Pekka Hiltunen ČERNÉ TICHO

Pekka Hiltunen

ČERNÉ TICHO

Cerne ticho sazba.indd 5 6.8.2014 1:55:02 m 0.5cm 1cm;font-size:6pt;font-style:normal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-align:center;fon

Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Přeložila Barbora Špronglová © Argo, 2014 © Pekka Hiltuneen and WSOY Original title Sysipimeä First published in Finnish by Werner Söderström Ltd. (WSOY) in 2012, Helsinki, Finland. Translation © Barbora Špronglová, 2014 Cover art © Jan Křikava ISBN 978-80-257-1143-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1233-7 (e-kniha)

==
==Ukázka elektronické knihy==
, UID: KOS197262

I. PADAJÍCÍ STROM

Cerne ticho sazba.indd 7

6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

1.

Osobní zprávy od ďábla. Ta slova zněla Lie v hlavě celý den. Když se objevila temná videa, zapůsobila jako osobní zprávy od ďábla. Lia si všimla krátké zmínky o videích hned ráno, když ve své kanceláři v redakci Levelu sledovala proud titulků, který jí běžel na monitoru. Někdo se naboural do uživatelských účtů dvou mladých Angličanů na YouTube a nahrál z nich na internet dvě videa. Ti dva uživatelé se neznali, bydleli na různých místech země a neměli ani ponětí o tom, kdo se do jejich účtů naboural a proč. Divné bylo, že na videích nebylo nic vidět ani slyšet. Jen černý obraz. V rámci zpravodajského přenosu byl odvysílán rozhovor s jedním z mladíků. Videa ho vyděsila. Sledování černého monitoru mu nejdříve připadalo jen divné, ale jak černé ticho pokračovalo dál a dál, začalo ho znepokojovat. Připadalo mu to, jako by dostával tajné zprávy, jakési osobní výhrůžky od ďábla. Proto se kromě provozovatele serveru YouTube obrátil také na policii. A na média. Mladík vypadal spíš nadšený z právě nabyté slávy než uhranutý strachem. Jako vtip byla ta podvodná videa žalostná, jako prosté obtěžování celkem neúčinná. Stejně ale jako by se za nimi schovával jakýsi podivný význam. Skrze profily obou mladíků bylo těch temných videí nahráno na internet vždy po deseti. Lišila se délkou, nejkratší trvalo dvě

9


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

minuty a nejdelší skoro šest. Videa byla z internetu odstraněna a zástupci YouTube se snažili objasnit, jak mohlo k napadení dojít. Marketingový trik? napadlo Liu. Ale jaká firma by chtěla takovou reklamu? YouTube by se navíc také určitě proti oprávněnosti takové reklamy postavil. Za celý pracovní den Lia nepřišla na to, o co by v těch videích mohlo jít. Z redakce odešla brzy, protože ji ještě před večerem čekal neobvyklý úkol. Rukavice si vzala, až když vyšla z budovy redakce ve Fetter Lane. Cítila z nich hebkost a bezpečí a pocit očekávání čehosi nového. Lia používala při běhání rukavice jen v mrazivé zimě. Měla krevní oběh běžce a navíc finskou odolnost vůči chladu. Byl březen a chladné londýnské jaro už bylo na ústupu, nicméně v tomto případě byly rukavice nezbytné. S nimi totiž nezanechávala otisky prstů. Prohlížela si tenkou bílou látku. Dotek bavlny na kůži znamenal hmatatelnou změnu. Po dlouhém plánování a usilovné přípravě nastal čas pustit se do další fáze akce. Teď se to opravdu mělo stát, už nebylo návratu. Lia si vybírala rukavice pečlivě. Procházela nákupní centra, aby zjistila, jaké mají kde v nabídce, a vybrala takové, které se prodávaly na mnoha místech. I kdyby zanechaly vlákna, jejich vystopování by bylo nemožné. Ještě jednou zkontrolovala obálky. Malých bylo pět. Adresy natištěné na štítcích, známky nalepené lepidlem. Větší, tlustší obálky byly tři a byly připraveny stejným způsobem. Každá obálka, štítek i známka byly jiné. Vložila obálky do igelitové tašky a tu si strčila do batohu. Lia se rozhodla, že své kolečko poběží. Na internetu si nastudovala polohu poštovních schránek i pošt a trasu pečlivě naplánovala. Zvolila ji tak, aby byly obálky doručovány různými poštami

10


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

a dorazily ke svým adresátům ve třech různých dnech. Kdyby jejich odeslání někdy někdo vyšetřoval, těžko by mezi nimi našel jakoukoli spojitost. Trasa se startem v City jí měla zabrat něco přes tři hodiny, nicméně využití vlastního volného času právě za tímto účelem jí připadalo smysluplné. Akce byla naplánovaná do nejmenších detailů. Ve hře byl lidský život a šlo také o Studio a jeho tým. Moje drahá, prazvláštní parta. Můj milovaný, podivný druhý domov. Studio vneslo do jejího všedního života novou dimenzi, starost o ostatní. Takovým úkolům se člověk oddával jinak než čemukoli jinému. Svou práci v Levelu chtěla Lia také vykonávat dobře, jenže ze sobečtějšího důvodu dosažení vlastního profesního úspěchu. Ve Studiu dělala věci pro ostatní, proto ji povznášely i duchovně. Cítila se díky nim silnější jako člověk. Běžela přes čtvrti Clerkenwell a Finsbury směrem k Islingtonu. Klikatá trasa ji zavedla do jejích oblíbených ulic. Na Essex Road se její pohled zastavil na každé malé prádelně, obchodě s obuví i pohřebním ústavu a všechno, co měla při běhu před očima, ji tak trochu dojalo a pobízelo dál. Její batoh byl lehčí a lehčí, jak obálky jednu po druhé vhazovala do poštovních schránek. Bylo to až melancholické. Loučila se s dlouho připravovanými zásilkami. Vždycky, když musela zastavit na semaforu, poklusávala dál tiše na místě. Lidé se na ni usmívali a Lie bylo jasné, jak vypadá. Jako světlovlasá mladá žena, která si šla večer zaběhat. Energie pohybu, tiché odhodlání. Myslela na odesílané obálky a na trasy jejich dalšího putování. Každá měla na sobě jinou adresu, všechny ale měly společný cíl. Představovala si další osud dopisů. Jak je zaměstnanci pošty vyzvedávají ze schránek, jak je vysypávají na pohyblivý pás, jak je stroje třídí podle směrovacích čísel. Jak jsou rozváženy na jednotlivá místa v Londýně a okolí. Jak se poté přesouvají mezi přihrádkami

11


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

v budovách a kupí se v hromádkách na stolech sekretářek, až skončí před svými adresáty. Jak dlouho budou obálky čekat, než je někdo otevře? A až budou otevřeny, splní svůj úkol? Poslední obálku vyslala Lia na cestu poblíž Primrose Hill. Kulatá červená schránka ji beze slova polkla. Domů to měla ještě pár kilometrů. Přidala na rychlosti a pocítila, jak se jí zrychlil i dech. Její krok byl lehký, tak lehký, jako by se vznášela ve vzduchu. Jako by ji její vlastní dech unášel dál šerým večerem. Když dorazila do Hampsteadu, poznávala každou branku a každý živý plot. Věděla přesně, kudy a jak má běžet, aby nemusela zpomalit a aby si udržela ten správný tep. Běh konečně zpomalila v krok až v Kidderpore Avenue, kde bydlela. Právě teď se cítila silná. Výjimečně dlouhý a klikatý běh, skvělá svalová únava a ruku v ruce s ní euforie. Vědomí toho, že obálky jsou na cestě a důležité věci se dávají do pohybu. Její teplé tělo. Chladný večer. Ten kontrast přinášel vzrušující fyzické blaho, vycházející odkudsi z hlubin mozku. Lia se zastavila v parčíku naproti domu, kde bydlela, a jako vždy po běhání se dala do protahovacích cvičení. Vedle obrovských důstojných soch vypadala její hubená postava jako slabé stéblo trávy. Lia se ale cítila obratná a jistá. A úplně živá. Večer doma ani nezaregistrovala zprávu, že v průběhu dne se objevil další případ nabourání uživatelského účtu. Ďábel poslal další zprávy. Jménem jedné ženy ze Skotska bylo na internet znovu nahráno stejných deset videí, která ukazovala jen tichou tmu.

12


2.

Jakmile Lia otevřela vstupní dveře do Studia, už zdálky slyšela, jak se k ní blíží rychlé, bdělé kroky. Ťap ťap ťap, dobře ostříhané drápky se skoro nedotýkaly podlahy. Lia si klekla a opětovala psovi vřelost, kterou ji zavaloval. Gro věděla vždycky jako první, možná dokonce i o chvilku dřív než přesný sledovací systém Studia, že Lia dorazila na místo. A Lia chtěla Gro vždycky pozdravit stejně důkladně jako ona ji. „Rozmazlíš ji, vždyť je to hlídací pes,“ vytýkala jí vždycky Mari. Lia se však bránila, že se se psem jen mazlí a hraje si s ním, že ho nevykrmuje ani ho neučí špatným způsobům. A ve skutečnosti si Gro získala i samotnou Mari skoro stejně jako všechny ostatní. Gro patřila Bergovi. Berg pracoval ve Studiu jako tesař a scénograf, který dokázal stvořit pro jejich operace prakticky cokoli. Dokumenty, osobní průkazy, nářadí, předměty. Když bylo třeba, dokázal Berg vytvořit třeba i celý byt, který vypadal jako něčí. Šedesátiletý Berg byl napůl Švéd a svého psa pojmenoval po bývalé norské premiérce Gro Harlem Brundtlandové. Berg chtěl pro fenu ženské jméno reprezentující skandinávské hodnoty. „Gro nezní moc důstojně,“ dobírala si ho Lia. „Zní to jako psí zavrčení.“ „Já ale původ toho jména dobře znám,“ říkal Berg. „Když jí dám jméno, kterého si sám vážím, nikdy ho nevyslovím neuctivě.“ Lia navrhovala, že by ji mohl pojmenovat spíš po nějaké Švédce. Třeba po Gretě Garbo? Nebo Ingrid Bergmanové? „Ne,“ odmítl to Berg. „Vypadá jako Gro.“

13


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

Gro Harlem Brundtlandová byla nejen premiérkou, ale také lékařkou, předsedkyní strany, generální ředitelkou Světové zdravotnické organizace a zastávala i mnoho dalších funkcí. Stejně tak i její černobílá jmenovkyně měla rozmanitou minulost. Mezi jejími předky byli hlavně ohaři, a pokud je známo, měla více předchozích majitelů. Byl to nalezenec, kterého si Berg vzal z útulku organizace RSPCA, Královské společnosti pro prevenci krutého zacházení se zvířaty. Nejdřív psa doma naučil dobrým způsobům a důvěře ve svého nového majitele, potom ho začal postupně zvykat na osazenstvo Studia. Ve Studiu bydlela Gro v Koutku, který představoval, nehledě na své pojmenování, ohromný prostor. Byla to Bergova pracovna. Trvalo to, než se Gro naučila nežužlat nic, co leželo na policích nebo na pracovním stole, a neslídit v kuchyňských skříňkách. Pes ale Berga zbožňoval a nakonec přivykl stanoveným hranicím jak v Koutku, tak i ve Studiu. Nakonec byl dokonce vychován k tomu, že do kuchyňky Studia ani nevkročil. Mari po troše dohadování svolila k tomu, že Berg vyměnil některé z vnitřních dveří za neuzamykatelné, lehce průchodné lítačky, aby se Gro mohla volně pohybovat mezi místnostmi tak, že si dveře sama otevírala čumákem. „Takhle může prostory lépe hlídat,“ vysvětloval Berg, i když bylo všem jasné, že Studio rozhodně žádné další hlídání nepotřebuje. Jeho kamerový systém, pohybová čidla v podlahách a monitorování počítačem výborně postačovaly. Na dvě místa měla však Gro vstup zakázaný. Prvním z nich byla ohromná pracovna Rica, jejich IT mága a hackera narozeného v Brazílii, které vládly desítky počítačů a všemožné přístroje jemné mechaniky. „Gro Harlem je vítaná klidně i u mě doma, poblíž těchhle kabelů a součástek ale ne,“ prohlásil Rico. Bavil se tím, že říkal psovi i druhým jménem, které vyvolávalo úplně jiné konotace než odkaz na severské země.

14


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

Druhým zakázaným místem byla Marina pracovna. Lia si nebyla úplně jistá proč, jestli z jakési úcty k Marině pozici v malém týmu Studia, nebo prostě jen proto, že Mari chtěla mít klid. Gro si nicméně i na tohle pravidlo rychle zvykla. I když byly občas dveře k Mari otevřené, nechodila tam. „Vypadá to jako přirozený respekt k někomu, kdo je vůdcem smečky,“ řekla jednou Mari Lie, která musela, ač nerada, s Mari souhlasit. I když byla Gro nalezenec, který měl zábrany naučit se důvěřovat novým lidem, na život Studia si zvykla o dost rychleji než Lia sama. Psovi to trvalo pár měsíců, Lie skoro dva roky. Studio bylo místem, o kterém Lia nikdy nedokázala přemýšlet jako o skutečném a o kterém také nemohla s nikým mluvit. Byl to obrovský prostor s osmi místnostmi, který zabíral skoro celé patro kancelářské budovy v londýnské čtvrti Bankside a ve kterém se děly zajímavé a neobvyklé věci. Mari vybírala úkoly, kterými posouvala svět směrem, jakým chtěla. Občas z povzdálí konali dobré skutky, občas dělali něco podivnějšího, děsivějšího. Pro Liu bylo Studio druhým domovem či zaměstnáním s překrývajícími se hranicemi mezi přátelstvím a prací. Přes den pracovala jako grafička ve čtrnáctideníku Level. Po večerech a o víkendech trávila nejvíce času s lidmi ze Studia. Mari byla její nejlepší kamarádka, výjimečná žena, která jí v Londýně náhle vstoupila do života. Spojovalo je finství, schopnost se na něco s gustem napít, a pocit, že žít se sice dá o samotě, ale za opravdového spojence by měl být člověk vděčný. Berg a Rico pro Mari pracovali, ale stejně jako Lia a zbytek osazenstva Studia měli k Mari plnou důvěru. Další dva členové týmu byli Britové, Maggie Thorntonová, padesátiletá herečka, která měla za úkol hrát různé role a prověřovat terén, a Paddy Moore, soukromý detektiv a specialista na bezpečnost.

15


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

Jak velká část práce Studia vyžadovala detektivní schopnosti nebo překračovala meze zákona, to Lia nevěděla. I když se s Mari velmi sblížily, Mari před ní o tom, co dělali s týmem v předchozích letech, nemluvila. Lia šla do Mariny pracovny a Gro se vrátila do Koutku ke svému páníčkovi. „Jak to šlo?“ zeptala se Mari. „Dobře,“ odpověděla Lia a usadila se na své oblíbené místo na jedné ze dvou velkých pohovek. Bylo jí jasné, že tak krátká zpráva Mari stačit nebude, protože ta chtěla vědět vždycky všechno do nejmenších podrobností. Lia se naučila, že se obvykle vyplatí povědět Mari opravdu všechno, protože i takové informace, které se člověku mohly zdát nepodstatné, se často v její hlavě stávaly cennými. Vypověděla Mari, jak pokračují ve svém putování dopisy, které den předtím odeslala. Lia sledovala jejich pohyb v elektronickém systému pošty Royal Mail, který registroval každou zásilku. Z pěti tenkých obálek ten den tři dorazily ke svým adresátům do redakcí velkých deníků. Zbytek měl dorazit o den později. Tři větší, tlustší obálky byly zatím na cestě, první směřovala k šéfredaktorovi jednoho magazínu, další dvě do televizních redakcí. Dlouho ve Studiu zvažovali počet dopisů i způsob jejich doručení. Přemýšleli, s jakou pravděpodobností redakce obsah obdržených zásilek zveřejní a které sdělovací prostředky byly ty nejdůležitější. Uvažovali, jestli bude lepší poslat zprávu e-mailem nebo raději tradiční poštou. Rozhodli se pro dopisy, protože ty v dnešní době působí na příjemce dojmem větší důležitosti než e-maily a jejich skutečného odesílatele je jednodušší utajit. V pěti tenkých obálkách byly dopisy čtenářů jednotlivým redakcím. Všechny na stejné téma, i když byly napsány různě a poslány jménem různých odesílatelů.

16


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

Napsala je Mari s Liinou pomocí. Ze své každodenní práce grafičky v Levelu Lia věděla leccos o tom, jaké dopisy mají šanci na zveřejnění. Mari nicméně potřebovala s uhlazením textů jen nepatrnou pomoc. Do každého bylo třeba dostat specifický styl psaní, aby dopisy nemohly být v žádném směru navzájem spojovány. S pomocí ostatních ze Studia byly všem pěti dopisovatelům vytvořeny také osobní údaje a vlastní historie na internetu. Kdyby si noviny pisatele před uveřejněním dopisů ověřovaly, kontakt byl nasměrován do Studia. Maggie a Rico byli připraveni představovat pisatele jak po telefonu, tak i na e-mailu. Lia věděla, že noviny si dopisovatele ověřují jen zřídka. Většinou se to dělalo v případech, kdy šlo například o téma se složitým politickým pozadím. Největší a nejrespektovanější redakce samozřejmě kontrolovaly na internetu či telefonicky, že autor dopisu existuje a zda působí jako obyčejný čestný člověk. Ale jen zřídka to došlo tak daleko, že by kontaktovaly dopisovatele samotného. V tlustých obálkách byly větší zásilky než pouhé dopisy. Jejich výroba vyžadovala od Studia více práce. Bylo kvůli nim třeba vytvořit celou společnost. Ačkoli byla vytvořena jako malá firma s jediným investorem, i tak potřebovala vedle internetových stránek různě datované elektronické tiskové zprávy a zmínky v internetových konverzacích. O to se postarali Rico a Berg. Všechny přípravy byly hotové během jediného týdne, kdy se zároveň plánovalo mnoho dalšího. To se Lie pořád zdálo neuvěřitelné. Pracovala ve Studiu dost přes rok, stále však bojovala s tím, aby stíhala tempo ostatních členů týmu. „A co teď?“ zeptala se Lia. „Pár dní čekání?“ Mari přikývla. Teď se čekalo, až dopisy splní svůj účel. A potom se měli přesunout do další fáze. Lia už se ve Studiu naučila, že Mariny plány fungují. A i když se jí čekání zdálo náročné, věděla, že pro Mari je snadné. I během něj totiž dávala dohromady stále nové plány. Svět pro ni představoval

17


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

místo, které je třeba změnit. Jen bylo nutné si vybrat, co přesně měnit. Naštěstí Lia věděla, co bude během čekání dělat. „Jdu si zaběhat,“ oznámila a vyrazila na dvě hodiny dělat šťastnými dvě bytosti, psa a samu sebe.

18


3.

Čekaly na Craiga Colea pár bloků od jeho bytu, aby je neměl za nějaké slídily. Cole šel rychlým krokem. Schovával svůj zarudlý, oteklý obličej za tmavými brýlemi. Lia a Mari věděly, že obličej nemá opuchlý z pití. Byl to muž, který teď denně plakal. Někdy i víckrát denně, bez důstojnosti a sebekontroly, s nimiž se ve svém životě až do této chvíle zcela ztotožňoval. Dokud ho nezasáhla katastrofa. Craig Cole se stal mužem, který denně plakal, poté co čtrnáctiletá dívka Bryony Wadeová zavolala do živého vysílání jeho rozhlasového pořadu a prohlásila před milionem posluchačů, že ji Cole obtěžoval. Hovor byl tehdy před třemi týdny stanicí BBC 2 předem prověřován, stejně jako v případě všech volajících do toho pořadu. Asistent produkce mluvil na lince s Bryony Wadeovou předtím, než ji spojili do vysílání. Dívka si chtěla nechat zahrát písničku od Justina Biebera a popovídat si s Colem o oblíbených internetových stránkách, které měly ona a její kamarádky rády. Místo toho dívka odjistila bombu. Řekla, že rodiče na ni naléhali, aby zavolala a řekla mu, že celá jejich rodina půjde na policii. „Nechutnej dědku,“ řekla Bryony Wadeová v živém vysílání. „Chlápci jako ty patří za mříže.“ Ani šestadvacet let zkušeností z rádia Colea nezachránilo. Přišel o rozhodující okamžiky kvůli přesvědčení, že musí jít o nějaký šílený vtip. Tohle se jednoduše nestávalo. „No tak, Bryony,“ řekl. „My se přeci vůbec neznáme, nikdy jsme se nepotkali. Bude nejlepší ten špatný vtip hned ukončit.“

19


6.8.2014 1:55:02 ==
, UID: KOS197262

Pekka Hiltunen ČERNÉ TICHO

Recommend Documents