PEDAGOGIKA NADĚŽDA ŠPATENKOVÁ, LUCIE SMÉKALOVÁ. Edukace seniorů GERAGOGIKA A GERONTODIDAKTIKA

Edukace seniorů GERAGOGIKA A GERONTODIDAKTIKA

PEDAGOGIKA

NADĚŽDA ŠPATENKOVÁ, LUCIE SMÉKALOVÁ

Edukace seniorů GERAGOGIKA A GERONTODIDAKTIKA

PEDAGOGIKA

NADĚŽDA ŠPATENKOVÁ, LUCIE SMÉKALOVÁ

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Ne­ oprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D. PhDr. Lucie Smékalová, Ph.D. et Ph.D.

EDUKACE SENIORŮ Geragogika a gerontodidaktika

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5963. publikaci Recenzovali: prof. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. doc. PhDr. Jitka Skopalová, CSc. prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc. Fotografie MgA. Svatopluk Klesnil Odpovědný redaktor Mgr. Martin Hrdina, Ph.D. Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 232 Vydání 1., 2015 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.ro., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-9917-9 (ePub) ISBN 978-80-247-9916-2 (pdf) ISBN 978-80-247-5446-8 (print)

Obsah

Obsah Úvod 

9

1. Stárnutí populace jako výzva pro edukaci  1.1 Demografický kontext a aktivní stárnutí  1.2  Sociální kontext  1.3  Politický kontext 

11 11 13 15

2.  Geragogika  2.1  Vymezení pojmu „geragogika“  2.2  Hlavní zdroje geragogiky  2.3  Další zdroje geragogiky  2.4  Charakter geragogiky  2.5  Historický kontext geragogiky  2.6  Dimenze geragogiky 

17 17 20 23 24 26 28

3.  Předmět geragogiky  3.1  Cíle geragogiky  3.2 Edukace seniorů jako předmět geragogiky  3.3  Funkce edukace seniorů  3.4 Teorie stárnutí v kontextu edukace seniorů  3.5 Edukace seniorů jako prostředek a/nebo cíl  3.5.1  Edukace seniorů jako příprava na stáří  3.5.2  Edukace seniorů jako druhý životní program  3.5.3 Edukace seniorů jako cesta ke kvalitě života ve stáří 

31 32 35 37 39 40 41 42 43

4.  Objekt geragogiky  4.1  Senior  4.2  Starý člověk  4.3  Důchodce  4.4  Postproduktivní věk  4.5  Třetí věk  4.6  Účastník vzdělávání 

47 47 48 50 52 53 54

5. Specifika seniorů jako účastníků vzdělávání  5.1 Stárnutí, stáří a koncept úspěšného stárnutí  5.2  Fyzické změny ve vyšším věku 

57 58 64  5 

5.3  Psychické změny ve vyšším věku  5.4  Sociální změny  6. Specifika vzdělávání seniorů  6.1  Motivace seniorů ke vzdělávání  6.2 Podmínky a prostředky vzdělávání seniorů  6.3  Znaky učení seniorů  6.4  Bariéry ve vzdělávání seniorů  6.5 Předsudky a stereotypy o stáří jako bariéra vzdělávání seniorů  6.6  Témata pro edukaci seniorů 

65 70 71 72 75 78 80 82 86

7. Vzdělávání seniorů v České republice  89 7.1  Univerzity třetího věku  89 7.1.1 Příklad dobré praxe – Univerzita třetího věku při UP v Olomouci  92 7.2  Akademie třetího věku  94 7.3  Univerzity volného času  94 7.4 Experimentální univerzity pro prarodiče a vnoučata  95 7.5  Virtuální univerzita třetího věku  96 7.5.1 Příklad dobré praxe – Virtuální univerzita třetího věku  96 7.6  Kluby seniorů  99 7.7  Další možnosti edukace seniorů  99 7.8  Trénování paměti seniorů  101 8. Vzdělávání seniorů v zahraničí  8.1  Slovensko  8.2  Polsko  8.3  Německo  8.4  Rakousko  8.5  Maďarsko  8.6  Holandsko  8.7  Švýcarsko  8.8  Velká Británie  8.9  Finsko  8.10  Spojené státy americké a Kanada  8.11  Austrálie  8.12  Jihoafrická republika  8.13 Zhodnocení vzdělávání seniorů v zahraničí 

105 105 106 106 107 107 108 108 109 109 110 110 111 111

9.  Gerontodidaktika  9.1  Didaktický proces a psychodidaktika  9.2  Základní didaktické kategorie 

113 113 117

  6 

118 125 125 126 127 128 131 133 134 135 135 136 137 138 139 139 140 141 141 142 143 144 146 148 148 148 148 149 149 149 150 150 151 151 152 152 160 162 166 171  7 

Obsah

9.2.1  Cíle  9.2.2  Metody  Vyprávění  Vysvětlování  Přednáška  Práce s textem  Vennův diagram  Rozhovor  Diskusní metody  Metoda problémového výkladu  Heuristická metoda  Sokratovská metoda  Dramatizace  Didaktické hry  Kazuistika  Situační metoda  Brainstorming  Brainwriting (6–3–5)  Synektika (Gordonova metoda)  Laterální myšlení (Bonova metoda)  Rybí kost  9.2.3  Formy a prostředky  9.2.4  Didaktické zásady  Zásada zaměření na sebeaktualizaci osobnosti seniora  Zásada partnerského přístupu  Zásada nepřetržité zpětné vazby  Zásada systematičnosti  Zásada redukce  Zásada rekonstrukce  Zásada uvědomělosti a aktivity  Zásada operativnosti  Zásada názornosti  Zásada zajímavosti  Zásada přiměřenosti  Zásada trvalosti  9.3  Didaktické přístupy k edukaci  9.4  Fáze didaktického procesu  9.4.1  Motivační fáze  9.4.2  Expoziční fáze  9.4.3  Fixační fáze 

9.4.4  Diagnostická fáze  9.4.5  Aplikační fáze 

177 180

10. Lektor ve vzdělávání seniorů  10.1 Profesní kompetence a kompetenční model  10.2  Sebereflexe lektora a její význam  10.3 Profesionalizace v kontextu vzdělávání vzdělavatelů 

183 183 189 191

11.  Komunikace v geragogice  11.1 Na osobu (seniora) orientovaný přístup  11.1.1  Respekt  11.1.2  Autentičnost  11.1.3  Empatie  11.1.4  Aktivní naslouchání  11.1.5  Důvěra  11.1.6  Důvěryhodnost 

195 201 203 203 205 206 206 206

Závěr 

209

O autorkách 

211

Shrnutí 

212

Summary 

213

Literatura 

214

Rejstřík 

230

  8 

Úvod

Úvod Stárnutí populace je jedním z významných demografických trendů současnosti, který se v celosvětovém měřítku stává problémem 21. století. Daná demografická situace se promítne do všech oblastí společenského života včetně vzdělávání. Představa, že vzdělávání je doménou období dětství a mládí, je již dávno překonána (Petřková, 1994, s. 24). Objevuje se požadavek a potřeba celoživotního učení a vzdělávání, jehož nedílnou součástí je i vzdělávání seniorů. V souvislosti s ním se přitom nabízí celá řada otázek: †† Jak by mělo konkrétně vzdělávání seniorů vypadat? †† Kdo je vlastně aktérem edukace seniorů? †† Jaká jsou specifika takového vzdělávání? †† Má vzdělávání seniorů nějaké limity? †† Jaké jsou cíle, funkce a prostředky vzdělávání seniorů? Na tyto a další otázky se autorky pokouší ve své publikaci odpovědět. Kniha je výsledkem jejich dlouhodobého zájmu o edukaci seniorů a shrnuje jejich znalosti a zkušenosti z lektorské i manažerské činnosti v této oblasti. Autorky si rozhodně nečiní nárok na úplnou systematizaci geragogických poznatků. Tento publikační počin je spíše výzvou, apelem k hledání hlubších souvislostí edukace seniorů. Lidé ve věku nad 65 let tvoří asi 15 % obyvatelstva České republiky a jejich počet se bude pomalu, ale jistě zvyšovat. To je dostatečný důvod, proč bychom se měli zamýšlet nad vzdělávacími intervencemi zaměřenými na tuto věkovou kategorii. Publikace je určena především lektorům, vzdělavatelům dospělých a seniorů, animátorům, aktivizačním a osvětovým pracovníkům, odborníkům z oblasti andragogiky, sociální práce, geragogiky, gerontologie, pedagogiky – zejména sociální pedagogiky a speciální pedagogiky apod., včetně studentů těchto oborů. Měla by oslovit zejména organizátory a realizátory všech forem celoživotního vzdělávání. Své čtenáře si bezpochyby najde také ve vzdělávacích agenturách, na univerzitách či v akademiích třetího věku, akademiích volného času, v domovech a jiných institucích pro seniory, v klubech důchodců, domech kultury či domech osvěty, knihovnách, muzeích apod.

 9 

1.1  Demografický kontext a aktivní stárnutí Proces stárnutí populace probíhá na celosvětové úrovni, nejrychleji pak v Evropě, kde se podíl osob starších 60 let zvýší na celých 35 % v roce 2050. Tento trend se nevyhne ani České republice. Podle projekce Českého statistického úřadu bude u nás v roce 2020 dokonce 28 % seniorů, což představuje téměř třetinu obyvatelstva. Největší nárůst počtu seniorů se pak očekává v kategorii dlouhověkých, tedy těch nejstarších. Odhaduje se, že v roce 2050 u nás bude žít asi půl milionu občanů ve věku nad 85 let (Projekce obyvatelstva České republiky 2013, s. 6). Protože stále stoupá počet starších osob, narůstá i sociální skupina, která odčerpává veřejné finanční prostředky, ale nepodílí se na jejich tvorbě. „Dlouhověký svět“ tak má i své stinné stránky – především velké ekonomické důsledky. Senioři se stávají a budou stávat pro společnost stále větší ekonomickou zátěží. Ian Stuart-Hamilton (1999) hovoří v souvislosti se zatěžováním ekonomiky 21. století v důsledku „šednutí“ populace dokonce o tzv. demografické časované bombě. Josef Jařab (2008) ovšem uvádí, že není na místě vyvolávat katastrofické nálady, neboť zvýšení střední délky života je obecně dobrou zprávou, a připomíná také, že senioři jsou dnes v 75 či 80 letech v průměru zdravější a aktivnější, než tomu bývalo v minulosti. Markku Lehto (in Ilmarinen, 2008, s. 11) tvrdí, že prodlužování průměrné délky života je jedním z nejdůležitějších sociálních cílů, a pozitivně kvituje výrazné úspěchy, kterých se v tomto ohledu podařilo dosáhnout. Zdůrazňuje, že starší lidé jsou dnes v daleko lepší kondici než kdykoliv dříve, a postuluje hypotézu, že potřeba zdravotní a sociální péče se tak alespoň teoreticky oddaluje stejnou měrou, jakou narůstá celková délka života. V souvislosti s demografickým stárnutím populace tak vyvstává otázka, jak naplňovat ideu, resp. koncept aktivního stárnutí, a jaké místo a roli seniorům v současné společnosti vymezit. Jaroslava Hasmanová Marhánková píše, že slovní spojení aktivní stárnutí se nejčastěji skloňuje v souvislosti se zapojením seniorů na trhu práce či právě s celoživotním vzděláváním (Hasmanová Marhánková, 2013, s. 13). Termín „aktivní stárnutí“ byl přijat Světovou zdravotnickou organizací (WHO) koncem devadesátých let. Dagmar Dvořáčková (2012, s. 29) poukazuje na to, že se jedná o pojem, který je širší než pouhé zdravé stárnutí, protože se netýká pouze zdraví a péče o zdraví, je mnohem  11 

Stárnutí populace jako výzva pro edukaci

1.  Stárnutí populace jako výzva pro edukaci

komplexnější. Aktivní stárnutí neodkazuje primárně k fyzické aktivitě, ale spíše k zajištění možnosti participovat na dění ve společnosti ve všech fázích života (WHO, 2002, s. 12). Zahrnuje například respektování práva starších lidí na rovnost příležitostí, jejich zodpovědnost, účast na veřejných rozhodováních a ostatních aspektech komunitního života. Kritikové ovšem poukazují na to, že koncept aktivního stárnutí byl vyprázdněn do nejrůznějších politických deklarací. Alan Walker (2002, s. 124) otevřeně hovoří o tom, že aktivní stárnutí se stalo „sloganem, pod kterým se může schovat vše, co je zrovna potřeba“. Idea aktivního stárnutí původně vychází ze zásad Organizace spojených národů pro seniory, které lze stručně shrnout následovně: †† nezávislost; †† účast na životě společnosti; †† důstojnost; †† péče; †† seberealizace. Koncept aktivního stárnutí je prezentován jako určité řešení nejen pro společnost, ale i pro seniory samotné. Není nutné se ve vyšším věku vzdávat aktivit, kterým se člověk dříve věnoval a rád by se jim věnoval i nadále, například (sebe)vzdělávání nebo zapojení do pracovního procesu.1 Je důležité, aby i člověk vyššího věku nacházel smysluplnost svého života, a aby byla zachována co nejdéle jeho autonomie a byl mu vytvořen prostor pro seberealizaci a sebeaktualizaci. To však nezáleží jenom na seniorech jako takových, je to do značné míry záležitostí veřejných činitelů a politiků. Člověk stárne ve své společnosti, je její součástí, proto i integrace seniorů do společnosti je nedílnou součástí konceptu aktivního stárnutí (srov. Sýkorová, Chytil, 2004).

1

Potřeba aktivity je považována za vrozenou. David G. Bromley (1974, s. 139) poukazuje na to, že senioři, kteří nejsou „zaměstnaní“, se začínají nudit, jsou podráždění, a posléze se stávají pasivními, apatickými a rezignovanými. Nečinnost může následně vést k dalšímu poklesu aktivity, vnímavosti a zájmu. V extrémním případě pak může podle Bromleyho (tamtéž) dojít až ke „smrti z důchodu“, tedy situaci, kdy se lidé, kteří byli po odchodu do důchodu uvrženi do nečinnosti, rychle dekompenzovali a zemřeli, ačkoliv organicky, biologicky ještě nedosáhli nejzazší hranice svého bytí. Právě radikální životní změna v souvislosti s penzionováním znamenala pro jedince „šok“. Zmiňovaný autor z těchto premis vyvozuje závěr, že pro edukaci ke stáří a ve stáří má potřeba aktivity rozhodující význam. Lidé po dosažení důchodového věku se přece nestávají pouhými „konzumními tvory“ s potřebami omezenými na stravu, oblečení a „střechu nad hlavou“. Zůstávají nadále lidskými bytostmi se všemi, i když individuálně diferencovanými parametry lidských osobností. Zvláště intenzivně se projevuje potřeba aktivity ve spojitosti s potřebou nezávislosti a soběstačnosti. Právě nesoběstačný senior je nejvíce rizikový (srov. Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol., 2011).

  12 

1.2  Sociální kontext Situace starých lidí ve společnosti není jednoduchá (srov. Svobodová, 2011; Sýkorová, 2007). Friedrich Thieding už v roce 1965 napsal, že ve společnosti převládá primitivní názor, že staří lidé jsou zbyteční (Thieding, 1965). Také Simone de Beauvoir lakonicky zhodnotila situaci seniorů v moderním světě: „Je všeobecně známo, že dnešní stav starých lidí je skandální“ (Beauvoir, 1972). Ovšem ani v hypermoderní době, jak bývá současná společnost nazývána, není vztah k seniorům o mnoho lepší. Můžeme dokonce hovořit až o gerontofobii, chorobném strachu ze stáří a stárnutí. Tato situace je do značné míry posílena zažitými stereotypy, že staří lidé jsou pro společnost pouze zátěží, nejsou konkurenceschopní, jsou chudí, nemocní, opuštění, zbyteční, senilní, bezmocní a neužiteční (srov. Palmore in Tošnerová, 2002; Haškovcová, 1990, 2010). Podle Edwarda Rosseta byla určitá prestiž stáří zničena rozvojem industrializace. Současný negativní postoj ke stáří a starým lidem je podle jeho názoru především  13 

Stárnutí populace jako výzva pro edukaci

Senioři rozhodně nebudou marginální skupinou, jejíž hodnoty a potřeby bude možné přehlížet, jako se dělo a děje doposud. S prodlužující se délkou života je nutné položit si otázku o kvalitě těchto let. Nejde totiž o to „přidat léta k životu“, ale „přidat život k létům“. Koncept aktivního stárnutí je podle Heleny Haškovcové založen na přesvědčení, že „lidský život se v současnosti může nejen prodlužovat, ale i zkvalitňovat“ (Haškovcová, 2010, s. 170). Markku Lehto (in Ilmarinen, 2008, s. 11) připomíná, že lidé si mohou až do velmi vysokého věku udržovat dobrou funkční kapacitu. Funkční kapacita představuje předpoklady a možnosti člověka realizovat různé životní úkoly, výzvy a zájmy. Je to možnost vést aktivní život. Dobrá nebo alespoň průměrná funkční kapacita je podmínkou úspěšného stárnutí (Ilmarinen, 2008, s. 171). Různé životní etapy člověka vyžadují různou funkční kapacitu. V mládí je prioritou vzdělávání a příprava na život. U dospělých je to rodinná a pracovní realizace. U seniorů pak vystupuje do popředí schopnost a možnost vést nezávislý, autonomní život. Starší lidé také čelí nejrůznějším problémům, mnohdy i samotě a izolaci. Neustále jsou konfrontováni s nutností přizpůsobit se rychlým ekonomickým a sociálním změnám, což otevírá relativně velký prostor pro jejich edukaci. Také Jiřina Ondrušová (2011, s. 24) konstatuje, že dochází ke zlepšování funkčního stavu seniorské populace, a že charakteristiky budoucích seniorů budou v mnohém odlišné od jejich dnešních vrstevníků. Lze předpokládat, že se dožijí vyššího věku v lepším zdravotním stavu, budou vzdělanější a pravděpodobně i aktivnější. To by mělo představovat dostatečnou výzvu pro vzdělávání, resp. edukaci zaměřenou na tuto věkovou kategorii. Edukace seniorů totiž může optimálním způsobem (spolu)naplňovat ideu aktivního stárnutí. Vzdělávání se tak může stát reálnou a atraktivní součástí života ve vyšším věku. V určitém slova smyslu se může stát symbolem aktivního stárnutí.

­ ůsledkem dvou revolucí: průmyslové a demografické. Počet starých lidí roste a jejich d pozice se oslabuje (Rosset, 1968). Situaci a postavení starých lidí ve společnosti ovlivňují a komplikují i další faktory, mimo jiné nedostatek vzájemného porozumění mezi generacemi. V minulosti se postoje ke stáří a představy o stáří, tzv. image stáří, víceméně střídaly a dominovala vždy pouze jedna z nich – buď pozitivní (představa o idylickém stáří – staří lidé byli respektováni a ctěni pro svou moudrost, laskavost a trpělivost), nebo negativní (pojetí stáří jako období marnosti, útrap, strádání, nemocí a bolesti). Negativní postoje ke stáří a stárnutí mohou mít až podobu ageismu2 (srov. Vidovićová, Rabušic, 2005). Určující jsou v tomto směru především ekonomické a demografické podmínky ve společnosti. Dnes je situace poněkud jiná – obě představy existují vedle sebe, ale ve skutečnosti jsou postoje ke stáří a starým lidem spíše negativní, často se vyskytují i postoje ambivalentní, kdy jsou staří lidé na jednu stranu sice litováni, ale na druhou stranu nejsou respektováni. Každý člověk si v průběhu svého života utváří postoje ke starým lidem a k vlastnímu stáří. Formativní význam má v tomto ohledu především výchova v dětství. Stáří je víceméně stále stejné, ale interpretace toho, co to znamená být starý, jsou různé. Postoje ke stáří a starým lidem se mohou měnit dokonce v průběhu života jedince. Mladí lidé i lidé středního věku toho o stáří často moc nevědí a nezajímají se o ně. Stáří je pro ně neatraktivním a příliš vzdáleným životním obdobím. Každý však stárne a jednou (pokud nezemře mladý) se k „hranici“ stáří přiblíží a bude tak se stárnutím a stářím bezprostředně konfrontován. Ovšem nejen se svým stárnutím – všichni lidé stárnou, osoby blízké i vzdálené. Stáří je proces univerzální, a tedy platný pro všechny. Individuální stárnutí a stárnutí populace byly ale až donedávna reflektovány jako dva oddělené problémy. Individuální procesy stárnutí, nahlížené především z pohledu medicíny a gerontologie, a měnící se věková struktura populace, nahlížená v rámci sociální politiky, musí být vnímány jako jeden vzájemně provázaný problém a musí být řešeny ve vzájemných souvislostech. To, co v současnosti potřebujeme, je sociální politika reflektující životní cykly jednotlivců (Kryńska, Szukalski, 2013, s. 10), a v kontextu edukace seniorů by to měla být sociální politika zřetelná především ve vzdělávací a zdravotní politice.

2

Věková diskriminace neboli ageismus se definuje jako „ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo jejich příslušnosti k určité generaci“ (Vidovićová, Rabušic, 2005, s. 6). Ageismus (z angl. age = věk, stáří) oproti jiným „ismům“ (např. rasismu a sexismu) odráží předsudky a stereotypy společnosti spojené s věkem. V našem pojetí znamená ageismus například apriorní vyřazování starších lidí z různých edukačních aktivit pod dojmem, že nebudou schopni se kompetentně zapojit a efektivně učit, protože už „na vzdělávání prostě nestačí“.

  14 

Také naše vláda musela reflektovat danou demografickou situaci a promítla koncept aktivního stárnutí již do prohlášení Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 (Kvalita života ve stáří), kde se konstatuje, že je „správné a prozíravé udělat maximum pro to, abychom vytvořili podmínky pro důstojný, zdravý a aktivní život v druhé polovině života a pro uplatnění potenciálu a aspirací rostoucího podílu starších osob. Polovina života stále většího počtu lidí se přitom odehraje ve věku nad 50 let. Demografické stárnutí bylo označeno také jako tichá revoluce. Je třeba se zamyslet nad tím, zda naše instituce, prostředí, způsob myšlení i života jsou připraveny na pozvolný, ale jistý příchod společnosti dlouhověkosti“ (www.mpsv.cz/cs/5045). Nemusíme ani dlouho přemýšlet, aby nám bylo jasné, že na danou situaci zatím připraveni nejsme. Stárnutí populace bývá prezentováno jako hrozba. Představuje však velkou výzvu. Tato situace totiž přináší i určité šance, například vytváření dalších pracovních příležitostí. Senioři potřebují (resp. budou potřebovat) pomoc a péči. Senioři budou vytvářet trh. Josef Jařab (2008) to hodnotí následovně: „Zatímco se po desetiletí říkalo »mládí má budoucnost«, dnes jsou demografové i sociologové zajedno, že má-li něco budoucnost, pak je to stáří…“ Senioři budou neopominutelnou skupinou klientů, pacientů, zákazníků, uživatelů služeb či účastníků nejrůznějších forem vzdělávání. Je proto nanejvýš žádoucí, aby na stárnutí populace a rostoucí kohorty seniorů byli připraveni nejen gerontologové, ale prakticky všichni, kteří se s nimi mohou (nejen) při výkonu svého povolání setkat. Stárnutí populace je tak apelem pro rozvoj široce koncipované geragogiky. Konstituování této nové disciplíny na rozhraní gerontologie a andragogiky není pouze důsledkem rostoucího vlivu současných demografických a sociálních faktorů, je v určitém slova smyslu společenskou zakázkou a odpovědností. Také v současném vládním prohlášení Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017 je stárnutí populace prezentováno jako výzva pro společnost. Aby však bylo možné potenciál rostoucího počtu starších občanů využít v co největší míře, je nezbytné se zaměřit na dvě základní oblasti – celoživotní učení a zdravé stárnutí.3 Celoživotní učení je v tomto dokumentu představeno jako kontinuální proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností v průběhu celého života, jehož nedílnou součástí je i vzdělávání seniorů. Dokument pak mimo jiné v oblasti celoživotního učení formuluje tyto vize (čeho by mělo být dosaženo): †† podpora celoživotního učení; †† široká osvěta v oblasti celoživotního učení; †† zlepšení přístupu, kvality a rovnosti při uplatňování konceptu celoživotního učení;

3

Viz www.mpsv.cz/files/clanky/13099/Teze_NS.pdf.

 15 

Stárnutí populace jako výzva pro edukaci

1.3  Politický kontext

†† znovuzapojení starších osob na trhu práce; †† podpora vzdělávacích aktivit pro seniory včetně zajištění jejich dostupnosti i v menších městech a obcích. Rozvoj univerzit třetího věku a dalších vzdělávacích aktivit pro seniory by měl být naplňován skrze tato konkrétní opatření: †† zpracování výzkumné studie o dopadu účasti na vzdělávacích aktivitách na zdravotní stav seniorů; †† vytvoření pracovní skupiny za účelem navržení systému vícezdrojového financování, který povede ke zvýšení nabídky vzdělávacích kurzů v rámci univerzit třetího věku, a to s ohledem na rostoucí význam kompetenčního vzdělávání U3V; †† implementace navržených opatření na nový systém vícezdrojového financování univerzit třetího věku; †† každoroční sledování podílu osob, které se po absolvování univerzity třetího věku začlenily na trh práce nebo do dobrovolnických aktivit; †† každoroční vyhodnocování fungování univerzit třetího věku s ohledem na systém financování, poptávku a nabídku po nabízených kurzech a navrhování plánu rozvoje na další období; †† informování obcí a regionů o přínosech virtuální univerzity třetího věku skrze osvětu a příklady osvědčené praxe.4 Systematické prosazování myšlenky celoživotního učení a vzdělávání úzce souvisí se vznikem a rozvojem nové disciplíny – geragogiky. V souladu s výše zmíněnou národní strategií lze tedy předpokládat, že i v oblasti vzdělávání bude možné setkávat se se ­seniory stále častěji. Edukace seniorů však vyžaduje specifické postupy a jejich efektivní vzdělávání musí respektovat geragogické požadavky. To jsou další argumenty pro rozvoj této disciplíny.

4

Zodpovědnost za naplňování tohoto cíle popisované vize mají především MPSV, MŠMT, Rada vlády pro seniory a stárnutí populace, Asociace univerzit třetího věku v ČR, zástupce za virtuální univerzitu třetího věku a v neposlední řadě výzkumné instituce (Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017, s. 6).

  16 

Velmi stručně, i když poněkud redukcionisticky, je možné geragogiku vymezit jako výchovu ke stáří a ve stáří (Livečka, 1979, s. 26). Vznik a rozvoj geragogiky představuje do jisté míry společenský závazek reagující na potřeby vycházející z demografického vývoje. V kontextu stárnutí populace a v souladu s apelem na kvalitu života seniorů se tato zakázka silně aktualizuje. Stárnutí a stáří totiž získává novou strukturu. Stáří se stává očekávanou a poměrně dlouhou etapou lidského života, která má svoji vlastní hodnotu, dané životní úkoly, specifické problémy atd. (Čornaničová, 2004). Helena Haškovcová (1990) v této souvislosti píše, že nikdy v minulosti člověk nežil tak dlouhou dobu – a to je dostatečný důvod mít takový čas pod kontrolou. V neposlední řadě představuje vzdělávání seniorů velkou edukační výzvu. Důvodů, proč se geragogika formuje jako samostatná disciplína, je tedy hned několik.

2.1  Vymezení pojmu „geragogika“ Geragogika, ačkoliv se primárně zabývá staršími a starými lidmi, je sama o sobě velmi mladá. Je to relativně nová disciplína, která stále ještě prochází procesem legitimizace, obsahově a terminologicky se vyvíjí. Pravděpodobně poprvé použil pojem „geragogika“ v roce 1952 Ferdinand Adalbert Kehrer. V roce 1962 představil jeho krajan Otto Friedrich Bollnow koncept gerontogogiky jako výzkumné disciplíny zaměřené na vzdělávání starších lidí. Emil Livečka již v roce 1979 poukazoval na „nově budovanou vědní disciplínu pedagogiky, která slouží k přípravě dospělých občanů na aktivní a tvůrčí etapy stáří z hledisek výchovných a vzdělávacích potřeb, zájmů, funkcí a cílů výchovy a vzdělávání dospělých. Zahrnuje nejen teoretická východiska a pojetí, výchovu ke stáří a ve stáří, ale také praktické ukázky řešení a metodiky postupů při realizaci této výchovy a vzdělávání dospělých“ (Livečka, 1979, s. 3). Je možné vést diskusi o tom, jaké je dnes místo této disciplíny v systému věd, co je jejím předmětem a objektem, ale i o tom, jak tuto disciplínu vlastně nazývat. V literatuře je možné se setkat s různými pojmy, například: †† gerontopedagogika, resp. pedagogika starších lidí nebo pedagogika stárnutí a stáří (Livečka, 1979; Mühlpachr, 2004); †† geragogika (Čornaničová, 1998; Bartel, 1986; Mieskes, 1970; Zych, 1991; Berdes, Zych, Adam, Dawson, 1992); †† gerontagogika (Špatenková, 2013);  17 

Geragogika

2.  Geragogika

*

†† gerontogogika (Kalvach a kol., 2004); †† geragogie (Bachmann, 1987a, 1987b); †† vzdělávací gerontologie (Schulz, 1986; Wojciechowski, 1986); †† gerontologické vzdělávání (Glendenning, 1990); †† vzdělávání seniorů (Eirmbter, 1978; Gronemeyer, 1986; International glossary of social gerolontology, 1985; Kamiński, 1971, 1978, 1986; Schenda, 1972; Schulz, 1986; Sitzmann, 1970, 1976); †† eldergogy (v anglosaské literatuře) apod. Německý pedagog a gerontolog Hans Johann Mieskes zahrnuje geragogiku na jedné straně do gerontologických věd (spolu s geriatrií, gerontopsychologií a gerontosociologií), a na straně druhé k vědám o výchově, kam řadí pedagogiku dětí a mládeže a také andragogiku. Naznačuje tak nejen jistou „hraničnost“, ale i obtížnou „ohraničitelnost“ této disciplíny. Pojem „geragogika“ je totiž některými odborníky (např. Petřková, Čornaničová, Bednaříková, Šerák) užíván výhradně pro popis vzdělávacích aktivit zaměřených na seniory. Konkrétně Rozália Čornaničová (1998) řadí geragogiku primárně do systému věd o výchově a v jejich rámci ji považuje za disciplínu andragogickou, shodující se s andra­gogikou jednak v předmětu, jednak i v objektu andragogické, respektive geragogické intervence. Úvahy o geragogice jako samostatné disciplíně Čornaničová vůbec nerozvíjí. Jiní autoři (např. Špatenková, Jochmann, Šimek) používají pojem „geragogika“ v duchu integrální andragogiky5 mnohem komplexněji. V užším pojetí tak geragogika svým způsobem doplňuje a rozšiřuje tzv. vědy o výchově na pomyslnou „trojčlenku“: pedagogika – andragogika – geragogika. Zatímco pedagogika zaměřuje svoji pozornost na děti a dospívající, andragogika na dospělé, geragogika obrací svůj zájem na seniory. V širším pojetí je pak předmětem geragogiky i animace staršího člověka, jeho orientace v kritických uzlech životní dráhy či při jejím problémovém průběhu, péče o staršího člověka v nejrůznějších oblastech apod. (Špatenková, 2013, s. 5). Akční pole geragogiky se tak značně rozšiřuje (Jochmann, 1992, s. 20–21) na následující oblasti: †† vzdělávání (nejznámějšími vzdělávacími institucemi jsou pravděpodobně akademie třetího věku a univerzity třetího věku); †† edukace (např. kulturní výchova, zdravotní osvěta, rehabilitace, prevence a výchovná péče v oblasti sociálně deviantních jevů);

5

Integrální andragogika je pojem a obecný andragogický koncept vedení člověka a péče o něj v jeho antropogenetickém a sociogenetickém procesu, který představil Vladimír Jochmann, a posléze ho rozvíjel Dušan Šimek. Tato koncepce, známá také jako „olomoucké pojetí andragogiky“, chápe andragogiku jako všestrannou péči o člověka.

  18 

Rozšířením svého akčního pole a redefinicí předmětu se tak začíná geragogika řadit spíše k antropologickým, resp. humanitním disciplínám. Geragogiku je možné vymezit také jako nauku o animaci seniorů. Animace, tj. oduševňování, nikdy nekončící humanizace člověka, je přitom vztažena jak na enkulturaci (tj. získávání a rozvíjení kulturních kompetencí), tak i na socializaci a resocializaci (tj. na optimalizaci sociálních pozic a rolí) nebo edukaci (tj. záměrné a cílevědomé formování člověka, jeho výchovu a vzdělávání). Animační působení může být současně jak záměrné, tedy intencionální, tak nezáměrné, funkcionální. Z tohoto komplexního pohledu vyplývá také rostoucí význam geragogiky při zkoumání formativních vlivů na stárnoucího jedince a zvláště pak při převádění funkčního (často i spontánního, živelného) formativního působení na působení záměrné, intencionální, geragogicky řízené a regulované. Je třeba zdůraznit, že pod pojmem „geragogika“ se mohou skrývat minimálně tři skutečnosti, dosti odlišné a vzájemně se přitom významně doplňující a ovlivňující: †† Geragogika jako oblast společenské činnosti, ve které se realizují nejrůznější aktivity, ovlivňující sociálního aktéra (např. vzdělávání, péče, vedení apod.), tedy jakási technologie, způsob ovlivňování. †† Geragogika jako teoretická disciplína, která se zabývá touto oblastí (prostředím, v němž se příslušné aktivity realizují, jejich reflexí sociálním aktérem, metodami a technikami jednotlivých aktivit apod.). †† Geragogika jako studijní obor připravující odborníky pro koncepční, řídící a realizační činnosti v dané oblasti společenského působení. Vzniklo by tak nové povolání: geragog (srov. Mühlpachr, 2002), specialista s komplexním vzděláním v oblasti gerontologie, gerontopsychologie a gerontosociologie, andragogiky, resp. pedagogiky, a se specializací v geragogice. Tato nová „profese“ by mohla zastřešit stávající terminologickou a názorovou nejednotnost ohledně aktivizačních pracovníků, sociálně-aktivizačních asistentů, trenérů paměti a nejrůznějších „terapeutů“, animátorů, volno­časových pracovníků apod. V České republice existoval dříve studijní obor sociální gerontologie a sociálně-geriatrická péče, který však vymizel. Znovu se objevují snahy o obnovení podobně koncipovaného oboru, ať už například v rámci andragogiky, nebo sociální pedagogiky. Oprávněnost tohoto požadavku ukáže brzy praxe.

 19 

Geragogika

†† péče (volný čas, zábava, rekreace, seberealizace, sociální péče, poradenství aj.); †† funkcionální působení (masmédia, působení prostředí, výchovné působení výchovně nespecifických organizací).

2.2  Hlavní zdroje geragogiky Je vůbec nutné rozvíjet geragogiku jako samostatnou disciplínu? Proč by nemohla být tato problematika řešena v kontextu stávajících disciplín, např. pedagogiky nebo andragogiky? Pedagogika je definována jako věda o výchově a vzdělávání člověka. Poskytuje geragogice poznatky z oblasti didaktiky, technologie učení a vzdělávání, poznatky o organizačních formách vzdělávání, o pedagogické interakci apod. V souladu s Janem Průchou (2002) je možné pedagogiku označit jako vědu, která se zabývá člověkem v situaci výchovy. V situaci výchovy je člověk se všemi svými vztahy ke skutečnosti po celý běh své životní dráhy, včetně stáří (srov. Potměšilová, 2013). Nicméně v etymo­ logickém slova smyslu pak vzniká jistá diskrepance a divergence. Pedagogika už ve svém názvu nese určitý akcent na podstatně mladší věkové kategorie (řec. paidós – dítě, agógé – vedení), začlenění geragogiky k pedagogice tak může vyvolávat určité fantazie o přirovnání seniorů k dětem. Takový přístup je ovšem poněkud devalvující, protože jde proti zdůrazňování důstojnosti seniorské populace jaké svébytné sociální skupiny. Senioři nejsou (jako) děti. Mají jiné cíle, hodnoty, potřeby. Prakticky a výrazně se ve všech bio-psycho-sociálních i spirituálních charakteristikách odlišují nejen od dětí a dospívajících, ale i od dospělých, kteří jsou objektem andragogiky. Seniorská populace je v mnoha ohledech natolik specifická, že vyžaduje jiné postupy a metody – nikoliv pedagogické, ani modifikované andragogické, ale vlastní geragogické cíle respektující očekávání, požadavky a možnosti seniorů. Nicméně k andragogice má geragogika pravděpodobně nejblíže. Geragogiku je možné vymezit jako hraniční disciplínu mezi gerontologií a andragogikou. Andragogika vytváří podle Rozálie Čornaničové (1998, s. 126) „příznivé inkubační podmínky a prostor na modelování strukturálních schémat obsahových polí gerontagogiky“. Malcolm Sheperd Knowles (1980) pojímá andragogiku jako „umění a vědu o pomoci dospělým učit se“. Andragogika v jeho pojetí se vyrovnává s nezávislými dospělými studenty, kteří mají své vlastní edukační cíle týkající se nějakého specifického problému nebo úkolu. Senioři ale na rozdíl od dospělých nemusí být úplně nezávislí, dokonce nemusí mít ani vlastní vzdělávací cíle či přímou motivaci ke vzdělávání. Je proto vhodné, aby byl v souvislosti se vzděláváním seniorů užíván pojem geragogika, který jednoznačně upozorňuje na specifika edukace starších osob. Senioři nejenže nemusí mít jasně stanovené vzdělávací cíle, někteří z nich se dokonce zapojení do vzdělávacích situací mohou obávat. K zapojení do vzdělávacích aktivit jim také obvykle chybí dostatečné vnější pobídky, které mohou být rozhodující ve vzdělávání dospělých (např. získání lepší pracovní pozice díky lepšímu vzdělání, zvýšení platu). Ve skutečnosti to může být právě naopak: Pro některé seniory může být představa zapojení do procesu vzdělávání i stresující či dokonce odpuzující.

  20 

„Ale tam jsou nějaké zkoušky, na té univerzitě třetího věku. To už pro mě není… To už bych nezvládla.“ Seniorka, 75 let „Nebudu ze sebe někde dělat blbce… Ať se snaží ti mladí, co už my…“ Seniorka, 72 let Tabulka 1 srovnává pedagogický, andragogický a geragogický přístup ve vzdělávání. Tab. 1  Srovnání aspektů pedagogiky, andragogiky a geragogiky Pedagogika

Andragogika

Geragogika

Vzdělávající

Učitel určuje, co a jak se bude učit, a pak to prověřuje.

Lektor účastníky podporuje a povzbuzuje je k sebeřízení.

Lektor jako facilitátor a partner pro komunikaci.

Vzdělávaný

Žák, student, dítě, adolescent. Je závislý.

Účastník vzdělávání (dospělý). Je nezávislý.

Účastník vzdělávání (senior). Nemusí být zcela nezávislý, ale chtěl by být.

Přístup

Subjekt-objektový přístup.

Subjekt-subjektový přístup.

Spíše objekt-subjektový přístup.

Zkušenosti účastníka vzdělávání

Životní zkušenosti žáka nejsou příliš bohaté.

Zkušenosti účastníka jsou cenným zdrojem.

Účastník vzdělávání má značné a cenné životní zkušenosti.

Očekávání účastníka

Žáci se učí to, co je od nich očekáváno, musí se učit.

Účastníci vzdělávání se učí to, co potřebují, resp. chtějí vědět.

Edukační programy navazují na biografickou historii účastníků a reflektují jejich zkušenosti.

Motivace

Vnější motivace.

Vnitřní, ale i vnější motivace.

Vnitřní motivace.

Cíle vzdělávání

Získávání znalostí a dovedností pro budoucnost a uplatnění na trhu práce. Směr: do budoucnosti („bude“).

Nejlépe návaznost na možnost bezprostředního praktického použití. Směr: do přítomnosti, resp. blízké budoucnosti („je“).

Integrace zážitků, zkušeností, dosažení moudrosti a vyrovnanosti. Směr: návrat do minulosti („bylo“).

Zdroj: modifikace dle Knowlese, 1980.

 21 

Geragogika

„Já už se nechci učit, natož chodit někam do školy. Toho jsem si užil za celý život dost. Dejte mi pokoj s nějakým vzděláváním! Na co mi to bude? K čemu?! Já chci mít konečně klid!“ Senior, 69 let

Pojem geragogika je vytvořen podle vzoru pedagogika, resp. andragogika z řec. gerón – stařec a agógé – vedení. Máme-li posoudit, k čemu vést starého člověka, musíme vyjít ze zhodnocení jeho: †† potřeb, možností a rolí jako individua; †† podmínek a situací vymezujících kvality jeho života; †† specifik běhu (procesů) jeho života (Jesenský, 2000). Takové posouzení ale není možné bez důkladné znalosti objektu geragogiky – tedy seniora. To poskytuje právě gerontologie. Gerontologie je nauka o stárnutí a stáří, respektive o problematice starých lidí a života ve stáří. Gerontologie zkoumá seniory „z pohledu biologického, demografického, sociálního a z mnoha dalších aspektů“ (Holmerová, Jurašková, Zikmundová, 2007, s. 13). Obvykle bývá členěna do tří hlavních proudů: †† Gerontologie experimentální (biogerontologie a psychogerontologie), jež zkoumá příčiny a mechanismy stárnutí živých organismů.6 †† Gerontologie sociální, která se orientuje na vzájemné vztahy mezi starou populací a společností jako celkem a zabývá se tím, co staří lidé od společnosti potřebují, i tím, jak populační stárnutí ovlivňuje společnost a její rozvoj. †† Gerontologie klinická (geriatrie), věnující se zvláštnostem zdravotního stavu a nemocí ve stáří. Iva Holmerová, Božena Jurašková a Květa Zikmundová (2007, s. 13) píší, že je „medicínou stáří, lékařským oborem, který se zabývá diagnostikou a managementem onemocnění ve stáří, ale také širšími souvislostmi z pohledu veřejného zdravotnictví“. Je to samostatný lékařský obor poskytující specializovanou péči nemocným vyššího věku. V zahraničí se ovšem rozvíjí i další, a to poměrně silný proud gerontologie, totiž gerontologie vzdělávací.7 Tento pojem byl podle Franka Glendenninga (1990) pravděpodobně poprvé použit v roce 1970 Howardem Y. McCluskym na univerzitě v Michiganu jako název doktorského studijního programu. O šest let později vznikl stejnojmenný americký časopis a v roce 1985 byla ve Velké Británii založena Asociace vzdělávací gerontologie. O obsahu tohoto pojmu se mohutně diskutovalo zejména v letech 1976–1980 a asi nejvýstižněji jej vymezil David A. Peterson (1976), který jím označil oblast teorie a praxe na rozhraní vzdělávání dospělých a sociální gerontologie. Peterson dále navrhl,

6

7

Zdeněk Kalvach a Zoltán Mikeš (in Kalvach a kol., 2004, s. 49) konstatují, že těžiště biologického výzkumu dnes spočívá především na celulární a molekulární úrovni, a poukazují také na to, že významný, avšak u nás stále poněkud opomíjený je výzkum v neuropsychologii stárnutí. Cizojazyčná odborná literatura operuje i s jinými pojmy, které se v češtině (zatím) příliš nepoužívají, například kritická gerontologie (Phillipson, Walker, 1986), feministická gerontologie, gerontotechnologie či environmentální gerontologie.

  22 

2.3  Další zdroje geragogiky Kromě andragogiky a gerontologie se geragogika významně opírá i o poznatky jiných věd, především psychologie, sociologie, filozofie atd.: †† Psychologie umožňuje aplikovat psychologické poznatky o osobnosti jedince, faktorech ovlivňujících psychický vývoj, o zvýšeném riziku psychických chorob a poruch ve stáří (např. kognitivní poruchy, demence apod.) a možnostech jejich prevence (pravidelná duševní činnost atd.), o možnostech podpory a pomoci pozitivního vývoje osobnosti seniora, o faktorech kognitivní výkonnosti ve starším věku a možnostech jejich ovlivňování žádoucím směrem, o významu motivace pro učení i ve starším věku a úspěšné psychické adaptace na stárnutí včetně determinujících faktorů atd. Kromě toho poskytuje psychologie geragogice klíčový pojmový aparát (paměť, učení, motivace, komunikace aj.), nabízí určité diagnostické metody a pomáhá koncipovat psychodidaktické přístupy. V geragogice však nejde jen o osobnost a psychiku samotných účastníků edukace, konkrétně o psychické, věkové a individuální zvláštnosti starších lidí, problematiku teorie jejich učení a změny schopností učení v období pozdních fází ontogeneze, změn v duševní i fyzické výkonnosti stárnoucích a starých lidí, jejich motivace  23 

Geragogika

že by vzdělávací gerontologie měla kromě vzdělávání seniorů zahrnovat také vzdělávání široké laické i odborné veřejnosti o stárnutí a stáří. V jeho pojetí se tak jedná nejen o vzdělávání seniorů, ale i vzdělávání pro seniory. Pojem „vzdělávací gerontologie“ bývá ovšem často zaměňován s termínem „geronto­ logické vzdělávání“ a někdy bývají dokonce oba pojmy užívány jako synonyma. Mezi vzdělávací gerontologii (edukaci seniorů) a gerontologické vzdělávání (vzdělávání v gerontologii) ale nelze klást rovnítko. Vzdělávací gerontologie má jasnou cílovou skupinu – seniory. Gerontologické vzdělávání má mnohem větší okruh – širokou veřejnost, dobrovolníky i profesionály pracující se seniory. Panující terminologická nejednotnost vytváří požadavek zavedení jednotného označení pro nově se formující disciplínu, která se zaměřuje na edukaci seniorů i na problematiku edukace ve vztahu ke stárnutí a stáří, tedy disciplínu, která by „zastřešovala“ obojí – vzdělávací gerontologii i gerontologické vzdělávání. Tímto termínem by mohla být právě geragogika, protože toto označení podle Rozálie Čornaničové (1998, s. 120) splňuje požadavky na praktičnost jednoslovného názvu, vyhovuje ekonomičnosti (úspornosti) termínu tím, že umožňuje vytvářet jednoduché odvozeniny, včetně principu nosnosti, resp. reprodukovatelnosti termínu, protože umožňuje vytvářet přídavná jména a správnou slovní vazbu. Kromě toho je pojem geragogika (angl. geragogy) v zahraničí již poměrně etablovaný, proto by bylo vhodné respektovat ho i v našem sociokulturním prostředí.

k ­učení apod., jde také o osobnost a psychiku geragogů, lektorů, trenérů a dalších, kteří při výkonu svého povolání vykonávají řadu geragogických funkcí a činností. †† Sociologie disponuje rozsáhlým aparátem metod a technik empirického výzkumu, a tak nabízí poznání v oblasti společenských vztahů, principů navozování a udržování mezigenerační solidarity, společenského vývoje a změn ve všech oblastech společenské praxe souvisejících se stárnutím společnosti. Právě vztahy jedince a společnosti, sociální role (a jejich změna) u stárnoucích a starých lidí, téma autority a prestiže seniorů a zvláště pak změn, k nimž dochází u stárnoucích a starých lidí ve struktuře a využívání volného času, jsou pro geragogiku zvlášť významné. Kromě toho nesmíme zapomínat, že každá výchova a vzdělávání – i ta ve stáří a ke stáří – je činností převážně společenskou. Z toho také vyplývá velký význam sociologického zkoumání společenského charakteru výchovy ke stáří a ve stáří, a to jak v makrospolečenských, tak i mikrospolečenských rozměrech (Livečka, 1979, s. 20–29). †† Filozofie nabízí a předkládá poznatky ohledně smyslu života, významu životní zaměřenosti, vytváření hodnotové orientace člověka a významu životních hodnot, problematiky kvality života, problematiky morálky a etiky aplikované v každodenním životě, významu důstojnosti života i v etapě stáří apod. Kromě andragogiky, gerontologie, psychologie, sociologie a filozofie se geragogika opírá také o poznatky demografie, ekonomie, lékařských věd, práva atd. Na širší společenskovědní vztahy geragogiky upozorňuje i Rozália Čornaničová (1998, s. 127) a jejich význam shrnuje do možnosti „vnímat sénium ve spektru širšího společenskovědního poznání, a tím i blíže k objektivní realitě“.

2.4  Charakter geragogiky Geragogika není výlučně teoretickou disciplínou, je to především aplikovaná sociální technologie (oblast společenské činnosti). V tomto smyslu je aplikovanou disciplínou. Její poznatky slouží k praktickým opatřením v oblasti společenských vztahů, ba dokonce jsou tyto poznatky rozvíjeny právě na základě formulovaných společenských potřeb. Změny v sociální a demografické struktuře společnosti vedou k vytvoření nového sociál­ ně-ekonomického prostředí i v oblasti vzdělávání. To neznamená, že by dříve nebylo vzdělávání seniorů řešeno. Bylo, ale jinak a jinde. Původně se totiž rozvíjelo ve sféře mimopedagogické, zejména ve zdravotní a sociální oblasti. Ve svých prvopočátcích byla edukace seniorů realizována především v domovech pro seniory. V Šimkově (1995) duchu je možné geragogiku vymezit jako induktivní disciplínu. To znamená, že svůj předmět vytváří na základě identifikovaných problémů, které se ve stárnoucí společnosti objevují. Teprve poté, co se nějaký problém vyskytne, je identifiko  24 

8

Tím se podstatně odlišuje od řady již zavedených humanitních disciplín a vymyká se poněkud z tradičních schémat, která jsou orientována spíše deduktivně.

 25 

Geragogika

ván, interpretován a zařazen do souvislostí. Geragogika pak dodatečně hledá teoretické zobecnění příslušných problémů. Geragogika je do značné míry disciplínou normativní. To je dáno zejména vlivy sociotechnických přístupů, které formulují cíle, jichž je nutné dosáhnout, a metody a techniky (prostředky), které budou pro dosažení těchto cílů použity. Tím se z cílů stávají normy, které by měly být respektovány. Takovými normami jsou například výroky: „Je nutné dosáhnout vzdělání určitého obsahu a úrovně.“ „Je nutné rozvíjet estetickou a kulturní úroveň seniorů.“ Dušan Šimek (2004) před takto pojímanou normativností varuje. Vzhledem k tomu, že je geragogika teprve na počátku svého vývoje, a že je orien­ tována problémově a synteticky,8 bylo by vhodnější, kdyby minimalizovala normativní přístupy a zaměřila se spíše na syntetizující zkoumání dopadů makrosociálních změn na sociálního aktéra. Šimek ale současně podotýká, že i toto jeho doporučení je svým způsobem vlastně určitá norma. Normativní paradigma ve vztahu ke vzdělávání seniorů zpochybňují i jiní autoři (Looft, 1973). Už jen postižení toho, co je „normální stárnutí a stáří“, je nanejvýš komplikované, složité, ba dokonce marné. Normativní paradigma vzdělávání, které nastiňuje, co „by mělo být“, je pravděpodobně užitečnější ve vztahu k profesnímu vzdělávání. V určitém ohledu je ale normativní paradigma vzdělávání jistě programově jednodušší, každý např. získává stejnou vzdělávací zkušenost. Vzdělávání a učení v pozdní fázi ontogeneze ale musí být formováno individuální idiosynkratickou „historií učení“, zkušeností a aktuálním sociálním kontextem. Vzdělávání seniorů, to je ve skutečnosti velké množství individuálních, originálních a neopakovatelných životních scénářů, motivů pro učení. Pokud je učení výsledkem zkušenosti, musejí být učební aktivity formovány minulými a současnými zkušenostmi jedince; tyto zkušenostní vzorce jsou ale stejně jako otisky prstů jedinečné. Normativní vzdělávací intervence jsou vhodné, pokud jsou založeny na určitých normách, ve vzdělávání seniorů by ale takto generované programy byly ve vztahu k praxi vzdělávání seniorů neefektivní. Dalším charakteristickým znakem geragogiky je její výrazná transdisciplinárnost, tedy jakési „procházení“ napříč gerontologií, sociologií, psychologií, pedagogikou, andragogikou aj. Geragogika nemá vlastní, výhradní předmět ani objekt, zabývá se specifickými problémy objektu společného s ostatními sociálními disciplínami. Právě charakter geragogiky výrazně ovlivňuje proces její legitimizace (tj. opodstatněnosti, přiznání práva na existenci) jako samostatné disciplíny.

2.5  Historický kontext geragogiky Přestože je geragogika relativně novou disciplínou, její kořeny sahají hluboko do minulosti. Myšlenku celoživotního učení zahrnující vzdělávání ve stáří pravděpodobně poprvé v historii pedagogiky předložil právník a filolog Simon Mauricius Pilsnensis své práci De scholis seu academiis libri duo (Dvě knihy pro školy nebo jiné akademie) z roku 1551. Za „otce zakladatele“ geragogiky můžeme jednoznačně a hrdě považovat Jana Amose Komenského. Koncept celoživotního vzdělávání rozvíjí Komenský především v díle Pampae­ dia z roku 1656, kde v souladu s vývojem člověka rozlišil osm tzv. škol (Komenský, 1948): †† škola narození (Schola Nativitatis); †† škola dětství (Schola Infantiae); †† škola chlapců (Schola Pueritiae); †† škola dospívání (Schola Adolenscentiae); †† škola mladosti (Schola Juventatis); †† škola dospělosti (Schola Virtatis); †† škola stáří (Schola Senii); †† škola smrti (Schola Mortis). Právě Komenský utvořil první ucelenější systém poznatků o výchově a vzdělávání nejen dětí a mládeže, ale také dospělých, včetně seniorů. Škola stáří představovala vrchol lidské moudrosti. Stáří pojímal Komenský jako rovnocennou část života stejně jako kterékoliv životní období, např. mládí. Píše, že stáří je součástí života, proto je součástí školy a tato škola musí mít své učitele, předpisy, cíle a disciplínu. Je přesvědčen o tom, že pokrok v životě starých lidí je možný. Dále argumentoval tím, že „co je slabé, musí dostat radu a podporu. A protože stáří je nejslabší ze všech etap života, nesmí být zanedbávané a zbavené pomoci“ (Komenský, 1948). Staří lidé by podle Komenského neměli opomíjet své ctnosti. Nic důležitého – veškeré dosavadní životní poznatky a zkušenosti – by nemělo být zapomenuto a nemělo by zůstat bez využití. Cílem školy stáří bylo vykonat „něco dobrého a konečného“ tak, aby mohl být závěr smrtelného lidského života dobrý a správný, stejně jako celý předcházející život. Stáří Jan Amos Komenský (1948) rozděluje na statné, obtížené a sešlé, každému z nich náleží vykonávat něco jiného a jiným způsobem. Například úkolem stáří statného je těžit ze zkušeností, z prožitého života, a to způsobem ohlížení se na minulost – z toho, co bylo učiněno správně, se radovat, a u toho, co bylo vykonáno špatně, přemýšlet nad nápravou. V období stáří je podstatné radovat se ze současnosti, nejde jen o zaplňování prázdného času. Motiv geragogiky lze nalézt také v práci Komenského Velká Didaktika (Komenský, 1954), ve které diskutuje principy prodloužení lidské existence. Došel k závěru, že prodloužení života spočívá v získání umění jeho správného použití. Vzdělání je v tomto smyslu nedílnou součástí všeobecné osvěty, tedy i nedílnou součástí školy stáří a smrti.   26 

†† Edukačně-preventivní programy zaměřené na zdravé stárnutí, předcházení předčasnému, patologickému stárnutí. Byly realizovány především zdravotníky se specializací v geriatrii a zaměřené na popularizaci gerontologických poznatků, obvykle se konaly ve vhodném místním prostředí, například v klubech důchodců nebo kulturně-osvětových institucích. †† Specializované sociálně-edukační aktivity v rezidenčních institucích pro seniory (domovy pro seniory, léčebny dlouhodobě nemocných, geriatrická oddělení nemocnic apod.), kde se rozvíjela širší škála specificky zaměřených edukačních programů, například adaptační programy, aktivizační, rehabilitační a další „terapeutické“ programy pro obyvatele, resp. uživatele služby. †† Edukace seniorů školského typu, například univerzity a akademie třetího věku, které jsou chápány jako výraz aktivní životní orientace samotných seniorů, tzv. druhého životního programu v séniu. Mezi hlavní příčiny, proč se začala edukace seniorů rozvíjet právě v sedmdesátých letech, patří řada nových teoretických poznatků o procesu stárnutí, podpora demo 27 

Geragogika

Konstituování a rozvoj geragogiky koresponduje s názorem, že člověk je schopen se učit ve všech životních etapách, včetně stáří. Vzdělávání by se tedy mělo týkat všech věkových kategorií. Takový přístup ke vzdělávání je možné nalézt nejen u Jana Amose Komenského, ale například i u Ruth Benedictové, Ericha Fromma, Aleksandera Kamiń­ského, Abrama Kardinera či Ralpha Lintona. Nicméně úvahy o vzdělávání seniorů měly spíše deklarativní, teoretický charakter. Prakticky však byly vzdělávací potřeby starších lidí opomíjeny. Samotná edukace seniorů začala vznikat z potřeb společenské praxe jako nový vý­ chovně­‑vzdělávací fenomén v sedmdesátých letech minulého století. Na mezinárodních gerontologických kongresech se začalo hovořit o učení a paměti ve stáří, výchovně-vzdělávací přípravě na odchod do důchodu i o vzdělávacích kurzech pro seniory. Emil Livečka (1979, s. 16–17) připomíná, že už v roce 1975 na světovém gerontologickém kongresu, který organizovala Association Internationale de Gérontologie, zaznívala tematika gerontologického vzdělávání nikoliv ojediněle, ale z převážné většiny, jak je výslovně uvedeno ve sborníku z této konference o výchově a výcviku v gerontologii (Education and Training in Gerontology). Emil Livečka cituje z úvodního referátu Benerfeldtové: „Potřebujeme v této oblasti vzdělavatele vysokých kvalit; jedince, kteří jsou vybaveni pedagogickými vědomostmi a dovednostmi a současně dostatečně motivovaní k praktické aplikaci svých znalostí o stárnutí… Další skupinou lidí, kteří potřebují takový výcvik, jsou poradci osob v předdůchodovém věku a nakonec i sami stárnoucí a staří lidé…“ (Livečka, 1979, s. 17). Začíná se tak objevovat i apel na gerontologickou přípravu pracovníků, kteří při výkonu svého povolání přicházejí do kontaktu se seniory. Rozália Čornaničová (2002) připomíná, že v edukaci seniorů se postupně formovaly tři proudy vzdělávacích a kultivačně-edukačních aktivit a tři okruhy prostředí, v nichž byla realizována:

kratizace společnosti, nutnost celoživotního vzdělávání a v neposlední řadě zvýšení sebevědomí samotných seniorů. Edukace představovala nový aktivní a atraktivní přístup k životu seniorů, možnost poznávat a vytvářet si nové zájmy a kontakty, a začala přispívat k udržování, resp. zvyšování kvality jejich života. Ale i současná doba je obdobím razantních a neustálých změn, které doléhají na všechny generace. Nejobtížněji se s nimi vyrovnávají právě senioři, pro něž se stávají zdrojem stresu. Proto je jedním z hlavních úkolů edukace pomáhat seniorům orientovat se v rychle se měnícím světě.

2.6  Dimenze geragogiky Extenzivnější pojetí geragogiky zahrnuje prakticky veškeré edukační aktivity spojené se seniory. Hlavní (směrné) cíle a úkoly geragogiky můžeme v zásadě identifikovat následovně: †† Edukace realizovaná v období vlastního stáří, resp. důchodového věku. †† Edukace zaměřená na jedince, kteří budou jednou staří. To je velmi široký úkol a zahrnuje de facto celý životní běh – od dětství přes dospělost nabývá svoji specificky vyhraněnou podobu v přípravě na důchod. †† Edukace nejširší veřejnosti k úctě vůči seniorům a chápání procesu stárnutí, stejně jako chápání emocionálních potřeb starších lidí a způsobů, jak mohou být tyto potřeby uspokojeny. Anna Petřková a Rozália Čornaničová (2004) v této souvislosti hovoří o: †† edukaci seniorů, resp. vlastním seniorském vzdělávání; †† preseniorské edukaci jako přípravě na stáří; †† proseniorské edukaci zahrnující aktivity zacílené na podporu seniorů a jejich potřeb a zájmů, na mezigenerační porozumění a společenské uznání stáří. Geragogika nachází uplatnění v teoretické, empirické i aplikační rovině. V teoretické rovině jsou diskutovány a řešeny teoretické problémy ohledně stárnutí a stáří. Konkrétně by se měla oblast základních (teoretických) geragogických studií zabývat: †† stárnutím jako procesem a fází lidské existence; †† diagnostikou (popisem) a evaluací (hodnocením) životní situace starších lidí v různých zemích a/nebo kulturách (tzv. srovnávací geragogika); †† determinantami a okolnostmi procesu stárnutí; †† metodami a způsoby péče o staré a stárnoucí lidi; †† optimálními životními podmínkami starých a stárnoucích lidí;   28 

Empirická rovina zahrnuje především aplikovaný (praktický) geragogický výzkum, který se zaměřuje na: †† vzdělávání zaměřené na porozumění, toleranci a dialog mezi generacemi, vytváření adekvátních postojů ke stáří a starým lidem a udržování kontaktů mezi generacemi; †† přípravu na adaptaci starších lidí na stáří, zahrnující rozvíjení dovedností efektivního trávení volného času a zachování rozumné vyváženosti mezi aktivní a pasivní formou volného času; †† geragogickou profylaxi a prevenci, zaměřenou na eliminaci patologie společenského života starších lidí (např. psychické krize, závislosti a sebevraždy ve stáří); †† porozumění faktorům, které přispívají k prodloužení a obohacení lidského života; †† vytvoření prostředí přátelského vůči starým lidem (preventivní a ekologická gera­ gogika); †† rady a konzultace pro starší lidi (management, tj. řízení a poradenství, centra duševního zdraví, krizové linky pro seniory apod.); †† socializaci ve stáří, zaměřenou na zachování kontaktu se světem, zvýšení aktivity starých lidí v různých sférách veřejného života; †† terapeutická, rehabilitační a/nebo reaktivační opatření pro seberealizaci ve stáří (geragogické intervence); †† komprehenzivní rehabilitaci stárnoucích lidí; †† problémy změny profese a přípravy na novou profesní specializaci (strategie age managementu); †† inspiraci a stimulaci starých lidí a starými lidmi; †† reflexi mínění o starých lidech; †† přípravu na utrpení, umírání a smrt. Aplikační rovinu pak představuje zejména oblast vzdělávání starších osob a popularizace geragogických problémů, která zahrnuje například: †† univerzity a akademie třetího věku; †† seniorské kluby a centra seniorů; †† instituce péče o seniory (domovy pro seniory apod.); †† školy a další vzdělávací instituce; †† sociální a profesionální asociace a společnosti; †† publikace, např. odborné gerontologické časopisy.  29 

Geragogika

†† možnostmi rozvíjení kreativity starých a stárnoucích lidí; †† oceněním stáří společností, tj. společenskými akcemi zaměřenými na zlepšení rodinného a společenského statusu starých lidí; †† stabilizací (nikoliv rezignací nebo náhlou redukcí) sociálních rolí starých lidí v moderním světě.

Podle Emila Livečky (1979) je předmětem geragogiky pojetí teorie výchovy a vzdělávání ke stáří a ve stáří. Livečka ji chápe jako vědecky formulovaný obraz výchovy a vzdělávání osob starších věkových skupin, které jsou v souvislosti se svou permanentní adaptací na změny a inovace v technice připravovány na kvalitativní změny v životním stylu, ke kterým dojde při ukončení jejich pracovní role, a současně také na další, tzv. poproduktivní fázi života osob v důchodovém věku (prakticky až do jejich smrti). Livečka vylučuje ze svých úvah o vymezení předmětu a objektu geragogiky seniory se závažnými psychickými nebo fyzickými handicapy. Podobně jako tradiční pedagogika, zabývající se výchovou a vzděláváním dětí a dospívajících, přenáší zájem o děti a dospívající s handicapem na speciální pedagogiku, nastiňuje Livečka úvahy o možném rozvoji „speciální geragogiky“. Tuto myšlenku později rozvíjí např. Ján Jesenský (2000), který přímo hovoří o andragogice a gerontagogice handicapovaných. Radim Palouš (in Jesenský, 2000) vymezuje geragogiku v duchu Komenského Vše­ výchovy jako teorii výchovy ve škole stáří. Geragogika by podle něho měla: †† hledat způsoby přípravy člověka na stáří; †† odhalovat důstojnost stáří; †† připravovat seniory na spravedlivé souzení vlastního běhu života; †† vést stárnoucího člověka od přízemního a zavádějícího „mít“ k povznášejícímu „být“. V jeho pojetí je možné vidět jasný akcent na širší pojetí geragogiky. Radim Palouš (in Jesenský, 2000) spatřuje význam geragogiky v tom, že seniorovi umožňuje zhodnotit pozitiva i negativa celoživotního vývoje a převzít tak odpovědnost za správné a odmítnutí nesprávného. Tím starý člověk, který dosáhl zralosti, vrátí svému stáří jeho důstojnost. Ján Jesenský (2000) Paloušovo pojetí parafrázuje a definuje geragogiku, resp. gerontagogiku, jak ji on sám nazývá, v jistém smyslu jako vědu „zkoumající a systematizující poznatky o procesech usměrňování a rozvíjení aktivit seniora“, přičemž se výsostně zaměřuje na jeho hodnoty, poznatky, schopnosti, které se přímo vztahují ke kvalitě života a z toho plynoucích specifických potřeb, rolí a statusu ve třetím věku. Nejčastěji je za předmět geragogiky považováno vzdělávání, resp. edukace seniorů. Uvažujeme-li o edukaci jako předmětu geragogiky, jedná se podle Jána Jesenského (2000) o proces vedení a formování člověka na záměrné, tj. cílevědomé úrovni. Autor spojuje cílevědomost se smysluplností, která vyplývá ze zájmů a potřeb korigovaných možnostmi, schopnostmi a potenciálem člověka. V tom můžeme spatřovat přímou vazbu například na poradenství. Poradenství pro seniory má jednoznačně výchovně-vzdělávací, resp. edukační charakter (Žižlavská, 2006). Nesmíme zapomenout také na  31 

Předmět geragogiky

3.  Předmět geragogiky

to, že poradenská činnost je důležitou součástí (jakékoliv) péče. Vzdělávání, edukace, poradenství a v neposlední řadě i péče a funkcionální působení představují klíčové pojmy v kontextu široce pojaté geragogiky (v duchu integrální andragogiky) a také důležité oblasti její praktické aplikace. Ján Jesenský (2000) rozpracovává geragogiku do řady obecných jevů „nacházejících svůj výraz v bohaté paletě pojmů a strukturálních vztahů“, přičemž se jedná zejména o: †† Procesy – např. prevence, involuce, hodnotová orientace, aktivita a adaptabilita, léčení, rehabilitace, edukace apod. †† Jevy, jako jsou disaptibilita a bezmocnost apod. †† Stavy – integrace, izolace a osamocení, smrt apod. †† Role – důchodce, pacient, klient apod. †† Služby a intervence – poradenství, léčebná péče, lázeňská a rehabilitační péče, edukační péče, psychologická intervence, sociálně-právní ochrana, důchodové zabezpečení apod. †† Aktivity – pokračování pracovního uplatnění, klubová činnost, zájmové kroužky a hobby činnosti, rekondiční cvičení a rekreace, osvětové a vzdělávací působení v občanských sdruženích, nadacích, svépomocných a náboženských organizacích apod.

3.1  Cíle geragogiky Geragogiku můžeme vymezit v širším i užším významu. Např. Martha Tyler John (1988) používá pojem „geragogika“ (geragogy) pro popis veškerých procesů a aktivit podílejících se na stimulaci, aktivizaci a pomoci seniorům učit se. Pokud vymezíme geragogiku v širším pojetí jako nauku o výchově ke stáří a ve stáří, pak cílem geragogických intervencí je adaptace seniora na: †† involuční změny organismu; †† další snížení schopností a psychických výkonů; †† možnou postupně omezenou soběstačnost v základních potřebách; †† změnu životní role; †† umírání.

  32 

†† odchod do důchodu; †† odchod dospělých dětí z rodiny a narození vnoučat;9 †† biologické (fyzické) změny; †† změny v oblasti psychologického potenciálu a sociálních rolí; †† smrt partnera,10 blízkých lidí, přátel11 a vrstevníků a anticipace vlastní smrti;12 †† změna bydlení, přestěhování či institucionalizace (Pichaud, Thareau, 1998).13 9

10

11

12 13

Odchod dospělých dětí z rodiny nutně vyžaduje novou životní orientaci seniorů, překonávání každodenních stereotypů, jednotvárnosti manželského soužití, hledání nových témat komunikace s partnerem, přerozdělení domácích povinností a kompetencí. Přitom může vznikat stres, napětí, ale i nejrůznější krize, včetně krize identity („Kdo teď jsem?“). Odchod dospělých dětí z rodiny se může „trefit“ do kumulace jiných životních změn a ztrát a může v některých případech přispět k rozvoji krizové situace v životě staršího člověka. Odchod dospělých dětí ale na druhou stranu může přinést i určité šance, například na renesanci partnerského vztahu, uvolnění rodinného rozpočtu, časového režimu, úbytek stresových situací vznikajících při péči o děti a jejich výchově atd. (Špatenková, 2004). Ovšem nejen odchod dospělých dětí z rodiny, ale také jejich návrat zpět do rodiny může být zdrojem značných problémů v životě seniorů. Dospělé děti se zpravidla vrací do „rodného hnízda“ poté, co jim ztroskotal vztah, rozpadlo se jim manželství apod. Nemusí také přicházet sami, přicházejí s dítětem (nebo dětmi), případně i s novým partnerem. Taková změna vnáší do života seniorů značné změny, které zpravidla neočekávali, nepřáli si je a mohou pro ně být dokonce i obtěžující. Smrt životního partnera představuje jednu z nejnáročnějších životních situací vůbec a může potencovat stav krize (Špatenková, 2011). Precipitorem (spouštěčem) krize je v tomto případě ztráta – ovšem nejen ireverzibilní (nezvratná) ztráta životního partnera (manžela/manželky, resp. partnera/partnerky) smrtí, jedná se o celý komplex souvisejících ztrát. Vdova/vdovec totiž ovdověním neztrácí „jen“ partnera, ať už byl jejich vztah jakýkoliv, ale také například společně vytvořené zvyky a rituály, společné plány, touhy a očekávání do budoucna, výhody a jistoty vyplývající ze života v páru – pocit bezpečí, pocit vzájemné podpory, pocit sounáležitosti a porozumění s někým blízkým, roli manžela/manželky se vším, co tato role přináší apod. Kromě těchto ztrát může ovdovělý pociťovat také ztrátu finančního zabezpečení a dosavadního životního standardu, narušení či ztrátu vztahů s některými lidmi ze svého sociálního okolí, ale také může ztratit důvěru v řád a bezpečnost světa kolem sebe, víru v Boha apod. (Špatenková, 2011). Přátelé zaujímají v neformálních sociálních sítích seniorů významné postavení. Ve výzkumech je starší lidé zařazují do těsné blízkosti partnera či dětí jako osoby, kterým důvěřují, na které se mohou spolehnout. Diskutují s nimi, věnují se společným zájmům a koníčkům, poskytují si morální podporu – nezřídka právě v souvislosti s ovdověním. Do popředí vystupují také u seniorů svobodných, bezdětných. Přátelské vztahy jsou však vztahy vrstevnické, tudíž limitované stářím – okruh přátel se „přirozeně“ zužuje, a tak se rozšiřuje počet životních ztrát v séniu (Špatenková, 2004). I anticipace vlastní smrti může být pro některé seniory závažným problémem. Změnu bydliště prožívají starší lidé jako zásadní vytržení z dosavadního životního stylu (Alan, 1989). Opouštějí totiž domov – důvěrné místo s důvěrně známým fyzickým a sociálním okolím a s nezřídka oslabenými silami a zdroji musejí budovat domov nový. Zvýšené riziko, zejména pak sociálního vykořenění, přináší vstup seniora do instituce sociální péče (např. do domova pro seniory).

 33 

Předmět geragogiky

Konkrétně se může jednat o pomoc při vyrovnávání se s nejzávažnějšími životními změnami ve vyšším věku, ke kterým patří:

Uvedené životní události lze do jisté míry anticipovat (tedy očekávat) a nějakým způsobem se pokusit na ně připravit. Obtíže při překonávání těchto náročných životních změn se mohou projevit „neurózami stáří“, depresemi. Může se objevit hostilita (nepřátelství, agrese), nebo naopak „stažení se do sebe“, apatie, deprese, únik do závislosti – na druhých lidech, na práci, alkoholu či jiných drogách, útěk do nemoci apod. Každý z výše zmíněných bodů může představovat potenciální ohrožení seniora a následnou krizi, ale současně může být také určitou šancí – šancí na změnu. Cílem geragogiky v nejširším slova smyslu je hledání (a nalézání) umění žít a stárnout. Pokud se zaměříme na užší pojetí geragogiky jako edukace seniorů, je jejím cílem podpořit seniory ve stálém učení a dalším vzdělávání. Zapojení do edukačních programů seniory nejen stimuluje, „zaměstnává“, ale umožňuje jim také splnit si nebo znovu najít ztracený životní cíl, motivuje je k pokračování v aktivitě a v životě vůbec. Edukace seniorů sleduje podle Anny Petřkové a Rozálie Čornaničové (2004, s. 64) čtyři základní cíle: †† kultivaci života seniorů a jeho obohacování; †† pochopení vývojových úkolů této životní fáze a usnadnění adaptace na změněný způsob života; †† udržování tělesné i duševní aktivity i v pozdních fázích ontogeneze; †† pomoc při orientaci v dnešním rychle se měnícím světě. Zdeněk Kalvach (2004, s. 822) se domnívá, že učení a vzdělávání ve stáří plní následující úkoly: †† Saturuje přirozenou potřebu poznávat. †† Umožňuje a podporuje orientaci v soudobém dění včetně zvládání nových technologií (např. počítačová gramotnost seniorů). †† Uspokojuje potřebu sociálního kontaktu a komunikace. †† Posiluje sociální síť. †† Strukturuje volný čas seniorů. †† Participuje na utváření nové identity (např. po penzionování nebo ovdovění). †† Stimuluje psychickou aktivitu a výkonnost seniorů. †† Jedná se o efektivní formu kognitivního tréninku bránícího duševnímu úpadku z nečinnosti. †† Obohacuje život seniorů. †† Představuje kvalitní náplň volného času. †† Sleduje osobnostní rozvoj individua. †† Podporuje rozvoj občanské společnosti. Vzdělávací aktivity mají pro seniory velký emocionální a sociální význam. V případě edukace seniorů nejde jen o vědomosti, ale také (a možná především) o kontakt   34 

„Pro některé ještě stále vstup do vysokoškolské posluchárny zahlazuje celoživotní lítost nad tím, že se na vysokou školu z nějakých důvodů nedostali dříve. Jiným se daří najít při studiu přátele. Už jen pravidelná docházka na přednášky vhodně člení pustotu osa­ mělého života. Zkoušky zase posilují sebevědomí. A zvyšují úctu vnoučat k prarodičům, kteří ještě při svém věku obstojí ve studiu na vysoké škole.“ Účastnice vzdělávání, 64 let Edukační aktivity uspokojují nejen intelektuální, ale také sociální a emocionální potřeby seniorů.

3.2  Edukace seniorů jako předmět geragogiky Pojem edukace je mnohem vhodnější než tradiční výraz „výchova a vzdělávání“. V andragogickém, resp. geragogickém významu pokrývá tento pojem všechny druhy formálního a neformálního vzdělávání včetně vzdělávání dospělých a seniorů (Průcha, Veteška, 2012, s. 85). Oblast edukace seniorů je neobyčejně široká a netvoří žádný jednotný a vzájemně provázaný systém. Může mít charakter neprofesního všeobecného seniorského vzdělávání. V takovém případě se nejčastěji jedná například o výuku počítačové gramotnosti, cizích jazyků, trénování paměti apod. Stejně tak ale může mít  35 

Předmět geragogiky

s okolním prostředím, lektory a ostatními účastníky vzdělávání. Pro seniory, jejichž společenský život doznal odchodem do starobního důchodu zpravidla značných změn a silné redukce, je sociální kontakt velmi důležitý. Senioři oceňují možnost setkat se s vrstevníky, což je mnohdy hlavním motivem k účasti na seniorském vzdělávání. Navazování přátelství nepochybně eliminuje nebo alespoň omezuje pocit samoty. Senioři mohou se svými vrstevníky konzultovat své problémy a vzájemně si poskytovat pomoc, podporu a informace. Nalézají (pozitivní i negativní) vzory a modely pro zvládání problémů, které s sebou stárnutí a stáří přináší. Senioři účastí na vzdělávací aktivitě nezískávají jen vědomosti, znalosti a dovednosti, ale také pocit potřebnosti a užitečnosti. Vzdělávaný získává pocit, že své nově nabyté znalosti bude moci uplatnit a využít, což ho motivuje pro další vzdělávání a vytyčování si nových cílů. U některých seniorů může jít o potvrzení vlastních schopností, což by se dalo vyjádřit slovy: „Ještě nejsem tak starý/á, ještě nepatřím do starého železa, stále se zvládnu naučit nové věci.“ V neposlední řadě ovšem také může jít o tendenci překonat stereotypy, které ve společnosti přetrvávají, nebo o snahu vyrovnat se s určitou životní křivdou.

podobu inovace odborných znalostí a dovedností, kdy je cílem vzdělávání rozvoj nebo udržení kvalifikace s cílem dosáhnout (re)aktivizace seniorů (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 52–53). „Já jsem teď udělal zkoušky na strážného. Udělal jsem je dobře, akorát s tím právem jsem měl trochu problém, tak bych si to chtěl dostudovat, abych to pořádně znal. To víte, strážný furt musí něco řešit podle práva… Tady na univerzitě třetího věku se právo nestuduje? Já jsem sem šel vyloženě kvůli tomu. A co nějaký jiný kurz práva tady na právnické fakultě, třeba i kvalifikační, byl by? Já si ho klidně zaplatím, není problém.“ Účastník vzdělávání Edukační aktivity pro seniory tak zahrnují nejrůznější programy – od kurzů zaměřených na obnovu či prohloubení znalostí a dovedností pro setrvání či (znovu)zapojení se na trhu práce (profesní vzdělávání) přes rozvoj dovedností užitečných například pro dobrovolnické aktivity až po kurzy zaměřené ryze na kultivaci a rozvoj osobnosti účastníků (zájmové vzdělávání). Rozália Čornaničová (2002) poukazuje na to, že v současné době je možné reflektovat jisté vývojové trendy v rozšiřování chápání edukace seniorů a jejího poslání: †† Edukace zaměřená na zdravý životní styl (preseniorská edukace, program přípravy na stáří). Nosnou ideou je vyrovnávání se s měnícími se životními situacemi, změnami jako součástí života ve stáří, přijetí vstupu do důchodu jako výzvy, která může otevírat nové šance. Stárnutí a stáří se v programech zaměřených na zdravý životní styl prezentuje jako přirozená součást života člověka, lidské ontogeneze. Stárnutí je přirozený, zákonitý a všeobecný jev, kterému podléhají všechny živé bytosti, tedy i člověk. Programy zdravého životního stylu by měly být zaměřeny na sociální, psychická a biologická rizika adaptačního selhání a připravit stárnoucí jedince na biologické a psychosociální změny, které ho čekají, včetně konkrétní přípravy na stáří. †† Seniorská edukace. Prosadilo se širší chápání poslání edukace seniorů a diferencované pojetí seniorů jako cílové věkové skupiny edukace dospělých se specifickými edukačními potřebami a odlišným posláním. †† „Dobrá praxe“ v zaměstnávání starších pracovníků (od 50 let). Aktivní péče o starší pracovníky, udržení jejich profesní kvalifikace, ale i pracovní výkonnosti, aktivit směřujících k podpoře zdraví a age management na pracovišti jsou novými tématy vzdělávacích aktivit. †† Kvalita života v pokročilém stáří. Edukačně-aktivizační, edukačně-rehabilitační a edukačně-ošetřovatelské programy a intervence zaměřené na udržení soběstačnosti, na neformální pomoc a podporu při řešení osobních, zdravotních, životních a rodinných problémů křehkých a zranitelných seniorů.

  36 

Realizované výzkumy (srov. Čornaničová, 1998) opakovaně potvrzují, že edukační aktivity zvyšují kvalitu života seniorů, přispívají k pocitu důstojnosti a životního uspokojení této věkové kategorie, posilují integraci seniorů do společnosti a podporují jejich fyzické i duševní zdraví. Učení a vzdělávání seniorů může usnadnit zvládání vývojových úkolů této životní etapy, napomáhá adaptaci na změny a anticipované ztráty. Může také zlepšit orientaci v nových životních situacích a schopnost samostatně se rozhodovat. Edukace seniorů je nezbytnou podmínkou orientace v rychle se měnícím světě. Prostřednictvím nových informací poskytuje seniorům možnost volby, jak uspořádat vlastní život, jak být psychicky vyrovnanější a spokojenější (Mühlpachr, Staníček, 2001, s. 28).

3.3  Funkce edukace seniorů Základní funkce edukace seniorů vymezil již Emil Livečka (1979), který rozlišoval: †† Funkci preventivní, která pozitivně ovlivňuje kvalitu života seniorů a proces stárnutí, vztahuje se především k výchově ke stáří a ve stáří a k přípravě na stáří. Jedná se o to, aby byla s potřebným předstihem provedena taková výchovná a vzdělávací opatření, která by se měla v různě vzdálené době projevit pozitivními formativními účinky. †† Funkci anticipační související především s přípravou a rozhodováním o budoucí životní situaci, například v souvislosti se změnami spojenými s odchodem do penze či organizací volného času. Podstatou je určit, které znalosti, dovednosti a názory a obecné způsoby chování si musí jedinec osvojit, aby svůj vyšší věk prožíval bohatěji a s větší mírou vnitřního uspokojení. †† Funkci rehabilitační týkající se udržení a rozvoje duševní aktivity seniorů. †† Funkci posilovací, která je považována za nejvýznamnější. Má posilovat sociální integraci seniorů a týká se podpory jejich aktivního života (jejich zájmů, potřeb a schopností). Funkce edukace seniorů můžeme ale také dělit podle jiných kategorií, například podle primárního zaměření na některé osobnostní stránky účastníka vzdělávání (Haškovcová, 2010, s. 129):  37 

Předmět geragogiky

†† Edukace ve prospěch sénia (proseniorská edukace). Má široký transgenerační záběr zacílený na problematiku sénia, jeho společenskou podporu a mezigenerační porozumění, rodinnou a sociální oporu a péči, jedná se o změnu od „postarejme se o seniory“ ve smyslu jejich odsunu do rezidenčních zařízení k „žijme se seniory“, protože jsou nedílnou součástí naší společnosti, naší komunity, naší rodiny.

†† Vzdělávací funkce – získávání poznatků, informací, zkušeností, osvojování si dovedností. †† Kulturně-kultivační funkce – rozvoj osobnosti v oblastech uměleckých, kulturních a pohybových. †† Sociálně-psychologická funkce – oblast sociálních vztahů, psychického rozvoje, cílená aktivita. Podle specifického zaměření edukace je možné funkce edukace kategorizovat následovně: †† Preventivní funkce – vzdělávací aktivity, které jsou prováděny v určitém předstihu a pozitivně ovlivňují průběh stárnutí a kvalitu života ve stáří. †† Anticipační funkce – pozitivní připravenost na změny ve stylu života, hlavně při odchodu do důchodu. †† Rehabilitační funkce – znovuobnovování a udržování fyzických a duševních sil, zachování praktické soběstačnosti. †† Posilovací (stimulační, kultivační) funkce – rozvoj a kultivace zájmů, potřeb a schopností. †† Kompenzační funkce – vzdělávací aktivity kompenzující úbytek sociálních kontaktů. †† Aktivizační funkce – začlenění do současné společnosti. †† Komunikační funkce – komunikace s okolím, a tak i s celou společností. †† Relaxační funkce – plnohodnotné kultivované trávení volného času vedoucí k vnitřní harmonii člověka. †† Funkce mezigeneračního porozumění – prohloubení porozumění mezi generacemi a prevence řešení mezigeneračního napětí (srov. Petřková, Čornaničová, 2004, s. 64–65; Bočková, 2000, s. 23). Edukační aktivity mohu být nejen jedním z významných způsobů hledání životních hodnot a kvalitním trávením volného času seniorů, ale i efektivním prostředkem rozvoje osobnosti a navýšení kulturního kapitálu, příležitostí k seberealizaci, a v neposlední řadě mohou vést ke zvýšení sebevědomí. Zvyšují adaptabilitu seniorů a napomáhají jim ke snadnějšímu zvládání nejrůznějších společenských změn včetně moderních komunikačních a informačních technologií. Účast na vzdělávání stimuluje občanské aktivity, zabraňuje sociálnímu vyloučení seniorů a má pozitivní vliv na zdraví.

  38 

Tři nejčastěji citované teorie stárnutí – teorie aktivity (angažovanosti), teorie odpoutá­ vání (neangažovanosti) a teorie kontinuity – mohou být relevantním kontextem pro tvorbu hypotéz v rámci empirických výzkumů v oblasti edukace seniorů: †† Teorie aktivity (Katz, 1996) předpokládá, že senioři by měli být i ve vysokém věku aktivní. Jestliže v důsledku svého stárnutí ztratí některé sociální role (např. pracovní roli), měli by je nahradit jinými. V praxi seniorského vzdělávání to znamená, že pravidelné docházení do zaměstnání by mohla po odchodu do důchodu nahradit pravidelná účast na vzdělávacích aktivitách. Osvojování si nových rolí, v tomto případě role účastníka vzdělávání, zejména pokud existuje velká časová diskontinuita od posledního předchozího systematičtějšího vzdělávání, ale může být se zvyšujícím se věkem komplikované, nikoliv však nemožné. †† Teorie odpoutávání (Cumming, Henry, 1961) předpokládá, že stárnoucí lidé se stáhnou ze společnosti a z výkonu určitých sociálních rolí. Důchod je pak vnímán jako součást „přirozené“ redukce rolí. Stahují se ale senioři ze sociálního života s ohledem na postupující věk a životní změny, které se ke stárnutí a stáří váží, nebo v důsledku sociálního tlaku? („Je čas uvolnit místo těm mladším. Mládí vpřed, stáří na svá mís­ ta – k televizi, na zahrádku a tak!“) A jak se k tomu staví vzdělávací instituce? Ty mohou (a měly by) být možností a zdrojem pro integraci seniorů zpět do edukačního procesu, potažmo zpět do společnosti. †† Teorie kontinuity (Atchley, 1999) vychází z předpokladu, že lidé v průběhu svého života usilují o udržování stability rolí, tedy že i senioři se pokusí uchovat si kontinuitu svých postojů, dispozic, preferencí a způsobů chování přesto, že je involuční procesy ve stáří mohou vystavit různým změnám a ztrátám, pokud jde o jejich obvyklá očekávání, nebo se pro ně některé sociální role stanou nedostupné. Dřívější způsoby chování, jednání a postoje seniorů jsou tak jednoduše nejpodstatnějšími prediktory současných nebo budoucích způsobů chování (Hasmanová Marhánková, 2013). Z hlediska teorie kontinuity se budou pravděpodobně nejlépe adaptovat na důchod ti senioři, kterým se nejvíce podaří udržet si svůj dosavadní životní způsob. Byla-li účast na různých edukačních aktivitách nedílnou součástí jejich předchozího života, pokračuje pak senior ve vzdělávání přirozeně i v důchodu. Gerontologové od chvíle, kdy tyto teorie vznikly, stále debatují o jejich relevantnosti. Kritikové teorie kontinuity poukazují na to, že kontinuita životního stylu a stabilita rolí je téměř nemožná, zvážíme-li nevyhnutelnost eliminace sociálních rolí ve stáří (penzionování, prázdné hnízdo, ovdovění apod.). Teorie odpoutávání a aktivity jsou kritizovány za to, že jsou ve svých výkladech příliš zjednodušené. Opravdu může jediná proměnná  39 

Předmět geragogiky

3.4  Teorie stárnutí v kontextu edukace seniorů

vysvětlit, proč se senioři adaptují na proces stárnutí takovým způsobem, jakým se adaptují? Navzdory kritice ale nabízejí výše uvedené teorie možné hypotézy a jistá teoretická východiska pro případnou analýzu procesu vyrovnávání se s penzionováním a přijetím tzv. druhého životního programu ve formě účasti na vzdělávacích aktivitách. Byla by to také jedinečná možnost empiricky ověřit aktuálnost a zhodnotit užitečnost těchto klasických gerontologických teorií.

3.5  Edukace seniorů jako prostředek a/nebo cíl Edukace seniorů může být sama o sobě považována za prostředek a/nebo cíl. Pokud je považována za prostředek, je vzdělávání seniorů nástrojem pro sociální účely, například pro setrvání na trhu práce, zlepšení pracovního uplatnění, získání nějaké sociální role, zvýšení fyzického či psychického zdraví v rámci určité vybrané populace, informovanost spotřebitele, zvýšení funkční gramotnosti apod. Pokud je považována za cíl samotný, je vzdělávání seniorů nástrojem rozvoje lidského potenciálu a přenosu kultury, například učení pro učení, zajištění kulturní kontinuity, zvýšení psychické a fyzické pohody v rámci obecného konceptu volného času a rozvoj celoživotního učení (Verner, Booth, 1964). Každá vzdělávací aktivita poskytuje jak instrumentální (prostředky), tak expresivní (cíle) příležitosti v různé míře (Havighurst, 1962). Jako prostředek je vzdělávání seniorů uplatňované v oblasti sociální politiky, v rozvoji lidských zdrojů, ve vzdělávání spotřebitelů nebo při vzdělávání zaměstnanců. Edukace seniorů se začala uplatňovat také jako součást zdravotnické politiky. Ať už je vzdělávání prostředkem, nebo cílem, není vzdělávání seniorů všeobecně přijímaným konceptem, nebo dokonce samozřejmostí. Důvodů je pravděpodobně více, můžeme zmínit například žádnou, případně malou podporu této věkové kategorie ze strany státu či samosprávy a komunity (např. ve formě grantových či dotačních pobídek, „dotace na studenta“ apod.). Kupní síla všech seniorů také není příliš velká, proto edukace této věkové kategorie není pro vzdělavatele dostatečnou výzvou, pokud vnímáme vzdělávání jako byznys. Nicméně „zisky“ takové aktivity jsou spíše nemateriální povahy (např. sociální odpovědnost firmy, aktivita pro komunitu, pocit smysluplnosti a užitečnosti), nedají se vždy vyčíslit jako čistý zisk, ale spíše jako „úspory jinde“, které se ovšem obtížně kvantifikují, například úspory na sociálních výdajích a výdajích v rámci zdravotnického systému.

  40