Předsudky a stereotypy promítající se v současných česko-polských vztazích v oblasti Těšínského Slezska

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra sociální pedagogiky

Předsudky a stereotypy promítající se v současných česko-polských vztazích v oblasti Těšínského Slezska.

Diplomová práce Brno 2016

Vedoucí práce:

Autor práce:

Mgr. Barbara Strobachová

Martina Svobodová

1

Anotace Tato diplomová práce pojednává o vztazích mezi většinovým obyvatelstvem české národnosti a menšinovými Poláky žijícími na území Těšínského Slezska v ČR. Teoretická část je rozdělena do tři kapitol. První z nich představuje oblast Těšínského Slezska se všemi náležitostmi, které mají nějakou váhu nejen pro sociálního pedagoga, ale pro každého, kdo se chce dozvědět více o tomto regionu. V druhé kapitole je představena problematika předsudků a stereotypů, jsou zde popsány vzájemné česko-polské stereotypy tak, jak jsou prezentovány v literatuře a médiích, vycházím ale z části i z vlastní zkušenosti. Součástí této kapitoly je také propojení tématu s oborem sociální pedagogiky. Cílem výzkumné části je zjistit současný stav vzájemných česko-polských vztahů v dané oblasti a prozkoumat předsudky a stereotypy, které se v těchto vztazích promítají. Jsou zde prezentovány výsledky výzkumu provedeného za pomoci Meaning Constitution Analysis (MCA analýza) na výpovědích dvou českých a dvou polských respondentů. V úvodu výzkumné části je taktéž popsaná samotná metoda a postup při analýze. Annotation This thesis describes the relations between the Czech majority and Polish minority inhabiting the region of Teschen Silesia in Czech Republic. The theoretical part is divided into three chapters. First chapter focuses on the region of Teschen Silesia itself, including all the issues being a matter of interest not only for social pedagogy but also for any one who is willing to find out more about the region. Second chapter outlines the problem of prejudice and stereotypes, moreover, mutual Czech-Polish stereotypes - particularly the one in media and literature - are presented; additionaly these are supported with the author's own experiences in this field. What is more, part of this chapter is related with the social pedagogy area. The aim of the research is to determine the current state of bilateral Czech-Polish relations in the region and explore the prejudices and stereotypes that are reflected in these relationships. The results of research conducted using the Meaning Constitution Analysis (MCA) on the testimonies of two Czech and two Polish respondents are presented. The explaination of the method along with the process of the analysis is given at the the beginning of the research part. Klíčová slova předsudky, stereotypy, česko-polské vztahy, Těšínské Slezsko, národnostní menšina Key words prejudices, stereotypes, Czech-Polish relations, Teschen Silesia, national minority 2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 30. 3. 2016

.............................. Martina Svobodová

3

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kdo mi byli v průběhu studií oporou a těm, kdo mě podporovali nejen materiálně, ale i psychicky a morálně. Dík patří celé mé rodině, přátelům a lidem, kteří mi byli, jsou a snad i budou nablízku. Děkuji také Mgr. Strobachové za vedení mé práce.

4

Obsah ÚVOD...................................................................................................................................................6 1 TĚŠÍNSKÉ SLEZSKO...................................................................................................................10 1.1 Historie....................................................................................................................................12 1.1.1 Období první a druhé světové války...............................................................................12 1.1.2 Období nacistické okupace.............................................................................................14 1.1.3 Období komunistického režimu......................................................................................15 1.1.4 Období po roce 1989.......................................................................................................16 1.2 Těšínské Slezsko dnes.............................................................................................................16 1.3 Euroregion Těšínské Slezsko - Śląsk Cieszyński...................................................................19 1.4 Identita obyvatel Těšínského Slezska.....................................................................................20 1.5 Jazyk.......................................................................................................................................25 1.5.1 „Po našymu“ aneb jazyk regionu....................................................................................25 1.5.2 Dvojjazyčnost a dojjazyčné názvy..................................................................................26 1.5.3 Česko-polské jazykové perličky.....................................................................................27 1.6 Národnostně smíšená rodina...................................................................................................29 1.6.1 Děti z česko-polských smíšených rodin..........................................................................30 1.7 Osobnosti spojené s Těšínskem a česko-polskou problematikou...........................................32 2 STEREOTYPY A PŘEDSUDKY..................................................................................................34 2.1 Předsudky................................................................................................................................34 2.2 Stereotypy...............................................................................................................................35 2.3 O národní povaze....................................................................................................................38 2.4 Vzájemné vztahy Poláků a Čechů...........................................................................................39 2.5 Čech očima Poláka aneb „Pepík“...........................................................................................40 2.6 Polák očima Čecha aneb „Pšonek“.........................................................................................42 2.7 Očima sociálního pedagoga....................................................................................................44 3 VÝZKUMNÁ ČÁST......................................................................................................................46 3.1 Vymezení výzkumného problému...........................................................................................46 3.2 Cíl výzkumu............................................................................................................................46 3.3 Metoda výzkumu....................................................................................................................47 3.3.1 Meaning Constitution Analysis (MCA).........................................................................47 3.3.2 Analytická část MCA......................................................................................................48 3.3.3 Interpretativní část MCA................................................................................................53 5

3.3.4 Hodnocení analýzy..........................................................................................................53 3.4 Výběr respondentů..................................................................................................................55 3.5 Získávání dat...........................................................................................................................55 3.6 Interpretace získaných dat......................................................................................................57 3.6.1 Syntéza modalit a jejich srovnání...................................................................................57 3.6.2 Přehled entit a jejich srovnání.........................................................................................62 3.6.3 Kompletní noemata a horizonty porozumění..................................................................65 3.7 Diskuse....................................................................................................................................70 ZÁVĚR...............................................................................................................................................72 Seznam literatury:...............................................................................................................................74 Elektronické zdroje:............................................................................................................................76 Přílohy................................................................................................................................................78 Příloha č. 1 – výpovědi respondentů použité při MCA analýze....................................................78 Příloha č. 2 – příklad kompletního noematu..................................................................................79

6

ÚVOD „Co pisane je v tej knize, to někupiš za pynize a něrośće, choć kaj zajdźeš. Hledoj v duši, tam to najdźeš.“ Jan Stunavsky Těšínské úsměvy Život je nevyzpytatelný a člověk nikdy nemůže vědět, kam ho vlastní kroky zavedou. To se stalo i mně, když jsem souhrou náhod (někdo by to pojmenoval osud) potkala svého partnera, a tak se dostala do Polska. Do té doby jsem v Polsku nikdy nebyla a dokonce jsem nikdy ani nezatoužila se tam jet podívat. Tak jako snad každý mladý člověk dnes byly mým cestovatelským cílem vzdálenější destinace, lákala mě jejich exotičnost a odlišný životní styl. Polsko pro mě bylo jen nezajímavým slovanským sousedem, který nám do potravin dává posypovou sůl. Jak jsem se ale už zmínila, život mi nahrál Polsko přímo do cesty. Zjistila jsem, že za krásami, zajímavostmi a dobrodružstvím se nemusí jezdit tisíce kilometrů. Bohatá historie, zajímavá kultura a odlišný životní styl se nachází i za humny. S potěšením registruji, že polsko-české kontakty se už neomezují jen na příhraniční tržnice. Mnoho českých měst a obcí má partnery na polské straně. Dochází k výměnám různých cílových skupin, a tím i k lepšímu poznávání se a sbližování. Od té doby, co mám sama osobní zájem o polskou problematiku, si všímám v mém běžném dni různých snah o přiblížení polské kultury. Již popáté v roce 2015 probíhaly v Brně Dny polské kultury, v brněnské Scale jsem shlédla výstavu Polského divadelního plakátu, ale i mnoho dalších odkazů na tento náš sousední stát může běžný obyvatel naší republiky pozorovat, jako festivaly, filmová koprodukce, různé akce atd. Už v letech 1925 – 1952 existoval v Brně Československo-polský klub. Od roku 1997 zde funguje polský klub Polonus, jenž si klade za svůj hlavní cíl udržovat a posilovat národní identitu svých členů a zpopularizovat polskou kulturu zahrnujíce i polský jazyk na území Brna a Jihomoravského kraje. Protože je ale polská menšina v České republice koncentrovaná především na Těšínsku, je i největší polská aktivita patrná právě na tomto území. Těšínsko je poznamenáno velkým sporem o území mezi Čechy a Poláky, přičemž nejvíce kritický byl rok 1920, kdy se jednalo o poválečném přerozdělení Evropy. Oba státy si území nárokovaly, na každé straně dominovaly jiné argumenty. Chtěla bych ale předeslat, že v této diplomové práci nehodlám zastávat žádný názor co se týče onoho přerozdělení či sporů.

7

Nezkoumám, na čí straně je pravda, protože nejen že si myslím, že pravda není nikdy jenom jedna a každý má tu svojí, ale především to není cílem mého zájmu. Teoretická část této diplomové práce si klade za cíl popsat historické souvislosti podílející se na utváření identit místních obyvatel, aktivity Euroregionu Těšínské Slezsko, ale i další faktory, které jsou pro tuto oblast specifické, jako národnostně smíšené rodiny, fenomén bilingvismu či jazykové a komunikační charakteristiky. Dále se zabývá problematikou předsudků a stereotypů, představuje česko-polské stereotypy tak, jak jsou prezentovány v médiích a literatuře. Cílem výzkumné části práce je popsat zkušenost vybraného vzorku respondentů v oblasti vzájemného soužití Čechů a Poláků na území Těšínskího Slezska. Zároveň se pokusím o zmapování současných vzájemných česko-polské vztahů na tomto území skrze analýzu autentických výpovědi respondentů a subjektivních významů, které jsou v nich promítnuty, a to za pomocí MCA analýzy. Dílčím cílem je zjistit, jestli se v těchto vztazích objevují národnostní předsudky a stereotypy, popřípadě jak se v nich promítají. Informace obsažené v teoretické části společně s výstupy z části empirické mají posloužit jako informace, na jejichž základě si můžeme stavět celkový obrázek o aktuální situaci a s tím následně jako sociální pedagog pracovat. Ráda bych předeslala, že v textu jsem citovala i takové zdroje, které se nedají označit za odborné (jsou to například knihy Mariusze Szczygiela, týdeník Respekt, webové stránky Těšínského Slezska apod.), které ale obsahují informace v odborné literatuře mnohdy nenalezitelné. Protože mým záměrem bylo předložit čtenáři přehled všech aspektů, rozhodla jsem se použít i tyto zdroje.

8

Vybrané pojmy: Než se pustím do psaní samotného textu, považuji za důležité definovat zde pojmy etnicita, národnost, občanství, menšina a národnostní menšina a určit rozdíly mezi nimi. Všechny termíny bývají často spojovány v různých kontextech. Často se zaměňují a v mnohých případech mohou být překrývány. Přesto obsahují trochu odlišné poselství. Samozřejmě by se touto problematikou mohla zabývat další diplomová práce zcela samostatně, existují různé teorie a pojetí těchto termínů. Pro tuto práci si ale vystačíme se základním definováním tak, jak je prezentováno ve většině případů.

Etnicita Etnikum je skupina nebo společenství lidí mající společné určité rysy kultury jako jazyk, náboženství, styl života a rituály, normy chování, hodnoty atd. Většinou mají vytvořenou víru ve společný původ a společné předky. Avšak nejenom na základě vnitřní příslušnosti se etnicita vyvíjí, ale i v kontextu skupiny, jejíž jedinci si uvědomují jednotlivé etnické rozdíly a odlišnosti od vnějšího okolí. (Eriksen, 2012, s. 33-35) Etnikem se tedy stává skupina až na základě dvojí percepce, tedy až když „člen etnika sám sebe identifikuje jako část etnika (self-perception), identifikuje se s jeho etnicitou a akceptuje jí a je takto definován členy jiných skupin (other perception).“ (Skálová, 2005, s. 24) Etnicita často splývá s národností, můžeme ale říci, že několik etnik tvoří národ.

Národnost Hlavní rozdíl mezi národností a občanstvím můžeme vidět v tom, že národnost spočívá v sebepojetí a občanství je dané v jasném systému získávání či pozbývání občanství. Totiž občanství si člověk může změnit za určitých okolností, například ožení (či vdá) se za člověka jiné země, přijme i jeho občanství, národnost mu však zůstává takové, které on osobně považuje za své vlastní. Na česko-polských hranicích je tak mnoho smíšených manželství, když žena či muž přijali občanství svého protějšku, což jim přináší spoustu oficiálních výhod a možností, národnost ale zůstává původní. V Listině základních práv a svobod nalezneme toto: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ (čl. 3, odst. 2, ústavního zákona č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.)

Občanství Na rozdíl od národnosti není občanství subjektivní, nýbrž objektivní, tzn. je přesně dáno, 9

za jakých podmínek může člověk občanství získat nebo naopak pozbýt. Občan má určitá práva a povinnosti ve vztahu k danému politickému celku – státu.

Menšina Menšina je skupina lidí, která se odlišuje od většiny některými znaky. Stejně jako ji většina vnímá jako menšinu, tak i sama menšina sebe vymezuje a chápe jako odlišnou. Menšiny můžeme dělit na etnické, národnostní, jazykové a náboženské.

Národnostní menšina Z nejednotných definic národnostní menšiny jsem vybrala tu, kterou si můžeme přečíst v Zákoně o právech příslušníků národnostních menšin č. 273/2001 Sb. (tzv. menšinový zákon): „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka, kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“

10

1

TĚŠÍNSKÉ SLEZSKO Oblast Těšínské Slezsko leží v pohraniční oblasti severovýchodní části Severní Moravy

a Slezska, jako součást Moravskoslezského kraje. Územím protéká řeka Olše, která částečně tvoří i česko-polskou hranici. Z měst, která tuto oblast tvoří, bych jmenovala Karvinou, Havířov, Třinec a Český Těšín, který je hraničním městem – po překonání mostu přes řeku Olši se tedy člověk nachází v polském Cieszyně. V nejširším slova smyslu tedy označujeme pojemem Těšínsko celou oblast Těšínského Slezska, která je dnes rozdělena mezi Českou republiku a Polsko. Pro výzkum této práce je stěžejní ta oblast Těšínského Slezska, která se nachází na straně České republiky. Na tomto území vznikl roku 1998 Euroregion Těšínské Slezsko, který má za cíl podpořit přeshraniční spolupráci v této oblasti. Nejataktivnějším fenoménem regionu jsou však Beskydy. Ty jsou oblíbeným cílem turistů. Celý region je pak známý svým folklórem, stavebním slohem, tradiční řemeslnou výrobou a zachovanými lidovými zvyklostmi. Na Těšínsku lze z lidí vycítit silný patriotismus, citové pouto k jejich vlastní domovině, kde se narodili a vyrostli. Lidé jsou tam hrdí nejen na panenskou přírodu beskydských hor, ale i na průmyslovou hutní část území. Ačkoliv tato „černota“ ostravska a těšínska bývá pro pohled lidí z jiných krajů ne příliš lichotivá, pro místní je právě toto prostředí součástí tamní kultury a životního stylu. „Těšínsko je zemí bohatých životních možností.“ Těmito slovy začíná kniha Těšínské úsměvy, kterou na vlastní náklady vydali pánové Jan Stunavsky a Jozef Šinovsky (1947, s. 7) a pokračuje: „Ej, šumné jsou hory Beskydy, za léta i za zimy. V zimě sedí goral schovaný pod šindelovou střechou, co kouří do bílých sněhových strání a v létě s modým kvítkem enciánu, zastrčeném za kloboukem, přehlíží své hory, rodné hory. A pro lásku k rodnému kraji zpívá si písničku, která se rozléhá v ozvěnách mezi kopci a horami. Šumí hory čistým povětřím a mluva domácího prostého lidu hraje ve strunách, napjatých mezi vršky smrkového lesa.“ Tak pánové popisují lásku prostého lidu k pohádkové přírodě Slezska. Dále pak s neméně zabarveným tónem hrdého vlastence píší: „Je to kraj kol černé Ostravy až po Karvinou, poznamenaný hlomozem práce v temných bodech šachetních prohlubní. Zde volají sirény, komíny kouří a šachty vyváží uhlí na povrch. Zde hutě a továrny buší do železa. Točí se tu kola, vřetena, 11

transmise, točí se stroje, motory, turbiny, elektromotory. Lidé pospíchají do toho hlučícího světa a pracují. Pracují kladivem, kylofem, pracují pod jeřáby a mezi turbinami, mezi běžícími válci a pod těžními věžemi. Lidé pracují, plánují a organisují všechnu tu práci v odděleních továren a v konstrukčních kancelářích. Inženýři, konstruktéři, stavitelé, montéři, hutníci a dělníci.“ Kniha Těšínské úsměvy je sbírkou básní a povídek a je psána většinou v dialektu, kterému běžný Čech stěží porozumí. Je to jazyk, který není ani češtinou, ani polštinou. Je to zkrátka jazyk obyvatel tamního regionu, kterým se baví pouze mezi sebou a kterého si - přinejmenším starší generace velmi cení a chrání jako oko v hlavě. Těšínské Slezsko je místem příběhů. Je to území s charakteristickým geografickým reliéfem Beskyd, bohatou kulturou a velmi rozmanitou historií. Postavy těchto příběhů, to jsou zároveň i jeho tvůrci, jeho milovníci a vypravěči. Krásným příkladem je Jarek Nohavica. Ten charakteristickým způsobem sobě vlastním představuje svou domovinu posluchačům velice svérázně: Ďura světa v každém směru Co si myslíš na to seru Nemluv bo mě mory beru Tak se žije tady na severu. My, jenž nejsme přirozenou součástí tohoto místa, tohoto příběhu, můžeme zaujmout různá hlediska. Můžeme místním závidět jejich totožnost, můžeme k nim býti lhostejní a předstírat, že na nich vlastně nic zajímavého není a nic světoborného nevlastní, nebo jim můžeme jejich hrdost na svůj svět závidět.

12

1.1 Historie I přes značné historické a kulturní rozdíly se tyto dva národy prolínají, a to především v pohraničí. Území Těšínska si prošlo mnohými historickými událostmi, na jejichž základě se proměňovalo a neustále transformovalo. Ke vzájemnému prolínání Čechů a Poláků docházelo už v době raného středověku, kdy národy navzájem pořádali výboje na území souseda, především na území Těšínska, Karvinska a Ostravska. Území Slezska tak ve své historii několikrát náleželo jinému státu. Nejdříve náleželo Těšínsko k Velkomoravské říši. Poté, kolem roku 991, se stalo součástí Polského státu. V na přelomu let 1289/1290 se stalo Těšínským knížectvím. To se pak roku 1327 stalo součástí Koruny české. Následovalo vymření Piastovců (roku 1653) a knížectví přeslo do rukou rakouských Habsburků. Až do rozpadu Rakouska-Uherska do roku 1918 tento stav trval. V druhé polovině 19. soletí proběhla masová imigrace do oblasti Ostravska, kde byl dostatek, ba až přemíra práce. Haličané zde zastávali úlohu levné pracovní síly, přicházeli z hospodářsky nejzaostalejší části rakouské monarchie. Baron (2009) hovoří o 60 tisících polských Haličanů, kteří přišli za prací, dále pak asi 120 tisíc haličských uprchlíků z roku 1914, kteří na Moravě hledali útočiště před bojem ve válkce. Takto vzniklo na zmíněném území smíšené obyvatelstvo české a polské národnosti.

1.1.1 Období první a druhé světové války Na počátku 20. století se na Těšínsku vyskytovalo veliké množství obyvatel, kteří dosud neměli vyhraněné národní vědomí. Projevovalo se to zejména při sčítání lidu, kdy čísla obyvatel těch kterých států značně klesali a stoupali při každém sčítání. Nutno ale poznamenat, že hlavním kritériem rakousko-uherského sčítání lidu byla takzvaná „obcovací řeč“, to znamená jazyk, který člověk používal v běžné denní komunikaci. O zjištění národnosti se tedy jednalo pouze nepřímo, na základě řeči. V té době však téměř všichni uvažovali, že národnost rovná se jazyk. (Sokolová, Hernová & Šrajerová, 1997, s. 22) Po první světové válce, roku 1918 vznikl o území Těšínska mezi Českem a Polskem spor, resp. šlo o území tzv. Zaolzí, tedy východního dílu české části Těšínska (z polské strany viděno za řekou Olší – polsky Olzou), kde žije autochtonní neboli původní polská národnostní menšina. Oba státy si toto území nárokovaly. Čechoslováci tvrdili, že jim patří tento kraj historicky, polský argument zase zněl, že se většina místních hlásí k polské národnosti. Ivo Baran (2009) píše: „Zápas o Těšínsko byl nejtěžším a nejdelším sporem, který musela Československá republika po první světové válce vést o své hranice.“ Mezi 23. a 30. lednem roku 1919 proběhla sedmidenní česko-

13

polská válka o Těšínsko. Jednalo se o ozbrojený konflikt, kdy českoslovenští vojáci vytlačili polskou armádu z území, které Poláci násilím zabrali a porušili tím prozatimní dohodu. Samozřejmě každá strana konfliktu hájila své jednání a obviňovala tu druhou z krutosti a nepřiměřenosti. Bylo v plánu o situaci rozhodnout v rámci plebiscitu1. Nebylo ale možné, aby tento spor vyřešily státy sami, docházelo k bojkotování plebiscitu ze strachu z prohry. Proto musely v roce 1920 zasáhnout vítězné mocnosti Dohody, které na konferenci ve Spa rozhodly o přerozdělení sporného území. Baran (2009) následné události popisuje takto: „Několik následujících měsíců plebiscitních příprav patřilo k nejtragičtějším obdobím v historii Těšínska. Česká i polská strana se snažila získat si přízeň co největšího počtu zdejších obyvatel a v tomto svém úsilí pokládali Češi i Poláci takřka každý prostředek za dovolený.“ Nepřátelské a negativní emoce obou stran byly vystupňovány do té míry, že docházelo k násilnému vyhánění obyvatelstva druhé národnosti. Nenávistné bouře jasně dokazovaly, že ať už výsledkem plebiscitu bude jakýkoliv, rozhodně nebude uznán oběma stranami. Finální výsledek byl nepochybně příznivější pro Československo, které v podstatě dostalo všechno, co požadoval. Hranici tvořila z větší části řeka Olše. Takové územní rozdělení ale zapříčinilo, že na území Českého Těšínska žilo až 40% obyvatel polské národnosti. Nicméně Krákora (2010, s. 27) píše, že „Československo se však přes všechny komplikace snažilo vůči Polákům na svém území provádět korektní politiku – fungovaly polské spolky a instituce, tiskoviny a překážky nebyly kladeny ani ve vztahu k polským politickým stranám, jejichž zástupci byli voleni do československého parlamentu.“ V polovině 20. let byla ratifikována mezistátní úmluva o postavení polské menšiny v Československu. Československé zákony (v té době nejliberálnější v Evropě) nejen zajišťovaly národním menšínám rovnoprávnost, ale i podíl na řízení veřejných záležitostí. Polští občané přesto neustále projevovali nespokojenost, protestovaly a nabývali na agresi. Češi v reakci na to posilovali své nacionální odboje. (Gabal, 1999, s.120) Dne 26. ledna 1934 uzavřelo Polsko pakt o neútočení s nacistickým Německem. V té samé době bylo k příležitosti patnácti letům výročí obsazení Těšínska československou armádou zahájena ostrá protičeskoslovenská kampaň. Tím se polská politika stala vůči ČSR oficiálně a otevřeně nepřátelská. Ivo Baran ve svém článku (2009, s. 37) podotýká: „Oficiálně byla tato politika zdůvodněna pronásledováním polské menšiny v Československu. Je však třeba připomenout, že polské menšiny v jiných státech (např. právě v Německu) se nacházely v mnohem svízelnější situaci než polská menšina na Těšínsku, což ovšem polským vládním kruhům nijak nebránilo v tom, aby s těmito státy oficiálně udržovaly přátelské vztahy.“ 1

Plebiscit neboli lidové hlasování (taktéž referendum).

14

V období těsně před druhou světovou válkou proběhlo další vyhrocení situace. V Polsku se rozvinula propagandistická kampaň, která měla za cíl připojit část Těšínska k Polsku. Gabal (1999, s. 123) píše, že Polsko dokonce vedlo vojenský výcvik Poláků s ČSR, kdyby náhodou došlo k ozbrojenému konfliktu. Obešlo se to ale bez násilí, jelikož roku 1938 v době Mnichovské krize československá vláda přijala ultimátum polské vlády a zhruba dvě třetiny těšínského území byly obsazeny polskou armádou a poté připojeny k Polsku. Z této vyhrocené konfliktní situace vzešlo mnoho nepříjemností a křivd. Česká a německá menšina byla hospodářsky diskriminovaná, vyvlastňována, propouštěna ze zaměstnání a nucena k vystěhování. Byla odstraněna jejich národní kultura, školství, dokonce i veřejné užívání mateřské řeči bylo zakázáno. Poláček (2010) uvádí vzpomínky pamětníků, kteří popisují, jak Poláci v uniformách vystěhovávali Čechy z jejich domů klidně i na Štědrý den roku 1938: "Do dvou hodin se sbalte a vypadněte." Nespokojenost ale panovala i u polských obyvatel, když se projevilo zhoršení sociálních poměrů, podhodnocení koruny vůči zlotému, omezení demokratické svobody v politickém a veřejném životě, místní Poláci byli utiskováni přistěhovaleckými Poláky z vnitrozemí, kteří byli upřednostňováni. „Z českého hlediska se události roku 1938 jevily tak, že polská menšina na české ústupky odpověděla otevřenou zradou a spojením s polskou zahraniční politikou, nepřátelskou Československé republice.“ (Kaszper, Małysz & Szymeczek, 2009, s.41) V této době nešvarů ale fungovala i jakási spolupráce českého a polského národa. Vznikaly přeshraniční spolupráce, které různými způsoby společně bojovaly proti nacistům., např. při organizaci přechodu hranic z protektorátu do Polska. To ale netrvalo dlouho, protože v září roku 1939 bylo území dobyto Hitlerem a připojeno přímo k Německé říši. (Gabal, 1999, s. 123)

1.1.2 Období nacistické okupace Těšínsko podléhalo za druhé světové války rychlé germanizaci, proto byl režim velice ostře zamřen proti místním slovanským obyvatelům. Nacistický právní systém rozděloval místní občany do různých skupin z hlediska svého postavení vůči Německé říši. Samozřejmě nejvyšší postavení měli Němci z Říše a ti Němci žijící na Těšínsku, kteří už před válkou měli německou státní příslušnost. Ti jediní měli plná občanská práva. Není se tedy čemu divit, že valná většina místních přijala zápis k německé státní příslušnosti, protože to byla jediná možnost, jak přežít. Nejvíce trpěli Poláci. Byl jim zabavován majetek, byli omezováni ve svých občanských právech, hrozilo vysídlení, tresty či dokonce přímá fyzická likvidace. Dokonce pro ně bylo zavedeno ostřejší trestní právo, které jim ukládalo nejtěžší tresty za sebemenší přestupky. Kdo však neměl naději a byl k přímé fyzické likvidaci určen bezprostředně byli Židé a Romové. Těšínsko patří k nejpostiženějším oblastem České republiky, co se týče důsledků nacistické perzekuce a počtu obětí. 15

Během války bylo prolito mnohem více polské krve, než české. Jejich odboje byly mnohem silnější, proto se Německo i více zaměřilo na vyhlazování Poláků, jakožto větších nepřátel říše. Po válce proto Polsko používalo argument aktivní obrany rodné půdy proti okupantům k tomu, aby osvobozené Těšínsko bylo ponecháno Polskému státu, trvali na rozdělení hranice podle etnického hlediska. Byla však diplomaticky dohodnutá obnova předmnichovské státní hranice, byla tedy opět určována řekou Olší. Pocit křivdy, nespravedlnosti, útlaku a další konfliktní provokace, které se na pohraničí odehrávaly, málem v roce 1945 vyústily ve vojenský konflikt. Ten byl ale naštěstí zažehnán. (srov. Kaszper et al., 2009; Gabal, 1999) Poválečné období myslím nejlépe vystihnu, budu-li citovat pana Wladyslawa Milerskiho, který v článku portálu idnes vzpomíná: „Já jsem nikdy dřív neměl konflikty s Čechy, roku 1945 jsem se stal tajemníkem národního výboru v Dolní Lištné, ale netrvalo dlouho a z okna obecní budovy vidím, že přijelo československé vojsko a namířilo na vchod lehký kulomet. Poručík říká: Vy jste Milerski? Okamžitě rozpouštíme váš národní výbor, předsedou se musí stát Čech." … "Inu, ve vesnici žil jediný Čech, ale vůbec se na funkci nehodil, hned první dopis podepsal v rohu nahoře, kam se píše datum. Mně pak udělali velkou domovní prohlídku a v kufříku, kde jsem měl divadelní potřeby, našli poplašňák - hračku, co vypadá jako pistole. Pan strážmistr ji hned zkonfiskoval a po dědině se rozneslo, že jsem schovával zbraně. A takhle to vypadalo další tři roky; někdo mě chtěl zničit. Teprve po únorových událostech roku 1948 se všechno uklidnilo." (Poláček, 2010)

1.1.3 Období komunistického režimu Komunistická strana se snažila o splynutí Poláků jakožto „polsky mluvících Čechoslováků“. Většina Poláků žijících na československém území podporovala její nástup, protože na rozdíl od jiných politických stran slibovala Polákům rovnoprávný život. (Poláček, 2010) Na oko vypadala situace uklidněná, pro komunisty byla „národnostní otázka definitivně vyřešena, což vedlo k odsuzování všeho, co s ní souviselo, jako nacionalistické a antikomunistické.“ (Kaszper et al., 2009, s. 65) Avšak pro polskou menšinu to více méně znamenalo, že veškeré jejich snahy o zvýhodnění a větší možnosti polské menšiny byly odmítnuty, nesměli být politicky aktivní. Polský kultrně-osvětový svaz v ČR (PZKO - Polski Związek Kulturalno Oświatowy) dostával od státu dotace, což také znamenalo, že podléhal kontrole KSČ. Také proto se začali soustředit na rozvoj divadel, tanečních a pěveckých souborů. (Tarabová, 2012, s. 9-11) Léta padesátá a šedesátá se na Těšínsku odehrávala především v duchu těžby uhlí a rozvoje půrmyslu. Kvůli nedostatku pracovních sil se sem přistěhovalo velké množství lidí z vnitrozemí, což zapříčinilo změnu struktury obyvatelstva. V osmdesátých letech se česko-polské vztahy výrazně zhoršily, když česká propaganda vedla intenzivní proti-polskou mediální kampaň. „Množství lidí 16

se nechalo přesvědčit, že Poláci jsou bandou lenochů, kteří nedělají nic jiného, než že stávkují a chlastají vodku. Tehdy se mnoho Poláků na Těšínsku začalo stydět. Bylo to vidět v autobusech: předtím celý autobus mluvil „po našymu“, potom bylo lepší sedět potichu.“ (Siedlaczek in Kaszper et al., 2009, s. 81) Řezník (2015) píše, že tyto negativní stereotypy ovlivňovali „běžné mezilidské vztahy a představy ještě poté, co obě vlády po roce 1989 přikročily k dynamickému rozvoji vzájemných vztahů na všech úrovních.“

1.1.4 Období po roce 1989 Po návratu k demokratické společnosti byl na základě diskuzí a různých projednání ovlivněn život polské menšiny. Byly obnoveny či založeny mnohé spolky, polská menšina se angažovala v Československé politice a začala se integrovat do nových poměrů. Szymeczek a Kaszper (2009, s. 82) vyjmenovávají tyto tři prioritní cíle polské menšiny, na kterých se po roce 1989 shodly všechny polské složky: •

zachovat národní identitu a kulturní dědictví Poláků v ČR v nejširším slova smyslu,

•

vytvořit společnou reprezentaci vůči polským a českým úřadům,

•

vytvořit ze Zaolzí „kulturní most“ (pomost kulturalny) mezi Polskem a Českou republikou.

Podle sčítání lidu z roku 1991 žilo v tehdejší České a Slovenské Federativní Republice 61 542 obyvatel polské národnosti, přičemž 58 573 z nich bydlelo na území dnešní České republiky. Takto soustředěná menšina měla (a stále má) oproti ostatním menšinám na území výhody, avšak od konce druhé světové války, kdy se Těšínsko stalo cílem ekonomických přistěhovalců díky svým průmyslovým závodům, je její homogenita oslabována. Poláci jsou ale národem houževnatým a aktivním a jako menšina se „snaží zachovat národní svébytnost kultivováním vlastních tradic formou spolkové činnosti, mimospolkovými kulturními aktivitami a udržováním menšinového školství.“ (Kaszper et al., 2009, s. 82)

1.2 Těšínské Slezsko dnes Jak tedy vypadá území, na kterém proběhlo během sta let tolik nenávisti, bojů a územních přerozdělování mezi dvěma národy? Jaké mohou být vztahy mezi Čechy a Poláky dnes v době demokratického míru? V současné době žije v České republice 39 269 tisíc obyvatel polské národnosti, z nichž 28 430 má trvalý či dlouhodobý pobyt v Moravskoslezském kraji. Oproti roku 2001 je to poměrně velký pokles z 51 968 obyvatel. Ve 31 těšínských obcích žije více než 10 procent Poláků. Dnes se jedná 17

o jediný region v ČR, který si zachoval své původní historické osídlení národnostní menšinou. Přestože německá a židovská populace vymizela úplně, polská menšina je zachována v poměrně vysoké míře. (Kaszper et al., 2009, s. 6) Sokolová (1997, s. 123) píše: „Mají-li vzájemné vztahy fungovat bezkonfliktně, má-li být postavení menšiny plně zabezpečeno v jejích specifických zájmech, odvozujících se především z potřeby národní seberealizace a sebeidentifikace, pak by měli spolu s menšinou i ostatní – především příslušníci většiny – vnitřně přijímat a tolerovat opatření i zákonné normy upravujících postavení i práva národních či národnostních (případně etnických) menšin a pomáhat je uskutečňovat či naplňovat.“ Poláci u nás mají prostor prosazovat své kulturní a národnostní zájmy. Mají své divadlo, vydávají vlastní polská periodika, pořádají kulturní akce a vyvíjí mnohostrannou činnost. Poláci jsou zde také jedinou menšinou, která využívá svého práva na vzdělání v národním jazyce. Především dvě občanská sdružení polské národnostní menšiny v ČR jsou aktivně činné, a to Kongres Poláků v České republice, který sdružuje více než 20 organizací. Jedná se o organizace a spolky s velmi různorodou činností i organizační strukturou. Dále pak Polský kulturně osvětový svaz v ČR (PZKO), který v současnosti čítá 16 000 členů sdružených v 93 místních skupinách v jednotlivých obcích na Těšínsku. Existuje ale i poměrně dost dalších občanských sdružení. Vedle této bohaté spolkové činnosti vydává polská menšina i svá periodika (jmenovala bych zde alespoň Głos ludu, Nasza Gazetka a Zwrot), má činné loutkové divadlo Bajka a v Těšínském divadle má svou Polskou scénu, aktivní jsou i pěvecké spolky, v rámci vysílání České televize Ostrava a Českého rozhlasu Ostrava jsou pravidelně zařazovány relace v polštině. Cílem polské menšiny je zachovat si svou etnickou identitu a kulturní dědictví Poláků v ČR, a to v nejširším slova smyslu, tedy v rámci kultury, tradic, umění, školství, výchovy mládeže atd. Pro Polskou menšinu jsou k dispozici školy s polským vyučovacím jazykem. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky zřídilo v roce 1995 Pedagogické centrum pro polské národnostní školství Český Těšín. Je to instituce angažující se v oblasti vzdělávání, celoživotního učení a aktivní evropské spolupráce. V České republice je polské národnostní školství součástí státního školství. Podle posledních údajů MŠMT je k 30. 9. 2015 na území výše uvedených okresů celkem 42 škol s polským vyučovacím jazykem (20 mateřských škol, 21 základních škol, 1 střední škola) a 4 mateřské školy s polským i českým vyučovacím jazykem. Přestože se polská menšina v průběhu několika desítek let čím dál více asimiluje a žáků polské národnosti ubývá, stále se jedná o nezanedbatelnou a unikátní soustavu škol u nás. 18

Pro mladší žáky základních škol vychází jednou měsíčně polský školní časopis Jutrzenka, pro starší Ogniwo. Ty slouží zároveň i jako pomůcky. Vzdělávání učitelů pro školy s polským vyučovacím jazykem se děje především na Ostravské univerzitě. Přípravu učebních osnov, učebnic, výběr a případné překlady učebnic pro polské školy, popř. další vzdělávání učitelů zajišťuje Pedagogické centrum pro polské národnostní školství. Ze strany ČR je pro potřeby polské menšiny na vzdělání ve vlastním jazyce pochopení, stát se snaží naslouchat jejím názorům a vyhovět jejím přáním. Mají zabezpečenou dostačující legislativní základnu. Přesto se podle Kaszpera (2009, s. 87) stav polského školství zhoršuje, počet žáků v polských školách se neustále snižuje. Podle něj za to může demografická níže a smíšená manželství, protože „manželé ze smíšených manželství se v naprosté většině případů (80%) rozhodnou poslat děti do české školy.“ Již dříve docházelo k integračním procesům společenství obou zemí v pohraniční oblasti, především díky smlouvě mezi Českou republikou a Polskou republikou o malém pohraničním styku. Díky tomu mohli obyvatelé po obou stranách hranice využívat možností navázování kontaktů se sousedy, organizovat společné akce, jako například různé poznávací či odpočinkové výlety, nakupování apod. Některé české a polské instituce navázaly kontakty a uzavřely různé dohody (příkladem může být Slezská a Opolská univerzita), díky čemuž vzniklo mnoho společných publikací zabývajících se česko-polskou problematikou. Se vstupem do Evropské unie se otevřely hranice a rozšířilo se spektrum možností. Zároveň ale vznikl prostor pro otevřenější konfrontaci dvou národů, které jsou v mnohém podobné, ale také v mnohých směrech zcela odlišné. Obyvatelé pohraničí jsou konfrontováni s druhým národem, musí tak projevovat notnou otevřenost vůči jiným, v tomto případě jsou tito jiní doslova „cizí“. Odlišné hodnoty, tradice, jazyk, kultura. Jejich konfrontace s tímto „cizím“ je součástí jejich života, potýkají se s ní denně zcela přirozeně. Není proto divu, že si lidé žijící v těchto podmínkách kladou otázky týkající se vlastní identity. Kdo jsou, s kým a čím se identifikují. Teprve až se tyto otázky zodpoví a ujasní se pozice každé individuality, mohou se pak rozpoznat rozdíly, které mezi příslušníky obou národů stojí, mohou zaujímat nějaké postoje, zastávat názory a také je ocenit. (Kolibová & kol., 2010, s. 35) Právě v těchto pohraničních podmínkách, kde se mísí a prolínají dvě kultury, je důležitější orientovat se v historii toho kterého regionu více, než v prostředí národnostně homogenním. Dnešní sjednocená Evropa navíc usiluje o tzv. Evropu regionů. Tato myšlenka vychází z toho, že hranice dnešních států často vznikaly (a dodnes přetrvávají) v umělých bariérách na základě válečných a jiných mocenských aspektů. Evropa regionů tak chce podpořit autonomní územní útvary vzniklé na základě přirozené logiky (jako je georeliéf, historické a kulturní souvislosti aj.).

19

1.3 Euroregion Těšínské Slezsko - Śląsk Cieszyński Už od počátku devadesátých let se objevovaly snahy o lepší spolupráci, obnovení vztahů mezi českými a polskými obcemi ležícími v příhraničních regionech a otevření česko-polských hranic. Proto vznikala na české i polské části Slezska sdružení měst a obcí s cílem rozvíjet spolupráci s partnery na druhé straně hranice. Když pak obě země začaly usilovat o vstup do Evropské unie, otevřela se zde možnost finanční podpory projektu ze strany EU. Dne 22. dubna 1998 tak vznikl Euroregion Těšínské Slezsko. Euroregiony nemají vlastní definici v oficiálních dokumentech EU, musíme si tedy vystačit s charakteristikami vycházejícími z praxe. Na webových stránkách Euroregionu Těšínského Slezska2 se můžeme dočíst, následující: „Euroregion je oblast příhraniční spolupráce, která vznikla na základě vzájemné dohody příhraničních regionů dvou nebo více zemí. Euroregion funguje na základě vlastních stanov. Podporuje zájmy měst a obcí, sdružení organizací i fyzických osob. Na regionálním základě podporoval aktivity, které vedly k přijetí do Evropské unie a uzavírání mezinárodních smluv napomáhajících přeshraniční spolupráci.“ Pojem Euroregion je upravován v tzv. Madridské dohodě z roku 1980 (rámcová dohoda o spolupráci regionů Evropy přes hranice jednotlivých zemí), konkrétně ji upravuje Rada Evropy, avšak ani v rámci RE není právně závazná. Je to v podstatě dobrovolně organizovaná instituce, řekněme projekt s vlastním vedením a vlastními stanovami. Z toho vyplývá, že i struktura samotného Euroregionu má tvar ementálu, protože nepokrývá území jako celek, ale zahrnuje pouze ty obce, které samy chtějí být součástí. Tato přeshraniční spolupráce napomáhá překonávat nevýhody pohraničních oblastí a odstraňovat nerovnosti mezi pohraničními regiony, které mají často obdobné zájmy a problémy, přestože patří k různým státům. Přeshraniční regiony jsou denně konfrontovány, např. v oblasti dopravy či turismu, proto tato mezinárodní přeshraniční spolupráce je prakticky nevyhnutelná. Pro lokální a regionální samosprávy spočívá výhoda i v tom, že se mohou rozvíjet nezávisle na centrální vládě. (Vaňková, 2013) V neposlední řadě je třeba jmenovat i podporu a udržování dobrých sousedských vztahů plus vzájemné poznávání, které tato spolupráce přináší. Euroregiony však nemají vytvářet novou správní úroveň, ale sjednocovat již existující subjekty z obou stran hranice a zajišťovat jejich fungování a aktivitu. Pro Evropskou unii samotnou to znamená napomáhání evropské integraci, propojování a ucelování Evropy, takže se tyto projekty těší její podpoře. Nicméně jak podotýká Jakub Petráš (2013, s. 8), euroregion by neměl být vnímán jako prostředek, který má nabourat tradiční státní hranice a koncept národních států. Jejich cílem totiž není koordinovat integraci v Evropě, ale snaží 2

Dostupné na www: http://www.euregio-teschinensis.eu/euroregion-tesinske-slezsko/

20

se o místní rozvoj v příhraničních oblastech. Přeshraniční spolupráce má „pouze zlepšovat vztahy mezi sousedními regiony, nikoliv odbourávat hranice mezi nimi a vytvářet jednotný celek.“ Celková rozloha Euroregionu Těšínské Slezsko čítá 1400 km2, z toho 600 km2 připadá na českou část, 800 km2 na část polskou. Leží v pohraniční oblasti severovýchodní České republiky a jižního Polska, při hranicích se Slovenskem. Spadá sem okres Karviná, příhraniční část okresu Frýdek-Místek (celkem asi 44 obcí z české strany hranice), z polské strany sem patří příhraniční oblast Slezského vojvodství (asi 16 obcí na polské straně). Celkový počet obyvatel je asi 630 000, z toho zhruba 360 000 v ČR a 270 000 v Polsku.3 Nejvyšším orgánem ve struktuře euroregionu je rada euroregionu, která má osm členů - čtyři české a čtyři polské. Rada si mezi sebou volí předsedu a místopředsedu, jehož funkcí je reprezentovat a zastupovat orgány euroregionu. O společných záměrech a podmínkách využívání financí pak rozhoduje rada, dále zřizuje pracovní skupiny a jmenuje členy sekretariátu. Právě sekretariát je druhým orgánem společným pro euroregion, který se skládá ze čtyř členů, každá strana má svého sekretáře a jeho zástupce. Sídla sekretariátu jsou rozděleny pro každý národ zvlášť, přitom se ale nacházejí velice blízko sebe – v Českém Těšíně a v polském Cieszyně. Společné záležitosti euroregionu tak mnohou být pohodlně řešeny ve spolupráci obou sekretariátů. Euroregion Těšínské Slezsko je úspěšný v turistické oblasti, kdy např. vzrůstá počet hraničních přechodů, rozrůstá se i síť cyklostezek. Také kulturní oblast spolupráce se rozšiřuje v rámci folklorních festivalů či pořádání vědeckých konferencí. Euroregion se snaží vytěžit co nejvíce ze své turistické atraktivity, které nabízí zejména Slezské Beskydy a velké množství cyklostezek. Řeky Olše a Odra jsou k dispozici pro vodáky. Euroregion si mimo jiné stanovil za cíl i vzájemnou spolupráci záchranných a horských služeb na území euroregionu. (Petráš, 2013, s. 24)

1.4 Identita obyvatel Těšínského Slezska Identita se v oboru sociální pedagogiky stává fenoménem. Je to pojem, kterým se zabývá celá řada autorů, je omílaný a zkoumaný ze všech možných stran. Není ale divu. Sociální pedagogika je zaměřená na člověka, na jeho osobnost a její rozvoj. Identita je pak součástí každé osobnosti, tvoří jeho základ, jeho podstatu. Přesto se ale pojem identita doposud nestal jednoznačně vymezeným termínem. Je snad nemožné definovat ho v jeho rozsáhlé komplexnosti, uchopit celistvost jeho významu. Szlachcicowa (2003) píše: „Pojem 'identita' obsahuje základní dvojakost významů: zaprvé, poukazuje na podobnost, totožnost, vztahuje se k bytí nebo zůstávání stejným. Druhý význam 3

Dostupné na http://www.risy.cz/cs/turisticke-ris/beskydy-cz/beskydy-bez-hranic/euroregion-tesinske-slezsko/

21

poukazuje na odlišnost, jinakost, odlišování se od ostatních. Identita poukazuje na „bytí někým“ trvale a jinak než ostatní, lokalizuje jedince ve světě a v čase, je poukazem na jeho „zakořenění“ a odkazuje na sociální identifikace. Sociální prostor, jež je vnímán jako vlastní, je definován podobností, pocitem sounáležitosti a soudržnosti.“ Osobní (individuální) identita jakžto součást každého člověka a jeho osobnosti je určována hodnotami jedince, jeho životními rolemi, světonázorem, ale i pocitem hrdosti a sebeúcty. To vše je determinováno sociální interakcí, prožíváním příslušnosti k větším či menším společenským celkům, z čehož pak vyplývá důležitost identity sociální (kolektivní). Společnost nabývá pro každého jednotlivce jiného významu. Každý z nás se pohybuje v jiném prostředí, mezi jinými lidmi, ať už mluvím v kontextu kontitnentů, národů, regionů nebo jen okruhu přátel. Každý jedinec někam patří, zapadá a cítí se členem nějakého společenství. Tato potřeba sounáležitosti, potřeba někam patřit je v přirozenosti člověka. Vyjádřením této potřeby je právě pocit sociální identity. Stejně jako tento jev můžeme spatřovat například u mládeže, která se při své potřebě někam patřit začleňuje do různých subkultur, podíváme-li se na tento jev z většího měřítka, je jasné, že i v rámci národnosti či etnické příslušnosti má člověk potřebu být součástí vyššího celku. Právě pod onu kolektivní sociální identitu spadá identita národní. Jednou z hlavních funkcí národní identity je funkce integrační, kterou formuje pocit sounáležitosti a solidarity mezi členy společenství. Potřeba někam patřit se zde modifikuje na vlastenectví a národní patriotismus. Zejména pak v situacích vnějšího ohrožení to sehrává mobilizační úlohu, je to jakýsi sjednocující činitel společensví. (Piscová in Průcha, 2010, s. 120) Jak píše Zich (2003, s. 140), hranice je symbol historicky zformovaného, popřípadě politicky vnuceného členění na „naše“ a „cizí“. Stejně jako u vytváření si své vlastní osobní identity, i při tvoření národní identity je nevyhnutelné vyčlenění se vůči něčemu jinému, „cizímu“. Tak jako vznikají různé již výše zmíněné subkultury, které se něčím odlišují, vykazují společné vnitřní i vnější znaky a vyčleňují se vůči ostatní společnosti, tak i národy upevňují společenský odstup vůči jiným společenstvím. Globalizace způsobuje mizení národního státu. Objevuje se jakýsi koncept multikulturního občanství. Dále poukazuje na fakt, že znaky globalizace jako např. nadnárodní firmy, prostupnost hranic v Evropě, propojenost světa skrze internet, migrace lidí a další současné společenské rysy, vedou k nutnosti nového vymezení občanství s ohledem na změny charakteru států. „Jestliže máme udržet na živu vyhlídku na dynamický, vnitřně diferenciovaný multikulturalismus v souvislosti s demokratickým občanstvím, pak musíme poznat, že multikulturalismus není příčina současných nespokojeností, ale část řešení.“ (Dopita, 2008, s. 15) 22

Fenomén globalizace a zanikání hranic zapříčinil, že pro každého jedince se otevřel nový životní prostor. Dřívější hranice pomalu ztrácejí svůj význam a vznikají kvalitativně nové hranice. Nemluvím zde pouze o hranicích geografických, tedy pomyslné čáře, která rozděluje území a vytyčuje hranice státu. Hranice můžeme vnímat také jako prostor, ve kterém koexistují a konfrontují se odlišné národy, tedy i odlišné kultury. Zároveň právě hranice je důvodem, proč dvě odlišné kultury existují. Je to právě hranice, která vytyčuje naši národní příslušnost, určuje, která kultura je „naše“ a která je ta „cizí“. Člověk v pohraničí má pozici o to pestřejší, protože je prakticky automaticky nucen konfrontovat se s oním „cizím“, s cizím národem, s cizí kulturou. Toto cizí je pro něj samozřejmostí, každodenní realita. Takový člověk, který existuje v podmínkách sousedství dvou rozdílných společností, má vytvořenou takřka novou identitu, tedy identitu člověka z pohraničí, jeho sociální vědomí a kulturní totožnosti. Bezprostřední kontakt a prostorová blízkost se sousedním národem je důvodem, že identita člověka z pohraničí je formována prostřednictvím neustálé volby, srovnáváním a hodnocením dvou společenství podle kritéria „my-oni“. (srov. Sadowski in Zich, 2003, s. 140; Szlachcicowa, 2003) Především pak starší lidé s polskou národností, kteří se na Těšínsku narodili a na vlastní kůži zažili, když toto území patřilo chvíli Česku, chvíli Polsku, vnímají zřejmě svoji identitu komplikovaně. Stala se z nich národnostní menšina v ČR, aniž by o tom sami rozhodli. Nehnuli se z místa, ale jednou byli normálními občany svého vlastního státu, podruhé byli menšinou ve státě cizím. Nebo jejich děti, které se prakticky už jako menšina ve svém vlastním státě narodily, zároveň to do své vlasti původu mají doslova „co by kamenem dohodily.“ Významnou roli zde hraje regionální identita. „Důležitost regionálních a národních identit ve světě se mění. Občané se ocitají mezi tlakem několika identit: vztahem k rodnému místu, státu, národu, Evropě, světovému společenství, chce se po nich, aby mysleli globálně a jednali lokálně.“ (Goňcová, 2000, s. 44) Jako jedno z možných účinných východisek spatřuji ve vyzdvihnutí regionálních dějin na školách, které by se měly těšit většímu zájmu vedle dějin národních, evropských a světových. Těšínsko je region zvláštní nejen z historického, ale i současného hlediska. Jak už jsem předesílala výše, místní obyvatelé jsou často v podstatě jedinci s čistými polskými kořeny, jejichž rod se po staletí nehnul z místa, jenom národnost se jim v historii měnila každou chvíli. Z výzkumů Kolibové (2010, s. 37) vyplývá, že pouze velice nízké procento obyvatel českopolského příhraničí (přibližně 3% českých a 1,6% polských respondentů) přikládá větší váhu evropské identitě před identitou lokální či národní. Upozorňuje ale na to, že tyto výsledky nejsou v žádném případě důvodem ke znepokojení, protože získávání nových identit je „dlouhodobým

23

procesem, který vyžaduje aktivní účast v tomto rozšířeném světě, díky které postupně nastupuje proces kategorizace a identifikace, jenž ukazuje nás samé na těch – z počátku – jiných. Postupně se k ním z důvodu kulturního prolínání připodobňujeme, rozpoznáváme mnoho společných vlastností a teprve díky tomu se s nimi můžeme identifikovat, přijímat přesvědčení, že jsme také Evropany.“ Zde stojí za zmínku již výše zmíněná situace na Těšínsku z roku 1920, kdy se měl konat plebiscit (neboli hlasování lidu), na jehož základě by se rozhodlo o rozdělení Těšínského území mezi Polsko a Česko. Tamní obyvatelé byli tudíž postaveni před nutnou a jednoznačnou volbu národní a státní příslušnosti. Szelong (2001, s. 6) uvádí, že plebiscit se stal „jakýmsi katalyzátorem změn v oblasti sebereflexe, a to zároveň ve sféře národního vědomí, ve sféře kulturně civilizační i sociální. Období plebiscitu se stalo v dějinách Těšínského Slezska specifickým obdobím, v němž se prověřily výsledky procesu vytváření národní identifikace jeho obyvatelstva probíhajícího od poloviny 19. století.“ Ať tak, či onak, Poláci mají obrovské vlastenecké cítění. Gabal (1999, s. 133) píše, že „Poláci v ČR jsou výrazně národně orientovanou skupinou s vyspělými požadavky menšinového života.“ ... „Jakékoliv asimilační tendence, zejména z minulosti, však vzbuzují obranné reakce jak na straně místních Poláků, tak mnohdy i v Polsku.“ Tato menšina se intenzivně snaží zachovat si svou svébytnost udržováním a kultivováním vlastních tradic. To se jim daří formou spolkové činnosti, menšinovým školstvím ve svém národním jazyce a různými mimospolkovými kulturními aktivitami. (Kaszper et al., 2009, s. 82) S globálními a multikulturními proměnami světa se bude přímo úměrně proměňovat i naše identita. Ta je totiž vymezena ve vztazích k druhým lidem a sociálnímu okolí. Naše osobnost, potažmo identita je formována prostředím, ve kterém se nacházíme. Mění-li se tedy prostředí, mění se i identita každého jedince, ať už v rámci jednoho života nebo v rámci generací. Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr, významově obtížně uchopitelný. Zahrnuje v sobě stanovisko, že lidé s různými kořeny mohou žít pospolu. Jedná se tedy o koexistenci různorodých skupin v rámci jednoho společenského útvaru. Nese v sobě poselství, že menšiny mají právo se kulturně lišit od společnosti většinové, stejně tak jako i většina má právo na svou vlastní kulturu. Snaží se sjednotit všechny občany a „usiluje o vzájemnou komunikaci a soužití přes hranice rasy, jazyka, rodu a věku bez předsudků či iluzí.“ (Čeněk, Smolík & Vykoukalová, 2016, s. 59) Aktuálně je to téma propírané ze všech stran, má mnoho příznivců, ale i mnoho odpůrců. Současná politika se touto problematikou zaobírá, řeší výhody i nevýhody multikulturalismu, o kterých se živě debatuje. Muchová (2012, s. 13) shrnuje poselství Rupesingheho: „Pro bezproblémový život v multinacionální společnosti, kladné vztahy mezi příslušníky skupin 24

a pozitivně laděné soužití mezi nimi je důležité klást důraz na kvalitní vzdělávání a neváhat do něj investovat. Vzdělávání vyžaduje významný myšlenkový posun, kde by se život v rozmanité společnosti měl stát principiální hodnotou ve výchově dítěte.“ Určité hodnoty a znaky menšin vnímá multikulturalismus za natolik důležité, že je třeba je chránit, aby nepodlehly asimilaci a nevymizely. Proto jsou některé tyto faktory chráněné, udržované, či dokonce prosazované. Jsou to tradice, jazyk, náboženství apod. Na Těšínsku má, jak už jsem zmiňovala, polská menšina poměrně otevřenou cestu k udržování vlastních etnických specifik. Jedním takovým specifikem místního regionu, které se ovšem netýká pouze polské menšiny, ale obyvatelství tohoto území celkově, je jejich místní dialekt „po našymu“.

25

1.5 Jazyk „Řeč je duše a vědomí národa.“ (Karel Čapek) Řeč je úzce propojená s národní identitou. Dá se říci, že podle mateřského jazyka každého jedince můžeme určit jeho národnost. Je otázkou, zda se každý bezpodmínečně cítí být občanem toho kterého národa, ve kterém se narodil, ale to už nepatří do této práce. Otázka řeči v příhraničních oblastech je všeobecně velice zajímavá, a to nejenom pro filology, ale i pro sociology, potažmo i pro nás sociální pedagogy. Komunikace je totiž považována za jeden z hlavních faktorů správného fungování mezilidských vztahů. V regionu Těšínského Slezska, kde se mísí dva slovanské jazyky - čeština a polština, je situace o trochu komplikovanější. Pro co nejvíce bezproblémové fungování obou etnik na národnostně smíšeném území je zapotřebí zamyslet se nad různými aspekty takového soužití, například právo a možnost užívat vlastního národního jazyka ve sféře veřejného života, dostupnost vzdělání a kultury v tomto jazyce atp.

1.5.1 „Po našymu“ aneb jazyk regionu Zde bych ráda představila regionální nářečí Těšínska „po našymu“ (někdy psáno po naszymu), které lze připsat jak národu polskému, tak národu českému. Vzniká zde tedy jakási anomálie, kdy si obyvatelé těšínského regionu díky prolínání a mísení národností vytvořili svou specifickou řeč, který se nachází někde mezi češtinou a polštinou, zároveň ale nejde ani o jeden jazyk v jeho ryzí podobě. Obsahuje i prvky jazyka německého a slovenského. Řadí se mezi slezské dialekty a podle jazykových specifik je dále rozdělen na čtyři menší úseky: karvinský, těšínský, jablunkovský a bohumínský. Pro místní obyvatele je toto nářečí jakýmsi kanálem, interdialektem, díky němuž se vzájemná komunikace stává snadnější. Sokolová (1997, s. 77) uvádí, že tímto nářečím však nemluví všichni obyvatelé této oblasti, přičemž nejvíce ho využívají Poláci. Dnes však lidí mluvících nářečím začíná značně ubývat, což popisuje Kazimír Cieslar, ředitel polské základní školy ve vsi Hrádek: "Vyrostl jsem za totality, kdy ještě na dědině všichni mluvili po našymu. Ale teď už to takové není - teď se mluví po našymu a česky. Když přijdete do obchodu, už hodně slyšíte češtinu. A v autobuse cestou do školy dnes mluví nářečím jen polské děti." (Poláček, 2010) Ostatně není divu, že slezský dialekt „po našymu“ mizí. Dnešní svět je čím dál globálnější a propojenější, dnešní doba umožňuje lidem komunikovat z jednoho konce světa na druhý. Je proto zajisté výhodnější dorozumět se jazykem, kterému rozumí více než jen „sousedé“. Mladší generace se užívání dialektu vyhýbá také z toho důvodu, že dojíždějí za vzděláním či za prací do větších měst v jiném regionu, kde by se svou mluvou příliš odlišovali od většiny. Stále ale ještě existují patrioti,

26

kteří usilují o jeho dochování. V roce 2002 vyšla kniha Skoro zapómňane4, která zachycuje karvinskou variantu tohoto nářečí formou hornických povídek. Kniha byla rozšířena o CD pod názvem Skoro zapómňane – Po našimu, kde je namluveno 30 povídek. Daniel Kadłubiec, autor knihy, sbíral po dlouhá léta audio nahrávky místních obyvatel, kteří autenticky povídky převyprávěli. Dále v roce 2010 vyšel slovník západotěšínského nářečí. Autorem je polský učitel z Českého Těšína, Władysław Milerski. Slovník nese název Zachodniocieszyński słownik gwarowy a obsahuje 13 500 nářečních slov získaných díky sběratelské činností autora a vypisováním z významných regionálních děl. Na webových stránkách města Karviné5 si v pravém horním rohu můžeme vybrat ze čtyř jazyků: česky, english, polski a po našymu. V této sekci jsou texty napsané v nářečí, dokonce i namluvené v mp3 formátu. Pro zajímavost zde vložím malou ukázku, aby měl čtenář představu, jak po našymu vypadá v praxi: „Posłóchejcie- tu je fakt kaj co- od gospód, pivnic, baróv, přes čajovny, kaviarně, cukrarny čy bufiki po pizzerie a Činy. Skoro všyndzi lejóm pivo, bo my už sóm tacy, že bez tego piviska žyć nělza.“

1.5.2 Dvojjazyčnost a dojjazyčné názvy Nejen k praktickému uplatnění práva na menšinové školství, kulturu, tisk a informace ve sdělovacích prostředcích v polštině se vztahuje téma dvojjazyčnosti na Těšínsku. Také dvojjazyčné nápisy, názvy institucí, ale i další projevy, které by mohly veřejně poukazovat na uznání politického postavení polské menšiny v určitých lokalitách národnostně smíšeného území České republiky. Otázka dvojjazyčných nápisů je stejně komplikovaná jako sama historie vztahů Čechů a Poláků na tomto území. Po Sametové revoluci byly dvojjazyčné nápisy považovány za produkt komunistického režimu. Došlo k odstranění starých česko-polských označení a k zavedení nových, často už výhradně českých nápisů. To se samozřejmě polské menšině nelíbilo, proto se během několika let odehrávaly tahanice, které rozhodně nepomohly ke zlepšení mezinárodních vztahů. Veřejně na problém zásad dvojjazyčnosti poprvé upozornil poslanec Władysław Niedoba, který se aktivně angažoval v otázce zavedení česko-polských nápisů na Těšínském Slezsku. Na Národním shromáždění ČSFR v lednu 1992. Svůj parlamentní projev o právech menšin začal přednášet v polštině. Z výzkumu Sokolové (1997, s. 93) vyplývá, že Češi považují dvojjazyčné nápisy za prostředek jazykového dorozumění, nahlížejí na ně většinou jako na zbytečné a nenutné. Zastávají názor, 4 5

Můžeme přeložit jako Málem zapomenuté. Dostupné na www.karvina.cz

27

že Poláci většinou česky umí nebo by se měli učit. Především Poláci pak dvojjazyčné nápisy na českém území Těšínska pokládají významné jako deklaraci politických práv polské menšiny a převážně je považují za spávný počin. Podle některých Čechů však není dodržována reciprocita, tedy fakt, že na území Polska nejsou žádné české nápisy.

1.5.3 Česko-polské jazykové perličky6 Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že dochází k úsměvným situacím, dojde-li na porovnání jazyka českého a polského. Přestože jsou to oba jazyky slovanské, ve svém vývoji se zřejmě ubíraly opačným směrem. Výrazy zní často stejně či podobně, znamenají však něco jiného. Takto mohou vznikat nedorozumění, která mohou být více než humorná. Jako příklad mohu uvést název jedné z knih, jejímž autorem je polský spisovatel Mariusz Szczygieł. Kniha Láska nebeská nese i v originálním polském jazyce tento český název, nevyjímaje diakritiku. Polským uším tato slova totiž zní zcela jinak než uším českým. „...I když Polák nerozumí, co ta slova v češtině

znamenají, mohou mu navodit dobrou náladu. „Nebeská“ zní totiž stejně jako polské slovo „niebieska“, jež označuje modrou barvu. A „laska“ je literární výraz pro hůlku nebo hůl. V jazyce mladých Poláků je to jednak hezká holka, jednak penis.“ (Szczygieł, 2012, s. 7) V té samé knize se Szczygieł vyjádřil, že český jazyk byl stvořený proto, aby se Poláci měli čemu smát. Tímto výrokem nejlépe vystihl vztah mezi oběma jazyky. Jak jinak totiž vysvětlit fakt, že v rámci těchto dvou jazyků existují tak absurdní odlišnosti. Nezřídka můžeme pozorovat jev, kdy slovo, které zní v obou jazycích podobně či dokonce stejně, má naprosto jiný, mnohdy přesně opačný význam. Mohou tak vznikat opravdu velká nedorozumění, často humorná. Abych nenechala čtenáře pouze bádat v teoretických kruzích, budu konkrétní a uvedu nějaké příklady. Snad mi čtenář odpustí, že hned na úvod použiji slovo, které by ho snad mohlo pohoršit, ale je to právě polské slovo, které zná snad každý Čech i z druhého konce republiky. Jedná se o polský ekvivalent k českému hledat, které se polsky řekne szukac (čtenář si už jistě domyslí, jak zní výslovnost). Za další příklad mohou posloužit slova jako czerstwy, které zní jako české slovo čerstvý, ve skutečnosti ale znamená zatuchlý, či okoralý.7 Nebo pachnący, což ve čtené podobě zní jako v češtině páchnoucí, jeho význam je ale ekvivalentní k našemu voňavý. Když Polák oznámí, že jezdí na zachód pracovat, mohlo by člověka trochu zmást. On tím samozřejmě ale myslí západ. Slovo ostatni má v polštině význam českého poslední. Toto je jen zlomek příkladů slov, které mohou být opravdu matoucí jak pro vzájemnou česko-polskou 6 7

V převážné většině příkladů, které v této kapitole uvádím, se jedná o mé vlastní poznatky, které jsem vypozorovala a získala během dvou let v přímém kontaktu s Poláky. Můj přítel Polák mi při první návštěvě České republiky, když viděl všechny ty nápisy ČERSTVÉ PEČIVO, řekl, že to není jejich chyba, když my si stěžujeme na dovážené polské potraviny, pokud si u nich objednáváme „čerstvé pečivo“.

28

konverzaci. Mnoho polských slov zní pro nás Čechy velmi směšně. Uvedu například samochód (vozidlo), samolot (letadlo), kamizelka kuloodporna (neprůstřelná vesta) a nekonečná paleta dalších slov. Nenechme se ale mýlit, stejně tak je tomu i naopak – Poláci jsou velice pobaveni mnohými českými slovy. Méně známý je fakt, že v Polsku se používají dva frazeologismy, které v sobě nesou kousek české kultury. Namísto našeho španělská vesnice pro vykreslení něčeho chaotického, čemu nerozumíme a nedává nám smysl, užívají spojení czeski film (čti česky film). Člověk by si mohl myslet, že je to kvůli zmatenosti a nepřehlednosti některých českých filmů, u kterých si člověk vlastně není jistý, o čem jsou. Původ tohoto spojení ale vychází z poválečného filmu Nikdo nic neví od režiséra Josefa Macha, který se v Polsku těšil veliké oblibě. Z jeho názvu, který byl používán v chaotických situacích, pak zdomácnělo spojení „czeski film“. Dalším zajímavým frazeologismem je i spojení czeski błąd, což v překladu znamená česká chyba. To Poláci používají pro překlepy, kdy přehodí například při psaní na klávesnici dvě písmenka. Vyslechla jsem dvě verze, které jsou pravděpodobnou příčinou tohoto spojení. Buď za to může mnoho českých slov, které jsou odlišné od těch polských pouze přehozenými písmenky (např. kapr – karp, kopřiva - pokrzywa), nebo český styl čtení číslic, kdy kupříkladu číslo 45 přečteme jako „pětačtyřicet“, tedy naopak, než je psáno, což pro Poláky bývá velice matoucí. Aktuálně žiji v Polsku a často se setkávám s Poláky, kteří vyžadují, abych na ně mluvila česky, protože chtějí slyšet, jak to zní. Z devadesáti procent se setkávám s reakcí typu „Aaaah, to je roztomilé, jak to směšně zní“. Je to paradox, protože pro nás Čechy zní polština jaksi „ušišlaně“ a měkce. Pro Poláky je náš jazyk zase plný koncovek -čka, -ček, -ík a podobně, což jim zní jako zdrobněliny. Nehledě na to, že v našem jazyce opravdu mnoho zdrobnělin používáme. Dnes, pokud vyjedeme do zahraničí a potkáme Poláka, pravděpodobně se nezačneme bavit v našich rodných jazycích. Jak podotýká Baron (2009), „oba jazyky pomalu přestávají být směšné, poněvadž mladá generace Čechů a Poláků se začíná domlouvat anglicky.“ Přesto ale zůstává v česko-polské konverzaci ono kouzlo a zábava.

29

1.6 Národnostně smíšená rodina Fenoménem Těšínska jsou i národnostně smíšená (tedy samozřejmě česko-polská) manželství. V oblastech národnostně smíšených, jakým je i Těšínské Slezsko, jsou tyto rodiny samozřejmě častějším jevem, než v celostátním měřítku. Prvním oficiálním česko-polským manželstvím byl sňatek knížete Měška I. (zakladatele polského státu) s Doubravkou (dcerou českého knížete Boleslava I. z rodu Přemyslovců). Roku 965 se tak stala první polskou kněžnou. Toto manželství bylo dokonce příčinou šíření křesťanství do Polska. Doubravka byla totiž křesťanského vyznání, kníže Měšek se proto nechal pokřtít také. Tento sňatek měl ovšem zcela jistě politické a mocenské souvislosti ve snaze utvořit si z Čech svého spojence. Ještě ve 2. polovině 10. století se ale toto spojenectví rozpadlo a následovalo ho dlouhé období česko-polských rozepří. (Řezník, 2015) V dnešním světě nekonečných možností, otevřených hranic, Erasmů, cestovních životních stylů, levných letenek, Facebooků, Skype a mnoha dalších faktorů, které propojují svět a tvoří z něj jedno velké snadno dostupné multikulturní místo k soužití, je vztah na dálku čím dál více realističtější. Tradiční formy soužití jsou částečně nabourány, nebo alespoň je v tomto směru otevřená nová hranice možností. „Žijeme ve světě, v němž je ten nejmilejší často vzdálený a ten nejvzdálenější je nezřídka ten nejbližší.“ (Beck & Beck-Gernsheim, 2014, s. 10) Tímto se otevírá tématické spektrum globalizace lásky, kdy mluvíme o lásce překračující hranice nejen zeměpisné, ale i politické a kulturní. „Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii; ale žít mohu jen ve své zemi.“ (Karel Čapek) Pro uzavření národnostně smíšeného manželství je nutná dávka tolerance a otevřenosti. Šmolka (2005, s. 12) se domnívá, že „partneři si prý mají být natolik podobní, aby si mohli navzájem porozumět, a natolik odlišní, aby se mohli milovat.“ Toto pravidlo je zcela příznačné pro smíšené partnerství mezi Poláky a Čechy, pokud se z dimenze osobnostní, jak to jistě pan Šmolka zamýšlel, přesuneme do dimenze národnostní. Jsme totiž s Poláky dostatečně podobní (ať už kulturně, jazykově, fyzicky) k tomu, abychom si skvěle rozuměli, zároveň ale existují i odlišnosti, které jsou pro nás vzájemně zajímavé a obohacující. Mariusz Szczygieł, Polák a autor oblíbených knih Gottland, Udělej si ráj a Láska nebeská, ve kterých popisuje některé výrazné osobnosti či momenty české kultury a historie, použil myšlenky Oscara Wilda k tomu, aby popsal, proč Poláci zbožňují Čechy: „Nejvíce nesnášíme lidi, kteří mají stejné vady jako my. Právě proto zbožňujeme Česko. Protože je to národ, který má docela jiné vady.“ 30

Pro polskou menšinu žijící na Těšínsku znamenají sňatky s českými partnery riziko vymizení vlastní menšiny z území. Nejenom že „změna národní příslušnosti je jev, který přirozeně a nutně doprovází soužití obyvatel národnostně heterogenní oblasti s vysokým počtem mezietnických sňatků“, jak podotýká Gabal (1999, s. 133). Je tu i druhá pomalejší a přirozenější cesta vymizení polské menšiny. Představme si, že člověk žijící v Českém Těšíně, který disponuje polskou národností, si vezme za ženu či muže člověka s českou národností. Jejich děti pak budou mít dvojí národnost, pokud ale zůstanou žít na české straně hranice, budou tyto děti sice pořád z poloviny Poláky, ale přece jenom z druhé poloviny (té výraznější, díky prostředí, ve kterém žijí) Čechy. Tito lidé pak budou mít v dospělosti děti, které už budou Poláky pouze ze čtvrtiny a tímto způsobem se dopracujeme k postupnému vymizení polské menšiny. Ale i přes toto riziko se smíšeným partnerstvím rozhodně nedá zabránit. Je to přirozený proces, navíc je velice benevolentní doba pro národnostně smíšená partnerství a tento jev se stal pomalu více než normálním, obzvláště pak právě v oblastech, kde jsou spolu dva národy v denním kontaktu. I z tohoto důvodu je důležitá přeshraniční spolupráce na regionální úrovni. Příhraniční regiony jsou totiž územní celky se svými vlastními charakteristikami, ve kterých je potřeba zaměřovat se na problematiky specifické pro tuto konkrétní oblast.

1.6.1 Děti z česko-polských smíšených rodin Dalším faktorem národnostně smíšených rodin jsou bilingvní děti. Česko-polská manželství, ve kterých se kloubí česká a polská kultura, jsou pro děti prostředím ne s nikterak radikálními rozdíly, ale několik specifických rozdílů, které mohou výchovu ovlivnit, můžeme najít. Tím nejhlavnějším znakem kultury je jazyk. Mateřský jazyk je přirozenou součástí každého jedince, která splňuje mimo jiné i funkci primární socializace. Autoři Pedagogického slovínku definují mateřský jazyk jako „jazyk příslušníků určitého etnického společenství, který si osvojují děti hlavně prostřednictvím verbální komunikace s rodiči, vrstevníky aj. Je základním prostředkem akulturace a socializace lidí.“ (Průcha, Walterová & Mareš, 2001, s. 118) Děti pocházející z národnostně smíšených rodin mají od narození možnost slýchat – a tedy i naučit se - jazyky dva. Pro bilingvismus neboli dvojjazyčnost můžeme naleznout poměrně mnoho definic. Je to termín značně komplikovaný. Snad u každé z definic můžeme diskutovat o její věrohodnosti a důvěryhodnosti. Často nejsou vymezeny dost přesně, a tudíž vzniká několik otázek, které jejich stabilitu znehodnocují. Zde uvedu definici finské jazykovědkyně Skutnabb-Kangas (2000, s. 62), která uvádí kritéria rozdělení definic o bilingvismu takto:

31

1. Podle kritéria původu je dvojjazyčný ten, kdo: a) se od začátku učil v rodině dva jazyky od jejich rodilých mluvčích, b) od začátku používal paralelně dva jazyky jako komunikační prostředky. 2. Podle kritéria kompetence je dvojjazyčný ten, kdo: a) dokonale ovládá dva jazyky, b) ovládá dva jazyky jako rodilý mluvčí, c) ovládá dva jazyky na stejné úrovni, d) je schopný vytvářet dokonalé smysluplné výpovědi v druhém jazyce, e) zná a ovládá do určité míry gramatické struktury druhého jazyka, f) přišel do styku s druhým jazykem. 3. Podle kritéria funkce je dvojjazyčný ten, kdo: a) používá dva jazyky (nebo je schopný je používat a to ve většině situací a v souladu s vlastními požadavky a požadavky společnosti). 4. Podle kritéria vnitřní a vnější identifikace je dvojjazyčný ten, kdo: a) se identifikuje jako dvojjazyčný s dvěma jazyky nebo dvěma kulturami, b) kterého jiní považují za dvojjazyčného, a kterého považují za rodilého mluvčího dvou jazyků. I takto rozsáhlá definice v nás ale může zanechat nějaké otázky. Například je člověk, který v daném jazyce rozumí, hovoří, ale nedokáže číst a psát, bilingvní? Nicméně pochybovat o definicích bilingvismu není záměrem této práce. Zde si vystačíme s myšlenkou bilingvismu na základě původu, kdy jsou děti od narození v přímém kontaktu s oběma jazyky, a to ve vlastní rodině. S přibývajícím fenoménem národnostně smíšených párů vzniká přirozeně i stále větší zájem o problematiku vychovy dětí ve dvojjazyčnosti. Děti vyrůstající ve smíšených rodinách mají tu možnost ovládat dva jazyky na úrovni rodilého mluvčího. Samozřejmě záleží na dohodě mezi rodiči, v jakém stylu chcou své děti vychovávat. Pro bilingvní výchovu je nutné udělat si hned z počátku důkladné jasno v tom, jak bude probíhat, stanovit si určitá pravidla a být přesvědčen o jejich správnosti. „Vytvořit dvojjazyčnou domácnost znamená pro oba rodiče dělit se rovným dílem o výchovu dětí včetně procházek, koupání, čtení pohádek před spaním, ale i rozhodnutí, jakou školu bude dítě navštěvovat.“ (Harding & Riley, 2008, s. 101) Existuje více metod bilingvní výchovy. První z nich spočívá v zásadě „jedna osoba – jeden

32

jazyk“, kdy je nutné mluvit na děti pouze a výhradně ve svém mateřském jazyce. Využívá se hlavně ve smíšených rodinách, tedy například pokud matka dítěte je Polka, měla by při konverzaci s dítětem používat pouze polštinu, otec Čech by pak měl mluvit výhradně česky. Při druhé metodě začnou rodiče používat druhý jazyk až zhruba ve třetím roce věku dítěte, až když si vytvoří základy jazyka prvního. Pro tyto účely si rodina často najme chůvu či au-pair, která na dítě mluví druhým jazykem. Třetí metoda, která je využívána v homogenních manželstvích menšin, vypadá tak, že v rodině se používá pouze mateřský menšinový jazyk a jazyk většinový si dítě osvojí mimo rodinu, tedy ve školním prostředí, mezi vrstevníky atd. (Richterová, 2011, s. 25-26)

1.7 Osobnosti spojené s Těšínskem a česko-polskou problematikou Krátkou kapitolku bych ráda věnovala osobnostem České republiky, kteří pocházejí z Těšínska a jsou na svůj původ hrdí. Dále pak zmíním i ty osobnosti, které sice nepocházejí přímo z této oblasti, ale jsou nějakým způsobem zainteresovaní v česko-polských vztazích a jsou proto často důvodem, proč se Češi zajímají o polskou kulturu a o polskou zemi jako takovou. Populární mladá zpěvačka Ewa Farna je Polkou s českým občanstvím žijící ve Vendryni, vesnici na Zaolzí. Narodila se tam svým polským rodičům, jsou tedy polskou menšinou v České republice. Farna vychodila polskou základní školu ve Vendryni, následně studovala na polském gymnáziu v Českém Těšíně. V různých talkshow a rozhovorech bývá dotazována na svou polskou minulost i na kariéru, kterou má rozjetou v Polsku snad ještě úspěšněji, než v České republice. Také se díky jejímu původu Polsko ukazuje mladé české generaci v jiném světle, než pouze mediálními potravinovými skandály. Valnou většinu svých písniček má jak českou, tak i polskou verzi. Představuje tak pomyslný most mezi českou a polskou kulturou. Snad ještě výraznější osobností (alespoň pro starší generace) z pohraničí je Jarek Nohavica. Tento zpěvák žil v letech 1978 – 1999 v Českém Těšíně a k tomuto kraji má silné citové pouto. Ne jedna jeho písnička je o Těšínu. Dokonce se v textech objevují i prvky polštiny. Díky němu snad každý Čech ví, že „z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrt hodinu...“ Také v písni Jacek se příběh odehrává v Těšíně. V této písni dokonce autor naráží na česko-polské vztahy za dob komunismu. Z textu se dozvídáme o přátelství Jaromíra a Jacka, kteří žijí každý na druhé straně řeky Olše. Se sympatickou lehkostí je zde vykresleno česko-polské přátelství, které si skrze podmínky ne příliš nakloněné k takovýmto mezinárodním stykům, razí svoji cestu: „...ve zprávách večer běží horký dnešek, aspoň se máme s Jackem o co hádat, on tvrdí svoje já zas tvrdím svoje, a domluvit se někdy bývá marno, tak spolu vedem pohraniční boje a v praxi demonstrujem solidarnošč.“ Jak v závěru textu Nohavica naznačuje, i přes možné národní rozdílnosti a spory se svým přítelem Jackem hážou

33

doprostřed řeky „chleba o dvou stejných kůrkách.“ Nejenom v hudební sféře můžeme nalézt prvky česko-polské problematiky. Také oblast literatury se zde angažuje. V poslední době se do povědomí lidí hodně zapsal svými knihami spisovatel Mariusz Szczigieł. Tento polský reportér a spisovatel píše o české kultuře, která ho fascinuje. Sám sebe označuje za „čechofila“ a v naší kultuře a stylu života nalézá něco, co mu ve své vlasti chybí. Jak v Polsku, tak i v České republice proslul především svými knihami Gottland, Udělej si ráj a Láska nebeská, které můžeme označit jako sbírky reportáží z české země. Tyto reportáže se vyznačují svou nestranností. Szczygieł nesoudí, neobhajuje, nevyzdvihává, nezatracuje. Szczygieł zkrátka vypráví, představuje a konstatuje. Až na čtenáři nechává, aby zhodnotil, co se zrovna dozvěděl. Další polskou osobností věnující se české kultuře je Mariusz Surosz. Tento novinář, esejista a historik napsal knihu Pepíci: dramatické století Čechů, která obsahuje celkem sedmnáct esejí o životech českých osobností počínaje manželkou T.G.Masaryka Charlottou Garrigue, končíce herečkou Vlastou Chramostovou. I díky těmto dvěma spisovatelům, kteří jakožto cizinci milují nás, Čechy, se nám přiblížila polská kultura a celkově Poláci. Je totiž známo, že k tomu, abychom měli někoho rádi, často stačí jenom aby měl on rád nás. Stačí vhodný kompliment či lichotka a sympatie zahoří. Velmi významně se v česko-polském propojení a v oblasti Těšínska angažuje Prof. PhDr. Karol Daniel Kadłubiec, DrSc., emeritní profesor slavistiky na Ostravské univerzitě. Jeho publikační činnost je bohatá, zaměřená především na folklór Moravskoslezského kraje. Velkou zásluhu nese na zachovávání dialektu „po naszymu“, který se postupně s nově příchozími generacemi vytrácí. Kadłubiec sepsal knihu Skoro zapómniane: o radościach i smutkach starej Karwiny (2002), která se doškala i své audio verze. Jsou to příběhy a historky z hornického života psané přímo dialektem „po naszymu“, přičemž zvukovou verzi namluvili pečlivě vybraní místní lidé, kteří tento dialekt dodnes používají. Neméně významným činem pro zachování jedinečného dialektu je sepsání slovníku západotěšínského nářečí - Zachodniocieszyński słownik gwarowy, kterého se ujal Władysław Milerski (nar. 1919 – zem. 2016). Ovšem přispěl i mnoha jinými publikacemi, na některých spolupracoval právě s K. D. Kadłubcem. Z dalších významných zástupců polské menšiny v ČR budu jemnovat alespoň ThDr. Józefa Szymeczka, Dr., od roku 2002 šéfa Kongresu Poláků v České republice.

34

2

STEREOTYPY A PŘEDSUDKY V této kapitole představím pojmy předsudek a stereotyp, příčemž se zaměřím na vzájemné

vztahy Poláků a Čechů tak, jak jsou prezentovány v našich médiích a literatuře. Zmíním i své vlastní zkušenosti s Poláky, především pak ty, které demonstrují, jak vidí Poláci nás Čechy. Pro mě osobně totiž bylo docela překvapení, když jsem se ocitla v bezprostřední blízkosti nejen polské kultuře, ale i konkrétním polským obyvatelům, z jejichž strany jsem vnímala různé pozitivní, ale i negativní předsudky. Stejně tak musím říci, že jsem často konfrontována i s předsudky ze strany Čechů vůči Polákům. Nepřestává mě udivovat, jak velké procento lidí, když se dozví, že nyní bydlím v Polsku, mi místo otázek začne rovnou klást odpovědi. Často v Polsku vůbec nebyli, potkali se s Poláky například při zahraničním pobytu (Erasmus, Work and Travel apod.) a mají na ně zcela ucelený názor, který mi předkládají, aniž by se zajímali o můj pohled na problematiku nebo i jenom o to, zda mě vůbec jejich názor zajímá.

2.1 Předsudky „Každý člověk, jakožto člen určitých malých a velkých sociálních skupin, vyznává určité hodnoty, které při střetu s jinými hodnotami hájí. Z hlediska přívrženců těchto jiných hodnot se často nevyhne nálepce člověka trpícího předsudky. Nesmlouvaví bojovníci proti předsudkům tak obvykle bývají plni předsudků vůči lidem, kteří podle jejich názoru předsudky mají.“ (Kosek, 2011, s. 15) Předsudky jsou součástí každého z nás, ať chceme nebo nechceme. Každý si neseme kódy, skrze které vidíme svět. Samozřejmě mnohé předsudky obsahují „zrnko pravdy“, mohou být pochyceny nejen v rodině, z médií, ale i z vlastní zkušenosti. Například Afrika je chudá, Itálie špinavá a divoká, lidé ze Skandinávie pozbývají emoce. Tyto zkušenosti či informace zevšeobecní a stanou se z nich stereotypy. Je ale více než přirozené takové stereotypy mít, tedy od učitých lidí očekávat určité chování. Lidská mysl používá stereotypy ke snadnější a rychlejší klasifikaci světa kolem sebe. Musíme si ovšem dávat pozor, protože takovéto stereotypy se snadno stávají předsudkem, neboť jak píše Kosek (2011, s. 16), „...hranice mezi oběma termíny je propustná.“ Ovšem jako i v mnohých dalších případech, i zde platí pravidlo – dobrý sluha, zlý pán. Rákos (2001, s. 14) píše, že „stereotypní charakter je inherentní pozorovanému předmětu“, z čehož můžeme chápat, že obsah stereotypu má často statisticky ověřitelnou podstatu. Může se tedy stejně dobře stát nástrojem poznání, ale stejně tak může být i nebezpečnou překážkou v poznání. Je nutné s předsudky pracovat, otevřeně si je přiznat a uvědomit si je. Teprve potom je možné změnit své postoje, a tím se i otevřít světu. Předsudky nejsou překážkou, pokud z nich neuděláme 35

zatvrzelé představy, o kterých jsme přesvědčeni a přes které nejede vlak. Pak se z nich mohou stát nebezpečné nástroje rasismu, xenofobie či dalších extrémních postojů. Nesmíme dovolit předsudkům v nás, aby nás ovládly, protože ony dokáží spolupracovat se strachem. A jak pravil mistr Yoda8: „Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení a utrpení k temné straně.“

2.2 Stereotypy Pro objasnění termínu „stereotyp“ bych citovala Petra Rákose (2001, s. 13), který ho definuje tato: „Stereotyp je dle svědectví slovníků v nejlepším případě cosi velmi obecného, abstrahovaného, mechanického, většinou automaticky se vybavujícího, otřepaného, simplifikovaného, prázdného, ne-li dokonce lživého. K jeho obsahovým rysům se téměř vždy přidružuje představa nějakého očekávání: jakou reakci, jakou odpověď lze předpokládat u nositelů těch kterých stereotypních vlastností; nechybí ani výklad stereotypů jakožto automatismu, inervace, kterou na určité situace reaguje psychopat.“ Jan Kosek (2011) přehledně demonstruje pojmy předsudek a stereotyp na několika experimentech v sociální psychologii, které odhalili rasismus na podvědomé bázi. První z nich byl proveden Claude Steelovou a Joshuou Aronsonem v roce 1995. Ti pozvali studenty bílé a černé rasy na test jazykových dovedností. Nejdřív ale museli vyplnit dotazník, který obsahoval otázky jako datum narození, zájmy atd. Bílí i černí studenti však byli ještě (aniž by to tušili) rozděleni vždy do dvou skupin, přičemž jedna polovina studentů každé rasy měla v dotazníku položku navíc – museli uvést rasovou příslušnost. Jedna z těchto čtyř skupin dosáhla výrazně horších výsledků, než další tři skupiny. A to skupina černých studentů, kteří museli uvést svoji rasu. Tento experiment odkazuje na jev, který se v sociální psychologii nazývá „sebenaplňující se proroctví“. Jak poznamenává Kosek (2011, s. 14), každá existující skupinová příslušnost je spjatá již od dětství s určitými očekáváními, které do něj okolí promítá a se kterými se jedinec ať chce či nechce konfrontuje a různými způsoby se jim přizůsobuje. „My stereotyp spoluvytváříme, usměrňujeme a vnášíme jej do povědomí těch, jimž jej připisujeme; tak říkajíc jej oktrojujeme, přispíváme k tomu, aby se stal fungující realitou.“ (Rákos, 2001, s. 14) Po přečtení výše uvedeného experimentu jsem si vzpomněla na svou vlastní zkušenost ze zahraničí. Se svou kamarádkou Němkou jsme jeli na dva týdny na Sicílii. Hned na začátku našeho výletu se stalo, že náhodní lidé, kteří se s námi dali do řeči (například v autobusu a podobně) se zeptali, odkud jsme. Já řekla, že jsem z České republiky. Vždy jsem se setkala s pozitivním ohlasem, bujarým smíchem a narážkami na spotřebu piva, které mě osobně nikterak neurážejí. Když 8

Film Star Wars

36

ale Julia řekla, že je Němka, první reakce byla zdvihnutá pravačka a „Heil Hitler!“. Přestože to očividně Sicilané nemysleli nijak zle (když „hajlovali“, smáli se a přišlo jim to zřejmě legrační), tento hloupý žert způsobil, že Julia se jaksi „zablokovala“ a vždy, když jsme v následujících dvou týdnech potkali někoho, kdo chtěl být přátelský a ptal se, odkud jsme, Julia buď vůbec neodpověděla, nebo svoji národnost prozradila velmi chladně a ostražitě. Pro mladé Italy zřejmě události druhé světové války a samotný Hitler znamenají už pouze něco, co se učí ve škole. Nezanechává to na nich žádnou emotivní stopu. Naopak pro Julii, Němku, je toto téma stále živé, stále ho vnímá jako handicap. Toto jsou situace, ve kterých se projevují kulturní stereotypy. Především pak ty negativní, protože práve negativní zkušenosti se snadno připomínají a podtrhují a těžce se zapomínají. Po chvíli se stanou normou, první věcí, která člověka v souvislosti s daným národem napadne (Němka = druhá světová válka, Hitler, vražda, zlo,...). Těmito negativně zabarvenými stereotypy o jiných národech si možná jaksi vyzdvihujeme svoji vlastní pozici, hladíme své ego a upevňujeme svoje vlastenectví. V člověku se tak projevuje etnocentrismus, který je důležitým prvkem ve společnosti, kde vedle sebe funguje více kultur a národů. Jan Kosek (2011, s. 12) píše o etnocentrismu jako o přirozeném postoji, kdy se projevují „tendence všech sociálních aj. skupin věřit v to, že jsou lepší nežli skupiny jiné.“ Tím, že skupina sama sebe hodnotí kladně a obhajuje svoje hodnoty, vlastně podporuje fungování ve své stávající podobě. Odlišné skupiny a jejich kultury, zvyky a tradice pak hodnotí skrze kulturu svoji. „Problematika stereotypů a předsudků je velice důležitá nejenom v rámci jednotlivých společností či kulturních okruhů, ale také z hlediska celého globalizovaného a multikulturního světa.“ (Kosek, 2011, s. 18) Existuje mnoho názorů na multikuturalismus. Je to ostatně jedno z nejaktuálnějších a zároveň nejkonfliktnějších témat dnešní doby. Stejně jako ve většině jiných záležitostech, i zde vznikají protichůdné extrémní póly, jejichž stoupenci pořádají demonstrace, vykřikují své extrémní názory (ať už stojí na straně PRO či PROTI) a snaží se získat si pozornost k prosazení svých postojů. Ať už je pravda kdekoliv, je třeba myslet kriticky s notnou dávkou tolerance, ale i ostražitosti. Historie nám ukázala již mnoho příkladů, kdy přílišná xenofobie a rasová nenávist vedla k devastujícímu konci, ale i momenty, kdy přílišná důvěřivost a otevřenost byla po zásluze potrestána. Zeměříme se nyní na území Těšínska, tedy území, které je sice oficiální cestou rozděleno mezi dva státy, ale po stránce lidské je to území plné křivd, bojů a nenávisti. Oblast, kterou od pradávna obývají představitelé obou národů a o kterou se táhl dlouhý ostrý boj. Je zřejmé, že soužití těchto dvou etnicit na takto horké půdě s sebou ponese mnoho předsudků a stereotypů. Vedle stereotypů

37

národních musíme brát v potaz ještě i sterotypy regionální. Každá oblast i v rámci jednoho státu má svého svérázného ducha, na jehož formování se dozajista podílí přírodní prostředí, stejně jako historické události či kulturní zvyklosti. Často se takovýto charakter místa promítne v představy o lidech v něm žijících. (srov. Rákos, 2001, s. 21) Srovnejme si třeba takovou Prahu a Brno. Jistě každý z nás má v hlavě nějaký obraz „typického“ Pražana a „typického“ Moravana. Přestože ne každý jedinec jakžto zástupce svého kraje splňuje tento obraz, jistě by se potvrdilo statistické opodstatnění těchto obrazů. Baron (2009) píše o stereotypech jakožto jevu dichotomickém. Na jedné straně totiž o silné zakořeněnosti stereotypů, jež nepodléhá racionálnímu soudu a proměnám. Na straně druhé ale víme, že z dlouhodobého hlediska dochází ke změnám. Tuto druhou stranu dichotomického pojetí stereotypů podporuje Rákos (2011, s. 11), když píše: „Už sám fakt, že se [národní identita] mění v čase a podle generací, by nás měl zviklat v přesvědčení, že stereotypie jsou neměnné a neproměnlivé.“ Tato úvaha by znamenala, že s ohledem na problematickou minulost území Těšínska je zde stále naděje, že česko-polské vztahy nemusí být dlouhodobě poznamenány neustálým válčením a nepřátelstvím. Přesto musíme brát v potaz i právě první jmenovanou stránku zakořeněného stereotypu, kdy je těžké zbavit se něčeho, co už se nám do podvědomí hluboce vrylo. Zde bych ráda tuto myšlenku demonstrovala na případu s medem. Od svých rodičů vím, že med se má přidávat do čaje až když je dosti vychladlý, aby neztratil své výživové hodnoty, protože ty se vysokou teplotou ničí. Celých 25 let mého života (samozřejmě s přihlédnutím k věku, ve kterém jsem si již byla schopná uvařit čaj sama) tak činím. Zaliji čaj horkou vodou, nechám ho řádně odstát a vychladnout a teprve potom do něho vložím med. Takhle mě to učili, takhle se to má dělat. Před nedávnem mě napadlo, že bych si o tom mohla přečíst něco více. Našla jsem si o této problematice článek od zkušeného včelaře, medaře. Píše, že med se opravdu vysokými teplotami ničí, ale musel by se vystavovat teplotě 80ºC po delší dobu, aby o své hodnoty začal přicházet, což se u vaření čaje nemůže stát. Jakmile totiž zalijeme čaj vroucí vodou, teplota v hrnku klesne na 80ºC téměř okamžitě. Potom již jenom klesá, takže medu se nic nestane a o jeho zdravé a blahodárné účinky se nepřipravíme. Výsledkem mého bádání je ale to, že si med přidávám do čaje stále až po vychladnutí. Protože zvyk je železná košile. Vezmeme-li v úvahu, jak těžké je přenastavit si v mysli předsudek týkající se přidávání medu do čaje, přestože už racionálně víme, že náš způsob je nesmyslný, je jasné, že mechanické stereotypní uvažování nad druhými národy je zakořeněno stejně hluboko, ne-li ještě hlouběji.

38

2.3 O národní povaze Vedle stereotypu se dále používá pojem obraz (angl. image). Tento termín s pojmem stereotyp sice úzce souvisí, nicméně má daleko širší význam. Sleduje mnohem různorodější pole názorů, přesvědčení, představ, soudů apod. Není spojován s negativním zabarvením jako je tomu u stereotypů, proto umožňuje obsáhlejší vhled do situace. (Baron, 2009) V dnešní době mají na utváření obrazu a názoru kromě rodiny velmi významný vliv média. Ty ulehčují politickou manipulaci, stejně tak i manipulaci s historickou pamětí či vnímáním současného dění. Dále samozřejmě škola, protože co je v učebnicích a co nás učí autorita je přijímané se samozřejmostí. Především pak dětmi. Proto je nutné myslet kriticky, mít vůči všemu odstup a snažit se co nejméně zmanipulovat. Rákos (2001, s. 131) sepsal „Deset tezí o ' národní povaze' (je-li jaká)“, které shledávám za velmi výmluvné a obsahově bohaté, proto bych si zde dovolila citovat: 1. Stereotypy jsou přirozené formy našeho myšlení, pro svou jednoduchost jsou někdy našemu poznání prospěšné, vždy však pro svou strnulost klamné. 2. „Národní“ nebo „etnické“ (dále jen etnické) stereotypy jsou jen speciálním případem stereotypů celkově. Většina „obrazů“, které žijí v povědomí lidí o jiných národech (image) i o národě svém vlasním (self-image), se zakládá na stereotypech. 3. Etnické stereotypy jsou a) někdy klamné pro svou iracionální (emotivní) předpojatost, b) často klamné pro neznalost věcí (druhého národa), c) vždy klamní pro svou strnulost, d) nikdy však nejsou nahodilé; lze je vysvětlit a zdůvodnit a přiznat jim v některých případech jistý stupeň objektivní (statické) reality 4. Etnické stereotypy jsou psychická fakta, která mohou ovlivňovat naše jednání a jako ustálené sebeklamy a předsudky hrát škodlivou, či dokonce i zhoubnou roli. 5. „Image“ (obraz) národa charakterizuje autor jako pojem širší než „národní povaha“ (národní charakter). Do image národa patří mnoho rysů, které do národní povahy ve vlastním slova smyslu nepatří, například „imago loci“ (obraz místa, tj. země, kraje města, kde národ sídlí), „imago historiae“ (obraz dějin, tj. minulosti, původů, předků apod.), „imago fati“ (obraz údělu, tj. smyslu dějin, poslání, budoucnosti apod.), „imago linguae“ (obraz jazyka, jímž národ mluví) atd. Pouze však „imago atributorum“ - obraz vlastností národa je to, co bychom mohli nazvat „národní povahou“. Nicméně výše uvedené „imagines“ mají na 39

představu o povaze národa zřetelný vliv a prolínají se s ní. 6. „Národní povaha“ je coby představa psychickým faktem, o jejíž reálné a obejktivní existenci lze vyslovit vážné pochybnosti. Jakákoli diferenciace národní povahy (např. podle regionů, typů apod.) už sama o sobě její existenci zpochybňuje a odhaluje, že národní povaha je vždy abstrakcí, jejíž aplikovatelnost klesá úměrně s její prokazatelností. 7. Představa „národní povahy“ se utváří vždy v konfrontaci a) národa s jiným národem (jinými národy) b) self-image, obrazu vlastního národa s imagemi, tj. obrazy jiných národů. 8. Představa „národní povahy“ zahrnuje zpravidla představu o společném původu příslušníků národa, o genetické zakódovanosti národních vlastností; tzn., že atributy národní povahy nejsou vlastnosti „získané“, nýbrž „zděděné“. 9. Představa „národní povahy“ má tendenci registrovat výlučně domněle specifické národní rysy, tedy to, čím se národ ode všech ostatních liší. Tato výlučnost je vždy klamná, protože a) žádný atribut nebývá vlastní jen jednomu národu, b) společné atributy jsou pro ten který národ právě tak charakteristické jako ty odlišné, c) „národní povahu“ si lze v její úplnosti představit jen jako sumu atributů těch i oněch. Tento blud je podle autora příčinou toho, že většina, ne-li všechny explicitní formulace národních povah jsou pseudospecifické, tj. jsou jimi národu připisovány jakožto výlučné vlastnosti, které jsou ve skutečnosti společné mnoha a někdy všem ostatním národům. 10. Představu „národní povahy“ vytvořily zpravidla u všech národů v určitém historickém období sebeuvědomění národa tradicionalistické vrstvy. Pozdější generace ji formovaly doplňováním nebo skeptickým odmítáním. Představa národní povahy (naší i těch druhých) se tudíž mění a může být měněna v čase, někdy i v poměrně krátkém čase.

2.4 Vzájemné vztahy Poláků a Čechů Předsudky vznikaly, vznikají a budou vznikat. A to z jednoho prostého důvodu. Lidé jsou totiž rozdílní. Vypadají odlišně, mluví odlišně, myslí odlišně. Mají různou barvu kůže, různou historii, pochází z všemožných kultur a národů. Odlišností a rozdílů se ve světě nachází tolik, že to nelze shrnout do jedné věty, do odstavce, či diplomové práce. Svět je jedno velké semeniště pro předsudky, právě proto, že existuje tolik rozmanitostí. Prakticky nic na světě není stejné, všechno je odlišné, jiné, horší, lepší, krásnější, ošklivější, dobré či zlé. Kosek (2011, s. 24) se ptá: existovalo by ale právo bez bezpráví, láska bez nenávisti, kladné vlastnosti bez záporných? 40

Hlavní překážkou mezi námi a Poláky není kulturní cizost. Máme společné hranice, volné možnosti jejich překročení a pohybu mezi oběma státy. Naše kultury jsou dosti podobné, ani jazyková bariéra není nepřekonatelnou překážkou díky podobnosti jazyků. Vzhledem, ani způsobem života se výrazně nelišíme. Přesto však vzájemné kontakty našich zemí nejsou příliš intenzivní, jak dokazují statistiky. Dle Szlachcicowe (2003) je toho příčinou nezájem a lhostejnost. Píše: „Vztahy mezi Poláky a Čechy, jež v posledních letech nikoli bezdůvodně získaly název „chladné sousedství", jsou budovány na základě minimálních znalostí o sousedech, sklonu ke stereotypnímu myšlení a obecném nedostatku sympatií.“ Již první kronikáři líčili sousední stát ve velmi negativním světle. Z obou národů zněla silná negativní slova o tom, že sousední národ (tedy pro Poláky my a pro nás Čechy Poláci) jsou jeho nejzavilejšími nepřáteli, kteří jsou zbabělí, lstiví a úskoční. (Baron, 2009) Je známým faktem, že na utváření obrazu cizího státu či národa má silný vliv politika, především ta zahraniční, a média. Jsou nám předkládána různá fakta, statistiky a počiny jednotlivých národů, která jsou často tím jediným obrazem, který o něm máme. Musíme brát v potaz, že každý obraz a stereotyp o durhém národu je obrazem viděným skrze prisma národa-hodnotitele. Jiný pohled bude mít na Česko Polák, zcela jinak ho bude vidět Ital a odlišně ho bude hodnotit Japonec. Promítá se v tom kultura národa-hodnotitele, stejně jako historické události formující jeho povahu, normy a hodnoty, které každý národ a každé etnikum může mít odlišné. Česko-polské stereotypy jsou utvářeny po dlouhou dobu, mění se s časem, stejně tak i s místem. Statisticky by pravděpodobně vyšly jiné hodnoty, kdybychom zkoumali bychom názor na Poláky na západní straně republiky, kde s nimi lidé nepřijdou příliš do styku, nebo z východní strany republiky, která s Polskem přímo sousedí.

2.5 Čech očima Poláka aneb „Pepík“ Mariusz Szczygieł označuje skupinu Poláků, která má ráda, ba přímo obdivuje Čechy (a že je to poměrně početná skupina) za „čechofily“. Jsou to lidé, kteří chovají k Čechům a české kultuře velké sympatie a aktivně se o tuto zemi i zajímají. Na druhé straně je zde skupina „čechofobiků“. Mariusz Surosz (2011, s. 11-12) v úvodu své knihy cituje Pawlakova slova psaná 5 let před rozpadem Československa: „Průměrný Polák iracionálně pohrdá 'hloupými Pepíky'. Je to hanba, jako každý projev šovinismu. Jako kdyby moji rodáci nepostřehli, že Československo nejsou jen knedlíky, pivo a Karel Gott. Že je to také velká kultura. Že právě tam vzniká próza světové hodnoty, o které my – Poláci – můžeme jen snít. Že k této kultuře patří skvělá tolerance a křesťanský duch 41

odpuštění, jaké je marné hledat v ultrakatolickém Polsku.“ Surosz má dojem, že česká země se Polákům stále ještě jeví jako „země selanky a anekdot, zbavená dramatických událostí, tragiky a kultury hodné pozornosti.“ Tento předsudek, který dle něj vyplývá z neznalosti, nazývá hloupostí. Mnohé stereotypy, které dodnes v Polsku o Češích panují, jsou vyvozovány z literatury a filmů, které byli a jsou v Polsku velmi oblíbené. Především pak Haškův Švejk a Hrabalovy tragikomičtí hrdinové. Mnohá jejich literární díla byla zdařile zfilmována, a proto se jejich charaktery do podvědomí Poláků vryly ještě více. Velmi oblíbenou postavou je v Polsku také český Jožin z bažin. Každý tam zná tuto píseň, především směšný je pro ně ale videoklip, které píseň provází. „Ivan Mládek a jeho kolega v tom videoklipu vypadají tak, jak si Poláci přejí vidět Čechy. Mládkova skupina vypadá jako Švejci nebo Hrabalovy postavičky u piva jsou směšní a trochu přihlouplí. Splňují tedy 'naše polské' očekávání.“ (Szczygiel in Brdečková, 2008) V polských očích už nejspíš navždy zůstaneme Švejci, popřípadě Pepíci. Je však otázka, zda je to opravdu urážlivá představa. Často jsem se osobně setkala s přístupem Čechů, kteří když se doslechnou, co se o nich říká v cizině (většinou jde o spotřebu alkoholu a o „pupkatých chlápcích“, co v hospodě u piva kritizují politiku), se tomu jen zasmějí nebo dokonce odsouhlasí, ať už to tak sami opravdu vnímají či ne. Nepovažují to za urážku, nýbrž berou celou záležitost s nadhledem. Kdežto v Polsku mají lidé tendenci obhajovat a vysvětlovat svoje prohry a historické chyby. Tato česká vlastnost souvisí s dalším typickým znakem Čechů, který zmiňuje Szczygieł v reportáži České televize pro pořad Ta naše povaha česká (Večeřa, 2008). Češi jsou podle něj národem, který má odvahu přiznat svoji slabost a strach. Pro průměrného Čecha je podle Szczygiela nejdůležitější klid a mít svoje místo, což si splňuje posezením u piva. A protože svůj klid a místo zbožňuje, vytvořil si pro to zdrobněliny, čili klídek a místečko. Toto shledává spisovatel za velmi výmluvné, protože v polštině neexistuje zdrobnělina ani pro klid, ani pro místo, zato jsou ale milovníci vodky, vodečky. Podle Jedličky (in Kosek, 2011, s. 212) je pro českou společnost opravdu typická „snaha po harmonizaci skutečnosti“. Píše, že „existenciální skepse a vlastně jakákoliv krajnost, ať už v podobě titánské revolty nebo světobolu, nepatří k charakteristickým rysům české národní povahy“. Uvádí, že právě proto se velkému úspěchu u nás těšíla idilistická Babička Boženy Němcové, kdežto například Máchův Máj nebyl jaksi ani v osnovách učebnic české literatury. O povaze Čechů, kterí nebojují a jsou pasivní, ujistil Poláky uznávaný český režisér Menzel, když odpověděl novinářovi Gazety Wyborczej na otázky týkajících se filmu Obsluhoval jsem anglického krále: „...Vy jste vždycky bojovali bez ohledu na cenu. My chceme žít. Proto místo manifestování odporu a záhuby, naučili jsme se pohlížet na svět s odstupem a hystericky se vysmívat

42

vlastnímu osudu.“ (Surosz, 2011, s. 15) Dnešní pohled Poláků na Čechy a český národ je sice možná cítit jakýmsi výsměchem, ale ve výsledku je to výsměch pozitivní, dá-li se to tak nazvat. Spíše než výsměch řekla bych úsměv nad naši povahou, symaptie a dokonce možná i kapka závisti toho, že si Češi na nic nehrají. Tak mi alespoň vyznívá poselství knih Mariusze Szczygiela, jakožto polského pozorovatele, který v psaní o české kultuře našel sám sebe. Ráda bych zde dala malý prostor i pro citace z Gazety Opolskej z roku 1893 týkajících se stereotypů Poláků vůči Čechům, které ve svém článku Čech v polském zrcadle, Polák v zrcadle českém uvádí Roman Baron (2009). Považuji za zajímavé přečíst si texty více než sto let staré o tom, jak už tenkrát o nás Poláci smýšleli. Zde jsou tedy některé z nich: Gazeta Opolska (19. prosince 1893): Nieco o czeskiej ludności - charakter, obyczaje rodzinne, strój ludu czeskiego: „Češi, jakožto odedávna rolníci, ačkoliv se nyní pustili se zápalem do obchodování a průmyslu, přece zachovali si všechny vlastnosti skutečně slovanského, selského lidu; jsou mírní, zdvořilí, upřímní a pohostinní. Dodáme-li k tomu pracovitost, pořádkumilovnost a spokojenost se s málem – což se naučili od Němců, a také vytrvalost pracovní – máme v Češích jeden z nejzdatnějších národů Evropy.“ „Po celodenní práci tráví večery v hospodách, rozmlouvajíce s druhy u sklenky piva. Piva přitom požívají nadmíru. Čech je s to vypít až 2 kvarty za jeden večer.“ Mnohé polské stereotypy o Češích zůstávají nezměněné. Mezi nejhlavnější patří jmenovitě pivo, knedlíky, humor a směšný jazyk. Musím ale konstatovat, že to jsou stereotypy, které nepřekážejí ani Čechům, ani Polákům. Naopak, pro Čechy nejsou urážlivé, dokonce se jimi i pyšní, a Poláci je nikterak urážlivě nemyslí, dokonce nám něco z toho i závidí.

2.6 Polák očima Čecha aneb „Pšonek“ Katolické Polsko je pro Čecha většinou zemí nezajímavou. O její kultuře toho mnoho nevíme a vlastně se ani nezajímáme. V polské kultuře koluje mýtus, že „všichni musí být hrdinové, rytíři. Polák se nevzdává, Polák bojuje, Polák brání svou čest, položí život za svou čest a za vlast.“ (Szczygieł in Večeřa, 2008) Tento způsob myšlení se objevuje nejenom v polské literatuře a filmu, ale promítá se i ve stylu výchovy dětí. Strach je v polské kultuře zahanbující pocit. Když strach, tak rovnou zbabělec. Poláci jsou podle Čechů národ velmi hrdý na svou historii, na svou minulost. Hájí

43

své počiny, vyzdvihují a idealizují si své hrdiny. Mezinárodní obchodní trh funguje většinou pouze jednosměrně – z Polska je zboží dováženo do České republiky, ale opačně se tomu příliš neděje. Právě této problematiky se týká jeden z velkých předsudků vůči Polsku, a tím jsou levné a nekvalitní potraviny. V roce 2012 otřásla českými médii zpráva o posypové soli v potravinách dovezených z Polska. To prý však bylo „výjimečné selhání, které podle ředitele Polské federace výrobců potravin Andrzeje Gantnera teď čeští obchodníci využívají k trvalé negativní kampani.“ (Motýl, 2014) Pravda je ale taková, že polské potraviny jsou velice kvalitní, čerstvé a poctivé, o čemž se přesvědčí každý, kdo se ocitne v Polsku a zajde i například do řeznictví v Kauflandu. Velkou vlnu odporu zdvihl i přesun výroby tradičních piškotů Opavia z Opavy do polské Jaroslawi. Spolu s tím vznikla i nová vlna kritiky Polska, kdy nám „Poláci opět zkazili“ kvalitní český výrobek. Nehodlám se tu zabývat tím, zda kvalita piškot klesla či ne. Je zde ale otázka, nakolik je adekvátní připisovat vinu polskému státu. Neplní zde Polsko zkrátka jenom to, co si americká potravinářská firma Mondelez International, pod kterou Opavia spadá, objednala? Jako další příklad předsudku si připomeňme například reklamu na T-mobile, ve které na hlavního protagonistu Ivan Trojan jakožto českého běžkaře z křoví z ničeho nic vybafne polský obchodník a začne mu podmanivým způsobem nabízet „telefon komurkówy“ či „kota packowého“. Obchodník znázorňuje stereotyp, který Češi o Polácích chovají. Smlouvavý podlézavý obchodník se zbožím velmi špatné kvality. V reklamě obchodník mluví s polským přízvukem, příčemž mísí polštinu s češtinou. „Pan niema pieniądze, nevadí, wymieniamy“. Telefon, který mu nakonec vymění, mu „křupne“ jen co se ho dotkne. Kvůli této reklamě vznikla aféra, kdy u nás v Česku byl v médiích prezentován názor jedné političky jakožto postoj celého Polska. Pamatujme ale na slova Karla Čapka: „O vůli národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.“ Původ tohoto předsudku by mohl vycházet z dřívějších zkušeností, kdy se jezdilo za hranice na nákupy na tržnice. Tam samozřejmě byli polští obchodníci připraveni na české turisty, co rádi nakupují, proto se nebáli smlouvat a nabízet pochybné zboží. Není to ale přirozená reakce v odpovědi na poptávku? Abych ale nevyzdvihovala jenom negativní obraz, který Češi o Polácích mají. Poláček (2010) uvádí krátký rozhovor s Jarkem Nohavicou, rodákem z Ostravy, který se za svou ženou odstěhoval po vojně do Českého Těšína. Ten se o městu samotném vyjádřil takto: "Koncem 70. a začátkem 80. let to bylo místo, které mi svým dotykem s polskou kulturou umožnilo čerpat z bohatého a životadárného polského moře trochu té čerstvé vody do mého zatuchlého českého rybníčku. Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nebýt polských stromů, jejichž ovoce jsem ke svému českému masitému 44

obědu jedl jako dezert." Sociolog Jiří Siostrzonek v pořadu České televize Ta naše povaha česká (Večeřa, 2008) říká: „Každý člověk je tak trošku xenofóbní, a je to tenká struna a citlivá, na kterou když někdo umí zahrát, tak velmi lehce vzplaneme byť drobnou nenávistí ke komukoliv, kdo je trošku jiný.“ Pravdou je, že na druhých se chyby hledají lépe. Česká básnířka polské národnosti žijící v Karviné Renata Putzlacherová-Buchtová trefně podotýká: „Stačí jeden ožrala na jedné straně hranice a hned se na prvních stránkách novin píše, že Poláci se opíjejí v České republice. A stačí jeden člověk, který něco ukradne na polské straně a už se dozvídáme, že čeští zloději berou Polákům jejich majetek.“ (Večeřa, 2008)

2.7 Očima sociálního pedagoga Touto kapitolkou bych ráda propojila téma této práce s oborem sociální pedagogiky a zároveň v ní „očima sociálního pedagoga“ shrnula poznatky podstatné pro práci s cílovou skupinou této práce, tedy s česko-polskými obyvateli Těšínského Slezska. Ti žijí v prostředí, ve kterém se mísí přinejmenším dvě kultury, mezi kterými se historicky odehrávaly pohraniční boje, a také v prostředí, které se podepisuje na utváření nové identity a na vývoji osobností. Proto se tato kapitola bude zabývat především problematikou multikulturního prostředí a náležitostmi s tím spojenými. Proces globalizace provázejí dva protichůdné jevy – na jedné straně by si různé kultury a způsoby života měly být jaksi blíže. Vzájemným prolínáním a poznáváním se národní stereotypy potírají. Na straně druhé ale tento jev probouzí rasovou nenávist a xenofobii, která tyto stereotypy prohlubuje. Globalizace světa je i příčinou toho, že se nám mnoho věcí oddaluje. Totiž místní pozornost na teritoriální záležitosti se přetransformovala v globálnější pojetí. Víme, co se děje na druhé straně zeměkoule, ale o tom, co se děje u souseda na dvorku, nemáme potuchy. Pojmy jako vlastenectví a patriotismus pomalu ubývají na významu. Svět se stává jakýmsi tržištěm, kdy státy jsou zboží, mezi kterým si můžeme vybírat to, které nám nejlépe vyhovuje a nabízí nám co nejvíce možností. (Szczygieł in Brdečková, 2008) Právě díky mísení kultur jsou národní stereotypy stále více aktuálním tématem a měly by se těšit větší pozornosti. Různé formy nenávistných postojů a extremismů jsou jevy, se kterými se mimo jiné snaží bojovat i sociální pedagogika prostřednictvím multikulturní výchovy. Je nepochybně známým faktem, že prostředí, ve kterém se narodíme a ve kterém vyrůstáme, se na nás podepisuje, formuje nás, poznamenává a ovlivňuje nás. Prostředí, jakožto jeden z nejsměrodatnějších výchovných prvků, je pro sociální pedagogiku ve středu zájmů. Ve vhodných podmínkách 45

a pozitivním prostředí, které má motivující tendence, má každý jedinec šanci zdravý vývoj osobnosti. Ovšem společnost plná předsudků a negativních stereotypů projevující se strachem a nenávistí by nebyla pro úspěšnou výchovu optimální. V tomto smyslu můžeme mluvit o prostředí v rámci rodiny, v rámci vesnice či města, regionu, ale i v rámci státu, ve kterém žijeme. „Kulturní vzorce jsou nedílnou součástí naší identity, našeho já i našeho my, vyrůstající nejenom ze současné podoby naší kultury, ale také z jejích historických kořenů.“ (Kosek, 2011, s.20) Základními hodnotami, o které se občané jednoho státu mohou opřít a brát je za své, jsou kolektivní představy o společných dějinách, osobitá kultura, jazyk a celkový životní styl. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda tyto faktory zformovaly národní charakter, nebo naopak národní charakter zformoval kutluru. Kosek (2011, s. 218) tuto polemiku označuje za irelevantní a přirovnává ji ke staré známé otázce o tom, zda bylo dřív vejce nebo slepice. Sociální pedagogika je věda, jejíž prvky se nepromítají pouze v profesi sociálních pedagogů a jiných sociálních pracovníků, ale prolínají se do života každého jedince: při výchově dětí, při komunikaci s lidmi či při trávení volného času. Každý prostor, a tedy prostředí je jiné v čase i v prostoru. Vyznačuje se jinými problémy, rozličnými charakteristikami. To znamená, že i sociální pedagogika musí reagovat flexibilně, na každém území se bude muset konfrontovat s jinými aspekty a volit tedy rozdílné taktiky pro své působení. Na počátku každého takového působení by mělo být jakési zmapování terénu, probádání situace. Sociální pedagog by měl zhodnotit výchozí situaci a teprve potom volit směr, jakým se začít ubírat při své práci. Právě takovým zmapováním a startovací rampou se má stát tato práce.

46

3

VÝZKUMNÁ ČÁST V této kapitole vymezím výzkumný problém a popíši cíl výzkumu. Představím zde také použitou

metodu Meaning Constitution Analysis (MCA) a popíši jednotlivé kroky práce s programem Minerva. V druhé polovině kapitoly se budu věnovat samotnému výzkumu, tedy od výběru respondentů, až po interpretaci analýzy.

3.1 Vymezení výzkumného problému Na jedné straně jsou předsudky a stereotypy hluboce zakořeněny v každém z nás, na straně druhé jsou proměnlivé v prostoru i čase. Dostupné publikace nemůžeme brát za směrodatné pro všechny oblasti, stejně tak i musíme brát ohled na dobu, ve keré byly psány. Česko-polské vztahy v příhraniční oblasti jsou jiné, často vyhrocenější než v celostátním měřítku. Mění se nejenom s prostorem, ale i s časem. Jinak budou znít výpovědi obyvatel Těšínska o svých spoluobčanech druhého národa z doby předválečné, jinak z doby nacistické okupace, jiné budou z období komunismu a změnily se jistě i dnes. Šanci pro zlepšení vzájemných vztahů a nahlížení na přeshraničního souseda na Těšínsku by mohla přinést nová mladá generace, které se osobně nedotkly křivdy uplynulého století. Příhraniční regiony oplývají svými vlastními charakteristikami, proto je potřeba zaměřovat se na problematiky specifické pro danou konkrétní oblast. V teoretické části jsem se snažila obsáhnout co nejkomplexnější přehled všech faktorů, které jsou pro Těšínské Slezsko typické. Pro sociálního pedagoga pracujícího v této oblasti by pak mělo být snazší zorientovat se v prostředí a pracovat efektivněji, bude-li znát problematiky tohoto území. Prostředí jedince, jakožto i sociální interakce a mezilidské vztahy jsou jedny z klíčových faktorů formující jeho osobnost a identitu. Pro sociální pedagogiku je proto nezbytné toto prostředí a okolí svých klientů pochopit a skrze něj se tak dostat ke klientovi blíže.

3.2 Cíl výzkumu Švaříček s Šeďovou (2014, s. 64) přirovnávají cíle výzkumu a výzkumné otázky ke kompasu, který by měl napomáhat naší orientaci v průběhu výzkumného procesu a podle kterého bychom měli sledovat, zda se neodchylujeme od zadaného cíle a zda se blížíme k jeho naplňování. Národnostní předsudky a stereotypy bývají často negativně zabarvené. Pokud ale žijeme ve vlastní zemi mezi vlastními lidmi, většinou se nás nijak osobně nedotknou. Lidé žijící na Těšínsku jsou ale s druhým národem konfrontováni v denním životě, musí proto čelit předsudkům každý den. Musí se s nimi vypořádávat, nakládat s nimi a možná i bojovat. 47

Cílem výzkumu této diplomové práce je popsat zkušenost vybraného vzorku respondentů v oblasti vzájemného soužití většinové české populace a polské menšiny na území Těšínského Slezska. Pokusím se zmapovat současné vzájemné česko-polské vztahy mezi obyvateli zmíněného území skrze analýzu autentických výpovědí respondentů a subjektivních významů, které do nich vkládají, a to za pomoci MCA analýzy. Dále budu usilovat o porozumění tomu, jaké jsou určující zkušenosti a prožitky jedntolivých respondentů vůči druhé skupině (tedy vůči Polákům, či v případě polských respondentů vůči Čechům). Dílčím cílem je zjistit, zda se zde vyskytují předsudky a stereotypy, popř. jakým způsobem se promítají ve vzájemných česko-polských vztazích. Důležitým aspektem výzkumu je, že respondenti jsou dva s národností českou a dva s národností polskou. Bude tedy možné prozkoumat vztah z obou stran a navzájem ho porovnat.

3.3 Metoda výzkumu Pro realizaci svého výzkumu a zjištění stanoveného cíle jsem zvolila kvalitativní výzkumnou metodu, jelikož ta umožňuje interpretovat pohled subjektu na zkoumaný problém takovým způsobem, že výzkumník přejímá jejich perspektivu. Fenomenologický přístup pak klade důraz na porozumění jedincova vnímání světa a hledání významů v jeho zkušenostech. (Hendl, 2005, s. 115). Taková metoda se mi jevila jako nejvhodnější k prozkoumání vzájemných vztahů českých a polských obyvatel jednoho území na vzorku čtyř respondentů. Umožnila mi náhlédnout na problematiku skrze prisma jejich osobní zkušenosti a analyzovat jejich odpovědi tak, abych se dostala k tomu, co oni sami vnímají za důležité a podstatné ve vztahu k otázce, kterou jsem jim položila.

3.3.1 Meaning Constitution Analysis (MCA) Analýza MCA, z orig. Meaning Constitution Analysis, do češtiny můžeme přeložit jako analýza konstituce významu. Jejím autorem a představitelem je Dr. Rogers Sages, profesor katedry psychologie na univerzitě Lund ve Švédsku. V roce 1995 vytvořil novou fenomenologickou analýzu, která se mu jevila nejvhodnější pro jeho výzkumy zaměřené na psychologii práce a na interkulturní psychologii. Jedná se o metodu, která vychází z fenomenologického přístupu E. Husserla. Právě Husserl chápe člověka jako subjekt, který je charakterizován svým aktivním přiřazováním vlastních významů různým objektům. V konfrontaci s jinými subjekty se podílí na společných aktivitách a sdílí společné významy. Tím dosahuje alespoň částečného porozumění světu. Tato specifická síť významů a pojetí světa každého jedince je jeho osobní charakteristikou, tzn. dělá člověka tím, čím

48

je. „MCA je metoda, která zkoumá zkušenost subjektů vzhledem ke konkrétním situacím, konkrétním okolnostem přirozeného světa, ve kterých se nacházejí.“ (Strobachová, 2007, s. 45) Pro snadnější aplikování této metody vytvořil Sages software Minerva. Tento program je vhodný i proto, že při procesu analýzy pomáhá oklešťovat předsudky výzkumníka a umožňuje tak podat co nejobjektivnější výsledky. Pro tuto analýzu je nejvhodnější otevřený rozhovor, aby se předešlo zkreslení typickému při dotazníkových metodách či hodnotících škálách. Je nutné zachovávat pravidla fenomenologického výzkumu. Ideální je nechat respondenta volně mluvit (či se písemně vyjádřit), nepředkládat mu žádné teorie či pre-interpretace, které by ho nasměřovaly k takové odpovědi, kterou vlastně chceme slyšet. Po položení obecné otázky může respondent volně hovořit a výzkumníkovi se tak dostane právě to, co potřebujeme – vlastní zkušenosti a významy, které respondent považuje za důležité pro danou oblast výzkumu. MCA analýza může nabízet odpovědi na otázky, na které se výzkumník ani neměl v plánu ptát. (Strobachová, 2007, s. 45) MCA analýza se provádí v následujících krocích: 1. Formulování otázky – správné formulování výzkumné otázky je velice důležité proto, aby se výsledky výzkumu neminuly se stanoveným výzkumným cílem. 2. Získání odpovědi – neboli sběr dat. Jedná se o uskutečnění rozhovoru, popřípadě získání psaného textu od respondenta. 3. Text – získaná data převádíme do psané podoby, abychom je mohli vložit do software Minerva. 4. Analýza – pro samotnou analýzu používáme software Minerva. Je to proces poměrně složitý, proto se ho pokusím věcně popsat v následující kapitole.

3.3.2 Analytická část MCA Odpovědi získané od respondentů, v mém případě formou psané podoby a zaslané elektronickou poštou, vložíme do softwaru Minerva. Strobachová (2007, s. 48) uvádí, že získaný text je dokonce doporučováno nečíst nejprve v celku, aby se co nejvíce předešlo případnému vkládání výzkumníkových soudů a předpokladů. Následují tři kroky, které za pomoci softwaru prrovedeme: rozdělení textu na meaning-units, přiřazování modalit ke každé z nich a určování parciárních intencí. Pro bližší přiblížení popíši každý krok zvlášť.

49

A) Meaning-units (významové jednotky) Prvním krokem je rozdělit text na významové jednotky (meaning-units). Jedná se o takové části textu, které nesou pouze jednu významovou hodnotu. Neměl by v nich být žádný významový skok. Při dělení textu musíme dbát na to, aby významová jednotka obsahovala jendoznačně určitelné modality, přičemž v každé může být obsažena pouze jedna kategorie. Významovým skokem je tedy myšleno například změna kategorie některé z modalit, například čas minulý na čas přítomný apod. Při rozdělování textu se nemusíme zaobírat gramatickou strukturou vět. (srov. Strobachová, 2007, s. 60; Sages & Jakobsdóttir, 1999)

Obr. 1: Příklad textu rozděleného na meaning-units v software Minerva.

Obr. 1: Příklad textu rozděleného na meaning-units v software Minerva.

50

B) Určování modalit V dalším kroku určujeme modality u jednotlivých významových jednotek. Tímto krokem oddělujeme „čistý význam v každé významové jednotce od způsobů, jak je vyjádřen osobou, která text produkovala.“ (Strobachová, 2007, s. 50) Určením modalit se nám ve významových jednotkách podaří oddělit „co“ od „jak“. Obr. 2: Příklad stanovení modalit významových jednotek v software Minerva.

Modality reflektují postoj respondenta k významům vyjádřeným ve významových jednotkách. Záleží na každém výzkumníkovi a jeho zhodnocení, které modality zvolí jako vhodné k účelům svému výzkumu. V programu Minerwa je lze libovolně doplnit či odebrat, stejně tak i kategorie u jednotlivých modalit. Zde předložím modality a jejich kategorie, které byly užity v tomto výzkumu: •

Belief neboli stupeň přesvědčení Kategorie

Popis

Příklad

Doxa-affirmation

jisté vyjádření neobsahující zaváhání

Zbožňuju jejich životní styl a kulturu

Doxa-negation

nejistota, nevědomost

_

Probability

pravděpodobnost

Pokud se nepletu

Possibility

možnost

K tomu možná velmi přispělo to

Question

otázka

_

51

•

•

•

•

Time neboli vyjádření časového horizotu významové jednotky Kategorie

Popis

Příklad

Past

minulost

K tomu možná velmi přispělo to

Present

přítomnost

Že jsou to vyhozené peníze

Future

budoucnost

_

Always-recurrent

vždy platné

drží si odstup od světa

Empty

zez vyjádření času

Podle mého názoru

Affects neboli vyjádření emoce Kategorie

Popis

Příklad

positive-prospective

pozitivní do budoucnosti

že se dokáží zasmát i sami sobě

positive-retrospective

pozitivní v minulosti

_

neutral

neutrální

Jsou to lidé

negative-prospective

negativní do budoucnosti

Takže už ani svůj mateřský jazyk neumí

negative-retrspective

negativní v minulosti

která na mě vzhledem k polské menšině zapůsobila negativně

Will neboli vůle, snaha a zapojení (střet) subjektu Kategorie

Popis

Příklad

engagement-positive

pozitivní zapojení subjektu

je zcela pozitivní

engagement-negative

negativní zapojení subjektu

protože nikdo nepotřebuje

engagement-neutral

neutrální zapojení subjektu

Jelikož pocházím z Třinecka

none

nezapojení subjektu

Dělají si srandu ze všeho

wish-positive

pozitivní přání

_

wish-negative

negativní přání

_

z

místních

je

Property neboli vlastnictví Kategorie

Popis

Příklad

my

moje

Mám mezi přáteli několik lidí čistě či z poloviny z polských rodin

our

naše

Dalším faktorem je naše společné nářečí „po naszymu“

their

jejich

s úžasným smyslem pro humor

non stated

neurčeno

jsou normální

52

•

Subject neboli sám zainteresovaný subjekt Kategorie

Popis

Příklad

I

já

Tím myslím

We

my

ba naopak, vycházíme spolu velmi dobře

They

oni

Umí si života užívat

One-all

jeden jako každý

jako každý jiný člověk

Unspecified

nespecifikovaný subjekt

Všude se najdou lidé dobří a zlí

c) Parciální intence Třetí fází analytické části metody je určování parciálních intencí. Každou z významových jednotek, které nám vznikly v prvním kroku analýzy, rozložíme na parciální intence, čímž získáme samotnou strukturu významu. U každé parciální intence dále určujeme entitu a predikát. „Entita je tím významem, který je obsažený v parciální intenci, to co “existuje”, a predikát to, co se o tomto existujícím vypovídá.“ (Strobachová, 2007, s. 52) Při určování parciálních intencí se musíme ptát na to, o čem se hovoří, tedy právě na entitu významové jednotky. Je důležité zaznamenat všechny existující entity každé významové jednotky. Obr. 3: Příklad parciálních intencí v software Minerva

53

3.3.3 Interpretativní část MCA Po důkladném analytickém zpracování výpovědi respondentů přichází na řadu interpretativní část. Ta se skládá ze tří kroků: •

sestavení noematu Syntézou informací, které se nám pomocí sestavení modalit, parciálních intencí, entit a predikátů podařilo získat, nám vznikne kompletní noema. To lze popsat jako celkovou strukturu zkoumaného jevu tak, jak o něm vlastními slovy respondent vypovídá.

•

formulace horizontu Z každého noematu potom můžeme formulovat horizont, což je jakýsi popis toho, jak respondent sám vnímá nějakou situaci. Zároveň zahrnuje časovou strukturu této situace, tj. popis příčiny vzniklé situace a náhled na potencionální zkušenosti, které jsou mu do budoucna otevřeny.

•

zformování přirozeného světa V závěrečném kroku formujeme tzv. přirozený svět. Zde jde o formulování obsahu každého horizontu, jenž vychází z kompletního noematu. Je to krok, ve kterém se výzkumník pokouší dospět k popisu toho, co redpondent skutečně cítí a prožívá. Tato fáze, tedy formování přirozeného světa, je finálním krokem MCA analýzy, který by nám měl poskytnout odpovědi na námi zformulovanou výzkumnou otázku s možností vize do budoucna. (Sages & Lahlou, 2002).

3.3.4 Hodnocení analýzy Za největší úskalí MCA analýzy považuji zastaralost a nepraktičnost programu Minerva v mnoha ohledech. Především pak fakt, že pokud uživatel udělá chybu, jediná možnost je tlačítko „zpět“, kterým se postupně můžete dostat až na začátek. Znamená to ale, že pokud jste si v pokročilejším stádiu analýzy něco rozmysleli nebo všimli chyby na začátku, nemáte jinou šanci, než začít znovu, popř. doklikat se až k chybě a tím přijít o vše, co bylo zpracováno po ní. Například pokud si u určování modalit uvědomíte špatně rozdělený text do významových jednotek a potřebujete ho přerozdělit znovu, musíte se smířit s tím, že veškerá práce, kterou zatím na daném textu máte, bude smazána. Také doporučení nečíst text v celku před samotnou analýzou se mi nepodařilo dodržet, ačkoliv při seznamování s MCA mi to přišlo jako výborný a logický předpoklad k Husserlově epoché neboli 54

fenomenologické redukci nekriticky přijímaných předpokladů o vnímaném předmětu. Především u respondentky Eriky jsem při určování modalit a jejich kategorií mnohokrát váhala, protože mi přišlo podstatné brát v úvahu u každé významové jednotky subjekt, o kterém se respondentka vyjadřovala, který byl ale patrný pouze v jedné významové jednotce a v následujících už byl jaksi skryt. Hovoři totiž o „Češích“, kteří jsou v podstatě Poláky stydícími se za svou polskou národnost: „Kdo mi ale vadí jsou "Češi", kteří pocházejí z polských rodin, chodili do polské školy, česky v pravém slova smyslu ani pořádně neumí, ale děti posílají do české školy, mluví s nimi česky a dokonce se za svoji polskou "minulost" stydí." Následně se již respondentka vyjadřuje právě o těchto "Češích", což je důležitá informace pro mou analýzu, především při určování modalit, kterou bych ale nezjistila, pokud bych neznala souvislosti patrné pouze po přečtení textu jako celku. Zároveň jsem ale tento text pokládala za obsahově nosný pro svůj výzkum, takže jsem ho chtěla použít.

55

3.4 Výběr respondentů Pro svůj výzkum jsem si vybrala skupinu čtyř respondentů, které prezentují obyvatele Těšínského Slezska s co nejvíce faktory pro tuto oblast typických. Nejdůležitějším kritériem byla národnost respondentů. Zvolila jsem si dva respondenty s českou národností a dva s polskou (tedy zástupce polské menšiny v ČR). Důležité v tomto ohledu pro mě bylo, aby oba rodiče repondentů nesli stejnou národnost, jakou mají respondenti. Tedy aby se jednalo o dva respondenty čistě české národnosti i z hlediska popředních generací a stejně tak dva respodenty polské národnosti, nikoliv potomky národnostně smíšených párů.9 Všichni čtyři respondenti – dva čeští, stejně tak i dva polští jakožto zástupci polské menšiny žijící v ČR – mají české občanství. Jsou to mladí lidé (23 – 35 let) reprezentující novou generaci, které se už nedotkly česko-polské těšínské rozpory a kteří zároveň ovládají dialekt „po naszymu“. Respondenti pocházejí konkrétně z Českého Těšína a Třince, tedy z měst, ve kterém se polská menšina vyskytuje v hojné míře. Charakteristika respondentů: Erika

Michał

•

35 let

•

26 let

•

Český Těšín

•

Český Těšín

•

národnost polská

•

národnost polská

•

národnost rodičů polská

•

národnost rodičů polská

Lucie

Lukáš

•

23 let

•

25 let

•

Třinec

•

Třinec

•

národnost česká

•

národnost česká

•

národnost rodičů česká

•

národnost rodičů česká

3.5 Získávání dat Jako nejvhodnější způsob získání dat pro MCA analýzu je doporučován co nejnedirektivnější způsob položení otázky, aby respondent měl možnost svou zkušenost popsat vlastními slovy, aby výpovědi byly autentické plné osobních vkladů. Zároveň je praktické se vyvarovat nepotřebného materiálu, který často vzniká při rozhovoru, což jsou například přebytečná slova, citoslovce, 9

Původní ideja byla oslovit právě i takové jedince, kteří pocházejí ze smíšených česko-polských rodin. Z důvodu komplikovanosti pojetí národní identity těchto jedinců a souboru dalších zcela jedinečných fenomenů s touto problematikou pojených jsem ale od tohoto plánu upustila a usoudila jsem, že by to bylo téma vhodné pro další práci.

56

ale i témata, o kterých se respondenti často rozpovídají a která nekorespondují se zadanou otázkou. Proto jsem využila možnost zadat repondentům otázku elektronicky. Respondenti si tak mohou v klidu promyslet, co chtějí napsat a popřemýšlet si nad tím v klidu sami, takže nejsou ve stresu tváří v tvář výzkumníkovi. Tímto se sice připravíme o výhody mluveného rozhovoru, kdy se výzkumník může popřípadě respondentů doptat doplňujícími otázkami. To by ale při mé volbě fenomnologického postupu MCA analýzy nebylo vhodné, protože doplňujícími otázkami se může snadno stát, že výzkumník směřuje respondenta tam, kde ho chce mít, tedy že se v rozhovoru projeví výzkumníkovy předpoklady a předsudky. Respondenty jsem sehnala oslovením svých známých z oblasti Těšínského Slezska, kteří mi doporučili své přátele. Ty z nich, kteří nejlépe splňovali podmínky, jsem oslovila elektronickou poštou. Abych dodržela zásady Husserlova fenomenologického époché a odprostila získaná data co nejvíce od svých předsudků a předpokladů, položila jsem co nejvíce otevřenou otázku, na kterou respondenti mohli volně asociovat a projevit tak v odpovědi to, co je pro ně k danému fenoménu opravdu důležité. Otázky byly dvojího typu, a to s rozdílem pro respondenty s polskou národností a respondenty s národností českou: •

"Co si myslíte o Polácích? Jak je vnímáte, jací podle Vás jsou a jaký k nim máte vztah?"

•

"Co si myslíte o Češích? Jak je vnímáte, jací podle Vás jsou a jaký k nim máte vztah?"

57

3.6 Interpretace získaných dat V této části výzkumu se dostávám k samotné interpretaci získaných dat., která se provádí ve třech krocích: sestavení kompletního noematu, formulace horizontu a zformování přirozeného světa. Podrobněji jsou tyto kroky popsány na str. 53. V první části interpretace zde představím syntézu modalit, které jsem získala za pomocí softwaru Minerva a zároveň je srovnám mezi sebou. Následně uvedu přehled entit u každého respondenta a opět je srovnám nejprve mezi sebou v rámci národností a poté i skrze národnosti. Tyto syntézy a porovnání mi mimo jiné budou oporou při formulování horizontů a finálním formování přirozeného světa.

3.6.1 Syntéza modalit a jejich srovnání Při určování modalit jsem se snažila na významové jednotky nahlížet ze strany subjektu, tedy respondenta, a soustředit se na obsah, který je v každé významové jednotce vyjádřený. Nebylo-li možné určit u nějaké z modalit kategorii, vycházela jsem z předešlé či následující významové jednotky. Pro analýzu tohoto výzkumu jsem vypustila modalitu Function (funkce), která určuje konkrétnost respondentova vyjádření. V rámci kategorií nabízela možnosti Perceptive (konkrétní vyjádření), Signitive (vyjádření potřebující doplnit), Imaginative (vyjádření představy). S ohledem na rozdělení textu na co nejmenší významové jednotky mi ale přišlo nepřiměřené hodnotit u každé této jednotky, zda si nese vyjádření konkrétní, či je třeba doplnit. Například v jedné větě, která je rozdělená na tři významové jednotky, nemůže být v každé této části dostatečné a uspokojující vyjádření, protože každá jednotka se opírá a souvisí s jednotkou předešlou či nadcházející. Dále jsem do modality Subject přidala kategorii They, jelikož respondenti byli dotazováni na názor a vztah k někomu druhému, tudíž mi tato kategorie přišla relevantní. Na následujících grafech můžeme porovnat modality podle frekvence a intenzitu jejich výskytu. Lze z nich vyčíst, v jaké míře je která kategorie v respondentově výpovědi zastoupena a na základě toho vyvodit určité interpretace.

58

Lukáš, CZ

Respondent se o vztahu s Poláky vyjadřuje s jistotou, odpovídá jistě a bez zaváhání. Nejisté vyjádření se v jeho výpovědi nevyskytlo vůbec, pravděpodobnost a možnost se dohromady projevila pouze třikrát. V časovém horizontu vyjadřování je u respondenta převaha kategorie always-recurrent, což je jev, který je z časového hlediska vždy platný, opakuje se. Ve dvaceti procentech se zde objevil čas minulý, když respondent mluvil o mládí, kdy se s polskou menšinou setkával, a čas přítomný, ve kterém se vyjadřoval o aktuálním stavu problematiky dvojjazyčných nápisů. Nejčastěji uvádí subjekt I a They, tedy mluví o sobě a svých zkušenostech a o nich – o Polácích, resp. polské menšině. Velice výrazným prvkem v modalitě Affects je neutralita, se kterou se respondent vyjadřuje v převážné většině. Z toho můžeme vyčíst, že vztah k Polákům a tedy polské menšině je především neutrální. To se potvrzuje i v modalitě Will neboli zapojení subjektu, ve které převažují dvě kategorie, a to zapojení neutrální nebo žádné, což vypovídá o neangažovanosti v dané problematice.

59

Lucie, CZ

U modality Belief můžeme pozorovat stoprocentní frekvenci jisté odpovědi. Respondentka v textu neváhala a mluvila s jistotou. Téměř v sedmdesáti procentech se vyjadřovala v čase vždy platném, věcném, z čehož v kombinaci s jistotou ve vyjadřování můžeme soudit, že její názory na danou problematiku jsou ustálené. Affects neboli emoce ve výpovědi jsou téměř ze tří čtvrtin neutrální a bezmála z jedné čtvrtiny negativní. Pouze jedenkrát je zde zastoupena pozitivní emoce, stejně tak v modalitě Will je pouze jedenkrát zastoupena kategorie pozitivního zapojení. To se týká začátku výpovědi respondentky, kdy uvádí, že její vztah k polákům je „zcela pozitivní“. Ve zbytku textu se již ale pozitivní aspekty nevyskytují. V této modalitě je pak druhá nejvýraznější kategorie žádného zapojení subjektu, což je zastoupeno celkem devětkrát a čtyřikrát se objevuje i negativní zapojení. Tento fakt nekoresponduje s úvodní respondentčinou větou o „zcela pozitivním vztahu“ k Polákům, naopak vypovídá o váze negativních zkušeností subjektu, které jsou v textu zmiňovány na rozdíl od těch pozitivních. Modalita Property je poměrně vyvážená, když odhlédneme od kategorie neurčeného vlastnictví. Dále se totiž respondentka vyjadřuje stejnou měrou o „moje“ a „jejich“. Subjektem její výpovědi jsou nejčastěji „oni“, tedy Poláci, druhá nejzastoupenější kategorie je „já“, tedy subjektem zájmu je respondentka sama. Závěrečné zhodnocení modalit u českých repondentů: Za výrazný a směrodatný jev považuji neutralitu a neangažovanost, který se u obou českých respondentů projevila. Přestože oba na začátku svých výpovědí uvedli, že jejich vztah k Polákům je velice pozitivní, ve zbytku výpovědi se toto tvrzení mnoho nepotvrdilo. Převažuje neutrální postoj, 60

nezúčastněnost a v obou případech je zde vyjádřen výrazněji afekt negativní, nežli pozitivní. Erika, PL

U respondentky je opět velmi výrazná kategorie doxa-affirmation v modalitě Belief, což naznačuje jistotu a vysokou míru přesvědčení v jejích výpovědích. Mluví v drtivé většině v čase vždy se opakujícím, což stejně jako u předchozího případu svědčí o tom, že názory subjektu jsou věcné, jisté a časově ustálené. V rámci modality Subject respondentka z více jak padesáti procent mluví v kategorii „oni“, z dvaceti pěti procent pak v kategorii „já“. Modalita Affects dominuje neutrální kategorií s frekvencí téměř šedesáti čtyř procent, následně za ní se necelými dvaceti osmi procenty je kategorie negativně prospektivní, z čehož lze usuzovat, že respondentka k tématu zastává neutrální, až negativní postoj. Společně s modalitou Will, ve které se projevila nejvíce žádná a neutrální angažovanost subjektu k problematice a z necelých čtrnácti procent angažovanost negativní, pak můžeme konstatovat, že respondentka zaujímá neutrálněnegativní postoj k dané problematice. Zde ale považuji za nutné připomenout, že respondentka v druhé polovině své odpovědi hovoří o tzv. „Češích“, kteří jsou v podstatě Poláky, tedy polskou menšinou žijící v ČR. Právě o této skupině se vyjadřuje negativně, přičemž nesmíme zapomenout, že v podstatě nemluví o Češích v pravém slova smyslu, nýbrž o Polácích s českým občanstvím.

61

Michal, PL

U respondenta můžeme všeobecně pozorovat jednotná vyjádření v rámci modalit. Například v modalitách Belief a Time je stroprocentní zastoupení vždy pouze jedné kategorie. Jsou to vyjádření časově vždy platná (always-recurrent) a vyslovená vždy bez zaváhání s jistotou (doxaaffirmation). Výrazným jevem je pozitivní afekt, kdy se respodent v osmi z dvanácti významových jednotkách vyjádřil v rámci kategorie positive-prospective, ve čtyřech případech pak se objevuje neutrální afekt. Žádná negativní emoce se neprojevila. Taktéž v modalitě Will (tedy vůle, zapojení subjektu) není ani jednou zastoupena negativní kategorie. Zde převažuje kategorie žádného zapojení subjektu, což naznačuje, že respondent mluvil o Češích převážně nezúčastněně. Zastává zjevně poměrně výrazně stanovisko rozdělení JÁ – ONI. V modalitě Property (vlastnictví) převažuje vyjádření their neboli jejich. Modalita Subject pak dominuje kategorií they (oni), vyjadřuje se tedy převážně o Češích jako takových, pouze ve dvaceti pěti procentech se objevila kategorie I (já), kdy hovořil o své angažovanosti. Těchto dvacet pět procent je taktéž v zastoupení kategorie engagement v modalitě Will, a to dvakrát pozitivní, jedenkrát neutrální. Závěrečné zhodnocení modalit u polských repondentů: U polských respondentů nenalézám výraznější shody v modalitách Affects a Will, které považuji za nejstěžejnější pro tento výzkum. U respondentky Eriky převažuje afekt neutrální a na místě druhém je afekt negativní, kdežto u respondenta Michala je na prvním místě pozitivní afekt a na místě druhém neutrální. Negativní emoce se v jeho výpovědi nevyskytuje vůbec. V modalitě Will je sice v obou případech nejvyraznější kategorie none, tedy nezůčastněnost, ale u Eriky je další nejpočetnější kategorií neutrální zapojení následované negativním. Positivní je zastoupeno pouze 62

jedenkrát. Kdežto u Michala můžeme vidět pozitivní kategorii zastoupenou dvakrát, neutrální jedenkrát a negativní se nevyskytuje vůbec.

3.6.2 Přehled entit a jejich srovnání Dalším krokem interpretace je rozbor parciálních intencí. Zde uvádím entity vztažené k tématu Poláci a v případě polských respondentů k tématu Češi, tedy v jakých pojmech se respondenti vyjadřují. Zvláště uvádím přehled entit vyjádřených českými respondenty a zvláště polskými. Nejprve je porovnávám v rámci každé národnosti zvlášť a poté i mezi sebou. Pro tyto účely jsem většinu podstatných jmen převedla do 1. pádu jednotného čísla tak, aby dávaly čtenáři smysl, a slovesa jsem uvedla v základním tvaru. Barevně jsou naznačeny entity, které se shodují mezi dvěma představiteli jedné národnosti.

ČEŠTÍ RESPONDENTI „Co si myslíte o Polácích? Jak je vnímáte, jací podle Vás jsou a jaký k nim máte vztah?" LUKÁŠ

75

LUCIE

50

já

18

oni

16

menšina

6

já

13

polské

6

občané

7

oni

4

jazyk

5

my

4

Polák

4

názvy

3

názor

4

uplatnění

3

národnost

3

rodina

2

generace

3

přátelé

2

nářečí

3

nařízení

2

věc

3

čeština

2

polské

2

stanice

2

polština

2

nelibost

2

zájmy

2

zášť

2

vztah

2

spojovat

2

přátelé

2

peníze

2

názvy

2

region

2

území

2

považovat se

2

63

Povšimneme-li si shodných entit u obou českých respondentů (jsou to jmenovitě já, oni, polské, názvy a přátelé) můžeme konstatovat, že korespondují s výsledky, které vyšly u každého z nich taktéž při syntéze modalit. Nejčastější entitou u Lukáše je já, kdežto u Lucky oni. Oba mluví o polském elementu (patrno z entity polské), zároveň ale silné zastoupení entity já naznačuje, že popisují zkušenost skrze sebe samé, což můžeme spatřovat již výše ve srovnání modalit, kdy u obou respondentů se poměrně často vyskytuje osobní angažovanost k tématu, o kterém hovoří (patrno z modality Will). Další shodnou entitou u obou z nich je názvy, které s sebou v jejich výpovědích nesou negativní prvek, tedy něco, co jim ve spojitosti s Poláky vadí. „Jedinou věcí, která mi opravdu vadí v tomto regionu, jsou cedule s názvy obcí a ulic překládanými do polštiny." (cit. Lucie); „Pravděpodobně jedinou věcí, která na mě vzhledem k polské menšině zapůsobila negativně, bylo umístění polských názvů na např. vlakové stanice." (cit. Lukáš) Fakt, že u obou češkých respondentů se vyskytla shodná entita názvy, vypovídá o tom, že je to pro ně důležité aktuální téma, tedy pravděpodobně i celkově pro lidi žijící na tomto území. U obou respondentů se dále vyskytuje entita přátelé, z čehož můžeme předpokládat angažovanost a spojitost s Poláky, jakožto s hlavním subjektem položené výzkumné otázky. Dále jsou to z těch často zastoupených u Lukáše entita menšina a u Lucie občané, které v podstatě nesou stejné poselství, jenom každý z nich zvolil k jeho vyjádření jiný termín. U Lukáše můžeme pozorovat stejnou míru zastoupení entity oni a my, tedy je patrná konfrontace těchto dvou národů.

64

POLŠTÍ RESPONDENTI „Co si myslíte o Češích? Jak je vnímáte, jací podle Vás jsou a jaký k nim máte vztah?" ERIKA

66

MICHAŁ

24

oni

24

oni

15

já

20

já

6

Češi

8

volný čas

4

děti

7

vztah

3

polské

6

odstup

3

někdo

6

přátelé

2

my

5

životní styl

2

vadit

4

kultura

2

škola

4

humor

2

„Čech“

3

sranda

2

Poláci

3

smích

2

národnost

3

život

2

žít

3

rodina

2

rodina

2

česky

2

jazyk

2

„po naszymu“

2

vztah

2

U obou polských respondentů je v nejhojnější míře zastoupena entita oni, přičemž k přihlédnutí k celkovému počtu entit ve výpovědích je procentuálně u Michala výraznější (15 z celkových 24). Druhou nejčastější entitou je u obou shodně já, která naznačuje míru toho, jak sami sebe při svých výpovědích s danou problematikou respondenti spojovali. Dalšími shodnými entitami jsou život (žít), vztah a rodina. U každého z nich je ale používaná v jiném kontextu. Zatímco Erika používá rodinu k popisu žádoucího a nežádoucího chování, Michal vyzdvihává společný čas, který Češi se svou rodinou tráví. Výskyt entity my u Eriky dokládá, že na zadanou otázku respondentka odpovídá i v kontextu „my“ jakožto Poláci konfrontující se s národem druhým. Toho je taktéž důkazem entita Poláci, která se v její výpovědi objevuje třikrát. U respondentky Eriky je dále výrazná entita děti, jejíž důležitost pro samotnou respondentku bychom mohli přičítat tomu, že je již sama matkou. S tím pak souvisí další entita, která se také 65

opakuje, a tou je škola. U Michala můžeme pozorovat výskyt entit spojených s jeho představou Čecha, tedy reflexe jeho vlastních zkušeností s nimi. Jsou to entity pozitivně zabarvené (přátelé, humor, sranda, smích) i neutrální (životní styl, kultura, život, rodina). Dále se zde vyskytuje entita odstup, která by jako jediná mohla na první pohled budit dojem negativního zabarvení. Určování modalit ale odhalilo, že entita nese naopak pozitivní nádech, jelikož ji respondent spojuje právě s humorem, kdy podle něj právě díky odstupu od světa i od sebe samých se Češi dokáží zasmát i sami sobě. Propojenost mezi entitami skrze obě (CZ, PL) národnosti respondentů: Ve třech případech je nejhojněji zastoupena entita oni, u respondenta Lukáše je pak nejčastější entitou já. Lukáš se tedy nejvíce vyjadřuje skrze své hledisko, do odpovědi na zadanou otázku vkládá nejvíce svých subjektivních pohledů na dané téma. Můžeme pozorovat, že zastoupení entity my je patrné pouze u respodnenta Lukáše a Eriky. U Michala a Lucie se tato entita vůbec nevyskytuje, což znamená, že ve svých výpovědích nepropojovali „oni“ s „my“, na rozdíl od prvních dvou zmíněných respondentů.

3.6.3 Kompletní noemata a horizonty porozumění Kompletní noema neboli sestavení modalit, parciálních intencí, entit a predikátů, je celkovou strukturou zkoumaného objektu očima respondentů vyjádřen jejich vlastními slovy. Z každého takového kompletního noematu pak výzkumník může formulovat horizont. Ten obsahuje popis toho, jak respondent chápe různé situace. Horizont otevírá i časové struktury této situace, přičemž popisuje příčinu vzniklé situace (tedy náhled do minulosti) a možné následující zkušenosti ze situace (náhled do budoucnosti). (Strobachová, 2007, s. 52 - 53) V tomto výzkumu jsem určovala kompletní noema k entitám já u všech čtyřech respondentů a dále Poláci u českých respondentů a Češi u respondentů polských. Vycházela jsem ze zadané otázky, tedy „Co si myslíte o Polácích/Češích? Jak je vnímáte, jací podle Vás jsou a jaký k nim máte vztah?“, ze které mi vyplývají dva nejdůležitější nosné subjekty, a to JÁ (který si myslím a mám vztah) a ONI (o kterých si myslím a ke kterým mám vztah). S ohledem na fakt, že se respondentů ptám na jejich vztah k „těm druhým“ neboli k Polákům či v druhém případě k Čechům, jsem si dovolila entity Češi/Poláci sloučit obě s entitou oni, která dle mě obsahuje stejnou podstatu. Entita oni je u tří ze čtyř repondentů v největším zastoupení. Kompletní noemata jsou tedy určovány k entitám já a Češi/Poláci + oni. Z nich jsem pak vždy formulovala horizont porozumění. Ukázka kompletního noematu je uveden v přílohách na str. 79 a 80.

66

LUKÁŠ, CZ – Horizont porozumění JÁ Prostřednictvím modalit se k entitě já u respondenta Lukáše váže charakteristika někoho, kdo si je vědom přítomnosti polské menšiny na území, odkud on sám pochází. U paricální jednotky vyjadřující střetávání se s polskou menšinou je uveden minulý čas, z čehož usuzuji, že respondent v současné době pobývá jinde a s Poláky se zřejmě již příliš nesetkává. K dané problematice, tedy Polákům zaujímá výrazně neutrální postoj. Respondent uvádí, že s nimi (s Poláky) vychází velmi dobře. Vnímá je stejně jako ostatní sousedy, dokonce mezi nimi má přátelé. S polským jazykem jako takovým se nesetkal, a to proto, že se polská menšina v ČR již od dětství učí česky. Zmiňuje také společné nářečí „po našymu“, které považuje za faktor spojující Čechy s Poláky. Ve spojení s polskou menšinou na něho zapůsobila negativně jediná věc, a tou jsou zavedené polské nápisy např. na vlakových stanicích, které respondent považuje za zbytečně vyhozené peníze, protože dle jeho slov je nikdo z místních nepotřebuje. LUKÁŠ, CZ – Horizont prozumění ONI Entita oni u respondenta není příliš hojně zastoupena, nicméně ze syntézy modalit vztahujících se k této entitě lze vyčíst absolutní neutralitu co se týče afektu a angažovanosti subjektu k danému tématu. V respondentovi Poláci nevzbuzují nijak zabarvené emoce, zastává neutrální postoj. V souvislosti s časovostí, která je vyjadřována s opakující se platností, je patrné, že Lukáš bere Poláky za samozřejmost, jako něco, co je přirozené pro jeho svět. „Oni“ neboli Poláci jsou v Lukášově výpovědi zmiňováni pouze v souvislosti s českým jazykem, který se od dětství učí, což podle Lukáše přispělo k tomu, že Poláky žijící v jeho sousedství vždy vnímal jako všechny ostatní sousedy. Zbytek textu je vyjadřován z převážné většiny skrze entitu já. LUCIE, CZ – Horizont porozumění JÁ Skrze entitu já Lucie vyjadřuje svoje vlastní zkušenosti a významy vztahující se jejího vztahu k polské menšině. Popisuje jejím prostřednictvím své subjektivní důvody, které ji vedou k postojům vůči Polákům. Svůj „zcela pozitivní vztah“ k nim připisuje faktu, že mezi nimi má několik přátel. Všechny své postoje v rámci této entity vyjadřuje s jistotou bez zaváhání. Ovšem všechny jsou sdělovány s neutrální angažovaností a zapojením, jednou dokonce z negativním (viz modalita Will). Stejně tak i emoce neboli afekt je ve všech případech kromě jednoho neutrální, přičemž ten jeden představuje emoci negativní. Tento fakt je v rozporu s tvrzením o zcela pozitivním vztahu. Respondentka žije na území Těšínského Slezska, a proto se dle svých slov setkává i se staršími

67

občany s polskou národností a jejich názory. Ty jsou však dále obsaženy v entitě ONI. LUCIE, CZ – Horizont porozumění ONI ONI jsou respondentkou charakterizováni tím, že se považují za Poláky a zároveň za občany České republiky. Označuje je za své přátelé. V negativním zabarvení hovoří Lucie o starších občanech s polskou národností, kteří „stále ještě“ zastávají – na rozdíl od mladší generace – názor, že jsou utlačovaní a diskriminovaní. Dále respondentka poukazuje na fakt, že právě tato starší generace, která ačkoliv se označuje za Poláky, už díky nářečí ani neumí polský jazyk. Je evidentní, že tyto problémy z „minulosti“ již Lucie nepokládá za aktuální ve své generaci. Její přátelé z těchto řad se považují za občany ČR a polský jazyk považují za výhodu, ale nepoužívají ho jako „nástroj k prosazování svých zájmů.“ Česko-polské vztahy tedy respondentka považuje za bezproblémové, zaujímá k nim povětšinou neutrální postoj. V rámci času se respondentka vyjadřuje v kategorií always-recurrent, vyjádření jsou tedy platná trvale, dlouhodobě. Stejně jako u Lukáše můžeme říci, že každodenní konfrontace a soužití s polskou menšinou je pro Lucii denní chléb, nad kterým neprojevuje výrazné emoce. ERIKA, PL – Horizont porozumění JÁ Entita já zastává u Eriky roli, skrze kterou upřesňuje svou pozici v danému tématu - uvádí, že patří k Polákům žijícím na Těšínsku, národnost má polskou stejně jako oba její rodiče. Nejvíce se ale skrze ní vyjadřuje o „těch druhých“, na které byla dotazována, své názory tedy entitou já jaksi zaštiťuje („já myslím“, „já znám“, „nevadí mi“, atd.). Svůj vztah k Čechům popisuje jako neutrální, což se projevuje i v modalitách uvedeným k patřičným výrokům. Dále se zde ale objevuje výraz „Čech“, který je již v respndentčině psané výpovědi uvedený v uvozovkách. Erika tím naznačuje pochybnost o národnosti těchto zmíněných „Čechů“. Právě o těchto „Češích“ se vyjadřuje v negativním afektu, dle jejích slov jí tato skupina obyvatel vadí. Respondentka se vyjadřuje ve vždy platné časové dimenzi, tedy jsou to pro ní fakta věcná, trvající. ERIKA, PL – Horizont porozumění ONI U Eriky je důležité rozlišovat, kdy hovoří o Češích v pravém slova smyslu, tedy o lidech s českou národností, a kdy o takzvaných „Češích“, kterými označuje ty zástupce polské menšiny, kteří se dle ní za svou „minulost10 stydí“. Respondentka na počátku svého textu říká: „Myslím, že mentalitou jsme jako Češi...“, ačkoliv 10 Z kontextu celé výpovědi vyplývá, že minulost = původ.

68

otázka je mířená na Čechy, resp. na to, co si myslí o Češích, jak je vnímá a jaký k nim má vztah. Kdežto její odpověď definuje mentalitu Poláků, kterou pak přirovnává k mentalitě české. Dále pokračuje „... a kromě toho, že se mezi sebou bavíme "po naszymu", není rozdíl mezi námi a Čechy, kteří mimochodem málokdy jsou rodilými Čechy.“, což působí jako náhlé odvrácení tématu. Ve zbytku výpovědi se již respondentka zaobírá problematikou již zmíněných „Čechů“, kteří podle ní jsou Poláky, jenom se za svůj původ zřejmě stydí či ho jinými způsoby popírají. „Čech, který byl vždy Čechem mi nevadí ani trochu. Vadí mi "Čech“, který býval Polákem.“ A právě s těmito „Čechy“ má respondentka problém, což se při popisování jejích subjektivních zkušeností projevilo v modalitách Affect a Will, kde čteme neutrální až negativní zabarvení. Fakt, že o těchto lidech stále hovoří jako o „Češích“ a ne jako o Polácích, společně s negativními tendencemi v jejích výpovědích, dokazuje, že vůči nim zaujímá celkově výrazně nepřátelský postoj, jejich činy odsuzuje. Podrobněji je definuje jako lidi, kteří sami chodili do polské školy, neumí tedy pořádně český jazyk, ale své děti přitom posílají do českých škol a mluví s nimi doma česky, tedy zřejmě svou špatnou češtinou. Dle respondentky tím okrádají své děti o znalost dalšího jazyka. Oproti tomu Erika vyzvidvihuje některé své „inteligentní“ přátelé, jak je sama označuje, kteří si jsou vědomi toho, že svým dětem mohou dopřát zdarma další cizí jazyk, a přestože jsou to mnohdy „opravdoví“ Češi, své děti posílají do polských škol. Škola hraje v Eričině textu dvojí roli. Polské školy pro ni představují neutrální až pozitivní prostředí, přičemž zde spatřuje výhody nauky polského (pro Čechy tedy druhého) jazyka a menší počet žáků ve třídě. Školy české jsou pro ni prostředím negativně vnímaným, kdy vyčítá polským rodičům, že posílají své děti do českých škol, a v tom Erika spatřuje snahu popřít svůj původ. MICHAŁ, PL – Horizont porozumění JÁ Michalova vyjádření jsou naprosto jistá, konkrétní, v čase vždy platném. Respondentovo zapojení do problematiky se dělí mezi pozitivní a neutrální angažovanost. K Čechům má dle svých slov velice kladný vztah. To se projevuje v pozitivně laděných emocích, které do výpovědi vkládá. Fakt, že se v této entitě dvakrát objevuje v modalitě Property kategorie their, naznačuje, že respondent skrze entitu já prožívá věci, které jsou „jejich“, tedy Čechů. Konkrétně se to projevuje ve větě: „Zbožňuji jejich životní styl a kulturu.“ Je to přímá konfrontace respondentových pocitů a zkušeností s něčím cizím, v tomto případě konfrontace pozitivní. Tento jev se vyskytuje pouze u Michala. Ostatní respondenti konfrontují entitu já s „nimi“ v rámci modality Subjekt, tedy ne s něčím, co je „jejich“, ale přímo s „nimi“ jako subjekty.

69

MICHAŁ, PL – Horizont porozumění ONI V této entitě se oproti předchozí převážně nevyskytuje angažovanost a osobní zapojení respondenta v dané problematice. To poukazuje na fakt, že ačkoliv mluví o Češích s velmi pozitivním zabarvením, nespojuje s nimi sám sebe. Ve zkušenostech Michala se neobjevuje žádný negativní aspekt. Vyzdvihuje především humor, konkrétně umění dělat si srandu ze všeho a zasmát se i sobě samým. To se pojí s životním stylem a kulturou, kterou popisuje slovy: „Umí si života užívat.“ Dále respondent shledává, že Češi si cení svého volného času, především toho, který tráví se svou rodinou a přáteli. Jeho častné vyjádření subjektu oni (they) ve spojení s vlastnictvím jejich (their) je mezi těmito čtyřmi respondenty taktéž unikátní. Dává pocítit jistý respekt vůči něčemu, co je Čechům vlastní.

70

3.7 Diskuse Cílem této práce bylo popsat subjektivní zkušenosti respondentů s národem, se kterým soužijí na jednom území, konkrétně v regionu Těšínské Slezsko. Zajímaly mě jejich vlastní prožitky v rámci těchto česko-polských vztahů, co si o nich myslí a jak je vnímají. Chtěla jsem porovnat tyto zkušenosti z obou stran, jak ze strany Poláků, tak ze strany Čechů. Proto jsem zvolila dva typy respondentů, a to dva zástupce obyvatel Těšínského Slezska s polskou národností a dva s českou, přičemž otázka byla směřována samozřejmě vždy k k té druhé národnosti. Pro analýzu textů jsem použila fenomenologickou metodu Meaning Constitution Analysis, která výzkumníkovi umožňuje odprostit se od vlastních předsudků a předpokladů a zachytit popis zkušenosti respondentů jejich vlastními slovy. Ve svém výzkumu jsem se pokusila zmapovat současné česko-polské vztahy na území Těšínského Slezska a popsat subjektivní zkušenosti vybraného vzorku respondentů mladých lidí – zástupců nové generace – žijících na tomto území Těšínského Slezska. Zajímalo mě, jestli se v těchto vzájemných vztazích vyskytují nějaké předsudky a stereotypy, popřípadě jaým způsobem se v nich promítají. Zajímavé je srovnání s těmi předsudky a stereotypy, které mezi Čechy a Poláky panují v celostátním měřítku a které jsou popsány v teoretické části této diplomové práce. Výrazným jevem, kterého jsem si všimla hned po získání dat, je fakt, že přestože otázka je směřována ze tří čtvrtin na to, co si respondent myslí o Polácích/Češích (viz „co si myslíte“, „jak je vnímáte“ a „jací podle Vás jsou“) a pouze jedna čtvrtina otázky je zaměřena na vztah k nim (viz „jaký k nim máte vztah“), odpovědi probíhaly právě naopak. Ty byly ze tří čtvrtin zaměřené na vztah respondentů ke svým spoluobyvatelům druhé národnosti. Z toho lze usuzovat, že ačkoliv je stále patrné členění ONI vs. MY aneb Poláci vs. Češi, u tří respondentů jim nebyly (těm druhým) přisuzovány žádné charakteristické rysy. To znamená v jejich zkušenostech se nevyskytovaly žádné předsudky ani stereotypy. Pouze respondent Michał odpovídal dle zadané otázky, skrze prisma vlastních zkušeností se vyjadřoval o Češích a o vlastnostech, které jim připisuje. Vyzdvihoval životní styl a kulturu Čechů, kterou „zbožňuje“, kterou charakterizoval slovy jako „humor, smích, sranda“. Tímto se shoduje se stereotypy, které v Polsku o Češích všeobecně panují, tedy o jejich umění dělat si ze všeho legraci, především i ze sebe samých. Vzpomeňme zde na sedmý bod Rákosova Desatera uvedeného na str. 39 v teoretické části této práce. V tomto bodě se uvádí, že „představa 'národní povahy' se utváří vždy v konfrontaci a) národa s jiným národem (jinými národy) b) self-image, obrazu vlastního národa s imagemi, tj. obrazy jiných národů.“ Otázka byla zadána tak, že se nevztahovala na české či polské obyvatelstvo žijící konkrétně na území Těšínského Slezska, nýbrž na Poláky či Čechy všeobecně. Jako jediný respondent však

71

o národu jako takovém odpovídal opět Michal, zbytek respondentů své odpovědi a významy v nich obsažené vztáhli k lidem žijícím v jejich okolí a problematiku s tím spojenou. To poukazuje na to, s jakou samozřejmostí berou toto soužití s druhým národem jako jejich každodenní součást života, protože je nenapadlo, aby se zamysleli nad dotazovaným národem ze všeobecného hlediska, přestože otázka tak byla formulována. Při syntéze modalit se ve vyjadřování respondentů projevila nejvíce jistota v jejich tvrzeních. Převažuje čas vždy platný, opakující se, což napovídá ustálenosti jejich názorů. Respondenti o problematice hovoří převážně s neutrálním zabarvením, po kterém je následně nejvíce zastoupena negativní emoce, pouze u Michala převažuje pozitivní afekt následovaný neutrálním. U interpretace entit můžeme vidět dvě entity shodné u všech čtyř responentů, které se zároveň objevovaly v největším zasotoupení, a to entity já a oni. To koresponduje se zadanou otázkou, ve které se ptám na JEJICH (entita já) názor a vztah k NIM (entity oni). Z těchto důvodů jsem pro sestavování kompletních noemat a následovnému formulování horizontů použila právě tyto dvě entity. Další prolínání entit pak probíhá vždy jen u třech či dvou respondentů. Takovými entitami jsou nářečí, „po naszymu“, jazyk, česky / čeština, rodina, přátelé, národnost. Můžeme říci, že výrazným prvkem je řeč jakožto nástroj ke komunikaci mezi oběma národy. Ta je ve výpovědích zastoupena právě entitami jazyk, čeština, česky, nářečí a „po naszymu“. Při tvorbě horizontů porozumění vyplynuly na povrch další zajímavé jevy. U Michala jako jediného respondenta můžeme u entity oni pozorovat spojení ONI (jako subjektu) a JEJICH (jako významu vlastnictví obsaženém v parciální intenci). V tom spatřuji odstup a zároveň respekt k něčemu, co není jeho, nýbrž Čechů. V teoretické části diplomové práce píši, že negativní stereotypy se vybavují snadněji a používají lépe. To se potvrdilo u Lukáše, Lucky i u Eriky, ačkoliv nešlo tak úplně o stereotypy, nýbrž o jakési lamentování nad situací. Je zajímavé, že přestože Lukáš a Lucie hned v úvodu uvedli, že s Poláky „velmi dobře vychází“ a mají „pozitivní vztah“, ve zbytku jejich výpovědí jsou potom pouze neutrální až negativní vyjádření. Pravdou je, že tyto negativní zkušenosti se netýkají Poláků přímo jako osob, ale spíše problematiky spojené s přítomností menšiny na Těšínsku, tedy konkrétně zavedení dvojjazyčných nápisů. Přesto se ale za pomoci MCA analýzy prokázalo, že respondenti zjevně přikládají větší váhu těmto negativním jevům možná více, než si sami myslí. U Eriky se objevil zajímavý úkaz, když následně po neutrálním konstatování jejího vztahu k Čechům přešla k negativnímu vyjadřování o tzv. „Češích“, o kterých respondentka hovoří ve zbytku své výpovědi, a to s negativním afektem. Jsou to Poláci, kteří dle jejích slov popírají svůj původ tím, že při výchově svých dětí volí češtinu jako primární jazyk jak doma, tak i upřednostněním českých škol, a takto okrádají své děti o další jazyk, ke kterému by mohly „zdarma“ přijít. 72

ZÁVĚR Jak už jsem zmiňovala v úvodu, jednou z motivací při výběru tématu této práce byl můj vlastní zájem o tuto problematiku. Snažila jsem se pojmout téma komplexně se všemi náležitostmi a uspokojit tak nejenom čtenáře, ale i sebe a svou zvědavost. Při psaní textu se mi otevírala nová další témata, na která by bylo možné navázat dalším výzkumem. Mezi nimi například problematika smíšených česko-polských párů či identita národnostně smíšených dětí žijících na tomto multikulturním pohraničním území. Zajímavé by taktéž bylo prozkoumat, zda se shoduje to, co si myslíme, že si Poláci myslí o nás, s tím, co si opravdu myslí. A naopak. To znamená, jestli se předsudky a stereotypy opravdu potvrzují z pohledu národa, o kterém je řeč. V praxi by to znamenalo položit Polákům otázku „Co si myslíte o Češích?“ a Čechů se zeptat: „Co si myslí Poláci o Češích?“ Následovalo by porovnání výpovědí a pozorování shod a odchylek, čímž by se potvrdila či vyvrátila pravdivost domněnek o předsudcích a stereotypech, které si myslíme, že o nás v zahraničí kolují. Často se totiž můžeme domnívat, že o nás v zahraničí panují předsudky, které například vůbec neexistovaly, nebo existovaly, ale už dávno odezněly, či se například jedinkrát objevily v zahraničích médiích, ale na našem území se rozšířily do všeobecného povědomí apod. „Žádná kultura není sama o sobě barbarská, žádný národ není jednou provždy civilizovaný, všichni se mohou stát jak barbary, tak civilizovanými lidmi. To je charakteristický rys lidského druhu.“ (Todorov in Čeněk et al., 2016, s. 29) Lidská existence je charakteristická nekonečným pohybem, jenž s projevuje neustálými změnami a vývojem. Ať už hovoříme o pohybu ve smyslu geografickém, pohybu ve vývoji kulturním, civilizačním, nebo o neustálé transformaci politického systému, či snad o změnách ve vnímání vlastní identity. Veškerý tento pohyb dohromady utváří masu, která nás žene kupředu. Je potřeba být flexibilní, umět reagovat na nové situace a dokázat s nimi pracovat. Tato diplomová práce slouží jako sonda do prostředí Těšínského Slezska. Na základě výsledků výzkumu si sociální pedagog (ale i každý jiný člověk pracující s lidmi) může utvořit ucelenější pohled na problematiku česko-polských vztahů a předsudků, na jehož základě může být postavena jeho následná práce v tomto prostředí. Sociální pedagog zde má v ruce konkrétní, reálný a strukturovaný materiál vypovídající o aktuální situaci na pohraničním území Těšínského Slezska, se kterým může pracovat. MCA analýza, která byla použita jako metoda výzkumu, je ideální pro odkrývání osobních subjektivních zkušeností a významů, které respondenti do svých výpovědí vkládají. Za pomoci co nejnedirektivněji položené otázky tak můžeme pozorovat, co je pro respondenta pro tázanou problematiku natolik důležité, že to ve své odpovědi zmíní. V tomto spočívá síla MCA oproti dotazníkovým typů výzkumu, které už samy o sobě vycházejí již z nějakých předpokladů, což se projevuje v prvcích konkrétně položených otázek, kdy tím v podstatě 73

vezmou respondentovi možnost vložit do odpovědi pouze ty významy, které sám chce. Pro sociální pedagogiku se zde otevírají možnosti multikulturních lekcí, nauka o historii regionu a zároveň i růst osobnosti v rámci umění nahlížet na problémy kriticky s notnou dávkou tolerance. Jak je uvedeno v teoretické části, předsudky a stereotypy jsou součástí každého z nás. Ne vždy musí být nutně vnímány v negativním smyslu – to je pouze předsudek o předsudcích. Plní taktéž funkci užívanou lidskou myslí ke snadnější orientaci a klasifikaci toho, co se kolem nás odehrává. Sociální pedagogika pochopila, že účinnější, než předsudky mýtit, je naučit se s nimi pracovat a používat je správným způsobem, který není nebezpečný ani pro samotného jedince, ani pro jeho okolí.

74

Seznam literatury: •

Beck, U., & Beck-Gernsheim, E. (2014). Dálková láska: životní formy v globálním věku. Praha: Sociologické nakladatelství.

•

Čeněk, J., Smolík, J., & Vykoukalová, Z. (2016). Interkulturní psychologie: vybrané kapitoly. Praha: Grada.

•

Dopita, M. (2008). Evropská a národní identita. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

•

Eriksen, T. H. (2012). Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

•

Gabal, I. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G.

•

Goňcová, M. (2000). Evropanství a národní identita: sborník z konference uspořádané dne 11. listopadu 1999 Centrem pro evropská studia při Katedře filozofie a občanské výchovy Pedagogické fakulty MU v Brně. Brno: Masarykova univerzita.

•

Harding, E., & Riley, P. (2008). Bilingvní rodina. Praha: Portál.

•

Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

•

Krákora, P. (2010). Multikulturalita a výchova k občanství ve středoevropském kontextu. Praha: Epocha.

•

Kolibová, H. (2010). Sociální realita česko-polského příhraničí po vstupu do Evropské unie. Opava: Slezská univerzita.

•

Kaszper, R., Małysz, B., & Szymeczek, J. (2009). Poláci na Těšínsku: studijní materiál. Český Těšín: Kongres Poláků v České republice.

•

Muchová, K. (2012). Postavení polské menšiny na Těšínském Slezsku. Bakalářská práce. Brno: Masarykova Univerzita.

•

Petráš, J. (2013). Charakteristika a fungování euroregionů na česko-polském pomezí. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova Univerzita.

•

Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2001). Pedagogický slovník. Praha: Portál.

•

Průcha, J. (2010). Interkulturní psychologie: sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Praha: Portál. 75

•

Rákos, P. (2001). Národní povaha naše a těch druhých: sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla. Bratislava: Kalligram.

•

Richterová, K. (2011). Specifika bilingvní výchovy u dětí předškolního a mladšího školního věku. Předsudky o bilingvních dětech. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

•

Sages, R., Jakobsdóttir, Y. E. (1999). Phenomenological research method in intercultural psychology. Příspěvek prezentovaný na kongresu ARIC, Paříž.

•

Sages, Roger., Lahlou, M. (2002). Ambiguous nature of psychology as science and its bearing on methods of inquiry. In: Lahlou M., Sages R. (Eds.), Méthodes et Terrains da la Psychologie Interculturelle. Lyon.

•

Sages, R.; Lundsten, J. (2004). The ambiguous nature of psychology as science and its bearing on methods of inquiry. In press. In: Lahlou, M.; Sages, R. (ed.), Méthodes et Terrains de la Psychologie Interculturelle. Limonest, Lyon : L’Interdisciplinaire.

•

Skálová, M. (2005). Problematika a vlastní vnímání etnicity a etnické identity (pohledem žen-cizinek žijících v České republice a majících za manžela Čecha). Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita.

•

Skutnabb-Kangas, T. (2000). Menšina, jazyk a rasizmus. Bratislava: Kalligram.

•

Sokolová, G., Hernová, Š., & Šrajerová, O. (1997). Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Šenov u Ostravy: Tilia.

•

Strobachová, B. (2007) Diagnostický potenciál metody Meaning Constitution Analysis. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

•

Stunavský, J., & Šinovsky, J. (1947). Těšínské úsměvy. Ostrava: nákladem vlastním.

•

Surosz, M. (2011). Pepíci: dramatické století Čechů polskýma očima. Praha: Plus.

•

Szczygieł, M. (2011). Udělej si ráj. Praha: Dokořán.

•

Szczygieł, M. (2012). Láska nebeská. Praha: Máj.

•

Šmolka, P. (2005). Výběr partnera: pro nezadané i zadané. Praha: Grada.

•

Švaříček, R., & Šeďová, K. (2014). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.

•

Tarabová, K. (2012). Význam etnické a národnostní identity pro příslušníky polské minority v Těšínském Slezsku. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova Univerzita.

76

•

Vaňková, E. (2013). Přeshraniční spolupráce euroregionů mezi Českou, Polskou a Slovenskou republikou. Diplomová práce. Praha: Karlova univerzita.

•

Zich, F. (2003). Regionální identita obyvatel v pohraničí: sborník příspěvků z konference "Evropská, národní, či regionální identita?" Praha 3.10.2003. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR.

Elektronické zdroje: •

Baran, I. (2009, XI). Spor o Těšínsko a jeho důsledky. Dějiny a současnost [online]. Přístup dne 28. 1. 2016. Dostupné na: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/11/spor-o-tesinsko-ajeho-dusledky-/

•

Baron, R. (2009, V). Čech v polském zrcadle, Polák v zrcadle českém. Listy [online]. Přístup dne 25. 2. 2016. Dostupné na: http://www.listy.cz/archiv.php? cislo=095&clanek=050907

•

Brdečková (2008, XXI). Zajímá mě, co je to být hrdinou. Respekt [online]. Přístup dne 18. 3. 2016. Dostupné na: http://www.respekt.cz/tydenik/2008/21/zajima-me-co-je-to-bythrdinou

•

Poláček, T. (26. 2. 2010). Česko-polská nenávist aneb záhadná bitva o Těšínsko. Cestovani.idnes.cz [online]. Přístup dne 11. 2. 2016. Dostupné na: http://cestovani.idnes.cz/cesko-polska-nenavist-aneb-zahadna-bitva-otesinsko-fxh-/po-cesku.aspx?c=A100225_182228_igcechy_hig

•

Řezník, M. (21. 11. 2015). Česko-polské vztahy. Polskodnes.cz [online]. Přístup dne: 9. 2. 2016. Dostupné na: http://www.polskodnes.cz/aktuality/milos-reznik-cesko-polske-vztahy/

•

Szlachcicowa, I. (5, 2003, 11). Našinci a cizinci. Mentální orientace a kulturní obraz cizinců v pohraničí. Lidé města [online]. Přístup dne 4. 2. 2016. Dostupné na: http://lidemesta.cz/archiv/cisla/5-2003-11/nasinci-a-cizinci.-mentalniorientace-a-kulturni-obraz-cizincu-v-pohranici.html

•

Szelong, K. (2001, č. 1). Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva. Těšínsko, vlastivědný časopis [online]. Přístup dne 5. 3. 2016. Dostupné na: http://www2.muzeumct.cz/obrazy/casopis_tesinsko/Tesinsko_1_01.pdf

•

Szymeczek, J. (2013). Tradiční menšiny a cizinci v ČR. Projekt: Podpora terciárního vzdělávání studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Ostravské univerzitě v Ostravě [online]. Přístup dne 8. 3. 2016. Dostupné na: http://projekty.osu.cz/svp/opory/PdF_Szymeczek_Tradicni.pdf

77

•

Motýl, I. (2014, č. 41). Proč nemáme rádi Poláky. Týden [online]. Přístup dne 6. 3. 2016. Dostupné na: http://shop.tyden.cz/casopisy/detail/cislo/1_41_2014

•

Regionální informační servis (RIS). Centrum pro regionální rozvoj České republiky [online]. Přístup dne 22. 2. 2016. Dostupné na: http://www.risy.cz/cs/turisticke-ris/beskydycz/beskydy-bez-hranic/euroregion-tesinske-slezsko/.

•

Večeřa, J. (2008). Češi očima Poláků, Poláci očima Čechů. Ta naše povaha česká [online video]. Přístup dne 7. 3. 2016. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100627928-ta-nase-povaha-ceska/408235100011019cesi-ocima-polaku-polaci-ocima-cechu/

•

Pazderka, J. (2014). Očima Poláka: Za Havla se Češi stydět nemuseli. Aktualne.cz [online]. Přístup dne 10. 3. 2016. Dostupné na: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/rozhovor-spolakem-o-havlovi/r~3d8bfb006b5811e49e4b0025900fea04/

•

Euroregion Těšínské Slezsko - Śląsk Cieszyński. [online]. Přístup dne 5. 3. 2016. Dostupné na: http://www.euregio-teschinensis.eu/#cz

•

Těšínské Slezsko. Vítejte v Těšínském Slezsku, regionu pro všechny [online]. Přístup dne 5. 3. 2016. Dostupné na: http://www.tesinskeslezsko.cz/

78

Přílohy Příloha č. 1 – výpovědi respondentů použité při MCA analýze Erika, PL Patřím k Polákům žijícím na Těšínsku. Národnost mám polskou stejně jako moji rodiče a děti. Češi žijící na Těšínsku mi nevadí, mám k nim neutrální vztah. Jsou normální, jako každý jiný člověk. Myslím, že mentalitou jsme jako Češi a kromě toho, že se mezi sebou bavíme "po naszymu", není rozdíl mezi námi a Čechy, kteří mimochodem málokdy jsou rodilými Čechy. Všude se najdou lidé dobří i zlí. Kdo mi ale vadí jsou "Češi", kteří pocházejí z polských rodin, chodili do polské školy, česky v pravém slova smyslu ani pořádně neumí, ale děti posílají do české školy, mluví s nimi česky a dokonce se za svoji polskou "minulost" stydí. Tak toto mi vadí moc. Přitom si neuvědomují, že okrádají vlastní děti o další jazyk. To, že jsem od malička dvojjazyčná mi bylo v životě vždy jen ku prospěchu. Znám pár inteligentních rodin, kteří posílají děti do polské školy, ač jsou oba opravdoví Češi. Vědí totiž, že tím dítěti dají "zdarma" další jazyk a také je v polských školách mnohem víc individuální přístup, je tam méně dětí. Takže abych to shrnula. Čech, který byl vždy Čechem mi nevadí ani trochu. Vadí mi "Čech", který býval Polákem. Michał, PL Zbožňuji jejich životní styl a kulturu. Jsou to lidé s úžasným smyslem pro humor, drží si odstup od světa i od sebe samotných. Tím myslím, že se dokáží zasmát i sami sobě, dělají si srandu ze všeho. Cení si svého volného času, zejména toho stráveného s rodinou a přáteli. Umí si života užívat. Můj vztah k nim je velice pozitivní. Lucie, CZ Jelikož někteří z mých přátel jsou Poláci, musím říci, že můj vztah k nim, je zcela pozitivní. Častokrát berou znalost polského jazyka jako výhodu a ne jako nástroj k prosazování svých zájmů. Podle mého názoru, tato mladší generace se již nezaobírá minulostí, ale považují se za občany České republiky, stejně jako jsme jimi i my. Protože žiji na území Těšínského Slezska, tak jsem se samozřejmě setkala i s názory starších občanů s polskou národností, kteří si častokrát myslí, že jsou utlačovaní a diskriminovaní. Přestože se považují za Poláky, tak jsou ovlivněni místním nářečím, takže už ani svůj mateřský jazyk neumí. Jedinou věcí, která mi opravdu vadí v tomto regionu, jsou cedule s názvy obcí a ulic překládanými do polštiny.

79

Lukáš, CZ Jelikož pocházím z Třinecka, tak jsem se hlavně v mládí v hojné míře střetával právě s polskou menšinou, protože je u nás v hojném zastoupeni. Necítím vůči nim žádnou zášť či nelibost, ba naopak, vycházíme spolu velmi dobře. Mám mezi přáteli několik lidí čístě či z poloviny z polských rodin a vnímám je stejně jako ostatní sousedy. K tomuto faktu možná velmi přispělo to, že již od svého narození se učili česky a s polštinou jako takovou jsem se příliš nesetkal. Dalším faktorem je naše společné nářečí “po našemu”, které do určité míry spojuje prvky polského, české a částěčně německého jazyka. Pravděpodobně jedinou věcí, která na mě vzhledem k polské menšině zapůsobila negativně, bylo umístění polských názvů na např. vlakové stanice. Pokud se nepletu, jedná se o nařízení EU, jehož uplatnění právě zde je zapříčiněno vysokým podílem polské menšiny právě na Třinecku a Českotěšínsku. Osobně si myslím, že jsou to vyhozené peníze, protože nikdo z místních je nepotřebuje.

Příloha č. 2 – příklad kompletního noematu

80

81