Pavel Čopf. Elity a média v rámci výuky mediální výchovy

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchova

Pavel Čopf Elity a média v rámci výuky mediální výchovy

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Brno 2014

Bibliografický záznam ČOPF, P. Elity a média v rámci výuky mediální výchovy. Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2014. ??? s. Vedoucí práce doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc. Anotace Předkládaná diplomová práce se zaměřuje na prostředí médií a elit. Cílem práce je dokázat vliv společensko-mocenských elit na masové sdělovací prostředky a poukázat na rizikové faktory, kterými mohou média negativně ovlivňovat nejmladší generace společnosti. Dále se práce věnuje ne/dostatečnosti výuky mediální gramotnosti a mediální výchovy jako celku na základních popřípadě středních školách. Práce poukazuje na rizikovost nekontrolovaného rozvoje nových médií, avšak také na jejich pozitiva a moţnost další práce s nimi. V závěru poté autor předkládá konkrétní návrhy integrace výuky mediální výchovy v rámci výuky vzdělávacích oborů Dějepis a Výchova k občanství. Annotation The focus of this thesis is the environment of media and elites. The main aims are to prove the influence of elites in power on mass media and to point out risk factors that may be used by media for influencing the youngest generation of the society. Aside from this the thesis examines the topic of media literacy education and media education as such in the Czech school system. Not only the risk of uncontrolled development of new media, but also its positive sides and ways of further work with them are analyzed too. In the end the author suggests some specific ideas for integrating media education into history and civics classes.

Klíčová slova elita, mocenská elita, média, masmédia, moc, mediální výchova, mediální gramotnost, propaganda, kapitál, demokracie Keywords elite, power elite, media, mass media, power, media education, media literacy, propaganda, capital, democracy

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně PdF MU a pouţívána ke studijním účelům.

V Brně dne 20. 4. 2014 ………………………… podpis diplomanta

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval všem svým blízkým, kteří mi byli nejen po čas psaní této práce, ale zejména po čas celého studia oporou. Dále bych rád poděkoval vedoucí této práce doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc., která mi poskytovala v průběhu psaní mé práce nejen cenné odborné rady, ale také mnoho podnětů k přemýšlení. V neposlední řadě bych potom rád poděkoval našemu zesnulému učiteli PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D., který mi je i nadále inspirací a nedostižným vzorem.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1.

Moc ........................................................................................................................... 9 1.1. „Dei Gratia“ ........................................................................................................ 9 1.2. „Úloha osobnosti v dějinách“ ........................................................................... 10 1.3. Lid..................................................................................................................... 13 1.4. Kapitál .............................................................................................................. 18

2.

Elity, jejich vliv a proměny ................................................................................... 21 2.1. Definice elit .......................................................................................................... 21 2.1.1. Koho označujeme jako mocenskou elitu? ..................................................... 23 2.2.2. Dělení elit ...................................................................................................... 25 2.2. Kategorizace elit podle sféry jejího vlivu ............................................................ 26 2.2.1. Regionální elity ............................................................................................. 26 2.2.2. Národní elity .................................................................................................. 27 2.2.3. Globální elity – „konspirační teorie“ ............................................................. 28 2.2.4. Globální elity současnosti.............................................................................. 29 2.3. Dělení elit podle Charlese Wrighta Millse ........................................................... 30 2.3.1. Lokální elity - „Lokální společnost a čtyři sta předních velkoměstských rodin“ ....................................................................................................................... 31 2.3.2. Elita ekonomická – „Finanční a korporační magnáti a jejich vysocí správní funkcionáři“ ............................................................................................................. 31 2.3.3. Vojenská elita - „Představitelé ozbrojených sil a vojenští pohlaváři“ .......... 33 2.3.4. Zastupitelská elita - „Politické vedení“ ......................................................... 36 2.3.5. Mocenské elity v USA začátkem druhé poloviny 20. století ........................ 36

3.

Uplatňování moci skrze masová média ............................................................... 38 3.1. Komercionalizace médií - Northcliffovská revoluce ....................................... 39 3.2. Důsledky komercionalizace médií ................................................................... 41 3.3. Manipulace a propaganda ve 20. století ........................................................... 42 3.4. Edward L. Bernays ........................................................................................... 43 3.5. Hannibal ante portas ......................................................................................... 45 3.6. Propaganda za první světové války .................................................................. 46

3.7. Propaganda v nacistickém Německu ............................................................... 48 4.

Mediální a informační vzdělávání........................................................................ 52 4.1. Pojetí mediální výchovy ................................................................................... 53 4.2. Mediální gramotnost – vymezení ..................................................................... 54 4.3. Koncept novomediálních kompetencí dle Philippa Mayringa ......................... 56 4.4. Přístup EU k problematice mediální gramotnosti ............................................ 60 4.5. Novomediání gramotnost v ČR – pojetí, projekty............................................ 61 4.6. Stav mediální gramotnosti mládeţe v ČR, vztah naší společnosti k novým médiím ..................................................................................................................... 63 4.7. Mediální výchova v rámci výuky dějepisu a občanské výchovy ..................... 65

5.

Pojetí Mediální výchovy v kurikulárních dokumentech RVP ZV .................... 68 5.1. Interpretace vztahu mediálních sdělení a reality .............................................. 69 5.2. Stavba mediálního sdělení ................................................................................ 69 5.3. Fungování a vliv médií ve společnosti ............................................................. 70

6. Integrace mediální výchovy v rámci vzdělávacích oborů Výchova k občanství a Dějepis ......................................................................................................................... 71 Multiperspektivita jako výuková metoda ................................................................ 72 6.1. Příklady vyučovacích hodin – Mediální výchova jako práce s informacemi,integrace v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Občanská výchova . 73 6.1.1. Lekce první: Historické souvislosti vybrané problematiky, vzdělávací oblast Dějepis ..................................................................................................................... 73 6.1.2. Lekce druhá: Práce s textem – Vliv médií na náš ţivot, vzdělávací oblast Výchova k občanství ............................................................................................... 80 6.1.3. Lekce třetí: Stavba článku, práce s textem, tvorba článku – interpretace, vzdělávací oblast Výchova k občanství, Dějepis (kritická činnost) ........................ 86 Závěr .............................................................................................................................. 93 Použitá literatura a zdroje ........................................................................................... 95 Tištěné zdroje: ......................................................................................................... 95 Elektronické zdroje:................................................................................................. 98 Přílohy: ........................................................................................................................ 101 Příloha č. 1 - Fotografie, obrazový materiál .......................................................... 101 Příloha č. 2 - Obrazový materiál............................................................................ 102 Příloha č. 3 - Fotografie ......................................................................................... 103

Příloha č. 4 - Fotografie ......................................................................................... 104 Příloha č. 5 - Fotografie ......................................................................................... 105 Příloha č. 6 - Mapa ................................................................................................ 106 Příloha č. 7 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 1 ....................................... 107 Příloha č. 8 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 2 ....................................... 109 Příloha č. 9 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 3 ....................................... 111

Úvod Při volbě tématu pro svoji diplomovou práci jsem se rozhodl rozvíjet vědomosti získané při realizaci své bakalářské práce a dále je prohlubovat. Jestliţe předchozí práce zabývající se převáţně problematikou médií, politikou a obousměrného ovlivňování a zneuţívání, pak v této práci jsem se pokusil o popsání zdroje moci těch, kteří díky získaným prostředkům svůj vliv na média mohou uplatňovat, případně je přímo ovládat. Popis této společenské třídy, stejně tak popis vlivu těchto tříd na sdělovací prostředky jakoţto způsob ovlivňování veřejného mínění, jsou tak jednou z hlavních náplní této práce. Práce si tedy klade za jeden z cílů objasnit vliv mocenských elit na politický ţivot, stejně jako na veřejnost a to právě skrze sdělovací prostředky. Práce je rozdělena na několik částí postupujících od jednoduššího ke sloţitějšímu. První část se věnuje problematice moci. Moc je fenomén, který v dějinách lidstva zaujímá zvláštní postavení. Jsou lidé, kteří po moci touţí, stejně jako lidé, kteří mocí opovrhují. František Koukolík ve své knize Mocenská posedlost píše, ţe „moc je pro všechny podoby psychopatů alfou i omegou ţivota.“1 To přirozeně nemusí nutně znamenat, ţe lidé disponující prostředky k získání velké míry moci jsou jakkoliv psychicky narušení. Znamená to ovšem, ţe je třeba být obezřetný vůči všem jedincům, o takovou moc usilujících. Moc však musí mít svého původce. Pro někoho je zdrojem moci náboţenské přesvědčení, pro jiného peníze. Jedince nebo skupinu lidí, kteří této moci nabudou, však označujeme v kaţdém případě jako mocenskou elitu. Teorie elit přirozeně není ničím novým. V průběhu dějin se teorií elit zabýval ať jiţ vědomě či nevědomě nejeden autor. S velkou mírou nadsázky potom můţeme říci, jestliţe přijmeme myšlenku, ţe dějiny jsou především dějinami elit, jen výjimečně mas, ţe o elitách v podstatě pojednával kaţdý v daný okamţik soudobý historik. Kdo jiný byli oni slavní Řekové a Římané, o nichţ psal slavný řecký filozof a historik Plútarchos, neţli elitou své doby? Jestliţe Niccolò Machiavelli ve své knize Vladař píše návod, jak správně zacházet s mocí, jak si ji udrţet a jak spravovat svoji zem, je určen tento návod masám florentským, či spíše elitě této společnosti? Tyto dva příklady samozřejmě nepředstavují ani vzdáleně snahu o 1

KOUKOLÍK, F. Mocenská posedlost. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010, s. 18 ISBN 978-802-4618-258.

6

uchopení problematiky elit v komplexním pohledu, představují ovšem fakt, ţe lidé o elitách vţdy přemýšleli, uvědomovali si jejich přítomnost a byli si také vědomi toho, kdo v dané společnosti touto elitou je. Charles Wright Mills, kdyţ v roce 1956 vydal svoji knihu The Power elite (Mocenská elita) popisoval společenskou elitu jako jasně strukturované vrstvy společnosti vázané na lokální prostor, politickou pozici, ale hlavně na konkrétní stát. O padesát let později jiţ David Rothkopf mluví o globální elitě, která nezná hranic. Ţije svým způsobem nad zákony jakéhokoliv státu a ovlivňuje společenské dění v celosvětovém měřítku. Moc zde navíc není jiţ vázána pouze na konkrétního jedince, ale často na spletitou síť korporační mašinérie. Honba za ziskem za kaţdou cenu plodí nejen neţádoucí externality, jako například dětskou práci v zemích třetího světa, ale také vytváří neúměrný tlak na vlády jednotlivých států. Zejména potom těch s vyspělou ekonomikou. Aby tento systém, který souhrnně nazýváme jako neoliberální kapitalismus, mohl fungovat, musí ti, jeţ z něj profitují nejvíce vytvořit – získat s jeho obsahem společenský souhlas. V minulosti, kdy Evropu ovládala rodová šlechta spolu s duchovenstvem, tvořilo ideologickou oporu tehdejších elit náboţenství. V našem prostředí tedy křesťanství, jedno, zda katolického, protestantského či pravoslavného ritu. Současná elita však své postavení staví na zcela odlišných základech. Zatímco legitimnost postavení starých rodových elit vycházela z víry v Bohem daný společenský řád, dnes jiţ tento stav není vzhledem k zvýšené míře vzdělanosti populace reálný. Současný člověk jiţ není ochoten přijmout, ţe jeho, slovy Jana Kellera, sociální nesouměřitelnost se společenskou elitou, vychází z náboţenského předsvědčení. Proces legitimizace obřích majetků – získání společenského konsensu – tedy probíhá skrze média, která jsou klíčovou součástí kaţdodenního ţivota celé naší společnosti. Jejich prostřednictvím probíhá permanentní mediální masáţ, která představuje konzumní společnost, z níţ tyto horní vrstvy nejvíce profitují, jako společnost pokrokovou, demokratickou a hlavně svobodnou. Ti, kdo se tomuto systému vzpírají, jsou ostrakizováni a očerňováni. Jsou nazýváni fašisty, komunisty a v posledních dekádách, po pádu Sovětského svazu také teroristy. Takovým příkladem je například Venezuela. Na fosilní paliva bohatá země, jejíţ obyvatelstvo však z těţby těchto strategických surovin mělo jen malý uţitek. Hugo Chávez, který se snaţil situaci, vzhledem k vysoké

7

míře chudoby v zemi, zlepšit byl přes masovou podporu v domácím prostředí západními médii ostře napadán. Média jsou tedy zdrojem legitimizace soudobého postavení elit, ale také prostorem, jeţ je snadné zneuţít pro ovlivnění společnosti a vytváření společenského konsensu. Tato realita se obnaţuje tím více, čím dostupnější a všudypřítomná média jsou. Poté co byla média v dějinách zneuţita k válečným účelům (vzpomeňme propagandu

nacistického

Německa),

komerčním

účelům,

ale

i

politickému

přesvědčování, ukázalo se, ţe je na tuto mediální realitu nutné reagovat. Zřejmě nejúčelnější snahou o tuto reakci je zahrnutí mediální výchovy do vzdělávacích plánů nejen v ČR, ale zejména na západ od našich hranic. Například v Německu, kde mediální výchova, snaţící se vychovat mediálně gramotného jedince, má paradoxně velikou tradici a velmi silnou pozici. Také naše současné rámcové vzdělávací programy však jiţ poskytují relativně velký prostor pro zahrnutí výuky mediální výchovy v rámci průřezového tématu. Byť je pravdou, ţe se nejedná v ţádném případě o ideální a dostačující řešení, tvoří tato realita v kaţdém případě základnu, na které mohou současní pedagogové stavět. V závislosti na zmíněných faktech jsem se tedy rozhodnul v závěrečné části této práce aplikovat – integrovat mediální výchovu v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Výchova k občanství. Tento návrh je strukturován do tří na sobě závislých lekcích a představuje konkrétní návrh pro výuku tohoto průřezového tématu. Tento návrh obsahuje jak konkrétní textové a obrazové materiály, tak podrobný popis činností, ale také cílů a klíčových kompetence, jeţ by tato výuka měla u ţáků rozvíjet. V příloze práce poté přikládám také časový harmonogram jednotlivých lekcí a aktivit. Cílem této části práce je vytvoření materiálu vhodného pro výuku mediální výchovy v devátých ročnících ZŠ, případně na SŠ. Ačkoliv jsem si vědom, ţe výuku mediální výchovy rozhodně není moţné plně postihnout pouze v několika málo hodinách, domnívám se, ţe forma integrace mediální výchovy nejen v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Výchova k občanství (dále se nabízí například integrace v rámci oborů Informační a komunikační technologie a Český jazyk a literatura), přesto nabízí moţnost širší integrace tohoto nesmírně aktuálního oboru. 8

1. Moc Co je to moc a odkud se bere? To je otázka, na níţ se budu snaţit odpovědět v této části mé práce. Prostá definice moci zní: Moc je schopnost prosadit svou vůli. Tuto definici v různých obměnách, ovšem se stejným významem, můţeme nalézt v mnoha encyklopediích a knihách mnoha autorů Machiavellim počínaje a moderními sociology konče. Nebudu se tedy snaţit „vynalézat“ kolo a definovat pojem moci, nýbrţ se budu snaţit definovat, kdo nebo co je původcem moci a o co se moc následně opírá. Tento poznatek povaţuji za základ pro pochopení té skupiny lidí, o kterou mi v této části práce jde především. Touto skupinou jsou mocenské elity. Pokud se zamyslím nad evropskými dějinami, pak se domnívám, ţe původcem moci2 v našem civilizačním okruhy byli nebo jsou tito činitelé: Bůh, lid, majetek – kapitál. Posledním a nejnevypočitatelnějším činitelem je slovy Karla Kryla „úloha osobnosti v dějinách“3, respektive role charismatického vůdce davů, jak jej chápe Gustave le Bon.

1.1. „Dei Gratia“ Ačkoliv se Bůh nebo jiná nadpřirozená síla můţe jevit jako činitel značně pochybný a diskutabilní, opak je pravdou. Moc se totiţ dá vnímat z mnoha pohledů. Moc je samozřejmě určitým nástrojem, kterým můţeme přetvářet své okolí, ale velkou koncentrovanou moc – ve smyslu mocenských elit – je nutno (nebo tomu tak alespoň v minulosti bylo) něčím legitimizovat. Představa Evropy po pádu Západořímské říše coby území, jeţ upadlo do hluboké deprese a oné „doby temna“ není tak docela pravdivou. Ačkoliv Římská říše měla za hranicemi mnoho nepřátel bojujících o její bohatství, po jejím rozpadu se titíţ nepřátelé velmi umně přizpůsobovali a přejímali nejrůznější znaky římské kultury. Ostatně dějiny Evropy po pádu Imperia Romana jsou protkány snahami o Restauratio Imperii.

4

Velkým evropským národům a státům tedy

2

Za původce moci zde povaţuji tu veličinu, která poskytuje vládnoucí vrstvě či jedinci jistou míru legitimity. 3 „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, neţ stačila odvolat.“ Karel Kryl, píseň Marat ve vaně 4 Do výčtu takovýchto snah potom můţeme řadit období Karolínské renesance nebo období, kdy ve svaté římské říši vládla dynastie Ottonů. Epocha renesance a humanismu jiţ zcela samozřejmě odkazuje na tradice antiky a římské říše. Machiavelli sní o sjednocení Itálie, která se měla stát v jeho očích novým

9

velmi často šlo o vytvoření „legitimního“ následnictví Římské říše. Legitimita je tedy něco, co je velmi podstatné pro výkon moci. Moc musí být něčím podepřena, tak aby jejího nositele mohl lid uctívat nebo v dnešní době spíše respektovat. V případě, ţe elita ztrácí legitimitu, respekt se vytrácí a s ním také upadá moc této elity. Středověká Evropa však v ţádném případě nestála pouze na antických tradicích, ale také na tradicích ţidokřesťanských. Religiozita obyvatelstva byla na velmi vysoké úrovni, čehoţ samozřejmě feudální panovníci silně vyuţívali. Karel Veliký, který přijal z rukou papeţe Lva III. korunu5 císaře Západořímské říše, dokladoval toto spojení moci duchovní s mocí světskou. Toto spojení potom spoluutvářelo v mnoha státech legitimitu vládnoucím vrstvám. Panovníci tedy byli titulováni například Dei Gratia Rex Bohemorum6. Tato titulatura poté jeho poddaným jasně dávala najevo, odkud pochází panovníkovo právo vládnout a kým je mu také dáváno. Vzpoura proti takovému panovníkovi potom ve své podstatě znamenala také vzpouru proti samotnému Bohu. V dnešní době jiţ přirozeně legitimita Dei Gratia není rozhodujícím činitelem, avšak v prostředí středověké a novověké Evropy, s přihlédnutím k výše zmíněné míře religiozity, se ovšem jednalo o dosti „silný mandát“. I dnes však můţeme být svědky toho, ţe například anglická královna uţívá stále tohoto, dnes jiţ snad archaického, titulu D. G. Regina.

1.2. „Úloha osobnosti v dějinách“ Úloha osobnosti v dějinách spočívá na rozdílném principu, neţ je tomu u všech ostatních kategorií. Na rozdíl od moci vycházející z legitimity získané ať uţ na základě kapitálu či víry, tento typ v sobě kombinuje do určité míry právě práci s vírou (ač ne nutně v jakoukoliv metafyzickou bytost) a také s masami – tedy lidem. Velmi podstatným prvkem nutným pro úspěch jednotlivce je charisma. Osobnost se tedy stává,

Římem. Napoleon Bonaparte nechává v Paříţi po vzoru Říma vystavět obří Arc de Triomphe, pod kterým o více neţ sto let později prochází německý Wehrmacht. Hitlerova Třetí říše opět odkazuje, ţe chce navazovat na slávu Říma a vytvořit tak tisíciletou říši. Benito Mussolini se potom v této „hře o nové impérium“ stává spíše komickou figurkou na jevišti dějin. Dokonce i z USA čas od času zazní myšlenka, ţe jsou následovníky tohoto Impéria. 5 Císařové původní Římské říše ovšem papeţem nikdy korunováni nebyli a dokonce ani ţádnou dědičnou císařskou korunou nedisponovali. 6 Volný překlad – Z Boţí vůle Král Český, doslovný překlad – Z milosti Boţí Král Český

10

byť ne ve všech případech, osobností vůdčí. Právě takovému typu osobností se v této části mé práce chci věnovat. Myšlenka vůdcovství, přirozeně podobně jako víra v nejrůznější metafyzické bytosti, provází lidstvo prakticky od jeho počátků. V evropském myšlení však první ucelenou představu o vůdci v moderním slova smyslu definoval Platón. Jeho Filozof – Král se stal předobrazem pro vůdce. Takový vůdce by se měl vyznačovat silnou jak morální, tak intelektuální autoritou. Vládce se u Platóna stává tvůrcem zákonů. Jiţ Aristoteles však tuto Platónovu ideu nesdílí. Vůdce podle Aristotela není tvůrcem, nýbrţ stráţcem zákonů. Jednotlivec zde tedy není pouze veden, nýbrţ je od něj vyţadováno svobodné – rozmanité rozhodování. Niccoló Machiavelli ač sám sebe prohlašoval za republikána – demokrata snil, jak jsem jiţ zmínil výše, o sjednocené Itálii a tedy o znovuzrození antického Říma7. Takové sjednocení bylo dle Machiavelliho moţné právě prostřednictvím vůdčí osobnosti, kterou ve své době viděl v Cesare Borgiovi, synovi papeţe Alexandra VI. Ten platil ve své době za bezmála ideál toho, co Machiavelli popisuje ve své knize Vladař. Je charismatickou osobností, která se nebojí tvrdě zasáhnout proti svým nepřátelům a zároveň je obratným diplomatem. Jeho očekávání však nenaplnil. Moderní pohled na problematiku vůdcovství nám poskytli aţ dva evropští sociologové Gustave le Bon a Max Weber. Oba ze zmíněných se v podstatě shodli na tom, ţe velkou roli při evoluci konkrétního vůdce hraje jeho charisma. Objevuje se tak nový pojem charismatický vůdce. Max Weber rozdělil vůdce na tři typy: tradiční, byrokratické (legální) a charismatické. Tradičními vůdci zde jsou myšleni především staré feudální – šlechtické struktury. Byrokratickými potom vůdci, kteří odvozují svoji „legitimitu od síly právní normy, resp. od víry v legálnost zisku jeho formální autority. Byrokratický vůdce se chová racionálně, podle platných pravidel a preferuje status quo.“8 Charismatický vůdce je ovšem zcela novou kvalitativní formou vůdcovství. Takovýto charismatický vůdce přichází v kritických dějinných situacích a přináší zcela výjimečné řešení nastalých problémů. Pro takového vůdce je typické, ţe dokáţe 7

V době rozdrobených italských republik šlo však o nedostiţný ideál. Veřejnost a elity jako aktéři modernizace. 1. vyd. Editor Pavol Frič, Martin Nekola, Libor Prudký. Praha: CESES FSV UK, 2005, s. 70, 71. Studie CESES, 9/2005. 8

11

strhnout davy a oslnit je právě svým charismatem, které ovšem musí před oslovenými davy opakovaně osvědčovat. V tomto momentě však nastává nejkritičtější fáze nutná pro udrţení popularity takového vůdce. Do procesu totiţ vstupuje něco, co Max Weber nazývá „rutinizací charismatu“. Vůdce tedy zjišťuje, ţe jeho pozice není neotřesitelná – je závislá na přízni davu. Proto se takový vůdce snaţí o „byrokratizaci“ svého postavení. Snaţí se tedy nalézt cestu, jakou legitimizovat své postavení.9 Charismatický vůdce se tak v podstatě mění ve vůdce byrokratického. Tento systém se postupně stává nepruţným. Vytváří se zvýhodňované – privilegované vrstvy společnosti. Tradice potom tento systém časem přetvoří ve Feudalismus a byrokratický vůdce se mění ve vůdce tradičního. Začíná tak nové hledání charismatického vůdce. Tohoto charismatického vůdce nám ve své knize Psychologie davu představuje Gustave le Bon. Tvrdí, ţe dav instinktivně tíhne k podřízenosti. „Dav ţízní po poslušnosti tou měrou, ţe se instinktivně podrobuje tomu, kdo se prohlásí jeho pánem.“10 Vůdce však v jeho očích není ţádným osvíceným a vzdělaným filosofem, nýbrţ jedincem s velmi silnou vůlí. Pro vůdce je nezbytností také prestiţ. Vedle prestiţe získané pomocí titulů Le Bon rozeznává také prestiţ osobní. Je to prestiţ, kterou disponuje jen malé mnoţství lidí, kteří však díky ní působí aţ magnetickým dojmem, kterým se mu velmi efektivně daří ovlivňovat své okolí. Tuto vůli a prestiţ potom le Bon demonstruje zejména na osobě Napoleona Bonaparta. „Kdyţ byl jako neznámý generál z protekce poslán za vrchního velitele italské armády, octl se mezi drsnými generály, kteří se chystali tvrdě přijmout mladého vetřelce, kterého jim poslalo direktorium. Avšak byli zkroceni hned v prvém okamţiku při prvním setkání, bez frází, bez posuňků a bez hrozeb, prvním pohledem budoucího velikána.“11 Tato prestiţ vzniká na základě mnoha faktorů, tou nejdůleţitější však je úspěch. Tento úspěch je důleţitý nejen při vzestupu člověka, ale také ideje. Na druhé straně neúspěch je vţdy důvodem pro ztrátu této prestiţe.

9

Julius Caesar se stává doţivotním diktátorem, zatímco Adolf Hitler říšským kancléřem – oba legitimizují svoje postavení - moc skrze byrokratický aparát státu. 10 LE BON, Gustave. Psychologie davu. Překlad Ladislav Hofman, Z Ullrich. Praha: KRA, 1994, s. 87. ISBN 80-901-5278-3. 11 Tamtéţ, s. 96.

12

„Hrdina, kterého dav včera vítal, bude jím zítra popliván, potká-li ho nezdar.“12 Gustave le Bon, 1895 Jak jsem jiţ výše zmínil, také vůdce, čili ona charismatická osobnost, pracuje s vírou. Vírou zde však není myšlena víra v bohy (můţe však být), ale víra v myšlenku, se kterou vůdce přichází. Charismatický vůdce se totiţ snaţí o to, aby dav uvěřil v jeho myšlenku – vizi. „Ze všech sil, které jsou lidstvu k sluţbám, byla vţdy víra jednou z největších a právem jí připisuje evangelium schopnost hory přenášet.“13 Zde tedy přichází na řadu charisma, které je důleţitým předpokladem pro přesvědčení davu o své pravdě, tedy o své ideji. Julius Caesar, kdyţ překračoval se svou armádou říčku Rubikon, musel být přesvědčivým vůdcem, který prokázal svým úspěšným galským taţením svoji schopnost vítězit. Adolf Hitler zase působil na davy populistickým způsobem, dal v krizi potácejícímu se Německu práci14 a v momentě, kdy svůj národ uvrhl do válečného běsnění, jiţ miliony lidí vidělo „úspěchy“ národního socialismu v praxi. Úspěch ruku v ruce s charismatem tedy představuje dokonalou kombinaci pro vzestup vůdce, kterého budou davy milovat.

1.3. Lid „Starověký politický termín znamenající vládu lidu – v klasických Aténách, kde má slovo svůj původ, vláda demos. Dnešní uţívání slova můţe odkazovat k lidové vládě či svrchovanosti lidu, k zastupitelské vládě či vládě s přímou účastí a dokonce (ne zcela přesně) k republikánské či konstituční vládě, tedy k vládě zákona.“15 Toto je definice, kterou najdeme zřejmě ve všech dřívějších pracích zabývající se demokracií. Přesně vystihuje zdroj moci dané vládní garnitury. Princip jejího uplatnění je potom různý. 12

LE BON, Gustave. Psychologie davu. Překlad Ladislav Hofman, Z Ullrich. Praha: KRA, 1994, s. 101. ISBN 80-901-5278-3. 13 Tamtéţ, s. 85. 14 Bez zajímavosti však není, ţe hospodářská konjunktura, kterou Německo prokazovalo v letech 1933 – 1938, byla zapříčiněna z velké části díky astronomickému zadluţení. Toto zadluţení nebylo lidem na očích díky uzákonění tajného státního rozpočtu. 15 BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 1.vyd. Brno: Jota, 1995, s. 80. ISBN 80-856-1747-1.

13

Známe demokratická státní zřízení, kde je hlavou státu dědičný monarcha, ale také republikánská zřízení, kde je jí volený zástupce. Známe demokratické systémy parlamentní, stejně jako prezidentské. Ve všech těchto dnešních formách je však demokracie uplatňována formou zastupitelství. Tento zástupce potom bývá volen buď přímo, nebo nepřímo. Zajímavými jsou z tohoto hlediska například Spojené státy, které byť je zaţitou představou, ţe volí prezidenta přímo, jej volí naopak nepřímo. Voliči ve Spojených státech ve skutečnosti volí pouze volitele jednotlivých volebních obvodů, kteří teprve poté prezidenta zvolí. Navíc jednotlivé volební obvody, z nichţ právě onen volitel vychází, nejsou populačně vyrovnané. Můţe tak tedy teoreticky vzniknout paradoxní situace, ţe bude zvolen prezident, pro kterého volilo menší procento voličů, neţ pro jeho oponenta. Tato teoretická situace je ovšem zajímavá zejména otázkou, která by jistě napadla kaţdého, pokud by se tato situace opravdu stala.16 Tato otázka zní, zda má takto zvolený prezident skutečnou legitimitu. Po právní stránce bezesporu ano, ale po morální? Je jisté, ţe volení volitelé ve Spojených státech jsou ke své budoucí volbě vázáni prakticky pouze svojí vlastní morálkou. Jejich rozhodnutí není vázáno ţádným konkrétním psaným zákonem, nýbrţ pouze jakousi právní zvyklostí, která však není nijak vymahatelná. Na druhou stranu však tento mechanismus můţe být jistou „poslední obranou“ proti kandidátům, kteří jsou schopni působit na davy právě takovým způsobem, který popisuje Gustav le Bon. Respektive proti charismatickému vůdci, který je schopen uchvacovat davy, u něhoţ je však zároveň jistá míra podezření, ţe je potenciální hrozbou pro demokratické zřízení. Pokud bychom však tento druhý argument přijali, dostáváme se do logického rozporu. Pokud se totiţ domníváme, ţe lidé nejsou způsobilí rozeznávat tato rizika, tvrdíme tím tedy zároveň, ţe demokratické rozhodování, tedy rozhodování na základě vůle lidu, není legitimní. Demokracie má samozřejmě mnoho podob také co do způsobu aplikace a dějiny demokracie jsou toho důkazem. Jiţ americký politolog Robert Dahl si všímá toho, ţe dějiny demokracií ať uţ ve všech svých známých formách počínaje starověkým Řeckem a Římem a konče soudobými lidovými, demokratickými či republikánskými státy nejsou v ţádném případě kontinuálním vývojem, jehoţ křivka je neustále stoupající. 16

Taková situace skutečně v historii USA několikrát nastala. Naposledy se tak stalo během prezidentských voleb v roce 2000, kdy kandidát Demokratické strany Al Gore získal celkově zhruba o půl milionu hlasů více neţ jeho protikandidát George Bush ze strany Republikánské. Poměr volitelů však byl přesto ve prospěch George Bushe (266:271)

14

Naopak. V rámci evropských i světových dějin se demokracie objevuje v podstatě jen velmi zřídka. Cestu demokracie pak Robert Dahl popisuje nikoli jako „neustálou cestu vzhůru, přerušovanou jen tu a tam mírnými sestupy. Namísto toho se dějiny demokracie podobají spíše poutnické stezce vedoucí přes plochou a nekonečnou poušť. Jen málokdy se objeví nějaký ten kopec.“17 A nelze s ním, neţ souhlasit. Pokud bychom se podívali na vývoj evropské demokracie v jen letmém náhledu, zjistíme, ţe její výskyt je opravdu velmi ojedinělý. V evropských dějinách se demokracie tak, jak ji chápeme, začíná objevovat v 6. století před Kristem ve starověkém Řecku, zejména potom v Athénách18. Přes svoje nedokonalosti, které provázely řeckou demokracii, přinášela tato forma vlády alespoň po stránce ideologické značnou změnu, která je inspirující dodnes. Ačkoliv by se nám mohly jevit demokratizující reformy jako velmi populární, zdaleka tomu tak nebylo. Je známo, ţe mnozí ze starořeckých filozofů s vládou lidu nesouhlasili, ba byli přímo jejími odpůrci. Toto klasické období řecké demokracie ukončilo vítězství makedonského krále Filipa II., otce Alexandra Makedonského, v bitvě u Chairóneie, kde jeho vojsko porazilo spojená vojska Athén a Théb. Od této chvíle je demokracie v Evropě a potaţmo v celém středomoří reprezentováno římskou republikou. Jestliţe v Athénách byla demokracií myšlena vláda lidu19, pak v Římě byla Římská správa res publica – věc veřejná. Samozřejmě opět s jistými omezeními a to zejména majetkovými. Známé rozdělení římské společnosti na patricije a plebeje samozřejmě nebylo definitivní. Setkáváme se zde s formou rozdělování vlivu na chod státu, dle majetkového censu. Coţ byl pouze relativní vrchol společenské pyramidy. Společnost byla podobně jako v řeckých městských státech otrokářská. V poslední čtvrtině 1. století před Kristem potom římská demokracie mizí spolu s Octaviánovým resp. Augustovým principátem, který republikánské instituce zachovává jen jako jakýsi legitimizující element. Na dlouho tak z evropských, potaţmo světových, dějin mizí demokracie. Znovu se demokracie dostává ke slovu podle soudobých měřítek aţ v italských republikách, jako byla republika Benátská či Florentská a samozřejmě v Anglii, kde se 17

DAHL, Robert. O demokracii: Průvodce pro občany. Přel. J. Foltýn. 1.vyd. Praha: Portál, 2001, s. 23 ISBN 80-717-8422-2. 18 Mluvíme-li ovšem o Řecké demokracii, je nutné mít na mysli, ţe tehdejší nejen řecká společnost v ţádném případě nepřipisovala kaţdému jednotlivci stejnou hodnotu. Jednalo se o otrokářskou společnost, kde demokratických procesů, o kterých píši, se účastnilo jen relativně malé procento obyvatelstva. Samozřejmostí zde tedy bylo, ţe politického ţivota se neúčastnili např. ţeny a otroci. 19 Démos – dav, lid; Kratos - vládnout

15

parlamentarismus vyvíjí prakticky jiţ od roku 1215 vydáním Magny charty libertatum. Tato listina povolovala zřízení rady, sloţené z nejvlivnějších šlechticů v království. Na tomto místě si dovolím malou polemiku a nesouhlas. Pokud chceme přijmout tvrzení, ţe kterýkoliv z uvedených historických příkladů je ukázkou demokracie, musíme se nejdříve zamyslet nad samotným obsahem slova demokracie a toho, co od demokracie jako takové očekáváme. Jestliţe demokracii chápeme jako vládu lidu, který si je svou hodnotou a právy roven, pak v ţádném případě nemůţeme tvrdit, ţe ať jiţ athénská, římská, benátská či anglická forma vlády se kdykoliv ve svých dějinách (Anglie, resp. Velká Británie je zde výjimkou vzhledem k tomu, ţe jako jediný z vyjmenovaných státních útvarů existuje dodnes) byť jen přiblíţila moderní představě demokratického ideálu. Ještě roku 1831, tzn. 42 let po pádu Bastily, bylo volební právo přiznáno pouze 4,4% britských obyvatel ve věku nad 20 let. Na sklonku 19. století, roku 1886 to bylo 28,5% a aţ roku 1921 se číslo dostává na slušných 74%. Roku 1931 je to jiţ 97%.20 Volby samozřejmě nejsou jediným znakem demokracie. Domnívám se však, ţe svobodné volby jsou v kaţdém případě jedním z jejích hlavních znaků. Domnívám se také, ţe svobodné volby v sobě implikují ještě další rozměr, tedy politickou a osobní svobodu kaţdého jedince v dané společnosti. Jestliţe je osobně svobodný jedinec roven váhou svého volebního hlasu s ostatními, třeba i sociálně výše postavenými jedinci, pak můţeme mluvit o splnění zcela fundamentální, nikoliv však jediné podmínky pro úspěšné nastolení demokratického uspořádání. Za další logickou velmi důleţitou podmínku dále můţeme povaţovat rovnost lidí před zákonem. I kdyţ můţeme v současných demokraciích „západního“ typu tuto deklarativní podmínku nalézt, její vymahatelnost je přinejmenším velmi individuální, v našich končinách nemusíme chodit ani příliš daleko, abychom si ověřili, ţe rovnost v ČR můţe za určitých předpokladů být ještě rovnější. Příkladem můţe být kauza kolem lustračního osvědčení Andreje Babiše (v současnosti druhého nejbohatšího Čecha podle magazínu Forbes).21 Uznávaný ústavní expert Doc. JUDr. Jan Kysela, Ph.D. k situaci v rozhovoru sdělil 20

Údaje jsou převzaty z Encyclopedia Britannica, vydání z roku 1970 Příkladem z nedávné minulosti je potom situace kolem lustračního osvědčení současného ministra financí ČR Andreje Babiše. Ačkoliv prezident republiky Miloš Zeman deklaroval podmínku, ţe zájemci o vládní posty musí předloţit negativní lustrační osvědčení, Andrej Babiš tuto podmínku v den jmenování nesplnil a prezident ji po něm ani aktivně nevyţaduje! (Ačkoliv lustrační zákon platný od roku 1991 není jednoznačný, jedná se o bezprecedentní porušení dosavadní praxe, která naopak nový precedent vytváří.) 21

16

médiím, ţe „zákon není napsán úplně jednoznačně. Ministr ani člen vlády v něm výslovně napsaný není. Zákon tedy připouští různé výklady. Nicméně dosavadní praxe byla vystavěna na tom, ţe bez lustračního osvědčení není moţné stát se ministrem.“22 Na tomto bohuţel velmi jednoduchém příkladu vidíme, ţe rovnost před zákonem u nás nemusí být zcela zaručena. Jak jsem výše ukázal, míra zapojení populace ve společnosti do demokratického dění se v minulosti měnila. Paušálně je moţné říci, ţe do dneška byla tendence v rozvinutých zemích spíše rostoucí. Objevily se ovšem, a to zejména ve 20. Století, období kolísání spojená s „diktaturami proletariátu“ ve východní Evropě a samozřejmě také s obdobími válečnými. I dnes se však stále v Evropě můţeme dopátrat méně demokratických reţimů. Za všechny bych zmínil například Lukašenkovo Bělorusko, kde jsou systematicky potlačována opoziční uskupení. Na základě těchto faktů lze dojít ke zřejmému závěru, ţe míra demokracie je proměnlivou veličinou a její křivka ať jiţ stoupající nebo klesající je stále v pohybu. Nic na tom nezměnila ani léta 1988 – 1989, která měla být koncem dějin vývoje politického myšlení. Respektive liberální demokracie se nestala onou finální kýţenou metou, na které lidstvo nalezne uţ jen stabilní a prosperující zítřky. I dnes se tak dostáváme do situace, kdy se ptáme, je-li naše současné zřízení opravdu demokratické.

Nebo lépe řečeno, je-li dostatečně

demokratické. Zde současně opět vyplouvá na povrch otázka kardinálního významu. Nebylo to, co jsme v minulosti povaţovali za demokratickou – ústavní revoluci jen střídáním elit? Vţdyť nerovnost ve světě se stále zvyšuje a sociální nůţky se neustále rozevírají a přinášejí s sebou hrozbu nových sociálních bouří. A máme se vlastně čemu divit, kdyţ 85 nejbohatších lidí světa vlastní stejně velký majetek jak chudší polovina lidstva? Zde se tedy vracím k otázce legitimity. Jestliţe vláda opírá svoji legitimitu o mandát voličstva, coţ je v moderním pojetí v podstatě onen řecký démos, pak se musíme zároveň tázat, jakým způsobem volba této elity probíhá, kdo tvoří toto voličstvo a samozřejmě také, zda politická soutěţ – diskuse v té které zemi je skutečně

22

Viz Lustrace jsou přežité. Ohrožují nás spíše kmotři, míní ústavní právník [online]. c2013 [citováno2005-03-04]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-pravnikem-kyselou-o-lustracnim-zakone-fs1/domaci.aspx?c=A131105_145834_domaci_zt

17

otevřeným kolbištěm. Doplňující otázkou poté je zda toto otevřené kolbiště není příliš vzdálené a nedosaţitelné. „Nerovnováha mezi bohatými a chudými je nejstarší a nejhorší chorobou všech republik“ Plutarchos

Bohuţel se domnívám, ţe po volebních zkušenostech z voleb do PS ČR na jaře roku 2010 a podzimu 2013, kdy úspěšné nové strany byly ty, které si byly schopny dovolit intenzivní mediální kampaně stojící v řádech desítek či stovek milionů korun23, je evidentní, ţe toto kolbiště se stává otevřeným pouze do značné míry a za určitých podmínek. Kritériem se tedy stává kapitál – majetek. S jistou mírou nadsázky se tedy nemohu ubránit pocitu, ţe doba, kdy majetkový census hrál ve volebním klání tak důleţitou úlohu se postupně vrací. Otázkou tedy je, jakým způsobem bude zpětně hodnocena úroveň současné demokracie.

1.4. Kapitál Jak jsem jiţ nastínil v předchozí části týkající se moci pocházející z lidu, majetek hrál vţdy, dokonce i v demokraciích napříč staletími, zcela klíčovou roli a tuto roli samozřejmě neopouští. Jestliţe ve starém Římě byl uplatňován majetkový census, zcela nepokrytě tak systém upřednostňoval lépe situované občany Římské republiky. Dnes v době „moderních – liberálních demokracií“ samozřejmě takto otevřený vliv kapitál nemá. To, ţe tento vliv není legitimizován institucionálně, však neznamená, ţe by tento vliv neexistoval. Samozřejmě je velmi patrný a to jiţ z příkladu, který jsem uvedl v souvislosti se dvěma posledními sněmovními volbami v ČR. Vliv kapitálu lze vidět také na příkladu Andreje Babiše, který ač nepředloţil lustrační osvědčení, nebránilo mu to stát se ministrem financí a tím také členem vlády. Můţeme jen spekulovat o tom, zda by prezident Miloš Zeman byl podobně shovívavý také v případě, ţe by se v podobné 23

Roku 2010 se do PS ČR dostalo nové politické uskupení movitého podnikatele Víta Bárty Věci veřejné (VV) a roku 2013 potom zcela nové politické hnutí miliardáře Andreje Babiše pod názvem Akce nespokojených občanů 2011 (ANO 2011)

18

situaci objevil řadový politik, za kterým nestojí obrovský kapitál (Andrej Babiš je dle magazínu Forbes druhým nejbohatším Čechem). Kapitál je přirozeně fundamentálním prvkem, na kterém se staví moc. Výjimku samozřejmě tvoří moc vystavená na náboţenských základech. Prostřednictvím kapitálu tak můţe v podstatě jediný člověk ovlivňovat ţivoty tisíců i statisíců lidí. Nejbohatší a nejvlivnější lidé planety, pak slovy Davida Rothkopfa – finanční, politická, mediální ale také třeba vojenská elita je rekrutována z nepřeberných davů. Kaţdý z nich je „jeden z miliónu“. Stává se hráčem, pro kterého je svět opravdovou globální vesnicí. Převod kapitálu či výrobních kapacit z jednoho konce světa na druhý je jen snahou zhodnotit svůj kapitál bez ohledu na reálný dopad jeho rozhodnutí vůči lidem. Pokud je tedy moc definována jako schopnost prosadit svou vůli, pak bychom jen velmi těţko nalezli efektivnější prostředek, neţli kapitál. V době, kdy média ve spojení s kapitálem nejsou zdaleka ţádnou výjimkou, spíše pravidlem, se tato efektivita ještě zvyšuje. Snahy o uplatnění mediálního vlivu můţeme sledovat jak v zahraničí, tak u nás, kde asi nejkřiklavějším způsobem uplatnění mediálního

vlivu

v posledních

letech

byla

aţ

hysterická

propagace

Karla

Schwarzenberga (který je aktivní v politické straně TOP 09) vydavatelstvím Ekonomia a zejména pak jeho deníkem Hospodářské noviny a týdeníkem Respekt. Česká média se v době prezidentských voleb dle mého skromného názoru doslova jednostranně připojila na stranu bývalého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzeberga (KS). Myslím si, ţe toto tvrzení je moţné podepřít mnoha fakty. Prvním faktem je to, ţe jeden z největších „seriózních“ týdeníků Respekt byl aţ do září roku 2012 z cca 45% vlastněn KS. Ano, dalo by se tvrdit, ţe jiţ ţádný vliv v tomto týdeníku a ani ve vydavatelstvím spřízněných Hospodářských novinách KS v době voleb neměl. Současný majoritní vlastník miliardář Zdeněk Bakala, podporovatel (i finanční) KS, svůj podíl nicméně stále drţí a je velice naivní myslet si, ţe toto médium bude nebo je nestranné. Svoji podporu KS vyjádřila mimo HN a Respekt i další média a tento vyhraněný postoj, který já osobně povaţuji za takřka nepřípustný, byl dále médii komentován jako jakési „dospění médií“. Respektive média jsou od nynějška dospělé, protoţe jasně formulují svůj názor. To ovšem v podstatě znamená, ţe ten, kdo získá dostatek kapitálu, velmi snadno můţe ovládnout část nebo dokonce, jak se to stalo například v Itálii, rozhodující

19

podíl mediálního prostoru a pokusit se manipulovat lidmi ve svůj prospěch, nebo ve prospěch svého podnikání.

20

2. Elity, jejich vliv a proměny 2.1. Definice elit Co jsou to elity a jaký mají vliv na ţivot lidí? Ještě dříve, neţ se dostanu k samotnému vlivu, který elity mají na osudy většinového obyvatelstva planety Země vč. České republiky, rád bych se pokusil alespoň částečně rozklíčovat jejich identitu. Co si pod pojmem elita představí většina lidí? Koresponduje tato představa s realitou? A pokud ne, kdo tedy je opravdová elita? Nejprve se pokusím odpovědět na podotázku první. Tedy co si pod pojmem elita představí většina lidí. Pokud se zeptáme většiny, kdo je touto elitou tahající za pomyslné nitky, dozajista se nám většinou dostane odpovědi, ţe je to politická garnitura. Tedy v naší středoevropské kotlině především předseda vlády, ministři – vláda, poslanci, senátoři a tak bychom mohli pokračovat aţ ke krajským a obecním zastupitelům v té nejzapadlejší vesničce. Otázka pokračuje druhou podotázkou, která přímo vychází z první a táţe se, zda je tato představa elity pravdivá? Zda odpovídá skutečnosti. Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme si nejdříve určit nějaká kritéria, která by měla tato kategorie lidí splňovat. V první řadě je to bezesporu hmotná movitost. Opravdová elita přeci musí disponovat zdroji, díky kterým tato elita můţe prosazovat své24 zájmy. Pokud si do této kategorie pokusíme dosadit volené zástupce, o kterých je řeč, pak nám musí být jasné, ţe jen málokterý z nich má opravdu tak velké majetky, aby toto kritérium splňoval.

V Českém prostředí se politicky angaţuje

z výrazně movitějších lidí snad pouze Karel Schwarzenberg a v poslední době také majitel Agrofertu Andrej Babiš, který je v současnosti úřadujícím ministrem financí za hnutí ANO (případně také Vít Bárta). Dá se tedy říci, ţe podle kritéria movitosti se v českém prostředí v politickém prostředí pohybuje finanční elita jen ve velmi výjimečných případech. Toto kritérium tedy naši volení zástupci bezesporu neplní. Dalším kritériem a tím nejdůleţitějším je, zda zájmy, které na volených postech politická garnitura zastává, jsou skutečně jejími vlastními zájmy (resp. zájmy lidu 24

Přičemţ prosazování těchto zájmů není snahou prosadit politicky změnu na základě lobbistických tlaků, nýbrţ na základě jednoduché potřeby, ze které bude mít tento jednotlivec či skupina systémový uţitek.

21

voličů) a zda prospěch z nich vyplývající je ku prospěchu jich/voličů samotných. Problémem, který tuto společnost dozajista velmi tíţí je korupce. Korupce je v podstatě prosazování zájmů třetí osoby prostřednictvím námi volených zastupitelů a zneuţití postavení těchto volených jedinců ve státních strukturách vedoucího ke svému vlastnímu obohacení (často na úkor společnosti). Domnívám se, ţe samotný fakt, ţe korupce se celosvětově vyskytuje prakticky ve všech patrech politiky v dosti hojném měřítku, je důkazem, ţe politická garnitura rozhodně nemůţe být povaţována za skutečnou „vládnoucí vrstvu“ – elitu, ale pouze o jakousi sluţebnou elitu (jak ji chápe J. Keller), která tvoří zeď, přes kterou skutečnou elitu je jen velmi obtíţné zahlédnout. Proč je korupce důkazem? Jestliţe zájmy politické garnitury/voličů jsou upozaďovány ve prospěch jiných subjektů či přímo osob, je dle mého názoru nasnadě, ţe se v tomto případě nejedná o vládu lidu – demokracii, který je suverénem, ale vládu peněz – kapitálu, který tuto roli přebírá. Suverénem ve státě jiţ tedy není lid – respektive jeho volení zástupci, nýbrţ korporace, velké firmy, nadnárodní společnosti etc., které mají na politické dění dozajista největší vliv. Tento vliv je následně uplatňován jednak pomocí lobbingu, nebo právě uplácením. Zde se dostáváme tedy ke zjištění, ţe elitu nelze jednoduše označit, ale ţe elita se dělí na minimálně dvě aţ tři základní skupiny. Sociolog Jan Keller dělí elitu na dvě části Diskrétní a Pomocnou. Diskrétní elita je zde elita, která své bohatství vlastní jiţ v minimálně druhé generaci a úspěšně jej předává dále. Jde v podstatě o ono pověstné jedno procento společnosti, která vlastní v USA zhruba čtyřicet procent bohatství země. Označení Diskrétní elita zde není v ţádném případě náhodné nebo přehnané. Tato sloţka elita se jen velmi výjimečně, pokud vůbec objevuje na veřejnosti. Své bohatství čerpá převáţně z finančních operací a zhodnocování svého finančního kapitálu. Toto zhodnocování probíhá za pomoci elity Pomocné, o které bude řeč níţe. Díky tomuto systému, kdy na vrchní části pyramidy stojí elita diskrétní a aţ pod ní elita pomocná, niţší vrstvy obyvatelstva prakticky nemají moţnost prohlédnout a spatřit absolutní vrchol pyramidy. Samozřejmě se naleznou výjimky, zajímající je se o tuto problematiku, to ovšem nic nemění na tom, ţe elitou představují pro většinovou společnost stále lidé převáţně z řad pomocné elity.

22

Pomocná elita je vrstva společnosti, která se verbuje v podstatě ze všech niţších, převáţně však ze středních, vrstev společnosti. Pozice pomocné elity je v podstatě nejvyšší moţný stupeň, na který můţe člověk z niţších vrstev v první generaci pomýšlet. Členství v Pomocné elitě není v ţádném případě stejnou jistotou, jakou poţívají elity diskrétní. Zatímco narodit se jako člen diskrétní elity je prakticky jistota na celý ţivot a pád do niţších sociálních vrstev se rovná fantazii, do pomocné elity se člověk musí propracovat velmi sloţitým a dravým způsobem, který nutí kaţdého uchazeče o toto místo bojovat se svými konkurenty. O toto místo však můţe tento člen pomocné elity kdykoliv přijít a to z jakéhokoliv důvodu, kterým můţe být manaţerské selhání stejně jako rozmar nadřízeného. Zachránit takovéhoto člověka můţe jen dobře vybudovaná síť kontaktů, která takovému jedinci nalezne místo – práci, která mu pomůţe jeho sociální status udrţet. V případě, ţe takovouto síť nemá a to z jakéhokoliv důvodu, pak jeho finanční situace se bude s takřka stoprocentní jistotou zhoršovat a on začne pomalu nebo i rychle, v závislosti na velikosti finančních rezerv, klesat po sociálním ţebříčku. Zde docházíme ke zjištění, ţe nezávislost a to ať jiţ finanční nebo skutková se dá přičítat opravdu jen nejvyššímu patru elit – elitám diskrétním, jak je chápe český sociolog Jan Keller.25

2.1.1. Koho označujeme jako mocenskou elitu? Odpovědět na otázku, která je uvedena v nadpisu, jejíţ zodpovězení je ovšem zcela elementární nutností, je zajisté velmi sloţité. Prvním faktorem ztěţujícím takovouto snahu je samotný fakt, ţe za elity můţeme povaţovat nejrůznější skupiny lidí. Tedy politiky, vlivné podnikatele, sportovce, nebo dokonce kulturní špičky z oblasti literatury, filmu, hudby a podobně. Druhým faktorem je potom bezesporu lokace elit. Jiné elity můţeme totiţ nalézt v jednotlivých krajích ČR, jiné v celostátním či evropském měřítku a samozřejmě také v měřítku globálním. Počítat samozřejmě musíme také s určitým prolínáním do vyšších i niţších kategorií. Samo slovo elita (pocházející z latinského eligere – vyvolovat, vybírat) nám napovídá, v čem by mohl být kámen úrazu. Na jednu stranu jeho překlad a následný výklad říká, ţe jde v podstatě o 25

KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, s. 70 – 77. Studie (Sociologické nakladatelství), sv. 64. ISBN 978-807-4190-315.

23

někoho vyvoleného resp. vybraného, na druhou stranu jiţ ovšem neříká kým nebo čím se taková volba uskutečňuje. Kým jsou (nebo spíše by měly být) elity voleny, vybírány je samozřejmě závislé na momentálním politickém uspořádání té které společnosti. Zjednodušeně řečeno můţeme říci, ţe zatímco například elitou v dnešní ČR by měli být naši volení zástupci, elitou téhoţ geografického území (jehoţ je ČR nástupnickým státem), tedy pro jednoduchost Českého království v období do roku 191826, byli nevolené šlechtické stavy – rody – poţívající nejrůznějších výhod a privilegií dědičně. Mezi elitu tedy nikdo nemusí patřit navţdy. Jistým mementem je na naší politické scéně se pohybující Karel Schwarzenberg27. Ačkoliv je KS stále velmi movitým a vlivným člověkem, není jiţ stálou součástí vládnoucí vrstvy a rozhodnutí o tom, do jaké míry je či bude politicky aktivní, z velké části leţí na voličích. V dnešní demokratické, nebo spíše postdemokratické společnosti, která často zachovává jen průvodní formální znaky demokratických struktur, jako jsou volby28, je však často velmi obtíţné nalézt opravdový vrchol pyramidy moci. Jsou to v podstatě jakési „šedé eminence“ dnešních námi volených elit. Postdemokracie zde má i svou postdemokratickou politiku. Ta se dle Václava Bělohradského projevuje zejména „strategickým

investováním

do

politické

reprezentace

soukromých

zájmů“.29

V citovaném článku Václav Bělohradský popisuje způsob, jakým soukromý kapitál

26

Rok vzniku ČSR. Mluvit by se mohlo také o roce 1848, coţ byl revoluční rok, ohlašující následné změny podmínek výběru elit. 27 Karel Schwarzenberg (dále KS) je potomkem významného šlechtického rodu představujícího v zaniklé Rakousko-Uherské monarchii jeden z nejbohatších a nejvlivnějších rodů vůbec. Kaţdý návštěvník hlavního rakouského města Vídně na stopy tohoto dříve mocného rodu jistě narazí. Nejnepřehlédnutelnější stopou je velké Schwarzenberské náměstí (Schwarzenbergplatz) v centru města. V současnosti náměstí dominuje pomník rudé armádě zakrývající výhled na monumentální Schwarzenberský palác (Palais Schwarzenberg), který byl aţ do postavení tohoto pomníku, nespornou dominantou náměstí. Rudoarmějec tak v podstatě velmi výstiţně demonstruje, jakým směrem se moc v budoucnu měla přelít. Finančně-majetková situace rodu Schwarzebergů je však v současnosti stále velmi dobrá. Údaje o přesné hodnotě majetků se liší, nicméně jedná se o majetek v řádech miliard korun českých. Sám KS tvrdí, ţe přesnou hodnotu majetků nezná. I přes bohatství, kterým KS disponuje, nemůţeme rozhodně tvrdit, ţe jeho společenské a finanční postavení se byť jen přibliţuje poměrům před první světovou válkou. Na jednu stranu je nesrovnatelně niţší a na stranu druhou také nejistější. 28 Volič se tak de facto stává jen formálním volitelem, který volí z nabízených moţností, které mu jsou podsouvány „někým třetím“. 29 Viz Václav Bělohradský: Den vyhlášení postdemokracie [online]. c2010 [citováno 2014-03-13]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/192522-vaclav-belohradsky-den-vyhlasenipostdemokracie.html

24

v rukou korporací získává skrze média vliv na politiku a tím v podstatě na samotné kořeny demokracie.30

„Big business oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou ale korporace totéž, co „každý Američan“? Václav Bělohradský, 2010 Z toho ovšem vyplývá nová skutečnost. Jestliţe naši zastupitelé, které povaţujeme za mocenskou elitu takříkajíc na vrcholu mocenské pyramidy, tímto vrcholem nejsou, nabízí se samozřejmě mnoho otázek. Tyto otázky si však hodlám poloţit a pokoušet se na ně odpovídat aţ v jiné části této práce. Vyplývá z toho ovšem také závěr, který bych nyní rád rozřešil a to, ţe společenská hierarchie, čili jakási pyramida moci, buď nemá pouze jeden vrchol, nebo ţe skutečný vrchol nemáme moţnost zcela zahlédnout, ale pouze predikovat s vyšší či niţší mírou objektivity. Ve výsledku tedy musíme přikročit k myšlence diferencovanosti společenských – mocenských elit a ke snaze nejen oddělit od sebe jednotlivé skupiny či kategorie elit, ale také vytvořit jakousi hierarchii elit. Postupovat budu přirozeně od jednoduššího ke sloţitějšímu. Pokusím se tedy nejdříve o kategorizaci mocenských elit.

2.2.2. Dělení elit Jak jsem jiţ výše předeslal, elity se nedají povaţovat za zcela homogenní skupinu lidí, resp. část společnosti. Elity jsou naopak velmi silně stratifikovanou vrstvou lidí. Za zcela nejzákladnější dělení můţeme povaţovat dělení na základě dosahu vlivu té které osoby, skupiny osob či subjektu. Tedy jde o vliv vázaný méně či více na místo. Ve své práci jsem se rozhodl popsat nyní tři základní kategorie těchto na místo vázaných elit. Jsou to kategorie regionální, národní (státní) a nadnárodní (resp. globální). 30

21. Ledna 2010 Nejvyšší soud USA rozhodl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission o zrušení federálního zákona, který zakazoval korporacím vyuţívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichţ cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách.

25

2.2. Kategorizace elit podle sféry jejího vlivu

2.2.1. Regionální elity Nejprve se pokusím vymezit, co bychom měli chápat v tomto případě pod pojmem regionální elity. Z názvu této kategorie by se dalo vyvozovat, ţe se jedná o elitu vázanou na jasně vytýčené území, které je určeno například správními celky, jako jsou v ČR okresy, kraje a podobně. Toto by ovšem nebyl správný klíč k dekódování této kategorie. Lépe řečeno je to jen část pravdy. Faktem totiţ je, ţe regionální elitu v ţádném případě nemůţeme takto jasně vyhranit. Důvodem, proč nemůţeme takto jasně vytýčit hranice vlivu regionální elity, je fakt, ţe za elitu nemůţeme povaţovat pouze elitu politickou, která často bývá svým vlivem právě na správní oblasti omezena, ale například i významné regionální podnikatele, jejichţ vliv přesahuje hranice okresu, kraje či jiných správních celků. Ve zkratce se tedy dá říci, ţe za regionální elitu můţeme povaţovat toho, kdo má přímý vliv na dění v určitém regionu, ve kterém je aktivní. Důleţité přitom je, ţe tento vliv je uplatňován bez dalších vlivů na celostátní úroveň rozhodování. Taková osoba či subjekt povaţujeme za čistě regionální elitu. Regionální elity v ČR jsou samozřejmě do značné míry specifické a to zejména následkem politických změn, které postupně nastávaly v průběhu 20. století. Část starých aristokratických elit byla po první světové válce zcela zbavena svého vlivu v nástupnickém Československu, jiná část „státu loajální“ šlechty byla tohoto relativně ušetřena. Vítězný únor 1948 zase smetl z mocenského kolbiště elitu podnikatelskou, vyvíjející se jednak v období meziválečném, ale také jiţ v době před první světovou válkou. Po pádu ţelezné opony v Československu roku 1989 převládala představa, ţe máme na co navazovat a tradice meziválečného republikánství nám bude v tomto směru vzorem, situace však nebyla a není takto ideální. Po rozpadu SSSR byla v Československu situace značně komplikovaná. Komunistické elity byly ve značné míře zkompromitovány a samotná ideologie také. Ačkoliv komunistická idea předpokládala stát decentralizovaný, reálný socialismus lidových demokracií naopak představoval stát silně centrálně řízený. Toto všechno tvořilo v našich podmínkách překáţky, které vedly k obtíţnějšímu etablování regionálních politických elit.

26

Centralizace státu tvořila překáţku pro plynulé přenesení moci směrem do regionů a tím i vzniku nové regionální elity, která by byla schopna v regionech uchopit moc a utvořit tak adekvátní samosprávu v jednotlivých územních celcích. Tato byla často demontována aţ se značným zpoţděním, někdy aţ čtyřletým31. Zatímco výčet ekonomických elit na úrovni jednotlivých regionů ČR by byl nekonečný, určit a vymezit politickou elitu v samosprávných celcích jiţ takový problém není. Regionální politické elity u nás vzcházejí z pravidelných komunálních a krajských voleb konaných v řádných intervalech (komunální i krajské volby se konají jednou za čtyři roky). Volba jednotlivých vrcholných zástupců je poté záleţitostí politické dohody. Ze sociologického výzkumu Tomáše Kosteleckého a Jany Vobecké publikovaného roku 2004 pod hlavičkou Sociologického ústavu AV ČR vyplývá, ţe „představitelé regionálních elit jsou osoby se silným vztahem ke kraji svého bydliště, nejčastěji s vysokoškolským vzděláním a pravicovou politickou orientací. Jsou to také osoby s vyšší vyjadřovanou generalizovanou důvěrou a vyšší občanskou angaţovaností v porovnání s průměrem české populace.“ Bez zajímavosti také není, ţe regionální elity „nevnášejí do svých postojů k rozvoji krajů příliš mnoho ideologie, coţ je sbliţuje s představiteli obecní samosprávy.“ Tento fakt dozajista vede k větší míře spolupráce mezi jednotlivými ideologickými frakcemi, díky které je moţné řešit objektivní problémy jednotlivých obcí či krajů s vyšší mírou efektivity.32

2.2.2. Národní elity Národní elita je částí společnosti, která jak jiţ název napovídá, má bezprostřední vliv na rozhodovací procesy v měřítku národním respektive státním33. O národní elitě můţeme bezesporu říci, ţe jistá její část se rekrutuje také z řad elity regionální. Nejčastěji se zde potom jedná o její vrcholné politické představitele a tedy také o prolínání státní politické sféry s politickou sférou kupříkladu krajskou. Na území ČR tedy k oficiální politické elitě můţeme počítat volené zástupce Parlamentu ČR, členy vlády, ale také

31

Local democracy and the processes of transformation in East-Central Europe. Editor Harald Baldersheim. Boulder: Westview Press, 1996, xiv, s. 24 Urban policy challenges. ISBN 08-133-8968-2. 32 Viz Regionální elity 2004 [online]. c2002 [citováno 2013-10-23]. Dostupné z: http://studie.soc.cas.cz/index.php3?lang=cze&shw=258 33 Např. v evropských podmínkách jsou státy ve většině případů národními státy.

27

vrcholné zástupce výkonné a soudní moci ve vrcholných funkcích. V podstatě se tedy jedná o onu státní triádu moci zákonodárné, výkonné a soudní. Státní elita na rozdíl od elity regionální poţívá také zčásti statutu elity nadnárodní. Špičky této státní elity se totiţ zároveň stávají politickou reprezentací jednotlivých států. Z těchto politických reprezentantů se poté rekrutuje oficiální nadnárodní (resp. globální) elita.

2.2.3. Globální elity – „konspirační teorie“ Jestli-ţe mluvíme o globálních elitách, jen málokdy se vyhneme konfrontaci s takzvanými konspiračními teoriemi. Některé z nich jsou velmi úsměvné, jiné naopak nahánějí hrůzu. Jmenovatele však mají vesměs totoţného – světovláda. Světovláda, která se podle těchto teorií skládá z nejvlivnějších a nejbohatších lidí světa. Najdeme zde tedy politiky, finanční magnáty, ale také například osobnosti působící v médiích. Jedním z nejviditelnějších protagonistů a zároveň aktivním „bojovníkem“ proti stínovým elitám sdruţených v nejrůznějších uzavřených spolcích je Alex Jones. Tento autor dokumentů (Dark Secrets Inside Bohemian Grove; Invisible Empire: A New World Order Defined …) zabývající se zejména problematikou uzavřených spolků, jakými je skupina Bilderberg nebo třeba Trilaterální komise ukazuje tu stránku konspiračních teorií, která údajně směřuje k jedinému cíli, kterým není nic jiného, neţ světovláda. Ačkoliv kritika Alexe Jonese stojí na mnohá více či méně ověřitelných informacích těţko uvěřitelného charakteru – zejména potom na patřičné dávce imaginace a lidské touze po senzacích, jistou část pravdy mu upřít nelze. Konspirační teorie jsou jakýmsi okrajovým jevem, který jsem si nevytýčil za cíl sledovat, proto jsem se rozhodl zde jejich pouze existenci v krátkosti zmínit. Čtenář mající o problematiku zájem si informace jistě snadno nalezne. Ačkoliv já sám povaţuji problematiku konspiračních teorií spíše za jistou formu novodobé lidské lidové tvořivosti, jistou pravda, jak jiţ tomu bývá, u nich však také nalézám. Je nesporné, ţe spolky, o kterých je řeč existují, ostatně jejich účastníci to ani nijak zvláště nepopírají. Vycházet se zde tedy musí ze zcela prosté úvahy. Jestliţe se světová – globální elita politického, finančního, průmyslového, ale třeba také diplomatického sektoru

28

pravidelně schází v jakémkoliv, médiím – veřejnosti, uzavřeném fóru, pak se zákonitě musíme tázat, zda jsou tato setkání legitimní a jsou v zájmu celé společnosti.

2.2.4. Globální elity současnosti Na opačné straně spektra stojí teorie, kterou David Rothkopf opisuje slovy „jeden z milionu“. Tvrdí, ţe kaţdý člen společenské elity je opravdu oním specificky nadaným či talentovaným jedincem, který ve svém oboru a své době udává tendence. Takové jedince Rothkopf vidí například v Tolstém, Dickensovi, ale také třeba v Rotschildovi či Rockefellerovi. V kaţdém případě „jejich moc souvisí s jejich osobními finančními zdroji. Někdy souvisí s mnoţstvím politických či náboţenských stoupenců, které během let získali.“ Jejich moc však také můţe vyplývat z institucionálního postavení ať jiţ ve státní, podnikové nebo armádní funkci. Takovými příklady můţe být náměstek ministra, generální ředitel velké firmy nebo náčelník štábu v armádě. David Rothopf tvrdí, ţe globální mocenskou elitu nejlépe symbolizuje Světové ekonomické fórum, které se kaţdoročně odehrává v Davosu34. Jde tedy o elitu, která je velmi dobře viditelná. Zcela tak zavrhuje jakékoliv konspirační teorie. Bilderberg povaţuje spíše za postupně odumírající uskupení, které nikdy nemělo reálný vliv a jehoţ diskusní úroveň se úměrně sniţuje s rostoucím věkem jeho návštěvníků. Jestliţe v minulosti (jak o tom píše Charles Wright Mills) byla elita soustředěna na národních úrovních, dnes jsme podle Rothkopfa svědky globalizace elity. Síla a nebezpečnost této nové elity tkví především v její prostorové pruţnosti. Jestliţe monopolní postavení Rockefellerova trustu Standart Oil bylo na přelomu 19. a 20. století moţné za pomoci státních omezení oslabovat, dnes v době globálních trhů, nemá stát v rukou v podstatě ţádný účinný prostředek, jak s korporacemi aktivně bojovat. Pro společnost, jakou je například americká společnost Intel, podnikající v oblasti IT není ţádný problém přesunout své výrobní prostředky ze Spojených států na druhý konec světa, kde mu mohou být nabídnuty třeba i lepší daňové podmínky. Jednotlivé státy se tak ocitají v situaci, kdy jakýkoliv větší zásah do struktury velkých korporací hrozí 34

Světové ekonomické fórum je kaţdoročně pořádané fórum, kam jsou zváni hosté z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Na seznamu hostů tak nalezneme ekonomy (mezi jinými např. i Tomáše Sedláčka z ČR), sportovce, celebrity z mediální či hudební oblasti jako je Bono Vox z U2, literáty formátu Paola Coelha a zcela samozřejmě byznysmeny či bývalé vrcholné politiky.

29

přesunutím pracovní síly do levnějších zemí, coţ z hlediska politiky zaměstnanosti vytváří neúměrně velký tlak na vlády států, které si takový krok nemohou dovolit. Vytváří se tak tedy nová, na státu nezávislá, globální elita. „I Běžný pozorovatel Davosu musel dojít k závěru, že kdyby Mills psal svou knihu dnes, jeho pozornost by se nesoustřeďovala na mocenskou elitu ve Spojených státech, nýbrž na cosi nového a důležitějšího: na vznik globální mocenské elity – supertřídy …35 David Rothkopf, 2008

2.3. Dělení elit podle Charlese Wrighta Millse Jednou z nejvýznamnějších světových osobností, zabývající se teoriemi elit a elitami obecně byl ve 20. století bezesporu Ch. W. Mills. Pokusím se nyní tedy o vysvětlení a kategorizaci elit podle tohoto významného amerického sociologa. Zatímco Vilfredo Pareto dochází k závěrům, ţe společenská elita je tvořena nejschopnějšími jedinci v jednotlivých oblastech lidské činnosti, kteří disponují dvěma typy36 kvalitativní hodnoty, předurčující je pro tuto činnost, Mills naproti tomu tvrdí, ţe elitou se jedinci stávají na základě prestiţe a bohatství, které jim poskytují pozice ve velkých organizacích či veřejných i soukromých institucích politického, ekonomického a vojenského charakteru. Elitou se tedy podle Millse stávají ti, kteří jsou schopni díky těmto postům přímo rozhodovat o otázkách na národní respektive státní úrovni. Ve své knize Mocenská elita (The Power Elite) Mills rozděluje společnost do 5 kategorií. Mills zkoumá nejen mocenské elity, ale také jejich vývoj a sociální status ve společnosti. Činí tak v historickém období od občanské války v USA aţ do poloviny 20. století.

35

ROTHKOPF, David J. Supertřída: jak globální mocenská elita přetváří svět. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, s. 33. ISBN 978-80-7306-399-3. 36 Vilfredo Pareto byl italský sociolog, politolog a ekonom, který rozdělil elitu podle základních vlastnostních rysů do dvou tříd. První třídu tvoří „lišky“, disponující dovedností přesvědčovat a jednat předvídavě. Druhou třídu potom tvoří „lvi“, kteří naopak pracují se silovou sloţkou.

30

2.3.1. Lokální elity - „Lokální společnost a čtyři sta předních velkoměstských rodin“ První mocenskou skupinou jsou podle Millse právě vyšší vrstvy v malých aţ středně velkých městech. Těmito vyššími vrstvami není myšlen nikdo jiný, neţ nejbohatší a tedy i nejvlivnější rodiny v těchto lokálních společnostech. Mills dochází ke zjištění, ţe na přelomu 19. a 20. století se dosavadní politický vliv těchto vrstev začíná přesouvat více do velkých měst. Došlo tak v podstatě k přenesení moci na celostátní úroveň. Je to zároveň doba, kdy čím dál větší vliv začínají získávat velké korporace, v těchto velkoměstech sídlících. I velkoměsto však má stejně jako menší města svoji vyšší vrstvu tvořenou „čtyřmi sty“ privilegovanými rodinami. Začátkem 20. století jsou staré i nové vyšší vrstvy, zbohatnuvší po občanské válce, postupně zastiňovány novými mediálními hvězdami takzvanými celebritami37, které se začaly etablovat s rozvojem masových médií. Další skupinou postupně vytlačující staré rodové - aristokratické elity jsou elity úřednické. Jedná se o lidi, kteří se dostávají do vedoucích pozic ve státních úřadech. Dochází tak k vzrůstu nové elity, která jiţ není závislá na příslušnosti ke staré rodové aristokracii.

2.3.2. Elita ekonomická – „Finanční a korporační magnáti a jejich vysocí správní funkcionáři“ Ekonomickou elitou jsou v Millsových očích finanční magnáti, jejichţ majetek dosahuje výše alespoň 30 milionů dolarů. Mezi tyto finanční špičky řadí zejména vlastníky či vedoucí pracovníky korporací, dnes bychom řekli manaţery. Mills porovnal původ a zdroj majetku („… první skutečně veliké americké majetky vznikly v době hospodářského přerodu za občanské války a jako následek všestranné korupce, která, jak se zdá, provází kaţdou americkou válku“.38) několika generací nejbohatších lidí v USA zpětně aţ k období občanské války a zjišťuje, ţe během první poloviny 20. 37

Zajímavé je, ţe Mills jako jeden z prvních upozorňuje na to, ţe tyto celebrity jsou mediálně široce sledovány, čímţ odpoutávají pozornost od elity skutečné, kterou český sociolog Jan Keller o mnoho let později nazývá elitou „diskrétní“. 38 MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, s. 135. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53.

31

století značně ubývá finančních magnátů pocházejících ze středních a niţších tříd. Naopak se zvyšuje podíl těch finančních magnátů, kteří své bohatství zdědili a případně jej jen rozšiřují. Sledujeme zde tedy jev, kdy nejvyšší vrstvy společnosti se začínají uzavírat. Sociální „výtah“, vyváţející lidi do vyšší společnosti tedy začíná výrazně zpomalovat. Mills dospívá ke zjištění, ţe od období po konci občanské války v USA dochází k majetkovému upevňování velkých korporací, jejichţ zájmy jsou odvislé od průmyslu jakoţto zdroje příjmů. Vzniká tak zcela nová sociální vrstva lidí, kteří jsou vlastníky těchto mamutích korporací a vzniká tak také nová mocenská skupina mající a sledující vlastní zájmy, respektive zájmy svého podnikání. Zvláštní postoj zaujímá Mills vůči vysokému podnikovému úřednictvu, které ačkoliv nepatří do vlastnických struktur těchto korporací, má přímý vliv na jejich rozhodovací procesy. Mills zjišťuje podrobným zkoumáním původu této části elit, ţe na rozdíl od vlastníků korporací, manaţerské vrstvy svého postavení dosáhly pozvolným stoupáním na vrchol společenské pyramidy v rámci svých firem – korporací. Výběrová kritéria pro úspěšný vstup do nejvyšších pater manaţerských pozic potom nejsou ţádná objektivní hodnocení jejich vlastností, ale čistě subjektivní hodnocení zaloţené často na kontaktech, které tito manaţeři v průběhu své dosavadní práce pro korporaci vybudovali. Mills dochází k závěru, ţe „nikdo – pokud je mi známo – se nedostal mezi vlastníky velkých amerických majetků jen pozvolným byrokratickým vzestupem v korporačních hierarchiích“39. Naopak „lidé, kteří pronikli mezi finanční magnáty, byli národohospodářští politikové a příslušníci významných klik, kteří zaujímali místa umoţňující jim těţit z akumulovaných výhod pro vlastní soukromé účely.“40 Elita ekonomická také poţívá jiţ koncem první poloviny 20. Století značné diskrétnosti. Zatímco na počátku rozvoje masových médií, byl tisk a rozhlas sloţkou plnící roli „hlídacího psa demokracie“, dnes ani v době vydání knihy Mocenská elita tomu tak jiţ nebylo. Mills si jiţ velmi dobře uvědomuje, ţe „finanční magnáti dnes uţ nejsou tak nápadní, jako byli kdysi, například v době velkých novinářských útoků odhalujících společenské zlořády, které celé veřejnosti ukázaly pravý obraz nejvyšší americké společnosti. Nedostatek systematických informací a zastírání skutečnosti 39

MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, s. 146. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53. 40 Tamtéţ, s. 147.

32

všedními řečmi o „zájmech lidstva“ nás svádějí k domněnce, ţe na finančních magnátech příliš nezáleţí a ţe doopravdy neexistují. … mnozí z nich se jaksi skrývají v neosobních organizacích, v nichţ jsou zakotveny jejich moc, jejich bohatství i jejich privilegia.“41 Elita se tak stává neviditelnou – diskrétní, jak ji nazývá Jan Keller. K této diskrétnosti přispívá také nezájem většinové společnosti o problematiku elit, mediální prostředí a zejména potom vytvoření iluzorního světa elit – celebrit. O nichţ se Mills také zmiňuje.

2.3.3. Vojenská elita - „Představitelé ozbrojených sil a vojenští pohlaváři“ Vývoj ozbrojených sil Spojených států je do značné míry rozdílný oproti jejich evropským protějškům. Aţ do první světové války totiţ americká armády existovala pouze ve formě značně decentralizovaných miličních sborů, které byly pod kontrolou federální vlády jen v omezené míře. První světová válka však mění postavení Spojených států a po jejím skončení je na ně jiţ nahlíţeno jako na zcela etablovanou velmoc, jak po stránce ekonomické, tak po stránce vojenské. Samotná účast Spojených států v první světové válce je jejich prvním opravdu velkým mezinárodním vystoupením. Během první světové války a v období po ní se situace od základu proměňuje, dochází k její centralizaci a profesionalizaci. Vstup Spojených států na mezinárodní pole jakoţto vojensko-ekonomické mocnosti sebou samozřejmě také přinesl zvýšení prestiţe vojenské elity i jejího vlivu. Vojenští pohlaváři se tak začleňují do oblasti politických procesů. Politickou odpovědnost však nesou jen okrajově. Stávají se tak novou sloţkou mocenské elity Spojených států. Druhá světová válka představovala ve svém důsledku také počátek opravdu masivního rozmachu válečné ekonomiky Spojených států, která se ve stále rostoucí míře drţí aţ do dnešních dnů. Obecně se dá říci, ţe „v kapitalistických systémech skýtaly války mnohou příleţitost k přivlastňování majetku i moci. Avšak ve světle sloţitých skutečností druhé světové války se veškeré předchozí přivlastňování majetkových hodnot zdá být opravdu bezvýznamné. V letech 1940 – 1944 byly zadány soukromým korporacím přednostní dodávky v hodnotě cca 175 miliard dolarů – a tím 41

MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, s. 147. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53.

33

klíč ke kontrole výrobních prostředků v celém státě.“42 V období druhé světové války potom „téměř jedna třetina byla svěřena deseti soukromým korporacím. Tyto společnosti pak vydělávali na prodávání svých výrobků vládě. Vesměs šlo o tytéţ korporace, které udrţovaly v provozu veškerá zařízení, jeţ byla v přímém vlastnictví vlády, a které tak získaly nejvýhodnější podmínky k tomu, aby je po válce převzaly do vlastnictví.“43 Jak tedy vidíme, vojenské elity přinejmenším ve Spojených státech dozajista jsou vystaveny jednak potenciálnímu korupčnímu prostředí, ale také lobbistickým skupinám významných vojensko-ekonomických korporací. V průběhu druhé světové války

dochází

k prorůstání

korporačních

hospodářských

celků

s armádním

byrokratickým aparátem. Dochází však také k přeměně charakteru vojenských špiček, „vidíme, ţe někteří z nich se ani tak neliší od vysokých správních zaměstnanců korporací.“44 Mills tvrdí, ţe v americkém kapitalismu dochází k velkému vzrůstu vojenského-válečného hospodářství, které se stává alfou a omegou americké ekonomiky. Avšak nejen to! Armáda se zároveň stává jedním z hlavních činitelů vědecko-technologického pokroku, čímţ dochází k militarizaci vědy. Nové válečné hospodářství však po skončení druhé světové války potřebovalo ospravedlnění. Korporace, ţijící prakticky z války respektive vytváření válečného materiálu měly jiţ příliš velký vliv a příliš velký význam, neţ aby byl jejich provoz – zisk – utlumen na úroveň předválečnou. Válečné hospodářství Spojených států se stává trvalou součástí amerického hospodářského systému. Intenzita a objem zbrojních zakázek nemají dokonce ani po skončení druhé světové války sestupný charakter, zejména potom v procentuálním45 vyjádření na vládním rozpočtu Spojených států je tento fakt zřejmý. Naopak zbrojení po druhé světové válce nabírá zcela nový rozměr. Studená válka si vyţádala novou vlnu zbrojení, která měla, ale nestalo se tak, skončit aţ s rozpadem „východního bloku“. Zbrojení v tak velkém měřítku, jaké Spojené státy

42

MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, s. 133. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53. 43 Tamtéţ, s. 133-134. 44 Tamtéţ, s. 244. 45 „Od doby bezprostředně předcházející druhou světovou válku nekleslo nikdy pod 30% a v průměru dosahovalo 50% celkového vládního rozpočtu. Ves skutečnosti dva z kaţdých tří dolarů v rozpočtu na rok 1955 byly určeny na výdaje k vojenským účelům.“ MILLS, C.

34

v poválečných letech a začátkem studené války předváděly, však muselo být jistým způsobem „prodáno“ americké veřejnosti. V tomto okamţiku ovšem musela přijít na řadu osvěta – propaganda, která veřejnosti vyloţí novou mezinárodní situaci takovým způsobem, který by ospravedlnil tyto astronomické výdaje, které plynuly i po skončení války do rozpočtu armády a na účty velkých zbrojních korporací. Vojenským pohlavárům proto byly dány k dispozici rozsáhlé sdělovací a propagační prostředky, které se stávají páteří nové vlny poválečné propagandy. Roku 1942 dokonce armáda Spojených států zakupuje od filmové společnosti Paramount filmové studio, největší na východním pobřeţí. Vojenská propagandistická mašinérie se snaţí kontrolovat „všechny zprávy v novinách, v rozhlase nebo v televizi, které se týkají vojenských záleţitostí“ shrnují se „v resumé a podrobují se analýze; a vše, co se pouští do světa, včetně toho, co píšou penzionovaní váleční pohlaváři, je recenzováno a cenzurováno.“46 Dnes jiţ bývalý senátor Harry F. Byrd roku 1951 odhadoval, ţe do propagandistického úsilí americké armády bylo zapojeno 2235 vojenských a 787 civilních osob pracujících v publicistické, inzerční či přímo propagandistické branţi47. Tato čísla však podle všeho neodpovídala realitě, která byla zřejmě ještě o něco vyšší. „Co to znamená jít do války?“ „Znamená to pokus přebudovat mírovou civilizaci podle válečných kritérií a na konci války nebude nikoho, kdo by měl k dispozici dosti mírových kritérií, aby s nimi mohl pracovat. Budou pouze kritéria válečná…“ Woodrow Wilson, 1907 Všechna tato fakta, myslím si, vcelku stačí k vytvoření představy o kooperaci mezi vojenskými pohlaváry a ekonomicky významnými korporacemi ve Spojených státech. Stejně tak odhalují drtivou pravdu o americké militarizované ekonomice, která se snaţí dosáhnout zisku za kaţdou cenu. Válka se tak stává zdrojem příjmů pro

46

MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, s. 269. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53. 47 Zajímavostí je, ţe na velitelství jednoho z neslavnějších amerických generálů všech dob generála MacArthura se v roce 1948 zabývalo publicistikou 135 vojenských a 40 civilních osob.

35

skupinu nejbohatších vrstev a zároveň snahou vojenských představitelů posílit svoji vlastní moc.

2.3.4. Zastupitelská elita - „Politické vedení“ Stěţejní myšlenkou Millsova pojednání o politické elitě Spojených států je jeho zjištění, ţe příslušníci politické elity čím dál častěji začínají svoji politickou kariéru přímo na celostátní úrovni. Mills povaţuje za přirozený proces postup skrze niţší patra politických funkcí, místní správy či skrze funkce ve správních orgánech. Zároveň klesá počet těch politiků, kteří byli členy Kongresu a prošli tak stranickými strukturami. Takovéto politické činitele Mills nazývá „politickými outsidery.“ Fakt, ţe se takováto evoluce politiků děje ve stále menším měřítku, povaţuje potom za jednoznačný trend směrem k centralizaci politiky Spojených států.48 Analytickou metodou Mills také dochází k závěru, ţe politická elita věnuje aktivní politice aţ do dosaţení vrcholných postů podstatně méně svého času z dosavadního produktivního ţivota, coţ povaţuje za jeden z dokladů spjatosti těchto lidí s velkými korporacemi. Lidé na vrcholné posty tedy nejsou voleni, ale pouze jmenováni. Úpadek zákonodárného sboru jdoucí ruku v ruce s růstem počtů těchto „politických outsiderů“ a zvyšováním moci vojenských pohlavárů je podle Millse váţnou hrozbou pro americkou demokracii. Propojení mezi vrcholnou politikou a soukromým kapitálem – korporacemi potom dokládá na konkrétních na konkrétních případech a číslech.49

2.3.5. Mocenské elity v USA začátkem druhé poloviny 20. století Ch. W. Mills tedy dospívá k názoru, ţe politické rozhodování ve Spojených státech se postupně dostalo do rukou v podstatě několika významných „center moci“. První (a 48

Mills zároveň kritizuje neexistenci zákona o státní sluţbě, který by zajistila výkonný a nezávislý byrokratický aparát. 49 „V kabinetu jsou ještě čtyři další příslušníci vrstvy korporačních magnátů – dva funkcionáři General Motors, přední finančník a ředitel největší banky v Nové Anglii a nakladatel – milionář z Texasu. Místa ministra zemědělství a ministra práce jsou obsazeny profesionálními outsidery… “ Dále pak Mills píše, ţe „mezi 32 nejvyššími zástupci úřadů, ministerstev a komisí je jich 21 nováčky ve vládě: mnozí z nich nikdy předtím, neţ nastoupili do své nynější pozice, v ţádném politickém úřadě nepracovali.“ „V této „druhé garnituře“ je Rockefeller i bývalý finanční poradce rodiny Rockefellerových; najdeme zde lidi, kteří pracují v rodinných energetických a textilních společnostech; setkáme se tu s bankéři … v této druhé garnituře jsou také čtyři muţi, kteří nebyli přímo zapojeni do korporačního světa.“ MILLS, C.

36

nejmocnější) skupinou jsou podnikatelské zájmy velkých korporací – tedy korporace – kapitál. Tyto korporace pak přímo ovlivňují druhé mocenské centrum, které tvoří armáda a její čelní představitelé. Třetí skupinou je potom samotná politická reprezentace, která ovšem také podléhá vlivu nejrůznějších zájmových skupin a zejména opět korporací. Jak jsem popsal jiţ výše v kapitole o politickém vedení, podle Millse dochází k úpadku profesionální politiky, kterou představují oni „političtí outsideři“. Tento fakt se potom podepisuje na americké demokracii jako celku. Dochází tedy k degradaci veřejného politického ţivota (demokratického rozhodování), který se stává pouze jevištěm, na němţ se střetávají zájmy jednotlivých finančních magnátů, potaţmo korporací. Většina mocenských elit je rodilými Američany, pocházejících z vyšších vrstev společnosti. Výše současného postavení je potom přímo úměrná procentuálnímu zastoupení potomků vyšších vrstev společnosti. Respektive čím vyšší postavení – tím častěji či ve vyšším procentu je zde zastoupen potomek horních vrstev. Důleţitým prvkem ve výchově budoucích elit je také vzdělání. To probíhá na elitních univerzitách. Vzdělání neslouţí jen jako prostředek k získání vědomostí, ale především jako místo, kde budoucí politik, ředitel významné firmy a podobně získává důleţité kontakty, které mu v budoucnu budou „otevírat dveře“50. Mocenská elita si vytváří síť kontaktů, čímţ zároveň dochází k integraci mocenské elity, která je díky tomu schopná vysoce efektivně hájit své zájmy.

50

V době vydání knihy Mocenská elita, byla elitní školou zejména kolej Ivy League.

37

3. Uplatňování moci skrze masová média Výše jsem jiţ naznačil, ţe média se mohou stát velmi efektivním nástrojem či prostředkem při zhodnocování potenciálu své moci nabyté ať jiţ politickou či finanční cestou. Ostatně nikdo jistě nepochybuje o moţnostech a dosahu médií všeho druhu. Mediální prostor však nebyl vţdy volně dostupnou a obchodovatelnou komoditou, stejně tak, jako šíření politického názoru zájmových (podnikatelských) skupin nebylo vţdy takovou samozřejmostí, jako je tomu dnes. Jedno bez druhého stále není natolik nebezpečné, avšak společně se vytváří přinejmenším nebezpečná kombinace, která čeká na své zneuţití ambiciózními subjekty či osobami. Je nesporné, ţe toto nové mediální paradigma si vyţaduje také nový přístup k médiím, která jestliţe jiţ dříve musela být brána s rezervou, dnes jiţ musejí být brány čistě jako kanál tvořící pohled určitého spektra společnosti na jakoukoliv nastolenou problematiku. Toto nové paradigma ve své podstatě přináší také nový pohled na práci s informacemi. Informace, které totiţ stále ve větší míře přijímáme z mediálního prostoru, podléhají tlaku potřeb financí. Abych zde jen v krátkosti ilustroval, jak silným pomocníkem při snaze uplatnit se v politice je kapitál v souběhu s médii, uvedu zde příklady dvou nových subjektů pohybujících se na české politické scéně. Prvním z nich jsou Věci veřejné (VV), které vstoupily do nejvyšších pater politického ţivota u nás v roce 2010. Strana vedla velice progresivní volební kampaň vyuţívající touhu voličů po změně. Po dvou dekádách střídavých vlád Občanských a Sociálních demokratů poukazovali na zkostnatělost a neschopnost sebekritiky těchto subjektů, se kterými ovšem později neváhali vstoupit do koaliční vlády. Volební kampaň strany financoval movitý podnikatel Vít Bárta, vlastnící bezpečností Agenturu bílého lva. Druhým subjektem, který bych rád zmínil je politické hnutí Akce nespokojených občanů (ANO). Jde o projekt pod vedením jiţ zmíněného miliardáře československého původu Andreje Babiše. Zajímavé je, ţe Andrej Babiš v nedávné minulosti ovládl jednu z klíčových českých mediálních skupin – MAFRA. Do portfolia této skupiny patří takové tituly, jako je Mladá fronta DNES, Lidové noviny, ale také například deník Metro nebo televizní hudební stanice Óčko. Na podzim roku 2013 se po velmi kvalitní

38

volební kampani tomuto subjektu podařilo za pomoci poradců se Spojených států obsadit druhé místo ve sněmovních volbách. Průzkumy veřejného mínění v prvních měsících po volbách dokonce hovořili o tom, ţe ANO se jiţ pohybuje na příčce první. Dalšími novými politickými subjekty je strana TOP 09 a také například Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Navázanost TOP 09 jsem jiţ v osobě Karla Schwarzenberga zmiňoval v podkapitole Kapitál. Tomio Okamura je sice velmi movitý podnikatel, aktivní zejména v turistickém ruchu. Ačkoliv jeho politické názory a vyjádření by se daly označit za populistická, faktem je, ţe jeho úspěch nejen ve sněmovních volbách na podzim roku 2013 není tak silně fixován na kapitál. Svojí popularitu nabyl Tomio Okamura v minulosti například prostřednictvím televizního pořadu Den D. Velký společenský ohlas poté budí jeho webový blog51, díky kterému komunikuje se svými příznivci nebo naopak provokuje své odpůrce. Faktem však zůstává, ţe Tomio Okamura byl minimálně rok před sněmovními volbami velmi diskutovanou osobností, která budila emoce. Výše jsem tedy v krátkosti představil několik spěšných politických subjektů, které s výjimkou jednoho, byly velmi silně podporovány médii, financemi nebo kombinací obojího. Je zřejmé, ţe politický úspěch je tedy takřka vţdy vázán na finanční kapitál. Kapitál se tedy stává klíčovým faktorem určujícím úspěšnost politické vize ve volbách. Respektive kapitál v součinnosti s médii. Rozhodující vliv v médiích získal kapitál počátkem dvacátého století procesem, který dnes nazýváme Northcliffovskou revolucí.

3.1. Komercionalizace médií - Northcliffovská revoluce Lord Northcliffe, vlastním jménem Alfred Charles William Harmsworth, byl britským vydavatelem deníku Daily Mail, kterému se jiţ v roce 1915 podařilo pokořit milionovou hranici výtisků a stává se tak prakticky prvním deníkem, jehoţ náklad se dá povaţovat skutečně za masový. Dlouhou dobu bylo vydávání novin v podstatě osvětovou činností, jelikoţ příjmy z prodeje jednotlivých výtisků ani předplatného nepokrývaly náklady na výrobu tiskovin. Hlavní činností a zdrojem příjmů tiskáren před masovým rozvojem periodik 51

Viz

39

bylo především vydávání knih. Zásadní změnu ovšem znamenala moţnost tisknout tituly ve velkých nákladech. Vydávání novin se tak stává zcela samostatným odvětvím, které s novým finančním zdrojem – inzercí, získávalo na prosperitě. Iniciátorem této změny se stal právě výše zmíněný Lord Northcliffe, který začal svůj deník vést zcela novým a finančně výhodnějším směrem. Daily Mail jiţ čtenářům nenabízel pouze zpravodajství a praktické informace. V jeho deníku se začínají objevovat dobrodruţné příběhy, dopisy čtenářů a nejrůznější triviální témata. Odpovídal na otázky, které byly v praktickém ţivotě zcela neuţitečné, ale které i přesto čtenáře zajímaly. Takovými otázkami byly například: „Můţe pes spáchat sebevraţdu?“ „Proč Ţidé nejezdí na bicyklu?“ „Co jí královna?“ a podobně. Častým tématem deníku bylo přinášení zpráv o spáchaných zločinech podle Northcliffova kréda “dejte mi jednu vraţdu denně”. Cílovou skupinou deníku Daily Mail se stala niţší střední třída, z jejíhoţ prostředí deník také čerpal své příběhy, to ale ve své době nebylo nic aţ tak neobvyklého. Revolučním počinem se stala spíše ekonomická reorganizace vydávání novin. Zakládání nových deníků se stalo vzhledem k vyšší technické náročnosti oproti dřívějším časům věcí značně nákladnou. Samotné zaloţení Northcliffova deníku stálo jeho zakladatele šest set tisíc liber. Na druhou stranu díky návratnosti z placené inzerce a zvyšováním nákladů se investice tímto směrem stávala velice perspektivní a výnosnou. Jestliţe nebyl Northcliffe průkopníkem po stránce změny obsahu svých novin, potom v oblasti marketingových triků se jím zcela jistě stává. Začíná pouţívat chytrých tahů pro zvýšení prodejnosti svých novin. Mezi takové tahy patří vyhlašování mnoha soutěţí, jakými bylo například hledání pokladů nebo doţivotní renta jedné libry týdně pro vítěze. Nejdůleţitější změnou však byly příjmy inzerce dle výše prodaného nákladu. To v podstatě znamená, ţe noviny začínají mít přímý finanční zájem na tom, aby se prodala co největší část nákladu a přirozeně také to, aby se náklady zvyšovaly. Ve výsledku to pro noviny také znamenalo, ţe čím větší náklad (prodaný), tím niţší náklady na výrobu. Díky tomu se mohla sniţovat cena pro konečného spotřebitele a následkem toho se novinám dařilo také přitahovat větší mnoţství spotřebitelů, respektive čtenářů. Tímto počinem Northcliffe zahajuje komercionalizaci médií.52 52

JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, s. 85-87. ISBN 978-807-3674-663.

40

Negativním jevem ovšem je, ţe cílem médií se jiţ v budoucnu stává prioritně snaha vydělat co nejvíce peněz – zisk, coţ mělo do značné míry vliv na bulvarizaci médií jako celku. Všechna média, která s vědecko-technickým pokrokem přicházela, tedy rozhlas, televize, internet …, se jiţ automaticky podřizovala mediálně-trţnímu prostředí. Televize prodává svůj reklamní čas na základě “koláčů sledovanosti”, webové stránky svůj prostor zase dle návštěvnosti.

„Kdyby měl denní tisk podobně jako ostatní živnostníci svůj vývěsní štít, měl by mít nápis: zde se demoralizují lidé, a to v co nejkratším čase, v co nejširším měřítku a za co nejnižší možnou cenu“ Søren Kierkegaard, 1853

3.2. Důsledky komercionalizace médií Masová média byla vnímána jako objekt, do něhoţ bylo vkládáno mnoho nadějí. Do budoucna měla média plnit významnou demokratizační úlohu. Northcliffovská revoluce byla ovšem prvním projevem mohutné vlny komercionalizace médií, která právě tuto pozici médií značně oslabovala. Média se do budoucna stala předně nikoliv kritikem politického uspořádání, nýbrţ jejich hlavní náplní a zájmem se stal zisk. Obsah médií se tedy nestává poplatným tomu, co je objektivní, ale tomu, co čtenáři/diváci chtějí. Politická témata se z médií nevytrácejí, ale stávají se osobnějšími. Obsah politického dění se stává druhořadým. Z politického dění se stává spíše jakési “sportovní klání”, kde jsou představovány dvě soupeřící strany. Stírá se zde hranice mezi analýzou a příběhem. Vytváří se zjednodušující obraz. Politika se vypráví jako boj dobra se zlem. Hlavním kritériem se stává prodejnost obsahu. Média se stávají prostorem často ovládaným PR mediálními agenturami a podobně. Společenské a politické elity si osvojují způsoby, jakými se mají prezentovat v médiích takovým způsobem, který je jim v dané situaci zapotřebí. Komunikace s médii a skrze média se stává profesionálním oborem. Jediným sektorem, který se neprofesionalizuje, se stávají samotní příjemci

41

informací – konzumenti. V souvislosti s tím média stále šíří myšlenku, ţe by média sama měla stále být nezávislými a tedy kritiky a “hlídacím psem demokracie”. Tyto občanské hodnoty nejsou však nikterak kontrolovány. Veřejnost je naopak vystavena soustavnému tlaku médií, která se z ní snaţí všemi moţnými prostředky udělat nekritického konzumenta. Typickým příkladem jsou nejrůznější televizní talentové show, jako například Česko hledá supestar, Talentmania či Big Brother.53 Výsledkem v těchto třech bodech popsaných jevů je vyprázdnění prostoru pro celospolečenskou debatu a praktické znemoţnění vytvoření tohoto prostoru. Média nejen ţe nechtějí tento prostor poskytovat, ale ani ze své podstaty nemohou. Jejich prvořadou snahou je prodat svůj produkt co největšímu mnoţství lidí. Mediální prostor ovládají ti, kdo z něj mají finanční prospěch.

3.3. Manipulace a propaganda ve 20. století Pokud bych zastavil náhodného kolemjdoucího na ulici a zeptal se ho, co si představuje pod názvem této kapitoly, myslím si, ţe ve většině případů bych dostal odpověď směřující tím či oním směrem k jednomu společnému jmenovateli, případně jmenovatelům dvěma. Prvním jmenovatelem zcela jistě bude nacistické Německo a jeho propaganda ztělesněná buď fanatickými projevy Adolfa Hitlera, nebo reálným vůdcem nacistické propagandy v Německu Josephem Goebelsem. Druhým jmenovatelem by zřejmě zejména v naší zemi a zřejmě kaţdé jiné zemi bývalého “východního bloku” byla propaganda komunistická. Je to jistě asociace zcela přirozená. Mnoho lidí však ţije stále v mylné domněnce, ţe naší vyspělé demokratické společnosti se přece ţádná propaganda netýká a týkat nemůţe. Většina lidí nejen ţe netuší, ţe můţe, ale uţ vůbec netuší, ţe moderní propaganda právě v této demokratické společnosti vznikla. Jednou z nejvýznamnějších osobností a zakladatelem moderní propagandy je Edward L. Bernays.

53

Viz Komercionalizace médií a tradic [online]. c2005 [citováno 2013-10-07]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/o/p/281/KOMERCIONALIZACE-MEDII-A-TRADIC.html/

42

3.4. Edward L. Bernays E. L. Bernays se narodil koncem 19. století ve Vídni jako synovec Sigmunda Freuda, jehoţ práci se snaţil všemoţně zviditelnit. Zasazením se o přeloţení Freudových knih do angličtiny a jejich vydáním se mu podařilo dostat Freudovo učení do povědomí běţných Američanů. Jako důkaz o velkém Freudově vlivu na americkou společnost můţe být brán fakt, ţe návštěva terapeutické poradny s klasickým symbolem terapeutického křesla se v USA stala naprosto běţnou součástí ţivota velké části tamní společnosti, která se tímto způsobem snaţí vyrovnat se svými osobními, ale také pracovními potíţemi. Po prostudování Freudových knih získává Bernays pro něj a zejména potom pro jeho směr zájmu (PR a Propagandu) mnoho nedocenitelných klíčů k tomu, jakým způsobem lidem podávat nejrůznější informace a ovlivnit je takovým způsobem, jaký je v dané době ţádoucí. Zřejmě nejdůleţitějším zjištěním pro Bernayse byla část Freudovy teorie osobnosti, konkrétně tedy tzv. Pudové teorie. Sigmund Freud zde vyčleňuje dva pudy - Erós (pud ţivota) a Thanatos (pud smrti). Erós se řídí principem slasti a jeho zaměření je sexuální vedoucí ke zplození nového ţivota. Je spjat s různými částmi těla, které Freud nazývá erotogenní zóny, které mají vztah s vývojem osobnosti. Thanatos se řídí principem nirvány a vyznačuje se destruktivitou. Nirvána má být stavem absolutního klidu a pokoje bez utrpení a bolesti. V Thanatu člověk dává průchod své agresivní části osobnosti. Chování, pramenící z tohoto pudu, potom můţe být obráceno jednak proti druhým, ale i vůči sobě samému.54 Tato součást Freudových teorií je pro Bernayse zcela jistě jedna ze stěţejních. Zjišťuje v ní totiţ jednu pro lidské chování velmi zásadní věc. Totiţ to, ţe lidské jednání je často řízeno na základě iracionálních vzorců chování a instinktů, které v člověku zůstaly z dob, kdy byl ještě zvířetem. Zejména ovšem pud sexuální. Na základě těchto myšlenek dospívá Bernays k přesvědčení, ţe pokud by byl schopen správným způsobem promlouvat právě k těmto “zvířecím” pudům, k našemu podvědomí, bylo by také moţné tímto způsobem kontrolovat lidské masy, hledající si instinktivně svého vůdce.

54

DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 2. opr. vyd. Praha: Portál, 1997, s. 24-25. ISBN 80-717-8251-3.

43

Moţnost ověření této jeho nové teorie se mu naskytla velice záhy, jiţ ve 20. letech 20. století, kdy pracoval pro společnost American Tobacco Company. Tato společnost, jak ostatně název napovídá, se zabývala a stále zabývá výrobou a prodejem tabákových produktů. Cílem bylo zvýšení odbytu produktů na dosud nenasycených trzích. Roku 1929 připravuje Bernays pro svého zadavatele komunikační kampaň na propagaci cigaret. V době, o které je zde řeč bylo doposud kouření doménou především muţské části populace. Kouřící ţena byla tabu, jaké tehdejší společnost nebyla schopna zatím akceptovat. Bernaysova kampaň se ovšem právě na ţenskou populaci zaměřila. Konzultací s předním americkým psychoanalytikem, který ho přivedl na myšlenku, ţe cigareta je symbolem muţské dominance - penisu, zjišťuje, ţe pokud se ţeny tohoto symbolu zmocní, získají tak pocit ovládnutí muţské dominance. Ve 20. letech 20. století se v USA ozývaly čím dál častěji hlasy bojující za zrovnoprávnění ţen s muţi. Liberalizující se demokratická společnost jiţ nemohla být k těmto hlasům hluchá a slepá. Bernays se tedy rozhodl, ţe těchto společenských změn vyuţije k zinscenování umělé události. Během slavnostního průvodu New Yorkem nechal několik mladých dívek z prominentních společenských vrstev pózovat s cigaretou v ruce a krabičkou cigaret připevněnou k podvazkům. K fotografiím těchto dívek přidal titulek Pochodně brigády svobody, poté je rozeslal do všech novin a časopisů. Tento titulek byl zvolen záměrně a měl čtenářům (zejména ovšem čtenářkám) navozovat jednoznačnou asociaci se Sochou svobody a odkazovat tak na boj ţen za zrovnoprávnění s muţi. Kouření se tedy mělo ve výsledku pro ţeny stát formou protestu. Je ironií osudu, ţe v 60. letech naopak Bernays realizoval kampaň varující před negativními vlivy kouření, které ovšem ve 20. letech známé ještě nebyly. Popsaný příklad jasně dokumentuje to, ţe vyuţití propagandy není jen záleţitostí válečné mašinérie, ale její vyuţití můţeme stejně tak dobře nalézt také pro potřeby komerčních subjektů. Bernays sám za svoji dlouhou praxi spolupracoval například se společnostmi jako CBS, General Electric, Dodge Motors nebo výše zmíněným American Tobacco Company a s níţe zmíňovanou společností United Fruit Company. On sám jiţ během první světové války tvrdil:

44

“Jestliže můžeme používat propagandu pro válečné potřeby, určitě ji můžeme používat i pro mír. Jenže slovo propaganda je zprofanované tím, jak ho používali Němci. Takže jsem se pokusil najít nějaké jiné výrazy, a tak jsme našli slova Rada pro vztahy s veřejností (Council on Public Relations).” Edward L. Bernays, 1919

3.5. Hannibal ante portas Roku 1919 Edward L. Bernays zakládá v podstatě první PR agenturu na světě - Council on Public Relations. Civilní sféra však nebyla jediným polem, na kterém se mu dařilo se svojí agenturou prosadit. Často pracoval také pro vládu. Mnoho z jeho činnosti v tomto směru je kvůli logické nutnosti utajení neznámo, jeden příklad však přesto znám je. Nejedná se sice čistě o činnost vojenského charakteru, ale určité prvky tímto směrem jeho činnost v roce 1954 ve středoamerické Guatemale přece jen nese. Společnost United Fruit Company (dnes Chiquita Brands International Inc.) vlastnila v této době v Guatemale obrovské mnoţství banánových a ananasových plantáţí. Jiţ od 30. let byla společnost největším zaměstnavatelem v regionu. Roku 1951 byl však do funkce prezidenta zvolen Jacobo Arbenz Guzmán. Jeho vláda v zemi prosadila odváţnou a pro korporace zde podnikající velmi nevýhodnou pozemkovou reformu, která pozemky, na kterých se dlouhodobě nehospodaří, přerozdělovala ve prospěch nemajetných rolníků. Touto politikou si Guzmán a jeho vláda proti sobě ovšem poštvala akcionáře dotčených nadnárodních korporací. Do čela těchto korporací se pochopitelně postavila United Fruit Company (UFC), která jiţ delší dobu vytvářela tlak na poslance Kongresu USA. Poţadován byl přirozeně zásah proti Guzmánově vládě. V této situaci se do práce vloţil Bernays a podobně jako v případě propagace tabáku opět vyuţil společenského klimatu. V této době probíhala studená válka. Úhlavním nepřítelem číslo jedna byla pro celý západní svět hrozba Sovětského svazu a s ním svázaného komunismu, který se stal opravdovým strašákem. Jako prostředníka vyuţil Středoamerickou informační kancelář (Middle America Information Bureau), zaloţenou

UFC

k

vlastnímu

marketingu.

45

Tuto

kancelář

prezentoval

jako

zpravodajského specialistu na oblast Střední a Jiţní Ameriky. Skrze tuto kancelář tedy do médií posílal záměrně nepravdivé informace o politické situaci v Guatemale. Obzvláštní důraz kladl Bernays na to, aby se do médií v USA dostávaly zejména zprávy označující Guzmánovu vládu za komunistickou nebo přinejmenším s komunismem váţně sympatizující. Nechyběla zde silná slova o vytvoření sovětského předpolí ve Střední Americe a podobně. Dále informovala média skrze středoamerickou informační kancelář také o masivních demonstracích, odehrávajících se v Guatemale proti Guzmánově vládě a širokém nesouhlasu místního obyvatelstva s jeho politikou. Pravdou však byl pravý opak. Jacobo Arbenz Guzmán se naopak ve své zemi – Guatemale těšil velké podpoře. Následkem intenzivní mediální masáţe v široké americké veřejnosti vzrůstal strach z komunistické rudé totality, která, jak se zdálo, právě skrze Guatemalu ťukala na dveře americké svobodě. Mistrným Bernaysovým tahem bylo vyslání skupiny nezávislých novinářů z USA do Guatemaly. Cesta se však odehrávala v předem připravených intencích a nezávislí novináři viděli ve skutečnosti jen to, co měli vidět. Efekt pomyslného nepřítele před branami vytvořil tedy onen souhlas - konsensus potřebný pro to, aby úsilí vyvíjené ve středoamerické zemi vládou Spojených států bylo podpořeno také širokou americkou veřejností. Plán, který byl zorganizován prostřednictvím UFC a USA, proběhl formou vojenského převratu v červnu 1954. Jacobo Arbenz Guzmán byl nucen rezignovat a odešel do exilu. Po tomto převratu se moci v Guatemale ujala proamerická vláda, jdoucí na ruku United Fruit Company.55

3.6. Propaganda za první světové války Propaganda během první světové války plnila především funkci náborovou. Film, který sehrál důleţitou roli v následující světové válce, ještě neskýtal z technických důvodů moţnost opravdu širokého a masového vyuţití. Jako nástroj propagandy plnily hlavní funkci zejména nerůznější dobové plakáty, které měly burcovat mladé muţe ke vstupu do armády.

55

FTOREK, Jozef. Public relations a politika: kdo a jak řídí naše osudy s naším souhlasem. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 29-33. Politologie (Grada). ISBN 978-802-4733-760.

46

Z tohoto pohledu se dá rozdělit propaganda tohoto typu na dvě větve podle zcela jednoduchého klíče. Na straně jedné to byla propaganda Ústředních mocností (zejména Německa a Rakousko – Uherska) a na straně druhé potom propaganda států Dohody (Velká Británie, Francie, USA a Rusko). Za úspěšnou propagandu se dá povaţovat zejména právě Dohodová propaganda. Té se během války podařilo vyprofilovat válku v očích svého obyvatelstva jako válku demokratického principu s principem absolutistickým. Slogany jako “Pozvedněme meč svobody!” nebo “Zachraň svou vlast jako Jana z Arku!” působily na obyvatelstvo burcujícím dojmem a vytvářely obraz spravedlivé války. Naproti tomu propaganda ústředních mocností se od počátku nacházela ve sloţité situaci. Jakoţto agresor byly státy Ústředních mocností nuceny hrát na zcela jinou strunu. Zatímco z plakátů Dohodových na davy shlíţela Jana z Arku s mečem v ruce a nebeskou září za zády, z plakátů německých na vojáky přísně shlíţel Otto von Bismarck, případně také císař Vilém II. Rakousko – Uherská propaganda poté často operovala se sloganem, který vymyslel sám císař František Josef I. - Viribus Unitis (Spojenými silami). Tento slogan, ačkoliv vzletný, byl v prostředí mnohonárodnostní monarchie, kde kaţdý národ mnoho let marně bojoval o své sebeurčení a rovnoprávné postavení, naprosto mylným, naivním a nezohledňujícím odstředivé tendence říšských národů. V kaţdém případě však propaganda za první světové války ukázala, ţe můţe hrát důleţitou roli a ten, kdo jí vládne, má proti svému protivníkovi na bojišti velkou výhodu. Voják bojující za svobodu, spravedlnost a demokracii byl ve válečném střetnutí mnohonásobně motivovanější, neţ voják bojující za císaře a ideály, se kterými se mohl jen velmi těţko identifikovat. Německou propagandu z dob první světové války později velmi kritizoval Adolf Hitler, který v ní spatřoval silný nástroj pro upevnění své moci.

47

3.7. Propaganda v nacistickém Německu “Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměly ji používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné umění, jež bylo občanským stranám cizí”.56

Edward L. Bernays byl ţidovského původu, proto, kdyţ po skočení války vyšlo najevo, ţe Joseph Goebels, jeden z nejvýše postavených muţů třetí říše, byl zároveň vášnivým čtenářem a sběratelem Bernaysových děl, velice ho to zarmoutilo. Bylo snad ironií osudu, ţe učitelem faktického vůdce německé propagandy se skrze svoji literární tvorbu stal právě Ţid. Joseph Goebels byl hned po Adolfu Hitlerovi druhým muţem třetí říše. Po jeho smrti se dokonce stává, byť jen na jeden den, říšským kancléřem. Nacismus jakoţto totalitní ideologie byl šířen a realizován skrze NSDAP – Nazionalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei, která hlásala myšlenku univerzálního státu na základě vůdcovského principu a nadřazenosti jedné tzv. árijské rasy. Jak název NSDAP napovídá, velkou část inspirace nachází fašismus v socialismu. Zavádí se ochranná sociální opatření na ochranu pracujících a uplatňuje se také kolektivismus. V prvních letech nástupu nacistického reţimu v Německu bylo důleţité získat si nejen střední vrstvy obyvatelstva, ale také vrstvu vládnoucí třídy. Zaváděním sociálních programů si nacismus postupně vybudoval silnou podporu středních vrstev. Vládnoucí vrstvy si naopak nacismus získává prostřednictvím své nesnášenlivé politiky vůči komunistické straně a svému výrazně antikomunistickému postoji. V těchto postojích shledávaly tyto vládnoucí vrstvy záruku pro zachování svého společenského statutu a samozřejmě také pro zachování svých hmotných statků. Zkušenosti ze stále ještě nedávného násilného převratu v Rusku komunistické revoluční strašidlo obcházející celou Evropou jistě

56

HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 128. ISBN 80-863-5526-8.

48

přidělávalo movitějším vrstvám vrásky. Zejména potom v Německu, kde se výsledky první světové války podepsaly největší měrou na ţivotní úrovni obyvatelstva. Nacistická ideologie pracuje ve svých základech na vytvoření obrazu německého národa jako vyvolené rasy, která vytvoří pod nacistickou taktovkou tisíciletou říši. Německo se má stát následovníkem starověkého římského Imperia Romana. Samotný výraz Třetí říše má právě na tuto “tradici” odkazovat. První říší je zde myšleno právě Imperium Romanum, druhou říší (svatá) říše římská národa německého. Třetí je potom nastupující Hitlerovo Německo. Velmi známé jsou zejména nacistické korouhve, které naprosto zřejmě kopírují starořímské vzory. Římskou orlici na vrcholu standarty nahrazuje orlice německá a starořímskou symboliku symbolika nacistická, v první řadě tedy hákový kříţ. Ve střední části korouhve se ve starém Římě objevuje zkratka S.P.Q.R. (Senatus populus que Romanus – senát a lid římský). Tuto zkratku ve Třetí říši nahrazuje výše popsané NSDAP (viz Příloha č. 1). Známé jsou ale také pochody “rytířů” se znamením svastiky, kteří měli v lidech vzbuzovat hrdost, sounáleţitost a národní povědomí. Budování tohoto národního povědomí a národní hrdosti bylo zejména v meziválečném období správnou volbou nacistické propagandy. Ústředním nepřítelem se pro ně stávají sovětští komunisté (bolševici) a především také Ţidé, kteří se dle Adolfa Hitlera skrze světovou finanční síť snaţí ovládnout svět, a kteří také mohou za poráţku Německa v první světové válce. A opět to byli Ţidé, kteří po poráţce Německa navrhli těţké válečné reparace, sráţející německý lid na kolena (poslední splátku reparací splatilo Německo aţ na podzim roku 2010). Vytvoření společného nepřítele – Ţidů, bylo po propagandistické stránce vysoce sofistikovaným a efektivním krokem, který se Hitlerovi vracel také v další přidané hodnotě. Ţidé byli totiţ často relativně zámoţní lidé, konfiskací jejich majetku získával jeho reţim mnoho finančních prostředků. Po skončení první světové války si Adolf Hitler, účastník bojů na západní frontě, uvědomuje, jak důleţitou roli během války propaganda sehrála. Zatímco v Německu byla dle jeho slov zcela nedostatečná, propagandu provozovanou vítěznými mocnostmi Dohody naopak povaţoval za nanejvýše správnou.

49

“Bylo například zásadně nesprávné zesměšňovat protivníka, jak o to usilovala především propaganda rakouských a německých humoristických listů. Zásadně nesprávné proto, poněvadž reálné setkání s protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jiné přesvědčení, což se pak nejstrašnějším způsobem vymstilo; neboť teď se cítil německý stát pod bezprostředním dojmem protivníkova odporu oklamán tvůrci své dosavadní osvěty a namísto posílení bojového ducha nebo jeho upevnění se dostavil pravý opak. Člověk klesal na mysli. Naproti tomu válečná propaganda Angličanů a Američanů byla psychologicky správná. Již tím, že národu představovala Němce jako Barbary a Huny, připravovala jednotlivé vojáky na hrůzy války a pomáhala mu vyvarovat se zklamání. Potom i ta nejstrašnější zbraň, jež byla použita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a posilovala také víru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně stupňovala hněv a nenávist proti zlořečenému nepříteli. Neboť šeredný účinek zbraně, který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako důkaz již známé “hunské” brutality barbarského nepřítele, aniž by ho to alespoň na okamžik přimělo k přemýšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravděpodobně, mohou působit neméně příšerně.”57

Ačkoliv hlavní osobností vytvářející obraz nacistického Německa byl bezesporu Adolf Hitler, faktickým vůdcem nacistické propagandy byl ovšem Joseph Gobbels z titulu svého úřadu ministra říšské propagandy. Vedl ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu a i kdyţ výsledkem jeho práce samozřejmě nebylo něco, co po lidské stránce zaslouţí úctu, po stránce profesionální si z jeho činnosti mnoho pracovníků dnešního PR můţe brát příklad. Za dobu jeho působení z jeho dílny vzešlo mnoho

57

HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, s. 131-132. ISBN 80-863-5526-8.

50

propagandisticky skvělých filmových počinů. Jak jiţ bylo výše zmíněno, zdrojem, z něhoţ čerpal a učil se, byl E. L. Bernays. Joseph Goebbels se naučil s vysokou houţevnatostí vyuţívat v té době nových technických prostředků, kterými bylo moţné ovlivňovat masy, coţ bylo Hitlerovým přáním. Mezi tyto prostředky v té době jiţ zcela samozřejmě patřil rozhlas a tisk, naprosto novým a v tomto směru ne zcela vyuţitým prostředkem k přenášení myšlenek a názorů byl film. Film v sobě skrýval do té doby netušené moţnosti. Doba pouhých “pohyblivých obrázků” v té době jiţ dávno minula a “stříbrné plátno” se stávalo nejen dějištěm prvních němých filmů, ale také se skrze něj poskytovaly nejnovější zprávy z domova, stejně jako ze světa, lidem všech vrstev. Nebylo tedy divu, kdyţ známá reţisérka Leni Riefenstahlová po přečtení knihy Mein Kampf nabídla Hitlerovi svoji pomoc při vytváření propagandistických snímků.

51

4. Mediální a informační vzdělávání Fenomén mocenských elit, které jsou svým vlivem schopny, pokud ne přímo ovládat, pak zcela jistě ovlivňovat média je jedním z důvodů proč tato problematika začala znepokojovat relativně velké mnoţství pedagogických pracovníků a znalců mediálního prostředí. Moţnost zneuţití médií byla v minulosti nejednou realizována. Historické zkušenosti (vzpomeňme například na hitlerovské Německo a propagandu Josepha Goebbelse) nás tedy nutí tuto skutečnost reflektovat. „Zatímco média a ekonomické a politické elity se snaží proces mediální komunikace dostat pod svou kontrolu (a začasté dokážou svoje snahy a zájmy koordinovat), uživatelé namnoze žijí v archaické raně moderní představě médií jako „instituce svobody projevu“, „čtvrtého stavu“, „hlídacího psa demokracie“ apod. Nerovnovážný vztah mezi hlavními aktéry mediální komunikace – médii, politickými a ekonomickými elitami a uživateli – vedl k tomu, že se v řadě zemí postupem času zformovala potřeba systematického vzdělávání veřejnosti/uživatelů v oblasti mediální komunikace …“58 Jan Jirák a Radim Wolák, 2007 Ze všech uvedených skutečností vyplývá, ţe informační kanály, respektive masová média všech současných forem, tiskem počínaje a internetovými deníky konče, představují spletitou síť zájmů mísících se s volně dostupnými informacemi. Jejich ověřitelnost je přirozeně pro běţného příjemce většinou obtíţným aţ nemoţným úkolem. Situace se stává navíc ještě sloţitější, jelikoţ hranice mezi marketingem a prostou informací se stírá. Ztěţuje ji také prolínání obou zmíněných faktorů s prostou politickou ideologií. V této informační společnosti tedy vzrůstá potřeba orientace jejích členů v mediálním prostoru. Zejména potom potřeba selektivní práce s informacemi. Nové nároky – kompetence, které jsou kladeny na členy naší společnosti, povětšinou souhrnně označujeme jako mediální gramotnost nebo jako informační gramotnost. 58

Mediální gramotnost: nový rozměr vzdělávání. Editor Jan Jirák, Radim Wolák. Praha: Radioservis, 2007, s. 7. ISBN 978-808-6212-586.

52

Pojem mediální gramotnost „je definován jako schopnost kriticky a efektivně pouţívat média.“59 „Mediální kompetence znamená umět nezávisle, kriticko-reflexivně a se zaujetím pracovat s nabízeným mediálním obsahem“ [„Medienkompetenz bedeutet, selbstbestimmt, kritisch-reflexiv und genussvoll mit medienangeboten und Medieninhalten umgehen können.60“] Susanne Eggert, 2007 Vznik mediální gramotnosti jako pojmu je velmi specifický. Ačkoliv se to můţe jevit jako paradoxní (nicméně logické), poprvé se objevuje v poválečném Německu, kde se pojem mediální gramotnosti stává základem mediální výchovy, jejímţ účelem bylo vyrovnání se s válečnou propagandou Třetí říše. Ačkoliv toto pojetí mediální gramotnosti je dodnes aktuální, změny zde samozřejmě nastávají a nastaly. Zejména potom s příchodem nových médií se objevuje nutnost reakce. Oblast mediální gramotnosti tak stojí před zkouškou, ve které nemusí být její současný stav dostačující. Se zřejmě nejkonkrétnějším schématem reflektujícím novou mediálně – informační realitu přišel Philipp Mayring, který vytvořil tzv. Pyramidu novomediálních kompetencí (viz obr. 1.).

4.1. Pojetí mediální výchovy Mediální výchovu je samozřejmě moţné pojímat různými způsoby. Podoba její výuky se tedy často můţe lišit. Mediální výchovu je moţné zajisté vyučovat v rámci dlouhodobých i krátkodobých projektů, stejně tak v rámci integrace do jednoho či více vzdělávacích oborů. Markantní rozdíly je však moţné vnímat zejména v globálním měřítku. Pokud však zůstaneme v zemích s demokratickými ústavami, pak se většinou

59

KOVÁŘOVÁ, Pavla. Trendy v informačním vzdělávání. 1. vyd. Zlín: VeRBuM, 2012, s. 63. ISBN 978-80-87500-18-7. 60 Mediální gramotnost: nový rozměr vzdělávání. Editor Jan Jirák, Radim Wolák. Praha: Radioservis, 2007, s. 17. ISBN 978-808-6212-586.

53

při výuce mediální výchovy vyuţívá principu kriticko-hermeneutického a takzvaného principu learning-by-doing.61 Kriticko-hermenetutický přístup k výuce mediální výchovy je dominantním pojetím zejména ve Skandinávských zemích a Kanadě. Klade důraz na rozvíjení sloţky kritického myšlení a dovednosti ţáků pracovat s textem – mediálními sděleními. Jiný koncept, jehoţ kořeny je moţné nalézt ve Spojených státech, je learning-bydoing. Je zde upřednostněna pozice praktických zkušeností, samostatné tvorby mediálního obsahu. Cílem je tedy získání dovedností a znalostí v mediálním prostředí skrze praktickou činnost. Takovou činností můţe být kupříkladu vlastní školní časopis tvořený ţáky.62 Pojetí výuky mediální výchovy v ČR a ve většině zemí EU představuje potom kombinaci obou konceptů. Klade totiţ důraz jak na kritickou činnost ţáků, tak na získávání praktických dovedností.

4.2. Mediální gramotnost – vymezení Pro Pavla Vernera „Mediální gramotnost představuje soubor poznatků a dovedností, které člověku umoţňují nakládat s mediální produkcí, jeţ se mu nabízí, účelně a poučeně, dovoluje mu média vyuţívat ku svému prospěchu a dává mu nástroje, aby dokázal ty oblasti mediální produkce, které se jím snaţí skrytě manipulovat, odhalit.“63 Jestliţe je mediální gramotnost chápána jako schopnost kriticky a efektivně vyuţívat média, jistě můţeme zároveň mluvit také o tom, ţe v těchto médiích musíme být schopni potřebné informace také nalézat, shromaţďovat a dále jim rozumět. Mezinárodně zřejmě nejuznávanější definicí obsahové stránky mediální gramotnosti je, ţe by to měla být „schopnost získávat, analyzovat, hodnotit a komunikovat mediální informaci jakéhokoliv typu.“64 61

Viz Příručka mediální výchovy:Mediální výchova na gymnáziích [online]. c2010 [citováno 2014-0325], s. 16-17. Dostupné z: http://www.mediasetbox.cz/data/_text/000004/prirucka-medialni-vychovy.pdf 62 Tamtéţ, s. 17. 63 VERNER, Pavel a Mária BEZCHLEBOVÁ. Mediální výchova: průřezové téma. 1. vyd. Albra: SPL Práce, 2007, s. 93. ISBN 978-807-3610-425. 64 Aufderheide, P.: Conference report from National Media Literacy Leadership Conference [online]. Washington, DC: Aspen Institute, 1993. [citováno 2014-03-26] Dostupné z: http://www.medialit.org/reading-room/aspen-institute-report-national-leadership-conferencemedia-literacy

54

Pokud hovoříme o mediální gramotnosti, je třeba vymezit kompetence, kterých by měl mediálně gramotný jedinec dosáhnout. Tyto kompetence upřesnila v roce 1998 „The Speaking, Listening, and Media Literacy Standards and Competency Statements for K12 Educations“ v pěti bodech: chápat a osvojit si schopnost pouţívání informací v soukromém a veřejném ţivotě znalost a pochopení komplexních vztahů mezi diváky a mediálním obsahem vědomí a pochopení, ţe mediální obsah je produktem sociálního a kulturního kontextu znalost a pochopení komerční povahy médií schopnost pouţívat média ke komunikaci se specifickými skupinami65 Z těchto bodů vyplývá jasná potřeba jednak prostých znalostí, stejně tak ale snaha o dosaţení kritických a reflexivních kompetencí. Pavel Verner a Mária Bezchlebová rozdělují proto mediální výchovu na dvě základní oblasti. První oblast zahrnuje vědomostní kritéria, druhou oblastí je potom oblast dovednostní. Vědomostní oblast předpokládá znalosti na úrovni historického (tato sloţka je vyučována v rámci vzdělávacího oboru Dějepis) kontextu událostí, o kterých se z médií dozvídáme. Ţák by si měl být vědom důleţitosti médií, jejich kladů a záporů a vlivu na chod společnosti. Poslední sloţku tvoří „mediovědní“ dovednosti, které poskytují poznatky o funkci médií a pěstují v ţácích kritický přístup k mediálním produktům, jakými jsou například mediální stereotypy. Takovými stereotypy chápeme vnímání menšin či zaměření komerčních médií na ekonomicko-spotřební styl ţivota. Dovednostní sloţka mediální výchovy se zaměřuje na praktické, jak z názvu vyplývá, dovednosti ţáků. Ţák by měl být schopen informace nejen kriticky přijímat, ale také reflektovat a dále je interpretovat. Ţáci by si měli být vědomi toho, za jakých okolností a v jakém prostředí mediální produkty – informace – vznikají. Důraz je kladen

65

Viz The Speaking, Listening, and Media Literacy Standards and Competency Statements for K- 12 Educations [online]. c1998 [citováno 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.natcom.org/uploadedFiles/About_NCA/Leadership_and_Governance/Public_ Policy_Platform/K-12Standards.pdf

55

na to, aby si ţáci tento proces vlastní prací osvojili. Důleţité je také budovat v ţácích dovednost práce v týmu a uvědomění toho, jaké faktory ovlivňují mediální sdělení.66 Průřezovému tématu mediální výchovy Verner a Bezchlebová přisuzují humanitně-sociálněvědně-psychologický

charakter,

coţ

je

doménou

zejména

vzdělávacích oborů Dějepis, Český jazyk a literatura a Výchovy k občanství (resp. Společenskovědního základu).67

4.3. Koncept novomediálních kompetencí dle Philippa Mayringa Mayringův koncept, jak je vidět na obrázku 1. postupuje podle Komenského zlatého pravidla, kterým je postup od jednoduššího ke sloţitějšímu. Od fundamentálních dovedností, přes schopnosti sociální aţ po kriticko-reflexivní kompetence. V úplném základě této pomyslné pyramidy stojí takzvané Technickoinstrumentální kompetence (dále T-Ik), které představují ve své podstatě a velmi jednoduše řečeno, uţivatelské dovednosti. V praxi to můţe znamenat například prostou dovednost práce s kancelářskými programy či internetovým připojením a prohlíţečem, uţivatelským rozhraním běţných počítačů. Z hlediska bezpečnosti je však kladen důraz na dovednost ochránit svůj počítač před neţádoucími počítačovými viry.

obr. 1.: Pyramida novomediálních kompetencí dle Philippa Mayringa

Obsahově-kognitivní kompetence (dále O-Kk) je kompetencí předpokládající přirozeně uţivatelské dovednosti, uvedené výše. Jde o praktickou schopnost samostatného 66

Myšleny jsou zde především omezující vlivy, jakými můţou být např. politické, ekonomické či finanční zájmové skupiny, které často mediální skupiny vlastní. 67 VERNER, Pavel a Mária BEZCHLEBOVÁ. Mediální výchova: průřezové téma. 1. vyd. Albra: SPL Práce, 2007, s. 94-95. ISBN 978-807-3610-425.

56

vyhledávání a následného třízení a pouţití získaných informací. Na rozdíl od předchozího stupně však O-Kk zahrnuje také kompetenci tvůrčí. To znamená, ţe jedinec disponující O-Kk je schopen nejen vyhledávání, třízení a uţití, ale také dalšího zpracování a vlastního prezentování a zveřejňování. Takovým příkladem můţe být aktivní tvorba vlastního internetového blogu či sdílení jiného multimediálního obsahu na webu. Kompetence učící pomocí multimédií komunikovat se nazývá Sociálněkomunikační kompetence (dále S-Kk). Jde o dovednost, která by měla ţákům, za pomoci T-Ik a OKk, poskytnout moţnost bezpečně a účinně vyuţívat sociální komunikátory jakými jsou například e-mail a v současnosti jiţ také čím dál tím významnější úlohu hrající sociální sítě jakými jsou například Facebook, Twitter či Google+. Osvojení této důleţité kompetence poté pro ţáka znamená dovednost maximálně

eliminovat

nebezpečí,

jakým

je

například

kyberstalking68

či

kybergrooming69. Těsně pod pomyslným vrcholem pyramidy novomediálních kompetencí stojí Emoční kompetence (dále Ek), která je důleţitou sloţkou pracující se všemi pod ní stojícími dovednostmi. Práce s novými médii sebou přináší mnoho moţností, avšak také mnoho rizik. Ek však nepracuje s riziky, jakými je výše zmíněný kyberstalking či kybergrooming. Tato vnější rizika patří výhradně do S-Kk. S trochou nadsázky by se dalo říci, ţe Ek učí ţáky chránit se samy před sebou. Uţívání internetu, sociálních sítí, online her sebou totiţ nese riziko vytvoření závislosti na těchto médiích, které je třeba mít vţdy na zřeteli. Zejména potom vezmeme-li v úvahu, ţe podle výzkumu z podzimu roku 2011 zhruba 87%70 respondentů (viz obr. 2.) uvádí, ţe jsou uţivateli sociálních sítí jako je Facebook.

68

Kyberstalking je pojem odvozený ze slova Stalking, coţ v překladu znamená pronásledování, opakované stupňované obtěţování, které můţe mít různou podobu a intenzitu. 69 Kybergrooming je záměrné navazování kontaktů skrze webové online prostředí s cílem vylákání dětské či dospívající objeti a jejího následného zneuţití. 70 Viz Čas strávený na sociálních sítích (výsledky průzkumu). LEMBERGOVÁ, Hana. [online]. [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://cas-straveny-na-socialnich-s.vyplnto.cz

57

Obr. 2.

Údaj 87% není sám o sobě jistě nijak zvlášť alarmující ani překvapující. Pokud však doplním informaci, ţe z těchto 87% více jak 20%71 respondentů tráví na sociálních sítích dvě a více hodin (viz obr. 3.) denně, začíná být zjevné, ţe se jedná o velmi klíčová média.

Obr. 3. 71

Viz Čas strávený na sociálních sítích (výsledky průzkumu). LEMBERGOVÁ, Hana. [online]. [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://cas-straveny-na-socialnich-s.vyplnto.cz

58

Ek přirozeně není jen kompetencí zaměřující se jen na sociální sítě. Svoji pozornost upíná také k neţádoucímu obsahu jako je dětská pornografie, dále k online počítačovým hrám nebo třeba k vytváření závislosti na online komunikaci na úkor komunikace běţné. Online „světy“ typu Second life či World of Warcraft jiţ dnes představují fenomén, jehoţ dosah dnes ještě nejsme schopni zcela odhadnout. Je však jisté, ţe některé počítačové hry jiţ přestávají být pouhými „hrami“, ale pro mnoho svých uţivatelů se stávají nikoliv druhým, ale prvním ţivotem, který upřednostňují před tím reálným. Poruchy či rozpad osobnosti potom mohou představovat reálné riziko. Ţák, který je vybaven Ek by se tedy měl být schopen k výše zmíněným fenoménům postavit takovým způsobem, díky kterému bude schopen vyuţít pozitivní přínos těchto forem nových médií a čelit jejich negativním dopadům. Ačkoliv Mayring nepovaţuje ţádný ze stupňů jeho novomediální pyramidy za nadřazený jinému – povaţuje je tedy za stejně důleţité – uvědomuje si, ţe musí existovat posloupnost v jejich rozvíjení. Postup tedy směřuje vţdy od základu pyramidy po její vrchol, přičemţ kaţdá osvojená kompetence tvoří předpoklad pro správné osvojení kompetence následné. Při zvládnutí všech stupňů by tedy měl být jedinec kompetentní uţivatel nových médií. K dosaţení takového cíle však je třeba dodat poslední a to zastřešující Kriticko-reflexivní kompetenci (dále K-Rk). Jestliţe všechny předchozí

kompetence

rozvíjejí

praktické

uţivatelské

dovednosti,

případně

bezpečnostní sloţku práce s novými médii, pak K-Rk tvoří a spojuje všechny předchozí dosaţené úrovně a učí, jak přistupovat k informacím na jejich základě získaným. Kaţdá informace, kterou tedy koncový uţivatel v internetovém prostředí získává, musí být správným způsobem kriticky přejata a adekvátně reflektována. Práce s takovou informací potom znamená ve své podstatě uvědomění si její relativní ne/pravdivosti a samozřejmě její následné zhodnocení a vyvození jejích závěrů (viz kapitola Moc v médiích).72 Jedinec, který obsáhne i poslední z novomediálních kompetencí je tedy schopen adekvátně nakládat s informacemi. Výsledkem by tedy měl být uvědomělý a nesnadno manipulovatelný jedinec, schopný čelit nástrahám jakými jsou nejen lţivé informace či 72

KOVÁŘOVÁ, Pavla. Trendy v informačním vzdělávání. 1. vyd. Zlín: VeRBuM, 2012, s. 63-67. ISBN 978-80-87500-18-7.

59

dezinformace, ale také jiţ zmíněným hrozbám sociálně-patologického charakteru – kyberstalking, kybergrooming, ale také například kyberšikana. Také J. S Behrens potvrzuje, ţe informační gramotnost představuje schopnost efektivně vyhledávat a hodnotit informace.73

4.4. Přístup EU k problematice mediální gramotnosti „Mediální gramotnost je definována jako schopnost získávat přístup k médiím a chápat a kriticky vyhodnocovat různé aspekty médií a mediálních obsahů. Mediální gramotnost také zahrnuje schopnost vytvářet sdělení v různých kontextech.“ Z oficiálního webu Evropské unie Europa.eu Jestliţe porovnáme výše popsaný koncept P. Mayringa je na první pohled zřejmé, ţe postoj EU s ním je ve vzájemné shodě. Můţeme tedy soudit, ţe přinejmenším směr, kterým se její snaha ubírá, stojí na dobrých základech. Za účelem zvýšení mediální gramotnosti a její podpory, vydala Evropská komise v srpnu roku 2009 doporučení, kterým členské státy EU vyzývá k: otevření veřejné debaty o začlenění mediálního vzdělávání do školních osnov; spuštění informačních kampaní, které by měly zvýšit povědomí občanů o tom, jak v digitálním prostředí vznikají konkrétní obsahy, jak jsou tyto informace zpracovány a dále šířeny, jak fungují vyhledávače a jak je možné optimalizovat využívání vyhledávačů; informování občanů o problematice autorských práv v digitálním prostředí; informování především mladých lidí prostřednictvím informačních balíčků o tom, jak jsou na internetu zpracovány jejich osobní údaje.74

73

Viz A Conceptual Analysis and Historical Overview of Information Literacy [online]. Chicago: College and Research Libraries, c1994 [citováno 2014-03-23], s. 309. ISSN 0010-0870. Dostupné z: http://crl.acrl.org/content/55/4/309.full.pdf+html?sid=f429197c-f3ed-45f8-b5ea-e6fd47032d12 74 KOVÁŘOVÁ, Pavla. Trendy v informačním vzdělávání. 1. vyd. Zlín: VeRBuM, 2012, s. 61. ISBN 978-80-87500-18-7.

60

Dále dochází Evropská komise k závěru, ţe „Evropa trpí rostoucím nedostatkem odborných znalostí v oblasti IKT75 a počítačové gramotnosti. V důsledku těchto nedostatků jsou mnozí občané vyloučeni z digitální společnosti a ekonomiky ...“76 Ve sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu (tzv. Digital Agenda for Europe) se mluví mimo jiné o důleţitosti výuky práce s IKT. Kompetence práce s IKT povaţuje komise za nutný předpoklad pro potřebný ekonomický rozvoj EU jako celku. Zejména z hlediska zaměstnanosti a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky je naplnění zmíněné dílčí Digitální agendy pro Evropu potřebným krokem k naplnění cíle, kterým je tzv. Strategie EU 2020. „Cílem této agendy je stanovit postup pro maximální využití sociálních a hospodářských možností IKT, zejména internetu, který je zásadní pro hospodářskou a sociální činnost: pro obchodování, práci, hru, komunikaci i možnost svobodného vyjadřování. Úspěšné provedení této agendy podnítí inovace a hospodářský růst a zlepší každodenní život jak pro občany, tak i pro podniky.“77 Výňatek

ze

Sdělení

komise

Evropskému

parlamentu,

radě

Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů.

4.5. Novomediání gramotnost v ČR – pojetí, projekty Podle tiskové zprávy ČSÚ vydané v listopadu roku 2011 bylo v ČR k internetu připojeno 62% domácností.78 U domácností s dětmi potom toto číslo dosahovalo v roce 2010 dokonce 85%. Podle těchto čísel můţeme soudit, ţe jde trend, který má vzrůstající charakter. Ještě v roce 2010 totiţ bylo celkové procentuálně vyjádřené připojení českých domácností 56%. Tedy o 6% více oproti předešlému roku! Na základě těchto 75

IKT – Informační a komunikační technologie Viz Sdělení komise Evropskému parlamentu, radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů, Digitální agenda pro Evropu [online]. c2010 [citováno 2014-03-24]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0245:REV1:CS:HTML 77 Tamtéţ 78 Viz Na internet je připojeno 62 českých domácností ze sta [online]. c2011 [citováno 2014-03-25]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/na_internet_je_pripojeno_62_ceskych_domacnosti_ze_sta20111129 76

61

informací je tedy evidentní, ţe nutnost rozvoje novomediálních kompetencí a mediální gramotnosti se stává kaţdým rokem naléhavější. Jistě nejohroţenějšími uţivateli nových médií jsou děti. Projekt Bezpečný internet79, zaměřený primárně právě na ně, je jedním z dobrých příkladů, jakou cestou se bezpečná práce s internetem můţe rozvíjet. Zároveň nabízí také moţnosti i starším uţivatelům rozvíjet své dosavadní znalosti. Projekt je členěn do pěti kategorií, kterými jsou kategorie – začínající uţivatel, pokročilý uţivatel, děti, rodiče a školy. Jiţ z názvu vyplývá pro jakou konkrétní skupinu, je ta která kategorie určena. Velmi zajímavou moţností zejména pro pedagogy je, v kategorii „školy“ uvedený, návrh výukové hodiny, týkající se informační bezpečnosti. Zde je moţné nalézt mnoho uţitečných tipů a aktivit, které jsou zpracovány pro ţáky atraktivním, hravým a domnívám se, ţe i zajímavým a obohacujícím způsobem. Projekt je podporován společnostmi Microsoft Česká republika, Seznam.cz a Česká spořitelna. Ačkoliv

novomediální

problematika

(resp.

problematika

novo/mediální

gramotnosti) v rámci RVP80 dostala jen relativně malý prostor, můţeme i tak vidět snahu o její implementaci a to zejména na základních a středních školách, kde je vyuţíván skrze relativní volnost poskytující ŠVP81. Bohuţel plošně je na školách v ČR v rámci předmětu Informatika vyučována pouze klasická tzv. technicko-instrumentální kompetence,

která

tvoří

základní,

nikoliv

však

dostačující

část

pyramidy

novomediálních kompetencí dle P. Mayringa. Mediální výchova, jakoţto průřezové téma se na školách v současné době věnuje prakticky bez větších výjimek pouze tradičním médiím, coţ jiţ není dostačující. Pokud se tedy vrátíme k pohledu na obr. 1., pak shledáme, ţe z pětice potenciálně dosaţitelných kompetencí je absolvent ZŠ a SŠ vybaven pouze uţivatelskými dovednostmi nedoplněnými vyššími kompetencemi, které jsem popisoval výše v kapitole Koncept novomediálních kompetencí dle Philippa Mayringa. Světlou stránku však vidím zejména v projektech, jako je zmíněný Bezpečný internet či eSafety Label82.

79

Bezpečný internet.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.bezpecnyinternet.cz/ Rámcový vzdělávací program 81 Školní vzdělávací program 82 NÁRODNÍ CENTRUM BEZPEČNĚJŠÍHO INTERNETU. ESafety Label [online]. c2012 [citováno 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.ncbi.cz/evropska-komise/esafety-label.html 80

62

4.6. Stav mediální gramotnosti mládeže v ČR, vztah naší společnosti k novým médiím Ve Zprávě o mládeţi, kterou vypracovalo MŠMT ČR roku 2013, se tvrdí, ţe „současná mladá generace tráví s médii více času, neţ jakoukoli jinou aktivitou, kromě spánku.“83 Z toho lze vyvozovat, ţe mladá generace je významným příjemcem mediálních obsahů. Je tedy více neţ důleţité, aby právě tato skupina obyvatelstva byla co nejlépe vybavena dovednostmi vedoucími k lepšímu pochopení mediálních produktů. Podle stejného zdroje většinu z času věnovaného médiím, tráví děti stále ještě u televizních obrazovek. Trend se však postupně proměňuje, coţ lze sledovat u starších dětí, kde převládá čas strávený na internetu. Na základě dat ESS84 provedlo MŠMT ČR výpočet, z něhoţ vyplývá, ţe v roce 2010 trávila generace od 15 do 29 let u televize ve 30% případů více neţ 2,5 hodiny denně. Ve 36% případů věnovali mladí lidé televizi 1,5 aţ 2,5 hodiny. Pouze 11% u televize tráví maximálně 0,5 hodin denně. Zbylých 23% stráví u televize 0,5 aţ 1,5 hodiny denně. MŠMT ČR však připouští, ţe ve věkové skupině od 15 do 19 let budou, jak jsem jiţ naznačil, hovořit data spíše pro internet. Jedním dechem také neopomíná zmínit mírnou zastaralost dat, která se do roku 2013 mohla relativně významně pozměnit. Do budoucna se tedy předpokládá stále větší přesun těţiště směrem od televize k internetu i v mladších věkových skupinách.85 Negativním projevem zvýšeného zájmu o nová média je sníţený zájem a neschopnost práce s tištěnými zdroji, především s knihami. Bylo zjištěno, ţe čtenářská gramotnost, kterou u středoškoláků analyzovala společnost SCIO pro léta 2012/13 v rámci projektu PRO2386 , je na velmi špatné úrovni. Zhruba polovina chlapců má problém s přečtením jedné knihy v průběhu dvou měsíců! Mírně lepších výsledků poté dosahují děvčata. Čtenářské schopnosti jsou však poměrně vyrovnány. Velmi zajímavou

83

MAŘÍKOVÁ, Hana. MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Zpráva o mládeži 2013: Základní informace o situaci mladých lidí v České republice Mgr. Hana. 2013. vyd. Praha, 2013, s. 58. Dostupné z: 84 ESS – Evropský sociální výzkum 85 MAŘÍKOVÁ, Hana. MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Zpráva o mládeži 2013: Základní informace o situaci mladých lidí v České republice Mgr. Hana. 2013. vyd. Praha, 2013, s. 58-59. 86 WWW.SCIO.CZ, s.r.o. Analýza výsledků testu čtenářské gramotnosti v PRO23 2010/11. 2012. vyd. Praha, 2012, s. 15-16. Dostupné z: https://scio.cz/download/analyzy/analyza_ctenarska_gramotnost_SS_2011.pdf

63

informací však je, ţe ţáci uţívající počítače dosahují v testech čtenářské gramotnosti v průměru lepších výsledků. Vzhledem k výsledkům testů čtenářské gramotnosti, zejména potom vztahu uţívání počítače na ní, domnívám se, ţe negativní vliv na čtenářskou gramotnost má spíše sledování televize. Zejména vezmeme-li v úvahu výše zmíněné údaje o sledovanosti televize mladými generacemi.

V roce 2011 provedla Rada pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV) ve spolupráci s Centrem pro mediální studia (CEMES) výzkum úrovně mediální gramotnosti obyvatelstva nad 15 let. Výstupem tohoto výzkumu byla studie Stav mediální gramotnosti v ČR a provedl jej kolektiv autorů (Jan Cebe, Jan Jirák, Tomáš Trampota, Radim Wolák), který u nás lze povaţovat za špičku v oblasti problematiky médií. Výzkum tedy povaţuji za velmi relevantní. Z výzkumu vyplývá, ţe prostředí nových médií je v ČR relativně málo pouţívaným zdrojem. Ve starší generaci jsou nová média místo jako svébytný zdroj, vnímána jako doplňující prvek tradičních médií – tisk či televize. Četnost vyuţívání nových komunikačních technologií je přímo úměrná věku uţivatelů. Ve větší míře je zastoupena u mladší generace, zatímco starší generace k těmto novým komunikačním prostředkům přistupují, pokud ne přímo s nedůvěrou, pak jistě s jistým despektem. Pozitivním zjištěním ovšem je postoj naší společnosti ve vztahu jejích práv vůči médiím. Česká společnost vnímá svá práva velmi silně a je si vědoma svého „práva na odpověď.“ Bohuţel menší míra uvědomění naší společnosti se objevuje vůči moţné autoregulaci médií. Ačkoliv studie kritizuje nedostatečně kritický přístup k médiím, zejména

potom

v souvislosti

s bezpečnostními

riziky,

plynoucími

například

z nedostatečné orientace v online prostředí, přesto jsou rizika spojená s uţíváním médií chápána jako velmi aktuální.87

87

CEBE, Jan, Jan JIRÁK, Tomáš TRAMPOTA a Radim WOLÁK. CENTRUM PRO MEDIÁLNÍ STUDIA CEMES UK FSV. Stav mediální gramotnosti v ČR: Výzkum úrovně mediální gramotnosti obyvatelstva nad 15 let. 2011. vyd. Praha: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, 2011, s. 13-20. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/medialni-gramotnost/vysledky-studie-15-plus.pdf

64

„Média jsou obecně považována za klíčový faktor politického života společnosti (především, pokud jde o ne/úspěšnost politika).“ RRTV ve spolupráci s CEMES, 2011 Stav mediální gramotnosti by měl představovat dle mého názoru jistý návod pro kaţdého pedagoga, aby pochopil, jaké kompetence současné společnosti schází a jakým způsobem by měl koncipovat své hodiny tak, aby byly obsahově i formálně aktuální a přijatelné pro posluchače jeho hodin. Kupříkladu s vědomostí toho, ţe mladší ţáci stále ještě tráví většinu svého médiím věnovaného času u televizních obrazovek, můţeme stavět naši výuku na jiných předpokladech, neţ u ţáků starších, kde je předpoklad stejného času stráveného u počítače, respektive u internetu. Tyto poznatky by následně měly být aplikovány v rámci průřezového tématu Mediální výchova.

4.7. Mediální výchova v rámci výuky dějepisu a občanské výchovy Jak jsem zmínil výše, průřezové téma mediální výchovy je doménou především oborů vzdělávacích oborů Dějepis, Výchova k občanství (potaţmo Základů společenských věd) a Český jazyk a literatura. Vzhledem k zaměření této práce se na následujících několika řádcích pokusím nastínit roli a pojetí dějepisu a občanské výchovy při výuce mediální výchovy, která si bere za cíl vychovávat mediálně gramotné a uvědomělé občany, kteří jsou znalí historických souvislostí. Občanů, kteří jsou schopni kriticky hodnotit dění ve světě na základě vlastního hodnocení a nejsou závislí pouze na zprostředkovaných informací z médií. Výuka dějepisu je bezesporu nesmírně obtíţným úkolem. Historie, na rozdíl od mnoha jiných oborů, má tu nevýhodu, ţe její interpretace můţe slouţit k účelům jak čistě propagandistickým, tak k zasévání nenávisti vůči jakékoliv společenské skupině. Interpretace historických událostí v rámci vzdělávacího oboru Dějepis je ovšem naprosto stěţejním a nevylučitelným rysem při procesu předávání vědomostí směrem od pedagoga k ţákům. Kaţdá historická událost předávaná ţákům musí podléhat v první řadě interpretaci editorů školních učebnic a následně přímo interpretaci kaţdého jednotlivého učitele dějepisu. Zcela základním ukazatelem však je společenské zřízení a směřování celé společnosti. Pokud bych tedy aplikoval interpretaci na jednu historickou 65

událost ve dvou společenských systémech, můţeme shledat, ţe pohledy se od sebe výrazně liší a často se přímo vylučují či napadají pohled konkurenční. Příkladem můţe být kupříkladu interpretace kauzy Skupiny bratří Mašínů. Je nesporné, ţe před rokem 1989 byla tato kauza reţimními médii interpretována jako bezprecedentní kriminální čin. Dokonce dnešní představitelé KSČM povaţují činy Skupiny bratří Mašínů za zločin a chladnokrevnou vraţdu několika příslušníků pohraniční stráţe, která pouze „bránila vlast“ před hrozbou útoku. Na druhou stranu současné postoje k problematice této kauzy jiţ představují relativně spletité názorové spektrum. Zmínil jsem, ţe postoj KSČM se v podstatě nezměnil, postoj ostatní společnosti a médií je ovšem jiţ tolerantnější a postoj pravicově orientovaných stran jde přímo proti tvrzení bývalého reţimu. Alexandr Vondra (ODS) se opakovaně o Skupině bratří Mašínů vyjádřil jako o hrdinech, kteří bojovali proti totalitnímu reţimu – vládě jedné strany. Ačkoliv je moţné vést dlouhé diskuze o tom, která strana sporu je blíţe pravdě, v konečném důsledku vţdy rozhoduje ten závěr, který předáváme ţákům jako společensky přijatou „pravdu“. Dějepis je bezesporu jediným vzdělávacím oborem, který si klade za cíl ideologickou výchovu ţáků. Tuto skutečnost by si kaţdý učitel dějepisu měl plně uvědomovat a zodpovědně ji reflektovat. Role mediální výchovy v rámci výuky dějepisu by však také měla spočívat ve snaze vysvětlit roli médií v kritických historických obdobích, jakými byl v našich dějinách například rok 1945, 1948 či rok 1968 a 1989. Je jisté, ţe tisk, rozhlas či televize sehrály významnou úlohu ve všech těchto důleţitých milnících naší moderní historie.88 Výchova k občanství a Společenskovědní základ (dále OV), se naproti tomu pohybuje v poněkud rozdílné rovině, která souvisí více s aktuálním děním v dané společnosti. Jestliţe historie ţákům poskytuje moţnost historického srovnání stejně jako prostých faktů, pak OV by mělo ţákům přinášet praktickou orientaci v současných mediálních zdrojích. Výchova demokratického občana, coţ je průřezové téma v rámci OV, vede ţáka k pochopení základních demokratických principů. Průřezové téma mediální výchovy tamtéţ, by mělo vést k pochopení, na základě jakých procesů dochází k rozhodování ve věcech veřejných a jaký vliv na toto rozhodování mají média. Pokud 88

VERNER, Pavel a Mária BEZCHLEBOVÁ. Mediální výchova: průřezové téma. 1. vyd. Albra: SPL Práce, 2007, s. 95-96. ISBN 978-807-3610-425.

66

dnes mluvíme o negativním vlivu médií na politický ţivot, hovoříme-li o tom, ţe ona role „hlídacího psa demokracie“ jiţ médiím dávno nepřísluší, potom je třeba, aby si těchto překotných změn byli posluchači OV vědomi a vedeni k pochopení soudobé mediální reality. Mediální výchova v rámci OV „nabízí představu o současných trendech v mediální produkci podmíněných masovostí mediální produkce a její orientací na zisk a spotřebu (depolitizace politických témat, zezábavňování, ustejňování).“89 Osobně se domnívám, ţe mediální výchova by měla ţákům zprostředkovat alespoň minimální měrou praktické zkušenosti v oblasti práce s informacemi. Takové zkušenosti mohou ţáci získat kupříkladu návštěvou rozhlasu, televize nebo třeba redakce místního deníku. Podobné aktivity by mohly pomoci pochopit ţákům, jakými cestami se informace ubírá předtím, neţ se dostane k široké veřejnosti.

89 89

VERNER, Pavel a Mária BEZCHLEBOVÁ. Mediální výchova: průřezové téma. 1. vyd. Albra: SPL Práce, 2007, s. 95. ISBN 978-807-3610-425.

67

5. Pojetí Mediální výchovy v kurikulárních dokumentech RVP ZV Zakotvení Mediální výchovy, jakoţto průřezového tématu v rámci RVP ZV90 představuje velmi pozitivní posun. Samotný fakt zakotvení problematiky do tohoto, pro základní vzdělávání u nás stěţejního dokumentu, poskytuje prostor pro začlenění projektové výuky nebo integrace mediální výchovy v rámci některých vzdělávacích oborů s cílem zvýšení mediální gramotnosti ţáků – populace, stejně jako signalizuje reflexi MŠMT91 na soudobou společenskou realitu. Mediální výchova je v RVP ZV chápána jako způsob rozvíjení osobnostních a hodnotových rysů ţáka, stejně jako doplnění jeho vědomostí, dovedností a v neposlední řadě schopností.92 Média jsou stále aktivnější součástí kaţdodenního ţivota lidí. Pokud bychom však očekávali, ţe RVP ZV podrobněji rozpracovává klíčové kompetence, očekávané výstupy či snad dokonce konkrétní náměty k výuce tohoto průřezového tématu, byli bychom zklamáni. Na nedostatečné vymezení Mediální výchovy, ale i ostatních průřezových témat, reaguje aţ, oproti RVP ZV, o čtyři roky později vydaný dokument Doporučené očekávané výstupy, metodická podpora pro výuku průřezových témat. RVP ZV obsahuje charakteristiku průřezových témat jejich vymezení a vytýčení tematických okruhů. Jejich podrobnější rozbor, avšak i přesto nepříliš obsáhlý, nalezneme právě v této metodické podpoře.93 Dále v této práci se věnuji návrhu praktické výuky mediální výchovy v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Výchova k občanství. Zde bych však rád nastínil alespoň v krátkosti, co se od průřezového tématu „Mediální výchova“ v ČR vlastně očekává, respektive jaké jsou doporučené výstupy. Zdrojem mi byla Metodická podpora vypracovaná Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze (viz bibliografie). Výuku mediální výchovy rozděluje tato publikace na dva stupně a první stupeň potom ještě na

90

RVP ZV – Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání MŠMT – Ministerstvo skoloství, mládeţe a tělovýchovy 92 Viz Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. c2007 [citováno 2013-03-05], Část C. str. 102-103. Dostupný z: http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf. 93 Tamtéţ, s. 101-103. 91

68

dvě období. Hlavní těţiště výuky zde spočívá zejména na 2. stupni, a jelikoţ zaměření této práce se právě k této fázi vzdělávání váţe, zaměřím se pouze na tuto část. Celá výuka tohoto průřezového tématu, na 2. stupni se dělí do tří tematických okruhů. Těmito okruhy jsou: 1. Interpretace vztahu mediálních sdělení a reality 2. Stavba mediálních sdělení 3. Fungování a vliv médií ve společnosti

5.1. Interpretace vztahu mediálních sdělení a reality První tematický okruh se věnuje poznávacím dovednostem ţáků. Učí ţáky, co je v mediálním světě „reálné“ a co je naopak „fikce“. Učí však ţáky také to, ţe sama média tvoří určitou část „reality“ – jsou součástí našeho světa, spoluutváří jeho podobu. Tento produkt potom nazýváme „mediální realita.“ Doporučené očekávané výstupy jsou tedy podřízeny těmto cílům. Za všechny jmenuji dva z nich, které dále ve své praktické části povaţuji za důleţité: -

Ţák na konkrétních příkladech doloţí, ţe „faktická“ sdělení (např. přímý přenos) nejsou záznamem události, nýbrţ její interpretací (rozmístění kamer, opakování akcí apod.)

-

Ţák rozeznává v mediálním sdělení stereotypy a na příkladech uvede jejich zjednodušující a paušalizující vztah ke skutečnosti94

5.2. Stavba mediálního sdělení Tento tematický okruh se zabývá, jak název napovídá, stavbou mediální sdělení. Nevěnuje se však pouze strukturální stránce, nýbrţ především postavením jednotlivého mediálního produktu, jakým můţe být například zpráva v televizním zpravodajství či článek v novinách. Ţáci jsou vedeni k tomu, aby rozuměli postavení těchto jednotlivých částí v rámci celkového mediálního obsahu daného média. Skrze tyto celistvé mediální produkce poté ţák poznává celkový ráz kultury a společnosti, ve které ţije. 94

KOLEKTIV. VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE. Doporučené očekávané výstupy: Metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách. Markéta Pastorová. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2011, s. 72-73. ISBN 978-80-87000-76-2. Dostupné z: http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2011/07/DOV-ZV1.pdf

69

Doporučenými očekávanými výstupy jsou například: -

Ţák porovnává mediální produkty a identifikuje pravidelnosti v jejich stavbě (například v zpravodajské relaci)

-

Ţák sestaví jednoduchý příběh a prezentuje ho pro sebe přiměřenou formou (v souvislém vyprávění, bodovém scénáři, komiksu apod.)95

5.3. Fungování a vliv médií ve společnosti Třetí a poslední tematický okruh je dle mého názoru zcela zásadní. Tento okruh učí ţáky umění porozumět souvislostem, které spoluutvářejí mediální obsah. Ţáci získávají obraz o postavení médií ve společnosti a způsobech jejich práce nejen po stránce obsahové, ale také po stránce čistě profesní (novinářská profese, práce s kamerou apod.) Příklady doporučených očekávaných výstupů: -

Ţák rozpozná a pojmenuje oblasti vlivu médií na člověka (vnímá média jako faktor ovlivňující názory, pocity, ţivotní styl, hodnoty, morální přesvědčení)

-

Ţák vnímá vztah médií a svobody projevu a význam tisku pro demokratické společnosti, chápe i rizikové stránky tohoto vztahu96

95

KOLEKTIV. VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE. Doporučené očekávané výstupy: Metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách. Markéta Pastorová. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2011, s. 73. ISBN 978-80-87000-76-2. Dostupné z: http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2011/07/DOV-ZV1.pdf 96 Tamtéţ, s 73-74.

70

6. Integrace mediální výchovy v rámci vzdělávacích oborů Výchova k občanství a Dějepis Následující část této práce se bude věnovat integraci průřezového tématu Mediální výchova v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Výchova k občanství. Celý návrh se skládá ze tří výukových hodin a je určen, vzhledem k náročnosti, pro ţáky 9. tříd, případně také pro ţáky škol středních. Cílem je naučit ţáky práci s informacemi a ukázat způsob, jak k nim přistupovat se zdravou mírou kritiky. Poukazujeme také na důleţitost teoretických vědomostí, bez kterých se je jen velmi obtíţně moţné pohybovat v mediálním prostoru a nebýt jím nechtěně ovlivňován. Mediální výchova představuje ucelený soubor kompetencí, rozvíjených (více v kapitole Mediální výchova v rámci výuky dějepisu a občanské výchovy) zejména v rámci vzdělávacích oborů Dějepis, Výchova k občanství (Základy společenských věd) a Český jazyk a literatura. Pouze Technicko-instrumentální kompetence by měly být vyučovány především v hodinách vzdělávacího oboru Informační a komunikační technologie. Kompetence, které rozvíjí tento vzdělávací obor, ponechám však spolu se zaměřením Českého jazyka a literatury stranou. Důvodem k tomu je opět především jiţ zmíněné zaměření této práce. Jako aplikační oblast jsem si zvolil, vzhledem ke svému oborovému zaměření, oblast Výchovy k občanství (Základů společenských věd) spolu s Dějepisem. Pokud se rozhodneme prostřednictvím těchto vzdělávacích oborů rozvíjet mediální gramotnost v rámci průřezového tématu Mediální výchova, je vţdy dobré, za předpokladu, ţe oba obory nevyučuje na dané škole jedna osoba, dojít ke společné dohodě dvou pedagogů a spolupracovat tak na společném projektu, jehoţ výstupem je ţák vybavený novo/mediálními kompetencemi, popsaných Phillipem Mayringem. V tomto případě vzhledem k mé aprobaci (Dějepis a Občanská výchova) je situace ulehčena. Tématem pro vypracování podobné integrační snahy můţe samozřejmě být jak aktuální dění ve světě (jak je tomu v mém případě), tak historická událost, jakou je například Mnichovská dohoda (1938), Vítězný únor (1948) nebo mnoho dalších. V tomto případě jsem se rozhodl věnovat pozornost současnému dění na Ukrajině, potaţmo na Krymu.

71

Domnívám se totiţ, ţe tato současná krize je přímo ideálním příkladem, jak ukázat ţákům jednak historické pozadí otázky příslušnosti Krymského poloostrova stejně tak ovšem práci médií takříkajíc na „obou stranách barikády“. Ţáci zde budou rozvíjet své vědomosti ohledně historie „Krymské otázky“ a zároveň dostanou prostor pro kritické hodnocení práce médií a jejich zkreslování informací.

Multiperspektivita jako výuková metoda V následující části této práce nastiňuji způsoby, jakými je moţné zahrnout výuku Mediální výchovy do výše zmíněných vzdělávacích oborů. Metody, které pouţívám, jsou vesměs variacemi výukových metod, jeţ jsou pedagogické veřejnosti dobře známé. Výjimku však tvoří méně známý Multiperspektivní přístup. Proto na tomto místě v krátkosti popíší, o jakou metodu se jedná. Jaké jsou její přednosti a význam. Multiperspektivní metoda je zejména metodou, kladoucí velký důraz na poskytování informací z více zdrojů – více úhlů pohledu – k téţe problematice. Ačkoliv je tato metoda pouţívaná hlavně při výuce dějepisu, její vyuţití má samozřejmě širší moţnosti. Právě oblast mediální výchovy poskytuje velké pole působnosti pro její vyuţití. Robert Stradling říká, ţe „hlavní charakteristika multiperspektivity v historii a ve vyučování dějepisu spočívá v tom, ţe je to cesta k zaujímání hledisek a předpokladů, jak nazírat na historické události, osobnosti, historický vývoj, kulturu a společnost z různých hledisek, přičemţ lze vyuţít postupů a procesů, které jsou podstatné pro historii jako vědní obor.“97 Multiperspektivita klade velký důraz na fakt, ţe informace podávané nejrůznějšími zdroji se velmi liší. Upozorňuje také na to, ţe ani svědectví očitých svědků historických událostí nemusí podávat pravdivý obraz daného okamţiku. Stradling si uvědomuje a popisuje, ţe pro získání přehledu nad právě probíhajícími ději je důleţité výhodné pozorovací místo. Ani to však nemusí být dostačující. Jednotlivec totiţ nikdy není a nebude schopen postihnout komplikované dějinné události v takové šíři, aby o nich mohl objektivně informovat. Z tohoto důvodu je dobré ţákům jak v hodinách dějepisu, tak mediální výchovy poskytovat informace z více zdrojů. 97

STRADLING, Robert, Vratislav ČAPEK. RADA EVROPY. Multiperspektivita ve vyučování dějepisu: příručka pro učitele. Londýn: Rada Evropy, 2003, s. 10-11. Řada vyučování dějepisu. Dostupné z: http://aplikace.msmt.cz/PDF/NHStradlingMultiperspectivita.pdf

72

6.1. Příklady vyučovacích hodin – Mediální výchova jako práce s informacemi,integrace v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Občanská výchova Ţákům se snaţíme prezentovat média nikoliv jen jako nositele informací, ale hlavně jako nositele interpretace těchto informací, pokud ne přímo jako nositele ideologie. Výsledné tři lekce se tedy snaţí o rozvoj kriticky-reflexivních kompetencí, jak je chápe Phillip Mayring. Ţáci jsou dále seznámení s pojmy: informace, interpretace, historický kontext.

6.1.1. Lekce první: Historické souvislosti vybrané problematiky, vzdělávací oblast Dějepis Cíle lekce: Výsledkem této lekce by mělo být seznámení a pochopení historického kontextu a vývoje Krymského poloostrova. Ţák si uvědomuje význam historických souvislostí a chápe vývoj tohoto území jako kontinuální a neukončený proces. Empaticky posuzuje problematiku národnostního sloţení této oblasti zejména směrem ke krymsko-tatarské menšině. Rozvíjené klíčové kompetence dle RVP ZV: Kompetence občanské: -

respektuje přesvědčení druhých lidí, váţí si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení

Kompetence sociální a personální: -

přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu

Kompetence komunikativní: -

rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běţně uţívaných gest, zvuků a jiných informačně-komunikačních prostředků, přemýšlí a reaguje

73

na ně, tvořivě je vyuţívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění

Očekávané výstupy dle RVP ZV: -

Ţák uvede konkrétní příklady důleţitosti a potřebnosti dějepisných poznatků

-

orientuje se na časové ose a v historické mapě, řadí hlavní historické epochyv chronologickém sledu

Použité metody: Vyprávění, vysvětlování, popis, variace brainstormingu, demonstrace statických obrazů, dynamická projekce (poslech), diskuse Pomůcky: Power point – obrazový materiál, zvukový přehrávač – zvukový materiál, tabule, křída/ fixy v závislosti na typu tabule Průběh lekce: 1. Motivace V úvodní části hodiny ţáky uvádíme do probírané problematiky. K získání pozornosti vyuţijeme předem připravenou výseč zvukového záznamu z pořadu Zaostřeno na moderní dějiny, Ukončení Krymské války v roce 185698, který připravila publicistka Petruška Šustrová a politolog a historik Josef Mlejnek. Konkrétně pouţijeme časový úsek 05:51 – 07:55, kde aktéři hodnotí válečnou připravenost jednotlivých aktérů Krymské války. 2. Výklad učiva, národností sloţení Krymu Předmětem výkladu učitele jsou nyní fakta z historie Krymu. Učitel klasickou frontální výukou vysvětluje důleţité souvislosti. Jako oporu pouţívá obrazový materiál, který si ideálně zpracuje v PPT(obrazový materiál viz příloha č. 2-6).

98

MLEJNEK, Josef a Petruška ŠUSTROVÁ. Zaostřeno na moderní dějiny: Ukončení Krymské války v roce 1856. ČESKÝ ROZHLAS. [online]. c2010 [citováno 2014-04-05]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2017663

74

Obsah učiva: Historie Krymského poloostrova je velmi pohnutým příběhem. Od 13. století, kdy jej ovládli Tataři, byla tato strategicky důleţitá černomořská oblast nepřetrţitě včleněna nejprve do chanátu zvaného Zlatá horda. Po rozpadu Zlaté hordy se Krym stává koncem první

poloviny

15.

století

centrem Krymského

chanátu

s hlavním

městem

v Bachčisaraji. Krymský chanát však nebyl dostatečně soběstačným státním útvarem, coţ mělo za následek úzké spojení a následně také vazalský vztah vůči Ottomanské/Osmanské říši. Zde tedy lze vidět zárodek budoucích Rusko – Tureckých konfliktů, které popisuji dále. Situace se významně mění mezi lety 1768-1774, kdy po první Rusko – Turecké válce obsazuje Krymský chanát Ruská říše, jíţ právě vládne Kateřina II. Veliká99. Ačkoliv byl Krym oficiálně nezávislým státem, reálně podléhal od této doby Rusku. Roku 1783 Rusko anektuje Krym a své panství na Krymu tak nepokrytě potvrzuje. Krym se následně pod správou Grigorije Potěmkina stává prosperující částí říše. Carevna Kateřina, která se sama prohlašovala za „ochránkyni pravoslavného obyvatelstva“ zamýšlela však více, neţ jen zisk Krymu. Jejím snem bylo připojení bratrských slovanských států na Balkáně a obnovení Byzantské říše a tím i ovládnutí úţin Bospor a Dardanely. Tento sen však představoval pouhou ideu, která zůstala nenaplněna. Druhá Rusko – Turecká válka v letech 1787-1792 znamenala vzhledem k Ruskému vítězství v ní jen potvrzení stávajícího stavu. Zřejmě nejtragičtější období v dosavadní historii Krymského poloostrova byla Krymská válka. Probíhala v letech 1853-1856 a začala otevřenou agresí Ruska vůči Turecku. Turecko, úhlavní nepřítel Ruska, který kontroloval mnohá území, na která si ruská ideologie činila nárok (zejména úţiny Bosporu a Dardanel s městem Konstantinopolí, jejíţ získání – „osvobození“ Rusko dlouho povaţovalo za svůj historický úkol. Rusko vyuţilo období, kdy hlavní evropské mocnosti byly oslabeny vnitřními nepokoji a pod záminkou „ochrany pravoslavných a svatých míst v Jeruzalémě“ Rusové vtrhli do dunajských kníţectví. Turecko, které ne válku nebylo připraveno, bylo proti Rusku zpočátku v nevýhodě a po bitvě u Sinopu, kde admirál Nachimov zdecimoval turecké loďstvo, bylo jasné, ţe se Turecko není schopno účinně bránit. Na jaře roku 1854 však do války, pro Rusko překvapivě, vstoupila Anglie po 99

Přestoţe Krym jiţ dále nebyl nikdy ovládán krymskými Tatary, tvořili tito i nadále významnou část jeho obyvatelstva.

75

boku s Francií, čímţ ve válce nastal obrat. Rusko bylo náhle v defenzívě a kvůli nedostatečné infrastruktuře i zastaralé výzbroji prohrávalo na moři i na souši. Jen díky hrdinské obraně ruských vojsk v Sevastopolu nebyla poráţka Ruska absolutní.100 V době po ukončení krvavé Krymské války, začala také první vlna násilného přesídlování krymských Tatarů. Ruský tlak směřoval v první řadě vůči proturecky orientovanému obyvatelstvu, část jich však odcházela také dobrovolně. Krym se postupně stával pro ruskou smetánku synonymem letních radovánek. Během krátkého období v roce 1917, kdy se krymští Tataři pokusili o samostatný stát – Krymskou lidovou republiku, představovalo jen velmi prchavé období převálcované Rudou armádou. Po uchopení moci Bolševiky v Rusku se Krym stává centrem autonomní Krymské sovětské socialistické republiky. Krym, který pro národní hrdost Rusů jiţ v této době představoval symbol101 obrovského hrdinství vojáků, kteří padli při obléhání Sevastopolu anglo-francouzskými vojsky, tuto svoji aureolu ještě navyšuje během války s nacistickým Německem. Během druhé světové války se Krym a Sevastopol opět stává centrem ruského odporu. Ačkoliv sovětská propaganda hlasitě deklarovala, ţe Sevastopol, stejně jako za Krymské války, bude klást odpor „do posledního muţe“, německá vojenská mašinérie jej v červnu 1942 přeci jen po úporných bojích dobývá. Zpětné získání Sevastopole dne 9. května 1943, pro město znamená získání přídomku „Město hrdina“. Vytouţené období klidu pro obyvatele poloostrova však ani po útrapách válečného běsnění nepřichází. Krymské Tatary, kteří byli Stalinem označeni za nacistické kolaboranty, čekala další a tentokrát masivní vlna deportací z pro Rusy tak důleţitého území. Celý národ měl být vysídlen do vzdálených východních oblastí Sovětského impéria. Na Ural, do Kazachstánu a také na Sibiř bylo deportováno aţ 400 000 obyvatel tatarského původu. K rehabilitaci Krymských Tatarů dochází aţ za vlády L. I. Breţněva roku 1967. Zákaz jejich pobytu na Krymu však přesto zrušen nebyl. Koncem 90. let se přesto začali postupně do svojí domoviny vracet a dnes jich tam ţije přibliţně na 270 000. Problematickým milníkem v dějinách Krymského poloostrova je otázka jeho státní příslušnosti. Od zmíněné anexe Krymského chanátu roku 1783 byl Krym vţdy 100

ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 4. rozšíř. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 255-256. Dějiny států. ISBN 80-710-6658-3. 101 Na Krymském poloostrově se také nachází pozůstatky starořecké kolonie Chersonesos, kde byl podle tradice pokřtěn svatý kníţe Vladimír. K události mělo podle Nestorových letopisů ruských dojít roku 988.

76

součástí Ruského státu. Zvrat v tomto dějinně zakotveném uspořádání provedl aţ N. S. Chruščov. Chruščov, sám rozený Ukrajinec, vyuţil třísetletého výročí perejaslavské dohody, podle níţ byla k Rusku připojena tzv. levobřeţní Ukrajina, k systematickým změnám. Roku 1954 tedy nařídil Krym připojit k Ukrajině. Z tehdejšího pohledu, kdy rozpad Sovětského svazu, byl nepředstavitelný, šlo o krok, který neměl příliš velkého významu. Šlo spíše o vstřícné gesto vůči Ukrajině. To, co za dob existence unijního Sovětského svazu bylo formalitou, dostalo s jeho rozpadem charakter neuralgického bodu Rusko – Ukrajinských vztahů. Přestoţe v roce 1991 během procesu rozkladu Sovětského svazu se obyvatelé Krymu vyslovili pro vytvoření Krymské autonomní republiky a jejího následného připojení k jiţ samostatné Ukrajině, proruské separatistické tendence se staly součástí politického směřování této oblasti. Tento proruský postoj však nemůţe být ţádným překvapením. Podle popsaných událostí je jasné, ţe Krym v minulosti byl po velmi dlouhou dobu pevnou součástí Ruského státu. Formálně jí přestal být roku 1954 a fakticky dokonce aţ roku 1991. Také národnostní sloţení hovoří jasně pro ruský charakter oblasti (demografie Krymu je popsána níţe). Důleţitým momentem pro Ukrajinu bylo uzavření Rusko-Ukrajinské smlouvy o přátelství a spolupráci. Tato smlouva představovala aţ donedávna určitou garanci přináleţitosti Krymu k Ukrajině. Na Krymu si Rusko činilo aţ do podepsání této smlouvy nárok nejen na Krym jako takový, ale také na Černomořskou flotilu. Ukrajina ve sporu tahala a dnes opět tahá za „kratší konec provazu“ a to zejména kvůli své závislosti na dovozu ruského plynu a ropy. Smlouva řešila nároky Ruska pronájmem Sevastopolu a výměnou části Černomořské flotily za energetické zdroje.102 Otázka státní příslušnosti Krymu, v dnešní době tolik aktuální, je jak vidíme velmi sloţitým a nejednoznačným problémem. Pokud se však dnes setkáváme s názory, které zcela popírají právo jednak krymských Rusů na sebeurčení v rámci Ruska nebo dokonce dezinterpretace národnostního sloţení či historie Krymu musíme se tím více snaţit o vzdělání ţáků v oblasti kritických kompetencí, díky nimţ budou mít moţnost dosáhnout přinejmenším objektivnějšího a nezaujatějšího postoje, neţ jim je předkládán médii. Sebeurčení Krymského obyvatelstva je přirozeně pouze jednou stranou celé Krymské, potaţmo Ukrajinské krize. Jinou otázkou je způsob, jakým byla tato krize 102

GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 250, [16] s. obr. příloh. Nové obzory (Jota). ISBN 80-721-7031-7.

77

jednak vyvolána a jakým je následně řešena. Pohled zde musí být přirozeně oboustranný. Není moţné pohlíţet kriticky pouze směrem k Rusku. Je naopak nutné pohlíţet kriticky také na počínání západních států a to jak těch sjednocených v Evropské unii, tak i Spojených států amerických. S výjimkou některých detailních informací týkajících se například procentuálního zastoupení obyvatelstva na Krymu a nejnovějších dějin, by ţáci měli obsáhnout učivo jiţ v průběhu standardní výuky Dějepisu. Přesto by bylo dobré, aby se ţákům jiţ známé učivo připomnělo a namátkově zopakovalo. Dále je nutné doplnit známé údaje těmi neznámými. 3. Demografie Krymu Jelikoţ důleţitou částí vybrané problematiky je národnostní sloţení, je vhodné po skončení výkladu klasických dějin vysvětlit ţákům také vývoj národnostního sloţení Krymu: Roku 1897 byl Krym z 10 – 29,9%103 osídlen Rusy, poslední sčítání lidu v roce 2001 ukázalo, ţe jich na Krymu ţije zhruba 1 180 400, coţ činilo 58,5% celkové populace poloostrova. V roce 1989 ţilo na Krymu 65,6% Rusů. Druhou nejpočetnější národností jsou Ukrajinci se zhruba 492 200 obyvateli a 24,4% v roce 2001. Třetí významnou národností jsou krymští Tataři, kteří oproti stavu 1,9% v roce 1989 činili v roce 2001 jiţ 12,1% populace. V oblasti také ţijí Bělorusové, Tataři, Arméni, Ţidé, Poláci, Moldavané a Ázerbajdţánci. Z nich však pouze Bělorusové překračují jednoprocentní hranici, konkrétně 1,5%.104 105 4. Variace brainstormingu - opakování, tvorba zápisu Učitel rozčlení učivo na tyto části: -

Tatarský Krym (viz příloha č. 2.)

-

Krymská válka (viz příloha č. 3.)

103

ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 4. rozšíř. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 282. Dějiny států. ISBN 80-710-6658-3. 104 Viz UKRAJINSKÝ STÁTNÍ STATISTICKÝ VÝBOR. Obyvatelstva Autonomní republiky Krym na základě výsledků sčítání lidu z roku 2001 [online]. c2001 [citováno 2014-03-31]. Dostupné z: http://2001.ukrcensus.gov.ua/rus/results/general/nationality/crimea 105 GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 185, [16] s. obr. příloh. Nové obzory (Jota). ISBN 80-721-7031-7.

78

-

Krym za druhé světové války (viz příloha č. 4.)

-

Krym součástí Ukrajiny za SSSR (viz příloha č. 5.)

-

Autonomní republika Krym (viz příloha č. 6.)

-

Demografie Krymu

Kaţdá z částí představuje podnadpis, který zapíšeme na tabuli. Nyní se vrátíme k obrazovému materiálu (viz přílohy č. 2-6.), který byl vyuţit jiţ dříve. Ţákům promítneme ke kaţdému podnadpisu příslušný obraz, ten poslouţí ţákům jako vodítko. Nyní od ţáků budeme poţadovat bodové informace, které se zapíší na tabuli pod vhodný podnadpis. Postupujeme chronologicky. Příkladový zápis vypadá tedy následovně: Tatarský Krym: -

Ve 13. stol. ovládají Krym Tataři

-

Nejprve je Krym součástí Zlaté hordy, po rozpadu v 15 stol. vznik Krymského chanátu

-

Krymský chanát – vazalství vůči Osmanské říši

-

Koncem třetí čtvrtiny 18. stol. si Krym podmaňuje Ruská říše

5. Zápis do sešitu Nyní ţáky vyzveme k opsání vzniklého zápisu do sešitů. Učitel by měl dohlédnout na vzorné opsání, se zápisem se bude dále pracovat v dalších lekcích. 6. Diskuse Probrané téma je vhodným diskusním prostorem. Osud krymských Tatarů je vhodné spojit například s osudem sudetských Němců. Můţeme se tázat například na otázky: -

Myslíte si, ţe deportace „problémového“ etnika je řešením národnostních sporů?

-

Znáte nějaké případy násilného vystěhování národnostní menšiny v Českém prostředí?

-

Myslíte si, ţe je z pohledu dnešní doby ospravedlnitelný odsun sudetských Němců?

79

6. Přínos pro ţáky Tato hodina by měla pro ţáky představovat přínos v oblasti vědomostí v dané problematice. Ţáci si však také uvědomí, ţe národnostní otázky vyvolávají v mnoha oblastech světa konfliktní situace, které se často řeší nevhodnými prostředky – deportace krymských Tatarů. 7. Reflexe učitele Při výkladu učiva i při samotné závěrečné diskuzi učitel nepůsobí jako znalec absolutní pravdy. Upozorňuje spíše na etický rozměr diskusní problematiky. Je moţné aplikovat na sudetské Němce princip kolektivní viny? Je to etické? Tato lekce by pro učitele měla především představovat relativně volné pole působnosti, ve kterém můţe ţákům jednak předat velké mnoţství prostých faktů, stejně jako apelovat na morální cítění a empatii ţáků vůči „utlačovaným menšinám“. Učitel by měl působit nikoliv jen jako morální vzor ţáků, ale také působit vhodně na rozvoj osobnostně-charakterových vlastností ţáků. Ačkoliv si jsem vědom náročnosti této lekce, zejména na soustředění. Přesto se domnívám, ţe v 9. ročníku a na středních školách, můţe lekce tohoto typu představovat naopak relativně vítané zpestření výuky.

6.1.2. Lekce druhá: Práce s textem – Vliv médií na náš život, vzdělávací oblast Výchova k občanství V předešlé lekci ţáci získali základní vědomostní předpoklady. Nyní se těţiště jejich práce přesune od historických souvislostí směrem k mediálním produktům. Ţáci si osvojí dovednost nejen pracovat s tištěnými mediálními produkty, ale také si uvědomí relativnost informací v nich obsaţených. Ţáci jsou seznámeni s mediální realitou. Chápou rozdíl mezi fakty a interpretací. Osvojí si znalost pravidel pro psaní novinových článků. Podle zásad multiperspektivního přístupu dle Roberta Stradlinga pracují se zadanými mediálními produkty, které následně vzájemně srovnávají.

80

Cíle lekce: Ţák umí kriticky zacházet s předkládanými mediálními sděleními, rozumí jejich obsahu a je si vědom ideologického pozadí tohoto mediálního produktu. Chápe média jako zdroj cenných informací, ale také jako zdroj moţného ovlivňování veřejného mínění. Ţák rozumí pravidlům tvorby novinových článků a je schopen porovnávat více informačních zdrojů, coţ vede k rozvoji kritického myšlení. Učí se nahlíţet na informace z různých úhlů – perspektiv. Rozvíjené klíčové kompetence dle RVP ZV: Kompetence k učení: -

samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro vyuţití v budoucnosti

Kompetence komunikativní: -

naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje

Kompetence sociální a personální: -

přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají

Očekávané výstupy dle RVP ZV: -

kriticky přistupuje k mediálním informacím, vyjádří svůj postoj k působení propagandy a reklamy na veřejné mínění a chování lidí

Použité metody: Vysvětlování, popis, dialog, diskuse, kompozice, práce s textovým materiálem, multiperspektivní přístup Pomůcky: Kopie textového materiálu, tabule, křída/ fixy v závislosti na typu tabule

81

Průběh lekce: 1. Motivace V první části hodiny se budeme zaobírat strukturou psaného novinového článku. Ptáme se tedy ţáků: -

Co by měl článek obsahovat?

-

Co by naopak obsahovat neměl?

-

Měl by být článek spíše emocionální výpovědí autora nebo by měl být spíše faktický?

-

Jak sloţitý by text měl být?

2. Výklad učiva, pravidla psaní článku Ve druhé části této výukové lekce odpovídáme komplexně na otázky, které jsme ţákům v předešlé hodině kladly a rozvíjíme je na vyšší úroveň. Po absolvování této části lekce by ţák měl rozumět struktuře psaného článku a měl by chápat postavení jeho jednotlivých části v rámci celku. Výuka probíhá výkladovou formou – frontální výuka. Učivo – Pravidla psaní článku (níţe v rámečku) by měl učitel zapsat na tabuli. Obsah učiva: Pravidla psaní článku: -

Nejdůležitější informace patří na úvod zprávy.

-

Často rozhodujícím elementem při rozhodování čtenáře, zda si článek přečte je titulek. Měl by tedy zaujmout.

-

Článek by se měl držet faktů a neodbíhat.

-

Články se píší ve třetí osobě.

-

Vyhnout se emocionálním vyjádřením a svým názorům.

-

Sdělení by měla být co nejjednodušší.106

3. Práce s textem V této části jsou ţáci rozděleni do dvou skupin. Kaţdá skupinka obdrţí jiný text, pojednávající o téţ události. Úkolem ve skupině bude článek si přečíst. Učitel se ţáků nejprve dotáţe na obecné otázky: 106

MIČIENKA, Marek a Jan JIRÁK. Rozumět médiím: základy mediální výchovy pro učitele. Vyd. 1. Praha: Partners Czech, c2006, s. 68. ISBN 80-239-6762-2.

82

-

Domníváte se, ţe váš článek splňuje Pravidla pro psaní článku?

-

Je titulek článku dostatečně výstiţný?

-

Myslíte si, ţe článek podává informace objektivně nebo jde o spekulaci?

A. Střelbu do demonstrantů na Majdanu nařídil Janukovyč, oznámila prokuratura V době nejkrvavějších střetů opozičních demonstrantů s bezpečnostními silami v centru ukrajinské metropole zemřelo ve dnech kolem 20. února přes sto lidí, většina z nich na střelná poranění. Podle tehdejších opozičních zdrojů do lidí pálili členové speciálních jednotek Berkut z budov přiléhajících k náměstí Nezávislosti, centra protestů. Úmrtí demonstrantů byla po sesazení prezidenta Viktora Janukovyče a jeho útěku do Ruska předmětem vyšetřování. Jeho průběžné výsledky, které vrchní zastupitelství nyní zveřejnilo na svých webových stránkách, uvádějí, že proti demonstrantům byly prokazatelně použity automatické a odstřelovačské zbraně. Palba byla podle prokuratury vedena z hotelu Ukrajina. Příkaz ke střílení do lidí vydal podle Machnyckého exministru vnitra a šéfovi tajných služeb Janukovyč osobně. Totéž ve čtvrtek potvrdil na zasedání parlamentní komise pověřené vyšetřením incidentů současný šéf ukrajinských bezpečnostních služeb Valentyn Nalyvajčenko, člen strany UDAR vedené Vitalijem Kličkem. Dodal, že v době masových protestů byli na velitelství ukrajinských bezpečnostních služeb přítomni blíže nespecifikovaní ruští občané. Nalyvajčenko na čtvrteční tiskové konferenci rovněž prohlásil, že 20. února přistála nedaleko Kyjeva letadla naložená víc než pěti tunami ruských výbušnin a dalšího materiálu. K čemu měly sloužit, neupřesnil.107 Zdroj: Lidovky.cz

107

Viz Příkaz ke střelbě do demonstrantů vydal Janukovyč, oznámila prokuratura. MILENKOVIČOVÁ, Ivana. LIDOVKY.CZ. [online]. c2014 [citováno 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/prikaz-ke-strelbe-do-demonstrantu-vydal-exprezident-janukovyc-ps2/zpravy-svet.aspx?c=A140403_091643_ln_zahranici_msl

83

B. Zfušovaný Majdan? Ze zprávy o odposlechnutém telefonátu mezi unijní ministryní zahraničí Catherine Ashtonovou a šéfem estonské diplomacie Urmasem Paetem vyplývá, že za střelbou do protivládních demonstrantů v Kyjevě, kdy byla snipery ukrytými na střechách domů usmrcena řada osob, by mohla stát ukrajinská opozice. Aspoň to sdělila estonskému ministru zahraničí lékařka Olga Bogomolcová na Majdanu, která však, když se tato informace stala globální zprávou číslo jedna, se věci poněkud zalekla a své informace, soukromě

poskytnuté

ministrovi,

v

rozhovoru

se

zpravodajem Daily

Telegraphu poněkud odvolala. Z případu je však zjevné, že je nutno ho vyšetřit Tato zpráva včetně následujících informací, jež ji doprovázejí, by měly dle mého mínění vévodit headlinům českých médií, neboť pokud by bylo uvedené tvrzení pravdivé, nelze úplně vyloučit, že za střelbou stáli opoziční snipeři. Jinými slovy by to mohlo otřást „legitimitou“ Majdanu stejně tak nové (nikým nevolené) ukrajinské vlády. Z aktuální zprávy zveřejněné na webových stránkách, která „mapuje“ konverzaci sniperů na střechách domů v okolí Majdanu, jednoznačně vyplývá, že nejde o příslušníky policejních sil Berkut . Není však možné s určitostí určit, kterou ze stran tito ozbrojenci „zastupují“. Podle spolupracovníka Aktuálně.cz v Moskvě Jiřího Justa se o hádance, kdo stojí za střelbou sniperů, spekuluje už několik týdnů. Just uvádí, že by na základě posledních informací mohlo jít o příslušníky ukrajinské tajné služby SBU, konkrétně o útvar Alfa a zvláštní policejní útvar Sokol. Just tyto informace čerpal z ukrajinského serveru Ukrajinskaja pravda.108 Zdroj: Blisty.cz

Po zodpovězení základních otázek přechází učitel k zadání sloţitějších otázek, které bude skupinka společně vyhledávat a zapisovat si je. Kaţdá odpověď na danou otázkou by poté měla být zformulována jako argument. Odpověď na první níţe uvedenou otázku podle článku tedy mohla vypadat následovně: „Za střelbu na Majdanu můţe Viktor

108

Viz Zfušovaný Majdan? VESELÝ, Daniel. BRITSKÉ LISTY. [online].c2014 [citováno 2014-04-01]. Dostupné z:http://www.blisty.cz/art/72460.html

84

Janukovyč, který podle

šéfa ukrajinských

bezpečnostních

sluţeb

Valentyna

Nalyvajčenka a prokuratury osobně vydal ke střelbě příkaz.“ Dále bude úkolem ţáků vyhledat odpovědi na následující otázky: -

Koho označuje autor článku za viníka – strůjce incidentu?

-

Odvolává se váš článek na nějaké oficiální zdroje či na tvrzení konkrétních osobností? Jmenuj je.

-

Byl údajný viník incidentu podporován ze zahraničí? Kým?

-

Kdo podle článku fyzicky na majdanské demonstranty střílel?

4. Komparace – diskuze na základě tezí Po ukončení práce učitel nastolí diskuzi. Povede se především kolem otázek, na které si ţáci vypracovali odpovědi. Kaţdá skupina si zvolí svého mluvčího, ostatní ţáci budou do diskuze vstupovat pouze po přihlášení, tak aby se ţáci zbytečně nepřekřikovali. Diskuze by měla být vedena volně, zpracované otázky slouţí jako opora nikoliv jako nutná osnova diskuze. Tu by však měl usměrňovat učitel. Dochází tedy ke konfrontaci dvou názorových proudů. 5. Závěr hodiny Na závěr hodiny se učitel ţáků táţe na reflexivní otázky. „Proč si myslíte, ţe se oba články od sebe tolik liší, kdyţ pojednávají o stejné události?“ „Myslíte si, ţe je dobré si informace z médií ověřovat z více zdrojů?“ Dále učitel ţákům zadá domácí úkol. Nepůjde o nijak náročný či tvůrčí úkol, spíše se jedná o snahu motivovat ţáky k přemýšlení o problematice médií. Jejich úkolem bude nahlédnout do jakéhokoliv periodika (noviny, časopisy, internetové zpravodajství) a názvy, respektive titulky článků, které je zaujmou si zapsat. Na počátku následující lekce se k domácímu úkolu váţe první část hodiny.

85

6. Přínos pro ţáky Ţáci se dozvídají, podle jakých pravidel se píše článek, tyto pravidla si i prakticky ověří na příkladových textech. Na základě multiperspektivního přístupu konfrontují více mediálních zdrojů a učí se v nich hledat informace. 7. Reflexe učitele V první části hodiny by měl učitel motivovat ţáky a vzbudit v nich zaujetí pro mediální produkty. Jelikoţ výklad je sám o sobě obsahově velmi atraktivní, je dobré této atraktivity vyuţít. Fáze vysvětlování Pravidel pro psaní článku představuje prostor pro kladení doplňujících motivačních otázek a moment, který můţe učitel vyuţít pro aktivizaci nepozorných jedinců. Během samostatné práce ţáků s textem by měl být učitel stále aktivní a ţákům být nápomocen, měl by poskytovat rady, ale nikoliv hotové odpovědi. V průběhu diskuze by učitel měl pohotově reagovat na vývoj diskuze, korigovat ji a usměrňovat. Jako vodítko mu slouţí předdefinované otázky. Učitel musí představovat nestranného pozorovatele a moderátora.

6.1.3. Lekce třetí: Stavba článku, práce s textem, tvorba článku – interpretace, vzdělávací oblast Výchova k občanství, Dějepis (kritická činnost) V poslední lekci budou ţáci rozšiřovat své vědomosti z předešlé lekce. Z předchozí lekce jiţ chápou pravidla pro psaní článku. Nyní bude ţákům osvětlena také konkrétní stavba – struktura článku. Ţáci pracují v kolektivu, učí se týmové spolupráci a rozvíjejí své kooperativní dovednosti. Vzhledem k tématu práce zaujímají vlastní postoj a následně se jej snaţí interpretovat. Cíle lekce: Ţák kriticky hodnotí, zpracovává a následně interpretuje informace, které získává z mediálních zdrojů. Rozvíjí svojí schopnost práce ve skupině. Chápe, ţe i historické

86

informace podléhají interpretaci jejího autora. Ţák si ověřuje své stávající vědomosti o psaní článku a tyto vědomosti dále prohlubuje. Rozvíjené klíčové kompetence dle RVP ZV: Kompetence k učení: -

vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně vyuţívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém ţivotě

-

samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro vyuţití v budoucnosti

Kompetence komunikativní: -

vyuţívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému souţití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi

Kompetence sociální a personální: -

účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovní činnosti pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce

Očekávané výstupy dle RVP ZV: -

uvede konkrétní příklady důleţitosti a potřebnosti dějepisných poznatků

-

uvede příklady zdrojů informací o minulosti

-

kriticky přistupuje k mediálním informacím, vyjádří svůj postoj k působení propagandy a reklamy na veřejné mínění a chování lidí

-

posoudí a na příkladech doloţí přínos spolupráce lidí při řešení konkrétních úkolů a dosahování některých cílů v rodině, ve škole, v obci

-

uvede některé globální problémy současnosti, vyjádří na ně svůj osobní názor a popíše jejich hlavní příčiny i moţné důsledky pro ţivot lidstva

Použité metody: Rozhovor, vysvětlování, kompozice, výklad, popis, variace metody I.N.S.E.R.T.

87

Pomůcky: Předem připravené a rozstříhané kopie textů Průběh lekce: 1. Motivace: Zahajovací motivační část této lekce vychází z domácího úkolu, který byl zadán ţákům v předešlé lekci. Učitel se tedy ţáků táţe, jaké novinové titulky je zaujaly a proč. Z tohoto cvičení by měl vyplynout závěr, ţe titulky, které ţáky nejvíce zaujaly, jsou ty, jeţ vzbuzují u čtenářů emotivní reakce. Titulek by měl tedy svého čtenáře doslova přitáhnout. 2. Výklad učiva, struktura článku – jak napsat článek V této části budeme ţákům vysvětlovat hlubší strukturu psaných mediálních sdělení – článků. Ţáci se tedy ke znalosti Pravidel psaní článku přidají také formální dovednosti, které si ve finální části také ověří. Učivo: Kaţdý článek by měl odpovídat na tyto základní otázky: kdo, co, kde, kdy, jak a proč? Hlava zprávy, neboli „Lead“ stojí na začátku kaţdého článku a měla by obsahovat základní informace o vybrané problematice. Právě sem patří také nejčerstvější a nejdůleţitější informace. Tato část odpovídá na otázky: kdo, co, kdy, kde? Tato část by neměla být delší neţ sedm řádků. Tělo zprávy poté přechází od fundamentálních informací k podrobnějším. Při psaní článku se praktikuje takzvaný princip „obrácené pyramidy“. To ve své podstatě znamená, ţe informace by měly být podávány co nejrychleji. Důleţité totiţ je, aby čtenář, který si přečte třeba jen první část - hlavu celého článku, nepřišel o nejdůleţitější informace. Tato forma je pro čtenáře optimální. Někdy se však také uplatňuje psaní článku podle chronologie události či komplexních dějů.109 3. Skladba textu Následující část bude prolínat jednak vědomostní základnou ţáků, získané v první lekci, ale také bude procvičovat právě získané znalosti struktury článku. Pro tuto část jsem tedy zvolil článek pojednávající o historickém pozadí Krymu. 109

MIČIENKA, Marek a Jan JIRÁK. Rozumět médiím: základy mediální výchovy pro učitele. Vyd. 1. Praha: Partners Czech, c2006, s. 68. ISBN 80-239-6762-2.

88

V roce 1441 byl na území Krymu vytvořen samostatný Krymský chanát, který se rozešel se Zlatou hordou a jehož hlavním městem bylo Bachčisaraj. Tento útvar se kromě Krymu rozkládal na území severního pobřeží Černého moře a kolem moře Azovského. Krymský chanát se roku 1475 stal vazalem Osmanské říše. Roku 1663 vpadli krymští Tataři v rámci Turecké armády na Moravu, odkud odvlekli do otroctví přibližně 12 000 lidí. Na jejich vykoupení se pak pořádaly různé veřejné sbírky. Tataři živící se také obchodem s otroky takto až do konce 18. století „získali“ a prodali přibližně 2 miliony otroků. V područí této říše zůstal Krym až do roku 1783, kdy v důsledku dvou rusko-tureckých a jedné občanské války, do které Ruské impérium zasáhlo, Krymský chanát coby součást Osmanské říše zanikl a Krym se anexí stal součástí Ruského impéria. Do této doby byli etnickou většinou na Krymu krymští Tataři, následování s velkým odstupem Řeky, Armény, Bulhary a Karaimany. Toto etnické složení se zásadně nezměnilo ani v dalších desetiletích, vyjma vzniku ruské menšiny, která byla důsledkem budování ruské flotily v Sevastopolu. V roce 1941 obsadili tuto oblast Němci, kteří při dobývání Krymu utrpěli těžké ztráty. Přesto během celého období okupace nedokázali dobýt hory uprostřed poloostrova, které zůstaly pod držením tatarských partyzánů. Sovětská armáda Krym osvobodila v roce 1944. Možná právě pro svoje bojovné vlohy (a příklon k „Bílým“) se všichni krymští Tataři stali součástí Stalinových populačních přesunů a masakrů a 18. května 1944 byli násilně deportování do střední Asie, přičemž tento odsun nepřežilo přibližně 46 % z nich. V témže roce byli deportování do stejné oblasti i Arméni, Bulhaři a Řekové. Deportovaným bylo zakázáno se vrátit až do začátku 90. let, přičemž majetek jim nikdy oficiálně navrácen nebyl. Na konci roku 1944 se tedy Krym dle přání diktátora Stalina stal etnicky čistým a jednolitým prostorem, který mu dával jistotu, že Černomořská flotila zde bude mít kvalitní zázemí. Roku 1954 byl Krym darován Ukrajinské sovětské socialistické republice. Přímou součástí ruského státu byl za celou svoji historii tedy jen necelá dvě století, přesně 168 let. Počet etnických Rusů zde narůstal po celou dobu, kdy byl poloostrov součástí Sovětského svazu. Svou roli hrálo nejen posilování aktivních vojenských oddílů, ale i skutečnost, že Krym byl jednou z oblastí, kam odcházeli vysloužilí vojáci i se svými rodinami, a prominenti režimu se zde usazovali z důvodu přívětivého klimatu, které bylo i důvodem, proč se Krym stal turistickou destinací Rusů a budovala se tu sanatoria. Návrat byl zbývajícím krymským Tatarům umožněn až s pádem SSSR. Nicméně zůstalo jen na nich, zda se vrátí – žádný majetek jim státem vrácen nebyl. Dnes jich po celém světě žije mezi 500 000 – 6 500 000 (rozpětí je způsobeno nepřesností čísel z Turecka, kde se jejich populace uvádí mezi 150 000 a 6 000 000).

89

Současné kroky Ruské federace svádějí k hledání paralel v minulosti. Jako první se nabízí paralela s okupací československého pohraničí Hitlerem. I ten se, stejně jako nyní prezident Putin, zaštiťoval „ochranou svých občanů“, kterým mělo být údajně ubližováno na základě etnicity. Novější paralelou je pak nedávná válka v Gruzii, kde byl uváděn stejný důvod. Na závěr něco pro znalce britského seriálu „Jistě, pane premiére“ – říkali jste si někdy, jak že to vypadá ona sovětská „salámová taktika“ okupace (díl „Velký plán“)? V současném dění máte vzorový příklad…110 Tento výše uvedený text bude rozdán ţákům do dvojic v rozstříhané podobě. Úkolem ţáků bude nejprve seřadit jednotlivé části ve správném pořadí. Zde tedy vyuţijí znalosti chronologických posloupností jednotlivých historických epoch z oblasti dějepisu, ale zároveň také budou mít moţnost posoudit text na základě Pravidel pro psaní článku a jeho strukturalizace. Po sloţení tohoto textu bude úkolem kaţdé dvojice vymyslet vhodný titulek, který by čtenáře mohl zaujmout. Kaţdá dvojice následně své titulky sdělí třídě. (V případě, ţe učitele netlačí čas, je vhodné poté společně vybrat například formou třídního hlasování nejpovedenější titulek.) 4. I.N.S.E.R.T. Po dokončení předchozí činnosti přejdeme k práci se samotným textem. Jako pomůcka ţákům poslouţí také zápis z první lekce. Ţáci budou postupovat po jednotlivých odstavcích. Jejich úkolem bude označovat si u pravého okraje textu při odstavcích čtyři kategorie informací. Ke kaţdému odstavci by tedy měl přijít minimálně jeden, maximálně tři symboly (ty však mohou být stejné, stejně jako různé). Důleţité je, aby ţáci věděli, ţe jde o mediální interpretaci dějinných událostí, nikoliv o stoprocentně platné informace.

HRBEK, Filip. Patří Krym Rusku? PARLAMETNÍ LISTY.CZ. [online]. 2014 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/FilipHrbek-Patri-Krym-Rusku-305763 110

90

Žák:

√

udělá „fajfku“ jestliže je informace pro něho známá

__

udělá mínus, jestliže je informace v rozporu s tím, co si myslel/a.

+

udělá plus, jestliže je informace nová

?

udělá otazník, jestliže informaci nerozumí nebo by se chtě/a dovědět 111

víc.

Výstupy z tohoto cvičení je zápis do tabulky I.N.S.E.R.T., kde k jednotlivým symbolům zobecní danou informaci. Tabulka I.N.S.E.R.T., včetně příkladového zobecnění, je k nahlédnutí zde: Tabulka I.N.S.E.R.T.

√

__

+

?

Od 15. století byl Krym součástí

Krymského

chanátu.

5. Zadání domácího úkolu Úkolem ţáků bude vypracovat samostatně článek podle Pravidel psaní článku a strukturálních postupů. Předmětem jejich zájmu můţe být buď jakákoliv informace, která je zaujme v médiích. Ideální je však psát o dění v regionu. Zde mohou vyuţít nejen postupů, jeţ si osvojili v rámci výuky, ale také zaujmout stanovisko vůči lokální problematice, ke které mají výhodnější pozorovací postavení. 6. Přínos pro ţáky Ţáci umí strukturovat psaný článek. Chápou Pravidla pro psaní článku jak teoreticky, tak prakticky. Aplikují získané teoretické vědomosti na příkladu mediálního produktu. Přistupují k němu kriticky a jsou schopni jej interpretovat a reflektovat. 111

Viz I.N.S.E.R.T. METODICKÝ PORTÁL RVP. [online]. c2011 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/A/Aktivizuj%C3%ADc%C3%AD_v%C3% BDukov%C3%A9_metody/I.N.S.E.R.T

91

7. Reflexe učitele Učitel ţákům zprostředkuje důleţité informace z oblasti tvorby mediálních sdělení – článků. Je ţákům nápomocen při práci s textem a poskytuje jim průběţné rady. Učitel by měl respektovat individuální postoje k nazírané problematice a klade ţákům doplňující otázky k tématu, kterými je vybízí k přemýšlení nad konkrétními otázkami. Důraz učitel klade zejména na jasné vysvětlení struktury článku a jeho jednotlivých částí. Správné pochopení ţákům usnadní práci při tvorbě domácího úkolu a samozřejmě také při sestavování pracovního textu. Metoda I.N.S.E.R.T. přirozeně vyţaduje zvýšenou aktivitu nejen ţáků, ale také učitele. Na tuto realitu tedy musí učitel adekvátně reagovat a na případné otázky, nejasnosti či pouhé dotazy ochotně odpovídat. Zároveň by však měl vytýčit jistá pravidla a nepřipustit, aby ţáci kladli nepřiměřené mnoţství otázek.

92

Závěr Diplomová práce si kladla ve své podstatě jeden hlavní cíl – hypotéza, který vychází z pěti kroků k němu vedoucích. Tyto kroky představují dílčí podcíle. Hlavním cílem této práce byl popis soudobé mediální reality. Vycházím tedy z hypotézy, ţe média se stávají čím dál více závislými na mocenských strukturách. Skrze ně posléze dochází k ovlivňování společenských tendencí, rámce demokratických procesů a v neposlední řadě úrovně informovanosti obyvatelstva. Na tuto situaci poté reaguji posledním podcílem této práce, kde navrhuji konkrétní způsoby, jakými je moţné vzdělávat ţáky na ZŠ a SŠ v oblasti mediální problematiky a naučit je tak zacházet s mediálními sděleními. Dále pak získat minimální kompetence k jejich kritickému uţívání a tím zvýšit stav své mediální gramotnosti. Samotné tvrzení, ţe mocenské elity ovlivňují mediální prostředí a tím také stav demokracie v našem, ale i globálním prostředí jsem začal definováním pojmu „moc“ s ohledem zejména na zdroje moci. Skrze historické, ale i soudobé příklady jsem dospěl k závěru, ţe současná mocenská elita opírá svoji moc zejména o kapitál, který následně legitimizuje skrze média, slouţící jim k vytváření společenského konsensu. Dalším podcílem této práce vycházejícím z předchozích zjištění bylo definování „elit“ nejen jako pojmu, ale také jako entity, zaujímající v naší společnosti rozhodující postavení. Zde jsem se snaţil zejména popsat klasifikaci společensko-mocenských elit podle různých měřítek a postihnout jejich vývoj v moderních dějinách. Výstupem z této části je zjištění, ţe dnešní mocenská elita zaujímá velmi zvláštní a často neindividualizované postavení. Elitu v současnosti nemusí představovat pouze extrémně finančně silný jedinec, ale spíše ji představuje kupříkladu korporace, jejíţ součástí jsou jedinci na různých postech. Od majoritních akcionářů aţ po generální ředitele. Zde uţ tedy není moţné hovořit pouze o individualizovaných elitách aristokratického typu, ale spíše o strukturalizovaném společenském systému, napadajícím samotné základy demokratické společnosti. V dnešní době se tedy často hovoří o současném stavu nejen jako o liberálně-demokratickém zřízení, jak jej vidí například Francis Fukuyama, ale méně lichotivě jako o korporatokracii – stavu, kdy státní moc ustupuje moci silných, dnes jiţ nadnárodních, korporací. Nebo také o mediokracii – vládě médií. Ačkoliv na

93

základě, v této práci popsaných skutečností nedocházím k jednoznačnému přesvědčení, ţe jeden z těchto stavů je dnes absolutní realitou, domnívám se, ţe vliv korporací, které povaţuji za hlavního tvůrce současného stavu společenského zřízení, mají zcela nezanedbatelný aţ rozhodující vliv na fungování medií jako celku. Právě hodnocení praktického stavu a jejich zneuţitelnosti potom představuje přechod mezi společenskovědní a pedagogicko-didaktickou částí této práce. Na praktických příkladech popisuji konkrétní případy zneuţití médií k dosaţení jak společenského konsensu k vyvolání válečného konfliktu, tak k získání souhlasu k ekonomickému vykořisťování jiného státu. Tím se mi potvrzuje hypotéza vlivu komerční sféry na média. Je nesporné, ţe na tuto realitu se vzdělávací systém nejen v naší zemi snaţí adekvátním způsobem reagovat. Popis a hodnocení této reakce je potom dalším podcílem této práce. Mediální výchova, snaţící se o vzdělávání mediálně gramotných jedinců dle mého názoru a mých zjištění rozhodně představuje správnou cestu k dosaţení tohoto cíle. Bohuţel však musím konstatovat, ţe prostor pro kvalitní naplnění cíle mediální výchovy, totiţ vychování mediálně gramotného jedince, nepovaţuji za dostatečný. V závěrečné části této práce jsem se vzhledem ke svému oborovému zaměření zabýval integrací Mediální výchovy v rámci vzdělávacích oborů Dějepis a Občanská výchova. Zde jsem rozloţil zátěţ do tří lekcí. Ţák tedy získává vědomostní předpoklady pro správné posouzení konkrétní problematiky, pracuje s mediálními informacemi různých forem a zkouší také vytvářet vlastní mediální sdělení. Tato část představuje, dle mého názoru, pouţitelný návrh pro aplikaci v praxi. Výše uvedené závěry potvrzují vyřčenou hypotézu a navrhují způsoby řešení, stejně jako popisují současný stav problematiky, která si dle mého názoru zaslouţí mnohem vyšší míru pozornosti, neţ jaká je jí v současnosti věnována.

94

Pouţitá literatura a zdroje Tištěné zdroje: 1. BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 1.vyd. Brno: Jota, 1995, 580 s. ISBN 80-856-1747-1. 2. CABADA, Ladislav a Michal KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. 2. rozš. a dopl. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 494 s. Politologie (Eurolex Bohemia). ISBN 80-864-3263-7. 3. CANETTI, Elias. Masa a moc. Vyd. 2. Překlad Jiří Stromšík. Praha: Academia, 2007, 622 s. Europa, sv. 9. ISBN 978-802-0015-129. 4. DAHL, Robert. O demokracii: Průvodce pro občany Přel. J. Foltýn. 1.vyd. Praha: Portál, 2001, 191 s. ISBN 80-717-8422-2. 5. DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 2. opr. vyd. Praha: Portál, 1997, 175 s. ISBN 80-717-8251-3. 6. FARKAS, Viktor. Lži za války a v míru: tajná moc tvůrců veřejného mínění. Vyd. 1. Překlad Ivan Binar. Praha: Mladá fronta, 2006, 263 s. Tajný archiv. ISBN 80-204-1357-X. 7. GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, 267 s., [16] s. obr. příloh. Nové obzory (Jota). ISBN 80-721-7031-7. 8. HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000. ISBN 8086355268. 9. CHOMSKY, Noam a David BARSAMIAN. Tajnosti, lži a demokracie: interview s Davidem Barsamianem. Překlad Daria Dvořáková. V Olomouci: Votobia, 1999, 123 s. ISBN 80-719-8357-8. 10. CHOMSKY, Noam, Michel FOUCAULT a Fons ELDERS. Člověk, moc a spravedlnost. Překlad Ondřej Slačálek. Praha: Intu, 2005, 110 s. Tři tečky. ISBN 80-903-3553-5. 11. CHOMSKY, Noam. Moc a teror: přednášky a rozhovory uskutečněné po 11.9. Překlad Martina Falvey. Praha: Mezera, 2007, 158 s. Protijed. ISBN 978809-0325-906. 12. JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 413 s. ISBN 978-807-3674-663.

95

13. KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 s. Studie (Sociologické nakladatelství), sv. 64. ISBN 978-807-4190-315. 14. KOLEKTIV. VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE. Doporučené očekávané výstupy: Metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách. Markéta Pastorová. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2011, 76 s. ISBN 978-80-87000-76-2. 15. KOTRBA, Tomáš a Lubor LACINA. Praktické využití aktivizačních metod ve výuce. Vyd. 1. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister, 2007. ISBN 978-808-7029-121. 16. KOUKOLÍK, František. Mocenská posedlost. Vyd. 1. Překlad Ladislav Hofman, Z Ullrich. V Praze: Karolinum, 2010, 278 s. ISBN 978-802-4618-258. 17. KOVÁŘOVÁ, Pavla. Trendy v informačním vzdělávání. 1. vyd. Zlín: VeRBuM, 2012, 154 s. ISBN 978-80-87500-18-7. 18. KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1995, 307 s. ISBN 80-718-4134-X. 19. LABOUTKOVÁ, Šárka a Petr VYMĚTAL. Lobbing v moderních demokraciích. Vyd. 1. Editor Karel Müller. Praha: Grada, 2010, 256 s. ISBN 978-802-4731650. 20. LE BON, Gustave. Psychologie davu. Překlad Ladislav Hofman, Z Ullrich. Praha: KRA, 1994, 159 s. ISBN 80-901-5278-3. 21. L'ETANG, Jacquie a [z anglického originálu ... přeloţil Petr ANTONÍN]. Public relations: základní teorie, praxe, kritické přístupy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 80-736-7596-X. 22. Local democracy and the processes of transformation in East-Central Europe. Editor Harald Baldersheim. Boulder: Westview Press, 1996, xiv, 257 s. Urban policy challenges. ISBN 08-133-8968-2. 23. LUHMANN, Niklas. Realita masmédií. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014, 143 s. XXI. století. ISBN 978-80-200-2333-9. 24. MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím :extenze člověka. Edited by Jan Jirák, Translated by Miloš Calda. 2., rev. vyd. Praha: Mladá fronta, 2011. 399 s. ISBN 9788020424099. 25. Mediální gramotnost: nový rozměr vzdělávání. Editor Jan Jirák, Radim Wolák. Praha: Radioservis, 2007, 152 s. ISBN 978-808-6212-586.

96

26. Mediální gramotnost: nový rozměr vzdělávání. Editor Jan Jirák, Radim Wolák. Praha: Radioservis, 2007, 152 s. ISBN 978-808-6212-586. 27. MIČIENKA, Marek a Jan JIRÁK. Rozumět médiím: základy mediální výchovy pro učitele. Vyd. 1. Praha: Partners Czech, c2006, 218 s. ISBN 80-239-6762-2. 28. MIČIENKA, Marek a Jan JIRÁK. Základy mediální výchovy. Vyd. 1. Překlad Jiří Stromšík. Praha: Portál, 2007, 295 s. Europa, sv. 9. ISBN 978-807-3673154. 29. MILLS, C. Mocenská elita. 1. vyd. Překlad František Kejdana. Praha: Orbis, 1966, 500 s. Malá moderní encyklopedie (Orbis), sv. 53. 30. ROTHKOPF, David J. Supertřída: jak globální mocenská elita přetváří svět. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009, 358 s. ISBN 978-80-7306-399-3. 31. SILVERBLATT, A., FERRY, J., FINAN, B. Approaches to Media Literacy. New York : M.E. Sharpe, 1999. 280 s. ISBN 0765601842. 32. STRADLING, Robert, Vratislav ČAPEK. RADA EVROPY. Multiperspektivita ve vyučování dějepisu: příručka pro učitele. Londýn: Rada Evropy, 2003, 58 s. Řada vyučování dějepisu. Dostupné z: http://aplikace.msmt.cz/PDF/NHStradlingMultiperspectivita.pdf 33. ŠEĎOVÁ, K. Média jako pedagogické téma. Pedagogika, 2004, č. 1, s. 19-33. ISSN 0031-3815. 34. ŠEBESTA, K. Výchova komunikační a výchova mediální. Český jazyk a literatura, 1995/1996, č. 7-8, s.158-162. 35. ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 4. rozšíř. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004, 574 s. Dějiny států. ISBN 80-710-6658-3. 36. VERNER, Pavel a Mária BEZCHLEBOVÁ. Mediální výchova: průřezové téma. 1. vyd. Albra: SPL - Práce, 2007, 106 s. ISBN 978-807-3610-425. 37. Veřejnost a elity jako aktéři modernizace. 1. vyd. Editor Pavol Frič, Martin Nekola, Libor Prudký. Praha: CESES FSV UK, 2005, 98 s. Studie CESES, 9/2005. 38. WEBER, Max. Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus. Köln: Anaconda, 2009. ISBN 978-386-6473-690.

97

Elektronické zdroje: 1. A Conceptual Analysis and Historical Overview of Information Literacy. Chicago: College and Research Libraries, 1994. ISSN 0010-0870. Dostupné z: http://crl.acrl.org/content/55/4/309.full.pdf+html?sid=f429197c-f3ed-45f8-b5eae6fd47032d12 2. Aufderheide, P.: Conference report from National Media Literacy Leadership Conference [online]. Washington, DC: Aspen Institute, 1993. [citováno 2014-03-26] Dostupné z http://www.medialit.org/reading-room/aspen-institute-report-nationalleadership-conference-media-literacy 3. Bezpečný internet.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.bezpecnyinternet.cz/ 4. CEBE, Jan, Jan JIRÁK, Tomáš TRAMPOTA a Radim WOLÁK. CENTRUM PRO MEDIÁLNÍ STUDIA CEMES UK FSV. Stav mediální gramotnosti v ČR: Výzkum úrovně mediální gramotnosti obyvatelstva nad 15 let. 2011. vyd. Praha: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, 2011, 74 s. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/medialni-gramotnost/vysledky-studie-15-plus.pdf 5. Čas strávený na sociálních sítích (výsledky průzkumu). LEMBERGOVÁ, Hana. [online]. [cit. 2014-03-24]. Dostupné z http://cas-straveny-na-socialnich-s.vyplnto.cz 6. HRBEK, Filip. Patří Krym Rusku? PARLAMETNÍ LISTY.CZ. [online]. 2014 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/FilipHrbek-Patri-Krym-Rusku-305763 7. I.N.S.E.R.T. METODICKÝ PORTÁL RVP. [online]. 2011 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/A/Aktivizuj%C3%ADc% C3%AD_v%C3%BDukov%C3%A9_metody/I.N.S.E.R.T 8. Komercionalizace médií a tradic [online]. c2005 [citováno 2013-10-07]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/o/p/281/KOMERCIONALIZACE-MEDII-ATRADIC.html/ 9. Lustrace jsou přežité. Ohrožují nás spíše kmotři, míní ústavní právník [online]. c2013 [citováno2005-03-04]. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-pravnikemkyselou-o-lustracnim-zakone-fs1-/domaci.aspx?c=A131105_145834_domaci_zt 10. MAŘÍKOVÁ, Hana. MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Zpráva o mládeži 2013: Základní informace o situaci mladých lidí v České republice Mgr. Hana.

98

11. MLEJNEK, Josef a Petruška ŠUSTROVÁ. Zaostřeno na moderní dějiny: Ukončení Krymské války v roce 1856. ČESKÝ ROZHLAS. [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=Krymsk%C3%A1+v%C3%A1lka&reader=&p orad[]=Zaost%C5%99eno+na+modern%C3%AD+d%C4%9Bjiny&zobrazNevysilane= 0 12. Na internet je připojeno 62 českých domácností ze sta [online]. c2011 [citováno 2014-03-25]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/na_internet_je_pripojeno_62_ceskych_domacnosti_ze_s ta20111129 13. NÁRODNÍ CENTRUM BEZPEČNĚJŠÍHO INTERNETU. ESafety Label [online]. c2012 [citováno 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.ncbi.cz/evropskakomise/esafety-label.html 14. Příkaz ke střelbě do demonstrantů vydal Janukovyč, oznámila prokuratura. MILENKOVIČOVÁ, Ivana. LIDOVKY.CZ. [online]. 2014 [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/prikaz-ke-strelbe-do-demonstrantu-vydalexprezident-janukovyc-ps2-/zpravy-svet.aspx?c=A140403_091643_ln_zahranici_msl 15. Příručka mediální výchovy:Mediální výchova na gymnáziích [online]. c2010 [citováno 2014-03-25]. 142 s. Dostupné z: http://www.mediasetbox.cz/data/_text/000004/prirucka-medialnivychovy.pdf 16. Sdělení komise Evropskému parlamentu, radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů, Digitální agenda pro Evropu [online]. c2010 [citováno 2014-03-24]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0245:REV1:CS:HTML 17. SINCLAIR, D. Media literacy: Elementary, my dear TL. Emergency Librarian, Nov/Dec 1996, vol. 24, is. 2, s. 26-29. ISSN 03158888. Dostupné z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=10535204&sid=5&Fmt= 4&clientId=45397&RQT=309&VName=PQD. 18. The Speaking, Listening, and Media Literacy Standards and Competency Statements for K- 12 Educations [online]. c1998 [citováno 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.natcom.org/uploadedFiles/About_NCA/Leadership_and_Governance/Publi c_ Policy_Platform/K-12Standards.pdf 19. UKRAJINSKÝ STÁTNÍ STATISTICKÝ VÝBOR. Obyvatelstva Autonomní republiky Krym na základě výsledků sčítání lidu z roku 2001 [online]. c2001 [cit. 201403-31]. Dostupné z: http://2001.ukrcensus.gov.ua/rus/results/general/nationality/crimea

99

20. Václav Bělohradský: Den vyhlášení postdemokracie [online]. c2010 [citováno 201403-13]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/192522-vaclav-belohradskyden-vyhlaseni-postdemokracie.html 21. VESELÝ, Daniel. Zfušovaný Majdan? BRITSKÉ LISTY. [online]. 2014 [cit. 201404-18]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/72460.html 22. Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. c2007 [citováno 2013-03-05], Část C. str. 102-103. Dostupné z: http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf 23. WWW.SCIO.CZ, s.r.o. Analýza výsledků testu čtenářské gramotnosti v PRO23 2010/11. 2012. vyd. Praha, 2012, 20 s. Dostupné z: https://scio.cz/download/analyzy/analyza_ctenarska_gramotnost_SS_2011.pdf 23. YUET LIN LEE, A. Promoting media literacy: the author proposes a new model for media studies. Education Canada, Summer 1997, vol. 37, is. 2, s. 32. ISSN 00131253. Dostupné z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=404781121&sid=5&Fmt= 3&clientId=45397&RQT=309&VName=PQD.

100

Přílohy: Příloha č. 1 - Fotografie, obrazový materiál Nacistická přehlídka, 1936

Římské odznaky

© 2004–2014 Florida Center for Instructional Technology. ClipArt ETC is a part of the Educational Technology Clearinghouse and is produced by the Florida Center for Instructional Technology, College of Education, University of South Florida.

101

Příloha č. 2 - Obrazový materiál Výběrčí daní Zlaté hordy přichází do města na Rusi [A Basqaq arrives at a Russian city]

Sergej Vasilijevič Ivanov, 1902 © The State Tretyakov Gallery, Moscow

102

Příloha č. 3 - Fotografie Skot a zásoby pro britskou armádu v Kozácké zátoce, Balaklava [Cattle and supplies for the British army in Cossack Bay, Balaklava]

© Roger Fenton/Rex Features

103

Příloha č. 4 - Fotografie Zničený Sevastopolský přístav jednotkamu Osy v průběhu obléhání za druhé světové války

Horst Grund, 1942

104

Příloha č. 5 - Fotografie Oslavy třísetletého jubilea uzavření Perejaslavské dohody, podle které se levobřežní Ukrajina připojila k carskému Rusku.

105

Příloha č. 6 - Mapa Autonomní republika Krym

David Ryneš, 2014 © Yahoo Maps

106

Příloha č. 7 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 1 Lekce první: Historické souvislosti vybrané problematiky, vzdělávací oblast Dějepis Tematický okruh-téma: Moderní dějiny – Krym, Třída: 9. (případně SŠ) Rusko Časová dotace: 90 minut Průřezová témata: Mediální výchova Mezipředmětové vztahy: Výchova k občanství, Zeměpis Cíle vyučovací hodiny: Ţák chápe historický vývoj Krymu dílčí očekávané výstupy: Ţák chápe potřebu znalosti historických kontextů očekávané výstupy RVP: - Ţák uvede konkrétní příklady důleţitosti a potřebnosti dějepisných poznatků - orientuje se na časové ose a v historické mapě, řadí hlavní historické epochy v chronologickém sledu klíčové kompetence: - respektuje přesvědčení druhých lidí, váţí si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení - přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu - rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běţně uţívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je vyuţívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění Obsah: učivo Tatarský Krym, Krymská válka, Krym za druhé světové válka, Krym součástí Ukrajiny za SSSR, Autonomní republika Krym, Demografie Krymu pojmy opěrné (ţák je zná, měl by je znát) válka, národnost, Rusko, Krym pojmy nové (souvisí s obsahem učiva) Demografie, autonomie, anexe Výukové metody: Vyprávění, vysvětlování, popis, variace brainstormingu, demonstrace statických obrazů, dynamická projekce (poslech), diskuse Organizační formy výuky: Frontální výuka, výukový rozhovor Učební pomůcky, didaktická technika: Power point – obrazový materiál, zvukový přehrávač – zvukový materiál, tabule, křída/fixy v závislosti na typu tabule

107

Fáze hodiny Úvod

Činnosti vedoucí k naplnění výukových cílů Organizace hodiny Motivace - zvukový záznam „Zaostřeno na moderní dějiny, Ukončení Krymské války v roce 1856“

Hlavní část

metoda

Výklad učiva:

čas

Front. výuka

3 m.

pomůcky, technika -

2 m.

Audio

Poslech

Vyprávění

 Tatarský Krym

forma

Front. výuka

Vysvětlování

 Krymská válka

Popis

 Krym za druhé světové války  Krym součástí Ukrajiny za SSSR

Demonstrace statických obrazů

 Autonomní republika Krym  Demografie Krymu

Front. výuka

PPT 5 m.

-

9 m.

Int. tabule

5 m.

kopie obr. materiálu

6 m. Front. výuka

7 m. 10 m. PPT -

Zápis do sešitu a na tabuli: - Postupujeme podle témat. Kaţdé téma = jeden podnadpis. Na základě variace brainstormingu společně s ţáky vytváříme zápis (viz Lekce první)

Int. tabule kopie obr. materiálu

Demonstrace statických obrazů

 Zapsání do sešitů

Závěr

20 m.

Variace brainstormingu

Diskuze, ţákovský rozhovor: -

Znáte nějaké případy násilného vystěhování národnostní menšiny v Českém prostředí? Myslíte si, ţe je z pohledu dnešní doby ospravedlnitelný odsun sudetských Němců?

108

Diskuse

Výuk. Rozhovor

15 m. -

Příloha č. 8 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 2 Lekce druhá: Vliv médií na náš život, vzdělávací oblast Výchova k občanství Tematický okruh-téma: Vliv médií na náš ţivot, Třída: 9. (případně SŠ) práce s textem Časová dotace: 45 minut Průřezová témata: Mediální výchova, Výchova Mezipředmětové vztahy: demokratického občana Dějepis, Zeměpis, Český jazyk a literatura Cíle vyučovací hodiny: Ţák kriticky zachází s mediálními zdroji, rozumí jejich obsahu; rozumí pravidlům pro psaní novinových článků dílčí očekávané výstupy: Ţák porovnává více mediálních zdrojů, chápe média jako způsob ovlivňování veřejného mínění očekávané výstupy RVP: - kriticky přistupuje k mediálním informacím, vyjádří svůj postoj k působení propagandy a reklamy na veřejné mínění a chování lidí klíčové kompetence: - samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro vyuţití v budoucnosti - naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje - přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají Obsah: učivo Pravidla pro psaní článku pojmy opěrné (ţák je zná, měl by je znát) média, text, článek pojmy nové (souvisí s obsahem učiva) mediální produkt, titulek, teze Výukové metody: Vysvětlování, popis, dialog, diskuse, kompozice, práce s textovým materiálem, multiperspektivní přístup Organizační formy výuky: Frontální výuka, skupinová práce (s textem), diskuse Učební pomůcky, didaktická technika: Kopie textového materiálu, tabule, křída/ fixy v závislosti na typu tabule

109

Fáze hodiny Úvod

Činnosti vedoucí k naplnění výukových cílů

metoda

Organizace hodiny

forma

čas

Front. výuka

3 m.

Motivační otázky ţákům: -

5 m.

Co by měl článek obsahovat? Co by naopak obsahovat neměl? Měl by být článek spíše emocionální výpovědí autora nebo by měl být spíše faktický? Jak sloţitý by text měl být?

-

Často rozhodujícím elementem při rozhodování čtenáře, zda si článek přečte je titulek. Měl by tedy zaujmout

-

Článek by se měl držet faktů a neodbíhat

-

Články se píší ve třetí osobě

-

Vyhnout se emocionálním vyjádřením a svým názorům

-

- Sdělení by měla být co nejjednodušší

-

Dialog -

Hlavní část Výklad učitele – „Pravidla psaní článku“ Učivo: - Nejdůležitější informace patří na úvod zprávy

pomůcky, technika

Front. výuka Vysvětlování

15 m.

Tabule Fixy/křída

Popis Tabule Fixy/křída

Práce s textem – učitel zadává práci ve skupinách, organizuje

Vysvětlování

Front. výuka

3 m.

-

MultiPráce 15 m. Kopie textů Skupinová práce ţáků – ţáci pracují ve skupinách, učitel je perspektiva s textem nápomocen při zodpovídání doplňujících otázek Diskuse Závěr

Komparace – diskuse - Koho označuje autor článku za viníka – strůjce incidentu? - Odvolává se váš článek na nějaké oficiální zdroje či na tvrzení konkrétních osobností? - Byl údajný viník incidentu podporován ze zahraničí? Kým? - Kdo podle článku fyzicky na majdanské demonstranty střílel  „Proč si myslíte, ţe se oba články od sebe tolik liší, kdyţ pojednávají o stejné události?“  „Myslíte si, ţe je dobré si informace z médií ověřovat z více zdrojů?“

110

Diskuse

Dialog

Diskuse

7-9 m.

Vypracované odpovědi

Příloha č. 9 - Struktura přípravy na vyučovací hodinu 3 Lekce třetí: Stavba článku, práce s textem, tvorba článku – interpretace, vzdělávací oblast Výchova k občanství, Dějepis Tematický okruh-téma: Stavba článku, práce s Třída: 9. (případně SŠ) textem Časová dotace: 45 minut Průřezová témata: Mediální výchova, Výchova Mezipředmětové vztahy: Dějepis, demokratického občana Český jazyk a literatura

Zeměpis,

Cíle vyučovací hodiny: Ţák kriticky hodnotí, zpracovává a následně interpretuje informace, které získává z mediálních zdrojů. Dílčí očekávané výstupy: Rozvíjí svojí schopnost práce ve skupině. očekávané výstupy RVP: - uvede konkrétní příklady důleţitosti a potřebnosti dějepisných poznatků - uvede příklady zdrojů informací o minulosti - kriticky přistupuje k mediálním informacím, vyjádří svůj postoj k působení propagandy a reklamy na veřejné mínění a chování lidí - posoudí a na příkladech doloţí přínos spolupráce lidí při řešení konkrétních úkolů a dosahování některých cílů v rodině, ve škole, v obci - uvede některé globální problémy současnosti, vyjádří na ně svůj osobní názor a popíše jejich hlavní příčiny i moţné důsledky pro ţivot lidstva klíčové kompetence: - vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně vyuţívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém ţivotě - samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro vyuţití v budoucnosti - vyuţívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému souţití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi - účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovní činnosti pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce Obsah: učivo Stavba článku, historické souvislosti, jak napsat článek? pojmy opěrné (ţák je zná, měl by je znát) Krym, článek, pravidla pro psaní článku, titulek, mediální produkt pojmy nové (souvisí s obsahem učiva) hlava článku, trup článku, princip „obracené pyramidy“ Výukové metody: Rozhovor, vysvětlování, kompozice, výklad, popis, variace metody I.N.S.E.R.T. Organizační formy výuky: Práce ve dvojicích, Frontální výuka, dialog Učební pomůcky, didaktická technika: Předem připravené a rozstříhané kopie textů

111

Fáze hodiny Úvod

Činnosti vedoucí k naplnění výukových cílů

metoda

Organizace hodiny

forma

čas

Front. výuka

3 m.

pomůcky, technika -

Motivace (viz DÚ) – „Jaké novinové titulky Vás zaujaly a proč?“

Rozhovor

4 m. -

Hlavní část Výklad učiva – Struktura článku Obsah učiva: - „ kdo, co, kde, kdy, jak a proč?“ - Hlava zprávy, „Lead“ - od fundamentálních informací k podrobnějším - princip „obrácené pyramidy“  důleţité informace na začátek

Vysvětlování

Front. výuka 15 m.

Tabule Fixy/křída

Popis

Kopie textů Práce s textem ve dvojicích – Skladba textu - ţáci obdrţí rozstříhaný text, který mají za úkol sloţit ve správném pořadí - následně k němu vymyslí vhodný titulek

I.N.S.E.R.T. - ţáci si nejprve pročítají text - následně s ním podle instrukcí učitele pracují (viz I.N.S.E.R.T.) - vytváří zobecňující zápsis do tabulky I.N.S.E.R.T.

Vysvětlování

I.N.S.E.R.T.

5 m. Práce ve dvojici

Front. výuka

Kopie textů

Práce 15 m. s textem

Tabulka I.N.S.E.R.T.

Závěr Zadání domácího úkolu Vysvětlová- ţáci mají za úkol vytvořit vlastní mediální produkt – článek ní - téma je volné – ideálně z regionu školy

112

3 m. -