Mária Ďuranová
Peníze nejsou všechno
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Peniaze sú všetko © Mária Ďuranová, 2014 Slovak edition © Slovenský spisovateľ, a.s. Peníze nejsou všechno © Mária Ďuranová, 2014 Copyright © KELTNER Publishing s.r.o., 2015 www.keltnerpublishing.cz www.knihy-keltner.cz ISBN: 978-80-87642-30-6
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
Venujem svoje dcére Editke. Mária Ďuranová
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
Fakt jsem nevěděla, jak se mám dostat z té zoufalé situace. Když jsem si před Patrikem vylévala srdce, měla jsem v duši zvláštní pocit, že mě poslouchá jen napůl. Díval se někam za mne, hryzal si spodní ret, a kdybych ho neznala tak dobře, ani by mě nenapadlo podezírat ho. Ale já jsem ho znala až příliš. A v jeho očích jsem viděla tu zvláštní clonu. Duchem byl můj manžel někde v úplně jiném filmu. Asi má fakt hodně práce, pomyslela jsem si a pokračovala ve svých výlevech. „Kdybych byla věděla, že Silviin nápad s tím butikem dopadne tak mizerně, v životě bych nedala výpověď!“ dušovala jsem se. „Dělala bych dál to prokleté účetnictví! I když tu práci z duše nesnáším!“ zaúpěla jsem ten den už asi posté. „Kašli na to. Přestaň se stále obviňovat,“ přerušil mě Patrik trochu nervózně. „Nemohla jsi přece tušit, že tě Silvie pošle do háje,“ pokračoval nevzrušeně. „Víš, jaká je dnes doba. Každý kouká především sám na sebe a chrání si svou kůži. V lepším případě si občas vzpomene na nejbližší rodinu, ale už i to je spíš vzácnost,“ ušklíbnul se ironicky. „Nezapomínej, že do toho kšeftu vrazila peníze jen ona. Ty jsi přece nijak nepřispěla. Měla jsi tam dělat obyčejnou prodavačku. Tak co se divíš?! Obrátil oči v sloup, aby naznačil, že Silvie mi vlastně nedluží žádné vysvětlení a že jemu se ten nápad stejně hned od začátku nezdál. „Má právo zaměstnat si tam, koho chce,“ konstatoval nakonec suše. „No, jistě! Ale takhle mě odstavit?! Když už já mám výpověď ve staré práci jistou, ona mi jen tak mezi řečí oznámí, že tam nakonec bude dělat ta její bláznivá sestra?!“ Nemohla jsem ten podraz od kamarádky strávit. „Pche!“ zašklebil se Patrik nad mojí naivitou. „Podle mne to nabídla ségře už dávno před tebou, jen nevěděla, jestli ona ten flek vezme, a tak si všechno pojistila u tebe. Ty jsi pořád frfňala na svoji práci, tak jí to tehdy přišlo vhod,“ uvažoval nahlas. „Jenže,“ trhnul 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
rameny, „dnes se věci mění ze dne na den a ty se nemůžeš spoléhat na to, že ti někdo pomůže jen tak. Pro tvoje pěkné modré oči,“ dodal a mně ta slova připadala necitlivá. Hlavně když jsem dobře věděla, že oči mám zelené a on se ani nenamáhal, aby použil správnou barvu. „No právě!“ Znechuceně jsem odfrkla. „To je to největší svinstvo! Že dnes se už nedá věřit opravdu ničemu a nikomu! Tisíckrát mě přece ujišťovala, že s tím flekem můžu počítat! Ten butik je na nejlepším možném místě,“ kňourala jsem. „Přímo v centru! Bavilo by mě to tam. A hlavně bych konečně neměla takové stresy. Ustavičné uzávěrky a daňová přiznání mi už pořádně lezou na nervy. Šéfovi jsem se beztak nikdy nezavděčila, ačkoliv jsem mohla v práci klidně i spát! A už vůbec jsem svou snahu necítila na platu! Fůra zodpovědnosti, ale odměna žádná. Na takovou práci se můžu vykašlat!“ láteřila jsem. „Vždyť jsi se vykašlala,“ ušklíbl se Patrik. Naštvaně jsem se po něm podívala. „Teď nevím, co mám dělat,“ ozvala jsem se po chvíli lítostivým hláskem a v očích se mi opravdu objevily slzy. Přepadala mě panika a zoufalství zároveň. Patrik jen lhostejně pokrčil rameny. „Přihlásíš se na úřad práce, půl roku budeš brát podporu a mezitím si najdeš jiné místo,“ hledal východisko. „Stejně za měsíc začínají dětem prázdniny, tak alespoň nebudou doma samy,“ dodal. Potom vstal. Podíval se na hodinky na ruce, vzal svůj mobil a šel ke dveřím. „Musím jít do dílny. Mám tam ještě nějakou práci.“ „Je pátek,“ podívala jsem se na něho vyčítavě. „I dneska tam budeš trčet do půlnoci?“ „Jestli chceš, abychom měli z čeho žít, tak budu muset. Peníze nám jen tak z nebe padat nebudou! Musím dokončit jednu zakázku,“ řekl a s klíčky od auta mezi prsty mířil pryč. 6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
Zůstala jsem sedět v kuchyni za kulatým stolem a s hlavou v dlaních jsem ještě dlouho tupě civěla na jeho bílou barvu. Cítila jsem se neschopná, nepřitažlivá, nechtěná. Úplné nic. Moje sebevědomí klesalo rychlostí světla. Na samé dno. Jak jsem jen mohla tak neuváženě dát výpověď, když jsem ještě neměla podepsanou smlouvu u Silvie? A jak se ona mohla tak svinsky zachovat ke mně? „Víš, Lucie, fakt mě to mrzí. Ale musíš pochopit i ty mne. Sestra přišla nečekaně o práci. Propustili u nich čtyřicet lidí! A ona v podstatě nic jiného neumí, jen šít. Je rozvedená, vždyť víš... Chlap jí už dva roky neplatí na děti. Ona je na ty peníze odkázaná.“ Silvie prosila tónem o pochopení. Když ho v mojí tváři neviděla, pokračovala: „Luci, pochop mě! Vždyť o tebe se Patrik postará. Ona by byla bez práce úplně hotová!“ vysvětlovala stále dokola v mých ještě čerstvých vzpomínkách. Po jejích slovech jsem chvíli uvažovala, jestli se nemám pokorně doplazit za šéfem a požádat ho, aby mě vzal na milost. Ale hned jsem ten nápad zavrhla. Moc dobře jsem věděla, že mu moje výpověď přišla vhod. Hlavně u jeho staré. Už dva měsíce mi v kanceláři pomáhala s papíry. Předtím měla dobrou práci, byla uklizená ve státní správě ve funkci nějaké důležité vedoucí. Ale i tam propouštěli. Zrušili celé to její důležité oddělení. Asi se teď nechtěla nechat vydržovat manželem a hlavně vzdát se své důležitosti, na kterou si za ty roky zvykla. Chodívala za ním do práce stále častěji a postupně mi dávala najevo, že by moji práci hravě zvládla sama. Prý levou zadní. A stále častěji to říkala i před mužem. Měla jsem pocit, že mu není úplně po chuti mít manželku neustále na očích. Ale viděla jsem i to, že mu není lhostejná a respektuje ji. Uměla jsem si představit, jak do něho doma v posteli hučí, aby se mě zbavil. Že firemní účetnictví a všechno to papírování si ráda vezme na starost ona. Vždyť v posledních dnech byl její zájem o moji židli přímo 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
hmatatelný. V kanceláři vládlo stále větší napětí. Hlavně když jsme tam byly o samotě my dvě. Když mi Silvie řekla o svém plánu s butikem, byla jsem ráda. Vždycky jsem měla vztah k pěkným hadrům a lákala mě práce s lidmi. Práce prodavačky v pěkném módním butiku by mě opravdu bavila. Kromě toho, byla jsem si jistá, že její majetný frajer celý obchod zafinancuje, a její plán na financích určitě neztroskotá. Co si Silvie vzala do hlavy, to dokázala hravě dotáhnout do zdárného konce. Vzala jsem její nabídku celkem vážně a bez sebemenšího zaváhání jsem ji přijala. Ale to s její sestrou... něco takového by mě nenapadlo ani ve snu. Já jsem to už brala jako hotovou věc! Opravdu jsem nečekala, že mě nakonec tak chladnokrevně nechá ve štychu. Pořádná rána do zad! Tušila jsem, že mě z toho tato část těla bude ještě dlouho bolet. Byly dvě hodiny v noci, když mne vzbudil zvuk našeho auta. Hned jsem věděla, že je to Patrik. Měli jsme předplacené místo na parkování přímo pod našimi okny, světla vždy osvítila celý náš byt a probraly by i mrtvého z věčného spánku. Otočila jsem se na druhý bok a kašlala na svého muže i na jeho pozdní příchod. Když se otevřely vchodové dveře a on potom vcházel do kuchyně, ještě jsem zaslechla, jak s někým šeptem telefonuje. A víc jsem nastražila uši. Ne proto, abych slyšela, s kým mluví, ale abych si byla jistá, že jinak je v bytě klid a obě naše děti stále sladce spí. Potom jsem upadla do hlubokého spánku. Vzbudilo mne kolem čtvrté ráno slabé pípnutí. Dezorientovaná jsem hleděla na strop, nechápajíc, co to bylo. Až slabé světýlko na Patrikově nočním stolku mě upozornilo, že jeho mobil přijal zprávu. Patrik spal jako zařezaný, dost chrápal a vůbec nereagoval. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám vzbudit nebo se na to vykašlat, ale nedalo mi to. Byla jsem zvědavá, kdo nemůže ve čtyři ráno žít bez mého muže. A napadlo mě, jestli se náhodou něco nestalo jeho 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
rodičům. Žili v Košicích a po jediném synovi jim bylo, samozřejmě, smutno. Měli už svůj věk a všelijaké zdravotní potíže. Často nám volali. Potichoučku jako myška jsem vklouzla do bačkor, a v krátké noční košilce, která mi sahala sotva pod zadek, jsem obešla velkou postel a opatrně jsem vzala do ruky mobil. Zprávu jsem otevřela cestou do koupelny, kde jsem měla v plánu vyprázdnit svůj močový měchýř. Sedíc na záchodové míse, zaostřila jsem zrak na malinká písmenka: vyřeš si to, jak chceš, ale hlavně už to nějak vyřeš, já už bez tebe nemůžu žít, ty to dobře víš :-) pa Zamrazilo mě. Úplně jsem ztuhla. A zbytečně jsem se snažila pochopit smysl těch slov. Vrátila jsem se k posteli rozhodnutá, že Patrika okamžitě bez milosti vzbudím a požádám o vysvětlení. A vzpomněla jsem si, jak nemá rád, když ho někdo nečekaně vyruší ze spánku. Jak je vždy nevrlý. Nakonec jsem se rozhodla počkat do rána. (A později jsem nemohla pochopit, kde se ten ohled vůči němu ve mně vůbec vzal.) Už jsem víc neusnula. Než nastala šestá hodina, vyzkoušela jsem snad tisíc poloh. Budík jsem vypnula dřív, než zazvonil. Netrpělivě jsem se motala kolem sporáku, uvařila silnou kávu, připravila míchaná vajíčka pro celou rodinu a přitom jsem pokorně čekala, kdy se naše děti, a zejména jejich tatínek, probudí do nového dne. První mě v kuchyni oslovil Ríša. Je mu sedm a odjakživa je ranní ptáče. Ve vytahaném pruhovaném pyžámku vypadal rozkošně. Promnul si rozespalé oči, přistoupil ke mně a objal mě okolo pasu. „Uděláš mi kakao?“ zahuhňal, přitisknutý tváří k mému břichu. Prohrábla jsem mu kštici. „Ano, zatím si pusť televizi. Ale nedávej ji příliš nahlas.“ Snažila jsem se vymanit z jeho objetí, zaujatá svými zmatenými myšlenkami. Ríša poslušně odkráčel do obýváku; věděl, že v televizi jdou jeho oblíbené pohádky. Byla sobota a mínil si vychutnat svůj víkendový 9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
rituál. Nasypala jsem granko do šálku se žirafou, zalila ho mlékem a strčila do mikrovlnky. Zatímco jsem nandavala na talířek míchaná vajíčka, vstal i Patrik. „Kolik je hodin?“ zeptal se rozespale v kuchyňských dveřích, protahujíc si vysportované tělo. Opět začal dvakrát týdně cvičit a na ramenou už se mu rýsovaly bicepsy jako kdysi. „Půl osmé. V noci ti přišla esemeska,“ odpověděla jsem a pozorně jsem se na něj zadívala. „Mně?“ zarazil se a v jeho hlase byl slyšet náznak paniky. „Ano,“ podala jsem mu mobil. Přeměřil si mě pohledem a zadíval se na text na displeji. „Ty jsi ji četla? Odkdy se mi hrabeš v mobilu?“ zaútočil. „Zbláznil ses?“ podívala jsem se na něho znechuceně. „Přišlo to v noci. Spal jsi jako zabitý. Myslela jsem, že se něco stalo s mámou nebo tátou.“ „Co je to za blbost?“ otočil ke mně mobil a potom ho s totálním nezájmem hodil na stůl. „To mi pověz ty.“ Stále jsem ho pozorně zkoumala. „Číslo je neznámé, ale ty asi víš, kdo ti to posílá, ne?“ „Nemám potuchy. Nějaká blbost. Omyl,“ konstatoval. „Jdu se oholit,“ dodal lhostejně, jakoby se nic nestalo, a namířil si to do koupelny. „Omyl?!“ Vykročila jsem za ním s utěrkou v ruce. „A můžeš mi to odpřisáhnout?“ postavila jsem se mu do cesty. „Přestaň!“ zavrčel podrážděně. „Vůbec nevím, kdo to psal a co to má znamenat. Nějaká kráva si asi spletla číslo. Buď mi věř, nebo ne. Tvoje věc!“ uzavřel debatu, jemně mě chytil za rameno a odsunul z cesty. Potom se zavřel v koupelně. Chvíli jsem tam stála bez pohybu, fakt jsem nevěděla, jak mám dál reagovat. Asi to byl doopravdy omyl. Vždyť jsem neměla ani nejmenší důvod na Patrika žárlit. Domů chodil sice pozdě, ale chodil 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
tak už roky. Věděla jsem, že má hodně práce. Byli jsme oba unavení z všednosti našeho života, z ustavičného spekulování, jak si finančně přilepšit, jak zařídit, aby naše rodina i trochu žila a ne jen přežívala, jak vychovat děti, aby se z nich nestali povrchní magoři, a opravdu nám nezbýval čas na nějaké tajné slasti a dobrodružství. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a setřásla napětí i podezření, které se mě od čtvrté ráno drželo zuby nehty. Měla jsem dost jiné práce. Bylo třeba vyprat, navařit, uklidit a potom zajít s dětmi alespoň do parku. „Ježíšmarjá! Kdo tam zase je?! Potřebuju jít na záchod.“ To se přede mnou vynořila Monika. „Dobré ránko,“ naznačila jsem jí slušnou výchovu. „No dyť jo,“ odsekla a nervózně jí cuklo v koutku úst. Z jejího pohledu se dalo vyčíst, jak moc ji otravuje přítomnost rodičů i bratra, a jak jí leze na nervy celý její třináctiletý život s námi v tomhle malém bytě. Znechuceně zakroutila očima, aby mi dala najevo, že má mého komandování tak akorát dost, a odklátila se do obýváku. Cestou ječela: „Tati, dělej! Potřebuju čurat!“ Vrátila jsem se do kuchyně a naservírovala snídani i těm dvěma. Potom jsem vypila šálek kávy. Byla už studená. „Pojď se najíst, Moniko,“ zavolala jsem na dceru. „Dones mi to do obýváku. Vždyť i Ríša tu snídá.“ Poslechla jsem a obsloužila ji. Ríša nevnímal svět, byl pohroužený do kreslené pohádky. Monika se usalašila vedle něho. Zívala tak, že jsem jí viděla mandle i čípek v hrdle, vůbec se neunavovala zakrýt si pusu dlaní. Prosebně se na mne podívala. „Prosím tě! Fakt tě prosím. Nemůžeš tátovi říct, ať sebou hodí?“ Ale už jsem se nemusela unavovat. „Mončo, můžeš,“ ozval se Patrikův hlas. Dcera vystřelila, skoro mě přitom povalila. Vrátila jsem se do kuchyně a zahleděla se na muže. S chutí 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
a bezstarostným výrazem ve tváři se pustil do snídaně. „Asi budeš nadávat, ale zase musím jít do dílny,“ prohodil. „Včera jsem tu zakázku nestihl dokončit. Slíbil jsem Červeníkovi, že mu to dovezu ještě dnes v podvečer.“ Otevřel včerejší noviny. „Potřebovala bych udělat nákup. Můžu s tebou potom počítat nebo mám s sebou vzít raději Moniku?“ zeptala jsem se smířeně. „Vezmi ji. Ať ti pomůže. Peníze máš?“ podíval se na mne. „Už moc ne,“ přiznala jsem po pravdě. Položil na stůl padesát eur. „Bude ti to stačit?“ Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že ho o peníze nemusím žádat. Dovtípil se, že jsem teď odkázaná na něj. Stravu jsem odjakživa kupovala ze své výplaty já, on platil nájemné, úvěr, pojistky, benzin, a když bylo třeba, přihodil i něco na oblečení pro děti a na školní poplatky. Nikdy ho nezajímalo, kolik mě stojí potraviny nebo drogerie. Ani nevím, jestli vůbec tušil, že na naše žaludky padne celá moje výplata. Nevadilo mi to. Vždycky jsem si uměla své peníze rozplánovat na celý měsíc, aby nám doma nic důležitého nechybělo. A zdálo se mi to celkem normální. Ani jsem nevěděla, kolik Patrik vydělává. Nezajímalo mě to. Hlavní bylo, že všechno zaplatil. Každý rok v létě zacvakal dovolenou, kterou vybíral většinou on. I v tom jsem se mu ráda přizpůsobila. Bylo to pro mne pohodlné. Na dovolené dbal, aby si děti užily, když jsem chtěla koupit nějakou drobnost pro sebe nebo dárek pro známé nebo rodiče, často mi přispěl. V podstatě byl můj život s Patrikem příjemně pohodlný. A trochu nudný. Ale i s tím jsem byla srovnaná. Vůbec jsem netoužila zažívat nějaké manželské excesy jako moje kamarádky. Například taková Ľubica. Do svého muže byla stále tak zoufale zamilovaná, že mu odpouštěla všechny nevěry, o kterých věděli všichni okolo. Občas se mi vyplakala na rameni, jednou se i pořádně opila a vykřikovala, že se na toho hajzla už fakt vykašle, ale já jsem věděla, že to nedokáže. Vzpomněla jsem si na noční esemesku a trochu mě bodlo 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
u srdce. Ani v nejmenším jsem netoužila řešit nějaké Patrikovy nevěry. Chválabohu, on na jiné ženské moc nebyl. Byla jsem přesvědčená, že ta zpráva byl omyl. Vždyť i jemu náš klidný rodinný život vyhovoval. Vzala jsem ze stolu bankovku a schovala ji do peněženky. Teď mi bude Patrik muset přispívat častěji. No a co. Vždyť s tím asi počítá, právě mě o tom přesvědčil, pomyslela jsem si a klidně jsem peněženku vrátila do kabelky. Pondělní ráno mě probudilo do reality. Byl nejvyšší čas nahlásit se na úřadu práce. Už téměř uplynula povinná osmidenní lhůta. Rychle jsem se osprchovala a dala do gala, doufajíc, že tam nebude moc lidí a že úřednice podlehnou mému pokornému pohledu a slušnému zjevu a vyřídí mě rychle a ochotně. Nepodlehli. Můj psí pohled vůbec nezabral a žena za přepážkou se ke mně chovala stejně opovržlivě a povýšenecky jako k ostatním. Asi už měla nemoc z povolání. A když se jí jakýsi zapáchající asociál třikrát zeptal, kde by si mohl vyřídit sociální dávky, a ona mu nervózně odsekla, že na desítce a jestli je hluchý, už jsem se jí ani nedivila. Chlapík se klopýtavě odebral hledat desítku a ona se konečně věnovala mně. Podala mi jakési formuláře a pár instrukcí k tomu. Kolem nekonečně dlouhé fronty jsem vyšla před budovu, zvažujíc, jak se asi bude dál vyvíjet moje kariéra. Kromě účetnictví jsem neuměla nic. A ze všeho nejméně mě bavilo účetnictví. No super. V přilehlém parku opadávalo ze stromů zežloutlé listí, sluneční paprsky lákaly posedět na lavičce. Jaký krásný den. Kdybych neměla hlavu plnou starostí, věru, ráda bych si jen tak poseděla, pookřála, vychutnala si čerstvý vzduch a užila si přítomnost. Jenže v ustavičném životním shonu jsem na takový luxus úplně zapomněla. Už jsem nedokázala jen tak vypnout. A v mojí současné situaci mi ani nepřipadalo vhodné dovolit si takový komfort. Měla jsem pocit, 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
že si ho nezasloužím. Věru, žijeme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít. A potom zemřeme bez toho, abychom pořádně žili, pomyslela jsem si sarkasticky. Pohlceni starostmi a obavami nám unikají pěkné okamžiky. Nekonečná nespokojenost s přítomností nás žene neustále vpřed, stále chceme něco lepšího, něco víc a zapomínáme se zastavit a těšit se z toho, co máme. Při těch myšlenkách jsem zpomalila krok, snažila se vnímat život novýma očima a zhluboka dýchat. Pod kaštanem u chodníku spal otrhaný bezdomovec. Možná vyspával opici. Když jsem zaslechla houkání sanitky, probrala jsem se z nostalgie. Že už by byl mrtvý? A už jsem zase byla v realitě. Přidala jsem do kroku a zamířila na Moyzesovu. V čistírně jsem vyzdvihla svoje jediné dlouhé šaty, které jsem měla oblečené naposled v zimě na městském plese. Utrpěly tam katastrofu, polité červeným vínem jsem je musela dát vyčistit. Flek naštěstí zmizel. Detailně jsem si prohlížela modrou látku a doufala, že ještě bude příležitost si ty šaty obléct. Při nějaké podobné příjemné příležitosti jako tehdy. Spokojeně jsem paní za pultem zaplatila a se šaty v igelitovém obalu jsem vyšla na ulici. V mysli se mi stále promítaly obrazy, jak jsme se s Patrikem, oba vyfintění od hlavy k patě, vypravili na ples. Společnost nám dělal Zolo a jeho žena Olina. Kupodivu, i když jsem si s bratrem nijak zvlášť nerozuměla a ani Olinu jsem neměla nijak v lásce, ples se skutečně vydařil. Musela jsem se při té vzpomínce usmát. Bavili jsme se ve čtveřici výborně až do rána. S Patrikem jsme na podobné akce nechodili často. Vlastně nikdy. Tohle byl první ples, který jsme absolvovali během dvanácti let našeho manželství. A i to se stalo jen díky aktivitě mojí švagrové a bratra. Ti chodili tancovat každý rok a konečně se jim podařilo přemluvit i Patrika, aby mne i on někam vzal. Byla jsem tak trochu překvapená, že se nebránil a nakonec přikývl. Dokonce mi koupil tyto krásné šaty. Protancovanou noc jsme tehdy zakončili příjemným, něžným milováním. A do dalšího 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
dne jsme se vzbudili, až když máma dovedla domů naše ratolesti. Smutně jsem si uvědomila, že podobnou noc s Patrikem jsem od té doby nezažila. Párkrát jsme se sice ještě milovali, ale bylo to už jen takové nemastné neslané. Z povinnosti. Ale po tolika letech manželství je to možná i normální, nebo ne? Asi proto jsem tu čistírnu tak dlouho odkládala, ušklíbla jsem se v duchu. Společně s tím červeným flekem jsem si chtěla ještě nějaký čas uchovat pěkné vzpomínky na vydařený ples. Teď byly šaty zase čisté a spokojenost v mé duši vystřídal jakýsi smutek. Něco mě vyrušilo ze zamyšlení. Zpozorněla jsem, když se v davu přede mnou mihla červená kabelka. Designový kousek. Na kabelky mám slabost. Tuhle jsem už někde viděla. Stylová kožená kabelka, která se zapíná na kovovou sponu a je možné ji nosit v ruce i přes rameno. Heňa, vzpomněla jsem si. Patrikova kolegyně z reklamačního. Když jsem tu kabelku viděla poprvé, pomyslela jsem si, jaká je škoda, že si takovou nemůžu dovolit. Heňa byla pěkná a navzdory mladému věku už jednou rozvedená. Naštěstí bezdětná a naneštěstí dost namyšlená. Prostě kráva. Měla prý pořádně zazobané rodiče, hlavně otce. Koupil jí třípokojový byt s velkou terasou v centru města. Vlastní auto měla už od osmnácti a vůbec se netajila tím, že v nastoupeném standardu míní pokračovat i v budoucnosti. V podstatě jsem ji poznala jen zběžně z Patrikových pomluv, osobně jsme se setkali jen dvakrát. Jednou, když jsem byla za Patrikem v té jejich nábytkářské firmě a ona se s nějakým nespokojeným zákazníkem dohadovala o opravě skříně, a potom ještě jednou, když jsme ji potkali na obědě. Patrik mi ten den zavolal, ať odběhnu z práce, že se spolu najíme v restauraci, která byla blízko jejich provozovny. Vzpomínám si, že mě to potěšilo a že jsem se nacpala k prasknutí, protože v denním menu měli moje oblíbené švestkové knedlíky. Právě jsem spokojeně odfukovala, když se u našeho stolu zastavila ohozená panenka. Patrik 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204343
