Personalizace volebního systému v návrzích volebních reforem v České republice

Voženílková, M., Šedo, J. Personalizace volebního systému v návrzích volebních reforem v České republice

33

Personalizace volebního systému v návrzích volebních reforem v České republice

Marcela Voženílková ∗ ([email protected]) Jakub Šedo ‡ ([email protected])

Abstract While more than 20 years of discussions of the electoral system reform for the first-order election in the Czech Republic, were focused on solving problems creating the national government, currently, it appears that electoral reform should deal primarily with dissatisfaction of citizens with the state of democracy (democratic culture) in the Czech Republic. Citizens and politicians believe that strengthening elements of personalization in electoral mechanism se ings will lead to a greater focus on individual candidates and therefore politics, they represent establish a stronger relationship between the candidates (MPs) and voters and increasing personal accountability of those who are selected, a positive contribution to (re)building the Czech democracy. Four selected proposals of electoral reform of the first-order election in the Czech Republic are evaluating by using Shugart’s typology of personalization of electoral systems.

Keywords electoral reform, unrealized electoral reform, personalization of electoral systems

Note Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Aktuální problémy politologického výzkumu (kód MUNI/A/1342/2014)“.

∗ Studentka doktorského studĳního programu na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. ‡ Odborný asistent na katedře politologie Fakulty sociálních studĳí Masarykovy univerzity.

34

European Electoral Studies, Vol. 10 (2015), No. 1, pp. 33–50

Úvod O reformě volebního systému pro volbu Poslanecké sněmovny v České republice se diskutuje mezi odbornou i laickou veřejností již více než 20 let. Jednotlivé návrhy volebních reforem reflektovaly aktuální dění a vývoj českého stranicko-politického systému. Po pokusech o volební reformu z období opoziční smlouvy (Ústavním soudem zamítnutou reformou z roku 2000 a následnou změnou volebního zákona z roku 2002) patří mezi nejčastěji zmiňované snahy z roku 2009, kdy reforma volebního systému došla prozatím nejdále, a to v podobě řecké varianty, která měla řešit především problémy volebních patů, sestavování vládních koalic a bonifikovat vítěze voleb. Od této doby se však diskuze opět posunula, a to i z důvodů jakési krize legitimity (českého) demokratického systému. V politickém systému České republiky mají teoreticky sehrávat nejvýraznější úlohu politické strany. Ve veřejném prostoru je jejich působení ale vnímáno negativně a je zpochybňováno. Obecným argumentem je přitom poukazování na neexistenci jednoznačné osobní odpovědnosti politiků za jejich rozhodování. Zásadní otázkou pro diskuzi o oslabování vlivu politických stran v české politice je přitom nalezení zdroje poptávky po personalizaci politiky. Primárním zdrojem je individualizace společnosti a existence silného reaktivního antistranictví, významným faktorem je dále obecná delegitimizace politických institucí fungujících v rámci parlamentní formy vlády. Tento zdroj je zásadním a nejobecnějším vyjádřením stavu, který je v evropském kontextu někdy popisován jako krize důvěry v (zastupitelskou) demokracii (Pecháček 2013: 99). Čím dál tím více se tedy zdá, že volební systém má být reformován směrem k personalizaci, což má v důsledku navrátit důvěru v politiku a politiky. Problémy se sestavováním koalic mají být odstraněny posílením většinových prvků, či přechodem k většinovému volebnímu systému¹. Cílem textu je komparovat vybrané volební reformy pro volby prvního řádu v ČR z hlediska míry jejich personalizace. Zkoumáno je pět volebních mechanismů, které rezonovaly v období od roku 2002 do současnosti. Volby roku 2002 přitom nebyly vybrány náhodně. Přĳmeme-li fakt, že občané v demokratických státech se cítí zklamaní s politickým procesem (Stoker 2006: 1) a odpovědí na tuto krizi legitimity demokratických režimů (např. Mazzoleni a Schulz 1999: 255) se stává v mnoha případech personalizace politiky, můžeme se v případě Česka zaměřit na vývoj po roce 2002, potažmo 2003, kdy dle průzkumů veřejného mínění společnosti Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) byla spokojenost s politickou situací v ČR nejnižší (resp. nespokojenost nejvyšší²; viz CVVM 2003, 2007, 2009 a 2013) od roku 1998, kdy průzkumy začaly. Pro posouzení míry personalizace bude využita klasifikace Ma hewa S. Shugarta z roku 2001, kterou představil ve článku „Electoral ’efficiency‘ and the move to mixed-member systems“. Touto klasifikací přitom reagoval na svůj příspěvek „Incentives to Cultivate a Personal Vote: A Rank Ordering of Electoral Formulas“, ve spolupráci s Johnem M. Careym (1995), který se stal výchozím textem pro zkoumání personalizace volebních systémů. Užitá klasifikace se přitom zaměřuje na posouzení role mezistranické a vnitrostranické soutěže z perspektivy kandidátů, jejichž hlavní motivací je znovuzvolení.

Institucionální personalizace Koncept personalizace politiky (někdy též candidate-centered politics) je moderní fenoménem, který má však hluboké kořeny (porovnej Karvonen 2009: 2–4; Garzia 2011). Někteří autoři (Benne 2012; Blondel 2011; McAllister 2005; Kriesi 1998 atd.) o něm hovoří jako o významném trendu dnešní doby. Dosud nicméně neexistuje jednotná obecně přĳímaná definice konceptu. Jednoduše můžeme tvrdit, že se jedná o zaměření se na individuální aktéry politiky (typicky lídry politických stran) na úkor skupin. Tento zájem o jednotlivce pak můžeme sledovat ve třech dimenzích – v institucionální, mediální ¹Cílem textu není posouzení kompatibility návrhů reforem s Ústavou České republiky a v případě řecké varianty volební reformy ani posouzení požadavku odstranění disproporcionality vůči malým stranám a zjednodušení sestavování vládních koalic. ²Lowell (2001: 32–33) se domnívá, že existuje několik důvodů a vysvětlení pro nízkou míru důvěry v politické instituce v postkomunistických zemích. Obyvatelé mohou být nespokojeni s novou postkomunistickou elitou, která ve svých rukou soustředila moc. Mohou také být nespokojeni s důsledky ekonomických reforem, korupcí atd.


35

a behaviorální dimenzi personalizace politiky (viz Rahat a Sheafer 2007). V tomto textu se zaměříme na institucionální dimenzi personalizace politiky. Tato dimenze se vztahuje k přĳetí pravidel, mechanismů a institucí, které kladou větší důraz na individuální politiky a méně na politické strany a skupiny. Předpokladem je, že tato pravidla, mechanismy a instituce poskytují více moci jednotlivci, neboť posilují individuální lídry a politiky jako jednotlivce (porovnej Karvonen 2010: 24 a Balmas et al. 2012: 2). Do této dimenze spadají takové změny, jako např. posilování role premiérů v parlamentních demokraciích, přesun moci od skupiny k jednotlivcům, změny volebního systému ve směru více personalizovaného mechanismu nebo změna nominačních pravidel uvnitř politických stran. Z hlediska rozsahu textu však není možné věnovat se každé z uvedených oblastí, budeme se tedy zabývat pouze rozměru personalizace volebních systémů. V současném výzkumu neexistuje obecná typologie personalizace volebních systémů. Obecně můžeme hovořit o dvou směrech výzkumu. První předpokládá, že k personalizaci volebních systémů dochází směrem od kandidátů a jejich touhy být znovuzvoleni. V tomto případě se výzkum zaměřuje na personalizaci z pohledu kandidátů (Carey a Shugart 1995; Thames a Williams 2010; Robbins 2010; Martin 2011 a další). Tato perspektiva v současném diskursu převládá a ptá se, jaký je stupeň, na kterém volební pravidla posilují kandidáty (personal vote) na úkor politických stran (party vote). Druhý, spíše menšinový směr (Farrell a McAllister 2006; Pereira a Silva 2009; Renwick a Pilet 2011) naopak tvrdí, že k personalizaci volebních systémů dochází směrem od voličů, a to kvůli nespokojenosti se současným stavem politiky či demokratického režimu. Tato perspektiva naopak zjišťuje, jak svobodně může volič hlasovat. Ačkoli tedy druhá perspektiva spíše odpovídá námi definovanému důvodu, proč je usilováno o větší personalizaci českého volebního systému, čím dál tím častěji se k volání po reformě směrem k zavedení většinotvorných prvků vyslovují i samotní politici, kteří se cítí být znevýhodnění frustrací ze stavu demokracie u nás. Text využívá kódování proměnných volebních systémů dle první uvedené dimenze také (a především) z toho důvodu, že perspektiva voličů není v odborné literatuře dostatečně ukotvena. Počátky zkoumání personalizace volebních systémů jsou totiž dnes již neodmyslitelně spjaty se jmény Johna M. Careyho a Ma hew S. Shugarta, kteří v roce 1995 vydali článek Incentives to cultivate a personal vote: a rank ordering of electoral formulas. Autoři poukazují na fakt, že volební systémy byly zkoumány z hlediska toho, jaký mají efekt na alokaci mandátů stranám, nicméně alokace mandátů dle nich není jediná funkce, kterou volební systém má. Jeho úkolem je rovněž alokace mandátů konkrétním kandidátům strany (Carey a Shugart 1995: 417). Jinými slovy, volební systémy nejsou jen neosobní převodovou pákou, protože při dělbě křesel je jejich rolí také určení toho, které konkrétní osoby získají jednotlivé mandáty a na určitý čas se stanou volenými zástupci voličské komunity. Pokud se tedy na kandidátní listině strany vyskytuje více jmen, než daná strana získala ve volbách mandátů, volební formule musí specifikovat i prostředky pro určení toho, kteří kandidáti získají mandát. Jimi navržený systém kódování se stal základním systémem posuzování volebních mechanismů z hlediska personalizace a výchozím bodem pro celou řadu studií. Volební systémy Carey a Shugart proto posuzují z hlediska toho, jak silné pobídky poskytují k tzv. rozvoji osobního hlasu (personal vote), neboli hlasu, který je odevzdáván konkrétnímu kandidátovi. Zkoumají, jak důležitá je osobní pověst (personal reputation) kandidáta pro jeho prosazení se, příp. zvolení, na rozdíl od pověsti, kterou disponuje subjekt, který jej nominoval (party reputation; André, Depauw a Deschouwer 2012: 2)³. Jejich model pro hodnocení volebních systémů na základě pobídek k personal vote je založen na čtyřech proměnných, které jsou běžné ve všech typech volebních systémů: • kontrola nad hlasovacím lístkem (ballot control, BALLOT); • propojení hlasů (vote pooling, POOL); • typ a počet hlasů (types of votes, VOTES); • velikost volebního obvodu (district magnitude, M). ³Balmas et al. (2012: 3) dokonce definují personalizaci politiky prostřednictvím růstu vlivu osobní pověsti individuálních politiků: kandidáti se stávají více závislí na své vlastní osobní pověsti, na rozdíl od pověsti strany, která je nominovala.

36


První tři proměnné odkazují na fenomén, který pracuje na úrovni obvodu. Dle autorů nabývají BALLOT, POOL a VOTES tří možných hodnot, 0–2), přičemž hodnota 0 značí nejnižší pobídky personalvote, a naopak 2 pobídky nejvyšší. Tabulka 1:

Proměnná BALLOT

POOL

VOTES

Kódování volebních systémů dle Careyho a Shugarta (1995)

Stupně kódování 1.

uzavřená kandidátka, voliči nemohou do kandidátky zasahovat

2.

stranické kandidátky, voliči mohou do kandidátky zasahovat

3.

lídři nekontrolují přístup ke kandidátkám, nebo pořadí na nich

1.

propojení napříč celou stranou

2.

propojení na sub-stranické úrovni

3.

bez propojení

1.

voliči odevzdávají jeden hlas pro jednu stranu

2.

voliči odevzdávají hlasy pro více kandidátů

3.

voliči odevzdávají hlas pod úrovní strany

Čtvrtá proměnná, velikost volebního obvodu, identifikuje rozsah této úrovně a je posuzována samostatně. Je popisována mimo první tři proměnné, a to z důvodu intervalu teoreticky nebývat hodnoty od 1 do počtu mandátů volených v aktuálně největším parlamentu světa. Zatímco první tři proměnné typologie popisují metody organizování hlasování a distribuce hlasů, jejich variace jsou relativně omezené a liší se kvalitativně, velikost volebního obvodu nepropůjčuje sama sobě deskripci malým počtem intervalových proměnných, ale naopak je přirozenou intervalovou proměnnou, která začíná od hodnoty 1, až k celkovému počtu mandátů v zákonodárném sboru. Carey a Shugart (1995: 430–431) tvrdí, že s rostoucí velikostí volebního obvodu roste i důraz na rozvoj osobní pověsti (personal reputation seeking) ve všech typech volebních systémů, kromě systémů, ve kterých neexistuje vnitrostranická soutěž (BALLOT = 0). Jinými slovy, s rostoucí velikostí obvodu v listinných systémech s uzavřenou kandidátní listinnou (BALLOT = 0), hodnota osobní pověsti klesá; s tím jak roste M v ostatních systémech, hodnota osobní pověsti roste. Důležitost osobní pověsti tedy ve skutečnosti roste s velikostí obvodu v těch systémech, ve kterých spolustraníci soutěží mezi sebou o hlasy a mandáty⁴. Podstata tohoto inverzního vztahu tkví v tom, že v systémech s otevřenou kandidátní listinou s rostoucí velikostí volebního obvodu roste i počet jmen na stranické kandidátní listině, což vede k tomu, že kandidát musí vynaložit větší úsilí k odlišení se od svých spolustraníků – význam jeho osobní pověsti roste. Jestliže však hovoříme o systému s uzavřenou kandidátní listinou, voliči hlasují pro kandidátní listinu tak, jak ji sestavila strana, nemohou do ní zasahovat. Rozhodující je v tomto případě reputace strany, a tudíž záleží spíše na pořadí jmen na kandidátce⁵, než na osobní pověsti jednotlivých politiků. Je to tedy M, co určuje míru vnitrostranické soutěže. ⁴Počet spolustraníků, od kterých se kandidát musí odlišovat, roste, a tak roste i význam vytváření unikátní osobní pověsti odlišné od té stranické. ⁵Nicméně pořadí jmen není rozhodující pro to, kdo je skutečně zvolen, jen v systémech s uzavřenou kandidátní listinou, ale např. i při možnosti preferenčního hlasování (viz André, Depauw a Deschouwer 2009: 5; pořadí kandidátů není jediné, co může voliče ovlivnit při výběru, komu odevzdají svůj hlas, viz Reynolds a Steebergen 2006). Voliči jen zřídkakdy disponují úplnou informací k odlišení jednotlivých politiků. Pereira a Andrade e Silva (2009) tvrdí, že informace o každém kandidátovi mají klesající funkci na průměr velikosti obvodu. Miller a Krosnick (1998) zjistili, že voliči hledají důvody, proč konkrétní kandidáty volit, spíše než nevolit. S tím, jak postupují kandidátní listinou, však klesá jejich schopnost hodnotit jednotlivé politiky (odlišit je od výše postavených kandidátů, např. kvůli únavě), čehož důsledkem je pozitivnější hodnocení výše řazených kandidátů. Tento efekt je silnější v soutěžích, kde není uvedena stranická příslušnost kandidátů, které byly méně mediálně pokryty a ve kterých disponovali voliči méně informacemi o každém jednom kandidátovi (str. 315–316, porovnej Norris 2006). Tuto skutečnost potvrzuje např. i výzkum Faase a Schoena (2006), kteří na případu bavorských zemských voleb 2003 doplňují, že roli při výběru kandidátů hraje i dosažené vzdělání, např. titul Ph.D.


37

Ačkoli se skutečně jedná o nejpoužívanější a nejcitovanější model personalizace volebních studií, byl podroben značné kritice (Swindle 2002; Crisp a Grofman 2005; Jensen a Shomer 2007; André a Depauw 2012). Při snaze o kódování volebních systémů na základě této typologie narážíme na neřešené konceptuální nejasnosti, které neumožňují jednoznačnou interpretaci jednotlivých proměnných.

Shugartova modifikace kódování volebních systémů Shugart sám na základě kritiky posléze celý model modifikoval, když zkoumal vnitrostranickou a mezistranickou dimenzi volebních systémů z hlediska jejich efektivity a stability. Osobnostní složka přitom spadá do vnitrostranické dimenze, která se zaměřuje na rozsah, na kterém jsou kandidáti závislí na své osobní pověsti, aby zvítězili ve volbách (Shugart 2001: 182). Index, kterým upravuje předchozí model, redukuje na jednu dimenzi – zda volba kandidátů závisí na hlasu pro kandidátku, nebo zda voliči odevzdávají nominální hlas. Fakticky tak sloučil proměnné POOL a VOTES. Proměnnou velikost volebního obvodu nadále neposuzoval odděleně, ale začlenil ji mezi tři základní faktory ovlivňující personalvote a rovněž ji numericky zakódoval. Výše uvedený problém, tedy propojení s vnitrostranickými nominacemi, však odstraněn nebyl, spíše naopak, byl upevněn. I přesto upravený systém kódování rovněž použĳeme, a to z důvodu možnosti kódování proměnné velikost volebního obvodu. Jednotlivým proměnným na rozdíl od modelu z roku 1995 přisuzuje Shugart i záporné hodnoty, přičemž negativní skóre jakékoli proměnné indikuje rysy, které tlačí na systém ve směru candidatecentered, a naopak pozitivní skóre indikují rysy, které posunují systém směrem k party-centered (Shugart 2001: 182–184). Proměnná BALLOT, tedy kontrola nad přístupem na kandidátní listinu a následná struktura kandidátek, je kódována Shugartem následovně: 2.

přístup k listině skrze schvalování pouze stranickou elitou, voliči nemohou narušit pořadí na listině

1.

přístup na listinu skrze decentralizované interní stranické procedury, voliči nemohou narušit pořadí

0.

v přístupu k listině dominuje strana, ale voliči mohou narušit daný seznam

-1.

přístup na listinu v obecných volbách požaduje nejdříve výhra v předběžném kole lidového hlasování

-2.

přístup k listině je téměř neomezený

Proměnná VOTE, která má zachycovat, zda voliči odevzdávají hlas pro konkrétního kandidáta, nebo pro stranickou kandidátku, je spojena s předchozí proměnnou POOL, a to kódováním skrze tzv. flexible list: 2.

hlas pouze pro kandidátní listinu

1.

hlas pro kandidátní listinu nebo konkrétního kandidáta, ale hlasy pro kandidátku jsou predominantní

0.

pouze nominální hlas, ale hlas může být propojen nebo přenesen k dalším kandidátům

−1. hlas je nominální nebo listinný, ale nominální hlasy jsou predominantní a propojené k dalším kandidátům

−2. hlas je jen nominální a nepřenosný Směr efektu velikosti volebního obvodu, což je třetí základní proměnná upravené verze modelu, na pobídky kandidátů k rozvoji osobní pověsti závisí na typu odevzdaných hlasů. Efekty jsou tedy v podstatě party-centered nebo candidate-centered. Tam, kde voliči odevzdávají hlasy pro stranu, hodnota kandidátovy osobní pověsti klesá s tím, jak roste velikost obvodu. Na druhou stranu, pokud voliči odevzdávají nominální hlasy, s rostoucí velikostí volebního obvodu roste i důraz na osobní pověst jednotlivců. Jak bylo uvedeno výše, propojení s vnitrostranickými nominacemi z modelu nebylo odstraněno, naopak kódováním proměnné M bylo upevněno, jelikož Shugart zvolil pouze třístupňové hodnocení:

38


1. velikost obvodu větší než 1, s VOTE > 0 0. velikost obvodu 1

−1. velikost obvodu větší než 1, s VOTE 0, za předpokladu BALLOT 0.⁶ Tabulka 2: Proměnná

BALLOT

Stupně kódování 2.

přístup k listině skrze schvalování pouze stranickou elitou, voliči nemohou narušit pořadí na listině

1.

přístup na listinu skrze decentralizované interní stranické procedury, voliči nemohou narušit pořadí

0.

v přístupu k listině dominuje strana, ale voliči mohou narušit daný seznam

−1. −2.

VOTE

přístup na listinu v obecných volbách požaduje nejdříve výhra v předběžném kole lidového hlasování přístup k listině je téměř neomezený

2.

hlas pouze pro kandidátní listinu

1.

hlas pro kandidátní listinu nebo konkrétního kandidáta, ale hlasy pro kandidátku jsou predominantní

0.

pouze nominální hlas, ale hlas může být propojen nebo přenesen k dalším kandidátům

−1. −2. M

Kódování volebních systémů dle Shugarta (2001)

hlas je nominální nebo listinný, ale nominální hlasy jsou predominantní a propojené k dalším kandidátům hlas je jen nominální a nepřenosný

1.

velikost obvodu větší než 1, s VOTE > 0

0.

velikost obvodu 1

−1.

velikost obvodu větší než 1, s VOTE ≤ 0, za předpokladu BALLOT ≤ 0

V České republice budeme zkoumat pouze volby prvního řádu, posuzovány budou tedy pouze (navržené) volební systémy pro volbu dolní komory Parlamentu ČR, Poslanecké sněmovny, a to od roku 2002, tedy od poslední realizované volební reformy. Budeme se zabývat návrhy čtyř volebních systémů, které mají konkrétnější obrysy a které se od sebe výrazně liší. Je tedy možné v komparativní perspektivě sledovat proměny míry jejich personalizace (byť změna v míře personalizace nemusela být ve všech případech jejich cílem). Ačkoli tedy vycházíme z volebních reforem od roku 2000, prvním kódovaným systémem bude řecká varianta volební reformy z roku 2009. Vybrané návrhy reforem budou komparovány z hlediska míry jejich personalizace mezi sebou, ale také se současným nastavením volebního systému, který je v tomto textu chápán jako referenční: • řecká varianta; • úprava současného volebního systému dle návrhu Miloše Zemana; • dvoukolový většinový systém užívaný v českých senátních volbách; • demokracie 2.1.

Institucionální personalizace v ČR Jako krize vládnutí v České republice je označována neschopnost sestavit většinovou stabilní vládní koalici, ale také (a stále častěji) krize politické kultury v Česku. Političtí protivníci nejsou vnímáni jako partneři k diskusi, v níž by se případně mohly hledat smysluplné kompromisy, ale jako nepřátelé, které je třeba, obrazně řečeno, zadupat do země. Návrhy opozice, i ty smysluplné, jsou obvykle shazovány ze stolu nikoliv na základě diskuse nad jejich obsahem, ale prostě proto, že pocházejí od opozice (Pehe 2012). Za viníka všech problémů je nicméně stále označován především současně zavedený volební ⁶Farrell a McAllister (2006) se pokusili vytvořit svou vlastní klasifikaci volebních systémů z hlediska jejich personalizace. Základem byla otázka, do jaké míry mají voliči prostor ovlivnit konkrétní personální složení voleného orgánu. V tomto směru tedy navazují na Shugarta 2001, jelikož pracují s proměnnými BALLOT, sloučenou kategorií VOTES a POOL a velikostí volebního obvodu. Autoři však kódují jednotlivé proměnné zcela odlišně a navíc z hodnocení zcela vypustili rozměr vnitrostranické nominace a soustředili se výhradně na prvky spojené s volebními systémy a jejich nastavením. To se projevilo především na jednoduchosti a přehlednosti jejich výstupů. Práce Farrella a McAllistera tak stojí na pomezí zkoumání personalizace volebních systémů – ačkoli vychází z modelu, který se zaměřuje na perspektivu kandidátů, svou podstatou sledují linii voličů.


39

mechanismus pro volby prvního řádu. Volební systém spoluvytváří charakter politických vztahů. Volební mechanismus je proto významným prvkem politického systému (Klíma 1999: 22). Jak tvrdí Michal Kubát, „volební reforma je evergreenem české politiky. S železnou pravidelností vyplouvá na povrch, zase se zanořuje, ale nikdy zcela nemizí“ (Kubát 2008). Diskuze o možnosti změny volební techniky nabyla na intenzitě po parlamentních volbách 1998, kdy opět nevznikla většinová vládní koalice. Volební systém byl označen za hlavního viníka problémů a jeho reforma měla znamenat lék pro českou politickou scénu.⁷ Zvažovaná reforma z roku 2000 však byla označena za protiústavní. Volební pat 2006 a pád vlády v roce 2009 znovu otevřely téma reformy volebního systému v ČR. Nicméně s postupujícím přesvědčením, že je třeba reformovat také českou politickou kulturu, se snahy o reformy ubírají především směrem větší personalizace volebního mechanismu, který má navrátit důvěru v politiku a politiky. Problémy se sestavováním koalic mají být odstraněny posílením většinových prvků, či přechodem k většinovému volebnímu systému.⁸

Současný volební systém pro volby prvního řádu Již od vzniku samostatné České republiky a přĳetí Ústavy má Poslanecká sněmovna PČR 200 členů volených na čtyři roky systémem poměrného zastoupení. Volební zákon, který byl mnohokráte novelizován, avšak platí dodnes, byl ale přĳat až v roce 1995 (č. 247/1995 Sb.). Listinný poměrný volební systém, který byl zaveden, byl přitom ve sledovaném období několikrát novelizován. První změnu v tomto období přinesl zákon č. 37/2002, kterým bylo území ČR rozděleno do 14 volebních krajů (které jsou shodné s vyššími územně samosprávnými celky). Počet mandátů pro jednotlivé kraje je určen pomocí Hareovy kvóty v kombinaci s metodou největšího zbytku. Novela zavedla d’Hondtův volební dělitel pro přepočet hlasů na mandáty. Ponechala formu vázaných kandidátních listin, ale oproti předchozímu stavu posílila váhu preferenčních hlasů, kde ke změně v pořadí na kandidátní listině postačoval zisk 7 % preferenčních hlasů ze všech hlasů, které získala daná strana (maximální počet preferenčních hlasů, kterými voliči disponovali, byl nicméně snížen ze čtyř na dva). Na celostátní úrovni ponechala 5% uzavírací klauzuli pro samostatně kandidující subjekty. Aditivní klauzule však byla navýšena, a to ve výši 10 % pro dvoučlenné, 15 % pro tříčlenné a 20 % pro čtyř a vícečlenné koalice⁹ (Chytilek et al 2009: kapitola 6.2 a Zákon 247/1995 Sb.). Z dalších zásahů do volebního zákona je pro sledované prvky důležitý zákon č. 460/2006 Sb., který zvýšil počet preferenčních hlasů zpět na čtyři a také zvýšil jejich váhu, neboť napříště postačuje, aby kandidát byl podpořen alespoň 5 % voličů dané kandidátní listiny (Chytilek et al. 2009: 313). Stávající volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny PČR se dá částečně chápat jako pozůstatek snah o reformu volebního systému dle dobových dohod ČSSD a ODS z roku 2000, částečně pak jako kompromis mezi relevantními stranami nalezený právě po zásahu Ústavního soudu (viz Opoziční smlouva, Chytilek et al. 2009: 309–3010). Od té doby byl volební zákon již osmkrát novelizován, nicméně pouze technickými změnami, bez zásahu do jádra volebního systému (Důvodová zpráva k reformě 2009). Problémy se projevily v roce 2006, kdy volební výsledky zkomplikovaly sestavování vládní většiny, z čehož byl obviněn právě volební systém, což vyvolalo řadu návrhů na jeho změnu. To, co mělo po volbách 2006 problémy se sestavováním vlád řešit, bylo posílení principu reprezentativnosti volebního systému při současném posílení principu vládní akceschopnosti (eliminace nekonstruktivních sil ⁷Matematicky tentokrát byly možné dvě koalice, které nespojovaly dvě největší strany a zároveň nezahrnovaly KSČM (koalice ODS–KDU-ČSL–US se 102 mandáty a ČSSD–KDU-ČSL–US dokonce se 113 mandáty). Vzhledem k osobní animozitě či programovým rozdílům nebyla ani jedna z těchto variant realizována. Ačkoliv tedy většinová koalice byla možná, rozhodně to neznamenalo v očích politiků i řady odborníků vyvinění volebního systému jako jedné z (klíčových) příčin krize (viz např. Novák 2004a: 289–292; Novák 2004b; Lebeda 2004: 347–350, 364; Dušek 2004). Ostatně i samotná Opoziční smlouva zahrnovala klausuli, podle které mělo dojít k „posílení významu volební soutěže v politickém procesu“ (Fiala a Hloušek 2003: 36), což rovněž nesvědčí o tom, že volební systém přestal být považován po volbách v roce 1998 za problém. ⁸Cílem textu není posouzení kompatibility návrhů reforem s Ústavou České republiky a v případě řecké varianty volební reformy ani posouzení požadavku odstranění disproporcionality vůči malým stranám a zjednodušení sestavování vládních koalic. ⁹Před novelou byl nutný zisk 10 % preferenčních hlasů ze všech hlasů odevzdaných dané straně pro postup na kandidátní listině; aditivní klauzule byla stanovena na 5, 7, 9 a 11 %.

40


neschopných spolupracovat s jinými politickými stranami¹⁰). K úpravě volebního mechanismu tímto směrem nikdy nedošlo a v dalším období se směřování volební reformy stočilo k posílení prvků personalizace.

Navrhované reformy volebního systému pro volby prvního řádu Řecká varianta

První výraznější pokus zásadně reformovat volební systém přinesla vládní koalice uzavřená mezi ODS, KDU-ČSL a SZ po volbách 2006, z důvodu volebního patu a problémům se sestavením vládní koalice (viz Chytilek et al. 2009: kapitola 6.2; Čaloud et al. 2006: kapitola XI). Tyto problémy měly být řešeny reformou směrem k snížení disproporcionality vůči malým stranám, přičemž však část mandátů měla přímo připadnout straně, která získala nejvíce hlasů (a také znevýhodnění KSČM jako strany s nulovým koaličním potenciálem a druhého subjektu v pořadí). Zmiňovaný bonus měl zajistit snadnější sestavení vlády, případně přimět strany ke spolupráci už před volbami (Koaliční smlouva 2006). Došlo k sestavení šesti návrhů, na jejichž vypracování se podíleli nezávislí experti. Nakonec byla vybrána řecká varianta, která z dosavadních návrhů reformy došla nejdále. Její zavedení však zhatil pád Topolánkovy vlády na jaře 2009 a další kroky k prosazení této legislativy již nebyly prosazeny. Daná varianta reformy předpokládala zavedení dvou skrutinií při zachování stávajícího nastavení volební klauzule. První skrutinium se mělo odehrávat na úrovni volebních krajů, jejichž hranice se překrývají s regiony NUTS II (tzn. osm volebních krajů). Hlasy se měly rozdělovat na základě HagenbachBischoffovy kvóty. Uzavírací klauzule měla být zachována ve výši 5 % pro samostatně kandidující subjekty s navýšením pro kandidující koalice. Stejně tak měla zůstat zachována podmínka pro postup kandidátů na kandidátní listině, a to zisk minimálně 5 % preferenčních hlasů z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro daný subjekt v rámci volebního kraje, přičemž voliči by disponovali maximálně čtyřmi preferenčními hlasy. Ve druhém skrutiniu měly být přiděleny všechny zbytkové mandáty celkovému vítězi voleb.¹¹ Jednalo se tedy o jakousi modifikaci tvrdého bonusu (tzn. předem stanovený počet mandátů, který vítěz získá bez ohledu na předchozí zisk, někdy označovaný jako plovoucí bonus), avšak bez předem známého počtu prémiových mandátů, které měly připadnout vítězi. Podle volebních modelů by se jednalo o zhruba osm až jedenáct mandátů, které měly být pojistkou proti volebnímu patu a zároveň by zajistily vítězi snazší sestavení vládní koalice. Teoreticky by mohlo ale jít i o více zbytkových mandátů – záleží na rozložení hlasů mezi politické strany (Charvát 2009; Šedo 2009; Trávníček 2012). Kandidující subjekty měly ještě před konáním voleb sestavit celostátní kandidátní listinu pro druhé skrutinium složenou z kandidátů uvedených na kandidátních listinách v jednotlivých volebních krajích. Jejich pořadí mělo být zcela určeno stranou. V případě zisku bonusu by mandáty připadly kandidátům dle pořadí na této kandidátní listině (ze které se nejprve měli vyloučit ti kandidáti, kteří již získali mandát v prvním skrutiniu; Důvodová zpráva k reformě 2009). Jak je patrné, zavedením popsaného návrhu volební reformy měly být odstraněny hlavní nedostatky stávajícího volebního systému, na které dlouhodobě upozorňovali odborníci. V tomto období se hlavním tématem diskuze o reformě volebního mechanismu stalo právě snazší sestavování vládních koalic a následné vládnutí. Až po roce 2010 začali další autoři (např. Šedo 2010) upozorňovat na fakt, že současné nastavení volebního systému nepřináší příliš velké možnosti voličům vybírat si mezi jednotlivými kandidáty. Debata o posílení personalizace volebního systému a potřebě posílení reprezentativnosti (navázání užšího vztahu mezi kandidátem/poslancem a voličem) se výrazněji rozpoutala až zavedením přímé volby prezidenta v roce 2013. ¹⁰Posílení většinových prvků bylo i cílem volební reformy z roku 2002. Jak se ale ukázalo, posílením většinotvorných prvků si sice svou pozici vylepšily dvě největší politické strany, avšak na úkor malých politických stran, to jest svých potenciálních koaličních partnerů, což právě vedlo v následujícím období k popisovaným problémům. ¹¹Existují dvě varianty úpravy volební reformy. První předpokládá užití Hareovy kvóty namísto Hagenbach-Bischoffovy (což by vedlo k mnohem vyšší bonifikaci vítěze a systém by vykazoval výrazné většinové účinky) a přidělení zbytkových mandátů ve druhé skrutiniu vítězi ve volebním obvodu.


41

Zemanův návrh volební reformy

V roce 2013 byl první přímo zvolenou hlavou státu Miloš Zeman, ve druhém kole voleb se ziskem 54,8 % hlasů (volby.cz 2013; volební systém viz Předpis č. 275/2012 Sb). Umožnění občanům přímo se podílet na volbě českého prezidenta s sebou přineslo nákladné a detailní kampaně, v rámci nichž došlo také k potřebě, aby se prezidentští kandidáti vyjádřili i k palčivé otázce reformy volebního systému. Jednou ze společných proměnných návrhů bylo právě posílení personalizace volby. Již v průběhu své předvolební kampaně se Zeman vyslovoval pro změnu volebního mechanismu pro volbu poslanců. Při své první návštěvě horní komory Parlamentu coby hlava státu pak navrhl konkrétní úpravy stávajícího systému. Zeman reagoval na nedůvěru občanů v politiku (a politiky) a definoval takové změny, které by měly přimět občany zajímat se o politiku a navrátit víru ve zvolené zákonodárce. Proto mají změny vést především k vytvoření silnějšího pouta mezi samotným voličem a zvoleným kandidátem, prosazováním výrazných osobností, nikoliv „šedých myší“ (Deník 2013; E15 2013); nové prvky mají posílit vliv osobností na politiku a umožnit zvolení členů Sněmovny na základě osobní znalosti a zkušenosti. Prezident Zeman přitom vychází ze současného volebního systému, který pouze modifikuje. Prvním prvkem je zvýšení počtu volebních krajů z 14 na 35 – až padesátičlenné kandidátky by se výrazně zredukovaly (v každém volebním kraji by se rozdělovalo zhruba jen 4–6 mandátů). Zeman předpokládá, že by se „snížil počet kandidátů, kteří by zároveň byli nuceni objet celý region a svým voličům se osobně představit“ (Deník 2013). Taková úprava má přispět k těsnějšímu vztahu voliče a poslance, a tím k restauraci zmíněné důvěry. Tento nástroj je ale zároveň ošemetný, jelikož může v důsledku znamenat praktickou eliminaci menších a mimoparlamentních stran a vést k posílení dvou nejsilnějších politických subjektů. Jak poukazuje Jan Kubalčík (2013), zmenšování obvodů může být jen mezikrokem na cestě k obvodům jednomandátovým, tedy k zavedení většinového systému pro volby do Sněmovny, jak si to předsevzala kritizovaná Opoziční smlouva. Dále by dle prezidenta mělo dojít k snížení preferenčního procenta z 5 na 3 %, jinými slovy k posunu na kandidátní listině by stačilo menší množství preferenčních hlasů.¹² Uzavírací klauzule by však měla být zachována na 5, 10, 15 a 20 %. Třetí zásadní úpravou mělo být zavedení panašování, neboli umožnění voličům, aby volili osobnosti napříč politickým spektrem (iDnes 2013). Pojmově odpovídá panašování hlasování v rámci volné kandidátní listiny, kdy volič disponuje tolika preferenčními hlasy, kolik je volených členů zákonodárného sboru v daném obvodu. Volič tak nemusí hlasovat přímo a pouze pro jednu politickou stranu, případně vyjadřovat preference konkrétním kandidátům pouze v rámci jedné kandidátní listiny, ale svůj hlas odevzdává jednotlivým kandidátům na kandidátních listinách různých politických stran (Pecháček 2013: 2). V čisté formě panašování jsou hlasy posléze sčítány pro jednotlivé kandidáty bez ohledu na jejich stranickou příslušnost¹³; v jiných případech slouží panašování jako metoda preferenčního hlasování, jako právě v případě návrhu Miloše Zemana (Šedo 2014: 291–292). Tento návrh volebního systému je prozatím posledním výraznějším pokusem modifikovat stávající mechanismus, přičemž větší diskuzi rozpoutal především díky osobě předkladatele. Je však nutné dodat, že hlava státu nedisponuje zákonodárnou iniciativou a změny, které navrhuje Zeman, se prozatím nedočkaly žádného legislativního zpracování v podobě návrhu novely volebního zákona. Právě naopak, návrh se stal terčem kritiky (Parlamentní listy 2013a, Česká pozice 2013, Novinky 2013). Například politolog Jan Ptáčník upozorňoval, že by se tím zvýšil tzv. přirozený volební práh a pětiprocentní hranice nutná pro vstup do Sněmovny by se stala jen psychologickou bariérou. V reálu by totiž jednotlivé strany musely pro zisk mandátu získat hlasů mnohem víc. To by samozřejmě demotivovalo voliče k volbě neparlamentních stran (Česká televize 2013). ¹²V prezidentské kampani navrhl senátor Jiří Dienstbier, aby pro kroužkování byla nulová hranice (Deník.cz 2013), a to u všech typů voleb konaných poměrným volebním systémem. ¹³Panašování je proto dle některých autorů považováno za znak maximální personalizace a extrémního oslabení stran.

42


Dvoukolový většinový volební systém

Další dva prezidentští kandidáti, Přemysl Sobotka (ODS) a Karel Schwarzenberg (TOP 09), v předvolební kampani prosazovali volbu poslanců většinově, a to z důvodů křehkých vládních koalic, předčasným volbám, neumožnění vítězné straně skutečně vládnout, spolupráce stran s programově odlišnými nebo nestabilními stranami. Druhý jmenovaný však i později zdůrazňoval, že Senát by pak měl být volen poměrně, aby došlo k vyvážení volby obou komor (Parlamentní listy 2013b). Jedním z uvažovaných návrhů je tak užití volebního systému pro volbu Senátu¹⁴ záměnou s volebním systémem užívaným pro volbu Poslanecké sněmovny. Jinými slovy, pro volby prvního řadu v ČR užít principu většinového volebního mechanismu, a to absolutního dvoukolového (viz Chytilek et al. 2009: kapitola 3). Daný typ volebního systému vyžaduje, aby byl v obvodě (území ČR je pro senátní volby rozděleno do 81 jednomandátových volebních obvodů)¹⁵ zvolen kandidát, který získá absolutní většinu hlasů zúčastněných voličů. Dvoukolový systém umožňuje zvolení kandidáta již v prvním kole, a to v českém prostředí za předpokladu zisku nadpoloviční většiny platných hlasů. Pokud danou podmínku žádný kandidát nesplní, následuje druhé kolo, do něhož (opět v českém případě) postupují první dva kandidáti z kola předešlého – jedná se tedy o variantu uzavřeného druhého kola, někdy také označovanou jako tzv. prezidentský dvoukolový systém (Sartori 2001: kapitola 1.5), nebo majority run-off systém (Farrell 2001: 51–52). Díky tomu existuje naprostá jistota, že jeden z kandidátů získá nadpoloviční většinu hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhoduje los (Zákon 247/1995 Sb.: Oddíl třetí). V senátních volbách se nestává velmi často, aby byl zvolen kandidát již v prvním kole voleb¹⁶, což znamená, že volič musí k volbám dvakrát. Dvoukolový většinový systém je tak ve své podstatě dvěma po sobě se opakujícími volbami. Stanovený interval mezi prvním a druhým kolem je v českých senátních volbách stanoven na nejpozději šestý den po ukončení kola prvního a slouží jak politickým stranám k vyjednávání o podpoře¹⁷, ale také voličům pro nové rozhodnutí, komu odevzdají svůj hlas.¹⁸ Vedle přímé volby hlavy státu jsou tak v současnosti senátní volby nejvíce personalizovaným kláním, což s sebou přináší i větší důraz na individuální charakteristiky jednotlivých kandidátů (personalizaci voleb). Demokracie 2.1

Z návrhů na úplnou změnu volebního systému pro volbu PS je v současnosti asi nejvíce diskutovaným, ne však nejpravděpodobněji realizovaným, návrh Karla Janečka, který zve Demokracie 2.1.¹⁹ Cílem této varianty je otevřít dveře do politiky lidem s osobní integritou a respektem k etickým hodnotám, vytvořit mnohem užší vazbu mezi voličem a zvoleným zástupcem (personalizovat volbu), podpořit konsensu¹⁴První volby do horní komory proběhly v roce 1996, tedy tři roky po vzniku samostatné České republiky. Česká zákonodárná moc je založena na asymetrickém bikameralismu, přičemž Poslanecká sněmovna má silnější postavení na úkor Senátu. Senát je konstruován více jako stabilizující a kontrolní činitel (Filip 1997: kapitola 4). Český Senát čítá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let, přičemž každé dva roky dochází k obměně jedné třetiny členů (tj. 27). Kandidáty pro volbu do Senátu mohou přihlašovat registrované politické strany, politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena, a koalice. Nezávislý kandidát podává přihlášku k registraci sám (Zákon 247/1995 Sb.: Oddíl třetí) Ohledně chování voličů v senátních volbách porovnej Kriedl 2009 a Lebeda 2011.) ¹⁵Schwarzenberg však nevysvětluje, k jakým úpravám by v takovém případě muselo dojít, co do počtu volebních obvodů poslanců/senátorů. ¹⁶Od roku 1996 k tomu v českých senátních volbách došlo pouze devětkrát. ¹⁷To je však případ především dvoukolových mechanismů s otevřeným druhým kolem, tedy v případech, kdy postupuje více kandidátů. ¹⁸Podle G. Sartoriho se logika obou kol se zásadě liší, jelikož první kolo v naprosté většině případů představuje pouze selekci kandidátů. Skutečnou volbu – elekci – přináší až kolo druhé. První kolo tedy většinou zpřehledňuje situaci – plní úlohu selekce. Skutečná volba – elekce – následuje až v kole druhém (viz Sartori 2001). Na druhou stranu G. Cox (1997: 123 až 138) tvrdí, že Sartoriho tvrzení platí především pro dvoukolové mechanismy s otevřeným druhým kolem, tedy v případech, kdy postupuje více kandidátů. V případě uzavřeného dvoukolového systému pouze tři nejúspěšnější kandidáti mají šanci na výraznou volební podporu. Jedná se o počet kandidátů postupujících do druhého kola plus jedna. Strategické hlasovaní je v prvním kole uzavřeného dvoukolového systému podle Coxe podobně častým jevem, jako v prostředí jednokolového systému, byť má poněkud jinou podobu. Netvoři se zde dualita silných kandidátů, ale trojice silných kandidátů (Cox 1997: 128). ¹⁹Návrh byl poprvé představen v roce 2012, nicméně postupně byl upravován a doplňován až do podoby uváděné v textu.


43

ální charakter politiky (zlepšit politickou kulturu v ČR), znevýhodnit extremistické a populistické kandidáty a strany (neboť ti i při velmi úspěšné mobilizaci jejich elektorátu nebudou schopni oslovit konsensuální voliče), umožnit voličům volit nadstranicky a celkově posílit vliv voliče na volební výsledek (D21 2014). Systém klade za cíl rovněž otevření voleb menším stranám za posílení šance na vytvoření stabilních vlád. Návrh reformy předpokládá zavedení 81 obvodů, které by byly totožné s obvody senátními, byly by však dvoumandátové, což by znamenalo snížení počtu poslanců z 200 na 162; volba by probíhala v jednom kole. Kandidovat by měli zástupci politických stran (strana může nominovat v obvodě maximálně dva kandidáty) i nezávislí, pokud by nashromáždili předepsaný minimální počet podpisů (který je stanoven na 1 000 podpisů). Volič by měl poté disponovat čtyřmi kladnými hlasy, kterými by označoval čtyři své preferované kandidáty, a jedním tzv. minusovým hlasem pro nejméně oblíbeného kandidáta (přičemž volič není povinen udělit všechny „preference“, kumulace hlasů není možná. Každý hlas by se počítal jako jeden plusový, resp. minusový bod. Do PS by se tak z každého volebního obvodu dostali dva kandidáti s nejvyšším součtem. Takový volební systém by s sebou přinesl vysokou personalizaci volby a dle autora by měl zvýšit osobní odpovědnost zvolených skrze vybudování zvláštního vztahu mezi zvolenými poslanci a jejich volebními obvody (tedy to, co se od personalizovaných volebních systémů v teorii očekává; D21 2014). Navrhovaný mechanismu je zajímavou verzí semiproporčního volebního systému, který má sjednocovat výhody hlasování poměrného (reprezentativita) a většinového (přímá odpovědnost zvolených a efektivita) vládnutí. Autor projektu D21 hájí efekt více hlasů, který „zásadním způsobem vylepšuje skupinové rozhodování“. Cílem možnosti udělovat více hlasů je lepší vyjádření voličových preferencí a tím zlepšení kvality výběru (jinak řečeno, každý může vybírat tak, jak skutečně chce, a nikoli podle předpokládané vyšší šance té či oné varianty) a eliminaci propadnutí hlasu. Zavedení možnosti udělovat rovněž negativní preference (minusové hlasy) má ještě více snížit šance na úspěch extremistickým kandidátům a stranám; voliče i kandidáty má naopak tato skutečnost motivovat ke konsenzuálnějšímu přístupu a v důsledku bránit nebezpečné polarizaci společnosti. Další výhodou má být zmenšení prostoru pro negativní politickou kampaň, která by měla být věcnější a korektnější (D21 2014).

Kódování reforem volebního systému a míra jejich personalizace Současný volební systém užívaný pro volby prvního řádu je charakterizován přístupem na listinu skrze decentralizované interní stranické procedury, přičemž voliči nemohou narušit pořadí kandidátů na listině. Hlas, který voliči udělují, je hlasem pro kandidátní listinu nebo konkrétního kandidáta, přičemž hlasy pro kandidátku jsou predominantní. Takové hodnocení prvních dvou proměnných dle Shugartovy klasifikace vystihuje podstatu vázané kandidátní listiny s možností udělovat preferenční hlasy, které ovlivňují postup na kandidátní listině v případě, že kandidát získá předem stanovené procento hlasů z celkového počtu hlasů dané kandidátní listiny. Hodnota proměnné M 1 je dána skutečností vícemandátových obvodů v kombinaci s hodnotou VOTE > 1. Tabulka 3:

Kódování reforem volebního systému a míra jejich personalizace (Shugart 2001)

Kódování

Volební systém Současný

Řecký

Zeman

2kolový

D 2.1

BALLOT

0

0

0

POOL

1

1

M

1

1

−1 −1

−1 −2

−2 −2 −1

0

Naprosto stejné skórování přisuzujeme i první z uvažovaných reforem volebního systém ve sledovaném období – řecké reformě. Pokud bychom však důsledně zvažovali nastavení řecké varianty

44


volebního systému, je nutné podotknout, že v porovnání se současnými volebními pravidly řecká reforma ustupuje od personalizace. Daná klasifikace totiž neumožňuje hodnotit ústup od personalizace ve druhém skrutiniu v případě zavedení řecké reformy. Tento ústup je dán přidělováním mandátů na základě kandidátní listiny, kterou sestavuje samotný subjekt, a to před samotnými volbami a bez jakéhokoli možného zásahu voličů (řecká varianta i současný volební mechanismu dle Shugartova modelu spadají do kategorie party-centered systémů). Ačkoli řecká reforma a současný volební systém nelze hodnotit jako příliš personalizovaný, je nutné připomenout, že ani v jednom případě nebyla personalizace volebních pravidel primárním cílem. Současný volební systém je důsledkem zamítnuté volební reformy z roku 2000 a řecká volební reforma měla především řešit problém se sestavováním vládních koalic a bonifikovat vítěze voleb. U dalších návrhů reforem se však již dostáváme k těm volebním systémům, které mají dle jejich autorů přispět právě k personalizaci volby českých poslanců, a lze je dle Shugarta hodnotit jako candidate-centered systémy. Mezi analyzovanými volebními systémy se jako středně personalizovaný jeví návrh na úpravu současného mechanismu prezidenta Zemana. Podobně jako současný listinný poměrný systém a řecká varianta reformy v přístupu k listině dominuje strana, ale voliči mají možnost narušit daný seznam. Ačkoli by proměnná VOTE mohla být rovněž hodnocena stupněm 1 proto, že podobně jako v současnosti by se preferenční hlasy udělovaly až poté, co by samotná kandidátní listině měla nárok na obsazování mandátů (a postup na kandidátní listině by byl podmíněn ziskem předem určeného procenta hlasů z celkového množství hlasů dané kandidátní listině), kódujeme tuto proměnnou hodnotou −1. Toto skóre značí, že hlas je nominální nebo listinný, ale nominální hlasy jsou predominantní a propojené k dalším kandidátům, což dle našeho názoru lépe vystihuje podstatu Zemanovy úpravy – možnost panašování (klasifikace není schopna rovněž zachytit požadavku snížení procenta na postup na kandidátní listině). Na základě takového kódování následně určuje hodnotu proměnné M −1. Toto kódování se nicméně může jevit jako problematické, jelikož dle Shugartova modelu by se pak Zemanův návrh řadil v pořadí mezi analyzovanými systémy před dvoukolovou techniku. Vzhledem k tomu, že jsme tento návrh volební reformy kódovali s vědomím, že je možné ji skórovat i nižšími hodnotami a vyšší hodnoty mají především odlišit v míře personalizace současný a řecký systém, nebudeme přihlížet k Shugartově pořadí, ale ponecháme Zemanův návrh na třetím místě mezi systémy. Na pomyslném druhém místě bychom tak hovořili o dvoukolovém volebním systému, který se v současnosti užívá pro volbu českých senátorů. To, že se dvoukolová varianta většinového volebního systému neumístila na prvním místě, je třeba vysvětlovat právě v komparaci s (dle systému kódování) nejvíce personalizovanou varianta – Demokracií 2.1. Obě navrhované reformy dosahují nejvyšší možné hodnoty proměnné POOL −2, tedy nominální a nepřenosný hlas. Druhá sledovaná proměnná BALLOT nabývá u dvoukolové varianty hodnoty −1 a u D 2.1 nejvíce personalizované hodnoty −2. Tuto skutečnost vysvětlujeme s oporou v Shugartově textu (2001). Shugart přičítá prvnímu kolu podobnou roli, jako mají primárky v USA – tj. strana někoho nominuje, ale před konečným rozhodnutím musí projít hlasováním voličů (první kolo má mít právě model posilující personalizaci v dimenzi BALLOT proti FPTP, kde BALLOT = 0). Dle autora tedy probíhá skutečná volba až v kole druhém, proto nižší hodnota skórování. Na druhou stranu D 2.1 je svým charakterem jednokolová volba, volič přímo rozhoduje o složení voleného tělesa, proto hodnota −2 (neomezený přístup ke kandidátní listině). Vzhledem k tomuto kódování prvních dvou proměnných obou volebních systémů je hodnota M D 2.1 opět nejvyšší možná (v tomto případě −1), jelikož se jedná o vícemandátový volební obvod za předpokladu BALLOT i POOL ≤ 0, zatímco velikost volebního obvodu u dvoukolové volby je rovna 1, čili hodnocení 0. Ačkoli tedy kódovací systém není schopen zachytit možnost voličů udělovat minusové hlasy v Janečkově modelu, pro zhodnocení systému jako vysoce personalizované zcela postačuje takřka neomezený přístup ke kandidátní listině, podstata nominálního a nepřenosného hlasu a velikost obvodu větší než 1 v kombinaci s předešlými hodnotami.


Tabulka 4:

45

Pořadí volebních systémů dle míry jejich personalizace (Shugart 2001)

Pořadí

Reforma

1

Demokracie 2.1

2

2kolový systém

3

Zemanova reforma

4

Současný systém

5

Řecká reforma

Závěr Personalizace politiky je moderním fenoménem, o kterém někteří autoři (Benne 2012; Blondel 2011; McAllister 2005; Kriesi 1998 atd.) hovoří jako o významném trendu dnešní doby. Politická personalizace, kterou lze definovat např. jako dynamický proces, který je vyjádřen zvýšeným významem individuálních politických aktérů a poklesem významu a zájmu o skupiny (především politické strany), se stala klíčovým tématem politologie obecně, ale také výzkumu politického chování, politické komunikace a volebních kampaní, které se čím dál tím více zaměřují na lídry, spíše než na ideologie nebo témata (viz King 2002: 4). Důraz je kladen na individuální charakteristiky kandidátů i voličů, přičemž voliči hlasují pro ty kandidáty, jejichž charakteristiky se co nejvíce blíží jejich vlastním (Caprara a Zimbardo 2004: 581). Jedním z projevů personalizace politiky je i snaha proměnit instituce (tzv. institucionální personalizace) tak, aby se více otevřely politickým aktérům (politikům i voličům). Do této dimenze spadají takové změny, jako např. posilování role premiérů v parlamentních demokraciích, přesun moci od skupiny k jednotlivcům, změny volebního systému ve směru více personalizovaného mechanismu nebo změna nominačních pravidel uvnitř politických stran. V rámci diskuze o reformě volebního systému pro volby prvního řádu v České republice došlo v posledních několika letech k značné proměně trendu – odborná i neodborná veřejnost se přiklání k zavádění většinových prvků do mechanismu, posílit jeho personalizaci, což má navrátit důvěru v politiku a politiky. Tyto snahy lze chápat jako součást (důsledek?) krize vládnutí v České republice. Ve sledovaném období jsme posuzovali čtyři návrhy volebních reforem (řecká varianta, Zemanův návrh, dvoukolový většinový volební systém a Demokracie 2.1) z hlediska míry jejich personalizace na základě typologie vytvořené M. Shugartem (2001), který se zaměřuje na tři proměnné – strukturu hlasovacího lístku, typ hlasů a jejich propojení a velikost volebního obvodu. Na základě tohoto kódování docházíme k závěru, že nejvíce personalizovanou variantou volebního systému by bylo zavedení Janečkovy Demokracie 2.1, a to i přesto, že zvolená klasifikace neumožňuje zachycení možnosti udělovat rovněž záporné hlasy. Kromě řecké varianty volebního systému, která se od dalších analyzovaných návrhů značně liší (především časově, ale také jejím cílem), byvšechny změny skutečně vedly k personalizaci volebních pravidel. Je však nutné opět upozornit, že se jedná o pouhé návrhy, které prozatím nemají potenciál významně zasáhnout do stávajícího mechanismu. V rámci jejich zavádění by navíc v případě dvoukolového většinového volebního systému i Janečkova návrhu byla nutná změna Ústavy ČR.

46


Příloha Příloha 1: Hodnoty proměnných

Kódování volebních systémů dle Shugarta (2001: 184)

Popis volebního systému

Příklad Candidate-centered

−2 −2 0

−2

2

−2 −1 0

0

0

−1

−2 −2

0

−1

SNTV

Japonsko před reformou, Kolumbie

1mandátový obvod – plurality s neomezeným přístupem

Filipíny

−1 −1 −1

PR s volnou kandidátkou

Řecko, Itálie, Brazílie

STV

Irsko

Kvazi-listinný poměrný systém

Finsko, Chile

0

1mandátový obvod dvoukolový

USA, Francie

0

1mandátový obvod – plurality se stranickou kontrolou

VB, Kanada

0

Party-centered

−1

1

Oddělené nominace a alokace v obvodě

Dánsko, Slovinsko

1

1

PR s flexibilní kandidátkou

Belgie, Nizozemsko

−1

2

1

Nominace skrze primárky, uzavřená kandidátka v obecných volbách

Kostarika

1

2

1

PR s uzavřenou kandidátkou

Portugalsko, Španělsko

2

2

1

Uzavřená kandidátka s koncentrovanými nominacemi

Venezuela před reformou

1 0

Seznam použité literatury A

, A., D , S., D [on-line]. Dostupné na

, K. 2009. District Magnitude and Legislators’ Personal Vote-Seeking’.

http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1451161. A

, A., D

, S. 2012. District Magnitude and the Personal Vote. [on-line]. Dostupné na

http://www.districtmagnitude.ics.ul.pt/papers/andre-and-depauwpersonal-vote.pdf. B

, M. et al. 2012. Two routes to personalized politics: Centralized and decentralized personalization. Party Politics, February 27, 2012.

B

, W. L. 2012. The Personalization of Politics: Political Identity, Social Media, and Changing Pa erns of Participation. The Annals of the American Academy of Political and Social Science 644, November 2012.

B

, J. 2011. On the increase of personalisation of political leadership, in particular but not exclusively in the West. [on-line]. Conference Paper. Dostupné na

C C C C

http://campus.usal.es/∼acpa/sites/default/files/Paper_Blondel.pdf. , G. V., Z , P. G. 2004. Personalizing Politics: A Congruency Model of Political Preference. American Psychologist. Vol. 59, No. 7, p. 581–594. , J. M., S , M. S. 1995. Incentives to Cultivate a Personal Vote: A Rank Ordering of Electoral Formulas. Electoral Studies. Vol. 14, No. 4, p. 417–439. , G. W. 1997. Making Votes Count. Strategic Coordination in the World’s Electoral Systems. Cambridge, New York, Melbourne: Cambridge University Press. , B. F., J , K. M., S p. 727–734.

, Y. 2007. Magnitude and vote seeking. Electoral Studies 26 (2007),

Cvvm. 2003. Spokojenost s politickou situací. [on-line]. [vid. 2014-11-12]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a3036/f3/100306s_ps40116.pdf.


47

Cvvm. 2007. Důvěra k ústavním institucím a spokojenost s politickou situací v únoru 2007. [on-line]. [vid. 2014-11-12]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a3386/f3/100659s_pi70223.pdf. Cvvm. 2009. Důvěra ústavním institucím a spokojenost s politickou situací v lednu 2009. [on-line]. [vid. 2014-11-12]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a3588/f3/100864s_pi90130.pdf. Cvvm. 2013. Důvěra ústavním institucím v září 2013. [on-line]. [vid. 2014-11-12]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a7065/f3/pi130927.pdf. Č

, D. et al. 2006. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: CDK.

Česká Pozice. 2013. Miloš Zeman je Jirka Babica českého volebního systému. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na http://ceskapozice.lidovky.cz/milos-zeman-je-jirka-

babica-ceskeho-volebniho-systemu-pdq/tema.aspx?c=A130322_152120_pozice_106294. Česká televize. 2013. Zeman oprášil svůj návrh: Změnu volebního systému ve prospěch velkých stran. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/219776-zeman-oprasilsvuj-navrh-zmenu-volebniho-systemu-ve-prospech-velkych-stran/. D21. 2014. [on-line]. [vid. 2014-12-17]. Dostupné na http://www.demokracie21.cz/ Deník.cz. 2013. Prezident Zeman v Senátu navrhl změnu volebního systému. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na http://www.denik.cz/z_domova/budeme-sledovatprezident-milos-zeman-navstivi-senat-20130321.html. D

, T. 2004. K diskusi politiků o volební reformě: Od voleb 1998 k rozhodnutí Ústavního soudu. In N , M., L , T. et al. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, s. 365–374.

Důvodová zpráva k reformě. 2009. V archivu literatury autorky. E15. 2013. Zeman navrhl změny volebního systému: více krajů, více kroužkování. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na http://zpravy.e15.cz/domaci/politika/zeman-navrhlzmeny-volebniho-systemu-vice-kraju-vice-krouzkovani-967949. F

, T., S , H. 2006. The importance of being first: Effects of candidates’ list positions in the 2003 Bavarian state election. Electoral Studies 25 (2006), p. 91–102.

F

, D. M. 2001. Electoral Systems. A Comparative Introduction. London, New York: Palgrave Macmillan.

F

, D. M., M A , I. 2006. The Australian Electoral System: Origins, Variations and Consequences. Sydney: University of New South Wales Press.

F

, P., H , V. 2003. Stranický system České republiky. In F , P., H , R. et al. Středoevropské systémy politických stran. Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 13–54.

F

, J. 1997. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm.

G

, D. 2011. The personalization of politics in Western democracies: Causes and consequences on leader-follower relationships. The Leadership Quarterly. Vol. 22, Is. 4.

G

, B. 2005. Comparisons among electoral systems: Distinguishing between localism and candidate-centered politics. Electoral Studies 24 (2005), p. 735–740.

C

, J. 2009. Řecká varianta a reforma sněmovního volebního systému. European Electoral Studies. Vol. 4, Is. 1, p. 66–89.

C

, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

48


Idnes.cz 2013. Zeman si přeje snadnější kroužkování poslanců a více volebních krajů. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/prezident-zeman-

promluvil-v-senatu-d6s-/domaci.aspx?c=A130321_100303_domaci_hv. K

, L. 2007. The Personalization of Politics: What does research tell us so far, and what further research is in order? Conference Paper. [on-line]. Dostupné na

http://web.iaincirebon.ac.id/ebook/moon/PoliticsMatters/ personalisasi%20politik_paper.pdf. K K

, L. 2009. The Personalisation of Politics: A Study of Parliamentary Democracies. Colchester: ECPR Press. , A. 2002. Leaders’ Personalities and the Outcomes of Democratic Elections. Oxford: Oxford University Press.

K

, M. 1999. Optimální a ideální volební systém aneb Mantinely volební reformy v České republice. In K , M. (ed.) Možnosti úprava či reformy volebního systému v ČR. Praha: Vysoká škola ekonomická.

Koaliční smlouva. 2006. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na

http://www.ods.cz/docs/dokumenty/3koalicni_smlouva.pdf. K

, T. 2009. Je chování voličů v prvním kole senátních voleb ovlivněno vlastnostmi kandidátů? European Electoral Studies. Vol. 4, No. 2, p. 109–123.

K

, H. 1998. The transformation of cleavage politics: The 1997 Stein Rokkan lecture. European Journal of Political Research. No. 33, Is. 2.

K

, J. 2013. Neodsuzujme Zemanův volební systém. [on-line]. Revue politika. [vid. 2014-12-10]. Dostupné na http://www.revuepolitika.cz/clanky/1869/neodsuzujmezemanuv-volebni-system.

K

, M. 2008. Volební reforma opět na scéně. [on-line]. Revue politika. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na

http://www.revuepolitika.cz/clanky/307/volebni-reforma-opet-nascene. L

, T. 1999. Vládní stabilita v ČR a volební systém poměrného zastoupení. Politologický časopis. Vol. 1999, No. 2, p. 146–161.

L

, T. 2004. Volební reforma v ČR. Zmařený pokus z let 1998–2002. In N , M., L , T. et al. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, s. 347–364.

L

, T. 2011. Dopady dvoukolového většinového systému na reprezentaci stran v českém Senátu. Sociologický časopis. Vol. 47, No. 2, p. 243–271.

L

, D. W. 2001. Trust and the Politics of Postcommunism. Communist and Post-communist studies. Vol. 34, p. 27–38.

M

, S. 2011. Electoral Institutions, the Personal Vote, and Legislative Organization. Legislative Studies Quarterly. Vol. XXXVI, No. 3, p. 339–361.

M

, G., S , W. 1999. Mediatization of Politics: A Challenge for Democracy? Political Communication. Vol. 16, No. 3, p. 247–61.

M A

, I. 2005. The Personalization of Politics. In R Handbook of Political Behavior. Oxford.

M

, J. M., K , J. A. 1998. Impact of Candidate Name Order on Election Outcomes. Public Opinion Quarterly. Vol. 62, No. 3, p. 291–330.

N

, P. 2006. Ballot Structures and Legislative Behavior: Changing Role Orientations via Electoral Reform. In P , T. J., R , N. C. (eds). Exporting Congress? The Influence o he U. S. Congress on World Legislatures. Pi sburgh: University of Pi sburgh Press.

J. D., K

, H.-D. (eds).


49

N

, M. 2004a. Geneze a problémy českého stranického systému. In N , M., L , T. et al. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, s. 253–292.

N

, M. 2004b. Typy vlád a jejich utváření: ČR v komparativní perspektivě. In N , M., L , T. et al. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, s. 311–343.

Novinky.cz. 2013. Změnit volební systém nestihneme, vzkazují politici Zemanovi. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na

http://www.novinky.cz/domaci/296757-zmenit-volebni-systemnestihneme-vzkazuji-politici-zemanovi.html. Opoziční smlouva. [on-line]. [vid. 2015-01-08]. Dostupné na

http://www.opozicnismlouva.cz/opozicni-smlouva-dokument. Parlamentní listy. 2013a. Zeman chce změnit volební systém. Zatím to není třeba, shodli se v ČT politici. [on-line]. [vid. 2014-12-09]. Dostupné na

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zeman-chce-zmenitvolebni-system-Zatim-to-neni-treba-shodli-se-v-CT-politici266610. Parlamentní listy. 2013b. Schwarzenberg se nám přiznal k revoluční představě na změnu systému v Česku. To fakt není vtip. [on-line]. [vid. 2014-12-18]. Dostupné na

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Schwarzenberg-senam-priznal-k-revolucni-predstave-na-zmenu-systemu-v-Cesku-Tofakt-neni-vtip-289497. P

, J. 2012. Vládní krize a (ne)umění politiky. Portál blog.aktuálně.cz. [on-line]. [vid. 2014-12-17]. Dostupné na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiripehe.php?itemid=17407.

P

, Š. 2013. Panašování jako způsob personalizované volby v rámci poměrného volebního systému. Parlamentní institut.

P

, P. T., A S , J. 2009. Citizens’ freedom to choose representatives: Ballot structure, proportionality and fragmented parliaments. Electoral Studies. Vol. 28, No. 1, p. 101–110.

Předpis č. 275/2012 Sb. Zákon o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky). [on-line]. [vid. 2014-12-15]. Dostupné na http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-275. R

, G., S , T. 2007. The personalization(s) of politics: Israel 1949–2003. Political Communication. Vol. 24, p. 65–80.

R

, A., P , J.-B. 2011. The Personalization of Electoral Systems: Theory and European Evidence. Working Paper. [on-line]. Dostupné na

http://www.academia.edu/1577308/The_Personalization_of_ Electoral_Systems._Theory_and_European_Evidence.. R R

, A., S , M. 2006. How the world votes: The political consequences of ballot design, innovation and manipulation. Electoral Studies 25 (2006), p. 570–598. , J. W. 2010. The personal vote and voter turnout. Electoral Studies. Vol. 29, Is. 4, p. 661–672.

S

, G. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumaní struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.

S

, M. S. 2001. Electoral efficiency and the move to mixed-member systems. Electoral Studies. Vol. 20, p. 173–193.

S

, G. 2006. Why Politics Ma ers: Making Democracy Work. Houndmills: Palgrave Macmillan.

S

, S. M. 2002. The Supply and Demand of the Personal Vote: Theoretical Considerations and Empirical Implications of Collective Electoral Incentives. Party politics. Vol. 2, No. 3, p. 279–300.

50


Š

, J. 2009. Reforma volebního systému v ČR – 20 let diskuzí. Evropská volební studia. Vol. 4, No. 2, p. 142–153.

Š

, J. 2010. Možnosti volebního inženýrství v ČR v kontextu voleb do Poslanecké sněmovny 2010. In B , S. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Š

, J. 2014. Možnosti volebního inženýrství v ČR v kontextu voleb 2013. In H Poslanecké sněmovny 2013. Brno: MuniPress, s. 283–314.

, V. et al. Volby do

T

F. C., W , M. S. 2010. Incentives for Personal Votes and Women’s Representation in Legislatures. Comparative Political Studies. Vol. 43, No. 12, p. 1575–1600.

T

, M. 2012. Pokus o reformu volebního systému pro volby do PS PČR z let 2007 až 2009. Acta Politologica. Vol. 4, No. 1, p. 18–55.

Volby.Cz. 2013. [on-line]. [vid. 2014-12-10]. Dostupné na

http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. [on-line]. [vid. 2014-04-15]. Dostupné na http://www.senat.cz/senat/volby/zak247_1995.php.

Personalizace volebního systému v návrzích volebních reforem v České republice

Recommend Documents