PŘEDSTAVIL PRIORITY. obsah

2/2014

REPORT

Hodně veselí vojáci Čeští instruktoři působící na malijské základně Koulikoro hodnotí své téměř půlroční působení na africkém kontinentě

Ve čtvrtek 30. ledna uvedl předseda vlády Bohuslav Sobotka do funkce nového ministra obrany Martina Stropnického. Slavnostnímu aktu byl na Ministerstvu obrany ČR přítomen odstupující ministr obrany Vlastimil Picek.

obsah Vítejte v Kábulu

2

Čekání na legislativu a peníze

4

Prezident České republiky Miloš Zeman navštívil vojáky v Afghánistánu

Ministr obrany Martin Stropnický

HOST

MY A NATO

PŘEDSTAVIL PRIORITY

Pomoc z Bruselu pomůže postiženým dětem v Čechách Nahlédnutí pod „křídlo“

7 20

MISE Hodně veselí vojáci

8

VÝCVIK Po krátkém představení hlavních funkcionářů resortu obrany předseda vlády poděkoval za dosavadní práci odstupujícímu ministru Vlastimilu Pickovi a dále řekl: „Pokud se podíváte na priority koaliční dohody, je naší snahou stabilizace Ministerstva obrany. Tento resort se musel vyrovnat s poměrně výraznými plošnými škrty. Politika plošných škrtů končí, neznamená to ale, že by se snižoval tlak na efektivitu veškerých ekonomických rozhodování, která budou na Ministerstvu obrany přijímána. Důležité je, aby Ministerstvo obrany České republiky zlepšilo svou pověst, aby to byla instituce, která je schopná rozhodovat koncepčně.“ Ujistil, že nová vláda je připravena dostát závazkům, které má Česká republika vůči svým spojencům. Ministr obrany Martin Stropnický podtrhl, že se na svou funkci odpovědně připravoval: „Rád bych ve své práci navázal na program definovaný Bílou knihou o obraně. Z mého pohledu bude možné napojit se na tento trend v maximálně možném měřítku.“ Po uvedení do úřadu zamířily první kroky nového ministra do Národního památníku na Vítkově. Památník na Vítkově, který byl vystavěn k uctění památky československých legionářů a československého odboje v období první světové války, si dle svých slov nevybral náhodou. „Vzdát hold těm, kteří položili za tuto republiku svůj život, považuji za samozřejmost,“ vysvětlil Martin Stropnický a dodal: „Často se mluví o tom, že jsme málo sebevědomí, nebo že o sobě pochybujeme. Myslím si, že česká armáda v řadě historických okamžiků, ale i v současnosti, dává k nemalé hrdosti jasné důvody,“ zdůraznil. Dalším bodem programu Martina Stropnického byla návštěva a položení kytice v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde

se nachází památník parašutistům, kteří vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Druhý den po uvedení do funkce Martin Stropnický navštívil Generální štáb AČR, kde ho přivítal jeho náčelník generálporučík Petr Pavel a představil mu velení Armády České republiky.

Hospodárnost a efektivita – priority týmu

V pondělí 3. února se uskutečnila tisková konference, kde ministr obrany Stropnický představil nové náměstky, kterými se stali: Jiří Borovec (první náměstek ministra), Bohuslav Dvořák a Tomáš Kuchta. Z minulého vedení v resortu zůstal Daniel Koštoval, který bude zastávat funkci státního tajemníka. Kromě této čtveřice bude ministrovi obrany radit tým externích poradců, kteří budou pracovat v konkrétních dílčích a podle Stropnického významných otázkách. „Jsem velice rád, že moji výzvu přijal generál Jiří Šedivý. Dalším jménem je ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka a v jednání je také spolupráce s týmem Václava Lásky,“ upřesnil ministr s tím, že je pravděpodobné, že se tým poradců ještě o dvě až tři jména rozšíří. Členem týmu se od 1. března 2014 stane také Josef Zrzavecký. Na Ministerstvu obrany bude mít na starosti oblast strategického obranného plánování. Martin Stropnický se také věnoval otázce obsazení funkce šéfa Vojenského zpravodajství. Tato instituce podle jeho slov utrpěla kaňku na své pověsti. „To je také důvod, proč budu mít poradce pro tyto otázky a proč jím je Jan Beroun.“ Martin Stropnický poté hovořil o prioritách – ty přitom vždy spojil s konkrétním jménem. Za hospodárnost a efektivitu bude zodpovědný Jiří Borovec, nový první náměstek. Na ministerstvu bude mít konkrétně na starosti majetek, finance

a organizační strukturu. Nepotřebný majetek se Jiří Borovec bude snažit odprodávat za co nejvýhodnějších podmínek pro stát, dále plánuje maximálně omezit výběrová řízení, jakými jsou například jednací řízení bez uveřejnění, a chce využívat elektronické aukce a zveřejňovat zakázky na internetu Druhou prioritou je transparentnost akvizic, agendy se ujme Bohuslav Dvořák (v době uzávěrky zástupce náčelníka GŠ AČR). Transparentnost akvizičního procesu chce zajistit optimalizací procesů, které už byly započaty. Třetí prioritou, které se chce ministr ve své funkci věnovat, je, jak sám uvedl, proexportní politika. Český obranný průmysl a podpora jeho exportu – to by měla být doména Tomáše Kuchty, odborníka, který má zkušenosti v této oblasti. „Obranný průmysl má v sobě velikou přidanou hodnotu. V obranném průmyslu máme velikou tradici, know-how, a tento průmysl si zaslouží velkou podporu," uvedl Kuchta. Poslední, čtvrtou prioritou, kterou ministr obrany zmínil, je stabilita, tedy předvídatelnost. Je nutné řídit se dlouhodobějšími plány, mít vizi a tu naplňovat. „Budu se snažit prosadit pro příští rok rozpočet, který zohlední nutnost plánování v horizontu pěti i více let,“ řekl ministr Martin Stropnický. K novelizaci zákona o vojácích z povolání, tedy č. 221/1999 Sb., ministr uvedl, že zákon nebyl smeten se stolu, ale byl pouze takzvaně zmražen. Tým odborníků na něm bude ještě pracovat. Ministrovi záleží na tom, aby vojáci, zvláště na nižších funkcích, o slibované navýšení platů nepřišli. Připravila redakce Foto: Marie Křížová a Mirek Šindelář

DANA si poradila s leopardy Winter Survival 2014 Pluk s efektivní strukturou

12 14 40

TECHNIKA A VÝZBROJ Black Hornet

24

ROSY

26

Talisman

28

Me 262 Schwalbe, S-92 Záchytná zařízení letounů

43 45

Žádná hračka, nýbrž cenný pomocník Revoluce v zadýmování Revolučně proti minám a nástrahám

VZDUŠNÉ SÍLY AČR Další výzva? Island! Přeprava a pohotovosti

30 36

ARMÁDA A VEŘEJNOST Historikon aneb Naše minulost hrou

34

PERSONALISTIKA Interní komunikační portál

48

Čtenářská soutěž Umíte přenášet data? Sedmidenní bitva o knížectví

18 33 38

Je to vůbec poprvé v novodobé historii České republiky, kdy se prezident přijel podívat za vojáky v Afghánistánu. Hlavu státu na pracovní cestě, která se uskutečnila koncem ledna a během níž prezident postupně navštívil české jednotky v Kábulu a na základně Bagrám, doprovázel ministr obrany Vlastimil Picek a náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel.

„Velice si vážím vaší práce,“ řekl prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Miloš Zeman českým vojákům v Afghánistánu

Vítejte v Kábulu

Prezidenta České republiky přivítal na letišti v Kábulu velitel českého 8. úkolového uskupení (ÚU) plukovník Stanislav Hudeček a vysocí představitelé dalších armád. Poté se celá delegace odebrala do budovy českého NSE (National Support Element), kde následoval krátký briefing. Od osmi hodin večer se vrchní velitel ozbrojených sil setkal s českými vojáky v místním společenském stanu. Po úvodních slovech pokračovalo setkání diskusí s vojáky. Prapor úkolového uskupení byl následně dekorován prezidentskou stuhou. Druhý den se v ranních hodinách část vojáků a vojákyň zúčastnila společné snídaně s prezidentem, ministrem obrany a náčelníkem Generálního štábu AČR, při které se čile diskutovalo. V deset hodin pak vrchní velitel ozbrojených sil navštívil místní kapli. Český vojenský kaplan kapitán Marek

2

Švancara krátce představil prezidentovi úlohu tohoto místa a společně potom zažehli pamětní svíci, která byla přivezena jako dar a připomínka historicky významné návštěvy. Američtí kaplani, kteří pečují o toto mezinárodní komunitní centrum, byli návštěvou českého prezidenta velmi poctěni a potěšeni. Následovala prohlídka místní polní nemocnice, kde prezidenta s delegací přivítal velitel základny KAIA generál Olivier Taprest. Velitel 9. českého polního chirurgického týmu plukovník Pavel Kupka provedl hosty jednotlivými pracovišti českých lékařů a zdravotnického personálu. Po představení celého českého zdravotního týmu se uskutečnilo krátké setkání s prezidentem, který se poté letecky přepravil na Hlavní velitelství ISAF (HQ ISAF – Head Quarters) v centru Kábulu.

Po přistání na hlavním velitelství se prezident setkal s dalšími českými vojáky, kteří působí na tomto velitelství. Před budovou Hlavního velitelství sil ISAF se nachází místo, kde se konají vzpomínkové akce za všechny padlé vojáky v Afghánistánu. Zde prezident Zeman spolu s dalšími českými vojáky položil věnec na památku všech vojáků, kteří padli v této zemi. Jedním z nejdůležitějších okamžiků návštěvy prezidenta České republiky v Afghánistánu bylo jistě setkání s jeho afghánským protějškem Hamídem Karzáím v prezidentském paláci. Toto historické setkání nejvyšších státních přestavitelů bylo pochopitelně také první svého druhu na půdě této vzdálené země. Poté následoval letecký přesun celé prezidentské delegace na základnu Bagrám, která je od Kábulu vzdálena přibližně padesát kilometrů.

Přistání na základně Bagrám Bylo zhruba 15 hodin místního času, když na letištní plochu základny Bagrám dosedly dva americké vrtulníky – typ CH-47 Chinook a UH-60 Blackhawk –, ze kterých vystoupila šestnáctičlenná česká delegace v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Velitel 1. strážní roty kapitán Libor Tesař společně s vrchním praporčíkem jednotky praporčíkem Petrem N. a velitelem regionálního velitelství Východ (RC-E – Regional Command East) generálmajorem Jamesem McConvillem prezidenta přivítali a doprovodili celou skupinu do přistavených vozidel. Z letiště se hosté přesunuli na velitelství Mnohonárodního společného úkolového

uskupení (CJTF 3-82 – Combine Joint Task Force), kde sídlí i velitelství české jednotky. Kapitán Libor Tesař zde prezidenta Zemana seznámil s činností 1. strážní roty, jíž velí, a s hlavním úkolem a strukturou jednotky. Vrchního velitele ozbrojených sil České republiky kromě toho informoval o bezpečnostní situaci v oblasti, kde jednotka působí. Prezident si poté prohlédl některá vozidla a zbraně, které tu Češi používají. Další prezidentovy kroky už vedly za vojáky. Setkání zahájil Libor Tesař oficiálním přivítáním. Poté s pozdravem vystoupil ministr obrany Vlastimil Picek, po něm prezident Miloš Zeman všechny přítomné pochválil za dobře odvedenou práci, kterou zde dosud vykonali, a popřál všem hodně štěstí ve zbývajících třech měsících služby v Afghánistánu.

V následující diskusi se vojáci zajímali například o to, jaký dojem udělal afghánský prezident Karzáí na Miloše Zemana, a padla také otázka na nového ministra obrany České republiky. Na závěr prezident předal všem dárkové balíčky plné tradičních českých dobrot. „Největší radost nám udělaly české uzeniny, které tu asi každému chybí nejvíce,“ zmínil svobodník Tomáš T. Setkání Miloše Zemana s českými vojáky na základně Bagrám netrvalo déle než 40 minut. Poté se již celá skupina přesunula zpět na letiště, odkud odlétla zpět do České republiky.

Připravili: kapitáni Marek Maxim Švancara a Petr Hofírek

3

host Asi málokterá složka má tak široký záběr, jako v červenci loňského roku vytvořená sekce rozvoje a plánování schopností MO. Mimo jiné zodpovídá například za koncepční činnost a odborné řízení výstavby a rozvoje pozemních a vzdušných sil. Je koncepčním orgánem v oblasti mobilizace ozbrojených sil ČR, branné povinnosti občanů a operační přípravy našeho státního území. Jejímu řediteli brigádnímu generálu Pavlu Adamovi jsme položili následující otázky.

Brigádní generál Pavel Adam: Tým, který zpracovával koncepci aktivních záloh, odvedl dobrou práci v tom, že zanalyzoval situaci a nastínil možná opatření. potřebných pro jednotlivé zahraniční operace se snižují.

Zmínil jste, že cílový stav počtu záložních vojáků je pět tisíc. Považujete toto číslo za reálné, když v současné době se nám nedaří naplnit ani dva tisíce?

V koncepci je explicitně uvedeno do pěti tisíc. To může být tedy dva tisíce, tři tisíce atd., maximálně však pět tisíc. To, že se nám za celou dobu doposud nepodařilo naplnit současné přibližně dva a půl tisíce tabulkových míst, znamená, že někde asi bude problém. V případě záloh je každý rok určitá migrace, pokud se ale týče naplněnosti, dlouhodobě se pohybujeme pouze okolo padesáti procent.

Koncepce přichází s novými instituty v podobě navýšení finanční odměny záložních vojáků, motivování zaměstnavatelů a stipendia pro studenty. Myslíte si, že to jsou dostatečné nástroje pro to, aby se změnil tento poměr?

ČEKÁNÍ na legislativu a peníze Sekce, kterou řídíte, má hodně široký záběr. Když se uvažovalo o jejím zřízení, někteří lidé pochybovali, zda se tolik různorodých složek dá vůbec uřídit. Jaké jsou v tomto směru vaše první zkušenosti?

Osobně si myslím, že pokud máte k dispozici dobrý tým, dá se opravdu vše na této sekci uřídit. Nesmíte se ale nechat strhnout tím, že byste vstupoval do tzv. mikromanažmentu. Nesmíte vstupovat do řešení partikulárních technických detailů. Od toho tady jsou jednotliví odborníci.

Dá se po reorganizaci Generálního štábu říci, že vaše sekce se již usadila?

Za toho půl roku, co tato sekce existuje, jsme si společně již vyhodnotili, které konkrétní procesy se musí přenastavit, popřípadě doplnit tak, abychom byli schopni zcela zabezpečit plnění celého spektra úkolů postavených před nás. Samozřejmě, některé věci se v průběhu činnosti stále dolaďují. Myslím si však, že dnes jsme již v situaci, kdy už poměrně přesně víme, co musíme v této oblasti dále udělat.

Na co se v tom nadcházejícím období tedy budete zaměřovat, co potřebujete doladit?

4

Náčelník Generálního štábu vloni, ještě před odstartováním celé reorganizace, stanovil, že si dáme zkušební dobu přibližně jednoho roku na to, abychom tento nový systém plně otestovali a samozřejmě zjistili, kde nás „tlačí bota“. Nutné úpravy a změny budou provedeny následně. Na to se tedy nyní zaměřujeme. Na druhou stranu, jak jsem již uvedl, myslím, že už jsme schopni všechny úkoly standardně plnit.

Jednou z oblastí, kterou máte na starosti, je právě mobilizace a branná povinnost občanů České republiky. Schválení připravovaného zákona o aktivních zálohách ale vázne. Jak moc vám to komplikuje život?

Ne, určitě nám to v současné době život nekomplikuje. K tomu, aby mohla být realizována vládou schválená koncepce aktivních záloh, musí být naplněny dva základní předpoklady. Předně musí být schválena potřebná legislativa. To jde mimo nás, její schválení je výhradní záležitostí obou komor Poslanecké sněmovny. Druhým základním předpokladem naplnění této koncepce jsou potřebné finanční prostředky. Pokud se oba tyto předpoklady podaří naplnit, pak jsme připraveni a schopni tuto koncepci realizovat. Chci

ale zdůraznit, že to v žádném případě neovlivňuje činnost Armády České republiky.

Když se ale v loňském roce prováděla reorganizace armády, hovořilo se o snížení počtu vojáků z povolání, kteří budou nahrazeni levnějšími zálohami. K tomu však zatím nedochází...

Ne, k tomu samozřejmě nemůže docházet, protože není schválena potřebná legislativa. Aktivní záloha jako taková již existuje. Máme zhruba dva a půl tisíce tabulkových míst, z nichž je přibližně pouze polovina obsazena. Tyto zálohy se podílejí na plnění úkolů zejména krajských vojenských velitelství. Samozřejmě nový koncept by měl být nově rozšířen až na pět tisíc tabulkových míst. Především se ale na základě nové koncepce změní podstatně postavení záloh. Bude posílen zejména motivační prvek. V této oblasti plánujeme mnoho opatření, např. pokud budou zálohy pozvány na cvičení, dostanou služné ve stejné výši jako vojáci z povolání. V koncepci například nově počítáme i s možností účasti záloh v zahraničních operacích. Armáda České republiky ale v současné době nemá problém s obsazováním zahraničních misí. Navíc současný trend je v tomto případě klesající. Počty lidí

To zcela jistě ukáže až čas. Osobně si ale myslím, že tyto nástroje jsou dostatečné. V té nové koncepci je uveden jeden základní faktor, na kterém bude postavena aktivní záloha. A to jsou bývalí vojáci z povolání. Počítá se s tím, že každý voják z povolání, který nastoupí do armády, podepíše v rámci tzv. děleného kontraktu povinnost přijmout předurčení v zařazení do aktivní zálohy po ukončení aktivní služby. Díky tomu by se nám mělo podařit naplnit určitý rezervní bazén pro tyto síly. Navíc se bude jednat o velice kvalitní rezervy. Budeme mít jistotu, že mají odpovídající výcvik, vzdělání a jazykovou vybavenost. Je také předpoklad, že i po zdravotní stránce budou v pořádku. Mimochodem téměř polovina lidí se nedostane do aktivních záloh v důsledku toho, že neprojdou u psychologických či zdravotních testů.

Ta vaše mobilizační role má ale mnohem širší záběr. Kdysi existoval Svazarm, který podporoval veškeré takové ty branně bezpečnostní aktivity. Není chyba, že se více nezaměřujeme na civilní odborníky, kteří

by vzhledem ke své profesi v případě potřeby snadno našli uplatnění v armádě, a nepracujeme s nimi? Jedná se například o piloty, zdravotníky, spojovací techniky, IT specialisty a mnohé další odborníky, kteří nejsou podchyceni v aktivních zálohách, a přitom mobilizovaná armáda se bez nich neobejde...

Dnes je jiná společnost. Těžko bychom mohli něco takového realizovat. Když jsme pracovali na konceptu aktivních záloh, zjistili jsme, že motivační oblast určitě není dostatečná. Že někde je chyba. Pokud se nám za celou dobu existence nepodařilo dostat početní stavy nad více než padesát procent, tak něco není v pořádku. Myslím si, že tým, který zpracovával koncepci, odvedl dobrou práci v tom, že analyzoval situaci a nastínil možná opatření, která by tu službu zatraktivnila. Protože jsem zároveň ve funkci českého zástupce v NRFC (National Reserve Forces Committee), což je mezinárodní výbor pro zahraniční záložní důstojníky, snažíme se jít i cestou využití zahraničních zkušeností. Ne všechno se samozřejmě dá aplikovat, ale jednoznačná zkušenost je taková, že zejména lidi a jejich zaměstnavatele musíte určitým způsobem motivovat. Nadšení je sice dobrá věc, ale každý člověk má nějakou rodinu a musíme mu jeho aktivity v aktivních zálohách kompenzovat. Rovněž zaměstnavateli musíme zatraktivnit uvolňování pracovníka. To proto, aby se již neopakovala situace, kdy zaměstnavatel oznámí příslušníkovi aktivní zálohy: Běž na cvičení, ale už se nemusíš vracet zpátky. V tomto směru nová koncepce nabídla maximum toho, co dnes můžeme dát. Mezi mnoha jinými benefity se zvažovala i možnost, že bývalým vojáků z povolání by se doba strávená v záloze započítávala do odsloužené doby, a tím by někteří mohli dosáhnout na výsluhu. To se ale ukázalo nad naše současné finanční možnosti.

Mnozí příslušníci aktivních záloh tak trochu závistivě pošilhávají po Polácích. Jak by dopadlo srovnání našich záloh se zálohami ostatních aliančních zemí?

Ve většině faktorů jsme někde uprostřed. Jsou ale i záležitosti, kde jsme vysloveně na čele. Mnozí totiž smíchávají několik věcí dohromady. Je potřeba oddělit aktivní zálohy, což jsou dnes tabulkově zhruba dva a půl tisíce lidí, a povinné zálohy, což je každý, kdo absolvoval vojenskou základní službu. Jedná se o řádově desítky tisíc lidí. Ty ale necvičíme a v současné době nepoužíváme. Některé země je ale počítají i do těch aktivních. Když jsem prezentoval naši koncepci AZ na loňském zasedání NRFC v Brně, zástupci spousty zemí jednoznačně řekli, že je to do budoucna jediná možná cesta. Myslím si, že v koncepci je to správně nastavené. Uvidíme po určitém období, až to budeme schopni vyhodnotit, jestli jsme vše dostatečně zatraktivnili. Nabrat osmapadesátiletého záložáka, s tím, že za dva roky odejde, není asi také nejlepší řešení. Musíme totiž do jeho výcviku investovat určité prostředky. Proto jsem uvítal, že se nám podařilo najít zajímavé benefity pro mladé lidi, studenty.

5

host

my a NATO

Pomoc z Bruselu pomůže postiženým dětem v Čechách

Od zrušení vojenské základní služby uplynulo deset let. Povinné zálohy nejen stárnou, ale i jejich počty se snižují. Pracujete nějakým způsobem s myšlenkou, že zde jsou civilní odborníci, kteří sice nemají vojenskou základní službu, ale bez nějakého dalšího většího školení je možné je začlenit do armády? Máte tyto lidi nějak podchycené?

Ano, určitě se s nimi počítá a máme je podchycené. To je práce krajských vojenských velitelství. V případě válečného stavu tito lidé sehrávají jistou roli. Jediná nevýhoda je v tom, že v současném systému sice víme, jaké mají schopnosti a k čemu by eventuálně mohli být předurčení, ale nejsou pro ně vytvořeny podmínky, aby mohli cvičit.

Zmínil jste, že některé věci nejsme schopni naplnit bez toho, že by byly finančně nějakým způsobem kryty. Po letech jsme se sice vrátili ke střednědobému plánu, zatím je to ale stále jen vize, k jejímuž naplnění chybí právě peníze. Vaše sekce má za úkol plánovat rozvoj sil. Jak moc složité to ale je za dané situace?

Samozřejmě, že je to věc složitá. Trochu nám to usnadňuje to, že máme jistou garanci výše finančních prostředků, které do našeho rozpočtu

dostaneme. Nyní se pohybujeme zhruba kolem jednoho procenta HDP a je příslib, že by tato částka neměla dále klesat. Víme tedy zhruba, co si můžeme za tyto peníze pořídit. Trochu nám situaci komplikují například změny kurzu koruny, inflace atd. Takže v současné době zhruba víme, na co bychom mohli mít a na co již ne. Na Ministerstvu obrany ČR byl zpracován dlouhodobý výhled resortu do roku 2030. Armáda jako taková zpracovává svůj interní dokument Koncepce výstavby AČR. To je základní koncepční dokument, který přesně musí říci, která schopnost naší armády bude utlumena, rozvíjena, anebo úplně zrušena. Toto je asi jediná možná cesta. AČR má k dispozici prostě jen prostředky, jaké má. Vždy budeme v tomto ohledu omezeni. Koncepční dokument bude odsouhlasen vládou ČR. Může se tedy stát, že určitá naše schopnost bude v příštím desetiletí utlumena. Je to stejné, jako když děláte rozpočet v rodině. Když si uděláte nějaký seznam priorit, tak zjistíte, že tady musíte končit, protože tam končí váš rozpočet. Maximálně můžete diskutovat o tom, zda některé z priorit mezi sebou prohodíte. To je právě ta diskuse mezi jednotlivými správci schopností.

Tento základní strategický dokument by měl být dokončen v polovině letošního roku. Je to v současné době jeden z vašich nejdůležitějších úkolů?

Určitě. Naše sekce se na tvorbě tohoto dokumentu podílí klíčovým způsobem, protože plánování schopností Armády České republiky patří k odpovědnostem této sekce.

Existují v dlouhodobém plánu nějaké strategické oblasti, na které se budete orientovat?

Prvními takovými klíčovými rámcovými dokumenty jsou Bezpečnostní strategie a Obranná strategie. V těchto dokumentech jsou definovány ambice Armády České republiky. Práce na zabezpečení splnění úkolů vyplývajících z této ambice jsou naši nejvyšší prioritou.

Text: Vladimír Marek Foto: autor a Jan Kouba

6

Letos poprvé se část výtěžku z dobročinného bazaru (NATO Charity Bazaar), který se koná každým rokem v prostorách vojenského velení NATO v Bruselu, dostane mezi potřebné v České republice. Ze sedmnácti mezinárodních a šesti belgických charitativních organizací byla obdarována také Raná péče Diakonie Stodůlky v Praze 5. Zástupkyně této neziskové organizace si koncem ledna přijely do Bruselu převzít šek v hodnotě 10 tisíc eur. Získané prostředky jim umožní pořídit rehabilitační pomůcky a speciální hračky pro děti s mentálním, pohybovým nebo kombinovaným postižením. Trojici žen, které pomáhají rodinám pečujícím o postižené děti, přijal těsně před slavnostním ceremoniálem při předávání peněžních darů generálmajor Jiří Baloun, vojenský představitel ČR při NATO a EU v Bruselu. „Jsem moc rád, že váš projekt byl vybrán a ohodnocen tak významnou částkou. Věřím, že peníze vám pomohou při vaší záslužné práci. Jste první českou organizací, která využila možnost požádat o peněžní dar z výtěžku této významné charitativní akce. Stali jste se tak vzorem pro ostatní,“ ocenil generál Baloun snahu zaměstnanců Diakonie. Při krátkém setkání na půdě českého vojenského zastoupení zazněla i děkovná slova na adresu vojáků, kteří se společně se svými manželkami a partnerkami každým rokem do této akce zapojují. Prodejem tradičního českého skla a porcelánu nebo gastronomických specialit pomáhají shromáždit prostředky, které jsou pak rozděleny mezi organizace pečující o postižné a nemocné lidi. Výroční bazar s dlouholetou tradicí je společenskou událostí, které se účastní většina členských a partnerských zemí NATO, což jsou v současné době čtyři desítky států. „Je to nádherná a nezapomenutelná událost, kterou si všichni pokaždé užijeme. Zároveň je však příležitostí shromáždit peníze na podporu vybraných charitativních organizací,“ řekla v úvodu slavnostního ceremoniálu Jimmie Bradshaw, prezidentka výboru NATO Charity Bazaar, a dodala: „Od roku 2005

jsme díky štědrosti účastníků a sponzorů mohli dvěma stovkám charit věnovat přes jeden milion eur. A v minulém roce se nám podařilo získat až 191 tisíc eur, což je víc než v kterémkoliv předchozím roce. Jsem šťastná a hrdá, že tento dar můžeme tentokrát rozdělit šesti belgickým a sedmnácti mezinárodním projektům.“ K zástupcům vybraných organizací, kteří si přijeli do Bruselu převzít šeky, promluvila i patronka Anna-Mette Rasmussen, manželka generálního tajemníka NATO. Dojetí neskrývala ani čestná viceprezidentka Kati Schmidt, která snahu dobrovolníků a velkorysost dárců přirovnala ke kapce v moři, z níž se postupně stává vlna. Deset tisíc eur, které získalo pro svůj projekt středisko Diakonie Stodůlky, poslouží jako základ pro vytvoření speciálního skladu s pomůckami a hračkami na míru specifickým potřebám dětí se zdravotním postižením. „Jsme šťastni, že náš projekt získal takovou podporu. Všem, kteří se o to zasloužili, moc děkujeme. Získané peníze nám umožní nakoupit různé typy pomůcek, jako jsou chodítka nebo polohovací zařízení. Rodiče

postižených dětí si je budou moci zapůjčit a předem vyzkoušet, aby zjistili, který typ bude vyhovovat potřebám jejich dítěte nejlépe. Je to pro ně opravdu neocenitelná pomoc, protože až doposud museli zdlouhavě objíždět různé firmy, aby našli pomůcku na míru,“ vysvětluje vedoucí služby Raná péče Alena Kunová a neopomene dodat: „Naše poděkování patří i Pavlu Suchanovi z vojenského pracoviště, který mimo jiné oslovil i naši charitativní organizaci, upozornil nás na možnost ucházet se o charitativní příspěvek a pomohl s administrativními úkony při podávání projektu.“ Podobně jako Raná péče Diakonie Stodůlky mohou požádat o příspěvek na svůj projekt i další neziskové a nevládní organizace, které mají registraci platnou alespoň jeden rok. Do seznamu žadatelů mohou být zařazeny i malé, nezávislé organizace s maximálními příjmy ve výši 250 tisíc eur ročně a s maximálním vlastním kapitálem v hodnotě 1 milion eur. „Organizace musí mít sídlo v některé z členských nebo partnerských zemí NATO, což je i případ naší republiky. Předložené projekty pak členové přípravného výboru NATO Charity Bazaar posoudí z hlediska dlouhodobého přínosu pro co největší počet potřebných lidí,“ vysvětluje Irena Kruntorádová, která působí v přípravném výboru za Českou republiku. Projekty se mohou týkat zdraví, životního prostředí, vzdělávání a jsou určeny na pomoc ženám, dětem, seniorům a handicapovaným lidem. Finanční požadavky se však nesmějí vztahovat na platy zaměstnanců, provozní náklady organizace či výdaje na reklamu, ani na dopravní prostředky a náklady na dopravu. Irena Kruntorádová ještě dodává: „Maximální částka, kterou může žadatel obdržet, je 10 tisíc eur. Požadavek je nutné zaslat na adresu [email protected] do 1. května kalendářního roku. Na této adrese lze najít i další potřebné informace.“ Připravila Blanka Oujezdská

7

Čeští instruktoři působící na malijské základně Koulikoro hodnotí své téměř půlroční působení na africkém kontinentě

mise domech v místnostech o rozměrech zhruba třikrát pět metrů. Všichni naši čtyři instruktoři jsou ubytováni v jedné místnosti. Je vybavena palandami, každý z vojáků má k dispozici skříň, stolek a židli. Toalety a sprchy jsou společné pro jedno patro, na kterém je zpravidla osm pokojů. „Našimi sousedy jsou španělští, portugalští, italští a polští vojáci,” dodává rotmistr Kopecký. „Jídlo je tady na velmi dobré úrovni, většina surovin se dováží z Evropy. Po více než čtyřech měsících v této misi ani jeden z nás netrpí průjmem nebo nevolnostmi způsobenými kvalitou pokrmů. Jídlo připravují Francouzi, pomocníky jim dělají místní zaměstnanci. Také tekutin je dostatek, pitnou vodu v PET lahvích můžeme nafasovat kdykoliv. V případě dvoudenního výcviku nebo sanitárního dne v jídelně dostáváme francouzské bojové dávky potravin. Ty jsou podobné těm českým, jen obsahují více sladkostí.“ Na základně je k dispozici posilovna, téměř na každém rohu jsou hrazdy. Běhat se dá i uvnitř KTC, okruh kolem plotu měří přibližně jeden kilometr. Je zde i další, větší okruh o rozměrech zhruba osm a půl kilometrů. Součástí areálu je i několik hřišť na volejbal a basketbal. Kvůli vysokým teplotám je možné ale sportovat pouze brzy ráno a v podvečer.

Hodně veselí vojáci V africkém Mali v současné době kromě české jednotky zajišťující ochranu hlavního velitelství mise Evropské unie TM (Training Mission) působí další čtyři čeští vojáci zabývající se výcvikem příslušníků malijské armády. Jsou dislokováni na základně Koulikoro, vzdálené zhruba šedesát kilometrů po proudu řeky Niger od hlavního města Bamaka. Instruktorské družstvo dorazilo na základnu Koulikoro v polovině září 2013, okamžitě po příletu do Mali a po převzetí zbraní a materiálu. Ještě ten samý den se naši vojáci seznámili

8

s velitelstvím a základnou KTC (Koulikoro Training Center). Představili se veliteli KTC, což byl v první polovině mise francouzský plukovník Tessard, irskému camp commanderu Ryanovi a velení

francouzské výcvikové roty. Její součástí se na základě dohody mezi českou a francouzskou stranou také stali. „Francouzi nás přijali velice dobře, od začátku se nás ujali a pomohli nám se tady zabydlet. S vojáky z naší roty si celkem rozumíme, jsou příslušníky pěšího regimentu SAED 126. RI, což by se dalo přirovnat k českému průzkumu. Jsou to velmi dobří vojáci, vojenským myšlením jsme si dosti podobní,“ upřesňuje velitel našeho družstva rotmistr Petr Kopecký. Základna KTC se nachází ve vojenském institutu malijské armády. Ten také misi EUTM dal k dispozici většinu budov v areálu. Bydlí se ve zděných

Učili se doktrínu a terminologii termino V době příjezdu našeho družstva byla zrovna třítýdenní přestávk přestávka mezi jednotlivými výcvikovými obdobími. Na programu byl pouze přeškolovací výcvik malijských malijs velitelů čet a rot nového praporního úkolov úkolového uskupení GTIA. A právě ten naši vojáci navštěvovali. nav Šlo o to, aby se přiučili francouzské výcvikové v doktríně, především pak taktice a terminologii. termin Veškerý výcvik probíhá venku. Za bránou základny se nacházejí venkovní učebny. Jedná se v podstatě o několik laviček, tabuli a plechovou střechu. Po teorii vždy následuje praxe v prostoru za učebnami. Ten svým vzhledem připomíná náš vojenský výcvikový prostor Hradiště. Terén je zde dosti skalnatý, je tady také hodně keřů a občas nějaký strom. Na dvoudenní výcvik se jezdí vozidly dál do terénu. Střelnice se nachází asi deset kilometrů severně od Koulikoro. V listopadu loňského roku byla prodloužena. Je možné na ní

9

mise nástup jich pět šest z čety nedorazí a ostatní neví, kde jsou. Když pak po několika hodinách přijdou na výcvik, chybí zase jiní. „Jako instruktoři nemůžeme nikoho za prohřešky trestat. Jediným řešením je upozornit malijské velitele a ti si vše řeší sami. Jinak jsou ale Malijci velmi veselí, mají otevřené povahy. Rádi se smějí, zpívají, tancují. A to dokonce i při pochodování a běhání v tvaru. Zpívají všechno možné, své domorodé písně, ale i písničky třeba od Shakiry. Jsou také velice chytří a přirozeně zvídaví. Nemají v sobě tolik stresu a spěchu jako my, Evropané. Čas tady nic neznamená. Po příjezdu jsme se museli ze všeho nejdříve srovnat s poklidným životním rytmem, všechno se musí přizpůsobit místním vojákům,“ dodává rotmistr Kopecký.

Vojáky chrání grigri

Mise v Africe je podle českých instruktorů velkou školou plnou zajímavých zkušeností. Nejde prý srovnávat mise v Afghánistánu a zde. V Mali je naprosto jiné, přátelštější prostředí. Také spolupráce s většinou evropských národů, jejichž vojáci jsou zapojeni do mise EUTM, je naprosto bezproblémová. V Koulikoro působí vojáci celkem třiadvaceti

střílet až na vzdálenost šesti set metrů. Z těžších zbraní, tedy kulometů ráže 12,7 mm, minometů a přenosných protitankových bezzákluzových kanónů SPG-9, se střílí ve sto kilometrů vzdáleném Kati. Na vycvičení malijského praporního úkolového uskupení GTIA IV je vyhrazeno deset týdnů. Ze dvou třetin se přitom jedná o absolutní nováčky. Výcvik je veden podle francouzských standardů a metodiky. K dispozici jsou vozidla Toyota Hilux a Land Cruiser. Čeští instruktoři si přivezli Land Rover LR Defender 110. A jsou spokojeni. Tato britská legenda do africké savany prý patří. Cvičí se podle čtrnáctidenního plánu, který se průběžně upravuje na základě potřeb jednotlivých rot. Začíná se v pondělí ráno, končí v sobotu obědem. Důraz je kladen na taktiku a používání zbraně. V sobotu odpoledne je na programu školení zaměřené na lidská práva, první pomoc a další záležitosti. Neděle je volná. Během výcviku jsou malijští vojáci průběžně přezkušováni našimi instruktory. Výcvik GTIA vrcholí závěrečným třídenním cvičením. Během něho mají veškerou iniciativu v rukou již jen malijští vojáci, instruktoři pouze dohlížejí a občas poradí. Po skončení výcviku je desetidenní volno, pak jsou vojáci

10

dovybaveni výstrojí a přesouvají se na problematický sever země.

Tancují i v tvaru

Naši instruktoři začali dva týdny po svém příletu s výcvikem GTIA III. O Vánocích byla třítýdenní přestávka. V té době se formovalo praporní úkolové uskupení GTIA IV. Do jeho výcviku se naši instruktoři zapojili od 6. ledna. Malijská rota má kolem 120 vojáků, četa zhruba třicet. Jednotky ale nejsou na plných stavech. Jak jsme již informovali v minulých číslech A reportu, problémy Mali mají historické kořeny, spočívající v ne právě přátelských vztazích mezi Tuaregy obývajícími severní části země pouštního charakteru a černošským obyvatelstvem z jihu. A právě z tohoto důvodu je zajímavé národnostní složení vojáků v budovaných jednotkách. Jestliže v GTIA II bylo zhruba čtyřicet procent vojáků tuarežského původu, potom v GTIA III to bylo už jen patnáct procent a v úkolovém uskupení GTIA IV pouze kolem jednoho procenta. Zbytek jsou černoši z jihu. „Vojenské újezdy tady neznají. Savana je velká dost a místní lidé rádi vidí své vojáky. Naší hlavní náplní je vševojskový výcvik pěší roty. Pracujeme v součinnosti s francouzskou jednotkou, veškerá

metodika je jejich. Přidáváme k tomu naše zkušenosti, zjednodušení a nejrůznější vychytávky. Je vidět, že jsme Češi,“ vysvětluje rotmistr Petr Kopecký. „Martin Borovička s Pavlem Štroblem pomáhají s výcvikem těžkých zbraní. My s Pavlem Mužátkem působíme v pěší četě, kde nám francouzští kolegové nechávají celkem volnou ruku při specializovanějších taktických zaměstnáních, jako jsou léčka, přepad a další. Oba dva se navíc podílíme pod vedením rakouských mediků a doktora na zdravotní přípravě. Myslím si, že rakouští zdravotníci oceňují znalosti, které jsme získali v kurzu CLS v Hradci Králové. Pavel Mužátko a Pavel Štrobl navíc pomáhají s výcvikem malijských řidičů. Jak je vidět, tak práce máme víc než dost.“ Výcvik je plánován francouzskými důstojníky. Malijci jsou svým naturelem velice veselí. Díky tomu vše probíhá v klidu, není tolik stresu a spěchu, přestože se pracuje od rána do večera. Je zde i mnohem méně byrokracie než u nás. Veškeré papírování končí na úrovni velitele čety. A i tomu stačí jednou týdně vyplnit potřebný dokument a může se věnovat výcviku. Má tak více času soustředit se na svou práci. Odlišný je ale i přístup malijských vojáků k plnění povinností. Nezřídka se stává, že na ranní

evropských národů. Hlavním jazykem je samozřejmě angličtina. V té se domlouvá většina záležitostí. Naši instruktoři se snaží mluvit i francouzsky. „Myslím si, že zkušenosti z Afriky naší armádě hodně chybí, je to pro nás velká neznámá. Od Francouzů, Angličanů či Němců se máme hodně co učit. A to ať již se jedná o spolupráci s místními lidmi, anebo o život v africké přírodě,“ říká rotmistr Kopecký. „Neocenitelnou zkušeností je také možnost porovnání se s téměř všemi evropskými armádami. Většinu volného času trávíme povídáním si s ostatními. A právě na základě toho, co jsme se dozvěděli, si troufám říci, že Armáda České republiky je na tom dobře. A to téměř ve všech směrech, platy počínaje, přes materiální vybavenost, profesionalitu a přístupem k práci konče. Rádi si na všechno stěžujeme. Mnohdy oprávněně, vždy může být přece lépe. Ale ve srovnání s naprostou většinou ostatních armád jsme na tom opravdu výborně. Tady na nás všichni oceňují, že máme obrovskou schopnost adaptability a improvizace, že si vždy nějak poradíme. A navíc si i pod tlakem dokážeme udržet úsměv na rtech a familiární přístup.“ Zajímavé údajně také je podívat se na náboženské složení malijského praporu. To je odrazem

fakta Velitelem našeho instruktorského družstva je dvaatřicetiletý Petr Kopecký z 43. výsadkového praporu z Chrudimi. V AČR slouží od roku 2003, naposledy zastával funkci zástupce velitele čety 3. výsadkové roty. Africké Mali představuje jeho pátou zahraniční misi. V roce 2005 začínal v KFOR v Kosovu, následoval afghánský Feyzabád a v letech 2009 a 2011 provinční rekonstrukční tým v Lógaru, kde působil v průzkumném odřadu. Během vojenské služby prošel řadou velmi kvalitních zahraničních i českých kurzů. Například Commando Givet ve Francii, Combat Mountaineering ve Slovinsku, CLS v Hradci Králové, EOR v Bechyni a CQB ve Vyškově. Jeho zástupcem je šestatřicetiletý rotný Martin Borovička. V AČR velitel družstva rovněž 3. výsadkové roty. Je to jeho třetí zahraniční mise. Předtím působil dvakrát v průzkumném odřadu provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru. Úspěšně absolvoval kurz Komando ve Vyškově. Je instruktorem MUSADO 1. stupně. Dalším příslušníkem družstva je čtyřiadvacetiletý nadrotmistr Pavel Mužátko. Od roku 2009 slouží na 1. výsadkové rotě 43. výsadkového praporu. V prosinci loňského roku byl zařazen na funkci specialisty ISR. Má za sebou kurzy CLS v Hradci Králové a Komando ve Vyškově. Posledním příslušníkem instruktorského družstva je pětadvacetiletý nadrotmistr Pavel Štrobl, který v České republice působí rovněž jako specialista ISR 1. výsadkové roty. Do Chrudimi nastupoval ve stejném termínu jako Pavel Mužátko. S ním také prochází vojenskou kariérou jako jeho dvojče. Společně byli i ve své první misi v roce 2011 v afghánském Lógaru. Nyní jsou oba ve své druhé misi, v Mali. Má za sebou minometný kurz ANTOS LR 60 a může řídit široké spektrum vojenských vozidel. Ta jsou navíc jeho koníčkem a velmi dobře jim rozumí. Všichni příslušníci družstva mají znalost anglického jazyka minimálně na úrovni STANAG 2 a jsou aktivní výsadkáři.

zdejší společnosti. Převládají muslimové, zastoupení pohybující se kolem sedmi procent mají i křesťané. Naši instruktoři se přitom nesetkali s nějakou nenávistí mezi vyznavači různých náboženství. „Jeden příklad za všechny. V naší četě je třicet dva vojáků, z toho jen tři křesťané. Když jeden z nich zvolá aleluja, celá četa doplní amen! Nejsem věřící, ale myslím si, že takhle by to asi mělo fungovat. Prostě respekt k ostatním,“ popisuje rotný M. B. „Samostatným fenoménem je grigri, který ačkoliv má původ v islámu, ovlivnil například voodoo. Jedná se o talisman zhotovený z kůže nebo textilu. Většinou vypadá jako náramek s váčkem, ve kterém jsou ukryté kůstky drobných zvířat či jiné předměty. Na náramku jsou vyryté verše z Koránu. Talisman má chránit svého nositele a pomáhat mu v cestě životem. Nejedná se však o univerzální nosič štěstí. Pro různé příležitosti existují různé grigri s různým veršem. Z toho plyne, že místní vojáci nosící grigri používají to, které je ochrání v boji. Někdy je tak složité vojákovi klečícímu ve volném prostranství vysvětlit, že by se měl krýt za kamenem či keřem. On má přece grigri...“ Na druhou stranu jsou malijští vojáci úzce spjati s přírodou a vědí, kde hrozí nebezpečí. Mají

místní krajinu prostě načtenou. Jejich oko včas odhalí hada nebo vosí hnízdo. Vědí, kudy projít, kam si sednout, kam si lehnout. Znalost území jim také pomáhá v léčbě. Například listy keřů využívají k zastavení krvácení a průjmů, kořeny rostlin k odpuzování komárů. Větvičkami malého stromu Salvadora perská si čistí zuby. Pozitivní účinky na chrup byly v tomto případě potvrzeny i Světovou zdravotnickou organizací. Velkým zážitkem v Mali je obecně fauna a flóra. „Přiletěli jsme v době, kdy končilo období dešťů. Připadali jsme si jako v Jurském parku: všechny druhy hmyzu jsou tu veliké, rostliny buď jedovaté, nebo mají alespoň trny. K tomu hadi, štíři, večer kaloni a solifugy, prostě Afrika. Po základně se prohánějí osli a místní děti. Je to úžasné,“ líčí rotmistr Kopecký. „Jsou tady celkem dosti nenechaví komáři, každý večer před spaním se je na pokoji snažíme vyhubit. Jak prohlásil jeden z našich polských přátel, první věc, kterou se Evropan musí na africké misi naučit, je tzv. Hand Defence System. Prostě pleskání komárů.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor, archiv družstva instruktorů EUTM a plk. Martin Vybíral

11

výcvik Během cvičení Saber Junction II poskytovala baterie 13. dělostřelecké brigády významnou palebnou podporu

DANA si poradila s leopardy Protivníka se sice české tankové a mechanizované jednotce podařilo vytlačit z letiště, pořád se ale ještě nevzdával a zle dotíral. V tomto okamžiku doslova jako pomoc z nebe přišla podpora našeho dělostřelectva. Během poměrně krátké doby se baterii osmi samohybných houfnic vz. 77 DANA podařilo vyřadit tři norské tanky Leopard II. To byl, alespoň pro českou stranu, jeden z klíčových momentů mezinárodního cvičení Saber Junction II, které se v listopadu loňského roku konalo ve Společném mezinárodním výcvikovém centru ozbrojených sil USA v německém Hohenfelsu. Dělostřelci se vydali do Německa v koloně po vlastní ose. Z Jinců vyrazili 7. listopadu jako dva pochodové proudy. Na hranicích mezi Českou republikou a Německem navázali součinnost s německou vojenskou policií a pokračovali již jako jedna kolona do Hohenfelsu. Celá tato etapa proběhla bez sebemenších problémů. Organizátoři přesunu se netajili spokojeností. Právě tuto fázi cvičení považovali totiž za jednu z nejtěžších. Ukázalo se, že velitelé všech stupňů mají nemalé zkušenosti nejen s taktikou v poli, ale i s organizací takovýchto přesunů. Cvičení mělo dvě úrovně. První fáze měla dělostřelce připravit na samotné cvičení. Byla zaměřena na sladění taktických postupů a koordinaci celého systému. Český kontingent se stal součástí

brigádního uskupení postaveného na základě americké 173. výsadkové brigády. Kromě nás byl do něj začleněn ještě slovinský lehký prapor. Všechny tyhle hlavní prvky, tedy americký, český a slovinský, musely být sladěny do jednoho soukolí.

Neustále v pohybu

Měli jsme namířeno do vyčkávacího postavení baterie. Nestačili jsme ale ani vystoupit z vozidla a celá jednotka se dala do pohybu. Jednotlivé houfnice velice rychle opouštěly skrytá postavení, automaticky se řadily do kolony a těžkým, rozbahněným terénem stoupaly k nedaleké silnici. Během několika minut překonaly vzdálenost pěti šesti kilometrů. Zde se seřadily do palebného postavení. Paralelně s tím velitelé čet zaměřili hlavní palebný směr a mohlo se střílet. „Dostali jsme rozkaz k plnění palebného úkolu. Museli jsme opustit vyčkávací postavení, udělat

co nejrychlejší manévr do vytypovaného palebného postavení. Následovalo navázání spolupráce s jednotkou průzkumu a splnění palebného úkolu,“ vysvětluje major Marcel Křenek. „Někomu to možná může připadat zbabělé, ale je to součástí naší taktiky. Musíme co nejrychleji vypálit salvu a zmizet. Střelba totiž prozradí naše postavení a je nad slunce jasné, že protivník se nás bude snažit zničit.“ Major Křenek působil přímo v operačně-taktickém centru americké 173. výsadkové brigády. Existovalo zde mezinárodní pracoviště, do kterého byli zařazeni převážně příslušníci americké armády. Jeho součástí se stala i malá česká skupina koordinace palby a jednotlivé styčné prvky manévrových praporů. Major byl osobně odpovědný veliteli brigády za koordinaci veškeré palebné podpory v jejich sektoru. V Hohenfelsu měla Armáda České republiky baterii osmi samohybných houfnic DANA. Druhá baterie byla simulována virtuálně, a vytvářela

se tak činnost kompletního oddílu. Ten představoval základní dělostřelecké prostředky mnohonárodní brigády, která měla kromě toho ještě prostředky vzdušné palebné podpory, jako jsou vrtulníky či letouny. Každý manévrový prapor měl navíc k dispozici své malé dělostřelectvo. Zpravidla se jednalo o rotu minometů. „Naším úkolem bylo koordinovat celou tuto podporu. Je to podobné jako v naší armádě, jen s tím rozdílem, že americký systém je hodně centralizovaný. Mají technologickou převahu v tom, že jsou schopni udržet si stálý obraz o situaci na bojišti v digitalizované podobě. Každá baterie mechanizovaného praporu, která má prostředky větší ráže než 120 mm, musela před zahájením palby celou záležitost koordinovat s námi. Naším úkolem bylo vyčistit vzdušný prostor, aby nedošlo k nějaké újmě na vlastních prostředcích leteckého průzkumu a podpory,“ objasňuje major Křenek. „Úplně na začátku jsme ale museli Američanům vysvětlit taktické postupy použití dělostřeleckého oddílu. Jejich pozorovatelé nás totiž po celou dobu nějakým způsobem hodnotili. Rozdíly mezi naší a jejich taktikou jsou dány technologickou rozlišností. Naše děla nejsou na rozdíl od těch jejich plně nezávislá. To znamená, že nemají vlastní družicovou navigaci. Americká děla ji mají ve výbavě, a mohou tedy fungovat v podstatně menších skupinách než ta naše. U nás bereme jako základní prvek dělostřelectva baterii.“

S gerilou v patách

To už je ale celá baterie seřazena opět do kolony a vrací se zpět do vyčkávacího postavení. To je již na dohled, ve vysílačce se ale ozývá, že celou kolonu sleduje neznámý pick up. Existuje podezření, že se může jednat o gerilovou jednotku protivníka, která se snaží zjistit pozici našich dělostřelců a následně je zničit. Za dané situace se nedá nic riskovat. Kolona se opět otáčí, zbavuje

12

se vozidla, které ji sledovalo, a odjíždí do jiného vyčkávacího prostoru. „Hrozilo nám rozkrytí jednotkami operujícími v prostoru operace. K tomu může dojít jak regulérními prvky protivníka, tak i těmi neregulérními, tedy prostřednictvím geril, vzbouřeneckých skupin a podobně. A to se právě stalo. Snažíme se být tak rychlí, abychom poskytovali protivníkovi co nejméně šancí na naše rozkrytí,“ dodává Marcel Křenek. Dělostřelecká část cvičení Saber Junction II nebyla prioritně zaměřena na vedení palebné podpory v tom faktickém provedení, tedy střelby naostro. Stejně jako mechanizované jednotky byli i dělostřelci a jejich technika vybaveni soubojovými systémy MILES. Proto bylo cvičení i z jejich hlediska pojato spíše takticky. Museli manévrovat, vyhýbat se regulérním a neregulérním jednotkám protivníka. „Pokud máme k dispozici soubojový systém MILES, je to nesporná výhoda. Tlačí nás to k tomu, abychom se v maximální možné míře vyhnuli nesprávným velitelským rozhodnutím. Každou chybu, které se dopustíme, totiž okamžitě vidíme na tom, jak velké máme v uvozovkách ztráty,“ zdůrazňuje major Křenek.

Hledání vhodnějších cest Velitelka dělostřelecké čety poručice Veronika Rajská skončila teprve před rokem a půl školu. Saber Junction II bylo její první mnohonárodní cvičení. „Zkušenosti, které jsem získala, jsou k nezaplacení. V žádné fázi cvičení jsme nemohli předvídat, jak se bude dále vyvíjet. Záleželo na tom, co udělá protivník, a na situaci kolem nás. Nejobtížnější tady pro mne bylo reagovat na některé úkoly, které jsem nikdy předtím neměla možnost řešit. Jednalo se například o ostré přivolání služby MEDEVAC. Ne úplně snadná byla orientace v naprosto neznámém prostoru. Také komunikace s americkými protějšky nebyla vždy bez problémů. Američané jsou ale velice vstřícní. Většinou s nimi hovoříme o tom,

co děláme a jak to děláme. Pak následuje diskuse, zda by se to nedalo dělat jinak. To nás samozřejmě posouvalo kupředu. Máme určité zažité postupy a najednou nás někdo nutil přemýšlet nad tím, zda by se ke splnění úkolu nedaly najít vhodnější cesty,“ dodává poručice. S tím souhlasí i ostatní dělostřelci. Hned na začátku se jim podařilo navázat velmi dobrou spolupráci s jednotkou ze společného mezinárodního výcvikového centra v Hohenfelsu s dělostřeleckou specializací. „Ti chlapi vědí, co mohou od nás očekávat. Jsou schopni pochopit rozdíly mezi naší a jejich taktikou. Označil bych je jako velice vstřícné odborníky. Každý den se ptali, co by pro nás ještě mohli udělat. Jaké zaměstnání pro nás mohou připravit. Nemalá část tohoto cvičení měla vlastně charakter sdílení zkušeností. My jsme jim nabídli jakousi přednáškovou činnost, oni nám na oplátku předali určité informace, díky kterým jsme byli schopni v dělostřelecké oblasti mluvit stejnou řečí. Šlo totiž nejen o koordinaci palby, ale o fungování celého dělostřeleckého systému. Pokud by někdy došlo k formování mnohonárodního dělostřeleckého uskupení, měli bychom v tomto směru již určitý základ,“ upřesnil major Křenek. Někteří z amerických pozorovatelů znali naši techniku z minulého cvičení, pro ostatní to byla nová věc. Netajili se tím, že některé parametry je překvapily. Jednalo se například o množství munice, kterou si DANA veze. Každá houfnice má šedesát dělostřeleckých nábojů, což je pro Američany velké množství. Viditelně nečekali ani to, jak rychle jsou schopni naši dělostřelci doplnit další. Příjemně je překvapilo i jejich logistické zabezpečení. „Terén byl velice špatný, na mnoha místech podmáčený. A tak se nám občas stávalo, že houfnice zapadla. S takovýmito situacemi si ale umíme velice rychle poradit. Napojili jsme houfnici na tažnou tyč a s pomocí další ji vytáhli. Celá záležitost netrvala déle než sedm minut. Tyto časy byly pro ně mnohdy až ohromující,“ uzavírá major Křenek. Text a foto: Vladimír Marek

13

výcvik 20. ročník zimní soutěže v přežití

WINTER SURVIVAL Na skále pod Medvědím vrchem se vyhoupla postava v maskáčích. Voják na chvíli zaváhal, jako by se rozmýšlel, zda skočit dolů, či ne. Pak se ale přece jenom vrhl z třicetimetrové skály. Jeho pád skončil v roztažené síti deset metrů nad zemí. Voják vylezl na její okraj, kde z lístku vyčetl indicii, která měla pomoci celému týmu v dalším průběhu závodu. Jeden z účastníků jubilejního 20. ročníku mezinárodního mistrovství Armády České republiky v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2014 měl právě za sebou další disciplínu, kterou pořadatelé příhodně nazvali Skok smrti. „Byl to excelentní skok. Zavřel jsem oči a skočil. Povedlo se,“ řekl s úlevou seržant Gerwin Stangl z rakouské horské brigády. Ještě předtím ale muselo kompletní tříčlenné družstvo vylézt po zledovatělé skále na vrchol. Při postupu po zajištěné cestě vyhledávali šest indicií, sedmá – poslední – byla v síti. Winter Survival 2014 se uskutečnil poslední lednový týden v pohoří Hrubého Jeseníku a opět ho organizovala Univerzita obrany. V dovednostech, jak přežít v zimě v horách, soutěžilo dvacet armádních týmů z pěti zemí Evropy. V rámci české armády to byli příslušníci 7. mechanizované brigády Hranice, 44. lehkého motorizovaného praporu Jindřichův Hradec, 15. ženijního pluku Bechyně, 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany Liberec, 102. průzkumného praporu Prostějov, 14. pluku logistické podpory Pardubice, 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely, Centra zabezpečení munice Týniště nad Orlicí, Vojenské policie Praha a nakonec studenti Univerzity obrany a vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu UK Praha. Na nejtěžší závod svého druhu ze zahraničí přijeli vojáci z Belgie, Německa, Polska a Rakouska. Šlo o příslušníky německých a rakouských speciálních horských jednotek, belgického výcvikového centra Commando a studenty Vojenské akademie pozemních sil z Wroclawi.

Zahřívací kolo

Náročná prověrka fyzických a psychických sil začala v pondělí odpoledne ve středisku zimních sportů Ovčárna pod Pradědem závodem na sněžnicích, a to na zledovatělé sjezdovce pod Petrovými kameny. Členové družstev vzájemně propojení lanem nejprve museli vyběhnout šest set metrů k horní stanici vleku a poté seběhnout osm set metrů z kopce do cíle. Ve spodní části závodní trasy vojáci zdolávali překážky

14

v podobě ležících kmenů, vodorovné kladiny a labyrintu tyčí. V této první etapě závodu si nejlépe vedli členové týmu 7. mechanizované brigády Hranice, následováni vojáky z Centra zabezpečení munice Týniště nad Orlicí a příslušníky Vojenské policie Praha. V podvečer se u vojenské zotavovny Ovčárna pod Pradědem uskutečnil slavnostní zahajovací ceremoniál této nejprestižnější armádní soutěže v zimním přírodním víceboji, na kterém oheň mistrovství zapálila vedoucí Chráněné krajinné oblasti Jeseníky Michaela Pruknerová, v doprovodu zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajora Bohuslava Dvořáka a rektora-velitele Univerzity obrany brigádního generála Bohuslava Přikryla. Všechny přítomné přišel pozdravit také pán zdejších hor Praděd, kterému sekundovaly čarodějnice z Petrových kamenů. Toto stylové zpestření slavnostního aktu ocenili zejména zahraniční účastníci mistrovství.

Totem prověřuje

Jestliže si armádní víceboj Winter Survival za dobu své dvacetileté existence vydobyl nálepku extrémní závod, pak dvojnásobně platí takové označení pro hlavní, v pořadí druhou etapu. Za dva dny musely soutěžní týmy v mrazu urazit s kompletní výbavou pro přežití přes čtyřicet kilometrů horským terénem a přitom plnit obtížné úkoly, které pro ně připravili učitelé z Centra tělesné výchovy a sportu Univerzity obrany. Extrémní závod se tedy už od úterního rána nesl v duchu náročného kruhového pochodu po jesenických horách a aktivit podobných bojovým činnostem jednotlivce a malých skupin v horském terénu. Profil trasy byl členitý, závodníci zdolávali rokle a kopce s poměrně značným převýšením. Při tom byla nesmírně důležitá dobrá orientace v terénu. Nedostatek sněhu však znemožňoval vojákům pohyb na skialpinistických lyžích. „My jsme dobří při přesunech na lyžích. Teď musíme všechno odběhnout s lyžemi na zádech,“ postěžoval si rotmistr Miroslav Šroler z Centra zabezpečení munice v Týništi nad Orlicí. Závodníkům tak chyběly rychlé odpočinkové sjezdy do údolí.

Na trase závodu čekaly vojáky disciplíny prověřující jejich připravenost na plnění speciálních úkolů. Bylo to například vojenské lezení na skalách a v korunách vysokých stromů, biatlon na sněžnicích, střelba z armádních ručních zbraní, noční přestřelka z paintballových zbraní či poskytnutí první pomoci v poli. K nejtěžším disciplínám vytrvalostní etapy patřilo stanoviště nazvané Totem. Úkolem závodníků byl nejprve výstup po vzrostlém stromě skoro k samému vrcholu a poté každý člen týmu

pokračoval v lezení jiným směrem. První musel zdolat smrk až na vrchol, kde se ve výšce třiceti sedmi metrů postavil na desku a zazvonil na zvonek. Druhý překonával natažené vodorovné lano francouzským způsobem a třetí se pohyboval po dvou vodorovných lanech natažených paralelně nad sebou, přičemž se přidržoval zavěšených lanových smyček (překážka Tramvaj). Časový limit pro splnění byl deset minut. „Při lezení nahoru mně zmrzly ruce a pak jsem měl co dělat, abych se při postupu po laně udržel

lanových smyček,“ uvedl desátník Vladislav Sklenár z družstva brněnské Univerzity obrany. Jeho kolega z týmu rotmistr Jakub Pacina situaci hodnotil slovy: „Fyzické a psychické vyčerpání ověří naši odolnost a také profesionální připravenost.“

Správně se rozhodnout

Další zkouškou lezeckých dovedností a fyzické zdatnosti vojáků byla disciplína s názvem Skok smrti. Při ní všichni zdolávali třicetimetrovou skálu

a při výstupu na vrchol a následném skoku získávali indicie. Výsledným časem družstva byl čas odvysílání úplného a správného kódu složeného ze sedmi indicií. Tento úkol se podařilo splnit jen osmi týmům z dvaceti. Ostatní družstva to buď do deseti minut nestihla, nebo předala nesprávný kód. „Úkol spočívá v několika faktorech. Jeden je fyzická vyspělost, psychická odolnost pro ten vlastní skok, ale to nejnáročnější je schopnost dokázat se ve stresu správně rozhodnout. Zastavit se – a dokázat uvažovat. Prostě z indicií správně

15

výcvik kilometry těžko prostupným terénem až na místo, kde snad dvoudenní putování pohořím Hrubého Jeseníku skončí. Dojezd do cíle vytrvalostní etapy pořadatelé okořenili disciplínou nazvanou První pomoc v poli. Na parkovišti vojenské zotavovny Ovčárna pod Pradědem, která se po dobu závodu Winter Survival pravidelně stává příjemnou domovskou základnou vojáků, byli závodníci postaveni před úkol poskytnout první pomoc dalším kolegům, kteří byli zraněni výbuchem granátu v budově. Členové soutěžních hlídek museli ošetřit několik vážných zranění, a to poranění hrudníku střepinami, devastující poranění horních a dolních končetin, tepenné krvácení a tržné rány v obličeji. Figuranty maskovala pracovnice Českého červeného kříže a splnění disciplíny vyhodnocovali příslušníci zdravotnické služby AČR. Zranění vypadala velmi věrohodně, což působilo i na psychiku závodníků. Po ošetření zraněných musely ještě hlídky přivolat odbornou pomoc. Na základě výsledků ze dvou soutěžních etap se na první místo dostal tým 7. mechanizované brigády Hranice, na druhém místě bylo družstvo z Centra zabezpečení munice Týniště nad Orlicí a na třetí pozici hlídka 14. pluku logistické podpory Pardubice. Poslední soutěžní etapu představoval skicross. Byla to tříkolová vyřazovací soutěže. Do vyřazovacích bojů se na dvě různé tratě vydávaly vždy čtveřice závodníků. Do druhého kola postupovali závodníci, kteří skončili na 1. a 2. místě základních skupin, a do třetího kola se dostali závodníci z 1. a 2. místa semifinálových skupin. Sjezdy probíhaly v husté mlze a za silného větru na zledovatělém svahu nad horským hotelem Figura. „Snažili se jet opravdu naplno, což s viditelností na pár metrů opravdu nebylo vůbec jednoduché,“ konstatoval v cíli hlavní rozhodčí Jan Migdau. V skicrossu si nejlépe vedli vojáci z Týniště, Jindřichova Hradce a německého praporu horských myslivců v Mittenwaldu. sestavit kód,“ popsal disciplínu její rozhodčí podplukovník David Ullrich. Náročnost úkolů je právě v tom, že vyžadují po vojácích nejen fyzický výkon, ale i uvažování. A to při extrémních úkolech mnohdy není jednoduché. „Dochází tam ke zkratkovitému jednání, že něco špatně zapíší, špatně nahlásí,“ dodal podplukovník Ullrich. Na Videlském sedle tělocvikáři z Univerzity obrany připravili opět disciplínu vyžadující volbu správné strategie. Zadáním bylo pomocí lana táhnout nákladní vozidlo Tatra 810 ve vymezeném úseku. Závodníci mohli využít fixního bodu, kterým byl mohutný strom. Drtivá většina týmů správně sestrojila kladkostroj a nákladní automobil přetáhla o deset metrů dál v časovém limitu do deseti minut. Úkol nesplnila jen obě polská družstva a jedno družstvo rakouské. „Líbí se nám, že je soutěž velmi variabilní a vyžaduje hodně dovedností. U nás podobné závody mají každý rok stejné disciplíny, takže je pro vojáky jednodušší se na ně připravit. Zde je to vždy jiné,“ prohlásil praporčík Pascal Bigot z belgického výcvikového centra Commando. V další disciplíně – biatlonu – vojáci běhali na sněžnicích několik stovek metrů a stříleli z vojenské vzduchovky. Ačkoliv by se zdálo, že trefit se je pro vojáka samozřejmé, byli i tací, co

16

chybili. Zklidnit se a zamířit nebylo po rychlém běhu snadné. Za cíl sloužily každému závodníku tři mírně nafouknuté balonky. „Mají tři rány, a když chybí, dostanou ještě dva broky. A když ani pak netrefí, musí běžet trestné kolo,“ řekl rozhodčí této disciplíny Dan Zacha. Ke zbraním se vojáci během soutěže dostali ještě dvakrát. Poprvé na myslivecké střelnici ve Vrbně pod Pradědem, kde přesnou mušku dokazovali při střelbě ze tří zbraní: útočné pušky CZ 805 BREN, samopalu vz. 58 a pistole vz. 82. Večer už za tmy je čekal další úkol, zlikvidovat diversní skupinu. Tentokrát vojáci stříleli za pomoci přístrojů s nočním viděním Klára na pohyblivé terče paintballovými zbraněmi.

První pomoc

Letos vojáci přespávali v horách jen jednu noc. Přečkali ji v lese ve spacácích, skryti pod izofoliemi nebo celtami. A hned po ránu absolvovali dvoukolovou disciplínu – překážkovou dráhu. Na padesátimetrové dráze vojáci překonávali nízké, uměle vytvořené překážky a přemísťovali různá břemena. Šlo při tom o bezchybné absolvování všech překážek a rychlost. Ještě překontrolovat výstroj, vyčíst z mapy správný směr a putování pokračuje. Další

Vítězí tým z hranic

Vítězem 20. ročníku Mezinárodního mistrovství AČR v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2014 se stalo smíšené družstvo 7. mechanizované brigády ve složení nadporučík Viktor Novotný (74. lehký motorizovaný prapor Bučovice), desátník Ivo Vrba a svobodník Milan Wurst (73. tankový prapor Přáslavice). „Nasbírali jsme hodně bodů za rychlé přesuny v terénu a lezecké disciplíny. Motivace byla veliká. Jsme rádi, že jsme letos vyhráli my. Od začátku jsme se velmi snažili a také jsme měli štěstí,“ zhodnotil výsledek hlídky nadporučík Viktor Novotný. Po lítém boji o pozice na druhém a třetím místě stříbrné medaile vybojovali nadporučík Michal Pech, rotmistr Miroslav Šroler a četař Jiří Juhas z Centra zabezpečení munice Týniště nad Orlicí. Bronz zaslouženě získali poručík Ondřej Hrabánek, rotný Jakub Havel a četař Zdeněk Šroler ze 14. pluku logistické podpory Pardubice. Nejúspěšnějším týmům poháry a ceny předali náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Bohuslav Přikryl a velitel 7. mechanizované brigády plukovník Josef Kopecký. Slavnostní ceremoniál se konal na vojenské zotavovně Ovčárna pod Pradědem za účasti představitelů

české armády, pozvaných civilních hostů a lidí, kteří stáli u zrodu této ojedinělé soutěže. „Museli jste se vypořádat s mimořádně náročnými disciplínami a v drsných horských podmínkách prokázat nejen fyzickou zdatnost a psychickou odolnost, ale i nezbytné vojensko-praktické dovednosti důležité pro přežití v extrémních přírodních podmínkách. Přitom podstatná byla týmová spolupráce. I když zvítězit může jen jeden tým, všechna družstva, která došla do cíle, se mohou právem cítit vítězi,“ řekl na adresu účastníků závodu generálporučík Petr Pavel. Náčelník generálního štábu ocenil také skutečnost, že soutěž dokončila většina týmů a že se nikomu nic vážného nestalo. „Chci poděkovat organizátorům závodu a pracovníkům vojenské zotavovny Ovčárna za bravurní zvládnutí příprav a realizaci jubilejního dvacátého ročníku Winter Survival,“ uvedl mimo jiné generál Pavel.

Zdařilý závod

K překvapení pořadatelů letos dokončilo závod devatenáct týmů z dvaceti. Odstoupilo pouze jedno družstvo, a to z Vojenské policie Praha, ze zdravotních důvodů. Člen týmu si hned při

závodě na sněžnicích poranil koleno a stupňující se bolest mu neumožnila další pohyb se zátěží v členitém terénu. Lví podíl na uspořádání soutěže Winter Survival 2014 měla Univerzita obrany. „Organizovat armádní Winter Survival je pro nás dlouhodobě prestižní záležitostí. Letošní jubilejní ročník můžeme zcela směle hodnotit jako zdařilý a úspěšný. V rámci dvacátého výročí této jedinečné akce jsme uspořádali slavnostní setkání představitelů AČR a pořadatelů závodu s pamětníky, kteří stáli u jejího zrodu. Měli jsme na co vzpomínat a také co hodnotit,“ připomněl sportovní ředitel závodu plukovník Petr Hanák, ředitel Centra tělesné výchovy a sportu UO. Ředitel závodu plukovník gšt. Josef Trojan dodal: „Bez aktivního a iniciativního přístupu všech zainteresovaných složek, jednotlivců, jejich zájmu o kvalitní přípravu celé soutěže a její zdárný průběh by se tato významná mezinárodní soutěž dala jen těžko připravit a uskutečnit. Velké poděkování si proto zaslouží všichni, kteří se půlroční přípravou a vlastním průběhem soutěže zabývali. Zvláště pochválit bych chtěl jak vojáky z povolání, tak občanské zaměstnance z Centra tělesné výchovy a sportu, organizačního sboru, závodní

kanceláře, mediální skupiny, technické skupiny včetně studentů a řidičů. Zapomenout nemohu ani na ostatní složky armády, ke kterým patřili spojaři z 34. základny komunikačních a informačních systémů Praha, skupina odborníků z Vojenského geografického a hydrometeorologického ústavu Dobruška, příslušníci Posádkového zdravotnického zařízení Brno a řidiči z pozemních sil. A v neposlední řadě chci ocenit pozitivní přístup zaměstnanců VLRZ, konkrétně vojenské zotavovny Ovčárna, v čele s jejím ředitelem Jiřím Julínkem, která se na týden stala naší základnou.“ Text: Pavel Pazdera Foto: Lubomír Světnička, rtn. Michael Skůra

17

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993 – tak znělo motto čtenářské soutěže, kterou redakce časopisu A report vyhlásila v lednu loňského roku

Původní záměr předpokládal, že výsledky soutěže a ocenění vítězů ve dvou hlavních kategoriích – fotografie a psaná tvorba – se uskuteční v listopadu 2013. Množství příspěvků, především fotografií, zasílaných ještě v průběhu celého listopadu, nás „donutilo“ termín uzávěrky posunout až na samý konec loňského prosince. Prohlédnout došlé snímky, ať již ty jednotlivé, či fotoreportáže, bylo pro celý tým redakce nejen časově náročné, ale především zajímavé. Se stejnou zvědavostí a očekáváním jsme „listovali“ psanou tvorbou. Ano, musíme přiznat, že medailonků či příběhů z dvacetileté historie české armády jste poslali méně než fotografií. V podobných redakčních soutěžích to však není nijak neobvyklý jev. Zkrátka použít dnešní digitální fotoaparát či mobilní telefon je podstatně snazší a jednodušší, než si najít čas, chuť a někdy i nezbytnou odvahu usednout ke klávesnici a pustit se do psaní. Dvacet let v životě člověka, ale i organizace, a takové jako je armáda obzvlášť, je v každém případě téměř nekonečným inspiračním zdrojem událostí, zážitků a neopakovatelných momentů, které lze zachytit pomocí fotografie nebo formou zápisků a poznámek. Vše je mnohdy dílem náhody. Stačí být ve správném okamžiku na správném místě, mít fotoaparát nebo diktafon a zmačknout – spoušť či rec. Soutěž potvrdila, že mnozí z vás jste na tom správném místě v ten správný okamžik skutečně byli. Fotografie, především ze zahraničních misí, které jste do redakce zaslali, jsou toho jasným důkazem. Opět se ukázalo, že dokážete zachytit ten jedinečný a neopakovatelný okamžik, kde jste byli jen a jen vy a vaši kolegové v patrole, v družstvu či osádce. Poděkovaní za odvahu patří i vám, „psavcům“, kteří jste poodhalili tajemství prázdného papíru. Kdesi kdysi někdo řekl „dejte mi první slovo a já napíšu román“. Ten, kdo si vyzkoušel psaní ne žádostí, vnitřních sdělení či rozkazů a nařízení, ale článků, povídek nebo v dnešní době i opomíjených dopisů, dobře ví, jak těžké je to první slovo nalézt. Někteří z vás jste první slova a věty hledali a našli. Konečně příspěvky, které došly do soutěžní kategorie psaná tvorba (vítězné otiskneme v dalších číslech časopisu A report), jsou toho zřejmým a na papíře zachyceným důkazem.

por. Daniel Píša

Kdo tedy zvítězil v jednotlivých kategoriích? Kategorie fotografie: 1. místo – por. Daniel Píša 2. místo – npor. Štěpán Malast 3. místo – kpt. Pavel Vaňha

npor. Štěpán Malast

Kategorie psaná tvorba: 1. místo – npor. Marek Chovanec 2. místo – Pavel Filla 3. místo – Miroslav Škaroupka

Vítězům, kterým budou v průběhu měsíce února předány ceny, gratulujeme. Vám všem ostatním, kteří jste zaslali na adresu redakce časopisu A report své příspěvky, patří poděkování.

kpt. Pavel Vaňha

19

my a NATO

A report navštívil letiště Sliač, kde jsou dislokovány výcviková a bojová letka smíšeného křídla Otto Smika

Nahlédnutí pod „křídlo“ Pozitivní odezva na rozhovor s velitelem vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky brigádním generálem Miroslavem Korbou nás potěšila. Je nanejvýš zřejmé, že zájem o dění ve slovenské armádě je u českých čtenářů velký. Žádáte nás o další informace. Tentokrát to bude exkluzivní reportáž z letecké základny Sliač, kde je dislokováno smíšené křídlo Otto Smika. Historie smíšeného křídla se datuje od roku 1938, kdy začala v prostorách letiště Tri duby výstavba kasáren. Politické a vojenské události v letech 1938–1939 však podstatně zasáhly do vývoje letectva. Bývalá cvičná letka dislokovaná v posádkách Piešťany, Vajnory a Nitra byla v říjnu 1940 začleněná do nově vytvořené Letecké školy Slovenských vzdušných zbraní (LŠ SVZ) na letišti v Trenčianských Biskupicích. Škola se v srpnu 1943 přemístila na letiště Tri duby. Následně tady vzniká 51. dopravní letka a zároveň zde začínají působit letecké dílny a letecký park. Toto středoslovenské letiště sehrálo významnou roli během Slovenského národního povstání. Operovala z něho kombinovaná letka slovenské armády pod velením nadporučíka Mikuláše Šingloviče a 1. samostatný stíhací pluk, jemuž velel štábní kapitán František Fajtl. Po skončení druhé světové války tady byla dislokována 8. letecká základna, postupně vyzbrojená letouny MiG-15, MiG-17 a MiG-19. Letiště bylo pod správou československé armády a paralelně ho využívaly i Československé aerolinie na přepravu osob a materiálu.

20

V roce 1968 zabrala letiště, s výjimkou civilního sektoru, který zůstal pod správou Československých aerolinií, sovětská armáda. Situace se změnila až po dvaceti letech

a po odchodu sovětských jednotek se letiště vrátilo pod správu vojenského letectva bývalé ČSFR. V polovině osmdesátých let tady létaly nadzvukové stíhačky MiG-21, který byly později nahrazeny bitevními vrtulníky Mi-24.

Před a po rozdělení

Novodobé tradice letiště Sliač začaly přesunem útvarů z posádek Brno, Náměšť nad Oslavou a Přerov. Jejich letecký a pozemní personál, respektive letecká a zabezpečovací technika vytvořily základ pro vznik 81. samostatné stíhací letky a 81. praporu letištního a radiotechnického zabezpečení ke dni 7. května 1991. Tento den se zároveň uskutečnil přelet letounů na slovenskou základnu. Formaci strojů MiG-21MF vedl velitel 81. sslt podplukovník Jozef Krakovský. V prosinci roku 1992 přiletěly na sliačské letiště letouny MiG-29 od tehdejšího 11. stíhacího leteckého pluku Žatec.

Od 1. ledna 1993, rozdělením ČSFR a následným vznikem dvou samostatných států – České republiky a Slovenské republiky –, vznikla v posádce Sliač 1. letecká základna, jejímž velitelem se stal pplk. J. Krakovský, a 1. stíhací letecký pluk vzdušných sil Armády Slovenské republiky pod vedením pplk. Štefana Palíka. V rámci rozdělení armádního majetku Slovensko získalo deset víceúčelových stíhacích letounů MiG-29 (v kódu NATO Fulcrum) – z provozovaných dvaceti strojů to byla rovná polovina – a k ní navíc i výcvikový trenažér na tento typ nadzvukového letounu. První stroje přiletěly 9. prosince 1992 a poslední „devětadvacítka“ dosedla na sliačskou ranvej 29. prosince 1992. V následujících letech se počet strojů navýšil o dalších čtrnáct kusů, a to v rámci deblokace dluhu od Ruské federace. Ze čtyřiadvaceti letounů MiG-29 jich bylo 21 v jednomístné a 3 ve dvoumístné verzi. V roce 2004 se Slovenská republika stala plnohodnotným členem NATO a od ledna 2006 je začleněna do aliančního systému integrované protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defence System), nedávno přejmenovaného na alianční systém integrované protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Podstatou NATINAMDS je sjednocení národních vzdušných prostorů evropských členských států NATO do jednoho společného vzdušného prostoru, za jehož ochranu přebírá na základě souhlasu zúčastněných členských zemí zodpovědnost alianční společné velitelství, přímo podřízené vrchnímu veliteli sil NATO v Evropě. V reálu se jedná o efektivnější zabezpečování nedotknutelnosti vzdušného prostoru Slovenské republiky ve spolupráci s aliančními partnery. Tento úkol zabezpečuje bojová letka zařazená do organizační struktury smíšeného křídla Otto Smika. Pohotovostní systém v režimu 24/7, což je sedm dnů v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně, je primárně určen ke kontrole dodržování letového provozu a poskytování případné pomoci letadlům v nouzi. Ofenzivním prostředkem k zabezpečení tohoto úkolu je hotovostní směna (QRA – Quick Reaction Alert) s letouny MiG-29. Ta startuje, v případech nestandardní situace v zájmovém vzdušném prostoru, na rozkaz mnohonárodního operačního střediska vzdušných sil (CAOC – Combined Air Operations Centre) dislokovaného nedaleko severoněmeckého městečka Uedem. Smíšené křídlo bylo vytvořeno v červenci 2009 z důvodu optimalizace organizační struktury letecké základny a zefektivnění činnosti leteckého a pozemního technického personálu. Ve svojí podřízenosti má bojovou a výcvikovou letku. Ty jsou vyzbrojeny letouny MiG-29AS, MiG-29UBS, L-39CM Albatros a L-39ZAM Albatros. Křídlo nese pojmenování po generálmajoru O. Smikovi, který patřil mezi nejúspěšnější československé stíhače. Generálmajor Otto Smik působil koncem druhé světové války jako velitel 127. britské stíhací perutě. Za jeho zásluhy mu byla udělena řada vyznamenání, z nichž je nejvyšší Záslužný letecký kříž (Distiguished Flying Cross).

Bojová letka

Před jedenadvaceti roky, přesněji řečeno od října do prosince 1992, absolvovali slovenští piloti na žateckém letišti v bývalé České a Slovenské

21

my a NATO Federativní republice přeškolovací kurz na taktický stíhací letoun MiG-29. Tito profesionálové se následně stali základem 1. letky a poté bojové letky (od 1. července 2009) na letecké základně Sliač. Ke změnám dochází i v provozované letecké technice. Výše uvedený počet čtyřiadvaceti letounů MiG-29 se v roce 2005 snižuje na dvanáct. Tou lepší zprávou je, že se „devětadvacítky“ modernizují, a to v Leteckých opravnách Trenčín v gesci zahraničních specialistů. Letecké fajnšmekry by nepochybně zajímalo, co tento technický progres představoval. Obecně lze hovořit o zástavbě následujících systémů, které byly třeba ke splnění standardů NATO a mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO – International Civil Aviation Organization): palubní radiostanice AN/ARC-210, dotazovač/odpovídač APX-113, systém blízké navigace a přistání VOR/ILS/MRK, systém taktické navigace TACAN, přijímač družicové navigace MAGR, havarijní vysílač ELT-503 a systém zobrazení informací SOI-29. Do kokpitu stroje byly zabudovány víceúčelový barevný displej MFI-54, dále palubní systém video a audio registrace SVR, pult plynulého ladění radiostanice R-862 a ovládací pult PU-29M systému KNO-29, který indikuje podobné informace jako MFI-54. Další důležitou informací je, že na palubní desce byla provedena výměna přístrojů a nově se tak znázorňují parametry v anglo-saských mírách. Jedná se o ukazatel přístrojové rychlosti a Machova čísla (Ma – udává poměr rychlosti pohybu stroje k rychlosti šíření zvuku) v knotech, sdružený ukazatel čísla Ma a rychlosti v knotech, ukazatel výšky ve feetech, variozatáčkoměr, ukazatel palivoměru v librách a ukazatel radiovýškoměru, který indikuje ve feetech a slouží k určení výšky letadla nízko nad terénem. „Modernizace letounů

22

MiG-29 pro nás znamenala významný kvalitativní posun,“ říká zástupce velitele bojové letky major František Pytlík, slangově Frankie, a zdůrazňuje, že přechod na jiné údaje a jiné zobrazení vyžadoval maximální koncentraci pilotů a také jistý čas. „Přechod na modernizovanou verzi devětadvacítky nám zabral zhruba rok. Nejprve se přeškolili instruktoři létání a následně všichni piloti bojové letky. Začínalo se teorií na košické letecké škole a potom byli jednotliví piloti postupně zařazováni do výcviku. Od roku 2006 tedy provozujeme modernizované stroje verze AS,“ vysvětluje zkušený slovenský pilot a pochvaluje si pozitivní změnu ve vnímání nejen navigační, ale také taktické situace při plnění operačních úkolů.

Na letecké praxi mohou piloti bojové letky Sliač stavět. V současnosti u nich převažuje větší počet těch, kteří prošli roky praktikovaným způsobem výcviku – vrtulový Zlín, cvičný proudový Delfín a Albatros, nadzvukový MiG-21. „Vedle nich slouží i mladá generace, která se připravovala na Akademii ozbrojených sil generála M. R. Štefánika v Liptovském Mikuláši, kde studovala odbornost pilot,“ upřesňuje mjr. F. Pytlík a popisuje spolupráci s výcvikovou letkou, na níž se kandidáti k bojové letce profesně připravují. Klíčovou podmínkou k přechodu na letoun MiG-29 je pro ně získání jedničky neboli 1. pilotní třídy a ukončený celkový plán výcviku na „třicetdevítce“, včetně náletu minimálně 450 hodin na typu. O konkrétních číslech souvisejících s náletem operačních pilotů bojové letky se z pochopitelných důvodů nelze zmiňovat. Obecně lze konstatovat, že jsou na minimální požadované úrovni stanovené národními požadavky. Věřte však, že žádný převratný rozdíl mezi českým a slovenským stíhačem v ročním náletu hodin není. V souvislosti s leteckou technikou je možné zmínit, že smlouva zajišťuje její pětasedmdesátiprocentní provozuschopnost. Navzdory řadě úskalí se však nestalo, že by za bezmála osm roků služby v pohotovostním systému NATINADS, nyní NATINAMDS, nebyl tento primární úkol bojové letky zabezpečen. Zevrubné reference o QRA Sliač nám nepřinesly nic nového. Povětšinou jde o indicie totožné s českou ostrou hotovostí, kterou zabezpečují příslušníci 211. taktické letky Čáslav

s víceúčelovými bojovými letouny JAS-39 Gripen. Počínaje velícím prvkem CAOC Uedem, přes časové normy ke vzletu a konče postupy při zásahu v zájmovém prostoru. To proto, že se obě země řídí danými standardy (postupy) NATO. Dokonce i počet a důvod ostrých vzletů (Alpha Scramble) je velice podobný – ročně v průměru deset „alf“, a to většinou k civilním dopravním letounům, které nekomunikují s pozemními orgány řízení letového provozu. Prvotní je pro QRA jejich vizuální identifikace. Dvě sdělení na závěr. Bojová letka Sliač je čestným členem (honorary member) prestižního sdružení elitních „tygřích“ letek Severoatlantické aliance NATO Tiger Association (NTA) a její příslušníci reprezentují slovenské vzdušné síly jak na tuzemských, tak zahraničních leteckých dnech, stejně jako na aliančních leteckých cvičeních. „Zejména cvičení Eagle Talon v Polsku bylo velkým přínosem. Opakovaně jsme byli zařazeni do společných leteckých operací COMAO (Composite Air Operations), kde jsme získali další cenné profesní zkušenosti,“ říká major František Pytlík.

Premiérová „alfa“

Díky vstřícnosti velení bojové letky dostává A report exkluzivní možnost setkat se s jedním z hotovostních pilotů. Nadporučík Erik Pagáč (Derick) slouží v QRA necelý rok a má zkušenost s ostrým vzletem (Alpha Scramble).

„Alfu“ provedl před několika měsíci, když civilní dopravní letoun směřující do Spojených arabských emirátů nedodržel při vstupu do vzdušného prostoru Slovenské republiky stanovené procedury letového provozu. Rozkaz přišel z nadřízeného „kaoku“. Během pár minut měl na sobě výškovou výstroj a v ruce identifikační kódy. Následoval krátký sprint k letounu a poté již spouštění hotovostního migu. Stejnou proceduru absolvoval i vedoucí QRA kapitán Petr Bača. „Devět minut po vyhlášení signálu jsme pouštěli brzdy na letounu a šli na vzlet. Já byl na čísle neboli jako dvojka. Startovali jsme ve dvojici z dráhy tři šest a po odpoutání od ranveje nasadili kurz jihozápadním směrem. Palubním lokátorem jsme začali vyhledávat cíl. Vzápětí nás začalo navádět pozemní stanoviště. Zhruba za šest minut jsme byli u dopravního airbusu. Ten letěl osmisetkilometrovou rychlostí ve výšce deseti kilometrů. Provedli jsme stanovené procedury a následně doprovod airbusu na hranice Slovenska. Tam si ho převzaly maďarské gripeny,“ popisuje situaci stroze, ale výstižně npor. Pagáč. Stalo se tak v prvním měsíci jeho zařazení do ostré hotovosti. „V té chvíli jsem se jakoby uzavřel do sebe. To proto, abych se maximálně koncentroval na plnění operačního úkolu. Důležité je, že z naší strany bylo vše provedeno tak, jak to má být. Prokázali jsme profesní připravenost. Nic na tom, že to byla moje premiéra. Všechno je jednou po prvé,“ usmívá se Derick a přiznává,

že usednout do kokpitu „devětadvacítky“ byl jeho dávný sen. „Devětadvacítku leckdo považuje spíše za legendu. Já s tímto názorem nesouhlasím. Byť se nejedná o supersonik, na stanovené úkoly je stále postačující,“ konstatuje hotovostní pilot z bojové letky Sliač.

Výcviková letka

Po zrušení košických leteckých alma mater se stala výcviková letka Sliač jedinou a optimální variantou v přípravě na profesi vojenského pilota. „Zabezpečujeme základní, pokračovací a bojový výcvik. Provozujeme cvičné proudové letouny L-39C a ZA v modernizované verzi,“ říká velitel výcvikové letky Sliač podplukovník Roman Poláček (Lolo) a přibližuje posloupnost leteckého výcviku. „Začátky patří cvičením jednoduché techniky pilotáže. Jedná se například o létání po okruhu, létání do pracovních zón nebo základní prvky akrobacie. Po zvládnutí těchto činností přecházíme na náročnější pokračovací výcvik. Závěrečná fáze je zaměřena na bojový výcvik, kde se plní úkoly jak proti vzdušným, tak proti pozemním cílům ve spolupráci s předsunutými leteckými návodčími. Výcviková letka může být použita také ke vzdušnému průzkumu. I touto cestou se ubírá náš letecký výcvik.“ Nejednoho čtenáře zajímá, odkud přicházejí letečtí elévové k výcvikové letce. Eventuality jsou dvě. „Z Akademie ozbrojených sil

gen. M. R. Štefánika nebo po náboru z civilních vysokých škol, na nichž studovali letecký směr. Jedná se o Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině nebo Technickou univerzitu v Košicích. K nám přicházejí se základním penzem letových hodin na vrtulových strojích a následně pokračují ve výcviku na proudové technice,“ vysvětluje velitel výcvikové letky. U jeho letecké jednotky se pilot připravuje v průměru pět až sedm roků. Po dosažení potřebné profesní způsobilosti postupuje na bojovou letku, kde ho čeká přeškolení na letoun MiG-29. Dalším krokem je získání potřebné kvalifikace do hotovostních služeb pro NATINAMDS. „Zhruba třetina létajícího personálu bojové letky prošla základním, pokračovacím a bojovým výcvikem u výcvikové letky Sliač,“ konstatuje pplk. R. Poláček a popisuje vizi, která by napomohla zkrátit fázi výcviku, a tím prodloužit dobu operačního nasazení pilotů na „devětadvacítkách“. Optimálně na deset roků a více. Pozitivní je, že letka disponuje potřebnými indiciemi zajišťujícími, aby byl prováděný výcvik létající personálu maximálně efektivní a neztrácel na kontinuitě. Má zkušený instruktorský sbor, modernizované letouny a simulační techniku. Přičteme-li k tomu jejich činorodost, lze konstatovat, že se jedná o optimální kompozici. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba a archiv smíšeného křídla Sliač

23

technika a výzbroj Britská armáda si na své konto připsala jedno světové prvenství: použití průzkumného bezpilotního mikrosystému. Jejímu kontingentu v Afghánistánu totiž účinně pomáhá v tzv. situačním uvědomění (situational awareness) nenápadný Black Hornet.

BLACK HORNET

Žádná hračka, nýbrž cenný pomocník Je nutné rychle zjistit situaci uvnitř neznámé budovy nebo za zdí? Právě k tomuto účelu slouží příslušníkům British Army v Afghánistánu komplet jménem Black Hornet. Nese typové označení PD-100 a je výsledkem práce specialistů firmy Prox Dynamics z norského Askeru. Ti jej deklarují za Osobní průzkumný systém PRS (Personal Reconnaissance System). Jeho létající prostředek představuje svou koncepcí miniaturní vrtulník s dvoulistým rotorem o průměru jen 125 mm a ocasním vyrovnávacím rotorem. K pohonu slouží

elektromotor, jenž tomuto stroji o hmotnosti pouhých 16 g uděluje rychlost až 36 km/hod. Součástí palubní výbavy je akumulátor, jenž zajišťuje napájení elektropohonu pro let v trvání až 25 minut. A účelová výbava? Prostředek je opatřen optoelektronickou kamerou a systémem letového řízení s navigací GPS. Může tedy působit autonomně po předem naprogramované trase, ale operátor má možnost jej ovládat přímo. Dosah prostředku

činí 1 000 m od pozemní řídicí stanice, kterou je konzola o rozměrech jen 200 x 85 x 50 mm s prostorem pro uložení létajícího prostředku ( jeho uvedení do letové konfigurace zabere jen 1 minutu). Doplňují ji ovladač létajícího prostředku a externí displej pro sledování získaného videoobrazu. Celý komplet včetně dvou létajících prostředků váží 1 kg (bez obrazovky), takže vojáka-operátora příliš nezatěžuje.

Firma Prox Dynamics vstoupila do kategorie UAS (Unmanned Aerial System) v roce 2008. Zaměřila se přitom podle svých slov na komplety třídy nano, nicméně její produkty patří podle nyní platné klasifikace bezpilotních vzdušných systémů o stupeň výš: do třídy mikro. V každém případě norský výrobce připravil během uvedených pěti let řadu provedení, ale to vhodné pro sériovou produkci spatřilo světlo světa až loni. To ukazuje, že vývoj dané techniky není rozhodně jednoduchou a hlavně krátkodobou záležitostí. Mikrokomplet PD-100 měl premiéru v dubnu 2012 na londýnské výstavě Counter Terror Expo. Tam zřejmě vzbudil zájem britského ministerstva obrany, které se rozhodlo jej pořídit pro jednotky British Army v Afghánistánu. „Zpravodajské, přehledové a průzkumné systémy jsou klíčovými komponenty v našem desetiletém vyzbrojovacím plánu. Poté, co jsme vyvážili vojenský rozpočet, jsme schopni investovat do tohoto druhu špičkové techniky,“ vysvětluje ministr pro výzbroj, podporu a technologie Philip Dunne. V procesu pořízení systému Black Horner pro britské ozbrojené síly se ovšem stala tzv. hlavním kontraktorem domácí firma Marlborough Communications Limited se sídlem v Horley (hrabství Surrey). Pro potřeby British Army bylo objednáno 160 kompletů PD-100 za úhrnem 20 mil. liber. A blíže neurčený počet jich byl okamžitě odeslán ke kontingentu na afghánském teritoriu.

To, že Black Hornet byl dobrou volbou, nedávno potvrdil vyšší důstojník britského kontingentu v Afghánistánu mjr. Foden: „Black Hornet je kousek, který mění pravidla hry. Předtím jsme museli vyslat vpřed vojáky, aby zjistili, zda jsou třeba v komplexu budov nepřátelští bojovníci. Nyní nasazujeme Black Hornet na prohlídku vnitřních prostor i pro prozkoumání trasy přes oblast drženou protivníkem.“ A liboval si též příslušník Brigade Reconnaissance Force Sgt. Christopher Petherbridge: „Je velmi snadný pro ovládání a našim hochům nabízí úžasné schopnosti.“ Je tedy pravděpodobné, že uživatelem tohoto nanosystému nezůstane jen britská armáda. Firma Prox Dynamics v této souvislosti předpokládá, že o její nesporně pozoruhodný produkt pro zpravodajské, sledovací a průzkumné účely ISR (Intelligence, Surveillance and Reconnaissance) účely projeví zájem též civilní či bezpečnostní organizace zabývající se pátrací a záchrannou službou a sledováním situace při živelních a jiných katastrofách. Podle upozornění výrobce si jej ale mohou pořídit s ohledem na norská pravidla obchodu s branným materiálem pouze vládní instituce. Text: Ing. Zdeněk Odehnal Foto: Crown Copyright / UK MoD Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.

24

25

technika a výzbroj

ROSY

Revoluce v zadýmování Firma Rheinmetall Defence vyvinula koncepčně zcela nový a sofistikovaný systém zadýmování ROSY (Rapid Obscuring System). Je určen primárně pro lehká vozidla, ale lze jej využít i na obrněncích a lehkých námořních plavidlech. Bundeswehr získal od roku 2013 na základě uzavřené smlouvy velmi významný počet kompletů ROSY. Zadýmovací systémy pro pozemní bojovou techniku nejsou v armádách drtivé většiny států ničím novým. Svůj význam dosud neztratily - rovněž v tzv. asymetrických konfliktech je velmi často potřeba v bojových situacích zrychleně skrýt techniku za dýmovou clonu před zraky protivníka. Dosud se pro tento účel používají zadýmovací

komplety ráží 66 mm nebo 76 mm s náplněmi na bázi červeného fosforu či těžkých kovů, upevněné zpravidla na lištách na nástavbách a věžích bojových vozidel. Toto řešení je v dané oblasti standardem již desítky let, ačkoliv má nemálo nevýhod. Například je poměrně těžké a jeho granáty vyvíjejí dýmovou clonu až po dopadu na zem,

navíc v poměrně velké vzdálenosti od chráněného vozidla. Reakce se přitom děje s nezanedbatelným zpožděním. Mezi negativa patří též nízká účinnost v zasněženém terénu. A konečně, opětovné nabití těchto klasických zadýmovacích systémů není ani rychlé ani snadné, a tak je mnohdy v přímé bojové akci obsluha vystavena palbě protivníka. Právě tyto nedostatky odstraňuje systém ROSY, který vyvinula pobočka firmy Rheinmetall Waffe Munition se sídlem v německém Fronau, náležející mezi významné součásti společnosti Rheinmetall Defence.

Až patnáct granátů

Při vývoji systému ROSY si konstruktéři firmy Rheinmetall Waffe Munition vytkli následující cíl: zajistit maximální ochranu objektu při naopak minimální hmotnosti zadýmovacího zařízení. Základ kompletu ROSY, tedy odpalovací zařízení, představuje plošina s trnem, která se jednoduše pomocí šroubů namontuje na nástavbu chráněného vozidla. V praxi se používá čtveřice těchto zařízení, chránící svým účinkem příď, záď a boky vozidla, tj. v rozsahu 360°. Na uvedenou plošinu se pak snadno stylem „one-click“ upevní samotné odpalovací zařízení, na jehož vodicí trny se nasunou ve vrstvách až tři plastové zásobníky.

EFEKTIVNOST SKRYTÍ VOZIDLA CLONOU SYSTÉMU ROSY V INFRAČERVENÉ ČÁSTI SPEKTRA: ZLEVA OBRAZ V ČASE T = 0, T = 0,4 S A T = 1 S.

26

Každý z nich obsahuje pět válcových granátů ráže 40 mm o délce 300 mm a hmotnosti 0,5 kg. Takto připravené odpalovací zařízení a zásobníky se pomocí napínacích úchytů zafixují a propojí s elektrickou kabeláží pro dálkové ovládání. V maximální konfiguraci tedy komplet disponuje až 15 granáty, a navíc jej není problém rychle znovu nabít – nové granáty se jednoduše zasunou do příslušných otvorů v zásobníku. Jejich základní varianta obsahuje dýmovou slož o hmotnosti přibližně 0,16 kg na základě červeného fosforu, která se spontánně iniciuje ještě během výmetu, konkrétně se zpožděním pouze 0,4 s po odpálení. To je mimochodem významná devíza nového systému v porovnání s dosavadními zadýmovacími prostředky. Jak ukazují zkušenosti z Afghánistánu, jejich dýmové granáty vypálené z vozidel nacházejících se například nad hlubokým srázem či přesunujících se po tam budovaných vyvýšených komunikacích se iniciovaly až po dopadu do srázu, a minuly se tak účinkem. Doba činnosti dýmového granátu systému ROSY dosahuje více než 15 s. Clona se přitom vyznačuje multispektrálním charakterem, a je tedy schopna účinně skrýt objekt před optoelektronickými (400 až 100 nm), ale též infračervenými a laserovými (550 až 1 500 nm) pozorovacími prostředky protivníka. Přitom ale neeliminuje použití těchto zařízení ve vlastním chráněném vozidle v souladu s mottem „vidět a být neviděn“. Kromě dýmového granátu vyvinula firma Rheinmetall Waffe Munition dále varianty se slzným plynem i s oslepujícím a ohlušujícím účinkem (Flash-Bang), které vycházejí vstříc bezpečnostním složkám, popřípadě plnění zvláštních taktických úkolů. K dispozici je samozřejmě i cvičná munice. Komplet s plošinou, odpalovacím zařízením a jedním zásobníkem váží méně než 12 kg a má rozměry 490 × 360 × 160 mm, se třemi zásobníky pak 490 × 360 × 250 mm. Na vozidla lze podle přání zákazníka namontovat jedno až čtyři odpalovací zařízení. Konkrétně bundeswehr se rozhodl vybavit svá vozidla čtveřicí odpalovacích zařízení ROSY tak, aby jim zajistil 360° ochranu.

Také inteligentní zadýmování Důležitým komponentem systému ROSY je řídicí jednotka pro ruční ovládání MCU (Manual Control Unit), propojená s odpalovacími zařízeními kabely a vybavená integrovaným nouzovým zdrojem elektrické energie i rozhraním CAN-Bus. Firma Rheinmetall Waffe Munition však připravila též „inteligentní“ řešení ISS (Integrated Sensor Suite). Opírá se o počítačovou řídicí jednotku CCU (Computer Control Unit), kterou lze propojit se senzorovou výbavou vozidla: například s čidly varování před laserovým osvícením a před protitankovými řízenými střelami protivníka. Zadýmovací komplet ROSY na této hierarchické úrovni může dále využít informace z meteostanice vozidla o aktuální povětrnostní situaci (například údaje o síle a směru větru apod.), stejně jako informace z palubní navigační soustavy na bázi GPS. To vše pak umožňuje přejít z ručního do polo- či samočinného módu zadýmování. Lze přitom uplatnit také předprogramovaný scénář či inteligentní algoritmus, který kromě jiného zohledňuje směr a rychlost jízdy chráněného vozidla. Tyto režimy výrazně usnadňují obsluhu zadýmování

DÝMOVÝ GRANÁT SYSTÉMU ROSY VYTVÁŘÍ CLONU JIŽ PO VÝMETU.

KOMPLETY ROSY SE DVĚMA ZÁSOBNÍKY, NAMONTOVANÉ NA OBRNĚNÉM VOZIDLE TM-170 – neodvádějí pozornost členů posádky vozidla od plnění bojového úkolu. Inteligentní zadýmování skryje vozidlo za účinnou clonu samočinně například při výjezdu z ochranu poskytujícího lesního porostu do otevřeného prostoru, což lze v předstihu zjistit pomocí palubní navigační soustavy GPS. Systém ROSY se samozřejmě spustí též na základě impulzu z výše uvedených varovných čidel vozidla. Systém ROSY je možné za určitých podmínek montovat též přímo na zbraňové systémy chráněných vozidel. U obrněných transportérů a tanků to nečiní žádný problém s ohledem na jejich celkovou hmotnost. U dálkově ovládaných věží – zbraňových systémů ráží 7,62 mm, 12,7 mm a 40 mm – je nutno postupovat ve spolupráci s jejich dodavateli. Dálkově ovládané věže zavedené ve výzbroji německé armády prošly zkouškami a použití systému ROSY na nich bylo certifikováno.

Rovněž pro námořníky

Jak již bylo uvedeno, zadýmovací systém ROSY byl vyvinut se zřetelem na ochranu především lehkých vozidel. Výrobce Rheinmetall Waffe Munition již vyzkoušel jeho aplikaci na nemalém počtu automobilů: například na terénních modelech URO VAMTAC ((Vehículo de Alta Movilidad Táctica) španělské firmy UROVESA a Rheinmetall Gavial i na víceúčelovém vozidle YAK (firmou Rheinmetall Defence upravená verze šestikolového typu Mowag Duro IIP pro bundeswehr). Komplet byl též s úspěchem ověřen i na osmikolovém nákladním vozidle Rheinmetall MAN Military Vehicles HX 77 HMTS (High Mobility Truck System)

s chráněnou řidičskou budkou a také na kolových obrněncích Thyssen-Henschel TM-170 (používaných například německou spolkovou policií pro zvláštní účely) a Fuchs. Samostatnou kapitolu představuje námořní uplatnění systému ROSY; systém který nese přídomek N (Naval). Je optimalizován pro ochranu lehkých bojových plavidel. Výrobce dokonce ověřil aplikaci tohoto kompletu díky jeho relativně malé hmotnosti na gumových člunech RHIB (rigid-hulled inflatable boat) speciálních komand. Možnost skrýt se za účinnou dýmovou clonu bezesporu umocní jejich bojový potenciál. Jak již bylo uvedeno, o systém ROSY projevila zájem německá armáda. Výzbrojní úřad BWB (Bundesamt für Wehrtechnik und Beschaffung) již objednal pro její potřeby podle vyjádření výrobce „významný počet kompletů“ a jejich dodávky již byly zahájeny. Tento revoluční zadýmovací systém, který dosud nemá na evropském kontinentu protějšek, pochopitelně vzbudil pozornost armád řady dalších zemí. Firma Rheinmetall Defence je však zatím v tomto ohledu skoupá na podrobnosti. Přesto pronikly na světlo světa zprávy o zdárně provedených zkouškách ROSY na terénních automobilech Mercedes-Benz třídy G nizozemských ozbrojených sil i na vozidlech Iveco LOV za arktických podmínek v Norsku. A konečně, podle neoficiálních zpráv vybavilo systémem ROSY-N peruánské námořnictvo svá vznášedla Griffon GH-2000 TD(M) při operacích proti pašerákům drog v oblasti Amazonie. Text: Ing. Zdeněk Odehnal Foto: Rheinmetall Defence Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.

27

technika a výzbroj

Talisman Britská armáda nasadila v Afghánistánu unikátní systém pro eliminaci hrozby min a improvizovaných výbušných nástrah protivníka. Jmenuje se Talisman a integruje v sobě bezposádkový vzdušný i pozemní komplet.

Revolučně proti minám a nástrahám

předmětů a doplněno barevnými a infračervenými kamerami. Výrobce ovšem připravil pro Talon mnoho doplňků, jako například nůžky na stříhání drátu či rozrušovač stavebních materiálů. Komplet se ovládá na dálku prostřednictvím jednotky OCU (Operator Control Unit), přičemž standardní dosah činí 800 m v tzv. bezdrátovém režimu a 300 m při použití skleněného optického vlákna. Mezi důležité komponenty systému Talisman patří též těžké chráněné hlídkové vozidlo Mastiff 2, zvané též Protected Eyes (v překladu chráněné oči). Podrobnější informace o tomto šestikolovém automobilu od konsorcia IST (Integrated Survivability Technologies) firem Force Protection a NP Aerospace jsme přinesli v ATM 2/2013. V rámci kompletu Talisman je Mastiff 2 vybaven soupravou ROTOS (Remotely Operated Termal Observation System) firmy Thales s denní a noční kamerou pro tzv. situační přehled (situational awareness), adjustovanou na výsuvném stožáru. Systém Talisman dále zahrnuje vozidlo Force Protection Buffalo kategorie MRAP (Mine Resistant Ambush Protected), které nese především mechanickou výbavu pro práci s výbušnými

nástrahami i elektroniku pro již zmíněný situační přehled. Do systému patří ještě ženijní kolové rypadlo/nakladač HMEE (High Mobility Engineer Excavator) s balistickou ochranou a klimatizací od firmy JCB Defence. Každý komplet Talisman přitom obsahuje čtyři vozidla Mastiff 2, dva exempláře Buffalo, dvě rypadla HMEE a po dvou prostředcích Talon a T-Hawk. Jeho součástí jsou však rovněž vyprošťovací a logistická vozidla, jejichž počet závisí na konkrétním nasazení. Britská armáda si pořídila systém Talisman v režimu tzv. urgentního operačního požadavku (UOR – Urgent Operational Requirement), přičemž kontrakt měl hodnotu 180 mil. liber. Ministerstvo obrany považuje tuto záležitost za velmi citlivou, a proto například oficiálně nezveřejnilo počet zakoupených kompletů. A tak se lze pouze opřít o více či méně spekulativní zdroje, které hovoří o pěti systémech. Rovněž nasazení Talismanu u ženistů Royal Engineers britského kontingentu v Afghánistánu je do značné míry obestřeno tajemstvím. Ministerstvo obrany oficiálně přiznalo jen to, že blíže nespecifikovaný počet kompletů přibyl do uvedené oblasti ještě

PRO BEZPEČNÉ ZKOUMÁNÍ MIN A IMPROVIZOVANÝCH VÝBUŠNÝCH NÁSTRAH ČI MANIPULACI S NIMI SLOUŽÍ ROBOT TALON.

TĚŽKÉ CHRÁNĚNÉ HLÍDKOVÉ VOZIDLO MASTIFF 2 SE SENZOROVÝM SYSTÉMEM THALES ROTOS NA VÝSUVNÉM STOŽÁRU

Britské ministerstvo obrany představilo systém Talisman oficiálně koncem června 2010 na každoročně pořádané výstavě Defence Vehicle Dynamic na základně Millbrook Proving Ground v hrabství Bedfordshire. „Talisman zlepší naši schopnost vypořádat se s hrozbou min a improvizovaných nástrah,“ vysvětlil při této příležitosti poslání novinky ve výzbroji British Army šéf skupiny Combat Wheel Group v organizaci DE&S (Defence Equipment and Support) v Abbey Wood Patrick Beazley. Uvedený systém se ovšem začal rodit již o necelý rok dříve: konkrétně v červenci 2009 získala na jeho realizaci kontrakt ve výši 25 mil. liber firma Thales UK. V programu Talisman tak přijala roli „úřadu“ MSDA (Mission System Design Authority) pro řízení procesů návrhu, pořízení, instalace, zkoušek a předání produktu uživateli. Do programu se samozřejmě zapojila řada dalších domácích i zahraničních subdodavatelů, jako jsou například firmy BMT Defence, Nash Frazer, HKB Training Solutions či QinetiQ. Jak již bylo naznačeno, revolučnost systému Talisman ve srovnání s tradičními řešeními tkví v integraci bezposádkových kompletů. O tom, že bezpilotní vzdušné prostředky, tedy kategorie UAS (Unmanned Aerial System), jsou velmi účinným či dokonce nenahraditelným pomocníkem při odhalování min a výbušných nástrah, již dnes nikdo nepochybuje. Přesvědčivě to potvrdilo jejich nasazení zejména při ochraně logistických konvojů americké armády a námořní pěchoty

28

BEZPILOTNÍ MIKROSYSTÉM T-HAWK JE SCHOPEN ÚČINNĚ ODHALOVAT MINY A VÝBUŠNÉ NÁSTRAHY

U LOGISTICKÝCH KOMUNIKACÍ.

v Afghánistánu. Právě čidla létajícího prostředku jsou totiž schopna již z poměrně malé výšky spolehlivě odhalit uložení miny či nástrahy u komunikace. Britská armáda si pro systém Talisman zvolila mikrokomplet T-Hawk (plným jménem Tarantula-Hawk) a rozhodně nešlo o náhodu – tento systém s označením RQ-16A se totiž osvědčil v Iráku v rukou pyrotechnických týmů EOD (Explosive Ordnance Disposal) amerického námořnictva. Jde o výsledek programu MAV (Micro Air Vehicle) se schopností svislého vzletu i přistání VTOL (Vertical Take-off and Landing), jenž se realizoval v letech po přelomu století pod taktovkou americké výzkumné agentury DARPA (Defense Advanced Projects Agency). Komplet vyvinuly firmy Honeywell Defense and Space Systems a AAI Corporation. Jejich specialisté vtiskli prostředku T-Hawk neotřelé aerodynamické řešení v podobě tzv. prstencového křídla s dmychadlem (ducted fan). Stroj má proto minimální vnější rozměry: délku 0,40 m a šířku 0,33 m. Z jeho vzletové hmotnosti 8,4 kg připadá 0,45 kg na užitečné zatížení: denní a noční (infračervenou) kameru Sony FCB-IX1 1A, resp. DRS E3500. A letové výkony? Prostředek T-Hawk s pístovým motorem dosahuje provozní rychlosti kolem 95 km/h a je schopen

operovat až ve výšce 3 200 m. Vytrvalost činí 30 minut. Uvedený komplet se původně měl stát prvkem posléze zrušeného programu FCS (Future Combat System) americké armády, kde měl představovat bezpilotní systém nejnižší třídy (Class I). Britská armáda se pro jeho pořízení rozhodla počátkem roku 2009. Také volba bezposádkového pozemního kompletu Talon pro systém Talisman měla racionální jádro. I ten totiž zdárně prošel bojovým křtem v amerických službách během roku 2000 v Bosně a posléze se uplatnil v Iráku i na afghánském bojišti. Za jeho vznikem stála americká firma Foster-Miller, která je nyní součástí skupiny Technology Solutions Group společnosti QinetiQ North America. Podobně jako T-Hawk se robot Talon vyznačuje nevelkými vnějšími rozměry: na délku a šířku měří 0,864 m, resp. 0,572 m. Má pásový podvozek a elektropohon, přičemž soustava palubních (olověných či Li-ionových) akumulátorů zajišťuje napájení po dobu 2,8 až 4,5 hod. Prostředek o celkové hmotnosti mezi 52 až 71 kg (podle specializovaného vybavení) má v základním pyrotechnickém provedení dvoudílné rameno s vodorovným dosahem 1,30 m. Je osazeno zpravidla kleštinami pro uchopení nebezpečných

ŠESTIKOLOVÉ VOZIDLO BUFFALO (PODROBNĚJI VIZ ATM 4/2009) JE VYBAVENO RAMENEM PRO MANIPULACI S MINAMI A VÝBUŠNÝMI NÁSTRAHAMI.

DVA PROTAGONISTÉ SYSTÉMU TALISMAN, BUFFALO A HMEE, S LOGISTICKÝM VOZIDLEM V POZADÍ BĚHEM PŘESUNU V AFGHÁNISTÁNU

během roku 2010. Talisman se stal součástí úkolového uskupení Task Force Helmand Engineering Group a jako první jej údajně převzala 15 Field Support Squadron v rámci 38 Engineer Regiment. „To, co nám Talisman přináší, je možnost dálkového ovládání. Drží vojáky mimo kontaktní zónu s improvizovanými nástrahami, a tím masivně snižuje nebezpečí ztráty jejich životů,“ hodnotí přínosnost novinky velící důstojník 15 Field Support Squadron mjr. Thomas Donohoe. Systém mají podle dostupných informací k dispozici rovněž 32 a 22 Engineer Regiment. „Odezvy z bojiště na Talisman jsou velmi příznivé,“ uvádí tiskový mluvčí firmy Thales UK. Nicméně se ozývají i některé kritické hlasy, byť nejsou nijak početné. Poukazují kupříkladu na nedostatečnou nosnost bezposádkového kompletu Talon, jenž tak není schopen zvednout nástrahu, či jeho neschopnost čistě přestřihnout vedení rozbušek. Navíc údajně působí svou hmotností problémy při transportu a v neposlední řadě si jeho pásový podvozek nedokáže poradit s velmi hrbolatým terénem. Je to s podivem, protože primární uživatelé kompletů Talon – US Army a USMC – si na nic takového nestěžují a naopak kvality tohoto bezposádkového pozemního systému oceňují. A konečně, podle některých informačních zdrojů bylo několik kompletů T-Hawk předisponováno k dělostřeleckým útvarům Royal Artillery na afghánském teritoriu, kde údajně umocnily efektivnost jejich bojového nasazení. Nestalo se tak ovšem z toho důvodu, že by s nimi příslušníci Royal Engineers nebyli spokojeni. Text: Ing. Zdeněk Odehnal Foto: UK MoD / Crown Copyright Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.

29

vzdušné síly AČR Reportáž z 211. taktické letky, která nepřetržitě střeží vzdušný prostor nad Českou republikou

Další výzva? Island! Každé nahlédnutí do zákulisí 211. taktické letky lze zjevně považovat za exkluzivní. Především proto, že souvisí s ostrahou vzdušného prostoru České republiky a zemí NATO v rámci aliančního systému integrované protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Díky vstřícnosti velení letecké základny Čáslav se dostává této možnosti také resortnímu časopisu A report. Nelze začít ničím jiným nežli existenční otázkou: budou, či nebudou? Každý už ví, že se jedná o víceúčelové bojové letouny JAS-39C/D Gripen, kterými je tato elitní letecká jednotka vzdušných sil Armády České republiky od dubna 2005 vyzbrojena. Desetiletý pronájem čtrnácti nadzvukových strojů se však rychle blíží ke konci a nový kontrakt, přesněji řečeno jeho prodloužení, doposud nebyl stvrzen. Je tedy nabíledni se ptát, jakou odezvu má toto (ne)rozhodnutí na příslušníky 211. taktické letky. „Snažíme se tím příliš nezabývat. Komentovat rozporuplné výroky, na jedné straně, že gripeny jsou jediná volba, a na druhé straně, že nadzvukové letectvo Česká republika nepotřebuje, nám vůbec nepřísluší. Před námi jsou postaveny hlavní úkoly a my se je snažíme

30

maximálně profesionálním přístupem plnit. V této situaci máme jedinou jistotu – pronájem letounů JAS-39 Gripen končí v roce 2015,“ říká velitel „dvěstějedenáctky“ major Jaroslav Tomaňa. Pravdou je, že s očividnou roztržitostí se tady nesetkáte. I když… „Neříkal bych zcela pravdu, kdybych tvrdil, že nám toto téma zcela vypadlo z paměti. To ani není možné, protože to bezprostředně souvisí s budoucností létajícího a pozemního technického personálu na letce,“ dodává velitel 211. taktické letky. Jeho názor na (ne)prodloužení pronájmu gripenů není těžké uhádnout. „Ekonomické ukazatele nemohu posoudit, a proto se vyjádřím jenom k profesním otázkám. Přechod na jiný nadzvukový

letoun s sebou nese celou řadu nemalých překážek. Počínaje personálním boomem a konče dvouaž tříletým přechodným obdobím. Pokud chceme zachovat kontinuitu obrany vzdušného prostoru České republiky a zemí Severoatlantické aliance, pokračujme s gripeny. Tento typ letecké techniky se zcela osvědčil a my jsme s jeho provozováním spokojeni. Ne každá změna je zárukou progresu,“ říká stroze, ale zcela výstižně zkušený vojenský pilot, který převzal velení „tygří“ 211. taktické letky od pplk. Jaroslava Míky v září loňského roku.

Služba, odpočinek, služba K tomu, aby mohla plnit svůj primární úkol v pohotovostním systému NATINAMDS, musí 211. taktická letka disponovat kvalifikovaným létajícím personálem. V této souvislosti je třeba upřesnit, že do hotovostí QRA (Quick Reaction Alert) nejsou určováni všichni piloti gripenů, nýbrž pouze ti, kteří mají odpovídající kvalifikaci. Obecně lze uvést, že se jedná zhruba o dvě desítky pilotů, a konkrétně je možné říct, že nejsou výhradně z 211. taktické letky, ale také z 21. křídla 21. základny taktického letectva. Nevelký počet

pilotů – to má svůj následek, a sice, že každý z nich je zpravidla čtyřikrát až pětkrát do měsíce ve čtyřiadvacetihodinové službě. „Předpokládáme, že na přelomu března a dubna letošního roku zařadíme do hotovostí QRA další čtyři piloty, kteří získají potřebnou kvalifikaci,“ konstatuje mjr. Tomaňa a dodává, že příslušníky letky jsou také dva mladší piloti, kteří v současné době ještě létají na podzvukových bitevnících L-159 ALCA u čáslavské 212. taktické letky a budou absolvovat přeškolení na JAS-39 jak ve švédském výcvikovém zařízení na základně v Sätenäs, tak následně u 211. taktické letky. Nejen počet hotovostních pilotů, ale také jejich věk je indicií, kterou se musí management letecké základny přednostně zabývat. Není už tajemstvím, že průměrný věk pilota 211. taktické letky činí zhruba osmatřicet let. „Není to ideální číslo, a proto už jistý čas pracujeme na tom, aby se operačními piloty bojových letounů stávali profesionálové mladšího věku. Jedním z efektivních kroků je rozřazení pilotů po výcviku na 213. výcvikové letce na podzvukový nebo nadzvukový typ. Tím se výrazně zkrátí jejich taktický výcvik na gripena. Od tohoto nového systému, který chceme začít praktikovat od roku 2016, si slibujeme to, že plné vycvičenosti by mohli piloti JAS-39 Gripen

dosáhnout ve věku do třiceti let. Pozitivní tedy je, že dojde k navýšení doby jejich operačního nasazení,“ konstatuje major Tomaňa. Není sporu o tom, že tato zpráva je nanejvýš dobrá také pro „dvěstědvanáctku“, které se díky tomu nebude oslabovat její know-how.

Každý let je bojový

Bezmála devět roků služby v NATINAMDS je dostatečně dlouhá doba, abychom se mohli bavit o tom, jakými profesními přeměnami čáslavští stíhači a jejich nadzvukové stroje prošli. „S nadsázkou řečeno, nejde o kosmetické, nýbrž o zásadní změny. Jako příklad lze uvést strukturu mnohonárodních operačních středisek vzdušných sil neboli CAOC (Combined Air Operations Centre), která nám dávají přímý rozkaz k ostrému vzletu proti narušiteli v prostoru odpovědnosti,“ říká mjr. Jaroslav Tomaňa. Co konkrétního má na mysli? V původní evropské architektuře „kaoků“ totiž nezůstal kámen na kameni. Dlužno však dodat, že pomyslná dělicí čára prostorů odpovědnosti, a to na severní a jižní část Evropy, zůstala zachována. Reorganizace CAOC však jejich počet zredukovala. Severní region, včetně Británie a Islandu, dříve střežily dánský Finderup a německý

Uedem, nyní pouze CAOC UE neboli Combined Air Operations Centre Uedem. Na jihu z původních pěti aliančních pracovišť dislokovaných ve Španělsku, Portugalsku, Turecku, Itálii a Řecku pokračuje jenom CAOC TJ neboli Combined Air Operations Centre ve španělském Torrejónu. Dvojice letounů JAS-39 Gripen, jištěná jedním záložním strojem, má patnáctiminutovou pohotovost k takzvaně ostrému vzletu (Alpha Scramble) v případě nestandardní situace v určeném vzdušném prostoru. Rozkaz ke vzletu jim vydává CAOC nacházející se nedaleko severoněmeckého městečka Uedem. Takováto úkolová uskupení bojových letounů zařazených do systému NATINAMDS jsou v nepřetržité pohotovosti i v dalších evropských aliančních státech, a to od Beneluxu po Pobaltí. Ostrých „alf“, s prvotním úkolem provést vizuální identifikaci sporného cíle, provedou čáslavští stíhači deset až dvanáct za rok. Procedury „air policingu“ jsou pro mezinárodní komunitu hotovostních pilotů striktně dány a k jejich změnám, s výjimkou reakce na teroristické útoky ve Spojených státech amerických v září 2001, de facto nedochází. Nicméně v souvislosti s bojovými letouny JAS-39 Gripen byl zaznamenán největší taktický skok v historii československého

31

vzdušné síly a českého vojenského letectva. Primárně se o to „zasloužily“ modernizační kroky avionických, komunikačních nebo zbraňových systémů. Ty napomohly posunout profesní mistrovství pilotů 211. taktické letky o další „level“ výš. Dobrou zprávou je, že se připravuje další upgrade, při němž by gripeny měly přejít na novou verzi softwaru označovanou MS20. „Zvýšení možností operačního nasazení nám umožnilo také vyzbrojení protiletadlovými řízenými střelami středního dosahu AIM-120 AMRAAM,“ vysvětluje velitel čáslavské taktické letky a dodává, že by měly být na letouny JAS-39 Gripen vzdušných sil Armády ČR integrovány také vybrané druhy munice vzduch–země, včetně té inteligentní. Z dostupných informací však vyplývá, že se prozatím bude jednat o softwarovou integraci. Na leckterého čtenáře může výše uvedená skutečnost související s „pouze“ deseti až dvanácti ostrými vzlety za rok, navíc zpravidla k civilním letounům, které pochybily při komunikaci s pozemními středisky řízení letové provozu, zapůsobit takříkajíc podivně. „Situaci vyhodnocují jiné složky. Když dospějí k názoru, že je situace nestandardní, tak nás zvednou. My plníme operační úkol a nehodnotíme, zda se jedná o více důležitou či méně důležitou záležitost. My nevíme, zda cíl v našem prostoru odpovědnosti představuje potenciální nebezpečí. Plníme úkol, na který se dlouhodobě připravujeme,“ říká major Tomaňa. Nelze nezmínit také cvičné vzlety hotovosti označované jako Tango Scramble. Na čáslavské základně je, po dohovoru s „kaokem“, organizují v pracovních dnech zpravidla dvakrát denně. Bývají součástí letových akcí a ve většině případů představují výcvikový nástroj. Ve skutečnosti to znamená, že hotovost předehrává cíle nebo je zapojena do taktických námětů. V „tangu“ se nyní střídají se slovenskými kolegy, kteří „drží“ hotovost s letouny MiG-29AS na letišti Sliač. Dříve se střídali s příslušníky německého vojenského letectva.

Dvojí nasazení zároveň

O profesní a technické způsobilosti profesionálů z „dvěstějedenáctky“ nejlépe vypovídají dvě zahraniční mise Baltic Air Policing (BAP), které se uskutečnily souběžně při zabezpečení obrany vzdušného prostoru České republiky a také Litvy, Lotyšska a Estonska, a tudíž představovaly dvojí nasazení zároveň. Leteckým fajnšmekrům připomínáme, že premiéra se uskutečnila od 1. května do 31. srpna 2009 (velitel úkolového uskupení podplukovník Jaroslav Míka) a repríza od 1. září 2012 do 4. ledna 2013 (velitel úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči) a čáslavští letci působili z litevské letecké základny Šiauliai. Mnohem cennější je informace, že při prvním BAP nalétali se čtyřmi stroji za čtyři měsíce více než čtyři stovky letových hodin a osmkrát vzlétli na „alfu“. Při druhé misi bylo proti narušitelům v zóně odpovědnosti, v níž zasahovali proti civilním i vojenským letounům, které nedodržovaly pravidla letů po tratích civilních letových služeb, provedeno patnáct ostrých startů. A jejich nálet? Nad Pobaltím nalétali 326 letových hodin a uskutečnili 298 letů. To jsou čísla naprosto výjimečná a nejen příslušníci Baltic Air Policing na ně mohou být právem hrdí. „Nechceme, aby to vyznívalo, že 211. taktická letka trhá rekordy. My jsme takto prokázali, že dvojí zadání, včetně nasazení

32

Umíte přenášet data? v zahraničí, dokážeme plnohodnotně splnit,“ upřesňuje velitel letky. Klíčovým úkolem 211. taktické letky pro letošní rok je zajištění mise Air Policing na Islandu. Jejich čtyřměsíční mise se uskuteční od září do prosince 2014, přičemž se nevyžaduje plné operační nasazení po celou dobu přiděleného období. Předpokládá se, že víceúčelové bojové stroje JAS-39 Gripen budou působit z islandského letiště zhruba čtyři týdny. Na základě požadavku CAOC Uedem se zvažuje nasazení většího počtu letounů, než tomu bylo při BAP 2009 a 2012 v Pobaltí. Díky bohatým zkušenostem čáslavských pilotů s tímto úkolem není třeba před odletem na Island organizovat speciální soustředění. Za zmínku ale stojí připravenost hotovostních pilotů na případné tankování paliva za letu. Tyto kvalifikační předpoklady budou ještě upřesněny.

Zvyšují operační schopnosti Kdo si pečlivě přečetl předešlé řádky, ten si musí položit následující otázku: je v silách příslušníků 211. taktické letky, vedle nepřetržitého zabezpečení NATINAMDS, ještě zvyšovat svoje operační schopnosti? Zasvěcení vědí, že ano! Pro tentokrát stačí uvést jejich dvě profesní aktivity. AAR a CAS neboli Air-to-Air Refuelling a Close Air Support. Těm, kteří čtou A report nepravidelně, připomínáme, že se v reálu jedná o doplňování paliva za letu a o přímou leteckou podporu pozemních jednotek.

„V současnosti máme již dva instruktory, takže si můžeme výcvik dalších pilotů letky v doplňování paliva za letu zajišťovat vlastními silami. V této době tak máme celkem pro AAR vycvičených osm pilotů gripenu,“ konstatuje mjr. Tomaňa a dodává, že v souvislosti s misí na Islandu bude třeba docvičit další tři piloty. Využít k tomu chtějí společné cvičení se švédskými gripeny, kdy by měl létat nad územím České republiky německý tanker Airbus A-310 nebo francouzský tankovací letoun KC-135FR. Není tajemstvím, že dosavadní bojové použití pilotů gripenů souviselo výhradně s úkoly vzduch–vzduch (air-to-air). Novinkou je, že nedávno byl jejich letecký výcvik rozšířen také o mise vzduch–země (air-to-ground). Ve skutečnosti se jedná o úkoly CAS ve spolupráci s předsunutými leteckými návodčími. „V loňském roce jsme zpracovali výcvikové osnovy, které by nám v budoucnu mohly posloužit k rozšíření bojového použití pilotů 211. taktické letky. Mít schopnost působit proti pozemním cílům při přímé letecké podpoře pozemních jednotek není sice náš primární úkol, ale bude-li požadavek, musíme ho realizovat. V případě, že by byl přehodnocen způsob nasazení gripenů, mohli bychom neprodleně a plnohodnotně zahájit výcvik. V souvislosti s modernizací gripenů a integrací výzbroje (vzduch–země) chce naše letka v rámci volných kapacit začít tyto úkoly plnit pravidelně. První zkušenosti jsme již získali na cvičení Ramstein Rover 2013,“ říká velitel 211. taktické letky major Jaroslav Tomaňa. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

V současné době jsou nejpoužívanějším médiem pro přenášení dat USB flash disky – disponují velkou kapacitou a zároveň se vejdou do každé kapsy. Jejich malé rozměry jsou zároveň i nevýhodou, lze je totiž snadno ztratit. Pokud obsahují citlivá služební i osobní data, může pak jejich výsledná cena mnohonásobně převýšit cenu média. Víte, jak zabránit případb nému nálezci n ztraceného flash z disku prohlížet d vaše va dokumenty a fotky, zveřejnit je na internetu či je jinak zneužít? Šifrujte je. Ši Výrobci flash a disků nabízejí přenosné disky s ochranou pro přístup k datům, zajištěnou prostřednictvím přístupového hesla, snímačem otisků prstů nebo jejich kombinací. Disky jsou sice dražší, ale při jejich ztrátě můžete být klidnější. Nebo si data šifrujte sami kvalitním neplaceným programem a vyjde vás to levněji. Na internetu najdete několik takových nástrojů k šifrování vybraných souborů nebo celých disků. Pokud chcete šifrovat celý disk, musíte mít příslušný nástroj nainstalovaný na všech počítačích, kde jej chcete používat. Máte-li zašifrovanou jen část flash disku, můžete na zbylé nešifrované části přenášet instalátor šifrovacího nástroje, nebo jej mít ve verzi portable, a dostanete se tak ke svým datům na jakémkoliv počítači. Mezi větší přenosová média patří velkokapacitní externí disky. Tyto disky můžete také šifrovat buď celé, nebo lze šifrovat jednotlivé oddíly disku nebo adresáře. Optimální je však něco mezi – tzn. šifrování určeného prostoru disku. Takový prostor obsahuje strukturované adresáře tak, jak je znáte z počítače. Soubory a složky do něj můžete vkládat

i z něj mazat, nemusíte je jednotlivě šifrovat, protože po jeho zavření se z něj stane jeden velký zašifrovaný soubor. Výhodou je, že takový soubor můžete mít kdekoliv jinde uložen jako zálohu, do které se vám někdo hned tak nedostane. Pokud k přenášení dat používáte CD nebo DVD, vypalujte na ně soubory v zašifrované podobě. Když budete později médium používat na počítači, na kterém není příslušný šifrovací nástroj nainstalovaný, nezapomeňte jej na médium také vypálit. Přístupová hesla pak musíte mít v hlavě nebo bezpečně uložena v softwaru na správu hesel, který nosíte všude s sebou. Nepodceňujte hrozbu zavirování počítače ze svého nebo cizího externího disku. Nakazí se především ty počítače, které nemají aktualizovaný antivirový software a mají vypnutou antivirovou kontrolu výměnných médií. Po přenesení nakaženého externího disku a vložení do jiného, dosud nenakaženého počítače se tak vir může rozšířit do PC bez vědomí uživatele a ani později nemusí uživatel zaznamenat žádné příznaky napadení počítače. Přitom vir generuje množství komunikace v síti, a pokud narazí na další nezabezpečený počítač, rozšíří se bez jakéhokoliv povšimnutí i na něj. Pokud přenášíte celý notebook, dodržujte několik doporučení: – aktualizujte pravidelně operační systém, antivir a další software třetích stran, – mějte zapnutý firewall, – pro přihlášení do Windows používejte silné heslo o minimálně 8 znacích (písmena, číslice, speciální znaky),

– citlivá data rozhodně šifrujte, – můžete používat i heslo pro přístup k pevnému disku (heslo je vyžadováno před načtením Windows), – pravidelně zálohujte svá data, – někteří výrobci umožňují vzdálený výmaz dat nebo blokaci, tzv. Anti-theft technology. Jak se vyhnout jakémukoliv fyzickému přenášení? Pokud můžete, využívejte sdílená úložiště nebo sdílené složky. Ty musí být samozřejmě zabezpečené – přístup uživatelů je podmíněn heslem, uživatelé mají přístup jen do určitých složek, některé složky mohou sloužit jen ke čtení, jiné k zápisu atd. K zajištění vyšší bezpečnosti své soubory šifrujte. Pro maximální bezpečnost využívejte šifrovaný kanál i při samotném přenosu souborů. Při zmínce o sdíleném úložišti vás jistě napadla další možnost, a to využití cloudu. Otázka bezpečnosti cloudu není triviální, některé hrozby známé z ostatních IT technologií odpadají, jiné ale vyvstávají. O cloud computingu tedy podrobněji někdy příště. Bezpečné přenášení dat patří dnes k základním dovednostem člověka pracujícího s citlivými služebními i osobními daty. Proaktivní přístup se vám vyplatí nejen v případě ztráty, ale i tehdy, kdy disk půjčujete ostatním. Více informací o světě kybernetické bezpečnosti naleznete na www.circ.acr, případně na www.circ.army.cz. Připravila kpt. Aneta Coufalíková Zdroje obrázků: computerworld.cz a notebook.cz

33

armáda a veřejnost

Historikon aneb Naše minulost hrou

Historie může být suchá řeč faktů a dat, ale také ji lze podat prostřednictvím příběhů, dramatických událostí a skrz líčení osudů významných osobností. Tím druhým směrem jde už od roku 2011 edukativní program Operace Historikon, který pro žáky základních a středních škol připravil Vojenský historický ústav Praha a pořádá ho v Armádním muzeu Žižkov.

Namátkou se jedná o tato témata: Vznik legií, rota Nazdar a Česká družina, Vznik ČSR a boje o její hranice, 20 let ČSR a boje za zachování republiky, Okupace a vznik domácího odboje, Atentát na Reinharda Heydricha, Konec války a osvobození, Novodobá historie armády České republiky atd.

Z historie projektu

Cílem projektu Operace Historikon je nabídnout kvalitní program, který zvýší zájem žáků a studentů o moderní dějiny naší země a zároveň svou náplní obohatí výuku vlastivědy a dějepisu na školách. Projekt má přednáškovou a kvízově-herní formu a plně se realizuje v Armádním muzeu Žižkov. Nespornou výhodou je i skutečnost, že program je pro školy pořádán zcela bezplatně.

Vysoká odborná úroveň

Jedním z hlavních pilířů programu Operace Historikon jsou komentované prohlídky s průvodcem, který návštěvníky expozicí provede klasickou formou od jejího začátku až do konce. Petra Formánková, koordinátorka programu a pracovnice VHÚ Praha, vysvětluje: „Průvodci patří ke zkušeným historikům i kurátorům VHÚ Praha, tím je zajištěna vysoká odborná úroveň. Učitelé tak mají jistotu, že se k jejich žákům dostanou skutečně objektivní, komplexní a vyvážené informace. Vzhledem ke spletitým osudům českého prostoru ve 20. století je to jistě důležitá skutečnost.“ Zásadním prvkem programu je také důraz kladený na aktivní přístup žáků a studentů. Ke všem expozicím muzea byl pro žáky různých věkových kategorií vytvořen pracovní list. V něm je uvedeno několik otázek, na něž žáci naleznou odpověď v expozicích Armádního muzea Žižkov. V listech

34

jsou krátké texty seznamující čtenáře s nejdůležitějšími informacemi s důrazem na dějiny naší země a působení československých vojáků na válečných frontách. Další součástí programu jsou přednášky k expozicím armádního muzea. Každá z expozic nabízí několik témat, kterým je možno věnovat se podrobněji. Každá škola si také může vybrat z mnoha tematických okruhů. Ty pokrývají kompletní spektrum politicko-vojenského dění ve 20. století.

Projekt byl připravován již od roku 2010 a prvním krokem bylo vytvoření předběžné koncepce programu. Po dokončení základní nabídky byla navázána spolupráce s pražskými základními a středními školami. Učitelé vlastivědy a dějepisu byli pozváni do Armádního muzea Žižkov na diskusní fórum, kde jim byla nabídka VHÚ Praha představena. Šlo o ukázku komentovaných prohlídek expozic Armádního muzea Žižkov, přednášku na téma Atentát na Heydricha, ukázku sbírkových předmětů vztahujících se k tématu atentátu a prezentaci pracovních listů ke stálým expozicím muzea. V rámci závěrečné diskuse se společně s pedagogy podařilo sestavit konkrétní koncepci edukativního programu. Diskusních setkání se v Armádním muzeu Žižkov zúčastnilo 75 pedagogů z 59 pražských škol a gymnázií. „Z diskusních setkání vzešla řada podnětů a připomínek, které byly zakomponovány do finální podoby edukativního programu,“ říká Petra Formánková. „Ve snaze zkvalitnit komentované prohlídky expozic vznikl ve spolupráci s vedením VHÚ Praha, kurátory sbírkových fondů a oddělením pro komunikaci s veřejností průvodcovský manuál, podle kterého se každý průvodce při komentované prohlídce řídí. V manuálu jsou uvedeny nejrůznější historické zajímavosti z expozic, otázky a náměty k diskusím s dětskými návštěvníky.“ Náplň a konečná podoba programu byly dokončeny v druhé polovině roku 2010, poté byl program

Ohlasy na program Operace Historikon: Zaujala mě nabídka prohlídky expozice s průvodcem a vyplňování pracovních listů žáky. Rozhodla jsem se pro program první světová válka. Důvodem byla skutečnost, že žáci vše uvidí na vlastní oči, uniformy, zbraně, a uslyší odborníka. Vyplňování pracovních listů je bude nutit k pozornosti a také k orientaci v prostoru a vyhledávání odpovědí. Sama jsem byla mile překvapena zájmem žáků, proto jsme pokračovali už samostatně do expozice druhá světová válka. Žáky zaujaly zejména vitríny s maketami bojů, které jim usnadnily orientaci. Dokonce i naši dva hyperaktivní žáci zapomněli

na to, že jsou hyperaktivní, a pozorně vše sledovali.

VOJENS KÝ HIS ARMÁD TORICKÝ ÚST AV NÍ MUZ EUM ŽIŽ PRAHA KOV

28. ŘÍJE

N 1918

Jak si objednat přednášku a exkurzi v rámci Operace Historikon? Pokud škola bude mít zájem navštívit Armádní muzeum Žižkov a využít poskytované služby VHÚ, je nutné si komentovanou prohlídku nebo přednášku, popř. pracovní listy objednat nejméně týden dopředu na kontaktech: Vojenský historický ústav Praha, U Památníku 2, 130 05 Praha 3 – Žižkov, tel.: 973 204 951, 973 204 925, e-mail: [email protected] Vstup do Armádního muzea Žižkov, průvodcovské služby i pracovní listy jsou pro školy zcela zdarma. Komentované prohlídky a přednášky se po objednání konají na půdě Armádního muzea Žižkov pouze v pracovní dny mimo pondělí od 10.00 do 15.00 hod.

pilotně testován s několika základními a středními školami. V roce 2011 začala jeho plná realizace. Pracovn í

............... ...

list pro žá

ky ZŠ

...............

............... jméno žá ........................... ka

Jaký je zájem o program? O celkové úspěšnosti programu Operace Historikon mohou vypovědět i čísla, která zachycují zájem škol. Pokud jde aktuální roční data, pak za rok 2013 absolvovalo program celkem 2 807 žáků

základních škol, studentů gymnázií a středních odborných škol. Celkově jde oproti roku 2012 o nárůst ve výši 466 osob, v porovnání s rokem 2011 dokonce o nárůst o téměř 800 osob. V přehledu jsou přitom započítáni jen ti žáci a studenti, jejichž pedagogové projevili zájem o komentované prohlídky expozic muzea a pracovní listy a exkurzi si dopředu objednali. Kdybychom rozčlenili celou skupinu roku 2013 do jednotlivých částí, pak šlo konkrétně o 513 žáků prvního stupně základních škol, o 1 267 žáků druhého stupně základních škol, o 716 studentů středních odborných škol a 311 studentů gymnázií. Stejně jako v minulých letech i v roce 2013 lze pozorovat největší zájem u žáků druhých stupňů základních škol, tedy u dětí ve věku mezi jedenácti a patnácti lety. Jestliže v roce 2012 se programu Operace Historikon zúčastnilo celkem 54 škol (z toho 32 základních škol, 10 gymnázií a 12 středních odborných škol), pak v roce 2013 se programu zúčastnilo už 71 škol. Šlo o 47 základních škol, 8 gymnázií a 16 středních odborných škol. Vzhledem k umístění Armádního muzea Žižkov v pražském regionu převládaly v návštěvnosti pražské školy. Petra Formánková k tomu říká: „Stejně jako v předchozích letech i v roce 2013 se řada škol, která již Armádní muzeum Žižkov navštívila, do něj tentýž rok vrátila. Buď s jinou třídou, anebo se stejnou třídou na jiný program.“ Rok 2013 byl pro edukativní program VHÚ Praha zatím nejúspěšnější; program pokračuje i v roce 2014. Více o něm se dozvíte na internetových stránkách Vojenského historického ústavu Praha www.vhu.cz, a to v sekci Vzdělávání. Text a foto: Andrej Halada

další milé překvapení – děti obdržely pexesa, záložky a fotografie – vše s vojenskou tematikou.

Mgr. Zdeňka Havlíčková, ZŠ Dolní Dobrouč

Milada Kocianová, ZŠ Norbertov, Praha 6 – Střešovice

Začátkem listopadu jsem s žáky 1. a 3. ročníku v rámci vlastivědného kroužku navštívila Armádní muzeum na Žižkově. Náš průvodce uvedl děti nádherným jazykem do přetěžkého období obou světových válek. Po celé dvě hodiny děti velmi bedlivě naslouchaly a s úžasem se zajímaly o vystavené exponáty. Průvodce dokázal tak malým dětem na všechny jejich dotazy s nesmírným pochopením a trpělivě odpovídat. Po prohlídce muzea nás čekalo

Expozice první a druhé světové války a odboje Čechů a Slováků je velmi vhodným doplněním středoškolského učiva, studenti mají možnost získat konkrétní poznatky, popř. ověřit své vědomosti. V této souvislosti je nutné ocenit především zasvěcený odborný výklad i možnost „osahat si“ některé exponáty (zbraně, uniformy, vyznamenání atd.). Přístup pracovníků muzea byl vždy velmi vstřícný, ochotně vyhověli našim případným požadavkům a také nás

informovali o dalších aktivitách (nové expozice, soutěže, projekty). PaedDr. Jan Jech, Gymnázium Karla Sladkovského, Praha 3

Využívám prohlídky expozice první a druhé světové války k doplnění znalostí a završení procesu výuky těchto tematických celků ve 3. ročnících ekonomického lycea. Návštěvu expozice volím bezprostředně poté, co jsme látku probrali ve škole a studenti ji mají ještě v živé paměti. Přínosem pro nás je rovněž práce s pracovními listy, které nutí studenty k samostatnému hledání informací ve vitrínách. A nádavkem si mohu ohodnotit znalosti studentů podle jejich reakcí během prohlídky i podle

výsledků práce s pracovními listy. Je to pro mne příležitost k takové „bezbolestné klasifikaci”. Mgr. Milena Kotašová, Obchodní akademie a ekonomické lyceum, Svatoslavova, Praha 4

Díky řadě zajímavých exponátů a poskytnutému odbornému výkladu je návštěva muzea vítaným zpestřením, ale i pomocí při putování po cestě poznávání. Oceňuji vstřícný přístup při zařizování návštěvních termínů, odborné provádění po expozici nebo možnost využití pracovních listů. Pevně věřím, že slibný potenciál bude v případě možnosti dále pozitivně rozvíjen.

Mgr. Miroslav Houska, Smíchovská střední průmyslová škola, Praha 5

35

vzdušné síly AČR profesním umění nahoru. Až po nejvyšší „level“, kterým je „sarka“ a „záchranka“, říkají shodně oba zkušení vojenští letci. Nepochybně zajímavý je i nestandardní komentář k nejvyšší úrovni pohotovostí, což je služba v letecké „záchrance“. Tu může v současné době zastávat sedm kapitánů vrtulníků z „dvěstěčtyřicettrojky“. Pozitivním počinem velení letky je, že do letecké záchranné služby (LZS) nenominují každého pilota, byť splňuje náročné profesní podmínky. Kromě precizně zvládnuté vyšší techniky pilotáže s vrtulníkem W-3A Sokol totiž pokládají na pomyslnou misku vah také psychickou odolnost. „Ne každý na to má žaludek. Létá se také k těžkým dopravním nehodám nebo popáleným dětem. To je zátěž, s kterou se musíte umět vyrovnat. Čeká se od vás stoprocentní výkon, a to za všech okolností. Nic vás nesmí rozhodit, protože prioritou je bezpečnost. Nejen vaše, ale všech lidí na palubě vrtulníku. Záchranka – to je létání na doraz. Proto ctíme upřímnost. Kdokoliv a kdykoliv může přijít a říct, že to létat nebude, a my to respektujeme. V opačném případě by to byla nejrychlejší cesta k pilotnímu pochybení, které může mít až fatální následky. Osobní stanovisko letců je pro nás stejně tak důležité jako jejich profesní

Exkluzivní návštěva u vrtulníkové letky, která má osobitou pozici ve vzdušných silách Armády České republiky

Přeprava a pohotovosti Čtyři. To je počet pohotovostí ke vzletu, který je v gesci 243. vrtulníkové letky 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Jejich zabezpečení není primárním úkolem. Tím je široké spektrum letecké přepravy, počínaje profesionály AČR a konče ústavními a vládními činiteli, včetně prezidenta republiky. Výše uvedené „hotovostní“ unikum však přece jen staví tuto leteckou jednotku do osobité pozice u vzdušných sil Armády České republiky. Laik nechápe a odborník se diví nad profesním záběrem příslušníků kbelské „dvěstěčtyřicettrojky“. Při vší úctě ke stovkám jejích přepravních letů jak v tuzemsku, tak v zahraničí se protentokrát zastavme u čtyř pohotovostí ke vzletu, které 243. vrtulníková letka nepřetržitě zabezpečuje. „Jedná se o pohotovost k přepravě pro Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) Praha nebo další specializovaná zdravotnická zařízení. Dále vyčleňujeme vrtulník pro případné nasazení příslušníků Vojenské policie a Policie České republiky se vzletem do třiceti minut. Následující službou je letecká pátrací a záchranná služba neboli anglicky Search and Rescue (SAR), která je předurčena na vyhledávání a poskytování pomoci posádkám letounů a cestujícím v nouzových situacích. Tady je vzlet do deseti minut ve dne a do dvaceti minut v noci. Speciálně vybavené vrtulníky SAR jsou využívány také ve prospěch integrovaného záchranného systému při živelních pohromách nebo hromadných neštěstích. Naší čtvrtou pohotovostí je letecká záchranná služba, která z letiště Líně létá pro zdravotnickou záchrannou službu Plzeňského a Karlovarského kraje,“ říká velitel letky podplukovník Jaroslav Falta a dodává, že vedle toho se příslušníci letky již třetím rokem podílí na výcviku létajícího a technického personálu afghánských vzdušných sil na mezinárodním letišti v Kábulu. V této souvislosti je třeba konstatovat, že čtyřiadvacet hodin denně a sedm dnů v týdnu slouží ve zmíněných pohotovostech dvanáct letců

36

se čtyřmi kusy letecké techniky. À propos, je-li řeč o provozované technice 243. vrtulníkové letky, upřesňujeme, že se jedná o transportní vrtulníky Mi-8S, Mi-17 a W-3A Sokol. Realitou je, že zajištění hotovostí nelze postoupit jiné letce vzdušných sil Armády ČR. Jedná se o specifické úkoly, de facto šité na míru vrtulníkové letce. Z toho vychází letecký výcvik příslušníků 243. letky, tomu je podřízeno technické vybavení na palubách strojů. Jejich specifickému know-how musí odpovídat originální zázemí. Otázka je nabíledni. Disponují dostatečným počtem kvalifikovaného personálu a provozuschopné techniky, aby byly stanovené úkoly na požadované úrovni realizovány?

Čtyři hotovosti ke vzletu Příkře, ale výstižně řečeno – nebýt vynaloženého úsilí kbelských profesionálů, asi by to čas od času zaskřípalo. Pouhý entuziasmus však nestačí. I nezasvěcený člověk ví, že to bez potřebného počtu provozuschopné techniky zkrátka nejde. „Neexistuje, že bychom nezajistili všechny hotovosti. Postavit však denní směnu není naprostou samozřejmostí. Indicií, které to mohou ovlivnit, je celá řada. Počínaje dodržováním předpisů stanovujících přestávky v létání nebo odpočinek letců a konče nemocí či nečekaným osobním problémem toho či onoho specialisty. Samozřejmě

že jakákoliv změna navyšuje už tak extrémní pracovní vytížení příslušníků letky. Umíme však pružně reagovat a okolnosti řešit,“ konstatuje velitel vrtulníkové letky a dodává, že situací, kdy musel jedinec neplánově do služby, je mnoho. „To tam prosím vás nepište, ale pravdou je, že dlouhodobé plánování našeho volného času, včetně víkendů s rodinou, tady bereme s nemalou rezervou. Přivykli jsme tomu my i naši nejbližší,“ prozrazuje pplk. J. Falta. To není naříkání, ale praxe. Ještě chvíli se u ní zastavíme. Mimochodem co je ona „pružná reakce“ v podání 243. vrtulníkové letky? „Bezkonfliktně nám funguje vzájemná zastupitelnost. Lidé jsou si vědomi, že pohotovosti musejí být zabezpečeny, a tak k tomu i přistupují. Služby plánujeme měsíc dopředu, a tudíž se jisté improvizaci nevyhneme. Nestojí to však na rozhodnutí jednoho člověka. Za obsazování služeb zodpovídají jednotliví velitelé v rámci svojí působnosti,“ vysvětluje kapitán Robert Rajtmajer, navigátor letky – důstojník bezpečnosti letů. Z jeho dalších slov vyplývá, že nesporným profesním pozitivem je jejich vícetypovost. Přeloženo do srozumitelné řeči to znamená, že téměř všichni létají dva až tři typy vrtulníků. „Jsou použitelní jak na Mi-8, tak na Mi-17 i W-3A Sokol, a tudíž jsou nahraditelní navzájem,“ říká kpt. R. Rajtmajer. Lecjaký škarohlíd však může namítnout, že mezi nahraditelností a způsobilostí je jistý rozdíl. „Profesní způsobilost musí odpovídat náročnosti specifických úkolů, které plníme. Obecně řečeno, postupujeme od jednodušších služeb po složitější neboli od pohotovostí ke vzletu pro IKEM nebo Vojenskou policii po pohotovost ke vzletu v SAR a v letecké záchranné službě,“ konstatuje pplk. Falta a upřesňuje, že kapitánem vrtulníku u 243. letky může být pouze pilot první třídy. Než se však k „jedničce“ dopracuje, musí zdárně zvládnout stanovenou osnovu leteckého výcviku, včetně náletu daného kvanta letových hodin. Začíná se za pěkného dne a končí za špatné noci. Krok po kroku se každý jedinec propracovává ve svém

způsobilost. Velice úzce to spolu souvisí,“ říká kapitán Rajtmajer a klade důraz na součinnost posádky a de facto na její takzvaně zautomatizovanou činnost. Zasvěcený mu dá zcela za pravdu, protože v LZS je minimální prostor na přemýšlení. Tam o záchraně lidského života rozhodují minuty, ne-li vteřiny. Svoje interní know-how staví 243. vrtulníková letka především na zkušenostech. Ty létající personál kbelské jednotky již dlouhodobě získává z intenzivní letecké přepravy ve vzdušném prostoru České republiky, jakož i ze zahraničních operací. „To je benefit pro každého velitele, když pracuje se zkušenými profesionály,“ konstatuje podplukovník Falta.

(Ne)provozuschopnost víceúčelových vrtulníků Vedle profesní způsobilosti personálu je další klíčovou indicií provozuschopnost letecké techniky. „Nejlépe jsme na tom s víceúčelovými vrtulníky Mi-8S (přepravní vrtulník v salónní úpravě pro 15 nebo 18 cestujících – pozn. red.). Jeden stroj se nám vrátil z generální opravy a na druhé ‚osmičce‛ právě generální oprava probíhá. Výhledově to vypadá na tři provozuschopné Mi-8S s plným resursem letových hodin, což je tisíc pět set hodin v provozu do dalších předepsaných prací,“ říká velitel 243. letky. Mírný optimismus mu však záhy mizí z tváře, protože přechází na střední víceúčelový vrtulník Mi-17. „Nic pozitivního to není. Z bývalé přerovské základny jsme sice převzali čtyři ‚sedmnáctky‛, ale jejich zavedení do provozu, ať už z technických nebo administrativních důvodů, bude ještě nějakou dobu trvat. V současnosti tedy plníme úkoly s jedním strojem tohoto typu,“ popisuje situaci pplk. Falta a v této souvislosti přiznává jisté komplikace, a to nejen při každodenním zabezpečování jedné z pohotovostí ke vzletu, ale také v plynulosti leteckého výcviku. O nic radostnější není jeho komentář k víceúčelovému vrtulníku W-3A Sokol. Z deseti strojů ve výzbroji letky jsou provozuschopné čtyři. „Je to minimum, se kterým lze plnit stanovené úkoly. Bohužel také u nich se zbytkový resurs letových hodin rychle blíží k nule. Jistým povzbuzením je zpráva, že na dvou ‚sokolech‛ by měly být provedeny předepsané práce. Záleží to na přidělených finančních prostředcích,“ konstatuje velitel kbelské „dvěstěčtyřicettrojky“. Aniž bychom chtěli být nositeli špatných zpráv, na jednu skutečnost přece jen musíme poukázat. Byť by to měla být naprostá samozřejmost, pro 243. vrtulníkovou letku je stále a stále jen zbožným přáním mít systém nočního vidění (Night Vision System – NVIS), kterým však nedisponují. Oni ale nemohou za to, že je v noci tma. Jejich letové nasazení nekončí s koncem denního světla. Úkoly, včetně čtyř pohotovostí ke vzletu, plní a plnit budou i po setmění. Jen v roce 2012 v rámci letecké záchranné služby provedli lety k záchraně 105 (slovy sto pěti!) lidských životů v nočních hodinách, nezřídka do neznámého terénu. Samozřejmě, že NVIS není samospasitelný, ale nepochybně by to rozšířilo profesní možnosti této vrtulníkové letky. Přispělo by to i k vyšší bezpečnosti letového provozu a to je přece v každém letectvu priorita. „Pro lety v nočních hodinách je to jistý limitující faktor. Pokud bychom systémem pro noční vidění disponovali, zvýšila by se efektivita našich zásahů. V prvé řadě při pomoci lidem v nouzi,“ dodává velitel 243. vrtulníkové letky. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

37

Před devadesáti pěti let sehrála naše ar áda rozhodující roli při zajišťování hranic nově vzniklého stát na Ost avsku

Sedmidenní bit a o knížect í Jedním z pr ních úkolů legionář vracejících se krátce po vzniku Československa koncem roku 1918 do vlasti bylo zajištění hranic nově vy ořeného stát ího út ar . Odst edivé tendence někter ch národnost ích menšin byly v pr ních hodinách nově vzniklé republiky víc než silné. A nejednalo se přitom pouze o oblasti osídlené německy mluvícím oby atelst em. Na Těšínsku se utvořila Rada Narodowa, která 30. října 1918 prohlásila téměř celé bývalé těšínské knížectví až po řeku Ostravici (protéká Ostravou či Frýdkem Místkem) za součást polského státu a chopila se vlády nad tímto územím. Zatímco Varšava argumentovala převahou polského obyvatelstva, Praha se dovolávala skutečnosti, že toto území bylo 600 let součástí českého státu. Komplikovaná byla situace i na slovensko-polské hranici. Už počátkem listopadu 1918 se v Jablonce na Oravě sešli propolsky orientovaní obyvatelé a schválili proklamaci o připojení Oravy, Spiše a Čadecka k Polsku. Došlo rovněž k založení Rady Narodowe Orawy a odeslání žádosti o vyslání polských jednotek do této oblasti. Ta byla také vyslyšena. Obdobný scénář, jen s krátkým zpožděním, se týkal Spiše. Rada Narodowa Spiska vznikla v polovině listopadu. Polská vojska obsadila tuto oblast o měsíc později. Všechno vyvrcholilo v okamžiku, když polská vláda ve Varšavě 10. ledna 1919 schválila statut správní komise pro Halič, Těšínské Slezsko, Oravu a Spiš jako součásti polského státu. Na sporném území vyhlásila polská strana volby a začala organizovat odvody do polské armády. A tak padlo i v Praze rozhodnutí o vojenské akci. Tzv. sedmidenní válka se přiblížila mílovými kroky.

S mírový řešením neuspěl Velením operace byl pověřen Štefánikův spolupracovník, francouzský legionář podplukovník Josef Šnejdárek. V té době byla krizová situace i na Slovensku, a tak na přístupech k Těšínsku mohly být soustředěny pouze omezené síly. Jejich jádro tvořil 21. pluk francouzských legií a II. brigáda o šesti praporech, dvou bateriích a jedné jízdní eskadroně, dále samostatný prapor olomouckého 54. pěšího pluku, samostatný prapor šumperského 93. pěšího pluku, fryštátský 17. myslivecký prapor a dva místní dobrovolnické prapory. Naštěstí ani pro Polsko nebyla situace příliš příznivá. Značná část jeho jednotek byla vázána boji na Ukrajině o východní části Haliče. Velitel zdejšího vojenského okruhu plukovník František Xawer Latinik měl k dispozici celkem 16 střeleckých rot, čtyři neúplné kulometné roty, polní dělostřeleckou baterii, 540 příslušníků četnictva a 6 500 mužů místních milicí, z nichž jen část byla vyzbrojena. Ani dodatečné posilování těchto jednotek nebylo dostatečné. Šnejdárek se ještě před zahájením bojové operace pokusil dosáhnout mírového řešení. Jeho návrhy se stejně jako nóta odeslaná naší vládou 21. ledna 1919 do Varšavy nesetkaly s odezvou. Československé jednotky se 23. ledna 1919 daly do pohybu směrem na Bohumín a Karvinou. Přímo bleskový byl postup třetího praporu našich legionářů z Francie vedeného majorem Sylvestrem Bláhou, který velice rychle obsadil Bohumín i s nádražím. Na Karvinou pochodoval první a druhý legionářský prapor podporovaný praporem 54. pluku. Celou tuto skupinu vedl major Vlasák. Ráno následujícího dne Poláci toto město vyklidili, ještě před tím ale vyjely ze Žiliny přes Čadcu a Jablunkovský průsmyk směrem na Frýdek dva vlaky s druhým a třetím praporem 35. pluku italských legií. O půlnoci na 24. ledna projely bez odporu tunelem na slovensko-slezském pomezí. U stanice Mosty opravila zákopnická četa úmyslně poškozenou trať a ráno nechaly jednotky za sebou Jablunkov. Jejich postup zastavila až urputná polská obrana u Bystřice. Tento pomocný úder z východu byl jen díky tomu přerušen.

Major Silvest Bláha se svý praporem obsadil Bohumín

Rozhodující roli během tzv. sedmidenní války sehráli příslušníci 21. pluku ancouzských legií

Atentát íky zničený dům ředitele Mezer v Orlové Italští legionáři se v noci na 25. ledna přesunuli k posílení hlavního úderu od západu zpět na Slovensko a přes Čadcu, Vlárský průsmyk a Moravskou Ostravu byli přepraveni do Dobré. Mezitím dorazila do Ostravy z Uherského Hradiště celá II. brigáda. Československá armáda měla v této oblasti již dostatečnou převahu na to, aby mohl být veden rozhodný úder na Těšín.

Na západní břeh Visly

Velitelem československých jednotek během tzv. sedmidenní války byl Josef Šnejdárek

38

Ve dnech 25. a 26. ledna byly během drobnějších bojových střetnutí poraženy polské jednotky u Zebrzydowic, Stonavy a Louky a ráno následujícího dne došlo bez boje k obsazení Těšína. V tomto okamžiku bylo Česko-polské handrkování se dostalo al jje ale al ještě eště šttě tě p po potřeba ottře třře řeb baa d dobýt strai na st ánky humoristického ttegickou teg eeg giick ckko kou ou žel žželeznici že eelezn ezn ez zniicc vedoucí časopisu zB Bohumína oh o ohu hu h umí mín m ín naa do do Ž Žiliny. Večer 27. 7. lle 7. ledna edna na do d dostal osta o stttaa podplussta kov ko kovník ovvník o ní Šn ní Šnejdárek nejd jd dááre árrre z Prahy ro roz rozkaz zkaz k dal da dalšímu postu st stupu tup pu u naa záp západní p břeh V Vis Visly. lyy Rozhodující ly. Ro ozho z d boje bylyy v to byl tomt tomto mt období mt ssv sve svedeny ve v den eny u Skoczówa. B Bez Bezprostřední eezpro ostř s e st postu tup n tup naši aaši aš šicc jednotek stup našich k V Visl Visle issslle byl isl b za nepří př p příznivých řřízn zni nivvý n výc ýýc povětrn rnos rn no ost s ní ní trnostních podmín m mínek nek ek zahájen 30. 0. le lledna ráno. SSku upi p Skupina majora B Bl Blá Bláhy hy dosáhlaa d do večera bez ez větších

obtíží stanoveného cíle. Hůře se vedlo střední skupině podplukovníka Hanáka, která u Kisielowa, Lonczky a Godzisówa narazila na houževnatý polský odpor. Protivník hodlal udržet především Skoczów s předmostím na jižním břehu Visly. Hrozilo mu však obklíčení, a tak musel ustoupit za řeku Ilównici. Šnejdárek byl po těchto úspěších pln optimismu. V hlášení do Prahy navrhoval pokračovat dál v útoku. Domníval se, že v silách jeho jednotek je postoupit až ke Krakovu. Zastavilo ho ale sjednané příměří. Československá vojska držela tuto demarkační čáru až do 26. února 1919, kdy musela ustoupit na dohodovou Slavnost í vy ěšování polské vlajky komisí nově sjednanou linii. Tím se dostala do polských rukou důležitá železniční trasa z Bohumína do Žiliny, což mělo pro nás jen o několik týdnů později závažné důsledky. Nebylo totiž možné rychle přepravit jednotky z Čech na Slovensko, a tak včas zastavit rychlý postup maďarských vojsk do východních oblastí republiky.

Bomba pod postelí Spor o Těšínsko se polské ilegální organizace snažily personifikovat. Dva příslušníci Polske organizacje wojskowe se na rozkaz jejího velení pokusili o atentát na velitele československých jednotek Josefa Šnejdárka. Ten v té době přebýval v bytě svého přítele, ředitele spořitelny V. Mezery, v Orlové. Polským odbojářům se sice podařilo umístit bombu pod jeho postel v ložnici a odpálit ji, Šnejdárek ale šťastnou shodou okolností vyvázl bez úhony. A to i přesto, že více než polovina domu byla srovnána se zemí. Vše naznačovalo, že o konečné hranici Československa na Těšínsku rozhodne plebiscit. To nebyla pro Prahu dobrá zpráva. Kupodivu ho ale odmítli i Poláci. Po úspěších na východní frontě se totiž domnívali, že rozhodnutí dohodových zemí bude pro ně příznivé. Zohledněny však byly spíše ekonomické a hospodářské otázky. S platností od 28. července 1920 došlo k rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko. Strategická železnice z Bohumína přes Těšín a Jablunkov do Žiliny připadla nám, stejně jako ostravsko-karvinská uhelná pánev, což byl i přes výhrady některých našich prvorepublikových politiků velký úspěch Benešovy diplomacie. Město Těšín bylo rozděleno na dvě části. Vlastní město Cieszyn, ležící na pravém břehu řeky Olše, připadlo Polsku. My jsme získali nádraží s okolím, ležící na levém břehu. Tato část dostala název Český Těšín. Úpravy společné hranice se dotkly i některých jiných oblastí, a to především na slovenské Oravě a Spiši. Počátkem srpna 1920 byla naše část Těšínska obsazena v klidu bez boje. Vojenské akce tím na téměř dvacet let skončily. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA, VHÚ

39

výcvik Ženijní vojsko si i po rozsáhlé reorganizaci udrželo své schopnosti

PLUK s efektivní strukturou Součástí reorganizace naší armády v loňském roce byl i přechod z brigádní struktury na plukovní. Asi nejvýrazněji se tyto reorganizační změny dotkly 15. ženijní brigády. A proto jsme velitele nově vytvořeného 15. ženijního pluku plukovníka Roberta Bieleného požádali o následující rozhovor. Podařilo se vám již vyrovnat s přechodem z brigádní struktury na plukovní?

Věřím, že jsme se s tímto zásadním úkolem pro ženijní vojsko a celou naši armádu vypořádali velmi dobře. Postupně získané poznatky a jejich analýza v následujících měsících ukážou případné výhody a nevýhody takové změny. Nyní je pro nás důležité stabilizovat personál, docvičit specialisty a soustředit se především na přípravu jednotek do operací.

Jaká konkrétní reorganizační opatření jste museli v této souvislosti provést?

Rozsah reorganizačních opatření byl pro 15. ženijní brigádu veliký. Museli jsme zrušit všechny samostatné ženijní prapory a obě samostatné záchranné roty dislokované v posádkách Bechyně, Rakovník a Olomouc. Opustili jsme také posádku Rakovník. Museli jsme snížit počty o 350 osob.

40

Úkolem bylo vytvořit 15. ženijní pluk s velitelstvím v Bechyni a dva ženijní prapory, dislokované v posádkách Bechyně a Olomouc. Součástí každého z ženijních praporů je záchranná rota, u které byly zachovány naprosto stejné schopnosti, jaké měla samostatná záchranná rota.

Má tato změna nějaké viditelné konkrétní důsledky, anebo se jednalo pouze o zrušení určitých štábních tabulek, bez kterých se dokážete obejít?

S ohledem na ambice České republiky a závazky AČR ke kolektivní obraně NATO již není ženijní vojsko v pozici, kdy může rezignovat na některé své schopnosti v oblasti ženijní podpory boje a všeobecné ženijní podpory. Tyto kroky již byly učiněny v několika minulých reorganizacích. Dostali jsme za úkol připravit návrh struktury pluku. Naší prioritou přitom bylo navrhnout takovou

strukturu pluku a jeho výkonných prvků na úrovni rota a níže, která by byla v maximální možné míře byla schopna naplnit stejný rozsah úkolů a závazků, jako zajišťovala 15. ženijní brigáda. Proto musel být snížen počet útvarů a zachován rozsah existujících schopností na úrovni četa a rota. Došlo tedy ke zrušení velitelství všech pěti podřízených útvarů, přitom byly ale zachovány schopnosti rot plnit opatření bojové a všeobecné ženijní podpory a ženijní podpory humanitárních operací a podpory integrovaného záchranného systému. Současné dva prapory 15. ženijního pluku již nemají plnohodnotné štáby, jako tomu je u mechanizovaných jednotek. Jejich velitelé už nemají statutární pravomoc. Jediným statutárním orgánem je velitel pluku, a to pro všechny podřízené v posádkách Bechyně i Olomouc. Reorganizace si ale na druhou stranu nevyžádala rezignaci na žádný ze závazků a schopností ženijního vojska. Pravdou však je, že nynější struktura ženijního pluku nabízí velmi omezenou možnost pružně generovat případnou zálohu.

Jak moc se snížily tabulkové počty brigády, jakým způsobem jste pracovali s vojáky, kteří museli odejít?

Jak jsme již zmínil, počty bývalých, fyzicky ustanovených zaměstnanců byly sníženy o 350

osob. Jednalo se o bolestivé opatření, nicméně skvělá podpora všech velitelů útvarů a zařízení v AČR ulehčila velitelům jednotlivých složek 15. ženijní brigády realizaci tohoto bezpochyby nelehkého úkolu. Přibližně 50 procent osob ze zmíněných 350 zaměstnanců, primárně vojáků z povolání, souhlasilo s přechodem k jiným útvarům a zařízením. Zbývajících 50 procent se rozhodlo nestěhovat se za prací a ukončit tak služební poměr. V těchto počtech je rovněž přibližně 45 občanských zaměstnanců, jejichž místa byla zrušena bez náhrady. O reorganizaci 15. ženijní brigády, o zrušení samostatných záchranných rot a o opuštění posádky Rakovník se naši příslušníci dozvěděli šest měsíců předem. Důležité je, že každý z vojáků z povolání si mohl vybrat, zda a kde chce dále sloužit. Pokud chtěl zůstat ve služebním poměru, byl zařazen na konkrétní místo dle původní nebo nově vybrané specializace. V současnosti má 15. ženijní pluk neobsazených přibližně 30 míst, která byla opakovaně nabídnuta vojákům bez zařazení. Realitou však je, že obavy z finanční náročnosti spojené s dojížděním napříč Českou republikou k jiným útvarům, případně změna bydliště převážily při rozhodování jednotlivců o možném ukončení služebního poměru. Všichni vojáci odcházející do zálohy měli možnost absolvovat jako přípravu na přechod do civilního sektoru rekvalifikaci. Velmi si vážím vysoké profesionality a přístupu všech vojáků 15. ženijní brigády k plnění úkolů reorganizace a k vypořádání se s jejími následky.

V této souvislosti došlo ke zrušení rakovnické posádky, ženijní pluk je nadále rozmístěn již jen v bechyňské a olomoucké posádce. Jak moc velké úspory tento krok přinese, zjednoduší to řídící činnost vašeho velitelství?

Původní struktura 15. ženijní brigády, kdy podřízené útvary měly plnohodnotné štáby a velitelé praporů měli statutární pravomoc, byla z hlediska řídící činnosti bezproblémová. Nová struktura, kdy prapory nejsou samostatné a velitel pluku je jediným statutárním orgánem pro všechny podřízené v obou posádkách, Bechyni i Olomouci, přinese z hlediska velení a řízení mnoho nových výzev a poznatků. Zatím je příliš brzy na hodnocení této změny. Zrušení rakovnické posádky bude mít pro AČR přínos na straně provozních i investičních úspor. To však nebyl nikdy primární důvod pro odchod z posádky Rakovník. Jak jsem již zmínil, prvním předpokladem pro vytvoření ženijního pluku při zachování původních schopností ženijního vojska bylo zeštíhlení počtu velitelství a štábů útvarů. Znamenalo to vytvořit dva prapory, které by nebylo rozumné a ani finančně efektivní dislokovat do tří posádek. Pokud však jde o konkrétní úspory, určitě každý chápe, že když v kasárnách přestane existovat život, odejde z nich 450 lidí, skončí zde provoz přibližně 200 kusů techniky a nebudete do nich investovat, tak náklady jsou bezpochyby nižší v řádech milionů korun. Provozní úspora byla na základě statistiky z let 2010 až 2012 vykalkulována na přibližně osm až deset milionů korun. Případné investiční úspory v horizontu 10 či 15 let by byly v řádu několika desítek milionů korun. Pravdou je, že objekt kasáren zůstal v dobrém stavu a bude záležet jenom na přístupu města a případně státních organizací, jak bude využit.

41

výcvik

technika a výzbroj výjimečnosti (CoE), která jsou zásadní pro rozvoj schopností. V ženijní oblasti jsou tři (ženijní, EOD a C-IED). Počet těchto center svědčí o rozsahu požadavků na schopnosti ženijních jednotek.

Jaká je vaše představa o rozvoji ženijního vojska do budoucnosti?

Samostatné záchranné roty jsou nově začleněny do ženijních praporů. Jaké má výhody toto opatření?

Především začlenění samostatných záchranných rot do sestavy ženijních praporů nepřineslo rezignaci na žádnou z jejich původních schopností. Zásadní schopnosti chemiků, hasičů a lezců-záchranářů jsou a měly by nadále zůstat pevnou součástí těchto rot.

Resort obrany trpí již několik let určitým podfinancováním. Daří se vám i přesto držet krok s ženijními útvary ostatních aliančních armád?

Pokud připustíme, že je resort obrany podfinancovaný, tak je realitou, že to může mít vliv na schopnosti ženijního vojska. Obecně jsem rád, že se v resortu kontinuálně daří modernizovat výzbroj a zkvalitňovat schopnosti jednotek napříč všemi druhy vojsk. Určitě bych si přál, aby ženijní vojsko mělo víc prostředků na modernizaci výzbroje a zkvalitňování schopností

42

s ohledem na jejich velmi široký rozsah – například podpora manévru a palby, ochrany vojsk, ochrana proti EOD (Explosive Ordnance Disposal), IED (Improvised Explosive Device), Counter-IED, výstavba základen, opevňování prostorů atd. Nemyslím si, že by se nám nedařilo držet krok s aliančními partnery. Obzvlášť pokud si uvědomíte, že mluvíme o 28 členských státech. Srovnávání by tedy mělo různý výsledek s ohledem na výběr členského státu NATO. Rozvoj musí být otázkou dlouhodobých priorit pro celou AČR a následně pak priorit uvnitř ženijního vojska. Ženisté je mají nastaveny primárně s ohledem na závazky AČR, operační potřeby a finanční možnosti resortu. V současnosti je pro nás zásadní dále rozvíjet schopnost podporovat volný manévr jednotek v operačním prostoru, tedy primárně očistu cest a prostorů od výbušnin, dále pak ochranu vojsk proti IED, modernizovat obrněné odminovací a mostní prostředky, prostředky pro opevňovací práce a výstavbu infrastruktury k podpoře udržitelnosti vojsk v operačním prostoru. Podstatný je také bezpochyby vývoj a zavedení prostředků pro podporu velení ženijnímu vojsku a jeho řízení v integrovaném informačním prostředí a příprava osob na tyto nové podmínky.

Mění se nějakým způsobem role ženijního vojska v současných armádách?

Tato role se nepochybně mění. Schopnosti ženijního vojska se zásadně rozšiřují souběžně s tím, jak se proměňuje charakter operací a operačního prostředí. Původní schopnosti k podpoře obranných a útočných operací se rozšiřují o potřebné schopnosti k podpoře bojových, podpůrných a zabezpečovacích jednotek ve stabilizačních, rekonstrukčních a humanitárních operacích. Schopnost ochrany proti IED – C-IED, prohledávací operace zaměřené na detekci a ničení výbušniny na cestách, ať již ženijními, mechanizovanými nebo EOD jednotkami, jsou pouhým dílčím příkladem rozšíření tradičních ženijních možností. Nové požadavky na zpevňování terénu, přípravu taktických přistávacích a výsadkových ploch, výstavbu a ochranu taktických základen vojsk v rozsahu rota až prapor jsou dalším příkladem nových operačních požadavků. Pro ženijní vojsko je velmi důležité, že dokázalo udržet kontakt s centry

Kromě již zmiňované potřeby rozvíjet schopnosti v neustále se zvětšujícím rozsahu požadavků s ohledem na měnící se charakter operací a operačního prostředí bude potřebné budovat takové ženijní dovednosti, jako je výroba solární elektrické energie, která zásadně sníží spotřebu PHM, což přinese méně logistických konvojů a méně lidí exponovaných v nepřátelském prostředí. Dalším obdobně motivovaným požadavkem je získávání pitné a užitkové vody z místních zdrojů. Významným budoucím směrem rozvoje by měly být robotické prostředky využitelné pro všechny ženijní schopnosti. Současná ženijní vize v oblasti robotických prostředků má tři stránky přesně pojmenovaných položek. Velmi důležité pro další rozvoj ženijních schopností bude aplikovat nanotechnologie v oblasti detekce a průzkumu. Zásadním v této oblasti by mělo být skutečné zapojení se do budování tradičních i nových ženijních schopností v rámci programů Smart Defense v NATO nebo v rámci programů pooling&sharing v EU. To jsou příklady pohledu do budoucnosti. Musíme vždy vědět, kterým směrem budeme tu naši „káru“ tahat. Nicméně vždy bude platit, že vize bez peněz jsou jen halucinace.

Jaké nejdůležitější úkoly čekají ženisty v letošním roce?

V roce 2014 bude pro 15. ženijní pluk stěžejní stabilizovat personál a splnit připravenost ženijních a záchranných jednotek vyčleňovaných pro domácí a zahraniční operace, NRF (NATO Responce Forces), Battle Group EU a 4. brigádní úkolové uskupení. Další oblastí je pyrotechnická očista ve výcvikovém prostoru Brdy a v areálu vojenské základny na letišti v Přerově. Toto je dlouhodobý úkol, který bude realizován na území o rozsahu více než 13 000 hektarů, což pro názornost představuje přibližně 13 000 fotbalových hřišť. Pokračujeme ve společném zdokonalovacím výcviku s aliančními partnery, konkrétně se jedná o ozbrojení síly Slovenska, Maďarska, Polska, USA, Velké Británie, Německa, Nizozemí a Belgie. Ten bude zaměřen především na bojové ženijní, mostní a stavební jednotky a na oblast C-IED a EOD. Zásadní bude zahájení realizace nově koncipované přípravy EOD cestou Centra technické a informační podpory EOD v Bechyni. Významnou podporu nám při přípravě EOD poskytují slovenská CoE EOD v Trenčíně a národní EOD centrum v Novácích. Historicky poprvé bude proveden výcvik třiceti EOD specialistů v Bechyni v oblasti likvidace IED s obsahem domácky vyrobených výbušnin – home-made explosives (HMEs). Náš pluk má nyní dobře uzpůsobenou strukturu, která zaručuje splnění všech ambicí ČR a přijatých závazků směrem ke kolektivní obraně území ČR a NATO. Věřím, že pokud se v budoucnu nezmění tyto ambice ČR a závazky AČR nebo se zásadně nezmění strategický přístup k výzvám plynoucím z operačního prostředí, tak nebude důvod měnit strukturu našeho ženijního pluku. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv 15. ženijního pluku

Me 262 Schwalbe, S-92

K počátkům proudové éry československého vojenského letectva neodmyslitelně patří první proudový letoun zařazený do služby, typ Messerschmitt Me 262, u nás značený S-92, či ve cvičné dvojmístné verzi CS-92. Tyto stroje byly vyvinuty továrnou Messerschmitt na základě rozsáhlých zkoušek proudových motorů, které byly provedeny v předválečné a válečné době v Německu. I když mělo jít původně o obranný stíhací typ sloužící k chránění vzdušného prostoru, zadání bylo v průběhu vývoje změněno na útočný letoun schopný likvidovat pozemní cíle na nepřátelském území. Nakonec byla ale dokončena jako první stíhací verze, jejíž prototyp poprvé vzlétl 18. dubna 1941. Kvůli nedokončenému vývoji proudových pohonných jednotek byl prototyp vybaven pístovým motorem. Ke vzletu ryze proudové verze došlo až v červenci 1942. Již o dva roky později se první stroje Me 262, tehdy ještě zařazené u zkušební jednotky, zapojily do bojových akcí a 26. července 1944 došlo k historicky prvnímu sestřelu nepřátelského letounu proudovou stíhačkou. Německo do konce války stihlo vyrobit přes 1 400 letounů Me 262 v různých verzích, včetně stíhací, průzkumné, útočné, bombardovací či cvičné varianty. Již během války Německo přesunulo výrobu mnoha typů letounů ze svého území do okupovaných zemí. Německá města totiž byla soustavně ohrožována spojeneckými bombardovacími nálety a výroba letadel v těchto podmínkách působila značné potíže. V protektorátu Čechy a Morava byly z rozhodnutí průmyslového velení Německa části letounů Me 262 kompletovány. Například podnik Avia Letňany vyráběl přední části trupu. Po skončení války byl Me 262 jedním z nejmodernějších německých letounů a několik strojů ukořistěných vítěznými mocnostmi bylo důkladně testováno v USA, Velké Británii, Francii a SSSR. Malé množství letounů v různém stavu poškození a kompletace se nacházelo i na území Československa a velení nově budovaného letectva přijalo rozhodnutí uschopnit alespoň několik z nich. Sloužit měly zejména k výcviku a výzkumným úkolům a měly být využity jako testovací letouny pro následný vývoj a výrobu

plně československého proudového stíhacího typu. Kompletací dostupných draků byl pověřen letňanský závod Avia, za uschopnění nalezených a pozdější výrobu nových motorů zodpovídal podnik ČKD Malešice. Vedoucí celého projektu, konstruktér Avie Ing. František Novotný, dokázal se svými spolupracovníky shromáždit potřebné množství dílů pro stavbu několika kusů. První dokončený letoun byl připraven k záletu v srpnu 1946. První let provedl tovární pilot Avie Antonín Kraus, který neměl s Me 262 předtím žádné zkušenosti. Celkem Avia dokončila devět jednomístných S-92 a jeden dvojmístný CS-92. Dva S-92 byly později přestavěny na dvojmístnou variantu, protože u vojenského letectva měly sloužit zejména k výcviku. Po sérii rozsáhlých zkoušek byl v červnu 1948 první ze strojů oficiálně předán vojenskému letectvu. Velmi efektní byla předvádění jednotlivých letounů i skupin strojů během poválečných leteckých dnů. Během provozu u vojenského letectva sloužily stroje zejména k výcviku létajícího personálu. Ve službě

technika a výzbroj

Záchytná zařízení letounů

jednotkám, kde sloužily zejména k výcviku pozemního technického personálu. Dnes se v expozici muzea VHÚ ve Kbelích nachází jeden S-92 a jeden CS-92, který prošel před nedávnem pečlivou rekonstrukcí, jak dokazují přiložené snímky. Při ní získal německé zbarvení, odpovídající jednomu z nekompletních trupů, které byly po válce nalezeny na území Československa.

Základní technický popis

ale Avie nevydržely dlouho, neboť je relativně záhy vystřídal novější typ Jak-23, dodaný ze SSSR, u nějž se počítalo se sériovou licenční výrobou. Oficiálně byly S-92 a CS-92 z výzbroje vyřazeny v roce 1951. Poté putovaly k různým

Hlavní takticko-technická data Me 262B-1:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

10,60 m 3,83 m 12,56 m 4 404 kg 5 240 kg 860 km/h 11 000 m 980 km

Me 262, v Československu značený S-92, či ve své dvoumístné verzi CS-92, je dvoumotorový podzvukový dolnoplošník celokovové poloskořepinové konstrukce. Příď trupu začíná špičkou, v níž jsou v jednomístné verzi uloženy palubní zbraně. Následuje trup s pilotní kabinou pro jednoho či dva piloty (dle verze) zakončený jednoduchými ocasními plochami. Ke střední části trupu jsou připevněna křídla s velkým rozpětím, vybavená mechanizací. Každá polovina křídla nese gondolu pro motor Jumo 004. Gondoly jsou opatřeny snadno demontovatelnou kapotáží pro zjednodušení přístupu k motorům během údržby. Tříbodový kolový zatahovací podvozek se skládá z příďové nohy, uložené v přední části trupu, a ze dvou hlavních noh. Pohon Me 262 obstarávají dva proudové motory Junkers Jumo 004B-1 bez komory přídavného spalování. Tah každého z nich dosahuje maximálně 8,83 kN. Výzbroj letounu v jednomístné verzi tvoří čtveřice pevně instalovaných kanónů MK 108 ráže 30 mm se zásobou celkem 360 nábojů. Podvěsná výzbroj se skládala z neřízených raket R4M ráže 55 mm, či leteckých pum až do hmotnosti po 500 kg. Pro prodloužení doletu bylo možné podvěsit dvě přídavné palivové nádrže o objemu po 300 litrech. Připravil: Jakub Fojtík

Záchytná zařízení letounů jsou zařízení zařazená do kategorie vojenských leteckých pozemních zařízení letištního zabezpečení, jsou určena k zajištění bezpečnosti letového provozu. Základními typy záchytných zařízení letounů jsou záchytná zařízení lanového a síťového typu. Zařízení lanového typu jsou určena výhradně pro zachycení a zastavení letounů vybavených záchytným hákem. Naproti tomu zařízení síťového typu nejsou závislá na použití záchytného háku letounu. Úkolem záchytných zařízení je v případě nutnosti uvést letoun do nulové rychlosti a minimalizovat rizika jeho poškození, v krajních případech ztráty na životech leteckého personálu. U lanových systémů dochází k přenosu účinků brzd na letoun pomocí brzděného pásu spojeného se záchytným lanem. U síťových systémů dochází k přenosu těchto účinků na letoun pomocí záchranné sítě. V obou případech je průběh brzdění řízený. I přesto, že Armáda České republiky nedisponuje letouny vybavenými záchytným hákem, jsou letiště Čáslav a Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou v souladu s požadavky NATO vybavena záchytnými zařízeními lanového typu tak, aby byla schopna přijímat letouny aliančních spojenců v rámci podpory hostitelským státem.

brzdový pás na záchytné lano k háku letounu. Brzdy jsou schopny absorbovat maximální energii 180 MJ při maximálním doběhu letounu 366 metrů. Řídící letového provozu má k dispozici dálkové ovládání, kterým zvedne v případě nutnosti záchytu záchytné lano nad povrch vzletové a přistávací dráhy. Po celou dobu záchytu je letoun trvale brzděn. Průběh brzdicí síly je předem definován (dle hmotnosti letounu) volbou brzdicí vačky tak, aby se předešlo nadměrnému zatížení draku letounu. K opětovnému zprovoznění zařízení po záchytu letounu slouží systém převíjení. Jeho součástí je vznětový spalovací motor Lombardini 5LD 930-3, pomocí kterého je brzdový pás opětovně navinut na buben brzdy.

Záchytný lanový systém ZLS 98B

Záchytný síťový systém ZSS 99B

V roce 1998 byl na letecké základně v Čáslavi nainstalován nový typ záchytného zařízení francouzské společností Aerazur. Zařízení dodala firma Bohemia T. T. W., a.s., pod označením ZLS 98B. Zařízení slouží k bezpečnému zastavení letounu vybaveného záchytným hákem při mimořádných situacích (selhání brzdného systému letounu, ztížené klimatické podmínky, chyba lidského činitele). Zařízení se skládá z dvojice lamelových třecích brzd 4M6-C, zatažitelného systému H60 a sestavy dálkového ovládání. Brzdy 4M6-C jsou umístěny po stranách vzletové a přistávací dráhy, mezi nimi v “drážce“ je nainstalován zatažitelný systém H60, který slouží k ukrytí záchytného lana umístěného mezi třecími brzdami pod úroveň vzletové a přistávací dráhy. Brzdná energie třecích brzd je přenášena přes

Hlavní takticko-technická data: Maximální tolerance záchytu mimo osu RWY . . . . Maximální rychlost letounu při záchytu . . . . . . . . . Výška lana nad povrchem RWY . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální hmotnost zachyceného letounu . . . . . . Směr záchytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvednutí/sklopení záchytného lana . . . . . . . . . . . . . Průměr záchytného lana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

40 % šířky RWY 352 km/hod. min. 50 mm 50 000 kg oběma směry ≤ 1,5 s 31,75 mm

V roce 1999 se na letecké základně rozšířil počet záchytných zařízení letounů o další dvě. Jednalo se o záchytná zařízení francouzského výrobce Aerazur, ovšem tentokráte síťového typu. Dodávku a instalaci realizovala opět firma Bohemia T. T. W., a.s., a to pod označením ZSS 99B. Zařízení se skládá z dvojice lamelových třecích brzd 4M6-C, zvedacího sloupového systému 5-1, letecké záchranné sítě ES 30-5-M03 a sestavy dálkového ovládání. Brzdy 4M6-C jsou spolu se sloupy systému 5-1 umístěny po obou stranách na konci vzletové a přistávací dráhy. Jsou identické s brzdami použitými u zařízení záchytného ZLS 98B, a lze je tedy vzájemně zaměňovat. Umožňují zastavení letounu zachyceného leteckou záchrannou sítí vztyčenou na konci vzletové a přistávací dráhy prostřednictvím

Záchytný lanový systém BAK-12

nylonových pásů připojených k záchranné síti. Pásy jsou dále vedeny přes kladkový systém k jednotlivým brzdám. Sloupový systém 5-1 tvořený dvěma sloupy, které jsou umístěny po stranách vzletové a přistávací dráhy a které jsou zvedány pneumatickými pracovními válci prostřednictvím stlačeného dusíku, umožňuje vztyčení záchranné sítě pomocí dálkového ovládání do 1 sekundy. Systém je schopný až 15krát opakovat cyklus vztyčení a spuštění sítě bez doplnění dusíku. Činnost třecí brzdy, ovládání a opětovné zprovoznění po záchytu letounu jsou obdobné jako u ZLS 98B. Záchranná síť může být po kontrole znovu použita, nebo v případě poškození je vyměněna za novou.

Dvě sestavy záchytného zařízení lanového typu amerického výrobce Engineered Arresting Systems Corporation (ESCO) dodal a instaloval v roce 2006 na letiště Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou státní podnik LOM Praha pod označením ZLS BAK-12. Zařízení je určeno pro nouzové zachycení letounu vybaveného záchytným hákem. Zařízení se skládá z dvojice servoabsorbérů energie s motory pro zpětné převíjení umístěných v kabinách po stranách vzletové a přistávací dráhy, vzájemně propojených brzdovými pásy a záchytným lanem s podpěrnými kotouči umístěnými na povrchu vzletové a přistávací dráhy. Zachycení letounu za lano způsobí odvíjení pásů z brzdových bubnů absorbérů, které uvedou do činnosti brzdový systém. Brzdný účinek se odvíjí od rychlosti zachyceného letounu, protože pohon čerpadla vytvářejícího brzdný tlak je odvozen od osy brzdového bubnu, na kterém je navinut brzdový pás. Systém servořízení zajišťuje počítačově řízenou aplikaci brzdné síly vytvořené čerpadlem. Záchytný systém reaguje automaticky a obsluha zasahuje pouze při obnovení jeho provozuschopnosti. Brzdy s absorbérem energie mohou zastavit šest letounů během jedné hodiny bez pomocného chlazení brzd. Zařízení je vybaveno příručním počítačem, který umožňuje načíst data po provedeném záchytu (rychlost letounu, jeho vyosení mimo osu vzletové a přistávací dráhy, délku záchytu). Ke zpětnému navinutí brzdového pásu na brzdový buben je použit dieselový motoru Deutz TCD 2011. Všechny komponenty absorbéru energie jsou namontovány na ocelové základně.

Hlavní takticko-technická data:

Maximální tolerance záchytu mimo osu RWY . . . . . . Maximální rychlost letounu při záchytu . . . . . . . . . . . Výška lana nad povrchem RWY . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální hmotnost zachyceného letounu . . . . . . . . Směr záchytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr záchytného lana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

v celé šíři RWY 352 km/hod. min. 50 mm 59 000 kg oběma směry 31,75 mm

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Otevřený přebor AČR ve sportovním skialpinismu 2014 Ve dnech 19. až 20. března 2014 se uskuteční první ročník otevřeného přeboru Armády České republiky ve skialpinismu.

Uzávěrka čísla: 4. 2. 2014

Foto na titulní straně: archiv EUTM

Hlavní organizátor – 15. ženijní pluk Místo konání – Špindlerův Mlýn a okolí Základna pro závodníky – Brádlerovy boudy a hřebenová bouda Klubu českých turistů

Závodí se podle pravidel Českého poháru ve skialpinismu. Kategorie: I. muži, ženy II. muži, ženy III. muži, ženy Open

do 30 let do 40 let nad 40 let pozvaní závodníci (složky IZS)

Pro vítěze jednotlivých kategorií jsou připraveny hodnotné ceny.

Připravili: mjr. Oldřich Macháček a prap. Jiří Chovanec Foto: Marie Křížová, mjr. Oldřich Macháček a Roman Pivnička

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Toto číslo vyšlo dne: 10. 2. 2014

Délka tratě – přibližně 15 km, výškové převýšení 1600 metrů

Maximální rychlost letounu při záchytu . . . . . . . 352 km/hod. (při max. hmotnosti 38 000 kg) Maximální hmotnost zachyceného letounu . . . . 50 000 kg (při max. rychlosti 305 km/hod) Směr záchytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . jednosměrný Celková šířka sítě ES 30-5-M03 . . . . . . . . . . . . . . . 58 m Využitelná šířka sítě ES 30-5-M03 . . . . . . . . . . . . 47 m Výška sítě v ose RWY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 700 mm ± 200 mm Vztyčení záchranné sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 s Sklopení záchranné sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 s Výška sloupu sloupového systému 5-1 . . . . . . . . 7 000 mm

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s.

Závodní trasa – okolí Brádlerových bud a Labského dolu

Hlavní takticko-technická data:

Jazyková korektura: Jana Menšíková Jaroslav Pajer

Bližší informace: kpt. Mgr. Bc. Eduard Zíka, alc 307 375, mobil 601 579 624

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

personalistika

INTERNÍ komunikační portál

Dne 2. ledna 2014 uplynuly přesně dva roky ode dne, kdy byl spuštěn pilotní provoz Interního komunikačního portálu MO (dále jen IKP) v gesci náměstkyně ministra obrany pro personalistiku. Vedením projektu byli pověřeni zaměstnanci sekce personální MO, kteří jej vystavěli spolu s tehdejším Ředitelstvím personální podpory a dalšími složkami MO. Portál IKP je v současnosti provozován sekcí personální MO, činnost redakce zabezpečuje Agentura plánování a rozvoje lidských zdrojů. Redakce IKP spolupracuje s věcně příslušnými organizačními celky. Ke zřízení IKP vedla potřeba poskytování kvalifikovaných informací zaměstnancům (vojákům z povolání a občanským zaměstnancům) resortu Ministerstva obrany prostřednictvím internetu. Platforma byla přijata s cílem vytvořit snadno dostupný informační servis umožňující přístup zejména k důležitým informacím z oblasti služebně-právní a pracovněprávní problematiky, dále mít možnost poskytovat poradenské služby i těm zaměstnancům, kteří nedisponují možností získat (sdílet) informace v rámci resortní sítě (ŠIS, ISL, FIS apod.).

O zájmu svědčí téměř 280 zodpovězených odborných dotazů uživatelů již v průběhu prvního roku provozu portálu. Do konce roku 2013 přibylo dalších 550 podnětů. Na otázky kvalifikovaně odpovídají gestoři a odborníci na danou problematiku v resortu MO. Uživatelé portálu mají přístup celkem k 137 právním a vnitřním předpisům, pomůckám a jiným důležitým dokumentům v aktuálním znění, které se dotýkají zejména problematiky služebního poměru vojáků z povolání nebo pracovního poměru občanských zaměstnanců. Nové dokumenty jsou redakcí průběžně doplňovány. Tato služba je uživateli webu hojně využívána, o čemž svědčí množství stažených dat. Portál nabízí možnost sdílení zkušeností a názorů na diskusních fórech, která mohou zakládat přímo uživatelé. Dává také prostor pro prezentaci věcných příspěvků v anketách vyhlašovaných redakcí portálu. Využívána je i možnost inzerce na stránkách portálu. Celkem bylo podáno za první rok provozu portálu 171 inzerátů, z toho většinu tvořily nabídky volných míst a vyhlašovaná výběrová řízení

na obsazení volných systemizovaných míst v resortu MO. V roce 2013 to již bylo 1 019 nabídek na obsazení systemizovaných míst v rámci resortu MO, velení NATO, jeho agentur a civilních misí EU. Registrace v portálu je dobrovolná. Je také zajištěna anonymita zaměstnanců, kteří se registrují a přihlašují zástupnými jmény (přezdívkami). Mezi sebou i vůči redaktorům tak vystupují anonymně. Pozitivním zjištěním je, že návštěv stránek IKP v roce 2012 bylo 149 549, přičemž unikátních návštěvníků (v určitém časovém období se počítá pouze jeden vstup daného subjektu) bylo 8 129, a v roce 2013 již 165 000, z toho unikátní návštěvníků bylo 9 500. V průběhu pilotního a rutinního provozu došlo k několika úpravám jak funkčnosti, tak vzhledu stránek. Ke změnám došlo na základě zkušeností a návrhů redakce i uživatelů portálu. Připravuje se další rozšíření nabídky služeb poskytovaných Interním komunikačním portálem zaměstnancům resortu MO a vylepšení stávajících funkčností. O jejich realizaci Vás budeme postupně informovat. Připravil: Stanislav Simbartl

Velitel 22. základny vrtulníkového letectva organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u jednotky předsunutých leteckých návodčích (FAC) VSTUPNÍ PODMÍNKY: Î VZP, předchozí praxe v bojových jednotkách AČR výhodou Î středoškolské vzdělání s maturitou pro místa s hodností praporčík Î pokročilá znalost AJ Î zdravotní klasifikace „A“ výsadkář Î předpoklad pro získání BP „Tajné“ Î fyzické a psychické předpoklady Î další vojenské dovednosti výhodou NAŠE NABÍDKA: Î prestižní funkce FAC v hodnostech praporčíků Î získání jedné z nejžádanějších specializací pro operace NATO Î dynamicky se rozvíjející profese Î odborná příprava a výcvik v zahraničí Î odpovídající zázemí na moderní letecké základně včetně přímé účasti na leteckém výcviku Î výcvik ve výsadkové přípravě Î pravidelné nasazení v zahraničních operacích

Na portál je možné se přihlásit na adrese: [email protected]

48

PRŮBĚH VÝBĚRU: Î Registrace uchazečů se uskuteční formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní telefon a Alcatel) na adresu [email protected] a bude uzavřena 14. března 2014. Î Uchazeči budou vyrozuměni o výsledcích prvotního výběru na základě posouzení životopisů do 28. března 2014. Î Druhá část výběru je dvoudenní a uskuteční se ve dnech 3.–4. dubna 2014 u 22. zvrl Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Î Další podrobnosti budou uchazečům sděleny individuálně, popř. je možné kontaktovat telefonicky velitele roty FAC na alc. čísle 438 613 nebo na mobilu 702 000 427. 49

56. mezinárodní vojenská pouť do Lurd 15.–19. května 2014 Duchovní služba AČR ve spolupráci s Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními zve vojáky z povolání, občanské zaměstnance MO a ozbrojených sil, případně i s jejich rodinnými příslušníky, k účasti na 56. mezinárodní vojenské pouti do Lurd ve Francii ve dnech 15. až 19. května 2014. Program pouti: 15. 5. 2014 – dopoledne odjezd autobusů s poutníky z Prahy 16. 5. 2014 – dopoledne příjezd do Lurd, ubytování v hotelu nebo stanovém táboře, večer o iciální zahájení pouti 17. 5. 2014 – dopoledne česká bohoslužba, odpoledne křížová cesta, požehnání nemocným, vystoupení vojenských hudeb, večer průvod světla se svícemi 18. 5. 2014 – mezinárodní mše svatá, odpoledne odjezd z Lurd 19. 5. 2014 – odpoledne příjezd do Prahy Žadatelem o účast na vojenské pouti může být pouze voják z povolání, občanský zaměstnanec MO a ozbrojených sil a až dva členové jeho rodiny. Za rodinu vojáka z povolání, občanského zaměstnance MO a ozbrojených sil se považují, mají-li trvalý pobyt na území našeho státu a žijí-li s ním v domácnosti, jeho manželka (manžel) nebo družka (druh) a nezaopatřené děti, a to vlastní, osvojené nebo svěřené do pěstounské péče nebo výchovy. Za nezaopatřené dítě se považuje dítě vymezené v ustanovení § 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. K družce se jako k osobě podle věty druhé přihlíží, jen žije-li s oprávněnou osobou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň 3 měsíce a je-li přihlášena na stejné adrese k trvalému pobytu. Upozorňujeme, že všichni účastníci pouti jsou povinni sjednat si cestovní pojištění. V případě zájmu zajistí komplexní cestovní pojištění Vojenská lázeňská a rekreační zařízení u Generali Pojišťovny, a.s.

Ubytování je zajištěno v hotelu kategorie 2* a pro vojáky z povolání (bez rodinných příslušníků) a studenty vojenských škol také ve stanovém táboře francouzské armády. Ubytování v hotelu: Orientační cena: 2 800 Kč za osobu Cena zahrnuje: • dva noclehy se snídaní ve dvoulůžkovém nebo třílůžkovém pokoji v hotelu • autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha • účastnický poplatek – odznak účastníka 56. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: • obědy, večeře • cestovní pojištění Ubytování ve stanovém táboře: Orientační cena: 500 Kč za osobu Cena zahrnuje: • autobusovou dopravu Praha–Lurdy–Praha • účastnický poplatek – odznak účastníka 56. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: • stravování ve výši cca 30 EUR za osobu a pobyt – hradí každý ubytovaný na místě (povinný poplatek) • cestovní pojištění

Přihlášku a informace o účasti na 56. mezinárodní vojenské pouti do Lurd naleznete na webu Duchovní služby AČR na adrese www.kaplani.army.cz nebo si je můžete vyžádat u vojenských kaplanů.

Řádně vyplněnou přihlášku odešlete nejpozději do 28. 3. 2014 na adresu: Duchovní služba AČR, Vítězné nám. 5, 160 01 Praha 6. Vybraní účastníci budou vyrozuměni Duchovní službou AČR nejpozději do 11. 4. 2014.