PŘEHLED HUDEBNÍCH FOREM
Studijní texty pro studenty oboru Učitelství pro 1. stupeň základní školy
PhDr. Dana Soušková, Ph.D.
MOTIV Motiv je základním stavebným prvkem hudby, nejkratším hudebním celkem. Tvoří ho několik tónů, nejčastěji má rozsah 1 – 2 takty (některé motivy jsou ale kratší, nebo delší). Motiv je ohraničen pomlkou, opakováním motivu nebo jiným motivem. Formový rozbor: Skákal pes TÉMA Téma je výraznou, několikataktovou hudební myšlenkou. Je delší a obsahově závažnější než motiv (téma je možné rozčlenit na motivy). Témata se vyskytují v sonátové formě, variacích, fuze – tedy ve skladbách, v jejichž průběhu se s tématy pracuje. V případě jiných forem nehovoříme o tématech, ale spíš o melodiích, hudebních myšlenkách apod. Formový rozbor: A. Dvořák Symfonie e moll Z Nového světa – hlavní téma 4. věty
PERIODA Perioda je nejkratší hudební formou. Obsahuje dvě věty, první věta se nazývá předvětí, druhá věta závětí. Obě věty vycházejí většinou ze stejného motivického materiálu a mají shodný rozsah – nejčastěji se jedná o 4 + 4 takty (setkáváme se ale i s periodami v rozsahu 5 + 5, 6 + 6, 3 + 3 takty, nebo s periodami jejichž věty nejsou stejně dlouhé). Předvětí i závětí jsou často v jedné tónině, předvětí končí obvykle dominantou (nebo tónikou s oslabeným závěrem), závětí bývá často ukončeno tónikou. Vztah předvětí a závětí můžeme přirovnat ke vztahu otázky a odpovědi. Ve formovém schématu se perioda značí malým písmenem. Formu periody mají některé písničky nebo krátké instrumentální skladbičky, periody jsou součástí rozměrnějších forem (uplatní se ve všech formách kromě fugy). Formový rozbor:Pec nám spadla MALÉ PÍSŇOVÉ FORMY Jedná se o malou dvoudílnou formu a malou třídílnou formu. Malá dvoudílná forma obsahuje dvě periody, tedy dva malé díly (ve formovém schématu se značí malými písmeny ab). Rozlišujeme malou dvoudílnou formu bez reprízy a malou dvoudílnou formu s reprízou. Malá dvoudílná forma bez reprízy ab obsahuje dva odlišné malé díly. V malé dvoudílné formě s reprízou ab přináší předvětí dílu b novou hudbu, v závětí se navrací hudba z dílu a (nejčastěji závětí, méně často předvětí dílu a). Malá třídílná forma obsahuje tři malé díly, každý díl má formu periody. Rozlišujeme malou třídílnou formu bez reprízy a malou třídílnou formu s reprízou. Malá třídílná forma bez
reprízy (abc) obsahuje tři odlišné malé díly. V malé třídílné formě s reprízou se po dílu b navrací díl a. Ve formě aba se vrací beze změny (v notách nemusí být znovu zapsán, ale hraje se Da Capo al Fine), ve formě aba´ se objevuje v mírně pozměněné podobě. Malá písňová forma může být rozšířena o úvodní introdukci a závěrečnou kódu. Malou dvoudílnou formu bez reprízy mají písně s refrénem a kratší instrumentální skladbičky z období baroka (v barokních skladbách se užívala i malá třídílná forma bez reprízy). Malá dvoudílná forma s reprízou a malá třídílná forma s reprízou se vyskytují častěji – v písních a kratších instrumentálních skladbách. Malé písňové formy jsou součástí rozměrnějších hudebních forem – velkých písňových forem, variací, ronda, sonátové formy. Formový rozbor:Tráva neroste, Holka modrooká, Pásla ovečky, Ráda, ráda, Kdybys měla, má panenko J. S. Bach – Knížka skladeb pro A. M. Bachovou, Menuet č. 18 R. Schumann – Divoký jezdec VELKÉ PÍSŇOVÉ FORMY Rozlišujeme velkou dvoudílnou formu a velkou třídílnou formu. Velká dvoudílná forma obsahuje dva velké díly (ve formovém schématu se značí velkými písmeny AB), každý velký díl má malou písňovou formu (dvoudílnou, nebo třídílnou). Velká třídílná forma obsahuje tři velké díly. Ve velké třídílné formě s reprízou je střední díl někdy označen jako Trio. Po dílu B se vrací díl A – ve formě ABA beze změny (často se hraje Da Capo al Fine), ve formě ABA´ s obměnou. Velké písňové formy mohou být rozšířeny o úvodní introdukci a závěrečnou kódu, díly mohou být spojeny mezivětou. Některý z velkých dílů může být naopak zkrácený. Skladby ve velkých písňových formách jsou rozměrnější a obsahově závažnější než skladbičky v malých písňových formách. Mezi velkými díly bývají také větší kontrasty (motivické, tonální, dynamické, tempové aj.). Velká dvoudílná forma se uplatní v rozměrnějších písních s refrénem. Velká třídílná forma s reprízou se vyskytuje v tancích a drobných charakteristických skladbách. V cyklické sonátové formě má toto formové řešení menuet, scherzo, někdy pomalá věta. Formový rozbor: B. Smetana – Ze studentského života
KÁNON V hudbě rozlišujeme dva základní typy sazby – sazbu homofonní a polyfonní. Ve skladbách s homofonní sazbou zní melodie, ke které se připojuje akordický doprovod. Melodický hlas je nejvýraznější, ostatní hlasy mají doprovodnou funkci. V polyfonních skladbách znějí současně melodicky i rytmicky samostatné hlasy. Všechna hlasy jsou stejně důležité. Polyfonní technika může být imitační nebo neimitační. Slovo imitace znamená napodobení. V obdobném významu se uplatní tento termín v hudbě – v imitační polyfonii napodobuje druhý hlas v časovém odstupu hlas předchozí. Příkladem je kánon nebo fuga. V neimitační polyfonii má každý hlas odlišnou melodii. Princip neimitační polyfonie je možné vysvětlit na quodlibetu – současném zpěvu několika písní, které mají shodný harmonický průběh a ladí tedy dohromady (například písně Jede, jede poštovský panáček, Já do lesa nepojedu a Neviděly jste tu, mé panenky). V kánonu se uplatní imitační technika – druhý hlas (a případně ještě další hlasy) uvádí v určitém časovém odstupu stejnou melodii jako hlas předchozí. Kánony byly hojně zastoupeny v renesanční vokální polyfonii, oblíbené byly také v období vrcholného baroka. Jako kánon je možné zpívat některé písně (Bejvávalo, bejvávalo dobře, Vyletěla holubička ze skály, Červená se, line záře aj.). Formový rozbor:Tři slípky
VARIACE Ve variační formě skladatel uvede téma, které dále variačně zpracovává. Variační obměny se uplatnily odedávna při nástrojové improvizaci, první dochované skladby ve formě variací jsou z období renesance, variace byly oblíbené i v období baroka (tehdy se psaly variace kontrapunktické). Pro klasicismus byly příznačné ornamentální (ozdobné) variace. Začínaly tématem, které se ve variacích dále obohacovalo o melodické tóny. Forma, metrum, tónina a harmonický průběh tématu zůstaly v jednotlivých variacích zpravidla zachovány (pro kontrast byla někdy vložena do variačního cyklu jedna variace opačného tónorodu). Ornamentální variace měly radostnou, hravou náladu, v jejich průběhu se stupňovala brilance a virtuozita hry. Skladby ve formě variací se psaly často pro klavír – vznikaly samostatné klavírní variační cykly, variace byly zařazeny do některých klavírních sonát. Variační věty se uplatnily také v symfoniích a komorních skladbách. K výraznějším proměnám variační formy došlo v tvorbě L. van Beethovena. Jeho skladby jsou obsahově závažnější, v jednotlivých variacích dochází k výraznějším proměnám
tématu. Každá variace přináší hudbu jiného výrazu a charakteru. Jedná se o variace charakteristické. Tento typ variační techniky rozvíjeli dále skladatelé 19. a 20. století. Formový rozbor:W. A. Mozart – Variace C dur
RONDO Rondo lze chápat jako hudbu do kruhu. Je založeno na střídání hlavní myšlenky s myšlenkami vedlejšími (vedlejší myšlenky se nazývají kuplety). Hlavní myšlenka by měla být uvedena nejméně třikrát, vedlejší myšlenky by měly být nejméně dvě. Podle rozsahu dílů rozlišujeme malé rondo a velké rondo. V malém rondu jsou jednotlivé díly ve formě periody (abaca), ve velkém rondu má každý díl rozsah malé písňové formy (ABACA). Vedlejší díly se liší od hlavního dílu – mají jinou melodii, často i jiný způsob doprovodu, hrají se v jiných tóninách. Jednotlivé díly mohou následovat bezprostředně za sebou, nebo mou být spojeny mezivětou. Nejstarší skladby ve formě ronda vznikly v baroku, rondová forma byla velmi oblíbená v klasicismu, užívali ji skladatelé i v pozdějších obdobích. Formu ronda mají některé samostatné skladby, v cyklické sonátové formě se uplatní rondová forma v poslední rychlé větě, někdy i v pomalé druhé větě. Formový rozbor:P. Jistel – Vláčkové rondo L. van Beethoven – Pro Elišku SONÁTOVÁ FORMA Je jednou z nejdůležitějších hudebních forem, skladby v sonátové formě mají zpravidla závažnější hudební obsah. Sonátová forma má tři části – expozici, provedení a reprízu. V expozici jsou uvedena tři témata: hlavní téma, vedlejší téma a závěrečné téma (závěrečné téma může někdy chybět). Jedná se o tři odlišné hudební myšlenky, hlavní a vedlejší téma se liší také tóninou (závěrečné téma se hraje ve stejné tónině jako téma vedlejší). Jednotlivá témata se po svém doznění zopakují, nebo po nich následuje mezivěta, tj. doplňující, méně výrazná hudba. V prostřední části sonátové formy – v provedení – se témata z expozice různě zpracovávají, objevují se v různých tóninách (skladatel může pracovat se všemi tématy z expozice, nebo pouze s některým z nich). Třetí část sonátové formy – repríza – je pozměněným opakováním expozice. Od expozice se liší tím, že probíhá celá v hlavní tónině. Sonátová forma může být na začátku rozšířena o introdukci, v závěru o kódu. Sonátová forma vznikla v období klasicismu, užívala se také v pozdějších obdobích. Uplatnila se v některých samostatných skladbách – v předehrách, později v některých
symfonických básních. V sonátovém cyklu měla tuto formu téměř vždy první věta, někdy také druhá pomalá věta, někdy i závěrečná rychlá věta. Formový rozbor:M. Clementi – Sonatina C dur, 1. věta
FUGA Fuga je nejvýznamnější polyfonní formou. Název vznikl z latinského slova fuga – útěk. Fuga je nejčastěji napsána pro 3 nebo 4 hlasy (spíše výjimečně pro dva hlasy, někdy pro více hlasů). Má jedno téma, které v průběhu skladby prochází postupně všemi hlasy (jedná se o imitace tématu v jednotlivých hlasech). Ve fuze lze rozlišit tři části, které od sebe ale nejsou zpravidla zřetelně odděleny, navazují plynule na sebe. Jedná se o expozici, provedení a závěr. V expozici se uvede téma postupně v jednotlivých hlasech, střídá se nástup v hlavní a dominantní tónině – téma tedy nejprve zazní v jednom hlase, ostatní hlasy se postupně přidávají. V provedení se téma objevuje v různých hlasech a různých tóninách. V závěru fugy je téma uvedeno opět v tónině hlavní (fuga nemá žádnou reprízu, přináší stále nové polyfonní zpracování tématu). V celé fuze se střídají plochy obsahující téma s mezivětami. Fuga vznikla v období vrcholného baroka, kdy se těšila největší oblibě. Mistrem fugy byl Johann Sebastian Bach, který tuto formu užil v řadě svých děl (Temperovaný klavír, Umění fugy, Toccata a fuga d moll aj.). V klasicismu se psaly fugy méně často, ale i v této době vznikla některá významná polyfonní díla, fugy jsou zastoupeny v tvorbě některých skladatelů 19. a 20. století. Formový rozbor:D. Zipoli – Fughetta e moll CYKLICKÁ SONÁTOVÁ FORMA Cyklická sonátová forma (též sonátový cyklus) obsahuje několik vět – nejčastěji tři nebo čtyři. V třívětém sonátovém cyklu je první věta rychlá a má sonátovou formu. Druhá věta je pomalá a může mít různé formové řešení (může se jednat o velkou třídílnou formu, variace, rondo nebo o sonátovou formu). Třetí věta je opět rychlá, má rondovou formu nebo sonátovou formu. Ve čtyřvětém cyklu je jako třetí věta zařazen menuet nebo scherzo [skerco]. Cyklickou sonátovou formu najdeme ve skladbách, které vznikaly od období klasicismu. Tato forma se uplatní v různých hudebních žánrech, které se liší nástrojovým obsazením a počtem vět. Symfonie a komorní skladby (smyčcová kvarteta, dechová kvinteta aj.) jsou zpravidla čtyřvěté, koncert je třívětý. Sonáta má často tři věty, ale některé sonáty jsou čtyřvěté.
SEZNAM SKLADEB K FORMOVÉ ANALÝZE 1. Motiv, téma, perioda 2. Malá dvoudílná a malá třídílná forma – lidové písně 3. J. S. Bach Knížka skladeb pro A. M. Bachovou – Menuet d moll 4. R. Schumann Album pro mládež – Divoký jezdec 5. B. Smetana Ze studentského života 6. P. Jistel Vláčkové rondo 7. L. van Beethoven Pro Elišku 8. Tři slípky, W. A. Mozart Variace C dur 9. M. Clementi Sonatina C dur – 1. věta 10. D. Zipoli Fughetta e moll
