Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI

Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI

Jo Beverley: Hedvábná smyčka Vydání první Copyright © Jo Beverley, 2013 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1924. publikaci Přeloženo z anglického originálu Seduction in Silk vydaného nakladatelstvím Signet Select, an imprint of New American Library, a division of Penguin Group (USA) Inc. Český překlad © 2015 Ludmila a Tomáš Havlíkovi Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2015 Jon Paul Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0100-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0101-3 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

Jo Beverley

HEDVÁBNÁ SMYČKA

Poděkování Tato kniha je v mnoha ohledech výjimečná. Jako vždy děkuji svému manželu Kenovi, rodině, báječné agentce Meg Ruleyové, redaktorce Claiře Zionové a všem ostatním v nakladatelství New American Library. A samozřejmě vám, svým čtenářům, kteří mi dodáváte energii. Díky.

Kapitola 1 Září 1765, Perriam Manor, Surrey Ctihodný pan Peregrine Perriam přistoupil ke smrtelnému loži svého vzdáleného příbuzného se značnou nechutí. Nedávno minulo poledne, ale okna byla zavřená a závěsy zatažené, takže ve vzduchu přetrvával pach nemoci, rozkladu a pak ještě jakéhosi parfému, který měl všechen ten nepříjemný odér zastřít. Vedle lůžka stál svícen s voskovicemi, jejichž plameny ozařovaly masivní sloupky postele z tmavého dubového dřeva a karmínové sametové drapérie. Lůžko budilo dojem, že pochází ze šestnáctého století. Stejně působil na Perryho celý dům. Tmavé dřevěné obklady ve všech místnostech naznačovaly, že se ve šlechtickém sídle Perriam Manor od jeho vzniku vůbec nic nezměnilo a jakýkoliv závan moderní doby by tu byl předem odsouzen k neúspěchu. Perry by teoreticky mohl ignorovat kostrbatě naškrábaný vzkaz od Gilese Perriama, ale ve skutečnosti by to nikdy neudělal. Žádný člen jeho rodiny by se totiž neodvážil přejít mlčením cokoliv, co souviselo s rodovým sídlem Perriam Manor, a už vůbec ne dopis, z něhož přímo kapala zášť. Sepsal jsem novou poslední vůli. Ustanovil jsem tě svým dědicem. Pokud chceš vědět, co ještě jsem udělal, měl bys sem co nejrychleji přijet. Giles tím cosi sledoval a Perry by ho velice rád připravil o potěšení z pocitu, že dosáhl svého, ale po přečtení slov „ustanovil jsem tě svým dědicem“ se bleskově vydal na cestu. To není možné! Jeho větev rodu Perriamů totiž pokládala tento tudorovský dům a přilehlé pozemky za „ukradený majetek“, o nějž přišla už před sedmi generacemi při dělení dědictví. Od té doby se pro ni stalo doslova posvátným úkolem získat ho nazpátek. Vedla však k tomu jenom jediná cesta. Mladší – Gilesova – větev rodu nesměla přivést na svět dalšího přímého mužského potomka. Teprve pak by panství ze zákona zase přešlo na starší rodovou větev, ztělesňovanou Perryho otcem, hrabětem Hernescroftem. Hrabě sledoval Gilesovu neschopnost zabezpečit si vlastního žijícího dědice s nesmírným zadostiučiněním. A když pak Gilese začalo zrazovat zdraví, Hernescroft si už mnul ruce v očekávání vítězství. Stará křivda bude napravena a jeho život se projasní.

6/35

Ustanovil jsem tě svým dědicem, opakoval si Perry v duchu. Stále mu to připadalo nemožné. Ale pak si připomněl následující dodatek: Pokud chceš vědět, co ještě jsem udělal... Giles nebyl žádný hlupák. Byl to sice podlý zvrhlík bez sebemenších morálních zábran, ale v žádném případě hlupák. Ať už vymyslel a sledoval jakýkoliv cíl, určitě v tom bude nějaká záludnost. Teď Perry zkoumavě hleděl na muže spočívajícího na několika polštářích, který vypadal jako kostra potažená pergamenem. Giles býval vždycky tělnatý, ale teď jeho obličeji vévodil ostrý nos a vystupující lícní kosti. A jeho zapadlé oči působily za šera, které panovalo v místnosti, jako utopené. Jedna Gilesova ruka s pokroucenými prsty, připomínajícími spáry dravce, spočívala na karmínové přikrývce. Co přesně se ještě teď, na samém konci svých dní, chystal Giles popadnout? V pokoji stálo několik lidí – kněz v černobílém oděvu, lékař bez pláště a pár sloužících – ale Perry věnoval veškerou pozornost pouze umírajícímu příbuznému. Když došel až k lůžku, kněz se sklonil nad nemocného a oznámil mu: „Pan Perriam je tady. Dědic, jehož jste si zvolil.“ „Zvolil...,“ zavrčel Giles, aniž otevřel oči. „Nestál by tady, kdyby aspoň jeden z mých potomků přežil.“ Kněz, hluboce zasažený Gilesovou poznámkou, jenom mlčky ustoupil dozadu. Pro ztrátu čtyř chlapců, kteří zemřeli v raném věku, neexistovala žádná slova útěchy. Tři manželky, čtyři synové, ale žádný žijící dědic. Tenká oční víčka se lehce nadzvedla. „Nestůj tady tak nade mnou. Sedni si.“ Kdosi za Perrym se pohnul a tlumený hlas zamumlal: „Tady máte židli, pane.“ Perry se posadil. Měl pověst společenského člověka, ale co se dalo říct za téhle situace? Mrzí mě, že jsem tě zastihl na smrtelné posteli. Jenomže to by byla lež. Jakékoliv vyjádření citů by bylo pouze prázdným gestem, protože tváří v tvář smrti tohoto muže by nanejvýš dokázal mlčky sklonit hlavu. Jaký záštiplný kousek jsi zase vymyslel? Tato slova by byla sice upřímná, ale na úvod příliš břitká. Perry se rozhodl zůstat zticha. Ať podnikne první krok jeho nepřítel. Giles znovu zavřel oči. Zřejmě po návštěvníkovi nic nechtěl. Pak se mu ale zvlnily rty. „Jsi ženatý?“ „Ne.“ Hledá snad Giles nějakého svobodného mládence na ženění? Ale z jakého důvodu? Vždyť žádnou dceru nemá. „Jsem prokletý muž,“ vypravil Giles z vyschlého hrdla. „Prokletý! Dával jsem život synům a pak jsem se musel dívat, jak je ztrácím... A manželky jsem měl buď neplodné, anebo příliš křehké... Říkám ti, jsem prokletý!“ „V životě není nikdy nic jistého. Královna Anna přivedla na svět čtrnáct dětí, a zemřela bez jediného žijícího dědice.“

7/35

„Byla prokletá,“ vypravil ze sebe Giles. „Usedla na trůn svého otce, právoplatného krále. Její sestru Marii stihl stejný osud. Ta zemřela v mučivých bolestech na neštovice. Obě stihla kletba za jejich podlost. Stejně jako mě. Jako mě!“ Tento náhlý vášnivý výlev u něj vyvolal záchvat kašle, takže k němu okamžitě přiskočil lékař a nabídl mu sklenku s nápojem. Pokud si někdo zasloužil prokletí, byl to rozhodně Giles, nicméně jeho víra v kletby naznačovala, že není zcela příčetný. Perry zaletěl pohledem ke knězi a neslyšně, pouhým pohybem rtů se zeptal: Zešílel? „O tom nic nevím, pane,“ zamumlal tiše duchovní. Giles odstrčil sklenku. „Nic mi k tomu nepovíš? Nemáš mi co říct?“ „Žádné kletby neexistují, bratranče. A kdo by ti něco takového provedl?“ „Clarrie. To ona. Vypadala tak něžně, naivně...“ Pak spočinul divoce planoucíma očima na Perrym. „Ještě je čas ji zrušit. Ta fúrie Mallowová mi prozradila, jak na to.“ Giles byl očividně nepříčetný, ale Perry usoudil, že bude nejlepší, když se svému vzdálenému bratranci podvolí. „Kdo je ta fúrie Mallowová?“ „Clarriina sestra. Ohavná zrůda. Ale Henry se s ní stejně oženil. Kula proti mně pikle...“ Odmlčel se a několikrát se namáhavě nadechl. „Dušovala se, že je schopná tu kletbu zrušit. Vysmál jsem se jí. Potom umřela. Umřela! Proklínám ji. Proklínám!“ „Můj pane,“ ozval se kněz mezi dalšími záchvaty Gilesova kašle. „Mějte na paměti, že zanedlouho předstoupíte před našeho Stvořitele!“ Giles se k němu otočil a zlostně zavrčel. „Nechte toho bečení. Vodu. Jděte všichni k čertu a dejte mi vodu!“ Lékař mu dal znovu napít. „Musíte si odpočinout, pane.“ „Co nevidět už budu jenom odpočívat. Nebo se škvařit ve věčných plamenech. Henry Mallow má syny, a neprovinil se o nic méně než já. Proklínám ho. Proklínám!“ Znovu se rozkašlal a zhroutil se na polštář. Oči měl zavřené a každý sípavý nádech a výdech ho stál spoustu sil. Perry doufal, že ta vášnivá tiráda Gilese připravila o poslední zbytek sil. Jeho mysl už očividně bloumá kdesi v nenávratnu a tělesná schránka ji zřejmě bude s Boží pomocí zakrátko následovat. Perry měl sto chutí odejít, ale dobře si uvědomoval, že jenom kvůli těmto nesmyslům ho sem Giles nezavolal. Měl na mysli nějakou konkrétní záležitost a Perry potřeboval zjistit, o co jde. Panství Perriam Manor se muselo vrátit jeho rodině, tedy hraběti Hernescroftovi jako hlavě celé rodové větve. Ale ne jeho nejmladšímu synovi. Naklonil se ke Gilesovi o něco níž. „Napsal jsi mi, že ve své poslední vůli odkazuješ Perriam Manor mně. Podle dávné dohody se má tohle sídlo a pozemky

8/35

připojit k ostatnímu rodovému majetku. Takže ho musíš odkázat mému otci nebo nejstaršímu bratrovi, ne mně.“ Umírající muž na jeho slova nijak nezareagoval, ale Perry se nenechal odradit. „U soudu by se tahle chyba dala napravit, ale uvědom si, kolik peněz by bylo zapotřebí nasypat do kapes právníků.“ Ach. Napřímil se. Přesně takhle to bylo. Giles vytvořil situaci, jejíž vyřešení by stálo malé jmění. Právníci by všechno s náramným potěšením pořádně zkomplikovali, jen aby pro sebe vytěžili co nejvíc. Někdy dokonce dokážou celý výsledek zvrátit. Jakmile na to Perry pomyslel, přejel mu mráz po zádech. Neměl tušení, kdo všechno by si mohl činit nárok na Perriam Manor, ale v rodokmenu, jehož kořeny sahaly o sedm generací nazpátek, by se někdo takový rozhodně mohl vyskytnout. On sám se odmítal stát nástrojem nějakého zlovolného záměru. Ale co mohl podniknout? Kdesi v místnosti začaly monotónně odbíjet velké hodiny. Někdo za Perrym zašeptal. Ozvalo se tiché zašustění látky, ale muž na lůžku se ani nepohnul. Kdybych Gilesem trochu zacloumal, dostal bych z něj aspoň pár dalších slov? uvažoval Perry. Krátce nato jeho vzdálený bratranec znovu promluvil. „Jsi tu ještě?“ Bylo na něm vidět, že ho každé slovo stojí obrovské úsilí. „Ano. Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“ „Nejsem hluchý. Ta stará smlouva. Tvrdí se v ní, že musím panství odkázat někomu z Beatriciny větve. Komu konkrétně, se neuvádí.“ Z hrdla mu vyšel podivný zvuk, zřejmě smích. „Způsobí to rozkol v tom vašem přátelském hnízdečku – v Herne – co?“ „Jestli si nás představuješ jako rodinu propojenou přátelskými vztahy, jsi na velkém omylu,“ poznamenal Perry. Věděl však, že přinejmenším v jedné věci má Giles pravdu – pokud by se stal dědicem panství on, vyvolalo by to v rodině další neshody a narušilo vztahy mezi ním a otcem. Ale tenhle plán se díkybohu stejně neuskuteční. „Uvažuješ, že ho předáš Hernescroftům?“ zeptal se Giles, oči stále zavřené. „Nemůžeš. Je to uvedeno v závěti... O to jsem se postaral.“ Znovu se rozkašlal a doktor ho upozornil: „Pane, musím trvat na tom, abyste si odpočinul.“ „Proč, sakra? Chci mu vysvětlit svůj plán, dokud si to ještě můžu pořádně vychutnat. Dejte mi trochu toho posilujícího likéru.“ „To by nebylo moudré, pane.“ „Kdo platí účty? Dejte mi ho!“ Doktor stiskl rty, nalil trochu sirupovité tekutiny na lžíci a přidržel ji svému pacientovi u úst. Giles se pak znovu rozkašlal, položil hlavu na polštář a chvíli se

9/35

zdálo, že ho přemohl spánek. Potom však lék začal působit a Giles pootevřel oči. Když pak znovu promluvil, hlas mu zněl o něco silněji. „Pokud nedodržíš podmínky mojí závěti, pozbude ta stará smlouva platnosti. Perriam Manor připadne tomu, koho určím. Probral jsem to se svými právníky. Jestliže nebudeš tancovat, jak já pískám, ztratí tvoje rodina tohle sídlo už navždycky.“ Perry se ze všech sil snažil potlačit zlost. O pravdivosti Gilesova tvrzení vůbec nepochyboval. A jeho bratranec si tuto svou pravdu nepokrytě vychutnával. Znamenalo to, že nějaký právník o pár generací nazpátek odvedl naprosto lajdáckou práci. Sice by bylo možné poslední vůli napadnout, ale i tento krok by znamenal tučné sousto pro supy z řad advokátů. Giles se pobaveně zašklebil. „Kromě toho jsem do ní vložil další podmínky.“ „Pokud jsou v rozporu s dobrými mravy, lze je zrušit.“ „Nejsou. Ale o tom se přesvědčíš, až odejdu. A teď k té kletbě...“ „Žádné kletby neexistují.“ „Věř si, čemu chceš, ale kletby se dědí společně s pozůstalostí. Clarrie se o to postarala. A fúrie Mallowová mi to potvrdila. Možná bych měl kletbu odkázat celé tvojí rodové větvi. Konečně by bylo učiněno zadost spravedlnosti.“ Šílený, zlý a odporný. Perry už měl všeho dost. Jakmile však vstal, odhodlaný odejít, Giles se ho zeptal: „Utíkáš? Nechceš vědět, jak tu kletbu zrušit?“ „Žádné kletby neexistují.“ „Sňatkem. Ta fúrie Mallowová mi to vysvětlila. Kdybych se oženil s Clarriinou neteří, její duch by se uklidnil.“ „Proč jsi to tedy neudělal?“ „Abych tančil podle toho, jak Nora Mallowová píská? Kromě toho bylo to děvče příliš mladé. Našel jsem si novou manželku – takovou, která mi mohla porodit syny...“ Na chvilku se odmlčel, jako by ho přemohly vzpomínky na tuto marnou snahu, ale potom pokračoval. „Teď to uděláš ty. Učiníš té kletbě přítrž. Zachráníš sebe i mě, protože jinak se oba budeme smažit v pekle.“ „Chceš, abych se oženil s nějakým prapodivným plodem tohohle šílenství?“ zasmál se ohromený Perry. „Musíš se smířit se svým osudem, bratránku, protože já se téhle hry nezúčastním.“ „Ty se nebojíš pekla?“ „Ne jako důsledku kletby. To rozhodně ne.“ „Já ano.“ „Zřejmě oprávněně.“ „Udělal jsem jisté věci... Ale ty mě zachráníš.“ „Lituju, tuhle poctu musím odmítnout.“

10/35

Giles ztrácel síly a jeho hruď se s každým nádechem prudce zvedala, přesto se znovu soustředěně zadíval na Perryho. Možná se dokonce lehce pousmál. „Budeš skákat podle mě, bratránku, protože je to uvedeno v mé závěti. Pokud chceš zdědit tohle panství, musíš se oženit s Clarriinou neteří. A oba nás zachránit.“ Otočil hlavu. „Moje poslední vůle... Kde je moje poslední vůle?“ Sluha začal prohledávat zásuvky. Giles zamumlal cosi o hlupácích. Sluha spěšně přistoupil k lůžku a podal svému pánovi složené papíry. „Dejte je jemu,“ přikázal mu Giles a muž ho okamžitě poslechl. Perry na ně pohlédl zhruba se stejným zájmem, s jakým by se podíval na svazek kopřiv, ale přesto je od sluhy převzal. „Je tam úplně všechno,“ zašeptal Giles. „Měl jsem na svůj plán dostatek času. Pokud jde o mou rodovou větev, možná jsem selhal, ale ta tvoje bude muset sníst hodně trpké ovoce,“ řekl a rozesmál se. Perrymu to stačilo. Otočil se a zamířil ke dveřím. Dusivý zvuk ho přiměl, aby se zastavil a ohlédl se. Nemocný muž strnul a v obličeji se mu usadil téměř pobavený výraz. Z očí, které upíraly prázdný pohled na Perryho, vyprchal život. Lékař se nad něj naklonil, aby formálně potvrdil to, co bylo naprosto zřejmé. Giles Perriam odešel ve svých sedmačtyřiceti letech na věčný odpočinek nebo do pekelných plamenů, ale Perry o jeho posledních slovech ani v nejmenším nepochyboval. Tenhle vzdálený bratranec vítězoslavně nachystal jejich rodině trpké ovoce a zvolil si Perryho, aby jí ho naservíroval.

Kapitola 2 Perry chtěl uprchnout – co nejdříve odjet do Londýna – ale povinnosti mu velely, aby zůstal na místě. Pokud měl Perriam Manor zdědit, musel se o něj postarat, aspoň prozatím. Nejprve si promluvil se všemi přítomnými, poděkoval jim za veškerou pomoc a zařídil nejnutnější záležitosti. Hned nato se vzdálil z místnosti, kde se v něm všechno svíralo. Jakmile se ocitl na chodbě a nadechl se čerstvého vzduchu, doslova ho ohromilo, že vidí denní světlo. Proč lidé tváří v tvář smrti zatahují závěsy? Chodba však nepůsobila nijak prozářeným dojmem, protože všechny stěny byly obložené tmavým táflováním, které tvořilo součást vnitřního zařízení i ve všech ostatních částech domu, a okna se topila v záplavě břečťanu. Už když sem Perry přijížděl na koni, všiml si, že se jeho pokroucené šlahouny šplhají po všech zdech včetně oken. To samo o sobě stačilo, aby i člověk s optimistickou letorou upadl do sklíčené nálady a snažil se co nejdříve odjet. Perry však musel zůstat v domě přinejmenším do následujícího dne a zařídit, co bylo v dané situaci nejvíc zapotřebí. A aby učinil zadost slušnosti, měl by setrvat na místě aspoň do Gilesova pohřbu, což znamenalo, že jeho bratranec bude muset být uložen k poslednímu odpočinku co nejdříve. Především by se však měl důkladně seznámit s poslední vůlí, odhalit v ní skryté dávky jedu a okamžitě najít protilék. Perriam Manor musí přejít do chtivých rukou jeho otce a on se nesmí oženit s tou mladou Mallowovou, ať už je to kdokoliv. Rázně prošel chodbou k masivnímu dubovému schodišti a sestoupil po něm do haly obložené rovněž tmavým dubovým dřevem. Dokonce i podlahy, po několika staletích téměř zčernalé, byly z téhož materiálu. Jak jinak by dům vypadal se světlým táflováním a nějakou jasnější výmalbou, pomyslel si Perry. A s okny, která by nezakrýval břečťan. V hale stál sluha a čekal na případné pokyny. „Kde je lord Raymore?“ zeptal se ho Perry. „V knihovně, pane,“ odpověděl sluha, ale pak si uvědomil, že jeho odpověď tazateli nic neříká, a tak s Perrym přešel halu a zavedl ho ke dveřím. „Děkuju vám. Nechte pro nás oba připravit ložnice a také něco k jídlu. A do knihovny nám hned přineste něco k pití.“ Při pomyšlení na Gilesovu poslední vůli, kterou stále držel v ruce, ještě dodal: „Brandy.“ Hned nato vstoupil do neokázalé místnosti vybavené nepříliš zaplněnými policemi na knihy a prosycené pachem zatuchliny. Giles očividně nebyl žádný velký milovník literatury, což Perryho nijak nepřekvapilo. Denní světlo sem pronikalo dvěma poměrně velkými okny se skleněnými tabulkami ve tvaru kosočtverců, ale

12/35

i ta zarůstal všudypřítomný břečťan. Perryho přítel lord Raymore, který seděl u dlouhého dubového stolu, si musel zapálit dvě svíce, aby vůbec viděl text jakési útlé knihy, kterou měl před sebou. Jeho jméno znělo lord Raymore, ale zároveň i lord Cynric Malloren. Jeho blízcí mu však říkali Cyn. Spřátelili se poměrně nedávno, v době, kdy společně pracovali na jistém úkolu pro Cynova bratra, markýze Rothgara. V mnoha ohledech byli odlišní, protože Cyn vedl život vojáka, kdežto Perry se pohyboval u dvora a zabýval se politikou, ale hned v první chvíli si padli do oka a cítili se spolu příjemně. Cyn byl na úspěšného vojáka překvapivě drobný, měl pohlednou tvář a vlnité červenohnědé vlasy. Skoro by se dal považovat za krasavce, ale kdyby se mu to nějaký muž odvážil říct do očí, draze by za to zaplatil. Perry nebyl o moc statnější než on, ale měl tmavší vlasy a daleko mužnější rysy, takže žádné podobné problémy řešit nemusel. Cyn byl shodou okolností u Perryho právě ve chvíli, kdy jeho přítel dostal dopis od Gilese, a trval na tom, že ho na Perriam Manor doprovodí. Teď odložil rozečtenou knihu stranou. „Jak mu je? A vysvětlil vám ten svůj vrtoch?“ Perry hodil na stůl Gilesovu poslední vůli. „Je mrtvý a nebyl to vrtoch. Je to přímo esence zášti.“ Do místnosti vešel sluha s podnosem, na němž stála karafa s brandy a dvě sklenky. „Vidím, že potřebujete něco silného,“ poznamenal Cyn a ujal se nalévání. „Povězte mi úplně všechno. Proto jsem tady,“ dodal po chvilce, jakmile za sloužícím zaklaply dveře. Perry uchopil sklenku, začal pomalu přecházet po místnosti a přitom mu líčil svůj rozhovor s umírajícím vzdáleným bratrancem. „Kletby, podmínky a hlavolamy,“ shrnul pak jeho vyprávění Cyn. „Ta závěť musí obsahovat vysvětlení.“ Perry se na ni zadíval. „Zatím mám takový nesmyslný pocit, že dokud si ji nepřečtu, žádné problémy spojené s Gilesem pro mě neexistují.“ Cyn však lehce povytáhl obočí, a tak se Perry posadil a rozvázal černou stužku, kterou byly dokumenty svázané. V rukou teď držel dvě sady složených listů papíru. Obě přejel pohledem. „Závěť a ještě nějaký dokument napsaný Gilesovou rukou. Který si mám přečíst dřív?“ „Závěť.“ „Přímo k věci,“ poznamenal Perry a uhladil tři listy papíru, ale nejdříve se podíval na konec posledního z nich. „Je to podepsané teprve před dvěma dny. Zajímalo by mě, co obsahovaly ty předcházející testamenty.“ „Na tom teď nesejde. Už to nezdržujte.“

13/35

Perry zaletěl k příteli pohledem, ale potom si zběžně prohlédl první stranu. „Obvyklý úvod... Aha, tady. ‚Vzhledem k tomu, že nemám syna, který by po mně dědil, jsem nucen naplnit starou rodinnou dohodu a předat Perriam Manor s veškerým zařízením a pozemky nejstarší větvi rodiny Perriamů, jejíž hlavou je hrabě Hernescroft. Ustanovuji tudíž svým dědicem Peregrina Charlese Perriama, nejmladšího syna zmíněného hraběte.’ Doufám, že se už smaží v pekle.“ „Proč? Takovéhle panství lze sotva nazvat břemenem.“ „Myslíte? Jeho vzkříšení jako rodového hraběcího sídla je předmětem přímo posvátné snahy, jejíž kořeny sahají přes dvě století nazpátek a kterou Perriamové sají už od narození s mateřským mlékem.“ „Takže teď je všechno v pořádku.“ „Nebuďte bláhový. Fakt, že se stanu jeho vlastníkem já, bude jen dalším jablkem sváru.“ „Omlouvám se za svou nedovtipnost, ale vůbec ničemu nerozumím.“ Perry si prohrábl rukou vlasy. „Ne, to já se vám omlouvám. Je naprosto samozřejmé, že to nechápete. Dovolte mi, abych to zjednodušil. Za vlády Jindřicha VIII. neměl tehdejší lord Perriam žádné syny, takže byly dědičkami ustanoveny jeho dvě dcery.“ „Aha, něco o tom vím. Když jsem na vás čekal, začetl jsem se do téhle Historie panství Perriam Manor, kterou jsem našel položenou tady na stole.“ „To je pohled Beatriciny rodové větve.“ „Beatriciny?“ „Jedné ze sester. Starší se jmenovala Cecily a mladší Beatrice. A podle nich pak Cecilyina větev a Beatricina větev.“ „Mohou se pohledy obou větví různit?“ zajímal se Cyn. „Podle mě přímo diametrálně. Beatrice si přála, aby se dědictví rozdělilo na dva stejné díly, ale Cecily se proti tomu postavila. Tvrdila, že majetek budoucího lorda Perriama by se neměl nijak zmenšovat. Jejich otec již předtím předložil žádost králi a získal od něj záruku, že titul lorda Perriama může přejít na další generaci prostřednictvím jen jedné z dcer – podle data narození. Cecily byla starší a měla už syna.“ „Který se měl stát příštím baronem. Ale chtít všechno poněkud zavánělo nenasytností.“ „Přesně takhle uvažovala Beatrice. Mezi oběma sestrami tak vypukla válka, do níž se nakonec vložil i král. Beatrice si směla nechat pouze čtvrtinu majetku, ale mohla si vybrat, jaký chtěla.“ „Téměř šalamounské rozhodnutí,“ poznamenal Cyn. „Předpokládám, že si vybrala právě Perriam Manor. Proč to ale vyvolalo tolik hořkosti? Bylo to snad nejbohatší panství?“

14/35

„Ne. Třeba to ve Worcestershire bylo mnohem větší a přinášelo lepší výnosy, ale Perriam Manor je nejstarší. Dům byl postaven na sklonku patnáctého století, ale na místě sídla pocházejícího ze třináctého století. Tohle je rodiště Perriamů.“ Cyn hvízdl. „Chytrá Beatrice.“ „Pokud to tak chcete vidět. Cecily zuřila, ale ona ani její rádci nemohli dělat nic jiného než se snažit co nejvíc omezit škody. Vznikla tedy dohoda, že pokud v Beatricině větvi nastane situace, že nebude mít přímého mužského dědice, veškerý rodový majetek se opět spojí v jeden celek. Předpokládám, že ten dokument je někde mezi těmihle papíry. V té době měla Beatrice tři dcery a blížila se už ke konci svého plodného období, takže Cecily určitě doufala, že se celá situace zase rychle napraví. Jenomže potřebný syn se nakonec nějak objevil a celá rodová linie pak pokračovala dál celých dvě stě jednačtyřicet let, aniž jí někdy chyběl přímý mužský dědic. Až doteď.“ „Takže spojení rodového majetku je na dosah ruky, ale vy převzetí tohohle dědictví za návrat k původnímu stavu a za kýžené vzkříšení rodového sídla nepovažujete?“ „O žádný návrat k původnímu stavu vůbec nejde. Perriam Manor vlastnili různí Perriamové už několik posledních století. Ale byli to Perriamové, kteří k tomu neměli oprávnění. Až otec zjistí všechny podrobnosti, raní ho mrtvice. Kromě toho se tím nijak nezlepší jeho vztah ke mně. Ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo,“ dodal Perry chvatně. „Ale diplomaticky řečeno, jsme rodina, kde převládají přinejlepším chladné vztahy.“ „Tak mu Perriam Manor dejte,“ navrhl Cyn. „Zřejmě to nebude tak snadné. Giles tvrdil, že se proti tomu pojistil.“ Perry se zadíval do listin, jestli v nich nenajde příslušné ustanovení, a zároveň měl na paměti, že ještě Cynovi neprozradil hrozbu spočívající v nutnosti oženit se. Těkal očima po papíru, dokud nenašel dotyčnou část. „‚Pokud Peregrine Perriam během svého života prodá toto dědictví nebo ho někomu věnuje, bude tento akt považován za neplatný a uvedený majetek přejde na vikomta Nethercotea.‘ Ať táhne k čertu!“ „Vysvětlete mi, proč ten Nethercote představuje takový problém. A mějte na paměti, že jsem strávil většinu svého dospělého života v cizině, takže neznám místní společenskou smetánku.“ „Nethercote a můj otec vedou letitou při o nějaké pozemky, na nichž se nacházejí bohatá ložiska uhlí, a můj otec ten spor nedávno vyhrál. Nethercote by mu Perriam Manor neodprodal, ani kdyby mu za něj nabízel přímo královskou odměnu.“ „Co jste to za rodinu, když máte rozepře s tolika lidmi?“ „Nemůžu to popřít. A Giles toho využil,“ řekl Perry a znovu uchopil testament do ruky. „Tohle je, příteli, pečlivě naplánovaný zásah dýkou do zad. Giles měl dost času, aby ho dovedl k naprosté dokonalosti.“ „Víte určitě, že nemůžete darovat Perriam Manor tomu, komu chcete?“

15/35

Předpokládám, že ne, ale nezbývá mi než doufat, že to omezení nepotrvá několik desetiletí.“ „Váš otec by nebyl ochotný čekat? Aha, samozřejmě. Taky by se toho nemusel dožít.“ „Přesně tak. Navíc čeká, že to brzy oslaví. Přesně řečeno, během několika týdnů.“ „Přece vás kvůli tomu nezastřelí.“ „Tím si nejsem tak jistý.“ Perry odhodil testament stranou a sáhl po druhém souboru složených dokumentů. „Přečtěme si ten jedovatý výlev tak, jak ho Giles napsal vlastními slovy.“ Milý Peregrine, pokud teď čteš tato slova, jsem už mrtvý a prozkoumávám taje posmrtného života. Doufám, že sklízím odměnu za práci, kterou jsem na zemi vykonal, protože jsem sám se sebou docela spokojený. Ty jsi považován za chytrého člověka, který se vyzná ve společenských intrikách, ale věřím, že ani tvoje vlohy ti neumožní vyklouznout z mé pasti. Možná se ptáš, proč jsem odkázal Perriam Manor právě tobě, a ne tvému otci, ale ta stará smlouva je formulovaná velice ledabyle a vyžaduje pouze návrat k původnímu stavu. Přikládám ti její kopii, takže se o tom můžeš přesvědčit. Určitě budeš uvažovat o tom, že předáš Perriam Manor svému otci, ale moje poslední vůle to znemožňuje. Zároveň se mi dostalo ujištění, že jsem oprávněn klást si podmínky, které jsou v ní uvedeny. Musíš si ponechat toto dědictví až do své smrti. Představa, že Hernescroft bude zažívat stejná muka, jaká mi působil svým škodolibým očekáváním konečného vítězství nade mnou, mě naplňuje nesmírným potěšením. „Tahle poznámka všechno ještě zhoršuje,“ poznamenal Perry. Dále požaduji, abys v domě každoročně strávil nejméně třicet dní a nocí. Moji právní poradci se domnívali, že delší doba by ti mohla působit potíže, a já zase nechci, aby ses pobytu v Perriam Manoru úplně vyhnul. Každopádně doufám, že jako člověk zvyklý žít v Londýně a věnovat se tam nejrůznějším zajímavým činnostem prožiješ každý z těch třiceti dní takovým způsobem, že budeš propadat zoufalství. A co se stane, pokud se odmítneš podřídit mým podmínkám? Veškerá moje pozůstalost připadne vikomtu Nethercoteovi s tím, že bude následně přecházet na jeho mužské dědice. Takže jak vidíš, pro rodinu Perriamů bude už navždycky ztracený. V očekávání tvé bezmocné zuřivosti Giles Perriam

16/35

„Doufám, že se už smaží v pekelném ohni,“ prohlásil Perry a položil dopis na stůl. „Zjevně při svých představách slintal blahem.“ „Říkal jsem, že nejsme moc příjemná rodina.“ „Kromě vás.“ „Opravdu? Myslím to vážně, když říkám, že Gilesovi přeju, aby se v tom pekle usmažil. Třicet dní!“ „Tohle břemeno není tam nesnesitelné.“ „Nesnáším venkovské kratochvíle.“ „Na koni jezdíte rád.“ „V Londýně jsou parky a kousek za ním spousta volného prostoru.“ „Buďte rozumný, Perry. Během letních veder se celý Londýn vylidňuje a všichni odjíždějí na venkov. Jezděte sem v srpnu.“ „V letním parnu navštěvuju přátele,“ namítl Perry a sám jasně slyšel, že to zní podrážděně. „Ovšem ujišťuju vás, že tuhle podmínku nepovažuju za mučení. Ale zmínil se ještě o nějaké další věci.“ Znovu zvedl ze stolu Gilesovu závěť. „Aha, tady je to. ,Aby toto dědictví zabezpečil i do budoucna, musí se Peregrine Charles Perriam do jednoho měsíce po mé smrti oženit s Claris Mallowovou, která je dcerou mého dávného přítele Henryho Mallowa a neteří ženy, k níž jsem se ve svých mladých lehkomyslných letech zachoval krutě. Dostalo se mi ujištění, že tímto krokem ze sebe sejmu kletbu, kterou nade mnou vyřkla moje oběť Clarrie Dunsworthová – kletbu, která připravila o život mé manželky i děti a zlomila mi zdraví. Pokud můj dědic Peregrine Perriam v tomto ohledu selže, přejde tato kletba spolu se sídlem Perriam Manor na jeho rod. Tak to Clarrie napsala a tak se také stane.‘“ „Tohle je šílené,“ prohlásil Cyn. „A rozhodně to lze právně napadnout.“ Perry hodil listiny na stůl. „Asi ano, ale vleklo by se to celé roky a nic kloudného by z toho nevzešlo. Jenom právníci by si naplnili kapsy. Zvlášť když je po ruce jiný dědic, který čeká na svou příležitost.“ „Vy si tu ženu nechcete vzít, že ne? Tvrdil jste, že se ženit nemíníte.“ „Nemám na to čas a v životě, jaký vedu, není pro manželku místo, o dětech nemluvě.“ „Váš nesmírně pohodlný mládenecký byt u Svatojakubského paláce, kluby, kavárny, královský dvůr a společenská smetánka...“ „Přesně tak.“ „Tak se nežeňte.“ „Nemám na vybranou,“ odsekl Perry. „Giles na mě nastražil léčku a pevně mě v ní drží. Pokud nebudu hrát podle jeho not, je pro nás Perriam Manor navždy ztracený.“ „No tak bude ztracený.“ „To nemůžu udělat.“

17/35

Perry se napil trochu brandy a horečně uvažoval. Připadal si jako potkan lapený do pasti. Zatracený Giles i celý ten rodinný příběh. „Na manželství není nic hrozného,“ prohodil Cyn. „Já jsem v něm náramně spokojený.“ „Nejste sám. Moje sestry jsou podle všeho také šťastné, každá po svém, ale soužití mého nejstaršího bratra se ženou připomíná bitevní pole. Vyplývá z něj jasné poučení – člověk by se neměl ženit jenom kvůli tomu, aby vyhověl rodině. Millicent mu přinesla pěkné jmění, ale on si z něj tvrdě vydělává každou guineu.“ „Třeba se k vám bude ta Claris Mallowová hodit. A pokud ne, spousta párů teď žije odděleně.“ „To je pro mě jediný záblesk naděje,“ konstatoval Perry, dopil sklenku do dna a postavil ji na stůl. „Podívejme se, jestli ta vůle neobsahuje ještě nějaká další jedovatá sousta,“ řekl a rychle pročetl zbytek testamentu. „Jenom drobné odkazy služebnictvu a tak.“ Složil závěť, znovu vzal do ruky Gilesův dopis a dočetl ho do konce. „Vida. Tady mi píše, že bych si měl prostudovat tu knihu, která leží na stole v knihovně, abych získal lepší přehled.“ Cyn zvedl svazek, do něhož se předtím začetl. „Tuhle?“ „Je asi jediná, která tu má nějaký význam.“ „Máte si ji přečíst?“ zeptal se Cyn a rychle ji prolistoval. Vypadl z ní nějaký složený papír a Cyn ho okamžitě posunul po desce stolu před Perryho. Byl starší než poslední vůle a Gilesův ručně psaný dopis a v ohybech nesmírně chatrný, jak ho někdo mnohokrát rozkládal a zase skládal. Perry ho uhladil. „Sakryš. To je ta kletba.“ Drobný rukopis byl na taková slova podivuhodně úhledný, ale zároveň v něm bylo cosi tvrdého a zlověstného, jako by z něj čišely silné emoce. Zradil jsi mě, Gilesi Perriame. Učinil jsi ze mě děvku a z mého nenarozeného dítěte parchanta. Tuto pohanu nedokážou smýt ani tvoje peníze. Již o mně nikdy neuslyšíš, ale nyní ti ve své poslední chvíli přeji, abys zakusil taková muka, jaká si tvoje černá duše zaslouží. Nechť trpíš stejně, jako musím trpět já. Nechť tvé manželky umírají stejně mladé, jak mladá nyní musím zemřít já. Nechť i ty opustíš tento svět mlád a v bolestech. Nechť tě tvá vina tíží den co den, dokud tě neodnese ďábel a ty se neuškvaříš v pekelném ohni. Nechť tato kletba postihne celé tvé pokolení až do skonání věků. Cyn hvízdl. „Působivá směs!“ Perry položil dopis na stůl. „Je mi té ženy líto, ale je to snůška nesmyslů.“ „Gilese Perriama zřejmě stíhala jedna rána osudu za druhou.“ „Osud si pohrává s bohatými i chudými.“ „Osud je nevyzpytatelný. Na svých cestách jsem zažil takové věci, že bych se takovouhle oprávněnou kletbu zdráhal ignorovat.“

18/35

„Já jsem se na té ohavnosti nijak nepodílel.“ Perry se snažil vůbec si Clarriinu kletbu nepřipouštět, ale její přesně formulovaná, působivá slova ho přesto zasáhla. „Třeba najdete nějakou únikovou cestu. Možná se už Claris Mallowová provdala.“ „Ta poslední vůle je stará pouhé dva týdny,“ připomněl Cynovi Perry. „Myslíte, že váš zlomyslný bratránek nebyl tak nedbalý, aby mu to uniklo?“ „Giles celý tenhle plán vymyslel tak precizně, aby napáchal co největší škody.“ „Není něco napsáno na zadní straně toho dopisu?“ Perry otočil list. „Abych ti pomohl oženit se během jediného měsíce, sděluji ti, že Claris Mallowová je svobodná třiadvacetiletá žena, žije ve vesnici Old Barford v hrabství Surrey a je dcerou faráře Henryho Mallowa.“ „Farářova dcera?“ podivil se Cyn. „Čekal jsem něco horšího. Tohle bude zdrženlivé stvoření, které věnuje všechen čas ušlechtilým činnostem.“ „Poznal jsem pár výjimek, které do této představy nezapadaly.“ „Bydlely stále na faře?“ „Dostal jste mě. Ale Giles se v těch svých blábolech zmiňoval o Henrym Mallowovi dost rozzuřeně. Vsadil bych se, že ta fara připomíná spíš hnízdo zmijí.“ Perry se znovu začetl do poslední vůle. „Chce se po mně jenom jediná věc – abych s tou ženou uzavřel sňatek. Nic víc.“ Opět poskládal všechny listiny a pečlivě je ovázal černou stužkou. „Jakmile bude po všem, může zůstat na faře anebo se usadit tady. Otec bude možná zuřit, ale já budu mít čisté svědomí, že jsem udělal pro rodinu všechno, co bylo v mých silách. A nic mi už nezabrání v návratu do Londýna, k normálnímu životu mezi příčetnými lidmi.“

Kapitola 3 Levandulový kvítek, Old Barford, Surrey „Lenošíš, Claris? V tom případě se o tebe určitě pokouší nějaká nemoc.“ Claris Mallowová se otočila od zahradní laťkové mřížky porostlé květinami, jejichž vůni si s potěšením vychutnávala. „Prostě tu jenom v duchu děkuju za všechno, co mám.“ Její babička Athena Mallowová si odfrkla. „To všechno, co máš, je jenom pronajatý domek a almužna.“ „Na živobytí a na klid v duši mi to stačí. A nikdo –“ „Nikdo na tebe nehartusí a nespílá ti kvůli sebemenšímu pochybení,“ dokončila větu Athena. „Ani kvůli věcem, které žádným pochybením nejsou, jako třeba to, že pěstuješ hrachory. Nemůžeš si budovat život na věcech, které nemáš.“ Do venkovské zahrádky u skromného domku Athena příliš nezapadala. Ačkoliv se oblékala velice jednoduše, vždy působila elegantně a nevšedně. Byla to sedmdesátiletá vdova, ale držela se stále vzpřímeně, v obličeji s výrazným orlím nosem měla jen pár drobných vrásek a do jejích tmavých vlasů se ještě nevloudila žádná stříbrná nitka. Ze svého mladistvého vzezření těžila především na tržišti, kde jí pomáhalo zlákat ženy ke koupi jejích krémů na obličej a posilujících vodiček na vlasy, ačkoliv ji její vnučka nikdy neviděla, že by je sama používala. Jenomže ji znala pouhý rok a vyptávat se jí ostýchala. A sama Athena jí toho o svém dosavadním životě moc neprozradila. Při několika málo příležitostech, kdy se Clarisin otec zmínil o své matce, ji líčil jako ostudu ženského pokolení, a jednou ji dokonce označil za běhnu. Ale upřímně řečeno, když se pak dosud neznámá babička objevila den po synově pohřbu na faře v Old Barfordu, Claris byla docela zklamaná, že Atheniny šaty nevypadají ani trochu frivolně a v obličeji nemá ani stopu po líčidlech. Athena nedávala najevo sebemenší smutek, ovšem na tom nebylo nic divného, protože svého manžela a syna opustila bez váhání už před osmačtyřiceti lety. „Nakonec jsem se starala o sirotky,“ oznámila tehdy vnučce. „Ale s rolí babičky nemám vůbec žádné zkušenosti a o mateřství vím jen velice málo. Říkej mi Atheno.“ Claris a její dva bratry – dvojčata – naplnil babiččin příjezd úžasem, chovali se však poslušně, protože byli šťastní, že se jich někdo ujal a zachránil je. Farář Mallow zemřel náhle a nečekaně – ranila ho mrtvice právě ve chvíli, kdy stál na kazatelně a vášnivě brojil proti hříšníkům. Jeho děti okamžitě přišly o otcův příjem a ztratily právo žít na faře. Kvůli Mallowově nezřízené štědrosti, s níž

20/35

pomáhal chudým, měla rodina jen nepatrné úspory a Claris nevěděla o žádných příbuzných, kteří by jí a jejím desetiletým bratříčkům nabídli střechu nad hlavou. Athena jim sice nepřinesla žádné bohatství, ale během několika dní přesvědčila starou Lizzie Hubbleovou, že jí bude mnohem lépe, když se přestěhuje k dceři, a pronajala si její domek nazývaný Levandulový kvítek. Dále využila práva vzít si z fary všechno, co považovala za vhodné, a řadu z těchto věcí potom prodala. Ale především požádala pro všechny tři děti o sirotčí důchod, na který měly jako potomci zesnulého duchovního nárok. Nebylo s ní sice vždycky snadné vyjít, ovšem v té době v ní všechny Mallowovy děti viděly anděla. „Děkuju i za to, že mám vás,“ řekla Claris. „Za tenhle ráj vděčím jenom vám.“ „Možná je to chyba. Chceš tu snad promarnit celý život? Je ti už třiadvacet let, holčičko.“ „Takže už nejsem žádná holčička.“ „Pro mě jsi holčička a tak to zůstane, dokud tu budeš bydlet.“ „Kam jinam bychom mohli jít?“ namítla Claris. „Vždyť jen tak tak vycházíme.“ „Protože trváš na tom, abychom odkládali stranou něco pro chlapce. Ať si v životě proklestí vlastní cestu. Svět je k mužskému pokolení mnohem vstřícnější.“ „Potřebují získat vzdělání a potom se prosadit v nějakém zaměstnání. Já jsem tady spokojená. Myslím to skutečně vážně.“ „V tom případě jsi šílená. Já jsem byla mladší než ty, když jsem utekla od svého manžela a syna a začala si užívat života.“ Claris se ani neodvažovala pomyslet, co mohlo takové „užívání si života“ obnášet, a Athena nikdy neprojevila sebemenší známku studu za svou minulost. „Necítím potřebu někam utíkat,“ prohlásila Claris nekompromisně, zvedla košík s ovocem a květinami a zamířila s Athenou v patách k domku. „Jsem tady ráda se svou rodinou a užívám si práci na zahradě. Těší mě, že můžu žít ve vsi, kde jsem se narodila a kde mě všichni znají.“ „Jako dceru šíleného faráře.“ „Otec byl skutečně šílený,“ přisvědčila Claris, protože na Mallowovu fanatickou posedlost lidskými hříchy, které s křikem pranýřoval při svých plamenných kázáních, se ani jinak pohlížet nedalo. „Já si cením poctivosti.“ Athena si odfrkla. „A když tady zůstaneš, můžeš si dát tu svou nesnesitelnou poctivost leda tak za rámeček.“ „Proč bych měla odcházet? Jaký by to mělo smysl?“ „Je na čase, aby ses provdala.“ Claris se zastavila a upřela na svou babičku ohromený pohled. „Když mám tak zářné příklady? Vy jste v manželství vydržela jen tři roky, než jste utekla, a moji rodiče spolu válčili celý život od začátku.“ „To jsou extrémní příklady.“ „Podobných případů tu znám víc.“

21/35

„Ale i spoustu dobrých manželství. Tvoji rodiče byli případ sám o sobě a já jsem bývala úplně jiná než ty.“ Claris znovu vykročila k domku. „To jistě, protože vy jste musela být v mládí krásná. Kdo by si mě vzal, chudou a bez půvabu?“ „Půvab ti nechybí, jen kdybys ho uměla lépe využívat. Jsi hodná a štědrá. Někdy až příliš, ale i tohle dokáže leckterý muž ocenit.“ „A taky stejně výbušná, jako byl můj otec, když mě někdo nebo něco vyprovokuje.“ „Na výbušnosti není nic zlého, když je to reakce na nějakou nespravedlnost.“ „Nespravedlnost je součástí manželského soužití, protože manžel má veškerou moc. Kdyby se tady objevil někdo tak nerozumný, že by se se mnou chtěl oženit, radši bych ho zabila. Jsem svobodná žena! Nechci, aby mi nějaký muž diktoval, co smím nebo nesmím. Proč bych na tom měla něco měnit?“ Claris si uvědomila, že z jejího zvyšujícího se hlasu zaznívá panika, a silou vůle se zklidnila. „Z dcery šíleného faráře by se nakonec klidně mohla stát šílená dcera faráře.“ Athena jí vzala z košíku snítku rozmarýnu. „Tahle bylina má uklidňující účinky, dítě. Zřejmě jsem o tom začala mluvit příliš brzy, ale musíš hledět do budoucnosti. Chlapci odejdou z domova do školy a já... Ale nechme toho. Musím odnést slečně Truebyové posilující vodičku na vlasy. Možná se tam zdržím na kus řeči, protože je na venkovanku překvapivě moudrá a zábavná.“ „Hlavně jí nevěštěte budoucnost,“ upozornila ji Claris. „Nerada bych zase někde slyšela, že jste čarodějnice!“ Athena její poznámku ignorovala. Zamířila ve svých černých šatech, vysoká a štíhlá, na postranní pěšinu vedoucí ze zahrady na hlavní cestu. Na tmavých vlasech měla sněhobílý čepeček a na něm nasazený černý třírohý klobouk. Proč by žena, která kdysi utekla od svého manžela a měla za sebou dobrodružný život, měla teď být opatrná? Athenin černý kocour Yatta zbystřil pozornost a protáhl se, jako kdyby chtěl svou paní následovat, ale pak se vrátil ke Claris a začal se jí lísat k noze. Někdy během svých dobrodružství si Athena osvojila znalosti léčivých bylin a pěstovala na zahradě – stejně jako bývalá obyvatelka domku Levandulový kvítek – spoustu bylinek. Místním obyvatelům je rozdávala zadarmo a oni jí opláceli podobnými laskavostmi, ale jednou měsíčně se vydávala na trh do Gilfordu, aby si něco vydělala. Peníze navíc jí pokaždé přišly vhod. Její krémy a lektvary lidem zřejmě pomáhaly a venkované jí byli vděční, nicméně o ní mluvili jako o čarodějnici. Nemysleli to nijak vážně, ovšem Claris dobře věděla, jak to na vesnici chodí. Pokud se stalo nějaké neštěstí, pokud začala ve velkém hynout zvířata nebo pokud někde třeba vyhořela stodola, okamžitě se začali rozhlížet po někom, na koho by za to mohli svalit vinu.

22/35

Nový farář Cudlingston pohlížel na Athenu s podezřením a místní doktor ho v jeho nedůvěře ještě popichoval, protože si energická bylinkářka přisvojila oblast podnikání, kterou považoval za svou doménu. Claris byla babičce vděčná, ale obávala se, že s ní bude těžké pořízení, pokud ji nepřestane nutit do vdavek. Proč by to proboha měla dělat? Vybavila si babiččina slova. A já... A já co? Musí snad Athena už brzy odjet pryč? Myslí si, že by si Claris měla ještě před jejím odjezdem najít manžela, který by se o ni postaral? Cestou k zadním dveřím domku uvažovala, jak by od nich vůbec Athena odjela. Vždyť kromě peněz, které si vydělává prodejem svých bylinných přípravků, nemá žádné jiné prostředky. Určitě si nemyslí, že by se její vnučka měla vdát jenom kvůli tomu, aby si všichni sedli do teplejšího hnízdečka. To by byla příliš veliká oběť! Vešla dovnitř a postavila košík na kuchyňský stůl. Možná ho tam odložila příliš zprudka, protože se jí Ellie Gableová zeptala: „Co se děje, drahoušku?“ Ellie k nim přijela společně s Athenou, jelikož jí dělala společnici už od dětství. Claris nikdy nepochopila, jestli byla babiččinou komornou, prostou služebnou, anebo jen přítelkyní, ale tady se navzdory jejímu věku zdálo, že je připravená být jí k ruce úplně ve všem. Byla to malá šlachovitá osůbka s bílými načechranými kudrlinkami, věčně usměvavou tváří a nevyčerpatelnými zásobami energie. Claris ji nikdy neviděla nečinně sedět, a pokud se už na chvíli posadila, pokaždé měla v rukou nějakou práci. Teď stála u okraje stolu a usilovně cosi vtírala do páchnoucích králičích kožek. Dvojčata včera chytila do nastražených ok tři divoké králíky, takže dnes bude zřejmě k obědu jejich dušené maso, a kožky se teď vydělají a v zimě jim přijdou vhod. Jen kdyby tolik nepáchly, pomyslela si Claris. Pokud Athena odjede pryč, vezme s sebou i Ellie, a to bude těžká rána, uvažovala. Bude jí chybět nejen Elliina pilná práce, ale také její velkorysá povaha a citlivé rady. „Řekla mi, ať se vdám, věřila byste tomu?“ „Athena? A za koho?“ „Za kohokoliv.“ Ellie uchopila další králičí kožku. „To by nikdy neudělala. Poznala v životě příliš mnoho špatných manželů.“ Claris sundala z police kameninovou vázu a sklonila se k vědru s vodou, aby ji naplnila. „Přesně tak. A pokud někde na světě žije někdo, kdo by třeba mohl být dobrým manželem, rozhodně ne tady.“ „Mladý statkář Barnett na vás může oči nechat.“ Claris se rozesmála. „Kdyby byl náhodou tak bláhový, jeho matka a babička by ho doma k něčemu uvázaly, jako se Odysseus nechal přivázat ke stěžni, aby nepodlehl vábení Sirén.“

23/35

Ellie se zachichotala. „Ty hloupé klepny by se o to klidně pokusily, ale mladý Barnett má vlastní hlavu. A protože už jeho otec zemřel, doma je pánem on.“ Claris postavila vázu doprostřed stolu a vložila do ní kytici hrachorů. Jejich vůně se okamžitě pustila do boje s pachem kožek, na nichž pracovala Ellie, ale květiny se projevily jako slabší protivník. Gideon Barnett jako nápadník? Byl to statný mladík, který by se k ní věkem hodil. Barnettovi pravidelně chodili do kostela, takže je už od malička vídala každou neděli a o všech svátcích, ale nijak blíž je nepoznala. Její otec si odjakživa držel odstup od ostatních a matka se odmítala stýkat s lidmi, které pokládala za podřadné, což byli v jejích očích všichni obyvatelé vesnice a statkáři. Claris si uvědomila, že se u nich mladý Barnett občas objevuje. Athena mu připravovala mast na bolavé klouby pro babičku, a vždycky když si pro ni někdo ze statku přišel, přinesl něco na oplátku. Posledních pět měsíců si však pro mazání chodil sám Barnett a naposledy jim přinesl jako dárek pořádný kus libového vepřového. Dar nápadníka, který se o ni chtěl ucházet? „Barnett si může vybírat ze spousty mladých žen široko daleko,“ poznamenala Claris. „Díkybohu. Protože bych ho nerada musela odmítnout. Mám umýt zeleninu? Pokud ne, půjdu okopat fazole. V tomhle teplém počasí se daří plevelu.“ „Udělejte to, drahoušku. Já jsem už s tímhle skončila a ráda bych umyla podlahy, když tu teď Athena není. Ale vezměte si klobouk, nebo se nikdy nezbavíte těch pih.“ „Mám je celý život,“ zasmála se Claris. „Ale ať je po vašem.“ Než vyrazila na zahradu, aby si vybila rozbouřené emoce okopáváním záhonů porostlých starčkem a ptačincem, nasadila si na hlavu klobouk se širokou krempou. Pak se ale zarazila. Jaké emoce? Úzkost? Kvůli pouhé zmínce o svatbě? Nebo z představy, že by odsud měla odejít? Letmo se rozhlédla po svém nynějším domově – po Levandulovém kvítku. Byl to poslední ze čtyř řadových domků, z nichž tři ostatní se krčily ve svažitém terénu napravo od něj. Okénka měl malá, zasklená silnými nerovnými tabulkami, které deformovaly jakýkoliv výhled zevnitř ven. Došková střecha – stejná, jaká zakrývala i ostatní tři domky – už naléhavě volala po opravě, ale pan Callway, příslušník místní nižší šlechty, který jim domek pronajímal, všechny jejich žádosti ignoroval. Claris nevěděla, v jakém stavu jsou domky jejich sousedů, ale u nich se po zdech ložnic nahoře v patře rozlézaly vlhké skvrny. Všichni ve vsi je litovali, že po letech strávených na faře musejí bydlet právě tady, ale Claris tuto změnu uvítala. A přestože bylo v domku vlhko a neustále odněkud táhlo, což nejtíživěji pociťovali především v zimě, rozhodně nechtěla odejít nikam jinam.

24/35

Připadala si tu v bezpečí. A pokud Athena odjede pryč, tak ať. Zvládne to tady i bez ní.

Kapitola 4 Perry došel ke čtyřem skromným řadovým domkům. Při pohledu na ně se zdráhal uvěřit, že v jednom z nich žije slečna Claris Mallowová, dcera faráře Henryho Mallowa, který kdysi býval přítelem Gilese Perriama. Po příjezdu do Old Barfordu nechal koně v hostinci a vypravil se na faru – do pěkného domu, který rozhodně nemohl být starší než čtyřicet let. Tam se ale dozvěděl, že Mallow je už rok po smrti a jeho rodina žije v Levandulovém kvítku. Nečekal, že uvidí nějaké rozlehlé stavení, ale předpokládal, že nynější domov slečny Mallowové bude působit vkusně a svým způsobem důstojně. Čtyřem řadovým stavením, která se mu objevila před očima, však obě tyto přednosti chyběly. Před tím posledním vlevo však kvetly levandule, takže to zjevně musel být cíl jeho cesty. Od moderní fary dělilo domek jenom pár yardů – co by kamenem dohodil – ale ve všech ostatních ohledech byl rozdíl mezi nimi přímo propastný. Henry Mallow se o svou rodinu očividně nepostaral, uvažoval Perry, ale právě to by mohlo hrát v jeho prospěch. Pokud žije rodina v bídě, bude slečna Mallowová dychtit po sňatku. A jeho přijme jako takového archanděla Gabriela, který jim zvěstuje dobrou zprávu. Pobavený tou představou došel až ke dveřím a zaklepal na ně horním koncem jezdeckého bičíku. Už zakrátko se zase vrátí do Londýna. V týdnu, který následoval po Gilesově smrti, se mu dostalo dvou výtek kvůli tomu, že se snažil vyhovět podmínkám svého zemřelého příbuzného. První přišla přímo od krále a o druhou se ve svém vyčítavém dopise postaral jeho rozezlený otec. Hrabě Hernescroft se jako obvykle rozčílil naprosto bezdůvodně, protože Perry nemohl pro Perriam Manor udělat nic jiného než to, co právě dělal. Perry se chystal znovu zaklepat, když vtom se dveře otevřely a v nich se objevila služebná tak malá a drobná, že ji v první chvíli – dokud si nevšiml její vrásčité tváře – považoval za dítě. Odhadl, že jí může být nejméně šedesát let, i když zuby měla ještě podle všeho zdravé, jak mu odhalil její úsměv. „Dobré odpoledne, pane. Můžu vám nějak pomoct?“ „Je slečna Mallowová doma?“ „Říkáte slečna Mallowová?“ zeptala se služebná s překvapeným výrazem. „Ano.“ Nebo že by se mezitím přece jen provdala? Ale ne, v tom případě by se už nejmenovala Mallowová. „Je na zahradě, pane. Nevadilo by vám, kdybyste to obešel kolem? Právě totiž myju podlahu v celém domě.“ Pohledem za její drobnou postavu se Perry přesvědčil, že mluví pravdu. Hned za vstupními dveřmi se zřejmě nacházel přijímací pokoj, jehož nerovná kamenná

26/35

podlaha byla celá mokrá, a o stěnu se opíral mop. Zarazilo ho však, že uprostřed místnosti stojí velký stůl a stěny lemuje spousta polic se zavařovacími sklenicemi a lahvemi. Že by místnost sloužila jako spíž? Nejsou v těch sklenicích nějaké tajuplné lektvary? Znovu si vybavil starou kletbu a znejistěl. Clarrie seslala tu kletbu na Gilese a její sestra Nora tvrdila, že ji umí zrušit. Nora byla Clarisina matka. Chystá se snad přiženit do rodiny plné čarodějnic, které umějí sesílat a rušit kletby? I kdyby, musí to udělat. „Stejně bych byl nerad, kdyby se kvůli mně musela slečna Mallowová vrátit dovnitř, když je dnes tak nádherný den,“ odpověděl jí Perry. „Po té cestičce vlevo?“ „Ano, pane. Pravděpodobně bude až na konci.“ Ať už to znamenalo cokoliv, Perry zamířil k cestičce. Domek byl v zuboženém stavu, ale nechybělo mu jisté venkovské kouzlo. Po pravé straně lemoval pěšinu záhon překypující všemožně zbarvenými květinami, nad nimiž v tomto překrásném slunném odpoledni poletovaly včely. Vlevo se táhl živý plot plný cvrlikajících ptáčků. Když došel na konec cestičky, spatřil úplně jiný obrázek. Už vůbec ne tak barvitý, protože v této části zahrady rostly pouze bylinky. Perry se o zahradničení vůbec nezajímal, ale bylo mu jasné, že všechny rostliny, které tu viděl, se využívají při vaření nebo léčení, včetně žlutých měsíčků, jejichž shluky rostly v rozích některých záhonů. Vaření, léčení – a kouzlení? Rozhlédl se, jestli neuvidí nějaký další důkaz, že se tady provozují kouzla a čáry, ale žádný nenašel. V rohu zahrady stála lavička natočená tak, aby na ni dopadalo odpolední slunce, a před ní dřevěný stůl. Za nimi byla od domu ke stromu natažená šňůra a na ní spousta bílého prádla, které se chvělo v lehkém vánku. Perry se s pověšeným prádlem příliš často nesetkával, takže ho poněkud překvapilo, že spatřuje v lehkém pohybu bílých kousků zvláštní půvab. Pak si ale všiml, že je všechno prádlo velice prosté a místy zalátané nebo vyspravené záplatami. Svědčilo o chudobě. Výborně. Tak kdepak je ta jeho nevěsta? Až na konci. Obešel bylinkové záhonky a uvědomil si, že laťková mřížka porostlá popínavými květinami nestojí na konci zahrady, ale že ji pouze rozděluje. Došel tedy až k ní

27/35

a spatřil plot s vrátky a za ním zeleninovou zahradu, po níž pobíhaly slepice a klovaly do země. Ale po slečně Mallowové stále ani stopy. Pak zaletěl pohledem za vysokou laťkovou konstrukci, po níž se plazila červeně kvetoucí vinná réva, prošel vrátky a vykročil po cestičce vedoucí podél jedné strany pozemku. Mezi řádky zelí spatřil statnou ženu, která se oháněla motykou s takovým nasazením, jako by byl plevel ďáblovým dílem. Hlavu jí chránil před sluncem klobouk se širokou krempou, z jejíhož okraje trčelo v jednom místě stéblo slámy. Zpod něj jí splývaly na záda tmavé vlasy. Černé omšelé šaty měla trochu zkrácené za pomoci špendlíků, takže jí byly vidět odřené kožené boty a bílé punčochy, potřísněné až nad kotníky špínou ze zahrady. Další služebná. Takže na tom Claris Mallowová nemůže být až tak zle. Kde ale může být? Zamířil k ženě s motykou, aby se jí zeptal. Než k ní však došel, nečekaně se napřímila. Zřejmě jí spadl pramen vlasů do obličeje, protože ho odhrnula, chvilku zůstala nehybně stát, aby si oddechla, a potom se rozhlédla po zahradě. Když spatřila Perryho, změřila si ho ohromeným pohledem. Cosi v jejím vzezření mu v tu chvíli odhalilo překvapivou pravdu. Okamžitě se uklonil. „Dobrý den, madam. Mám tu čest hovořit se slečnou Mallowovou?“ Stále očekával zápornou odpověď, možná pronesenou s úsměvem a s výrazným venkovským přízvukem, ale místo toho se žena kultivovaným tónem zeptala: „Kdo jste?“ „Omlouvám se, madam. Poslala mě sem vaše služebná. Myla podlahu.“ Teprve teď se žena zasmála a znovu si odhrnula rukou vlasy. Na kulaté tváři jí pak zůstala špinavá šmouha, která vůbec nebyla první. Působila uboze, ale mluvila jako dáma. Nikdy ho nenapadlo, že by jeho manželka mohla mluvit s venkovským přízvukem, ale od ženy s takovým vzezřením to mohl docela dobře očekávat. Proto její mluvu považoval za dar z nebes. „Ellie to měla v plánu. Promiňte, pane, jak vám můžu pomoct?“ Slečna Mallowová osobně. Jeho budoucí nevěsta. Byla tak obyčejná! Připadalo mu zvláštní, že mu hlavou blesklo právě tohle slovo, ale naprosto vystihovalo skutečnost. Na ženu nebyla ani malá, ani velká, a pokud šlo o postavu, nebyla ani hubená, ani kyprá. Co do vzhledu mu připadala spíš podprůměrná, ale za to mohla především její špína, slaměný klobouk, neforemné černé šaty a umolousaná zástěra. Všechny rysy jejího obličeje vypadaly normálně a souměrně, ovšem její pleť naznačovala, že by ten pomačkaný slamák měla nosit ven častěji. Pak si ale připomněl, že na jejích vnějších rysech vůbec nezáleží. Oženit se s ní prostě musí.

28/35

„Jmenuju se Perriam, slečno Mallowová, a podle toho, co vím, se váš otec kdysi přátelil s jedním mým příbuzným – s Gilesem Perriamem z Perriam Manoru v Berkshiru.“ Doufal, že mu všechny tyto podrobnosti usnadní následující hovor s touto ženou, ale s překvapením si všiml, že se jí náhle rozšířily oči. Možná strachy. Vlastně měla hezké oči – jiskrné a oříškově hnědé. Svěřila se jí snad s něčím její matka? Věděla o té kletbě? Rychle se vzpamatovala, ale odvrátila oči stranou. „Perriam? Něco si matně vybavuju. Ale otec je mrtvý.“ „Já vím, slečno Mallowová. Přijel jsem, abych si promluvil s vámi.“ Upřeně se na něj zadívala. „Se mnou? O čem?“ „Je to poněkud spletitá a zároveň delikátní záležitost. Nemohli bychom to spolu probrat uvnitř?“ „Nemohli, pokud Ellie ještě neumyla všechny podlahy.“ Perry očekával, že jeho prosbu odmítne. Pak ale pokrčila rameny a navrhla mu: „Můžeme se posadit tady venku.“ Opřela motyku o laťkovou konstrukci porostlou vinnou révou a zavedla Perryho brankou do bylinkové zahrady. Šla vzpřímeně, jako by měla strnulá záda, ale pohybovala se zlehka a zkrácená sukně se jí s každým zhoupnutím boků zavlnila – dalo by se dokonce říct, že svůdně. Působila dojmem praktické ženy, která si nepotrpí na bezduché řečnění, takže by se všechno mohlo vyvíjet dobře. Ukázala na lavičku. „Posaďte se prosím, pane Perriame. Půjdu si umýt ruce a hned se vrátím. Nedal byste si něco k pití? Máme pivo a jablečné víno.“ „Jablečné víno, když budete tak laskavá.“ Byl to nápoj, který pil jen velice zřídka, ale měl dojem, že zapadá do zdejšího prostředí, a doufal, že se díky němu slečna Mallowová trochu uvolní. Posadil se na lavičku a v duchu zhodnotil situaci. Jeho budoucí nevěsta měla vybranou mluvu, uhlazené způsoby a rozvážnou povahu. Tím lépe. Byla přímá a možná i statečná, což by ho mohlo znepokojovat u protivníka, ale u manželky jsou to vlastnosti k nezaplacení. Nebyla žádná krasavice, ale až se patřičně oblékne, nebude mu dělat ostudu. Existovala spousta krémů a vodiček, které zjemňují a zesvětlují ženskou pleť. Když si vybavil to množství bylinek na zahradě a spoustu sklenic a lahví ve spíži, připadalo mu zvláštní, že si je ještě nevzala na pomoc. Náhle se mu cosi otřelo o stehno. Polekaně sebou trhnul a spatřil hladkého černého kocoura, který skočil vedle něj na lavičku a zíral na něj jantarovýma očima, jako by chtěl proniknout až na samé dno jeho duše a odhalit všechna její tajemství. Pak mu olízl drsným jazykem prsty a nakonec – jako by se dozvěděl, co

29/35

potřeboval – ho šťouchl hlavou do ruky. Perry jeho narážku pochopil a pohladil ho po hlavě. Kocour začal příst a Perry se neubránil úsměvu. „Dělají všichni lidé to, co si zamaneš?“ Nepřestával ho hladit, protože měl kočky rád. Byly elegantní a nezávislé. Nikomu nepodlézaly, ničeho se nedožebrávaly, a když se jim něco nelíbilo, dávaly to rázně najevo. Bude mít majitelka tohohle kocoura stejné přednosti? Jestliže ano, mohlo by být jejich manželství docela zábavné. Claris doběhla do kuchyně, chvatně si nalila vodu do umyvadla a pořádně si umyla ruce. V tu chvíli byla vděčná za Athenino bylinné mýdlo, protože ji jeho vůně rychle zbavila nervozity. „Co ten člověk? Problémy?“ zeptala se Ellie, která vešla do kuchyně s mopem a vědrem. „Je to Perriam.“ „Ajaj.“ Ellie nikdy nežila na faře, ale slyšela o výčitkách svědomí, které cítil farář Mallow kvůli jakémusi starému hříchu – hříchu spojenému s jistým Perriamem. „Nabídla jsem mu jablečné víno.“ „To je dobře.“ Ellie zamířila do spižírny pro velký kameninový džbán. Claris sundala z police dvě sklenky, z nichž u nich doma nikdo nepil, ale neodvažovala se nabídnout cizímu návštěvníkovi nápoj v kameninovém pohárku. Nedokázala popsat, jak ji ten muž vyplašil. „Oblečený je jednoduše – kožené kalhoty, hnědý kabátec, ale...“ „Obojí šité v Londýně a drahé.“ Podobné poznámky pokaždé prozradily, že se v Ellie skrývá mnohem víc, než je na první pohled patrné. „Nebojte se, drahoušku. Nemůže vám nijak ublížit, i kdyby měl sebevyšší postavení.“ Kéž by si tím Claris mohla být tak jistá. „Nejde jenom o oblečení. Je... jako motýl.“ „Motýl?“ opakovala Ellie s nechápavým pohledem. „No, já nevím. Ale pohybuje se, mluví a gestikuluje tak... vůbec ne jako muži tady odsud.“ „Londýnské způsoby, nic víc. Zřejmě je to galantní kavalír.“ „Jenomže co takový galantní kavalír pohledává tady? A co chce po mně?“ „Tak mu rychle doneste to víno a zjistěte to.“ Claris nalila víno do sklenek. „Škoda, že tu není Athena.“ „Zvládnete to i bez ní. Ať už ho sem přivádí cokoliv, s vámi to nijak nesouvisí.“ „Kéž byste měla pravdu!“ Nikdy se babičce ani Ellie nesvěřila, jak vášnivě si její matka přála pomstít sestřinu smrt. Obě staré ženy věděly, že Claris dostala jméno po své zemřelé tetě Clarrie Dunsworthové, ale už nic jiného. Claris to připadalo tak šílené, že o tom

30/35

nedokázala mluvit. Dobré nebe, nepřišel sem ten člověk kvůli tomu, že se ho její matka snažila vydírat? Jenomže ta byla už jedenáct let mrtvá! Ellie ji pozorovala se svraštěným obočím. „Skutečně se bojíte, drahoušku?“ Claris se odhodlaně usmála. „Ne. A máte pravdu. Ať už se otec provinil čímkoliv, stalo se to už dávno a od té doby dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby celý následující život na zemi protrpěl.“ Až doteď se před Athenou nebo Ellie nezmínila ani o otcových duševních mukách. Uchopila víno a zamířila ke dveřím, ale cestou se ještě zarazila a pokradmu se podívala pootevřeným oknem ven. Nezvaný host seděl na lavičce a hladil kocoura Yattu. Nemělo by na tom být nic pozoruhodného, ale dočista ji vyvedlo z konceptu, jak elegantně v tu chvíli vypadal, aniž si to zřejmě uvědomoval. To jsou ty londýnské způsoby. Galantní kavalír. Jenomže to také může znamenat značnou moc a vliv. Dokonce i urozenost. Claris se nikdy nestýkala s místní nižší venkovskou šlechtou, a s nejvyššími aristokratickými kruhy už vůbec ne. Občas pouze vídala markýze Asharta a jeho manželku, kteří představovali místní smetánku a kteří vlastnili rozlehlé sídlo Cheyning, jež se nacházelo nedaleko od jejich domku, takže kolem něj tu a tam projížděli. Claris si uvědomila, co ji na tomhle Perriamovi tolik upoutalo. Byl ze stejného těsta jako markýz s markýzou. Kocour Yatta se považoval za domácího strážce, takže jeho verdikt byl jasný – od tohoto člověka jim žádné nebezpečí nehrozí. Tentokrát se však Clarris obávala, že se Yatta mýlí. Jeho vlasy ji mohly uklidnit. Nebyly tak dramaticky černé jako markýzovy, ale hnědé, vlnité, jednoduše sčesané dozadu a svázané černou stužkou, ale sluneční paprsky v nich odhalily měděné a zlaté odstíny, takže vypadaly, jako kdyby v nich pulzoval zvláštní život nebo jako by v nich dokonce svítily plamínky... Do očí jí zase spadl pramen vlasů a varovně jí naznačil, že po tak usilovné práci na zahradě určitě vypadá příšerně. Odložila jablečné víno, stáhla si z hlavy klobouk a odběhla k zrcadlu, aby si upravila vlasy, které si tvrdošíjně zachovávaly stále stejnou hnědou barvu, dokonce i na žhavém slunci. „Když už se upravujete, tu zástěru máte špinavou,“ poznamenala Ellie. Claris si ji oprášila s pocitem, že na tom stejně nezáleží, protože měla na sobě staré smuteční šaty, které si oblékala pokaždé, když pracovala na zahradě. Beztak vypadá jako špindíra. Chvatně uchopila víno. „Ta sukně, drahoušku. Ukazujete kotníky.“

31/35

„Už je viděl,“ odpověděla, ale povytahovala z ní špendlíky, s jejichž pomocí si ji na práci zkracovala, takže klesla na spořádanou úroveň. Potom popadla víno a sklenky a vyrazila ven. Pan Perriam se odtrhl od kocoura a vstal. Ach, tak noblesně! Claris postavila sklenky na stůl a posadila se na lavičku, až na samý konec. Perry chápavě usedl na druhý konec a ponechal mezi nimi spoustu volného místa. Claris upila trochu vína. „Takže teď, pane Perriame, jak vám můžu pomoct?“ Perry se také napil a postavil sklenku na desku stolu. „Jak už jsem říkal, slečno Mallowová, můj vzdálený bratranec Perriam znal v mládí vašeho otce. A přiměl mě, abych za vámi zašel.“ „Z jakého důvodu?“ „Můžu se vás zeptat, co víte o jejich vztahu?“ „Zeptat se můžete, ale nevidím žádný důvod, proč bych vám na to měla odpovědět,“ řekla Claris, ovšem okamžitě si uvědomila, že udělala chybu – jasně tím dala najevo, že je do celé záležitosti zasvěcená. „Vlastně, jak bych to mohla vědět? Stýkali se v době, kdy jsem ještě nebyla na světě.“ „Staré historky se v rodinách většinou předávají. Například my se užíráme kvůli události, která sahá o několik generací nazpátek, kdy se majetek rodu Perriamů rozdělil mezi dvě sestry a jeho odtržená část byla prakticky ztracena.“ Přijel snad kvůli tomu, aby jí vylíčil historii svého rodu? To by aspoň nehrozilo žádnými problémy. „Ztracena? Cožpak ty sestry nepocházely ze stejné rodiny?“ „Oceňuju váš zdravý rozum, slečno Mallowová, ale zpravidla všechno dědí nejstarší syn, aby veškerý majetek zůstal vcelku. Zachovávat rodové jmění pohromadě se považuje za posvátnou povinnost.“ „Možná v nejvyšších kruzích. Perriamové jsou šlechtici?“ Už to vycítila, ale stále doufala, že se mýlí. „Můj otec je hrabě Hernescroft.“ Bůh mi pomoz! „V tom případě mě překvapuje ještě víc, že chcete jednat o svých záležitostech právě se mnou, pane.“ „Kořeny a větve mohou sahat velice daleko. Vaši rodiče s vámi nikdy nehovořili o smutném údělu vaší tety Clarrie Dunsworthové?“ Claris litovala, že neumí lépe lhát. „Vím, že zemřela mladá a že moje matka vinila z její smrti muže, kterého vy označujete za svého bratrance.“ „Velmi, velmi vzdáleného bratrance. Ve skutečnosti je potomkem mladší z obou sester a dědiček, kdežto já jsem spřízněný s tou starší. Takže patříme ke dvěma větvím rodiny, které se vůbec nemají v lásce.“ „A přesto jste sem přijel na jeho pokyn? To už stačí, pane Perriame. Mám práci. Co si tedy přejete?“

32/35

Urozený gentleman Perry nebyl zvyklý, aby mu někdo velel, a už vůbec ne žena, navíc taková jako tahle. Claris zachytila jeho rozezlený pohled. „Já mám také práci. Můj příbuzný Giles nedávno zemřel a ve své poslední vůli vyslovil požadavek, abych se s vámi oženil, slečno Mallowová. A já doufám, že to udělám tak rychle, jak to jen bude možné.“ Claris na něj jen ohromeně zírala, neschopná jediného slova. Teprve po chvíli ze sebe vypravila: „Že se se mnou oženíte?“ „Ano. Jsem dědicem Gilese Perriama, ale abych mohl uplatnit svůj nárok, musím si vás vzít. Byl to možná pokus člověka ležícího na smrtelné posteli napravit starou křivdu, nebo dokonce zrušit kletbu –“ „Kletbu!“ „– ale každopádně to byl nenávistný požadavek. Přesto ho musím splnit.“ Claris vstala a musela se přidržet stolu, aby neztratila rovnováhu. „Obávám se, že jste duševně vyšinutý, pane. Odejděte, prosím.“ Perry vstal také, ale ani sebemenším pohybem nenaznačil, že by ji chtěl poslechnout. „Jsem stejně duševně zdravý jako kterýkoliv jiný muž v tomto bláznivém světě. No tak, slečno Mallowová, nechci, abyste mě odbyla touhle konvenční odpovědí. Ten sňatek vám poskytne množství výhod a já vám slibuju, že budu přístupným manželem.“ „Přístupným?“ opakovala Claris. „Buďte tedy přístupný už teď, pane, a okamžitě odejděte!“ Teprve teď si všimla, že mu u pasu visí kord. Kord! Popošla stranou, takže ji od něj dělil celý dlouhý stůl. „Slečno Mallowová...“ Bleskově se rozhlédla, jestli neobjeví něco, co by mohla použít jako zbraň, ale nespatřila ani zahradnickou lopatku. „Ellie!“ vykřikla. Jsem hloupá, hloupá! Jak by mi asi mohla Ellie pomoct? Vtom Ellie překvapivě vyšla ze dveří domku a oběma rukama svírala pistoli. Byla to sice malá zbraň, ale přesto očividně větší, než s jakou si Ellie dokázala poradit, takže ji Claris drobné ženě vytrhla a s třesoucíma se rukama s ní zacílila na Perryho. „Odejděte, pane Perriame, a už se nevracejte!“ Nikdy v životě nedržela pistoli v ruce, takže ji ohromilo, jak je těžká. Dokázala by z ní vůbec vystřelit? „Slyšel jste slečnu Claris, pane,“ ozvala se Ellie. „Radši odejděte, než udělá něco, čeho pak bude litovat.“

33/35

Perry se zčistajasna rozesmál a v očích mu zasvítilo. „Jsem v pokušení vyzkoušet to. Ale bylo to rozkošné, slečno Mallowová. Už se nesmírně těším na další vývoj naší známosti.“ Nějak se mu podařilo zachytit její pohled a způsobit, že ucítila lehké mrazení po celém těle. Strach. Jako strach jí to však nepřipadalo, i když se pod ní podlamovala kolena a ruce se jí třásly. Zvedla pistoli o trochu výš a snažila se na něj zamířit pevnou rukou. Perry jen velice pomalu uchopil rukavice, klobouk a jezdecký bičík a obřadně se uklonil. Působil jako galantní, silná osobnost, ale ve skutečnosti byl nestoudný, zhodnotila ho Claris. Teprve potom vykročil k odchodu. A co bylo ještě horší, klidně se otočil a nastavil jí záda, jako by na něj žádnou zbraní nemířila. Claris byla v pokušení střelit po něm už jen kvůli tomuhle. Yatta seskočil na zem a vydal se za Perrym. Možná se snažil předstírat, že vyhání nepřítele ze zahrady, ale Claris dobře věděla, že to tak není. Kdyby ten člověk neodešel sám, nikdo by ho k tomu nedonutil. Přesto nepustila pistoli z ruky, dokud neodbočil za roh a nezmizel jí z dohledu. Teprve teď jí Ellie vzala zbraň ze slábnoucích rukou. „No tak, drahoušku, už je pryč.“ Claris se zhroutila na lavičku. „Vrátí se.“ „Je to pravděpodobné.“ „V tom případě ho skutečně zastřelím.“ Z jejích slov šel mráz po těle. „Jenom mi ukažte jak.“ „Střelba je umění, kterému se nenaučíte za jediný den, drahoušku. A tahle pistole není nabitá ani odjištěná, protože kdyby byla, vůbec bych vám nedovolila, abyste ji vzala do ruky.“ Claris zabořila hlavu do dlaní. Vyhrožovala mu úplně nesmyslně, a on to možná dokonce poznal. Zadívala se na zbraň planoucíma očima. „Kde jste ji vlastně vzala? Proč vůbec máte pistoli?“ „Pobývaly jsme na dost divokých místech, Athena a já,“ odpověděla Ellie, položila zbraň na stůl a posadila se vedle Claris. Vzala ji za ruku a zeptala se: „A teď, drahoušku, co vám provedl, že jste tak vykřikla?“ Claris stiskla ruku, která ji držela, a odpověděla: „Kdybych tu neviděla ty dvě skleničky, měla bych dojem, že se mi všechno jenom zdálo. A taky tu pistoli. Ellie, on mě požádal o ruku! Ne, vlastně nepožádal. Prohlásil, že se se mnou ožení. Jako kdybych do toho neměla co mluvit.“ „Možná předpokládal, že po takové příležitosti nadšeně skočíte.“ „To je ono! Přesně tohle si myslel. Tvrdil, že mi to poskytne spoustu výhod. A že bude přístupným manželem. Jak si to vůbec mohl dovolit?“

34/35

„Jak už jsem vám říkala, podle všeho předpokládal, že si budete pokládat za čest, když o vás projeví zájem takový člověk jako on. Byť to může být ošidné, protože i urození muži jídají ovesnou kaši.“ „Ovesnou kaši?“ „Nebo jiná prostá jídla. Pokud o tom uvažujete – “ „Že bych si ho vzala? Samozřejmě že ne!“ „Jenom říkám, že kdybyste o tom uvažovala, měla byste vzít v úvahu, že je tak úspěšný, jak vypadá. Proč by vás měl chtít nějak podvést? To dělávají ničemové, kteří se ucházejí o bohaté dědičky.“ Claris zavrtěla hlavou. „Mám dojem, že jste stejně šílená jako on. Nemíním si vzít nikoho, i kdyby byl bohatý jako Krésus, a už vůbec ne úplně cizího člověka, který tvrdí, že se žení z donucení.“ „Z donucení? To je zajímavé. Takový člověk se přece nedá jen tak k něčemu přinutit.“ Ellie vstala a zvedla ze stolu pistoli. „Drahoušku, všechno nám to povíte, až se Athena vrátí domů. Teď ale musím domýt tu podlahu a zkontrolovat dušené maso.“ „Pomůžu vám.“ Ellie se na ni zadívala. „To bude možná nejlepší. Snažte se nějak zaměstnat. A neuzavírejte se jiným názorům.“ „Na sňatek s tím ničemou? Takovým názorům jsem uzavřená jako hrobka. O svém životě si rozhoduju sama a tak to také zůstane.“

@Created by PDF to ePub