Do nebe a zpátky Předmluva
PŘEDMLUVA „Ty nejlepší a nejkrásnější věci na tomto světě nelze vidět ani slyšet. Musíme je procítit srdcem.“ Helen Kellerová
b Bůh a jeho andělští poslové jsou v našem světě přítomní a aktivně v něm působí. Jejich zásahy jsou na jedné straně svou četností běžné, a na straně druhé svým výskytem výjimečné. Ačkoli vedu život, který bych označila za velmi obyčejný, měla jsem tu čest, že se mi několikrát dostalo zcela zřejmého kontaktu s Bohem. K jednomu z těchto prožitků došlo 14. ledna 1999, když jsem byla s manželem na dovolené v Jižní Americe. Při jízdě na kajaku jsem uvízla v peřeji pod vodou a utopila jsem se. Nastal okamžik mé smrti a odešla jsem do nebe, ale nakonec jsem se odtamtud vrátila do svého těla a pokračovala jsem ve svém pozemském životě, byO s oběma dolními končetinami na maděru a s vážnými dechovými potížemi. Přes měsíc jsem strávila v nemocnici, ještě o něco déle jsem byla připoutaná na invalidní vozík a půl roku trvalo, než jsem se mohla vrátit do práce a pokračovat v ortopedické praxi.
9
Do nebe a zpátky
Řada lidí popisuje mou nehodu jako strašnou tragédii. Já ji vnímám jako jeden z největších darů, kterých se mi v životě dostalo. Události, k nimž došlo v souvislosti s ní i s mým následným zotavováním, si nezadají se skutečným zázrakem. V okamžiku smrti mi bylo dáno poznat nebeskou říši formou bezprostředního kontaktu, ještě několik týdnů po svém návratu na zem jsem byla pod jejím silným vlivem, a také jsem párkrát rozmlouvala s Ježíšem. Díky této zkušenosti a rozmluvám jsem porozuměla mnoha důležitým životním otázkám, například: „Co nastane, až umřeme?“, „Proč tady vůbec jsme?“ a „Proč se dobrým lidem dějí špatné věci?“ Pochopila jsem dokonce tvrzení apoštola Pavla z Prvního listu Korintským, že z trojice víra, naděje, láska je největší a nejtrvalejší láska. Už dříve jsem měla důvod věřit na zázraky, ale cesta do nebe a zpět proměnila mou víru ve vědění a naději v realitu. Má láska zůstala nezměněná a věčná. Jedním z důvodů, proč jsem se vrátila na zem, byl i můj úkol předat ostatním, co jsem prožila, a pomoct jim nalézt cestu zpět k Bohu. V době úvodní rekonvalescence mě opakovaně žádali, abych se svým vyprávěním vystoupila veřejně, před malými skupinkami lidí z našeho kraje. Ti se o můj příběh podělili se svými přáteli a rodinami, a jakmile se začal postupně šířit do celé země, často jsem se z různých stran dozvídala, že někomu zásadně ovlivnil život. Tehdy jsem si uvědomila, že má zkušenost nepatří mně, ale náleží Bohu. Že já ji pouze předávám. Pro mnohé je inspirací, podněcuje k diskusím a nezřídka obnovuje vztah k Bohu. Odbourává strach ze smrti a posiluje touhu žít smysluplně. Můj příběh prohlubuje lidskou víru a dává naději do budoucna. 10
Předmluva
Povolanost k ušlechtilému závazku aneb s výsadním postavením přichází zodpovědnost Bůh nám skutečně nedává lucernu proto, abychom ji schovali pod postel nebo do skříně. Každému z nás ji dává proto, abychom prozářili svět. Světlo vždy rozpouští prázdnotu a tmu. Také ve mně nakonec převážil pocit, že i kdyby má kniha přiblížila k Bohu jen jediného člověka, stojí za to ji napsat. Proto jsem nakonec své postřehy a prožitky zaznamenala písemně. Co jsem však v době práce na této knize nemohla tušit, a taky netušila, byl fakt, že i nutkavá potřeba završit započaté dílo byla dílem Všemohoucího. Protože tím můj příběh nekončil…
11
Úvod
ÚVOD „Slyš, Bože, mé bědování, mé modlitbě pozornost věnuj, z končin země k tobě volám se sklíčeným srdcem. Dove/ mě na skálu, je pro mě strmá, ty jsi moje útočiště a pevná ze/ proti nepříteli.“ Žalmy 61, 2–4
b Uzoučká nezpevněná cesta pro jedno auto v odlehlé horské oblasti v Mexiku byla nasáklá deštěm z předcházející noci. Den už pokročil a nás od hlavní silnice stále dělilo několik hodin jízdy, když naše rozpadající se dodávka sjela z vozovky a okamžitě zapadla do hustého hnědého bahna, které lemovalo trasu. Osádka auta sestávala z mé maličkosti, tehdy patnáctileté, dospělého misionářského manželského páru, další dospívající dívky a miminka. Kola vozu se protáčela, nedokázala patřičně zabrat, naopak jsme velmi rychle klesli až na úroveň náprav. Zmocňovala se nás panika, jelikož bylo jasné, že je takřka nemožné, abychom dokázali auto z bahna vyprostit. Stejně nemyslitelná byla možnost, že někdo z nás zvládne dojít pro pomoc. Nebyli jsme připravení na takový zádrhel. Uvědomovali jsme si, že dítěti bude potřeba dát najíst a že teplota 12
Úvod
začne prudce klesat, až se slunce přehoupne za obzor. Navíc jsme tím opuštěným úsekem nejeli ani zdaleka poprvé, a nikdy v minulosti jsme na něm nepotkali jiné auto. Zkrátka jsme museli dostat dodávku znovu na cestu. Soustředili jsme se na tento úkol a znovu a znovu jsme se pokoušeli osvobodit kola. Připadalo nám, že bahno nemá konce, a naše snažení celkově působilo jako marnost nad marnost. Při práci jsme se začali horlivě modlit a vzhledem k situaci jsme vyjádřili velice konkrétní přání – aby nás Všemohoucí „podložil kameny“, a to co nejrychleji. Nedlouho poté, co nám modlitba splynula ze rtů, jsme v němém údivu zpozorovali, že se po cestě s rachotem blíží rezavý náklaWák. Jeho řidič špatně odbočil a snažil se napojit na hlavní cestu. Když jsme mu pověděli, jaký máme problém, velkoryse nám nabídl svezení do města. V kabině nebylo pro všechny dost místa, a tak jsme se nahrnuli na korbu a tam jsme si se smíchem posedali na náklad, kterým nebylo nic jiného než… kameny! Při pohledu na hromadu kamení se nás zmocnila takřka bezbřehá radost, neboO jsme věděli, že naše modlitba byla vyslyšena. Opravdu nám Bůh splnil takto konkrétní přání? Opravdu zasáhl do našich životů a dal na naše modlitby, byO s humornou nadsázkou? Seslal nám v řidiči rozvrzaného náklaWáku anděla nebo svého jiného posla? Stali jsme se svědky zázraku? Možná to zkrátka byla jen náhoda nebo šlo o shodu okolností. Shoda okolností je definovaná jako „náhodný výskyt událostí, navzájem zdánlivě souvisejících“, a štěstí je „síla, která přitahuje dobré okolnosti, opak smůly, která je magnetem pro okolnosti nepříznivé“. Já naši příhodu považuji za zázrak – jinými slovy, za „událost vzniklou konáním Všemohoucího“. 13
Do nebe a zpátky
Bible popisuje mnoho případů, kdy Bůh seslal anděly, aby pomohli potřebným – nejčastěji těm, kdo prožívají zmatek, čelí život ohrožujícím situacím nebo umírají. Zázraky jsou podle všeho fenoménem univerzálním. Jejich výskyt popisují katolíci, protestanti, muslimové i hinduisté. Korán definuje zázrak jako „nadpřirozený zásah do života lidské bytosti“. Katolická církev vnímá zázrak jako „Boží zásah“, obvykle s konkrétním cílem, například obrácením jedince na víru. Podle jistého akademického slovníku je zázrak „výjimečnou událostí, která dokazuje Boží konání“. Cynikové tvrdí, že zázraky popírají přírodní zákony, a proto nemohou existovat. Ale je i jiný náhled na zázraky, jenž uvádějí ti, kteří v ně – stejně jako já – bezmezně věří. Situace č. 1 Míč puštěný z výšky dopadne na zem. Uposlechl přírodní zákony. Situace č. 2 Míč puštěný z výšky padá k zemi. Cestou ho zachytí natažená ruka, a proto na zem nedopadne. Míč uposlechl zákony přírody, ale ruka zasáhla. Kdyby ta ruka patřila Bohu, byli bychom svědky Božího zásahu, aniž došlo k porušení přírodních zákonů. Domnívám se, že Bůh zaslechl naše srdceryvné volání ze zapadlé silničky v Mexiku a rozhodl se zasáhnout v náš prospěch. Přestože nezasáhl tak, jak jsme čekali, v podstatě vyplnil naši prosbu a „podložil nás kameny“. 14
Úvod
Jak roky šly, stejně jako většina lidí jsem o své spiritualitě pochybovala. Zamýšlela jsem se nad tím, nakolik je Bůh reálný, jakou úlohu sehrává v mém životě, proč se děje tolik špatných věcí a jaký asi je život po smrti. Navzdory všem těmto otázkám a pochybnostem jsem od onoho zážitku z doby svých středoškolských let byla svědkem bezpočtu vyslyšení modliteb i Božích zásahů. Když jsem se na dovolené v Jižní Americe při jízdě na kajaku topila, dostalo se mi neobyčejného potěšení, výsady a milosti v podobě krátkého pobytu v nebi a následného návratu na zem. Mohla jsem promlouvat s anděly a pokládat jim otázky. Leccos jsem se dozvěděla a pochopila. Krom jiného se mi v důsledku této zkušenosti naskytla příležitost vyslechnout vyprávění řady dalších lidí o duchovních setkáních a prožitcích na prahu smrti. Často svůj příběh začínali slovy: „Ještě jsem to nikomu neřekl, protože jsem si myslel, že by mi stejně nevěřili…“ Je Bůh přítomen v našem světě? Dějí se ještě pořád zázraky? Opravdu máme kolem sebe anděly? Plní Bůh své sliby? Existují dostatečně pádné důvody pro život ve víře? Osobně se domnívám, že odpověW na všechny uvedené otázky je kladná, a věřím, že po přečtení této knihy dospějete ke stejnému závěru.
15
Dětství
KAPITOLA 1
DĚTSTVÍ „Nebo4 to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám,“ je výrok Hospodinův, „jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ Jeremiáš 29, 11
b Narodila jsem se v obyčejném středozápadním městě ve státě Michigan, kde jsem taky vyrůstala. S rodiči, kteří se jmenovali Bob a Betty, dvěma bratry, totiž Robem a Billem, sestrou Betsy a malým jezevčíkem jménem Trinka jsme žili ve čtvrti obývané převážně střední třídou. Otec byl chirurg a maminka v domácnosti. Měla jsem hezké dětství, v některých ohledech až idylické. Nedostala jsem sice vždycky všechno, co jsem chtěla, ale nikdy mi nescházelo nic potřebného. Rozhodně jsem cítila lásku svých bližních a to je pro každé dítě asi nejdůležitější. Zadní částí našeho pozemku protékal potok, který pro mě představoval nevyčerpatelný zdroj zábavy. Trávila jsem tam spousty hodin – především bruslením, ježděním na člunu, rybařením, plaváním a podnikáním objevných dobrodružství. Poznávala jsem šneky, slimáky a pijavice, dozvěděla jsem se, co se stane, když pes sežere 16
Dětství
slaninu z rybářského háčku, a taky jsem se naučila nehledět dravým kajmankám do očí. S kamarádkou jsme vybudovaly neuvěřitelně propracovanou škeblí farmu – a teprve pak jsme zjistily, že perly se rodí v ústřicích, nikoli ve škeblích. Nejspíš už tehdy, při hrách u potoka, se ve mně zrodila láska k přírodě i k pobytu v ní. Rodiče chodili do místního presbyteriánského kostela a vyznávali stejnou víru jako můj dědeček, pradědeček i prapradědeček, kteří byli dokonce vysvěceni na pastory. Náš vysoký kamenný svatostánek, vystavěný v tradičním duchu, se hrdě dmul na náměstí, a ačkoli zvenku působil poměrně formálně a nepřívětivě, jeho interiér se klenul k nebesům a okouzloval nádhernými velikými okny s pestrobarevnými skleněnými výplněmi. Kostelní lavice, již notně opotřebené, byly vyrobeny z hutného dřeva syté barvy. Se sourozenci jsme v nich sedávali při nedělní škole a v hodinách konfirmační přípravky, při bohoslužbách i občasných setkáních mládeže, ale mně tyto akce připadaly nudné, zautomatizované, zcela bez náboje. Účastnila jsem se jich sice dobrovolně, nicméně na můj život neměly valný vliv. Bratři ani my dvě se sestrou jsme si v dospívání nevytvořili vztah k živoucímu a milujícímu Bohu, a pokud si dobře vzpomínám, nikdy se ode mě nečekalo, že začlením Boha či Ježíše Krista do svého každodenního života a myšlenek. Bůh jako by představoval „nedělní záležitost“, rodiče se doma o duchovních věcech a víře vůbec nebavili. V mnoha ohledech však nám dětem ukazovali, jak žije vzorný křesOan. Maminka byla milující bytost, dalo se na ni spolehnout, a jako dobrovolnice se aktivně podílela na činnosti mnoha charitativních organizací. Tatínek vždy 17
Do nebe a zpátky
soucítil s každým, kdo na tom nebyl tak dobře jako my, a profesi lékaře vykonával nanejvýš obětavě. Často jsem ho doprovázela, když v nemocnici obcházel své pacienty nebo když ho o víkendu zavolali k naléhavému případu. Vnímala jsem to tak, že svůj život zasvětil službě lidem a že tuto službu vykonává laskavě a ohleduplně. Nesledoval finanční prospěch a pocity i potřeby ostatních vždy stavěl nad ty své. Až v době dospívání jsem se trochu víc osamostatnila a začala jsem si na věci dělat vlastní názor. Zjistila jsem, že tatínek sice se mnou umí leccos podnikat, ale neumí se mnou sdílet své pocity ani debatovat o věcech, které považuji za důležité nebo problematické. Uznávala jsem ho však navzdory jeho nedokonalostem, a když se manželství rodičů na jaře roku 1970 rozpadlo a maminka ho požádala, aby odešel z našeho domu, zdrtilo mě to. Tehdy byl rozvod ještě stále skandální záležitostí, a když se rodiče na podzim roku 1971 s definitivní platností rozvedli, rozhněvalo mě to. Chodila jsem do sedmé třídy a rázem se ze mě stal zmatený adolescent, naštvaný na celý svět. Při pročítání zpráv o jejich rozvodu v novinách jsem nemohla popřít, že má představa o americké rodině, jak byla vytvořena v padesátých letech, utrpěla povážlivé trhliny. V té době byly návštěvy kostela jednou z mála jistot v mém životě. Dva moji starší sourozenci už byli na vysoké škole a já s druhým bratrem jsme žili s maminkou dál v našem rodném domě. Tatínek mě každou neděli ráno vozil do místního ohavného bufetu na snídani a pak do kostela na 18
