Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI

Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI Vydání druhé, v tomto překladu první Copyright © 1994 by Deveraux Inc. Published by arrangement with Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1860. publikaci Přeloženo z anglického originálu Remembrance vydaného nakladatelstvím Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York v roce 1994 Český překlad © 2014 Ludmila a Tomáš Havlíkovi Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Karri Klawiter Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-891-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-935-1 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Jude Deveraux

Vzpomínka

PRVNÍ ČÁST

1. kapitola

New York 1994 V nynějším životě nemůžete být šťastná. Brání vám v tom události, které se odehrály ve vašich minulých životech. Co byste si pomysleli, kdyby vám tohle někdo řekl? Možná by vás napadlo: Je to beznadějné, takže proč se namáhat? Nebo spíš: Co mi to ta šílená ženská vykládá? Radši se seberu a vypadnu odsud co nejdál. Nebo jste možná tak trochu jako já a řekli byste si: To je bezvadný nápad! Cestování v čase je teď v módě, ale minulým životům se nikdo moc nevěnuje. Takže bych se té dámy mohla na všechno důkladně přeptat a podle jejích odpovědí pak napsat knížku. A protože jsem spisovatelka tělem i duší, napadla mě při mém prvním setkání s Norou právě tahle poslední možnost. V celém mém těle totiž nenajdete ani jedinou molekulu, která by nebyla naprogramovaná na otázku: Jak bych mohla právě tohle využít v nějakém svém příběhu? Lidé se mě neustále vyptávají, jak jsem se vlastně stala spisovatelkou. Ráda bych jim nabídla nějakou odpověď, která by je potěšila. S chutí bych jim třeba vylíčila, jak jsem jednou brouzdala po louce plné drobných blankytných kvítků, když vtom se přede mnou zjevila čarokrásná víla ve stříbrné říze, klepla mě kouzelnou hůlkou po hlavě a pronesla medovým hlasem: „Dávám ti dar psaní. Vrať se domů a piš.“ Občas mívám pocit, že lidé chtějí slyšet něco v tom smyslu, že jsem byla „vyvolená“, jako se to traduje například o prorocích. Jenomže kdykoliv o nich něco čtete, pokaždé se dozvíte, že se všichni obracejí k Bohu s nářkem: „Proč zrovna já, Pane?“ Někdy mívám pocit, že být „vyvoleným“ není dar, ale prokletí. Vlastně jsem vám už naznačila, proč jsem se stala spisovatelkou. Vymýšlím si příběhy úplně o všem. O všem na světě. Jakmile něco vidím, slyším nebo čtu, v hlavě se mi okamžitě začne odvíjet příběh. Vyprávění je pro mě přirozenost. Když se mě někdo zeptá, proč jsem se stala spisovatelkou, mám sto chutí se ho zeptat: A co máte v hlavě vy, když ne příběhy? Na co myslíte, když posloucháte nějaký suchopárný projev a umíráte nudou? Nebo když řídíte auto? Nebo když strkáte do pračky šestou dávku prádla? V tomhle vidím skutečné tajemství života. Co se honí hlavou mně, už vím, ale jak jsou na tom ostatní lidé? Co v ní mají oni místo příběhů? No, každopádně jsem teď spisovatelka na plný úvazek (což znamená, že nepotřebuju žádné další zaměstnání, abych měla z čeho platit účty) a zjišťuju, že my spisovatelé tvoříme pevně stmelený spolek a očekává se od nás vzájemná loajalita. Hippokratova přísaha je ve srovnání s tím nicotná záležitost. A protože nechci přijít o členství, povím vám, co se ode mě čeká. Psát až do úplného zemdlení. Jak že to kdosi vyjádřil? Něco v tom smyslu, že spisovatel si musí otevřít cévu a nacedit na papír vlastní krev. No, je to pravda. Psaní je skutečně děsná dřina. Denně prosedím na zadku šest až deset hodin a mezi tím rázuju sem a tam a vymýšlím, „co přijde

teď“. A když knihu dopíšu, pokaždé mi z nakladatelství pošlou peníze a květiny. Ale teď vážně – máte dojem, že spisovatel trpí víc než dejme tomu sekretářka? Ta musí vstávat na zazvonění budíku (kdežto já vstávám, kdy chci), vypravit z domu děti a svoji drahou polovičku, pracovat pro šéfa, který ji nikdy nepochválí, a po návratu ze zaměstnání odsloužit další směnu. A nikdo nikdy neřekne: „Páni, ty jsi sekretářka? Jak ses k téhle práci dostala?“ Všichni nejspíš děláme, co umíme. Pokud zvládáte řídit nákladní auto, živíte se tím. Dokážete-li někomu bez výčitek svědomí dělat potíže, stanete se právníkem. A jestliže se vám v hlavě rodí příběhy, přenášíte je na papír. Práce spisovatelky se podle mě nijak neliší od jiných, daleko důležitějších profesí. Mám ale dojem, že svět jako celek zastává jiný názor než já. Usoudil totiž, že spisovatelé jsou chytřejší, důvtipnější, osvícenější a vůbec tak nějak lepší než ostatní lidé, a tak k nim přistupuje s posvátnou bázní a úctou. Podle mě by se měla zavést Národní profesní loterie – každoročně by se z klobouku vytáhlo deset profesí a po celý následující rok by se vzdával hold lidem, kteří v nich pracují. Měli by žebříčky popularity, dostávali by obdivné dopisy od fanoušků, pořádali by autogramiády a měli by něco jako svá vlastní nakladatelství, která by je vychvalovala do nebe a zaplavovala je dary. Vidíte? Už zase vymýšlím příběh. Dejte mi klávesnici a nikdo mě nezastaví. Ale ještě k těm deseti zaměstnáním, která by se každoročně losovala. Chci na tomto místě ukázat prstem na jednu „profesi“, která je natolik ďábelská, že by si zařazení do této loterie vůbec nezasloužila. Tvoří ji recenzenti knih. Konkrétně recenzenti milostných románů. Pokud se vás to nějak dotklo, asi bych vám měla přiznat barvu hned na začátku, abyste případně mohli tuhle knížku včas odložit. Píšu totiž romány. Takže jsem to vyklopila. Je to venku. Kromě nezměrné radosti, kterou mi psaní vnáší do života, je tady jedna skutečně, skutečně odporná věc. Nebetyčně odporná. Mám na mysli způsob, jakým svět pohlíží na milostné romány, na jejich čtenáře a zejména na lidi, kteří je píšou! Nemáte dojem, že se svět pomátl? V talk show Oprah Winfreyové jsem viděla muže, který se přiznal, že několikrát souložil s vlastní dcerou, když byla ještě malá holčička. Skoro všichni zpěváci a herci se otevřeně holedbají, že vyzkoušeli veškeré dostupné drogy a pozuráželi nebo od sebe odehnali většinu lidí ze svého okolí. A jak svět k těmhle lidem přistupuje? S láskou. Ano. S láskou, pochopením a soucitem. A pak jsem tady já – a copak že to dělám? Píšu rozverné milostné romány o mužích a ženách, kteří se do sebe zamilovávají a jejichž nejdivočejším kouskem bývá zplození jednoho až dvou robátek. Žádné drogy. Žádné krvesmilstvo. Nikdo nikoho nesmaží zaživa a nevyvádí ani žádné jiné zlotřilosti. Moje postavy dokonce ani nevymýšlejí žádné záludné metody, jak někoho připravit o život. Píšu zkrátka příběhy o věcech, po kterých toužíme: o lásce k někomu, kdo naše city opětuje. Člověk by čekal, že se čtenářům už při pouhém pomyšlení na autora takových knih rozlije po tváři široký úsměv. Ach, to je nádhera! Láska. Milování. Smích. Polibky. Chyba lávky. Z mého pohledu je svět vzhůru nohama, protože se spisovatelům románů posmívá, znevažuje je a prská na ně jedovaté sliny. A z jakých důvodů? Já osobně považuju za nejpozoruhodnější ten, který tvrdí, že by ženy mohly ztratit smysl pro realitu a upnout se k naději, že je nějaký muž zachrání před Životem s velkým Ž. Podle této teorie jsou ženy tak hloupé, že nerozlišují smyšlenku od skutečnosti. Ale dělá si snad někdo starosti, že muži, kteří louskají špionážní thrillery, zaútočí na své sousedy samopalem? Ne, nevzpomínám si, že by to někoho napadlo. Stejně jako si nepamatuju, že by si

někdo dělal těžkou hlavu kvůli detektivkám nebo vědecko-fantastickým románům. Zkrátka a dobře, to jenom ty pitomé ženské v sobě hýčkají naději, že je zachrání nějaký úžasný, pozorný a štědrý kus chlapa. Moji milí, kdyby si ženy skutečně myslely, že je nějaký takový úchvatný chlap může spasit, milostné romány by netvořily čtyřicet procent vydavatelské produkce. Ale vraťme se k recenzentům. Tihle mladí inteligentní lidé vycházejí z vysokých škol s hlavou plnou snů o práci v nějakém intelektuálním časopisu. Jenomže jak nakonec dopadnou? Jakýsi staroch, kterému už dávno pohasla jiskra v oku, se rozhodne, že dá tomu mladému náfukovi pořádnou životní lekci, a přidělí mu tu nejpotupnější práci v celé nakladatelské branži – recenzování milostných románů! A hádejte, proti komu se obrátí vztek mladého absolventa, který zaplatil na školném osmdesát tisíc dolarů a teď mu někdo podstrčí knížku, z jejíž obálky se na něj culí kojná (název, který vystihuje velikost víte čeho, polozakrytého živůtkem visícím proklatě nízko – kontrolní otázka: kdo myslíte, že vymýšlí takovéhle obálky, muž nebo žena?). No a tenhle jedinec – muž nebo žena – si pak vybije vztek na mně, na autorce milostných románů. Na té nejnicotnější bytosti na světě. Na domácí puťce s bankovním kontem. Pravidlo číslo jedna při hodnocení milostného románu zní: Porovnejte ho s nejlepší knihou, jakou jste v životě četli. Pokud se nevyrovná dílu Jane Austenové, využijte svých šedesát tisíc dolarů zaplacených na školném a nenechejte na autorovi nit suchou. Když se ale dopustíte té chyby, že se vám ten vnucený brak zalíbí, napište: „Čtenářům Hayden Laneové se tahle knížka bude zamlouvat.“ Ať už ale napíšete cokoliv, za žádných okolností se neopovažujte vyjít na trh s vlastní kůží a nevyzraďte, že ta knížka padla do noty i vám. Kdybyste totiž u někoho vyvolali dojem, že ve vás ten škvár nebudí odpor, už nikdy byste nedostali k recenzi žádnou „hodnotnou“ knihu. Jak ale tohle všechno souvisí s tématem minulých životů? Vlastně bezprostředně, protože je mi už devětatřicet let, čtyřicítku mám na krku a snažím se dopídit smyslu svého života. Občas mám dojem, že mě to zajímá úplně stejně, jako zajímá moje čtenářky prapříčina mého rozhodnutí stát se spisovatelkou. Co z nás dělá to, čím jsme dnes? Celkově vzato jsou nejzajímavějším materiálem k rozpitvávání lidé. Proč se ta paní, co bydlí kousek ode mě, obléká tak stroze jako vojanda? Proč se někteří lidé bojí nožů, ohně nebo výšek? A co ti, kteří mají strach vyjít z domu? Samozřejmě se nabízí teorie, že všechny fobie, které člověka trápí v dospělosti, pramení z děsivých zážitků v dětství – ideálně z takových, které si nepamatujete, protože pak si vás může psychoterapeut zvát na další a další sezení a účtovat si tisíce dolarů za to, že vám pomáhá, abyste si na tu příšernou událost vzpomněli. Taková terapie většinou končívá tím, že jste co do peněz chudší, ale zato bohatší o řadu odporných vzpomínek. I já jsem v jednom špatném životním období (a co jiného může ženě způsobit takové „špatné životní období“ než nějaký muž?) chodila k psychoterapeutce. Dozvěděla jsem se od ní, že ty příběhy, které se mi neustále honí hlavou, jsou výsledkem mé někdejší nenaplněné touhy vyspat se s vlastním otcem. Když se mi po jejím sdělení konečně vrátila řeč, rozhořčeně jsem vybuchla: „Nikdy jsem s otcem spát nechtěla!“ „Aha,“ opáčila ona. „Takže jste to v sobě potlačila.“ Po téhle návštěvě jsem pochopila, že nemůžu vyhrát – přitom vítězství pro mě bylo odjakživa velice důležité – a už jsem k ní nikdy nešla. Stále jsem se však snažila přijít na to, proč vlastně píšu a proč píšu tak, jak píšu. Všichni

spisovatelé totiž touží po jediné metě – chtějí dosáhnout nesmrtelnosti. Ve své ješitnosti si my autoři myslíme, že lidé chtějí číst právě to, co jsme vypotili na papír. Když my spisovatelé slýcháme, jak Mark Twain zemřel v chudobě, vůbec ho nelitujeme, protože toho vytouženého cíle dosáhl. Bude žít navěky. Naše rodiny by byly nepochybně radši, kdybychom spíš vydělávali spoustu peněz, ale my autoři si mnohem více ceníme věčného uznání než bohatství. Jenomže právě v tomhle vězí problém. Nikdo za vámi nepřiletí na růžovém obláčku, v rukou psací podložku s klipsem, a nepronese: „Dáváme ti spisovatelský talent. Chceš takový, kterému se budou všichni vysmívat, nebo takový, který ti zaručí, že na tebe budou lidé vzpomínat i po smrti?“ Talent není ojeté auto. Nemůžete ho vrátit, když se vám znelíbí. Nemůžete říct: „Ráda bych vyměnila svoje vlohy za nadání Edith Whartonové.“ Můj talent zkrátka a dobře spočívá v tom, že píšu milostné romány, do nichž se všichni strefují, pošklebují se jim a zesměšňují je. Když chce režisér filmu zdůraznit, že má některá z ženských postav v hlavě průvan, strčí jí do rukou milostný román. Zpočátku jsem byla vděčná, že mám aspoň nějaké vlohy. Kdo umí, píše, kdo neumí, píše recenze. Jak řekl Anthony Trollope: „Jenom hlupák píše pro něco jiného než pro peníze.“ Nebo tak nějak. Každopádně je to pravda. Nemůžeme se zkrátka posadit k počítači a říct si: „Teď se propíšu do historie.“ Takhle to nefunguje. O tom, co po nás zůstane i po smrti, nerozhodujeme my, ale ostatní lidé. A tak si pořád lámu hlavu, proč jsem začala psát právě romány. Ohlížím se za svým životem a uvažuju, co ze mě udělalo právě takovouhle autorku. Vlastně bych ráda zjistila, proč jsem taková, jaká jsem, ve všech ohledech. Až do sedmi let jsem byla nejšťastnější dítě na celé planetě. Bydlela jsem s rodiči a sestrou v těsném sousedství dvou domů plných bratranců, sestřenic, tetiček, strýců a několikerých prarodičů. Připadala jsem si jako v ráji. Byl to hotový ráj. Vůdcem celé bandy jsem byla já, takže jsem všem velela a přikazovala, co a jak mají dělat, a moje tvořivost se těšila všeobecné úctě. No, všeobecné možná ne. Jednou jsem viděla, jak babička zakroutila krkem kuřeti, a tak jsem řekla sestřenici, že bychom jí měly pomoct a zakroutit krkem i ostatní slepičí drobotině. Svíraly jsme ta kuřata mezi odřenými koleny a kroutily a kroutily. Nebylo nám tehdy víc než pět let. Babička vyšla z domu s košem prádla a viděla, že se všechna kuřata potácejí po dvorku jako opilá a hlavičky jim padají ke straně. Když si to teď vybavím a připomenu si babiččinu výbušnou letoru, dodnes mi nejde na rozum, že jsme to se sestřenicí přežily. Tomuhle krásnému období však učinilo přítrž rozhodnutí mé matky, která dospěla k závěru, že už má plné zuby prchlivé povahy své tchyně. Mamka (která odrážela veškeré výbuchy hněvu svou zarputilostí) jednoho osudového dne postavila otce před hotovou věc a oznámila mu, že koupila pozemek a on jí na něm musí postavit dům. Doma jsme většinou všichni předstírali, že všechna pravidla určuje otec, ale on si nejspíš vytvořil vlastní pravidlo: Dejte mamce všechno, co chce, jinak nám udělá ze života peklo. Ať už si o tom tehdy myslel cokoliv, nebyl takový blázen, aby se jí vzepřel – zvlášť když měla v očích ten výraz. Ať už za tím vězel jakýkoliv záměr, výsledek byl jasný. Odstěhovali jsme se. Během jediného dne jsem přišla o všechny bratrance, sestřenice i prarodiče; přišla jsem o kuřata, krávy a vačici, která se nám usadila ve stodole v sudu. Přišla jsem o ostružinové keře, které mi zanechávaly na těle svědivé škrábance, i o jabloně, na něž jsem mohla lézt. Během jediného dne jsem se ze všeobecně uznávaného šampiona stala dítětem, které je zapotřebí držet zkrátka. Během několika hodin se můj dosavadní vzrušující život proměnil v bezbřehou nudu. Moje

matka a sestra byly ze stejného těsta. Byly spořádané. Spořádané, spořádané, spořádané. Existuje však na světě něco nudnějšího než spořádanost? Mamka mě pořád nabádala: „Nejez tolik čokolády. Bude ti špatně.“ Nebo: „Teď se na to nemůžu podívat, mám moc práce.“ A také: „Hayden, teď si nemůžeš jít číst. Ještě jsi neumyla koupelnu.“ A tak to šlo pořád dokola. Všechno mělo svůj vhodný nebo nevhodný čas. Ale vhodný čas na nespoutanou zábavu nepřicházel nikdy, aspoň podle mého názoru. Cožpak nikdo nikdy nechtěl dělat něco, co nezapadalo do přesného rozvrhu? Opravdu jsem byla jediná, kdo do sebe toužil naládovat tolik čokolády, kolik se do něj vešlo, čert vem následky? Když se teď na všechno dívám zpětně, mám dojem, že se někteří lidé bojí vybočit ze zajetých kolejí. Možná mají strach, že když se vychýlí z cesty, ztratí nad sebou kontrolu a promění se v cosi děsivého – v matčině případě to znamenalo proměnit se v ženu se špinavou podlahou v koupelně. Ať už v tom vězelo cokoliv, výsledek byl jednoznačný: ocitla jsem se v bublině a zůstávala v ní úplně sama. Musela jsem si vrýt do paměti, že mám sedět zpříma, chodit rozvážně a nikdy, nikdy se nechovat nevázaně. Moc jsem se snažila, ale když jste ještě dítě, ovládat se je tak strašně těžké. Řekla bych, že se ode mě všechna ta ponaučení odrážela jako hrách od stěny, protože jsem snad milionkrát slyšela poznámku: „Vidíš, jaká jsi!“ Rodiče byli zřejmě přesvědčení, že pokud mě nebudou den co den, každičkou vteřinu bedlivě hlídat, úplně zpustnu. Možná se báli, že se začnu ládovat čokoládou a hystericky se při tom smát, a to už napořád. Třeba měli strach, že když mi na chvilku povolí opratě a umožní mi být sama sebou, už nikdy nade mnou znovu nezískají kontrolu. Teď, kdy jsem dospělá a dokonale se vyznám v dospělém světě (ha ha, to určitě), dobře vím, že moji rodiče nebyli tvořivé typy, kdežto já ano. Když si koupili nějakou věc, která se musela smontovat, prostě si přečetli návod a sestavili ji tak, jak to po nich chtěl výrobce. Já jsem ale měla pocit, že když si přečtu návod, vlastně tím podvádím. A pokud se mi nedařilo složit tu věc dost brzy, obvykle jsem začala poskakovat po krabici a častovat ji všemi sprostými slovy, která jsem znala – naštěstí jich moc nebylo. Trestem za rozdupání krabice nebo za jakékoliv porušení pravidel o zachovávání klidu v domě byla přednáška „pro mé dobro“. Tenhle obrat jsem nechápala. Když vás někdo přesvědčuje, že to či ono dělá „pro vaše dobro“, vždycky, vždycky to znamená, že po vás chce, abyste uznali, že má nad vámi navrch. Takže jak jsem vlastně přežila tohle ubíjející potlačování své osobnosti? Jak jsem přežila ty časté vynucené návštěvy u kněze, který mi měl promluvit do duše, protože jsem tak „jiná“? Jak jsem přežila ty matčiny neustálé porady s příbuznými, po kterých chtěla radu, co se mnou má „provést“? Utíkala jsem do říše příběhů, což bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Náruživě jsem četla. Když mě mamka donutila, abych vyluxovala pokoj, o který jsem se dělila se sestrou, dbala spíš na to, abych vysávala dost dlouho, a ne aby po mně zůstala čistá podlaha. Důsledně kontrolovala jenom žárovky, jestli na nich neulpěla nějaká špína, takže jsem vždycky jaksepatří vypulírovala jenom ty a potom jsem si zalezla s knížkou, baterkou a vysavačem do komory a tři čtvrtě hodiny si tam četla. Protože však měla mamka uši citlivé jako netopýr, musela jsem zachovat zdání, že luxuju, a přizpůsobit tomu i zvuk vysavače. Přikládala jsem si tedy hubici vysavače na tvář, chvílemi ji odtrhávala a četla. Vysávala jsem a četla, vysávala a četla. Zjistila jsem, že si musím dávat pozor, aby byl konec hadice čistý,

protože jinak bych si od něj ušmudlala celý obličej a mamka by mě pak donutila skutečně uklidit celý pokoj. Fuj! Zkrátka jsem se naučila obcházet matčinu posedlost uklízením a čištěním a vždycky jsem si udělala čas na knížky, které jsem měla tak ráda. Dokonce jsem se pustila i do literatury faktu. Čítala jsem o různých hrdinech, mužích i ženách, kteří nějak vynikali a něco v životě dokázali. Nejdřív to byli Daniel Boone a Jackie Cochranová. A taky sir Richard Francis Burton. Potom Alžběta I., nejúžasnější královna, jaká kdy žila, a ženy, které se převlékaly za muže a pracovaly jako špionky. Ten seznam by byl nekonečný. Tehdy jsem si to ještě neuvědomovala, ale ve skutečnosti jsem dělala rešerše. Ano, prováděla jsem rešerše. Teď dostávám dopisy, ve kterých se mě čtenářky až s posvátnou úctou ptají, jak se mi podařilo shromáždit tolik informací, že jsem schopná psát historické romány. Tak dobře, ujasněme si, jak vypadá životní realita. Žena, která mi tuhle otázku položila, pracuje na plný úvazek, má tři děti, kterým ještě není ani pět let, a zajímá ji, jak sbírám podklady pro román. Já bych se zase ráda zeptala jí, jak vůbec dokáže přežít jeden jediný den. Do svého života vám dávám nahlédnout tak důkladně nejspíš proto, milé čtenářky, abych vás přesvědčila, že jsem naprosto normální, duševně zdravý člověk. Stalo se mi totiž něco, co normální není a co se zdravému rozumu vymyká. Zamilovala jsem se totiž do jedné ze svých smyšlených postav. Dokud jsem se nepustila do psaní románu nazvaného Navždycky..., pokládala jsem se za naprosto vyrovnanou osobu. Možná se mi hlavou honilo až příliš mnoho příběhů, ale považuju to za docela normální a spíš lituju lidi, kterým se to nestává, protože o hodně přicházejí. Zkrátka jsem byla přesvědčená, že si žiju docela dobře a spokojeně. Bylo mi sedmatřicet let, vybudovala jsem si skvělou kariéru, měla jsem přátele, a co bylo nejlepší, chodila jsem se skvělým mužem. Jmenoval se Steven. Steve byl něco jako splněný sen: byl chytrý, zábavný, nadaný a starostlivý. Kdybych si ho měla vymyslet, líp bych to nedokázala. A zbožňoval mě. Smál se všem mým vtípkům a měl mě za krásnou a chytrou. Všechno bylo mezi námi naprosto dokonalé. Nepochybovala jsem, že si ho nakonec, konečně, jednou vezmu. Když mě pak požádal o ruku – zrovna jsme jeli v drožce o dvou kolech přes Central Park – vrhla jsem se mu kolem krku a zvolala „Ano, ano, ano!“ tak nadšeně, že jsem ho přivedla do rozpaků. Jenomže tu noc, vlastně už byla neděle ráno, tři hodiny po půlnoci, jsem se probudila, protože jsem dostala NÁPAD. To se mi už nestávalo. Když jsem totiž začínala psát, neustále se mi v hlavě rojily nějaké náměty a já se bála, že je všechny zaspím. Vždycky jsem tedy vstala z postele a ťukala do klávesnice třeba až do rána. Ale později, po napsání zhruba deseti knížek, jsem zase vždycky klidně usnula, nápad nenápad. Ale tu noc, kdy mě Steve požádal o ruku a já cítila na levé ruce tlak zásnubního prstenu, jsem zase dostala NÁPAD. Byl tak ohromný, že jsem se už nedokázala uvolnit, přitulit se ke Stevovu hřejivému tělu a usnout. Opatrně jsem tedy vstala, došla po špičkách k počítači a začala sepisovat své nejčerstvější myšlenky. Nešlo vlastně přímo o příběh, ale spíš o postavu. No jo, tak dobře, šlo o muže. Úžasného muže, který se nepodobal žádnému z těch, o nichž jsem kdy psala. Byl to muž, který mi připadal mnohem skutečnější než všechny ostatní postavy, kterým jsem dosud vdechla život. Ve svých knihách vyprávím o jedné rodině – Tavistockových. V začátcích své spisovatelské kariéry jsem po každém dokončeném románu propadla depresi, protože jsem věděla, že se mé oblíbené postavy už nikdy neobjeví v žádné mé další knížce. Pak jsem ale dostala skvělý

nápad – napíšu čtyři knihy o čtyřech bratrech. Už jsem ale nevzala v potaz, že až tuhle práci dokončím, čeká mě čtyřnásobná nálož depresí. V tu chvíli mě ale nenapadalo žádné jiné řešení než psát o té rodině dál. Tehdy mi vůbec nedošlo, do čeho se pouštím. Jak narůstal počet knih o rodině Tavistockových, dostávala jsem tisíce dopisů se žádostmi o její rodokmen. A lidé mě upozorňovali, že jsem v jedné knize nechala jistý manželský pár přivést na svět syna, kdežto v jiné dceru. Musela jsem si kvůli tomu koupit profesionální program pro sestavování rodokmenů, protože bych jinak nebyla schopná udržet krok se všemi svými postavami, kterých se mi během několika let nashromáždilo přes čtyři stovky a všechny byly vzájemně spřízněné. S Tavistockovými a jejich příbuznými jsem prožila několik let, všechny si je zamilovala a vnímala je jako skutečné lidi. Nebylo tedy divu, že jsem tu noc po zásnubách vstala z postele a začala psát o dalším Tavistockovi. Pojmenovala jsem ho James Tavistock, ale všichni mu měli říkat Jamie. Vykreslila jsem ho jako úchvatného urostlého pohledného Skota, který žije v šestnáctém století a prohání se po kraji v tavistockém kostkovaném kiltu. Hrdinkou byla moderní žena, která za ním přicestovala v čase z dnešní doby. Když se Steve ráno probudil, ještě jsem seděla u počítače, vymýšlela dialogy a sepisovala poznámky ke knize. Takhle mě ještě nikdy neviděl, protože jsem se během let naučila přistupovat k psaní jako k zaměstnání s pevně stanovenou pracovní dobou. O víkendech a svátcích jsem si dopřávala volno jako všichni ostatní. Zjistila jsem, že mi to vyhovuje mnohem víc než horečné „čekání na inspiraci“. Největší inspirací je pro mě nájemné, které musím měsíc co měsíc platit za svůj byt. Steve byl velice chápavý. Pracoval jako investiční bankéř (ne, svoje peníze jsem ho nenechala spravovat; byla jsem zamilovaná, ne šílená) a můj tvůrčí proces ho naprosto uchvátil. Objednal si proto v lahůdkářství snídani (ve skutečném světě by žena měla svému nejdražšímu usmažit vajíčka sama; v New Yorku jenom zvedneme telefon) a já jsem pokračovala v psaní. Po nějaké době ho ale ťukot kláves začal nudit, a tak se mě pokusil vytáhnout do kina nebo na procházku do parku. Odmítla jsem to. Prostě jsem nedokázala přestat psát o Jamiem. Steve mě ujistil, že mě chápe, a dodal, že mě nechá v klidu pracovat a ozve se zítra. Nesešli jsme se však ani zítra, ani pozítří. Ve skutečnosti jsme se neviděli skoro tři týdny. Nechtěla jsem nikoho vidět, chtěla jsem jen jednu věc – psát o Jamiem. Až do svítání jsem ležela v knížkách o Skotsku a ve všech jsem nacházela něco, co mě k Jamiemu přibližovalo. Myslela jsem jenom na něj, v noci se mi o něm zdálo, viděla jsem před sebou jeho tmavé oči a vlasy, slyšela jeho smích. Znala jsem jeho silné i slabé stránky. Byl statečný a poctivý, čest pro něj představovala hlavní hnací sílu. Byl tak hrdý, až ho to svazovalo. Při všech svých ctnostech byl ale ješitný a občas i pořádně líný. Chtěl, abych mu – totiž moje hrdinka – posluhovala. Po dvou týdnech jsem si se Stevem vyrazila ven. Nevím proč, ale měla jsem dojem, jako bych ho vůbec neviděla. Jako kdybych se dívala na okolní svět přes brýle pomazané vazelínou. Nic mi nepřipadalo skutečné a celou dobu jsem slyšela a viděla pouze Jamieho. Během následujících měsíců se moje posedlost tím mužem ještě prohloubila. Steve se všemožně snažil upoutat mou pozornost. Mluvil se mnou a prosil mě, abych si dala přestávku a začala se mu víc věnovat. „Kam se poděla ta žena, do které jsem se zamiloval?“ zeptal se s úsměvem. Snažil se tak zlehčit bolest, kterou jsem mu působila.

Nemohla jsem mu přiznat pravdu. Chtěla jsem jenom jedinou věc – vrátit se k počítači a ke knížkám, z nichž jsem čerpala informace. Ani nevím, co jsem v nich hledala, možná jsem doufala, že v některé z nich „objevím“ Jamieho. Musím přiznat, že se Steve ke mně celou dobu choval naprosto fantasticky. Skutečně mě miloval. Asi po čtyřech měsících, během nichž jsem mu nevěnovala skoro žádnou pozornost, mě poprosil, abychom zašli k psychologovi. Tou dobou jsem se už cítila provinile. Vlastně ne, oprava, měla jsem dojem, že bych se měla cítit provinile. Ve skutečnosti jsem si nepřála nic jiného, než aby mi všichni zmizeli z očí a nechali mě o samotě s Jamiem. Tři měsíce jsme Steve a já chodili týden co týden k psychologovi a probírali s ním moje dětství. Ale nezajímalo mě to ani za mák. Seděla jsem tam a odříkávala všechno, co chtěli slyšet – mamka mě nemilovala, taťka mě nemiloval a tak dále. Ve skrytu duše jsem ale myslela jenom na psaní o Jamiem. Vylíčila jsem dostatečně barvitě, jak se mu na slunci lesknou vlasy? Popsala jsem už zvuk jeho smíchu? Stevovi bylo jasné, že mi všichni psychologové můžou být ukradení, a po osmi měsících, během nichž jsem ho nepřestávala ignorovat, mi oznámil, že chce naše zasnoubení zrušit. Když jsem mu vracela prsten, měla jsem dojem, jako bych se na sebe dívala zpovzdáli. Hlavou se mi honila jen jediná myšlenka: Konečně můžu být pořád jen a jen s Jamiem. Když jsem se o téhle posedlosti svým hrdinou poprvé zmínila před svou šéfredaktorkou a kamarádkou Dariou, byla bez sebe nadšením. Posedlí spisovatelé tvoří skvělé knížky. Na opačném pólu stojí autoři, kteří volají šéfredaktorům a ptají se: „Co chcete, abych napsal teď?“ Daria byla jediná duše na celém světě, která si chtěla poslechnout všechno, co jsem jí o Jamiem byla ochotná prozradit. Tady je zapotřebí poznamenat, že se za léta praxe naučila naslouchat autorům a zároveň redigovat rukopisy jiných autorů, ukusovat bagel a udělovat své asistentce pokyny ohledně textů na obálky. Pokud jde o mozek, Daria je vážně kabrňák. Pak se ale stalo něco zvláštního. Asi po třech nebo čtyřech měsících, kdy jsem nemluvila o ničem jiném než o té knize, mi Daria řekla: „Chtěla bych vidět, co jsi zatím napsala.“ „Ne!“ vyjela jsem podrážděně, což bylo dost divné. Spisovatelé totiž navenek obvykle hýří sebevědomím, ale ve skutečnosti spíš připomínáme obry na hliněných nohou. Jsme zcela v moci svých šéfredaktorů a vzhlížíme k nim s posvátnou bázní, protože čtou naše díla jako první. Kdykoliv Darie přinesu první část knihy, kterou právě píšu, vždycky ji vynese až do nebe. Později mi třeba řekne, ať ji vyhodím do koše, ale nikdy ne hned napoprvé. Je to podobné, jako když se vaše nejlepší kamarádka do někoho zblázní a vy jí nemůžete vyklopit na rovinu, že se zahazuje s úděsným chlapem. Musíte počkat a vyrukovat s tím až poté, co se s ním rozejde. Obvykle jsem Darie posílala knížky po padesátistránkových blocích a dožadovala se jejího názoru (rozuměj: nadšené chvály), ještě než kurýr stačil odnést zásilku od mých dveří. Jednu pětisetstránkovou knihu jsem jí dokonce posílala po deseti stranách. Daria moudře odmítá pořídit si domů fax, protože jinak by jí všichni autoři posílali knížky stránku po stránce a páčili z ní nadšené chvalozpěvy za každý odstavec, který podle svého názoru sesmolili zvláště důvtipně. Snad jsem vám tedy dostatečně jasně objasnila, že když jsem Darie odmítla ukázat, co se mi zatím podařilo vytvořit, bylo to dost neobvyklé. Vysvětlila jsem jí, že chci nejdřív dokončit část, kterou mám rozepsanou, a poslat jí celý blok později. Ve skutečnosti jsem ale nemínila připustit, aby Daria – nebo jakákoliv jiná žena – spočinula pohledem na mém Jamiem.

Měsíce plynuly a já jsem jí stále odmítala ukázat byť jen jediný řádek. Daria si začínala dělat starosti. Někteří autoři lžou, kolik toho už stačili napsat, ale já jsem věděla, že za lhářku mě Daria nepovažuje. Píšu totiž proto, že psaní zbožňuju – oprava, píšu, protože musím, protože své nutkání nedokážu ovládnout. Ještě víc se začala Daria bát, když ze mě konečně vypadlo, že jsem před měsícem zrušila zasnoubení se Stevem. „Jak to, že ses mi o tom vůbec nezmínila?“ zeptala se Daria zděšeně. Byly jsme totiž skutečné kamarádky, ne pouze partnerky, které svedla dohromady práce. Když jsem jí odpověděla, že zrušené zásnuby pro mě nejsou zas tak důležité a že mě rozchod se Stevem nijak nerozhodil, změřila si mě ustaraným pohledem. Měsíce utíkaly a já psala a psala. Při práci mívám na monitoru stále po ruce soubor nazvaný Scény, kam si ukládám všechny nápady, které bych mohla použít – třeba nějaký trefný útržek dialogu. A protože jsem velice spořivá, nakonec většinou využiju každé slůvko, které do téhle složky uložím. O Jamiem jsem toho ale napsala tolik, že soubor Scény nabobtnal na víc než šest set tisíc bajtů, tedy přes čtyři sta stran, aniž jsem tu knihu vůbec začala psát. Vytrvale jsem si namlouvala, že než se skutečně naplno ponořím do práce, potřebuju posbírat další informace a rozpracovat Jamieho trochu důkladněji. Jamieho i svou hrdinku, kterou jsem pojmenovala Caitlin, jsem už zasadila do všech situací, které jsem si jen dokázala představit. Říkala jsem si, že jenom „prozkoumávám jejich možnosti“. Do té doby jsem stvořila pětadvacet knih, ale ještě nikdy jsem necítila takovou touhu psát. Nikdy jsem si ovšem nevytvořila k některé ze svých postav takové pouto. Jistě, často jsem měla dojem, jako bych se do svého hrdiny „zamilovala“, ale s láskou k Jamiemu se to vůbec nedalo srovnávat. Uplynuly další měsíce a já jsem stále jen psala poznámky ke knize. Jamie se mezitím proměnil ze Skota v Angličana žijícího za vlády královny Alžběty I. Daria se už na mě začínala škaredit, protože jsem jí stále odmítala ukázat byť jen jediný řádek. Připomínala mi, že jsem už prošvihla termín odevzdání rukopisu, ale nijak mě tím nerozhodila. Poslala mi kopii obálky na knížku s vysvětlením, že na mně všichni lidé v nakladatelství závisí. Normálně mi na tom velice záleží, ale tentokrát jsem neviděla, neslyšela a zajímala se jen o Jamieho. Mám dojem, že teprve pozvánka na svatbu, která mi přišla od Steva, mě upozornila, že mám „problém“. Nejspíš mě chtěl tou krásnou zlacenou kartičkou vytočit, ublížit mi a připomenout, že jsem o něj nadobro přišla. Prokázal mi však tu nejlepší službu, jaké se mi v mé situaci mohlo dostat. Uvědomila jsem si, že jsem od sebe odehnala skutečného, živého, naprosto úžasného mužského kvůli postavě, která existovala jen na papíře. Došlo mi, že jsem už několik měsíců nepromluvila ani s jediným kamarádem a že se v naší branži začínají šířit klepy typu: Co se to stalo s Hayden Laneovou? Jenomže uvědomit si, že děláte něco špatně, je jedna věc, a učinit tomu přítrž je věc druhá. Všichni kuřáci vědí, že by měli s cigaretami skoncovat, ale to ještě neznamená, že se jim to podaří. Když jsem si konečně byla schopná přiznat, že mám problém, rozhodla jsem se vyhledat pomoc. Tři měsíce jsem den co den docházela k psychoterapeutce, ale nebylo to k ničemu, protože nikdo nikdy neslyšel o případu, který by se podobal mým potížím. Ze začátku jsem se snažila tajit, že muž, kterým jsem tak posedlá, je pouze výplodem mé fantazie. Protože jsem ale

strašně upovídaná a na intriky nejsem stavěná, dost brzy to vyšlo najevo. Psychoterapeutka mi doporučila, abych častěji chodila ven a víc se stýkala s lidmi. Zkusila jsem to, ale žádné zlepšení nenastalo, protože jsem všechny lidi v okolí za chvíli k smrti unudila řečmi typu: „Jamie říká“, „Jamie má rád“ a „Jamie je takový“. Protože mi psycholožka nepomohla, začala jsem se pídit po jiných metodách, které by mi pomohly odhalit, co se to se mnou děje. V New Yorku můžete zajít k věštkyni, která čte budoucnost z dlaně, k vědmě, k vykladačce tarotových karet – na každém rohu narážíte na nějakou ezoteriku. Několik takových míst jsem navštívila. Nejspíš jsem doufala, že mě někdo ujistí, že se ze všeho za týden za dva oklepu a budu zase jako dřív. Jenomže nikde jsem se žádného takového povzbuzení nedočkala. Všichni mi vykládali, že jsem slavná a bohatá a že na mé dlani vidí hvězdu, která naznačuje, že jsem „výjimečná“. Dočkala jsem se i varování, že mě moji kolegové začínají považovat za blázna a přistupují ke mně jako k nitroglycerinové bombě, která může každou chvíli vybuchnout. Jinými slovy, neřekli mi nic, co bych už nevěděla. Doma jsem se často utápěla v slzách a dál toužila po Jamiem. Nechtěla jsem o něm jenom psát, chtěla jsem ho cítit, dotýkat se ho a mluvit s ním. Chtěla jsem kráčet po venkovských cestách ve stopách jeho dlouhých nohou, chtěla jsem přivést na svět jeho děti. Nevím, co by se stalo nebo jak dlouho by tohle všechno pokračovalo, kdybych nepotkala Noru. Byla ukrytá jako pavouk v pavučině ve svém obchůdku označeném neonovým nápisem ASTROLOGIE přímo proti kadeřnictví, kam pravidelně chodím. Seděla jsem v křesle s alobalem ve vlasech (od přírody mám platinově světlé vlasy, takže si do nich nechávám dělat o trochu tmavší melír, aby působily „přirozeněji“ – zvláštní, co?) a zčistajasna mě napadlo, že si k ní zajdu nechat udělat horoskop. Přirovnala jsem ji k pavoukovi, protože jsem velice brzy zjistila, že ví o astrologii ještě míň než já. Tím poutačem se jenom snažila lákat zákazníky. Ve skutečnosti je jasnovidka. Jakmile jsem se před ni posadila a požádala ji o horoskop, navrhla mi: „A nechtěla byste radši vyvěštit budoucnost?“ „Jasně,“ odpověděla jsem. A tímhle jediným slovíčkem to všechno začalo.

2. kapitola

„Vy tady nemáte být,“ prohlásila astroložka a jasnovidka Nora. „Kde byste měla být?“ „U počítače?“ Sice ráda vtipkuju, ale jasnovidka byla přece ona, ne já. Neměla by tedy spíš říct ona mně, kde bych asi tak měla být? „Někoho milujete, hluboce ho milujete, ale něco na té lásce není v pořádku. Něco jí brání. Co je to?“ Seděla jsem před ní, civěla na ni a zažívala jeden z řídkých okamžiků, kdy mi došla řeč. Pronikla nebezpečně blízko k pravdě, ale ani kdyby mi začala zapichovat párátka pod nehty, nebyla jsem ochotná podat jí pomocnou ruku. V posledních měsících se mým problémům snažilo přijít na kloub už příliš mnoho takzvaných jasnovidců a vědem. Především jsem měla pocit, že tahle ženská si nikdy v životě nepřečetla žádnou příručku pro věštkyně. Nora totiž vůbec nevypadala jako vědma. Tihle lidé si obvykle vyholují obočí a místo něj si tužkou malují na obličej černé obloučky, kam je zrovna napadne, na uších se jim houpají náušnice velké jako poklice na kola automobilů a kolem ramen mají ovinuté laciné nevkusné křiklavé šátky z umělého hedvábí. Nora byla úplně jiná. Měla milý boubelatý obličej, velké hnědé oči, moderně zastřižené tmavé vlasy a byla oblečená jako dáma z Connecticutu o víkendu. Vypadala zkrátka normálně a příjemně a nebylo na ní nic bizarního. Pochopila bych, že nezná čarodějnický dress code, ale proč neříká věci, které se od ní očekávají? Měla by mě přece ujišťovat, že potkám vysokého tmavovlasého fešáka a tak dále a tak dále. Ale především by mi neměla klást otázky. Zhluboka jsem se nadechla. „Nevím, co mi v tom brání, protože do nikoho zamilovaná nejsem,“ pronesla jsem tónem, z něhož čišela jízlivost. Ta fůra terapií, které jsem absolvovala v posledních měsících, mě přesvědčila, že nemůžu milovat někoho, kdo neexistuje. A hlavně se mi nelíbil Nořin přístup – neříkala mi totiž, že někoho potkám a zamiluju se do něj, ale že už do někoho zamilovaná jsem. Jenomže já jsem věděla, že to není pravda. V mém životě žádný muž nebyl, tedy žádný z masa a kostí. Usoudila jsem, že Nora je nejhorší vědma, jakou jsem až dosud poznala. Trochu rozčileně, pod dojmem podvodu, kterého se na mně tahle ženská dopustila – věděla jsem, že bych se měla chovat asertivně a požadovat vrácení peněz – jsem si posbírala věci a měla se k ochodu. „Mockrát děkuju,“ utrousila jsem nakvašeně, „ale –“ „Zatím nevíte, že jste do něj zamilovaná, protože jste se s ním ještě nesetkala.“ Svezla jsem se zpátky na židli. Konečně jsme se trochu posunuly vpřed. Dostaly jsme se k tomu tajemnému vysokému tmavovlasému cizinci. A všechno je o to lepší, že ho už předem miluju. Třeba to bude právě on, kdo mi vyžene Jamieho z hlavy i ze srdce. Možná Nora přece jen ví, jak se tahle hra hraje. „Kdy se s tím mužem setkám?“ zeptala jsem se, protože já jsem pravidla té hry rozhodně neznala. Nora na mě beze slova zírala a já její pohled opětovala, celá šťastná, že jí neplatím od hodiny.

„Promiňte,“ vyhrkla a odvrátila pohled stranou. „Jenom jsem vám četla myšlenky.“ Její slova ve mně spustila stavidla nejrůznějších úvah. Jaké myšlenky mi to přečetla? Může je číst kdykoliv a komukoliv? Co se lidem honí hlavou? Kdyby se posadila v autobusu vedle nějakého chlapa, poznala by na něm, že třeba plánuje vraždu? Z toho by se rozhodně dala vytěžit celá knížka. Jenomže nikdo neumí číst jiným lidem myšlenky, nebo snad ano? Vyčkávala jsem a Nora si mezitím přejížděla dlaní po tváři (dokázala mi tím, že není nalíčená, což jsem jí strašně záviděla; já mám tak světlé vlasy i pleť, že kdybych se nelíčila, vypadala bych jako angorák). „Jste velice nešťastná žena.“ Zprudka jsem zalapala po dechu. Tak tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl. Jsem přece úspěšná, sebevědomá, hezká, chytrá a tak dál. Dotáhla jsem to přesně tam, kam jsem chtěla. Zvedla jsem obočí a provrtala Noru pronikavým pohledem. „Jsem úspěšná spisovatelka.“ Sakra! blesklo mi hlavou. Pravidlo číslo jedna: Nikdy vědmám nic neříkejte. Od povídání jsou tady ony. „Peníze v životě nic neznamenají,“ namítla Nora. „Ani úspěch. Můžete být třeba královna a přitom mít rozvrácený život.“ Tohle nám už přece výmluvně předvedla britská královská rodina, ne? „Tak v čem tedy vězí úspěch?“ zeptala jsem se. Umínila jsem si, že budu šetřit jízlivostí a vyslechnu si cizí názor. „V tom, jak rozdáváte a přijímáte lásku,“ odpověděla. Láska, pomyslela jsem si. O té přece píšu. Konkrétně o lásce k muži. Ale žádného skutečného muže z masa a kostí jsem v tu chvíli neměla. „Mám přátele.“ Připadalo mi, jako bych slyšela někoho jiného. „Mám ráda spoustu lidí a oni zase mě.“ Musela jsem působit jako vzpurné dítě. „Ne,“ řekla Nora. „Vy potřebujete mnohem víc.“ Asi jsem se tvářila dost rozladěně nebo jsem budila dojem, že se každou chvíli rozpláču – z toho, jak jsem se v tu chvíli cítila. Mám sklon k sebelítosti, a tak když mi řekla, že vůbec nejsem šťastná, jako by tím ve mně rozezněla ukryté zvony. Slyšela jsem, že Stevova svatba byla krásná. „Možná bych to měla vysvětlit trochu blíž,“ podotkla Nora. „Spousta žen se spokojí třeba… řekněme s jedním mužem z dvaceti. Tyhle typy toho nechtějí příliš. Přejí si laskavého muže, který je bude podporovat a hrát si s dětmi. Chtějí –“ „To chce každá žena.“ Mám hrozný zlozvyk skákat lidem do řeči. Proto jsem schopná zapadnout pouze do newyorské společnosti, kde všichni mluví jeden přes druhého. „Ano, vždyť jsem to říkala,“ odpověděla Nora a probodla mě pohledem, aby mi naznačila, že se chovám neslušně. Dokázala mi tak, že se v ní skrývá větší duch, než jsem si původně myslela. „Většina žen chce muže, který na ně bude hodný, a vybírají si ho podle vzájemného souladu, barvy pleti, peněz, vzdělání a podobných věcí.“ Potom se odmlčela a jenom na mě mlčky zírala. Tak jo, pomyslela jsem si. Tohle byla předmluva. Ale kde je příběh? Začala jsem dumat, co bych jí na to měla říct, protože Nora ode mě očividně čekala nějakou odpověď. Někdy můj mozek pracuje rychlostí blesku, ale jindy pro změnu úplně zatuhne. „Hm…,“ zamručela jsem nakonec. „A co chci já?“ Nora se na mě usmála tak mile, že jsem měla pocit, jako bych se vrátila do první třídy a dostala od učitelky jedničku s hvězdičkou. „Vy,“ řekla a oči se jí zatřpytily, „chcete všechno. Chcete velkou vášeň. Velkou romantiku.

Chcete modré z nebe. Chcete muže chytrého a silného, ale zároveň něžného a poddajného, chcete muže pohledného a talentovaného…“ Náhle se odmlčela, upřeně se mi zadívala do očí a prohlásila: „Toužíte po muži, který umí milovat, a to celou svou duší – úplně stejně jako ho budete milovat vy.“ Zmoženě jsem se zabořila do opěradla a vytřeštila na Noru oči. Psychologové, astrologové, věštci z dlaně ani knížky mi o mně za poslední měsíce neprozradili tolik, kolik toho zjistila Nora během několika minut. „Ano,“ vysoukala jsem ze sebe. „Chci všechno.“ Cloumaly se mnou tak silné emoce, že jsem se téměř nezmohla na slovo. Nora si mě ale přeměřila přísným pohledem. „Měla byste se spokojit jenom s něčím.“ V hlavě se mi začalo vyjasňovat. O čem jsme to mluvily? Postupně se mi vracel i smysl pro humor. „Tak jo,“ odpověděla jsem s úsměvem, „spokojím se s polovinou. Máte nějaké hezké bratrance? Kromě zrzků. Zrzkové se mi nelíbí.“ Nora se ale ani v nejmenším nenechala pohnout k úsměvu. „Ne. Vy se jen tak s někým nespokojíte. Až toho pravého potkáte, poznáte to.“ Dobrá nálada mě zase opustila. No jistě. Už je to tady. „Až ho potkáte, poznáte to.“ Já ale chtěla adresu nebo aspoň telefonní číslo. Potřebovala jsem člověka, který mi vyžene z hlavy Jamieho. Nora se na mě zase podívala tím zkoumavým pohledem, jako by mi četla myšlenky. Ať se jimi pokochá do sytosti. Všechno, co se mi kdy zachytilo v hlavě, jsem už stejně přenesla na papír a prodala do nakladatelství. A pokud tam „uvidí“ Jamieho, můžu popravdě říct, že je to jenom jeden ze spousty mých knižních hrdinů. „Takže vy věštíte budoucnost?“ utrousila jsem trochu kousavě. „Nebo mi jenom vykládáte, co mě nikdy nepotká?“ „Vaší budoucností je vaše přítomnost. Pokud si to přejete.“ Krucinál, tak přesně takovéhle jalové řeči nesnáším. Nesnáším tyhle tajuplné žvásty o tom, co si slunce vypráví s měsícem. Kdybych do některé ze svých knih napsala cokoliv z toho, co mi teď Nora vyjevila, Daria by to prohlásila za nesmyslné plky a vysmála se mi. Usoudila jsem, že bych měla vnést do našeho rozhovoru aspoň špetku logiky. „Nejdřív mi povíte, že na mě čeká úžasný muž, a hned nato prohlásíte, že se můj život nezmění. Nejspíš to znamená, že toho muže nikdy nepotkám. Jenomže potom mi povíte, že je můj život takový, jaký ho chci mít. Když tedy toho chlapa potkám, budu zřejmě tak pitomá, že ho odmítnu.“ „Ano.“ Sakra! Chtěla jsem ji přinutit, aby mi vysvětlila, co tím vlastně myslí, a ne aby mi přikyvovala. Soustředěně jsem se na ni zadívala. Chtěla jsem ji zahnat do kouta. „Kdy a kde toho úžasného muže potkám?“ Nora nezaváhala ani vteřinu. „Ve třetím životě od toho nynějšího.“ Všechny myšlenky se mi vypařily z hlavy a úplně jsem ztratila řeč. Jenom jsem seděla a kulila na ni oči. Zjevně pochopila, co mi způsobilo takový šok. Když jsem se ptala na budoucnost, měla jsem na mysli něco jako příštích deset let. „Budete spolu velice šťastní,“ poznamenala, jako kdyby mě to snad mohlo uchlácholit. „Ale než ho najdete, musíte se naučit spoustu věcí.“ Podařilo se mi vzpamatovat se natolik, abych se rozesmála. „Do které knihovny mám zajít, abych se je naučila? Když tu zkoušku složím dřív, mohla bych toho muže dostat už

k Vánocům?“ Začínala jsem mít pocit, že Nora nemá žádný smysl pro humor (což platí o lidech, kteří se nesmějí mým žertíkům), protože nehnula ani brvou a dál na mě upřeně hleděla. Když už jsem měla pocit, že mlčí moc dlouho, poznamenala jsem: „Nemůžu toho člověka najít, protože nejsem dostatečně poučená a něco mi v tom brání. Je to tak?“ Nora přikývla. „Máte tušení, co to je?“ „Na tom bych musela ještě zapracovat.“ Při jejích slovech jsem se usmála. No jasně, už začíná nastavovat ruku, pomyslela jsem si. Teď z ní vypadne, že pokud mi má toho muže „najít“, budu jí muset každý týden vysolit tisíc dolarů. Při pohledu na můj lehký úšklebek – zřejmě přitom jukla i do mých myšlenek – Nora zrudla. Zrudla vzteky. „Vypadám snad jako zbohatlice?“ vyštěkla. „Myslíte si, že si účtuju za pomoc lidem přemrštěné sumy? Cítím z vás, že máte velké problémy. Kvůli nim jste za mnou přišla a vyptáváte se, ale nechcete uvěřit ničemu, co vám povídám. Upřímně řečeno, vy se vlastně nechcete poznat. Chcete z mých slov vytěžit něco, co vám pomůže vydělat další peníze. To vám jde o peníze, ne mně.“ Víc mě už ponížit nemohla. Připadala jsem si tak maličká, že bych klidně dokázala vyklouznout ven škvírou pode dveřmi. Tak jo, možná jsem skutečně zamýšlela využít všechno, co se od ní dozvím, jako podklad pro další knížku. A možná jsem se jí opravdu pošklebovala. Kdybych v tu chvíli seděla s kýmkoliv jiným než s ní, normálně bych mu zaplatila za pomoc s rešeršemi. Ale protože ji společnost (bez soudu) ocejchovala jako šarlatánku, zachovala jsem se k ní přinejmenším neprofesionálně. Nadechla jsem se a omluvila se. „Ano. Máte pravdu. Pořád hledám nějaký materiál pro své knížky.“ Trochu jsem se uvolnila a zeptala se jí, které ze svých klientů považuje za nejzajímavější. Nora mi ale neodpověděla. Ani slovem. „Pokud chcete zjistit, co dělám a jak pracuju, měly bychom se podívat na vás. Řekla bych, že problém je ve vašich minulých životech.“ Musela jsem pevně zatnout zuby, abych se nerozchechtala. Lidé přece v minulé životy nevěří, nebo to snad neví? Hlavou se mi honil vír myšlenek, které mi zdůvodňovaly, proč je to nesmysl, ale ze všeho nejvýrazněji z nich promlouval hlas mé drahé geniální šéfredaktorky, která mi jednou řekla: Je úplně fuk, jestli to je nebo není pravda, ale je to úžasný příběh. Minulé životy, pomyslela jsem si. Dva zamilovaní lidé, které postihla velká tragédie, se znovu a znovu setkávají. Ohromná romantika! Skvělý příběh! S Jamiem bychom mohli – vlastně ne, Jamie a moje hrdinka by mohli – Zčistajasna jsem pochopila, v čem vězí můj problém. Neměla jsem pro svou knihu žádnou zápletku. Ve skutečnosti nejsem posedlá smyšleným hrdinou, ale cítím nutkavou potřebu psát o něčem novém a úplně odlišném. A může být něco lepšího než minulé životy? Nechala jsem tedy Noře šek na několik set dolarů, které jsem vnímala jako dobře vynaložené peníze vydané na rešerše, domluvila si s ní dopředu schůzky, které dají dohromady celý týden, a odešla domů oslavit to sklenkou ginu s tonikem. Už jsem si představovala své jméno na žebříčku bestsellerů v New York Times a dumala, jak svou knížku pojmenuju. Nakonec jsem ale večer neoslavovala. Místo toho jsem civěla z okna na prosklené mrakodrapy v okolí svého bytu. Pokojem se nesly tóny Verdiho Traviaty (tenhle člověk si vážně

zasloužil přijít do nebe) a já jsem uvažovala o Nořiných slovech. Lidé odjakživa dají na vnější vzhled, věří tomu, co vidí. Když si k advokátce vezmete kostým značky Chanel, můžete se vsadit, že vám zdvojnásobí hodinovou taxu. Když se vypravíte na sjezd spisovatelů a všichni vidí, jaký je kolem vás rozruch – devatenáct bestsellerů v New York Times po sobě – pomyslí si: Tak tohle je nejšťastnější osoba na světě. Kdybych dosáhl stejného úspěchu jako ona, rázem by se vyřešily všechny moje problémy. Kéž by to takhle chodilo. Tolik jsem si přála, aby platilo to staré rčení, že člověk se celou cestu do banky směje. Většina lidí věří, že bohatství je lék na všechny problémy, ale zároveň hltají knížky o nešťastných osudech pracháčů. Dobře jsem věděla, co mi pod vnější slupkou chybí. Mám skvělou kariéru, po správném použití líčidel jsem dokonce i hezká a díky tisícovkám hodin strávených v posilovně se můžu pyšnit štíhlou postavou. Jsem přesně taková, jaká bych podle knížek měla být, abych si připadala šťastná. Můžu se směle měřit s těmi nejlepšími, o nichž se v nich píše. Dokážu se o sebe postarat a všechno si zařídit. Hledím si sama sebe a umím se i pochválit. Pokud jde o muže, jsem schopná držet s nimi ve všem krok. Žádných hrátek na malou holčičku se ode mě nedočkají – klidně jim stručně a jasně povím, co chci a kdy to chci. Jsem vzorem pro všechny ženy. Vypracovala jsem se na hrdinku návodných knih typu „jak vzít život do vlastních rukou“. Jsem přesně taková, jaké chtějí být ženy, které tuto literaturu berou do rukou. Co je tedy se mnou v nepořádku? Proč nejsem spokojená? Ba co víc, proč jsem si nechala uniknout tak skvělého chlapa, jako byl Steve? Jak mi mohl proklouznout mezi prsty? Byl tak úžasný, že mi ho jiná žena ukradla, když byl ještě zahřátý z mé postele. Při pohledu nazpátek mám ale pocit, že Steve byl až příliš dokonalý – stejně dokonalý jako celý náš poměr. Vypadali jsme jako pár z obálky magazínu, který slouží jako vzor takového příkladného vztahu. Někdy jsem ale měla dojem, že ve skutečnosti toužím spíš po muži jako, no, jako je Jamie. Ten kdyby se probudil, našel mě u počítače a zjistil, že si ho nevšímám, vůbec by se nechoval chápavě. Prostě by si moji pozornost vynutil. Občas mě napadá, že můj problém tkví v lenosti. Se Stevem jsme často cvičili, pravidelně jsme chodili do posilovny, jako bychom považovali za svou svatou povinnost stále se udržovat v dokonalé kondici. Do čtyřiceti let mi péče o vlastní tělo a zdraví šla docela snadno, ale teď jako by ve mně začala klíčit chuť poslat všechno k šípku. Budu si snad muset odpírat čokoládu až do konce života jenom kvůli marné snaze udržet si stejně štíhlá stehna, jakými se holedbají dvaadvacítky? Kdy si budu moct odpočinout od pohledů mužů, kteří mě vytrvale srovnávají s kočkami z plakátů? Spoustu let jsem se ofrňovala nad manželstvím svých rodičů. Připadalo mi tak nudné! Toužila jsem po vzrušení a romantice. Toužila jsem po muži, který bude jak skvělý milenec, tak výborný přítel a bude velké zvíře ve světě byznysu. Vzpomínám si, jak otec podával mé boubelaté mamce kousek ovocného dortu se zmrzlinou a ona mu na to řekla: „To nemůžu jíst. Ztloustla bych.“ Otec zvedl obočí a se svůdným výrazem poznamenal: „No jasně, ztloustla.“ Potom se rozchechtali a oba ten dort se zmrzlinou slupli jako malinu. Tehdy mi to připadalo nechutné. A ještě nechutnější mi připadalo, že jsou spolu dvacet let, mamka si pořídila pětadvacet kilo nadváhy a klidně se tomu řehtají. Teď se mi při těch vzpomínkách nedělá špatně ani trochu. Kdykoliv si tu scénku vybavím,

mám na krajíčku. Kde je ten muž, který by mi říkal, že jsem krásná, i když mám nadváhu a kolem očí tisíce drobných vrásek? Kde je ten nudný manžel, který každý večer přijde z práce a ptá se, co je k večeři? Kde jsou děti povykující: „Mami, vyžehlila jsi mi blůzu?“ a „Mami, hádej, co jsme dneska dělali!“ Celkově vzato si na nedostatek štěstí nemůžu stěžovat. Mám své psaní, které mi přináší dokonce ještě větší uspokojení, než jsem kdysi čekala. Mám přátele a kolegy, které obdivuju, vážím si jich a mám je ráda. Vedu příjemný a v mnoha směrech i úspěšný život. Bez ohledu na úspěch se ale všechny moje myšlenky nakonec pokaždé stočí k jedinému bodu: Je mi skoro čtyřicet a žiju bez lásky. To ale nikdo neví. Navenek jsem odvážná a nezdolná žena píšící o odvážných a nezdolných hrdinkách, které vždy nacházejí úžasného muže a s ním věčnou lásku. Moje hrdinky častují svého vyvoleného neslušnými, jízlivými a dokonce ponižujícími poznámkami, ale on přesto ví, že právě tahle žena je ta jediná, ta pravá. Stále se k ní vrací, aby se od ní dál nechával peskovat, a dokonce se jí snaží dokázat, že je jí hoden. Mně osobně se ale nic podobného nestalo. Dnes je situace spíš taková, že si muži můžou vybírat ze všech dívek, co běhají po světě, takže na ně musíme být velice, velice, velice milé. Jediný chybný tah a ukážou vám záda. Dnes si už lidé neříkají: „Budu tě milovat, i když ztloustneš, budeš posedlá svou knížkou, a dokonce i když mě budeš několik měsíců ignorovat.“ Muži už nemusejí ženu dobývat, protože mají na vybranou ze spousty jiných, snadno dostupných žen. A pak jsem tady já – dokázala jsem sobě i světu, že všechno zvládnu jako nic: vydělávat peníze, spravovat je, žít sama. Jsem naprosto nezávislá. Jenže někde na téhle cestě jsem něco zvrtala a teď jsem sama. Jak to říkala Nora? „Chcete velkou vášeň. Velkou romantiku. Chcete modré z nebe.“ Ano, pomyslela jsem si. To bych vážně moc ráda. Ráda bych jednou prožila některý ze svých románů se vší parádou, rachejtlemi i omračujícím sexem. Možná toužím po muži, který by byl tak strašně přitažlivý a tak, dejme tomu, podmanivý, že bych už po žádném jiném nevzdechla – ani po skutečném a tím méně po papírovém. Dopila jsem gin s tonikem a dál jsem zamyšleně civěla z okna. Po chvíli mě napadlo: Možná mají moje čtenářky stejné pocity jako já. Možná jim už taky klepe čtyřicítka na dveře a propadají dojmu, že je vášeň a romantika nenávratně minuly. Nebo jim je pětadvacet, mají dvě děti a přemýšlejí, jestli je v životě vůbec čeká něco jiného. Tak dobře. Třeba by si docela rády přečetly příběh ženy, která se rozhodla zapátrat ve svých minulých životech, aby zjistila, proč se jim pokazil ten nynější. Když jsem se ukládala do postele, už jsem se těšila na svou zítřejší schůzku s Norou. Měla jsem pocit, že se přede mnou otevírá k prozkoumání celá nová oblast. Hlavně mi ale došlo, že to nejlepší, co pro sebe můžu udělat, je přestat myslet jak na Steva, tak na Jamieho.

3. kapitola

V nynějším životě nemůžete být šťastná. Brání vám v tom události, které se odehrály ve vašich minulých životech. Tohle byla první slova, která Nora pronesla, když jsem nazítří vešla do její pracovny. Všimla jsem si, že tam má pěkné napodobeniny historického nábytku, ale křišťálovou kouli jsem hledala marně. Posadila jsem se naproti ní. Dnes už nevypadala tak dobře jako minule. Oči, které byly ještě včera velké jako podšálky, měla zapadlé a vroubené černými kruhy, ramena svěšená. „Co se mi tedy stalo v minulých životech?“ zeptala jsem se. „Nevím.“ Měla jsem sto chutí popadnout ji za ramena a pořádně s ní zatřást. Pak jsem si ale řekla, že nic z toho stejně není pravda, takže nemám proč se vztekat. Ale na druhou stranu… „Jak to, že nevíte?“ „Všichni máme za sebou spoustu životů, takže je těžké vyhledat mezi nimi právě ty, které jsou příčinou našich problémů.“ „Aha. Takže včera jste si je jenom prolistovala jako balíček karet, ale ten jeden nebo víc konkrétních životů, ve kterých se skrývá moje velká vášeň, jste nenašla.“ „Správně,“ přitakala Nora vyčerpaně. Bylo zřejmé, že ji celá tahle záležitost s minulými životy neokouzluje ani zdaleka tolik jako mě. „Nechtěla byste mi pár těch karet ukázat? Já velkou vášeň každopádně poznám, pokud ji uvidím.“ Musela jsem se hodně držet, abych nevyskočila a nevyhrkla: „Povězte mi to, povězte mi to, povězte mi to hned teď!“ Pokradmu se na mě podívala přes prsty, kterými si mnula oči. Poznala jsem, že jí neušla moje nedočkavost – a že si užívá moje napětí, jako si herec vychutnává poslední chvilky před začátkem představení, než se zvedne opona. Je pěkně ješitná, usoudila jsem s využitím svých nejasnovideckých pozorovacích schopností. Je na ten svůj talent náramně pyšná a dělá jí dobře, když z ní lidi tahají rozumy. „O kterém životě se chcete něco dozvědět?“ zeptala se. Odpověď jsem k ní vyslala v duchu, beze slov, a podařilo se mi tím vyloudit na její tváři úsměv. „Psala jste už dřív. Ve Francii.“ „Jako kdo? Jak se jmenovala?“ Hlavou mi vířily představy o životopisu (nebo autobiografii?). Zároveň mě ale děsilo, že bych se kvůli tomu musela učit číst francouzské texty. Nora zamítavě mávla rukou. „To nevím. Ale na ní teď nezáleží. Vaše karma je spojená s mužem.“ Tak karma, pomyslela jsem si, ale nepožádala jsem ji, aby mi to vysvětlila. Později jsem si to slovo našla sama. Karma znamená: máte to, co si zasloužíte. Jinými slovy – pokud v jednom životě někomu ublížíte, v dalším životě se vám to vrátí. Podobně nejspíš fungují fyzikální zákony – po každé akci následuje reakce. Něco v tom smyslu se píše už v bibli: Co zaseješ, to sklidíš. Zákony karmy nejspíš platí všude, jenom mají různorodou podobu. Nora mi pak vyprávěla o mých minulých životech: jeden jsem prožila ve Vídni (velice

nešťastný), několik v Anglii a jeden dost mizerný v Itálii. „Máte sice přítelkyni…,“ začala. Stále jsem v duchu rozebírala její včerejší poznámky o mém životě bez lásky, takže jsem okamžitě vychrlila asi dvacet jmen lidí, které jsem považovala za své přátele. Nora mě zpražila znechuceným pohledem, aby mi dala najevo, že ji neoblafnu. „Máte jenom dvě skutečné přítelkyně.“ „Ano,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit zahanbený ruměnec ve tváři. Štvalo mě, že jsem zareagovala jako snob a že mě při tom Nora načapala. Měla jsem mladou kamarádku Dariu s nádhernýma dlouhýma nohama, které jí sahaly až k ušním lalůčkům, a nad níž všichni muži slintali. A pak ještě obézní spisovatelku románů Milly, s níž jsem se znala několik let – nehezkou neprovdanou pětatřicítku, která vypadala na padesát, ale srdce měla tak obrovské, že by se do něj vešel celý svět. „Ano,“ přisvědčila jsem. „Mám dvě přítelkyně. Dariu a Milly.“ „V minulosti jste se s nimi znala už mnohokrát. Jsou to upřímné spřízněné duše a přejí vám jen samé štěstí.“ „To se asi o většině lidí říct nedá.“ Noře přeletěl po tváři naprosto znechucený výraz, z něhož jsem pochopila, jaké příšernosti vídá v lidských hlavách. Já sama leckdy těžko skousávám věci, které se honí hlavou mně, takže si neumím představit, co by se mnou udělal pohled do cizího mozku. Jaké hrůzy asi vyskakují z mysli pedofila? „Co přesně pro mě ty ženy v minulosti znamenaly?“ zeptala jsem se. „Ta mladší pro vás cosi navrhovala, ale nevím co. A ta starší… jako by to byla vaše matka, ale zároveň nebyla.“ Pěkná, stručná a jasná odpověď, ale vůbec jsem z ní nebyla moudrá. Rozhodla jsem se, že Noře pomůžu návodnými otázkami. „Nebyla jsem někdy třeba pistolníkovo děvče? Nebo nějaká femme fatale, případně svůdná barová zpěvačka? Prostě někdo… já nevím, někdo úplně jiný, než jsem teď.“ „Ne,“ odpověděla Nora a vyložila mi „pravidla“, která platí pro minulé životy. Tedy promiňte, ale ještě jsem se ani pořádně nesmířila s představou, že minulé životy existují, a teď mám dokonce věřit, že se řídí nějakými pravidly? Nora se rozpovídala o charakteru. Tahle věc – kterou často nazýváme osobností – se nemění. Stručně řečeno, vždycky jsme byly takové, jaké jsme teď. Aspoň pokud jde o charakter. Pokud jsme domácí puťky, byly jsme domácími puťkami i v minulosti. Tiché myšky prý v předcházejících životech nikdy nebývají žhavými svůdnicemi, i když se jim to třeba všemožní šarlatáni snaží namluvit. Nora mi také vysvětlila, že vlohy, které máme právě teď, mohly být v některém z minulých životů daleko rozvinutější (což znamená, že já jsem nikdy nehrála na klavír). Pokud nás to stále táhne do nějaké země, je dost dobře možné, že jsme tam kdysi prožily šťastný život. Náš styl oblékání, oblíbený nábytek a vůbec celkový vkus je ovlivněný našimi minulými životy. Potom mi vyložila, že také naše oblíbená četba, a v mém případě i psaní, vychází z minulých životů. V tu chvíli jsem jí skočila do řeči. „Tak proto tak snadno píšu romány, které se odehrávají ve středověku? Proto tak nesnáším knížky o pirátech a Vikinzích? A proto mám ráda všechno, co souvisí s edvardovským obdobím?“

„Pravděpodobně,“ odpověděla Nora. Ale než prý na to bude moct s jistotou odpovědět, musí toho „zjistit“ víc. Já osobně jsem ale nepochopila, jak někdo může „s jistotou“ zjistit něco, co možná vůbec neexistuje. Pak Nora pokračovala tím, že chuť, sluch a čich jsou velice silné smysly a provázejí nás napříč časem. „Konkrétně vám se například při určitých čichových vjemech dělá špatně. Třeba, pokud vím, když někomu páchne z úst, že?“ Ona mě snad šmíruje! Ale měla pravdu, ačkoliv jsem se s tím nikomu nesvěřila. Když se někde ocitnu s člověkem, kterému páchne z pusy, dělá se mi zle. „A máte ráda jeden druh zvířat.“ „Psy?“ Mám je ráda, ale žádného nemám. „Ne,“ odpověděla Nora a soustředěně se mi zadívala do očí. „To zvíře je z džungle.“ „Měla jsem přítele, který byl podle čínské astrologie tygr,“ napověděla jsem jí. Neusmála se, jenom zvedla hlavu a zatvářila se, jako kdyby měla naprosto jasno. „Vy z toho zvířete jíte.“ Horečně jsem se zamyslela a uvedla do pohotovosti představivost. Pak jsem se usmála. „Opice!“ „Ano,“ přisvědčila a úsměv mi oplatila. Nikdy jsem neuměla vysvětlit, proč mám takovou slabost právě pro opice. Zdobí moje stojany na svíčky, talíře, lampy, držadla na vonné tyčinky i jiné věci. Mám je po celém bytě. Když ke mně někdo přijde, okamžitě vyhrkne: „Páni! Vy ty opice musíte mít hodně ráda!“ A těch několik lidí, kteří to o mně už vědí, mi občas věnuje dárek v podobném duchu, takže se moje sbírka utěšeně rozrůstá. „A co dál?“ vyhrkla jsem nedočkavě, jako kdybych úplně zapomněla na své pochybnosti, jestli je tohle všechno skutečné nebo ne. „Kde jsem žila? Co jsem dělala?“ Umírala jsem touhou dobrat se dalších informací. Napíšu detailní životopis, vždycky jsem to chtěla udělat. Tentokrát ale proniknu do podstaty věci daleko hlouběji, protože půjde o mě. Zřejmě. Nejspíš ano. Nora zamyšleně svraštila obočí. „Jak se jmenuje ten klenotník, kterého máte tak ráda?“ „Cartier? Tiffany? Harry Winston?“ Mohla bych jejich jména sypat z rukávu až do večera. „Ne,“ zarazila mě rozladěně. „Myslím klenotníka, kterého skutečně zbožňujete.“ Skutečně zbožňuju Cartiera. Pro tentokrát jsem ale odložila sarkasmus stranou a snažila se ujasnit si, který klenotník u mě hraje prim. Svým způsobem to platilo o všech. „Ach,“ vydechla jsem po chvíli. „Fabergé.“ „Ano.“ Poznala jsem, že je na mě pyšná, i když to neřekla nahlas. Pro člověka jako ona to musí být uklidňující pocit, když my obyčejní smrtelníci dokážeme používat své povrchní mozky a dobírat se nějakých výsledků. „Pokud si o tom klenotníkovi něco přečtete, poznáte se.“ Aha, takže jenom další z těch jejích ujetých průpovídek typu slunce-miluje-měsíc. Já osobně bych spíš dala přednost jménu a datu, ale došlo mi, že z ní nic jiného než „Fabergé“ nevymámím. Stejně nám mezitím vypršel čas, a tak jsem se s ní rozloučila, venku si chytila taxík a rozjela se do Strandu. Tenhle obchod má pověst největšího antikvariátu na světě, ale zároveň by mu mohl patřit i titul podniku s nejšpinavějším, nejneurvalejším a nejpraštěnějším personálem. Když jsem tam kdysi jako amatérská historička hledala informace o oblékání, jedna mladinká pokladní se spoustou kroužků ve rtech, v nose a ve tvářích mi u pokladny při placení svým vzhledem tak vyrazila dech, že mě musela poprosit o platební kartu dokonce čtyřikrát.

Ať už je ale Strand jakýkoliv, dají se tam sehnat skvělé knížky, které už nikde jinde nejsou k sehnání. Tentokrát jsem tam skoupila všechno, co se nějak týkalo Fabergého, chytila si taxík a po desetiminutovém vysvětlování své adresy řidiči, který nemluvil anglicky (celou dobu mu samozřejmě běžel taxametr), jsem se nedočkavě vrátila domů. Přestože recenzenti považují nás autory milostných románů za neschopné škrabaly, jednu věc nám nelze upřít – nikdo neumí dělat tak důkladné rešerše jako my. Jinak to ani nejde, protože naše čtenářky mají takovou paměť, že před ní počítačové databanky blednou závistí. Jen jednou šlápnete vedle a hned vás začnou bombardovat vyčítavými dopisy. Nemluvím jenom o datech, ale třeba i o nůžkách. Jsou vám schopné vytmavit, že vaše hrdinka stříhala látku nůžkami, ačkoliv je tehdy ještě nikdo nevynalezl. Nemůžete svému hrdinovi vložit do úst obrat „počkej minutku“ v době, kdy se hodiny ještě běžně nepoužívaly. A co teprve jídlo! Nesmíte své postavy nechat jíst rajčata a brambory, nebo vám to čtenářky omlátí o hlavu. Takhle prosím reagují ženy, o nichž si recenzenti i široká veřejnost myslí, že mají inteligenci houpacího koně a duševní vyrovnanost Sibyly. Pokud tedy něco umím, pak je to sbírání informací. Probírám se knihou, v hlavě klíčové slovo a oči na stopkách, a během několika vteřin spolehlivě najdu, co hledám. Pohodila jsem staronové knížky na koberec v obývacím pokoji a za zvuků slavného Jasmínového duetu z opery Lakmé jsem se pustila do hledání. Po dvaceti minutách jsem ji našla. Za Fabergého úspěchem stálo pět žen. Dvě z nich pocházely z Ruska. Já jsem nemohla být ani jedna z nich, protože když jsem se prokousávala Vojnou a mírem, vůbec nic mi tam nepřipadalo povědomé. A na film jsem se ani nedodívala do konce. Další žena byla Američanka, navíc velmi bohatá. Ta by se mi docela zamlouvala, ale potom jsem se dočetla, že proslula jako velká filantropka, zakládala dobročinné lazarety a dělala spoustu jiných šlechetných skutků pro lidi v nouzi. Taková bohužel nejsem. Všechny peníze ukládám do cenných papírů a nepustím ani cent. Další žena byla princezna waleská, pozdější královna Alexandra. O té jsem už předtím posbírala tolik informací, aby mi bylo jasné, že měla úplně jinou povahu než já. Alix byla krásná, ale nijak oslnivě bystrá a svému záletnému muži se mstila tím, že všude chodila pozdě. Tohle nebyl ani v nejmenším můj styl. Při pohledu na jméno páté ženy ze seznamu mi přeběhl mráz po zádech. Lady de Grey. Před několika lety jsem dychtivě sledovala seriál o Lillie Langtryové, ve kterém mě nejvíc okouzlila její přítelkyně lady de Grey. Dokonce jsem si pak koupila několik historických knížek, abych se o téhle Lil dozvěděla o trochu víc, ale v každé jsem našla jen několik vět. Její jméno se mi sice líbilo, ale to ještě neznamenalo, že se do mě převtělila právě ona. V rejstříku jedné knížky o Fabergém jsem objevila odkaz na stránku, kde byla o téhle lady de Grey zajímavá zmínka. Dočetla jsem se tam, že dámy z vyšší společnosti Fabergého stále uháněly, aby pro ně vyráběl další a další šperky. Nenechaly ho pořádně najíst ani vyspat. „Žádná z nich však nebyla tak neodbytná jako lady de Grey,“ stálo v knize. „Pokud si tato úžasná, okouzlující dáma něco umanula, neexistovala žádná síla, která by ji dokázala zastavit. Když vešla jednou v době večeře do Fabergého obchodu, klenotník se před ní pokusil uprchnout zadním vchodem. Lady de Grey to však vytušila a chytila ho. A Fabergé, přemožený jejím půvabem, humorem a nezkrotnou vůlí, okamžitě pochopil, že se domů k večeři nevrátí.“ Ten popis lady de Grey mi připadal tak povědomý, že se mi sevřel žaludek. Samozřejmě se

mi líbilo, že byla „okouzlující“, ale bez „nezkrotné vůle“ bych se klidně obešla, protože mi to až příliš připomínalo věci, které mi jako malé holce vytýkala mamka. Potom jsem si ale připomněla, že nic z toho není skutečné a žádné minulé životy neexistují, takže na nějaké „nezkrotné vůli“ téhle ženy pranic nesejde, protože to se mnou nijak nesouvisí. V rejstříku jsem našla také odkaz na fotografii šperku z majetku lady de Grey. Se zamračeným výrazem, který mi vtiskly do tváře úvahy nad Nořinými bláboly o neměnnosti povah při přechodu z jednoho života do druhého, jsem nalistovala barevný snímek. Na obrázku číslo XVIII. jsem uviděla nádhernou opičku s roztomilým čumáčkem vyřezanou z jadeitu. Svezla jsem se na koberec a hlasitě vzdychla: „Do čeho ses to zase namočila?“