REGIONÁLNÍ POLITICKÉ ELITY SLEZSKÉ VOJVODSTVÍ MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI A SLEZSKÉM VOJVODSTVÍ V LETECH

SLEZSKÉ VOJVODSTVÍ Slezská univerzita v Opavě Fakulta veřejných politik v Opavě

REGIONÁLNÍ POLITICKÉ ELITY V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI A SLEZSKÉM VOJVODSTVÍ V LETECH 2000-2012 LUKÁŠ VOMLELA PETR HUŠEK a kol.

MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ OPAVA 2014

Recenzovali: Dr hab. Rafał Riedel Mgr. et Mgr. Agnieszka Zogata Kusz, Ph.D.

Kniha byla vydána z prostředků projektu Provázanost politických elit na regionální a centrální úrovni (CZ.3.22/3.3.04/13.03881) realizovaného Fakultou veřejných politik Slezské univerzity v Opavě v letech 2013–2015. Klíčová slova: Centrum–periferie, Moravskoslezský vojvodství, volby druhého řádu.

kraj,

politické

elity,

© Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, 2014 © Petr Hlaváček, Petr Hušek, Dušan Janák, Martin Stanoev, Lukáš Vomlela, 2014 ISBN 978-80-7510-112-9

Slezské

Obsah Úvodem

9

1. Problematika výzkumu regionálních politických elit (Petr Hlaváček)

14

2. Charakteristika regionální politické úrovně v Česku a Polsku v kontextu Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství (Lukáš Vomlela)

28

2.1 2.1.1 2.1.2 2.2 2.2.1 2.2.2

Formování regionální politické úrovně Česko Polsko Pravomoci a kompetence regionálních politických elit Česko Polsko

28 28 31 36 36 38

3. Regionální elity v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství (Lukáš Vomlela) 41 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.3 3.2 3.2.1 3.2.2 3.3 3.3.1 3.3.2

Rekrutace regionálních politických elit Volby a volební pravidla Česko Polsko Srovnání volebních výsledků v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství Moravskoslezský kraj Slezské vojvodství Vývoj regionálních politických elit Česko Polsko

41 41 44 46 47 49 53 60 62 65

4. Prosazování regionálních zájmů na celostátní úrovni na případu Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství (Petr Hušek, Martin Stanoev, Dušan Janák) 4.1 4.2 4.2.1 4.2.2 4.2.3 4.3 4.3.1 4.3.2 4.3.3 4.3.4 4.5

Metodologický postup Aplikace konceptu centrum-periferie Distance Diference Dependence Aplikace strukturně-funkcionální analýzy Politická socializace Artikulace zájmů Agregace zájmů Funkce výstupů Shrnutí

68 71 75 75 76 77 78 79 80 82 84 85

Závěr

88

Seznam literatury

94

Elektronické zdroje

103

Legislativní normy

108

Přílohy Příloha 1 Volební účast ve volbách do krajského zastupitelstva Moravskoslezského kraje a Poslanecké sněmovny Parlamentu 109 ČR Příloha 2 Volební účast ve volbách do Sejmíku Slezského vojvodství a Sejmu Národního shromáždění Polské republiky 109 Seznam zkratek

110

Summary

111

Seznam tabulek a grafů

113

Úvodem Předložená monografie je finálním výstupem, který vznikl na základě projektu podpořeného Euroregionem Silesia. Kniha se zaměřuje na vývoj a podobu regionálních politických elit, které se postupně etablovaly v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství po provedení administrativních reforem, vedoucích k  jejich zřízení v  podobě, jako je známe dnes. Zároveň se snaží najít přesahy regionálních elit a možnosti jejich provázanosti s celostátní úrovní. Oba zkoumané celky byly vybrány především z  následujících důvodů. Prvním byla snaha o pokrytí území, do nějž spadá i Euroregion Silesia jako jeden z euroregionů, v jehož rámci je rozvíjena spolupráce českých a polských příhraničních oblastí. V mnohých ohledech dochází k  prohlubování spolupráce Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství. Oba tyto regiony v  současné podobě nemají příliš dlouhou historii, přičemž oba byly ustaveny v přibližně stejné době a jejich vznik byl určitým vyústěním decentralizačních procesů v  České republice a Polsku, které můžeme datovat od počátku 90. let 20. století. V  Polské republice bylo ustaveno 16 samosprávných vojvodství na základě reformy z  roku 1998, přičemž jednotlivá vojvodství zahájila svou působnost k 1. 1. 1999. Moravskoslezský kraj zahájil svou působnost o rok později. Zároveň několik prvních let probíhaly diskuse ohledně kompetencí krajů, resp. vojvodství a v  obou zemích byly navýšeny o další oblasti. V České republice a v Polsku byla rovněž zvolena odlišná strategie vůči nižším celkům, které představovaly okresy. Zatímco v Polsku jednoznačně převažovala tendence navázat na dřívější systém veřejné správy před rokem 1975 a reformami z roku 1998 byly znovu zavedeny okresy, v  České republice byly v  roce 2003 jednotlivé okresní úřady zrušeny a jejich kompetence, týkající se oblasti přenesené působnosti, byly převedeny na obce a kraje. I z  tohoto důvodu se autoři rozhodli věnovat se krajské, resp. vojvodské úrovni a politickým elitám působícím v jejich rámci. 9

Česká republika i Polsko patří mezi centralizovanější státy v Evropě. Uveďme, že jednotlivé kraje a vojvodství v podobě, v jaké jsou vymezeny, představují do jisté míry spíše uměle vytvořené celky nerespektující historické hranice. Pouze část území Moravskoslezského kraje i Slezského vojvodství se nalézá na historickém území Slezska, což je jedním z pojítek obou sousedních regionů. Tato skutečnost je reflektována v názvu Moravskoslezského kraje. O názvu Slezského vojvodství probíhaly četné diskuse, načež byl schválen tento název, přestože toto vojvodství se nalézá v historickém Horním Slezsku jen zčásti. Do určité míry měla tato část dnešních regionů společný historický vývoj, přičemž je vhodné si připomenout některé zásadní historické události. Jedna z nich se odehrála v roce 1742 a znamenala rozdělení Slezska mezi habsburskou monarchii a Prusko. K dalším změnám hranic bylo přikročeno po konci první světové války, kdy bylo k Československu připojeno Hlučínsko do té doby náležející Německu. Horní Slezsko bylo po konci první světové války po třech povstáních rozděleno mezi Německo a Polsko, přičemž Horní Slezsko po připojení k Polsku získalo autonomní status, který již po ukončení 2. světové války nebyl obnoven. Mezi Československem a Polskem vyvstaly v tomto období spory ohledně území Těšínského Slezska, které mělo pro oba státy zásadní ekonomický (i dopravně-infrastrukturní) význam, přičemž o rozdělení tohoto území bylo rozhodnuto v roce 1920. Hranice mezi Československem a Polskem nezůstávaly beze změn, v roce 1938 byla část území Těšínského Slezska připojena k Polsku. Rozdělení Těšínského Slezska mezi oba státy bylo potvrzeno i po 2. světové válce. Dodnes žije v české části Těšínského Slezska polská menšina, která představuje nejvíce územně koncentrovanou menšinu žijící na území dnešní České republiky. V  současné době představují Moravskoslezský kraj v  rámci České republiky i Slezské vojvodství v rámci Polska ve srovnání s jinými regiony poměrně lidnaté celky, jejichž populace je nad celostátními průměry. Oba tyto regiony však nepříznivě postihují negativní demografické trendy související s  útlumem tradičních průmyslových odvětví a těžby a oba regiony se dodnes potýkají s následky negativních dopadů těchto sektorů na životní prostředí. Zkoumané regiony rovněž představují, ve srovnání s jinými, ve svých státech území s poměrně pestrou národnostní skladbou místního obyvatelstva, což dokládají i poslední sčítání obyvatel, jak je zmiňuje čtvrtá kapitola. V sousedním Slezském vojvodství se v posledních dekádách výrazněji prosazuje slezská identita, což se projevuje ve sčítáních obyvatel, kdy mnozí obyvatelé pocházející z území historického Horního Slezska deklarují slezskou národnost. Určitým nositelem této identity je i Hnutí za autonomii Slezska působící v tomto regionu, které nalézá odezvu nejen v této části Slezského vojvodství. Hnutí za autonomii Slezska (Ruch Autonomii Śląska) představuje zároveň i určité specifikum 10

tohoto regionu, zatímco na české straně jsou „proslezské“ a moravistické tendence od 90. let 20. století na ústupu. Moravskoslezský kraj a Slezské vojvodství byly jako předmět výzkumu vybrány i z  toho důvodu, že je u nich možné nalézt obdobné klíčové znaky periferiality identifikované Steinem Rokkanem, tedy: distanci (vzdálenost od centra), diferenci (odlišnost) a dependenci (závislost). První znak - distance, charakteristický jak  geografickou vzdáleností, tak nerovností finančních toků, se projevuje u obou regionů. Zatímco geografická vzdálenost od národního centra je více patrná v případě Moravskoslezského kraje, nerovnost finančních toků, tzv. vertikální distance, je vlastní oběma regionům. Historickým vývojem a s  ním souvisejícím odlišným formováním vlastní identity je podmíněna i diference odlišující Moravskoslezský kraj a Slezské vojvodství jednak od centra státu, ale i od ostatních regionů. Třetím znakem přiřazujícím tyto regiony do periferního postavení je míra ekonomické, politické nebo kulturní závislosti periferijní oblasti na centru. Jisté rozdíly mezi oběma regiony plynou z politického vývoje, který je dán jejich příslušností k  jiným státům. V  České republice a v  Polsku se odlišně vyvíjely stranické systémy, byla zavedena odlišná volební pravidla, kraje a vojvodství mají rozdílné kompetence, Slezské vojvodství pak představuje mnohem lidnatější region než Moravskoslezský kraj. S rekrutací politických elit rovněž souvisejí stranické systémy, resp. jejich vývoj po roce 1989, přičemž v tomto procesu sehrávají politické strany klíčovou roli. Ve srovnání s  českým patřil v  minulosti polský stranický systém k  méně konsolidovaným. Dnes relevantní polské politické strany se v  některých případech ve srovnání s českými prosazovaly až v pozdějších letech. První kapitola zachycuje dosavadní výzkum problematiky politických elit a nastavuje základní rámec výzkumu, na nějž navazují ostatní kapitoly. Navazující, druhá, část zachycuje diskuse ohledně budoucí podoby tehdy zaváděných regionálních struktur a zabývá se společenskými důsledky prosazených reforem a kritikou nového regionálního uspořádání v  obou zemích. Rovněž přibližuje zavedené instituce na krajské, resp. vojvodské úrovni a jejich pravomoci. Třetí kapitola se věnuje procesu rekrutace regionálních politických elit a zabývá se efekty stanovených volebních systémů pro zkoumanou úroveň, srovnává volební výsledky v  Moravskoslezském kraji i Slezském vojvodství. Čtvrtá kapitola se věnuje vývoji regionálních politických elit ve zkoumaném období, zvláště nástrojům i formám artikulace a agregace regionálních zájmů. Opominuta není ani role těchto regionálních elit v  rovině výstupu systémů, tedy tvorba a aplikace pravidel s přihlédnutím k  sebereflexi představitelů politických elit, jako elit vzešlých z prostředí periferie. 11

Cílem předložené monografie je prostřednictvím komparace zjistit rozdíly a podobnosti mezi regionálními politickými elitami v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství, zhodnotit jejich vývoj a najít propojenost mezi celostátní a regionální úrovní. První výzkumná otázka se proto zaměřuje na podobu a vývoj regionálních politických elit od doby vzniku, současné podoby regionálních struktur v obou zemích a bude se snažit určit, do jaké míry docházelo jejich proměnám. V  tomto ohledu bude sledován vývoj politických elit, obměny v jednotlivých funkčních obdobích, a to od prvních voleb v  roce 1998, resp. 2000. Vzhledem k tomu je nutné se také zabývat vývojem stranických systémů, přičemž v  Polsku, jak již bylo předestřeno, byl tento vývoj v  mnoha ohledech komplikovanější. Z  tohoto důvodu se část třetí kapitoly věnuje vývoji stranického systému Polska i jednotlivým politickým stranám. S rekrutací politických elit rovněž souvisí i podoba stanovených volebních pravidel. Z tohoto důvodu budeme sledovat efekty stanovených volebních systémů a jejich dopady na schopnosti stran prosazovat své kandidáty do volených orgánů na regionální úrovni. Zajímavá je otázka stability jednotlivých regionálních výkonných orgánů vycházejících z  koaličních dohod mezi vítěznými politickými stranami. Další výzkumná otázka se snaží zjistit, do jaké míry dochází k propojenosti regionálních a celostátních politických elit. Budou sledovány průniky regionálních politických elit na celostátní úroveň a také zhodnoceno, do jaké míry disponují regionální elity, a to zejména ty, které působí v exekutivních funkcích, tedy členové rady kraje a vedení vojvodství, zkušenostmi z celostátní úrovně. Rovněž budou sledovány přechody regionálních politiků na celostátní úroveň a v českém případě bude zhodnocena otázka vlivu kumulace mandátů. Třetí výzkumná otázka, jíž se věnuje čtvrtá kapitola, vycházející z výpovědí politických elit, hledá rozdíly v politické socializaci, agregaci a artikulaci regionálních zájmů v  politických systémech České republiky a Polska. Zároveň poskytuje prostor pro vyjádření vztahů k periferialitě jako jednoho z  faktorů ovlivňujících podobu vstupů a výstupů politického systému politickými elitami Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství. Dostupná data byla primárně vyhledávána na stránkách Českého statistického úřadu (ČSÚ), ze serveru www.volby.cz. V polském případě to byly stránky Státní volební komise (Państwowa Komisja Wyborcza, PKW, www.pkw.gov.pl) poskytující rovněž přehledy volební účasti, hlasů a zvolených kandidátů. Přehledy jednotlivých zastupitelů a členů rady ať už Moravskoslezského kraje či Slezského vojvodství poskytly internetové stránky www.verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz, či www.slaskie.pl. Některé údaje týkající se části zastupitelů či členů vedení vojvodství na druhých uvedených stránkách chybí. Z tohoto důvodu bylo nutné některá 12

data a informace dohledávat a prověřovat i na jiných informačních portálech. Monografie zároveň navazuje na úvodní text, publikovaný v  kolektivní monografii Śląsk – 10 lat członkostwa w Unii Europejskiej, kterou editoval Rafał Riedel. Na tomto místě by autorský kolektiv chtěl poděkovat všem, kteří se jakýmkoli způsobem na výzkumu podíleli a o projekt projevili zájem z  odborného hlediska, tak i těm, kteří se zabývali administrativní a organizační stránkou. Děkujeme doktorandům Ústavu středoevropských studií Richardu Przeczkovi, Miroslavu Stanikovi, Jiřímu Královi a Tereze Valihrachové a také bývalým studentkám magisterského programu Michaeli Uchočové a Barbaře Liškové za zájem a pomoc s vyhledáváním dat a vytvářením podkladů pro náš výzkum. Díky jejich pomoci jsme mohli využít jejich datový soubor a zjištění z jejich diplomových prací. Naše poděkování patří také Petru Slováčkovi, koordinátorovi výzkumné části projektu. Děkujeme rovněž našim respondentům z řad politických představitelů, které jsme oslovili a kteří si na náš výzkum a samotné hloubkové rozhovory vyčlenili čas a náš výzkum podpořili. Tato monografie rovněž vznikla ve spolupráci se  Státní odbornou vysokou školou v Ratiboři.

13

1. Problematika výzkumu regionálních politických elit

Stanoveným cílem projektu Provázanost politických elit na regionální a centrální úrovni je provedení komparace vývoje zastoupení regionálních politických elit na celostátní stranické a centrální politické úrovni v  České republice (ČR) a Polsku na příkladu Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství od roku 2000/2002 do posledních konaných krajských a vojvodských voleb v letech 2012 a 2010. Záměrem autorů je zabývat se v daném období nejen kvantitativními, ale rovněž vybranými kvalitativními proměnnými postihujícími míru a podobu výše uvedené provázanosti regionálních politických elit s centrální úrovní. Předmět výzkumu lze pokrýt poměrně širokým teoretickometodologickým rámcem, konceptem centrum-periferie počínaje (Rokkan, 1987 a 1999) a teorií voleb druhého řádu konče (Reif a Schmitt, 1980). Nicméně záměrem autorského kolektivu není „testovat“ využitelnost nabízející se škály teorií a s nimi provázaných metodologických postupů, ale zvolit přístup umožňující efektivně se zaměřit na analýzu stanovených proměnných souvisejících s pojmem pro nás klíčovým – politické elity.1 Na druhou stranu to neznamená apriorní odmítnutí pracovat v případě potřeby v širším teoretickém rozsahu, kdy se jedná především o zmíněný Rokkanův koncept centrum-periferie, který je aplikován ve čtvrté  části analyzující rozhovory realizované s představiteli politických elit na české i polské straně. V  souvislosti s  procesem rekrutace regionální úrovně politických elit se bere v úvahu rovněž koncept voleb druhého řádu.  Všechny uvedené „úhly pohledu“ jsou však provázány s politickými elitami, a odpovídající teoretické podchycení tohoto termínu je proto rozhodující. Z širšího pohledu pojmu jako takového se nejedná primárně pouze o politické elity, ale o společenské elity v  obecném významu. 1 Podrobně se pojmem elita, jeho etymologií, vybranými teoretickými přístupy a koncepty zabývá text Agnieszky Szczudlińské-Kanoś Regionalne elity polityczne w Polsce (viz Szczudlińska-Kanoś, 2013, s. 11-56). Dále stojí za zmínku práce Johna Higleye a Michaela Burtona z roku 2006 – Elite Foundations of Liberal Democracy.

14

Tedy určité privilegované skupiny osob existující v  dané společnosti, které disponují jistou sumou moci s  potenciálem jejího uplatňování nad ostatními členy společnosti. Původ a charakter této moci může být různý – například politický, ekonomický, sociálně-kulturní či náboženský. Při analýze středoevropských politických elit přitom nelze zapomínat na specifika jejich současného vývoje vycházející z  postsocialistického charakteru daného prostoru a podoby demokratického přechodu nastoleného začátkem 90. let 20. století. Na druhou stranu, předmětem našeho výzkumu jsou regionální politické elity, tak jak se formovaly na přelomu 20. a 21. století, tedy ve fázi probíhající demokratické konsolidace režimu a nikoliv demokratické tranzice jako takové, typické pro 90. léta. Obdobím 90. let se proto, mimo jiné i z důvodu  kapacitních omezení, budeme výhradně a v nezbytné míře zabývat v souvislosti s faktory, které ovlivnily či stále ovlivňují formování regionální úrovně politické elity.2 Ve výše uvedeném širším kontextu pojmu elita i v souvislosti s tranzitivním obdobím lze též použít vymezení elity ze zmíněné studie Pavla Machonina a Milana Tučka, pro které představuje „společenská elita, zahrnující nejen politickou, ale také ekonomickou a kulturní (intelektuální) složku, vrcholové, a proto jedno z  nejvýznamnějších sociálních uskupení“ (Machonin a Tuček, 2002, s. 10). Tuto charakteristiku dále upřesňují v  tom smyslu, že „nejobecnějším vymezením příslušníků elity je … vysoký multidimenzionálně pojatý sociální status zahrnující (ne nutně a ne ve všech případech) i mocenskou, popř. manažersko-organizační pozici, také však společenský a politicko-mocenský vliv, úroveň vzdělání a informovanosti vůbec, složitost a výkonnost práce, příjem, bohatství, životní styl, prestiž, tzv. sociální kapitál atd.“ (Machonin a Tuček, 2002, s. 10). Základní souhrn definičních znaků (politické) elity je do značné míry svázán s  moderní společností a s  tím související podobou státu jako takového. Lze jej proto víceméně aplikovat na (moderní) politické režimy bez ohledu na jejich demokratický, nebo nedemokratický charakter (to platí i pro dané vymezení Machonina a Tučka, stejně jako pro dále uvedenou Sartoriho definici). V  dalším kroku je proto nezbytné teoreticky podchytit adekvátní charakteristiku specifických vlastností elit v  příslušném typu režimu, kdy můžeme pracovat s  řadou typologických konceptů, které se snaží tato obecná specifika 2 Podrobněji se tímto obdobím zabývá například studie P. Machonina a M. Tučka, Zrod a další vývoj nových elit v České republice (od konce osmdesátých let 20. století do jara 2002), Praha 2002. V případě polských reálií lze zmínit kapitolu Elity polityczne w polskich regionach ve zmiňované monografii Agnieszky Szczudlińské-Kanoś (Szczudlińska-Kanoś, 2013, s. 121-158).

15

jednotlivých režimů postihnout. Například Robert Putnam v  70. letech 20. století rozlišil konsensuální (consensual), soutěživý (competitive) a splývající (coalescent) typ politických elit, příslušný v daném pořadí pro komunistické režimy, stabilní demokracie a multietnické režimy (Higley a Burton, 2006, s. 9). Michael Burton, Richard Gunther a John Higley vymezují tři základní typy elit – rozpolcenou (disunified), konsensuálně jednotnou (consensually unified) a ideologicky jednotnou (ideologically unified). První je typická pro nekonsolidovanou demokracii, druhá pro konsolidovanou demokracii a třetí pro nedemokratický (totalitní) režim (Szczudlińska-Kanoś, 2013, s. 41-42). Autoři Higley a Burton v  této souvislosti pracují s dimenzemi stupně strukturální integrace (structural integration) a mírou hodnotového konsensu (value consensus), a to rovněž ve vztahu k  liberální demokracii, což lze potenciálně brát v  úvahu i s  ohledem na náš záměr (viz dále; Higley a Burton, 2006, s. 9). Nicméně z pohledu základního vymezení regionálních politických elit a stanovených proměnných výzkumu primárně vycházíme z  pojetí elit Anthonyho Giddense a Giovanni Sartoriho. Anthony Giddens spojuje termín „elita“ s těmi, kteří jsou „vedoucími“ v  jakékoliv sociální kategorii sociální aktivity, přičemž rozlišuje mezi osobami, jejichž pozice primárně vyplývá z prestiže, slávy či bohatství, a osobami, které jsou v čele dané společenské organizace se stanovenou vnitřní hierarchickou strukturou. Pojmem „elitní skupina“ pak označuje právě ty jedince, kteří zaujímají formálně vymezené mocenské pozice v čele společenských organizací a institucí (Giddens, 1974, s. 3-4). V souladu s tímto pojetím a souvisejícími aspekty se dostáváme k námi sledované úrovni – politické elitě regionálního charakteru. Není cílem ani v kapacitách našeho výzkumu postihnout všechny výše uvedené roviny, stejně tak není v tuto chvíli rozhodující polemika nad tím, která elita je z hlediska moci dominantní.3 Jedná se spíše o uvědomění si faktu, že ani politická elita, tak jak se jí zabýváme, není a nemůže být oproštěna od působení dalších faktorů a typů elit. Tyto vlivy však nemusí být vždy plně rozpoznatelné, což do určité míry relativizuje i dosažené závěry týkající se postavení a role politických elit.

3 Stejně tak nepovažujeme za důležité zabývat se vhodností použití vlastního pojmu (politické) elity ve vztahu k dalším příbuzným termínům, protože se jedná převážně o teoreticko-metodologickou debatu. Podrobně se jí věnoval například již v 70. letech 20. století zmiňovaný Anthony Giddens, přičemž do jisté míry tato diskuse tehdy souvisela s proměnou charakteru a struktury moderní západní (britské) společnosti. Giddens pracuje s pojmy vládnoucí třída/ruling class, řídící třída/governing class, politická třída/political class, elita/elite, mocenská elita/power elite a vedoucí skupina/leadership group (blíže Giddens, 1974, s. 7).

16

V  této souvislosti se nabízí otázka, jak je vhodné chápat politické elity ve vztahu k předmětu našeho výzkumu. Lze tyto elity pojmout čistě jako mocenskou strukturu, nebo bychom měli brát v úvahu i širší kontext související se sociální stratifikací? Primární je samozřejmě důraz na roli elity ve vztahu k  politickému systému, čímž se upozaďuje sociologický úhel pohledu. Na druhou stranu i ona politická elita je výsledkem a součástí sociální stratifikace, a proto ji nelze zcela pominout. Vlastní politickou elitu si pro náš účel můžeme vymezit minimalisticky v souladu se Sartoriho pojetím jako početně omezenou skupinu osob, která disponuje politickou kontrolní mocí. Tato kontrolní skupina kontroluje aktivity ostatních členů na jí vymezeném prostoru (v rámci daného společenství). Důležité je, že mocenské prostředky této elity nemusí být pouze politické, ale například i ekonomické. Stejně tak výkon moci této kontrolní skupiny neprobíhá pouze v  rámci a prostřednictvím jí svěřených politických institucí, ale rovněž za pomoci politických kanálů, jimiž ovlivňuje rozhodování příslušných politických činitelů. Ani v tomto vymezení se tak nevyhneme „širšímu“ kontextu pojmu elity, na který je nezbytné nahlížet i ve spojení se Sartoriho výškovým kritériem a kritériem zásluhovosti. Tedy kritérii rozdělujícími společnost dle hierarchického měřítka, kdy pozice na „vrcholu pyramidy“ potenciálně obnáší nejvyšší sumu moci, zatímco zásluhovost předpokládá postup na této pyramidě na základě kvalitativního růstu (blíže Sartori, 1993, s. 143-146). Hierarchické měřítko ovšem nepředstavuje pouze onen kvalitativní aspekt, ale v  souvislosti s  existencí různých úrovní politické elity ve státě rovněž institucionálně-vertikální aspekt, který se výrazně dotýká námi sledované regionální politické elity. Tato elitní úroveň se v pojetí vertikálního uspořádání unitárního státu nachází ve středovém prostoru, a dostává se tak ve větší či menší míře do kontaktu jak s  nejvyšší (centrální) politickou elitou, tak s tou nejnižší (lokální). V případě vztahu region – centrum lze zdůraznit potenciál určitého stupně mocenského „soupeření“ z pohledu snahy o získání větších pravomocí regionu na úkor centra, stejně jako význam nižší – regionální – úrovně coby rekrutační základny centrální politické elity, což bezprostředně souvisí s předmětem našeho výzkumu. Z tohoto pohledu sehrává svou roli aspekt rekrutačního potenciálu nižší úrovně elity pro vyšší i v rovině vztahu region – místní úroveň. Pomineme-li nyní potenciálně získaný společenský a mocenský status pojící se s  postem na dané úrovni politické elity, charakter naplňování této pozice vyplývá z plnění určitých kvalitativních předpokladů bezprostředně spojených s  kvalitou osoby/elity, která post zastává. Do „charakteru“ postu, resp. úřadu lze počítat efektivitu (v případě 17

vykonávání politického postu spojenou zejména ze schopností formulace a implementace příslušných politik a účelovým hospodařením s veřejnými prostředky), stabilitu (schopnost odolávat krizovým situacím a přijímat v  jejich souvislosti účinná řešení) a legitimitu (podporu politické elity a úřadu ze strany veřejnosti, tedy voličů)4. Lze předpokládat, že uvedené proměnné určující charakter postu jsou v přímé úměře s výše zmíněnou kvalitou vykonávající osoby. Do „kvality“ můžeme rámcově zahrnout úroveň vzdělání (či splnění požadovaných kvalifikačních kritérií na danou pozici), pracovní zkušenosti a přirozenou autoritu pojenou s  příslušnou osobou.5 Politická elita je ovšem primárně spojena s politickými kvalitativními aspekty, politickou příslušností a postavením v  rámci vlastního politického subjektu a jeho struktur počínaje a voličskou podporou konče. Ve vztahu k  efektivitě zde sehrávají významnou roli především víceúrovňové politické vazby a styky (a v této souvislosti nejen politické), tedy ony výše zmíněné politické kanály a schopnost je využívat. Klíčovou funkci sehrává charakter jejich využití, resp. potenciální negativní vliv uvedených politických aspektů na příslušný post. Můžeme použít klasické Weberovo žít pro politiku, nebo žít z politiky. Nejedná se přitom nutně pouze o vědomé „využívání“ či dokonce „zneužívání“ získaného úřadu ve svůj prospěch, ale stejně tak je nezbytné brát v úvahu působení a vliv ostatních příslušníků elit a vědomé či nevědomé podléhání jim. Ostatně i snaha o získání a udržení si voličské podpory dokáže v předvolebním období výrazným způsobem ovlivnit efektivitu příslušného postu. Je tedy zřejmé, že naplňování kvalitativních kritérií coby předpokladu proniknutí na danou úroveň politické elity je ovlivňováno faktory, které tato kritéria dokáží více či méně upozaďovat a tím relativizovat jejich význam. Můžeme to pojmout také tak, že v  praxi se uplatňují různé podoby „kvality“ prosazované jednotlivými elitními skupinami, které mohou být v rozporu s „obecným“ chápáním z pohledu občanů/voličů. Možný nesoulad mezi elitami a společností je do značné míry určován hodnotovými systémy, které si v rámci svých úrovní vytvářejí politické elity i občané. Hodnotové systémy lze zjednodušeně chápat jako určitý soubor vzájemně provázaných postojů a hodnot, a to na základě vertikálních a horizontálních vazeb mezi nimi, jejichž zdroje mohou mít logický, psychologický i sociální charakter (blíže Converse, 1964; Linek, 2008). Při utváření vazeb mezi hodnotovými systémy je přitom klíčová jejich difuze, 4 Otázku legitimity politické elity, její schopnosti si tuto legitimitu získat a dlouhodobě udržovat je nezbytné spojovat s širším měřítkem fungování demokratického režimu z pohledu stupně jeho konsolidace (viz např. Linz a Stepan, 1996, s. 6 ad.). 5

18

S vědomím toho, že autorita je empiricky obtížně podchytitelná proměnná.

z  čehož vyplývá závislost na předávání informací (Linek, 2008), resp. v  jaké míře se hodnotové systémy jednotlivých skupin ovlivňují a jsou ve vzájemném průniku, tedy ve shodě. Tato míra je v přímé souvislosti s  efektivitou přenosu informací, což souvisí nejen s  jejich dostatečným množstvím, ale také se schopností vlastní postoje a hodnoty vyplývající z  hodnotových systémů zřetelně artikulovat a prezentovat, stejně jako uplatňovat zpětnou vazbu.6 Čím vyšší je shoda mezi hodnotovými systémy veřejnosti (její většinové části reprezentované prostřednictvím voleb) a politickými elitami (reprezentované politickými stranami, které získaly příslušné mandáty), tím vyšší je důvěra veřejnosti v politické elity, která disponuje vyšší legitimitou. Na druhou stranu (převažující) soulad v  hodnotových systémech a s  ním související legitimita automaticky neznamená, že postoje a hodnoty s  nimi spojené jsou současně ve shodě s náplní příslušného politického postu/úřadu či s efektivitou jeho naplňování a výkonu. Tento potenciální nesoulad projevující se v průběhu funkčního/volebního období výkonu politického mandátu se zpětně může odrazit v nárůstu nedůvěry veřejnosti k politické elitě, poklesu její legitimity a v narůstajícím tlaku na její obměnu. Pojem elita, resp. politická elita, je značně komplexní, pokud jde o rozsah závisle i nezávisle proměnných, stejně jako o míru jejich konkretizace. Tento fakt se odráží i v  možnostech dané proměnné adekvátně metodologicky podchytit. Vyjdeme ze tří dimenzí Anthonyho Giddense, se kterými pracuje při analýze elit ve výše uvedeném  širším významu. Giddens používá dimenze 1. rekrutace, 2. struktury a 3. moci (Giddens, 1974, s. 4). 1. Rekrutace do elitních pozic. Základní rozdíl vyplývá z toho, do jaké míry je rekrutace „otevřená“ uchazečům vycházejícím z  rozmanitého socio-ekonomického prostředí a do jaké míry je „uzavřená“ ve prospěch těch, kteří pocházejí z privilegovaných tříd. Nicméně pouhé rozlišování mezi stupněm „otevřenosti“ a „uzavřenosti“ rekrutace není dostatečné. Je nutné zkoumat rovněž kanály, jejichž prostřednictvím k  rekrutaci dochází. (Giddens, 1974, s. 4). 2. Struktura a organizace elitních skupin. Při analyzování struktury elitních skupin Giddens bere primárně v úvahu úroveň jejich „morální“ a „sociální“ integrace. „Morální“ integrace odkazuje na míru sdílení společných idejí a morálního étosu těmi, kteří zastávají elitní pozice, a na to, do jaké míry si uvědomují celkovou solidaritu. Naproti tomu „sociální“ integrace se týká frekvence a povahy společenských kontaktů a vztahů mezi elitními skupinami. Konkrétní stupeň „morální“ integrace 6 V této souvislosti lze zmínit např. tzv. responzivitu elit vůči požadavkům občanů, tedy aspekt vnější politické efektivity a institucionálního odcizení (blíže Linek, 2011).

19

může být různý, stejně jako se můžeme setkat s  rozmanitými formami „sociální“ integrace, přičemž obecně lze předpokládat vzájemnou provázanost mezi oběma typy integrace a hovořit o stupni „integrace“ elitních skupin jako takovém. Nicméně se nejedná o pravidlo a vysoký stupeň morálně homogenní elity automaticky nepředjímá její vysokou sociální integraci. V případě nízkého stupně integrace elitních skupin je tato zpravidla spojena s vypuknutím konfliktu mezi nimi, a to v latentní či otevřené podobě (Giddens, 1974, s. 5). 3. Distribuce „efektivní“ moci. Tato dimenze se hodnotí z pohledu, jak dalece je moc „rozptýlena“ ve společnosti, a naopak, jak dalece je „centralizována“ v  rukou elitních skupin. První aspekt odkazuje na ohraničení moci elity vycházející z  omezení uložených „zdola“. Druhý aspekt, který můžeme nazývat také jako „síla témat“ (issue-strength) moci elit, souvisí s tím, do jaké míry je tato moc omezována ve vztahu k  možnosti jejího výkonu pouze ve vymezeném rámci témat (Giddens, 1974, s. 5). Na základě kombinace dimenzí rekrutace a struktury vytváří Giddens základní čtyřčlennou typologii elit: Tabulka 1: Typy elit dle dimenzí rekrutace a struktury

Vysoká integrace Nízká integrace

Otevřená rekrutace

Uzavřená rekrutace

Solidární elita

Uniformní elita

Abstraktní elita

Zavedená elita Zdroj: Giddens, 1974, s. 6.

Uniformní elita (uniform elite) vychází z uplatňování exkluzivních vzorců rekrutace a utváří pevně stmelené „společenství“. Nicméně nikdy nelze hovořit o zcela uzavřené formě rekrutace, protože všechny elity do určité míry otvírají své řady. Tento „relativně“ uzavřený systém rekrutace podporuje druh socializace vedoucí k  vysokému stupni integrace mezi elitami i v rámci elitních skupin. Zavedená elita (established elite) rovněž představuje relativně uzavřené rekrutační formy, ale s  nízkou úrovní integrace mezi elitními skupinami. Solidární elita (solidary elite) vychází v  důsledku otevřených kanálů rekrutace z rozmanitého prostředí, nicméně současně navzdory tomu je schopna vykazovat vysoký stupeň integrace mezi elitními skupinami. Abstraktní elita (abstract elite) zahrnuje jak relativně otevřené formy rekrutace, tak nízký stupeň integrace elitních skupin (Giddens, 1974, s. 5-6). 20

Dva aspekty třetí výše uvedené dimenze distribuce moci umožňují vytvořit základní modelovou klasifikaci forem jejího držení: Tabulka 2: Klasifikace forem držení moci (power-holding) Síla témat Široká

Omezená

Centralizovaná moc

„Autokratická“

„Oligarchická“

Rozptýlená moc

„Hegemonní“

„Demokratická“ Zdroj: Giddens, 1974, s. 6.

K největší konsolidaci držení moci dochází v její „autokratické“ formě v případě, že je koncentrována v rukou elity a rozsah témat není omezen jasně omezenými hranicemi. „Oligarchický“ charakter získává tato moc tehdy, pokud elita disponuje centralizovanou mocí, ale současně je škála témat omezena. O „hegemonické“ formě držení moci lze hovořit, pokud rozsah témat opět není zřetelně omezen, ale zároveň je tato moc podřízena pevným limitům „zdola“, a je tudíž „mělká“. „Demokratická“ forma moci je v této souvislosti omezována v obou směrech – z hlediska ohraničení moci i síly témat (Giddens, 1974, s. 6-7). Pro srovnání s  Giddensovým přístupem můžeme uvést již zmíněné proměnné strukturální integrace a hodnotový konsensus u autorů Higleye a Burtona. „Strukturální integrace zahrnuje relativní kompletnost formálních a neformálních sítí komunikace a vlivu mezi osobami a frakcemi vytvářejícími politickou elitu. Hodnotový konsensus představuje vzájemnou shodu mezi těmito osobami a frakcemi v otázce norem politického chování a významu existujících vládních institucí“ (Higley a Burton, 2006, s. 9). Autoři ve vztahu k  liberální demokracii navrhují rozlišovat mezi soudržnými (united) a rozpolcenými (disunited) politickými elitami. Soudržné elity se vyznačují hustými a provázanými sítěmi komunikace a vlivu, stejně jako sdílením základních hodnot a norem politického chování. Naproti tomu rozpolcené elity jsou navzájem rozdělené, zásadně se neshodují na podobě politických norem a institucí a nedodržují jednotná pravidla politického chování (Higley a Burton, 2006, s. 9). Je zřejmé, že v  prostředí fungující, tedy konsolidované demokracie lze uvažovat pouze o soudržných elitách, které samy o sobě jsou jednou z podmínek její existence. Ke stanovení základních mantinelů této v konsolidované demokracii se vyskytující soudržné elity, kterou v  žádném případě nelze chápat jako jednolitou (viz také výše Giddensův typ uniformní elita), lze využít následující charakteristiku Giuseppe Di Palmy: 21

elity uznávají opozici právo na existenci, slyšení, vyjednávání podoby rozhodnutí, vetování rozhodnutí a reprezentaci odpovídající její velikosti a vlivu; elity souhlasí s  nesouhlasem v  případě, že rozhodnutí nemůže být nebo by nemělo být dosaženo; elity si udržují významnou autonomii ve vztahu k neelitním základnám své podpory; elity při řešení problémů upřednostňují technické a procedurální možnosti před krajními řešeními vycházejícími z nesmlouvavých postojů7; elity praktikují a udržují si dostatečnou míru diskrétnosti umožňující flexibilitu při vyjednávání, utváření kompromisů a hledání inovačních řešení problémů. (Higley a Burton, 2006, s. 11) Jak už jsme zmínili, Giddensovy dimenze a z nich vycházející typy elit i klasifikace forem jejich držení moci se vztahují na elity v širokém smyslu slova a nepokrývají pouze politickou rovinu. Stejně tak mohou postihovat elity v zemích s demokratickým i nedemokratickým charakterem. Tento široký záběr nicméně nevylučuje na základě nezbytného přizpůsobení jejich částečné využití v rámci metodologického postupu našeho výzkumu regionálních politických elit vyskytujících se v současném  českém a polském, tedy konsolidovaném demokratickém zřízení.8 Dimenze rekrutace je z  hlediska konkrétního složení elity v konsolidované demokracii primárně naplňována volebním procesem, kdy volby představují základní rekrutační nástroj finálního výběru. Tento proces je nutné rozdělit na dvě roviny: 1. formální nastavení volebního systému, které určuje výchozí propustnost kandidátů na danou úroveň regionální politické elity; 2. vlastní volební akt výběru elity. Začneme-li první rovinou, zvolený volební systém neurčuje pouze onu propustnost (zejména ve smyslu velké/etablované subjekty vs. malé/nové subjekty), ale stejně tak může ovlivňovat stabilitu zvolené kontrolní skupiny při výkonu jí svěřených úřadů a udělených pravomocí (většinové vs. menšinové vlády, jednobarevné vs. koaliční vlády, fragmentace a polarizace stranického spektra). Tato – formální – rovina navíc v určitém rozsahu ovlivňuje chování (strategii) voličů i politických subjektů při volbě, respektive při utváření kandidátních listin, čímž se dostáváme k  rovině druhé. V  rámci svobodných voleb je občanům (voličům) opakovaně 7

Ultimate rights and wrongs.

8 Pomineme-li nabízející se polemiku nad některými nejednoznačnými a zavádějícími termíny použitými Giddensem – zejména „zavedená“ elita, „abstraktní“ elita či „hegemonní“ moc (Giddens, 1974, s. 6).

22

umožňováno ovlivňovat podobu politické elity. Jedná se tedy z tohoto pohledu o proces zajišťující obměnu politické elity, kdy tato obměna by měla být teoreticky provázána s „vystavováním účtu“ občanů politikům ve smyslu vyjádření míry spokojenosti s naplňováním jejich funkcí, úřadů a politického programu. Nicméně nelze opomenout, že možnost efektivně uplatňovat při tomto „výběru“ elity občany kvalitativní kritéria je limitována a ovlivňována řadou dalších a významných faktorů sehrávajících svou roli při určování konkrétního složení elitní skupiny. Především se jedná o fázi utváření stranických kandidátek a s tím související „otevřenost“ či „uzavřenost“ tohoto procesu, který fakticky stanovuje rozsah a kvalitu výběru pro voliče. Přesněji řečeno, daný proces tento výběr sám o sobě omezuje, protože nabídka je primárně určována politickými stranami, tedy aktéry, jejichž základním zájmem je proniknout, tzn. dostat či udržet konkrétní osoby, na příslušnou úroveň kontrolní skupiny. Na druhou stranu prosazování takového (z pohledu strany přirozeného) zájmu s  sebou nese i uplatňování vlastních (vnitrostranických) kvalitativních parametrů ovlivňujících nominaci kandidátů. Tyto parametry se však nemusí vždy shodovat s „obecnými“ představami a kvalitativními požadavky voličů, případně s  požadavky pojícími se s  příslušným obsazovaným postem. Případně s nimi mohou být i ve vědomém rozporu, který se však může projevit až v průběhu výkonu funkce.9 Na regionální politické úrovni, kterou se zabýváme, je míra ambice občanů aktivně se ve volbách podílet na obměně politické elity provázána rovněž s  konceptem voleb druhého řádu.10 To, že volby regionální elity, přesněji krajské a vojvodské volby, vykazují s  jistými specifiky charakter voleb druhého řádu, potvrzují i data o volbách do regionálních zastupitelstev Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství, a to včetně nízké volební účasti, menších zisků vládních stran a převaze celostátních předvolebních témat (viz dále příslušné kapitoly a přílohy). Při hodnocení vztahu voličů k politické elitě a jejímu výběru ve volbách je dále nutné brát v  úvahu působení dalších proměnných – především úroveň mediální scény a jí vytvářený mediální obraz nejen o politice a politických elitách, ale rovněž sociální strukturu společnosti jako takové a sociální a kulturní vazby. Přestože nejsou tyto proměnné v rámci našeho výzkumu rozklíčovatelné, všechny se podílejí na spoluvytváření představ 9 Jedná se například o protežování osob a zájmů v rámci klientelistických vazeb, ať už politického nebo ekonomického charakteru. 10 Volby druhého řádu jsou charakterizovány nižší volební účastí oproti volbám prvního řádu (zejména do parlamentu), úspěchem menších a nových politických stran oproti hlavním parlamentním stranám, ztrátou podpory vládních stran v závislosti na volebním cyklu a převahou hlavních/celostátních témat volební kampaně (blíže Reif a Schmitt, 1980; a Šaradín, 2008).

23

voličů o politických představitelích a jejich žádoucí i skutečné kvalitě, respektive ovlivňují konkrétní výběr ve volbách. V  souvislosti s  dosavadním rozborem rekrutační dimenze nelze předpokládat, že občané nespokojeni s  “nabídkou“ politických stran, tedy  kvalitou politických elit, budou v  masovém měřítku využívat možnost vlastního vstupu do politiky a pokoušet se proniknout na příslušnou úroveň politické elity. Což na druhé straně nevylučuje situaci, kdy se ve skupině občanů může v případě překročení jisté míry nedůvěry a nespokojenosti s  danou politickou elitou, resp. v  případě neshody hodnotových systémů, a v případě jejího vysokého sebevědomí ve vztahu k  vnitřní politické efektivitě, generovat záměr zformovat nový politický subjekt.11 Záměr, který se dostane až na úroveň jeho praktické realizace. Ve vztahu k  regionální politické elitě například v  podobě rozmanitých sdružení „nezávislých“ kandidátů. Přesto bude z podstaty zastupitelské demokracie vždy výkon politiky záviset na početně úzké skupině politické elity a drtivé většině občanů, od nichž nelze očekávat aktivní přímou účast na politice, pomineme-li nyní právě onu klíčovou roli spočívající v možnosti uplatňovat volební právo a ovlivňovat složení politických elit. Na druhou stranu podpora občanů politickým elitám nemusí mít pouze tuto jednorázovou a jednodimenzionální podobu, ale v konsolidovaných demokraciích se standardně projevuje v dlouhodobé a vícedimenzionální formě skrze struktury občanské společnosti a pomocí kanálů, které je propojují (nejen) s politickou sférou. Charakter dimenze rekrutace a jejího otevření či uzavření ovšem neurčují jen volby. V případě provázanosti regionální a centrální úrovně se dále jedná o míru otevření možnosti rekrutace do centra pro členy regionální elity. Například v  podobě vnitropolitických kanálů (a funkcí) uvnitř jednotlivých politických stran nebo v podobě umísťování jejich členů na kandidátky do parlamentu. Ať už ve formě skutečného přesunu/postupu příslušníků regionálních elit na centrální úroveň, nebo překrýváním obou elitních úrovní v rámci tzv. kumulace mandátů. Současně se lze zabývat podobou a vývojem vybraných sociálních ukazatelů (např. vzdělanostní a profesní strukturou) volené regionální politické elity z  pohledu jejího složení a s  ním související uzavřenosti, nebo otevřenosti pro určité sociální skupiny či typy politických subjektů. S  výše uvedenými aspekty první dimenze bezprostředně souvisí i dimenze struktury a organizace elitních skupin. Zjištěná provázanost zkoumaných regionálních a centrálních elit v  daných regionech představuje jedno z hledisek, ze kterého lze hodnotit stupeň „morální“ a 11 Vnitřní politickou efektivitu chápeme jako určitou sumu přesvědčení jedinců o jeho schopnostech politiku chápat a ovlivňovat (viz Linek, 2011, s. 11 ad.).

24

„sociální“ integrace obou jednotlivých elitních úrovní. Například, jestli se v tomto smyslu regionální elity konstituují jako svébytný a plnohodnotný elitní typ, který si vytváří vlastní identitu a prosazuje regionální zájmy i v okamžiku přestupu do centrální elity, případně který se (nejen) s touto centrální elitou může dostat do konfliktu. Nebo se jedná z pohledu vnitřní integrace o nesvébytnou a neuzavřenou elitu prolínající se v  převážné míře „integračně“ s centrální politickou elitou. Samozřejmě s vědomím případných odlišností vyplývajících z  konkrétního charakteru „morální“ a „sociální“ integrace, stejně jako míry fragmentace elity na jednotlivé elitní skupiny, která je v tomto případě provázána především se spektrem politických stran. V  případě třetí dimenze distribuce moci není nutné se primárně zabývat jejími základními omezeními „zdola“, která vyplývají z  daného nastavení zastupitelské parlamentní demokracie. Podstatnější je vývoj konkrétní podoby pravomocí přidělených centrem regionální úrovni politické elity a s ní související „síla témat“, a to i ve vztahu ke snaze centra tyto pravomoci udělovat, stejně jako snaze regionů je rozšiřovat. Přitom nelze pominout ani otázku finančních prostředků, kterými regionální elity disponují a jejichž odpovídající výše je základním předpokladem pro plnohodnotné a efektivní uplatňování přidělených kompetencí. To znamená, že distribuovaná moc musí být, co se týče pravomocí a disponibilních financí, v  adekvátním poměru. Vymezení příslušného politického postu/úřadu na regionální úrovni ve smyslu sumy jemu náležejících pravomocí a prostoru, na kterém je lze uplatňovat, je přitom propojeno s potenciálním (nejen politickým) mocenským vlivem a prestiží, jak jsme již zmínili v jedné z úvodních definic elity, stejně jako s ochotou o danou politickou úroveň (kontrolní skupiny) vůbec usilovat. Je zřejmé, že tato „přitažlivost“ politické funkce je významným motivačním prvkem, ať už na ni nahlížíme z pohledu jejích možností pracovat ve prospěch zájmů společnosti nebo vlastních (individuálních či skupinových). Prvkem, který se propojuje s příslušným hodnotovým systémem daného jednotlivce a jeho ambicí dostat se na úroveň v  našem případě regionální politické elity, či se na této úrovni udržet i v dalším volebním období. Teoretické a metodologické poznatky a náměty obsažené v předchozím textu můžeme shrnout do několika základních postřehů, z nichž vychází náš výzkum a se kterými do určité míry koresponduje i obsah jednotlivých kapitol této monografie. Jak už bylo několikrát naznačeno, záměrem je pokrytí regionální politické elity prostřednictvím vybraných a prolínajících se kvantitativních i kvalitativních proměnných. V  případě kvantitativní roviny se primárně jedná o analýzu volebních výsledků v daném českém 25

kraji a polském vojvodství v  letech 2000 až 2012. Tato analýza obnáší kromě vývoje zastoupení politických subjektů a podoby utvářených krajských a vojvodských koalic rovněž zmapování předchozího působení zvolených zastupitelů v  politických (volených) funkcích. V  dalším kroku jde o zjištění, v  jaké míře tito zvolení představitelé regionální politické elity pronikali na centrální elitní úroveň, ať už v podobě legislativních a exekutivních orgánů nebo v rámci vnitrostranického postupu. Zkoumané období, respektive série několika uskutečněných voleb do regionálních zastupitelstev i centrálního parlamentu, přitom již vytváří určitý potenciál pro zamyšlení se nad specifiky a možnými vývojovými trendy v souvislosti s charakterem a jednáním příslušných regionálních politických elit, čímž se dostáváme ke kvalitativní rovině. Pomineme-li nezbytné prvotní zhodnocení pravomocí postů a úřadů, které vykonávají regionální politické elity, jedná se dále o přehled vzdělanostních a profesních (nejen politických) profilů jejích příslušníků. Respektive jde o posouzení, jestli z  pohledu úspěšnosti průniku na regionální a následně i centrální úroveň elity lze hovořit o zřetelných specificích, či přímo vygenerovat specifický profil představitele dané regionální elity. Ve vztahu ke konkrétní podobě naplňování příslušných politických funkcí je rovněž nutné zaměřit se na podobu hodnotových systémů. V případě našeho výzkumu není naším záměrem, ani v našich kapacitách provedení komplexní charakteristiky těchto systémů u jednotlivých zástupců regionální politické elity. Důraz je položen na zjednodušenou charakteristiku hodnotových systémů vycházející z příslušnosti ke konkrétním politickým subjektům i z podoby uzavřených koalic, a to prostřednictvím rozboru předvolebních programů, koaličních dohod a případně dalších programových dokumentů. V této souvislosti tvoří samostatný aspekt povaha zájmů regionálních politických elit jako takových a schopnost je formulovat a prosazovat. Důležité je, v  jakém rozsahu se v  této souvislosti ony případné regionální zájmy přesouvají spolu s politickou elitou s cílem jejich prosazování i na centrální úroveň. Případně, do jaké míry dochází k  modifikaci těchto zájmů. Nicméně i v tomto aspektu jsme nuceni výzkum a následné závěry omezit na výše uvedené (programové) zdroje informací, doplněné o materiál získaný z  uskutečněných rozhovorů s  vybranými politiky. Kromě kapacitních omezení je důvodem působení dalších obtížně rozklíčovatelných faktorů a vazeb, mj. s ekonomickými elitami, které navíc často mají neformální podobu. Přesto lze předpokládat souvislost mezi danými regionálními zájmy politické elity a specifiky jednotlivých regionů, čehož mohou být Moravskoslezský kraj i Slezské vojvodství názorným příkladem a což nepopírá ani příznak regionálních voleb coby voleb druhého řádu. 26

S  otázkou hodnotových systémů, regionálních zájmů a schopností je prosazovat je spojen další aspekt, zda jsou představitelé regionálních politických elit vůbec ochotni usilovat o přesun na vyšší politickou úroveň a jestli se případná ochota či neochota pojí s konkrétními faktory. Tento aspekt lze ve zjednodušené formě sledovat za pomoci srovnání kandidátek do jednotlivých voleb, a to ve spojení s  propustností, resp. ochotou vnitrostranické úrovně tyto zástupce regionální elity na kandidátky umísťovat. V  neposlední řadě je podstatná proměnná legitimity regionální politické elity, včetně jejích pohybů mezi danými úrovněmi. A to nejen z  formálního hlediska, ale především ze strany postoje občanů/voličů, což je provázáno s mírou jejich důvěry v příslušné představitele elity. Tuto důvěru – legitimitu – přitom nestačí hodnotit jen jako projev konkrétního výběru a volební účasti v průběhu voleb, a tedy jednou za dané volební období. Neméně významné je posouzení její proměny v průběhu funkčního období, například ve formě průzkumů veřejného mínění, souvisejících nejen s vlastními elitami, ale také s jimi realizovanou politickou agendou. I tento pohled na vztah mezi elitami je jedním z ukazatelů stupně souladu hodnotových systémů politických elit daného regionu a jeho obyvatel.

27

2. Charakteristika regionální politické úrovně v Česku a Polsku v kontextu Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství 2.1 Formování regionální politické úrovně 2.1.1 Česko Po roce 1989 probíhaly v České republice, resp. do roku 1993 v Československu zásadní decentralizační procesy, vedoucí ke změnám struktury veřejné správy a samospráv. Podle Lukáše Valeše se dají tyto etapy rozčlenit na tři hlavní období, která představují „1) obnovu samosprávy a veřejné správy (1990-1992); 2) mezidobí (1992-1997); 3) reformu veřejné správy (1997-2006). Třetí etapu je možno dále rozdělit do tří dílčích úseků: 1) vznik krajské úrovně správy; 2) vznik obcí tzv. třetího typu a zánik okresních úřadů; 3) reforma státní správy, zejména na úrovni centrálních státních orgánů.“ (Valeš a kol., 2006, s. 73) K 31. 12. 1990 byly bez náhrady zrušeny tehdejší krajské národní výbory, čímž zanikla tehdejší krajská struktura, zahrnující v české části federace osm krajů. Jejich kompetence byly přesunuty na centrální a okresní úroveň (Valeš a kol., 2006, s. 77). Diskuze ohledně budoucího uspořádání vyšších územně samosprávných celků byla na určitou dobu odsunuta do pozadí kvůli naléhavosti řešení vztahů mezi Čechy a Slováky, které vyústily v rozdělení Československa (Cogan, 2004, s. 79). Přestože se v ústavě České republiky již od počátku hovořilo o krajích jako o vyšších územně samosprávných celcích, konkrétní úpravy znamenající jejich ustavení v této době přijaty nebyly. Napříč tehdejším politickým spektrem převažovaly rozdílné názory a pohledy na budoucí podobu a formu decentralizace. Obtížným se zdálo být nalezení shody ohledně budoucích kompetencí krajů a jejich celkový počet, který měl být zaveden (Šaradín, 2007, s. 7). Během 90. let se objevovalo mnoho nejrůznějších variant budoucího krajského uspořádání. Mezi „krajní“ patřily dva návrhy, kdy jeden prosazoval ustavení tří větších krajských celků, kterými se měly stát Čechy, Praha a také spojená Morava se Slezskem. Druhý počítal se zavedením 80 menších krajů. Takto ustavené kraje by podle tohoto návrhu svou strukturou, rozlohou, či počtem obyvatel příliš připomínaly tehdejší okresy. Jedna z dalších variant, která si získala celkem silnou podporu, počítala se znovuzavedením osmi krajů, které Česká republika 28

znala z let 1960 až 1990. Tato představa byla rovněž založena na snadnější a provázanější součinnosti jednotlivých složek státní správy se strukturami znovu zavedených krajských orgánů (Valeš, 2006, s. 196). Po volbách v roce 1996 se nejvíce dalších návrhů pohybovalo kolem počtu deseti krajů (Balík, 2005, s. 13). O současném rozdělení bylo rozhodnuto v roce 1997 přijetím zákona č. 347/1997 Sb., který téměř kopíruje krajskou strukturu z let 1949 až 1960 a na jehož základě bylo konstituováno 14 krajů, včetně Hlavního města Prahy, řídícího se zvláštním statutem, podle něhož je současně obcí se statutem města i samosprávným krajem (Valeš a kol., 2006, s. 196-197). Území jednotlivých krajů určovaly hranice okresů, které byly k jednotlivým krajům přičleněny (Cogan, 2004, s. 79). Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2000 (Gabaľová, 2012, s. 8). Další zásadní zákony, které dále upravovaly činnost a kompetence krajů, resp. určovaly volební pravidla, byly přijaty v roce 2000. Jedná se o Zákon o krajích č. 129/2000 Sb. a Zákon o volbách do krajských zastupitelstev č. 130/2000 Sb. (Valeš a kol., 2006, s. 196). První volby do zastupitelstev nově ustavených krajů tak mohly proběhnout podle druhého uvedeného zákona 12. listopadu 2000 (Šaradín, 2006, s. 7). Mezi problematické body nově zavedené krajské struktury patřila celá řada nejrůznějších faktorů. Z hlediska počtu obyvatel i z hlediska rozlohy dodnes převažují mezi jednotlivými kraji značné disproporce. Moravskoslezský kraj až do roku 2008 představoval celek s nejvyšší populací, přičemž v důsledku negativního demografického vývoje poklesl až na třetí místo za Středočeským krajem a Hlavním městem Prahou (Gabaľová, 2012, s. 12). Současný počet obyvatel Moravskoslezského kraje podle Českého statistického úřadu mírně přesahuje 1 220 000 (ČSÚ, www.czso.cz). Značně problematizována byla zejména velikost menších krajů. Nejméně lidnatým krajem je v současnosti Karlovarský kraj, jehož populace čítá necelých 300 000 obyvatel (ČSÚ, www.czso.cz), a jak poukazoval Z. Koudelka, v době, kdy byl tento kraj ustaven, měl menší počet obyvatel než např. okres Brno-město a zahrnoval nižší počet obcí než okres Žďár na Sázavou (Šimíček, 2001, s. 13). Určité disproporce převládají i z hlediska územní rozlohy jednotlivých krajů. Moravskoslezský kraj s rozlohou 5 427 km2 patří mezi kraje s průměrnou velikostí. Mezi nejmenší kraje patří v tomto ohledu, nepočítáme-li Hlavní město Prahu s 496 km2 a řídící se zvláštním statusem, Liberecký kraj s rozlohou 3 163 km2 (ČSÚ, www.czso.cz). Určitým deficitem je i skutečnost, že mnohé kraje svým počtem obyvatel a svou velikostí nenaplňují unijní kritéria tzv. NUTS. „Z tohoto důvodu přijala dne 26. 10. 1998 vláda ČR usnesení č. 707 o vymezení územních jednotek - NUTS - úroveň NUTS II, jež tvoří osm jednotek zformovaných z jednoho až tří nových krajů.“ (Šimíček, 2001, 29

s. 12-13) Pouze tři kraje jako jediné samostatně tvoří jednotku NUTS II a jimiž jsou Hlavní město Praha, Středočeský a Moravskoslezský kraj. Jednotlivé kraje v podobě, v jaké byly ustaveny, v řadě případů nepředstavovaly a dodnes nepředstavují kompaktní celky, což bylo způsobeno skutečností, že „reforma veřejné správy byla odstartována seshora, ústavním zřízením nových krajů bez současných úvah o kompetencích těchto krajů a bez důsledného respektování zájmů občanů při vytváření počtu a území těchto celků.“ (Šimíček, 2001, s. 14). Při ustavování krajů nebyla příliš zohledněna geografická kritéria, což mělo svůj odraz také v tom, že kraje dodnes nerespektují historické zemské hranice. V některých případech obce nesouhlasily k připojení ke konkrétním krajům, jejich političtí představitelé i místní obyvatelstvo často poukazovali právě na nedotaženost reforem nerespektující infrastrukturní faktory, otázku regionálních tradic či pocit sounáležitosti (Šimíček, 2001, s. 13-14). V těch obcích, kde přetrvávaly silné vazby k jiným krajům, později došlo k iniciování místních referend, kde byl voličům předložen návrh k připojení k sousednímu kraji. V roce 2005 se takto přičlenily k Olomouckému kraji město Moravský Beroun, obce Hluzová a Norberčany, které původně patřily k Moravskoslezskému kraji (Gabaľová, 2012, s. 8). Ostravský kraj, později přejmenovaný na Moravskoslezský, od počátku tvořilo území šesti okresů: Bruntál, Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-Město (Gabaľová, 2012, s. 8). Moravskoslezský kraj, jak již bylo uvedeno výše, tvoří samostatnou jednotku NUTS II s názvem Moravskoslezsko. Je rovněž charakteristický svou výhodnou polohou, která mu umožňuje rozvíjení spolupráce se sousedními vojvodstvími Polska, Opolským a Slezským vojvodstvím, a také se slovenským Žilinským krajem. Některá příhraniční území Moravskoslezského kraje jsou rovněž součástí menších jednotek, tzv. euroregionů, v jejichž rámci je rozvíjena spolupráce se sousedními příhraničními oblastmi. Ještě před přijetím Polska, Slovenska a České republiky do Evropské unie v roce 2004 byly založeny euroregiony, které umožňovaly spolupráci příhraničních oblastí patřících k Moravskoslezskému kraji se sousedními oblastmi v Polsku a na Slovensku. Takto v roce 1998 vznikly euroregiony Praděd (Pradziad), Silesia a Těšínské Slezsko (Śląsk Cieszyński). V roce 2000 byl vytvořen Euroregion Beskydy, v jehož rámci je umožněna spolupráce českých, polských a slovenských příhraničních oblastí (Gabaľová, 2012, s. 9).

30

2.1.2 Polsko Ačkoliv určité decentralizační procesy byly přislíbeny v rámci dohod u „kulatého stolu“ v roce 1989, první kroky nových polských vlád byly spíše opatrnější. První vláda ustavená po polosoutěživých „kontraktových“ volbách, vedená Tadeuszem Mazowieckim, se pokoušela o prosazení zásadních reforem především v politické a ekonomické rovině. Místní samosprávy přitom byly jednou z oblastí, jichž se v roce 1989 týkaly schůzky jedné z pracovních podskupin v  rámci jednání mezi opozicí a vládním táborem před podepsáním dohody u „kulatého stolu“. V březnu 1990 prosadila polská vláda přijetí několika zákonů upravujících lokální samosprávy a volby do obecních rad (Kubát, 2006, s. 169), které fakticky znamenaly „vznik skutečných samospráv v pravém slova smyslu a zavedly demokratický volební systém pro komunální volby“ (Kubát, 2006, s. 169). Decentralizace se tedy týkala pouze politického života 2 478 obcí (Barański, 2013, s. 81), přičemž další zákony týkající se úpravy vyšších celků, zejména postavení a podoby jednotlivých vojvodství, kterých v té době existovalo 49, nebyly přijaty a v této rovině zůstal zachován systém veřejné správy zavedený reformami z let 1972 - 1975. Na této úrovni neexistovaly přímo volené orgány. Zůstaly zachovány vojvodské sejmíky, vybavené jen omezenými poradenskými funkcemi, volené tajnou volbou zastupitelstvy obcí. Nejzásadnějšími pravomocemi byl vybaven vojvoda, jehož do funkce jmenoval polský premiér (Kubát, 2006, s. 169). Jak poznamenává Kubát, „stanovil tak orgán státní moci podřízený celostátní vládě. Vojvoda mohl vetovat usnesení obecního zastupitelstva, pokud bylo v  rozporu se zákony, nebo pokud došel k  závěru, že je v  rozporu s veřejným zájmem (tento druh veta mohl být obecním zastupitelstvem přehlasován). Vojvoda měl právo odvolat obecní orgány a místo nich povolat tzv. komisní radu (mohl tak učinit v  případě, kdy obecní zastupitelstvo soustavně porušovalo zákony, nebo když nebylo schopné v průběhu tří měsíců zvolit obecní radu)“ (Kubát, 2006, s. 169-170). Lokální struktury většiny tehdejších politických stran byly koncentrovány především ve vojvodských městech a došlo tak k utváření nových lokálních politických elit, které tvořili především jednotliví poslanci a senátoři pocházející z daného vojvodství. Důležitá byla rovněž přílišná politická závislost nižších celků na centrální úrovni (Nawrot, 2004, s. 170). V této době se dále projevovaly dva ústřední problémy, z nichž jeden představovala přílišná závislost komunálních jednotek na státních orgánech. Většinu finančních zdrojů jednotlivých obcí představovaly státní subvence a pouze určitá část pocházela z vlastních zdrojů. Druhým limitem provedených změn byla skutečnost, že demokratizační 31

a decentralizační reformy byly jen částečné a přechodné, přičemž se v zásadní míře týkaly pouze nejnižších jednotek, a struktura vojvodství zůstala prakticky nezměněna (Kubát, 2006, s. 170). Místní úroveň byla v tehdejším dvoustupňovém uspořádání rovněž svazována teritoriálními pobočkami vytvářenými samotnými vojvodstvími, které podle Bogdana Nawrota „omezovaly samosprávné kompetence obcí a de facto sehrávaly úlohu neformálních administrativních okresů“ (Nawrot, 2004, s. 170). První navrhované změny týkající se budoucí podoby a struktury regionů (vojvodství) vypracovala polská vláda v roce 1991, v jejichž rámci navrhovala snížení celkového počtu vojvodství a vytvoření 12 větších regionů. Tento dokument však nebyl dále postoupen k připomínkovému řízení,  širší odborné diskuzi ani nebyl předložen k  hlasování do Sejmu (Nawrot, 2004, s. 172). Důvodem pomalejšího tempa prosazování zásadních decentralizačních reforem byla nadměrná fragmentace polského stranického systému především mezi lety 1991 až 1993, kdy se v prvních soutěživých volbách po roce 1989 do Sejmu prosadilo na 29 nejrůznějších politických subjektů, Polský stranický systém byl v 90. letech nekonsolidovaný, a jednotliví političtí aktéři v podobě stabilnějších politických stran se prosazovali jen velmi obtížně a napříč politickým spektrem bylo mezi formujícími se politickými stranami velmi obtížné nalézt výsledný kompromis. Jednou z hlavních politických stran, která zásadně nesouhlasila s decentralizačními návrhy a požadovala zachování stávajících struktur a počet 49 vojvodství, byla Polská lidová strana (PSL). Po předčasných volbách v roce 1993, kdy byla ustavena koalice mezi vítěznou levicovou koalicí Svazem demokratické levice (SLD), vedeným postkomunistickou Sociální demokracií Polské republiky (SdRP) a Polskou lidovou stranou, se tyto vlády obou politických stran se závažnějšími reformními kroky vedoucími k zásadním změnám charakteru a uspořádání vojvodství či znovuobnovení okresů příliš nezabývaly (Nawrot, 2004, s. 172). K zásadním reformám přikročila teprve vláda sestavená po volbách v roce 1997, vytvořená na základě koaliční dohody mezi širší koalicí středopravicových stran a odborů s názvem Volební akce Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność, AWS) a Unií svobody (Unia Wolności, UW). Jeden z primárních cílů nové polské vlády vedené Jerzym Buzkem představovalo prosazení decentralizačních reforem upravujících podobu a pravomoci vojvodství a znovuzavedení okresů. Původní vládní návrh předpokládal vytvoření 12 vojvodství, přičemž „rychle vyvolal eskalaci požadavku rozšíření jejich počtu, podporovaného lokálními, nadstranickými skupinami lobujícími za vytvoření vojvodství, která nebyla zohledněna ve vládním projektu“ (Nawrot, 2004, s. 173). Spory se rovněž 32

týkaly budoucích hranic jednotlivých vojvodství. Napříč celým politickým spektrem převažovaly rozdílné požadavky na počet jednotlivých vojvoství, které se pohybovaly mezi 8 až 49 (Wróbel, 2004, s. 126). Připomeňme, že navzdory tomu, že většina poslanců vládní koalice souhlasila s vládním návrhem, Křesťansko-národní sjednocení, (Zjednoczenie ChrześciańskoNarodove, ZChN) požadovalo vytvoření 25 vojvodství, Dohoda středu (Porozumienie Centrum, PC) 31, Polská lidová strana – lidová dohoda (Polskie Stronnictwo Ludowe – Porozumienie Ludowe, PSL-PL) 48, opoziční Svaz demokratické levice se přikláněl k počtu 17 a jeho bývalý koaliční partner Polská lidová strana požadovala zachování stávajícího počtu 49 vojvodství (Nawrot, 2004, s. 173). Sám předseda poslaneckého klubu AWS Marian Krzaklewski přitom považoval za přijatelný počet pohybující se mezi 12 a více než 20 (Nawrot, 2004, s. 173). V Senátu převažovaly názory požadující zvýšení počtu vojvodství na 15, přičemž se počítalo s  vytvořením Kujavsko-pomořanského, Opolského a Lubušského vojvodství. V této situaci prezident Aleksander Kwaśniewski využil svého práva veta, po němž došlo ke kompromisu napříč politickým spektrem o navýšení počtu na 16 a k navrhovaným vojvodstvím přibylo ještě Svatokřížské vojvodství (Nawrot, 2004, s. 173). Výsledný zákon byl přijat 24. července 1998 a nová vojvodství byla ustavena k 1. 1. 1999 (Bukowski, Jędrzejewski a Rączka, 2013, s. 74). Zákon zásadně změnil strukturu uspořádání systému veřejné správy a samosprávy a znamenal znovuzavedení trojstupňového uspořádání, které Polsko znalo od roku 1919 až do reforem z první poloviny 70. let 20. století (Izdebski, 2012, s. 23). Na střední úrovni bylo k 1. 1. 1999 vytvořeno 308 nových jednotek  okresů (Barański, 2013, s. 9), v roce 2002 bylo ustaveno dalších sedm okresů (Koc, 2012, s. 184) a o rok později byl jeden z okresů zrušen a jejich celkový počet k 1. 1. 2012 činil 314 (Kaczmarek, 2012, s. 130) V roce 1998 přijala vláda tři formální kritéria, která musely nově vytvořené okresy splňovat, a to, že nový okres musel zahrnovat alespoň pět obcí, na jeho území muselo žít alespoň 50 000 obyvatel a sídlo okresu mělo mít nejméně 10 000 obyvatel (Koc, 2012, s. 179). Rozdílná sídelní struktura v jednotlivých částech Polska otevřela další otázku, týkající se také Horního Slezska, a to jakým způsobem vytvářet okresy v místech s hustou sídelní strukturou, v níž je několik poměrně lidnatých sousedících měst. Z tohoto důvodu bylo realizováno rozšíření pravomocí pro velká města a přiznání jim statutu měst s právy okresu (Koc, 2012, s. 180). Tento statut byl udělen větším městům, která měla více než 100 000 obyvatel, dále městům, která zavedením reformy vojvodské úrovně ztratila statut hlavního města vojvodství, a dalším, jejichž orgány o to samy požádaly. Tímto způsobem byl přiznán 65 městům statut měst s právy okresů, 33

které představují další, specifickou jednotku (Koc, 2012, s. 181-182). V  roce 2012 tak bylo Polsko vnitřně rozčleněno na 16 vojvodství, 379 okresů, z  nichž 65 představovala města s  právy okresů, a 2  479 obcí, z  toho 306 městských, 597 městsko-venkovských a 1576 venkovských (Kaczmarek, 2012, s. 130). Jednotlivá vojvodství svou velikostí i podobou téměř připomínala ta, která existovala před rokem 1975, přičemž jediné město, které neuhájilo svůj statut vojvodského města z tohoto období byl Košalin (Wróbel, 2004, s. 126). O jeho navrácení se i po provedení těchto reforem rovněž uvažovalo (Kaczmarek 2012, s. 133-135). Jak již bylo řečeno, reforma z roku 1998 zásadním způsobem změnila strukturu veřejné správy a zavedla samosprávu i do vyšších územních celků, přičemž úroveň okresů byla touto reformou obnovena. U 65 měst došlo k navýšení kompetencí přiřčením statutu města s právy okresů, jednotlivá vojvodství byla zvětšena a jejich počet byl snížen ze 49 na 16. Do té doby představovala spíše slabší celky, které výrazně podléhaly zásahům z vládní úrovně, přičemž od 1. 1. 1999 se i na této úrovni měla realizovat samospráva. Zavedení výsledné podoby vojvodství se neobešlo bez sporů mezi představiteli nejrůznějších politických stran působících na centrální úrovni, přičemž byl schválen určitý kompromis napříč politickým spektrem. Dodnes je zavedení podoby některých vojvodství problematizováno, především je často poukazováno na skutečnost, že v mnohých případech při jejich konstituování byly výrazně zohledněny zájmy centrální úrovně (Izdebski, 2012, s. 25). Tyto výtky se týkají především konstituování méně lidnatých vojvodství, která představují Lubušské, Opolské a Svatokřížské vojvodství, přičemž podle Izdebského nebyl jejich vznik příliš opodstatněn, zatímco jiná vojvodství s podobným potenciálem zřízena nebyla. Má na mysli metropolitní region Varšavy nebo Horní Slezsko a Střední Pomořansko (Izdebski, 2012, s. 25). Zákon z 24. července 1998 rovněž určuje hlavní města vojvodství, přičemž ve většině případů mají ústřední vojvodské orgány pouze jedno sídlo. Výjimkami v tomto ohledu jsou Kujavsko-pomořanské vojvodství, kde sídlo vojvody je v Bydhošti (Bydgoszcz), ale sídlo sejmíku je v Toruni, a Lubušské vojvodství, kde Gorzów Wielkopolski je sídlem vojvody, ale sejmík zasedá v Zelené Hoře (Bukowski, Jędrzejewski a Rączka, 2013, s. 74). Vytvoření těchto menších vojvodství způsobilo ještě další problémy spočívající ve značné disproporci. Průměrné vojvodství má přibližně 2,4 milionů obyvatel, přičemž nejlidnatější celek představuje Mazovské vojvodství s celkovým počtem 5,2 milionů obyvatel a nejmenším vojvodstvím je Lubušské vojvodství, jehož populace mírně přesahuje 1 milion (Izdebski 2012, s. 26). Mezi problematické body rozdělení 34

Polska na vojvodství bývá uváděn i jejich samotný počet 16. Podle Tomasze Kaczmarka podoba jednotlivých vojvodství, jakož i jejich počet „nebyl zcela společensky akceptovaný, zejména v regionech s dlouhými administrativními tradicemi“ (Kaczmarek, 2012, s. 131). Týká se to například Košalinského vojvodství. Rozdílné postoje rovněž panovaly v regionech, v nichž se zvětšovaly ekonomické disproporce, jako například ve Varšavě a zbývající části Mazovského vojvodství. V několika posledních letech dochází k oživení diskuze ohledně vydělení Varšavy jako samostatné regionální jednotky (Kaczmarek, 2012, s. 131132). Dále se nabízí otázka, do jaké míry jsou hranice mezi jednotlivými vojvodstvími přirozené, tzn. do jaké míry respektují hranice historických regionů. Zejména Slezské vojvodství pokrývá území historického Slezska jen zčásti. Toto vojvodství navíc jako jediné zahrnuje území, která před rokem 1918 patřila ke třem různým záborům. Politické, ekonomické a společenské rozdíly plynoucí z odlišného historického vývoje těchto částí jsou v určité míře patrné dodnes (Wojtasik, 2013, s. 21). Dále existuje představa o založení dalšího vojvodství s  názvem Středopomořanské,12 které by případně vzniklo v  hranicích bývalého Košalinského vojvodství, existujícího mezi lety 19501975 a později ve zmenšené podobě až do roku 1998, kdy bylo zrušeno. V roce 2002 dvě politické strany podporovaly vznik Středopomořanského vojvodství, a to SLD a Sebeobrana RP. Strana Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) v roce 2007 na kongresu v Krakově veřejně ohlásila program posílení pravomocí vojvodů a vytvoření nových vojvodství, a to Středopomořanského a Varšavského. V roce 2012 Jarosław Kaczyński opětovně deklaroval svůj záměr podpořit iniciativu na vytvoření Středopomořanského vojvodství, přičemž přislíbil rychlé zřízení tohoto vojvodství, jakmile PiS zvítězí ve volbách a sestaví vládu (Kaczmarek, 2012, s. 132-135). Teritoriální rozdělení Polska z roku 1998 dodnes zůstalo nezměněno. V roce 2001 byly rozšířeny pravomoci vojvodství a byly stanoveny základní oblasti působnosti samosprávy. Jedná se především o oblasti školství, kultury, ekonomického a společenského rozvoje, boje s nezaměstnaností, modernizace, ochrany životního prostředí, turizmu, veřejné bezpečnosti atd. (Barański, 2013, s. 101). V rámci těchto reforem bylo k 1. 1. 1999 ustaveno Slezské vojvodství. Jedná se o území zahrnující 12 333,09 km2, které je dále rozděleno na 36 okresů, z nichž 19 jsou městské. Na území Slezského vojvodství žije přibližně 4 637 000 obyvatel, což představuje 12,14 % obyvatel Polska (Brzoza, 2013, s. 31). Území Slezského vojvodství zahrnuje 86 % území dřívějšího katovického vojvodství, 70 % Čenstochovského a 60 % Bílského 12

Środkowopomorskie

35

(Wojtasik, 2013, s. 20). Jedná se o region s poměrně vysokým potenciálem, nicméně není vnitřně zcela koherentní, což se podle Waldemara Wojtasika odráží i v politické rovině. Mezi hlavní problémy řadí rozdíly vyplývající nejen ze společenských a ekonomických odlišností, ale také ty, které pramení z odlišných identit obyvatel vojvodství, kde se projevují výrazné rozdíly mezi Slezany, obyvateli Těšínského Slezska, Podbeskydí, Doubravské pánve13 či Čenstochové a jejího okolí. Obyvatele Slezského vojvodství příliš nespojuje regionální sounáležitost, o čemž podle něj svědčí například spory o název vojvodství. Určité problémy může způsobovat i skutečnost, že různé části tohoto vojvodství patřily před koncem první světové války ke třem rozdílným záborovým mocnostem. Podle něj mají všechny tyto rozdíly podstatný vliv na animozity uvnitř vojvodství, které mají tendenci je dlouhodobě oslabovat (Wojtasik, 2013, s. 20-22).

2.2 Pravomoci a kompetence regionálních politických elit 2.2.1 Česko V krajích se realizuje přenesená i přirozená působnost. Za oblast přenesené působnosti, tj. záležitostí, které z formálního hlediska náleží státu, jenž přenáší svou působnost na nižší administrativní jednotky, zodpovídá ředitel krajského úřadu (Zákon o krajích (krajské zřízení) č. 129/2000 Sb.). Ten je jmenován hejtmanem, přičemž k jeho jmenování je zapotřebí získat souhlas ministra vnitra. Základním orgánem kraje je zastupitelstvo, které z vlastních řad volí jednotlivé členy rady, hejtmana a zástupce hejtmana. K jejich zvolení je potřeba dosáhnout nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva, „přičemž volba může být tajná i veřejná - záleží na rozhodnutí zastupitelstva. Hlasovat je možno o každém členovi rady zvlášť, častější je hlasování o radě jako celku.“ (Valeš a kol., 2006, s. 205) Zasedání zastupitelstva svolává hejtman, přičemž k tomuto úkonu může být zmocněn i jeho náměstek. Při svolávání zastupitelstva musí být dodrženy tři základní podmínky, zastupitelstvo by se mělo scházet nejméně jednou za tři měsíce, zasedání zastupitelstva může být iniciováno jednou třetinou jeho členů, přičemž zasedání pak musí být svoláno do 21 dnů od písemného doručení příslušné žádosti, a poslední podmínkou je, že nově zvolené zastupitelstvo musí být svoláno do 40 13

36

Zagłębie Dąbrowskie

dnů ode dne oficiálního vyhlášení výsledků voleb (Cogan, 2004, s. 151152). Krajské zastupitelstvo má usnášející pravomoci v otázkách, které náleží do samostatné působnosti. V některých případech, které explicitně stanovuje zákon, je možné rozhodovat i ve věcech spadajících do přenesené působnosti (Čmejrek, 2008, s. 42). Nejdůležitější pravomoc zastupitelstva představuje zákonodárná iniciativa. Poslanecká sněmovna má povinnost se zabývat návrhy zákonů či jejich novelami, které zastupitelstvo jako celek předloží (Valeš a kol., 2006, s. 199). Mezi další hlavní pravomoci v rámci samostatné působnosti krajského zastupitelstva patří předkládání návrhů Ústavnímu soudu na zrušení právních předpisů, vydávání obecně závazných vyhlášek kraje, schvalování krajského rozpočtu a závěrečného účtu, rozhodování o vyhlášení krajského referenda, či zřizování a rušení příspěvkových organizací kraje (Zákon o krajích (krajské zřízení) č. 129/2000 Sb.). Zastupitelstvo rovněž rozhoduje o uvolnění konkrétních členů zastupitelstva. Svým usnesením může dosáhnout zrušení usnesení rady. Může tak učinit pouze v případech, kdy příslušný návrh předloží zastupitelstvu hejtman (Čmejrek 2008, s. 42). K přijetí platného usnesení zastupitelstva je zapotřebí získat souhlas nadpoloviční většiny všech zastupitelů. Pokud je na zasedání zastupitelstva přítomno méně než nadpoloviční většina všech jeho členů, pak je toto zasedání ukončeno a do 15 dnů se koná náhradní zasedání. Svolání zasedání je možné iniciovat i jednotlivými zastupiteli. Pokud požádá hejtmana o svolání zasedání zastupitelstva alespoň jedna třetina všech jeho členů, je hejtman povinen svolat toto zasedání tak, aby se mohlo uskutečnit do 21 dnů od data doručení písemné žádosti. Zasedání zastupitelstva jsou veřejná (Čmejrek, 2008, s. 43). Rada představuje výkonný orgán v oblasti samostatné působnosti kraje, za svou činnost je odpovědná zastupitelstvu (Cogan 2004, s. 171). Rada je tvořena hejtmanem, jeho zástupcem či zástupci a dalšími členy rady. Jako v případě českých obcí i zde platí pravidlo, že počet jejích členů je lichý a odvíjí se od počtu obyvatel daného kraje. V menších krajích do 600 000 obyvatel je rada devítičlenná a v lidnatějších krajích přesahujících tuto hranici činí počet členů 11. Na rozdíl od zasedání zastupitelstva jsou zasedání rady neveřejná, přičemž k jednotlivým projednávaným bodům mohou být přizvány i další osoby, mimo jiné i z řad členů zastupitelstva. K přijetí platného usnesení je zapotřebí dosáhnout nadpoloviční souhlas všech členů rady. Jak již bylo řečeno, zastupitelstvo volí hejtmana, zástupce hejtmana i jednotlivé členy rady. Ti jsou zastupitelstvu odpovědni a zastupitelstvo je může také odvolat. 37

Dojde-li k odvolání rady jako celku zastupitelstvem, hejtman a zástupce hejtmana dále setrvávají ve svých funkcích. „Jsou-li hejtman a zástupce hejtmana odvoláni ze své funkce současně s ostatními členy rady, pověří zastupitelstvo výkonem funkcí hejtmana, popřípadě zástupce hejtmana nebo některého člena zastupitelstva a současně mu vymezí rozsah jeho oprávnění na dobu do zvolení nového hejtmana, popřípadě zástupce hejtmana“ (Čmejrek, 2008, s. 45). Dále v případech, kdy dojde k poklesu členů rady na méně než polovinu a není pak usnášeníschopná, kompetence rady přecházejí na zastupitelstvo až do doby, než je zvolen potřebný počet nových členů rady (Čmejrek, 2008, s. 45). Rada také připravuje návrhy, které předkládá zastupitelstvu a zajišťuje hospodaření kraje v rámci zastupitelstvem stanoveného rozpočtu. V rámci svých kompetencí může také v určitých případech přijímat rozpočtová opatření (Valeš a kol., 2006, s. 206). Hejtman je vrcholným představitelem kraje a zastupuje jej navenek. Jeho pozice závisí na jeho postavení v radě, protože „nemá povahu statutárního orgánu právnické osoby, což znamená, že jakékoliv úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva nebo rady, může učinit až po jejich předchozím schválení, jinak jsou neplatné“ (Valeš a kol., 2006, s. 206).

2.2.2 Polsko Výsledná podoba vnitřního uspořádání vojvodství znamenala přijetí dualistického modelu a zavedení dvou rozdílných struktur, kdy představitelem samosprávy jsou maršálek vojvodství na jedné straně a vojvoda jako představitel vládní administrativy plnící úkoly v přenesené působnosti na straně druhé (Dolnicki 2012, s. 155). Podle Marka Barańského dochází ke střetům dvou různých zájmů, státních, prosazovaných na úrovni vojvodství vojvodou, a regionálních, které prosazují samosprávné orgány vojvodství (Barański, 2013, s. 98). V rámci samosprávy byly ustaveny dva orgány, exekutivní orgán, jenž představuje vedení vojvodství (Zarząd Województwa), a sejmík vojvodství jako schvalovací a kontrolní orgán (Barański, 2013, s. 202). Ze svého středu členové sejmíku volí předsedu a místopředsedy, jejichž počet nesmí být vyšší než tři. Kandidát na tyto posty musí získat absolutní většinu hlasů na zasedání, na němž je přítomna alespoň polovina zastupitelů. Zajímavostí je, že až do novely zákona z 11. 5. 2001 nebyla explicitně řešena otázka odvolání či rezignace předsedy či místopředsedů vojvodského sejmíku (Dolnicki, 2012, s. 164). V současnosti může čtvrtina všech zastupitelů navrhnout odvolání předsedy a místopředsedy sejmíku, přičemž pro 38

odvolání musí být dosaženo většiny hlasů za přítomnosti alespoň poloviny všech zastupitelů. Post předsedy či místopředsedy sejmíku je neslučitelný s jakoukoliv funkcí ve vedení vojvodství. Předseda sejmíku svolává zasedání tohoto orgánu, ten se musí sejít alespoň jednou za čtvrt roku. Sejmík může být svolán na žádost alespoň čtvrtiny všech zastupitelů (Dolnicki 2012, s. 165). Sejmík rovněž rozhoduje o přijetí, či zamítnutí rezignace předsedy, či místopředsedů ze svých funkcí. Toto rozhodnutí musí být přijato do jednoho měsíce od podání rezignace (Barański, 2013, s. 165). Mezi další kompetence sejmíku patří ustavování jednotlivých komisí, na něž může přenést část svých pravomocí. Jedinou obligatorní komisí je revizní komise, která představuje kontrolní orgán jednotlivých organizačních jednotek vojvodství a především vedení vojvodství a také provádí kontrolu rozpočtu. Jejími členy se mohou stát pouze zastupitelé a navíc musí její členové pocházet ze všech klubů (Dolnicki, 2012, s. 165). Podstatným rozdílem mezi Polskem a Českou republikou je neslučitelnost mandátu vojvodského zastupitele s  některými dalšími veřejnými funkcemi.14 Zatímco v  České republice je poměrně běžná kumulace mandátů, v Polsku zákon výlučně zakazuje současné vykonávání mandátu zastupitele vojvodského sejmíku s „mandátem poslance nebo senátora, vykonáváním funkce vojvody nebo vicevojvody, členstvím v  orgánech jiné jednotky místní samosprávy“ (Dolnicki, 2012, s. 166). Zákony dále neumožňují, aby vznikl pracovněprávní vztah v maršálkovském úřadě ve vojvodství, v němž zastupitel vykonává mandát, zastupitel rovněž nemůže být ve vedení jednotky podléhající vojvodské samosprávě (Dolnicki, 2012, s. 166). Zákon upravuje počet členů vedení vojvodství na celkový počet pěti členů, z nichž jedním je maršálek vojvodství, dále jeden, případně dva vicemaršálkové a další členové. Opět zde bylo přijato omezení, že funkce člena vedení není slučitelná s jinými veřejnými úřady, jako například s mandátem poslance či senátora, se členstvím v orgánech jiných samosprávných jednotek ani ve státní správě. Pro zvolení do funkce maršálka je nutné dosažení absolutní většiny hlasů všech zastupitelů v tajném hlasování, pro zvolení do funkce vicemaršálka či člena vedení postačuje prostá většina všech přítomných zastupitelů. Maršálek a další členové vedení vojvodství nemusí současně vykonávat mandát vojvodského zastupitele. V případě, že do tří měsíců od oficiálního 14 Ve volbách do samospráv v roce 1998 existovala možnost současného vykonávání mandátu vojvodského zastupitele a poslance, či senátora. Předpokládalo se, že tímto krokem dojde k posílení postavení parlamentních politických stran i na vojvodské úrovni, čímž měla být posílena role parlamentních politických stran na vojvodské úrovni (Nawrot, 2004, s. 175).

39

vyhlášení výsledku voleb nedojde ke zvolení vedení vojvodství, je sejmík rozpuštěn a jsou vyhlášeny předčasné volby (Dolnicki, 2012, s. 167). Na úrovni vojvodství se přepokládá oddělení oblasti přenesené působnosti. Zatímco vedení vojvodství v čele s maršálkem disponuje kompetencemi v přirozené působnosti, vojvoda je představitelem státní správy a je zodpovědný za plnění úkolů v oblasti přenesené působnosti. Do funkce je jmenován předsedou polské vlády, který jej může z funkce rovněž odvolat (Nawrot, 2004, s. 175). Vedení vojvodství v čele s maršálkem je odvoláno v případě, že nedojde ke schválení rozpočtu. Návrh na odvolání maršálka, které je chápáno jako odvolání celého vedení, může podat čtvrtina zastupitelů a pro schválení odvolání je nutné získat 3/5 většinu všech zastupitelů. Příslušný návrh musí být zdůvodněn písemně a před přikročením k hlasování, které se může uskutečnit nejdříve za měsíc po předložení návrhu, je vyžadováno rovněž stanovisko revizní komise. Pokud návrh nezíská potřebnou většinu, je možné předložit další návrh o odvolání nejdříve za půl roku po tomto hlasování. V případě, že je maršálek odvolán společně s vedením vojvodství, je nutno do tří měsíců zvolit nové vedení. Pokud k němu nedojde, je sejmík vojvodství rozpuštěn a jsou vypsány předčasné volby. Maršálek může požádat sejmík o hlasování o odvolání jednoho z členů vedení. Opět zde hlasuje sejmík za přítomnosti alespoň poloviny zastupitelů. Odvolaný člen vedení dočasně vykonává svou funkci do doby, než je sejmíkem zvolen jeho nástupce (Bukowski, Jędrzejewski a Rączka, 2013, s. 248). Maršálek rovněž může podat rezignaci, která je chápána jako rezignace celého vedení. Rovněž člen vedení může podat rezignaci, o níž hlasuje sejmík do jednoho měsíce od podání rezignace. Pokud se sejmík do této doby nevysloví, je rezignace chápána jako přijatá a do měsíce od této rezignace je maršálek povinen navrhnout nového člena vedení. Mezi nejdůležitější povinnosti a kompetence vedení vojvodství patří: 1) provádění rozhodnutí sejmíku, 2) hospodaření s majetkem vojvodství, 3) příprava a tvorba rozpočtu, 4) strategie pro rozvoj vojvodství, 5) spolupráce s jinými zahraničními samosprávnými jednotkami, 6) řízení, koordinace a kontrola vojvodských organizačních jednotek, 7) organizační řád maršálkovkého úřadu (Bukowski, Jędrzejewski a Rączka, 2013, s. 250).

40

3. Regionální elity v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství

3.1 Rekrutace regionálních politických elit 3.1.1 Volby a volební pravidla

V České republice i v Polsku se v regionálních volbách používají poměrné volební systémy, jež umožňují snadnější získání mandátů i pro menší politické strany. Jejich cílem je dosažení určitého stupně proporcionality, přičemž nejrůznější modifikace konkrétních podob jednotlivých volebních úprav mohou dále proporcionalitu ovlivnit. V dalším textu se, na základě měření odchylek od proporcionality, zaměříme na to, které strany jsou stanovenými volebními systémy zvýhodňovány a které jsou úspěšnější v prosazování vlastních kandidátů do volených regionálních orgánů. Michael Gallagher přitom upozorňuje na určitá úskalí spojená s jejím měřením. V politologii nebylo dosaženo všeobecného konsenzu o definici proporcionality, která je nejrůznějšími autory pojímána odlišně, což je často vede k hledání a používání různých metod pro její měření (Lebeda, 2008, s. 29). Text proto vychází z obecného předpokladu, že „čistá“, „ideální“ či „dokonalá“ proporcionalita představuje co nejpřesnější odraz mezi podílem získaných hlasů a následně mandátů. Čím přesnějšího odrazu je dosaženo, tím více se daný volební systém blíží „ideální“ proporcionalitě a protiklad naopak představuje situaci, v níž jsou všechny mandáty přerozděleny nejméně „spravedlivým“ způsobem, tedy straně, která jako jediná nezíská žádný hlas od voličů, přičemž jí jsou přiděleny všechny mandáty. Žádný volební systém v praxi není schopen zajistit dokonalou proporcionalitu a ve všech případech dochází k určitým zkreslením (Lebeda, 2008, s. 30). Mezi základní čtyři proměnné ovlivňující míru proporcionality patří „a) velikost volebního obvodu, b) volební formule, tedy matematický postup, který je používán pro převod hlasů na mandáty, c) existence a výše uzavírací klauzule, d) počet a charakter úrovní, na nichž probíhá distribuce mandátů“ (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 184). Giovanni Sartori považuje faktor velikosti 41

volebního obvodu, tedy počet přerozdělovaných mandátů v jeho rámci, za nejzásadnější. Čím více je v daném obvodu přerozdělováno mandátů, tím je proporční účinek volebního systému silnější. Čisté proporcionalitě podle něj jsou schopny se přiblížit poměrné volební systémy s největším možným volebním obvodem, do nějž je zahrnuto celé území státu a v jehož rámci jsou přerozdělovány všechny mandáty (Sartori, 2011, s. 21)15. Podle Matthewa Shugarta už i volební obvody, v nichž je přerozdělováno alespoň 20 mandátů, se k čisté proporcionalitě výrazně přibližují (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, s. 185). Arendt Lijphart porovnával účinky volebních systémů ve 36 demokratických zemích mezi lety 1945-1996, přičemž uvedl, že nejvyšší míry proporcionality je dosaženo v Nizozemí, Švédsku a Dánsku (Antoszewski a Herbut, 2006, s. 215). Státy zcela běžně nastavují menší volební obvody, než je území celého státu. Za velké volební obvody jsou některými politology, jako např. Dietrem Nohlenem, Reinem Taageperou a Matthewem Shugartem, považovány ty, v jejichž rámci je přerozdělováno alespoň 10 mandátů. Taagepera a Shugart považují za středně velké obvody s 5 až 9 mandáty a za malé, v nichž je proporcionalita nejméně výrazná, pohybující se od 2 do 4 (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, s. 185). Dalším faktorem, který má vliv na proporcionalitu, jsou volební formule. Jedná se o metody, jejichž prostřednictvím dochází k přepočtu hlasů na mandáty. Volební formule, mající nejčastěji podobu matematických vzorců, podle Tomáše Lebedy dokáží „značně ovlivnit volební výsledek a jeho proporcionalitu, zvláště jsou-li aplikovány ve velmi malých volebních obvodech“ (Lebeda, 2008, s. 76). Volební formule můžeme rozdělit do dvou kategorií, které jsou postaveny na odlišných principech. Jsou jimi volební kvóty,16 které jsou odvozeny od Hareovy kvóty, a volební dělitele, které jsou odvozeny od d´Hondtova dělitele (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 189). Volební kvóty operují s celkovým počtem platných odevzdaných hlasů a celkovým počtem přerozdělovaných mandátů. Jako první z nich uveďme Hareovu kvótu, jejíž hodnotu určuje počet platných hlasů dělený počtem přerozdělovaných mandátů.17 Dalšími kvótami jsou HagenbachBischoffova kvóta, kvóta Imperiali a posílená kvóta Imperiali, jež navyšují

15 Podle Sartoriho se jedná zejména o Nizozemí a Izrael (Viz Sartori, 2011, s. 21). K  zemím s  takto nastavenými obvody můžeme přiřadit i současné Srbsko, které od přijetí úprav volebního systému v roce 2000 představuje jeden volební obvod (Orlović, 2008, s. 91). 16 V České republice a v Polsku se v krajských, resp. vojvodských volbách nevyužívají, proto se jimi budeme v textu zabývat jen okrajově. 17

42

Q=V/S

dělitel, který představuje celkový počet mandátů o číslo 1, 2, resp. 3.18 Těmito podíly získáme počet hlasů, které musí daná strana získat, aby jí byl přidělen mandát, přičemž platí, že kolikanásobně je její počet získaných hlasů vyšší, tolik mandátů obdrží (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 190-194; Lebeda, 2008, s. 78-84). Nevýhodou využití volebních kvót je skutečnost, že většinou nejsou schopny rozdělit celkový počet mandátů, a proto „jsou spojovány s dalšími metodami, nebo bývají aplikovány v systémech více skrutinií, kde taková vlastnost není na závadu. Typickou metodou, která řeší problém nerozdělených mandátů, je metoda největších zbytků. Jiné metody jsou spíše netypické a zbavují kvóty jejich základních charakteristik“ (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, s. 190).19 Další skupinu volebních formulí představují volební dělitelé, jejichž výhodou oproti volebním kvótám je, že už v prvním skrutiniu jsme na jejich základě schopni přerozdělit všechny mandáty. Volební dělitelé představují číselnou řadu, jíž jsou postupně děleny získané hlasy všech kandidujících politických stran, které jsou zahrnuty do přepočtu hlasů na mandáty. Jak již bylo řečeno výše, d´Hondtův dělitel je základní formulí ze skupiny dělitelů. Jeho číselná řada je 1; 2; 3; 4 ... atd. Dalšími používanými děliteli jsou dělitel Sainte-Laguëho, který je tvořen řadou lichých čísel 1; 3; 5; 7 .... atd. Dále se objevuje jeho modifikovaná verze, kdy je první číslo nahrazeno číslem 1,4. Rovněž d´Hodntův dělitel má své modifikace, z nichž jedna je používaná v České republice, kdy první číslo je nahrazeno číslem 1,42. Z dalších dělitelů uveďme alespoň dánský dělitel, jenž představuje posloupnost čísel 1; 4; 7; 10 ... atd., či dělitel Imperiali, který je totožný s d´Hondtovým dělitelem s tím rozdílem, že tato číselná řada začíná dvojkou. Volební dělitelé mají vliv na zvýhodnění, či znevýhodnění jednotlivých politických stran. Tyto číselné řady mají vliv na nadreprezentaci, či podreprezentaci jednotlivých stran. Zatímco dělitel Imperiali posiluje zisky větších politických stran, protože výrazně zvýhodňuje větší strany, dánský dělitel navyšuje zisky menších. Oba tyto dělitele přitom můžeme považovat za nejdisproporčnější ze všech volebních formulí (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 195-200). 18 Vzorec pro Hagenbach-Bischofovu kvótu je Q=V/(S+1), kvótu Imperiali Q=V/ (S+2) a posílenou kvótu Imperiali Q=V/(S+3). 19 Další formulí, která by mohla být zařazena do této skupiny, je Hareova-Niemeyerova formule. Jejím výsledkem je počet mandátů, které mají být dané politické straně přiděleny. Její výpočet se provádí pro každou stranu zvlášť. Vypočítává se na základě podílu počtu jednotlivých mandátů a celkového počtu platných a odevzdaných hlasů vynásobených počtem hlasů pro konkrétní politickou stranu. Rovněž i při použití této formule zůstává stále nutnost přerozdělit zbytkové mandáty (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 193).

43

Uzavírací klauzule byla poprvé zavedena v Německu, s cílem zabraňovat nadměrné fragmentaci voleného orgánu. Jedná se o stanovenou hranici, již musí strany překročit, aby mohly být zahrnuty do přepočtu hlasů na mandáty a mohly jim tak být přiděleny. Počet hlasů, které takto přerozděleny nebyly, zvyšují nadreprezentaci úspěšnějších politických stran, jež uzavírací klauzuli překonaly (Antoszewski a Herbut, 2007, s. 226). Uzavírací klauzule bývají stanoveny na různých úrovních. Často jsou stanoveny na celostátní úrovni, v některých případech mohou být zmírněny výjimkami, např. ziskem stanoveného počtu mandátů v některých volebních obvodech, či dosažením určitého procenta hlasů pouze v některém z volebních obvodů. V některých případech může být rovněž stanovena uzavírací klauzule pro každý obvod zvlášť, v tomto případě postačuje, aby strana pro zahrnutí svých volebních zisků do přerozdělování překonala tuto bariéru na úrovni daného obvodu (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, s. 200-202). Pro strany, které sestavují společnou volební koalici a společnou kandidátní listinu bývá rovněž stanoven vyšší volební práh. Rovněž bývá stanovena vyšší uzavírací klauzule pro volební koalice než pro strany, které kandidují samostatně. Kromě umělé uzavírací klauzule existuje ještě tzv. přirozený volební práh. Ten představuje procento hlasů, které musí strana získat, aby dosáhla na jeden mandát (Antoszewski a Herbut, 2006, s. 212). Jak již bylo uvedeno, volby a volební systémy ovlivňují jednotlivé politické strany a stranické systémy především v těchto oblastech: 1) určují míru deformace čili odraz mezi podílem odevzdaných hlasů pro jednotlivé strany a jejich skutečným podílem získaných mandátů; s tím souvisí i míra nadreprezentace vítězných politických stran. Volební systémy redukují efektivní počet politických stran a dále nutí všechny politické strany taktizovat a zohledňovat vlivy volebních systémů ve své vlastní strategii (Antoszewski a Herbut, 2006, s. 216). V textu se budeme dále zabývat těmito proměnnými a hodnotit podobu stranických systémů na regionální úrovni v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství. Další podkapitoly se budou dále zabývat efekty volebních systémů stanovených pro volby do krajských zastupitelstev a vojvodských sejmíků a hodnotit výsledky těchto voleb.



3.1.2 Česko

Zastupitelstvo kraje je voleno na čtyřleté funkční období listinným systémem poměrného zastoupení. Jednotlivé kraje představují samostatné volební obvody, v nichž se přerozdělují všechny zastupitelské mandáty. Jejich počet je určen na základě počtu obyvatel žijících na území 44

daného kraje. V nejméně lidnatých, jejichž počet obyvatel nepřesahuje 600 000, je voleno 45 zastupitelů, v lidnatějších krajích, které přesahují tento počet, který zároveň nepřesahuje 900 000 obyvatel, je voleno 55 zastupitelů a v nejlidnatějších, na jejichž území žije více než 900 000 obyvatel, mezi nimiž je i Moravskoslezský kraj, připadá 65 zastupitelů.20 Tyto počty se zohledňují vždy k 1. 1. kalendářního roku, ve kterém se mají konat volby do krajských zastupitelstev (Valeš a kol., 2006, s. 202). Rovněž ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsou jednotlivé volební obvody vymezeny podle krajů. Počty volených poslanců jsou oproti krajským volbám nižší a odvíjí se od volební účasti v daném volebním obvodu. Moravskoslezský kraj v tomto ohledu v minulosti vykazoval nižší volební účast než byl celorepublikový průměr (Kuděla a Oriešcík, 2012, s. 23). Pro volby do zastupitelstev krajů, stejně jako pro volby do poslanecké sněmovny se využívá tzv. vázaná kandidátní listina, v níž je předem stanoveno pořadí kandidátů. Kandidátní listiny sestavují pouze politické strany, hnutí, či koalice stran, jež musí být zaregistrovány Ministerstvem vnitra. Voliči mohou ve volbách využít celkem čtyři preferenční hlasy, přičemž nemají možnost jejich kumulace ve prospěch kandidáta či kandidátů (Lebeda, 2001, s. 16). Kandidát, který získal preferenční hlasy od voličů, je upřednostněn v případě, kdy hlasy, které takto samostatně získal, přesáhnou 10 % všech hlasů, jež získal subjekt, za nějž kandidoval. Takto se posouvají kandidáti, kteří splnili tuto podmínku, na přední místa kandidátní listiny, přičemž o prvenství mezi nimi rozhoduje počet získaných preferenčních hlasů. Těmto kandidátům je pak přednostně přidělen mandát. Kandidátní listiny mohou obsahovat o pět kandidátů více, než je celkový počet členů zastupitelstva (Čmejrek, 2008, s. 56-57). V Moravskoslezském kraji tak může být na kandidátní listině uvedeno 70 kandidátů. Tomáš Lebeda kriticky hodnotí rozsáhlé kandidátní listiny, v nichž je pro voliče velmi složité se zorientovat v tak početném množství kandidátů do krajských zastupitelstev, což negativně ovlivňuje kvalitu personalizace voleb. Rovněž je podle něj problematická bariéra 10 % preferenčních hlasů, které musí kandidát získat z celkového počtu hlasů získaných celou kandidátkou, na níž je kandidát uveden, aby mu mohl být přednostně přidělen mandát ve velkých volebních obvodech, jakými jsou kraje (Lebeda, 2001, s. 21). V krajských volbách a volbách do Poslanecké 20 Plzeňský, Karlovarský, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Zlínský kraj a Vysočina představují volební obvody, v nichž se přerozděluje 45 mandátů. Mezi kraje, v nichž je voleno 55 zastupitelů, patří Jihočeský, Ústecký a Olomoucký kraj. Nejvyšší možný počet zastupitelů je volen ve Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji, (Viz Eibl, Havlík, Kyloušek a Pink, 2008, s. 39).

45

sněmovny Parlamentu České republiky se při přepočtu hlasů na mandáty používají odlišní dělitelé. Ve volbách do dolní komory Parlamentu je využíván d´Hodntův dělitel, který posiluje zisky větších politických stran, v krajských volbách je využita jeho modifikovaná varianta, která první číslo 1 nahrazuje číslem 1,42. Efekt modifikovaného d´Hondtova dělitele ještě více posiluje větší politické strany, protože pro menší je těžší dosáhnout na první mandát. V případě velkých volebních obvodů, jakými jsou v českém prostředí kraje, však tento efekt menší subjekty nepostihne. T. Lebeda v této souvislosti uvádí, že v prostředí krajských voleb „bude modifikovaný D´Hondt vždy produkovat naprosto stejné výsledky, jaké by generoval klasický D´Hondtův dělitel“ (Lebeda, 2001, s. 18). Stanovená uzavírací klauzule je v krajských volbách identická s uzavírací klauzulí ve volbách do Poslanecké sněmovny. Pro kandidátní listinu, již sestavuje jeden subjekt, činí 5 % z celkového počtu platných a odevzdaných hlasů, u dvoučlenných koalic je navýšena na 10 %, pro tříčlenné koalice je 15 % a pro čtyř a vícečlenné koalice činí 20 % (Cabada a Vodička, 2007, s. 211).

3.1.3 Polsko Sejmík je volen v přímých volbách na čtyři roky a počet zastupitelů se odvíjí od počtu obyvatel daného vojvodství. Zatímco do roku 2002 bylo v menších vojvodstvích, která měla do dvou milionů obyvatel, voleno 45 zastupitelů, v lidnatějších byl tento počet navyšován o pět zastupitelských míst na každého půlmilionu obyvatel žijících na území daného vojvodství. Dnes ve vojvodstvích, jejichž počet obyvatel nepřesahuje dva miliony obyvatel, zasedá v sejmíku 30 zastupitelů a v lidnatějších vojvodstvích je tento počet navyšován o tři zastupitele na každého půlmilionu obyvatel (Barański, 2013, s. 203-204), přičemž není stanovena horní hranice (Szczudlińska-Kanoś, 213, s. 106). Pro vojvodské volby byly ustaveny menší obvody, než jak je tomu v případě České republiky, přičemž jednotlivá vojvodství jsou rozdělena do menších volebních obvodů, v nichž je voleno 5 až 15 zastupitelů (Izdebski, 2013, s. 173). Toto rozdělení ve větší míře posiluje zisky silnějších politických stran a zkresluje proporcionalitu. Pro přepočet hlasů na mandáty je od roku 2002 používán d´Hondtův dělitel (Szczudlińska-Kanoś, 2013, s. 146). Stanovená umělá uzavírací klauzule je 5%, stejná jako ve volbách do Sejmu, určitý rozdíl je v tomto ohledu stanoven pro koalice politických stran a hnutí, kdy je tento práh navýšen z 8 na 15 % (Strmiska, Chytilek, Šedo a Eibl, 2009, s. 102). Voliči zároveň mohou udělit jednomu kandidátovi jeden preferenční hlas (Nowak, 2013, s. 189). Slezské vojvodství je ve volbách do sejmíku rozděleno na sedm 46

volebních obvodů, v nichž je voleno sedm a v jednom šest zastupitelů. Tyto obvody můžeme podle klasifikace Taagepery a Shugarta považovat za středně velké. K daleko přesnějšímu odrazu mezi získanými hlasy a mandáty dochází v případě Moravskoslezského kraje, kde se v jediném volebním obvodě přerozděluje 65 mandátů. Připomeňme, že Shugarta považuje za obvod, kde je přerozdělováno 20 a více mandátů, za výrazně se přibližující přesnějšímu odrazu získaných hlasů a jejich přepočtu na mandáty (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 185). Mezi lety 1998 až 2014 bylo prosazeno několik změn volebních pravidel, z nichž nejvýznamnější byla prosazena před volbami v roce 2006 tehdejší vládní koalicí složenou z Práva a Spravedlnosti, Sebeobrany Polské republiky a Ligy polských rodin. Pro kandidující subjekty byla přidána možnost vytváření bloků politických stran, v nichž jednotlivé politické strany vystupovaly samostatně a vytvářely vlastní kandidátní listiny. Určitou výhodu představovala skutečnost, že stranám vystupujícím v rámci bloku bylo umožněno vynaložení více prostředků než v případě vytvoření jedné společné kandidátní listiny. Volební práh pro blok jako celek činil na vojvodské úrovni 15 %, přičemž, pokud blok stanovenou klauzuli nepřesáhl, pak bylo k jednotlivým kandidátním listinám přistupováno jako k samostatně kandidujícím a v těchto případech se pak přihlíželo k 5% volebnímu prahu, který byl pro ně zachován. Agnieszka SzczudlińskaKanoś poukazuje na nevýhodu pro větší politické strany, kterou pro ně představovalo přepočítávání hlasů na mandáty. V rámci bloku nebyla používaná d´Hodntova metoda, ale dělitel Sainte-Laguë, který posiluje zisky menších politických stran. Tímto způsobem značně oslabila koalice vedená SLD, vystupující pod názvem Levice a demokraté, či Právo a spravedlnost, na jehož úkor další mandáty získali tehdejší koaliční partneři této strany Liga polských rodin a Sebeobrana (Szczudlińska-Kanoś, 2013, s. 149). Zároveň podle ní zavedení možnosti kandidování v rámci bloků vyvolávalo značné kontroverze, což nakonec v roce 2008 vedlo ke změně volebního zákona, který již tento způsob dále neumožňuje (SzczudlińskaKanoś, 2013, s. 150).



3.2 Srovnání volebních výsledků v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství

Předložená monografie se zabývá rovněž efekty volebních systémů a nastavenými volebními pravidly pro volby na regionální úrovni, jež ovlivňují možnosti zvolení krajských a vojvodských zastupitelů. Jedním z indexů pro určení, do jaké míry jsou jednotlivé strany nadreprezentovány, 47

či podreprezentovány, je index deformace (I). Vyjadřuje poměr mezi získaným procentem mandátů a počtem dosažených hlasů v poměru s ostatními politickými stranami či koalicemi, které překonaly umělou uzavírací klauzuli a přepočet hlasů na mandáty se týká i jich. Hodnota indexu se pohybuje kolem 1 s tím, že čím výrazněji daná politická strana toto číslo přesahuje, tím výrazněji je nadreprezentována a naopak. Z hlediska jednotlivých regionálních voleb ve Slezském vojvodství jsou odchylky u jednotlivých politických stran, které překonaly umělou uzavírací klauzuli, výraznější než u českých. Je to dáno především velikostí volebních obvodů, které v polském prostředí favorizují politické strany s výraznějšími zisky (Kubát, 1998, s. 234). Douglas Rae navhrl index frakcionalizace, někdy označovaný také jako index fragmentace (F), jehož vzorec je F=1-∑pi2. Rae navrhl tento index ve dvou podobách, volební a parlamentní fragmentace. Index volební fragmentace vyjadřuje pravděpodobnost, že dva různí a náhodně vybraní voliči hlasují pro různé politické strany. Oproti tomu index parlamentní fragmentace je určen pro měření roztříštěnosti voleného tělesa (Lebeda, 2008, s. 37). Jinými slovy vyjadřuje pravděpodobnost, že dva náhodně zvolení poslanci patří k různým politickým stranám. Tento index tedy lze počítat na základě odevzdaných hlasů nebo na základě získaných mandátů.21 Hodnota indexu fragmentace se pohybuje od 0 do 1, přičemž platí, že čím vyšší je hodnota indexu, tím menší je pravděpodobnost, že dva různí voliči hlasovali pro různé politické strany, resp., že dva náhodně vybraní poslanci mají stejnou stranickou příslušnost a stranický systém je tím pádem méně roztříštěn (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, 73; Kubát, 1998, s. 235). Tento index byl v minulosti kritizován za to, že je „obtížně interpretovatelný jako specifická proměnná charakterizující počet stran, ať již na úrovni systému, nebo volebního obvodu“ (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud 2009, s. 73). V roce 1979 navrhla dvojice M. Laakso a R. Taagepera velmi používaný Index efektivního počtu stran, označovaný (N), jehož vzorec je 1/∑pi2. Tento index nám nestanovuje pouze, kolik politických stran je zastoupeno ve voleném orgánu, ale zohledňuje i jejich velikost. Jeho nejnižší hodnota je 1, což znamená, že se ve stranickém systému nachází pouze jedna strana. Michal Kubát uvádí, že v 16 západoevropských zemích mezi lety 1945 - 1994 byla průměrná hodnota tohoto indexu 3,6. Zároveň uvádí, že vůbec nejvyšší hodnoty dosáhl index efektivního počtu stran v Polsku v roce 1991, kde vykazoval hodnotu 13,9 (Kubát, 1998, s. 236). Určitý nedostatek tohoto 21 Výsledné indexy fragmentace (F) a efektivního počtu stran (N) v této kapitole byly vypočítány na základě procentuálního vyjádření získaných křesel jednotlivými politickými stranami.

48

indexu „spočívá v tom, že velké strany nadhodnocuje, zatímco strany menší podhodnocuje a strany s minimálním ziskem nepočítá téměř vůbec“ (Chytilek, Šedo, Lebeda a Čaloud, 2009, s. 74). Posledním využitým indexem pro analýzu je index agregace, který určuje sílu postavení a pozice nejsilnější politické strany ve voleném orgánu vůči ostatním stranám. Hodnoty tohoto indexu se pohybují v rozpětí mezi 1 a 100, přičemž podle L. Mayera platí, že vyšší hodnoty znamenají, že je stranický systém koncentrovaný, což může mít dopad na sestavování koalic a jejich následnou stabilitu. Tento index (A) se vypočítává na základě podílu mezi počtem získaných mandátů a počtem stran zastoupených ve voleném orgánu (Kubát, 1998, s. 37). Následující podkapitoly se zabývají politickými stranami působícími na regionální úrovni. Budou analyzovány volební výsledky do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje a Sejmíku Slezského vojvodství v jednotlivých letech a budou sledovány hodnoty naměřených indexů. Rovněž budou sledovány proměny regionálních stranických systémů a na základě posledních tří indexů můžeme určit míru jejich stability, resp. míru stability sestavovaných koalic, danou na základě výsledků voleb.

3.2.1 Moravskoslezský kraj Z hlediska politických stran, hnutí a jednotlivých volebních koalic se ve volbách na regionální úrovni v Moravskoslezském kraji prosazovaly zejména politické strany a hnutí působící na celostátní úrovni. Z politických uskupení nemajících své zastoupení na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se prosadilo v roce 2002 pouze Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) se ziskem 5,54 % hlasů a 4 mandátů a v roce 2012 Nezávislí s 5,72 % a 5 mandátů. Na této úrovni se jiná neparlamentní, či regionální uskupení v minulosti neprosadila, oproti tomu čtyři politické strany působící na centrální úrovni nepřetržitě od 90. let, ČSSD (Česká strana sociálně demokratická), KSČM (Komunistická strana Čech a Moravy), ODS (Občanská demokratická strana), KDUČSL (Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová )22 překonaly 5% hranici pro vstup do krajského zastupitelstva ve všech dosud uskutečněných volbách. Zajímavostí přitom je, že kandidátní listina TOP 09 a Starostové pro Moravskoslezský kraj v roce 2012 neuspěla se ziskem pouhých 4,32 % hlasů (ČSÚ, www.volby.cz). 22 Z uvedených stran pouze KDU-ČSL ve volbách v roce 2010 nepřekonala 5% bariéru nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny.

49

Tabulka 3: Volby 2000 % získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

ODS

26,51

20

30,77

1,03717

KSČM

24,98

18

27,69

0,990626

Čtyřkoalice

16,77

12

18,46

0,983735

ČSSD

15,56

11

16,92

0,971881

Sdružení nezávislých kandidátů

5,54

4

6,15

0,992613

Kandidátní listina

Zdroj: ČSÚ, www.volby.cz, vlastní výpočty Tabulka 4: Volby 2004 % získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

ODS

37,87

29

44,62

1,020251468

KSČM

21,96

17

26,15

1,031385736

ČSSD

15,43

11

16,92

0,949798096

KDU-ČSL

11,34

8

12,31

0,939899607

Kandidátní listina

Zdroj: ČSÚ, www.volby.cz, vlastní výpočty Tabulka 5: Volby 2008 % získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

42,63

31

47,69

1,013028

ODS

24,9

18

27,69

1,007044

KSČM

15,92

11

16,92

0,962553

7,1

5

7,69

0,98104

Kandidátní listina ČSSD

KDU-ČSL

Zdroj: ČSÚ, www.volby.cz, vlastní výpočty Tabulka 6: Volby 2012 % získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

ČSSD

27,4

24

36,92

1,002852

KSČM

22,78

20

30,77

1,0052

ODS

9,92

9

13,85

1,038741

KDU-ČSL

8,6

7

10,77

0,931914

Nezávislí

5,72

5

7,69

1,000807

Kandidátní listina

Zdroj: ČSÚ, www.volby.cz, vlastní výpočty

50

Tabulka 7: Moravskoslezský kraj Volby

Index fragmentace (F)

Index efektivního počtu stran (N)

Index agregace (A)

2000

0,76213

4,20398

6,153846

2004

0,688757

3,212928

11,15385

2008

0,661302

2,952481

11,92308

2012

0,732308

3,735632

7,384615

Zdroj: vlastní výpočty na základě dat z ČSÚ, www.volby.cz

Při přepočtu hlasů na mandáty se v případě krajských voleb používá rozdílný dělitel než používaný ve volbách do Poslanecké sněmovny. Modifikovaný d´Hodntův dělitel přitom v kombinaci s velkými volebními obvody, které představují jednotlivé kraje, menší politické strany oproti d´Hodntovu děliteli příliš neznevýhodňuje. Obtížnější dosažitelnost prvního mandátu by byla značně problematičtější ve středně velkých a zejména v malých volebních obvodech a k  rozdílům mezi zisky jednotlivých politických stran v porovnání s d´Hodntovým dělitelem tak prakticky nedochází. Moravskoslezský kraj můžeme považovat za region s velmi výraznou levicovou orientací voličů. ČSSD i KSČM se zde dlouhodobě pohybují nad svými celorepublikovými průměry (ČSÚ, www.volby.cz). Nejvýraznější podporu získaly obě tyto strany dohromady ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v  roce 2002, kdy získaly v  součtu 57,19 % hlasů (ČSÚ, www.volby.cz). O čtyři roky později činil rozdíl mezi procenty získaných hlasů v Moravskoslezském kraji a na celostátní úrovni 9,27 % (ČSÚ, www.volby.cz). Odhlédneme-li od výsledků voleb do dolní komory Parlamentu České republiky, i v  celorepublikovém srovnání získávají ČSSD i KSČM ve volbách do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje výraznější podporu a v tomto kraji jsou úspěšnější (ČSÚ, www.volby.cz). Pokud se zaměříme na podobu jednotlivých koalic, utvořených po krajských volbách mezi lety 2000 až 2012, můžeme je rozdělit na dvě středopravicové a dvě levicové, přičemž se všechny udržely až do dalších řádných voleb. První koalici na krajské úrovni utvořila ODS v  čele s hejtmanem Evženem Tošenovským, který do té doby zastával post ostravského primátora. Koaličními partnery se staly Čtyřkoalicie a Sdružení nezávislých kandidátů, přičemž v  radě získala ODS 6 členů, včetně hejtmanského postu, zástupci čtyřkoalice 4 místa a jeden člen rady byl z  řad Sdružení nezávislých kandidátů (Moravskoslezský kraj, www.verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz). V  roce 2004 zopakovala 51

ODS, vedená na krajské úrovni hejtmanem Evženem Tošenovským, svůj úspěch ve volbách a na krajské úrovni pokračovala ve spolupráci s KDUČSL. Jednotlivá místa v  radě si mezi sebou strany rozdělily v  poměru 7:4 ve prospěch ODS (Moravskoslezský kraj, www.verejna-sprava.krmoravskoslezsky.cz). V roce 2008 zvítězila ČSSD, která uzavřela koaliční dohodu s KSČM, a byla sestavena rada, jíž předsedal hejtman Jaroslav Palas (Mrklas, 2008, s. 151). Silné postavení ČSSD odráželo i rozdělení jednotlivých postů v radě kraje, v níž získala ČSSD osm postů a KSČM v  ní měla tři zástupce (Moravskoslezký kraj, www.verejna-sprava.krmoravsokslezsky.cz). Po volbách v roce 2012 navázaly obě levicové strany na svou dosavadní spolupráci a byla utvořena rada, v jejímž čele na další období stanul současný hejtman Miroslav Novák. Oproti minulému rozdělení jednotlivých postů v  radě získala KSČM o jednoho zástupce navíc (Moravskoslezský kraj, www.verejna.sprava.kr-moravskoslezsky. cz). V  České republice rovněž můžeme vysledovat posuny ve vztahu k  větší ideové propojenosti mezi politickými stranami v  jednotlivých krajích i mezi jednotlivými politickými stranami, které sestavují koalice. Podle Lenky Hrbkové je to způsobeno především změnou přístupu ČSSD ke KSČM (Hrbková, 2013, s. 230), čehož může být příkladem i Moravskoslezský kraj. Volby do krajských zastupitelstev jsou ovlivněny tzv. fenoménem druhořadých voleb,23 v nichž se často projevuje nepopularita celostátních vlád, zejména uprostřed volebního cyklu, či nižší volební účast v porovnání s prvořadými, za něž jsou v České republice považovány volby do Poslanecké sněmovny24 (Eibl, Havlík, Kyloušek a Pink, 2008, s. 16). Nejvyšší volební účasti ve volbách do krajských zastupitelstev bylo v Moravskoslezkém kraji dosaženo v roce 2008, což bylo způsobeno poměrně nízkou popularitou tehdejší druhé Topolánkovy vlády v čele s ODS. ČSSD jako opoziční strana se toho snažila ve své kampani využít a předkládala návrhy týkající se kampaně na úrovni parlamentních voleb, jako například zrušení poplatků ve zdravotnictví (Eibl, Havlík, Kyloušek a Pink, 2008, s. 67-70). První dvě krajské koalice středopravicových stran byly v  Moravskoslezském kraji sestaveny v  době, kdy na vládní úrovni byla nejsilnější politickou stranou ČSSD. V  letech 1998 až 2002 utvořila menšinovou vládu za podpory ODS. V  letech 2002 až 2006 sestavila vítězná ČSSD vládní koalici společně s KDU-ČSL a Unií svobody, resp. Unií 23

Blíže (Reif a Schmitt, 1980, s. 3-44).

24 V roce 2000 činila volební účast v Moravskoslezském kraji 32,24 %, v roce 2004 27,55 %, o čtyři roky později 38,6 % a v roce 2012 byla účast 33,17 %. Viz (ČSÚ, www. volby.cz).

52

svobody-Demokratickou unií. Po roce 2006 na celostátní úrovni utvořila vládu do té doby opoziční ODS ve spolupráci s  KDU-ČSL a Stranou zelených, přičemž této vládě byla vyslovena v roce 2009 nedůvěra a byla nahrazena úřednickou vládou, již vedl Jan Fischer. V následujících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v  roce 2010 nebyla schopna vítězná ČSSD sestavit vládu, kterou následně vytvořila ODS společně s  TOP 09 a Věcmi veřejnými, které byly v  pozdějších letech nahrazeny vznikající stranou, do níž vstoupili někteří poslanci za Věci veřejné, LIDEM.

3.2.2 Slezské vojvodství Ve Slezském vojvodství se na regionální úrovni s určitými výjimkami prosazovaly především parlamentní strany. Polský stranický systém přitom nepatřil v minulosti mezi konsolidované, a tak ve všech volbách vidíme určité proměny a přeskupování jednotlivých politických stran, což souvisí i se změnami voličské podpory. Ve Slezském vojvodství se tak oproti Moravskoslezskému kraji v letech 1998 až 2014 prosadilo daleko více politických stran, resp. jejich uskupení. Takto bylo do sejmíku v tomto období zvoleno 11 nejrůznějších politických uskupení, přičemž v těchto volbách dominovaly především tehdejší parlamentní strany a jejich volební koalice působící na celostátní úrovni, což se odráželo i na stabilitě regionálních politických elit. V 90. letech 20. století se objevovaly stále nové politické strany, z nichž většina nebyla schopna se prosazovat na celostátní úrovni ani plnit své základní funkce. Mezi lety 1990 - 1997 bylo takto zaregistrováno na 270 nejrůznějších politických uskupení. V roce 1997, po přijetí přísnějších pravidel pro působení politických stran, se jejich počet snížil na polovinu (Sokół, 2007, s. 64). Z důvodu komplikovanosti vývoje jednotlivých relevantních politických stran pro přehlednost stručně uveďme hlavní vývojové trendy polského stranického systému přibližně do roku 2001, kdy dochází k založení Občanské platformy (Platforma obywatelska, PO) a Práva a spravedlnosti (Prawo i Sprawiedliwość, PiS), které dnes tvoří hlavní póly stranické soutěže. Wojciech Sokół rozděluje politické strany, které působily ve stranickém systému s větší či menší relevancí po roce 1989, do pěti základních skupin. První skupinou jsou strany spojené s bývalým vládnoucím režimem, mezi něž řadí současný Svaz demokratické levice (SLD), či Polskou lidovou stranu (PSL). Druhá významná skupina je tvořena politickými stranami majícími svůj původ v táboře Solidarity. Nutno dodat, že tyto politické 53

strany měly velmi výrazné dezintegrační tendence a zejména mezi nimi docházelo ke značným přeskupováním. Dále ve stranickém systému působily bývalé opoziční nekomunistické strany, které však v minulosti nebyly součástí Solidarity. K předposlední skupině stran patřila uskupení, která se programově snažila navázat na historické politické strany, a poslední jsou podle Sokoła tzv. nové politické strany, které vznikly v důsledku měnících se sociopolitických podmínek během období tranzice (Sokół, 2007, s. 264-265). Mezi nejdůležitější uskupení patřily politické strany náležející k postkomunistickému a postsolidaritnímu táboru. Přestože v prvních několika měsících po „kontraktových“ volbách v roce 198925 vystupovali členové solidaritního parlamentního klubu, tzv. Občanského parlamentního klubu (OKP) poměrně jednotně, což bylo podle K. Knyżewského spojeno s „jasnou představou nepřítele, kterého ztělesňovali komunisté, vyplývající z  přesvědčení, že jednota poslanců je svým způsobem morálním příkazem“ (Blichta, 2010, s. 59). Velmi záhy se začínají objevovat rozdíly, které vedly k ustavování nových platforem, působících nejprve v rámci OKP, které se později oddělovaly a stávaly se zárodky nových politických stran.26 „Tento proces urychlil spor mezi Mazowieckým a Wałęsou. Kromě rostoucí osobní animozity obou lídrů Solidarity odrážel i střet dvou odlišných názorových koncepcí. Iniciačním bodem této „války nahoře“, jak byl konflikt uvnitř solidaritní elity nazván, se stal odpor Wałęsy proti představě „tlusté čáry za minulosti“ (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek 2005, s. 507). Antagonismus mezi oběma solidaritními lídry vyústil ve „vznik dvou rozhodovacích center.“ Jejich soutěž o vliv na politiku státu nabývala čím dál agresivnějšího charakteru. Výsledkem tohoto sporu byl v květnu 1990 vznik Dohody středu (PC) - politického zázemí L. Wałęsy. O dva měsíce později se jako projev solidarity s politikou a osobou premiéra Tadeusze Mazowieckého 25 Volby dohodnuté mezi zástupci opoziční Solidarity a vládního tábora, především PZPR, v rámci dohod u „kulatého stolu“ proběhly 4. a 18. června 1989. Soutěž pro volby do Sejmu byla omezena a pro vládní tábor bylo určeno 65 % z celkového počtu poslaneckých křesel a o zbývající mandáty se mělo ve volné soutěži teprve rozhodnout. Volby do Senátu měly být zcela svobodné (Blichta, 2010, s. 56). Tyto volby skončily pro Solidaritu velkým úspěchem. Dokázala v nich obsadit všech možných 35 % mandátů v Sejmu a v Senátu získala 99 ze 100 křesel (Strmiska, Hloušek, Kopeček, Chytilek 2005, s. 506). 26 Z těchto klubů se postupně utvářely další. Mezi nejvýznamnějšími uveďme např. Klub křesťanských demokratů (Koło Chreściańskich Demokratów), Klub Dohody středu (Koło Porozumienia Centrum), Klub Občanského hnutí - Demokratická akce (Koło Ruchu Obywatelskiego - Akcja Demokratyczna), Klub Fóra demokratické pravice (Koło Forum Prawicy Demokratycznej), Klub Liberálních demokratů (Koło Liberalnych Demokratów), či Klub Křesťansko-národního sjednocení (Koło Zjednoczenia Chrześciańsko-Narodowego) a další, viz (Blichta 2010, s. 59-60).

54

zformovalo Občanské hnutí - Demokratická akce (ROAD), které představovalo zárodek pozdější Demokratické unie (UD) a Unie svobody (UW)“ (Antoszewski, Herbut a Sroka, 2003, s. 109-110). Podstatné změny také nastaly ve vývoji postkomunistických subjektů, z nichž dva jsou součástí polského stranického systému dodnes. Jedná se o dnešní Polskou lidovou stranu (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL), nástupkyni Sjednocené lidové strany (Zjednoczone Stronnictwo Ludowe, ZSL), a současný postkomunistický Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD). Vyústěním politických událostí v  Polsku po „kontraktových“ jednáních a nejednota v  PZPR (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza) bylo svolání Mimořádného kongresu PZPR, někdy označovaného jako XI. kongres, který se uskutečnil 26. až 31. ledna 1990 (Grzymała-Busse, 2002, s. 102). Na tomto kongresu došlo k rozpuštění PZPR a strany a vzniku Sociální demokracie Polské republiky (Socjaldemokracja Rzeczypospolitej Polskiej, SdRP) pod vedením předsedy Aleksandra Kwaśniewského a generálního tajemníka Leszka Millera, již patřili k umírněnému, pragmatickému, reformnímu křídlu PZPR (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek, 2005, s. 508). V roce 1999 se pod vedením Sociální demokracie Polské republiky integrovaly levicové strany a do té doby působící koalice SLD se přeměnila v jednotnou politickou stranu (Sokół, 2007, s. 266). Po přímých prezidentských volbách, v nichž zvítězil Lech Wałęsa, bylo stále patrnější, že legitimita je mnohem silnější, než u „kontraktového“ sejmu. Nové, svobodné volby se uskutečnily v roce 1991 a jejich výsledkem se stal naprosto fragmentovaný Sejm, v němž zasedli zástupci reprezentující na 29 subjektů (Wasilewski a Betkiewicz, 2014, s. 77), z nichž největšího zisku 12,3 % hlasů dosáhla Demokratická Unie (Unia Demokratyczna) před koalicí stran vedených SdRP Svazem demokratické levice (SLD), jež získala 12 % hlasů. Nadměrná fragmentace byla rovněž způsobena zavedeným volebním systémem, který poskytoval značné výhody menším politickým stranám, zejména nastavením „velikosti volebních obvodů, metody přepočítávání hlasů a neuplatňování uzavíracích volebních klauzulí“ (Migalski, Wojtasik a Mazur, 2006, s. 64). Další změny přinesly volby v roce 1993. Jednak byla opět změněna volební pravidla, mající za cíl zabránit fragmentaci Sejmu, vedoucí k politické nestabilitě. V září 1993 Sejm přijal nový volební zákon, který stanovoval 5% uzavírací klauzuli pro samostatně kandidující politické strany a 8% pro dvou a vícečlenné koalice politických stran (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek, 2005, s. 510). Uzavírací klauzule z celostátního obvodu byla zvýšena na 7 a disproporcionalita byla posílena na úrovni jednotlivých volebních obvodů, v nichž se přerozdělovalo méně mandátů a jejichž 55

celkový počet byl navýšen na 52 (Wasilewski a Betkiewicz, 2014, s. 77). V těchto volbách propadla poměrně vysoká část platných odevzdaných hlasů, která představovala více než 1/3 (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek 2005, s. 511). Počet politických stran, které překonaly nutnou bariéru pro vstup do Sejmu, byl na základě nových volebních pravidel zredukován na šest, resp. sedm, počítáme-li čtyři poslance zvolené za německou menšinu (Wasilewski a Betkiewicz 2014, s. 78). V těchto volbách zvítězila koalice levicových politických stran s  názvem Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej), vedených postkomunistickou SdRP (Socjaldemokracja Rzeczypospolitej Polskiej) se ziskem 20,41 % hlasů a na druhém místě se umístila rovněž postkomunistická Polská lidová strana se ziskem 15,4 % mandátů. Obě strany disponovaly pohodlnou většinou v Sejmu a koalice obou stran vládla po celé funkční období, tj. až do roku 1997 (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek 2005, s. 511). Před volbami v roce 1997 dochází k integraci postsolidaritní pravice, jež se sdružila do koalice nesoucí název Volební akce Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność) sdružující přes 40 nejrůznějších politických stran, hnutí, která se spojila rovněž s odbory a v roce 1998 zvítězila ve volbách se ziskem 33,8 % hlasů. Vládní koalici zformovala s Unií svobody (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek, 2005, s. 511). Spolupráce AWS s UW byla ukončena v roce 2000, kdy Unie svobody opouští koalici a AWS vládne menšinově. Další neúspěch AWS zaznamenala ve stejném roce, kdy její lídr Marian Krzaklewski neuspěl v prezidentských volbách a Aleksander Kwaśniewski tak obhájil prezidentský mandát. Tyto neúspěchy, společně s určitou únavou voličů z reforem, které AWS během své vlády prosazovala, vyústily s blížícími se volbami v dezintegraci tohoto uskupení. V roce 2001 se od AWS oddělují dvě nově založené politické strany, které jsou relevantními politickými stranami do současnosti – Občanská platforma a Právo a spravedlnost (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek 2005, s. 514-515). Dalšími politickými stranami, které měly po roce 2000 zastoupení v Sejmu a v letech 2006 a 2007 byly zastoupeny ve vládní koalici společně s Právem a spravedlností, byla Liga polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR) a Sebeobrana Polské republiky (Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej). Obě tato uskupení ztratila podporu v předčasných volbách v roce 2007 a v Sejmu již znovu zastoupení nezískala. Vraťme se nyní k jednotlivým volbám, které proběhly ve Slezském vojvodství, přičemž i pro ilustraci uveďme volební výsledky v prvních vojvodských volbách v roce 1998, v nichž probíhala hlavní soutěž mezi tehdejší koalicí AWS a postkomunistickým SLD. Jednou z dalších stran, která v této době měla parlamentní zastoupení, byla rovněž Unie svobody. 56

Tabulka 8: Volby 199827 Kandidátní listina

% získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

AWS

34,7

31

41,33

1,054655

SLD

33,57

31

41,33

1,090156

UW

14,56

12

16

0,972967

Przymierze Społeczne

5,71

1

1,33

0,206748

Zdroj: Szczudlińska-Kanoś, 2013; vlastní výpočty Tabulka 9: Volby 2002 Kandidátní listina

% získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

Koalice SLD a UP

25,78

20

41,67

1,231575

Koalice PO a PiS

14,22

10

20,83

1,465073

LPR

11,37

7

14,58

0,977353

Sebeobrana Polské republiky

11,05

6

12,50

0,861991

Wspólnota Samorządowa Województwa Śląskiego

7,96

4

8,33

1,046901

Unia Samorządowa

5,82

1

2,08

0,272766

Zdroj: PKW, www.pkw.gov.pl, vlastní výpočty. Tabulka 10: Volby 2006 % získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

PO

33,26

21

43,75

1,036004

PiS

25,01

16

33,33

1,049713

Koalice Levice a Demokraté (SLD, SDPL, PD, UP)

15,29

8

16,67

0,858513

5,2

3

6,25

0,946635

Kandidátní listina

PSL

Zdroj: PKW, www.pkw.gov.pl, vlastní výpočty. 27 Z důvodu určitých odlišností volebních pravidel, ale zejména z důvodu vyššího počtu volených vojvodských zastupitelů, kterým v této době zároveň nebylo zamezeno v kumulaci mandátů s jinými funkcemi, kdy toto omezení bylo zavedeno až později, a z  důvodu úspěchu stran a jejich koalic, které dnes nemají parlamentní zastoupení (jedná se především o AWS a UW), jsou výsledky těchto voleb a vypočítané indexy uvedeny pouze pro ilustraci. Předložený text se šířeji věnuje období po volbách do vojvodských sejmíků v roce 2002.

57

Tabulka 11: Volby 2010 Kandidátní listina

% získaných hlasů

počet mandátů

% mandátů

Index deformace (I)

PO

33,66

22

45,83

1,177015

PiS

20,76

11

22,92

0,954199

SLD

16,42

10

20,83

1,096732

RAŚ

8,49

3

6,25

0,636337

PSL

7,11

2

4,17

0,506564

Zdroj: PKW, www.pkw.gov.pl, vlastní výpočty. Tabulka 12: Slezské vojvodství Volby

Index fragmentace (F)

Index efektivního počtu stran (N)

Index agregace (A)

1998

0,632533

2,721335

10,33333

2002

0,738715

3,827243

6,944444

2006

0,66581

2,992307

10,9375

2010

0,688368

3,208914

9,166667

Zdroj: PKW, www.pkw.gov.pl, vlastní výpočty.

Naměřené indexy deformace vykazují výraznější odchylky v polském případě, což je dáno středně velkými volebními obvody, na něž je Slezské vojvodství rozděleno. Menší politické strany jsou výrazněji podreprezentovány, než jak je tomu v českém případě, což je především efektem nastavených volebních obvodů, kterých je sedm. U Slezského vojvodství se stejně jako v případě Moravskoslezského kraje velmi výrazně projevuje významná pozice, již měly větší politické strany, působící na celostátní úrovni. Menší politická uskupení, působící především na regionální úrovni, se příliš neprosazovala. Určité specifikum Slezského vojvodství v rámci Polska představuje regionální uskupení pod názvem Hnutí za autonomii Slezska (Ruch Autonomii Śląska, RAŚ), které působí na vojvodské úrovni od roku 2010. Mezi základní cíle RAŚ patří snaha o navrácení meziválečného autonomního statusu Slezského vojvodství v jeho historických hranicích. Předseda RAŚ Jerzy Gorzelik deklaroval plán dosažení dřívějšího autonomního statusu do roku 2020 (Wojtasik, 2013, s. 23). Přestože se RAŚ nezdařil vstup na tuto úroveň v roce 2006, ve volbách o čtyři roky později získalo 8,49 % hlasů, což jí zaručilo zisk 3 mandátů, (PKW, www.pkw.gov.pl), a to i přesto, že mimo oblast historického Slezska má toto hnutí jen omezené možnosti získat podporu voličů (Wojtasik, 2013, s. 23). 58

Ve zkoumaných letech byly ve Slezském vojvodství vytvářeny nejrůznější koalice mezi jednotlivými politickými stranami, přičemž se lišily od koalic uzavřených na celostátní úrovni. V roce 2002 byla ve Slezském vojvodství utvořena poměrně stabilní koalice, kterou utvořil Svaz demokratické levice spolu se Sebeobranou Polské republiky. SLD si navíc ve vedení vojvodství zajistil poměrně silnou pozici, která mimo jiné vyplývala z volebního úspěchu strany ve volbách, a tato koalice se bez zásadnějších problémů udržela až do konce funkčního období. V koalicích uzavřených v dalších letech docházelo k problémům, v jejichž důsledku se rozpadaly. Volby v roce 2006 se nesly ve znamení úspěchu pro tehdy opoziční Občanskou platformu. V rámci možnosti sestavení jednotného bloku politických stran, který se bude o hlasy ucházet společně v případě překonání 15% bariéry, uzavřela Občanská platforma takovouto formu spolupráce s několika subjekty, mezi nimiž nejdůležitější úlohu sehrávalo spojenectví s parlamentní, v této době rovněž opoziční, Polskou lidovou stranou, s níž takto spolupracovala v největším počtu vojvodství. Ve Slezském vojvodství byla tato spolupráce rozšířena ještě o Hnutí za autonomii Slezska, které však nezískalo jediný mandát (Flis, 2009, s. 148-149). Přestože Občanská platforma v roce 2005 neuspěla v prezidentských volbách a v parlamentních skončila na druhém místě, přičemž s ní vítězná PiS nesestavila koalici, se rok 2006 nesl ve znamení úspěchu ve vojvodských volbách (Flis, 2009, s. 147). Na základě výsledků voleb získala Občanská platforma 21 mandátů a Polská lidová strana 3, což představovalo přesně polovinu všech zastupitelských míst. Pro sestavení koalice bylo proto nutné oslovit jednu z dalších politických stran. Na základě povolebních vyjednávání uzavřely tyto politické strany koalici s Právem a spravedlností, přičemž se tato spolupráce ukázala problematická a zároveň představovala zdroj vnitřních konfliktů v Občanské platformě. Přestože by se z naměřených indexů mohlo zdát být postavení Občanské platformy v této době silné, přičemž zejména hodnoty indexu agregace dosahovaly ve srovnání s  ostatními funkčními obdobími nejvyšších hodnot, následná nestabilita byla způsobena především vnitřními problémy samotné Občanské platformy na regionální úrovni. Postupně se vyprofilovala dvě křídla, z nichž první, do nějž patřil i maršálek vojvodství Janusz Moszyński, preferovalo pokračování tehdejší koalice a druhé, které požadovalo sestavení koalice s opozičním Svazem demokratické levice. Tento konflikt vedl k odvolání maršálka, přičemž nový byl pak zvolen i za podpory SLD, která následně vstoupila do nové koalice společně s některými členy PO a tehdejším koaličním partnerem této strany PSL (Flis 2009, s. 172). Novým maršálkem vojvodství se tak stal Bogusław 59

Śmigielski a koalice Občanské platformy, Polské lidové strany a Svazu demokratické levice se udržela do konce funkčního období sejmíku (Województwo Śląskie, www.slaskie.pl). V roce 2010 se vítězná Občanská platforma rozhodla pro pokračování spolupráce s PSL, s níž po předčasných parlamentních volbách v roce 2007 sestavila vládní koalici. Tato spolupráce však ve vojvodském sejmíku nezaručovala většinu zastupitelů, proto se Občanská platforma rozhodla oslovit Hnutí za autonomii Slezska, tedy politickou stranu, s níž v předchozích volbách vytvořila společný blok (Flis, 2011, s. 144). Období mezi lety 2010 a 2014 přineslo řadu zvratů, které znamenaly určité změny na postech jednotlivých členů vedení vojvodství. 20. prosince 2012 bylo tehdejší vedení v čele s maršálkem Adamem Matusiewiczem (PO) odvoláno, zároveň byla v lednu 2013 rekonstruována původní koalice tří stran a do čela vojvodství by zvolen Mirosław Sekuła28 (www.slaskie. pl). Tato koalice se rozpadla o několik měsíců později, když předseda RAŚ, který byl zároveň členem Vedení Slezského vojvodství, oznámil svou rezignaci (Gazeta Prawna, www.gazetaprawna.pl), která vstoupila v platnost 20. 5. 2013 (Województwo Śląskie, www.slaskie.pl). Z tohoto důvodu zahájily koaliční strany vyjednávání o spolupráci s SLD, jehož člen Kazimierz Karolczak od prosince 2013 vykonával funkci vicemaršálka (www.slaskie.pl). V rámci nejrůznějších koalic působících v nejrůznějších vojvodstvích nepředstavuje tato spolupráce nikterak výjimečnou situaci. Podle Jarosława Flise představuje Svaz demokratické levice pro Občanskou platformu či Polskou lidovou stranu spíše alternativního partnera pro spolupráci na vojvodské úrovni, což je podle něj patrné z politického vývoje na úrovni jednotlivých vojvodství po volbách v roce 2006 a 2010 (Flis, 2011, s. 144). Z hlediska postojů Polské lidové strany k Hnutí za autonomii Slezska je tato strana vnímána jako regionální politický rival (Flis, 2013, s. 110).

3.3 Vývoj regionálních politických elit Regionální politické elity se v obou zemích vyvíjely poněkud odlišně, což je dáno několika faktory. V České republice ovlivňuje podobu těchto elit možnost kumulace mandátů na nejrůznějších úrovních. Z  hlediska jednotlivých stupňů je propojenost mezi centrální a regionální úrovní daleko slabší než v  případě propojení mezi regionální a komunální. 28 Mirosław Sekuła byl členem Občanské platformy, který zároveň v této době neměl mandát zastupitele vojvodství.

60

V Polsku je situace odlišná proto, že zákonné úpravy podobnou kumulaci mandátů mezi jednotlivými úrovněmi, jak již bylo uvedeno výše, neumožňují. V Polsku byly reformami prosazenými v roce 1998 znovu zavedeny okresy, které představují další úroveň, na níž se rovněž mohou tyto elity uplatnit. I s ohledem na předchozí pasáže je nutno připomenout hlavní fenomény, které budou sledovány v rámci vývoje regionálních elit a na něž bude kladen největší důraz. V prvé řadě je jedním z cílů této práce zhodnocení míry propojenosti mezi centrální a regionální úrovní v případě dvou sousedních regionů, Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství. V tomto ohledu je dobré se zaměřit na fenomén kumulace mandátů, ale současně je potřeba zohlednit i právní úpravu možnosti působení ve více veřejných funkcích najednou. Dále také uvolnění pozice v regionálních elitách s ohledem na možnost dalšího postupu na celostátní úroveň. Této oblasti se již věnovaly předchozí kapitoly této monografie, kdy právní úprava možnosti kumulace určitých veřejných funkcí je pro Polsko a Českou republiku odlišná. Jak již bylo uvedeno dříve, v Polsku není v současné době možné kumulovat mandáty z více veřejných funkcí na regionální a celostátní úrovni. Přesto tato úprava neplatila vždy. S ohledem na tuto skutečnost pak bude provedeno i posouzení vztahu mezi vývoji těchto fenoménů. Dále bude sledován vývoj regionálních elit, přičemž bude hodnocena míra jejich obměny v průběhu jednotlivých funkčních období Zastupitelstva Moravskoslezského kraje a Sejmíku Slezského vojvodství, aby bylo možné vysledovat míru stability regionálních politických elit, přičemž vycházíme z předpokladu, že nedochází-li k obměnám nebo dochází-li pouze k dílčím změnám, jedná se o elity stabilizované. V opačném případě se jedná o elity nekonsolidované. V případě, že dochází ke změnám elit, které vedou ke střední obměně, ale stále převládá jedna z určitých skupin, např. daných stranickou příslušností, bude právě tato skupina představovat stabilizovanou elitu a ostatní skupiny budou tvořit elity nekonsolidované. S problematikou obměn elit také souvisí i možný soulad či nesoulad mezi hodnotovými systémy, jak o tom pojednává první kapitola. Dále je s  touto problematikou rovněž spjat i vývoj stranických systémů v jednotlivých letech, resp. jeho podoba a především konsolidovanost, kdy se v Polsku na počátku zkoumaného období stále objevovaly dnes relevantní politické strany či jejich koalice, které se rozpadly či jinak ztratily na významu. Na okraj můžeme zmínit, že i když český stranický systém můžeme ve zkoumaném období považovat za stabilnější, přesto k důležitým změnám v rámci fungování stranického systému dochází v souvislosti s předčasnými parlamentními volbami v roce 2013, které znamenaly vstup dvou nových politických stran, a 61

sice hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a hnutí ANO 2011. Zejména hnutí ANO bylo z hlediska získané voličské podpory úspěšné i v následujících dvou volbách v následujícím roce, kterými byly volby do Evropského parlamentu a komunální volby. S tím také souvisí oslabení pozice stávajících parlamentních stran, přičemž v největší míře byla oslabena Občanská demokratická strana. Teprve další politický vývoj ukáže, zda budou tyto politické strany pociťovat menší volební zisky v dalších krajských volbách, které proběhnou v roce 2016. Tento trend tak v budoucnu může ovlivnit i samotný proces obměny regionálních elit.29

3.3.1 Česko Z hlediska obměn jednotlivých zastupitelstev a procentuálního složení nově příchozích bylo v roce 2004 zvoleno 33 „nováčků“, kteří tvořili 50,8 % krajského zastupitelstva. V  následujících obdobích docházelo k  jejich mírnému nárůstu. Zastupitelů, kteří neměli mandát v  bezprostředně předcházejícím období krajského zastupitelstva v  roce 2008, bylo 41, což představovalo přibližně 63,1 % zastupitelstva a v  roce 2012 44, představujících 67,7 % všech zastupitelů. Nahlédneme-li do obměn mezi jednotlivými politickými stranami v těchto obdobích, pak se ve funkčním období mezi lety 2004 až 2008 objevilo z  předchozího období dvanáct zastupitelů z tehdejších dvaceti. Ze zastupitelstva z období mezi lety 2004 a 2008 pro zastupitelstvo v dalším funkčním období bylo znovu zvoleno devět zastupitelů z  dvaceti devíti získaných mandátů. V dalším období získalo mandát pět z původních 18 zastupitelů. U KSČM bylo znovu zvoleno ze zastupitelstva z let 2000 až 2004 do dalšího funkčního období zastupitelstva jedenáct z původních osmnácti zastupitelů. O čtyři roky později to byli již jen čtyři zastupitelé z původních 17. V dalším období po roce 2012 zůstalo v  zastupitelstvu sedm z  původních jedenácti zastupitelů. U ČSSD bylo v roce 2004 opětovně zvoleno pět zastupitelů z 11 působících na krajské úrovni v předchozím období. O čtyři roky později se tento počet zvýšil na sedm z původních 11 a v roce 2012 bylo znovu zvoleno sedm zastupitelů z  tehdejších 31 zvolených ve volbách do krajských zastupitelstev v  roce 29 Výzkum byl proveden na základě získaných dat ze stránek Slezského vojvodství (www.slaskie.pl), Moravskoslezského kraje (www.kr-moravskoslezsky.cz), serveru Českého statistického úřadu, věnujícího se jednotlivým volbám v České republice (www.volby.cz) a internetových stránek Státní volební komise (Państwowa Komisja Wyborcza, www.pkw.pl). Pro výzkum byla rovněž použita data Barbary Liškové, která se ve své diplomové práci věnovala problematice vývoje krajských politických elit v Moravskoslezském kraji. Na základě těchto údajů se pokusíme porovnat dostupná data týkající se jednotlivých regionálních zastupitelů a členů rady, resp. vedení vojvodství.

62

2008. Mezi znovu zvolené zastupitele stranických příslušníků KDU-ČSL se v zastupitelstvu kraje v roce 2004 dostali čtyři zastupitelé z původních pěti, resp. šesti.30 O čtyři roky později byli znovu zvoleni čtyři zastupitelé z původních osmi a v roce 2012 poklesl jejich počet na dva z pěti. Z hlediska propojenosti jednotlivých kandidátů na post krajského zastupitele tvoří velmi významnou část kandidáti, kteří zároveň vykonávají starostenský mandát. V České republice v jednotlivých krajích tak bylo zvoleno do zastupitelstev krajů celkem 127 starostů (Pink, Dvořáková, Smolková, 2013, s. 26). V zastupitelstvu Moravskoslezského kraje tvořili v roce 2012 starostové 22 % a jejich počet byl 14. Mezi sociálnědemokratickými zastupiteli byl zároveň nejvyšší počet starostů, kterých bylo v roce 2012 zvoleno 6 (Pink, Dvořáková a Smolková, 2013, s. 27). Z hlediska kumulování mandátů patří kombinace mandátu krajského zastupitele a poslance, či senátora k méně častým, přesto k němu mezi parlamentními politickými stranami v roce 2012 docházelo. Prvenství patřilo zastupitelům ze všech krajů z řad TOP 09 a Starostů a nezávislých s počtem 5, ČSSD a KSČM měly po čtyřech, mezi zastupiteli z řad ODS byli tři, kteří současně vykonávali mandát poslance, či senátora a nejmenší počet byl mezi členy KDU-ČSL, která v té době neměla zastoupení v Poslanecké sněmovně a měla jednoho krajského zastupitele vykonávajícího současně mandát senátora (Pink, Dvořáková, Smolková, 2013, s. 28-9). Rovněž méně často se v roce 2012 objevovala i kombinace spojující tři úrovně, tzn. lokální, krajskou i celostátní. V ČSSD působilo 5 politiků kumulujících tyto úrovně, 4 mezi členy KSČM, 3 z ODS a po dvou z TOP09 a STAN (Starostové a nezávislí) a z KDU-ČSL (Pink, Dvořáková, Smolková, 2013, s. 28-30). V Moravskoslezském kraji se jednalo pouze o jednoho krajského zastupitele, Adama Rykalu, který byl rovněž znovu zvolen do Poslanecké sněmovny v předčasných parlamentních volbách v roce 2013 a o rok později byl zvolen do zastupitelstva městského obvodu Ostrava Jih (ČSÚ, www.volby.cz). V minulých letech rovněž vykonával souběžně mandát zastupitele Moravskoslezského kraje a mandát poslance starosta obce Čeladná, Pavol Lukša, který je zároveň i místopředsedou strany TOP09. Mezi dalšími členy ústředních orgánů politických stran z osob v minulosti zvolených do zastupitelstva Moravskoslezského kraje patří Evžen Tošenovský, který je v současnosti poslancem Evropského parlamentu a místopředsedou ODS. Členem grémia i současný předseda poslaneckého klubu strany Zbyněk Stanjura (ODS, www.ods.cz). V ČSSD je předsedou senátního klubu Petr Vícha (ČSSD, www.cssd.cz). Jediným současným ministrem, dříve zvoleným do krajského zastupitelstva v Moravskoslezském kraji je Svatopluk Němeček, 30

Jeden zastupitel z řad Demokratické unie přešel ke KDU-ČSL.

63

člen ČSSD (Vláda České republiky, www.vlada.cz). Z hlediska kumulace mandátů patřil Moravskoslezský kraj ke krajům s vyšším procentem kumulovaných mandátů. Nejvyšších hodnot zaznamenal Olomoucký kraj s 94,54 % kumulovanými mandáty, následovaný Pardubickým krajem s 93,33 % a na třetím místě se umístil Moravskoslezský kraj s 92,30 % (Pink, Dvořáková a Smolková, 2013, s. 31). Uzavřená volební období, která jsou rozhodující pro posouzení a vyhodnocení získaných dat pro účely této publikace, jsou rozlišena na tři časové úseky. Jedná se o funkční období 2000/2004, 2004/2008 a 2008/2012. Tyto úseky byly zvoleny s ohledem na přechody jednotlivých příslušníků regionálních elit z jednoho volebního období do druhého. Při těchto přechodech, respektive v rozhodující době, bylo posuzováno rovněž, u které politické strany dochází k těmto přechodům, a do jaké míry je tedy možné vidět využívání regionální základny pro další doplnění centrální úrovně. Současně pak nebylo posuzováno, zdali daný příslušník regionální elity byl na centrální úrovni znovu zvolen nebo se po ukončení získaného mandátu vrátil výhradně zpět na regionální, respektive krajskou úroveň. V Moravskoslezském kraji se jedná o následující politické subjekty, které se v rámci těchto období prosadily ve volbách do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje. V prvním období mezi lety 2000 a 2004 získaly na základě krajských voleb mandáty ODS, ČSSD, KSČM, SNK a Čtyřkoalice, skládající se ze stran Unie Svobody, Občanské demokratické aliance, Demokratické unie a Křesťanské a demokratické strany – Československé strany lidové. V tomto období se pak do volených úřadů na centrální úrovni prosadilo sedm zastupitelů. Za občanské demokraty se přitom jednalo o jednoho zástupce, u sociálních demokratů o dva a u čtyřkoalice o dva jako celku.31 Ze Sdružení nezávislých kandidátů a z KSČM se na tuto úroveň prosadil pouze jediný zastupitel kraje. V dalším funkčním období mezi lety 2004 až 2008, kdy byly do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje zvoleni zástupci z  řad ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL se na centrální úroveň prosadilo celkem šest zastupitelů. Z toho za ODS dva, ČSSD tři a za KDUČSL jeden. V posledním hodnoceném období mezi lety 2008 až 2012 se na krajské úrovni prosadily opět stejné politické strany jako v období předchozím. Během tohoto období se na celostátní úroveň prosadilo deset zastupitelů, z toho za ODS tři, za ČSSD šest a jeden z řad KDUČSL. Z  těchto údajů je možné dovodit, že nejstabilnější míru posunu z regionální úrovně na centrální je možné spatřovat u ODS, ČSSD a KDUČSL. U ODS a ČSSD má vytěžování regionální úrovně pro doplňování 31 Přesněji se v jednom případě jednalo o člena Unie svobody a ve druhém o člena KDU-ČSL.

64

centrální narůstající tendenci oproti KDU-ČSL, jež má objem vytěžování vyrovnaný. Z  hlediska zkušeností s  působením na celostátní úrovni v Parlamentě České republiky ve funkcích poslanců, či senátorů, byl počet členů rad nižší, než byla původní očekávání autorů. V Moravskoslezském kraji bylo celkem devět členů rady ve zkoumaných funkčních obdobích zvoleno do jedné z  komor Parlamentu České republiky, přičemž dva z  nich disponovali touto zkušeností ještě před svým zvolením do krajského zastupitelstva, jeden z  těchto členů rady působil souběžně v obou funkcích. V sedmi případech byli zvoleni členové rady až po svém vstupu na krajskou úroveň, z nichž jeden si ponechal mandáty na obou těchto úrovních.

3.3.2 Polsko Ve Slezském vojvodství po roce 2001, kdy byla explicitně stanovena neslučitelnost mandátů na různých úrovních, ke kumulaci mandátů vojvodských zastupitelů s mandáty poslanců a senátorů nedochází. V Polsku, narozdíl od České republiky, byla zavedena třístupňová státní správa a samospráva, z tohoto důvodu mohou jednotliví kandidáti různě přecházet mezi více úrovněmi. Z hlediska personálních obměn jednotlivých zastupitelů Sejmíku Slezského vojvodství bylo v jednotlivých letech znovu zvoleno několik zastupitelů. V období mezi lety 2002 až 2006 působilo v Sejmíku Slezského vojvodství celkem 57 různých zastupitelů, z nichž devět bylo postupně uvedeno do funkce po uvolnění mandátu jiným zastupitelem. Z tohoto počtu představovali přibližně 70,2 % nově zvolení zastupitelé, kteří nevykonávali tento post v předchozím období. V následujícím období jejich počet mírně přesahoval 76,4 % a v posledním období došlo k poklesu na 63,5 %. Tento jev souvisí také s proměnami stranického systému, kdy se v období po volbách v roce 2007 neprosazují koaliční partneři Práva a spravedlnosti, Liga polských rodin a Sebeobrana Polské republiky. Rovněž ve volbách do Sejmíku Slezského vojvodství v předchozím roce se jejich volební výbory neprosadily. V následujících dvojích volbách se prosazovaly především volební výbory Občanské platformy, Práva a spravedlnosti, Polské lidové strany a Svazu demokratické levice, která byla v roce 2006 vedoucí politickou silou širší koalice středolevicových stran, vystupujících pod názvem Levice a Demokraté (Lewica i Demokraci, LiD). V roce 2010 se poprvé do Sejmíku prosadilo Hnutí za autonomii Slezska a spolu s ním vstoupili do vojvodského Sejmíku tři noví zastupitelé. Z hlediska přechodů na centrální úroveň je situace v porovnání s 65

Českou republikou odlišná z hlediska explicitního stanovení neslučitelnosti mandátů na regionální a centrální úrovni. V této souvislosti se musí nově zvolení poslanci či senátoři, kteří v době zvolení vykonávají mandát krajského zastupitele, rozhodnout, kterému z mandátů dávají přednost. Vojvodští zastupitelé působící v různých funkčních obdobích mezi lety 1998 a 2014 se prosazovali do obou komor polského parlamentu. Ve volbách v roce 2011 bylo takto zvoleno 17 zastupitelů, z toho většinu představovali kandidáti zvolení za Občanskou platformu v počtu 12 poslanců a senátorů. Druhého nejvyššího počtu dosáhli poslanci a senátoři za Právo a spravedlnost s pěti mandáty. Jeden poslanec byl zvolen za Svaz demokratické levice. V předchozích volbách tvořili zástupci z řad Občanské platformy ještě výraznější podíl. Z celkového počtu 17 zvolených poslanců a senátorů dosáhli počtu 12. Další čtyři byli do těchto funkcí zvoleni za Právo a spravedlnost a poslední byl zvolen za koalici Levice a demokraté. V parlamentních volbách v roce 2005, v nichž zvítězilo Právo a spravedlnost, se rovněž jeho kandidáti působící v  různých obdobích na vojvodské úrovni v nejvyšším počtu prosadili na celostátní úroveň. Z celkového počtu 17 získali zástupci této strany osm mandátů, Občanská platforma šest a do Sejmu se rovněž prosadili vojvodští zastupitelé z SLD v počtu dvou a Ligy polských rodin s jedním poslancem. V  současné vládě, vedené Ewou Kopacz nejsou žádní zástupci z  řad dřívějších zastupitelů Slezského vojvodství (BIP, www.bip.pl) a v ústředních orgánech celostátně působících politických stran, zastoupených v Sejmu, je pouze jeden zástupce, kterým je Tomasz Tomczykiewicz z Občanské platformy (PO, www.platforma.org). V případě Polska nemožnost kumulovat mandáty vojvodského zastupitele a poslance Sejmu či senátora má dva zásadní vlivy na chování regionálních elit. První podle Jarosława Flise představuje skutečnost, že mandát vojvodského zastupitele představuje vhodnou výchozí pozici pro kandidaturu do Sejmu. Zároveň to má i svůj negativní důsledek, který nastává v případech nově zvolených poslanců a senátorů, kteří s výkonem nově získaného mandátu musí rezignovat na post vojvodského zastupitele. To pak vede k určitým obměnám personálního složení vojvodského sejmíku, což podle Jarosława Flise „nepříspívá k institucionální stabilitě na regionální úrovni“ (Flis, 2011, s. 144). Nemožnost kumulace těchto funkcí přispívá ke striktnějšímu oddělení regionální a celostátní úrovně a regionální samospráva je tak svébytnější. Navíc sama nepředstavuje podstatnou bariéru pro pronikání do celostátních orgánů. Z hlediska přestupů členů vedení vojvodství, působících mezi jednotlivými funkčními obdobími v letech 1998 až 2014, z regionální úrovně na celostátní, resp. parlamentní jsou zjištění obdobná jako v českém případě. Tyto přestupy se týkaly pouze sedmi 66

členů vedení vojvodství ze 34, z nichž ve třech případech předcházela zkušenost působnosti na vojvodské úrovni, ve dvou následovala až po ukončení působnosti ve vedení vojvodství a ve třech případech došlo k přesunu z parlamentní úrovně na regionální a zpět..

67

4. Prosazování regionálních zájmů na celostátní úrovni na případu Moravskoslezského kraje a Slezského vojvodství

Od 60. let minulého století si koncepce politického systému jako subsytému společnosti zachovává významnou pozici v  politické vědě (Parsons, 1964; Easton, 1965). Je jednou z  prvních “velkých“ konstitutivních teorií moderní politické vědy, která významně napomohla k  jejímu etablování i vymezení se v rámci  sociálních věd (Říchová, 2000). Detailnějšího rozpracování obecné a vysoce abstraktní koncepce politického systému Davida Eastona se dostalo v díle Gabriela Almonda. Almond (1960) obohatil koncepci poltického systému o tzv. strukturněfunkcionální analýzu. Přenesl pozornost ze samotné struktury politického systému na funkce jednotlivých strukturních prvků, díky nimž lze teprve dospět k adekvátnímu poznání dynamického procesu uvnitř politického systému (Almond, 2004, s. 46-47; Říchová, 2000, s. 62-63). Hlavním přínosem Almondova funkcionalismu bylo vytvoření příhodného výchozího bodu pro komparaci různých politických systémů nejenom na základě komparace formálních struktur ztělesněných v  institucionálních schématech, ale především na základě funkčního hlediska. Almondova „klasická“ strukturně-funkcionální analýza se stala podkladem pro mnoho empirických výzkumů (Weimer – Vining, 2005, s. 23-38) a byla zvolena i jako teoretický podklad pro tuto studii z následujících důvodů. Naším původním záměrem bylo zkoumat artikulaci, agregaci a politickou komunikaci (v rovině funkcí vstupů) regionálních zájmů na celostátní úrovni. Zároveň analyzovat (v rovině funkcí výstupů) tvorbu a aplikaci pravidel a rozhodnutí z  celostátní úrovně směrem k  regionům. Nikoliv však v  rovině formální, obecné pracující s  materiály normativní povahy (ústavy, zákony, institucionální pravidla), ale právě v rovině funkční (Almond – Powell, 1966, s. 29; Almond a kol., 2004, s. 44). Podstatné tak bylo, že v Almondově konceptu je možné jednotlivé funkce identifikovat v různých politických systémech i v rámci rozličných úrovní (i neformálních) struktur (Almond, 1992, s. 263-264). V tomto případě jsme předpokládali, vedeni snahou o nemultiplikování již provedených výzkumů v  českém 68

prostředí, že do politického systému nepronikneme přes zkoumání formalizované struktury ani oficiálních výstupů nebo vstupů (blíže např. Hloušek a kol. 2011; Olechno, 2011; Kużelewska, 2008; Kubát a kol., 2004; Vodička – Cabada, 2003), ale výzkumem výpovědí aktérů přímo participujících na agregaci, artikulaci, politické komunikaci i tvorbě a aplikaci rozhodnutí. Tento méně tradiční, avšak v  rámci strukturněfunkcionální analýzy politického systému zcela legitimní (Fiala – Schubert, 2000, s. 41-43) metodologický posun neznamená snahu o znovu oživení behaviorálního paradigmatu, jemuž systémová teorie byla vítězným sokem, ale je pokusem o pohled na funkce politického systému z jeho „participativního vnitřku“. V  rámci specifikace studie i prvotního cíle výzkumu politických vstupů/výstupů na ose region – celostátní úroveň jsme přistoupili k tzv. area approach(mentu), tj. prostorovému vymezení zkoumané struktury. Jsme si vědomi obtíží, které tato „soft“ specifikace (výběr zkoumaného regionu a jeho vztažení k celku) má vůči četnějším tzv. „hard“ data setům zaměřujícím se na celek, z  něhož je následně konstruovaná prostorová specifikace nižších celků (vydělení regionu z  celkové analýzy celku) (Graham – Kantor, 2007; Rokkan, 1999, s. 109). Konceptuální východisko pro definování pole, na němž budeme aplikovat  Almondovu strukturně-funkcionální analýzu, představuje komplexní teorie Steina Rokkana centrum-periferie. Podle teritoriálních analýz Rokkana (1999, s. 108) je region v  postavení periferie vůči celostátní úrovni – centru plnící vojensko-administrativní, hospodářské a kulturní funkce. Ačkoliv v současnosti je zřejmě neudržitelný předpoklad, že periferie jsou závislé na centru ve všech společenských, politických, administrativních a ekonomických ohledech (Frank, 2002), stále platí, že v centrech se tvoří funkce výstupů, které přicházejí ve formě vstupů do  periferie (srov. Almond 1992, s. 196-198). Vertikální nerovnost centra a periferie je způsobena umístěním držitelů zdrojů i původců a vymahatelů politických rozhodnutí v  centru, kdežto periferní „elity“ mohou kontrolovat a nakládat pouze s lokálními zdroji, a to jen v omezené míře (Rokkan, 1999, s. 120). Nabízí se otázka, jak budou periferní elity jako nositelé regionálních zájmů tyto zájmy (a zda vůbec) artikulovat a agregovat v politickém systému? Předtím, je však třeba se tázat, jak tyto elity vnímají své vlastní postavení a postavení svého regionu ve vztahu k centru? Rokkan (1999, s. 114-115) definuje vertikální rozměr periferiality pomocí tří klíčových znaků: 1) distance (vzdálenosti od centra), 2) diference (míry odlišnosti a rozpoznání vlastní identity) a 3) dependence (míry ekonomické, politické nebo kulturní závislosti). Na teritoriu 69

České republiky splňuje Moravskoslezský kraj všechny tři podmínky ve velmi výrazné míře. Geografická distance mezi centrem (Praha) a regionálním centrem (Ostrava) je reálně nejvyšší (oproti jiným krajům), je však částečně mírněna fyzickými podmínkami transportu, které souvisí s  dlouhodobou (a historicky podmíněnou)  ekonomickou dependencí – snahou centra o kontrolu lokálních zdrojů (nerostné suroviny, industriální produkty). Jedná se taktéž o specifickou část území, na němž dochází ke ztotožnění se obyvatel ve velké míře s  odlišnou identitou než tou, která převažuje v  centru (např. slovenská, polská, slezská, německá) (Gawrecki a kol., 2003, s. 496-511),32 dochází však k přežívání fragmentů méně formalizovaných upozaděných jazykových a kulturních identit (např. gorolská, ostravská, (pod)beskydská apod.) (Hernová – Sokolová 2000; Raszka 2006). Moravskoslezský kraj se vyznačuje i vysokou mírou ekonomické dependence, která vyplývá ze soustředění terciální a kvartérní ekonomiky do centra, zatímco na periferiích převažuje primární sféra (těžba surovin, zemědělství), případně sekundární sféra průmyslové výroby (Rokkan, 1987, s. 25-29). Politická dependence je do jisté míry mírněna samosprávným územním členěním, stejně jako kulturní dependence existencí slabšího kvartérního sektoru mimo centrum. V  rámci teritoria ČR však lze hovořit o monocefalické struktuře centra (překrývá se (vojensko-)politické, ekonomické a kulturní centrum na rozdíl od polycefalické struktury, kde dochází k překrývání nebo sdílení těchto atributů) (Hloušek 2004; Rokkan, 1987, s. 26). Rokkanova teorie stejně jako zmíněný Almondův funkcionalismus jsou oceňovány především jako koncepty s mimořádnou užitnou hodnotou při aplikovatelnosti v rámci srovnávacích studií. Bylo by tedy neopodstatněné nevyužít jejich potenciál. Vzhledem k  tomuto faktu byl ke komparaci s  Moravskoslezským krajem přiřazen region obdobného periferiálního charakteru. Z historického, geografického hlediska i z hlediska klíčových znaků periferiality se jako nejvíce vhodné jevilo Slezské vojvodství v Polsku. U něho lze najít obdobné klíčové znaky periferiality (distanci, diferenci33, dependenci) jako u Moravskoslezského kraje. Geografická, 32 Podle dat ČSÚ zveřejněných k 18. 10. 2003 je v Moravskoslezském kraji slovenská národnostní menšina zastoupena v počtu 43 637 obyvatel (nejvyšší údaj v rámci ostatních krajů), polská národnostní menšina 38 908 (nejvyšší údaj), slezská 9 753 (nejvyšší), romská 1 797 (druhý nejvyšší), německá 4 255 (třetí nejvyšší) a moravská 28 932 (čtvrtý nejvyšší údaj v porovnání s ostatními kraji) (ČSÚ, 2014). 33 Podle dat Statistického úřadu v  Katovicích (Urząd Statystyczny w Katowicach) se přihlásilo v roce 2011 ve Slezském vojvodství celkem 700 tisíc obyvatel ke slezské národnosti/etnicitě (z toho 318 tisíc osob uvedlo výhradně Slezskou národnost/etnicitu a 370 tisíc polskou společně se slezskou). K německé národnosti se přihlásilo 32 tisíc obyvatel Slezského vojvodství (z toho 8 tisíc uvedlo pouze německou a 12 tisíc němec-

70

identitární blízkost a obdobná historická zkušenost je předpokladem pro komparaci dvou periferií (nebo jedné rozdělené pouze nacionální hranicí) vztahujících se však vždy k  jinému monocefalitickému centru (Praha, Varšava). Vyvstává otázka, zda obdobné charakteristiky jsou opravdu obdobné i z pohledu politických regionálních elit? Případně jestli totožné nebo odlišné charakteristiky periferie povedou k obdobné nebo rozdílné artikulaci, agregaci zájmů, tvorbě a aplikaci pravidel v obou politických systémech?

4.1 Metodologický postup Metodika výzkumu byla navržena, aby aplikovala techniku kvalitativního dotazování při výzkumu regionálních politických elit, jejichž působení má přesah do celostátní politiky. Pokud bychom ji chtěli zařadit mezi nějaké obecnější strategie kvalitativního výzkumu, nejblíže měl design výzkumu k osobní případové studii (srov. Hendl, 2005, s. 104–116). Na začátku výzkumu byla stanovena teoretická východiska (viz text výše) a byly zvoleny tematické oblasti pro rozhovory. Mimo výše zmíněných teoretických konceptů východiskem byla také literatura Ryšavého, který se problému regionálních aspektů politiky dlouhodobě zabývá (Ryšavý, 2007a, 2007b, 2013a, 2013b, 2014), a studie Čermáka (2013). Vedle studia teoretické literatury byl inspirací pro tvorbu scénáře rozhovoru tematický seminář realizovaný na FVP SU v  Opavě, zabývající se problematikou regionální politiky se zaměřením na její vztah k národní politice.34 V neposlední řadě také studium dotazníků, které byly využity při dotazování politických elit (Kostelecký - Vobecká a kol., 2005; Linek 2005; SOCIOweb _10_2008; „County Councillors 2012, Palacky University Olomouc and The Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences“). Scénář vytvořil tematické oblasti pro realizaci konkrétních rozhovorů, neobsahoval přesně formulované otázky a předpokládal komunikační pružnost tazatele. Výzkumu se zúčastnilo sedm tazatelů. Na polské straně realizovali rozhovory tazatelé s  velmi dobrou znalostí polského jazyka. Jednalo se vedle členů výzkumného týmu o postgraduální studenty.

kou spolu s polskou národností/etnicitou) (Urząd Statystyczny w Katowicach, 2012, s. 60-65). 34 Zajímavým podnětem na semináři byla informace olomouckých badatelů Šaradína a Ryšavého, že političtí představitelé jsou již zahlceni dotazníkovými šetřeními a jejich ochota by mohla být větší pro poskytnutí rozhovoru tváří v tvář (informaci podtrhoval fakt o návratnosti dotazníkových šetření zaměřených na regionální zastupitele).

71

Tazatelé prošli jednotným školením a uskutečnili patnáct rozhovorů.35 Výběr informantů byl záměrný, cílem konstrukce vzorku bylo zahrnout politické reprezentanty všech relevantních politických aktérů s přesahem do celostátní politiky, kteří mají zkušenost s regionální i celostátní politikou. Informanti představovali politiky se zkušeností s  regionální politikou a s funkcí (aktuální nebo dřívější) v  celostátní politice představovanou nejčastěji funkcí poslance nebo senátora. Druhým kritériem byla ochota ke spolupráci. Musíme však konstatovat, že ochota politiků účastnit se výzkumu byla vysoká, téměř všichni oslovení politici souhlasili s  účastí na výzkumu (výjimku představuje jedna česká politická strana, ze které byl ochoten účastnit se výzkumu ze tří oslovených politiků pouze jeden). Do vzorku se podařilo zahrnout představitele současných parlamentních stran na české straně36 vyjma hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a hnutí Ano 2011, která nebyla zahrnuta proto, že se jedná o relativně nové politické subjekty, které si pozici v  regionální politice teprve budují. A uvedené dva subjekty ve sledovaných krajských volbách nekandidovaly.37 Na polské straně byli zahrnuti do vzorku představitelé všech stran přítomných v Sejmu s výjimkou Polské lidové strany (Polskie Stronnictwo Ludowe) a Tvoje hnutí (Twój Ruch), dříve známé jako Palikotovo hnutí (Ruch Palikota). Naopak do vzorku bylo zahrnuto Hnutí autonomie Slezska z  důvodů své relevance ve zkoumaném regionu (Ruch Autonomii Śląska).38 Vzhledem k  dohodě s  komunikačními partnery z  řad politiků nepodáváme podrobnou charakteristiku vzorku, protože s  přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o veřejně známé a snadno dohledatelné osoby, standardní postupy zachovávání anonymity informantů v kvalitativním výzkumu nelze aplikovat. Na české straně se výzkumu zúčastnilo sedm mužů a jedna žena, na polské straně pět mužů a dvě ženy.39 Pozornost jsme věnovali také problému reliability kódování. U uzavřeného kódování je možné kódování do určité míry vystavit formalizovatelným a matematizovatelným testům reliability, u otevřeného kódování a navíc u opakovaného překódování je testování reliability 35 Před každým rozhovorem byla provedena také důkladná rešeršní činnost ve vztahu k politické kariéře informanta. 36 Vzešlých z předčasných parlamentních voleb uskutečněných ve dnech 25. - 26. října 2013. 37 Ve dvou případech bylo přihlédnuto k  dlouholetému členství v  určité politické straně (a tedy také k dlouholeté zkušenosti s činností v konkrétní politické straně), které již nebylo aktuální. 38 Ve vojvodských volbách uskutečněných v roce 2010 obdrželo Hnutí Autonomie Slezska 8,49 % hlasů a získalo tři mandáty ve slezském sejmíku (PKW, www.pkw.gov.pl). 39 Z důvodů zachování anonymity jsou přímé výpovědi respondentek objevující se ve studii převáděny do mužského rodu.

72

problematičtější. V  tomto výzkumu jsme reliabilitu kontrolovali tak, že první rozhovory byly okódovány dvěma kodéry a následně bylo toto kódování předmětem společné diskuse, kde se upravila interpretace některých kategorií používaných při analýze přepsaných rozhovorů. Z  hlediska validity dat byl nepochybným přínosem i příslib zachování anonymity respondenta. Bylo možné získat takto výpovědi (tj. data), která by dotazování politici nemuseli být ochotni poskytnout při „oficiálních“ neanonymizovaných rozhovorech.40 Často se podařilo tazatelům při rozhovoru nastolit „neformální“ atmosféru odrážející se na „otevřenějším“ étosu narace i zvolených (více hovorových) výrazových prostředcích respondentů. Zde je třeba poznamenat, že „role politiků“ se více drželi polští respondenti než čeští. Na tomto místě si také dovolujeme vyjádřit poděkování všem politikům z  Moravskoslezského kraje i Slezského vojvodství, kteří byli ochotni se podělit o své zkušenosti, postřehy a věnovat svůj čas participaci na naší studii. Analytický potenciál dat se touto studií nevyčerpává. Jak řada konkrétních postřehů ke specifickým problémům obou regionů, tak dílčí obecnější koncepty dotazovaných politiků se již do této studie z pochopitelných důvodů nevešly. Stejně jako nebylo možné zahrnout všechny podnětné výpovědi, tak při zobecnění některých našich závěrů nebylo vždy možné (vzhledem k vytyčenému rozsahu studie) akcentovat ojedinělou pozici nebo vyjádření vymykající se převládajícímu celku. Při rešeršní práci pro nás bylo překvapením, jak malá pozornost je věnována v  české politické vědě kvalitativním metodám a technikám. Kvalitativní přístupy jsou aplikovány spíše intuitivně bez metodologické reflexe, oproti metodologicky propracovaným a precizním výzkumům kvantitativním (k tématu výzkumu např. Ryšavý, 2007a; Kostelecký, Vobecká a kol., 2005). Lyons (2012), který popisuje výzkumy politiky, včetně výzkumu politických elit (Lyons, 2012, s. 179–210), popisuje pouze kvantitativně vedené výzkumy. Jednu z výjimek v českém kontextu představuje aplikace metody oral history na bývalé politické elity komunistického režimu a disent (Vaněk a kol., 2006). Toto téma dle našeho soudu zasluhuje pozornost, neboť aplikace kvalitativních metod a technik má v kontextu politické vědy svá nepochybná specifika a diskuse se může rozvíjet, neboť existuje publikace popisující aplikaci metod kvalitativního výzkumu v politické vědě od českých autorů (Drulák a kol., 2008). Naše studie by měla být v tomto ohledu příspěvkem k metodologické diskuzi. Při analýze dat nám byla východiskem publikace Milese a Hubermana 40 Zvolený přístup umožňuje větší komunikační pružnost než dotazníková šetření. Ty pochopitelně dávají ještě větší jistotu zachování anonymity, nedávají ale takové možnosti ve vytvoření raportu (dobrého a o důvěru se opírajícího vztahu mezi výzkumníkem a respondentem). I když vytvoření raportu má ve výzkumu politických elit pochopitelně mnohem větší meze než v mnohých jiných oblastech kvalitativního zkoumání.

73

(1994), kteří na rozdíl od většinového úzu v české sociální vědě připouštějí i neinduktivní postupy v kvalitativní analýze, které mají prvky deduktivních postupů. Před počátkem analýzy jsme měli předem definovány tematické oblasti, které představovaly východisko tvorby kategorií. Kódy byly vytvářeny ručně k přepsanému textu (jednalo se o doslovnou transkripci, rozhovory s polskými komunikačními partnery byly přeloženy do češtiny) a poté přiřazovány k tematickým oblastem. Příbuzné kódy byly seskupovány pod společné kategorie, které byly ovlivněny předchozí konceptualizací (studium teorie a definování tematických oblastí), zároveň však tvorba kategorií byla otevřena zjištěním a podnětům, které přinesou nasbíraná empirická data. Při interpretaci dat byla inspirace čerpána z  Kelleho (2005), který hovoří o abduktivním odvozování v  kvalitativním výzkumu. Abduktivní (nebo hypotetické) odvozování41 kombinuje empirická fakta s existujícím teoretickým věděním kreativním způsobem. „Při abduktivním odvozování výzkumník v závislosti na předchozím vědění vytváří nezbytný kategoriální rámec interpretace, deskripce a explanace empirického světa, který bude studovat. V procesu inovativního výzkumu, aby byl tento rámec úspěšný, nesmí fungovat jako Prokrustovo lože, do kterého jsou empirická fakta pasována. Namísto toho rámec, který provází empirický výzkum, by měl být modifikován, přebudován a přeskupen na základě empirického materiálu“ (Kelle, 2005). Nelze tedy říci, že zvolený přístup při analýze a interpretaci dat byl deduktivní, testující předem dané hypotézy, ale nejednalo se ani o čistě induktivní „vynoření se teorie z dat“. Výzkum byl navržen tak, aby pomocí kvalitativní techniky dotazování hledal odpovědi na výzkumné otázky vztahu celostátní a regionální politiky, které je tématem této monografie, s  přihlédnutím k  výše zmíněným teoretickým východiskům. Zvolený postup výzkumu má své limity dané na jedné straně komunikačními schopnostmi tazatele, na druhé straně otevřeností komunikačního partnera. Specifickým tématem je také problém interpretace dat. Interpretace dat je mnohem více závislá na teoretických východiscích a interpretačních schopnostech badatele než v případě dotazníkových šetření. Přesto se domníváme, že v českém kontextu se jedná o opomíjený přístup, který může obohatit empirický výzkum v politické vědě.42 41

Pojem převzal z filosofie vědy.

42 Tento způsob dotazování oproti dotazníkovému šetření neumožňuje zachytit tak veliký vzorek respondentů, neumožňuje standardizované zpracování dat a statistickou analýzu. Umožňuje však větší pružnost v dotazování a věříme, že v některých případech může být zachycení daného tématu širší, s větší mírou validity než v dotazníku obsahujícím uzavřené možnosti odpovědí. Další předností může být větší ochota ke spolupráci k této technice výzkumu mezi informanty.

74

4.2 Aplikace konceptu centrum-periferie Stein Rokkan je přesvědčen, že „není možné studovat teritoriální odlišnosti bez zahrnutí odlišností mezi populací konkrétní oblasti, stejně jako není možné studovat (politické) elity... bez zaměření se na jejich teritoriální vazby“ (Rokkan, 1999, s. 114). Z rozhovorů s respondenty - politickými aktéry (decision makers) vyplývá, zvláště v  návaznosti na obtíže při prosazování regionálních zájmů, že Moravskoslezký kraj i Slezské vojvodství splňují Rokkanem identifikované znaky periferie. Jednak v  rovině horizontální (geografické), jednak v  rovině vertikální (institucionálně-strukturní). Oba regiony se dle výpovědí respondentů nacházejí ve stavu distance (vzdálenosti), difference (odlišnosti) a dependence (závislosti) ve vztahu k centru.

4.2.1 Distance Problém distance od centra artikulovali ve větší míře moravskoslezští politici („základní problém, který je a který nikdo nezmění, je fyzikálně daný. To je 400km do Prahy a 1000km do Bruselu“) než politici ze Slezského vojvodství, přestože vzdálenost i časové transportní náklady z  center obou regionálních periferií jsou obdobné. Důvod tohoto  rozdílného vnímání geografické vzdálenosti v  Polsku a ČR lze zřejmě nalézt v existenci polských vojvodství s obdobnou a větší časovou transportní nákladností, než je z  Varšavy do Katovic na rozdíl od ČR („předtím periferie byla u Prešova a teď tady“). Pro politiky z Moravskoslezského kraje představovala vzdálenost Prahy větší problém i s  ohledem na možnosti prosazování zájmů z  důvodů časových transportních nákladů než pro politiky ze Slezského vojvodství, ačkoliv je obdobná. V návaznosti na problém distance, a tedy provázanosti horizontální a vertikální roviny periferie, jejíž obyvatelé jsou spíše pasivními participanty na rozhodnutích centra, se vyjádřil příhodně jeden z respondentů slovy: „Od nás do Prahy daleko, z Prahy do Opavy dvakrát dále.“ Vertikální distance se projevuje podle respondentů především v nerovné formě finančních toků. Zatímco dotazovaní politici Slezského vojvodství považují za nespravedlnost spíše dotování ekonomicky slabších regionů Polska („Slezské vojvodství, které je velkým zdrojem procent příjmů státního rozpočtu v  Polsku, necítí zpětnou vazbu“) a tím, před kým musí své nároky a potřeby obhajovat, jsou především ostatní vojvodství. Politici z  Moravskoslezského kraje se vyjadřovali ke stejnému tématu v intencích lineárního pojetí klasického střetu centrum 75

vs. periferie (tyto výpovědi lze souhrnně vyjádřit rčením „Ostrava robí, Praha tancuje“). Zjednodušeně řečeno dle výpovědí politiků Slezské vojvodství se vymezuje a obhajuje své zájmy spíše v rámci střetu „my“ versus ostatní regiony, kdežto Moravskoslezský kraj v  intencích střetu „my“ versus Praha jako administrativní a politické centrum státu. Kořeny těchto vymezení a střetů lze sledovat i v následující Rokkanově kategorii určující pro vazbu centrum-periferie – v konstrukci diference.

4.2.2 Diference Respondenti ze Slezského vojvodství formovali vlastní pojetí identity v negativním vymezení se ostatních regionů vůči regionu Slezskému („je nám namlouváno, že jsme trochu horší než něco takového jako Malopolsko, Velkopolsko, Mazovsko“), případně vůči Polsku jako celku („existuje určitá zeď, která sjednocuje zbytek země proti Slezsku“). Moravskoslezští respondenti vymezovali svou identitu negativně jen ve vztahu směrem k  centru a artikulovali jeho přezíravý pohled: a) k periferiím všeobecně („čím jste dál od Prahy jako centra státu, tak tím máte větší nálepku toho balíka z  venkova, kterému trčí sláma z  bot“) a b) k  moravskoslezskému kraji („pro Pražáky budeme vždycky ti blbci z Ostravy“). Artikulace animozity Ostrava vs. Praha částečně navazuje na období před rokem 1989, kdy docházelo k  protěžování moravskoslezského regionu jako průmyslové a surovinové základny státu. Kořeny vymezení ve Slezském vojvodství však sahají i do předchozích historických epoch. Jednak se vztahují k meziválečnému období, kdy „katovické“ Slezsko bylo autonomním vojvodstvím, a jednak k  poslednímu dělení Polska (1795), neboť území dnešního vojvodství se skládá ze všech tří záborových oblastí (pruské, rakousko-uherské a ruské) a z  toho vyplývajících odlišných kulturně-správních historických zkušeností. Specifické diference spatřovali dotazovaní jak ze Slezského vojvodství, tak z Moravskoslezského kraje v několika kategoriích, které právě mohou mít základy v  obou zmíněných historických zkušenostech. Nejčastěji artikulovanou a sdílenou kategorií je kult práce, jehož historickou podmíněnost ilustruje výpověď moravskoslezského respondenta: „ať už za bývalého režimu nebo i teďka ta Ostrava tu republiku drží, tady se přeci jenom umí dělat a dělá se“. Moravskoslezskému sebepojetí kultu práce přitakávají i politici slezského vojvodství „myslím, že je možné pozorovat v ostravsko-karvinském revíru ten rytmus života, schopnost pracovat ve skupině a větší míru společenské disciplíny“ a zároveň 76

se k  němu i hlásí samostatně „ve Slezsku převládá neuvěřitelný étos práce, zde si práce opravdu cení, zde si opravdu cení své povinnosti.“ Zmíněný étos práce a důraz na disciplínu související s  fungováním a strukturou velkoprůmyslové společnosti má však i svá úskalí a limity a podle jednoho z dotazovaných ze slezského vojvodství „výrazně snižuje kreativitu.“ Dalšími zaznamenanými sebeidentifikačními kategoriemi vyjádřenými politiky Moravskoslezského kraje byla upřímnost obyvatel regionu, hrubost ve výrazových prostředcích, zatímco politici ze slezského vojvodství zcela opominuli „charakterové vlastnosti obyvatelstva“ a namísto toho zdůrazňovali diferencialitu „jazykovou“ (nejenom Slezska, ale polských regionů obecně).

4.2.3 Dependence Dependence obou oblastí na centru vycházela paradoxně z  jejich hospodářské významnosti pro národní státy, neboť jsou strategickou surovinovou základnou a s ní provázeným centrem průmyslu („Ostravskokatovickou aglomeraci spojuje těžký průmysl“). V rámci globální proměny ekonomiky a jejích potřeb v průběhu 20. a hlavně na počátku 21. století se objevily v  obou sledovaných regionech problémy ekonomickostrukturálního charakteru související se skladbou výroby. Jedná se především o nárůst nezaměstnanosti díky nedostatečné restrukturalizaci průmyslu (převažující primární a sekundární sektor, nevyvinutý sektor terciální, ekologické a s nimi související zdravotní problémy, odchod lidí z regionu). Odchod hlavně mladých a vzdělaných lidí z  regionu, zvláště do centra, souvisí s koncentrací terciálního sektoru ekonomiky (i ekonomiky teritoria obecně) v centru orientující se na komunikaci, transport a práci s informacemi. Tento sektor se rozvijí vzhledem k  potřebám centra, tj. soustřeďovat, přijímat a vysílat informace na velké vzdálenosti (do periferií) (Rokkan, 1999, s. 111). Rozvinutější terciální sektor zahrnující soukromé i veřejné služby spolu s vlastností centra jako kulturního jádra teritoria je lákadlem nejen pro mladé a vzdělané lidi, ale i pro politiky („ambiciózní lidé z  regionů odcházejí tam, kde jsou reálné peníze…, důsledkem toho je, že jádro politiků regionální úroveň považuje za jakousi čekárnu, přestupní stanici do varšavských nebo bruselských salónů“). Údajné vysávání regionálních politických kádrů z  regionů celostátní politikou nekoresponduje s  prohlášením většiny dotazovaných, kteří uvedli, že trvalé bydliště mají v Moravskoslezském kraji nebo ve Slezském vojvodství, případně se ve svých „původních regionech“ zdržují, pokud 77

je to možné, co nejvíce. Jinou otázkou ovšem je, do jaké míry mají zkušenosti s  celostátní politikou vliv na artikulaci zájmů regionu, neboť dle názoru jednoho z respondentů „(by politici z regionů měli uvažovat nad modernizací vztahu centrum-periferie, ale většina z  nich přebrala pohled z centra, protože se už vidí ve Varšavě/Praze)“. K této otázce se více věnujeme v následujících kapitolách. Často artikulovaným problémem regionu byla dopravní infrastruktura. Politici Moravskoslezského kraje zmiňovali problematické propojení s centrem (které částečně vyřešila dobudovaná dálnice D1/bývalá D47). Politici Slezského vojvodství zdůrazňovali o něco více než jejich čeští protějšky problém pramenící z  nedostatečného dopravního propojení měst v jejich regionu a špatné obslužnosti veřejné dopravy mezi městy v regionu. Postavení zkoumaných regionů jako periferie však má i svá specifika. Moravskoslezský kraj i Slezské vojvodství patří mezi nejlidnatější a nejhustěji osídlené oblasti států, v  nichž se nacházejí, což respondenti z  obou stran hranice zdůrazňovali.43 Vysoká četnost obyvatelstva však nevyvazuje tyto regiony z  periferního postavení. Zvláště politici ze Slezského vojvodství upozorňovali na problémy s  tímto faktorem způsobené (zdravotnictví, dopravní infrastruktura).

4.3 Aplikace strukturně-funkcionální analýzy Vazba periferie na centrum a její charakteristiky ilustrují předem nastavené strukturální obtíže, u nichž se předpokládá, že budou „přetaveny“ v požadavky směřující z periferie směrem k centru. Z centra pak vychází zpětná vazba na nastolované impulsy reagující. Aby mohli existovat jednotlivé interaktivní vazby mezi centrem a periferií, musí existovat nositelé požadavků a vykonavatelé rozhodnutí reagujících na ně. K  tomu je nutná politická socializace představující sjednocující referenční prvek prostředí, díky němuž je možné srozumitelně artikulovat zájmy a tyto zájmy následně agregovat (spojovat, vymezovat, upravovat, vyjednávat). Následně jsou některé z těchto zájmů naplněny procesem 43 Oba regiony jsou dle údajů z roku 2013 nejlidnatějšími regiony ve svých zemích, pomineme-li v ČR hlavní město Prahu a Středočeský kraj a v Polsku Mazovské vojvodství, jehož součástí je hlavní město Varšava. V Moravskoslezském kraji žije necelých 1,22 miliónu lidí, což tvoří 11,6 % obyvatel České republiky a ve Slezském vojvodství 4,64 miliónu obyvatel, což představuje 12,4 % obyvatel Polska. Jedná se také o regiony s největší hustotou zalidnění v obou zemích, kdy v Moravskoslezském kraji žilo 230 obyvatel/km2 a ve Slezském vojvodství 374 obyvatel/km2 (ČSÚ, www.czso.cz, GUS, www.stat.gov.pl).

78

tvorby a aplikace pravidel. Všechny zmíněné kategorie funkcí politického systému, jak je definoval Almond (1992), jsou vzájemně provázané, doplňují se a překrývají. Z tohoto důvodu se výstupním funkcím věnujeme obecně bez striktního vymezení a jednotlivého přiřazování výpovědí. Z  naší studie jsme také vynechali funkce politické komunikace (political communication), jelikož z  výpovědí respondentů vyplynulo, že oba politické systémy (České republiky a Polska) odpovídají politickým systémům moderních společností a nebyla zaznamenána žádná odlišnost mezi formami ani Almondem definovanými charakteristikami politické komunikace (viz Almond, 1992, s. 254-257).

4.3.1 Politická socializace Sociální činitelé jako rodina, přátelé, škola, církev nebo různé typy dobrovolných organizací plní podle Almonda (1992, s. 232) v  každé společnosti funkci politicko-socializační (political socialization). Jednotliví respondenti v  našem vybraném vzorku postupně zmínili všechny výše uvedené sociální instituce za zásadní pro jejich rozhodnutí aktivně vstoupit do politiky (konkrétně „byl jsem geneticky zatížený“, „lidi jsem znal ze skautu a oni vstoupili do levice“, „angažoval jsem se v mládežnickém hnutí“). Politici zdůrazňovali často svou předchozí (případně nadále současnou) profesi, kterou všichni považovali za cennou devízu pro vstup do politiky (od práce ve zdravotnictví, přes architekturu, učitelství až po herectví). Žádný z politiků nepovažoval svou profesi za hendikep a jejich postoj odpovídal převážně následujícímu tvrzení: „Nikdo se nerodí politikem, nelze se to naučit (před vstupem do politiky.)“ Sebepojetí dotazovaných politiků jako lidí bez výhrad kompetentních k  výkonu regionální i celostátní politické funkce kontrastovalo s  jejich nevalným míněním o některých jiných politicích, příhodně je vyjádřil jeden z respondentů stěžující si na nedochvilnost, lenivost a „primitivní“ chování některých poslanců: „...nyní také běduji, protože vidím, že všichni poslanci jsou vzorek naší společnosti, a jako člověk, který má také volební právo, mám k voličům také výhrady, proč takové poslance vybrali. Mám problém se s nimi domluvit v práci...“ Mimo sociální instituce jsou to také celospolečenské proměny a zásadní události, které iniciují vstup jedinců do politiky a podílí se v některých zemích zásadním způsobem na politické mobilizaci aktivizace obyvatelstva (Almond, 1992, s. 234-235). Pro část dotazovaných politiků z České republiky to byla právě přelomová 90. léta, kdy se aktivně začali 79

zajímat a nakonec i podílet na politickém dění. Polští politici svůj vstup do politiky s celospolečenskými proměnami nespojovali, případně zájem o politiku projevovali již před změnou režimu. Jelikož jedním z  kritérií výběru vzorku byla zkušenost respondenta jak s regionální politikou, tak s  politikou celostátní, kariéra většiny dotazovaných započala v  politice regionální a později směřovala na celostátní úroveň. Není překvapivé, že část respondentů považovala právě svůj postupný kariérní vzestup za více než vhodný, ne-li ideální („politik musí růst od- spodu“). Většina respondentů, kteří v  době dotazování již nepůsobili na celostátní úrovni, opět aktivně participovala na tvorbě politik úrovně regionální. Zajímavý rozdíl byl pozorován z hlediska motivace vstupu do politiky mezi českými a polskými politiky. Čeští politici většinou vyzdvihovali své osobní předpoklady, které je předurčovali k  fatalisticky pojímanému vstupu do politiky nebo přechodu z regionální úrovně na úroveň celostátní („byl jsem do toho vtažen“, „vůle lidu mě vynesla“, „nechal jsem se přemluvit“, „byl jsem známá osoba, tak jsem přijal nabídku“, vyhrával jsem volby“). Oproti nim polští respondenti spojovali svou angažovanost v  politice a důvody s  přesunem na celostátní úroveň s  altruistickými motivy vztaženým ke „všeobecnému dobru“ nebo „dobru pro svůj region“ („snažím se sloužit lidem“, „aby obyvatelé Slezska byli hrdí na to, kým jsou“). Obecně lze říci, že politici z  Moravskoslezského kraje vnímali politiku spíše jako poslání, kdežto politici ze Slezského vojvodství spíše jako službu.

4.3.2 Artikulace zájmů Politická socializace je předpokladem pro existenci, vznik a nejdůležitější funkce na straně vstupů do politického systému a tou je artikulace zájmů (interest articulation). Během artikulace zájmů dochází ke „zhmotnění“ politické socializace do formy požadavků, žádostí a akcí členů společnosti, které svou artikulací vstupují do interakce s politickým systémem. Artikulace zájmů představuje tak předěl mezi společností a politickým systémem. Gabriel Almond (1992, s. 238) definoval čtyři hlavní typy struktur podílejících se na artikulaci zájmů: institucionální zájmové skupiny (institutional interest groups), nesdružené zájmové skupiny (non-associational interest groups), zájmové skupiny bez norem (anomic interest groups), sdružené zájmové skupiny (associational interest groups). Dotazovaní politici přináleželi k institucionálním zájmovým skupinám 80

v rámci byrokracie, legislativy nebo exekutivy. Mohli tedy artikulovat jak zájmy vlastní, tak zájmy ostatních členů společnosti (např. jako poslanci zájmy svých voličů nebo obyvatel svého regionu). Pokud se občané obracejí na politiky mimo jejich volební období, tak většina z  politiků v rozhovorech vyjevovala svou snahu těmto občanům vyjít vstříc. Politici z Moravskoslezského kraje upozorňovali na fakt, že občané se nejčastěji na ně obracejí s individuálními požadavky, které není možné splnit, nebo nejsou v jejich pravomocích („obrací se na mne lidi s osobními starostmi a většinou to jsou problémy, které nemohu splnit“, „žádostí je více, ale většina nesplnitelných“) častěji než politici ze Slezského vojvodství. Část politiků z  Moravskoslezského kraje vyjadřovala jistý despekt k  zájmům artikulovaných „často si stěžujícími“ občany („(obrací se na mne) kverulanti, kteří si stěžujou vždy a všude a na všechno“, „v každé obci máte určité procento těch, kterým se nelíbí všechno“, „(nejčastěji se na mne obrací) lobbisti se soukromým problémem“). Víc politiků ze Slezského vojvodství než z  Moravskoslezského kraje upozorňovalo na formy kontaktu s  občany a snažili se zdůrazňovat četnost a intenzitu těchto forem (předvolební mítinky, kancelář, Facebook, datová úložiště, zřizování tematických fór s  občany). Přímou i nepřímou (skrze média) komunikaci s občany považovala většina politiků ze Slezského vojvodství jako povinnost, shodovali se však s politiky z Moravskoslezského kraje, že často mnoho z individuálních problémů občanů vyřešit nemohou. Jinak tomu je v  případě artikulace zájmů sdružených zájmových skupin (podnikatelů, odborů, občanských sdružení, organizovaných náboženských a etnických organizací apod.). Politici z  obou komparovaných územně správních celků se shodují v tom, že sdružené zájmové skupiny mají větší šanci uspět při snaze o artikulaci svého zájmu. Zároveň, dle dotazovaných, jsou tyto subjekty více obeznámené se strukturami a fungováním politického systému a své požadavky směřují na odpovídající institucionální místa a méně často na dotazované politiky. V  provedených rozhovorech se respondenti nevyjádřili, že by přicházeli do kontaktu v  rámci artikulace zájmu s  nesdruženými zájmovými skupinami (neformální skupiny vznikající na územní, náboženské, etnické či třídní příslušnosti svých členů) nebo se zájmovými skupinami bez norem (spontánně vznikající, většinou vytvořené ad hoc např. demonstrace, vzpoury). V obou regionech podle provedených rozhovorů probíhá intenzivní komunikace v rámci artikulace zájmů a vzájemně mezi institucionálními zájmovými skupinami (zvláště mezi politiky navzájem). Politici se na sebe vzájemně obracejí s žádostmi o pomoc, lokální politici na politiky 81

působící na celostátní úrovni s žádostmi a požadavky a obráceně politici působící na národní úrovni se obrací na regionální politiky s  žádostí o zpětnou vazbu, informace nebo radu. U politiků z větších stran se tato komunikace spolu s  artikulací zájmů odehrává v  rámci jedné strany, kdežto respondenti z malých a regionálních stran komunikují častěji napříč stranickým spektrem.

4.3.3 Agregace zájmů Interakce mezi institucionálními zájmovými skupinami se netýká jen artikulace zájmů, ale prolíná se nebo přechází v  agregaci zájmů (interest agregation). Artikulované zájmy jednotlivých skupin při procesu konfrontace, uzpůsobení a kombinování přecházejí v zájmy agregované, navrhující obecné řešení, podporu nebo odmítnutí konkrétních požadavků vstupujících do politického systému. Agregace zájmů je provázána nejenom s artikulací zájmů, ale i s tvorbou pravidel (rule-making) a tyto funkce se často překrývají a jsou na sobě závislé. Postoje dotazovaných politiků k  možnostem agregace zájmů na regionální úrovni byly ambivalentní právě s  poukazem na vymezené možnosti jejich aplikovatelnosti při tvorbě pravidel a jejich aplikaci (rule-application). Část dotazovaných z  Moravskoslezského kraje byla přesvědčena, že agregované regionální zájmy je na celostátní úrovni obtížné anebo nemožné prosadit, avšak přibližně stejné množství respondentů z Moravskoslezského kraje bylo přesvědčeno o opaku. První skupina upozorňovala na nadřazenost poslání a funkce národní úrovně (zvláště legislativy) nad regionálními zájmy („zákony jsou pro celou ČR“, „legislativa by měla platit pro celé území“, „vrcholová politika má pokrývat všechno“). Druhá skupina moravskoslezských politiků měla názor, že regionální politika je prosazována „intuitivně“, jelikož každý z  politiků pochází z  nějakého regionu (má-li člověk funkci v  regionální politice), „tak ten region z  toho mozečku nevytěsní“, „vládní politiku potom prohlubují a dělají ti regionální politici“). Dotazovaní politici ze Slezského vojvodství důrazněji artikulovali ideu nutné prospěšnosti a samozřejmosti práce pro svůj region i na celostátní úrovni a k legislativněexekutivním omezením se nevyjadřovali. Politici z  obou stran česko-polské hranice byli za jedno v  přínosu prosazování společného zájmu, který společně prosazuje několik regionů. Vyjádření respondentů Moravskoslezského kraje opanovala prostá aritmetika a nevyjadřovali se k  tomu, který z  jiných regionů by mohl být přirozeným spojencem Moravskoslezského kraje („máte 14 krajů 82

na té celostátní úrovni, to znamená vždycky tam musíte někde hledat spojence“, „pokud jedna ta frakce toho krajského zaměření se snažila něco prosadit a těch 13 bylo proti, tak to bylo v  podstatě zbytečné a tak to je dodnes“). Respondenti ze Slezského vojvodství považovali za svého přirozeného spojence sousední Malopolské vojvodství (toto spojenectví je někdy) „posměšně nazýváno Krakovice, tedy Krakov a Katovice“). Několik politiků ze Slezského vojvodství spatřuje zásadní štěpící linii polských regionů a jejich zájmů v  rozdělení Polska na tzv. Polsko A a Polsko B („samozřejmě vždycky tu je Polsko A a Polsko B, to je základní dělení“). Chudší Polsko B podle nich se žárlivostí upírá zrak k Polsku A (za jehož součást se Slezské vojvodství považuje) a žádá rovnější přerozdělení financí. V  případě konfliktu stranické linie s  regionálními požadavky v  rámci agregování zájmů se většina českých respondentů přikláněla k upřednostnění stranické linie („program politické strany je na prvním místě a na druhém je ta regionální příslušnost“), na rozdíl od dotazovaných polských politiků, kteří většinou deklarovali, že by upřednostnili zájmy regionu („zájem mého regionu bude pro mě vždy důležitější“). Politici z  Moravskoslezského kraje uváděli dva případy, kdy regionální zájmy byly nadřazeny zájmům stranickým a docházelo k dočasným koalicím politiků skrze politické strany. První představuje prosazování dálnice D47 (nyní D1), druhým je už zaniklá možnost tzv. „porcování medvěda“44 při schvalování státního rozpočtu Poslaneckou sněmovnou. Konkrétní případ absolutní nadřazenosti regionálních zájmů před stranickými, na něž upozornil polský dotazovaný, se týkal rozdělování peněz z národního fondu zdraví („tam se hádají lidé z PO s lidmi z PO, SLD se SLD, PiS s PiS“). Upozadění regionální reprezentace na úkor stranické příslušnosti v  českém politickém systému vyplývá zřejmě jednak z historické tradice silného stranictví sahající až do dob první republiky (Balík a kol., 2011) a jednak z centralizovanější podoby českého politického systému oproti decentralizovanějšímu polskému. Specifickou podobu agregace zájmů představuje tzv. kumulace funkcí, kdy politik přináleží k  několika institucionálním zájmovým skupinám. V rámci jedné politicky činné osoby dochází ke kumulaci souvztažných, ale nezřídka i protikladných zájmů, které by daná osoba měla reprezentovat. 44 Tento proces je formálně spuštěn podáním komplexního pozměňovacího návrhu během projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně PČR. Na základě mezistranických a kuloárních jednání docházelo následně k rozdělení části rozpočtu na veřejně prospěšné konkrétní projekty. V letech 2002 až 2009 tak bylo rozděleno 58,5 miliard Kč.

83

Názor většiny českých respondentů korespondoval s  vyjádřením respondentů polských. Negativní názory pracovaly s  individuálními dispozicemi a vlastnostmi konkrétního politika („každý by měl vědět, na co stačí“, „je to velice individuální, ne každý člověk je stejně výkonný“), upozorňovali na fyzickou náročnost a časovou náročnost kumulace funkcí, která neumožňuje plné nasazení ve všech funkcích. Neúměrné kumulaci funkcí by se měl politik bránit z etických důvodů („nemůžeme říkat mladí vpřed a přitom blokovat místa“, „pokud jde člověk na vyšší, tak by měl uvolnit tu nižší“), anebo na základě racionálního posouzení vlastních schopností. Dotazovaní z Moravskoslezského kraje i Slezského vojvodství (kde kumulace funkcí není ze zákona přípustná) se vyjadřovali i k určitému přínosu kumulace funkcí jako je větší informovanost, možnost přenosu regionálních problémů na celostátní úroveň a šance získat zpětnou vazbu v regionu k celostátnímu rozhodnutí. Opatrně pozitivní nebo skeptické odpovědi českých politiků na možnost agregace zájmů díky kumulaci funkcí mohli být ovlivněny nedávnou živou veřejnou debatou nad možností vyloučení této možnosti. Nejpozitivnější reakce na kumulaci funkcí zastávali politici ze Slezského vojvodství, jeho benefity vyjádřil jeden z dotazovaných: „nicméně můžeme si všimnout výhody českého systému (kumulace funkcí) oproti polskému (nemožnost kumulace funkcí), protože starosta, který je zároveň parlamentářem, zůstává více starostou než parlamentářem, takže to samosprávné uvažování tam přináší; kdyby to byl bývalý starosta, ten už nic nepřinese, protože nemá odpovědnost k lokální jednotě.“

4.3.4 Funkce výstupů Funkce výstupů, jaké představuje tvorba pravidel (rule-making), aplikace pravidel (rule application) a následné posuzování těchto pravidel (rule adjudication) neztotožňuje Almond pouze s  funkcemi, které jsou vlastní pro exekutivu. Na základě strukturně-funkcionálního přístupu považuje jednotlivé procesy za mnohem komplexnější. Na jejich počátku se nachází iniciátor (což nemusí být vždy vláda, poslanecké kluby, zájmové skupiny apod.) prosazující svůj zájem přes různé formální i neformální kanály (vstupy) do politického systému, v němž tento zájem musí projít procesy evaluace, konfliktu s  jinými zájmy, seskupováním s  jinými zájmy apod. Následně po prosazení tohoto zájmu je důležité jeho uskutečnění, které nemusí vždy odpovídat původním představám iniciátora. Z výpovědí dotazovaných politiků je možné částečně odkrýt, jak tento proces reálně funguje za oponou institucionálních a legislativních 84

forem ve vztahu k regionálním zájmům. Respondenti z  Moravskoslezského kraje artikulovali vysokou míru autonomního individuálního jednání a rozhodování v rámci legislativního procesu. Jejich kolegové ze Slezského vojvodství vyzdvihovali naopak kooperativní aspekt tohoto procesu („hlavně to musí být týmová práce“). Prosazení regionálních zájmů v   Parlamentu ČR považovali politici z Moravskoslezského kraje za velmi obtížné, ne-li nemožné.45 Minimální šance spatřovali ve využití legislativního nástroje pozměňovacích návrhů k  zákonům. Z  tohoto důvodů si část dotazovaných moravskoslezských politiků stěžovala na nesplnitelné předvolební sliby konkurenčních politických stran46 dotýkající se benefitů pro kraj nebo obce, kterých nelze dosáhnout jinak než skrze legislativní nebo exekutivní opatření na celostátní úrovni. Několik   českých politiků připustilo, že z  pozice exekutivy (např. z ministerského postu) je možné prosadit zájmy regionu mnohem snáze než z pozic legislativních („legislativa by měla platit pro celé území…. Na druhé straně máte exekutivní funkci, takže kdybyste byl ministr, tak tam už tomu regionu něco přinést můžete“). Politici ze Slezského vojvodství upozorňovali na tři způsoby prosazení zájmů regionů. Prvním je společná komise vlády a samosprávy, kde je možné projednat a konzultovat případné změny legislativy. Další způsob se týkal vyjednávání rozpočtu, kde je možné podle jednoho z  respondentů uzavírat koalice mezi poslanci na základě regionální příslušnosti s  poslanci z  jiných regionů a na základě logiky „něco za něco“ navzájem prosadit své (i jiné) zájmy. Třetím zmíněným nástrojem jsou poslanecké interpelace směrem ke státní exekutivě zaměřené na jednotlivé politiky (např. zdravotnictví, průmysl atd.).

4.5 Shrnutí Aplikace Rokkanova konceptu centrum-periferie přinesla pozoruhodné zjištění. Zatímco z rozhovorů s politiky z Moravskoslezského kraje vyplynulo, že svými požadavky respektují legitimitu i monocefalitickou strukturu centra státu, tak mezi politiky Slezského vojvodství byla zaznamenána opačná tendence. Požadavky na vytvoření metropolitního území (metropolitním zákonem) představují určitou tendenci směřující k  rozbití monocefalitické struktury a k  jejímu nahrazení strukturou polycefalitickou (Rokkan 1999, s. 111). Varšavě by nebyl odejmut sice 45

Poté co již bylo upuštěno od tzv. „porcování medvěda“ (viz výše).

46 Rozhovory proběhly v květnu až červenci 2014 v době probíhajících předvolebních kampaní do zastupitelstev obcí.

85

žádný identifikační vztah centra a zůstala by nadále centrem vojenskoadministrativním, ekonomickým i kulturním, avšak v  rámci Polska (jako teritoria) by zřejmě došlo ke sdílení těchto pro centrum identifikačních znaků minimálně v oblasti ekonomické. Možnost rozšíření identifikačních znaků centra tohoto metropolitního území by se tak stalo přítomnou hrozbou existenci Varšavy jako privilegovaného místa v  teritoriu, kde dochází k  přerozdělování materiálních zdrojů (případně vytváření kulturních hodnot a vojensko-administrativní správy) celého teritoria (v tomto případě národního státu).47 Pozoruhodné je, podle vyjádření respondentů, že tyto snahy více než centrum (Varšava) sledují s „žárlivostí“ ostatní vojvodství, které se cítí případným naplněním prosazované ideje poškozeni. Specifická rivalita zvláště v pojetí hodnot, rozdílného přístupů k centrifugálnosti identity „polskosti“ a odlišná struktura hospodářství mezi tzv. Polskem A a tzv. Polskem B zřejmě měla svůj vliv na formování a zakořeňování vymezujících se snah (Polska A). Slezské vojvodství tak stojí v semiopozičním postavení vůči sjednocujícímu étosu Varšavy (ať už domněle nebo reálně) ovládané více „periferními“ zájmy než byly zájmy Slezského vojvodství. Ačkoliv jednotící historický, kulturní pro-nacionální apel „Polska“ je v této zemí jedním z nejsilnějších ve středoevropském prostoru (což potvrdily i rozhovory), tak zmíněné tendence i samotná a zvyšující se regionální preference autonomistického Hnutí autonomie Slezska představují podnětný materiál ke studiu možností proměn vazeb mezi centrem a periferií. Zatímco na polské straně hranice jsou emancipační a autonomistické myšlenky stále živé, můžeme konstatovat, že obdobné tendence na české straně již nenalézají ani u voličů ani u představitelů regionálních politických elit prakticky žádnou významnější podporu. Tím však nepopíráme existenci regionálního patriotismu v  Moravskoslezském regionu, je však možné tvrdit, že je momentálně prost výraznějších samosprávných nebo státoprávních požadavků (blíže Springerová, 2010). Může-li studie přinést obecné závěry o české nebo polské společnosti minimálně ve vztahu k  politickým elitám, lze tvrdit, že u českých regionálních elit (Moravskoslezského kraje) převažuje v  jejich přístupu a jednání individualistický prvek na rozdíl od polských regionálních elit (Slezského vojvodství), kde je tento aspekt překryt více kooperačním, 47 Jako příklad polycefalické struktury uvádí Stein Rokkan ve vymezených historických obdobích Španělsko nebo bývalou Jugoslávii. Madrid byl administrativně-vojenské centrum avšak Barcelona s Bilbaem se staly centry ekonomickými i kulturními pro svůj region, suplující nebo překrývající vliv Madridu. Obdobná charakteristika platila pro Bělehrad ve vztahu k  Záhřebu a Lublani (Rokkan, 1999, s. 152). Sílící postavení těchto regionální/paralelních center vedlo k autonomním až iredentistickým tendencím (Barša – Strmiska 1999; Strmiska 1998, s. 20-25, 41-94).

86

komunitaristickým přístupem. Tento jev se promítá ve většině vyjádření zahrnutých ve strukturálně-funkcionální analýze. Od artikulace a agregace zájmů až po funkce výstupů. Z čistě osobní roviny se přenáší do roviny interakce mezi jednotlivci až po úroveň institucionální, případně meziregionální. Pozoruhodně česká individualita a polská pro-kooperačnost působí i v  rámci vztahu centrum-periferie. Zatímco v  prostoru České republiky je tento vztah vyobrazen jako souboj mezi Prahou a Moravskoslezským krajem (často ztělesněným Ostravou), v  Polské republice se projevuje v  nutnosti obhájit nároky Slezského vojvodství před ostatními regiony a obrazně řečeno uzmout odpovídající díl „ze společné kořisti“. Vyjevující se alegorie „strategie smečky“ v polském prostředí versus „strategie vlků samotářů“ v české společnosti zaznamenaná téměř ve všech rovinách studie je fenoménem, který by mělo, podle našeho názoru, smysl podrobit hlubší analýze a komparaci z hlediska sociologických i politologických analýz (srov. Holý, 2001). Větší míra decentralizace regionální správy v Polsku než v ČR vysvětluje výskyt těchto aspektů pouze na úrovni regionů. Neobjasňuje však obdoby těchto strategií z  hlediska motivace chování jednotlivých regionálních politiků, ani nevysvětluje vyšší důraz na mezistranickou, meziregionální, mezinárodní a vnitro-regionální spolupráci u politiků ze Slezského vojvodství na rozdíl od politiků z  Moravskoslezského kraje. Naopak u nich ve většině převládá individualizované pojetí vymezování se v  linii: „já“ – „má rodina“ - „má obec“ – „můj kraj“ – „má země“ na rozdíl od polského „my“ – „naše rodina“ – „naše obec“ – „náš kraj“ – „naše země“. Zmíněná disproporce ukazuje nakolik se odlišný „ontologický diskurz“ může promítnout do rozdílného vnímání politiky obce a pojetí její správy ve dvou geograficky sousedících společnostech.

87

Závěr Hlavním cílem předložené monografie je za prostřednictvím komparace najít rozdíly a podobnosti mezi regionálními politickými elitami v  Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství. Monografie se rovněž snaží analyzovat vývoj regionálních politických elit a najít propojenost mezi celostátní a regionální úrovní. Na stanovený cíl navazují výzkumné otázky, z  nichž první se zaměřuje na podobu a vývoj regionálních politických elit v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství ve všech funkčních obdobích a snaží se určit, do jaké míry docházelo k  jejich proměnám. Další výzkumná otázka se zabývá propojeností mezi regionálními a celostátními politickými elitami, přičemž byly sledovány především průniky regionálních elit na celostátní úroveň. V  rámci výzkumu jsme se primárně zaměřili na osobnosti vykonávající funkce v exekutivních orgánech kraje, resp. vojvodství. Třetí se zaměřuje na rozdíly v politické socializaci, agregaci a artikulaci regionálních zájmů v politických systémech České republiky a Polska, s přihlédnutím k reflexi periferiality dotazovaných politiků. V prvních fázích projektu byly vytvořeny datové soubory týkající se jednotlivých zastupitelů působících na regionálních úrovních v jednotlivých funkčních obdobích Zastupitelstva Moravskoslezského kraje a Sejmíku Slezského vojvodství. Větší pozornost byla věnována osobnostem, které působily v exekutivních funkcích, tedy členů Rady Moravskoslezského kraje a Vedení Slezského vojvodství, a to zejména, pokud byl u nich nalezen průnik s celostátní úrovní. Primárně byly s těmito osobnostmi provedeny polostrukturované rozhovory a respondentům byla přislíbena anonymita z  důvodů navození neformální atmosféry. Mimo jiné záruka anonymity poskytla prostor pro vyjádření politických elit, která nutně nesledovala „oficiální“ stranickou linii a bylo možné se v rozhovoru dotknout i témat, jež by při avizovaném zveřejnění identity respondenta mohla být zkreslena nebo jejich určité aspekty upozaděny, případně by respondent neměl zájem o těchto tématech mluvit natolik 88

otevřeně. Právě otevřenost respondenta a s ní související komunikační schopnosti tazatele můžeme považovat za jedny z  limitů výzkumu. Analytický potenciál rozhovorů s informanty z řad politických elit nebyl zcela vyčerpán, avšak informace bylo nutné selektovat na jednotlivé části výpovědí dle výzkumných otázek a s ohledem na předpokládaný rozsah studie. Některé z nosných i pozoruhodných pozic informantů bylo třeba opomenout z důvodů jejich nízké četnosti a v zájmu zobecnění nebylo možné reflektovat jednotlivé nuance v rámci blízkých výpovědí. Dalším možným limitem je zvolený metodologický postup kombinující jak deduktivní, tak induktivní metody při analýze dat. Metodologický i teoretický odklon od normativních materiálů i dat deskriptivní povahy čtvrté kapitoly však umožnil přenesení zájmu přímo na tzv. „participativní vnitřek“ politického systému. Politické elity se staly ústředními aktéry promlouvající jak k  Almondově strukturálně-funkcionálnímu konceptu, tak k Rokkanově pojetí konceptu centrum-periferie. Pozornost byla nejen přenesena z  dimenze polity a policy přímo na procesní, dynamickou dimenzi politics. Prostřednictvím této dimenze bylo možné poodhalit vnímání dimenzí ostatních právě aktéry, kteří je vytvářejí, v našem případě jak na regionální, tak na úrovni celostátní. Otázkou zůstává, do jaké míry jsou regionální politické elity nositeli „expertní“ znalosti o fungování vztahu konkrétní periferie a centra a do jaké míry přebírají zavedené výpovědní vzorce z veřejného diskurzu, který je jejich výpovědím velmi blízkým, ne-li často totožným. Blízkost všeobecného regionálního veřejného diskurzu a výpovědí regionálních politických elit v rámci znaků centrum-periferie (distance, diference, dependence) má kořeny buď a) osobně identitární – informant se ztotožňuje s  periferním postavením svého regionu, včetně atributů tohoto postavení a z tohoto důvodu se jeho výpověď od všeobecného regionálního diskurzu neodlišuje nebo za b) informant přebírá všeobecný diskurz jako jeho „politický“ reprezentant, přijímá jej za svůj a artikuluje jej a za c) informant jej artikuluje, ačkoliv jej nemusí přijímat za svůj a ztotožňovat se s ním. Odlišná situace nastala při výpovědích zasazovaných do Almondova schématu politického systému, kde obecné normativní předpoklady politického systému ne vždy korespondovaly s výpověďmi politických elit. V  případě kategorie politické socializace lze konstatovat, že regionální politické elity naplňovaly všeobecný diskurz převažující uvnitř jejich státu, ačkoliv ten se odlišuje. Respondenti ze Slezského vojvodství kladli důraz na svou obětavost a schopnost naplnit naděje do nich vložené voliči, respondenti z  Moravskoslezského kraje zdůrazňovali kvalitativní predispozice umožňující jim přesvědčit voliče o vhodnosti jich samotných jako jejich reprezentantů. Pozoruhodným zjištěním oproti normativním 89

předpokladům je omezená možnost politických zástupců prosazovat zájmy konkrétních osob, tedy voličů, od nichž získávají svůj mandát. Mnohem podstatnější roli v  rámci agregace zájmu tak hrají zájmové skupiny, které již mají znalostní předpoklady o fungování politického systému a jsou schopny efektivněji prosazovat své požadavky. Obdobná situace nastává v rámci agregace zájmů regionu na celostátní úrovni, která není natolik intenzivní, jak by se mohlo předpokládat. Jedním z důvodů je „otupení“ regionálních požadavků již na úrovni stran a stranických aparátů, což vede k jejich nižší rezonanci v celostátních institucích, kde stranické zájmy stojí před zájmy regionálními. Agregace stranických zájmů je upřednostňována nad agregací zájmů regionálních. Stejná logika se vyznačovala i v rovině výstupů s tím rozdílem, že pouze silný exekutivní post a silná individualita může zcela prosadit zájmy regionu na úkor zájmů odlišných s tím, že toto řešení nemusí být dočasné, vzhledem k periodické obměně jedinců na těchto pozicích. Přestože oba regiony ve své současné podobě nemají příliš dlouhou historii, Moravskoslezský kraj byl ustaven k 1. 1. 2000 a Slezské vojvodství vzniklo k 1. 1. 1999, docházelo postupně k etablování regionálních politických elit. Podoba i vývojové trendy výběru krajských zastupitelů byly ovlivňovány rozdílnými fenomény, kterými jsou odlišné volební procedury, efekty stanovených volebních systémů pro krajské, resp. vojvodské volby, úpravy, týkající se otázek kumulace mandátů, vývoj stranických systémů atd. Zatímco český stranický systém patřil v minulosti ke konsolidovanějším a můžeme jej považovat za „přehlednější“ v tom smyslu, že hlavní stranická soutěž probíhala mezi pravicovou Občanskou demokratickou stranou a levicovou Českou stranou sociálně demokratickou, v Polském případě ještě po zavedení vojvodských struktur docházelo k podstatným změnám. Jednotlivé politické strany, jež můžeme v různých obdobích považovat za relevantní, se v minulosti slučovaly, rozpadaly, či jinak postupně ztrácely na významu. Některé ze stran, které se prosadily na vojvodské úrovni, jako například Liga polských rodin, či Sebeobrana Polské republiky, v roce 2007 ztratily svou pozici a nebyly schopny znovu proniknout na celostátní úroveň ve volbách do Sejmu a rovněž výrazně oslabily na nižších úrovních. Oproti tomu politické strany, které dnes můžeme považovat za relevantní, v některých případech vznikaly až po decentralizačních reformách a na jednotlivé úrovně se teprve postupně prosazovaly. Dnešní dvě nejvýznamnější strany, které zároveň představují hlavní póly stranické soutěže, Občanská platforma a Právo a spravedlnost byly založeny až v roce 2001 v souvislosti s rozpadem širší koalice stran Volební akce Solidarity. Určitá přeskupování v rámci politického spektra způsobovala, že ve zkoumaných obdobích 90

získalo zastoupení v regionálním Sejmíku ve Slezském vojvodství až 11 nejrůznějších subjektů, což je téměř dvojnásobek těch, které ve sledovaném období získaly zastoupení v Moravskoslezském kraji, kde se kromě čtyř parlamentních stran ve dvou obdobích prosadily i formace nezávislých kandidátů. Se změnami zastoupení jednotlivých politických stran souvisí i obměny zastupitelstva a sejmíku, které byly ve Slezském vojvodství výraznější. Teprve v posledních letech se procentuální podíly nově zvolených zastupitelů, kteří nevykonávali mandát v předchozím období, přibližují. V Moravskoslezském kraji tvořil v roce 2004 podíl těchto zastupitelů 50,8 %, o čtyři roky později 63,1 % a v roce 2012 67,7 %. Ve Slezském vojvodství byla zpočátku situace velmi rozdílná, v roce 2002 byl podíl těchto zastupitelů 70,2 %, v roce 2006 76,4 a v roce 2010 se jejich podíl snížil na 63,5. Tento pokles je způsoben skutečností, že do Sejmíku Slezského vojvodství byli zvoleni kandidáti ze stejných stran jako v předchozím období. Výjimku v tomto ohledu představuje Hnutí za autonomii Slezska, které překonalo bariéru nutnou pro vstup na tuto úroveň vůbec poprvé a Svaz demokratické levice, jenž v předchozím období kandidoval ve větší koalici několika stran vystupujících pod společným názvem Levice a demokraté. Počet „nováčků“ je také ovlivněn dalším faktorem, který představuje možnost současné kumulace několika mandátů. V polském případě zákonné úpravy neumožňují vykonávat současně mandát vojvodského zastupitele s mandátem senátora nebo poslance Sejmu, což ve svém důsledku nutí vojvodské zastupitele, kteří jsou uprostřed svého funkčního období zvoleni do těchto orgánů, se jednoho z těchto mandátů vzdát. Dále to vede k dalším obměnám ve vojvodských sejmících, což příliš nepřispívá ke stabilitě na regionální úrovni. V České republice je naopak možné tyto funkce kumulovat a je to poměrně běžné. Z hlediska přestupů jednotlivých zastupitelů k jiným politickým stranám, jako například ke Straně práv občanů Zemanovci, TOP 09, nebo v polském případě k Občanské platformě, Právu a spravedlnosti a jiným, jsme se v některých případech snažili přihlédnout, primárně však byla hodnocena příslušnost ke straně, za kterou byl zastupitel do své funkce zvolen. Na zastoupení jednotlivých politických stran a prosazení jejich kandidátů má rovněž vliv podoba volebního systému, nastavená volební pravidla a jejich účinky. V tomto ohledu jsou v České republice a v Polsku jisté rozdíly. Zatímco v českém případě Moravskoslezský kraj představuje jediný volební obvod, který můžeme považovat za velký, v němž se rozděluje všech 65 mandátů, Slezské vojvodství je rozděleno na sedm středně velkých volebních obvodů, v nichž se rozděluje sedm a v jednom případě šest mandátů. Toto nastavení ovlivňuje proporcionalitu 91

a odchylky v naměřených indexech deformace jsou v případě Slezského vojvodství výraznější a volební systém způsobuje vyšší nadreprezentaci větších politických stran. Z hlediska regionálních exekutivních orgánů můžeme považovat koalice vytvořené v Moravskoslezském kraji za stabilnější, obě středopravicové i obě levicové koalice se udržely po celé funkční období, přičemž nezřídka na sebe navazovaly. Jednotlivé koalice byly ve Slezském vojvodství různorodější, přičemž se dvě v posledních dvou funkčních obdobích, jimiž se monografie zabývala, rozpadly. V prvním případě se jedná o koalici sestavenou vítěznou Občanskou platformou s  Polskou lidovou stranou a Právem a spravedlností, která se o dva roky později rozpadla a byla sestavena nová koalice, kdy bylo v roce 2008 Právo a spravedlnost jako koaliční partner nahrazeno Svazem demokratické levice. Rovněž poslední funkční období vojvodského Sejmíku mezi lety 2010 až 2014, kterým se monografie zabývá, bylo poznamenáno obměnami v pětičlenném Vedení vojvodství. Tato nestabilita byla způsobena zejména vnitřními obtížemi politických stran na regionální úrovni. Oproti Slezskému vojvodství můžeme jednotlivé krajské koalice v Moravskoslezském kraji považovat za stabilnější a lze o nich říci, že byly utvářeny koaličními partnery, mezi nimiž byla silnější ideová propojenost. Z hlediska zkušeností s celostátní úrovní mezi členy Vedení vojvodství docházelo k přechodům mezi celostátní úrovní pouze v omezené míře a jsou nižší oproti našim původním očekáváním. Mezi jednotlivými členy Vedení vojvodství, kde jsme předpokládali největší zkušenosti s celostátní úrovní, se to týkalo pouze sedmi členů ze 34 mezi lety 1998 - 2014, tedy před posledními vojvodskými volbami, z nichž ve třech případech tato zkušenost předcházela působnosti na vojvodské úrovni, ve dvou případech tato zkušenost následovala a ve třech případech došlo k přesunu z parlamentu na regionální úroveň a zpět. V Moravskoslezském kraji je tato situace obdobná. Devět členů rady bylo zvoleno do jedné z komor Parlamentu České republiky, přičemž dva z nich vykonávali mandát poslance nebo senátora dříve, než byli zvoleni do krajského zastupitelstva. V jednom případě byly potom tyto mandáty na obou úrovních vykonávány souběžně. Z ostatních pouze v jednom případě byl tento mandát vykonáván souběžně s mandátem poslance. Podobnost těchto údajů ukazuje, že nemožnost kumulace mandátů poslance, či senátora a regionálního zastupitele v polském prostředí není překážkou pro pronikání těchto elit na centrální úroveň. Přestože se monografie zabývá především provázaností politických elit působících na regionální úrovni v Moravskoslezském kraji a Slezském vojvodství a centrální úrovní v České republice a v Polsku, další výzkum 92

by se měl zaměřit i na další úrovně. V tomto ohledu se spíše ukazuje, že propojenost regionálních elit s celostátní úrovní či jejich přechody mezi těmito úrovněmi je nižší ve srovnání s jinými úrovněmi, zejména s lokální. V případě Polské republiky ještě s okresním stupněm, a proto je více možností pro vojvodské zastupitele přecházet na jiné úrovně. Kromě samotné kumulace funkcí na mikroúrovni by si zasloužila větší pozornost i s tímto jevem související politická socializace provázaná s agregací zájmů v této rovině. Lze předpokládat, že právě neformální socializační kanály a mimoinstitucionální agregační formy se pravděpodobně replikují nebo přenášejí i na vyšší úrovně, a stávají se tak klíčem k pochopení procesů a dynamiky politiky, která se nachází z  větší části skryta před zraky zpravodajských komentátorů a do jisté míry i politických vědců.

93

Seznam literatury ALMOND, Gabriel, A. 1992. A Functional Approach to Comparative Politics. In: SUSSER, Bernard (ed.). Approaches to the Study of Politics. New York: Macmillan, New York, s. 209-270. ALMOND, Gabriel, A. a COLEMAN, James, S. (eds.), 1960. Politics of the Developing Areas. Princeton: Princeton University Press. ALMOND, Gabriel, A. a POWELL, Bingham, B., 1966. Comparative Politics: A Developmental Approach. Boston: Little, Brown and Co. ALMOND, Gabriel, A. a POWELL, Bingham, 2004. Comparative Politics: A Theoretical Framework. New York: Pearson/Longman. ANTOSZEWSKI, Andrzej a HERBUT, Ryszard, 2007. Systemy polityczne współczesnego świata. Gdańsk: Arche. ANTOSZEWSKI, Andrzej a HERBUT, Ryszard, 2006. Systemy polityczne współczesnej Europy. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. ANTOSZEWSKI, Andrzej, HERBUT, Ryszard a SROKA, Jacek, 2003. Stranický systém Polska. In: FIALA, Petr a HERBUT, Ryszard a kol. Středoevropské systémy politických stran. Brno: Masarykova univerzita v Brně. s. 105-152. BALÍK, Stanislav a KYLOUŠEK, Jakub, 2005 (eds.). Krajské volby v České republice. Brno: Masarykova univerzita. BALÍK, Stanislav a kol., 2011. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav. BARAŃSKI, Marek, 2013. Samorząd terytorialny. Zmiany instytucjonalne od demokracji bezpośredniej i przedstawicielskiej do partycypacyjnej. Katowice: Śląsk. BARŠA, Pavel a STRMISKA, Maxmilián, 1999. Národní stát a etnický konflikt: politologická perspektiva. Brno: Centrum pro studium demokracie. 94

BLICHTA, Tomasz, 2010. Struktura organizacyjna partii politycznych w Polsce po 1989 roku. Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii CurrieSkłodowskiej. BUKOWSKI, Zbigniew, JĘDRZEJEWSKI, Tomasz, RĄCZKA, Piotr, 2013. Ustrój samorządu teritorialnego. Toruń: Wydawnictwo Dom Organizatora. BRZOZA, Katarzyna, 2013. Wybory samorządowe w województwie śląskim. In: Vademecum Śląsk: badania śląskoznawcze, roč. 1, č. 1, s. 27-48. COGAN, R. 2004. Krajské zřízení. Praha: ASPI. CONVERSE, Philip, E., 1964. The Nature of Belief Systems in Mass Publics. In: APTER, David (ed.). Ideology and Discontent. New York: Free Press, s. 206-261. ČERMÁK, Daniel, 2013. Změny voličského chování ve volbách do krajských zastupitelstev. In: Naše společnost, roč. XI, č. 1, s. 15-24. ČMEJREK, Jaroslav, 2008. Obce a regiony jako politický prostor. Praha: Nakladatelství Alfa. DOLNICKI, Bogdan, 2012. Samorząd terytorialny. Warszawa: Wolters Kluwer Polska. DRULÁK, Petr, (ed.), 2005. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. EASTON, David, 1965. A Framework for Political Analysis. Englewood Cliffs: Prentice-Hall. EIBL, Otto a HAVLÍK, Vlastimil KYLOUŠEK, Jakub a PINK, Michal, 2008. Krajské volby 2008. Brno: CDK. FIALA, Petr a SCHUBERT, Klaus, 2000. Moderní analýza politiky: Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno: Barrister & Principal. FLIS, Jarosław, 2009. Platforma Obywatelska w samorządzie wojewódzkim. In: MIGALSKI, Marek (ed.). Platforma Obywatelska. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 147-179. 95

FLIS, Jarosław, 2011. Sojusz Lewicy Demokratycznej w samorządzie wojewódzkim. In: MIGALSKI, Marek (ed.): Sojusz Lewicy Demokratycznej. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 133-150. FLIS, Jarosław, 2013. PSL w Sejmikach. In: MIGALSKI, Marek (ed.): Polskie Stronnictwo Ludowe. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 106-121. FRANK, Libor, 2002. Pojmy centrum a periferie v teorii Steina Rokkana a relevance jejich vymezení ve věku informačních technologií. In: Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2-3. Dostupné: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=38. GABAĽOVÁ, Markéta, 2012. Charakteristika Moravskoslezského kraje. In: SZTWIETNIA, Radomír, KUDĚLA, Michal a kol. Lokální politika v Moravskoslezském kraji, s. 8-22. GAWRECKI, Dan a kol., 2003. Dějiny Českého Slezska 1740-2000. Svaz. II. Opava: Slezská univerzita v Opavě. GIDDENS, Anthony, 1974. Elites in the British class structure. In: STANWORTH, Philip a GIDDENS, Anthony (eds.). Elites and Power in British Society. London: Cambridge University Press, s. 1-21. GRAHAM, Loren a KANTOR, Jean-Michael, 2007. „Soft“ Area Studies versus „Hard“ Social Science: A False Opposition. In: Slavic Review, roč. LXVI, č.. 1, s. 1-19. GRZYMAŁA-BUSSE, Anna, 2002. Redeeming the Communist Past. The Regeneration of Communist Parties in East Central Europe. Cambridge: Cambridge University Press. HENDL, Jan, 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. HERNOVÁ, Šárka a SOKOLOVÁ, Gabriela, 2000. Národně jazykové vědomí obyvatel národnostně smíšených oblastí České republiky. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea. HIGLEY, John a BURTON, Michael, 2006. Elite Foundations of Liberal Democracy. Oxford: Rowman & Littlefield Publishers. 96

HLOUŠEK, Vít, 2004. Centra a periferie v  Evropě – přístup Steina Rokkana. In: Středoevropské politické studie, roč. VI, č. 1. Dostupné: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=189. HLOUŠEK, Vít a KOPEČEK, Lubomír a ŠEDO, Jakub, 2011. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal. HOLÝ, Ladislav, 2001. Malý český člověk a skvělý český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství. HRBKOVÁ, Lenka, 2013. Krajské volby a povolební koalice. In: BALÍK, Stanislav a kol. Krajské volby 2012. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 211-233. CHYTILEK, Roman a ŠEDO, Jakub a LEBEDA, Tomáš a ČALOUD, Dalibor, 2009. Volební systémy. Praha: Portál. IZDEBSKI, Hubert, 2012. Ustrój terytorialny Rzeczypospolitej Polskiej i zasada decentralizacji. In: LUTRZYKOWSKI, Alfred (ed.). Ustrój terytorialny państwa a decentralizacja systemu władzy publicznnej. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 13-32. KACZMAREK, Tomasz, 2012. Podział terytorialny Polski - stan i perspektywy zmian. In: LUTRZYKOWSKI, Alfred (ed.). Ustrój terytorialny państwa a decentralizacja systemu władzy publicznnej. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 125-153. KELLE, Udo, 2005. „Emergence“ vs. „Forcing“ of Empirical Data? A Crusial Problém of „Grounded Theory“ Rreconsidered. In: Forum: Qualitative Social Research/ Sozialforschung, roč. VI, č. 2., Art 27. Dostupné: http://nbn-resolving.de/urn:nbn:de:0114-fqs0502275. KOC, Kondrad, 2012. Mapa powiatowa a proces decentralizacji władzy publicznej w Polsce po 1999 r. In: LUTRZYKOWSKI, Alfred (ed.). Ustrój terytorialny państwa a decentralizacja systemu władzy publicznnej. Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek, s. 177-189. KOSTELECKÝ, Tomáš a VOBECKÁ, Jana (eds.), 2005. Regionální politické elity 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 97

KUBÁT, Michal, 1998. Volby, fragmentace a polarizace stranického systému a politická nestabilita v České republice. In: Politologický časopis, 1998, roč. 5, č. 3, s. 231- 243. KUBÁT, Michal (a kol.), 2004. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia. KUBÁT, Michal, 2006. Vývoj a proměny státního zřízení Polska ve 20. století. Insitutionálně politická studie. Praha: Dokořán. KUDĚLA, Michal a ORIEŠCÍK, Petr, 2012. Moravskoslezský kraj jako politický prostor. In: SZTWIETNIA, Radomír, KUDĚLA, Michal a kol. Lokální politika v Moravskoslezském kraji, s. 8-22. KUNŠTÁT, Daniel, MRKLAS, Ladislav a kol., 2010. Krajské volby 2008. Praha: CEVRO Institut. KUŻELEWSKA, Elżbieta, Białystok: Termida 2.

2008.

Contemporary

Political

Systems.

LEBEDA, Tomáš, 2001. Volební systém pro krajské volby. Charakteristika systémů a jeho důsledky; nedostatky a možná řešení. In: MRKLAS, Ladislav (ed.) Krajské volby 2000. Fakta, názory, komentáře. Praha: Cevro, s. 16-24. LEBEDA, Tomáš, 2008. Volební systémy poměrného zastoupení. Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Nakladatelství Karolinum. LINZ, Juan, J. a STEPAN, Alfred, 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore: Johns Hopkins University Press. LINEK, Lukáš, 2005. Surveys of MPs and Senators in Parliament of the Czech Republic between 1993 and 2005. In: Sociologický časopis, roč. XLI, č. 3., s. 487–493. LINEK, Lukáš, 2011. Institucionální odcizení a individuální odcizení od politiky [online]. Data a výzkum – SDA Info, roč. 5, č. 1, s. 7-34. [cit. 2014-10-12]. Dostupné: http://dav.soc.cas.cz/ uploads/50acf1c559483988380a7979355a6665eae22b1c_DaV1101_ p7_34_Linek.pdf. 98

LINEK, Lukáš, 2008. Hodnotové systémy politických elit a veřejnosti [online]. Socioweb 10/2008 [cit. 2014-10-12]. Dostupné: http://www. socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=360&lst=115. LIŠKOVÁ, Barbara, 2014. Regionální politické elity v Moravskoslezském kraji. Diplomová práce. Opava: Slezská Univerzita, Fakulta Veřejných politik, Ústav středoevropských studií. Vedoucí diplomové práce: Lukáš Vomlela. LYONS, Pat, 2012. Theory, Data and Analysis: Data Resources for the Study of Politics in the Czech Republic. Praha: Sociologický ústav Akademie věd. MACHONIN, Pavel a TUČEK, Milan, 2002. Zrod a další vývoj nových elit v České republice (od konce osmdesátých let 20. století do jara 2002). Sociologické texty / Sociological Papers, 02:1. Praha: Sociologický ústav AV ČR. MILES, Matthew, B. a HUBERMAN, Michael, A., 1994. Qualitative data analysis. An expanded sourcebook. London: Sage. MRKLAS, Ladislav (ed.), 2001. Krajské volby 2000. Fakta, názory a komentáře. Praha: CEVRO. NAWROT, Bogdan, 2004. Samorząd terytorialny w Polsce. In: NAWROT, Bogdan a POKŁADECKI, Jacek. Samorząd ponadgminny w Polsce. Tradycja - odrodzenie - doświadczenia. Poznań: Wydawnictwo Naukowe INPiD UAM, s. 171-178. NOWAK, Tadeusz, 2013. Partycypacja partii politycznych w kreowaniu władz samorządowych.Przegląd Politologiczny, č. 4, roč. 18, s. 187-199. issue: 4 / 2013, pages: 187199. OLECHNO, Artur, 2011. Political Systems of the Central and Eastern European Countries. Białystok: Termida 2. ORLOVIĆ, Slaviša, 2008. Politički život Srbije. Između partokratije i demokratije. Beograd. PARSONS, Talcott, 1966. The Social System. Free Press: London.

99

PINK, Michal, DVOŘÁKOVÁ, Monika a SMOLKOVÁ, Andrea, 2013. Analýza kandidátních listin a profesní struktura regionálních politiků. In: BALÍK, Stanislav a kol. Krajské volby 2012. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 11-34. RASZKA, Roman, 2006. Zaolzie w historii, mowie i kulturze. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky. Vedoucí práce: Ludvík Štěpán. REIF, Karlheinz a SCHMITT, Hermann, 1980. Nine Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results. European Journal of Political Research, vol. 8, no. 1, s. 3-44. ROKKAN, Stein, 1987. The Centre-Periphery Polarity. In: ROKKAN, Stein, URWIN, Derek a AAREBROT, Frank, H. a MALABA, Pamela a SANDE, Terje (eds.). Centre-Periphery Structures in Europe. An ISSC Workbook in Comparative Analysis. Frankfurt – New York: Campus, s. 17-50. ROKKAN, Stein, 1999. State Formation and Nation-Building. In: FLORA, Peter a KUHNLE, Stein a URWIN, Derek (eds.). State Formation, NationBuilding, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 225-340. RYŠAVÝ, Dan, 2007. První generace regionálních politických lídrů. In: Sociální studia, roč. IV, č. 1-2, s. 115-130. RYŠAVÝ, Dan, 2007. Regionální politické elity – zrod, charakter, důsledky. In: Sociologický časopis, roč. XLIII, č. 5., s. 993–1016. RYŠAVÝ, Dan, 2013. Czech Counties after a Dozen Years of Regionalization: Continuity and Novelties after County Elections, 2012. In: Regional & Federal Studies, roč. l XXIII, č. 5., s. 631-642. RYŠAVÝ, Dan, 2013. Konflikty a krajská samospráva – ustavení, obsazení a politika. In: LUŽNÝ, Dušan (ed.). Sociální konflikty: sociologická a andragogická perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. RYŠAVÝ, Dan, (v tisku). Regional Identity or Identity of Region? The Case of Czech Counties.

100

ŘÍCHOVÁ, Blanka, 2000. Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál. SARTORI, Giovanni, 1993. Teória demokracie. Bratislava: ARCHA. SARTORI, Giovanni, 2011. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. SOKÓŁ, Wojciech, 2007. Genezja i ewolucja systemów wyborczych w państwach Europy środkowej i wschodniej. Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej. SZCZUDLIŃSKA-KANOŚ, Agnieszka, 2013. Regionalne elity polityczne w Polsce. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. SPRINGEROVÁ, Pavlína, 2010. Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v  letech 1989-2005. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STRMISKA, Maxmilián, 1998. Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STRMISKA, Maxmilián, CHYTILEK, Roman, ŠEDO, Jakub a EIBL, Otto, 2009. Volební komplexy zemí V4. Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STRMISKA, Maxmilián, HLOUŠEK, Vít, KOPEČEK, Lubomír a CHYTILEK, Roman, 2005. Politické strany moderní Evropy. Analýza stranickopolitických systémů. Praha: Portál. SZTWIERTNIA, Radomir a KUDĚLA, Michal, 2012. Lokální politika v Moravskoslezském kraji. Opava: Slezská univerzita v Opavě. ŠARADÍN, Pavel (ed.), 2006. Krajské volby v České republice, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ŠARADÍN, Pavel, 2008. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v  České republice. Olomouc: Univerzita Palackého. ŠEDO, Jakub, 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 101

ŠIMÍČEK, Vojtěch, 2001. Ústavní postavení krajů a některé problémy s ním spojené. In: MRKLAS, Ladislav (ed.) Krajské volby 2000. Fakta, názory, komentáře. Praha: Cevro, s. 8-15. URZĄD STATYSTYCZNY W KATOWICACH, 2012. Raport z wyników w województwie śląskim: Narodowy Spis Powszechny Ludności i Mieszkań 2011. Katowice. VALEŠ, Lukáš a kol., 2006. Politologické aspekty veřejné správy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. VANĚK, Miroslav (ed.) 2006. Mocní? a Bezmocní?: politické elity a disent v období tzv. normalizace: interpretační studie životopisných interview. Praha: Prostor. VODIČKA, Karel a CABADA ,Ladislav, 2011. Politický systém České republiky. Praha: Portál. WASILEWSKI, Jacek a BETKIEWICZ, Witold, 2014. The Polish Diet since 1989: from fragmentation to consolidation. In: SEMENOVA, Elena, EDINGER, Michael and BEST, Heinrich. Parliamentary Elites in Central and Eatern Europe. Recruitment and representation. London - New York: Routledge. WEIMER, David, L. a VINING, Aidan, R., 2005. Policy Analysis. Concepts and Practise. Pearson Prentice Hall: Upper Saddle River. WOJTASIK, Waldemar, 2013. Procesy decentralizacji a regionalne elity polityczne w województwie śląskim. In: Vademecum Śląsk: badania śląskoznawcze, roč. 1, č. 1, s. 13-25. WRÓBEL, Sylwester, 2004. Wybory samorządowe ´98. Niektóre aspekty. In: NAWROT, Bogdan a POKŁADECKI, Jacek. Samorząd ponadgminny w Polsce. Tradycja - odrodzenie - doświadczenia. Poznań: Wydawnictwo Naukowe INPiD UAM, s. 119-132.

102

Elektronické zdroje Česká strana sociálně demokratická, Politické grémium ČSSD. [online]. Dostupné: http://www.cssd.cz/nasi-lide/politicke-gremium-cssd/ [cit. 1. 12. 2014]. Biuletyn Informacji Publicznej Rady Ministrów, Skład Rady Ministrów. [online.] Dostupné: h t t p : / / b i p . k p r m . g o v. p l / k p r / b i p - r a d y - m i n i s t ro w / s k l a d - r a d y ministrow/2802,Sklad-Rady-Ministrow.html [cit. 1. 12. 2014]. ČSÚ, Nejnovější údaje o kraji [online.] Dostupné: http://www.czso.cz/xt/redakce.nsf/i/home, [cit. 20. 5. 2014]. ČSÚ, Rozloha území a počet obyvatel České republiky podle krajů a okresů k 1. 1. 2011 [online]. Dostupné: http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/ B5001FC4DF/$File/4032120101.pdf, [cit. 20. 5. 2014]. ČSÚ, Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. - 15.6.2002 [online]. Dostupné: http://www.volby.cz/pls/ps2002/ps3?xjazyk=CZ, [cit. 22. 5. 2014]. ČSÚ, Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 02.06. – 03.06.2006 [online]. Dostupné: http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps61?xjazyk=CZ&xv=2, [cit. 22. 5. 2014]. ČSÚ, Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 02.06. – 03.06.2006 [online]. Dostupné: http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps61?xjazyk=CZ&xv=2, [cit. 22. 5. 2014]. 103

ČSÚ, Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14.  15.6.2002 [online]. Dostupné: http://www.volby.cz/pls/ps2002/ps3?xjazyk=CZ, [cit. 22. 5. 2014]. ČSÚ, Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 02.06. – 03.06.2006 [online]. Dostupné: http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps61?xjazyk=CZ&xv=2, [cit. 22. 5. 2014]. Gazeta Wyborcza, Józef Krzyk  Śląsk. SLD i Samoobrona zawarły koalicję [online]. Dostupné: http://wyborcza.pl/1,75248,1170739.html, [cit. 30. 5. 2014]. iDnes, Hejtmanem Ostravského kraje se stal Evžen Tošenovský z  ODS [online]. Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/hejtmanem-ostravskeho-kraje-se-stal-evzentosenovsky-z-ods-pq0-/domaci.aspx?c=A001221_174948_volby2000_ zem, [cit. 20. 11. 2014]. Moravskoslezský kraj, MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ - ČLENOVÉ RADY KRAJE [online]. Dostupné: (https://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/assets/clenove-radymoravskoslezskeho-kraje.doc), [cit. 20. 11. 2014]. Moravskoslezský kraj, Programové prohlášení Rady Moravskoslezského kraje pro období 2013–2016 [online]. Dostupné: http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/programove_prohlaseni. html, [cit. 30. 5. 2014]. Moravskoslezský kraj, Zastupitelstvo Moravskoslezského kraje 2004104

2008 [online]. Dostupné: http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/publikace/zast_cz.pdf, [cit. 30. 5. 2014]. Občanská demokratická strana, vedení ODS [online]. Dostupné: http://www.ods.cz/nasi-lide/vedeni-strany [cit. 1. 12. 2014]. Państwowa Komisja Wyborcza, Wybory do sejmików województw: kandydaci na radnych wg płci i wieku [online]. Dostupné: http://wybory2002.pkw.gov.pl/sejmik/dk2/index.html, [cit. 30. 5. 2014]. Państwowa Komisja Wyborcza, Wybory do sejmików województw: dane o komitetach, listach i kandydatach  Województwo śląskie [online]. Dostupné: http://wybory2002.pkw.gov.pl/sejmik/dk1/w24/index.html [cit. 30. 5. 2014]. Państwowa Komisja Wyborcza, Wybory do sejmików województw: wyniki głosowania i wyniki wyborów  Województwo śląskie [online]. Dostupné: http://wybory2002.pkw.gov.pl/sejmik/gw1/w24/index.html, [cit. 30. 5. 2014]. Państwowa Komisja Wyborcza, Wybory samorządowe 2010 [online]. Dostupné: http://wybory2010.pkw.gov.pl/geo/pl/240000/240000.html#tabs-6, [cit. 30. 5. 2014]. Państwowa Komisja Wyborcza, Wyniki głosowania i wyniki wyborów do Sejmiku Województwa Śląskiego [online]. Dostupné: h t t p : / / w y b o r y 2 0 0 6 . p k w . g o v. p l / k b w / w y n i k i S e j m i k c 3 9 8 . html?jdn=240000, [cit. 30. 5. 2014]. Platforma Obywatelska, Zarząd Krajowy PO [online]. Dostupné: http://www.platforma.org/profile/wladze [cit. 1. 12. 2014]. 105

Portał Samorządowy, Nowy wicewojewoda śląski [online]. Dostupné: http://www.portalsamorzadowy.pl/polityka-i-spoleczenstwo/nowywicewojewoda-slaski,13598.html, [cit. 30. 5. 2014]. Portał Samorządowy, W sejmiku śląskim koalicja PO, PSL i RAŚ [online]. Dostupné: http://www.portalsamorzadowy.pl/polityka-i-spoleczenstwo/w-sejmikuslaskim-koalicja-po-psl-i-ras,10767.html, [cit. 20. 11. 2014]. Portał Samorządowy, Wicemarszałek złożył rezygnację i został usunięty z PO [online]. Dostupné: http://www.portalsamorzadowy.pl/polityka-i-spoleczenstwo/ wicemarszalek-zlozyl-rezygnacje-i-zostal-usuniety-z-po,57462.html, [cit. 20. 11. 2014]. Portał Samorządowy, Wybory 2014: ALEKSANDRA SKOWRONEK [online]. Dostupné: http://www.portalsamorzadowy.pl/wybory2014/ osoba/aleksandra-skowronek,832.html, [cit. 20. 11. 2014]. Portał Samorządowy, Wybory 2014: Adam Stach [online]. Dostupné: http://www.portalsamorzadowy.pl/wybory2014/osoba/adam-stach,427. html, [cit. 20. 11. 2014]. Ślaskie, Liczba wybieranych radnych [online]. Dostupné: http://pkw.gov.pl/liczba-wybieranych-radnych/wojewodztwo-slaskie-2. html, [cit. 30. 5. 2014]. Ślaskie, Wybory do sejmiku województwa. Protokół z  wyborów [online]. Dostupné: http://wybory.slaskie.pl/2006/ zalaczniki/2006/11/14/1163525617.pdf, [cit. 30. 5. 2014]. Ślaskie, Zbyszek Zaborowski [online]. 106

Dostupné: h t t p : / / w w w . s l a s k i e . p l / s t r o n a _ n . php?jezyk=pl&grupa=9&dzi=1291013717&art=1291014439&id_ menu=349, [cit. 30. 5. 2014]. Urząd Marszałkowski Województwa Śląskiego, Jarosław Kołodziejczyk [online]. Dostupné: http://bip.slaskie.pl/index.php?grupa=8&identpodzial=650&zarzpr=0, [cit. 30. 5. 2014]. Vláda České republiky, Členové vlády [online]. Dostupné: http://www.vlada.cz/cz/vlada/ [cit. 1. 12. 2014]. Zapis Śląski, Przeciw: Piotr Spyra najlepszy prezydent dla RAŚ [online]. Dostupné: h t t p : / / w w w . s l a s k i e . p l / s t r o n a _ n . php?jezyk=pl&grupa=9&dzi=1291013717&art=1291014439&id_ menu=349, [cit. 30. 5. 2014].

107

Legislativní normy Zákon o krajích (krajské zřízení) č. 129/2000 Sb.

108

Přílohy Příloha 1



Zdroj: ČSÚ, www.volby.cz

Příloha 2



Zdroj: PKW, www.pkw.gov.pl

109

Seznam zkratek AWS ČR ČSSD ČSÚ KDU-ČSL KSČM LiD NUTS OPK ODS PC PiS PO ROAD PSL RAŚ PKW RP PZPR SdRP SLD SNK STAN UD UP UW ZChN ZSL

110

– Volební akce Solidarita – Česká republika – Česká strana sociálně demokratická – Český statistický úřad – Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová – Komunistická strana Čech a Moravy – Levice a demokraté – Klasifikace územních statistických jednotek – Občanský parlamentní klub – Občanská demokratická strana – Dohoda středu – Právo a spravedlnost – Občanská platforma – Občanské hnutí - Demokratická akce – Polská lidová strana – Hnutí za autonomii Slezska – Státní volební komise – Polská republika – Polská sjednocená dělnická strana – Sociální demokracie Polské republiky – Svaz demokratické levice – Sdružení nezávislých kandidátů – Starostové a nezávislí – Demokratická unie – Unie práce – Unie Svobody – Křesťansko-národní sjednocení – Sjednocená lidová strana

Summary The main aim of this monograph is to search and compare differencies and similarities between the regional political elites in the MoravianSilesian Region and the Silesian Voivodeship. The monograph describes the development of the regions between 1998 (respectively 2000) and 2014, it analyses the metamorphoses and searches connections between regional and national levels. Moreover, it focuses on the differencies in the political socialisation, aggregation and articulation of the regional interests in the political systems of the Czech Republic and Poland, considering the center-periphery relations. Alhough both of the regions have not had a long history in their present form – the Moravian-Silesian Region was established in 2000 and the Silesian Voivodeship came into existence a year sooner – the regional political elites have been gradually emerging. The political elites and the development tendencies in the elections of the regional assemblies have been influenced by diverse phenomena, such as different electoral procedures, effects of electoral systems for regional elections, norms concering the mandate cummulation, the development of party systems, etc. While the Czech party system used to be rather consolidated in the past, as the main competition was taking place between the right-wing Civic Democratic Party and the left-wing Czech Social Democratic Party, in Poland considerable changes were taking place even after the Voivodeship structures were established. Particular political parties that can be considered relevant in the period after 1989 have been merging, disintegrating or losing influence which had an impact on the structure of the regional political elites in the past. The study brings conclusions about Czech and Polish society in relation to the political elites; we can say that among the Moravian-Silesian regional elites an individual approach is prevailing, while the approach of the Polish regional elites of the Silesian Voivodeship is predominantly cooperational and communitarianistic. The Czech individuality and the Polish cooperation functions also in the scope of the center-periphery 111

relation. While this relation is depicted as a fight between Prague and the Moravian-Silesian Region (often embodied by Ostrava) in the Czech Republic, in Poland it reflects in the Silesian Voivodeship´s aim to defend it´s interests above the interests of the other Polish regions. Keywords Center-periphery, Moravian-Silesian Region, Silesian Voivodeship, Second-order Elections.

112

Seznam tabulek a grafů Tabulka 1:

Typy elit dle dimenzí rekrutace a struktury

20

Tabulka 2:

Klasifikace forem držení moci (power-holding)

21

Tabulka 3:

Volby 2000

50

Tabulka 4:

Volby 2004

50

Tabulka 5:

Volby 2008

50

Tabulka 6:

Volby 2012

50

Tabula 7:

Moravskoslezký kraj

51

Tabulka 8:

Volby 1998

57

Tabulka 9:

Volby 2002

57

Tabulka 10:

Volby 2006

57

Tabulka 11:

Volby 2010

58

Tabulka 12:

Slezské vojvodství

58

113

Kniha byla vydána z prostředků projektu Provázanost politických elit na regionální a centrální úrovni (CZ.3.22/3.3.04/13.03881) realizovaného Fakultou veřejných politik Slezské univerzity v Opavě v letech 2013-2015. Vydala Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Vydání první Počet výtisků 250 Vytiskla Tiskárna X-MEDIA servis s.r.o. U cementárny 1171/11, Ostrava-Vítkovice Opava 2014 ISBN 978-80-7510-112-9

Projekt Provázanost politických elit na regionální a centrální úrovni reg. č. CZ.3.22/3.3.04/13.03881 je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj.