Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI

Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI

Jo Beverley: Nestoudná hraběnka Vydání první Copyright © Jo Beverley, 2012 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1912. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Scandalous Countess vydaného nakladatelstvím Signet, an imprint of New American Library, a division of Penguin Group (USA) Inc. Český překlad © 2015 Ludmila a Tomáš Havlíkovi Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2015 Jon Paul Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0065-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-939-9 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

Jo Beverley

Nestoudná hraběnka

Poděkování Děkuji spisovatelce Margaret Evans Porterové, která se se mnou podělila o své znalosti georgiánských zahrad a pomohla mi zjistit, kdy se v Británii začal pěstovat tabák a jak se využíval.

Prolog 9. červen 1764 Londýn „Ehmmm…?“ Hraběnce Mayburyové se prodralo do očí úzkými štěrbinami mezi víčky časné ranní světlo, což byl jev, který zažívala jen velice zřídka. Zvlášť když se uložila ke spánku až dvě hodiny po půlnoci. „Cože?“ Olízla si rty, přinutila se otevřít oči a očekávala, že před sebou uvidí svou komornou. „Máti?“ Polekaně se posadila a odhrnula si z tváře pramínky rusých vlasů. Ve svých devatenácti letech měla totiž ještě v živé paměti dobu, kdy musela ráno vstávat na vyučování. Rozpuštěné vlasy? Jak to? Žádný noční čepec? Náhle se upamatovala. V noci za ní přišel Dickon. Proto se vrátila z plesu u lady Walgraveové tak brzy. Dickon ji přemlouval, aby odtud odjeli, a stále mumlal: „Zatraceně, Georgie, chci se s tebou pomilovat.“ Doufala, že jeho překvapivé naléhání znamená příslib nějaké změny, ale nakonec dopadla celá ta choulostivá záležitost stejně neuspokojivě jako dřív. Bože můj! A teď tady ležela celá rozcuchaná v posteli, do které v noci ulehla se svým manželem. Vůbec se nedivila, že se její matka kaboní. Tahle žena se širokými rovnými rameny a vzpřímeným držením těla by dokázala přimět i generály, aby se před ní rozklepali strachy, kdyby chtěla. Co tady proboha dělá? „Máti? Jste skutečně tady, nebo se mi to jenom zdá?“ Hraběnka Hernescroftová se za hlasitého zašustění svých nařasených sukní posadila na lůžko a vzala Georgii za ruku. „Ne, dcero, není to žádný sen. Spíš noční můra. Musíš být statečná. Maybury je mrtvý.“ „Maybury? Mrtvý?“ Matčina slova jí nedávala smysl. „Tvůj manžel byl zabit v souboji, ke kterému došlo před necelými dvěma hodinami.“ V souboji? Proč by se měl Dickon s někým utkávat v souboji? „Mrtvý? Nemůže být mrtvý. Vždyť v noci ležel tady!“ řekla Georgia a zvedla přikrývku, jako kdyby se pod ní Dickon skrýval. Matka sevřela dceři obě ruce a znovu si tak vynutila její pozornost. „Smrt může přijít kdykoliv, Georgie. Dobře to víš. Maybury je mrtvý a ty musíš vstát a udělat všechno, co je zapotřebí,“ řekla a zatáhla ji za obě paže.

6/47

Georgia ji poslechla a vstala ze svého širokého vysokého lůžka, ale hned nato se vymanila z matčina sevření. „Mrtvý? Jak může být mrtvý? V souboji? Ne, ne. Je to ten nejdobrosrdečnější člověk na světě.“ „Maybury se dnes ráno utkal se sirem Charnleym Vancem a zemřel po zásahu mečem do srdce.“ „Do srdce?“ zašeptala Georgia a přitiskla si ruku k hrudi, jako kdyby tam sama utrpěla zranění. V hlavě měla úplně prázdno. Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ne, ne, ne. Musí to být omyl. Nějaký špatný žert. Dickon mě rád škádlí.“ „Myslíš si, že bych se k takovému žertu propůjčila? Můžeš se o tom sama přesvědčit. Právě teď dole ukládají jeho tělo. Musíš tam sejít. Oblékni se,“ řekla hraběnka a dodala: „Do něčeho střízlivého.“ „Nevím, jestli tady něco takového vůbec najdu, mylady,“ odpověděla jí dcera. Znělo to, jako kdyby její hlas přicházel z veliké dálky. „V tom případě aspoň něco světlého a co nejstřídmějšího.“ „Potřebuju si odskočit na nočník,“ řekla Georgia. Upnula se k této přirozené tělesné potřebě, jako by se chtěla ujistit, že život běží normálně dál. „Pomozte jí,“ zavelela hraběnka komorné Jane. „Žádnou pomoc nepotřebuju,“ namítla Georgia, odběhla do své šatny a ukryla se za zástěnu. Dickon je mrtvý? Vždyť mu bylo teprve třiadvacet. Ve třiadvaceti přece nikdo neumírá. Jenom ve válkách. Nebo občas na nějakou nemoc. Nebo po pádu z koně. Nebo se utopí v moři. Nebo v souboji. Zásah mečem do srdce... Seděla na židli se zapuštěným nočníkem, ruce překřížené na hrudi, a kolébala se dopředu a dozadu. Dickon. Její Dickon. Její manžel, přítel... „Mylady,“ zavolala na ni Jane. „Pojďte už. Vaše paní matka na vás čeká.“ „Jděte pryč.“ „Vaše matka –“ „Pošlete ji pryč.“ „Mylady, prosím vás, vyjděte ven. Nemůžete –“ Zástěna se odsunula. „Georgie, nech toho!“ Matka ji popadla za paži a odtáhla do pokoje. „Oblékni se!“ Jane se jí dotkla mnohem jemněji. „Pojďte, pojďte, mylady. Svlékneme tu noční košili. Pomohu vám do těch hedvábných smetanových –“ Georgia se jí vytrhla. „Nechte toho, nechte toho, nechte toho! Obě se mýlíte. Určitě se mýlíte!“ zvolala a rozběhla se přes celou místnost do sousední manželovy ložnice. „Dickone! Dickone, kde jsi? Neuvěříš, co říkají...“ Lůžko bylo rozestlané a přikrývky pomuchlané. Takže už vstal.

7/47

Vrhla se k manželově šatně. „Dickone!“ Ve dveřích se objevil komorník lorda Mayburyho, pánovu košili přehozenou přes předloktí. „Je tam?“ vyhrkla Georgia a pokročila kupředu, ale Pritchard, po jehož bledých tvářích stékaly slzy, zavrtěl hlavou. Georgia se na něj nevěřícně zadívala a také zavrtěla hlavou. „To není pravda.“ „Je, mylady. Jeho lordstvo... odešlo. Nesu mu dolů čistou košili. Ta, co měl na sobě...“ Georgia ještě stále vrtěla hlavou, ale už si začínala uvědomovat skutečný stav věcí. Její manžel, její přítel, její Dickon je mrtvý. „Ne!“ vykřikla a zavrávorala, takže se musela rychle chytit jednoho z bohatě vyřezávaných sloupků manželova lůžka. Zírala na jeho rozválenou postel, na mělký důlek, který zanechala na polštáři Dickonova hlava, a zoufale si přála, aby se manžel vrátil. Ale nevrátí se. Už nikdy. Vrhla se na lůžko a rozplakala se. „Dopřejte jí chvilku,“ řekla hraběnka z Hernescroftu komorné a chytila ji za paži, ale zároveň nespouštěla oči z dcery. Je tak nesmírně krásná, pomyslela si, a má tak bezstarostnou povahu... a přitom ji v necelých dvaceti letech postihne taková tragédie. Možná to byla chyba, když tehdy s manželem dojednali sňatek jejich ani ne šestnáctileté dcery a mladého Mayburyho. Jenomže Georgia byla na svůj věk velice vyspělá a dováděla muže k šílenství, a tak měli dojem, že bude mnohem lepší, když se provdá za dobrosrdečného souseda, který byl jen o tři roky starší než ona, a usadí se. Georgia byla ze sňatku s novým hrabětem Mayburym nadšená, protože ho dobře znala. Už se totiž nemohla dočkat, až jí skončí domácí vyučování a ona se stane paní na svém vlastním panství, dokonce ještě dřív než její starší sestra. Maybury ji však nedokázal zkrotit. Měli to předvídat, pomyslela si hraběnka Hernescroftová, a připoutat ji k někomu staršímu. „Mám jí přinést nějaký lék na spaní, mylady?“ zeptala se šeptem komorná. „Mějte ho připravený, ale nejdřív musí sejít dolů a podívat se na tělo.“ „Ach, mylady, je to nutné?“ „Ano.“ „Dobře, mylady,“ špitla komorná a odešla. Při pomyšlení na mraky, které se nakupily nad domácností její dcery, se hraběnka zachmuřila. Pak se ale otočila, protože uslyšela, že do místnosti někdo vešel. Díky bohu! Před sebou spatřila jednoho ze svých synů, ctihodného pana Peregrina Perriama, štíhlého a elegantního jako vždy. Přestože bylo časně ráno, měl

8/47

na sobě dokonale padnoucí tmavošedý oblek, který naprosto odpovídal dané situaci. Peregrine byl dokonalý znalec londýnské dvorské etikety. „Musíš se ve společnosti s celou touhle záležitostí nějak vypořádat,“ pošeptala mu. „A mít pod kontrolou, co se povídá. Už teď se začínají šířit všelijaké nepříjemné domněnky.“ „Ubohé děvče.“ Perry měl své setry velice rád, možná o něco víc než bratry. „Myslíš, že je to pravda?“ zamumlala. „O Georgii a Vanceovi? Vance není typ muže, který navštěvuje dámské budoáry a potrpí si na módní výstřelky. Maybury ho k sobě pozval jako skvělého sportovce a věnoval se s ním ryze mužským záležitostem. Pochybuju, že se s ním Georgia vůbec vídala.“ „Jenomže když vezmeš v potaz, kolika pošetilostí se už dopustila, mimo jiné i s muži, jde všechna logika stranou. Měl jsi ji navést na lepší cestu.“ „Vždyť měla manžela.“ „Který na tenhle úkol nestačil. Co jsi zatím zjistil?“ „Takhle brzy jen velice málo. Mluvil jsem s těmi muži dole. Podle Kellewa, Dickonova sekundanta, začalo všechno včera večer v hostinci. Krátce předtím se uskutečnil nějaký závod. Vance pronesl nějakou posměšnou poznámku o Mayburyho jezdeckých schopnostech, Maybury mu vychrstl do obličeje pohár vína, který držel v ruce, a souboj byl na světě. Dickon Maybury sice nebyl žádný skvělý jezdec, ale pochybuju, že by byl kvůli tomu ochotný tasit meč.“ „To rozhodně,“ přikývla lady Hernescroftová. „A právě tohle je chlévská mrva, která vydatně pohnojí jakékoliv semínko pomluv. Muži často využívají nesmyslné záminky, aby ochránili čest svých dam se zbraní v ruce, takže koho budou lidé považovat za skutečnou příčinu tohoto souboje, když ne Mayburyho přelétavou manželku?“ „Potěší to všechny ženy, které Georgii závidí její krásu a kouzlo. V podobných situacích prchají dotčené manželky do ciziny.“ „Ne, nikdo z Perrinamů se nestane vyděděncem. Využij svých pracovních styků a postarej se o to, aby se dnes všichni příslušníci lepší společnosti hned po probuzení dozvěděli náležitou verzi celé události. Já zase zajistím, aby ji ti pánové dole spatřili zhroucenou nelíčeným žalem a podělili se o tento zážitek ve svých klubech. Pověz její komorné, ať přinese župan.“ Sama pak odešla za svou plačící dcerou a zvedla ji z postele. „Pojď, musíš se na něj podívat.“ „Musím?“ zeptala se Georgia a upřela na matku zarudlé rozšířené oči, které vypadaly, jako by patřily spíš vyděšenému dítěti, zaskočenému krutým osudem, než vdané ženě. „Musíš. A není zapotřebí, aby ses oblékala. Podívej se, už je tu komorná se županem,“ řekla a pomohla dceři zahalit se do růžového hedvábí. „Ne, nečešte ji,“ zarazila služebnou. „Pojď, dítě, sejdu tam s tebou.“

9/47

Perry mezitím odešel, aby se zhostil svého úkolu. V tom mu mohla lady Hernescroftová plně důvěřovat. V duchu děkovala Bohu, že její manžel odjel na dostihy. Ve vypjatých chvílích měl totiž ve zvyku hartusit, jenomže teď bylo zapotřebí postupovat velice delikátně. Před pouhými dvěma měsíci se stala ústřední postavou podobného souboje lady Lowestoftová. Okamžitě uprchla z města, ale celý svět se dozvěděl, že byla milenkou muže, který jejího manžela zabil, a že utekla pryč právě s ním. Ve skutečnosti šlo o zcela odlišný případ, než jaký teď prožívala Georgia, ale lidské jazyky v nich najdou mnoho společného, uvažovala hraběnka. Co by bylo lepší – odvézt Georgii z Londýna, anebo ji nechat, aby se postavila čelem okolnímu světu, který ji bude srovnávat s ostatními ženami v podobné situaci a přiměje ji za všechno zaplatit? Vedla svou třesoucí se dceru chodbou a potom po schodech do přízemí, kde ležel na pohovce mrtvý Maybury. Místo zakrvácené košile mu už oblékli čistou a celé tělo mu zakryli až ke krku rudým brokátovým přehozem. Při pohledu na mrtvého manžela se Georgia rozvzlykala. Lady Hernescroftovou napadlo, že dcera možná začne zvracet, a v duchu uvažovala, jestli jí to přítomní muži přičtou k dobru, anebo to naopak zapůsobí v její neprospěch. Georgia však napřáhla ruce a přistoupila k pohovce. „Dickone? Proč, Dickone, proč?“ Odhrnula manželovi vlasy ze spánků, ale hned vzápětí sebou trhla. „Je studený! Studený!“ Zhroutila se na něj a její růžový hedvábný župan a rusé vlasy se rozlily po rudém brokátu. Lady Hernescroftová nebyla žádná poetická duše, ale celý výjev na ni zapůsobil ohromujícím dojmem. „Dickone, miláčku, proč? Proč?“ Lady Hernescroftová pomalu vydechla. Georgia se chovala naprosto upřímně a přitom působila přesně tak, jak bylo zapotřebí.“ Několik mužů si mnulo oči a Kellew zadržoval vzlyky. Po chvilce lady Hernescroftová dceru jemně zvedla a objala ji. Teď ho tady musíš nechat, drahoušku. Pojď se mnou. Dáme ti něco na spaní.“ Odvedla dceru po schodech nazpátek a společně s komornou ji uložila do postele. Přitom si nemohla nevšimnout Georgiina lůžka, které jí připadalo ohavně necudné. Bylo celé bílé, ale jednotlivé vyřezávané prvky pokrýval zlatý nátěr. V každém rohu se tyčil vzhůru sloupek podpíraný okřídlenými amorky a čelo postele zdobily půvabné nymfy dovádějící s pastevci. V očích lady Hernescroftové bylo toto lůžko zřetelným dokladem dceřina extravagantního nemravného života. Ona i její manžel doufali, že mladý pár bude žít většinu roku na zámku Mayburyů, který se rozkládal nedaleko jejich vlastního sídla Herne v hrabství Worcestershire, kde Hernescroftovi trávili většinu času. A pokud někam odjeli, staralo se o dům početné služebnictvo. Na zámku Mayburyů zase trvale žila Dickonova matka.

10/47

Jakmile však mladý novomanžel získal rodový titul a s ním i obrovské jmění, přestěhoval se i se svou ženou do Londýna, kde oba okamžitě začali udávat tón tamní společenské smetánce. Na zámek pak jezdil většinou jenom Maybury bez manželky a pouze nakrátko. Georgia se zabydlela v tomto londýnském domě ve čtvrti Mayfair, vybudovaném podle poslední módy, a z hlavního města odjížděla pouze v létě, do vily v Chelsea, kterou pojmenovali Sansouci. Oddávali se bezstarostnému životu a příliš si neuvědomovali, že by lehkomyslný vztah k majetku mohl mít neblahé důsledky. Maybury se o rodové jmění příliš nestaral a Georgii nezajímalo nic jiného než zábava a poslední móda. Lady May, jak Georgii ve společnosti říkali, byla jemná a křehká jako motýlek a zakrátko se stala miláčkem londýnské společenské smetánky. „Báječný svět“ se však dokázal v mžiku brutálně změnit, zejména ve vztahu k lidem, kteří vyvolávali všeobecnou závist. Jak poznamenal Georgiin bratr Perry, žárlivé ženy si už patrně brousily drápky jako divoké kočky, aby rozcupovaly pověst mladé vdovy na kousky. Komorná přinesla k lůžku své paní lék na spaní, ale lady Hernescroftová zvedla ruku a zarazila ji. „Georgie, poslouchej, mě,“ řekla dceři. „Teď vypiješ tenhle nápoj a trochu se prospíš, ale potom se mnou odjedeš z Londýna. Vrátíš se domů do Herne.“ „Do Herne? Ne, ne, chci odjet do Sansouci.“ „Čekáš dítě?“ Georgia odvrátila oči stranou. „Ne.“ Lady Hernescroftová k sobě otočila dceřinu uplakanou tvář. „Pozorně mě poslouchej. Říkala jsi, že k tobě Maybury přišel v noci na dnešek do ložnice. Ne, neplač. Neznamená to, že jsi mohla počít dítě?“ Georgia si otřela slzy. „Možná. Ale... ale jsme svoji už tři roky, máti. Proč by se to mělo stát právě tuhle poslední noc?“ Měla pravdu. Byla vdaná už tři roky, ale dosud neotěhotněla. Pokud nějakým zázrakem počala dítě právě během uplynulé noci, za čas to vyjde najevo. Ale mohlo by to způsobit značné problémy. Dědic počatý v době kolem manželovy smrti je pokaždé podezřelý. Georgia musí být pod neustálým dohledem nějaké gardedámy, která by mohla spolehlivě dosvědčit, že se po tom tragickém souboji nemohla spustit se žádným mužem. Jenomže pak jsou tu ještě nejrůznější řeči o ní a Vanceovi, pomyslela si hraběnka. Lidé si budou leccos domýšlet, ať je pravda jakákoliv... O tom si ještě promluvím s Perrym. Musím se s Vancem okamžitě spojit a přimět ho, aby všechny ujistil, že důvodem toho nešťastného souboje byly skutečně Mayburyho nevalné jezdecké schopnosti a že se rozhodně netýkal žádné dámy. Perry to už nějak zařídí. Byl to příšerný zmatek a zavinila ho jen a jen její přelétavá dcera. Její dcera, která až doteď nepochopila závažnost celé situace.

11/47

„Pokud nečekáš dítě, Georgie, nemůžeš už považovat Sansouci za svůj domov, stejně jako tenhle dům nebo Maybury Castle. Všechno teď připadne strýci tvého manžela, siru Williamu Gable-Goreovi.“ „Cože?“ Georgia se zatvářila, jako by na ni sáhla smrt. „Všechno je pryč? Úplně všechno?“ „Všechno kromě tvých osobních věcí.“ „Ne...“ „Vezmi si tohle, drahoušku. Vypij to a prospi se.“ Georgia si vzala od matky sklenici, trochu z ní upila a zkřivila obličej. Zdálo se však, že na ni hořký nápoj zapůsobil spíš jako posilující prostředek, protože se náhle vzchopila a jedním douškem vyprázdnila celý pohár. Na lady Hernescroftovou tím učinila hluboký dojem – její svéhlavé dceři nikdy nechyběla odvaha. Teď ji bude potřebovat. Její návrat do světa nebude nijak snadný, i kdyby všichni zvládli nynější krizi sebeobratněji. Komorná odnesla prázdnou sklenici od léku a přinesla novou, tentokrát naplněnou pouze čistou vodou, aby její paní mohla zapít nepříjemnou chuť uklidňujícího nápoje. Nejdřív se Georgia musí vrátit na domovské panství Herne, dodržet období smutku a čekat, dokud všechen ten rozruch nepomine. Budou však muset pozvat několik sousedů, aby hned v zárodku umlčeli případné klevety, že Georgia utekla do ciziny s milencem. Tady v Londýně Perry a další lidé všem vysvětlí, že důvodem souboje byl skutečně spor dvou mladých mužů, kteří to přehnali s pitím. Pokud pravda spočívala někde jinde, nesmí vyjít na povrch. Bohužel se nevyhnou soudnímu vyšetřování okolností této nešťastné události. Na to bude také zapotřebí dohlédnout, aby nikdo nevláčel jméno Perriamů špínou. Lady Hernescroftová hleděla dopředu. Za rok si bude Georgia hledat nového chotě, ale tentokrát jí s manželem musejí vybrat někoho vhodnějšího. Nějakého staršího muže, jemuž nebude chybět patřičná dávka přísnosti. Georgia dopila poslední doušek čisté vody. „Včerejší večer byl úplně stejný jako ty ostatní, nesmírně příjemný. Strávila jsem ho na plese, který pořádala lady Walgraveová. Pro všechny jsem byla lady May. Beaufort se mnou flirtoval a Ludlow také. Sellerby složil pár veršů, ve kterých vyjadřoval obdiv nad mými nádhernými přezkami na střevíčkách. Teď nemám nic.“ Zvedla oči k matce. „Jak je to možné?“ Lady Hernescroftová nikdy nepatřila k matkám, které své děti zaslepeně milovaly, ale dceřina prostá otázka ji hluboce zasáhla. Sevřela Georgii do náruče a políbila ji na pocuchané vlasy. „Tvůj život se teď zásadně změnil, Georgie, ale není pravda, že už nic nemáš. Budeš mít své vdovské věno a zůstanou ti i všechny dobré stránky tvé povahy a především rodina. Postaráme se o tebe. Zajistíme ti bezpečí.“

Kapitola 1 29. září 1764 Herne, Worcestershire Drahá Lizzie, Tvé dopisy pro mě znamenají nesmírnou útěchu. Mohu Tě jen snažně požádat, abys mi prominula, že jsem Ti až doteď neodpovídala. Mám dojem, jako bych celé léto prospala a vůbec si nevšimla, že dny míjejí tak rychle. Dokonce jsem ani nezaznamenala, jak rozkvétají a uvadají květiny. Zdá se mi, jako by mě na nějaký čas uložili do hrobu společně s ubohým Dickonem. Teď se však ve mně cosi probudilo. Možná blížící se svátek svatého Michala, kdy služebnictvo na venkově zvažuje, zda má zůstat ve svém nynějším zaměstnání, nebo si raději hledat jiné místo. Já bych si rozhodně hledala jiné místo, pokud bych se ovšem mohla sama rozhodovat. Po příjezdu do Herne jsem měla skoro pocit, jako bych se vracela i do naší někdejší učebny, o kterou jsem se dělila s Winnie. Místo toho mám naštěstí k dispozici několik krásných pokojů. Ve většině ostatních věcí se mi ale zdá, jako by mi znovu bylo šestnáct let. Do chodu panství nemám právo zasahovat o nic víc než tehdy, i když jsem poslední dobou zvládala spravovat tři domy zároveň. Nemám žádné peníze! Vlastně mám, protože jsem dostala zpátky své věno, ale spravuje ho otec a přiděluje mi jen pár guineí měsíčně. Vůbec jsem netušila, že mám na vrácení věna nárok, ale zřejmě je možné úplně všechno, pokud se na tom obě strany dohodnou. Nový hrabě Maybury se totiž tolik bál, že pokud bych se znovu nevdala, musel by mi vyplácet jako vdově po Dickonovi příštích možná i šedesát let dva tisíce ročně, a tak mi místo toho radši okamžitě vyplatil najednou dvanáct tisíc, což je celé mé vdovské věno. Určitě chápeš, jak hořký je to pocit, když má člověk v kapse jenom nepatrnou almužnu. Otec mi sice hradí všechny účty, ale má pocit, že je oprávněný důkladně dohlížet na veškeré mé výdaje. Kromě toho procházejí všechny platby rukama jeho účetních, takže si dokážeš představit, jak mi to jde na nervy. Zatím jsem si pořídila jenom smuteční oblečení a pár nezbytných drobností, ale teď, po svém probuzení, mám chuť objednat si něco provokativního. Co by to podle Tebe mělo být? Modlitební knížka v deskách vykládaných drahými kameny? Pozlacený nočník? V duchu Tě vidím, jak se směješ a vrtíš hlavou, a je mi zároveň do smíchu i do pláče. Nejradši bych si okamžitě pořídila kočár a rozjela se za Tebou jako o závod, ale vím, že každým dnem očekáváš svůj největší poklad, a tak svou touhu

13/47

potlačím. Místo toho se upnu k Babs, pokud právě nepobývá s Harringayem ve Francii. Versailles! Uvidím je ještě někdy? Ano, samozřejmě že ano, ujistíš mě. Jakmile mi skončí smutek a najdu si nového manžela. Kromě toho mi ještě zní v uších Tvé kousavé poznámky na adresu francouzského dvora, ty polní myško. Můžu Tě požádat, moje nejdražší přítelkyně, abys mě na Vánoce pozvala do toho svého venkovského ráje? Matka na mě naléhá, abych během celého šestiměsíčního smutku zůstala v Herne, mimo jiné i kvůli nesmyslným pověstem o mně a Vanceovi, které kolují ve společnosti – jen si to představ, Lizzie! Jak si mě vůbec někdo dokáže představit v jeho posteli? Člověka, který zabil Dickona! Nejradši bych toho bídného ničemu probodla jeho vlastním mečem! Do Vánoc už ale všechny tyhle skandální pověsti odeznějí a já budu moct odložit smutek a s ním i povinnost trávit veškerý čas v Herne. Na zimu tady mám dosud živé vzpomínky. Množství obrovských místností s mramorovými podlahami. Takový nerozum stavět domy v tomhle stylu u nás v Anglii! Tvoje usedlost z období krále Jakuba je mnohem lépe řešená a ty Vánoce, které jsme s Dickonem strávili u Vás v Brookhavenu, jsme si báječně užili. Vím, že mě seshora uvidí, až budu zahrnovat láskou tvoje drahoušky, hrát si na slepou bábu, líbat se pod jmelím a flirtovat se všemi muži, pokud ovšem budou mít vůbec chuť flirtovat s vdovou oblečenou do šedých a fialových šatů – ani jedna z těch barev mi totiž nesluší. Určitě se zase směješ, ale myslím to vážně. Šedivá ani fialová se mi vůbec nehodí k pleti. Od Vás se pak vrátím na zimní sezonu do Londýna. Nikdo mi v tom nezabrání, protože už umírám touhou po městě. Dokud se tam neocitnu, nebudu mít pocit, že jsem naživu. Vidím, že mi slza rozmočila inkoust. Ne, nepláču steskem po tamní společnosti, ale protože Tě v duchu vidím, jak zase vrtíš hlavou, moje drahá, ze všech nejdražší přítelkyně, a nesmírně se mi po Tobě stýská. Těším se na Tvůj další dopis a doufám, že se v něm dočtu o Tvém snadném, bezproblémovém porodu. Tvá milující Georgia M. 6. prosince 1764 Drahá Lizzie, už jsi to slyšela?Dickonova matka opustila tento svět. Asi bych nad tím měla vyjádřit politování, ale vzhledem k tomu, že se ke mně během mého manželství chovala skoro celou dobu velice nesmiřitelně, nesnížím se k pokrytectví.

14/47

Nespravedlivě mi kladla za vinu, že jsme se přestěhovali do Londýna, ale přitom to byl Dickon, kdo se zoufale snažil utéct z domova, jakmile dosáhl plnoletosti a získal kontrolu nad svým majetkem. Napsala dopis, ve kterém si stěžovala na naše výstřední rozhodnutí, a adresovala ho ne svému synovi, ale mně. Na to jsem si Ti stěžovala už tehdy. Ale už jsem se Ti svěřila, jaké dopisy mi psala po Dickonově smrti? Myslím, že ne. Jed z nich přímo kapal. Snažila jsem se jí odpovídat zdvořile, Lizzie, skutečně upřímně jsem se o to snažila, protože jsem chápala bolest matky, která přišla o své jediné dítě, ale nakonec jsem všechny doma požádala, aby mi její dopisy vůbec nepředávali. Nechtěla jsem jí je vracet nazpátek, protože jsem se bála, že bych jí tím způsobila ještě větší bolest, ale už jsem je prostě nedokázala číst. Věří i těm nejhanebnějším pomluvám, které o mně kolují. Podle ní byli mými milenci všichni muži u dvora a Charnleyho Vance jsem svedla, abych se jeho prostřednictvím zbavila nenáviděného manžela… Už Ti o ní radši nebudu nic psát a přestanu na ni myslet! Ale obávám se, že k Vám na Vánoce nebudu moct přijet. Nechci si hrát na pokrytce, ale budu muset vzdát povinnou úctu matce svého manžela a držet po ní aspoň měsíc smutek. Pokud Ty a Torrismonde nepojedete na zimní sezonu do Londýna, možná Vás navštívím v lednu. Prozatím tady shledávám všechny své šály, teplé ponožky a vlněné rukavice a doufám, že ve zdraví přežiju zimu a zase Tě uvidím. Tvá promrzlá přítelkyně Georgia M. „Perry!“ Georgia seběhla po impozantním schodišti do přízemí, aby objala svého oblíbeného bratra, hned jak vešel do hlavních dveří, ale potom ho okamžitě odvedla nahoru. „Vůbec nic si nesvlékej, dokud nevejdeš do mého budoáru, nebo zmrzneš.“ Perry se zasmál, podal sluhovi klobouk a zamířil s Georgií vzhůru do schodů. „Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsi nám napsal, že přijedeš,“ řekla mu. „V takovém počasí, a navíc pouhý týden před Vánocemi. Zastavil ses tady cestou k nějakým přátelům, kteří žijí na jih od nás? Ať je to jakkoliv, moc jsi mě potěšil. Vždyť už je to celý týden, co jsi tady byl naposledy.“ „A to jenom kvůli tomu, abych tě viděl. Nemám Herne o nic radši než ty, Georgie.“ „Jsme spřízněné duše. Tak už pojď dovnitř. Daří se mi udržovat ve svém pokoji a přilehlé ložnici jakžtakž snesitelnou teplotu, a tak skoro vůbec nikam nechodím. Rodiče mají přijet až těsně před Vánocemi, třiadvacátého prosince. To zřejmě budu muset sebrat odvahu a přežít pobyt v jídelně.“

15/47

„Kterou se budou snažit vytopit, ať to stojí, co to stojí,“ poznamenal Perry a předal rukavice, šálu a kabát s kožešinovým límcem Georgiině komorné Jane Nunnové. Georgia odhodila svůj kabát na divan a znovu bratra objala. Byl jenom o několik palců vyšší než ona a velice štíhlý. Perryho křehká tělesná konstrukce mohla leckoho svádět k pochybnostem o jeho síle, ale ve skutečnosti byl Georgiin bratr velice zdatný šermíř. Někteří lidé zase považovali Perryho elegantní způsoby a slabost pro nejnovější módu za důkaz jeho povrchnosti, ale jisté bylo jen to, že se v Perregrinu Perrinamovi skrývalo mnohem víc, než bylo patrné na první pohled. „Jaké občerstvení ti můžu nabídnout? Teplé jídlo, čaj, pivo, víno?“ „Teď čaj a potom něco teplého – cokoliv, co tu máte. Třeba polévku, ta by mi trochu zahřála zmrzlé kosti.“ „Takže teď čaj a polévku, Jane, a potom k obědu něco, co v kuchyni zvládnou připravit. A postarejte se o to, aby v bratrově pokoji bylo stejně teplo jako tady u mě.“ Komorná chtěla hned odejít, ale Perry ji ještě chvilku zdržel, protože ji srdečně políbil na tvář. „Krásná jako vždycky, a dokonce ještě nepostradatelnější než dřív.“ Jane Nunnová se i ve svých pětatřiceti letech zapýřila. „Ale jděte, pane. A pokud se chcete najíst a napít, radši mě nechte pracovat.“ „Nejradši bych si vás tady nechal,“ zasmál se Perry, ale pustil ji a nechal odejít. „Ty s ní koketuješ!“ vytkla mu Georgia. „Líbí se jí to,“ odpověděl jí a nemýlil se. Georgia se posadila, stále s úsměvem na rtech. Nemohla si prostě pomoct. „Je před tebou vůbec nějaká žena v bezpečí?“ „Všechny,“ ujistil ji Perry a uvelebil se v křesle. „Protože se nemíním ženit a flirtuju jenom s těmi, kterým to nevadí.“ „S manželkami,“ konstatovala Georgia. „Často ano, ale ku prospěchu jak těch žen, tak jejich manželů, kteří si díky tomu mohou užívat někde jinde. Stala se z tebe puritánka, drahoušku?“ „Proboha, tohle mi nenaznačuj ani žertem. Zřejmě se už na mně podepisuje zničující vliv tohohle domu.“ „Doufám, že je to jenom přechodný stav.“ Georgia však náhle zvážněla. „Byla jsem věrná manželka, to přece víš, nebo ne, Perry? Možná jsem trochu flirtovala –“ Perry zvedl ruku. „Samozřejmě že to vím, drahoušku. Ale mám pro tebe v tomhle směru špatnou zprávu,“ řekl a v obličeji se mu také objevil ustaraný výraz. Georgia si přitáhla šál těsněji k tělu. Mělo ji napadnout, že Perry vážil tak dlouhou cestu z Londýna v takovéhle zimě jenom z nějakého skutečně neodkladného důvodu. „Jakou?“ zeptala se. „Ten tvůj skandál se znovu rozhořel.“ „Po šesti měsících? Proč? Jak to?“

16/47

„Dickonova matka.“ Georgia na bratra vytřeštila oči. „Vždyť ta je přece mrtvá a pohřbená!“ „Ale nechala tady po sobě spoustu jedu. Umírala celý týden, ovšem během té doby nelenila a přijímala návštěvy. Každému vykládala, že umírá, protože má zlomené srdce. A že jí ho zlomila ta ohavná neplodná běhna, s níž se oženil její syn.“ Georgia se ušklíbla a poznamenala: „Na tom není nic nového.“ „Ale ano, je,“ řekl Perry a Georgii neušel jeho varovný tón. „Rozhlásila, že poslední ránu jí zasadil dopis, který napsal Charnley Vance svému sekundantu Jellicoeovi. Prý si v něm stěžoval, že jsi mu předstírala lásku a slibovala, že s ním utečeš, protože jsi ho chtěla přimět, aby zabil tvého manžela.“ „Cože?“ zvolala Georgia a vyskočila z křesla. „Kdo by tomu věřil? Vždyť jsem se s Vancem ani pořádně nesetkala. A než bych s takovým člověkem, jako je on, někam utekla, radši bych si podřízla krk.“ Perry také vstal. „Já vím, já vím, pokud někdo uslyšel z úst umírající ženy vyprávění o tom dopisu...“ „Proč? Proč? Všechno si to vymyslela, aby mě mohla mučit i ze záhrobí. Proboha, Perry, co si mám počít?“ Bratr ji vzal za ruce. „Teď nic, drahoušku. Po tom dopisu samozřejmě pátráme, abychom mohli prokázat, že jde o podvrh.“ „Jenomže žádný takový dopis nikdy neexistoval,“ namítla Georgia. „To je tak kruté! Jsem nevinná. Nic jsem neprovedla. Vůbec nic!“ Perry ji objal. „Já vím, drahoušku. Všem, kdo tě znají, je naprosto jasné, že by sis s Vancem nic nezačala.“ Odtáhla se od něj a zadívala se mu do očí. „Ale co s někým jiným? Podezírají mě, že s jinými muži bych si začít mohla?“ „Ti, kdo tě skutečně znají, tomu nevěří, ale... nikdy ses nesnažila chovat příliš zdrženlivě, Georgie.“ „A proto jsem běhna!“ „Flirtovala jsi s muži? Uzavírala jsi sázky o polibky? Domlouvala sis tajné schůzky v zahradách, když se někde konal nějaký ples?“ „Jenom z legrace! Cožpak si nemůžu užít trochu zábavy? Dickonovi to nevadilo,“ namítla Georgia a poodešla stranou. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě budeš takhle kárat, Perry.“ „Nekárám tě, jenom ti vysvětluju tvoji situaci. Je složitá, Georgie. A pokud ji chceš přežít, budeš muset postupovat nesmírně opatrně.“ „Jsem tady, ne? Živořím v Herne a držím smutek po Dickonově matce, ale výsledkem je jenom víc a víc nenávisti. Co ještě musím udělat?“ „Zůstat tady o něco déle,“ odpověděl stroze. „Sejde z očí, sejde z mysli. Dickonova matka je mrtvá a tím to musí skončit. Na ten vylhaný dopis se mezitím zapomene a na jaře se zase budeš moct objevit ve společnosti.“

17/47

„Myslíš, že na to londýnská smetánka skutečně zapomene?“ zeptala se Georgia kousavě. „Ne, ale ta historka už nebude v popředí všeobecného zájmu a překryjí ji jiné skandály. Tvoji přátelé budou ve společnosti hovořit jen o těch nejlepších stránkách tvé povahy a ty se v Londýně objevíš v polovičním smutku taková, jaká skutečně jsi. Jako dáma a vdova. Jako ovdovělá hraběnka z Maybury, která v mladém věku tragicky ztratila manžela.“ Georgia na něj zírala s otevřenými ústy. „Ne! To není možné.“ „Po smrti Dickonovy matky jsi zaujala její postavení nejvýznamnější vdovy v jejich rodině – vdovy po hraběti Mayburym.“ „Ve dvaceti letech? K čertu s tím, je to strašně nespravedlivé.“ „Ale no tak.“ „Jak mám zůstat klidná?“ „Měj na paměti, že by to mohlo hrát ve tvůj prospěch.“ „V tom případě se vynasnažím být za to postavení vděčná, ale zatím mi to tak nepřipadá. Musím se co nejdřív zase vdát a zbavit se té vdovské role.“ „Jakmile se objevíš ve společnosti, nápadníci se kolem tebe začnou rojit jako trubci kolem včelí královny, když vyletí z úlu.“ Pozorně se na něj zadívala. „Jenomže všichni potom umírají, ne?“ „To moje přirovnání sice trochu pokulhává, ale určitě víš, jak jsem to myslel,“ usmál se na ni. „Pokud nezapomeneš používat svou bystrou hlavu, Georgie, všechno dobře dopadne.“ Perry byl nepřekonatelný znalec lidských povah a chování. Musela se na jeho názor spolehnout. „Kéž bych tak věděla, kde je teď konec Charnleymu Vanceovi,“ poznamenala. „Napínala bych ho na skřipci tak dlouho, dokud by všem nepřiznal, jak to s námi opravdu bylo.“ „Stál bych vedle tebe s rozžhavenými kleštěmi. Je příšerné, že utekl do ciziny ještě před vyšetřováním a že se od té doby neozval.“ Georgia se otočila a zadívala se z okna na okolní černobílou přírodu s tmavými kostrami holých stromů. „Mám pocit, jako by si na mě zasedl zlomyslný osud a dělá všechno, co je v jeho silách, aby mě zničil. Ale proč? Ať se snažím sebevíc, nenapadá mě nic, čím jsem si to zasloužila.“ „Samozřejmě že sis to nezasloužila. Máš dobré, upřímné srdce. Jsi obětí nepříznivého osudového zvratu, který ještě víc vyhrotila tvá tchyně svou nenávistnou povahou.“ „A já svým chováním,“ dodala Georgia a otočila se k bratrovi tváří v tvář. „Mám-li být upřímný, pak ano. Žádná hraběnka, která si na sobě zakládá, by nikomu neposkytla živnou půdu pro takové nesmysly, ale... Vida, moje jídlo!“ Do místnosti vešla Jane a v patách za ní sluha, který držel v rukou podnos s polévkou, chlebem a čajem. „Oběd bude za pár minut, mylady.“

18/47

Georgia sluhovi gestem ruky naznačila, že má položit tác na malý stolek, u něhož obvykle jídávala, a posadila se naproti Perrymu, který se mezitím uvelebil na židli a okamžitě se pustil do polévky. „Děkuju ti, že jsi přijel, Perry. Mohl jsi mi jenom napsat.“ „Měl jsem pocit, že tahle zpráva si zaslouží, abych ti ji řekl osobně.“ „Nesmírně oceňuju, že ses tak obětoval.“ Nalila oběma čaj a vzala si z talířku kousek chleba. „Co tady vůbec děláš?“ zeptal se jí zčistajasna. „Nikdy jsi nebyla zahálčivá.“ „Když mi to ještě dovolilo počasí, krátila jsem si čas prací na zahradě, což ovšem zahradníci dost těžko snášeli. A teď místo nich týrám starého Brownholma.“ „Brownholma?“ „Toho archiváře. Určitě si ho pamatuješ. Je tady skoro stejně dlouho jako všechny ty zaprášené písemnosti.“ „Aha, ano. Ale většinou bývá schovaný mezi knihami, takže ho moc často nevídám. A čím ho tedy týráš?“ „Vlastně ho ani moc netýrám,“ řekla Georgia. „Ve skutečnosti mu vnáším do toho jeho zaprášeného života aspoň trochu světla. Sepisuju všechna dobrodružství, která zažila naše prababička za občanské války.“ „Ta okouzlující lady Hernescroftová, která přesvědčila bezpočet důstojníků bojujících na straně kulatohlavců, aby Herne nesrovnali se zemí?“ Georgia upila trochu čaje ze šálku a usmála se na něj. „Ta okouzlující lady Hernescroftová, která se vyspala s bezpočtem důstojníků bojujících na straně kulatohlavců, aby Herne nesrovnali se zemí.“ „To nemyslíš vážně.“ „Z jejích dopisů i deníků je to naprosto zřejmé.“ „To nemůže být pravda!“ „Možná ten svůj popis tehdejších událostí vydám knižně,“ řekla a při pohledu na bratrův výraz se rozesmála. „Nevydám, ale zastrčím je někam hluboko mezi ostatní rodinné písemnosti a budu doufat, že je za sto let někdo objeví.“ Perry se zasmál. „Společenská smetánka je teď bez lady May úplně v koncích. Prosím tě, slib mi, že mi dáš ty svoje zápisky přečíst.“ Georgia položila šálek na stolek. „Jenom když tady přetrpíš letošní Vánoce se mnou.“ „Cože? To je ale hanebná podmínka.“ „Je to moje cena.“ „Jsi příšerné děvče. Tak dobře, ale spoléhám se, že mi za to ty paměti druhé hraběnky Hernescroftové budou stát.“ „Myslím, že se o tom sám přesvědčíš a nebudeš litovat. Ale podívej, už se ti nese oběd a vypadá pěkně vydatně,“ poznamenala Georgia a usmála se na sloužícího. „Poděkujte za mě v kuchyni.“

19/47

Když muž odešel, dívala se na bratra, jak se s chutí pouští do hovězího steaku a pečených brambor. Se stejným potěšením sledovala při jídle i Dickona. Připadalo jí, že muži jedí s obrovskou chutí, a proto pokaždé plánovala jednotlivá jídla tak, aby se manželovi co nejvíc zavděčila. „Proč jsi tak posmutněla?“ zajímal se Perry. Nepřiznala mu, že si vzpomněla na Dickona. „Doufala jsem, že strávím Vánoce u Torrismondových.“ „K nim odjet můžeš.“ „Ne, zavlekla bych tam o svátcích ten svůj skandál. Tady nikdy nebylo o Vánocích nijak zvlášť veselo, viď?“ „Otec ani matka si nikdy moc nepotrpěli na tradice.“ „Na Štědrý den přijedou z Londýna, na Boží hod půjdou do kostela, rozdají milodary a pak se zase vrátí do Londýna, aby oslavili příchod Nového roku u dvora,“ shrnula Georgia, ale pak se usmála. „Což znamená, že si zbytek z těch dvanácti dní, především svátek Tří králů, můžeme užít podle svého, bez jejich vměšování. Zůstaneš tady až do Tří králů?“ „Georgie, dobře víš, že nemůžu. Moje místo je v té době u dvora.“ Georgia vzdychla. „Tříkrálový večer u dvora... A já se budu veselit se služebnictvem v kuchyni.“ „Dobře ti rozumím – snažíš se mě přimět, abych ti navrhl, že tě vezmu do Londýna s sebou, ale zatím to skutečně nejde. Všechny ty pomluvy, které rozšířila Dickonova matka, jsou ještě příliš živé. Počkej do Velikonoc.“ Georgia donesla k ústům pečený brambor a se zamyšleným výrazem ho snědla. „Nesnažím se tě přemluvit. Když už mám čekat, počkám až do konce. Nevrátím se do Londýna jako utrápená vdova. Přijedu tam, až mi skončí celé období smutku, jako lady May a v plném lesku.“ Perry se usmál. „Tohle zřejmě zvládneš dokonale.“ Odsunul prázdný talíř stranou a napil se vína. „Ale přesto se chovej zdrženlivě. Vyhni se všemu, čím bys mohla popudit kritické příslušníky společenské smetánky.“ Ušklíbla se. „Jsou to morousové.“ „Chceš si přece najít nějakého dobrého manžela. A dobří manželé nestojí o nestoudné vdovy, jejichž jméno provázejí skandály.“ „Stojí jenom o ty nejnudnější slípky,“ opáčila Gerogia, ale když si všimla, že bratr zvedl obočí, smířlivě dodala: „Tak dobře. Pokusím se chovat, jak se sluší a patří.“ „To rozhodně, protože jinak zůstaneš až do konce života osamělou vdovou,“ upozornil ji a ona na něj vyplázla jazyk. „Máš už vyhlédnutou nějakou oběť?“ usmál se na ni potutelně. „Ne, ale naprosto jasně vím, jaký by měl být. Za prvé co nejbohatší, za druhé elegantní, za třetí milovník života v Londýně, který nehledí na výdaje, a za čtvrté hrabě, markýz nebo vévoda.“ „Takže vikomt nebo baron u tebe nemá žádnou naději?“

20/47

„Kdo by chtěl klesnout na společenském žebříčku? Já rozhodně hledím vzhůru. Nezdá se ti, že by ze mě byla úžasná vévodkyně?“ Viděla, že Perry v duchu chvatně probírá všechny možnosti. „Z Beaufortu?“ Georgie neodpověděla, jenom se usmála.

Kapitola 2 Květen 1765 Herne, Worcestershire Jste mnohem chladnokrevnější než já,“ poznamenal Tom Knowlton. „Potím se i za vás.“ Lord Dracy nespouštěl oči ze dvou koní, kteří procházeli nedaleko od něj v doprovodu svých jezdců. „To jsem se naučil, když jsem stál na palubě hořící lodi tváří v tvář nepřátelské zbrani.“ „Dobrý bože, opravdu?“ „Už několikrát.“ „Takže po takovém zážitku propadá člověk šílenství?“ Lord Dracy si ho změřil pobaveným pohledem. „Samozřejmě.“ Věděl, že s Knowltonem tvoří nesourodý pár. On sám měl štíhlou, ale pevnou postavu, za kterou vděčil službě ve vojenském námořnictvu, během níž se často musel spokojit s omezenými příděly jídla. Zato jeho soused sir Tom Knowlton nikdy nepoznal hlad, užíval si veškerého pohodlí, které mu život nabízel, a úspěšně se zakulacoval. Kromě toho se vyhýbal jakémukoliv riziku. Nejezdil na koních, kteří překypovali přílišnou energií, a necestoval v rychlých dopravních prostředcích. Dracy si také rád vychutnával pohodlí, pokud se mu k tomu naskytla příležitost, ale aby utíkal před nebezpečím? Na riziko pohlížel jako na koření života. Proto měl pocit, že od té doby, co po svém bratranci zdědil titul barona a odešel od námořnictva, žije jednotvárně a nezajímavě. Možná právě proto přijal tuto šílenou výzvu. Stál s Tomem Knowltonem ve stínu jilmu na panství hraběte Hernescrofta, kde měl každou chvíli začít soukromý závod plnokrevníků. Hostitelova slavná hnědka Fancy Free se měla utkat s jeho černou klisnou Cartagenou podle pravidla: vítěz bere vše. Pokud vyhraje Fancy Free, měl hrabě Hernescroft získat obě závodící klisny, což by znamenalo příjemný přírůstek do jeho proslulé stáje závodních koní. Pokud vyhraje Cartagena, stane se Dracy majitelem ne jedné, ale dvou nádherných čistokrevných klisen, s jejichž pomocí by mohl obnovit někdejší rodový chov. Jestliže prohraje, přijde úplně o všechno a nezbude mu nic jiného než se vrátit k námořnictvu. Toto nevšední klání upoutalo pozornost řady urozených příslušníků velkého světa a přilákalo je na závodiště jako diváky. Sjeli se sem vévodové z Portlandu, Beaufortu a Graftonu a hrabata Rockingham, Harthorne a Waveney. Nikdo z mužů uzavírajících sázky na vítěze nepředpokládal, že by v tomto měření sil mohla získat vavříny Cartagena, což bylo jedině dobře. Pokud – až – jeho klisna

22/47

vyhraje, pomůže mu získaný podíl ze zisku v hotovosti uhradit veškeré nezbytné opravy stájí. Cartagena byla čtyřletá klisna, ve světě dosud neznámá, ale v poslední době dvakrát dosáhla překvapivého vítězství. Lord Hernescroft na tento úspěch zareagoval posměšnou poznámkou, že kdyby se Cartagena utkala s jeho slavnou Fancy Free, rozhodně by nad ní nezvítězila. Po takové výzvě už Dracy neměl možnost úniku. Vlastně ani o žádný únik nestál. Představa, že získá všechno, anebo nic, mu připadala naprosto neodolatelná. „Vaše Cartagena je rozhodně úspěšná,“ řekl Knowlton s ustaraným výrazem. „Ale proč se tím u všech čertů nespokojíte? Postarala se vám už o slušné částky za vítězství a další peníze by mohly následovat. Tak proč všechno dávat v sázku právě tímhle způsobem?“ „Protože jenom pouhá Cartagena není schopná obnovit někdejší bohatství našeho rodu, jak dobře víte,“ odpověděl Dracy svému příteli Knowltonovi, který ho podobnými argumenty častoval už několik posledních dní. „Za nějaký čas se vám podaří dát Dracy Manor do pořádku.“ „Asi tak za deset let.“ „Vašemu bratranci trvalo celá léta, než dovedl panství do nynějšího zuboženého stavu.“ „Trpělivost není mou nejsilnější stránkou.“ „Ne, jste pěkně ukvapený. Ale stojí pouhá vidina úspěchu za takové riziko?“ Dracy, unavený tímto rozhovorem, se rozhlédl kolem dokola, aby se ujistil, že není nikdo v doslechu. Diváci, z nichž někteří přišli pěšky, jiní přijeli na koních, a několik jich dorazilo dokonce v lehkých kočárech, se shromáždili po obou stranách místa, které mělo sloužit jako start i cíl nadcházejícího závodu. Všichni byli dost daleko, ale Dracy přesto pokračoval tlumeným hlasem. „Nejrůznějšími dotazy jsem zjistil, že Hernescroft si na Fancy Free nesmírně zakládá. Pochází z jeho vlastního chovu a jméno jí vybrala jedna z jeho dcer, která tuhle klisnu přímo zbožňuje. Až se Hernescroft trochu vzpamatuje z porážky svého oblíbeného zvířete, začne vyjednávat.“ „No to mě podržte! Takže vy z toho chcete vytlouct co nejvíc peněz. Teď už mi to dává smysl.“ „Chci z toho vytlouct chovnou stáj. Hernescroft si může Fancy Free klidně nechat, pokud mi za ni dá svého hřebce. Zajímá mě Gosling-go.“ „Cože?“ zvolal Knowlton a upoutal tak pozornost ostatních diváků, jak se Dracy obával. Hned nato se ale zklidnil a znovu ztišil hlas. „Na tohle by klidně mohl přistoupit. Má dokonce dva prvotřídní hřebce a Gosling-go je ten starší.“ „A podle toho, co jsem slyšel, je také zlý jako ďábel, ale za tenhle rys nemůže jeho ušlechtilá krev.“ „Takže jste si ho důkladně prověřil.“

23/47

„Vždycky si všechno důkladně prověřuju.“ „No to mě podržte,“ zamumlal znovu Knowlton. „Není divu, že jste se v námořnictvu tak proslavil.“ „O nic víc než většina ostatních mužů. A za ty úspěchy nevděčím nějakým důkladným úvahám, ale spíš své chladnokrevnosti a kuráži.“ Knowlton se otřásl. „Proč byste si nemohl koupit... Ale takový chovný hřebec, jako je Gosling-go, by byl drahý, dokonce i kdyby ho chtěl Hernescroft prodat. Zplodil už několik vítězů. Přišel by přinejmenším na osm set liber. Jenomže vy máte jenom tu jedinou klisnu, tak proč platit poplatky za celou chovnou stáj?“ „Klidně bych je zaplatil. Na panství mám ještě několik čistokrevných klisen, které bratránek Ceddie nestačil prodat. Ty by také mohly přivést na svět pár hříbat. Žádná z nich zatím neporodila kvalitního potomka, ale tyhle věci jsou něco jako sázka, která se může vyplatit. Mnoho vynikajících koní vzešlo z matek, jež nebyly nijak zvlášť výjimečné.“ „Stejně je to podnik s nejistými vyhlídkami.“ „Jako všechno v životě, Tome. Přinejmenším pro ty z nás, kteří si musíme proklestit ve světě vlastní cestu.“ „Proč jste mi o tom neřekl už dřív?“ „Protože jste upřímný, bezelstný člověk a Hernescroft by mohl začít větřit nějakou nekalost.“ „Asi by mu to bylo jedno. Je přesvědčený, že vyhraje.“ Dracy se zadíval přes trať na podsaditého břichatého hraběte. „Nevyhraje.“ „Nemůžete si být jistý, že –“ „Nic v životě není jisté. Ani to, že se z dnešního závodu vrátíme domů živí a zdraví.“ „No, jenom říkám...“ Knowlton ztratil řeč a Dracy využil jeho mlčení k důkladné prohlídce svého koně. Cartagena byla naprosto dokonalá klisna. Poznal to dokonce i jeho bratranec Ceddie. Ten hlupák dovedl celé panství ke krachu jenom kvůli tomu, že našel zalíbení v londýnském způsobu života a v poslední módě. Rozprodal proslavené plnokrevníky svého otce, aby měl peníze na nejrůznější tretky. Cartagenu, která se za jeho časů jmenovala Midnight Jade, si však nechal, protože doufal, že se tahle skvělá klisna nakonec prosadí v závodech a on ji bude moct prodat za tučnou sumu. Ceddie se spoléhal, že se mu klisna jednou vyplatí, ale teď patřila Dracymu, který ji přejmenoval podle nejvýznamnější bitvy, v jaké kdy bojoval. Zvítězit, anebo zemřít – tehdy to platilo úplně stejně jako teď. „Jdeme na to,“ řekl Knowlton, když se žokejové vyhoupli do sedel. Hernescroftův muž měl na sobě zelené a žluté hedvábí a Dracyho podkoní a žokej v jedné osobě jezdecký oblek tvořený černými a červenými kosočtverci. Oba

24/47

koně se na sebe zadívali takovým pohledem, jako by si jasně uvědomovali, že na jejich rychlosti a vytrvalosti teď závisí úplně všechno. „Propána!“ zvolal náhle Knowlton. „Co je?“ Dracy se rozhlédl v domnění, že někde číhá nějaké netušené nebezpečí. „Nestoudná hraběnka! Tamhle, v mužském oblečení!“ Dracy se zadíval na místo, kam Knowlton ukazoval, a spatřil neznámého muže, který se snažil nasadit klobouk se širokou krempou na hlavu jakési smějící se rusovlasé ženy. „Mohl byste proti tomu vznést námitku,“ poznamenal Knowlton. „Ta žena by vám mohla přinést smůlu.“ „Na žádnou smůlu nevěřím,“ odpověděl Dracy a znovu upnul pozornost k důležitějším věcem. Cartagena se k jeho nevoli začala ošívat. Možná se jí nelíbily rusé vlasy mladé hraběnky. „Nechala Mayburyho zabít v souboji, který vyprovokovala svým nemravným chováním.“ „Kdo?“ „Lady Mayburyová. Nestoudná hraběnka.“ „Takže to naplánovala?“ zeptal se Dracy, tentokrát s poněkud větším zájmem. „Ne, ne. Aspoň myslím, že ne. Ale její manžel je mrtvý, Vance utekl ze země a ona je stále tady, šťastná a veselá jako motýlek. Maybury byl nesmírně laskavý muž.“ „Když byl natolik laskavý, že jí dovolil, aby mu zanášela, měl projevit stejnou laskavost vůči svému sokovi a nevyzývat ho na souboj.“ „Nechme to být, Dracy, k čertu s tím,“ prohlásil Knowlton. „Lady Mayburyová ani její milenci mě nezajímají. Uklidni se, Cartageno. Uklidni se. Jestli se nepřestane takhle ošívat, vyčerpá veškerou energii ještě dřív, než závod začne.“ „Je příliš temperamentní,“ poznamenal Knowlton. „Na tom není nic špatného.“ „Skutečná krasavice.“ „To je dobře.“ „Ale příliš divoká a nezvladatelná.“ „S Jorrocksem si skvěle rozumí.“ „S kým? Zatraceně, Dracy, mluvím o Georgii Mayburyové.“ „K čertu s Georgií Mayburyovou. Už se připravují ke startu.“ Hovor u startovní čáry utichl. Koně měli absolvovat dvě míle, což znamenalo osmkrát proletět po vytčené trase. K čertu úplně se vším, pomyslel si Dracy, teď jsou v sázce důležitější věci. Cartagena se začala vzpínat, jako kdyby chtěla vyhodit Jorrockse ze sedla. Podkoní jí přitáhl otěže a zklidnil ji, ale přihlížející muži vrtěli hlavami.

25/47

Dracy se zadíval na sira Charlese Bunburyho, který měl závod odstartovat, ale dosud klábosil s Hernescroftem. Sir Charles možná Dracyho pronikavý pohled vycítil, protože se otočil a vyzval přítomné, aby se utišili. „Jdeme na to,“ zamumlal Knowlton. Sir Bunbury mávl startovní vlajkou. „Vyrážejí.“ Cartagena se dosud nezbavila nervozity, takže se Fancy Free dostala do vedení a letěla jako blesk ke vzdálenému dubu, u něhož se měli koně otočit a zamířit zase opačným směrem. Dracy vytáhl námořnický dalekohled a sledoval černou klisnu, jak po otočce u buku dohání svou soupeřku. „To snad není možné,“ zamumlal sám pro sebe, ale ve skutečnosti to očekával. Tenhle závod by se nikdy nekonal, kdyby na tom obě zvířata nebyla podobně. Vlastně skoro stejně. Hernesova Fancy Free závodila už dva roky a měla víc zkušeností. Z mladší Cartageny však sršela nespoutaná energie. Byla odhodlaná vložit do vítězství všechny síly, což bylo ze všeho nejdůležitější. Když klisny zamířily tryskem nazpátek, muži začali volat a křičet tak nahlas, že Dracymu zaléhaly uši úplně stejně, jako když slýchal palbu z děl na válečné lodi. Pak si ale uvědomil, že křičí společně s ostatními a povzbuzuje Cartagenu: „Běž, běž. Běž!“ Když obě klisny proletěly kolem něj, Cartagena stále překypovala energií. Mířila vpřed, jako kdyby se chtěla stavět divákům na odiv, ale krátce nato ji Fancy Free dostihla a dostala se do vedení. Cartagena ji však okamžitě dohonila. Podobně pokračovalo jejich klání dál a dál, hladce a bez problémů, ale Dracymu bušilo srdce jako splašené a hrdlo měl už od neustálého povzbuzování celé bolavé. Prohru a vítězství dělil pouhý vlásek. Dracy už byl úplně ochraptělý a spolu s ním i všichni ostatní, kteří povzbuzovali tu klisnu, na niž vsadili peníze, ale kromě toho také oslavovali výkon dvou nádherných odvážných zvířat. Náhle odvrátil Dracyho pozornost od soupeřících koní vysoce posazený výkřik. Vyšel z hrdla té nestoudné hraběnky, která v tu chvíli zamávala svým kloboukem se širokou krempou. Jakmile ho zvedla do vzduchu, rusé vlasy se jí uvolnily, svezly se na ramena a zazářily ve slunečních paprscích jako ohnivé plameny. Hned nato jí její společník opět posadil klobouk na hlavu a ona se zasmála jeho vytrvalosti. Dracy v duchu politoval muže, který měl tuhle nezvladatelnou ženu na starosti, ale pak znovu soustředil pozornost na koně. Poslední otáčka kolem stromu a Cartagena i Fancy Free se rozletěly k cíli, nozdry rozšířené a šíje protažené dopředu. Fancy Free běžela jen o necelou délku hlavy před svou soupeřkou, potom se na chvíli dostala do těsného vedení Cartagena a krátce nato opět Fancy Free...

26/47

Dracy zmlkl, protože teď soustředil veškerou pozornost na závod a na nic jiného už mu nezbývala energie. Tak běž, tak běž, tak běž! Už jen kousek, malý kousek, moje milá. Jenom kousíček... „Ano!“ zvolal nakonec a vyhodil klobouk do vzduchu, aniž se zajímal, kam dopadl. „Bože můj, dokázala to! O nozdry. O kousek víc než o nozdry.“ Knowlton poskakoval s kloboukem v ruce a zubil se jako idiot. Dracy se rozběhl ke Cartageně, aby jí dal najevo, jak nesmírně ho těší její zasloužený úspěch. Zmocnilo se ho mnohem větší nadšení, než když dříve dosáhl vítězství po nelítostném boji na moři. Poblahopřál drobnému štíhlému žokejovi a ocitl se ve středu zájmu přihlížejících mužů, kteří ho okamžitě začali poplácávat po ramenou a napřahovali k němu paže, aby mu mohli stisknout pravici. Jeho vítězství oslavovali nejen ti, kteří si vsadili peníze na jeho klisnu, ale i všichni ostatní, protože byli svědky nádherného závodu a protože na něj Dracy vsadil úplně všechno a vyhrál. Kdosi mu strčil do ruky pohár vína a Dracy si s ním připil na oba koně i oba jezdce. Potom podal pohár Jorrocksovi, přiměl ho, aby se napil, a pak opět poplácal a pochválil Cartagenu. Ta se zjevně rozhodla, že se v této slavnostní chvíli bude chovat jako pravá dáma, protože stála jako socha vytesaná z černého mramoru a důstojně přijímala všechny projevy uznání. „Ty moje nádherná kobylko!“ Stále se šťastně zubil, ačkoliv věděl, že mu nevzhledná jizva na obličeji jeho upřímný úsměv nehezky pokřiví. Pravou tvář mu totiž hyzdila zhojená popálenina, která mohla na některé přecitlivělé lidi působit odpudivě, zvlášť když se usmíval. Za normálních okolností to měl stále na paměti a snažil se neděsit lidi, kteří ho neznali, ale teď mu bylo všechno jedno. Rozjařeně se smál na celé kolo. Byly to báječné chvíle. Vypil další pohár vína, ale hned vzápětí se zklidnil a šel si převzít cenu. Nebo spíš zahájit vyjednávání. Podkoní hraběte Hernescrofta, kteří měli na starosti Fancy Free, ho uvítali kamennými pohledy. Nechtěli se s klisnou rozloučit a příčilo se jim, že by měla odejít do tak zchátralých stájí, jaké měl vítěz dnešního závodu. Dracy se dokonce sám postaral, aby se o jejich bezútěšném stavu dozvěděli jak oni, tak jejich pán. Klisna také působila ztrápeně, jako kdyby věděla, co ji čeká. Při pohledu na ni Dracy litoval, že jí nemůže pošeptat, aby se ničeho nebála, protože o svůj pohodlný domov nepřijde. Uklonil se korpulentnímu šedovlasému hraběti. Pokud Hernescroft utrpěl po prohře své klisny šok, už se z něj rozhodně vzpamatoval. Nepředstíral sice, že je šťastný, ale podal Dracymu ruku a poblahopřál mu. „Po čertech dobrý závod, Dracy, a po čertech dobrá klisna. Zatraceně dobrá. Škoda, že si ji neodvedu k sobě.“

27/47

„Obě běžely skvěle, Hernescrofte. Ujišťuju vás, že o Fancy Free bude v mých stájích dobře postaráno. Nejsou tak přepychové jako ty vaše, ale bude tam mít všechno, co je zapotřebí.“ Všechny rysy v Hernescroftově kulaté tváři ochably. „Třeba by mohla aspoň pro dnešek zůstat v péči svých známých podkoních, co myslíte? Den, dva si odpočinout, než se vydá na cestu.“ „Zajisté. Měl jsem stejné úmysly s Cartagenou.“ „Dobře, dobře. Mohl byste si se mnou vypít u mě doma pohár vína na oslavu vítězství? Můžeme se tam dohodnout, jak všechno zařídíme.“ „Bude mi ctí, Hernescrofte,“ řekl Dracy a znovu se uklonil. „Jenom se ještě podívám na Cartagenu.“ „Nechte ji odvést do mých stájí. Ona i vaši lidé dostanou tu nejlepší péči.“ Dracyho „lidé“ byli Jorrocks a jeden třináctiletý hoch, kteří by se v tak honosném prostředí vůbec necítili dobře. „Děkuju, děkuju, mylorde, ale Cartageně je docela dobře nedaleko odsud, ve stáji hostince U Býka.“ Potom se otočil, překvapený Hernescroftovým tónem. Možná už hrabě začíná uvažovat stejným směrem jako on. Cartagena si teď hrála na koketu, ale nepřekročila meze slušného vychování – jenom se předváděla svým obdivovatelům a občas udělala několik lehkých tanečních kroků, jako kdyby tím chtěla říct, že by stejný závod zvládla znovu, hned teď. „Ty moje koketo,“ řekl Dracy a podrbal ji nad nozdrami. „Ty báječná, nádherná koketo.“ Přitiskl jí tvář k hlavě a dodal: „Za odměnu ti pořídím pěkného hřebce.“ Pak ji poslal do stáje v hostinci U Býka a otočil se ke Knowltonovi. „Hernescroft mě pozval domů na pohár vína.“ „To je od něj laskavé.“ „Přesně jak jsem čekal,“ podotkl Dracy a poodešel s Knowltonem od řídnoucí skupiny diváků. „Mám dojem, že už začíná uvažovat stejným směrem jako já. Všechno se zatím odvíjí podle plánu.“ „Vždyť jste nemohl s určitostí vědět, že zvítězíte,“ namítl Knowlton. „Osud je vrtkavá holka. Přežil jsem bojové akce, při kterých zahynuli muži, co stáli napravo i nalevo vedle mě a neprovedli nic, čím by si zasloužili takový konec. Na moři jsem mnohokrát zažil takové obraty větru, které pomohly té či oné bojující straně. Někteří muži vykřikovali, že jim pomohl Bůh, ale proč by to dělal? Ani jedna znepřátelená strana nepředstavovala jenom dobro anebo jenom zlo. Války se obvykle vedou kvůli penězům a ty pak končí v něčí kapse.“ „Jenom říkám...“ „V tomhle případě se modlím za to, aby se v mých stájích ocitl hřebec,“ přerušil Dracy svého přítele. „Kéž bych měl vaše nervy.“

28/47

„Ne, to si nepřejte. Máte všechno, co od života chcete. Nemusíte se vystavovat žádnému riziku, abyste získal o něco víc.“ Knowlton se usmál. „Uznávám, že máte pravdu, ale občas mě napadá, že vedu nesmírně fádní život.“ „Každý den děkujte osudu, že tomu tak je. Doufám, že já na tom budu stejně.“ „Hodláte se oženit?“ zeptal se Knowlton překvapivě. Dracy vždy uvažoval o životě jenom v hrubých rysech, ale měl za to, že předpokladem příjemného života je příjemná manželka. Jednou v budoucnu. „Zatím mám na bedrech víc než dost. Musím dát do pořádku dům, pozemky a stáje, takže už nic jiného nestíhám.“ „Manželka by vám mohla pomáhat, zvlášť s domem. To je ženská doména.“ „Moje silná stránka to rozhodně není. Dobře, pokud si vzpomenete na nějakou vhodnou dámu, klidnou, šetrnou, domácky založenou a s pěkným věnem, dejte mi vědět. Takovou, které nebude vadit moje tvář.“ Knowlton cosi zadrmolil a Dracyho zahryzaly výčitky svědomí, že uvedl svého přítele do rozpaků. Bylo to zvláštní přátelství, které je pojilo, ale měl Knowltona upřímně rád a vážil si ho za to, že mu umožňoval přístup do svého příjemného, normálního světa. Poplácal ho po zádech. „Takže už vyrazím na svou schůzku s osudem. Myslete na mě. Při večeři U Býka vám povím, jak jsem pořídil.“

Kapitola 3 Dracy pak okamžitě zamířil k Hernescroftovu domu, ale když procházel řídnoucím shlukem diváků, trochu se zdržel, protože mu řada mužů ještě blahopřála. Musel sice zdvořile odrazit spoustu pozvání na oběd nebo na několikadenní návštěvu tam či onam, ale zároveň si tyto nevšední chvíle nesmírně užíval. Stýskalo se mu po námořnictvu – zejména po družném duchu, který panoval na přeplněných lodích – i po navazování nových přátelství a známostí v každém přístavu, především s těmi, kdo sdíleli jeho bezstarostný přístup k životu. Všichni vojáci totiž velice brzy pochopili, že jejich přežití je víceméně otázkou náhody. Dokonce ani po šesti měsících se Dracymu nepodařilo náležitě zapadnout do ospalé devonské společnosti. Proto pro něj podobné závody, jako byl ten poslední, představovaly příjemnou příležitost k postupnému začleňování mezi místní usedlíky, neboť nabízely chlapské povyražení s vyváženou dávkou rizika a zisku. Většina mužů, jako třeba Tom Knowlton, se však po skončení dostihů vracela ke svému běžnému pohodlnému životu. Žádného z nich nenapadlo, že možná zažívá poslední chvíle na tomto světě, protože katastrofa může přijít kdykoliv, dokonce i za jasného slunečného dne. Podle Dracyho by však bylo dobré, kdyby si to uvědomili, protože on sám poznal řadu mužů, a dokonce i několik žen, kteří trvale balancovali na pokraji pomyslné propasti – zabředávali do dluhů, oddávali se nebezpečným radovánkám a vrhali se do milostných dobrodružství hrozících skandálem. Každou chvíli se někdo z nich neudržel nahoře a spadl dolů do bahna, ale ostatním ani tehdy nedošlo, jak zrádná je hranice mezi životem a smrtí. Považují se snad za bohy? Mnohem radši než veškerou módní společenskou smetánku měl Dracy solidní, prosté venkovské gentlemany, jakým byl například Tom Knowlton. Ale aby se oženil? Ta myšlenka se mu stále častěji vkrádala do hlavy zejména teď, po výhře sázky s lordem Hernescroftem. Osamělý život se mu příliš nezamlouval. Nějaká manželka – třeba taková kyprá a praktická žena jako Annie Knowltonová – by si dokázala poradit s jeho zchátralým rodovým sídlem Dracy Manor a proměnit ho v útulný domov. Musela by to však zvládnout jenom z ubohé almužny, protože Dracyho nezajímaly polnosti, ale stáje, které byly jeho vášní. Jenom tam neúnavně pracoval a vkládal do nich všechny uspořené peníze a veškerou energii. Mnohokrát se sám chopil pily nebo kladiva a pustil se do díla. Dům však byl doménou manželek, jak správně podotkl Tom. Dracy by se klidně vsadil, že Annie Knowltonová bere doma do ruky prachovku a leští všechno

30/47

zařízení společně se služebnictvem. Kdyby měl manželku, možná by dokázala zapřáhnout do práce tu hrstku sloužících, kteří se mu starali o domácnost. Dobrá manželka by věděla, jak servírovat na stůl levná chutná jídla, a uměla by zlikvidovat ta hejna můr a jiného hmyzu, který se u něj ubytoval. Večer by s ním sedávala u krbu a spravovala ložní prádlo, zatímco on by studoval písemnosti, které se vztahují k jeho panství. A až by nastal čas, šli by si spolu lehnout. Jaké by to s ní u všech čertů bylo? Až dosud spával pouze s kultivovanými dámami, které kladly na své partnery – už ze samé podstaty takového vztahu – veliké nároky. Od té doby, co se vrátil domů, se však nemiloval ani s jedinou. Ožebračený baron už neměl pro dámy takové kouzlo jako námořní důstojník v cizím přístavu. A pak tu byl jeho vzhled, který některé ženy prostě odpuzoval. Ne, takovou manželku, jakou si představoval, rozhodně nemá šanci získat. Jedna zvlášť citlivá dáma v Devonu při pohledu na jeho tvář omdlela. Jeho vzhled uváděl do rozpaků dokonce i Tomovu ženu. Ne však kvůli tomu, že by se jí ošklivil, ale protože ho litovala. Nějakou dobu jí trvalo, než se dokázala chovat v jeho přítomnosti naprosto nenuceně. Jejich děti toho dosud nebyly schopné. Jakmile ho jenom zahlédly, ohromeně na něj vytřeštily oči a přitiskly se k chůvě nebo k někomu jinému, kdo na ně právě dohlížel. Dracy se tváří v tvář jejich zděšení rychle dovtípil, že se na ně nesmí usmívat. Nikdy nepatřil k lidem, kteří hořekují nad něčím, co se nedá změnit, ale teprve po odchodu od námořnictva si plně uvědomil tíhu svého zohyzdění. Zamyšleně prošel živým plotem z tisů a zastavil se, jako by chtěl vzdát hold impozantnímu rodovému sídlu Hernescroftových, všeobecně známému jako Herne. Bylo nesmírně rozlehlé a vynikalo řadami lesknoucích se oken, která znamenala pro majitele značné výlohy, protože se podle jejich počtu vypočítávala domovní daň. V průčelí samozřejmě nemohlo chybět kryté sloupořadí, ale to teď Dracy neviděl, protože přicházel z opačné strany. Celá zadní část domu byla bohatě zdobená a uprostřed se táhla dlouhá terasa, na kterou se zvenčí vystupovalo po schodišti. Dracyho napadlo, že zřejmě nemá smysl obcházet celý dům k hlavním dveřím, ale nedokázal odhadnout, kterým z ostatních vchodů by mohl vejít dovnitř. Všiml si, že z terasy vedou do domu troje prosklené dveře a že ty nalevo jsou otevřené. Přešel tedy přes trávník, na němž stálo množství bledých antických soch, a pak pokračoval geometricky upravenými zahradami až ke kamennému schodišti. Vystoupal po něm nahoru a zastavil se až na terase před dvojicí gryfů – napůl orlů a napůl lvů. Jako symboly chrabrosti a šlechetnosti tu oba bájní tvorové plnili svou roli naprosto dokonale, ale v úloze strážců beznadějně selhávali. Dracy je obešel, zamířil k otevřeným dveřím a v duchu horečně uvažoval, jestli nebudou obyvatelé domu považovat jeho příchod touto cestou za neomalený vpád na své výsostné území.

31/47

Náhle před něj předstoupil napudrovaný sluha v livreji a uklonil se před ním. „Vítejte v Herne, vaše lordstvo.“ Dracy kývl hlavou a vešel za ním dovnitř se zvláštním pocitem, který se mu nesmírně zamlouval. Lord Hernescroft se dokonale postaral o jeho pohodlí, což Dracy považoval za dobré znamení ohledně dohody, kterou chtěl s hostitelem uzavřít. Ocitl se v elegantním pokoji s bohatě zdobeným štukovaným stropem a stěnami plnými obrazů. Dracy pochyboval, že je to přijímací salon, protože ty se většinou nacházely ve vyšších patrech a nebýval do nich tak snadný přístup jako sem. Tahle místnost s přilehlou terasou se zřejmě využívala k nejrůznějším společenským setkáním se širší veřejností. Sluha s ním nejdříve prošel dlouhou chodbou, potom odbočil doprava do další a po chvíli za sebou oba muži zanechali hlavní část sídla a ocitli se v mnohem prostší části domu. Zastavili se před hladkými dveřmi bez ozdob. Pracovna majitele panství? To moc nadějně nevypadalo. Když Dracy vešel dovnitř, částečně změnil názor. Zřejmě šlo skutečně o pracovnu hraběte Hernescrofta, ale už na první pohled bylo zřejmé, že ji využívá jako pohodlně zařízené soukromé útočiště. Podlahu pokrývaly drahé koberce a zařízení sestávalo z kvalitního vyřezávaného nábytku, mezi nímž vynikal masivní psací stůl bohatě zdobený zlatem. Také tady viselo na stěnách množství obrazů, ale na všech Dracy viděl pouze koně a výjevy z dostihů nebo z jiných sportů. Malý stůl mohl sloužit k soukromým obědům a dvě čalouněná křesla u krbu i nedaleko stojící pohovka se zřejmě využívaly k posezení s případnými hosty. Dracy věděl, že na zařízení celé místnosti není nic, co by ho mělo zarážet, ale přesto se v něm přihlásily o slovo jeho přirozené instinkty vojáka. Ty byly v každém boji nesmírně důležité, zejména při plavbě v neznámých vodách. V rozbouřeném moři velkého společenského světa i na klidnějším jezeře venkovské šlechty mohlo člověka poslat ke dnu třeba jen jediné nevhodně pronesené slovo. „Pojďte dál, Dracy, pojďte,“ vyzval ho hrabě. „Klaret, brandy, portské?“ „Klaret, díky,“ odpověděl Dracy, jemuž neušlo, že sluha, který ho sem přivedl, okamžitě odešel. Hrabě mu nalil víno sám. Takže půjde o rozhovor mezi čtyřma očima. Již dříve si zjistil o lordu Hernescroftovi všechno, co bylo možné. Navzdory své tělnatosti a zarudlé tváři se hrabě těšil výbornému zdraví. Jeho dědici vikomtu Praksworthovi bylo dvaatřicet let a měl již dva syny, takže o pokračovatele rodu už bylo postaráno. Pokud by ale tuto větev postihlo něco nepředvídatelného, mohl hrabě počítat ještě se třemi dalšími syny, z nichž jeden sloužil v armádě, druhý u námořnictva a třetí vedl podle všeho zahálčivý život v Londýně. Kromě synů měl Hernescroft dvě dcery, obě dobře provdané.

32/47

Jedna z nich už vlastně ovdověla, pokud si Dracy dobře pamatoval, a její jméno bylo spojené se společenským skandálem. V tu chvíli se mu jako blesk mihla hlavou vzpomínka na rozesmátou tvář a bohatou hřívu ohnivě rudých vlasů. Okamžitě ji ale potlačil. Teď se nemohl nechat rozptylovat myšlenkami na nějakou urozenou poběhlici. Místo toho uchopil křišťálový pohár a pozvedl ho. „Na skvělé koně a na skvělé závody, mylorde.“ Hrabě také pozvedl pohár a zopakoval Dracyho přípitek. „Sedněte si, Dracy. Chci si s vámi o něčem promluvit.“ Velmi slibné. Dracy se posadil do jednoho z čalouněných křesel a hrabě se uvelebil naproti němu ve druhém. „Když hraju, tak platím,“ začal Hernescroft. „Ale existují různé formy plateb. Nemohl byste se zamyslet nad tím, že byste přijal svou výhru v jiné formě, ale ve stejné hodnotě?“ Dracy znovu upil trochu vína z poháru, aby na Hernescroftův návrh neskočil příliš rychle. „Považoval bych za hulvátství, kdybych takový návrh nezvážil, pane. Máte na mysli nějakého jiného koně?“ „Jiného koně!“ Hernescroftovy oči s výraznými váčky se zúžily. Takže koně ne? „Co jiného může mít stejnou hodnotu?“ „Nemám žádnou jinou klisnu, která by snesla srovnání s Fancy Free, a žádnou horší vám nenabídnu.“ „Takže máte na mysli hřebce?“ Dracy se snažil, aby to znělo překvapeně. „Vybavuju si, že máte dva výborné koně.“ Jeho herecké schopnosti však na tak obtížný úkol nestačily. „Zatraceně, tak o tohle vám šlo, Dracy? Zřejmě vám učaroval Gosling-go,“ řekl hrabě a protáhl obličej. „Nic na mě nehrajte, Dracy. Gosling-go se před pár dny ve stáji rozzuřil a málem rozbil celou kóji. Zlomil si při tom nohu v hlezně. Museli jsme ho zastřelit.“ „Takže je mrtvý,“ hlesl Dracy a pokusil se co nejrychleji vyrovnat s ránou, kterou právě utrpěl. Měl se lépe informovat. Jenomže ten závod byl stejně domluvený už několik dní dopředu. „To je veliké neštěstí, mylorde. Vůbec nic jsem o tom neslyšel.“ „Předtím jsem ho převezl do Lambourne, protože jsem tam chtěl připustit několik klisen. Možná se mu nelíbilo to nové ustájení. Já sám jsem se to dozvěděl teprve včera.“ Dracy se znovu napil vína a přitom horečně uvažoval, jak změnit původní plán. „V tom případě je mi velice líto, ale budu muset Fancy Free prodat, abych si místo ní mohl pořídit kvalitního hřebce. Pokud byste mi vyplatil stejnou částku...“ Hrabě se kousl do plného spodního rtu. „Sehnat velkou hotovost je teď zatraceně těžké, Dracy. Tohle přece musíte vědět. Válka, ceny... Všechno je složité, kam se jen

33/47

podíváte.“ Ztěžka se zvedl z křesla a přešel ke karafě. „Jeden z mých mladších synů mě přišel hodně draho.“ Zvedl karafu a mávl s ní na Dracyho, ale ten další víno odmítl, protože ho zajímalo, kam Hernescroft tímhle vším míří. Hrabě se zase posadil. „Mohl bych sice prodat nějakou nevyužívanou půdu, ale to je cesta do pekel. Půda se neprodává. Je to zrada spáchaná na předcích, kteří se zasloužili o její získání.“ „Souhlasím, pane,“ přitakal Dracy a napadlo ho, kolik půdy asi prodal jeho bratranec Ceddie. Zároveň se ale snažil odhadnout, co bude následovat. Dluhy, které nasekal svými riskantními sázkami nadporučík Arthur Perriam, nebyly pro Dracyho žádným tajemstvím a nepřekvapil ho ani Hernescroftův vztah k rodové půdě jako ke vzácnému, posvátnému pokladu. Obě věci vzal v potaz při svých úvahách. Hernescroft však dál mířil k nějakému cíli, který znal jen on sám, a Dracymu se vůbec nelíbilo, že nemá tušení, jak ten cíl vypadá. „Rád bych vám navrhl jinou výměnu.“ „Ano, pane?“ Hernescroft se napil. Zdržovací taktika? „Jinou kobylku, ale mnohem cennější než Fancy Free. Nesrovnatelně cennější.“ Dracy se pouze zatvářil o něco pozorněji. „Svou dceru.“ „Vaši dceru?“ „Její podíl činí dvanáct tisíc. Za to byste si mohl koupit celé stádo hřebců. Budete sice muset podepsat, že jí zaručíte – až v budoucnu nastane ten čas – vdovský důchod ve výši dvou tisíc ročně a do té doby jí budete poskytovat štědré kapesné, ale těch dvanáct tisíc bude jenom vašich, v hotovosti, a dostanete je v den vašeho sňatku. To je víc než poctivá výměna.“ „To rozhodně,“ připustil Dracy s pocitem, jako by ho někdo navigoval v husté mlze k nebezpečnému pobřeží. „Hovořím o své nejmladší dceři, o lady Mayburyové. Ovdověla, ale už nazrál čas, aby se znovu vdala.“ Rudozlatá hříva. Nádherná rozesmátá koketa. Ohavná zhýralá poběhlice. Hernescroftova nabídka mu doslova vyrazila dech. Vždyť pro dceru hraběte se štědrým věnem nebyl ani v nejmenším dobrou partií. „Uslyšíte o ní,“ znovu se ozval hrabě. „Jeden přítel mě na ni během závodu upozornil.“ „Zatraceně!“ vybuchl hrabě. „Pranksworthovi povím, co si o něm myslím kvůli tomu, že ji tam vzal, ale on mi namítne, že by se tam šla podívat tak jako tak. Má tvrdou hlavu, velice tvrdou. Ale,“ dodal chvatně, „je mladá a krásná a nemá žádnou skutečnou nectnost.“

34/47

Mlha poněkud zřídla, ovšem jenom kvůli tomu, aby odhalila rozeklaná skaliska. „To není příliš lákavý dárek,“ poznamenal Dracy a vybavil si, jak během závodu pocítil upřímnou účast s mužem, který by musel tuto nezvladatelnou ženu krotit. Hrabě se překvapivě rozesmál. „Není? Proč tedy polovina mužů v Anglii při pohledu na ni slintá? Právě v tomhle spočívá můj problém, Dracy. Chce se znovu vdát. Což je ve dvaceti letech naprosto přirozené.“ „Ve dvaceti?“ zvolal Dracy. Měl dojem, že tak hříšná kobylka musí být mnohem starší. „Provdali jsme ji, když jí bylo šestnáct let. Mayburyho jsme dobře znali a právě získal titul hraběte. Bylo mu teprve devatenáct, ale jeho matka a poručníci si přáli, aby se usadil ještě před dosažením plnoletosti, protože se báli, aby se pak neoženil s nějakou poběhlicí.“ Dracyho okamžitě napadla trefná poznámka, ale nechal si ji pro sebe. „Samozřejmě na ni byl krátký. Mám-li být upřímný, ve skutečnosti ji sám podněcoval k pošetilostem. Ten blázen byl rád, když se o ní mluvilo. Společenská smetánka ji nazývala lady May. Ale doufali jsme, že se nakonec usadí a přivede na svět děti. Ovšem to se bohužel nestalo. Místo toho přišla ta aféra s Vancem.“ „S Vancem?“ „Sir Charnley Vance,“ řekl hrabě. „Ten, který zabil Mayburyho v souboji. Cožpak jste o tom neslyšel?“ „Jenom něco málo teď během závodu.“ Dracy měl pocit, jako by Hernescroft litoval, že o tom vůbec začal. „Aha, mám dojem, že když se to stalo, byl jste ještě na moři. Všude jsou nějaké problémy.“ „Byl ten Vance jejím milencem, mylorde? Za jiných okolností bych se vás na to neptal, ale vzhledem k tomu, že mi navrhujete, aby se stala mou ženou...“ „Přísahá, že ne, a já bych podotkl, že i při všech svých možných nedostatcích mluví pravdu. Nikdy se nesnažila žádnou ze svých pošetilostí tajit,“ podotkl hrabě zachmuřeně. „Proč tedy vyzval její manžel toho Vance na souboj?“ „Čert ví. Větší pošetilost jsem nikdy neviděl. Říkalo se, že Maybury se s tím člověkem dostal do sporu kvůli nějakému nesmyslnému závodu. Vance si z něj tropil posměch, Maybury vybuchl a skončilo to soubojem. Mnoho mužů už zkřížilo zbraně kvůli větším malichernostem, ale Maybury byl dobrosrdečný člověk, a tak si lidé začali povídat. A protože se pomluvy vždycky ubírají po špinavých cestách, nakonec se rozšířila pomluva, že se oba muži utkali kvůli mé dceři. A krátce nato že Vance byl jejím milencem. Pár mužů, kteří byli u té Mayburyho a Vanceovy hádky, nejdřív tvrdilo, že tehdy padlo i dceřino jméno, ale později všichni přiznali, že byli namol opilí.“ „Cením si vaší otevřenosti, mylorde. Dovolte mi, abych k vám byl stejně upřímný. Věno vaší dcery by mi velice pomohlo. Mnohonásobně převyšuje hodnotu

35/47

Fancy Free. Ale až si budu vybírat manželku, zvolím si takovou, která pro mě bude zárukou spokojenosti a vytvoří mi pohodlný, útulný domov.“ Náhle ho cosi napadlo. „Nemá žádné děti?“ „Nemá.“ „Jak dlouho byla vdaná?“ „Tři a půl roku.“ „Chtěl bych také manželku, která by zaplnila dětský pokoj. Omlouvám se, ale lady Mayburyová v žádném směru nesplňuje moje požadavky.“ „Skutečně?“ Hernescroft cosi vytáhl z kapsy a podal to Dracymu. Byl to miniaturní portrét. Jakmile se na něj Dracy zadíval, na okamžik se mu zastavilo srdce. Proboha! Zachycoval ženu, kterou spatřil při závodech jen z dálky, ale teď se na něj dívala zblízka, s poněkud nezbedným vyzývavým výrazem. Jiskrné oči zelené jako moře, usmívající se plné rty, dokonalá pleť a zase ta záplava rudozlatých vlasů, tentokrát tu a tam protkaných perlami. Skutečných krásek bylo pomálu, ale pokud tenhle portrét nelhal, hříšná hraběnka Mayburyová k nim rozhodně patřila. Jeho instinktivní reakce mu velela, aby se otočil a okamžitě utekl, ovšem Dracy nebyl typ, který by se slepě řídil podobnými varovnými signály. Jen nerad odtrhl oči od miniatury a zadíval se na hraběte. „Proč by si mě taková žena chtěla vzít?“ „Udělá, co se jí řekne.“ Dracy o tom pochyboval. „Připadáte mi jako člověk, který se nebojí riskovat, Dracy. A ponechávám stranou, kdo může za ten prázdný dětský pokoj.“ „A co ta tichá, klidná manželka a pohodlný, útulný domov?“ Hernescroft se dušeně zasmál. „Víte určitě, že si přejete právě tohle? Vedl jste rušný život a možná že o nečinnost ani nestojíte.“ Hernescroftova schopnost proniknout k podstatě věcí udělala na Dracyho silný dojem. V duchu sice proklínal zchátralý stav svého čerstvě získaného domu a pozemků i spoustu práce, která s tím souvisela, ale skutečně chtěl žít stejně poklidně jako Knowltonovi? Neutuchající bouře byly nepříjemné, ale neustálý klid dokázal člověka dovést k šílenství. „A co ten skandál? Bude se zase moct vrátit do společnosti? Přijme ji?“ „Nepřestala být mou dcerou a nikdo jí nic nedokázal. Celé období smutku strávila na naši radu tady. Žila tu tiše v ústraní a čekala, až všechen rozruch odezní. Stále má mnoho přátel a obdivovatelů. Vím nejméně o dvou mužích, které sem dnes přilákal nejen ten koňský závod, ale také naděje, že ji uvidí. Pravděpodobně se zase stane miláčkem londýnské společnosti. A právě v tom tkví problém.“ Hrabě

36/47

si dopřál další doušek vína a chvíli ho převaloval v ústech. „Musím ji připoutat k solidnímu, slušnému manželovi, dřív než si najde nějakého ničemu.“ „Jak víte, že jsem solidní a slušný?“ „Informoval jsem se.“ Aha. Mlha se téměř rozplynula, ale v rozeklaných útesech na pobřeží se stále skrývalo nebezpečí, a teď se ještě ke všemu objevila nepřátelská loď. Hernescroft hrál skutečně pozoruhodnou hru. Počítal už předem s tím, že dnešní závod prohraje, anebo svou prohru dokonce zařídil? Ne, to by bylo ve všech směrech v rozporu s jeho povahou. Ošem našel si způsob, jak zvítězit, ať všechno dopadne tak či onak. Pokud jeho klisna vyhraje, dostane Cartagenu. Pokud prohraje, zbaví se starostí s nezvladatelnou dcerou, a navíc si bude moct ponechat Fancy Free. Dracy cítil pokušení upřímně mu říct, že prohlédl jeho hru, a prostě si vzít Fancy Free. Ale bylo by to nerozumné, pomyslel si. Čistě prakticky vzato by pro něj dvanáct tisíc liber představovalo dar z nebes. Mohl by si koupit prvotřídního hřebce a ještě několik klisen a také uhradit většinu nezbytných oprav. Vdovský důchod ve výši dvou tisíc ročně znamenal sice pro takové panství, jaké bylo to jeho, obrovské množství peněz, ale mohl doufat, že až ta nutnost za mnoho desítek let nastane, budou jeho dům i pozemky v mnohem lepším stavu než teď. To štědré kapesné by se muselo poněkud snížit a jakékoliv výstřelky omezit, ale vzhledem k tomu, že by on i jeho manželka žili poklidně na venkově, nebylo by to pro ni nijak těžké. Avšak určitě by se jí to nelíbilo – a zahořklá žena je pro muže těžkým břemenem. Je vůbec možné, že o tom vážně uvažuje? Ano. Byl to hazard, samozřejmě že ano, navíc takový, který by ovlivnil celý jeho život. Ale měl zkušenosti s mořem, a to bylo hodně nevyzpytatelná holka, mnohem nevyzpytatelnější než jakékoliv žena z masa a kostí. Navíc to se ženami uměl, dokonce i teď. Znovu se zadíval na miniaturu. Siréna. Ne, ty byly nevzhledné a lákaly námořníky svým zpěvem do záhuby. Kouzelnice Kirké, s níž se setkal Odysseus, byla sice půvabná, ale proměnila jeho muže ve vepře. A tahle způsobila, že se z jejího manžela stal mrtvý muž. „Nemohu očekávat, že se rozhodnete, aniž byste se s ní setkal,“ ozval se hrabě a zaplašil tak zvláštní kouzlo, které Dracy cítil ve vzduchu. „Zanedlouho budeme obědvat a moje dcera také přijde ke stolu. Připojte se k nám. Bude to jen neformální oběd pro muže, kteří sem přijeli, aby se podívali na náš závod, a pro jejich manželky, jež je doprovázejí. Aspoň poznáte lidi, kteří se pohybují kolem dostihů...

37/47

Dracy si uvědomil, že stále zírá na miniaturní portrét Hernescroftovy dcery, a rychle ho baronovi vrátil. „Zatím si ho nechte, jestli chcete,“ řekl mu hostitel. „Ne, díky.“ Hrabě se usmál. „To je moudré. Ale jste přesně ten typ člověka, jakého moje dcera potřebuje. Muž z oceli, zvyklý velet.“ „Třeba jako ‚Protáhněte provinilce pod kýlem!‘ nebo ‚Podejte mi důtky!‘?“ Hernescroft se rozesmál. „Ne, ne, ale občasné šlehnutí rákoskou by jí neuškodilo. V dětství to na ni mělo pozoruhodné účinky. Ale teď už pojďte, pojďte a rozhodněte se sám.“ Dracy měl sto chutí otočit se a utéct od tohoto zrádného výměnného obchodu co nejdál, dokud má ještě všech pět pohromadě, ale nedokázal odolat příležitosti setkat se osobně s Hernescroftovou překrásnou dcerou. Vždyť mu koneckonců nehrozí žádné nebezpečí. Nestoudnou lady Mayburyovou určitě nebude zajímat nějaký chudý zjizvený námořník. A až se s tím její otec smíří, vymyslí nějaký způsob, jak Dracymu zaplatí za jeho vítězství v závodech.

Kapitola 4 Drahá Lizzie, nedokázala jsem odolat, musela jsem ten závod vidět. Vždyť Fancy Free je moje nejoblíbenější klisna, protože jsem ji sama pojmenovala, hned jak se narodila. A tak jsem Prankse přemluvila, aby mě vzal s sebou. Samozřejmě jsem si na sebe vzala kalhoty. Teď tě v duchu vidím, jak zase vrtíš hlavou, ale nechtěla jsem, aby mě někdo poznal. Na hlavu jsem si nasadila klobouk se širokou krempou a nikdo by si mě nevšiml, kdyby mi nesklouzl z hlavy. Dvakrát. No, upřímně řečeno, v tom druhém případě jsem si ho sundala sama, nechala jsem se unést vzrušením, zvedla ho do vzduchu a zamávala jím. Ale pochybuju, že si toho někdo všiml, protože se všichni dívali jenom na koně. Nechtěla jsem způsobit skandál ani sebemenší rozruch. Prostě jsem chtěla vidět triumf své nejmilejší klisny. Jenomže závod nakonec o hlavu vyhrála Cartagena lorda Dracyho, což znamená, že se Fancy Free bude muset přestěhovat do jeho stájí, které jsou určitě v katastrofálním stavu. Myslíš, že koně cítí stejné pouto k domovu jako my? Když se ve vzpomínkách přenesu do Belling Row a Sansouci, přepadne mě strašný stesk, i když od té doby uplynul už skoro rok. A to tady žiju v luxusu. Ale teď si představ, že bych se byla nucená přestěhovat do nějaké kobky v úzké uličce! Já vím, já vím, nic takového se mi nestane, ale Fancy Free podobné stěhování zažije. Kromě toho si o svém životě rozhoduju já sama, kdežto ta ubohá klisna musí jít tam, kam ji pošlou. Bože můj, vždyť není nic jiného než otrok. Neměla bych založit nějaké hnutí proti tak krutému zacházení? Ano, ano, já vím, že je to nesmysl, ale je mi té chudinky nesmírně líto... Hlasité zaklepání na dveře budoáru polekalo Georgii natolik, že trhla rukou a na papíře se objevila kaňka. A než stačila odpovědět, do místnosti vešla její matka. „Georgie? Tak tady jsi. Obleč se a jdi dolů do jídelny.“ Georgia vyskočila od stolu a rychle se uklonila. „Cože? Proč?“ Lady Hernescroftová byla vysoká kostnatá žena s ocelově šedivými vlasy. Někteří lidé tvrdili, že Georgia vypadá úplně stejně jako její matka zamlada, což mladou vdovu silně znepokojovalo. Rty lady Hernescroftové se stáhly do ještě tenčí linky. „Protože si to tvůj otec přeje.“ Poroučí, vyložila si její slova Georgia, ale zůstala stát na místě. „Dobře víte, máti, že nemíním chodit mezi lidi, dokud mi neskončí celé období smutku.“

39/47

„V tom případě jsi neměla chodit na ten závod. A protože ses tam objevila, musíš napravit škodu, kterou jsi tím způsobila, a předvést se u oběda v co nejpříznivějším světle.“ „Nikdo si mě tam nevšiml,“ namítla Georgia. „Samozřejmě že to nezůstalo bez povšimnutí. A ti, kteří tě neviděli, se o tom okamžitě doslechli. Co sis myslela, děvče? Prostě uděláš, co ti otec vzkazuje.“ „Nemyslím si, že je moudré –“ „Zpochybňuješ snad otcův úsudek?“ „Ne,“ vyhrkla Georgia úplně automaticky. Bylo by to totéž, jako kdyby chtěla zpochybnit slovo Boží. Znovu však položila matce stejnou otázku jako před chvilkou. „Proč? Lidé na mě nezmění názor jenom kvůli tomu, že přijdu na oběd.“ Lady Hernescroftová na ni hleděla planoucíma očima, ale po chvilce překvapivě stočila pohled stranou. Něco viselo ve vzduchu. „Musí to nějak souviset s tím závodem.“ „Na ten závod jsem se sice šla podívat, ale to ještě neznamená –“ „Nejde o tvé chování, Georgie. Ale o vítěze toho dostihu.“ „O Cartagenu?“ „O lorda Dracyho. Tvůj otec sice prohrál, ovšem ten člověk mu nějak padl do oka, a tak ho pozval na oběd. Půjdeš dolů, aby se u nás cítil příjemně.“ „To mu mám položit polštářek na sedadlo židle nebo přistrčit podnožku pod jeho revmatické nohy?“ „Nebuď prostořeká. Až do letošního ledna, kdy mu zemřel bratranec, sloužil lord Dracy v námořnictvu. Převzal po svém příbuzném veškeré povinnosti, avšak není dost dobře připravený na styk s lidmi z nejvyšších kruhů. Ty mu ten oběd usnadníš.“ „Proč já? Bude tam přece Millicent.“ Pranksova manželka nesmírně ráda obletovala hosty, a tak jí určitě bude vadit, že ji má Georgia nahradit. „Millicent tam nebude. Víš, jak je teď v těhotenství přecitlivělá. Po tom tvém šprýmování si musela jít lehnout.“ „To mě mrzí, máti, ale...“ „Je tu ještě jeden důvod, proč se Millicent omluvila. Lord Dracy bohužel utrpěl v boji zranění. Jednu tvář má tak zjizvenou, že by to mohlo vyvést citlivou dámu z rovnováhy.“ „Kdežto já jsem pevná jako ztvrdlá kůže?“ „Ty nečekáš dítě.“ Georgia si pomyslela, že matka svou poznámku určitě nemyslela tak necitelně, jak vyzněla. „Myslím, že by bylo hanebné zblednout při pohledu na muže, který utrpěl zranění kvůli nám všem, i kdybych čekala dítě.“ „Nekritizuj svou švagrovou. Ty jsi z úplně jiného těsta než ona.“ „Z takového, které mi umožňuje chovat se laskavě k hrdinovi?“

40/47

Georgii neušlo, že se matka musí ovládat, a že jí dokonce cukají koutky úst. „Máš dobré srdce, dceruško.“ Proboha, co se to děje? „Co přesně se ode mě čeká?“ zajímala se Georgia. „Drž se vedle Dracyho a povídej si s ním, i kdyby mu nebylo příliš do řeči. Usnadni mu to, poraď mu...“ „S čím?“ „S čímkoliv, co bude zapotřebí.“ Georgii okamžitě bleskla hlavou obscénní představa, takže se musela hodně držet, aby zachovala chladnou tvář. Škoda, že tu už není Dickon, zasmáli by se tomu společně. „Máš ještě nějaké otázky?“ zeptala se jí matka. Co má tohle všechno znamenat? Jde o nějakou politickou záležitost? Její rodiče se neustále zapojovali do nějakých politických hrátek, zejména teď, kdy se král dostal do sporu se svými ministry a v každém koutě Svatojakubského paláce se skrýval nějaký tajný spolek. „Máti, co za tím vším skutečně vězí?“ „Jsi nepříjemně svéhlavá, Georgie,“ odpověděla matka unaveným tónem. „Pokud chceš nějaké vysvětlení, pak si uvědom, že tvůj otec přišel o Fancy Free a mrzí ho to. Doufá, že se s vítězem závodu dohodne na nějaké výměně ve stejné hodnotě. A laskavý přístup k lordu Dracymu by mu to mohl usnadnit.“ „Aha, to je rozumné.“ Georgie se zamyslela. Chtěla se stranit společnosti po celou dobu svého prodlouženého smutku, protože pokud už něco slíbila, chtěla to splnit. Jenomže osud její nejmilejší klisny se jí hluboce dotýkal. „V tom případě tam půjdu,“ prohlásila. „Kvůli Fancy Free se o toho našeho neduživého hosta postarám.“ „Je to námořní důstojník.“ Georgia to nijak nekomentovala. „A pokud bude při jídle řvát nebo plivat na podlahu, poučím ho o pravidlech slušného chování.“ „Někdy si nad tebou zoufám!“ obořila se na ni matka, ale pak zavřela oči a zdržela se dalších poznámek. „Měj na paměti, Georgie, že musíš také napravit dojem, který jsi vyvolala tím, že jsi na ten závod vůbec přijela. Vezmi si na sebe nějaké střízlivé šaty a chovej se zdrženlivě, aby pak o tobě mohli naši hosté říct jen to nejlepší.“ Hned nato vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Georgia na ně vyplázla špičku jazyka a zamumlala: „Jsem úplně stejný otrok jako nějaký kůň.“ „Nechte toho, mylady,“ ozvala se Jane, která po celou dobu tiše stála v rohu. Georgia se zasmála, vyplázla jazyk i na ni a posadila se ke stolu, aby dopsala dopis své přítelkyni Lizzie. „Mylady, musíte se obléknout.“

41/47

„Za okamžik,“ opáčila Georgie a rychle k němu připojila poslední odstavec: „Kdybych se mohla spolehnout, že dostaneš tenhle dopis včas, poprosila bych Tě, aby ses za mě pomodlila. Spíš ho ale ještě nepošlu a připojím k němu další, s nejnovějšími zprávami.“ Uložila list papíru do zásuvky, zamkla ji a teprve potom se otočila k Jane. Svlékla si šaty a vklouzla do upjatého kostěného korzetu, který jí stahoval poprsí, takže v něm měla úplně plochou hruď. Pak se postavila před Jane, aby jí ho pevně zašněrovala. V duchu zalitovala výrazu „pomodlila se“, který použila v dopisu pro Lizzie, protože naznačoval, že je nervózní. Včera zůstala celý večer ve svém pokoji. Rodičům to vysvětlila tím, že se chce celý rok vyhýbat jakékoliv společnosti, ale dobře si uvědomovala, že to byla jenom výmluva. Toužila se vrátit do skutečného života, do života v nejvyšší společnosti, ale jak se ten okamžik blížil, zmocňovala se jí lehká nevolnost. Kolik lidí věřilo, že byla Vanceovou milenkou, a tudíž i příčinou Dickonovy smrti? Všechny podobné myšlenky však nyní potlačila a soustředila se na oblékání. „To je strašné, už celou věčnost jsem na sobě neměla pořádný vykrojený korzet.“ „Tady na venkově si ho ke stolu vzít nemůžete. Působila byste příliš nápadně a nedělalo by to dobrý dojem.“ „Já vím, ale je to tak nespravedlivé!“ „Varovala jsem vás, abyste na ten závod nejezdila, mylady.“ „Ano, varovala, ale nelituju toho.“ „Tohle říkáte pokaždé,“ zabručela Jane a zprudka zatáhla za tkanice. „Ale možná na tom není nic špatného, když se objevíte v užším společenském kroužku ještě předtím, než se vydáte na nějakou větší událost.“ „Snad máte pravdu. Je tady Beaufort a Waveney.“ „Lord Waveney je už ženatý, mylady, a jeho manželka je tady s ním.“ „Propána! V tom případě se vynasnažím upoutat Portlanda, i když je dost nudný.“ „Musíte udělat dojem na dámy, mylady. Na nikoho jiného. Protože ty píší dopisy a rozšiřují nejrůznější klepy.“ „Dobře že tam nebude Millicent, která jenom ustavičně vzdychá a trousí nějaké káravé poznámky. Její sestra ji v tom ale docela spolehlivě zastoupí. Jenom mi nejde na rozum, proč mě ta Eloisa Cardrossová tak nenávidí.“ „Ale vždyť to dobře víte, mylady. Je sice považovaná za krásku, jenže vám nesahá ani po kotníky. Stůjte rovně, mylady.“ Georgia se napřímila. „Snad jsem se nezačala hrbit? To je hrůza! Pokud ano, řekla byste mi to? Že byste mi to řekla?“ „Rozhodně. Zvlášť když vím, jak vám to leží na srdci.“ „Jste moje moudrá starší sestra.“ Jane si odfrkla, ale znělo to spíš jako zasmání, protože ji s Georgií pojilo upřímné přátelské pouto.

42/47

Když ji mladá hraběnka najala jako svou komornou, bylo Jane třicet let a zpočátku působila stroze. Pod jejím škrobeným zevnějškem se však skrýval smysl pro ironický humor a záliba v módě, což Georgii imponovalo. Zakrátko se z nich staly přítelkyně a důvěrnice a společně navrhovaly jedinečné oblečení, které si lady May oblékala do společnosti. Georgia dobře věděla, že by měla častěji poslouchat dobře míněné rady své komorné, ale považovala všechna svá dobrodružství za naprosto neškodná a podezírala Jane, že vidí všechno černě. Zatím se její výstřelky obešly bez vážných důsledků, ale mohli jich využít nepřejícní lidé a očernit ji před ostatními. Když uzavírala sázky o polibky. Když si na sebe oblékla kostým bohyně, který budil dojem, že má odhalená ňadra. Když byla přistižena, jak se na plese lady Rothgarové líbá s Harrym Shaldonem. Byly to nešťastné příhody, ale Dickon je bral s nadhledem, a dokonce prohlašoval, že po prohře v kartách ztratil právo na její polibek. Nikdy jí nic nevyčetl. Drahý Dickon. Všechny tyhle drobnosti však poškodily její věrohodnost, takže lidé pak snáz uvěřili pomluvám, že byl Vance skutečně jejím milencem. Jak vůbec někdo mohl tyhle dva muže srovnávat? Shaldon byl plešatý, solidní muž. Ale především to byl gentleman každým coulem. Což se o Charnleym Vanceovi nikdy říct nedalo. „Dejte teď na mou radu,“ ozvala se znovu Jane, když zavazovala stužku. „Chovejte se naprosto dokonale, protože všechny oči se upřou jenom na vás a budou vás hodnotit.“ „Já vím.“ „Nedávejte však najevo nervozitu nebo stud. Ten souboj byla pošetilost, která padá pouze na vrub vašeho manžela. Vy ho upřímně oplakáváte, držíte smutek a nemáte si co vyčítat.“ Georgia se už už chystala něco namítnout, protože si dobře uvědomovala svoje hříšky, ale nakonec zůstala zticha, protože Jane měla v podstatě pravdu. Ničeho se nedopustila, tedy přinejmenším ničeho skutečně zavrženíhodného. „A teď, jaké si vezmete šaty, mylady? Ty lesklé krémové, anebo modré, nebo snad ty béžové s růžičkami?“ „Ty šedivé taftové.“ „To snad ne! Ty se nehodí ani na to, abyste v nich utírala prach, natož zasedla k obědu s vévody a hrabaty.“ „Jsou to moje nejlepší šaty na poloviční smutek. Nevezmu si na sebe nic barevného, Jane. Rozhodla jsem se, že Dickonovi věnuju celých dvanáct měsíců, a kdybych ten slib porušila jenom kvůli tomu, že se teď musím sejít se společenskou smetánkou, musela bych sama sebou opovrhovat.“ „Pochybuju, že někdo z nich vůbec sleduje, jak dlouho ještě máte držet smutek.“

43/47

Georgia se zasmála. „Ujišťuju vás, že počítají ty dny smutku stejně pečlivě jako dny před narozením prvního dítěte. Takže ty šedivé. Pospěšte si. Moje nedochvilnost už začíná být pověstná.“ „Tak si zatím vezměte vycpávky a obruče pod sukni, než vám ty šaty přinesu.“ Georgia uvazovala druhý uzel, když se Jane vrátila s náručí plnou kouřově šedivého taftu. Vypadalo to, jako kdyby držela v rukou tmavý mrak. „Až ze sebe svléknete tu šeď, dám se na modlení, mylady. Ta barva má přímo nevídaný účinek, protože v ní vypadáte fádně.“ „A přesně tohle dnes potřebuju. Vypadat fádně.“ Jane jí podala sukni a Georgia si ji oblékla. Potom přišel na řadu živůtek, který se zapínal vepředu a sahal jí cudně až ke klíční kosti. Zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. „Můžete mi ještě přinést šáteček do dekoltu, Jane? A čepec.“ Komorná si znechuceně odfrkla a zakrátko se vrátila s oběma požadovanými předměty. Ovinula své velitelce lehký šátek kolem šíje a zasunula ho vepředu i vzadu do mělkého výstřihu živůtku. „Úplně jako jeptiška,“ poznamenala Georgia. „Tohle by mohlo vyvrátit všechny pověsti o nestoudné hraběnce.“ „Nestoudný je ten, kdo o vás takhle mluví, mylady. Vždyť jste tak mladá, skoro ještě dívka. Posaďte se, připevním vám ten čepec.“ „Mám dojem, že věk nehraje žádnou roli,“ poznamenala Georgia a poslušně se posadila. „V Danae House najdete dívky, které někdo znásilnil, ale i takové, které zvesela dotančily na okraj propasti a zřítily se do ní ve čtrnácti letech.“ Danae House byl dobročinný útulek pro zneuctěné služebné. Jane jí stočila bujnou hřívu do uzlu a ten pak pevně připnula k hlavě vlásenkami. „Nehodí se, abyste se stýkala s takovými děvčaty.“ „Takže je nevhodné, když je lady Rothgarová patronkou toho útulku? Anebo lady Walgraveová či vévodkyně z Ithornu?“ „Všechny jsou starší než vy, mylady.“ Jane zastrčila do uzlu své paní poslední vlásenku a posadila jí na temeno čepec, který jí vzadu zakryl všechny vlasy. A Georgia si pak pod něj vepředu zastrčila tolik pramínků, kolik se jí podařilo zkrotit. „Nějaké šperky, mylady?“ „Kdybych si vzala jenom snubní prsten, považovali by to asi za výstřednost. Ale co jiného? Ty malé perličkové náušnice,“ rozhodla se nakonec a odložila hladké zlaté kuličky, které teď nosila v uších. „A můj smuteční náramek.“ Když se Jane vrátila, Georgia si nasadila perličkové náušnice a navlékla na pravé zápěstí náramek, ale pak svraštila obočí. Kdykoliv se podívala na ten černý a stříbrný pásek, který obsahoval krystal s Dickonovými tmavými vlasy, vybavila si manželovo mrtvé tělo.

44/47

Zadívala se na malý portrét, který stál na toaletním stolku. Ten měla mnohem radši. Zachycoval rozesmátého Dickona v elegantním oděvu. Vyzařovala z něj energie a radost ze života. Políbila si konečky prstů a přitiskla je na zarámovanou podobiznu, ale sklo bylo stejně chladné jako tehdy jeho bledé čelo. Ztěžka polkla a vstala, aby se na sebe podívala do velkého podlouhlého zrcadla. „Propána! Třeba si Beaufort a ostatní ani nevšimnou, že tam s nimi jsem.“ Jane si odfrkla. Georgia nakonec vklouzla do hladkých černých střevíců. „Možná by bylo příjemné být tam s nimi jako nějaký duch, aniž by o mně věděli.“ „Takovéhle nápady se k lady May vůbec nehodí,“ poznamenala Jane. Měla pravdu. Georgia si ještě vzala šedivý vějíř, který jí komorná podala, a naposledy se otočila k zrcadlu, aby před odchodem zkontrolovala, jak vypadá. Zastrčila si pod čepec jednu neposednou kadeř a uhladila si živůtek. Už měla zpoždění. „Konec otálení,“ prohlásila, vyšla z místnosti a zamířila o patro níž. Ale ve chvíli, kdy měla před sebou ještě tři zbývající schody, zaslechla ze salonu vedoucího na terasu hlučný hovor a zůstala stát na místě jako přimrazená. Chtěla pokračovat dál, ale stalo se něco nepředstavitelného. Srdce se jí rozbušilo jako zvon a uhánělo mnohem rychleji, než bylo zdrávo. Ještě nikdy v životě ji nepřepadl takový strach. Nikdy. Výbuch smíchu, který zaslechla, ji vyděsil, jako kdyby se ti lidé smáli jí... Komorník stojící v hale ji pozoroval. Aby před ním nějak ospravedlnila, že se zastavila na místě a nepokračuje dál do salonu, položila mu otázku: „Lord Dracy už dorazil?“ „Ano, ano, mylady, ale viděl jsem ho až teď, jak vychází ze salonu na terasu.“ „Děkuju,“ řekla Georgia upřímně a pootočila se, protože se chtěla také dostat na terasu, ale ne přes salon. Bylo to zbabělé, ovšem mohla svou zbabělost věrohodně omluvit. Měla přece za úkol postarat se o lorda Dracyho a ten od hostů shromážděných v salonu před chvilkou utekl. Jako chudinka ryba bez vody. Ne, spíš jako velryba, která uvízla na pobřeží. Obtloustlá, zmítající se, bezmocná. Georgia prošla předpokojem na terasu a zastavila se. Spatřila tam jenom jediného muže. Měl na sobě hnědý oblek a byl k ní otočený zády. Nemohl to být nikdo jiný než lord Dracy, ale vůbec nevypadal jako obtloustlá velryba. Měl široká ramena, dlouhé silné nohy... Ale co to proboha dělá? Lord Hernescroft představil bývalého námořního důstojníka svým hostům a žádná z dam při pohledu na něj neomdlela. Některé z nich se však očividně necítily ve své kůži, a tak Dracy prošel otevřenými dveřmi na terasu, aby se na něj nemusely

45/47

dívat. Po dlouhé době, kterou strávil na moři a v cizích zemích, měl pocit, že se mu pohled na anglickou přírodu nikdy neomrzí. Došel až ke kamenné balustrádě a náhle ho přemohl zvláštní pocit, jako kdyby se znovu ocitl na palubě lodi, okolo něj se široko daleko rozprostíralo moře a do plachet se opíral rychlý vítr, který vyluzoval podivuhodné tóny. Jenomže místo šedých vln ho obklopovala zeleň důmyslně navrženého a pečlivě udržovaného parku a podivuhodné tóny vycházely z hrdélek zpívajících a cvrlikajících ptáků. Anglické zpěvné ptactvo představovalo nesmírně vzácný poklad. Spokojeně se nadechl a uvědomil si, že zezdola cítí vůni kvetoucích růží. Naklonil se přes širokou zídku, aby rozpoznal, odkud se ta příjemná vůně line. Zjistil, že se po zdi vinou vzhůru popínavé růže a zimolez. Ale jak se jmenují ty vysoké vzpřímené rostliny s bledými květy? „Upřímně doufám, že tady nechcete skoncovat se životem, lorde Dracy.“ Napřímil se, ovšem dal si chvíli na čas, než se otočil. Pokud zjistí, že ten melodický hlas nepatří Kirké, bude zatraceně zklamaný. Patřil. A lady Mayburyová vypadala se šibalským pohledem v jiskrných očích stejně dokonale jako na tom miniaturním portrétu, který mu ukázal její otec, i když měla na sobě šedivé šaty a na hlavě střízlivý čepec, pod nímž se skrývala většina jejích vlasů. Vlastně mu teď připadala ještě přitažlivější. V tom šedivém orámování vynikala její vitalita daleko výrazněji. Rychle se vzpamatoval a uklonil se. Málem ji oslovil „lady Mayburyová“, ale včas se upamatoval, že se k ní musí chovat jako k naprosto neznámé dámě. „Jste oproti mně ve výhodě, madam.“ Georgia se lehce uklonila. „Hraběnka Mayburyová, mylorde, dcera hraběte Hernescrofta. Otec mě požádal, abych se o vás postarala, takže se obávám, že bude velice zklamaný, až zjistí, že jste ze své první společenské události samou hrůzou utekl.“ Bůh se mnou, pomyslel si Dracy. Bystrá, vtipná a naprosto úchvatná. A při pohledu na jeho zjizvenou tvář se ani nezachvěla. Určitě ji varovali, ale stejně... Kdykoliv zachytil její pohled, nenašel v něm ani sebemenší náznak neklidu nebo rozpaků. Kromě toho nijak nedala najevo, že ví o otcově záměru spojit jejich životy. Odjakživa si potrpěl na upřímné jednání, pro tentokrát se mu však zpronevěřil a vychutnával si kouzlo tohoto příjemného okamžiku. „Moje první společenská událost to sice není, ale je to poprvé, co se setkávám s urozenými anglickými dámami.“ „A to setkání vás vyděsilo natolik, že jste se chystal vrhnout dolů z balustrády, mylorde?“ Usmál se, aby zjistil, jestli vydrží pohled na jeho zkřivený obličej. A světe div se, ani tentokrát se vůbec nezachvěla.

46/47

„Nepokoušel jsem se o sebevraždu, madam. Jenom jsem se díval dolů, abych zjistil, odkud se line ta kouzelná vůně. Růže a zimolez jsem poznal, ale ty vysoké rostliny ne.“ Přistoupila za tichého zašustění sukně k zídce a naklonila se, ovšem balustráda byla příliš široká, takže přes ni při své výšce nic neviděla. Dracy ji tedy zvedl a vysadil nahoru, ale ruku nechal ovinutou kolem jejího pasu – samozřejmě aby se jí něco nestalo. Její nádherné oči se ocitly jen kousíček od jeho tváře a jejich jemné zelenomodré tóny mu připomněly barvu cizích moří. Řasy měla hnědé a husté a pleť dokonalou jako okvětní plátky růží. Skutečně. A jak voněla... Nebo to snad byly květiny?

@Created by PDF to ePub