlo být zjištění, zda operace dodržela rozsah daný humanitárním cílem. Případné nesplnění by však spíše svědčilo o primárním motivu a nevylučovalo by přítomnost správného úmyslu. 3.4.4 Pravděpodobnost úspěchu Jak podotýkají Seybolt (2007) i Orend (2000a), Walzer se rozsáhle věnuje principu spravedlivé příčiny, mnohem méně již však zjišťování pravděpodobnosti úspěchu. Ta je přitom nezbytnou podmínkou splnění kritérií teorie spravedlivé války. Walzer explicitně neřeší definici úspěchu. Z jeho úvah však vyplívá, že, podobně jako Seybolt (2007), vnímá intervenci za úspěšnou, pokud zachrání životy. Přímo k tématu potenciální intervence v Sýrii se Walzer vyjádřil skrze článek na blogu magazínu Dissent (Walzer 2012). Tento krátký text se na rozdíl od jeho knih věnuje de facto pouze principu pravděpodobnosti úspěchu a implicitně naznačuje, že právě v této podmínce tkví zásadní problém. Walzer píše, že úspěšná intervence by vyžadovala splnění tří 26

požadavků, které do značné míry staví na ponaučení z toho, co se „nepovedlo“ při nedávném zásahu v Libyi. Zaprvé by intervenující síly musely vybrat jednu složku syrské opozice a zajistit, aby porazila či inkorporovala další opoziční frakce. Předešlo by se tak tím krvavým mocenským bojům mezi jednotlivými částmi různorodé syrské opozice. Zadruhé, bezprostředně po porážce syrské armády je třeba zabezpečit její mohutný arzenál a vyhnout se tak nekontrolovatelné proliferaci zbraní (včetně chemických). Zatřetí je po pádu režimu nutné zaopatřit bezpečnost křesťanských, alávitských, drúzských a dalších minorit v převážně sunnitské Sýrii a zamezit tak masakrům s identitárním podtextem. Splnění těchto podmínek úspěšné intervence do Sýrie by podle Walzera vyžadovalo přijetí velkého závazku ze strany intervenujících států. Bylo by třeba užití pozemních sil. A Walzer pochybuje, že „někdo je k takovému kroku ochotný“ (Walzer 2012: 1). Tvrdí, že žádný z dosavadních návrhů intervence „nezněl vážně“ (Ibidem). Walzerův článek však byl zveřejněn v březnu 2012 a je tedy třeba zjistit, zda se situace nezměnila. Pokud jde o zmíněné podmínky úspěšné intervence, případná revize by měla vzít v potaz, že opozice je oproti situaci v době vydání Walzerova článku více sjednocená. Jak bylo uvedeno v kapitole 3.2, v listopadu 2012 vznikla v Doha Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil, která byla během následujícího měsíce uznána více než 130 státy jako jediný legitimní zástupce syrského lidu. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že jde o sjednocení převážně pro účely poražení al-Asada a že na další osud státu po sesazení diktátora mohou mít její složky dosti odlišný pohled. I kdyby však tato podmínka byla považována částečným sjednocením opozice za vyřešenou, u dalších dvou se mnoho nezměnilo a stále by tak byla podle Walzera třeba silná pozemní armáda. Hlavním kritériem tedy zůstává ochota velmocí takový zásah provést. Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník Severoatlantické aliance, která se v tomto ohledu jeví jako klíčový aktér, koncem března 2013 vojenskou intervenci NATO vyloučil (Reuters 2013). Vůdci syrských rebelů a několik amerických senátorů také tlačí na administrativu Baracka Obamy, aby Spojené státy vojensky zasáhly, byť unilaterálně. Prezident Obama však reagoval tvrzením, že takový postup by byl chybou (BBC 2013d).

27

Je tedy zřejmé, že zásadní aktéři mezinárodní bezpečnosti neprojevují ochotu k potenciálnímu vojenskému zásahu, natož pak k takovému typu intervence, který Walzer považuje za nutný z hlediska kritéria záchrany životů a zmírnění lidského utrpení. Pokud by tak vůbec k intervenci došlo, nejspíše by neměla takové parametry, aby mohla naplnit kýžené humanitární cíle. Kritérium pravděpodobnosti úspěchu tak zůstává v syrském případě nesplněno. 3.4.5 Proporcionalita Jak již bylo uvedeno, splnění podmínky proporcionality se hodnotí velice obtížně. To potvrzuje i Pattisonovo (2011) tvrzení, že jeden z hlavních problémů humanitárních intervencí spočívá v nesnadném odhadování jejích dlouhodobých důsledků. Walzer princip zcela nezavrhuje, spíše než zásadní kritérium jej však chápe jako jakousi kontrolní otázku, díky níž se příslušní aktéři zamyslí nad rovnováhou přínosů a ztrát, které válka může v konečném důsledku přinést (Orend 2000a). Užitečným zdrojem úvah nad problémem proporcionality může být Walzerovo vyjádření k intervenci v Libyi. Tu Walzer odmítl především právě kvůli tomuto principu, jelikož dle jeho názoru porážku Kaddáfího následovalo příliš mnoho další nespravedlnosti (Walzer 2011). Libyjská revoluce se zdá být dobrým příkladem ke srovnání se syrským povstáním, jelikož oba konflikty mají podobné příčiny a de facto jeden navazuje na druhý. Avšak kromě jiných odlišností, v Sýrii je nyní situace vážnější a komplikovanější než byla v Libyi. Tím spíše by zřejmě byly závažnější a hůře předvídatelnější i následky případné intervence. Je třeba počítat s celou řadou rizik. Země je etnicky a nábožensky heterogenní stát se složitou politickou historií. Nachází se v citlivém regionu. Současnou občanskou válku využívají islámští radikálové, kteří se zapojují do bojů s motivem vytvoření muslimského státu (Uhlířová 2013). Kromě rizik plynoucích z těchto a dalších charakteristik konfliktu je třeba vzít v potaz mezinárodní postavení syrského režimu. Na rozdíl od poměrně osamělého Kaddáfího má Sýrie významné spojence, kteří zřetelně dávají najevo svůj zájem na udržení současného režimu. Pokud by jejich postoj západ nerespektoval, mohlo by to vést ke zhoršení vztahů s těmito zeměmi. Takový vývoj lze označit za negativní nejen z hlediska národních zájmů 28

západních států, ale i z všeobecného etického hlediska teorie spravedlivé války, které je zde hlavním a jediným kritériem. V případě Ruska by se zásah mohl projevit například v choulostivé oblasti energetiky, ale i v míře politické vůle ke spolupráci a kompromisu, kterou Moskva projeví v dalších důležitých otázkách mezinárodní bezpečnosti. Vojenský zásah západních mocností v Sýrii by též zřejmě podnítil další vzrůst protizápadních nálad v již tak dost vyhraněném Iránu. Ten má velký zájem na zachování jednoho z mála spojeneckých režimů. Jeho ztráta „rukou Západu“ by mohla zvýšit íránskou motivaci budovat jaderný arzenál a neochotu smlouvat o něm. Taktéž další radikalizace a případná odveta spřízněného libanonského Hizballáhu jistě není v zájmu světové bezpečnosti a míru. Na druhou stranu, ne-intervence by pravděpodobně též nesla mnoho negativních důsledků. Mnozí Syřané již nyní mají pocit, že se na nich Západ či vůbec svět dopustil zrady (Novotný 2013). Pokud mezinárodní společenství nezasáhne, je dost pravděpodobné, že se v syrské společnosti prohloubí nedůvěra a odpor vůči Západu a otevře se tak snadná cesta pro islámské radikály. Otázkou zůstává, zda je z etické perspektivy nutno považovat muslimský stát, který by tak mohl vzniknout v případě porážky al-Asada, za a priori negativní. Porušování lidských práv uvnitř a agresivní chování navenek není pro stát založený na muslimské víře a hodnotách podmínkou. Lze je však očekávat v případě, že by v čele stáli skutečně radikální islamisté. Nepříznivý vývoj z etického hlediska lze v každém případě předpokládat, jestliže se válka bude nadále protahovat. V takovém případě by nejen bylo ztraceno mnoho dalších životů, ale zesílila by též hrozba rozšíření konfliktu do dalších zemí třaskavého Blízkého východu. Avšak ani brzké ukončení války neskýtá mnoho nadějí na lidsko-právně pozitivní vývoj. Vítězství současného režimu by zřejmě následovaly tvrdé represe. Jestliže naopak stát ovládne „názorově bezbřehá“ opozice (Novotný 2013) a nepodaří se jí sjednotit se či jasně nepřevládne jedna z jejích složek, pravděpodobně se současný konflikt promění v nepřehledný a krvavý boj etnických, politických, náboženských a jiných skupin. Jak se mnoho odborníků obává, Sýrie by se mohla vydat iráckou cestou (Joshi 2012).

29

Právě na příkladu Iráku, kde intervence vedla k vlně sektářského násilí, vidíme, že ani zásah v Sýrii není zárukou odvrácení podobného vývoje. Velmi záleží na charakteru intervence. Kromě Walzerových podmínek je třeba pečlivě zvážit mnoho dalších faktorů a i tak zůstaneme pouze v rovině přibližných odhadů.19 Je tedy patrné, že otázku proporcionality zde nelze jednoznačně zodpovědět. Ve výkladu Walzera však princip funguje spíše jako jakási pojistka proti vstupu do války, která by zjevně přinesla více zla než dobra. V ne zcela zjevných případech jako tento tudíž není nutno vnímat proporcionalitu jako překážku v tom či onom rozhodnutí, jestliže takové rozhodnutí bude v souladu s ostatními principy. 3.4.6 Poslední možnost Podmínka poslední možnosti je taktéž vnímána (nejen) Walzerem skepticky. Teoretici upozorňují na fakt, že výčet možností, které lze zkusit před uchýlením se k válce, je prakticky nekonečný. A než se vyčerpají, mohou škody neúnosně narůst. Sýrie se zdá být dobrým příkladem obojího. Seznam pohrůžek, sankcí a dalších opatření proti syrskému režimu je již velmi dlouhý, ale s postojem al-Asadova režimu výrazně nepohnul. Mezitím zemřely desítky tisíc lidí a miliony byly vyhnány z domovů. Pokusím se tedy nyní shrnout nejdůležitější kroky, které byly ve snaze zmírnit či zastavit konflikt učiněny. OSN důrazně odsoudila násilí. Avšak rezoluci, která by syrský režim sankcionovala, opakovně vetovali Rusko a Čína a svůj postoj nehodlají přehodnotit. V dubnu 2012 byla vyslána pozorovatelská mise do Sýrie, která měla dozorovat dodržování mírového plánu společného zmocněnce OSN a Ligy arabských států pro Sýrii Kofiho Annana. V důsledku porušování dohody o zastavení palby a opakované střelby na pozorovatele však byla mise v červnu stažena (The Guardian 2012). Ani snahy Annanova nástupce Lachdara Brahímího nevedly k úspěchu (CIA 2013a).

19

Nápomocnou by v tomto ohledu mohla být například práce Seybolta (2007), který analyzuje dřívější humanitární intervence a pokouší se o vytvoření empiricky podloženého souboru podmínek pro úspěch budoucích operací.

30

Liga arabských států po neúspěšných jednáních se syrským režimem o ukončení násilí pozastavila v listopadu 2011 Sýrii členství a zvýšila sankce proti režimu al-Asada. V prosinci souhlasil Damašek s přijetím pozorovatelské mise Ligy. Na konci ledna ale byla mise ukončena z důvodu eskalace násilí v zemi (BBC 2013a). Sankce vůči syrskému režimu zpřísnily také Evropská unie, Turecko a USA (CIA 2013a). Je tedy zřetelné, že klasické možnosti diplomatických řešení a různých typů sankcí již selhaly. V poslední době se proto často diskutuje a jedná o možnosti vyzbrojení rebelů (The Guardin 2013). Takovýto krok již balancuje na pomezí mírového a vojenského řešení konfliktu. Otázkou je, zdali se dá tento postup považovat za „rozumnou“ možnost, kterou je třeba vyzkoušet před uchýlením se k přímému silovému řešení. V prvé řadě je třeba se ptát, jestli by poskytnutí lepší výzbroje syrským rebelům vedlo k odstranění spravedlivé příčiny, tedy k zastavení porušování lidských práv. Pokud chápeme jako hlavní zdroj nespravedlnosti režim současného prezidenta, potom se dá vyzbrojení povstalců principielně považovat za ospravedlnitelné. Avšak tato logika neodstraňuje mnohá ale, které se k jejímu uplatnění vážou. Pochybnosti pramení především z principů pravděpodobnosti úspěchu a proporcionality. Poskytnutí zbraní by zřejmě minimálně v první fázi vedlo k eskalaci násilí a výzbroj by se též snadno mohla dostat do rukou islámských radikálů (The Guardian 2013). Navíc, jak bylo uvedeno v předchozí podkapitole, ani konečné vítězství rebelů s pomocí těchto zbraní zdaleka nenese jistotu ukončení lidského utrpení. Jak bylo uvedeno v podkapitole o pravděpodobnosti úspěchu, Walzer považuje za nutné, aby v případě provedení humanitární intervenci do Sýrie byl intervenujícími silami zabezpečen arzenál oficiální syrské armády po jejím kolapsu. Dle jeho názoru by zásah neschopný poskytnout tuto záruku velmi pravděpodobně nedokázal zastavit násilí (Walzer 2012). Z tohoto postoje je zřejmé, že Walzer považuje rizika spojená s proliferací zbraní (kontrolovanou pouze rebely) za neúnosně vysoká. Lze tedy vyvodit závěr, že vyzbrojení syrské opozice pravděpodobně nelze z Walzerovy perspektivy považovat za relevantní předposlední možnost. Z dalších nástrojů, mechanismů a strategií řešení konfliktů, jejichž výčet uvádí například Cabadová Waisová (2011) je většina použitelná v rámci prevence konfliktu. Ve fázi, v níž se 31

nachází syrský konflikt, již mnoho nevojenských nástrojů řešení konfliktu třetí stranou nezbývá. Kritérium poslední možnosti tedy lze považovat za splněné, jelikož se zdá, že všechna rozumná nevojenská řešení konfliktu v této fázi jsou vyčerpaná.

3.5 Scénáře budoucího vývoje a konfliktu a perspektivy jeho řešení Jak uvádí RIIA (2012a), obě strany konfliktu jsou odhodlané a nezdá se, že by byly ochotny připustit ústupky a umožnit tak politický proces, který by mohl vést k ukončení konfliktu. Za režimem stále stojí část obyvatel (hlavně alávitská minorita) i loajální části armády, které oproti rebelům disponují značným vojenským arzenálem a stabilnějším zázemím. Vláda si je také (stejně jako svůj civilní personál) může stále dovolit platit (Ibidem). Když připočteme ochotou užívat sílu proti civilistům, lze podle RIIA předpokládat, že režim může zůstat ještě poměrně dlouho bojeschopný. Naopak Holliday (2012) se domnívá, že houževnatost povstaleckých bojovníků velmi snižuje budoucí vytrvalost režimu. Oporou syrské vlády však dle něj jsou její zahraniční spojenci. Irán do bojů vysílá své jednotky, stálí členové Rady bezpečnosti OSN Rusko a Čína blokují rezoluce sankcionující syrský režim. Změna jejich postoje a připuštění vojenské intervence je nepravděpodobná. Trpělivost těchto dvou zemí se západem a jeho dobrodružstvími se zdá být po Iráku a Libyi vyčerpaná. Jak uvádí závěr z jiného panelu RIIA (2012b), uplatňování kapitoly VII Charty OSN (o akcích při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných) nyní tyto dvě země vnímají jako záminku pro regime change game. Povstalci přes svá znevýhodnění získali schopnost čelit vládním jednotkám a přes tvrdé represe neustoupili ani nebyli oslabeni. Naopak se jim podařilo dosáhnout jistého stupně organizovanosti (Holliday 2012) a dobyli a ovládají část území země včetně některých

32

strategických bodů20 (BBC 2013e). Nejeví se jako pravděpodobné, že by syrská armáda byla schopna získat celé syrské území zpět (RIIA 2012a). Velkou roli v budoucím vývoji může hrát případné vyzbrojení rebelů ze zahraničí (Holliday 2012). Obecně se však zdá, že ani jedna strana nebude v brzké době dost silná na poražení soupeře. S prodlužující se válkou očekávají odborníci další nárůst významu sektářského elementu a také zvyšující se nestabilitu v celém regionu. Jak se vyjádřil zmocněnec Brahímí, hrozí „exploze na Blízkém východě“ (BBC 2013f). Existují i další scénáře: od kolapsu režimu v důsledku útěku jeho hlavních představitelů do exilu až po pokračování vleklého boje o každou ulici (BBC 2012e, RIIA 2012a). Otázka řešení konfliktu je snad ještě složitější, protože ani případným vítězstvím jedné strany problémy nekončí. Jak již bylo zmíněno, ochota k politickému řešení je zatím mizivá. To se může změnit v případě dlouhotrvající patové situace, během níž by konflikt dospěl do fáze mrtvého bodu (Cabadová Waisová 2011). Jak v otázce budoucího vývoje situace, tak v otázce řešení konfliktu však zůstáváme pouze v rovině odhadů.

20

Především jde o části nejdůležitějších měst Aleppa a Damašku.

33

4 Závěr Předložená bakalářská práce se věnovala aplikaci teorie spravedlivé války ve výkladu Michaela Walzera na občanskou válku v Sýrii. Cílem bylo zjistit, zda tamní situace splňuje Walzerova kritéria pro provedení humanitární intervence. Ze šesti principů ius ad bellum lze tři považovat za splněné, dva za nesplněné a jeden za nejednoznačný. Překážkou je především nesplnění klíčového kritéria spravedlivé příčiny. Walzer sice přijímá koncept humanitární intervence do svého pojetí spravedlivé války, avšak zároveň je velmi opatrný v jeho uplatnění. Uvědomuje si totiž ošemetnost humanitárních intervencí. Výsledky těchto operací bývají mnohdy velmi nejisté a navíc mohou být jejich ušlechtilé cíle zneužívány jako záminka pro naplňování národních zájmů. Proto Walzer ospravedlňuje intervenci pouze v případech šokujících morální svědomí lidstva. Přestože toto měřítko blíže nespecifikuje, z jím uvedených příkladů odůvodněných intervencí vyplývá, že má na mysli případy, kde počty obětí dosahují statisíců. Této meze konflikt v Sýrii (naštěstí) zatím nedosáhl. Druhou překážkou je kritérium pravděpodobnosti úspěchu. Walzer se domnívá, že úspěšná intervence v Sýrii by musela splnit určité podmínky, které se týkají především kapacit poskytnutých účastnícími se státy. Jejich naplnění by však vyžadovalo závazek, jenž zjevně není žádný potenciálně intervenující aktér ochotný přijmout. Byť ji Walzer nevnímá jako určující, problematická je i podmínka proporcionality, kterou nelze jednoznačně určit. Vcelku zřejmé nenaplnění kritérií pravděpodobnosti úspěchu a především spravedlivé příčiny je v každém případě zásadní. Odpověď na výzkumnou otázku lze tedy formulovat tak, že z perspektivy Walzerova výkladu spravedlivé války by v současné době nebylo správné provádět humanitární intervenci v Sýrii. K dalšímu zkoumání v této oblasti lze doporučit především Walzerovo pojetí spravedlivé příčiny. Jak podotýkají mnozí autoři, formulace událost šokující morální svědomí lidstva nastavuje laťku pro humanitární intervenci velmi vysoko. Walzer tak vědomě činní, přestože 34

je přesvědčen, že právo na užití síly k obraně druhých, pokud byla porušena jejich teritoriální integrita či suverenita (odvozená od lidských práv), není ani tak projevem dobročinnosti jako spíše nezbytnosti (Walzer 2006). Jeho důvody k praktické opatrnosti vůči provádění humanitárních intervencí jsou zjevné. Avšak z etického hlediska je zde patrný rozpor. Walzer na jedné straně zdůrazňuje principielní nutnost ochrany lidských práv a na straně druhé tuto ochranu (či snahu o ni) odmítá, jestliže nejsou práva porušována v naprosto extrémním rozsahu. Nezdary mnohých humanitárních misí zřejmě ospravedlňují jeho pragmatismus i z hlediska ochrany lidských práv. Walzerovým základním cílem může být ochrana lidských práv, a přesto se může vyjádřit negativně ke snaze chránit je, jelikož neexistuje jistota, že tato snaha nezpůsobí ještě více lidsko-právních ztrát. Otázkou ovšem zůstává, zda míra závažnosti situace, kterou již Walzer považuje za adekvátní k provedení intervence přes všechny rizika, je vhodně stanovená. V tomto směru by bylo užitečné prozkoumat práci autorů, kteří se problémem zabývají z více praktické roviny a kteří, podobně jako například Seybolt (2007) usilují o vytvoření empiricky podložené analýzy minulých humanitárních intervencí. Porovnání takových prací by mohlo vést k přesnějšímu a lépe podloženému stanovení míry porušování lidských práv, která konstituuje spravedlivou příčinu humanitární intervence.

35

5 Seznam použitých zdrojů 5.1 Tištěné zdroje Bellamy, Alex. 2006. Just Wars. From Cicero to Iraq. Cambridge: Polity Press. Cabadová Waisová, Šárka. 2011. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Plzeň: Aleš Čeněk. Cleveland, W. 2009. A history of modern Middle East. 4. vyd. Boulder: Westview press. Coppieteres, Bruno a Fotion, Nick et al. 2008. Moral Constraints on War: Principles and Cases. Plymouth: Lexington Books. Corey, David a Charles, Daryl. 2011. The just war tradition: an introduction. Wilmington. Del.: ISI Books. Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. 1. vyd. Praha: Portál. Duřpektová, Eva. 2012. „Teorie spravedlivé války ve světle nových výzev po konci studené války.“ In: Ozbrojené konflikty po konci studené války. Eds. Pospíšil, Ivo a Kříž, Zdeněk. Brno: Muni press, 39-85. Guthrie, Charles a Quinlan, Michael. 2010. The Just War Tradition: Ethics in Modern Warfare. New York: Walker & Company. Hinnebusch, Raymond. 2001. Syria: revolution from above. London: Routledge. Holliday, Joseph. 2012. Syria's Armed Opposition. Washington: The Institute For the Study of War. Charles, Daryl. 2005. Between Pacifism and Jihad: Just War and Christian Tradition. Madison: Intervarsity Press. Christopher, Paul. 1999. The Ethics of War and Peace: An Introduction to Legal and Moral Issues. 2. vyd. Upper Saddle River, N.J.: Prentice Hall. Koniar, Ivan. 2011. Tradícia spravodlivej vojny. Teória alebo teorie? Ružomberok: Verbum. Landis, Joshua. 2012. „The Syrian Uprising of 2011: Why the Asad Regime Is Likely to Survive to 2013.“ Middle East Policy 19, č. 1, 72–84. 36

Lidové noviny. 2013a. „Asad vyhrožoval, v Aleppu se dál bojovalo.“ 4. 2. 2013, s. 6. Lidové noviny. 2013b. „Lavrov jednal se šéfem opozice.“ 4. 2. 2013, s. 6. Malá československá encyklopedie: 1. svazek A-Č. 1984. Encyklopedický institut ČSAV. Praha: Academia. Novotný, Pavel. 2013. „Když přestaneš bojovat, zabijí tě.“ Mladá fronta dnes 24. 1. 2013, s. A13. Orend, Brian. 2000a. Michael Walzer on war and justice. Montreal: McGill-Queen's University Press. Orend, Brian. 2000b. „Michael Walzer on Resorting to Force.“ Canadian Journal of Political Science 33, č. 3, 523-547. Patterson, Eric. 2005. „Just war in the 21st century: Reconceptualizing just war theory after September 11.“ International Politics 42, 1, 116-134. Pattison, James. 2011. „The Ethics of Humanitarian Intervention in Libya.“ Ethics and International Affairs 25, 3, 1-7. Rummel, Rudolph. 1997. Statistics of democide: genocide and mass murder since 1900. LIT Verlag Münster. Seybolt, Taylor. 2007. Humanitarian military intervention: the conditions for success and failure. Oxford: Oxford University Press. Suchý, Petr. 2012. „Výzkum konfliktů – terminologie a typlogie.“ In: Ozbrojené konflikty po konci studené války. Eds. Pospíšil, Ivo a Kříž, Zdeněk. Brno: Muni press, 13-24. Ternon, Yves. 1997. Genocidy 20. století: zločinný stát Praha: Themis. Uhlířová, Lucie. 2013. „ Konflikt v Sýrii ohrožuje Jordánsko.“ Mezinárodní politika 2013, 1, 1-7. Walzer, Michael. 2004. Arguing About War. New Haven: Yale University Press. Walzer, Michael. 2006. Just and Unjust Wars: A Moral Argument With Historical Illustrations. 4. vyd. New York: Basic Books. Ziadeh, Radwan. (2011) Power and policy in Syria: the intelligence services, foreign relations and democracy in the modern Middle East. London: I.B. Tauris

37

5.2 Internetové zdroje Basic Books Inc. 2006. „'Just War' Reconsidered.“ Chronicle of Higher Education 53, č. 2, 97-97. (cit. 2013-03-05). (http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&AN=22299667&lang=cs &site=ehost-live). BBC. 2012. Syria crisis: Counting the victims. (cit. 2013-03-29). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-18093967). BBC. 2013a. Syria profile: A chronology of key events. (cit. 2013-03-27). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-14703995). BBC. 2013b. Syria: The story of the conflict. (cit. 2013-03-27). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-19331551). BBC. 2013c. Syria crisis: Russia won't pressure Assad, says Lavrov. (cit. 2013-04-06). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-21709919). BBC. 2013d. Syria crisis: Obama rejects US military intervention. (cit. 2013-04-07). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-17278802). BBC. 2013e. Syria crisis: Fate of Assad's Syria still hangs in the balance. (cit. 2013-04-10). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-20717177). BBC. 2013f. Global News podcast *audio nahrávka+. 26. 3. 2013. CIA. 2013a. The World Factbook. Washington, D.C.: CIA (cit. 2013-03-23). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sy.html). CIA. 2013b. The World Factbook. Washington, D.C.: CIA (cit. 2013-03-23). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cb.html). CIA. 2013c. The World Factbook. Washington, D.C.: CIA (cit. 2013-03-23). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ug.html). CIA. 2013d. The World Factbook. Washington, D.C.: CIA (cit. 2013-03-23). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bg.html). Coutts, Adam. 2011 “Syria's uprising could have been avoided through reform.“ The Guardian 18.5.2011. (cit. 2013-03-31). (http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/may/18/syria-uprising-reformbashar-al-assad). 38

Encyclopedia Britanicca (online verze). 2013. Baʿth Party. (cit. 2013-03-23). (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/55912/Bath-Party). Evropská komise. 2000. Report on the Czech Republic. Brusel: EU Publishing (cit. 200701-28). (http://europa.eu/documents/registers/index_cs.htm). Geneva Academy of International Humanitarian Law and Human Rights. 2012. (cit. 201303-27). (http://www.genevaacademy.ch/RULAC/applicable_international_law.php?id_state=211). Joshi, Shashank. 2012. „Is Syria becoming the new Iraq?.“ CNN 31.5.2012. (cit. 2013-0327). (http://edition.cnn.com/2012/05/31/opinion/syria-sectarian-conflict). Kopřiva, Petr. 2011. „Perspektivy dopadů „arabského jara“ na subsaharskou Afriku.“ Mezinárodní politika 2011, 10 (cit. 2013-03-26). (http://www.ustavmezinarodnichvztahu.cz/list/mezinarodni-politika-10-2011) Landis, Joshua. 2011. „As quiet returns, Syrians ponder the future.“ Foreign Policy. (cit. 2013-03-30) (http://mideast.foreignpolicy.com/posts/2011/04/05/as_quiet_returns_Syrians_ponder _the_future). Matar, Linda. 2012. „The Socioeconomic Roots of the Syrian Uprising.“ Middle East Institute Insights 2013, č. 58 (cit. 2013-03-31). (http://www.mei.nus.edu.sg/publications/mei-insights/the-socioeconomic-roots-of-thesyrian-uprising). McDonell, Patrick. 2013. „Syrian rebels must give up arms before talks, Assad says.“ Los Angeles Times 3.3.2013. (cit. 2013-03-27). (http://www.latimes.com/news/world/worldnow/la-fg-wn-assad-syrian-rebels20130303,0,1156664.story). NY Times. 2012. Friction at the U.N. as Russia and China Veto Another Resolution on Syria Sanctions. (cit. 2013-03-27) (http://www.nytimes.com/2012/07/20/world/middleeast/russia-and-china-veto-unsanctions-against-syria.html?_r=0). NY Times. 2013. Number of Syrian Refugees Hits 1 Million, U.N. Says. (cit. 2013-03-27). (http://www.nytimes.com/2013/03/07/world/middleeast/number-of-syrian-refugeeshits-1-million-un-says.html). 39

Reuters. 2013. NATO head urges Syria political solution, rules out intervention. (cit. 2013-04-07). (http://www.reuters.com/article/2013/03/27/us-syria-crisis-natoidUSBRE92Q0JL20130327). Riphenburg, Carol. 2011. „Ziadeh, Radwan: Power and Policy in Syria: Intelligence Services, Foreign relations and Democracy in the Modern Middle East“ [recenze]. Syrian Studies Association Bulletin 16, 1 (cit. 2013-03-26). (https://ojcs.siue.edu/ojs/index.php/ssa/article/view/2158/578). Royal Institute of International Affairs (RIIA). 2012a. Chatham House meeting summary: The Political Outlook for Syria. London: The Royal Institute of International Affairs. (cit. 2013-03-26). (http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/Research/Middle%20East/01 12syria_mtgsummary.pdf). The Guardian. 2012. Syria clashes force UN to suspend observer milion. (cit. 2013-04-08). (http://www.guardian.co.uk/world/2012/jun/16/syria-un-suspend-observer-mission). The Guardian. 2013. Europe's leaders on collision course over arming Syrian opposition. (cit. 2013-04-08). (http://www.guardian.co.uk/world/2013/mar/14/europe-collisionarming-syria-opposition). The Royal Institute of International Affairs (RIIA). 2012b. Chatham House meeting summary: Syria: Prospects for Intervention. London: The Royal Institute of International Affairs. (cit. 2013-03-26). (http://www.chathamhouse.org/publications/papers/view/185299). The UN Refugee Agency (UNHCR). 2000. State of the World's Refugees 2000. (cit. 201304-08). (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/search?page=search&docid=3ebf9bad0&query=hmong) The UN Refugee Agency (UNHCR). 2003. (cit. 2013-04-08). (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/search?page=search&docid=3ec20c0d4&query=Idi%20Amin) Uppsala Conflict Data Program – Database. 2013a (cit. 2013-04-05). (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=133®ionSelect=2Southern_Africa). Uppsala Conflict Data Program – Database. 2013b (cit. 2013-04-05). (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/info/Sud%202.pdf). 40

Walzer, Michael. 2011. „ The Case Against Our Attack on Libya.“ New Republic 20. 3. 2011. (cit. 2013-04-07). (http://www.newrepublic.com/article/world/85509/the-caseagainst-our-attack-libya#). Walzer, Michael. 2012. „Syria.“ Dissent Magazine 9. 3. 2012. (cit. 2013-04-07). (http://www.dissentmagazine.org/blog/syria).

41

6 Přílohy

Mapa syrského povstání (březen 2013) (Political Geography Now. 2013. Syria Uprising Map: March 2013 (#9). (http://www.polgeonow.com/2013/03/syria-uprising-map-march-2013-9.html).

42