(7)
P Ř E D M L U VA
Vá ž e n í č t e n á ř i , máte před sebou první český slovník KDO BYL KDO v ekonomii, který zahrnuje 480 hesel, z nichž 291 se týká již nežijících a 189 žijících ekonomů, ekonometrů, matematických ekonomů, statistiků a historiků národního hospodářství, kteří se podíleli na rozvoji poznání v oblasti obecné ekonomické teorie. Dále je budu podmíněně označovat jako ekonomy (ekonomky), i když jsem si vědom, že to není zcela přesné, protože v některých případech přispěli významně k rozvoji obecné ekonomické teorie lidé, kteří působili v oblasti jiných vědních disciplín či v praxi a sami se ani za ekonomy nepovažovali. Vedle 441 významných světových ekonomů jsem do slovníku zařadil i 39 ekonomů českých, z nichž 13 dosud žije. Snažil jsem se uvést všechny ty, kteří svým dílem významně ovlivnili vývoj ekonomického teoretického myšlení od dob antického Řecka až po současnost. Při výběru již nežijících ekonomů jsem byl veden snahou zachytit adekvátním způsobem vývoj všech proudů, směrů a škol ekonomického myšlení od antiky až po konec 20. století. Komplikovanější byl výběr v případě žijících ekonomů. I přes veškeré úsilí o co nejobjektivnější přístup se nelze zcela vyvarovat určitého subjektivního pohledu. Určit, kdo byl nebo je významným ekonomem či historikem národního hospodářství, ekonometrem či statistikem, není zdaleka snadné. Je obtížné nalézt kritérium či kritéria, podle nichž bychom to mohli učinit. Nepatřím k příznivcům scientometrů, kteří se snaží odvodit významnost vědců podle citovanosti jejich děl. Konec konců ani indexy citovanosti, jako je například mezinárodně uznávaný Index citací ve společenských vědách (Social Sciences Citation Index, SSCI), nedokáží objektivně určit, kdo k rozvoji ekonomické vědy přispěl významněji a kdo je důležitý méně. V zájmu snížení míry subjektivní volby jsem zvolil více pomocných kritérií. Do slovníku jsem zařadil všechny nositele Nobelovy ceny za ekonomii. U dalších zahraničních žijících ekonomů bylo širším základem pro výběr třetí vydání publikace Marka Blauga Who is Who in Economics, v níž je volba žijících ekonomů založena striktně na Indexu citací ve společenských vědách za posledních 13 let. Vzhledem k uvažovanému rozsahu tohoto slovníku jsem z 1 400 žijících ekonomů uváděných Blaugem zvolil 176 podle toho, čím přispěli ekonomické teorii ve svých publikacích a vědeckovýzkumné práci. V této volbě jsem vycházel z učebnic M. Sojky a kol. Dějiny ekonomických teorií a R. Holmana a kol. Dějiny ekonomického myšlení a rovněž z vlastní dlouhodobé vědeckovýzkumné práce v tomto oboru. Výběr českých ekonomů se opíral o práci na grantovém výzkumném projektu Dějiny českého ekonomického myšlení a o učebnici F. Vencovského Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948.
(8)
Hesla obsahují základní biografické údaje, stručný profesní životopis, přínos rozvoji ekonomie a přehled hlavních publikací. U již nežijících ekonomů následuje za jménem, rokem, místem (město, země) narození a datem úmrtí zařazení do určitého směru či školy. U žijících autorů je za jménem a rokem a místem (město, země) narození uvedeno i jeho současné působiště, případně i zařazení do směru či školy ekonomické teorie. U nositelů Nobelovy ceny za ekonomii je uveden rok udělení. Přes veškerou snahu dodržet v co největší možné míře strukturu hesel jsou zde určité rozdíly dané tím, že mnohdy nebyly některé z údajů k dispozici. Usiloval jsem se rovněž o to, aby rozsah jednotlivých hesel odpovídal významu určitého ekonoma a jeho přínosu rozvoji ekonomické vědě. Jisté zkreslení dané informacemi, které se mi podařilo o jednotlivých ekonomech shromáždit, tu však existuje a nedá se zřejmě nikdy zcela odstranit. Snažil jsem se vyjít čtenáři co nejvíce vstříc tím, že nebude muset ve slovníku vyhledávat významy různých zkratek, a proto jsem používal pouze všeobecně známé zkratky. Jako hlavní práce jsou uváděny knihy, případně významné články. U některých významných autorů je navíc ještě zmíněna sekundární literatura. Jména autorů jsou řazena abecedně a slovník je doplněn jmenným rejstříkem. Jako příloha je doplněna tabulka všech dosavadních nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Hesla jsou s ohledem na přijatelný rozsah slovníku psána velmi úsporně. Přinášejí základní informace o jednotlivých ekonomech, jejich díle i přehled o jejich rozhodujících publikacích. Tím se slovník, jak doufám, stane vítanou pomůckou pro studenty ekonomie, odborníky ekonomy i širší veřejnost. Nemůže však nahradit učebnice a monografie, a ani o to neusiluje. Zájemce o podrobnější výklad ekonomických teorií a o teoretický přínos významných autorů je třeba odkázat na učebnice ekonomie, učebnice dějin ekonomických teorií a na další literaturu, z níž část je uvedena v seznamu použité literatury. Milan Sojka Praha, listopad 2001
(9)
A DA M
S L OV N Í K E KO N O M Ů
A ABRAMOVITZ Moses (* 1912 New York City, New York, USA) – americký ekonom, profesor dějin národního hospodářství USA, od roku 1977 emeritní profesor Stanfordské univerzity ve Stanfordu v Kalifornii V roce 1932 získal titul bakaláře na Harvardově univerzitě a 1939 titul PhD na Kolumbijské univerzitě. Vyučoval ekonomii a dějiny národního hospodářství na mnoha amerických univerzitách, během 2. světové války působil jako hlavní ekonom US War Production Board (1942) a US Office of Strategic Services (1943), 1943–45 sloužil v armádě USA. V letech 1946–48 byl ředitelem Studií hospodářského cyklu Národního úřadu pro ekonomický výzkum (NBER), 1948–77 profesorem ekonomie a profesorem dějin amerického národního hospodářství, 1955–56 působil jako hostující profesor na Pensylvánské univerzitě, 1962–63 jako ekonomický poradce generálního tajemníka OECD. Od počátku 50. let se věnoval výzkumu hospodářského růstu v průmyslově vyspělých ekonomikách. Na studiu empirických údajů prokazoval, že hospodářský růst není vyvolán pouze působením nabídkových faktorů, ale je výsledkem složitého vzájemného působení míry využití zdrojů na jedné straně a růstu počtu obyvatel, ekonomicky aktivního obyvatelstva a zásoby kapitálu na straně druhé. Na Kendrickových údajích ukázal význam kvalifikace a alokace práce jako zdrojů hospodářského růstu (Resource and Output Trends in the United States since 1870. American Economic Review 46, May 1956). Společně s Paulem Davidem odhalil významný
vliv akumulace kapitálu jako zdroje růstu ekonomiky USA v 19. století (Reinterpreting Economic Growth: Parables and Realities. American Economic Review 63, May 1973). Svými výzkumy hospodářského růstu průmyslově vyspělých zemí po 2. světové válce ukázal silnou nepřímo úměrnou závislost mezi počáteční úrovní produktivity práce a jejím pozdějším tempem růstu. Hlavní práce: Price Theory for a Changing Economy (Columbia University Press 1939), Inventories and Business Cycles (NBER 1950), Thinking about Growth (Cambridge University Press 1989). ADAM Jan (* 1920) – kanadský ekonom českého původu, od roku 1970 profesor ekonomie na Fakultě společenských věd Univerzity Calgary v Calgary Z Československa emigroval po srpnu 1968. Ve své vědecké práci se soustředil především na komparaci ekonomických systémů a na ekonomii práce. Se značným ohlasem se setkaly jeho knižní publikace věnované ekonomickým reformám a problematice ekonomik sovětského typu, zejména SSSR a zemí střední a východní Evropy. V 90. letech se zaměřil na problematiku transformace ekonomik sovětského typu a patřil mezi přední kritiky šokové terapie. Hlavní práce: Wage, Price and Taxation Policy in Czechoslovakia, 1948–1970 (Berlin-West 1974), Economic Reforms in the Soviet Union and Eastern Europe Since 1960’s (Macmillan, St. Martin’s Press 1989), Economic Reforms and the Welfare System in the USSR, Poland and Hungary
A D E L M A N OVÁ
( 10 )
(Macmillan, St. Martin’s Press 1991), Planning and Market in Soviet and East European Thought, 1960‘s-1992 (Macmillan and St. Martin’s Press 1993). ADELMANOVÁ Irma (* 1930 Rumunsko) – americká ekonomka rumunského původu, od roku 1979 profesorka ekonomie na Graduační škole Kalifornské univerzity v Berkeley v Kalifornii V roce 1950 absolvovala bakalářská studia v oboru správa v podnikání (Business Administration) na Kalifornské univerzitě v Berkeley; zde v roce 1951 ukončila studia magisterská (MA) a v roce 1955 studia doktorská. V roce 1955 začala vyučovat ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V letech 1960–62 působila jako mimořádná profesorka na Stanfordské univerzitě, 1962–66 na Univerzitě Johnse Hopkinse, v letech 1966–72 byla profesorkou ekonomie na Severozápadní univerzitě v Evanstonu. V letech 1970–71 se věnovala výzkumné práci ve Středisku pokročilých studií v behaviorálních vědách, 1971–72 pracovala ve Výzkumném středisku pro rozvoj Světové banky. V letech 1972–79 působila jako profesorka ekonomie na Univerzitě státu Maryland v College Parku, 1977–78 jako postgraduální stipendistka Leidenské univerzity na Nizozemském institutu pokročilých studií. Ke studiu ekonomie se rozhodla proto, že chtěla přispět k řešení problému světové chudoby. Zaměřila se na studium hospodářského rozvoje v době, kdy tato problematika ještě nebyla uznána za moderní akademickou subdisciplínu. Zabývá se dlouhodobou a krátkodobou dynamikou, otázkami kvantifikace kvalitativních jevů i interakcemi mezi ekonomickými, společenskými a politickými faktory. Věnuje se analýze institucionálních změn. Soustavně se zajímá o politická opatření, která by měla pomoci řešit problematiku přetrváva-
jící masové chudoby a majetkové a příjmové nerovnosti. Spojuje empirickou analýzu a široké spektrum statistických metod a technik operační analýzy. Ve svých dílech se zabývá především ekonomickým plánováním, podává kvantitativní nastínění dlouhodobých ekonomických, institucionálních a politických změn a rozdělování příjmů. Společně s profesorkou Cynthií Taftovou-Morrisovou se pokusila použít nové techniky (multivariate analysis) ke kvantifikaci vzájemných vztahů mezi ekonomickými, sociálními a politickými silami, které působí v procesu hospodářského rozvoje. Její práce přispěla na počátku 70. let ke změně orientace rozvojové politiky na rozdělování důchodů a na základní potřeby. V současnosti se zaměřuje na pozemkové reformy, industrializaci taženou rozvojem zemědělství, modelování institucionálních změn, plánování v podmínkách nejistoty, tendence vývoje rozdělování důchodů a problematiku chudoby. Hlavní práce: Theories of Economic Growth and Development (Stanford University Press 1964, 1974), The Theory and Design of Economic Development (ed. s E. Tornbeckem; Johns Hopkins University Press 1966), Society, Politics, and Economic Development (s C. Taftovou-Morrisovou; Johns Hopkins University Press 1966), Comparative Patterns of Economic Development, 1850–1914 (s C. T. Morrisovou; Johns Hopkins University Press 1988), Economic Growth and Social Equity in Developing Countries (s C. T. Morrisovou; Stanford University Press 1973), Income Distribution Policy in Developing Countries: A Case Study of Korea (s S. Robinsonem; Stanford University Press 1977), Redistribution Before Growth: A Strategy for Developing Countries? (Martinus Nijhoff 1978), Institutions and Development Strategies: Selected Essays of Irma Adelman, Vol. I, II (Edward Elgar 1995), Village Economies (Cambridge University Press 1996).
( 11 ) AFTALION Albert (* 1874 Bulharsko, † 1956) – francouzský ekonom, profesor Lilleské univerzity (1904–20) a Pařížské univerzity (1920–40) Kritizoval přístup ortodoxní ekonomie Pařížské skupiny, založený na zásadě laissez-faire. Navazoval na dílo J. Sismondiho a přejímal některé myšlenky maloburžoazního socialismu. Významně přispěl k rozvoji francouzské ekonomické teorie. Je znám zejména svou teorií hospodářského cyklu. Statistickými údaji prokázal závislost cyklického vývoje produkce kapitálových statků na produkci spotřebních statků. Na základě zjištění, že změny ve výrobě spotřebních statků vyvolávají mnohem větší změny ve výrobě kapitálových statků, dospěl roku 1909 k první formulaci principu akcelerace (znovu byl formulován a pojmenován J. M. Clarkem v roce 1917). Ve svých pozdějších pracích se zabýval inflací ve Francii v letech 1919–24 a příčinami mezinárodních pohybů zlata v období mezi dvěma světovými válkami. Hlavní práce: L’oeuvre économique de Simonde de Sismondi (1899), Essai d’une théorie des crises générales et périodiques (1909), Les crises périodiques de surproduction (1913), Les fondements du socialisme: étude critique (1923), La valeur de la monnaie dans l’économie contemporaine (2 díly, 1927, 1948), L’or et la monnaie, leur valeur: les mouvements do l’or (1938). Literatura: F. Perroux et al.: L’oeuvre scientifique d’Albert Aftalion (Domat-Montchrestien 1945). AKERLOF George Arthur (* 1940 New Haven, Connecticut, USA) – americký ekonom, příslušník nové keynesovské ekonomie, od roku 1980 profesor ekonomie na Goldmanově stolci na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001
AKERLOF
V roce 1962 obdržel titul bakaláře (BA) na Yaleově univerzitě a 1966 doktorský titul (PhD) na Massachusettském technickém institutu. Působil v Radě ekonomických poradců prezidenta USA (1973–74) a jako hostující výzkumný pracovník při Radě guvernérů Federálního rezervního systému (1977–78). V letech 1978–80 byl profesorem ekonomie na Londýnské škole ekonomie a politických věd, 1977–80 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Jeho hlavním teoretickým přínosem je výzkum trhů s asymetrickými informacemi a analýza mikroekonomických základů makroekonomické teorie. V roce 2001 mu byla (společně s A. M. Spencem a J. E. Stiglitzem) udělena Nobelova cena za ekonomii za přínos k rozpracování teorie trhů s asymetrickými informacemi. Již svým článkem Trh kyselých jablek (The Market for „Lemons“) roku 1970 prokázal, že na trzích, na kterých mají prodávající lepší informace o kvalitě výrobku než kupující, může docházet k negativnímu výběru, spojenému se zhoršující se kvalitou nabízených produktů. Ukázal rovněž, že asymetrické informace půjčujících a vypůjčovatelů mohou vyvolat růst úrokových sazeb u úvěrů na lokálních trzích rozvojových zemí. Důsledky asymetrických informací zkoumal i na trzích zdravotního pojištění a na trhu práce v případě diskriminace menšin. Podílel se na vytvoření nedokonale konkurenčního mikroekonomického základu nové keynesovské ekonomie, zejména v oblasti trhu práce a příčin nepružnosti mezd. Zabývá se rovněž problematikou nejistoty a informací. Je známý pracemi (s J. L. Yellenovou) o chování firem blízkém racionalitě, které vede ke strnulým mzdám a cenám a které se na makroekonomické úrovni projevuje významnými ztrátami HDP. Hlavní práce: An Economic Theorist’s Book of Tales (Cambridge University Press 1984), Efficiency Wage Models of
AKVINSKÝ
( 12 )
the Labor Market (ed. s J. L. Yellenovou, 1986), Relative Wages and the Rate of Inflation, Quarterly Journal of Economics 83/3, August 1969, The Market for „Lemons“: Quality, Uncertainty and the Market Mechanism, Quarterly Journal of Economics 84/3, August 1970, Labor Contracts as Partial Gift Exchange, Quarterly Journal of Economics 97/4, November 1982, A Near Rational Model of the Business Cycle with Wage and Price Inertia (s J. L. Yellenovou), Quarterly Journal of Economics, Vol. C-Supplement 1985. AKVINSKÝ Tomáš, Svatý Tomáš, Doctorus Angelicus (* 1225, † 1274) – italský teolog a filozof, hlavní představitel katolické scholastiky, žák Alberta Velikého, člen dominikánského řádu V roce 1322 byl svatořečen, od roku 1879 se tomismus stal oficiální naukou katolické církve a v podobě novotomismu se prosazuje i v současnosti. Studoval u Alberta Velikého v Paříži, v roce 1251 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1256 vyučoval na univerzitě v Paříži i na mnoha dalších univerzitách. Je autorem rozsáhlého teologického a filozofického díla, v němž dovršil úsilí scholastiky o racionální osvojení víry na základě přijetí Aristotelovy filozofie. Lidskému konání se věnuje ve 2. díle své stěžejní práce Summa theologica. Soukromé vlastnictví považoval za základ hospodářství a jeho nezbytnost zdůvodňoval stavem společnosti po vyhnání z ráje (lidstvo si uvědomilo vzácnost zdrojů a neomezenost potřeb a soukromé vlastnictví se stalo nutností). Vlastní zájem vytváří nejlepší motivaci pro efektivní hospodářskou činnost, o výsledky se však musí každý podělit s potřebnými. Rozvinul koncepci spravedlivé ceny (iustum pretium), která vyjadřuje rovnost směny a je založena na křesťanské etice. Směna zboží je postavena na otázce správ-
nosti lidského jednání v souladu s křesťanskou morálkou. Prodávající neměl zatajovat vady výrobku a měl právo požadovat v ceně uhrazení všech nákladů. Snahu zvyšovat cenu nad úroveň odpovídající nákladům považoval Akvinský za porušení morálního kodexu. Obdobně jako Aristotelés zaujímal negativní vztah k půjčování peněz spojenému s úrokem, zejména k lichvě. Úrok chápal jako cenu za čas, po který se půjčující vzdával užití peněz. Vzhledem k tomu, že však čas je darem Božím, je požadování úroku zavrženíhodné. Výjimkou mohla být situace prodlení dlužníka se splácením půjčky, případně vznik neúměrných rizik. Hlavní práce: Summa Theologica (3 díly, 1265–73). ALESINA Alberto (* 1957 Broni, Itálie) – americký ekonom italského původu, od roku 1993 profesor ekonomie a státní správy (Economics and Government) na Harvardově univerzitě V roce 1981 absolvoval Bocconiho univerzitu v Miláně a roku 1986 získal na Harvardově univerzitě titul PhD. V letech 1986–88 působil na Carnegieho-Mellonově univerzitě, 1988–90 byl mimořádným profesorem ekonomie a 1990–93 mimořádným profesorem politické ekonomie na Harvardově univerzitě. Ve vědeckovýzkumné práci se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi ekonomií a politickými vědami. Soustředil se na souvislosti mezi makroekonomickým vývojem, institucemi a chováním voličů. Zabývá se mj. problematikou politického hospodářského cyklu, vlivem hospodářských podmínek na chování voličů, důsledky nezávislosti centrální banky, interakcemi legislativy a exekutivy při utváření veřejné politiky, politickými a ekonomickými aspekty reforem sociálního zabezpečení a politickými a ekonomickými aspekty evropské ekonomické integrace.
( 13 )
ALCHIAN
Hlavní práce: Partisan Politics, Divided Government and the Economy (s H. Rosenthalem; Cambridge University Press 1995), Political Cycles and the Macroeconomy (s N. Roubinim; MIT Press 1997). ALCHIAN Armen A. (* 1914 Fresno, Kalifornie, USA) – americký ekonom, představitel nové institucionální ekonomie, od roku 1958 profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Na Stanfordské univerzitě získal v roce 1936 bakalářský titul a v roce 1944 titul PhD. Během 2. světové války působil jako statistik v armádě USA. V letech 1947–64 byl ekonomem Rand Corporation v USA. Od roku 1974 je členem Mont Pèlerin Society. K rozvoji ekonomické teorie přispěl zejména svými pracemi z oblasti teorie vlastnických práv. V nové institucionální ekonomii patří k liberálnímu proudu a v jeho díle je patrný vliv neorakouské školy. Patří ke kritikům neoklasické ekonomie; předmětem jeho kritiky je zejména koncepce ekonomického člověka neoklasické ekonomie, který maximalizuje užitek na základě racionální alokace vzácných zdrojů. Zdůrazňuje, že lidé jednají v podmínkách nejistoty, mají nedostatek informací a neznají všechny alternativy. Podle Alchiana se lidé svým chováním přizpůsobují okolnímu prostředí a racionalita jejich jednání spočívá ve schopnosti poučit se z chyb a nedělat systematicky stejné chyby, tedy ne ve schopnosti maximalizovat zisk. Jeho hlavní teoretický přínos je v oblasti teorie vlastnických práv. Efektivní vlastnická práva musí být dělitelná a obchodovatelná, potom vytvářejí dobře fungující trhy vlastnických práv a jsou základem efektivního fungování firem. Za příklad efektivně fungující vlastnické struktury považuje akciovou společnost, protože její manažeři jsou pod účinným tlakem trhu
Armen A. Alchian
vlastnických práv. Neřídí-li společnost dobře, klesá kurs jejích akcií a pak hrozí buď jejich nahrazení, nebo nepřátelské převzetí, a tak jsou manažeři pod silnou nepřímou kontrolou trhu vlastnických práv. Z tohoto důvodu omezuje Alchian problém vlastníka a zástupce (principalagent problem), kdy nejsou manažeři či zástupci pod dostatečnou kontrolou pouze za situace, že vlastnická práva nelze dobře dělit, jako je tomu u státních podniků, družstev, firem vlastněných pracovníky či v neziskových organizacích. Napsal učebnice úvodu do ekonomie (Univerzitní ekonomie, s W. R. Allenem; Směna a výroba), v nichž zdůrazňuje úlohu trhů jako prostředku, který slouží k organizaci hospodářského života, a zohledňuje transakční a informační náklady spojené s fungováním trhů. Jeho vědecký přínos je obsažen zejména v odborných článcích, z nichž řada patří mezi často citované práce. Jeho článek Uncertainty, Evolution and Economic Theory (Journal of Political Economy, Vol. 58, June 1950) patří mezi pět až deset nejcitovanějších článků ve vývoji ekonomie po 2. světové válce. Alchian zde navrhl nové darwinovské ospravedlnění určitých standardních předpokladů neoklasické ekonomie. Doporučil
ALLAIS
( 14 )
studovat proces přežívání jako cestu ke zjištění toho, zda podnikatelé sledují ziskový motiv. V Alchianově pojetí je cenový systém darwinovským mechanismem, který odděluje „zdravé“ a „nezdravé“ firmy. Všichni podnikatelé sice nesledují maximalizaci zisku, avšak ti, kteří to nedělají, musí zkrachovat, a proto je možné pozorovat převážně podnikatele, kteří zisk maximalizují. Alchianův článek Information Costs, Pricing and Resource Unemployment (Western Economic Journal, Vol. 7, June 1969) přišel s první verzí teorie nezaměstnanosti na základě vyhledávání volných pracovních míst (job search theory of unemployment). Jeho argumentace je založena na tezi, že vyhledávání informací o volných pracovních příležitostech je časově náročné a v důsledku toho nákladné, a proto značná část pozorované nezaměstnanosti je spojena s prodlužováním času vyhledávání. Hlavní práce: University Economics (s W. R. Allenem; Wadsworth 1964, 1972), Exchange and Production (Wadsworth 1964, 1972), Economic Forces at Work (Liberty 1978), Uncertainty, Evolution and Economic Theory, Journal of Political Economy (58, June 1950). ALLAIS Maurice Felix Charles (* 1911 Paříž, Francie) – francouzský ekonom, od roku 1980 emeritní profesor na Národní vysoké škole báňské (École Nationale Supérieure des Mines) v Paříži. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1988 V roce 1933 absolvoval Polytechniku (École polytechnique) v Paříži, poté studoval (1934–36) na Národní vysoké škole báňské a v roce 1949 získal doktorát na Pařížské univerzitě. Po ukončení studií na Polytechnice pracoval jako úředník vládní správy v Corps National des Mines. V letech 1943–48 byl ředitelem Úřadu dokumentace a statistiky
Maurice Felix Charles Allais
hornictví v Paříži, 1944–80 profesorem ekonomie a ředitelem Centra ekonomické analýzy na pařížské Národní vysoké škole báňské, 1946–80 ředitelem pro výzkumnou práci Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS), 1947–68 profesorem teoretické ekonomie na Institutu statistiky Pařížské univerzity. Působil na dalších francouzských a zahraničních univerzitách a institucích (Graduační institut mezinárodních studií v Ženevě, univerzitě Paříž X aj.). V roce 1978 mu byla udělena Zlatá medaile Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) za celoživotní práci. Nobelovu cenu obdržel za průkopnické příspěvky k teorii trhů a efektivní alokace zdrojů. Jeho hlavním přínosem pro ekonomickou teorii je reformulace teorií maximální efektivnosti a ekonomické kalkulace v kontextu celkové ekonomické rovnováhy bez hypotézy konvexnosti. Vytvořil nové pojmy, jako rozdělitelný přebytek a ekonomická ztráta pro celou ekonomiku, poprvé prezentoval analýzu křivky možného užitku. Reformuloval teorii kapitálu a úroku a v této souvislosti zavedl nové pojmy, jako primární důchod, maximální kapitálová efektivnost aj. Poprvé demonstroval zlaté pravidlo akumulace kapitálu. Známým se stal zejména kritickou analýzou bernoulliovské teorie očekávaného
