PEČOVATELSTVÍ 2. ročník Sociální činnost

PEČOVATELSTVÍ 2. ročník Sociální činnost Mgr. Hana Straková 1. vydání

Učební a studijní texty vzniklé v rámci projektu Implementace ICT do výuky č. CZ.1.07/1.1.02/02.0012 GG OP VK vydalo SOU a SOŠ SČMSD, Lomnice u Tišnova, s. r. o. v roce 2011

Obsah 1 Změny v životě člověka .......................................................................................................... 4 1.1 Vývojové změny .............................................................................................................. 4 1.2 Zdravotní změny ............................................................................................................ 15 1.3 Sociální změny ............................................................................................................... 22 Pracovní list č. 1 ....................................................................................................................... 24 Pracovní list č. 2 ....................................................................................................................... 25 Pracovní list č. 3 ....................................................................................................................... 26 Pracovní list č. 4 ....................................................................................................................... 27 2 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci, požární prevence ..................................................... 28 2.1 Pracovně-právní problematika BOZP ............................................................................ 28 2.2 Bezpečnost a ochrana zdraví klientů i pracovníků sociálních služeb ............................ 29 2. 3 Prevence úrazů .............................................................................................................. 30 2.4 Bezpečnost používání pomůcek a technických zařízení ................................................ 34 Pracovní list č. 5 ....................................................................................................................... 35 Pracovní list č. 6 ....................................................................................................................... 36 3 Zdraví, nemoc........................................................................................................................ 37 3.1 Charakteristika základních pojmů .................................................................................. 37 3.2 Somatické a psychosomatické nemoci ........................................................................... 39 3.3 Strach a úzkost z nemoci, nemoci se sociálním dopadem, etiologie nemocí ................. 40 3.4 Postoj nemocného k nemoci, omezení životních potřeb, změny v prožívání a chování během nemoci ................................................................................................................. 43 3.5 Charakteristika bolesti, význam bolesti, typy bolesti, intenzita a terapie bolesti ........... 48 Pracovní list č. 7 ....................................................................................................................... 51 4 Komunikace s klienty ............................................................................................................ 52 4.1 Verbální a neverbální komunikace, projevy poruch verbální komunikace .................... 52 4.2 Komunikační bariéry, podpora komunikace, efektivní komunikace ............................. 59 4.3 Specifika přístupů k osobám se znevýhodněním, získání poznatků o klientovi ............ 64 Pracovní list č. 8 ....................................................................................................................... 69 Pracovní list č. 9 ....................................................................................................................... 70 5 Výživové potřeby klientů ...................................................................................................... 71 5.1 Základní složení stravy................................................................................................... 71 5.2 Základy zdravé výživy ................................................................................................... 74 5.3 Faktory ovlivňující výživu ............................................................................................. 74 5.4 Přirozená výživa, umělá výživa a příprava pokrmů ....................................................... 76 5.5 Systém nutriční péče, malnutrice, obezita ...................................................................... 85 5.6 Dietní systém, projekt „chutný život“ ............................................................................ 89 Pracovní list č. 10 ..................................................................................................................... 92 Pracovní list č. 11 ..................................................................................................................... 93 6 Světový vývoj ošetřovatelství, historie ošetřovatelství v ČR ................................................ 94 6.1 Světový vývoj – antický starověk, středověk, novověk ................................................. 94 6.2 Vývoj českého ošetřovatelství ........................................................................................ 95 Pracovní list č. 12 ..................................................................................................................... 96 Pracovní list č. 13 ..................................................................................................................... 97 Pracovní list č. 14 ..................................................................................................................... 98 7 Osobnost pečovatele .............................................................................................................. 99 7.1 Osobnost pečovatele a jeho kompetence ........................................................................ 99 7.2 Základní principy medicínské etiky ............................................................................. 100 7.3 Etické kodexy, zásady v povolání pečovatele .............................................................. 101 7.4 Organizace práce a písemná dokumentace ................................................................... 101 2

Pracovní list č. 15 ................................................................................................................... 104 Pracovní list č. 16 ................................................................................................................... 105 Seznam použitých zkratek ...................................................................................................... 106 Seznam použité literatury ....................................................................................................... 107

3

1 Změny v životě člověka 1.1 Vývojové změny Vývojová (ontogenetická) psychologie – studuje psychiku z vývojového hlediska. Zkoumá psychologické charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a změnami v chování a prožívání jedince a zjišťováním zákonitostí. Vývoj individua představuje řadu změn, které jsou v podstatě výsledkem střetnutí biologického vývojového programu (růst a zrání organismu) s faktory sociálního prostředí, v němž člověk vyrůstá a jímž je zpravidla záměrně ovlivňován (výchova). Individualizace duševního vývoje. Vývoj lidského jedince od jeho početí až do smrti ovlivňují jak dědičné dispozice, tak podněty prostředí, které působí navzájem. Na individualizaci duševního vývoje mají vliv: 1. genetické předpoklady 2. vliv sociálního prostředí: rodina, škola, parta 3. výchova 4. charakterové vlastnosti, které vyjadřují „individuální zvláštnosti člověka“ (obětavost, snášenlivost, závistivost, lenost, nedbalost, upřímnost, domýšlivost) Celý průběh lidského života z hlediska věku a obecné výkonnosti pak ukazuje tzv. ontogenetická křivka: vI dospělost ýI kI oI n I dětství stáří ------------------------------------------ věk

        

Psychický vývoj má své zákonitosti: vývoj je celostní proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka ve vývoji je vzájemná souvislost tělesného a psychického vývoj je souvislý proces, v němž na sebe jednotlivá stadia navazují vývoj neprobíhá rovnoměrně v čase a s postupujícím věkem se zpomaluje; střídají se období rychlejšího a pomalejšího tempa, vývoj má odlišnou rychlost vývoj je nezvratný proces vývojové zvláštnosti se projevují individuálním způsobem – ovlivnění schopnostmi a temperamentem vývoj je socializační proces, jedinec zároveň přijímá role, které mu společnost ukládá s postupujícím vývojem dochází k individualizaci v krajních fázích ontogenetické křivky, tedy v dětství a ve stáří, je vliv biologických faktorů větší než vliv faktorů sociálních; v dospělosti se tento poměr obrací

4

Pro naše potřeby popisu období psychického vývoje budeme používat následující periodizaci dle Kurice: 1) stadium prenatální (od početí do narození) 2) stadium novorozenecké (od porodu do asi 6 týdnů) 3) stadium kojenecké (cca od 6 týdnů do 1 roku) – dítě se koncem novorozeneckého období adaptuje na nové životní podmínky a koncem tohoto období se již začíná objevovat řeč a chůze 4) stadium batolete (od 1 do 3 roků) – zvětšuje se aktivita dítěte, zapojování do sociálních vztahů v rodině, uvědomění si vlastního „já“ 5) stadium předškolního věku (od 3 do 6 roků) – nástup do MŠ 6) stadium mladšího školního věku (od 6 do 10 – 11 roků) 7) stadium pubescence (od 10 –11 do 15 – 16 roků) – pohlavní dozrávání 8) stadium adolescence (cca od 15 do 20 roků) – zapojení do společenského života a příprava na povolání 9) stadium rané dospělosti (cca od 20 – 22 do 30 roků) – období seberealizace 10) stadium plné dospělosti (cca 30 – 32 do 45 – 48 roků) – období výkonnosti a tvořivosti, výchova dětí 11) stadium staršího dospělého věku (cca od 48 do 60 – 65 roků) – určitá omezení 12) stadium počátečního stáří (od 64 – 65 do 75 roků) – období důchodu 13) stadium stáří (od 75 roků) – zjevná omezení, rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita OBDOBÍ NOVOROZENCE (od narození do 2 měsíců) Hned po narození se dítě musí přizpůsobit jiným fyziologickým podmínkám, než ve kterých dosud žilo. Novorozenec není schopen ovládat své motorické projevy. Dovede pohybovat horními a dolními končetinami. V poloze na bříšku lze pozorovat tendenci k plazení. Je vybaven základními vrozenými reflexy, které mu umožňují adaptovat se na nové prostředí. Lze pozorovat projevy pozornosti. Soustředění je ale velice krátké, trvá několik sekund. Je schopen reagovat na velmi úzký rozsah podnětů. Mohou je upoutat nové a intenzivnější smyslové podněty. Kdyby dítě nebylo stimulováno, jeho vývoj by stagnoval. Vývoj řady orgánů není ještě definitivně dokončen a jejich zrání pokračuje poměrně dlouho po narození. Z centrální nervové soustavy je plně funkční prodloužená mícha – řídí základní životní procesy jako je dýchání, srdeční činnost atd. Novorozenec je vybaven pouze základními nepodmíněnými reflexy – hledací, sací, vyměšovací, polykací atd. Spí cca 20 hodin denně, budí se cca 8x za den (hlad, pocit vlhka). Funkční je chuť, čich (začíná reagovat asi 2 dny po narození na velmi silné podněty), měsíc po narození reaguje na pachy, 2 měsíce po narození i na vůně. Má schopnost odrážet jisté sociální signály – plynulými, vláčnými nebo křečovitými a trhavými pohyby dává najevo libost či nelibost. Zrak – základem orientace v prostředí je zrak, i když jej novorozenec ještě příliš dobře nepoužívá. Dovede se jen krátce dívat na předměty, které má právě v zorném poli. Optimální vzdálenost pro zrakové vnímání je cca 20 –30 cm. Nedovede sledovat objekt, který ho zaujme. Schopnost vidění je funkce získaná, jestliže dítě není adekvátně stimulováno, rozvoj zraku může zůstat nějakým způsobem omezen i v pozdější době. Asi týden po narození reaguje na silné světelné podněty, osoby registruje v jednom měsíci. 5

Sluch – v oblasti sluchového vnímání má dítě zkušenosti již z doby prenatálního života. Dovede rozlišovat různé sluchové podněty. Projevuje zneklidnění, když na něj mluví někdo jinou řečí, než na jakou je zvyklé. Stejně tak jeho hlasový projev obsahuje různá sdělení (křik z hladu nebo z bolesti se liší). Podobný zvuk, tj. křik jiného dítěte, má pro něj význam signálu, rozpláče se, když jej slyší. Sluch je funkční několik dní po narození, soustředění na zvuky nastává až v jednom měsíci. Novorozenci se rychle učí. Děti začínají rozlišovat několik málo nejznámějších podnětů v okolí. Učení je spojeno se základními smyslovými informacemi, které jsou za normálních okolností snadno dostupné. Je jich dost, a vnímání proto nevyžaduje zvláštní úsilí. Učení je typické uceleností, tzn. že dítě spojuje různé smyslové informace s určitým objektem nebo situací. Učení je aktivizováno především v rámci sociální interakce. Rané zkušenosti vytvářejí dohromady nějaký systém, jehož smyslem je již od počátku orientace ve světě a pochopení vlastní pozice v něm. Jsou základem pro další učení, které na ně navazuje. Pro přiměřený vývoj je nutné, aby jej některý z členů rodiny specifickým způsobem stimuloval. Není jen pasivním příjemcem podnětů, které se mu v jeho okolí nabízejí. KOJENEC (2 – 12 měsíců) Dítě prodělává prudký rozvoj tělesný a psychický. Prořezává se mu mléčný chrup – mezi 6. a 8. měsícem, pokračuje zrání CNS, které mu umožňuje zpracování složitějších podmětů. Dítě začíná sedět, lézt, chodit. Při mluvení používá jednoslabičná slůvka, začíná aktivita i v sociálních kontaktech – „papá“ při loučení se známou osobou. Uvědomuje si známý obličej matky, navázán úzký vztah k jedné osobě. Zdokonaluje se úchop. Rozvoj poznávacích procesů je senzomotorický, protože zde hraje hlavní úlohu vnímání a motorika. Dítě poznává to, co vnímá, čeho se může zmocnit a s čím může manipulovat. Je závislé na dostupnosti podnětů a na schopnosti získávat z opakované situace zkušenosti. Zvídavost je potřebou dítěte. Vývoj pohybů probíhá odshora dolů (od zvedání hlavy, přes sezení, lezení po čtyřech, až po chůzi na konci tohoto období. Stále větším zapojováním smyslů se zlepšují poznávací funkce. Zrak – je v tomto věku nejvýznamnějším prostředkem orientace v okolí. Schopnost vidění stimuluje i pohyb hlavičky – snaží se ji zvednout, protože chce mít lepší přehled. Ve věku 3 – 5 měsíců dovede lépe sledovat pohybující se předměty zprava doleva a nahoru a dolů. Sezení je jeden z významných mezníků, který umožňuje osamostatnění v oblasti stimulace. V 6 měsících dokáže dítě vnímat prostor. Po 6. měsíci se stále více rozvíjí koordinace očí a rukou. Rozvoj poznávání závisí na vývoji motorických dovedností:  ovládnutí hlavičky – jakmile dítě udrží hlavičku (cca 2. měsíc), zvětší se jeho zorné pole  úchop a manipulace s objekty – ve 4 měsících bere předměty a strká si je do pusy (koordinace ruky a úst), v 6 měsících koordinuje pohyby obou rukou – přendává hračku z ruky do ruky  sezení – v 7 měsících sedí  ke konci 1 roku začíná lézt a udělá první kroky, tím se osamostatňuje 6

Zvídavost a potřebu poznávat okolí podporuje rozvoj motoriky. Začíná ulpívat na výraznějších plochách (2 – 3 měsíc), začíná sledovat pohyb, ve 4. měsíci pozoruje své okolí a dění v něm. Řeč – dítě dává již od narození přednost zvuku lidského hlasu před jakýmkoliv jiným sluchovým podnětem. Sluch je smysl, který na rozdíl od zraku fungoval již v prenatálním období. Přesto kojenec neslyší tak dobře, jako dospělý. Ve 2 měsících je dítě schopno lokalizovat zvuk, otáčí za ním hlavičku. Sluchové vnímání je jedním z předpokladů rozvoje řeči. Dítě musí mít dostatečnou možnost vnímat mluvenou řeč (poslouchat ji), aby se naučilo rozlišovat specifické zvuky jazyka. Děti mají vrozenou dispozici začít produkovat zvuky již mezi 4. – 6. měsícem. Počátek této fáze se nazývá broukání, je pouze reflexní. Objevuje se i u dětí neslyšících, a protože není posilován zpětnou vazbou, zase mizí. Slyšící děti si s vlastním hlasem hrají – projev kruhové rekce – dítě donekonečna opakuje, co ho zaujalo. Mezi 6. – 8. měsícem začínají žvatlat, tj. opakují podobné slabiky. Toto je výsledkem interakce vrozených dispozic a učení. Motivace rozvoje řeči je do značné míry dána potřebou udržet sociální kontakt. Žvatlání se stává komunikačním prostředkem. V jednom roce začínají děti používat první slova, která už mají nějaký význam. Schopnost rozumět řeči se projevuje již dříve. Děti rozumějí jednoduchým slovním výrazům už v 8. – 10. měsíci (nesmíš, dej, vlastní jméno…). Rozvoj řeči je závislý na stimulaci, tj. slyšet v dostatečné míře mluvený projev. Sluch – ve 2. – 3. měsíci vyhledává zdroje zvuku, krátce na to vyvolává uspokojení hudba. Pozornost – stálost soustředění je krátká a rozsah malý. Paměť – 1/2 roční dítě si pamatuje asi po dobu 2 – 3 dnů, i na konci kojeneckého období je paměť poměrně krátká, nepřesahuje dobu několika týdnů. Socializace – prostředkem socializace je sociální učení, k němuž dochází v rámci mezilidských vztahů. Dítě je vybaveno vrozenými dispozicemi, další rozvoj závisí na zkušenosti. Mezi 2. – 3. měsícem dochází k postupnému rozšíření zájmu i na vnější svět. Ve 3 měsících si uvědomí, že živé bytosti působí odlišně od neživých věcí a vyčlení se v jeho vědomí jako specifická skupina. Ve 3. měsíci se dítě naučí pomocí úsměvu docela dobře komunikovat (úsměv už není náhodný, je projevem aktivní účasti v kontaktu s dospělým) – bývá označován jako sociální úsměv. Z chování dítěte je zřejmé, že rozdíl sociálních podnětů a neživých objektů skutečně pozná. Ve styku s lidmi je dítě více aktivováno, proto se projevuje živěji a čileji než za jiných okolností, využívá všech možných aktivit, které ovládá. Mezi 3. – 6. měsícem se mezi dítětem a dospělým začnou objevovat jednoduché sociální hry. Dítě je pasivnějším, i když zaujatým účastníkem. Např. dospělý se na dítě chvíli dívá, pak se odvrátí, ale vzápětí se na dítě znovu dívá atd. Tuto činnost po sobě několikrát zopakuje. Dítě projevuje radost, když zjistí, že se objevuje známá tvář. Okolo 1/2 roku se objevuje velmi specifický mechanismus sociálního učení. Matka funguje v kontaktu s dítětem jako zrcadlo – napodobuje jeho projevy. Takto mu poskytuje zpětnou vazbu na takové úrovni, která je pro dítě srozumitelná. Důležité také je, že se dítě naučí sledovat matku a napodobovat její projevy. Vytváří se základ pro učení nápodobou. 7

Mezi 6. – 9. měsícem začne dítě rozlišovat známé a neznámé lidi (začne odlišovat matku od ostatních). Známý člověk představuje jistotu a bezpečí, proto není nutné se ho obávat. Strach z cizích lidí a neznámých situací je v této době jedním z nejdůležitějších signálů normálního vývoje. Mezi 6. – 12. měsícem si dítě začíná uvědomovat vlastní „JÁ“. Začíná si uvědomovat svoje citové prožitky jako součást sebe sama a trvalost a souvislost vlastní existence. Odlišení vlastní osoby probíhá na základě pochopení efektu svého jednání. HRA Má význam nejen v souvislosti s uspokojováním potřeby aktivace a potřeby učení, ale je i zdrojem citového uspokojení. Funkční hra – není podstatnějším způsobem vázána na podněty prostředí (nekoordinovaný pohyb končetin, který malý kojenec s výrazem uspokojení provádí). Manipulační hra – ve 3. měsíci je typické ohmatávání předmětů, od 7. měsíce je zřejmý velký vývojový posun, dítě si věci přendává, strká je do úst, tluče s nimi, asi v 10. měsíci dítě již respektuje vlastnosti předmětů (koulí míč, schovává se pod plenu). Konstrukční hra – je závislá na dosažení určitého stupně ve vývoji poznávacích procesů, počátky se objevují v 11. – 12. měsíci. Sociální hra – s dospělou osobou se začíná projevovat nápodoba jednoduché činnosti (tahání čepice). S vrstevníky hra pouze v náznaku, který spočívá ve vzájemném dotýkání a úsměvu. BATOLE (1. – 3. rok) Na rozhraní kojeneckého a batolícího věku jsou 2 významné události – chůze a řeč. Chůze umožňuje dítěti ovládat prostor a řeč spolu s rozvíjející se aktivitou v sociálních vztazích mu umožňuje hlubší zapojování do lidského života. Koncem 15. měsíce již dítě samostatně chodí – charakteristický způsob chůze – batolení. Psychologicky nejdůležitější je v tomto období rozvoj řeči (výzkumy uvádějí, že na konci 15. měsíce dítě disponuje asi 5 slovy, na konci období je to již 700 – 900 slov). S řečí se rozvíjejí také poznávací procesy – vnímání, představivost a myšlení spolu s pamětí a pozorností. Myšlení je konkrétní, vnímání je schematické a poznamenané, podobně jako paměť, emotivitou a bezděčností. Rozvoj citů batolete je vázán na sociální, především rodinné prostředí. Emoce se projevují výrazně, city jsou ovlivnitelné a reakce jsou neadekvátní podnětu. Nutnost zvládání negativních citů (strach, žárlivost atd.), které jsou základem nejistoty a úzkosti. Začíná si uvědomovat sám sebe, vzniká „jáství“. Používání slova Já v negativním významu – Já se neobleču. Pronikání do prostředí je umožněno pohybem. Dochází k rychlému rozvoji ve všech oblastech motoriky, dítě se učí stále lépe ovládat své tělo. Učí se držet rovnováhu v různých polohách, samostatně se pohybovat, řídit a přizpůsobovat svůj pohyb podmínkám prostředí.

8

Vývoj pohybů ruky se zdokonaluje v oblasti koordinace, je přesnější a diferencovanější podle okamžité potřeby. Ve 3 letech je zřejmá preference jedné ruky. Jemná motorika se ve 3. roce života stává psychicky řízenou činností. Důležitým mezníkem je používání každé ruky k jiné činnosti. Pokroky v jemné motorice se projeví i v oblasti sebeobsluhy. . Řeč – toto období lze označit jako období největšího rozvoje řeči. Dítě se učí řeč odposloucháváním a napodobováním verbálního projevu lidí ve svém okolí. Aktivní řeč se rozvíjí pomaleji, protože dítě nejprve slovnímu sdělení rozumí a teprve později samo aktivně mluví. První slova jsou mnohoznačná, ze začátku slovo plní funkci věty, ve dvou letech jsou běžné nepřesnosti ve výslovnosti, komolení slov, vynechávání hlásek. Během 3. roku se výslovnost zdokonaluje. 3leté dítě mluví již ve větách složených z několika slov, která jsou obyčejně ve správném pořadí. Komunikace s lidmi je častá, 3leté dítě je schopné vést jednoduchý smysluplný rozhovor. Děti kladou často otázky  zvídavost. Ke konci 3. roku otázky PROČ, které souvisí s rozvojem myšlení a se zaměřením na příčinné souvislosti. Vývoj poznávacích procesů – je spojen s praktickou činností, s vývojem pohybové aktivity. Preferovanými smysly jsou zrak, sluch a hmat. Zrakové vnímání – rozvíjí se při rozlišování tvarů a barev. Dítě rozeznává známé objekty na obrázku. Sluchové vnímání – zdokonaluje se při naslouchání řeči, dítě se učí přesněji rozlišovat zvukové podněty, což je nezbytnou podmínkou porozumění a nácviku aktivní řeči. Časová orientace – je málo rozvinuta, omezuje se na kratší úseky současnosti, výrazy určující minulost a budoucnost jsou nejasné. Žije současností. Pozornost – intenzita pozornosti je malá, úmyslné zaměřování pozornosti se objevuje ke konci období. Paměť – není spojena s vůlí, podobně jako pozornost je neúmyslná. Citové prožívání – citové reakce jsou impulzivní, dítě není schopno je ovládat, existuje již citová paměť, typické jsou reakce vzteku a vzdoru. Socializace – začínají vznikat vztahy s vrstevníky. Dvouleté děti si ještě hrají vedle sebe nikoliv společně, tříleté si již hrají spolu, děti při hře spolupracují nebo soupeří. Batole se učí v primární sociální skupině (rodina) respektovat příkazy a zákazy. Vnímání – má pouze názorně konkrétní a situační ráz. Vjemy jsou schematicky a obsahově chudé. Přechod zvědavosti ke zvídavosti se projevuje zvláště charakterem otázek – u mladších batolat převažuje otázka „co je to?“. Paměť – délka a rozsah věcí v paměti narůstá, převládá však bezděčné a mechanické vštěpování a vybavování. Řeč – dítě používá jednoduché věty, přetrvávají potíže s výslovností, běžné je šišlání a ráčkování. Rozvoj řeči je jedním z významných předpokladů pro komplexnější rozvoj poznávacích procesů. Řečové znaky označují a zastupují realitu.

9

Charakteristickou činností je hra. HRA – ve hře se odráží celkový rozvoj ve všech oblastech, přispívá k rozvoji motoriky, poznávacích procesů a zkušeností a je spojena s procesem socializace. Hra ovlivňuje citové ladění dítěte, protože uspokojuje řadu jeho potřeb, především potřebu aktivity. Manipulační hry – v mladším batolecím věku – kostky, které zasouvají do otvorů atd. Konstrukční hry – ve starším batolecím věku – dítě již něco tvoří – skládá z kostek. Napodobovací hra – uplatní v ní určité činnosti, které vidělo u dospělých. Úkolové hry – neprovádí již nevázané odpozorované aktivity, ale ztotožňuje se s určitým úkolem a rolí jako celkem  odraz aktuální úrovně myšlení, zkušenosti a citového ladění. Pohybové hry – značně preferované, protože uspokojují dětskou potřebu aktivity a pohybu. Sociální hry – v batolecím věku jsou v souvislosti s rozvojem řeči bohatší na vzájemnou komunikaci. Na konci batolecího věku je lokalizován počátek kolektivní hry  společná hra 3 dětí např. na písku. KRESBA – na počátku batolecího věku dítě čmárá, tužku drží celou dlaní. V 1,5 roce je čmárání nahodilé a nepřesné, bez ohledu na směr a plochu papíru. Dítě uspokojuje sama pohybová aktivita a její efekt. Ve 2 letech se snaží napodobovat svislé čáry a kroužení tužkou, ve 2,5 letech už napodobí svislou čáru, ve 3 letech nakreslí podle předlohy nebo po předvedení kruh. Spontánní kresba 2,5 – 3letého dítěte zahrnuje již pokus něco znázornit. Děti kresbu již pojmenovávají, dělají to v průběhu činnosti nebo dodatečně. Podobnost kresby a zobrazovaného objektu nebývá zcela jednoznačná. V kresbě se přednostně objevují grafické struktury, např. kruhy. PŘEDŠKOLNÍ VĚK (3 – 6 let) Dítě rychle roste, proporce postavy se mění, rostou zejména končetiny. Dozrává CNS. Základním úkolem tohoto období je rozvíjení účelové aktivity. Dítěti musí být jasné normy jeho chování, musí vědět, co smí a co ne. Převládající činností je hra, ke konci období se objevuje nový vývojový aspekt motivace – chce pomáhat dospělému. Od 3 do 6 let dítě převážně navštěvuje mateřskou školku. Vývoj motoriky – tempo vývoje není již tak rychlé. Zlepšení koordinace, přesnosti, účelnosti a plynulosti pohybů. Lépe ovládá motoriku celého těla. Rozvoj manuální zručnosti, senzomotorické koordinace. Ve 4. roce se vyhraňuje lateralita jedné ruky. Dosažená úroveň pohybového vývoje se odráží v sebeobsluze – samo jí, obléká se, obouvá se, zavazuje tkaničky, knoflíky, umývá se. Rozvoj jemné motoriky se projeví ve hrách – manipulace s nůžkami, tužkou, chytá míč. Řeč – formální i obsahová složka se zdokonaluje, výslovnost také. Slovní zásoba je v 6 letech cca 3000 slov, gramatická stavba vět se rozvíjí, používají víceslovné věty, stavba vět je většinou správná.

10

Vnímání prostoru je nepřesné, nedovedou odhadnout větší vzdálenost, mají tendence přeceňovat velikost okolního prostoru. Vnímání času – pojem budoucího a minulého času nemá obsah, žijí výlučně přítomností. Pozornost – je krátkodobá, povrchní, lze pozorovat počátky úmyslné pozornosti, ke konci období se zlepšuje koncentrace a soustředění pozornosti. Paměť – je převážně bezděčná (pamatuje si to, co ho zaujalo), mechanická (pamatuje si mechanicky), logická paměť (vyvíjí se až ke konci období), konkrétní (lépe si pamatuje konkrétní událost než její verbální popis), krátkodobá (na začátku období si pamatuje jen citově zabarvené zážitky, na konci má již bohaté vzpomínky). Myšlení – symbolické myšlení kolem 4 let přechází v názorné a intuitivní. Hodnocení podobnosti podstatných znaků je obtížnější než pochopení rozdílů (snadno pozná rozdíl mezi rybou a ptákem – jeden plave, druhý létá). Na konci období chápe konkrétní podstatnou podobnost (jablka a hrušky mají stopku a rostou na stromech). Názorové myšlení je prelogické, nepostupuje podle logických operací. Myšlení tohoto věku je ovlivňováno emocemi, a protože je nezralé a nepřesné, vypomáhá si ve své orientaci v prostředí fantazií. Citové prožívání – prožitky jsou intenzivní, zároveň krátkodobé a proměnlivé (střídají lehce pláč i smích). 4 – 5leté děti začínají svoje citové projevy ovládat, jsou k sobě kritičtější (nebrečel jsem, ani když jsem upadl). Strach s přibývajícími zkušenostmi ustupuje. V tomto věku jsou egocentrické, vše hodnotí ve vztahu k sobě a svým potřebám. Vyvíjí se mravní cítění, pocit viny. Vůle je ještě slabá, zejména co se týče sebeovládání a vytrvalosti. Socializace – potřeba sociálního kontaktu vzrůstá, vztahy k dětem jsou poměrně četné, ale krátkodobé, nahodilé a přelétavé. Ve vztazích se uplatňuje spolupráce i soupeřivost. Charakteristickou činností je hra. Učení ve hře probíhá spontánně formou nápodoby. Ve srovnání s batolecím obdobím jsou hry složitější, obsahově bohatší a organizovanější. Sociální aspekt hry má čím dál větší význam. HRA Úkolové hry – dítě napodobuje činnost dospělých a situace, které zná ze svého okolí. Hry mají vyšší úroveň než v batolecím věku, protože si dítě nevšímá jen vnějšího projevu, ale i např. vzájemných vztahů mezi lidmi apod. Konstrukční hry – rozvoj myšlení, fantazie a vůle. Lze charakterizovat jako vytváření něčeho nového z různého materiálu. Pohybové hry – převažuje společenská a kooperativní hra. KRESLENÍ – se rychle rozvíjí. Rozvoj je závislý na vývoji manuální zručnosti a úrovni poznávacích procesů (zejména představ a myšlení) a citovém ladění. Kresba 4letého dítěte je realističtější, dítě kreslí spíš to, co o objektu ví, než to co vidí. Kresbou vyjadřuje především to, co ho zaujalo. Kresba lidské postavy je ve 3 – 4 letech provedena jako hlavonožec. Kresba 5letého dítěte je pokročilejší, víc odpovídá realitě, kresba lidské postavy má všechny podstatné znaky, objevuje se zde trup. Proporce postavy jsou nahodilé, nepřesné, končetiny jsou znázorněny čarami. Pro kresbu tohoto věku je typické, že je v ní vyjádřeno víc, než je vidět  dítě dává přednost tomu, co se mu zdá důležité. 11

Školní zralost Rozlišujeme 4 stránky: 1. Tělesnou stránku – zabývají se jí lékaři, zaměřují se nejen na zdraví dítěte, ale i na stupeň vývoje organismu. Současně platí, že jediným měřítkem školní zralosti nemůže být věk a tělesná zdatnost. 2. Rozumovou stránku – okruh schopností týkajících se poznávání a vyjadřování reality, tedy schopnost rozlišení podstatných znaků a vztahů mezi jevy, záměrnou koncentraci pozornosti, rozumění řeči, zájem o nové poznatky, správnou výslovnost, rozvinutí jemné motoriky atd. 3. Citovou složku – dítě musí mít určitou úroveň emoční stability a omezovat impulzivní reakce, aby učitel mohl využívat citové kapacity dítěte při motivování ke školní činnosti. 4. Sociální složku – začínající školák musí být schopen komunikovat s vrstevníky, spolupracovat s nimi, dokázat se zapojit do skupiny a musí být schopen převzít roli žáka. OBDOBÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU Období od 6. až 7. do 10. až 11. roku. Dítě by se mělo do školy těšit, mělo by rádo chodit do školy. Dítě by ve škole nemělo zažít pocit neúspěchu, protože tím dochází ke snížení jeho sebevědomí. Rozvoj psychických funkcí – paměť a myšlení. Dochází k rozvoji učební činnosti, získávání vědomostí, dovedností a návyků prostřednictvím školy. Do sociálního pole dítěte se dostává učitel. Rozvoj paměti, myšlení a úmyslné pozornosti. Mizí naivita a roste kritičnost. Novým zájmem je četba. Roste pohybová vitalita, která nemá být omezována, ale dobře organizovaně rozvíjena. Nesmí se však zapomínat na dostatečný odpočinek. Rozvíjí se city. Školní výchova a četba se významně podílejí na rozvoji citů estetických, etických, intelektuálních. OBDOBÍ PUBESCENCE Období od 10. až 11. roku do 14. až 15. roku. Pubescence je vyvolána biologickým dozráváním jedince, dochází k rozvoji sekundárních pohlavních znaků, organismus je v obrovském vývoji, z tohoto ovšem vyplývají některé psychologické problémy. Všechny výchovné problémy, které vznikají v pubertě, jsou výsledkem předchozích výchovných chyb. Jedinec by se měl v tomto období věnovat hlavně sportu, který odvádí jeho pozornost od meditací o sobě samém, zlepšuje se jeho koordinace těla, pomáhá při zvládání depresí a sklonům k sebevražednosti. Motorika a svalová činnost – v tomto období dochází k rychlému růstu dlouhých kostí, čímž dochází k narušení tělového schématu (neohrabanosti). Ke zlepšení koordinace těla může jedinci pomoci sport. Inteligence – dochází k vrcholu, rozvoj abstrakce a zobecňování, při řešení problémů se nespokojí s jedním řešením, typické je pronikavé vidění bez předchozích zkušeností (černé – bílé), přísné hodnocení učitelů, rodičů, mluvení se projevuje bohatou slovní zásobou, dochází k častějšímu používání sloves, zlepšení logické paměti, u jedinců se objevuje skepse, II. fáze vzdoru (12 až 13 let), dochází ke zhoršení prospěchu.

12

Sociální oblast – dochází k vymaňování jedince z primární skupiny (rodiny), začleňuje se do skupiny svých vrstevníků, nechá se ovlivňovat jejich hodnocením. Autoritou se stávají jeho vrstevníci, ne rodiče a učitelé. V nové skupině hledá své místo (období kamarádství). Emocionální oblast – nápadné změny nálad, emoční nestabilita, nestálost, jedinec se často vzteká, propadá sebelítosti (spojena s tělesnou stránkou a problémy s motorikou v důsledku rychlého růstu), období hledání sebe sama (jaký jsem, jak vypadán, není sám se sebou spokojen). Pracuje s pojmy jako je pravda, krása, spravedlnost – chápe jejich obsah. Výchovně-rodičovský přístup by měl přecházet do partnerského vztahu. Nejlépe je s pubescentem jednat jako s dospívajícím, pokud to dospívající nepochopí, pak je lépe s pubescentem jednat jako s dospělým a NE jako s dítětem. Je lépe od pubescenta požadovat, nabízet, ale nedávat rozkazy (spíše postupovat formou výměny názorů). Období startu některých onemocnění (cukrovka, ekzémy atd.). Jedinec by se měl v tomto období věnovat hlavně sportu, který odvádí jeho pozornost od meditací o sobě samém, zlepšuje jeho koordinaci těla, pomáhá při zvládání depresí a sklonům k sebevražednosti. Ke konci pubescence se získávají erotické zkušenosti, které musíme odlišovat od sexuálních, jež by byly předčasné. Volba povolání – V tomto případě by se nemělo mluvit o volbě povolání, ale o výchově k povolání. Sekulární akcelerace – dlouhodobé zrychlení tělesného vývoje. Dospívání se tak rozšiřuje dvěma směry – zkracuje se doba dětství a oddaluje se nástup plné dospělosti. Příčiny: kvalitnější strava, zdravotní péče, sport, zlepšená hygiena, bydlení. Krize dospívání Dospívající se ocitá v jakémsi mezidobí, přestal být dítětem, ale dospělým ještě není. Je to období vnitřních a vnějších konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky z probuzené sexuality a vnitřními krizemi, tendencí k osamostatňování se a revoltě proti rodičům, zájmem sama o sebe, snahou proniknout do světa dospělých, vzdorem, předstíranou hrubostí, ale vnitřní sentimentalitou. Objevuje se první láska, resp. zamilovanost, zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům, kteří ztrácejí autoritu) i výběrová nekritičnost a tzv. černobílé myšlení (ignorování relativismu a různosti hledisek). Dospívající stojí před vážným úkolem volby povolání, v naprosté většině případů není pro odpovědnou volbu disponován a rozhodují o ní rodiče, nezřídka bez dostatečného zřetele k jeho zájmům i schopnostem. Dospívání je pokládáno za období krize, vyvolané vnějšími konflikty (dospívající chce být pokládán již za dospělého, ale dospělí to nerespektují) a vnitřních zmatků, konfrontace se sexualitou a erotikou, které jsou odděleny, „hledání sama sebe”, bezradnost chlapců s charakteristickými tělesnými změnami, mutací, apod. Důležitou roli hrají sociální a zejména kulturní faktory vývoje, jakož i pohlavní rozdíly (u chlapců je pohlavní dospívání dynamičtější než u dívek). Zájmově je většina dospívajících ještě nevyhraněná, vzácně se mohou objevit výraznější nadání pro sportovní, ale i umělecké výkony, zájmy o přírodu a techniku. Sociální interakce probíhají převážně mezi vrstevníky, objevují se charakteristické chlapecké party se společnými aktivitami. Sociální zkušenosti mají rozhodující vliv na sebepojetí, resp. sebehodnocení, které je zdrojem sebevědomí, resp. různých komplexů (u dívek spojených především s hodnocením vlastního zevnějšku).

13

ADOLESCENCE: Fáze vyvrcholení dospívání, 16. rok tvoří přechod od pubescence k adolescenci, ta trvá asi do 20. – 22. roku. Tato skupina je označována také jako dorost, mladiství, teenageři atd. Tento jedinec se již plně zapojuje do společenského života, získává zkušenosti ve škole i v praxi. Změny jsou podmíněny hlavně sociálně. Jde o období ustalování tělesného a psychického vývoje. Motorika je již koordinovaná a harmonická, vrchol fyzické výkonnosti, na konci adolescence se organismus vyrovná organismu dospělého člověka. Ukončen je také intelektuální vývoj, kritické hodnocení poznatků a přetváření do vlastních postojů a názorů. Citový vývoj – adolescent prožívá vnitřní prožitky, které jsou stabilnější než v pubescenci a více pod sebekontrolou. Také se rozvíjí vyšší city. Adolescent by měl být již plně informován v oblasti sexuality a nehledat v partnerovi jen objekt sexuálního uspokojení, ale i partnera pro spolehlivé citové zázemí. V adolescenci dochází k několika rozporům: rozpor mezi fyzickou a sociálně-ekonomickou zralostí, nastávají rozpory mezi hodnotami starší a mladší generace – odráží se tak vývoj společnosti. Při konci adolescence by se měl dospívající jedinec stát samostatným a společensky aktivním, je zralý pro založení rodiny a připraven na výkon povolání. V tomto období dochází k volbě profesní orientace v životě. Nutnost sladění individuálních zájmů s možnostmi ve společnosti. OBDOBÍ RANÉ DOSPĚLOSTI Stadium od 20 – 24 do 30 – 35 let. Desetiletí vrcholné životní vitality, expanzivnosti a optimismu. Je to období, kdy se ženy nejčastěji stávají matkami, uzavírají se manželství (ženy musí často řešit konflikt rolí matky, manželky a zaměstnané ženy, pro muže je charakteristická tendence k sebeprosazení a vysoká činorodost). Dosažení plné sociální a ekonomické samostatnosti. OBDOBÍ PLNÉ DOSPĚLOSTI Stadium od 35 do 50 – 55 let. Jedná se o období vrcholné produktivity, období řízení rodiny. Důležité je také povolání, které působí jako hlavní určující faktor spokojenosti především u mužů. Začínají se však také objevovat určité deficity, zejména u některých fyzických funkcí, ale bývají ještě kompenzovány. OBDOBÍ STARŠÍ DOSPĚLOSTI Od 50. roku se jedinec dostává do období starší dospělosti, která má horní hranici 60 – 65 let. Jedinec v tomto období využívá své bohaté životní a pracovní zkušenosti. Ženy začínají prožívat tzv. klimakterium, rovněž u mužů již dochází k fyzickým a psychickým změnám, které se již nedají kompenzovat. Člověk zná již dobře „sám sebe". Dalším vývojovým stádiem je počáteční stáří či stárnutí. Mezníkem je většinou odchod do důchodu, což bývá spojeno se změnami ekonomickými a sociálními. Stáří – souhrn biologických a psychologických změn, které jsou nezvratné. Toto období je také nazýváno preseniem. Po rychlém odchodu do důchodu se u někoho začínají objevovat různé nemoci, infarkty a dochází kvůli možnému stresu nejčastěji k úmrtí. Je proto z tohoto hlediska vhodný pomalý a postupný odchod do důchodu. V důchodu je optimální vykonávat jakoukoliv činnost – možnost pomoci při výchově vnoučat, zapojení se v klubu důchodců, práce na částečný úvazek atd. 14

Z psychologického pohledu – pociťování a vnímání se vyznačuje zhoršením činnosti analyzátorů. Zmenšení zrakové a sluchové ostrosti. To vede k pocitům nejistoty, méněcennosti, depresi atd. Ale i naopak: zvýšená zvědavost, aktivita při pátrání po informacích. Zhoršuje se i paměť (zapamatování, ale projevuje se pohotovější vybavování spíše starších než novějších zážitků – vzpomínky na mládí, dětství aj.). Kvalita myšlení se zhoršuje – snižuje se rychlost chápání vztahů, myšlenkových analýz a syntéz, myšlenková flexibilita a projevuje se myšlenkový stereotyp. Dochází k celkovému zbrždění intelektu a je snížena jeho výkonnost, jedinec toto ale kompenzuje zkušenostmi a moudrostí. Snižuje se i odolnost vůči námaze, tělesné a psychické zátěži. Stádium stáří – začíná asi od 75. roku života, zjevná jsou hlavně výrazná tělesná omezení a rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita člověka. Nastávají involuční změny v koordinaci a regulaci vyšší nervové činnosti. Dochází ke snížení motoriky, paměti, pozornosti, zhoršena je schopnost adaptace na nové podmínky a projevuje se neochota při nutnosti měnit své zvyky. Oslabuje se délka zapamatování. Myšlení ztrácí logičnost, pružnost, šířku, hloubku, kritičnost a objektivitu. Výrazně se mění sociální city – ustupují altruistické a posilují se egoistické city. Reakce na nové prostředí jsou většinou negativní. V osobnosti jedince začíná dominovat nižší, pudová složka, oslabuje se sebekontrola. Stárnutí má své patologické projevy: vznikají nebo se prohlubují psychické poruchy, stavy zmatenosti a bezradnosti, pocity úzkosti, psychomotorický neklid, časté poruchy vědomí, možné i iluze a halucinace. Nejtypičtější je senilní demence, která zasahuje: intelekt, emoce (náladová labilita, apatie, deprese i agresivita) a charakterovou oblast. .

1.2 Zdravotní změny V průběhu života člověka se setkáváme s různými zdravotními změnami. Rozlišujeme vady a choroby vrozené a získané v průběhu života. Vady vrozené:     

zrakové sluchové pohybové duševní kombinované

Vady získané:  nemocí  po úrazu  špatnou životosprávou  životním prostředím Nejznámější zdravotní změny v průběhu života:  onemocnění pohybového ústrojí  onkologické choroby  chronické onemocnění ledvin, jater  choroby trávicího ústrojí  choroby dýchacího ústrojí  choroby srdeční a cévní  choroby diabetes mellitus  choroby nervového systému

15

Onemocnění pohybového ústrojí – jedná se o onemocnění kostí a kloubů. Může se jednat o onemocnění traumatická, zánětlivá i degenerativní. Onemocnění může nastat v jakémkoliv věku, ale nejčastěji k němu dochází po 50. roku života a později. Toto onemocnění vyžaduje správnou léčbu a rehabilitaci. Diagnostické metody, které se využívají ke správné diagnóze:  rentgenové vyšetření  výpočetní tomografie  punkce kloubů  endoskopické vyšetření  kostní biopsie  laboratorní vyšetření Revmatická artritida: Jedná se o trvalé zánětlivé onemocnění, které postihuje klouby. Onemocnění je neznámé příčiny. Nejčastěji se projevuje mezi 20. až 40. rokem. Příznaky jsou: zduření doprovázené bolestmi, nechuť k jídlu, úbytek hmotnosti, únava. Péče o nemocného: dbát na správnou výživu, důležité je sledování hybnosti kloubů a důležitou složkou je správná rehabilitace. Osteoartróza: degenerativní onemocnění kloubní chrupavky. Mezi hlavní příznaky patří bolest při pohybu, v pokročilém stavu i v klidu. Léčba: podávají se léky tlumící bolest, obklady, masti. Artrózy kyčelních kloubů: vyvolávají značné bolesti a postiženého výrazně omezují v pohybu. Pokud již nepomáhá konzervativní léčba, přistupuje se k úplné náhradě kyčelního kloubu – totální endoprotéza. Onkologické choroby: Jedná se o onemocnění benigní – nezhoubné, nebo maligní – zhoubné. Onemocnění může vznikat v jakémkoliv věku – děti, mladiství, dospělí, staří. Příčina vzniku nádorového bujení není jednoznačně objasněna. Podle druhu tkáně, ze které nádory vyrůstají, se rozlišují:  zhoubné – mezenchymální nádory – sarkomy – mezi ně se řadí i zhoubné bujení krvetvorné tkáně  zhoubné – epitelové nádory – karcinomy – jsou nejrozšířenější nádory a postihují všechny tkáně  zhoubné nádory z pigmentotvorné tkáně – tzv. melanoblastomy – patří mezi nejzhoubnější nádory Nejdůležitějším faktorem je stanovení správné diagnózy a včasná léčba. Většinou se v léčebném postupu používají vzájemné vazby chirurgické léčby, chemoterapie a radioterapie. Onemocnění ledvin a jater Toto onemocnění může postihnout děti i dospělé. Nutné je správné rozpoznání diagnózy, včasná léčba, dietní strava a upravený denní režim. Vyšetření:  laboratorní  rentgenové  výpočetní tomografií CT (ledvin)  vyšetření ultrazvukem (sonografie ledvin)  izotopová nefrografie (ING) ledvin  cystoskopie  ledvinová biopsie

16

Nejčastější projevy onemocnění jater jsou: únava, nevýkonnost, hubnutí, nadýmání a průjmy, otoky, při vážnějších postiženích krvácivé projevy, psychické příznaky (zmatenost, agresivita nebo naopak apatie), poruchy sexuálních funkcí, křeče a kožní příznaky. Mezi nejznámější onemocnění jater patří: cirhóza jater, rakovina jater, jaterní steatóza – tj. metabolická porucha jater. Nejčastějšími příznaky onemocnění ledvin jsou: únava, bolesti v bederní páteři, otoky, vysoký krevní tlak. Mezi nejznámější onemocnění ledvin lze zařadit: polycystózu ledvin, polynefritidu, rakovinu ledvin. Onemocnění trávicího systému Onemocnění žaludku, nejčastěji se jedná o vředové choroby, choroby střev (tenkého, tlustého) Nejčastější příznaky:  nechutenství  nevolnost  zvracení  bolest Diagnostické metody:  laboratorní  rentgenové  endoskopické  gastroskopie Nejčastější nemoci žaludku:  gastritida  vředy  rakovina Nejčastější onemocnění střev:  rakovina tlustého střeva a konečníku  Crohnova nemoc – chronické zánětlivé onemocnění kteréhokoliv úseku trávicího systému  akutní průjmová onemocnění  hemoroidy  zánět slepého střeva  zauzlení střev – střevní neprůchodnost – ileus Stanovení správné diagnózy a správná následná léčba: kromě léků je nutná správná výživa – léčebná dieta, která je důležitou součástí komplexní léčby. Choroby dýchacího ústrojí Onemocnění se může projevovat již u malých dětí, mladistvých, středního věku i seniorů. Nejčastější choroby:  laryngitida – bakteriální či virový zánět hrtanu  zápal plic – pneumonie  tuberkulóza  zánět průdušek  černý kašel  astma  rakovina 17

Diagnostické metody:  rentgenové  výpočetní tomografie plic – CT plic  bronchoskopie  vyšetření krevních plynů  vyšetření sputa – z vykašlávané sekrece Tuberkulóza (TBC)      

kašel, k němuž se později přidá vykašlávání krve únava noční pocení nechutenství spojené s úbytkem váhy zvýšené teploty nepříjemná bolest na hrudi, která může být způsobena únavou mezižeberních svalů

Prevence základní prevencí bylo v ČR povinné očkování, které bylo v listopadu 2010 zrušeno, nejen kvůli snížení nemocnosti, ale také z důvodů rizik spojených s očkováním  včasná návštěva lékaře při zpozorování příznaků TBC  dodržování základních hygienických návyků  správná životospráva 

Černý kašel: bakteriální infekční onemocnění Příznaky:  dráždivý kašel  vysoká teplota  vykašlávání hlenu Léčba: podávání antibiotik Zápal plic: zánětlivé onemocnění plic Příznaky:    

kašel bolest horečka obtížné dýchání

Léčba se odvíjí od příčin zápalu plic, indikována antibiotika Astma: projevuje se dlouhodobým zánětem sliznic dýchacího ústrojí Příznaky:  dušnost 18

 zhoršené dýchání  kašel Onemocnění cévního a srdečního systému Tato onemocnění obvykle postihují pacienty ve středním a starším věku, výjimkou ale nejsou ani pacienti mladší. Hlavní příznaky:  dušnost  bolest  otoky  kašel Diagnostické metody:  laboratorní  rentgenové  ultrazvukové  EKG – elektrokardiografie  vyšetření pulsu a krevního tlaku Příznaky srdečních chorob Srdeční choroby jsou v častých stadiích bez příznaků, k varovným signálům patří vysoká hladina cholesterolu a vysoký krevní tlak. V pokročilých stádiích bolesti na hrudi, v paži, bolesti v čelisti (zvláště po námaze), bušení srdce a dušnost. Srdeční infarkt Příznaky:  bolest za prsní kostí, šíří se do levé horní nebo obou horních končetin  neklid  úzkost  dušnost  studený pot  bledost  poruchy srdečního rytmu Ateroskleróza je degenerativní onemocnění cévní stěny. Hypertenze Příznaky:  bolesti hlavy  pocit únavy  závratě  někdy nemocný nemá žádné příznaky (příčinou ledvinové onemocnění a onemocnění srdce) Žilní trombóza – jedná se o uzávěr hlubokých žil dolní končetiny trombem Embolie plicnice – vniknutí krevní sraženiny do plicnice

19

Příznaky embolie:  dušnost  bolest na hrudi  kašel Mozková mrtvice Mozková mrtvice je cévní onemocnění, při kterém jsou postiženy tepny zajišťující výživu mozku. Nejčastěji jde o ischemickou příhodu způsobenou uzávěrem mozkové tepny krevní sraženinou (trombem) nebo vmetkem (embolem) s následným přerušením přívodu krve a tím i kyslíku do příslušné oblasti mozku. Příčiny:        

uzávěr přívodové mozkové tepny krevní sraženinou úprava životosprávy je hlavním opatřením pro prevenci (předcházení) mozkové mrtvici vysoký krevní tlak (hypertenze) cukrovka (úplavice cukrová, diabetes mellitus) porucha tukového metabolismu (vysoká hladina cholesterolu) lidé s onemocněním srdce mají vyšší riziko vzniku mozkové mrtvice nadváha a nedostatek pohybu nadměrná konzumace alkoholu

Onemocnění cukrovkou: Rozlišujeme 2 typy cukrovky Diabetes mellitus 1. typu se vyskytuje převážně v dětství a mladším věku. Trpí jí okolo 0,4 % populace. Cukrovka 2. typu se objevuje u dospělých, převážně u obézních jedinců. V souvislosti s prudkým nárůstem nadváhy a obezity v populaci stoupá i množství diabetiků 2. typu (nyní okolo 7 % populace) a hovoříme o hrozící epidemii cukrovky 2. typu. Důsledkem obou typů cukrovky jsou pozdní komplikace podmíněné zejména poškozením malých i velkých cév (selhání ledvin, slepota, infarkt myokardu, mozková příhoda, amputace dolních končetin), které jsou nejčastější příčinou nemocnosti a úmrtnosti diabetiků. Diabetes mellitus zkracuje život průměrně o 8 –10 let, v odborné literatuře bývá označován jako „tichý zabíječ“. Příznaky: První příznaky, se kterými nemocný přichází, jsou obvykle hubnutí, žízeň, nadměrné pití a močení, únavnost, nevýkonnost. Zdánlivě nesouvisející mohou být i opakované infekce močových cest. DM 2. typu zjištěn náhodně při preventivní prohlídce, jejíž součástí je i laboratorní analýza krve. Léčba: I když léčba cukrovky závisí na tom, o jaký typ se jedná, existují určitá obecná pravidla, kterými by se každý diabetik měl řídit. Nedílnou součástí léčby je dieta (racionální, resp. redukční u obézních) a pohybová aktivita. Při cukrovce 1. typu je nutné zahájit léčbu inzulínem. Inzulín se aplikuje ve formě injekcí pod 20

kůži na břiše, stehně nebo na paži. Aby bylo dosaženo co nejfyziologičtějších hladin inzulínu, je nutné ho podávat co nejčastěji (3 – 6x denně). U diabetiků 2. typu je ve 40 procentech dosaženo zlepšení cukrovky až normalizace hladiny cukru po redukci hmotnosti a dietní úpravě! Onemocnění nervového systému: Nemoci nervového systému se dělí: Vrozené vady:  např. hydrocefalus – mozková část je nápadně veliká ve srovnání s obličejovou částí Zánětlivá onemocnění:  MENINGITIDA: zánět mozkových blan, nebezpečné onemocnění, které může skončit i úmrtím nebo zanechat následky (zrakové a sluchové poruchy), způsobují ji bakterie, viry a vzácně i paraziti  ENCEFALITIDA: zánět mozku, vyvolaný infikovanými klíšťaty nebo komáry, průběh nemoci různý, od mírných bolestí hlavy a zvýšené teploty až po prudké bolesti hlavy, horečky a dezorientaci, může skončit smrtelně nebo následky v podobě ochrnutí  MYELITIDA: zánět míchy Záchvatovitá onemocnění:  EPILEPSIE: vrozená nebo následkem úrazu, nádoru nebo infekce, léčba podle typu a závažnosti Poúrazová onemocnění  OTŘES MOZKU: porucha mozkové činnosti následkem úrazu hlavy (dopravní nehoda, sport), může dojít ke krátkému narušení vědomí, závrati, ztrátě paměti, bolesti hlavy, zvracení Degenerativní onemocnění  MOZKOVÁ MRTVICE: krvácením do mozkové tkáně (prasknutím mozkové cévy, ucpáním cévy, vysokým krevním tlakem), dochází k ztrátě vědomí, zarudnutí obličeje, dušnosti, může dojít i k ochrnutí těla, může končit smrtelně  ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA: zpomalené nebo vůbec neprobíhající nervové impulsy, je to dlouhodobé onemocnění neznámého původu, období zhoršení se střídá s obdobím klidu, příznaky různé (dvojité vidění, mravenčení končetin, únava, nejistota při chůzi)  ALZHEIMEROVA CHOROBA: postupně se rozpadávají nervová vlákna a nervové buňky, dochází k postupné demenci, rizikové faktory: věk, pohlaví, genetické předpoklady, kouření, alkohol, poranění hlavy, deprese, zdravotní stav  PARKINSONOVA CHOROBA: úbytek nervových buněk v mozku, pacient postupně není schopen ovládat svůj pohyb, velice obtížná diagnóza (mnoho příznaků podobných jiným onemocněním), mohou se vyskytnout zrakové halucinace a paranoidní bludy, svalová ztuhlost, zpomalení pohyblivosti, poruchy chůze, třes, demence s poruchou paměti, myšlení a řeči

21

Nádorová onemocnění  asi 15 % procent všech nádorů se objevuje v dětském věku (do 1. roku jsou vzácné, častěji se objevují mezi 5. a 8. rokem), prognóza záleží na typu a lokalizaci nádoru

1.3 Sociální změny Sociální změny jsou úzce spjaty se životem jedince od narození až po stáří. Ovlivňují je rodina, škola, zaměstnání, společnost, trávení volného času – vliv jak pozitivní, tak negativní (parta – alkohol, drogy, gamblerství, kriminalita). Příchod dítěte do školky:  změna prostředí  adaptace na kolektiv  osamostatnění dítěte (bez pomoci a péče rodičů)  dítě si musí zvykat na příkazy a zákazy  získávání nových návyků, dovedností a znalostí Pedagogická výchova nahrazuje výchovu rodinnou. Příchod dítěte do školy:  zralost duševní  zralost fyzická  nový kolektiv – socializace Úkol: doplňte klady a zápory. Příprava na povolání:  střední školy – důležitý je správný výběr oboru, adaptace na kolektiv, adaptace na nové výchovně-vzdělávací metody, rizikové chování v období adolescence – nevhodné party, alkoholismus, drogy, prostituce, šikana, sekty, naproti tomu sport, zájmové kroužky…  vysoké školy – samostatnost, zodpovědnost, vlastní aktivita  odborné stáže – získávání jazykových a odborných znalostí doma i v zahraničí Profesní zaměstnání:  kolektiv  získávání odborné praxe  kooperace – práce v týmu  flexibilita, zodpovědnost  mobbing Nezaměstnanost:  pocit ztráty sebevědomí a vlastní hodnoty  změna sociální role  sociální stigma  nedostatek finančních prostředků – dlouhodobá nezaměstnanost může vést k rizikovému chování – alkohol, drogy, kriminalita, sebevražednost, rozpad rodiny  deprese, strach, úzkost  sociální strádání  sociální izolace  sociální degradace 22

Bezdomovectví:  ztráta vlastní identity  nízké sebevědomí  dlouhodobé citové strádání  celkový úpadek osobnosti – úprava zevnějšku, hygienické návyky  kontakty pouze s podobnou skupinou lidí  odmítání hodnot a norem společnosti  schází seberealizace  většina nemá zájem o nápravu Handicap:  handicap má subjektivní význam – záleží na typu handicapu – lehký, střední, těžký – společnost podle typu handicapu sociálně hodnotí, tj. do jaké míry přijme člověka do společnosti  člověk s trvalým handicapem zaujímá ve společnosti specifickou sociální roli a s ní vyplývající společenský status  trvalý handicap s sebou může přinášet sociální stigma, např. zevnějšek, komunikace…  handicapovaní lidé mohou být zneužíváni i společností – násilí  u handicapovaných lidí může nastat problém se zařazením do společnosti  handicapovaní jsou součástí majoritní společnosti, nelze je vyčleňovat, ale naopak, pokud je to možné, je nutné je integrovat (přijmout) Odchod do starobního důchodu  v současné době celá řada jedinců v důsledku nezaměstnanosti považuje za nejlepší životní jistotu (pravidelný finanční příjem) odchod do starobního důchodu, mnohdy i předčasného  negativum – ztráta kontaktu s pracovním kolektivem a pracovními povinnostmi  nastávají i pozitivní změny – cestování, kulturní vyžití, sportovní vyžití  mohou nastat i změny zdravotního stavu  u starších seniorů může docházet i k sociální izolaci  změnou životního stylu mohou nastat i psychické problémy – deprese, strach, úzkost, demence

23

Pracovní list č. 1 1. Charakterizujte vývojovou psychologii: ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………….

2. Vyjmenujte vlivy působící na individualizaci duševního vývoje: ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………….

3. Vyjmenujte zákonitosti duševního vývoje: ............................................................................................................................................ ............................................................................................................................................. …………………………………………………………………………………………….

4. Vypište, kolik hodin denně spí novorozenec: ……………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………

5. Charakterizujte hlavní znaky období kojence: ............................................................................................................................................... ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………....

6. V jaké vývojové etapě si dítě začíná uvědomovat samo sebe: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

24

Pracovní list č. 2 1. Ve kterém vývojovém období je převládající činností „hra“: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………..

2. Vyjmenujte a charakterizujte 4 stránky školní zralosti: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Charakterizujte, jaké změny nastávají v období mladšího školního věku: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 4. V jakém období nastává fáze 2. vzdoru: ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………

5. Vyjmenujte rizikové chování v období dospívání: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 6. Charakterizujte období adolescence, dospělost, stáří: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

25

Pracovní list č. 3 1. Vyjmenujte, jaké rozlišujeme zdravotní změny v životě jedince: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 2. Vyjmenujte nejčastější příznaky onemocnění jater: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

3. Vyjmenujte příznaky diabetes mellitus, charakterizujte rozdíl mezi cukrovkou 1. stupně a 2. stupně: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

4. Jak se projevuje onemocnění srdce: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vyjmenujte základní onemocnění dýchacích cest a stručně je charakterizujte: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Charakterizujte onkologická onemocnění: ............................................................................................................................................ ……………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………. …………………………………………………………………………………………….

26

Pracovní list č. 4 1. Definujte pojem „sociální změny“ v životě jedince: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Jaké sociální změny prožívá dítě v mateřské škole: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vypište sociální změny v období školní docházky: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište sociální změny v důchodovém věku: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Charakterizujte sociální změny v období nezaměstnanosti a při bezdomovectví: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Charakterizujte změny v případě handicapu získaného v průběhu života: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

27

2 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci, požární prevence Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je důležitá jak pro sociálního pracovníka či pečovatele, tak i pro klienta. Zásady jsou stanoveny nejen obecně platnými zákony a vyhláškami, ale i individuálními vnitřními nařízeními dle druhu sociálního zařízení. Každý zaměstnavatel je plně zodpovědný za dodržování platných a konkrétních pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, a to jak zaměstnanců, tak i klientů, popřípadě návštěvníků v sociálních zařízeních (např. členů rodiny). Všichni zaměstnanci musí být při nástupu do zaměstnání i v průběhu zaměstnání seznámeni s platnými předpisy, vyhláškami, průběžně školeni (písemný důkaz o proškolování zaměstnanců stvrzený jejich podpisem).

2.1 Pracovně-právní problematika BOZP Bezpečnost při práci je stav pracovních podmínek, který zabraňuje působení nebezpečných činitelů pro pracovníky i pro klienty. K zajištění k bezpečnosti musí sloužit konkrétní pokyny vydané nadřízeným pracovníkem. Zaměstnanci jsou informováni o rizicích své práce. Bezpečnost práce je zajišťována:  požadavky na zdravotní a odbornou způsobilost zaměstnanců  stanovením a dodržováním požadavků na pracovišti  bezpečností technického zařízení na pracovišti  dobrou organizací práce  vhodnými pracovními postupy Obecně se na ochraně zdraví podílí tyto faktory:  životní prostředí  pracovní prostředí  duševní hygiena (syndrom vyhoření, prevence stresu)  prevence nemocí – dodržování správného stravování, pitného režimu, péče o osobní hygienu  vyvážení aktivního a pasivního odpočinku Co rozhoduje o kvalitě pracovního prostředí:  materiální podmínky např. vybavení  mikroklima – ovzduší, teplota, hluk, osvětlení  lidské vztahy – řízení, správná organizace, mezilidské vztahy mezi pracovníky a klienty

28

2.2 Bezpečnost a ochrana zdraví klientů i pracovníků sociálních služeb Má být co nejméně zatěžující pro sociálního pracovníka i pečovatele.  pravidelná účast na školeních o používání bezpečnostní techniky  správné zacházení, pravidelné kontroly, opravy mechanických pomůcek  nepřeceňovat své síly, raději požádat druhého pracovníka o pomoc, např. při polohování klienta  nosit neklouzavou obuv  nosit správný pracovní oděv, který umožňuje volný pohyb ramen, pasu a boku  otáčet se celým tělem, nikoliv pouze trupem  při polohování klienta soustředit sílu do nohou a šetřit si záda  zdvihání břemen do určené váhy pro muže a ženy Násilí:  klienti mohou projevovat násilnické sklony, mohou zaútočit na osobu pečovatele – pečovatel musí být ostražitý  agresivní typ klienta, který by mohl ohrozit bezpečnost pracovníka i ostatních klientů, vyžaduje zvláštní pozornost a ostražitost Zásady při zvládání osob s projevy násilí:  násilným projevům předcházet, pokud je to možné  minimalizovat riziko fyzického poškození pracovníka nebo klienta  možnost izolace od ostatních osob Nouzové a havarijní situace v pečovatelské službě: Zaměstnavatel je povinen pracovníkům zajistit poskytnutí první pomoci a lékárničku. Zaměstnavatel musí přijmout opatření pro zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry, povodně. Znalost předpisů a požadavku k zajištění bezpečnosti jsou trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnanců. Zaměstnanci jsou povinni při práci dodržovat stanovené pracovní postupy a stanovené pracovní pomůcky, prostředky a ochranné osobní pracovní prostředky a ochranná zařízení. Únikové východy v budově nesmí být uzamčené či zatarasené. V případě rychlého a účinného zásahu při havarijní situaci musí být k dispozici telefon a čísla tísňového volání.

29

2. 3 Prevence úrazů Součástí ochrany zdraví při práci je i znalost poskytování první pomoci – všichni zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni odborným zdravotním personálem. Pokud to vyžaduje zařízení, jsou proškolováni i odborným technickým personálem. První pomoc je poskytování pomoci při náhlém ohrožení zdraví člověka. Nejdůležitější kontakty v případě úrazů:  tísňové volání 150, 112  záchranná služba 155  hasiči 150  česká policie 158 První pomoc je soubor jednoduchých a účelných opatření při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví či života omezující rozsah a důsledky ohrožení. Dělení první pomoci:  technická pomoc – odstranění příčiny zásahem hasičského sboru, záchranného sboru, horské služby apod.  laická odborná zdravotnická pomoc – přivolání odborné zdravotnické první pomoci – uvést své jméno, místo, počet raněných, charakter poranění a nejvhodnější přístupová cesta, poskytnutí první pomoci  odborná zdravotnická pomoc – přísluší záchranářům a zdravotním sestrám Poraněné vyšetřujeme:  pohledem – pozorování stavu vědomí, chování, vzhled, barva kůže  poslechem – pozorování dýchání  pohmatem – zkouška pulzu, dýchání  čichem např. zápach po alkoholu, plynu 1. Zástava dechu Příčiny: alergická reakce, zapadlý jazyk, vdechnutí cizího tělesa, poranění hrudníku Příznaky: nejsou vidět dýchací pohyby hrudníku První pomoc: odstranění cizího tělesa, uvolnění zapadlého jazyku, dýchání z úst do úst, viz obrázek

30

2. Zástava krevního oběhu Příčiny: postižení srdce, srdeční infarkt, zasažení elektrickým proudem, poruchy srdečního rytmu, dušení, krvácení do mozku, otok mozku, těžké krvácení, alergie Příznaky: nehmatný tep na velkých tepnách, zástava dechu, bezvědomí První pomoc: nepřímá srdeční masáž  postiženého položíme na pevnou, nepružící podložku  prstem jedné ruky vyhmatáme konec hrudní kosi, tzv. mečovitý výběžek  odměříme 2 prsty směrem k hlavě  vedle prstů přiložíme zápěstí druhé ruky  ruku překryjeme dlaní druhé ruky a propleteme prsty obou rukou  stlačíme  uvolníme postup: 2 hluboké vdechy na 30 rázů za minutu Kardiopulmonální resuscitace u dětí:  dýchací cesty uvolníme podložením mezi lopatkami, nezakláníme hlavu  tep hmatáme dvěma prsty na levé bradavce  u malých dětí masírujeme dvěma prsty  u větších dětí masírujeme dlaní jedné ruky viz obrázek

31

3. Vnější krvácení Vnější krvácení se dělí na tepenné, žilní a vlásečnicové. První pomoc při tepenném krvácení  tepnu stlačíme přímo v ráně  přiložíme krycí vrstvu sterilního materiálu  utáhneme obinadlem, končetinu šetrně znehybníme  zahájíme protišoková opatření První pomoc při žilním krvácení  žílu v místě poranění stlačíme prsty  přiložíme tlakový obvaz  raněného položíme  zahájíme protišoková opatření při větší ztrátě krve První pomoc při vlásečnicovém krvácení  ranku vydezinfikujeme  přiložíme krycí obvaz 4. Infarkt myokardu Příznaky: bolest za hrudní kostí vystřelující do levé horní končetiny, ramene, pocení, slabost, neklid, závrať První pomoc:  uložení do polohy vpolosedě  větrání  acylpyrin pod jazyk, popřípadě nitroglycerin, pokud ho osoba má u sebe  zavolat rychlou záchranou pomoc 5. Cévní mozková příhoda Příznaky: pokleslý koutek úst, poruchy vnímání, hybnosti, řeči, desorientace, bolesti hlavy, mravenčení, ztráta zraku, zvracení První pomoc:  zajištění klidu, čerstvého vzduchu  nepodáváme žádné léky  voláme rychlou záchranku 6. Diabetes mellitus První pomoc při hyperglykémii a hypoglykémii:  při hypoglykémie může pomoci malý přísun cukru, ale při hyperglykémie se stav podáním cukru naopak zhorší  zavolat rychlou záchranou pomoc 7. Epilepsie Příznaky: křeče, upřený pohled před sebe, malý záchvat – petit mal, náhlá ztráta vědomí, často pomočení, pokálení, pěna u úst, amnézie na situaci předtím, zmatenost, rozšířené zornice velký záchvat – grand mal – vždy přivolat RZP První pomoc:  pokud má člověk auru, položíme ihned na podlahu, vložíme nemocnému mezi zuby roubík  při rozvinutém záchvatu nic neděláme, nezabraňujeme třesu  při křečích se snažíme chránit postiženého před dalším poraněním tím, že odstraníme z okolí vše, co by mohlo způsobit zranění  pokud máme měkkou podložku, podložíme mu hlavu 32

 po odeznění křečí a při přetrvávajícím bezvědomí uložíme postiženého do stabilizované polohy a vytřeme mu ústa 8. Úraz elektrickým proudem Příznaky: časté poranění, krátkodobé bezvědomí, amnézie na situaci, porucha srdečního rytmu, hluboké popáleniny Bezpečná vzdálenost od zdroje napětí je 1 cm na 1000 V za sucha. První pomoc: Technická první pomoc, kontrola základních životních funkcí, popř. KPCR, ošetření popálenin. 9. Zlomeniny Příznaky nejisté:  bolest  otok, změna barvy kůže, výron  ztráta funkce končetin Příznaky jisté:  končetina poškozena do úhlu  úlomek kosti  nepřirozená pohyblivost První pomoc:  raněného přemístíme, pokud hrozí další nebezpečí  znehybníme dlahou  při masivním krvácení stlačujeme tlakový bod a ránu kryjeme  pokud použijeme škrtidlo, přiložíme ho na tlakový bod, škrtidlo nepřikládáme na předloktí a na bérce  protišoková opatření 10. Poranění kloubů a kostí Příznaky: pronikavá bolest rychle mizící při úrazu, otok kloubu. První pomoc:  přikládáme studené obklady  kloub znehybníme pružným obinadlem  při závažném poškození znehybníme dlahou a zajistíme odbornou pomoc 11. Poleptání Příznaky: palčivost postiženého místa, mokvavá až rozbředlá kůže, rohovitě zatvrdlá kůže První pomoc:  potřísněný oděv pomočíme vodou, rychle svlékneme  zasažené části těla oplachujeme proudem vody alespoň 20 minut  zasažené oči kyselinou nebo zásadou vymýváme vodou asi tak 30 minut, po výplachu dáme na oko vlhký obvaz  vyhledat odborného lékaře 12. Popálení a opaření Rozlišuje 3 stupně popálenin: 1. stupeň: projevuje se zarudnutím kůže 2. stupeň: hlubší poškození, objevují se puchýře 3. stupeň nejhlubší popálení, kůže je odumřelá, vzniká nekróza

33

První pomoc:  přerušení působení tepla  místa postižení chladíme  popálenou plochu kryjeme sterilním obvazem  popálené místo ničím nemažeme ani nezasypáváme  u osob, které se nadýchaly horkého vzduchu či zplodin hoření, pozorujeme dýchání, při poruše zahájíme KPCR

2.4 Bezpečnost používání pomůcek a technických zařízení Zaměstnavatel musí zajistit školení o bezpečnosti práce při používání pomůcek a technického zařízení na jednotlivých pracovištích (provádí se pravidelná školení). Při pracovním procesu platí zásada: nepoužívat alkoholické nápoje, návykové látky a nekouřit. Hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene: a. při občasném zvedání a přenášení:  žena 20 kg  muž 50 kg b. při častém zvedání a přenášení  žena 15 kg  muž 30 kg Dezinfekce pomůcek z různých materiálů:  skleněné nádoby – ponoří se do velké nádoby s připraveným dezinfekčním roztokem, po uplynutí expozice se vyjmou, opláchnou tekoucí vodou, nechají se oschnout a uloží se na vyhrazené místo  gumové pomůcky – po použití se omyjí dezinfekčním roztokem, opláchnou vodou a usuší se  plastové pomůcky – ponoří se do dezinfekčního roztoku, po uplynutí expozice se opláchnou vodou, osuší se  sedadla pojízdných křesel a klozetů – otřou se dezinfekčním prostředkem, roztok se nechá působit, pak se omyje a usuší

34

Pracovní list č. 5

1. Podle čeho se řídí pracovníci při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Kdo nese na pracovišti plnou zodpovědnost při zajišťování bezpečnostních pravidel a předpisů: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Jaké faktory se podílejí na ochraně zdraví – vypište: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Co rozhoduje o kvalitě pracovního prostředí: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Jaký vliv má mikroklima na pracovišti pro pohodu pracovníků: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 6. Vyjmenujte zásady při nouzových a havarijních situacích: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………

35

Pracovní list č. 6

1. Vypište čísla na tísňové volání, policii, na záchrannou službu: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Charakterizujte první pomoc. ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vypište první pomoc při zástavě krevního oběhu: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište první pomoc při tepenném krvácení: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vypište první pomoc při zlomeninách: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 6. Vypište první pomoc při epileptickém záchvatu: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 7. Vypište první pomoc při mozkové příhodě: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

36

3 Zdraví, nemoc 3.1 Charakteristika základních pojmů Zdraví představuje v lidské společnosti jednu z nejdůležitějších hodnot, které člověk má. Zdraví by si měl každý člověk vážit, chránit si ho. Zdraví se mění a vyvíjí. Dlouhá léta byla měřítkem zdraví nemoc. Důraz na zdraví začal teprve v posledních letech. Aby se člověk mohl realizovat, potřebuje být zdravý. Zdraví je předpokladem pro naši spokojenost, je důležitým prostředkem k dosažení cíle. Existují 4 pohledy na pojem zdraví: 1. lékař – zdraví chápe jako nepřítomnost nemoci, choroby nebo úrazu 2. sociolog – zdravý člověk je schopen fungovat ve všech sociálních rolí 3. humanista – zdravý člověk j schopen pozitivně se vyrovnávat s životními úkoly, které se během života vyskytnou 4. idealista – zdravý člověk je člověk, kterému je dobře jak tělesně a duševně, tak i sociálně Základní definice: Zdraví je dle Světové zdravotnické organizace (WHO) definováno jako: Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady. V roce 1984 WHO zveřejnila poupravenou definici: Zdraví je stav, který na jedné straně umožňuje jednotlivcům i skupinám lidí poznat vlastní cíle a uspokojovat potřeby, na druhé straně reagovat na změny a vyrovnávat se se svým prostředím. Zdraví se chápe jako zdroj každodenního života, a ne jako cíl života. Další vybrané teorie: 1. zdraví jako ideální stav člověka 2. zdraví jako zboží 3. zdraví jako určitý druh síly 4. zdraví jako normální dobré fungování Zdraví obsahuje 3 složky: 1. tělesná a sociální integrita vyvolávající stav optimální pohody 2. nenarušenost životních funkcí a společenských rolí 3. adaptabilita – přizpůsobivost ve smyslu fyziologické a sociologické homeostázy

37

Faktory ovlivňující zdravotní stav:  genetická výbava  rasa, pohlaví  věk, vývoj  životní styl  fyzikální prostředí  životní úroveň  duševně-tělesné vztahy  rodina  sebekoncepce  kulturní obzor  přátelé a uspokojení z práce  zeměpisná poloha Prevence onemocnění – snaha o předcházení nemocem 1. primární prevence – je etapa, kdy nemoc ještě nevznikla, primární prevence se zaměřuje na aktivity posilující zdraví, působící proti rizikovým faktorům, např. očkování 2. sekundární prevence – zde je důležitá diagnostika a účinná léčba, např. preventivní prohlídky, kdy je možnost zjištění nemoci již v počátečním stádiu, které zabrání větším komplikacím 3. terciární prevence – zaměřuje se na prevenci následků nemocí, snaží se následky nemocí omezit Dispozice znamená sklon k onemocnění. Ovlivňuje ji věk, pohlaví, somatotyp a mnoho dalších faktorů. Imunita = odolnost imunita vrozená imunita získaná – po prodělání nemoci, nebo očkováním Adaptace Adaptace je přizpůsobení organismu vlivům prostředí. Adaptační pochody umožňují udržet zdraví i při působení nepříznivých podmínek. Některým vlivům se člověk přizpůsobuje dobře – např. hluk, na který se člověk dobře adaptuje, jeho nežádoucí účinky se ale mohou projevit později (porucha sluchu). Nemoc Při definici nemoci se vychází z pojetí jednoty a celistvosti organismu a prostředí. Proto lze chápat nemoc stejně jako zdraví v rovině životních procesů člověka, které se odehrávají v systému člověk a prostředí. Nemoc je pak porucha tohoto systému. Vlastnosti organismu omezují člověka ve schopnosti vyrovnat se v průběhu života s nároky prostředí, ve kterém žije. Psychologický model nemoci je subjektivní vnímání zdravotního stavu – osoba se necítí být zdráva. Psychický stav člověka má vliv na jeho postoj k utrpení a neschopnost jej zvládat. Sociologický model nemoci je sociální aktivita jednotlivce, porucha v sociálních rolích. Každá nemoc je sociálním stavem, neboť zasahuje do výkonu sociálních rolí. Biomedicínský model nemoci je objektivní a měřitelný stav nemoci. Lze ho popsat jako poruchu tělesných a duševních funkcí vyúsťujících do snížené výkonnosti nebo zkrácení délky života. 38

Příčiny chorob:  genetická nebo rodinná predispozice  vlivy prostředí  biologické agens  fyzikální agens  chemický agens  látky vyvolávající tvorbu protilátek  škodlivé chemické nebo metabolické procesy  soustavný stres Rizikové faktory:  genetická výbava  věk  fyziologické faktory  prostředí  životní styl

3.2 Somatické a psychosomatické nemoci Klasifikací nemocí rozumíme pevný systém, v němž jsou všechny nemoci seskupeny do 3 skupin a jejich jednotlivých podskupin. Velký význam má MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ – slouží jako prostředek dorozumění mezi odborníky nejrůznějších národností. Somatické nemoci A. nemoci infekční a parazitární B.

nádorová onemocnění

C.

onemocnění žláz s vnitřní sekrecí

D.

nemoci krve

E.

duševní poruchy

F.

nemoci nervového ústrojí

G.

onemocnění dýchacího ústrojí

H.

nemoci trávicího ústrojí

I.

nemoci močového ústrojí

J.

nemoci pohlavní

K.

onemocnění kůže

L.

úrazy a otravy

M.

nemoci kostí

N.

vrozené vývojové vady

O.

komplikace v těhotenství, při porodu a v šestinedělí

39

Psychosomatické nemoci I. dermatologické nemoci a) padání vlasů b) akné (trudovitost) c) lupénka d) ekzém e) nadměrné pocení II. a) b) c)

svalové onemocnění bolesti zad svalové křeče revmatismus

III. a) b) c) d)

dýchací nemoci alergie astma zánět průdušek rýma

IV. a)

oční onemocnění zánět spojivek

V. a) b) c) d)

nervové nemoci úzkost bolesti hlavy bolesti svalů tiky

VI. a)

onemocnění žláz s vnitřní sekrecí (endokrinních žláz) obezita

VII. a) b) c)

pohlavní a močová onemocnění inkontinence zánět pochvy premenstruální syndrom

3.3 Strach a úzkost z nemoci, nemoci se sociálním dopadem, etiologie nemocí Strach a úzkost jsou emočně zabarvené prožitky vyúsťující z pocitu ohrožení. Jde o formu obrany organismu, v pozadí je pud sebezáchovy. Strach je nepříjemný pocit, kterým reagujeme na možnost ohrožení. Strach můžeme vyjádřit jako situaci z něčeho konkrétního např. z události, osoby nebo předmětu. Strach vyvolává pouhé očekávání, že budoucí situace by mohla být nebezpečná. Dochází k různým projevům a změnám v chování. Za užitečný považujeme přiměřený strach. Může nás chránit před zbytečným rizikem. Opakem je nadměrný strach – panický strach. Strach vede ke zvýšení krevního tlaku, k vydání dostatečné energie při obraně nebo k vyproštění se z rizikového místa. 40

Předmětem strachu může být:  bolest  ztráta životních možností  odloučení od svých nejbližších  vzhled  nutnost změny způsobu života  strach ze smrti a umírání  strach z léčení Zdroje strachu:  vrozená přecitlivělost  úzkostlivá výchova  přehnané zdůrazňování zdravotních rizik  vyprávění strašidelných historek  sledování nevhodných filmů  strašení lékařem  popisování lékařských úkonů  sdělování nepříjemných zážitků Úzkost vyplývá ze skrytých vnitřních rozporů. Je to nepříjemný prožitek a stav. Úzkost v nemoci je bezpředmětná. Nemusí být psychickou reakcí, ale příznakem, např. u infarktu myokardu, plicní embolie, angíny pectoris. Somatické a psychické projevy úzkosti:  rozčilení, podráždění  ustaraný a ustrašený výraz  nejisté nekoordinované pohyby  řeč rychlá, překotná, zajíkavá  roztržitost  nervozita  pocení  zrychlený tep  rozšířené zornice  zblednutí Strach a úzkost zhoršují průběh každé choroby. Nemoci s dopadem sociálním, ekonomickým Nemoc lze posuzovat i jako určitý druh sociální deviace. Když někdo vážněji onemocní, změní se jeho postavení i identita. Názor laické veřejnosti je ve větší míře ovlivňován vnějšími znaky:  viditelné změny zevnějšku (hubnutí, ztráta vlasů)  změna chování nemocného  různé předsudky společnosti Nemocný má určitá privilegia – je zproštěn určitých povinností. Od nemocného se očekává, že se bude chtít uzdravit. Rodina je pro nemocného důležitou sociální skupinou, která mu napomůže zvládnout sociální integraci. Mohou napomáhat i přátelé. Nemocí se může změnit sociální role. 41

Ekonomické ztráty a. přímé náklady – výdaje na aktuální zdravotnické služby, která zahrnuje léčbu, výstavbu zdravotnických zařízení, jejich provoz, na výchovu zdravotnických kádrů, na mzdy, výzkum, léky a provozní materiál b. nepřímé náklady – tvoří finanční hodnoty, které mohl vytvořit předčasně zemřelý, invalidní člověk do konce aktivního období, ekvivalentem je ušlá mzda, dávky nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, které jsou vypláceny nemocným osobám a jejich rodinám Etiologie nemoci Etiologie je soubor poznatků o příčinách nemoci. Setkáváme se s různými variantami ve vztahu příčina – nemoc: 1. jedna příčina – jedna nemoc, např. nemoci infekční, parazitární, otravy 2. jedna příčina – více nemocí, např. kouření má za následek rakovinu plic, chronickou bronchitidu, ischemickou chorobu srdeční, hypertenzi 3. více příčin – jedna nemoc, např. civilizační choroby – vznikají nevhodnou stravou, špatnou životosprávou, kouřením, stresy 4. komplex příčin – komplex nemocí, za příklad slouží malformace, zhoubné nádory, alergická onemocnění, autoimunitní nemoci O zdraví populace rozhodují: 1) stav a kvalita prostředí (včetně sociálního prostředí) 2) genetické faktory 3) organizace systému péče o zdraví obyvatelstva 4) postoje a chování lidí k vlastnímu zdraví Nejčastější zdravotní rizika  

faktory životního a pracovního prostředí, které vyvolávají určitá onemocnění nebo k nim přispívají , označujeme jako zdravotní rizika nejčastějšími zdravotními riziky jsou: nedostatek pitné vody, nedostatečná hygiena, kontaminovaná strava

Hlavní typy zdravotních rizik:

d)

infekční onemocnění úrazy z povolání globální životní prostředí (globalizace= propojování světa) /sluneční záření, globální oteplování/ společenské prostředí (nehody, alkohol, drogy)

a) b) c) d)

prevencí (ochrana před nemocí) terapií (léčba) rehabilitací (obnova plnohodnotného života) reintegrací (kompenzace ztrát za zdraví)

a) b) c)

O zdraví pečujeme:

42

3.4 Postoj nemocného k nemoci, omezení životních potřeb, změny v prožívání a chování během nemoci Na nemoc a chorobu má pacient určitý náhled, který je ovlivněn psychickým stavem nemocného, obavami, nadějí, znalostmi či neznalostmi o průběhu choroby, působením rodiny, spolupracovníků. Pacient je definován jako osoba v lékařské péči, tento pojem pochází z latinského slova trpělivý. Při narušeném zdraví se chování zaměřuje na to:  do jaké míry je osoba znepokojena příznakem, který se u něho vyskytl  jaké povahy a kvality je tento syndrom  do jaké míry tento příznak ohrožuje interakci člověka s druhými lidmi, např. s rodinou  do jaké míry ovlivňuje objevení se zdravotního problému uskutečnění zamýšlené činnosti, např. dovolené  jaké sociální či ekonomické sankce stojí v pozadí situace, např. zaměstnavatel vyhrožuje danému pracovníkovi propuštěním Reakce nemocného na nemoc a jeho postoj k nemoci mohou být odlišné. Jde o způsob vyrovnání se s náročnou životní situací tak, jak si jej v minulosti osvojil. Stejný pacient může reagovat odlišně, záleží na podmínkách, v nichž se pacient nachází. Postoj k nemoci rozdělujeme do několika skupin: 1. normální postoj k nemoci – odpovídá skutečnému stavu nebo tomu, co bylo nemocnému o nemoci sděleno; nemocný je přiměřeně adaptován 2. bagatelizující postoj – nemocný podceňuje závažnost nemoci, neléčí se, nešetří se, někdy za tímto postojem může stát strach, např. ze ztráty osobní prestiže 3. repudiační postoj – znamená zapuzení nemoci; nemocný nebere nemoc na vědomí, nenavštíví lékaře, potlačuje myšlenku na nemoc 4. disimulační postoj – nemocný záměrně zkresluje svoje potíže, někdy je i popírá, neinformuje lékaře správně, motivy mohou být různé, např. snaha ukončit pracovní neschopnost z důvodu nastoupení do práce (finanční důvody) 5. nozofóbní postoj – nepřiměřená obava z nemoci; nemocný se nechává opakovaně vyšetřovat, mění lékaře, obává se především nevyléčitelných chorob, např. rakoviny 6. hypochondrický postoj – nemocný se domnívá, že trpí vážnou tělesnou chorobou, svým potížím podléhá, nebojuje s nimi 7. nozofilní postoj – je spojen s příjemnými stránkami nemoci, např. nemocný nemusí plnit své povinnosti, okolí o něj více pečuje a jsou na něho brány větší ohledy 8. účelový postoj – vystupňovaný nozofilní stav, může být veden získáním soucitu, ohledu, východiskem z nepříjemné situace nebo získáním určitých hodnot, např. lázeňská léčba, odchod do důchodu; účelový postoj se může navenek projevovat jako: agravace – přehánění příznaků, zveličování, např. starý člověk přehání, aby získal kontakt s lidmi, aby si prodloužil pobyt v nemocnici, simulace – je vědomé předstírání nemoci a jejích symptomů, např. větší péče ze strany blízkých, u dospělých bývá zneužita k realizaci zálib a koníčků, repudiace – tzv. nevědomá disimulace, do ordinace přicházejí lidé, kteří si myslí, že trpí somatickým onemocněním, přitom ve skutečnosti mají psychické problémy

43

Omezení životních potřeb Potřeba je vlastnost organismu, která nás pobízí k vyhledávání určitých podmínek, které jsou nezbytné k životu. Potřeby znamenají interakci mezi organismem a prostředím. Primární potřeby jsou nezbytné pro člověka, sekundární jsou individuální. Uspokojování potřeb je určitým procesem, který je ovlivněn výchovou, vzděláním, rodinným stavem a společenskými faktory jako je životní standard a patologickými stavy, kterými můžeme být bolest. Potřeby člověka můžeme dělit na: 1. potřeby, které se nemocí nemění 2. potřeby, které se nemocí modifikovaly 3. potřeby, které s nemocí vznikly Potřeby, které se nemocí nemění: potřeba vzduchu, spánku, výživy, odpočinku apod. Potřeby, které se nemocí modifikovaly: individuální a variabilní; potřeby sociální – potřeba aktivity, pozitivní výsledky, fyzická aktivizace, dostatek informací o nemoci, režimu, např. v nemocnici, uspokojování kulturních potřeb, které jsou důležité i v nemocničním prostředí nebo v ústavním zařízení Potřeby, které nemocí vznikly, závisejí na řadě okolností, např. na osobnosti pacienta, na závažnosti a průběhu nemoci, chování okolí, rodiny. Při ošetřování nemocného musíme myslet na to, že jeho nálada, prožívání i chování se mohou měnit. Nemocný bývá často omezen v řadě činností:  je omezen ve styku s přáteli, vrstevníky  nemůže cestovat  nemůže vycházet z bytu nebo ze zdravotnického zařízení  nemůže kouřit, pít alkohol  nemůže jíst svá oblíbená jídla  při infekčních chorobách je zcela izolován  nadstandardní jednolůžkový pokoj může způsobit sociální izolaci Nemocný člověk potřebuje:  sociální kontakt, porozumění, pochopení a pomoc (je spojeno s pocitem nejistoty, nezájmu, smutkem, neklidem, úzkostí, podrážděností, při dlouhodobém omezení základních potřeb může dojít ke změnám duševního stavu, které mohou buď ventilovat v okolí, např. hrubostí či zvýšenou hovorností, nebo zamlklostí)  bezpečí a jistotu – kladné pocity bezpečí a jistoty mají pozitivní vliv na nemocného, důležitou roli hrají u nemocných dětí, děti mohou prožívat chvíle odloučení těžce, cítí se opuštěné a traumatizované prostředím  potřebu podnětů a činností – nemocný člověk je omezen v různých činnostech, především v pohybu, může být mrzutý, náladový, kritický, děti tento stav prožívají nepříjemně, v domácím prostředí se člověk rychleji aktivizuje, např. sledováním televize, rozhlasu, četbou časopisů, knih, důležité je, aby nemocný člověk udržoval sociální kontakt s rodinou a byl aktivizován k soběstačnosti  potřebu realizace krátkodobých a dlouhodobých cílů – nemocnému často chybí vize do nejbližší budoucnosti nebo se mu hroutí jeho dřívější představy, tyto projevy se vyskytují převážně u nemocných s chronickým onemocněním, chronická onemocnění jsou velkou zátěží pro člověka, neboť často musí změnit svůj dosavadní

44

život, návyky, aktivity a stravování apod.; takovýto člověk bývá často depresivní a rezignuje, stejný problém může prožívat i rodina nemocného Změny v prožívání a chováni během nemoci Nemoc – je narušení určitých funkcí organismu, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života nemocného jedince. Každé onemocnění lze posuzovat ze 3 hledisek: 1. somatický aspekt – vymezuje příznaky onemocnění – tělesné postižení, které nám představuje trvalé znevýhodnění 2. psychický aspekt – emoční prožitky nemocného, které vyvolávají změnu 3. sociální aspekt  je dán společenským hodnocením nemoci a z něj vyplývajícími postoji a chováním veřejnosti; postoj k nemocnému závisí na typu choroby, na osobnosti nemocného a na sociálním postavení  každé onemocnění ovlivňuje psychiku člověka; při uvažování může dojít k idealizaci minulosti, kdy jedinec byl zdravý a neměl tak zásadním způsobem omezené možnosti  pod vlivem choroby se mění sebepojetí nemocného, zhoršuje se jeho sebehodnocení, může se snižovat sebedůvěra a postoj k vlastní chorobě může vést i ke změně identity nemocného  postoj k vlastní nemoci závisí na mnoho subjektivních a objektivních faktorech  každá choroba vyvolává určitou citovou odezvu  těžké, nevyléčitelné onemocnění vyvolává strach a úzkost Prožívání nemoci v čase: 1. FÁZE NEJISTOTY PŘED STANOVENÍM DIÁGNÓZY 2. FÁZE ŠOKU A POPŘENÍ 3. FÁZE NEGATIVNÍHO HODNOCENÍ (hněv, vztek, agrese) 4. FÁZE ADAPTACE 5. FÁZE SMÍŘENÍ SE S CHOROBOU A JEJÍMI DŮSLEDKY

45

Změny v důsledku onemocnění:  potřeba citové jistoty a bezpečí se pod vlivem nemoci zvyšuje  potřeba sociálního kontaktu může být obtížněji uspokojovaná (sociální izolace)  pod vlivem onemocnění se mění i potřeba seberealizace (vzdávání se původních ambicí)  potřeba otevřené budoucnosti bývá závažným onemocněním komplikovanější  onemocnění je zátěž, kterou člověk musí zvládnout  závažná chronická choroba představuje definitivní ztrátu zdraví  nemoc vyžaduje určitou míru adaptace na danou situaci  prožívání nemoci je velmi subjektivní (záleží na osobě člověka, na rodině…)  každý člověk má jiný práh bolestivosti  smrt je jediná jistota, kterou člověk od chvíle zrození má  onemocnění je zátěží, kterou člověk musí zvládnout; je to vlastně rozumové zpracování a citové vyrovnání s problémem, který představuje nemoc Změna životního stylu rodiny s nemocným členem: Posuzovat změny životního stylu rodiny s nemocným lze z několika hledisek: 1. který člen rodiny onemocněl (matka, dítě, otec, prarodič…) 2. závažnost choroby (lehký, střední, těžký handicap) 3. zda je postižený mobilní, či imobilní 4. zda nemocný potřebuje neustále čtyřiadvacetihodinovou péči V každém případě dochází ke změnám v každodenním rytmu rodiny: a) b) c) d) e) f) g)

může nastat úbytek financí jak se rodina dělí o péči o nemocného některý člen rodiny bude možná muset odejít ze zaměstnání a věnovat se péči o nemocného jednotliví členové rodiny musí obětovat část osobního volna mnohdy odpadá ostatním členům dovolená některé rodiny mají např. osobního asistenta pokud rodina situaci nezvládne, nemocný je umístěn do ústavní péče

Změněné partnerské vztahy v důsledku onemocnění:  můžou být vlivem onemocnění jednoho nebo i obou partnerů  každé sdělení závažné nemoci má vliv jak na nemocného, tak i na zdravého partnera  nemocný po sdělení své diagnózy může prožívat období stresu, smutku a strachu  nemocný partner někdy potřebuje, aby se sám se svou nemocí vyrovnal  lépe se nemocný partner vyrovná s nemocí, pokud je vztah (manželství) funkční a harmonický

46

 v případě nefunkčního manželství je situace daleko složitější, neboť nemocný partner bojuje se svou nemocí sám  u nemocného partnera následují vlivem těžké nemoci mnohdy i dlouhodobé psychické poruchy (ztráta zájmu o život, pocit méněcennosti), může dojít i k rozvodu nebo sebevraždě Zvládání nemoci a těžkých životních situací Každý člověk se během života může dostat do náročných situací, které představují zátěž. Pokud se s nimi rychle nevyrovnáme, dostavuje se strach, úzkost a ohrožení naší duševní rovnováhy. Zvládání životních těžkostí je proces vedení vnějších a vnitřních faktorů, které jsou osobou v distresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje. Zvládání životních těžkostí má své strategie, ze kterých plynou určité cíle:  snížit to, co člověka ohrožuje  tolerovat to nepříjemné, co se děje  zachovat si tvář  zachovat si emocionální pohodu  pokračovat v sociální interakci K zvládání těžkých životních situací napomáhají:  dechová cvičení  relaxace  imaginace – psychické soustředění s pohodovou atmosférou  meditace  hudba  beletrie – naslouchání, předčítání  humor  poskytování sociální opory Nejčastěji využívané strategie zvládání životních těžkostí 1. strategie zaměřená na řešení problému – konstruktivní řešení dané situace, např. léčit nemoc 2. strategie zaměřená na vyrovnávání se s emocionálním stavem – řízení emocionálního stavu, který nemoc může vyvolat Úkol: Uveďte náročné životní situace, do kterých se může člověk během života dostat, a navrhněte možná efektivní řešení.

47

3.5 Charakteristika bolesti, význam bolesti, typy bolesti, intenzita a terapie bolesti Bolest je velmi nepříjemný subjektivní pocit, který člověk individuálně prožívá. Je tvořena fyzickou a emocionální složkou. Prožívání bolesti je součástí přirozené ochranné reakce. Bolest:  je způsobena fyzikálním, chemickým či bakteriálním podrážděním periferních zakončení nervových vláken  při podráždění dochází ve tkáni k biochemické reakci  z postižené tkáně je vzruch veden senzitivními nervovými vlákny do thalmu, odtud do mozkové kůry, kde dojde ke zpracování podnětu Typy bolestivých stimulů:  podnět mechanický – např. poranění tkání  podnět tepelný – extrémní teplo nebo chlad (popáleniny, omrzliny)  podnět chemický – např. ischemie tkáně, svalový spasmus Význam bolesti – účelný:  bolest je účelná jako varovný signál poškození nebo ohrožení  chrání před dalším poškozením, např. před popálením  poskytuje informaci, např. bolest při zánětu slepého střeva  vede k účelnému jednání, např. k vyhledání lékaře Význam bolesti – neúčelný:  když narušuje schopnost vykonávat různé aktivity  když se stává nesnesitelnou Vnímání bolesti:  vrozený typ nervové soustavy  osobnost nemocného  pohlaví  věk člověka  výchova jednice  aktuální psychický stav  denní doba  filozofie, náboženství Typy bolesti dle místa vzniku:  somatická – vychází z kůže, z pohybového aparátu, z vazivové tkáně  útrobní (viscerální) – vychází z orgánu dutiny hrudní, břišní  myofasciální – jinde bolí a jinde je zdroj bolesti  neurogenní – dráždění nervových vláken a drah  analgie – např. poranění při vrcholovém sportu  procedurální – injekce, punkce, cévkování, ošetřování ran  psychická – je vyvolána ztrátou citu, důvěry, nadějí Typy bolesti z hlediska průběhu:  akutní – trvá méně než 6 měsíců  chronická – trvá déle než 6 měsíců  rekurentní – přechod mezi akutní a chronickou 48

Typy bolesti dle postižených orgánů a charakteru:  kolikovitá – při ledvinové, žlučníkové kolice  ischemická – srdeční  zánětlivá  úrazová  fantomová – při amputaci Charakteristika bolesti:  bodavá  putující  řezavá  silná  křečovitá  dráždivá  pálivá  záchvatovitá  vystřelující  svědivá  škubavá  ostrá  vyčerpávající Intenzita bolesti:  slabá – snesitelná  střední – snáší se hůře  silná – krajně nepříjemná  nesnesitelná Tradiční terapie bolesti – zásady při podávání analgetik:  podávat dle předpisu lékaře  přesné dávky  dodržovat dávkování  neurochirurgická léčba  přerušení senzitivních nervů  elektrické stimulace  speciální ambulance  kontinuální infuze, pumpy Netradiční terapie bolesti:  placebo efekt – víra v účinek léku  hypnóza  relaxace  akupunktura  elektroakupunktura  laserová akupunktura  arteterapie  kognitivní metody (objasnění původu bolesti)  aplikace tepla a chladu  sugesce  masáž kožní řasy nad místem bolesti  psychoterapie 49

Zásady ošetřování nemocného s bolestí  buďte všímaví  respektujte individuální citlivost klienta na bolest  vytvořte klidné prostředí  nepospíchejte, když druhý sděluje, že ho něco bolí  poskytujte kvalitní a šetrnou ošetřovatelskou péči  sledujte neverbální projevy klienta  nikdy neříkejte „ to vás nemůže bolet“  projevujte empatii  dopřejte dostatek komunikaci  dle doporučení lékaře podávejte analgetika Úkol. Na podkladě uvedených terapií uveďte možné terapie pro rodinu nemocného.

50

Pracovní list č. 7 1. Definujte pojmy zdraví, nemoc, dispozice, adaptace: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 2. Vyjmenujte primární potřeby: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vysvětlete tyto postoje k nemoci: repudiační, nozofóbní, hypochondrický: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Uveďte příklady nemocí se sociálním dopadem, vypište fáze prožívání nemoci v čase: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vysvětlete význam bolesti, vyjmenujte typy bolesti: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 6. Vypište tradiční a netradiční terapie: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 7. Vyjmenujte zásady při ošetřování nemocného s bolestí: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

51

4 Komunikace s klienty 4.1 Verbální a neverbální komunikace, projevy poruch verbální komunikace Komunikace je proces předávání informací mezi dvěma nebo více komunikujícími subjekty. Znamená prakticky základ všech vztahů mezi lidmi. Jedná se o proces sdělování, přenosu a výměny významů a hodnot zahrnující nejen oblast informací, ale také projevy a výsledky lidské aktivity, např. formy chování, umělecké výtvory. V komunikaci jsou důležité tyto články:  komunikátor – ten, kdo má myšlenky, záměry, informace  kódování (převedení komunikátorových myšlenek do systematického souboru symbolů)  zpráva (výsledek procesu)  prostředek (nositel zprávy)  dekódující příjemce (dekódování zprávy příjemcem na základě vlastních zkušeností)  zpětná vazba  šum Komunikace se vytváří jako vztah mezi dvěma subjekty, které o sobě vědí, společně sdílejí, prožívají a reagují na určitou objektivní situaci. Objektem komunikace je potom to, jak na tuto situaci reflektují, jak ji řeší, jak na ni reagují. Výběr sdělovacího prostředku Komunikačním prostředkem míníme nositele zprávy, který umožňuje předávání jednotlivých dat a sdělení příjemci. Faktory, které ovlivňují výběr sdělovacího prostředku:  rychlost  okamžitá zpětná vazba  osobní vliv  rétorický účel  délka  potřeba záznamu  počet účastníků a jejich vzdálenost od sdělovatele  dostupnost techniky  organizační omezení Úrovně komunikace Výměna informací – komunikace probíhá na různých úrovních. Úroveň komunikace dělíme:  konverzační klišé – zdvořilosti, např. pozdrav, zdvořilostní dotazy  předávání informací – sdělujeme něco, o čem přemýšlíme, ale co pro nás nemá emocionální hodnotu, např. oběd máš v troubě  vyjádření názorů – sdělujeme svůj postoj, své názory  vyjádření emocí – sdělujete svoje pocity, např. mrzí mě to  otevřená a důvěryhodná komunikace – rovina pocitů, např. sdělujeme nejen své pocity, ale také postoje 52

Plaňava rozlišuje 4 komunikační styly:  konvenční komunikace – mluví se krátce, např. pozdrav  konverzační komunikace – výměna zajímavých informací, jde o pobavení  operativní komunikace – se využívá v asymetrických vztazích – nadřízený, podřízený  osobní, intimní komunikace – jedná se o naplňování citových vztahů Z hlediska rozdělení komunikačních úrovní k protistraně rozlišujeme:  suterén – tato konverzace je zaměřena na konverzační klišé a předávání informací  1. patro – opakovaná setkání – např. kamarádi, známí  2. patro – jedinci nacházející se v naší blízkosti, intimitě, např. partneři, rodiče Obecné zásady komunikace  je pravda, že osoby, které spolu přicházejí do styku, si něco sdělují i tehdy, když se míjejí a ani na sebe nepohlédnou, i tím si něco říkají  je pravda, že mimoslovní komunikace tvoří podstatu sociálního sdělování  je pravda, že rozhodující je, co děláme a jak se chováme  je pravda, že způsob, jakým sdělujeme, dotváří sdělované  je pravda, že umění naslouchat je cennější  je pravda, že dříve, než někdo něco řekne, má již naslouchající určitou představu, co asi mluvčí řekne, často neslyšíme to, co se říká, ale slyšíme to, co slyšet chceme, a neslyšíme, co slyšet nechceme  je pravda, že vyslovená věta přibližně vystihuje to, co si myslíme  je pravda, že slovem se můžeme naslouchajícího dotknout, můžeme jej ranit, ale můžeme jej také potěšit, povzbudit,  je pravda, že každá naše sdělená informace obsahuje i složku postojovou a emoční vzhledem k osobě, se kterou komunikujeme Verbální komunikace Verbální systém představuje slovní signály přenášené vzduchem a přijímané sluchem. Řeč je lidská funkce, odlišuje tak člověka od jiných tvorů. Řeč lidem umožňuje komunikovat, myslet, ovlivňovat. Mluvit znamená:  vyjádřit slovy určitou myšlenku v kladném slova smyslu  říci něco nového – informace, události  ovlivňovat jiné lidi  může znamenat, že někdo umí, nebo neumí mluvit Slova mají významnou informační hodnotu. Pečovatel prostřednictvím slov může vyprávět, vysvětlovat, přesvědčovat, motivovat, povzbuzovat. Slovo pečovatele může ublížit, ranit. Požadavky na řečový projev pečovatele:  jednoduchost – používá krátké věty, výrazy  přehlednost informací – pečovatel seznámí pacienta s tím, o čem je řeč  výstižnost  inspirátor – např. používá příklady, vyhýbá se neosobnímu způsobu projevu  závažnost – musí být citlivý k potřebám pacienta  důvěryhodnost – spolehlivost informací  přizpůsobivost  obojstrannost 53

 přehlednost  neklást najednou mnoho otázek Posuzování úrovně komunikace Problémy verbální komunikace: I.

překroucená informace:  dochází k ní především při zprostředkování informace přes několik osob

II.

komunikační zahlcení:  nastává v případech, kdy jednotlivec obdrží tolik informací, že je nestačí vnímat, uvědomovat si je a zpracovávat

III.

nevhodná forma předávání informací s ohledem na posluchače  příkladem je užívání mnoha cizích slov nebo odborných výrazů ve vztahu k lidem jinak odborně zaměřeným nebo lidem s nižším stupněm inteligence

IV.

užívání bezvýznamných slov  jsou to slova jako např.: takže, jako, prostě, vlastně…, která odvádějí pozornost posluchačů od sdělení a snižují autoritu řečníka

V.

neschopnost naslouchat  objevuje se u těch lidí, kteří jsou jinak schopnými řečníky, ale špatnými posluchači, poslouchají pouze to, co chtějí slyšet, naopak nedovedou naslouchat  umění naslouchat spočívá ve schopnosti všimnout si, že nám chce někdo něco říci, zastavit se s ním a naslouchat mu – jde o soucítění s jiným člověkem, pochopení jeho potřeb a přání, umění číst mezi řádky

Neverbální komunikace Komunikace beze slov – mimoslovní, komunikace nepoužívající slov. Umožňuje schopnost sebeovládání, ovládání mimických projevů. Schopnost porozumět mimoslovní komunikaci je jednoznačnou výhodou v mezilidské komunikaci a prostřednictvím této komunikaci lze zjistit plno informací o druhém člověku. Nonverbálně lze sdělovat:  svoje pocity, emoce, nálady, afekt  zájem o sblížení – navázání intimnějšího vztahu  snaha o vytvoření dojmu, kdo jsem já  snaha záměrně ovlivnit postoj partnera Složky neverbální komunikace:  vizika – kontakt očí, vzájemné pohledy, délka očního kontaktu  mimika – pohyby tváře, především očí, úst  kinetika – celkový pohyb těla, chůze  gestika – pohyby rukou  haptika – dotyky, podávání rukou, poplácávání  chronemika – vyjadřování, využívání času  proxemika – vzdálenost  posturologie – polohy těla, nohou, rukou 54

 teritorialita – velikost prostoru, který si člověk okolo sebe vytváří  paralingvistika – síla, intenzita, rychlost a plynulost řeči, intonace hlasu Vizika = řeč očí (čím mluví naše oči), projevuje se:  změřením pohledu  dobou výdrže – déle se díváme na osobu, které si vážíme, na autority, na osoby, k nimž máme úctu  četností – pohledem se vracíme k osobám příjemným, blízkým, u nichž chceme vzbudit zájem  vráskami u kořene nosu  pohyby očí – důležité v anamnéze a při prvním kontaktu s druhou osobou  sledem pohledů  počtem mrknutí – pokud je jedinec nervózní, je mrkání častější  rozšiřováním zornic – zornice se rozšiřují v závislosti na citovém stavu jedince, ve vzteku se stahují Mimika – lidský obličej je schopen vyjádřit stovky emocí:  oblast čela a obočí – znamenají pocity překvapení  oblast očí a víček – signalizují strach, smutek  dolní část obličeje, tváře, nos, ústa umožňují vyjádření štěstí Druhy emocí vyjádřené mimikou:  štěstí – neštěstí  zájem – nezájem  klid – rozčílení  spokojenost – nespokojenost  radost – smutek  strach a bázeň – pocit jistoty Gestika Je součástí kinetiky. Zahrnuje pohyby rukou, hlavy, někdy i nohou. Posuňky – gesta – jsou pohyby, které mají výrazný sdělovací účel a doprovázejí slovní nebo mimoslovní projevy. Druhy gest:  gesta významová (symboly – znaky) – dobře převeditelná do slov  gesta ilustrační – doprovodná  regulační gesta – usměrňující – ukazovací, příkazová  adaptační gesta – nevědomá gesta – vyjadřující rozpaky, emoci Determinanty podoby a četnosti gest:  kulturní vlivy  etiketa určité země, např. pozdrav  etnické vlivy (temperament jednotlivých etnických skupin)  obecně existují v používání gest interkulturní a interindividuální rozdíly Příklady různého výkladu jednotlivých gest dle kultur: Mávání celou paží ze strany na stranu:  USA – pozdrav  ve většině Evropy – ne  v Řecku – těžká urážka 55

Pohyb hlavy ze strany na stranu  většina zemí – ne  v Bulharsku souhlas Vítězné „V“ z prstů  ve většině zemí gesto pro vítězství  v Anglii při dlani otočené ke své tváři – stejný význam, jako vztyčený prostředník v USA Palec a ukazovák spojený do písmene „O“  v USA vyjádření, že vše je o. k.  v Japonsku peníze  v Tunisku „zabiju tě“  ve středomořských státech „nula“ Haptika Haptika znamená dorozumívání pomocí doteků a podávání rukou. Z hlediska teritoriálního prostoru těla rozlišujeme 3 doteková pásma:  společenské, zdvořilostní a profesní – ruce a paže  přátelské, osobní – paže, ramena, obličej a vlasy  intimní, erotické – kdekoliv na těle Doporučení pro praxi při podávání rukou:  ruce by se měly setkat na horizontální úrovni, vyjádření rovnocennosti  není vhodné, aby následovalo dlouhé potřásání rukou  nedoporučuje se ani použití druhé ruky, nejedná se o vyjádření přátelského postoje  stisk by měl být přiměřený, ne příliš silný, ale ne také ochablý  podání ruky by mělo být doprovázeno odpovídajícím mimickým projevem  jako první podá ruku žena, člověk starší a osoba s vyšším postavením (nadřízený) Chronemika Je charakterizována způsobem, jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas. Praktická doporučení pro efektivní využití času:  být dochvilný  být trpělivý v komunikaci  naučit se využívat efektivně čas  používat denní plán  naučit se určit priority  respektovat požadavek rovnoměrného rozložení času Proxemika Sdělování přiblížením a oddálením. Vzdálenost mezi dvěma osobami je v proxemice hodnocena horizontálně a vertikálně. Problematika horizontální vzdálenosti – vzdálenost mezi jednotlivými komunikujícími. Proxemický tanec – je charakterizován pohyby komunikujících partnerů, kteří mají různou sympatickou vzdálenost a snaží se najít nějaký kompromis. Determinanty proxemických zón:  věk – malé děti nemají zcela vymezena teritoria  pohlaví – muži udržují menší vzdálenost než ženy  frekvence setkání – při prvním setkáním dodržujeme větší odstup 56

 temperament a emocionální reaktivita – extroverti udržují menší vzdálenost než introverti  poloha těla – zmenšuje-li se distance druhé osoby směrem k zádům, je to lépe akceptováno  aktuální společenská situace – někdy může docházet k narušení intimních zón Proxemické zóny – teritoria  intimní zóna: 0 – 30/45 cm do této zóny dovolíme vstoupit těm nejbližším (rodičům, dětem, partnerům, domácím mazlíčkům…)  osobní zóna: 30 – 45 cm do 120 cm, definuje naši „bublinu“, jít vedle sebe, držet se za ruce, možnost dosahu a detailního sledování mimiky partnera  společenská zóna: od 75/120 cm do 210/370 cm – služební styk, obchodní jednání  veřejná zóna: větší odstup než 370 cm – herec, učitel

Posturologie Někdy označována jako postupka, je nazývána jako řeč našich fyzických postojů. V posturologii rozlišujeme dva dominantní jevy:  kongruence – soulad, harmonii  inkongruence – nesoulad, neshodu Posturologické echo: Při jednání dvou partnerů můžeme pozorovat, zda je vzájemná komunikace v souladu s jejich názory.

Paralingvistika: Paralingvistické aspekty verbálního projevu jsou přechodem od mimoslovních ke slovním způsobům jednání. Paralingvistika zahrnuje tyto aspekty:  přízvuk a slovosled  hlasitost řeči  rychlost řeči  plynulost řeči  intonace  chyby v řeči  kvalita řeči  vokalizace Komunikace prostřednictvím předmětů:  komunikace oblečením, ozdobami, vůní  komunikace barvami  čichová komunikace  komunikace dary 57

Neverbální klíče v komunikaci: Neverbální klíče se uplatňují v prvních momentech setkání partnerů a poskytují tyto informace:  55 % informací z řeči těla – obličejová mimika, tělesná pozice, vzájemná vzdálenost, dechové tempo, barva pokožky, pachy  38 % informací z hlasu – síla, zabarvení melodie hlasu, rytmus a tempo řeči, akcenty, vyjádření myšlenek  7 % informací z obsahu řeči – co mluvčí říká

58

4.2 Komunikační bariéry, podpora komunikace, efektivní komunikace Kontraproduktivní komunikací myslíme typ komunikace, která nevede ke vzájemnému porozumění, může dojít např. k manipulaci. Tento typ sociální interakce odpovídá stylu výhra/prohra. Bariéry komunikace lze rozdělit na interní a externí: Interní bariéry Externí bariéry schopnost jedince, zevní prostředí, jeho prožívání a uspořádání zdravotní stav obava z neúspěchu negativní emoce: strach, zlost bariéry postoje: xenofobie nepřipravenost fyzické nepohodlí

jeho

vyrušení další osobou hluk, šum vizuální rozptylování neschopnost naslouchat komunikační zahlcení

Další komunikační bariéry:  překroucení informace – nejčastěji k němu dochází neúmyslně  komunikační zahlcení – může být spojeno s nedostatečnou diagnostikou aktuálních schopností posluchače  nevhodná forma předávání zpráv s ohledem na posluchače – uplatňuje se princip potřeby správné diagnostiky posluchače, např. u osob smyslově postižených  evalvace a devalvace – v komunikaci je vyjadřován určitý vztah mezi komunikujícími subjekty  evalvace v komunikaci – vyjádření pozitivního vztahu charakterizované: projevem patřičné lidské úcty k jedinci, zdvořilým a taktním jednáním  vnější – hluk, nedostatečné světlo, teplota, vibrace, cizí jazyk, rušení, neznámé prostředí, přílišná vzdálenost komunikujících  vnitřní – změněné vnímání, např. vlivem léků, motivace, postoje, hodnoty, zájmy, úzkost, city, inteligence, sebepojetí, dosavadní zkušenosti, sluchové, zrakové pohybové poruchy, řečové vady, sociální izolace, životní styl, jazyk, kultura Projevy devalvace v komunikaci:  nelaskavý, neuznalý, nevšímavý postoj k jedinci  obvinění a podezírání neprávem  křivé nařčení  povýšené, namyšlené chování  urážení někoho, hrubé chování, nadřazenost, namyšlenost  zneužití důvěry  šikana, naschvály  urážení, shazování  hrubé a necitliví zacházení  nedodržování fair-play pravidel

59

Styly komunikačního chování Pasivní chování:  člověk nedovede vyjádřit své přání a potřeby  je bezbranný proti požadavkům druhých  neodolá manipulativním trikům  chybí mu jistota v jednání  je schopen skryté agrese  dává najevo, že nemá nárok prosadit své právo proti zlým lidem  pasivní komunikace – rezignace  odpovídá stylu prohra/prohra Agresivní chování  jedinec se prosazuje na úkor druhých  nedbá na práva a požadavky ostatních  lidé k němu zaujímají záporný vztah  agresor využívá násilí a hrubost  otevřeně agresivní komunikace – útočný styl  používá slova nic, nikdy, ne  útočí předem  odpovídá stylu výhra/prohra Manipulativní chování  jazyková manipulace směrována kognitivně  používání emocí  ritualizovaná komunikace – všichni vědí, že se lže  systémová manipulace – lže se v systému  ritualizovaná individuální manipulace – v partnerství…  manipulativní komunikace – jeden z partnerů se snaží zmanipulovat druhého, neakceptuje názory druhého  odpovídá stylu výhra/prohra Optimální styl komunikačního chování  jasný  přímý  nic nezastírající  vedoucí k jasnému sdělení informací  otevřená komunikace – nedochází ke zkreslení informací  odpovídá stylu výhra/výhra Překážky komunikace  příkazy, povely, nařízení  varování, výhružky, sliby  napomínání, moralizování, kárání  rady, dávání řešení a navrhování  „přednášky“, poučování, poskytování logických argumentů  říkání druhému, co má dělat  namlouvání druhému, jaké to bude mít následky, když něco neudělá  říkání někomu, jak má řešit problém, dávat rady nebo návrhy a poskytnout hotové odpovědi  pokoušení se o ovlivňování na základě faktů, protiargumentů, vlastních názorů 60

         

posuzování, kritizování, vyjadřování nesouhlasu, obviňování odměňování, vyjadřování souhlasu nálepkování, vysmívání, zahanbení interpretování, analyzování, diagnostikování vyslovení negativního hodnocení nebo názoru vyslovení pozitivního názoru nebo hodnocení – souhlas způsobení, že se někdo cítí jako hlupák, zaškatulkování někoho někam vysvětlení motivů někoho, analyzování proč něco dělá a říká opakované ujišťování, sympatizování, utěšování, podpora „sondování“, vyptávání se, vyslýchání

Poselství komunikace  co jsme chtěli říci  co bylo skutečně řečeno  co druhé osoby slyšely  co si druhé osoby myslí, že slyšely  co druhé osoby říkají na to, co jste si mysleli, že slyšely  jak vnímáte to, co druhé osoby řekly o tom, co si myslí, že slyšely

Podoby komunikace verbální – slovní auditivní – hudba, řeč statická – neměnící se přímá – face to face aktuální – probíhající v aktuálním čase individuální – 2 subjekty dvoustranná – 2 subjekty jednosměrná – bez zpětné vazby prvotní – základní

neverbální – mimoslovní vizuální – časopisy, noviny, obrazy dynamická – procházející další změnou zprostředkovaná – technicky přenášená reprodukovaná – záznam komunikace skupinová – více subjektů vícestranná – více subjektů oboustranná – zpětná vazba druhotná – rozvinutá, záznam

Podpora komunikace 1. orientace v čase, místě, osobě, v lidech, prostředí a výkonech:  informace o ošetřovatelské činnosti  dobré osvětlení  používání brýlí, naslouchadla  možnost číst denní tisk  v místnosti hodiny, kalendář 2.   

zachování identity klienta rozhovor o běžném životě, v domově, starosti, rodinné zájmy upravit si prostředí podle svých potřeb podílet se na rozhodování o léčbě 61

3. speciální poučení klienta  informační brožury pro klienty  zajistit klientovi kompenzační pomůcky 4. uklidnění klientů, kteří jsou zmatení  uznat klientovi jeho falešné představy, ale sdělit mu, že věc nevnímáte stejným způsobem 5.    

pomoc při komunikaci klientům, kteří nemohou mluvit využít komunikační zvonky komunikační karty pero a notes abecední karty

Efektivní komunikace Jde o otevřenou komunikaci, kde nedojde ke zkreslení informací a komunikující partneři si rozumí. Odpovídá stylu výhra/výhra. V rámci sociální interakci, v práci pomáhajících profesí je efektivní komunikace taková, která má jasně stanovené cíle, umožní pochopení problémů klienta, popřípadě jejich vyřešení společnou aktivitou. Při každé konzultaci s klientem bychom měli dosáhnout konkrétních cílů:  objevte důvody, proč k vám klient přišel  definujte klinický problém  věnujte pozornost problémům klienta  vysvětlete problém klientovi  využijte času efektivně Fáze průběhu aktivního naslouchání:  1. fáze – identifikace emocí, klient spíše naznačuje  2. fáze – vyslechnutí všech faktů, snaha porozumět souvislostem  3. fáze – nalezení řešení problémů Techniky aktivního naslouchání Techniky aktivního naslouchání jsou vyjádření, která zlepšují komunikaci. Dochází k ověření správného porozumění a formulace. Pro přehled uvádím druhy technik aktivního naslouchání. Tyto techniky mohou být použity ve všech třech fázích naslouchání. Technika povzbuzení objasnění zrcadlení parafrázování

Příklady dotazů Co mi o tom můžete říci…

Cíl vyjádření zájmu o osobu a předmět hovoru Kdy se to stalo… pomoci objasnit, o čem je řeč Vidím, že Vás to velmi vyjádření pochopení trápí… pocitu druhé osoby Jestli tomu dobře rozumím, ukázání druhému, že mu tak vy říkáte… nasloucháme a rozumíme 62

shrnutí ocenění

Pojďme shrnout, co jsme do zopakování důležité této chvíle probrali… myšlenky, faktů a pocitů klidným hlasem Jsem ráda, že jste mi to řekla ocenění všeho, co ocenit lze – aktivní účast na jednání, ochota řešit problém, pozitivní přístup

Účelné rady pro efektivnější naslouchání  „prakticky“naslouchat, soustředit se, zajistit vhodné místo  vypnout své problémy  koncentrovat se  naslouchat myšlenkám  dělat si poznámky  klást otázky  parafrázovat  omezit svůj mluvený projev  nepřerušovat zbytečně  myslet podobně jako mluvčí  připravit se předem  reagovat na myšlenky, ne na osobu  předvídat a uvažovat, co se tím říká  mýt na mysli důvod, proč to bylo řečeno  naslouchat tónu  mít otevřenou mysl  naslouchat všemi smysly  zachovat míru objektivity  dobrý posluchač si pamatuje víc, než jen to, co slyší Asertivní chování – umožňuje dosáhnout toho, čeho chceme, aniž bychom potlačovali vlastní přání nebo jednali na úkor druhé osoby. Asertivní chování má určitá pravidla a techniky:  sebeotevření – např. „Mrzí mě, že se neučíš a nemáš hezké známky. Myslím si, že máš na víc.“  asertivní „ne“ – např. „Nemám hlad.“  „pokažená gramofonová deska“ – klidné opakování toho, co chceme  přijatelný kompromis, např. „Dnes ti nemohu tu novou látku vysvětlit, nemám čas. Ale zítra se stavím a probereme to spolu.“  „otevřené dveře“, např. „Máš pravdu.“  negativní dotazování např. „Jak to myslíš…?  negativní aserce např. „Dobře, zkazil jsem to, ale proto ještě nemusím být špatný…“  selektivní ignorování – nereagujeme na informace, které jsou pro nás nepodstatné

63

4.3 Specifika přístupů k osobám se znevýhodněním, získání poznatků o klientovi Nemoc je závažným aspektem lidského bytí, ovlivňující všechny složky osobnosti. Prožívání nemoci:  senzitivní – šíření vzruchů – bolest  emoční – strach, úzkost  volní – úsilí odolávat nemoci  racionální a informativní – znalosti o nemoci a její hodnocení Záleží také na dalších faktorech:  okolnosti, za nichž nemoc probíhá – prostředí  premorbidní okolnosti – věk, stupeň citlivosti  sociální postavení nemocného Laický pohled na nemoc:  emocionální stránka nemoci – bolí mne to  existence určitých příznaků – zčervenání kůže  pojmenování nemoci – žloutenka  představa o tom, jaké budou následky  představa doby léčení  představa zhoršení zdravotního stavu Pracovníci pomáhajících profesí se setkávají s osobami, které mají různý stupeň omezení. Při hodnocení stupně znevýhodnění rozlišujeme:  disaptibilitu – omezení nebo nedostatek schopností vykonávat činnosti každodenního života; znevýhodněný potřebuje pomoc druhé osoby  handicap – znevýhodnění  celková degrese – snížení Determinanty života lidí se znevýhodněním Subjektivní činitelé Objektivní činitelé zdravotní stav společenské vědomí – postoj společnosti osobnostní rysy stav životního prostředí vlastní sebehodnocení sociální politika adaptační schopnost politika zaměstnanosti sociální zázemí sociální služby Komunikace se sluchově postiženými U sluchově postižených záleží na době vzniku omezení (vrozená nebo získaná vada). Doporučení v přístupu k osobám s poruchou sluchu, neslyšícím:  odstraňte nebo omezte rušivé vlivy a podněty – rádio, telefon  je vhodné domluvit se na výběru komunikace – odezírání, daktylotika, prstová abeceda, znakový jazyk  mluvte tak, aby postižený stále viděl vaše ústa 64

    

  

   

 



oči obou komunikujících mají být ve stejné výši mluvte pomalu, nezakrývejte si ústa při komunikaci s neslyšícím nekřičte pokud víte, že má postižený jen jedno ucho, využijte zdravého sluchového orgánu při rozhovoru se sluchově postiženým člověkem vyslovujte zřetelně, nezvyšujte hlas a neměňte rychlost řeči; nezačínejte rozhovor se sluchově postiženým, je-li k vám obrácen zády nebo ze strany; dbejte na to, aby viděl zepředu, že na něj mluvíte; pokud se na vás nedívá, upozorněte ho třeba jemným dotykem dbejte na to, aby váš obličej byl dokonale osvětlen, nestavte se zády k oknu mnohdy ani dobře slyšící není schopen vnímat potřebné informace, mluví-li více lidí najednou, nebo je-li rozhovor rušen hudbou či hlukem vnímat řeč pomocí sluchadla a navíc odezírat je značně namáhavé – pokud je to tedy možné, vypněte všechny zdroje zvuku a při jednáních se sluchově postiženým mluví vždy jen jeden ujistěte se, že váš postižený partner všemu dobře rozuměl; potřebné informace opakujte bez nervozity, případně pozměňte stavbu věty nebo použijte jiná slova je-li sluchově postižený ve společnosti dalších osob, dbejte na to, aby se i on zúčastnil rozhovoru, sdělte mu, o čem je řeč, případně použijte i písemné sdělení na pracovišti, doma nenechávejte sluchově postiženého bez pomoci, postarejte se o to, aby dostal všechny potřebné informace a důležitá sdělení nezapomínejte při vzájemné diskusi na to, že rozhovor vyžaduje od sluchově postiženého plné soustředění, které vyvolá brzy únavu; tzv. oddechový čas při důležitých jednáních přijímají rádi i slyšící záleží-li vám na mezilidských vztazích, povzbuzujte sluchově postiženého, aby využíval všechny dostupné kompenzační pomůcky a prostředky sociální rehabilitace indukční smyčky v konferenčních a společenských sálech, divadlech, kinech, kostelech umožňují sluchově postiženým rozumět sledovanému pořadu, i váš osobní zájem napomůže tomu, aby tato zařízení byla instalována a udržována v provozu pokuste se vcítit do situace sluchově postiženého, pak porozumíte jeho potřebám, někdy i jeho překvapivým reakcím

Nejčastější chyby při komunikaci s osobami s poruchou sluchu  nedostatek času, projevy netrpělivosti  špatně viditelná oblast tváře  křik  přítomnost dalších rušivých vlivů – zapnuté rádio  nezkontrolování zapojení naslouchadla  nerespektování soukromí  rozhovor s třetí osobou  vyhýbání se styku s osobou s poruchou sluchu  současný hovor několika osob najednou  nedostatečná nebo velká vzdálenost mezi komunikujícími  předpoklad mentálního defektu  nedostatečná diagnostika a anamnéza Komunikace se zrakově postiženými Doporučení v přístupu k osobám s poruchou zraku, nevidomým:  chovejte se přirozeně, s úctou  pomáhejte taktně, nejlépe na požádání 65

            

projednávejte vše s nevidomým při komunikaci s nevidomým se mu dívejte přímo do očí zdravte ho jako prvního a připojte jeho jméno podejte ruku aktivujte s postiženým jiné jeho smysly vysvětlete zvuky a hluk, kterým nerozumí předměty denní potřeby podávejte nevidomému do ruky při podávání stravy popište umístění druhů potravy na talíři pomocí hodinového ciferníku u osob se zbytky zraku dbejte na řádné osvětlení když vstoupíte do místnosti a nevidomý vás nepozná podle hlasu, řekněte mu svoje jméno mluvte o všem když opustíte místnost, oznamte to zvláštní požadavky jsou kladeny na prostorovou orientaci nevidomého – doprovázení nevidomého – nejvhodnější způsob: nevidomý se zavěsí za loket, rameno průvodce a pohybuje se opatrně za ním 1 – 2 kroky

Nejčastější chyby při komunikaci s osobami s poruchou zraku  neupozornění na počátek konverzace, neoslovení nevidomého, nepředstavení se  poskytnutí pomoci bez předchozího upozornění  komunikace s 3. osobou  předpoklad mentálního defektu  vyhýbání se kontaktu s osobou s poruchou zraku  současný hovor několika osob najednou  přebírání kompetencí za nevidomou osobu  používání pojmů „tady“ a „tam“  nezjištění aktuálního stavu zrakových funkcí  přemísťování předmětů denní potřeby a drobného nábytku  nesprávná a nadbytečná manipulace s klientem  tahání za sebou za obě ruce  podpírání nevidomého pod paží a uchopení jeho druhé ruky  postrkávání klienta před sebou  tahání nevidomého za ruku Komunikace s osobami s mentálně znevýhodněnými Doporučení v přístupu k mentálně znevýhodněným:  zjistit od nejbližší osoby míru samostatnosti a sebeobsluhy  stanovit zásady individuálního přístupu k jedinci  při osobním kontaktu komunikovat přímo s osobou se znevýhodněním  používat takt, trpělivost, toleranci  pečlivě udržovat odpovídající oční kontakt  přizpůsobit komunikační styl  používat jednoduché věty  ponechat dostatek prostoru na zpětnou vazbu a vyjádření klienta  nepoužívat infantilních komunikačních prostředků  vyhýbat se projevům zloby a netrpělivosti  sledovat neverbální projevy 66

 neodporovat v nepodstatných otázkách  v případě ulpívání a neústupnosti klienta nevyvracovat jeho názor  kontrolovat své projevy a paralingvistiku Nejčastější chyby při komunikaci s osobami mentálně znevýhodněnými:  neakceptování zvyklostí jedince  komunikace s 3. osobou  používání infantilních řečových projevů  nepřizpůsobení komunikačního klíče schopnostem a dovednostem postiženého jedince  nedodržování očního kontaktu  používání abstraktních pojmů – zítra, brzy  nesplnění závazků a slibů  přílišná přísnost Komunikace s osobami tělesně znevýhodněnými Doporučení v přístupu k tělesně znevýhodněným:  zjistit stupeň sebepéče  dodržovat etiku běžné komunikace  nevyhýbat se komunikaci  udržovat oční kontakt  dbát na přiměřený řečový projev  všímat si všech projevů klienta  udržovat odpovídající horizontální úroveň očního kontaktu  neposkytovat péči tam, kde je klient soběstačný  akceptovat schopnosti znevýhodněného a jeho možnosti  zjistit zvláštnosti a zvyklosti klienta, přizpůsobit se jim Nejčastější chyby při komunikaci s osobami s tělesným znevýhodněním  vyhýbání se kontaktu s tělesně postiženým  nedodržování požadavku optimální horizontální úrovně vizického kontaktu  předpoklad mentálního defektu  nerespektování individuálních zvláštností znevýhodněného  používání neadekvátních pojmů  projevy devalvace v komunikaci – nevšímavost  zdůrazňování nešikovnosti a nutnosti pomoci při běžných činnostech  neakceptování schopností osoby se znevýhodněním  komunikace s třetí osobou Získávání poznatků o klientovi K získání nových poznatků o klientovi využíváme tyto metody:  pozorování klienta  rozhovor s klientem a jeho příbuznými  písemnou dokumentaci Pečovatel v kontaktu s pacientem pozoruje:  styl komunikace – pečovatel si všímá slovní zásoby, odchylky v řečovém projevu, používání symbolů, potíží spojených s verbální komunikací – např. brblání pod nos, neschopnost vyslovit určitou hlásku  pohyblivost – zda se klient pohybuje samostatně bez pomoci, s malou pomocí, je upoután na lůžku, ale je soběstačný, je zcela nepohyblivý 67

 hygienická péče – zda je klient schopen vykonávat hygienické úkony samostatně, nebo je provádí s pomocí, případně jich není schopen vůbec  stravování – zda se klient stravuje samostatně v jídelně nebo u stolu na pokoji, sám se nají, napije, nebo zda není schopen se najíst sám, využití enterální nebo parenterální výživy  emoce – sledujete, zda je klient veselý, plačtivý, snaha zjistit příčinu  vyprazdňování – pravidelné nucení na stolici, plně kontinentní, problémy s vyprazdňováním stolice, občas inkontinentní, trvale inkontinentní  dýchání – bez potíží, potíže s dýcháním – dušnost  spánek – klidný, problémový  bolest – akutní nebo chronická  vnímání – zda jsou postižené smysly  paměť – zapomínání  styk z okolí – družný, přátelský nebo málomluvný Plánování efektivní komunikace Po odhalení problémů v dorozumívání pečovatel ve spolupráci s pacientem určí cíle a naplánuje způsob zlepšení jeho komunikačních schopností. Pacient:  aktivně navazuje rozhovor  otevřeně projevuje svoje emoce, myšlenky  podává jasné a srozumitelné informace  má v souladu verbální i neverbální projevy  aktivně vyhledává nové zdroje informací  využívá alternativní způsoby komunikace Pečovatel stanoví a plánuje aktivity:  předvídá potřeby pacienta, dokud se neobnoví účinná komunikace  projednává individuální metody překonání obtíží při poruše  udržuje jednoduchou komunikaci  plánuje alternativní způsoby komunikace  odpovídá na otázky pacienta přímo  pomáhá pacientovi naučit se a používat zrychlené komunikační techniky  povzbuzuje k vyjádření vlastních emocí  povzbuzuje pacienta ke zpětné vazbě v komunikaci s jinými lidmi Metody terapeutické komunikace:  aktivní poslech  parafrázování  ověření správnosti přijaté zprávy  pozornost  cílené zaměření  opatrnost  používání dotyku  využívání ticha  obecné vedení  shrnutí

68

Pracovní list č. 8

1. Vysvětlete pojem komunikace: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Jaký je rozdíl mezi verbální a neverbální komunikací: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vysvětlete pojem „konverzační klišé“: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište faktory, které ovlivňují výběr sdělovacího prostředku: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Jaký je rozdíl mezi konvenční komunikací a intimní komunikací: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Vypište složky neverbální komunikace: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

69

Pracovní list č. 9

1. Jaký je rozdíl mezi intimní zónou a společenskou zónou: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Kde lze využít komunikaci barvami: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vypište druhy technik aktivního naslouchání: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište komunikační bariéry: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vypište zásady komunikace se zrakově znevýhodněnými: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Vypracujte modelovou situaci aktivního naslouchání nemocného: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………

70

5 Výživové potřeby klientů 5.1 Základní složení stravy Strava musí obsahovat základní živiny:      

bílkoviny tuky cukry minerály stopové prvky vitaminy

Potřeba hlavních živin je individuální a liší se podle:  věku  pohlaví  tělesné zátěže Předpokládaný poměr jednotlivých živin:  bílkoviny: 0, 8 – až 1g na 1 kg hmotnosti na 1 den (asi 20 % energetického příjmu)  tuky: 1 g na 1 kg hmotnosti za den (asi 35 % energetické dávky)  sacharidy: přibližně 55 % denní energetické dávky Z hlediska užitečnosti pro lidský organismus se základní složky člení do 5 skupin: 1. maso, ryby, luštěniny, vejce – zdroje bílkovin, vitaminů skupiny B a železa 2. sacharidy – chléb, pečivo, těstoviny, rýže, brambory, ovesné vločky 3. jednoduché cukry a tuky – doporučuje se v malém množství 4. mléko a mléčné výrobky – jsou zdrojem bílkovin, vápníku, hořčíku, vitaminů A, B 12 5. ovoce a zelenina – důležitým zdrojem vlákniny, minerálních látek, vitaminu C Složení stravy a stravovací návyky zásadním způsobem ovlivňují zdraví člověka. Nedodržování pravidel správné výživy se podílí na vzniku některých onemocnění (obezita, rakovina, onemocnění srdce). Bílkoviny Bílkoviny – základní stavební složka lidského těla, jejich základní stavební jednotkou jsou aminokyseliny. Bílkoviny jsou zdrojem energie, chybí-li sacharidy a tuky. Deaminací (odštěpením) vznikající amoniak se v játrech přeměňuje na močovinu, která difunduje (proudí) do krve a je odstraněna ledvinami. Vstřebané aminokyseliny, které se nezpracovávají v játrech, vstupují do tkání. Denní potřeba bílkovin závisí na věku, zdravotním stavu atd. Vyšší spotřebu mají ženy v těhotenství a lidé v rekonvalescenci. Pro dospělé je denní spotřeba bílkovin 1 – 1,2 g/kg hmotnosti. Lidé těžce pracující a aktivní sportovci mají potřebu vyšší, tj. 1,5 g/ kg hmotnosti. Děti a dospívající spotřebují o 1/2 bílkovin více. Bílkoviny dělíme: 1. plnohodnotné – živočišného původu, obsahují nezbytné aminokyseliny, které si naše tělo nedovede samo vyrobit 2. bílkoviny rostlinného původu – neobsahují všechny nezbytné aminokyseliny, proto je doplňujeme živočišnými bílkovinami 71

Bílkoviny také působí jako hormony, účastní se imunitních, obranných reakcí, jsou důležité při růstu tkání, při hojení ran apod. Sacharidy  základním zdrojem energie pro člověka  látka, která má základní význam pro metabolismus sacharidů je glukóza – je přítomná v krevní plazmě, pochází ze 2 zdrojů: – z trávicí soustavy – z jater  dělí se: – – –

jednoduché – monosacharidy (glukóza) složené ze dvou – disacharidy (maltóza) složené z více – polysacharidy (škrob)

 denní dávka sacharidů – u lehce pracujících – 400g – u těžce pracujících – 600g Sacharidy jsou potřebné pro udržování stálé hladiny krevního cukru a brání odbourávání bílkovin, při nadbytku jsou zdrojem pro tvorbu tělesného tuku. Tuky  sloučeniny glycerolu a mastných kyselin  nejvyšší energetická hodnota ze všech živin  denní potřeba tuků je o něco nižší než u bílkovin – 1g/ kg a závisí na věku a fyzické námaze  konzumujeme je ve formě másla, sádla a rostlinných olejů, ve vejcích, v mase, mléčných výrobcích  hlavní zásobárna tuků u člověka je tukové vazivo, které se ukládá pod kůží  tuky živočišné zvyšují riziko aterosklerózy a častějšího vzniku krevních sraženin  tuky rostlinné obsahují více tzv. nenasycených mastných kyselin  doporučené rostlinné oleje jsou: olivový olej, slunečnicový olej, sójový olej, olej z pšeničných klíčků  vitaminy rozpustné v tucích jsou: A, D, E, K Minerální látky  nemají energetický význam, jsou však stavebními látkami 1. vápník – hlavní stavební minerál pro kosti a zuby; zdrojem je: mléko, zelenina, luštěniny; nedostatek způsobuje změny kostí – měknutí, řídnutí 2. fosfor – součást vápenatých solí (kosti, zuby); zdrojem: mléko, ryby, luštěniny 3. hořčík – má ochranné účinky (proti rakovině); zdroj: luštěniny, obiloviny 4. sodík – nejvíce ovlivňuje osmotické poměry vnitřního prostředí; zdroj: sůl 5. chlor – tvorba HCL; nedostatek – křeče; nadbytek – porucha ledvin, otoky 6. draslík – činnost svalů; zdroj: maso, brambory, meruňky 7. železo – součást hemoglobinu; zdroj: játra, maso, ovoce, zelenina; nedostatek – anémie

72

Stopové prvky 1. jód – nutný pro činnost štítné žlázy; zdroj: mořské ryby 2. fluor – tvorba zubů, kostí; zdroj: mořské ryby 3. zinek – imunitní pochody; zdroj: vejce, maso, sýry 4. měď – při nedostatku dochází k poruchám hybnosti a svalové koordinace; zdroj vaječný bílek

Vitaminy viz tabulka

73

5.2 Základy zdravé výživy Zdravá výživa se také nazývá racionální výživa. Cílem výživy je dodat organismu důležité živiny, látky a vodu. Zdravý životní styl a zdravá strava se odráží v našem vzhledu a také v tom, jak se cítíme. Správný výběr potravin může snížit riziko výskytu onemocnění, jako jsou obezita, hypertenze, cukrovka, infarkt, ateroskleróza, osteoporóza, některá nádorová onemocnění. Zásady racionální výživy: 1. řídíme se nejnovějšími vědeckými poznatky 2. dbáme na potřeby organismu vzhledem k věku, pohlaví, tělesnému výkonu, podmínkám prostředí 3. zdravá výživa by měla být pestrá, střídmá a vyvážená 4. zamezit zbytečnému a nezdravému přejídání 5. do stravy zařazovat dostatek ovoce a zeleniny 6. dbát na pitný režim 7. pokud možno pojídat čerstvé potraviny 8. snížit příjem soli a koření Obrázek výživové pyramidy:

Základnu výživové pyramidy tvoří potraviny, které se mohou konzumovat často, na vrcholu jsou ty, které se doporučují jíst střídmě.

5.3 Faktory ovlivňující výživu 1. Biologické faktory – zařazujeme k nim především funkci gastrointestinálního traktu, který umožňuje:  příjem potravy  trávení – mechanické a chemické rozmělnění potravy 74

 resorpci – vstřebávání rozštěpených látek  vylučování – nestrávených zbytků Biologické faktory ovlivňuje věk, pohlaví a zdravotní stav. 2. Psychické faktory:  libé pocity při jídle  stres – odmítání potravy nebo naopak přejídání 3. Sociokulturní faktory:      

tradice a zvyky každé kultury – stravovací návyky náboženství – zákaz masa a alkoholických nápojů životní styl – nevhodné rychlé občerstvení ekonomická situace rodiny, státu nebezpečné reklamy špatné individuální stravovací návyky

Alternativní směry výživy: 1. vegetariánství – nejčastěji se jedná o lakto-ovo-vegetariánství, které kromě rostlinných potravin připouští mléko a vejce; myšlenka bezmasé stravy sahá hluboko do historie 2. semivegetariáni – konzumují ryby a drůbež 3. vegani – striktně odmítají jakoukoliv potravinu živočišného původu 4. vitariáni – konzumují čerstvé ovoce, zeleninu, ořechy, semínka, za studena lisované oleje, klíčené obilí a luštěniny, tepelně nezpracované mléko a výrobky z něho, konzumují pouze syrovou, rostlinnou stravu, odmítají tepelnou stravu 5. makrobiotika – vychází z východního učení o protipólech jin a jang – množství v potravě musí být v rovnováze; převážně konzumace obiloviny, zeleninu, luštěniny, během týdne se zařazují ryby, ovoce, mořské řasy, ořechy, semena, nedoporučuje se maso, mléko, mléčné výrobky a tropické ovoce Poruchy výživy: 1. MENTÁLNÍ ANOREXIE – charakteristické je záměrné odmítání normálních dávek potravy, děje se tak zejména u mladých dívek a žen. Důvodem bývá obrana před tloustnutím a důsledkem je úbytek hmotnosti, nepravidelná menstruace, atrofie kosterního svalstva, zvýšená citlivost vůči infekcím a hypotenze. Bývá spojena s psychickými změnami (neurotické chování, hysterie). V léčbě anorexie se uplatňují psychofarmaka (léky) a psychoterapie. 2. MENTÁLNÍ BULIMIE – projevuje se silným puzením a nepřetržitou chutí k jídlu. Obava z tloustnutí při nadměrném příjmu potravy vede až ke snaze zabránit zvětšování hmotnosti vyvoláváním zvracení. Objevuje se dehydratace organismu a metabolický rozklad, může se zhoršovat činnost ledvin a jater. Léčba vyžaduje terapii. 75

3. MALNUTRICE – podvýživa – špatné složení stravy 4. KACHEXIE – chorobná vyhublost 5. KARENCE – nedostatek určité živiny v potravě 6. NECHUTENSTVÍ

5.4 Přirozená výživa, umělá výživa a příprava pokrmů Přirozená výživa Člověk potřebuje ke své každodenní výživě takové množství potravy, které odpovídá jeho spotřebě energie. Energetická spotřeba je množství energie, které člověk potřebuje k udržení základních životních funkcí – tzv. bazální metabolismus. Faktory ovlivňující metabolismus:  věk – nejvyšší metabolismus je u dětí, nejnižší u seniorů  tělesná teplota – vyšší teplota urychluje metabolismus  fyzický výkon  mužské pohlavní hormony zrychlují metabolismus  hormony štítné žlázy zrychlují metabolismus Kojení je nenahraditelnou přirozenou výživou dítěte. Kojení je nejideálnější způsob výživy pro novorozence a malé kojence do konce 6. měsíce věku. V kojení můžeme pokračovat až do 2 let věku dítěte.      

mateřské mléko obsahuje ochranné látky, které chrání dítě před většinou infekcí snižuje výskyt alergií zamezuje rozvoji jiných onemocnění složením se neustále přizpůsobuje měnícím se potřebám dítěte velice dobře se tráví a vstřebává předává dítěti všechny nezbytné živiny

Kojením zabraňujeme překrmování dítěte. Při kojení se posiluje i vzájemný citový vztah mezi matkou a dítětem. V neposlední řadě je to i velice pohodlný a nejlevnější způsob výživy, protože mateřské mléko má vždy správnou teplotu, dítě lze nakrmit kdekoli a kdykoli.

76

Přirozená výživa a strava 1. Je pestrá – množství jednotlivých živin by mělo být vyvážené, stereotypy většinou směřují k nadměrné spotřebě některých živin na úkor druhých. 2. Je přiměřená – úměrná našemu energetickému výdeji. Aktivní životní styl by měl znamenat zvýšení kvality stravy. Pokud udržíme její energetickou hodnotu a přitom vydáme sportem více energie, zhubneme. 3. Je chutná – naučme se uspokojovat chutě, včetně těch nových, zatím nepoznaných. Pozor ale na závislosti, například na sladkém, slaném či uzeném. 4. Je komplexní – obohacená o mikroživiny a další látky, které v běžné stravě chybí nebo na které máme při sportování zákonitě vyšší nároky. 5. Je racionální – znamená jíst podle potřeb našeho těla, přinejmenším rozdělit denní příjem energie v průběhu celého dne aspoň na 5 – 6 dávek včetně snídaně. Doporučené rady: 1) jezte častěji (5 – 6x denně) a v menším množství 2) nevynechávejte výživné snídaně ani lehké svačiny (dopolední i odpolední) 3) hodně pijte – alespoň tři litry vody denně 4) zapomeňte na bohaté večeře a tučnou bufetovou stravu (fast food) 5) omezte tučná a nezdravá jídla, jako jsou uzeniny, tučné omáčky a polévky 6) vybírejte si netučné zdroje bílkovin – libová červená masa, ryby, drůbež, nízkotučné mléčné výrobky, sójové výrobky 7) cukry konzumujte převážně v tzv. komplexní podobě – v celozrnných pekárenských výrobcích, müsli, bramborách, rýži natura; cukrovinky či bílé pečivo z jídelníčku vyškrtněte nebo zařaďte jen občas Výživa dětí předškolního a školního věku Výživa je jednou ze složek, které významnou měrou ovlivňují zdravý růst a vývoj mladého organismu. V současné době přibývá důkazů o významu ovlivnění výživy od nejútlejšího věku z hlediska prevence onemocnění ve věku pozdějším. Výživa by měla odpovídat měnícím se potřebám organismu v jednotlivých vývojových obdobích jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní. Potřeba bílkovin představuje základ výživy dítěte. Postupně klesá z 2 g/kg v dětství poté na 1 – 1,5 g/kg v dospívání, pak na 0,8 – 1,0 g/kg v dospělosti. Bílkoviny (1 g = 4 kcal) by neměly převyšovat 15 % denního energetického přísunu. Nadbytečný přísun bílkovin může narušit harmonický růst, protože je příčinou nerovnováhy ve výživě. Potřeba tuků se snižuje ze 4 g/ kg v prvním roce života na 1,5 g/ kg hmotnosti u 10 – 16tiletých dětí. Vysoce energetické tuky (1 g = 9 kcal) by neměly přesáhnout 30 % denní energetické dávky. Spotřeba tuků by měla být modifikována ve prospěch nenasycených tuků. Rostlinné a rybí tuky zajišťují přísun esenciálních mastných kyselin. Tuky jsou potřebné pro vstřebávání vitaminů rozpustných v tucích (A, D, E, K).

77

Potřeba sacharidů u dětí činí 10 – 12 g/kg hmotnosti, zatímco u dospělých 5 – 7 g/kg. Sacharidy (1 g = 4 kcal) by měly představovat 55 – 60 % denní dávky energie. Spotřeba cukrů je obecně nevyvážená – převážně děti konzumují v nadměrném množství rafinované cukry (sacharóza), které jsou příčinou obezity a zubního kazu v kombinaci s vrozenou dispozicí, sníženou kvalitou zubní tkáně a nedostatečnou hygienou dutiny ústní. Spotřeba rafinovaného cukru nemá přesáhnout 10 % celkového energetického příjmu. Potřebu sacharidů kryjeme pokud možno polysacharidy. Potřeba vody – čím je dítě mladší, tím má větší potřebu přísunu tekutin (120 ml/kg/den v raném věku, 35 – 40 ml/kg/den v dospělosti). Ztráty tekutin kolem 10% tělesné váhy (při zvracení a průjmu) mohou být pro dítě dramatické. Potřeba minerálů – pro zdravý vývoj rostoucího organismu je významný dostatečný přísun následujících tří minerálů: Vápník – nezbytný pro zrání a metabolismus kostní tkáně, pro funkci nervového a svalového aparátu a metabolismu řady hormonů; doporučené dávky kalcia jsou 700 mg/den ve věku od 4 do 7 let, 900 mg/den mezi 7. a 10. rokem a až 1200 mg/den v období dospívání. Železo – karence železa je příčinou anémie, snížené fyzické a duševní výkonnosti a snížené rezistence vůči infekcím; vitaminy C a D podporují střevní absorpci železa. Denní potřeba železa je 9 mg u 4 až 9letých, 12 mg u 10 až 12letých a 15 – 18 mg u dospívajících. Hořčík – prvek důležitý pro funkci nervového systému a svalovou kontrakci. Jeho nedostatek je příčinou dráždivosti, výkyvů nálady, poruch paměti, deprese, spasmofilie a tetanie. Denní potřeba se udává 120 – 200 mg u dětí 4 – 6letých, 170 – 250 mg u dětí 7 - 10letých a 250 – 400 mg u dětí starších. Potřeba vitaminů – vitaminy jsou faktory nepostradatelné pro metabolické procesy vyvíjejícího se organismu. Při nevyvážené stravě nedosahuje (především u adolescentů) skutečný přísun vitaminů (zvláště vit. B1, B6 a kyseliny listové) doporučených dávek. Zvýšený přísun vitaminů je nutný hlavně u dítěte nemocného, v rekonvalescenci a při zvýšené fyzické námaze. Obecné zásady dětské výživy Nedostatky ve výživě našich dětí jsou mimo jiné dány také nízkou informovaností matek o vhodné výživě dětí. Obecná pravidla     

5 x denně ovoce a zeleninu více mléka a mléčných výrobků dostatek tekutin během celého dne: 1, 5 – 2 litry za den méně uzenin a slaných pochutin méně sladkostí a sladkých nápojů

Předškolní věk  základem dětské stravy je mléko a mléčné výrobky, které zajišťují příjem stavebních látek pro růst a vývoj dítěte, zejména bílkovin a vápníku

78

 učte děti od raného věku jíst různé druhy zeleniny – syrové i vařené  nedávejte dětem „za odměnu“ sladkosti, nahraďte je ovocem  uzeniny a různé slané pochutiny do jídelníčku nejmladších nepatří Mladší školní věk 

mléko a mléčné výrobky zůstávají nadále významnou složkou výživy



ke svačinám do školy podávejte dětem ovoce a zeleninu



dbejte na dostatek nesladkých nápojů po celý den i při pobytu ve škole



nedávejte dětem peníze na svačiny, mohou si koupit nežádoucí pochutiny



uzeniny a pochutiny nejsou pro dětský organismus přínosem, ale naopak rizikem zdravého vývoje

Starší školní věk  stravovací zvyklosti dítěte jsou již ustálené, lze je mnohem hůře ovlivnit  zajišťujte dětem i v tomto období obědy ve školních jídelnách  dbejte na přiměřenou váhu dítěte, zejména pokud se ve vaší rodině vyskytuje obezita a cukrovka Vliv výživy v těhotenství V prvním trimestru není nutné zvyšovat energetický původ, od druhého trimestru by se měl zvýšit o 150 – 200 kcal na den. Potřeba proteinů je od druhého trimestru zvýšena na cca 70 – 85 g/den. Tuky by se na úhradě celkového příjmu energie měly podílet 30 %, tzn. celkový příjem tuků má činit cca 75 – 80 g. Sacharidy by měly hradit cca 55 – 60 % energie. Gravidní žena by měla konzumovat dostatečné množství vlákniny. Vláknina je obsažena v cereálních výrobcích, v luštěninách, zelenině, ovoci. V průběhu těhotenství stoupá fyziologická potřeba některých minerálních látek a vitaminů. Jedná se zejména o vápník, železo, jód, zinek a vitaminy skupiny B. Velmi důležitý je dostatečný příjem kyseliny listové. Strava v těhotenství má být rozdělena do více denních dávek. V průběhu dne je třeba vypít cca 2 litry tekutin. Z nápojů jsou nejvhodnější stolní vody a neslazené ovocné či zeleninové šťávy. Těhotná žena by měla abstinovat, nekouřit, pití kávy se doporučuje omezit. Doporučení pro výživu v těhotenství – viz následující tabulka. 79

Tab. 1: Doporučený příjem vybraných živin od 4. měsíce gravidity Živina

Potřeba

Bílkoviny

60 - 90

g

Tuky

30

% energetického přívodu

Vápník

1200

mg

Hořčík

300 – 450

mg

Železo

30

mg

Zinek

15

mg

Jod

230

g

Vitamín A

700 – 1100

g RE

Vitamín D

400

I.U.

Vitamín E

14

mg  tokoferolu

Vitamín B1

1,5

mg

Vitamín B2

1,8

mg

Vitamín B6

2,6

mg

Vitamín B12

3,5

g

Niacin

17

mg

Kyselina pantothenová

6 – 10

mg

Kyselina listová

400 – 800

g

Vitamín C

100

mg

80

VÝŽIVA VE STÁŘÍ Podvýživa je u starých lidí poměrně častým jevem. Důsledkem podvýživy není jen pokles tělesné hmotnosti, ale především pokles proteosyntézy. Mezi nejzávažnější důsledky poklesu proteosyntézy patří snížená syntéza proteinů zodpovědných za imunitní funkci. Důsledkem zhoršené proteosyntézy je i zhoršení hojení ran, ať již operačních, či vzniklých traumatem. Snížení přívodu energie a proteinů je často spojeno se snížením přísunu tekutin. Příčinou je dehydratace s poruchou perfuze orgánů. V důsledku toho se objevují např. závratě, mozkové cévní příhody. Snížení prokrvení ledvin vede k menší tvorbě moči, která je více koncentrovaná. Rozvíjejí se močové infekce, případně vznikne i urosepse. Zhoršení výživy starých lidí je často spojováno s ekonomickými problémy. Ty však nestojí mezi příčinami na prvním místě. Mezi příčinami zhoršení výživy ve stáří je častá psychosociální izolace, deprese, často i začínající demence. V důsledku těchto jevů není starý člověk schopen si zorganizovat řadu následných činností, které končí konzumací jídla: schopnost dojít si nakoupit, donést si nákup, řádně uskladnit či uložit nakoupené potraviny a vhodným způsobem z potravin připravit jídlo ke konzumaci. Pro řadu lidí s nejnižšími příjmy jsou potenciálním faktorem sníženého příjmu živin také ekonomické důvody. Z celého komplexu příčin malnutrice u starých lidí jsou ekonomické problémy nejsnadněji řešitelné. Ekonomické důvody hrají v podvýživě ve stáří jen minoritní roli a uplatňují se méně než faktory ostatní. Mezi další příčiny zhoršeného stavu výživy u starých lidí se řadí poruchy hybnosti končetin, ať již v důsledku mozkových cévních příhod, nebo v důsledku artróz, zejména kyčelních a kolenních kloubů. Poruchy polykání jsou často důsledkem mozkových cévních příhod. Stejně často jako presbyopie se u starých lidí objevují poruchy čichu a chuti. I tyto jevy přispívají ke snížené chuti k jídlu a ke zhoršení příjmu potravy. Podobný vliv má i snížení tvorby slin. Významně k těmto jevům přispívá ztráta zubů, problémy se zubní protézou a následné poruchy žvýkání tuhých soust. Při přípravě stravy je vhodné mít na zřeteli následující doporučení:  strava má být co nejvíce pestrá  s ohledem na časté poruchy chuti více kořeněná  vzhledem ke ztrátě chrupu je vhodné přizpůsobit její úpravu a konzistenci, pokrmy krájet na malé kousky, mlít nebo mixovat, zeleninu a ovoce strouhat  s ohledem na možné poruchy polykání, trávení a vstřebávání jíst pomalu, stravu rozdělit do většího počtu malých porcí  maso – přibližně 100 g/den, doporučuje se spíše libové; alespoň jednou týdně ryby (možné jsou rybí konzervy – sardinky v oleji, makrely v tomatě, marinované ryby apod.)  mléko a mléčné výrobky – alespoň dvě dávky denně, za dávku považujeme 250 ml mléka, acidofilního mléka nebo kefíru, 1 jogurt, cca 50 g sýra nebo tvarohu; vzhledem k dobré stravitelnosti, pozitivním zdravotním účinkům živé mikroflóry a široké nabídce na trhu jsou velmi vhodné zakysané mléčné výrobky; při obezitě a tendenci k ní je třeba preferovat výrobky se sníženým obsahem tuku  ovoce a především zeleninu je vhodné konzumovat až několikrát denně; obsahují totiž vlákninu (uplatňuje se v prevenci zácpy, ale též nádorových onemocnění střeva), některé důležité minerální látky, vitaminy a přirozené antioxidanty (uplatňují se v prevenci nádorů a aterosklerózy); k vysoce ceněným druhům zeleniny z tohoto 81

  

 



hlediska patří brokolice, rajčata, papriky (vitamin C) nebo česnek; zeleninu je vhodné konzumovat syrovou (zeleninové saláty); celkem hodnotné jsou luštěniny, problémem je v tomto případě obsah nestravitelných oligosacharidů, způsobujících trávicí obtíže (nadýmání) – doporučuje se proto před vařením luštěniny máčet a tuto vodu slít, kombinovat různé druhy luštěnin a namísto velké porce jednou za čas je konzumovat spíše častěji, ale v malých porcích u zeleniny a ovoce je nutné, aby byly dobře rozkousány nelze-li, ať už z jakýchkoliv důvodů zajistit dlouhodobě pestrou a vyváženou stravu, je možná rozumná náhrada vhodným potravinovým doplňkem (např. vitaminy, minerální látky); výběr přípravku a dávkování je dobré konzultovat s lékařem velmi důležitá je péče o pitný režim – starý člověk by měl denně vypít alespoň 2 litry tekutiny, v horkých dnech i více; s ohledem na snížený pocit žízně je nutné příjem tekutin aktivně hlídat a pít v průběhu celého dne; vhodné jsou stolní vody, ovocné čaje, v poslední době hodně preferovaný zelený čaj, ovocné a zeleninové šťávy pokud zdravotní stav nevyžaduje úplnou abstinenci, lze akceptovat konzumaci cca 20 g alkoholu/den celkem, což odpovídá přibližně 1 pivu nebo 0,2 l vína nebo 0,05 l lihovin při přípravě stravy je třeba dbát na prevenci alimentárních nákaz (infekcí z jídla); zatímco u zdravého mladého člověka salmonelóza většinou proběhne bez následků, starší člověk je ohrožen rychlou dehydratací a z toho vyplývajícími komplikacemi; zásady hygieny je třeba dodržovat zejména při manipulaci se syrovým masem, drůbeží a vejci a tyto potraviny konzumovat až po důkladném tepelném opracování při sestavování jídelníčku dbáme na to, aby strava byla energeticky přiměřená a aby zajistila optimální příjem jednotlivých živin a ochranných faktorů; na druhé straně, pokud to není nezbytné ze zdravotních důvodů (např. kvůli diabetu, závažné obezitě, poruše jater, ledvin, pankreatu atd.), snažíme se starému člověku co nejméně znepříjemňovat život zákazy a restrikcemi potravin a pokrmů, které má rád

Umělá výživa Cíle umělé výživy:  poskytnout energetické substráty – kriticky nemocní: hypokalorická výživa (80 % výdeje)  poskytnout esenciální živiny – esenciální aminokyseliny, mastné kyseliny, vitaminy a stopové prvky – zabránit atrofii střeva  „farmakonutrice“: speciální živiny – léčiva Umělá výživa novorozence a kojence Za předpokladu, že matka nemůže z nějakých příčin kojit, je nutno dítěti dodat umělou výživu. Tato výživa je svým obsahem téměř totožná se základními složkami mateřského mléka. Umělá výživa obsahuje mimo bílkovin, tuků a cukrů také všechny základní vitaminy a minerály, a to v množství odpovídajícím potřebě. 82

Od konce 6. měsíce do výživy začínáme zavádět příkrmy:    

bramborovo-zeleninová polévka (nesolíme, nesladíme), později + masový vývar na noc podáváme kaše (rýžové, mléčné, ovocné) podáváme ovocné přesnídávky, jogurty, tvarohy lepek (obilniny, mouka, pečivo) se u zdravého dítěte může podávat až od 7. měsíce!

Od 1 roku podáváme mletou běžnou stravu, později s kousky pokrmu (dle chrupu, schopností dítěte), dbáme na pestrost – dostatečné zastoupení zeleniny, masa. Výhodné je podávání mléka, lépe sušeného, určeného pro věkové rozmezí 1–3 roky, nežli surového kravského. Mléko nebo mléčné výrobky by měly být zastoupeny v denním jídelníčku alespoň ve 2 dávkách. Upřednostňujeme přípravu vařením, dušením, smažená jídla nejsou vhodná. U mléčných výrobků upřednostňujeme výrobky, které prošly bioprocesem kvašení. Od 3. roku můžeme podávat stravu shodnou s obecnými zásadami zdravé výživy. U dětí, u nichž se vyskytla alergie ve formě ekzému, průjmů, astmatických stavů nebo kde je pozitivní rodinná anamnesa na alergii, se podává speciální dieta, při níž podáváme do 6. měsíce štěpené bílkoviny. Po 6. měsíci podáváme bezlepkovou stravu – vynechání obilovin. Dále vynecháváme med, čokoládu, tropické ovoce s výjimkou banánů. Technika umělé výživy:      

vždy pracujeme v čistém prostředí používáme kojeneckou vodu (bez dusičnanů) po nakrmení necháme kojence odříhnout dbáme na záruční dobu mléčných výrobků kašovitá jídla podáváme lžičkou snažíme se naučit dítě pít z hrníčku, po 1. roce by již nemělo pít z kojenecké láhve

Po 1. roce je nutno dbát na dostatečné množství mléka ve stravě – 250 – 500 ml, strava musí být pestrá, obsahovat dostatek ovoce, zeleniny, cereálií, maso – telecí, drůbež, ryby. Enterální výživa Je podávání firemně připravené směsi živin – tuky, cukry, bílkoviny, ionty, stopové prvky, vitaminy, vlákniny – do trávicího traktu. Tato výživa je podávána v případě, že pacient nemá dostatečný perorální příjem, ale jeho zažívací trakt je funkční, a pokud můžeme výživu do trávicí soustavy dopravit. Výhody, indikace, kontraindikace Výhody enterální výživy:  je přirozenou cestou příjmu, trávení a resorpce živin  stimuluje střevní motilitu  udržuje fyziologickou střevní mikroflóru a bariérovou funkci střeva  představuje prevenci vzniku stresového vředu  komplikace enterální výživy jsou méně časté a lehčí než u parenterální výživy  aplikace je snazší a jednodušší  je podstatně levnější 83

Podává se především v těchto indikacích:  poruchy zažívacího traktu – nádory, záněty apod.  poruchy neurologické a psychiatrické – poruchy polykání, mentální anorexie, demence  akutní stavy – po operacích  výživa při onkologickém onemocnění  předoperační nutriční podpora  podvýživa starších nemocných  potravinové alergie  chronické infekce – TBC, HIV Kontraindikace enterální výživy jsou:  šokové stavy s oběhovou nestabilitou  náhlé příhody břišní  nemožnost přístupu do GIT – popáleniny, poleptání  etické aspekty – odmítání výživy Cesty podání:  sipping – nemocný přípravky popíjí  výživa sondou – sonda se zavádí do žaludku  výživa gastomií či jejunostomií – zavedenou nazoenterální sondu ponecháme většinou maximálně 2 až 3 měsíce Parenterální výživa Je aplikace živin přímo do cévního systému pacienta. Tento způsob výživy je vyhrazen pro pacienty, které není možné vyživovat enterální cestou. Dělení parenterální výživy:  podle cesty aplikace – parenterální výživa do centrální žíly, parenterální výživa do periferní žíly  podle podílu na výživě – úplná parenterální výživa, doplňková parenterální výživa  podle typu aplikovaných roztoků – „all-in- one“ systém – systém vše v jednom, multibottle systém – tj. systém více lahví  podle délky podávání: krátkodobá – určena k překlenutí dočasné patologie v oblasti trávicího traktu, dlouhodobá – u pacientů s těžkým poškozeným trávicího traktu

Příprava pokrmů Při přípravě pokrmů musíme dbát na moderní trendy:     

pestrá strava se sníženým množstvím konzumovaných živočišných tuků větší podíl zeleniny a ovoce, převážně v čerstvém stavu zvýšený podíl výrobků z celozrnné mouky omezení soli a cukru dostatečné množství tuku

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci:  osobní hygiena  hygiena na pracovišti 84

 všeobecné bezpečnostní předpisy  osobní bezpečnost Ochrana spotřebitele:  čerstvé suroviny  hygiena při přípravě pokrmů  správné technologické postupy  dostatečná tepelná úprava  vhodné vybavení  dodržování předpisů pro zpracování surovin Základní povinnosti pracovníků ve výrobních střediscích:  vyplývají z náplně práce  dodržování předpisů a norem Základní tepelné úpravy jsou:  vaření  dušení  pečení  smažení

5.5 Systém nutriční péče, malnutrice, obezita Dobře fungující systém nutriční péče umožňuje snadnější rozpoznání již existujícího nebo hrozícího problému s nevhodnou nebo nedostatečně vyváženou výživou. Nutriční péče se týká těchto onemocnění: 1. obezita 2. akutní pankreatitida 3. chronická pankreatitida 4. diabetes mellitus 5. akutní ledvinové selhání 6. chronické rány 7. stáří V praxi dochází k opomíjení problémů způsobených špatným stavem výživy a dochází k vývoji neuspokojivého zdravotního stavu. Důležitou roli by zde měla sehrát zdravotní sestra, edukovaná v otázce výživy, která je schopna uplatnit některá základní opatření. Zaregistruje neuspokojivý stav výživy, spolupracuje s rodinou pacienta, doporučuje stravu. Lékař na upozornění sestry může přikročit ke změně ordinované diety, může přizvat i nutričního terapeuta. V případě, že dietní opatření jsou nedostatečná, doporučí se pacientovi nutriční doplňky. V průběhu léčby je nutné podporovat aktivní roli pacienta, aby pochopil význam výživy vztahující se k jeho zdravotnímu stavu. Nutriční péče o obézního pacienta. U mnohých těchto pacientů se vyskytuje proteinová malnutrice. Výživa je často založena na nevhodné skladbě velkého množství tuků a cukrů bez kvalitních bílkovin. Při stanovení

85

výživových potřeb pacienta se nevychází se skutečné hmotnosti, ale z tzv. korigované tělesné hmotnosti. Korigovaná TH =0,25×skutečná TH + ideální TH TH – tělesná hmotnost Nutriční péče o diabetes mellitus: V nutriční péči by sacharidy měly zaujímat polovinu energetického příjmu. Nutriční podpora u akutního ledvinového selhání: Jedná se o náhlý a trvající pokles ledvinných funkcí s retencí dusíkatých a nedusíkatých látek. Je zde vysoké riziko malnutrice. Hlavními příčinami jsou celkový stav pacienta s déletrvajícím snížením přívodem bílkovin při postupném zhoršení ledvinových funkcí. Nutriční podpora ve stáří: U pacientů je potřeba vnímat řadu faktorů, jako je snížený pocit hladu i žízně, fyzické a psychické obtíže si stravu připravit a sníst. Důležitou roli hrají faktory ekonomické. Malnutrice: Malnutrice je špatný výživový stav nemocného. Tento stav je způsoben nedostatečným přísunem bílkovin, cukrů, tuků, stopových prvků, vitaminů. Mezi rizikové patří pacienti: 1. onkologičtí 2. neurologičtí 3. s ledvinovým selháním 4. respiračním selháním 5. gastrointestinálním onemocněním Příčiny vzniku malnutrice se dělí do několika základních skupin: Nejdůležitější faktory jsou: 1. nedostatečný přívod potravy 2. poruchy vstřebávání 3. poruchy trávení 4. metabolické poruchy 5. zvýšené ztráty 6. zvýšená potřeba živin nebo energie

86

Změny organismu při malnutrici: 1. dochází k postižení kardiovaskulárního systému, může vést až k srdečnímu selhávání 2. slabost dýchacího svalstva, může vést k plicním infekcím 3. oslabení kosterního svalstva, snižuje tělesnou aktivitu 4. v oblasti trávicího traktu se zhoršuje motilita – úloha střeva 5. zhoršení hojivých procesů např. pooperační rány Týká se podvýživa i vás? Odpovězte na níže uvedené otázky a dosažený počet bodů vám ukáže, zda patříte do rizikové skupiny. 1. Zhubli jste v uplynulé době bez toho, abyste se o to aktivně snažili? Ne Nevím přesně Pokud ano, kolik kilogramů jste zhubli? 1–5 kg 6–10 kg 11–15 kg více než 15 kg 2. Jíte méně, protože nemáte chuť k jídlu? Ne Nevím přesně 0–1 bodů: 2–3 body: 4–5 bodů:

0 bodů 1 bod 1 bod 2 body 3 body 4 body 0 bodů 1 bod

Výsledky: nízké riziko střední riziko vysoké riziko

Pokud jste dosáhli dvou a více bodů (střední či vysoké riziko), poraďte se o své výživě s lékařem nebo nutričním specialistou.

Obezita Obezita vzniká ve většině případů vnějšími vlivy, pouze u 10 % obézních nalezneme některou z poruch endokrinních žláz. Některé léky podporují vznik obezity, chuť k jídlu nebo zadržení vody v organismu. U všech ostatních obézních je nadměrná hmotnost důsledkem nepoměru příjmu a výdeje energie, případně nesprávného režimu příjmu potravin. Obezita je chronická nemoc charakterizovaná zmnožením tukové tkáně. Příčiny obezity: Přímá dědičnost obezity nebyla nikdy prokázána. Dědí se pravděpodobně typ postavy, ale hlavně se dědí a nápodobou přenášené stravovací a pohybové zvyklosti v rodině. Pro vznik obezity jsou důležité poslední měsíce těhotenství a 1. rok života dítěte, neboť v této době se zakládá největší počet tukových buněk a jejich počet je potom po celý život relativně stálý. 87

V současné době jsou pro vznik obezity nebezpečná různá rychlá občerstvení, sladké limonády, sezení u počítačů a televize. Ženský organismus má blíže k rozvoji obezity – postava tvaru hrušky (tuk na bocích a hýždích). Mužský organismus – tvar jablka, tuk se ukládá nejvíce na břichu. Rizika obezity:  vysoký krevní tlak  cukrovka  ateroskleróza  infarkt myokardu  cévní mozkové příhody  plicní embolie  opotřebení kloubů a páteře  selhávání dýchání  výskyt gynekologických nádorů – nádorů dělohy, vaječníků, prsu  urologické nádory – prostata a ledviny  nádory trávicího traktu – tlusté střevo, játra, žlučník, slinivka  psychosociální aspekty obezity – působí depresivně, snižuje sebevědomí, vede ke stresu a sociální izolaci Dietní opatření:  omezení spotřeby tuků  omezení příjmu sladkých pokrmů  změnit stravovací návyk ve prospěch bílkovin a vláknin  nelze doporučovat hladovky  změna pohybového režimu  poslední porce potravin okolo páté hodiny odpoledne Medikamentózní léčba: – používají se léky tlumící chuť k jídlu Chirurgické zákroky – používají se u nemocných s těžkou obezitou (liposukce, podvázání žaludku…) viz obrázek obézního člověka

88

5.6 Dietní systém, projekt „chutný život“ Obecné zásady dietního systému: Diety jsou sestaveny tak, aby jejich nutriční hodnoty odpovídaly potřebám pacientů. Jsou nedílnou součástí léčebného procesu. Historie jednotného dietního systému sahá do 50. let minulého století. Tento systém pojmenovával diety podle chorob, např. dieta žaludeční. V roce 1968 byl novelizován. Další novelizace zohledňovala nové mezinárodní jednotky doporučení WHO z roku 1981 na výživu obyvatelstva v Evropě. Novelizovaný dietní systém byl v nemocnicích zaveden v roce 1983. Názvy diet byly změněny dle jejich složení a byla doporučena energetická a biologická hodnota stravy. V roce 1991 byl Ministerstvem zdravotnictví ČR vydán metodický list upravující předchozí legislativu. K základním bodům patří: 1. poskytovatel péče má povinnost vypracovat dietní systém sestavený podle potřeb daného zařízení – dietní systém je aktualizován v souladu s vývojem medicíny v oblasti výživy 2. léčebnou výživu sestavují v zařízeních nutriční terapeuti a nutriční asistenti 3. dieta je soubor výživových opatření, která zmírní nebo odstraní obtíže pacienta Projekt „Chutný život“ V životě seniorů hraje stravování významnou roli. Jedná se o dostatečný příjem živin, jejich přípravu, kulturní konzumaci, rituály a aktivity. Tato východiska byla důležitá při tvorbě projektu „Chutný život“ – jehož principy mohou být inspirací pro zlepšení stravování seniorů. Řešitelem projektu byl Státní zdravotní ústav v Praze a vychází ze zájmu a fantazie při tvorbě jídelníčků a seznamováním se s různými světovými kuchyněmi. Těžištěm projektu, který probíhal v letech 2003 – 2005, byla odpolední setkání, kterých se zúčastnily skupiny seniorů v počtu 15 – až 40. Senioři se seznamovali s kuchyněmi různých národů, kde převažují zdravé suroviny: zelenina, ovoce, olivový olej, bílá masa, ryby. Snahou bylo uvařit nejen zdravě, ale i chutně – odtud také název projektu. Projektu se zúčastnilo 15 zařízení. Cílovou skupinu tvořilo 1700 seniorů. V rámci projektu byl vydán kalendář s recepty „Chutný život“ receptář „Chuť naplněných let“. O průběhu akcí byl natočen film S jídlem roste věk.

89

Následující tabulky ukazují přehled jednotlivých diet a jejich indikací:

90

91

Pracovní list č. 10

1. Vypište základní složení stravy: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Vypište, jaký je rozdíl mezi přirozenou a umělou výživou: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vypište, jaké faktory ovlivňují výživu: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vymezte výživové požadavky u dětí: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vymezte výživové požadavky v dospívání: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Vymezte výživové požadavky ve stáří: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

92

Pracovní list č. 11 1. Vysvětlete pojem malnutrice: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Vysvětlete pojem anorexie: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Vysvětlete pojem bulimie: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište příčiny obezity, jak nepříznivě působí obezita na organismus: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vyjmenujte typy diet: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

6. Charakterizujte projekt „chutný život:“ ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

93

6 Světový vývoj ošetřovatelství, historie ošetřovatelství v ČR 6.1 Světový vývoj – antický starověk, středověk, novověk Z historického hlediska rozlišujeme 3 vývojové linie péče o člověka:  nejstarší, laická péče: poskytovaná rodinnými příslušníky v dávných dobách lidovými léčiteli  charitativní péče: přichází v období křesťanství – zaměřovala se na chudé, handicapované, osamělé a osoby bez přístřeší, byla zajišťována církevními organizacemi  organizovaná léčebná, ošetřovatelská a sociální péče o nemocné – byla poskytována ženami, neškolenými ošetřovatelkami Antický starověk: V období antiky byl považován za nejslavnějšího lékaře Hippokrates. Byl prvním lékařem, který se pokusil o soubor vědomostí o lidském těle. Kladl důraz na pozorování lidského organismu, zdravého a nemocného. Položil základy preventivní medicíny. Byl autorem Hippokratovy přísahy, která je dodnes aktuální. Vychází ze zásad léčit podle nejlepšího svědomí a dbát na zdraví nemocného. Galénos – další slavný lékař. Jeho snaha spočívala ve vytvoření uceleného systému lékařské vědy. Zjistil, že v tepnách koluje krev, nikoliv vzduch. Zabýval se původci chorob. Ve starověku existují již určité formy dnešních nemocnic: v Řecku asklepia, v Římě valetudinaria, v Byzantské říši ambulatoria. Středověk: V oblasti zdravotní a sociální péče náleží nejdůležitější role tzv. špitálům. Slovo špitál pochází z latinského hospitale – hospic. Středověké špitály poskytovaly péči cestujícím, poutníkům. V 11. století dochází k oddělování vlastních špitálů pečujících o nemocné, staré, sirotky a chudé a ubytovny pro poutníky. Při klášterech vznikala infirmaria určená k ošetřování nemocných řeholníků, leproseria pro ošetřování malomocných. Novověk: Zakladatelkou ošetřovatelství se stala Angličanka Florence Nightingalová [florens najtyngelová]. Její význam:  pomáhat strádajícím a nemocným poskytovat co nejlepší péči  kladla důraz na hygienu – jak zabránit epidemii  uplatnila se ve vojenském lazaretu v době krymské války – zřídila vojenskou prádelnu  usilovala, aby pracovnice pro ošetřování byly cíleně školené  roku 1860 v Londýně založila 1. ošetřovatelskou školu na světě Nikolaj Ivanovič Pirogov: Ruský chirurg a pedagog. Působil v krymské válce. Zasloužil se o organizovanou přípravu sester. 94

Henri Dunant (1828 – 1910) [ánry dynán] Přihlížel v bitvě u Solferina v roce 1859. Rozhodl zřídit lazaret. Navrhl, jak postupovat při ošetřování raněných. Jeho snaha vedla k založení Mezinárodní organizace Červeného kříže, a to v Ženevě roku 1874. Organizace Červeného kříže začala pečovat o lidi postižené válkou, hladomorem, záplavami a katastrofickými událostmi. V roce 1919 byl založen Československý Červený kříž. První předsedkyní se stala Alice Masaryková.

6.2 Vývoj českého ošetřovatelství Za první období organizovaného pečování o nemocné je považováno 10. století. Útulky pro chudé a nemocné, tzv. hospice, byly zakládány křesťanskými řády. Anežku Přemyslovnu (1211 – 1282) považujeme za zakladatelku našeho ošetřovatelství. Byla zakladatelkou prvního špitálu v českých zemích u kostela sv. Haštala na Starém městě pro nemajetné a strádající. Vypracovala pravidla, jak se má pečovat o nemocné. Podobné špitály budovala i jinde v Čechách, vytvořila tak první síť sociálních zařízení v Evropě. Ošetřovatelské řády  Řád křížovníků s červenou hvězdou založila Anežka Přemyslovna – pečoval o nemocné  Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského – řád maltézských rytířů – založený v Jeruzalémě, k nám přišel ve 12. století  Řád sv. Lazara – přišel k nám z Jeruzaléma, věnoval se péči o nemocné s leprou  Diakonky – pracovaly kromě špitálů a lazaretů také v domácnostech  Řád milosrdných bratří – vznikl ve Španělsku, u nás v 17. století  Řád sv. Alžběty – působil v nemocnici v Praze od 18. století  Řád sv. Karla Boromejského – boromejky působily v nemocnici v Praze na Malé Straně V období Marie Terezie byly civilními pečovatelkami a ošetřovatelkami osoby poznamenané hanbou prostituce. První ošetřovatelská škola vznikla v Praze v roce 1874. O tuto školu se zasloužily Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská – brzy však zanikla. V Praze byla v roce 1916 otevřena česká Státní dvouletá ošetřovatelská škola. V období 2. světové války byly dvouleté školy zrušeny a obnoveny znovu 1945. V roce 1946 byla v Praze otevřena Vyšší ošetřovatelská škola – zrušena byla 1960 a při FF ÚK bylo zřízeno vysokoškolské studium pro učitelky středních zdravotnických škol. Po roce 1948 byly dvouleté ošetřovatelské školy sloučeny s rodinnými a sociálními školami a přejmenovány na vyšší sociálně zdravotní školy – studium bylo prodlouženo na 3, později na 4 roky. V roce 1954 byl název školy změněn na střední zdravotnickou školu. V roce 2004 dochází k převedení většiny studijních oborů všeobecná sestra na terciární úroveň. Kvalifikační příprava všeobecných sester probíhá na vyšších zdravotnických školách na půdě univerzitní i neuniverzitní. Na vyšších zdravotnických školách se připravují všeobecné sestry. Studium trvá 3, 5 roku. Absolventi získávají titul diplomovaný specialista. Od roku 2004 se na středních zdravotnických školách připravují tzv. zdravotničtí asistenti. Studijní obor Sociální péče – pečovatelská činnost byl zahájen 1. 9. 2001. Předmět pečovatelství byl zahrnut ve 3. a 4. ročníku. Má teoreticko-praktický charakter. Vede žáky k osvojení dovedností a znalostí potřebných pro výkon jednotlivých činností pečovatele. Cílem předmětu je, aby žáci získali dovednosti a návyky potřebné pro péči o děti, staré nebo zdravotně postižené občany. 95

Pracovní list č. 12 1. Jak se jmenoval nejslavnější lékař antického starověku: a) Pirogov b) Hippokrates c) Dunant 2. Galénos byl: a) řecký právník b) řecký lékař c) ruský státník 3. Kdo zjistil, že v tepnách nekoluje vzduch, ale krev: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

4. Vysvětlete, co znamená pojem „špitál“: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Kdo skládá Hippoktatovu přísahu: a) zdravotní sestra b) sociální pracovník c) pečovatel d) lékař

96

Pracovní list č. 13 1. Koho považujeme za zakladatelku našeho ošetřovatelství: a) Anežku Přemyslovnu b) Sv. Zdislavu c) Karolínu Světlou d) žádnou z těchto vyjmenovaných žen

2. Kde byl založen první špitál v českých zemích: a) Praha b) Brno c) Hradec Králové

3. Vznik 1. ošetřovatelské školy v Praze ovlivnily 2 české spisovatelky: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

4. Ve kterém roce vznikla 1. ošetřovatelská škola v Praze: a) 1874 b) 1919 c) 1894

5. Komu poskytovaly středověké špitály péči: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

97

Pracovní list č. 14

1. Vyhledejte znak Červeného kříže a zakresli jej do rámečku:

2. Zjistěte a zapište oblastní spolky Českého Červeného kříže ve svém kraji: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Kde a kdy vznikla organizace Mezinárodního Červeného kříže: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Kdy byl založen Československý Červený kříž a kdo byl první předsedkyní: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 5. Zakladatelkou prvního organizovaného ošetřovatelství ve světě byla: a) Alice Masaryková b) Marie Sklodovská c) Florence Nightingalová 6. Vypište současnou činnost ČČK – Český Červený kříž: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

98

7 Osobnost pečovatele 7.1 Osobnost pečovatele a jeho kompetence Každé povolání klade určité podmínky a požadavky na osobnost pracovníka. Práce pečovatele je velmi náročná jak po stránce psychické, tak i po stránce fyzické. Pečovatel musí být sociálně zralou osobností, musí pracovat svědomitě a zodpovědně. Charakteristika zralé osobnosti zahrnuje:  sociocentrismus  přizpůsobivost a tolerance  přiměřené sebehodnocení  nezávislost  schopnost spolupráce Sociocentrismus: Pečovatel při své práci nevychází ze svých osobních zájmů a potřeb, ale z potřeb klienta. Pečovatel musí mít motivaci pomáhat druhým lidem. Přizpůsobivost a tolerance: Pečovatel se musí přizpůsobit klientům z hlediska jejich věku a individuálních potřeb. Musí být tolerantní vůči klientům. Přiměřené sebehodnocení: Pečovatel má mít zdravé sebevědomí. Nezávislost: Pečovatel pracuje samostatně, rychle, správně a sám se rozhoduje. Spolupráce: Kooperace v pracovním týmu. Předpoklady k práci pečovatele:  senzomotorické předpoklady – neporušené smyslové vnímání, manuální zručnost a obratnost  intelektové předpoklady – schopnost řešení náročných situací  sociální předpoklady – pozitivní vztah k lidem, schopnost empatie, navázání dialogu a ovládání svého jednání  autoregulační předpoklady – zvýšená odolnost vůči stresu a přizpůsobivost  estetické předpoklady – dbát na úpravu vlastního zevnějšku, zevnějšku klienta, i jeho domácnosti Profesní kompetence pečovatele: 1. odborné  znát pomáhající sociální síť  vykonávat úkony zajišťující životní a výživové potřeby klienta  znát metody práce s jednotlivcem i se skupinou  znát pracovně právní předpisy – pravidelná školení  dodržovat bezpečnost práce na pracovišti  jednat eticky 99

2.   

poradenské a konzultativní kompetence poradenství směrem ke klientovi poradenství směrem k jeho rodině poradenství široké veřejnosti

3. diagnostické kompetence  projevy chování klienta  zjišťování příčin jeho bio-psycho-sociálních problémů 4.     

organizační a řídící kompetence vyhodnotit situaci plánovat a projektovat být flexibilní rozhodovat znát denní, týdenní a měsíční řád

5.   

komunikativní kompetence ovládat pravidla verbální a neverbální komunikace aktivně naslouchat komunikovat s klienty a s jejich rodinami a spolupracovníky

6. intervenční kompetence  navrhnout ošetřovatelský plán  realizovat, kontrolovat, přehodnocovat

7.2 Základní principy medicínské etiky Etika – nauka o mravnosti, nauka o správném jednání Základní principy medicínské etiky:  princip beneficience (činit dobré) – zavazuje konat v zájmu života a zdraví nemocného  princip non maleficience (nečinit zlé) – zavazuje konat vždy tak, aby nemocnému nebylo ublíženo  princip spravedlnosti – zavazuje vykonávat péči bez ohledu na rasu, národ, pohlaví, víru, náboženství, společenské postavení, věk  princip autonomie – zdůrazňuje o informovanosti nemocného s návrhem postupu péče Cílem ošetřovatelské etiky je:  humanizace lidských vztahů  profesionální chování a jednání při pečovatelských výkonech  zlepšování mezilidských vztahů mezi pečovateli, klienty, rodinnými příslušníky a ostatními pečovateli  usilování o uspokojení psychických, terapeutických, sociálních, kulturních a jiných potřeb klientů  pomáhat klientům nacházet smysl osobního života vzhledem k jeho zdravotnímu stavu  snaha, aby klient prožíval co nejmenší bolest, utrpení nebo jinou újmu  vhodným způsobem podporovat jeho zdraví a předcházení nemocem

100

7.3 Etické kodexy, zásady v povolání pečovatele 1. Pečovatel si váží každého jednotlivce, nedělá rozdíly mezi pohlavím, etnickými skupinami, kulturou, náboženstvím, ekonomickým postavením. Zajišťuje soukromí klienta při vyšetření, léčení, záznamu osobních údajů. Akceptuje ho takového, jaký je, nehodnotí jej. Podporuje sebeúctu svěřené osoby. 2. Pečovatel pomáhá jednotlivcům, rodinám, komunitám, udržovat zdraví na optimální úrovni. Používá k tomu všechny dostupné poznatky z oblasti psychologické, pedagogické apod. Provádí sociální šetření o klientovi. Udržuje o klientovi přehlednou dokumentaci a vytváří plán péče o klienta. Zajišťuje mu nutné potřeby a ošetřovatelskou péči po poradě s dalšími odborníky. 3. Pečovatel zajišťuje bezpečné prostředí pro klienta. Odstraňuje a sleduje rizikové faktory při ústavní léčbě i v domácím prostředí. Pomáhá zajišťovat klientovi vhodné pomůcky (madla, držáky). 4. Pečovatel využívá při své práci vědecké poznatky a aplikuje je do praxe. 5. Vykonává vhodné úkony k ulehčení v procesu uzdravování nebo k důstojnému umírání. 6. Hodnotí efekt poskytované péče podle subjektivního a objektivního stavu klienta. 7. Pečovatel pomáhá klientům zvyšovat schopnost sebepéče a sebeobsluhy. 8. Pečovatel sleduje změny zdravotního a sociálního stavu vývoje u dětí a mladistvých. 9. Pečovatel je povinen se neustále vzdělávat a doplňovat poznatky k oboru.

Samostudium Úkol: Student uvede možné příklady manipulace s lidmi, a jak jim čelit. K úkolu použijte vhodnou odbornou literaturu, možno čerpat informace z internetových stránek.

7.4 Organizace práce a písemná dokumentace V péči o klienta je nutná správná organizace práce pečovatele. Organizace práce pečovatele se liší podle toho, ve kterém zařízení pracuje. Faktory ovlivňující organizaci práce pečovatele:  věk klienta  fyzický stav klienta  psychický stav klienta  péče individuální  péče skupinová  individuální vlastnosti  technika 101

Každá služba poskytující sociální péči je ze zákona povinna tuto službu dokumentovat. Pro dokumentaci poskytování péče je nutné nejdříve objasnit strukturu dokumentačního systému a následně se věnovat jednotlivým aktivitám denního života, při kterých je poskytována podpora soběstačnosti klienta. Ošetřovatelská dokumentace – záznamový list 1. anamnéza a posouzení současného stavu 2. biografie 3. plán péče 4. denní záznamy výkonu péče 5. denní pozorování stavu klienta 6. záznam medicínských ordinací a léků Ošetřovatelský záznam je jednoduchý formalizovaný záznam nejpotřebnějších informací o klientovi. Ošetřovatelská anamnéza slouží ke sběru dat. Biografii klienta je možno doplňovat po celou dobu pobytu klienta v instituci. Ošetřovatelský plán má svou vlastní listinu obsahující ošetřovatelské diagnózy, ošetřovatelský cíl a intervence, které jsou nosným podkladem pro výkon péče. Plán ošetřovatelské péče představuje základní složku ošetřovatelské dokumentace, která je součástí zdravotnické dokumentace nemocného. Denní záznamy výkonu péče jsou v tzv. ošetřovatelském přehledu, kde jsou prezentovány a podepisovány denní výkony, které poskytují okamžitý doklad o provedené činnosti, denní pozorování celkového stavu klienta a záznamy o realizaci ošetřovatelských intervencí. Obecné cíle ošetřovatelské a sociální dokumentace:  zajištění kvality péče o klienty  zajištění dokumentace vývoje stavu zaměřené na výsledky u klienta  zajištění interdisciplinární spolupráce  spojení cílů léčby a péče pro pozitivní vývoj stavu klienta Ideální struktura ošetřovatelské dokumentace se opírá o čtyři základní oblasti, které nám poskytují údaje o zdravotním stavu, fyzické výkonnosti, duševním zdraví a sociálním statutu. Tyto oblasti se musí objevit v ošetřovatelské dokumentaci v dlouhodobé péči o klienta. Další cíle ošetřovatelské dokumentace jsou:  poskytnutí potřebných informací o klientovi  doklad, že poskytovaná péče byla provedena lege artis  doklad pro vyúčtování zdravotní péče  nástroj pro zajištění kontinuity péče  chronologický přehled poskytované péče a jejích výsledků  zdroj informací o potřebách jedince, cílech ošetřovatelské péče, o péči samotné, o pokrocích a výsledcích poskytované péče  základ pro hodnocení účinnosti nebo neúčinnosti ošetřovatelských zákroků  kontrola kvality poskytované péče  zdroj informací pro právní účely  nástroj pro vzdělání  zdroj dat pro ošetřovatelský výzkum  umožnění přenosu informací o pacientovi mezi členy týmu

102

Zásady pro tvorbu formulářů ošetřovatelské dokumentace:  formulář nesmí obsahovat údaje nebo vést ke shromáždění údajů v rozporu s platnými předpisy  formulář musí shromažďovat údaje potřebné k výkonu péče  formulář nesmí obsahovat údaje, které by mohly vést k diskriminaci některých skupin pacientů  formulář nemá vést k duplicitě získaných faktů  formulář musí být pro vyplňování co nejjednodušší  označení formuláře musí odpovídat jeho obsahu V ošetřovatelské dokumentaci musí mít každý list hlavičku označující zdravotnické zařízení, křestní jméno a příjmení klienta a jeho datum narození. Zaznamenávání do dokumentace  kdo zaznamenává do dokumentace, musí doložit svůj záznam podpisem nebo zkratkou svého jména, která je na seznamu zkratek na oddělení  poznámky musí být datovány a musí být uveden také čas  dokumentace je vedena a uložena na oddělení tak, aby byla dostupná pro celý tým  dokumentace je tvořena jednou složkou, která obsahuje dokumentaci lékaře, sestry a celého týmu  čitelnost, jasná srozumitelnost  dokumentace musí obsahovat fakta, ale je možné použít zkratky, seznam zkratek (legenda) musí být vypracován pro každé oddělení a kontrolován minimálně jednou ročně Počítačová dokumentace: Počítačové ošetřovatelské informační systémy mohou zvýšit účinnost a přesnost dokumentace ve všech fázích ošetřovatelského procesu. Systémy umožňují nejen sběr, přenos a uspořádání informací, ale také mohou navrhnout ošetřovatelské diagnózy a poskytnout standardizovaný plán ošetřovatelských intervencí.

103

Pracovní list č. 15

1. Vyjmenujte kompetence pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Ve kterých sociálních oblastech se uplatňuje pečovatel: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Jaké musí být senzomotorické předpoklady pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

4. Charakterizujte pojem etika: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vysvětlete pojem sociocentrismus: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 6. Vypište etické normy v práci pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

104

Pracovní list č. 16

1. Vysvětlete adaptivní a expresivní chování pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

2. Jaké se požadují sociální předpoklady pro práci pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….. 3. Jaké jsou estetické předpoklady pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………. 4. Vypište, co obsahuje záznamový list: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

5. Vypište zásady pro tvorbu formulářů ošetřovatelské dokumentace: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………….

6. Vypište profesní kompetence pečovatele: ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………….

105

Seznam použitých zkratek apod. – a podobně BOZP – bezpečnost a ochrana zdraví při práci cca – cirka CNS – centrální nervová soustava CT ledvin – výpočetní tomografie CN – Crohnova nemoc ČČK – český červený kříž DM – diabetes mellitus EKG – elektrokardiografie FF ÚK – filosofická fakulta univerzity Karlovy GIT – gastrointestinální trakt ING – izotopová nefrografie KCAL – kalorie KPCR – kardiopulmocerebrální resuscitace MŠ – mateřská školka např. – například RZP – rychlá záchranná pomoc tj. – to znamená tzv. – tak zvaných V – voltů WHO – Word Health Organization – Světová zdravotnická organizace

106

Seznam použité literatury BOROŇOVÁ, JANA. Kapitoly z ošetřovatelství 1. Plzeň: Maurea, 2010. 193 s. ISBN 97880-902876-4-8 BYDŽOVSKÝ, JAN. 1. Pomoc. Praha: Grada Publishing, 2001. 74 s. ISBN 80- 247-0099-9 DUDÁK, V. a kol. Občanská nauka pro střední odborné školy. Praha: SPN, 2003. 326 s. ISBN 80-7235-233-4 HOLČÍK, JAN a kol. Sociální lékařství. Brno: rektorát Masarykovy univerzity Brno, 1991. 240 s. ISBN 8-210-0254-9 JANDA, FRANTIŠEK a kol. Zdravověda pro učební obor Kadeřník. Praha: Informatorium, spol. s.r.o., 2004. 191 s. ISBN 80-7333-026-1 JAROŠOVÁ, DARJA. Organizace a řízení ve zdravotnictví. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. 107 s. ISBN 978-80-7368-665-5 KELNAROVÁ, MARIE. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty 2. ročník. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3105-6 KUBEŠOVÁ, HANA. Výživa jako nástroj pro podporu zdraví a udržení kondice ve vyšším věku. Podolí u Brna: Protis, 2008. 100 s. ISBN 978-80-903674-6-3 KURIC, J. a kol. Ontogenetická psychologie. Praha: SPN, 1986. 264 s. MELGOSA, JULIÁN. Zvládni svůj stres. Praha: Advent – Orion, 2001. 191 s. ISBN 80 7172-24-5 MENČÍK, MILOSLAV. Hygiena pro 2. ročník středních zdravotnických škol. Praha: Scientia medica, 2000. 57 s. ISBN 80-85526-85-9 MLÝNKOVÁ, JANA. Pečovatelství 1. díl. Praha: Grada Publishing, 2010. 269 s. ISBN 97880-247-3184-1 MLÝNKOVÁ, JANA. Pečovatelství 2. díl. Praha: Grada Publishing, 2010. 314 s. ISBN 97880-247-3185-8 MŰLLEROVÁ, Lenka. Zdravotnická psychologie. Ústí nad Labem: UJEP ústav zdravotnických studií, 2007. 117 s. ISBN 978-80-7044-889-2 NEUWIRTH, J. a kol. Ošetřovatelství 2. Praha: Informatorium, 1998. 205 s. ISBN 80-8607322-X NOVÁKOVÁ, RADANA. Pečovatelství 1. Praha: Triton, 2008. 119 s. ISBN 978-80-7387085-0 POKORNÁ, ANDREA. Efektivní komunikační techniky v ošetřovatelství. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2008. 100 s. ISBN 978-807013-465-5 SKORUNKOVÁ, RADKA. Úvod do vývojové psychologie. Hradec Králové: Gaudemus, 2008. 69 s. ISBN 978-80-7041-49-3 TOŠNEROVÁ, TAMARA. Vzdělávání pro pracovníky sociální péče. Praha: Česká asociace pečovatelské služby, 2006. 208 s. ISBN 80-239-6951 TOŠNEROVÁ, TAMARA. Vzdělávání k profesionalitě v sociálních službách. Praha: Česká asociace pečovatelské služby, 2010. 187 s. ISBN 978-80-254-5249-3 URBÁNKOVÁ, PAVLA. Klinická výživa v současné praxi. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2008. 104 s. ISBN 978-80-7013-473-3 VÁGNEROVÁ, MARIE. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3 WEDLICHOVÁ, IVA a kol. Kapitoly z vývojové psychologie. Ústí nad Labem: ÚJEP, 2008. 143 s. ISBN 978-80-7414-044-0 Časopis PROCHÁZKOVÁ, E. Ošetřovatelská dokumentace. Sociální péče, Brno/2010, č. 1, s. 31-32 ISSN 1213-2330 107

Internetové zdroje: 1. ZDRAVĚ. CZ. Nemoci dýchacího ústrojí. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 2. WIKIPEDIE. Černý kašel. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 3. BELTINA. Ateroskleróza. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 4. CELOSTNIMEDICINA.CZ. Co je mozková mrtvice. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 5. ORDINACE. CZ. Cukrovka – diabetes mellitus. [online]. Dostupné z [cit. 201106-23]. 6. LIDSKÉ TĚLO. Nemoci nervové soustavy. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 7. Obrázek Uvolnění dýchacích cest záklonem hlavy. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 8. Obrázek masáže srdce. [online]. Dostupné z [cit. 2011-06-23]. 9. SVAZ NESLYŠÍCÍCH A NEDOSLÝCHAVÝCH V ČR. Hlavní zásady pro komunikaci se sluchově postiženými lidmi. Dostupné z [cit. 2011-06-27]. 10. MUDR. ZBYNĚK MLČOCH. Obrázek výživové pyramidy. [online]. [cit. 2011-07-3]. 11. NAŠE VÝŽIVA. Přirozená výživa. [online]. Dostupné z [cit. 2011-07-23]. 12. ZDRAVÍ A ŽIVOTNÍ STYL. Přirozená výživa a strava. [online]. Dostupné z [cit. 2011-07-23]. 13. MANUÁL 2. VÝŽIVA. Vybraných skupin obyvatelstva. [online]. Dostupné z [cit. 201107-23]. 14. ABBOTT. VÝŽIVA PRO PACIENTY. [online]. Dostupné z [cit. 201107-23]. 15. Obrázek obezity. [online]. Dostupné z < http://photobucket.com/images/obesity/> [cit. 2011-07-23].

108