Peklo v chrámu božím
„M
ám pro tebe zvláštní práci,“ řekl mi imám po skončení lekce. „Počkej chvíli, hned ti to vysvětlím.“ Zůstala jsem stát jako přibitá. Už celé měsíce na mě nesáhl, ale teď, když byl Hamal pryč, byla jsem mu opět vydána na milost a nemilost. Máma už po Habibovi nechtěla, aby mě z mešity vyzvedával. Zřejmě usoudila, že jsem dost velká na to, abych došla domů sama. A tak jsem měla v plánu vytratit se, jakmile skončí poslední modlitba. Teď se však moje šance na únik rozplynula. Vzal mě za paži. Ucukla jsem. Mé tělo se po dlouhých měsících opět začalo třást hrůzou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Už to tu bylo zas. Za posledními dětmi se zavřely dveře a já se znovu ocitla sama s imámem. Odvedl mě ke vchodovým dveřím a ukázal na plechovku s barvou a dvěma štětci. „Na,“ řekl a podal mi jeden, „vem si to. Pomůžeš mi natřít vnitřní stranu dveří.“ Dívala jsem se škvírou v pootevřených dveřích ven a promýšlela útěk. Ale bylo mi jasné, že by mi to nijak nepomohlo. Následujícího večera by na mě čekal zase. Imám byl veselý a tvářil se přátelsky, ale já moc dobře věděla, čeho je schopen. Byla to past. S ním nic nebylo jen tak. „Tady ten kousek potřebuje přetřít,“ ukázal mi pohledem, zatímco otevíral plechovku s barvou. Nátěr se opravdu na jednom místě olupoval a pod ním bylo vidět dřevo. Imám se dal do natírání vrchní části dveří. Snažila jsem se přemoct třes. Uklidňovala jsem se, že mě nemůže osahávat, když vedle sebe budeme natírat dveře. Pár kroků od nás by mohli procházet náhodní kolemjdoucí. Kdokoli by mohl nakouknout dovnitř. Přesto jsem se cítila mizerně. Sama v jeho přítomnosti. Tak blízko, že jsem cítila jeho odporný dech, páchnoucí podpaží a propocený sarong. Místo, které jsem měla nalakovat já, bylo až dole, a tak jsem si dřepla na bobek. Imám stál hned za mnou. S lakováním jsem moc zkušeností neměla a bála jsem se, abych něco nepokazila. Pořád jsem si opakovala, že tady si na mě nic nedovolí, ale mé tělo se třáslo dál. Byla jsem uvězněná mezi ním a dveřmi. Srdce mi tepalo jako o závod a v žilách mi zběsilou rychlostí koloval adrenalin.
Peklo
v chrámu božím
„Tady to bude taky chtít,“ ukázal na místo přímo pod sebou. Polkla jsem a poslušně přikývla. Dělala jsem všechno možné, abychom se jeden druhého nedotýkali, ale nemohla jsem tak pořádně natírat, protože jsem měla štětec ve špatném úhlu. Imám stál těsně za mnou a já začínala panikařit. Chtěla jsem to co nejrychleji dokončit, abych s ním zbytečně nemusela strávit ani vteřinu navíc. Imám shlédl dolů a povzdechl si. „Takhle to asi nepůjde, co?“ Přitáhl opodál stojící židli a postavil ji přede mě. „Tak, já si sednu tady na židli a ty si mi sedneš na klín, abys na to líp dosáhla.“ V puse mi vyschlo a sevřel se mi žaludek, ale musela jsem poslechnout. Jakmile jsem se mu posadila na klín, začal mi svou obrovskou tlapou přejíždět po celém těle. Druhou rukou dál natíral dveře, jako by se nic nedělo. „Budu dělat jakoby nic a on toho nechá,“ opakovala jsem si v duchu. Ale on toho nenechal. Známý dotyk špinavých vousů a horký dech na krku mě vrhly zpátky do hrůzy dnů, na které jsem si přála zapomenout. Hnilobný pach z jeho chřtá- nu se mi dral do nosu a já s tím nemohla nic dělat. Pak jsem na obličeji ucítila jeho rty. Přisál se k mé tváři a začal ji bolestivě sát. Zuby zarýval do mé jemné pokožky jako nějaké zvíře. Jako by mě chtěl sežrat, rozcupovat na kousky a pak mě postupně spořádat, až nezbude nic. Snažila jsem se osvobodit, ale jeho ruka dál zkoumala mé oblečení i to, co bylo pod ním. V jednu chvíli mi vklouzl rovnou do kalhotek. Za chvíli už do mě zarážel prsty a já se nemohla zbavit představy těch špinavých nehtů. Chtělo se mi křičet, utéct daleko od něj. Chtěla jsem ho zastavit. Přála jsem si, aby umřel. Přála jsem si, abych umřela já. Kdybych byla mrtvá, už by mi nemohl ubližovat. „Tolik jsi mi chyběla,“ sípal jako smyslů zbavený a prsty zajížděl dovnitř a ven z mého těla a dřel mě do živého. Bála jsem se, že mě poleje barvou a máma pak na všechno přijde. Nepochybovala jsem, že by ze mě ucítila jeho pach a všechno by si domyslela. Zavřela jsem oči a pokusila se ho nevnímat, ale jeho tělesný pach visel ve vzduchu a čpící pot se vpíjel do mých šatů. Rozhodla jsem se, že se pak pořádně vydrbu a očistím. Teď už jsem na těle cítila obě jeho ruce a byla jsem špinavější a špinavější. Chroptěl mi něco do ucha a pak jsem pod sebou najednou ucítila něco tvrdého. Nadzvedl sarong a sáhl si do kalhot. Leknutím mi vypadl štětec z ruky. „Já už musím jít!“ vyhrkla jsem. V ten okamžik jsem si uvědomila, že mám ruce od barvy. Jak to jen doma vysvět-
Peklo
v chrámu božím
lím? Musím se umýt, než mě máma uvidí. Nejdřív mě znečistil imám a teď jsem na sobě měla ještě skvrny od barvy. Potřebovala jsem se pořádně vydrhnout, ale v mešitě to nešlo. Musela jsem okamžitě ven. Imám se rozesmál. „Uklidni se, Nabilo. Co to s tebou dneska je?“ Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem ho za to, co mi dělal. Vzala jsem za kliku. Ruce se mi k ní přilepily, ale podařilo se mi pootevřít a proklouznout ven. Běžela jsem jako o závod a zpomalila, teprve když už byla vidět světla našeho domu. Utíkala jsem rovnou do koupelny a zamkla se tam. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu barvu a pach imámova potu. Napustila jsem si horkou vanu, tak horkou, aby se do ní ještě dalo vlézt, svázala si vlasy na temeni hlavy a s úlevným výdechem jsem se ponořila do vařící vody. „Přijdeš na večeři?“ slyšela jsem matčino volání. „Hned tam budu,“ odpověděla jsem. Neptala se mě, proč se koupu. Asi měla plné ruce práce s přípravou jídla. Já zatím propadala zoufalství. Byla jsem naprosto bezmocná. Začalo to nanovo. Věděla jsem, že imám vždycky vymyslí nějakou záminku, aby se mnou mohl zůstat o samotě. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem dělat, co mi řekne. Následujícího večera na mě po skončení lekce opět čekal. „Pojď nahoru, Nabilo,“ nařídil mi. „Ale já musím domů,“ namítla jsem nepřesvědčivě. „Potřebuju, abys mi s něčím pomohla. Pojď za mnou.“ Pozorovala jsem své spolužáky, jak nastupují do autobusu, a doufala, že se někdo z nich otočí, všimne si hrůzy v mých očích a nějak mě zachrání. Ale všichni byli zabraní do svých vlastních záležitostí. Farkad a Wafa mi zamávaly. Ani jedna si nevšimla, že jsem nešťastná. Když se dveře zavřely, vzal mě imám za paži a tlačil mě před sebou po schodech. Zatáhl mě k sobě do pracovny, posadil se ke stolu a strčil si ruku do kalhot, stejným způsobem jako předchozího večera. V rozpacích jsem se odvrátila a upřela pohled na tapetový vzor. Žila jsem sice ve stejném domě jako mí čtyři bratři, ale mužské přirození jsem nikdy neviděla. Slyšela jsem, jak se o tom holky na hřišti baví, a věděla jsem, že si s tím kluci rádi hrají, ale neměla jsem tušení, jak to vypadá. Na okamžik jsem sklopila zrak. Pohled na ošklivou zarudlou věc, kterou imám držel v ruce, mě vyděsil. Rukou pohyboval nahoru a dolů. Bylo to hrozné.
Peklo
v chrámu božím
Co to jen dělá? nechápala jsem. Nechtěla jsem se na to dívat, ale on nepřestával. „Neboj,“ chlácholil mě a chytl mě za ruku. Zavrávorala jsem. Hnusilo se mi, že na mě sahá stejnou rukou, která se ho před chvílí dotýkala tam dole. „Tohle chlapi dělají pořád,“ uchechtl se. „Pojď blíž.“ Ale já se nemohla ani hnout. V žádném případě jsem nehodlala dobrovolně přijít k té věci. Nebo k němu. Děsila jsem se toho, co mi může udělat. A v tu chvíli jsem ucítila na stehnech teplo. Počurala jsem se. Taková ostuda! Byla jsem už velká holka, a přesto jsem se tam počurala jako malé děcko. V rozkroku se mi objevila tmavá skvrna. Pohlédla jsem na imáma, ale ten dál přejížděl rukou po svém údu nahoru a dolů. Nenáviděla jsem ho. To on za to mohl. To kvůli němu jsem se strachy počurala. Vtom jsem uslyšela zasténání a z imámova penisu vystříklo něco bílého. Tvář se mu zkřivila ve zvláštní grimase. Nejdřív jsem si myslela, že ho něco bolí. Co jen si to udělal? Možná se zranil. Můj údiv byl zřejmě tak zjevný, že se imám rozesmál. Otřel si ruce do sarongu. „Copak jsi to ještě nikdy neviděla? Je to naprosto normální. A teď se mnou pojď do druhého patra.“ „Já nechci,“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem. Ve druhém patře jsem ještě nikdy nebyla. „Tak dobře, zatím zůstaň tady, ale až tě zavolám, tak přijď.“ Stála jsem tam a srdce mi bušilo. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší utéct, ale na to jsem byla moc vystrašená. Imám mě měl ve své moci a moc dobře to věděl. Za chvíli už jsem slyšela, jak volá mé jméno. Vydala jsem se nahoru po schodech. Nohy mě neposlouchaly. Byla jsem přesvědčená, že po cestě omdlím. V hlavě mi vířily myšlenky. Horečně jsem uvažovala, co mě nahoře čeká. Bude mě nutit, abych mu sahala na přirození? A co když se mi ta bílá tekutina dostane na ruce? Fuj! Bude do mě zase strkat prsty a působit mi bolest? „Nabilo!“ zařval imám netrpělivě. Rychle jsem vyběhla zbývajících pár schodů, protože jsem hlavně nechtěla žádné další potíže. Na odpočívadle ve druhém patře jsem spatřila pootevřené dřevěné dveře a z místnosti za nimi jsem zaslechla zvuk tekoucí vody. Opřela jsem se do dveří, nakoukla dovnitř a uviděla imáma, jak dočista nahý sedí ve staré plechové vaně a mydlí si záda.
Peklo
v chrámu božím
„Na,“ řekl a podal mi hrnek, „pomůžeš mi s oplachováním.“ Byl to rozkaz, ale já přesto zavrtěla hlavou a schovala se za dveře. Nahý vypadal ještě ohavněji než obvykle. Břicho mu trčelo dopředu jako přefouklý balón a na hladině se vznášel jeho penis. „Pojď sem!“ nařídil mi. Bylo to odporné. Hnusné. Náhle jsem se otočila a rozeběhla se dolů po schodech, co mi nohy stačily. Ještě jsem zaslechla, jak za mnou smějícím se hlasem volá: „Tak se uvidíme zítra.“ Nic vtipného na tom nebylo. Musel vědět, jak hrozné je pro malou holku vidět nahého chlapa ve vaně. Ale jemu to bylo jedno. Byl to mizera. Toho večera jsem ani nedokázala dát tátovi pusu na dobrou noc. Najednou jsem se na něj i na své bratry dívala jinak. Opravdu si se svým penisem hrají stejně jako imám? Stejně jako všichni kluci a muži? Dělají to o samotě, nebo před holkama? Věděla jsem, že by mi táta nikdy neublížil, ale z představy, že něco takového dělá, se mi chtělo zvracet. V noci jsem po dlouhé době zase počurala postel. Myslela jsem si, že už jsem na to velká, ale teď, když se imámova hrozba vrátila, bylo to tu zas. Ve snech mě nahý imám volal k sobě a já se ho nedokázala zbavit. Ráno jsem ucítila známý štiplavý pach, vylezla jsem z mokré postele a zahájila starý známý rituál s obracením matrace a otáčením prostěradla. Zamkla jsem se v koupelně a pustila na sebe ledový proud. Věděla jsem, že táta si po ránu dává horkou vanu, a nechtěla jsem mu vyplýtvat všechnu teplou vodu. Studená mě alespoň probrala a připomněla mi, že jsem nečistá. Ledová voda mi byla zaslouženým trestem.
