PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ
Od prvního vydání této knihy uplynulo sedm let, ale zásadní okolnosti jejích příběhů se příliš nemění, přestože osudy rodiny Mašínových a jejich blízkých nepřestávají provokovat historiky k dalšímu bádání. Většina nových poznatků jen potvrzuje to, co mi všichni tři sourozenci Mašínovi vyprávěli před jejím sepsáním. Proto jsem svůj pravdivý román doplnil pouze věcmi, které jsem při původním psaní nevěděl, i když některé z nich mi při dopisování nabobtnaly tak, že se z nich staly celé pasáže a kapitoly. Pro rozšíření a zpřesnění původního textu však bylo nejpřínosnější to, že si Radek Mašín pravdivý román o sobě konečně pořádně přečetl. Opravil mi tam jak faktografické nepřesnosti (jako posloupnost svých manželství), tak i jisté domněnkové omyly – netušil jsem, že na rozdíl od svého bratra Pepíka hrál Radek na piano a klasickou hudbu miloval. Nové náměty jsem si odnesl i z několika příjemných návštěv u Zdeny Mašínové. Ta mi v Olomouci jen tak mezi řečí vylíčila osud busty svého otce i způsob, kterým zvítězila nad restituční byrokracií v Kolíně. Ostatní podněty k rozšíření textu jsem čerpal z mašínovské literatury, která se nepřestává rozrůstat. Pepíkova dcera Barbara prolezla německé archivy a našla tam spoustu zajímavých faktů. Ve své knize Gauntlet popsala i platonickou účast Mašínů na převratu, který připravoval a nakonec nespustil přítel jejich otce, generál Vaněk. O tom se mi žádný z bratrů během našich rozhovorů nezmínil. Když jsem se Pepíka zeptal, proč mi o tom nikdy neřekl, odpověděl mi se svou vojenskou strohostí, že nechápe, proč by měl mluvit o něčem, co nevyšlo. „Mě zajímá jen to, co se opravdu stalo, všechno ostatní je akorát horkej vzduch.“
5
Z českých pramenů byla pro doplnění této knihy důležitá historická antologie Cesta na severozápad (2010), kterou dal dohromady Petr Blažek. Její výchozí text jsem dávno znal a využil, ale policejní a vězeňské fotografie, které v knize shromáždil, a podpůrné dokumenty z policejních, stranických, estébáckých a jiných archivů dodaly mým dohadům a představám nečekanou plasticitu. Posledním impulsem pro nové vydání bylo pojetí postavy Paula Thümmela. V původním textu jsem se naivně spoléhal na to, jak jeho rozporuplné působení v pražském abwehru účelově vykládal generál František Moravec a další vlastenečtí romantikové – literatura sama je svou podstatou „horkej vzduch“, ale víc než o jeho teplotu jde o jeho aroma. Praha, srpen 2011
6
PŘEDMLUVA
O bratrech Mašínových jsem se poprvé doslechl od Miloše Formana, který na poděbradském gymnáziu seděl v lavici vedle budoucího člena jejich odbojové skupiny Zbyňka Janaty. Když jsem si uvědomil, jak strhující je tento příběh, a vytušil, že osudy celé rodiny zrcadlí středoevropské dějiny dvacátého století, podařilo se mi oslovit Pepíka Mašína, s nímž jsem se začal scházet a otevřeně si povídat o všech neuvěřitelných zážitcích a zkušenostech jeho života. S Pepíkem jsem se dohodl, že se pokusím o beletristické zpracování celého příběhu, a on mi jednoho dne poslal úžasnou krabici papírů. Kromě dobových dokumentů, jako soudních rozsudků, novinových článků, úmrtních listů a zápisů z jednání komunistického politbyra, v ní byla i Radkova zpráva o výsleších v Bartolomějské v roce 1951 a chronologický záznam všech okolností útěku přes východní Německo v říjnu roku 1953. Tento soupis, pořízený krátce po dramatických událostech Radkem, Pepíkem a Milanem Paumerem, se pak stal základní osou knihy Oty Rambouska Jenom ne strach. V krabici jsem našel i historické studie jejich sestry Zdeny a jejího manžela Rudolfa Martina, pojednávající o životě jejich matky Zdeny Novákové-Mašínové, babičky Emmy Svobodové-Novákové a strýce Borka Nováka. Zdena Mašínová a Rudolf Martin je později zpracovali do knižní podoby a vydali pod názvem Čtyři české osudy. Prostřednictvím Pepíka jsem se na své příští cestě do Evropy sešel a stejně poutavě si popovídal i s paní Zdenou a Rudolfem Martinem v Olomouci, kde mi paní Zdena svěřila své zpracování výpisků z archivů StB, které se pak pod názvem Jako objekt Státní bezpečnosti stalo poslední kapitolou Čtyř českých osudů.
7
Nakonec jsem několikrát navštívil i Radka Mašína v Clevelandu a vyzvěděl na něm spoustu nových věcí a upřesnil si nebo vyvrátil mnoho nejrůznějších domněnek. Současně mi z Kolína posílal Pavel Pobříslo rozhovory, které jako zanícený badatel v kauze Mašín natáčel s většinou jejích žijících aktérů, včetně Milana Paumera a Vladimíra Hradce. Bez nich by Zatím dobrý bylo úplně jinou knihou. Mašínovi jsou natolik výjimečnou rodinou, že se o jejich životy zajímala řada dalších autorů a filmařů, a tak jsem vděčně čerpal jak fakta, tak vědomosti a kradl nápady z děl Jaroslava Procházky Sestupme ke kořenům…! a potažmo Františka Langra Pes druhé roty, Jaroslava Vozky Hrdinové domácího odboje, Jana Němečka Mašínové, Wolfganga Mittmanna Große Fälle der Volkspolizei a filmových dokumentů Martina Vadase. Základním kamenem této knihy jsou však rozhovory se sourozenci Mašínovými, kteří mi vstřícně odpovídali na spoustu drzých otázek, vztahujících se často k velmi intimním záležitostem, snad i proto, že věděli, že budu o nich i celé jejich rodině psát s obdivem. Pravdivý román je žánrový paradox, který se drží faktů, pokud to jen jde, ale dotváří si je po svém, a proto považuji tuto knihu za familiobiografický mýtus o rodině Mašínů a lidech kolem ní. Nevyřčené pocity a zapomenuté dialogy románu jsem si z různých náznaků vybásnil a vymyslel sám, podobně jako jsem to dělal při psaní svých „čistých“ románů (které byly vesměs inspirovány událostmi stejně skutečnými) anebo při psaní autobiografie Miloše Formana, který o naší knížce Co já vím výstižně říká: „To je můj život, jak ho prožil Jan Novák.“ A tak se musím žijícím předlohám románového příběhu omluvit za všechno, co mi nedošlo a co jsem přestřelil, zploštil anebo naopak pojal příliš romanticky, ale ono všechno je vždycky jinak, než to je i než to bylo. Autor
8
Prolog
13. ZÁŘÍ 1951
Pravdivý román se odvíjí z faktografické špulky, no a je pravda, že na Václavském náměstí v Praze stopli Radek Mašín a Milan Paumer taxík, bylo to v době studené války a ta měla každý den své mrtvé, zabíjelo se v Koreji i v pohraničí, ve vyšetřovnách StB i na šibenicích, dalším faktem je, že ten taxík byla zelená škodovka značky Tudor a že ji řídil šedovlasý Eduard Šulc a že byl pozdní večer a že pouliční lampy svítily, ale ten sled vjemů, pocitů a myšlenek, ve kterém člověk prožívá přítomný okamžik, už z této drobné události vyprchal, a tak ho román musí dodat znovu, musí se vcítit do holých faktů a dokreslit je podrobnostmi, třeba bude potom příběh zase vnímán jako život, i když jen podivně a zprostředkovaně, no tak řekněme, že je mírně sychravo a že světla pouličních lamp tlumí nažloutlý opar, zelená škodovka zastavuje u chodníku, Radek s Paumerem se do vozu nijak nehrnou, jen otevřou dveře na straně spolujezdce a přes prázdné sedadlo se ptají řidiče, jestli by je neodvezl do Hradce Králové. Je to nějakých sto kilometrů a brát si na takovou cestu taxík je nad poměry, proto si Eduard Šulc oba mladíky pozorně prohlédne, Radek snese řidičův pohled klidně, je vysoký, modrooký, má světlé vlasy a atletickou postavu, působit dobrým dojmem je pro něj hračka, ale je mu teprve jedenadvacet, tak by teď měl přijít s nějakým vysvětlením, jenže čím míň toho řekne, tím líp, no tak raději neurčitě: „Nemáme na vybranou. Jak nejsme do tří hodin v Hradci, tak bude pěknej malér.“ Taxikář si ještě změří Paumera, tohle vypadá jako dobré rito, tihle kluci nejsou žádní pásci, mají na sobě vyžehlené košile a kravaty, jenže kde vzali tolik peněz na rozhazování? A mají je vůbec? Dá se jim věřit?
11
Není těžké uhodnout, co se taxikáři honí hlavou, Radek vyndá peněženku a prstem přejede štos bankovek. Eduard Šulc pokrčí rameny. „No dobře, hoši, když vás ty prachy pálí v kapse, tak teda pojďte.“ Taxík se rozjede, po lesklé kapotě sklouznou světla, za pár minut jsou z centra Prahy, auto kličkuje kolem temných továren pražské periferie, mladíci na zadním sedadle mlčí, dokonce nemluví ani mezi sebou, a Šulce napadne, že by mu v jejich situaci taky nebylo do řeči, ti kluci vyhazují pěkný balík, určitě se nějak zašprajcovali mezi dva mlýnské kameny, jenže to už není Šulcova starost, a tak se uvolní a dál se věnuje jen řízení. Když ho po hodině jízdy Radek požádá, aby na chvilku zastavil, že se mu udělalo špatně a že by nerad auto pozvracel, šlápne Šulc na brzdu. Právě vjeli do lesa u Kerska a minuli místo, kde na ně mezi stromy čeká Radkův mladší bratr, Pepovi Mašínovi je devatenáct let, v podpaží svírá naditou tašku, pečlivě promyslel, co do ní dát, je to nářadí na dnešní akci, skládá se ze staré německé pistole P-38 s ráží 9 mm, těžké železné tyče, hedvábné padákové šňůry a lahvičky chloroformu. Radek má u sebe také pistoli, taxík se zastavil, ještě se mírně zhoupne, Radek přitlačí studenou hlaveň Šulcovi do zátylku. „Tak si vystupte, šéfe! Nic se vám nestane, když uděláte všechno, co vám řeknu!“ Bratři Mašínové si naplánovali, že taxikáře uspí chloroformem a pak ho svážou padákovou šňůrou, chloroform je skvělá věc, Mašínové si ho předem na sobě vyzkoušeli, jeden pořádný šluk a člověk jde k zemi jako podťatý. Jejich plán se však zhroutí, jakmile Šulc zaregistruje lahvičku s chemikálií, začne totiž Mašíny úpěnlivě prosit, ať mu nic nedávají, bojí se prý každé drogy, má slabé srdce a jakékoli omámení bude určitě jeho konec, to ho můžou rovnou zastřelit. Mašínové v tom ještě neumí chodit, je jim taxikáře líto. „Ale šéfe,“ snaží se Radek uklidnit Šulce, „pro vás to bude taky lepší, když vás tady najdou svázanýho. Jinak si třeba budou myslet, že v tom jedete s náma.“ „Jak lepší? Jak by to pro mě mohlo bejt lepší, když mě to zabije?“ žadoní taxikář. „Dělejte si se mnou, co chcete, jenom mi prosím vás nedávejte nic čichat!“ Najednou začne Šulce bolet na prsou,
12
těžce dýchá, pak dokonce ztrácí cit v levé ruce, a přitom je to úplně zbytečné, proč by tu nemohl jen tak celou noc sedět? Nic se nestane, zůstane tady v křoví až do rána. „To vám přísahám na život svejch dětí a nikomu o tom nikdy ani nepípnu! Fakticky, ani slovo!“ Proč by je taky měl prásknout, bude jim vděčný za zbytek svého života. Šulc za nic nemůže, akorát se jim připletl do akce, je na stejné lodi jako Mašínové, sám je v třídním boji buržoazní nicka, jemu rozhodně nechtějí ublížit, bratři strčí nádobku s chloroformem do kapsy a Šulce jenom svážou a připoutají ke stromu. Dávají si přitom pozor, aby mu nezaškrtili krevní oběh, a než se rozběhnou zpátky k taxíku, zamumlají dokonce rozpačitě na shledanou. Paumer si už vlezl za volant, bude dnes večer řídit, má z nich jako jediný řidičák, hned s jistotou řadí a na plný plyn vyráží k nedalekému městečku, účelem dnešní akce je získat tam pořádné zbraně. Chlumec nad Cidlinou je město jednopatrových domků a k naplánované akci je jako stvořené, stanice Sboru národní bezpečnosti stojí ve vedlejší ulici, sídlí ve velké vile s okázalým plotem a zahradou, Radek už místo pečlivě obhlédl, ulice je tichá a tmavá, ve stanici drží noční hlídku jen jeden strážník. Úkolem je vniknout pod nějakou záminkou do vily a zneškodnit esenbáka obuškem, který si Radek vyrobil z ocelového prutu pancéřového pásu sovětského tanku T-34, umí si ho schovat do rukávu a spustit po předloktí do dlaně, zkoušel to snad stokrát, za chvíli tou tyčí praští četníka přes hlavu, ten se v bezvědomí skácí, no a pak už půjde jen o to, najít těch šest fungl nových samopalů, které místní policie nedávno vyfasovala. Pepa má na starosti krýt Radkovi záda, je tu vlastně jako pojistka, třímá německou pistoli, kterou bratři ještě za války společně sebrali ze zásobovacího vlaku wehrmachtu, je to už dávno, byli ještě kluci, ale od té doby ji schovávají a teď jim konečně přijde vhod. Na špatně osvětlené ulici v Chlumci ukáže Radek na místo pod košatou korunou ořechu, kde Paumer zaparkuje škodovku, když zhasne světla, je to, jako by se náhle ocitli v tunelu. Radek s Pepou opatrně zaklapnou dveře vozu a rozhlížejí se. Chlumec
13
už dávno zalezl do kanafasu, ani psi se neozývají, tak to má být, na stanici SNB je to pár kroků, branka v plotě zdobená kovovými hroty vrzne, ke dveřím vede několik betonových schodů, rychle je vyběhnou, ve stínu u vchodu se ještě zastaví, ale jen na okamžik, jenom se pořádně nadechnout, bakelitové tlačítko zvonku je kulaté, pořád ještě je čas všechno odvolat, jak ten plastový knoflík jednou zmáčknou, tak už nebude návratu. Mašínové se právě chystají vyhlásit válku komunismu, stejně jako by to byl určitě udělal i jejich otec, Josef Mašín senior byl největším hrdinou českého odboje za druhé světové války, řídil sabotáže a atentáty, jeho synové se rozhodli postavit komunistům stejným způsobem, jako on bojoval proti nacistům, teď si ještě vyměňují poslední kontrolní pohled, no tak co, brácha? Ještě se dá všechno zrušit a jet domů, Československo žije ve znamení ovce, jsou Mašínové skutečně jiní než ti ostatní? Příštích pár okamžiků jim natrvalo změní život, tak co, jdeme na to, ne? No tak jo, tak pojď. Tak jdeme. Muž za dveřmi má na sobě četnickou uniformu, je ve středních letech, jmenuje se Oldřich Kašík a je vyučený koželuh, u četnictva není dlouho, dnes měl být doma v posteli, ale jeho kolega onemocněl, a tak si prohodili služby. Kašík otevře dveře jen na úzkou škvíru a mžourá na mladíky, k vyvléknutí bezpečnostního řetězu se nemá, pravděpodobně je za tím nějaký předpis, který má noční služba dodržovat. Radek se pustí do historky, kterou si připravili, naoko se rozčiluje, že měli u stojanu na nádraží zamčenou motorku, ale když se vrátili, byla pryč, ani ten řetěz tam nezůstal, Radek to hraje dobře, vypadá opravdu rozzlobeně, Pepa si taky přisadí. „Zkurvený chmatáci!“ „No, pojďte dál.“ Kašík konečně vyhákne řetěz. Ve vstupní hale jsou troje zavřené dveře a schodiště nahoru do patra. „Počkejte tady, já si ještě pro něco skočím,“ říká Kašík a obrací se ke schodišti, teď! Radek pustí železnou tyč, ta mu sjede z rukávu do dlaně, na pořádné rozmáchnutí tu není místo, jenže on se moc napřahovat nemusí, stačí, když dá do krátkého úderu všechnu sílu, je to ohromná rána, ale do prdele, co to je?! Chlap se otáčí, místo aby se složil, je to jako zlý sen, ten člověk právě koupil ne-
14
skutečnou pecku a vůbec to s ním nehlo, jak je tohle možný, teď se dokonce pokouší vytáhnout bouchačku, Radek ho praští ještě jednou, Kašík se jenom zapotácí. „Bacha!“ Pepa vytrhne z kapsy ruku s pistolí, Kašík zápolí s pouzdrem u boku, tak co teď, teď už teda nic, teď už není jiná možnost, Pepa mačká spoušť, PRÁSK, a ještě jednou, PRÁÁÁÁSK, v malé hale duní výstřely jako hromové rány, tenhle kravál musí v Chlumci určitě každý slyšet, jo, a kdyby jenom to, světlo! Do prdele, světlo! Nahoře v kanceláři! „Někdo tam je!“ Něco se tam šustlo, nějaký tlumený zvuk, nějaký pohyb. „Co to kurva bylo?“ Tam nahoře jsou určitě nějaký další četníci, co jinýho. „Slyšels to? Neslyšels tam něco?“ „Jo, myslim, že tam někdo je!“ „A co ty zkurvený kvéry?“ „Kašli na ně, musíme vypadnout!“ „Tak jo, tak jdeme!“ No sláva! Paumer může konečně šlápnout na plyn, celou dobu se nervózně potí, slyšel tu kanonádu, ta přece musela vzbudit celé město a Mašínové nikde, odpočítával každou vteřinu, bojoval s nutkáním dupnout na to a odjet pryč, a teď konečně, po té věčnosti čekání, zase vidí oba bratry, konečně vyběhli z četnické stanice, konečně skáčou do auta, konečně se může Paumer odlepit od chodníku, konečně to může rozfofrovat na plný obrátky, konečně letí pryč, konečně za nimi zůstávají poslední domky, konečně zase lemují silnici stromy, konečně je všude kolem tma, konečně, konečně, konečně. Na začátku padesátých let je v Československu jen málo soukromých automobilů, a to byl také důvod, proč museli unést taxík, teď jim však prázdné silnice hrají do karet, Paumer má cihlu na plynu a v zatáčkách jde auto do smyku přes celou šířku asfaltového povrchu. „Hergot, zpomal, ty vole! Nehoří!“ Řítí se zpátky lesem u Kerska, noc je pod stromy černá jako dehet, vtom světla reflektorů zachytí pohyb, na krajnici poskakuje nějaký chlápek a zoufale se je snaží stopnout. „Do prdele, pánové, to je ten náš taxikář! Von se z toho nějak dostal!“ Zlý sen pokračuje, chlápek najednou ztuhne a pak sebou po hlavě švihne do křoví, no jasně, poznal svou vlastní škodovku.
15
„Kurva fix, teď stačí, aby mu někdo zastavil, a hned je jasný, že jedeme zpátky do Prahy!“ „No tak na to dupni, ty vole!“ Paumer s radostí vyhoví, auto vystřelí z lesa, ale než stačí pořádně chytit dech, musí Paumer u železničního přejezdu zase skočit na brzdy, závory jsou dole, Paumer se smykem sklouzne až k zábraně, taktak že ji neurazí, a pak tam jen sedí a čekají, no tak kde je ten zatracenej vlak, ale nikde nic, tady v otevřené krajině je vidět na kilometry daleko, jenže žádná světla sem odnikud nemíří. „Tak co je, co se děje?!“ „Počkej, ty vole! Ještě chvíli počkej!“ Čekají, sedí v autě, hledí na červenobíle pruhované závory, trčí tu a ztrácejí drahocenné minuty, jejich náskok se pomalu scvrkává, proč, na co tu hergot čekají? Mašínové nakonec vyskočí z auta, Radek zvedne jednu závoru, Pepa druhou a auto se překulí přes přejezd, nějaký dědek vypajdá z budky pro hlídače a začne řvát, co si sakra myslí, že dělají, Mašínové naskáčou do auta a Paumer zase sešlápne plynový pedál až na podlahu. „Brácha, my jsme fakt blbci!“ Právě udělali další chybu, měli u toho přejezdu počkat, dřív nebo později by se nějaký vlak určitě objevil, proč na sebe znovu připoutali pozornost, teď je tu nový svědek, takže jejich pronásledovatelé mají další souřadnice. Za přejezdem změní Mašínové plán, raději pojedou objížďkou, všechny silnice stejně vedou do Prahy a delší trasa se jim zdá bezpečnější, ale po třiceti kilometrech okliky se jim najednou na zadní nárazník přilepí auto. Mašínové okřiknou Paumera, ať zpomalí, ale ten cizí auťák se nemá k tomu, aby je předjel, raději si od nich nechává prorážet vzduch, jenže proč? Proč by se jim někdo měl lepit na zadek teď v noci a tady na prázdné silnici? Co tohle má znamenat? Kdoví, třeba ten řidič jenom šetří benzinem, a tak Mašínové hlídají Paumera, aby dodržoval rychlost šedesát kilometrů v hodině, až je ta světla v zátylku pomalu zklidní, no a co, kostky jsou vrženy, Pepa znovu nabije svou pistoli, v autě to ostře zasmrdí střelným prachem, Radek má bouchačku nabitou, nemá cenu se ohlížet, proč, všechno už je dané, teď prostě udělají, cokoliv bude nutné. „Hele, von zahnul!“ Auto za nimi zabočilo na opuštěné křižovatce v polích náhle doprava, světla sklouzla
16
stranou, a jakmile zmizela, tak je najednou těžké si představit, že jim vůbec kdy na zadním nárazníku někdo visel. Akce končí, slavné to není, ale mohlo to být i horší, alespoň se nocí nerozječely žádné sirény a nerozblikala se žádná varovná světla, dál už se nikdo nepokusí je sledovat ani zastavit, normálně se vrátí do Prahy, normálně se zbaví škodovky, normálně se rozejdou domů, celé je to takové skoro normální.
17
