Překlad knihy byl podpořen grantem poskytnutým Goetheho institutem, jehož činnost zajišťuje Ministerstvo zahraničních věcí Spolkové republiky Německo. Poprvé vydáno v německém jazyce pod názvem Die schärfsten Gerichte der tatarischen Küche, autorka Alina Bronsky, nakladatelstvím Kiepenheuer & Witsch, Kolín nad Rýnem, Německo, v roce 2010. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/ Germany, 2010 Translation © Libuše Čižmárová, 2011 Illustration © Silke Schmidt © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978–80–7217–943–5 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-035-5 (ePub) ISBN 978-80-7462-061-4 (mobi)
Stephanovi
Jako v každé řeči jsou i v tatarštině dost hrubé výrazy. Porozumět hrubým slovům usnadňuje poznání situace a její pochopení. Následující slova nejsou proto myšlena samoúčelně, ale pouze proto, aby situace byla pochopena. Kapitola „Nadávky a klení“, Tatarsky — slovo za slovo (jazykový průvodce tatarštinou pro německé mluvčí), Nakladatelství Reise Know-How
Pletací jehlice dyž mi moje dcera Zulfia řekla, že je těhotná, ale neví s kým, ještě víc jsem si hlídala držení těla. Záda jsem měla pořád úplně rovná a ruce jsem důstojně držela v klíně. Zulfia seděla na stoličce v kuchyni. Ramena měla ošklivě zvednutá a oči rudé, protože nenechala slzy prostě kanout, ale hřbetem ruky si je roztírala po obličeji. A to přesto, že jsem ji odmalička učila, jak má plakat, aby nezošklivěla, nebo jak se má smát, aby neslíbila příliš. Ale Zulfia nebyla nadaná. Musím dokonce říct, že byla docela tupá. A přitom to byla moje dcera, a co hůř, byla to moje jediná dcera. Ovšem když jsem ji tak pozorovala, jak tam s křivými zády a svíčkou u nosu dřepí na stoličce jako andulka na bidýlku, měla jsem smíšené pocity. Nejraději bych na ni bývala křikla: „Seď rovně! Neposmrkuj! Nečum tak blbě! Zkus projednou nešilhat!“ Bylo mi jí ale taky líto. Jaksi to přece jen byla moje dcera. Žádnou jinou jsem neměla, ani žádného syna, protože moje tělo bylo uvnitř už mnoho let prázdné a neplodné jako písek v poušti. A tato dcera, které se mi dostalo, byla ohyzdná a moc se ke mně nehodila. Moc nevyrostla, sahala mi jen po ramena. Měla nijakou postavu, malé oči a křivá ústa. A jak jsem řekla, taky nepobrala moc rozumu. Bylo jí už sedmnáct let a nebyla naděje, že by někdy mohla být chytřejší. Jen jsem ještě doufala, že její hloupost bude nějakého muže natolik přitahovat, že bude tak dlouho přehlížet její křivé nohy, dokud nebude stát před matrikářem. Dosud se tahle naděje nevyplnila. Zulfia měla sice v našem bloku dvě kamarádky, ale s nějakým klukem mluvila naposledy tak asi před deseti lety, někdy potom, co začala chodit do školy. Pak jsem ale jednoho dne upekla rybu v oleji (byl rok 1978 a z jedné velké laboratoře v našem městě unikly bakterie antraxu), a Zulfia si držela ruku u nosu a čtyřikrát na záchodě zvracela. Napadlo to dokonce i tu čarodějnici Klavdii, která měla v našem komunálním bytě jeden pokoj. Klavdia pracovala v jedné porodnici jako porodní bába, to aspoň tvrdila, ale já jsem jí to nevěřila. Dělala tam nanejvýš uklízečku. V našem bytě jsme byly dvě partaje: dva pokoje pro naši rodinu a jeden pokoj pro Klavdii, koupelna a kuchyň ke společnému užívání, pěkná stará budova v centru města. A když pak Zulfia seděla na té stoličce a já jsem se jí vyptávala a ona mi říkala, že její náhlé těhotenství může být nanejvýš z toho, že se jí v noci zdálo o nějakém muži, hned jsem jí to věřila. Skutečný muž by se k Zulfii nikdy ani nepřiblížil, pokud by nebyl slabozraký nebo perverzní. Ulice byly plné hezkých děvčat v krátkých sukních. Hleděla jsem na Zulfii přísně a starostlivě, ale ona se dívala jen na své malé nohy. Věděla jsem, že se takové věci stávají. Jedna panna snila, a o devět měsíců později přivedla na svět dítě. Znala jsem dokonce ještě horší případ, svou sestřenici Rafaellu: ta svou jedinou dceru našla v květu jedné velké exotické pokojové květiny neznámého druhu, jejíž semeno si přivezla z jihu. Ještě jsem si to přesně pamatovala, jak byla tehdy bezradná. Dívala jsem se na svou dceru a zvažovala, co můžu pro její budoucnost a svou pověst udělat. Pár nápadů jsem měla. Šla jsem do lékárny a koupila tam hořčičný prášek. Pak jsem vydrhla vanu do zářivé čistoty a napustila jsem do ní horkou vodu. Měly jsme štěstí, že horká voda byla právě v potrubí, protože v minulých týdnech ji pořád zavírali.
K
Nasypala jsem do ní hořčičný prášek a rozmíchala ho zlomenou násadou od lopaty na sníh. Našla jsem ji minulou zimu na ulici a vzala jsem si ji, protože vypadala ještě dobře a pevně, a hleďme, už jsem pro ni měla použití. Míchala jsem, a Zulfia stála vedle, přihlížela a klepala se. „Svlékni se,“ řekla jsem jí. Rychle se zbavila šatů a bílých kalhotek a podívala se na mě. Vždycky se jí muselo všechno několikrát vysvětlit. „Vlez tam,“ řekla jsem. Opatrně zvedla jednu ze svých křivých tmavých nohou a pevně se mě chytila. Ponořila do vody palec a zasténala, že prý to pálí. „V pekle to pálí ještě víc,“ odpověděla jsem trpělivě. Podívala se na mě, zkusila ponořit nohu do vody, ale zděšeně ucukla. Ztratila jsem trpělivost. Voda musí být horká, ne vlažná, vysvětlovala jsem jí. Vrhla na mě pohled postřelené laně a padla do vany, až to vyšplíchlo. „Zbláznila ses?“ vykřikla jsem a připustila do vany další velice horkou vodu. Zatímco jsem prostěradlem utírala kaluže z dlažby, Zulfia ve vaně kňourala. Voda je prý moc horká a ona se uvaří. „To se ještě žádné nestalo,“ řekla jsem, třebaže jsem věděla, že to tak docela není pravda. Když kňourání ustalo, podívala jsem se na ni. Zulfia ležela ve vaně se zavřenýma očima a otevřenou pusou. Zvedla jsem ji z vody a osprchovala studenou vodou. Lepší těhotná dcera než mrtvá, myslela jsem si, a Zulfia zase rychle přišla k sobě. Kůži měla červenou, a hned zase začala kňourat. Dotáhla jsem ji před Klavdiinýma zvědavýma očima do našeho pokoje, strčila jsem ji do postele a dala jí vypít brusinkový čaj. Pak usnula. Prospala dvaadvacet hodin, během kterých se v posteli neustále převracela a sténala. Zkontrolovala jsem prostěradlo pod ní; bylo bílé. Šla jsem na trh, koupila jsem od venkovanů pytel bobkového listu a udělala z něho odvar. Ten jsem dala Zulfii vypít. Po hořčičné koupeli se jí začala loupat kůže po celém těle, ale jinak se nestalo vůbec nic. Odvar jako poslušná dcera vypila, ale pak to nestihla na záchod a několikrát za sebou se před Klavdiiným zvědavým zrakem vyzvracela do umyvadla. Protože v sobě nic neudržela, nemohlo ani nic účinkovat. Pomalu jsem začínala být nervózní. Nechtěla jsem svou dceru posílat k doktorovi, nechtěla jsem žádné hloupé řeči na jejím učilišti, kde se od letošního roku učila na zdravotní sestru. Nechtěla jsem pro Zulfii žádné nevýhody, ani tak už nebyla zrovna oblíbená. A věděla jsem, že s hloupými mladými holkami v její situaci v nemocnici zacházejí jako s kusy masa. Toho jsem ji chtěla ušetřit. Nikdy bych si bývala nepomyslela, že mi Bůh sešle pomoc právě přes tu tupou krůtu Klavdii. Ale když ta pozorovala moje stále zoufalejší pokusy, chopila se iniciativy. Ve společné kuchyni mi položila ruku na loket a zašeptala, že už několika pomohla a ví přesně, jak na to. Poslouchala jsem, a pak jsem přikývla. Další den jsme šly do Klavdiina pokoje a přesunuly jsme doprostřed velký stůl. Klavdia přinesla umyvatelný ubrus se vzorkem pomněnek a chrp a já jsem přivedla Zulfii, jejíž černé oči panicky šilhaly po okolí. Znovu jsem Zulfii vysvětlila, že problémy se musí řešit. Samy od sebe se ale nevyřeší. Samy od sebe ani nevznikají. Třásla se mi v náručí. Pak si poslušně vylezla na stůl. Klavdia řekla, že tak nemůže pracovat. Kdyby se Zulfia takhle třásla, nenašla by to správné
místo. A já musím Zulfii pevně držet, protože kdyby sebou uvnitř škubala, mohla by Klavdia jehlicí ještě trefit střevo. Vrhla jsem se své dceři přes břicho. „Drž jí pusu,“ řekla Klavdia, a zatímco jsem právě ještě zavčas zadusila Zulfiin náhlý ječivý výkřik, Klavdia jí mezi nohama rychlým pohybem vytáhla ven zkrvavenou pletací jehlici. Snad je Klavdia přece jen něco víc než pouhá uklízečka, myslela jsem si podle jejích jistých pohybů rukou. Pak jsem sundala dlaň ze Zulfiiných stisknutých zubů. Hlava jí padla na stranu. To neduživé děcko už zase omdlelo. Odnesla jsem Zulfii na zádech do našeho pokoje. Pod bledý zadek jsem jí dala nepropustnou podložku a teple jsem ji přikryla. Zase přišla k sobě. Oči, tmavé a kulaté jako rozinky, jí bloudily po pokoji. Vydala ze sebe tichý, kňouravý zvuk. Obličej jí pomalu bledl. Můj muž Kalganov přišel domů z práce. „Co je s tou Soňou?“ ptal se. Naší dceři neříkal jejím tatarským jménem. Nazýval ji tak, jak ji zvali Rusové, protože bylo mimo jejich možnosti si tatarské jméno zapamatovat, natož aby je uměli vyslovit. Můj muž byl velmi kategorický. Nevěřil v Boha, věřil jen v to, že všichni lidé jsou si rovni a že každý, kdo tvrdí opak, žije ještě ve středověku. Můj muž nechtěl, abychom se odlišovali od ostatních. Prostě jsem mu odpověděla, že naše hloupá malá Zulfia má chřipku. Šel k její posteli a položil jí ruku na čelo. „Ta je ale studená,“ poznamenal. „Studená a vlhká.“ Nemohla jsem prostě vyhovět všem. Zulfia zasténala a překulila se.
Takže dvojčata noci jsem náhle dostala strach, že by mi Zulfia mohla umřít. Už moc let jsem o ni strach neměla, a ten pocit se mi vůbec nelíbil. Pozvedla jsem Zulfii deku. Vypadalo to dobře. Očistila jsem ji, vzala jsem tu krvavou věc, strčila ji do plastového pytlíku a všechno jsem to zabalila do novin. Potichoučku jsem vyšla z bytu; přitom jsem slyšela, jak se naše sousedka Klavdia v posteli převaluje. Nesla jsem ten uzlík prázdnými temnými ulicemi a o několik bloků dál jsem ho nacpala do kontejneru na odpadky. Ráno měla Zulfia horečku. Děsivě krvácela. Z hlubin své ledničky jsem vydolovala krabičku kaviáru, kterou jsem schovávala na novoroční oslavu, a Zulfii jsem jím nakrmila. Bylo známo, že kaviár je dobrý na krvetvorbu. Zulfii cvakaly zuby, měla zimnici. Po bradě jí poskakovaly průhledné oranžové kuličky kaviáru. Pak jsem jí do křivých úst nalila nápoj z rakytníku řešetlákového. Rakytník jsem natrhala na podzim na své zahradě na venkově, přitom jsem si do krve rozpíchala ruce a zničila kůži na špičkách prstů. Plody jsem propasírovala a zamíchala s cukrem, deset litrů jsem uložila do zavařovacích sklenic, a tak rakytník vydržel celou zimu. Potom jsem ho po lžičkách rozpustila v horké vodě a dala jsem ho vypít Zulfii, aby dostala vitamíny. Fňukala a sténala, ale moje námaha se vyplatila. Po několika dnech Zulfia přestala krvácet, vstala a šla sama na záchod. Za několik dalších dní šla zase do své školy pro sestřičky. Klavdia nám dala potvrzení, že Zulfia měla chřipku. Vycházela jsem s ní čím dál líp, po několik měsíců, než jsem si všimla, že se Zulfii začíná kulatit břicho. Někdy to bylo víc než jasné. Sama jsem si toho všimla dost pozdě, prostě jsem s něčím takovým nepočítala. Pak to napadlo i Kalganova, který jinak zásadně všechno přehlížel. „Co to tam ta Soňa má?“ zeptal se a ukázal prstem. „Jak se to tam dostalo?“ „Ona ještě roste,“ odpověděla jsem spěšně, položila jsem ruku Zulfii na břicho a ztuhla jsem. Kopance do mé ruky zvěstovaly potíže. Bůh si se mnou zašprýmoval. Bůh, nebo Klavdia. „Takže dvojčata,“ řekla a pokrčila rameny. Prý od nás dostala peníze za jedno dítě, a to také čistě odstranila. Protože o nějakém dvojčeti nic nevěděla, nemohla ho ani mít na zřeteli. Trefila jen to, které bylo víc na kraji. Klavdia říkala, že přežití druhého dvojčete je vlastně nejlepším důkazem její zručnosti. Protože u jiných není jisté ani přežití matky. Zamkla jsem se na záchodě a nechala jsem kanout slzy, bez hlesu, aby mě nikdo neslyšel, aby mi nezčervenaly oči. Zulfia seděla na stoličce v kuchyni a hladila si břicho, volooce se usmívala a žvýkala chleby se sýrem, chleby se salámem, čerstvé okurky, které jsem koupila na trhu, kyselé okurky, které jsem v létě naložila, rajčata v octě, jablka, kousek jablečného koláče, mísu tučného tvarohu z venkova a velký talíř krupicové kaše s rozinkami. Protože jsem věděla, že můj muž neuvěří historce o zplození snem, prostě jsem mu řekla, že Zulfii znásilnil soused, který bydlel dvě patra nad námi. Ten soused byl spřízněný s nejdůležitějším nadřízeným mého muže. Pak už jsem Kalganovovi nic víc neřekla, ani sobě, ani Zulfii a ani sousedovi, a začali jsme čekat na dítě, přičemž jsme stále v tichosti nepřestávali doufat, že by se mezitím mohla dostavit nějaká nápomocná pohroma, nějaká nemoc nebo lékařská fušeřina.
V
Tohle dítě ohle dítě, děvčátko tři kila dvacet a jedenapadesát centimetrů, se narodilo jedné chladné prosincové noci roku 1978 na porodnické klinice č. 134. Celou tu dobu jsem tušila, že to bude dítě, které ze zásady a bezohledně všechno přežije. Bylo to neobyčejné dítě, které od začátku velice hlasitě křičelo. S mužem jsme ho odvezli taxíkem, když mu bylo deset dní. Naši dceru pochopitelně taky. Děťátko vězelo ve skládané krajkové zavinovačce, která byla ovázaná množstvím růžových mašlí. Tehdy to tak bylo obvyklé. Můj muž nás vyfotografoval: mě s dítětem na ruce, vedle stála Zulfia s kyticí umělých květin, kterou nám na klinice pro fotografování půjčili, protože kde měl člověk jinak v zimě sehnat květiny. Obličej dítěte bylo sotva vidět, vykukoval malý a červený mezi sklady peřinky. Už jsem úplně zapomněla, že novorozeňata jsou tak maličká a tak ošklivá. Tady tohle začalo už v taxíku křičet a přestalo s tím přesně vzato o rok později. Držela jsem ho na ruce a pozorovala jeho obličej. S překvapením jsem zjistila, že tohle dítě bez otce není nikomu z dospělých, které jsem znala, tak podobné jako mně. Pečlivě jsem si ho prohlédla a shledala, že je to vlastně hezké malé děvčátko, hlavně když mlčí. Doma jsme ho vybalili a položili na postel. Děvčátko mělo malé pevné svaly a silnou červenou kůži. Mávalo maličkýma ručkama a nožkama a postel se pod ním třásla. K tomu bez ustání křičelo. V pootevřených dveřích se objevil Klavdiin zvědavý obličej. „Ach, ta je sladká! Tak už doma? Srdečně blahopřeju k přírůstku. Už jste ho krmili? To není k vydržení.“ Zulfia se posadila na židli a usmívala se jako pominutá. Můj muž se se svraštělým čelem naklonil nad svou první vnučku. Měla jsem pocit, že se mu na ní něco nelíbí. Možná na jejím obličejíku hledal rysy svého šéfa. „Jak jste ho vlastně pojmenovali?“ ptala se Klavdia ze dveří. „To je ONA!“ zakřičela jsem tak hlasitě, že děvčátko na nepatrný okamžik přestalo křičet a užasle na mě pohlédlo. „Je to ONA! Máme vnučku!“ „Pro mě za mě, a jak se jmenuje?“ ptala se Klavdia. „Aminat,“ odpověděla jsem. „Jmenuje se Aminat.“ „Jak?“ ptala se Klavdia, která mé dceři Zulfii, již znala odmalička, tvrdošíjně říkala Soňo a mně Roso, což aspoň pocházelo od Rosalindy. My jsme prostě měly hezká jména, která ostatní nedokázali ocenit. „Teda Anna, Aňa,“ opravil mě Kalganov, který chtěl vždycky být jako ostatní. „Aminat,“ opakovala jsem. Podle mě nebylo vůbec těžké si to zapamatovat. Moje vnučka se bude jmenovat Aminat jako moje babička, která vyrostla v horách, a já ji budu, snad jako jediná, vždy nazývat jejím jménem bez ohledu na to, že v jeslích, ve školce, ve škole, na univerzitě i v práci to bude odteď až na věčnost jen nějaká Aňa. Pro mě to bude vždy Aminat, a už teď jsem se začala modlit, aby někdy mohla žít život, ve kterém se nebude její jméno jen tak jednoduše komolit. „Jmenuje se Aminat Kalganovová,“ řekla jsem, Klavdiina nesouhlasná tvář zmizela za dveřmi a můj muž se chytil za hlavu a pronesl: „To není k vydržení, to takhle půjde dál pořád?“ a Zulfia se probrala z civění a poznamenala: „Já mám tak hrozný hlad, mami.“ To malé děvčátko, které dostalo jméno po mé babičce narozené na Kavkaze, mi převrátilo život naruby. Všechno bylo jinak. Zulfia pojala narození své dcery jako důvod k nekončícímu spánku
T
a nekončícímu jídlu. Docela ráda ji chovala a pohupovala s ní, ale k ničemu lepšímu nebyla použitelná. Také se ukázalo, že je k ničemu, když tohle nové děvčátko mělo hlad. V noci Zulfia spala příliš tvrdě a neslyšela ostré, truchlivé volání osamělosti ani hněvivý, silný hladový křik. Ležela jsem za stěnou a slyšela jsem to děvčátko plakat. Věděla jsem přesně, co jí chybí, po prvních třech dnech jsem to velmi dobře rozeznávala. Někdy už jsem to nevydržela a vzala jsem ji k nám, do pokoje, kde jsme bydleli my s Kalganovem. Líbilo se mi, jak si Aminat sevřela ruce do droboučkých pěstiček a protírala si jimi oči, když byla unavená. Ráno jsem posílala Kalganova do mlékárny, aby přinesl kojeneckou výživu, protože někdo se přece musel starat, aby dítě dostalo řádně najíst. Během velice krátké doby vypilo všechny láhve, mnohem rychleji než jiné děti. Můj muž se snažil protestovat, ty fronty neholených mladých otců před mlékárnou ho znervózňovaly, já jsem ho tam však neoblomně posílala každé ráno dál, konečně šlo o jeho vlastní krev. Kalganov říkal, že se ke své vnučce nebude chovat o nic lépe ani o nic hůř než k jiným dětem, přece všichni lidé jsou si rovni, a já jsem ho nazvala fašistou. Za několik měsíců šla Zulfia zase do své sesterské školy a já jsem malou Aminat přihlásila do školky. Museli jsme konečně všichni nějak žít dál. Aminat hořce plakala. Já jsem pak její prstíčky uvolnila jeden po druhém ze svých šatů a šla jsem. Moje vnučka Aminat měla štěstí. Po své matce nezdědila nic z její netečnosti a ošklivosti. Měla moje černé mandlové oči, jemné vlnité černé kudrny, něžný nosík a velmi inteligentní výraz tváře. Na člověku se pozná prakticky od narození, jestli je chytrý, nebo ne. U Zulfie jsem to taky hned věděla, a nespletla jsem se. Možná to bylo tím, že Zulfii zplodil můj muž v posteli, kdežto Aminat nějaký cizinec ve snu. Přesto byla Aminat problematické dítě. Nechtěla zůstávat ve školce. Vždycky začala křičet, jakmile jsem ji tam přivedla a plácla ji přes prsty, kterými se mě pevně držela. Opravdu jsem nemohla ustavičně chodit pozdě do práce. Když jsem ji pak večer šla vyzvednout, slyšela jsem už z ulice její zlostný pláč. Styděla jsem se. Nelíbilo se mi, že moje vnučka pobyt ve školce tak špatně snáší. Cítila jsem se dokonce nucena k tomu, abych vychovatelkám vysvětlila, že tatarské děti jsou normálně velmi dobře vychovány. Většinou líp než ruské, ale to jsem přirozeně neřekla, nechtěla jsem vypadat nafoukaně. Aminat se výchově bránila. A já jsem se dokonce přistihla, že jsem ji před učitelkami ve školce sama oslovila Aňo, protože jsem se za ni styděla. Bylo to s ní už tak dost těžké, že jsem to těm vychovatelkám nechtěla arabským jménem ztěžovat ještě víc. Až tak daleko zašly moje ohledy. Moje dcera Zulfia mezitím zapomněla, že porodila dceru. Dokončila učiliště a začala pracovat na jedné chirurgické klinice. Samozřejmě neudělala zkoušky, a tak nesměla pracovat jako sestra, pouze jako sanitářka. Dělala jen špinavou práci, nic důležitého. Shledala jsem, že je to tak pro všechny lepší. Byla jsem spokojená, že navzdory svým nepříznivým vlastnostem se moje dcera stala platnou členkou společnosti a že dokonce porodila vlastní dceru, navíc překvapivě báječnou. Zulfia byla z nejhoršího venku a nechávala mi čas na výchovu vnučky, což byl pro ženu jako já velmi důležitý úkol, a jak jsem už naznačila, u dítěte jako Aminat ne zcela jednoduchý. Pomaloučku jsem přestala na Zulfii dávat pozor. Už jsem nesledovala, kdy přijde domů a co potom dělá. Proto mě zastihlo nepřipravenou, když jsem jednoho dne vešla do svého pokoje a na okenním parapetu jsem našla lístek: „Milá maminko, milý tatínku, stěhuju se pryč a Annu
beru s sebou. Nechte nás prostě na pokoji. Líbá vaše Soňa.“ Vedle ležel klíč od jejího pokoje. Srdce mi hlasitě bušilo do žeber, když jsem trhnutím otevřela skříň, kterou jsme používali společně, a její půlku jsem našla prázdnou. Zulfiiny řádně srovnané šaty a sukně byly pryč, její kalhotky byly pryč, její punčocháče byly pryč, a co bylo mnohem horší — Aminatiny dupačky, ponožky a svetříčky, gumová zvířátka a lahvičky, plenkové kalhotky a její oblíbený hrnek se žlutým zajíčkem byly rovněž pryč.
