Přehled činnosti ČSSK-Edmonton Řada kulturních a sportovních akcí, které připravuje každoročně výbor ČSSK-Edmonton, zajišťuje trvalý zájem našich členů. Přikládám seznam nejnavštěvovanějších: 1/ Bowlingová liga 2/ Golfový turnaj 3/ Střelecká liga 4/ Setkání pod střechou nebo v přírodě (piknik) 5/ Pěvecký sbor 6/ Promítání českých a slovenských filmů 7/Dvou až třídenní výlety do přírody 8/ Taneční kurzy 9/ Dětský tábor
8x měsíčně 4x měsíčně
září - květen červen - září celý rok
1x měsíčně 4x měsíčně
celý rok září - červen
1x měsíčně
září - červen
2x ročně 3x měsíčně 1x ročně
květen - září září - květen srpen
Srdečně zdraví za výbor Jaromír Mayer předseda
Kočovný život Václava Blažeka Osem mesiacov v roku sa neteší z tepla rodinného krbu. Za ten rok najazdí vyše 60.000 km a dôverne pozná maringotky, kampy a iné typy provizórnych ubytovní. Všetko čo potrebuje k životu, si vozí so sebou. Za posledných dvadsať rokov prebrázdil Albertu, Britskú Kolumbiu, Saskatchewan a Manitobu nespočetne veľa krát. Príjemný spoločník a dobrý rozprávač. Václav Blažek. Profesia s akou sa často nestretávame – “Directional drilling supervisor”. Preložte si to ako chcete, ale každý Vencov príbeh začína rovnako: vyleštiť GPS a naštudovať mapu, aby sa dopravil na miesto, kde geofyzikálny výskum ukázal výskyt ropy v istej pravdepodobnej hĺbke. Vrtná veža je už postavená, vrtná súprava pripravená. Ešte skontrolovať rádiové spojenie – elektromagnetické prístroje umiestnené tesne nad vrtnou hlavicou vysielajú geofyzikálne a polohové informácie o prostredí v ktorom sa nachádzajú. Hlavne polohu vrtáku, súradnice a svetové strany. Informácie sa vyhodnocujú na počítači a Venco môže dať pokyn na spustenie veľkolepej hry človeka s prírodou, ktorá trvá 7dní, 14 dní, niekedy mesiac a niekedy aj dva. Posádka vrtnej veže sa poriadne zapotí každý deň. V ľahkej hornine alebo v olejových pieskoch sa dá ísť až 100 metrov za hodinu, ale to sú iba vzácne výnimky. Znamená to nadpájať na vrtnú súpravu ďalšie a ďalšie rúry, vrtná hlavica sa prediera horizontálnym a v prípade potreby i vertikálnym smerom. Informácie, ktoré vysielajú prístroje vrtnej súpravy, vyhodnocuje Venco spoločne s geológom. Obaja sedia pri laptopoch a rozhodujú ako a ktorým smerom vŕtať. Okrem toho, hlavne keď sa mení uhol vŕtania, osobne kontrolovať, či sú všetky parametre vrtnej súpravy poskladané tak, aby vrt pokračoval žiaducim smerom. Vencov rekord je vertikálny vrt v horách za Hintonom hlboký 5400 metrov. Rád spomína na jeden vrt v Manitobe, ktorý bol kombináciou 900-1000 metrov vertikálneho a 1500 metrov horizontálneho vrtu. Ťažko si je predstaviť úžasnú kvalitu materiálu, z ktorého sú vyrobené jednotlivé časti vrtnej súpravy- nič sa nesmie zlomiť, pritom to je pružné, nič sa nesmie zdeformovať tak, aby sa vrtná súprava nedala vytiahnuť zo zeme. Lietajú v tom relatívne veľké peniaze - 40-50 tisíc dolárov denne sú priemerné náklady na prevádzku vrtnej veže. Môže sa stať, že vrtná súprava sa “zasekne” a nejde ani hore ani dole. To sú čierne dni pre všetkých, lebo jednak pokus špecializovanej firmy o vytiahnutie je úžasne nákladný a navyše bez záruky. Vždy treba zvážiť menšie zlo. Spoločné úsilie tvrdých chlapov je korunované úspechom – vrtná hlavica narazila na ropu. Vrtná súprava stíchne, geológ potvrdí výsledky. Vrt sa uzavrie a príde ďalšia firma, ktorá vie spustiť do navŕtanej hĺbky iné rúry, ktorými prúdi pomocou čerpadla ropa na povrch zemský. To už vieme všetci – sú to tie “koníky” čo neúnavne čerpajú ropu z útrob zeme. Marian Olle
Edmontonský příspěvek do kongresové brožury
Edmontonská odbočka Československé Národní Aliance v Kanadě, jak se tehdy naše organizace jmenovala, byla založena 18. června 1939 jako odbočka číslo 21. Její první předseda byl Emanuel Zíma (na fotografii čtvrtý zleva). Edmonton byl v té době farmářské město, které nemělo kromě čtyř velkých dobytčích jatek takřka žádný průmysl. Tehdy tu žilo 125,000 obyvatel. První čtyři krajanské rodiny se v Edmontonu usadily v roce 1900, po 28 letech zde bylo dvanáct trvale usazených rodin a ještě v roce 1943 zde a v blízkém okolí žilo stále jen 25 až 30 českých rodin. Dnes podle posledního sčítání obyvatel, žije v Albertě více než 3000 Čechů a Slováků! Mnichovský diktát a druhá světová válka daly podnět ke sdružení krajanů, které prakticky v různých obměnách trvá dodnes. Po válce byla období bez nevýrazné aktivity až do roku 1968, kdy krajanské sdružení opět ožilo. Po roce 1990 došlo k reorganizaci,
jak ji známe v dnešní podobě. Edmontonská pobočka Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, pokračuje v aktivitách pod vedením předsedy Jaromíra Mayera ke spokojenosti všech ...186... členů. Provádí stálé akce, jako je promítání českých a slovenských filmů, hraní kuželek a golfu, pořádá taneční kurzy, roční mikulášské besídky pro děti a také pravidelné oblíbené pikniky, kde si členové při dobrém jídle, které sami donesou, popovídají. Několikrát do roka organizuje (za podpory AGLC) zajímavé zájezdy po Albertě, koncerty Edmontonského českého a slovenského sboru i besedy a představení s významnými umělci. Členové pobočky ČSSK Edmonton považují tuto apolitickou aktivitu za výrazný sdružující faktor, který krajany spojuje více než v minulosti a zachovává ve větší míře kulturu a zvyky staré vlasti pro budoucí krajanské generace. Výbor ČSSK Edmonton
Naše budoucnost Od tohoto čísla se budou představovat naši stipendisté
1. Představ se našim čtenářům Jmenuji se Michaela Schubertová. Narodila jsem se před 23 lety v Edmontonu, ale po roce 1990 jsem strávila osm let ve Vídni. Studuji biologii a na podzim bych měla začít pracovat na doktorátu (PhD) ve výzkumu dětské rakoviny. Velice se zajímám o biomedicínu a brigádně pracuji ve výzkumné laboratoři. Ve volném čase ráda čtu, poslouchám hudbu (hraji na klavír a clarinet), závodila jsem na koni v dresáži, na kole, v triathlonu a dělala jsem lyžařskou instruktorku. Doučuji take biologii a matematiku. 2. Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch? Můj dosavadní největší úspěch je zakončení studia s diplomem bakalářky biologie s vedlejším oborem filosofie, a to obzvláště protože jsem do toho zahrnula roční onkologický výzkum. Jsem velice hrdá na to, že se mi povedlo udělat tento první krok k dosažení mých cílů. Jsem si vědoma, že tato práce mi pomohla při žádostech o další studium – dostala jsem velice výhodnou nabídku studia na katedře biochemie a molekulární biologie – ale uvědomuji si, že mám před sebou ještě mnoho let tvrdé práce a těším se na ni. 3. Co očekáváš od budoucnosti? Doufám, že úspěšně dokončím doktorát v onkologii a potom bych se ráda věnovala výzkumu léčení dětské rakoviny v laboratoři, která se tím zabývá. Jednou pak bych se ráda stala buď univerzitní profesorkou s vlastní laboratoří , nebo pracovala v klinickém výzkumu v nemocniční laboratoři. Kromě svých akademických cílů bych take jednou chtěla dokončit celý triathlon Ironman, jediný triathlon, v kterém jsem nikdy nezávodila.
Knížka, která potěší P ř e t i š t ě n o z i n t e r n e t ov ý ch s t r á n e k n e v i d i t e l n y p e s. c z Hudebníci jsou banda hračiček. Kromě toho jsou hudebníci banda drben. Ostatně, nejlepší žertík o hudebnících zní: potkali se dva hudebníci v tramvaji. Jeli spolu celou půlku hodiny, a ani jednou nemydlili záda třetímu hudebníkovi. Tohle všechno je dobře vědet, když člověk čte písemné práce Jiřího Traxlera. Tentýž Traxler, takto jeden z rodičů českého swingu, který složil nesčetně písniček, pár hudeb k filmům a řadu dalších skladeb, který nemá nic společného s bratry Traxlerovými, kteří kdysi hrávali s Miroslavem Horníčkem, je dnes občanem edmontonským, po letech, kdy byl občanem montrealským, jimž se stal poté, kdy si uvědomil, že s komunisty by si patrně nerozuměl. Před zhruba dvaceti lety sepsal Jiří Traxler znamenitou knížku: Já nic, Já muzikant, která vyšla v 68 Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých. Bylo to nádherné, moudré vzpomínání, skvěle sepsané člověkem plným života. Ta knížka vyšla po pádu vlády jedné strany také v Těžkoslovensku. Bohužel, trochu zkrácená, neboť někteří protagonisté dávali přednost tomu, aby se o nich nepsalo před tím, že by se o nich psala pravda. Ale šperkem ta knížka zůstala i nadále. Jednou se stalo, že předsedou edmontonské pobočky českého a slovenského kanadského krajanského spolku se stal Jaromír Mayer. Ano, TEN Jaromír Mayer, kdysi znamenitý český hudebník a zpěvák, kterého kdysi vláda jedné strany otrávila tak znamenitě, že se raději ze země mléka a strdí odstěhoval. No, a tento Jaromír Mayer, když zjistil, koho to má vlastně v Edmontonu za souseda, měl za nezbytné – a jeho krajané s ním souhlasili – dát světu a Jiřímu Traxlerovi najevo oprávněnou úctu. Tak vznikla skvělá série pořadů, v nichž si Jiří Traxler vypráví s bývalou znamenitou českou novinářkou Radkou Mayerovou, hudbychtiví krajané hrají a zpívají Traxlerovy písničky, a jako vyvrcholení se Jiří Traxler ujme klavíru a jako bonbónek zahraje skladbu, která ho právě zajímá. Během těchto večerů se stalo též zvykem, že Jiří Traxler predčítá své povídky či verše, často úsměvné parodie na nějaké slavné básně. A právě tohle dalo popud členům dalšího krajanského spolku, SVU (Svaz pro vědy a umění), že by ta páně Traxlerova dílka vydali knižně. A tak se také stalo. Petr Adler
Opět
jsme
slavili
Byl to podařený piknik 22. února 2009, sešlo se nás tam asi 70. Stoly se musely přidat. Jen
úctyhodné scházíme. Navrhuji, že když je sem tam někdy někomu 75, 80, 85, 90let (a pak už každý rok), tak to oslavit. Potěší to a je nám všem fajn. Vlasta Sýkora
jsem se lekl, že bude málo jídla. Dva stoly pro jídlo byly připravené a jeden byl skoro prázdný. Šel jsem do kuchyně a nenápadně jsem si kuchařkám postěžoval, že by se mělo říci, že se počítá s tím, že každý něco přinese. Podívali se na mne dost udiveně a ukázaly mi vařič a troubu plnou hrnců s jídlem. Došlo mi, že vypadám podobně jako ta trouba a také to, abych se staral jen o to, o co se mám starat. Vedle pikniku jsme slavili narozeniny, úctyhodné -, dvou našich členů, paní Jarmily Traxlerové a 97mé Jiřího Traxlera. Ten měl plné ruce práce s podpisováním své nové knihy. I ten jeho kousek oslaveneckého dortu mu usychal (a stydnul), stále vpisoval nová věnování do své knížky. Slavit někoho narozeniny na pikniku je moc hezká věc. Byla tam výborná nálada a řekl bych i kamarádství. A to je to, proč se takhle
narozeniny
Na návštěvě u protinožců My tři jsme odjeli z Newcastle a na místo potlachu jsme vlastně jeli 2 dny. Přespali jsme v jakémsi motelu v městečku Goulburne. Jedno z nejstarších malých měst v Austrálii. Velmi hezké. Nic moc velkého, ale autentické tak, jak to v Austrálii začínalo před 200 - 300 lety. Tam jsme tedy přespali v jednom motelu. Trošku jsem se vykulila, že máme sice tři mini kavalce a pro každého jeden polštář, ale žádná prostěradla nebo přikrývky. Australan (z Holešovic) Franta mi řekl, že jsem v Austrálii a že tam každý cestující má sebou spacák, takže žádné prostěradlo nepotřebuje. No tak jsme si hodili naše spacáky na vikslajvantovou matraci a v malé místnosti bez air condition jsme přežili noc. Bylo mi vysvětleno, že přepych, jako více polštářů a přikrývky, jsou jen v hotelu, ale nikdy ne v motelu. No tak tedy po přežité, trošku hrůzné noci, jsme si ráno sedli ke stolečku před našim pokojem, udělali kafíčko s plánem, že se rychle nasnídáme a pojedeme dál. Ale příroda za nás rozhodla trochu jinak. Vyndali jsme chleba, máslo, šunku a začali snídat, když v tu chvilku na sousední stolek přiletěli 2 nádherní malí papoušci. Ulomila jsem kousek chleba a hodila jim to. V tom okamžiku jsem se stala asi jejich nejlepší kamarádkou, protože neustále loudili. Krmila jsem je rovnou z ruky a oni jen tak jemně
okusovali kousky chleba. Moji Australští kamarádi prohlásili, že něco takového ještě neviděli a tak to Ivana zkusila taky a Franta dělal fotky. V 5-10 minutách se tam slétlo přinejmenším 20-30 takových papoušků i několik těch velkých se žlutou kakadou, říká se jim „Kakabury“, bylo na střeše a všichni unisono křičeli. Nedá se říct pípali nebo kvokali, prostě křičeli. Se zpožděním, ale dalším novým zážitkem jsme tedy odjeli směrem na potlach. Na samotné místo potlachu jsme dorazili mezi prvními účastníky, i když už těch několik kamarádů tam bylo. Další přijížděli jeden po druhém v dalších asi 12ti hodinách. Všichni se zdravili, objímali a líbali, protože většina z těch kamarádů se vidí doopravdy jen jednou za rok na tomto potlachu, kvůli obrovským vzdálenostem. My sami jsme najeli z Newcastle do Cooma přes 900 km a něco ještě navíc do té buše, kde se kempovalo. Přijeli tam kamarádi z Brisbane, Sydney, Adelaide, Victoria, Melbourne, Queensland a pod. Já jsem samozřejmě nikoho neznala, ale bylo to všechno tak dojemné, jak se
zdravili a vítali s jásotem každé další kamarády, kteří přijeli. No a tím vlastně začal celý long weekend potlachu. Úžasná atmosféra na celé další 4 dny, i když se počasí značně pohoršilo a začalo poprchávat. Všichni si sdělovali novinky za uplynulý rok, sklenička vína nebo piva, nebo i něčeho silnějšího, nechyběla v ruce. Ten den už tam bylo víc než 110 kamarádů a všichni si neustále na něco připíjeli.
Večer se sedělo u táboráku a bylo veselo. Druhý den se chlapi skoro celý den zaměstnávali přípravou dřeva na potlachovišti, kde bude zapálen oheň. Připravili celou obrovskou hranici na posvátný oheň potlachu, no a prostě všechno ostatní co k tomu patří. Holky (různého věku) jen celý den kmitaly v dodávání proviantu (solid or liquid). Počasí se dokonale pokazilo. 12 stupňů a mrholení se změnilo v déšť. Ale nikomu to nějak nevadilo. V sobotu večer bylo tradiční zahájení celého potlachu zapálením ohně čtyřmi kamarády ze všech čtyř světových stran a za zpěvu trampské hymny všemi přítomnými. „Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí atd., atd.“ Nezapomenutelný zážitek a hlavně vzpomínka na mé mládí, kdy moji rodiče s jejich kamarády pořádali potlachy v osadě, kde jsme měli chatu, i když se nepovažovali za „čundráky“ nebo trampy. Takže i ta slzička některým ukápla. Po tomto nezapomenutelném víkendu, byla dále jen cesta
nazpět do Newcastlu. Cestou jsme zastavili a přespali v dalším (bezprostěradlovém) motelu v Camberra, což je hlavní město Austrálie. Navštívili jsme budovu parlamentu, vojenské muzeum, prohlédli trochu zajímavé město a druhý den pokračovali směrem domů, s menšíma zastávkami. Na příklad městečko Bega, nejznámější tím, že je tam tradiční továrna na sýr, původní dřevěné stavby z minulého století atd. atd.
Po příjezdu z potlachového víkendu mi zbývaly už jen čtyři dny do odjezdu a ty proběhly rychle - nakupování pár dárečků, návštěvy, dvakrát večeře na rozloučenou a konečně cesta autem s kufrem na letiště v Sydney. Rozloučení a poděkování kamarádům a za 24 hodin jsem byla zpátky v Edmontonu a tím pádem zpátky doma. Slávka Bílá
O létu a rebarboře Tak tedy - Petře, chlapče můj zlatej, nedá mi to, abych neodpověděla na Tvoje otázky ohledně léta. Nebudeme diskutovat o “Rozmarném létě”, jen Ti chci říct, proč má být léto pochváleno... Kým? Námi, lidmi. Proč? Protože nám dává to, co žádná jiná roční doba - květiny, které moc nevnímáš, ovoce, kterého si moc nevšímáš, zleleninu, kterou konzumuješ sporadicky. Můžeš mi na to říct, že to všechno dostaneme v jakémkoliv obchodě po celý rok. Jo, to je pravda, ale ono to není to stejné! Z vlastní, sousedčiny či kamarádčiny zahrádky je VŠECHNO daleko lepší, hezčí, chutnější. A tak jsem se vlastně dostala oklikou k mému povídání o rebarboře... Začlo to takhle - moje kamarádka Maruška se mě zeptala, jestli nechci rebarboru ze zahrádky. Samozřejmě, že jsem chtěla. A tak jsem ji také dostala. Tím se ovšem zrodil nápad na upečení koláče... Oprášila jsem babiččin recept a vrhla se do práce. Koláč se povedl, ale připadal mi strašně velký! Dříve, totiž před léty, se k nám stahovaly všechny děti ze sousedství (tlupa vedená našimi dětmi) na moje ovocné koláče. No jo, to bylo a co teď? Venku se zablesklo a mně se rozsvítilo v hlavě, nakrájela jsem pár kousků a zaklepala naproti u našich sousedů. Úsměvy, povídání, předání talířků. Druhý den mi oba svorně řekli, že si moc pochutnali, že něco takového ještě nejedli (bodejť, je to starý český recept!) Fajn, udělala jsi dobrý skutek, říkám si. Ani ne týden na to, někdo klepe na dveře a když jsem otevřela, začla jsem se hrozně smát. On tam totiž stál soused a v náruči choval jako mimino velký svazek rebarbory! “To je pro tebe,” povídá. Já na to: “Tak to abych zase upekla koláč, že jo?” “No, to nemusí být” vece na to soused “ale...” A tak jsem zase upekla koláč a odnesla jim ho. Můj roztomilý soused, starý pán, povídá, po slovech díků: “Když jsem ti minule tu rebarboru dal, za půl hodiny jsem byl v pokušení zabušit na dveře a zvolat - is it ready already?” V následujících dnech jsem od nich obdržela další rebarboru... Tak to vidíš, Péťo, odcházel jsi od nás občerstven mým rebarborovým koláčem, s poznámkou: “Už se vůbec nedivím, že ti tvoji sousedi chtěli další koláč!” Je to totiž tak, že rebarbora je jedním z darů léta! Léto budiž pochváleno... Radka Mayerová
Společnost pro Vědy a Umění Edmonton
Vzpomínka na Ivo Moravčíka Dne 3. března 2009 naše krajanská obec přišla o jednoho ze svých nejzasloužilejších členů. Dr. Ivo Moravčík se narodil v Praze 23. října 1926. Ve své rodné zemi strávil jen malou část svého života, ale nikdy na ni nezapomněl. Už v 21 letech, v roce 1948, odešel do USA. Tam úspěšně vystudoval a oženil se s českou Američankou, Dorothy Březinovou. V roce 1960 přijal místo profesora ekonomie na albertské univerzitě a přestěhoval se s manželkou a dětmi do Edmontonu. Ke své vědecké činnosti připojil i překlady řady ekonomických prací bývalého ministra financí Karla Engliše a knihy Tomáše Pěkného Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Nebylo to jen Ivovou specializací na východoevropské hospodářství, že se nikdy nepřestal zajímat o dění v Československu. V druhé polovině šedesátých let se mu podařilo zorganizovat pracovní pobyt, v rámci vědecké dovolené, ve své rodné zemi a navázat styky s československými kolegy. Těm potom pomáhal zařídit hostování v Edmontonu atp. Krajanská obec v Edmontonu, tehdy pouze ČSSK, vznikla snahou pomoci novým přistěhovalcům a ti se pak podíleli na jejím dalším rozvoji. Ivo se po roce 1968 ihned zapojil a spolupracoval s nimi jak na osobní, pomáhal s hledáním zaměstnání a překlady, některé dokonce ubytoval ve svém domě, tak na organizační úrovni. Sám byl dlouholetý člen mezinárodní SVU (Společnosti pro Vědy a Umění), a proto založil větev této krajanské organizace i v Edmontonu. Pod jeho předsednictvím tato organizace pořádala přednášky, besedy a jinou kulturní a uměleckou činnost. Později, se svou druhou manželkou Milicou rozenou Hasalovou, organizovali české plesy, nedělní čaje a další aktivity. Přirozeně úspěšně se rozvíjející činnost vyžadovala finanční zabezpečení a Ivo Moravčík přišel s nápadem zorganizovat české kasino. Požádal Pavla Krause, krajanského právníka, zda by pomohl a zjistil, jestli je to vůbec možné. Díky tomu, a také pozdější spolupráci s ČSSK, mají dnes Češi v Edmonton kasina dvě. Podobně Ivo stál v roce 1986 i u zrodu Zpravodaje, tehdy ovšem primitivního a nebarevného. Kromě “spolkové” činnosti, si jistě mnozí krajani vzpomenou, že náš volejbal se dlouho hrál na “Moravčíkově” louce, tedy na trávníku za jeho domem. Někteří z nás s ním byli lyžovat na horách, rybařit na blízkých jezerech, nebo se s ním sešli na cestách po světě. Sám jsem s ním byl u Kafkova hrobu v Praze, v Schönbrunnu ve Vídni nebo na Hawaii. Řada krajanů si jistě vzpomene na posezení u krbu v suterénu jeho domu, kde si udělal bar. Já si také vzpomínám na to, jak mi telefonoval, abychom prodiskutovali nejlepší překlad některých anglických frází, či jak jsme spolu deklamovali české básně, které jsme oba kdysi recitovali se svými otci. Ivo byl i jedním z organizátorů tzv. Pánských jízd. “Starší” pánové se scházeli a řešili nejdůležitější, ale i méně důležité světové události a filozofické problémy. Ovšem starší pánové odcházeli a tak jsem i já byl poctěn pozváním. Bohužel, poslední dobou se kvůli nemoci Ivova společenská činnost omezovala jen na pár setkání s přáteli. Mnohé z toho, o co se zasloužil, už žije jen v našich vzpomínkách. Zdejší SVU oslavila 30 let činnosti a nezdá se, že by brzo skončila. Podobně, činnost ČSSK se zdárně rozvíjí díky Ivovi a jeho prozíravosti ve věci kasin. Zpravodaj, jak se čtenář může přesvědčit, už dávno není amatérským pokusem z r. 1986, ale bez toho prvního krůčku... Ivo odešel, ale zanechal po sobě stopy. Dr. Petr Schubert
Nasbíráno na pikniku Naše pikniky jsou - kromě jiného - tak populární hlavně proto, že se každý snaží přinést co nejzajímavější jídlo. Všichni se totiž chtějí co nejvíc “vycajchnovat” - oblíbené slovo mojí babičky. A tak mě napadlo, že by bylo docela dobře, požádat lidi o recepty na nejoblíbenější jídla. Když jsem tak učinila, Jana Sochorová vyhrkla: “Jé, budeme vydávat kuchařku!” No, tak to zrovna ne, ale budeme je otiskovat v našem časopise. Radka
Zemiakové placky s kapustou cca 1 kg zemiakov, 2-3 vajíčka (podľa veľkosti), kyslá kapusta, soľ, majoránka, mleté čierne korenie, 2-3 strúčiky cesnaku, 5 lyžíc múky POSTUP PRÍPRAVY Zemiaky nastrúhame. Pridáme vajíčka, majoránku, pretlačený cesnak, soľ podľa chuti, trošku mletého čierneho korenia, múku a premiešame. Potom pridáme asi 2 šálky kapusty - otriasť, ale nežmýkať šťavu (kapustu nasekáme na drobno). Poriadne premiešame. Ak by sa to zdalo husté, alebo sa placky veľmi rozpadávali, pridajte ešte jedno vajíčko, alebo múku. Upiecť na plechu v rúre asi 30 min, 400 F, alebo vypražiť do zlatista (počas pečenia alebo vyprážania treba prevrátiť). Hotové placky môžete potrieť kyslou smotanou. Iveta Sosová
Tak takhle vypadají tancechtiví nadšenci, kteří se pravidelně scházejí každé pondělí na “výuku tance” - foxtrot, čača, rumba... Náš učitel tance Alan padl všem do noty. CZECH AND SLOVAK ASSOCIATION OF CANADA #319, 9008-99 Ave, Edmonton, Alberta, T5H 4M6 Telephone: (780)478-1758; e-mail:
[email protected] web site: www.cssk.ca Členský příspěvek na rok 2009 (od 1. ledna do 31. prosince): $15 každý jeden člen, a důchodci nad 65 let $5 každý jeden Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Redakce neodpovídá za obsah podepsaných článků, a nemusí se ztotožňovat s jejich obsahem. Šéfredaktorka Radka Mayerová. Titulní grafika Martin Mayer. EDMONTONSKÝ ZPRAVODAJ je pro členy k dostání při všech akcích a na web stránkach. I když je Zpravodaj distribuován pro členy zdarma, přivítáme váš finanční příspěvek. Nečleni platí $3.- za číslo.
